františka xavera šaldy PAVEL

františka

xavera šaldy

PAV E L

ia prg.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C

23.11.2006 14:32:2

MÉDEIA MYTOLOGYCKÝ RÁMEC EURÍPIDOVY TRAGÉDIE ARGONAUTÉ Poseidonův syn Peliás uchvátil trůn v Iólku. Zakrátko ho věštírna varovala, že ho zabije Aiolův potomek. Peliás tedy pobil všechny přední Aiolovce, kromě Aisóna. Ušetřil ho na přání své matky. Donutil ho, aby se vzdal všech svých nároků. Aisón se oženil s Polymélou a ta mu porodila syna Dioméda. Peliás by byl dítě zahubil, jenže matka shromáždila ženy z příbuzenstva, aby dítě oplakávaly, jako by se narodilo mrtvé. Pak synka propašovala do města Pélion, kde ho odchoval kentaur Cheirón (jako jiné hrdiny – např. Achilla, Asclépia, Ainea). Druhá věštba varovala Pelia, aby se měl na pozoru před člověkem s jedním střevícem. Když se k němu jednoho dne dostavila skupina urozených spojenců, padl jeho zrak na urostlého mladíka v leopardí kůži a s oštěpy, který měl jen jeden sandál – ztratil ho v řece, když přes ni přenášel stařenu, která jej o to požádala. Netušil, že to je přestrojená bohyně Héra. Ta neměla ráda Pelia, neboť se jí zdálo, že jí neposkytuje dost obětí a chtěla jej ztrestat za nevšímavost. – „Kdo jsi?“ Udeřil na něj Peliás. Mladík odpověděl, že jeho nevlastní otec Cheirón mu říká Iásón, i když byl před tím znám jako Diomedés, syn Aisónův. Peliás na něho zíral. „Co bys udělal, kdyby ti věštba oznámila, že tě má jeden z tvých spoluobčanů zabít?“ Zeptal se divoce. „Poslal bych ho do Kolchidy pro Zlaté rouno,“ odpověděl mladík sám sebou překvapen, neboť netušil, že mu slova do úst vložila sama Héra. Peliás mu prozradil svou totožnost a Iásón se okamžitě začal domáhat trůnu. Peliás však


23.11.2006 14:32:3

Eurípidés trval na tom, že napřed musí vykonat co sám řekl, neboť tím celou zemi zbaví prokletí ducha Frixe, který o pokolení dříve uprchl z Orchoménu na zádech berana seslaného bohy, aby unikl obětnímu noži. Uchýlil se do Kolchidy, kde mu po smrti odepřeli řádný pohřeb. Podle Delfské věštírny neměl žít Iólk v blahobytu, dokud někdo nedoveze Frixova ducha zpět domů spolu s rounem zlatého berana. Viselo v háji kolchidského Area střeženo drakem, který nikdy neusnul. Peliás prohlásil, že pokud to někdo udělá, s radostí se vzdá trůnu, který jej již v pokročilém věku poněkud unavuje. Iásón již nemohl tuto službu odepřít. Jistého Arga z Thepsií přemluvil, aby mu postavil padesátiveslici a obrátil se na významné řecké muže o spoluúčast na výpravě. A tak z pláže v Pasagách jednoho dne vyplula loď Argó směrem k tajemné Kolchidě na úpatí Kavkazu (snad dnešní Gruzie). Z nejznámějších mužů posádky jmenujme za všechny Hérakla, nejsilnějšího muže světa či Orfea, známého pěvce a básníka. Argonauté vypluli, Iásón doufal ve šťastný návrat, Peliás v opak.

Zlaté rouno Na Olympu Héra a Athéna starostlivě uvažovaly, jak by jejich oblíbenec Iásón mohl získat Zlaté rouno. Nakonec rozhodly, že se obrátí na Afrodíté, a ta přislíbila, že její zlobivý synek Erós přiměje Aiétovu dceru Medeiu, aby se do Iásóna prudce zamilovala. Afrodíté dále slíbila, že bude Médeinu vášeň udržovat pomocí neobyčejného kouzla – živým krutihlavem, přibitým za roztažená křídla k ohnivému kolu. Kolchidský král Aiétos, Médein otec, přislíbil Iásónovi a Argonautům, poněkud rozmrzele, že jim Zlaté rouno vydá, i když za poněkud nemožných podmínek. Iásón musí zapřáhnout dva Héfaistovy výtvory, býky dštící plameny a s mosaznými kopyty, zorat Areovo pole na šířku čtyř pluhů, potom pole osít dračími zuby, které mu dala Athéna, protože jich pár zbylo z Kadmovy setby v Thébách. Iásón stál jako omráčený. V té chvíli vyšla z paláce královská dcera Médeia. Iásón přemítal, jak úkol provede. Erós v té chvíli zamířil jeden ze svých šípů na Médeiu a vehnal jí ho do srdce až po peří. Médeia Iásónovi dychtivě navrhla, že mu pomůže zapřáhnout ohnivé býky a získat rouno. Jedinou její podmínkou bylo, že odpluje na Argó jako jeho žena.


