Jan Němec Dějiny světla
d s
Román o fotografovi Františku Drtikolovi
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky © Jan Němec, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 isbn 978-80-7294-962-5
mým učitelům
Jen jedno miluji, jen v jediném mám cíl; a že to neznám, tak jsem si to vyvolil. angelus silesius
K čertu s první osobou. samuel beckett
Když první pátek v prosinci přijedeš za rodiči do Příbrami, město je vzhůru nohama. Demobilizovaní vojáci, kteří dorazili z fronty a místo slávy je čekala jen další bída, provokatéři, žebráci, notoričtí alkoholici, lůza a všeliká další kanálie se společně vrhli na německé a židovské obchody. Nejdřív vzali útokem Edelsteinův podnik v Plzeňské ulici, pak vyrabovali Kafkův obchod v Pražské, posilnit se chtěli v Kohnově výčepu na Hlavním náměstí. Tam na ně narazíš po cestě z nádraží. Podobné střety se odehrály i v Praze, ale doma v Příbrami nic takového nečekáš. Zprvu vůbec nechápeš, co se děje, nejspíš zas nějaká hornická demonstrace, které byly od dob důlní katastrofy běžné. Celý následující rok se na Hlavním náměstí demonstrovalo, tisíce hajrů s manželkami a dětmi požadovalo zaplacení dlužné mzdy za dobu, kdy byly doly kvůli zamoření zavřené. O pár let později už horníci povzbuzení proletářským tiskem drželi v mohutných prackách výhružný transparent umíme i lidi rubat a hornická kapela pro tyto příležitosti sestávala pouze z bicích nástrojů: bum bum bum, umíme i lidi rubat, bum bum bum. Rozhlížíš se, jestli někde nezahlédneš Hynka, když tu se proti rabujícím skloní pušky s bodáky. Milicionáři se snaží vytlačit dav z náměstí. Masa lidí se zprvu skutečně pohne zpět jako vazký rosol, ale záhy oním lidským želé pronikne vědomí, že pořádkové síly jsou v menšině, dav se rozdělí, část lidí četníky obejde a vrhne se na ně z druhé strany. Zazní několik výstřelů. Ustoupíš do nejbližšího průchodu a sleduješ, jak rozlícený dav napadne milicionáře klacky a kameny. Řeže je hlava nehlava, ozvou se výkřiky a pořádkové síly se v mžiku rozprchnou. Vyjdeš z úkrytu, na dlažbě leží mrtvý muž.
299
Spěcháš domů, tam je zaplaťpánbůh vše v pořádku. Ale otec je pořádně rozčilený. Já jsem větší vlastenec než oni, ale nevím, jestli by si tohle za císaře dovolili! hřímá. Jací vlastenci? říká Ema. Opilci jsou to! Kdyby se radši vrátili do práce! Jako by jí všude nebylo až až, horlí matka u kamen. Prý vyrabovali i Katzův obchod s látkami! Během války musel otec prodat dům na Václavském náměstí, tu schránu tvého dětství. Ale nestěhovali se daleko, hned přes dvůr a zahradu, kde jsi provozoval první ateliér, zůstal dům po prarodičích. Zdánlivě tu žijí jako dřív, ale už posledně sis všiml, jak tatínek sešel, tak naráz, jako by se v něm stáří dlouho hromadilo a teď přeteklo přes okraj očí a úst. Nejistota války ho ještě držela ve střehu, ale teď to napětí povolilo, tváře se mu prověsily, zešedla mu kůže, zrak mu zmáselnatěl, jeho dřív tak sršatý pohled se ztupil. Ozve se bouchání na vrata. Maminka ztichne a podívá se na otce. Půjdu tam, říkáš. Dávej pozor! Neotvírej, jen se zeptej, slyšíš volat matku. Kdo je tam? Fráňo, to jsi ty? Otevři! Tak kdo je tam? To jsem přece já, Hynek. Rychle, otevři! Zvedneš závoru a pustíš ho celého udýchaného dovnitř. Rád tě vidím, opírá se o kolena. Říkal jsem si, jestli tu Franci nebo ty náhodou nejste. Potřebujeme chlapy do dobrovolnických milic. Usměje se: No, zase jsem přišel verbovat… Copak to ještě neskončilo? ptá se otec. To nám ta republika pěkně začíná!
300
Je to čím dál horší… Na Kohnově obchodě zlikvidovali železné rolety a vtrhli dovnitř. A jak další naši spoluobčané viděli, že zboží nikdo nehlídá, nenechali se pobízet. Teď je těch grázlů pětkrát tolik, naposledy asi tři sta lidí vyrabovalo sklad tabáku u Hermannů. Vtrhli prý i do bytů, a co nevzali, to zničili. Zavřete zas na závoru, říkáš rodičům. Počkejte, půjdu s vámi. Byl jsem přece radní, to není možné… Příbramáci? Tatínku, zůstaňte raději tady, tam nic nezmůžete. Ulice Příbrami jsou toho dne zvláštně opuštěné, nebo se jimi naopak valí rozběsněný dav. Teď zrovna je klid, prosmýknete se bočními spojkami a průjezdy na Vysokou školu báňskou, kde mají milice hlavní stan. V největší posluchárně už se srotilo přes sto mužů, studenti a jejich učitelé a další dobrovolníci. Byl jsi ve válce? ptá se tě někdo hned u vstupu. Umíš se zbraní? Tak tu máš, dostaneš pušku s bodákem a hrst nábojů. Ale zachovej klid. Podle posledních zpráv v ulicích rabuje na dva tisíce lidí. Už to dávno nejsou jen provokatéři, ožralové a lůza, ale takříkajíc obyčejný člověk, který si vybíjí zlost na Němcích a na Židech. Přehlížíš posluchárnu, je vás tu sotva padesát, ale jste ozbrojení a z Písku a z Berouna má co nevidět dorazit armáda. Profesoři se dohadují, jak postupovat, mluví jim do toho štajgři. Není nač čekat. Než vojáci dorazí, bude po všem. Vzal jsem polnici, zatroubím a budou si myslet, že armáda je tu. Padne rozhodnutí vyklidit nejdřív Pražskou ulici. Obejdete to na Václavské náměstí, abyste mohli postupovat shora. Výlohy jsou buď zatažené, nebo rozbité, všichni dávno zavřeli a schovali se, sem tam se za oknem pohne záclona, šustne závěs. Jinak
301
panuje nezvyklé ticho. Občas na nějakém dvoře narazíte na menší skupinku raubířů, kteří jako hejno krys přebírají zbytky, buď se sami rozprchnou, nebo je eskortujete na četnickou stanici. Cítíš zvláštní vzrušení. Po těch čtyřech letech v armádě je to poprvé, co máš v ruce zbraň a není to jen na parádu. Jenže to vypadá, že hlavní vlna drancování se už přehnala a všichni se doma těší svou kořistí. Muži kouří tabák od Hermannů, ženy si kolem sebe ovinují Katzovy látky. Přesto dojde k několika menším potyčkám, utržíš ránu do hlavy, vztekle se vrhneš na útočníka a pak tomu muži zkroutíš ruku za zády, až zaúpí. Rozezleně se na tebe podívá a v tu chvíli v sobě poznáte spolužáky ze základní školy. K večeru už je v ulicích pusto a prázdno, zásah se přesunul dovnitř. Rozdělíte se a společně s dorazivšími vojáky a četníky prohledáváte domy a byty. Ve sklepech jsou v haldách brambor zahrabané lahve s alkoholem a krabice s pralinkami, žužu a dalšími sladkostmi, některé látky už visí jako narychlo střižené závěsy, aby se nic nepoznalo. Jeden muž někde ukořistil tuctový obraz, pohled na Příbram, další stříbrný zlaťák vydaný kdysi na památku dosažení kolmé hloubky jednoho kilometru na dole Vojtěch. Zdá se ti neuvěřitelné, co všechno lidé seberou, taková hamižnost. Jsi u toho, když Rosárie Hermannová pozná na prsteníku jedné dívky svůj prsten s jaspisem, načež si dotyčná strčí prst do pusy a šperk raději spolkne, než aby ho vrátila. Budeš se hrabat ve vlastních hovnech, princezno, sdělíš jí a vyzní to jako podařený vtip, četníci se po celodenním zápřahu rozchechtají, holka zrudne jak pivoňka a obličej skryje v dlaních. Pomalu nabírají na ceně, říká Hynek, když se ve dvě v noci vracíte tichým městem domů. Ty památeční stříbrňáky? Stříbrné zlaťáky, kýve hlavou. A jak jsi vlastně přežil válku? Jako šikovatel. Cvičil jsem rekruty. A ty?
