HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2011

HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2011

Prof. MVDr. František Ševčík

VYDÁNO U PŘÍLEŽITOSTI 125. VÝROČÍ NAROZENÍ

1

MVDr. Richard Harnach, CSc. MVDr. Ladislav Dedek, CSc. MVDr. Pavel Brauner, Ph.D.

Brno, 2011

2

Prof. MVDr. František Ševčík VYDÁNO U PŘÍLEŽITOSTI 125. VÝROČÍ NAROZENÍ

3

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 Pod Kalvárií 1886... ..................................................................................................................... 6 Školní vzdělání ............................................................................................................................ 7 Vysokoškolské studium .............................................................................................................. 7 Vojenská služba .......................................................................................................................... 7 Odborná činnost doktora Františka Ševčíka po letech válečných .............................................. 8 Založení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně .............................................................................. 8 Služební postup a pracovní povinnosti MVDr. Františka Ševčíka na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně .................................................................................................................. 9 Budování ústavu a jeho personální obsazování ....................................................................... 11 Profesor MVDr. František Ševčík – vysokoškolský pedagog .................................................... 12 Veřejná, spolková a organizátorská činnost profesora Františka Ševčíka ............................... 14 Odborná a vědecká činnost profesora Františka Ševčíka ........................................................ 16 „…víc tušil, než řekl…“ .............................................................................................................. 19 100 let unikátního rukopisu ..................................................................................................... 19 Ze soukromí profesora Ševčíka ................................................................................................ 21 Zdání klame .............................................................................................................................. 21 1930 .......................................................................................................................................... 22 Jaroměřice u Jevíčka 1900-2011 .............................................................................................. 23 Závěrem .................................................................................................................................... 24 Souhrn ...................................................................................................................................... 26 Summary .................................................................................................................................. 28 Poděkování ............................................................................................................................... 30 Seznam publikací profesora Františka Ševčíka ......................................................................... 31 Rodokmen ................................................................................................................................ 33 Obrazová příloha ...................................................................................................................... 34 Literatura použitá v textu publikace ........................................................................................ 56 Cizí slova a zkratky použité v textu publikace .......................................................................... 59

4

„Činí mně rozkoš a pocit štěstí, mohu-li někomu pomoci“ František Ševčík

Úvod V letošním roce, 30. září 2011, vzpomeneme 125. výročí narození profesora MVDr. Františka Ševčíka, zakladatele a prvního přednosty Ústavu pro bakteriologii, hygienu a nauku o zvířecích nákazách na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Tento pamětní spis je věnován životu a dílu pana profesora. Je přáním autorů této publikace, aby byl napraven fakt, že za 80 let od jeho smrti nebyla dosud zpracována potřebná faktografie o tomto významném člověku. Profesor Ševčík si jistě zaslouží, aby zůstal v paměti generací jeho následovníků jako jedna z předních osobností československé veterinární medicíny v období vzniku Československa a založení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Doktor František Ševčík prožil celé období první světové války jako aktivní voják. Svou odbornou prací na exponovaných působištích „v poli“ získal obsáhlé vědomosti, zkušenosti a praktické dovednosti, které úspěšně uplatňoval v praxi po svém příchodu do Brna na Vysokou školu zvěrolékařskou. Osud nedopřál Františku Ševčíkovi, aby mohl dlouhodobě působit jako vědec, pedagog a skvělý organizátor v obtížném období budování školy. Do pamětí svých následovníků se zapsal zejména svým neokázalým vystupováním, kdy se projevoval jako nezištný a obětavý filantrop a podporovatel studentů i dobročinných spolků a institucí. Své demokratické smýšlení prokazoval praktickými činy, aniž bral ohled na možné nepříznivé následky ve svém osobním a zejména profesním životě. Osobním příkladem zanechal profesor František Ševčík svým žákům a následovníkům vzácný odkaz a příklad neobyčejně skromného muže širokého rozhledu, vynikajícího odborníka – mikrobiologa, systematicky, precizně a přitom sebekriticky pracujícího vědce, oblíbeného a milovaného pedagoga, nezdolně aktivního organizátora dění kolem sebe a člověka, který významně posílil domácí i mezinárodní prestiž Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Autoři tohoto pamětního spisu z edice „Historia medicinae veterinariae“ hledí s úctou k člověku Františku Ševčíkovi a předávají svou práci veřejnosti s vírou, že jeho život a dílo si trvale podrží úctu a vážnost, kterou si profesor František Ševčík po právu zaslouží. MVDr. Richard Harnach, CSc. MVDr. Ladislav Dedek, CSc. MVDr. Pavel Brauner, Ph.D. Brno, září 2011

5

Pod Kalvárií 1886... František Ševčík se narodil 30. září 1886 v Jaroměřicích u Jevíčka do rodiny místního sklenáře a podruha. Měl ještě 5 sourozenců – staršího Josefa a Jana Jindřicha, dospělosti se dožili i další dva Františkovi mladší sourozenci – Jan Nepomuk a Alois. Třetí mladší sourozenec, Alois, zemřel po několika měsících. Jak bývalo občas zvykem, nejmladší z jeho bratrů získal při křtu jméno Alois po tomto svém starším zemřelém bratrovi. Rodiči všech šesti synů byli Alois Ševčík, původem z Úsobrna, a Marie (Marianna), rozená Pazdírková, z Jaroměřic. Sňatek uzavřeli v Jaroměřicích 8. května 1883. Rodina byla římskokatolického vyznání a žila v Jaroměřicích u Jevíčka v čísle popisném 49. Koncem 19. století, tedy v době, kdy se bratři Ševčíkové narodili a v Jaroměřicích žili, byla tato obec typickým sídlem na moravsko-českém pomezí. V Jaroměřicích a v přilehlé osadě Nový Dvůr tehdy žily necelé dva tisíce obyvatel v přibližně 300 usedlostech, převážně to byli katolíci a menší počet židů a evangelíků. Většinu zde měli občané české národnosti, Němci představovali jedno procento z obyvatel. První školou v Jaroměřicích byla chaloupka s bytem učitele v č. 70, prvním učitelem byl Martin Pokorný, učil zde téměř 50 let až do konce života ve věku 85 let. V roce 1849 postavili v Jaroměřicích novou školu se dvěma „učírnami“ pro 1. a 2. třídu. V roce 1874 byla škola rozšířena na trojtřídní. O přístupu ke školnímu vzdělání nejlépe svědčí fakt, že tehdy bylo v Jaroměřicích 265 dětí, 118 chlapců a 147 děvčat, a o rok později ve školním roce 1875/6 již 301 dětí, ale jen menší část z nich do školy chodila. Ten rok byla škola dále rozšířena na čtyřtřídní. Od roku 1876 až do roku 1912 zde vyučoval učitel Vincenc Valenta. Učitel (rechtor) byl sjednáván na dobu neurčitou jako ostatní obecní sluhové (např. pastýř, hutař, písař či jiní). Jeho služba byla ale daleko méně honorována než u těchto obecních sluhů, protože jej platili pouze rodiče, kteří posílali děti do školy. Mezi ně patřili i všichni hoši místního sklenáře Ševčíka. Podle sčítání počátkem 20. století bylo v Jaroměřicích obhospodařováno 820 hektarů polí, 112 hektarů luk, 38 hektarů pastvin a 32 hektarů zahrad, ostatní plochu zaujímaly lesy. Hlavním zdrojem obživy místních obyvatel bylo tehdy polní hospodaření a obvyklá řemesla. Bylo zde hodně zedníků včetně dvou zednických mistrů - stavitelů. Působili zde i tesaři, stolaři, sklenáři, fungovalo zde Rovnerovo parní uzenářství, dodávající výrobky do širokého okolí i za hranice kraje. Později zde vznikla výrobna hospodářských strojů, plynovodů a vodovodů a byla zde založena i panská kruhovka na pálení cihel a tašek. Již v roce 1828 byla v blízkém Úsobrně zprovozněna továrna na sklo. Podle historických průzkumů jsou Jaroměřice jednou z nejstarších obcí na Moravě a vůbec nejstarší v širším okolí Malé Hané. Byly založeny v letech 1080 až 1090 biskupem pražským a olomouckým Přemyslovcem Jaromírem. Říkalo se zde „na hranicích“, či „na bráně zemské“. Vedla tudy starodávná cesta z Olomouce do Prahy, proudil zde i obchod z oblasti Ruska a z Uher. Údajně se touto cestou vracel do Prahy z polního tažení do Uher kníže Svatopluk v roce 1108. Počátkem 12. století tu plnila svou funkci pomezní celnice, zrušená až po založení Jevíčka v polovině 13. století. Širšímu okolí Jaroměřic se říkalo „kraj úsobrnský – provincia Usobrensis“.

6

Školní vzdělání František chodil sedm roků do obecných škol v Jaroměřicích a v Jevíčku. Od roku 1899 byl sedm roků žákem Zemské vyšší reálky v Jevíčku, kde se učil i latině. Maturoval zde s vyznamenáním 28. června 1906.

Vysokoškolské studium Na základě příznivých výsledků studia na reálce uvažoval František původně o studiu na technice, ale využil možnosti studia jako vojenský akademik – stipendista na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Studoval zde v letech 1906 až 1910, absolutorium získal v červenci 1910. Nastoupil jako dobrovolný demonstrátor na buiatrické klinice, kde působil v období od 1. dubna 1910 do 31. března 1911. Během této doby zvládl tři zvěrolékařská rigoróza bez opakování a po nich získal 28. února 1911 diplom zvěrolékaře. Vypracoval zde dvě významné práce o desinfekci antraxových kůží, které získaly mezinárodní platnost. Od 1. prosince 1911 do 10. května 1913 byl přidělen bývalým říšským ministerstvem války na Vysokou školu zvěrolékařskou ve Vídni, kde po dobu jednoho a půl roku působil na místě prvního asistenta při stolici pro bakteriologii a hygienu domácích zvířat u profesora Schnürera. 12. července 1913 byl František Ševčík promován na doktora veterinární medicíny – Doctor medicinae veterinariae – na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni.

Vojenská služba Jako vojenský akademik absolvoval František Ševčík efektivní činnou službu v bývalé rakousko-uherské armádě ihned po získání diplomu zvěrolékaře od 1. března 1911 a v různých níže uvedených funkcích působil do 28. října 1918 jako praktický vojenský zvěrolékař. Výčet řady funkcí a míst působení dr. Ševčíka poukazuje na složitost a různorodost vojenské administrativy v Rakousku-Uhersku a v následném Československu: - od 1. 3. 1911 vojenský zvěrolékařský praktikant ve 12. hodnostní třídě u bývalého pluku polních houfnic č. 3 v Mariboru - od 1. 5. 1911 vojenský podzvěrolékař v 11. hodnostní třídě tamtéž - od 1. 5. 1915 vojenský zvěrolékař v 10. hodnostní třídě u bývalého polního dělostřeleckého pluku č. 27 v Hradci Králové Od 10. února do 30. dubna 1917 absolvoval doktor Ševčík kurs pro polní veterinární laboratoře a následně řídil od 1. května 1917 až do převratu 1918 jednu ze čtyř zřízených polních bakteriologických laboratoří. Vybavení mobilní laboratoře podrobně popsal ve svých poznámkách, které psal od 11. března 1912 až do své smrti. Válečná praxe obohatila nejen jeho odborné a vědecké zkušenosti, ale zdokonalila rovněž jeho organizační schopnosti. Během vojenských akcí byl jednou raněn. Závěr 1. světové války prožil doktor Ševčík v zahraničí, „z pole“ se navrátil 27. listopadu 1918.

7

Odborná činnost doktora Františka Ševčíka po letech válečných 

       

Po návratu „z pole“ pracoval doktor Ševčík v Čs. státním ústavu pro rozpoznávání zvířecích nákaz a výrobu očkovacích látek v Praze jako setník-veterinář a s platností od 16. června 1919 byl jmenován veterinářským inspektorem v 8. hodnostní třídě státních úředníků v tomto ústavu. S platností od 18. února 1919 byl zařazen jako nadporučík-veterinář do svazku československého vojska. Od 10. dubna 1919 byl zařazen v hodnosti kapitána-veterináře v 9. hodnostní třídě u bývalého čs. polního dělostřeleckého pluku č. 53. Od května 1919 byl jmenován správcem nouzových zvěrolékařských kursů prof. Babáka a jeho zástupcem, v květnu až červenci zde přednášel. Od 30. září 1919 zařizoval jako adjunkt na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně Ústav pro bakteriologii, hygienu a nauku o zvířecích nákazách jako jeho přednosta a od konce roku 1919 přednášel uvedené disciplíny. Ke dni 12. listopadu 1919 byl přijat za mimořádného posluchače lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. K 1. červenci 1920 byl zařazen do kategorie důstojníků v záloze a demobilizován k 31. prosinci téhož roku podle výnosu bývalého Ministerstva národní obrany čj. 54000/7236/8. odd. ze dne 24. 9. 1920. Dne 28. prosince 1920 byl MVDr. František Ševčík habilitován jako soukromý docent pro bakteriologii, serologii a nauku o zvířecích nákazách na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Dekretem prezidenta republiky ze 14. srpna 1921 byl docent MVDr. František Ševčík jmenován mimořádným profesorem na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně s platností od 1. září 1921.

Založení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně Zákon č. 76 ze dne 12. prosince 1918 v § 1 uvádí: V Brně se zřizuje československá státní „Vysoká škola zvěrolékařská“ s vyučovací řečí českou. Byla to první vysoká škola založená po vzniku Čekoslovenska. Tento zákon se stal zakládací listinou veterinárního školství v novém státě. (Böhm a kol. 1993). Datem zahájení činnosti školy byl 17. listopad 1919. První rektor školy, prof. MUDr. Edward Babák, a první prorektor, prof. MUDr. Otomar Völker, museli řešit dva kardinální problémy: vyhledat vhodné objekty pro novou vysokou školu a zajistit výuku studentů kvalifikovanými odbornými učiteli. Jako vhodní kandidáti na roli pedagogů se ukázali vojáci, veterinární odborníci, kteří se vraceli do vlasti z bojišť 1. světové války. Jedním z nich byl MVDr. František Ševčík.

8

Služební postup a pracovní povinnosti MVDr. Františka Ševčíka na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně Rozhodnutím ministra školství a národní osvěty Habrmana byl doktor Ševčík jmenován adjunktem na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně s platností od 30. 9. 1919. Bylo mu uloženo „zaříditi a vésti ústav pro hygienu a bakteriologii, jakož i pro nauku o zvířecích nákazách a konati přednášky i cvičení z řečených právě disciplin podle předpisů v té době platných a rozsahem vyhovujícím vyučovací potřebě řečené vysoké školy. Z té příčiny propůjčuje se Vám až do odvolání rozhodující hlas ve schůzích profesorského sboru tohoto vysokého učiliště“. (Citováno ze jmenovacího přípisu ministra Habrmana ze dne 2. října 1919 panu veterinářskému inspektoru doktoru Františku Ševčíkovi přidělenému na Státní ústav pro rozpoznávání zvířecích nákaz a výrobu očkovacích látek v Praze.) První zápis studentů ke studiu na Vysoké škole zvěrolékařské se konal od 3. 11. do 22. 11. 1919. Po zahájení výuky byla doktoru Ševčíkovi uložena povinnost realizovat přednášky a cvičení z bakteriologie, hygieny a nauky o zvířecích nákazách v duchu výše uvedeného jmenovacího přípisu. Pro nedostatek odborných pedagogů po zahájení vzdělávání přednášel profesor Ševčík spolu s profesorem MUDr. Janem Lukešem dočasně i předmět hygiena masa. Aby bylo umožněno studentům z nouzových kursů zvěrolékařských z Prahy pokračovat ve studiu a ve zkouškách na nové škole v Brně, jmenovalo Ministerstvo školství a národní osvěty státní zkušební komise pro 2. a 3. státní zkoušku. Setník veterinář doktor Ševčík byl jmenován zástupcem profesora Babáka pro 2. státní zkoušku ve funkci předsedy zkušební komise a správce veterinárních kurzů. Doktor Ševčík byl rovněž pověřen přednáškami o dějinách zvěrolékařství v rozsahu 1 hodiny týdně. S plněním přidělených funkcí a povinností mu byl s platností od 1. října 1919 přiznán finanční příjem sestávající: ze služného ročně 3 600 Kč z aktivního přídavku ročně 1 104 Kč z roční remunerace 4 000 Kč a z drahotních přídavků VIII. hodnostní třídy svobodných státních úředníků. Pro udělení výslužného byla Františku Ševčíkovi přiznána výhoda nepřetržité státní služby od 1. března 1911, jako aktivní vojenský zvěrolékař byl veden po celou dobu války od 28. července 1914 do 28. října 1918 „v poli“. V průběhu roku 1920 doktor Ševčík zpracovával a předložil habilitační spis „K sérodiagnostice vozhřivky“. Koncem toho roku byla ustavena kvalifikační komise pro vypracování návrhu na jmenování Františka Ševčíka za soukromého docenta příslušných oborů bakteriologie, hygieny a nauky o zvířecích nákazách. Na základě vyjádření expertů – profesorů Lukeše a Rybáka - došla tato komise k závěru, že doktor Ševčík má plnou vědeckou a učitelskou kvalifikaci pro jeho jmenování do uvedené funkce soukromého docenta. Již 16. prosince 1920 přijal profesorský sbor jednomyslně tuto zprávu a prohlásil, že: „doktor František Ševčík je z nejintensivněji činných členů učitelského sboru naší vysoké školy a zjednal si za dobu svého působení zcela mimořádné zásluhy o vyučování i vědecký rozvoj školy“ (citace z přípisu rektora školy na Ministerstvo školství a národní osvěty z 18. 12. 1920). Ministr Šusta tehdy návrh profesorského sboru bez otálení schválil a doktor Ševčík byl habilitován jako soukromý docent pro bakteriologii, sérologii a nauku o zvířecích nákazách.

9

Dalšího stupně v hodnostním postupu dosáhl docent Ševčík k 1. září 1921, kdy byl dekretem prezidenta republiky ze 14. srpna 1921 jmenován mimořádným profesorem na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. První polovina 20. let minulého století byla pro docenta Ševčíka obdobím maximálního vzepětí sil a využití jeho odborných vědomostí a dovedností.  organizoval plány na výstavbu moderních pavilonů v objektu vysoké školy, vykonal proto cesty do okolních států pro získání nových poznatků  vyučoval předměty bakteriologii, hygienu a nauku o zvířecích nákazách včetně vedení praktik z těchto oborů a zajištění zkoušek studentů  své názory na systém studia zvěrolékařství se snažil uplatnit požadavkem na realizaci nového studijního řádu rozšířením studia na 10 semestrů s rozšířením praktické (klinické) části o 2 semestry. Navrhoval přitom opět spojit získání zvěrolékařského diplomu s udělením doktorské hodnosti  kromě těchto pedagogických činností rozvinul František Ševčík své odborné vědecké znalosti, studenti pod jeho vedením zpracovali a obhájili několik vědeckých prací  uplatňoval své organizátorské schopnosti jako redaktor odborných časopisů a přispěl k založení a podpoře činnosti veterinárních spolků  uplatňoval rovněž své „diplomatické“ vlohy ve prospěch Vysoké školy zvěrolékařské v Brně při četných odborných jednáních, konferencích a sjezdech v tuzemsku a zejména v zahraničí, posiloval tak prestiž školy jako jednoho z předních vědeckých veterinárních pracovišť v Evropě V roce 1925 byla na doporučení profesora dr. E. Babáka jmenována tříčlenná komise k vypracování podkladů pro návrh Ministerstvu školství a národní osvěty na jmenování mimořádného profesora MVDr. Františka Ševčíka profesorem řádným. V květnu 1925 vydala komise toto stanovisko: „…jeho činnost jest od prvopočátků budování vysoké školy mnohostranná. …Nejen že vedle své činnosti učitelské účastnil se účinně organisování nově se budující vysoké školy, nýbrž s neúnavnou pílí věnoval se také činnosti vědecké a s láskou a vzácnou obětavostí staral se o zmírnění materiálních a sociálních nedostatků studentstva. …Vybudoval prozatímní bakteriologický ústav a ústav pro zvířecí nákazy. Správně stanovil důležitost svěřených mu disciplin a předvídal jejich vývoj. Na tomto základě vypracoval plány pro definitivní novostavbu ústavu. …Čilý styk profesora Ševčíka se studenty a s jejich organizacemi hlavně na poli sociální péče zabezpečuje mu značný mravně výchovný vliv na studenty“. Jeho didaktickou činnost ohodnotili členové profesorského sboru jako vzornou: „…nejen že dovede si získati úctu a vážnost studentstva svým charakterově vyrovnaným chováním a neúmornou pílí, v němž studentstvu může býti živým příkladem, nýbrž i jeho přednášky, v nichž snaha po stručnosti přitom však obsahové úplnosti s využitím i nejnovějších vědeckých poznatků, vynikají vzácnou jasností a přehlednou učleněností. Studentstvu umožňuje takto chápati zcela snadno i těžké problémy vědecké a podává mu vyčerpávající obraz příslušných disciplin bez zbytečné přítěže rozvláčnosti. Nad to ještě usnadnil studentstvu studium svých disciplin tím, že umožnil vydání skript z bakteriologie i nauky o nákazách“ (citováno z návrhu profesorského sboru školy pro jmenování mimořádného profesora MVDr. Františka Ševčíka na řádného profesora). Záměr jmenování řádným profesorem se do jeho smrti nenaplnil.

10

Budování ústavu a jeho personální obsazování Bezprostředně po svém příchodu na Vysokou školu zvěrolékařskou do Brna 30. září 1919 začal adjunkt doktor František Ševčík budovat Ústav pro bakteriologii, hygienu a nauku o nákazách zvířat. Rozhodnutím ministra Habrmana byl jmenován jeho prvním přednostou. Budoval ústav jak z hlediska prostorového uspořádání a materiálního vybavení v adaptovaných budovách, tak i po stránce zajištění vhodných spolupracovníků pro kvalitní splnění svěřených pedagogických povinností a odborných vědeckých a výzkumných úkolů. Ústav byl provizorně umístěn ve 2. poschodí budovy č. 22 a pro jeho potřebu byly vyčleněny i bývalé kontumační stáje. Tato situace nevyhovovala z hlediska provozního potřebám a byla stále považována za řešení nouzové a přechodné. Přesto i v těchto nevyhovujících podmínkách se rozvíjela pedagogická výzkumná činnost ústavu. Doktor Ševčík již počátkem 20. let vypracoval návrh projektu samostatné novostavby ústavu a absolvoval proto studijní cestu do Německa, kde navštívil několik tamních vysokých škol, výzkumných ústavů a veterinárních pracovišť. Své poznatky zveřejnil ve Zvěrolékařském obzoru v roce 1923. Později souhlasil s umístěním Ústavu v připravovaných novostavbách anatomických ústavů. Jeho návrhy ale nebyly vedením školy příznivě přijímány. Ještě 10. října 1930 zaslal profesor Ševčík přípis adresovaný Státní stavební správě při VŠZv v Brně, ve kterém se ohradil proti snahám o změnu plánovaných prostorů a jejich vnitřního zařízení pro funkci ústavu bakteriologie. Součástí programu jednání 1. sjezdu čsl. zvěrolékařů v Brně bylo i slavnostní položení základního kamene pro stavbu anatomických ústavů Vysoké školy zvěrolékařské v Brně dne 26. listopadu 1927. Až v roce 1930 před jejich otevřením bylo rozhodnuto, aby zde byl umístěn i bakteriologický ústav. K realizaci došlo až v roce 1932, dva roky po náhlé smrti profesora Ševčíka. Personální obsazení bakteriologického ústavu se často měnilo obdobně jako na ostatních ústavech a katedrách. Stavy odborných pracovníků Ústavu bakteriologie se postupně zvyšovaly v návaznosti na jeho rostoucí pedagogickou a odbornou činnost. Po dobu, kdy byl profesor Ševčík přednostou ústavu, se na práci podílelo 15 odborných pracovníků, kteří jsou uvedeni v publikaci vydané k 50. výročí školy v roce 1968 doc. Novotným a doc. Böhmem. Koncem roku 1919 byl jmenován první asistent dr. Leopold Trefný na Ústav bakteriologie a hygieny. Od února 1920 působil na stolici nákaz MVC. Eduard Blažek. Koncem roku 1920 nastoupili do asistentské funkce zvěrolékaři Jaroslav Páv a Jaroslav Kovalčík a jako demonstrátoři Leopold Hribar z SHS jako volontér a MVSt. Jan Najman. V roce 1921 byl přijat jako asistent volontér při Ústavu bakteriologie dr. Jovan A. Jovanovič, kapitán jihoslovanské armády. Byl jedním z těch, kteří byli na odborná místa obsazeni na základě dohody mezi brněnskou Vysokou školou zvěrolékařskou v Brně a státními orgány tehdejšího Srbska a SHS. S odborníky i z jiných zemí se v budoucnu počítalo na vedoucí místa v jejich vlasti. V roce 1922 byli přijati MVC. Jan Vrbka a opětovně i MVDr. Leopold Hribar jako vědecký spolupracovník pro Ústav bakteriologie a nákaz a opětovně i MVDr. Jaroslav Kovalčík. S platností od 1. 11. 1923 se stal prvním asistentem profesora Ševčíka MVDr. Richard Harnach. K témuž datu přišli na ústav MVC. Kovanda a opět dr. Kovalčík. V roce 1924 se stal asistentem profesora Ševčíka i MVDr. Vladimír Zofijevský z Litvy později významný odborník na mor prasat ve Státním diagnostickém a serotherapeutickém veterinárním ústavu

11

v Ivanovicích na Hané. Asistenty profesora Ševčíka byli v té době i MVDr. Otáhal a MVDr. Dobrovolský. Od dubna 1925 zde pracoval jako asistent MVDr. Josef Vyšinka, rovněž rodák z Jaroměřic, který v roce 1928 odešel do státní služby. V letech 1929-1930 byl asistentem i dr. Stephan Walter. Na ústavu pracovali ještě Dr. Páv a Dr. Toman K 1. červnu 1929 nastoupil na ústav MVDr. Jan Křivinka, který zde pracoval celých 15 let. Stal se vynikajícím odborníkem s hlubokou odbornou erudicí, přesným logickým myšlením a bystrým postřehem. V odborných kruzích doma i v zahraničí byl uznáván jako mimořádně kvalitní diagnostik, syntetizující poznatky z veterinární mikrobiologie, patologie a epizootologie. Tyto vlastnosti jej postavily později do čela Státního veterinárního vyšetřovacího ústavu v Brně, který vybudoval a kde došel uznání doma i v zahraničí, včetně odborných kruhů lékařských. MVDr. Richard Harnach přešel k 1. červnu 1929 na Veterinární oddělení Zemského úřadu v Praze. Po náhlé smrti profesora Ševčíka byl povolán zpět na ústav a ujal se přednáškové činnosti. Vedením ústavu bakteriologie byl po smrti profesora Ševčíka pověřen profesor MVDr. Karel Macek, vedoucí patoanatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a ředitel Státního diagnostického a serotherapeutického ústavu v Ivanovicích na Hané.

Profesor MVDr. František Ševčík – vysokoškolský pedagog Odborný obsah výuky bakteriologie a imunologie a zejména způsob, jakým profesor Ševčík realizoval své přednášky a praktickou výuku, patřily k nejlepším na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně již od jejího založení. Studenti se vždy setkávali se současnými novinkami v oboru a seznamovali se s potřebnými praktickými vědomostmi a úkony k činnosti v diagnostice infekčních chorob. Profesor Ševčík tak realizoval svou představu a přesvědčení, že zejména kvalita výuky a přístup vyučujících ke studentům spoluvytvářejí základy pro dobrý vztah studentů – budoucích zvěrolékařů – ke své alma mater. V průběhu let svého pedagogického působení profesor Ševčík měnil a upravoval jak časový rozvrh výuky, tak i názvy přednášených disciplín bakteriologie, sérologie, nákaz, hygieny domácích zvířat a veterinární hygieny, a reagoval tak na rozvoj odborných poznatků v příslušné disciplíně s přihlédnutím k očekávaným potřebám praxe. Jak již bylo uvedeno, po smrti profesora Ševčíka byl pověřen přednáškami jeho asistent MVDr. Richard Harnach, který ponechal po další léta plánovaný rozsah a náplň výuky bez podstatných změn. Zajímavou zvláštností přednáškové činnosti profesora Ševčíka, uskutečňovanou již od počátku jeho pedagogického působení, se staly tzv. „volné hovory z bakteriologie a serologie“, organizované vždy jeden den v týdnu podle domluvy s posluchači. Později, od školního roku 1926/1927, se název hovorových konzultací rozšířil o cvičení. Tuto formu konzultací měl profesor Ševčík naplánovanou i pro rok 1930 a uskutečňoval ji až do konce života. Právě tyto „volné hovory“ se staly novým moderním prvkem ve způsobu výuky, protože vedly posluchače k dobrovolné aktivní spolupráci s vyučujícím za účelem hlubšího porozumění přednášené problematiky. Doktor František Ševčík, tehdy jako docent, začal ihned po zahájení výuky na škole přednášet i předmět dějiny zvěrolékařství v rozsahu jedné hodiny týdně. Tento svůj záměr realizoval po schválení profesorským sborem i přes nepříznivé okolnosti, kdy Ministerstvo školství a národní osvěty odmítlo financovat tyto přednášky s poukazem na rozpočtové

12

důvody. Nebyla proto vyplacena profesoru Ševčíkovi žádná odměna za léta 1921 až 1924. Teprve v roce 1925 obdržel jednorázovou odměnu 600,- Kč a na rok 1926 mu byla přiznána jen „jednodílná“ výjimečná odměna ve výši 800,- Kč. Ministerstvo tehdy poskytovalo jen pravidelné roční dotace ve výši 300 až 2000,- Kč, určené pro nákup knih a publikací. Profesor Ševčík přitom zdůrazňoval důležitost této disciplíny pro mladé adepty vědy i praxe. Poukázal rovněž na skutečnost, že podle studijního řádu vídeňského, v té době platného pro brněnskou zvěrolékařskou vysokou školu, je předmět „historie veterinárního lékařství“ zařazen do plánu výuky a na pražské Karlově univerzitě je pro analogickou disciplínu dokonce zřízena řádná profesura. Přes tyto překážky se profesor Ševčík rozhodl v přednáškách o dějinách zvěrolékařství pokračovat. Od roku 1928 byly tyto přednášky veřejné a byly přístupné posluchačům všech semestrů pod názvem „Vybrané kapitoly z dějin zvěrolékařství“. Přednášky z dějin zřejmě přispívaly k popularitě profesora Ševčíka mezi studenty i mezi zvěrolékaři v praxi. Byly doplňkem jeho celkové aktivity vysokoškolského učitele, redaktora odborného časopisu i veřejného pracovníka. V říjnu 1929 přednesl profesor Ševčík hodegetickou přednášku, uveřejněnou později ve Zvěrolékařském obzoru. V ní seznamuje studenty se smyslem a náplní oboru zvěrolékařství, s jejich studijními povinnostmi i s povinnostmi zvěrolékaře, podává stručný přehled o dějinách veterinární medicíny ve světě i u nás a rozvádí význam jednotlivých studijních disciplín (Böhm 1968). Obor dějin zvěrolékařství byl na Vysoké škole zvěrolékařské opět přednášen až od roku 1933, kdy se přednášek ujal profesor Tomáš Vacek (Böhm 1967). Na ústavu profesora Ševčíka vypracoval Václav Vokrouhlík doktorskou disertační práci na historické téma „Stanovisko staré české literatury zvěrolékařské k nákazám zvířecím“. Byla to první a na dlouhou dobu jediná disertace z oboru dějin veterinární medicíny, vypracovaná v Brně. Velkou oblibu u studentů získával doktor Ševčík svými pečlivě připravenými přednáškami, obsahujícími všechny dostupné nové poznatky. Využitím „skriptové komise“ v roce 1921 byla vydána mimo jiné i jeho litografovaná skripta z Bakteriologie a hygieny (2 díly) a Nauka o nákazách zvířat (2 díly), které se druhého vydání dočkaly v roce 1925. Profesor Ševčík se podílel i na vydání Klinické propedeutiky vypracováním obsáhlé kapitoly o bakteriologické diagnostice. Výchovný vliv na studenty ale neposiloval jen formou přednášek a výše zmíněných „volných hovorů z bakteriologie a serologie“. V roce 1923 se podílel na cyklu přednášek „Volba povolání“, kde podal obraz zvěrolékařského povolání a obsáhle zdůvodnil a osvětlil smysl povolání zvěrolékaře. Příspěvek publikoval ve sbírce přednášek „Student a volba povolání“. Svůj upřímný vztah ke studentům projevil profesor Ševčík v roce 1925, kdy se angažoval ve věci sporu studentů s profesorem Pardubským a intervenoval u prorektora prof. Hrůzy. Z jeho projevu vyplývala dobrá vůle a snaha profesorského sboru o správné a spravedlivé vyřešení sporu. V roce 1926 spor pokračoval a profesor Ševčík hájil zájmy studentů v Ústředí svazu československého studentstva. Za zásluhy o studentstvo byl profesor Ševčík jmenován v roce 1922 prvním čestným členem Spolku veterinárních mediků. Při té příležitosti byl osloven jako všemi milovaný učitel, otcovský rádce a ochránce.

13

Veřejná, spolková a organizátorská činnost profesora Františka Ševčíka „Činí mně rozkoš a pocit štěstí, mohu-li někomu pomoci.“ František Ševčík Tato úvaha plně vystihuje celoživotní postoj pana profesora. Zvěrolékařství studoval ve Vídni jako vojenský aspirant-stipendista, což poněkud omezovalo jeho volný čas. Přesto se přihlásil do spolků Záboj a Sokol ve vídeňském 10. okresu. Plně se zapojil do sokolského hnutí mezi vídeňskými Čechy, protože chápal vyšší význam posilování tělesné aktivity člověka pro formování jeho charakteru. Bezprostředně po svém příchodu na Vysokou školu zvěrolékařskou do Brna v září 1919 zapojil se doktor Ševčík plný elánu mládí do horečně se rozvíjejícího života nově založené školy. Již za rok, v prosinci 1920, hodnotil profesorský sbor školy jeho činnost slovy: „…doktor Ševčík je z nejintenzivněji činných členů učitelského sboru naší vysoké školy a zjednal si za dobu svého působení zcela mimořádné zásluhy o vyučování a o vědecký rozvoj školy“. Zásluhou doktora Ševčíka byl uveden do života internát pro studenty zvěrolékařství v Chrlicích a útulna na Pekařské ulici, čímž zejména nemajetní studenti získali slušnější životní i studijní podmínky. Již v roce 1919 obnovil doktor Ševčík vydávání Zvěrolékařského obzoru, Věstníku a Sborníku. Požádal rektorát o subvenci na vydávání „Zvěrolékařských sborníků“ jako orgánu pro zveřejňování vědeckých prací z ústavů a klinik Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Na tuto svou žádost obdržel subvenci ve výši 5 000 Kč. Dnem 1. 1. 1922 se přání profesora Ševčíka stalo skutečností. Toho roku zde bylo uveřejněno 7 vědeckých prací na 154 stranách. Doktor Ševčík se angažoval při založení a činnosti Zvěrolékařského odboru Spolku učitelů vysokoškolských v Brně. Nejprve jako pokladník, v letech 1920 až 1921 byl zvolen jako náhradník do senátu tohoto spolku. Pro zemědělskou veřejnost přednášel doktor Ševčík v rámci Svobodného učení selského, byl členem Československé akademie zemědělské, Československé biologické a přírodovědecké společnosti, členem dozorčího výboru Družstva zvěrolékařů v Brně a členem Ústřední jednoty československých zvěrolékařů. Důkazem, jaké vážnosti se těšil profesor Ševčík ve vědeckém světě, bylo i jeho zvolení do funkce předsedy zvěrolékařské sekce čs. vědeckého spolku protituberkulozního. Mimo veterinární oblast byl zvolen za místopředsedu Národní fronty. V květnu 1925 se konalo stavovské setkání, uspořádané sdruženými veterinárními spolky a korporacemi v Praze. Byly zde zhodnoceny výsledky za poslední desetiletí. Profesor Ševčík ve svém projevu ocenil práci všech pro rozvoj veterinární medicíny v našem obnoveném státě. Uvedl, že vědecká a stavovská fáze vývoje našeho zvěrolékařství byla negativně ovlivněna válečnými léty, popřevratová fáze vývoje se pak stala obdobím usilovné drobné práce a zejména práce vědecké. Vědecký přínos se projevil zejména v hygieně, v kurativě a v zootechnické činnosti. Poukázal na úspěchy zejména v tom, že v uplynulých deseti letech byla zřízena dlouho požadovaná Vysoká škola zvěrolékařská v Brně a byl zřízen Státní diagnostický a serotherapeutický ústav veterinární v Ivanovicích na Hané. Tyto

14

instituce jsou dva pilíře československé zvěrolékařské vědy. Jako nepříznivý jev označil nedostatek uvědomělé snahy po soudržnosti veterinární obce. Profesor Ševčík byl vítaným spolupracovníkem vědeckých, odborných i sociálních společností a spolků. Byl spoluzakladatelem Palečkova fondu Spolku veterinárních mediků a později byl vyhlášen za jeho prvního čestného předsedu. Podílel se na činnosti Masarykova fondu na podporu studentů i na činnosti Akademické menzy. Pracoval i ve správní radě Studentského zdravotního ústavu. Jednou z jeho dalších starostí bylo správcovství školní akademické studovny a knihovny. V roce 1921 byla zásluhou profesora Ševčíka zřízena komise Sociální péče o studentstvo, která zajišťovala studentům – bývalým účastníkům legií – speciální studijní podpory. Podílel se rovněž na podpoře stavby dívčí odbočky Kounicových studentských kolejí a na založení ozdravovny vysokoškolských studentů a studentek. Organizátorská schopnost profesora Ševčíka měla velký význam pro potřeby školy a pro posílení její mezinárodní prestiže. Na přelomu let 1920 a 1921 zorganizoval a vedl s kolegy, profesorem Kloboukem a profesorem Králem, vědeckou cestu do Polska, kde společně řešili problematiku studia a tlumení moru skotu a plicní nákazy skotu. Spoluorganizovali odbornou zvěrolékařskou pomoc Polsku a propracovali metody ochrany před proniknutím této nákazy na československé území. Delegace předala polské vládě film o moru skotu v polské jazykové verzi, další kopie byly vyhotoveny ve francouzské verzi a poté předány v roce 1921 v Paříži na zasedání níže zmíněného kongresu. Následně byly používány v řadě evropských zemí. Při cestě Polskem došlo k úsměvné příhodě (nikoliv ovšem pro její účastníky). Popsali ji autoři publikace této edice - Historia medicinae veterinariae - věnované v roce 2005 profesoru Kloboukovi. Účastníci „vědecké mise“ cestovali vlakem a diskutovali tak soustředěně, že přehlédli cílovou stanici. Všimli si toho až ve chvíli, když se vlak už rozjížděl. Na „povel“ doktora Klobouka vyskákali ostatní z vagonu a chytali zavazadla házená dr. Kloboukem. Ten vyskočil jako poslední s rizikem, že si řádně natluče. Tuto úsměvnou historku dával profesor Klobouk „k lepšímu“ občas i doma svým nejbližším. Jeho žena trochu tlumila projev „nadšení“ svého muže nad tímto jeho „sportovním“ výkonem a přitom neopomenula dodat s jistou dávkou milé ženské ironie: „…nepomyslel jsi přitom, že máš malé děti...“ (citováno s osobním svolením dr. Elišky Kloboukové). Vyhodnocení výsledků výzkumné činnosti a následných odborných zákroků této skupiny odborníků z Vysoké školy zvěrolékařské v Brně podstatně ovlivnilo státní legislativu. Bylo vydáno „Nařízení vlády Republiky československé“ z 20. ledna 1921 se závaznými předpisy o ochraně území před morem skotu. V roce 1922 vyslalo Ministerstvo zemědělství profesora Ševčíka a profesora Klobouka na inspekci do nejvýchodnější oblasti republiky – do antraxového distriktu Černý Močál na území Podkarpatské Rusi. Oba inspektoři byli znepokojeni zejména trvale havarijním stavem asanačních opatření. Zprávu o inspekci předložili na Ministerstvo zemědělství do Prahy koncem roku 1922. Tato lokalita pak byla sledována po řadu let (Harnach,1928). V roce 1922 navštívil profesor Ševčík spolu s doktorem Pulkrábkem, některá zvěrolékařská pracoviště v Německu, který se v roce 1924 stal po laboratorní infekci poslední obětí vozhřivky v řadách veterinárních lékařů, kde řešili nejen odbornou problematiku sérodiagnostiky nákazy skotu, ale studovali i pracovní systém a organizaci vysokých škol a jejich vyučovací metodiky. Získané poznatky umožnily kriticky zhodnotit dosavadní vývoj brněnské školy i zdejší snahy o reformu studia. O své cestě opět referovali ve Zvěrolékařském obzoru. Na sjezdu proti tuberkulóze v Praze v roce 1925 přednesl profesor Ševčík významný vědecký příspěvek. Přičinil se o realizaci 1. sjezdu

15

československých zvěrolékařů v Brně v roce 1927. Byl aktivní i na mezinárodní úrovni, účastí na 1. mezinárodní konferenci pro epizootie v roce 1921 v Paříži. Jednání se tehdy zúčastnil Jan Hamr, ministerský rada a přednosta veterinárního oddělení MZ, doc. MVDr. František Ševčík, přednosta bakteriologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské (VŠZv) v Brně a Ing. Karel Prášek, atašé čs. vyslanectví v Paříži. Jako člen delegací se zúčastnil mezinárodních zasedání OIE v Paříži v letech 1925, 1927 a 1929. V roce 1930 organizoval českou účast na 11. mezinárodním veterinárním kongresu v Londýně, kterého se zúčastnil i se svou chotí Štěpánkou. Vystupoval tam jako sekretář čs. národního komitétu a jako člen stálé delegace pro pořádání mezinárodních veterinárních kongresů (Novotný-Böhm 1968). Zahraniční cesty profesora Ševčíka měly pro školu i ten příznivý dopad, že prohlubovaly na vědeckém fóru i v zahraničí povědomí o vědecké úrovni brněnské zvěrolékařské vysoké školy. Jeho cesty přispívaly k získávání sympatií osobním stykem profesora s vynikajícími zahraničními osobnostmi a korporacemi. Nevděk světem vládne – brzy po náhlém úmrtí profesora Ševčíka začaly se objevovat názory, že i když se obsah časopisu Zvěrolékařský obzor rok od roku zlepšuje, nestačí držet krok s vývojem a názory veřejného mínění zvěrolékařského stavu: „…není zevrubné kritiky a nemáme nezávislý seriozní časopis stavovský jako projev stavovského vědomí…“. Doktor Životský upozorňoval na nedostatky ve vydávání časopisu, zachráněného dříve jen obětavostí profesora Ševčíka. Obtížný je nedostatek příspěvků a nedostatečná ochota k odběru a placení časopisu (Harnach 1963).

Odborná a vědecká činnost profesora Františka Ševčíka Profesor Ševčík a jeho spolupracovníci řešili řadu problematik z oblasti bakteriologie, imunologie a diagnostiky nákaz hospodářských zvířat. Zásadním odborným a vědeckým tématem práce doktora Ševčíka po jeho příchodu na Vysokou školu zvěrolékařskou do Brna se staly akutní nákazy zvířat, a to zejména ty, které se vyskytovaly na bojištích 1. světové války. Prvním předmětem práce bylo onemocnění koní – vozhřivka – malleus, někdy označovaná jako ozhřivka. Již v roce 1919 vyšel v jednom z prvních čísel nově vydávaného Zvěrolékařského obzoru článek „Diagnosa vozhřivky a její tlumení u armády v poli“. Odborná náplň článku je plně obsažena v jeho názvu. Doktor Ševčík zde využil své osobní bohaté zkušenosti ve válečném prostředí. O závažnosti tématu vozhřivky svědčí, že si ji vybral doktor Ševčík jako téma své habilitační práce s názvem „K serodiagnostice vozhřivky“. Předseda habilitační komise profesor Lukeš hodnotil tuto práci jako dokonalou, zpracovanou z obrovského objemu materiálu, získaného za války. Práce kriticky hodnotí tehdejší metody diagnostiky vozhřivky. Navržená modifikace diagnostické metody slouží k vyvarování se chyb i k zamezení nejasných a chybných výsledků při posuzování této významné nákazy zvířat. I další práce na toto téma z roku 1921 „Modifikace diagnostických zkoušek malleinem“ se zabývá zdokonalením techniky alergických zkoušek pro tlumení vozhřivky a způsobem praktického zavedení v terénu. Práce „Umělá infekce koně bacilem ozhřivky vypěstěným z ozhřivkové kozy“ popisuje spontánní přenos nákazy z koně na kozu a opačně. Řeší možnost oslabení virulence vyvolavatele vozhřivky jeho pasáží přes kozu. „O resistenci skotu proti spontánní infekci ozhřivkou a o citlivosti skotu na mallein a paramallein“ je první prací řešící reaktivitu skotu na mallein – je podán návod, jak v praxi

16

posuzovat reakce u skotu ustájeného s vozhřivým koněm. Autoři zjistili nemalý význam alergických maleinových testů pro skot pro zjištění latentní infekce. Dokladovali současně i velký význam serologického šetření nákazy. Druhou závažnou chorobou – tuberkulózou – se profesor Ševčík zabýval po celou dobu své odborné činnosti. Organizoval zvěrolékařskou sekci 1. čs. vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze 1923, kde umožnil přednést a publikovat řadu příspěvků od veterinárních praktiků – publikace ve Věstníku Zvěrolékařského obzoru 1923, přednesl zde referát „Vztahy zvířecí tuberkulosy k tuberkulose lidské“. Prokázal nemalé procento výskytu tuberkulózních onemocnění u dětí, vyvolaných bovinními typy mykobakterií. Upozornil na nutnost ošetření mléka, které je hlavní dětskou potravou, a je tedy významným činitelem v šíření lidské tuberkulózy. Profesor Ševčík přednášel v kurzu pro praktické lékaře v Praze roku 1922 na téma „O tuberkulose skotu“. Informoval lékaře o rozšíření TBC mezi domácími zvířaty s možností infekce lidí. Jako zejména nebezpečnou z tohoto hlediska považoval tuberkulózní infekce mléčné žlázy skotu. Sněť slezinná – anthrax – antrax - byla rovněž častým tématem práce profesora Ševčíka a jeho spolupracovníků, kteří řešili problematiku nákazy komplexně. Akutní byla zejména potřeba desinfekce zvířecích kůží od zárodků antraxu (tehdy ve 20. letech minulého století byl oblíbeným prostředkem tzv. kyselý pikl, což byla směs 2% HCl a 10% NaCl). Na infekčnost antraxu poukázal příklad veterináře, který se infikoval při desinfekci zamořené stáje. Začátkem 20. let se profesor Ševčík věnoval aktuální nebezpečné nákaze – moru skotu. Účastnil se v Polsku prací spojených s eradikací této nákazy a s opatřeními proti jejímu zavlečení na naše státní území. Výsledky práce skupiny odborníků vedly k vydání „Nařízení vlády Republiky československé z 20. ledna 1921 k ochraně státního území před morem skotu“. Byla stanovena ochranná pásma a pro účinné tlumení nákazy bylo nařízeno vybití vnímavých zvířat i podezřelých z nakažení. Návazné „Nařízení ministerstva zemědělství“ z března 1921 posílilo dříve vydaná opatření o zákaz shromažďování lidí a o povinnost izolace lidí v napadeném infekčním dvorci. Rovněž byly stanoveny podmínky pro zákaz konání trhů, výstav zvířat a návštěv kostelů. Tento dokument uvedl i metody desinfekce ve chlévech v zemědělských provozech – zde bylo doporučeno použití zejména páleného nebo chlorového vápna. V Polsku ve výrobním středisku Pulawy a v Brestu Litevském probíhaly výzkumné práce o moru a bylo vyráběno sérum proti moru. Profesor Ševčík publikoval ve Zvěrolékařském obzoru koncem roku 1920 obsáhlý a podrobný materiál o moru skotu a zúčastnil se ankety o moru skotu na jednání pořádaném ve Vídni v roce 1921. Byl i v čs. delegaci na 1. mezinárodním kongresu o tlumení epizootií v Paříži v roce 1921. O něm podal zevrubný referát s výše zmíněnými zásadami a nařízeními, uveřejněný ve Zvěrolékařském obzoru 1921. Tento kongres se konal koncem května 1921. Byly zde definovány podmínky pro pohyb zvířat, zejména přesuny skotu a prasat. Byla zde schválena metodika výzkumu způsobů a cest nakažení zvířat a příčin jejich rozdílné vnímavosti. Odborná komise doporučila zásady pro další postup v eradikaci moru skotu. Kongres schválil nařízení, podle kterého byl stát povinen okamžitě informovat všechny sousedící státy o každém novém výskytu onemocnění. Bylo schváleno povinné porážení zvířat nemocných, klinicky podezřelých i zvířat podezřelých z nakažení. Dále bylo zakázáno používat virulentní nebo „nespolehlivě“ virulentní protimorové vakcíny k imunizaci zvířat ve státech, kde se mor skotu nevyskytl. Byla rovněž zakázána výroba protimorových sér a vakcín

17

v moru-prostých krajinách. Výjimka z tohoto nařízení platila pouze pro státní vědecké a výrobní ústavy. Zkušenost profesora Ševčíka se sérologií se uplatnila nejen při řešení vozhřivky, ale i jiných nákaz, např. paratyfového zmetání klisen. Zmetající klisny mají vysoký titr aglutinačních protilátek, nejméně 600, jako pozitivní reakci. Plicní nákaza skotu byla „vděčným“ tématem výzkumných prací profesora, protože se zde dobře uplatňují všechny tehdy používané serologické metody: aglutinace, vazba komplementu i precipitace. Výsledky prací profesora Ševčíka o antraxu, moru skotu, vozhřivce, hřebčí nákaze, tuberkulóze a o sérodiagnostice nákaz vešly do učebnic v řadě evropských zemí, zvláště pak ty o antraxu a vozhřivce. Se svými spolupracovníky se profesor Ševčík zabýval i virovými chorobami. Ve výzkumu slintavky a kulhavky označil jako prakticky významnou skutečnost, že virus se samozahřátím rychle ničí, zvláště v tzv. “balené mrvě“, kompostované a přikryté hlínou bez přístupu vzduchu – zde zaniká během 3 dnů, ve volně ložené mrvě přežívá 4 až 6 týdnů. Při oslavách stých narozenin Pasteurových v prosinci 1922 v Praze přednesl profesor Ševčík slavnostní projev, ve kterém charakterizoval nejdůležitější přínosy tohoto geniálního vědce pro lidstvo. Pasteur prokázal významný podíl mikroorganismu „Vibrio septique“ ve vážných komplikacích chirurgických zákroků při léčbě ran. Výrazně ovlivnil poznání bakteriálních chorob, u antraxu stanovil možnost ochranného očkování termicky oslabenými kulturami, obdobný princip použil i proti původci cholery drůbeže a červenky vepřů a rovněž u osteomyelitidy a furunkulózy. V paměti lidí asi nejvíc zůstává jeho průkopnický výzkum, oslabil kmen vztekliny pasážováním přes králíka, a vypracoval schéma vakcinace proti vzteklině a stanovil tak základ ochranného očkování. S úspěchem vyřešil i příčiny „nemocí“ vína, nemoci housenek bource morušového a v roce 1871 odstranil problémy při produkci piva. Přednášející profesor Ševčík připomenul i výrok Pasteura, který vysoce ocenil přínos a kvalitu veterinárního školství ve Francii slovy „...kdybych byl nucen znovu začít svá studia, zasedl bych do lavic Vysoké školy veterinární v Alfortu“. Za nedílnou součást své vědecké odborné činnosti považoval profesor Ševčík činnost popularizační. Publikoval v některých populárních časopisech pro laickou veřejnost, například do Praktického chovatele v roce 1924 a 1925 přispěl články „O nakažlivých chorobách domácího zvířectva státem tlumených“ a „O bacilech tuberkulosy a tuberkulinu“. Tyto články informovaly zejména zemědělskou veřejnost o problematice tuberkulózy. „Cenný byl i přínos těchto publikací jak pro rozvoj školy a její vážnosti u široké veřejnosti, tak i pro prospěch lidské společnosti i státu zvyšováním kulturní úrovně nejširších lidových vrstev…“ (z textu návrhu komise na udělení řádné profesury profesoru Ševčíkovi 1925). Profesor přednášel v kurzech pro praktické i vojenské zvěrolékaře a rovněž v různých zvěrolékařských korporacích. Byl spoluautorem při výrobě vědeckých a populárních filmů o některých zoonózách, kromě dříve zmíněného filmu o moru skotu vznikly i filmy o vzteklině, vozhřivce a o července vepřů. Ústav bakteriologie pod vedením profesora Ševčíka prokazoval cenné služby i praktickým potřebám zemědělství. Vypracovali zde praktickou metodu způsobu hubení polních hrabošů výrobou kultur „myšího tyfu“.

18

Uvedený přehled odborných a vědeckých prací buď publikovaných, nebo přednesených na odborném fóru pokrývá jen zčásti mimořádný rozsah vědecké a odborné práce profesora Ševčíka. Lze jen litovat, že nebyl tomuto člověku dopřán delší běh života. Profesor Ševčík jako přednosta ústavu byl školitelem a vedoucím pracovníkem v dlouhé řadě disertačních prací, vypracovaných v jeho ústavu. Celkem bylo na jeho ústavu vypracováno 84 disertačních prací prakticky z celého spektra bakteriologie. Témata prací byla nejen všeobecně bakteriologického rázu, ale i serologické povahy, týkala se rovněž i problematiky imunity a imunizace. Některé z prací přispěly k obohacení a rozšíření práce v bakteriologické laboratoři.

„…víc tušil, než řekl…“ Zvláštní kapitolou výzkumné a vědecké činnosti profesora Ševčíka byly jeho experimenty v druhé polovině 20. let minulého století, které napověděly existenci tehdy dosud neznámého baktericidního agens v kulturách některých plísní. Jeden ze spolupracovníků profesora Ševčíka, doktor Otáhal, publikoval v roce 1946 své vzpomínky. Sdělil, že zastihl profesora Ševčíka zaujatého prohlídkou kultur ve zkumavkách, ve kterých bujely šedozelené povlaky plísní. Profesor mi řekl: „...pane kolego, podívejte se na tyto zvlášť bohaté exempláře plísní, které svojí zvláštní životností spotřebují všechno z okolí. Jsou to jacísi všežravci. Zkuste to, zda by ty vaše tyčinky (tbc) též nespolykaly …“. Doktor Otáhal dále vzpomíná: „Bylo-li v jeho námětech vždy hodně zajímavého, bylo řešení této záhady nad jiné lákavější, takže jsem se dal hned do práce a přenášel jeho „penicilie“ do mých kultur, jejichž virulence byla předtím vyzkoušena. Kultury Penicillium notatum a Penicillium glaucum zachvátily v krátké době celou plochu živné půdy a utvořily kol shluku mykobakterií val, avšak ty zůstávaly netknuty.“. Doktor Otáhal pokusy opakoval se stejným negativním výsledkem. Profesor mu pak řekl: „Nevadí, možná jim zachutná něco jiného. Zkusíme to u kolegy Dobrovolského, který pracuje s bacily anthrakovými...“. Zda byly tyto pokusy provedeny, doktor Otáhal již nevěděl. A profesoru Ševčíkovi již zřejmě nezbývalo příliš času zabývat se hlouběji touto problematikou. Jeho přítel profesor Novák vzpomínal, že v jeho laboratoři viděl kultury Penicillium glaucum na agarových půdách v Petriho miskách a ukazoval mu, jak kolonie těchto plísní potlačují růst některých kultur bakterií. Tehdy prý profesor Ševčík řekl: „...je to zajímavé a třeba tomu věnovat pozornost ...“ Po smrti profesora Ševčíka o něm prohlásil profesor Novák: „...víc tušil, než řekl... jsem přesvědčen, že bychom měli penicilin o mnoho dříve a jeho objev pojil by se se jménem profesora Ševčíka...“ Jak je známo, princip účinnosti extraktů kultur plísní druhu Penicillium objevil a publikoval Fleming v Londýně v roce 1929, k průmyslové produkci penicilinu došlo až počátkem 40. let v USA.

100 let unikátního rukopisu V literárním odkazu profesora Ševčíka figuruje ještě jedna jeho odborná práce. Není evidovaná jako ostatní Ševčíkovy spisy. Nemá název, nemá obvyklou tiráž, není zařazena jako součást knihovny VFU, nýbrž je součástí osobních písemných materiálů od profesora Ševčíka, uložených v archivu VFU. Přitom je tato práce jednou z prvních v bohužel krátké odborné literární činnosti profesora Ševčíka.

19

Vzhledově se jedná o silný linkovaný sešit v tvrdých černých deskách. Obsahuje asi 180 stran rukopisného textu, textových tabulek a barevných vyobrazení (seznam kapitol je uveden v příloze). Písemný text se vyznačuje precizním krasopisem od první do poslední stránky. Přes tyto atypické znaky zaujímá toto dílo velmi významné místo v historii československé mikrobiologické literatury. První zápis v tomto sešitě nese datum 11. března 1912. Sešit tedy vznikal v době, kdy doktor Ševčík působil jako vojenský podzvěrolékař v 11. hodnostní třídě u pluku polních houfnic č. 3 ve slovinském Mariboru. Autor zde podrobně, pozorně a z hlediska pedagogického názorně zpracovává první praktický návod pro práci v bakteriologické diagnostické laboratoři. Při přípravě tohoto materiálu přitom vycházel nejen ze svých praktických poznatků získaných po dobu svého působení na stolici pro bakteriologii a hygienu domácích zvířat u profesora Schnürera na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Podle datací v sešitě a podle postupu a stylu zpracování je zřejmé, že převážný objem poznatků zde uvedených přinesl sám doktor Ševčík. V prvním oddíle je načrtnut přehled systematiky členění bakteriálních druhů. Jako diferenciační znaky jsou uvedeny: vzhled buňky (koky, protozoa, trypanosomy, spirochety, sporozoa, piroplasmy). Dále jsou charakterizovány jejich biologické a chemické vlastnosti – přítomnost či absence bičíků, pouzder a spor, formy dělení buněk, vztah k teplotě – druhy psychrofilní, mesofilní a termofilní, produkce fermentů, redukční schopnosti, vztah ke kyslíku, nitrifikace. Významným kritériem pro posouzení jednotlivých druhů je i vzhled jejich růstu v pevných a tekutých živných půdách, zejména v želatině, v bujonu a v mléku. V druhé kapitole z hlediska laboratorně praktického pohledu je uveden přehled vhodných živných médií tekutých a pevných: Agar-agar, agar glycerinový, cukrový, Drigalski, Endův, Löfflerova půda, Gassner, Hirrova půda a jiné. Poměrně obsáhlý je počet uvedených barvících roztoků a barvících metodik. Součástí kapitoly je i přehled potřebného strojního a přístrojového vybavení bakteriologické laboratoře. Ve třetím oddílu rukopisu bakteriologického praktika, sérologie, jsou podrobně popsány tehdy používané serologické metody: aglutinace, vazba komplementu, precipitace a konglutinace. Na základě vlastního sledování stanovil doktor Ševčík mezní hodnoty negativního, dubiózního či pozitivního výsledku reakce. Tato část spisu je provázena příslušnými tabulkami a vlastnoručně provedenými barevnými nákresy vzhledu reakcí. V průběhu své vojenské služby zajišťoval doktor Ševčík praktické vzdělávací či pokračovací kurzy pro laboratorní pracovníky, tzv. Fortbildungskurs. První z těchto kurzů je v sešitě datován na 11. až 30. března 1912. Tématy kurzů byly významné nákazy zvířat: tetanus, diftérie, botulismus, dysentérie, sněť šelestivá a anthrax. Doktor Ševčík vysvětloval vznik imunity, rozdíl mezi aktivní a pasivní imunitou. Účastníci kurzů byli seznámeni s metodami aktivní imunizace použitím buď plně virulentních bakterií nebo oslabených či umrtvených bakterií a bakteriálních extraktů. Je zde zmíněna i kombinovaná imunizační Lorenzova metoda. Tento pracovní sešit, sestavovaný doktorem Ševčíkem v období jeho nasazení v první světové válce, představuje základ prvního písemného praktika veterinární bakteriologické a serologické diagnostiky v Československu.

20

Ze soukromí profesora Ševčíka V roce 1924 se profesor MVDr. František Ševčík v Brně oženil. Jeho manželkou se stala slečna Štěpánka (Věnceslava) Dohnalová (1890–1982). Manželé bydleli v Brně nejprve v Mundyho ulici č. 10, v roce 1927 se přestěhovali do ulice U botanické zahrady č. 3. Manželka Štěpánka (Věnceslava) se narodila v Křetíně u Letovic. Po tragické smrti otce se její matka znovu provdala za Franze Kunze a následovala svého manžela na jeho pracoviště na poště v Brně. Ve dvacátých letech žila Štěpánka v Jevíčku, kde se poznala s Františkem Ševčíkem. Po sňatku pracovala na brněnské poště, kde se seznámila mimo jiné i s básníkem Petrem Bezručem prostřednictvím své sestry Josefiny. Po náhlé smrti profesora Ševčíka žila v Brně a pracovala na brněnské poště se svou sestrou Josefinou. Pracovala až do začátku 2. světové války. Bydlela na Kotlářské ulici, později se přestěhovala na ulici Grohovu. Do Jevíčka pravidelně dojížděla. Manželství Štěpánky a Františka Ševčíkových zůstalo bezdětné. Odborná veterinární obec včetně studentů oprávněně očekávala, že po velmi příznivém doporučení rektora a profesorského sboru Vysoké školy zvěrolékařské v Brně v roce 1925 dojde v krátké době ke jmenování profesora Františka Ševčíka řádným profesorem. Sotva kdo se tehdy nadál, že tento společný návrh školy na jmenování nebude vyřízen do konce života profesora Ševčíka. Lze se jen domnívat, že nepříznivě vůči tomuto návrhu se stavěla nejen napjatá situace na tehdejším Ministerstvu školství a národní osvěty, ale začaly se uplatňovat i jisté animozity uvnitř pedagogického sboru školy. Starší generace znala profesora Ševčíka jako pevného, urostlého a stále usměvavého muže, který nedával najevo pocit těžkosti, který ho provázel. Osobní svědectví o profesoru Ševčíkovi podala doktorka Eliška Klobouková, dcera profesora Klobouka. Pamatuje si pana profesora jako milého, usměvavého a veselého člověka v letech, kdy sama byla ještě malé děvče. Profesor Ševčík občas navštěvoval svého přítele a kolegu u Klobouků v bytě. Vždy z něho vyzařovala dobrá pohoda, pro děti měl pochopení a jednal s nimi vždy s úsměvem, měl příjemný hlas a uměl vtipně vyprávět. Děti se na jeho návštěvu vždy rády těšily. Zprvu se zřejmě příznivě na jeho vzhledu a dobré fyzické i duševní kondici podílelo i jeho sportovní mládí. Zdál se být jako nezmar a někdy tato slova o sobě užíval, nebyl ale nezranitelný. Zajisté musel prožívat bolestivý pocit nevděku, když po celou dobu svého působení ve škole poskytoval jak morální, tak materiální podporu každému potřebnému, především pak sociálně slabším studentům (Harnach, 1966). Ševčíkův kolega a přítel prof. Novák se po letech svěřil, že si mu profesor Ševčík postěžoval: „...pane kolego, vedu dvě stolice vysoké školy a jsem jen nejstarším mimořádným profesorem. To mne mrzí, ale vědeckou práci konám rád a z té mám radost…“

Zdání klame V druhé polovině 20. let, zejména kolem roku 1927, začaly se u profesora projevovat zdravotní potíže, které on zpočátku přecházel s jen malou pozorností vůči sobě samému. Na doporučení svého přítele profesora Nováka trávil v druhé polovině 20. let svou dovolenou opakovaně ve Vysokých Tatrách. Přesto si neodpíral svůj nedobrý návyk kouření. Své potíže zapíral a bagatelizoval. Přitom, podle výpovědi doktora Otáhala, byl občas poměrně vážně nemocen (Otáhal, 1946). V archivu VFU je mimo jiné uložena žádost profesora Ševčíka

21

adresovaná rektoru školy o omluvení neúčasti při schůzi profesorského sboru z důvodu „okamžité churavosti“.