23.11.2006 14:32:3

MÉDEIA Iásón odpřísáhl při všech bozích na Olympu, že jí zachová věrnost navždy. Ona mu nabídla lahvičku s krvavě rudou šťávou z kavkazského krokusu, která ho ochrání před ohnivým dechem býků. Iásón lahvičku vděčně přijal, otevřel ji a v obsahu vykoupal své tělo, kopí a štít. Pak se mu podařilo zapřáhnout býky do pluhu s diamantovým jhem. Oral celý den, když zasel zuby, vzešli z nich okamžitě ozbrojení muži. Vhodil mezi ně kamenný disk, čímž mezi nimi vyvolal boj, jak to při podobné příležitosti udělal Kadmos. Potom dobil raněné, kteří ještě dýchali. Král Aiétos však vůbec neměl v úmyslu se s rounem rozloučit a smluvenou dohodu hanebně zapřel. Vyhrožoval, že zapálí loď Argó a pobije její posátku. Nerozumně se však svěřil Médeii. Ta odvedla Iásóna a jeho druhy k posvátnému Areovu okrsku. Tam viselo rouno, střežené ohavným a nesmrtelným drakem stočeným do tisíců smyček, větším než samotná loď Argó. Médeia utišila syčícího draka zaříkávadly a potom mu čerstvě uříznutými jalovcovými větvičkami nakapala do očí uspávací kapky. Iásón odvázal rouno z dubu a společně spěchali ke břehu, kde ležela Argó. Areovi kněží však vyhlásili poplach a v bojích na ústupu zranili řadu Argonautů. Všichni se však dostali na loď a spěšně veslovali pryč, pronásledováni Aiétovými bitevními loďmi. Zraněné vyléčila Médeia svými záhadnými léky. Tvrdí se, že když je Aiétos dostihl, zavraždila Médeia svého mladého nevlastního bratra Apsyrta, kterého si vzala sebou na loď, rozsekala ho na kousky a jeden po druhém je pak svěřovala proudu. Tato krutá lest zdržela pronásledovatele, kteří byli nuceni kousky jeden po druhém lovit, aby Apsyrta mohli pohřbít. Podle nejrozsáhlejšího a nejsouvislejšího podání však Médeia pouze vlákala Apsyrta do pasti. Zabil jej a rozsekal sám Iásón. Třikrát si prý ulízl jeho krve, kterou pak vždy vyplivl. Chránilo jej to před duchem mrtvého. Argonauté pak přepadli Kolchy, rozehnali jejich loďstvo a unikli Bosporem a Hellespontem. Když se později Aiétos dověděl, že Médeia nebyla unesena, málem se zadusil hněvem. Poslal do Řecka posly a žádal její vydání a náhradu za utrpěnou škodu. Vzkázali mu, že nemá na náhradu nárok, neboť Médeia odešla dobrovolně.


23.11.2006 14:32:3

Eurípidés Peliova smrt Jednoho podzimního večera se Argonauté opět ocitli na pagaské pláži, o níž tak dlouho snili. Jenže nikdo je z výpravy nevítal. Po Thessalii se dokonce vypravovalo, že jsou všichni mrtví. Díky tomu našel Peliás odvahu zabít Iásónovy rodiče, Aisóna a Polymélu, raději spáchali sebevraždu, také malého Iásónova bratra Promacha, kterému nemilosrdně roztříštil hlavu o podlahu. Když se Iásón dověděl tuto truchlivou zvěst od osamělého člunaře, zakázal mu šířit zprávu o návratu Arga a svolal válečnou radu. Všichni usoudili, že Peliás zasluhuje smrt. Leč rovněž usoudili, že k dobytí Peliova Iólku nemají dost mužů. Někteří navrhli, aby se Argonauté rozešli do svých domovů, sebrali každý vojsko a pak udeřili na dobře chráněný Iólkos. Promluvila však Médeia a přislíbila Argonautům, že si město podmaní holýma rukama. Přikázala jim, aby sebe i loď ukryli na nějaké zastrčené a zalesněné pláži na dohled od Iólku. Až prý uvidí někoho na střeše paláce mávat pochodní, je to znamení, že Peliás je mrtev, brány otevřeny a město jejich. Dutá socha Artemis, dvanáct fajáckých služebnic v neuvěřitelných úborech – to byla její výzbroj. Médeia na sebe vzala podobu vrásčité stařeny a nařídila strážím, aby ji nechali projít. Volala řezavým hlasem, že sama Artemis přišla na voze taženém draky, aby přinesla do Iólku blahobyt. Vyděšené stráže ji propustili do ulic, kterými se ženy divoce proháněly a vyvolávaly v obyvatelích náboženské šílenství. Probudili Pelia. Vyděšeně se ptal, co od něho bohyně Artemis žádá. Odpověděla mu, že bohyně mu hodlá projevit vděčnost tím, že ho omladí a tak mu dovolí zplodit dědice. Peliás pochyboval, dokud ze sebe nesvlékla stařecký převlek a nepro-


23.11.2006 14:32:3

MÉDEIA měnila se před jeho očima v mladou krasavici. „Taková je moc Artemidy!“ Zvolala. Pak rozsekala starého berana na třináct kousků a vařila je v kotlíku. Vykřikovala kolchidská zaříkávadla (Peliás je omylem považoval za hyperborejská!), vzývala Artemidu, aby jí pomohla. Uvnitř duté sochy však měla kromě čarodějného náčiní mladého beránka, kterého v pravou chvíli nepozorovaně vyňala, tvrdíc, že to je ten starý, omlazený. A Peliás nezaváhal. Ulehl na lůžko a nechal se Médeiou uspat. Ta pak přikázala jeho dvěma dcerám, aby ho rozřezaly tak, jako ona starého berana. Když dcery skutek vykonaly, poslala je Médeia na střechu paláce, aby máváním pochodněmi vzývaly Měsíc, zatímco se kotlík začal vařit. Když Argonauté v dálce viděli svit pochodní, vtrhli do Iólku, kde se nesetkali s žádným odporem a město hravě dobyli. Již druhý den se prý konaly Peliovy pohřební hry – Eufémos vyhrál závod čtyřspřeží, Polydeukés pěstní zápas, Meleagros hod oštěpem, Zétes běh na krátkou vzdálenost, jeho bratr Kalais na dlouhou vzdálenost, Héraklés už se vrátil od Hesperidek, volný styl atd. Během závodu čtyřspřeží došlo ke tragédii. Sisyfova syna Glauka prý sežrali jeho vlastní koně. Iásón se vzdal pak trůnu ve prospěch Peliova syna Akasta, protože se obával jeho pomsty. Přijal i vyhnanství, k němuž ho iólská rada odsoudila. Doufal, že jinde usedne na bohatší trůn.

Médeia v Efyře Médeia byla jediné žijící dítě právoplatného korintského krále Aiéta. Když se tento vystěhoval do Kolchidy, jmenoval místo sebe Búna regentem. Trůn zůstal prázdný, když zemřel bez potomků uzurpátor Khorintos, syn Marathonův. Médeia uplatnila svůj nárok a Korinťané přijali Iásóna za svého krále. Když však vládl deset blahobytných let, začal Médeiu podezírat, že zajistila jeho nástupnictví tím, že Korintha otrávila. Navrhl, že se s ní rozvede a vezme si Thébanku Glauku, dceru krále Kreonta. Médeia svůj zločin nepopírala, připomněla však Iásónovi přísahu, kterou složil při jménech všech bohů, že ji neopustí. Když namítal, že vynucená přísaha není právoplatná, upozornila ho Médeia, že jí také vděčí za korintský trůn. Iásón jí prý namítl, že je to sice pravda,


