Francie a Británie v boji o ústavu 13

20

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 16.— 22. 5. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Francie a Británie v boji o ústavu

13

Proč mluví samopaly v Příbrami 4 V S Bublanem o komunistech 16

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Skrytá reklama v umění 21 V Globalizace na vaší návsi 18

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, nový Respekt vám přináší reportáž z Londýna a Paříže, přibližující atmosféru před schvalováním evropské ústavy. Pohled do obou zemí ukazuje, jak rozdílné jsou názory a očekávání tamních lidí. Zjištěným informacím věnujeme komentář na protější straně a hlavní článek čísla na straně 13. Druhým tématem, jemuž se věnujeme obšírněji, je konec vládní krize. Přinášíme analýzu programového prohlášení nové vlády, zprávu o vzniku levicové frakce uvnitř ČSSD a rozhovor s ministrem Františkem Bublanem. Jeho jmenování loni v létě Respekt vítal jako dobrý krok, dnes se ovšem na Bublanovo působení díváme s podstatně větší skepsí. Ještě si vás dovoluji upozornit na příští číslo, v němž přineseme obsáhlou reportáž o radikálních reformách na Slovensku.

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Být, či nebýt v Moskvě Nyní se ukázalo, jak by Rusko jednalo s tvrdým jádrem Evropy

Přeji inspirativní čtení. Marek Švehla

VE HVĚZDÁCH Noviny jej líčily jako krvelačnou bestii, osadníci se před ním třásli strachy a téměř třicet let po něm šly tisíce amerických vojáků. Apačský válečník a šaman Geronimo (1829–

Geronimova poslední bitva 1909) byl ale nepolapitelný. Toto úterý uplyne sto dvacet let ode dne, kdy se naposledy vydal na válečnou stezku a začal psát závěrečnou kapitolu historie indiánského odboje ve Spojených státech. „Narodil jsem se na prériích, když vítr ještě foukal svobodně a kolem nás nebyly žádné ohrady.“ Geronimo odmalinka mezi vrstevníky vynikal bojovností a odvahou,

Bush řídí, Putin se veze a společná Evropa je zatím někde za vozem. (Před Putinovou rezidencí, 8. květen.)

Ř

ekni mi, jak se chováš vůči Kremlu, a já ti povím, kdo jsi. Tohle pravidlo platilo za studené války, ale dnes už ne, jak ukázal minulý týden, přesněji řečeno spory o to, zda a jakou formou se mají státníci účastnit v Moskvě oslavy 60. výročí konce války. Šlo o vyjádření úcty milionům padlých v boji proti nacismu, nebo též vládě, která se dodnes hlásí k odkazu Stalina? Závažná otázka. Nicméně ne každý, kdo se na Rudém náměstí ukázal, byl fanoušek Vladimira Putina. A ne každý, kdo byl proti účasti, považuje Rusko za nepřítele.

Raději mluvíme s velkými

Čtvrt století vzdoroval Španělům i Američanům. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS nebýt ovšem jedné tragické události z roku 1858, kdo ví, zda by ji bílí dobyvatelé Želvího ostrova pocítili tak tvrdě. Devětadvacetiletý Apač se tehdy vrátil domů z obchodní cesty do Mexika a svou matku, ženu i tři malé děti našel v osadě brutálně zavražděné španělskými vojáky. Podle legendy měl poté vizi, jež ho navedla na cestu válečníka, a přísahal, že zabije tolik bělochů, kolik jen bude možné. Slib dodržel: přes čtvrt století se zbraní v ruce vzdoroval snaze Španělů a Američanů pozavírat Apače do rezervací a kromě vojáků nešetřil ani osadníky na území dnešních států Arizona a Nové Mexiko. Několikrát se vzdal a přistoupil na život v rezervaci, než si ale ve Washingtonu stačili oddychnout, Geronimo znovu zmizel v poušti a horách. Jeho poslední útěk před 120 lety stál křeslo generála George Crooka, jeho nástupce Nelson Miles pak do štvanice na téměř šedesátiletého Apače nasadil 5000 ozbrojených mužů. Geronima nechytili. Šaman se vzdal dobrovolně po roce a půl, když se dozvěděl, že jeho rodinu odvezli kamsi daleko na Floridu, a ztratil vůli bojovat. Třetího září 1886 složila zbraně poslední indiánská guerilla v dějinách USA – čítala 16 mužů, 12 žen a 6 dětí. Petr Třešňák

Celý ceremoniál představoval vlastně jen špičku ledovce, koncentrát obecného vztahu k Putinovu Rusku. Zamhouřit oči nad jeho „kiksy“ a čím dál hlubšími demokratickými deficity při vědomí toho, že ruská ekonomika roste o 7 % ročně a dodává Evropské unii 30 % energetických surovin? Nebo Rusko spíše diplomaticky izolovat, jak to žádali signatáři (včetně Václava Havla) dopisu proti účasti na Rudém náměstí, který byl otištěn ve Financial Times? To je, oč tu běží. V praxi, jak ukázal právě minulý týden, to ovšem nestojí takto černobíle. Nejde ani tak o diplomatická gesta, ale spíše o to, kdo a co říká, kdo a jak konkrétně jedná. V evropském kontextu pak o to, zda bude Rusko komunikovat především s velkými a „služebně staršími“ státy, nebo bude brát ohledy i na menší. A tady se dostáváme k euroústavě a jejímu významu. Vždyť i její „stoprocentní odpůrce“ Václav Klaus se v Moskvě u Putina ohradil proti demonstrativnímu vyznamenání generála Wojciecha Jaruzelského. Ten – coby politruk – sice bojoval se Sověty proti nacistům, jenže pak už se ocitl na šikmé dráze: nejprve v Polsku pomáhal likvidovat též protinacistickou, leč nekomunistickou Armiju Krajowu, v roce 1968 coby ministr obrany vyslal polské vojáky po boku Sovětů do Československa a v roce 1981 coby premiér a první tajemník komunistů vyhlásil v Polsku stanné právo. Přitom zástupci velkých členů EU proti tomuto vyznamenání nic nenamítali. Klaus tak nepřímo, ba nechtěně připomněl, jak by mohla vypadat jednání Ruska s tvrdým jádrem Unie, kdyby projekt euroústavy zkrachoval.

S obchodem to funguje Když se světoví státníci rozhodovali, zda jet, či nejet do Moskvy na Putinovo defilé, nakonec tuto poctu výslovně odmítly pouze hlavy Estonska, Litvy a Gruzie. Bylo zajímavé pozorovat reakce na obou stranách Atlantiku. Lídři Ameriky i Evropy do Moskvy jeli, nicméně zatímco Evropané se soustředili na úterní summit EU-Rusko, George Bush vytěžil maximum z Pobaltí a Gruzie. Jde o země, na které si Rusko stále nárokuje jakýsi patronát, ale právě Bush je zcela nedvojsmyslně dával – co se demokratických změn týče – Rusku za vzor. Svou cestu zahájil v baltském Lotyšsku, kde to řekl naplno: Sovětské zajetí střední a východní

Evropy po válce je jedním z největších bezpráví v dějinách. Až pak mírněji reagovala svým textem Evropská komise: Pro mnoho milionů lidí nebyl konec války koncem diktatury, skutečnou svobodu získali až s pádem berlínské zdi. Ne snad, že bychom kvůli tomu měli nad Evropskou unií lámat hůl. Pouze se takto obnažují její limity ve vztahu k Rusku, přesněji její limity v té podobě, kdy místo zatím nedefinované společné zahraniční politiky vystupují diplomacie národních států. Je to prostě tak: společné zájmy jednotlivých států EU a Ruska zatím převažují nad možným společným zájmem Unie jako takové a Ruska. Přitom právě v rámci společného zájmu byla v Moskvě na zmíněném summitu podepsána dohoda mezi EU a Ruskem označovaná za historickou – má vést ke vzniku společného hospodářského a bezvízového prostoru. Evropa v Moskvě dokonce slíbila, že Rusko dovede, možná už v příštím roce, do Světové obchodní organizace. Takže co se týče obchodu, bezpečnostní spolupráce či jednodušší vízové agendy, nemá EU s Ruskem problémy. Vždyť Moskva se zavázala přijímat zpět ilegální migranty z EU, kteří tam dorazili přes ruské území. Horší to je ale ve chvíli, kdy se má EU zastat svých malých.

Můj kamarád Schröder Rusko si to dobře uvědomuje, a právě proto Putin kultivuje své vztahy spíše s Berlínem či Paříží než s Bruselem jako společenstvím. Nejmarkantnější je to na jeho vztahu s kancléřem Gerhardem Schröderem. Schröder v Moskvě požádal Rusko o odpuštění viny spáchané ve jménu Němců a Putin zase neopomněl mezi válečné spojence zařadit i „německé a italské antifašisty“ coby „první oběť nacismu“. To byla symbolika. Ale hned poté Putin poprvé veřejně podpořil německou snahu o stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN. To už byl jasný bonus. A nezůstalo jen u něj. Putin dodal, že doby, kdy spolu Němci a Rusové spolupracovali, byly vždy dobami rozkvětu Evropy. To už byla skoro troufalost, a nejenom skrze vzpomínku na pakt Molotov-Ribbentrop, který po roce 1939 umožnil ruskou anexi Pobaltí. Škarohlíd by si vzpomněl i na sovětsko-německou dohodu z Rapalla z roku 1922, kdy se dvě mocnosti oslabené první světovou válkou posílily na úkor západní orientace Německa. Ještě že už je Německo pevně ukotvené v EU, nicméně kdyby se ocitlo v pozici tvrdého jádra, ruské lákadlo by asi táhlo – navíc když Schrödera v tomto směru podporují opoziční konzervativci. Francii slouží Rusko jako výhodná protiváha vůči USA. Všude tam, kde Paříž vykonává samostatnou politiku, tedy takovou, která se odchyluje od intencí Američanů, se snaží dohodnout a sladit postup s Moskvou. Týkalo se to první války v Perském zálivu před patnácti lety, Balkánu, postoje ke Svaté zemi i druhé války proti Saddámu Husajnovi. Takže i Jacques Chirac rád komunikuje s Vladimirem Putinem, hlavně proto, aby posílil význam Francie. Británie chce vztahy s Ruskem tradičně vybalancovat vliv kontinentální Evropy, byť vláda Tony-

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

ho Blaira proruská není. I tak ale mohla Moskva poskytnout dojem, jako by se Evropa vracela do éry před první světovou válkou, kdy na trůnech Německa, Ruska a Británie seděli bratranci, ale zhoubnému konfliktu stejně nezabránili.

První světová už skončila Takže opět k počátku. Mělo setkání v Moskvě smysl? Určitě ano a sahá nad obchodní dohodu mezi EU a Ruskem. Signatáři zmíněného dopisu z Financial Times proti akci na Rudém náměstí označili oslavu na tomto místě za parodii. Vždyť Rusko se odmítá omluvit za pakt Molotov-Ribbentrop, odbouralo přímé volby gubernátorů, dalo justici pod kuratelu Kremlu... Zcela jasně to formulovala Petra Procházková: „Rusko nedokázalo učinit gesto, které by z oslav mohlo učinit symbolický akt smíření. Do Moskvy tak někteří zásadovější prezidenti raději vůbec nejeli.“ Jenže už známá evropská celebrita, někdejší dánský ministr zahraničí Uffe Ellemann-Jensen to vidí jinak. Ve svém článku pro tisk obdivuje lotyšskou prezidentku Vairu Vike-Freibergaovou za to, že jako jediná z Baltů do Moskvy jela, čímž prý demonstrovala silnou pozici člena NATO a EU a byla tím, „kdo získá morální převahu“. Uf ! Ještě jinak to ovšem viděl George Bush. V Rize, tedy před Moskvou, učinil dosud nevídanou věc. Poprvé v historii americký prezident přiznal spoluvinu své země na podpisu jaltské dohody z února 1945, která vedla k rozdělení Evropy na dva bloky. Zároveň připustil, že tato dohoda byla pokračováním neblahé tradice diktátu z Mnichova a paktu Molotov-Ribbentrop. Putin však na tiskovce opáčil po svém: „Baltské státy vznikly po brestlitevském míru v roce 1918, kdy byly jako součást Ruska předány Německu. V roce 1939 byly další dohodou s Německem navráceny. Tak to bylo.“ Tak to tedy i je a každý mohl vidět zásadní rozdíl mezi Bushem a Putinem. První udělá návodný, nikým nežádaný ústupek, aby naznačil cestu. Druhý tuto cestu nejenom nepoužije, ale navíc se arogantně ohradí. Nenašel v sobě ani sílu k něčemu, co by mělo být samozřejmé – potvrdit baltským státům jasné hranice. Jak by tedy EU měla vycházet s Moskvou? Po havlovsku, spíše rezervovaně, a čekat, až se Rusko zmátoří? Nebo po bushovsku, jezdit tam, ale říkat jim tvrdě svoje? Praktický život směřuje k druhé verzi. I ta ale musí mít své kontrolní body: jak bude Moskva rozvíjet svůj jaderný byznys v Íránu, zbrojní v Sýrii, jak dopadne kauza Chodorkovskij... Ruský analytik Dmitrij Trenin píše, že Rusko se vrátilo před rozhození svých dějin, někam před první světovou válku, takže Putin hraje roli Mikuláše II. Západ by v této situaci neměl očekávat sdílení společných hodnot, ale měl by k Rusku přistupovat na základě společných zájmů. Jenže Západ už nežije před první světovou válkou, takže společný zájem vůči Rusku by měl hledat spíše v rámci EU, než aby si Gerhard Schröder hrál na Viléma II. a na tvrdé jádro Evropy k tomu. Zbyněk Petráček

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

Vepřín musí zmizet

Š

Tři potíže s debatou o bývalém koncentráku pro Romy

Z

a výzvu Evropského parlamentu k odstranění vepřína z míst bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku se postavily největší politické skupiny spojené Evropy – od Evropské strany lidové přes liberály až po Sjednocenou levici. Osm českých poslanců hlasovalo proti. Výzvu považují za „zavádějící a nepatřičnou“ a vyčítají mi, že jsem jako autor návrhu neoslovil nejdřív je a až poté zahraniční kolegy. Já se je přitom snažím oslovit už léta. Od konce devadesátých let jsem ve funkci ředitele pražské Nadace Heinricha Bölla spoluorganizoval každoroční pietní akt v Letech a diskuse o postavení Romů. V exilu, po roce 1989 i nyní ve funkci evropského poslance jsem tak činil v duchu myšlenky Heinricha Bölla, že jde-li o lidská práva, je třeba se vměšovat i „do cizích záležitostí, a za každého režimu“.

Okna v hlavě Prezident Klaus usnesení parlamentu komentoval tak, že „o vepřínu v Letech hlasovalo 760 poslanců, kteří nevědí, kde jsou Lety, kteří nevědí, že je tam vepřín, kteří nevědí, co se tam stalo“. Prezident zřejmě neví, že se již od podzimu minulého roku připravovala přímo v bruselské budově Evropského parlamentu výstava na toto téma. Proběhla týden před hlasováním. Všichni poslanci na ni dostali pozvánku, celá řada z nich se zúčastnila i jejího otevření. Mezi mými kolegy z jiných zemí i politických skupin vzbudila expozice pozornost, ale i údiv. Komunistický poslanec Miroslav Ransdorf, který s kolegy z ODS hlasoval proti usnesení, dokonce prohlásil, že se o Letech „bezuzdně lže“ a žádný koncentrák tam nikdy nebyl. Stejný názor má i hlava státu. Lety ovšem koncentrákem byly. Není podmínkou koncentračního tábora, aby byl vyhlazovací. Dachau, Buchenwald, Mauthausen, ba vlastně všechny koncentráky na území Německa nebyly přísně vzato vyhlazovacími tábory jako Osvětim, Treblinka nebo Sobibor. Přesto je právem jako koncentrační tábory označujeme. Z toho podle mě vyplývá první zásadní skutečnost. Osud českých Romů nesmí být zapomenut. Musí byt reflektován v učebnicích, měla by existovat stálá expozice o romském holocaustu, třeba

v Muzeu romské kultury v Brně, kde se už dlouho připravuje. Předválečná existence Romů v českých zemích a její tragický konec by měly být součástí naší kulturní a politické paměti. Také proto musí být vepřín odstraněn. Druhý neuralgický bod celé diskuse spočívá v podílu Čechů na tragickém osudu Romů. Možná právě proto je mnohým toto téma tak protivné. Personálem koncentračního tábora byli Češi. Součástí naší kultury vzpomínání by určitě měla být reflexe české účasti na tomto zločinu. Zde však šlo v prvé řadě o kolaboraci s nacismem spíše než o akt vůle „Čechů“ proti „Romům“. Protektorátní vládu nelze jednoduše považovat za projev nějaké autonomní politické vůle Čechů, 15. březen 1939 posunul politickou odpovědnost jinam. Proto nemá smysl tvrdit, že by si Češi pod pláštíkem nacistické okupace v Letech vyřizovali účty s romskou menšinou. Ani v Osvětimi nepracovala většina lidí proto, že by byli tak zuřiví antisemité a toužili zabíjet Židy. Jak ukazuje řada autorů, ať už Tzvetan Todorov, Zygmunt Bauman a další, šlo především o konformismus, o ústup od individuální etické odpovědnosti a její přenesení na stát, o odcizení a mechanizaci vztahu k vězňům. Velký podíl na úmrtích v Letech mělo ostatně to, že čeští dozorci docela obyčejným způsobem kradli jídlo – tedy banální vypočítavost... Třetí a nejvíce zřejmý bod, kolem nějž se diskuse točí, je existence vepřína stojícího částečně na místě, kde stál koncentrační tábor. K tomu je důležité připomenout několik faktů. Budovy koncentračního tábora byly zbořeny. Teprve po několika desetiletích byl na zelené louce vybudován vepřín. Po roce 1990 byl veden spor o to, zda a do jaké míry se souřadnice vepřína překrývají se souřadnicemi koncentráku, a ukázalo se, že tomu tak zřejmě je. Vepřín tedy na tomto místě rozhodně nesmí stát. Kdyby na místě vyhlazených Lidic stála dnes páchnoucí „výrobna“ jatečního masa, zdráhala by se vláda zaplatit její přemístění? Jak ale naznačeno výše, bylo by chybou redukovat debatu o vyhlazení českých Romů i jejich současné vyloučení ze společnosti na přesun vepřína. Mnohem spíše jde o několik spolu souvisejících traumat české společnosti: vymazání holocaustu Romů z naší společ-

né paměti, český podíl na tomto zločinu a neschopnost české politiky řešit společenskou izolaci Romů. V těchto třech aspektech a především v tom posledním vidím smysl celé debaty, jejímž symbolem i součástí je právě onen vepřín.

Mrtví a živí Tři uvedená témata nemají jednoduchou souvislost. Bylo by nesmyslné tvrdit, že „Češi“ nejdříve vyvraždili v Letech „Romy“, pak znesvětili místo svého zločinu výstavbou vepřína, a teď tomu dávají korunu tím, že alespoň druhý z těchto zločinů – znesvěcení – nehodlají napravit. To by byla jen další slepá ulička, která končí u kolektivní viny. Ani u pachatelů zločinů patrně nehrála primární roli rasistická motivace, u stavitelů vepřína je takový předpoklad zjevně nesmyslný a rasistické nebyly ani polistopadové vlády, které připustily privatizaci vepřína či odmítly návrh na jeho přemístění. Redukci na téma polohy vepřína považuji za špatně postavenou otázku. Nenechme se strhnout heroickou logikou zaměřenou na velké činy, často vztažené k minulosti a k mrtvým. Svou iniciativou na půdě evropského parlamentu jsem chtěl upozornit na to, že existence vepřína na místě koncentráku je vzhledem k mrtvým Romům eticky stejně nepřípustná, jako je eticky nepřípustné tolerovat situaci živých Romů u nás i dalších vyloučených skupin v jiných částech Evropy. Vepřín proto musí co nejdříve zmizet a věřím, že jej nahradí důstojný památník. A stejně tak je nutné začít s otevřenou debatou o naší minulosti za nacistického i komunistického režimu. Ale především je nutné se vážně zabývat tím, jak dnešní čeští Romové žijí a co můžeme udělat pro to, aby se nám společně žilo lépe. Milan Horáček Autor je členem Evropského parlamentu za německé Zelené.

Q

Komorous zahradníkem zviditelnit každý úspěšný zásah své jednotky, kdy je z každého chyceného překupníčka hned „hlava albánského gangu dealerů drog“. Možná i proto přežil ve funkci šest ministrů a jeho jednotka získala v policejní hierarchii neotřesitelnou pozici. Tentokrát to Jiří Komorous se svou kruciádou proti drogám přehnal. Nelíbil se mu zákon zpracovaný ministerstvem spravedlnosti, který navrhuje dělení drog na měkké a tvrdé a který by lidi z protidrogového nutil rozlišovat, mírnit represi a zhášel by jejich gloriolu bojovníků proti Zlu. Proto plukovník Komorous na chvíli sundal uniformu, vstoupil mezi zákonodárce a přišel s návrhem, který vyhovuje jeho jednotce a prosazuje represi. Neodradilo jej ani vyjádření ústavně právního výboru, že nepochopil podstatu vládního návrhu zákona a že jeho snaha hrozí nepodloženým zpřísněním trestů a také zbytečným zatěžováním soudů. Přes poslance Říhu bojuje dál. Říká, že nechce soupeřit s vládou, že mu nejde o politiku, ale o porážku narkomafií. Podle poslanců je to historicky poprvé, co se subalterní úředník bez předchozího oslovení zákonodárci pokouší změnit zákon. A navíc ve prospěch svého pracovního týmu. ODS, pravděpodobný vítěz voleb, dala už šéfovi Národní protidrogové brigády najevo, že s ním po jeho faux pas nepočítá. Komorous tedy udělal skutečně první krok k příští politické kariéře. Jaroslav Spurný

B

ude to taková exotika, že by pražský primátor Pavel Bém, toho času na dovolené na Papui-Nové Guineji, zbledl závistí. Poprvé od listopadu 1989 zavítá ústavní činitel této země do Severní Koreje. Jenže ona exotika se týká pouze uzavřenosti KLDR, nejtemnějšího a nejbrutálnějšího režimu planety. Cesta, na kterou koncem týdne vyráží Lubomír

Jaderný hřib na ose zla

Vypsání referend o ústavě dalo Evropanům šanci vyslovit se k budoucnosti. A to je možná důležitější než samotná ústava. leteckých společností se stejně jako z trupu rychlovlaku, jenž právě prosvištěl eurotunelem pod kanálem La Manche, denně valí na obou březích tisíce návštěvníků odnaproti.

Vyrazili zátku Evropský projekt splnil svůj cíl – většinu kritiků ústavy už dnes totiž ani ve snu nenapadne považovat každodenní pohodové soužití za nějaký mimořádný výdobytek. Nejeden Londýňan se nakonec ve francouzském prostředí dávno pohybuje mnohem samozřejměji než třeba na britských Hebridách. Což ale vůbec neznamená, že nestojí za to se o společnou budoucnost pořádně pohádat. Lehkost, s jakou se francouzským odpůrcům návrhu euroústavy podařilo strhnout na svou stranu větší část veřejného mínění, naznačuje, že pod povrchem každodenního běžného provozu kvasí temnější síly. Mohou za tím být povrchní obavy ze změny v době, kdy po skutečné proměně nikdo netouží, nebo také hluboko zakousnuté instinkty, jejichž potlačení může trvat generace, vymizí-li vůbec někdy. A tak dlouho zase nemusí chtít čekat v tuto chvíli odvážnější Britové, které ostatně k výhrůžnému vrčení na Brusel ani nikdo dvakrát přemlouvat nemusí. Vypsání referend o evropské ústavě vyrazilo zátku a rozpoutalo dlouho zanedbávanou debatu. Diskutéři na obou stranách Kanálu mluví o šanci dát po dlouhé době otevřený průchod svým pocitům a představám. Výsledek vzrušené výměny

éf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous rozšířil řady vyznavačů hnutí „Udělej si sám“. A udělal to radikálně: protože se mu nelíbil vládní návrh zákona týkající se jeho práce, sepsal svoji vlastní verzi. A pak si našel zákonodárce, který ji přijal za svou. Takže i když Komorousovu představu, jak správně bojovat proti drogám, odmítla vláda i ústavně právní výbor sněmovny, bude o ní díky lidoveckému delegátovi Vladimíru Říhovi jednat celé poslanecké plénum. Skutečnost, že by si subalterní státní úředník sám psal zákony „na tělo“ a prošlo mu to, je šokující. Jiří Komorous se ale vyzná. Umí dobře prodat svou práci, dokáže

K tématu viz článek na str. 5.

Džinové z temnot jsou tu, sláva

„Je to ultraliberální dokument, který boří náš sen o Evropě jako alternativě Spojených států,“ zaznívá v těchto dnech na schůzích odpůrců euroústavy v Paříži. „Je to socialistické budování superstátu, jenž brzdí náš rozlet a nemá v globalizovaném světě žádné opodstatnění,“ říká se pro změnu v Londýně. Ani se nechce věřit, že se jedná o popis jednoho dokumentu. A to ani není nutné přejíždět několik set kilometrů z jedné evropské metropole do druhé. I v Paříži si můžete v kavárně poslechnout liberální spílání chystané Ústavě z úst bývalého pravicového poslance Williama Abitbola, který si v konventu při jejím sepisování podle svých vlastních vzpomínek nejlépe rozuměl s českým euroskeptikem Janem Zahradilem. A v Londýně si zajděte vyslechnout litanii mladých mužů a žen z Centre for Social Europe, pod jehož hlavičkou se sdružuje levicové křídlo labouristů, odboráři a jiní nespokojení Britové, kteří návrh ústavní smlouvy cupují argumenty jako vystřiženými z pařížské odborové centrály CGT. Úvodní pasáž jen zachycuje názor, který v obou metropolích převažuje. Ani opačná znaménka argumentů v probíhající debatě o ústavní smlouvě však ještě nutně nemusí hnát Francouze a Brity proti sobě. O Londýně se ostatně traduje, že je to díky počtu trvale či přechodně usazených Galů druhé největší francouzské město na světě, a samotní Britové označují svou obsesi nákupem víkendových obydlí na francouzských vesnicích za britskou kolonizaci francouzského venkova. Z útrob nízkorozpočtových

3

Obálky pro francouzský vzkaz. Zvědavost stoupá. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

názorů v tuto chvíli ještě není možné odhadnout a technické důsledky výsledků referend budou nakonec muset nějak vyřešit politici. Ať už ale bude konečný výsledek jakýkoli, není vyloučeno, že je samotná debata pro Evropskou unii důležitější než schvalovaná ústava. Na příležitost projevit se, pořádně se poprat o to, kam se Evropa ubírá, a nakonec zpečetit osud jednoho politického dokumentu u volebních uren si ani v Londýně, ani v Paříži nestěžoval vůbec nikdo. Jiří Sobota

Q

Zaorálek, ovšem vede do státu, který podle seriózních informací chystá pokusný jaderný výbuch. Tady už exotika končí. Před sedmi lety vstoupily do tohoto exkluzivního klubu Indie s Pákistánem a Henry Kissinger zařadil nepředvídání těchto testů mezi čtyři největší kiksy CIA v historii. Nyní má KLDR podle Mezinárodní organizace pro jadernou energii k dispozici asi šest atomových zbraní. Co se ale stane, provede-li pokusný výbuch? Ještě v roce 1981 zničilo izraelské letectvo reaktor v iráckém Osiraku těsně před navážkou paliva. Ale po testu jaderné zbraně je takový zásah už zbytečný. Nejvíce pak bude ze situace profitovat Čína, která Severní Koreji dodává polovinu její energie a třetinu potravin, a tudíž by ji mohla postavit před ultimátum. Jenže v úterý Peking jakékoli myšlenky na sankce odmítl. Má teď v ruce dokonalou zbraň. Americký protijaderný deštník ještě nefunguje, útok na KLDR by ohrozil životy milionů Jihokorejců a Japonců, takže Peking si může diktovat. Zpráva o Zaorálkově cestě byla zveřejněna v únoru, jen tři dny předtím, než se Pchjongjang přiznal, že vlastní jaderné zbraně. Teď tedy Zaorálek vyráží ve chvíli, kdy Severní Koreu nikdo nebere na lehkou váhu. Měl by tudíž vysvětlit, jak bude na místě samém argumentovat. Jinak by to mohla být vskutku jen exotická dovolená za peníze daňových poplatníků.

K tématu viz článek na str. 13. – ZP –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Proč mluví samopaly v Příbrami Starka přežil, vrah je pryč, tajemství zůstává Roselli byl po dvou dnech únosu propuštěn a policii pak označil chatu, ve které jej únosci drželi. Chatu měl v tu dobu pronajatou Starka. Oba muži se dobře znali, Roselli provozoval několik podniků v Příbrami, většina z nich zkrachovala. Nicméně policie dodnes případ nerozluštila a ani nesdělila, jaký vlastně obviněný Starka mohl mít k únosu motiv. (Podle jedné z neoficiálních verzí mohl být Roselli Starkův bílý kůň, který vytuneloval příbramské firmy, a Starka jej chtěl zastrašit, aby Roselli namočený do kšeftů Union banky před policií případně nemluvil.) Roselli po únosu odjel do Itálie a česká justice se zatím nedohodla s italskou stranou na jeho výslechu, takže vyšetřování už rok a půl stojí. Jméno Starka se objevilo i v souvislosti s vraždou Šebesty. Příbramský podnikatel totiž převzal od Šebesty pronájem někdejšího komunistického letoviska Vystrkov. Neoficiální policejní zpráva říká, že Šebesta krátce před svou smrtí poslal kvůli sporu o peníze Starkovi výstrahu ve formě několika samopalníků. „K případu se nevyjadřujeme, byl nedávno odložen, bez toho, že bychom dopadli pachatele,“ říká tisková mluvčí středočeské policie Soňa Budská.

Bože, při mně stůj

Starkův dům v Příbrami: doplněk kvůli rodině.

N

ejsme žádné české Palermo, říkají příbramští občané. Žádné mafie nás neovládají. Nicméně před pár dny chtěl neznámý střelec zkosit střelbou ze samopalu místního podnikatele Jaroslava Starku. Ten incident se zapsal na čestné místo v řadě zločinů spojených s tamními politiky a podnikateli. Jejich škála sahá od vražd přes únos, korupci radnice, zastrašování policie až po výbuchy aut. Prostě běžné střety v ulicích klidného českého maloměsta. A jejich společným jmenovatelem je fakt, že se ještě nikdy nepodařilo vypátrat viníka.

