HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE

HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2009

Prof. MVDr. JAN LENFELD zakladatel Ústavu hygieny masa, mléka a potravin vůbec na Vysoké škole zvěrolékařské

VYDÁNO U PŘÍLEŽITOSTI 120. VÝROČÍ NAROZENÍ

[1]

[2]

Tato publikace vznikla jako materiál historické sekce This publication was released by the historical session of Konference o hygieně a technologii potravin Food Hygiene and Foodstuff Technology Conference XXXIX. Lenfeldovy a Höklovy dny XXXIX. Lenfeld´s and Hökl´s Days Věnováno 120. výročí narození prof. Jana Lenfelda Held at the occasion of 120th birth anniversary of Prof. Jan Lenfeld

Veterinární a farmaceutická univerzita Brno University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences Brno

FAKULTA VETERINÁRNÍ HYGIENY A EKOLOGIE FACULTY OF VETERINARY HYGIENE AND ECOLOGY 13. a 14. října 2009 13-14 October 2009

Konference je pořádána za finanční podpory statutárního města Brna The conference is organized with the financial support of the City of Brno

[3]

[4]

HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE

Prof. MVDr. Jan Lenfeld

Prof. MVDr. Jan Lenfeld 4. února 1889 23. května 1939

[5]

Autoři: doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc. prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc. prof. MVDr. Josef Holec, CSc. MVDr. Jan Feješ MVDr. Jozef Pokorný MVDr. Pavel Brauner

©

doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc. prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

[6]

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 9 Období mládí ......................................................................................................................................... 10 Studium ve Vídni ................................................................................................................................... 10 Vypuknutí války ..................................................................................................................................... 11 Návrat domů.......................................................................................................................................... 14 Podíl profesora Lenfelda na modernizaci jatek a masného průmyslu .................................................. 19 Asistenti u prof. Lenfelda v období 1921-1939 ..................................................................................... 20 Podíl profesora Lenfelda na rozvoji veterinární hygieny na Slovensku................................................. 29 Situácia vo veterinárskej službe v roku 1918 na Slovensku .............................................................. 30 Výpomoc českých veterinárov Slovensku ......................................................................................... 31 Stav veterinárnej hygieny na Slovensku ............................................................................................ 32 Výchova mladých slovenských veterinárov hygienikov .................................................................... 34 Vplyv MVDr. Lenfelda cez Slovenskú župu Ústrednej jednoty čs. zverolekárov ............................... 34 Popularizační činnost profesora Lenfelda ............................................................................................. 36 Profesor Lenfeld v soukromém životě................................................................................................... 37 Vzpomínky profesora Holce na život a činnost pracovníků ústavu profesora Lenfelda ....................... 39 Poslední léta života................................................................................................................................ 43 Plnění odkazu prof. Lenfelda ................................................................................................................. 45 Souhrn ................................................................................................................................................... 47 Summary ............................................................................................................................................... 48 Publikační činnost prof. Lenfelda .......................................................................................................... 49 Použitá literatura ................................................................................................................................... 58 Obrazová příloha ................................................................................................................................... 60 Legenda k obrázkům ............................................................................................................................. 87 Poděkování ............................................................................................................................................ 89

[7]

Motto:

Kdo hledá objektivní pravdu, podporuje spravedlnost, poctivost, toleranci, krásu života a nalézá odvahu pro překonávání překážek a cestu k řešení lidské nesnášenlivosti.

[8]

Úvod Tato publikace je věnována životu a dílu veterinárního lékaře – zakladatele Ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, na které působil v letech 1921-1939. Mnohé okolnosti nedovolily včasnější zpracování materiálů o jedné z nejvýznamnějších osobností československé veterinární medicíny. Před nástupem na školu se podílel na vzniku Československé republiky ve funkci plukovníka ruských legií, přednosty zvěrolékařské služby československého vojska na Rusi a plukovníka Odbočky čs. národní rady při štábu čs. armádního sboru v Rusku. Kromě vědecké a pedagogické činnosti pracoval jako starosta Sokolské župy Dr. Jindřicha Vaníčka v Brně, podílel se na založení Spolku veterinárních mediků, byl čestným předsedou Palečkova podpůrného fondu při Spolku veterinárních mediků a členem výboru Kaunicových studentských kolejí a dalších organizací. Při stále větším přístupu k informacím se často zapomíná na přínos minulých osobností veterinárních lékařů k pokroku lidstva, který lidské společenství povyšuje nad běžné standardy života, chápané a hodnocené mnohdy podle nahromaděných hmotných statků a lacino získané popularity. Velká odpovědnost je na současné i příští generaci zejména učitelů, jejichž úkolem je upozorňovat na přínos mnohdy skromných pracovníků, kteří si zasluhují úctu a neskonalou vděčnost za veškerý přínos české a slovenské veterinární vědě. Jednou z těchto osobností je rovněž profesor Jan Lenfeld, který většinu svého života zasvětil výchově několika generací veterinárních lékařů i vědecko-výzkumné práci. Úkolem této publikace je upozornit na Lenfeldův život a jeho dílo. Ti, kteří profesora Jana Lenfelda osobně znali a měli dokonce štěstí s ním spolupracovat, si připomenou jeho velký odkaz, ostatní se mohou z předloženého dílka poučit. Studentům, kteří profesora Lenfelda nepoznali, nechť uvedená publikace připomene velkého učitele a vědce, který je nesmazatelně zapsán v odborné literatuře a jehož jméno nikdy nevymizí z historie vzniku první čs. Vysoké školy zvěrolékařské v Brně.

[9]

Období mládí Jan Lenfeld se narodil 4. února 1889 v Křečkovicích u Vyškova, které jsou nyní součástí okresního města. Po druhé světové válce byla jedna z ulic Vyškova pojmenována k uctění Lenfeldovy památky jeho jménem. Jan byl druhým nejstarším synem. Rodina tkalce Františka Lenfelda (obr. 1) žila ve skromných podmínkách. Navzdory četnému strádání se podařilo Janovi díky jeho nadání, píli a pracovitosti dokončit s vyznamenáním úspěšně studium na klasickém gymnáziu ve Vyškově, kde na základě zkoušky dospělosti 14. července 1908 „byl uznán k návštěvě univerzity“. Již během studia na gymnáziu ve Vyškově projevil Jan Lenfeld velký zájem o sportovní činnost. Cvičení v Sokole velmi příznivě působilo na jeho rozvoj fyzický i duševní. Sokolská idea upevňovala charakter mladého studenta, který neměl na růžích ustláno, ve vnitřně ukázněného jedince nevšední píle, přímého a statečného jednání. Kromě sportu studenti gymnázia ve Vyškově pracovali rovněž v literárním kroužku, který se scházel v sokolovně. V čele Sokola pracoval tehdejší starosta Vyškova dr. Verhuda, který našel vhodný způsob, jak připoutat studenty ke sportovní a kulturní činnosti. Výraznou oporou vyškovského starosty byl rovněž i náčelník Jednoty Hon, který získal studenty k aktivní účasti na přednáškách, besedách a večírcích pro občany Vyškova. Uvedené období bylo pro Jana Lenfelda dobrou přípravou a školou pro další život. Vzpomínky Jana Lenfelda na počáteční léta v Sokole byly velmi radostné. Již tehdy studoval dějiny sokolstva a život a dílo M. Tyrše. Je nutno zdůraznit, že v období Rakousko-Uherska studenti na gymnáziu nesměli být členy Sokola. Proto byl Jan Lenfeld zapsán do Sokola již ve Vyškově v roce 1906 pod pseudonymem Miloš Březina. Toto jméno si ponechal rovněž jako vojenský stipendista i za svých studií ve Vídni a to jak v Sokole, tak ve spolku Komenského. Poprvé jako sokol vystoupil veřejně v roce 1908 na župních závodech tehdejší Sokolské župy Chelčického. Na první vystoupení v maturitním týdnu v půjčeném sokolském kroji, patřícím panu profesoru Dr. Josefu Tvrdému, si zachoval velmi živou vzpomínku. Krátce po maturitě měl i první veřejnou přednášku ve vyškovské sokolovně o dějinách sokolstva. Jan Lenfeld poznal již během studia na gymnáziu okresního zvěrolékaře Floriana Koudelku, v tehdejší době uznávaného etnografa, archeologa a speleologa. O upřímném přátelství svědčí pozdrav pana Koudelky zaslaný Janu Lenfeldovi do legií v Rusku. Koudelka byl vzorem a rádcem mladému studentovi. Zřejmě přesvědčil i rodinu Lenfeldových, aby dala nadaného synka na levné vojenské studium do Vídně i za cenu, že z něj jednou bude voják.

Studium ve Vídni Po maturitě získal Jan Lenfeld vojenské stipendium na zvěrolékařské škole ve Vídni, kde nastoupil ke studiu v říjnu 1908. Lenfeld využil činnosti na bakteriologickém ústavu ke zpracování dizertační práce „Technik und praktische Bedeutung der Präzipitation für die intravitale und postmortale Rotzdiagnose“. Při této práci poznal Lenfeld i úskalí a některé [10]

negativní jevy tehdejší bakteriologické praxe, a to zejména nedodržování základní hygieny při pitvách, což se stalo osudným pro některé zvěrolékaře. Mezi oběťmi této nákazy byli Prettner, Derbek, Pulkrábek a další. Pravděpodobně z tohoto období pochází výroba plochých precipitačních zkumavek zvaných Lenfeldovy precipitační zkumavky pro sérodiagnostiku nákaz. Tyto zkumavky šetří precipitační sérum a umožňují jasnější odečítání precipitačních reakcí poskytnutím dobrého obrazu precipitační zóny. Při studiích ve Vídni vstoupil Lenfeld do Sokola Vídeň III. Mezi vojenskými stipendisty vytvořil sokolský oddíl, jehož členové nahradili sobotní vycházky cvičením v Sokole. V nepříznivých vídeňských podmínkách se oddíl rozpadl. To však neodradilo Lenfelda cvičit v Sokole i nadále. Prošel snad všemi vystoupeními pořádanými v župních besídkách při veřejných akcích. Při tom dokonale poznal protičeské ovzduší tehdejší Vídně. Stal se tak soběstačným a na svůj věk ve srovnání s ostatními stipendisty i velmi vyspělým. Z duše se mu protivil bezduchý vojenský dril, který ho téměř přinutil uvažovat o odchodu z Vídně. Nejistá budoucnost nemajetného studenta ho však přinutila pilně studovat a co nejdřív dokončit studia. Přitom ve volných chvílích i nadále docházel do sokolských jednot, kde národní uvědomění krajanů na Jana Lenfelda silně působilo. Studium na Tierärztliche Hochschule Wien Lenfeld ukončil získáním zvěrolékařského titulu 26. 10. 1912. Na doktora veterinární medicíny promoval 13. července 1913 po obhájení dizertační práce o malleu již jako zvěrolékař u 6. hulánského pluku (obr. 2). Ve vojenské službě v Řešově se snažil Lenfeld navázat styk s jednotou polského sokolstva. V této organizaci se však setkal s rakušáckým ovzduším, což znemožňovalo další spolupráci.

Vypuknutí války Několik dní po vyhlášení války byla nařízena na celém území Rakousko-Uherska všeobecná mobilizace mužů ve věku 21-40 let. Po vypovězení války italským králem Viktorem Emanuelem III. dne 23. května 1915 rakousko-uherskému císaři Františku Josefovi I. byla vojenská povinnost na celém císařském území rozšířena na brance od 18 do 50 let. Po vypuknutí války byl Lenfeld v polovině září 1914 odveden na ruskou frontu do Přemyšlu. Před odjezdem na frontu se šel rozloučit se svým bývalým náčelníkem Sokola Honem, který mu radil, aby již neodjížděl vzhledem k situaci na bojišti, kdy Přemyšl byl téměř obklíčen Rusy. Na tuto radu Lenfeld odpověděl, že právě proto pojede vstříc ruské armádě. V Přemyšlu na území dnešního Polska jako důstojník vojenské veterinární nemocnice armády Rakousko-Uherska vykonával zdravotní službu zaměřenou na léčení koní. Závažným onemocněním koní byl malleus a svrab. Lenfeld byl pověřený hlavním velitelstvím obklíčených vojsk léčením uvedených nákaz. Bezprostředně po jmenování vypracoval tzv. zúženou – screeningovou – metodu k tlumení vozhřivky. V omezených válečných podmínkách nebylo možné k diagnostice nákazy použít běžné mikrobiologické a sérologické [11]

metody. Hlavní metodou používanou v terénních podmínkách byl alergický test u klinicky podezřelých zvířat. Vymýcení nákazy předpokládalo negativní výsledek maleinizace u všech koní v jednotce po třech týdnech od vyřazení posledního nemocného koně. Rakouskouherská c. k. vojska obklíčená v Přemyšli od 23. srpna 1914 se vzdala ruské carské armádě 21. března 1915. Z údajů dr. Feješe a dr. Pokorného bylo v obklíčených jednotkách rakouskouherské armády okolo 25 000 koní. Na konci období obklíčení se jejich počet snížil na pouhých 10 000. Velká část koní byla použita k výživě bojujícího vojska. Pro výskyt vozhřivky bylo spáleno 160 koní. Při obklíčení a pádu této pevnosti byl Lenfeld zajat a odsunut do Ruska. Od roku 1915 až do června 1917 pracoval spolu s ruskými vojenskými a civilními veterináři v turkestánském a uzbekistánském kraji, kde se věnoval zejména zdokonalování diagnostiky vozhřivky a leishmaniózy vyskytující se u psů a lidí. V této oblasti byla leischmanióza označována jako „černá horečka“. Při náboru do československého vojska (legií) v roce 1917 byl 14. července téhož roku odveden a přijat jako dobrovolník do záložního praporu 4. roty, odkud byl odeslán k velitelství kyjevského vojenského okruhu, kde byl zařazen k veterinární službě a převelen na jihozápadní úsek fronty k divizi přejímající koně a válečný materiál (obr. 3). Po návratu byl 1. srpna 1917 přidělen k 1. dělostřeleckému divizionu u 1. čs. střelecké divize v hodnosti staršího zvěrolékaře. Koncem téhož roku organizoval a vedl školení zvěrolékařských techniků a podkovářský kurz (obr. 4, 5). 29. prosince 1917 byl Lenfeld jmenován přednostou veterinární služby 1. střelecké divize, ve které vybudoval veterinární nemocnici. Současně byl jmenován zástupcem komisaře odbočky Československé národní rady. V této funkci se rovněž podílel na jednáních 2. 3. 1918 s ukrajinskou vládou v Kyjevě. Při vytváření čs. legií v Rusku Lenfeld často vzpomínal na činnost členů Sokola, kteří důstojně reprezentovali náš národ. Tak například v ukrajinské vesnici Koloděžno celá baterie nacvičovala sokolská vystoupení i s ruským velitelem. Přitom uspořádali dokonce veřejné vystoupení za účasti celé vesnice. Při něm Lenfeld pronesl projev o významu Sokola na řečništi, kterým bylo dělo. V uvedené době byl Lenfeld náměstkem plnomocníka Prokopa Maxy a za sokolskou organizaci navázal spolupráci s legionáři Syrovým, Švecem, Starým, Medkem, Husákem, Erbenem a dalšími. V Rusku se Lenfeld seznámil rovněž s profesorem Alexandrem Vasiljevičem Děďulinem (1866-1924). Po návratu do vlasti uveřejnil Lenfeld v překladu řadu jeho prací v našich odborných časopisech. První z těchto prací byla o slintavce a kulhavce ve Zvěrolékařském obzoru (15, 1922, s. 223) a příspěvek A. J. Kulešova, pracovníka z Děďulinovy laboratoře v Charkově, pojednávající o otázkách změn masa při konzervaci solením. V uvedené práci Kulešov předpokládal, že se podaří získat mikrobiální kulturu umožňující zrání masa podobně jako u sýrů a mléčných výrobků. A. V. Děďulin krátce před ukončením své životní pouti [12]

navštívil v roce 1924 Československo, kde přednášel v Praze a Brně. Navštívil rovněž veterinární ústav v Ivanovicích na Hané v doprovodu Jana Lenfelda. Děďulinovy názory na hygienu masa byly pro Lenfelda velkým podnětem při výzkumu o hygieně a technologii potravin. Na setkání s Lenfeldem vzpomíná rovněž Dr. Jan Kudela (tchán doc. Najbrta), jenž se stal ředitelem gymnázia v Brně. Kudela, který přijel z Kyjeva, se setkal s Lenfeldem v lednu 1918 v městečku Polonnoje na Dolyni. Od Masaryka dostal úkol navštívit pluk naší první divize. S Lenfeldem se setkal ve štábu divize, byl komisařem a vedoucím veterinární služby první dělostřelecké brigády náležící k československému armádnímu sboru (obr. 6). V této době ruská revoluce dosahovala vrcholu. Na Ukrajině zuřila občanská válka. Jan Lenfeld byl vyslán do Kyjeva obsazeného německými a ukrajinskými vojsky k jednání o propuštění zadržené čs. roty. Úspěch Jana Lenfelda rozhodl o jeho jmenování plnomocníkem ve štábu československého armádního sboru a současně přednostou veterinární služby (obr. 7). V dubnu 1918 byl Jan Lenfeld jmenován majorem. V témže měsíci se stal dočasným členem čtyřčlenného výboru – komisariátu Odbočky Československé národní rady v Rusku v Penze. V květnu 1918 byl vyslán do Moskvy k projednání pohybu našich vojsk na východ (obr. 8, 9a, 9b). V srpnu 1918 se setkal Rastislav Štefánik při cestě přes USA a Japonsko s čs. legiemi, kde ho zastihl telegram o vzniku Československa a jeho jmenování ministrem války. V Rusku se však dostal s čs. vojskem do sporu. Válka skončila a legionáři již nechtěli bojovat, chtěli domů. Štefánikovy argumenty, že prohlášená republika není ještě spolehlivě zabezpečená, ani výzva, že je třeba posílit pozice Československa na mírové konferenci, na vojáky nepůsobily. Poté Štefánik dosáhl toho, že čs. vojska byla přesunuta na východ, kde čekala na odchod. Po neshodách s částí čs. vojenského velení, se Štefánik rozhodl odjet na pařížskou mírovou konferenci. Nelze pochybovat, že rovněž Jan Lenfeld byl pro rychlý návrat do osvobozené vlasti, jak vyplývá i z jeho dopisu zaslaného 5. srpna 1919 z Irkutska (obr. 10, 11, 12). Zprávy z domova byly pro Lenfelda málo potěšující, citujeme: „Smutno nám bývá v srdci, slyšíme-li, že nepřítel překročil naše hranice a neb, že vnitřní neduh otravuje nový svobodný život. Rádi bychom však již byli doma, abychom celý vývoj viděli zblízka a měli přímou účast v radostech i utrpení.“ Ze zpráv z domova nabýval Lenfeld přesvědčení, že stranické vášně doma často zabíhaly příliš daleko, postrádaje mnohdy střízlivosti a spravedlivosti při řešení různých sociálních změn. Naději vkládal do sokolské jednoty, kterou považoval za světlý ostrov v moři stranického a existenčního boje, v němž politici ztrácejí často přehled a mnohdy pro malichernosti zapomínají svých vyšších povinností. Jak poučná jsou tato slova i pro současné dění na naší politické scéně. O činnosti Jana Lenfelda od července 1918 v čs. legiích v Rusku se podrobně zmiňují rovněž autoři Jan Feješ a Jozef Pokorný z Muzea historie veterinární medicíny pri Inštitute vzdělavania veterinárných lékarov v Košicích. Uvedení autoři uvádějí, že v jednotkách čs. [13]

sboru bylo okolo 12 000 koní. Ve vojenské zvěrolékařské službě byli pouze dva zvěrolékaři, dva absolventi a šest veterinárních posluchačů vysoké školy zvěrolékařské české národnosti a jeden Jihoslovan (obr. 13). Vzhledem k nízkému počtu čs. zvěrolékařů pracovalo v jednotkách čs. legií rovněž osm zvěrolékařů ruské národnosti. Nákazovou situaci u koní značně ztěžovala skutečnost, že vojska čs. legií byla rozmístěna v délce několika tisíc kilometrů na východ a koně do čs. legií se získávali z oblastí s nekontrolovatelnou nákazovou situací. Příslušníci čs. legií byli často ubytováni ve vagonech společně s koňmi, což zvyšovalo nebezpečí přenosu vozhřivky na vojáky (obr. 14). Od roku 1919 při postupu čs. jednotek na východ se začal odprodej koní od Kurganu až po Irkutsk a byl ukončen v roce 1920 ve Vladivostoku. V čs. legiích bylo od 27. srpna 1918 do 29. října 1919 zastřeleno 220 koní nakažených vozhřivkou, z nichž 47 vykazovalo klinické příznaky této nákazy. Pitvaných bylo 173 koní, z nichž 36 vykazovalo výrazné patologické změny vozhřivky. Janu Lenfeldovi se podařilo v období první světové války v jednotkách rakousko-uherské armády a čs. legií v Rusku výrazně omezit šíření a přenos této nákazy ze zvířat na lidi, a to ve velmi nepříznivých bojových podmínkách. Kromě toho, v době svého zajetí v letech 1915–1917 v Turkmenistánu a Uzbekistánu ve spolupráci s místními lékaři a zvěrolékaři objasnil Lenfeld šíření leishmaniózy a výrazně přispěl ke zpřesnění diagnostiky této nákazy u psů a lidí. Za svou činnost v uplynulém období byl plukovník Jan Lenfeld vyznamenán 29. 9. 1919 Československým válečným křížem. Za strastiplné cesty čs. legionářů do Vladivostoku byla zachována vzpomínka na padlé čs. bojovníky 1700 km východně od Moskvy uprostřed hřbitova ve Sverdlovsku, nynějším Jekatěrinburgu, na kterém je i zásluhou našeho konzula Rameše zachován a důstojně udržován, ještě i dosud, památník se jmény padlých čs. legionářů. V následujícím roce 27. 4. 1920 odjel Jan Lenfeld na lodi Prezident Grant se štábem čs. vojska do vlasti.

