P Ř E D M L U VA
V každé době existovaly v široce rozvětvené rodině Habsburků výjimečné osobnosti, vynikající politickými myšlenkami a aktivitou, diplomatickými schopnostmi, smyslem pro umění nebo životním stylem. Ale málokterý panovník nebo některá ze zajímavých žen tohoto rodu vzrušovali mysl svých současníku a především potomků tak intenzivně jako krásná manželka císaře Františka Josefa, Alžběta zvaná Sisi. Její život byl popsán v nepřeberném množství knih, a přesto po sobě tato žena zanechala hádanky, stejně jako zůstala navždy záhadou i pro svého manžela. Možná právě z takového materiálu je utkána nesmrtelnost. Rakouská císařovna se už za svého života uzavírala před veřejností do samoty, kterou si sama zvolila a tím se stala legendou. Její mýtus vytvořila nejen vyhlášená krása, šarm a fascinace nevyzpytatelnou povahou, nýbrž především odmítání měřítek a tradic běžných v její době. Jenom několika lidem bylo dopřáno navázat s císařovnou blízký vztah, jenom několik lidí našlo přístup k jejímu srdci. Byli to vyvolení, lidé se zvláštním darem, jimž zůstala Alžběta celý život nakloněna. Tato kniha představuje muže, kteří získali císařovniny sympatie, možná i její lásku. Pěstovala s nimi většinou zajímavou soukromou korespondenci, vyhledávala jejich přítomnost a žádala je o radu. Po celý život byla vůči mužům plachá a milovala především romantický obdiv a uctívání, jímž ji 7
G R ö ß I N G O VÁ S I G R I D - M A R I A
zahrnovali. Ale nebyla by žena, kdyby se navzdory veškerému podivínství vyhýbala setkání s muži a neužívala si jejich společnost. První láskou jejího života byl nepochybně otec, jemuž se v mnoha ohledech podobala. Po něm zdědila značnou část charakterových vlastností, jako dítě ho obdivovala a chtěla se mu vyrovnat. Důvodem postupného ochlazení jejich vroucného vztahu bylo především Alžbětino poznání, že otec egoistickým způsobem svého života zcela zanedbával matčiny potřeby. O zvláštním vztahu Sisi k manželovi Františkovi Josefovi už byla vyslovena řada domněnek. Jako mladá žena s ním byla pravděpodobně šťastná, ale čím víc ji svazovala přísná atmosféra na vídeňském císařském dvoře, viděla postupně ve svém muži reprezentanta velmi konzervativní, zpátečnické politiky. Byla svobodným duchem, který se nehodlal nechat spoutat. Možná i ona celý život Františka Josefa milovala, ale svým vlastním nekonvenčním způsobem. Její dopisy a básně jako by o něčem takovém svědčily. Kromě několika výjimek se Alžběta příliš nezajímala o politiku monarchie. Její liberální smýšlení, podobné názorům syna Rudolfa, u císaře jistě nenacházelo pochopení. Ale matka a syn by se nepochybně shodli na jednotící linii, kdyby spolu mluvili, kdyby k sobě hledali a našli cestu. Každý z nich však žil sám pro sebe a všechny jejich pokusy o sblížení ztroskotaly. Tak se připravovala Rudolfova cesta do Mayerlingu… Císařovna byla okouzlující žena a dav jejích ctitelů nepřehledný. Jedním z nich, který získal i její srdce, byl atraktivní, inteligentní a svým dramatickým osudem pozoruhodný uherský hrabě Gyula Andrássy. To, co cítil k rakouské císařovně a uherské královně, bylo víc než uctívání. Za svou politickou kariéru vděčil z velké části Alžbětinu vlivu. Dokázala přesvědčit svého muže, že hrabě je v každém ohledu spolehlivý muž. Když Bay Middleton dostal pověření, aby provázel rakouskou císařovnu při honech na lišku v Anglii, považoval to za nezáviděníhodný, spíš problematický úkol. Nevěděl ovšem, že bude mít na starosti nejlepší evropskou jezdkyni, která za8
MUŽI
KOLEM
SISI
ujala nepřístupného sportsmana svým jezdeckým uměním a jako žena dobyla jeho srdce. Také bavorský pohádkový král Ludvík II. jednou provždy propadl své krásné „sestřence“. Alžběta byla jedinou ženou, která excentrického krále fascinovala a jejich vzájemný vztah byl zvláštní a opředený tajemstvím. Když císařovna pobývala v bavorské vlasti, Ludvíkovi se plnil jeho sen. Konečně jí mohl být nablízku. Králova tragická smrt Alžbětu hluboce zasáhla. Císařovnino dobrodružství s Friedrichem Listem Pacherem von Theinburg trvalo jenom jedinou masopustní noc, po níž následovala několikaletá korespondence, plná příslibů a náznaků. Romantická aféra „žlutého domina“ skončila po třinácti letech. Poslední muž, s nímž přišla císařovna do styku, neměl smyl pro romantiku a vůbec ji nezbožňoval. Luigi Lucheni spáchal zbytečnou vraždu politicky bezvýznamné stárnoucí ženy. Vysvobodil Alžbětu z života, který se jí už dávno stal přítěží. 9
G R ö ß I N G O VÁ S I G R I D - M A R I A
Jména mužů, s nimiž byla císařovna spojována, jsou většinou známá. Méně se však ví o významu, jaký měli v Alžbětině životě. Úkolem této knihy je osvětlit některé rysy jejich vztahů k císařovně a otevřít tak novou cestu k porozumění této ženě. Sigrid-Maria Größingová
10
M ILOVANÝ –
NEMILOVANÝ OTEC
VÉVODA MAXMILIÁN BAVORSKÝ
G R ö ß I N G O VÁ S I G R I D - M A R I A
Zase tu byly Vánoce. V roce 1837 přišla zima nezvykle brzy a třeskutým mrazem a sněhovými vánicemi zaháněla lidi k hřejícím kamnům. Na zledovatělé ulice se odvážili jenom ti, kdo opravdu museli, zabalení do kožichů nebo tlustých a dlouhých šálů. Pomalu se začínalo stmívat. V domech už se zapalovaly první svíčky, tu a tam zavanula vůně čerstvě upečených sušenek nebo kořeněného vánočního punče. Nad městem se rozprostíral mír… Jenom v paláci bavorského vévody v Ludwigstrasse se o vánoční náladě mluvit nedalo. Vévodova manželka očekávala každou chvíli narození třetího dítěte. Všichni se shodovali, že to bude „jezulátko“. V prostorách paláce vládla hektická atmosféra a budoucí matka už dlouhé hodiny zakoušela porodní bolesti. Lékař tvrdil, že to nebude trvat dlouho, ale pro bolestmi trýzněnou vévodkyni se z minut stávaly hodiny. Dokonce i vévoda Max se chvěl o manželku Ludoviku, což u něj nebylo právě běžné. Dnes ale mělo zase jednou přijít na svět dítě a to ho přimělo zůstat v Mnichově. Odřekl si nejrůznější družné zábavy a trávil čas s rodinou. Konečně nastal očekávaný okamžik a bylo slyšet zřetelné lékařovo zvolání: „Je to děvče!“ Pro bavorského vévodu neznamenala druhá dcera zklamání, vždyť už měl syna, kterému bylo pět let a výborně prospíval. Vložili mu do náruče novorozené dítě, které se okamžitě dalo do křiku. A v tu chvíli objevil v jeho malinkých ústech – světe div se! – drobný zoubek. Zub štěstí, pokyvovali hlavami shromáždění, kteří užasle pozorovali kojence. Ale tohle dítě muselo být stejně dítětem Štěstěny, vždyť kdo jiný by se mohl narodit na Štědrý den? Alžběta Amálie Evženie, jak bylo dítě pokřtěno, určitě povede bezstarostný život, později se skvěle provdá, možná za knížete nebo – kdo ví – dokonce za krále. Když malá Alžběta konečně ležela v nádherné kolébce a všichni návštěvníci odešli, matka zamyšleně pozorovala dcerku. Z celého srdce jí přála všechno štěstí světa na cestě životem, protože její vlastní osud skutečně nebyl záviděníhodný. Nemilovala svého muže a on jí ani v nejmenším neprojevoval 12
MUŽI
KOLEM
SISI
něžné city. Tři děti, které dosud přivedla na svět – a ona věděla, že budou následovat další – nebyly v žádném případě plody lásky. Byly zplozeny náhodou, když její manžel prostě dostal chuť. Ludovika nepřála své dceři nic menšího, než aby jednou byla šťastná po boku milovaného muže. Ludovika si nemohla dovolit odbývat lehkomyslným mávnutím ruky všechny problémy, které vznikaly ve vynuceném vztahu, jako vévoda Max. Nemohla si jednoduše sbalit kufry, když jí problémy začaly přerůstat přes hlavu, jako to stále častěji dělal její manžel. Byla ženou 19. století, která musela hrát roli domácí paní a matky i za cenu soukromého štěstí. Kdo se jí na ně ptal? Max se s Ludovikou nikdy nechtěl oženit a dával jí to jasně najevo denně, ať už trávili čas v Mnichově nebo v Possenhofenu. Samozřejmě od samého začátku věděl, že ani ona k němu nechová žádné vřelé city, ale oba se museli podrobit vůli svých otců. Ludovika měla až nepříjemně zřetelně před očima jejich svatební den. Tehdy pro ni skončilo bezstarostné mládí. 