23.11.2006 14:32:3

Eurípidés ale že Korinťané již získali větší úctu k němu než k ní. Médeia měla s Iásónem prý sedm synů a sedm dcer. Protože Iásón zatvrzele trval na svém, Médeia začala předstírat, že se podvoluje a poslala rukou královských dětí Glauke dar – zlatou řízu a korunku. Sotva si je Glauke oblékla, vyšlehly neuhasitelné plameny, které ji zahubily, i když se vrhla střemhlav do studně. Stejně zahubily i jejího otce Kreonta, dav význačných thébských hostí a všechny ostatní, kdo se v paláci shromáždili. Iásón se prý zachránil skokem z okna. Zeus prý velice obdivoval Médeinu bojovnost a v tom okamžiku se do ní zamiloval, ale ona všechny jeho návrhy odmítla. Héra jí byla vděčná: „Dám tvým dětem nesmrtelnost, položíš-li je na obětní oltář v mém chrámu,“ nabídla jí. Médeia tak učinila a pak uprchla ve voze taženém draky, zapůjčeném od dědečka Hélia. Před tím prý odkázala království Sisyfovi. Některé ze čtrnácti dětí přežily. Byly však pochytáni rozzuřenými Korinťany a ukamenovány z pomsty za smrt Glauké a Kreonta. Za tento zločin musí prý platit. Sedm dívek a sedm chlapců tráví prý s oholenými hlavami a v černém oděvu celý rok v chrámu Héry Na výšinách, kde byla vražda spáchána. Někdo obviňuje Iásóna, že nad vraždou přivřel oči, ale vysvětlují, že ho nesnesitelně dráždila ctižádost, kterou Médeia vkládala do jeho dětí. Jiní zas, pomýlení dramatikem Eurípidem, kterého Korinťané podplatili patnácti talenty stříbra, předstírají, že Médeia dvě ze svých dětí zabila. Ostatní prý zahynuly v paláci, který zapálila – kromě Thessala. Ten unikl, později vládl nad Iólkem a byla po něm pojmenována celá Thesálie. Unikl též Feres, jehož syn Mermeros prý zdědil babiččinu znalost jedů. Zda děti obětovala Médeia, Iásón nebo Korinťané, se stalo důležitou otázkou až později, když Médeiu


23.11.2006 14:32:3

MÉDEIA

Euríp Eurípidés

MÉDEIA překlad: Václav Renč úprava: Martin Urban a Věra Herajtová

režie: Věra Herajtová scéna a kostýmy: Jana Preková hudba: Vladimír Franz dramaturgie: Martin Urban


23.11.2006 14:32:3

Eurípidés

OSOBY A OBSAZENÍ MÉDEIA, Kolchiďanka, dcera krále Aiéta Markéta Tallerová IÁSÓN, vůdce Argonautů, vyhnaný vladařský syn z Iólku Tomáš Impseil KREÓN, vladař v Korintu Jaromír Tlalka GLAUKÉ, Korinťanka, dcera Kreónova Šárka Bilíková AIGEUS, král v Athénách Martin Stránský PRESBÓN, Kolchiďan, pořadatel her v Korintu Václav Helšus ARETHÚZA, Korinťanka, Presbónova přítelkyně Milena Šajdková AGAMÉDA, Korinťanka, Presbónova přítelkyně Jana Kabešová-Vojtková LYSSA, Kolchiďanka, družka Médeii a Chůva jejích synů Linda Burmeisterová MEIDÓS, chlapec, dítě Médeii a Iásóna Šimon Veselý FERÉS, chlapec, dítě Médeii a Iásóna Jakub Zelenka

Inspice: Jitka Jirásková Nápověda: Kateřina Procházková

Premiéra dne 1. prosince 2006 v Malém divadle


23.11.2006 14:32:3

MÉDEIA přestali ztotožňovat s Melikertovou matkou Inó a lidská oběť začala označovat barbarství. Protože kterékoli drama, které vyhrálo cenu při Dionýsových slavnostech v Athénách, okamžitě nabývalo náboženské platnosti, je velmi pravděpodobné, že Korinťané vynahradili Eurípidovi námahu vynaloženou na smělou manipulaci s tehdy již nevěrohodným mýtem.