Návrat domů Již v době pobytu v Rusku se Jan Lenfeld živě zajímal o dění v naší vlasti. V době vzniku školy byl Jan Lenfeld ještě v Rusku na dlouhé cestě domů. Se znepokojením hodnotil některé zprávy o událostech na zvěrolékařské škole týkajících se intrik, protekce a nezdravých stavovských poměrů. Přitom měl na paměti události v pražských veterinárních kurzech, vedených profesorem T. Kašpárkem. Lenfeld poznal profesora Kašpárka jako člena vládní delegace vyslaného k ruským legiím. V této delegaci byl rovněž pozdější profesor dermatologie A. Trýb a veterinář J. Schauer. Profesor Kašpárek byl autorem publikace „Prohlídka jatečných zvířat, masa a ostatních živočišných potravin“, vydané roku 1910 v Praze. Při setkání Lenfelda s Kašpárkem v Rusku došlo k roztržce, která vedla k jeho izolaci od naší veterinární medicíny vůbec. Z korespondence s Janem Lenfeldem, kdy byl na cestě domů, se vědělo, že se mu podařilo v legiích odstranit nerovnoprávné postavení veterinárních lékařů a že jeho podřízení měli stejné postavení jako důstojníci zbraní. Při [14]

založení brněnské školy Lenfeld nebyl. V době zahájení přednášek na škole v roce 1919 objížděl svět na cestě domů. Předpokládalo se, že bude pověřen řízením služby v armádě, že ho čeká kariéra generála, důstojníka s nejlepšími znalostmi vojenské veterinární problematiky. Ze zpráv, které Lenfeld dostával z domova, nebyl nadšen. Netěšily ho ani poměry v legiích. V roce 1919 poslala naše vláda za legiemi politickou a odbornou delegaci, o jejímž vyslání nevědělo údajně ani Ministerstvo národní obrany ČSR. Lenfeld očekával, že mu delegace pomůže řešit konkrétní úkoly v legiích. Toho se však bohužel nedočkal. Nepříjemné pro něho byly rovněž zprávy o poměrech při zakládání veterinární školy. Očekával, že koncepce při budování školy musí být moderní. Předpokládal, že pověsti školy by velice prospělo, kdyby byl na školu přijat profesor Marek z Budapešti, vědecká osobnost světového jména. Přitom si byl vědom, že intriky a protekce, které bývaly údělem mnohých profesorských kolegií vysokých škol, neměly být uplatňovány při budování brněnské školy. Při této příležitosti Jan Lenfeld prohlašoval: „Za svého pobytu v cizině jsem se zabýval nejen odbornou činností, ale i revolučním děním v Rusku. Přitom jsem střízlivě uvažoval o vadách a nedostatcích jak v Rusku, tak i doma. Zvykl jsem si na revolucionářskou hrdost, na skromnost, ale i na oceňovanou a uznávanou práci. Přitom nechtěl bych se vrátit do starých nezdravých stavovských poměrů. Nesnesl bych urážení ani ponižování.“ Při vyjadřování těchto názorů měl Lenfeld na mysli boj při obsazování míst učitelů na brněnské škole. Doktor Taufer, který za zřízení veterinární školy bojoval, stal se vedoucím celé živočišné výroby státu a brzy na to i profesorem a poté i rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně. Původně se ucházel o místo učitele na Vysoké škole zvěrolékařské, ale z prestižních důvodů neuspěl. Podobný osud stihl i dr. Schauera, který se vrátil přes Japonsko z Ruska, a dr. Marka. O Lenfeldovi se doma vědělo, že má své názory a hrdost. Přitom se nesnažil být ani generálem, ani profesorem. Po návratu domů 20. června 1920 se brzy oženil s Růženou Ullmannovou (obr. 15) a připravoval se na povolání městského veterináře v Prostějově. Po krátké dovolené se však vrátil zpět do Ruska k likvidaci veterinární služby štábu čs. vojsk. Poté koncem léta odešel do zálohy. Po odchodu z aktivní vojenské služby, kde mu nabídli vysoké místo na ministerstvu národní obrany, nastoupil do praxe městského veterinárního lékaře v Prostějově. Záhy po nástupu do praktického života dostal v listopadu roku 1920 nabídku od rektora profesora Babáka na místo učitele a vedoucího ústavu pro hygienu masa na budované Vysoké škole zvěrolékařské v Brně (obr. 16). Výuka na této škole probíhala v prostorách Lékařské fakulty MU na Úvoze a v areálu nynější VFU Brno. Po zahájení výuky na Vysoké škole zvěrolékařské hygienu masa přednášel profesor MUDr. Jan Lukeš a profesor František Ševčík, přednosta Ústavu pro bakteriologii, zoohygienu a nauku o zvířecích nákazách. Kromě shora uvedených oborů nauky o hygieně mléka a potravinách přednášel profesor PhDr. MUDr. Jan Bečka. Tuto nabídku profesorského sboru tlumočenou rektorem Vysoké školy zvěrolékařské přijal Lenfeld s velmi milým a příjemným překvapením (obr. 17). K převzetí přednášek z hygieny masa a eventuelně dalších disciplín však požadoval, aby

[15]

nauka o hygieně masa byla přednášena s naukou o hygieně mléka – laktologií a naukou o potravinách v jediném oboru. Po nástupu na Vysokou školu zvěrolékařskou zpočátku pracoval Jan Lenfeld v provizoriu na chemickém ústavu. Zpočátku před vybudováním ústavu Koldovy anatomie probíhala výuka v prostorách Lékařské fakulty MU na Úvoze a Ústavu pro lékařskou chemii u profesora Bečky (obr. 18). Jan Lenfeld začal přednášet v lednu 1921. Ve své úvodní přednášce uveřejněné ve Věstníku – přílohy Zvěrolékařského obzoru 14, 1921 – uvedl, že si je plně vědom, že zahajuje přednášky bez náležité teoretické a praktické přípravy. Docentem hygieny potravin byl jmenován 10. prosince 1921. Prvními asistenty mu byli studenti běžného zaměření (F. Réda, pozdější voják, Startl, Rybníkář, Goetz, Jareš, Kadenský). V dalších letech se vytvořilo pevné jádro veterinárních potravinářských hygieniků (Špott, Nováček, Hökl, Klauz, Červinka, Prokůpek, Svěrák, Hudec a další). Tito Lenfeldovi žáci, příslušníci „Lenfeldovy školy“, odcházeli do praxe a s ústavem udržovali čilé styky. Rovněž od nich získával Lenfeld podněty pro výuku a další výzkum. K vysoké odborné a vědecké úrovni pracoviště přispěly rovněž studijní cesty Jana Lenfelda do Anglie, Spojených států amerických, Francie, Švédska, Holandska a dalších zemí (obr. 19, 20). Habilitoval se v roce 1921, v roce 1922 byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1931 řádným profesorem. Při své habilitaci využil poznatky dosažené při tlumení vozhřivky během první světové války a výzkumu leishmaniózy u dětí a psů. O uvedených chorobách referoval rovněž na 1. sjezdu československých zvěrolékařů v Brně konaném ve dnech 26. a 27. listopadu 1927. Sloučení jednotlivých disciplín do jednoho pracoviště bylo realizováno v roce 1932 přemístěním jednotlivých oborů do budovy Koldovy anatomie, kde se stal Jan Lenfeld přednostou jednoho z nejmodernějších pracovišť v Evropě nazvaného Ústav pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec (obr. 21). Přátelství se sovětským profesorem Děďulinem, který ve dvacátých letech Lenfelda navštívil, podpořilo jeho zájem o mikrobiologii a serologii zaměřený na saprofytickou mikroflóru ve vztahu k nakládání masa a kontrole kvality uzenářských výrobků. Byl znamenitým organizátorem při výzkumu a modernizaci ústavu. Vybavení laboratoří moderními přístroji umožnilo uplatnit ve výzkumu i praxi nové metody při hodnocení nezávadnosti kvality masa, sádla, vajec, uzenářských i mléčných výrobků. Ve své odborné práci se opíral o spolupráci s profesorem Byrdinem v SSSR, který byl po VŘSR ministrem zdravotnictví. Profesor Lenfeld ve svých projevech a článcích hodnotil příznivě revoluční změny v Rusku a připravoval půdu pro příští spolupráci na úseku veterinární medicíny. Při hodnocení dalšího vývoje však došel k závěru, který zveřejnil v roce 1922 při studiu prací prof. Děďulina: „Jak jinak mohla vypadati ruská odborná literatura poválečná a jaký zisk mohl z tohoto býti pro nás kdyby, bohužel, nebylo nám Rusko výstražným příkladem toho, jak se nemá dělati sociální revoluce.“ Kromě pedagogické a výzkumné práce navázal Jan Lenfeld po návratu domů spolupráci se sokolským hnutím. Po příchodu na školu byl členem výboru Sokola Královo Pole, dále starostou sokolské župy Dr. Jindřicha Vaníčka a členem výboru čsl. obce sokolské (obr. 22, 23, 24a, 24b, 25, 26). Byl rovněž aktivním členem spolku veterinárních mediků založeného 1. [16]

července 1919 a společně s profesorem Vackem členem výboru Kounicových studentských kolejí. Ve spolku veterinárních mediků pracoval v sekci tělovýchovné, jezdecké, filmové, zahraniční, společenské, organizující taneční večery a téměř každý rok slavnostní veterinární ples. První reprezentační ples spolku veterinárních mediků se konal podle profesora Kábrta v roce 1921 v Besedním domě v Králově Poli. Ples se konal pod záštitou celého profesorského sboru v čele s rektorem profesorem Babákem. Na tomto prvním plese účinkovala vojenská posádková hudba z Brna. Posluchači profesora Lenfelda plně respektovali. Vadil jim však poněkud strohý vojenský způsob jeho jednání, který nebyl zvlášť oblíben. V širších veterinárních kruzích byl však hodnocen velmi příznivě. Přezdívku neměl a nebyl ani objektem anekdot. Laborantem – praktikem byl dlouhá léta Hrachovina a zřízencem Břicháček. Oba vyhovovali profesoru Lenfeldovi svojí ukázněnou povahou a přesným plněním uložených úkolů. Součástí výuky hygieny potravin byla rovněž prohlídka jatečných zvířat a masa na jatkách a exkurze do potravinářských závodů. Vedoucím jatek, pozdějším ředitelem městských úředních jatek a chladíren, byl zvěrolékař Martin Žižlavský (1876-1948), který se stal se svými spolupracovníky „cvičitelem z ochoty“, vlastně tedy externím učitelem. Martin Žižlavský byl výjimečná osobnost a již dříve, v době působení jako městský zvěrolékař v Králově Poli, vypracoval řadu projektů ve městě Brně pro zpracování masa po stránce hygienické, obchodní a provozní. Byly v něm i myšlenky o exportu masa a masných výrobků z Brna. Martin Žižlavský zvelebil brněnská jatka. Za jeho vedení byla zřízena centrální výrobna ledu. Dříve se v potravinářských provozech a obchodech používal jen hygienicky závadný led těžený v řekách. Vybudoval visutou dráhu pro přepravu masa z jatek do tržnice, postavil budovu masné burzy na Masné ulici, architektonicky cenné dílo pozdějšího národního umělce Bohuslava Fuchse. Studenti veterinární medicíny nebyli na jatkách ve špatných rukou, protože Žižlavský věnoval velkou péči i úrovni svých spolupracovníků (Dostál, Špott aj.). U nich se učili i mladí vysokoškolští učitelé, kteří později jako odborní úředníci v městských službách pracovali na místech ředitelů jatek, kromě toho plnili úkoly administrativní, obchodní i technické, rozšiřovali své vzdělání v odborných kurzech, skládali zkoušky tržních komisařů, přísežných, vážných atd. K tomu patřily i styky s kruhy zpracovatelů masa, živnostníky a obchodníky (v Brně to byl Jebavý, Koláček, Potměšil atd.). V těchto kruzích se udržovala i určitá kultura výživy jen třeba tím, že si pro vlastní zpracování vybírali jen určitá zvířata, případně jejich části a věnovali řeznické a uzenářské výrobě velkou péči. Za několik let po vzniku republiky byla v Brně zřízena jateční veterinární laboratoř pro vyšetřování masa. Rozhodovalo se o ní v městské radě na základě ankety, k níž byli přizváni někteří brněnští vysokoškolští profesoři a mezi nimi byl i profesor Jan Lenfeld. Styk hygienika masa a potravin s orgány města Brna byl intenzivní a Lenfeldovy názory významně přispěly k rozhodnutí zřídit jateční laboratoř. Vysokoškolský profesor poznával problémy hygieny potravin velkého města a uplatňoval své pokrokové znalosti a zkušenosti při zlepšování její [17]

úrovně. Prvním vedoucím jateční laboratoře byl dr. Josef Dostál, který byl před zřízením laboratoře vyslán do řady evropských zemí ke studiu této činnosti. Josef Dostál byl mj. i vynikající malíř, karikaturista a vyznavač jihomoravského folklóru. Dá se předpokládat, že i profesor Lenfeld z těchto poznatků vycházel při zřizování vlastního laboratorního pracoviště. Političtí činovníci města měli blízko ke svým odborným úředníkům, Tito úředníci měli vysokou úroveň. Na úseku veterinární péče to byl vrchní magistrátní rada J. Kašpar, jemuž podléhaly ještě další městské služby – zdravotní, tržní aj. J. Kašpar byl tchánem Jana Hökla. Rodina Lenfeldova a Kašparova měly k sobě blízko bydlištěm a sokolskou činností. Vynikající veterinární hygienická služba byla v Praze. Měla starou tradici odpovídající vyspělosti velkoměsta. Pracoval zde docent Jan Böhm, muzeum a laboratoř zařídil již na počátku 20. století Matěj Prettner, který měl těsné styky s Hlavovým patologickým ústavem. Pražská veterinární základna byla pod vlivem dr. Františka Pfaffa (1875-1960), pozdějšího vedoucího veterinárního odboru ministerstva zdravotnictví a velkého bojovníka za ideje příslušnosti veterinární medicíny do resortu zdravotnictví. K růstu F. Pfaffa přispěl nepochybně Lenfeld a naopak. V době počátku Lenfeldovy hygienické a pedagogické činnosti však dr. Pfaff hygienikem v pozdějším slova smyslu ještě nebyl. Prošel terénní veterinární službou, byl ředitelem sérodiagnostického ústavu v Praze před jeho definitivním umístěním v Ivanovicích na Hané, prošel odbornou diplomatickou službou. Po první světové válce ještě publikoval kromě hygienické i z jiných oborů veterinární činnosti. Mezi přední veterinární hygieniky patřil i docent Hans Messner, narozený v roce 1867, vedoucí hygienické služby lázní Karlovy Vary. Styky Jana Lenfelda, českého vlastence a sokola, se vzdělaným německým veterinářem ze západočeského pohraničí byly přátelské. V řadě směrů oba spolupracovali a bojovali za pokrok v hygieně živočišných potravin v této zemi. Messner byl expertem ministerstva zemědělství a docentem německé lékařské fakulty a jejího zvěrolékařského ústavu, kde v té době působil světoznámý neuropatolog Hermann Dexler. Messner se v některých otázkách bakteriologie střetl s prof. P. Adrijevským, Polákem, tehdy profesorem ukrajinské fakulty Univerzity Karlovy, zřízené pro ruské emigranty. Jan Lenfeld se dobře vžil do problematiky zpracování všech živočišných potravin. Platí to o jateční a uzenářské výrobě a také o ošetření mléka, jeho zpracování, dovozu a prodeji. Ještě před zavedením státních předpisů o mléce v roce 1934 byly v okolí Brna v provozu kravíny s produkcí syrového, zaručeně zdravotně nezávadného mléka. Nakonec byly tři – v Kuřimi, Troubsku a Chrlicích a udržely se až do počátku 50. let včetně doby okupace. Přitom Vysoká škola zvěrolékařská neměla pro praktickou výuku posluchačů žádný školní zemědělský statek. Teprve v roce 1929 získala pronájmem statek v Kuřimi u Brna. Majitelem statku bylo město Brno, kterému patřil v okolí Brna rozsáhlý zemědělský a lesnický majetek. Přestože smlouva byla uzavřena na dobu 10 let, byl i v době uzavření vysokých škol veden stále jako školní statek. Po válce získala Vysoká škola zvěrolékařská v roce 1946 školní statek v Novém Dvoře u hradu Veveří a kuřimský statek byl začleněn do organizace státních statků. O získání statku v Kuřimi se zasloužili zejména profesoři Hrůza, Kučera, Lenfeld, Klobouk, Přibyl a F. [18]

Král, který byl v té době členem zastupitelstva města Brna. Významným historickým činem bylo založení „Rolnického mlékařského družstva“ v roce 1935, do kterého byl zařazen i statek v Kuřimi. Pod vedením profesora Lenfelda za přísného veterinárního dozoru se v tomto družstvu vyrábělo mimo běžných mlékařských výrobků rovněž přednostní výběrové nepasterizované syrové chlazené mléko, jehož vlastnosti byly upřesněny vládním nařízením č. 75/1934. Místnosti k provozu mlékárny byly pronajaty od školního statku. Veškeré mléko ze statku v Kuřimi sloužilo výhradně k výrobě přednostního mléka. Mlékárna v Kuřimi byla vybrána Moravskou zemědělskou radou jako školní pracoviště pro praktikanty, uchazeče do mlékárenské střední školy v Kroměříži. Koncem 50. let minulého století v důsledku onemocnění skotu brucelózou mlékárna ukončila svou činnost. Veterinární lékaři pověřeni dozorem nad těmito provozy, Křiváček, Nováček, Řezáč a Fišer, měli s touto problematikou velké zkušenosti a jejich vědomosti byly ponaučením i pro Lenfeldovo vysokoškolské pracoviště.

