Giuseppe Verdi
1
Úvod
Kniha Autobiografia dalle lettere (Životopis v dopisech) byla vydána nakladatelstvím Mondadori v Miláně, ke čtyřicátému výročí úmrtí Giuseppe Verdiho. Do češtiny přeložil Václav Kuneš, vydána byla v roce 1944 nakladatelstvím Osvěta. Kniha začíná životopisným nástinem a pokračuje jednotlivými kapitolami, tematicky rozdělenými dle dopisů, které psal Verdi, které byly napsány Verdimu nebo které psali jeho přátelé. Jednotlivé kapitoly jsou: Až do opery Nabuchodonozor; Přítelkyně; Přátelé; Sant´Agata; Vlastenectví, politika, cenzura; Libreta, libretisté a představitelé; Záležitosti; Návrat k starému; Hledání pravdy. Původně jsem se chtěl této koncepce držet a jednotlivé kapitoly uvést také v této práci. Protože by ale byla poměrně rozsáhlá a protože by byla škoda, přerušovat tok událostí Verdiho života a de facto kopírovat strukturu knihy, rozhodl jsem se ponechat pouze jednu kapitolu a plynule spojovat události životního příběhu skladatele s dopisy.
Giuseppe Verdi - život Giuseppe Fortunio Francesco Verdi se narodil 10. října 1813 ve vesnice La Roncole na severu Itálie, kde také do svých deseti let žil. Jeho otec Carlo měl ve svém domku prodej potravin a vína a jeho matka Luigia Uttini byla přadlena. Byli velmi chudí. V roce 1823 odchází do města Busseto, kde začal studovat gymnázium a hudbu u učitele Ferdinanda Provesiho, místního varhaníka. Zde si ho také všiml bohatý kupec a milovník hudby Antonio Barezzi, který poskytnul mladému Verdimu vídeňský klavír. Ve čtrnácti letech je pak nejlepším pianistou v Bussetu. V šestnácti letech je na poměry Busseta hotovým umělcem a také Ferdinando Provesi ho považuje za sobě rovného a svého případného nástupce. 24. října 1829 se zúčastnil soutěže na místo varhaníka v městečku Soragna, od Busseta vzdáleného asi 14 kilometrů. Neúspěch v soutěži ho povzbudil k ještě usilovnější práci. Nicméně poměry v Bussetu se Verdimu stávají příliš malými. Má-li pokračovat ve studiu hudby, musí se dostat na Milánskou konzervatoř. Má podporu Antonia Barezziho, který mu zařídil stipendium. Sám Verdi pak poslal italské královské vládě dopis, ve kterém se odvolává na článek vnitřního řádu Italské Královské Konzervatoře, který pojednává o udělení výjimky pro cizince a uchazeče starší, než je předepsaný věk. Pro 2
Milánskou oblast byl totiž Verdi cizincem, neboť pocházel ze státu Parma a s věkem 19 let překročil předepsaný věk pro přijetí na konzervatoř o čtyři roky. Nicméně zkoušky na konzervatoř nesložil. „Posudek o jeho dovednosti jako pianisty: negativní; o schopnostech v komponování: s povinnou výhradou, méně přísný a absolutní.“1 Verdi ale o posudku zřejmě nic nevěděl, jak vyplývá z dopisu ze dne 13. října 1880: „Nedozvěděl jsem si již nic o konzervatoři. Nikdo neodpověděl na mou žádost. Nikdo se mnou nemluvil ani před zkouškou ani po ní o řádu. A nevím nic o posudku…“2 Také po tomto neúspěchu se však rozhodne pokračovat ve studiu a to u učitele Vincenza Lavigny. U něho studuje kontrapunkt, chodí do divadla, kde se při poslechu hudby učí instrumentaci. U Lavigna zůstává s krátkým přerušením tři roky, až do léta 1835. Když v roce 1833 zemřel Provesi, místní filharmonikové v Bussetu byli přesvědčeni, že nástupnictví patří Verdimu. Nicméně na místo varhaníka nastoupil cizí hudebník Ferrari z Guastally. V důsledku toho začal boj filharmoniků o vyhlášení řádné soutěže. Obyvatelé Busseta se rozdělili na dva znepřátelené tábory. O vážnosti této situace vypovídá dopis generálního policejního ředitelství starostovi Busseta z června 1835: „…ředitelství Všeobecné Policie je pevně rozhodnuto vydati i provésti nejráznější nařízení, aby byl přísně a příkladně potrestán, kdokoli se v budoucnu dopustí živení rozkolů mezi obyvatelstvem…“3, Tento boj trval de facto tři roky a Verdi z něho v lednu 1836 vyšel jako vítěz. A zde také začaly Verdiho dlouholeté potíže s místními. Soutěž o místo kantora v Bussetu sice vyhrál, ale spokojen nebyl. Busseto mu bylo malé již v roce 1832, co teprve v roce 1836. Spoluobčané ho sice obdivují, ale předpokládají, „že bude vězněm jejich lásky.“4 Verdi však v Miláně poznal osobnosti divadelního světa a aristokracie, které, v čele s Pietrem Massinim, viděly ve Verdim geniálního hudebníka. 20. dubna 1836 tedy Verdi nastoupil na místo varhaníka v Bussetu, kde podepsal smlouvu na nejméně tři roky. Pracoval ze všech sil a dosahoval výborných výsledků jako učitel (jeho povolání zahrnovalo také výuku místních dětí), je vždy k dispozici místním filharmonikům, komponuje jim skladby, zkouší s nimi na akademie, pořádané v okolí. V tomto hektickém období kdy jeho vytížení dosahuje maxima, si však najde také čas na své soukromí. 4. května 1836 se oženil s dcerou Antonia Barezziho, Margheritou Barezzi. Byl to typ ženy dobré, tiché a zbožné, která se povahou hodila do Busseta, ale ve velkoměstě jako
1
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 17 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 56 3 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 60 4 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 20 2
3
bylo Miláno, kam se později přestěhovali, se musela cítit ztracená, chudá, osamělá. Narodily se jim dvě děti. Virgine a Icilio Romano. Dcera však po roce a půl zemřela. Život v Bussetu tedy nebyl jednoduchý po všech stránkách a Verdi cítí stále jasněji, že musí odjet. Do Milána se chystal již v lednu 1836, ale poté, co se místní dozvěděli o jeho plánu, rozhodnutí změnil a zůstal. O příčinách vypovídá dopis jeho učiteli Lavignovi z ledna 1836: „…když se v Bussetu dozvěděli o mém odjezdu, vzniklo nepředstavitelné bručení. Filharmonikové se rozzlobili a pronesli urážlivá slova proti mně a proti panu Barezzimu…děsili mě hrozbami, a dokonce mě nutili, že musím zůstat v Bussetu, třebaže chci odjet. Kdyby můj dobrodinec Barezzi nemusel pro mě snášet všeobecnou nenávist obce, byl bych odjel ihned…“5 Teprve když mu bylo přislíbeno, že jeho opera Oberto, conte San Bonifacio bude provedena v milánské Scale, rozhodl se. Po třech letech, v únoru 1839, definitivně opouští Busseto a stěhuje se do Milána. Opera Oberto se hrála v listopadu 1839, také zásluhou impresária Bartolomea Merelliho a měla úspěch. Po ní následovaly smlouvy na tři opery. Kariéra Verdiho se začala slibně rozvíjet. Ještě před provedením opery však zemřel syn Icilio Romano a v červnu 1840 zemřela manželka Margherita. Tyto tragédie Verdiho zranily tak hluboce, že nebyl schopen pracovat. Ale impresário byl neúprosný a žádal po Verdim komickou operu Un Giorno di regno. Její provedení znamenalo fiasko a Verdi propadl beznaději. Pronajal si malou světničku a po celé dny nevycházel z domu. Teprve objevení libreta Nabuchodonozora (díky impresáriu Merellimu) ho vrátilo do života. Premiéra v březnu 1842 byla senzací a Verdi se přes noc stal slavným skladatelem, kterého vyhledávají nakladatelé, navštěvuje salóny, veselí se s přáteli. Na druhou stranu ale je toto období zřejmě nejnamáhavější v celé jeho kariéře neboť má velké množství závazků na komponování oper. Roku 1847 se jeho pověst rozšiřuje také za hranice Itálie, do Vídně a do Paříže. Při Verdiho cestách po Itálii, ho však provází znepokojená censura. Při provádění jeho oper z těchto let totiž dochází k manifestacím, zejména ze sborů si „italský lid utvořil hymny vlastního vzkříšení.“6 Po jeho operách často docházelo k nadšeným demonstracím, při kterých se skandovalo heslo V. E. R. D. I. (Vittorio Emanuele Re d´Italia)7. Sám Verdi ale neměl žádné ambice dělat ze svého jména symbol. Nicméně jeho zapálení pro politiku je více než zřejmé. V této době se dokonce objevovala obvinění, že staví svůj úspěch na „vlastenectví,