9. září 1828 byl nádherný den pro všechny, jenom ne pro mladé snoubence. Nevěsta a ženich se nemilovali a v hloubi srdce si nepřáli společnou budoucnost. Pro lid z okolí idylického Starnberského jezera až k nejvzdálenějším pastvinám byla tahle svatba opravdovou senzací. Vždyť krásná králova dcera si brala mladého vévodu. Za veselých zvuků místní dechové hudby se kráčelo do kostela. Dámy byly oblečené v drahých krajkových róbách a šustivých hedvábných šatech, pánové vypadali elegantně, většina z nich byla v uniformě, jak předepisovala tradice, když král vedl k oltáři svou dceru. Při téhle svatbě, která se nesla v lidově elegantním rámci, všechno klapalo jako na drátkách, jenom tu a tam prosákla zvěst, že královská dcera Ludovika mladého vévodu Maxmiliána Bavorského nemiluje a že i ženich se velmi intenzivně vzpíral tomuto spojení. Skutečnost jako by potvrzovala to, co se ke svatebním hostům doneslo jako fáma. Většina z nich věděla, co je v pozadí, ale bylo třeba projevit dobrou náladu. City se prostě nedají vynutit, a proto se člověk při pohledu na dva mladé lidi, spojené z vůle svých otců, neubránil pocitu lítosti. 13
G R ö ß I N G O VÁ S I G R I D - M A R I A
Novomanželé se tvářili, jako by kráčeli na vlastní pohřeb. Krásná nevěsta neměla daleko k slzám a ženich se do kostela přímo vlekl s nepříjemně zamračenou tváří. Nedokázali zachovat alespoň zdání a skrýt vzájemnou averzi před svatebními hosty. Při rozhodujícím „ano“ si Ludovika a Maxmilián nepohlédli zamilovaně do očí, nýbrž demonstrativně otočili hlavy každý opačným směrem, jako by se jich obřad vůbec netýkal. Svým souhlasem s tímto spojením však nastavili podmínky pro budoucnost, bez ohledu na vlastní přání. Samozřejmě neměli na vybranou, protože rodiče a prarodiče už dávno rozhodli, že Maxmilián a Ludovika budou manželé. A co považoval za správné vévoda Vilém, Maxmiliánův dědeček, proti tomu se neodvažoval protestovat ani tento jinak nepříliš přizpůsobivý vnuk. V rodině totiž stále ještě vládl ne otec mladého bavorského vévody, nýbrž nezvykle aktivní dědeček, jemuž se politickou obratností v roce 1799 podařilo od prvního bavorského krále Maxmiliána Josefa získat za prokázané služby titul „vévoda v Bavorsku“. Vilém zároveň obdržel budovu bývalého maltézského velkopřevorství v Mnichově, aby si tady nový vévoda v Bavorsku, pocházející z linie Zweibrücken-Gelnhausen, mohl založit trvalé sídlo. Vilém však v Mnichově nezůstal, v roce 1806 přesídlil do Bamberku, odkud dál řídil osudy své rodiny. Pro cílevědomého Viléma muselo být tvrdou ranou zjištění, že jeho syn Pius August zcela jistě nepůjde v jeho stopách. Tento mladý muž, který se v Bruselu oženil s Amálií Luisou, dcerou vévody Ludvíka Marii z Arembergu, se naprosto nevyvíjel podle představ zodpovědných a cílevědomých rodičů. Mladý Pius při každé příležitosti a z naprosto nicotných důvodů vyvolával spory a brzy získal pověst nevypočitatelného a nebezpečného člověka. Někdy dokonce číhal na mírumilovné občany, které napadal ze zálohy, aby je pak bezdůvodně zbil. Vznešení pánové si v 19. století dovolovali leccos, téměř jakýmkoli způsobem mohli vybíjet své choutky a nálady, ale chování mladého Wittelsbacha přesahovalo únosnou míru a úřady proti němu musely zasahovat. Ani vznešený otec 14
MUŽI
KOLEM
SISI