302
Tady se muselo vyrábět pro armádu… V hutích jsme nakonec roztavili i zvon z prokopskýho kostelíčku. Chvíli kráčíte beze slov, kroky se odrážejí od stěn. Pak řekneš: Nejsme žádní hrdinové, co? Hynek nespokojeně zakroutí hlavou. Dnes jsme to zvládli dobře a zítra si toho povíme víc. Ale o den později už se s Hynkem nepotkáte. Procházka s Emou se protáhne a pak už musíš zpátky do Prahy. Ema tě po obědě vezme za loket, zavěsí se do tebe a zamíříte na Svatou Horu a pak dál na Jerusalem. Ta krajina ti dělá dobře, stejně jako sestřina pozorná přítomnost. Vyjdete z lesa, přes holou pláň se žene vítr a v dálce je vidět pár domů. Dírou mezi táhnoucími mraky na ně dopadá světlo, křísne o sedla střech a pak švenkne na starou alej za vesnicí, přelakuje strniště. Tak dlouho už jsi tu nebyl… A jak to vlastně dopadlo s tou tvojí Eliškou? ptá se Ema. Vzpomeneš si, jak strašně ses před Emou styděl, když Eliška přijela na návštěvu a místo zásnub se konalo to trapné divadélko, ponižující etudka s bolavou hlavinkou. Ale pak se ti kdoví z jakého kouta paměti vybaví ještě zaprášenější vzpomínka. Když jsem studoval v Mnichově, říkáš, měli tam v jedné zahradě kopie Michelangelových soch. Jednu dobu jsem se na ně pořád chodil dívat. Byly vlastně nedokončené, trup těch mužů vystupoval z kamene jen napůl. Nikdy neudělali ten rozhodující krok ze skály. Michelangelo je pojmenoval Zajatci. Ema ti stiskne ruku. Tak ti bylo s Eliškou? A někdy se jim taky říká Otroci, usměješ se. ●
●
303
●
A pak z toho všeho konečně onemocníš: z té velké války, z té viny, žes šikoval druhé pro marškompanie smrti, z té vysilující touhy po jiném světě, ze vší té nízkosti a nepokojů. Onemocníš ze svého života, jenž se příliš odchýlil od tvých představ, jediné záruky zdraví. Vrátíš se do Prahy, ulehneš v horečkách a čtrnáct dní ze své postele v pokoji pro služku nevstaneš. Gertruda s Rösslerem se o tebe střídavě starají jako o staršího bratra. Připravují horké bylinkové odvary a nosí chladné obklady, poté zavolají doktora. Naslouchá tvé hrudi, ale příliš krátce, než aby mohl zaslechnout něco z toho, co by tě mohlo skutečně uzdravit. Svět se ztrácí. Vnímáš ho přes mnohačetné závoje, které nejsi s to rozhrnout. Kdyby tak člověk rozhrnul všechny závoje, napadne tě, než usneš, co by asi spatřil? Duhové skály, kaňony naplněné až po okraj hudbou, svět ze světla. Všichni mrtví z velké války by oživli, kulky v letu by samou hanbou popadaly k zemi a kluci na návsi by si z nich udělali platidlo, co je to za vesnici, nedokážeš si vybavit její jméno, z Hartbergu to nebylo ani půl hodiny a měli tam takový pěkný kostelík, zbloudilý vojenský kaplan v něm tehdy hrál na varhany, usedl jsi do lavice a zaklonil hlavu k prostě vybílenému stropu, záře půlila stěny, takové horko, neustále se odkrýváš a pak máš zase zimnici, Gertruda ti z velké dálky domlouvá, pak se jedním mohutným skokem ocitne přímo u tebe a vkládá ti do úst cosi hořkého, a záře půlila stěny, v jejím proudu se nehybně vznášel prach, a jak slunce stoupalo k nadhlavníku, stín pomalu sjížděl k podlaze, cestou tě setnul a ta varhanní tříšť tě shora kropila svěcenou vodou, znovu jsi zaklonil svou useknutou hlavu a nastavil obličej jako pes, jako uštvaný ohař, a kaplan křikl: Johann Sebastian Bach, pak opět ponořil prsty hluboko do kláves, trpělivě ti masíroval mysl, a když k tobě poté sešel dolů, dodal, že Johann Sebastian Bach na každou svou
304
partituru vepsal, že je věnována Bohu a pouze Bohu, ba dokonce si tak prý nadepisoval prázdný notový papír, rozumíš, ještě než přičinil první drobnou osminku, první drobnou osminku, osminku, taková pokora a oddanost, a taková hudba, běžný notový papír má ovšem pět řádků, a nikoli šest, jak sis celé dětství myslel. Tak jste tam seděli v tom malém vesnickém kostelíku, ve vesnici, jejíž jméno si stále nemůžeš vybavit, zkrátka někde mezi Vídní a Štýrským Hradcem, zato venku opakovaně zvoní tramvaj, jako by se k vám do ateliéru chtěla jít fotografovat, což tě převelice pobaví, portrétovat tramvaj, takový nesmysl, s tím jediným kolmým sběračem a malým vozem vypadá jako přerostlá jednohubka, a hovořili jste o všem, co na tomto světě nemá místo, přinejmenším ne v této době, jmenoval se Theodor, ten kaplan, Theodor Reuss, pokud by to někoho náhodou zajímalo, ale ta vesnice? Ze svých mdlob a mámení procitneš až v noci. Postel se s tebou houpe jako člun, rozrážíš vody, protože pokoj je celý zatopený a tobě se chce močit, moc se ti chce močit, Rössler ti pod postel měl dát bažanta, ale asi také někam uplaval, všechno je pod vodou, ještě že sklad munice máte o patro výš. Potácíš se ateliérem, a když konečně dojdeš až na záchod, rozčílí tě, že je zamčený, kolikrát už jsi mužstvu říkal, aby nechávali latrínu vždy odemčenou, rozezleně zacloumáš klikou a zůstane ti v ruce, chvíli tam se svou potřebou bezmocně stojíš a pak tě napadne, že se zkrátka budeš muset vymočit klíčovou dírkou, už už si to šteluješ, ale tu se znovu probudíš, tentokrát to už vypadá o něco věrohodněji, ačkoli je stále či opět noc, bažant je ovšem na svém místě, s úlevou se vyprázdníš a v duchu oceníš, jak prudce střik dopadá na plechové dno. Na stolku máš nachystanou sklenici, převrátíš ji do sebe a voda ti zchladí rozpálené útroby, tak tak že odoláš nutkání otevřít ještě okno a vyklonit hlavu do prosincové
305
zimy, hle, ono tam sněží, tak já jsem tady nemocný a tam si sněží, to se podívejme. Po několika dnech se trochu zmátožíš a dokážeš hodinu hledět do stropu, aniž by se na něm hned objevily nějaké vidiny. Říkají, že máš zápal plic, a nejspíš to bude pravda, ale tím se ty příliš nezabýváš. Začíná ti docházet, do čeho všeho ses to během posledních let namočil a že jsi s konečnou platností přišel o svou nevinnost, o své poslední dětské zásoby. Jestli na tenhle zápal plic nepojdeš, může být, že jsi zhruba v polovině života, mlád či stár třicet pět let. Hledíš do běloby stropu: Co jsem dosud udělal? Na čem záleží? Zavřeš oči a znovu usneš, jako když sekeru zarazí do špalku. Bach o tom nepochyboval, anebo se jeho pochyby nedochovaly, a pokud pochyboval, činil to rozhodně mimo své partitury. Možná byl také někdy nemocný, napadne tě a zeptáš se na to Rösslera, když tě přijde zkontrolovat, ale Rössler nemá páru, jen ti starostlivě utře pot z čela a vynese bažanta. Ano, na čem záleží? Byl bys řekl, že na pravdě, na kráse a na světle, ale pokud by se někdo zeptal, v jakém že pořadí, mávl bys nad tím rukou, možná taky záleží na něčem úplně jiném, například na tom mít obě ponožky stejné a držet hubu a krok. Po několika dalších dnech se ti nečekaně přitíží, horečka vyletí několik desetinek stupně nad čtyřicítku. Opět přijde doktor s fonendoskopem a opět tvému tělu naslouchá příliš krátce. Doporučuje nemocniční péči, ale to snad nemůže myslet vážně, tady v pokoji pro služku ti přece nic nechybí, máš tu svou postel a nad ní svůj strop, na nějž si můžeš očima promítat svůj život, představy a horečnaté bludy.
306
Je přece důležité mít nějaký domov, říkáš doktorovi na vysvětlenou. Zítra se na vás opět přijdu podívat, odvětí. Váš stav je vážný. Má pravdu, a tak co nejvážněji pokýváš hlavou. V noci k tobě přistoupí žena v jakési kožené tunice a uchopí tě za ruku, její stisk je měkký a teplý. Jsi raněný na stehně, šrám však není vidět, ani neprosakuje, přesto na noze cítíš řinutí horké krve, která se ti pod šlapkou vsakuje do země. Divoženka tě vede po lemu louky a ostražitě se rozhlíží, každý krok tě bolí, ale nezpěčuješ se, bezmezně jí důvěřuješ, přestože jí přes rozpuštěné vlasy ani nevidíš do tváře, podívala se na tebe jen jednou jedinkrát, a to měla zavřené oči, pochopil jsi, že z jakési opatrnosti, jdeš tedy za ní jako káčátko a v duchu si pro ni vymýšlíš různá jména, která se nesmí vyslovit, Lilith, Liliano, Lélie, louka pod vámi měkne, půda je podmáčená, prosakuje to a čvachtá, jednou nohou se propadáš a tu zraněnou už jen vlečeš jako své jařmo, ještě že divoženka konečně odbočuje do lesa a tam tě ukládá do měkkého tlejícího listí. Pak zmizí, zatímco ty v korunách stromů pozbýváš vědomí. Když se vrátí, drží v ruce velké zelené listy a obkročmo si na tebe sedá, aby tě ošetřila, probereš se a konečně jí vidíš do tváře, je krásná a čistá, starodávná, mává kolem sebe těmi obrovskými listy a přiznává se, že vysoko na stehně má šrám, který také někdy krvácí, ani ona tedy není dokonalá, nemusíš se před ní stydět. Kdo jsi? ptáš se a ona ti odpoví: Kdo jsi. Jsi ten hlas? říkáš a ona se zase zachová jako ozvěna, právě společenská tedy není. Další noci opět dosedneš na starou lavici v tom vesnickém kostelíku. Dveře na náves jsou dokořán, dovnitř zalétá křik dětí. Ale cosi tady nesedí, nějaký čas trvá, než si to uvědomíš: zatímco venku je den, zde v kostele panuje hluboká noc. Barevná
307
okna sice jasně září, ale přítmí kostela osvětlují jen dlouhé svíce po stranách, Theodor Reuss se přišourá k oltáři, otevře Bibli a chystá se předčítat, jenže ani nehlesne a varhany se mocně a samy od sebe rozezní a klenba kostela pukne jako vejce, ze kterého se chce vyklovat jakýsi pták. ●
●
●
Každou neděli a leckdy i ve všední den vídáme na výstavě rozkošné děvčátko. Jest mu asi devět let, má sympatický nosík a jmenuje se Erva. To roztomilé dítě, veselé jako slavičí trylek a s pusinkou tak červenou jako zralé třešně, jistotně má v těle ukryt celý jakýsi orchestr, který mu šeptem vyhrává rozmarné písničky. Jak by bylo jinak možné, aby chodilo tak svižně a nepokojně jako třesoucí se tón? Vždycky navečer malá Erva si zajde k hlavní aleji, kde z pavilonu se rozlétají zvuky kapely, a jí najednou cosi divného tílkem projede a škubne jí nožkami, a nežli se naděješ, malá Erva se již otáčí a tancuje na žlutém písku, nožky se kmitají a ona celá se kmitá jako paprsek sluneční, mrštná a zkušená ve všech jemnůstkách exkvisitního tance. Lehce chápe každý tón, jí neujde změna tempa, vpadá v ni tak snadno a tak víří a víří po volném prostranství s očima přivřenýma, nedotýkajíc se země… Kolem kupí se mračno lidí, oči se pasou, a když kapela dohraje a Erva dotančí, vichřice potlesku burácí prostorem. Baletko malá! Poupátko naivní! Kterak jsi šťastna! Tak protancovat celý svůj život a v těle mít orchestr — není to hezké?