5
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 62 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 27 7 Vittorio Emanuele byl v letech 1861 – 1878 prvním králem sjednocené Itálie. Pocházel ze savojské dynastie. 6
4
které rozechvívalo srdce všech Italů.“8 Je těžko říct, do jaké míry to byla pravda, ale faktem zůstává, že sbory a věty, které tak působily na italský lid, se již po roce 1849 neobjevují. Rok 1848 mu však přinesl také nové obzory. Především se sblížil se zpěvačkou Giuseppinou Strepponi, která ho provázela už při jeho prvních triumfech s operami Oberto a Nabucco. Když ji ale Verdi přivedl do Busseta, místní ji nepřijali a začaly se šířit nejrůznější pomluvy, kterým začal podléhat dokonce Antonio Barezzi. Zmínka o této situaci se objevuje v dopise adresovaném Barezzimu: „…Vy žijete v obci, která má zlozvyk, že se často plete do záležitostí druhých a odsuzuje vše to, co se neshoduje s jejími ideami…Nemám co skrývat. V mém domě žije paní volná, nezávislá, milující jako já samotářský život, s bohatstvím, které ji chrání před každou potřebou…Jaké vztahy existují mezi námi? Jaké záležitosti? Jaká pouta? Jaká práva mám k Ní a Ona ke mně? Kdo ví, je-li Ona nebo není-li mou manželkou? A v tomto případě, kdo ví, jaké jsou zvláštní důvody, jaké ideje, že to veřejně neoznámíme?“9 Také kvůli těmto zkušenostem ji nechtěl představit svým přátelům v Miláně a na téměř dvacet let se izoloval a uchýlil se na svou venkovskou vilu do Sant´Agaty. Své umělecké potřeby pak naplňoval především v Paříži. V těchto letech vznikají např. opery Rigoletto, Troubadour, Traviata. 29. dubna 1859 se Verdi oženil s Giuseppinou Strepponi. Byla to doba politicky velmi neklidná a Verdi se zaujetím sledoval snahy o sjednocení Itálie. V lednu 1861 dokonce přijal poslanecký mandát, nicméně o činnost ve sněmovně se příliš nezajímal. Jeho jméno ve sněmovně bylo především symbolické. Následuje dekáda, kdy Verdi hledá nový hudební výraz. Je nespokojen sám se sebou, prochází vnitřní krizí, jeho opery nejsou publikem příliš dobře přijímány a pociťuje obavu, že bude považován za překonaného. V lednu 1867 mu zemřel otec a v červenci téhož roku Antonio Barezzi. Jisté rozřešení jeho vnitřního rozporu přinesla v roce 1871 teprve opera Aida. Uklidnění však přece nepřišlo, Verdi je stále nespokojen. Silně se ho dotýká smrt jeho přátel, těžce nese vývoj politické situace a pod tíhou těchto okolností se přestává věnovat hudbě a svůj zájem přenáší na obchodní záležitosti, zemědělství, obchody s půdou. Verdi měl především vřelý vztah ke krajině, hlavně v okolí osady Sant´Agata. Učaroval mu obrovský prostor polí a luk a v tomto prostředí se cítí být sám sebou. Zde se mění z věhlasného skladatele na sedláka tělem i duší. „Sedláka nedůvěřivého ke každému, kdo s ním má nějaké zájmové vztahy, sedláka, který chodí na trh sjednávat ceny svého majetku, maje oči všude, na dobytku, koních, obilí, vínu, sudech atd. Jaká to tíha, ale běda 8 9
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 215 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 208, 209
5
