Charles Mingus. JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra jazzové interpretace Studijní obor Jazzová interpretace

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra jazzové interpretace Studijní obor Jazzová interpretace

Charles Mingus

Bakalářská práce

Autor práce: Ing. Radim Hanousek Vedoucí práce: MgA. Jan Dalecký Oponent práce: doc. Jaroslav Šťastný, Ph.D.

Brno 2013

Charles Mingus HANOUSEK, Radim. Charles Mingus. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra jazzové interpretace, 2013, 33 s. Vedoucí diplomové práce MgA. Jan Dalecký.

Anotace Diplomová práce „Charles Mingus“ pojednává o jazzovém kontrabasistovi a skladateli Charlesovi Mingusovi, jeho životě, díle a odkazu. Zvláštní kapitolou jsou Mingusovy kompoziční techniky. Podrobněji se zabývá alby Pithecanthropus Erectus (1956), The Clown (1957) a vydaným záznamem z koncertu v Town Hall v New Yorku – Town Hall Concert (1964).

Annotation This Bachelor's Thesis titled "Charles Mingus" focuses on jazz contrabassist and composer Charles Mingus, his life, works, and his message. Mingus' composition techniques represent a special chapter of the Thesis. Detailed attention is paid to albums Pithecanthropus Erectus (1956), The Clown (1957), and the album with publicly released recording of his concert in the New York Town Hall – Town Hall Concert (1964).

Klíčová slova Charles Mingus, jazz, Pithecanthropus Erectus, The Clown, Town Hall Concert, Atlantic, Epitaph

Keywords Charles Mingus, jazz, Pithecanthropus Erectus, The Clown, Town Hall Concert, Atlantic, Epitaph

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 30. dubna 2013

Radim Hanousek

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Janu Daleckému za inspiraci, spoustu užitečných informací a hudebních zdrojů.

Obsah PŘEDMLUVA ...................................................................................................................................... 1 ÚVOD .................................................................................................................................................... 3 1

ŽIVOT CHARLESE MINGUSE .............................................................................................. 4 1.1

SLOŽITÁ OSOBNOST CHARLESE MINGUSE ................................................................................ 4

1.2

RODINA, DĚTSTVÍ ..................................................................................................................... 5

1.3

PROFESIONÁLNÍ HUDEBNÍK....................................................................................................... 7

2

KOMPOZIČNÍ TECHNIKY, VLIVY ...................................................................................... 9

3

HUDEBNÍ DRÁHA, PROJEKTY, SPOLUHRÁČI .............................................................. 11 3.1

ČTYŘICÁTÁ LÉTA .................................................................................................................... 11

3.2

PADESÁTÁ LÉTA ..................................................................................................................... 11

3.2.1

Atonální jazz ................................................................................................................. 12

3.2.2

Počátek Mingusova charakteristického rukopisu ......................................................... 12

3.3 4

NAHRÁVKY U ATLANTIC ................................................................................................... 15 4.1

PITHECANTHROPUS ERECTUS ................................................................................................. 16

4.1.1

Pithecanthropus Erectus – analýza titulní skladby .................................................... 16

4.1.2

A Foggy Day................................................................................................................. 18

4.1.3

Love Chant ................................................................................................................... 18

4.1.4

Profile Of Jackie ........................................................................................................... 18

4.2

5

OD ŠEDESÁTÝCH LET AŽ DO SMRTI ......................................................................................... 13

THE CLOWN ............................................................................................................................ 18

4.2.1

The Clown – analýza titulní skladby........................................................................... 19

4.2.2

Passions Of A Woman Loved ....................................................................................... 20

4.2.3

Blue Cee ....................................................................................................................... 21

4.2.4

Tonight At Noon ........................................................................................................... 21

4.2.5

Reincarnation Of Lovebird ........................................................................................... 21

4.2.6

Haitian Fight Song ....................................................................................................... 22

TOWN HALL CONCERT ...................................................................................................... 24 5.1

SO LONG ERIC ........................................................................................................................ 24

5.2

PRAYING WITH ERIC .............................................................................................................. 26

ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 29 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 30 SEZNAM ILUSTRACÍ ..................................................................................................................... 32 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................ 33

Předmluva S hudbou Charlese Minguse jsem se vážněji setkal při práci na školním projektu. Se spolužáky jsme nazkoušeli a koncertně provedli několik jeho skladeb. Uvědomil jsem si, jak překvapivě působí aranžmá vyvolávající dojem mnohem většího hudebního tělesa než ve skutečnosti je, jak se ve skladbách prolíná vtip, vztek a další emoce. Všichni zúčastnění hudebníci hráli intuitivně s obrovskou energií, hudba si o ni sama řekla. Neobvyklé tóniny, formy a harmonie znemožnily hrát klišé, kombinace čistých zvuků a chaosu udržela neustálé napětí. „Černá“ emotivní hudba plná překvapení, experimentů. Obklopil jsem se hudbou Charlese Minguse, začal studovat jeho život. Někdy jsem po delším poslouchání měl pocit, že mě ten trvalý tlak, neustálé vrstvení hudebních informací a expresívní sóla přivedou k šílenství, nicméně po krátké odmlce jsem se zase na další dávku těšil. Mingusovy projekty byly vždy sestaveny z výjimečných, osobitých hudebníků. Někteří začali hrát s Mingusem jako velice mladí hráči, teprve na počátku své kariéry. Spolupracovali s ním potom řadu let, někteří takřka pořád (Dannie Richmond). Stali se z nich velice originální a respektovaní hudebníci. Charles Mingus byl velmi aktivní autor, po celý svůj život vydával obrovské množství alb. Na každém předvedl svůj autorský talent, hráčskou virtuozitu, jasný nekompromisní názor. V jeho bohaté diskografii jsou pouze dvě pauzy. První odmlkou byla stávka hudebníků 1942–1944. Druhá odmlka přišla po smrti saxofonisty a klarinetisty Erica Dolphyho v roce 1964, jednoho z jeho nejoriginálnějších spoluhráčů. Byla částečně způsobená i finanční krizí a trvala až do roku 1972, kdy vydává album Let My Children Hear Music. Zabývat se komplexně tvorbou Charlese Minguse přesahuje formát této práce. Vybral jsem si dvě raná alba z období 1956–1957, ve kterém už byl usazen Mingusův originální aranžérský rukopis a okruh dlouhodobě spolupracujících hudebníků - Pithecanthropus Erectus a The Clown. Dále se podrobněji zabývám živou nahrávkou Town Hall Concert z roku 1964, kdy dosáhl podle mě Mingus svého tvůrčího vrcholu. Opíral jsem se o publikaci Passions of a Man, která obsahuje řadu článků od hudebních publicistů věnujících se Mingusovi i texty lidí z okruhu vydavatelství 1

Atlantic, kteří se na nahrávkách nějakým způsobem podíleli. Součástí jsou kompletní dochované nahrávky u firmy Atlantic, včetně dosud nevydaných tracků. Ty jsou řazeny chronologicky bez ohledu na pořadí na vydaných albech. Dále jsem pracoval s knihou Charles Mingus – More Then Fakebook, která obsahuje transkripce některých Mingusových skladeb včetně stručných analýz.

2

Úvod Práce se zabývá komplikovanou osobností Charlese Minguse. Pokouším se v ní popsat různé jevy, které ovlivnily Mingusovu tvorbu – rodinné zázemí, hudební vzory, sociální prostředí. Snažím se vybrat zlomové okamžiky v bouřlivém Mingusově hudebním životě. Vybrané nahrávky z vrcholných období analyzuji včetně notových příkladů. Tyto příklady jsem přepisoval z nahrávek. Zabývám se také výběrem spoluhráčů, výrazných sólistů. Zmiňuji se stručně i o obdivuhodné technické výbavě Minguse jako kontrabasisty. Ovšem největší prostor věnuji Mingusovi jako skladateli a aranžérovi.