Medeia ve vyhnanství Uprchla nejprve do Théb k Héraklovi, neboť jí kdysi slíbil poskytnout útočiště, kdyby jí byl Iásón nevěrný. Vyléčila Hérakla ze šílenství, v němž zabil své děti. Thébané ji však odmítli, protože zavraždila jejich Kreonta. Tak odešla do Athén k Aigeovi, který se s ní rád oženil. Pak ji ale zapudil, protože se prý pokusila otrávit Thésea. Odplula do Itálie a naučila Marruby zaklínat hady. Uctívají ji doposud jako bohyni Angitii. Po krátké návštěvě v Thesálii, kde vyhrála soutěž krásy, si vzala asijského krále, jehož jméno se nedochovalo. Byl prý skutečným otcem Médeina syna Médeia. Když uslyšela, že Kolchidský trůn Aietův uchvátil její strýc Perses, odešla se synem do Kolchidy. Médeios Persa zabil, dosadil na trůn Aiéta a království rozšířil. Někteří tvrdí, že se Médeia už v té době smířila s Iásónem a vzala ho do Kolchidy s sebou. Médein příběh však byl zkrášlován a pozměňován výstředními výplody fantazie, mnoha tragických dramatiků. Ve skutečnosti opustila Iásóna přízeň bohů, jejichž jména bral nadarmo, když porušil slib věrnosti Médei, a nenáviděn lidmi bloudil od města k městu. Ke stáru zašel jednou do Korintu. Usedl do stínu Argó, mnoho let již vytažené na břehu, a vzpomínal na zašlou slávu. Zrovna se chtěl oběsit na přídi, když se tato na něj překotila a zabila ho. /podle Robert Graves – Řecké mýty/


23.11.2006 14:32:3

Eurípidés Tvrdí-li okřídlená latinská fráze, že řecká tragédie se odehrává semper et ubique, vždy a všude, a současně hic et nunc, zde a teď, vystihuje tím skutečnost, že řecká tragédie, ačkoli je vyjádřením životních pocitů a myšlenek řeckého člověka 5. stol. př. n. l., současně překračuje úzce dobový rámec a je otevřena vždy novým interpretacím. Jedním z faktů, který to umožňuje, je zakotvení ve světě řeckých mýtů. /…/ Mýtus také poskytoval tragédii daleko širší pole, a co víc, mýtické příběhy a mýtičtí hrdinové byli řeckému člověku důvěrně známé. Tím však nechceme rozšiřovat obecný omyl, že řecký divák příběhy znal natolik, že v divadle nezakoušel ani napětí, ani přesvědčení, že sledoval jen dokonale známé děje a zjišťoval, jak je ten který dramatik přetvořil. /.../ Mýtus poskytoval jen obrys fabule, protože příběhy měly mnoho verzí a nebyly ještě definitivně ustálené. Dobrý dramatik nikdy nenechal svého diváka na holičkách, a poskytl mu všechna důležitá fakta potřebná k pochopení příběhu včas. /.../ Mýtus byl nevyčerpatelným zdrojem příběhů obsahujících všechny základní situace člověka ve světě a mezi lidmi. /…/ Mýtus je tragédii otevřen dvojím způsobem. Za prvé lze říci, že v prostředí, kde mýtus vznikal a koloval, je mýtické vypravování považováno za pravdivé, a to i tehdy, když se jeví pravdě zcela nepodobné. Za druhé toto vyprávění má aspekt minulostní (vypráví se, co se stalo) i aktuální (to, co se stalo, je prožíváno jako právě se odehrávající). Tragédie pak z mýtu čerpá, ale sama je mu pramenem, „vlastním vývařištěm mýtu“, jak napsal filosof Jan Patočka.

Eurípidés Narozen 485 (nebo 480) př. n. l. asi v Salamis. Zemřel 406 př. n. l. v makedonské Pelle. Byl výhradně dramatikem, autorem tragédií. Mnoho běžně tradovaných historek o nejmladším z trojice slavných athénských tragiků (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) je třeba odkázat do říše anekdot: nepocházel patrně z rodiny chudé trhovkyně, nežil na Salamině v ohavné jeskyni, nebyl mysogyn a asi nezemřel roztrhán psy. To vše bylo nejspíš vytaženo z komedií, jejichž byl po léta vděčným terčem. Aristofanes parodoval jeho hry mnohokrát a v Achraňanech, Žábách a Ženském sněmu jej dokon-