tomu, kdo by ho chtěl jí zbavit. Na svou krajinu a na svůj majetek byl Verdi svrchovaně žárliv.“10 O tom, jak byl Verdi zaměstnán svou krajinou, svědčí dopis Giuseppiny z července 1857. „…Jeho láska ke kraji se stala mánií, bláznovstvím, šílenou vášní, zuřivostí, vším co chcete nejpřepjatějšího. Vstává téměř s úsvitem, aby si prohlédl obilí, kukuřici, révu atd. Vrací se zmořený únavou, a jakým prostředkem ho mám tedy přimět, aby se chopil pera!…“11 Na své obchodní záležitosti dohlížel nejraději osobně. Velmi se také zajímal o životní poměry sedláků a nádeníků, kterým prokazoval pomoc všemožnými způsoby, přestože věděl, že jeho laskavost neocení nikdo ani dole ani nahoře. Dále nechal postavit Útulek pro staré umělce neboli Dům odpočinku a nemocnici ve Villanova d´Arda. „To všechno svědčí o jeho velkém smyslu pro dobročinnost. Je to jedna z méně známých a z nejušlechtilejších stránek Verdiho nedůtklivého a přece lidského ducha.“12 Díky svým obchodům nabyl poměrně velkého bohatství a opět zde můžeme cítit nevraživost občanů Busseta a do jisté míry i závist. Odjížděl jako chudý a nyní kupuje pozemky od bývalých pánů kraje a stále rozšiřuje svůj majetek. Kdykoliv Verdi jezdil do Sant´Agaty, Bussetu se úmyslně vyhýbal. Tato averze vůči městu zašla tak daleko, že tam nenechal vkročit ani své koně. K hudbě se naplno vrací díky jeho ženě a nakladateli Ricordimu. Ti se v roce 1879 poprvé zmiňují o opeře Otello, ovšem jen jakoby mimochodem. A Verdi, aniž si to uvědomí, je opět vtažen do tvůrčí činnosti. Na konci roku 1886 je opera hotova a začíná se zkoušet, premiéra je v únoru 1887. V této době se začíná stále více projevovat Verdiho strach ze stáří. Je mu pětasedmdesát let a život pro něho pomalu končí. „Tolik se napracovat a potom muset zemřít…“13 říká. Z těchto vnitřních depresí ho vyvádí jen práce. Když je však hotova, dostavuje se ještě větší pocit marnosti. Verdi měl po dlouhá léta přání napsat komickou operu, ale nenašel vhodné libreto. Na začátku léta 1889 obdržel od libretisty Arrigo Boita náčrt libreta opery Falstaff. To ho tak zaujalo, že okamžitě zapomněl na chmury a pustil se opět do práce. Na tři roky je opět plný sil a elánu. 9. února 1893 opera triumfuje, ale Verdi se již s poslední napsanou notou rozloučil se světem, v němž žil poslední tři roky. „Poslední noty Falstaffa. Všemu je konec! Kráčej svým životem, dokud jen budeš moci… Jdi…jdi…Kráčej…kráčej…Sbohem!“14
10
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 176 (volná citace) Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 184 12 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 202 13 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 44 14 Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 47 11
6
Cítí se velmi starý a slabý. Giuseppina se téměř neudrží na nohou a v listopadu 1897 umírá na zápal plic. Verdi je zdrcen, poslední léta života je nedůtklivý a podezřívavý ke všem, kdo mu vyjadřují obdiv. V roce 1900 odmítá udělení řádu Collare dell´Annunziata15 a nedovolí, aby milánská konzervatoř nesla jeho jméno. Všechno ho unavuje a nejsmutnější jsou jeho poslední dopisy. „Co zde ještě pohledávám na tomto světě!“16 Verdi zemřel 27. ledna 1901. Na jeho přání byl pohřeb velmi prostý a byl vykonán za úsvitu o tři dny později na Monumentálním hřbitově v Miláně. Následující měsíc však byly ostatky Verdiho a Giuseppini Strepponi, za účasti obrovského davu lidí přeneseny do krypty Casa di Riposo, Domu odpočinku, který Verdi nechal postavit.
15 16
Collare dell´Annunziata je nejvyšší italský řád Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 50
7
