františka
xavera šaldy
Giuseppe Verdi
Rigoletto
rigoletto
Giuseppe Ve rd i R i g o l e t to
Giuseppe Verdi
Během 19. století byla italská opera na vrcholu popularity. Verdi – nejrenomovanější skladatel této epochy – napsal za svůj život šestadvacet oper, z nichž velká část činí základ repertoáru většiny operních domů. Říká se, že Rigoletta napsal během čtyřiceti dnů, což dnes někteří hudební historici popírají, nicméně dílo se stalo Verdiho největším triumfem a dodnes se jedná o nejslavnější italskou operu 19. století. Kombinace hudby a dramatu činí z opery (a z Rigoletta zvlášť) jednu z nejsilnějších uměleckých forem. A jak řekl Robert Donington: „Opera nemůže být realistická, vždyť každodenní život není píseň podtržená překrásnou hudbou.“ Italská opera 19. století neimituje běžný život, Verdi, to jsou mimořádné okamžiky, osudy nešťastných lásek, velkolepé historické fresky. Surový život běžných lidí je hlavní téma až následujícího období – operního verismu.
Giuseppe Verdi Verdiho svět tónů
Giuseppe Verdi je jedním z nejvlivnějších skladatelů italské opery. Narodil se ve stejný rok jako Wagner (1813) v malé vesničce La Roncole. Jeho rodiče byli chudí, ale brzy rozpoznali chlapcův cit pro hudbu, a koupili mu spinet. Malý Giuseppe se na něj naučil hrát zcela sám a později – pod dohledem ronkolského varhaníka Biastrochiniho – se naučil ovládat i varhany. Na milánskou konzervatoř nebyl pro nedostatek talentu přijat. Ve dvaadvaceti letech se oženil s dcerou svého mecenáše Margheritou Barezzi a začal komponovat. Po tragických letech 1838–40, kdy mu zemřely dvě děti i milovaná Margherita a ani opery Oberto a Jeden den králem nezaznamenaly úspěch, chtěl Verdi sražený na kolena s komponováním přestat. Ale následující opera Nabucco měla ohromující úspěch. Mladý skladatel našel nový smysl života v práci. Čím víc Verdi psal, tím prokomponovanější a nápaditější byly jeho opery. Jeho hudba umí být ohromující, velkolepá, ale pokud si to situace žádá, tak něžná, delikátní a nevtíravá. Takový je i Rigoletto. Cenzura se baví? Když byl Verdi zaměstnán partiturou Stiffelia pro Theatro Granade v Terstu, snažil se dodržet kontrakt s divadlem La Fenice. Spolu s F. M. Piavem vybrali dílo Victora Huga Král se baví (Le Roi s´amuse), které v roce 1832 způsobilo skandál v Paříži. Navzdory naléhání ředitele divadla La Fenice Carla
rigoletto Marzariho, že dílo nebude nikdy hotovo kvůli průtahům cenzury, Piave s Verdim nepolevili a Hugovo drama si prosadili. Ale Marzariho slova se naplnila – cenzura nepovolila, aby král byl znázorněn jako cynický prostopášník. Vojenský guvernér hovořil o odporně nemorální látce a provedení zakázal. Verdi byl tímto zákazem zdrcen, protože se s dílem již naplno sžil, dokonce napsal: „Buď se bude bavit Král, nebo nikdo!“ Naštěstí ale zasáhl šéf cenzury Carlo Martello, velký ctitel Verdiho hudby, který Verdimu naznačil, jak libreto upravit: při změně místa a doby nebude nutné měnit charaktery postav. Skladatel i básník tedy provedli změny dle protokolu, který Piave doručil Verdimu. Ten s radostí dokument podepsal a zásah šéfa cenzury okomentoval: „Obecenstvo by žaslo, kdyby vědělo, jakého mám nadaného spolupracovníka v policejním úředníkovi.“ Král František I. byl změněn na bezejmenného vévodu mantovského (pro Italy ne nepodobný Vincenzu I. Gonzagovi), většina jmen byla poitalštěna, děj byl odsunut o staletí zpět. Dalším podstatným faktem bylo, že si Verdi nepřál, aby se zhýralý král, rozuměj vévoda, stal titulní postavou opery. Jako hlavní postavu dramatu zvolil dvorního šaška, a definitivně nazval operu Rigoletto (z francouzského originálu Triboulet). Opera měla premiéru 11. března 1851 v Teatro La Fenice v Benátkách a vzbudila senzaci u publika, u kritiky už menší. Ta si neodpustila výhrady proti titulní postavě s fyzickým postižením, někteří recenzenti dokonce
Giuseppe Verdi obviňovali Verdiho z toho, že ničí a rozpouští tradiční italské belcanto. Kritika však ocenila nové hudební prvky – od stručného úvodu s temnými motivy kletby po dramaticky rozvinutou charakterizační funkci Felice Varesi – první orchestru. Prvním představitel Rigoletta Rigolettem se stal baritonista Felice Varesi. Byl to první vskutku světový úspěch Giuseppa Verdiho.
