františka xavera šaldy

františka

xavera šaldy

k prg.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C

4.6.2007 14:47:4

ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ

„Z příběhů o zázracích zpravidla vysvítá, že vypravěč čerpal z doslechu. Zato já jsem byl při tom. Stalo se to na schodech do synagogy. K rabínovi se vrhá žena s mrtvým dítětem v náručí: „Udělej zázrak, učiteli. Vzkřis ho.“ Zázračný rabín zvedá oči k nebesům a pronáší kouzelná slova. Všichni kolem strnou v nesmírném napětí.“ „A co dítě? Ožilo?“ „Neožilo.“ „Takže to nebyl zázrak.“ „Pochopitelně. Ale byl jsem při tom.“ stará anekdota

foto ze zkoušky

M. Stránský, M. Polách, V. Helšus, M. Lohniská


4.6.2007 14:47:4

MILAN UHDE

Milan Uhde ve faktech Narodil se roku 1936 do právnické rodiny v Brně, kde také roku 1958 absolvoval Filosofickou fakultu, obor čeština a ruština. Poté působil coby redaktor brněnského měsíčníku Host do domu, po zákazu časopisu se stal spisovatelem z povolání, od roku 1972 však ztratil možnost v socialistickém Československu publikovat. Psal pro samizdat, spolupracoval se zahraničními divadly a rozhlasovými a televizními stanicemi. Jako disidentský dramatik mohl proniknout na české scény pouze pod krycím jménem, což se mu v sedmdesátých letech povedlo v brněnském Divadle na provázku. Výsledkem byly čtyři inscenace (Profesionální žena, Balada pro banditu, Pohádka máje, Prodaný a prodaná). V prvních třech případech kryl autora režisér Zdeněk Pospíšil, poté režisér Peter Scherhaufer a dramaturg Petr Oslzlý. Kromě toho Uhde prezentoval svou tvorbu alespoň formou autorských čtení, která měla ovšem jen privátní charakter podobně jako třeba „bytové divadlo“ Vlasty Chramostové. Milan Uhde podepsal Chartu 77, v roce 1988 se stal i signatářem hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 stál u zrodu nakladatelství Atlantis, které před svým odchodem do politiky řídil jako šéfredaktor. V následujících letech působil ve funkcích ministra kultury a předsedy Poslanecké sněmovny PČR. V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání. Věnuje se divadlu jako autor, ale také např. jako přispěvatel Divadelních novin. Za svou tvorbu obdržel cenu Egona Hostovského a za hru Pán plamínků cenu Toma Stopparda.


4.6.2007 14:47:4


Z autorovy bibliografie: Lidé z přízemí 1962 – básnická sbírka Komedie s Lotem 1963 – rozhlasová hra Hrách na stěnu 1964 – kniha povídek Král-Vávra 1964 – satirická divadelní hra Svědkové 1965 – absurdní rozhlasová hra Souhvězdí Panny 1965 – filmový scénář Výběrčí 1966 – absurdní rozhlasové drama Děvka z města Théby 1967 – divadelní hra Obloha samej cvok 1967 – sbírka textů písní Záhadná věž v B. 1967 – sbírka historických mystifikací Ten, který přichází 1968 – rozhlasová hra Parta 1969 – rozhlasová hra Hra na holuba 1974 – původní divadelní hra Balada pro banditu 1975 – muzikál Profesionální žena 1975 – scénář dramatizace na námět Vladimíra Párala Zubařovo pokušení 1976 – rozhlasová hra Pohádka máje 1976 – adaptace Mrštíkovy divadelní hry Hodina obrany 1977 – televizní hra Pán plamínků 1977 – původní televizní hra Jitřenka naší slávy 1977 – rozhlasová hra Modrý anděl 1979 – původní rozhlasová hra, která byla zpracována i pro divadlo Velice tiché Ave 1981 – rozhlasová hra, později se dočkala i divadelního zpracování Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl 1986 – divadelní hra Prodaný a prodaná 1987 – divadelní hra Česká republiko, dobrý den 1995 – projevy, články a rozhovory z období politické činnosti Zázrak v černém domě 2004 – divadelní hra Na rozchodnou 2004 – televizní hra Nana 2005 – muzikál