Jsme jinde „O mafii se nedá mluvit,“ říká příbramský starosta Ivan Fuksa. „Na radnici jsou obviněni z ovlivňování obecních zakázek čtyři úředníci, a proč se střílelo na pana Starku, vůbec netuším,“ dodává. „Nemyslím si, že by v Příbrami bylo víc nebezpečno než v jiných českých městech,“ říká hlavní redaktor Příbramského deníku František Žán. „O panu Starkovi se toho hodně napovídá, jak vybírá v místních restauracích výpalné, jak má pod

FOTO GÜNTER BARTOŠ

palcem radnici, o jeho spojení na další zločinecké bossy. Ale většinu z toho mu policie neprokázala a mně nikdy žádný podnikatel jako novináři neřekl, že by ho pan Starka třeba vydíral.“ Žánův list sice před časem spojoval Jaroslava Starku s vydíráním, ale redaktoři, kteří články psali, už tam nepracují. Texty vycházející v poslední době referují o Jaroslavu Starkovi jen jako o majiteli místního prvoligového klubu Marila. Ani ředitel místního gymnázia Pavel Sedláček si nemyslí, že by Příbram byla něčím výjimečná. „Vím, že se psalo o korupci na místní radnici, že byl před časem zabit jeden místní podnikatel a po dalším stříleli. Já se ale hlavně soustředím na svou práci, na vzdělávání studentů,“ říká. „Já žádné problémy nemám, s nikým, ani s panem Starkou,“ doplňuje ředitele majitel místního lahůdkářství Josef Marek. A konečně bývalý policista a dnes zaměstnanec soukromé bezpečnostní služby Tomáš Valter tvrdí: „Devadesát procent toho, co se o údajné místní mafii povídá, jsou fámy.“ Zejména u posledně jmenovaného někdejšího policisty je to překvapivé tvrzení. Před třemi lety byl totiž odsouzen za těžké ublížení na zdraví, prý ve službě zmlátil jednoho místního podnikatele. Podle Valtera to bylo úplně jinak, podnikatel se mstil za zatčení. „Oháněl se tehdy známostí s panem Starkou a vyhrožoval jeho kontakty na policii a soudy,“ vzpomíná Tomáš Valter. Když byl odsouzen, sepsalo osmdesát devět příbramských policistů žádost o milost, v níž kromě jiného stálo, že místní politici a podnikatelé jsou propojeni s organizovaným zločinem a kryjí je pražské špičky policie, soudy a státní zastupitelé – jinak by nemohl být pan Valter odsouzen. „K tomu už bych se nechtěl vracet, jsem jinde,“ říká dnes Valter – který byl odsouzen na rok do vězení, než Nejvyšší soud verdikt zvrátil. Stejně tak se k žádosti o milost dnes nevyjadřují ani další signatáři. „Prostě to byla soukromá věc, nebudeme se k tomu vracet,“ komentuje to Miroslav Macoun, dnešní zástupce šéfa oddělení, které podpisovou akci zorganizovalo.

Přátelé z Vystrkova

Muž, který má štěstí.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Připomeňme si, o co v Příbrami jde. Před třemi lety byl v tomto městě zastřelen podnikatel Lubomír Kašák (viz rámeček). Bylo to pár měsíců poté, co krajská policie udělala razii na místní radnici. Zabavené dokumenty prokazovaly, že většinu důležitých stavebních zakázek od radnice dostala

firma IDOS Lubomíra Kašáka a že zakázky byly předražovány. Hlavní slovo v udělování zakázek měl starosta Josef Vacek, jehož zástupcem byl současný starosta Fuksa. Další firmou, která je dodnes prošetřována za možnou korupci radnice, je společnost Ave Star, která patří Starkovi, Vackovu spolužákovi ze základní školy. Starka prý neplatil nájem za prostory pronajaté radnicí a také rekonstrukční práce v pronajatých prostorách, které účtoval radnici, byly prý předražené. Prošetřování Starkových příbramských podnikatelských aktivit dodnes neskončilo, ale přede dvěma lety byl obviněn z jiného zločinu – únosu italského podnikatele Giuseppe Roselliho. Ital byl zapleten do složitých machinací krachující Union banky. Nemá smysl se pouštět do podrobností, o banku bojovalo několik skupin, s jednou z nich – známými podnikatelskými šíbry Miroslavem Provodem, Františkem Mrázkem, Petrem Šebestou a Tomášem Pitrem – je Starka podnikatelsky spojen, například jeho fotbalový klub financuje příbramská Marila, která patří zmíněným pánům. Mimochodem, i oni mají podobnou zkušenost jako Jaroslav Starka. Miroslavu Provodovi vybuchla před časem v autě nálož, na Mrázka se střílelo přede dvěma lety a Šebesta byl před rokem a půl zastřelen.

Varování v mrtvé dlani Konec léta roku 2002. Před hotelem nad Orlickou přehradou zastavuje luxusní vůz a z něho vystupuje Lubomír Kašák, známý kontroverzní podnikatel a švagr lidoveckého politika Miroslava Kalouska. Podle svědectví jednoho z číšníků vyšel v ten okamžik z hotelu Kašákův obchodní společník Zdeněk Němec a zmáčkl spoušť pistole. Kašák byl na místě mrtev, Němec odchází za roh hotelu a ozve se další rána. Svědci po chvíli najdou další mrtvolu. Tak skončilo vyšetřování několika korupčních případů z Příbramska. Policie prověřovala aktivity Kašákovy a Němcovy firmy IDOS. V první řadě šlo o několik stavebních zakázek, které firma dostala od radnice; firma IDOS mimochodem v těch letech získala osmdesát procent příbramských zakázek. Policie se také zabývala dalším Kašákovým kšeftem. Pro firmu

Před příbramskou vilou Jaroslava Starky sedí v terénním autě dva muži v černých oblecích a kuklách. Na klíně jim leží samopaly. Za plotem před rozlehlým domem zuřivě štěká velký pes. „Tu ochranku jsem najal hlavně kvůli rodině,“ říká pan Starka a vede nás do obýváku. „Nechápu, co se to děje, nikdy jsem se nemusel chránit, jsem obyčejný podnikatel, peněz nemám málo, ale určitě ne stamiliony,“ dodává. Podle pana Starky je vše, co se kolem něj děje, nějaký „divný komplot“. Radnici prý nekorumpoval, nájem neplatil proto, že tak radnici strhával to, co do pronajatých prostor investoval. „S Petrem Šebestou jsem se párkrát opil, když jsem přebíral Vystrkov, nijak jsem ho neznal, že by na mě posílal nějaké vyděrače, je blbost,“ tvrdí. „Mohl bych mluvit o jeho kšeftech, ale nebudu,“ říká dál. „Roselliho jsem neunesl. Proč bych to dělal. Prostě se na mě obrátil známý, jestli bych za slušné peníze, šlo o půl milionu, nesehnal pro někoho, kdo se potřebuje uklidit, chatu, tak jsem ji najal od kamaráda,“ tvrdí. „Říká se o mně, že jsem tady v hospodách vybíral výpalné, že bez mého svolení tu nikdo neotevřel hospodu. Blbost, já odsud vyhnal vymahače, když chtěli vydírat mé podniky,“ vysvětluje pan Starka. Skupina kolem Mrázka prý financuje jeho klub zanedbatelnými šesti miliony, ty „chlápky moc nezná, stejně jako Roselliho“. „Já prostě vydělávám na svých obchodech,“ dodává. Jakých? „Mám hotely, restaurace, herny a jsem tichým společníkem iks společností, to mi stačí ke slušnému životu.“ Jakých společností? „To vám říct nemůžu, ale se zločinem nemám nic společného, jen jako bývalý číšník umím vydělávat peníze,“ končí pan Starka. „Ale nevím, kdo a proč by na mě střílel.“ „Po pachateli útoku na Jaroslava Starku pátráme, máme několik vyšetřovacích verzí, ale podrobnosti nesdělujeme,“ říká Soňa Budská. Pro policii i pana Starku je neuvěřitelné, že útok přežil jen s prostřelenou paží. Pachatel na něj vystřelil patnáct ran ze samopalu, ze vzdálenosti několika metrů. „Prostě při mně stál Bůh,“ říká Jaroslav Starka. „Mám v životě štěstí.“ Jaroslav Spurný

získal zakázku za stamiliony, na likvidaci léků a škodlivých jedů z nemocnic. Kašákova firma se ale léků zbavovala tím, že je sypala do okolních nepoužívaných dolů. Kašákovou a Němcovou smrtí vyšetřování podílu firmy na trestných činech skončilo. Nikdy nebylo objasněno, jaký měl Němec k vraždě důvod, a nikdo neviděl Němcovu sebevraždu. Němec nezanechal ani žádný vysvětlující dopis. Jen o pár kilometrů dál byl předloni na podzim zavražděn Petr Šebesta, když se večer vracel do svého domu u Orlické přehrady. Neznámý střelec popravil Šebestu ranou do hlavy a pak vložil mrtvému do dlaně nábojnici jako mafiánské varování. Motivů k jeho vraždě mohlo být mnoho. Šebesta věděl o desítkách obchodů někdejších veksláků Provoda a Mrázka, byl korunním a utajeným svědkem proti jejich obchodnímu společníkovi Radovanu Krejčířovi, který je obviněn ze stamilionových obchodů, a sám prý uzavřel řadu podezřelých obchodů s desítkami lidí z podsvětí. Policie případ letos v lednu odložila s tím, že nemá žádné stopy, které by vedly k vrahovi.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

Co s romskou genocidou

S

I s prezidentem-popíračem v zádech mohou ministři Lety vyřešit

B

yla to jen otázka času, kdy se ozve někdo z partnerské ciziny. Zatímco čeští politici i média „vyřešili“ problém zvaný Lety u Písku tak, že si ho nevšímají, Evropský parlament koncem dubna velkou většinou svých hlasů do Prahy vzkázal, že je na čase s prasečákem na místě bývalého koncentráku pro Romy něco udělat. Prezident to sice považuje za „smrtící představu“, ale nový premiér Jiří Paroubek slíbil, že se bude snažit. Dobrý důvod prozkoumat, proč se tak vlastně nestalo už dávno a jaké potíže můžeme očekávat i nyní.

180 milionů, nebo kolik? Příběh prasečáku na místě hodném nejvyšší piety je pozoruhodným příběhem vládnutí v Čechách. Velkovýkrmnu pro čtrnáct tisíc zvířat postavenou na zapomenuté louce nedaleko Písku v půlce sedmdesátých let privatizovalo několik družstev před deseti lety. „Stalo se tak i přesto, že státní orgány o historických souvislostech věděly,“ píše se ve vládních materiálech z časů Zemanova kabinetu. Respekt o problému podrobně referoval už v říjnu 1994. Základní fakta tedy byla na stole: na louce s vepřínem stál svého času koncentrák pro Romy, jedno z koleček ve stroji na smrt zvaném holocaust. Odsud se jezdilo do Osvětimi. Tábor v Letech byl navíc hlídaný českými četníky a řízený českým ředitelem. Klausova vláda tedy mohla privatizaci prasečáku zastavit, postupně velkochov zavřít a zbourat jako řadu jiných provozů z dob komunismu. Neudělala to a problém s privátním majitelem byl na světě. Z politiků se jako první začal letským prasečákem zabývat po svém příchodu do vlády Vladimír Mlynář. Psal se únor 1998. „Několikrát jsem jednal s majiteli vepřína. Na jednání vlády se ale tento bod nikdy nedostal, nebyl hotový materiál, o němž by šlo jednat,“ říká dnes Mlynář. Tehdy padla i první odhadní cena, Mlynář si ji dnes už ale nepamatuje, jiní pamětníci z řad úředníků mluví o 180 milionech. Majitelé vepřína ale o prodeji odmítli jednat. „Nebyli vstřícní, chtěli na tom vydělat,“ vzpomíná bývalý ministr. Mlynář tedy začal mluvit o možném vyvlastnění (prodeji za odhadní cenu ve státním zájmu) nebo koupi jiného vepřína a jeho výměně za letský. Než se ale mohla agenda posunout dál, přišly volby a Mlynář z vlády odešel. Dnes o jeho analýze a cenové rozvaze vědí na Úřadu vlády jen to, že snad leží kdesi v archivu.

Ani o to nezavadí Na podzim přišel do úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva Petr Uhl, rovněž velký zastánce zbourání prasečáku. Úvahy o vyvlastnění ale od začátku odmítl a vůči majitelům nasadil tvář vládní vstřícnosti. „Pokud by lidi ve vepříně přišli o práci, obrá-

tilo by se veřejné mínění proti Romům,“ vzpomíná na své pohnutky. Majitelé vepřína si podle vyjednávače Uhla nakonec řekli o tři sta milionů korun, za které měla vláda o několik kilometrů dál postavit zbrusu nový vepřín. „Ta cena se mi zdála přiměřená. Likvidace starého vepřína ale nebyla finančně řešena, počítal jsem s veřejnou sbírkou a pomocí mezinárodních brigád mládeže,“ vzpomíná Uhl. Během takto nezávazných jednání měl „podporu vlády“. Když ale na jaře 1999 připravil konkrétní návrh na likvidaci vepřína, nadšení premiéra Zemana a dalších ministrů rázem opadlo. Důvody jsou vlastně dva. Prvním kamenem úrazu byla cena zamýšlené akce. Ministr zemědělství Fencl ji odhadl na „půl miliardy korun“, ostatní se toho lekli, i když výpočet nebyl nijak doložen. Druhou ránu plánům na zbourání vepřína zasadila zpráva Historického ústavu AV, zpochybnila totiž samotnou podstatu tábora například tvrzením, že nešlo o „romský koncentrační tábor“, ale o „tábor nucené koncentrace Romů“. Kromě toho vláda debatovala i o vědecké námitce, zda tábor původně neležel o dva metry dál,

Tento trest postihl každého, kdo nepozdravil českého ředitele tábora, Čecha Janovského, a to vztyčenou pravicí, anebo z jiných důvodů, ženy i muže. To dělali, ač nemuseli, čeští četníci. (Kresba jednoho z těch, co přežili. Převzato z katalogu bruselské výstavy Lety – příběh zamlčené genocidy.) REPRO RESPEKT

Žádný strach, občané, ústavy bude dost Stojaté vody kolem českého ANO či NE evropské ústavě se začínají hýbat – vláda ve středu odstartuje svoji kampaň. V kancelářích odboru pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády vládne nedočkavá atmosféra. Třináctičlenný tým šéfky odboru Petry Mašínové je složen z mladých právníků i absolventů západoevropských studií Fakulty sociálních věd UK a nyní čeká na to, až vláda kývne na jejich koncepci a oni konečně rozjedou plánovanou kampaň k evropské ústavě. Zatímco ve Francii vláda přesvědčuje a na britských ostrovech je zase vládní kampaň neutrálně informační, česká cesta bude zřejmě směsicí obou přístupů. První fáze, která začíná nyní a potrvá do konce září, přináší věcnou zprávu. „Trpíme obrovským deficitem informací o EU obecně a vůbec nezájmem o evropská témata,“ říká Mašínová. „To se musí změnit. Hlavní akcent bude na informace o ústavě.“ Během této fáze plánuje tým „masivní distribuci“ textu ústavní smlouvy – výtisky budou k dispozici nejen v informačních centrech, ale i v bankách, knihovnách, ve školách, na poštách a podobně. „To, že ústavu nebude nikdo číst, je prav-

děpodobné, ale na druhou stranu není možné, aby ten, kdo ji číst chce, ji nikde nesehnal,“ říká Mašínová. Vedle ústavy budou mít lidé k dispozici i stručné vysvětlující texty – průvodce ústavou, „argumentář“ pro a proti. Odbor bude pořádat odborné konference a semináře i debaty pro veřejnost, v televizi a v rozhlasu poběží naučné programy, v tištěných médiích vyjde komentovaný text ústavy. V říjnu by se měla kampaň přelít do „názorové“ části, která by měla trvat až do dubna příštího roku. Za peníze z vládních grantů osloví veřejnost se svým názorem nevládní organizace, neziskový i soukromý sektor a občanská sdružení. „Při udělování grantů nebudeme zkoumat politickou příslušnost a pohled žadatele,“ říká Petra Mašínová. „Rozhodovat bude kvalita projektů. Prostor dostane jak podpora, tak výhrady k ústavě.“ Projekty budou posuzovat výběrové komise složené z politologů, sociologů, odborníků na evropské právo, zástupců koalice i opozice, zástupců neziskového sektoru,

čímž by se bývalé baráky pro zavřené Romy podle akademiků nekryly s dnešními halami pro prasata a problém by byl vyřešen. Výsledkem debaty bylo NE bourání. Podle zápisků, které si Uhl tehdy dělal, premiér Zeman prohlásil, že „celé je to hysterická akce, která nic neřeší“, a ministr Císař prohodil, že „Romové o památník pak stejně ani nezavadí“. „Jediný, kdo se mě zastal, byli Dostál a Rychetský,“ bilancuje dnes Uhl.

Před očima Evropy Tím vepřín v Letech u politiků na velmi dlouhou dobu skončil. „Považovalo se to za uzavřenou věc, nebyla politická vůle, dalo se to celé k ledu,“ říká Kateřina Jacques, která má v úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva agendu Let u Písku na starosti. V její skříni leží tři šanony úředních dopisů a vládních usnesení, konkrétní ekonomická data a návrhy na řešení ale chybí. Mlynář sice zasedl znovu do vlády, ale bez chuti problém opět otevřít. S Uhlovým odchodem tak zmizel z Úřadu vlády i poslední zbytek energie k řešení problému. Jeho nástupce Jan Jařab hájil názor, že je nutné investovat spíš do bydlení a zaměstnanosti Romů. (Mimochodem – čas ukázal, že ani jeden z těchto problémů se stejně nestal výraznou agendou pro Špidlovu či Grossovu vládu.) A opoziční občanští demokraté, kteří dnes kritiku z Bruselu nálepkují jako míchání se do našich věcí, sami také nehnuli prstem. Jak tedy vypadá problém dnes? Prvním krokem stále zůstává stanovení ceny celé transakce. „Ceny z časů ministra Mlynáře už neplatí,“ říká k tomu Kateřina Jacques. „Změnily se normy, nový vepřín bude dražší, navíc půda pod ním je kontaminovaná, bude ji nutné vyčistit.“ Bývalý premiér Špidla odhaduje, že akce by dnes stála zhruba 600 milionů korun. Kromě toho zůstává druhý český problém, pro Evropu ještě méně pochopitelný – totiž pochyby, zda šlo o koncentrák a jestli opravdu ležel na místě dnešního prasečáku. Vedle komunistického poslance Ransdorfa už s popřením Letů coby koncentračního tábora přispěchal i prezident Klaus. Tentokrát ale povedou politici tuhle debatu před očima evropské veřejnosti. Podle Kateřiny Jacques totiž po kritice z Evropského parlamentu přišla nebývalá šance prasečák zbourat. „Nový premiér Paroubek nás už dopisem vyzval, abychom mu o Letech u Písku podali zprávu,“ říká Kateřina Jacques. „Je to pro nás nový impulz, jak celý případ znova otevřít.“ Kdy a zda úspěšně, není jasné, rok této vlády je ale dostatečně dlouhý na to, aby se to ministrům povedlo, pokud budou chtít. Marek Švehla

5

Q

médií a protikorupčních organizací a jejich rozhodování bude veřejné. O složení komisí a jejich statutu rozhodne vládní Výbor pro Evropskou unii, v jehož čele stojí ministr zahraničí a členy jsou zástupci ministerstev a Úřadu vlády. Některé organizace ale dopředu odmítají použít na svoji kampaň finance ze státní kasy. Tak se k věci staví například „myšlenkový tank“ Václava Klause – Centrum pro ekonomiku a politiku, které přesvědčuje veřejnost o nutnosti ústavu odmítnout. A konečně podoba třetí fáze závisí na způsobu ratifikace. Pokud bude referendum, počítá vláda s tím, že před jeho konáním povede šestitýdenní přesvědčovací kampaň. Pokud by smlouvu nakonec přece jen schvaloval parlament, místo vládního přesvědčování se v kampani představí postoje všech parlamentních stran.

ovětská hymna vyzvánějící z mobilního telefonu, rudé kravaty na hrudích otců zakladatelů a slavné výročí v kapse: přesně 84 let poté, co tady skupina sociálních demokratů založila komunistickou stranu, sešlo se minulou sobotu v Praze 112 členů ČSSD a vyhlásili levicovou frakci. Její vůdčí představitelé historické paralely odmítají, odštěpovat se prý nechtějí. Jde jim o to vrátit sociální demokracii k jejímu tradičnímu programu, zastavit „reformy probíhající na úkor chudších vrstev pouze v zájmu zisků bohatých“ a bojovat za pravý sociální stát. „My nabízíme pouze alternativu názoru, alternativu programu. Nic víc,“ říká na otázku, jak chtějí ČSSD k tradičnímu programu navracet, jedna z výrazných postav frakce Vladimír Laštůvka. Šanci na prosazení takových cílů má deset poslanců, kteří se ke

Levá frakce hlásí příchod skupině přidali – vedle hlavního zakladatele Jana Kavana jde například o Miloše Kužvarta, Petra Lachnita či Zdeňka Koudelku. Mezi sympatizanty, kteří se k frakci přímo nepřidali, ale podporují ji, je pak například člen současného kabinetu Zdeněk Škromach. Ve sněmovních kuloárech už se mluví o tom, že se tato skupina odštěpí a založí vlastní klub. „Ne, není to pravda – neodejdeme ani z klubu, ani ze strany,“ říká za desítku svých kolegů poslanec Robert Kopecký. „Nicméně vláda by si teď měla dát pozor na to, co do sněmovny pošle – nebudeme mlčet k názorům ministrů, které neodpovídají programu,“ doplňuje ho Kavan. „Budeme se neformálně scházet uvnitř klubu a budeme dávat najevo své názory.“ Druhým hlavním plánem frakce je „posílení vnitrostranické demokracie“. Členové chtějí, aby se o všech důležitých programových a personálních otázkách rozhodovalo ve vnitrostranickém referendu. „To proto, že velká většina členské základny prostě nesouhlasí s Grossem a jeho vedením,“ vysvětluje jablonecký sociální demokrat a člen frakce Mojmír Bleša. „O politice ČSSD by rozhodovali sami členové.“ Tento způsob rozhodování už si partaj ostatně jednou vyzkoušela, když vybírala svého kandidáta pro prezidentské volby. Změnit by frakcionáři chtěli také sestavování kandidátek, nelíbí se jim hlavně nové pravidlo zařazené do stanov ČSSD na velikonočním sjezdu, podle něhož má širší vedení strany – ústřední výkonný výbor – právo ovlivnit podobu kandidátek. „A to je pro nás naprosto nepřijatelné,“ říká poslanec Robert Kopecký. Frakce proto chce primární volby. Představy tedy zakladatelé nového stranického spolku mají, ale jak je chtějí prosadit? Stanovy strany může měnit pouze sjezd. Pokusí se je tedy prosadit na mimořádném sjezdu? „O tom jsme ještě ani neuvažovali,“ říká Laštůvka. Podle Jana Kavana je teď prvním úkolem frakce o změnách stanov diskutovat, „aby si je mohla členská základna osvojit“. Ostatně snaha o diskusi je zatím přesně to, nač má frakce sílu: z šestnácti tisíc členů ČSSD se jich do soboty přihlásilo 145. Mezi nimi někdejší ministři Zemanovy vlády Ivan David či Jaromír Císař, někdejší místopředseda ČSSD z první poloviny devadesátých let Jaromír Kuča, někdejší šéf ústecké ČSSD Jaroslav Foldyna, bývalý poslanec Andrej Grega, exsenátor Ivan Havlíček či bývalá Kavanova náměstkyně z ministerstva zahraničí a nyní jeho asistentka Helena Opolecká. – SB –

Referendum – ale kdy Ratifikace parlamentem se ovšem nejeví moc pravděpodobně, všechny strany dále trvají na referendu. Spor se vede o to, kdy se má konat. Proevropská vládní koalice chce vysokou účast a úsporu prostředků ze státní kasy, proto trvá na spojení referenda s volbami do sněmovny v červnu příštího roku. ODS, která je proti ústavě, trvá na samostatném termínu letos na podzim. Dohoda ale zřejmě nakonec nebude obtížná: „Pokud neuspěje vládní zákon o všeobecném referendu, chci se zasadit o to, abychom použili zákon z dílny ODS,“ prohlásil už předseda vlády Jiří Paroubek. Všechny tři fáze kampaně by pak nejspíš proběhly ve zkrácených termínech. Silvie Blechová

Q

Kavan: Vládo, pozor!

FOTO LUDVÍK HRADILEK

6

ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI

Senátoři jasně – poměrem 42 hlasů proti 9 – odmítli návrh zákona, který měl usnadnit vyvlastňování pozemků pod dálnicemi a silnicemi. Před dvěma lety s ním přišli tři královéhradečtí poslanci, Jiří Hanuš (KDU-ČSL), Hana Orgoníková (ČSSD) a Vlastimil Dlab (KSČM) – kvůli urychlení stavby dálnice D11. Té stojí v cestě farmářka Ludmila Havránková. Senátní debata zopakovala argumenty pro a proti navrhované změně. Senátor Adolf Jílek (KDU-ČSL) byl pro: „Mluvil jsem se starým praktikem ze stavebního úřadu. Říkal mi: ‚Za komunistů jsme připravovali stavbu rok a stavěli jsme pět let. Teď ji při-

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Mlč a nastav rameno Doktor Dostal se rozhodl bojovat za očkovací svobodu

Vyvlastňování neprošlo – zatím pravujeme pět let a stavíme rok.‘ Jsem rád, že poslanci se k tomu postavili. Jezdím po D11 do Prahy a také bych rád dojel ne za čtyři, ale za dvě a půl hodiny.“ Na tutéž stranu se postavil ministr dopravy Milan Šimonovský: „Apeluji na to, aby Senát potvrdil zájem státu. Komunikace umožní rozvoj regionů a propojí nás s Evropou.“ Většina senátorů ale na tuhle povrchní argumentaci neskočila. Především, stát neudělal nic pro to, aby se s paní Havránkovou dohodl. Nabízela totiž Pozemkovému fondu výměnu svých polí pod budoucí dálnicí za jiná – ten ale dohodu odmítl. „Stát dal v tomto případě najevo, že dosažení dohody s paní Havránkovou pro něj není důležité,“ řekl nezávislý senátor Jan Horník. Je proto spíš třeba přimět stát k tomu, aby aktivně vyjednával, než mu dát klacek do ruky. Když to jde v jiných státech Evropy, musí to jít i u nás, dodala Soňa Paukertová (ODS). Nezávislá Jitka Seitlová hned poradila jak: Nabídnout lidem za pozemky ne nehorázně nízkou úřední, ale tržní cenu. Nebo jinou pro ně přijatelnou dohodu. Navíc takových lidí jako paní Havránková – kteří trvají na svých právech – je u nás opravdu málo, a proto je ve veřejném zájmu spíš je podporovat než zadupat. A zadupat majitele pozemků pod budovanými silnicemi – nebo kulantněji řečeno výrazně omezit jejich práva – bylo přesně to, co zákon chtěl. Zachovával současnou praxi odkupu pozemků za cenu úřední. Ale zatímco dnes má majitel šanci bránit se u soudu tím, že stavbaři „neudělali vše pro dohodu“, nový zákon by mu možnost obrany vzal: zavádí fikci, že pokud majitel nepřistoupí na úřední cenu, tak se s ním dohodnout nedá. Paní Havránková, která se léta snažila o dohodu – výměnu pozemků tak, aby mohla hospodařit –, by se při platnosti nového zákona absurdně stala člověkem, který možnost dohody zmařil. Zároveň je podle návrhu zákona každá silnice automaticky veřejným zájmem. Dnes musí stavební úřad dokazovat, zda silnice musí opravdu vést právě přes tento pozemek či zda musí být křižovatka opravdu tak veliká. A proti jeho rozhodnutí se dá odvolat k soudu, který to zvažuje znovu. Tento týden rozhodnou o tom, zda vyvlastňovací zákon projde, či spadne definitivně pod stůl, poslanci. Kdyby hlasovali stejně jako naposledy, scházelo by pro jeho přijetí šest hlasů. – HČ –

Manželé Dostalovi a jejich děti. Osmnáctkrát nemoc v prvním roce? Děkuji, raději ne. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Z

atímco v západní Evropě rozhodují o očkování svého dítěte rodiče, v postkomunistických zemích včetně Česka je to povinnost daná zákonem. Lékař a otec čtyř dětí Lukáš Dostal proti tomu vytáhl do boje. Chce pro sebe a pro zdejší občany svobodu po západním vzoru.

Jiný mrav Lukáš Dostal vidí zdejší zdravotnictví očima člověka se zkušeností ze západní Evropy. První čtyři roky po skončení studia na pražské medicíně pracoval v německých a švýcarských nemocnicích. Když se před deseti lety – spolu s manželkou z Norimberka – vrátil domů a nastoupil jako doktor na internu, zažil civilizační šok. „Přístrojové vybavení a vědomosti zdejších lékařů jsou srovnatelné,“ říká. „Ale jejich postoj k pacientům mě šokoval.“ Na každém kroku narážel na to, že doktoři nevidí v pacientovi rovnocenného partnera, ale objekt, který se má hladce podvolit jejich péči. Projevovalo se to stejně tak averzí vůči těm, kterým se něco nezdálo na zvolené léčbě, jako tlumicími léky pro staré lidi – aby v noci „nezlobili“. Dnes Lukáš Dostal vede firmu, která prodává přírodní kosmetiku a léčiva – považuje je totiž za cenný doplněk či náhradu léků klasických. Proti jednomu projevu zdejšího paternalismu – povinnému očkování – ale vytáhl do boje. Ve většině západních zemí totiž odborníci jen doporučují, kdy a proti čemu dát dítě očkovat – rozhodnutí je na rodičích. Naopak u nás je očkování proti deseti nemocím zákonem daná povinnost. Praxe dobrovolného očkování je k dětem a rodičům daleko vstřícnější nejen proto, že mají svobodu volby. Navíc, protože rodiče musí dát informovaný souhlas, se dozví o výhodách a rizicích očkování. Lékař je totiž, stejně jako u jiných výkonů, ze zákona povinen jim je srozumitelně popsat. Třeba v Německu mají lékaři k ruce dvacetistránkový manuál, který jim radí, o čem všem rodiče před očkováním poučit. Se zdejšími rodiči se nikdo takhle nebaví, vždyť očkování je ze zákona. Místo informací jsou pro ně připraveny sankce – pokuta až deset tisíc korun či obvinění rodiny z „nedostatečné péče“. V krajním případě může sociální odbor dítě poslat do ústavu. „Takový nátlak je nepřijatelný,“ kritizoval zdejší rigidní přístup k očkování ombudsman. Několikrát také vyzval ministerstvo zdravotnictví, ať změní právní úpravu. Marně – připravovaný zákon o zdravotní péči povinné očkování zachovává a navíc zavádí i povinné prohlídky.

