JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra hudebních a humanitních věd a hudebního manažerství Obor Hudební manažerství
Participativní tvorba kulturní politiky měst Diplomová práce
Autorka práce: Alžběta Lupíšková, MA Vedoucí práce: Ing. MgA. Lucie Šilerová Oponentka práce: MgA. Blanka Chládková
Brno, 2012 1
Bibliografický záznam LUPÍŠKOVÁ, Alžběta. Participativní tvorba kulturní politiky měst [Participatory planning in urban cultural policies]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, katedra Hudebních a humanitních věd a hudebního manažerství, 2012. 77 s.
Anotace Práce s názvem Participativní tvorba kulturní politiky měst pojednává o nemožnosti dosáhnutí zamýšlených výsledků při participativním kulturním plánování na místní úrovni, pokud místní správa zaujímá pasivní postavení. Práce je stavěna na teoriích o místním kulturním plánování a o participaci obyvatel ve věcech veřejných. Jako praktický příklad je uvedena krátká případová studie, založená na metodě Future City Game, realizovaná v Českých Budějovicích.
Annotation The study called Participatory planning in urban cultural policy focuses on the issue of impossibility to reach intended goals in participatory cultural planning on local level, if local authorities hold a passive role. The work is based on theories of local cultural planning and of citizen participation in public affaires. As a practical example, a short case study, based on the method of Future City Game and implemented in České Budějovice, is mentioned.
Klíčová slova Kultura, kulturní politika, participativní plánování, občanská participace, participativní žebřík, Future City Game.
Keywords Culture, cultural policy, participatory planning, citizen participation, participatory ladder, Future City Game. 2
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje.
V Brně dne 3. května 2012
Alžběta Lupíšková
3
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce Ing. MgA. Lucii Šilerové za cenné rady, pedagogům Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně, celé své rodině a všem svým přátelům, zejména pak Ondřeji Kašpárkovi za přínosné konzultace, týkající se tématu této práce. 4
Obsah Obsah ............................................................................................................ 1 Úvod .............................................................................................................. 4 1. Kultura........................................................................................................ 7 2. Lokální kulturní politika............................................................................. 11 2.1. Kultura jako 4. pilíř rozvoje ................................................................ 12 2.2. Kreativní města ................................................................................. 15 2.3. Agenda 21 pro kulturu ....................................................................... 16 2.3.1. Tematické shrnutí obsahu Agendy 21 pro kulturu ....................... 17 2.3.2. Nástroje pro realizaci Agendy 21 pro kulturu .............................. 19 2.4. Úloha obcí v ČR ................................................................................ 20 2.4.1. Státní kulturní politika na léta 2009 – 2014 ................................. 22 2.4.2. Rozvojový dokument ................................................................... 24 2.4.3. Integrovaný plán rozvoje města .................................................. 26 3. Kulturní plánování jako participativní proces ............................................ 29 3.1. Komunita ........................................................................................... 29 3.2. Participativní demokracie .................................................................. 30 3.3. Občanská participace ........................................................................ 32 3.4. Participace v dokumentech EU ......................................................... 33 3.4.1. URBACT ..................................................................................... 33 3.5. Organizace zabývající se participativním plánováním ....................... 35 1
3.5.1. Agora CE .................................................................................... 35 3.5.2. Nadace Via ................................................................................. 36 3.6. Participativní žebřík ........................................................................... 37 3.6.1. Model podle Arnstein .................................................................. 37 3.6.2. Model podle Agora CE ................................................................ 42 3.7. Aktéři participace ............................................................................... 44 3.8. Bariéry participativního plánování...................................................... 47 3.9. Techniky a metody zapojování veřejnosti .......................................... 48 3.9.1. Občanská porota......................................................................... 50 3.9.2. World Cafe .................................................................................. 51 3.9.3. Případový workshop ................................................................... 51 3.9.4. Participativní rozpočetnictví ........................................................ 52 3.9.5. Metody v rámci projektu British Councilu – Kreativní města ....... 52 4. Future City Game (Hra město budoucnosti)............................................. 54 4.1. Historie Future City Game ................................................................. 54 4.2. Metoda Future City Game ................................................................. 55 4.2.1. Role Games mastera .................................................................. 58 4.3. Příklady realizace Future City Game ................................................. 58 4.3.1. Příklady realizace v ČR ............................................................... 58 5. Future City Game v Českých Budějovicích .............................................. 62 5.1. Okolnosti konání Future City Game v Českých Budějovicích ............ 62 5.2. Popis hry ........................................................................................... 63 2
5.3. Výstupy ze hry ................................................................................... 64 5.4. Dopady hry ........................................................................................ 65 5.5. Bariéry ............................................................................................... 66 5.6. Shrnutí ............................................................................................... 68 Závěr............................................................................................................ 70 Závěr............................................................................................................ 70 Použité informační zdroje............................................................................. 72 Seznam grafů ............................................................................................... 77 Seznam ilustrací .......................................................................................... 77
3
Úvod Diplomová práce s názvem Participativní tvorba kulturní politiky měst vznikla jako reakce na aktuální dění v České republice na místní úrovni, kde v poslední době, především ve větších městech, vznikají strategické dokumenty, týkající se rozvoje kultury (např. Brno nebo České Budějovice). Města, která se tvorbou těchto koncepčních dokumentů zabývají, se snaží aktivně zapojit občany využitím různých metod participace do celého procesu tvorby lokální kulturní politiky. Tento trend nastoupil zejména od vstupu České republiky do Evropské unie, kdy se strategické dokumenty staly podmínkou, aby města mohla čerpat fondy z regionálních programů (Zemanová, 2012). Zatímco v mnoha vyspělých státech Evropské unie je participace obyvatel na tvorbě důležitých strategických dokumentů, ale i dalších aktivit nejen v oblasti kultury, zcela běžným jevem, v České republice je tak komunitní kulturní plánování stále ještě ve svém zrodu. Mnoha místním správám jsou potřeby a benefity kulturní koncepce, vytvořené na participativní bázi (ale i kulturní koncepce samotné), dosud poměrně neznámé, a nejen proto je postoj místních zastupitelů k těmto aktivitám často negativní. Příčinou toho však nemusí být pouze neznalost benefitů plynoucích z těchto aktivit, ale také nevůle politiků podělit se o rozhodovací moc s občany města, ať již z nedůvěry, nátlaku zainteresovaných skupin, potřeby mocensky dominovat, nebo dalších, které budou zmíněny v této práci. Proto hypotéza, která má být v této práci potvrzena nebo vyvrácena, bude následující: Participativní procesy ve veřejném plánování v České republice pokaždé nedosahují zamýšlených výsledků z důvodu nedostatečného prostoru pro participativní demokracii ve městech. Práce bude rozdělena do pěti kapitol, z nichž první se bude věnovat definici pojmu kultura z teoretických pohledů a z pohledů mezinárodních i českých institucí. Zvláštní část pak bude věnována modernímu pohledu na 4
definici kultury pro účely lokálního kulturního plánování. Tento moderní pohled vyjadřuje otázku pro samotné obyvatele, co pro ně v daném kontextu místa a času kultura znamená. Druhá kapitola se bude věnovat významu lokální kulturní politiky. Nejprve na ni bude nahlédnuto z evropského, či globálního pohledu, a to z hlediska teorie Jona Hawkese o čtvrtém pilíři – pilíři kultury – ve strategii trvale udržitelného rozvoje (2011). Následující část bude věnována fenoménu kreativních měst dle teorie Charlese Landryho (2008). Zde bude popsána důležitost lokální kulturní politiky pro rozvoj kreativity a aktivní participace občanů, a následně i pro (nejen kulturní) rozvoj města. Jedním z nejdůležitějších mezinárodních dokumentů z hlediska lokální kulturní politiky, který bude v této práci zmíněn, je Agenda 21 pro kulturu, pod kterou je podepsáno více než 300 měst z celého světa. Města tak zaručují vytvoření dlouhodobé koncepce kultury pro své území, která je zpracována ve spolupráci s místní komunitou a která může být aplikována pomocí nástrojů, jež budou dále v této práci zmíněny. Další část této kapitoly bude zaměřena na lokální kulturní politiku v českém kontextu. Budou zmíněny legislativní dokumenty, které se touto oblastí zabývají, včetně dokumentu Státní kulturní politika na léta 2009-2014. Dále bude věnována pozornost integrovanému plánu rozvoje měst, tedy strategickému dokumentu, který mají města za povinnost sestavit, aby mohla žádat o financování z evropských rozvojových fondů. Díky podmínkám těchto dokumentů je možná v posledních letech kulturní plánování i za použití participativních metod v České republice na vzestupu (Zemanová, 2012). Třetí kapitola již bude věnována samotným participativním procesům. Nejprve budou osvětleny základní pojmy, jako komunita, participativní demokracie a občanská participace, dále pak bude zmíněno, jakým způsobem se participativním plánováním zabývá ve svých dokumentech a aktivitách Evropská unie. Budou představeny i organizace, které se participativním plánováním zabývají v České republice, a na příkladech budou uvedeny jejich konkrétní aktivity. 5
Z hlediska participace existuje několik stupňů zapojení aktérů do procesu, což znázorňuje metoda tzv. participativního žebříku, označující míru moci, která je obyvatelům svěřena. Dalším kritériem je, kdo a jakým způsobem se participativního plánování může účastnit a jaké techniky pro tento proces mohou být použity. Důležitou částí bude podkapitola 3.8., která se bude zabývat bariérami při participativním plánování, jak je popisují teoretici Bonafande a Lo Piccolo (2010). Poslední dvě kapitoly se zaměří na participativní metodu s názvem Future City Game, která byla v České republice aplikována již v několika městech, a zaměřovala se především na oblast kultury. Tato metoda je v participativním žebříku na těch nejvyšších příčkách a představuje často používanou a odborně definovanou metodu participace. Ve čtvrté kapitole bude hra podrobněji popsána a budou uvedeny konkrétní příklady konání hry ze dvou českých měst – Plzně a Prahy. Poslední kapitola se pak bude věnovat hře Future City Game s názvem Kulturní identita Českých Budějovic. Tato hra bude uvedena jako příklad
participativního
projektu,
při
kterém byla
nejprve
veřejností
definována kultura jako pojem. To je důležité pro další tvorbu kulturní strategie, jak popisuje první kapitola. Dále byly na základě této hry navrženy podněty pro rozvojový dokument v oblasti kultury. Pozornost pak bude kladena právě na překážky či komplikace, které vznikly v interakci s místními zastupiteli. Bude ověřeno, zda pro tento případ platí teorie bariér v participativní demokracii, které v kapitole 3.8. popisují Bonafande a Lo Piccolo. Předpokládá se, že hypotéza této práce bude touto krátkou případovou studií potvrzena. V práci bude čerpáno především z teoretických článků, legislativních dokumentů a dokumentů, vydaných organizacemi, specializujícími se na kulturní politiku a participativní plánování. Základním podkladem pro případovou studii budou osobní rozhovorykteré proběhly mezi 16. a 30. dubnem 2012 s Ondřejem Kašpárkem, členem organizace Budějovice kulturní a organizátorem Future City Game v Českých Budějovicích. 6
1. Kultura V úvodu práce o participativním plánování na úrovni lokální politiky je stěžejní osvětlit, co může vyjadřovat pojem kultura. Pojem kultura bude v této kapitole popsán tak, jak je viděn z různých teoretických úhlů pohledů, ale také z pohledu významných českých i mezinárodních institucí. Důležité je nastínit i vývoj definice pojmu kultura v různých historických obdobích a následně ho konfrontovat s tím, jak je kultura viděna a definována dnes. Ve spojitosti s participativním kulturním plánováním je vymezení pojmu kultura klíčovým předpokladem. Podle Russo a Buttler (2006), autorek publikace Cultural Planning Toolkit, by předmětem kulturního plánování měly být všechny aspekty kulturního života, tedy kultura v širokém slova smyslu. Na tento pojem však existuje široká škála různých pohledů, jak již bylo řečeno výše. Následující odstavce budou věnovány vymezení pojmu kultura z vybraných hledisek. Britský teoretik Raymond Williams napsal, že definovat pojem kultura je velice obtížný úkol. Udává, že kultura (culture) je „jedno ze dvou nebo ze tří nejkomplikovanějších slov v anglickém jazyce” (1983, s. 87). Upozorňuje, že lidé často zaměňují významy pojmů kultura a umění. Kolb, autorka publikace Marketing for Cultural Organisations, například uvádí, že kontrast mezi kulturou a uměním tkví v tom, že kultura se týká v širokém slova smyslu „všech událostí a předmětů, vytvořených společností za účelem sdělování jistých hodnot“ (2005, s. 8). Umění naopak považuje za něco spíše individualistického, na rozdíl od kultury, která tvoří běžnou součást každodenního života a je společná pro celou komunitu. Raymond Williams pak analyzuje vývoj pojmu kultura a jeho význam v různých historických obdobích, čímž dokazuje, že chápání slova kultura se s postupem doby vyvíjelo a stále se dále vyvíjí. Williams dělí možná chápání pojmu kultura do třech základních kategorií:
7
a. Kultura jako obecný proces intelektuálního, duchovního a estetického rozvoje (definice, pocházející z 18. století). b. Kultura jako způsob života (definice, prosazující se zejména za éry romantismu). c. Kultura jako díla a praktiky intelektuálů a především umělecké praktiky, což je podle Williamse, nejběžnější chápání pojmu kultura v dnešní době (Williams, 1983). Je však třeba pohlížet i na to, že tyto definice pocházejí z Williamsova díla Keywords: vocabulary of culture and society, které bylo poprvé vydáno již v roce 1976 (původně však mělo být vydáno ještě dříve, v roce 1958, jako součást jeho díla Culture and Society). V 60. a 70. letech minulého století, během ekonomických a demografických transformací společnosti, však kultura začala být viděna nejen jako „vysoké umění“, které má vnitřní hodnotu, nebo je zdrojem národní identity (Menger, 2010), ale také jako cenný zdroj pro rozvoj lidského potenciálu, sociální soudržnosti, ale i pro generování přidané ekonomické hodnoty. Takto, tedy ve značně širších souvislostech, je z pohledu mnoha důležitých institucí, zabývajících se kulturním plánováním, viděna kultura i dnes, jak bude dále popsáno.
Z mezinárodního pohledu je v současnosti často pro kulturu citována definice Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), ve Všeobecné deklaraci UNESCO o kulturní diversitě. Ta popisuje význam pojmu kultura následovně: „Kultura duchovních
a
musí
být
hmotných,
považována
za
soubor
distinktivních
intelektuálních
i
citových
rysů,
které
charakterizují společnost nebo společenskou skupinu. Kultura zahrnuje vedle umění a písemnictví také způsoby života, způsoby soužití, hodnotové systémy, tradice a přesvědčení“ (UNESCO, 2001).
8
Ministerstvo kultury České republiky (MKČR) v dokumentu Státní kulturní politika na léta 2009-2014 definuje kulturu, poměrně široce, a zahrnuje do ní veškeré oblasti, na které může mít kultura vliv. Obr. č. 1: Definice kultury podle MKČR
Zdroj: Státní Státní kulturní republiky 2009-2014. Praha: Ministerstvo Zdroj: kulturnípolitika politikaČeské České republiky 2009-2014, 2009, s. 29. kultury, 2009. ISBN 978-80-86310-83-1, s. 29.