Rigoletto Maestra baví
Hned první scéna opery začíná na tehdejší dobu zcela nekonvenčně – nejedná se o árii, ale o ukončení konverzace a přechod do společenského tance. Jsme přece na bále... A k charakterizaci lehkovážného vládce, jenž opět zapomněl na svou lásku, napsal vtíravý a strhující (v dnešním smyslu) hit. Verdi noty předal představiteli vévody až před poslední zkouškou, aby se tato lehce zapamatovatelná melodie nerozletěla po Benátkách ještě před premiérou (na premiéře byla zpívána třikrát, následující den ji již měli ve svých hlavách Benátčané). Naopak propracovaný třídílný monolog Rigoletta ze třetího jednání je geniální povahokresbou zrazeného otce, kterým zmítá zlost, zoufalství a žal nad únosem milo-
rigoletto vané dcery. I Gildina lyrická scéna Caro nome... není pouhou brilantní árií, ale přesným obrazem naivní zamilované dívky, která se opájí sny nad jménem svého milého. Vrcholem díla je však kvartet z posledního jednání. I když má každý hlas odlišný text, působí celek vzácnou a naprosto přesvědčující jednotou. Tento kvartet s uznáním kvitoval i Victor Hugo, který byl od začátku proti zhudebnění své hry a dokonce na krátkou dobu dosáhl i zákazu opery v Paříži.
Láska se baví...
Přestože v Rigolettovi jsou ženy středobodem veškerého dění, jsou v opeře pouze čtyři ženské postavy. Rigolettova dcera Gilda i Sparafucilova sestra Maddalena hrají v příběhu výjimečně důležitou úlohu, protože ovlivní děj víc než kdokoli jiný. Gilda má vliv na otce či na svou společnici Giovannu, Maddalena zase umluví svého bratra, aby vévodu nezabíjel. Jediný člověk, na kterého ani jedna z dívek nemá vliv, i když ho obě milují, je zhýralý vévoda. Ten si dál užívá své vlastní jedinečnosti a střídá milenky tak, jak byl do té doby zvyklý, o ženách nemá příliš vysoké mínění. Ale naivní a čistá Gilda ho přeci jen ohromí – svou přirozenou skromností, čistotou citu a také tím, že nepadne vévodovi hned k nohám, jako jiné jeho milenky. On ji ale zradí s Maddalenou, dívkou dalo by se říci prodejnou. Je dost s podivem, že i ona se do vévody zamiluje, ona, která vede podobně nespoutaný život jako vévoda. Naproti tomu šašek Rigoletto se k ženám chová vlídně. Jeho láska k dceři je až zbožná,
Giuseppe Verdi protože Gilda je jediná žena, kterou může milovat. Snad právě proto ji tak pečlivě střeží doma, ale neuhlídá... Poté, co členové dvora Gildu unesou a předhodí ji vévodovi, nevinná a naivní Gilda pozná, že láska Klavírní výtah Rigoletta může i zraňovat. Gilda, Rigoletto, vévoda i Maddalena – každá postava ztělesňuje jiný typ lásky. Gildina láska je naivní a čistá, Rigolettova je až obsesivní, vévoda je dnes by se řeklo promiskuitní a Maddalena možná předstírá, možná je ale svým citem vyvedená z rovnováhy. V našem příběhu ale k lásce neodmyslitelně patří zrada, žárlivost a msta. Je nasnadě, že zradí vévoda Gildu. Zpočátku slibuje dívce věčnou lásku (po kolikáté už?), jeho konání tomu ale neodpovídá. Tomu Gilda nerozumí a začíná žárlit. Není ale jediná. Žárlí i její otec – na muže, který mu sebral lásku jeho jediné dcery. A poté, co Gilda ztratí veškeré iluze o vévodovi, nikoli však lásku k němu, a poté co se za něj obětuje, zůstává Rigoletto sám. Jeho plán na vraždu vévody nevyšel, přišel o jedinou bytost, kterou nade vše miloval a jediné, co mu zůstává, je samota. To, čeho se nejvíc obával, se stalo a on není schopen čelit světu bez lásky své dcery. To ale zjistí až příliš pozdě.