1930 Přišel rok 1930, dýchací potíže profesora Ševčíka byly zřetelnější. Přesto vědomí povinnosti v jeho mysli převládalo. Nejen pedagogické a vědecké úkoly, ale i činnost organizační musela být velmi vyčerpávající. V průběhu roku 1930, hlavně v jeho druhé polovině, organizoval profesor Ševčík československou účast na londýnském zvěrolékařském kongresu konaném počátkem srpna, což tehdy bylo spojeno s jistě namáhavým a vysilujícím cestováním. Doma se začaly ozývat hlasy námitek proti stavu a kvalitě „Zvěrolékařského obzoru“. Začátek podzimu byl slunečný, ale teploty klesaly. V druhé polovině října se po ránu přibližovaly nule. Dvacátého sedmého října bylo pondělí, den pro obvyklou poradu profesorského sboru v kanceláři rektora školy. Profesor Ševčík přechází ze svého pracoviště v budově č. 22 (dnešní Ústav farmakologie a farmacie FVL VFU Brno) přes školní park do budovy rektorátu vzdálené asi 150 metrů. Absolvoval tuto krátkou cestu bez kabátu a bez klobouku. Je to přece jen kousek... Odpoledne po poradě se profesor Ševčík necítil zrovna nejlépe (Harnach – soukromý záznam). 30. října 1930 ohromila všechny neuvěřitelná tragická zpráva profesor MVDr. František Ševčík zemřel Pohřeb profesora MVDr. Františka Ševčíka se konal 3. listopadu 1930 v 15 hodin v obřadní síni Ústředního hřbitova v Brně za neobyčejně početné účasti zástupců institucí i studentů. Se zesnulým se rozloučil rektor Vysoké školy zvěrolékařské v Brně profesor dr. R. Dostál. Následovalo 13 dalších smutečních projevů. Památka byla rovněž uctěna položením 30 věnců. Za upřímné projevy soustrasti poděkoval všem přítomným nejmladší bratr zesnulého JUDr. Alois Ševčík. Profesorskému sboru Vysoké školy zvěrolékařské v Brně projevily soustrast početné úřady a organizace i významné osobnosti stavovského a veřejného života. Památku svého řádného člena profesora Ševčíka uctila i Čs. akademie zemědělská. Urna s ostatky profesora Ševčíka byla na Ústředním hřbitově v Brně umístěna na hrobě orientačně označeném UH-10-2-182. V současné době jsou v uvedeném hrobě uloženi oba manželé spolu s některými příbuznými (viz příloha). Urna s ostatky pana profesora byla dodatečně pohřbena do země v prostoru hrobu. Na hrobě byla péčí Klubu dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno instalována kamenná náhrobní deska, která zde chyběla. Při smuteční schůzi profesorského sboru Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, konané v den úmrtí profesora Ševčíka, bylo navrženo a schváleno, aby památka zesnulého byla trvale uctěna založením „Podpůrného fondu profesora doktora Ševčíka“. K tomu bylo zřízeno „Kuratorium fondu“, které navrhuje výši a počet odměn. Schvaluje je profesorský sbor Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. V roce 1931 na přednáškové schůzi Zvěrolékařské sekce Čs. vědeckého spolku proti tuberkulóze bylo vzpomenuto zásluh profesora Ševčíka, který byl od roku 1927 předsedou této sekce a později působil jako její místopředseda. Na návrh profesora Klobouka bylo

22

k uctění památky zemřelého usneseno věnovat peněžitý obnos nově založenému Podpůrnému fondu profesora Františka Ševčíka.

Jaroměřice u Jevíčka 1900-2011 Jak je uvedeno v první kapitole této práce, rodiče Františka a jeho pěti bratrů pocházeli ze sousedících obcí. Otec Alois (narozen 1852), syn podruha, se přiženil z Úsobrna, matka Marie (Marianna), rozená Pazdírková (narozena 1850), dcera domkáře, byla rodačkou a místní občankou v Jaroměřicích u Jevíčka. Sňatek uzavřeli 8. května 1883 v Jaroměřicích. Otec hochů byl sklenářem. V Dějinách Jaroměřic je zachována poznámka, že se podílel na zasklení oken místního kostela po větrné smršti v roce 1893 (za odměnu 4 zlatých). Všichni hoši Ševčíkovi, kteří se dožili dospělosti (jejich bratr Alois zemřel jako novorozenec), chodili řádně do školy – což nebylo tehdy samozřejmostí. Čtyři synové získali svou pílí a houževnatostí vysokoškolské vzdělání. Pro dokumentaci dalších životních osudů celé rodiny se zachovalo jen nemnoho podkladů. Nejstarší bratr Josef (narozen 1884) se vydal na kněžskou dráhu, získal doktorát teologie, v první světové válce působil jako polní kurát, jako legionář byl zajat. Později žil v Jugoslávii. Byl internován Němci, zahynul při torpedování lodi, kterou byl přepravován po Jaderském moři. O osudech druhého staršího bratra Jana Jindřicha (narozen 1885) nejsou žádné záznamy. Následoval František (narozen 1886). Mladší bratr Františka Jan Nepomuk (narozen 1888) zvolil po vzoru svého staršího bratra rovněž kněžskou dráhu, po studiích v Kroměříži vystudoval v Římě filozofii a teologii. V průběhu 1. světové války byl rovněž polním kurátem. Po válce působil jako kooperátor v Budišově a v Hnojicích. Napsal několik menších náboženských spisů (Odpustková modlitební knížka - Brno 1911 a 1912, Křížová cesta a další menší články do církevního tisku). Později z kněžství odešel. Nejmladší bratr Alois (narozen 1893) vystudoval práva. První světovou válku prožil v ruských legiích. Z Ruska si do vlasti přivezl ženu Zinaidu. Narodily se jim dvě děti Miroslav a Nina. Jejich syn Miroslav získal koncem 30. let finanční prostředky z Rockefellerovy nadace, které mu pomohly vystudovat v USA jadernou fyziku. Do vlasti se již nevrátil. Jejich dcera Nina se provdala v Praze. JUDr. Alois Ševčík nejprve pracoval v Normalizační společnosti v Praze a pak působil jako ředitel Pražských vzorkových veletrhů. Vydal několik česko-ruských technických slovníků a učebnic. Jak nám vypověděl osobně pan František Gloc, dnešní majitel rodného domku Františka Ševčíka, jezdíval Alois Ševčík do Jaroměřic za rodiči poměrně často. Po jejich smrti v průběhu dvacátých let minulého století jezdíval Alois také za rodiči dnešního majitele, kterým domek prodal ve třicátých letech. Podle pana Gloce byly v domku krytém šindelovou střechou jen dvě místnosti bez hospodářského zázemí. Do dnešní podoby byl domek dvakrát přestavěn a podstatně rozšířen. Z katastrální mapy Jaroměřic z roku 1834 je zřejmé, že tento rodný dům Ševčíků a celá skupina domků v okolí byla postavena až později. Ve druhém díle Dějin Jaroměřic od strany 178 je uveden seznam více než dvou tisíc obyvatel Jaroměřic a osady Nový Dvůr, kteří zde žili kolem roku 1900, mezi nimi i rodina Ševčíkova: rodiče a synové Josef, František, Jan Nepomuk a Alois. O Janu Jindřichovi ani zde

23

není nic známo. Jako jejich bydliště je uveden dům s domovním číslem 73, jehož majitelem byl František Reiskytl (v matrice v roce 1886 uveden jako Franz Raskytl). Podle záznamů v matrikách byl kmotrem při křtu všech Ševčíkových chlapců. V seznamu osob v čísle 73 je uvedena i Aloisie Pazdírková (narozená 1877), což by mohla být sestra matky hochů a jejich teta. V uvedeném domovním čísle 73 je podle seznamu uvedeno celkem 18 obyvatel. Dnešní platné domovní číslo tohoto domu je 207. Ze záznamů v trojdílných Dějinách Jaroměřic lze usoudit, že na život lidí v tomto regionu „Malé Hané“ měly nepříznivý vliv různé, zejména válečné pohromy. Asi nejvíce nepříznivě ovlivnily početní stav obyvatel. Jako příklad lze uvést součást Jaroměřic, osadu Nový Dvůr, ve které bylo v roce 1859, sedm let před válkou rakousko-pruskou roku 1866, zaznamenáno 159 obyvatel ve 20 domech s 30 domácnostmi. V roce 1900 zde žilo jen 127 občanů ve 14 domech. Zřejmě kvůli hospodářským a životním obtížím se lidé přizpůsobovali tím, že vytvářeli větší obytné celky společně hospodařících, snad povětšinou spřízněných rodin. To může být jedním z možných vysvětlení přestěhování rodiny Ševčíků. Synové odešli „do světa“, rodiče Marie a Alois Ševčíkovi jsou pohřbeni na hřbitově v Jaroměřicích. Hřbitov prošel rekonstrukcí a modernizací. Dnes je důstojným místem posledního odpočinku občanů z Jaroměřic u Jevíčka a okolí. Hrobové místo Ševčíkových vlastní od 30. let minulého století rodina Fiandova.

Závěrem V roce 2010 uplynulo od smrti profesora Františka Ševčíka 80 let, v letošním roce 2011 vzpomínáme výročí 125 let od jeho narození. Dnes žije jen málo lidí, kteří by mohli podat osobní svědectví o člověku Františku Ševčíkovi. Ten přesto zanechal budoucím generacím svých žáků a následovníků vzácný příklad a odkaz:  byl neobyčejně skromným mužem širokého rozhledu  byl vynikajícím odborníkem – mikrobiologem  jako vědecký pracovník vynikal precizností, důkladností a sebekritičností  byl excelentním moderním a oblíbeným pedagogem  byl vydatně nápomocen při organizaci budování školy a intenzivně se podílel na reformě zvěrolékařského studia  svými postoji výrazně posílil mezinárodní i domácí prestiž Vysoké školy zvěrolékařské v Brně  osvědčil své mimořádné organizační schopnosti ve všech oblastech své činnosti. Celý život se projevoval jako filantrop, příznivec myšlenek hnutí mazdizmu (kultu pravdy a dobra). Trvale a nezištně podporoval studenty, zvláště ty sociálně slabé, věnoval mnoho času aktivitám dobročinných spolků a sociálních studentských institucí. Za všech okolností projevoval se jako demokrat, prokazující své demokratické smýšlení praktickými činy bez ohledu na možné nepříznivé následky zejména v profesním životě. Za tuto celoživotní činnost jmenoval Spolek veterinárních mediků profesora Františka Ševčíka za svého prvního čestného člena. Mladá generace zvěrolékařů v něm viděla svého laskavého učitele, rádce a přítele.

24

Profesor Lenfeld v nekrologu k úmrtí zmínil profesora Ševčíka jako uvědomělého Čecha, který miloval svou vlast a věnoval jí své nejlepší síly: „Byl chloubou zvěrolékařského stavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně.“ Rodná obec Jaroměřice u Jevíčka, v kraji pod tajemnou, památnou a uctívanou Kalvárií, je na svého rodáka profesora MVDr. Františka Ševčíka upřímně a náležitě hrdá. František Ševčík jako jeden z významných rodáků obce je právem označován za nositele čestného virtuálního Bílého jednorožce – součásti znaku obce. Klub dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno u příležitosti 125. výročí narození prof. Ševčíka nechal zhotovit náhrobní desku na rodinný hrob na Ústředním hřbitově města Brna, kde dosud chyběla.

25

Souhrn František Ševčík se narodil 30. září 1886 v Jaroměřicích u Jevíčka do rodiny místního sklenáře. Obecnou školu vychodil v rodné obci a sedm roků byl žákem Zemské vyšší reálky v Jevíčku. Maturoval zde s vyznamenáním 28. června 1906. Přes původní úmysl studovat na technice využil možnost ke studiu na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni jako vojenský stipendista v letech 1906-1910. Po absolutoriu nastoupil jako dobrovolný demonstrátor na buiatrické klinice školy v letech 1910-1911. Po složení tří zvěrolékařských rigorózních zkoušek získal v únoru 1911 diplom zvěrolékaře. Vypracoval zde dvě významné práce o desinfekci antraxových kůží, které získaly mezinárodní uznání a platnost. V letech 1911-1913 byl přidělen na Vysokou školu zvěrolékařskou ve Vídni jako první asistent při stolici pro bakteriologii a hygienu domácích zvířat u profesora Schnürera. V červenci 1913 byl František Ševčík promován na této škole na doktora veterinární medicíny. Od 1. března 1911 do 28. října 1918 absolvoval František Ševčík činnou službu v bývalé rakousko-uherské armádě jako praktický vojenský zvěrolékař. V tom období řídil jednu z polních bakteriologických laboratoří. V průběhu válečných operací byl raněn. Do nově vzniklého Československa se navrátil 27. listopadu 1918. Po návratu do vlasti pracoval doktor Ševčík na několika veterinárních pracovištích až do 30. září 1919, kdy byl povolán jako adjunkt na nově budovanou Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně. Dostal za úkol zařídit Ústav pro bakteriologii, hygienu a nauku o zvířecích nákazách jako jeho přednosta a zajistit výuku uvedených disciplín. V prosinci 1920 se habilitoval jako soukromý docent, dekretem z 14. srpna 1921 byl jmenován mimořádným profesorem. V první polovině 20. let organizoval plány na další výstavbu školy a navrhoval reformu studia zvěrolékařství. Vědecká činnost profesora Ševčíka byla zaměřena na problematiku akutních nákaz zvířat – vozhřivky, moru skotu, tuberkulózy zvířat, anthraxu a plicní nákazy skotu. Významně se podílel na likvidaci moru skotu v Polsku a na ochraně našeho státního území před touto nákazou. Významné byly i Ševčíkovy práce zaměřené na možné využití serologických metod k diagnostice nákaz (metodiky aglutinace, vazby komplementu a precipitace). Později se profesor zabýval i virovými chorobami, zejména vzteklinou a slintavkou a kulhavkou. Epizodou jeho vědecké práce se staly experimenty ze začátku druhé poloviny 20. let, které napověděly existenci tehdy dosud neznámého baktericidního agens v koloniích plísní Penicillium. Tehdy stál na začátku cesty k možné prioritě v objevu látky penicilinového typu. Významným přínosem profesora Ševčíka byla jeho činnost pedagoga. Jím zaváděné metody výuky odborných předmětů patřily trvale k nejlepším na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně již od jejího založení. Nejnovější poznatky předával ihned v přednáškách a také formou tzv. „volných hovorů o bakteriologii a serologii“. Aktivně se zasazoval o tvorbu a vydávání skript. Neméně významnou byla veřejná, spolková a organizátorská činnost profesora Ševčíka. Organizoval několik sjezdů zvěrolékařů, zastupoval Československo na mezinárodním fóru, byl členem OIE v Paříži. Stal se členem a aktivním činitelem v řadě odborných a sociálních spolků a institucí.

26

Profesor František Ševčík se oženil v roce 1924. Manželství zůstalo bezdětné. V druhé polovině 20. let se častěji projevovalo zhoršení jeho zdravotního stavu. Profesor přesto nepolevoval ve svém všestranném pracovním úsilí a své potíže bagatelizoval. Profesor František Ševčík zemřel náhle 30. října 1930 na zápal plic. Urna s tělesnými ostatky je uložena na Ústředním hřbitově v Brně.

27

Summary František Ševčík was born on 30 September 1886 in Jaroměřice u Jevíčka to a family of a local glazier. He attended a basic school in his home town and for seven years he was a student of the grammar school in Jevíčko where he passed a leaving exam with honours on 28 June 1906. Although he formerly wanted to study at technical college, he took the opportunity to attend the Veterinary College in Vienna as an army stipendiary from 1906 to 1910. After graduation he became a voluntary demonstrator at the Buyatric Clinic during 1910-1911. Passing three veterinary rigorosum examinations exams in February 1911 Ševčík earned the Veterinary Diploma Degree. He wrote two significant works on disinfection of anthrax skins that gained the international recognition and currency. During 1911-1913 he was working at Veterinary College in Vienna as a first assistant professor at the Department for Bacteriology and Hygiene of Domestic Animals by professor Schnürer. In July 1913 František Ševčík gained the academic degree of doctor of veterinary medicine. From 1 March 1911 to 28 October 1918 Ševčík was giving active service as an army veterinary surgeon in former Austro-Hungarian army. During this period he was in charge of one of the field bacteriological laboratories. He sustained an injury within military operations. On 27 November 1918 he came back to newly established Czechoslovakia. After the return to his homeland doctor Ševčík was working at several veterinary workplaces until 30 September 1919, when he was summoned as an adjunct professor to the newly built College of Veterinary Medicine in Brno. As a head of the Department for Bacteriology, Hygiene and Study of Animal Infections he was responsible for teaching corresponding disciplines. In December 1920 Ševčík was appointed private associate professor, and on 14 August 1921 he became a Professor Extraordinary. In the first half of 1920s Ševčík organized plans for further building of the College and proposed veterinary education reforms. His scientific work was focused on the issue of acute animal infections – glanders, rinderpest, tuberculosis in animals, anthrax and contagious bovine pleuropneumonia. He substantially participated in elimination of rinderpest in Poland and protection of our state against this contagious disease. Of great importance were also his papers on possible employment of serological methods for identification of infectious diseases (methods of agglutination, complement fixation, and precipitation). Later on, professor Ševčík was concerned with viral diseases, mainly with rabies and footand-mouth disease. A part of his scientific research became experiments from the beginning of the second half of 1920s that implied existence of bactericide agent in penicillin fungus colony which was at that time unknown. Then he stood in the beginning of the way to possible priority in discovery of substance of penicillin type. Professor Ševčík was a significant teacher, too. The methods of specific subject teaching that he introduced had permanently belonged to the best ones at the College of Veterinary Medicine since its establishment. He would immediately transfer the latest knowledge in his lectures as well as in a form of “independent discussions on bacteriology and serology”. He actively supported writing and publishing of university textbooks. Inseparable and no less important part of Professor Ševčík’s life were his public, social and organizational activities. He organized several meetings of veterinary surgeons, represented Czechoslovakia at international forum and was a fellow of OIE in Paris. Moreover, he became a member and active official in various scientific and social societies and institutions.

28

Professor Ševčík got married in 1924; his marriage was childless. Despite his worsened health state in the second half of 1920s, he never eased off in his universal working effort and trivialized his difficulties. He suddenly died of pneumonia on 30 October 1930. The funerary urn with the ashes of his body is placed in the Central Cemetery in Brno.

29

Poděkování Autoři této publikace přijali s potěšením zajímavý a zodpovědný úkol, představit veřejnosti život, dílo a životní odkaz profesora MVDr. Františka Ševčíka, zakladatele a prvního přednosty Ústavu pro bakteriologii, hygienu a nauku o zvířecích nákazách na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně v letech 1919 – 1930. Na zpracování této publikace se podílela řada spolupracovníků a je milou povinností autorů těmto lidem za jejich úsilí poděkovat. Nejprve dvěma ženám – paní PhDr. Elišce Kloboukové, jediné nám známé pamětnici života profesora Ševčíka, za její vzpomínky na profesora a za cenné věcné faktické poznámky k rukopisu této práce. Děkujeme i paní Heleně Vykydalové, knihovnici a vedoucí Informačního centra v rodišti Františka Ševčíka v Jaroměřicích u Jevíčka. Je tou dobrou duší, která zprostředkovala a aktivně zajistila velký objem informací, podstatně ovlivňujících náplň této publikace. Naše díky patří i dalším rodákům z Jaroměřic, panu Mgr. Michalovi Schusterovi a dnešním obyvatelům rodného domku Ševčíků manželům Glocovým, kteří nám poskytli cenné informace o rodině Ševčíků ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Z trojdílných Dějin Jaroměřic, které nám daroval starosta Jaroměřic pan Rostislav Grulich, mohli jsme v této práci uveřejnit širokou paletu nesmírně cenných historických údajů o Jaroměřicích a o jejich občanech včetně rodiny Ševčíků. Rovněž v Klubu dějin veterinární medicíny a farmacie na zdejší univerzitě spolupracovala na přípravě této publikace po stránce odborné i technické řada pracovníků, kolegů a přátel – doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc., PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D., Mgr. Kateřina Buchalová, Mgr. Silvie Schüllerová a Mgr. Marie Krejčí. Děkujeme pánům Antonínu a Josefu Svěrákovi ze Zlína za některé fotografie a informace o paní Věnceslavě Ševčíkové, jejich pratetě, a současně děkujeme rodině Svěrákově za souhlas s umístěním desky se jménem prof. MVDr. Františka Ševčíka na hrob rodiny Svěrákovy. Děkujeme MVDr. Richard Harnach, CSc. MVDr. Ladislav Dedek, CSc. MVDr. Pavel Brauner, Ph.D.

30

Seznam publikací profesora Františka Ševčíka Ševčík, F.: Experimental Beiträge zur Frage des Desinfektion milzbrandhaltiger Häute und Felle – Zschr.Inf.d.Haustiere, Bd.XIII, Hft. 6, 7, Berlin, 1913 (Inaugurální dizertace) Ševčík, F.: Zur Desinfektion von Milzbrandhäuten, Wr. traztl. Monatsh. I. Jgg., Hft. 3, 1914 Ševčík, F.: Nákazy domácích zvířat, Brno, 1919 (skripta) Ševčík, F.: Diagnosa vozhřivky a její tlumení u armády v poli, Zvěrolékařský obzor, 1919 Ševčík, F.: Recenze Královy „Nauky o kopytu, jeho chorobách a podkování“, Zvěrolékařský obzor XIX, 1919, s. 148 Ševčík,F.: Mor skotu, Zvěrolékařský obzor XIII, příloha Sborník čs. zvěrolékařů, 1920, s. 43-78 Ševčík, F.: K serodiagnose vozhřivky, Zvěrolékařský sborník IV, 1920 Ševčík, F.: Modifikace diagnostických zkoušek malleinem, Zvěrolék. obzor XIV, 1921, s. 69, Ševčík, F.: Mezinárodní konference o tlumení epizootií v Paříži, Rozhledy Zvěrolékařského obzoru, 1921, s. 93-94 Ševčík, F.: Informační cesta po Německu 1922, Zvěrolékařský obzor, XV, 1922, s. 23-30 Ševčík, F. - Klobouk, A.: Úřední zpráva o Černém Močálu, podaná ministerstvu zemědělství v Praze 18. 11. 1922 (interní služební tisk) - nepublikována Ševčík,F.: O tuberkulose skotu a ochraně proti ní, přednáška na kurzu pro praktické lékaře, Praha, 1922, v roce 1925 v tisku – další údaje nezjištěny Ševčík, F.: Louis Pasteur – proslov pro Sdružení čs. zvěrolékařů župy brněnské, 1923, Zvěrolékařský obzor XVI, 1923, s. 81-89 Ševčík, F.: O zasedání zvěrolékařské sekce 1. čs. vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze 1923, referát, Zvěrolékařský obzor XVI, 1923, s. 193 Ševčík,F.: Vztahy zvířecí tuberkulosy k tuberkulose lidské, Věstník 1. čs. vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze v r. 1923, Praha, 1924 Ševčík, F.: O nakažlivých chorobách domácího zvířectva státem tlumených, Praktický chovatel 10, 11, 1924 Ševčík, F.: Umělá infekce koně bacilem ozhřivky vypěstěným z ozhřivkové kozy, 1925 v tisku – další údaje nezjištěny Ševčík, F.: O resistenci skotu proti spontánní infekci ozhřivkou a o citlivosti skotu na mallein a paramallein, 1925 v tisku – další údaje nezjištěny

31

Ševčík, F.: O bacilech tuberkulosy a tuberkulin, Praktický chovatel 5, 1925 Ševčík, F.: O imunitní reakci Hollaenderově při tuberkulose a stanovení tzv. prognostického indexu při tuberkulose. Klinické zprávy VŠZv, 1925 Ševčík, F.: Příspěvek k otázce hubení potkanů jedy, Zvěrolékařský obzor XIX/21, 1925, s. 161 Ševčík, F.: Rozvoj československého zvěrolékařství za poslední desetiletí, proslov na večeru Sdružených spolků a korporací, Praha 1925, Zvěrolékařský obzor XVIII, č. 11, 1925, s. 81-83 Ševčík, F. - Harnach, R.: Účinek nespecifického séra při spontánním septickém onemocnění morčat, Zvěrolékařský obzor XIX, 1926, s. 153 Ševčík, F. - Harnach R.: Nové výzkumy o léčení pulmonální tuberkulosy plasmou krevní a experimentální infekce endobronchiální domácích savců ve Francii, Zvěrolékařské rozpravy, r. 1, č. 11, 1927 Ševčík, F.: K otázce imunizace proti tuberkulose skotu, Věstník I. Spolku čs. zvěrolékařů, Brno, 1928 Hamr, J. - Ševčík, F.: Mezinárodní úřad pro epizootii (L´Office Internationale des Epizooties) v Paříži, Zvěrolékařský obzor XXI, 1928, s. 171-172 Ševčík, F.: XI. mezinárodní sjezd zvěrolékařský 1930 v Londýně, Zvěrolékařský obzor XXIII, 1930, s. 294-299 Ševčík, F.: Hodegetická přednáška, Zvěrolékařský obzor XXIII, č. 5, 1930, s. 65-72 Ševčík, F.: Bakteriologie a veterinární hygiena, I. díl – Část všeobecná, poznámky podle přednášek prof. Ševčíka, vydal Spolek veterinárních mediků v Brně – upravili MVC. Beran a MVC. Verner, 1931 (skripta) Ševčík, F.: Bakteriologie a hygiena domácích zvířat, II. díl – Podrobná část, poznámky podle přednášek prof. Ševčíka, vydal Spolek veterinárních mediků v Brně - upravil MVC. Ticháček, 1931 (skripta) Ševčík, F.: Nauka o nákazách, I. díl – podle přednášek profesora Ševčíka upravil MVC. Verner, 1931 (skripta) Ševčík, F.: Nauka o zvířecích nákazách, II. díl – podle přednášek profesora Ševčíka upravili MVC Benda a MVC Verner, 1931 (skripta) Ševčík, F.: Nádvorník F. – I. sjezd československých zvěrolékařů, Zvěrolékařský obzor XX s. 25

32

Rodokmen Rodina Ševčíkova Ševčík Jan Úsobrno, č. 49 ▼ Ševčík Alois * 2. 2. 1852 Úsobrno , č. 49 ▼ ► Ševčík Josef * 25. 2. 1884 Jaroměřice, č. 49

Ψ

Františka, roz. Paroulková

Ψ

Marie (Mariana), roz.Pazdírková * 7. 9. 1850 Jaroměřice, č. 257

8. 5. 1883 Ψ ?? 1912 v Praze

► Ševčík Jan Jindřich * 26. 6. 1885 ► Ševčík František MVDr., prof * 30. 9. 1886 + 30. 10. 1930

Ψ 9. 2. 1924

Dohnalová-Ševčíková Štěpánka (Věnceslava) * 9 .1. 1890 + 2. 6. 1982

► Ševčík Jan Nepomuk * 18. 10. 1888 ► Ševčík Alois * 5. 4. 1890 + 15. 8. 1890 ► Ševčík Alois JUDr. * 14. 3. 1893 + 1989 Vystoupil z církve v roce 1923 ▼ Nina – dcera * 1920,

Ψ 12. 2. 1920

?? – Ševčíková Zinaida * 28. 9. 1898 Gutovo

Miroslav - syn * 1930, studoval v USA

Rodina Dohnalova Dohnal Štěpán *16. 8. 1859 + 14. 7. 1896 (zraněn na honě) syn lékaře z Buchlovic ▼

Ψ / 1. sňatek

Ψ / 2. sňatek 1905 ▼ ► Dohnalová Josefa (Josefina) * 12. 5. 1887 + 17. 7. 1965 ► Dohnalová Marie, MVDr. * 27. 6. 1888 + 29. 3. 1928

Ψ

Kempná Marie * 11. 1. 1864 + 1932 dcera správce z Bojkovic ▼ Kunze Hugo * 1884 ► Kunze Martha Ψ Leiferth

Hromádko Josef * 6. 12. 1874 profesor na reálce v Jevíčku

▼ ►Hromádková Marie – dcera Ψ Svěrák Antonín *1. 6. 1906 + 23. 8. 1982 *13. 11. 1909 + 1. 7. 1967 ▼ Svěrák Antonín-syn- * 1941, Svěrák Josef-syn- * 1944, Svěrák Zdeněk-syn * 1948 ►Hromádková Zdena, JUC. * 27. 4. 1908 ►Dohnalová Štěpánka (Věnceslava) * 9. 1. 1890 + 2. 6. 1982 ► Okorn-Dohnalová Otýlie * 1892 v Křetíně

Ψ 1924

Ševčík František MVDr., prof. *30. 9. 1866 + 30.10. 1930

33

Obrazová příloha

Rodný domek Františka Ševčíka (dříve)

Rodný domek Františka Ševčíka (nyní)

34

Zápis z matriky o sňatku rodičů Františka Ševčíka – Aloise Ševčíka a Marie Pazdírkové - z roku 1883

František Ševčík jako vojenský akademik absolvoval efektivní činnou službu v bývalé rakousko-uherské armádě

35

První zápis v sešitě Františka Ševčíka z 11. března 1912. Sešit obsahující podrobné poznámky, návody a metodiky začal vznikat v době, kdy doktor Ševčík působil jako vojenský podzvěrolékař v 11. hodnostní třídě u pluku polních houfnic č. 3 ve slovinském Mariboru.

36

Komplement fixační test popsaný Františkem Ševčíkem

37

Dizertační práce veterinárního lékaře Františka Ševčíka s názvem Experimentální příspěvky k otázce dezinfekce spor sněti slezinné obsažených v kůži a srsti

38

Přijímací list pro mimořádného posluchače Dr. med. vet. Františka Ševčíka LF MU v Brně z 12. listopadu 1919

39

Index mimořádného posluchače Františka Ševčíka z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v roce 1919

40

Jmenování soukromého docenta dr. Františka Ševčíka mimořádným profesorem ze dne 8. září 1921

41

Profesor Ševčík ve společnosti kolegů – prvních učitelů VŠZv za úřadu rektora prof. Hrůzy v letech 1923-1924 (třetí zleva sedící)

Prof. Ševčík se studenty při praktické výuce v terénu

42

Prof. Ševčík se spolupracovníky v laboratoři

Obklopen kolegy

43

Článek prof. Ševčíka o vztazích zvířecí a lidské tuberkulózy z května 1923 (Zvěrolékařský obzor, 1923)

Manželka prof. Ševčíka Věnceslava, rozená Dohnalová (sňatek v roce 1924)

44

Sestry Věnceslavy Dohnalové -Ševčíkové – švagrové prof. Ševčíka Zleva: Josefína, Marie a Otýlie

Zleva stojící: prof. Ševčík, MVC. Marie Hromádková (budoucí Svěráková), MVDr. Vyšinka (asistent prof. Ševčíka) Zleva sedící: Věnceslava Ševčíková, Klementina Králová (manželka prof. F. Krále), paní Vyšinková

45

Ve Vysokých Tatrách 10. září 1926 s přáteli. Zleva shora: ak.mal. Eduard Milén, jeho choť – paní Milénová, básník Petr Bezruč, Sestra Petra Bezruče, ?, manželka prof. Ševčíka Věnceslava, prof. Ševčík

46

Profesor Ševčík s kolegy 15. června 1927

Oznámení prof. Ševčíka o změně adres bydliště z 29. července 1927

47

Dizertanti s prof. Ševčíkem z února 1928 Zleva stojící: Děrda, Würfel, Rott, Rittig, Farion, Zaoral Sedící zleva: dr. Harnach, prof. Ševčík, dr. Vyšinka

Portrétní fotografie prof. Ševčíka z 20. let 20. století

48

Omluvenka prof. Ševčíka z jednání profesorského sboru z důvodu náhlého onemocnění ze dne 16. dubna 1928, adresovaná tehdejšímu rektorovi VŠZv prof. Bečkovi

49

Žádost prof. Ševčíka o povolení účasti na jednání Mezinárodního úřadu pro epizootie v Paříži ze dne 7. května 1928

50

Oznámení o místě pobytu o dovolené z 31. srpna 1928 (Tatranská Lomnice)

51

Oznámení o nepřítomnosti z důvodu účasti na 11. mezinárodním kongresu veterinářském v Londýně ze dne 29. července 1930

Pozvánka pro delegáta prof. Ševčíka

52

Titulní stránky skript sepsaných posluchači dle přednášek prof. Ševčíka

53

Smuteční oznámení profesorského sboru a choti o úmrtí prof. Ševčíka 30. října. 1930

54

Katafalk v aule školy s rakví prof. Ševčíka 3. listopadu. 1930

Poděkování za projevy soustrasti od Věnceslavy Ševčíkové - vdovy

55

Literatura použitá v textu publikace ANONYM: Jaromerzitz in Mähren, Ollmützer-Kreis, Bezirk Oppatowicz – 1834-1848, katastrální mapa v majetku Zemského archivu v Brně ANONYM: Vlastivěda Moravská, d. II, seš. 1-7, Jaroměřice - vyd.: Musejní spolek Brno 1912, s. 127–147 BÖHM, R. (red.) a kol.: 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně, Brno, 1993, 453 s BRÁNSKÝ, J.: Zakladatel veterinární bakteriologie, Nový život okresu Blansko, č. 28, 1986 CELER, V.: Vzpomínka na profesora Františka Ševčíka, Veterinářství, 46, č. 11, 1996, s. 489 HARNACH, R. (jun.): Mohl být penicilín objeven v Československu? Po stopách zdraví a nemoci člověka a zvířat I, Brno, červen 2011 HARNACH, R.: Hygienické poměry v uhlákovém distriktu Černého Močálu na Podkarpatské Rusi - Zeměd. archiv, r. XIX, č. 5-6 (zvl. otisk) Praha, 1928 HARNACH, R.: Nedožité osmdesátiny prof. dr. Františka Ševčíka, Veterinářství 1967, s. 184185 HARNACH, R.: Pohřeb zemřelého prof. Ševčíka – projev při pohřbu, Zvěrolékařský obzor, 23, č. 21, 1930, s. 359-370, HARNACH, R.: Před 20 lety zemřel prof. Dr. František Ševčík. Čas. čsl. vet. č. 20-21, 1950, s. 479 HARNACH, R.: Vzorný člověk a pracovník, Lidová demokracie 7/X, 1976 KRÁL, F.: Prof. Dr. František Ševčík zemřel, Zvěrolékařský obzor, 23, č. 21, 1930, s. 358 NOVÁK, B.: Profesor Dr. František Ševčík a penicilin, Časopis českých veterinářů, 1, 1946, s. 128-129 OTÁHAL, V.: Penicilin a prof. Dr. Ševčík, Časopis českých veterinářů, 1, 1946, s. 410-414 PAVLAS, M. a kol.: Prof. MVDr. Antonín Klobouk, DrSc., Historia Medicinae Veterinariae, 2005, 71 s. PINKAVA, J.: Dějiny Jaroměřic na Malé Hané, II. d., 189, OÚ Jaroměřice, 1999, s. 142 Sbírka zákonů a nařízení státu československého čís. 76, Zákon ze dne 12. prosince 1918 o zřízení československé státní „Vysoké školy zvěrolékařské v Brně“ VEČEREK, V. (red) a kol.: 90 let Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, Brno 2008, 406 s.

56

Přípisy a jiné citované listinné materiály

BABÁK, E. - RYBÁK, O. - SEKERA, E. – LUKEŠ, J.: - Přípis komise profesorského sboru VŠZv o návrhu na jmenování doktora Ševčíka soukromým docentem ze dne 14. 12. 1920 BABÁK, E.: Přípis z rektorátu VŠZv na MŠaNO - Návrh na jmenování soukromého docenta doktora Ševčíka ze dne 18. 12. 1920, č.j. 2205 BABÁK, E.: Přípis z rektorátu VŠZv na MŠaNO v Praze ve věci doporučení ke jmenování docenta Ševčíka mimořádným profesorem, č.j. 3587 – 1921 Index doktora Františka Ševčíka jako mimořádného posluchače lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně z 12. prosince 1919 LUKEŠ, J.: Posudek o vědeckých pracech dra Františka Ševčíka, adjunkta VŠZv v Brně z 6. 12. 1920 – 5 stran Odpověď MŠaNO rektorátu VŠZv – souhlas ministra z 28. 12. 1920, č.j. 85.600/20 - podepsán Šusta Přípis z Ministerstva školství a národní osvěty (MŠaNO) rektorátu VŠZv ze dne 2. 10. 1919 č.j. 46677 o jmenování doktora Ševčíka adjunktem Přípis z Moravského místodržitelství na rektorát VŠZv ze dne 29.10.1919 k č.j. 46677 o uvolnění finančních prostředků pro adjunkta dr. Ševčíka Přípis z MŠaNO doktoru Františku Ševčíkovi – zpráva o rozhodnutí presidenta republiky o jmenování mimořádným profesorem z 8. 9. 1921, č.j. 5508/78122/21. Podepsán ministr Šusta v zastoupení Mlčoch RYBÁK, O.: Referát o habilitační věci dra Františka Ševčíka ze dne 12. 12. 1920 – 3 strany Smuteční parte profesora Františka Ševčíka ze dne 30. 10. 1930 ŠEVČÍK, F.: Dopis rektorovi VŠZv ze dne 25. 9. 1929 z Tatranské Lomnice –omluva za nepřítomnost při jednání profesorského sboru, č.j. 5036 ŠEVČÍK, F.: Habilitační spis „K serodiagnostice ozhřivky včetně návrhu na modifikaci diagnostických zkoušek ze dne 30. 11. 1920“ ŠEVČÍK, F.: Přípis na MŠaNO z 2. 2. 1926 – informace o nespokojenosti podepsaného ve věci odměn za přednášky z dějin zvěrolékařství – č.j. 47 ŠEVČÍK, F.: Žádost k profesorskému sboru VŠZv o zavedení habilitačního řízení ze dne 23. 11. 1920 - č.j. 2158 ŠEVČÍK, F.: Žádost na rektorát VŠZv ze dne 4. 2. 1921ve věci zaslání poděkování polským institucím za pomoc při studijní cestě studentů VŠZv do Polska, č.j. 2562

57

ŠEVČÍKOVÁ V.: Poděkování Věnceslavy (Štěpánky) Ševčíkové za projevené kondolence ze dne 12. 11. 1930 Zápis o činnosti a návrhu komise zvolené za účelem návrhu na jmenování prof. Františka Ševčíka řádným profesorem – nedatováno - 1925

58

Cizí slova a zkratky použité v textu publikace adjunkt Akademická mensa baktericidní agens buiatrická klinika demonstrátor FVL VFU Brno habilitace hodegetika klinická propedeutika kurativa kuratorium fondu legislativa mazdizmus MŠaNO MVC. MVSt OIE remunerace rigorozum setník SHS

stipendista stolice volontér VŠV Brno VŠZv Brno

pomocný přidělený úředník spolek, sdružující vysokoškoláky s nadprůměrným IQ látka usmrcující bakterie dřívější název pracoviště pro choroby hospodářských zvířat osoba konající pomocné odborné práce spojené s ukázkami Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické Univerzity Brno – název školy od roku 1994 dosažení nebo udělení vědecko-pedagogické hodnosti docenta duchovní vedení nebo úvod do vědy (směr mravní výchovy, etiky a pedagogiky) úvod do studia klinických oborů léčebná péče správní výbor, sbor dohlížitelů nad hospodařením s majetkem tvorba právních norem, výkonná moc původně staroíránské náboženství, jehož podstatou je kult boha pravdy a dobra Ministerstvo školství a národní osvěty – v období 1. republiky název dnešního ministerstva školství medicinae veterinariae candidatus student veterinární mediciny Office International des Epizooties – Mezinárodní úřad pro nákazy zvířat se sídlem v Paříži peněžitá odměna k platu (zejména ve veřejné správě) ústní zkouška k dosažení doktorátu, konaná před komisí nižší důstojnická hodnost v rakousko-uherské armádě nezávislý stát Srbů, Chorvatů a Slovinců (država SHS), prohlášený v říjnu 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska, od 1. 12. 1918 se sjednotil se Srbským královstvím a Černou Horou v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina SHS), od roku 1929 se přejmenoval na Jugoslávii studující osoba finančně podporovaná z veřejných prostředků dřívější název pro pracoviště ústavu nebo katedry dobrovolný (i nehonorovaný) pracovník, např. v přípravě na zaměstnání Vysoká škola veterinární (název školy od 24. 4. 1936) Vysoká škola zvěrolékařská (název školy od jejího založení v roce 1918 až do roku 1936)

59

Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno 2011 ISBN (tištěné verze) 978-80-7305-591-2

60