4.6.2007 14:47:4

MILAN UHDE

Milan Uhde v dramatu Milan Uhde, dramatik, televizní scenárista, v mladých letech též prozaik a básník. Za svůj literární život prošel několika etapami. Prvního výrazného úspěchu dosáhla satirická hra KrálVávra uvedená divadlem Večerní Brno v režii Evžena Sokolovského. V šedesátých letech vytvořil několik rozhlasových her blízkých poetice Friedricha Dürrenmatta. Společným tématem těchto tzv. modelových her byl zdánlivě bezvýchodný stav totalitní společnosti, v níž moc fungovala jako nemilosrdný mechanismus. Uhdeho řada modelových her z této doby je srovnatelná foto ze zkoušky

Michaela Lohniská


4.6.2007 14:47:4


režisér Petr Palouš

také se soudobými pracemi polského dramatika Slawomira Mrožka. V sedmdesátých letech se Uhde ocitl mezi zakázanými autory a přímý kontakt s divadly se stal nemožným. Přesto spolupracoval s Divadlem na provázku, které pod krycími jmény uvedlo dvě jeho dramatizace, jeden původní scénář a muzikál Balada pro banditu s hudbou Miloše Štědroně. Kromě toho psal komorně laděné texty vhodné buď pro rozhlas nebo pro autorská čtení v rámci tzv. „bytového divadla“. Některé práce vyšly také v exilovém nakladatelství v Torontu. Po revoluci se Uhde prosadil jako autor scénářů televizních inscenací a znovu se vrátil k osvědčené spolupráci s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm – jejich muzikál Nana na motivy Emila Zoly uvedlo Městské divadlo v Brně.


4.6.2007 14:47:4

MILAN UHDE

Uhde byl často neprávem nahlížen především jako satirik či jako autor modelových her, jeho zralá tvorba je však svou drobnokresbou lidské psychiky a vnitřního života postav na míle vzdálená dramatice šedesátých let. Přesto s ní má něco společného: otázce spravedlnosti, práva, morální odpovědnosti se autor věnuje celý život. Pozornost se však přesouvá od (ne)spravedlnosti společenské k mravním dilematům, která prožívají jednotlivci. Silné morální nároky, obtížnost jejich naplnění či vyrovnání se s morálním selháním svým nebo svých blízkých, to je úběžník, v němž se sbíhá Uhdeho celoživotní tvorba. Z ranného satirického tónu, jímž se v šedesátých letech prosadil, mu zůstal smysl pro komediální nadsázku, a to i v případě, kdy se věnuje dramatickým a vážným tématům. Svět Uhdeho her není místem bez soudu, jen to není pomyslný neomylný soud poslední. Světská spravedlnost je relativní, ale jiná, metafyzická instance je v realitě našich životů nedostupná. Soud i odpuštění představují akt, k němuž se musí každý člověk odhodlat a rozhodnout sám. Zázrak v černém domě je už třetí hrou Milana Uhdeho, kterou nastudovalo Divadlo F. X. Šaldy. Prvním setkáním byl Král-Vávra uvedený v roce 1964, záhy po svém vzniku. Po vynucené dlouholeté přestávce následovala až v roce 1990 komedie Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, jejíž premiéra sice proběhla po listopadu 89, ale její nasazení bylo plánováno ještě před revolučním uvolněním. Zázrak v černém domě zažil světovou premiéru na začátku března 2007 v Divadle Na zábradlí a dočkal se mimořádně příznivého ohlasu kritiky, která hru označuje za jeden z vrcholů polistopadové dramatiky. Divadlo F. X. Šaldy ji uvádí jako druhé, v dramaturgickém plánu ji má i Moravské divadlo v Olomouci. Takový zájem o současnou českou hru je v posledních letech ojedinělým úspěchem.


ts

4.6.2007 14:47:4


ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ MILAN UHDE

Režie: Petr Palouš Scéna a kostýmy: Jitka Moravcová Dramaturgie: Tomáš Syrovátka a Martin Urban Jazyková spolupráce: Karel Svátek


4.6.2007 14:47:4

MILAN UHDE

OSOBY A OBSAZENÍ:

Otec

Václav Helšus

Matka

Michaela Lohniská

Šárka, jejich dcera

Štěpánka Prýmková

Dušan, jejich syn

Martin Polách

Viťka, jeho žena

Markéta Tallerová

Ivan, mladší syn

Martin Stránský

Taťána, jeho žena

Šárka Bilíková

Soused

Jindřich Khain

Inspice: Jitka Jirásková Nápověda: Kateřina Procházková

Premiéra 8. června 2007 v Malém divadle

VSTUPENKY NA PŘEDSTAVENÍ SI MŮŽETE OBJEDNAT A ZAKOUPIT, KROMĚ POKLADNY DIVADLA FRANTIŠKA XAVERA ŠALDY, TAKÉ PROSTŘEDNICTVÍM INTERNETU