rigoletto
Giuseppe Verdi
RIGOLETTO Opera o TŘECH dějstvích Libreto: Francesco Maria Piave podle hry Victora Huga Král se baví dirigent: František Babický režie: Blažena Hončarivová scéna: Jan Kříž kostýmy: Michaela Bakotová sbormistr: Martin Veselý choreografie: Lucie Vačkářová as. dirigenta: Haig Utidjian as. režie: Alena Žaloudková pohybová spolupráce: Karel Basák hudební příprava: Tatiana Drybas, Boris Joneš
Giuseppe Verdi OSOBY A OBSAZENÍ Vévoda Mantovský
Rafael Alvarez Nikolaj Višňakov
Rigoletto
Nikolai Nekrasov Anatolij Orel
Gilda
Petra Šimková Eva Štruplová
Hrabě Monterone
Pavel Červinka Pavel Vančura
Sparafucile
Jaroslav Patočka ml. Pavel Vančura
Marullo
Jiří Bartoš Jaroslav Patočka ml.
Maddalena
Borsa
Blanka Černá Martina Kociánová Stanislav Dašek Jiří David
Hrabě Ceprano Hraběnka Ceprano Giovanna
Jiří Bartoš Pavel Kobrle
Hana Postránecká Šárka Venclová Jana Pokorná Stanislava Šinkovská
Páže
Kateřina Pallasová
Monteronova dcera
Markéta Kratochvílová
Orchestr a sbor DFXŠ Inspice: Bohuslava Maštalířová Nápověda: Alena Režná
Přestávka po 2. dějství Slavnostní předpremiéra 18. září 2008 Premiéra 19. září 2008 v Šaldově divadle
rigoletto Historické okénko
Victor Hugo napsal svou skandální hru Král se baví během června 1832, premiéra se konala tři dny po atentátu na krále LudvíkaFilipa. I když král má v Hugově hře hlavní roli, protagonistou je hrbatý dvorní šašek Triboulet. Ten je královým odpůrcem, ale současně i jeho služebníkem a obhájcem. Oním bavícím se králem se stal František I. – v dějinách Francie ne zrovna populární postava. Francii vládl více než třicet let (1515–1547) Victor Hugo a významně ovlivnil světovou politiku. František I. rozpoutal nebo se nechal zatáhnout do mnoha vojenských tažení, nikdy ale nezapomněl na „la guerre amoureuse“ – široké bitevní pole milostných pletek –, které mu vyplňovalo jeho život mezi vladařskými povinnostmi, válkou a náklonností k umění – vždyť Francii získal obraz Mony Lisy. Šaška „podědil“ po Ludvíkovi XII., ve skutečnosti se ale nejmenoval Triboulet, ale Fevrial. Života si král František I. užíval plnými doušky – jak hrdě přiznal na smrtelném loži. Francouzský romanopisec a básník Victor Hugo ale postavu krále Františka I. poněkud
Giuseppe Verdi zkreslil, dnešní historici mu přisuzují značný vliv na chod dějin své země – nikoli však tak negativní. Král Och, já jsem přešťasten! Herkules s Jupiterem jsou směšní chudáci ve srovnání s mým zjevem. I Olymp není nic! Však ženy – půvab sám. Jsem šťastný! A co ty? Triboulet Dík! Já si nestýskám. Mně k smíchu tanec je, i hry i lásky plané. Já kritizuji jen, vy bavíte se, pane. Vy šťastný jste jak král, jak hrbáč zase já. Victor Hugo: Král se baví překlad Gustav Francl