3

1 Život Charlese Minguse

1.1 Složitá osobnost Charlese Minguse

Gene Santoro začíná svou podrobnou knihu o legendárním vášnivém basistovi Myself When I Am Real často uváděným popisem – tlustý, štětinatý, světlý černoch, který zastavil koncert kvůli cinkotu pokladny nebo když spoluhráči či publikum dělali něco, co mu vadilo. A pokračuje zajímavým soupisem drsných i vtipných historek. Hodil po divácích basou, vytrhl struny z piana, a pak piano strčil ze schodů. Krátký popis pokračuje přes jeho výbušnost, nenávist k bílým, častému střídání žen, neustálé upovídanosti, obžerství, neurózy.1 Existuje nahrávka Mingusova rozhořčeného proslovu k obecenstvu v jazzklubu. Je to velice ostrý a útočný projev, který bez obalu napadá nesoustředěné publikum, vytýká mu hluchotu, nezájem, snobismus (jazz byl tehdy módní záležitost tzv. hipsterů). „Máte černé brýle a zacpané uši!“ Celý proslov začíná slovy: „Vy, moji posluchači, vy nejste nic než banda povalečů. Banda padavek, který se potácej sem a tam a utíkaj před svým podvědomím…“ 2 Ovšem komplikovaný Charles Mingus je známý i pro svou inteligenci, humor, šarm. Svou autobiografii Beneath the Underdog začíná Mingus takto: „Jinými slovy, já jsem tři.“ Mingus I pozoruje a čeká, Mingus II ze strachu napadá, Mingus III chce věřit a milovat, ale ustupuje pokaždé, když zjistí, že je podveden. „Který z nich je opravdový? Všichni tři.“3 Génius? Jeho neuvěřitelná směs emocí a chování na veřejnosti je přítomná i v jeho hudbě – směsi gospelu, swingu, blues, bopu, popu, evropského třetího proudu, mexické, kolumbijské, indiánské, africké, hispánské a kdovíjaké hudby.

1

Santoro, G., Myself When I Am Real, Preface vii–x

2

Dorůžka, L. a Škvorecký, J., Tvář jazzu, str. 180–181

3

Mingus, Ch., Beneath the Underdog, str. 1

4

1.2 Rodina, dětství Narodil se v Arizoně, na hranicích s Mexikem, na vojenské základně Nogales 22. 4. 1922. Matka za necelých pět měsíců umírá na srdeční problémy. Charles vyrůstal ve Wattsu, okrajové části Los Angeles. Jeho otec byl bývalý poddůstojník americké armády, poloviční černoch, nevlastní matka velice pověrčivá poloviční indiánka.4 Ta chránila malého Minguse před tvrdým otcem. Mingus ve své autobiografii zmiňuje, jak ho otec surově bil za noční pomočování, takřka každou noc.5 Mingus svého otce označuje jako rasistu. Popisuje, jak jeho otec brání starší sestře ve vztahu s černochem, hrát s černými muzikanty. Mingusova kůže nebyla černá, spíš tmavě žlutá6, což mu působilo v dětství spoustu problémů a vlastně založilo trauma na celý život.7 Otec navštěvoval umírněný kostel metodistů. Nevlastní matka byla velice pověrčivá, věřila v ďábla. Navštěvovala kostel církve Nejsvětější svátosti. Tady se odehrávaly hromadné rituály, znělo blues, kvílení a riffy mezi obecenstvem a kazatelem.8 Tento prvek provází Minguse celou jeho tvorbou. Výkřiky povzbuzující spoluhráče, tleskání. Mingus začal s hudbou velice záhy. Učitelé jej vedli k hraní jen po sluchu, ne z not.9 Tato skutečnost, přestože si na ni ve své autobiografii stěžuje, měla jistě zcela zásadní význam pro pozdější organizaci hudebních projektů, které Mingus od roku 1953 nazýval Jazz Workshop. Hudebníci nesměli mít žádný notový záznam ani poznámky, Mingus party předzpívával, celkový zvuk přehrával na piánu. Hráči

4

Santoro, G., Myself When I Am Real, str. 13–14

5

Mingus, Ch., Beneath the Underdog, str. 11–12

6

Priestley, B., A Critical Biography, str. 5

7

Santoro, G., Myself When I Am Real, str. 24

8

Dorůžka, L., Panoráma jazzu, str. 181

9


5

si měli vytvořit hlasy podle toho, co cítí, Mingus jim diktoval místo akordů nálady, představy, city.10 Sám Mingus popisuje svůj pohled na workshopy takto: „Během té série koncertů jsem se naučil dvě důležité věci. Za prvé, že jazzovou skladbu, jak ji slyším v duchu – i když ji v partituře zase píšu do spousty not a přesně zaznamenám, nemůže hrát skupina ani jazzových, ani klasických hudebníků. Za druhé je už v povaze jazzu, že se nedá napsat tak, aby se pak hrál s citem, jaký se objevuje jen při naprosto volné hře. Interpret vážné hudby by možná všechny noty přečetl správně, ale zahrál by je bez správného citu nebo interpretace, a jazzový hudebník, i kdyby také přečetl všechny noty a hrál je s citem pro jazz, nevyhnutelně uplatní spíš vlastní individuální výraz než ten, který měl na mysli skladatel. Je úžasné, jak všelijak a různě lze interpretovat čtyřtaktovou frázi ve čtyřčtvrtečním taktu. V mé jazzové dílně mi jde především o to, aby se nic nepsalo. „Napíšu“ skladbu do partitury – ale jenom v duchu – a potom ji kousek po kousku předkládám hudebníkům. Hraju jim na piano „rámec“, takže se seznámí s mou interpretací, s cítěním, se stupnicemi a s akordickými sledy, jimiž se mají řídit. Přitom beru na zřetel osobní styl každého hudebníka, jak v ansámblech, tak v sólech. Např. všichni mohou nad každým akordem zahrát různou řadu tónů, ale vybírají si z nich jednotlivé tóny sami a hrají je vlastním stylem, podle stupnic i podle akordů, pokud to nevyžaduje nějakou docela zvláštní náladu. Jedině tak je myslím možné udržet ve skladbách můj vlastní skladebný záměr, a přitom dát hudebníkům víc individuální svobody v ansámblových pasážích i v sólech.“11 V osmi letech dostal Charles od otce trombón, svůj první nástroj, ale za pár týdnů přešel na violoncello.12 V tomto věku také poprvé zaslechl v rádiu Dukea Ellingtona. Okamžitě a trvale si jej zamiloval.13 Teprve ke konci studií (v šestnácti letech) našel svůj nástroj – kontrabas a dobré učitele. Na violoncello začínal s klasickou hudbou. Černoši však nenacházeli v klasických orchestrech uplatnění, tedy z rasových důvodů přešel na jazz.14

10

Hentoff, N., Passions Of A Man, str. 101

11

Dorůžka, L., Tvář moderního jazzu, str. 137

12


13

Mingus, Ch., More Then A Fake Book, str. 5

6

Stal se z něj, zřejmě vzhledem k předchozí touze stát se klasickým violoncellistou, virtuóz kontrabasu. Ovládal skvěle techniku hry, a to jak prsty, tak i smyčcem, což nebývalo v jazzu běžné. Dokázal hrát znamenitá sóla, ve kterých často citoval jiná témata, i masivním tónem držet doprovod, navíc rozvíjel polyfonickou linii pod sólovým nástrojem.15