Riziko proti riziku

Ne na paní Havránkovou, na stát je třeba klacek. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jiný pohled Lukáše Dostala na očkování způsobila jak jeho profese a zahraniční zkušenost, tak údiv jeho manželky nad zdejší praxí. Dostalovi o očkování svých čtyř dětí uvažovali tak, jak je v Německu běžné. To v českých podmínkách znamená hned několik porušení zákona. Jednak žádné očkování v prv-

ních dnech a měsících života, ale až po roce. „Dítě tu musí přijmout v prvním roce hned sedm různých nemocí – a protože se některá očkování opakují, tak celkem osmnáctkrát,“ říká paní Dostalová. „Myslím, že pro zrání jeho imunitního systému není dobře ho tolik zatěžovat.“ Její laickou obavu doplnil manžel odbornými údaji. Například už třetí rok se zdejší plicní lékaři snaží prosadit změnu – očkovat proti tuberkulóze teprve mezi sedmým a dvanáctým měsícem, a ne hned v prvních dnech po porodu. Argumentují tím, že vážných komplikací po vakcíně od roku 2001, kdy byla zavedena dvě nová očkování (proti žloutence typu B a proti bakterii, která vyvolává zánět mozkových blan), výrazně přibylo. Po tomto dalším očkování totiž oslabené dětské tělo dá novou šanci bakteriím tuberkulózy a už zhojená jizva nebo uzliny začnou hnisat. „Navíc čtvrtý den po narození se neví o vrozených poruchách imunity – během posledních let šest dětí s touto poruchou tuberkulózou onemocnělo, dvě z nich zemřely,“ říká Pavla Nykodýmová ze společnosti plicních lékařů. Přesto ministerstvo posun termínu odmítá se zdůvodněním: Když se očkuje rovnou v porodnici, nikdo se tomu nevyhne. Dále Dostalovi zvažovali, která z očkování jejich děti podstoupí a která ne. Z deseti povinných si jich vybrali pět – pro závažnost nemocí nebo pro jejich možný dopad na lidi kolem – proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli a dětské mozkové obrně. „Tetanus je vážná a obtížně léčitelná nemoc. Pro dětskou mozkovou obrnu jsme se rozhodli hlavně ze sociálních důvodů – nejsme schopni zajistit, aby se nemoc nekontrolovaně nešířila,“ říká Lukáš Dostal. „O dětském dávivém kašli jsme hodně přemýšleli – patří sice mezi kdysi běžné dětské nemoci a ohrožuje dítě jen v prvních šesti měsících – právě v tomto věku je ale ochrana očkováním sporná, protože první vakcína na ni často nestačí, ale pečovat o dítě s dávivým kašlem je hrozně náročné.“ Z očkovacího kalendáře si naopak vyškrtli spalničky, zarděnky, příušnice, virovou žloutenku typu B a skupinu bakterií, která vyvolává škálu nemocí od obyčejné rýmy a zánětu středního ucha až po hnisavý zánět mozkových blan a nebezpečný zánět hrtanu. První tři proto, že běžné dětské nemoci si dítě může prodělat. „Pravděpodobnost, že naše dítě dostane zarděnky a zároveň nakazí těhotnou ženu v citlivé fázi těhotenství, kdy nemoc může ohrozit plod, je tak nízká, že jsme tento argument vyloučili,“ říká Lukáš Dostal. Hodně uvažovali o pátém očkování – nakonec si ale řekli, že tohle riziko je přijatelné. „Zánět mozkových blan je sice vážná nemoc a každé dvacáté dítě umře,“ říká Lukáš Dostal, „ale riziko nákazy je hodně malinké – za rok onemocní 20 až 50 dětí z jednoho a půl milionu.“ Když se Dostalovi rozhodovali, netušili ještě, jakou projdou zkouškou. Loni na podzim jejich tehdy půlroční Kristýnka dostala zánět mozkových blan – způsobený právě tou bakterií, proti které je povinné očkování. „Měli jsme strach. Ta nemoc končí v pěti procentech případů trvalými následky,“ říká Lukáš

Dostal. Všechno dobře dopadlo. „Protože jsme se rozhodovali důkladně, nevyčítali jsme si, že jsme dceru nenechali očkovat,“ říká Lukáš Dostal. „Vyčítali jsme si ale něco jiného – měli jsme ji pečlivěji sledovat. Ta nemoc měla dvě bariéry – rýmu a zánět středního ucha – my jsme je přehlédli. Stačilo včas nasadit antibiotika.“

Šance na změnu Zvláštní kapitolou je očkování proti žloutence typu B. Bylo – pro kojence a dvanáctileté děti – zavedeno teprve před čtyřmi lety. Hlavní hygienik si předtím nechal udělat studii od předního odborníka Jaroslava Helcla ze Státního zdravotního ústavu. Její závěr byl jednoznačný – proti povinnému plošnému očkování. Posledních dvacet let u nás totiž výskyt této nemoci stále klesá. Smysl má očkovat jen rizikovou skupinu – děti matek, které tuto žloutenku mají. Lukáš Dostal si dal tu práci a pohrál si s čísly. Srovnal riziko, kterému své dítě vystaví, když ho nechá očkovat a když ho očkovat nenechá. Pravděpodobnost závažných nežádoucích účinků očkování (včetně úmrtí) je 1:20 000, pravděpodobnost, že se jeho dítě nakazí touto žloutenkou, je 1:150 000. Lukáš Dostal ucítil šanci, jak se povinnému očkování postavit veřejně. Dosud se mu totiž vyhýbal pokoutně. „Stačí se domluvit s dětskou doktorkou, aby nás nehlásila na hygienu, nebo si sehnat potvrzení odborného lékaře, že dítěti – ze zdravotních důvodů – to či ono očkování nedoporučuje,“ říká. „Měl jsem z toho ale pocit, že tohle už odněkud znám. Jako jediný z ročníku jsem nebyl v SSM, nechtěl jsem mít s tou patologickou organizací nic společného. Ale když se mě na to někdo z fakultních funkcionářů strany zeptal, začal jsem se kroutit, že to nic neznamená, jen nemám dost času, abych se práci v SSM věnoval.“ Sehnal si právníka z Ekologického právního servisu a vytáhl do boje. „Šance něco změnit je teprve u Ústavního soudu,“ vysvětlil mu právník. „Nejdřív ale musím absolvovat celé to kolečko – nahlásit na hygieně, že Kristýnku očkovat proti žloutence nedáme. Pak se proti sankcím a povinnému očkování odvolat k ministerstvu zdravotnictví. Až potom můžeme jít k soudu.“ Jeho kauza se ale nečekaně na dva roky zadrhla. Pardubická hygiena má totiž ze sporu strach a její právník přišel na to, jak ho oddálit. Průzkumem vyhlášek zjistil, že běžně se sice očkuje mezi 9. a 12. týdnem – ale je možné počkat až do konce třetího roku. Inna Valentová z pardubické okresní hygienické stanice spoléhá na to, že odhodlání Lukáše Dostala během následujících dvou let poleví. Mladý lékař chce ale, bez ohledu na průtahy, věc dotáhnout do konce: „Řeším svůj osobní problém, očkování svého dítěte. Ale myslím si, že změna od státem diktovaného očkování k rozhodnutí rodičů je ve veřejném zájmu. Proto jsem se do toho dal.“ Hana Čápová

Q

ČESKÁ REPUBLIKA / INZERCE

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

7

Paroubkův program Nová vláda se výzev nebojí. Ale bude to stačit?

P

rogramové prohlášení vlády Jiřího Paroubka je ambiciózní plán, který si klade realistické cíle. To je na něm sympatické, jenže v tuto chvíli už jde o víc než jen o sled chytrých programových návrhů. Paroubkův kabinet je už třetí, který dodala ČSSD za poslední tři roky, a musí usilovat nejen o důvěru poslanců, ale i veřejnosti. Což pravděpodobně bude ta nejobtížnější výzva.

budeme zase sledovat politikaření rozpolcené strany přemlouvající své „rebely“ a kupující si jejich podporu ústupem od vyhlášených principů. Už nyní jsou slyšet plány některých sociálních demokratů, jak si výhrůžkami neloajality vynutit změnu zahraniční politiky do úplného protikladu s vládním programem (symbolicky řečeno – náš spojenec by měl být spíš Peking než Washington). Tahle kampaň sociálních demokratů INZERCE

Na cestě ze spálené země Při četbě programu staronové vlády se nelze ubránit celkem pozitivnímu dojmu. Nese se v duchu reforem, vstřícnosti k životnímu prostředí, vzdělání, ale i podnikání. Je proevropský a stáčí se k neideologickému „středu“, kam dnes na kontinentu míří moderní sociální demokracie. Programu kabinetu s účastí ČSSD je zapotřebí věnovat pozornost mimo jiné proto, že je zřejmě na dlouho poslední, který budeme moci číst. Ačkoli to tak v tuto chvíli vůbec nevypadá, učinila sociální demokracie za posledních deset let velký oblouk pozitivním směrem. Ze strany, která hovořila o kapitalismem „spálené zemi“, kde je téměř každý podnikatel škodnou, která se stavěla proti vstupu do NATO, odmítala privatizovat státní podniky, slibovala žít na dluh a státní kasu chtěla naplňovat odíráním bohatých a úspěšných, se přehoupla v partaj, která zajímavě přemýšlí o dopadech globalizace, škrtá státní dluh, snižuje daně, podporuje Severoatlantickou alianci a plánuje modernizaci země. Právě při zasazení dnešního programu do kontextu uplynulých deseti let vyvstane jeho zajímavost. Prioritou se totiž zničehonic stávají drobní podnikatelé, snižování daní či postupná deregulace nájemného. Důležité je i to, že kabinet chce pokračovat ve snižování rozpočtových schodků. Zřejmě největším překvapením je Paroubkův slib týkající se plánovaných zákonů v bytové politice. „Očekáváme, že během šesti let na základě tohoto zákona může proběhnout deregulace nájemného ve všech místech České republiky.“ To není slib udržovacího kabinetu, ale týmu, který má poměrně vysoké ambice. Vždyť tím riskuje nejen rozbroje ve vlastní straně ČSSD, ale i obavy potenciálních voličů. Ani se zahraniční politikou to nevypadá špatně. Kabinet se výslovně zavazuje k další spojenecké pomoci při misích v Iráku či Afghánistánu, spolupráci s NATO a prohlubování integrace v Evropské unii. Vláda se také zavazuje být aktivní v boji proti „neonacistickému a jinému“ extremismu, slibuje peníze na památník připomínající utrpení politických vězňů z dob totality a dobudování Muzea romské kultury v Brně.

Vzhůru do zóny A teď nedostatky. Jednou z nejslabších pasáží je ta, která se věnuje zdravotnictví. Tady je zřejmě nejvíce cítit, že časy bývalého ministra Jozefa Kubinyiho jsou opravdu zapomenuty a sociální demokracie se do nutných reforem rezortu pouštět prostě nebude. Vláda se také nechystá snížit zdanění práce. Pro podnikatele se tak nic nezmění v jeho sociálních výdajích na zaměstnance, které jsou v Česku jedny z nejvyšších v Evropě. Na jednu stranu se hezky čte pasáž, kde vláda slibuje, že „podpoří snižování energetické náročnosti národního hospodářství“ a to „podporou efektivního využití obnovitelných zdrojů“. Jenže vzhledem k tomu, že naši energetickou politiku de facto určuje náměstek ministra průmyslu Martin Pecina, podle něhož snaha o energetické úspory poškozuje české hospodářství, zdá se to spíše prázdnou frází. Stejně tak nepůsobí příliš důvěryhodně věta: „Vláda nepřipustí snížení úrovně ochrany životního prostředí a přírody.“ Vždyť před pár dny ekologický poradce ministra průmyslu Jiří Hanzlíček oznámil, že vláda bude na základě požadavku jeho úřadu jednat o zrušení řady CHKO, protože brání v budování průmyslových zón. Mnohem pravděpodobněji se naopak jeví, že projde jiný bod z programu: „K zefektivnění investic ve veřejném zájmu vláda předloží Poslanecké sněmovně návrh zákona o vyvlastnění.“ Tady bude zapotřebí velká obezřetnost, protože veřejný zájem je v podání zdejších politiků velmi často zaměňován se zájmem velkých stavebních nebo těžařských skupin.

Vstanou noví rebelové Přes všechny výhrady je vládní program poměrně kvalitní, nicméně plnit by ho měla současná ČSSD – a s tím je právě potíž. Po minulých zkušenostech se totiž nelze vyhnout obavám, že místo věcné politiky

proti sociálním demokratům trvá už léta a je vyčerpávající. Spustila se už první den po parlamentních volbách v červnu 2002. Tu řinčely stranické meče kvůli zdražení dětských plen, tu kvůli tajuplné „nekomunikativnosti vlády s poslaneckým klubem“, pak zase kvůli zpackané volbě prezidenta či nechtěné reformě a tragické vyvrcholení to vše mělo v kauze Stanislava Grosse a jeho neschopnosti vyřešit tak banální věc,

jako jsou rodinné účty a průhledné podnikání manželky. Tahle nekončící válka srazila ČSSD na nejnižší hranici popularity – deset procent. Na cestě k obnoveným sympatiím veřejnosti tak nebudou možná nejlepším lákadlem nízké daně či jiné ekonomické sliby, ale důvěryhodnost a průhlednost. Erik Tabery

Q

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Část tuzemských poslanců minulý týden předložila překvapivou novelu: chtějí zvýšit odškodnění klientů dvou posledních padlých bank (Plzeňské a Union). Ti už sice dostali zpět své vklady až do výše 750 tisíc korun, tentokrát se má ale hladina zvednout na čtyři miliony, což celkem může přijít na tři miliardy. Nejhlasitější-

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Mezi Marxem a trhem Němci se ptají, jak dál žít s kapitalistickými dravci

Z

a krizi hospodářství a rekordní nezaměstnanost nemůže vláda vedená socialisty a Zelenými, ale samotný kapitalismus. Tak vidí současné Německo předseda sociálních demokratů Franz Müntefering. Vedle zřejmého nadbíhání voličům (nezaměstnanost je vysoká a v největší spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko budou volby) se ale šéf SPD dotkl závažnějšího problému: současný systém „sociálního kapitalismu“ se zřejmě vyčerpal a nyní čeká Němce hledání jiné cesty.

Kobylky z Deutsche Bank

Poslanec Doktor: Že na tom vydělají spekulanti? To nás s Vlastou nezajímá. FOTO ČTK mi advokáty tohoto kroku jsou kupodivu poslanci ODS (Tlustý a Doktor), u kterých by člověk očekával konzervativní zdrženlivost s vysvětlením, že každý přece

Tlustého akce, razie v bankách a Pascal Lamy do WTO musí nést za své investice zodpovědnost. A argument předkladatelů? I klienti dříve padlých bank dostali stejné odškodnění. Ministerstvo financí důsledky novely teprve analyzuje, uspokojených soukromníků prý ale mnoho nebude – spíše zřejmě vydělají ti, kteří od klientů tyto jejich zatím ještě bezcenné nároky koupili. Novela však počítá i s kompenzací pro Českou pojišťovnu za její záchranu klientů rovněž kdysi zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky. Podle Hospodářských novin může jít o dvě miliardy. Pro PPF. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže minulý týden opět udeřil. Tentokrát udělal razii ve třech největších bankách – ČSOB, Komerční bance a České spořitelně. Zabavil dokumenty a korespondenci šéfů, to vše s odůvodněním, že je podezírá z kartelové dohody o výši bankovních poplatků. Banky, v nichž má účty přes 80 procent lidí, se samozřejmě ohradily. Žádná dohoda není, je tu přece konkurenční prostředí. Je to ale otázka do pranice: Jak se projevuje konkurenční prostředí, když ne soutěží v cenách nabízených služeb? Druhá otázka: Proč právě tady si banky dovolí vůči svým klientům něco, co by v jiných zemích kolem nás neprošlo? I když tohle – spíš než pro ekonomy – je možná téma do kurzu občanské nauky pro pokročilé. Do čela Světové obchodní organizace (WTO) byl navržen Francouz Pascal Lamy (58), bývalý evropský komisař obchodu. Oficiální posvěcení padne za deset dnů a 1. září se nová hlava úřadu ujme funkce. Podle listu The New York Times je Lamy, sociální demokrat, ve světě obchodu považován za politickou anomálii, což mohl být i důvod pro jeho nominaci. Ta je v rámci WTO, na rozdíl od OSN, Světové banky či MMF, poměrně transparentní – Lamy byl vybrán ze čtyř kandidátů. Podařilo se mu totiž získat jak hlasy průmyslově rozvinutých, tak i rozvojových zemí. Ty první přesvědčil tím, že za své komisařské éry posiloval tržní pravidla. Druhé pak tím, že v rámci těchto pravidel přesvědčoval EU, aby snížila subvence na zemědělské produkty a vývozy, které poškozují chudé země. Lamy definuje svou politickou filozofii takto: „Globalizace podle pravidel aneb řízená globalizace.“ Snad uspěje lépe než svého času neblaze proslulá řízená demokracie. – ZP –, – MP –

Franz Müntefering není v cizině obecně známý politik. Do nejvyšší politiky se dostal teprve ve chvíli, kdy se Gerhard Schröder vzdal vedení své strany. Na rozdíl od ideologicky tolik nevyhraněného Schrödera ale Müntefering míří přímo na terč. Nejvýrazněji se to ukázalo minulý měsíc. V Německu se rozjela debata o slabinách globálního kapitalismu a předseda SPD do ní přispěl tvrdou kritikou nadnárodních firem, které kupují německé podniky, inkasují dividendy a zisk pak odmítají reinvestovat do dalšího rozvoje firmy. Nebo z podniků v potížích vyberou životaschopné provozy a zbytku se rychle zbaví. „Jsou anonymní, nemají žádnou tvář, převalí se přes podniky jako kobylky, vyžerou, co se dá, a táhnou dál,“ prohlásil Müntefering. Médiím pak poskytl i seznam největších „kobylek“. Vévodí mu firma Goldman-Sachs a Deutsche Bank (její šéf Josef Ackermann paradoxně před nedávnem věnoval SPD 100 000 eur). Představitelé velkých firem jako Commerzbank, BMW či Deutsche Post (nehledě na firmy uvedené v seznamu) se pochopitelně ohrazují, reakce opozice a reprezentantů německých hospodářských svazů jsou ale víceméně vstřícné. Například předseda vlivného Svazu německého průmyslu Jürgen Thumann Münteferingovu kritiku pohlcování německých podniků investory shledal částečně oprávněnou a vyzval tyto firmy k větší sociální odpovědnosti. Zastání nenašly kritizované firmy ani u jindy hlasitého lídra bavorských konzervativců Edmunda Stoibera.

Patrioti odcházejí Müntefering se rozhodně nemusí bát ani nevole veřejnosti. Nezaměstnanost je nejvyšší od třicátých let, zatímco největší německé pod-

niky vykazují rekordní zisky. Řada tradičních firem, mezi nimi Siemens-Nixdorf, Minimax či Deutsche Börse (Německá burza), přešla v nedávné době do vlastnictví převážně britských a amerických fondů. A to za významné podpory stávající rudozelené vlády, která osvobodila prodej dceřiných společností německých koncernů od daně. Agresivně vedený boj o prosazení na domácím a zahraničním trhu potlačuje tradičně vysoký důraz na kulturu pracovního prostředí a péči o zaměstnance. Jinak řečeno – majoritní akcionáři dnes chtějí výplatu dividend, a ne doplácet zaměstnancům na obědy nebo rekreaci. Příkladem této „dravosti“ je právě firma Goldman Sachs. Společně s americkou investiční společností KKR koupila Siemens-Nixdorf, pak si nechala vyplatit vysokou dividendu ve výši 160 milionů eur a vzápětí oba investoři prodali menšinovou část akcií na burze za 350 milionů eur. Z těchto peněz pouze třetinu investovali zpět do podniku. S německými majiteli by se politici dohodli (vzpomeňme na stavbu továrny BMW u Lipska), cizinci ale na jejich argumenty neslyší. Důsledkem snahy o maximální výnosy je také razantní snižování počtu pracovních míst. Tomuto trendu se přizpůsobují i domácí investorské firmy, většinou banky, které vlastní německé podniky. Státu tak dávají jasnou volbu mezi přijetím tohoto na německé poměry dravého způsobu podnikání, nebo smířením se s odlivem investic do zahraničí. Ostatně už v uplynulém roce snížily největší německé firmy domácí investice o 20 procent. Tahouni německé ekonomiky, mezi jinými DaimlerChrysler, Volkswagen a Deutsche Bank, propustili v posledních měsících desítky tisíc zaměstnanců, a to přes rekordní miliardové zisky v minulém roce. Zmíněný trend je pro Němce v posledních dvaceti letech novum. Až dosud považovali všichni za normální, že je německá ekonomika přes svůj tržní charakter svázána do tradičního korporativního systému. Díky němu se německé podniky povinně sdružují do profesních komor jako novodobých cechů, které vydávají společná pravidla pro podnikání či udělují licence. Dokonce i malé firmy jsou zákonem o spolurozhodování pracujících povinny zajistit silné zastoupení svých zaměstnanců v dozorčích orgánech. Jenže nyní se zdá, že časy všeobecného podřizování patriotickým požadavkům po všeobecném sociálním rozkvětu jsou

Čas ukázal, že prodej OKD byl fiaskem Na loňském prodeji ostravské důlní firmy prodělala státní kasa šest miliard korun a vláda o tom nechce ani slyšet. Před dalšími privatizacemi to není dobrá zpráva. Majoritní balík akcií dolů vlastní od konce devadesátých let společnost Karbon Invest, která se k nim dostala známým trikem: peníze na jejich nákup získala ze samotných dolů. Tehdejší majitele Karbon Investu za to také stále vyšetřuje policie (za další činnost, podezření z tunelování dolů prostřednictvím nevýhodných smluv s možnou škodou téměř dvě miliardy korun, je vyšetřovatel dokonce obvinil a případ již míří k soudu). Státu sice zbylo v ruce stále 46 procent akcií, ale protože jej majoritní vlastník k řízení dolů nechtěl pustit, rozhodl se akcie prodat. Na rozdíl od jiných případů se vláda ani nepokoušela dodržet zdání jakékoli byť i zmanipulované soutěže – a to přesto, že o minoritní podíl v OKD bylo několik vážných zájemců. Nejdříve to byl současný vlastník nedaleké Nové huti (nyní Mittal Steel) Lakshmi Mittal, kterého pak vystřídala slovensko-česká finanční skupina Penta. Ta, i když stát jednal vždy pouze s Karbon Investem, přebíjela jeho nabídky a vždy nabídla víc. Do případné soutěže by se přihlásili i jiní, vláda se ale při prosazování svého favorita zaklínala slovy o tom, že se osvědčil a jiný vlastník by mohl doly rozprodat po částech či propustit velkou část horníků, což by ohrozilo zaměstnanost v regionu. V tom jí šly na ruku i odbory.

Loni na jaře vláda rozhodla o prodeji svého podílu Karbon Investu za 2,25 miliardy korun –transakci ale v květnu zastavil jako nedovolenou veřejnou podporu soukromé firmě (rozuměj prodej pod cenou) Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Transakce prošla až v září, když Karbon Invest svoji nabídku zvýšil na 4,1 miliardy korun (zhruba 366 korun na akcii). Téměř vzápětí – v listopadu 2004 – udělali uhlobaroni přesně to, proč vlastně jejich odboráři tak nechtěli Pentu: většinu svého vlastnického podílu v Karbon Investu a tím i v OKD prodali finanční skupině RPG Industries v čele se Zdeňkem Bakalou. Prodejní cena nebyla zveřejněna, ale odhaduje na 12,5 mld. korun. Vzápětí začaly akcie OKD strmě růst a vyšplhaly se až na tisícikorunovou hranici, tedy na zhruba tolik, kolik sám Bakala minoritním akcionářům nabízí za zbylá čtyři procenta akcií.

Co ministr nevěděl Po zveřejnění hospodářských výsledků – loňský zisk přesáhl čtyřmiliardovou hranici po necelé miliardě rok předtím – by se mohlo zdát, že vzestup ceny akcií je logický. Navíc by se také logicky mohlo zdát, že kurz akcií na burze vzrostl i kvůli tomu, že Bakala jako vlastník je

pryč. Tradiční, sociálně orientovaní kapitalisté-patrioti starého ražení dnes na popud nových zahraničních majitelů z vedení firem odcházejí. Příkladem může být zmíněná Německá burza, z jejíhož čela pod nátlakem britského investora musel minulý týden odejít dlouholetý šéf Werner Seifert.

Bez kapitalismu to nepůjde Münteferingova kritika globálního kapitalismu není ojedinělá. Rovněž francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin mluví o potřebě nové definice kapitalismu, který by se měl snažit více motivovat nejen nejvyšší manažery, ale všechny zaměstnance firmy. Liberální ekonomové jsou na všechna podobná zpochybňování citliví a poukazují na ekonomické úspěchy v anglosaském světě. Přesto mohl šéf SPD vystihnout reálný problém, jenže pouhé zpochybňování dnešních principů nic neřeší, míní Münteferingovi kritici. Především jde o to vysvětlit, jak ven z hospodářských potíží. V březnu zveřejnila Schröderova vláda návrhy na snížení tzv. korporační daně podniků z 25 na 19 procent, ulehčení podmínek pro zakládání malých a středních podniků či omezení povinnosti firem zpracovávat nejrůznější statistické zprávy. Současným obviňováním podnikatelů a zpochybňováním tržního systému z nitra vlastní strany jsou ale reformní plány ohroženy. To pochopitelně může vést k odchodu investorů, větší nezaměstnanosti a dalším potížím. Přitom všichni včetně sociální demokratů vědí, že bez zahraničních investic a mezinárodního kapitálu se Německo neobejde. Ministr hospodářství Wolfgang Clement (SPD) proto důrazně vyzval k ukončení debaty, která se zvrhává do nečekaných hloubek. Vládní straně i opozici je dnes jasné, že jakákoli jiná terapie německé ekonomiky a sociálního státu než tržní (ať už půjde o kapitalismus anglosaský nebo nový typ sociálního hospodářství) sotva připadá v úvahu. Ne náhodou dnes mnozí němečtí ekonomové poukazují na památná slova zakladatele sociálně-tržního systému Ludwiga Erharda: „Čím je hospodářství svobodnější, tím je také sociálnější.“ Vojtěch Belling Autor přednáší na Vysoké škole finanční a správní.

Q

důvěryhodnější než původní majitelé stíhaní za tunelování dolů. To je sice pravda, jenže hlavní příčinou dramatického vzestupu zisku OKD je růst cen černého uhlí na evropském trhu zhruba o 60 procent a o zhruba 20 procent v Česku. Tento růst však začal již v polovině roku 2003, tedy dlouho před tím, než vláda OKD prodala Růst navíc nepřišel zčistajasna. Ceny uhlí reagují na pohyb cen ostatních paliv, a pokud dlouhodobě roste cena ropy i zemního plynu, pak je ceny uhlí dřív nebo později následují. Poptávku po černém uhlí umocnila navíc i rostoucí poptávka po oceli, která vyvolala závratný růst její ceny mezi roky 2002 a 2004 až na trojnásobek. Ale ceny opět začaly růst již v roce 2002, a v době prodeje OKD se tedy nejednalo o nový nebo nepředpokládaný stav. S podobnými čísly operuje i obsáhlý znalecký posudek, který si na přelomu roku kvůli odkupu akcií od akcionářů objednal Bakala: současnou cenu dolů odhadl na 22,4 miliardy korun, a 46procentní státní podíl tak měl hodnotu přes 10 miliard. V této logice přišli daňoví poplatníci o nejméně šest miliard korun. Ministr průmyslu Milan Urban se dnes na toto téma odmítá s novináři bavit. Přitom OKD je po Sokolovské uhelné již druhou důlní společností, kterou koaliční vláda prodala hluboko pod cenou. Zdaleka ale nemusí být poslední. Na podzim loňského roku ministři Urban a Jahn navrhli prodat poslední důlní společnost ve státním vlastnictví – Severočeské doly – opět bez soutěže předem vybranému zájemci: má jím být ČEZ, a to za cenu pro něj (ovšem ne pro stát) velmi výhodnou. Důvod? Posílení firmy ČEZ. Tato myšlenka s vládní krizí poněkud zapadla, ale je jen otázkou času, kdy se vynoří znovu – možná ruku v ruce s dalšími návrhy, jak zlepšit výběr daní. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

9

Kampeličky jsou tu zas Ale zrovna ty nejhezčí musí zmizet

U

ž pomalu blednoucí aféra bývalého premiéra Stanislava Grosse přinesla překvapivou zprávu: kampeličky, tento symbol tunelářství z konce divokých 90. let, jsou stále naživu a mají se k světu. I předseda ČSSD Gross si u jedné z nich – zlínské záložny – půjčil téměř milion, aby splatil svůj nešťastný bytový dluh. Podrobnější pohled pak vede k ještě překvapivějšímu zjištění. Počet kampeličkářů stoupá stejně jako množství uložených peněz, které letos překročilo dvě miliardy korun. Úřední snaha zabránit opakování gigantické krádeže přísnými předpisy ovšem přinesla jednu smutnou zvěst. Konec činnosti musely pro nedostatek velkých peněz ohlásit malé venkovské záložny, kde přesně podle idejí otce Cyrila Kampelíka společně spoří lidé, kteří se znají a mají k sobě důvěru.

Obnovit slávu O peripetii novodobých kampeliček není potřeba se příliš rozepisovat: v zemi za první republiky existovaly tisíce malých záložen, ty však nepřežily rok 1953, kdy je komunističtí znárodňovači sloučili do České spořitelny. Tradici se rozhodli obnovit v roce 1995 poslanci, kteří záložnám po 40leté pauze umožnili návrat na tuzemský trh. Jenže zákon, který schválili, byl děravý jak řešeto. Na jedné straně sice přísně vymezil, jak smí záložny své peníze investovat, na druhé jim ale umožnil založit dceřiné firmy a do nich přesouvat peníze zcela nekontrolovatelně. Kampeličku také mohl založit prakticky kdokoli – a toho si všimli mnozí šíbři, kteří vycítili, jak se dá na úkor českých střadatelů vydělat. Díky mohutné reklamní kampani, jejímž hlavním sloganem se stal slib až 20% úroků, nalákaly kampeličky koncem devadesátých let 120 tisíc střadatelů, kteří si u nich uložili přes 11 miliard korun, z toho přes osm miliard u pěti největších. Tyto záložny přitom zdaleka nesplňovaly představy duchovního otce českého záložnictví Cyrila Kampelíka – jejich členové byli roztroušeni po celé republice a o vzájemné sousedské kontrole nemohlo být ani řeči. Výsledek je znám: v listopadu 1999 začaly záložny jedna po druhé padat a zjistilo se, že většina z 11 uložených miliard se ztratila v pochybných obchodech a bombastické reklamní kampani. Členové padlých kampeliček nakonec dostali od státu odškodnění ve výši osmi miliard korun a zákonodárci také pro družstevní záložny podstatně zpřísnili pravidla: zrušili zejména možnost zakládat dceřiné firmy, přikázali, aby všechny kampeličky měly základní jmění nejméně 35 milionů korun, a také mnohem více zpřísnili jejich kontrolu.