308
Vy to pořád ještě čtete? obrací se na tebe. Čaj už je připraven. Četl jsi ten deset let starý fejeton dvakrát, tak půvabný se ti zdál. Hned při vstupu tě zaujalo, že je zarámovaný na stěně. Tehdy poprvé o mně napsali do novin, vysvětluje Ervina Kupferová. Maminka si to vystřihla a pověsila. Naštěstí jsem jí zabránila, aby to tak dělala dál, to byste si ten čaj teplý nevypil. Píšou o vás hodně? Donese konvici netradičně hranatého tvaru a dva krychlovité šálky, zapálí si cigaretu a dlouze potáhne. Psali o mně, že jsem zázračné dítě, ale přišla válka a já jsem dospěla. A také o mně psali, že se nesnažím lacině oslňovat — a podívejte, jak se před vámi chovám. Ale co naděláte, Erva se vždycky ráda předváděla. Píše se tam, že se umíte kmitat jako sluneční paprsek… Chtěl byste to vidět? Postaví se doprostřed salonu, na okamžik se zamyslí, pak řekne: Představte si, že jste u vody a slunce se od vlnek odráží na listy stromů. Představujete si to? Zavřeš oči a kývneš. Jaké stromy vidíte? Řadu bříz. Výborně, na ty jsem také pomyslela. A roční období? Jaro. Denní doba? Podvečer. Slyšíš, jak Ervina něčím posunuje, pak se z gramofonu ozve Vivaldi. Ale už byste měl ty oči otevřít, jestli z toho chcete něco mít. Ukloní se, natočí nohu a zarazí se: Počkejte, ještě ta cigareta… Odloží ji na těžký skleněný popelník a pak se opět vrátí doprostřed salonu. Ervinu Kupferovou jsi zaznamenal už před válkou, ale až teď začala do tvého ateliéru chodit pravidelně. Skvěle se s ní
309
pracuje, má ohebné tělo tanečnice a herecký talent. Jak si povšimli i divadelní režiséři, nejlépe se hodí na exotické tanečnice, orientální kněžky a hetéry; stačí ji obléct do něčeho průsvitného, ověsit ji korály a chřestivými náramky, dát jí do tmavých vlasů velká péra a pestrou čelenku a vetřít do nich jojobový olej. Kolikrát už jsi zaujatě zkoumal její obličej: vypadá trochu jako černoška se světlou kůží, má masité rty, za nimi velké bílé zuby, a když se směje — a to dělá často —, rozšiřuje se jí chřípí. Její oči s tím nezvyklým dojmem mají i nemají co dělat, tvarované jsou jemně, působí oduševněle, ale probleskuje jimi živost, která se lusknutím prstů mění v živočišnost. Viděl jste to? ptá se zadýchaně, když její minutová etuda skončí. Imponuje ti, že také ona razí v nějakém uměleckém oboru cestu. Duncanová vždy zdůrazňuje, že tančit se musí zevnitř, vysvětluje. Jak se vám to líbilo? A Nietzsche říká, že tanec může být podobenstvím těch nejvyšších věcí… Skutečně? To je pravda! Je to dobrý filosof do války, něco málo jsem z něj přečetl. Počkejte, ztlumím tu hudbu. Dolije ti anglický čaj a říká: Duncanové se vlastně jedná o řecký tanec. Dlouho studovala řecké vázy a basreliéfy, chodila do muzeí v Londýně a v Paříži, později dokonce tančila přímo na Akropoli. Je Řeckem posedlá. Nietzsche také miloval Řecko, doplňuješ. Posvátné háje, kde Řekové tančili se svými bohy a slavili! Jen si to představte… Mám také zavřít oči? Můžete, usměješ se. Dnes už se neumíme tak odevzdat. A naše umění má daleko do jejich klasičnosti, uměřenosti a přirozenosti. Kdybyste jen věděla, kolik úsilí mě stojí vysvětlovat, že nahota je krásná. Je! Že ano! otevře oči. Jsem ráda, že to říkáte.
310
Byl jsem v Čechách první, kdo se odvážil vystavit fotografické akty. Ale musel jsem říkat: Viděli jste snad někdy řeckou sochu oblečenou? Ervina se na tebe souhlasně usměje, kouře ze dvou cigaret se nad stolem propletou. Když hovoří, živě gestikuluje, její paže tančí. Mluví opět o Duncanové, je to její velký vzor. Ani nevíš, jak se k tomu dostala, vypráví teď o jejích dětech, které v Paříži ve špatně zaparkovaném automobilu sjely do Seiny a utopily se jako koťata v pytli. Pak říká: Počkejte, něco vám přečtu. Doktor Siblík nedávno vydal první českou studii o tanci, mám ji u sebe v pokoji. Emanuel Siblík, ten estetik? Znáte se? Těsně před válkou jsem v Riegrových sadech fotografoval jeho svěřenkyně. Ano? Viděla jsem ty snímky, ale netušila jsem, že jste je pořizoval vy! Bylo to krásné červencové jitro těsně před válkou, pamatuju se na to docela dobře. Všechno se muselo odehrát za svítání, protože dívky toho na sobě moc neměly a Praha se bála, že by to náhodné kolemjdoucí mohlo pobouřit. Nikdy nepochopím, jak někoho může pobuřovat krása. Ervina se usměje. S tím mám své zkušenosti. A pobouřilo je to? To víte, že ne. Pejskaři dívkám projevili své nejvyšší uznání, bez pivoněk z veřejných záhonků se to neobešlo. Počkejte, donesu tu knihu, říká Ervina. Nebo půjdete se mnou? Následuješ ji rozlehlým bytem, v němž panuje trochu neřád, jemuž Ervina říká tvůrčí duch. Klouže se před tebou po parketách, vykasala si trochu sukni a lýtka se jí míhají jako dvě ryby.
311
Dopluješ za ní do jejího pokoje, budoáru mladé umělkyně: sošky a flakonky, zarámované fotografie z jejích vystoupení, velká šatní skříň, na stole zaprášeném pylem povadlý pugét, na stoličce pod oknem úzkolistá aspidistra. Ale místo aby ti svůj pokoj ukázala předmět po předmětu, jen se uprostřed něj zbůhdarma zatočí, jako by ho na sebe chtěla navinout jako jojo, vezme knihu z nočního stolku, požádá o pozornost a dá se do předčítání tak slavnostního, jako by vyhlašovala nějakou deklaraci: Podle Lukiana věřili Řekové, že bohové rovněž tančí a přejí si, aby je lidé v tom napodobili. Není to krásné? zvedne zraky. Bohové tančí! Pak pokračuje: Dokonce sami je tancům učili: Minerva tancům zbrojným, Venuše tancům lásky, Bacchus tancům lascivním. Báječní pěvci Orfeus a Musaios jsou jmenováni prvými skladateli tanečních písní… Nevěděl jsem, že Siblík je takový znalec! Je to skvělý muž. Ale čtěte mi teď vy! zalistuje a ukáže prstem. Máte tak příjemný hlas… Vezmeš knihu, a zatímco čteš, ona se pohodlně usadí do křesla. Smyslnost v řeckých tancích neměla pochmurného, nemocného rázu, nýbrž prosvětlena a prohřáta jsouc hellénským sluncem, byla projevem překypujícího zdraví a rozjásané radosti ze života. Rozjásané radosti ze života, opakuje si pro sebe, jako by si to spojení chtěla zapamatovat. Ano, rozjásané radosti ze života, říkáš. Jen čtěte dál, povzbuzuje. Ale ještě než navážeš, řekne: A jestli chcete, můžete si přede mě kleknout a položit mi tu knihu do klína. ●
312
●
●
Erva je blesk z čistého nebe, který podpálí zem. Skočí ti do života rovnýma nohama a začne tančit, jak osud píská. Dává si záležet, aby působila jako femme fatale. Je mladá a plná nadějí jako Československá republika. S Eliškou jste kdysi poněkud unyle korzovali po Ferdinandově třídě, s Ervou však vzbuzujete pozornost na Národní, jak ji teď přejmenovali. Dá ti ušít lněný oblek podle anglického střihu, v němž vypadáš jako dokonalý dandy, a sama chodí oblečená tak, že se za ní otáčejí. Tančí. Mezi pražskou smetánkou se brzy ví, že známý fotograf a známá tanečnice v sobě našli zalíbení. To jsou ti noví lidé! Demokracie, nová demokratická republika vyžaduje nových lidí, nového člověka, nového Adama, vyhlásil Tomáš Garrigue Masaryk. Ervě se líbí stát se tím, co jsi tolik žádal po Elišce: tvou první modelkou, tvou jedinou milenkou a později snad ženou. Po mladém Rösslerovi jí do divadla posíláš kytice, s nimiž pak přichází do ateliéru, protože si je ještě nestihla doma odložit, a na nose má žlutý pyl, jak si k nim ve zdviži čichala. Pořádá své oblíbené kremrole a chrlí ze sebe, co se dělo v divadle, protože v divadle se vždy něco děje. Jednou jí kolega řekne, že má nóbl zadek, podruhé osvětlovač přepadne z balkonu. Potřetí se scénograf pohádá s režisérem a ona je musí uklidňovat, že tam ta váza nejdřív může být, když na tom scénograf trvá, ale pak by ji mohla odnést, když ji režisér považuje za nevkusně doslovnou nádobu na květiny. Díváš se na ni, jak mluví, jak gestikuluje, a téměř ji neposloucháš — když se to provalí, se smíchem ti to vyčítá a buší ti pěstičkami do hrudi. Prohlíží si sušící se fotografie, zakázkové portréty, ale také tvou volnou tvorbu, ještě vlhké snímky nymf. Ptá se, kdo to je, jestli se ti líbí a co a proč se ti na ní líbí, a někdy se sama vyjádří, aby tě povzbudila, že ta či ona modelka je půvabná, má pěkná prsa, tak akorát do ruky, a čeká, jak budeš reagovat.
313
Tys musel mít ženských, ty všiváku… říká. Na mě se fronta nikdy nestála. To ti tak budu věřit! Ženy se před tebou svlíkají radši než před zrcadlem. A zase čeká, jak zareaguješ, ale ty se jen usmíváš. A víš proč? Děláš je krásnějšími, než jsou, a tomu žádná neodolá. Jenže štěstí jsem s nima nikdy neměl. Ale stejně se každé zamlouváš, to mi nevymluvíš. Zatímco zakrýváš kameru, donese si sklenici vody, světlo se na tapetě zachvěje jako želatina. Když pak Ervu obejmeš kolem pasu, šeptne ti do ucha: Víš, co mě dnes na zkoušce napadlo? Budu ti říkat Tíšku! Tíšku? Tíšku! zatleská radostně. To nejsem já. Ale jsi. Jsi František a máš v sobě něco tak tichého, takovou tůňku. Nezvyknu si. Ale zvykneš, Tíšku. Uvidíš, ještě dnes večer si na to zvykneš. Jakmile z ateliéru odejde poslední asistent a zhasne poslední světlo, propadáte se spolu do sladké nicoty líbání, mazlení a laskání. Na Ervě ještě ulpívají pozůstatky rolí, jako když se večer špatně odlíčí z divadelní tělky a na tvářích má pudr a prach scény. Cítíš ty zbytky postav, které s sebou přináší, laskáš se i s těmi exotickými tanečnicemi a orientálními kněžkami, jednou má na kůži bronzové šmouhy Egypťanky, jindy jí projede Elektřino zoufalství. Tíšku, vzdychá. Tíšku, proč vlastně mají muži bradavky? ptá se a spokojeně ti dýchá na hrudi.
314
O víkendech spolu vyrážíte na výlety za Prahu, do Divoké Šárky nebo na Zbraslav. Někdy s vámi chodí její přátelé z divadla, je velmi oblíbená, brzy se dovtípíš, že jsi vypálil rybník několika dalším nápadníkům. Je to zvláštní sorta lidí, umělci, co se vrátili z války, poničení a prokřehlí a zároveň tak velkohubí. Po dlouhé době díky ní žiješ jakýmsi společenským životem, tolik různých typů jsi kolem sebe měl naposledy v Mnichově. V divadle premiéra střídá premiéru, co chvíli má někdo narozeniny a každá záminka pro oslavu je vítaná. Jak říká jeden z těch herců: kdo chce psa pít, důvod si vždycky najde. Brzy máš příležitost přesvědčit se, zda jsi nezapomněl, jak se žena vede při tanci, jenže s Ervou je to složité, předepsaný sled kroků ji nudí, hned si něco přidá, změní, zavtipkuje kotníkem a výsledkem je kreace, kolem níž se na parketu zdvořile vytvoří prostor, ještě tak se k ní přidá nějaká další tanečnice nebo herečka a blbnou spolu. Hudba jim vyjde vstříc, muzikanti je ještě provokují, dráždí je uvnitř trub, kam slintají, zrychlují tempo, a ony se kroutí jako dvě zamilované zmije, až se z toho pánům orosí čela. Jednou to někdo vcelku případně nazve nespolečenským tancem, ale to Ervu ani v nejmenším netrápí, ráda je středem pozornosti, a když přiměje všechny ostatní, aby se na ni dívali, usíná spokojená a naplněná. Tíšku, líbila jsem se ti dnes večer? ptá se na dobrou noc. Ale za půl hodiny ti třese ramenem: Spíš už? Otočíš se na druhý bok. Fráňo, musím se ti k něčemu přiznat. Vydrž, rozsvítím lampičku. Počurala ses? Erva dostane záchvat smíchu, jste oba trochu opilí. Ne, ale jestli se takhle budu řehtat… Vyrazí z postele, ale podaří se ti zachytit ji za košilku, ozve se rupnutí, dostane další záchvat.
315
Tobě se prostě líbí moje prsa, viď? zajíkne se a odvlní se jako africká tanečnice. Jakmile se vrátí z toalety, začne se kdovíproč dlouze stříkat svým oblíbeným parfémem Bourjois. S flakonkem v dlani říká: Vážně, musím se ti k něčemu přiznat… Jsem zvědavá, co na to řekneš. Čerstvě navoněná se převalí na postel, leží na zádech s rozpaženým rukama, jako by do sněhu dělala andělíčka, dýše svrchními tóny parfému a po chvíli pokračuje: Za války jsem jednou tančila v Kroměříži… S tím si nedělej starosti… Podíváš se na hodiny, je půl čtvrté a první zákazník je objednaný na devátou. Počkej, to není všechno… Byl to ústav pro choromyslné a zároveň vojenský lazaret, říká a šmátrá po cigaretě, ale balíček už je prázdný. A já jsem tam mezi všema těma bláznama tančila s jedním raněným vojákem valčík, měl chudák ovázanou hlavu, rozsekla mu ji střepina. Byl to moc zvláštní večer, víš. A myslím, že se do mě trochu zamiloval. Pomyslíš si, že určitě nebyl první ani poslední. A ten večer mě líbal… Člověk nemusí vědět všechno. A minulý týden přijel do Prahy, vyhledal mě a velmi dojemně mě požádal o ruku… Cože? opřeš se o loket a zíráš na ni. Nezlobíš se, Tíšku, že ne? A co jsi mu hergot řekla? Pověděla jsem mu, že se mu ta hlava moc pěkně zahojila. A? Nelhala jsem, opravdu se mu moc pěkně zahojila. Ale — Ale nejdřív, že se tě musím zeptat o svolení, vyprskne, vyskočí a začne skákat po posteli jako orangutan.
316
Svalíš se zpět na polštář. Jen si ho vezmi, a hodně štěstí. Za pět minut Erva usne, dech se jí prodlouží, pouze tu vůni parfému si s sebou do snu nevezme. Dráždí tě v nose a teď nemůžeš spát pro změnu ty, jako bys náhle vystřízlivěl. Na stropě se usadil stín, dlouhý jako čepel nože. Říkáš si, čím se ty a ten voják lišíte, že je tu Ervina s tebou, a ne s ním, a čím se liší Ervina od Elišky, že jedna s tebou takto žertuje o cizím vyznání, kdežto druhá se tvé vlastní žádosti vysmála. Napadne tě, že v této posteli by docela dobře mohli ležet dva jiní lidé… Anebo ne, anebo je to tak, že člověk poroučí osudu tak dlouho, dokud osud neporučí člověku, a to je ten rozdíl mezi Eliškou a Ervou? Těsně před usnutím si ještě vzpomeneš na tatínka, jak vždy říkal, že řádky v knize světa jsou prázdné na stranách, které jsme dosud nečetli. Ale je to tak? V jedné z příštích kapitol přijde do tvého ateliéru bengálský básník Rabíndranáth Thákur. Ty o tom dosud nemáš ponětí, ale on už tam vlastně je, opravdu, stačí jen přelistovat, přesvědčit se o tom může každý kromě tebe. ●
●
●
Pozici předního pražského ateliéru si upevníte, když se ohlásí Žeryk. Takto to Gertrudě Fischerové týden předem nadiktuješ, a protože nic neříká, necháš ji u toho. Den předem nahlédneš do knihy, kde v pečlivě narýsovaném chlívečku stojí: středa, 9:30, p. Žeryk. Když Gertruda otevře dveře a za nimi stojí Tomáš Garrigue Masaryk i se svým tajemníkem, málem omdlí. Ta zkomolenina vznikla v Příbrami a měl ji na svědomí důlní rada Hugo Grögler. Čtvrtého dne po katastrofě měl tehdy čerstvý mladočeský poslanec Masaryk přijet, aby zjistil rozsah
317
škod a pokusil se ve vídeňském sněmu vyjednat odškodnění. Grögler se toho rána nasoukal do bílých kalhot a do černého kabátku, na němž se leskly zlaté gombíky se dvěma překříženými mlátky, výšivky zlatou nití a třásně na pažích. Domníval se, že ve své slavnostní uniformě a s vyřezávanou švancarou v ruce je skvěle připraven, ale opomněl jednu maličkost: nenaučil se pořádně poslancovo záludné jméno, které přijal s americkou chotí. Když během dne Grögler Masaryka představoval, komolil je rozličnými způsoby, až se z toho stalo něco dost podivného. Na všechno by se zapomnělo, kdyby se Masaryk nestal známým, ale takto se mu po příbramských hospodách už za hilsneriády začalo podomácku říkat Žeryk. Ten Žeryk se těch židáků nějak zastává! Nic z toho Gertruda pochopitelně netušila. Pane prezidente? ptá se mátožně, když otevře dveře. Jsme zde objednáni, odkašle si Masarykův tajemník. V tu chvíli získá Gertruda půdu pod nohama: Jistě, vy musíte být pan Žeryk, usměje se na něj. Ale nikdo mi neřekl, že přijdete… …i se svým panem prezidentem? říkáš a tiskneš Masarykovi ruku. Samozřejmě jste netrpělivě očekáváni. Mé jméno je Vasil Škrach, utrousí tajemník. Mé jméno je Augustin Škarda. Pane prezidente, jsme nesmírně potěšeni, že jste dal přednost našemu ateliéru před tím Langhansovým. Můj tajemník vás doporučil, krčí Masaryk rameny. Co se mě týče, byl jsem u Langhanse navýsost spokojený. Škarda na Škracha mrkne, nebylo to jen tak. Musí se otáčet, aby už konečně splatil svůj dluh, a spoléhá na to, že v mladé republice se bude obraz jejího tatíčka skvěle prodávat. Když si to všechno propočítal, dostal částku, která mu na tváři vyloudila široký úsměv.
318
Tož nemeškejme, říká Masaryk, času není nazbyt. Prosím tudy, pane prezidente. Viděli jste už dnešní noviny? ptá se Pouze zběžně, říkáš, noviny čteš výjimečně. Co máte na mysli, pane prezidente? ptá se Škarda, který na tom není o nic lépe. Společnost národů má ratifikovat Versailleskou smlouvu… Interesantní! To rozhodně, potvrzuje Škarda bezradně. Rozhodně. Ale víte, proč je to interesantní? Pane prezidente, nesmírně rád si to od vás poslechnu, pane prezidente. Společnost národů byla ustavena právě Versailleskou smlouvou… A těch sto třicet dva miliard marek, pane prezidente, které mají Němci zaplatit, není to moc? ptá se Gertruda. Vasil Škrach se na Gertrudu blahosklonně usměje. Ano, sto dvaatřicet miliard, to je vskutku hodně. Ale opravdu nemáme tolik času… V ateliéru už je všechno připraveno. Musíš se soustředit hlavně na technickou dokonalost snímku, není čas ani důvod experimentovat; dějiny si žádají obolos, když mají někoho převézt na druhou stranu. Posadíš Masaryka v jeho tmavém vlněném obleku a s cvikrem na nose před neutrální šedé pozadí, složí si ruce do klína a podívá se do objektivu, jako by říkal: Tož, tady mě máte. Raději ho tedy přiměješ, aby se postavil, dal si ruce do kapes a nedíval se tak zpříma, jako by chtěl státním řádem vyznamenat každého, kdo na něj pohlédne. Rád bys, aby byl méně prezidentem, kéž by trochu vypadl ze své role, kterou se tak jako tak teprve učí. Ale prostoru je málo, Škarda bedlivě sleduje každý tvůj pohyb a přeje si přesný opak, oficiální portrét tatíčka.