F. M. Piave (1810–1876)
O Verdim a jeho hudbě už bylo popsáno tisíce stran. Co by ale byl operní skladatel bez libretisty? Francesco Maria Piave studoval původně teologii, ale v Římě, kam se rodina přestěhovala, změnil studia na filozofii a rétoriku. Začal psát články a povídky. Po otcově smrti se vrátil do Benátek a svou literární činností na sebe upozornil intelektuální kruhy. V letech 1848–59 zastával v dnešním smyslu funkci dramaturga v divadle La Fenice. Zde se také setkal s Verdim, a připravil pro něj Rigoletta a později Traviatu. Verdi o libretu
rigoletto pravil: „Rigoletto je – pokud se týče jevištního účinku – nejlepším libretem, které jsem zhudebnil. Přináší obrovské situace, různorodost, oheň, humor.“ Následujících osm let působil na stejném postu v milánské La Scale. Napsal na šest desítek libret pro různé skladatele – Mercadanteho, Ponchielliho, ale hlavně spolupracoval s Verdim. Pro „Maestra z Busseta“ mimo jiné napsal libreto pro opery Ernani, Attila, Macbeth, Stiffelio, Traviata či Simone Boccanegra. V roce 1867 těžce onemocněl a po zbytek života zůstal postižen tělesně i psychicky. Piave zemřel až po dlouhých devíti letech, Verdiho se smrt jeho oddaného spolupracovníka hluboce dotkla, ujal se proto nákladů na pohřeb a dlouho ještě finančně zajišťoval básníkovu rodinu.
Slovo režisérky Verdiho Rigoletto jak hudbou, tak i základní myšlenkou přesahuje dobu svého vzniku. A přestože inscenační princip našeho představení vychází z charakteristických rysů italské renesance – filozoficky, architektonicky a také v základních znacích a konturách dobové módy – tak nemůžeme nevidět paralely s dnešním světem. Vztah jednotlivce ke společnosti, jeho touha po moci, nebo naopak bezmocnost, provází člověka celými lidskými dějinami. Každý z nás musel někdy v životě řešit otáz-
Giuseppe Verdi ku, jakým způsobem se začlení do konkrétní uzavřené společnosti, zda a za jakou cenu se podřídí vyšším autoritám a do jaké míry bude ochoten ke kompromisům. Uvažovali jsme, do jaké míry musí člověk v takové společnosti „ztratit svou tvář“ a zdali je pak pro něj život snazší, nebo ne. Proto na plese u vévody vidíme všechny lidi v maskách. Nejsou to jenom masky karnevalové, ale jsou to masky, za kterými se lidé symbolicky skrývají a kterými i omlouvají své chování. Monterone se odváží porušit konvenci společnosti a je potrestán. Rigoletto se pohybuje ve dvou světech. Na jedné straně je to čistý, až zidealizovaný svět, ve kterém chtěl nechat žít svou dceru Gildu, a na druhé straně svět morálně upadající vyšší společnosti, na čele s Vévodou, ve které je Rigoletto nucen žít a přetvařovat se. A nakonec se tak stává obětí své vlastní pomsty. Toto vše se odehrává v náznaku římského Kolosea, symbolu prostoru, kde se odehrávají nejdramatičtější a klíčové momenty života. A je jedno, zda to jsou zápasy gladiátorů, štvanice zvířat nebo divadelní představení. Odkrýváním vnitřních pocitů a charakterů jednotlivých osob, jejich osudů a vztahů, které fungují s malými obměnami v každé společnosti dodnes, dosáhl Verdi pravdivosti a nadčasovosti. A my se budeme snažit v naší inscenaci o totéž. Blažena Hončarivová