23.11.2006 14:32:4

MÉDEIA ce učinil jednající postavou. Nejspíš i pověst o jeho narození v den salaminské bitvy je vymyšlená. Jisto je, že se stýkal s velkými řeckými filosofy – s Protagorou, Anaxagorou i se Sokratem, který prý chodil na jeho hry až do Pirea. Neúčastnil se politiky. Roku 408 př. n. l. odešel na dvůr krále Archelaa do Pelly v Makedonii a tam také zemřel. Měl tři syny, z nichž nejmladší se stal také dramatikem. Napsal přes 90 dramat. Zvítězil roku 428 př. n. l. s trilogií obsahující tragédii Hyppolitos a dvakrát při neznámé příležitosti. Posmrtně měly úspěch jeho Bakchantky a Ifigénie v Aulidě. Pod jeho jménem se zachovalo 19 her ze dvou zdrojů. První výběr deseti tragédií sestavený kolem roku 200 n. l. patrně k pedagogickým účelům a doplněný scholii obsahuje hry Alkéstis (r. 438 uvedena získala druhou cenu), Médeia (propadla r. 431), Hippolytos (vítězství r. 421), Andromaché (asi r. 426), Hekabé (kolem r. 424), Troades – Trojanky (uvedeny r. 415, druhá cena), Foinissai – Foiničanky (mezi léty 412 a 408), Orestés (r. 408), Bakchai – Bakchantky (r. 405 scholia ztracena). A Euripidovy připisované drama Rhésos. Druhý soubor je zřejmě náhodný výsek celku a obsahuje tragédie řazené abecedně od písmene epsilon do písmene kapa. V něm najdeme tragédie Hlené (r. 412), Élektra (asi r. 426), Hérakleovci (asi r. 430), Héraklés (asi r. 417), Prosebnice (asi r. 422), Ifigenie v Aulidě (r. 405), Ifigenie v Tauridě (asi r. 414), Ión (asi r. 410) a satyrské drama Kyklóps. Ani tento soubor neobsahuje mnohá díla v Antice proslulá, jako byla první verze tragédie Hyppolytos, která se zdála současníkům tak nemravná, že ji Eurípidés musel přepracovat. Není mezi nimi ani moudrá Melanippé se slavnou obhajovací řečí, ani Androméda hraná s velkým úspěchem v Abdéře ještě 500 let po autorově smrti, ani Bellerofontés, pokládaný za nejvíce pesimistickou Eurípidovu tragédii. Ačkoliv Eurípidés nebyl za svého života na scéně příliš úspěšný, byl později pokládán za nejslavnějšího a nejvlivnějšího z tragiků. Díky tomu, že jeho dílo, které zásadně ovlivnilo římskou tragédii a jejím prostřednictvím i novodobé drama, bylo velmi čteno a citováno, zachovalo se i množství kratších i delších fragmentů z dalších her. /z Eva Stehlíková – Řecké divadlo klasické doby/


23.11.2006 14:32:4

Eurípidés Věra Herajtová Výrazná osobnost současné české divadelní režie, se narodila 28. května 1961 v Karlových Varech. Začínala jako tanečnice (od klasiky, přes step, po moderní tanec), vystudovala operní zpěv na brněnské konzervatoři a věnovala se studiu choreografie u Pavla Šmoka na pražské HAMU. Přestože se od 90. let pracovně orientuje převážně na činohru, můžeme v jejích režiích hudební i tanečně-choreografickou zkušenost vystopovat. Důraz na herce, velká péče věnovaná stylizaci pohybu na jevišti a důležitost hudební stránky inscenace dokonce její činoherní režie charakterizují. V centru nestojí jen text, ale celý jevištní obraz – v tom možná můžeme spatřovat vliv nonverbálního tance. Jméno Věry Herajtové ještě jako choreografky je spjaté s jednou z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí Les Misérables (Divadlo na Vinohradech, 1992). Pak už spíše jako činoherní režisérka respektive umělecká šéfka měla možnost dlouhodobě ovlivnit tvář Městského divadla Zlín (1992–1999) a Západočeského divadla v Chebu (2000–2005). Ve Zlíně se věnovala také pedagogické práci na Vyšší odborné umělecké škole. Jako hostující režisérka zanechala svoji stopu v českých i moravských divadlech.

