Do neznámé Francie 13

33

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 15.— 21. 8. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Do neznámé Francie

13

2 V

Odhalení na dálnici D8

5

Bublanovo kladivo na mejdany

Ind, který proměnil Česko

6

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

4 V

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Al-Káida: laptop místo samopalu

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Dnes u nás jméno Alexeje Čepičky vyvolává díky Švandrlíkovým románům spíš humoristické asociace, v Gottwaldově éře však patřilo k nejproklínanějším. Čepička byl nejmladším, nejráznějším a nejvýkonnějším členem tehdejší vládnoucí garnitury. Na vrcholu moci se ovšem udržel jen nějakých pět let, než na něj protřelejší soudruzi – za strach, který v nich předtím vyvolával – svedli všechny hříchy českého stalinismu. Měl

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Laptop místo samopalu Co přináší desáté výročí internetové exploze

Manažer gottwaldovského teroru na nich významný podíl jako schopný organizátor, ba přímo manažer zestátněného násilí, bytostným komunistou však nebyl. Spíš dobrodruhem, který se chopil příležitosti. Alexej Čepička se narodil před pětadevadesáti lety (18. 8. 1910) v Kroměříži. Jeho otec byl pošťák, maminka si zařídila zprostředkovatelnu práce pro služky. Po maturitě odešel studovat práva do Prahy, kde už v devatenácti vstoupil do KSČ, ale politice se moc nevěnoval. Po studiích působil jako advokátní koncipient v Ostravě, kde byl také roku 1942 zatčen gestapem. Z koncentráku se do rodné Kroměříže vrátil v radikálním rozpoložení, zapůsobil na místní aktivisty, nechal se zvolit předsedou Revolučního národního výboru a obsadil okresní soud s tím, že ruší právní řád a nadále bude o všem rozhodovat sám. Svévolným kouskem si vysloužil pověst neohroženého rebela. Ve volbách roku 1946 byl za KSČ zvolen do parlamentu a koncem následujícího roku jej prezident Beneš na Gottwaldův popud jmenoval ministrem vnitřního obchodu. Byť se dosud jednalo o demokratickou vládu, Čepička neváhal sáhnout k revolučnímu násilí, zaměřil je ovšem proti „šmelinářům“, což veřejnost uvítala. Netušila, že jde jen o předehru. Jeho čas nadešel v únoru 1948. Jako nově jmenovaný ministr spravedlnosti začal prosazovat na celostátní úrovni to, s čím v Kroměříži narazil: během necelých dvou let učinil z justice poslušný nástroj komunistické zvůle. Jeho zásluhou vznikl i pověstný zákon na ochranu republiky, v jehož paragrafech uvízly statisíce obětí. Nejvíc však proslul ve funkci ministra obrany. To už svou moc posílil sňatkem s Gottwaldovou dcerou i osobními kontakty se Stalinem, pod jehož přímým dohledem připravoval armádu k rozhodujícímu útoku na svobodný svět. Čepičkův konec započal, když ostatním začaly svítat nové naděje. Jeho vliv upadal po Stalinově a Gottwaldově smrti, všech funkcí byl zbaven po Chruščovově kritice stalinismu a roku 1963 jej dokonce vyloučili ze strany. Už předtím, ve svých devětačtyřiceti, odešel po infarktu do invalidního důchodu, v němž s celkem bídným příjmem živořil dalších třicet let. Viktor Šlajchrt

Stačí zadat správné slovo do vyhledávače a můžete pohlédnout teroristům do očí.

J

en těžko se bez něj dá představit život. Přináší smích, spojuje lidi, pomáhá se orientovat. Zároveň je to ale smrtící zbraň, proti které zatím není účinná obrana. Minulý týden uplynulo deset let od nastartování tohoto fenoménu – internetu. Bezesporu je co slavit, ale poslední měsíce a zejména pak týdny ukazují, že svobodná síť se v rukách teroristů stává vážnou hrozbou. Stačí jedno kliknutí myší a vedle vás může vzniknout nová buňka al-Káidy.

Objevení nové strategie List Wall Street Journal minulý týden napsal: „Když byl naposledy terorista Zarkáví málem chycen, nezapomněl ve svém úkrytu kalašnikov, tradiční zbraň šéfa guerilly, ale laptop.“ Bylo to jen další potvrzení zpráv, že předáci teroristických buněk se po Blízkém východu pohybují s přenosnými počítači u boku. Má to pro ně obrovskou výhodu, protože nemusejí opouštět své úkryty a přitom dokáží organizovat své buňky po celém světě a dokonce lákat nové adepty. Když univerzitní profesor Gabriel Weimann z izraelské Haify před osmi lety analyzoval internetové stránky, které jsou napojené na teroristy, napočítal jich dvanáct, dnes už jich našel čtyři a půl tisíce. Poté co loni v dubnu Zarkáví brutálně popravil zajatého Nicholase Bergra, odmítla záznam či jen fotografie z něj publikovat většina světových médií, protože nechtěly propagovat teroristické metody a zneuctít trpícího Bergra (u nás porušilo nepsanou dohodu jen Právo). Zarkáví pak tedy záznam umístil na internet, kde si jej během chvíle stáhly miliony lidí, protože je na to upozornili novináři. Tím nepřímo dovedli předního teroristu k změně strategie – na rozdíl od Usámy bin Ládina napříště nepoužíval ke své propagandě média, ale především všude dostupnou a levnou síť. Náhoda mu navíc pomohla, podle Wall Street Journalu totiž ve stejné době nastalo masové rozšiřování vysokorychlostního internetu. Videozáznamy či audiozprávy si mohl kdokoli během chvíle stáhnout v té nejvyšší kvalitě. Když došlo k nedávným útokům na Londýn, prohlásili bezpečnostní analytici, že atentátníci byli s největší pravděpodobností zverbováni právě přes internet. Poslechli tak internetovou výzvu al-Káidy: „Bratři mudžahedíni, když se rozhodnete vstoupit do tréninkových táborů, nemusíte cestovat do jiných zemí. Sami, ve svých domovech spolu se svými bratry, můžete začít cvičit náš program.“

Nejlepší obranou jste vy

Úkol splněn, soudruhu Staline. FOTO ČTK

Samozřejmě vyvstává otázka, co s tím udělat. Jak zastavit řádění teroristů na internetu? Odpověď pochopitelně vůbec není jednoduchá, protože internet je skutečně bez hranic. Neil Doyle, britský expert na teroristy využívající možnosti sítě, řekl listu The Sun, že tajné služby budou nuceny zásadně změnit svou práci. „MI5 bude místo sledování takových stránek a sbírání informací z nich muset začít pracovat na jejich okamžitém zrušení.“ Pak se informace nedostanou k potenciálním sebevražedným útoč-

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

níkům. Jako příklad, že je to možné, uvádí Doyle to, že ještě v den prvního útoku na Londýn 7. července byly okamžitě tajnými službami zablokovány hlavní stránky, které vyzývaly k džihádu. Ale problém je, že jakmile se jedny stránky zruší, okamžitě se objeví nové, stačí pak do vyhledávačů zadat klíčová slova v arabštině. Pro al-Káidu pracují vysoce specializovaní počítačoví experti, kteří dokáží přicházet se stále novými nápady. Někdy jsou velice prosté, ale účinné. Například si zřídí na Yahoo e-mailovou adresu, v níž pak napíší své poselství, ale zprávu neodešlou, jen distribuují všemožnými způsoby vstupní hesla. Podle italského experta na terorismus na síti Carlo Revelliho, který napsal knihu Strategic Intelligence on the Internet, není v silách tajných služeb, aby procházely všechny stránky či analyzovaly všechny odeslané maily. Ostatně webových stránek je dnes kolem neuvěřitelných 660 miliard. Podle Revelliho je boj možný jen tehdy, když se do něj zapojí všichni. „Jediná zbraň je přijmout jejich strategii. Tak jako fanatici používají síť a debatní skupiny k šíření své taktiky, k rozsévání smrti, každý z nás může identifikovat web, který obhajuje teror.“ Podle Revelliho by se ale pro ten účel musela zřídit instituce, která by informace od lidí ihned přijímala. Může se to zdát jako utopie, ale když je možné, že se tisíce uživatelů spojí na psaní virtuální encyklopedie Wikipedia, pak je možné i toto. Podobně zmiňuje skupinu dobrovolných hackerů, kteří si říkají Hackeři proti terorismu. Těm se už podařilo napadnout řady stránek napojených na bin Ládina, a to včetně bank. Problém je v tom, že jejich práce je protizákonná, stránky, které se rozhodnou zničit, si vybírají podle svého úsudku a ne na základě vyšetřování. Paradoxně je tak například FBI vyzvala k zastavení akcí.

Za bloggery do Iráku Internet ale samozřejmě není jen zdrojem informací pro teroristy. Umožňuje také mnoho pozitivních věcí, od práce pro tělesně postižené, kteří nemohou opustit svůj byt, nebo pro lidi žijící na odlehlých místech, přes šíření literatury a kultury až po vyhledávání informací napříč světovými knihovnami či databázemi. Internet je ale také velkým zdrojem obchodu, který jen u nás letos zřejmě překročí sedm miliard korun, a to je zdejší počítačová gramotnost ještě poměrně nízká (pouze 35 % domácností má přístup k internetu oproti například 75 % ve Švédsku). Například v Německu se loni na síti prodalo zboží v hodnotě 200 miliard eur. Dnes se zdá téměř neuvěřitelné, že před deseti lety ještě byl někdo, kdo by o explozi internetu pochyboval. V americkém časopise Wired, který se síti věnuje, připomínají například články prestižních časopisů z roku 1995, ve kterých stojí, že internet nemá šanci, protože „nebyl stvořen k obchodu“ (Time), konkurenční Newsweek dokonce na začátku roku 1995 otiskl článek s titulkem Internet? Ale jděte, v němž autor Cliff Stoll pochybuje, že by někdo chtěl používat elektronickou poštu, zamlouvat letenky prostřednictvím virtuálního úředníka či že by se dra-

hé počítače mohly rozšířit i do školních tříd. Dnes si jen v Česku denně čtou e-maily statisíce lidí a po světě se každý den uskuteční obchody v hodnotě řádu miliard dolarů. Na obranu obou listů je třeba říci, že internet se skutečně rozjel až půl roku po zveřejnění těchto textů. Právě teď si připomínáme deset let od spuštění veřejně dostupných prohlížečů sítě Netscape. O něm sice dnes skoro nikdo neví, protože jej zničil konkurenční Microsoft se svým Explorerem, před deseti lety ale drtivě dominoval. Není pochyb o tom, že internet naši svobodu rozšiřuje víc, než ji ohrožuje. Média mají snadný přístup k archivům, takže mohou politikům připomínat jejich plané sliby, mohou se udržovat přátelství s lidmi, které jste potkali na dovolené třeba v Argentině, a víte, že už je možná nikdy neuvidíte. Když se dějí nějaké represálie, je možné je ihned zveřejnit na internetu. Což se ukázalo například během CzechTeku. V zemích, které chtějí být otevřené ke svým občanům, jako je to například ve Skandinávii, je možné se dostat k detailním informacím o zadávání veřejných zakázek či prozkoumat, odkud politici přijímají peníze. Dnes je také stále jednodušší vyřizovat byrokratické úkony prostřednictvím internetu, takže odpadá čekání ve frontách. Kdo chce na dovolenou, může si během chvíle probrouzdat půlku světa. Čerstvý fenomén tzv. blogů, tedy jakýchsi internetových deníků, které si může psát, kdo chce, a nabízet je k přečtení každému, kdo má zájem, naši svobodu rozšířil o další kus. Není totiž v silách žádného tištěného či audiovizuálního média pokrýt veškeré dění na světě. Bloggeři ale nemají omezený prostor ani tematiku. Pokud tedy máte zájem si přečíst o životě lidí v Iráku, můžete si najít tamní blogy, pokud vás zase zajímají pouze vesmírné projekty, uspějete rovněž. I když zatím najdete texty psané pouze z této planety. Není pochyb o tom, že internet za pouhých deset let překonal všechna očekávání. Projekt, který před desítkami let vznikl proto, aby se americká administrativa nezhroutila v případě jaderného útoku, je dnes pro stále rostoucí počet lidí stejnou samozřejmostí jako ranní čištění zubů.

Proti zneužití V době hrozby terorismu se samozřejmě nabízí otázka, jestli se nebudou politici snažit omezit volnost tohoto média nebo lézt jeho uživatelům do soukromí. To, že se tajné služby budou plížit našimi kabely, je asi neodvratitelné, ale každá změna by měla být velice důkladně probrána experty ze všech oblastí, aby se omezily možnosti zneužití. Není ale třeba propadat nějakým depresím, internet je svobodné místo, které nejde úplně sešněrovat. Ostatně v první polovině devadesátých let se odborníci obávali, že síť budou kontrolovat jen mocné a bohaté firmy. Nic takového se ale nestalo. Právě naopak. Lidé si dnes na síti předávají informace o různých podvodech a neférových jednáních různých společností a pak je společným tlakem nutí ke změně. Erik Tabery

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

EDITORIAL

Jsem Gazan, osadník Zrod Palestiny není tak snadný, jak si Evropa a USA kreslí

J

sem Berlíňan, řekl John Fitzgerald Kennedy při své návštěvě „největšího ostrova v rudém moři“, rozuměj Západního Berlína, dva roky po výstavbě zdi. Jsem osadník, říká si dnes skoro polovina izraelské populace, i když drtivá většina z nich by se na „teritoriích“ nikdy neusadila. Proč tolik rozruchu kvůli stažení z Gazy, kvůli přesunu devíti tisíc lidí? Proč se zabývat malou komunitou, která žije – mezinárodnímu právu navzdory – na cizím území? Jde o největší změnu ve Svaté zemi od roku 1967.

Mezi námi puristy Stejně jako pro Kennedyho představovaly dva miliony Západoberlíňanů zástupnou cifru za celý ohrožený Západ, pro mnohé Izraelce je devět tisíc osadníků zástupnou cifrou za celý národ v ohrožení. Na celé věci není zajímavý ani tak samotný transfer, byť bude stát dvě miliardy dolarů a celonárodní rozkol, ale spíše atmosféra, kterou vyvolává. Právě od ní se odvíjejí doprovodné jevy, jako byla demise ministra financí Benjamina Netanjahua. Neodstoupil proto, aby stažení zabránil, to už není možné. Odstoupil proto, aby si v této atmosféře zadělal na politické body do voleb v roce 2006. Podobně i hlavní hrdina celého příběhu Ariel Šaron. Příslovečný jestřáb izraelské politiky prosadil tento krok, oprávněně považovaný za největší změnu ve statu quo od roku 1967. Pravda, už v roce 1982 se Izrael stáhl ze Sinaje a byla evakuována desetitisícová osada Jamit. Jenže tehdy šlo o Sinaj, nikoli o Svatou zemi v širším slova smyslu. Nynější stažení znamená i pro Šarona experiment, ba spíše plán. I ten souvisí s rozdílným vnímáním. Zásadně rozdílným. To, co je pro Palestince, drtivou většinu Evropanů, ale i většinu Američanů prvním krokem, je pro Šarona krokem posledním. První krok má své opodstatnění z hlediska mezinárodněprávního purismu. Obsadil Izrael v roce 1967 palestinská (byť tehdy egyptská, respektive jordánská) území? Obsadil. Bylo to proti mezinárodnímu právu, které chápe hranice i v podobě linie příměří jako posvátnou krávu? Bylo. Takže v rámci této logiky musí

po stažení z Gazy následovat stažení z dalších a dalších území, dokud nebude naplněna rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 242 z roku 1967. Tak uvažuje právní purista. Ale...

Experiment na ostří nože Tatáž rezoluce hovoří též o tom, že v regionu má fungovat normální sousedství a hájitelné hranice (což se v Evropě zdůrazňuje velice málo, ne-li vůbec). A jaký obrázek se naskýtá do budoucna, tedy po izraelském stažení z Gazy? Varianta č. 1: zavládne jakás takás stabilita, ba vzájemná spolupráce. To je důvod, proč Šarona podporuje izraelská levice a též Washington. Všichni se těší na skutečný mír ve Svaté zemi. Ale nabízí se varianta č. 2: pásmo Gazy bude semeništěm terorismu, palestinská samospráva situaci nezvládne, jako to už nezvládá pěkných pár let, do areálu se budou pašovat nadále zbraně a nadále budou létat rakety na Izrael. Koneckonců před dvěma týdny al-Káida oznámila, že vznikla její první buňka ve Svaté zemi – právě v Gaze. To je jádro Šaronova myšlenkového pochodu. Bude-li stažení z Gazy prvním, či posledním krokem, ukáže až praxe na místě samém. Bude-li vše fungovat, možná pustíme i cosi dalšího. Jinak nejenže další území nepustíme, ale samotnou Gazu zcela utěsníme (i za cenu izolace od Západního břehu Jordánu) a navíc tam můžeme vtrhnout se svými zbraněmi. Jenže Evropská unie, zcela v zajetí půlstoletí života v míru a pospolitosti, tohle nechápe. Nechápe to ani většina Ameriky. Osady jako takové působí z jejich hlediska jako anachronismus z koloniální éry. Jako by se zapomínalo na to, že Izrael za sebou nemá půlstoletí či více klidného vývoje v rámci přátelského a vstřícného sousedství jako EU. Evropská měřítka tu prostě nefungují. Izrael je jediná země Blízkého východu ukotvená v 21. století. Značnou část jejího HDP tvoří software a informační technologie. Izrael jako jediná země regionu nemá (k radosti islamistických teroristů) trest smrti. Ale právě tak je Izrael ukotven ve stoletích dřívějších s tím, že si své hranice teprve vytváří. Vždyť i Evropa zažila totéž, i Evropa měla své osady a svá stažení. Je tomu 43 let od chvíle,

Návod, jak najít policejního prezidenta Nadchází ostře sledovaná událost: tento týden by měl být jmenován nový policejní prezident. Na jeho hledání si vláda po demisi Jiřího Koláře vzala šest týdnů. Ty teď uplynuly, ale přesvědčivé jméno nikde. A šance, že ho lidé jako ministr vnitra Bublan či premiér Paroubek dokáží vymyslet v dalších dnech, je velmi malá. Jistá naděje na zastavení čím dál hrozivějšího rozvratu zdejší policie však přesto existuje.

Poslední jméno Když po trapném útěku podezřelého podnikatele z vily obklíčené policií rezignoval prezident Jiří Kolář, navrhl ministr vnitra pět jeho možných nástupců a požádal stranické kolegy i opozici o další jména. Žádná ale nepřišla, naopak. Z Bublanových kandidátů dva odmítli a další dva ministr sice jako kandidáty veřejně navrhl, ale funkci jim osobně dosud nenabídl. Ve hře je dnes jediný člověk, další náměstek policejního prezidenta Vladislav Husák. Tento muž ale v žádném případě nenabízí schopnosti, které by měl mít nový šéf policie. Outsidera z něj v očích vlády, opozice i ministra vnitra měl už dříve udělat fakt, že do roku 2002 patřil mezi vedoucí šéfy pražské policejní správy, demoralizované průkaznými styky jejích velitelů (včetně ředitele Charváta a jeho náměstka Platila) i řadových důstojníků se zločinci. Nikdo samozřejmě netvrdí, že Vladislav Husák je automaticky zapletený v bůhvíčem, ale je těžké si představit, že by měl policii uzdravovat a reorganizovat muž pocházející z jednotky, kte-

rá potřebuje ozdravit ze všeho nejvíce. Husák je také s největší pravděpodobností podepsán pod zpackaným zásahem proti technařům: podle policejních předpisů totiž tak rozsáhlé akci nemohl šéfovat tachovský policejní ředitel, ale šéf pořádkové policie Husák. Zoufalý stav policie jen podtrhává fakt, že na otázku, kdo profesně zásahu velel, neumějí nebo nechtějí policisté odpovědět.

Podraz Nový policejní prezident bude muset projevit tvrdost, odolnost a otevřenost. Bude muset řešit milion problémů, někdy i bizarních. Třeba trestní oznámení, které na sebe podal tachovský policejní ředitel Kníže. V den začátku technoparty předal inspekci oznámení, že má podezření, že se dopouští trestného činu, za který byl vyšetřován rok předtím. Totiž že stejně jako loni nemíní proti technařům zasáhnout. Bylo by úsměvné, kdyby po takovém vzkazu nenásledoval „seshora“ rozkaz, že zasáhnout musí. Kdo ten rozkaz dal? Jaký podíl na něm měli lidé z policejního prezídia? Co vlastně kryjí? Inspekce to teď vyšetřuje, ale můžeme vlastně jejím závěrům – ať budou jakékoli – věřit? Po všech lžích a podvodech současných policejních špiček nabádá opatrnost k odpovědi: Ne. Přitom v době trvající války s terorismem potřebujeme ještě víc než kdy jindy sbor, kterému lze stoprocentně důvěřovat.

kdy Francouzi stahovali svou milionovou komunitu z Alžírska. Ani tento krok se neobešel bez emocí a odškodnění. I na to vzpomínají Izraelci, když je řeč o stažení z Gazy. Když už jsme u Evropy, podle zdejšího názoru není nic špatného na tom, překročí-li někdo hranice a usadí-li se někde jinde. Může-li Polák pěstovat pomeranče ve Španělsku, proč by je nemohl pěstovat Izraelec v pásmu Gazy? Námitka je po ruce. Proč by pak stejně tak nemohl pěstovat pomeranče Palestinec v Izraeli? V praxi to nejde, neboť Izrael Palestince nepřijímá. Ale opět námitka: Tvoří-li skoro 20 % izraelské populace Arabové s de facto plnými právy, proč mohou Židé fungovat v Palestině jen jako osadníci?

Rozhodnou to Palestinci V této vypjaté atmosféře pak není divu, že též Izrael si „dělá do bot“. Jeden příklad za všechny. V červenci se sešlo pár ultraortodoxních Židů o půlnoci na venkovském hřbitově a tam rituálně uvalili na Šarona klatbu pulsa denura. Tento aramejský výraz by byl sám o sobě směšný, kdyby... Kdyby před deseti lety po vynesení téže kletby nebyl zavražděn premiér Jicchak Rabin. Kdyby teď dezertér z izraelské armády nezastřelil v autobuse čtyři izraelské Araby. Kdyby to nejvyšší státní zástupce Menachem Mazuz nebagatelizoval z hlediska litery zákona. Jistě, litera je litera, ale právě teď, když například Velká Británie začala vypovídat ne teroristy, ale i lidi, kteří teror hlásají či jen schvalují, čímž vyslyšela dlouholeté volání Izraele po témž, to působí – řečeno nehezkým slovem – kontraproduktivně. Stažení z Gazy je nevyhnutelné a nezpochybnitelné. Je to ale krok do neznáma, odvážný experiment. Co s Gazou bude? Nechtějí ji ani Izraelci (pod jejichž svrchovanost patřila v letech 1967– 2005), ani Egypťané (dtto 1948–67), ani Britové (dtto 1920–48), ani Turci (dtto do r. 1920). Poprvé v historii nad ní budou mít svrchovanost sami Palestinci. Výhradně na nich záleží, zda bude stažení představovat krok inspirativní, nebo odstrašující. Zbyněk Petráček

Vážené dámy a pánové, uznávám, že je na čase si trochu odpočinout od CzechTeku, přesto dovolte nabídnout vám i v tomto čísle dva články, které se jej vzdáleně dotýkají. Pokud otočíte list, najdete informace o záměrech ministerstva vnitra změnit kvůli rebelujícím technařům zákony, jež omezí naši svobodu. Shoda o tomto kroku ale zatím není ani v samotné vládě (ministerstvo spravedlnosti je proti), takže očekávejme ještě vzrušenou debatu. Dále vám přinášíme komentář o výběru nového policejního prezidenta. Jde o mimořádně důležitou událost, protože sbor ochránců zákona se podle nových a nových indicií zdá být v naprostém rozkladu. Svědčí o tom i neuvěřitelná událost z Mníšku, kde minulý týden podle MF Dnes přestali policisté před zraky tamního starosty stíhat zloděje jen proto, že jim skončila směna. A místo aby na hodinu letěli, jejich nadřízení nás utěšují tradiční frází o snížení platu nebo hodnosti. To už se ale jedná o totální popření smyslu policie a případ je tím v jistém smyslu horší než útěk Krejčíře. Z dalšího obsahu bych vás rád upozornil na reportáž spisovatele Jaroslava Formánka o jeho putování francouzským venkovem. Dále nabízíme analýzu toho, jak podezřele se v Česku přidělují miliardové zakázky na stavbu dálnic. A konečně v kulturní rubrice si klademe otázku, proč u nás vychází tak málo knih o éře komunismu. Přeji nikým nerušené čtení. Marek Švehla

GLOSA Bůh se vrací a vzal na sebe podobu Francouze kabylského původu, jehož občanské jméno zní Zinedine Zidane. Podobně lze vnímat atmosféru, jež ve Francii vypukla po Zidanově strohém prohlášení: „Je reviens, vracím

Bůh Zidane zachraňuje Francii

Q

Možná ještě přesvědčivěji než důkazy a signály o spolupráci policistů se zločinci, o jejich lokajství vůči politické zakázce mluví o devastaci zdejšího sboru strážců zákona podraz ušitý jeho šéfy na odcházejícího prezidenta Koláře. Tomu je třiapadesát let, jeho jedinou pracovní kvalifikací je policejní práce a nebývá zvykem, že by policejní prezident odcházel na podřízené místo ve sboru a šéfovali mu lidé, kterým on velel předtím. Ministr vnitra proto udělal Kolářovi seriózní nabídku: může odejít do diplomacie jako styčný důstojník v Bratislavě. Kolář přijal. Jenže pak koncem minulého měsíce odešel na dovolenou do lázní a jeho první náměstek Jaroslav Macháně podepsal na post bratislavského styčného důstojníka výběrové řízení. To Koláře předem diskvalifikuje – doporučující podmínkou je totiž znalost angličtiny, která, jak je všeobecně známo, Kolářovi chybí. Macháně se vymlouvá, že dokument jen podepsal, že jej vymyslel další náměstek Martinů se souhlasem Husáka – ti se zase odvolávají na to, že jim to poručil Macháně. Takoví lidé nemohou vést policii. Otázka, kdo za Koláře, asi nebude jen tak zodpovězena. Ministr Bublan si chce vzít čas na další hledání. Opozice z ODS deklaruje, že mu v tom nepomůže, poslední týdny naznačují, že je pro ně post policejního prezidenta dnes více hrou o politické body získané kritikou vládních kroků, než spoluodpovědností za bezpečnost občanů. Sám Bublan po CzechTeku více než kdy jindy připomíná bezradného muže, který neví, kudy se vydat na rozcestí. A stejně tak jeho šéf, premiér Jiří Paroubek, který má do volby policejního prezidenta také co říct. Východisko z toho patu se zdá jediné: řádný konkurz. Podmínky výběru by samozřejmě neměly kopírovat dosavadní zvyklosti, kdy si je „zasloužilí“ policisté vypisují v boji o různá šéfovská místa na míru. Takže žádné podmínky typu „aspoň patnáct let ve sboru“. Jde o to najít odolného a otevřeného člověka, který není spojen s žádnou mocenskou policejní skupinkou, který má vizi, jak bojovat s organizovaným zločinem a terorismem, a je si vědom, že slouží veřejnosti a nikoli zájmům svých podřízených. A není nikde psáno, že by za každou cenu měl zvítězit policista. Jaroslav Spurný

3

Q

se.“ Stejnou vlnu nadšení, radosti a vzpomínek na dny slávy Francouzi naposled zažili snad při obdobně lakonickém sdělení císaře Napoleona, když vystoupil z lodě připluvší z ostrova Elby. Jak to ale skončilo, víme všichni velmi dobře. Co se od světově proslulého fotbalového virtuose očekává? Měl by svou nápaditostí nejenom oživit fádní hru národního mužstva (Francouzi v kvalifikační skupině na mistrovství světa porazili pouze Kypr a Faerské ostrovy a momentálně jsou čtvrtí za Švýcarskem, Irskem a Izraelem), ale navíc i probudit sebevědomí země zatížené miliardovými státními dluhy, armádou nezaměstnaných, nepružnou ekonomikou, ztrátou důvěry k politickým elitám, frustrací z olympijského vítězství Londýna na úkor Paříže, a dramaticky rozpolcené v otázce spojené Evropy. V tomto duchu na výše zmíněná dvě slova okamžitě reagovala většina osobností politického i veřejného života (prezident, předseda vlády, poslanci, novináři, umělci), pařížská burza (akcie společností Carrefour, Orange, Adidas, hlavních sponzorů národního mužstva, vyletěly nahoru) i 69 % dotazovaných Francouzů, kteří označili Zidaneho rozhodnutí za výjimečnou událost. Stejně jako tisk komentující návrat fotbalového kouzelníka nefotbalovými titulky: „Zidane oživil naděje lidu.“ Na otázku proč existuje přímá odpověď. Většina Francouzů totiž Zidaneho jméno spojuje nejenom se světovým a evropským fotbalovým triumfem, ale i s obdobím, kdy klesala nezaměstnanost a zvyšoval se ekonomický růst, kdy celková situace připomínala šťastná 60. léta bezstarostného blahobytu. Tedy diametrálně odlišnou náladu než tu dnešní, kterou deník Le Monde nedávno vystihl přirovnáním Francouzů k nejpesimističtějším Evropanům. „Ve Francii si všichni uvědomili, že Bůh existuje a navrátil se do národního mužstva,“ napsal deník Le Parisien. Jak to dopadne, uvidíme. Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

4

ČESKÁ REPUBLIKA

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Příplatův útěk před vraždou Uprchlý odsouzenec je v Česku vítán jako hrdina

P

o své kanceláři v Uherském Hradišti energicky rázuje statný muž. Stůl i křesla jsou zavaleny fascikly spisů. Telefony řinčí téměř nepřetržitě. Novináři se dožadují slíbených interview. Televize žádají o rozhovor na kameru. Pouhých pár set kilometrů odtud byl ale František Příplata, který se právě stává celebritou, pravomocně odsouzen na osm let kriminálu za podněcování k vraždě. Českou policii a soudce to zatím nezajímá. Háček je v tom, že mezi panem Příplatou a mřížemi jsou dvoje státní hranice, přes které odsouzenec tajně uprchl. Úřední nezájem už vzbudil otázku, zda tedy českým pachatelům k úniku před trestem stačí spáchat zločin za hranicemi a pak úspěšně prchnout do vlasti. Právníci i zástupci zdejší spravedlnosti na to odpovídají: Je to složité. Kořeny Příplatova případu jsou ve spletitém a nejasném krvavém zločinu. V září 2000 byl v rumunském městě Jasy ubodán odborářský vůdce Virgil Sahleanu.

Vražda v Jasech Františku Příplatovi se již před listopadem podařilo podnikat v Německu, ale protože tam – jak říká – „nelízal smetanu“, přesunul se počátkem devadesátých let do Rumunska. S podporou německých obchodních partnerů privatizoval v roce 1996 menší výrobnu v Jasech. „Měl jsem tam úspěch,“ vzpomíná dnes na své rumunské začátky. „Po pár letech jsem už měl dvě továrny, ze kterých denně vyráželo až šest kamionů s nábytkem.“ Vše se ale zvrtlo, když se František Příplata nechal najmout českým kombinátorem Zdeňkem Zemkem, aby pro něj v Jasech zprivatizoval místní železárnu. Jak se vlastně oba muži seznámili, je dodnes zahaleno tajemstvím: Příplata si to „už nedokáže vybavit“ – a Zemek o tom nemluví. Ale ať se ta dvojice poznala jakkoli, fatální životní změnu přineslo setkání jen jednomu z nich. „Železářský král“ Zemek totiž zacházel s rumunskou fabrikou podobně jako s většinou svých privatizačních výdobytků v Česku, kde po něm zůstaly vytunelované, ožebračené podniky a pět miliard dodnes nesplacených dluhů. Zatímco ale ve vlasti jeho miliardová jízda vzbudila jen roztržitý zájem několika novin a pár bezradných odborářských protestů, v Jasech narazilo Zemkovo hospodaření na velmi rozzlobené protivníky. Odboráři v čele s Virgilem Sahleanu obvinili českého majitele, že fabriku vytuneloval a přivedl k bankrotu, čímž v jedné z nejchudších částí země přišly o obživu stovky rodin. Sám Sahleanu dal řadu podnětů k prošetření podivné privatizace železáren a jeho odbory proti českým drancovníkům také stávkovaly. Tehdy přišel Příplata za Zemkem a doporučil mu, aby si na zchlazení horkých hlav najal bezpečnostní službu Protectu. „Sám jsem ji tehdy využíval na ochranu své továrny,“ říká Příplata. Jenže „zchlazení hlav“ se

nějak vymklo z ruky a při srážce agentů s odboráři počátkem září 2000 byl ubodán odborářský předák Sahleanu. Po vraždě byli zatčeni členové ochranky, rumunský ředitel železáren – a František Příplata. Protože samotný „železářský král“ a majitel podniku Zemek nebyl v té době v Rumunsku, rozhodly se tamní úřady obtěžkat vinou za organizaci vraždy jeho privatizačního pomocníka a poradce.

Rozsudek a útěk Pan Příplata listuje ve fasciklech. „ Na novináře mám vždycky čas.“ Jeho řeč zní jako nepřetržitá obhajoba. S názorem, že Virgil Sahleanu byl odstraněn, protože bránil kořistnickým metodám českých investorů, nesouhlasí. Tvrdí, že zločinem jsou vinni podnikatelé, kteří pomocí soukromých firem napojených na neznámé „Ceausescovy generály“ fabriku „tunelovali už před privatizací českým vlastníkem“. A právě na ně měl prý Virgil Sahleanu podat trestní oznámení na policii v Jasech. To se ztratilo, ale podle pana Příplaty je možné, že se objeví, až to „pro někoho bude vhodné“. Proces v Rumunsku považuje pan Příplata za manipulovaný. „Svědkové byli k výpovědím donuceni a odvolali je,“ říká podnikatel a z papírů na svém stole vytahuje překlad výpovědi Rusana Iosifa, spoluvězně z cely v Satu Mare. Rusan Iosif uvádí, že mu policisté nabízeli 1 milion lei (cca 800 Kč), bude-li proti Příplatovi svědčit. Podnikatel si je jist, že mu ve vězení šlo o život. „Kdybych ve vazbě zemřel, prostě by se všechny spisy uzavřely.“ Ve věznicích v Jasech a Satu Mare strávil František Příplata celkem dvanáct měsíců. Pak byl propuštěn a přes čtyři roky stíhán na svobodě. Rozsudek bukurešťského hlavního soudu byl vysloven v červnu a zněl: Vinen nabádáním k vraždě. Trest soudce stanovil na osm let kriminálu. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem v šoku,“ vzpomíná František Příplata. Po rozsudku uprchl, skrýval se v rumunských horách a posléze se vydal přes hranice. „Jsem šťastný, že jsem zas v téhle klidné, blahobytné zemičce,“ říká odsouzený, který v domácích médiích hovoří o své nevině a svůj útěk líčí jako úprk z balkánského pekla.

Náš frajer unikl Podle Vladimíra Baláše, učitele mezinárodního práva na FF UK, se František Příplata vydání do Rumunska obávat nemusí: „Dle Listiny základních práv a svobod nemůže být český občan nucen opustit republiku proti své vůli. Nemůže tedy být vydán k výkonu trestu.“ Kauza Františka Příplaty poskytuje zvláštní vhled do současného evropského práva. Po celém světě sedí ve věznicích čeští občané. Podle Listiny svobod se ale český občan, pravomocně odsouze-

Co bude v zákonu o mejdanech

Příplata: Zchlaď Rumunům hlavy – a hurá ke svým!

ný k výkonu trestu, může útěkem do vlasti věznění v cizině vyhnout. Podobné zákony platí ve všech státech EU. Výjimkou je Velká Británie, jak říká JUDr. Baláž, „pravděpodobně kvůli spletité koloniální minulosti“. Jde pravděpodobně o relikt starého kmenového či rodového práva. Pozůstatek z dob těch nejrůznějších Pšovanů a Doudlebanů, kdy člověk, který zabil muže z jiného rodu či unesl jeho ženu, nebyl svým vlastním kmenem nikdy vydán k potrestání, ale vykoupen. Pokrevní svazky a etnicita byly našim předkům nad zákon. Kmenová solidarita, zdá se, nyní zahaluje i Příplatovu kauzu. Vrcholem zdejší obdivné žurnalistiky, obestírající novodobého Motýlka, je reportáž ČT 1, vedená v duchu sugestivních titulků jako „Bojí se o život. Vydáme ho do Rumunska?“. Domácí média vytvářejí kolem českého podnikatele obrannou kouřovou mlhu zahalující celý případ. Temná kauza, která začala krádeží, podvody a zabíjením, se pozvolna mění v případ „našeho chlapce“, který frajersky unikl ošklivým cizákům.

Bukurešť je na tahu „Pokud je uprchlík pravomocně odsouzen, trestu útěkem neujde,“ říká doktor Baláž. Potvrdí-li český soud rumunský rozsudek, podnikatel Příplata si svých osm let odsedí v Čechách. Českému soudu však může předložit důkazy zamítnuté v Rumunsku. Trošku mu nahrává,

K volání starostů po legislativních inovacích se připojil, přes nesouhlas členů z řad ODS, i sněmovní výbor pro obranu a bezpečnost. Místopředseda výboru Pavel Severa (KDU-ČSL) sice taky neví, jaké zákony by změnil, ale jeho optikou by měli organizátoři dostat na vybranou – buď budou dodržovat pravidla, nebo nedostanou šanci své akce pořádat.

Opatrně, vlajkonoši

Ministr vnitra oznámil, že po zkušenostech z CzechTeku přinese do dvou týdnů nový zákon o svobodě shromažďování. Jak bude nová norma vypadat? A jakou má šanci na přijetí? „Nový zákon by měl obecně řešit velké shromažďování lidí,“ říká Bublanův náměstek pro legislativu Václav Henych, „při jeho tvorbě se inspirujeme francouzským modelem.“ Henych je přesvědčen, že chystaná norma „prospěje všem“. Starostům obcí má dát možnost jasně se postavit k sešlostem typu CzechTek, na technaře by přitom neměl být příliš tvrdý, aby šly jejich akce vůbec uskutečnit. „Chceme nastavit rámcová pravidla pro organizátory, ale konkrétnější už nebudu,“ říká Henych. Ministr se totiž vrací toto pondělí z dovolené a náměstek nechce, aby se detaily dozvěděl z médií. Z pohledu na francouzskou předlohou nicméně vyplývá, že tamní pořadatelé musí žádat povolení od místních

úřadů, a to minimálně třicet dní předem. Pokud tak neučiní a akci přesto provedou, vystavují se nebezpečí zabavení hudební aparatury. Francouzskou inspirací dělá vnitro radost sedmadvaceti starostům z Tachovska, kteří minulý týden s peticí volající po legislativních změnách přijeli za premiérem Jiřím Paroubkem. Jaké změny a jakých zákonů, to starostové nevědí přesně, vědí ale, že chtějí mít vliv na to, které akce se budou na území jejich obcí konat. „Nyní můžeme jen upozornit policii,“ říká jeden ze signatářů Emil Janča (KSČM), starosta Kladrub. „Měli bychom mít možnost se k tomu vyjádřit. Nemůžeme si přece nechat líbit, aby se nám tu ty zjevy roztahovaly.“

Naopak podle Stanislava Pence, neoficiálního mluvčího CzechTeku a organizátora protestů proti policejnímu zásahu, je předání rozhodovací pravomoci místním úřadům protiústavní a nebezpečné. Penc přitom upozorňuje na Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavy a kde čteme: „Shromáždění nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.“ Technařský mluvčí se obává, že starostové podlehnou strachu či odporu k techno komunitě a party nakonec nenajde místo vůbec nikde. „Stávající pravidla jsou úplně v pořádku a není třeba je měnit,“ říká Penc, „a CzechTek je poslední dva roky dodržoval.“ Na stejné straně barikády se Stanislavem Pencem stojí stínový ministr vnitra ODS Ivan Langer, pro něhož by místo nového zákona měla přijít „lepší aplikace stávajících právních norem“. Langer proto pro policii sepsal „manuál“, kde mimo jiné navrhuje, aby zákroku, při němž jsou nasazeny speciální jednotky z celého Česka, nevelel okresní policejní ředitel, aby byli zásahům přítomni psychologové nebo aby poli-

FOTO GÜNTER BARTOŠ

že Evropská komise trvá na tom, aby Rumunsko před vstupem do EU provedlo reformu své justice, která – podle Komise – trpí snadnou politickou ovlivnitelností tamních soudců. Mafiánské praktiky „Ceausescovy generálské sítě“ se ale obviněnému budou dokazovat velmi těžko. Konzul rumunské ambasády pan Radu říká: „Pan Příplata má plnou svobodu říkat si o rumunské justici, co chce. Rumunsko ale není na žádném seznamu ‚lotrovských‘ států, které by nedodržovaly lidská práva.“ Podle JUDr. Jaromíra Papírníka z Krajského soudu v Brně, kam František Příplata spadá, „české justiční orgány dosud neudělaly nic“. Z rumunské strany totiž nedošel mezinárodní zatýkací rozkaz. Jedině ten může rozhýbat českou soudní mašinérii. „Budeme ale zkoumat hory spisů, které se musí přeložit z rumunštiny,“ uvádí JUDr. Papírník, „soud bude zaměstnávat tlumočníky, využívat diplomatů. Tak se může odsouzený vyhýbat nástupu trestu měsíce, ne-li roky.“ Brněnská státní zástupkyně JUDr. Dagmar Čebišová, na jejíž stůl zřejmě spis pana Příplaty přijde, říká: „Pustíme se do práce, až dostaneme zatykač. Teď je na tahu rumunská strana.“ Jáchym Topol

Q

Co si o případu Františka Příplaty myslíte vy? Řekněte nám to na www.respekt.cz.

cie pečlivě vyhodnocovala, jaká reakce je uměřená stupni porušení práva. Proti změnám týkajícím se shromažďování lidí se ještě před zveřejněním Bublanových návrhů postavil ministr spravedlnosti Pavel Němec (US-DEU). „Současná podoba zákonů je dostatečná,“ tlumočí Němcův názor jeho mluvčí Petr Dimun. Pencovy námitky o protiústavnosti chystaných změn si náměstek Henych nepřipouští. „To se ale týká shromažďování lidí za politickým účelem, a to technoparty určitě není,“ říká Henych s dodatkem, že na to ale „různí právníci mohou mít různý názor“. A má pravdu, například ústavní soudkyně Eliška Wagnerová s tím nesouhlasí: „Nárok na ochranu základních práv má jakékoli shromáždění. Nelze je dělit na politické a nepolitické.“ Naopak podle advokáta Tomáše Sokola je „legitimní omezit určitý druh akcí“, a zda taková regulace jde nebo nejde proti ústavě, je prý otázkou výkladu. „Bude třeba ten zákon posoudit, až když bude ležet na stole,“ říká Sokol. Právnička Veronika Doležalová z Rady vlády pro lidská práva ještě upozorňuje na možné výhody „Bublanova zákona“ pro představitele obcí: v případě velké party by nepotřebovali právní analýzu, ale našli by všechno přehledně v jedné normě. Zatím ale není příliš jasné, na jaká „nepolitická shromáždění“ bude zákon vlastně platit. Třeba na fotbalová utkání? Na Matějskou pouť? Jaké budou jeho hranice? Odpověď na to by měl Bublanův úřad dát snad v nejbližších dnech. Silvie Blechová, Jaroslav Pašmik

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

5

Srážka na dálnici D8 Vstupte a poznejte, jak silniční králové vládnou našimi penězi ní hodnocení, na pocit, a zákon mi k tomu dává právo. Komise je jen poradní hlas. A Firesta navíc nabídla o 8 milionů nižší cenu.“ Argument nižší ceny zní sice logicky a sympaticky, jenže má háček. „Šermovat osmi miliony úspor je jen zástěrka pro to, aby si vybrali, koho potřebují,“ domnívá se Petr Czasch, severomoravský podnikatel, který už léta bojuje proti korupci při zadávání veřejných zakázek. „Osm milionů totiž u zakázky za 630 milionů není žádná suma. V průběhu stavby se u podobných zakázek navíc cena většinou různými dodatkovými pracemi navyšuje a není taková, jak se uvádí v soutěžních dotaznících.“ Že má zkušený praktik Czasch pravdu, potvrzuje dnes už i samotná Firesta. „Ano, budeme muset navyšovat,“ říká její vedoucí ekonom Robert Nedbálek. „Ale nechtěl bych říkat jakákoli čísla. Začalo by se o tom mluvit a já nechci Ředitelství silnic a dálnic uvést do nepříjemností.“

Co ho hnalo Most přes kalné vody. Kdo je vysuší? FOTO GÜNTER BARTOŠ

Z

práva, že antimonopolní úřad udělil teď o prázdninách nejvyšší pokutu ve své historii, asi rozrušila málokoho. 630 tisíc nejsou závratné peníze a samo provinění – neprůhledná soutěž o dálniční most – zívá nudou. Nicméně je dobré jí nepodlehnout. Za oponou těchto nenápadných informací totiž čeká drama. Úskoky v jedné banální zakázce kdesi na dálnici D8 prozrazují podstatné věci o metodách podniku, kterému do rozpočtu každý rok nasypeme desítky miliard veřejných peněz. Teď můžeme nahlédnout, jak s nimi naši „silniční bossové“ vládnou.

Právo na pocit Do soutěže o most pro D8, kterou na začátku roku 2004 vypsalo Ředitelství silnic a dálnic, se přihlásilo devět firem. Zájem byl pochopitelný – šlo o více než 600 milionů korun. Všichni uchazeči pečlivě vyplnili stohy formulářů a zaplatili dvousettisícový poplatek za takzvanou zadávací dokumentaci s podmínkami soutěže. A tam se to poprvé zadrhlo. „Nikde jsme se nemohli dočíst, jak se zadaná kritéria budou hodnotit,“ vzpomíná Jan Tatíček, jednatel jedné z kandidátských firem. „A naše mateřská společnost v Rakousku v tom tušila velký problém.“ Rakušané totiž předtím zažili podobnou soutěž na Slovensku, v níž skončili až druzí přesto, že splnili všechny podmínky a nabídli nejkratší dobu výstavby; teprve po výhrůžce z Evropské investiční banky, že neuvolní na stavbu peníze ze svých fondů, změnil slovenský zadavatel svůj verdikt a přiznal Rakušanům vítězství. Takže Tatíčkova společnost MCE Slaný požádala Ředitel-

ství silnic a dálnic o jasný popis hodnotící metody. Ale nedostala ho. Pak firmy odevzdaly nabídky a zasedla vládou jmenovaná komise, aby je posoudila. Mezi sedmi členy byli například zástupci ministerstev dopravy a průmyslu, dva zaměstnanci silničního ředitelství atd. Jejich úkolem bylo porovnat kritéria stanovená ředitelstvím s nabídkami zájemců. Hned po prvním čtení komise zjistila, že 7 firem nedoložilo potřebnou profesní zkušenost se stavbou visutých mostů a tím nesplnily podmínku stanovenou v zadávací dokumentaci. Podle pravidel měly být ze soutěže vyřazeny. V tu chvíli ale na scénu poprvé přichází šéf ředitelství Petr Laušman a vrací všech 7 firem (mezi nimi i pozdějšího překvapivého vítěze) zpět do hry. Jak je to možné, když nesplnily podmínku, kterou on sám zadával? „Ta věc se dala vykládat různými způsoby,“ říká Laušman. „Prostě jsem odbornou způsobilost kandidátů zhodnotil jinak než komise. A podle zákona o veřejných zakázkách na to mám právo.“ Takže komise dál hodnotila všech 9 firem. Jako vítěz jí pak vyšla už zmíněná MCE Slaný, společnost vyrábějící ocelové konstrukce, která se právě s ohledem na vstupní podmínky spojila pro tuto soutěž se zkušeným stavitelem – Stavbami silnic a železnic. V tu chvíli vstoupil ředitel Laušman na scénu podruhé a osobním verdiktem přisoudil zakázku firmě Firesta, které komise s velkým odstupem přisoudila až druhé místo. „Ano, podnik vybraný komisí byl odborně způsobilejší než můj vítěz, ale ne o tolik,“ napsal Laušman v reakci na námitky vyšachované firmy MCE. „Já vsadil na subjektiv-

Rozjetý vlak do stanice Budoucnost

„Proč šéf ředitelství vypisuje nějaká pravidla, když je pak nechce dodržovat?“ ptá se řečnicky jednatel původního vítěze Tatíček. Jeho zklamaná firma se obrátila na antimonopolní úřad s žádostí o kontrolu soutěže. Ale zase zádrhel: úřad kvůli formalitám podnět napřed zamítl, aby se jím pak začal najednou z vlastní iniciativy zabývat až o půl roku později – v době, kdy už ředitelství uzavřelo s Firestou smlouvu a začalo se stavět. Závěr kontrolorů byl jasný: „Soutěž závažně porušila zákon především tím, že zadavatel na začátku zadávacího procesu stanovil podmínky, které pak sám nedodržel,“ píše se ve zprávě antimonopolního úřadu. Úřad však nemá pravomoc zasáhnout do smlouvy uzavřené před zahájením prověrky. Ředitelství tak ze „závažného porušení zákona“ vyklouzlo s pouhou pokutou. I když v údolí u hranic s Německem už vyrůstají první pilíře budoucího mostu, firma MCE se ještě nevzdává. A obrátila se na správní soud, aby posoudil, zda smlouva, která byla uzavřena na základě nezákonné veřejné soutěže, je, či není platná. Tváří v tvář zaujatému boji o spravedlnost tak ve vzduchu visí otázka, jaká motivace vlastně ředitele Laušmana donutila popostrčit za každou cenu do čela právě Firestu. Tedy podnik, který za celou dobu své patnáctileté existence získal podle databáze veřejných zakázek jen sedm kontraktů v celkové hodnotě 280 milionů korun. Košem naopak dostala firma Stavby silnic a železnic, s kterou má ředitelství už několikaletou zkušenost a dává jí velkou část svých zakázek. Ten tah možná souvisí s rozhodnutím Nejvyššího kontrolního úřadu, který si chce posvítit na přidělování zakázek právě při výstavbě D8. A chce rozklíčovat, proč většinu z nich dostávají stále ty samé firmy. Zdá se tedy, že příběh Ředitelství silnic a dálnic teprve začíná. Eliška Bártová, Jaroslav Spurný

Q

v něm drží Modré šance, závazné partajní linie, která prošla diskusemi na nejvyšších stranických úrovních. „Vzájemné vztahy s Německem se musí důsledně orientovat pouze na budoucnost, problémy společné minulosti jsou pro nás definitivně uzavřeny česko-německou deklarací a deklarací Poslanecké sněmovny z r. 2002,“ píše se v zahraničněpolitickém oddílu Modré šance.

Hájit, ale potichu

Protest Jana Zahradila proti uctění památky obětí pogromu nastoluje otázku: Kam až je ODS ochotna zajít v „obraně národních zájmů“? A kolik váží Zahradilův hlas? Ústecký most Edvarda Beneše vypadá v nesrpnově tmavém a deštivém odpoledni ponuře. Mnohem hůř ale musel vypadat 31. července 1945, kdy z něj za jasného slunného dne shazoval rozvášněný dav místní občany německé národnosti. Během jediné krvavé hodiny tady rukou českých poválečných mstitelů zahynulo podle střízlivého odhadu zhruba padesát lidí. Ústecká radnice vedená primátorem Petrem Gandalovičem (ODS) letos pořádá sérii oslav výročí konce druhé světové války. Mezi pamětní desku obětem amerických náletů a pomník ústeckým Židům, které pohltil holocaust, zařadili i připomínku tohoto masakru. Protože vzpomínat na oběti násilí patří podle primátora Gandaloviče k „civilizovanému způsobu života“. Jeho stranický kolega, stínový šéf diplomacie Jan Zahradil si to ale nemyslí a desku s prostým nápisem – Památce obětí násilí 31. července 1945 – podrobil zásadní kritice. „Odhalení by nikdo neměl spojovat s oficiální politikou ODS,“ prohlásil

Zahradil. Podle něj jde o zbytečný čin, který „může ohrozit zemi“: dáváme tím prý totiž naději nátlakovým skupinám k dalšímu boji o majetek ztracený odsunem. „Naše politika proto zní – nikdy se nevracet do minulosti,“ říká Zahradil. Zajímavé je, že při kontrolních dotazech napříč širokým spektrem spolustraníků je Zahradilův nacionální patos osamocen. Od předsedy ODS Mirka Topolánka přes pražského radního Rudolfa Blažka až k šéfovi senátního klubu Tomáši Julínkovi nebo člence zahraničního výboru sněmovny Heleně Mallotové se všichni kloní spíš na stranu Gandaloviče než stínového ministra. „Není to tak špatný nápad,“ říká k desce Topolánek. „Udála se tam křivda, tak bychom se neměli tvářit, že se nic nestalo,“ říká Blažek. Kde se tedy vzal Zahradilův názor? A mluví za celou ODS? „Ani deska ani stanovisko Jana Zahradila nebylo probíráno na grémiu či nejvyšší radě,“ říká Julínek. Sám stínový ministr vysvětluje váhu svého názoru tím, že se

Česko-německé vztahy a hlavně jejich základní problém skrývající se v nutnosti nějak vyřešit stále otevřenou ránu poválečného vyhnání byly pro ODS vždy kamenem úrazu. A to i za poměrně idylických časů, kdy zahraniční politiku strany celkem realisticky formuloval Josef Zieleniec. Ten sice také vyzýval k „pohledu vpřed“, v dubnu 1993 ale jako ministr zahraničí navrhl vládě, aby nabídla německé straně odškodnění alespoň pro ty sudetské Němce, kteří byli odsunuti neprávem. Návrh neprošel. A od té doby bylo jasné, že se odsun, lépe řečeno neochota české reprezentace ho otevřeně odsoudit bez různých „ale“ a jednat s oběťmi o satisfakci, stane kardinálním zádrhelem. Zieleniec sice potom vyjednal česko-německou deklaraci, od níž zdejší elita sama sebe vytrvale přesvědčuje, že vyhnání je „uzavřenou kapitolou minulosti“, ale řada více či méně důležitých sil na německé straně si zřetelně myslí opak. Poté co umírněného Zieleniece vystřídal ve straně Zahradil, nabrala „německá politika“ ODS ostrý kurs. Směr spolu se Zahradilem nastavil i člen mozkového trustu ODS filozof Miloslav Bednář. Ten v roce 2002 prohlásil na výročním zasedání Česko-německého diskusního fóra v Berlíně, že

Asfaltová říše Státní podnik Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) spravuje majetek přesahující hodnotu bilion korun: bezmála sedm tisíc kilometrů našich dálnic a silnic první třídy. Do stavby a oprav těchto asfaltových pruhů investuje podnik ročně zhruba třicet miliard korun. Peníze získává ze státního rozpočtu – a v poslední době také z fondů Evropské unie a půjček Evropské investiční banky – Evropa by měla v následujících sedmi letech investovat do tuzemských dálnic skoro sto miliard korun. Ředitelství, které vyhlašuje každý rok kolem dvou stovek výběrových řízení, představuje na českém trhu jednoho z nejmocnějších a nejbohatších investorů. Firma je formálně podřízena úředníkům z ministerstva dopravy, ti ale nerozhodují. Hlavní postavou je generální ředitel Ředitelství silnic a dálnic Petr Laušman, kterého ministr dopravy Milan Šimonovský dosadil do funkce přede dvěma a půl lety. Většina zadaných zakázek nese jeho podpis, on má konečné slovo při podpisu zakázky a výběru dodavatelské firmy. Petr Laušman tedy každým rokem rozhoduje, kdo všechno a kolik si tady ukrojí z koláče třiceti miliard korun. Zakázky získávají především firmy jako Strabag, Skanska, Stavby silnic a železnic (SSŽ) nebo firma Max Bogl. Do dálnice D8, o které je řeč, bude podnik investovat do konce příštího roku devatenáct miliard. Jde o třiadvacetikilometrový úsek z Ústí nad Labem k hranici s Německem – součástí jsou i dva tunely, které budou stavět firmy Strabag a SSŽ. Poslední úsek dálnice D8 by se měl stavět v dalších letech, zbývajících dvacet kilometrů bude stát asi patnáct miliard korun.

Laušman: Byli lepší, ale málo. FOTO GÜNTER BARTOŠ

podobně jako je v Asii osa zla tvořená Pchjongjangem, Bagdádem a Teheránem, ve střední Evropě to je Budapešť, Vídeň a Berlín – sídla vlád, jež nutí Česko zříci se Benešových dekretů, což jsou přitom zákony tvořící základ mírového uspořádání v Evropě. Dalším proslaveným Bednářovým výrokem byl jeho dotaz na ústavního experta Václava Pavlíčka, zda by nemělo být trestné „šířit lži a říkat, že ,odsun‘ byl bezprávím“. Hned od Zahradilova nástupu v roce 1998 se „obrana českých zájmů“ stala významnou součástí předvolebních kampaní ODS. Vrchol zřejmě znamenají poslední volby 2002, kdy se obrana Čechů („Čelíme tlaku na změnu poválečného uspořádání v Evropě, a to na účet naší země!“) stala hlavním tématem předvolebního klání Klausovy strany. Předehrou k volbám se pak stala Poslaneckou sněmovnou jednomyslně přijatá deklarace o „věčné platnosti“ Benešových vyháněcích dekretů, již společně navrhli Václav Klaus a předseda komunistů Miroslav Grebeníček. Voliči to ale v běhu let vidí opačně. Zatímco v roce 1993 považovalo ve výzkumu IVVM odsun Němců za spravedlivý téměř osmdesát procent dotazovaných, letos stejný názor vyznává už jen těsná většina (54 procent). Změny nálad ve společnosti zřejmě zachytil i předseda Topolánek. „Budeme dál hájit české národní zájmy,“ řekl nedávno MF Dnes, „ale nebude to určitě naše hlavní volební téma.“ Silvie Blechová

Škodí ústecká deska českým zájmům? A co s minulostí, která se za ní skrývá – je lépe o ní mluvit, nebo mlčet? Jestli máte názor, pojďte debatovat na www.respekt.cz.

Q

6

LE TN Í SE RIÁ L:

MÍSTA A LIDÉ, KTEŘÍ VZRUŠILI ČESKO

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Ind, který proměnil Česko Příběh muže na soucitné stezce

V

teplém letním večeru postává na ulici ostravské čtvrti Kunčičky skupinka diskutujících lidí. Z hloučku letí do vzduchu něčí ruka, Kumar Vishwanathan (42) mává novinářům na uvítanou. „Snažíme se zjistit, kde bydlí muž, který se pře s jiným mužem o jednu ženu,“ vysvětluje proslulý sociální pracovník s úsměvem. „Trvá to už několik let a těm mužům už kvůli neustálým bitkám hrozí vězení. Matka jednoho z nich nás požádala, abychom jí pomohli je usmířit.“ I takhle tráví svůj čas muž, jehož soucitná energie bez nadsázky ovlivnila a pomáhá proměnit celou zdejší společnost.

Střela a luk „Nemám žádnou koncepci, vysoký cíl, za kterým bych šel,“ říká Kumar. „Padám do toho vždycky s konkrétním případem.“ První pád tohoto učitele fyziky z olomouckého gymnázia do sociální práce je už známý – po povodních v roce 1997 se přestěhoval do provizorních příbytků v Ostravě a pomáhal Romům, kteří se ocitli v zoufalé situaci. Podařilo se mu vybudovat pro ně nové domy a vznikla Vesnička soužití. Tou dobou už byl Kumar, hinduista pocházející z jihoindického státu Kérala, ženatý s učitelkou výtvarné výchovy Ladislavou. Seznámili se na studiích v Moskvě, kam Kumar z Indie odešel, protože – jak říká – ho „vždy přitahovaly tajemné slovanské země“. Když se narodil syn Natan, jeho otec už naplno pomáhal v Ostravě, kam za ním rodina nakonec odešla. Dnes žijí v malém domku v převážně romské čtvrti Hrušov. Natanovi je sedm let a má za sebou první rok waldorfské školy, své volno často tráví v kanceláři sdružení Vzájemné soužití, které jeho tatínek založil a kde dnes v pěti pobočkách pracuje 38 lidí. „Natan moji práci hodně prožívá. Tak moc, že se o něj někdy až bojím. Každý večer máme rituál, kdy probíráme jeho pocity či trápení, aby to v něm nezůstávalo.“ Výchovu nemá Natan nijak specificky „indickou“ a nehrozí mu ani tlak, aby kopíroval stezku svého otce. „Můj oblíbený autor Chalíl Džibrán napsal, že dítě je střela vystřelená z luku, která má svůj život. Dobrý a pevný luk mu dá energii doletět ke svému světu a najít svůj cíl,“ říká Kumar. Přestože to může znít pateticky, o stejnou metodu komunikace a lásky se Kumar opírá i ve své sociální práci. Ke klientům přistupuje rovnocenně jako k přátelům, dává jim prostor pro vlastní myšlenky a dává jim svou energii. „Nejsem žádný světlonoš,“ říká Kumar. „Často sám předem neznám řešení problému. To se rodí až během živého rozhovoru. I kdybych ale měl nějaký nápad, tak bez diskuse s lidmi, kterých se týká, bez toho, aby oni sami našli v sobě energii a chuť do toho jít, to vyřešit nelze.“

Často je možné Kumara vidět, jak na ulicích, chodbách domů nebo v kanceláři neúnavně dlouhé hodiny debatuje se svými klienty, jejich rodinami nebo přáteli. Některé případy ale řeší jeho tým. Sám se pouští do těch, u nichž cítí, že by mohly být zásadní. Jedním z nich je i kauza z počátku letošního roku. Tehdy sociálka v Karviné odebrala romské matce čtyři dny starou dceru Evičku. „Když jsem za nimi přišel, matka plakala, třásla se a strašně se mě bála. Myslela si, že nějak souvisím se sociálkou,“ vzpomíná Kumar. „Podařilo se mi ji uklidnit a řekla mi svůj příběh. Bylo to pro mě tak silné, že když jsem si vzpomněl na statistiky o počtu odebíraných dětí u nás, tak jsem si řekl, že musím nějak těm dětem a rodinám pomoci.“ Malou Evičku odebrala sociálka jen čtyři dny poté, co dítě s pompou vítali politici kraje jako první miminko narozené v tomto roce. Pak vyrazila sociálka na kontrolu bytu, do kterého se měla oslavená maminka vrátit. Nenašli tam postýlku ani oblečení pro dítě, takže šli rovnou do porodnice a tam doslova od prsu sebrali mamince novorozeně. „Přitom Evička se narodila o 14 dní dřív, než doktoři předpokládali, oblečení proto rodiče měli ještě u švagrové a postýlku Romové většinou nepoužívají, spí s dětmi společně,“ vysvětluje Kumar. „Ale sociálka jim ani nedala šanci. To je otřesný způsob práce, jako by spíš než o pomoc šlo o sociální policii. A to je zásadní problém v Česku.“ Díky Kumarovi se rozběhl soud, kde lékař, ke kterému rodina s potomky chodí, potvrdil, že o děti bylo vždy dobře postaráno; soud proto po půl roce Evičku pustil domů. „Po tomto případu se prostě něco musí změnit,“ říká Kumar. Už si zažádal o grant na projekt, který by umožnil – zatím pouze v Karviné, Ostravě a Bohumíně – najmout místního člověka do funkce jakéhosi mostu mezi sociálkou a rodinou. „Sociálka by upozornila, že uvažují o odebrání, a náš pracovník by této rodině pomáhal, komunikoval s úřady a pomáhal hledat řešení,“ popisuje Kumar své plány. „Také bychom chtěli pomáhat rodinám, aby získaly odebrané děti zpět.“

Kumar: Dobrý a pevný luk dovolí střele najít cíl.

Dala mi smysl Se stejnou vervou se Kumar pouštěl už i do jiných případů. Jeho zdánlivě drobné kauzy kdesi z Ostravy často odhalily zásadní problém. Je to i případ známý jako „kauza zvláštních škol“. Po svém příchodu do Ostravy si Kumar všiml, že ačkoli jsou romské děti kolem něj schopné a bystré, chodí vesměs do zvláštních škol, kde je šance na budoucí uplatnění mimo nejnižší manuální profese téměř nulová. Doporučil proto rodičům, aby zažádali o nové psychologické posudky – mimo své bydliště. Ukázalo se, že děti nemají ve zvláštní škole co dělat, a byly zařazeny

Boj o Kamenici vzplál

do běžných škol. Ostravský případ strhl další rodiny a společně podaly na Česko žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten sice ještě jednání nezahájil, česká vláda však nedávno navrhla žalujícím rodinám mimosoudní vyrovnání. Zda rodiče nefinanční kompenzaci v podobě doučování a podpory dalšího vzdělávání přijmou, se rozhodne na konci srpna. Stejně tak dala další Kumarova aktivita impulz k řešení problému nedobrovolné sterilizace romských žen nebo problému lichvy. Pod vlivem těchto případů se Kumar pustil do revolučního projektu, kdy rom-

ské ženy pomáhají ostravské policii pochopit romskou mentalitu a Romům zase vymanit se ze spárů lichvářů. Policie se přestala bát chodit do romských čtvrtí, někteří se s komunitou, proti které dříve brojili, spřátelili, začali s dětmi jezdit na letní tábory a Romové začali tamní policii důvěřovat. „A co považuji za největší úspěch? Já to takhle nehodnotím,“ říká s nemizejícím úsměvem Kumar. „Ta práce mi dala smysl. Získal jsem důvěru lidí a od toho se vše odvíjí.“

Zda jsme ve vesnici, nebo v luxusní městské čtvrti, je jasné u místní veterinářky. „Prasata a koně nedělám,“ oznamuje suše MVDr. Menclová. Šampóny, pochoutky a barevné oboječky ve vitrínách ordinace taky nejsou pro venkovské voříšky. „Papoušci, morčátka, kočičky, želvy, hadi…“ vypočítává doktorka běžnou klientelu.

movy: firma Strojmetal si Kamenici vyhlédla jako ideální místo ke stavbě hliníkárny. Její bossové tu koupili pozemky a chtějí začít s budováním fabriky. „Předtím tu byl každý sám za sebe,“ říká Tanja, která má v jedné z vilek kosmetický salon, místo častých schůzek odbojnic. „Teď se lidé cítí ohroženi a je jedno, jestli jsou z paneláku, nebo z domu za patnáct milionů. Teď jsme všichni prostě sousedé.“ „Demonstrovaly jsme. Všechny máme malé děti. Představa, že tu fabrika zamoří vzduch chlorem a dioxiny a já nevím čím, je děsivá,“ říká černovláska Monika. „Každý přece může roznášet letáky, petice, projevit nesouhlas,“ dodává těhotná Petra. „My bojujeme už rok a půl.“ Občanské sdružení se do boje proti Strojmetalu pustilo s obrovskou vervou. Do dnešního dne petici proti hliníkárně podepsali téměř všichni obyvatelé Kamenice, ze zámku i podzámčí. Už se smráká. Je to doba, kdy se muži vracejí ze zaměstnání a příjezdové cesty se poznenáhlu plní auty. Třicátník v obleku, kterého v nablýskaném fáru přivezl kamarád, se zřejmě vrací z oslavy. Ze stříbrné lahvičky mi nabízí hlt whisky. „Hlinikárna? No pasaran! My jsme podnikatelé, ředitelé, právníci, manažeři… Prostě lidi, kteří mají peníze, čas a známosti. Jestli to nevybojujeme my, tak už nikdo!“ Občanské sdružení Kamenice dalo svoji petici na web spolu s informacemi o škodlivinách, kterými může provoz hlinikárny zamořit kraj. Právníci Strojmetalu sdružení obratem zažalovali pro urážku a pomluvu o pět milionů korun. Soud proběhne v nejbližších týdnech. Boj o Kamenici vzplál.

Vdovy válčí

Milionáře z prvního českého baroka a jejich sousedy z paneláků spojil strach o domov. Kamenice u Prahy je právě ta vesnice, kde se během devadesátých let začalo stavět vůbec první satelitní město „podnikatelského baroka“ v Čechách. Vzbudilo velký, většinou záporný ohlas. Ale prognózy o satelitech požírajících okolní přírodu se nakonec v Kamenici nevyplnily. A zdejší boháči, žijící ve velikých a pohodlných domech, nenaplňují ani představu o sobeckých zbohatlících, kašlajících na obec. Pro svůj mišmaš architektury a životních stylů je Kamenice možná českou modelovou vesnicí budoucnosti. A taky se nad ní stahují modelové mraky.

Rozdělená obec Okreska na Prahu roztíná obec na dvě části. Jednou je oplocené milionářské městečko bělostných vilek, druhým žalostný slepenec socialistických paneláků. Dobrou zprávou je, že ani panely ani podnikatelské baroko nesetřely genia loci zdejší kulturní krajiny. Do hustých požárských lesů je to co by kamenem dohodil, okolí Kamenice se pyšní šesti rybníky. A proslulý Myslbekův Kristus u hrobky Ringhofferů působí po průchodu orwellowským Sídlištěm 1 a Sídlištěm 2 jako opravdové zjevení.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Srdcem Kamenice a neutrálním územím mezi paneláky a satelitem je Ringhofferovo náměstí, asfaltový plácek, obklopený socrealistickým kulturním domem, stánky a typizovanou sámoškou. Povědomé civilizační scenerii dominuje autobusová zastávka vnukající náhodnému návštěvníkovi okamžitou chuť vypadnout. Na dohled odtud se u rozestavěného domku v zeleném svahu ohání pár mužů v montérkách. Ale zdá se, že v Kamenici je dostavěno. „Nechceme, aby tu vznikly králíkárny,“ říká starostka Jana Zelenková. „Ti, co se nastěhovali, by byli nešťastní a nově příchozí zrovna tak.“ Na otázku, zda je Kamenice obec, nebo už pražská periferie, se starostka zasměje. „Za prací a za kulturou se jezdí do Prahy. Nejsou tu žádné spolky a zájmová sdružení, důležitým místem, kde se všichni potkávají, je škola.“ Moderní budova jako venkovská škola nevypadá. Veliká tělocvična s logem obce na podlaze připomíná spíš krytou halu. Mezi bohatšími rodiči se na školní zařízení zpočátku vybralo kolem půl milionu,“ uvádí starostka. „Teď je to míň, ale škola lidi pořád spojuje.“

Do výstavní školy chodí všechny místní děti. Okreska dělící Kamenici jasně vymezuje, kde je zámek a kde podzámčí. Po letech soužití tu ale obě části žijí v symbióze. Starousedlíci, kteří nedojíždějí do Prahy, často pracují v satelitním městečku. Muž v teplákách na lavičce u paneláků našel v satelitu práci jako údržbář. Vypočítává, co všechno milionáři vesnici přinesli dobrého: plyn, linku do Prahy, kanalizaci… Soused ho přeruší: „Sou to nafoukanci!“ „Ale trávníky sekat jim chodíš rád!“ usadí ho muž. Návštěvník, jen tak se poflakující satelitním městečkem, se tu cítí nepatřičně. Chodníky nebyly postaveny k bloumání, po ulicích se tu nikdo neprochází. Kdo tu nebydlí, ten tu nemá co dělat. Oslepující běl domů, čerň fólií v oknech, vystříhané trávníky. Vrčení bezpečnostních kamer. Nikde krámek nebo lavička, nikde oddech. Jen pískoviště, kde si pod dohledem několika maminek hraje skupinka dětí. Zelené vdovy – tak se říká mladým matkám za ploty luxusních městeček. Jsou líčeny jako bezduché služebné bytosti, potloukající se po prázdných domech, nudící se a nešťastné, věčně čekající na robotující manžely, utloukající se v alkoholu a nevěrách… Tuhle představu Tanja a její kamarádky nesplňují. Dalo je totiž dohromady nebezpečí, které najednou ohrozilo jejich poklidné životy a do-

Eliška Bártová

Jáchym Topol

Q

Q

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Flirtování, vyzývavé chování, krátké sukně – nic z toho nepomůže ženám k vyššímu výdělku. Ba právě naopak. Podle průzkumu provedeného univerzitou v New Orleans vede toto chování spíše k nižšímu platu, je totiž považováno za neprofesionální. Jenže celé to má jeden háček: ekonomové

Cudností k bohatství a dvakrát Unipetrol se ptali nositelek titulu MBA, tedy slušně postavených manažerek. U těch může být vyzývavé chování považováno spíše za snahu zastřít profesionální nedostatky. Otázkou je, jak to funguje u nižších pozic. Takové výzkumy však zatím nejsou, alespoň v USA, k dispozici. Podle vedoucího výzkumu profesora Arthura Briefa byla totiž dosud tato oblast považována za tabu: takové otázky se prostě zatím zdály být příliš bulvární nebo politicky nekorektní. Dění kolem Unipetrolu nabralo minulé pondělí obrátky: polský deník Rzeczpospolita zveřejnil, že se nový vlastník Unipetrolu PKN Orlen snaží vyvázat z nevýhodných smluv, jež loni uzavřel s Agrofertem Andreje Babiše. O co šlo? Babiš podle deníku slíbil, že se za PKN přimluví v privatizaci Unipetrolu a za to si bude moci levně (za 103 milionů eur) odkoupit jeho část – konkrétně kontrolní podíly ve firmách Agrobohemie, Aliachem, Kaučuk, Paramo a Chemopetrol. Skutečná cena těchto dcer je ovšem prý téměř trojnásobná, a polská polostátní firma by tak na transakci tratila plných 5 miliard korun. Proto chce údajně ze smluv, uzavřených bývalým vedením, vycouvat a raději zaplatí dvoumiliardovou pokutu. Babiš přímluvu samozřejmě popřel, PKN se zase odmítl vyjádřit. Pravda je, že PKN udělal koupi století: za Unipetrol totiž zaplatí 13 miliard korun – přitom skupina loni měla 3,7 miliardy čistého zisku. Případné dvoumiliardové penále se tak může jevit jako plivnutí do vody. Ale pravda také je, že soutěž nikdy neměla odér podfuku a na rozdíl od jiných privatizací si na ni žádný konkurent PKN nestěžoval.

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Země vycházejícího třesku Japonské spory o poštu povedou k politickým změnám asadit ránu japonskému „bankovnímu socialismu“, zprivatizovat největší banku na světě a zároveň reformovat stranu, která již půl století téměř monopolně ovládá politiku. O to se snaží japonský premiér Džuničiro Koizumi. Minulý týden ovšem utrpěl porážku v Senátu, který zamítl jeho návrh na privatizaci pošty. Proti předsedovi vlády se postavila část jeho vlastní strany. Koizumi proto rozpustil parlament a na 11. září vypsal nové volby. Privatizace pošty, která je zdaleka největší bankou v zemi, je totiž jedním z úhelných kamenů Koizumiho hospodářských reforem, na nichž pracuje již od svého nástupu do úřadu v roce 2001. Zatím udělal velký kus práce – privatizoval železnice, omezil vládní výdaje, pomohl zbavit banky špatných úvěrů. Nicméně část japonské společnosti má mnohem větší očekávání. A otázkou zůstává i budoucnost samotné vládnoucí strany.

Z

ka zlevnila úvěry a podniky masivně investovaly do dlouhodobých projektů. Ceny nemovitostí i akcií se raketovým tempem vydaly vzhůru. Největší slabinou se v tu chvíli ukázal bankovní systém, který byl na rozdíl od japonských walkmanů či videí v mizerném stavu: úvěry se dávaly na základě primitivního posuzování a co hůř, často na základě známostí a bez záruk. Banky byly propojené s podniky do průmyslových konglomerátů. Dokud se podnikům dařilo, vše fungovalo. Po prvních problémech banky nechtěly poslat své podniky ke dnu a dávaly jim další a další úvěry. Když pak špatné úvěry vyšly na světlo, pochopitelně to rázem snížilo hodnotu zadlužených podniků i bank. Akciový index spadl v roce 1989 na třetinu, snížila se spotřeba domácností, začaly se zavírat nepotřebné závody. Oživení nepomohly ani státní investice: místo toho se státní dluh vyšplhal až na nejvyšší úroveň na světě, 164 % HDP.

Konec zázraku

Stará garda je proti

Období ekonomických problémů začalo pro Japonsko na začátku devadesátých let. Do té doby spolehlivě fungoval japonský hospodářský zázrak. Poválečné reformy, omezení moci tradičních monopolů, Američany nadiktovaný liberalismus zkřížený s vysokou mírou úspor, nízkou inflací, podpořený impulzem daným korejskou válkou (Japonsko sloužilo jako týl nejen pro odpočinek amerických vojáků, ale i pro nákup materiálu) vedl k rychlému růstu (v letech 1951–1970 byl průměrný roční přírůstek průmyslové výroby 16 % ve srovnání s osmi v západním Německu či pěti v USA). Země používala zvláštní systém plánování a personálního či finančního propojení státu s podniky. Vláda podporovala vývoz a administrativně až do osmdesátých let omezovala dovozy. Pracovní síla byla vzdělaná a levná – běžně se pracovalo několik hodin přesčas, dovolená byla minimální, objevovala se úmrtí z přepracování, tzv. karóši. Na druhou stranu měl každý zajištěno své místo a nezaměstnanost byla téměř neznámým pojmem. Při tom všem zde bylo v poměru k Evropě pouze minimální zdravotní či důchodové zabezpečení stejně jako dávky v nezaměstnanosti. Japonsko se stalo obdivovaným vzorem pro evropské i americké manažery a ekonomové se přeli, co pomohlo japonskému hospodářství k tak impozantnímu rozvoji. V osmdesátých letech začal převládat názor, že to byla právě výše zmíněná japonská specifika, jenže v tomto okamžiku přišel pád. Těžko říct, co bylo jeho hlavní příčinou. Ve druhé polovině osmdesátých let centrální ban-

Od té doby se Japonsko potácí v „krizi“. Ale i tak je HDP na obyvatele vyšší než v Německu, průměrný růst za posledních deset let jedno procento není žádnou katastrofou (loni byl dokonce 2,9 % HDP oproti německému 1,8 %) a přes nižší platy není pokles spotřeby na ulicích příliš vidět. V Japoncích ale vyvolává paniku i 4–5% nezaměstnanost (byla by větší, ale část podniků stále zaměstnává i pracovníky, kteří fakticky nic nedělají) či přes deset tisíc bezdomovců v téměř třímilionové Ósace (v milionové Praze jich je zhruba patnáct tisíc). Krize se projevuje hlavně v „blbé“ náladě společnosti. Proto o nutnosti reforem pochybuje málokdo. Mnohé už bylo vykonáno a nebylo to zadarmo. Vláda se snažila zbavit banky špatných úvěrů. Některé finanční ústavy musela dokonce dočasně znárodnit. Omezila regulaci bankovnictví, poté usnadnila restrukturalizaci bank i podniků. Dalším krokem měla být privatizace státní pošty. Ta je totiž zároveň i spořitelnou a pojišťovnou – úspory ve výši tří bilionů dolarů (největší japonská komerční banka nemá ani třetinu jejích aktiv) v ní má 85 % Japonců. Není divu, vklady byly na rozdíl od bank vždy pojištěny a výběry z bankomatů jsou zdarma. Pošta ale nesmí tyto peníze přímo půjčovat, ukládá je hlavně do státních dluhopisů. Tyto levné peníze pak vláda používá prostřednictvím devíti finančních institucí na podporu kdečeho od zemědělství po stavebnictví v systému, který například týdeník Economist nazval „finančním socialismem“. V oblasti půjček malým podnikům stát pořád zachraňuje i nerentabilní firmy a navíc soukromé finanční ústavy nemohou levným státním půjčkám

Němci kartám nevěří Babiš: 103 milionů eur, prosím. FOTO LUDVÍK HRADILEK

A ještě jednou Unipetrol. PKN Orlen v pátek oznámil, že zvýší nabídku na povinný výkup akcií na 135 korun. Poláci nyní hrají o čas: pokud jim Komise pro cenné papíry neschválí ani tuto cenu (před dvěma týdny smetla ze stolu nabídku 103 korun), na zářijové valné hromadě nebudou moci hlasovat a firmu pak paradoxně mohou dočasně ovládnout minoritní akcionáři a kdoví – třeba odhlasují mimořádnou výplatu dividend či změnu stanov tak, aby pro klíčová rozhodnutí muselo být třeba 90 procent akcionářů. PKN mohl s klidným svědomím a pro svůj klid ještě minimálně deset procent přihodit: akcie Unipetrolu se na burze nyní pohybují okolo 160 korun a analytici očekávají ještě zhruba desetiprocentní růst. Nabídku PKN na odkup pod 150 korun by tak zřejmě využil jen hlupák. – MH –, – MP –

Poté co došlo ve Spojených státech k největší krádeži osobních dat v historii, se němečtí obchodníci začali odvracet od používání platebních karet. John Perry, výkonný ředitel americké společnosti CardSystems Solutions, která zpracovává peněžní operace prostřednictvím platebních karet Visa a MasterCard, má starosti. Do konce měsíce musí dokončit interní audit, najít viníky neopatrného zacházení s daty zákazníků a získat zpět důvěru karetních společností. Jeho zaměstnanci totiž uložili informace uživatelů úvěrových karet včetně hesla PIN na tzv. intranetu, který nebyl dostatečně chráněn proti útokům hackerů. Výsledkem bylo, že se hackeři, kteří pronikli do systému společnosti, mohli dostat k údajům až o čtyřiceti milionech zákazníků a manipulovat pak s jejich účty. A důvod? Zaměstnanci CardSystems si chtěli ušetřit práci při přezkoumávání špatně provedených transakcí, a tak prostě nedodrželi pravidla pro zacházení s citlivými údaji. Skandál postihl i evropské finanční ústavy. Ty na něj však zareagovaly pozoruhodně laxně. Pětice velkých německých bank – Deutsche Bank, Dresdner Bank, HVB, DiBa a Postbank – teprve po třech týdnech od vypuknutí americ-

kého skandálu vyzvaly držitele karet, aby přišli na pobočky, vyplnili formuláře a dostali nové úvěrové karty. Za tuto výměnu si navíc nechaly zaplatit. Krom toho se zjistilo, že například v Německu podobné zúčtovací společnosti využívají data držitelů kreditních karet pro reklamní akce a ty se tak mohou dostat do nepovolaných rukou.

Opatrní Evropané Povede tento vývoj k omezení nákupů prostřednictvím platebních karet? Podle vývoje v sousedním Německu by se zdálo, že ano. Tam již delší dobu někteří obchodníci, například IKEA, raději vůbec nepřijímají platební či kreditní karty. A tento skandál je vodou na jejich mlýn. Další nabízejí svým zákazníkům slevu ve výši pěti až deseti procent, pokud zaplatí na místě v hotovosti (ztráta ovšem není tak vysoká: banky si totiž za použití karet strhávají v průměru přes tři procenta z každé transakce).

Privatizace? Ale co když mě pak vyhodí? FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

či hypotékám konkurovat. Proto chtěl premiér poštu zprivatizovat. Jenže jeho plán narazil na odpor. Veřejnost je k němu v lepším případě lhostejná, v horším se obává o dostupnost poštovních služeb na venkově. Část politiků z vládnoucí Liberálně demokratické strany (LDP) zase nechce ztratit podporu čtvrt milionu poštovních zaměstnanců, kteří jsou v japonském kontextu nesmírně vlivní, zároveň si vzala otázku privatizace pošty jako zástupný problém při vyřizování sporů uvnitř partaje. „Stará garda“ liberálů zatím získala navrch a zablokovala privatizaci. Premiér reagoval rozpuštěním parlamentu. Zda se mu podaří zlomit její odpor ve volbách, je stejně jako další osud japonských ekonomických reforem nejisté. Každopádně však volby mohou znamenat konec mocenského monopolu LDP a zprůhlednění domácí politické scény. Hlavní politický boj se totiž v Japonsku většinou neodehrával mezi různými stranami, ale mezi jednotlivými frakcemi uvnitř vládnoucí strany (příslušnost k frakci je nejenom uváděna u ministrů v novinách, ale dokonce proti sobě často zástupci jednotlivých frakcí z LDP kandidovali ve volbách). Případné rozštěpení strany by tak mohlo velmi změnit celý japonský politický systém. Výsledek tohoto největšího poválečného politického třesku ale zatím vyvolává mnohem více obav než nadějí. Marek Hudema

Q

I přesto, že se v Německu zvyšuje počet nákupů prostřednictvím kreditních karet – od roku 1998 dodnes ze 317 na 619 milionů ročně –, objem prodeje v internetových obchodech, v nichž Němci především využívají platební karty, již tři roky stagnuje. Podle společnosti Pago, která je třetí největší zúčtovací firmou pro placení kartou, je internet stále mnohem méně spolehlivý než klasická pokladna: každá dvanáctá platba byla z technických důvodů odmítnuta a každá devátá byla podvodná. Ve zbytku střední a západní Evropy však počet plateb kartami zatím roste. Rekordmany jsou Angličané, ale bezhotovostní nákup je na vzestupu i v Čechách. Do konce roku 2004 bylo v České republice vydáno 375 tisíc úvěrových karet a objem plateb jejich prostřednictvím vzrostl loni o sedm až deset procent. Rozptýlit obavy zákazníků z nebezpečí elektronických plateb se snaží karetní společnosti jak novým typem šifrování, tak sliby, že například u nových čipových karet budou v případě podvodu nést za celou škodu odpovědnost ony. Další nabídkou jsou různé dodatečné blokace karet, které je uvolňují jen pro platby na vybrané transakce. Zatím ve stadiu experimentů je ověřování platby otiskem prstu místo klasického PIN. Zda to povzbudí zákazníky k většímu používání karet na starém kontinentu, zatím není jasné. Šedesát procent Evropanů používá totiž platební karty pouze při nákupech na internetu a tam, kde není jiná možnost platby. A přednost dává internetovým obchodům, které zaručují zvlášť bezpečný převod dat prostřednictvím registrace a ověření platby. Armin Sandmann Autor je novinář.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

9

Skončí v srpnu Velká krádež? Státem posvěcené vyvlastnění akcionářů za hubičku čeká na lepší pravidla

P

ouhé dva měsíce platí nový zákon o vyvlastňování minoritních akcionářů – a už stačil vyvolat spoustu žalob, trestních oznámení a zlých emocí. Úmysl vystrnadit „otravné“ drobné vlastníky stihly oznámit více než tři stovky majoritních akcionářů a například jen minulý týden se konalo dvacet takových valných hromad.

Šli jsme do kostela „Můžete mi říct, jak chápete pojem spravedlnost a jak jste zajistili, že jde o spravedlivý postup?“ ptá se podsaditý třicátník prošedivělého muže s bradkou, který sedí naproti němu v čele malé jednací místnosti. „Dva členové představenstva šli do kostela,“ odpovídá mu ironicky protivník. Je druhá srpnová středa krátce před sedmnáctou hodinou a v závodní jídelně brněnského podniku Orgrez, zabývajícího se poradenskou činností v energetice, běží již dvě hodiny valná hromada, která má rozhodnout o tom, kolik dostanou drobní akcionáři firmy za své cenné papíry. Výsledek je znám předem – majoritní vlastník má totiž devadesát procent akcií a odhlasování čehokoli mu nebude dělat problém. A stejně tak je od počátku jisté, že drobní akcionáři po valné hromadě podají několik žalob. Přes tyto danosti je debata vášnivá. Orgrez je ukázkovým příkladem násilného vyvlastnění drobných akcionářů, které před necelým čtvrt rokem schválili poslanci, aniž by zároveň zajistili, aby vlastníci za své akcie dostali spravedlivou náhradu. Majoritnímu vlastníkovi totiž dali do rukou možnost, aby si sám najal znalce, i když současně v Česku není znám případ znaleckého posudku, který by se nelíbil zadavateli. Výsledek je nasnadě: prakticky všechny valné hromady v posledních dvou měsících provázejí vášně a obvinění z krádeže skrze podhodnocené ceny na straně jedné a z vydírání na straně druhé. Brněnská středa není výjimkou. Na jedné straně jsou tři minoritní akcionáři, držící necelá čtyři procenta akcií a požadující přes 1600 korun za jednu – taková je podle nich hodnota společnosti. Na druhé manažeři podniku, vlastnící 90 procent akcií. Ti si na zjištění ceny najali brněnského znalce Rostislava Drochytku, který došel ke 191 korunám na akcii. Jak se k uvedené sumě dopočítal, nelze pochopit – použil několik metod, které bez vysvětlení různě zkombinoval a dal jim různou váhu. Výslednou sumu navíc snížil kvůli tomu, že jde jen o minoritní balík akcií – i když to je proti pravidlům Komise pro cenné papíry. „Je nutno vybrat jednu metodu, která je pro menšinové akcionáře nejvýhodnější, a řádně ji odůvodnit,“ říká prezident České komory odhadců majetku Bedřich Malý. Sám autor posudku se odmítá vyjádřit. „Mám dovolenou – a i kdybych neměl, tak se o tom nebudu bavit.“ „Nemáme důvod posudku nevěřit,“ odmítá debatu na toto téma předseda představenstva Jiří Musil. Na adresu uvedené trojice má jasno. „Jsou to evidentní vyděrači. Řekli, že nám dají pokoj, když jejich akcie odkoupíme po 1600 korunách,“ říká Musil. „Myslíme si, že tu hodnotu ty akcie mají,“ krčí rameny jeden z malých akcionářů. „Jen firemní budova v Praze má hodnotu minimálně padesát milionů korun – tedy dvakrát víc, než je hodnota celého podniku podle znalce Drochytky.“ Jaká je skutečná hodnota Orgrezu, ale není schopen říct ani šéf profesní komory. „V posudku by

Ticho před bouří. Až se posadí poslední spolumajitel Orgrezu, rozpoutá se bitva. FOTO MAREK POKORNÝ

přitom měl být dostatek informací pro jeho kontrolu,“ říká Malý. Podle něj ale „lze odhadnout“, že by měla být vyšší, než říká znalec. Ani požadovaná cena 1600 korun ovšem zřejmě není ta pravá – nejvíce, za kolik se v posledních deseti letech prodávaly akcie Orgrezu, bylo totiž 453 korun. Debatní maraton končí až krátce po 21. hodině, kdy majoritní vlastník po více než šesti hodinách protestů hladce prosazuje vykoupení akcií za uvedených 191 korun. Další dějství seriálu bude před soudem.

Zbude toho dost „My bychom nevyvlastňovali, nám drobní akcionáři nevadí. Jenže co nám zbývá, když se najde skupinka vyděračů, kteří podávají žaloby a vše blokují a my se pak například nemůžeme účastnit veřejných soutěží,“ vysvětluje člen dozorčí rady Orgrezu Jiří Brázdil. „Drtivá většina majoritních vlastníků se snaží ty malé okrást. Především právě přes zmanipulované posudky,“ nesouhlasí s ním jeden z drobných akcionářů Maxim Chadzitaskos. „Bohužel ty tisícovky normálních doplácejí i na tu desítku těch akcionářů, kteří toho zneužívají,“ dodává. I když jich není příliš, mezi majoritními vlastníky se najdou i takoví, které si drobní akcionáři pochvalují. Jedním z nich je i skupina PPF Petra Kellnera – za 1 akcii České pojišťovny nabízí sko-

ro 22 tisíc korun, když se na burze před měsícem obchodovaly za necelých 16 tisíc korun. Největší slabina zákona je evidentní: v zájmu boje proti několika „opruzovačům“ trpí drtivá většina drobných vlastníků, kteří si investicemi do akcií chtěli třeba zajistit příjem na stáří. A paradoxně ti opravdu malí mají smůlu dvojnásobnou: pokud drží jen několik málo akcií, tak ani nemají šanci protestovat – musí si totiž například najmout právníka a zaplatit protiposudek a to je většinou stojí víc, než je hodnota akcií (například v Německu veškeré dokazování i jeho náklady nese na svých bedrech majoritní vlastník). Pachatel vyvlastňování po česku je znám: poslanec ODS Vladimír Doležal, který ho protlačil i přes to, že podobný zákon – ovšem mnohem vyváženější a řídící se i požadavky Unie – připravovala Komise pro cenné papíry. „Měla být rychlejší,“ vysvětluje Doležal, i když připouští, že jeho návrh nebyl dokonalý. „Zákon určuje pravidla, ale problém je v tom, že s nimi nakládají lidé, kteří je nechtějí dodržovat,“ říká Doležal. I další z velkých zastánců vyvlastňování, poslanec ČSSD Jan Mládek, je nadále přesvědčen, že vyvlastňování je potřebný krok. „Za Klausových vlád se minoritní vlastníci nechránili vůbec, nyní naopak moc,“ říká a poukazuje například na případ Komerční banky, kdy ji stát koncem devadesátých let zachraňoval před krachem. „Několik akcionářů žalovalo valnou hromadu banky, která rozhodla

o snížení vlastního jmění. Kvůli žalobám jsme ji museli zachraňovat mnohem dražším způsobem,“ říká tehdejší náměstek ministra financí Jan Mládek. (Mimochodem: podle kuloárových informací „vyděrači“ za stažení svých žalob získali za každou ze svých čtyř akcií Komerční banky po milionu korun – sumu ovšem nikdo nechce oficiálně potvrdit, protože její prozrazení je ve smlouvě pokutováno.) Mládek ale uznává, že kontrola nad stanovením ceny by měla být větší. „Proto jsme také rozhodli, že na ni napříště bude dohlížet Komise pro cenné papíry,“ říká Mládek – změnu by měla sněmovna schválit na své srpnové schůzi. „Že je to zbytečné, protože už velká část vyvlastnění proběhla a další proběhnou, než to vstoupí v platnost? To si nemyslím, vždyť ještě zbude dost podniků, kterých se to bude týkat,“ říká Mládek. Věc má ale ještě jeden háček: komise již předem oznamuje, že na něco takového nemá lidi ani peníze. „Navíc nemáme ani dostatek informací, abychom přezkoumávali posudky na hodnotu akcií, které se neobchodují na veřejných trzích,“ říká mluvčí komise Ivana Sedláčková. Podle ní by bylo nejlepší počkat na návrh, který připravuje komise. Ten jde právě teď do legislativní rady vlády. A počítá mimo jiné s tím, že znalce nebudou navrhovat majoritní vlastníci, ale přímo soud nebo komise. Marek Pokorný

Q

INZERCE

MĚSTO PÍSEK jako jediný zakladatel o.p.s. Centrum kultury Písek vypisuje výběrové řízení na obsazení místa

ředitele o.p.s. Centrum kultury Písek POŽADUJEME:

NABÍZÍME:


úplné střední vzdělání
3 roky praxe v oboru (nutné doložit)
zkušenosti s řízením kolektivu a manažerské schopnosti
znalost AJ nebo NJ
znalost práce na PC
řidičský průkaz sk. B
morální bezúhonnost doloženou výpisem z rejstříku trestů (ne starší než 6 měsíců)
předložení písemného návrhu koncepce práce o.p.s. Centrum kultury Písek


hrubý měsíční příjem 25-30 000 Kč
termín nástupu nejpozději 1. 11. 2005, plný provoz o.p.s. od 1. 1. 2006
samostatnou tvůrčí práci Přihlášky do výběrového řízení se stručným životopisem, výpisem z rejstříku trestů, doklady o vzdělání a o praxi společně s písemným návrhem koncepce práce o.p.s. zasílejte do 15. 9. 2005 na adresu: JUDr. Luboš Průša, starosta města, Velké náměstí 114, 397 19 Písek.

Bližší informace získáte u Ing. Ludmily Koštové, vedoucí odboru kultury a CR, Městský úřad Písek, tel. 382 330 215, e-mail: [email protected]

NROS hledá Projektového asistenta/asistentku kontroly pro Globální grant Nadace rozvoje občanské společnosti vypisuje výběrové řízení na pozici „Projektový asistent kontroly pro Globální grant“. Náplní práce asistenta/asistentky bude aktivní účast při správě Globálního grantu, zejména v oblasti realizace, koordinace a administrace kontroly podpořených projektů (tzn. kontrolní návštěvy, kontrola dokladů o podpořeném projektu v rovině věcné, finanční i administrativní, kompletace podkladů kontrol a jejich vyhodnocení, kontrola zpráv příjemců příspěvků z Globálních grantů).

POŽADUJEME: vysokoškolské vzdělání nebo středoškolské vzdělání s praxí, dobrou znalost AJ, MS Office, schopnost samostatně pracovat podmínkou, komunikační schopnosti, znalost ekonomické problematiky a problematiky strukturálních fondů, předvstupních fondů, řidičský průkaz skup. B.

NABÍZÍME: sdílení know-how v oblasti správy evropských fondů, perspektivní práci s vysokou mírou samostatnosti a možností osobního rozvoje a širokého uplatnění nejen v oblasti neziskového sektoru. Motivační dopis a standardní strukturovaný EU životopis v anglickém i českém jazyce zasílejte na adresu [email protected] do 5. 9. 2005. Nástup možný od 19. 9. 2005.

10

ZAHRANIČÍ

L

hal slovenský premiér Mikuláš Dzurinda? Šlo o špinavou hru tajných služeb? Tyto otázky si stále klade náš východní soused. V minulých dnech si připomněl druhé výročí vypuknutí jedné z největších politických afér od pádu Vladimíra Mečiara, která způsobila ztrátu koaliční většiny v parlamentu, výměnu ministra či šéfa NBÚ. Jak to dnes vypadá?

„Skupinka“ po dvou letech

Šimečko, víme o tobě. FOTO ČTK

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Mezi federací a islámem Irák schvaluje návrh základního dokumentu státu

A

laa al-Tamímí odchází podruhé z Iráku. „Když jsem prchal v roce 1995 před Saddámem Husajnem, byl pro mě každý den mimo vlast nekonečný. Tentokrát ale ničeho litovat nebudu. V takových podmínkách nemohu žít,“ říká muž, který se do země po pádu diktátora vrátil z exilu ve Spojených arabských emirátech, aby se nestal ničím menším než starostou Bagdádu. Ještě letos v dubnu přitom seděl bagdádský starosta v pražském hotelu Intercontinental a tvářil se optimisticky. Bylo nedlouho po úspěšných prvních volbách a on vyvracel podezíravým novinářům pochyby, že se v rozvráceném Iráku podaří vybudovat demokracii. „To, že se v Iráku nedá vytvořit demokracie, je jenom mýtus. Demokracie je dobrá pro všechny.“ V pondělí 8. srpna uprostřed oslepující písečné bouře vtrhlo do kanceláře bagdádského starosty komando několika desítek ozbrojenců a dosadilo na jeho místo rivala, Husajna al-Tahaana, člena vlivné šíitské organizace Badr. Starosta v kanceláři nebyl, okamžitě se začal skrývat a výpověď o svém znechucení sdělil novinářům pouze telefonicky: „Toto je nový Irák. K dosažení cílů se teď používá síla.“ Stejná písečná bouře nad Bagdádem zároveň ztěžovala i další krok k budoucím demokratickým poměrům v zemi: v Bagdádu se kvůli ní zdržel proces přijímání ústavy, která měla být podle původního plánu hotova již toto pondělí, 15. srpna.

Od ropy k moři písku Vše vypuklo v srpnu 2003 ve chvíli, kdy Dzurinda pobouřeně reagoval na články v zahraničním tisku, že Slovenská informační služba (SIS) je plná bývalých estébáků a nechává se najímat na ilegální sledování osob. Dzurinda tehdy řekl, že podobné zprávy šíří „skupinka“ lidí, kteří chtějí špinit dobré jméno jeho i celého Slovenska či jeho strany SDKÚ. Odmítl jmenovat členy oné skupinky, ale časem se provalilo, že tam měli být dva novináři, jeden z nich je šéfredaktor deníku SME Milan Šimečka, dále tři podnikatelé, šéf NBÚ Ján Mojžiš a šéf policejního odboru vyšetřování zvlášť závažné trestné činnosti Jozef Šátek. Dzurinda nadále odmítal veřejně tato jména vyslovit – hlavně proto, že neměl o spiknutí žádné důkazy. Nicméně už měsíc po svém „odhalení“ skupinky se rozhodl odvolat šéfa NBÚ Mojžiše – jen proto, že prý v něj „totálně ztratil důvěru“. Proti byl ve vládě jen ministr obrany Ivan Šimko (SDKÚ), druhý den už byl bez místa. Později s částí poslanců odešel ze strany, a vláda tak přišla o většinu. Odvolání Mojžiše překvapilo diplomaty z USA, Velké Británie a NATO, kteří jej považovali za jednoho z nejspolehlivějších úředníků. Dzurinda se vyhýbal všem odpovědím a raději zažaloval deníky SME a Pravda za kritické články v této kauze. Podobně bývalý šéf SIS Vladimír Mitro a současný Ladislav Pittner podali trestní oznámení na britský časopis Jane’s Intelligence Digest a magazín Plus 7 dní za kritické články o SIS, protože prý zaútočily na státní instituci. To už ale vyšetřovatelé zamítli. Během dvou let vyplavala na povrch řada závažných informací. Šok například způsobilo zveřejnění částí interních zpráv ze SIS o sledování údajných členů skupinky. Ukázalo se, že šéfredaktor SME byl odposloucháván. Zprávy dále analyzují, kdo je a kdo není Žid. (Například podnikatel Miloš Žiak „je Žid, jeho manželka Marína je ruská Židovka. Jsou to dva různé typy lidí, které k sobě nepasují – manželství z rozumu, respektive z rozhodnutí židovské náboženské obce.“) Tyto estébácké způsoby ve zprávě SIS vyvolaly velkou kritiku nejenom ze strany židovské obce. Celou kauzu a zejména pak antisemitský podtext pak tvrdě odsoudilo americké ministerstvo spravedlnosti. V tuto chvíli se zdá, že se kauza nikdy pořádně nevyšetří, protože bezpečnostní složky nejeví zájem. Premiér Dzurinda ale má rozhodně vážný šrám na svém renomé. Erik Tabery

Irák byl od pádu monarchie v roce 1958 jednotnou republikou, naposledy centralizovanou diktaturou. O zamezení podobného vývoje jde v ústavě v první řadě. Irák je dnes ale jen chimérou státu. Kurdistán je od roku 1991 de facto nezávislý, má vlastní parlament a armádu, ovládají ho dvě silné strany. Ty během voleb v lednu 2005 nechaly demonstrativně hlasovat o nezávislosti – výsledek byl prakticky stoprocentní. Vyhlásit ji ale nemohou, to by znamenalo okamžitou intervenci

turecké armády a ztrátu vlivu na jejich zájmy v Iráku. Jenže Kurdové mají podle provizorní ústavy z března 2004, napsané a vyjednané tehdejším civilním správcem Iráku Paulem Bremerem, právo ústavu vetovat. Také tím vyhrožují, neuzná-li dokument jejich autonomii. Tato klauzule se nicméně vztahuje na jakoukoli trojici z 18 iráckých provincií – v referendu, plánovaném na 15. říjen, by mohli ústavu odmítnout i sunnité. Ti vycházejí z vůbec nejhorší vyjednávací pozice – nemají žádné silné strany, bojkotem voleb přišli o zastoupení v parlamentu, který 71člennou ústavní komisi navrhl. (Teprve později do ní bylo přijato 15 sunnitů.) Federace pro ně znamená další ztrátu vlivu na státní instituce, tím spíš, že Kurdy navrhovaný útvar má spíše rysy volné konfederace. Kurdové (17 % obyvatelstva) chtějí spojit své tři provincie do Kurdistánu, šíité (60 %) hovoří o jednotném šíitském jihu a vyžadují větší vliv provincií na rozdělování příjmů z vývozu ropy. Od pádu Saddáma bylo 5 miliard dolarů ropného zisku, hlavního příjmu deviz, rozdíleno podle podílu obyvatel. Tento klíč se ale nejspíše po příštích volbách změní ve prospěch na ropu bohatého jihu a kurdského severu. Sunnitům pak hrozí, že jim zůstane „moře písku“. Proto je otázka federace a rozdělení pravomocí předmětem nejtěžších sporů. Federaci ale už přijímá i její odpůrce a nejvlivnější šíita ájatolláh Sistání, který na nedávném setkání s premiérem Džaafarím federaci podpořil a zároveň navrhl, aby byla její struktura vyjednána až novým parlamentem. Očekává se, že bude vytvořeno 5 nebo 6 regionů – bitva o pozice už začala. Průběh hranic skrývá další konfliktní body, z nichž jeden je tak vážný, že podle provizorní ústavy měl být vyřešen už teď. Severoirácký Kirkúk je obklopen jedním z největších nalezišť ropy a nároky si na něj dělají arabští sunnité, Kurdové a Turkmeni. Zápas o Kirkúk začal bezprostředně po Saddámově pádu, když se do násilně arabizovaného města začaly vracet tisíce vyhnaných Kurdů. Ti dnes vyžadují začlenění Kirkúku do Kurdistánu coby jeho metropole.

Možné varianty V návrhu ústavy ze začátku srpna, otisknutém v deníku al-Sabah, jde ale spíše o sjednocení na formulacích (ke každému z 18 konfliktních bodů existují tři verze) a na názvu „federální“ nebo „islámská republika“ než o vypracované koncepce. Variantu „islámská republika“ vyžadují šíité společně s ustanovením šaríi jako „hlavního zdroje“ legislativy. Proti zdání nejde o islamizaci nábožensky heterogenního Iráku. Nazývá se tak i mnoho arabských zemí včetně sekulárního Egypta, který pod nátlakem islamistů prohlásil šaríu za „hlavní zdroj“. Ve skutečnosti jde hlavně o odpor proti šíitské přesile. Šíité se pod enormním vlivem Sistáního sjednotili do volebního bloku, mají a zachovají si většinu v parlamentu. Sekulární Kurdové ani sunnité si nepřejí ani diktát většiny, ani vměšování ájatolláhů z Nadžafu, pro které je v návrhu vyhrazena nejasná poradní role pod klauzulí, že legislativa nesmí odporovat šaríe. Velmi pragmatický 75letý ájatolláh Sistání sice vměšování do politiky odmítá, ne tak ale jeden z kandidátů na jeho následnictví, radikální Hairí v Komu. Další opodstatněné obavy se týkají občanského práva. Soubor náboženských právních předpisů a praktik šaría, který není nikde kodifikován a podléhá interpretaci duchovních, se politiky dotýká jen málo. Vedle principů spravedlnosti a obecného blaha ale obsahuje předpisy týkající se rodinného a dědičného práva, v nichž je postavení žen oproti mužům výrazně horší. Dnes platí progresivní občanský zákoník z roku 1959. Koncem roku 2003 jej Paul Bremer jako ústupek Sistánímu zrušil ve prospěch zvykového práva náboženských komunit – po protestu žen, Kurdů a občanské společnosti ale musel změnu odvolat. To je pro Kurdy jeden z argumentů pro federaci a nezávislou sociální legislativu. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Q

Spojí-li se čert s rohatým Družba Castrovy Kuby a Chávezovy Venezuely vytváří riziko nejenom pro Latinskou Ameriku. Nikoli hrozbu války, ale šířící se neblahou inspiraci. Proč se minulé pondělí v Praze demonstrovalo před venezuelskou ambasádou? Za svobodné volby v této zemi, v níž sedm let autokraticky vládne Hugo Chávez, a proti sbližování jeho režimu s komunistickou Kubou. Tyto trendy totiž přesahují rámec vztahů mezi dvěma zeměmi.

Díky, Šakale Chávezovy kontakty s Fidelem Castrem začínají, když pučista z roku 1992 vychází po dvou letech z vězení. V Havaně pronáší veřejnou řeč a prohlašuje se za nepřítele USA a kapitalismu. V roce 1998 vyhrává prezidentské volby a vztahy s Kubou nabírají na intenzitě. O rok později píše dopis teroristovi Šakalovi, který uzavírá slovy: „S hlubokou vírou v naši věc a naši misi, dnes a navždy! Hugo Chávez Frías.“ 8. května 2000 v Havaně veřejně definuje své záměry na expanzi kubánského systému na celou Latinskou Ameriku: „Vždy jsme schvalovali, že venezuelský lid plyne jako velká řeka do moře kubánského štěstí... latinskoamerické a karibské národy mají povinnost se plavit po stejných mořích a nad hlavou mít stejnou hvězdu spravedlnosti, štěstí a práce jako lid kubánský.“ První obětí tohoto plánu jsou sami Venezuelané. Chávez vládne železnou rukou moci výkonné i soudní – státním institucím, vojsku, parlamentu, Nejvyššímu soudu, volební radě, státnímu zastupitelství i kontrolnímu úřadu. Naposledy státní zastupitelství podalo žalobu na deník El Universal, neboť autor jednoho komentáře tvrdil, že Venezuela klečí před vládou na kolenou. Podle nevládních organizací bylo od Chávezovy revoluce usmrceno 37 tisíc Venezuelanů a likvidační komanda

ročně provádějí na 130 poprav. Kubu ale Chávez zásobuje 53 tisíci barelů ropy denně. Kuba platí prý tím, že do Venezuely posílá lékaře. Nicméně Venezuela těmto lékařům také poskytuje plat, a tak berou práci doktorům venezuelským. Kuba též posílá do Venezuely tisíce vojáků a tajných policistů. Navíc podle nedávno uzavřené dohody o vydávání zločinců mezi Kubou a Venezuelou může být jakákoli osoba, ať s venezuelským či cizím občanstvím, vydána na Kubu, pokud o to Havana požádá. Přitom na Kubě neexistují ani minimální záruky na řádný soudní proces.

Hugo, společně to dokážeme. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

A teď, když máme televizi Chávezovsko-castrovská revoluce se šíří. Fidel je mozkem a Chávez finančníkem. První hrozbu představují pro Kolumbii. Tamní teroristická skupina FARC má dva finanční zdroje – obchod s drogami a únosy lidí. Téměř ihned po převzetí moci Chávez jednostranně zrušil průlety letadel monitorujících pohyb drog, které se uskutečňovaly ve spolupráci s USA. Nyní mají FARC operační základny ve Venezuele. Nedávno zatkli agenti kolumbijské policie při tajné operaci v Caracasu tajemníka FARC Rodriga Grandu, což způsobilo diplomatický konflikt mezi oběma zeměmi. Granda měl totiž u sebe legální venezuelské doklady a navíc se zjistilo, že loni, kdy byl Chávez opět zvolen prezidentem, figuroval na volebních seznamech. Další ohroženou zemí je Bolívie. Vůdce pěstitelů koky Evo Morales je odhodlaný následovník Cháveze. Díky jeho penězům a Castrovým radám zorganizoval Morales davové protesty, které sabotovaly těžbu plynu a nafty a napomohly svržení dvou prezidentů.

Nedávno Chávez otevřel TV stanici Telesur (51 % kapitálu z Caracasu a 19 % z Havany). Tento kanál, kterému šéfuje jeho někdejší ministr informací Andrés Izarra, má propagovat společné cíle Castra a Cháveze. V prvních vysíláních uváděl záběry Tirofija (přezdívka – doslova přesný zásah – nejvyššího šéfa FARC) a účastníků manifestací v Kolumbii vykřikujících protivládní hesla, což Bogota považuje za propagandu terorismu a protikolumbijské vystoupení. Chávez jako jediný prezident navštívil po první válce v Zálivu Saddáma Husajna. Udržuje těsné vztahy s Kaddáfím v Libyi a podporuje Mugabeho diktaturu v Zimbabwe. Nedávno prohlásil, že Írán má právo na vývoj jaderných zbraní, a zintenzívnil své vztahy s Teheránem. Ano, Latinskou Amerikou to nekončí. José Noguera Autor byl náměstkem ministra zahraničí Venezuely (1992–93), nyní působí v opozičním hnutí Sumate a jako profesor na pražském CERGE-EI. Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

11

Uhrát si své koryto Uzbecký prezident chce vytlačit Američany ze Střední Asie. Myslí to upřímně?

S

chopnost rozšifrovat politiku současného Uzbekistánu připomíná kremlologii, vědu z dob SSSR, kdy se vědci na Západě snažili ze sovětských novin rozluštit, co se v nejvyšším vedení země právě odehrává. S tím rozdílem, že místo politbyra řídí dění v Uzbekistánu prezident Islam Karimov. Rétorika uzbeckých novin se vyostřila po událostech 13. května v Andižanu, kdy podle odhadů místních obyvatel zahynulo až 4000 lidí.

Pravda podle Pravdy Vostoka Lídrem uzbecké propagandy je deník kabinetu ministrů Pravda Vostoka (www.pv.uz), ostatní tituly pak jeho články čas od času přetiskují. Hned po nepokojích začala Pravda Vostoka „uvádět andižanské události na pravou míru“. Propaganda využila i teroristických útoků v Londýně. Ve státní televizi vystoupil v přímém vstupu (ve zdejších zprávách naprosto výjimečná záležitost) „spřátelený“ uzbecký novinář z rádia Deutsche Welle: z jeho zpravodajství vyplynulo zhruba to, že Západ dlouho přehlížel varování prezidenta Karimova před mezinárodním terorismem a teď na to doplácí. Uzbecká média reprodukovala i stanovisko režimu k zasedání Šanghajské organizace pro spolupráci, které se odehrálo 5. července v kazachstánské metropoli Astaně. Připomeňme, že tato organizace vznikla v roce 1996 a nyní sdružuje Uzbekistán, Čínu, Kazachstán, Rusko, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Jedním z nejdůležitějších závěrů zasedání byl zatím časově nijak nespecifikovaný požadavek na stažení vojáků USA a NATO ze základen ve Střední Asii. Čtyři dny po summitu otiskla Pravda Vostoka článek podepsaný historikem a politologem Nodirem Zajnabidinovem, o hodně ostřejší než závěry summitu. Autor zpočátku vyzdvihl Šanghajskou šestku jako efektivní a nadějnou organizaci a pak se pustil do tématu americké základny v Chanabádu, kde působí asi 800 vojáků amerického letectva. Nezvykle ostrá rétorika byla skutečně předzvěstí dalších kroků Taškentu, který krátce po otištění článku dal Američanům půl roku na úplné stažení ze země.

Jak vyždímat více peněz Z ostré protizápadní rétoriky uzbeckého režimu lze usuzovat, kdo otázku základen USA a NATO ve Střední Asii na summitu otevřel. Prezident Karimov mohl očekávat podporu dvou klíčových členů spolku, Ruska a Číny. Neznamenalo to ani nic proti zájmům Kazachstánu. Podřídit se naopak musel Kyrgyzstán, který hostí 1200 příslušníků dopravní letecké jednotky US Air Force na letišti v Manasu, a Tádžikistán s francouzskými vojáky v Kuljábu na jihu země. Vzhledem k tomu, že konečné prohlášení Šestky nedává žádný časový

Do 180 dnů budete pryč – ledaže byste si pořádně připlatili. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

limit, je teď na jednotlivých členech, jak se s ním vypořádají. Vznikají tak dvě otázky: Budou muset vojáci USA a NATO skutečně z regionu odejít? A je Karimovův tah dalším pokračováním „Velké hry o Střední Asii“, která začala v 19. století soupeřením Ruska s Anglií? Odpověď na první otázku ukáže čas. Podle Pentagonu jsou základny ve Střední Asii stále vojensky důležité hlavně kvůli relativně dobré infrastruktuře, nikoli však nenahraditelné. Uzbekistán dal najevo, že Američany v zemi nechce, a dal jim 180 dnů na stažení. Američané to ovšem nevzdali a chtějí s Karimovem dále jednat. Takže je možné, že z celé věci vzejde kompromis v podobě výrazného zvýšení plateb za pronájem (Američané tu platí méně než v Kyrgyzstánu) a nakonec se ukáže, že šlo o typický orientální manévr, jak z nájemníka vyždímat víc peněz. Pokud ovšem Američané odejdou, přesunuje se uzbecký režim do tábora nepřátel Bushovy administrativy. To, jak naznačil ruský list Kommersant, znamená pro Karimova značné riziko: Američané se budou snažit udělat vše pro jeho svržení a nahrazení někým předvídatelnějším. Kyrgyzstán i Tádžikistán se vyjadřují opatrně – obě nejchudší země Šestky jsou v podobné situ-

Válčíme v mezích možností V první linii fronty proti terorismu je nyní Pákistán. Ale navzdory jeho tvrdosti vůči radikálům mnozí pochybují, že je to z ryzího zájmu o spolupráci se Západem. Londýnské teroristické útoky obrátily pozornost k Pákistánu. Podle šetření měli tři ze čtyř útočníků ze 7. července pákistánský původ a pobývali v některé z tamních náboženských škol. Pákistán se tedy velmi přiblížil zemi s renomé vývozce terorismu. Zřejmě to pak zapůsobilo po útocích v egyptském Šarm aš-Šajchu, kde policie sice rychle, ale neprofesionálně obvinila také Pákistánce – a poté se ukázalo, že atentáty mají na svědomí domácí radikálové. Šarm aš-Šajch donutil pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa, aby se své země zastal: „Je možné, aby člen al-Káidy tady v Pákistánu, je jedno, kde přesně, řídil akce v Londýně, Šarm aš-Šajchu, Istanbulu nebo Africe? Absolutní nesmysl!“ A později v rozhovoru pro BBC sám kritizoval Británii, že vůči radikálním islamistům postupuje příliš měkce. Mušarafova argumentace přitom má racionální základ: fak-

tem zůstává, že ani u londýnských atentátníků dosud pákistánskou stopu nikdo najisto nepotvrdil a právě Mušaraf jako první v historii země začal s represemi vůči radikálům. Je tu ale druhá strana mince: radikální islám zůstává v zemi velmi silným faktorem a státní moc si zdaleka nemůže dovolit všechno.

Tajemství tajné služby Týdeník Time nazývá Mušarafovu politickou filozofii termínem enlightened moderation, tedy zhruba „osvícená zdrženlivost“. V praxi to znamená nikoho příliš nedráždit a snažit se vyjít s domácími islamisty i Georgem Bushem. Generál, který se dostal k moci v roce 1999 vojenským pučem, se ukázal být neobyčejným politickým talentem. V parlamentních volbách v roce 2002 dovolil svobodně agitovat jen koalici šesti islamistických stran Fórum svobodné

aci. Výsledkem několikatýdenního tápání nedávno zvoleného kyrgyzského prezidenta Kurmanbeka Bakijeva je prohlášení, že „američtí vojáci můžou zůstat tak dlouho, jak bude kvůli situaci v Afghánistánu potřeba“. Vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán musí splácet 80 milionů dolarů dluhů a podle prognóz čeká na podzim ekonomiku citelný pokles, si země nemůže zahrávat s případnými sponzory. Tádžikistán pak raději zvolil taktiku mlčení a prezident ani nikdo další z jeho okruhu se k této otázce raději nevyjadřuje.

Rusko spíše couvá Ruská média přinesla na téma „Velké hry“ řadu více méně senzačních zpráv. Nězavisimaja Gazeta napsala, že Karimov slíbil v tajné dohodě Vladimiru Putinovi možnost využít deset základen včetně Chanabádu. Podle dalších informací by měla posílit dosavadní ruská základna v kyrgyzském Kantu, kde zatím působí asi 500 vojáků. A o statutu plnohodnotné základny, sdružující všechny složky včetně ministerstva vnitra i Federální bezpečnostní služby, se mluví v případě ruské báze v Tádžikistánu, následovnice legendární 201. motostřelecké divize, kte-

akce (MMI). Ačkoli MMI pak vyhrála komunální volby v severozápadních pohraničních provinciích a Balúčistánu, Mušaraf dobře věděl, že islamisté nemají masovou podporu po celé zemi. Počítal také s tím, že výměna vlády by se jistě nelíbila ani spojencům Pákistánu: v té době už stál na straně USA v boji proti terorismu a dostával odtud masivní pomoc (zatímco v roce 2001 to bylo jen 5 milionů dolarů, o rok později 701 milionů). Pákistánské akce proti al-Káidě připomínají přísloví o vlku, který se nažral, a koza zůstala celá. Počet údajných členů al-Káidy, kteří byli doposud zadrženi nebo zlikvidováni – šest set –, vypadá dobře. Nelze však zapomenout, že do Pákistánu se po pádu tálibánů stáhli z Afghánistánu všichni přeživší příslušníci bin Ládinovy brigády 055. Navíc se nepodařilo dopadnout ani Usámu bin Ládina, ani jeho pravou ruku Ajmána al-Zawahirího, kteří se skrývají pravděpodobně někde mezi Pákistánem a Afghánistánem. Totéž platí o vůdci tálibánů šejchu Umarovi a jeho desetičlenné radě. Afghánská vláda už tradičně obviňuje Pákistán, že nemá zájem na uklidnění situace a tálibánské guerilly naopak podporuje. „Pákistánská tajná služba ISI zná v pohraničí každý kout a jsem si jist, že dobře ví, kde se Usáma pohybuje,“ cituje Lutz Kleveman v knize The New Great Game specialistu na afghánsko-pákistánský region, amerického diplomata Petera Tomsena. Podle něj má v Mušarafovi americká diplomacie co do činění s člověkem, který „lže jako kdysi Saddám Husajn“ – ani v Kašmíru prý totiž nedodržel sliby a nezpacifikoval tamní islamistické militanty.

rá bojovala v Afghánistánu i v občanské válce v zemi pod Pamírem. Ve skutečnosti se však Rusko z regionu spíše stahuje. Moskva totiž nemá peníze. O posílení základny v Kantu se mluvilo už loni, kvůli nedostatku financí však ministerstvo obrany plány zrušilo. Nedávno Rusko také stáhlo své pohraničníky z afghánsko-tádžické hranice a na této frekventované trase, kterou putuje afghánský heroin, nechalo jen poradce – i přes nesouhlas okolních zemí, zejména Kyrgyzstánu, který tádžickým pohraničníkům nevěří kvůli hojně rozšířené korupci. Rusku se nelíbí, že po případném stažení Američanů by vzrostl vliv Číny. Moskva si také všimla, jak se pouze několik dnů po Andižanu Karimov objímal v Pekingu s tamními komunisty. Nicméně podle komentátora Rádia Svoboda Daniella Kimmage tu nejde o mocenské turbulence, nýbrž o projev strachu vládnoucích postsovětských elit. Dodejme, že ten se týká zejména Uzbekistánu i Kazachstánu, Rusku i Číně se hodí do krámu a outsideři Kyrgyzstán a Tádžikistán mají co dělat, aby z nepříjemné situace vybruslili. Ivan Lavrov, Taškent Autor je ruský novinář.

Q

Počkejte pár měsíců... Nyní Mušaraf na první pohled razantně zasáhl proti náboženským školám – medresám. Ty zajišťují vzdělání pro chudé, ale svět o nich hovoří jako o semeništi teroristů. Agentura Reuters udává, že jich je 12 000, podle britského listu The Guardian jich v zemi působí kolem 8000 registrovaných a dalších asi 25 000 neregistrovaných. Pákistán se chystá vypovědět zhruba 1400 na nich studujících cizinců, mezi nimi značnou část konvertitů ze Západu. Jak? Tím, že jim přestane vydávat studijní víza. Mnozí žáci však mají běžná víza turistická či obchodní. Razie v medresách zatím přinesly 600 zatčených, jako první přišla na řadu síť provozovaná dobročinnou organizací Džamaat-ud Dawa. Podle dosud nepotvrzených informací v nich měl pobývat londýnský atentátník Šehzad Tanweer a organizace je v podezření, že ačkoli neposkytovala vojenský výcvik, rekrutovala militanty pro dnes zakázanou kašmírskou skupinu Laškar-e Taiba. Islamistická opozice sice protestuje, do ulic ale dostala jen pár tisíc lidí. Podle Declana Walshe z Guardianu to Pákistánci berou jako opatření, které se v posledních čtyřech letech opakuje už poněkolikáté. Většinu zadržených prý soud stejně zase pustí na svobodu. Walsh také připomíná historku s odstraněním kasiček na příspěvky pro Džamaat-ud Dawa v Láhauru, údajně jako součást nařízení prezidenta Mušarafa. Před restaurací Subway personál korespondentovi objasnil, že je to jen přechodné, a pokud chce přispět, má si pár měsíců počkat, až se situace zase uklidní. Tomáš Vlach Autor působí v agentuře Daroga.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

–SVĚT KOLEM

V

e čtvrtek vysoký úředník britské vlády, lord kancléř Charles Falconer, prohlásil, že jeho země vyhostí osoby, které naplňují kritérium podněcování, respektive schvalování teroru. Jde zatím o deset lidí, kteří byli zatčeni. Čelným z nich je klerik Umar Mahmúd Osman abú Umar, známý

Schvaluješ teror, musíš z Británie

Vincentova cesta do dějin Americký novinář našel odvahu spatřit Irák a nalezl smrt

T

ěla se našla hned dvě. Steven Vincent (49), americký novinář na volné noze, se po týdny pohyboval po jihoirácké Basře v doprovodu své irácké tlumočnice Noury Tuaizové (31). 2. srpna po půlnoci je tajemní muži v policejních uniformách odvlekli z ulice do bílého automobilu, s nímž vzápětí zmizeli do tmy. Podle vystrašených svědků se následujících pět hodin z opuštěného skladiště opuštěné čtvrti ozýval křik únosců i obětí. Noura Tuaizová dnes leží s pěti střelnými ranami v nemocnici v Kuvajtu a hlídá ji ochranka. Steven Vincent je mrtev.

Kerouac na střeše

Abú Katada: domů do Jordánska. FOTO ARCHIV

též jako abú Katada, Palestinec s jordánským pasem a podle britských úřadů bin Ládinův „duchovní velvyslanec v Evropě“. Británie si coby signatář Evropské konvence o lidských právech samozřejmě uvědomuje rizika takového kroku, aby nevydala někoho do země, kde by mu hrozilo nelidské zacházení. Proto také uzavřela zvláštní dohody s Jordánskem i s deseti dalšími zeměmi včetně Alžírska, Libanonu, Egypta a Tuniska. Právě do Jordánska má být deportován abú Katada, který byl v této zemi již v roce 1998 odsouzen na doživotí. Británie tak naplňuje zostřený postup, který po londýnských atentátech vyhlásil Tony Blair. „Deportovaní mají svá práva, ale ta mají i lidé v této zemi,“ prohlásil pro BBC Charles Falconer. A ministr vnitra Charles Clarke dodal: „Okolnosti naší národní bezpečnosti se změnily. Je tudíž nezbytné, abychom zakročili vůči těm, kteří ji ohrožují.“

A

ngela Merkelová, kandidátka konzervativců na úřad německého kancléře, není příliš výrazná ani transparentní, co se týče její zahraniční politiky a vztahů k sousedům. Nicméně právě před týdnem učinila jeden z prvních konkrétních kroků. Na Den vlasti, který každoročně pořá-

Merkelová proti vyhánění dá Svaz vyhnanců, navštívila shromáždění potomků patnácti milionů Němců vysídlených z území Česka, Polska a dalších států a tam podpořila do značné míry kontroverzní projekt Centra proti vyhánění v Berlíně. Vyslovila se nejenom pro výstavbu tohoto centra, ale i pro vyhlášení celoněmeckého dne na paměť vyhánění z éry závěru druhé světové války a těsně po ní. Zmíněné centrum není kontroverzní proto, že by v Německu někdo vyhánění schvaloval. Jde spíše o interpretaci minulosti, která v jistém pojetí může klást rovnítko mezi viny nacistů, především na holocaustu, a německé oběti. Nadaci pro zřízení centra založil Svaz vyhnanců před pěti lety, rok poté, co Bundestag přijal usnesení o výstavbě památníku holocaustu. A i když má tento projekt připomínat veškerá vyhánění v celoevropském kontextu, mnozí Němci i sousedé Německa v něm vidí jednostrannou interpretaci historie. Patří k nim například kandidát na polského prezidenta a lídr Občanské platformy Donald Tusk, ale i člen německé spolkové vlády, ministr vnitra Oto Schily. Ten se na Dni vlasti postavil proti výstavbě Centra proti vyhánění a vysloužil si bouři nevole. Zbyněk Petráček

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Když si čtyřicátník Vincent 11. září 2001 pouštěl televizi, netušil, že mu začíná nový život. Za chvíli už ale bral schody po dvou, aby na vlastní oči spatřil dnes již legendární obraz zkázy. Ze střechy svého domu spatřil nejen náraz druhého letadla do věží The World Trade Center, ale zřetelně rozpoznal i zoufalé postavy vrhající se z oken horních pater mrakodrapů. Šokovaný Vincent v té chvíli už ve městě žil přes dvacet let: přijel sem stopem z Kalifornie coby čerstvý absolvent anglistiky na univerzitě v Berkeley. „Slyšel jsem vábení velkoměsta, mým snem bylo stát se novým Jackem Kerouacem,“ popsal loni mladické rozhodnutí ve vlastním životopise určeném nakladateli své jediné knihy – reportáže z válečného Iráku In the Red Zone. Newyorskou kariéru zahajuje v manhattanském squatu. Protlouká se různě: chvíli je číšníkem, pak barmanem, hercem, kulisákem, redaktorem místního plátku, nočním taxikářem, řidičem náklaďáku, politickým aktivistou, dokonce pojišťovákem. Do širšího povědomí však postupně vstupuje jako výtvarný kritik – přispívá do časopisů, specializuje se na současné umění, píše o sběratelství. Příležitostné zakázky na zbohatnutí nestačí, na zařízení rodinného hnízdečka však ano. Se svou manželkou, restaurátorkou Lisou Ramciovou, žije v rozpadajícím se domě v jedné z nejošuntělejších částí Manhattanu, pořádá v něm divoké večírky a míchá na nich proslavené koktejly. Prosluněné podzimní dopoledne přerušené nárazy unesených letadel do mrakodrapů bezstarostný život bez varování ukončí. Vincent popisuje v rozhovoru pro server Shape of Days nejdříve šok, pak smutek a po něm strach: „Někteří lidé, včetně nás, si v suterénu budovali něco jako protiletecké kryty, jako bychom znovu prožívali kubánskou krizi.“ Ale se strachem si Vincent nevystačí dlouho, chce si to s teroristy vyřídit. „Jak se ti fousatí maniaci opovažují ohrozit všechno, čeho si vážíme? Moje země byla ve válce a já se chtěl konfliktu také zúčastnit.“ Na vstup do armády je čtyřicátník už trochu starý, stává se však na vlastní pěst válečným zpravodajem.

zaběhaná praxe, vydává se tam sám. Ve Falúdži se vydává za Jugoslávce, v převleku za šíitského poutníka vyráží do Karbaly. Večer sedává u baru, popíjí whisky a zpívá si nahlas šlágry Franka Sinatry. Rozhovory na ulici se točí především okolo Saddáma a Američanů. Většina oslovených lidí popisuje pád diktátora jako vysvobození, Vincent však opakovaně naráží na těžko pochopitelnou směs radosti, hanby a vzteku. Ano, Iráčané jsou šťastní, že je tyranie pryč. Ale zároveň se stydí za to, že si se Saddámem neporadili sami. Novinář uvádí jako typický rozhovor s Iráčankou, která je ze Saddámova konce nadšená, jedním dechem však dodává: „Přesto nenávidím Američany tak silně, že se někdy nemůžu ubránit představám, jak zabíjím amerického vojáka.“ Když jí Vincent oponuje, že bez Američanů by Saddám vládl dodnes, pokyvuje žena hlavou: „Já vím a neumíte si představit, jak mě to ponižuje.“ S iráckou schizofrenií si neúnavný pozorovatel Vincent neví rady. „Iráčané jsou notoricky rozpolcení,“ stěžuje si v článku pro časopis Reason. Výsledkem Vincentových dvou návštěv na podzim 2003 a na jaře 2004 jsou roztroušené články a úspěšná kniha reportáží. Kromě toho potkal novinář při návštěvě Basry „mladou, inteligentní, temperamentní“ tlumočnici jménem Noura Tuaizová.

Sadrova Basra Letos v červnu vyráží Vincent do Iráku ještě jednou. Nemíří do Bagdádu, kde zuří al-káidistické „povstání“, ale do Brity ovládané a relativně klidné Basry. Chce napsat ještě jednu knihu, počkat na sepsání nové ústavy a pak Irák definitivně opustit. Třetí návštěva ale přináší zklamání. V Iráku proběhly první volby, nové poměry ale nepřinášejí svobodu západního střihu. Město ovládají šíitské náboženské strany, jejich vliv se za tichého přihlížení Britů šíří i do nově cvičené policie. Vincent s hrůzou popisuje stěny policejních stanic polepené portréty „vůdce“, šíitského radikálního duchovního Muktady Sadra. „Muktadu podporuje 75 % z nás,“ svěřuje se Vincentovi nadšeně mladý policista. Ve městě vládne režim, který novinář nazývá „banditokracií“ – po ulicích bloudí „strážci náboženských hodnot“, kteří terorizují především ženy. Nový vhled do jejich neradostného světa mu navíc zprostředkovává přítelkyně Noura. Vincent má pocit, že jednu tyranii nahrazuje jiná.

Novinářovy zápisky jsou stále kritičtější. „Za celou dobu, kterou jsem s Brity strávil, jsem ani jednou neviděl, že by instruktor vysvětloval Iráčanům tak základní věci, jako je neutrální role policie v demokracii. Když jsem se jich ptal, zda se snaží zajistit, aby se iráčtí kadeti identifikovali s centrální vládou, a ne se svou domovskou mešitou, dostalo se mi jen zdvořilého pokrčení rameny: To není naše věc.“ Vincent Brity obviňuje z toho, že se drží ústupové strategie: co nejrychleji vycvičit policii a vyrazit domů. Jak si to pak Iráčané mezi sebou zařídí, je jejich věc. 30. července zažívá Vincent svůj vrchol. Z New Yorku telefonuje manželka, jeho článek má o den později vyjít v prestižních The New York Times. „Byl nadšený,“ vzpomíná Lisa Ramciová. „Tehdy jsme se slyšeli naposledy.“ Článek tvrdě kritizuje nástup náboženských radikálů a poměry v policii. „Policejní nadporučík mi potvrdil, že policisté stojí za stovkami vražd převážně bývalých členů Saddámovy strany Baas. Řekl mi, že existuje něco jako ‚auto smrti‘: bílá Toyota Mark II, která projíždí ulicemi města a rozváží policisty placené náboženskými stranami za jejich dalším úkolem.“ O dva dny později je Vincent mrtev – neznámí muži po pětihodinovém výslechu novináře i Nouru vybídli k útěku a potom po nich začali zezadu střílet. Noura vypověděla, že jí novinář nabídl sňatek, aby mohla získat vízum a odejít z Iráku. Jejich vztah příčící se „muslimské morálce“ je podle britských vyšetřovatelů jednou z možných příčin útoku. Tou druhou je samozřejmě možnost, že odvážný Vincent zašel ve svém šťourání příliš daleko. „To, že vyjde kritický článek a tři dny nato je autor zavražděn,“ řekla novinářům Vincentova manželka, „je trochu velká náhoda.“ Jiří Sobota

Steven Vincent Narozen 1955 v Kalifornii; konec 70. let – přijíždí do New Yorku; říjen 2003 – první cesta do Iráku; únor 2004 – druhá cesta do Iráku; podzim 2004 – vydává reportážní knihu In the Red Zone; 3. srpna 2005 – zavražděn v Basře.

Příběhy z hnědého města Vincent není akreditovaným reportérem, nevstupuje tedy do Iráku jako oficiální přívěšek vojenských jednotek. Místo toho vyráží v říjnu 2003 do Bagdádu taxíkem z jordánského Ammánu s několika předem domluvenými kšefty v kapse. „Přišel jsem do země prověřit své vlastní přesvědčení. Doma jsem hlasitě podporoval válku v Iráku. Získal jsem pocit, že civilizované země musí vymýtit terorismus z kořene, a tím je dědictví chudoby, beznaděje a despotismu ztělesněného kromě jiných tyranů právě v Saddámu Husajnovi. Saddám možná nepřispěl k vraždě tří tisíc lidí v centru Manhattanu, ale já jsem věřil, že svobodný a prosperující Irák, ze kterého se šíří vlny demokracie od Damašku až po Rijád, je klíčem k tomu, aby se to už nikdy neopakovalo. Jenže ve mně stále hlodala otázka: Jak mohu souhlasit s válkou, aniž bych skutečně vyrazil do Iráku? Jak si mohu být jistý, že jsou mé předpoklady správné?“ Bagdád je ošklivý, kypí však životem. „Převažuje hnědá barva: hnědá kůže, hnědé budovy a hnědá obloha zatažená smogem, který dusí město jako kuřáka jeho pět krabiček denně.“ Vincent vidí město plné špíny a odpadků, davy lidí prodírající se životem mezi nervózními kolonami aut na zacpaných ulicích, útoky zbytků Saddámových jednotek na Američany a všudypřítomné stopy brutality právě svržené diktatury – opuštěná vězení, hromadné hroby, výpovědi zmrzačených obětí mučení. Reportér je nadšený: „Jsem romantik a ti vždy vidí krásu ve zmaru, okouzlení v sešlosti a zoufalství.“ V hotelu je občas jediným hostem. Z Iráku se po raketovém útoku, při němž zahynul i vysoký komisař OSN pro lidská práva, na čas stáhly humanitární organizace i většina novinářů. Steven však jako by neznal strach: během dne vyráží pátrat do ulic, mluví s taxikáři, číšníky, západními žurnalisty, vojáky, imámy, ženami v domácnosti, akademiky, dětmi. Při práci zachází až na práh rizika – místo aby posílal na nebezpečná místa irácké asistenty, jak je

Steven Vincent: „Jak se ti fousatí maniaci opovažují ohrozit to, čeho si vážíme?“ FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Q

TÉMA

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

13

Začátek: za klidnou scenerií se skrývá velká, pohnutá a krutá historie. (Krajina u Calais.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Do neznámé Francie Putování zemí, odkud zmizely vlaštovky

O té první Francii jsme toho v poslední době slyšeli hodně. Jak nechce Evropu. Jak se potýká s vysokou nezaměstnaností. Jak tone v dluzích. Jak ji zdrtilo vítězství Londýna v boji o příští olympiádu a jak tam mezi lidmi převládá zklamání, nedůvěra, pesimismus, strach z budoucnosti. Jak ale už kdysi napsal filozof a sociolog Raymond Aron – mimo mediální svět, stranické boje, parlamentní oportunismus, politicko-intelektuální diskuse, polemiky, dogmatismy a ideologicky rozhorlené výčitky existuje i druhá Francie. Francie obyčejných lidí s normálními starostmi a každodenními problémy. Jaká je?

P

rázdninová cesta začíná na mostě v městečku Quievrechain. Na jednom břehu leží Belgické království, na straně opačné Francouzská republika. Šedivé nebe, domky z červených cihel, obchody, banky, restaurace, kavárny, ale i francouzsky psané nápisy a reklamy jsou všude stejné bez ohledu na státní hranici, která probíhá pod mostem. Na rozdíl od Belgie, kde panuje docela čilý pohyb, vypadá francouzská část města v pravé poledne jako po morové epidemii. Obchody, banky i pošta jsou zavřené, prázdnými ulicemi sem tam projede automobil. „Až na restaurace je francouzský venkov v době oběda mrtvý, všechno se na dvě hodiny zavírá. To už je takový zvyk, v klidu a dobře se najíst,“ vysvětluje Frédérique (30) před svým otřískaným renaultem, v kterém za chvíli zamíří do nedaleké automobilky Toyota na odpolední směnu. „Zato v továrně máme na oběd čtyřiadvacet minut,“ vzdychne a dodá: „Teda my dělníci, šéfové a administrativa mají dvakrát tolik. Ale nestěžuju si, jsem ráda, že mám práci, i když to někdy není jednoduché. To víte, sedm hodin tahat bedny s reflektory, klikami, zpětnými zrcátky. Odpolední ještě ujde, ale ranní je zabiják. Začínáme ve čtvrt na šest, a tak musím stávat před čtvrtou. Žiju sama s pětiletým synem a vytáhnout ho tak brzy z postele, obléct a dovézt k chůvě není sranda. Ale pořád lepší než být doma a hledat práci. Byla jsem nezaměstnaná dva roky a málem jsem z toho zcvokla.“ A nebojí se, že jí místo zase vezmou levnější pracanti z Východu? „No, když sem loni jezdili celý rok na školení Češi, měli jsme ze začátku strach, že to tady Japonci zabalí, až se Toyota v Česku rozjede,“ říká Frédérique. „Ale asi mají jiné plány než francouzské firmy, které právě tohle často dělají. Naše továrna se pořád rozšiřuje a nabírá nové lidi. Navíc s Čechy byla sranda. My jsme je učili francouzsky, oni nás česky.“ Frédérique se usměje, sedne za volant, nastartuje, a než se rozloučí, zamyslí se, a pak prohodí: „Doprdele práce.“ Dálnice na Valenciennes se táhne zelenou planinou rovnou jako placka. Čas od času je vidět stádo černých normandských krav, červené domy osad mezi pastvinami, stříbrnou hladinu jezírka, zchátralý vojenský bunkr a větrolamy z topolů,

zmenšujících se v dálce do podoby přímek mizících v nekonečnu. Kdysi to bývalo uhelné srdce země a centrum textilního průmyslu, dnes se tu převážně vaří pivo, mýdlo a vyrábějí auta. Spisovatelka Marguerite Yourcenarová o tomto kraji napsala: „Ve Flandrech se cesty vinou rovinou a celý svět se tam jakoby skládá z nízkého bledého nebe a věčně zelené trávy, jež se u samé země neustále chvěje v droboučkých vlnkách, pročesávaná nikdy neskomírajícím větrem.“ Za klidnou a monotónní rovinou s ospalými vesničkami se však skrývá pohnutá historie plná hrůzných válek a vraždění. Bojovalo se tu vždy. Ať už z důvodů náboženských, nebo mocenských. Stopy středověkého řinčení zbraní lze zahlédnout v každém strategicky důležitém městě v podobě charakteristického „fortification de Vauban“, neboli zakulacených hradeb z červených cihel, jež nechal v sedmnáctém a osmnáctém století vystavět komisař Ludvíka XIV., maršálek Sébastien de Vauban. Podstatně nedávnější lidské šílení připomínají zarostlé bunkry z doby první i druhé světové války – a třeba ve městě Maubeuge pomník se starým tankem opatřený typicky francouzským nápisem: „Na paměť vojákům zdejšího tankového regimentu, kteří udatně hájili město Maubeuge v letech 1920–1939.“ Tedy v době, slušelo by se dodat, kdy se vůbec nic nedělo.

Jsem přece, sakra, Francouz Valenciennes je čtyřicetitisícové město v departementu Sever obklopené zpustlými továrnami, kužely tmavé hlušiny, rezatými věžemi někdejších důlních šachet a rybníky s načernalou vodou. Až na novorenesančně pojaté průčelí radnice a pár křivolakých uliček se starými hrázděnými domy lze na každém kroku narazit na šedivé paneláky, anebo procházet dlouhými fádními ulicemi či koloniemi přikrčených dělnických domků. Město se však očividně mění. Všude se pracuje, většina chodníků a silnic je rozkopaných, opravují se fasády domů, v centru už existuje několik příjemných pěších zón. „Na radnici vládli po pětatřicet let komunisti. Zbourali polovinu historického jádra a nastavěli tam paneláky a činžáky,“ říká Pierre, recepční hotelu Baudouin. Podle místních i podle statis-

tických čísel to tady ještě před deseti lety nebyla vůbec žádná legrace. Doly a továrny postupně v osmdesátých letech zavřeli, město chátralo před očima, nezaměstnanost převyšovala celostátní průměr skoro o deset procent, stejně jako kriminalita. „Všechno se změnilo s novým starostou,“ říká Pierre. „Přilákal sem do okolí investory jako Toyotu, Mercedes, výrobce leteckých motorů společnost Bombardier, a podařilo se mu získat z evropských fondů dotace na přestavbu města. Teď už je to daleko lepší, i když nezaměstnanost je pořád ještě vysoká. To je ale specificky francouzský problém. Práce by byla, avšak ne každý po ní touží. Na druhou stranu se už člověk nemusí bát o auto nebo večerní chůze prázdnou ulicí. Že se něco mění, je vidět i na tom, že tady za poslední dva tři roky přibylo o třetinu restaurací a kaváren.“ Jeho slova potvrzují zaměstnanci komunikačního servisu místní radnice. Nezaměstnanost je ve městě 12% (celostátní průměr ve Francii kolísá mezi 9 a 10 procenty) a zmíněným úspěšným starostou byl současný ministr sociálních věcí Jean-Louis Borloo. Díky novým finančním zdrojům probíhá generální rekonstrukce inženýrských sítí, stavějí se tři linky tramvajové dopravy, budují nové pěší zóny, parky, rodinné domky pro sociálně slabší populaci, které by postupně měly nahradit komunistické paneláky. „Do Valenciennes jsem přišel za prací,“ odpovídá v jednom baru, jenž mimo jiné nabízí gastronomickou specialitu celého francouzského severu – různě upravené mušle s hranolkami – čtyřicátník bonvivánského vzezření Pascal. „Celý život jsem žil v Calais, dělal jsem v textilce. Před pár lety ale firma přesídlila do Indie. Co teď? Čtyři děcka na krku, manželka v domácnosti a v Calais, co se týče zaměstnání, chcípl pes. Do Anglie se mně nechtělo. Já vím, že se tam práce sežene rychle, ale sakra jsem přece Francouz. Naštěstí jsem brzo narazil na náborový inzerát Toyoty. Hned mě vzali. Pracuju v lisovně, našli jsme si tady docela levný byt, jde to. Hlavně že jsem nemusel opustit sever. Mně se tu líbí, i když zbytek Francie nad námi ohrnuje nos. Prý tady pořád prší, rovina, kde nic tu nic. Ale já mám rád dobré pivo a to je nejlepší na severu.“ V padesátitisícovém Arrasu panuje horké dusno před bouřkou. Čtvercové náměstí lemova-

14

TÉMA

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Porazil komunisty a vdechl Severu nový život: starosta a ministr Jean-Louis Borloo. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

né středověkými domy s podloubím je plné aut. V okolních uličkách probíhá pravidelný trh se zeleninou, ovocem, sýry a rybami. Ruch tržiště utichne až v okolí katedrály, za jejíž apsidou odpočívá starší pošťák se žlutým kolem. „S takovýma otázkama jděte do háje, o referendu k ústavě nechci ani slyšet,“ říká nevrle na reportérský pokus o rozhovor. „A víte proč? Text té vaší ústavy poslala vláda do každé domácnosti Francie. V pořádku, jsme demokratická země a lidi mají právo na informace. Ale víte, kolik ta vládní obálka vážila? Přesně 285 gramů. Já denně obejdu na 700 schránek, což pro mě představovalo skoro dva metráky zátěže navíc. A zadarmo. A pak po mně chtějí, abych volil ano.“ Ptám se zkušeného doručovatele, proč jeho spoluobčany před hlasováním tak vyděsil přízrak polského instalatéra. „Protože jsou blbí,“ odpoví rázně. „Každý, kdo má rozum v hlavě, přece ví, že by si ve Francii dělník nebo řemeslník z východu neškrtl. Buď taková práce opravdu není, nebo ji už dávno dělají na černo a za pár šupů Afričani.“ Od východu katedrály nás celou dobu poslouchá vysoký muž středních let a najednou přátelsky naváže: „My na severu se Poláků nebojíme,“ říká, „vždyť skoro každý třetí místní člověk je polského původu. Před válkou tady v dolech pracovaly stovky Poláků, pak se tu oženili a zůstali. Běžte se podívat na hřbitov, anebo zalistujte telefonním seznamem, samá polská jména. Ani bych se nedivil, kdyby tu díky příbuzenským vztahům už nějací skuteční polští instalatéři pracovali.“

Kam zmizely vlaštovky Dálnice do Paříže stále protíná jednotvárnou rovinu podobnou krajině okolo belgických hranic, vesnice po stranách už ale podstatně změnily vzhled. Domy jsou z šedých kamenů či betonových tvárnic nahozených žlutou omítkou a oproti severním střechám s klasickými červenými taškami tady převládá azbestově černá břidlice. Blízkost metropole ohlašuje mrak hnědého smogu nad obzorem, zábavní park Asterix, gigantické letiště Charles-de-Gaulle Roissy a narůstající počet překladišť, továren, předměstských sídlišť. Hlavnímu městu se však lze vyhnout složitým manévrováním v propletenci dálničních obchvatů. U městečka Mer ukazuje odbočka do oblasti

proslulých zámků na Loiře a dálnici přecpanou prázdninově naloženými vozidly s převážně francouzskými, belgickými a holandskými poznávacími značkami tak vystřídá klidná okreska zalitá paprsky teplého slunce. „Loira je mezi francouzskými řekami výjimkou. Má spoustu slepých ramen, opuštěných zátočin a pustých písečných ostrovů. Mimoto často zaplavuje okolní louky a na těch pak kvetou koberce kvítí. Mám to tady rád,“ říká starý rybář zahleděný na prohnutý vlasec mizící v nazlátlých vlnkách. Po diskusi o zmařených nadějích Paříže uspořádat olympiádu – „dobře jim tak, mysleli, že to mají v kapse, i televize dopředu plánovala dvouhodinový oslavný program a najednou taková rána, mně to ale vůbec nevadí, já mám jiné starosti“ – se hovor stočí, jak jinak, k „Evropě“. Rybář Gaston je přesvědčen, že politici šli na ústavu „moc hopem“. „Když jste přišli vy, mělo se chvíli se vším počkat,“ říká. „Až se to usadí.“ Na dotaz, co nebo koho zná z nových členských zemí Unie, chvíli přemítá a pak vesele prohodí: „Už delší dobu polskou vodku a ode dneška vás.“ Když se loučíme, děda smutně pokývá hlavou a řekne: „Víte, co je ale daleko vážnější než celá podělaná Evropa? Všiml jsem si, že v posledních letech úplně zmizely vlaštovky. A přitom jich tady kdysi bývala celá hejna.“

Zámek Chambord stojí uprostřed rozlehlé obory staletých dubů a buků a díky vnější bohaté dekoraci patří k mistrovským dílům renesance. Nechal ho postavit král František I. (1494–1547), ovlivněn tvorbou renesančních stavitelů, na jejichž díla narazil v době svých válečných tažení do Itálie. Průvodce zámkem je vytištěn v deseti jazycích, neboť dnešní Chambord připomíná babylonské jazykové bludiště: jezdí sem turisté z celého světa. „To je fajn,“ kvituje to spokojeně mladá zmrzlinářka před vchodem, „aspoň se kšefty hýbou. Když tady okolo Loiry nemáte vinohrad, hotel, golfové hřiště nebo přinejmenším kozí farmu, kam taky jezdí turisti, musíte brát každou příležitost – a zmrzlina se prodává dobře. Evropská ústava? Já to vůbec nečetla. Ano, volila jsem, ale co, to vám neřeknu. Francie je moje země a jsem tady spokojená, co tvrdí noviny nebo politici, mě moc nezajímá. Že zmizely vlaštovky? Asi budou někde jinde.“ Departement Loire-et-Cher je lehce zvlněný a posetý množstvím rybníků, mezi nimiž vedou cyklistické dráhy a stezky pro pěší turistiku. Vesničky s bíle natřenými domy ozdobenými záplavou květin září v podvečerním slunci jako kusy šlehačky na ovocném dortu. Co chvíli se objeví hotel, penzion, tenisové kurty, bazén či golfové hřiště, ručně popsané cedule u silnice lákají ke koupi vína, kozích sýrů, čerstvého ovoce nebo zeleniny. Vesnice Martizay leží na řece Claise ve spodní části dalšího departementu Indre-et-Loire. Lze tu přespat v zájezdním hostinci Auberge de bords de Claise a ochutnat krajové menu – koláč s lístkového těsta plněný kozím sýrem, kusy pečené šunky s cibulí a žlutými fazolkami zalité smetanou a třetinku červeného vína Tourain. Majitel hostince nechce o Francii ani Evropě mluvit a „zbytečně se rozčilovat“. Zato opodál večeřící starší žena má do řeči chuť. „Volila jsem ano,“ říká. „Francie bez Evropy dnes už ve světě nic neznamená. Musíme se všichni spojit, abychom mohli líp odolávat mocenskému tlaku Ameriky a ekonomickému Číny.“ Na to se hostinský ušklíbne a řekne: „Fajn. Ale než k tomu historickému spojení dojde, mohli by nám tu nejdřív snížit daně a povinné sociální dávky. Potřeboval bych sem jak sůl dva zaměstnance, ale nemám na to.“

V okolí Limoges se válí mlha a hustě prší. Sem tam mléčný závoj jemně zprůsvitní a odhalí siluety rezavých krav roztroušených po strmých svazích. Nebe se roztrhne teprve v Aix-sur-Vienne, kde v místním pekařství stojí za pultem starší paní v květované zástěře a bačkorách. Očividně se chystá krámek zavřít, je těsně po dvanácté a v okolí se už nic nehýbe. Přesto ochotně rozkrájí dvě bagety, aby připravila požadované sendviče. Na otázku, co si myslí o současné Unii, překvapeně vykulí oči, ale pak prohodí: „Syn to sleduje, ten to bude vědět,“ a otevře dveře do vedlejší přípravny těsta, kde za velkou dřevěnou deskou sedí moukou zaprášený mladý tělnatý muž a něco pojídá. „S rozšiřováním Evropy souhlasím, ale bez Turecka, to bych tam netahal. Francie udělala dobře, že řekla ne. Je to jasný signál, že Evropu chceme, ale ne jak ji někde rozhodnou. Lid má mít taky slovo. Správně měli udělat referendum ve stejný den ve všech členských zemích.“ Mladý pekař se na okamžik zamyslí a dodá: „Až máma jednou umře, možná to tady zavřu a přestěhuju živnost někam nahoru, třeba do Litvy. Pořád mě to táhne na sever, ani nevím proč. Taky jsem viděl v televizi reportáž o jednom Francouzovi, co otevřel pekařství v Polsku a skvěle mu to tam funguje. Proč to nezkusit, že jo.“

Angličanů jako much Périgordsko bývalo starou provincií středověké Francie kousek od Bordeaux, dnes patří do regionu Akvitánie. Je to kopcovitá země zaslíbená vínu, švestkám, ořechům, tabáku, slunečnicím a obilí. Francouzským gurmánům však v první řadě evokuje lanýže, armagnac, jemné paštiky, v oleji nakládané kozí sýry, delikátní pochoutky z kachních i husích jater a především cassoulet, neboli ragú z fazolí vařených v husím sádle s rajčaty, česnekem, cibulí a drůbežím masem. Tvářnost zdejších měst i krajiny už částečně modeluje jižní klima – rozlehlé kamenné farmy se zastřešenými verandami a skořicovými taškami na střechách, úzké slunci se bránící uličky městeček se španělskými balkónky na bílých fasádách domů, načervenalá půda, oleandry, pinie, divoké olivovníky, kaktusy, první palmy, ale i pole s na-

TÉMA

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

zlátlou pšenicí nebo slunečnicemi, nekonečné řady zelených vinohradů. Podobně jako ve Flandrech tento idylický obraz opět skrývá pohnutou historii. O Périgordsko se za stoleté války krvavě přetahovali Angličané s Francouzi a pohled slavného rodáka, filozofa Michela de Montaigne (1533–1592) na dobu náboženských válek mezi hugenoty a katolíky není rovněž oslavou humanity: „Příbuzní, sousedi a spoluobčané se pod záminkou zbožnosti a náboženství rdousili, rozparovali, upalovali a zaživa předhazovali zubům a rypákům hladových psů a vepřů.“ Dnešní vášně a problémy naopak hlásají hesla rozvěšená okolo silnic: „Zemědělec není otrok!“ nebo „Kontrola zemědělců Ano – Ne inkvizice!“ Montillac je zapadlá osada v departementu Lot-et-Garonne. Leží na jednom z kopců a žije tu na padesát lidí. Mimo zchátralý kostelík nad vyprahlým hřbitovem s několika rezavými kříži představuje další místní pozoruhodnost už jen polorozpadlý kombajn u lesa. Podle paní Isabelle Marceronové, která v Montillacu v létě pronajímá dům, do této oblasti míří zejména Angličané. „Bydlí jich u nás deset. Pak dva Belgičani, ale ti sem jezdí jenom na prázdniny, a na konci osady začal loni opravovat dům nějaký Švéd. Tak proč bych se měla bát Evropy, ať se tady klidně usadí Maďaři nebo Češi. Aspoň zachrání ty naše opuštěné baráky a nadto potřebují naše řemeslníky, zedníky, jezdí nakupovat, utrácejí tady peníze za víno, ve městě v restauracích nebo kavárnách, tak co!“ Její slova potvrdí i vinař a člen zastupitelstva v sousední vesnici Soumensac, šedesátiletý Jacques Teset: „Britů je tady opravdu dost, usazují se tu, protože ceny zdejších nemovitostí jsou minimálně o třetinu nižší než u nich, a taky kvůli příjemnému počasí. Díky nim vyděláváme i my drobní podnikatelé, ale na své si přijde i stát. Musejí třeba platit místní daň z obydlí jako Francouzi. Navíc je u nich sympatické, že se učí francouzsky a taky zapojují do našeho života. U nás je v zastupitelstvu jeden Angličan a existují už i případy, že byl starostou vesnice zvolen Brit.“ Podobně hovoří i majitel místní tesařské a pokrývačské firmy, Didier Viremouneix, před jehož domem visí cedule s nápisem „Hledám dělníka“. „Už tady visí rok a to mám i inzerát na pracovním úřadě v Bergeracu,“ říká opálený třicátník s měkkým jižním přízvukem. „Možná bych přijal i dva, práce je jak na kostele. Od Bretaně až do Biarritzu vlastní venkovské domy na dva miliony Angličanů. Tady u nás je jich jako much. Kupují opuštěné baráky nebo přímo ruiny, mají prachy a my jim to opravujeme. Z místních lidí nikoho neseženu, každý má práce s hospodářstvím až nad hlavu, a ti z města? Odpracují někde pár měsíců, aby měli na podporu. A pak, komu by se chtělo na venkov za prací.“ Poddané Jejího Veličenstva francouzský venkov vskutku láká. V okolních starobylých městečkách je slyšet angličtina na každém kroku. V novinových stáncích převažuje britský tisk, samoobsluhy i taverny nabízejí oproti jiným částem francouzského jihu daleko větší výběr piva a skoro každý obchůdek je opatřen nápis „Here speak English“. „Kdyby nebylo Angličanů, neměla bych tuto práci,“ říká zaměstnankyně benzinové pumpy v Durasu. „Šéf mě přijal, když se mu zdvojnásobila klientela.“ S podobným názorem však nesouhlasí skupinka zedníků v montérkách opřená o barový pult zahradní restaurace u břehů jezera Castelgaillard. „Cizinci a hlavně Angličani tu všechno skupují, ceny nemovitostí vyletěly kvůli nim šíleně nahoru a normální Francouz už na to nemá. Vždyť je to hanba! Ať každý zůstane pěkně doma. My jsme tady žili spokojeně i bez Angličanů,“ říkají. Na otázku, co si myslí o současné podobě EU, odpoví nejmenší z nich, který má ale nejsilnější

INZERCE

15

hlas: „Ho... My jsme zvyklí makat rukama a každý večer za sebou vidět kus dobře odvedené práce. Ta vaše Evropa jsou jenom kecy těch nahoře, kterým jde o prachy. Každý ať se pěkně stará sám o sebe a u sebe!“ Ohledně zamítnutí pařížských olympijských ambicí a vítězství Londýna říká: „Angláni razí to svoje fair play, jenom když jsou si jistí vítězstvím. Jinak podvádějí, lobbují a podplácejí daleko líp než ostatní.“ Ale dotaz, proč dnešní Francie budí zdání bezradného tápání v ekonomice i v evropských otázkách, už je moc a doprovodí ho kusé výkřiky: „Nech toho... Měl bys dělat něco užitečnějšího, než tahat z lidí rozumy.“

Tudy kráčel Panenka Dálniční mosty za Toulouse čas od času zdobí sprejem nastříkaný nápis „Ne evropské konspiraci!“ Samotná dálnice je přesto přeplněná osobními auty i kamiony s poznávacími značkami snad všech evropských států. Směřuje k břehům Středozemního moře, jehož blízkost věští i krajina za svodidly. Vedrem rozpukaná žlutohnědá půda, bílé skály, osamocené cypřiše, trsy seschlé trávy, bodláčí a chrpy, vinná réva plazící se kousek nad zemí, stáda ovcí na skrovných pastvinách. Po chvíli se začnou objevovat na vršcích Corbières ruiny katarských hradů – Foix, Puivert, Arques, Termes. Spolu s dalšími v nedalekých Pyrenejích tvořily souvislý obranný řetěz království a zabránily postupu Španělů do francouzského vnitrozemí. Za odměnu byli Kataři církví prohlášeni heretiky a inkvizice je spolu s královskými vojsky ve 13. století zmasakrovala a víceméně vyhladila. U Narbonu se dálnice zatočí ještě víc na jih, směrem na Perpignan. Z jedné strany moře nebo obrovské mořské rybníky, z druhé Corbièry a Pyreneje a mezi tím klikatá vlnící se cesta, o které historik Paul Couder píše: „Tento úsek poměrně rovné země mezi mořem a horami byl od pradávna jedinou komunikací mezi španělským poloostrovem a kontinentem. Je to cesta, kudy kráčel mytologický Héraklés při putování za zlatými jablky, tudy se valili Hannibalovi sloni k branám Říma, pochodovaly římské legie, táhli barbaři a v době moderní se řítí masy Evropanů ke katalánským či andaluským plážím.“ Což je pravda relativní, neboť posledních 50 km k odbočce do přímořské vesnice Leucate trvá díky dopravní zácpě skoro hodinu. V malém přístavu letoviska Odysseus je řada dílen, kde se zpracovávají vylovené mušle, krevety a ústřice. Jeden z plechových domků s malým krámkem, kde lze produkty moře ochutnat a zakoupit, patří chovateli mořských živočichů, čtyřicetiletému Ericu Billotovi, který po několika větách nabídne vyjížďku ke svým vodním plantážím. Po dvacetiminutové plavbě se na hladině rybníka objeví aleje z železničních kolejí zaražených vertikálně do dna a propojených kovovými lištami či dřevěnými tyčemi, z nichž visí zčernalá lana mizící pod hladinou. Eric se svým bretaňským zaměstnancem Patrickem začnou lana vytahovat. Na každém konci je z provazů spletený pytel plný ústřic nebo včelímu roji podobný chuchvalec mušlí. „Ty ústřice jsme tady vysadili před rokem a půl, mušlím stačí necelý rok,“ vysvětluje majitel, „patří mně deset alejí a práce spočívá v tom, že je postupně objíždíme, do moře spouštíme nové násady anebo vytahujeme ty, které dozrály. Pak je očistíme a prodáváme buď náhodným zákazníkům nebo do výkupny.“ Na otázku, zda mu nějak ztrpčuje život Brusel se svými direktivami nebo evropská konkurence, kroutí Eric záporně hlavou: „Ani ne. Unie jenom zpřísnila hygienická nařízení. Musel jsem koupit nový lodní motor, vykachlíčkovat dílnu, pozinkovat pracovní stoly. Taky se pravidelně a pečlivěji než dřív kontrolu-

Za 35 hodin by to nezvládl ani Herakles. (Prodavačka ústřic v L’ile d’Oleron.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

je kvalita vody. Kdo mně spíš ztrpčuje život, je naše vláda. Pětatřicetihodinový pracovní týden! Vždyť je to k smíchu. Kdybych to dodržoval, tak zkrachuju. Taky bych klidně zaměstnal ještě pár lidí, ale copak to jde při těch daních a sociálních poplatcích? Pořád tam nahoře řvou, vytvářejte nové pracovní příležitosti, ale oni přitom vytvářejí podmínky, že má podnikatel pocit, že ho za jeho aktivitu spíš trestají, než aby mu pomohli!“ Když loď dorazí k přístavnímu molu, Patrick ji přiváže a začne vynášet plné bedny a kýble do dílny. „Podívejte se, jak to zase přivázal. Bretonec a neumí základní námořnický uzel,“ prohodí Eric, uzel převáže a zeptá se: „Jak jste říkal, že se teď jmenuje Československo?“ Po odpovědi se otočí k dílně a zařve na Patricka: „Jestli budeš dál tak blbě přivazovat člun, tak to tady zavřu, podnik přestěhuju do Česka a budeš bez

práce.“ „A znáte něco v Česku?“ Bez zjevného váhání řekne: „Panenku, na tu jeho penaltu nikdy nezapomenu!“ Mořská pláž, kde se přes den povalují Francouzi, Němci, Holanďané a Skandinávci, je v podvečer na konci července pustá. Šplouchání vln a křik racků však není slyšet, neboť na opačné straně letoviska probíhá rockový koncert toulouské kapely Manhattan. Nad jemným bílým pískem a inkoustově modrou hladinou tak duní decibely a převážně anglické texty písní letí do postupující tmy, někam směrem k Africe. Jaroslav Formánek, srpen 2005

Kniha Jaroslava Formánka Francouzský rok vyjde letos na podzim v nakladatelství Revolver Revue.

Q

16

ROZHOVOR

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Lékař a kněz v džungli S Janem Palackým o lepře, indiánech a svaté neposlušnosti minulostí. Například Italové nejsou dobře přijímáni v Libyi nebo v Albánii, Španělé v koloniích Latinské Ameriky. Ovšemže se páchaly na místním obyvatelstvu velké hříchy. Nejhorší je, že jsme přinesli ohnivou vodu, ta je v Bolívii velkým problémem, protože játra místních indiánů jsou uzpůsobená tak, že nemají enzym, který vstřebává alkohol. Co je dnes smyslem misionářské práce? Hlavní věc se nezměnila: zájem přinášet Krista. Já jsem byl během všedních dnů především lékařem v nemocničce s pěti lůžky, kterou jsem založil, během svátků převážně knězem. Mně se ale líbí pojetí Matky Terezy. Ta oslovovala všechny lidi, spojovala svou činnost lékařskou i duchovní. O koho jste se v Bolívii patnáct let staral? Působil jsem v oblasti, kam bolivijští lékaři nechtějí vůbec jít, protože je to pro ně moc zaostalé: v malé vesnici San Francisco de Moxos v nížině, mezi indiány z kmene Moxos. Žijí tradičním způsobem života, živí se lovem a rybolovem, ale chodí už v evropském oblečení. Jsou tak na poloviční cestě. Léčil jsem taky chudé mestice, kteří se zabývají zemědělstvím. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jan Palacký (67) je vzdáleným potomkem historika Františka Palackého. Komunistický režim ho dvakrát věznil, jednou za pokus o útěk, podruhé za „podvracení republiky“. Po prvním útěku vstoupil tajně do jezuitského řádu, v roce 1968 odešel do Itálie, kde byl vysvěcen na kněze a studoval medicínu. V polovině 80. let léčil tři roky na Madagaskaru nemocné leprou, poté strávil 15 let jako lékař a misionář v Bolívii.

P

řed dvěma měsíci jste se vrátil do své rodné země. Budete tady žít? Cítím, že bych se sem těžko vracel. Na některé věci bych si nezvykl. Nevím přesně, kdo co je, musím se pořád vyptávat. Nevím, co s čím souvisí. Žil jsem dlouho v džungli a musím si zvykat na všelijaké ty aparáty. Já jsem patnáct let nepoužíval telefon. Proč jste z džungle odjel? Být zdravý, hned bych jel zpátky. V osmnácti jste se pokusil o útěk za hranice. Jaký byl váš nejsilnější motiv? Pro mě byly takové dvě hvězdy: Buď budu lékařem, nebo knězem, nebo obojím. V Česku to v 50. letech šlo těžko zařídit. Rodiče vás k tomu vedli? Maminka byla věřící odjakživa, tatínka ke katolictví přivedla známost se Zahradníčkem, Čepem a podobně zaměřenými spisovateli. Byl primářem na dětském oddělení v Uherském Hradišti. Pak ho komunisté vyhodili a lidi v Hradišti sepisovali petice, aby se vrátil. Byl kvůli tomu dokonce za ministrem zdravotnictví, exkomunikovaným knězem Plojharem. On prý hodně pil a sami Rusové o něm říkali: „Eto ně pop, eto čort.“ Tatínkovi na schůzce předčítal z Rudého práva, jak má správně vychovávat děti. Kolik jste dostal za pokus o útěk? Normální sazba byla od jednoho do pěti roků, ale já jsem patřil do kategorie „blízký věku mladistvých“, tak mi dali pět měsíců, které jsem prožil ve věznici v Uherském Hradišti. Co jste dělal, když vás pustili? Chyběl mi rok do maturity, ale nesměl jsem ji dodělat. Tatínek mi zjednal zaměstnání ve Frutě v Mařaticích, tam jsem poznal jednoho člověka, jezuitu, a tak se stalo, že jsem mohl u jezuitů udělat dvouletý tajný noviciát. Sotva jsem ho udělal, znova mě zavřeli.

Proč tentokrát? Byl to velký vykonstruovaný proces, soudili nás v Ostravě. V procesu byli někteří scholastici, kteří tajně studovali, a také tajně vysvěcení kněží. Na svou dobu jsme dostali dost vysoké tresty, koncem 50. let se odsuzovalo na dva tři roky, tady dostal pater Zgarbík šestnáct let. Ve vězení pak zemřel, protože byl astmatik. Dokonce ho pustili na zdravotní dovolenou, ale pak musel zpátky, kvůli jednomu lékaři, který řekl, že je „způsobilý k dalšímu výkonu trestu“. Já jsem dostal čtyři roky za „podvracení republiky“. Ale měl jsem štěstí, v šedesátém přišla amnestie. Co jste dělal pak? Zasáhla prozřetelnost. Nesměl jsem studovat, ale moje teta mě dostala na zdravotnickou školu, kde pracovala. Mám titul, že jsem způsobilý jako zdravotní sestra. Chtěl jsem pokračovat v jezuitském studiu, ale tenkrát vládl velký strach. Jenže já měl štěstí. Dělal jsem na sádrovně v ostravské nemocnici, taky jsem vozil mrtvoly. Byla tam Polka, evangelička, která se do mě zakoukala a chtěla pro mě něco udělat. Potřeboval jsem dostat spisy o našem procesu do Polska. Poláci je pak poslali do Říma a já jsem mohl studovat v Polsku externě filozofii. Tam bylo všechno daleko volnější než u nás. V roce 1968 jsem odešel z Česka. Na čtrnáctidenní turistické vízum, které trvá dodnes... Kam jste zamířil? Do Itálie, v Římě jsem byl pak vysvěcený v byzantickém ritu. Proč ve východním ritu? Lidé se nechtěli učit ruštinu a všichni byli proti ruské kultuře, no a já si řekl: Právě proto půjdu na tenhle ritus. Pořád mě ale táhla sociální myšlenka. Pracoval jsem jako kaplan v obrovské nemocnici v Neapoli, a tam jsem začal studovat medicínu, specializoval jsem se na pediatrii. V roce 1984 mě poslali na Madagaskar do leprosária. Na Madagaskaru bylo tenkrát na deset milionů obyvatel tisíc lékařů. To je velice málo. Léčili jsme malárii, podvýživu, lepru – to byla druhá nejrozšířenější nemoc. Ale po třech letech doktoři, kteří se mnou pracovali, usoudili, že jsem sám dostal tuberkulózní lepru. Strávil jsem šest měsíců v Mesině, to bylo krásné leprosárium, viděl jsem na záliv, jezdily tam lodě. Lepra se už léčila snadno. Pak mne převezli do leprosária ve Španělsku, kde zase tvrdili, že lepru nemám, a tak jsem si udělal kurz v leprologii. Pracoval jsem v Barceloně na dětském oddělení v nemocnici, tam jsem se seznámil s katalánskými jezuity, kteří mě pozvali do Bolívie. Jaký to byl rozdíl oproti Madagaskaru? V Bolívii nemají problémy s malárií a leprou. Nejhorší je dětská podvýživa, průjmy, celou Jižní Amerikou proběhla na začátku 90. let vlna cholery, takže jsem se musel naučit léčit tuhle nemoc.

V krajině předsudků Jakou mají dneska misionáři pověst? Speciálně v Latinské Americe je jejich dřívější působení velmi rozporuplné. Záleží na tom, odkud pocházíte. Můj původ má svou výhodu. Nejsem spojován se žádnou koloniální

Co jste jim kromě lékařské péče přinesl? Jeden z prvních úkolů misionářských jezuitů bylo něco podobného, co u nás dělali Cyril a Metoděj. Přinesli kromě náboženství ještě kulturu a písmo. To je úkolem misionářů i dnes. Šířit naši kulturu mezi přírodní národy? Ne, ale předat křesťanství. Indiáni mají Pachamamu, Matku země. A my se snažíme předat křesťanské poselství prostřednictvím Pachamamy. Nesmí se to přehánět, někdy jsou potíže, když se jde s inkulturací moc daleko. Člověk si to musí dobře promyslet. Je těžké vést dialog mezi náboženstvími, ale myslím, že právě tenhle dialog je to „misijní“. Proč si myslíte, že indiáni Moxos potřebují našeho Boha, nestačí jim Pachamama? Křesťan je přesvědčen, že spasení se děje utrpením Ježíše Krista. Takže Pachamama nemůže indiány spasit? Sama o sobě je Pachamama spasit nemůže. Ale tam, kde jsem působil, je 80 % katolíků. Velká část misijní práce tu byla dávno udělaná. Měli vůči vám místní lidé nějaké předsudky? Ne, to já jsem měl předsudky. Myslel jsem si, že jsou nevzdělaní. Jenže pak jsem přišel na to, že jsou vzdělaní jinak, že dokáží prostě jiné věci. Chodí například neuvěřitelně dlouhé trasy pěšky. Jsou úžasně srostlí s přírodou. Naučili vás něco ve vašem oboru? To je ta oblast předsudků. Já jsem vychovaný moderní medicínou a těžko budu dělat šamana. Nemůžu jít do něčeho, co neznám. Myslím ovšem, že nelze vylučovat ani jedno ani druhé. Přírodní léčba nevylučuje moderní a naopak. Na té přírodní mi vadí, že se děje bez přesné diagnózy. Některé přírodní metody, které indiáni používají, jsou ale skutečně srovnatelné s moderní medicínou, mají stejné výsledky. Například? Například jak léčí průjem: převařenou vodou od rýže. Jak jste budoval svou nemocnici? Začínal jsem tak, že jsem vyšetřoval lidi na své posteli. Pak jsem postupně získal ekografii, elektrokardiograf, malou laboratoř. Měl jsem k ruce jednu ošetřovatelku a jednu paní, která mi pomáhala v laboratoři. Snažil jsem se spolupracovat hlavně s místními, vycvičil jsem lidi, aby uměli třeba očkovat. Teď nemocnice může fungovat i beze mě. Kde jste získal na přístroje peníze? Na echograf mi poslali šek dárci z Kanady. Elektrokardiograf jsem koupil za vlastní peníze. Pomáhala mi také církev. Jak se na vás dívaly místní úřady? Platili mě Bolivijci a s těmi jsem měl velmi dobré vztahy. Problémy jsem měl spíš s církevními představiteli. V čem? Měli by být pružnější. Je to stejné jako tady. Vezměte si patera Líznu. Toho taky všichni nechápou, považují ho za blázna, když pracuje s Romy. V Bolívii je to podobné, když člověk pracuje s indiány. Jsou dva typy utrpení. Někdo může trpět pro církev, jiný prostřednictvím církve, prostřednictvím svých představených.

Mohl byste to nějak blíž vysvětlit? V jakékoli instituci můžete za ni bojovat, ale instituce vám může klást určité překážky. Když jsem přišel do Itálie, musel jsem bojovat o studium medicíny. Tehdy církevní právo zakazovalo, aby kněz studoval a praktikoval medicínu, hlavně gynekologii. A já jsem pak na misii dělal hlavně gynekologii a dětské lékařství. Ve čtvrtém ročníku na mne naléhali, abych studia nechal. Generální představený tovaryšstva mi dokonce poslal velmi ostrý dopis. Proč se člověk církevní hierarchii nepodřídí? Je třeba se podřídit. Ale, jak nám říkal jeden pater: „Kluci, každých deset kroků jedna svatá neposlušnost...“ Ne na každém kroku, ale každý desátý krok, a musí to být svatá neposlušnost. Musím vědět, že tou neposlušností dosáhnu vyššího cíle, než kdybych slepě poslouchal. Jak poznáte, že je opravdu svatá? Když se tohle dělá, musí být spojení s Bohem, s Duchem Svatým, musíte si to promodlit a promyslet a poradit se s moudrými lidmi. Tohle je u jezuitů dobře zařízené, protože každý máme svého duchovního rádce. Tomu vyjevíte své svědomí. Místo, z něhož nemůžete ustoupit. Nejdřív je Bůh, pak člověk, a pak spása lidské duše. Musíte mít hodnotovou hierarchii. To už je ve Skutcích apoštolských, že máme poslouchat víc Boha než lidi. Potvrzení správnosti mého kroku bylo, že ti, kdo mně nejdřív nechtěli studia dovolit, mne nakonec podpořili. Proč je na misii medicína tak důležitá? Protože otevírá lidem brány k srdcím jiných lidí. Nedostávalo se někdy vaše kněžské povolání do střetu s povoláním lékařským? Například v otázce potratů nebo antikoncepce? Dřív jsem někdy střet řešil, ale myslím, že ty dvě věci jdou současně. Uvedu příklad. Celebroval jsem mši a jedna paní měla srdeční zástavu. Nechal jsem mše a šel jí pomoct. Lidé počkali. Člověk musí být pružný. Pokud jde o potrat, ten je v Bolívii zakázaný. Antikoncepci úřady podporují, ale hormonální, já jsem je přesvědčil, aby propagovaly plánované rodičovství pomocí přirozených metod. Jak byste postupoval při rizikovém těhotenství, kdyby bylo třeba rozhodnout, jestli zachováte život dítěte, nebo matky? Tyhle situace jsou už i ve třetím světě velmi řídké. Když nastane např. mimoděložní těhotenství, je jasné, že se musí provést potrat. V jiných situacích už se velmi často dají zachránit žena i dítě.

Do Albánie, tam je to taky zlé Co si myslíte o pravděpodobném kandidátovi na bolivijského prezidenta, levicovém radikálovi Evo Moralesovi? Mohl by chudým v Bolívii nějak pomoct? Bude to hrozné. Určitě nastolí diktaturu, je to velký demagog. Manipuluje s lidmi a vyzývá je otevřeně k násilí. Proč je násilí v Latinské Americe tak všeobecné? Myslím, že v Bolívii je kořenem násilí obrovská chudoba. Je to druhá nejchudší země v Latinské Americe po Haiti. Také politické strany jsou hodně radikální a ponoukají k násilí. Jak se může církev zasadit o to, aby chudoba v zemích třetího světa byla menší? Myslím, že by se měla zasazovat o odpuštění dluhů těchto zemí. Dobré věci dělá Charita, například adopci na dálku. A jak vidíte politickou situaci u nás? Lidi tu nemají moc alternativ v politice. Kdyby byla trošku slušnější ODS nebo lidovci... Nejhorší je ovšem spolčování socialistů s komunisty, to je velice nebezpečné. Myslím, že ve volebním období by se měl promítat pětihodinový dokument z procesu Milady Horákové, který nedávno šel na filmové škole v Hradišti. Řekl jste, že nechcete v Česku zůstat. Plánujete další misii? Jedu zpátky do Itálie, tam dokončím léčení a chtěl bych pak do Albánie. Nedávno jsem byl s paterem Líznou na Ukrajině, kde je to taky velice zlé. Tam bych jel hned, jenže neumím pořádně azbuku. Zkusím tu Albánii. Kéž bych zase mohl naplno pomáhat. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

179

Předplatenka RESPEKT RESPEKT RESPEKT +

+

tištěná verze

20,-

Roční

Aktuální číslo on-line

20,-

Pololetní

Archiv on-line

15,-

Čtvrtletní

= 25,-

+

+

= 25,-

= 20,-

+

= 20,-

Od čísla:

více na www.respekt.cz

Jsem majitelem karty ISIC, IYTC nebo ITIC (–3,- Kč) bankovní převod

složenka

hotově (pouze v Respektu)

platba kartou (pouze na www.respekt.cz) Uživatelské jméno: Poznámka:

1) Heslo Vám bude zasláno e-mailem. 2) Nevyplňujte, pokud objednáváte pouze tištěnou verzi.

Jméno, příjmení

PLÁTCE

O D B Ě R A T E L*

Firma IČO DIČ Ulice PSČ Město Stát Telefon E-mail Zašlete mi darovací certifikát. Datum

*Jen pokud se liší od plátce.

Podpis Předplatenku zašlete na adresu: Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 zelená linka: 800

100 634

tel.: (+420) 224 930 999, fax: (+420) 224 930 792, e-mail: [email protected], internet: www.respekt.cz. Předpis pro úhradu předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Vše do sebe zapadá, když nahlédneme do aktuálního čísla časopisu o technologiích Wired. Jeho někdejší zakladatel Kevin Kelly přispěl článkem We are the web (My jsme síť). Titulek zní nabubřele jak název charitativní písně prominentů popmusic, ale obsahuje řadu zajímavých postřehů. Výročí deseti let

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Stálé klopýtání o odsun Málo připomínané chyby první republiky

My jsme síť, sebechvála a vládci internetu od momentu, kdy prohlížeč Netscape poskytl své akcie veřejnosti, inspirovalo Kellyho k rekapitulaci vývoje, jakým internet prošel. Web podle něj oživil jednu polozapomenutou touhu: chuť tvořit. Do té doby se společnost nacházela ve stavu, kdy „psaní a čtení bylo mrtvé, skládání hudby zbytečně obtížné, když jste si přeci mohli jen tak sednout a poslouchat, a natáčení videa bylo pro amatéry prostě nedosažitelné“. Už by to vypadalo, že nezbývá než propadnout nadšení z budoucnosti a snít o tom, jak technologie a jejich uživatelé spasí svět. Zkušenost Itala Jamese Fontanelly by nás ovšem měla udržet ve střehu. Fontanella byl pozván na konferenci přispěvatelů úspěšného zpravodajského serveru OhmyNews, jehož obsah z většiny tvoří amatéři. Co viděl, mu zničilo pár iluzí. „Přijeli jsme do Soulu, abychom mluvili o budoucnosti mezinárodního participačního žurnalismu, abychom porozuměli problémům a rizikům tohoto ambiciózního projektu. Místo toho, když už jsme nebyli tlačeni k tomu, abychom děkovali sponzorům, jsme jen mluvili o tom, jak skvělý je OhmyNews a jak úspěšné je občanské zpravodajství.“ Staré známé neduhy se samozřejmě zabydlují i na internetu a nové se objeví. Ale naděje tu je: Fontanellův článek nevyšel nikde jinde než na serveru OhmyNews. Některé události fungují jako lakmusový papírek naší technologické vyspělosti. Amerika objevila s 11. zářím 2001 sílu osobních deníčků, weblogů. Tamní prezidentské volby odhalily, že internet dospěl do stadia, kdy se může stát významným nástrojem. Nedávné teroristické útoky v Londýně zase ukázaly, jaký potenciál mají digitální fotoaparáty, i ty v mobilech. Česko mělo zpoždění. Jednak chyběl významný impulz, jednak ještě nedozrál čas. Letošní CzechTek ukázal, že se to mění a Češi technologicky dospívají. „Nenovináři“ na místě pořídili řadu cenného materiálu. Pár desítek hodin po zásahu už běžel speciální web, který svolával demonstrace a nabízel svědectví, fotografie a videa. O zásahu se debatovalo na weblozích. A leckdy se nejednalo o marginální články: názor Patricka Zandla z blogu marigold.cz byl zobrazen třicettisíckrát, web Policejnistat.cz navštívilo během jednoho dne sedmdesát tisíc lidí. To vše dohromady dává do rukou technologicky zdatné společnosti silnou zbraň. Adam Javůrek Autor je šéfredaktorem mediar.cz.

Bezbranní už nejsou. FOTO TECHNO CZ

Jak se dostaneme k příbuzným? (Poláci v Těšíně sledují, jak Češi v září 1938 zavírají uprostřed města hranici.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

U

stavičně se při různých příležitostech v Česku zakopává o transfer, odsun, vyhnání Němců. Před třemi lety se tato témata stala hlavním předmětem volební kampaně, nyní se zase postarala o slovní hádky mezi premiérem a prezidentem. Při obhajobě odsunu se často používá tento argument: „Měli všechno, demokracii, kulturní vyžití, školství, a přece zradili československý stát spolčivše se s Hitlerem. A z pohraničí nás pak vyhnali.“ Tak jednoduché to není. Že se českoslovenští Němci spřáhli s německým nacionálním socialismem, je obdobné, jako když se Češi později – již ve volbách 1946, kdy z nich vyšla jako nejsilnější KSČ – zahodili s bolševismem. Že českoslovenští Němci sedli Hitlerovi na vějičku, mělo i takové příčiny, které nejsou české veřejnosti neutuchající péčí české historiografie, vypjatého českého nacionalismu a školství příliš známy. Zde jsou některé z nich.

Potlačená myšlenka sebeurčení Nedostatečně domyšlená idea sebeurčení národů z pera amerického prezidenta Wilsona platila v Československu jen pro Čechy a Slováky. Přitom menšiny tu nebyly malé – například více než tři miliony německy mluvících obyvatel proti šesti a půl milionům Čechů bez Slováků, včleněných do umělého národa československého. Snahy německy hovořících obyvatel bezprostředně po první světové válce o uplatnění Wilsonovy myšlenky byly násilně potlačeny vojskem – na 54 civilistů bylo zastřeleno. Pro dokreslení situace: Horní Uhry (Slovensko) měly rozlohu 33 tisíc km2, ale Československo si zabralo navíc území zvící 16 tisíc km2, které nikdy pod Horní Uhry nespadalo, s čistě maďarským obyvatelstvem. Mírová konference oklamaná Benešem v otázce národnostního složení (Beneš využil faktu, že Poláci byli zaneprázdněni bojem o přežití s Rudou armádou před Varšavou) přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu. V oblastech Spiše a Oravy připadlo do ČSR 45 tisíc Poláků, 24 tisíc zůstalo na polském území, v oblasti Těšína 140 tisíc Poláků pohltila ČSR, 84 tisíc zůstalo na území polském. Nikým nezvolený parlament odhlasoval zákon o pozemkové reformě – ze 700 tisíc hektarů obdrželi německy hovořící spoluobčané 61 tisíc hektarů – zjevný to nepoměr. Navzdory skutečnosti, že Rakousko-Uhersko nemělo státní jazyk, uzákonil se neprodleně státní jazyk československý a prováděcí zákon nutil i posledního zřízence státního podniku, který ve službě v životě nepotřeboval promluvit slovo česky, aby složil přísné zkoušky ze státního jazyka. Následkem toho bylo, že ze státních služeb a státních podniků bylo propuštěno kolem 33 tisíc Němců. Češi se usilovně snažili tzv. zněmčená území umělými a mnohdy nekorektními prostředky počeštit. První republika nezaručovala demokracii pro skupiny. Němci byli nad úrovní obce, v některých

případech okresů vždy přehlasováni státotvorným národem. Navíc v německy hovořících volebních krajích bylo potřeba více hlasů pro zvolení jednoho poslance než v českých. Navzdory tomu, že v Pittsburské dohodě se přiznávala Slovensku značná autonomie a v tajné těsně poválečné dohodě se stanovilo, že nejpozději do 10 let se vztahy Čechů a Slováků přehodnotí ve prospěch autonomie Slováků, dokázali Češi své písemné závazky vůči Slovákům až do konce první republiky ignorovat (poznamenejme, že dokonce i později za vlády bolševiků). Čeští úředníci a zaměstnanci, kterých bylo po vzniku ČSR na Slovensku naléhavě třeba, odmítali po vystudování prvních slovenských vzdělanců svá místa opouštět s poukazem na jediný národ československý. Po čase začalo docházet státníkům Dohody, zejména Francii a Velké Británii, co vlastně stvořili – stát, jehož neústupnost ve sporu s procentuálně největší menšinou v Evropě začala ohrožovat stabilitu střední Evropy místo toho, aby plnil úlohu četníka hlídajícího Německo z východu, což byl motiv pro vznik ČSR.

Za jazyk a tradici Nejdříve Češi sestavili, aniž vypsali volby, parlament bez československých Němců, aby si mohli schválit pozemkovou reformu ve svůj prospěch, pak se dlouho a úporně bránili vstupu německých a židovských ministrů do vlády. Oba nacionalismy, český i německý, byly agresivní. Měly stejného duchovního otce Johanna Gottfrieda Herdera a vyznávaly jeho postulát „Nejcennější na národě (kmeni) jsou jeho jazyk a zvyky“. Na rozdíl od Němců si Češi dodnes existenci vlastního nacionalismu nepřipouštějí. Češi přece nejsou vůbec nacionalisty! Jen zápasili o svá historická práva, historické hranice, odčiňovali následky třistaleté poroby po Bílé hoře, pak usilovně čechizovali zněmčená území a budovali demokracii ve své republice, v „ostrůvku demokratických svobod“ oklopeném samými nedemokratickými režimy. Pak ji, po druhé světové válce, zase očisťovali od nacismu, kolaborantů, zrádců a proradných Němců, kteří je zradili a rozbili jim tolik milovanou republiku. V první republice působil český nacionalismus v celém politickém spektru, ve všech relevantních českých politických stranách. Tehdy se ve všenárodní koalici raději spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupin, kvůli nimž vlastně existovaly, a v jejich zájmu spolupracovaly se stranami obdobných cílů s německy hovořícími členy. Při překonávání následků světové hospodářské krize, která mnohem více postihla průmyslové pohraničí než vnitřek státu, se československý stát snažil pomoci podnikům patřícím Čechům a českým nezaměstnaným, německé podnikatele a nezaměstnané v podstatě ignoroval. Roky po skončení krize (až do odstoupení území Německu) byla neza-

městnanost v německy osídlených územích stále o mnoho vyšší oproti poměrům ve vnitrozemí.

Pozdní probuzení Naprosté neochoty Čechů vybudovat, později přebudovat stát alespoň částečně podle švýcarského vzoru zneužil posléze německý nacionální socialismus. Beneš na všech mírových jednáních sliboval zavést švýcarský model, a tak zlepšit postavení menšin, ale nehodlal to splnit; autonomii měla (a ještě pouze na papíře) jen Podkarpatská Rus. Pak přišel rok 1935, kdy se ve volbách německá Sudetendeutsche Partei (SdP) stala vůbec nejsilnější politickou stranou v celém státě. V srpnu 1938 se konečně chtěl Beneš sám, zcela potajmu, domluvit s předáky SdP a přijmout podmínky, které předtím po léta tak zásadně odmítal nejen on, nýbrž i všechny české politické strany, a které by umožnily přetvořit soužití ve státě podle helvétského vzoru. Už bylo pozdě. Od poloviny září 1938 začali českoslovenští Němci požadovat „Heim ins Reich“. Němci po odstoupení pohraničí ve prospěch Německé říše Čechy nevyháněli. Výjimku tvořilo něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu – nejednalo se však pouze o osoby československé národnosti a státní příslušnosti –, které musely, i kdyby se zdráhaly, zabrané území opustit. Odešli státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny obecných českých škol (byly zachovány v místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva), policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž nebylo na zabraném území uplatnění, a oni zůstat nehodlali. Teprve o rok později začaly pokusy vystěhovat Čechy ze zabraných území do protektorátu, ale proti tomu se rázně postavil K. H. Frank. Celková bilance: ze 750 až 850 tisíc Čechů odešlo do vnitrozemí přibližně 122 tisíc. Zbytek zůstal v říši. Češi však byli v pravém slova smyslu vyhnáni z území, která připadla Polsku, později ze Slovenska. Alsasané, z hlediska jazyka Němci, se po německé anexi také stali občany německé říše, leč po druhé světové válce jim bylo francouzské občanství vráceno, nebyli vyhnáni, majetek se jim nezabavoval. Provinivší konkrétními zločiny byli, jako jednotlivci, postaveni před francouzské soudy. Češi to mohli se svými Němci učinit také tak, obzvláště existoval-li precedens – Slovákům své vyhnání prominuli.

Začarovaný kruh Je to jen pár historických skutečností k zamyšlení. Že je k němu opravdu nejvyšší čas, ukazuje kalendář. Je 60 let po válce. V podstatě nejde o nic jiného než o čestnou konfrontaci s vlastní minulostí, o její pravdivé zpracování, o potřebný odstup od českých omylů a chybných kroků, o jejich přiznání. Tomáš Krystlík Autor je šéfredaktorem www.cs-magazin.com, Německo.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

19

Aramco v ohrožení Co zatím nelze nalézt v muzeu nejmocnější firmy světa

J

e saúdskoarabská ropa v bezpečí? To je otázka, kterou si kladou Evropané a Američané od chvíle, kdy jim teroristé z al-Káidy vypověděli válku. Není divu: správce největších zásob ropy, obrovského zdroje peněz a světové stability, je rovněž rodištěm al-Káidy, která se tam těší velké podpoře. Ovládnutí Saúdské Arábie a jejích ropných polí je tedy velký mezník na cestě k „světové nadvládě islámu“. V praxi jde o jedinou firmu s názvem Saudi Aramco, která pokrývá osminu světové spotřeby ropy, loni utržila 93 miliard dolarů a je dvacetkrát větší než největší soukromá olejářská společnost Exxon.

Aorta světa Město Zahrán na břehu Perského zálivu nevypadá na první pohled nijak přívětivě. Ostatně proč by mělo. Před několika desítkami let tu nebylo nic, jen písčité a kamenité pláně. Ty tu jsou pořád, na nich ale trůní řady mohutných vil, jakési nekonečné satelitní městečko. Mezi nimi razí buldozery nové silnice a nejrůznější valy. Nikomu tento ruch nevadí, o nehostinný prostor za vysokými zdmi domů se jejich obyvatelé nestarají. Všichni chtějí pokud možno všude rychle přijet autem a stavba asfaltových cest je tady nejpřirozenějším způsobem, jak nakládat s veřejným prostorem. Městská doprava v Zahránu a okolí nefunguje, přeprava po doširoka roztroušeném městě je možná jedině taxíky. Odbočka jedné z dálnic směřuje na malý pahorek, kde se najednou objevuje nenadálý vetřelec: svěží trávník, na něm stromy a v pozadí umělý vodopád. Ve vzduchu je cítit voda ze stovek trysek, které drží zeleň při životě. Ocitáme se v sídle firmy, která by se dala nazvat aortou nás všech. Moderní kanceláře, obytné domy, školy nebo třeba baseballové hřiště. Pestrá směs cizinců a místních se projevuje třeba na tom, že zdejší bufety nabízejí pivo (byť nealkoholické), a dokonce lze spatřit ženy za volanty aut. To všechno je ale za přísně střeženými ploty, kam se běžný návštěvník nedo-

stane. Jedna cesta je pro něj ale přece jen otevřená: vede přes dvě vrátnice k velké maketě zeměkoule a hale s nápisem Saudi Aramco Exhibit, za nímž se skrývá jakési muzeum ropy a reklamní tvář nejmocnější firmy světa. Účinek tohoto podivného muzea přichází okamžitě: už po pár krocích klimatizovanou a bodově osvětlenou halou má člověk pocit, že ho nic nezajímá tolik jako těžba ropy a vůbec vznik tohoto fascinujícího světa jménem Aramco. Na pohyblivých tabulích, interaktivních obrazovkách a maketách plných různých knoflíků a pák (dítě si přijde na své, tak jej vezměte s sebou) se návštěvník noří do světa prehistorie, kdy ropná ložiska vznikala, mezi velikými akvárii se dozvídá, jak a proč se ulity živočichů měnily na černé zlato. Ukázky mu vysvětlují, jak vypadá a jak teče lehká a těžká ropa, a jak se těží. Může jako na pouti vstoupit do temné třesoucí se kabinky, která s ním místo do strašidelného hradu „sjede“ sto metrů pod zem, odkud se ropa pumpuje nahoru. A nakonec nezbytná tabule o těch, kteří tohle všechno vlastní: procházka dějinami samotného Aramca a jeho majitelů, královské rodiny Saúdů.

Peníze pro všechny Aramco, neboli Arabsko-americká ropná společnost, patří celá od sedmdesátých let saúdskému státu, tedy královské rodině (viz rámeček). S ročními příjmy ke stovce miliard dolarů zajišťuje velké většině občanů Saúdské Arábie západní životní úroveň. Velkou část z příjmů každoročně spolkne velmi početná královská rodina, poměrně dost ale zbude i na ostatní. Ovšem představa, že bohatství Arabům jen tak padá do klína, není úplně přesná. Z ropných peněz se postavila síť kvalitních silnic a železnice mezi hlavním městem a centrem ropného byznysu na východním pobřeží. Obyvatelé Saúdské Arábie mají nárok na velmi výhodné půjčky na bydlení či rozjezd podnikání. Zadarmo je slušná zdravotnická síť a vysoké školy, kde navíc na domácí studenty

čekají stipendia, z nichž lze vyžít. Peníze z ropy také umožňují dávat „německé“ platy početné obci státních zaměstnanců. Pokud dnes například vzroste cena barelu ropy o jediný dolar, pro Aramco, a tedy celý stát to znamená nějakých tři a půl miliardy dolarů ročně navíc. Životnost saúdskoarabských ropných polí se přitom počítá na zhruba padesát let, průzkum nových ložisek (jak se lze ostatně poučit i v muzeu ropy) ale pokračuje dál. Motivace k ovládnutí tohoto bohatství je tedy ohromná.

Ohrožený terminál Aramco je podnik na vysoké technologické úrovni, který si umí zaplatit (a také tak činí) špičkové západní experty, mimo jiné pro zaškolení domácího personálu, jehož podíl roste. Aramco si sice nechce nechat ověřit svá data týkající se jeho ropných nalezišť nezávislým auditorem (jak to například dělá Shell), přesto ale panuje ohledně jeho dalších pro Západ životně důležitých dodávek důvěra; především vzhledem k dobrým vztahům královské rodiny se západními vládami. Největší obavy se tedy týkají teroristů. Ti jsou sice od odlehlých ropných polí stále na hony daleko, na ceně se ale projevuje každý útok proti cizincům na saúdskoarabské půdě. Jen v loňském roce to experti odhadli na 7–15 dolarů za barel, o které se tehdy zásluhou teroristů cena zvedala. Po vraždách cizinců loni v prosinci islamisté navíc prohlásili, že teď se zaměří na ropnou infrastrukturu (rafinerie, potrubí, ropná pole). Není ale důvod k panice: vše leží daleko v poušti a je velmi pečlivě chráněno. Aramco podle svých informací zaměstnává armádu pěti tisíc strážců, spolupracuje s ním i bezpočet dalších vládních policistů a agentů. Ozbrojený útok tedy nejspíš nepřipadá v úvahu, sabotáže ze strany zaměstnanců – sympatizantů al-Káidy – jdou ale samozřejmě vyloučit podstatně hůře. Experti například považují za nejzranitelnější terminál Rás Tanura, což je největší světové logistické centrum na vývoz ropy, ležící poblíž Zahránu.

Koutek věnovaný ochraně proti teroristům sice v muzeu Aramca ještě není, jisté ale je, že význam právě této sféry v nejbližší budoucnosti poroste. Za situace, kdy ceny světové suroviny číslo jedna přecitlivěle reagují na jakýkoli výbuch spojený se slovem al-Káida, není nutné hned myslet na frontální útok proti samotnému Aramcu. Byť i v tomto bodě je třeba vzít v úvahu jeden paradox, který hraje proti zájmům teroristů. Čím více bude Západ nucen za ropu zaplatit, tím víc bude mít saúdskoarabská vláda peněz na obranu a také potírání teroristů. Důležité také je, že jedním z cílů útoků je samotná královská rodina, čímž by měla být motivace k potírání vrahounů z al-Káidy zajištěna. Zatímco v roce 2003 vydala Saúdská Arábie podle dostupných údajů na svoji vnitřní bezpečnost 5,5 miliardy dolarů, loni už to mělo být osm miliard. Teď jen zbývá přesvědčit nového krále, aby v tomto trendu pokračoval. Marek Švehla, Zahrán, Praha

Q

Najděte nám studny Až do třicátých let minulého století byla Saúdská Arábie chudou zemí s nekonečnými pláněmi písku a beduínským způsobem života. Změna začala ve chvíli, kdy král Ibn Saúd povolil západním geologům podzemní průzkum. Některé zprávy tvrdí, že napřed s úmyslem najít artéské studny. Každopádně v roce 1933 podepisuje král první smlouvu o průzkumu ropných nalezišť a o čtyři roky později začíná americká Standard Oil Company of California působit na Arabském poloostrově jako Arabian American Oil Company (Aramco). Otevírá první ropná pole poblíž Rijádu a na východním pobřeží a v roce 1939 opouští zemi první tanker plný ropy. Začátkem sedmdesátých let saúdskoarabská vláda Aramco převzala pod svoji kontrolu a od roku 1980 je vlastní celé.

INZERCE

R E M E D I U M

P R A H A

www.remedium.cz, nevládní nezisková organizace působící v psychosociální oblasti, vyhlašuje

výběrové řízení na tyto pozice: PROVOZNÍ MANAŽER/KA: VŠ/SŠ s praxí ve vedení personální agendy, administrativní a manažerské dovednosti, zkušenosti s řízením, znalost AJ výhodou. Úvazek 0,7. Nástup září – říjen 2005.

MANAŽER/KA – VEDOUCÍ OBČANSKÉ PORADNY:

VŠ/VOŠ v sociální práci nebo blízkém oboru, manažerské dovednosti, zkušenosti s vedením týmu, praxe v neziskovém sektoru a sociální práci, znalost AJ výhodou. Úvazek 1,0. Nástup: říjen – listopad 2005. U všech pozic požadujeme trestní bezúhonnost a dobrou znalost práce s PC. Přihlášky přijímáme do 26. srpna 2005 na adrese [email protected], k rukám Zuzany Novákové, ředitelky sdružení. Přihlášení obdrží podrobné informace o podmínkách výběrového řízení.

Úřad práce ve Zlíně vyhlásil dne 8. 8. 2005 veřejnou zakázku

„Příprava na práci ve Zlínském kraji“ Cílem výběrového řízení je nalezení dodavatele, který bude realizovat projekt Příprava na práci ve Zlínském kraji. Informace o veřejné zakázce jsou zveřejněny na www.centralni-adresa.cz; zadávací dokumentaci poskytuje firma GORDION, s. r. o. (Ing. Spáčil, Kolmá 6/682, Praha 9 – Vysočany, 190 00), která je Úřadem práce ve Zlíně pověřena zadavatelskými činnostmi. Nabídky lze podávat do 3. 10. 2005 do 15 hodin. Pro zájemce o účast ve výběrovém řízení bude uskutečněna informační schůzka dne 24. 8. 2005 v 10 hodin na Úřadě práce ve Zlíně, místnost č. 412. V případě zájmu potvrďte svou účast e-mailem ([email protected], [email protected]) nebo telefonicky (577 690 610). BLIŽŠÍ INFORMACE: Úřad práce ve Zlíně, oddělení implementace ESF, Mgr. Hana Janáčková, Bc. Michaela Hevrová, tel.: 577 690 610

20

DISKUSE

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33 INZERCE

CzechTek po jihoamericku Jak se proti veřejnosti zasahuje v Británii a Chile

Z

působ, jakým policie zatočila s polonahými účastníky letošního CzechTeku, jsem už jednou zažila. Místo: Jižní Amerika, Chile, psal se srpen 1973, a v ulicích Santiaga zuřily demonstrace mezi davy nesmiřitelných politických odpůrců. Policie je tenkrát držela od sebe vodními děly, slzotvornými granáty a obušky. Za měsíc pak došlo k vojenskému puči a do čela vlády, armády a policie se postavil generál Pinochet.

Shoot to kill Další rozhánění nejenom demonstrací, ale srocení lidu a pouličních bouří i přímé provokování a napadání policistů jsem zažila později v Belfastu. Tam to ovšem bylo jiné kafe. Britská armáda a policie byly po celých pětadvacet let „legitimními cíli“ teroristických útoků IRA a jiných republikánských bojůvek, policista nevěděl dne ani hodiny, kdy se něco může stát, a nejvíc mrtvých pochází právě z jejich řad. Přesto policie při své kontrole rozvášněných davů nikdy nesáhla k vodním dělům, nikdy k slznému plynu, ke světlicím, nebo kopání padlého na zemi, o nožích na řezání stanů či čehokoli jiného ani nemluvě. Přehradit ulici – ano. Zahradit ji landrovery – ano. Štíty k osobní ochraně, zajímání těch největších násilníků a odvážení antonem na policejní stanici – ano. Ale pro severoirské policisty lidé vyzbrojení kameny, holemi, i zápalnými lahvemi a kanystry s benzinem byli stále neozbrojení občané, proti kterým se nesmělo zasahovat brutální policejní převahou. Zkrátka i v Severním Irsku, ohnisku bojů, zemi na samém pokraji občanské války, se policajtování konalo evropským způsobem. Dovedu pochopit, že u nás, kde jak se zdá, inklinujeme spíše k jihoamerickým metodám, by byl britský přístup považován za slabost. Pravdou je samozřejmě opak, právě osobní kázeň každého jednotlivce a celková politika policejní organizace pomohly Severnímu Irsku k návratu do civilizace, země nikdy nesklouzla do občanské války balkánského typu. Přehmaty byly, ale typu, který by našim politikům i strážcům zákona připadal směšný, dnes se přitom přísně vyšetřují. Ozbrojený terorista, očividně přistižený v akci, měl být vyzván, aby odložil zbraň a vzdal se. Mnohého

DOPISY Jen více Wehlů Podle mě je pouliční život v Česku barevný málo (Těžká hra na Karlově mostě, Respekt č. 32/2005). Je otázkou, co se s tím dá dělat v samotném historickém jádru Prahy, kde asi vždy budou existovat neuvěřitelné ekonomické tlaky a rozpor mezi uspokojením po kýči dychtících zahraničních turistů a umělci, jako je pan Wehle, kteří jen přispívají k pozitivnímu utváření ducha místa. Ať už je to jakkoli, mnohem raději se budu protahovat davem lidí seskupených kolem živě a kvalitně hrajícího hudebníka, tanečníka či originálního malíře, ať si dotyčný zabere třeba půlku mostu, bude-li ji pro svou produkci potřebovat, než zakopávat o stánky s kýčovitým zbožím, které, když už, patří do kamenného obchodu a ne na most. Mám pocit, že v komisi pro posuzování kvality mostních výtvarníků musí být snad jen velkovýrobci sádrových trpaslíků. Co se týče života v jiných českých a moravských městech, o tom je snad až škoda mluvit, byť se zde situace stále trochu lepší. I když s výjimkou občasných pouličních hudebních festivalů v ulicích člověk nejčastěji narazí na žebravé hudebníky hrající stále totéž a stále stejně špatně. Nicméně bude tomu tak, dokud se ulice nezmění z prostředí, kde se dá jen zaparkovat a rychle překonat nutnou vzdálenost mezi body A a B, do stavu, kdy se člověk může rovněž zastavit, posadit se (a to nejen v prostoru mezi řadou zaparkovaných aut a proudící masou lidí) či chvíli pozorovat pouličního umělce (v západoevropském slova smyslu). Příkladů takových šťastných řešení ze západní Evropy či Ameriky je již spousta (a mimochodem i u nás je k dostání několik knih dánského architekta Jana Gehla, které jsou pro řadu západoevropských architektů i radních naprosto zásadní a navíc jsou bezesporu zajímavé i pro laiky). A propos: o situaci v centru Prahy hovoří i historka stará několik let, kdy byl policií ukončen krátký improvizovaný (a nečekaný) koncert dvou

z nich ale policista zastřelil dřív, neriskoval, že by protivník mohl zmáčknout spoušť první. Tomu se říkalo metoda „shoot to kill“ a považovala se za vysoce nezákonnou.

Velkou neznámou ovšem je, kudy se bude ubírat současný vývoj v zajišťování bezpečnosti země při současné strašlivé hrozbě sebevražedných útočníků.

Tvrdá Thatcherová

Generační válka

Osmdesátá léta, doba vlády premiérky Thatcherové, byla obdobím, které se vyznačovalo setrvalými konflikty, a policie v nich sehrála neslavnou roli nástroje vlády při potlačování demonstrací a civilních nepokojů, násilného prosazování nepopulárních zákonů a reforem. Nelze tvrdit, že reformy nebyly potřeba, ale způsob, jakým byly prosazovány, rozhodně nevyhovoval britské mentalitě a tradici. Jak už připomněl Respekt v minulém čísle, policie například rozprášila lidový festival kolem Stonehenge z podobných důvodů, jaké uváděl náš premiér Paroubek. Účastníci nebyli státem schválení vymydlení mladí podnikatelé. Potyčky s policií měly i ženy, které trvale obsadily okolí Greenham Common, americké vojenské základny plné raket Cruise, nebo demonstranti nesouhlasící s převážením živých telat v dobytčích náklaďácích na francouzská jatka. Největší střet však, podobající se skutečné válce, inspirovala hospodářská politika paní Thatcherové vůči horníkům v Yorkshire a ocelářskému průmyslu na severu Anglie. Jednalo se o masové zavírání dolů a továren. Tenkrát se objevili obrněnci se štíty a v krunýřích, a slovo dostaly pušky s plastikovými projektily. Horníci se snažili udržet své doly otevřené a veřejnost šmahem odsuzovala jak tvrdou ruku policistů, tak politiku vlády. Nepopulárnost paní Thatcherové počala ohrožovat samotnou stranu, a tak ji v roce 1990 smetl palácový převrat. Konzervativci však znechutili svým celkovým vládním obdobím britskou veřejnost natolik, že zatím nemají naději stát se ani silnou opozicí, natož aby vystřídali současnou labouristickou vládu. Situace se uklidnila a policie navázala na svou starou dobrou tradici „komunitního policajtování“. Těžko si představit, že by dnes nějak tvrdě zasahovala proti technařům nebo jiným neozbrojeným demonstrantům, ať ohlášeným či neohlášeným. Je přitom vidět, že jejich metoda „měkkého dozoru“ se jim dlouhodobě vyplácí, nasvědčují tomu současné úspěchy v bleskové identifikaci islámských teroristů.

Ale vraťme se ještě k CzechTeku: dovolávání se premiéra Paroubka (Právo 5. srpna), „...že to jsou naši policisté, jsou tam pro nás a za nás...“ je pokrytecké. Oba politici František Bublan i Jiří Paroubek se v této kauze rozhodli hájit svůj postup dodržováním zákonů a ochranou osobního vlastnictví. Je to zvlášť licoměrná volba, když uvážíme, kolikrát se tato vláda snažila propašovat parlamentem a Senátem nucené vyvlastnění soukromých pozemků, pokud je to v zájmu státu. Uzákonit nucený nevýhodný výkup akcií drobných akcionářů ve velkých podnicích se jim už podařilo, tak jakápak ochrana soukromého vlastnictví? A dodržování zákonů? Mnoho lidí má zkušenost, že zákony, které prošly parlamentem, byly často namířeny právě proti jejich svobodám a proti jejich kapsám, o příklady není nouze. Paušální daň pro živnostníky, stvrzenky na zboží nad 50 Kč atd. Veškeré akce, shromažďování, festivaly, demonstrace, manifestace, musí být předem hlášeny a úředně schváleny. To také není evropsky obvyklé. Zákony se v této zemi tudíž netěší té úctě jako jinde, lidé cítí, že každý zákon je vlastně další obručí kontroly, kterou se jim politici snaží nasadit, protože ten, kdo kontroluje, má moc. A to je právě to, co mladí lidé dnes už nesnášejí. Vysát ze života spontánnost, svázat je ohlašováním, regulemi, schvalováním, plazením se před úředníky – na to byly zvyklé předešlé generace, tahle už ne. Pokud si to současná politická scéna včas neuvědomí a nebude schopná tu a tam povolit uzdu, tu a tam přimhouřit oko, tu a tam vyjádřit vůči mladým porozumění, bude docházet nejprve k odcizení, pak ke konfrontacím, a nakonec to možná vyústí i v generační válku, a to přece nikdo nechce.

světoznámých jazzových kytaristů (pokud se nepletu) Linky a Scofielda. Představa takových jazzových jmen vydaných napospas panu Čechovi, který má za sebou účinkování v muzikálech, je více než úsměvná. Martin Rosa, student architektury, Brno

Další rozměr cestování Ještě k tématu, jak strávit dovolenou (Ideální dovolená: doma, Respekt č. 30/2005). Super věc, když chce člověk opravdu poznat zem, do které jede, a její obyvatele, je hospitality club (www.hospitalityclub.org) – celosvětová síť lidí (asi 70 tisíc skoro ze všech zemí), kteří jsou ochotní si navzájem při cestování pomáhat – nejčastější službou je ubytování zdarma, kdo ale nemůže ubytovat, nabídne třeba průvodcovství po městě nebo pozvání na večeři, napsat ale můžete i o radu před cestou... My jsme členy asi půl roku, už jsme ubytovali asi 15 lidí z různých zemí (Brazilci, Jihoafričanka, Bulhar, Švéd, ale i sedmdesátiletý Čech...) a sami pohostinství jiných členů HC využili při cestách a můžeme vřele doporučit, cestování dostává nový rozměr... [email protected]

Jistá švýcarská firmička Rád bych vás upozornil na zavádějící informace v článku Michala Čakrta „Wokna“ do počítačového vesmíru (Respekt č. 31/2005). Jelikož se podobné informace občas objevují i v jiných článcích, stojí snad za to je uvést na pravou míru. Autor píše ve svém textu o „jisté švýcarské firmičce SCO, která koupila práva na některé verze operačního systému UNIX“ a nyní hrozí uživatelům Linuxu vymáháním poplatků z autorských práv. Text vyvolává dojem, že se jedná o firmu založenou za účelem vyvolání soudního sporu. Což ovšem neodpovídá skutečnosti. Firma The SCO Group, o kterou se jedná, je však rozhodně firma americká (název pochází z původního Santa Cruz Operation), a v počítačové branži není žádným

Jarka Stuchlíková Autorka je spisovatelka. Dlouhodobě žila ve Velké Británii, Irsku a ve Španělsku.

nováčkem – už v osmdesátých letech byla původní SCO významným dodavatelem Unixu. Fakt je ten, že celý tento spor okolo Linuxu, SCO a IBM má zajímavé kořeny v historii, jejichž pozadí není jednoduché stručně popsat. Firmu SCO v roce 2001 získala akvizicí firma Caldera, kterou v roce 1994 spoluzaložil Ray Noorda (původně významný činitel firmy Novell, přímého konkurenta Microsoftu na poli serverových operačních systémů). Václav Čechura, Brno

To není banalita Málokterý český autor je mi tak sympatický jako Vojtěch Novotný. Skvěle kombinuje nadhled nad českou společností a vědecké znalosti do pozoruhodných poznámek. Jenom mne trochu štve, že své zajímavé postřehy občas generalizuje do nepřípadných obecných závěrů, navíc tak trochu ideologicky líznutých. Článek Kdy vám naposled uškrtili sousedku v posledním čísle Respektu je toho příkladem. V zásadě pozoruhodné poznámky. Do chvíle, kdy dospívá k verdiktu: „Představa, že filmové a televizní násilí inspiruje násilí reálné, je pozoruhodně rozšířená na to, jak málo odpovídá praktické zkušenosti. Jinak by světové oblasti bez televize musely být oázami klidu a míru“ (opakuje jej podobnými slovy ještě jednou dál v textu). Tohle přece nanejvýš tak dokazuje, že televize nemůže být jediným faktorem podporujícím násilí (tedy že buď nehraje žádnou roli, nebo je jen jedním z více faktorů). To není banalita. Kdyby takto základní analytickou chybu udělal ve kterékoli své práci o tropickém hmyzu, budou s ní Novotného hnát z každého vědeckého časopisu. Že společná přítomnost dvou jevů (tady vyšší násilí a nižší sledovanost televize na Nové Guineji a vice versa v Evropě) ještě nedokládá kauzální souvislost ani nevylučuje kauzální souvislost jevů opačných, musí vědět každý student už při psaní diplomové práce. Co mi vadí, je, že právě Novotný se tohoto prohřešku dopouští opakovaně. Hana Párová, Hradec Králové

Q

BROUMOVSKÉ KULTURNÍ LÉTO 2005 5. ročník festivalu architektury, divadla, hudby a výtvarného umění, věnovaný výročí 350 let od narození architekta a stavitele Kryštofa Dientzenhofera Souvislosti s performativním uměním – seriál uměleckých dílen 19.–27. 8. Ken Mai – Exprese/Imprese, divadelní a taneční dílna japonského butó tanečníka, zámek Skály – Bischofstein, Teplice nad Metují, Broumovsko Japonský tanečník Ken Mai přijíždí do České republiky z rodného Kjóta téměř každoročně, a je tedy již dostatečně znám příznivcům moderního tance a divadla. Jeho umělecké dílny jsou zaměřeny na základy tance butó, pohybové divadlo, základy moderního baletu, pantomimy a individuální i skupinovou pódiovou prezentaci. 20.–28. 8. Scénografický workshop – Broumov Při příležitosti oslav výročí 200 let od založení divadla v Broumově, čtvrtého nejstaršího divadla v České republice, proběhne v srpnu scénografický workshop s tématem přeměny broumovského náměstí na divadelní prostor. Účelem scénografické dílny bude připravit náměstí pro zahajovací festival oslav, který proběhne formou pouličního divadla ve dnech 9.–11. září 2005. 26.–28. 8. Mezinárodní výtvarná dílna, zámek Skály – Bischofstein Na závěr mezinárodní výstavy CRISS/CROSS proběhne na zámku Skály – Bischofstein výtvarná dílna vedená polskou výtvarnicí, studentkou Krakovské akademie Agnieszkou Szot a jejími kolegy, výtvarníky z Polska a Německa, vybranými účastníky výstavy CRISS/CROSS.

www.broumovsko.cz

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

Říše zvířat

620 Kč 299 Kč

KULTURA

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

21

Kostlivcům se nechce ven Čeští historici se vyhýbají éře komunismu jak vosímu hnízdu

V

české společnosti žijí svým životem přinejmenším dva vlivné, vzájemně neslučitelné obrazy minulosti. Podle jednoho se komunistický režim jeví jako organizovaný zločin s loupežemi, vydíráním, znásilňováním, otrockou prací, únosy a vraždami, podle druhého šlo o pokus nastolit sociální rovnost, který byl více méně úspěšný, i když se nevyhnul jistým „přehmatům“. V lacinějších hospodách se hosté na toto téma občas pohádají, ale ti, kteří by měli říci rozhodující slovo, zůstávají spíš zticha. I české historiky totiž rozdělují odlišné zkušenosti s totalitou – někteří ji pomáhali budovat, někteří se před ní uzavírali do odborných specializací, někteří byli umlčeni, popřípadě odešli do exilu. Dnes ovšem nad rozpory aspoň navenek převládá stavovská soudržnost, jež velí nešťourat se ve vosím hnízdě.