Govorite po ruski? Celkem je k dnešnímu dni v zemi dvacet funkčních záložen, u nichž si jejich členové, kterých je devatenáct tisíc, ke konci března uložili 2,4 miliardy korun. Část kampeliček je sice regionálních, ale nyní převažují ty, jejichž členská základna je profesně či ekonomicky provázaná. Některé – jako Vojenská družstevní záložna – své zaměření prozrazují už v názvu. U jiných to už tak patrné není. Některé záložny vznikly kolem leasingových či realitních firem, které tak umožňují svým klientům financovat nákupy vozů či nemovitostí, největší tuzemská družstevní záložna (aspoň podle

Jindřich Kravařík: Skončili jsme, smutná zpráva.

výše vkladů, která se blíží půlmiliardě) je pak součástí pražského brokerského domu FIO. Lidi stále přitahuje mnohem lepší úročení vkladů – i když rozdíl už není tak astronomický jako v době velkého kampeličkového krachu. Zatímco například Česká spořitelna nyní u většiny termínovaných vkladů nabízí roční úrok pod půl procenta, u FIO (a u dalších kampeliček to není příliš jiné) se pohybuje mezi třemi a čtyřmi procenty. Podle lidí z dohledového úřadu to není překvapivé ani nebezpečně vysoké: záložny totiž nemusí vykazovat zisk svým akcionářům – těmi jsou tady vlastně sami družstevníci, kteří si „zisk“ vybírají právě prostřednictvím výhodnějších úroků. Zřejmě nejspecifičtější tuzemskou kampeličkou je záložna Royal Savings and Loans, která se zaměřuje především na ruskojazyčné cizince. „Pokud tady člověk nemá trvalý pobyt, tak u banky nemá šanci získat úvěr, a ani s trvalým pobytem to není o moc lepší,“ popisuje vlastní zkušenost předsedkyně představenstva záložny Jekatěrina Malinkinová (počátkem devadesátých let studovala bohemistiku v Moskvě a pak přijela na stáž do Česka, kde nakonec zůstala). Mezi členy RSL převládají Rusové, ale peníze sem vložila i řada cizinců ze Západu. „Těžíme z toho, že máme členy v určité uzavřené komunitě,“ komentuje paní Malinkinová rekordních 6000 členů své kampeličky, „kde si informace o nás předávají.“

Smutek v Přelouči Zatímco tedy některé kampeličky stále fungují, jiné – i když byly zcela zdravé a jejich členo-

INZERCE

Děkan Fakulty sociálních věd

Univerzity Karlovy v Praze vypisuje pro katedru sociologie výběrové řízení na 2 místa pedagogů - asistenta a odborného asistenta pro výuku předmětů: • Statistika • Analýza kvantitativních dat • Management sociálních dat • Analytické metody výzkumu • Základy analýzy dat.

Výše úvazků: 0,5 až 0,8 Předpoklady: VŠ, vědecká hodnost, pedagogická praxe, výzkumná činnost a publikace v dané oblasti. Přihlášky doložené životopisem a doklady o dosaženém vzdělání a praxi zasílejte do 30 dnů po zveřejnění inzerátu v tisku personálnímu referátu FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, 110 00 Praha 1.

Nástup říjen 2005.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

vé chtěli pokračovat – musely skončit. Přitom by představy otce zakladatele splňovaly na více než sto procent. V roce 1991 se Jindřich Kravařík (47) rozhodl podnikat. V centru Přelouče na Pardubicku koupil dům a otevřel si tam se svojí partnerkou malou cukrárnu. Vzali si na to u banky milionový úvěr, a když ho splatili, chtěli si vzít další. Předpokládali, že banka se k nim bude chovat jako k solidním klientům, kteří platí včas a jen z prvního úvěru odvedli čtvrt milionu na úrocích – jenže ani náhodou: „Chovali se k nám, jako bychom tam byli prvně. Pořád jsme jen museli vyplňovat štosy dokumentů a tabulek. Až mě to uráželo. Nezajímali je drobní klienti, stomilionový úvěr nebyl problém sehnat, milionový ano,“ popisuje cukrář Kravařík každoroční anabázi. Podobné zkušenosti měli i další místní živnostníci – a když se proto v roce 1996 naskytla možnost založit kampeličku, nezaváhali. U přeloučské kampeličky si brzy uložila peníze každá desátá místní rodina – v devítitisícovém maloměstě měla více než tři sta členů. „Banka tehdy dávala úvěry za sedmnáctiprocentní úrok, my chtěli necelých dvanáct procent,“ vzpomíná pan Kravařík, který se stal členem představenstva. Kampelička navíc sblížila lidi ve městě: její členové začali společně pořádat například vyhlášené bály. Za devítiletou historii měli v záložně jen dva, a navíc malé, problémové úvěry. „Vše ale bylo dobře zajištěno nemovitostmi. Někoho z větší dálky jsme vzali jen výjimečně, když se za něj několik lidí zaručilo,“ říká Kravařík.

I když družstevníci v Přelouči chtěli s kampeličkou pokračovat, jejich podnikání ukončili zákonodárci. Do zákona totiž dali podmínku, že každá, i sebemenší kampelička musí mít základní jmění nejméně 35 milionů korun – v případě Přelouče to znamenalo na jednoho člověka zhruba sto tisíc umrtvených peněz, a to lidé nebyli ochotni dát. „Několik firem nám nabízelo, že by ty peníze za nás složily. Jenže ty firmy jsme vůbec neznali a navíc by to pak už nebyla naše kampelička,“ dodává Kravařík. Zákonodárci se ohánějí tím, že zpřísnění novely nařídila Evropská unie. Jenže například Poláci si vyjednali pro malé záložny výjimku. Úřad pro dohled se sice ještě snažil prosadit, aby se zpřísnění podmínek netýkalo malých kampeliček do například 200 lidí, ale návrh neprošel především přes pravicové poslance. „Není možné nějaké skupině dát úplně jiné podmínky než jiné,“ vysvětluje důvod zamítnutí jeden z hlavních odpůrců malých kampeliček poslanec ODS Michal Doktor – a pokud třeba i nejmenší rakouská záložna musí mít základní jmění jeden milion eur, tak podle něj není důvod, aby ho neměla i česká. „Jenže milion eur je pro rakouské podnikatele úplně jiná suma než pro české,“ brání se pan Kravařík. „Pokud jsme přestáli bez problémů všechny krachy, nikdo v té době nevybral ani korunu, tak jsme asi byli zdravá kampelička. Mohli nám dát například pětiletý odklad – během té doby bychom to splnili –, ale takhle nás zařízli.“ Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Nepřijde-li boží zásah Izraelská evakuace z pásma Gazy získala konkrétní obrysy

S

tále více a konkrétněji se blíží událost pro Izrael věru historická – první stažení armády a osadníků z území patřících ke Svaté zemi. Za tři měsíce začne odsun z pásma Gazy a přípravy běží naplno. Parlament schválil zákon o kompenzacích, armáda vypracovává operační plány, policisté se fyzicky i psychicky chystají na odsun osadníků a evakuační správa pro ně hledá nová bydliště. Na intenzitě ale nabírají i protesty. Není divu, vždyť jde o akci s dalekosáhlými důsledky pro celý region. Většina z osmi a půl tisíce osadníků, které čeká životní změna, si však stále ještě odmítá připustit, že evakuace skutečně proběhne.

Odsunout je beze zbraní Podle posledního rozhodnutí premiéra Ariela Šarona začne evakuace v polovině srpna, potrvá několik týdnů a zúčastní se jí 25 tisíc policistů a vojáků. Zatímco armáda bude dohlížet na celkový průběh stažení z Gazy, za fyzický odsun osadníků bude odpovídat policie. V rámci vstřícnosti vůči nim nebudou policisté ozbrojeni, nebudou mít dokonce ani přilby a obušky. Nicméně kdyby se jim situace vymkla z rukou, budou nablízku zvláštní armádní jednotky, aby mohly včas zasáhnout. Ministr obrany Šaul Mofaz též nařídil, aby těsně před evakuací osadníci odevzdali své zbraně armádě. Asi měsíc před odsunem budou osady v Gaze vyhlášeny za uzavřenou vojenskou zónu, do níž budou mít přístup pouze místní obyvatelé. Radikální pravicová hnutí již rozjela kampaň vyzývající k občanské neposlušnosti. Minulý týden na tiskové konferenci zveřejnila svůj akční plán na příští tři měsíce, který se zaměřuje na tři cíle: Zmobilizovat co nejvíce Izraelců, aby v den D přišli do pásma Gazy a zablokovali silnice. Přesvědčit vojáky, aby odmítli výzvy k evakuaci. Organizovat časté narušování veřejného klidu, které by podkopalo legitimitu vlády a zaměstnalo policii tak, aby jí nezbyl personál na odsun. Lídři protestního hnutí též povzbudili aktivisty, aby se nebáli případného uvěznění: „Bude pro vás velká čest sedět ve vězení za opozici proti zločinnému režimu.“ Věří, že pokud se jim podaří zabránit evakuaci z Gazy, odradí vládu od jakýchkoli dalších pokusů o stažení dalších osad ze Západního břehu Jordánu.

Zachovat svou pospolitost Ve vedení osadníků se ovšem začaly projevovat známky krize. Poté co parlament v únoru schválil zákon o kompenzacích, se vedení rozdělilo na dva tábory – pragmatický a radikální. Část vedení se smířila s tím, že odsun proběhne, a nyní se soustředí na hledání co nejlepších podmínek pro budoucí domov. Momentálně jim jde hlavně o to, aby se zachovala pospolitost obcí, a chtějí založit novou společnou komunitu, do níž by se přestěhovali jako celek, nejlépe na izraelském území kousek na sever od pásma Gazy.

Pro osadníky jako by se nic nedělo, připravují dům pro novou rodinu. (Guš Katif, 1. květen 2005.)

Druhá část vedení však nadále odmítá jednat s vládou o tom, kam chce přesídlit. Stále ještě věří, že bude-li přípravy na evakuaci ignorovat, k evakuaci nedojde. Pragmatici ovšem tyto radikály kritizují za to, že si zahrávají s budoucností osadníků, kteří pak v den odsunu nebudou mít kam jít. Radikálové zase odsuzují pragmatiky za to, že spolupracují s vládou a tím napomáhají uskutečnění odsunu. Nicméně oba tábory vehementně tvrdí, že je podporuje většina osadníků. V realitě se ovšem většina osadníků tváří, jako by se jich přípravy na evakuaci netýkaly. Vládní formuláře na vyplnění žádostí o kompenzace ignorují, nehledají si nové bydliště ani zaměstnání a své děti nechali zapsat na příští školní rok do škol v osadách pásma Gazy. Farmáři zaseli jako každý jiný rok a stavbaři pokračují v práci. Ať se děje cokoli, chtějí zachovat každodenní rutinu. Pomáhá jim v tom víra ve spravedlnost, přesněji ve svatost jejich úsilí, a též rabíni, kteří slibují spásu shůry. „Není přehnané věřit, že dojde k božímu zásahu, který evakuaci zabrání. Zázrak není o nic méně realistický než možnost,

Hřbitov pro nepohřbené Právě otevřený památník holocaustu v Berlíně dokládá, že Němci přemýšlejí o tom, jak vzpomínat. Potřebují zavraždění Židé památník? A jak by měl vůbec vypadat? Je to pomník pro nás, pro Židy, nebo pro ostatní svět? Tyto otázky si v Německu položily miliony lidí. Jsou to vlastně miliony otázek, neboť každý se ptal jinak a z jiných důvodů. Ptali se i samotní Židé. Například z obavy, že vysoké náklady na pořízení rozlehlého památníku vyvolají negativní ohlas u většinové společnosti (jen pozemek v centru Berlína by měl na realitním trhu cenu 100 milionů eur!). Ve vzduchu se vznášelo cosi nevyřčeného – odpor vůči dalšímu omlouvání a veřejné kajícnosti. Něco takového je ale zatím v Německu tabu, a i to je možná dobrý důvod pro to, proč památník postavit. „Nechtěl jsem, aby moje stavba debatu zakončila. Chtěl jsem, aby ji naopak znovu odstartovala, o antisemitismu, nacismu, podílu německého národa,“ řekl Peter Eisenman, Američan, který je pod projektem 1711 betonových stél podepsán. Jde o to, jakým směrem se teď debata vydá.

Žádné hvězdy, žádná jména Během let prošel projekt mnoha fázemi, každý z návrhů směřoval úplně jiným směrem. Některé byly bizarní, jiné odvážné. Například německý historik holocaustu Götz Aly navrhoval vyjmutí jednoho ze šesti sloupů Braniborské brány a jeho nahrazení jiným, „památečním“ pilířem. Chybějící sloup by pak byl věčnou připomínkou toho, že z Německa cosi zmizelo. Německá novinářka Lea Roshová začala spolu s několika dalšími prosazovat stavbu památníku už v roce 1988. V roce 1995 se zdálo, že už je jasná alespoň jeho podoba – měl to být obrovský náhrobní kámen popsaný jmény všech známých obětí. Tuto podobu však vetoval tehdejší kancléř Helmut Kohl, který mimo jiné po architektech požadoval, aby byl památník schován za hradbou stromů. O čtyři roky později se zase bývalý starosta Berlína Eberhard Diepgen pokusil plán

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

že nás vystěhují,“ tvrdí vrchní rabín pásma Gazy Jigal Kamincki. Lea Idelsová z osady Acmona na jihu Gazy vysvětluje postoj osadníků tím, že „připravovat se na evakuaci by znamenalo uznat její legitimitu“. Obyvatelé Acmony už jednu evakuaci absolvovali, a sice v dubnu 1982 při odsunu ze Sinaje po podepsání míru s Egyptem. Vojáci, kteří je tehdy přišli evakuovat, našli v domech běžící pračky plné prádla a špinavé nádobí ve dřezech. A v domě rabína vzkaz – manželka se omlouvala za nepořádek a za to, že jim při balení nemůže pomoci. Obyvatelé sinajské Acmony si do poslední chvíle odmítali připustit, že je vystěhují. Vojákům však nebránili, pouze jim nepomáhali. Jinak se většina Izraelců odstěhovala ze Sinaje už před odsunem. Ti, co armádě aktivně vzdorovali, byli radikální pravičáci, kteří dorazili z Izraele pár týdnů před odsunem. Dnes však nikdo neví, do jaké míry se bude podobat evakuace ze Sinaje evakuaci z Gazy. Na Sinaji byly opuštěné domy zničeny. V Gaze by tomu tak být nemělo, ale konečný verdikt ještě nepadl. Šaron a řada jeho ministrů i poslanců

jsou pro zničení. Obávají se totiž, že Palestinci budou tančit na střechách opuštěných domů na znamení vítězství. A ministr financí Benjamin Netanjahu chce za každou cenu zabránit tomu, „aby palestinští teroristé zdědili domy svých obětí“. Proti bourání domů jsou však ministr obrany Šaul Mofaz, armádní velení i Strana práce, neboť by to byla příliš komplikovaná a nákladná operace. Labouristický vicepremiér Šimon Peres se navíc obává negativních reakcí ve světě. Zdálo by se, že Palestinci žijící ve stísněných uprchlických táborech v Gaze by prostorné rodinné domy se zahradami uvítali. Mnozí se však obávají, že izraelské vily by si mezi sebe rozdělili funkcionáři Palestinské samosprávy a jejich nejbližší. Palestinské vedení je ovšem pro to, aby Izrael domy zboural a hlavně odklidil jejich ruiny. Tvrdí totiž, že rodinné domy se zahradami nepomohou přelidněné Gaze, a proto by měly být strženy, aby na jejich místě mohly vyrůst vysoké činžáky.

namířit zcela jiným směrem, když chtěl postavit jediný pilíř s nápisem „Nezabiješ“. Berlínský zemský sněm nakonec v roce 1999 schválil současný projekt, který má podle svého autora evokovat traumatické zážitky obětí holocaustu. Spisovatel Hannes Stein ho před pár dny v Die Weltu nazval monstrózním kýčem. Jeho poselství prý zní: „Německý národ daroval Židům obrovský hřbitov.“ Také Eisenman připouští: „Hodně lidí, hlavně z židovských komunit, se ptá, co to má společného s holocaustem. Nevidí tam žádné Davidovy hvězdy, žádná jména.“ Sama Roshová má k současné podobě monumentu rezervovaný postoj. Hlavně se ale domnívá, že se Němci vyhnuli bolestnému hledání odpovědi na nepříjemné otázky: „Zvolili snadnou cestu. Místo aby se utkali s problémem, jak udělat památník vlastním obětem, zadali tuto práci cizinci, Američanovi,“ tvrdí Roshová. „Dobrá půlka Němců určitě se stavbou nesouhlasí. Mně je to ale jedno. Měli by si uvědomit, že to dluží nejen Židům, ale i sami sobě.“

jsou na chodníku místo dlažebních kostek vsazeny mosazné tabulky s jejich jmény. Na stanici metra Wittenbergplatz zase každý cestující musí projít kolem obřího seznamu všech koncentračních táborů, včetně Terezína. Dokonce ani nedělní rodinná návštěva Technického muzea se neobejde bez připomínky holocaustu: v oddělení vlaků návštěvníci narazí na dobytčák s mapou koncentráků a upozornění: v takových vagónech byli Židé odváženi na smrt. Přesto anebo právě proto „monstrózní hřbitov“ u Braniborské brány stojí. Teprve čas ukáže, jaký postoj k němu Němci zaujmou. Eisenman sice vysvětloval, že bloudění mezi pilíři má evokovat úzkost rasově pronásledovaných lidí, v jiných rozhovorech ale zároveň připustil, že si tam třeba děti budou hrát na schovávanou a jejich rodiče pořádat pikniky. Zatím se zdá, že kolem tísnivého památníku se bude procházet s očima zabodnutýma do země. Možná je už teď zajímavé srovnat osudy nemilovaného památníku s jinou relativně novou stavbou – hypermoderním židovským muzeem. Lidé si ho velmi oblíbili a jsou na ně dokonce hrdí, je to jedna z prvních věcí, které vám doporučí v Berlíně navštívit. Ale možná, že to má logiku. Toto muzeum, shodou okolností také od amerického židovského architekta Daniela Libeskinda, není tak výraznou připomínkou viny. Naopak, umožňuje Němcům demonstrovat světu, že už nemají s Židy žádný problém, naopak že se o ně živě zajímají. Památník holocaustu u Braniborské brány je něco jiného, je to další vztyčený prst.

Nějaké ústřední místo Zatímco někteří židovští i nežidovští Němci dávají najevo odstup, jeden z předních představitelů berlínské židovské obce Michael May je spokojený. „Je to vlastně poselství světu, i když velmi opožděné. Zatím Berlínu chybělo místo, kde by se holocaust připomínal, nějaké ústřední místo.“ Berlín ve skutečnosti nepostrádá místa, kde si Němci mohou připomínat, co se před více než šedesáti lety jejich židovským spoluobčanům stalo, a to i v centru města. Například před domy obětí šoa

Nataša Dudinská, Jeruzalém Autorka spolupracuje s českým vysíláním BBC.

Jan Fingerland Autor pracuje v České televizi.

Q

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

11

V létě ti řeknu sí Španělský zákon legalizoval homosexuální manželské svazky

L

etos v létě se stoly španělských barů budou prohýbat pod svatebními dorty. Šampaňské však tentokrát budou chladit jak heterosexuální, tak homosexuální novomanželé. Všechny zamilované páry totiž budou mít na základě legislativy schválené před měsícem a půl před španělskými zákony stejnou šanci na manželství.

Váš táta je sympaťák Mladý režisér Alejandro Amenábar (33) je homosexuál a má letos dobrý rok. Kromě filmového Oscara za film Hlas moře dostal také možnost zařídit si život stejně jako jeho heterosexuální diváci. Ve španělském parlamentu totiž prošel zákon o manželství osob stejného pohlaví. Amenábar v rozhovorech pro tisk často říká, že ženit se ještě nechce, i když má přítele, ale jako většina španělských gayů a leseb, kteří se ke své homosexualitě otevřeně hlásí, chce mít na sňatek a především na právní výhody, které z něj plynou, plné právo jako všichni ostatní španělští daňoví poplatníci. Pokud se tento nepřehlédnutelný talent filmového plátna jednou rozhodne pro chomout, bude moci po partnerovi dědit, pustí ho za ním do nemocnice, kde mu sdělí jako rodinnému příslušníku jeho zdravotní stav, bude moci adoptovat ve Španělsku dítě a manželé také budou společně moci podávat zvýhodněné daňové přiznání. „Myslím, že Španělsko je dnes mnohem otevřenější než před patnácti či dvaceti lety, jsme v Unii, máme širší obzor, lepší vzdělání a své udělaly také nevládní organizace,“ jemně se usmívá černovláska s krátce střiženou ofinou, původní profesí kuchařka, dnes podnikatelka Esther Vidalová (38). Horko sálá do prosklené vitríny jednoho z nejstylovějších granadských barů El Botánica, který Esther založila. Sedíme na oranžové pohovce, lesklé kovové kávovary předou a Estheřina neobvyklá životní historie jako by byla metaforou k tomu, co se dnes ve Španělsku děje. „Doma jsme o homosexuálech nemluvili, ani v dobrém, ani ve špatném,“ začíná váhavě, ale přece jen vyprávět. „Moji rodiče jsou dělníci, otec skoro neumí ani psát. Když jsem jim řekla, že jsem lesba, že žiju s Julií, děsili se hlavně toho, co tomu řeknou lidi.“ Nicméně obava trvala pouhých pár dnů, a když se rodiče přesvědčili, že sou-

sedům je homosexualita jejich dcery lhostejná, uklidnili se. „Tak je to dnes v celé zemi, lidem je to prostě fuk. Těch, kteří jsou hodně proti, není zase tolik a těch, kdo jsou zapálení aktivisté, taky ne. Velké většině Španělů je dokonale jedno, jestli jsi, nebo nejsi homosexuál.“ Esther se chce vdát za svou dlouholetou přítelkyni, novinářku a tiskovou designérku Julii. Poznaly se před dvanácti lety v Madridu, pak se rozhodly odejít z hlučného velkoměsta na jih do venkovsky poklidné Granady. Obě dvě o vdavkách příliš nesnily, ale protože chtěly vychovávat děti, jsou dnes rády, že jim budou moci poskytnout větší legislativní oporu než za svobodna. Kdyby se totiž rozvedly nebo jedna z nich zemřela, děti by měly právo na výživné, dědictví či na sirotčí důchod. Když o potomcích začaly přemýšlet, měly dvě možnosti: buď volit umělé oplodnění spermatem neznámého dárce, nebo využít šlechetné nabídky společného nejlepšího kamaráda, podnikatele Rafaela, který i se svou přítelkyní Rosanou bydlí v jednom domě s lesbickým párem. „Chtěly jsme, aby děti znaly svého otce, abychom jim jednou mohly říct: Váš táta je tenhleten sympaťák.“ Před jedenácti měsíci tedy Esther porodila dvojčata Tea a Julii, která vychovává celkem pět dospělých. Dvě mámy, táta, jeho žena a paní na hlídání. „Máme velký dům, spoustu kamarádů, děti mají pořád společnost. Taky velmi dobře vědí, kdo je kdo, hodně jsme studovaly tzv. rodičovské role, mluvily s lékaři a pediatry.“ Obě ženy chtějí ještě jedno dítě, které by tentokrát porodila Julie. Celá tahle velká rodina má největší problém ne se svou homosexuální orientací, ale s běžnou pracovní vytížeností. Julie totiž pracuje od rána až do sedmi hodin do večera. Děti se ukládají ke spánku v osm, a tak je vidí jen hodinu denně. Běžná moderní realita většiny „homo“ či „hetero“ rodin.

Pořád tytéž argumenty V zemi tradičně považované za katolickou se tedy odehrál obrat směrem k otevřenosti vídané spíše ve Skandinávii či v Holandsku, což opakovaně dokazují také dotazníky Centra pro sociologický výzkum. Podle nich si téměř sedmdesát procent Španělů myslí, že svatby osob stejného pohlaví jsou v pořádku, a osm z deseti Španělů dnes pova-

žuje homosexualitu za soukromou věc, kterou je třeba respektovat stejně jako heterosexualitu. Šest z deseti Španělů by také nepovažovalo za problém, kdyby jim potomek oznámil, že má milostný vztah s osobou stejného pohlaví. „Mně je to šumafuk, ať se klidně žení, vdávají, či jak se to teď bude říkat,“ pokuřuje na terase svého domu advokát Nicolás Barrios (42). Nicolás je volič pravicové Lidové strany a pravidelný čtenář pravicového listu ABC, kterému vadí jedině to, že homosexuální svazek se bude jmenovat manželství. „Právně jsem pro, aby měli nárok na všechny výhody manželství, ale nevím, asi bych to pojmenoval jinak.“ Nicolás tak rozvíjí myšlenku mnoha sloupků v tisku, kde se rozebírá význam slova manželství, tedy svazek mezi mužem a ženou. Nicméně odvolání na sémantiku kulhá, protože každé slovo může nabývat významu podle aktuálních okolností. Například samotné slovo gay – ještě před padesáti lety běžně používaný anglický výraz pro věci veselé a barevné dnes většina planety používá v rozšířeném významu. Stejná věc se může přihodit i slovu manželství. „Klidně, ať se to jmenuje třeba spojení, nebo čtyři krát čtyři, co já vím,“ směje se kuchař Ignacio Pérez (38), který se chce oženit se svým přítelem, učitelem španělštiny. Ten chce pracovat v zahraničí a Ignacio chce mít jistotu, že v případě jakéhokoli zádrhelu bude moci prokázat i v cizině, že je právoplatným manželem. Zdaleka největším nepřítelem homosexuálních sňatků je logicky katolická, ale také pravoslavná církev či židovská obec. Oficiální místa těchto církví vydala prohlášení o nepřípustnosti sňatků a katolická Biskupská konference také vyzvala starosty španělských radnic, aby gaye a lesby neoddávali. „Je to pořád stejné, jejich argumenty se v ničem neliší od argumentů, které používala církev vždycky, když šlo o něco ‚proti přírodě‘, jak říkají,“ přehlušuje hudbu v baru Tortuga Frenk Brito (25), číšnice, studentka španělské filologie a bývalá prezidentka místního sdružení gayů a leseb Nos. Její lakonický přístup k poměrně příkrým prohlášením katolíků sdílí hodně homosexuálů, mezi nimi například baskický ombudsman, homosexuál Íñigo Lamarca (46), který chystá ohlášky na letošní říjen. „Církev také vystupovala proti rozvodu, volebnímu právu žen, umělému oplodnění, není to nic nového,“ prohlá-

Na řadě jsou adopce Homosexuální páry stojí také o možnost adoptovat děti. Nejen děti španělské, ale především děti ze zahraničí. Díky nejnižší porodnosti v Evropě, ale velké ochotě Španělů děti adoptovat se v zemi uskuteční jen 20 % domácích adopcí a 80 % adoptovaných dětí přichází ze zahraničí. Od roku 1997, kdy zákony o mezinárodní adopci vstoupily v platnost, adoptovali Španělé 24 000 dětí z Afriky, Číny, Latinské Ameriky či ze států bývalého Sovětského svazu, zejména z Ukrajiny. Homosexuálové podle nového zákona nebudou mít s adopcemi problém doma, ale v zahraničí budou muset respektovat pravidla té či oné země. Přestože jen málo zemí adopci dětí homosexuály zakazuje výslovně, většina z nich klade nejrůznější možné překážky. V současné době španělské páry adoptují velké množství malých Číňanů (2389 v loňském roce), Čína však požaduje od potencionálního rodiče prohlášení, že není homosexuál. Jen Spojené státy a Jihoafrická republika nekladou tyto překážky. Španělští homosexuální manželé se tak ještě dlouho budou muset spokojit se španělskými dětmi. Kupodivu v tomto aspektu například španělský mnich Fray Carlos z granadského kapucínského kostela hodnotí vliv homosexuálních párů pozitivně: „Nerad bych viděl, aby adoptovali španělské děti, nicméně těch teď ve Španělsku není k adopci mnoho, alespoň se to říká v médiích, ale venku by klidně adoptovat mohli, v rozvojových zemích je to zapotřebí, tam by to bylo ku prospěchu.“

sil tento významný politik v rozhovoru pro deník El País. Církev ve Španělsku vystupuje konzistentně. Proti občanskému sňatku jako takovému se stavěla odnepaměti. V roce 1870 totiž prohlásilo 41 biskupů, že „občanský sňatek nebude nikdy nic jiného než nemorální konkubinát nebo skandální incest“, když se dozvěděli, že se připravuje zákon o civilním sňatku inspirovaný napoleonským kodexem. Markéta Pilátová, Granada Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

Jedině tlak vede ke svobodě Po nezávislých novinářích, nezávislých knihovnách a církvi dostává kubánská opozice další rozměr – asambleu. Až skončí asamblea, nebude na Kubě nic takové jako před ní. To je názor kubánského kritika režimu Dagoberta Valdése na shromáždění disidentů, jež je svoláno na tento víkend. A není ojedinělý. „Možná přijde další vlna zatýkání, Fidel Castro je nevyzpytatelný, ale je úžasné, že dva roky poté, co bylo zavřeno pětasedmdesát disidentů, kteří dostali dohromady na patnáct set let vězení, přichází opozice s tak velkou a promyšlenou akcí,“ dodává Valdés, který vydává pod křídly pinarského biskupství vlastně jediný opoziční časopis na Kubě.

Nebezpeční pro společnost „Nemůžeme čekat jen na to, že nám někdo zvenku pomůže transformovat režim. Musíme to udělat sami a asamblea – Shromáždění na podporu občanské společnosti – je jednou z cest, jak se osvobodit,“ říká Dagobert Valdés. Sedíme v kanceláři pinarského biskupství, obklopeni nejnovějšími počítači a tiskařskými stroji z padesátých let. Podle Valdése stojí dnešní opozice na třech pilířích. Nezávislých novinářích, nezávislých knihovnách a církvi. „Asamblea tomu dodá další rozměr,“ říká Valdés. Nezávislá žurnalistika je po Fidelových represích z roku 2003 v troskách, ve vězení skončila řada lidí, kteří se snažili na Kubě vydávat samizdat a psali i do exilových časopisů. „To byla vážná rána, zabavili spoustu počítačů a další techniky, ti novináři, kteří zůstali na svobodě, začínají prakticky od nuly,“ popisuje stav José Cruz More-

no, s nímž spolupracuje ve městě Santa Clara desítka dalších lidí. Na notebooku ukazuje obálku připravovaného časopisu – během dvou měsíců by měl vyjít. Sám přispívá do exilového rádia Martí. Teď je pro něho nejdůležitější asamblea – vytahuje průkazku delegáta. „Musíme ukázat, že jsme schopni jednat. Jedině tlak může vést ke svobodě, nejen politických vězňů, ale celé Kuby.“ Vězňů svědomí je podle opozice na Kubě kolem tří stovek. Z pětasedmdesáti lidí, které nechal Castro zavřít před dvěma lety, jich bylo kvůli špatnému zdravotnímu stavu propuštěno na podmínku čtrnáct. Podle šéfa opoziční Liberálně demokratické strany Carlose Alberta Montanera bylo za poslední dva roky zavřeno minimálně dalších dvacet lidí kvůli svému občanskému postoji. Podle opozice nyní režim začal zavírat mladé nepohodlné lidi, třeba jen proto, že poslouchají alternativní kubánskou hudbu. Odhadem je jich kolem 120. Důvod? Nebezpečí pro společnost, takový paragraf na Kubě existuje. V tomto případě bylo společenským nebezpečím, že mladí lidé nepracovali – což v zemi s nepřiznanou, ale vysokou nezaměstnaností není nic zvláštního.