1.3

Profesionální hudebník V roce 1951 se přestěhoval do New Yorku. Neustále sledoval poezii, historii,

filozofii, psychologii, navštěvoval galerie. Zabýval se politikou, bojoval proti rasismu, válce ve Vietnamu.16 Jeho slavná skladba Fables of Faubus zesměšňuje arkansaského guvernéra, který bránil za pomocí armády černým školákům vstoupit do školy.17 Bojoval i proti hudebnímu průmyslu. Spolu s Maxem Roachem a svou tehdejší manželkou Celiou roku 1952 založili vlastní vydavatelství Debut. V roce 1960 zorganizovali „Alternativní newportský festival“ jako protest proti komercionalizaci největší americké jazzové slavnosti. Akci uspořádali kousek od festivalového areálu, sami se postarali o propagaci, program i prodej lístků.18 Kromě svého vlastního labelu Debut vydával Mingus desky u různých společností. Někdy se frekvence navzájem křížily, smluvně zřejmě muselo docházet ke konfliktům. Tak například firma RCA Victor pozdržela vydání alba Tijuana Moods o pět let. Byla to první Mingusova stereo nahrávka. Mingus měl v té době smlouvu pro svůj Debut s Thadem Jonesem. Měl v plánu vydat desku Thada s jeho bratry Elvinem a Hankem pod názvem The Jones Boys. RCA mu tento nápad ukradla. Celia podala na RCA žalobu. To bylo podle Minguse hlavním důvodem

14


15


16


17


18


7

pozdržení vydání alba Tijuana Moods.19 Tohoto alba, inspirovaného výletem do Tijuany v Mexiku, si Mingus ze své produkce cení nejvíce.20 Vydavatelství Debut bylo ztrátové. Koncem 60. let se Mingus z finančních důvodů odmlčel. Navíc ztratil svého zásadního sólistu Erica Dolphyho, který v červnu 1964 umírá z ne zcela jasných důvodů v Berlíně s cukrovkou na nedostatek inzulínu.21 K návratu počátkem 70. let mu pomohly stipendium Guggenheimovy nadace a úspěch autobiografie Beneath the Underdog.22 Celý život Mingus neustále koncertoval, cestoval. Přestal teprve v roce 1977, když mu laterální skleróza (ALS) znemožnila pokračovat. Byl nucen se pohybovat na invalidním vozíku. I když nemohl psát ani komponovat u klavíru, nazpívával své poslední práce na diktafon.23 5. 1. 1979 umírá Mingus na ALS. Jeho poslední žena Sue odjíždí s popelem do Indie a zde jej vhodí do posvátné řeky Gangy.24

19


20

Mingus, Ch., „Tijuana Moods“, CD RCA, 1957

21

Wikipedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Eric_Dolphy

22

Fordham, J., Jazz, str. 109

23

Mingus, Ch., More Then A Fake Book, str. 6

24


8

2 Kompoziční techniky, vlivy Mingus napsal obrovské množství skladeb. K některým se neustále vracel a natáčel je v různých sestavách i aranžmá (Better Get Hit In Your Soul, Fables Of Faubus, Goodbye Pork Pie Hat, Wednesday Night Prayer Meeting). Jeho práce jsou směsí neworleánského jazzu, blues, černé gospelové hudby, materiálu ze skladeb Dukea Ellingtona (Blue Cee vychází z C-Jam Blues, Open Letter To Duke, Duke Ellington’s Sound Of Love) , Jelly Roll Mortona (Wolverine Blues, My Jelly Roll Soul). K jeho oblíbeným aranžérským technikám patří rytmické i dynamické kontrasty, prudké změny temp, double-time25, half-time26, stop-time27, změna ze 4/4 taktu na 3/4 a zpět, krátké přechody na latinu, doprovod ve stylu Kurta Weila (The Clown), vaudevillové komické efekty (A Foggy Day). Objevují se kolektivní improvizace, disonance. S oblibou využíval nástrojů hrajících ve spodním registru – kromě kontrabasu i baryton saxofon, basklarinet, tubu, trombón. Mingus dokázal vést hlasy tak, že výsledek budí pocit mnohem větší kapely než ve skutečnosti je. Většinou používal dva saxofony (Dolphy navíc měnil alt saxofon s basklarinetem či flétnou), k tomu trombon či trumpetu. Hlasy se vzájemně proplétají daleko od sebe, tím se pokrývá velké spektrum harmonie. Navíc i témata hráli hudebníci s nasazením jako by šlo o sólo, burcováni výkřiky, povzbuzováním a robustním tónem Mingusovy basy. Mingus často hlasy vrstvil, každý další hlas hrál svou nezávislou melodii – Self Portrait In Three Colors, Moanin’, E's Flat, Ah's Flat Too. Pro své skladby často předepisoval netypické tóniny, což bránilo sólistům pohybovat se ve vyjetých cestách, používat klišé. Nejčastější forma Mingusových skladeb je blues. Forma nemá vždy dvanáct taktů, někdy není ani dodržen harmonický základ tónika, subdominanta, dominanta (např. Blue Cee je jednoduché blues se střídáním 2 tónin C a Bb nebo Goodbye Pork Pie Hat je harmonicky a melodicky tak zajímavě vystavěná skladba, že si posluchač

25

Dvojnásobné tempo při zachování harmonické formy

26

Poloviční tempo při zachování harmonické formy

27

Přerušení nebo zastavení doprovodu

9

ani nemusí uvědomit, že základní forma je blues). Sólisty podporují časté backgrounds28, rytmicky vtipné, ostré, s převažujícími sekundami v hlasech. Mingus měl rád klasickou hudbu, hlavně autory 20. století. Ve své nejrozsáhlejší skladbě Epitaph cituje pasáže ze Schönberga, Bartóka a Stravinského.29 Jako hráč byl Mingus virtuózní basista, ovládal skvěle techniku hry smyčcem. Používal smyčec i pro perkusivní údery do kontrabasu (tzv. col legno). Kromě toho hrál výborně i na piano, jako pianista i vystupoval a nahrával (Oh Yeah, Atlantic 1962). Jeho dynamická povaha působila problémy nahrávacím technikům, při hře Mingus stále někam pobíhal i s kontrabasem, mikrofon musel být k base dobře připevněn.30 Mingus navíc pozorně sledoval umění i politiku. Zajímala ho poezie (hlavně beatníci, často doprovázel v klubech poezii), výtvarné umění (v galeriích hledal inspiraci), filozofie, boj za lidská práva. Mingus ve své autobiografii zmiňuje i jednoho pozoruhodného umělce – souseda z Watts, italského imigranta Sabata, známého jako Simon Rodia (1879– 1965). Ten přes 33 let pomalu stavěl vysokou věž, sám, bez jakékoliv techniky. Věž je postavena z oceli a pokryta maltou. V ní jsou mozaiky z lahví, keramiky, kamenů a mořských mušlí.31 Pro dospívajícího Minguse byl Simon Rodia vzorem osobní svobody, hrdosti, trpělivosti a píle. Je zajímavé, že ačkoliv bývá Mingus řazen mezi ty nejváženější představitele jazzových dějin, jeho skladby se příliš často nehrají. Dle žebříčku hranosti jazzových skladeb Jazz Standards32 se mezi první tisícovku dostala jediná – Goodbye Pork Pie Hat, a to až na 610. pozici.