www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu


4.6.2007 14:47:5


Autor ke své hře Rodina plná tajemství Rodina se na první pohled může jevit jako svět jednoduchý a přehledný. Má zkušenost s ní je však jiná. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem se jako pětiletý probudil a ze tmy slyšel maminčin vzrušený Milan Uhde hlas: „Tak se rozveď.“ Vylekal jsem se, protože o rozvodu jsem už něco věděl: můj nejlepší kamarád z takového manželství pocházel a býval hodně smutný. Běžel jsem okamžitě do ložnice rodičů a naléhal na vysvětlení. Řekli, že rozebírali jakýsi soudní případ, který se jich vůbec netýká. Je pravda, že taková témata spolu jako právníci projednávali, ale nikdy to nebylo v noci a neznělo to tak dramaticky. Pochopil jsem, že přede mnou něco tají, a začal jsem zjišťovat co. Pod tím zorným úhlem jsem později četl Hamleta. Čím jsem byl starší, tím k domněle ucelenějším odpovědím jsem dospíval. Celou pravdu neznám dodnes a už se ji nedozvím, protože rodiče jsou už několik let tam, odkud se nemohou ozvat, aspoň ne tak, aby to bylo jednoznačně srozumitelné. Nerozvedli se, žili spolu harmonicky přes čtyřicet let a zůstala mi po nich vzpomínka na idylické dětství obklopené přehnanou péčí. Byl jsem přecitlivělé, neurotické stvoření, a tak je pochopitelné, že přede mnou skrývali sebemenší obtíže a konflikty, natož mezní okolnosti, které na naši rodinu tehdy za protektorátu dolehly: na maminku se jako na Židovku vztahovaly norimberské rasové zákony a hrozil jí transport do tábora, kde mezitím našli smrt její rodiče. Ani po válce starosti neskončily. Rodiče vyděšení protektorátním zážitkem usilovali o to, aby se situace neopakovala, totiž aby se už nikdy neocitli mezi pronásledovanými a zavrženými. Vstoupili po únoru do komunistické strany, ale jejich poměr k ní zůstal pro mě dodneška záhadou. Nikdy o něm se mnou nemluvili a já si jen ztěžka dával dohromady jejich


4.6.2007 14:47:5

MILAN UHDE

prvorepublikánské právní vědomí odpovídající biblickému přikázání Nepokradeš a jejich příslušnost k politickému seskupení, které pod záštitou zákona o znárodnění organizovalo nejšílenější krádež v dějinách a do své běžné praxe pojalo justiční zločiny a vraždy posvěcené principem, že účel světí prostředky a že k upevnění vlastní moci je každý nástroj dobrý. Proč byli ke mně tak nesdílní? Věděli, že mám od útlého dětství sklony k fanatismu, které sílily tím nesnášenlivěji, čím osamělejší jsem se cítil a čím víc jsem trpěl vědomím, že nejsem pro rodiče partnerem, nýbrž pouhým objektem jejich shovívavosti. Míjeli jsme se osudově. Aspoň tomu jsem začal rozumět. Tak se ve mně hromadil materiál k rodinné hře. Jeho zárodky byly plačtivé, ba světobolné až po banální nápad, že nejsem syn svých rodičů. Trvalo desetiletí, než jsem se dobral poznání, že partnerství se mnou je nesnadné nebo dokonce že vůbec není možné. V nenapsané hře se však stále ozýval vyčítavý tón a vrcholil moralizujícími odsudky nebo aspoň předhůzkami na rodičovskou adresu. Hra Zázrak v černém domě se od těchto východisek na hony vzdálila a je nejasné, co s nimi má společného. Podílelo se na ní hlubší a hlubší pochopení dané odstupem od událostí, ale i moudrost divadla, která zážitky přetváří a dotváří a je silnější než nejmoudřejší autor. Jsem si jist, že jsem nenapsal rodinnou kroniku ani nesoudil své bližní. To ostatně dnes neumím. Byli jiní, nehráli na divadle, nýbrž žili, a já jsem toužil vytvořit příběh a osoby schopné divadelně účinného projevu. Hra zrála v komedii. Dostal jsem se za fázi, kterou prošli všichni, kdo se marně snažili vyznat v rodinném tajemství. Divadlo to umí: vymýšlí si. Ale v mém výmyslu přesto žije noční otřes, kterým se tajemství poprvé přihlásilo. Milan Uhde