nemohl zabránit tomu, aby jeho syn opakovaně, i když jen na krátkou dobu, putoval za mříže. Otec možná doufal, že mladá Amálie Luisa poněkud zmírní synovo nežádoucí chování. Proto až dojemně o mladou snachu pečoval. Narození prvního vnuka bylo pro Viléma mimořádnou událostí. S pýchou psal 4. prosince 1808 králi Maxmiliánovi Josefovi, s nímž i nadále udržoval přátelské styky: „K mé nepopsatelné radosti přivedla má paní snacha po jedné hodině dnes ráno šťastně na svět zdravého a statného prince, který i podle laskavého příslibu Vašeho královského Veličenstva obdrží při svatém křtu Vaše milostivé jméno.“ Bavorský král skutečně ještě téhož dne odpoledne ve tři hodiny držel při křtu dítě na rukou. Pro vévodu Viléma se v malém Maxmiliánovi objevil náznak nové naděje. Musel rezignovaně připustit, že synův charakter už se nezmění, protože jeho občas naprosto nevysvětlitelné výbuchy vzteku se v průběhu let ještě stupňovaly. Ani mladá žena neměla na Pia žádný vliv, musela být ráda, že manželovy útoky nebyly namířené proti ní. Amálie Luisa z Arembergu, která se měla později stát babičkou rakouské císařovny, pocházela ze starého šlechtického rodu, blízce spřízněného s rodinami Lobkowitzů, Liechtensteinů, Schwarzenbergů a Esterházyů. Stejně jako tyto rodiny patřili sice i Arembergové k vysoké šlechtě, ale nebyli suverénní, to znamená, že nebyli „hodni“ uzavírat sňatky s Habsburky. Ve Vídni, ale i v ostatních částech monarchie se přesně vědělo, kdo si smí vzít koho, aniž by porušil tradiční kodex. Proto ve chvíli, kdy se František Josef ženil s Alžbětou, kroutili lidé hlavami nad bavorskou princeznou, která se sice z matčiny strany mohla prokázat králem, zato neměla stavovsky rovnocennou babičku z otcovy strany. A dámy z vídeňské společnosti, jimž v žilách kolovala tmavomodrá krev a splňovaly všechny podmínky ke sňatku s rakouským císařem, nemohly přenést přes srdce, že budou od nynějška stát až za ženou, která měla v rodině takového předka! Tím, že problematická nebyla babička, nýbrž dědeček, si vykladači rodokmenů nelámali hlavu. Ten směl být jaký chtěl, stejně hrubý a v příštím okamžiku depresivní jako jeho 15
G R ö ß I N G O VÁ S I G R I D - M A R I A
syn Pius. Do Vídně se nedoneslo nic o tom, že i jeho duch se stále více zatemňuje. Nakonec z toho sám vyvodil důsledky a uchýlil se do samoty, kde kolem sebe neměl lidi, které by mohl deptat. Svůj život ukončil jako poustevník. Mladý Max, Piův syn, se brzy stal dědovým miláčkem. Vilémovi se mimořádně zamlouvala jeho živá, veselá povaha a nepokrytý zájem o všechny podoby života. Tady vyrůstal pravý wittelsbašský vévoda, který se mohl naučit cokoli podle libosti a on, dědeček, mu také najde vhodnou ženu. Samozřejmě nebyla náhoda, že vévoda pro svého vnuka určil právě dceru bavorského krále Maxmiliána Josefa. V královském domě byl dostatečný výběr nevěst a brzy se stalo veřejným tajemstvím, že král usiluje o to, aby své dcery z prvního i druhého manželství provdal za prince z vysoké šlechty z celé střední Evropy. Jedna z nich si vzala saského krále, další budoucího vládce Pruska, Žofie se provdala za naprosto neatraktivního rakouského arcivévodu Františka Karla, bratra těžce nemocného císaře Ferdinanda. Tady existovala nezanedbatelná možnost, že se František Karel jednou stane nástupcem svého bratra na habsburském trůnu. Dcery bavorského krále byly obletované nevěsty, vždyť šlo o vesměs atraktivní dívky, které svým přirozeným šarmem dobyly srdce mnoha mladých mužů. Nejkrásnější z nich byla nepochybně Ludovika z druhého králova manželství. Jako jediná nebyla zaslíbena žádnému královskému synovi. Jejím prostřednictvím chtěl otec upevnit přátelské vztahy s vévodou v Bavorsku. Krásnou Ludoviku si měl odvést k oltáři Maxmilián, vnuk vévody Viléma. Na tom se pánové dohodli už před mnoha lety. Maxmilián a Ludovika se znali od dětství, potkávali se, občas spolu prohodili několik bezvýznamných slov a šli dál vlastními cestami. Na společnou budoucnost nikdy nepomysleli. Jak by mohl čilý kluk a spíš ostýchavá dívka brát vážně dohodu o svém manželství, která existovala mezi Maxmiliánovým dědečkem a Ludovičiným otcem? Z dětí se stali veselí mladí lidé. Ludovika byla den ze dne hezčí a svým půvabem budila rozruch všude, kde se objevila. Její srdce patřilo Miguelovi z Braganzy, budoucímu portugalskému králi. Pravděpodobně snila o životě po boku prince 16