28

Doprovod sólového hudebního projevu

29

Fordham, J., Jazz, str. 109

30

Dowd, T., Passions Of A Man, str. 11

31

Mingus, Ch., Beneath the Underdog, str. 33–34

32

http://www.jazzstandards.com/

10

3 Hudební dráha, projekty, spoluhráči 3.1 Čtyřicátá léta Charles Mingus hrával v letech 1941–1943 v posledním Armstrongově bigbandu. Vzhledem k tomu, že zrovna probíhala stávka hudebníků za zlepšení platových podmínek ve studiích (1942–1944), neexistují v této sestavě žádné studiové nahrávky. Armstrong Minguse v roce 1943 propustil před zájezdem na americký Jih, Mingus byl příliš alergický na rasové projevy.33 První nahrávky pochází tedy z roku 1945. Mingus byl od počátku vyhledávaným hráčem, hned v prvním roce natáčel třeba s tenorsaxofonistou Illinois Jacquetem, zpěvačkou Dinah Washington. V roce 1946 vydává alba pod titulem Baron Mingus. Jeho spoluhráčem je i Miles Davis. Následující rok točí s pianistou Earl Hinesem a s významným vibrafonistou Lionelem Hamptonem (Lionel Hampton & His Orchestra nahráli i velice avantgardní Mingusovu skladbu Mingus Fingers34).

3.2 Padesátá léta V roce 1950 Mingus působí v triu dalšího vibrafonisty – Reda Norva.35 V roce 1951 natáčí kromě Charlieho Parkera i s Milesem Davisem. Další rok je to třeba altsaxofonista Lee Konitz (už na Mingusově nezávislé značce Debut), tenorsaxofonista Stan Getz, opět Charlie Parker. V roce 1953 jsou to pianisti Bud Powell, Hank Jones a Paul Bley, alt a tenorsaxofonista Sonny Stitt a hlavně kvinteto roku36 – Dizzy Gillespie, Charlie Parker, Bud Powell a Max Roach. V tomto roce se objevuje první Jazz Workshop se čtyřmi trombony (Jay Jay Johnson, Kai Winding, Benny Green, Willie Dennis), pianistou Johnem Lewisem a bubeníkem Artem Taylorem. Pro svou značku Debut natáčí trio s pianistou Paulem Bleyem a bubeníkem Artem Blakeyem. 33


34

Někdy uváděna pod názvem „Mingus Fingus“

35

Red Norvo trio: Red Norvo (vibrafon), Tal Farlow (kytara), Charlie Mingus (kontrabas)

36

Quintet of the Year – Jazz at Massey Hall, květen 1953

11

V roce 1954 vznikají desky s Thadem Jonesem a na desce Jay and Kai (tedy trombonisti Jay Jay Johnson a Kai Winding) se poprvé objevuje zajímavá postava – pianista Wally Cirillo. Ten pracuje například s dvanáctitónovou řadou, v té době v jazzu nepoužívanou technikou (později napsal skladbu na bázi dodekafonie např. Bill Evans – Twelve Tone Tune Two).

3.2.1 Atonální jazz S Wally Cirillem Mingus v roce 1955 vydává zvukově velice neobvyklou desku Jazz Composers Workshop u firmy Savoy (část vyšla už v roce 1954 pod Cirillovým jménem). Zde se asi poprvé objevuje Mingusova originalita a touha experimentovat. Skladby Wally Cirilla jsou označeny jako atonální jazz. Mingus s tímto termínem nesouhlasí. Chce, aby se tato hudba nevnímala jako atonální, zvláštní, jiná, ale jako hudba, kterou sám slyší a cítí a nabízí k poslechu.37 Na albu hrají kromě Cirilla a Minguse John LaPorta na klarinet a alt saxofon, Teo Macero38 a George Barrow na tenor a baryton saxofon a Kenny Clarke na bicí. Aranžmá i sóla zní cooljazzově, ale zároveň směřují k současné vážné hudbě. Velice zvláštní melodie témat, proplétání dechů, objevují se atonální podehrávky. Cirillo doprovází na piano sazbami, jako by hrál jinou harmonii. Na harmonické struktuře All the Things You Are jsou vystavěna velice originální témata – Cirillovo Transeason a Mingusovo Gettin Together.

3.2.2 Počátek Mingusova charakteristického rukopisu V roce 1956 začíná série desek s již typickým výrazným Mingusovým rukopisem – Pithcanthropus Erectus (1956), The Clown (1957), Tijuana Moods (1957) – tuto desku si Mingus sám cení nejvíce, East Coasting (1957), Blues & Roots (1959) – na této desce září se svými riffy na baryton saxofon Pepper Adams, Mingus Ah Um (1959), Mingus Dynasty (1959), Pre Bird (1960).

37

Palmer, R., Passions of a Man, str. 109

38

Teo Macero byl později producent Columbia records, produkoval např. Milese Davise.

12

3.3 Od šedesátých let až do smrti V roce 1962 natáčí v triu s Maxem Roachem a svým největším vzorem Dukem Ellingtonem desku Money Jungle. V témž roce byl vydán první koncert v newyorské Town Hall. V roce 1963 vychází pozoruhodná deska The Black Saint And The Sinner Lady, na jejímž obalu je možné najít pohled Mingusova psychiatra na hudbu svého pacienta. Mingus píše: „Naučil jsem se ovládnout vůli meditacemi. Přišel jsem na jednu techniku meditování, a jsem přesvědčen, že kdybych chtěl, dokázal bych její pomocí i zemřít. Na této technice pracuji. Nejde o smrt a rozklad, ale o vůli zemřít…“39 Ve stejném roce ještě vzniká album Mingus, Mingus, Mingus, Mingus, Mingus a následující rok vychází druhý koncert v Town Hall, kterému se věnuji v samostatné kapitole. Po pauze, kdy Mingus vydává desky jen sporadicky, se v roce 1971 objeví Let My Children Hear Music, v roce 1974 Changes One a Changes Two. Poslední album, na kterém Mingus hraje, je z roku 1977 a má název His Final Work. Před smrtí ještě spolupracoval s Joni Mitchell. Vznikla krásná deska s názvem Mingus. Vyšla v roce 1979. Na obalu jsou malby Joni Mitchell (abstrakce a Mingus zády na kolečkovém křesle). Basu zde hraje Jaco Pastorius, přední propagátor bezpražcové baskytary s divokým a velice krátkým životem. Hvězdné obsazení (Jaco Pastorius, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Peter Erskine, Don Alias, Emil Richards), ovšem naprosto podřízené celku, vytváří zvukově čistou, křehkou, krásně zaranžovanou desku. Po smrti se během katalogizace pozůstalosti našla více než dvouhodinová skladba Epitaph pro 31členný orchestr. Deset let po Mingusově smrti zazněla tato skladba v Alice Thully Hall pod vedením Gunthera Schullera. Na díle pracoval Mingus už jako student. V obsazení je spousta nástrojů zdvojená (dvě piana, dva

39


13

kontrabasy, šest trumpet, šest trombonů, dvoje bicí), objevují se nástroje zřídka v jazzu užívané (tuba, kontrabasový klarinet).40 Části skladby se objevily už na koncertě v Town Hall v roce 1962. To měla původně být otevřená zkouška, ale firma United Artists se rozhodla zkoušku nahrát a vydat. Akci propagovala jako koncert a nakonec posunula termín o pět týdnů dopředu. Hudebníci nebyli připravení a ani hudba nebyla hotová. Navíc vyvstaly při nahrávání technické problémy vinou zvukových techniků. Publikum bylo v rozpacích a Mingus vykřikoval: „Běžte a chtějte nazpět své peníze!“41

40

Milkowski, B., http://jazztimes.com/articles/19392-charles-mingus-epitaph-lost-and-found/

41

Priestley, B., The Complete Town Hall Concert, CD Blue Note 1994

14

4 Nahrávky u Atlantic Vydavatelství Atlantic založili bratři Nesuhi a Ahmet Ertegunové, synové tureckého diplomata v roce 1947. Věnovali se progresivnímu rhythm&blues a jazzu.42 V roce 1997 Atlantic vydal Mingusovy kompletní nahrávky 1956–1961 pod názvem Passions Of A Man43. Domnívám se, že překlad slova passions jako vášně je dostatečně výstižný nejen pro tento komplet, ale vlastně i pro celý emocionálně nabitý Mingusův hudební svět. Komicky proto působí „překlad“ dřívější české kompilace na značce Supraphon – Pašije člověka. V tomto období se již naplno projevila Mingusova autorská genialita, jeho typický vyjadřovací způsob. Hudba nebyla většinou zapisována, hudebníci byli nuceni se ji učit sluchem pouze podle instrukcí a klavírního přehrávání autorem. To podle Minguse vedlo hráče k výkonu, při kterém i téma je hráno s energií, jako by šlo o sólo.44 Většina spoluhráčů byli v té době mladí nepříliš známí hudebníci. Komplet obsahuje všechny dochované nahrávky (při požáru studia v roce 1978 se množství záznamů zničilo).45 Ty jsou řazeny chronologicky bez ohledu na pořadí na vydaných albech. Nahrávky zahrnují tato alba – Pithecanthropus Erectus (1956), The Clown (1957), Word From Bird (1958), Blues & Roots (1960), Oh Yeah (1962), Tonight At Noon (1964), Mingus At Antibes (1960). Vybral jsem si první dvě desky Pithecanthropus Erectus a The Clown k podrobnější analýze.

42


43

V roce Mingusovy smrti – 1979 – vydal Atlantic komplet tří LP téhož názvu, který přináší výběr

z obou epoch, kdy Mingus nahrával pro tuto značku: 1956–61 a 1973–77. 44

Mingus, Ch., Passions Of A Man, str. 98

45

Milkowski, B., http://jazztimes.com/articles/19392-charles-mingus-epitaph-lost-and-found/

15

4.1 Pithecanthropus Erectus V lednu 1956 vedl Mingus workshop v Audio-Video studiu na Manhattanu. Zde vzniká první album pro Atlantic – Pithecanthropus Erectus.46 Zde se asi poprvé projevuje Mingus jako originální skladatel. Mingus angažoval nového saxofonistu s klouzavým tónem Jackieho McLeana, který hodně napodoboval Charlieho Parkera. Dokonce tak úspěšně, že ho jednou Parker poslal za sebe hrát. Ale Mingus nechtěl Birda, chtěl Jackieho. Na nahrávce dostal McLean příležitost hrát volněji, vyplňovat freejazzové pasáže. Mingus byl novým saxofonistou nadšen, věnoval mu jednu skladbu na albu – Profile of Jackie. Nicméně mezi nimi docházelo i ke sporům. Mingus ho udeřil tváře, McLean vytáhl nůž a bodnul, dalšímu naštěstí zabránil barman. McLean dvakrát seděl ve vězení za drogy, měl problémy s povolením veřejně hrát.47 Dalšími spoluhráči byli tenorsaxofonista J. R. Monterose, pianista Mal Waldron a bubeník Willie Jones. Toto album do jisté míry předchází pozdější free jazz, který rozvíjel Ornette Coleman (album Free Jazz: A Collective Improvisation vyšlo až o 4 roky později, v roce 1961, i když Ornette v té době free jazz hrál už asi dva roky) a modální jazz Milese Davise. Šestnáctitaktovou melodii Mingus použil jako úvod svého rozsáhlého díla Epitaph.

4.1.1 Pithecanthropus Erectus – analýza titulní skladby Titulní skladba alba je podle Minguse rozdělena do 4 částí: 1. Evoluce člověka, 2. Komplex nadřazenosti, 3. Úpadek, 4. Destrukce.48 Je poměrně nesnadné najít tyto části při poslechu skladby. Muzikolog Andrew Homzy, spoluautor Charles Mingus – More Then Fakebook a mimo jiné objevitel díla Epitaph při katalogizaci Mingusovy tvorby, vysvětluje toto rozdělení následující analýzou:

46


47


48

Mingus, Ch., Passions Of A Man, str. 88

16

1. 16 taktů melodie, dlouhé tóny, klidná pasáž 2. vamp 1 – kolektivní improvizace 3. opakování 1 4. vamp 2 – kolektivní, chaotická improvizace49 Trochu zvláštní je, že hudebně je tím pádem stejná fáze evoluce a úpadek. Mingus sarkasticky komentuje evoluci takto: „Evoluce nebere v potaz Boha, možná jen bílý člověk pochází z gorily50.“ Téma skladby je k nahlédnutí v příloze 1. Po 16 taktech tématu přichází vamp 1 na dva akordy Fm7 a Bb7. Sólo začne Monterose, do kterého se přidá McLean. Striktně se oba drží mollové pentatoniky s přidaným bluesovým sníženým pátým stupněm – příklad 1. Příklad 1 – Tónový materiál pro vamp 1 v Pithecanthropus Erectus:

Vamp končí osminovým sestupem ve dvojhlasu, do kterého oba saxofonisti přejdou naprosto plynule ze sóla – příklad 2. Příklad 2 – Přechod z vampu do tématu v Pithecanthropus Erectus:

Téma se opakuje a přichází opět vamp na Fm7 a Bb7. Ovšem tentokrát dochází ke kolektivní divoké improvizaci, doprovod se změní ve 3/4. McLean se drží pentatoniky, zatímco Monterose střídá nejhlubší masivně zahrané tóny s pískotem 49

Homzy, A., Passions Of A Man, str. 26

50

Mingus, Ch., More Then A Fakebook, str. 109

17

v horním rejstříku svého tenor saxofonu. Takovýto expresivní vamp se opakuje i po všech sólech a na konci skladby. Kolektivní improvizace patří k prvním nahraným freejazzovým pasážím. Skladba končí zpomalením.

4.1.2 A Foggy Day Druhá skladba je standard George Gershwina A Foggy Day (in London Town) – filmová melodie z roku 1937. Celou skladbu slyšíme zvuky rušné ulice plné aut, houkání, troubení. Tyto zvuky velice zdařile vytváří saxofonisti McLean a Monterose.

4.1.3 Love Chant Třetí skladbou je Love Chant. Má tři části, první je klidná, Monterose hraje melodii z dlouhých tónů. Ta je přerušena melodickým kaskádovým breakem. Celá se opakuje včetně kaskádového breaku a potom se rozjede energická bebopová část, kterou začne McLean. V sólech pokračují Waldron, Monterose a Mingus na harmonii skladby Perdido.

4.1.4 Profile Of Jackie Poslední skladbou je krásná balada Profile Of Jackie, napsaná pro Jackieho McLeana. Má zvláštní formu ABCDE, přičemž A má 14 taktů, C 13 taktů, D 8 taktů a B a E volný počet.