Z názorů autora O vztahu k rodičům ...Jako malý kluk jsem je pokládal za nejlepší lidi na světě. Jako patnáctiletý jsem prožil těžké zklamání, když jsem zjistil, že se liší od ideálu, který jsem si


4.6.2007 14:47:5


foto ze zkoušky

o nich vytvořil. Skutečně milovat jsem je začal, když jsem je jako zrající muž přijal za své, jako oni dlouho předtím přijali mě i s mými problematickými vlastnostmi a nedobrými sklony. (Česká republiko, dobrý den, Atlantis 1995)

O motivech proč psát …Já píšu vlastně hlavně proto, abych se něco dozvěděl. Pokud dokončím hru a jsem stejně chytrý či hloupý jako na začátku, pak vím, že to byla zbytečná práce. V. Helšus, M. Stránský, M. Lohniská

(Konec konců 5/2006)

O hrách, které mohou přežít svou dobu …Kdo píše hru s politickým ostnem, je samozřejmě závislý na politické realitě. Kdo píše milostnou hru, je závislý na milostné realitě, každý je prostě závislý na své realitě. Chtěl bych se bránit proti tomu, aby nějaká realita sama o sobě byla považována za méněcennou. Já si myslím, že v každé látce má autor objevit tolik lidskosti, kolik je schopen. A je autorova vina, když hra vyjde parciálně – jenom jako hra o politice, jako hra o uzounké aktivitě člověka. Jsem přesvědčen, že existují hry, které mají látku politickou, ale podávají svědectví o člověku jako celku, třeba o jeho bloudění, které je fatální, kterému se žádný člověk nemůže vyhnout. Zlé je, když hra na politické téma po letech ukáže, že nemá v sobě víc než politiku… …Vězet ve své látce, to podle mě ještě není žádný handicap. Handicap je, když se z té látky nepozvednete, když se dostanete jenom ke stropu, který uzavírá – řekl bych – obzor vaší pracovny, když nedohlédnete


4.6.2007 14:47:5

MILAN UHDE

ke hvězdám, k té obrovské báni, která se klene nad všemi lidskými osudy a nad všemi dramaty. (SAD 2/1996)

O zkušenosti z normalizačních a devadesátých let …Kdybych zde neprožil sedmdesátá a osmdesátá léta, nedověděl bych se cosi velmi podstatného – a kdybych pak neprodělal osm let v politice devadesátých let, nedozvěděl bych se o druhé sféře svého ústředního problému. Má hra Zázrak v černém domě, ať už dobrá či špatná, shrnuje zkušenosti let normalizačních i porevolučních. Teprve po nich jsem čemusi začal rozumět. Kdybych šel na vídeňskou univerzitu či do Rennes, Birminghamu atd., sice bych si vydělal lépe na živobytí, ale některé věci bych se nedověděl. (Konec konců 5/2006)

O pátrání po své vině …Dnes si politik zakládá nikoli na tom, že je osobnost „osobní“, nýbrž že je osobnost vyrobená podle pravidel, jaké vyznává její tým, a ten zase čerpá z toho, co chce společnost. „Pane Uhde, vy nosíte smutné kravaty!“ pravil jeden z nabízejících se vizážistů. „Já bych vám navrhl veselé, to by vám pomohlo.“ Řekl jsem: „Já z toho, co tady vidím,“ – to už bylo na sklonku mé politické dráhy – ,,jsem smutnej. Mně uvázat veselou kravatu, to je jak dát praseti foremetku.“ Celá honba za tím, aby byl člověk sympatický, je mně pochopitelná, ale neumím to. Kdysi mi Pavel Landovský řekl: „Ty nikdy nebudeš úspěšný politik!“ Ptám se: „Proč, Pavle?“ – „Protože před lidi předstupuješ provinilej.“ – Odpovídám: „Ano, uvědomuju si, co jsme jim zůstali dlužni. Jsem od rodičů vychovanej katolicky, sice jsem z toho hodně slevil, ale zůstala mně zásada: Jestli se někde děje něco zlýho, nezjišťuj jako vyšetřovatel, která svině to způsobila, ale ptej se, zda na tom nemáš náhodou vinu.” (SAD 3/2006)


4.6.2007 14:47:5


O mužích a ženách ...Jsem vyznavačem žen, mužský princip vidím převážně jako plenitelský. Znám bezohledné ženy, ale častější je bezohledný muž, který – s Halasem řečeno – „chléb lásky podupá“, a to s naprostou samozřejmostí… Poznal jsem několik žen, které byly vysoko nade mnou, intelektuálně, citově, morálně. Jestli někdo někomu něco dluží, tak muži ženám, nikoli naopak. (Xaver 3/2007)