Podíl profesora Lenfelda na modernizaci jatek a masného průmyslu Provoz jatek, tehdy již postupně stárnoucích, nutil k zájmu o jejich výstavbu a o otázky stavební i technické vůbec. Ředitel jatek –veterinář– byl na tomto úseku vystaven těžkým tlakům z mnoha stran, musel mít vědomosti technické, musel rozumět kotelnímu hospodářství a při jednání se stavebními techniky a s orgány dozoru jim musel být kompetentním partnerem. Proto se prof. Lenfeld stýkal také se staviteli a projektanty, zejména s ing. dr. F. Kerhartem, jehož technické rysy jatek zdobily chodby ústavu ještě v době po osvobození. V Kořenově se zavedla výroba umělého střeva Naturin (Cutisin) z autolyzovaného kolagenu, odpadu z kůží s fixací formalinem. Byla to tehdy technologie světové úrovně. Jan Lenfeld měl čilý styk s doktorem Mayem, který měl v kořenovském závodě hygienický dozor a problematiku výroby dokonale ovládal. Nešlo o nic menšího než o nebezpečí výskytu antrakových spor a jejich možné proniknutí do potraviny. Od té doby se na ústavu vyšetřovaly vzorky kůží a autolyzované meziprodukty, určené pro výrobu obalu na uzenice. Výroba potravinových konzerv nutila ke zvládnutí problematiky plechových obalů, výroby plechu a jednotlivých částí obalu konzervy, používaných laků, gumového těsnění aj. V suterénu ústavu byly zřízeny dvě malé, živnostensky upravené dílny, řeznická, uzenářská a mlékařská. Z udírny vedly údajně dráty k měřicím přístrojům do pracovny vedoucího ústavu. Velká pozornost byla věnována i studiu nových trichinoskopů domácí výroby, o nichž Lenfeld se svými spolupracovníky psal. V době Lenfeldova působení se postavily nové budovy anatomie a patologie podle projektů M. Lamla a J. A. Šálka, ještě dnes překvapující mohutností a architektonickou promyšleností. [19]

Vědělo se, že po dokončení bude nad anatomií hygiena potravin, a proto prof. Lenfeld stavbu a zařizování pečlivě sledoval. Chemická laboratoř pro kjeldahlizaci je typicky potravinářská a svědčí o Lenfeldově koncepci prohloubeného chemického vyšetřování. Originální jsou kruhové průhledy dveří laboratoří, omezující rušení uvnitř pracujícího personálu otevíráním dveří. Pro potřeby ústavů anatomie a hygieny sloužila v budově umístěná porážka, nákladní výtah aj. Z cest do západních zemí pocházely náměty pro konzervaci potravin hlubokým chladem, u nás tehdy věc zcela neznámá. Lenfeld viděl v cizině velkosklady pro dlouhodobé uchování potravin, poznal jejich provoz, rozvoz a prodej potravin. Z té doby jsou Lenfeldovy práce o chlazení a mražení, věnoval se histologii potravinářských výrobků aj. (obr. 27, 28, 29). K vysoké vědecko-výzkumné aktivitě jednotlivých pracovišť na Vysoké škole zvěrolékařské přispělo rovněž nařízení ministerstva z roku 1908, přidělovat doktoráty veterinární medicíny absolventům studia po složení rigorózních zkoušek a obhájení doktorských dizertačních prací. Toto nařízení nutilo veterinární posluchače již během studia, nebo těsně po obhájení rigorózních zkoušek věnovat se výzkumné práci na některém ústavu nebo klinice, která jim umožnila po dosažení diplomu zvěrolékaře získat titul doktora veterinární medicíny. Tato praxe byla uplatňována od prvních promocí 1920-1939 a po osvobození v roce 1945 až do roku 1953. Poté byla zavedena reforma studia na vysokých školách, která tehdejší doktoráty zrušila. Na pracovišti hygieny potravin bylo zpracováno celkem 98 doktorských disertací, což představovalo téměř 10 % z celkového počtu rigorosantů Vysoké školy zvěrolékařské. U profesora Lenfelda od založení ústavu pracovalo do roku 1939 více než 30 asistentů – diplomovaných veterinárních lékařů, kteří kromě výuky zpracovávali disertační práce k získání titulu doktora veterinární medicíny. Většina asistentů však z ústavu po splnění a obhájení uložené výzkumné práce odešla, jak vyplývá z následujícího seznamu.

Asistenti u prof. Lenfelda v období 1921-1939 MVDr. František Réda      

3. 9. 1891 Velké Opatovice – 1. 1. 1976 studium ukončil na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně (28. 1. 1921) doktorát obhájil a promoval 12. 2. 1927 u prof. Lenfelda působil jen krátce po ukončení studia od 1. 2. do 31. 7. 1921 účastník 2. odboje členem 9. divize HODŽA mobilizované armády 1938, přednosta veterinární služby (mjr. vet. MVDr.)

[20]

MVDr. František Bucek    

16. 4. 1913 Hrobičany studium na VŠZ ukončil 23. 9. 1921 doktorát obhájil a promoval 8. 7. 1922 u prof. Lenfelda 1. 4. 1921-31. 7. 1922

MVDr. Vincent Doležal    

17. 4. 1897 Těšovice studium ukončil v Brně 17. 7. 1922 doktorát obhájil a promoval 23. 6. 1923 na ústavu prof. Lenfelda působil od 1. 8. 1922 do 31. 3. 1924

MVDr. Ladislav Startl    

18. 5. 1899 Velvary studia ukončil 18. 6. 1923 doktorát obhájil a promoval 9. 2. 1924 na ústavu hygieny u prof. Lenfelda působil od 1. 12. do 31. 3. 1924 O významu methody zpožděného sýření / Ladislav Startl, Brno: Vysoká škola zvěrolékařská, 1924. s. 1-15 (Klinické spisy vys. školy zvěrolék. II, 1)

MVDr. Karel Rybníkář   

18. 12. 1897 Rašovice studia ukončil 2. 11. 1922 u prof. Lenfelda působil od 1. 3. 1923 do 31. 12. 1923

MVDr. Josef Goetz     

23. 4. 1893 Kdyně studia ukončil 5. 2. 1925 doktorát obhájil a promoval 17. 6. 1925 na ústavu pracoval od 1. 1. 1924 do 31. 7. 1924 jako student ve funkci asistenta po odchodu do praxe autorem šesti odborných publikací: Bojové látky a masný průmysl, Josef Goetz, Praha, Mistrovská škola pro řezníky a uzenáře, 1938 (Plachý a spol.), 31 s. Odborná kniha o mase pro řezníky, uzenáře, obchodníky dobytkem, společenstva, ohledatele zvířat a masa, kuchaře, hostinské živnosti, potravní zřízence, úřady, odborné školy, knihovny, zemědělce, domácnosti apod., Josef [21]

Goetz, Praha VII. (Tusarova 3), MVDr. Josef Goetz, 1939 (Prota), 479 s. obr. příl. Ochrana masa před zkázou, odborná příručka pro řezníky, uzenáře, velké kuchyně a domácnosti, Josef Goetz, I. vydání, Praha, Orbis, 1944, 18 (Sbírka „Boj proti zkáze") Technologie pro 2. ročník odborných učilišť a učňovských škol, učeb. obor 1209 – uzenářka, Josef Goetz a Otakar Kolda, 1. vyd., Praha SNP, 1964 (SČT 113), 178 s. (Učebnice odb. učilišť a učňovských škol) Spoluautor: Průvodce po Ústředních jatkách hl. města Prahy, K. Vosyka a Jos. Goetz. Praha, J. Procházka, 128 s. Ústřední jatky a trh dobytčí hlavního města Prahy v Praze VII, 1895-1930 Karel Vosyka a MVDr. Jos. Goetz, Praha, nákladem města, 1930, Českoslovanská akciová tiskárna 43 s.

MVDr. František Inochovský    

6. 1. 1899 Ořechov studia ukončil 3. 4. 1924 doktorát obhájil a promoval 28. 6. 1924 na ústavu u prof. Lenfelda působil jako student od 1. 4. 1924 a dále rok po promoci do 31. 8. 1925

MVDr. Bohumil Kadenský     

6. 2. 1901 Bělá pod Bezdězem – 1978 studia ukončil a získal diplom dne 5. 6. 1924 doktorát obhájil a promoval 5. 2. 1925 na ústavu prof. Lenfelda působil necelý rok, od 1. 3. 1924 do 31. 12. 1924 po odchodu do praxe autor 2 publikací o hygieně mléka: Ochrana mléka, tuků, vajec a sýrů před zkázou, Bohumil Kadenský, I. vydání, Praha, Orbis, 1943, 78 s. Význam mlékárenského ošetření mléka, Bohumil Kadenský, Praha, Sdružení abstinentů socialistů v ČSR, 1937 (J. Šefl a spol.), 7 s.

[22]

MVDr. Leopold Neuman    

26. 4. 1893 Přívoz studoval na zvěrolékařské škole ve Vídni a studia ukončil v roce 1916 doktorát obhájil a promoval v Brně dne 28. 3. 1922 u prof. Lenfelda pracoval jako asistent od 1. 8. 1924 do 31. 12. 1924

MVDr. Božetěch Vácha   

7. 1. 1897 Brno studia ukončil 24. 6. 1925 doktorát obhájil a promoval 3. 2. 1926

MVDr. Jiří Špott         

24. 9. 1900 Radotín studia v Brně ukončil 24. 5. 1924 promoval 3. 2. 1926 na ústavu působil od 1. 9. 1925 do 30. 4. 1927 později zde působil v letech 1927/28 jako externí učitel, jako tzv. „odborný cvičitel z ochoty“ pracoval dlouhá léta na brněnských jatkách na Ústav hygieny masa často docházel i v letech padesátých byl znám i svojí působností v amatérském symfonickém orchestru v Brně (tzv. Helfertovo sdružení), kde hrál na violoncello spoluautor odborné publikace „Řeznictví a uzenářství“, MVDr. Jiří Špott, Ing. Arnošt Vostrejš, Brno, Zář 1948, 113 s.

MVDr. Erich Nováček      

Ivanovice na Hané studia v Brně ukončil 11. 3. 1925 promoval 27. 6. 1925 u prof. Lenfelda na ústavu působil od 1. 5. 1927 až do 31. 10. 1931 ve školním roce 1930/1931 působil též jako externí učitel s prof. Lenfeldem publikoval o vyšetřování masa a masných výrobků v ultrafialovém světle v Zeitschrift f. Fleisch u. Milchhygiene, 1929, 20, 387389

doc. MVDr. et RNDr. Jan Hökl   

14. 5. 1907 Brno studia ukončil 21. 5. 1930 doktorskou práci obhájil a promoval 13. 6. 1931 [23]



       

na ústavu působil už za studií jako pomocný asistent, brzy se však vypracoval na místo prvního asistenta a záhy se stal nejbližším spolupracovníkem prof. Lenfelda na ústavu působil 10 let a v roce 1938 odešel do Zlína, kde nastoupil do Biologického ústavu akciové společnosti Baťa záhy přechází do ústavu pro zkoumání potravin jako jeho vedoucí na Vysokou školu zvěrolékařskou se vrátil až po válce v roce 1945 zde navazuje na Lenfeldovo započaté dílo a realizuje řadu započatých plánů dává popud ke zřízení Výzkumného ústavu pro maso a ryby jeho dílo bylo přerušeno náhlou smrtí dne 15. 2. 1951 stal se obětí svého povolání autor četných publikací: Hygiena potravin: určeno pro posluchače vet. fak., Jan Hökl, Miroslav Dobeš, 3. vyd., Praha, SPN, 1958 (KNT 04), 167 s., Učební texty vysokých škol Hygiena mléka: Učebnice pro vet. fakulty Vys. škol zeměd., Jan Hökl, Mirko Štěpánek; Předmluva: Miroslav Dobeš, 1. vyd., Praha, SZN, 1956, Brázda, 318 s., 5 barev. obr. příl., učebnice Hygiena potravin: vysokošk. učebnice pro vet. fak. vys. škol zeměd. 2. díl, Mléko a mléčné výrobky, Jan Hökl, Mirko Štěpánek; Předml.: Zdeněk Matyáš, 1. vyd., Praha SZN, 1962, Mír 23, 427 s., barev. fot. příl., Zemědělská výroba Intravitální vlivy na jakost potravin živočišného původu: Určeno pro posl. Vys. šk. veterinární v Brně, Jan Hökl a Jan Pavlásek, 1. vyd., Praha SPN, 1952 (SČT 10), 77 s., Učební texty vysokých škol Mléko a výrobky z něho jako příčina nemocí, Jan Hökl, 1. vyd., Praha, Orbis, 1946, 138 s., 20 fotografií a 5 diagramů v textu a 1 obrazová příloha, obálku navrhl Zdeněk Binko Praktická cvičení v hygieně potravin: Určeno pro posluchače fak. vet., Jan Hökl a Josef Svoboda, 1. vyd., Praha, SPN, 1953, Praž. tisk. 06, 220 s., Učební texty vysokých škol O změnách na mase naloženém přímo do láku silné koncentrace = Les modifications de la viande après la salaison directe dans une saumure forte MVDr. Jan Hökl a MVC. Josef Moravec, Brno Vysoká škola zvěrolékařská, 1936 (Novina). 31-60, Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské; sv. XIII. 2., 3 Postup při prohlídce jatečných zvířat a masa na jatkách: Určeno pro posluchače veterinární fak., Jan Hökl, 2. vyd., Praha, SPN, 1953 (Praž. tisk. 06), 82 s., obr. příl., Učební texty vysokých škol [24]

Přeprava jatečních zvířat a jakost masa: Jan Hökl, Praha, nákl. Vl., 1951 (Středoč. tisk., n.p., záv. 06) Příspěvek ke studiu vlivu únavy na koncentraci vodíkových iontů svalstva králíků = Contribution à l'étude de l'influence de la fatigue sur la concentration des ions d'hydrogène dans la musculature des lapins: Jan Hökl, Brno, Vysoká škola zvěrolékařská, 1931 (Novina), 326 s., (Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, Brno, svazek VIII. 7. 1930-31 Škody na mase a živočišných surovinách při zpracování zvířat na jatkách: J. Hökl, Z. Matyáš, 2. upr. vyd., Praha, Průmyslové vyd., 1952, 304 s., 94 obr., 13 diagr., 14 tab., (Knižnice potravinářského průmyslu), přehl. lit., věcný rejstřík Technologie a hygiena střev = Technologie et hygiene des intestins: Jan Hökl, Brno, Vysoká škola zvěrolékařská, 1938 (Novina), 299 s., (Spisy Vysoké školy zvěrolékařské, sv. XV. 3., 6 Technologie potravin: Určeno pro posl. Vys. školy veterinární v Brně, Jan Hökl, Miroslav Dobeš, 1. vyd., Praha, SPN, 1952 (Středoč. tisk., n.p., záv. 10), 115 s. (Učební texty vysokých škol) Spoluautor: Dělení hovězího masa : Určeno zaměstnancům masného prům. jako doškolovací pomůcka, učeb. pomůcka pro výchovu kontrolních orgánů a zaměstnanců st. a druž. maloobchodu, Jan Kolda, Jan Hökl, Rudolf Böhm, 1. vyd., Praha, SNTL, 1953 (Brno: Brněnské knihtisk. 3), 47 s. (Řada potravinářské literatury) Dělení telecího masa: problém výzkumného plánu výživy 19.07.07, J. Kolda, Jan Hökl, vyd. 1., Praha: Tiskové podniky Ústředního svazu čs. průmyslu, 1948, 54 s. (Knihovna průmyslu výživy, sv. 4, z Ústavu pro srovnávací anatomii domácích zvířat a z Ústavu pro hygienu a technologii potravin, Vysoké školy veterinární v Brně) Dělení vepřového masa: problém výzkumného plánu výživy: Jan Kolda, J. Hökl, 1. vyd., Praha, Tiskové podniky - Průmyslová služba, 1950, 27 s., obr. příl. (Knihovna průmyslu výživy; sv. 18) Masové konservy: určeno techn. kádrům, dělníkům konservárenského prům., laboratorním pracovníkům a vet. lékařům: Učeb. pomůcka záv. škol práce, učňovských škol a Vysoké školy potravinářské technologie, J. Lát, J. Hökl, 1. vyd., Praha, SNTL, 1954 (Mladá fronta). 419 s. (Řada potravinářské literatury)

[25]

O dusitanových směsech = (Une étude des mélanges à nitrit), Jan Lenfeld a asist. Jan Hökl, z ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec, Brno Vysoká škola zvěrolékařská, 1936 (Novina). s. 95-153 (Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, sv. XIII. 6-7) Potraviny a chemické bojové látky = (Les denrées alimentaires et les gaz de combat), Jan Lenfeld a Jan Hökl, Brno Vysoká škola zvěrolékařská, 1939 (Novina), s. 33-109 (Spisy Vysoké školy zvěrolékařské, Brno; sv. XVI. 3., 4)

MVDr. Antonín Klaus    

9. 5. 1906 Mrač studia ukončil 18. 5. 1931 promoval 18. 6. 1932 u prof. Lenfelda působil od 1. 7. 1931 do 31. 12. 1932

MVDr. František Červinka     

16. 7. 1904 Rašovice studia ukončil 17. 10. 1928 promoval 9. 2. 1929 u prof. Lenfelda působil od 1. 4. 1933 do 31. 3. 1936 v době svého působení na ústavu publikoval jak ve spolupráci s prof. Lenfeldem, tak i s doc. Höklem (Ztráty u jatečných zvířat, Méněcennost mléka při abnormálně zvýšené dojivosti krav)

MVDr. Josef Ritter    

8. 7. 1905 Bojkovice studia ukončil 10. 5. 1933 promoval 17. 6. 1933 na ústavu u prof. Lenfelda působil od 1. 1. 1934 do 30. 6. 1934

MVDr. Kamil Prokůpek     

27. 2. 1908 Nymburk studia ukončil 31. 1. 1934 promoval 9. 6. 1934 na ústavu u prof. Lenfelda působil od 1. 3. 1934 do 15. 7. 1934 vydal řadu publikací s doc. Höklem, především až ve 40. letech (za války a po ní)

[26]

MVDr. Georgij Jakovlevič Petrov     

23. 8. 1899 Stanice Kyslakovskaja (Rusko) studia v Brně ukončil 13. 12. 1933 promoval 10. 2. 1934 u prof. Lenfelda působil od 1. 3. 1934 do 28. 2. 1936, pracoval zde jako asistent volontér s prof. Lenfeldem a dalšími kolegy (Červinka, Doležal, Hökl) publikoval o účincích desinfekčních prostředků

MVDr. Josef Jílek    

23. 11. 1908 Polička studia ukončil 4. 5. 1932 promoval 4. 2. 1933 u prof. Lenfelda působil od 1. 4. 1934 do 31. 7. 1934

MVDr. Ferdinand Procházka     

21. 7. 1908 Praha studia v Brně ukončil 29. 3. 1933 promoval 10. 2. 1934 u prof. Lenfelda působil od 1. 10. 1934 do 30. 8. 1935 Spoluautor: Základy veterinární mikrobiologie, parazitologie, epizootologie: Učeb. text pro stř. zeměd. techn. školy oboru veterinárního, Dobromila Stejskalová, Josef Janda, Ferdinand Procházka, předml.: Juliana Sokolová, 1. vyd.,Praha, SZN, 1975 (Mír 3). 204 s. (Živočišná výroba)

MVDr. Josef Hejcman    

7. 7. 1910 Probluz studia ukončil na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně 19. 6. 1934 promoval 8. 2. 1936 u prof. Lenfelda působil od 15. 10. 1934 do 15. 3. 1935

MVDr. Jan Doležal     

24. 3. 1909 Havlíčkův Brod studia ukončil 2. 5. 1934 promoval 9. 6. 1934 na Ústavu hygieny u prof. Lenfelda působil od 1. 1. 1935 do 8. 4. 1935 publikoval s prof. Lenfeldem a dalšími spolupracovníky (Petrov, Červinka, Hökl) o účinnosti dezinfekčních prostředků (Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, 1935, 12, 213-276) [27]

MVDr. Antonín Svěrák    

13. 11. 1909 Kutná Hora studia ukončil 8. 5. 1935 promoval 8. 2. 1936 na ústavu u prof. Lenfelda působil od 8. 5. 1935 do 8. 6. 1936

MVDr. Imrich Hudec     

27. 5. 1910 Nitra studia ukončil 26. 3. 1933 promoval 17. 6. 1933 na ústavu pracoval od 1. 1. 1936 do 31. 5. 1938 spolu s prof. Lenfeldem publikoval příspěvek k diagnostice zárodků otravy masem (Zvěrolékařský obzor 1937, 30, 121-128)

MVDr. Jiří Infeld    

18. 4. 1911 Slatiňany studia ukončil 11. 12. 1935 promoval 6. 2. 1936 u prof. Lenfelda působil od 1. 1. 1936 do 31. 12. 1936

MVDr. Vojtěch Karhánek    

1. 1. 1907 Prostějov studia ukončil 14. 12. 1938 promoval 5. 2. 1938 na ústavu u prof. Lenfelda působil od 15. 12. 1936 do 31. 12. 1936

MVDr. Jaromír Jeřábek    

22. 8. 1910 Zastávka u Brna studia ukončil 2. 4. 1935 promoval 10. 2. 1937 na ústavu u profesora Lenfelda působil jen krátce od 1. 1. 1937 do 28. 2. 1937, odešel záhy po promoci

MVDr. Ladislav Fiala   

12. 9. 1914 Kostelec na Hané studia ukončil 25. 6. 1938 promoval 17. 6. 1939, tedy již po smrti prof. Lenfelda [28]



na ústavu působil od 1. 6. 1938 až do 30. 9. 1942, tedy v době, kdy ústav vedl doc. Harnach a později prof. Macek

MVDr. Vladimír Rewallo    

13. 1. 1912 Kláštor pod Znievom studia ukončil 16. 6. 1936 promoval 11. 6. 1938 na ústav k prof. Lenfeldovi nastoupil 1. 12. 1938 a působil zde do 28. 2. 1939

MVDr. Jan Wirth    

23. 2. 1911 Dolní Lipová studia ukončil 23. 4. 1936 promoval 20. 6. 1936 na ústav nastoupil ještě za života prof. Lenfelda dne 1. 3. 1939 a působil zde až do 30. 11. 1942, to již ústav vedl prof. Macek

V pracích ústavu profesora Lenfelda je mnoho prací zaměřeno zejména na technologii potravin. Objevné byly práce zaměřené na stanovení pH ve svalech různých zvířat ve vztahu k únavě a po poražení. V období zvýšeného nebezpečí republiky se výzkum zaměřil rovněž na působení chemických bojových látek na organismus. Z počtu a zaměření doktorských dizertačních prací lze usoudit, že uvedená aktivita na ústavech znamenala významný přínos vědecké činnosti na Vysoké škole zvěrolékařské. Profesor Jan Lenfeld měl vřelý vztah ke Slovensku, kterému pomáhal budovat veterinární hygienickou službu. Podíl prof. Lenfelda na rozvoji veterinární hygieny na Slovensku vyplývá z následujícího příspěvku Dr. Jána Feješe a Dr. Jozefa Pokorného z Muzea historie veterinární medicíny pri Inštitúte vzdelávania veterinárnych lekárov v Košiciach.