Opozice na soukromé zahradě Hlavní pořadatelkou asambley je Sociálnědemokratická strana a především její šéfka Martha Beatriz Roqueová. Místo setkání – soukromá zahrada na okraji Havany. Očekává se přes tři sta delegátů a údajně na sto hostů ze zahraničí. Hlavním bodem

Martha Beatriz Roqueová: „Zahraniční novináři si bohužel vybrali Cháveze.“ FOTO JAROSLAV SPURNÝ

programu bude schválení plánu přechodu na demokratický režim, který připravovalo osm pracovních skupin – zabývaly se ekonomickou transformací, sociálními problémy nebo lidskými právy. To vše Martha Beatriz vysvětluje na neoficiální tiskovce, která se koná v malém havanském domku. Původně se očekávala návštěva většiny světových novinářů akreditovaných na Kubě. Přišli jen dva. „To je bohužel důsledek zahraničního přehlížení opozice. Castro o naší tiskovce evidentně věděl, proto zorganizoval na tutéž hodinu brífink s venezuelským prezidentem Chávezem, který je zrovna v Havaně. A bohužel zahraniční novináři si vybrali jeho,“ tvrdí Martha Beatriz. Jak asamblea dopadne? „Fidel ji může ignorovat. Ale spíše znemožní většině delegátů příjezd a těch několik, kteří se dostaví,

bude veřejnosti představovat jako hrstku zrádců bez podpory lidu,“ uvažují organizátoři. Představitelé opozice se domnívají, že Fidel zatím proti asamblee nezasáhl, neboť je opatrný kvůli červencovému jednání EU o zrušení některých diplomatických kroků proti režimu. „Nicméně si nemyslíme, že by měla Evropa s Fidelem a jeho lidmi jednat,“ říkají disidenti. „Možná by stačilo poslechnout si pár minut z jeho šestihodinového projevu o nedostatkových ventilátorech. Mimochodem, ventilátorech bez krytů, které usekaly spoustě lidem prsty,“ říkají disidenti. „Když už představitelům Evropy nevadí porušování lidských práv, aspoň by viděli, s jakým bláznem mají tu čest jednat.“ Jaroslav Spurný, Kuba

Q

12

INZERCE

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

TÉMA

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

13

J.-M. Gallet: Bojíme se odmítnutí, protože nevíme, co se stane. Ale třeba mají pravdu ti, co říkají ne. FOTO JIŘÍ SOBOTA

Dvě civilizace v boji o ústavu Reportáž z míst, kde se rozhodne o budoucnosti Unie

Zatímco ve Francii celonárodní hádka o evropské ústavě vrcholí, Británie k ní po volbách teprve nabírá dech. Obě země v tuto chvíli reprezentují právě opačný pohled na budoucnost Evropy. Diskuse jsou urputné a rozuzlení sporu se bude týkat nás všech.

P

ařížan Jean-Michell Gallet je rozpolcený muž. A může za to jedna jediná smlouva. Prošedivělý padesátník ukrytý za stohy papírů v labyrintu kanceláří je totiž členem vedení největší zemědělské odborářské organizace ve Francii a jeho centrála má na starosti okolo 400 000 zemědělských rodin. Pan Gallet je přesvědčen, že ví, co je pro budoucnost jeho farmářů dobré: vydat se 29. května k volebním urnám a hlasovat ANO ve francouzském referendu o evropské ústavě. Zároveň je mu však jasné, že dobrých 70 % sedláků, jejichž zájmy zastupuje, se chystá udělat pravý opak – vyrazí vzdorovitě i s rodinami do volebních místností a ústavní smlouvu pošlou pádným NE k čertu. Jean-Michell Gallet je ale přemlouvat nebude. Srdcem je totiž s nimi. To jenom realistický hlas rozumu mu našeptává, že zemědělci na svém demonstrativním odmítnutí nic nevydělají. „Farmáři ústavu odmítnou, protože nesouhlasí s budoucí reformou zemědělské politiky EU,“ vysvětluje pan Gallet. „S ústavou to sice nesouvisí, ale pro farmáře je to způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas a své obavy z budoucnosti.“ Francouzi poslední dobou rádi vzpomínají na staré dobré časy a farmáři nejsou výjimkou. Od vzniku evropského společenství měli své jisté výkupní ceny nebo dotace. V posledních letech se ale nad živností, jejíž podpora spolyká 40 procent rozpočtu Evropské unie a na tvorbě evropského HDP se podílí zhruba čtyřmi procenty, stahují mraky: na reformu nákladné ochranářské politiky neodbytně naléhají nejen jednotlivé země Unie, ale také Světová obchodní organizace, podle které dotovaní evropští farmáři ruinují ty méně šťastné kolegy z rozvojových zemí. Francouzští zemědělci tuší, že se blíží konec. „Uvědomujeme si, že dotace z EU tady nemohou být věčně, že jsou neudržitelné,“ konstatuje rezignovaně pařížský odborář. „Víme, že Chirac a Schröder je slíbili zachovat do roku 2013. Ale co bude potom? To nikdo neví.“ Francouzští farmáři mají jednoduše nahnáno. „Pochopte, my jsme tady na rozdíl od vás nemuseli od padesátých let čelit žádným větším otřesům. Lidé léta věří, že zítra bude vždy o trochu lépe než dnes. Jenže poslední dobou přicházejí z Bruselu jenom samé špatné zprávy – reforma, deregulace, odchody firem do zahraničí.

V lidech vzbuzují obavy a strach. My ty nové změny nechceme. Takže když se teď objevila příležitost vyjádřit se v referendu, lidé ji využijí a budou proti nim protestovat, ať už s nimi ústava souvisí nebo ne.“ S reformou zemědělské politiky ostatně nesouhlasí ani pan Gallet. „Je naprosto nemožné a šílené, abychom obchodovali v běžných mezinárodních cenách. V takovém prostředí nemůžeme přežít, stali by se z nás žebráci.“ říká. Přesto si však spolu s ostatními členy vedení odborů svou zlobu nevylije v květnovém referendu. Má totiž obavy, že po zamítnutí ústavní smlouvy se pozice Francie v Bruselu oslabí a bude ještě hůř. „Nevíme, co se po odmítnutí stane. Třeba pak nebude existovat už vůbec žádná síla, která by na evropské úrovni bránila sociální model! Evropa bude ještě liberálnější, nebude existovat žádná zemědělská politika! Bojíme se o budoucnost dotací a třeba o ně takto přijdeme už zítra!“ Zemědělští odboráři potřebují pravý opak – postoupit směrem k centralizované federální Evropě, která by byla dosti silná na to, aby nad nimi mohla rozepnout svá křídla. A k tomu je, jak Jean-Michell Gallet doufá, schvalovaná ústava prvním krokem. Jeho centrála FNSEA však přesto svým rozhněvaným zemědělcům oficiálně nedoporučí, jak 29. května hlasovat. „Možná to od nás není příliš odvážné,“ krčí rameny náš muž z centrály, „ale my nejsme politickou stranou a nechceme ovlivňovat postoje občanů. Stejně si nejsme jistí, jestli bychom farmáře dokázali přesvědčit. Třeba mají pravdu ti, kteří budou volit NON, a my se mýlíme! Potom by se důsledky obrátily proti nám.“ Odboráři tedy alespoň rozeslali letáky a vyškolili své zástupce na místní úrovni, aby vysvětlovali sedlákům důsledky jejich volby. „Můžete tomu třeba říkat utajená kampaň,“ usmívá se pan Gallet.

Podraz zleva Když prezident Chirac vyhlašoval na konec letošního května referendum o evropské ústavě, byl si svou věcí zřejmě jistý. Francie byla vždy považována za jednu z opor evropské integrace a evropský optimismus byl samozřejmostí ve všech hlavních politických stranách. Evropa sice byla trnem v oku krajní pravici i levici, tato menšina však neměla výsledek plebiscitu ohrozit.

První zrada, jež nabourala sevřené řady politického establishmentu, se objevila letos na podzim: dvojka francouzských socialistů, dosud vždy proevropský Laurent Fabius, se ve snaze zajistit si nominaci pro prezidentské volby v roce 2007 vymezil proti stranické jedničce Françoisovi Hollandeovi a začal návrh evropské ústavy bombardovat levicovými argumenty: připravovaná ústava je podle něj příliš ve vleku anglosaského ekonomického liberalismu a neumožňuje Evropě stát se skutečnou ekonomickou a politickou alternativou Spojených států. Rozpolcená strana uspořádala referendum a odpůrci ústavy prohráli. Vše se zdálo být v suchu. Na konci března ale přišla studená sprcha. Skeptické argumenty sice neuspěly mezi straníky, u nespokojené veřejnosti ale zabraly nad očekávání – dvacet průzkumů veřejného mínění v řadě po sobě ukázalo, že lidé vyrazí k urnám v bojovné náladě a evropskou ústavu odmítnou. O tom, že francouzskou veřejností unavenou léty neřešenou ekonomickou stagnací cloumá „spravedlivý“ hněv, nelze pochybovat: od podzimu proti desetiprocentní nezaměstnanosti, příliš pomalu rostoucím platům a nebo třeba nedostatku učitelů stihli stávkovat středoškoláci, školní mládež obecně, učitelé, vědci, personál nemocnic, lékaři, soudci, vězeňská stráž, farmáři, vinaři, rybáři, bankovní úředníci, státní úředníci, manažeři ze soukromého sektoru, zaměstnanci supermarketů, pošťáci, trafikanti, herci i pomocný personál rozhlasu a televize. Prezident Chirac má podporu přibližně třetiny obyvatel a předseda vlády Jean-Pierre Raffarin je na tom se svými dvaceti procenty ještě o poznání hůř. Není tedy divu, že se vláda a prezident nechtějí nechat vláčet uličkami lidového hněvu. Kromě tradičních ústupků a úplatků stávkujícím z údajně prázdné státní kasy se hledá „viník“ současných problémů. A ten podle vládních alibistů dosti často sedí třeba na úřadu v Bruselu a bezohledně vnucuje francouzské vládě pravidla, která ji omezují v jejích nejlepších úmyslech. Nebo je nepřítel ukrytý v Londýně či jiné Anglosasy ovlivněné metropoli a pašuje do evropské legislativy nelidské liberálně ekonomické myšlenky. Média také nelení a zásobují vystrašené Francouze příběhy o vypočítavých podnikatelích, kteří nutí zaměstnance pracovat déle pod pohrůžkou, že se jinak

14

TÉMA

i s firmou odstěhují do nových zemí Unie, kde firmy platí nižší daně a ve kterých panují „nesrovnatelně horší sociální standardy“. Prezident Chirac se sice poslední dobou obvykle vrací z evropských summitů jako vítěz, to však jenom posiluje dojem, že zlo do Francie prosakuje z Bruselu. Však o tom všem také Francouzi už několik týdnů pořádně zostra debatují.

Ve stínu ďábla Podvečerní šero ve společenské místnosti základní školy v 18. pařížském obvodu rozptyluje chladné světlo zářivek. Na zelenkavých stěnách visí série dětských kreseb zobrazující bílé muže, kteří odvádějí do otroctví nahé zajatce z nitra černé Afriky. Je půl deváté večer a před zhruba padesátku švitořících Pařížanů usedá francouzský europoslanec Harlem Désir, maďarská europoslankyně Zita Gurmaïová a zástupce starosty Paříže a poslanec francouzského parlamentu Christophe Caresche. Trojice eurooptimistických socialistů se chystá v přímé konfrontaci s voliči obhájit čtyřsetstránkový text ústavní smlouvy, která se mezitím již stihla stát ve Francii bestsellerem v kategorii literatury faktu. Napřed zní sálem plamenné projevy. Maďarská poslankyně líčí sociálně přívětivou Evropu vytvářející protiváhu chladné a sobecké Americe. Evropa má své historické poslání a bez ústavy se neobejde. Europoslanec Désir pak líčí roli Francie v silné Evropě. Jeho země musí stát ve středu dění, musí být hrází proti ultraliberalismu. Pokud však sami Francouzi ústavu zamítnou, ocitnou se na postranních čarách a budou pouze bezbranně přihlížet, jak jejich nechráněné území plení uragán globalizace. Pak propuká debata, která ukazuje úskalí schvalovaného návrhu. Zjevně upřímně zaujatí posluchači vytahují různé verze dokumentu – v jejich rukou se objevují tlusté špalky, útlé paperbackové knížečky i obrovské plachty novinového papíru potištěné paragrafy. Diskutéři se střídavě chápou mikrofonu a dlouhé minuty do

Jacques Rupnik, francouzský politolog Ještě před několika měsíci si nikdo nemyslel, že by Francie mohla ústavu v referendu zamítnout. Co se stalo? Ukázalo se, že referendum je hra, kterou nekontrolujete. Okamžitě se do něj začnou promítat věci, které s původní otázkou nemají nic společného. Ve Francii to zprava byla otázka rozšíření EU o Turecko, protože představa, že budeme mít společné hranice se Sýrií nebo Irákem, není pro voliče nijak přitažlivá, a zleva kritika sociální dimenze Evropy. To není zavržení Evropy. To je kritika Evropy, která nedělá všechno to, co bychom od ní očekávali. Třeba nechrání náš trh dostatečně proti čínské konkurenci nebo zavádí volný trh se službami. Proč tolik lidí slyší na argumenty odpůrců ústavy? Kromě frustrace a nespokojenosti s hospodářskou situací jsou to pochybnosti o evropské

Roger Scruton, britský konzervativní filozof Z toho, co v Londýně slýchám v debatách o evropské ústavě, mám pocit, že Británie je na cestě ven z Evropské unie. Je to tak? To si nemyslím. Ale problém je v tom, že nikdo kromě politického establishmentu neví, k čemu je ústava vlastně dobrá. Odevzdáváme velkou část své suverenity, ztrácíme schopnost vytvářet vlastní zákony, a nikdo nám neřekl, co za to výměnou dostaneme. Navíc my jsme nikdy žádnou ústavu neměli a je to pro nás úplně nová věc. Obvyklá odpověď je, že dosud jsme měli desítky smluv a teď budeme mít jenom jednu. A britská odpověď na to je – až dosud jsme měli o desítky smluv více, než jsme potřebovali, tak proč k nim ještě přidávat další? Proč má Británie ke kontinentu tak komplikovaný vztah? To je jednoduché: oni válku prohráli a my jsme ji vyhráli. Proč se má vítěz vzdávat části své suverenity? Proč tedy Británie do EU vstupovala? Já myslím, že většina Britů souhlasí s potřebou jednotného trhu a volného pohybu zboží, služeb a lidí.

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

něj předčítají jednotlivé části ústavy, aby svůj projev zakončili otázkami typu: „To přeci znamená, že konkurence je hodnotou sama o sobě, a nikoli pouze prostředkem, jak to vidím já. Nebo ne?“ Na čelech zastupitelů se objevují kapky potu. Nervozita stoupá, neúnavné publikum si zvýšeným hlasem a za doprovodu divokých gest začíná mezi sebou vyměňovat argumenty. Když zničený reportér prchá krátce před půlnocí do svého hotelu, vyprovází ho závistivý pohled zástupce starosty od předsednického stolku – pro něj je konec v nedohlednu. Druhý den v poledne je Christophe Caresche již zase ve formě usazen v prostorných sálech pařížské radnice. Zástupce starosty sází na osobní kontakt s voliči. „My socialisté uspořádáme v rámci kampaně pro ústavu jenom v Paříži osmdesát velkých mítinků,“ planou pařížskému politikovi oči. Do hektické kampaně se ve snaze zvrátit nepříznivé nálady občanů už zapojili veteráni ze starých dobrých časů – nejúspěšnější prezident evropské komise Jacques Delorse či Lionel Jospin, od nečekané porážky v posledních prezidentských volbách na veřejnosti nevídaný. Kolem nich se semknul výběr francouzské kulturní a společenské elity, jehož slavné tváře plamenně obhajují z obrazovek televize pracně vydobytou pozici Francie jako evropského lídra. Na dlouhém seznamu osobností snažících se přivést Francouze k rozumu nechybí ani irský zpěvák skupiny U2 Bono. „Lidé chtějí potrestat vládu, jako to obvykle dělají v prvním kole voleb, ale my jim vysvětlujeme, že to není dobrá chvíle na vyřizování účtů. Žádné druhé kolo tentokrát nebude a odmítnutí ústavy oslabí pozici Francie i Evropy,“ shrnuje své argumenty pan Caresche. „Lidé dnes nechápou, co jim Evropa přináší, je to příliš abstraktní. Oni mají vlastní problémy a já se jim snažím vysvětlit, že je nezavinila Unie. Říkám lidem, že ústava není ani pravicová ani levicová, že je to kompromis, a tudíž výhra všech. Jenže Francouzi chtějí francouzskou Evropu,“ rozesměje se zástupce lidu a hned zase zvážní. „To je problém, neumíme jim vysvětlit, že to dnes po rozšíření už není možné,

že se musíme změnit podobně jako severské země nebo…“ a tady pan Caresche přece jenom trochu zaváhá, „inu třeba jako Británie. Já si dokonce myslím, že Tony Blair není ďábel,“ směje se pod vysokými stropy pařížské radnice socialista Caresche. „Ale pokud vyhrajeme, musíme Evropu stabilizovat. Žádné další rozšiřování už v tuto chvíli není realistické.“

Bye bye, Unie Čerstvě znovuzvolený Tony Blair sleduje z Londýna úsilí francouzských politiků nepochybně s velkým zájmem. I on se totiž zavázal uspořádat o textu smlouvy plebiscit, a to přesto, že šance na schválení ústavy lidovým hlasováním nejsou v Británii nijak vysoké. Jenže Blairovi labouristé potřebovali vyhrát volby a na pořadu dne bylo umetání cesty k vítězství – souhlas s referendem byl ze všeho nejvíc šikovnou kličkou, jak se v předvolební kampani vyhnout ožehavému tématu Evropské unie. Takže Tony Blair, přestože si i tentokrát nepochybně věří, teď možná drží palce francouzským skeptikům: pokud vyhrají, bude ušetřen utrpení další kampaně, jejíž výsledek je navíc hodně nejistý. O vítězství v referendu totiž pochybují i mnozí příznivci ústavy. Protože ani v Británii se nakonec debata nepovede o textu jednoho složitého dokumentu: zastánci britské účasti na evropské integraci budou muset překonat hluboce zakořeněnou touhu obyvatel ostrovů udržet si nezávislost a nezaplést se příliš do hemžení za Kanálem. A na rozdíl od francouzských optimistů, válčících s protestem veřejnosti proti nejistým časům, bude Blairovým soupeřem britské sebevědomí. Podle průzkumů si totiž celé dvě třetiny Britů myslí, že jim Evropská unie k ničemu není. „Od roku 1975 jsme neměli příležitost vyslovit se k tomu, jak se Evropa vyvíjí. Teď tu příležitost mít budeme a já doufám, že Britové ústavu odmítnou. A bude to hlasité NE, počítám tak 3 nebo 4 ku 1. Lidé půjdou volit s třiceti lety nahromaděné frustrace v zádech,“ prohlašuje pevným hlasem čtyřiatřicetiletý konzervativní europoslanec Dani-

integraci. Najednou přišel pocit, že se vyvíjí směrem, kterému už lidé nerozumějí nebo si jej nepřejí. Irácká krize ukázala, že nemáme společnou představu o zahraniční politice. Liberalizace služeb zase, že nemáme společnou představu o sociální dimenzi Evropy. A ještě nám říkají, že se má Evropa rozšiřovat až do ztracena. Ohlásili nám Turecko, teď Ukrajinu. Přístup podepsalo Rumunsko a Bulharsko. A rumunský prezident ještě není v Unii a už říká, že musí vstoupit země Kavkazu. A český prezident mluví o Kazachstánu. Takže do odpovědi na otázku se promítají obavy, že tohle není Evropa, kterou si Francouz představoval. Jakou Evropu si tedy představoval? Ona asi nebyla jedna představa, ale byla Evropa, které rozuměl. To byla původní západní Evropa velice silně postavená na německo-francouzském usmíření. Víte, představa, že lze budovat Evropu proti jejím zakládajícím zemím, je falešná. Je naivní říkat si, že my už se „starou“ Evropou, abych použil Rumsfeldova slova, nemusíme vyjednávat, protože si to s Brity, s Bushem a s Barrosem uděláme jinak, Evropa bude sahat až na Kazachstán a bude to fungovat.

Velmoc u konce

FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

Ale teď je to něco docela jiného – ztratili jsme část suverenity a zákony se tvoří mimo území Británie. Takže je špatný celý projekt? Otázkou je, co je tím projektem. Má-li to být myšlenka společného státu s jedním prezidentem a parlamentem po vzoru Spojených států, pak otázka nestojí, zda je to dobrý projekt, ale zda je uskutečnitelný. A já si myslím, že není. Spojené státy vznikaly na sdíleném dědictví, sdíleném jazyce, sdíleném právním systému. V Evropě nic takového neexistuje. A dokonce i projekt Spojených států vedl k občanské válce. Pokud by to měl být projekt ekonomické spolupráce, jsem pro. Ale to, co máme teď, je něco mezi tím. Je to rozporné, snaží se to uchovat národní suverenitu a zároveň ji oslabit. Není politický projekt nezbytností na kontinentu, který prošel dvěma světovými válkami, jako pojistka do budoucna? Říká se to. Ale když se podíváte na příčinu těch válek, zjistíte, že je jí Německo. A Německo bylo v roce 1945 definitivně poraženo. Na hlavu. Proč je tedy nezbytné budovat kolem něj politickou strukturu? Podle mě je Německo nebezpečnější uvnitř Unie než jako samostatný stát. Pravidla Unie oslabují suverenitu zemí okolo něj a umožňují mu získat zpět ztracený majetek na bývalém území, tentokrát ne válkou, ale prostě tak, že si ho koupí. Nemá Británie problém s identitou? Jako metropole britské říše byla zvyklá určovat

el Hannan. Britský zástupce v Bruselu se právě vrátil z dovolené ve francouzských Alpách. Teď je nachlazený, pokašlává a usrkává čaj s mlékem. Na chodbě a v pokojích londýnského bytu se povalují hromady nevybalených zavazadel. První setkání s britskými euroskeptiky může být pro Čecha, který se z „návratu do Evropy“ raduje teprve pár měsíců, docela náraz. V metropoli nad Temží se totiž pěkně zčerstva dozví, že mu zase jednou ujel vlak. „Evropská unie je projekt, který se dávno přežil. Stojí na myšlenkách ze 40. a 50. let, kdy lidé věřili, že potřebují být součástí velkého bloku se silnou centrální vládou. Vývoj ale jde opačným směrem, rozhodnutí by měla padat co nejblíže lidem,“ hodnotí evropský projekt Daniel Hannan. Podle mladého konzervativního politika je Evropská unie zbytnělý orgán, který v něm vyvolává hlubokou nedůvěru. Je ve své nejhlubší přirozenosti nedemokratický, dokáže zašantročit hromady svěřených peněz do kapes zkorumpovaných bruselských úředníků a vnucuje bezbranným členským zemím nesmyslné projekty, za které by v normální (britské) demokracii dostal dávno výpověď od voličů – stačí si vzpomenout na společnou zemědělskou politiku nebo kvóty omezující rybolov. Daniel Hannan také nemá rád kompromisy a vleklá jednání na evropské úrovni. „Kompromis jednoduše znamená, že ani jedna země nedělá to, co by dělat chtěla. Podle mě je to horší, ne lepší.“ Britská ekonomika navíc už nějakou dobu šlape o poznání rychleji než země eurozóny, takže možná přišel čas poohlédnout se po nějakém jiném vztahu s těžkopádnou mašinerií EU. „Po odmítnutí by měla následovat jednání o podmínkách britského členství,“ popisuje stranické plány Daniel Hannan. „Budeme chtít jednat o tom, jaké kompetence se přesunou zpět do Londýna.“ To však může klidně znamenat, že k dohodě nedojde a Británie se z Unie nějakým způsobem odporoučí. Europoslanec je ostatně přesvědčen, že místo jeho země skutečně je mimo Evropskou unii. Ostrovní království by se mělo inspirovat v zemích, jako je Norsko, Švýcarsko nebo Island. „Nejsme úplně stejní, ale pokud jsou tyto malé země schopné vyjednat přístup na volný trh bez nutné účasti v politických strukturách a zajistit svým obyvatelům vyšší životní úroveň, než jaká je v zemích EU, pak Británie jistě vyjedná přinejmenším stejně dobré podmínky.“ Ani britský skeptik však nesní o rozpadu neoblíbené Unie – Británie potřebuje mít na svém prahu stabilního partnera. Proč by se ale měla kvůli tomu jeho země podílet na projektu, který jí odebírá pravomoci a svazuje ruce? „Když odejdeme, bude to lepší pro vás i pro nás. Ztratíte věčného potížistu, který pořád něco blokuje. Přijdete o špatného nájemníka, ale získáte přátelského souseda,“ maluje novou Evropu bez Britů Daniel Hannan.

FOTO ARCHIV MASARYKOVY UNIVERZITY

pravidla. To teď v EU není možné, pravidla musí vznikat kompromisem. Nejsem si jistý, jestli chceme určovat pravidla, ale můžete mít pravdu. O tom, že máme problém s identitou, nemůže být pochyb. Ale otázkou je, co si s tím počít. Pokud jsou lidé s projektem EU nespokojení, nemůžete postupovat proti jejich vůli. Všechno se tím jenom zhoršuje.

Otázka Evropské unie štěpí v Británii kde co. Zcela opačné názory panují i uvnitř jednotlivých politických stran a nad názory kolegy z Bruselu tak dokáže obrátit oči v sloup i spolustraník zasedající v domácím parlamentu. David Curry je konzervativním poslancem a chystá se v blížící se kampani nastoupit v dresu obhájců navrhované ústavy. Sebevědomí Daniela Hannana jednoduše nesdílí. „Naše dilema je už léta stále stejné,“ vysvětluje ve své kanceláři s výhledem na Temži proevropský konzervativec, „máme odpor k moci, kterou uplatňuje Brusel, ale zároveň se bojíme, že budeme odstaveni od rozhodovacího procesu. Tedy zjevně alespoň někteří se toho bojí.“ Právě schopnost Britů ovlivňovat dění na kontinentu bude ústředním tématem kampaně, kterou chystá vláda a zastánci ústavy napříč politickým spektrem. Za kanálem je často těžké voličům vysvětlit, co Britové v Evropské unii vlastně pohledávají. O většině zemí současné pětadvacítky se dá říct, že se do evropského experimentu s nadnárodní strukturou uchýlily v obraně před ošklivou zkušeností vlastních dějin: zakládající šestka v čele s Francouzi a Němci nechtěla riskovat další zničující válku, Španělé, Portugalci a Řekové hledali demokratické vzkříšení po letech diktatury, většina nově přijatých zemí prchá před komunistickou diktaturou a ze sféry ruského vlivu. Ale Británie? Británii jednoduchý důvod chybí. Ostrov dobyli naposledy Normané v 11. století. Konstituční monarchie má staletími prověřené instituce, které se osvědčily i v nejtěžších dobách. Co víc, byli to právě Britové a jejich fungující stát, kdo dokázal jako poslední z evropských zemí čelit dotírající tmě nacismu v polovině minulého století. Tak proč tuhle pevnou skálu najednou vydat napospas bruselským hokuspokusům s nadnárodním společenstvím? „Je to vlastně porážka,“ přiznává trochu překvapivě David Curry. „Vstoupili jsme do Unie, protože naše poslání bylo u konce. Přestali jsme po válce být světovou velmocí. Museli jsme najít novou roli.“ Evropská unie zůstala pro většinu Britů dodnes pouze nutným zlem. Pokud má prý mít jejich země ještě nějakou váhu, potřebuje být součástí většího společenství. Stojí to maličkost – polovina legislativy vzniká v Bruselu, moc se přesouvá na kontinent. Nijak strhující vize, zvláště v době, kdy se zemi daří a cítí se silná v kramflecích – a to je právě teď, kdy její ekonomika roste dvakrát rych-

TÉMA

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

skutečné kampaně si však ještě chvíli počkáme. Jak bude vypadat? „Kampaň za přijetí ústavy nemůžeme vyhrát, pokud budeme jednoduše říkat, že je Evropa dobrá věc,“ potvrzuje pod kopulí budovy Parlamentu labouristický poslanec Wayne David skutečnost, že britská veřejnost nesní žádný abstraktní evropský sen. „Musíme lidi přesvědčit, že britské členství v Unii je v jejich praktickém osobním zájmu.“ Podle názoru poslance se kampaň před referendem nebude nijak zvlášť lišit od běžných předvolebních kampaní – až půjde do tuhého, nebude se mluvit o ideálech ani kompetencích, ale o ekonomice. A oficiální labouristická kampaň to bude hrát na pocit bezpečí. „Třetina lidí je neoblomně proti Evropské unii a zhruba třetina je víceméně vlažně pro ni. Zbývající část bych nazval mírnými skeptiky – pro Evropu nijak nehorují, ale jejich nechuť je přijatelně mělká.“ Poslancův knírek se stáčí do potměšilého úsměvu. „Pokud lidem vysvětlíme, že naše členství v Unii umožní pokračování dnešní prosperity, budou hlasovat pro zachování současného status quo. Jednoduše se budou bát, že odmítnutí ústavy může mít nepředvídatelné následky a mohlo by ohrozit jejich vyhlídky do budoucnosti.“ Výsledkem kampaně by tak podle labouristů mohl být rezervovaný souhlas s nevyhnutelným – v tomto případě s pokračující evropskou integrací. Bližší detaily jsou samozřejmě tajné a pan poslanec je neprozradí. No dobře, na fámách, že se na stranu ústavy postaví i David Beckham, může být něco pravdy. O hodinu později vstupuje do jednacího sálu Dolní sněmovny Tony Blair. U řečnického pultu se sice právě snaží obhájit postoj vlády těsně před vypuknutím války v Iráku jeho ministr zahraničí, předseda labouristů se však provokativně rozkročí před lavicemi poslanců a jednání nejednání během několika sekund strhává pozornost poslanců i publika na svůj vycizelovaný, sebejistý úsměv. Jack Straw řeční dál, působí však náhle dojmem, jako by někdo vypnul zvuk. Od šéfa si ještě vyslouží chlapácké poplácání po zádech a pak už je řada na Blairovi. Ten se snaží vysvětlit, proč podlehl na posledním summitu evropské pětadvacítky tlaku francouzského prezidenta a přistoupil na „zevrubnou revizi“ tolik propagované liberalizace služeb. „Jsem nadšeným stoupencem liberalizace,“ zvyšuje hlas předseda vlády, „a musíme zajistit, aby k ní došlo! Na nic jsme nerezignovali, naopak! Bude se o ní jednat v průběhu legislativního procesu!“ Konzervativní poslanci v protilehlých lavicích propukají v hlasitý smích, ti odvázanější z nich se plácají do stehen. „A co je správné?“ překřikuje hurónský posměch opozice Tony Blair. „Dát se cestou ctihodného pana Howarda a začít znovu vyjednávat o podmínkách britského členství? Ne! Být uvnitř a vyhrávat v otevřených diskusích! Volba je jasná. Buďto jít do sporů a bránit britské zájmy, nebo, jak to navrhuje Konzervativní strana, nechat stát Británii bezbrannou u východu!“ Jak velká je šance, že o tom britský premiér své brblající spoluobčany přesvědčí? „Není to nemožné,“ škrábe se za uchem již zmíněný konzervativní eurooptimista David Curry. „Ale svůj dům bych na to nevsadil.“

Wayne David: Neoblomní, Vlažní a Mírní rozhodnou. FOTO JIŘÍ SOBOTA

David Curry: Jde o to zůstat u kormidla – a hledat novou roli. FOTO JIŘÍ SOBOTA

Jiří Sobota leji než na kontinentu. „Zůstali jsme dodnes emocionálně mimo. Když vyrážíme na dovolenou do Španělska, říkáme, že jedeme do Evropy,“ pomrkává vesele poslanec. Takže proč bude David Curry vlastně agitovat za ústavu? Protože se mu zdá, že se EU po rozšíření o nové členy začíná vyvíjet k britskému obrazu – od socialistického budování státu propagova-

ného Francií a Německem k liberální ekonomice. A protože je přesvědčen o tom, že ani britský ekonomický úspěch by se bez Unie nekonal.