4.2 The Clown V roce 1957 vychází druhé album u Atlanticu – The Clown.

18

Na bicí přichází Dannie Richmond, který až na pár výjimek zůstává s Mingusem až do roku 1970, kdy vystupuje s rockovými bandy (Joe Cocker, Elton John). V roce 1974 se vrací a zůstává až do Mingusovy smrti v roce 1979. Richmond byl původně bluesový saxofonista, na bicí začal hrát těsně před tím, než byl představen Mingusovi, The Clown je jejich první společný projekt.51 Poprvé se nahrávání účastní i Jimmy Knepper na trombon. Po boku Minguse vystupuje řadu let, nahrává mnoho dalších alb. Přátelství končí v roce 1962 ve chvíli, kdy Mingus, vystresovaný z problematické přípravy koncertu v Town Hall, vyrazil Knepperovi přední zuby a tím mu znemožnil pokračovat ve hře na trombón.52 Dalšími hudebníky jsou Shafi Hadi na tenor saxofon, Wade Legge na piano.

4.2.1 The Clown – analýza titulní skladby Titulní skladba začíná cirkusovým waltzem a smíchem publika (příklad 3). Recitátor Jean Shepherd začíná do nezměněného hudebního doprovodu vyprávět smutný příběh klauna, který chce rozesmát lidi, ale nedaří se mu to. Ve chvíli, kdy se publikum rozesměje, dojde k nehodě a klaun umírá. Vyprávění je improvizované, základní osu příběhu stanovil Mingus. Shepherd přednese jiný závěr (klaun se nezastřelí).53 Mingus si změnu příběhu pochvaluje. Příběh je vlastně o jazzovém muzikantovi, který si chce získat přízeň publika ještě za svého života.54 Příběh je přerušován několika vstupy kapely. První vstup začíná rozvíjením titulního motivu, posléze zpomaluje a přechází do hořké nálady, pasáže bez tempa, vytvářené všemi hudebníky v improvizované ploše. Mingus hraje smyčcem. Příběh pokračuje. Další vstup kapely se opět navrací k úvodnímu motivu a stejně jako ten minulý přejde do improvizované temné plochy. Po další části příběhu přichází sóla stejně jako téma v 3/4 taktu. Sóla jsou v tomto pořadí: Shafi Hadi na tenor saxofon, Wade Legge na piano a Jimmy Knepper na trombón.

51

Kol., Passions Of A Man, str. 69

52

Kol., Passions Of A Man, str. 66

53


54


19

Tempo opět zvolní, přichází druhé téma. Krátce zazní první téma v rychlém tempu a následuje poslední část příběhu s temnou improvizovanou plochou. Příběh spěje ke svému tragickému konci. Věta, která se stále opakuje „He really knew now“ je nejdříve doprovázena variací úvodního tématu, posléze naříkáním, které Mingus vytváří smyčcem na kontrabas a cinkáním trianglu. Příklad 3 – Úvodní motiv The Clown:

4.2.2 Passions Of A Woman Loved Druhou skladbou je Passions Of A Woman Loved. Dochází k častému střídání tempa, rytmickým modulacím. Znovu se objeví motiv z předchozí skladby The Clown.

20

Andrew Homzy, jeden z největších odborníků na dílo Charlese Minguse, odkazuje na spojitost s Perfume Suite55 autorů Dukea Elligtona a Billyho Strayhorna.56

4.2.3 Blue Cee Blue Cee je skladba, kterou Mingus věnoval své třetí a předposlední ženě Celii. Mingus říká, že tímto standardním blues reaguje na časté poznámky o tom, že neswinguje. Blues je ve dvou tóninách – Bb a C. Melodie je inspirována dvoutónovou skladbou Dukea Ellingtona C Jam Blues.57

4.2.4 Tonight At Noon Tonight At Noon je dynamická skladba ve velice ostrém tempu. Forma je AABA. Obsahuje několik divokých freejazových pasáží s výkřiky a zvláštními arabskými zpívanými motivy.

4.2.5 Reincarnation Of Lovebird Reincarnation Of A Lovebird je skladba věnovaná Charliemu Parkerovi – Birdovi. Začíná citací různých bebopových frází, ale jinak bebopový styl Parkera nijak zvlášť nepřipomíná. Mingus však na Birda při psaní myslel, moc si ho vážil. Bird ho v roce 1951 vytáhl z pošty, kde se Mingus nechal zaměstnat, když se znechucen vydavatelskými společnostmi rozhodl skončit s hudbou. Parker navíc Minguse podporoval v komponování.58 Krásné téma je napsané na dlouhou formu (70taktů), která má 8 částí s nezvyklým počtem taktů (10, 6, 12), i když některé jsou pouze variacemi jiných.

55

Suita premiérovaná na koncertu orchestru Dukea Ellingtona v Carnegie Hall v prosinci 1944

56


57


58


21

V páté části dochází k přechodu na half-time a zpět. Harmonicky je skladba nesmírně bohatá, centrum je v nezvyklé a pro sólisty obtížné tónině F# moll. Dochovaly se i Mingusovy party v G moll, možná hudebníci požadovali lehčí tóninu.59 První nahrávka pro Atlantic shořela, druhá vydaná verze v jiné sestavě hudebníků, je více bebopová.60

4.2.6 Haitian Fight Song Poslední skladbou alba je Haitian Fight Song. Vzorem bylo dílo Dukea Ellingtona Black, Brown and Beige61, které je koncipováno jako pocta Afroameričanům, jejich minulosti, současnosti i budoucnosti. Jedna část – West Indian Dance – oslavuje 700 Haiťanů, kteří za války pomohli oblehnutým Američanům.62 V jedné ze svých prvních protestních skladeb předvádí Mingus svou mistrovskou techniku hry na kontrabas. A to jak v sóle v introdukci, tak i před závěrečným tématem. Mingus zde opět používá svou oblíbenou techniku vrstvení témat a přechody na double-time. Zajímavý je úvodní kontrabasový riff – příklad 4.

Příklad 4 – Kontrabasový riff Haitian Fight Song:

59


60


61

Suita premiérovaná na prvním legendárním koncertu orchestru Dukea Ellingtona v Carnegie Hall

v lednu 1943 62


22

Skladba končí zpomalením a dlouhými tóny smyčcem na kontrabas.

23

5

Town Hall Concert Živé album Town Hall Concert bylo nahráno 4. 4. 1964 v Town Hall v New

York City. Obsahuje dvě skladby ze čtyř odehraných na koncertě – So Long Eric a Praying With Eric, dvě – Sophisticated Lady a Orange Was The Color Of Her Dress, Then Blue Silk nebyly dosud z neznámých důvodů vydány. Sexteto tvořili kromě Minguse Eric Dolphy na alt saxofon, basklarinet a flétnu, Johnny Coles na trumpetu, Clifford Jordan na tenor saxofon, Jaki Byard na piano a Dannie Richmond na bicí.

5.1 So Long Eric Téměř osmnáctiminutová kompozice So Long Eric je dvanáctitaktové blues v F (viz příloha 2). Její název – „Nashle Ericu“, je povzdech nad Dolphyho rozhodnutím opustit kapelu během evropského turné na jaře 1964 před koncertem v Oslu. Je smutné, že krátce poté – 29. 6. 1964 umírá v Berlíně.63 Téma jednoduchého blues ukazuje na Mingusovu zálibu ve změnách temp, dynamiky a nástavbách akordů (upper structure). V melodii jsou v tónice v prvních čtyřech taktech v kvartách nóny a tercdecimy, v subdominantě na pátém a šestém taktu v kvartách zvětšené undecimy (11+), což už od začátku dělá neotřelý dráždivý zvuk. Na dominantě v devátém a desátém taktu bublá zvětšená kvinta s čistou kvintou v dvojhlasu s velkou a malou nónou a bublání zůstává beze změny i v posledních dvou subdominantních taktech, kde se dostává do funkce zvětšené a velké nóny v dvojhlasu se sextou a zvětšenou kvintou. Mingus začíná sám první formu, ve které cituje téma. Ve druhé formě nastoupí v plné síle celá kapela. První sólo hraje na trumpetu Johnny Coles. Od čtvrtého chorusu se objeví nečekané, vtipné, lehce atonální backgrounds na malé nóně na všech harmonických stupních (F7, Bb7, C7) – příklad 5.