Podíl profesora Lenfelda na rozvoji veterinární hygieny na Slovensku Po skončení prvej svetovej vojny v roku 1918 vznikli na troskách rakúsko-uhorskej monarchie viaceré nové štáty, medzi nimi 28. októbra 1918 aj Československá republika. Táto významná historická udalosť ovplyvnila aj zverolekársku službu, obzvlášť jej slovenskú časť, ktorá bola do roku 1918 súčasťou uhorského zverolekárstva riadeného z Budapešti cez Ministerstvo orby, a to jeho príkazmi, obežníkmi a zverolekárskymi zákonmi. Netreba zabudnúť, že úradnou rečou v uhorskom štáte vrátane Slovenska bola maďarčina. V uhorskom štáte, súčasťou ktorého bolo aj Slovensko, do veterinárnej medicíny patril aj hygienický dozor nad výrobou a spracovaním potravín a surovín živočíšneho pôvodu, zber [29]

a spracovávanie tiel uhynutých zvierat, ochrana územia štátu pred zavlečením infekčných a parazitárnych chorôb pri dovoze zvierat, potravín, surovín a krmív živočíšneho a rastlinného pôvodu. Rovnako to bolo aj v českom kráľovstve, avšak vývoj tejto veterinárnej činnosti v Uhorsku, riadenej Ministerstvom orby v Budapešti bol iný, ako tomu bolo v západnej časti monarchie, v ktorej bola veterinárna činnosť riadená z Prahy a z Viedne. V roku 1900 Ministerstvo orby v Budapešti vydalo zákonný článok č. 17/1900 a z neho vychádzajúce nariadenie z 29. 11. 1900, ktorými boli poštátnené niektoré zložky zverolekárskej služby a ktoré ustanovili štátnych veterinárnych inšpektorov s úlohou zabezpečovať veterinárnu činnosť. Toto nariadenie bolo doplňované ďalšími predpismi, ktoré sa týkali aj veterinárneho hygienického dozoru. Zverolekársku prax podľa článku 7 zákona z roku 1888 mohol vykonávať len zverolekár absolvent Kráľovského uhorského zverolekárskeho učilišťa v Budapešti.

Situácia vo veterinárskej službe v roku 1918 na Slovensku Prvé písomné doklady o hygienickej starostlivosti na území dnešného Slovenska pochádzajú z roku 1376, keď mestská rada Bratislavy vydala nariadenie o kontrole pri predaji mäsa a o kontrole hovädzieho dobytka určeného na porážku. Podľa údajov z roku 1910 pôsobilo v slovenských župách 207 zverolekárov, z ktorých len jeden sa hlásil k slovenskému materinskému jazyku. V roku 1921 podľa údajov BÖHMA (1966) a NOVOTNÉHO (1968) (cituje JANTOŠOVIČ, 2000), bolo v českých krajinách 748 zverolekárov, kým na Slovensku len 181. Podľa STICHA (1923) (cituje JANTOŠOVIČ, 2000) bolo na Slovensku len 109 štátnych zverolekárov, z toho bolo 39 Slovákov, 23 Maďarov, 4 Nemci, 41 Čechov (prišli na Slovensko na výpomoc po roku 1918) a dvaja inej národnosti. Ešte aj v roku 1930 na Slovensku pôsobilo len 204 zverolekárov, z ktorých bolo 88 štátnych, 77 súkromných a 39 mestských. Mestskí zverolekári vykonávali veterinárny hygienický dozor v mestských bitúnkoch a tržniciach. Podmienkou pre prijatie zverolekárov do štátnej služby na Slovensku po roku 1918 bola schopnosť vykonávať korešpondenciu v úradnom slovenskom jazyku. Z tohto dôvodu väčšina zverolekárov maďarskej, nemeckej a inej neslovenskej národnosti opustila územie Slovenska. Následkom toho vyvstala akútna potreba posilniť zverolekársku službu na Slovensku vhodnými zverolekármi z Čiech a Moravy. Išlo hlavne o nutnosť neodkladne riešiť nepriaznivú nákazovú situáciu v chovoch zvierat po prvej svetovej vojne na Slovensku, budovať novú organizáciu slovenskej zverolekárskej služby pre podmienky nového štátu, vrátane veterinárnej hygieny, preorganizovať chov koní pre potreby čs. armády, poľnohospodárstva a iných zložiek národného hospodárstva na Slovensku. Chov koní na Slovensku bol značne poškodený a deštruovaný vojnovými udalosťami a účelovým odsunom cenného plemenného materiálu z územia Slovenska do Maďarska ešte pred vznikom ČSR.

[30]

Výpomoc českých veterinárov Slovensku Už v roku 1919 vyslalo Ministerstvo zemědělství v Prahe na Slovensko na dobu neurčitú troch vrchných štátnych zverolekárov, aby sa ujali funkcií župných úradných zverolekárov a aby pomohli prispôsobovať uhorské veterinárske predpisy novým čs. podmienkam. Boli to zverolekári Antonín Hrůza z Domažlíc, Vincent Řádek z Rokycian a Josef Novák z Kutnej Hory (JANTOŠOVIČ, FRIED, POKORNÝ, 2000). Ešte v roku 1919 prišlo na Slovensko z Čiech ďalších 16 zverolekárov, ktorí pomohli naplniť predovšetkým funkcie okresných úradných zverolekárov. Väčšina z nich sa po krátkej dobe vrátila do usporiadanejších pomerov v Čechách. Významnejšie k organizovaniu novej veterinárskej služby na Slovensku prispel Med.vet. Rajmund Poštolka (1875–1945), ktorý riadil veterinársku službu na Slovensku od roku 1919 do roku 1934. Vypracoval nové smernice pre tlmenie nákazlivých chorôb zvierat (slintačka a krívačka, červienka a mor prasiat, cholera hydiny a iné nákazy). Vychoval rad mladých úradných veterinárov a v roku 1922 sa zaslúžil o ochranu územia Slovenska pred zavlečením moru hovädzieho dobytka z Poľska. Za tento odborný úspech dostal pochvalné uznanie od vlády ČSR, vôbec prvé uznanie tohto druhu na Slovensku (FRIED, ŠINDLÁŘ, 1981). Med.vet. H. Děrda sa stal okresným úradným zverolekárom v Michalovciach. Overoval v terénnom pokuse intradermálnu vakcínu proti antraxu hovädzieho dobytka vyrobenú v Ivanoviciach na Hanej a pomohol utlmiť antrax v regióne, na Slovensku a aj v celom čs. štáte (FEJEŠ, 2001). Vyznamnú úlohu v preorganizovaní chovu koní na Slovensku mali veterinári z Čiech Med. vet. František Ludvík (1876-1934), MVDr. Jan Lukas (1886-1978), MVDr. Jan Zbořil (1894-1965) a MVDr. Josef Veselý (1886-1960), ktorí riadili žrebčín v Topoľčiankach a žrebčínce v Nitre a Prešove, ako aj MVDr. Július Pernička (1894-1980), zakladateľ a dlhoročný riaditeľ vojenského žrebčína v Motešiciach. MVDr. Josef Veselý sa v roku 1923 stal inšpektorom chovu koní na Slovensku a prednostom zemedelskej rady pre Slovensko. Vydal knižné publikácie Chov koní na Slovensku (1921), Náš teplokrvník (1925), Prenosné choroby zvieracie (1927), Slovenský koniar (1929), Základy plemenitby hospodárskych zvierat (1938), Zverolekár pre roľníka (1938, vyšla aj v maďarčine) a mnohé ďalšie (HÖRMANN, ŽIKAVSKÝ, LANDAU, 1957; FEJEŠ, 2001).

[31]

Stav veterinárnej hygieny na Slovensku Veterinárnou hygienou na Slovensku po roku 1918 sa zaoberalo len niekoľko desiatok zverolekárov. Boli to tzv. mestskí zverolekári, ktorí v malých mestských bitúnkoch vykonávali popri svojej súkromnej zverolekárskej praxi aj veterinárne hygienické prehliadky odporazených zvierat súkromných mäsiarov a údenárov. Okrem toho vykonávali veterinárnu hygienickú kontrolu v tržniciach, kde sa predávali aj potraviny živočíšneho pôvodu. Takúto odbornú službu poskytovali na základe zmluvných dohôd s mestskými a obecnými úradmi. Len vo väčších mestách (Bratislava, Košice, Žilina, Trnava a ďalšie) veterinárna hygiena a kontrola potravín živočíšneho pôvodu bola plným a jediným zamestnaním zverolekára. Mestské bitúnky boli v tom čase jednoduché stavby, pomerne zastaralé a v zlom stave. Situácia sa v tomto smere začala zlepšovať po roku 1919, keď sa ústrednou postavou vo veterinárnej hygiene na Slovensku stal Med.vet. Pavol Opluštil, ktorý vyštudoval veterinárnu medicínu ešte na Vysokej škole zverolekárskej v Budapešti. Titul veterinárneho lekára získal 17. júna 1919. Do novovzniknutej ČSR prišiel ako rodák z obce Dlhá pri Trnave a zamestnal sa ako mestský zverolekár v Bratislave. Magistrát mesta Bratislavy ho ustanovil do funkcie riaditeľa a veterinárneho hygienika na mestskom verejnom bitúnku v Bratislave. Aj tento vyše storočný bitúnok bol pomerne schátralý (FEJEŠ, 2002). Med.vet. P. Opluštil bol zároveň poverený funkciou prednostu zverozdravotného oddelenia mesta Bratislavy. Stal sa ústrednou postavou slovenskej veterinárnej hygieny, a to aj z dôvodov, že nadviazal spoluprácu s veterinárnym oddelením Krajinského úradu pre Slovensko v Bratislave, ktorého vedúcim bol Med.vet. Rajmund Poštolka. Opluštil bol aj členom predstavenstva Komory čs. zverolekárov v Prahe, zastupoval slovenských členov Komory a bol aj aktívnym členom slovenských žúp v stavovskom spolku Ústrednej jednoty čs. zverolekárov. Pri svojej odbornej činnosti veterinárneho hygienika bol činný aj v ďalších svojich aktivitách, ako boli najmä výstavba nového mestského bitúnku v Bratislave v rokoch 1925-28, zriaďovanie vôbec prvého veterinárneho laboratória na Slovensku, a to veterinárno-hygienického mikrobiologického laboratória pre vyšetrovanie mäsa v novom bitúnku v Bratislave a zavedenie trichinoskopie pri porážkovej hale pre ošípané v roku 1928. Veterinárny magistrátny radca P. Opluštil už po roku 1920 nadviazal úzku spoluprácu s prof. MVDr. Jánom Lenfeldom, vedúcim Ústavu hygieny a technológie potravín Vysokej školy zverolekárskej v Brne. Konzultoval s ním odborné problémy slovenskej a bratislavskej veterinárnej hygieny a zabezpečil takto vplyv prof. MVDr. Jána Lenfelda na rozvoj veterinárnej hygieny nielen v Bratislave, ale prakticky na celom Slovensku, pretože vývoj veterinárnej hygieny v Bratislave sa stal vzorom pre aktivity a rozvoj aj v iných slovenských regiónoch a hlavne v mestách – výstavba a modernizácia nových bitúnkov v Žiline a Košiciach, prijímanie nových zverolekárov do profesie veterinárny hygienik a pod. (FEJEŠ, 2002). Úzka spolupráca Med.vet. P. Opluštila s prof. MVDr. J. Lenfeldom sa prejavila aj spracovaním a predložením dizertačnej práce P. Opluštila na tému „Hodnotenie strát pri porážaní [32]

zdravého hovädzieho dobytka a teliat domáceho pôvodu“. Med.vet. P. Opluštil túto dizertačnú prácu spracoval u prof. MVDr. Lenfelda na Ústave hygieny a technológie potravín Vysokej školy zverolekárskej v Brne a na základe obhájenia tejto dizertačnej práce bol Opluštil 10. 2. 1934 promovaný na doktora veterinárnej medicíny (ŠINDLÁŘ, 2001). Úzka spolupráca a významný odborný vplyv prof. MVDr. J. Lenfelda smerom na veterinárne hygienické pomery na Slovensku sa prejavili pri ďalšej významnej aktivite MVDr. Opluštila, a to pri výstavbe vôbec prvého veterinárneho ústavu na Slovensku – Ústavu mesta Bratislavy pre skúmanie potravín živočíšneho pôvodu. Tento ústav bol po niekoľkoročnej výstavbe slávnostne otvorený 6. decembra 1936. Vzácny a čestný hosť prof. MVDr. Ján Lenfeld pri svojom prejave medzi iným povedal: Dnes slávnostne otvárame nový moderný ústav, ktorý má byť nielen kontrolou, ale aj poradňou a výskumnou ustanovizňou. Je potešiteľné, že práve v Bratislave, ktorá je iniciatívna v tomto smere a dáva tak dobrý príklad iným mestám v ČSR. Bratislava vybudovala nový potravinársky ústav, kde vedľa zverolekára-bakteriológa bude pracovať aj bakteriológ-lekár a chemik, teda všetko odborníci, ktorí majú do činenia s kontrolou potravín. Svojim prejavom prof. MVDr. Lenfeld ocenil pracovné úsilie MVDr. Opluštila, ale aj modernizáciu a zdokonalenie veterinárnej hygieny potravín nielen v hlavnom meste Bratislave, ale s pozitívnym dopadom na celé Slovensko. Na tomto veterinárno-hygienickom ústave aj zásluhou konzultácií s prof. MVDr. Lenfeldom boli na vtedajšie obdobie (1936) vytvorené veľkolepé podmienky laboratórnej kontroly potravín živočíšneho pôvodu nielen pre Bratislavu, ale aj pre iné regióny Slovenska. Na ústave boli otvorené nasledovné laboratóriá: laboratórium mikrobiologické, laboratórium chemické, laboratórium pre vyšetrovanie mäsa a mäsových výrobkov, laboratórium pre vyšetrovanie mlieka a mliečnych výrobkov a laboratórium pre vyšetrovanie iných potravín (voda, vajcia, zmrzlina a iné potraviny). Popri tomto veterinárno-hygienickom ústave bola vybudovaná osobitná budova pre odchov pokusných zvierat (PLEVA a kol., 1969; FEJEŠ, 2002). Ústav mesta Bratislavy pre skúmanie potravín živočíšneho pôvodu bol postavený na Miletičovej ulici č. 9 v Bratislave a jeho riaditeľom sa stal MVDr. P. Opluštil. Ústav mal sedem systemizovaných miest pre zverolekárov, jedno miesto pre lekára-bakteriológa, dve miesta pre chemikov s potravinárskou špecializáciou a niekoľko miest pre laboratórny a pomocný personál. MVDr. Opluštil ako riaditeľ ústavu sa snažil obsadiť posty vedúcich jednotlivých laboratórií schopnými odborníkmi, čo v tom čase nebol jednoduchý problém. Pravdepodobne aj s pomocou prof. MVDr. Lenfelda sa na post vedúceho mikrobiologického laboratória ústavu podarilo získať významného mikrobiológa MVDr. Antonína Klauza, ktorý bol v tom čase v Čechách významným špecialistom v tejto odbornosti. MVDr. Klauz sa zaslúžil o vybudovanie vysoko kvalitného bakteriologického oddelenia ústavu v Bratislave. Po rozpade ČSR v roku 1939 musel opustiť Slovensko a vrátil sa do Prahy. V rokoch 1951-58 bol prvým riaditeľom Ústředního státního veterinárního ústavu v Prahe. Zomrel v Prahe v roku 1986. [33]

Výchova mladých slovenských veterinárov hygienikov Veľmi významnou a základnou pomocou prof. MVDr. Jána Lenfelda pre rozvoj veterinárnej hygieny na Slovensku po roku 1920 bola výchova mladých veterinárov na Slovensku, ktorí získali odbornosť aj vo veterinárnej hygiene a mohli zabezpečovať jej ďalší rozvoj na celom Slovensku. Významnou osobnosťou v slovenskej veterinárnej hygiene sa stal MVDr. Imrich Hudec, odchovanec a blízky spolupracovník prof. MVDr. Lenfelda. MVDr. Imrich Hudec sa narodil 27. 5. 1910 v Nitre. Po maturite na gymnáziu v roku 1928 začal študovať na Vysokej škole zverolekárskej v Brne. Štúdium veterinárnej medicíny ukončil 26. 3. 1933 a 17. 6. 1933 promoval na doktora veterinárnej medicíny po obhájení dizertácie „Porovnávajúce štúdium o hodnote bežne používaných dezinfekčných prostriedkov vo vodnatom a bielkovinnom prostredí“. Dizertačnou prácou Hudec prispel k riešeniu dezinfekcie prostredia hlavne bitúnkov, mliekarní a iných spracovateľských závodov potravín živočíšneho pôvodu. Po absolvovaní dvojročnej základnej vojenskej služby sa MVDr. Hudec vrátil do Brna na Vysokú školu zverolekársku a stal sa odborným asistentom na Ústave fyziológie zvierat. Pretože počas vysokoškolského štúdia u neho prof. MVDr. Lenfeld vzbudil veľký záujem o veterinárnu hygienu, MVDr. Hudec sa od 1. 1. 1936 stal jeho odborným asistentom. Ako blízky spolupracovník prof. MVDr. Lenfelda získal bohaté odborné skúsenosti z problematiky veterinárnej hygieny. Táto problematika sa stala jeho životnou profesiou a vďaka aj prof. MVDr. Lenfeldovi patril MVDr. Imrich Hudec počas svojho aktívneho života medzi popredných slovenských veterinárnych hygienikov. Bol rozhodujúcou odbornou osobnosťou slovenskej veterinárnej hygieny s veľkým vplyvom na jej ďalší rozvoj. V roku 1938 MVDr. Hudec odišiel z politických dôvodov z Brna do Bratislavy, kde pôsobil na Ústave mesta Bratislavy pre skúmanie potravín živočíšneho pôvodu a neskoršie založil a viedol oddelenie veterinárnej hygieny na Štátnom veterinárnom a diagnostickom ústave v Bratislave. MVDr. Imrich Hudec bol dôstojným žiakom svojho učiteľa prof. MVDr. Jána Lenfelda. Bol známy nielen doma, ale aj v zahraničí a bol uznávaným odborníkom aj predstaviteľmi humánnej medicíny. Jeho odbornosť vysoko hodnotil aj prof. MVDr. Lenfeld pokladajúc ho za jedného zo svojich nasledovníkov. Už po smrti svojho učiteľa prof. MVDr. Jána Lenfelda bol MVDr. Imrich Hudec ocenený mnohými oceneniami z Alma mater (JANTOŠOVIČ, FRIED, POKORNÝ, 2000).

Vplyv MVDr. Lenfelda cez Slovenskú župu Ústrednej jednoty čs. zverolekárov Prof. MVDr. Ján Lenfeld využíval svoj pozitívny odborný vplyv na rozvoj veterinárnej hygieny na Slovensku aj prostredníctvom stavovského spolku Ústrednej jednoty čs. zverolekárov, ktorá združovala štátnych, súkromných, vojenských a iných zverolekárov v ČSR a dbala o ich odborný, ekonomický a spoločenský rozvoj. O vplyve prof. MVDr. Jána Lenfelda na rozvoj slovenskej veterinárnej hygieny svedčí aj valné zhromaždenie Slovenskej župy Ústrednej jednoty čs. zverolekárov, ktoré sa konalo dňa 8. [34]

marca 1931 v zasadacej sieni Obchodnej komory v Bratislave. Zúčastnili sa na ňom zverolekári zo Slovenska členovia Slovenskej župy spolku, pod vedením MVDr. Stanislava Daneka, miestopredsedu Ústrednej jednoty čs. zverolekárov, ktorý bol okresným zverolekárom v Nových Zámkoch. MVDr. Danek privítal členov Jednoty zo Slovenska a vzácnych hostí – prof. MVDr. Jána Lenfelda a odborového radcu z Ministerstva zemědelství v Prahe MVDr. A. Trinksa. Zároveň oznámil, že svoju neúčasť na valnom zhromaždení pre iné služobné povinnosti ospravedlnili vládny radca MVDr. Moural a prezident Zverolekárskej komory MVDr. Kytlica. Hlavným úvodným bodom programu bola prednáška prof. MVDr. Jána Lenfelda na tému „O spolupráci zverolekárov pri kontrole kvality a hygieny mlieka“. V prednáške prof. MVDr. Lenfeld poukázal na potrebu deľby práce s inými odbornými a výrobnými zložkami pri výrobe a hygienickej kontrole mlieka, ale zároveň zdôraznil, že zverolekársky stav je na základe svojho odborného vysokoškolského vzdelania najpovolanejší vykonávať hygienickú a zdravotnú kontrolu mlieka pri jeho výrobe, pri spracovaní do mliečnych výrobkov a pri predaji. Zdôraznil tiež, že je veľmi potrebné, aby si zverolekári toto právo a povinnosť pred verejnosťou obhájili (SIKORA, POŠTOLKA, 1931). Po prednáške prof. MVDr. Lenfelda sa vyvinula živá diskusia so záverom zástupcu Ministerstva zemědelství v Prahe a odborového radcu MVDr. Trinksa, že na základe doporučenia a odbornej aktivity prof. MVDr. Lenfelda budú organizované kurzy zverolekárov z oboru hygieny mlieka a mäsa, ktoré budú prebiehať aj na Slovensku za aktívnej účasti prof. MVDr. Lenfelda. Aj týmto spôsobom prispieval prof. MVDr. Ján Lenfeld k rozvoju veterinárnej hygieny na Slovensku a k jej jednotnému vývoju v celom čs. štáte. Na záver nášho príspevku je možné konštatovať, že prof. MVDr. Ján Lenfeld v rokoch pôsobenia vo funkcii prednostu Ústavu veterinárnej hygieny a technológie potravín živočíšneho pôvodu v rokoch 1920 až 1939 mal mimoriadne pozitívny vplyv na rozvoj veterinárnej hygieny na Slovensku. Zaslúžil sa o jej odborný rast a vývoj a o jej včlenenie do celoštátnej československej veterinárnej hygieny. Jeho vplyv sa presadzoval hlavne vysokoodbornou spoluprácou a poradensko-konzultačnou činnosťou s vtedajšími predstaviteľmi veterinárnej hygieny na Slovensku – s magistrátnym veterinárnym radcom MVDr. Pavlom Opuštilom, so svojim odborným asistentom a žiakom MVDr. Imrichom Hudecom a s ďalšími slovenskými veterinárnymi hygienikmi. Prof. MVDr. Ján Lenfeld významne prispel k rozvoju veterinárnej hygieny na Slovensku aj výchovou mladých slovenských veterinárnych hygienikov z radov veterinárnych medikov zo Slovenska, ktorí sa po štúdiu veterinárnej medicíny na Vysokej škole zverolekárskej v Brne vracali na Slovensko a boli zárukou rozvoja slovenského veterinárstva, vrátane veterinárnej hygieny potravín živočíšneho pôvodu. Tolik slovenští autoři.

[35]

Popularizační činnost profesora Lenfelda V Lenfeldově činnosti byl výrazný podíl přednášek pro veterinární lékaře a odborníky jiného zaměření, konaných na brněnském ústavu nebo mimo něj, někdy ve spolupráci s jinými pracovišti (obr. 30, 31). Konaly se hlavně ve 30. letech, jsou mezi nimi praktické kurzy pro jateční zvěrolékaře, potravinářské seminární rozpravy se konaly od roku 1937, pokračovaly i v době Lenfeldovy choroby. Touto formou bylo možné urychleně předávat výsledky výzkumu do praxe a zpětně získávat inspiraci pro vědecko-výzkumnou práci. Jejich konání přerušilo až uzavření vysokých škol okupanty po Lenfeldově smrti. Po osvobození v nich pokračoval Jan Hökl a rozšířil je o kurzy pro pracovníky potravinářských závodů. Byl to jedinečný prostředek vzájemné výměny vědomostí a zkušeností. Mezníkem v organizaci těchto konferencí byl rok 1967, kdy Katedra hygieny a technologie potravin, Výzkumný ústav pro maso a ryby a Kabinet dějin veterinárního lékařství při příležitosti nedožitých 60. narozenin docenta Hökla uspořádaly symposium o hygieně potravin nazvané „Lenfeldovy a Höklovy dny“. Na organizaci uvedených hygienických konferencí se podíleli převážně pracovníci katedry Dobeš, Matyáš, Holec, Zatočil, Pažout, Hejlová, Lukášová, Kozák a další. Na těchto téměř každoročních mezinárodních setkáních si účastníci předávali poznatky zaměřené na hygienu a technologii potravin včetně legislativy. Prof. Lenfeld dal směr oboru technologie živočišných potravin. K realizaci jeho myšlenek docházelo i po jeho smrti a po obnovení provozu vysokých škol po osvobození v roce 1945. Prakticky po návratu Jana Hökla ze zlínského pobytu zpět na školu. Tehdy se změnil název ústavu, za Lenfelda Ústav pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec, za Hökla Ústav hygieny a technologie potravin. Přednášky se rozdělily, odděleně se konaly i zkoušky. V technologii byla zařazena i tržní kontrola potravin. Svou historii má i specializace potravinářů (v 50. letech a od roku 1981). Neméně významná byla Lenfeldova činnost popularizační. Kladně se o ní vyjadřoval i anatom prof. Kolda, který tvrdil, že popularizace je dobrá, musí se ale umět. Patří sem seriál přednášek o potravinách a jejich úpravě v brněnském Radiožurnálu ve 30. letech (Lenfeld, Červinka, Hökl), které byly také tištěny. Jan Lenfeld řídil také zvěrolékařskou rubriku v deníku A-Zet. Deník patřil do koncernu Melantrich, měl redakci v Brně a v Bratislavě a byl oboujazyčný. Lenfeldovy odpovědi na dotazy se týkaly širší veterinární medicíny a převládala v nich problematika klinická. Jako vždy i takto přicházely od laiků další podněty k výuce a výzkumu. V práci Jana Lenfelda a jeho žáků byly ještě další úseky, které přinesla doba. Patřily sem i bojové látky a studium jejich účinku na potraviny. Lenfeldovy práce dokazují jeho zájem o vše nové, filtrované ultrafialové světlo, měření pH, trichinoskopy. Tvrdí se, že když se vědec tehdy dozvěděl o novém, komerčně dostupném přístroji v zahraničí, mohl mít přístroj v laboratoři během několika týdnů. Zasloužily se o to malé brněnské specializované firmy, [36]

které dobře vydělávaly při zásobování vysokých škol přístrojovou technikou. Devizové potíže tehdy nebyly. I taková firma mohla být zpětně dobrým zdrojem poučení pro vědce. Při hodnocení činnosti prof. Lenfelda si klademe otázku, z jakých vlastně kořenů vznikla jeho koncepce hygieny a technologie živočišných potravin. Uvádí se dvacet kategorií. Jsou mezi nimi vliv vyškovského zvěrolékaře Koudelky, pozitivní i negativní vliv bakteriologie ve Vídni, spolupráce s profesorem Děďulinem, poměry a prostředí brněnské školy, spolupráce s odborníky na jatkách a v jejich laboratořích v Brně, vliv F. Pfaffa a pražské školy, vliv karlovarského H. Messnera, působení pokrokového zpracování mléka a výroby cutisinu, zájem o stavebnictví a techniku vůbec, výstavba novostaveb ústavu, zkušenosti z cest do zahraničí a další.

Profesor Lenfeld v soukromém životě Po vzniku Vysoké školy zvěrolékařské byl v Brně značný nedostatek bytů. Někteří učitelé se museli spokojit s ubytováním v areálu budované školy. Ke značnému zlepšení bytového problému přispěla i výstavba moderního obytného domu podle projektu architekta Grunta na dnešní Štefánikově ulici č. 63. V tomto domě bydlel profesor Lenfeld rovněž s rodinou profesora Antonína Klobouka. Pro velmi malou vzdálenost od školy mohli oba profesoři během dne i ve večerních hodinách i několikrát docházet na školu a být tak ve stálém kontaktu s pracovištěm. Po splnění úkolů na Ústavu spěchal profesor Lenfeld ke své milé ženě a veselým dětem Libušce a Jiřímu (obr. 32). Již na chodbě se snažil oprostit od všech starostí náročného povolání. V rodině zapustil hluboko své kořeny, ze kterých čerpal chuť a odvahu k další práci po mnohých starostech denního života. Se svými dětmi jednal spíše jako jejich přítel ve hře. Velmi dobře dovedl akceptovat jejich duševní obzor se snahou podílet se na všech jejich starostech a slabostech. S oblibou s nimi žertoval na hranici dovoleného. Svým chováním vyvolával u lidí úctu a dobrý příklad vedoucí k toleranci a respektování názoru druhých. Při tom je málo pochopitelné, že obratné ruce profesora Lenfelda, ovládající složité přístroje v laboratořích, stejně dobře ovládaly „knížete pekelníka“ v domácím loutkovém divadle doprovázeném i různými divadelními efekty. Málokdo si při tom dovedl představit otce Jana Lenfelda rozesmátého doma mezi svými, kdy mu smíchem vyskočily i slzy do očí. Pro profesora Lenfelda byla rodina nade vše. Byl vídán, jak občas doprovází děti do školy. Při výchově usiloval, aby jeho děti byly do života připraveny a staly se příkladnými členy společnosti. Do své péče o rodinu zahrnoval rovněž i svou maminku, k níž s celou rodinou zajížděl (obr. 33, 34). Dovolenou trávil profesor Lenfeld nejraději s celou rodinou ve své úhledné vilce v Rožnově p. R. Tam se těšil v přírodním prostředí prací okolo domku, v zahradě, četbou, sportem, výlety do hor snažil získat další energii pro náročnou práci na škole (obr. 35). Na společnou [37]

dovolenou s Janem Lenfeldem v Rožnově p. R. vzpomínala rodina profesora Klobouka a prof. MUDr. Jan Bělehrádek. Společný výlet do hor byl pravým požitkem (obr. 36, 37). Cestu zpříjemňovaly bohaté životní osudy vyprávěné Janem Lenfeldem, které vyvolávaly u účastníků výpravy nezapomenutelné zážitky. Přitom podle profesora Bělehrádka pobyt Jana Lenfelda v Rožnově p. R. bylo možné považovat pro něho pouze za poloviční dovolenou, která byla přerušována častými návraty do Brna nebo nečekanou návštěvou na kongresu, odborné konferenci, případně přípravou, kde už v létě připravoval něco důležitého na podzim. I profesor Bělehrádek měl štěstí, jak uvádí ve svých vzpomínkách, trávit několik let své vlastní prázdniny v Rožnově v blízkosti profesora Lenfelda. Několik půldnů strávených společně během několika prázdninových týdnů by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. A při tom měli k sobě jen na skok z domu do domu a jejich rodiny se vídaly snad desetkrát za den. Na srovnání svého duchovna rozházeného denním stykem se stovkami lidí na pracovišti musel být člověk sám. Tak jsme se s kolegou Lenfeldem a několika dalšími přáteli podobného smýšlení scházeli pouze příležitostně. Profesor Lenfeld byl potěšen z těch lidí, které stačilo potkat na pár minut u Bečvy nebo cestou na poštu, abychom se několika slovy ubezpečili a poradovali naším přátelstvím. Na procházkách po rožnovských stezkách bylo možné poznat osobitý charakter profesora Lenfelda a obdivovat ryzí povahu odpovídající bystrému intelektu a statečnému srdci. Odpolední program i na dovolené začínal seznámením s poštou včetně časopisů odborných, legionářských, sokolských, revue, novin a korespondence, na kterou profesor Lenfeld pomocí své choti neopomněl odpovědět. Veselí rozhodně nebylo dominujícím prvkem jeho vyrovnané povahy ani o prázdninách. Zájem o vědu, ústav, potřeby zvěrolékařského stavu zaměstnávaly jeho mysl i v době letního odpočinku. Janu Lenfeldovi se narodily dvě děti (obr. 38, 39, 40, 41). Dcera Libuše se narodila v roce 1922. Po ukončení základního vzdělání na Slovanském náměstí v Králově Poli studovala na klasickém gymnáziu na třídě Legionářů (dnešní třída Kpt. Jaroše), kde maturovala v roce 1941, dva roky po smrti otce. Jejím manželem se stal JUDr. Jan Přibyl, spolužák Elišky Kloboukové na gymnáziu. V roce 1924 se narodil 18. 4. Janu Lenfeldovi syn Jiří, který v roce 1943 maturoval rovněž na klasickém gymnáziu (obr. 42). Po maturitě pracoval do konce války v Psychiatrické léčebně v Brně Černovicích. V letech 1945-1950 vystudoval medicínu na Lékařské fakultě Masarykovy university v Brně. Již během studia pracoval jako demonstrátor a později jako výpomocný asistent na Farmakologickém ústavu, na kterém po promoci pracoval jako odborný asistent u profesora Jiřího Štefla. V roce 1953 odešel MUDr. Jiří Lenfeld do Olomouce, aby převzal vedení Farmakologického ústavu LF UP po předčasně zesnulé profesorce MUDr. Hedvice Zemánkové-Kunzové. Profesor Jiří Lenfeld podlehl zhoubnému onemocnění, podobně jako jeho otec, v roce 1994.

[38]

Vzpomínky profesora Holce na život a činnost pracovníků ústavu profesora Lenfelda Soužití pracovního kolektivu určují jeho dominantní osobnosti. Bývá to zpravidla přednosta (vedoucí), dále jeho nejbližší spolupracovníci a event. skupinky ostatních pracovníků. Kolektiv Ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec (Lenfeldův ústav), tvořil personál ústavu, dále doktorandi a studenti, kteří se připravovali ke studiu, k experimentální činnosti a ke zpracování disertačních prací, a to po získání titulu zvěrolékař (medicus veterinarius, zkr. Med.vet.), po obhájení doktorské disertace doktor veterinárního lékařství (medicinae veterinariae doctor, zkr. MVDr.). Pracovní místa (např. ve šk. r. 1922/23): 1 přednosta, 2 asistenti, 2 demonstrátoři, 1 laborant, 1 sluha a 1 uklízečka. Za dobu vedení Ústavu prof. Lenfeldem (1. 1. 1921 až 23. 5. 1939) působilo v asistentské funkci 31 osob. Z těchto v uvedené funkci pracoval J. Hökl 10 let, B. Kadenský a E. Nováček 4 roky, F. Červinka, G. Petrov a I. Hudec po 3 roky. Ostatní po kratší dobu. Jako volontér působil po 2 roky J. Čarvaš. Všichni doktorandi měli velký sešit čtvercového formátu s předmluvou o poctivosti a pravdivosti ve vědecké práci. Sešit se nevešel do aktovky, neodnášel se z pracoviště. Nemohl se tedy ztratit. Na levé strany se psaly citace z literatury, na pravé strany protokoly výsledků a další pozorování. Osobnost prof. Lenfelda trvale poznamenala válečná situace 1. světové války. Při jeho úspěšné práci v čs. legiích v Rusku a při práci na Sibiři se mu ve všech činnostech osvědčil pevný vojenský řád a pracovní kázeň, vynucená válečnými poměry v daném období a prostoru. Tato činnost jej poznamenala i v práci v poválečném období. Pevný řád připomínající vojenské jednání proto charakterizuje život a dění na ústavu, který založil. Na ústavu se tak ustálil zvyk příznivě hodnocený ještě v 60. letech minulého století, jak vzpomínali na éru prof. Lenfelda jeho někteří zaměstnanci. Denní práce začínala vždy v 7.00 hod. hlášením přítomných. Následovalo stručné hodnocení vykonané práce v minulém dni, s uvedením dalšího programu, předneseného jednotlivci. Tento zvyk v určité modifikaci se dlouho zachoval i po skončení 2. světové války. Zřejmě setrvačností, pro jeho užitečnost, jej uplatňoval Lenfeldův žák a nástupce. Rovněž v 7.00 hod. referovali jednotlivci o práci za minulý den s podáním nejbližšího výhledu ve své činnosti. K podrobnějším rozborům byli jednotlivci individuálně, dle potřeby, zváni k přednostovi. Takto měli všichni odborní pracovníci přehled o činnosti celého ústavu. Tato dedukce o setrvačnosti osvědčeného způsobu vedení a rozvoje činnosti umožňuje činit zpětný pohled na podobný život a dění na ústavu prof. Lenfelda. U každého se jednalo o předem myšlenkově připravenou referenci, s krátkodobým, cílevědomým usměrňováním a také o součinnost jednotlivců. Tato metoda se osvědčila v usilovné práci při budování ústavu a při rozvíjení oboru hygieny potravin. V každodenní práci mohl být každý kdykoli vizuálně kontrolován nahlédnutím okénkem do laboratoří, [39]

avšak bránilo se tak současně zbytečnému otevírání a vcházení do laboratoří za účelem komunikace s hledaným pracovníkem, zvláště když se většinou pracovalo s tzv. nebezpečným materiálem. Vlastní záměr tohoto pojednání je pokusem o zpětné nalezení a ukázání některých (snad i typických) vztahů v kolektivu zakladatele veterinární hygieny potravin na vznikající Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Nutno však uvést, že toto dění se soustředilo v hodnoceném období (1921–1939) na následující hlavní cíle: 1. Sjednocení metodiky prohlídky jatečních zvířat a jejich masa, včetně posuzování masa a výtěžků porážky. 2. Objektivizaci hygienického stavu posuzovaných (zkoumaných) potravin a surovin živočišného původu, vč. přídavných látek a eliminaci falšování potravin. 3. V 30. letech minulého století, zejména v jejich druhé polovině, na témata související se stavem ohrožení Československé republiky, na výzkum ochrany potravin před tehdy známými bojovými chemickými látkami, na jejich detekci, eliminaci a zneškodnění. Lenfeld dal novému ústavu ucelenou koncepci a vychoval řadu odborníků. Sám i se svými spolupracovníky, kteří rovněž i slovem šířili nové poznatky a zkušenosti na odborných schůzích a valných veterinárních hromadách, sjezdech, také v rozhlase apod., publikoval 120 prací. Lenfeld věnoval budování a rozvoji Vysoké školy zvěrolékařské a zařazení veterinární medicíny nezměrné úsilí. On a jeho ústav dosáhl evropskou úroveň. Stal se významnou osobností nejen na Vysoké škole zvěrolékařské a v široké veterinární veřejnosti, ale rovněž v zahraničí (chladírenství, konzervace potravin, epizootologie, tlumení TBC krav, studium technologických vlivů na virulenci viru SLAK, ochrana zdraví venkova). Se spolupracovníky (dr. Špott, dr. Nováček, dr. Kadenský, dr. Klauz, dr. Prokůpek, dr. Hudec a další) povýšil úroveň hygieny potravin v ČSR i v zahraničí. K poctě významné práce Lenfelda byl nový pavilon Ústavu hygieny a technologie mléka v areálu Veterinární a farmaceutické univerzity Brno nazván Pavilon profesora Lenfelda. Jaká byla tedy osobnost prof. Lenfelda, který tak významně ovlivňoval život a dění ve veřejnosti a na svém ústavu? K odpovědi slouží několik písemně zaznamenaných vzpomínek někdejších spolupracovníků Lenfelda, které zachytil a zaznamenal v 60. letech prof. Holec, dále Pamětní doklad o prvním desetiletí Vysoké školy zvěrolékařské od prof. Kábrta a kolektivní publikace 50 let a 75 let vysokého učení veterinárního v Brně. Z těchto podkladů vyplývá, že prof. Lenfeld za své činnosti v československých legiích v Rusku a dále v celém svém životě byl vlastenec. Aktivně na významných pozicích ovlivňoval dění vedoucí ke vzniku Československé republiky. Jeho činnost v legiích charakterizuje osobní odvaha, statečnost a parlamentářská schopnost dokumentovaná v legionářské literatuře v publikaci nazvané Od Zborova k Bachmači, kterou mi zapůjčil legionář p. A. Voráč,

[40]

pracovník u prof. Lenfelda. Žel později se mi tuto publikaci k bližšímu prostudování a dokumentaci již nepodařilo opatřit, byla i s dalšími vyřazena z veřejných knihoven. Iniciativu, pilnost a vytrvalost Lenfelda dokumentuje úsilí vedoucí k pevnému zakotvení hygieny potravin v rámci veterinární medicíny v československé legislativě. Do výuky i výzkumu hygieny jednotlivých potravinářských komodit Lenfeld zavedl již ve 20. letech 20. století technologii potravin, kterou považoval za nezbytnou pro poznání vlivu technologických postupů na hygienickou jakost a zdravotní nezávadnost těchto komodit. V Evropě byl průkopníkem této didaktické koncepce. Jeho práce, v Evropě publikované jako prvé (1927), vedly mimo jiné k poznání nepříznivého vlivu strojního dojení krav na šíření mastitid dojnic. Lenfeld se stal vyznavačem Masarykova hnutí, možná i proto z dob první republiky se na ústavu nacházel mj. plastický obraz T. G. M., k němuž se váže vzpomínka prof. Holce. Ten měl na začátku 50. let minulého století na Ústavu hygieny a technologie potravin starost o inventář ústavu. Podle zděděných záznamů byl v depozitáři na půdě plastický celokovový bronzový obraz T. G. Masaryka. Inventární záznam měl i děkanát. Tento záznam přivedl na ústav v období odstraňování soch prvního prezidenta z veřejných prostranství komisi děkanátu. Komise obraz z ústavu odnesla. Další osud obrazu není znám. Stejně neznámý zůstává původ obrazu. Zřejmě jej pořídil prof. Lenfeld. V uvedené době byl na půdě mezi vyřazeným inventářem a tam přečkal i dobu okupace. Měl rozměry odhadem 80-90 x 50-60 cm. Na tomto místě uvedu také jednu z tragikomických situací ze života Ústavu dr. F. Réda, uznávaný vojenský zvěrolékař, bojoval v našem vojsku v Anglii. Avšak jako asistent prý hrával po obědě za nepřítomnosti pana profesora na housle. Lenfeld se však jednou proti svému každodennímu zvyku, krátce po odchodu nečekaně vrátil pro klobouk. Venku se ochladilo. Po zjištění houslové produkce dostal Réda okamžitou výpověď. Dle záznamů o zaměstnanosti to tedy bylo 31. 8. 1921. Podle vzpomínek zaměstnanců Lenfeldova ústavu v napjaté situaci za mobilizace v roce 1938, prof. Lenfeld mobilizoval. Za mobilizace chodil v uniformě plukovníka. Také část starších posluchačů mobilizovala ke svým útvarům. Výuka byla přerušena od září do prosince 1938. 15. březen, den okupace ČSR německou armádou, zaznamenal prof. Holec, dle vzpomínek pana Voráče, zaměstnance Lenfeldova ústavu, následně: Pan Voráč již v 6 hodin ráno viděl příchod německého vojska do areálu Vysoké školy zvěrolékařské z okna svého bytu. V 7.00 hod. všichni byli na ústavu a pan prof. Lenfeld pouze oznámil, že je třeba v klidu dále pracovat. V této době byl pan profesor již vážně nemocen. Prof. Lenfeld byl střední postavy, černovlasý s malým knírkem, byl nekuřák. Měl přísné vojenské vzezření. Budil respekt svým rezervovaným chováním, avšak kolegiálním, častěji i přátelským. Byl náročný na pořádek a práci, k pracovníkům měl vlídný poměr. Tito jej měli [41]

rádi, uvedla paní Havlíčková, zaměstnaná na ústavu. Pracoval vždy v černém plášti. Bílý plášť oblékal pouze při cvičeních na jatkách. Od každého vyžadoval poctivou, nezištnou práci, v jejíž vítězství neochvějně věřil. Posluchači jej plně respektovali, ale vadil jim poněkud strohý, vojenský způsob jednání. Jako své zaměstnance bral pracovníky jemu povahově blízké, někteří z nich prošli legionářskou anabází, jiní byli ctitelé sokolského hnutí. Lenfeldův ústav a posléze ústav vedený doc. Höklem a dalšími, dlouhodobě spolupracoval a aktivně zabezpečoval zdravotní nezávadnost přednostního mléka (1935-1952). Podobně zabezpečoval výrobu umělých střev Naturin – později Cutisin (1936-1980). Přednostní mléko – jeho výrobu a distribuci do brněnských nemocnic a jiných zařízení zavedl Lenfeld na školním statku Vysoké školy zvěrolékařské (od roku 1934 Vysoké školy veterinární) v Kuřimi, spolu s místním mlékařským rolnickým družstvem s. r. o. Toto družstvo provozovalo výrobu v letech 1935-1942 v prostorách školního statku v souladu s vládním nařízením č. 75/1934. Přednostní mléko bylo čerstvé nepasterované mléko od zdravých dojnic, vyrobené za přísné veterinární péče, za nejvyšších hygienických podmínek. Čerstvost byla dána zchlazením ihned po nadojení na 10 °C. Tato teplota musela být udržena také při plnění do sterilizovaných lahví s aluminiovým uzávěrem, při přepravě a distribuci. Od nadojení do konzumace nesmělo uplynout více než 6 hodin. Veterinární dozor prováděli městští veterinární lékaři. Podobnou výrobu a provoz zavedl Ústav také u podnikatelů v Troubsku a Chrlicích. Aktivní podíl Ústavu na této činnosti později naplňoval také autor této vzpomínky v letech 1949-1952. Spočíval v denním bakteriologickém vyšetření originálních vzorků a v biologickém vyšetření na Mycobacteria tuberculosis a Brucella abortus v měsíčním intervalu. Vybavení stájí pro dojnice, prostorů a strojního vybavení mlékárny bylo na tehdejší nejvyšší hygienické a technické úrovni (vykachlíčkované prostory), čistění vemene, oddojování prvých střiků mléka a jejich zneškodnění prováděl pouze vyčleněný pracovník. Dojič v bílém plášti v pase s fixovanou stoličkou pouze dojil, ničeho se nesměl dotýkat. Přednostní mléko se vyrábělo až do doby rozšíření tuberkulózy a brucelózy v chovech skotu. Umělá střeva naturin, později zvaná cutisin, se vyráběla z jinak nevyužitelných surovin bohatých na kolagen v Kořenově v severních Čechách. Provozovatel od přípravy k výrobě a při výrobě samé žádal od prof. Lenfelda poradenskou a kontrolní činnost. První na mikrobiálních kultivacích při výrobě naturinu pracoval G. Petrov (1934 až 1936). Po druhé světové válce Ústav hygieny a technologie potravin dále vyšetřoval fázové vzorky z výroby těchto střev a fázové vzorky vody (pitná až odpadní) na patogeny a tvrdící látky a vystavoval atesty na výrobky. Dle výše uvedeného širokého rozsahu aktivit lze vidět, že život a činnost na ústavech hygieny potravinářských komodit byl pestrý. Přinášel i mnohá překvapení, která jsme někdy označovali termínem potravinářské detektivky (např. když vyšetřovatelé v 50. letech [42]

požadovali určení hmotnosti prasat z tehdy tzv. černých porážek, dle zabavených vzorků tlačenky či sekané apod.). Závěrem, z hlediska širšího odborného pohledu na rozsáhlý obor hygiena potravin, patří předčasný odchod prof. Lenfelda (zemřel 23. 5. 1939) k nejzávažnějším ztrátám celé československé veterinární medicíny. Výtečné osobní, pracovní a povahové vlastnosti pana profesora přebírali jeho žáci. Dále je zdokonalovali a rozšiřovali. Tak prof. Lenfeld – zakladatel veterinární hygieny potravin v ČSR, svou koncepcí a myšlenkami žije v základních postulátech v moderně dynamicky se rozvíjejících oborech hygieny a technologie mléka, masa, vegetabilních potravin, jakož i v jednotlivých tzv. průpravných disciplínách Fakulty veterinární hygieny a ekologie Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. Velmi vzácně a málo lidí přichází ve správnou dobu na správné místo tak jako Lenfeld. Na takové osobnosti nelze proto zapomínat. Tolik profesor Holec.

Poslední léta života V posledních letech výrazný podíl činnosti Jana Lenfelda připadal na přednášky pro veterinární lékaře a odborníky masného a potravinářského odvětví. Tyto pracovní instruktáže a porady se konaly jednak na brněnském ústavu nebo na jiných pracovištích spojených často s praktickou výukou. Byly mezi nimi i praktické kurzy pro jatečné zvěrolékaře. Potravinářské seminární rozpravy se konaly od roku 1937 a pokračovaly i v letech Lenfeldovy choroby. Uvedené vzdělávací postgraduální kurzy byly podporovány i přednosty veterinárního oddělení ministerstva zemědělství. Náplň školení přihlížela i neutěšené mezinárodní politické situaci. Tak například prosincový pokračovací kurz v rámci IV. řádné valné schůze v roce 1937 absolvovalo 150 členů mladé generace veterinárních lékařů, který byl zaměřen na protileteckou ochranu. V sobotní přednáškové části 4. prosince téhož roku přednesl prof. Lenfeld v posluchárně interní kliniky VŠZv příspěvek o ochraně potravin před bojovými látkami. Rány, které dopadaly na Československo po mnichovském diktátu v roce 1938 odtržením třetiny území a následným přesídlováním mnoha českých rodů včetně veterinářů do vnitrozemí dopadaly na profesora Lenfelda s nesmírnou tíhou. Psychická zátěž značně ovlivnila jeho zdravotní stav. Z uvedeného důvodu pověřil přednáškou na V. řádné schůzi mladé generace veterinářů konané 11. a 12. února 1939 na VŠZv svého asistenta dr. Jana Hökla, která byla zaměřena na „Uplatnění veterináře v technologii masa, mléka a potravin vůbec.“ Profesor Lenfeld se necítil v posledním období před okupací zcela zdráv (obr. 43, 44). Osud k němu byl alespoň tak milosrdný, že mu dopřál bolestný konec mezi svými. Na přelomu roku 1938-39 byl již vážně nemocen. Operace 15. února potvrdila podezření na rakovinu [43]

jater, která byla příčinou ukončení jeho životní pouti. V té době prožíval nesmírná muka zklamání nad Mnichovem a totální okupací 15. března. Již za týden po okupaci odvedlo gestapo jeho manželku Růženu, která se vrátila domů po několika týdnech věznění ke smrtelnému loži manžela. Krátce před smrtí přišlo gestapo i pro prof. Lenfelda, kterého však vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu neodvedlo. V posledních dnech svého života byl Jan Lenfeld hospitalizován v zemské nemocnici v Brně, dne 23. května 1939 skončil jeho boj se zákeřnou chorobou. Škola se rozloučila se zesnulým v anatomickém muzeu 26. května v 11 hodin, odkud doprovodila prof. Lenfelda k bráně školy (obr. 45, 46). Za profesorský sbor Vysoké školy veterinární se rozloučil s profesorem MVDr. Janem Lenfeldem profesor O. V. Hykeš, který vzpomenul na 50leté výročí jeho narození v únoru 1939, kdy v denním i odborném tisku jeho žáci, spolupracovníci a přátelé nejen u nás, ale i v zahraničí připomenuli sobě i jiným, co profesor Lenfeld vykonal jako vědec, vysokoškolský učitel, osvětový, národní i stavovský pracovník. Bylo toho mnoho, čím se mohla vykázat úspěšnost jeho uplynulých let od studia na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni, pobyt v ruských legiích až po působení na Vysoké škole v Brně. Při vzpomínce na 50leté výročí jeho narození tím upřímněji zněla tehdejší přání, aby mu bylo dopřáno pokračovat v jeho všestranné životní aktivitě. Prof. Lenfeld do poslední chvíle svého života věřil v návrat k zamilované práci. Jeho životní úspěchy nebyly vlídným darem štěstěny, ale výsledkem lopotné práce, konané tak často v prostředí ne vždy laskavém a ne vždy přicházejícím v ústrety, s pochopením jeho cílů a záměrů. V sobě samém, promysliv a pochopiv sokolské ideje Tyršovy, je ztělesnil jako člen Sokola. Od gymnazijních let po celou dobu svého života věděl, že nesmí dbát nepřekonatelných překážek, únavy a musí věřit v dobro, kráčeje za svým cílem pevně a neochvějně. Po návratu z ruských legií přinesl s sebou organizační schopnosti, které se zdarem uplatnil při budování Vysoké školy zvěrolékařské, výuce studentstva a řešení sociálních a kulturních potřeb společnosti. Přitom mu nešlo pouze o stavební a dokonalé vnitřní zařízení ústavu, obdivované i cizinci, ale i o to, aby ve svém ústavu soustředil co nejvíce schopných spolupracovníků a vybudoval tak vlastní školu. Řada žáků a pokračovatelů jeho díla je svědectvím, jak znamenitým učitelem, vedoucím i rádcem byl prof. Jan Lenfeld. Na podkladě vlastní odborné práce i na podkladě osobních zkušeností, jež se snažil získat především v praktickém životě, si uvědomoval, jak v potravinářství přísluší zvěrolékařům nejen dozorčí, ale i tvůrčí a poradenská úloha podložená odbornými znalostmi při řešení otázek důležitých pro národní zdraví a společnost. A proto všechna léta svého působení na Vysoké škole zvěrolékařské věnoval snaze, aby v uvedených úkolech rozhodovali i zvěrolékaři, a to ne jako nevítaní „kontroloři“, ale nezbytně potřební a žádaní spolupracovníci odborně na vysoké úrovni. V závěru hodnocení zásluh prof. Lenfelda jménem akademické obce profesor Vysoké školy zvěrolékařské O. V. Hykeš uvedl, že tragikou je, že během dvacetiletého jejího trvání odešel [44]

předčasně již třetí člen profesorského sboru, stejně jako prof. E. Babák a prof. F. Ševčík, na prahu rozmachu a rozvoje, od práce započaté, ale ne vlastní vinou nedokončené. Na zásluhy zemřelého profesora Lenfelda vzpomenul za Spolek veterinárních mediků (S. V. M.) i jeho starosta MVDr. F. Čípek a předseda Palečkova fondu podpůrného S. V. M. MVC. Jan Lázeňský, kteří uvedli, že Jan Lenfeld byl pozorným sledovatelem studentského života, jeho hnutí a práce. I v nemoci se zajímal o vše, co se ve S. V. M. dělo. Pro členy S. V. M. byl vzorem svým vlastenectvím, sokolstvím, nezdolnou vírou ve vítězství pravdy a ducha nad hmotou. K uctění památky prof. Lenfelda věnovala paní Ullmannová, matka manželky a vdova po staviteli, Palečkovu podpůrnému fondu S. V. M. v Brně, jehož zesnulý byl čestným předsedou, dar 500,- K k podpoře studujících zvěrolékařství na brněnské škole. Městem byl smuteční průvod zakázán. Pohřeb žehem po rozloučení se zesnulým v Sokolovně v Králově Poli se konal téhož dne v brněnském krematoriu odpoledne v 16 hodin (obr. 47, 48). Zprávu o úmrtí rodáka z Křečkovic Jana Lenfelda uveřejnily Vyškovské noviny dne 26. května 1939. V nekrologu bylo vzpomenuto na činnost zesnulého v sokolství, se kterým srostl již od mladých let a zůstal mu věren po celý život. Po několik roků byl také starostou brněnské župy dr. Jindry Vaníčka. Občané Vyškova se účastnili pohřbu i kremace ve velkém počtu, a to zejména z kruhu legionářů a Sokola. Urna s popelem zesnulého byla uložena do rodinného hrobu na Ústředním hřbitově v Brně – skupina H 4, hrob č. 137 (obr. 49).

Plnění odkazu prof. Lenfelda Po úmrtí Jana Lenfelda upozornil písemně Jan Hökl rektora VŠV prof. Pardubského, že je připraven pokračovat v díle Lenfeldově. V době této žádosti pracoval Jan Hökl u firmy Baťa. Odchod ze školy do Zlína byl dohodnut s Janem Lenfeldem v roce 1938 z rodinných důvodů a pro neutěšené poměry v profesorském sboru tehdejší Vysoké školy veterinární, který neumožnil Janu Höklovi se na škole habilitovat. Na nabídku Jana Hökla pokračovat a plnit odkaz svého velkého učitele však vedení školy odpovědělo záporně. Vedením Ústavu hygieny a potravin byl pověřen jeho zatímní vedoucí profesor Richard Harnach, který byl po několika měsících nahrazen prof. Mackem. Seminární rozpravy s tematikou o technologii potravin a vyšetřování masa, mléka a potravin vůbec za života Jana Lenfelda byly definitivně zastaveny po uzavření vysokých škol v listopadu 1939. Nařízením protektorátu vlády č. 41 Sb. ze 7. prosince 1939 byla po celý rok protektorátu upravena prohlídka jatečných zvířat a masa, čímž byl odstraněn pozůstatek dvacetiletého kompetentního sporu o jatečních prohlídkách. Prezident zvěrolékařské komory dr. Jar. Kunštýř při této příležitosti konstatoval, že zdržení vydání tohoto zákona bylo

[45]

zaviněno spory mezi agrární a sociálně demokratickou stranou, které bohužel prof. Lenfeld nemohl odstranit. Po uzavření vysokých škol byla popularizační činnost Ústavu pro hygienu masa a technologii potravin po dobu války ukončena. Na výzvu rozhlasu v květnu 1945 nabídl Jan Hökl své síly brněnské škole. Rektor Vysoké školy veterinární nabídku přijal a vyzval Hökla k nástupu na místo přednosty bývalého Lenfeldova ústavu. K postgraduálnímu odbornému růstu pracovníků masného průmyslu a veterinárních lékařů přispěly obnovené tradiční Lenfeldovy dny v poválečném období. Zpravidla se jednalo o jednodenní semináře konané v sobotu, která byla v tehdejší době pracovním dnem. Tyto semináře nahrazovaly tzv. seminární rozpravy pořádané prof. Lenfeldem. První seminář pořádaný Janem Höklem se konal již v prosinci 1945. V roce 1947 se uskutečnilo 5 seminářů. První v lednu byl zaměřen na tržnictví a péči o potraviny v lázních. Druhý seminář konaný v březnu byl věnován památce Jana Lenfelda a jatečnictví. O základních podmínkách výstavby jatek přednášel architekt Kerhart a jatečnictví F. Havelka. Na třetím semináři 29. března přednesl A. Hlava návrh na budování veterinárních ústavů. Na tento návrh navazoval další seminář v květnu věnovaný ústavům a laboratořím vyšetřujícím maso a převládající problematiku salmonel. Poslední dva semináře se konaly v roce 1948. V dalších letech byly semináře nahrazeny kurzy pro pracovníky masného průmyslu a konzerváren. Byla to zpravidla několikadenní školení pro hygieniky a technology. Kromě Hökla se těchto školení aktivně zúčastnili Vanovský, Dobeš, Lát, Císařová a další, kteří významně přispěli k rozvoji hygieny a technologie u nás i v zahraničí. Jak již bylo uvedeno, přelomem v organizaci a náplni těchto kurzů byl rok 1967, kdy Katedra hygieny a technologie potravin společně s Kabinetem dějin veterinárního lékařství a Výzkumný ústavem pro maso a ryby v Brně při příležitosti vzpomínky nedožitých 60. narozenin docenta Jana Hökla uspořádala Sympozium o hygieně potravin poprvé s názvem „Lenfeldovy a Höklovy dny“. Od této doby se podobná setkání pořádají téměř každý rok. Na jejich organizaci se kromě již výše jmenovaných pracovníků univerzity podílela i řada dalších pracovníků činných v oboru hygieny a technologie potravin. Později se do těchto seminářů zapojili i pracovníci z oboru hygieny mléka prof. J. Lukášová a představitelé Státní veterinární správy doc. MVDr. A. Kozák a další. V posledních letech se tematika seminářů rozšířila i na kontrolu sledováni kvality a nezávadnosti potravin včetně jejich výroby a distribuce a legislativy. V minulém roce 2008 v rámci 90. výročí založení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně byly XXXVIII. Lenfeldovy a Höklovy dny pořádány 12. a 13. listopadu. Ke zdokonalování výuky a výzkumu jednotlivých oborů veterinární hygieny byl vybudován na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně nový pavilon, který byl pojmenován po zakladateli oboru „Pavilon profesora Jana Lenfelda“. Jan Hökl při vzpomínce na svého učitele v roce 1947 uvedl: „Profesor MVDr. Jan Lenfeld náleží mezi nejsvětlejší jevy našeho potravinářství. Byl bych rád, kdybychom každého roku jeden z našich seminářů věnovali jeho památce“. A tak se také na jeho počest stalo a pokračuje v době současné. [46]

Souhrn Jan Lenfeld se narodil 4. 2. 1889 v Křečkovicích u Vyškova. Vystudoval klasické gymnázium ve Vyškově, kde byl jedním z nejlepších žáků. Po maturitě v roce 1908 byl přijat na Vysokou školu zvěrolékařskou, kterou ukončil v roce 1912 jako vojenský stipendista. Po obhájení vědecké dizertační práce o vozhřivce na bakteriologickém ústavu profesora Josefa Schnürera ve Vídni promoval v roce 1913 na doktora veterinární medicíny. Po nastoupení vojenské služby na ruské frontě upadl do zajetí. Při náboru nastoupil k čs. legionářům, kde v hodnosti staršího zvěrolékaře byl přidělen k 1. dělostřelecké brigádě střelecké divize. V dubnu 1918 byl Jan Lenfeld jmenován majorem a v témže roce byl povýšen na plukovníka veterinární služby. O rok později byl vyznamenán Československým válečným křížem. Do konce roku pobýval na Urale a v Irkutsku. Po návratu do vlasti byl převeden do zálohy. V roce 1920 byl povolán na Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně na místo učitele hygieny masa, potravin a laktologie. V roce 1921 byl Lenfeld jmenován docentem, v prosinci 1922 mimořádným a v říjnu 1931 řádným profesorem. V roce 1932 byl jeho ústav přemístěn do nově postavené budovy č. 34 v areálu školy. Lenfeldovou zásluhou v novém ústavu vybaveném materiálně i odborně vzniklo pracoviště s disciplínami hygieny a technologie potravin včetně surovin živočišného původu, které byly zavedeny do výuky. Mimořádně bohatá byla jeho publikační a společenská činnost. Již jako student ve Vyškově a později stipendista ve Vídni cvičil Lenfeld v Sokole, a to pod pseudonymem Miloš Březina. V roce 1907 se aktivně zúčastnil sokolského sletu v Praze. Později byl členem výboru Sokola Královo Pole v Brně, Československé obce sokolské a v předsednictvu župy dr. Jindry Vaníčka. Byl zakládajícím členem Spolku veterinárních mediků (S. V. M.) v Brně, čestným předsedou Palečkova podpůrného fondu při S. V. M. a členem výboru Kaunicových studentských kolejí. Na úseku odborné činnosti Lenfeld zdůrazňoval, že do hygieny potravin je nutno zahrnout činnost chovatelskou, lékařskou a technickou, která významně ovlivňuje zdraví zvířat a lidí. Kromě hygieny masa, mléka a potravin se zajímal rovněž o výstavbu jatek, konzervaci potravin a odborné zákonodárství. K nejvýznamnějším pracím patří jeho výzkum mikrobiologie nakládacích láku, jehož závěry jsou platné i v současné době. Mnoho času věnoval rovněž popularizaci oboru v odborných časopisech, rozhlasu a odborných seminářích. Dlouhodobě se snažil o vybudování samostatného výzkumného ústavu pro maso a masné výrobky v areálu Vysoké školy zvěrolékařské. Profesor Lenfeld velmi těžce prožíval události v roce 1938 a 1939. Ve značném psychickém stresu zemřel 23. května 1939 ve věku 50 let.

[47]

Summary Jan Lenfeld was born on 4 February 1889 in Kreckovice near Vyskov. He graduated from the Vyskov grammar school as one of its excellent students and after graduation he was admitted to the University of Veterinary Medicine in Vienna, Austria, which he concluded as an army stipendiary. Upon finishing his dissertation thesis on glanders at the Bacteriological Institute of Professor Josef Schnürer in 1913 he gained academic degree of doctor of veterinary medicine. After entering the military service, Jan Lenfeld was held in captivity on the Russian front. During recruitment he entered the Czechoslovak legion and with the rank of a senior veterinarian was assigned to the first artillery brigade of the rifle division. In April 1918, Jan Lenfeld was appointed a major and within the same year promoted to veterinary service colonel. After returning to his homeland, Jan Lenfeld was transferred to army reserve. In 1920 he was summoned to the College of Veterinary Medicine in Brno to take up position of a teacher of meat, food, and dairy hygiene. In 1921 Jan Lenfeld was appointed assistant professor, in December 1922 associate professor, and in October 1931 professor. In 1932 his institute was relocated into university facilities of the newly-built block number 34. Lenfeld gave rise to a modern and well-equipped department specializing in disciplines of food hygiene and technology, including animal products raw materials which were all introduced in class work and training. Jan Lenfeld was also an active sportsman. Starting with his student years in Vyskov and later as the army stipendiary in Vienna Lenfeld was a member of a nation-wide sports organization Sokol, enlisted under the pseudonym of Milos Brezina. In 1907 he participated on a Sokol festival in Prague. Later he became a member of the board of Sokol Club BrnoKralovo Pole, of the Czechoslovak Sokol Community, as well as a member of district board of Dr. Jindra Vanicek. He was the founder member of the Veterinary Surgeons Association (VSA) in Brno, honorary chairman of the Palecek supportive fund of the VSA Brno and a member of the board of the Kaunic residence hall. Jan Lenfeld maintained that food hygiene should also include breeding, medical and technical activities which significantly influence animal and people state of health. Besides meat, milk and food hygiene Lenfeld took interest in abattoir development, food preservation, and professional legislation. His most prominent works involve brine microbiology research the conclusions of which have been valid till present. Lenfeld devoted most of his effort and energy to establishing an independent institute for research of meat and meat products on the grounds of the College of Veterinary Medicine. Events of the years 1938 and 1939 presented a very difficult and hard times for professor Lenfeld. He died after a period of substantial mental strain period on 23 May 1939 at the age of 50. [48]

Publikační činnost prof. Lenfelda Kus historie naší ruské armády, Zvěrolékařský obzor 13, 1920. 1-4, 34-48 Několik myšlenek legionářského veterináře na Sibiři, Věstník, 1920, 1-4, 7-10. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 13, 1920 Názor na události na škole, Zvěrolékařský obzor 13, 1920, 12, 9 Zahájení přednášek z hygieny masa, mléka a potravin vůbec, Věstník, 1921, 1-4, 2-4. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 14, 1921 Recense na knihu prof. Dr. med. vet. Augusta Postolky: Kurzgefasstes Lehrbuch der Fleischhygiene, Zvěrolékařský obzor 15, 1922, 4-5, 132-135 O principech posuzování masa tuberkulosou nemocných jatečných zvířat, Zvěrolékařský obzor 15, 1922, 6-8, 138-159 Recense na práci A. J. Kulešova: K otázce změn masa při nasolování, Zvěrolékařský obzor 15, 1922, 9-10, 235-237 K otázce organizování zdravotně policejní služby, Věstník 1922, 6-7, 120-128. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 15, 1922 Proslov k zahájení jednání III. sekce prvního československého vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze 1923, Věstník 1. československého vědeckého protituberkulosního sjezdu v Praze, 1923 Opatření proti šíření tuberkulosy zvířecí masem, mlékem a mléčnými výrobky, Věstník 1. československého vědeckého protituberkulosního sjezdu v Praze, 1923 Opatření proti šíření tuberkulosy zvířecím masem, mlékem a mléčnými výrobky, Věstník 1923, 11, 194-195. Příloha k zvěrolékařskému obzoru 16, 1923 Proslov k zahájení jednání III. sekce prvního československého vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze, Věstník 1923, 11, 195. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 16, 1923 O zdravotní kontrole mléčné, Kalendář veterinářů, 1923, 27-30 Ještě k článku „Šest dní na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně“ od dr. Trefného, Zvěrolékařský obzor 17, 1924, 7, 52 K pobytu MVDr. Alexandra Vasiljeviče Děďulina, prof. Vysoké školy zvěrolékařské v Charkově, v ČSR, Zvěrolékařský obzor 17, 1924, 18, 141-142

[49]

Dodatek ku článku Dr. Messnera: „Zákon o prohlídce masa a zákon o potravinách“, Zvěrolékařský obzor 17, 1924, 21, 171-173 Opatření proti šíření tuberkulosy zvířecí masem, mlékem a mléčnými výrobky, Zvěrolékařský obzor 17, 1924, 2, 12. Uveřejněno ve věstníku prvního čs. vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze 1924 Lze řádně vykonat i zvěrolékařské vyšetření masa, když vyšetřujícímu bylo předloženo pouze maso poraženého zvířete bez jeho vnitřností? Zvěrolékařský obzor 18, 1925, 22, 169-171 Jak se dá potlačiti a vymýtiti tuberkulosa skotu? Zvláštní otisk „Praktického chovatele“ nákladem čs. vědeckého spolku proti tuberkulose (Zvěrolékařské sekce v Brně), 1925, 8-32. Rolnická tiskárna v Brně. Autorem příspěvku je prof. dr. Bernard Bang, z angličtiny přeložil prof. Dr. Jan Lenfeld. O konzervaci masa zimou z hlediska nových vědeckých výzkumů, Zvěrolékařský obzor 19, 1926, 14, 105-110 O konzervování masa zimou z hlediska nových vědeckých výzkumů, Zima a průmysl zimostrojní 5, 1926-1928, 2, 19-25 Universitní docent Dr. med. Vet. Hans Messner šedesátníkem, Zvěrolékařský obzor 20, 1927, 10, 133-135 K otázce týrání a k ošetřování zvířat, Zvěrolékařský obzor 20, 1927, 14, 181-184, 15, 193-200 Jak čelit otravám masem při výkonu prohlídky jatečného dobytka a masa, Zvěrolékařské rozpravy 1, 1927, 1, 4-6, 12-14. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 20, 1927 K charakteristice posmrtných změn masa zdravých, nemocných a uhynulých zvířat, Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, 4, 1928, 10, 329-385 Veterinární referent v čs. ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, Zvěrolékařský obzor 21, 1928, 9, 133-134 Praktický význam objektivních a subjektivních metod při vyšetřování a posuzování zdravotně podezřelého masa, Zvěrolékařské rozpravy 2, 1928, 133-143, 13, 145-147. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 21, 128 Referát k otázce: „Zlepšení zacházení se zmrzlým masem v zemích, kde je dovážejí, podle vědeckých údajů a způsobů, doporučených odborníky“ pro V. mezinárodní zimní sjezd v Římě 1928, Zvěrolékařské rozpravy 2, 1928, 12, 147. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 21, 1928 Dojicí stroj z hlediska fysiologie a pathologie mléčné žlázy, Zvěrolékařské rozpravy 2, 1928, 15, 169-180, 16, 181-184. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 21, 1928 [50]

Vyšetřování a posuzování masa při nutných porážkách, Zvěrolékařské rozpravy 2, 1928, 20, 229-234, 21, 241-248. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 21, 1928 Příspěvek ke klinické diagnostice spontánní leishmaniosy psů, Věstník 1. sjezdu čs. zvěrolékařů v Brně, 1927, sv. 1. část odborná, Brno 1928, 248-282 Příspěvek k otázce zjednodušení diagnostiky ozhřivky, Věstník 1. sjezdu čs. zvěrolékařů v Brně, sv. 1, část odborná, Brno 1928, 302-310 Mikroskopický nález při akutní spontánní leishmaniose psa, Věstník VI. sjezdu čs. přírodozpytců, lékařů a inženýrů v Praze 1928, díl II, 344 Praktický význam objektivních a subjektivních metod pro vyšetřování a posuzování zdravotně podezřelého masa, Věstník VI. sjezdu čs. přírodozpytců, lékařů a inženýrů v Praze 1928, díl II, 344 Dojicí stroj z hlediska fyziologie a pathologie mléčné žlázy, Věstník VI. sjezdu čs. přírodozpytců, lékařů a inženýrů v Praze 1928, díl II, 344-346 Ochranná opatření proti nakažlivému zánětu vemene, Praktický chovatel 6, 1929, 6, 61-62 Mikroskopický nález při akutní spontánní leishmaniose psa, Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské 7, 1929, 4, 169-177 K otázce bakteriologického vyšetřování a posuzování uzenářských výrobků, Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské 7, 1929, 5, 179-232 K otázce výroby zdravého mléka a zvěrolékařské spolupráce při mléčné kontrole, Zvěrolékařské rozpravy 3, 1929, 10, 113-117, 11, 122-127, 13, 145-151, 14, 157-163, 15, 169176. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru, 22, 1929 Untersuchung und Beurteiling des Fleisches bei Notschlachtungen, Zeitschrift f. Infekt., Par. Krank. u. Hygiene der Haustiere 35, 1929, 3-4, 303-322 Fettuntersuchung im ultravioletten Lichte der analytischen Quarzlampe, Zeitschrift f. Fleisch u. Milchhygiene, 39, 1929, 23 451-454, 24, 477-482 Vyšetřování salámů v ultrafialovém světle křemenné lampy analytické ve srovnání s histologickým vyšetřováním tohoto zboží, Zvěrolékařské rozpravy 3, 1929, 5, 53-57, 6, 6570, 7, 77-81, 8, 89-94, 9, 100-105. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 22, 1929 + NOVÁČEK E. Die Wurstuntersuchung im ultravioletten Lichte einer analytischen Quarzlampe im Vergleiche mit den Ergebnissen der histologischen Untersuchung dieser Ware, Zeitschrift f. Fleich u. Milchhygiene 29, 1929, 20, 387-389 + NOVÁČEK E.

[51]

Vyšetřování sekaného masa a salámů v ultrafialovém světle křemenné lampy analytické ve srovnání s histologickým vyšetřováním tohoto zboží, Moravsko-slezské a slovenské řeznickouzenářské listy 22, 1929, 40, 2 + NOVÁČEK E. Proslov pronesený u rakve prof. Dr. Františka Ševčíka, Zvěrolékařský obzor 23, 1930, 31, 361363 O příčinách krevních výronů ve svalstvu zdravého vepřového dobytka, Zvěrolékařský obzor 23, 1930, 22, 381-385, 23, 397-401 Použití filtrovaného ultrafialového světla při vyšetřování tuků a uzenic, Zvěrolékařské rozpravy 4, 1930, 13, 145-149, 14, 157-167. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 23, 1930 O nutnosti úřední ochrany výroby domácího vepřového sádla, Zvláštní publikace Československé akademie zemědělské, 1930 Časová úvaha o zdravotních podmínkách výroby mléka, Moravský hospodář 32, 1930, 1, sv. 32, 3-8 Zur Charakteristik der postmortalen Veränderungen des Fleisches gesunder, kranker und verendeter Tiere, Zeitschrift f. Infekt., Par. Krank., und Hygiene der Haustiere, 36, 1930, 1-2, 44-102 K otázce jednotné odborné praxe při prohlídce masa v Československé republice, Věstník zvěrolékařské komory 1, 1931, 12, 189-195, 13, 207-212 K otázce jednotné odborné praxe při prohlídce masa v Československé republice, Kalendář československých zvěrolékařů, 1931, 165-196 Nekrolog – Prof. Dr. Franz Ševčík – Brünn, Zeitschrift f. Fleisch u Milchhygiene 41, 1931, 6, 131 Die Benützung filtrierten ultravioletten Lichte bei der Fett –und Wurstuntersuchung. Zugleich vergleichende Untersuchung mit der Hanauer Quarzlampe und Müllerschen Bogenlampe. Zeitschrift f. Fleisch u. Milchhygiene 41, 1931, 11, 242-245 Rozprava o úkolech zvěrolékaře v oboru kontroly potravin, Zvěrolékařský obzor 25, 1932, 23, 473-477 List do dějin vývoje Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, Zvěrolékařské rozpravy 6, 1932, 5, 4953. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 25, 1932 Mravní idea Zborova a národní program dr. M. Tyrše, předneseno na sjezdu brněnské župy čs. obce legionářské, Moravský legionář 1932, Globus, 27, 30 Slavnostní proslov k trvání 15. výročí naší republiky, Zvěrolékařský obzor 26, 1933, 21, 414420 [52]

O neomezeném uchování zamraženého masa podle patentního způsobu Martina Žižlavského, Zvěrolékařské rozpravy, 7, 1933, 21, 241-246. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru, 26, 1933 O prohlídce masa a jatečného dobytka ve světle nové zákonné úpravy, Věstník zvěrolékařské komory, 3, 1933, 3 a 4, 25-30 Die Vieh- und Fleischbeschau im Lichte der neuen gesetzlichen Regelung, Věstník zvěrolékařské komory, 3 a 4, 30-32 Redakci „Věstníku zvěrolékařské komory“, Věstník zvěrolékařské komory 3, 1933, 7-6, 58-59 O hodnocení masa z hlediska lidské výživy, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 26, 1933, 27, 1-2 O ztrátách na váze u jatečného dobytka a čerstvého masa, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 26, 1933, 43, 2 O neomezeném uchování zamraženého masa podle patentního způsobu Martina Žižlavského, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 26, 1933, 48, 1-3 Organisace prohlídky masa po stránce zdravotní a živnostenské, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 26, 1933, 52, 2-3 O živočišných tucích a jeho náhražkách, Moravsko-slezské slovenské řeznicko-uzenářské listy 27, 1934, 14, 139 Nasolování masa podle metody „Prosol“, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 27, 1934, 18, 177-178 O nákupu a úpravě masa spotřebitelem, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 27, 1934, 19, 186-187 O významu vnitřností jatečných zvířat pro výživu lidí, Moravsko-slezské a slovenské řeznickouzenářské listy 27, 1934, 23, 225 Všeobecné poznatky o výrobě masa ve Spojených státech severoamerických (USA), Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 27, 1934, 49, 490, 50, 501-502, 51, 513-514, 28, 1935 1, 4, 2, 12-13 Gutachten über die Aufhebung des Verbotes der Einfuhr von Fleisch in kleinen Stücken, Prager tierärtzliches Archiv, 14, 1934, 3-4, 65-66 Umělé střevo Naturin, Zvěrolékařské rozpravy 8, 1934, 19, 225-228, 20, 233-240. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 27, 1934 O účasti veterinářů na výrobě a prodeji potravin, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 4, 61-67 [53]

Potravinářství a reforma studia Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 8, 153-159 K otázce služební instrukce pro úřední veterináře politických úřadů, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 12, 233-237 Fysikátní zkouška lékařská a zvěrolékařská, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 14, 274-277 K 60. narozeninám ministerského rady MVDr. Františka Pfaffa, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 15-16, 293-295 O tlumení tuberkulosy užitkových zvířat v USA, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 17, 325-329, 18, 345-348 Výzkumné zkušenosti s vyšetřováním mléka na Brucella abortus v USA, Zvěrolékařský obzor 28, 1935, 18, 348-353 Jak mají být zařizovány chladírny na maso, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 28, 1935, 11, 107 O masových konzervách, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 28, 1935, 18, 174-175 In welchen Fällen ist auf Grund der bisherigen Erfahrungen die Durchführung der bakteriologischen Fleischuntersuchung unerlässlich, Prager Tierärztlichen Archive, 1935, 1, 10-17 (zvláštní číslo vydané k 1. zasedání německých obecních veterinářů ČSR 1. a 2. června 1935 v Ústí n. L.) Desinfekční prostředek chloramin v mlékařství, Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské 12, 1935, 10, 213-276. HÖKL J., ČERVINKA F., DOLEŽAL J., PETROV G. Desinfekční účinnost mýdelného roztoku p-Cl-m-xylenolu (parachlormetaxylenolu), Zvěrolékařské rozpravy 9, 1935, 12, 133-136. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 28, 1935. HÖKL J., PETROV G. Technika vyšetřování jatečných zvířat a masa, Zvěrolékařský obzor 29, 1936, 2, 33-36 K jubileu potravinových zákonů, Zvěrolékařský obzor 29, 1936, 4, 62-65 Návštěvy delegace II. sjezdu veterinářů ČSR u pana presidenta Dr. Eduarda Beneše, Zvěrolékařský obzor 29, 1936, 12, 221-223 Profylaxe potravin proti bojovým plynům, Zvěrolékařské rozpravy 10, 1936, 5, 49-50. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 29, 1936 O boji proti brucelosám v USA, Zvěrolékařské rozpravy 10, 1936, 8, 92-96. Příloha k Zvěrolékařskému obzoru 29, 1936 [54]

Veterináři v ČSR u pana presidenta republiky Dr. Eduarda Beneše, Věstník Zvěrolékařské komory 6, 1936, 6, 61-62 O Bangově nákaze zvířat a vlnivé horečce lidí, Chov hospodářských zvířat 35, 1936, 9, 129133 Chlazení a mražení masa všeho druhu, Strojnický obzor 1, 1936, 12, 1-19 O konservování masa a uzenin, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 29, 1936, 1, 30 O suchém ledu, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 29, 1936, 10, 88-89 Ochrana potravin před bojovými chemickými látkami, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 29, 1936, 49, 471-472 Potřeba jednotné odborné praxe při prohlídce masa v Československé republice, Kalendář veterinářů 1936, 69-81 Kurzgefasste Anweisung zur Technik für intravitale und postmortalen der Schlachttiere, Taschenkalender des Reichsverbandes der deutschen Tierärzte in der Tschechoslowakischen Republik 1936, 28-47 O dusitanových směsech, Klinické spisy Vysoké školy zvěrolékařské 13, 1936, 6-7, 95-153. HÖKL J. Návrh na doplnění předpisů o dusitanové směsi pro nakládání masa, Zvěrolékařský obzor 29, 1936, 8, 148-152. HÖKL J. Návrh na doplnění výnosu o posuzování obsahu vody v uzenářském zboží, Zvěrolékařský obzor 29, 1936, 8, 152-153. HÖKL J. Trichinoskop československé výroby, Zvěrolékařský obzor 29, 1936, 20 381-387. HÖKL J. Návrh na doplnění výnosu a posuzování obsahu vody v uzenářském zboží, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 29, 1936, 26, 251. HÖKL J. Ein Trichinoskop tschechoslowakischer Erzeugung, Prager Tierärtzliches Archiv 17, 1936, 2, 45-48. HÖKL J. Eine Bemerkung zum Artikel „Beitrag zur Beseitugung des Geschlechtsgeruches bei Binnenebern“, Zeitschrift f. Fleisch- u. Milchhygiene 47, 1936, 4, 69-72. HÖKL J. Ein Trichinoskop tschechoslowakischen Erzeugung, Prager Tierärtzlichen Archiv 17, 1936, 2, 45-48. HÖKL J. Solení masa ve světle nových poznatků, Věstník II. sjezdu veterinářů ČSR v Brně, 1936, sv. 2, Brno 1937, 280-283 [55]

Syrové a pasterované mléko a mléčné výrobky, Věstník II. sjezdu veterinářů ČSR v Brně, 1936, sv. 2, Brno 1937, 329-334 Veterinární úkoly při výzkumu potravin v ČSR, Věstník II. sjezdu veterinářů v Brně, 1936, sv. 2, Brno 1937, 411-414 Jak posuzovat koňské maso, Zvěrolékařský obzor 30, 1937, 18, 334-336 Ochrana potravin proti bojovým plynům (přednáška v kurzu instruktorů pasivní ochrany v Brně dne 30. ledna 1936), Moravsko-slezská zem. jednota hasičská Brno 1937, tisk Jaroslav Strojil, Přerov, 30, 12 Výroba syrových uzenin, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 30, 1937, 17, 166-167 Játra, plíčka, ledviny, mozeček jako potravina, Moravsko-slezské a slovenské řeznickouzenářské listy 30, 1937, 25, 274-275 Über die Stabilisierung der vorgeschriebnenen Nitritmenge in den Pökelsalzen, Zeitschrift f. Fleisch- u. Milchhygiene 47, 1937, 10, 193-198. HÖKL J. Standardní mezinárodní diagnostika a systematika zárodků otravy masem, Zvěrolékařský obzor 30, 1937, 6, 101-105. HUDEC I. Jak zacházeti s mlékem a masem při slintavce a kulhavce, Zvěrolékařský obzor 31, 1938, 7, 121-128 K úpravě kontroly potravin v Praze, Věstník Zvěrolékařské komory 8, 1938, 1, 8-10 Nebezpečí slintavky a kulhavky pro lidské zdraví, Moravsko-slezské a slovenské řeznickouzenářské listy 31, 1938, 25, 248 Pokyny pro ochranu potravin, píce a vody, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 31, 1938, 39, 377-378 Ochrana potravin před chemickými bojovými látkami, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 31, 1938, 39, 377-378 Maso zvířat zasažených chemickými bojovými látkami, Moravsko-slezské a slovenské řeznicko-uzenářské listy 31, 1938, 40, 385-386 Třídění vepřového masa se zřetelem k běžnému uzenářskému využití v ČSR, Zvěrolékařský obzor 31, 1938, 23, 425-434. HÖKL J. Kunstdarm „Naturin“, Zeitschrift f. Untersuchung der Lebensmittel 75, 1938, 5. 457-462. HÖKL J.

[56]

Data o skutečných a relativních ztrátách při prodeji a porážce jatečných zvířat, Zvěrolékařský obzor 32, 1939, 18, 393-413. ČERVINKA F. Potraviny a chemické bojové látky, Spisy Vysoké školy zvěrolékařské 16, 1939, 3-4, 33-109. HÖKL J. Příspěvek k poznání vlivů uzení na serologický průkaz druhu střev, Zvěrolékařský obzor 32, 1939, 18, 417-419. HÖKL J. Wie wirkt das Kochen auf sterilisierte Därme bei Maul- und Klauenseuche? Zeitschrift f. Fleisch u. Milchhygiene, 50, 1940, 19, 209-210. HÖKL J. Die biologische Eigenschaften der Milch einer an chronischen Milzbrand des Euters erkrankten Milchkuh, Zeitschrift f. Fleisch- u. Milchhygiene 52, 1942/43, 3, 26-28, HÖKL J. O méněcennosti mléka při abnormálně zvýšené dojivosti krav, Zvěrolékařské rozpravy 16, 1942, 2, 87-112. HÖKL J., ČERVINKA F. In: Index vědeckých prací a monografií 1918-1968. Katedra hygieny a technologie potravin Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně, ČSSR. Brno 1968, 70 stran (Tisk Grafia 03, Vyškov – 4809-68).

[57]

Použitá literatura Böhm Rudolf, Šindlář Jiří: Vznik Lenfeldovy koncepce hygieny a technologie potravin, Veterinářství 1990, 40, 7, 332-333 Böhm Rudolf: Doktorské disertační práce Vysoké školy zvěrolékařské v Brně z let 1919-1939, Sborník referátů prvního zasedání veterinární sekce Čsl. společnosti pro dějiny vědy a techniky ČSAV 1957, 67-68 Böhm Rudolf: Profesor Jan Lenfeld – 75. výročí narození a 25 let od jeho smrti, Veterinářství 1964, 5, 233-234 Brauner Pavel, Zatloukalová Eva: 120 let od narození prof. MVDr. Jana Lenfelda, Vita Universitatis 2009, 2, 30-31 Červený Čeněk: Vzpomínky na prof. Jana Lenfelda, zakladatele Ústavu hygieny masa, mléka a potravin vůbec, Zvěrokruh 2009, 4, 24-26 Dobeš Miroslav: Nástin historie vzniku hygieny masa, Sborník referátů prvního zasedání veterinární sekce Čsl. společnosti pro dějiny vědy a techniky ČSAV 1967, 73-74 Encyklopédia Slovenska, zv. VI. (T-Ž). Bratislava, Veda SAV, 1982. Feješ Ján, Pokorný Jozef: MVDr. Ján Lenfeld – 120 rokov od jeho narodenia a 70. výročia jeho smrti, Veterinářství 2009, 1, 59, 66-67 Feješ Ján, Pokorný Jozef: Vplyv prof. MVDr. Jána Lenfelda na rozvoj veterinárnej hygieny na Slovensku, Encyklopedie Slovenska, sv. VI. (T-Ž), Bratislava, Veda SAV 1982 Feješ Ján, Pokorný Jozef: Veterinárni lekári českého pôvodu – významné osobnosti slovenského veterinárstva po roku 1918. Veterinářství 2001, 9, 430-432 Feješ Ján: MVDr. Pavol Opluštil, magistrátny veterinárny radca. Edícia Historia medicinae veterinariae, IVVL Košice, 2002, 11-14 Fried Karol, Šindlář Jiří: Podiel českých veterinárov na rozvoji veterinárstva na Slovensku v rokoch 1918-1948. Veterinářství 1981, XXXI, 8, 377-378 Hejlová Šárka: K výročím profesora Jana Lenfelda, Veterinářství 1999, 2, 92 Hökl Jan: Časopis čs. veterinářů 2, 271-273, 1947 Hökl Jan: Profesor dr. Jan Lenfeld a československé potravinářství, Časopis československých veterinářů 1947, 2, 12, 271-273 Hökl Jan: Zvěrolékařský obzor 32, 247-276, 1939

[58]

Holec Josef: Lenfeldovy a Höklovy dny, Věstník společnosti veterinárních lékařů 1972, 1-2, 97-98 Hörmann Š., Žikavský P., Landau L. a kol.: Chov koní. Bratislava, SVPL, 1957, 8-21 Hudec I.: Príspevok do dejin hygieny potravin na Slovensku v poslednych 50 rokoch, Sborník referátů prvního zasedání vet. sekce Čsl. společnosti pro dějiny vědy a techniky ČSAV 1967, 78-82 Janíček Josef: K osobnosti profesora Lenfelda, Veterinářství 1997, 11 Jantošovič Ján, Fried Karol, Pokorný Jozef: Počiatky štátnej veterinárnej služby na Slovensku a Podkarpatskej Rusi. Infovet VII, 2000, 5, 277-280 Jantošovič Ján, Fried Karol, Pokorný Jozef: MVDr. Imrich Hudec (1910-1989). Infovet VII, 2000, 3, 135-137 Jezdinský J.: Prof. MUDr. Jiří Lenfeld, CSc. (K nedožitým osmdesátým narozeninám a k desátému výročí úmrtí), Klin. Farmakol. Farm. 2004, 18, 127-128 Kábrt Jaroslav, Šindlář Jiří: Pamětní doklad o prvním desetiletí Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, Medicina veterinaria, Společnost veterinárních lékařů Brno, 1986, 96 s. a obr. příloha Matyáš Zdeněk: Hygiena a technologie potravin In: Novotný Evžen, Böhm Rudolf a spol.: 50 let vysokého veterinárního učení v Brně, Veterinární fakulta VŠZ, Brno 1968, 423 s. Neumann J., Matyáš Zdeněk: Odkaz prof. MVDr. Jana Lenfelda k současnému rozvoji hygieny a technologie potravin, Průmysl potravin 1989, 40, 97-99 Pleva J., Opluštil P., Bundža A.: Počiatky veterinárstva na Slovensku. Bratislava, Edícia Ministerstva poľnohospodárstva a výživy SR, 1969, 24-25 Sikora K., Poštolka R.: Zápisnica o valnom zhromaždení Slovenskej župy Ústrednej jednoty čs. zverolekárov konanom 8. marca 1931 v Bratislave. Zvěrolékařský obzor XXIV, 1931, 12, 249250 Slovenský biografický slovník, zv. M-Q, 529; zv. T-Ž, 269. Matica slovenská Martin, 1986. Šindlář Jiří: Údaj o doktorskej dizertačnej práci MVDr. P. Opluštila. Evidencia dizertačných prác VŠV Brno, 1934 Veterinársky spravodajca 1992, 20, 3, 2; 1996, 24, 9, 2; 1997, 25, 7, 3

[59]

Obrazová příloha

1. Otec Jana Lenfelda František Lenfeld na fotografii z roku 1927

2. Osvědčení c. k. ministerstva války pro Jana Lenfelda – „Militär-Untertierarzt“ z roku 1912

[60]

3. Jan Lenfeld v čs. legiích v roce 1917 (beze zbraně)

4. Škola zvěrolékařských pomocníků v Jekatěrinburgu, 1918

[61]

5. Personál zvěrolékařského a remontního odborného štábu, květen 1919

6. Důstojníci 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi, 1. Dělostřelecké baterie Jana Žižky z Trocnova a štábu 1. čs. střelecké brigády s T. G. Masarykem v srpnu 1917, Jan Lenfeld sedmý stojící zleva

[62]

7. Portrét Jana Lenfelda v Omsku z roku 1918

8. Jan Lenfeld s bratrem Málkem v automobilu v Samaře 14. 6. 1918 při cestě od srbského konzula

[63]

9. (a) Jekatěrinburg, školení 1918, Jan Lenfeld stojící vpravo

9. (b) Jekatěrinburg, Vánoce 1918

[64]

10. Ve služebním vagonu na nádraží v Irkutsku, květen 1919

11. Jan Lenfeld se spolubojovníky, Turkestan, 10. 4. 1916 (stojící vlevo)

[65]

12. Revers fotografie z Turkestanu – rukopis Jana Lenfelda

13. Služební vagon na nádraží v Irkutsku, zleva: zvěrolékařský pomocník, Jan Lenfeld, osobní sluha, zajatec, 1919

[66]

14. Důstojníci štábu v kanceláři osobního vagonu, Irkutsk 1919

[67]

15. Portrét manželky Růženy Lenfeldové z roku 1922

16. Portrét Jana Lenfelda z roku 1922

[68]

17. První učitelský sbor Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, šk. rok 1929/1930

18. Jan Lenfeld se spolupracovníky na TÚ prof. Bečky

[69]

19. Jan Lenfeld u pomníku J. A. Komenského v Naardenu, 1922

20. Jan Lenfeld ve Versailles, 1934

[70]

21. Jan Lenfeld na novém ústavu hygieny s manželkou a kolegy v roce 1933

22. Jan Lenfeld řeční v Králově Poli, 1928, dnešní Kociánka

[71]

23. Jan Lenfeld hovoří při odhalení sochy T.G.M. ve Vyškově, 1928

24. (a) Při odhalení sochy Tyrše v Husovicích, 1932

24. (b) Odhalená socha Tyrše od ak. sochaře Macha

[72]

25. IX. všesokolský slet v Praze 1932, Jan Lenfeld v čele průvodu

26. Předsednictvo Československé obce sokolské, Praha 1931, Jan Lenfeld druhý zleva

[73]

27. Publikace o chlazení a mražení masa všeho druhu, 1936

28. Odborná publikace z roku 1929

[74]

29. Potravinářské číslo Zvěrolékařského obzoru věnované 50. narozeninám Jana Lenfelda, 1939

30. Účastníci zvěrolékařských kurzů v letech 1927-1928, Jan Lenfeld stojící osmý zprava

[75]

31. Exkurze v Praze v roce 1927, Jan Lenfeld s Antonínem Hrůzou uprostřed první řady

32. Rodina Lenfeldova v botanické zahradě VŠZv, 1926

[76]

33. Matka Jana Lenfelda Marie na portrétu z roku 1927

34. Jan Lenfeld s dětmi u maminky ve Vyškově, 1935

[77]

35. Vilka Lenfeldových v Rožnově pod Radhoštěm, 1930

36. Jan Lenfeld při koupání s dětmi ve Veverské Bítýšce (třetí zprava)

[78]

37. S rodinou a přáteli v Rožnově pod Radhoštěm, 1929 (čtvrtý zleva)

38. V ZOO v Praze Tróji s rodinou, 1934

[79]

39. Rodinná fotografie z 29. 12. 1935, Jan Lenfeld s manželkou Růženou, synem Jiřím a dcerou Libuškou

40. Manželka Jana Lenfelda Růžena a prof. Hanslian s dětmi při bruslení v zimě roku 1930

[80]

41. Rodina Lenfeldových při vycházce v brněnských Lužánkách, Velikonoce 1935

42. Syn Jiří Lenfeld na koni při Hubertově jízdě v areálu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, listopad 1935, matka Růžena fotografuje vlevo

[81]

43. Prof. Lenfeld s dětmi při mobilizaci, 1938, Brno, Královo Pole

44. Na zahrádce domu v Králově Poli v roce 1939

[82]

45. Pohřební průvod s ostatky prof. Lenfelda od dnešní auly

46. Vdova Růžena Lenfeldová ve smutečním průvodu v doprovodu Antonína Klobouka a Tomáše Vacka v areálu vysoké školy

[83]

47. Rozloučení sokolské obce a legionářů s Janem Lenfeldem v Králově Poli

48. Poslední pocta zesnulému Janu Lenfeldovi u brněnského krematoria, 25. 5. 1939

[84]

49. Hrob rodiny Lenfeldovy na Ústředním hřbitově v Brně

50. Smuteční oznámení

[85]

51. Portrét Jana Lenfelda

52. Podpis Jana Lenfelda z roku 1918

[86]

Legenda k obrázkům obr. č.: 1. Otec Jana Lenfelda František Lenfeld na fotografii z roku 1927 2. Osvědčení c. k. ministerstva války pro Jana Lenfelda – „Militär-Untertierarzt“ z roku 1912 3. Jan Lenfeld v čs. legiích v roce 1917 (beze zbraně) 4. Škola zvěrolékařských pomocníků v Jekatěrinburgu, 1918 5. Personál zvěrolékařského a remontního odborného štábu, květen 1919 6. Důstojníci 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi, 1. Dělostřelecké baterie Jana Žižky z Trocnova a štábu 1. čs. střelecké brigády s T. G. Masarykem v srpnu 1917, Jan Lenfeld sedmý stojící zleva 7. Portrét Jana Lenfelda v Omsku z roku 1918 8. Jan Lenfeld s bratrem Málkem v automobilu v Samaře 14. 6. 1918 při cestě od srbského konzula 9. (a) Jekatěrinburg, školení 1918, Jan Lenfeld stojící vpravo (b) Jekatěrinburg, Vánoce 1918 10. Ve služebním vagonu na nádraží v Irkutsku, květen 1919 11. Jan Lenfeld se spolubojovníky, Turkestan, 10. 4. 1916 (stojící vlevo) 12. Revers fotografie z Turkestanu – rukopis Jana Lenfelda 13. Služební vagon na nádraží v Irkutsku, zleva: zvěrolékařský pomocník, Jan Lenfeld, osobní sluha, zajatec, 1919 14. Důstojníci štábu v kanceláři osobního vagonu, Irkutsk 1919 15. Portrét manželky Růženy Lenfeldové z roku 1922 16. Portrét Jana Lenfelda z roku 1922 17. První učitelský sbor Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, šk. rok 1929/1930 18. Jan Lenfeld se spolupracovníky na TÚ prof. Bečky 19. Jan Lenfeld u pomníku J. A. Komenského v Naardenu, 1922 20. Jan Lenfeld ve Versailles, 1934 21. Jan Lenfeld na novém ústavu hygieny s manželkou a kolegy v roce 1933 22. Jan Lenfeld řeční v Králově Poli, 1928, dnešní Kociánka 23. Jan Lenfeld hovoří při odhalení sochy T.G.M. ve Vyškově, 1928 24. (a) Při odhalení sochy Tyrše v Husovicích, 1932 (b) Odhalená socha Tyrše od ak. sochaře Macha 25. IX. všesokolský slet v Praze 1932, Jan Lenfeld v čele průvodu 26. Předsednictvo Československé obce sokolské, Praha 1931, Jan Lenfeld druhý zleva 27. Publikace o chlazení a mražení masa všeho druhu, 1936 28. Odborná publikace z roku 1929 29. Potravinářské číslo Zvěrolékařského obzoru věnované 50. narozeninám Jana Lenfelda, 1939 30. Účastníci zvěrolékařských kurzů v letech 1927-1928, Jan Lenfeld stojící osmý zprava 31. Exkurze v Praze v roce 1927, Jan Lenfeld s Antonínem Hrůzou uprostřed první řady 32. Rodina Lenfeldova v botanické zahradě VŠZv, 1926 33. Matka Jana Lenfelda Marie na portrétu z roku 1927 34. Jan Lenfeld s dětmi u maminky ve Vyškově, 1935 35. Vilka Lenfeldových v Rožnově pod Radhoštěm, 1930 36. Jan Lenfeld při koupání s dětmi ve Veverské Bítýšce (třetí zprava) [87]

37. S rodinou a přáteli v Rožnově pod Radhoštěm, 1929 (čtvrtý zleva) 38. V ZOO v Praze Tróji s rodinou, 1934 39. Rodinná fotografie z 29. 12. 1935, Jan Lenfeld s manželkou Růženou, synem Jiřím a dcerou Libuškou 40. Manželka Jana Lenfelda Růžena a prof. Hanslian s dětmi při bruslení v zimě roku 1930 41. Rodina Lenfeldových při vycházce v brněnských Lužánkách, Velikonoce 1935 42. Syn Jiří Lenfeld na koni při Hubertově jízdě v areálu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, listopad 1935, matka Růžena fotografuje vlevo 43. Prof. Lenfeld s dětmi při mobilizaci, 1938, Brno, Královo Pole 44. Na zahrádce domu v Králově Poli v roce 1939 45. Pohřební průvod s ostatky prof. Lenfelda od dnešní auly 46. Vdova Růžena Lenfeldová ve smutečním průvodu v doprovodu Antonína Klobouka a Tomáše Vacka v areálu vysoké školy 47. Rozloučení sokolské obce a legionářů s Janem Lenfeldem v Králově Poli 48. Poslední pocta zesnulému Janu Lenfeldovi u brněnského krematoria, 25. 5. 1939 49. Hrob rodiny Lenfeldovy na Ústředním hřbitově v Brně 50. Smuteční oznámení 51. Portrét Jana Lenfelda 52. Podpis Jana Lenfelda z roku 1918

[88]

Poděkování Považujeme za svou neformální povinnost poděkovat těm, kteří se na přípravě publikace o Janu Lenfeldovi podíleli. Náš dík patří MVDr. Ladislavu Dedkovi, CSc., Mgr. Marii Krejčí, Mgr. Kateřině Buchalové, PhDr. Elišce Kloboukové, PhDr. Janě Slámové, PhDr. Radoslavě Šenkýřové, Ph.D., a Ing. Jiřímu Latinimu. Při zpracování obrazové dokumentace bylo čerpáno z rodinného fotoalba MUDr. Jiřího Lenfelda, materiálů Ústavu cizích jazyků a dějin veterinárního lékařství a Archivu VFU Brno. V Brně v září 2009 Za autorský kolektiv

[89]

doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc. prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.

[90]

Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

ISBN 978-80-7305-082-5

[91]