Zlín Ve Zlíně se Věra Herajtová podílela zhruba na třech desítkách především činoherních inscenací (v soupisu inscenací z této doby však figuruje také muzikál a opereta). Žánrový záběr je široký. Zajímavé je, že už ve Zlíně se Herajtová dostala ke hře Johna Pielmeira Agnus Dei, se kterou později uspěla v chebském Západočeském


23.11.2006 14:32:4

MÉDEIA divadle. Za připomenutí stojí dále inscenace Probouzení od Juliana Garnera s tekoucí řekou na jevišti. Největším triumfem ale byla inscenace Júdit (premiéra 8. května 1999), paradoxně poslední režisérčina zlínská inscenace. Júdit od Rostislava Křivánka se dočkala významného ocenění. Helena Čermáková získala za titulní roli Cenu Thálie 99. A v roce 1998 byla hra nominována na Cenu Alfréda Radoka. Připomeňme i inspirující a také při dalších projektech opakovanou spolupráci s hudebníkem Vladimírem Franzem.

Cheb Působení režisérky a umělecké šéfky Věry Herajtové vděčí chebské divadlo za vlnu laického i odborného diváckého zájmu. Divadlo v té době také obnovilo zájezdovou činnost. V Chebu pokračovala Herajtové spolupráce s Rostislavem Křivánkem nad starozákonními tématy, tentokrát to byla režie jeho dramatu Rút. Inscenace uspěla na pražské přehlídce regionálních divadel České divadlo. V sezoně 2000/2001 získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon Radmila Urbanová za titulní roli. Dalším úspěchem byl návrat ke hře Agnus Dei od Johna Pielmeiera. V sezoně 2003/2004 porota na přehlídce České divadlo tuto inscenaci ocenila dokonce čtyřikrát. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon si odnesly Eva Navrátilová za Matku Miriam Ruth, Jarmila Vlčková za Doktorku Livingstone a Sylvie Krupanská za Agnes, inscenace dostala také cenu za režii respektive umělecký počin. Poslední režií, kterou se Herajtová s Chebem rozloučila, byla Věc Makropulos Karla Čapka. Za svého působení v Chebu přizvala na post dramaturga a dramatika Miroslava Bambuška, s nímž se například snažila divadlo znovu vtáhnout do (této lokalitě vlastního) česko-německého kontextu.

Hostování Z pohostinských režií vzbudila rozruch inscenace Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 27. října 2001), kde do hlavní ženské role Blanche Dubois obsadila muže (Milan Kačmařík). Nebyla to však žádná režijní exhibice, ale originální,


23.11.2006 14:32:4

Eurípidés účinná a kritikou i laiky oceňovaná interpretace slavného textu. Připomeňme také inscenaci O‘Neilovy hry Smutek sluší Elektře z roku 2001 v Divadle F. X. Šaldy nebo Grabbeho hry Don Juan a Faust v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 17. května 2003) a její poslední režii Dostojevského Zločinu a trestu tamtéž (premiéra 25. března 2006).

Významná ocenění Cena Thálie 99 * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Heleně Čermákové, představitelce titulní role v inscenaci hry Júdit od Rostislava Křivánka v Městském divadle Zlín. České divadlo 2000–2001 * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Radmile Urbanové, představitelce titulní role v inscenaci hry Rút od Rostislava Křivánka v Západočeském divadle Cheb. České divadlo 2003–2004 * Cena za režii / výjimečný umělecký počin pro inscenaci Agnus Dei od Johna Pielmeiera v Západočeském divadle Cheb. * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Evě Navrátilové za roli Matka Miriam Ruth v téže inscenaci. * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Jarmile Vlčkové za roli Doktorka Livingstone v téže inscenaci. * Cena za nejlepší ženský herecký výkon Sylvii Krupanské za roli Agnes v téže inscenaci.

VSTUPENKY NA PŘEDSTAVENÍ SI MŮŽETE OBJEDNAT A ZAKOUPIT, KROMĚ POKLADNY DIVADLA FRANTIŠKA XAVERA ŠALDY, TAKÉ PROSTŘEDNICTVÍM INTERNETU

http://vstupenka.liberec.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu


23.11.2006 14:32:4

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Zdeněk Ulehla Zvukař: Matěj Ošanec Jevištní mistr: Sergiy Martinenko Rekvizity: Ladislav Říha Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9.

© 2006 náklad: 500 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Martin Urban grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ DĚKUJEME JEME SPONZOR SPONZORŮM ADOZA s. r. o. ovoce, zelenina na

Ristorante – pizzeria Maškovka Liberec


23.11.2006 14:32:4

františka xavera šaldy PAVEL

Recommend Documents