63


24

Následují dva chorusy v double-time, backgrounds pokračují. Další dva chorusy jsou v původním tempu.

Příklad 5 – Backgrounds v So Long Eric, 4. chorus:

Pokračuje rytmicky silné sólo Jaki Byarda na piano, takřka celé odehrané v blocích. Dalším sólistou je Clifford Jordan na tenor saxofon. Začátek sóla je doprovázen krátkými čtvrtkami basy a bicích ve stylu vojenského pochodu. Od čtvrtého chorusu se objeví atonální backgrounds spoluhráčů. Opět přichází double-time, zvuk se zahušťuje, piano hraje hustě v triolách, backgrounds se proměňují – příklad 6. Příklad 6 – Backgrounds 2 v So Long Eric:

Další sólo patří napůl Mingusovi a Richmondovi. Mingus začne sám 3 formy a následují střídačky po čtyřech taktech. Richmond tvoří skvělé polyrytmické struktury. Nakonec dohraje sólo sám. Po jedné formě bez sóla, kde by tradičně pokračovalo závěrečné téma, překvapivě nastoupí divoký Dolphy na alt saxofon se svým typickým expresivním sólem – skokové atonální melodie přes velké intervaly ve vysokém tempu. Převažují perfektně vyfrázované šestnáctinové noty přes celý rozsah nástroje. První backgrounds jsou klasické bluesové riffy – příklad 7.

25

Příklad 7 – Backgrounds 3 v So Long Eric:

Double-time v sóle je opět doplněn variacemi na první backgrounds – příklad 5. Závěrečné téma překvapivě přejde v sólo Erica Dolphyho podložené rytmickými modulacemi. Mingus tuto skladbu postupně nahrál v několika dalších verzích – pro vydavatelství Jazz Workshop, Fantasy, America a Prestige v roce 1964 a 1965 a v roce 1977 pro vydavatelství Scandinavia. Každá verze má zcela odlišný závěr.64

5.2 Praying With Eric Praying With Eric má téměř 28 minut. Na původním vinylu byla skladba rozdělena na dvě části z důvodu nutnosti otočit desku. Je známa i pod častěji uváděným názvem Meditations On Integration nebo i Meditations (For a Pair of Wirecutters). Dle jazzového novináře Kena Drydena ze serveru All About Jazz se jedná o Mingusovu hudební interpretaci dějin amerických černochů, od hrůz a zoufalství cestování na palubě otrokářských lodí, přes nedůstojné podmínky otroctví až po emancipaci a boj za občanská práva na počátku bouřlivého roku 1960.65 Ovšem sám Mingus ji na koncertě uvádí těmito slovy: „Tuto skladbu jsem napsal poté, co mi Eric Dolphy řekl, že v Německu měli něco podobného jako koncentrační tábory, když došlo k rozdělení Německa na Červené a Zelené nebo tak nějak. Jediným rozdílem bylo, že neměli plynové komory, přestože měli také

64


65

Dryden, K., http://www.allmusic.com/song/meditations-on-integration-mt0027071704

26

ostnatý elektrický drát. Tak jsem napsal tuto skladbu, která popisuje jak se dostat k nůžkám na ostnatý drát dříve než se ten, kdo nás chce zastřelit, dostane ke zbrani.“ Skladba začíná temnou plochou, basa hraje smyčcem, bicí jen jednoduše odklepávají rytmus ve tříčtvrťovém taktu, tenor saxofon s trumpetou hrají ostinátní figuru – příklad 8 – a nad tím se vznáší flétna Erica Dolphyho. Rytmus není hrán důsledně přesně. Příklad 8 – Figura v Praying With Eric:

Dolphy vymění flétnu za basklarinet, zvuk v druhém tématu nabude na síle. Další pasáž v duu arco basy a piana je velmi impresionistická. V této náladě pokračuje i Dolphy na flétnu. Jaki Byard v otevřené společné improvizaci prokazuje znalost klasické hudby. Následuje ostrý riff, který začne piano a později dechy v malých sekundách – příklad 9. Příklad 9 – Riff v Praying With Eric:

Přichází návrat k druhému tématu s krátkým double-timem. Následuje část, ve které se vystřídají sólisti v pořadí basklarinet, piano, trumpeta, kontrabas, tenor saxofon. Forma pro každého sólistu je dána úvodní divokou free pasáží s častými clustery piana, která přechází v harmonii s walking doprovodem ve čtyřčtvrťovém taktu a končí čtyřmi takty rychlé latiny. Opět přichází druhé téma a ostrý riff v malých sekundách. 27

Následuje první flétnové téma s úvodním ostinátem a celá suita je zakončena impresionistickou otevřenou plochou. Tuto náročnou kompozici hrával Mingus později i v kvintetu bez trumpety. Atmosféra je strhující, stejně jako výkony všech hráčů. A nezáleží, jestli jde o smutný příběh černochů, postoj k rozdělenému Německu či metaforu k osvobození člověka.

28

Závěr Charles Mingus patří bezpochyby mezi nejvýznamnější hudební osobnosti 20. století. Jeho hráčská virtuozita září v doprovodu velice originálních spoluhráčů. Jeho kompoziční talent zanechal spoustu nadčasového materiálu. Odvaha experimentovat, nepřizpůsobovat se, dostat z celé kapely maximum, to jsou příznačné hodnoty pro značku Mingus. Ve své tvorbě Mingus předznamenal free jazz a modální jazz. Podle prestižní čtenářské ankety Down Beatu66 se Mingus v roce 1964 a 1965 stal basistou roku, v roce 1971 vstoupil do síně slávy a v roce 1979 získal tři ceny – nejoblíbenější jazzový sólista, skladatel roku a jazzové album roku (Joni Mitchell: Mingus). Další významná umístění jsou k nahlédnutí v příloze 3. V roce 1979 vznikl projekt Mingus Dynasty (podle desky z roku 1959), na kterém se podíleli bývalí Mingusovi spoluhráči. V roce 1988 se tato sestava rozšířila v Mingus Big Band, který od roku 1993 vydal již deset alb a sedm z nich bylo nominováno na cenu Grammy. V současnosti existují tři projekty, které šíří Mingusův hudební odkaz – Mingus Dynasty, Mingus Big Band a Mingus Orchestra. Na závěr Mingusova vlastní slova: „I když hraju jazz, nezapomínám přitom na sebe. Hraju nebo píšu sebe, tak jak se cítím, prostřednictvím jazzu nebo čehokoliv jiného. Hudba je nebo byla jazykem citů. Jestli se někdo snaží utéct od skutečnosti, pak se mu moje hudba asi nebude líbit. Moje hudba je živá a mluví o živých i o mrtvých, o dobrém i o zlém. Je rozzlobená, ale je skutečná, protože ví, že je rozzlobená.“67

66

Down Beat, americký hudební měsíčník zaměřený na jazz a blues, vychází od roku 1934