319
Exakte sinnliche Phantasie, pronese Masaryk po pěti minutách portrétování. Všichni se na něj překvapeně podívají. Ty fotografie, co tu máte po stěnách, ukazuje. Nenapadá mě přesnější výraz než ten Goethův termín. Umíte přece německy? Studoval jsem v Mnichově. Skutečně? A co si o tom myslíte? Četl jste přece Goetha, ne? Ale počkejte, je to složitější, zamyslí se. Dlouho jsem to už nepřednášel… Jak víte, Goethe navrhl svou vlastní metodu zkoumání přírody. Není to úplně vědecké, však mu to taky pozitivisté s gustem strhali. Ale co Goethe tvrdí? Že nejdřív se musíte na věc pořádně dívat. Smyslově ji vnímat tak, jak je. Třeba ten můj oblíbený dub, co roste v hradních zahradách. Pak máte tohle svoje vnímání zpestřit představivostí. Představit si, že ten dub byl kdysi žaludem a jednou ztrouchniví, že na jaře vypadá jinak než na podzim. A to všechno je taky ten strom, ale pořád je v něm něco, co se nemění. To by tak ještě pozitivista se skřípěním zubů skousl. Jenže Goethe pokračuje. Teď to obrovité dubisko máte nechat, aby se projádřilo skrze vás. No, to není snadné, musíte mu udělat místo, uhnout mu vlastníma myšlenkama. A nakonec se s ním máte ztotožnit, to je podle Goetha úplný vrchol poznání — stát se mentálně tím, co máte před sebou. — Tož, já bych byl takovým mohutným stromem rád. Nesmírně zajímavé, říká Škarda. Však vy jím už jste! říká Škrach. Zdá se mně, že ty vaše fotografie odpovídají tomu druhému a třetímu stupni, pokračuje Masaryk. Samozřejmě máte oko, tož jste fotograf. Ale chápete taky, co je jen dočasná podoba věci a co je naopak trvalého, a učíte se tomu dát výraz skrze sebe. To se mně líbí.
320
Máš pocit, že Masaryk konečně přišel. Když tu ty dvě minuty řečnil, záhadným způsobem vešel sám do sebe. Zahlédl jsi jeho gesta, způsob, jakým klade důraz, a mohl bys ho teď fotografovat lépe. Znám Goetha jen jako básníka, přiznáváš. Ale to, co jste řekl, odpovídá mé zkušenosti. Fotograf musí přesně vidět — musí mít přesnou představivost — a musí přesně vědět, co je podstatné a co ne. A když se do toho kumštu ponořím tak, že o sobě nevím, je to nejkrásnější. Škrach si odkašle. Je čas? ptá se Masaryk. Vy zloduchu! vrhne se na tebe Gertruda, když odejdou. To mám za to? Skvěle, mne si Škarda ruce, udělali jsme na něj dojem. Ukaž, postarám se o plotny. Měl být vyšší, stěžuje si Rössler. Bez koně má sotva sto pětasedmdesát centimetrů. Nehrají si na portréty, jsou prostou skutečností, nemaskovou podobou člověka a vystihují jeho osobitou živost; také po technické stránce jsou bez výtky, a proto bych si jich cenil nejvýše, napíše o sérii snímků umělecký referent Venkova profesor Marek. Jak se doslechnou, že se u vás nechal fotografovat Masaryk, přijdou postupně všichni: nervózní Edvard Beneš, který neví, co s rukama, kníratý Karel Engliš, plešatý Antonín Švehla, Alois Rašín s kozí bradkou, nevýrazný Milan Hodža, o něco později dokonce Radola Gajda s šavlí u boku a s hrudí posázenou metály… Jenže ty s větším napětím očekáváš jiné návštěvy: Alfonse Muchu a Jana Zrzavého, Josefa S. Machara a Josefa Čapka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. S těmi si hned rozumíš, protože ty dávno obdivuješ.
321
●
●
●
Jednou za čas si Ervina jako pokání za všechny ty protančené večírky uloží sólové vystoupení někde na zahradě nebo na louce. Především, aby to bylo líbezné: pozve smyčcové kvarteto, obleče se do starořecké řízy a už týden předem se na tu očistu těší jako malá. A jsou to skutečně příjemné slavnosti, všichni jsou o něco klidnější a přátelštější, než když pijí po nocích, slaví a zároveň se snaží zapomenout, proč vlastně přišli. V letní lázeňské sezóně jezdí Ervina do Poděbrad. Pro tebe to je vítaná příležitost opustit na pár dní ten kolotoč, který se s koncem války roztočil. Její lodní kufr zabírá půl kupé, nedaří se ti ho nikam pořádně zapasovat. Jedu přece na celý týden, vysvětluje, a mám pět vystoupení. Posledně jsi mluvila o třech. Nemohla jsem ty další dvě odmítnout… Máš tam ty nové světlé kalhoty? ukáže nedůvěřivě na kufr, který vedle toho jejího vypadá jako dětský. Když se v Poděbradech ubytujete a naobědváte, zanecháš Ervinu jejím starým lázeňským známostem a vyrazíš na procházku kolem Labe. Je konec srpna, ve vzduchu už se ohlašuje podzim, světlo je ostré a průzračné, slunce řeže do očí. Utrhneš ze stromu několik švestek, jsou ještě trpké, jazyk trne. Všechno se poslední dobou děje rychleji, než to stačíš zpracovávat, jedna událost střídá druhou. Za války tomu bylo opačně, rutinu a nedostatek vnějších vjemů vynahrazovaly ty vnitřní. A právě ten niterný svět ti teď čím dál bolestněji chybí, někdy se v noci probudíš s pocitem podivné prázdnoty, jako by se ani ten nový milostný život a vnější úspěchy nemohly měřit s naléhavostí báje, kterou má snad člověk založenou v hrudi
322
jako filmovou cívku. V Praze v ateliéru musíš celé dny stále na něco reagovat, otáčet se, jak se říká, řešit drobné provozní potíže, a dokonce ani na vlastní tvorbu se ti najednou nedostává času, protože večery zase trávíš ve společnosti či s Ervou. Ten poválečný vír tě nasál do svého středu a osobní život tě připravil o jistou neosobnost, tak nezbytnou k tvorbě. Hledíš plochým Polabím a s jistou melancholií si uvědomuješ, že v duši člověka se dlouhé roky cosi vrší a zase rozpadá. Ještě jako malý chlapec jsi jednou na zahradě našel spadlé ptačí hnízdo. Obracel jsi ho na všechny strany a nechápal, jak vůbec může držet pohromadě. Donesl jsi ho domů a tatínek ti vysvětlil, co všechno je na takové ptačí hnízdo potřeba. Tři věci, řekl. Za prvé, materiál — tráva, snítky, větvičky. Za druhé, pojivo — ptačí sliny. A za třetí, létání — hodiny a hodiny, které ptáci stráví zavěšeni v povětří. Schoval sis to hnízdo v dutině stromu a o mnoho roků později tě napadlo, že také v hlavě člověka se postupně tvoří takové hnízdo. Jako materiál poslouží všechny ty dojmy, myšlenky a zážitky, pojivem je mysl, co má slinu, onen niterný apetit a vášeň věnovaná světu. A létání, samozřejmě létání, na tom se nic nemění. Jenže teď máš pocit, jako bys o ten vnitřní apetit přišel. Je čirý den, hladina Labe perleťově světélkuje, ale v hlavě máš nepříjemné sucho. Jako bys nic z té krásy kolem nedokázal polknout, a místo hnízda máš v hlavě jakýsi knedlík. Loudáš se po břehu a přemítáš, jak vlastně propojit vnitřek s vnějškem. Pomyslíš na lásku, na umění a na modlitbu, ale uvědomuješ si, že možností, jak ty dvě sféry spojit, je nepochybně daleko víc. Najednou ti tu Erva chybí, chtěl bys jí to všechno nějak vypovědět. Víš, kdo taky přijel? ptá se Erva, když se opět potkáte.