rigoletto Obsah opery: 1. dějství Na plese ve vévodském paláci v Mantově je veselo. Prostopášný vévoda je okouzlen neznámou dívkou, kterou potkal ve městě, obletuje však hraběnku Ceprano. Nedbá žárlivosti jejího muže, ve své lehkomyslnosti je podporován i svým jízlivým šaškem, hrbatým Rigolettem, který se svým ostrým jazykem mstí za zlý úděl panského šaška. Stíhá posměšky žárlivého hraběte Ceprana, ale i šlechtice Monterona, jehož dceru vévoda svedl. Monterone za to Rigoletta prokleje. Cestou domů potkává Rigoletto nájemného vraha Sparafucila, odmítá jeho služby, ale neopovrhuje jím, vždyť jsou si rovni – jeden zraňuje dýkou, druhý posměšky. Rigolettova dcera Gilda smí na otcův příkaz opouštět dům, pouze když jde na bohoslužbu. Rigoletto ale netuší, že právě tam potkala mladíka, jenž se jí představil jako student Qualtier Maldé. Gilda se mu vyznává z horoucí lásky. Je to však sám vévoda mantovský, který se ale domnívá, že mladá dívka je Rigolettovou milenkou. Vévodovi dvořané se rozhodnou dívku unést. Panského šaška vyzvou, aby jim s činem pomáhal, pod záminkou, že jde o únos hraběnky Ceprano z vedlejšího domu. Teprve, když je čin dokonán, Rigoletto podle výkřiku poznává, že napomáhal únosu vlastní dcery.
Giuseppe Verdi 2. dějství Dvořané vyprávějí vévodovi, jaký mu provedli kousek, a dávají mu Gildu v plen. Rigoletto zatím v paláci marně hledá svou dceru. Gilda se mu vrací zneuctěna, a Rigoletto přísahá vévodovi pomstu za sebe i za hraběte Monterona.
3. dějství Rigoletto chce přesvědčit Gildu o vévodově špatnosti a zavede ji proto do pokoutní hospody vraha Sparafucila. Gilda opravdu slyší vévodovo lehkomyslné flirtování s tanečnicí Maddalenou, její láska je ale slepá. Rigoletto mezitím objednal nájemnou vraždu vévody, mrtvoly se ale chce zbavit sám. Gilda chce vévodu varovat a vrací se do hospody, slyší však Sparafucila, že nezavraždí vévodu, ale prvního, kdo vejde do hospody. Tu se Gilda v zajetí lásky rozhodne, v mužském přestrojení vchází do hospody a dobrovolně se stane Sparafucilovou obětí. Rigoletto odnáší k řece pytel s mrtvolou, zaslechne ale vévodův zpěv. Čí mrtvolu tedy nese? Rozhalí látku a s hrůzou vidí svou milovanou dceru, z posledních sil se mu přizná ke své oběti za vévodu. Rigoletto – oběť vlastní pomsty – zůstává sám. Monteronovo prokletí se naplnilo.
r e z e rvac e :
www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu
TEchnická spolupráce Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Luboš Udržal Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Zdena Ottlová Jevištní mistr: Jan Kocourek Vedoucí rekvizit: Danuše Klosová Rekvizity: Zuzana Borodinová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla
© 2008 náklad: 1 000 ks ředitel: František Dáňa šéf opery: Martin Doubravský redakce: Helena Syrovátková grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
cena 18 Kč
www.saldovo-divadlo.cz
Generální partner Divadla F. X. Šaldy
Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy
