HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2005

HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2005

Prof. MVDr. Antonín Klobouk

Vydáno u příleţitosti 120. výročí narození Autor: doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc.

1

Motto Smyslem lidského údělu je být zrnem a klasem na zemi, která je matkou i hrobem. Antonín Klobouk se svou prací zapojil beze zbytku do řetězu věčnosti, která zůstává v podstatě nekonečností ţivota. Úvod Je téměř neuvěřitelné, ţe 18. září 2005 uplyne jiţ 120 roků od narození MVDr. Antonína Klobouka, řádného profesora buiatriky a porodnictví na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, vedoucího II. interní kliniky a infekčních chorob, rektora Vysoké školy veterinární v Brně v období 1946-49, řádného člena ČSAZV, předsedy veterinární komise II. odboru ČSAZV , laureáta státní ceny II. stupně v roce 1952, člena veterinární sekce Pneumologické a ftiseologické společnosti, člena Komisji medycyny weterynaryjnej Polskiej Akademii umiejetnošci, mimořádného člena Německé akademie zemědělských věd v Berlíně. Je paradoxní, ţe při současné civilizační explozi a stále větším přístupu k informacím se často zapomíná na přínos minulých generací veterinárních lékařů k pokroku lidstva a jejich zásluhám, které lidské společenství povyšuje nad běţné standardy ţivota, chápané a hodnocené často podle nahromaděných hmotných statků a lacino získané popularity. Ve věku počítačů, kdy by se zdálo, ţe jsme dokonale vybaveni informacemi z celého světa, je mnohdy obtíţné objektivně posoudit úsilí a přínos mnoha pracovníků, kteří se zaslouţili o vědecký a profesionální pokrok v minulém období. Velká odpovědnost je na současné i příští generaci veterinárních lékařů a zejména učitelů, jejichţ úkolem je upozorňovat na přínos mnohdy skromných pracovníků, kteří si zasluhují úctu a neskonalou vděčnost za veškerý přínos československé veterinární vědě. Jednou z těchto osobností je rovněţ profesor Antonín Klobouk, který většinu svého ţivota zasvětil výchově několika generací veterinárních lékařů a vědecko-výzkumné práci. Profesor Klobouk patří mezi několik učitelů Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, jejichţ jména jsou nesmazatelně zapsána do dějin československé veterinární vědy. Úkolem této publikace je co nejvíce zpřístupnit zejména Kloboukův ţivot a jeho dílo. Ti, kteří profesora Klobouka osobně znali a měli dokonce štěstí s ním spolupracovat, si připomenou jeho velký odkaz, ostatní se mohou z předloţené publikace poučit. Studentům, kteří profesora Klobouka nepoznali, nechť uvedené vzpomínky připomenou velkého učitele a vědce, který je nesmazatelně zapsán v odborné literatuře a jehoţ jméno nikdy nevymizí z historie světové veterinární vědy. Mládí a období první světové války Kořeny Antonína Klobouka jsou hluboko zapuštěny na úrodné Hané. MVDr. Antonín Klobouk se narodil dne 18. září 1885 ve Velkém Týnci u Olomouce. Vyrostl se svým mladším bratrem Jindřichem v rolnické rodině. Jeho rodiče František Klobouk a Terezie Klobouková, rozená Podivínská, hospodařili na 10 ha úrodné hanácké půdy. Kromě jednoho páru koní chovali bernskohanácký skot, prasata a drůbeţ. Velký Týnec byla typická výstavná hanácká obec, kde byl tradičně pěstován hanácký folklór. Odtud pochází reprezentační, oceňovaná obsáhlá národopisná studie, sepsaná a publikovaná ing. Janem Bečákem, místním rodákem. Byla také rodištěm známého poslance Bečáka, arcibiskupa Prečana a významného oftalmologa prof. MUDr. Vanýska, přednosty oční kliniky

2

Lékařské fakulty MU v Brně. V roce 1967 byl rodný dům prof. Klobouka označen pamětní deskou. Největší chloubou otce Františka Klobouka byl chov skotu. Byl dlouholetým předsedou chovatelského druţstva ve Velkém Týnci. V obytné části jeho hospodářského stavení byly chodby i obytné místnosti vyzdobeny zarámovanými fotografiemi jeho dojnic a býků, vţdy s podrobným komentářem o původu, dojivosti a umístění na výstavách. Věnoval se také sadařství a včelařství. U svého včelína zemřel, stiţen náhlou mozkovou příhodou. Na doporučení týneckých učitelů a podle hanáckých tradic, starší syn šel studovat a mladší dědil grunt, stal se Antonín studentem Slovanského gymnázia v nedaleké Olomouci. Z okna své třídy viděl na svou rodnou obec. Kontakt se zemědělstvím nepřerušil. Všímal si hospodářských otázek, vţdyť i celé jeho příbuzenstvo byli zemědělci. O prázdninách pomáhal v hospodářství. Na svá gymnaziální léta velmi rád vzpomínal, na celou tehdejší atmosféru, na svérázné profesory, na botanika prof. Polívku, na studentskou burzu knih pod širým nebem. Byl výborným matematikem. Avšak nejvíce ho okouzlily klasické jazyky: latina a starořečtina. Aţ do posledních let svého ţivota uměl zpaměti přednášet dlouhé pasáţe z Ovidia, Vergilia, Horatia a především Homéra. Měl precizní znalosti gramatické a etymologické. Antonín byl skvělým šachistou, brzy vítězil nad svými šachovými učiteli. Jiţ v dětských letech se projevil u něj zájem o hudbu. Velmi rád navštěvoval hodiny houslí u týneckého učitele. Později jako vysokoškolák účinkoval občas v týneckém ochotnickém divadle, na hru „Zvíkovský rarášek“ měl nejhezčí vzpomínky. Studium na Slovanském gymnáziu ovlivnilo Antonína Klobouka natolik, ţe kdyţ po maturitě v roce 1905 došlo k volbě vysoké školy, projevil se u něj velký zájem o studium filosofie, historie, antické kultury a klasické filologie na Karlově univerzitě v Praze. Tato skutečnost přinesla obrovské zklamání jeho otci Františkovi, který po léta ţil v představách, ţe syn Antonín nemůţe být nikým jiným neţ zvěrolékařem se specializací pro chov a choroby skotu. Antonín jako vzorný syn vyhověl otci, vţdyť péče o skot mu byla také blízká. Odešel na studium zvěrolékařství do Vídně. Málokdo však věděl, ţe v prvních letech studia zvěrolékařství ve Vídni navštěvoval současně některé přednášky na filosofické fakultě ve Vídni, samozřejmě jen jako mimořádný posluchač, neboť řádné studium na dvou fakultách nebylo dovoleno. Škola pro zvěrolékařské studium, umístěná ve III. vídeňském okrese, prodělala dlouholetý vývoj. Původně šlo o školu vojenskou. Její naléhavá potřeba vyplývala ze skutečnosti, ţe významnou a nezastupitelnou sloţkou armády byl v minulosti kůň, ať jezdecký či pro dopravu děl a vozatajstva. Právě v roce 1905, kdy Antonín Klobouk započal studium na této škole, získala tato škola statut vysoké školy a nový název „K. u. k. Tierärztliche Hochschule“, ve které studovali i vojenští akademici – stipendisté. Studijní řád i nadále byl poznamenán vlivem armády. Interní a chirurgická klinika se zabývaly výlučně chorobami koní. Pro studium interních chorob a chirurgie skotu, vepřů, ovcí a koz byla zřízena buiatrická klinika.

3

MVDr. Antonín Klobouk vzpomínal, ţe v době jeho studií seděli na přednáškách vedle sebe vojenští studenti v uniformách a civilní studenti, většinou ze zemědělských rodin, budoucí venkovští zvěrolékaři. Vojenští stipendisté byli přijímáni ke studiu armádou, bydleli v sousedních kasárnách, měli vojenské hodnosti, byli státem placeni. Nebylo ţádným tajemstvím, ţe někteří z nich nacházeli velkou (aţ sportovní) zálibu v koních a na buiatrický obor pohlíţeli jako na obor okrajový, který nebudou nikdy potřebovat. Studium na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni ukončil 17.6.1910, kdy získal zvěrolékařský diplom. V roce 1912 sloţil fyzikátní zkoušku u dolnorakouského místodrţitelství ve Vídni, potřebnou pro vstup do definitivní pragmatikální státní sluţby. Na základě inaugurační doktorské disertace a vykonání rigorózních zkoušek byl promován v roce 1913 na doktora veterinární medicíny. Během studia na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni a později od července 1910 do 30. dubna 1912 jako asistent na buiatrické klinice u profesora Leopolda Reisingera měl A. Klobouk nevšední zájem o vědeckou práci, při které uplatňoval zejména neobyčejnou vytrvalost, houţevnatost, píli, kritický postřeh a to jak v laboratoři, tak při sledování pokusných zvířat. Od 1.5.1912 do 31.12.1912 byl vědeckým pracovníkem v nově zřízeném Státním veterinárním ústavu pro výrobu očkovacích látek v Mödlingu u Vídně, zpracovával pod vedením prof. Reisingera svou disertaci. Jeho úkolem tam tehdy bylo podílet se rovněţ na výrobě očkovací látky proti zmetání skotu (Abortin). V červenci 1913 byl promován na Dr. Vet. Med.. Rakousko-uherská monarchie měla soustředěn veterinární výzkum před první světovou válkou ve třech vysokých školách zvěrolékařských a to ve Vídni, Budapešti a Lvově. Ústav v Mödlingu byl vybudován nedlouho před vypuknutím první světové války, zaměřený na výrobu očkovacích látek, zásluhou přednosty ústavu pro hygienu Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni profesora Josefa Schnürera, jehoţ prvním asistentem byl budoucí profesor na vysoké škole zvěrolékařské v Brně MVDr. Karel Macek. Za války působil na tomto ústavu téţ MVDr. František Pfaff. Oba jmenovaní získali na ústavu v Mödlingu velké zkušenosti zejména při diagnostice a tlumení vozhřivky. Od 1.1.1913 byl Moravským místodrţitelstvím ustanoven nádraţním zvěrolékařem v Přerově. Kromě toho zastával funkci praktického obvodního zvěrolékaře, od 1.8.1914 byl jmenován veterinárním asistentem u Moravského místodrţitelství v Brně, kde ho zastihla světová válka. Od 22.11.1914 do 30.11.1918 po vypuknutí první světové války nastoupil vojenskou sluţbu jako poručík-veterinář v poli zčásti u dělostřeleckého pluku č. 6, většinou však v nemocnicích pro koně. V Plavně strávil nejdelší dobu své vojenské sluţby. V nové republice. Od 1.6.1919 byl přidělen Antonín Klobouk okresnímu hejtmanství v Prostějově a odtud po krátké době byl povolán na ministerstvo zemědělství s pověřením zajistit od 25.6. do konce srpna 1919 přednášky z buiatriky v kurzech pro posluchače zvěrolékařství na Karlově univerzitě v Praze, kteří byli nuceni opustit Vysokou školu zvěrolékařskou ve Vídni. V témţe roce zajišťoval ve funkci adjunkta výuku na nově zaloţené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Vídeň se zapsala do ţivota MVDr. Antonína Klobouka také tím, ţe se zde během studia seznámil se svou budoucí manţelkou, rodilou Vídeňačkou Hildou Samlíkovou (1891-1976).

4

Její rodina pocházela ze severní Moravy. Její matka uměla ještě česky. Měla ekonomické vzdělání, působila u velké vídeňské firmy Zuckerzentrale. Byla hudebně nadaná, obdařená lyrickým sopránem. Zpívání ve sboru bylo její velkou zálibou. K sňatku došlo po válce v Brně v roce 1919. Celý ţivot projevovala nevšední pochopení pro vědeckou práci svého manţela. Jeho práce a starost o rodinu byla pro ni prioritou. Je přirozené, ţe nově zaloţená Vysoká škola zvěrolékařská v Brně převzala při svém zřízení v roce 1919 studijní řád Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni beze změny, aby studenti z Vídně mohli plynule navázat na studium ve Vídni. K věhlasu Králova Pole u nás i v zahraničí přispělo také to, ţe zde v prosinci 1918 našla sídlo nově zaloţená Vysoká škola zvěrolékařská. Byla to tehdy první nová vysoká škola mladého státu slouţící jeho české i slovenské části. Vznikla v prvních týdnech jeho existence doslova z nutnosti – v nové republice chybělo vědecké pracoviště pro veterinární medicínu. Do té doby byla pro celou monarchii jediná vysoká škola ve Vídni. Při této příleţitosti je nutné uvést, ţe před první světovou válkou byl zvěrolékařský ústav vedený profesorem MVDr. Hermanem Dealerem na praţské německé fakultě. Ústav vedený profesorem MUDr. A MVDr. Theodorem Kašpárkem byl převeden v roce 1908 z české lékařské fakulty na zemědělský obor praţské české techniky s výukovým podílem i veterinárních disciplín encyklopedického charakteru. Zvěrolékařská tematika populárního charakteru byla rovněţ přednášena na českých vyšších hospodářsko-zemědělských školách v Chrudimi a v Táboře. Přitom jiţ od sedmdesátých let předminulého století se ozývalo stále důraznější volání českých veterinářů, ale i široké veřejnosti po zřízení české vysoké školy zvěrolékařské v Praze. Zvěrolékař poslanec Václav Kotlář 22. listopadu 1907 v památné řeči ve vídeňské říšské radě ţádal zřízení české vysoké školy zvěrolékařské a diagnostického vyšetřovacího ústavu. Ze shora uvedených důvodů záhy po osvobození 12. prosince 1918 byl jedním z prvních zákonů republiky schválen zákon o zřízení vysoké školy zvěrolékařské. Současně výnosem Ministerstva zemědělství bylo rozhodnuto vybudovat ústav pro diagnostiku a výrobu očkovacích látek pro veterinární účely. V prvním období diagnostická část byla zaloţena v bakteriologickém ústavu profesora MUDr. Velicha v Praze a výroba očkovacích látek byla zajišťována v Hranicích na Moravě. Poté byla obě pracoviště dočasně umístěna v Praze v areálu bývalé kadetní školy na Hradčanech a později do pronajatého zámečku v Ivanovicích na Hané. Za první republiky úkolem tohoto jediného veterinárního ústavu v Ivanovicích byla diagnostika zvířecích chorob a současně i výroba očkovacích látek pro celou Československou republiku. Jediná pobočka pro diagnostiku chorob zvířat byla zaloţena v Uţhorodě. Kromě toho při diagnostice chorob vypomáhaly i ústavy na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Zvěrolékařská škola v Brně měla být původně v kadetce na dnešní Boţetěchově ulici. Později padla volba na jezdecká kasárna a zemskou vychovatelnu při Palackého (Brněnské) třídě. Prvním rektorem školy byl praţský fyziolog-lékař prof. Edward Babák, který sestavil první profesorský sbor z dosavadních učitelů praţské Karlovy univerzity, z českých učitelů vídeňské zvěrolékařské školy a z osvědčených osobností z českého a moravského venkova. Mezi členy profesorského sboru byl od počátku na čelném místě Antonín Klobouk, vynikající klinický diagnostik s přesným kritickým myšlením. Po vzniku školy byl v Brně naprostý nedostatek bytů a profesoři se museli spokojit s byty přímo na škole. Kdyţ byl na hlavní ulici před Kartouzskou postaven moderní obytný dům podle projektu arch. Grunta (dnešní

5

Štefánikova 63), bydlel v něm prof. Klobouk i s rodinou aţ do své smrti. Odtud docházel několikrát denně na školu. MVDr. Antonín Klobouk bydlel od roku 1924 aţ do své smrti s rodinou jen několik set metrů od školy, kde pracoval. To mu umoţňovalo být ve stálém styku s klinikou. V roce 1919 byl jmenován Antonín Klobouk adjunktem. V roce 1921 se jako soukromý docent se habilitoval pro buiatriku a porodnictví. Záhy od 1.9.1921 byl jmenován mimořádným a od 1. ledna 1927 řádným profesorem a přednostou kliniky buiatrickoporodnické s úkolem zajistit provoz a výuku pro posluchače na uvedené klinice. K tomuto účelu byly adaptovány budovy bývalých jezdeckých kasáren objektu č. 7 a 22, ve kterých zařídil pracovny a laboratoře a to jak k výuce, tak činnosti badatelské bez nároků na rozsáhlé finanční investice. Současně přednášel v kurzech pro praktické zvěrolékaře na klinice a v terénu a ve značné míře se podílel na poradenské činnosti pro státní veterinární správu a ústřední úřady. Kromě toho byl rovněţ zván ke konzultacím při řešení zdravotních problémů v praxi a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Tak například v roce 1920 s řadou dalších zvěrolékařů vykonal cestu do Polska za účelem studia a tlumení moru skotu a plicní nákazy skotu, které se u nás vyskytly naposledy v roce 1882. Několik zvěrolékařů vypomáhalo Polské státní správě v tlumení těchto nákaz, aby se zabránilo jejich rozšíření na naše území. Z tehdejší cesty do Polska se podle vyprávění jednoho z účastníků profesora MVDr. Františka Ševčíka tradovala příhoda, která se udála za jízdy vlakem. Cestující veterináři diskutovali tak soustředěně, ţe přehlédli svou cílovou stanici. Všimli si toho aţ ve chvíli, kdyţ uţ se vlak rozjíţděl. Antonín Klobouk se rychle ujal organizace výstupu. Vyzval své kolegy, aby rychle vyskočili a mezi tím jejich i svá zavazadla vyhazoval oknem. Sám vyskočil jako poslední jiţ za značné rychlosti vlaku. Vědecká činnost – Podíl profesora Klobouka na vymýcení, infekčních, invazijních a neinfekčních chorob. Výzkumné práce a vědecká činnost zaměřená na veterinární problematiku byla za první republiky soustředěna převáţně na brněnskou vysokou školu zvěrolékařskou a ivanovický ústav. Vědeckou práci brzdily zejména finanční nedostatky, které omezovaly personální a přístrojové vybavení pracovišť. Po celou dobu první republiky se vlekl spor mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem zdravotnictví o úpravu a vydání sjednocených zákonů pro celou republiku. Ministerstvo zemědělství, zemědělská akademie a za nimi stojící agrární strana podporovaly vznik nových výzkumných ústavů zemědělských, ale nedbaly na poţadavky zřídit alespoň jediný výzkumný ústav veterinární. Pokud ministerstvo potřebovalo vyřešit některé aktuální otázky veterinárního charakteru, pověřovalo jejich výzkumem případ od případu osobně některého profesora z Vysoké školy zvěrolékařské a vyměřovalo jim k tomuto výzkumu téţ prostředky a osobní odměnu. Bezvýchodnost vědecky zaměřených mladých veterinářů, zejména asistentů vysoké školy, hledající existenční uplatnění ve výzkumnictví je vedla k aktivní snaze o zřízení samostatného veterinárního výzkumného ústavu. Z jejich podnětu byl poţádán profesorský sbor, aby prosazoval zřízení samostatného výzkumného ústavu. Je paradoxní, ţe 20. únor 1934 tento návrh profesorský sbor zamítl s poukazem, ţe není potřeba výzkumného ústavu veterinárního, ţe na současný výzkum stačí jiţ stávající ústavy školy a ivanovický ústav za předpokladu, ţe ministerstvo zemědělství poskytne prostředky k posílení stávajících nedobudovaných ústavů. Toto odmítavé stanovisko přispělo k tomu, ţe 16. prosince 1934 byla zaloţena převáţně mladými učitelskými pracovníky Vysoké školy zvěrolékařské Mladá generace veterinářů, jejichţ posláním bylo zabránit sloučení školy s Vysokou školou zemědělskou a zesílit úsilí k vybudování Výzkumného ústavu veterinárního podporované i II. celostátním sjezdem

6

veterinárních lékařů v červnu 1936. Ministerstvo zemědělství bylo při dalších jednáních ochotno zřídit výzkumné veterinární pracoviště v rámci jiţ stávajících zemědělských ústavů v Praze. Je nutno uvést, ţe uvedený postup byl značně ovlivněn i zhoršující se mezinárodní situací. Výsledky vědeckého bádání profesora Klobouka měly vţdy praktický význam a pomáhaly řešit aktuální problémy zaměřené na etiologii, patogenezi, diagnostiku a účinnou terapii a prevenci infekčních, nenakaţlivých a parazitárních chorob přeţvýkavců. K dosaţení hodnosti doktora veterinární medicíny předloţil Antonín Klobouk první vědeckou práci, kterou zpracoval na klinice profesora Reisingera ve Vídni a v Mödlingu týkající se serologické diagnostiky infekčního abortu krav, uveřejněné pod názvem „Beitrag zur serologischen Diagnose des infektiösen Abortus des Rindes“. Došel k závěru, ţe aglutinace i vazba komplementu jsou diagnostické metody, kterými lze určit nakaţení a podle titru a druhu protilátek stanovit i aktivitu procesu a pravděpodobnost zmetání. Při studiu uvedené nákazy se zaměřil zejména na způsoby eliminace brucelózy u skotu včetně objasnění významu vakcinace pro ozdravení chovů. Je nutno uvést, ţe za první republiky nebyla tato nákaza povinná hlášením. Metody tlumení b r u c e l ó z y podrobil profesor Klobouk intenzivnímu studiu zejména po druhé světové válce. V padesátých letech minulého století při zakládání velkochovů se tato nákaza při nekontrolovaném přesunu zvířat podílela na značném hynutí mláďat zejména u skotu. Plody nakaţených matek hynuly často jiţ v děloze, přicházely na svět mrtvé při zmetání nebo jako neduţivá telata, ţivota neschopná při předčasných nebo zdánlivě normálních porodech, hynoucí krátkou dobu po narození. Přitom prasnice, ovce i kozy byly mnohem vzácněji postiţeny brucelózou. Vypracováním preventivních a zdolávacích opatření proti brucelóze, na kterých se velkou měrou podílel profesor Klobouk, klesla prevalence této nákazy záhy po válce zejména na státních statcích. V průběhu let 1952-54 se sníţil výskyt v celostátním měřítku o 22,5% a na některých státních statcích s menším stupněm zamoření aţ o 53,8%. Tento stav prokazoval, ţe navrţený způsob tlumení brucelózy se osvědčil, přestoţe v soukromém a druţstevním sektoru ani na státních statcích nebylo moţno dosáhnout ve všech případech jejich důsledného dodrţování. K zamezení hromadného hynutí telat a zmetání doporučil profesor Klobouk v chovech skotu, kde počet nakaţených zvířat přesahoval 20%, ochranné očkování vakcínou B 19. Touto vakcinací bylo podstatně sníţeno zmetání a hynutí telat na úkor prodlouţení doby nutné k ozdravení chovu. Vybudování laboratoře pro infekční a neinfekční choroby navazovalo na zřízení Československé akademie zemědělských věd, ve které předsedou veterinární komise II. odboru ČSAZV byl jmenován profesor Klobouk. Vytvořením samostatného pracoviště pro výzkum infekčních chorob bylo moţno dokonaleji řešit problémy související s tlumením nejzávaţnějších nákaz v uvedené době, t.j. nakaţlivé obrny prasat, brucelózy, tuberkulózy a respiračních chorob skotu a prasat. Zaměstnanci uvedeného pracoviště v čele s profesorem Kloboukem se aktivně zúčastňovali vyšetřování a tlumení brucelózy v některých zemědělských druţstvech okresu Břeclav, na školních statcích VŠZ v Brně, hospodářstvích Výzkumného ústavu krmivářského a na státních statcích okresu Rosice. Ve shora uvedených chovech byly ověřovány různé metody tlumení nákaz.

7

Laboratorní pokusy při tlumení brucelózy byly zaměřeny na studium antigenních a biologických vlastností vypěstovaných kmenů brucel na laboratorních zvířatech a pokusném skotu s cílem získat kmeny k výrobě inaktivní vakcíny k ochrannému očkování. K vydaným směrnicím proti brucelóze profesor Klobouk za vědeckou základnu zaručoval jejich úspěch, budou-li tyto pokyny správně prováděny a dodrţovány. Současně kladl důraz na zvýšení hmotné zainteresovanosti k dosaţení lepších výsledků v boji proti této nákaze. Za značný prohřešek povaţoval nekontrolované přesuny skotu, ovcí, prasat a to jak při svodech zvířat do druţstevních stájí, tak do soukromého sektoru. Společným úsilím pracovníků v ţivočišné výrobě státních statků, zemědělských druţstev, soukromě hospodařících rolníků, veterinárních lékařů se podařilo v úzké spolupráci s ostatními organizacemi a finanční podpory státu v roce 1964 úspěšně dokončit úkol započatý profesorem Kloboukem, tj. celostátní vymýcení brucelózy skotu v bývalém Československu. Nákaze, které věnoval profesor Klobouk mimořádnou pozornost, byla s l i n t a v k a a k u l h a v k a (SLAK). Výskyt epizootie SLAK v letech 1922-1933 na území našeho státu vyuţil k soustavnému studiu této nákazy. Výsledky pokusného bádání uveřejňoval v celé řadě publikací v letech 1921-27 ve Zvěrolékařském obzoru a Zvěrolékařských rozpravách. Biologické vlastnosti viru SLAK studoval se svými spolupracovníky pasáţováním na morčatech do roku 1943, tj. po více neţ 20 roků. Výzkum prováděl s pečlivostí sobě vlastní, o čemţ svědčí skutečnost, ţe během mnohaletého trvání pokusů ve skromně vybavených laboratořích na klinice nikdy nedošlo k rozvlečení nebezpečného viru SLAK na vnímavá zvířata hospitalizovaná v sousedních stájích. Opětovné ohroţení našich chovů SLAK bylo zaznamenáno v roce 1937, kdy byla tato nákaza zavlečena v dubnu do Francie a hrozivě se začala šířit po celé západní Evropě. Jednání o opatřeních proti této nákaze naráţelo na nedostatek finančních prostředků a utápělo se v poradách. Prezident Zvěrolékařské komory zaslal 3. prosince 1937 alarmující dopis ministrovi zemědělství, ve kterém upozorňoval na bezprostřední nebezpečí s poţadavkem zřízení ţádaného ústavu v Praze pro sběr rekonvalescentního séra a přípravu očkovací látky, který by byl k dispozici co nejblíţe západním krajům republiky, ve kterých se předpokládala největší incidence nákazy, První ohniska SLAK se však vyskytla 10. ledna 1938 v okrese Opava, ve kterém bylo zamořeno v prvních dnech 9 dvorců v 8 obcích. Protislintavkové komité navrhlo pokračovat ve vědeckém studiu SLAK na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně a ivanovický ústav pověřilo výrobou rekonvalescentního séra a umoţnilo jeho řediteli návštěvu Německa, Holandska a Dánska k získání zkušeností při tlumení této nákazy. Při posledním hlášení o stavu promoření našich chovů SLAK 15. září 1938, kdy do posledního dne před kapitulací bylo zamořeno v Československé republice 211 okresů, 6 578 obcí a 140 672 dvorců. V okleštěné republice k 30. listopadu 1938 bylo hlášeno zamoření ve 146 okresech, 5 415 obcích a 100 772 dvorcích, přičemţ pouze ve dvou týdnech se zvýšila incidence o 449 obcí a 13 632 dvorců. Na počátku roku 1938, kdy se SLAK zavlekla do ČSR, počal vyrábět vakcínu proti SLAK na základě svých vlastních studií a metody ukrajinského badatele Dědulina, později však postupoval vlastní cestou. V roce 1927 měl profesor Klobouk moţnost navštívit rovněţ ústavy zaměřené na výzkum SLAK. Ve zprávě z této cesty se pochvalně zmiňuje o ústavu na ostrově

8

Riems, ve kterém v roce 1897 Loeffler prokázal virovou etiologii této nákazy a tím vyvolal zájem o studium nákaz virového původu na celém světě. V květnu 1938 předloţil Klobouk veterinárnímu oddělení ministerstva zemědělství návrh na zřízení samostatného výzkumného ústavu pro SLAK. Po uzavření vysoké školy zvěrolékařské byl zřízen v roce 1939 ministerstvem vnitra Protektorátu Čechy a Morava, kam byla tehdy veterinární správa přeřazena, Ústav pro výrobu vakcíny proti SLAK a to v prostorách normální anatomie Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, jehoţ ředitelem byl jmenován prof. Klobouk. Podruhé navštívil profesor Klobouk ústav na ostrově Riems v roce 1943, aby se seznámil s novými metodami výroby očkovací látky proti SLAK. Počátkem roku 1945 byla u nás vyrobena první série vakcíny. Po osvobození ČSR výzkum SLAK pokračoval na klinice a zároveň zaváděna výroba vakcíny v Terezíně. Vynikající znalosti profesora Klobouka o SLAK, získané během několika epizootií, které postihly území naší republiky byly uplatněny zejména při výrobě vakcíny proti SLAK v nově zřízeném ústavu, který byl vybudován v Terezíně za jeho vedení a spolupráce původně jako Státní ústav pro výrobu vakcíny proti SLAK. Do roku 1952 bylo vyrobeno více neţ 35.000 litrů vakcíny, kteréţto mnoţství se v dalších letech zvýšilo na trojnásobek. Od 1.1.1953 se ústav změnil na národní podnik Bioveta v Terezíně. Aktivní imunizace proti SLAK se příznivě projevila nepoměrně malým šířením nákazy a nízkými ztrátami ve srovnání s dřívějším obdobím. Za zásluhy o úspěšné zdolávání této nákazy se stal profesor Klobouk v roce 1952 laureátem státní ceny. V ústavu vyráběná vakcína byla bivalentní, obsahující typy A a 0, které se u nás vyskytovaly. Vyuţitím tuzemských očkovacích látek při tlumení SLAK byly ušetřeny značné devizové prostředky a podstatně sníţena incidence této nákazy ve srovnání s epizootií v roce 1938, kdy v Československu bylo zamořeno nákazou 211 okresů, 5.678 obcí a 140.672 hospodářství. Vědecké poznatky o SLAK přesahují svým významem hranice naší vlasti. Z uveřejněných výsledků výzkumu profesora Klobouka měly uţitek i další státy, ve kterých se SLAK vyskytovala. Nejvýznamnějším vědeckým dílem profesora Klobouka byl nesporně soubor prací o n a k a ţ l i v é o b r n ě p r a s a t . Práce byly triumfem české veterinární vědy třicátých let minulého století a zapsaly se nesmazatelně do světové veterinární historie. V roce 1929 bylo pozorováno v okolí Českého Těšína dosud neznámé onemocnění prasat projevující se ataxií a ochrnutím končetin. Onemocnění se hrozivě šířilo a veterináři stáli před problémem, jak této chorobě čelit. O etiologii onemocnění kolovaly různé hypotézy, mezi nimiţ převládal názor, ţe jde o intoxikaci solaninem z brambor. První informace o výskytu této choroby na těšínsku pochází od MVDr. Leopolda Trefného, který popsal hromadný výskyt onemocnění prasat všech věkových kategorií projevující se nervovými příznaky. K systematickému studiu onemocnění přistoupil profesor Klobouk v roce 1930. Své výzkumné poznatky zveřejňoval v tehdejším odborném tisku Zvěrolékařský obzor a Zvěrolékařské rozpravy. Práce vycházely na pokračování v letech 1931 aţ 1936 a kaţdá publikace byla ucelenou kapitolou popisující experimentální poznatky. Jiţ v předběţném sdělení z roku 1931 popsal Klobouk na základě klinických a histologických vyšetření onemocnění pod názvem „Encephalomyelitis enzootica suum“ (Těšínská nemoc). V prvé sérii prací byly zhodnoceny pokusy o přenos onemocnění pomocí suspenze rozmělněných orgánů na zdravé vepře, z nichţ vyplynulo, ţe onemocnění je přenosné. Nejvnímavější při experimentální infekci byla prasata po intracerebrální nebo subdurální inokulaci mozkomíšní suspenze získané od nemocných prasat. Vyvrcholením experimentálních prací byl přenos onemocnění filtrátem z mozkomíšní suspenze z nemocného prasete. K filtraci bylo pouţito

9

Berkefeldových filtrů. Těmito pokusy byl v roce 1933 přesvědčivě prokázán virový původ obrny prasat. V témţe roce byly podrobně popsány klinické projevy u experimentálně infikovaných prasat, které autor rozdělil do čtyř stadií: inkubační, prodromální, iritační a paralytické. V následujících dvou studiích autor prokázal neurotropní afinitu viru infekční obrny prasat. V řadě experimentů prováděných na různých druzích zvířat byla prokázána hostitelská specifičnost viru, přičemţ nikdy se nepodařilo přenést onemocnění na jiný ţivočišný druh kromě prasat. V závěrečné části pokusů se prof. Klobouk zabýval otázkou perorální infekce vepřů orgány z vepřů obrnou onemocnělých. Po zkrmování mozků a mích nemocných prasat onemocněla část pokusných zvířat, přičemţ onemocnění odpovídalo klinickým průběhem a příznaky, patologicko-anatomickým nálezem i histologickými změnami v centrálním nervovém systému, spontánnímu onemocnění. V pokusech, ve kterých bylo pouţito více neţ sto vepřů představuje kaţdá stručná věta závěru nový objev. V dalším soustavném studiu nakaţlivé obrny prasat se zabýval prof. Klobouk otázkou aktivní imunizace. V předběţném sdělení z roku 1935 uvedl, ţe podkoţní aplikací inaktivované očkovací látky bylo moţno docílit spolehlivé imunizace proti umělé subdurální infekci. Vývoj přípravy očkovací látky k aktivní imunizaci byl během II. světové války znemoţněn, její rozvoj pokračoval aţ po osvobození. Popisy objevných výsledků bádání o infekční obrně prasat z let 1931-36 i dnes po 70 letech jsou naprosto srozumitelné a přesvědčivé, coţ svědčí o originálním logickém myšlení a skvělém stylistickém umění profesora Klobouka. Vědecké poznatky prof. Klobouka o nakaţlivé obrně, označované dnes mezinárodně nemocí Kloboukovou, se staly základem pro další bádání, coţ potvrzuje, ţe všechny jeho poznatky o této chorobě byly obecně uznány a potvrzeny řadou autorů.Objevem nakaţlivé obrny prasat jako choroby sui generis přispěl prof. Klobouk k věhlasu československé veterinární vědy na mezinárodním poli. Potvrdil se i názor, důsledně zastávaný prof. Kloboukem a ovšem ne u nás obecně uznávaným, ţe vědecké práce publikované jen v českých vědeckých časopisech najdou si cestu do zahraničí a na mezinárodní vědecké forum, jsou-li hodnotné a významné. Po druhé světové válce došlo ke značnému rozšíření infekční obrny prasat nejen na území bývalého Československa, ale i v celé Evropě. Ve Velké Británii bylo onemocnění nazváno „Talfan disease“ dříve neţ byla prokázána jeho totoţnost s infekční obrnou prasat. Rovněţ benigní enzootická paréza prasat popsaná v Dánsku byla identifikována jako mírná forma infekční obrny. Tato mírná forma onemocnění byla zjišťována také v Kanadě, Austrálii a v USA. Na území jiných světadílů se infekční obrna prasat endemicky prokázala v některých asijských a afrických oblastech, ostrovech Madagaskaru, Réunion a v jiţní Americe. O endemickém výskytu obrny prasat a rozdílných názorech na etiologii tohoto onemocnění, svědčí i dopis profesora L.E. Boley z univerzity v Illinois v roce 1956, se kterým seznámil MVDr. Jaroslav Tykal z Jičína profesora Klobouka. Podle sdělení profesora Boley-e Encephalomyelitis enzootica suum nepovaţovali na uvedené univerzitě za samostatné onemocnění, ale uvedený patologicko-anatomický obraz mohl být vyvolán vícero chorobami. Většina virologických laboratoří zaměřila pozornost na řešení infekční obrny prasat, aniţ by zpochybňovala prioritní poznatky profesora Klobouka. Poslední práce profesora Klobouka o infekční obrně prasat byla uveřejněna v letech 1950-1 v českém a polském veterinárním časopise. V této práci byly uveřejněny poznatky o biologických vlastnostech viru a vzniku imunity po podkoţní aplikaci inaktivované mozkomíšní suspenze. V roce 1952 byla do protinákazových opatření zařazena imunizace prasat adsorbátovou vakcínou připravovanou z mozkomíšní suspenze uměle nakaţených prasat, přičemţ k inaktivaci byl pouţíván

10

formaldehyd. K výrobě vakcíny bylo vybudováno speciální pracoviště Biovety v Opavě. Realizací shora uvedených opatření došlo k prudkému poklesu výskytu tohoto onemocnění. Profesor Klobouk jiţ nebyl mezi námi, kdyţ se v roce 1960 uskutečnilo mezinárodní sympozium o infekční obrně a sípavce prasat. Na něm bylo konstatováno, ţe zatímco ještě v roce 1952 činily ztráty v Československu v důsledku úhynu a nutného poraţení prasat z chovů s výskytem nakaţlivé obrny 124.417 zvířat, v roce 1959, jiţ činila incidence u této nákazy pouze 7.000 prasat. Konečná likvidace infekční obrny prasat v českých zemích se datuje k roku 1966. Přitom úplná eradikace této nákazy v Československé republice byla oficiálně vyhlášena v roce 1973. Stejný osud stihl infekční obrnu prasat i v jiných zemích Evropy, kde v podstatě navazovali na československé zkušenosti. Úloha profesora Klobouka v tomto procesu byla plně zhodnocena a bylo navrţeno, aby infekční obrna prasat byla nazvána Kloboukovou chorobou a v literatuře uváděna pod názvem Kloboukova nemoc. Podobnost viru infekční obrny prasat s dětskou obrnou, na kterou upozornil jiţ v roce 1948 profesor Lukeš, inspirovala většinu badatelů aplikovat pokroky ve výzkumu dětské obrny do problematiky obrny prasat. Jednalo se zejména o kultivaci viru na buněčných kulturách a jeho vyuţití k diagnostickým a imunizačním účelům. Konkrétní výsledky na tomto úseku byly rovněţ předneseny profesorem Patočkou na mezinárodním sympoziu v roce 1960. Z praktického hlediska k výrobním účelům zavedl tkáňovou kultivaci viru infekční obrny prasat na pracovišti Biovety v Opavě MVDr. Vojtěch Mádr, ţák – asistent profesora Klobouka. Podle současné nomenklatury Mezinárodního úřadu pro epizootie (OIE) v Paříţi je infekční obrna prasat vyvolána virem „Enterovirus encephalomyelitis“ patřící do skupiny porcine enterovirů typu 1. Virus u nemocných prasat se vylučuje nosním hlenem a trusem. Jednotlivé kmeny se značně liší ve virulenci. Vzhledem k tomu, ţe infekční obrna prasat byla objevena československým vědcem profesorem Kloboukem, navrhl profesor Václav Kouba, vedoucí veterinárních sluţeb FAO, vybudování mezinárodní referenční laboratoře pro tuto chorobu na Výzkumném ústavu veterinárního lékařství v Brně. Tato laboratoř se od roku 1983 úspěšně podílela na konečné likvidaci nákazy v posledním hlášeném ohnisku na Madagaskaru. Z dalších chorob, kterým bylo nutno věnovat pozornost, byla d i s t o m a t ó z a . Potřeba účinné terapie a vymýcení distomatózy u zvířat podnítilo prof. Klobouka k intenzivnímu a soustavnému studiu tohoto onemocnění, zejména se zřetelem ke klinické a laboratorní diagnostice, způsobu nakaţení, účinné terapii a asanaci pastvin. Výsledky pokusů o distomatóze uveřejnil prof. Klobouk v letech 1926-30 ve 13 publikacich. Rozsáhlými pokusy objasnil vliv různých léčebných prostředků a došel k závěru, ţe výborným a spolehlivým prostředkem je zejména hexachlorethan (perchlorethan), které byly pouţívány v přípravku Motolit. Z výsledků pokusů o účincích různých prostředků na vajíčka a larvy motolic i jiných cizopasníků, poloţil pevnější základy k provádění asanace pastvin, které má pro prevenci distomatózy i jiných parazitárních invazí velký význam. Při hodnocení činnosti prof. Klobouka na úseku motoličnatosti je nutno zdůraznit, ţe jako první a jediný se plně věnoval boji proti této parazitóze a to v dobách, kdy patřila k nejzávaţnějším zdravotním problémům u skotu a malých přeţvýkavců na našem území. Jeho komplexní pojetí studia fasciolózy, její léčby, ale i ověřování prostředků a postupů omezujících vývoj ve vnějším prostředí je důkazem jeho nesmírné pečlivosti a širokého odborného rozhledu. Převáţná většina těchto prací byla publikována jiţ koncem dvacátých a začátkem třicátých let, kdy motoličnatost byla značně rozšířena ve velmi početných oblastech

11

Čech a Moravy, na Slovensku i Podkarpatské Rusi. V prvních exaktních pokusech se jednalo o kapraďové extrakty (Distol), které představovaly první spolehlivou léčbu u ovcí. Na to bezprostředně navazovaly pokusy s ověřováním terapie prostředky na bázi chlorovaných uhlovodíků a sice tetrachlormethanem a hexachlormethanem. Právě zkušenosti prof. Klobouka z těchto výzkumů byly plně vyuţity jeho ţáky v poválečných letech, kdy byla na bázi těchto sloučenin připravena účinná antifasciolika pro skot a ovce (Motolit B a O a Tetrafinol – tetrachlomethan). . Prof. Klobouk vyvíjel i výzkumnou aktivitu na úseku diagnostiky motoličnatosti, především se zajímal o moţnosti kvantitativního hodnocení na základě počítání vajíček v trusu a jako klinik dovedl velmi kvalifikovaně vyhodnotit i význam klinického vyšetření. Nelze opomenout ani jeho pedagogickou a osvětovou činnost. Jiţ v roce 1928 na výzvu tehdejší Zemské správy zorganizoval první kurz o motolici jaterní pro veterinární lékaře, který vlastně představoval zahájení postgraduální výuky absolventů. Za tím účelem sestavil i první sbírku fotografií střevních parazitů přeţvýkavců. Všechny tyto aktivity představovaly přínos pro zlepšení zdraví a uţitkovosti skotu a ovcí a byly nesmírnou pomocí zemědělcům v tehdy velmi těţkých a v některých oblastech doslova primitivních podmínkách. Svojí příslovečnou důsledností a pečlivostí na úseku výzkumu, hledání a ověřování dostupných léčiv, diagnostiky a epizootologie motoličnatosti představovaly jeho práce průkopnický postup a staly se základem pozdějšího systematického a celostátního tlumení motoličnatosti a omezení jejího výskytu a především minimalizace přímých i nepřímých ztrát. Výzkumnými pracemi o r a c h i t i d ě a o s t e o m a l a c i i se prof. Klobouk jako první pokusil objasnit etiologii osteomalacie a přispěl k terapii a prevenci uvedeného onemocnění. Rozbory krmiv, sledováním obsahu minerálních látek v krvi, moči a ve výkalech pokusných zvířat vyřešil otázku rachitogenního účinku některých krmiv a tím také problém vzniku rachitidy a osteomalacie a jejich prevenci správnou výţivou. Výsledky výzkumu o rachitis a osteomalacii uveřejnil prof. Klobouk v letech 1924-31 ve Zvěrolékařském obzoru a Zvěrolékařských rozpravách. V oblasti poruch minerální výměny látkové pokračoval prof. Klobouk ve studiu etiologie porodní parézy u krav. Zjistil, ţe uvedené onemocnění je provázeno akutní poruchou v rovnováze elektrolytů Ca, P, a Mg, přičemţ dominující postavení mají ionty hořčíku. V pokusech došel k závěru, ţe porodní paréza je vyvolána akutní poruchou vyvolanou zvýšenou hladinou Mg v krvi, nebo sníţením jeho dynamických antagonistů Ca a P. V exaktních pokusech prokázal, ţe pokusná magneziová narkóza, kterou vyvolal na králících, ovcích, prasatech a kravách roztokem síranu hořečnatého, je klinicky shodná s porodní parézou a ţe porodní paréza je v podstatě magneziová narkóza. Tyto pokusy provedl prof. Klobouk jiţ v roce 1931 před uveřejněním prací Seeklese a Sjollemy o vztahu mezi vápníkem a hořčíkem při vzniku magneziové narkózy u telat v časopise Biochemische Zeitschrift v roce 1932. Kloboukova priorita v pojetí vzniku porodní parézy je popsána v knize Hutyry, Marka, Manningera „Spezielle Pathologie und Therapie der Haustiere“ vydaná v roce 1938 a přepracovaná Markem a Mócsym v roce 1952. T u b e r k u l ó z a s k o t u se stala záhy předmětem vědeckého zájmu prof. Klobouka, zaměřeného zejména na studium klinických forem, diagnózu a metody tlumení. Výsledky studia o tuberkulóze uveřejnil jiţ v letech 1921-23 v několika publikacích. Zájem prof. Klobouka o tlumení tuberkulózy byl vyvolán vysokou prevalencí této nákazy zejména na

12

velkostatcích a jeho přesvědčením, ţe na výskytu této anthropozoonózy zejména u dětí má značný podíl i tuberkulóza skotu. Československý vědecký spolek proti tuberkulóze, který se stal středem zájmu vědeckých pracovníků v oboru tuberkulózy a jehoţ součástí byla zvěrolékařská sekce, byl zaloţen v roce 1919 z iniciativy profesora MUDr. Ivana Honla, který se narodil 23. dubna 1866 ve Zbýšově na Moravě. Za svého 37 letého působení na Karlově univerzitě v Praze jako docent a profesor byl prvým budovatelem čsl. bakteriologie jakoţto samostatné disciplíny. Společně se svým učitelem prof. Hlavou byl horlivým propagátorem myšlenek Pasteurových a Kochových. Po první světové válce vybudoval Pasteurův ústav v Praze a charitativní ústavy pro nemocné plicními chorobami včetně tuberkulózy v Čechách. Na mezinárodním protituberkulózním sjezdu v Berlíně v květnu 1899 předloţil návrh vybudovat sanatorium pro postiţené tuberkulózou, který spolu s Dr. Vlasákem předal Spolku českých lékařů. S pomocí manţelů Colloredo-Mansfeldových vybudoval Zemský svaz pomocných spolků pro nemocné plicními chorobami v Čechách protituberkulózní sanatorium na Pleši, který se podílel rovněţ na výstavbě Lukesova Albertina v Ţamberku. Ve třicátých letech minulého století bylo vystavěno v Ţamberku moderně vybavené sanatorium pro tuberkulózní ţeny nazvané „Domem Honlovým“. Vedle čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze vznikl v roce 1928 na podnět prof. Honla „Čsl. mikrobiologická společnost“, kde se stal prvním předsedou. Prof. Honl zemřel náhle v Bělovsi u Náchoda 7. června 1936. Za zvěrolékařskou sekci se rozloučil v den pohřbu 12.6. v Praze-Vinohradech prof. Klobouk, který uvedl, ţe pokračováním v díle jím započatém bude postaven prof. Honlovi pomník nejtrvanlivější. Zásluhou profesora Honla byl uspořádán v roce 1923 I. čs. protituberkulózní sjezd v Praze, na němţ i mladá zvěrolékařská sekce za předsednictví profesora Lenfelda a jednatele MVDr. Karla Hrušky velmi čestně obstála. Ve III. sekci zvěrolékařské se samostatným programem týkající se veterinární problematiky přednesl hlavní referát dr. J. Ţivotský, zemský veterinární referent v Brně a prof. Klobouk, který navrhl přesný metodický postup na tlumení tuberkulózy skotu, opírající se o vlastní zkušenosti a přihlíţející také kriticky k metodě Ostertagově a Bangově. Za nejdůleţitější článek v boji proti tuberkulóze skotu pokládal včasné odstranění zvířat s otevřenou klinickou formou onemocnění. Přitom zdůrazňoval význam metody navrţené Bangem na mezinárodním zvěrolékařském kongresu v Haagu 1909. V závěru referátu shrnul v 10 bodech hlavní opatření nutná proti tuberkulóze skotu. Zvěrolékařům se dostalo při hodnocení sjezdu čestného zastoupení v předsednictvu. Bohuţel návštěva veterinárních lékařů zejména z praxe byla velmi malá. Zvěrolékaři, jak bylo konstatováno dr. Syllabou, si stěţují na malé celospolečenské ocenění, aniţ by se snaţili veřejnost přesvědčit o významu a důleţitosti práce veterinárních lékařů. Z podnětu I. čsl. protituberkulózního sjezdu konaného v roce 1923 v Praze, byla 12.10.1924 zaloţena Zvěrolékařská odbočka v rámci čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze se sídlem v Brně. Předsedou odbočky byl zvolen Dr. Fr. Ševčík a jednatelem asistent Dr. Jan Kolda. Do výboru odbočky byli zvoleni prof. Klobouk, ministerský rada Dr. J. Ţivotský a Dr. K. Hruška z Ivanovic. Ustavující schůze tohoto spolku se konala v neděli 12.10.1924 dopoledne v posluchárně interní kliniky. Prof. Klobouk, jako předseda zvěrolékařské sekce čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze upozorňoval na nutnost spolupráce s Masarykovou ligou proti tuberkulóze (MLT) , která byla zaloţena několik dní po návratu T.G. Masaryka (1918) do vlasti z nadšení a vůle lékařů, státníků a politiků i veřejných činitelů různých směrů a vyznání. Návrh na zaloţení MLT

13

předloţil prezidentu Masarykovi MUDr. Č. Jeţdík společně s docentem MUDr. Zahradnickým, kteří seznámili prezidenta s návrhem programu ligy, vypracované prof. MUDr. Hamzou, zakladatelem Léčebny dětské tuberkulózy v Luţi-Košumberku. Prezident věnoval lize do vínku téměř 1 milion Kč. Nezbytnost shora navrţené spolupráce vyplynula ze značného podílu původce bovinní tuberkulózy na onemocnění lidí přesahující zejména na venkově 10 i více %. Výše uvedená neutěšená situace byla důvodem, ţe se vkládala naděje i v očkování zvířat BCG vakcínou. Ze zkušeností z pokusů prof. Klobouka a dalších členů zvěrolékařské sekce čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze se rozhodlo ministerstvo zemědělství přikročit k ověření vakcinace ve velkých a silně zamořených chovech, ve kterých prevalence tuberkulózy přesahovala 40%. Neškodnost a imunogenní vlastnosti BCG vakcíny u skotu studoval prof. Klobouk v letech 1925-26. Uvedené pokusy prokázaly její neškodnost a byly podnětem k povolení vakcinace skotu. V praktických pokusech pokračovali Dr. Nesvadba a Dr. Marek, kterým v roce 1931 dodala sekce čsl. vědeckého spolku proti tbc 86 dávek BCG vakcíny. Do roku 1927 dodával BCG vakcínu do ČSR Pasteurův ústav v Paříţi, od roku 1928 vakcínu vyráběl bakteriologický ústav Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a později Veterinární ústav v Ivanovicích na Hané. V podmínkách pro povolení vakcinace se kladl hlavní důraz na vyšetření veškerého skotu v chovu pomocí tuberkulinace úředním veterinářem. Vzhledem k válečným událostem byla vakcinace skotu proti tbc zastavena, aniţ bylo moţno její efektivnost vyhodnotit. Po druhé světové válce navzdory velkému zaneprázdnění se prof. Klobouk aktivně podílel na přípravě celostátní akce tlumení tuberkulózy skotu. Přitom největší důraz kladl na zdokonalení intravitální diagnostiky této nákazy. Pro ţivočišnou výrobu bylo ozdravení chovů skotu od tuberkulózy nanejvýš naléhavým úkolem a to nejen z hlediska zvýšení rentability chovů skotu mléčné a masné produkce, ale rovněţ z důvodů zdravotních, k ochraně zdraví člověka a zvířat před tuberkulózou. Prof. Klobouk zdůrazňoval, aby tento obrovský boj proti tuberkulóze byl veden na všech zájmových úsecích soustavně a s potřebnou rozhodností všemi pracovníky v ţivočišné výrobě ve spolupráci s příslušnými činiteli sluţby zdravotní. V Československu se veterinární věda zabývala problémy tuberkulózy velmi intenzivně, jak o tom svědčí četné literární práce a I. a II. čsl. sjezd protituberkulózní s rezolucemi navrhující proti tuberkulóze opatření, která se však nepodařilo realizovat. V období první Československé republiky, jako konečně i v jiných státech se v tlumení tuberkulózy zvířat jen přešlapovalo téměř na jednom místě. Chyběla odvaha a finanční prostředky. Velkostatky „pařeniště tuberkulózy skotu“ neměly o důslednější opatření zájem, poněvadţ se obávaly hospodářských škod při radikální likvidaci nákazy. Naproti tomu drobní chovatelé neměli potřebného vlivu, aby se mohli s úspěchem postavit za uskutečnění navrhovaných opatření. Kromě toho zemědělská veřejnost nebyla dostatečně poučena a na velkorysou akci připravena. Teprve po druhé světové válce při přechodu na velkovýrobu, bylo nezbytné k zajištění dostatečného mnoţství zdravotně nezávadných potravin zbavit velkochovy zvířat stájových nákaz, z nichţ na prvním místě byla tuberkulóza skotu. Opatření proti tuberkulóze zvířat vydaná výnosem ministerstva zemědělství ze dne 27. dubna 1956 č.j.112195/1956 je nepochybně moţno označit za elaborát, který proti dosavadním ustanovením znamenal v boji proti tuberkulóze rozhodný pokrok. Je nutno zdůraznit, ţe na vypracování shora uvedeného výnosu se v nemalé míře podílel a byly uplatněny jeho zkušenosti. Veterinárním lékařům se

14

citovaným výnosem ukládaly odpovědné úkoly, jejichţ rozhodnutí byly podkladem veškerých opatření, , která se na základě shora uvedeného výnosu MZLH zaváděly. Základní podmínkou zdařilého uplatnění navrţených opatření bylo dokonalé zvládnutí diagnostiky tuberkulózy. Při zdokonalovaní alergických testů, které byly základní diagnostickou metodou, povaţoval prof. Klobouk za velmi důleţité věnovat ve výzkumu pozornost výrobě specifických a standardních tuberkulinů. V posledních letech svého ţivota se prof. Klobouk velmi aktivně podílel na přípravě celostátní akce tlumení tuberkulózy skotu. O bezpříkladné snaze řešit úkoly, které měly vztah k praxi, zaměřené na celospolečenský význam svědčí i časté návštěvy vedoucích pracovníků státní veterinární správy, Československé akademie zemědělských věd, Ministerstva zemědělství, veterinárních lékařů a chovatelů. Jeho mimořádná snaha po metodické originalitě a volba výzkumného programu vyvěrající přímo z lokálních poměrů nebo oblastí by mohla býti vzorem i v současné době pro mnohé vedoucí pracovníky výzkumu a veterinární správy. Pro širší informaci vydal prof. Klobouk v kniţnici Zábrany škod Státní pojišťovny v roce 1956 zvláštní publikaci, jednající o tuberkulóze hospodářských zvířat, přičemţ hospodářské ztráty způsobované tuberkulózou skotu vyčíslil na 146.983.850 Kčs ročně. V této částce však nebyly zahrnuty ztráty chovatelské a z dalšího šíření tuberkulózy na člověka a mladý skot. V důsledku tuberkulózy skotu pozbývalo naše zásobování 44.165.000 litrů mléka a 1.925.000 kg masa ročně. O pravdivosti těchto údajů svědčí statistické údaje které uvádí průměrnou dojivost v roce 1953 na 1 krávu 1.428 litrů mléka, zatímco v roce 1974 po celostátním ozdravení skotu nakaţeného tuberkulózou, dosahovala produkce mléka 2.843 l na 1 dojnici. Ke značnému zlepšení došlo rovněţ při hodnocení reprodukčních ukazatelů, kdy počet telat odchovaných na 100 krav se zvýšil ve shora uvedeném období o 24 zvířat. Je však nutno uvést, ţe na tomto příznivém zvýšení uţitkovosti se podílela i kvalitnější výţiva ovlivněná masivním pěstováním siláţní kukuřice, které začalo v letech 1969-70 a kříţení s mléčnými býky. Přestoţe prof. Klobouk se jiţ plošného ozdravení skotu v roce 1968 nedoţil, podílel se svými poznatky a zkušenostmi, které byly vyuţity v plné míře při přípravě boje proti této nebezpečné nákaze. Dnes po téměř 40 letech, po dosaţení eradikace tuberkulózy u skotu v našem státě můţeme konstatovat, ţe tento sen se panu prof. Antonínu Kloboukovi splnil, i kdyţ se vítězných fanfár při vyhlášení úplného vymýcení této nákazy nedoţil. Je nutno si však uvědomit, ţe po druhé světové válce do roku 1956 vychoval pro protinákazovou sluţbu 1.800 veterinárních lékařů, kteří se stali dobře vycvičenou armádou pro boj proti tuberkulóze. V této armádě byli vedoucí a přední pracovníci Státní veterinární sluţby a tvůrci celé konstrukce a eradikace tuberkulózy, při které byly pouţity zcela nové, velmi účinné metody postupného vytlačování nákazy ze země. Tato armáda a její učitelé si bezpochyby zasluhují věčný pomník za zásluhy o ozdravení hospodářských zvířat a velmi racionální pohledy na ekonomiku eradikace nebezpečných nákaz. Vymýcením brucelózy skotu koncem roku 1964 a dokončením eliminace bovinní tuberkulózy o čtyři roky později, jsme se v ochraně zdraví skotu a lidí zařadili mezi přední státy na světě. Státní subvenční politika byla při tlumení tuberkulózy zcela originální. Stát poskytl na celý program ozdravení do konce roku 1968 jednu miliardu 52 milionů Kčs. Tyto finanční prostředky však byly nesporně jednou z nejefektivnějších investic do našeho zemědělství. Vědecký zájem a pracovní okruh prof. Klobouka obsáhl celý jeho obor a pronikl téměř do všech jeho úseků. Ţádné onemocnění, kterýkoli klinický nebo vyšetřovací postup, jakákoli

15

léčebná metoda a operační zásah, neušel jeho kritickému posouzení a experimentálnímu zhodnocení. Přes 70 vědeckých publikací představuje bohatou ţeň vědecké práce prof. Klobouka vedle 20 populárních publikací a celé řady biografií napsaných u příleţitosti ţivotních jubileí vědeckých pracovníků. V roce 1955 mu byl za celoţivotní vědeckou a pedagogickou činnost a dosaţené výsledky udělen Řád práce. V řadě jeho vědeckých prací a publikací nacházíme poznatky o diagnóze březosti, o kastraci krav, o vyuţití pituitrinu v porodnické praxi, o umělé inseminaci krav, o hlízách jaterních a slezinných u skotu ve vztahu k hlízám původu traumatického, o technice epidurální anesthezie u skotu, o stájových chorobách, o laktační tetanii u krav, o chřipce vepřů, o chorobách mláďat, o osutině selat, o echinokokóze a dalších onemocněních. Na klinice prof. Klobouka bylo pod jeho vedením vypracováno téměř 140 vědeckých prací, většinou dizertačních. Vědecké práce tvořily v pravém smyslu ţivotní náplň prof. Klobouka. Byl z těch, kteří o vlastní práci méně mluvili, ale mnoho jí vykonali. Vědecké práci se věnoval plně od mládí a jí také obětoval všechno osobní pohodlí. Za celou tu dlouhou řadu let působení na klinice neznal nedělního klidu, neznal dovolené na zotavenou, neřídil se vyměřenou pracovní dobou. Velmi často se skláněl do pozdních nočních hodin nad mikroskopem v laboratoři, prohlíţel narostlé kultury, zaznamenával výsledky pozorování. Tajemství vědeckých úspěchů prof. Klobouka spočívalo ve vynikajícím nadání, ve vytrvalosti, v píli a přísném kritickém postoji k experimentálním výsledkům. Antonín Klobouk v úloze vědce a učitele Prof. Klobouk byl vynikajícím pedagogem. Přednášky prof. Klobouka byly navštěvovány posluchači zejména pro věcný obsah vyvěrající z jeho dlouholetých zkušeností. Kaţdé jeho slovo dokladovalo jeho hlubokou moudrost, dokonale seznamující posluchače s danou problematikou. Na ţádné jeho přednášce se posluchači nesetkali se čtením textu z učebnice nebo skript, které bylo obvyklé na přednáškách některých jiných disciplin. Charakterové vlastnosti prof. Klobouka mohly být příkladem pro ţáky a všechny jeho spolupracovníky. Byl především disciplinovaný vůči sobě a tuto vlastnost se snaţil nenásilným způsobem vyţadovat rovněţ u ostatních spolupracovníků. Jeho sebekritičnost k vlastní práci a pečlivá analýza dosaţených výsledků v experimentální práci umoţňovala reprodukovatelnost jeho pokusů a platnost zveřejněných poznatků na neomezeně dlouhou dobu. Skromnost a smysl pro racionálnost vedla k řešení výzkumných programů, které měly bezprostřední vztah ke zdravotním problémům zvířat a lidí celostátního významu. Proto byl vyhledávanou osobností nejen pracovníky státní veterinární správy, veterinárními lékaři pracujícími v ústavech a v praxi, včetně odborníků a chovatelů v ţivočišné výrobě. Srovnámeli minulé období, ve kterém aktivně působil profesor Klobouk se současnou situací, s lítostí musíme konstatovat, ţe v současné době je rozsah výzkumných prací na pracovištích pověřených výukou posluchačů a výzkumem zaměřeného na bezprostřední zdravotní problémy hospodářských zvířat v praxi výrazně menší ve srovnání s předcházejícím obdobím. K tomu je nutno poznamenat, ţe úkoly v dřívějším období se řešily v daleko skromnějších podmínkách. O skromnosti a odpovědnosti prof. Klobouka při plnění svých úkolů na výtku svých asistentů, ţe nevyuţil své tehdejší funkce rektora k lepšímu vybavení kliniky, svědčí i jeho odpověď „Toţ proboha, to by bylo zneuţití rektorské funkce. Výzkum a výuka se můţe realizovat i ve skromnějších podmínkách“.

16

Pro praktické veterinární lékaře pořádal prof. Klobouk četné kurzy, přednášky a semináře o časových otázkách ze svého oboru. Jako obecně uznávaná vědecká autorita ve svém oboru prof. Klobouk vypracoval mnoho zpráv, posudků, směrnic a návrhů pro veterinární správu ministerstva zemědělství, zdravotnictví, vnitra a jiné úřady. Navštívil celou řadu mezinárodních vědeckých kongresů a sjezdů a mnoho studijních cest do zahraničí, aby tam získal důleţité poznatky, kterých u nás plně vyuţil. Po řadu let byl místopředsedou a později předsedou Zemského spolku ligy proti tuberkulóze v Brně. V roce 1946 byl jmenován ministerstvem zdravotnictví řádným členem státní zdravotní rady při ministerstvu zdravotnictví. Prof. Dr. Stubbe, prezident Německé akademie zemědělských věd (Deutsche Akademie der Landwirtschaftswissenschaften zu Berlin), v srpnu 1955 sdělil prof. Kloboukovi, ţe plénem akademie byl schválen za dopisujícího člena. Oficiální jmenování bylo uskutečněno na slavnostním zasedání a vědeckých dnech 17.-19.10.1955 v Berlíně. Nelze nevzpomenout zásluhy, které má prof. Klobouk o české odborné názvosloví. Svědčí o tom zavedení celé řady nových českých názvů do veterinární terminologie nahrazující nevyhovující názvy vzniklé překladem cizojazyčných termínů, neodpovídajících duchu českého jazyka a mnohdy ne dosti výstiţné. Publikace prof. Klobouka, vědecké nebo populární, mohou být vzorem, jak lze uţívat českého jazyka v jeho ryzosti, výstiţnosti a srozumitelnosti a to jak ve vědeckém, tak v populárním sdělení. Lásku k rodné řeči prokazoval prof. Klobouk i tím, ţe svá pojednání uveřejňoval převáţně jen v českých odborných časopisech, ačkoli by jistě byla přijata v redakcích zahraničních vědeckých časopisů pro svůj odborný význam. Prof. Klobouk byl tak zaneprázdněn výzkumem, výukou a prací na klinikách, ţe neměl bohuţel čas na sepsání svých poznatků a závěrů výzkumu v kniţní formě. Jen s potíţemi mohl napsat některá skripta. Kdyţ v roce 1955 mu předloţil bývalý jeho asistent Dr. V. Kouba, který byl v uvedené době inspektorem vysokých škol zemědělských, návrh, ţe by se mu vytvořily časové podmínky pro sepsání učebnice v kniţní formě tím, ţe by po dobu jednoho roku prof. Klobouka zastupoval na klinice první asistent, a tak by mohl v klidu zpracovat své zkušenosti a poznatky, prof. Klobouk odpověděl „Pane kolego, jak mohu nechodit denně na kliniku. Co kdyby se tam vyskytl případ onemocnění, který jsem ještě neviděl“? Nechuť ke psaní svých poznatků v kniţní formě vyplývala snad i z jeho hesla „Kdo umí dělá, kdo ne, ten učí a kdo neumí ani dělat ani učit, ten o tom píše“. Ministru Kohoutovi při přebírání Řádu práce se ţertem vymlouval, ţe nemá tuţky a papír. V posledních letech svého aktivního ţivota prof. Antonín Klobouk, jak to vyjádřil při příleţitosti svých sedmdesátých narozenin, si stále více uvědomoval, ţe čím je člověk starší, tím častěji a zřetelněji se u něho projevuje určitá nutnost jednat zcela samostatně. Prof. Klobouk byl přesvědčen, ţe tento pocit se začne objevovat u kaţdého člověka s přibývajícím stářím s krystalizací jeho individuality. Tyto invenční vlastnosti se mnohdy stávají hybnou silou pokroku ve prospěch a někdy i v neprospěch společnosti. V úloze vynikajícího vědce a učitele prof. Klobouk kladl na srdce svým spolupracovníkům a ţákům, ţe kaţdý začínající vědecký pracovník by měl přemýšlet nejenom o své vlastní vědecké práci a pracovních metodách, coţ je první jeho povinností, ale rovněţ studovat tématiku a pracovní metody nejvýznačnějších pracovníků zejména ve svém oboru. V období

17

vrcholných objevů zejména v lékařství se obzvlášť oceňovala invenční metodická originalita slouţící potřebám lidské společnosti. V nemalé míře to platilo rovněţ v oblasti kultury. Byla to zejména česká hudba a čeští hudební umělci, kteří v minulosti získali českému národu obdiv a úctu celého civilizovaného světa. Za nepochopitelné bylo proto moţno povaţovat chování některých vynikajících vědeckých pracovníků a to i v oboru veterinární medicíny, kteří společenství českého národa opustili. Prof. Klobouk byl přesvědčen o povinnosti současných vědeckých a pedagogických pracovníků odhalovat zásluhy a význam starších generací pro národní kulturu a to zejména ve své profesi, ve které pracují. Lze říci, ţe v jeho osobnosti převládaly introvertní rysy s těmi kvalitami, které charakterizují osobnostní strukturu vědce. Jeho poţadavky na preciznost a perfekcionistické nároky se projevovaly nejen v jeho vědecké práci, ale i při plnění běţných úkolů. Jeho práce mu byla nejzajímavější činností a ţivotní potřebou. Pokud se naskytly volné chvíle, dal jim vţdy kvalitní náplň. Nesnášel marnění času neúčelnou činností a planými řečmi. Letní dovolenou si dopřál jen zřídka. Chodil s rodinou na Valašsku po horách a při odpočinku na pařezu uprostřed lesa studoval literaturu svého oboru nebo aspoň nějaké cizojazyčné texty. V neděli odpoledne nechodil na kliniku. Věnoval se hudbě. Odpočinkem mu byla hra na housle s doprovodem klavíru. V rozhlase rád poslouchal symfonie, zejména Smetanovu Mou vlast, kterou sledoval s partiturou v ruce. Znal kaţdý její takt. Večery v opeře byly pro něho svátkem. Sluţební cesty do Prahy nebo zahraničí byly podle moţností vţdy zakončeny návštěvou opery. Rád měl sborový zpěv. Způsob Dvořákovy instrumentace byl předmětem jeho bezmezného obdivu a úvah: „Jak to ten Dvořák jen komponoval!!“ O lásce Antonína Klobouka k hudbě svědčí i příhoda, na kterou vzpomenul prof. Přibyl při jedné sluţební cestě do Vídně, kdy její účastníci se dohodli, ţe popřejí večer v restauraci prof. Kloboukovi k narozeninám. Dočkali se však zklamání, protoţe oslavenec nevypil ani kapku vína., které nechali přinést. Domnívali se, ţe prof. Klobouk je abstinent. Příští den navštívili Veterinární ústav v Mödlingu u Vídně a současně i nedaleký dům, kde bydlel kdysi Beethoven. Průvodkyně nalila hostům do selských dţbánků víno a Antonín Klobouk byl první, kdo pozvedl dţbánek a vyprázdnil jej se slovy „Na velkého Beethovena“. V širší rodině nebyl sám, kdo byl silně zaujat hudbou. Byly zde jistě některé genetické dispozice: jeho bratranec kapitán Rudolf Klobouk byl kapelníkem při Vojenské akademii v Hranicích. Dva jeho synové byly vynikajícími klavíristy. Z nich Jaromír vystudoval u prof. Kalicha v Praze a působil jako profesor hudby a sbormistr na konzervatoři v Plzni. V ţivotních postojích a koncepci MVDr. Antonína Klobouka bylo patrné hluboké ovlivnění antickou kulturou a filosofií, zejména učením Sokratovým: Myšlenky antických filosofů hrály u něho významnou roli. Znal je přímo z originálních pramenů a řídil se jimi. Prof. Klobouk započal svou vědeckou práci jiţ v roce 1910 na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni, kde čerpal ještě před první světovou válkou své první vědecké vědomosti. Od začátku vědecké činnosti po návratu do vlasti si vytkl za úkol objevovat vědeckými metodami biologické vlastnosti zejména původců nakaţlivých chorob a příčiny vzniku poruch zdravotního stavu zvířat neinfekční povahy. Přitom vyhledával ke svému studiu problémy

18

nezpracované nebo nedokonale propracované mající bezprostřední vztah a význam pro praktický ţivot. Zásluhou vědeckého zaměření prof. Klobouka a jeho spolupracovníků byly v krátké době získány četné nové poznatky důleţité pro praktickou potřebu veterinárních lékařů, pracovníků veterinární správy a ţivočišné výroby. Od roku 1919 se převáţně zabýval experimentální virologií a to SLAK a nakaţlivou obrnou vepřů. V roce 1938 na základě dosaţených poznatků se snaţil uplatnit aktivní imunizaci proti SLAK vlastní metodikou a to virem typu A, který pasáţoval na tehdejší klinice na morčatech. Dnešní generace mladých veterinářů neví a snad ani nechápe dosah vskutku světové výjimečnosti prof. Klobouka, který po dobu 22 let pasáţoval na morčatech virus proti této velmi nebezpečné nákaze. Poslední, poměrně jen krátké období vědecké práce prof. Klobouka spadalo do politicky změněných poměrů v naší vlasti. Období 1. republiky pokládal za nejplnější a nejplodnější. Tehdy vznikly jeho nejvýznamnější badatelské práce o nakaţlivé obrně vepřů. Kladné ocenění přicházelo z domova i z ciziny. Zvláště si cenil hodnocení francouzského veterináře profesora Bouriera, který vyslovil návrh, aby tato choroba byla pojmenována jako Kloboukova. V období 2. světové války zvláště na něho dolehla smrt dvou jeho kolegů prof. Jana Bečky a prof. Tomáše Vacka, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Krátce před ukončením 2. světové války došlo k příhodě, která svědčí o tom, ţe plnění úkolů mu bylo nade vše. Bombardování stále hrozilo. Do ústavu na výrobu očkovací látky proti slintavce a kulhavce došla zpráva, ţe na hlavním nádraţí je zásilka biologického materiálu od Veterinárního ústavu v Ivanovicích k vyzvednutí. Jeho zaměstnanci pokládali riziko za příliš velké. Antonín Klobouk šel pro zásilku sám a šťastně ji přinesl. Druhý den bylo pracoviště plné diskusí, ţe se stalo něco, co se stát nemělo. Poválečná léta Po uvolnění prostorů armádou v květnu 1945 byl Antonín Klobouk zdrcen tím, ţe kompletní rukopis o chorobách ovcí a koz, připravený k vytištění, se ztratil a nikdy jiţ nebyl nalezen. Poválečná léta po roce 1945 proţil Antonín Klobouk spíše neklidně. Byl nucen vynaloţit maximum úsilí obnovení provozu klinik a ústavů Vysoké školy veterinární, kdyţ byla opuštěna armádou. Podle náhledu Antonína Klobouka to nebyla doba dosti příznivá k plnému soustředění na vědeckou práci. Po druhé světové válce nejasná léta koalice Národní fronty nebyla příznivá pro budování samostatného výzkumného-badatelského veterinárního ústavu. Bylo třeba napravovat válečné škody a značné ztráty personální, zaviněné persekucí veterinárních lékařů a šestiletou přestávkou vysokoškolské výchovy nových absolventů. Za prvořadý úkol bylo povaţováno vybudování diagnostických ústavů, nemocnic a ošetřoven a zajištění postgraduálního studia. Bylo třeba se zaměřit na aktivity administrativní a organizační a především na poţadavek vybudování veterinárního ústavu v Terezíně. Od roku 1950 postupně prodělávalo naše zemědělství přestavbu na velkovýrobní formu hospodaření. V uvedeném období po zestátnění veterinární sluţby v roce 1952 byla veterinární sluţba postavena před mimořádný úkol, vypořádat se s hromadnými, zejména nakaţlivými chorobami skotu a prasat, které ohroţovaly uţitkovost hospodářských zvířat. Po vydání prvního zákona o vysokých školách č. 58 v roce 1950 vysoká škola přispěla k řešení tohoto úkolu na tuto výzvu zaloţením kliniky infekčních chorob, jejímţ vedením byl pověřen prof. Klobouk, který tento úkol přijal s nevšední

19

odpovědností, i kdyţ byl jiţ v letech, kdy jiní odcházeli na odpočinek. V krátké době se mu podařilo vybudovat v prostorách budovy 3 a 4 pracoviště zaměřené rovněţ na praktickou výuku nakaţlivých chorob. Na základě zákona o vysokých školách č. 58 vydaného v roce 1950 se postupně dotvářela struktura VŠV jak po stránce organizační, tak výukové-výzkumné. Vznikly katedry jako základní pedagogicko-výzkumné a provozní jednotky, v nichţ zůstaly zachovány ústavy a kliniky. Vznikaly nové obory a výukové disciplíny, postupně se zvyšoval počet učitelů a pracovníků pro provoz a výzkum, vědecká činnost kateder byla orientována na řešení základních otázek jednotlivých disciplín, přispívajících k objasnění etiologie, zpřesnění diagnostiky infekčních a invazních chorob, zdokonalení terapeutických metod s cílem ozdravení našich chovů od významných chorob. Dalším krokem k rozšíření vědeckovýzkumné základny bylo téţ zřízení samostatného výzkumného ústavu pro maso a ryby, který vznikl na katedře hygieny a technologie potravin. O jeho vznik se zaslouţil doc. MVDr. J. Hökl. V roce 1949 se podařilo obnovit sborník „Spisy Vysoké školy veterinární“, který navázal na Spisy vydávané před válkou. Po různých změnách názvu vychází dodnes jako „Acta veterinaria Brno“. V roce 1952 nastaly významné změny v organizaci a řízení vysoké školy. VŠV Brno byla zrušena jako samostatná vysoká škola přičleněním k Vysoké škole zemědělské v Brně jako veterinární fakulta. Řízení vysokých škol zemědělských bylo vyjmuto z působnosti Ministerstva školství, věd a umění a převedeno včetně veterinární fakulty na Ministerstvo zemědělství, lesů a dřevařského průmyslu. I kdyţ v roce 1956 se VŠZ vrátily do řízení Ministerstva školství, ovlivnila tato změna na dlouhou dobu výzkumnou činnost na VŠV. Změnou zásadního významu z hlediska rozvoje vědecko-výzkumné základny ČSR bylo v roce 1952 zřízení Československé akademie věd (ČSAV) a téhoţ roku i zaloţení Československé akademie zemědělských věd (ČSAZV). Mezi prvními řádnými členy – akademiky ČSAZV byli jmenováni učitelé veterinární fakulty VŠZ prof. MVDr. Antonín Klobouk a prof. MVDr. Jan Kolda. Dopisujícími členy zemědělské akademie se stali prof. MVDr. V. Jelínek a doc. MVDr. M. Pařízek. Předsedou veterinární komise ČSAZV byl jmenován prof. Klobouk. V roce 1955 vznikl z této komise samostatný veterinární odbor, jehoţ předsedou byl krátce A. Klobouk a po jeho smrti prof. Přibyl, který byl od roku 1954 dopisujícím členem ČSAV. V roce 1959 byl prof. Jelínek zvolen řádným členem ČSAZV. Na veterinární fakultě – pracovištích členů ČSAZV byla zřízena výzkumná oddělení a to infekčních chorob, patologické anatomie a patologické fyziologie, fyziologie a patologie reprodukce a oddělení zoohygieny. Rozhodnutím ministra zemědělství na doporučení prof. Klobouka a prof. Lebdušky se začalo v roce 1956 s výstavbou Výzkumného ústavu veterinárního lékařství. Na fakultě vybudovaná výzkumná pracoviště se tak stala základem nového výzkumného ústavu. Prvním ředitelem byl jmenován učitel fakulty prof. J. Lebduška, DrSc. V prvním období činnosti VÚVeL se učitelé školy včetně prof. Klobouka podíleli na výzkumné činnosti a řízení rozvoje veterinárních věd v rámci čs. vědecko-výzkumné základny. Poslední čtyři roky ţivota prof. Klobouka byly vyplněny nesmírnou prací. Za jeho přímé účasti byly zpracovány metodiky a směrnice k ozdravování chovů hospodářských zvířat a preventivní opatření k zamezení hynutí mláďat zejména ve velkochovech. K tomu byly experimentálně rozvíjeny nové diagnostické metody, imunoprofylaktické postupy a způsoby

20

ochrany chovů. Pracovní úsilí se vyznačovalo heroickým vypětím, v němţ originálním způsobem uplatňoval výsledky svého celoţivotního bádání a zkušeností. V jeho cenných radách spolupracovníkům se vţdy plně zaskvěly jeho osobní vlastnosti, rozvaha, důslednost, kritičnost, systematičnost, geniální předvídavost a nesmírná iniciativa řešit přednostně klíčové otázky mající celospolečenský význam. Na většinu těchto vlastností a zásluh poukázal prof. Přibyl, DrSc. na slavnostním zasedání fakultní rady veterinární fakulty VŠZ v Brně svolané k 70. narozeninám prof. Klobouka dne 17. září 1955. Přes intenzivní pracovní zátěţ zřídka docházelo u prof. Antonína Klobouka k onemocnění a absencím pro nemoc. Vůle překonávat fyzické a psychické vypětí byla obdivuhodná. V pokročilém věku po znovuotevření vysokých škol po 2. světové válce došlo k jeho první hospitalizaci při komplikacích středoušního zánětu s operačním zákrokem a následnou pracovní pauzou. Po 70. roce věku před ukončením sluţební aktivity se objevily další zdravotní problémy. Byla nutná akutní hospitalizace a neodkladná operace tříselné kýly. Na setkání čtvrtý den po operaci pozdního odpoledne vzpomínal jeho asistent MVDr. V. Hamšík. Antonína Klobouka potěšily pozdravy od spolupracovníků. Vzpomínal na události poslední doby, na vývoj svého zdravotního stavu, průběh operace, při které byl operován v plném vědomí a moţnosti sledovat prováděný zákrok – odstranění tříselné kýly. Při návštěvě projevoval chuť do další práce, na kterou se jiţ těšil. Bohuţel k večeru téhoţ dne 12.11.1956 po kratší nevolnosti, náhle tiše skonal na plicní embolii. Smutné loučení Zpráva o náhlém úmrtí prof. Klobouka 12.11.1956 vyvolala u nás i v zahraničí značný ţal a otřes. Profesor Parnas z mikrobiologické katedry veterinární akademie v Lublině se jménem veterinární sekce Polské akademie věd a umění obrátil s vroucí prosbou na profesora Harnacha, aby poloţil jménem shora uvedených institucí na hrob zesnulého věnec s bíločervenými květy. Současně k úmrtí prof. Klobouka v dopise zaslaném prof. Parnasem rektoru Vysoké školy zemědělské v Brně bylo uvedeno, ţe v průběhu posledních let utrpěla polská, slovanská i světová věda těţké osobní ztráty. Přitom ţádná tragická zpráva nevyvolala v Polsku tak velký ţal a takový otřes, jako Jobova zvěst o tom, ţe Antonín Klobouk, jeden z nejvzdělanějších Čechů i vědců slovanských jiţ neţije. Je to největší ztráta veterinární medicíny celého světa. Prof. Klobouk byl pro nás symbolem velkého, vysoce vzdělaného, mír milujícího a československo-polskou spolupráci uskutečňujícího občana Československa. Jeho výzkumně-vědecký vklad do pokladnice světové vědy je obrovský, neboť jméno Klobouk je navţdy spojeno se zjištěním etiologie důleţité choroby vepřů. Ztratili jsme v jeho osobě nejlepšího a nejvěrnějšího přítele. „Měl jsem tu čest obdrţet čestný doktorát Dr.h.c. a být promován Antonínem Kloboukem a větší cti v ţivotě neznám“. Profesor Parnas povaţoval Antonína Klobouka za mimořádně skromného a kolegiálního , který nesmírně miloval hudbu, svou vlast a svůj lid a jeho zvyky a jazyk. Byl rovněţ upřímný přítel nejen polského národa, ale i jiných národů, jak to náleţí pravému učenci, oproštěného od šovinismu a rasové nenávisti. Miloval nesmírně Alma mater, svůj ústav, studenty, na které se díval jako na vlastní děti. Jeho klid ve vědecké diskusi a v ţivotě se přenášel na kaţdého z nás a dával nám ţivotní optimismus i tehdy, kdy jsme proţívali těţké doby, kdy mnoho nevinných lidí trpělo represáliemi. Profesor Parnas patřil k nim téţ, ale klid a pohoda prof. Klobouka při kaţdém setkání byly nejlepším lékem na utrpení a ţal. Prof. Klobouk měl velmi vzácné odborné

21

znalosti, vlastnil široký duševní rozhled a byl filozofem, který se díval na objevy výzkumu, na ţivot, na staré a nové teorie a hypotézy způsobem hodným Sokrata. Tím více proto zůstane v naší paměti, v dějinách československé kultury a dějinách veterinární vědy. Jeho památka bude ctěna nejen u Vás v Brně, v Praze, v Bratislavě, ale i v naší vlasti. Prosím velmi o laskavé zaslání fotografie zemřelého profesora Klobouka.. Co dodat více ke shora uvedeným slovům a názorům.? Snad jen to, ţe mluví za nás za všechny ţáky a spolupracovníky, kteří měly velké štěstí čerpat z jeho osobnosti všechny jeho vzácné odborné a charakterové vlastnosti. Při smuteční tryzně 17.11.1956 v aule veterinární fakulty VŠZ se rozloučila se zesnulým řada vedoucích spolupracovníků – předseda ČSAZV akademik A. Klečka, rektor VŠZL v Brně prof. Dr. F. Miller, děkan VF VŠZL v Brně doc. Dr. E. Novotný, děkan VF VŠPH v Košicích doc. Dr. T. Gdovin, vedoucí veterinární správy MZLH Dr. A. Hrstka, zástupce KNV v Brně Ing. A. Kašpar, zástupce posluchačů VF VŠZL J. Jeřábek a za jeho nejbliţší spolupracovníky z klinik doc. Dr. J. Draţan,. V dlouhém průvodu, v jehoţ čele nesli posluchači VF mnoţství věnců, objel pohřební vůz pracovnu Antonína Klobouka na klinice. Po krátkém zastavení u brány fakulty za zvuků smuteční hudby opustila rakev se zesnulým půdu Alma mater. V době první republiky byli jedním z typických jevů vysoké školy někteří věrní zaměstnanci ústavů a klinik z řad zřízenců, laborantů nebo pomocných sil. Byli často ţertem povaţováni za inventář pracovišť a měli školu ve velké váţnosti, protoţe jim dávala obţivu. Někteří z nich pobývali na škole ještě po válce. K nim se v 50. letech přiřadila skupinka vrátných, většinou bývalých příslušníků policie, kteří udělali na vrátnici a při ostraze velkou práci. Při posledním rozloučení s profesorem Kloboukem zaţilo několik náhodných chodců dojemné okamţiky u hlavního vchodu na Palackého ulici. Sluţbu měl jeden z vrátných, drobný stařec a bývalý policista, pan Bytešník. Čekal aţ skončí rozloučení s panem profesorem v anatomickém muzeu a aţ pohřební vůz s rakví s tělesnými pozůstatky bude opouštět školu. Seběhl ve své prosté šedivé uniformě na koleje tramvaje, důraznými pokyny zastavil tehdy stejně malý provoz, předpisově se otočil doleva směrem ke vchodu do školy a salutováním v pozoru sledoval pohřební vůz, opouštějící bránu a zatáčející do Palackého ulice směrem k městu. Potom ustoupil z kolejí a rukou naznačil, ţe je provoz volný. Salutováním poděkoval řidičům. To bylo poslední rozloučení s panem profesorem Kloboukem na škole. Zcela právem vehnalo přítomným slzy do očí. Nezapomeneme Dokladem, ţe na profesora Klobouka nebylo zapomenuto, svědčí mimo jiné i odhalení pamětní desky v jeho rodišti na návsi ve Velkém Týnci u Olomouce 10. září 1967 na domu č. 63. Pamětní deska je dílem akademického sochaře V.A. Kovaniče z Hovoran. K odhalení pamětní desky a k uctění památky velkého učitele a vědce se sešli kromě dcery Dr. Elišky Kloboukové, syna prof. Eduarda a bratra Jindřicha, představitelé veřejného a vědeckého ţivota. Ředitel Státní veterinární správy Doc. L. Polák, CSc. zdůraznil moudrost a rozváţný postup Antonína Klobouka při řešení celostátních problémů. Kloboukovy rady a pokyny byly pro SVS a tím i pro celou československou veřejnost neocenitelné. Děkan veterinární fakulty VŠZ prof. Klimeš, CSc. představil prof. Klobouka jako neúnavného učitelé generací veterinárních lékařů, jehoţ přednášky se opíraly o fakta bez hypotéz a teoretizování podloţené vlastními zkušenostmi. Prof. J. Draţan, CSc. popsal vědeckou dráhu svého učitele, přičemţ neopomenul vzpomenout krásné a ušlechtilé lidské vlastnosti prof. Klobouka – lásku k hudbě, v níţ nacházel inspiraci ke své badatelské práci.

22

Skutečnost, ţe na Antonína Klobouka nebylo zapomenuto, svědčí i název Kloboukovy ulice v Praze-Chodově nad zastávkou metra. K 10. výročí úmrtí prof. Klobouka uspořádala II. interní klinika veterinární fakulty VŠZ v Brně ve dnech 15. a 16. listopadu 1966 vědecký seminář na téma „Aktuální otázky vnitřních chorob skotu a prasat“. Za předsednictví profesora Gdovina seznámil přítomné Dr. Sedláček se ţivotem mladého Antonína Klobouka a doc. Dr. Tibor Lax, CSc. popsal vědeckou dráhu profesora Klobouka a jeho přínos pro československou a světovou veterinární medicínu. Ke 100. výročí jeho narození organizovala katedra diagnostiky, terapie a prevence spolu se Společností veterinárních lékařů velké setkání učitelů, vědeckých a terénních pracovníků, kde referát o ţivotě a práci zakladatele kliniky přednesl prof. Jagoš. Delegace vyslaná z tohoto setkání poloţila květiny na hrob A. Klobouka. 40. výročí úmrtí profesora Klobouka si připomnělo 21.11.1996 více neţ padesát pamětníků – bývalých asistentů, ţáků a jeho spolupracovníků ve velké knihovně Kliniky chorob přeţvýkavců FVL VFU v Brně. Při této příleţitosti prof. Hofírek v krátkém úvodním proslovu poukázal na osobnost Antonína Klobouka, který na poli veterinární medicíny vyoral hlubokou a dlouhou brázdu, na níţ navazují i v současné době jeho ţáci a následovníci.

Souhrn Antonín Klobouk se narodil 18. září 1885 ve Velkém Týnci u Olomouce v selské rodině. V nedaleké Olomouci navštěvoval Slovanské gymnázium. Po maturitě v roce 1905 odešel na studium zvěrolékařství do Vídně, kde současně jako mimořádný posluchač navštěvoval vybrané přednášky na Filosofické fakultě. Po ukončení studia na Vysoké škole zvěrolékařské v červnu 1910 byl od července téhoţ roku do dubna 1912 asistentem na buiatrické a ambulantní klinice, kterou vedl profesor Leopold Reisinger. Od května do prosince 1912 byl vědeckým pracovníkem v nově zřízeném Státním veterinárním ústavu pro výrobu očkovacích látek v Mödlingu u Vídně. V červenci 1913 byl po předloţení disertační práce promován na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni na doktora veterinární medicíny. Od ledna 1913 byl Moravským místodrţitelstvím ustanoven nádraţním zvěrolékařem v Přerově, kde současně pracoval jako praktický obvodní zvěrolékař. V srpnu 1914 nastoupil ve funkci veterinárního asistenta u Moravského místodrţitelství v Brně, kde ho zastihla první světová válka. Za války slouţil jako poručík-veterinář (domobranec), od roku 1915 do roku 1917 ve vojenských veterinárních nemocnicích na ruské frontě v Haliči Nejdelší dobu své vojenské sluţby strávil v Plavně. V roce 1917 se vrátil jako státní zvěrolékař na Moravské místodrţitelství v Brně a v polovině roku 1919 byl přidělen na okresní hejtmanství v Prostějově. Po nuceném odchodu českých posluchačů Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni byl v roce 1919 pověřen konáním přednášek z buiatriky v kurzech pro posluchače veterinární medicíny na Karlově univerzitě v Praze. V říjnu téhoţ roku byl jmenován adjunktem na nově zřízené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. V roce 1920 byl jmenován docentem a pověřen vedením a vybudováním kliniky buiatrické a porodnické. Mimořádným profesorem buiatriky a porodnictví byl jmenován na téţe škole od září 1921 a řádným profesorem těchţe oborů od ledna 1927. Pedagogická činnost představovala výuku posluchačů ve shora uvedených oborech, doplněná po druhé světové válce o přednášky z nakaţlivých chorob zvířat a vedením kliniky infekčních chorob.

23

Kloboukovy přednášky vynikaly jasností, srozumitelností opírající se o fakta bez hypotéz a teoretizování podpořená vlastními zkušenostmi. Vychoval několik generací vysoce erudovaných odborníků a vědeckých pracovníků a zajišťoval výuku a výzkum infekčních, nakaţlivých a parazitárních chorob hospodářských zvířat. Podílel se na vybudování pracoviště pro výzkum a výrobu vakcíny proti SLAK v Brně a Terezíně. Od roku 1919 se Antonín Klobouk zabýval experimentální virologií. V období do 2. světové války vznikly jeho nejvýznamnější badatelské práce. Kladné hodnocení jeho prací přicházelo jak z domova, tak z ciziny. Přitom bylo navrţeno, aby nakaţlivá obrna vepřů byla pojmenována jako Kloboukova nemoc. V řadě jeho prací a publikací nacházíme poznatky o brucelóze, SLAK, tuberkulóze, motoličnatosti, chřipce prasat, osutině selat, echinokokóze, diagnóze březosti, o kastraci krav, vyuţití pituitrinu v porodnické praxi, o umělé inseminaci krav, o hlízách jaterních a slezinných, o technice epidurální anestezie u skotu, o porodní paréze krav a dalších onemocněních. Výsledky jeho vědeckého bádání měly vţdy praktický význam a pomáhaly řešit aktuální problémy zaměřené na etiologii, patogenezi, diagnostiku a účinnou terapii a prevenci chorob hospodářských zvířat. Vědecký zájem a pracovní okruh Antonína Klobouka obsáhl celý jeho obor a pronikl téměř do všech jeho úseků. Přes 70 vědeckých publikací představuje bohatou ţeň jeho vědecké práce, vedle 20 populárních publikací a celé řady biografií napsaných u příleţitosti ţivotních jubileí vědeckých pracovníků. Základem pro vznik české buiatrické školy byla Kloboukova buiatrickoporodnická a ambulantní klinika. Za Kloboukova ţivota prošlo klinikou 37 asistentů. Na klinikách profesora Klobouka bylo vypracováno pod jeho vedením téměř 140 vědeckých prací, většinou disertačních. Bez nadsázky je moţno uvést, ţe práce a vědecké objevy Antonína Klobouka opravňovaly k návrhu na nositele Nobelovy ceny. Po řadu let byl místopředsedou a později předsedou Zemského spolku ligy proti tuberkulóze v Brně. V roce 1946 byl jmenován řádným členem Státní zdravotní rady při ministerstvu zdravotnictví. Zavedl celou řadu nových českých názvů do veterinární terminologie nahrazující nevyhovující názvy vzniklé překladem cizojazyčných termínů neodpovídajících duchu českého jazyka. Jako obecně uznávaná vědecká autorita ve svém oboru vypracoval mnoho zpráv, posudků, směrnic a návrhů pro veterinární správu ministerstva zemědělství, zdravotnictví, vnitra a jiné úřady. Navštívil celou řadu mezinárodních kongresů, sjezdů a ústavů v zahraničí, kde získal důleţité poznatky, kterých u nás plně vyuţil. Byl poradcem vlády a Státní veterinární správy. Vedle odborné činnosti měl rozsáhlé zájmy umělecké, literární, hudební. V ţivotních postojích byl ovlivněn zejména antickou kulturou a filosofií, učením Sokratovým a dalších antických filozofů. Znal je přímo z originálních pramenů a řídil se jimi. Za své zásluhy byl zvolen akademikem ČSAZV, byl mu udělen doktorát veterinárních věd a udělena státní cena za vědu a Řád práce za celoţivotní dílo. Jeho pamětní medaile a busty byly udělovány významným zahraničním profesorům, jeho ţákům u nás i odborníkům jiných zemí. Antonín Klobouk se svého důchodu nedoţil. Zemřel ve věku 71 let dne 12. listopadu 1956.

24

Seznam publikací Antonína Klobouka Vědecké publikace (Disertace) Klobouk, A, 1914: Beitrag zur serologischen Diagnose des infektiösen Abortus des Rindes Oestereichische Wochenschrift für Tierheilkunde. Klobouk, A., 1913: Příspěvky k serologické diagnose infekčního abortu u krav. Zvěrol. obzor, roč. 9. Klobouk, A., 1920: Pituitrin v porodnické praxi. Zvěrol. obzor, roč.13, str. 110. Klobouk, A., 1921: O terapii slintavky a kulhavky za poslední epizootie v letech 1919, 1920 a 1921. Klobouk, A., 1921: Generalisovaná tuberkulosa s význačnými příznaky perikarditidy. Zvěrol. obzor, roč. 14, str. 97-103. Klobouk, A. : Něco o diagnose březosti u krav s vyšetřením rektálním a vaginálním. Zvěrol. kalendář I., str. 147. Klobouk, A., 1923: Několik poznámek k terapii rachitidy a osteomalacie. Zvěrol. obzor, roč. 16, str. 65-70. Klobouk, A., 1923: O hlízách jaterních a slezinných u skotu se zvláštním zřetelem k hlízám původu traumatického, Tiskem Rolnické tiskárny v Brně, Brno 1923, str.48. Klobouk, A., 1924: Výsledky pokusného bádání o slintavce a kulhavce. I. sdělení. Zvěrol. obzor, roč. 17, str.145-150. Klobouk, A., 1924: Výsledky pokusného bádání o slintavce a kulhavce. II. sdělení. Zvěrol. obzor roč. 17, str. 177-178. Klobouk, A., 1925: Výsledky pokusného bádání o slintavce a kulhavce. III. sdělení. Přenosnost SLAKu na sysla. Zvěrol. obzor, roč. 18, str. 9-10. Klobouk, A., 1925: Výsledky pokusného bádání o slintavce a kulhavce. IV. Sdělení. Vliv teploty na biologické vlastnosti viru SLAKu. Zvěrol. obzor, roč. 18, str. 17-19. Klobouk, A., 1923: Klinické formy tuberkulosy skotu, jejich diagnosa a útlum se zřetelem k zákonitým ustanovením. Věstník I. čs. vědeckého sjezdu protituberkulosního v Praze, 19.21.5.1923, str. 215. Klobouk, A., 1926: Pokusná léčba distomatosy ovčí „Distolem“. Zvěrol. obzor, roč. 19, str. 129, 137, 153. Klobouk, A., 1926: Účinnost plných předepsaných dávek Distolu. Zvěrol. obzor, roč. 19, str. 177.

25

Klobouk, A., 1927: Spontánní slintavková reinfekce u skotu a její následky. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 1, 9, 17, 36. Klobouk, A. 1927: O diagnose distomatosního onemocnění. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 61. Klobouk, A., 1927: K technice zjišťování motolicových vajíček ve faekaliích zvířat z distomatosy podezřelých. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 73. Klobouk, A., 1927: K infekci motolicemi při krmení výlučně stájovém. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 133. Klobouk, A., 1927: Pokusy s léčbou distomatosy. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 181. Klobouk, A., 1927: Hexachlorethan v protimotolicové terapii. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 193. Klobouk, A., 1927: Tetrachlorethan jako prostředek proti distomatose. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 205, 217, 229. Klobouk, A., 1927: Experimentální příspěvek k poznání účinku některých prostředků na vajíčka motolice velké in vitro. Zvěrol. rozpravy, roč. I., str. 23-24, 241, 253. Klobouk, A., 1928: Příspěvek k poznání, jak se šíří slintavka a kulhavka nemocným zvířetem. Zvěrol. rozpravy, roč. II., str. 49-53. Klobouk, A., 1928: K infekci motolicemi při krmení výlučně stájovém. II. sdělení. Zvěrol. rozpravy, roč. II., str. 84. Klobouk, A., 1927: K epidemiologii slintavky a kulhavky. Věstník I. sjezdu čs. zvěrolékařů v Brně 26.a 27.11.1927, str. 229. Klobouk, A., 1929: K problému rachitidy a osteomalacie u našich domácích zvířat. Zvěrol. rozpravy, roč. III., str. 49. Klobouk, A., 1929: Další předběţná sdělení k otázce o rachitogenním účinku některých krmiv. Zvěrol. obzor, roč. 22, str. 98. Klobouk, A., 1929: Experimentální methaeglobinanemie po výlučném zkrmování ovsa u vepře. Zvěrol. obzor, roč. 22, str. 8. Klobouk, A., 1929: Pokusy s Calmetteovou vakcínou BCG. Zvěrol. obzor, roč. 22, č.10, str. 149-151, 169-176, 204-208. Klobouk, A., 1928: O lécích proti motolicím. Věstník VI. Sjezdu čsl. přírodozpytců, lékařů a inţenýrů v Praze 25.-30.5.1928, díl III., část lékařská, str. 507 a charakteristika vajíček některých druhů cizopasníků domácích zvířat, str. 514. Klobouk, A., 1930: „Agravil“ jako lék protimotolicový. Zvěrol. obzor, roč. 23, str. 265. Klobouk, A., 1930: K technice epidurální anaesthesie u skotu. Zvěrol. obzor, roč. 23, str. 240.

26

Klobouk, A., 1930: Fosfor a vápník v krevním séru krav a koz zdravých a spontánně onemocnělých osteomalacií, resp. rachitidou. Zvěrol. rozpravy, roč. IV, č. 9, str. 97. Klobouk, A., 1931: K otázce rachitidy a osteomalacie vepřů a skotu. Zvěrol. rozpravy, roč. V, č. 4, 5, 6 a 7. Klobouk, A., 1931: Encephalomyelitis enzootica suum (Těšínská nemoc). Předběţné sdělení. Zvěrol. rozpravy, roč. V, str. 95. Klobouk, A., 1931: K článku Dr. Kremera: Laktační tetanie krav. Zvěrol. obzor, roč. 24, str. 210. Klobouk, A., 1931. Encephalomyelitis enzootica suum. Studie klinická a patologickoanatomická. Část I., Zvěrol. obzor, roč. 24, str. 436, 460, 477. Klobouk, A., 1931: Jest porodní paresa hypermagnesiaemie? Zvěrol. rozpravy, roč. V, str. 287. Klobouk, A., 1932: Porodní paresa jako hořčíková narkosa. Zvěrol. rozpravy, roč. VI, str. 13. Klobouk, A., 1932: K patogenesi porodní paresy. Zvěrol. rozpravy, roč. VI, str. 25. Klobouk, A., 1932: Experimentální příspěvek k objasnění Zvěrol. rozpravy, roč. VI, str. 1.

pathogenesy porodní parézy.

Klobouk, A., 1933: K otázce etiologie tak zv. Těšínské nemoci – Encephalomyelitis enzootica suum (obrna vepřů). Předběţné sdělení. Zvěrol. rozpravy, roč. VII, str. 85. Klobouk, A., 1933: Encephalomyelitis enzootica suum. Část II. Pokusy o umělé přenesení choroby na zdravé vepře materiálem z vepřů nemocných. Zvěrol. rozpravy, roč. VII, str. 97, 109, 121. Klobouk, A., 1933: Encephalomyelitis enzootica suum. Část III. Ultravisibilní, Berkefeldovými filtry procházející virus vyvolavatelem choroby. Zvěrol. rozpravy, roč. 7, str. 133, 145, 157, 169, 181, 193, 205, 217, 229, 241, 253, 265. Klobouk, A., 1933: O echinokokkose zvířat. Časopis českých lékařů, č. 46/47. Klobouk, A., 1934: Hygienické podmínky pro chov ovcí. . Chov ovcí v Československu. Časové otázky zemědělské, č. 44, Praha 1934, str. 74. Klobouk, A., 1935: Encephalomyelitis enzootica suum. Část IV. K otázce perorální infekce vepřů orgány z vepřů obrnou nemocných. Zvěrol. rozpravy, roč. IX, č. 7-8, str, 73-78, 85-90. Klobouk, A., 1936: K otázce rozšíření obrny vepřů (encephalomyelitis enzootica suum) tzv. Těšínské nemoci, mimo obvod těšínský, Zvěrol. rozpravy, roč. X, str. 146-149. Klobouk, A., 1936: K otázce tuberkulinové alergie u aktinomykosy a brucelosy. Zvěrol. rozpravy, roč. X, str. 169-186, 193-199.

27

Klobouk, A., 1936: O kastraci krav. Zvěrol. obzor, roč. 29, str. 21-26. Klobouk, A., 1936: K otázce umělé inseminace krav. Zvěrol. rozpravy, roč. XI, str. 81-90, 9798. Klobouk, A., 1937: Ţivotní dílo prof. MVDr. Ivana Honla. Zvěrol. obzor, roč. 30, str. 124125. Klobouk, A., 1935: K otázce aktivní immunisace proti obrně vepřů (Těšínské nemoci). Předběţné sdělení. Zvěrol. rozpravy, roč. IX, č. 14, str. 217-218. Klobouk, A., 1935: K problému osutiny selat. Zvěrol. rozpravy, roč. IX, str. 257-260. Klobouk, A., 1948: Podstata tzv. stájových chorob a jejich hospodářský význam Věstník čsl. akademie zemědělské, Praha, 1948, č. 3-4. Klobouk, A., 1950: O biologických vlastnostech viru nakaţlivé obrny vepřového bravu. O biologicznych wlasnościach zaraźnej choroby cieszyńskiej świń. Medycyna Weterynaryjna, 6, 9, str. 509-515. Klobouk, A., 1951: Experimentální studie o biologických vlastnostech viru nakaţlivé obrny vepřů. Veterinářství, roč. 1, č. 2, str. 16-19. Klobouk, A., 1951: Slintavka a kulhavka, její příznaky, diagnosa a biologická opatření proti jejímu šíření. Veterinářství, roč. 1, str. 49-54. Klobouk, A., 1952: Zdravotní podmínky úspěšného tlumení nakaţlivých chorob vepřového bravu v socialistickém sektoru ţivočišné výroby. Veterinářství, roč. 2, č. 1, str. 1-4. Klobouk, A., 1944: Über die Sterilität des Rindes und ihre Bekämpfung. O neplodnosti skotu a jejím zdolávání. Prager tierärtzliche Rundschau. Praţský veterinářský obzor, č. 2, str. 19-26. Klobouk, A., 1953: Pohlavní cyklus choroby pohlavních orgánů krav a jalovic. Veterinářský sborník SAV. Klobouk, A., 1952: Klinická propedeutika skotu, ovcí, koz a vepřového bravu, I. díl, Státní nakladatelství Praha. Učební texty vysokých škol. Klobouk, A., 1953: Klinická propedeutika skotu, ovcí, koz a vepřového bravu, II. díl, Učební texty vysokých škol. Klobouk, A., Pavlas, M., 1957: Důleţité problémy diagnostiky tuberkulosy při plnění celostátního úkolu v tlumení tuberkulosy u domácích zvířat., Veterinářství 1, 7, 2-7. Klobouk, A., Draţan, J., Pavlas, M., 1959: Tuberkulosa hospodářských zvířat, Státní zemědělské nakladatelství Praha, str. 116.

28

Populární publikace Klobouk, A., 1924: O tuberkulose domácích zvířat a jejím tlumení. Praktický chovatel, roč. I, str. 7. Klobouk, A., 1924: O měknutí kostí domácích zvířat. Praktický chovatel, roč. I, str. 35. Klobouk, A., 1927: Jak a kdy se projevuje onemocnění motolicemi u ovcí a skotu a jakými léky lze motolice z jater vypuditi. Praktický chovatel, roč. 4, str. 28. Klobouk, A., 1927: Jak a kdy se projevuje onemocnění motolicemi u ovcí a skotu. „Venkov“ 6.3.1927. Klobouk, A., 1928: Něco o porodech našich domácích zvířat. Praktický chovatel, roč. 5, str. 43. Klobouk, A., 1929: O tuberkulose domácích zvířat a boji proti ní. Praktický chovatel, roč. 5, str. 53. Klobouk, A., 1930: Něco o chorobách mléčné ţlázy. Praktický chovatel, roč. 7, str. 37. Klobouk, A., 1933: Co víme o nakaţlivém zánětu vemene a boji proti němu. „Mlékařské listy“, roč. 4, str. 78. Klobouk, A., 1947: Neplodnost skotu a její tlumení. Náš chov, č. 21, str. 342. Klobouk, A., 1947: Tuberkulosa skotu a koz. Náš chov, č. 13-14, str. 243-244. Klobouk, A., 1947: O chorobách telat. Náš chov, č. 15-16, str. 276-281. Klobouk, A., 1946: Choroby skotu. Zvěrolékařský rádce, str. 633-760. Klobouk, A., 1946: Choroby prasat. Zvěrolékařský rádce, str. 804-840. Klobouk, A., 1946: Choroby ovcí. Zvěrolékařský rádce, str. 761-790. Klobouk, A., 1946: Choroby koz. Zvěrolékařský rádce, str. 791-803. Klobouk, A., Kolda, J., Harnach, R.(1949): K třicátému výročí Vysoké školy veterinární v Brně. Časopis československých veterinářů, roč. 4, č.22, str. 523-525. Klobouk, A., 1950: O chorobách skotu, ovcí, koz a vepřového bravu. Skripta 1950. Kurs pro vyšší kádry ČSSS.

Bibliografie a nekrology Klobouk, A.: Prof. Dr. Jan Lenfeld padesátníkem. Věstník čs. veterinářů, č. 3, 1939, str. 27.

29

Klobouk, A.: Rozloučení s prof. Dr. J. Lenfeldem. Věstník čs. akademie zemědělské, roč. 10, 1939. Klobouk, A.: Padesátka prof. Dr. Františka Krále. Věstník čs. akademie zemědělské, roč. 12, 1942. Klobouk, A.: Padesátka prof. Dr. Františka Krále. Věstník čs. veterinářů, roč. 12, 1942, 16, str. 205. Klobouk, A.: Za profesorem Dr. Aloisem Hanslianem. Časopis čs. veterinářů, roč. 3, 1948, str. 683-684. Klobouk, A.: Prof. Hrůza zemřel. Svobodné noviny, 1950.

30

Použitá literatura Hamšík, V., Lax, T. (1955): Významné jubileum akademika prof. Dr. Antonína Klobouka. Spisy fakulty veterinární, roč. III, 3-4, str. 1-23. Přibyl, E. (1955): Akademik profesor MVDr. Antonín Klobouk sedmdesátníkem. Veterinářství 7, s.25-26. Böhm, R. (1965): Akademik Antonín Klobouk méně známý. Veterinářství 15, s.521-523. Böhm, R. (1965): K nedoţitým osmdesátinám akademika Antonína Klobouka. Rovnost (Brno) 18.9.1965. Vrtiš, V. (1973): Snahy o zřízení veterinárního výzkumného ústavu za předmnichovské ČSR, veterinární fakulta VŠZ Brno, s. 9. Böhm, R. (1975): Vzpomínka na akademika Antonína Klobouka. Zemědělské noviny 31, č.221, 19.9.1975, s.3. Böhm, R. (1979): Klobouk Antonín. Brněnský večerník, č.233, 27.11.1979, s.2. Rubrika „Ţili a pracovali v Brně“. Jagoš, P. (1985): Sté výročí narození A. Klobouka, jeho ţivot a dílo. Referát na setkání učitelů, vědeckých a terénních pracovníků. VŠV Brno, 1985. Jagoš, P. (1985): Vědeckovýzkumná činnost VŠV v Brně v letech 1948-1984. Acta vet. Brno, s. 115-132. Böhm, R., Šindlář, J. (1987): K největší epizootii slintavky a kulhavky u nás. Veterinářství 37, s. 187-188. Hofírek, B. (1997): Vzpomínkové setkání na profesora Antonína Klobouka. Veterinářství 47, s.36-37. Jagoš, P. a kol. (1998): Historie buiatriky, její vznik a vývoj v českých zemích. Ref. Na konf. VFU Brno, 1998. Jagoš, P. (1998): Klinický význam poruch metabolismu hospodářských zvířat na VŠZ – VŠV v Brně. IV. Sympozium k dějinám vet. med. S mezinárodní účastí, Brno 10.-11.11.1998. Hofírek, B. (1998): Klinika chorob přeţvýkavců 1918-1998, Klinika chorob přeţvýkavců, Brno 1998, stran 61. Mádr, V. (2002): Profesor Antonín Klobouk – objevitel viru infekční obrny prasat. In: Kapitoly z historie československej mikrobiológie 2, Československá společnost, BratislavaPraha 2002, s.22-26. Böhm, R. (2005): Profesor Antonín Klobouk – největší osobnost naší veterinární medicíny. Královopolské listy, č.3 (březen) s.3.

31

Obrazová část k A. Kloboukovi 1. Prof. Antonín Klobouk, doktor veterinárních věd, rektor Vysoké školy veterinární v Brně, nositel řádu práce, laureát státní ceny, zakladatel a přednosta buiatrickoporodnické, pozdější II. interní a kliniky infekčních chorob, největší osobnost čsl. veterinární medicíny (narozen 18.9.1985, zemřel 12.11.1956). 2. Po maturitní zkoušce na Slovanském gymnasiu se dal Antonín Klobouk zapsat v roce 1905 na Vysokou školu zvěrolékařskou ve Vídni. Průkazka řádného posluchače. 3. MVDr. Antonín Klobouk odchází v roce 1914 jako domobranecký poručík-veterinář do rakouské armády. 4. Léčebné zákroky ve válečných podmínkách v roce 1915. 5. Na frontě ve chvílích odpočinku. 6. Válečný domov v Polsku u Plavna. 7. V pracovně prof. Klobouka. V jeho pracech napsaných těsně po první světové válce není třeba ani dnes měnit naprosto nic. Jsou to po stylistické i jazykové stránce práce dokonalé. 8. Objevitel viru nakaţlivé obrny vepřů – Kloboukovi nemoci. 9. Práce v laboratoři. Jméno prof. Klobouka bylo zařazeno k světovým vědeckým klasikům veterinární i humánní medicíny. Pro toho, kdo znal pracovní metody, píli, svědomitost a trvalé hodnoty jeho vědecké práce je to samozřejmé. 10. Při práci v laboratoři – zleva prof. Klobouk, MVDr. Faschingbauer, MVDr. Dostál, zřízenec Šebek 11. Prof. Klobouk se svým pracovním kolektivem. 12. Na klinice v roce 1929 – MVDr. Rossi, Šimánek, Stejskal. Konoš, Ivanov, Fiala, Zdraţil, Večeřa, Zbořil, Horný, Mašek, prof. Klobouk, Kohout. 13. Spolupracovníci prof. Klobouka v letech 1931-32: MVDr. Jílek, Szabó, Konečný, Malý, Bustin, Wagner, Posejpal, Zdraţil, Rossi, prof. Klobouk, Schulhof. 14. Chvíle odpočinku na prázdninách v létě 1934. 15. S profesorem Hrdličkou, přírodovědcem, přítelem ze studií a paní Hrdličkovou při jejich návštěvě ve Velkém Týnci. 16. Členové vědecké rady v třicátých letech minulého století – profesoři a docenti: Pardubský, Hykeš, Klobouk, Macek, Šulc, Hanslian, Hrůza, Král, Lenfeld, Bečka, Přibyl, Vacek, Šobra. 17. Profesor Antonín Klobouk ve funkci rektora v letech 1946-49.

32

18. Někteří členové vědecké rady – zleva tajemník VŠV Dr. Fejlek, prof. MVDr. R. Harnach, DrSc., prof. PhDr. MVDr. h.c. J.O. Hykeš, prof. MVDr. A. Klobouk, DrSc., prof. MVDr. V. Jelínek, DrSc. 19. Doktorské promoce (25.2.1950). 20. Udělení čestného doktorátu prof. Dr. Parnasovi z Polska v roce 1952. 21. Mezinárodní konference o brucelóze (Smolenice 28.-30.11.1955). 22. Udělení státní ceny v roce 1952 prof. A. Kloboukovi za výsledky dosaţené při výzkumu a organizační zajištění výroby vakcíny proti SLAKU v Terezíně. 23. Prof. A. Klobouk s prof. Přibylem na návštěvě Maďarské akademie věd v Budapešti. 24. Prof. Klobouk na světovém kongresu veterinárních lékařů ve Stockholmu (po levici MVDr. F. Niţňanský). 25. Prof. Klobouk v letadle při zpáteční cestě ze Stockholmu. 26. Antonín Klobouk byl v roce 1955 za mezinárodně uznávané zásluhy ve veterinární medicíně zvolen dopisujícím členem Německé zemědělské akademie věd v Berlíně. 27. Profesor Klobouk při zasedání akademie zemědělských věd v Berlíně. 28. Profesor Klobouk při praktické výuce na buiatrické klinice. 29. Profesor Klobouk v interní posluchárně VŠV. 30. Profesor Klobouk na II. interní klinice se spolupracovníky: zleva MVDr. Čánecký, Hojovcová, prof. Klobouk, M. Dvořák. 31. Prof. Klobouk při vyšetřování pacienta s MVDr. Patlokou a zřízencem Sobotkou. 32.-34. Udělení řádu práce profesorovi Kloboukovi při příleţitosti 70. narozenin za jeho celoţivotní dílo na slavnostním zasedání ČSAZV v Praze. 35. Slavnostní zasedání fakultní rady VF VŠZ v Brně k 70. narozeninám prof. Klobouka dne 17. září 1955. 36. Přesmutný den, den rozloučení s posledními spolupracovníky. 37. Poslední pohled na prof. Antonína Klobouka. 38. Rozloučení s prof. Kloboukem v aule VŠV v Brně. 39.-40. Poslední cesta prof. A. Klobouka z VŠV, které věnoval většinu svého ţivota. 41. Hrob prof. Antonína Klobouka na Ústředním hřbitově v Brně.

33

42. Medaile s portrétem prof. Klobouka, dílo mistra Kovaniče. Medaile je 60 mm velká ve dvou verzích (tombak s platinou bronz, tombak s platinou stříbro). V roce 1968 byly zhotoveny medaile, které jsou udělovány za zásluhy v oboru epizootologie a interní medicíny. 43. Slavnostní akt odhalení bysty prof. A. Klobouka, taktéţ dílo mistra Kovaniče. V předsednictvu profesoři Kudláč, Draţan, rektor Zendulka a doc. Polák, kvestor Kněţínek a prof. Vrtiš. 44. Odhalení bysty prof. Vrtišem za přítomnosti rektora prof. Zendulky. 45. Odhalení bysty za přítomnosti rodiny prof. Klobouka: syn prof. E. Klobouk s manţelkou, paní Klobouková a dcera Dr. E. Klobouková. 46. 82. výročí nedoţitých narozenin A. Klobouka se stalo 10. září 1967 příleţitostí ke slavnostnímu shromáţdění, při němţ byl trvale označen dům, v němţ se narodil vzácný člověk a vynikající vědec, který svými objevy a poznatky významně obohatil nejen naši československou pokladnici vědy v oblasti veterinární medicíny, ale který získal na celém světě úctu a věhlas. Nyní má vědecká práce A. Klobouka jiţ trvalé místo ve světové vědě, je citována v učebnicích, monografiích a význačných vědeckých pracech. Jméno prof. Klobouka bylo také zařazeno mezi světové klasiky veterinární i humánní Medicíny. 47. Slavnostní akt odhalení pamětní desky. 48. Doc. MVDr. L. Polák, CSc. při odhalení pamětní desky zdůraznil, ţe my, kteří jsme měli to štěstí, ţe jsme byli ţáky profesora Klobouka, nikdy nemůţeme zapomenout na to, co nám dal pro ţivot. Často při řešení sloţitých nákazových problémů hledáme v paměti jeho slova, jako zásady a musíme potlačit výčitky, ţe jsme někdy ze studentské nerozváţnosti vychutnávali poválečnou školskou svobodu a zapomněli přijít na několik j jeho přednášek. A tak nyní na omluvu si říkáme, ještě dobře, ţe to bylo jen někdy a výjimečně. 49. Prof. MVDr. Bedřich Klimeš, CSc. zdůraznil, ţe prof. Klobouk byl obdařen přesnou logikou a velkou pamětí. Bylo pro něho typické, ţe měl vynikající trpělivost při ověřování pracovních hypotéz a puntičkářský zájem o detaily. 50. Prof. MVDr. Jaroslav Draţan, CSc. dlouholetý spolupracovník prof. Klobouka uvedl, ţe v srdcích všech, kdo znali jeho osobnost, zůstává Antonín Klobouk trvale zapsán v našich myslích, zejména pro jeho citlivý vztah ke všem lidem i jeho zaujetí pro vědeckou práci vţdy ve prospěch lidské společnosti. Učil nás i tehdy, kdyţ rozjímavě a uváţlivě mlčel. 51. Pamětní deska – dílo mistra Kovaniče. Pro pamětní desku udělal Kovanič pohled z boku, tedy klasický španielovský pohled, v jakém byl Kovanič mistrem. Klobouk hledí doleva, má mnoho shodného s realitou. To rozvinutí myšlenky od malé medaile po bystu a pamětní desku uváděli teoretikové umění za jedinečný jev a dávali to za příklad. 52. Rodina profesora Klobouka s mistrem Kovaničem.

34

53. Vzpomínkové setkání na profesora Klobouka 21. listopadu 1996 ke 40. výročí Kloboukova úmrtí. Sedící: syn prof. E. Klobouk, dcera Dr. E. Klobouková. Zleva stojící: Prof. Bártík, prof. Hofírek, prof. Draţan, doc.Drábek. 54. Spolupracovníci (asistenti), ţáci a pamětníci prof. Klobouka, kteří se setkali na vzpomínkovém odpoledni ke 40. výročí úmrtí A. Klobouka. Sedící zleva: prof. Jagoš, Dr. Pokorný, prof. Bártík, Dr. Dvořák, prof. Draţan, Dr. Rademacher, doc. Hamřík, doc. Pavlas, doc. Menšík, Dr. Spáčil, Dr. Hubáček, prof. Hofírek, Dr. Valach, prof. Chroust, doc, Černohous, Dr. Kocí, prof. Pravda. 55. Původní stáje klinik při Kartouzské ulici byly v minulých letech zbořeny a na jejich místě byl postaven moderní pavilon klinik velkých zvířat nesoucí jméno Antonína Klobouka. V hale tohoto pavilonu připomíná bronzová bysta jednu z velkých postav světové Veterinární medicíny.

35