323
Kdo? Hádej! Nevím. Emanuel Siblík! A slíbil mi, že moje dnešní vystoupení uvede! Bude to jako za starých časů… Z foyer lázeňské budovy se vydáte zpět na kolonádu. Erva se do tebe zavěsí a po očku sleduje, zda vzbuzujete pozornost, v druhé ruce si nese hrneček na minerální vodu. Její první vystoupení má proběhnout v zámeckém parčíku těsně před soumrakem. Židličky už jsou v půlkruhu vyneseny ven, společnost se pomalu schází. Umělecká senzace! První česká koncertní tanečnice Ervina Kupferová! stojí na plakátcích, které zaplavily lázeňské domy. Hudebníci nejsou jmenováni, ale podle připravených židlí a notových stojanů pod platanem je jasné, že půjde o smyčcové kvarteto, a za okamžik se skutečně objeví první houslista. Nejsi v náladě na zdvořilosti, posadíš se do první řady a čekáš, co se bude dít. Slunce už žlutě žhne nad obzorem, pláty teplého světla se válejí po trávníku a rámují tu pár nohou v lakýrkách, tu stolek s programy. Dokázal by ses na ty pomalé přesuny dívat dlouhé hodiny. Světlo je všudypřítomné a současně tak plaché, člověk si ho uvědomí, až když se něčeho dotkne. Ale to, čeho se dotkne, je okamžitě vyznamenáno, jako by na to ukázal přímo prst boží. Emanuel Siblík předstoupí v bílém obleku. Vzpomíná, jak byl v Paříži přítomen plenérovému vystoupení Isadory Duncanové, jež nepřestala tančit, ani když se z šedého nebe spustil drobný deštík. Ale to dnes nehrozí, ujišťuje. Vážené dámy a pánové, je mi ctí a tak dále, všimneš si, že Siblík vrhá pozoruhodně dlouhý stín a dál už ho neposloucháš.
324
Také když Erva tančí, jsi myšlenkami nepřítomný. Na rautu za tebou Siblík přijde. Dlouho jsem vás neviděl! Byl jste ve válce, taková ostuda, posílat naše nejlepší umělce na frontu. Vlastně mi to prospělo. Ano, změnila se doba a změnili jsme se i my, přitakává. Předválečná epocha měla sklon k dramatičnosti a zálibu v lyrice. Není náhoda, že právě tehdy vzniklo umění, které tomu vychází tak vstříc jako umělecký tanec. Jak se vám dnes slečna Kupferová líbila? Pro mě je to Erva… Pak se usměješ: Byl jste vlastně u toho, když jsme se seznamovali. Opravdu? Nepamatuju se. Chce však mluvit o tom svém: Možná že i stroje svou mechanickou pravidelností obnovily v poslední době náš cit pro rytmus. Ale to už k vám zamíří Erva se svými dvěma přítelkyněmi. Ach, tři grácie, vítá je Siblík. Grácie? Slyšely jste ho? To je neuvěřitelné! žasne jedna z nich. Právě jsme totiž mluvily o tom, že bychom mohly založit taneční školu, vysvětluje druhá. A napadlo nás pojmenovat ji Gracie. Nebo Gracie a rytmus, doplňuje Erva. Fráňo, mohla bych být podnikatelka jako ty! A vy byste se nám určitě taky hodil, obrací se opět na Siblíka. Já? Dámy, část mého těla, která tančí nejlépe, je jazyk v ústech. Svěřily bychom vám úvodní přednášku. Dnes jsme opět měly šanci slyšet, že nikdo nemá pro tanec takové pochopení jako vy. Závidíme vám, že jste viděl Duncanovou naživo.
325
To mnohokrát, nadme se, ba dokonce jsem s ní i dlouze hovořil. Ale i vy jste měly příležitost ji spatřit. Tančila ve Františkových lázních i v Karlových Varech. Ale to jste byly ještě malé holčičky… A teď z vás jsou podnikatelky! A Fráňa nám udělá krásné reklamní fotografie, viď? chytne tě Erva za paži. Ano, rovněž Duncanová má svou školu, říká Siblík. Ví, jak na takové poznámky Ervina slyší. Ovšem naposledy jsem se doslechl, že Isadora má rovněž kočár tažený pštrosem… Opravdu? Je to pravda, nebo si děláte legraci? Obávám se, že je to pravda. Ne ve všem je nutno ji následovat… Tíšku, slyšíš to? poskočí si Erva. Tady před svědky ti říkám: Jestli si mě někdy budeš chtít vzít, musíš pro mě poslat kočár tažený pštrosem. Ať má Praha o čem mluvit! Vzít? podiví se Siblík. Moment, my jsme vlastně zamluvili to vaše seznámení… A já že jsem byl u toho? Za celý večer se pořádně nedostaneš ke slovu. Duchaplní lidé dokáží být nesmírně únavní. Nikdy jsi nebyl přítelem společenské konverzace, je to jako vhodit kuličku do rulety a pak už jen sledovat, jak se točí, poskakuje, zastavuje a roztáčí nanovo. A každý stále dokola vsází na to stejné, na svoje ego. Později v noci se s Ervou milujete a tobě to nedá: Takže když pro tebe pošlu kočár tažený pštrosem…? Ano… usíná ti Erva na hrudi, Tíšku, pštrosem… ●
●
●
Nevejde se tam víc než nějakých třicet písmen, sděluje klenotník. Vyryjte tam: Ervo, Ervičko moje zlatá! Počítáte na prstech, i s vykřičníkem je to dvacet dva.
326
⟶ 11 ⟶ 51 II. ⟶ 109 III. ⟶ 167 Intermezzo ⟶ 241 IV. ⟶ 277 V. ⟶ 343 VI. ⟶ 403 Epilog ⟶ 465 Prolog I.
Poznámka autora Ediční poznámka
⟶ 479 ⟶ 481
d
Vazba a typografie Martin T. Pecina Sazba písmem Tabac Vladimír Ludva Redakce Kristina Nesvedová Tisk a knihařské zpracování cpi Moravia Books, s. r. o., Pohořelice Vydal Host — vydavatelství, s. r. o. Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 212 747 roku 2013 jako svou 925. publikaci První vydání. Počet stran 488 e-mail:
[email protected] www.hostbrno.cz