Pro pocit bezpečí „Více než tři miliony pracovních míst přímo souvisí s britským exportem do zemí EU. Dva milio-

15

ny lidí pracují ve firmách zahraničních investorů, z nichž mnoho bylo přilákáno britským členstvím v EU.“ Britské referendum o evropské ústavě proběhne přibližně za rok – nechat si vysvětlit ústavu a seznámit se s výhodami britského členství se ale v tzv. Bílé knize vydané ministerstvem vnitra mohou Britové už dlouho. K vyvolání proevropského nadšení to zaručeně stačit nebude, na start

INZERCE

Příjem inzerce do tematické přílohy

VZDĚLÁVÁNÍ • termín vydání: 30.5. 2005 • uzávěrka pro podklady: 26.5. 2005 • bližší informace: RESPEKT - inzertní odd. tel./fax: 224 936 586, 731 154 904 [email protected] www.respekt.cz

Tento text vyšel díky laskavé podpoře FEC.

Q

16

ROZHOVOR

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Nechci zastávat funkci disidenta S Františkem Bublanem o vnitru, třiceti procentech komunistů a vládě

Kde tedy je pevný bod, pokud jde o odpovědnost? Vypadá to, že se nedá najít. Pevný bod je v trestním řádu: policie je výkonný orgán, který zajišťuje veřejný pořádek, bojuje proti kriminalitě atd. Ve vyšetřování jednotlivých případů je řízena dozorujícím státním zástupcem, případně soudcem.

s možností kariéry u StB? To byla jasná volba pro komunismus. Vy byste to udělal? Ne, ale každý měl jinou rozlišovací schopnost. Já přece neříkám, že to nic není. Ten, kdo byl v KSČ, ve Státní i Veřejné bezpečnosti, má stín, který bude nosit do smrti, to nechci zpochybňovat... Jen připouštím možnost, že se někdo změní k lepšímu nebo přejde na druhou stranu. Mám zkušenost s lidmi, kteří konvertovali z ateistických komunistických rodin, studovali se mnou na teologické fakultě, a když přešli na druhou stranu, byli takoví úpornější.

Neříkám, že to nic není

Nejlíp je v opozici

Od disidenta, který kdysi hájil určité ideály, se čekala razantnost, etický pohled na práci a vedení policie. Neslýcháte od lidí, že jste je zklamal? Setkávám se s tím s názorem často. Celá věc má ale dvě roviny: už při nástupu do funkce jsem si uvědomil, že na policii každý útočí a že ji musím podržet, protože za ní nikdo nestojí. Kdybych se přidal na stranu kritiků, způsobil bych jen rozvrat. Druhá věc je, že člověk do věci musí proniknout, aby věděl, co je dobře a co je špatně. Nechci zastávat funkci bývalého disidenta, pořád v tom duchu vystupovat. Jednou jsme nastartovali změnu, řekli jsme, že půjdeme společně nějakou cestou, tak to musíme dodržet. Proti komu bych byl? Vždyť nepřítel je jinde, někdy i v nás, když se vracíme do totalitního myšlení.

Strávil jste čtrnáct let v tajné službě, poslední roky jako šéf rozvědky. Jak zasahují tajné služby do soukromí občanů? Jak ovlivňují naše životy? Moc ne. Je problém prosadit u ústavních činitelů, aby s informacemi služeb nakládali relevantně. Tajná služba je ukazováčkem, který říká: Tady by mohlo něco nastat, máme nějaké informace, ale nemůžeme je dát na zlatým podnosu. Je tu pravděpodobnost, že se něco děje. Analýza. Žádné hrabání v soukromí. Pokud ovšem nejste součástí organizovaného zločinu nebo něco takového. Představa, že tajné služby jsou všemocné, přetrvává z doby komunismu, kdy prověřovaly každého, kdo nějak vybočoval z řady. Ale dnes to tak není. Práce tajných služeb má daleko užší záběr. V BIS je asi dvacetkrát méně lidí, než bylo u StB, to taky něco znamená.

Na to má dohlížet státní zástupce. Policejní prezident řídí policii, vytváří podmínky pro její práci, ale přímo do vyšetřování může zasáhnout, jen když si mu státní zástupce postěžuje. A je to dobře.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

František Bublan se narodil roku 1951 v Třebíči. Studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, Katolické teologické fakultě UK (1971–76) a v Bankovním institutu v Praze (1995–97). Krátce působil jako kněz, po podpisu Charty 77 mu byl „odejmut státní souhlas“ a vydělával si na živobytí v dělnických profesích. V letech 1991– 2001 pracoval v BIS, nakonec jako šéf rozvědky. Loni v srpnu ho premiér Gross přizval do vlády jako ministra vnitra, na stejném postu se udržel i po Grossově pádu. František Bublan je ženatý, má tři děti.

V

yčítá se vám toho jako ministru vnitra hodně. Poslední výtka se týká zásahu na setkání komunistů na Letné. Policie obvinila mladého muže z toho, že prořezal pneumatiky, a když se ukázalo, že to není pravda, jedinou její reakcí bylo: Informace poskytovat nebudeme. Žádná omluva, žádné vysvětlení. To je šokující. Nebudu blíže komentovat. Mrzí mě ale, že došlo k nepřesné interpretaci té informace. Pokud vím, tomu mladíkovi se čin neprokázal.

Policii se taky vytýká, že zasahovala na pokyn šéfa komunistů Grebeníčka. Viděl jsem záznamy televizí i policie. Na Grebeníčkův pokyn vystartovali pořadatelé, s protestujícím mužem diskutovali, a teprve pak zasáhla policie. Policisté neměli dopustit, aby se část antikomunistických demonstrantů vůbec na demonstraci dostala. Tak jako oddělujeme skinheady od anarchistů. To byla chyba, která všechno odstartovala. Teď analyzujeme, kdo ji zavinil. Monitoruje policie vystoupení komunistů? Tak jako pravicové extremisty? Monitoruje všechna extrémní hnutí. Ale nemůžete čekat, že tak zkušení harcovníci, jako jsou ve vede-

ní komunistické strany, řeknou něco, co poruší zákon. Nenašli jsme nic, co by odporovalo ústavě. V případě 1. máje na Letné však byla policie nasazena z důvodu udržení veřejného pořádku. Do nejvyšších pater politiky jste vstoupil loni v srpnu. S jakým cílem? Na vizi jsem neměl čas, musel jsem se rozhodnout rychle. Nápady se dostavily až později. Pokud jde o vnitro, chci reformovat policejní prezídium, aby bylo pružnější. A taky veřejnou správu – vybavit ji informačním systémem, aby občan nemusel chodit po spoustě úřadů a vyřídil vše na jednom místě. Chtěl jste dělat něco jinak než váš předchůdce? Stanislav Gross byl stranickým funkcionářem, poslancem a ministrem. Neměl příliš mnoho času, aby vnitro řídil do všech důsledků. Za Grosse se více rozhodovalo na jednotlivých útvarech, nebyla tu konfrontace s vedením ministerstva a se šéfy různých odborů. Na druhou stranu ale dokázal s podporou stranického aparátu prosazovat pro vnitro důležité zákony. V tom to mám horší. Za Grossovy éry obsadily většinu vedoucích funkcí předlistopadové kádry. Ti lidé si z minulosti přinesli nerozhodnost, alibismus, služebnost. Není tu přímá souvislost s tím, že spousta významných případů končí do ztracena? Neměl byste prosadit do vedoucích funkcí mladé lidi se stážemi v demokratických zemích? Personální pravomoc na jednotlivé policejní funkcionáře má policejní prezident. Já mohu jmenovat jeho, to ostatní si musí řídit on a je na jeho zodpovědnost, kým ta místa obsadí. A mimochodem: „služebnost“, vztah k služebnímu poměru, je pro mne pozitivní vlastnost. Jde o služebnost politické straně, k níž byli ti lidé vychováni. Neslouží teď prostě jiné vládní straně? Tak to já ten pocit nemám. Není vám nápadné, že podezření na korupci ve velkých ekonomických kauzách (nákup gripenů, internet do škol, prodej ruského dluhu aj.) byla zametena pod koberec? Všechna se týkala vládních stran. To jsou spekulace. Některé ty případy neznám a nemůžu se vyjádřit, to by mohl policejní prezident. Já nemám právo zasahovat do vyšetřovaných případů. Jste šéf vnitra, můžete žádat policejního prezidenta o vysvětlení. Teoreticky máte pravdu. Ale tak jednoduché to není. Ministr je odpovědný za chod policie, ne za její řízení. A nemyslím si, že by policie pracovala na zakázku, nebo alibisticky něco zametala pod koberec. Jeden příklad za všechny: je tu podezření, že ministr zemědělství Jaroslav Palas vzal úplatek za třičtvrtěmiliardovou zakázku pro rezort. Policie tvrdila, že případ vyšetřuje, ale podle zjištění Respektu neudělala nic. Jen tvrdila, že se nevyjádří, aby neohrozila vyšetřování.

Kdy třeba? Třeba když při manifestaci komunistů někdo říká, že chce komunisty rozehnat. To nemohu připustit. Rozeženeme teď komunisty, příště svědky Jehovovy? Musíme jít dál a tohle je špatně. Jestli má někdo pocit, že jsem zklamal v tomto, pak mně to nevadí. Pořád se mi připomíná, že jsem byl disident. Já jsem nebyl jako disident proti komunismu... My jsme se snažili o to, aby byla dodržována lidská práva a zákony. Komunismus byl nástroj, ten samozřejmě vadil. Dneska jsou komunisté parlamentní stranou, politikové minulých let tomu tak chtěli. Je to strana, která se z větší části odloučila od myšlenek, které by mohly být porušením ústavy. Ale přece jen: vaše minulost vzbuzovala naděje, že dokážete zprůhlednit policejní práci a praktiky, že na vedoucí místa dosadíte nezkompromitované lidi. Proč jste třeba nechal ve funkci šéfa inspekce Miroslava Borníka, který během předlistopadových demonstrací legalizoval jako vyšetřovatel práci StB? Borník byl jmenován těsně před mým nástupem. Prostudoval jsem všechny možné spisy a nenašel jsem tam nic, co by ukazovalo, že poslouchal StB. Dovedu si představit, že vztah s StB měl, tak to přece fungovalo, ale podle mě nedělal amorální kroky. Navíc jsem potřeboval inspekci postavit na nohy, byla zaměřena na banální případy, do těch závažných nešla, nebo dělala, že je nevidí. Zeptal jsem se Borníka, jakou má vizi, kam by měla inspekce mířit. To, co navrhl, odpovídalo mým představám. Otevřela se spousta případů, třeba karlovarská cizinecká policie. Inspekce dle mého soudu pracuje dobře. Nikdo Borníka nechce vyhodit od policie. Jde o to, že by člověk, který byl zvyklý sloužit i pro StB, neměl řídit tak důležitý útvar, kde je nutná osobní odvaha, osobní odpovědnost. Člověk si klade otázku, jestli je příslušnost k předlistopadové policii tak velkou překážkou, aby byl člověk zbaven možností něco řídit. On v StB nebyl, sloužil v obyčejné Veřejné bezpečnosti. Takových je v policii možná 30 %. Nedávno jste hájil také Pavla Přibyla, velitele policistů, kteří v 80. letech potlačovali demonstrace a mlátili lidi. Dokonce jste byl pro to, aby se stal šéfem Úřadu vlády. Podle vás se nedopustil o nic závažnějšího prohřešku než lidé, kteří za komunismu chodili k volbám. Já si na dobu 70. a 80. let vzpomínám – vždyť to tak bylo, když se chtěl někdo prosadit, musel udělat nějaký únikový manévr. Pavel Přibyl chtěl být policistou a musel projít pohotovostním plukem, protože za sebou neměl vojnu. On prostě chtěl být sportovcem a využít možností, které mu dávala policie. O to ale přece nejde... No jo, je symbolem pendreku, bití, ale kolik lidí si psalo za totality do životopisů, že jsou členy Svazu česko-sovětského přátelství nebo podobně? Skoro každý hledal výhody. Vy necítíte ten rozdíl? Jít k volbám ze strachu, že se děti nedostanou na školu, a jít k policii

Co vás nejvíc překvapilo, když jste nastoupil do vlády? Že se opozice tak vozí po policii. Že ji pořád spojovala s mým předchůdcem, nepředstavoval jsem si, že se policie a její práce stane nástrojem politického boje. Já myslel, že to jako nestraník budu neutralizovat, ale dopadlo to obráceně. Stačí maličkost a policie je otloukánkem, jak říká pan policejní prezident. Takže znovu: policie neudělala nic špatně? To netvrdím, jenže útoky byly často neopodstatněné. Ale abych se vrátil k politice. Mrzelo mě, že se za politické krize všechno zastavilo, že se nic nedělalo. Kdo mohl podle vás za vládní krizi? Víte, jak to probíhalo. Začalo to banální záležitostí, pak se hromadily špatné kroky. Lidovci nesmyslně zaútočili. Kdyby Gross ukradl vagón zlata, ale jeho provinění se neprokázalo, státní zástupce se již vyjádřil, že není co šetřit. Fakt, že podnikání jeho manželky mohlo být financováno ze špinavých peněz, je banální? Mohlo jít o peníze z obchodu se ženami. Vždyť paní Barková a Grossová spolu nepodnikaly, šlo jen o úvěr. Jejich podnikání bylo ve fázi projektu, žádný organizovaný zločin, to se nevyšetřovalo... Policie v tom případě nevyšetřovala vůbec nic, ani bordel paní Barkové. To nevím. Ale víte, co si myslím? Že by manželka premiéra neměla podnikat. Je to daň za tu politiku. Takže kdo mohl za vládní krizi? Nebyl to Stanislav Gross, který nedokázal tak dlouho odstoupit? On má různé poradce, není to jen jeho rozhodnutí, je tu jeho strana a další. Je to složité. Co vás v politice nejvíc zklamalo? Chování politiků. Jsou příhody, že se člověk nestačí divit. Když mě ve sněmovně při interpelaci napadne opoziční politik a říká nepravdivé věci, a pak s ním mluvím na chodbě a říkám, pane poslanče, tak to přece není, a on říká, já vím, že to tak není... Tak si připadám, jako že je to šílenství. Až skončíte, co po vás zůstane na vnitru? Já nevím. Asi nic. Mám tu celkem dobré vztahy s lidmi a aspoň to aby zůstalo. Taky nevím, jak dopadnou volby. Tuhle jsem říkal, že se nejlíp mají opoziční poslanci, nemají žádnou odpovědnost. Lidi z ODS říkali, že si to ještě chvíli užívají, než budou muset vládnout. Když jsem jim říkal, že si budou užívat klidu ještě nejmíň deset let, byli naštvaní. Skončí vaše politická kariéra s touto vládou? Nevstoupíte do nějaké strany? No to asi ne. O tom neuvažuji. Ale vy víte, jak dopadnou volby a jaká bude příští vláda? Jaroslav Spurný, Sylvie Blechová

Q

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

INZERCE

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Výčtu chemických prvků, bez nichž se život neobejde, dominují uhlík, dusík, kyslík, vodík a fosfor. Svou roli v živých organismech hraje také železo, jód, selen a hořčík. Běžného čtenáře ovšem budou šokovat závěry čerstvých vědeckých studií, které oslavují kadmium: každý, kdo s ním někdy přišel do styku, přece ví, že je to silně toxický „těžký kov“. Jenže kadmium – které se vyskytuje v přírodě jen ve velmi nepatr-

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Globalizace na vaší návsi Esej o rehabilitaci kopřiv a válce s lipami

Kadmium, Darwin a vítr z Marsu ném množství – je v jednom z posledních vydání časopisu Nature (5. 5.) prezentováno jako prvek, který hraje významnou roli v životě mořských dírkovců. Výzkumy totiž ukázaly, že podobně jako stopové prvky v enzymech lidského organismu se zinek, kobalt, ale i kadmium podílejí v buňkách dírkovců na regulaci spotřeby oxidu uhličitého. Co z toho vyplývá? Zásadní zjištění, že prvky přítomné v mořské vodě i v téměř neměřitelných objemech mohou regulovat množství oxidu uhličitého v planktonních organismech, a tedy i významně ovlivňovat klima. Vzdělávací komise amerického státu Kansas proslula tím, že v roce 1999 zakázala v hodinách přírodopisu učit evoluční teorii. Dnes se do centra pozornosti dostala znovu. Právě v těchto dnech totiž rozhoduje o evoluční teorii podruhé. V minulých třech týdnech naslouchala argumentům obou stran – tedy příznivcům evoluce i jejich kreacionistickým oponentům, kteří zastávají teorii, podle níž je příroda natolik komplikovaná a komplexní, že musela být navržena nějakou vyšší mocí. K věci už se vyjádřil i nejprestižnější zaoceánský vědecký sbor – Americká asociace pro pokrok vědy (vydává například týdeník Science). Podle jejího předsedy Alana I. Leshnera mohou věda a víra ve školách pokojně koexistovat, nikoli ovšem v hodinách přírodovědy. Před kansaskou komisí ovšem Leshner vystoupit odmítl s tím, že jakákoli diskuse s popírači hlavního proudu vědy by jenom mátla veřejnost. Jak spor dopadne, není těžké odhadnout. Kreacionisté mají v komisi několik skalních stoupenců, a je málo pravděpodobné, že by nové dvoutýdenní slyšení nějak výrazně změnilo minulé konzervativní rozhodnutí. Darwinovo jméno tak s největší pravděpodobností bude v kansaských školách i nadále označením pro kacíře. V polovině 90. let si tehdy čerstvě jmenované vedení americké kosmické agentury NASA stanovilo novou strategii výzkumu sluneční soustavy: na rozdíl od svých předchůdců dalo zelenou malým, víceméně jednoúčelovým a relativně levným projektům. Ambice na výrobu komplikovaných a nákladných multifunkčních robotů, schopných provádět dlouhodobý komplexní výzkum, šla stranou. Sázka na tento koncept se vyplatila. Kromě úspěchu navíc přinesl i jeden nečekaný efekt: vozítka Spirit a Opportunity, která na Marsu přistála na konci roku 2003 a jejichž misi tvůrci považovali za „stoprocentně splněnou“ již po třech měsících činnosti, fungují dodnes. Třebaže se pohybují v extrémně mrazivém a nehostinném prostředí, přesáhla jejich životnost předpokládanou délku už čtyřnásobně. Spirit už po povrchu ujel pět kilometrů a NASA počítá, že v provozu vydrží až do září 2006. Několikrát se už přitom stalo, že příkon elektrické energie ze solárních panelů povážlivě klesl a vozítkům hrozil konec. Pak se ale vždy jako zázrakem vrátil do původních hodnot. Vypadalo to téměř, jako by nějaký tajemný marťanský údržbář chodil hadrem čistit solární panely, a prodlužoval tak vozítkům život. Realita je samozřejmě prozaičtější: jak se ukázalo, solární panely čistí větrné víry. Zachytila je jedna z jejich kamer (prohlédnout si je lze na adrese http://www1.nasa. gov/images/content/113398main_mer042105-4922-1_browse.gif). Jenže každá mince má rub i líc. Víry sice očistily solární panely, ale zanesly optiku kamery, takže snímky (jichž bylo dodnes pořízeno 72 000) jsou teď kvůli tomu trochu méně ostré. Petr Jakeš Autor je geolog.

Starat se o kozu je citově něco úplně jiného než žít se psem – vím, o čem mluvím.

J

e-li něčím poslední desetiletí charakteristické, pak tempem změn. Svět kolem nás se rychle proměňuje a s ním i naše vztahy a vnitřní postoje. Seriózní média mívají tendenci redukovat svět vztahů na politiku a ekonomiku; „bulvár“ naopak na celebrity, násilí a sexualitu. Jenže mezi tím je celé široké pole vztahů, které se dají obtížně uchopit, a tak míjejí téměř nepovšimnuty.

Manželství se psem Dobře to je vidět třeba na vztahu ke psům a zvířatům obecně. Klasická psí jména jako Punťa nebo Alík v podstatě vymizela a na jejich místo nastoupila honosnější, jakoby lidská jména jako Theo, Beky či Tudor. Pes se v době, kdy zhruba polovina všech manželských vztahů končí rozvodem, stává stále víc náhradním partnerem, který člověku v podstatě za jakýchkoli okolností poskytuje emoční podporu. Už to není podřízený hlídač jako Alík, ale také to není docela člověk, a tak mu neříkáme třeba Karle nebo Honzo, ale většinou jenom jménem, které se lidskému hodně blíží. Vztah ke psům je přitom pro nemalou část populace zajímavější než třeba vztah k premiérovi nebo politické straně. Stačí poslouchat, o čem lidé doopravdy hovoří a kolik času věnují jednotlivým tématům. Mnoho vztahů, které vypadají zcela nově, je ve skutečnosti pouze maskovanými návraty. Pes má sice dnes nesrovnatelně vyšší sociální status, než měl před dvaceti lety, má své lékaře, vyváženou stravu a kosmetiku, ale ve skutečnosti je zrovna tak členem rodiny, jako byla v 19. století kravka nebo koza, prostě ta zvířata, se kterými člověk žil, několik hodin denně se o ně staral a byl na nich závislý. Dnes jsme méně závislí na mléku od vlastní krávy, ale víc na radosti, společnosti a uspokojení, které nám zvířata přinášejí.

Strom, který potí krev Podobně se v poslední dekádě změnil i náš vztah ke stromům. Pro venkovského člověka minulých staletí byly stromy více bytostmi nadanými nějakou osobností a city, než jsou pro nás. Mnoho lidových zvyků zachycuje obdarovávání stromů anebo naopak zjevné výhrůžky třeba poklepem sekyrou na málo plodící strom. V lidových baladách se dívka může měnit ve vrbu a dřevo lkát lidským hlasem, ale také mohou v divokých lesích růst stromy-zabijáci, které občas potí krev.

FOTO TOMKI NĚMEC

Některé stromy, třeba oblíbené jabloně, hrušně chránící před bleskem nebo voňavé lípy, patřily podobně jako zvířata téměř do rodiny. Domácí se o ně starali a sledovali, kdy rozkvétají a jaké mají roky. Dodnes – i přes veškerou postmoderní lhostejnost – vyžaduje podseknutí plodící jabloně nemalou dávku zatvrzelosti. Je také zřejmé, že lidé velmi pečlivě sledují kácení stromů na veřejných prostranstvích. Žili s nimi nějakých dvacet, třicet let a sledovali jejich růst. Porazit oblíbený strom jenom proto, že někomu brání v parkování nebo ve výhledu na čerstvě opravenou fasádu, může být chápáno podobně, jako kdyby někdo ze stejných pohnutek zastřelil psa nebo utopil kočku. Tyto vazby by si měl uvědomit každý úředník, který lehkomyslně podepisuje povolení ke kácení. Obecným znakem současné společnosti je radikalizace postojů. Téměř všechno, co se děje – a tedy i kácení stromů ve veřejném prostoru –, má zatvrzelé obhájce i neméně zatvrzelé nepřátele.

Věk jehličnanů Poměrně často se v posledních několika letech setkáváme s odmítáním lip a jasnou preferencí okrasných jehličnanů. Města a městečka si nechávají zpracovat nové plány zeleně. Již před několika lety se zbavila stromů, které upadly v nemilost – často to byly topoly, osiky a olše, tedy stromy s lepkavými květy a plody. Teď přicházejí na řadu lípy, protože to jsou velké, vzrostlé stromy, které mají hodně listů, a ty je nutné na podzim uklízet. Možná tady funguje ještě jeden psychický mechanismus, podle kterého jsou cizí výrobky, a tedy i cizí stromy, lepší a atraktivnější než domácí zboží. Naproti tomu jehličnany, zejména stříbrné smrky, se jakoby lépe hodí do této doby – rostou pomaleji, jsou poslušnější, nesviní okolí a mají jakousi chladnou eleganci, která víc ladí s leštěnými povrchy, kovem a sklem. V jehličnanech na návsi se také drží méně hmyzu a ptáků, tedy rušivých a obtížně zvladatelných přírodních elementů. Málo platné – k lípě patří opravdový trávník, pískovec, dřevo víc než zámková dlažba nebo velká lesklá okna v chromových rámech. Člověk se pak ani nediví, že ve sterilně upraveném prostředí německých měst je obtížné nalézt nejenom běžné, nekultivované evropské dřeviny, ale také plevelné rostliny, jako jsou kopřivy. Čeští zahradníci mohou sklízet kopřivová semena a za velké peníze je posílat do německých měst, kde je tamější zahradníci pečlivě vysévají a opatrně hnojí.

Místa s pamětí Když vodím studenty do městské či venkovské krajiny, reagují nejživěji na útulky zvířat a další podobné typy míst. Mnozí z nich zde poprvé v životě přicházejí do kontaktu s tvory, jako jsou kozy, ovce nebo vysloužilí koně. Na jejich reakcích je dobře vidět, jak mnoho dětí a asi i dospělých je nenaplněno, „podvyživeno“ ve vztazích ke zvířatům, které jsme v podstatě redukovali na vztahy ke kočkám a psům. Jenže starat se o krávu či kozu je citově něco úplně jiného než žít se psem. V této sféře jsme nepochybně chudší než venkovan 19. století. Nejedná se přitom jen o nějakou nostalgii po zašlých časech, ale také o budoucnost agroturistiky či možnosti obnovy venkova například prostřednictvím zapomenuté instituce letních bytů. Invaze různých kultivarů europeizovaných jehličnanů do městského i venkovského prostředí je jedním z téměř neviditelných aspektů globalizace, která probíhá nejenom ve vaší bance či právní poradně, ale i na návsi či zahrádce. Vztahy ke stromům jsou méně nápadné než vztahy ke zvířatům, protože stromy nikam neutíkají, neloudí žrádlo a neštěkají na jiné. Můžeme věcně popsat, co taková lípa na návsi či náměstí znamená – během stále častějších letních vln veder ochlazuje vzduch, filtruje jemné prachové částice, vytváří protihlukovou bariéru, naprosto přirozeným způsobem provoňuje vzduch a dovoluje růst trávě. Jenže věc nelze redukovat jenom na technické parametry ukazatelů životního prostředí, jde také – a možná především – o životní pocit. Lípa nebo třeba stará jabloň, kterou jsme zachovali ne pro jablka, ale jako okrasný strom, má svou krásu, spojuje nás s pamětí a historií místa. Šumění listů uklidňuje víc než chladný klid stříbrného smrku. Sídlí zde ptáci a ovocné stromy lákají včely. Strom se v průběhu roku barevně proměňuje, když je nejvíc světla, nejvíc stíní. Během krátkých zimních dní dovoluje, aby světlo pronikalo k budovám. Za tyto služby a přirozenou mikroklimatickou kybernetiku je nutné platit pouze podzimním úklidem listí. V této rychlé době je nutné výrobky neustále inovovat a vytvářet jejich stále dokonalejší verze. To však neplatí o koních, psech, lipách, papeži a jabloních. Tedy o tom, co se již osvědčilo a s čím již experimentujeme celá staletí. Václav Cílek Autor je geolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

19

Muka riskantní volby Zygmunt Bauman varuje před nástrahami individualizované společnosti

O

tevřít knihu polského sociologa Zygmunta Baumana znamená ponořit se do poutavého přemýšlení o úskalích civilizace. Autorův dar spočívá ve schopnosti všimnout si při pohledu na zdánlivě banální věci rizik, která jsou za nimi skryta. V knize Modernita a holocaust kupříkladu osvětlil, jak velký podíl na hrůzách nacismu měly vzývané a dodnes uctívané fenomény naší civilizace, jako jsou racionalita, efektivita, úcta k autoritám a podobně – a jak málo se jejich možnému zneužití dodnes umíme bránit. V nově vydaném díle Individualizovaná společnost si zase v době, kdy veřejné diskusi vládnou ekonomové neustále opakující tezi o potřebě flexibilního pracovního trhu, všímá jeho odvrácené tváře.

Co bude zítra? Když teroristy unesená letadla narazila do newyorských Dvojčat, psala většina médií, že to byl den, který navždy změnil svět. Totéž se píše i o konci II. světové války či jiných velkých událostech. Kolem nás ale dochází i ke změnám, které se neodvíjejí od konkrétního okamžiku či události, jsou ovšem stejně významné. Možná v některých ohledech i významnější. Například trh práce se za posledních třicet let změnil k nepoznání, a mění se vlastně každým dnem. „Každý, kdo jako mladý učeň začal pracovat u Forda, si mohl být téměř jist, že na stejném místě svůj pracovní život také zakončí,“ popisuje Bauman éru klasického kapitalismu, který přes všechny nedostatky vytvářel závislost majitelů podniků na jejich zaměstnancích a naopak. Dnes je ale podle Baumana tato symbióza narušena, protože výroba je na rozdíl od zaměstnanců schopná překračovat jakékoli státní hranice: „Kapitál se stává stále globálnější, oni [lidé] však zůstávají lokální.“ Podle statistik jeden středně vzdělaný Američan vystřídá za život na jedenáct zaměstnání.

Tuto zásadní změnu lze nahlížet z různých úhlů. Pro někoho je nepochybně vítaná, neboť před člověkem otevírá nové možnosti. Co je pro jednoho nemístnou rutinou, může však být pro druhého jistotou, kterou potřebuje k životu, připomíná Bauman. Lidé jsou stále častěji nuceni uzavírat krátkodobé smlouvy, které jim negarantují, že i zítra budou mít dnešní práci. Trh je v rukou globálních sil, které jsou schopny během okamžiku přenést výrobu z jednoho koutu světa do druhého. Ačkoli Bauman píše, že jeho úvahy se týkají vyspělé části Evropy, přesně popisuje i v Česku či na Slovensku známé nadbíhání zahraničním investorům, kteří jsou lákáni na daňové prázdniny, levnou pracovní sílu, jednoduché vyvlastňování soukromého majetku atd. Pokud se to nesplní, investoři zamíří dále na východ. „Vlády mohou doufat, že udrží kapitál na místě, paradoxně pouze tehdy, pokud jej dostatečně přesvědčí o tom, že může kdykoli odejít,“ píše trefně Bauman. Tímto nadbíháním investorům se snižuje význam zaměstnanců, protože ti jsou v případě protestů jednoduše nahraditelní. Pokrok tak nabírá strhující rychlost, ale zanechává za sebou množství jedinců, kteří nevědí, co s nimi bude zítra. Obrana se ale hledá těžko. „Slýcháme znovu a znovu, že jediným lékem proti smrtelným vedlejším účinkům deregulovaných tržních bojů je ještě větší deregulace, flexibilita a ještě rozhodnější odmítnutí vměšovat se do těchto věcí,“ podivuje se Bauman. Jeho argumentace však nepůsobí jako esej levicového idealisty. Spíše jako úvaha konzervativního myslitele, který se snaží přijít na to, co může způsobit ztráta řádu v lidském životě. Lidé mají sice stále více svobody, ale také stále méně jistot. Chce se po nich, aby dnes a denně dělali řadu důležitých rozhodnutí, která jim ale do života vnášejí chaos. Přitom v lidské podstatě je touha po klidu a jednoduché volbě. O tom podle Baumana svědčí i to, že všechny předestřené vize utopických měst či zemí stojí na „touze po průzračnosti a jednoznačnosti situace, kte-

rá by dokázala vyléčit nebo zažehnat muka riskantní volby“. Podle Baumana je nejhorším možným dopadem dnešního chaosu to, že se lidé přestanou vnímat jako součást společnosti, a přestanou se tak i zajímat o společné problémy. Odkazuje tak na sociologa Pierra Bourdieuho, jenž napsal, že je „nepravděpodobné, že by lidé, kteří nemají v moci přítomnost, projektovali budoucnost“. A jak už konstatoval liberální myslitel markýz de Tocqueville, „jednotlivec“ je vždy rizikem pro „občana“, protože neprojevuje zájem o společný osud. Ohrožený jednotlivec má také často sklon hledat domnělé viníky své neuspokojivé situace a mnohdy je nalézá v cizincích, kteří mu berou práci a nemají tu co dělat. Bauman upozorňuje, že dnešní systém už začíná narušovat i základní sociální vazby. Zatímco dříve levice i pravice jednotně podporovaly financování nezaměstnaných, protože to byla „armáda v záloze“, kterou mohl kdykoli využít pracovní trh, dnes zaměstnaneckých míst ubývá a lidé bez práce jsou nazíráni jako „nepřizpůsobiví“. Pak se samozřejmě ti úspěšnější ptají, proč se o ně mají starat. Bauman přiznává, že sociální stát sice byl „předimenzován“, takže byl přehnaně nákladný, ale dnes je prý stejně „předimenzován odpor proti institucím sociálního státu“. Obává se tak, že pod hesly „redukce“ či „zeštíhlení“ se může schovávat odhodlání sociální stát zrušit úplně. Bauman vidí problém v tom, že výše popsané otázky už nemohou řešit jednotlivé státy samy. Vše důležité se totiž odehrává vysoko na nadnárodní úrovni, a pokud na ni chtějí dosáhnout, musejí se také vymanit ze státních hranic. „Moc je stále globálnější a exteritoriálnější, zatímco všechny zavedené politické instituce zůstávají teritoriální,“ konstatuje Bauman. Navrhuje proto, aby začala vznikat politická síla, která by spojila zájmy jednotlivých zemí a dokázala je hájit. Bohužel neuvádí alespoň přibližné parametry, které by měla taková „síla“ splňovat, na druhé straně se v nich dá tušit obrys projektu podobného třeba

Evropské unii. Bauman ale zároveň přiznává, že vytvořit něco takového bude velmi těžké, neboť globální síly jsou podle jeho mínění dnes už tak mocné, že vzniku úspěšné nadnárodní instituce budou bránit.

Když ubývá stížností Krizí podle Baumanova přesvědčení procházejí i vzdělávací systémy, zejména pak univerzity. V době, kdy je technologický vývoj stále rychlejší, totiž nedokáží nabídnout služby, které v tu chvíli požaduje trh. „Za těchto okolností se krátkodobá profesionální výuka, zajišťovaná zaměstnavateli ad hoc a zaměřená přímo na perspektivní zaměstnání, případně flexibilní kurzy a manuály na sebevzdělávání, které na trhu nabízejí mimouniverzitní média, stávají mnohem lákavější (a skutečně také rozumnější) volbou než úplné univerzitní vzdělání,“ píše. Aniž by si pak dělal ambice na vyřešení problému, navrhuje, aby se vysoké školy zaměřily na „vícehlasost“, tedy na nabídku co nejpestřejšího pohledu na problémy společnosti. Soustředit se na úzce specifikované vzdělání znamená podle něj vážně riskovat. Není totiž vůbec jasné, jaký směr bude zítra potřeba a jaký bude naprosto zapomenut. „Vzdělání musí cvičit schopnost ‚měnit rámce‘, musí poskytovat odvahu ke svobodě a k přijetí úzkosti z nejistoty, kterou svoboda přináší spolu s radostmi z nového a dosud nepoznaného,“ domnívá se Bauman. Jeho kniha je zajímavá především z toho důvodu, že neříká, jak svět musí vypadat. Vlastně chce jen inspirovat k přemýšlení, protože se mu nelíbí, když se vydává nějaká teorie za jedinou možnou. Problém podle něj spočívá především v tom, že naše civilizace přestává sebe samu zpochybňovat. A vzhledem k tomu, že „demokratickou společnost nejlépe poznáte podle neustálých stížností, že ještě není dost demokratická“, považuje to za hrozbu. Erik Tabery

INZERCE

Hlavní město Praha upozorňuje

na probíhající výzvy k předkládání žádostí o podporu z Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3 Jednotný programový dokument pro Cíl 3 (JPD 3) je programem pomoci Evropské unie pro oblast rozvoje lidských zdrojů na území hl. m. Prahy. Na vzdělávací aktivity nebo aktivity jinak podporující zaměstnatelnost je možné mezi lety 2004 až 2006 čerpat více než 3,5 miliardy korun. Pro právě probíhající výzvu k předkládání projektů je k dispozici více než 800 milionů korun. Polovina těchto prostředků pochází z Evropského sociálního fondu, o zbývajících 50 % se dělí Česká republika a hlavní město Praha.

Výzvy k předkládání projektů se vztahují k následujícím oblastem: • Integrace specifických skupin osob ohrožených sociální exkluzí Zde se uplatní projekty, jejichž cílem je zvýšit šance uplatnit se na trhu práce lidem, kteří jsou při hledání zaměstnání z nejrůznějších důvodů znevýhodněni (např. z důvodu zdravotního postižení, příslušností k etnické menšině, věku apod.). Kromě toho je možné financovat vzdělávání lidí, kteří s těmito skupinami pracují. • Rozvoj počátečního vzdělávání Dotace mohou získat projekty zaměřené na rozvoj vzdělávání a škol od druhých stupňů ZŠ přes SŠ, VOŠ až po doktorandské programy na VŠ. • Rozvoj dalšího vzdělávání Projekty, které budou podpořeny v rámci této oblasti, se musejí týkat dalšího profesního vzdělávání dospělých. Dotace může být využita na vytváření metodik nebo školení lektorů a dalších poskytovatelů vzdělání pro dospělé. • Rozvoj lidských zdrojů cestovního ruchu v hl. m. Praze Cílem je zvýšit kvalifikaci pracovníků v cestovním ruchu v hlavním městě Praze a přispět tak k rozvoji turismu.

Uzávěrka příjmu žádostí je 17. června 2005. Pro zájemce Magistrát hl. m. Prahy pořádá seminář

„Jak vyplnit žádost o finanční podporu z JPD 3“. Termín: 19. května Čas: 9:00 – 13:00 hodin Místo: Magistrát hl. m. Prahy, Mariánské náměstí, Praha 1, 1. patro, Velká zasedací místnost Účastníci se naučí, jak z technického hlediska žádost zpracovat, a zejména jaké informace je nezbytné pro úspěšné získání dotace uvést. Na seminář se prosím registrujte emailem na adrese: [email protected] Podrobnosti o JPD 3 včetně vysvětlení podporovaných aktivit a cílových skupin a dalších praktických informací jsou k dispozici na www.praha-mesto.cz/jpd3. Kontakt: Magistrát hl. m. Prahy, odbor zahr. vztahů a fondů EU, oddělení pro implementaci JPD 3, email: [email protected], tel.: 236 003 959 nebo 236 003 914.

Q

20

DISKUSE

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20 INZERCE

Stát, ne jedinec Evropská ústava chrání spíš byrokracii než svobodu jednotlivce

Č

eská republika je už rok členem Evropské unie. Ještě zůstávají v paměti vyhrocené diskuse před referendem o vstupu a na stole již máme další žhavé téma – přijetí Evropské ústavní smlouvy. Zatímco v několika zemích je již schválena, v Česku se diskuse o ní teprve pomalu rozbíhá. Svým názorem, proč je dobré míti ústavu, přispěla v minulém čísle Respektu i Tereza Brdečková, avšak její argumenty jsou značně sporné.

mohl postupnému vytváření společné evropské identity. Jak Tereza Brdečková správně píše, společná identita Evropanů by mohla pramenit právě z hodnot individualismu, které v Evropě rezonují již od dob renesance – občan je víc než stát, člověk je víc než masa. Bohužel se však zdá, že z bohulibých principů evropské integrace (volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu) se idea svobodného jednotlivce pomalu vytrácí a důraz se začíná klást na úplně jiné věci. Kupříkladu na „právo na přístup ke službám zaměstnanosti“ či záhadný „přístup Okurky a identita ke službám obecného hospodářského zájmu“. Cílem společné zemědělské politiky je pak mimo Tereza Brdečková píše, že nesrozumitelnost ústavy – jíž se zaklínají její odpůrci – je pou- jiné „zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny“ a „zvýšení individuálhou legendou. Každý si v ní prý ních příjmů osob zaměstnaných může snadno přečíst to podstatv zemědělství“. (Co jsou rozumné. S podobným argumentem přiČeši by v tuto né ceny? Budeme zase centrálně šel předminulý týden i ministr chvíli udělali plánovat? A na čí úkor?) zahraničních věcí Cyril Svoboda: Evropská unie – ať už ji bereÚstavní smlouva je prý pro občanejlépe, kdyby do na dostatečně přehledná, neboť me jako superstát, nebo jako je srozumitelně rozčleněna do mezivládní projekt – by přitom Bruselu vzkázali: měla čerpat legitimitu zdola od tří hlavních částí, přičemž nejdůEvropa si zaslouží občanů. Jednotlivci jsou ti, kdo na ležitější je relativně krátká (třistát (a zprostředkovaně na Unii) cet stránek) část první týkající důstojnou ústavu, delegují část svých práv a očekáse obecného přehledu institucí vají, že stát (Unie) jim za to bude a část druhá – Listina základzkuste ji tedy sloužit, nikoli je ovládat. ních práv Unie. Protože nejdelší napsat ještě Stejný princip musí platit i na a nejkomplikovanější třetí část se úrovni jednotlivých členských státýká už jenom konkrétních polijednou. tů. Ty se v určitých oblastech intetik, kterými se budou zabývat již grují nikoli z idealismu, ale projen odborníci, není prý důležité se stě proto, že to je pro ně výhodjejím studiem zatěžovat. Člověk né. Integrace je pouhý prostředek, se pak ale stěží ubrání myšlence: Proč tam tedy proboha něco takového vlast- nikoli cíl. Například státy používající společnou měnu tak činí, protože věří, že je to pro ně výhodně vůbec je? Odpověď na tuto otázku je klíčem né. Británie, Dánsko a Švédsko si to nemyslí, a tak k pochopení těch, kdo Ústavu v její současné se k euru zatím nepřipojily. podobě nepodporují. Současný vývoj však připomíná spíše integraBylo-li účelem „euroústavy“ – jak to tvrdí ci pro integraci samu, nebo proto, že to vyhovunemálo jejích zastánců – zrevidovat do jednoho je některým státům. Toho jsme byli svědky před dokumentu dosavadní spleť smluv týkajících se rokem, kdy se švédský premiér a německý kancvšeho od dopravy, zemědělství a rybolovu přes léř dost tvrdě vyjádřili k výši daní v nově přistouživotní prostředí až po energetiku, pak takový text pivších zemích a vyslovili názor, že EU by měla není možné považovat za dokument ústavního charakteru. Jednalo by se vlastně jen o technic- přistoupit k daňové harmonizaci. Kritiku za své ké změny, kterými nemá smysl obtěžovat občany, nižší daně sklízí i Irsko. Přitom právě různorodost byla vždy hnacím natož jim je předkládat v referendu. motorem Evropy. Zaostal-li v nějaké oblasti Jenže ambice vedoucí k vytvoření návrhu jeden stát, jiný ho předběhl. Když se ukázalo, Ústavní smlouvy ve skutečnosti jsou, či alespoň že některá politika je výhodnější, ostatní státy zpočátku byly, zcela jiné. Evropská ústava měla ji převzaly. Slepá harmonizace všeho směřující dát podle představ jejích tvůrců občanům do ruky jednoduchý a srozumitelný text, který by napo- k jednotnému „evropskému sociálnímu mode-

DOPISY I Češi potřebují čas Ivan Lamper si pochvaluje, že europoslanci vyzvali Česko k odstranění vepřína v Letech u Písku (Naše Lety nad Evropou, Respekt č. 18/2005), kde se za války nacházel koncentrák pro Romy. Já k tomu dodávám, že v současnosti se v Německu chystají vybudovat pomník obětem Varšavského povstání, při kterém nacisté povraždili několik set tisíc osob. Jak spolu obě záležitosti souvisí? Naznačují, že kolektivní paměť je složitá záležitost a společnost dospívá k přehodnocení jistých neslavných úseků své minulosti často se značným odstupem. Tak jako bylo v Německu po válce snazší a nutnější se omluvit Židům a postavit pomníky obětem holocaustu, než se zabývat povražděnými Varšavany, tak bylo i u nás po roce 1989 snazší zabývat se neskonale většími zločiny komunismu ve srovnání s nepochybnými zločiny druhé republiky, k nimž určitě patří i tábory pro cikány, jak byli Romové tehdy nazýváni. Kdykoli přijde řeč na evidentní neochotu či neschopnost (nejspíš obojí) Romů přizpůsobit se podmínkám života v civilizované společnosti, zazní ze strany jejich obhájců argument, že to nutně vyžaduje mnohem více času, než uplynulo od pádu komunismu. Jenže i česká společnost potřebuje zřejmě víc než těch 15 let, aby se vyrovnala se všemi svými kostlivci ve skříni, jako je průběh odsunu Němců nebo osud českých Romů. A tak i bez horlivých europoslanců je pravděpodobné, že po čase bude téma „Lety“, které před lety Respekt záslužně otevřel, opět nastoleno a prasečák bude nahrazen důstojným pomníkem obětem. Pomníky vnucené zvenčí, k nimž nevede aspoň elementární společenský konsensus domácích, valný smysl nemají.

Osobně navíc nemám chuť si od evropské levice, ovládající evropský parlament, nechat cokoli v tomto směru předepisovat. To jest od lidí a jejich názorových souputníků, kteří po roce 1990 mj. obhajovali nebohé české bolševiky terorizované lustračním zákonem, a dnes prosazují prodej zbraní komunistické Číně nebo turistické kšefty s dalším komunistickým monstrem jménem Castro, které jsou pro ně důležitější než solidarita s vězněnými kubánskými disidenty. Aleš Valenta, Dobruška

Nazývejme věci pravými jmény Rád bych poukázal na určité nesrovnalosti, kterých se Respekt ve svých předchozích vydáních dopustil v oblasti mezinárodního práva. Eliška Bártová používá v článku Žaluji (Respekt č. 11/2005) pro označení Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) termín „tribunál“. Ačkoli to samozřejmě není nijak závažný prohřešek, stojí za to připomenout, že termín „tribunál“ je zavádějící, neboť se ho v mezinárodním právu používá téměř výlučně pro mezinárodní trestní soudy (Tokijský a Norimberský vojenský tribunál, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu či Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii). Jako vhodnější označení se proto jeví třeba „štrasburský soud“. Dále pochybuji, že bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl v souvislosti s rozsudkem ESLP ve věci regulace nájemného v Polsku (Štrasburský soud děsí české čaroděje, Respekt č. 10/ 2005) skutečně vyslovil větu: „Jsme v soustavě evropského práva a jeho precedenty už u nás platí.“ Za prvé, není možné zaměňovat soudní orgány Evropského společenství (Evropský soudní dvůr, Soud prvního stupně, oba v Lucemburku) a Rady Evropy (ESLP ve Štrasburku). Za druhé,

lu“ je cestou do pekel. Proto je také chybná úvaha Terezy Brdečkové, podle níž ve chvílích, kdy definujeme délku salátových okurek, máme mít na paměti podstatné ideje. Ačkoli taková okurka je jistě zanedbatelná věc, proč by měl být občan EU-spotřebitel ochuzen o výběr mezi okurkami dlouhými a krátkými, či rovnými a křivými? Právě na takovém zdánlivě směšném detailu lze ilustrovat, jak je dnes svoboda jedince, s poukazem na velké a důležitější, avšak vágně definované ideje, v Evropské unii postupně stále více omezována.

Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším Často slyšíme argument, kterému se nevyhnula ani Tereza Brdečková: Odmítneme-li ústavní smlouvu, nastane prý katastrofický scénář dvourychlostní Evropy a Česko zůstane za dveřmi jako první. Dvourychlostní Evropa ale není nic špatného. Naopak, je to přirozený vývoj a nemusíme se bát ani dvou, ani vícerychlostní Unie. „Volitelná“ integrace už dobře funguje v již zmíněné oblasti společné měny a není důvod, proč by nemohla fungovat i jinde. Současný návrh Evropské ústavy ovšem tuto ideu dobrovolné výhodné spolupráce posunuje spíše směrem k direktivnímu centralismu. Tereza Brdečková naznačuje, že čtivější a srozumitelnější text by napsal jen diktátor. Přitom by bohatě stačilo, kdyby se vylobbované kontroverzní politiky EU zkrátka vynechaly a dokument by se soustředil jen na to podstatné. Ústava má přece shrnovat jen ty nejzákladnější principy dělby moci, systém brzd a protivah, které chrání jednotlivce před případnou zvůlí státu. Místo toho však Brusel s úřednickou arogancí nabízí více než stostránkovou knihu, ke které se navíc většina lidí ani nedostane – Evropská Komise dodala do celé České republiky pouhé dva tisíce autorizovaných výtisků v češtině, přičemž výtisk by měl být k nahlédnutí pro každého alespoň na každém obecním úřadě, jichž je třikrát tolik. V této chvíli by proto Češi udělali nejlépe, kdyby vládě i Bruselu vzkázali: „Evropa si zaslouží důstojnou ústavu, zkuste to znovu a lépe!“ Ondřej Šrámek Autor je doktorandem na katedře politologie Vysoké školy ekonomické.

Q

rozsudky štrasburského soudu nemají povahu precedentu a jsou formálně závazné pouze pro konkrétní strany sporu (nikoli obecně). Není ovšem pochyb, že mají ve skutečnosti daleko větší vliv. České soudy by proto měly přinejmenším z důvodu právní jistoty a ekonomičnosti k rozsudkům ESLP přihlížet a případně se vypořádat s jeho argumentací. Nejčerstvěji pak v jinak velmi dobrém článku Nazvat věci pravým jménem (Respekt č. 17/ 2005) autorka Andrea Kopelentová zmiňuje „nepromlčitelnost genocidy podle konvence OSN“. To je sice pravda, ale je třeba mít na paměti, že Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidia byla přijata až roku 1948. Z toho je zřejmé, že na vyhnání Arménů z Osmanské říše se nemůže vztahovat. Lze argumentovat, že zločin genocidia existoval v obyčejovém mezinárodním právu již před rokem 1948 (ostatně na tom postavil svou argumentaci i Norimberský a Tokijský tribunál po 2. světové válce). Na události během první světové války se však tento výklad aplikovat nedá. Tento závěr potvrzuje i fakt, že po ní nedošlo k potrestání hlavních viníků za její rozpoutání – německý císař Vilém II. dostal azyl v Nizozemí, a nizozemská vláda ho odmítla vítězným mocnostem vydat. David Kosař, Právnická fakulta MU Brno

Oprava Při výrobě Respektu č. 18/2005 jsme zkomolili jméno jedné z našich autorek. Skutečnou spoluautorkou tématu čísla, článku s názvem Stalin nad Prahou s podtitulem Ráno popravili Slánského, odpoledne dali tesat do kamene frontu na maso, je Kateřina Hlatká. Za nanejvýš trapnou chybu se jí omlouváme.

KULTURA

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

21

Tuhle scénu platí Jameson Skrytá reklama prorůstá uměním – má nám to vadit?

C

hcete dělat umění a nemáte na to peníze? Žádný problém. Světem se šíří nová, docela jednoduchá forma financování. Stačí do vaší písně, filmu nebo divadelní hry vkusně začlenit jména různých produktů od velkých firem a máte vyhráno. Giganti pak zatáhnou třeba celý váš rozpočet. Nový fenomén kromě netušených možností ovšem přináší i znepokojivé otázky.

Cesta z města v renaultu Nejrozšířenější je nová forma financování a zároveň rafinované reklamy samozřejmě v Americe. Na newyorské Broadwayi se za zmínění produktu v nějaké hře (takzvaný product placement) platí slušné peníze a slavný dramatik Mark Ravenhill dokonce kvůli tomu přepsal Hamleta. Dánský princ dostal nové jméno Marlboro a s duchem svého otce se dorozumívá pomocí mobilního telefonu. Ravenhill fenomén samozřejmě ironizuje, jiní jej ovšem berou velmi vážně. Například někteří američtí rappeři. Známý 50 Cent umísťuje do svých textů již tradičně značky jako Benz nebo Bacardi, další berou honoráře za to, že rapují o Adidasu, panácích Courvoasieru nebo šampaňském jménem Cristal. Od letošního jara mají ostří hoši s mikrofonem novou šanci. Firma McDonald’s jim totiž nabízí až 5 dolarů pokaždé, když rádio odvysílá jejich skladbu, v níž zazní slova Big Mac. Jde o opovážlivou nabídku, protože rebelská hiphopová komunita nemá jak známo firmu moc v lásce, McDonald’s si ale věří: oslovil úspěšnou marketingovou agenturu, které se minulý rok podařilo prostřelit například gin Seagram do pěti rapových skladeb. První ódy na dvojitý hamburger prý z éteru uslyšíme už v létě a netřeba dodávat, že firma má při schvalování textů poslední slovo. Situace českých rapperů se od bohatších amerických kolegů liší, sponzoři se totiž do hip hopu zrovna nehrnou. Tuzemské jedničce žánru, formaci zvané Peneři strýčka Homeboye, se loni podařilo natočit videoklip, který za skrytou reklamu zaplatil Red Bull, kapela má ale prý hranice, za které by nešla. „O hamburgerech bychom určitě nerapovali,“ říká rezolutně frontman Penerů Orion. Daleko běžnější než v divadle nebo hudbě je skrytá reklama ve filmech a televizních seriálech. Již bratři Lumièrové na konci 19. století vpašovali do jednoho ze svých filmů reklamu na mýdlo, masový boom zažívá ovšem tento fenomén až v průběhu posledních dvaceti let. ET mimozemšťan se spojuje s výrobci sladkostí, Matrix pomáhá prodávat mobilní telefony a poslední Spielbergův film Terminál už má skrytou reklamu snad v každém záběru. Skrytá reklama dorazila samozřejmě i k nám a čeští filmaři jí začínají masivně využívat. „Podle scénáře bylo jasné, že Polívka jako řezník bude pít Gambrinus, kluci zdemolují McDonald’s a druhý den to bude vyfocené v Blesku. Takže když jsme scény natočili, nabídli jsme to firmám,“ vysvětluje

James Bond má nové auto, divák má o čem přemýšlet.

režisér Tomáš Vorel, jak sháněl finance pro svůj poslední film Skřítek. V bulvárním deníku uspěl, naopak plzeňskému pivovaru se nápad nelíbil, protože způsob, jakým se ve filmu Gambrinus pije, prý „odporuje estetickému kodexu konzumace piva“. Vorel je ostatně průkopníkem product placementu v Čechách – v jeho starším snímku Cesta z města hrdinové poprvé v českém filmu jezdili v renaultu, chroupali chipsy Bohemia a brali za to peníze. Dnes už prošlapanou cestou kráčí většina filmařů. Do očí bije reklama například v novém snímku Filipa Renče Román pro ženy, jehož hlavní hrdinka se bez kosmetiky Avon prostě neobejde. O poznání obratněji vkomponoval různé výrobky do svého opusu Příběhy obyčejného šílenství režisér Petr Zelenka, spotřeba whisky Jameson na plátně nás ale dovádí k poznání, že skrytá reklama se nevyhýbá ani filmům považovaným kritikou za nezávislé umění. I když méně náročná zábava se samozřejmě prodává líp. „Na Snowboarďáky

FOTO AFP

jsme ze skryté reklamy získali skoro polovinu rozpočtu,“ prozrazuje český rekord producent filmu Štefan Oršoš.

Po čem touží děti Nad novým trendem se pochopitelně vznáší otázka, zda přináší nějaký důvod k obavám. Samotní režiséři nejsou z reklamní invaze na filmová plátna nijak nadšeni, ale berou ji pragmaticky. „Kdyby stát podporoval naši kinematografii, nemuseli bychom se tím trápit,“ říká Tomáš Vorel. Důležitější než etické dilema tvůrce je ale fakt, že návštěvník kina se dnes proti své vůli a bez obvyklého upozornění stává příjemcem reklamy. Právě to pobuřuje řadu nevládních organizací zejména ve Spojených státech. „Usilujeme o to, aby reklama byla vždy jasně přiznaná. Naše demokracie stojí na transparentnosti,“ říká do telefonu Gary Ruskin, šéf organizace Commercial Alert. Americkým zákonodárcům

Sním o malbě, která bude celá bílá V sobotu 7. května zemřel v jedenadevadesáti letech malíř Václav Boštík. Tisk z minulého týdne malířovu smrt téměř neregistroval, ačkoli rozhodně nejde o neznámého či nedoceněného umělce. Pro zasvěcené byl Václav Boštík legendou už před půl stoletím. Po celý život naplňoval představy o té nejčistší tvorbě, jež vzniká v noblesním odstupu od lákadel i nesvárů doby. Právě tím jaksi mimovolně zaujal výrazné místo i na veřejné scéně české kultury. Svým příkladem potvrzoval staré přesvědčení, že k velkému umění lze opravdu dojít cestou pokory, trpělivé práce a plného soustředění na věčné otázky, jež politickým konjunkturalistům vždy znovu připadají příliš odtažité. V mediálním tichu po jeho smrti jako by neslyšně rezonovala bilanční slova z náhrobku Reného Descartesa: Dobře žil, kdo se skryl.

Fasáda jde do dějin Pro Boštíkův přístup k umění i zvláštní charakter jeho tvorby je docela příznačné, že do širšího

povědomí kulturní obce nevstoupil ráznou manifestací své individuality, ale účastí na realizacích veskrze nadosobních, které měly spíš řemeslný ráz, ale zároveň jedinečný étos. Polovinu z temných padesátých let věnoval dílu v českém monumentálním umění ojedinělému, neboť navenek pouze písmomalířskému: památníku umučených Židů v podobě otřesně dlouhého seznamu 72 278 jmen, která spolu s malířem Jiřím Johnem dlouhých pět roků pečlivě zapisoval na stěny Pinkasovy synagogy. K podobně úmorné, ale zároveň očistné lopotě se uchýlil také později za normalizace, když se spolu s několika dalšími umělci v nemilosti režimu živil restaurováním renesančních sgrafit na fasádě zámku v Litomyšli. Tato životní epizoda ostatně vstoupila do světové literatury, neboť se stala reálným předobrazem proslulé románové fikce Fasáda od Libuše Moníkové. Václav Boštík se narodil 6. listopadu 1913 v Horním Újezdě na Svitavsku. Původně stu-

Václav Boštík: trpělivě za světlem.

FOTO ČTK

doval profesuru kreslení na ČVUT, později absolvoval AVU. Už v rané tvorbě tíhnul k citové uměřenosti a kázni, jeho krajiny prozrazují obdiv ke Corotovi a Cézannovi, pozdější

již doručil návrh zákona, který by ukládal filmovým producentům povinnost při každém placeném doušku Coca Coly umístit do filmu varování s nápisem „reklama“. Obzvláštní nebezpečí prý totiž skrytá reklama znamená pro dětské diváky. „Často se propagují výrobky, které způsobují dětskou obezitu a cukrovku, jako hamburgery nebo cola,“ říká americká psycholožka Susan Linnová, která se angažuje v kampani za dětství bez komerce. Na podobnou debatu se v nejbližší době chystá také Evropská komise, u nás se o novém fenoménu ale zatím nemluví. Do kuriózní situace se dostávají celoplošné televize, v jejichž vysílání skrytou reklamu striktně zakazuje zákon. „Nedávno jsme třeba vysílali snímek Po čem ženy touží, který obsahoval celý reklamní spot na boty Nike,“ přiznává obchodní ředitel ČT Martin Švehla, „jenže co s tím dělat, vystřihnout ho přece nemůžeme.“ Jaroslav Pašmik

Q

zátiší s geometrickými útvary nezapřou lekci Morandiho a z českých klasiků ctil zejména Josefa Šímu. Koncem padesátých let se přiklonil k nefigurativní tematice a volně se přiřadil k proudu lyrické abstrakce, jeho tvorba však vycházela z naprosto svébytných zdrojů. „Je mnoho estetik, které se objevují, mění a odcházejí, ale kdesi za nimi je estetika, která trvá,“ napsal ve svém ojedinělém uměleckém vyznání z roku 1967. S dílem Václava Boštíka se mohla širší veřejnost víc seznámit až po listopadu 1989, když už mu táhlo na osmdesát. I těm, kteří jeho obrazy spatřili poprvé, muselo být zřejmé, že jde o jedinečnou hodnotu, o projev, který stranou soupeřivého hašteření různých tendencí a trendů dospěl k vrcholné prostotě, výmluvnosti a formální dokonalosti. V pozdních dílech Boštík překonává hranice výtvarných žánrů a jeho obrazy se dají vnímat i jako experimentální básně nebo hudební partitury. Přesahují dokonce i hranice umění, blíží se mystice i vědě, působí jako výsledky neobyčejně vnímavého snění o principech a tajemstvích vesmírného řádu, k nimž se jinými cestami prodírá moderní matematika a fyzika. Svou již zmíněnou konfesi z roku 1967 uzavřel Václav Boštík slovy: „Sním o malbě, která bude celá bílá. To však už nebudou barvy, ale světlo. A to pak už bude také konec umění.“ Málokomu se podařilo vyřčená předsevzetí tak důsledně dovršit. Svou osobní cestou dospěl Boštík opravdu ke konci umění, jež se v jeho posledních dílech proměnilo ve světlo. Viktor Šlajchrt

Q

22

KULTURA

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

Co vás čeká v Hotelu Rwanda Americký film vyvolá pocit sounáležitosti, ale ne chuť se ptát mezi bývalými sousedy, kteří se dobře znají. Filmy mají dar zprostředkovat ten drásavý moment přeměny normálního prostředí, zmatení lidí, absurditu radikálního obratu ve vnímání druhého. V rekonstrukci novodobých genocid mají svůj stereotypní obraz zahraniční média a OSN, jejíž lhostejnost je paradigmatem světa, který nečinně přihlíží. Jde ovšem o stereotyp politicky korektní: jako protipól nečinné organizace je tu voják OSN (plukovník Oliver), jenž se snaží pohnout ústředí k akci, stydí se za svou pasivitu. Stejně vyvážený obraz OSN najdeme kromě Hotelu Rwanda i v bosenském filmu Země nikoho. Politicky korektní přístup je zřetelný i u všech postav – vždy jsou ukázáni dobří a zlí na obou stranách konfliktu. Tato korektnost předurčuje vyznění filmu. Divák se na něj dívá jako na spravedlivou věc. Film je tedy nutně omezený tím, že diváka vlastně nepřekvapí, nenutí ho k nové reflexi, ale plní jeho očekávání, jeho potřebu morální satisfakce. Příznačná je v Hotelu Rwanda scéna, v níž zahraniční novinář pochybuje o účinku svých záběrů na západní publikum: „Až to lidi uvidí, řeknou: ‚Proboha, to je strašné,‘ a pak dojedí svou večeři.“ Stejná slova ovšem platí i pro film samotný.

Probudit obrazy

Do srdcí těch, co přežili, se vplížil pocit opuštěnosti, který nikdy neodejde.

F

ilm režiséra Terryho George Hotel Rwanda rozšiřuje řadu hraných snímků znázorňujících novodobé genocidy. K trvalému zájmu o holocaust a prvním pokusům o filmovou rekonstrukci etnického vyhlazování v bývalé Jugoslávii se přidává africká tragédie z roku 1994. Působivý snímek můžeme vnímat jako dokonalou ilustraci toho, v čem je síla i omezení hrané kinematografie při pohledu zpět.

Střízlivý hrdina Hrůzné události z jara 1994 si svět připomínal při loňském desátém výročí: 800 000 Tutsiů zavražděných vládnoucím etnikem Hutuů během sta dní, neschopnost OSN zasáhnout. Rwandská genocida, to „spojení inteligence a surovosti“, jak říká jeden z přeživších Innocent Rwililiza, nesla velmi podobné rysy jako holocaust a nelze v ní vinu svalovat na africkou zaostalost. Vznikla rovněž v podmínkách války (hutuské vlády s tutsijskými povstalci), která ji psychologicky umožnila, byla dlouho naplánována a připravována, předcházely jí příležitostné masakry, které nebyly souzeny,

FOTO HCE

rozhodující roli v ní sehrála hutuská inteligence. Co k tomu dodává Georgův film? Hotel Rwanda vznikl na základě skutečného příběhu manažera hotelu Paula Rusesebaginy, který v osudných dnech zachránil přes 1200 Tutsiů a umírněných Hutuů. Duchapřítomným jednáním, pomocí peněz a různým lavírováním dokázal vykupovat životy ostatních. Film sleduje zvraty jeho záchranné akce, které balancují mezi ohrožením a nadějí až do šťastného závěru. Základem je tedy autentický příběh jednoho člověka, který jedná proti většině. Film ho ale nestaví do popředí jako třeba Schindlerův seznam, středem a kontextem díla je pořád akt genocidy. Motiv zachránění autoři pevně usadili do bezútěšné reality. Ačkoli sledujeme dojemný příběh s happyendem, síla filmu je ve střízlivosti, s jakou neustále odkazuje k faktům, událostem mimo ústřední hrdinský akt.

Proboha, dojezte večeři Filmy s takto palčivým tématem si zakládají především na svém humanistickém poslání, mají

Nechte tančit stroje Pražskou noční oblohu protínají lasery a pod nimi si nejmodernější technologie vyřizují účty s uměním. Vítejte na ENTERmultimediale. Po pěti letech se v české metropoli minulý týden znovu setkali umělci, vědci, programátoři, teoretici i amatérští tvůrci na druhém ročníku festivalu ENTERmultimediale. Přestože přehlídka ukazuje nejžhavější tvůrčí trendy současnosti, mnoho návštěvníků nakonec nepřilákala. Jako by technologicky orientované akce byly u nás stále ještě raritou a nikdo nevěděl, co od nich vlastně čekat. Kdo se osmělil, nelitoval. Prolínání technologií a kreativity je dnes nejen inspirativní, ale už také divácky velmi atraktivní disciplínou.

Plány bez gravitace „Kultura je pro idioty. Důležité je umění a umění je, když stroj dělá stroj,“ gestikuluje energicky Slovinec Dragan Živadinov. Patří k zakladatelům proslulého slovinského uměleckého hnutí NSK (Neue Slowenische Kunst), a když divákům v Praze popisoval

svůj projekt Noordung, působil jako bájný kapitán z nějaké klasické sci-fi. Živadinov v roce 1989 založil první divadelní uskupení hrající ve stavu beztíže – Kosmokinetický kabinet Noordung. V roce 1995 sehrálo šestnáct herců představení v Lublani, stejné pak opakovalo o deset let později v moskevském vesmírném středisku Jurije Gagarina. Podle Živadinových představ se má toto představení bez tíže opakovat každých deset let, za použití stále dokonalejších technologií, až do roku 2045. V případě úmrtí některého z aktérů nahradí živého herce robotický abstrakt. Půjde-li o muže, jeho hlas bude nahrazen rytmem, hlas ženy pak melodií. V roce 2045 chce Živadinov spolu se šestnácti abstrakty odcestovat na oběžnou dráhu Země, kde hodlá po posledním představení prvního května zemřít. Spíše než velkolepé plány ovšem festivalu vévodila interaktivnost, nejcharakterističtější vlastnost nových médií. Dnešní mladé publikum, odkojené

předem dané, jednoznačné vyznění. Vznikají jako připomenutí tragické události, apel na naše společné historické dědictví. Jejich úkolem je vypovědět, abychom nezapomněli. Je zřejmé, že takhle jednoznačné zadání vytváří určité stereotypy: modelové rozložení filmových postav, které ve vyprávění plní účelovou funkci (zahraniční novinář nám dává didaktický vhled do historie napětí mezi Hutuy a Tutsii), počáteční nevědomí („něco takového se přece nemůže stát“), vedení zápletky mezi strachem a úlevou, zástupné ukazování hrůz genocidy, soustředění se na obrazy záchrany. Kontext jednotlivých událostí se divák v Hotelu Rwanda často dozvídá prostřednictvím zpráv v rádiu. Úzké propojení genocidy s mediální propagandou ukazuje už začátek filmu, v němž rozhlas podněcuje k násilí vůči tutsijským „švábům“. Tenhle princip je jedním z nejpůsobivějších, jak přiblížit hypnotickou atmosféru nenávisti, a využívají ho i jiné obdobné filmy – srbský snímek Rány například podobně pracuje s Miloševičovou mediální propagandou. Společný je na plátně i motiv blízkosti: genocida ve Rwandě i válka v Jugoslávii se odehrávaly mezi lidmi stejného jazyka, často

počítačovými hrami, už není zvyklé vstřebávat umění pouze pasivně a interakci považuje za přirozenou věc. Bylo to vidět například při performanci RGB 2.0 v Paláci Akropolis. Diváci zde spoluvytvářeli výsledný zvuk koncertu spolu s autory – Tomášem Dvořákem, Matoušem Godíkem a italským odborníkem na vizualizaci Alessandrem Capozzem. Devět diváků sedících proti promítacímu plátnu dostalo do rukou baterky vybavené červenou, zelenou a modrou diodou. Hudebníci pak pomocí různých instrumentů vydávali zvuky a nahrávali je do počítače ve formě smyček. Speciálně upravený program každý zvuk přetvořil do podoby trojrozměrného objektu, který se promítal na plátno. Diváci mohli pomocí baterek objekty na plátně „uchopit“ a kombinací světel v reálném čase měnit smyčky i samotné zvuky. Použití live processingu, tedy zpracování zvuku a jeho reprodukce ve změněné formě v reálném čase, je podle Tomáše Dvořáka v Česku zatím v plenkách, otvírá ale novou úroveň hudební tvorby. „Ve světě takhle vzniká spousta zajímavých věcí a já bych rád podobnou komunikaci s publikem použil i při vlastních koncertech,“ říká Dvořák, který se svým hudebním projektem Floex získal například dvě ocenění Dance Awards 2001.

Co soudruzi ještě neviděli Největší představení ENTERmultimediale se konala v památníku na Vítkově a ten, koho neodradilo škrábání se do strmého kopce, určitě nelitoval. Komu-

Hlavní politické poselství Hotelu Rwanda je usvědčit ze zbabělosti a rozhodující viny mezinárodní společenství. Problém je, že toto usvědčení je příliš globální, než abychom se s ním identifikovali. Identifikujeme se právě spíš s vojákem OSN, který se ve filmu staví proti, což nám umožňuje se od tématu vlastní zodpovědnosti odtáhnout. V tom je asi největší omezení hraných filmů o genocidě: na rozdíl od dokumentů nebo literárních svědectví, které zaznamenávají celou šíři a problematiku lidských postojů, vidí filmy historii schematicky a jejímu pochopení paradoxně trochu brání. Nezpochybnitelnou hodnotu přináší ale Hotel Rwanda v tom, že připomíná a shrnuje jednotlivé fáze a fakta této genocidy s pečlivostí dokumentu. A nelze opomenout ani postřeh francouzského kritika Jeana-Michela Frodona, že filmové obrazy nám umožňují rozvíjet představivost, která je nezbytná k tomu, aby se událost stala součástí naší historie. Přiřadit k informacím konkrétní obraz. Tohle film jedinečně umožňuje. Vražedné milice Interahamwe se ve Rwandě nejdříve bály zásahu zvenčí, když ale pochopily, že nepřijde, podnítilo je to k nekontrolovanému jednání, když už jsou konečně jednou bílí pryč. „Do srdcí těch, co přežili, se vplížil pocit opuštěnosti, který nikdy neodejde,“ říká Innocent Rwililiza. Právě v tom je možná pro současnost nejdůležitější odkaz Rwandy, kterého se Georgův film dotýká jen okrajově. Propast mezi Afričany a bílými se nesmírně prohloubila. Ta propast, nedůvěra, by měla být námětem k zamyšlení, východiskem. Třeba i pro další film. Dominika Prejdová Autorka vystudovala filmovou vědu na FF UK.

Q

nistické sochy pracujícího lidu v nadživotní velikosti na čtyři dny obrostly kabeláží, mohutným lešením, projekčními plátny a sledovaly spolu s diváky hru laserů, počítačové animace, elektronické hudby a současného tance. K nejpůsobivějším projektům patřil bezesporu V.I.R.U.S. evropského uskupení eAgora, v němž se nejnovější technologie zcela organicky zapojily do služeb scénického tance. Muž a žena na čtvercovém pódiu, rozděleném paprskem laseru, tančili nejprve sami, v polovině vystoupení se pak jejich obraz přenesl nad hlavy diváků na tři projekční plátna. Jeden z herců si navlékl speciální oblek, který pomocí senzorů přenášel každý pohyb na plátno. Ve virtuálním prostoru památníku Vítkov tak probíhal paralelní děj, do kterého však vstupovaly i čistě počítačové postavy. Herec se ve virtuálním prostoru, který nezná hranice, proměnil v polymorfní hmotu a mohl se například rozprostřít po celém pódiu. Přechod mezi skutečným světem a jeho počítačovým dvojčetem byl naprosto plynulý, takže divák neměl pocit umělého roubování technologie na zaběhlé umělecké postupy. Stejně jako kdysi technika umožnila člověku prodloužit ruce a znásobit jejich sílu vynálezem vysokozdvižného vozíku, letošní festival dokázal, že technologie zcela přirozeně rozšiřuje možnosti a intenzitu uměleckého ztvárnění. Dodejme, že příčinou je i rychlé tempo technologického vývoje: doby, kdy nové umění škobrtalo o vlastní nedokonalosti, jsou dávno pryč. Jan Kovalík

Q

SCÉNA

RESPEKT 20 V 16.–22. KVĚTEN 2005

HUDBA

VÝSTAVY

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP Tuto středu se pražská zoologická zahrada změní k nepoznání. Večer se po pavilonech rozmístí padesát tanečníků a herců, aby společně se zvířaty zahájili zvláštními „site specific“ projekty desátý ročník mezinárodního divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu. Diváci budou postupovat v malých skupinkách od pavilonů k výbě-

Divadelní šelmy v pohybu Tento týden bude opět ve znamení variací na vážnou hudbu. V rámci festivalu Pražské jaro se můžeme těšit na vystoupení tria amerického jazzového pianisty Herbieho Hancocka (na snímku), který zahraje skladby různých jazzových klasiků společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (21. 5.). V souvislosti s festivalem vysílá ČT 2 premiéru velmi vydařeného dokumentu režiséra Pavla Kouteckého Každý rok je Pražské jaro (19. 5., 20.00). Koutecký se zakousl do dvou minulých ročníků hudebního svátku a ve svém díle přináší pohled do zákulisí významných klasických umělců. Pozorujeme zblízka emoce dirigenta Jiřího Bělohlávka, jiskřivou souhru i rodinné detaily klarinetistek Sharon Kamové a Ludmily Peterkové. Ke slovu se dostanou i pěvci v čele s Evou Urbanovou, a také mírně exhibicionistický sbormistr Bohumil Kulínský se svými děvčaty, když zkouší Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Zajímavý festival Expozice nové hudby začíná tento týden v Brně. Od středy až do neděle nabídne celkem devět velkých koncertů. Jak napovídá název akce, půjde vesměs o soudobou vážnou hudbu. Důležitou součástí programu budou vystoupení významného interpretačního tělesa Ensemble recherche z německého Freiburgu. Tento soubor festival zahájí ukázkou ze svého repertoáru a pak se přesune na brněnskou JAMU, kde do konce týdne nastuduje několik děl se studenty. Společně s nimi se pak představí na závěrečném koncertě. Více o festivalu se dozvíte na adrese www.enh.cz. – JP –

Tento čtvrtek v Severočeské galerii v Litoměřicích představí kurátor Jiří Zemánek projekt Od země přes kopec do nebe… Výstava nese podtitul, jenž dobře osvětluje její zaměření: O chůzi, poutnictví a posvátné krajině. Šest tematických bloků jako třeba Romantismus a jeho ohlasy, Poutníci boží nebo Mizející kopce představí desítky umělců, kteří se krajině, volnému pohybu nebo duchovním otázkám věnují: například Karla Hynka Máchu, Caspara Davida Friedricha, Františka Drtikola, Josefa Váchala nebo Františka Skálu (viz obr.). Doprovodný program stojí za to – kromě přednášek či diskusí totiž počítá také s řadou výletů, korunovaných pěší poutí z Prahy na Sněžku.

Nelze se divit nikomu, kdo básně Tomáše Kafky (na snímku) na stránkách MF Dnes pokládá za příšerné. „Chelsea není červi, / ztratili jsme nervy / a v závěru tři body – / Chelsea není everybody,“ zní namátkou jedna z nich, jež se nyní dostala i do autorovy básnické sbírky Verše v roce z nakladatelství Petrov. Jenže v noblesně upravené knížce vyznívají Kafkovy básně jinak než v novinách. Mají tu mnohem blíž k ryze básnickému kontextu a při četbě zjišťujeme, že mají i naprosto svéráznou básnickou krásu. Nejde o duchaplné epigramy havlíčkovské ražby ani o groteskně absurdní nonsensy britského typu, efekt není literární, spíš má blízko k dandysmu. Svou extrémní nenuceností, jež se nikterak neobává, že bude shledána lehkou, ba třeba i pitomou, Kafka kupodivu okouzluje. Živě nám připomíná, že k opravdové poezii patří odvaha.

Kdo ještě nestihl vidět v Praze nebo v Bratislavě poslední projekt slovenského výtvarníka Matěje Kréna Pasáž, má možnost to napravit nyní v Domě umění města Brna. Letos sedmačtyřicetiletý umělec s mezinárodním renomé se v posledních letech orientoval na velké prostorové instalace vytvářené z tisíců knih a zrcadel. Taková je i Pasáž – napůl reálné, napůl iluzivní knižní bludiště, v němž se díky zrcadlovým efektům divák dotýká nekonečna a zároveň naráží na nekompromisní bariéry.

Do své nové, v pořadí již desáté knížky Moje cesta do ztracena. Putování s Benjaminem začlenil Martin Vopěnka (nar. 1963) podivně různorodé čtenářské atraktivity. Děj se rozvíjí na principu „on the road“, základní notu udává otcovský sentiment, ale nechybí ani bujný sex či dramatická dobrodružství v divoké přírodě. Drobné příhody a praktické turistické postřehy se střídají s filozofickými úvahami či záchvěvy náboženského citu, před poslední třetinou se dostaví zápletka a v závěru překvapivé rozuzlení. Zajímavě funguje postava vypravěče, který se po smrti manželky vydává s osmiletým synkem na ztřeštěnou prázdninovou cestu. Pokud s ním čtenář sympatizuje, může převzít jeho celkem nanicovatou verzi událostí, ale pro ty, jimž se svým chlubivým mudrováním zprotiví, bude stejná kniha znamenat silný, ba otřesný zážitek.

– PT –

– VŠ –

hům a teráriím. Organizátoři doporučují nevynechat produkci tanečníků s želvami a představení laní z Národního divadla v teráriu (choreografie Veroniky Švábové). Jestli se bude tančit také v klecích se lvy, zatím není známo. Dva večery v zoo budou jistě výrazným zahájením, ale další program je minimálně stejně zajímavý. V sobotu 21. 5. se například na zimním stadionu Hvězda v pražských Vokovicích, kam se dějiště festivalu přesouvá po dvoudenní okupaci zoo, představí belgický taneční soubor C13 s těkavou choreografií Radio Isotope a hiphopovou hudbou. Akce pokračuje i následující týden. Náročnými lahůdkami budou zvláště vystoupení severských umělců. Mimořádně pohybliví Norové z Jo Strømgren Kompani zahrají představení The Hospital o třech zdravotních sestrách bez pacientů (úterý 24. 5.) a jedna z nejvýraznějších postav islandské hudební scény, skladatel a mistr elektronických mutací Johann Johannsson předvede spolu s tanečnicí Ernou Omasdottirovou zhudebnění manuálu k prvnímu masově vyráběnému digitálnímu počítači IBM 1401 (25. 5.). Za pozornost také stojí představení z Jižní Ameriky. Z Kolumbie dorazí umělecká laboratoř Mapa a z Brazílie podivný experimentální projekt Please, choose tanečnice a akrobatky Dani Limové. Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Každý rok v květnu přibude do statistik rázem celý ročník maturantů, zato ubývání je plíživé. Školy připravují žáky do života, každý abiturientský večírek je pak vždy o něco víc orientuje k opaku. Když jsem jel minulý pátek na setkání po pětatřiceti letech, pozoroval

USA: placatý svět podle Friedmana

Milé spolužačky Trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny, sloupkař deníku The New York Times a autor věty „některé věci jsou pravda navzdory tomu, že v ně věří George Bush“ má novou knihu. A ne ledajakou: esej Svět je placatý (The World is Flat) se ihned po vydání vyšvihl na špičku amerických bestsellerů a Thomasu L. Friedmanovi za něj skládá poklonu i takové politologické eso jako Fareed Zakaria. Pro naše uvažování o světě může být opravdu inspirativní – už proto, že pozornost přenáší jinam, než jsme v poslední době zvyklí. Thomas L. Friedman od mládí miluje golf, jako teenager nosil na turnajích hole prvotřídním hráčům a kolegové novináři občas tvrdí, že praxe golfového nosiče se otiskla i do sloupkařova rukopisu: rád popisuje terén, vykřikuje povzbuzení a varování, našeptává do ucha významnějším hráčům, co dělat. Friedmanova novinářská hvězda začala stoupat v polovině 90. let, kdy se začal věnovat světovými politiky opomíjenému tématu globalizace. Celoplanetární procesy vítal s neskrývaným optimismem a dobře prodejnými hypotézami, jakou byla například McDonaldova teorie prevence konfliktů: dvě země, v nichž prodává své karbanátky firma McDonald, spolu podle Friedmana nikdy nebudou válčit, protože nadnárodní kapitál preferuje mír a má dostatečně silné páky na to, aby případné výbojné ambice politiků držel na uzdě. Antiglobalisté i střízlivější komentátoři Friedmana často vinili z toho, že úmyslně přehlíží stinné stránky propojování světových ekonomik. Jedenácté září na chvíli přesměrovalo Friedmanovu pozornost k mezinárodnímu teroru a dění na Blízkém východě, hodně cestoval a za geopolitické komentáře získal dvě další Pulitzerovy ceny. Až loni si prý uvědomil, že agenda nastolená pre-

Friedman (uprostřed s knírem): Tak, pánové, dojíst večeři a do postele.

zidentem Bushem jej odvedla od tématu, jež je pro budoucí uspořádání planety důležitější než válka v Iráku. Sedl k počítači a za tři měsíce napsal zmíněnou knihu. Tím tématem je vcelku nenápadná, ale veledůležitá proměna, pro niž Friedman vymyslel metaforu „placatění světa“. Co to znamená? Velká očekávání a stamiliony investovaných dolarů koncem 90. let vedly paradoxně k bankrotu internetového byznysu, před krachem ale firmy stihly na dně oceánů položit špičkové optické kabely, schopné přenášet mezi kontinenty miliardy dat. Internetové připojení zlevnilo, na druhý konec drátu se připojily dynamické asijské země a armáda jejich vzdělaných obyvatel začala Americe poskytovat levné služby – od daňových přiznání a účetnictví přes telekomunikační spojení až po lékařské posuzování rentgenových snímků. Svět se stal placatějším: fenomén zvaný outsourcing pomalu, ale jistě způsobuje, že už není tak důležité, v které části světa bydlíte, ale co umíte a kolik za to chcete. Proč tomu Friedman přisu-

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

zuje větší důležitost než dění na Blízkém východě? Ambiciózní, ale vleklá demokratizace tohoto regionu přitahuje pozornost, jenže o budoucí podobě světa nebudou nakonec rozhodovat Iráčané ani Libanonci, ale vítězové této éry – Indie a Čína. A na zlenivělý Západ ve světě propojeném dráty čeká těžká zkouška. „Když jsem vyrůstal, rodiče mi říkali, dojez večeři, v Indii a Číně lidé hladoví,“ říká novinář, „já dnes říkám svým dcerám – dodělejte si domácí úkol, v Indii a Číně lidé hladoví po vaší práci.“ Nebyl by to ale globalizační optimista Friedman, kdyby na nejisté vyhlídky bohatého světa žehral. Naopak, placatá planeta bude v důsledku bezpečnějším místem k životu. Friedmanovi k takové úvaze stačilo inovovat jeho karbanátkovou teorii: dva státy, které si navzájem po drátě ve velkém poskytují služby, budou těžko riskovat konflikt. „Jsme jeden s druhým v posteli,“ dodává Friedman, „a to musí zákonitě ovlivňovat, jak se k sobě budeme chovat.“ Petr Třešňák

Q

jsem v tramvaji hlouček mládeže s čerstvými vysvědčeními. Veselili se, aniž by tušili, na co se můžou těšit. Básník Ivan Wernisch, jenž je o deset let starší než já, si před deseti lety po svém abiturientském setkání básnicky povzdechl: „Až si pro mě jednou přijde smrt, určitě bude tvrdit, že je má spolužačka.“ Na podobných srazech bývají snad nejcitelněji přítomni ti, o nichž víme, že už nikdy nepřijdou. Moje generace, jinak dosti zmasakrovaná, zažila s oním nikdy zázrak výjimky. Gymnaziální léta jsem trávil v převážně dívčí třídě, kde se stalo skoro pravidlem, že každou ze spolužaček, k níž jsem milostně vzplál, odvezli vzápětí rodiče někam do emigrace – pochopitelně nikoli z obav před mou vášní, ale kvůli bratrským mocnostem a režimu, který tu nastolily. I později mizely mé svůdné vrstevnice houfně do ciziny, obvykle s přesvědčením, že se domů nebudou moci už nikdy podívat. Má vlast se milostně tak docela nevylidnila, ale co se týče spolužaček, zůstala poloprázdná. A pak se najednou poměry změnily a dávno ztracené lásky začaly přijíždět. Naše nynější setkání se uskutečnilo o pár týdnů dřív, než se plánovalo, neboť původní termín, jenž souvisel s příjezdem Evy z Izraele, ustoupil příjezdu Jany z Austrálie, která žije přece jen v mnohem větší dálce a déle jsme ji neviděli. Máme také své mrtvé, ale žádná z těch milých dam, s nimiž jsem na ně minulý pátek vzpomínal, smrtku rozhodně nepřipomínala, spíš věčné mateřství na přechodu k babičkovství. Janě z Austrálie to moc slušelo. Ty ztracené roky se ovšem nevrátí opravdu nikdy. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Uběhlo 60 let od konce druhé světové války. Hrdinové protinacistického odboje Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek byli na Pražském hradě slavnostně in memoriam povýšeni do hodnosti generálů. Politici, občané a spojenečtí vyslanci položili na Olšanských hřbitovech věnce k hrobům padlých osvoboditelů. V Krkonoších sněžilo. Česká televize zahájila svoji velkou bitvu s neplatiči. Široký průzkum agentury ScandC zjistil, že většina zdejších občanů neumí vyjít s výplatou. Ano, jde o strmější růst, než se předpokládalo, komentoval v Hospodářských novinách ředitel poradenské firmy VUPEK-Economy Ladislav Pelcl skutečnost, že podle zveřejněných čísel loni radikálně vzrostla závislost české ekonomiky na dovozech zdrojů energie. Filmaři odlétli do Cannes. Dvojice neznámých mužů vyzbrojených železnými tyčemi napadla a pokusila se zabít ředitele Českého Telecomu Gabriela Berdára u jeho domu v satelitním městečku za Prahou; otřesený Berdár pak cestou do nemocnice střílel na auto, které považoval za vůz pachatelů, ale ve kterém cestovali úplně nevinní lidé. Vyšel jsem před dům, tam stálo černé auto, ze kterého vyskočil chlap

16.–22. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 20

a začal po mně střílet ze samopalu. Několikrát mi prostřelil hrudník a ustřelil kousek ucha, popsal příbramský podnikatel a majitel prvoligového fotbalového klubu Marila Příbram Jaroslav Starka, co se mu stalo, když šel večer nahodit vyhozené pojistky. Kooperativa koupila Českou podnikatelskou pojišťovnu. Televize Markíza koupila Pojišťovnu štěstí. Telecom vzkázal zpravodajským službám, že už za ně nebude zadarmo odposlouchávat podezřelé občany. V Ostravě vyhodili ze sboru dva dlouholeté policisty, kteří zapřeli nález peněženky se čtyřmi stovkami korun. Prahou zase jednou prošel Million Marihuana March – pochod za legalizaci marihuany. Hospodářské noviny informovaly své čtenáře, jak přestat kouřit a neztloustnout. Příplatek jedné koruny měsíčně k důchodu si vysoudila na správě sociálního zabezpečení Františka Řezáčová ze Žamberka jako odškodné za dvoudenní vazbu, do které ji v roce 1984 uvrhli estébáci za to, že rozšiřovala tiskoviny církve Svědků Jehovových. Začaly maturity. Za účasti českých, německých a polských občanů se v Hejnicích na Liberecku už popatnácté konala pouť smíření. Bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl

podal trestní oznámení na komunistického poslance Miloslava Ransdorfa za jeho výrok, že „označování letského cikánského tábora za koncentrák je bezuzdná lež“; v Letech u Písku přitom Češi za druhé světové války věznili své romské spoluobčany do té doby, než je pod četnickou stráží odvezli nacistům k vyvraždění v plynových komorách Osvětimi. Kdo veřejně popírá, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán ztrátou svobody až na tři léta, vysvětlil svůj krok proti Ransdorfovi Uhl. Z devíti a půl na 8,9 procenta klesl počet nezaměstnaných. Ekonomové oznámili, že se zastavil zdejší průmyslový růst. V Moravském krasu obnovili pastevectví. Ústřední vojenská nemocnice zahájila přípravu na vznik strategické krevní banky. Po nákupech v Rumunsku se začal ČEZ zajímat o koupi polské elektrárny Dolna Odra. Kvůli chybám v nácvikových dějepisných testech odstoupila z funkce ředitelka Centra pro jednotnou maturitu Jitka Pohanková. Díky aktivitě lidovecké poslankyně Vlasty Parkanové odmítli poslanci snahu ministerstva zdravotnictví prolomit zdejší zákaz testování kosmetiky na zví-

řatech. Brno vystavilo Modrý mauritius. Cenu Olgy Havlové za rok 2005 získala svépomocná skupina Zrcadlo sdružující lidi s chronickými duševními onemocněními, kteří již několik let pomáhají v kontaktech se světem pacientům bohnické léčebny. Zemřel Václav Boštík. Stromy byly poškozeny po listopadové vichřici, která jednomu z nich nalomila větev, a vinou toho se část obce dokonce ocitla na několik hodin bez proudu, vysvětlil mluvčí Pozemkového fondu Michal Bureš, proč jeho instituce nařídila rozsáhlé kácení zdravých a krásných lip v parku Větrného Jeníkova; po pádu jedenácti stromů včetně stoletých zasáhla do věci Agentura ochrany přírody a další ničení zakázala. Policisté zastřelili u Černavy prchajícího zloděje aut. Nález pravěkých zbraní v okolí Turnova přepsal dějiny osídlení Českého ráje: lidé sem nepřišli před pěti tisíci lety, jak se dosud myslelo, ale už o šest tisíc let dřív, ve střední době kamenné. Banka BAWAG se rozhodla následovat Komerční banku a oznámila svým klientům, že už brzy zruší poplatek za zrušení účtu. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Řízením redakce pověřen: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Mario Chromý, David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 15. 5. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.