Z rozhovoru s autorem Zázrak v černém domě jste podle vlastních slov psal sedm let, to je dlouhá doba… Protože látka se mě bytostně dotýkala, potřeboval jsem do ni lidsky dorůst, dozrát. Napsat scénu a udělat dialogy umím, ale sedm let jsem hledal zralý vztah k postavám. Dostal jsem se k poznání, které jsem na začátku neměl. Chcete být konkrétnější? S některými postavami jsem byl v prudkém sporu. První verze byla plná zdrcujících odsudků, řeknu to naplno: byla moralistická. To jsem musel překonat. Bylo by to neplodné dramaticky i lidsky. Šlo o to, obhajovat pohledy postav, se kterými nesouhlasím? Také. Na to jsem na začátku lidsky nestačil. Nevěděl jsem, co bych o nich pověděl pěkného. Vaše hra se dotýká tématu, kterému se trochu zprofanovaně říká vyrovnání s minulostí. Většina děl na toto téma se odehrává ve veřejném prostoru, Zázrak v černém domě je drama intimní, rodinné, soukromé. Je to odrazem vašeho názoru? Veřejně se vyrovnávat s minulostí není možné. Zákaz komunistické strany byl nemožný v devadesátých letech, o to méně je možný dnes. Lidé nejsou vyrovnáni se svými minulými selháními. Nechce se jim do toho. Někomu se zdá, že by pomohl zákon. Dvanáct procent voličů bude pak minulost vyznávat dál – a tajně. Vyrovnání je intimní. Musím se například vyrovnat s tím, že jsem se nechoval pěkně k otci. Musím litovat


4.6.2007 14:47:5

MILAN UHDE

svých vin, abych mohl dosáhnout odpuštění a také odpustit sám sobě. Musím odpustit svým viníkům, jak se říká v té nádherné modlitbě. Odpuštění je dobré pro vlastní duševní hygienu. Žít s pocitem viny nebo nenávisti je zlé a zhoubné. Úřady nevyřeší, co si lidé musí vyřešit sami. Zázrak v černém domě je psán se značným nadhledem… Každá komediální scéna je diktována odstupem. Kromě prvního zamilování se všechno na světě koná s určitým odstupem, míra závisí na temperamentu. Láska znamená znát i chyby a meze své partnerky a milovat ji i s nimi. Jako patnáctiletý jsem prožil veliký otřes z poznání, že otec není dokonalý: Dostával jsem se z toho několik let. Ale zralý člověk to vidí jinak, zrale. Vidím postavy v komické dimenzi, i když je mám rád. Část rodiny, která se prý ve hře poznává aspoň v detailech, mi tvrdí, že nemůžu někoho vidět komicky a vážit si ho. Tvrdím, že je to možné. Otec byl často komický – a vážil jsem si ho. Vím i o své komičnosti a nemohu říct, že jsem sám sobě lhostejný nebo že se dokonce nenávidím. Záleželo mi na tom, aby postavy byly živé. Nechci, aby dělaly dojem, že jsou naivní nebo hloupé. Otec v mé hře se nechtěl ženit, bál se zplodit dítě, protože věděl o zdravotním zatížení rodiny. A když se zatížení projevilo, nechce si to přiznat. Jeho chování má věrohodné opodstatnění – a je komické. A Dušan, postava, která je vám možná trochu podobná? Dušan má pravdu, ale prosazuje ji krutě. Člověk má být laskavý, to je součást pravdy. Byl jste při vyslovování pravdy někdy nemilosrdný? Jako mladý hodně často. Pak jsem si uvědomil, že je správné být laskavý. Být laskavý je jeden z Brechtových požadavků. Věděl o sobě, že laskavý není, a tak si to alespoň uložil ve své básni. Doufám, že jsem na tom trochu líp. Ale není na mně, abych se v tomto směru hodnotil… ts (Celý rozhovor naleznete v našem divadelním časopise Xaver, číslo 3, rok 2007.)


4.6.2007 14:47:5

SPONZOR PŘEDSTAVENÍ

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Zdeněk Úlehla Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Matěj Ošanec Jevištní mistr: Sergiy Martinenko Rekvizity: Ladislav Říha Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla Nositele autorských práv k dílu zastupuje Aura-Pont, Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha 4

© 2007 náklad: 500 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Tomáš Syrovátka grafická úprava: Pavel Dušek fota ze zkoušek: Karel Kubát Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ


4.6.2007 14:47:5

františka xavera šaldy

Recommend Documents