V souvislosti s moderním kulturním plánováním nazvaly již dříve zmíněné Russo a Buttler jako klíčové pro vysvětlení pojmu kultura to, co si pod ním představuje samotná veřejnost, na kterou bude mít kulturní strategie největší dopad. Pro nalezení významu slova kultura jsou podle těchto autorek velice důležité místo a čas. Každá skupina lidí je schopna nějakým způsobem, většinou odlišným, definovat společnou víru, zvyky nebo hodnoty. Podle Roberta Palmera, experta na kulturní politiku působícího v Radě Evropy, je pro získání takové definice nejdůležitější proces – diskuze a 9
debaty s lidmi o tom, jak vnímají kulturu, včetně kontroverzních názorů, které při těchto debatách vzniknou. Kultura je pak podle něj „celkový souhrn diskuzí o tom, jak lidé rozumějí kultuře v jejich vlastních komunitách“ (Palmer in Russo a Buttler, 2006, s. 5). Jako důkaz toho, že lidé kulturu opravdu chápou jako širokou škálu procesů, hmotných i nehmotných statků, hodnot nebo aktivit, mohou posloužit data, sesbíraná v rámci průzkumu Eurobarometru, o evropských kulturních hodnotách. Tazatelé se ptali lidí ze všech 27 států Evropské unie (EU), co si nejčastěji vybaví pod slovem kultura. Odpovědi na otevřené otázky byly pak rozčleněny do jednotlivých kategorií tak, jak je znázorněno v následujícím grafu: Graf č. 1: Asociace se slovem kultura ve 27 státech EU
Zdroj: 278:278: European Cultural Values,Values, 2007. [online]. Zdroj: Special SpecialEurobarometr Eurobarometr European Cultural 2007. Dostupné Dostupné z:z http://www.labforculture.org/en/resources-for-research/contents/publications/the-europeanshttp://www.labforculture.org/en/resources-for-research/contents/publications/theculture-and-cultural-values-special-eurobarometer-278, s. 5. (Přeloženo autorkou europeans-culture-and-cultural-values-special-eurobarometer-278 s. 5.práce.) (Přeloženo
autorkou práce.)
10
Z grafu lze vyčíst, že nejvíce lidí si pod pojmem kultura představuje kreativní aktivitu, zejména pak jevištní a vizuální umění, což koresponduje s výše zmíněným Williamsovým tvrzením ze 70. let minulého století, že kultura je nejběžněji chápána jako praktiky intelektuálů a umělců. Mnozí si také kulturu asociují se zvyky, tradicemi nebo s jazykem, jež vymezují jejich komunitu. Jak shrnuje Raj Isar (in Pascual a Dragojević, 2007), nejdůležitější je, aby kultura byla chápána spíše jako proměnlivý a otevřený pojem než jako slovo s pevně nastavenou a ukotvenou definicí, s čímž, podle Pascuala a Dragojeviće, mají více než města problém vyšší celky, jako jsou státy či národy (ibid. s. 19).
2. Lokální kulturní politika Tato kapitola se bude věnovat důležitosti kulturní politiky na místní úrovni pro trvale udržitelný rozvoj měst. Proto bude hned úvod kapitoly věnován teorii Jona Hawkese, který vysvětluje, proč by kultura měla doplnit tři pilíře trvale udržitelného rozvoje, které byly do roku 2010 součástí strategie Evropské unie zasazené v Lisabonské smlouvě. Následně bude diskutován pojem kreativní města, který zavedl britský teoretik Charles Landry. Tento pojem vyzdvihuje kulturu a kreativitu jako klíčový potenciál pro rozvoj měst. Jedním ze zásadních mezinárodních dokumentů, který navrhuje zásady a nástroje pro kulturní plánování, je Agenda 21 pro kulturu, která bude popsána následovně. Další část kapitoly bude věnována situaci kulturního rozvoje v České republice. V podkapitole 2.4. s názvem Úloha obcí v ČR budou stručně zmíněny dokumenty, které se kulturou u nás zabývají. Další část se bude sledovat objasnění konceptuálního „zmatku“, týkajícího se názvů rozvojových dokumentů. Podrobněji pak bude rozebrán Integrovaný plán rozvoje měst, který je v současné době nutností pro každé město, které chce pro svůj 11
rozvoj žádat o finance z evropských fondů. Součástí tohoto plánu je i povinnost měst konzultovat jeho tvorbu s veřejností.
2.1. Kultura jako 4. pilíř rozvoje Z pohledu Evropské unie je kulturní politika klíčová pro rozvoj na kterékoliv úrovni. Proto se také často mluví o absenci kultury mezi třemi základními pilíři udržitelného rozvoje, mezi něž patří ekonomický pilíř, který vytváří bohatství, sociální pilíř, který toto bohatství přerozděluje, a pilíř environmentální, který dohlíží na zodpovědnost společnosti vůči životnímu prostředí. Na evropské úrovni je na těchto třech pilířích postavena Lisabonská strategie, která definovala strategické směřování Evropské unie v letech 2000-2010 následovně: Unie se má stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější
znalostní
ekonomikou,
schopnou
udržitelného
hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“ (in Urban, 2010). Obr. č. 2: Trojúhelník trvale udržitelného rozvoje
Sociální začlenění
Ekonomika
Životní prostředí
Životní prostředí
Zdroj: PASCUAL, J. 2008, 13. (Přeloženo autorkou práce.) Zdroj: PASCUAL, Jordi. Culturals.Policies, human development and institutional innovation: or why we need an Agenda 21 for culture? 2008. s. 13. (Přeloženo autorkou).
12
Australský specialista na kulturní politiku Jon Hawkes definoval ve svém stěžejním díle The Fourth Pillar of Sustainability: culture’s essential role in public planning jasnou potřebu čtvrtého pilíře - kultury, který zaručí udržitelný rozvoj spolu s ostatními třemi pilíři. Nejdůležitějším Hawkesovým argumentem je, že „hodnoty společnosti jsou základem toho, na čem je stavěno všechno ostatní. Tyto hodnoty a způsoby, kterými jsou vyjádřené, představují kulturu společnosti. Způsob, jakým společnost řídí sama sebe, nemůže být plně demokratický, aniž by obsahoval jasnou metodu pro vyjádření hodnot komunity, a aniž by tato vyjádření přímo ovlivňovala, kam bude společnost směřovat. Tyto procesy jsou kulturou v praxi.“ (Hawkes, 2001, s. 8)
Kultura tedy podle Hawkese hraje stejně důležitou roli pro budování zdravé
společnosti,
jako
ostatní
tři
pilíře
–
sociální
spravedlnost,
zodpovědnost vůči životnímu prostředí a ekonomická životaschopnost společnosti. Kromě důležitosti kultury pro společnost z hlediska všech jejích benefitů (vyjmenovaných například dříve v této práci v definici kultury z pohledu MKČR) nabývá na důležitosti, aby společnost znala své kořeny, tradice a kulturu v době zvyšující se nejen etnické, ale i kulturní rozmanitosti. Proto Hawkes navrhuje doplnění trojúhelníku trvale udržitelného rozvoje (Triangle of sustainable development) na čtverec trvale udržitelného rozvoje (Square of sustainable development), kde je kultura pevně začleněna mezi ostatní tři pilíře.
13
Obr. č. 3: Čtverec trvale udržitelného rozvoje Kultura
Ekonomika
Obecní/státní správa
Sociální začlenění
Životní prostředí
Zdroj:PASCUAL, PASCUAL, J. 2008, s. Policies, 13. (Přeloženo autorkou práce.) Zdroj: Jordi. Cultural human development and institutional innovation: or why we need an Agenda 21 for culture? 2008. s. 13. (Přeloženo autorkou).
Charles Landry, významný teoretik v oblasti kulturního plánování, popisuje v publikaci The Creative City, že 21. století je stoletím měst (2008, s. xii). Také podle Pascuala a Dragojeviće (2007) by města měla klást zásadní důraz na zformování místní kulturní politiky, která bude zaručovat neustálý kulturní rozvoj daného území. V tomto případě to autoři uvádějí v souvislosti s nutností naplňování základního motta Evropské unie, kterým je „Jednota a rozmanitost“. Podle nich je právě na úrovni měst, kde žije v současné době přibližně 72% obyvatel Evropské unie, třeba „udržovat, rozvíjet a propojovat místní kulturní komunity napříč celou Evropou“ (2007, s. 5). Z hlediska Evropské unie je taková podpora kulturního rozvoje na nejnižší možné úrovni (ve městech) vysoce relevantní pro integraci Evropské unie a pro její další rozšiřování. Může však být argumentováno, že pro města samotná je podstatnější, že podpora místního kulturního rozvoje může zvýšit sociální soudržnost obyvatel, a podle Pascuala a Dragojeviće pak i sociální soudržnost obyvatel celé Evropské unie.
14
Jak uvádí polská ministryně kultury Monika Smolén v dokumentu, zabývajícím se mírou přispívání kultury k místnímu a regionálnímu rozvoji, který zveřejnila Evropská komise: „…role kultury v rozvoji má mnoho dimenzí. Zaprvé, představuje hodnotu v sobě samé, zadruhé, je to základ pro založení znalostní společnosti, a nakonec, společně s kulturními průmysly, je to jeden z nejdynamičtěji vyvíjejících se sektorů ekonomie.“ (CSES, 2010).
2.2. Kreativní města Podle Landryho „lidská chytrost, přání, motivace, představivost a kreativita postupně nahrazují polohu, přírodní zdroje a přístup na trh v roli hlavních zdrojů města“ (2008, s. xii). Hlavní myšlenkou kreativních měst je podle něj tvrzení, že „základním zdrojem pro rozvoj měst jsou sami lidé, kteří v nich žijí“ (ibid.). Jak popisují Pascual a Dragojević (2007), lidská aktivita a kreativita, která přispěje k rozvoji měst, může být nejjednodušším způsobem aktivována právě na místní úrovni. Jak již bylo řečeno dříve v této práci, zejména pak v části, která se věnovala definicím pojmu kultura z různých úhlů pohledu, mnoho studií prokázalo, že podpora kreativního potenciálu obyvatel města nejen následně zvýší kvalitu života obyvatel, ale také může pomáhat regenerovat města nebo jejich části. Pokud budou města atraktivnější pro život, budou podle teorie amerického ekonoma a sociologa Richarda Floridy přitahovat tzv. kreativní třídu, která se může stát „klíčovou řídící silou“ pro další rozvoj měst a posílit tak ekonomickou i společenskou situaci města (Florida, 2002). Tato idea, tedy podpora kultury, a potřeba kulturního plánování za účelem rozvoje měst, byla již převzata téměř ve všech vyspělých evropských zemích (Menger, 2010). Většina moderních měst má tedy vytvořenou koncepci pro rozvoj a podporu kultury, jelikož si jsou vědoma nesčetných
15
společenských i ekonomických benefitů, které z podpory a strategického rozvoje kultury plynou.
2.3. Agenda 21 pro kulturu Důležitým mezinárodním dokumentem pro místní kulturní rozvoj je Agenda 21 pro kulturu, ke které se přihlásilo více než 300 měst z celého světa prohlášením1: „My, města a místní autority z celého světa, oddaná lidským právům, udržitelnosti, participativní demokracii a vytváření podmínek pro mír, která jsme se shromáždila 7. a 8. května 2004 v Barceloně na IV. Porto Alegre fóru orgánů místních autorit pro sociální začlenění, v rámci Univerzálního kulturního fóra – Barcelona 2004, souhlasíme s Agendou 21 pro kulturu jako s vůdčím dokumentem pro naše veřejné kulturní politiky a pro přispívání ke kulturnímu rozvoji lidstva“ (Committee on Culture, 2008, s. 7).
Přihlášením se k tomuto dokumentu
města zaručují vytvoření
dlouhodobého plánu kulturní politiky a potvrzují důležitost kultury jako jednoho ze zásadních odvětví ve svém rozvoji. Agenda 21 obsahuje 67 článků ve třech sekcích, a tematicky může být rozdělena do pěti odvětví:
1. Kultura a lidská práva 2. Kultura a veřejné autority 3. Kultura, udržitelnost a území
1
Z České republiky se k dokumentu Agendu 21 pro kulturu k 1. únoru 2012 nepřihlásilo
žádné město (Agenda 21, 2012).
16
4. Kultura a sociální začlenění 5. Kultura a ekonomie
2.3.1. Tematické shrnutí obsahu Agendy 21 pro kulturu V této podkapitole budou vypsány důležité body jednotlivých témat tak, jak je popisuje Agenda 21 pro kulturu v úvodu dokumentu (Agenda 21 for culture, 2008, ss. 5-6.). Jedná se o překlad textu z anglického jazyka, který byl proveden autorkou práce.
Kultura a lidská práva
Kultura a rozvoj lidských zdrojů. Kulturní rozmanitost jako „prostředek k dosažení uspokojivější, intelektuálnější, emocionálnější, morálnější a duchovnější lidské existence.
Kulturní práva jsou nedílnou součástí lidských práv. „Nikdo nesmí zneužívat kulturní rozmanitosti k porušování lidských práv, zaručených mezinárodním právem, ani omezovat jejich rozměr“.
Mechanismy, nástroje a zdroje k zajištění svobody projevu.
Přizvání umělců, aby se realizovali na území města, vylepšovali koexistenci a kvalitu života, zvyšovali kreativní schopnosti a schopnosti kritické reflexe všech obyvatel.
Kultura a veřejná správa
Nová centrální role kultury ve společnosti. Uzákonění kulturních politik.
Kvalita místního rozvoje závisí na provázanosti kulturních politik s dalšími veřejnými politikami.
Místní veřejná správa: sdílená zodpovědnost občanů, občanské společnosti a místních správ.
17
Vylepšení hodnotících mechanismů v kultuře. Systém kulturních indikátorů.
Důležitost sítí a mezinárodní spolupráce.
Účast místních autorit na národní kulturní politice a programech.
Kultura, udržitelnost a území
Kulturní rozmanitost je tak důležitá pro lidstvo, jako je biodiverzita pro přírodu.
Rozmanitost kulturních projevů přináší bohatství. Důležitost širokého kulturního ekosystému.
Dialog, koexistence a interkulturalita jako základní principy dynamiky občanských vztahů.
Veřejné prostory jako kulturní prostory.
Kultura a sociální začlenění
Přístup ke kultuře ve všech stádiích života.
Projev jako základní dimenze lidské důstojnosti a sociálního začlenění bez jakýchkoliv předsudků vůči rase, původu, chudobě nebo jakémukoliv jinému druhu diskriminace.
Budování publika a podněcování participace na kultuře jako hlavního prvku občanství.
Kultura a ekonomie
Uznání ekonomického rozměru kultury. Důležitost kultury jako faktoru ve tvorbě bohatství a ekonomického rozvoje.
Financování kultury z různých zdrojů, jako jsou dotace, fondy rizikového kapitálu, mikrokredity nebo daňová zvýhodnění.
Strategická role kulturních průmyslů a místních médií pro jejich přispívání k místní identitě, kreativní kontinuitě a tvorbě pracovních pozic. 18
Vztahy mezi kulturními zařízeními a znalostní ekonomikou.
Respektování a záruka práv autorů a umělců a zajištění jejich spravedlivému odměňování.
2.3.2. Nástroje pro realizaci Agendy 21 pro kulturu
Pro realizaci Agendy 21 pro kulturu na lokální úrovni jsou v dokumentu
Advice on local implementation of Agenda 21 for culture (Working group on Culture, 2007) doporučeny čtyři následující nástroje:
1. Místní kulturní strategie Dokument kulturní strategie (koncepce) představuje strategii místní kulturní politiky na určité časové období. Součástí dokumentu je většinou vyjádření poslání, od kterého se odvíjejí různé cíle a aktivity. Na ty pak navazují indikátory, které ukážou úspěšnost plnění každého z těchto cílů a aktivit. Další částí je časový plán implementace kulturní politiky a monitorovací postupy. Dokument také zahrnuje dělbu odpovědnosti mezi místní správu, kulturní aktéry a zbytek společnosti. Nejefektivnější tvorba koncepce probíhá zapojením všech aktérů, kterých se její dopady mohou dotýkat. Jednotliví aktéři, kteří mohou být zapojeni a jakým způsobem mohou být zapojení, budou popsáni dále v této práci. 2. Charta kulturních práv a odpovědností Charta kulturních práv a odpovědností je dokument, který má za cíl definovat základní kulturní práva a odpovědnosti obyvatel daného území. Vychází ze zásadních mezinárodních dokumentů, týkajících se lidských práv, a je tvořena za účasti místních kulturních činitelů, občanů, úředníků a expertů na lidská práva. Dokument by měl 19
být schválen místní politickou reprezentací. Součástí tohoto kroku je také určit osobu nebo organizaci, která bude zodpovědná za plnění obsahu charty a vytvářet prostředníka při často řešených problémech týkajících se kulturních práv a zodpovědností. 3. Rada pro kulturu Důležitým krokem pro implementaci Agendy 21 pro kulturu je také existence místní rady pro kulturu – veřejné instituce, která se zabývá kulturní problematikou města. Rada by se měla skládat z lidí, pocházejících z rozličných kulturních sektorů, z institucí či iniciativ různého rozsahu, různých forem atd. Podle podmínek se liší zodpovědnosti takovéto rady – v některých případech má rada pouze funkci konzultační, někdy může mít i funkci výkonnou.
4. Zásady posouzení dopadu kulturních činností a projektů Posuzování dopadu kulturních činností a projektů na území města by mělo být aplikováno na všechny politické dokumenty nebo programy. Tímto způsobem je možno znázornit význam kultury a změny, které jednotlivé akce přinášejí pro rozvoj města, v jakémkoliv měřítku. V potaz by měly být brány jak ekonomické, tak sociální a environmentální dopady jednotlivých aktivit. Tento dokument, který bude udávat, jakým způsobem se bude dopad kulturních činností a projektů posuzovat, by opět měl být vytvořen participativní formou.
2.4. Úloha obcí v ČR V České republice, resp. v Československu, byla až do roku 1989 veškerá umělecká produkce v rukou státu a veškerá kulturní činnost byla řízena a kontrolována z centrální úrovně. Až po politických změnách v roce 1989, a zejména pak v roce 2001, kdy byla Česká republika rozčleněna na 20
nižší územně-správní celky, došlo k přesunu zodpovědnosti za veřejné kulturní služby ze státu na kraje a obce. Tyto kroky byly realizovány prostřednictvím tzv. Převodových zákonů z roku 2000 a 2002, na jejichž základě byla převedena většina příspěvkových organizací Ministerstva kultury na kraje a obce. Další důležité zákony, týkající se obcí a jejich působnosti na poli kultury, je zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 250/2000 Sb. O rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a zákon č. 243/2000 Sb. O rozpočtovém určení daní (in Morávková, 2010)
Jak popisuje teoretička a pedagožka Simona Hrabalová v publikaci Teorie a praxe rozvoje měst a obcí (2004), „obce a města jsou základními územními jednotkami samosprávy [a] při své činnosti by měly usilovat o komplexní rozvoj svého území a hájit zájmy svých občanů“ (ibid. s. 5). Hrabalová dále uvádí možné rozdělení funkcí obce ve společnosti na funkci
sociální,
ekonomickou,
územně-technickou,
přičemž podle ní, právě v rámci funkce sociální, tkví úloha obcí v povinnosti vytváření určitého sociálního prostoru pro koexistenci lidí a pro vytváření vztahů mezi nimi. Kultura však neodmyslitelně souvisí i s ostatními funkcemi obcí, tak jak to definoval Jon Hawkes ve čtverci udržitelného rozvoje. Aby mohly obce dosáhnout naplňování své funkce, mají za úkol zajišťovat pro občany širokou škálu veřejných služeb, mezi něž, kromě např. zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti, minimální úrovně vzdělanosti nebo minimálního životního standardu obyvatel obce, patří i podpora kulturních a sportovních aktivit.
21
Úloha obcí v České republice v oblasti kultury a kulturního rozvoje je pak vymezena v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), kde v §35 o obcích v samostatné působnosti uvádí, že „[o]bec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“
2.4.1. Státní kulturní politika na léta 2009 – 2014 Aby mohly být naplňovány kulturní cíle celého státu, musí také kulturní politika měst vycházet ze státní strategie a naplňovat ji. Proto je nyní důležité zmínit i dokument Státní kulturní politika na léta 2009 – 2014, který je v oblasti kulturní politiky v současné době v České republice klíčovým dokumentem. Z pohledu této problematiky pojednává jak o úloze státu, tak o úloze měst a regionů. Důležité je, že obsah dokumentu zapojuje českou kulturní politiku do kontextu Evropské unie. Základní čtyři cíle Státní kulturní politiky jsou: • Cíl 1: Ekonomická a společenská dimenze. Využít přínosů umění a kulturního dědictví a s nimi spojené kreativity
pro
zvýšení
konkurenceschopnosti
ostatních
oborů a činností. • Cíl 2: Občanská dimenze – rozvoj osobnosti. Zvýraznit roli kultury v individuálním profesním a osobnostním růstu občanů,
zejména
demokratických hodnot
pro a
rozvoj
tvořivosti,
individuálních
postojů
kultivaci a
posilování odpovědnosti za zděděné i vytvářené hodnoty. 22
pro
• Cil 3 – Role státu, krajů a obcí při podpoře zachování a tvorby kulturních hodnot. Poskytovat přímou i nepřímou podporu uchování existujících kulturních hodnot a nakládání s nimi, stejně jako tvorbě hodnot nových. • Cil 4 – Role státu při tvorbě pravidel. Vytvářet transparentní a nediskriminační prostředí pro kulturní aktivity a jejich podporu z úrovně státu, krajů a obcí.
Pro tuto práci má zásadní význam zejména první strategický cíl, který se týká využití jak hmotné, tak nehmotné kultury k posílení ekonomické a společenské dimenze, což je klíčovým strategickým cílem i z hlediska většiny moderních měst, jak bylo zmíněno v kapitole o kreativních městech v souvislosti s teorií Charlese Landryho. Dokument taktéž zmiňuje, že právě potenciál nehmotné kultury, jíž je podle dokumentu myšlena intelektuální dimenze, inovace a kreativita, tkví v samotných obyvatelích měst. Pro rozvoj měst, regionů a následně státu samotného, je potřeba tento potenciál obyvatel rozvíjet a co nejefektivněji využívat. Samotný výše zmíněný dokument uvádí, že: „úkolem státu, krajů, obcí a jejich institucí není pouze podporovat kulturu jako takovou, ale propojit ji s jinými oblastmi, zejména zpřístupnit její hodnoty – kulturní dědictví stejně jako svobodu a kreativitu vlastní kulturní tvorbě – k využití v ostatních oblastech kulturních aktivit“ (ibid., s. 11).
Dalšími rozvojovými dokumenty kulturní politiky v České republice jsou Strategie udržitelného rozvoje, a Strategie regionálního rozvoje České republiky na roky 2007-2013. Posledním dokumentem, který může být 23
v kontextu kulturní politiky zmíněn, je Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007-2013, která mimo jiné pojednává o důležitosti podpory kreativity jak na státní, tak na místní úrovni (in Morávková, 2012).
2.5. Kulturní politika měst v ČR Jak uvádí Marta Smolíková (2007), ředitelka organizace ProCulture, obce v České republice nemají za povinnost vytvářet pro svá území kulturněpolitický dokument – koncepci kultury. Města, která takový dokument mají, tvoří spíše výjimku 2. Po vstupu ČR do Evropské unie, kterým města získala možnost čerpání financí z evropských fondů, vzrostly ale také požadavky, které jsou na města kladeny v oblasti jejich rozvoje. Budoucí existence a rozvoj každého města vyžaduje jasné definování strategií a cílů pro rozvoj daného území. Mezi základní dokumenty každého města pak patří strategický plán rozvoje, založený na konsenzu veřejného sektoru, soukromého sektoru a občanské společnosti (Agora CE, 2012).
2.4.2. Rozvojový dokument Rozvojový dokument je tedy základním nástrojem, pomocí kterého mohou města řídit rozvoj jednotlivých aktivit na svém území a plnit tak danou kulturní politiku (obsah dokumentu). Jak popisuje Simona Hrabalová v publikaci Teorie a praxe rozvoje měst a obcí, takový dokument má za cíl „vymezit základní priority rozvoje […] města a definovat cíle rozvoje a jednotlivá opatření vedoucí k jejich naplnění“ (2004, s. 17). Dokument vzniká za předpokladu, že budoucnost v dané oblasti je nejistá a tedy existuje
2
Česká města, která mají vypracovaný samostatný koncepční dokument kulturní politiky,
tvoří spíše výjimku. V současné době to jsou Praha, Brno, Plzeň, Ostrava a Jihlava.
24
problém, který je třeba jasně definovat a následně navrhnout jeho optimální řešení. Může být řečeno, že takový koncepční dokument v oblasti kultury má podobný význam, jako Místní kulturní strategie, která je nástrojem naplňování Agendy 21 pro kulturu a která byla blíže popsána v kapitole 2.2.1. V českém kontextu, kde nástroje Agendy 21 ještě nepatří mezi běžné techniky uplatňování kulturní politiky, se pro označení rozvojového dokumentu v oblasti kultury vyskytuje několik pojmů, které jsou často zaměňovány. Někdy se o dokumentu mluví jako o koncepci, jindy o strategii, programovém prohlášení, plánu apod. Dá se říci, že neexistuje jasné vymezení těchto pojmů a pro různé pojmy se dají nalézt různé definice, které se často v jednom pojmu liší nebo se ve více pojmech zásadně překrývají. Pro větší jasnost této práce může být v rámci této práce doporučeno řídit se návrhem pojmů ze serveru Metodická podpora regionálního rozvoje 3, který se problematikou označení a funkcí koncepčních rozvojových dokumentů také zabývá: Koncepce
neboli
koncepční
dokument,
je
označení
dokumentu, který stanovuje „základní rozvojové směry a cíle, jichž má být dosaženo, stejně jako cesty, kterými jich bude dosaženo“. Strategie je spíše dlouhodobý dokument, který vyjadřuje komplexní analýzu a plán rozvoje daného města/obce ve všech základních tematických oblastech na dané období. Program
jako
střednědobý
koncepční
dokument,
který
navazuje na strategii a „vytyčuje opatření, která bude subjekt realizovat, aby dosáhl, strategických cílů“ (ibid.).
3
www.regionalnirozvoj.cz
25
Daný zdroj uvádí také pojem plán, který by však již neměl být považován za strategický dokument, ale stejně jako program navazuje na strategii a uvádí konkrétní aktivity, které je třeba provést
k dosažení
strategických
cílů. Obsahuje
přesný
harmonogram a způsob financování. . Z výše zmíněných charakteristik plyne, že koncepce neboli koncepční dokument, představuje souhrnné označení pro dále zmíněné pojmy, jako jsou strategie, program, nebo i plán. Rozdíl v těchto dokumentech je v jejich časovém vymezení. Podle výše zmíněného by se kulturní oblastí měla zabývat strategie rozvoje měst. Strategie by měla určovat, kam chce město v této oblasti dojít v dlouhodobém horizontu. Tato strategie se však bude zabývat i dalšími oblastmi veřejné správy ve městě. Program by se pak měl zabývat konkrétní oblastí, v tomto případě např. oblastí kultury. Plán by pak měl podrobněji popisovat konkrétní dílčí aktivity pro plnění vytyčených cílů. V této práci bude používán pojem koncepční dokument, či koncepce, jako všeobecný pojem pro strategické dokumenty, do jejichž tvorby může být různými způsoby zapojována veřejnost.
2.4.3. Integrovaný plán rozvoje města Kromě jednotlivých koncepčních dokumentů, které město formuluje, je pro větší města v ČR (nad 50 000 obyvatel) povinnost existence Integrovaného plánu rozvoje města (IPMR), který „je jedním z účinných nástrojů urbánní politiky, které mají zajistit koordinaci odvětvových a územních politik ve městech“ (IPRM: Plzeň – EHMK 2015, 2008, s. 12). Tento zásadní dokument, stvrzující celkovou vizi a strategii měst má za cíl identifikovat a řešit rozvojové problémy ve městě. Existence IPMR a projekty, které tento dokument obsahuje, jsou pro dané město podmínkou pro možnost čerpání financí ze zdrojů Evropské unie. Jsou to především: 26
a. Regionální operační programy, které podporují zejména: rozvoj území (např. rekonstrukce objektů pro kulturu a volný čas), regionální rozvoj podnikání, rozvoj cestovního ruchu (např. rekonstrukce kulturní či technické památky nebo kulturní zajímavosti pro rozvoj cestovního ruchu). (Regionální operační programy, 2012). b. Tematické operační programy a zejména pak z Integrovaného operačního programu, který poskytuje prostředky z evropských fondů za účelem „řešení společných regionálních problémů v oblastech infrastruktury pro veřejnou správu, veřejné služby a územní rozvoj“, kam patří mimo jiné i podpora cestovního ruchu a kulturního dědictví (Integrovaný operační program, 2012).
Podle dokumentu Metodický pokyn Ministerstva vnitra ČR k hlavním zásadám pro přípravu, hodnocení a schvalování IPRM se Integrovaným plánem rozvoje města rozumí „soubor vzájemně obsahově a časově provázaných akcí, které jsou realizovány ve vymezeném území nebo v rámci tematického přístupu ve městech a směřují k dosažení společného cíle či cílů města, obce či lokality“ (2012, s. 2). Pokud má být město úspěšné při získávání prostředků z evropských fondů pak musí IPRM splňovat kritéria i v oblasti kultury, zmíněná v kapitole 1.4.2. Metodického pokynu, kde je území s vysokým potenciálem růstu charakterizováno mimo jiné i tím, že klade vysokou důležitost „zajištění zdravotních, sociálních, kulturních a vzdělávacích potřeb obyvatel“, čímž docílí zvýšení kvality života v daném městě (ibid., s. 6). Metodický pokyn také navrhuje, jakým způsobem by měl být IPRM realizovaný,
přičemž zdůrazňuje
respektování
27
principu
partnerství
–
participace různých skupin na jeho tvorbě. Jako partnery pro tvorbu takového dokumentu si může městské zastupitelstvo zvolit například:
orgány krajské samosprávy,
orgány státní správy,
zástupce podnikatelských subjektů,
neziskové organizace,
vysoké školy,
významné instituce, atd. (ibid., s. 9).
28
3. Kulturní plánování jako participativní proces Autorky Russo a Buttler v příručce Cultural Planning Toolkit popisují ideální kulturní plánování jako participativní proces, kdy autorita konzultuje a rozhoduje jednotlivé aspekty kulturního života ve městě ve spolupráci s místní komunitou. Dodávají, že kulturní plánování je „způsob pohlížení na všechny aspekty kulturního života komunity jako na její jmění“ (2006, s. 1). V češtině se často mluví o participativním, kolaborativním, či komunitním plánování, a jedná se zpravidla o zcela odlišný styl veřejného plánování a rozhodování, než na který byla naše společnost zvyklá před rokem 1989 (Vítek, 2007). Tato kapitola bude nejprve pojednávat
o základních pojmech pro
participativní plánování, jako jsou komunita, participativní demokracie a občanská participace. Následně bude zmíněn projekt URBACT, týkající se participativního plánování, který je dlouhodobě financován z fondů Evropské unie a je společným projektem jejích členských zemí. Podobně budou zmíněny dvě české organizace, zaměřující se na participativní plánování, i s příklady projektů, které v této oblasti realizují. Další části práce budou již konkrétně patřit průběhu participativního plánování – modelu s názvem participativní žebřík, aktérům participace, bariérám participativního procesu a technikám, které jsou k participativnímu plánování používány.
3.1. Komunita Již několikrát byl v této práci použit pojem komunita, který se může pojit s různými významy a často se vyskytuje v souvislosti s kulturním plánováním jak v zahraničních zdrojích, tak u nás. Toto slovo má mnoho významů jak v češtině, tak v angličtině a často je tématem vášnivých diskusí, zejména pak právě při kulturním plánování na místních úrovních (Lenda Chaloupková, 2000). 29
Pojem komunita se začal používat přibližné od druhé poloviny 20. století. Zatímco původně (v první polovině minulého století) byla komunita údajně užívána pro označení zemědělských oblastí, ve smyslu obchodu a služeb v oblastech kolem měst, později byla komunitou označována například určitá geografická oblast, skupina lidí žijících na určitém místě, nebo komunita jako prostor pro společný život (Smith, 2001). Hájek zmiňuje obecnou definici komunity takto: „Komunita je skupina lidí, kteří něco sdílejí. Obsah sdílení může být velmi různý. Například to může být oblast, kde žijí, mohou to být společné zájmy, mohou to být společné hodnoty a podobně“ (2006). V českém kontextu je komunita často spojována s označením například pro občanská sdružení, kde se vyskytují lidé se společnými zájmy, hodnotami a cíli. Běžné jsou pojmy jako například umělecká komunita, která může být rozdělena na další pod-komunity, například lidé se zájmem o výtvarné, scénické nebo pouliční umění atd. (Hájek, 2006). V souvislosti s participativním kulturním plánováním je však většinou pojednáváno o komunitě jako o lidech, žijících v určité geografické oblasti – na území dané obce nebo její čtvrti (může se však jednat např. i o rasovou či etnickou komunitu). Komunitou budou tedy pro účely této práce myšleni obyvatelé obce, pokud nebude uvedeno jinak – tedy skupina lidí, která má společné to, že sdílí území dané obce. Pro stejný význam může být slovo komunita v této práci nahrazeno také pojmem veřejnost.
3.2. Participativní demokracie Na začátek je třeba zdůraznit, že participativní demokracie není alternativou k reprezentativní demokracii, kdy občané volí své zástupce a tím jejich účast na politice ve většině případů končí, ale je tomu naopak – první zmíněný systém je způsob, jak posilovat ten druhý. Jak uvádí příručka o 30
participaci společnosti Agora CE, „reprezentativní demokracie je občanskou participací posilována, neboť každý občan se stává rovnocenným partnerem pro představitele tohoto systému“ (2006, s. 12). Zapojení komunity do politického rozhodování jak na státní, tak na lokální úrovni, je jedním z hlavních zásad systému zvaného participativní demokracie. Participativní demokracie podle některých označuje ideální stav společnosti, kdy jsou občané zapojováni do rozhodovacích procesů ve věcech komunity (ibid.). Tento systém není pouze trendem posledních let, ale má svůj dávný základ v evropské historii. Na podobném systému byl stavěn i politický systém v Athénách, přičemž, jak je známo, řecký systém je považován za základ současných evropských vyspělých demokracií. Athénská demokracie byla stavěna na možnosti všech obyvatel sdělit svůj názor, přispívat do plánování a účastnit se důležitých rozhodování. Často je však také uváděno, že athénský systém byl blíže nikoliv k participativní, ale k přímé demokracii, kde za zastupitele přímo rozhodují občané například ve veřejných hlasováních a referendech, což se od podstaty participativní demokracie liší, jak bude popsáno níže (Čmejrek et al., 2010, s. 193). Důležitým zastáncem participativní demokracie byl také francouzský filozof Jean Jacques Rousseau. Ačkoli uváděl, že pravá demokracie jako vláda lidu nikdy neexistovala, protože „demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů“, a že „vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi“ (in Loužek, 2008), jeho teorie zastává právě principy participativní, až přímé demokracie, zejména na lokální úrovni. Právě na jeho teorii participativní demokracie navazuje většina pojetí dnes. Čmejrek et al. uvádějí, že zásadní problém v Rousseauově teorii spočíval v omezené realizovatelnosti, zvláště u větších společenství, tj. např. na státní úrovni. V dnešní době ale již podle nich není problém velikosti společenství, kterého se rozhodování týká, tak zásadní, a to díky internetovým sítím a novým informačním technologiím. Takový participativní model se pak může nazývat tzv. elektronická demokracie nebo e-demokracie (ibid.). 31
Mimo evropský kontinent zastával princip participativní demokracie například také americký prezident Abraham Lincoln, který se v USA zasadil právě o jednotu a demokracii amerického národa. V jednom ze svých projevů v roce 1863 definoval demokracii jako „vládu lidu skrze lid a pro lid“ (in Agora CE, 2006). Právě v posledních několika letech se Evropská unie snaží přiblížit těmto modelům, přičemž zdůrazňuje „kvalitativní růst sociálních vazeb a nových forem zapojení občanů“ (Partcipando Project Team, 2009, s. 33). V mnoha městech tak dochází k renesanci participativní demokracie.
3.3. Občanská participace Všeobecná deklarace lidských práv v článku 29 uvádí, že „každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost“ (The Universal Declaration of Human Rights, 2012) Podle Glossary of Education je občanská participace „politická nebo sociální účast v komunitě nebo na veřejné správě, za účelem dosažení vyžadovaného stavu, nebo za účelem osobního vlivu při tvorbě politických dokumentů a při rozhodování“ (Citizen participation, 2006-2012). Jednodušeji může být participace obyvatel definována jako „akce, která ovlivňuje, nebo se snaží ovlivnit politická rozhodnutí“ (Nagel in Suh, 2005), nebo „akce, která zahrnuje požadavky nebo hodnoty obyvatel do administrativních služeb“ (Zimmerman in Suh, 2005). Podle Public Administration Dictionary se občanská participace dá definovat jako „obecný model pro politické, sociální a ekonomické rozhodování, které
je založeno na předpokladu,
že
rozhodovací proces je
nejefektivnější, odehrává-li se co nejblíže těm, kteří jsou tímto rozhodnutím ovlivněni“ (Fox a Mayer, 1995, s. 20).
32
Zapojení obyvatel, a to zejména na místní úrovni, v drtivé většině případů však neznamená, že by finální rozhodování leželo na samotných občanech. Občany k rozhodovacímu procesu přizvou volení zastupitelé, na kterých zároveň zůstává konečné rozhodnutí (Agora CE, 2006, s. 10). Systém veřejného plánování se za účasti obyvatel stává kvalitnější. Více aktérů, kteří se na něm účastní, znamená také více nápadů, čímž se zvyšuje možnost objevovat nová řešení. Nalezená řešení mají následně i vyšší občanskou podporu, čímž se takový systém stává efektivnějším. Díky participaci obyvatel se také posilují vazby mezi občany, což pomáhá budovat a posilovat sociální soudržnost v komunitě.
3.4. Participace v dokumentech EU Jak uvádějí Pascual a Dragojević (2007), v posledních 20 letech byly na evropské úrovni debaty o zapojování veřejnosti do plánování místního rozvoje velice intenzivní. Původní i nové členské státy EU dospěly k názoru, že je nezbytné společnost zapojovat do tvorby kulturních koncepcí měst: „participace občanů ve zpracovávání, zavádění a evaluaci kulturních politik již není možnost, ale charakteristika pokročilých demokracií“ (ibid., s. 6).
3.4.1. URBACT Evropská unie společně se svými členskými státy dlouhodobě financují projekt URBACT, založený v roce 2003, který je součástí evropské politiky soudržnosti a jehož cíl je podporovat udržitelný rozvoj měst (URBACT, 2012). Jednou z hlavních myšlenek tohoto evropského programu je právě aktivní participace obyvatel měst ve věcech veřejných. Podle projektu URBACT, je participace
33
„klíčovým
elementem
ve
veškerém
moderním
městském
plánování. Pouhé žádání lidí, aby každé čtyři roky nebo pět let volili zástupce do místní samosprávy, již není dostačující. Lidé chtějí mít slovo ve všech aspektech týkajících se jejich okolí“ (ibid., 2012).
Jedním z výstupů programu URBACT je dokument pro rozvoj participace
v evropských
městech
s názvem
Participativní
charta
(Participation Charter), který vznikl jako závěr z debat, práce a výměn zkušeností mezi volenými politiky, úředníky a obyvateli zapojení do sítě URBACT Partecipando4.
Participativní charta Participativní charta definuje společné cíle evropských měst, která jsou pod jejím zněním podepsaná a pro která představuje charta jistý politický závazek k jejímu plnění. Charta zároveň respektuje zásady participace, které již byly zaneseny do jiných dokumentů Evropské unie – Doporučení Rady Evropy (doporučení č. 2001/19 Ministerského Výboru členským státům o participaci občanů v místním veřejném životě) a v Saarbrűckenské deklarace, ve které je zanesena důležitost posilovat „participaci
obyvatel
v transformaci
měst
a
integrovaný
přístup“
(Partecipando project team, 2009, s. 30). Mezi výše zmíněné základní cíle charty náleží:
rozšíření participace a místních prostorů pro demokratické vyjadřování (propojit reprezentativní a participativní demokracii),
4
URBACT Partecipando Network je jeden z projektů programu URBACT, specializující se
výhradně na občanskou participaci při rozvoji měst, která jsou součástí této sítě. Do sítě, vedené městem Řím, je zapojeno celkem 22 měst.
34
strategická vize místního rozvoje orientována na environmentální, sociální, ekonomickou a politickou udržitelnost, zmocnění obyvatel k vylepšení sociální interakce, solidaritě, sociální spravedlnosti, stejně jako ke schopnosti dělat sdílená rozhodnutí ve společném zájmu a rozpoznat hodnotu „společného bohatství“, územního dědictví a veřejných prostorů. (in Pascual a Dragojević, 2007).
3.5. Organizace zabývající se participativním plánováním
V České republice funguje několik organizací, které se zabývají projekty participativního plánování. V této práci budou jmenovány dvě, které vznikly koncem 90. Let minulého století a zabývají se různými aspekty participace a práce s komunitou
3.5.1. Agora CE Agora Central Europe – společnost pro demokracii a kulturu (Agora CE), byla v roce 1998 založena dvěma holandskými organizacemi – Institutem pro veřejnost a politiku a nadací Agora Europa (Agora CE, 2006, s. 49). Hlavním posláním této organizace je zapojování veřejnosti a budování partnerství. Pravidelně jsou tak organizovány veřejné debaty, diskusní pořady pro běžné občany nebo například debatní soutěže pro studenty. Hlavní témata, jimiž se Agora CE zabývá, jsou:
-
Příprava komunitních plánů sociálních služeb,
-
budování partnerství v krajích a městech,
-
zapojování veřejnosti do přípravy strategických plánů měst a regionů.
35
Příklad projektu Jako příklad projektu, které Agora CE organizuje, může být uvedena například aktivita, zaměřená na rozvoj dialogu s občany na místní úrovni, realizovaná organizací Agora CE zatím pouze ve formě pilotních projektů ve třech městech – Nymburk, Zlín a Třebíč.
Účelem projektu s názvem Rozvoj dialogu s občany jako nástroj zkvalitňování veřejné správy na místní úrovni - přenos norských zkušeností je převést zkušenosti z Norska, kde je komunitní plánování na pokročilejší úrovni než v České republice, do prostředí českých měst a regionů. Projekt je zaměřen na „zvyšování kapacit nově zvolených politických zastupitelů obcí v České republice v oblasti good governance, specificky nových metod práce s veřejností“ (Agora CE, 2012). Dopad projektu by měl být znatelný především v lepším fungování radnice a ve zvýšení důvěry místních obyvatel vůči voleným zastupitelům a úředníkům, což má vést k větší aktivitě občanů ve věcech veřejných.
3.5.2. Nadace Via Nadace Via byla založena v roce 1997 a kromě aktivit, jako jsou posilování rozvoje neziskových organizací nebo podpora dárcovství, se zaměřuje na pomoc při rozvoji komunitního života českých měst a obcí. Nabízí asistenční služby, které jsou kombinovány s grantovou podporou, konzultacemi, a vzděláváním organizací. Ve svých aktivitách na komunitní úrovni vychází nadace Via z přesvědčení, že „zodpovědnost a starost o své okolí a ochota podílet se na správě věcí veřejných patří k nezbytným předpokladům života ve svobodné společnosti“ (Nadace Via, 2008).
36
Příklad projektu Nadace Via pomáhá podporovat projekty místních iniciativ, které zasahují do věcí veřejných a rozpoutávají tak dialog se zastupiteli místní samosprávy. Jedním z takových projektů byl například projekt s názvem Územní plán – dokument veřejný, jehož součástí je i místní kultura a který byl realizován ve středočeském Mníšku pod Brdy hnutím Brontosauři. Realizátoři projektu viděli jako problém, že územní plán Mníšku pod Brdy, který byl vytvořený na začátku 90. let prakticky nebyl veřejně projednávaný a zájem veřejnosti o seznámení se s tímto dokumentem byl (a stále je) minimální. Projekt měl tedy za cíl „informovat veřejnost o poslání územního plánu, možnostech a právech občanů během procesu zpracování územního plánu“. (Nadace Via, 2008). Projekt byl spuštěn v roce 2011 a stále probíhá. Jeho cílem je, aby občané měli zájem zapojit se do přípravy nového územního plánu, který bude zpracováván. Na výše zmíněnou iniciativu hnutí Brontosauři navazují i další aktivity participativního plánování, například zvolení „zástupce veřejnosti“, který bude rovnocenným vyjednávacím partnerem při tvorbě plánu
3.6. Participativní žebřík 3.6.1. Model podle Arnstein Různé míry zapojení občanů do veřejné správy a míru jejich moci v rozhodování ukazuje tzv. participativní žebřík, jehož autorkou je Američanka Sherry Arnstein. Participativní žebřík byl součástí jejího textu o zapojení občanů do plánovacích procesů v USA z roku 1969.
37
Obr. č. 4: Participativní žebřík podle Arnstein
PARTICIPACE
„KVASI“ PARTICIPACE
NEPARTICIPACE
Zdroj: ArnsteinininMIČKA, Mička,Pavel. 2005,OSTRAVSKÁ s. 6. Zdroj: Arnstein UNIVERZITA V OSTRAVĚ. Občanská participace v plánování rozvoje [Přednáška ze dne 25.5.2005 (prezentace power point]. 2005. [cit. 25.4.2012]. Dostupné z: Arnstein http://www1.osu.cz%2Fhome%2FRumpel%2FWORKSHOP25.26.5.2005%2FMicka%2520participace.ppt&ei=dwqcT9LsPIObOtqakfwB&usg=AFQjCNGc 4waT62ygFE1e1atOC3Yk-NCytQ&sig2=N5PPJRPaASbxvWcZ3jK3WA, s. 6.
Jak je vidět na obrázku č. 4, moc, kterou může veřejnost mít při rozhodování o věcech veřejných, rozděluje Arnstein do osmi úrovní. Tyto úrovně pak ve svém článku, popisujícím systém participativního žebříku, rozděluje do tří skupin (Arnstein, 1969, pp. 217-223).
1. NEparticipace Manipulace a terapie První dva stupně žebříku nemohou být považovány za pravou participaci, „jejich hlavním cílem není umožnit lidem, aby se účastnili plánování nebo řízení programů, ale umožnit držitelům moci, aby ‚vzdělávali‘ nebo ‚léčili‘ účastníky.“ (Arnstein, 1969, s. 217). 38
Manipulace Na úrovni manipulace často probíhá proces tím způsobem, že úředníci nebo političtí zástupci poučují a přesvědčují občany, a radí jim, nikoliv naopak. Program nebo plán je občanům většinou představen pouze v obecných pojmech a, jak uvádí Arnstein, často může směřovat pouze k podpisu občanů o jejich souhlasu s plánovanými změnami, aniž by dostali úplné informace. Občané tak mohou zjistit, co podepsali, až když už je pozdě. Jako jediné pozitivum tohoto stádia může být poučení občanů a předpoklad, že příště se budou dožadovat více informací a participace na vyšší úrovni žebříku.
Terapie Terapii
nazývá
Arnstein
jako
nečestnou
a
arogantní
formu
„participace“, která by, stejně jako manipulace, měla být umístěna na nejnižší úroveň žebříku. Podle ní jde v podstatě o formu skupinové terapie, která „se tváří“ jako participace. Podstata terapie tkví v tom, že její administrátoři předpokládají, že „nedostatek moci je přirovnatelný k ‚mentálnímu onemocnění‘“ (ibid., s. 2018). Ve skupinách, kde jsou občané velice aktivně zapojeni, ale nejde o zjištění jejich názoru a braní ho v potaz při dalším rozhodování, ale o „léčbu“ z nesprávných názorů a postojů. Administrátoři bývají v tomto případě odborníci na mentální zdraví, od sociálních pracovníků až po psychiatry.
2. „KVASI“ participace a. Informování a konzultace Další dvě úrovně přecházejí do kategorie „kvasi“ participace. V těchto stádiích participace je občanům umožněno, aby byli vyslyšeni, a aby mohli vyjádřit svůj názor. Problém však spočívá v tom, že občané si 39
nemůžou být jistí, zda jejich názory budou brány v potaz při plánování nebo rozhodování. Neexistuje tedy žádná záruka, že nastane změna oproti zamýšlenému záměru místní autority.
Informování Tato fáze může být nazvána jako první krok, od kterého se odvíjí reálná občanská participace. Často zde však plynou informace pouze jedním směrem – od místní autority k občanům. Občané jsou informováni o změně pomocí klasických informačních kanálů veřejné správy a často nedostanou žádný prostor k vyjádření zpětné vazby. Můžou být organizována i setkání, avšak ta bývají v tomto stádiu opět spíše jednostranně-sdělovací, kdy občané dostávají pouze „povrchní odpovědi, odrazující otázky, nebo irelevantní reakce“ (ibid.).
Konzultace Oproti předchozímu stupni participativního žebříku, kdy komunikace mezi občany a místní autoritou probíhá pouze jednostranně (tedy místní autorita – občané), zahrnuje tato úroveň i vyžadování zpětné vazby od občanů. Pokud ale v této fázi nejsou použity další nástroje pro zapojování občanů, opět neexistuje žádná záruka, že názory občanů budou brány v potaz. Často používané metody jsou v tomto případě průzkumy veřejného mínění, setkání nebo veřejná slyšení.
b. Uspokojování veřejného mínění Tato úroveň je další, vyšší stupeň „kvasi“ participace, který umožňuje těm, kteří nejsou u moci, aby „poradili“, ale další rozhodnutí zůstávají na veřejné autoritě. 40
Uspokojování veřejného mínění V této fázi začínají mít občané jistý stupeň vlivu. Často bývají jejich zástupci přizváni a zapojeni do tematických výborů, kde mohou diskutovat se zodpovědnými zástupci o většině témat. V tomto stádiu je ale velice jednoduché tyto zástupce zdiskreditovat nebo odvolat, pokud jsou tradiční zástupci autority ve většině, a zástupci občanů nejednají příliš konzistentně s ostatními.
3. Participace Vrchní tři stupně žebříku – partnerství, delegování moci a občanská kontrola – již představují opravdové zapojení občanů do rozhodování, jehož výsledkem je jejich možnost ovlivnit závěrečná rozhodnutí.
Partnerství Na této úrovni žebříku je moc rozdělena mezi místní autoritu a občany. Plánování a rozhodování probíhá například na bázi společných panelů, výborů nebo mechanismů pro řešení problémů. Podle Arnstein funguje princip partnerství nejlépe, pokud jsou zástupci občanské společnosti zodpovědní vůči nějaké organizované občanské základně ve své komunitě.
Delegování moci V tomto případě mohou občané získat přímou rozhodovací moc nad určitými společenskými problémy. Oproti předchozím stupňům žebříku je zde jasná převaha občanů nad místní autoritou. Občané, kteří, ačkoliv s autoritou svá stanoviska konzultují, mají finální rozhodovací 41
moc. Role občané – autorita se tedy oproti předchozím případům obrací.
Občanská kontrola Nejvyšší stupeň žebříků dává občanům plnou moc ke spravování a řízení jistých částí veřejné správy, např. programů nebo institucí. Jsou přímo zodpovědní za finance, a mezi nimi a zdroji již není žádný prostředník ve formě politické nebo jakékoliv jiné autority.
Je samozřejmé, že výše zmíněné stupně jsou jen zobecněné kategorie vyjadřující, do jaké míry mohou být občané zapojeni do veřejného plánování či rozhodování. Jelikož tento model pochází již z roku 1969, byl žebřík mnohokrát přetransformován a upraven podle aktuálního stavu společnosti a účelu, pro který měl být použit.
3.6.2. Model podle Agora CE V České republice je možné najít přizpůsobený model participativního žebříku například ve zdrojích společnosti Agora CE, která ho znázorňuje takto:
42
Obr. č. 5: Participativní žebřík podle Agora CE
Zdroj: CE,Jak 2005, s. 10. Zdroj: Agora Agora CE. přizvat občany ke spolupráci: aneb jak dát radnici uši, aby slyšela, co lidé chtějí. 2006. Dostupné z: http://www.agorace.cz/archive_files/Dokumenty_ke_stazeni/AGORA_handbook2006.pdf.
Podobně jako v předchozím modelu, spodní dvě příčky žebříku – informování a námitky, ještě nepředstavují participaci jako takovou, ale pouze jednostranný tok informací, popřípadě vyslechnutí námitek, na které ale není kladena příliš velká váha při následovném rozhodování. Zjišťování zpětné vazby například pomocí dotazníků nebo veřejného průzkumu již znamená o něco větší vliv občanů na ovlivnění výsledku. Pokud je jejich názor na připravované kroky aktivně vyhledáván a je dostatek času pro zapracování jejich připomínek, často se tyto názory objeví i ve finálním dokumentu. Konzultace
již
podle
Agory
CE
znamenají
skutečný
způsob
participace. Během veřejných konzultací může docházet k výměně názorů 43
mezi místní autoritou a občany, přičemž občané se mohou přímo dozvědět vysvětlení různých stanovisek. Agora CE tedy pojímá konzultace jako participaci, zatímco podle původního modelu Arnstein je konzultace pouze „kvasi“ participací, pokud ji nedoprovází žádné další metody participace. Na předposledním stupni žebříku leží partnerství. Předmětem partnerství mezi místní autoritou a občanskou společností není předložení finálního dokumentu a poskytnutá možnost připomínkování, ale hledání společného řešení, ještě než daný dokument vznikne. Jak uvádí Agora CE, v tomto případě je nezbytné, aby nikdo z činitelů neměl nadřazenou pozici a aby si všichni byli rovni. Nejvyšší formou participace je případ, kdy rozhodování je zcela v rukou občanů. U nás je v této formě participace aplikován pouze jeden nástroj této formy participace, a to je místní referendum.
3.7. Aktéři participace Následující kapitola se pokusí objasnit, kdo všechno může být do plánovacích procesů a do rozhodování o věcech veřejných na místních úrovních zapojený. Při participaci jako takové, kde si jsou všichni aktéři rovni (tedy na nejvyšších úrovních participativního žebříku), je možné rozdělit zainteresované skupiny do pěti kategorií. Politici, úředníci, občané, experti a nezávislý koordinátor, který stojí mimo celý proces5.
5
Kromě těchto kategorií může být zmíněno mnoho dalších aktérů, jejichž počet lze
jen těžko vyčíslit. Do veřejného plánování nebo rozhodování mohou být zapojena například také média, zájmové skupiny, podnikatelský sektor atd.
44
Obr. č. 6: Aktéři participace
Politická reprezentace
Experti
Nezávislý koordinátor
Úředníci
Občané (jednotlivci a NNO)
Zdroj: Agora, CE,přizvat 2006., Mičkake2005., upraveno práce. Zdroj: Agora CE. Jak občany spolupráci: aneb autorkou jak dát radnici uši, aby slyšela, co lidé chtějí. 2006. Dostupné z: http://www.agorace.cz/archive_files/Dokumenty_ke_stazeni/AGORA_handbook2006.pdf. (Upraveno autorkou práce).
1. Občané Občané jsou nejdůležitější složkou při participativním plánování v kultuře, jelikož především jich samotných se budou výsledky plánování nejvíce dotýkat. Tato skupina může být rozdělena na dvě kategorie – jednotlivci, reprezentující „laickou“ veřejnost, a odborná veřejnost – zástupci neziskových organizací – v tomto případě např. umělecké organizace.
2. Politici Volení zástupci jsou důležitou složkou z oblasti zajištění, že názor veřejnosti bude vyjádřen v jakémkoliv plánování, tvorbě dokumentu nebo 45
rozhodovacím procesu (Adams, 1997). Pro politiky je participativní proces také důležitý, jelikož při něm mohou navázat přímý kontakt se svými voliči a vystoupit z anonymity. Jak uvádí Agora CE, „mohou veřejně obhajovat své názory, vysvětlovat, vnímat svět očima svých voličů a přitom všem dokázat, že jsou správnými lidmi na správném místě“ (2006, s. 11).
3. Úředníci Úředníci bývají často spojováni do jedné skupiny s politiky, jako reprezentanti místní autority (např. Mička, 2005), avšak jejich funkce je odlišná. Zatímco politici vydávají stanoviska nebo informace, úředníci zajišťují jejich distribuci k občanům, připravují podklady a mají na starost většinu organizačních náležitostí.
4. Experti Skupina expertů stojí více stranou, někdy je tato skupina dokonce kladena do jedné skupiny s koordinátorem. Experti mají znalosti a zkušenosti s danou problematikou a zajišťují, že celý proces probíhá na odborné úrovni.
5. Nezávislý koordinátor Tato osoba hraje roli prostředníka mezi všemi ostatními skupinami. Jeho důležitým úkolem je zajistit, aby žádná ze skupin neměla navrch, což by mohlo zásadně ovlivnit zamýšlený výsledek celého participativního procesu. Efektivní veřejná participace totiž vyžaduje, aby „všichni ukázali vzájemný respekt a oddanost celému procesu, a aby měli trpělivost a disciplínu při společné práci za účelem sdílené perspektivy a požadovaných výsledků“ (Smith, 2003, s. 34).
46
3.8. Bariéry participativního plánování Jak uvádějí Bonafande a Lo Piccolo, autoři článku, pojednávajícím o bariérách
participativního
plánování při nedostatečném prostoru pro
participativní demokracii, při participativním plánování nebo rozhodování na jakékoliv úrovni a při jakékoliv míře zapojení aktérů je nejdůležitější nalezení vzájemné shody všech aktérů na určitém řešení (2010). Pro nalezení takové shody je klíčová efektivní komunikace, která bývá podle autorů právě největším
problémem
při
participativních
plánovacích
procesech.
V jakémkoliv společném rozhodování či plánování hraje svou roli moc, kterou mají jednotliví aktéři tohoto procesu a z toho vyplývající tzv. „mocenské hry“, spojené s potřebou určité skupiny aktérů dominovat nad ostatními (v drtivé většině jsou to politici). V takovém případě podle Arendt (in Bonafande a Lo Piccolo, 2010) je efektivita a podstata participativního procesu značně oslabena. Problémy
v participativním plánování
mohou
nastat
především
v jakkoli omezujícím politickém prostředí, např. při vysoké míře konfliktů vládnoucí politické strany a opozice nebo za vysokého tlaku zájmových skupin, které ovlivňují politické aktéry. Bonafande a Lo Picolo se především ptají, „jaká je role a potenciál procesů participativního plánování, pokud v daném prostředí chybí prostor pro demokracii? Jak může být užita efektivní komunikace, pokud vytváření shody není politickou prioritou, a pojem ‚veřejný zájem‘ téměř není zohledněný v politické agendě“? (ibid., s. 354).
Participativní procesy plánování jsou tedy závislé na existenci politického prostoru, kde se odehrávají věcné a názorové konflikty, ale pomocí otevřené diskuse pak může dojít ke všemi chtěné shodě a řešení. Autoři Bonafande a Lo Piccolo představují několik případových studií, kdy participativní plánování probíhalo v ne příliš ideálních 47
podmínkách, jejichž charakteristiky jsou podobné charakteristikám výše popsaným. Zjištěním těchto případových studií pak bylo, že výsledkem takových procesů je, místo nalezení řešení, na kterém by se všichni aktéři shodli, spíše vznikající priorita aktérů takového procesu přeformovat politický prostor tak, aby komunikace mohla probíhat efektivně (ibid.). Při participativních procesech je také důležité, aby se občané, kteří se jich účastní, oprostili od politických předsudků, které jsou často záměrně zveličované médii, politickými stranami nebo různými sociálními skupinami. Pro efektivní participativní plánování bylo vyvinuto mnoho technik, které by měly alespoň z částizabránit nechtěným negativním vlivům, popsaným výše. Tyto techniky budou zmíněny v následující kapitole.
3.9. Techniky a metody zapojování veřejnosti Existuje nesčetně metod a technik k zapojení veřejnosti, které se liší jak svým rozsahem, tak mírou zapojení občanů, která může být pro zjednodušení rozčleněna do tří skupin. Ty byly již podrobněji popsány v metodě participativního žebříku a graficky mohou být znázorněny takto:
48
Obr. č. 7: Tři úrovně zapojování veřejnosti
INFORMOVÁNÍ
KONZULTACE
AKTIVNÍ PARTICIPACE
Zdroj: Mička, 2005, 8. Zdroj: MIČKA, Pavel. s. OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ. Občanská participace v plánování rozvoje [Přednáška ze dne 25.5.2005 (prezentace power point]. 2005. [cit. veřejnosti
25.4.2012]. Dostupné z: http://www1.osu.cz%2Fhome%2FRumpel%2FWORKSHOP25.26.5.2005%2FMicka%2520participace.ppt&ei=dwqcT9LsPIObOtqakfwB&usg=AFQjCNGc 4waT62ygFE1e1atOC3Yk-NCytQ&sig2=N5PPJRPaASbxvWcZ3jK3WA, s. 8.
Mička (2005) vyjmenovává některé nejvíce používané techniky participace rozdělené podle výše zmíněných kategorií. Navíc tyto skupiny dělí ještě na kategorie tradiční a inovativní. Obr. č. 8: Metody a techniky zapojování veřejnosti
Zdroj: ibid. s. 12.
49
V této části práce bude věnována pozornost především kategoriím inovativní aktivní participace a krátce budou popsány různé metody, pomocí kterých je možné dosáhnout efektivnějšího výsledku při participativním plánování. Následující kapitola se pak bude speciálně soustředit na metody, vyvinuté British Councilem v rámci projektu Kreativní města a na jednu z nejrozšířenějších variant aktivního participativního plánování Future City Game. Metody popsané v této kapitole jsou jen příkladem mnoha metod a technik, v žádném případě se nebude jednat o jejich úplný výčet. Zdrojem pro popisy následujících metod budou především informace společnosti People and Participation.net (2012).
3.9.1. Občanská porota Metoda občanská porota spočívá ve vytvoření malé pracovní skupiny z laické veřejnosti (obvykle 12 - 16 členů), jejíž struktura je podobná struktuře kriminálního vyšetřovacího týmu. Skupina má za cíl vyšetřovat problém týkající se veřejné správy a na závěr práce stanovit „verdikt“, tedy určitá doporučení k tomu, jak by podle jejich názoru měl problém být řešen. Na začátku dostane porota informace o daném „případu“, který mají její členové vyšetřovat (diskutovat o něm). Informace zahrnují také různé názory z rozdílných úhlů pohledu a názory na to, jak by mohl být problém řešen. Informace jsou podávané „svědky“, kteří jsou po celou dobu k dispozici k „výslechu“. Tato metoda obvykle trvá čtyři dny, přičemž první den je věnován diskusi občanské poroty o problematice, druhý a třetí den jsou zaměřeny na výpovědi svědků, a poslední den je věnován formulování doporučení pro veřejnou správu. Občanská porota je obvykle používaná pro společensky významná témata. Měla by být aplikována na začátku rozhodovacího
50
procesu, jelikož pomáhá hledat kreativní myšlenky a nápady k tomu, jak problémy řešit.
3.9.2. World Cafe Metoda World Cafe probíhá formou diskusí o vybraném problému v malých skupinách u stolů (podobná scéna jako v kavárně). Diskuse mají několik kol, z nichž každé může trvat kolem 20-30 minut. Atmosféra kavárny (ubrusy na stolech, nápoje) má navodit příjemnější a uvolněnější prostředí k diskusi. Účastníci dostanou psací potřeby a papír, na který zaznamenávají průběh jednotlivých diskusí. Jeden z účastníků vždy zůstává u stejného stolu (jako hostitel) a má na starosti shrnutí předchozích konverzací nově příchozím účastníkům. Pro úspěch této metody je důležitý výběr otázek, o kterých se bude diskutovat. Otázky by měly být pozitivně formulované a otevřené, aby měli účastníci větší prostor ke konstruktivní diskusi. Počet účastníků se může různit. Jak uvádí výše uvedený zdroj, World Cafe bylo realizováno jak s 12, tak s 1200 účastníky.
3.9.3. Případový workshop Oproti předchozím metodám, kde je možná účast laické veřejnosti, je tato metoda vytvořena pro skupinu asi 25-30 lidí, tvořené ze zástupců místní správy, technických expertů, podnikatelů a dané problematiky znalých obyvatel. Tato metoda je opět používaná pro vývoj různých řešení k místním problémům. Má za cíl zjistit, jaké jsou bariéry při řešení různých případů, prezentovaných
během
workshopu,
z pohledu
zkušených
účastníků.
Workshop má tři fáze. Nejprve jsou prezentovány zkušenosti a pohledy účastníků na věc, ve druhé fázi jsou účastníci konfrontováni s různými situacemi, které by mohly nastat, a poslední fáze obsahuje implementaci plánu, znázorňujícího možné řešení, a definování bariér. 51
3.9.4. Participativní rozpočetnictví Tato metoda představuje jedno z nejvyšších forem participace obyvatel na věcech veřejných, jelikož zahrnuje mechanismy, které buď přímo delegují moc, nebo alespoň umožní ovlivňování při sestavování a řízení místních rozpočtů na různých úrovních. Byla vyvinuta v Brazílii v 80. letech 20. století. a rozšířila se do dalších zemí latinské Ameriky. Jak udává výše uvedený zdroj, participativní rozpočetnictví bylo k roku 2003 aplikováno až ve 200 brazilských městech. Participativní rozpočetnictví může zahrnovat oblasti, týkající se rozpočtů jak částí obce, tak i celého státu. V praxi je tento proces často limitován spíše na nové investice než na celkové čerpání rozpočtu. Podstata participativního rozpočetnictví tkví v možnosti občanů navštěvovat veřejná setkání a podílet se na plánu čerpání místního rozpočtu. Na vyšších úrovních volí občané své zástupce. Tato metoda se používá nejčastěji u dlouhodobých procesů, nikoliv jednorázových projektů, a představuje způsob, jakým dát opravdu část moci do rukou občanů.
3.9.5. Metody v rámci projektu British Councilu – Kreativní města Posláním organizace British Council je „budovat oboustranně prospěšné vztahy mezi lidmi ze Spojeného království a ostatních zemí a zvyšovat povědomí lidí o britské kreativitě a úspěších“ (British Council, 2012). Aby naplňoval své poslání, vede British Council programy, týkající se vzdělávání, anglického jazyka, umění, veřejné správy, vědy a sportu. Pro uskutečňování těchto cílu v oblasti rozvoje města a společnosti zahájil Britsih Council projekt Kreativní města (Creative Cities), což je „mezinárodní projekt, vytvořený a vedený British Councilem ke sdílení zkušeností napříč Evropou ve způsobech, jakými kreativita, podnikání a inovace mohou pomoci ke zlepšení životů lidí ve městech“ (British Council, 2009, s. 2).
52
V zemích západního světa to bylo právě ve Spojeném Království (společně s Austrálií, USA a Kanadou), kde se kulturní plánování měst stalo jednou z nejdůležitějších součástí místních veřejných politik (Stevenson, 2007). Projekt kreativní města se skládá ze tří součástí – technik, jak rozvíjet lidskou kreativitu, která může přispívat k místnímu plánování a následně k tvorbě strategických dokumentů:
Urban Ideas Bakery
Future City Game
Network Events
Urban Ideas Bakery (Pekárna nápadů) Metoda, která spojuje dohromady místní obyvatele s mezinárodními experty na problematiku kultury a veřejného prostoru. Definuje problémy, hledá možná řešení a snaží se najít návod, jak tato řešení zrealizovat. V České republice tuto metodu použilo například město Plzeň, při kandidatuře na Evropské hlavní město kultury 2015. Network Events Jedná se o sérii událostí v Evropě, které představují fóra, v rámci nichž probíhají debaty o roli, jakou v rozvoji měst hraje kreativita, podnikání a inovace. Organizátoři vedou akce, založené na partnerství, ve formách seminářů, aktivit postavených na umělecké tvorbě, kampaní, atd. (Creative Cities, 2008-2011). Future City Game Projektu Future City Game, který je nejpoužívanější z metod programu Creative Cities, bude věnovaná celá následující kapitola
53
4. Future City Game (Hra město budoucnosti) Metodě Future City Game je v této práci věnována zvláštní kapitola, jelikož se jedná jednu z nejrozšířenějších metod participativního plánování, která byla mnohokrát úspěšně použita i v České republice. Poté, co bude metoda a její podstata vysvětlena, bude zmíněno několik projektů, realizovaných pomocí Future City Game, jak v České republice, tak v zahraničí. Nakonec bude na příkladu z Českých Budějovic, kde byla metoda Future City Game několikrát aplikována, ověřeno, jakým způsobem se dá vyrovnat s bariérami, které při průběhu Future City Game mohou nastat, a bude zjištěno, zda bylo možné se v českém prostředí přenést přes překážky participativních procesů, jak byly popsány v kapitole 3.8. této práce.
4.1. Historie Future City Game Cílem metody Future City Game je vylepšení kvality života buď ve specifické části města, nebo ve městě jako celku. Hra má stimulovat změnu myšlení a chování občanů a organizací, aby dosáhla jejich větší aktivity v zapojování do věcí veřejných. Zároveň je cílem této metody vytvořit dialog mezi veřejnou správou a obyvateli města (Creative Cities, 2008-2011). Future City Game byla vyvinuta ve Velké Británii, jelikož rozvoj kreativity ve městech navazoval na tamní politickou agendu. Jak uvádí Gaynor Anthony (in Kreativní kulturní plánování, 2010), projektová manažerka British Councilu, před samým zahájením projektu probíhal rozsáhlý výzkum ve dvanácti zemích světa, například v Norsku, Číně, Izraeli, Kolumbii, Velké Británii nebo i v České republice. Koncept hry byl na základě výzkumu dále zpracován organizacemi CLES – Centre for Local Economic
54
Strategies (Centrum pro místní ekonomické strategie) a URBIS – výstavní centrum zaměřené na život ve městě. Způsob hry byl vyvinut a testován v Manchesteru, Glasgow, Bogotě a v Oslu v letech 2006 a 2007. Britská instituce Urban Learning Space pak ve spolupráci s British Councilem vyvinula herní pomůcky (in Kašpárek, 2012). Obr. č. 9: Herní pomůcky Future City Game
KAŠPÁREK, Ondřej. The Future City Game Impacts in the Czech Republic. Leeds, 2012b. Semestrální práce. University of Leeds. s. 6.
Po evaluacích prvních pilotních her byla metoda hry dokončena a hra byla oficiálně zahájena na jaře roku 2008.
4.2. Metoda Future City Game Future City Game je určitým nástrojem demokracie, pomocí něhož je podněcována a odhalována kreativita obyvatel města, kteří se hry účastní, a která zároveň pomáhá generovat inovativní nápady pro změnu jisté situace ve městě. Díky hře může být také navázána spolupráce mezi subjekty z různých profesních nebo společenských sfér. Výsledky hry mohou pomoci 55
celému městu nebo jeho části rozvinout nové myšlenky a nastartovat proces, který bude fungovat podobným systémem a za podobného přístupu i v budoucnosti (ibid.) Metoda hry je v posledních letech stále více používaná pro účely vzdělávání a učení se, ale také pro politické plánování. Největšími benefity herní formy je, že vytváří atmosféru, která: je dynamická a energická – hráči soutěží a přejí si vyhrát, mají jednoduchá pravidla, ale dostatečnou flexibilitu k tomu, aby vyvinuli vlastní kreativní strategie, odstraňuje bariéry – hra poskytuje hráčů svobodu k nalézání nekonvenčních
řešení
problémů.
Zároveň
hra
poskytuje
prostor, kde jsou schopni komunikovat lidé různých profesí, z různého sociálního a kulturního prostředí a různého statusu, je zábavná – zatímco diskutovaná témata jsou relativně závažná, herní aspekty jsou zdrojem zábavy a dělají proces příjemnější (British Council, 2009, s. 8).
Doba trvání Future City Game je obvykle dva dny, přičemž první den je věnován týmové práci obyvatel města, cílem jíž je pomocí kreativní, týmové práce najít nápad a vymyslet způsob, pomocí kterého by mohlo dojít ke zlepšení situace ve městě. Nejefektivnější je, když jsou týmy složené ze 4-5 hráčů z různých oblastí nebo profesí, což napomáhá nalezení originálních myšlenek, generovaných díky průniků úhlu pohledu různých disciplín. Součástí prvního dne jsou tři stádia hry: „vytváření vizí, jejich testování a následné zpracování konkrétních nápadů“ (Dienstbierová Simicová, 2010, s. 16). Na konci dne pak hráči vyberou nejlepší nápad, který budou rozvíjet druhý den a budou ověřovat jeho realizovatelnost. Problémy, kterých se nápady týkají, jsou rozděleny do čtyř oblastí – environmentální, sociální, ekonomickou a kulturní (stejně jako čtyři pilíře podle Jona Howkese, 56
popsané dříve v této práci). V závěru druhého dne jsou pak výsledky celého procesu a rozvinuté nápady, jak změnit město, prezentovány zástupcům místní veřejné autority. Jak uvádí příručka Kreativní komunitní plánování, nejdůležitější okamžik nastává až po skončení hry, kdy se rozhoduje, jak bude s výsledky naloženo. Graficky může být průběh celé hry znázorněn následovně v deseti krocích: Obr. č. 10: Deset kroků Future City Game
Krok 1 Globální problémy evropských měst
Krok 2 Místní problémy
Krok 9 Příprava prezentace konečného nápadu
Krok 3 Perspektivy města
Krok 10 Volba vítězného nápadu
Krok 8
Krok 4
Testování v terénu
Nápady
Krok 7 Příprava na testování v terénu
Krok 5 Výběr nápadů Krok 6 Představení nejlepších nápadů
DIENSTBIEROVÁ SIMICOVÁ, Helena, MARTÍNEK, Jan. Kreativní komunitní plánování. Centrum pro komunitní práci, 2010. ISBN 978-80-86902-82-1.
57
Prvních šest kroků spočívá v týmové práci, hledání problémů a navrhování jejich řešení. Ideálně navrhne skupina 10 možných nápadů, které na závěr dne představí ostatním skupinám. Na závěr prvního dne probíhá krok 7, kterým se zjišťuje, do jaké míry je řešení realizovatelné a potřebné pro cílovou skupinu, které se problematika týká. Druhý den pak probíhá testování v terénu, dělají se průzkumy, probíhá sběr a ověřování dat a fotodokumentace. Tyto podklady pak slouží pro závěrečnou prezentaci. Na závěr prezentací všichni přítomní tajně hlasují o nejlepším nápadu (týmy nesmí hlasovat samy pro sebe). Úplně na závěr probíhá diskuze o možných způsobech využití všech nápadů (ibid.).
4.2.1. Role Games mastera Role Games Mastera, nezávislého koordinátora, nebo také facilitátora, je koordinovat hru tak, aby probíhala podle připraveného plánu a aby byly dodržovány dané metody. Games Master má na starosti přípravu herních materiálů a analýzu místa, ke kterému se hra váže, a koordinovat hru. Je důležité, aby měl Games Master k dispozici všechny strategické dokumenty daného města, které jsou pak během hry k dispozici hráčům. Na konci hry je pak jeho úlohou sesbírat všechny materiály, které při hře vznikly a použít je při psaní závěrečné zprávy (Kašpárek, 2012b).
4.3. Příklady realizace Future City Game 4.3.1. Příklady realizace v ČR V České republice se Future City Game konala již v mnoha městech, z nichž mohou být jmenována například Praha, Plzeň, Ostrava, České Budějovice, Zlín, Hradec Králové, nebo i menší města jako je například Roudnice nad Labem. Úplně první hra proběhla v Plzni v roce 2008 na téma Evropské hlavní město kultury 2015. V některých městech byla Future City 58
Game realizována vícekrát, hry se lišily tématy nebo oblastí ve městě, kterých se týkala (ProCulture, 2003-2012). Je zajímavým faktem, že drtivá většina her, které v České republice proběhly, se týkala oblasti kultury, zatímco v ostatních evropských zemích bylo na téma kultura realizováno pouze asi 4% z celkového počtu her (Zemanová,
2012).
Podle
Lenky
Zemanové,
projektové
manažerky
organizace ProCulture, která byla v počátečním stadiu projektu Kreativní města partnerem British Councilu, bylo právě toto partnerství ovlivňujícím faktorem při výběru tématu. ProCulture vytipovávalo města, která by mohla hru využít, mimo jiné i Plzeň, která se v té době rozhodla kandidovat na Evropské hlavní město kultury. Mimo to ale i všechna města sama, včetně Plzně, přišla s nápadem zorganizovat Future City Game v oblasti kultury (ibid.).
Plzeň: Hra na téma Plzeň město kultury 2015 V rámci kandidatury města Plzně na titul Evropské hlavní město kultury 2015 bylo na území města uskutečněno hned pět her v průběhu přibližně jednoho roku (2008-2009). Hry se konaly v různých městských obvodech a cílem bylo „zapojit občany Plzně do programových příprav kandidatury a společně formou hry identifikovat problémy a nedostatky města a jednotlivých obvodů“ (Šimicová, 2009). Jak bylo popsáno v jednotlivých krocích pro uskutečnění hry, nejprve byly definovány globální problémy ve čtyřech oblastech – ekonomika, sociální oblast, životní prostředí a kultura, následně se tyto problémy specifikovaly, tak jak se podle účastníků projevují na území města Plzeň. Jako doplňková kritéria měly výsledky v ideálním případě vygenerovat nápady na nové motto pro kandidaturu Plzně, kulturní politiku města, zapojení studentů ve městě a změny v urbanistické struktuře města.
59
Future City Game, která se konala v červnu 2008 (první ze série) se celkem zúčastnilo 23 hráčů rozdělených do pěti týmů. Všichni účastníci patřili do kategorie odborné veřejnosti, byli to tedy lidé, kteří se pohybují převážně v kulturně-vzdělávací nebo sociální oblasti. Nejvíce účastníků bylo ve věkové kategorii 16-30 let (celkem 15). Poměr žen a mužů byl vcelku vyvážený (13 žen a 10 mužů). Hry se také účastnilo celkem 8 odborníků, především zástupců místní samosprávy a jeden expert na kulturní politiku. Výsledkem celé hry bylo vygenerovaných 8-10 nápadů, z nichž vítězným nápadem celé hry byl zvolen taneční festival s názvem „Taneční vibrace v plzeňských ulicích“, který byl následně uveden do reality pod názvem „Tanec v ulicích“.
Praha: Kulturně společenský prostor Jižního Města v roce 2020 Future City Game proběhla na pražském Jižním Městě z iniciativy kulturního centra Zahrada, jehož posláním je kulturně a sociálně kultivovat Jižní Město. Předmětem celého projektu bylo „prostřednictvím Future City Game přinést Jižnímu Městu zajímavé nápady/náměty na projekty pro jeho kulturně společenský rozvoj a jeho zapojení do evropské sítě kreativních měst“ (Zemanová, 2010, s. 9). Cílem hry bylo zapojit občany do přemýšlení o kultuře a veřejném prostoru na Jižním Městě, a získat od nich zajímavé nápady, které mohou sloužit jako podklady pro další rozvoj Jižního Města. Cílem organizátorů také bylo, aby vznikla aktivní skupina lidí, kteří se budou dále v projektech angažovat a projevovat vlastní iniciativu. Hry se aktivně zúčastnilo 15 lidí, z nichž téměř polovina byli studenti. Přizváno bylo 8 odborníků ze zastupitelstva městské části Praha 11. Dále aktivně spolupracovalo dalších 8 lidí, kteří komunikovali s organizátory a měli zájem o hru. Vítězným projektem byl vybrán projekt Kulturně společenské centrum v centrálním parku Jižního Města. Centrum by mělo sloužit jako místo 60
bezbariérového setkávání občanů Jižního Města a mělo by inspirovat aktivity na sociální a společenské úrovni. Projekt zapadal do historického kontextu parku, a navržená byla i architektonická koncepce. Tento projekt následně získal podporu starosty městské části Praha 11, avšak uskutečněn zatím nebyl. Realizován byl však do jisté míry jiný projekt, který vznikl v rámci této hry – v parku byla vytvořena „dočasná“ galerie v rámci festivalu Street for Art, realizovaného kulturním centrem Zahrada.
61
5. Future City Game v Českých Budějovicích Účelem této kapitoly bude krátká případová studie na téma Future City Game, která se konala v Českých Budějovicích (ČB) v květnu 2011 na téma Kulturní identita Českých Budějovic. Účelem této studie bude nejprve stručně popsat okolnosti, cíle a průběh hry, a následně se zaměřit na překážky participativního plánování, které byly blíže popsány v této práci v kapitole 3.8. Studie se také bude snažit zjistit, zda byly v tomto konkrétním případě bariéry znatelné a do jaké míry celý proces ovlivnily. Na základě tohoto zjištění bude buď potvrzena, nebo vyvrácena hypotéza této práce, která zní: participativní procesy ve veřejném plánování v České republice pokaždé nedosahují zamýšlených výsledků z důvodu nedostatečného prostoru pro participativní demokracii ve městech.
5.1. Okolnosti konání Future City Game v Českých Budějovicích Future City Game na téma Kulturní identita Českých Budějovic se ve městě odehrála v rámci příprav Strategického plánu rozvoje kultury v ČB, který vzešel z výsledků diskusních setkání Open Space. Ta byla součástí přeshraničního kulturního projektu Kulturní most. Na přípravě podkladu pro tento dokument, na který byly vyčleněny zvláštní prostředky z rozpočtu města ČB, pracoval Ondřej Kašpárek, jako představitel místního občanského sdružení Budějovice Kulturní, spolu s dalšími členy tohoto sdružení. Ačkoli podobný podklad pro kulturní koncepci byl v ČB zpracován již dvakrát v letech 2000 a 2004, nikdy nebyl rozvinut dále v samotný koncepční dokument (Kašpárek, 2011b). Zásadním zdrojem této studie budou rozhovory a podklady poskytnuté Ondřejem Kašpárkem. Jak již bylo popsáno dříve v této práci, koncepční dokumenty pro rozvoj kultury zatím nejsou běžným dokumentem pro města v České 62
republice. Avšak po vstupu České republiky do EU, kdy nastala na základě existence strategického dokumentu ve městech možnost získávání peněz z evropských fondů, se situace začala pomalu měnit. Jak tvrdí Lenka Zemanová, programová koordinátorka ProCulture: „Pro
městskou
správu
prozatím
není
dialog
s
veřejností přirozeností, tedy něčím, co by dělala zcela automaticky. Není typické, jak je tomu například v Holandsku, že v případě plánování například architektonické studie malého městského parku je do procesu přizvána veřejnost, aby se vyjadřovala a její impulsy byly brány v potaz a do dokumentu byly zapracovány. Nicméně se to začíná výrazně proměňovat“ (Zemanová, 2012).
Právě v ČB byly participativní aktivity radnicí finančně podpořeny – kromě Future City Game byly v rámci přípravy podkladové studie pro strategický dokument zrealizovány například projekty, do kterých byla zapojena jak odborná, tak neodborná veřejnost (Kašpárek, 2011b). Vše však bylo provedeno spíše z aktivity občanů (Budějovice kulturní), magistrát tyto akce neinicioval.
5.2. Popis hry Cílem Future City Game na téma Kulturní identita ČB, bylo „aktivovat obyvatele města a přimět je, aby začali o kultuře přemýšlet a aby si ji dokázali zasadit do souvislostí“ (Kašpárek, 2011b, s. 20). Účastníci měli za úkol artikulovat vizi kultury ve městě a zaměřit se na lepší využití veřejných prostranství. Tato hra byla již třetí Future City Game, realizovaná v Českých Budějovicích, avšak jak tvrdí O. Kašpárek, předchozí hry měly na situaci ve městě mizivý dopad. První hra se týkala dopravy a investic. Výstupy se ale nepodařilo zrealizovat z důvodu vysoké finanční náročnosti, druhá se týkala revitalizace místního parku. Z této hry vzešly zajímavé podněty, avšak konkrétní dopad žádný nebyl (Kašpárek, 2012a).
63
Hry na téma Kulturní identita se účastnilo celkem 16 hráčů všech věkových kategorií, z nichž všichni byli z kulturní či kreativní sféry. Během hry soutěžily tři týmy, které měly hledat odpovědi na otázky:
V čem tkví problém identity města?
Jaká je spojitost obecných problémů města s identifikovanými problémy týkajícími se kulturní identity města?
Jak posílit tradice ve městě?
Jak rozvinout kulturu ve veřejném prostoru?
Jak podpořit vznik a rozvoj kreativního prostředí ve městě?
Jak podnítit občany k aktivní účasti na dění ve městě?
Jak podpořit vznik nových kulturních akcí ve městě?
Jak posílit ideu univerzitního města?
Jak zatraktivnit město pro studenty?
Jak podpořit propojení vzdělávání a kultury?
Jak podnítit zájem veřejnosti o kulturní dění ve městě?
5.3. Výstupy ze hry Výsledky hry ukázaly, že pro účastníky je nejzajímavějším tématem pro další zkoumání a zpracovávání využití veřejného prostoru ve městě. Navrženo bylo zmapování veřejných prostranství vhodných pro kulturní produkci a vytvoření podmínek k jejich realizaci. Důležitý byl pro týmy také předpoklad, aby přístup města směrem k pořadatelům a tvůrcům byl pozitivní a aby byly vytvořeny efektivnější grantové programy, pomocí kterých by tyto aktivity mohly být realizovány. Všechny tři týmy také došly nezávisle na sobě k definici města ČB, jako „ideálního města pro čerstvou kulturu na čerstvém vzduchu“ (Dienstbierová Šimicová, 2011). Od tří skupin vzešly tři konkrétní návrhy na změnu ve městě – první, s názvem Otevíráme veřejné prostory pro veřejnost, měl za cíl „zatraktivnit veřejné prostory a využít je pro kulturní 64
a kreativní činnost a cestovní ruch“ (ibid., s. 8). Druhý projekt měl název Čerstvá Kultura – kultura na čerstvém vzduchu a týkal se také veřejného prostoru v souvislosti se zapojeném občanů do kulturní tvorby (ibid., s. 10). Poslední projekt nesl název Budějovice budou vířit a taktéž se věnoval oživování veřejného prostoru (ibid., s. 11).
5.4. Dopady hry Důležitost
využití
veřejných
prostor
v souvislosti
s kulturou
a
kreativitou ve městě, která se ve hře potvrdila ve formě konkrétních projektů, byla vyhodnocena a výsledky byly zapracovány a staly se jedním z důležitých pilířů do podkladu pro vytvoření strategického dokumentu pro rozvoj kultury v ČB. Konkrétní nápady, vzešlé z Future City Game, jsou v kapitole s názvem „Místo“ konkrétně akcentovány (Kašpárek, 2012b). Další nápady z Future City Game byly realizovány jednotlivými kulturními organizacemi ve městě, vznikl například nový festival Slavie Ožije!, založený na „dobrovolné aktivitě a spolupráci kulturních organizací. Hlavním cílem festivalu je využít a kultivovat veřejný prostor pomocí akcí, na kterých budou spolupracovat rozmanití aktéři, kteří spolu do té doby nepracovali“ (ibid.). Podle Ondřeje Kašpárka měla akce obrovský úspěch, a na podobné bázi se plánuje již další letní festival. Jak uvádí O. Kašpárek, nápady, týkající se vstupu města do celého procesu, se zatím nepodařilo nijak realizovat, a to z důvodu nízké aktivity magistrátu a částečně možná i v důsledku nepochopení důležitosti těchto akcí, jak bude popsáno dále. Závěrečná zpráva z Future City Game byla přiložena k dokumentu Podklad pro projektový záměr přípravy Strategického plánu rozvoje kultury v Českých Budějovicích jako jeden ze základních zdrojů informujících o budoucích možnostech rozvoje participativní metodou. Tento dokument vzalo zastupitelstvo a rada města na vědomí.
65
5.5. Bariéry Podle zjišťovaných informací o bariérách, které mohou znepříjemnit zamýšlený průběh a dopady hry mohou být překážky v realizaci Future City Game rozděleny do několika kategorií, na kterých se shodli organizátoři, facilitátoři a ostatních účastníci Future City Game z patnácti evropských zemí na konferenci Kreativní komunitní plánování (Kreativní komunitní plánování, 2010): 1. Problematičnost zajištění dostatečné podpory výsledným nápadům a jejich dovedení k realizaci. 2. Nedostatečná motivace zástupců města uvažovat v dlouhodobé perspektivě. 3. Nedostatečná promyšlenost a rozpracovanost výsledných nápadů. 4. Nedostatečný zájem veřejnosti o výsledné nápady. Výše vypsaná rizika se částečně potvrdila i v případu budějovické Future City Game, jejíž hlavní rezervy rozdělil Ondřej Kašpárek takto:
Nezájem města o další práci s nápady, což je problém nejen této hry, ale i těch předchozích. Následná práce na výstupech ze strany města je téměř nulová.
Zajištění účastníků do hry a časová náročnost hry. Účastnili se především lidé z kultury, kteří vědí více o participaci a jejích metodách více, než neodborná veřejnost.
Poslední rezerva se týká samotné přípravy hry z hlediska jejích organizátorů. Hra mohla být připravená precizněji a s větším časovým předstihem.
Jak bylo zmíněno v kapitole 3.8. o bariérách participativního plánování, při jakékoliv míře zapojení aktérů je nejdůležitější nalezení vzájemné shody všech aktérů na určitém řešení (Bonafande a Lo Piccolo, 2010). Proto bude 66
v následující
podkapitole
věnována
větší
pozornost
procesu,
jakým
spolupracovali organizátoři Future City Game v Českých Budějovicích s místní autoritou. 5.5.1. Spolupráce s místní autoritou Jak popisuje Lenka Zemanová, důležitým momentem v realizaci projektu Future City Game je míra angažovanosti města do její přípravy. „Je totiž diametrálně rozdílná situace, když např. vedoucí odboru rozvoje města přijde za městskými i neziskovými organizacemi, businessem a veřejností v oblasti kultury, nebo jakékoli jiné, a řekne, ‚chci udělat tuto hru/hry, protože si myslím, že nám může pomoci nastartovat řešení nějakého problému městského rozvoje‘, a následně sezve všechny účastníky. Dá tím procesu kredit a pracuje s nápady i v realizační fázi. Je to fenomén aktivního úředníka/nice městské administrativy, který výrazně zjednodušuje realizaci (Zemanová, 2012)“
Ohledně spolupráce organizátory Future City Game v ČB se zástupci magistrátu, probíhala úzká interakce s náměstkyní pro místní rozvoj a územní plánování. Z iniciativy rady města pak byla pověřena vedoucí odboru kultury,
aby
na
základě
Podkladu
pro
projektový
záměr
přípravy
Strategického plánu rozvoje kultury v Českých Budějovicích, ve kterém byly výstupy Future City Game zapracovány, vypsala výběrové řízení na zpracovatele strategie. Výběrové řízení proběhlo letos a strategie má být zpracována do konce příštího roku. (Kašpárek, 2012a). Tato vedoucí odboru kultury se pak jako jediná, ještě s úředníkem z úřadu památkové péče, účastnila závěrečné prezentace výstupů hry, během hracího dne. Organizátoři také spolupracovali s pracovní skupinou Kultura, která byla sestavena pro práci na přípravě podkladového dokumentu ke kulturní strategii Českých Budějovic. Ta pomohla nadimenzovat zadání Future City Game a její kroky. V této skupině figurovala náměstkyně, vedoucí odboru, bývalý městský architekt, pracovník centrály cestovního ruchu a vedoucí oddělení vnějších vztahů kanceláře primátora města. 67
Jak ale uvedl v rozhovoru Ondřej Kašpárek, „postoj zastupitelů byl velmi chladný. Především je zajímalo, kolik peněz bylo na participativní plánování vynaloženo z městského rozpočtu. Samotné výsledky jim pak byly spíše ‚podsunuty‘“ (2012a). Organizátoři Future City Game se také snažili představit hodnoty participativního plánování a Future City Game zastupitelstvu a radě města během prezentace dokumentu Podklad pro projektový záměr přípravy Strategického plánu rozvoje kultury v Českých Budějovicích. Jak však O. Kašpárek uvedl, metodika se potkala s nepochopením. Pozornost zástupců byla spíše upřena na „neekonomický“ způsob zpracování dokumentu. Velkým pozitivem této Future City Game se naopak zdá být fakt, že byla vhodně časově naplánována – je možné její výstupy začlenit do kulturní strategie Českých Budějovic, která v nejbližší době vznikne. Otázkou však je, do jaké míry bude možné všechny zmíněné projekty opravdu uskutečnit z důvodu, že předem odhadovaný rozpočet na tvorbu strategie byl magistrátem zkrácen přibližně o polovinu.
5.6. Shrnutí
Je možné usuzovat, že jedno z pozitiv tohoto projektu je finanční podpora magistrátu města České Budějovice, díky níž byla metoda Future City Game realizována. Přes všechny argumenty zmíněné výše je tedy očividné, že ačkoliv byly principy participativní demokracie magistrátem údajně „nepochopeny“ (až na personální výjimky, které se organizátory Future Game intenzivně spolupracovali), přidělením financí na začátku projektu projevil magistrát postoj, kterým přikládá projektu alespoň minimální důležitost. Jak však bylo popsáno dále v této kapitole, magistrát participativní metody v průběhu procesu zpochybňoval a považoval je za neekonomické, zatímco na reálné výstupy příliš nebral ohled a nezajímaly ho. Magistrát také
68
projekt nijak výrazně aktivně nepodporoval, tedy nečinil žádné další kroky, které by vedly k jeho usnadnění realizace projektu. Je otázkou, jaké faktory hrají v tomto procesu roli. Pravděpodobně to může být jistá nevůle politiků vzdát se části moci a potřeba v rozhodování o veřejných věcech ze své pozice dominovat, jak bylo popsáno již dříve v této práci. Zároveň ale tento postoj může plynout z neznalosti pozitivního přínosu participativního plánování pro magistrát i pro občany, jak bylo vyjádřeno v kapitole 5.1. Lenkou Zemanovou. Hypotéza, která zní: „participativní procesy ve veřejném plánování v České republice pokaždé nedosahují zamýšlených výsledků z důvodu nedostatečného prostoru pro participativní demokracii ve městech“, tak mohla být na základě této krátké studie potvrzena.
69
Závěr Práce s názvem Participativní tvorba kulturní politiky měst pracovala s hypotézou, že „participativní procesy ve veřejném plánování v České republice
pokaždé
nedosahují
zamýšlených
výsledků
z důvodu
nedostatečného prostoru pro participativní demokracii ve městech“. Jako příklad, který měl potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, byla vybrána situace v Českých Budějovicích, kde jako příprava pro zpracování strategického dokumentu v oblasti kultury sloužila mimo jiné i participativní metoda Future City Game. Ta si kladla za cíl definovat, co pro občany Českých Budějovic kultura znamená a co je pro ně nejdůležitějším aspektem v oblasti kultury, kterým by se strategický dokument měl zabývat. Tento konkrétní případ nejprve aplikoval teorii popsanou v první kapitole této práce, kde byla zmiňována definice pojmu kultura jak z klasických, tak ze současných pohledů. V této kapitole bylo řečeno, že kultura je v dnešní době chápána jako dynamický pojem, který se musí měnit v závislosti na místě a na čase. Definován musí být právě lidmi, kteří na daném místě a v daném čase žijí. Od toho se pak mohou odvíjet různé priority a směry, kterými se kulturní plánování ve městě bude ubírat. V Českých Budějovicích bylo chápání pojmu kultura, v souvislosti s kulturní identitou, zjišťováno právě prostřednictvím participativní metody Future City Game. Ve druhé kapitole této práce byla popsána především důležitost místní kulturní politiky, jež je zasazena v českých i mezinárodních dokumentech. Jedním z nejdůležitějších dokumentů pro lokální kulturní politiku je Agenda 21 pro kulturu. Bylo popsáno, jaké jsou její hlavní cíle a jaké nástroje by měly být používány pro její implementaci. Pod tímto dokumentem je podepsáno více než 300 měst z celého světa, která se tak zavazují k vytvoření dlouhodobé koncepce pro rozvoj kultury na svém území. Avšak žádné české město mezi signatáři zatím není. Proto v českém kontextu ani není zvykem používat čtyři zásadní nástroje, které zaručují efektivní aplikaci lokální 70
kulturní politiky, jak bylo v této práci také popsáno. Je zde spíše používán strategický plán (koncepce, Integrovaný plán rozvoje města atd.) pro zajištění rozvoje kultury, což je také příklad Českých Budějovic. Okolnosti tvorby koncepčního dokumentu v Českých Budějovicích byly podrobněji popsány v poslední kapitole v souvislosti s Future City Game, jejíž výsledky by měly být součástí tohoto právě vznikajícího dokumentu. Třetí kapitola se pak podrobněji zabývala teorií participativních procesů u nás i v zahraničí. Čerpáno bylo z českých i mezinárodních zdrojů. Zmíněny byly organizace, které se participativním plánováním zabývají. Případová studie Future City Game pak ukázala, jak je možné pracovat s komunitou v praxi, jací jsou aktéři tohoto procesu a jaké překážky mohou během participativního plánování vzniknout, čemuž pak byla věnována větší pozornost. Ačkoliv byla Future City Game s názvem Kulturní identita Českých Budějovic
realizována
za
pomoci
financí
magistrátu
města
České
Budějovice, zástupci místní samosprávy se dopady projektu příliš nezabývali a podle organizátora projektu Ondřeje Kašpárka se dá říci, že hleděli spíše na ekonomickou stránku věci vzniku a průběhu projektu, než na opravdové dopady, které hra přinesla. Jejich role v projektu byla minimální, což, jak bylo popsáno, značně limituje dopady takového projektu. Jak v práci zmiňuje citace Lenky Zemanové, je diametrálně odlišné, pokud je projekt realizován s podporou veřejných činitelů, či bez ní. Tímto zjištěním byla zároveň potvrzena hypotéza této práce. Na příkladu tohoto projektu se ukázalo, že v případě, kdy město z vlastní iniciativy neposkytne dostatečný prostor pro participativní demokracii, tak projekty realizované pomocí metod participace nemohou dosáhnout zamýšlených výsledků.
71
Použité informační zdroje
AGENDA 21. List of cities, local governments and organisations. Barcelona, 2012. Dostupné z: http://agenda21culture.net/index.php?option=com_content&view=article& id=45%3Aadoption&catid=37%3Aadoption&Itemid=62&lang=en
Agora CE [online]. 2012 [cit. 2012-04-25]. Dostupné z: http://www.agorace.cz/. Agora CE. Jak přizvat občany ke spolupráci: aneb jak dát radnici uši, aby slyšela, co lidé chtějí. 2006. Dostupné z: http://www.agorace.cz/archive_files/Dokumenty_ke_stazeni/AGORA_handbook2006.pdf. ARNSTEIN, Sherry R. A Ladder of Citizen Participation. In JAIP, Vol. 35, č. 4, červenec 1969, ss. 216-224. BRITISH COUNCIL. Future City Game: Start Up Manual. UK, 2009. British Council: Czech Republic [online]. 2012 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.britishcouncil.org/cz/czechrepublic-about-us.htm BONAFEDE, Giulia a Francesco LO PICCOLO. Participative Planning Processes in the Absence of the (Public) Space of Democracy. Planning Practice and Research. 2010, roč. 25, č. 3, s. 353-375. ISSN 0269-7459. DOI: 10.1080/02697459.2010.503430. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02697459.2010.503430.
Citizen Participation. Education.com [online]. 2006-2012 [cit. 2012-0223]. Dostupné z: http://www.education.com/definition/citizenparticipation/.
COMMITTEE ON CULTURE - UNITED CITIES AND LOCAL GOVERNMENTS. Agenda 21 for Culture. Barcelona, 2008. Dostupné z: www.agenda21culture.net. Creative Cities. British Council [online]. 2008-2011 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://creativecities.britishcouncil.org/urban_codesign_tools/network_events. CSES. Study on the contribution of culture to local and regional development – Evidence from the Structural Funds. Kent, 2010. Dostupné z: http://ec.europa.eu/culture/keydocuments/doc/studies/final_report_SF_en.pdf. Česká republika. Zákon o obcích (obecní zřízení). In: Zákon č. 128/2000 Sb. 2000. ČMEJREK, Jaroslav, Václav BUBENÍČEK a Jan ČOPÍK. Demokracie v lokálním politickém prostoru: specifika politického života v obcích ČR. Praha: Grada, 2010, 223 s. ISBN 978-802-4730-615.
72
DIENSTBIEROVA ŠIMICOVÁ, Helena. Kulturní identita Českých Budějovic: Závěrečná zpráva. Plzeň, 2011. FLORIDA, Richard L. The rise of the creative class: and how it's transforming work, leisure, community and everyday life. New York: Basic books, 2002. ISBN 04-650-2476-9. FOX, William a Ivan H MEYER. Public administration dictionary. S.l.: Juta, 1995. ISBN 07-021-3219-5. HÁJEK, Martin. Tým, skupina, komunita - základní pojmy. Vedeme.cz [online]. 2006 [cit. 2012-02-23]. Dostupné z: http://www.vedeme.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=15 0. HAWKES, Jon. The fourth pillar of sustainability: culture's essential role in public planning. Melbourne: Common Ground, 2001. ISBN 18-6335049-7. HRABALOVÁ, Simona. Teorie a praxe rozvoje měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3356-8. Integrovaný operační program. Fondy Evropské Unie [online]. 2012 [cit. 2012-04-21]. Dostupné z: http://www.strukturalni-fondy.cz/iop. KAŠPÁREK, Ondřej. BUDĚJOVICE KULTURNÍ. Podklad pro projektový záměr přípravy Strategického plánu rozvoje kultury v Českých Budějovicích. České Budějovice, 2011a. KAŠPÁREK, Ondřej. BUDĚJOVICE KULTURNÍ. Podklad pro projektový záměr přípravy Strategického plánu rozvoje kultury v Českých Budějovicích: Přílohy k dokumentu. České Budějovice, 2011b. KAŠPÁREK, Ondřej. Rozhovor s autorkou práce na téma Future City Game dne 20. dubna. 2012a. KAŠPÁREK, Ondřej. The Future City Game Impacts in the Czech Republic. Leeds, 2012b. Semestrální práce. University of Leeds. KOLB, Bonita M. Marketing for cultural organisations: new strategies for attracting audiences to classical music, dance, museums, theatre, and opera. London: Thomson, 2005. ISBN 978-184-4802-135. DIENSTBIEROVÁ SIMICOVÁ, Helena, MARTÍNEK, Jan. Kreativní komunitní plánování. Centrum pro komunitní práci, 2010. ISBN 978-8086902-82-1. LANDRY, Charles. The creative city: a toolkit for urban innovators. Sterling, VA: Earthscan, 2008. ISBN 18-440-7598-2. LENDA CHALOUPKOVÁ, Helena. NADACE VIA. Moje obec, moje město - věc veřejná: Techniky k zapojování veřejnosti do místních plánovacích procesů. Praha, 2000. LOUŽEK, Marek. Rousseau: předchůdce francouzské revoluce. Revuepolitika [online]. 2008 [cit. 2012-04-27]. Dostupné z: 73
http://www.revuepolitika.cz/clanky/329/rousseau-predchudcefrancouzske-revoluce. MENGER, Pierre-Michel. GRIPS: NATIONAL GRADUATE INSTITUTE FOR POLICY STUDIES. Cultural Policies in Europe.: From a State to a City-Centered Perspective on. Tokyo, 2010. Dostupné z: http://rcenter.grips.ac.jp/gallery/docs/10-28.pdf. Methods. People and participation.net [online]. 2012 [cit. 2012-04-30]. Dostupné z: http://www.peopleandparticipation.net/display/Methods/Home. Metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k hlavním zásadám pro přípravu, hodnocení a schvalování Integrovaného plánu rozvoje města. Na základě Usnesení vlády ČR ze dne 13. srpna 2007 č. 883. Upravené znění ze dne 28. února 2012. 2012. Dostupné z: http://www.mmr.cz/Regionalni-politika/Koncepce-Strategie/Metodickypokyn-k-Integrovanemu-planu-rozvoje-mest. MIČKA, Pavel. OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ. Občanská participace v plánování rozvoje [Přednáška ze dne 25.5.2005 (prezentace power point]. 2005. [cit. 25.4.2012]. Dostupné z: http://www1.osu.cz%2Fhome%2FRumpel%2FWORKSHOP25.26.5.2005%2FMicka%2520participace.ppt&ei=dwqcT9LsPIObOtqakfwB &usg=AFQjCNGc4waT62ygFE1e1atOC3YkNCytQ&sig2=N5PPJRPaASbxvWcZ3jK3WA MORÁVKOVÁ, Lucie. Finanční podpora muzeí v České republice a ve Francii. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Simona Škarabelová. Nadace Via [online]. 2008 [cit. 2012-05-01]. Dostupné z: http://www.nadacevia.cz PARTECIPANDO PROJECT TEAM. European Handbook for Participation: Participation of inhabitants in integrated urban regeneration programmes as a key to improve social cohesion. 2009, 95 s. ISBN 97888-902605-0-6. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ewsi/en/resources/detail.cfm?ID_ITEMS=9693 PASCUAL, Jordi. Cultural Policies, human development and institutional innovation: or why we need an Agenda 21 for culture? 2008. PASCUAL I RUIZ, Jordi a DRAGOJEVIĆ, Sanjin. Guide to Citizen Participation in Local Cultural Policy Development for European Cities. ECUMEST Association [online]. 2007 [cit. 2012-02-22]. Dostupné z: http://www.ecumest.ro/pdf/Guide_to_Citizen_Participation_EN_web.pdf. People and Participation.net [online]. 2012 [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://www.peopleandparticipation.net/display/Involve/Home. 74
ProCulture: výzkumné, informační a vzdělávací centrum pro umění a kulturu. Future City Game. [online]. 2003-2012 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://www.proculture.cz/info-o-nas/kreativita-ainovace/future-city-game/.
Regionální operační programy. Fondy Evropské Unie [online]. 2012 [cit. 2012-04-21]. Dostupné z: http://www.strukturalni-fondy.cz/Programy2007-2013/Regionalni-operacni-programy. RUSSO, Anne, BUTLER, Diana. Cultural Planning Toolkit [online]. 2006 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.2010legaciesnow.com/fileadmin/user_upload/ExploreArts/Too lkits/CulturalPlanning_Toolkit.pdf SMITH, MARK K. Community. the encyclopedia of informal education [online]. 2001 [cit. 2012-02-23]. Dostupné z: http://www.infed.org/community/community.htm. SMOLÍKOVÁ, Marta. INSTITUT UMĚNÍ - DIVADELNÍ ÚSTAV A PROCULTURE. Kulturní a kreativní průmysl - úvod: přednáška v rámci semináře „Kulturní a kreativní průmysl“ z 30. 11. 2007. Praha, 2007. Dostupné z: http://www.proculture.cz/cultureinfo/kulturni-a-kreativniprumysl-seminar-1450.html
Special Eurobarometr 278: European Cultural Values, 2007. [online]. Dostupné z: http://www.labforculture.org/en/resources-forresearch/contents/publications/the-europeans-culture-and-culturalvalues-special-eurobarometer-278. Státní kulturní politika České republiky 2009-2014. Praha: Ministerstvo kultury, 2009. ISBN 978-80-86310-83-1. STEVENSON, Deborah. "CIVIC GOLD" RUSH. International Journal of Cultural Policy. 2004, roč. 10, č. 1, s. 119-131. ISSN 1028-6632. DOI: 10.1080/1028663042000212364. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/1028663042000212364
SUH, Sam Young. Promoting Citizen Participation in E-Government. United Nations Public Administration Network [online]. 2005 [cit. 2012-02-23]. Dostupné z: http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/un/unpan020076.pdf.
ŠIMICOVÁ, Helena. Hra na téma Plzeň město kultury 2015: Závěrečná výstava a veřejné hlasování. Plzeň, 2009. The Universal Declaration of Human Rights [online]. 2012 [cit. 2012-0501]. Dostupné z: http://www.un.org/en/documents/udhr/index.shtml The Creative Bureaucracy: A think piece. COMEDIA. Creative Bureaucracy [online]. 2011 [cit. 2012-04-21]. Dostupné z:
75
http://creativebureaucracy.blogspot.com/2011/06/800x600-normal-0false-false-false-en.html. UNESCO. Všeobecná deklarace UNESCO o kulturní diversitě. Paříž, 2001. Dostupné z: http://www.unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CLT/diversity/pdf /declaration_cultural_diversity_cs.pdf. URBACT: Connecting cities, building successes [online]. 2012 [cit. 201204-22]. Dostupné z: http://urbact.eu/en/homepage-2/. URBAN, Luděk. Lisabonská strategie. Zastoupení Evropské komise v České republice [online]. 2010 [cit. 2012-04-27]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm
Útvar koordinace evropských projektů města Plzně. Integrovaný plán rozvoje města: Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. 2008. Dostupné z http://www.ukep.eu/mestokultury/IPRM_text.pdf.
VÍTEK, Radim. MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ A EKOLOGICKÝ INSTITUT VERONICA. Plánuji, plánuješ, plánujeme: anebo proč a jak zapojovat veřejnost do plánování. Brno, 2007. Dostupné z: http://www.veronica.cz/dokumenty/planovani.pdf
WILLIAMS, R. 1983. Keywords: vocabulary of culture and society. New York: Oxford University Press. http://pubpages.unh.edu/~dml3/880williams.htm WORKING GROUP FOR CULTURE - UNITED CITIES AND LOCAL GOVERNMENTS. Advice on local Implementation of the Agenda 21 for Culture. Nantes, 2007. Dostupné z: http://kultura.prahamesto.cz/files/=49722/WD_9_Advice_on_the_implementation_of_the_ag enda_21_for_culture-TDAC%5B1%5D.pdf. ZEMANOVÁ, Lenka. Kulturně společenská prostor Jižního Města v roce 2020: Závěrečná zpráva ze hry. Praha, 2010. Dostupné z: http://www.kczahrada.cz/upload/1277821753.pdf. ZEMANOVÁ, Lenka. E-mailová korespondence s O. Kašpárkem ze dne 11. února. 2012.
76
Seznam grafů Graf č. 1: Asociace se slovem kultura ve 27 státech EU ...................... 10
Seznam ilustrací Obr. č. 1: Definice kultury podle MKČR ............................................... 9 Obr. č. 2: Trojúhelník trvale udržitelného rozvoje ................................. 12 Obr. č. 3: Čtverec trvale udržitelného rozvoje ...................................... 14 Obr. č. 4: Participativní žebřík podle Arnstein ...................................... 38 Obr. č. 5: Participativní žebřík podle Agora CE .................................... 43 Obr. č. 6: Aktéři participace .................................................................. 45 Obr. č. 7: Tři úrovně zapojování veřejnosti........................................... 49 Obr. č. 8: Metody a techniky zapojování veřejnosti .............................. 49 Obr. č. 9: Herní pomůcky Future City Game ........................................ 55 Obr. č. 10: Deset kroků Future City Game ........................................... 57
77