67

Dorůžka, L. a Škvorecký, J., Tvář jazzu, str. 254

29

Použité informační zdroje Dorůžka, Lubomír. Panoráma jazzu. Mladá fronta, 1990. ISBN 80-204-0092-3 Dorůžka, Lubomír a Škvorecký, Josef. Tvář jazzu. Praha Státní hudební vydavatelství, 1964 Dorůžka, Lubomír. Tvář moderního jazzu. Editio Supraphon Praha Bratislava, 1970 Down Beat, měsíčník, ročník 1955–2011 Dryden, Ken. „Meditations on Integration“. AllMusic http://www.allmusic.com/song/meditations-on-integration-mt0027071704 Fordham, John. Jazz. Přel. Petr Dorůžka a Markéta Cukrová, Slovart, Praha, 1996. Přel. z: Jazz, Dorling Kindersley Limited, London, 1993. ISBN 80-85871-99-8 Kernfeld, Barry. „Mingus, Charles (Jr)“, Grove Music Online, 2013 Kol. Passions of a Man Charles Mingus the Complete Atlantic Recordings 1956– 1961, Atlantic, 1997

Milkovski, Bill. „Charles Mingus: Epitaph Lost And Found“, JazzTimes, 2007 http://jazztimes.com/articles/19392-charles-mingus-epitaph-lost-and-found/

Mingus, Charles. Beneath the Underdog. Canongate Books, 2011. ISBN 978 0 85786 218 1

Mingus, Charles a Homzy, Andrew. Charles Mingus - More Than a Fake Book. Hal Leonard Publishing Corporation, 1991. ISBN 0-7935-0900-9

Priestley, Brian. Mingus: A Critical Biography. Da Capo Press, New York 1983. ISBN 0-306-80217-1

30

Priestley, Brian. „The Complete Town Hall Concert“. Blue Note, 1994. Capitol Records Inc.

Ruppli, Michael. Charles Mingus discography. Norbert Ruecker, 1981. ISBN 3-923397-00-3

Santoro, Gene. Myself When I Am Real. Oxford University Press, 2000. ISBN 0-19-509733-5

http://www.jazzstandards.com/

31

Seznam ilustrací Příklad 1: Tónový materiál pro vamp 1 v Pithecanthropus Erectus, str. 17 Příklad 2: Přechod z vampu do tématu v Pithecanthropus Erectus, str. 17 Příklad 3: Úvodní motiv The Clown, str. 20 Příklad 4: Kontrabasový riff Haitian Fight Song, str. 22 Příklad 5: Backgrounds v So Long Eric, 4. Chorus, str. 25 Příklad 6: Backgrounds 2 v So Long Eric, str. 25 Příklad 7: Backgrounds 3 v So Long Eric, str. 26 Příklad 8: Figura v Praying With Eric, str. 27 Příklad 9: Riff v Praying With Eric, str. 27

32

Seznam příloh Příloha č. 1: Pithecanthropus Erectus (noty) Příloha č. 2: So Long Eric (noty) Příloha č. 3a, 3b: Umístění ve čtenářské anketě měsíčníku Down Beat

33

Přílohy Příloha č. 1/1: Pithecanthropus Erectus (noty)

Zdroj: Mingus, Ch., More Then A Fakebook, str. 108 1

Příloha č. 2/2: So Long Eric (noty)

Zdroj: Mingus, Ch., More Then A Fakebook, str. 133

2

Příloha č. 3a/3: Umístění ve čtenářské anketě měsíčníku Down Beat HALL OF FAME 1971 Charles Mingus-414/Clifford Brown-381/Buddy Rich-322 FAVORITE SOLOIST/JAZZMAN 1972 Ornette Coleman-541/Charles Mingus-472/John McLaughlin-472 1979 Charles Mingus-176/Chick Corea-174/Dexter Gordon-152 JAZZ ALBUM 1972 Mahavishnu Orchestra: INNER MOUNTING FLAME-448/Buddy Rich: IN LONDON-263/Charles Mingus: LET MY CHILDREN HEAR MUSIC-262 1979 Joni Mitchell: MINGUS-185/Sonny Rollins-McCoy Tyner-Ron CarterAl Foster: MILESTONE JAZZSTARS-143/Dexter Gordon: MANHATTAN106 1990 Miles Davis: AURA-154/Branford Marsalis: TRIO JEEPY-151/ Charles Mingus: EPITAPH-133 REISSUE OF THE YEAR 2002 Miles Davis: COMPLETE IN A SILENT WAY-370/Billie Holiday: LADY DAY/COMPLETE ON COLUMBIA-203/Charles Mingus: TIJUANA MOODS-88 2008 Miles Davis: COMPLETE ON THE CORNER-317/Charles Mingus: CORNELL, 1964-303/ Miles Davis: LIVE AT THE 1963 MONTEREY JAZZ FESTIVAL-292 BIG BAND 1996 Count Basie-520/Mingus Big Band-476/McCoy Tyner-409 1997 Mingus Big Band-450/Maria Schneider-182/Joe Henderson-180 1998 Mingus Big Band-441/Count Basie-297/Maria Schneider-295 1999 Mingus Big Band-407/Lincoln Center J.O.-281/Maria Schneider193/Count Basie-190 2000 Mingus Big Band-418/Count Basie-164/Lincoln Center J.O.164/Maria Schneider-93 2001 Mingus Big Band-442/Maria Schneider-250/Lincoln Center Jazz Orch.-245 2002 Mingus Big Band-495/Count Basie-359/Lincoln Center J.O.185/Maria Schneider-146 2003 Clayton-Hamilton Jazz Orchestra 2004 Dave Holland-330/DIVA Jazz Orch.-211/Mingus Big Band139/Vanguard J.O.-137 2005 Dave Holland-292/Maria Schneider-217/Mingus Big Band-183/DIVA Jazz Orch.-75 2006 Dave Holland 2007 Count Basie-521 / Maria Schneider-374 / Dave Holland-329 / Mingus Big Band-254 2008 Maria Schneider-451/Dave Holland-246/ Count Basie-223/Mingus Big Band-194 2009 Maria Schneider 2010 Maria Schneider-475 / Dave Holland-327 / Mingus Big Band-305 2011 Maria Schneider-675 / Darcy James Argue’s Secret Society462/Mingus Big Band-429 COMPOSER 1965 Duke Ellington-1564/Thelonious Monk-650/Charles Mingus-390 1972 Duke Ellington-1239/Charles Mingus-918/Ornette Coleman-476 1973 Chick Corea-849/Duke Ellington-709/Charles Mingus-321

3

Příloha č. 3b/4: Umístění ve čtenářské anketě měsíčníku Down Beat 1976 1977 1978 1979

Chick Corea-706/Keith Jarrett-511/Charles Mingus-316 Chick Corea-696/Joe Zawinul-426/Charles Mingus-316 Chick Corea-692/Charles Mingus-393/Joe Zawinul-273 Charles Mingus-372/Toshiko Akiyoshi-221/Chick Corea-177

1955 1960 1961 1962 1963 1964 1965 1966

BASS Ray Brown-704/Oscar Pettiford-525/Charlie Mingus-504 Ray Brown-2070/Paul Chambers-1817/Charlie Mingus-1317 Ray Brown-2709/Paul Chambers-1669/Charlie Mingus-1302 Ray Brown-2104/Charlie Mingus-1541/Paul Chambers-1133 Ray Brown-2763/Charlie Mingus-1768/Paul Chambers-832 Charles Mingus-2117/Ray Brown-1908/Paul Chambers-712 Charles Mingus-1641/Ray Brown-1464/Ron Carter-505 Ray Brown-1254/Charles Mingus-1247/Richard Davis-944

Zdroj: Down Beat, časopis 1955–2011

4

Charles Mingus. JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra jazzové interpretace Studijní obor Jazzová interpretace

Recommend Documents