Dobré vztahy nade vše Čas od času se z novin dozvídáme, jaké problémy se díky historikům dostávají do popředí veřejného zájmu v jiných zemích. Obvykle se jedná o nějakého kostlivce ve skříni, který je v souvislosti s nově zjištěnými fakty vytažen na světlo, kde se stává předmětem vědeckých i publicistických polemik. K německým evergreenům patří míra spoluúčasti řadového obyvatelstva na zločinech nacistických elit, ve Švýcarsku přišla na přetřes tajná konta s nakradeným židovským majetkem, Francie se opakovaně vrací ke kolaboraci v dobách okupace a k dramatům rozpadu své koloniální říše s krutými válkami v Indočíně či Alžíru, Spojené státy se vyrovnávají s traumatem Vietnamu, ale také s genocidou indiánů, potlačováním menšin či rasovou segregací. K podobným revizím nevede jen zvědavost badatelů, kteří chtějí minulost nově pochopit, aby osobitě přehodnotili její ustálený výklad. Nezbytný je především zájem odborné i laické veřejnosti – teprve díky její pozornosti se výsledky bádání mohou stát skutečnými událostmi a vést případně ke společenské katarzi. Na kostlivce jsou jistě bohaté i české skříně éry komunismu, jenže knihy na toto téma, které v posledních letech vyvolaly významnější ohlas, nepocházely vesměs z pera profesionálních historiků. Stačí připomenout životopisné studie publicisty Pavla Kosatíka nebo mašínovskou ságu romanopisce Jana Nová-

ka. Jejich úspěch nevyjadřuje jen počet prodaných Případ Kaplan výtisků, ale také společenský dopad – jako by trochu nezávazně a jaksi prozatímně nahrazovaly Nechuť seriózních učenců k přespříliš senzačním vskutku reprezentativní vylíčení minulosti, s ja- příběhům se dá pochopit – velké hrdinství i velká kým vyškolení odborníci zatím nepřišli. Ukazují podlost jsou spíš nadčasové fenomény, které se však také, že zájem čtenářů o tuto oblast nechy- historickému pohledu trochu vzpírají. Méně srobí, vyvolaly rovněž publicistické diskuse, jenže zumitelná je však rezignace na průzkum spletitých poklidnou hladinu odborných kruhů příliš neroz- a pokřivených reálií předlistopadové éry, z nichž čeřily. Obec českých historiků zřejmě dbá na ty vzešla polistopadová skutečnost. Pokud se čtenejlepší sousedské vztahy, které nehodlá narušo- nář pokouší dopídit nějaké širší historické syntézy vat žádnými nesmiřitelnými spory a nesváry. o peripetiích komunistických stranovlád, skončí Kdo čeká jasné odpovědi na otevřené otázky, většinou u prací Karla Kaplana. Ty u nás sehrádočká se jen vzácně. Může mít dokonce dojem, že ly naprosto nezastupitelnou roli, jenže hlavním u nás žádné pořádné historické knížky ani nevy- důvodem byla skutečnost, že se této tématice nikdo cházejí, ale to by se mýlil. V pojiný soustavně nevěnoval. A tak celá váha čtyřiceti let neomezenésledních patnácti letech zažívá ho státního násilí, jehož důsledky naopak česká historiografie nebýNávštěvníci dodnes deformují naše životy, jako valý boom, stala se páteří edičních by spočinula na bedrech jediného programů několika velkých naklalaciných hospod osamělého historika. datelství a pro knihkupce patří už jen díky vyšším cenám k obchodně Letos sedmasedmdesátiletý o nedávné nejvýznamnější části sortimentu. Karel Kaplan se vyučil obuvníčeské minulosti Tématika, jež plní příslušné regály, kem u Bati, roku 1947 vstoupil je ovšem téměř bezbřehá. Zkusme do KSČ a krátce nato se stal prodebatují víc než si jen namátkou připomenout titufesionálním stranickým funkcioprofesionálové. ly vztahující se k českým dějinám, nářem. V ideologickém oddělení které zdejší historici označili v kažÚV KSČ důkladně poznal stranicdoročních anketách časopisu Dějiké archivy a na jejich zkoumání ny a současnost za nejvýznamnějse specializoval i po roce 1963, ší. V roce 1999 to byla monografie kdy začal působit jako historik. o Františkovi Palackém a knížka Coby znalec dokumentů o polio počátcích obrození, v roce 2000 tických procesech pracoval roku pátý díl Velkých dějin zemí koruny české o do- 1968 v rehabilitační komisi, počátkem normalibě husitské, v roce 2001 monografie o Evženo- zace byl vyhozen ze strany i zaměstnání, nějaký vi Savojském a životopis Antonína Švehly, v roce čas byl vězněn a pak zaměstnán v kotelně. Když 2002 studie o bitvě u Zborova, v roce 2003 rozbor se rozhodl pro emigraci, podařilo se mu dopravit nejstarší české mytologie. Knihami roku 2004 se na Západ rozsáhlou sbírku dokumentů o komuletos stala jednak studie o vnímání hříchů a zlo- nistické nezákonnosti, které zpracoval v několika činů v 18. století, jednak studie o světové politice knihách. Důkladnému průzkumu komunistických v éře studené války. Všechna zmíněná díla stojí archivů se věnuje i po návratu do vlasti. Knižním za přečtení, jsou pozoruhodná a leckdy převrat- dovršením Kaplanova díla by se zřejmě měla stát ná. Obdobné práce by však mohly v jakékoli zemi osmisvazková Kronika komunistického Českoslovyjít kdykoli, aniž by vzbudily větší rozruch. Jejich venska. Představu o ní si zatím můžeme učinit jen výběr snad až příliš okatě demonstruje, že česká podle obsáhlého čtvrtého dílu Doba tání (1953– historiografie dnes funguje naprosto normálně 1956), jímž nakladatelství Barrister & Principal přes veškeré abnormality, s nimiž se musela ještě zahájilo její vydávání. Podrobnější recenzi Respekt nedávno vyrovnávat. Třeba se opravdu blíží jakési teprve chystá, ale už při letmém prolistování budí abstraktní světové úrovni, ovšem za cenu odstři- kniha vedle úcty také rozpaky. Je vskutku dílem žení od domácích bolestí. spíš kronikářským než vědeckým. Chybí jí napří-

Zemřel hlas z klubu Buena Vista

se ve Ferrerově životě rozsvítila světla havanských pódií. Zpíval v orchestru Benny Morého, nejvýznamnějšího kubánského hudebníka dvacátého století, který směle komponoval do rytmů sonu trubková a saxofonová sóla. Ovšem Ferrer se najednou začal cítit nesvůj. Ne že by na milovaný styl zanevřel, ale čím dál víc pociťoval potřebu skládat a zpívat bolera, romantické písně, vycházející z trubadúrské tradice, s velmi jednoduchými a dojemnými texty. Ferrerova bolera měla vždy jemný jazzový nádech a texty o samotě, melancholii a vůni květin vyprávěly většinou příběhy jako „zasažen stíny, protože tu nejsi, jen šero mne provází dnes. Ztratil jsem tě a nikdy víc šťasten nemohu být.“

Dobrý člověk Chruščov Jeho kolegové jako by začali cítit, že vyzrálý zpěvák přichází na zajímavý výraz. A začali mu závidět. Tedy spíš házet klacky pod nohy. Když složil bolero Santa Cecilia, najednou se ztratil záznam klavírního doprovodu, když v televizi dokola vysílali jeho bolero Historia de Benedetín, říkali mu, že za nic nestojí. A do toho navíc nastaly těžké revoluční časy. Všichni hudebníci, kteří nechtěli hrát vojenské pochodové písně, se museli vypořádávat s oficiálním nezájmem nastupující revoluční diktatury. Pro Castra byla hudba sonu říznutá jazzem plná pochybných kapitalisticko-buržoazních neřestí a příliš ji nepodporoval. „Fidel miluje

Čekání na debatu Karel Kaplan, který toho ví o českém komunismu víc než jiní, si našel svérázný způsob, jak svou jedinečnou zkušenost co nejobsáhleji vyjádřit. Do jaké míry však přitom zůstává historikem? Jeho pokus o velkou syntézu ukazuje, že po odborné stránce jsou asi schůdnější analytické průniky do úzce vymezených oblastí. Rezervovanost jeho kolegů k bádání v zakalených vodách minulého režimu může vycházet třeba jen z metodologické nejistoty. Nelze ovšem vyloučit ani jiné důvody. Ve zdejším prostředí se například příliš nerozvinulo umění skutečné polemiky, k níž patří nejen odvaha útočit, ale také schopnost unést cizí výpad, aniž by se napadený uchyloval k nepřípustným chvatům. Ke zdejší tradici patří už od dob rukopisných bojů organizování štvanic, izolování nepohodlných jedinců pomlouvačnou šeptandou, kádrování, vylučování a spřádání zabijáckých intrik. Tiché srozumění se v Čechách zatím vždycky vyplácelo víc než originalita – příliš odvážné názory nevedly k otevřeným střetům, ale spíš ke snaze existenčně zlikvidovat jejich nositele. Možná i proto na zásadní debatu historiků o komunistickém kostlivci v české skříni teprve čekáme. Viktor Šlajchrt

Q

hlavicích mířících na ostrov, prohlásil o Chruščovovi: „Byl to dobrý člověk, takový menší a blýskala se mu pleš.“

Globální vzkříšení

Ze stárnoucího čističe bot se Ibrahim Ferrer přes noc proměnil ve světoznámého zpěváka. Před deseti dny v Havaně zemřel. Na jihovýchodě Kuby v provincii Santiago de Cuba mladá žena porodila chlapce. V tanečním sále. Jmenoval se Ibrahim Ferrer a psal se rok 1927. Chlapec rostl jako z vody, všichni mu říkali Vivin, a když mu bylo dvanáct let, jeho rodiče zemřeli. Po ulicích jezdila nablýskaná velká americká auta připomínající zaoceánské parníky, ženy toužily po cestě do Evropy a malý Fidel Castro se honil za obručí na zemědělské usedlosti svých bohatých rodičů. To se ještě tancoval babičkovský danzón, ale do popředí, zatím jen ve vykřičených dělnických čtvrtích, se dral jiný hudební a taneční styl zvaný son. Ve dvacátých letech ho oficiálně zakazovali jako nemorální a lascivní, protože jeho žhavý rytmus a těsně do sebe zapletená těla tanečníků byly příliš i na karibské poměry. Když však ve třinácti Ibrahim zakládal se svým bratrancem skupinu nazvanou Jovenes del Son (Mladíci sonu), už se africké rytmy promíchané se španělskými v doprovodu nejrůznějších nástrojových variací hrály i ve vznešené společnosti. Mladíci sonu dokázali zahrát i tango, rumbu a co si zrovna tanečníci na periferii Santiaga poručili. „Než jsem začal zpívat, živil jsem se, jak se dalo, prodával jsem sladkosti a popcorn, ale když jsme poprvé uspořádali koncert, vydělal jsem najednou peso a padesát centů. Připadal jsem si jako milionář,“ vzpomínal na svoje první vystoupení Ibrahim Ferrer. Od té doby byl vytáhlý mladík čínsko-afrického původu zaslíbený sonu a stal se z něj tzv. sonero. Následovala angažmá v nejrůznějších orchestrech v samotném Santiagu a ve dvaatřiceti letech

klad poznámkový aparát, který by uváděl zdroje citací, a řada soudů vychází jen z osobních zkušeností a vzpomínek na rozhovory s účastníky dění, které pochopitelně nelze doložit. K podstatám i podivným vnitřním pohybům nepřirozeného režimu, který se po Stalinově smrti ocitl v situaci, jakou nikdo nepředpokládal, se přitom Kaplan touto metodou dostává asi blíž, než kdyby volil standardnější postup. Ví, na co upřít pozornost, dovede číst mezi řádky dobového tisku a přisoudit patřičnou váhu zdánlivě zanedbatelným faktům. Není ovšem jisté, zda jeho dílo bude právě v tomto ohledu dostatečně věrohodné pro generace, které nezažily průběžné deformování obrazu skutečnosti, k němuž za komunistů docházelo nejen v médiích, ale při všech administrativních aktech. Pamětník tuší, jak cenná jsou vodítka, která Kaplan nabízí, jenže zkušenost s reálným socialismem je nepřenosná.

Prodavač losů Ferrer si hlavní výhru schoval pro sebe. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

vojenskou hudbu, on si stejně myslí, že bolero je značka limonády,“ říká o hudebním vkusu comandanteho kubánský básník a novinář Raúl Rivero. Ovšem když se Ferrer vrátil ke svým dávným kamarádům ze Santiaga, kteří se usadili v Havaně a začali spolu opět hrát v uskupení Los Bocucos (Karnevalové bubny), usmálo se na ně i oficiální štěstí. V roce 1962 vyrazili na turné do Evropy – hráli na slavnosti francouzských komunistů v Paříži, v pražském Fučíkově Parku kultury a oddechu, ve Velkém divadle v Moskvě, plácali se po zádech s námořníky v Tallinu, povečeřeli s Chruščovem a sám Ferrer, protože nesledoval politiku a nevěděl nic o kubánsko-ruské krizi a jaderných

Kubánský socialismus nabral sovětský kurz. Ibrahim Ferrer alias Vivin se dál oblékal do světlých barev, zpíval v nejrůznějších muzikantských uskupeních a v klubech staré Havany. Až najednou na počátku osmdesátých let jeho hlas nebylo nikde slyšet. Ani nejbližší přátelé dodnes nedokáží vysvětlit, proč se tenkrát rozhodl už nikdy nezazpívat Dvě gardénie pro tebe. Prodal svůj hezký byt, odstěhoval se do chudobného penzionu a začal čistit boty a prodávat losy. V bídě přežil tzv. „zvláštní období“, kdy na Kubě nebylo co jíst, protože skončily dodávky ze socialistického bloku. Jeho kolegové muzikanti na tom nebyli o moc lépe, scházeli se na partičku šachů a pobrukovali si bez orchestru staré šlágry. Ani son už nebyl co kdysi, zrodila se z něj mnohem svižnější salsa a o staré soneros prostě nikdo nestál. A tu se jako hudební deus ex machina objevuje na ostrově známý britský producent Nick Gold s americkým kytaristou Ry Cooderem. Skladatel Juan de Marcos González jim dal tip na své stařičké učitele, mistry sonu, kteří zažili zlaté časy. A Ibrahim Ferrer s Rubénem Gonzálezem, Omarou Portuondo, Compayem Segundem a dalšími natočili v roce 1997 během dvou týdnů legendární desku Buena Vista Social Club pojmenovanou po tanečním klubu ve staré Havaně. Byla to trefa do černého, desky se prodaly miliony kusů, a když o dva roky později Wim Wenders zachytil turné vetchých a přitom úžasně vitálních vysloužilců v hudebním dokumentu, strhla se globální senzace. Poslední dekádu strávili havanští muzikanti cestováním po světě a projekt pravděpodobně smrtí hlavního zpěváka neskončí. Jejich hudba plná života na ulici, vůně nóbl bordelů, touhy a lehce poťouchlé jazzové legrace však už nikdy bez Ferrerových bolerových nálad nebude znít tak křehce. Markéta Pilátová

Q

22

KULTURA

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

Politika Wendersovi nesvědčí Slavný filmař má šedesátiny, ale oslava bude rozpačitá

N

a každý film Wima Wenderse se čeká, přestože ty poslední přinesly zklamání. Wendersova pověst je lepší než většina jeho filmů, snad proto, že vzpomínka na Paříž Texas nebo na Nebe nad Berlínem se nedá vymazat. Snímek Země hojnosti, který tento čtvrtek přichází do českých kin, ale stojí za zmínku spíš proto, že Wim Wenders oslavil 14. srpna šedesáté narozeniny. Jeho pětačtyřicet filmů dohromady představuje moderní historii proplétání americké a evropské filmové kultury. Wenders je dnes zároveň hollywoodským filmařem a předsedou Evropské filmové akademie. V atmosféře iracionálních protiamerických nálad v evropské filmové branži má jeho postoj smířlivý i protestní smysl.

Třeba zase překvapí Země hojnosti je výkřikem proti konzervativním politickým silám, proti zneužívání křesťanství pravicovými politiky, proti americkému komplexu nadřazenosti. Příběh je vyprávěn ze dvou perspektiv: vietnamský veterán Paul dokáže se svým válečným traumatem žít, jen pokud setrvá ve stavu bojového nasazení a nechá se ovládat touhou pobít všechny nepřátele USA. Momentálně je Paul na soukromé válečné stezce: pozoruje muslimské bezdomovce v okolí losangeleského útulku a pátrá po jejich teroristických aktivitách. Paulova neteř Lana vyrostla s misionáři v Africe a útoky v září 2001 prožila v islámské zemi za radostného jásotu místního obyvatelstva. V šoku se vrací do Ameriky, vyhledá Paula a pomáhá týmž bezdomovcům, které Paul pronásleduje. Společně se stanou svědky vraždy Pákistánce Hasana. Paul si je jistý jeho teroristickou aktivitou, Lana chce pomoci jeho rodině, a tak se oba vydají do pouště za Hasanovým bratrem. Paul je odhodlán pomstít oběti z 11. září 2001, Lana naopak soudí, že žádný lidský život nelze vykoupit jiným. Brilantní technika a digitální efekty diváka zaujmou natolik, že si komické prostoduchosti příběhu dlouho nevšimne. „Doufal jsem, že film zapůsobí jako šok,“ říká režisér. „Amerika, země hojnosti, je ve skutečnosti vakuum, jen mentální, duchovní, sociální a politická bída.“ Zlomyslně lze připojit, že jeho film není o nic bohatší, že působí jako volební agitka Demokratické strany, a že umět filmovat a být rozhořčený nestačí. Takový Michael Moore toho na dané téma řekl více a lépe, třebaže jako filmař nesahá Wendersovi ani po kotníky. Wenders prostě zapadl do myšlenkové sterility. Stal se z něj kamenný monument, ozdobí každý festival, brilantně řeční, ale svými filmy nemá co říci. Současná filmová scéna se bohužel takovými akademickými veličinami hemží a Wenders se od většiny světových „zasloužilých umělců“ liší jen v jednom: třeba nás zase překvapí. Ve chvíli, kdy ho všichni odepsali, přišel roku 1999 s filmem

Wim Wenders (uprostřed) věří na zázraky. Nějaký by mu teď přišel vhod.

Buena Vista Social Club. Tehdy změnil poměr milionů diváků ke Kubě a také k dokumentům: teprve od té doby se na ně do kin chodí se stejným zájmem jako na hrané filmy.

Doma na obou březích Wenders dospíval v Německu v době nadšeně proamerické atmosféry, jeho melancholický styl byl ve své době novinkou. V čase, kdy vyhasínal náboj šedesátých let, Wenders stvořil nového vykořeněného hrdinu, který se nejlépe cítí na cestě a v rychle se měnícím světě není nikde doma. Jeho příběhy byly pomalé a hluboce osobní, ale zároveň měl Wenders rád Ameriku a hollywoodský styl, jeho vtip, napětí, lehkost a profesionalitu. Brzo bylo jasné, že se ve zdánlivé kulturní schizofrenii mezi Evropou a Amerikou našel. Mezinárodní renomé získal v sedmdesátých letech snímky Alice ve měs-

Holocaust v teple ateliéru Fotografie holocaustu neskončily s osvobozením vyhlazovacích táborů. Téma přitahuje i postmoderní generaci umělců, která válku nezažila, ale chce k ní říct své. V nejužším slova smyslu se pojem fotografie holocaustu samozřejmě vztahuje výhradně k autentickému obrazovému svědectví z doby druhé světové války. Jenže od sedmdesátých let minulého století jsme svědky zajímavého fenoménu: v médiu, s nímž si často spojujeme věrný záznam reality, se historické téma vrací. Zpracované rozmanitými způsoby, fotografy, kteří se narodili po válce, ale dovedou dějinnou tragédii vidět z nové perspektivy. Jedním z nich je i Američan Elliot Ross, jehož soubor Yehudith nyní vystavuje Pražský dům fotografie.

Psát básně ? Proč ne Rossův koncept dobře ukazuje, jak jde téma holocaustu uchopit v současnosti. Autor fotografuje portréty amerických Židovek, které stejně jako on sám genocidu nezažily, a jejich prostřednictvím se snaží vystihnout úděl ženských obětí šoa. Role

dívek a žen na jeho černobílých inscenacích připomíná úlohu hereček, které se před objektivem stylizují do postav obětí. Veškeré stopy současnosti (například oblečení) jsou potlačeny, zůstávají časově nezakotvené výrazy, gesta a dramatické osvětlení, takže atmosféra pružně pendluje mezi dneškem a dobou před šedesáti lety. Projekt Elliota Rosse není nezajímavý, ale v kontextu fenoménu fotografie holocaustu po válce rozhodně nijak nevyniká. Navzdory názorům, že jde o látku, která zcela odporuje jakémukoli uměleckému ztvárnění, vstoupilo nevyhnutelně téma holocaustu v druhé polovině dvacátého století do umění ve všech jeho žánrech a dodnes zde působí jako zdaleka nevyčerpaná otázka. Tolikrát opakovaný výrok filozofa Theodora Adorna, že „psát poezii po Osvětimi je barbarství“, vzal sám jeho autor po čase zpět a dnes na něm leží vrstva prachu. Těsně poválečná doba samozřejmě patřila autentickým dokumentům. Snímky nacistických

FOTO OUTNOW / IMAGE GALLERY

tech a Americký přítel, přičemž oba jsou metaforami soudobých americko-německých vztahů. Krátce nato natočil strhující dokument Lightening over the Water (Záblesky nad vodou). V době, kdy jeho idol režisér Nicolas Ray umíral v Kalifornii na rakovinu, přijel za ním Wenders s kamerou a nabídl mu pomoc při práci na jeho posledním filmu. Dokument vznikl doslova na hranici mezi životem a smrtí a je strhujícím dialogem mezi odcházejícím a začínajícím umělcem. Snad žádný velký německý režisér nezůstal nikdy doma a Wenders nebyl výjimkou. Kolem roku 1980 se usadil v Hollywoodu. Brzo se rozhodl pro nezávislost a své snímky si produkuje sám – v Evropě i v Americe. Vrcholy jeho tvorby jsou známé – americký Paříž Texas z roku 1984 a německé Nebe nad Berlínem z roku 1987. Jsou to dvě variace na totéž téma: touha, osamělost a nereálná povaha lásky. Wenders vidí východis-

zločinů oběhly svět, byly masově publikovány a zásadním způsobem zformovaly naši představu o šoa. Jejich časté opakování v publikacích, na výstavách a ve filmových dokumentech ale vyvolalo po čase nechtěnou reakci: „Obrazy nás znecitlivují. V době prvních fotografií nacistických koncentračních táborů na nich nebylo nic banálního. Po třiceti letech bylo možná dosaženo bodu nasycení,“ píše Susan Sontagová ve svém slavném eseji O fotografii (1977). Historické fotografie jako by v umění ztratily svou účinnost. Mimo jiné také proto, že s přibývajícími léty odkazují na stále vzdálenější minulost, zatímco současný divák na ně hledí z druhého břehu, ze zdánlivého bezpečí přítomnosti.

Osvětim jako přelud V sedmdesátých letech dospívají mladí umělci, kteří cítí potřebu vyjádřit se k událostem ze svého pohledu. A další silnou vlnu návratu k holocaustu přináší zejména polovina devadesátých let v souvislosti s pádem železné opony, otevřením tabuizované historie ve východním bloku, a také obavami z vytrácející se paměti. Umělci druhé a třetí generace hledají nové cesty – portrétují přeživší, zvěčňují předměty spojené se šoa, fotografují místa někdejších nacistických táborů. Musí se vypořádat s klíčovým problémem: jakým způsobem převést realitu nacistických zločinů a lidského utrpení do jazyka umění a nesklouznout přitom k banalizaci nebo naopak falešné sakralizaci skutečnosti? Angličan Michael Kenna, který fotografoval bývalé lágry od Holandska až po Pobaltí, například naráží na silnou kritiku: jeho výtvarně vypiplané černobílé snímky nejdou dohromady s tím, co zobra-

ko z pekla samoty jen ve víře v zázraky, a takovým zázrakem je pro něj film. Své dva vrcholné úspěchy už režisér nikdy nezopakoval, ale točí filmy prakticky každoročně. Nebojí se videoklipů ani reklam, suverénně zvládá digitální technologie. Rád pomáhá jiným: v roce 1987 věnoval peníze za cenu v Cannes tehdy začínajícímu Kanaďanovi Atomu Egoyanovi. Je komerčně úspěšný, nezávislý, mezinárodní – je v ideální situaci. Těžko se ale vyhnout otázce, jestli mu to prospívá a jestli si je vědom prázdnoty svých posledních filmů. Jisté je, že politické vzrušení mu nesvědčí. Kdyby Země hojnosti byla příběhem dvou lidí ztracených v komplikované moderní realitě, mohla dopadnout lépe. Protože největším problémem filmu je právě režisérovo černobílé vidění postav i jejich pozadí. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

zují. Patos a romantická poetizace rozsvěcují nad osvětimským táborem magickou svatozář, z reálné krajiny vytvářejí sentimentálně výtvarný přelud. Slavný francouzský režisér Claude Lansmann Kennovu práci odmítl jako „pobuřující estetismus“ a tvrdě se postavil proti všem současným hrátkám s židovskou tragédií: „Fikce je hříchem.“ Na nesouhlasné hlasy se musí připravit také nejaktuálnější pokusy o postmoderní stylizaci. Vzrušenou debatu vyvolává například expozice Zrcadlení zla, kterou na jaře 2002 uvedlo newyorské Židovské muzeum a jejíž součástí byl také proslulý model Osvětimi z dětské stavebnice Lego od Poláka Zbigniewa Libery. Tahle záměrná fikce je nejkontroverznějším, ale z pohledu dnešních umělců logickým přístupem k věci: více než na samotný holocaust, s nímž nemají osobní zkušenost, odkazuje na dosavadní transformaci historické události v mediální obraz. Ve stejné době, kdy Kenna putuje po Evropě a fotografuje místa paměti, zůstává David Levinthal v rodných Spojených státech a scény z holocaustu si pro svou fotografickou tvorbu vytváří pomocí plastových figurek přímo v teple svého ateliéru. S čitelným odkazem na známé fotografie holocaustu a vizuální stereotypy nacistické propagandy zobrazuje pompu i krutost třetí říše. Jeho obrazové klamy ukazují situace, které se staly součástí naší kulturní paměti, zahrnují v sobě současně skutečnost i fikci. Ukazují jak Hitlera, tak i nejvyšší tabu umělecké reprezentace holocaustu – smrt v plynové komoře. Levinthalův pop-artový přístup nechává jen málokoho chladným, což je koneckonců to nejdůležitější. Matěj Stránský Autor studuje fotografii na Université Paris 8.

Q

SCÉNA

RESPEKT 33 V 15.–21. SRPEN 2005

TELEVIZE

KNIHY

FESTIVALY

23

KULTURNÍ TIP Své nové album Elida natočila Iva Bittová ve Spojených státech a navíc za doprovodu věhlasného avantgardního ansámblu Bang on a Can. Znovu tak připomněla, že v české hudbě svým talentem a pověstí zaujímá výjimečné postavení.

Bittová přiváží z New Yorku překvapení

Dramata ze soudní síně patří k oblíbeným filmovým žánrům a Česká televize chystá tento týden jedno opravdu monumentální. Třídílný britský televizní film Porota režiséra Peta Travise začíná ve středu od 20.00 na ČT 2. Patnáctiletý pakistánský chlapec Duvinger Singh, který byl v anglické škole dlouho obětí šikany, odejde jednoho dne jako vždy z domu, místo do školy však zamíří do sikhského chrámu. Ukradne tu vzácný starý meč a s ním se pak vydá na Manningské vřesoviště, kudy chodí na vyučování jeho spolužák (a trýznitel) John Maher. Záhy je nalezeno Maherovo tělo, zohavené sedmadvaceti ranami, a začíná velký proces, v němž má rozhodující slovo dvanáct porotců vybraných náhodně počítačem. Klíčová psychologická otázka světové politiky zní: Jak uvažují sebevražední teroristé? Stejnojmenný americký dokument, který vysílá ČT 2 v pondělí od 20.00, se pokouší hledat odpověď. Nepřekvapí, že spíše než v individuálních anamnézách hledá pohnutky novodobých kamikadze v kolektivním fanatismu, jehož příčiny se nacházejí v mešitách radikálních imámů. V tomto čísle Respektu najdete jak nekrolog Ibrahima Ferrera, tak profil Wima Wenderse, takže jen stručně. Po smrti kubánského zpěváka zařadila ČT do vysílání na čtvrtek 21.45. slavný hudební dokument Buena Vista Social Club. – PT –

Být katolíkem znamená stát vždy tam, kde silně fouká, řekl jednou literární kritik a překladatel Bedřich Fučík. Že to byla prorocká slova, se ukázalo o mnoho let později, kdy na katolíky foukalo tak silně, že si pro Bedřicha Fučíka přišla Státní bezpečnost a po vykonstruovaném procesu strávil devět let ve věznicích. Po návratu se dál důkladně věnoval kritické a editorské práci, v 70. letech ještě připravil samizdatová vydání Jana Zahradníčka, Jana Čepa a Jakuba Demla. Přestože jej přátelé přemlouvali, tvrdošíjně odmítal napsat paměti, takže ucelená Fučíkova biografie vychází až nyní. Pod názvem „Život na vidrholci“ ji napsal Robert Sak z Jihočeské univerzity.

Prázdninová sezóna vrcholí a tento týden mohou zájemci vyrazit na dva velké festivaly. Praotec všech tuzemských Woodstocků Trutnov Open Air začíná svůj osmnáctý ročník tento pátek a do neděle stihne představit desítky kapel. K hlavním lákadlům patří v letošním roce oslav nedožitých šedesátin Boba Marleyho jeho někdejší spoluhráči ze skupiny The Wailers. A neméně zajímavý zážitek slibuje francouzský Alžířan Rachid Taha (na snímku) se svou kombinací arabské hudby, tvrdého rocku a elektroniky.

Impozantní populárně historickou publikaci vydává nakladatelství Prostor. Čtrnáctisetstránkovou knihu Evropa. Dějiny jednoho kontinentu napsal emeritní profesor londýnské univerzity Norman Davies a na čtenáře v ní rozhodně nečeká úmorná a nekonečná kronika. Autor je zdatný popularizátor historie s citem pro příznačný detail, vybavený uměním přitažlivé analýzy. Zvláštní důraz klade na dějiny marginalizovaných etnik nebo sociálních skupin, jako byli Židé, Romové či kacíři.

Přátelskou a uvolněnou atmosférou vyniká Hip Hop Kemp (19.–21. 8.) v Hradci Králové a snad na tom nic nezmění ani letošní méně romantická lokace – od Stříbrného rybníka se přesouvá na plochu místního letiště. Rostoucí popularita žánru přispívá k tomu, že se už i v Česku etablovala domácí špička. Indy & Witch, Orion nebo letos debutující Prago Union s bývalým rapperem seskupení Chaozz za mikrofonem samozřejmě nebudou v Hradci chybět. Nabídku vyšperkují zahraniční interpreti – americký veterán Masta Ace, který skládal hudbu pro film Spikea Leeho, nebo jeho krajan Inspectah Deck, jenž v mládí kromě fotbalového dresu vyzkoušel také mundúr vězeňský, když si odpykával trest za nelegální držení zbraní. Kromě návštěv ze zámořské kolébky hip hopu organizátoři doporučují i přehlídku německé rapové špičky nebo vystoupení známého DJ Vadima z Británie.

– PT –

– PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Německo zná své Oscary Německý film vykročil, alespoň pokud jde o výroční ceny, do nové éry. Letos je poprvé neudělovala porota jmenovaná ministerstvem kultury, ale 652 členů nově konstituované Filmové akademie složené z režisérů, herců a producentů. Jedná se o změnu, která více méně kopíruje koncept amerických Oscarů. Předcházela jí polemika ze strany autorských filmařů a části filmové kritiky, která se obává, že nové grémium bude automaticky preferovat průměrnou a komerčně orientovanou tvorbu tak jako americká Akademie. První udílení elegantních sošek Lola obavy kritiků potvrzuje. Vítězný film Všechno jako po másle! (Alles auf Zucker!), průměrná komedie režiséra Daniho Levyho, Orphan Pamuk – v USA jej milují, v Turecku pálí jeho fotografie. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS nasbírala hned šest Lol, mezi nimi i ocenění za nejlepší film a režii. Jednou z mála kvalit Levyho filmu je netypický příběh, jenž se točí kolem sporu dvou židovských bratří (východoněmeckého podvodníčka a izraelského ortodoxního Žida), kteří se je knihou hledání identity jedince i celé turecké podle závěti mají smířit nad matčiným hrobem. „Člověk Západu ve mně byl otřesen.” Tímto citá- společnosti. Deník New York Times ji zařadil mezi Ustavení oficiálních cen okamžitě vyvolalo reakci tem z Josepha Conrada otevírá turecký spisovatel deset nejlepších románů loňského roku a nyní Sníh v alternativněji orientovaných filmařských kruzích. Orhan Pamuk (na snímku) svůj poslední román čeká uznání i v Německu, které má díky početné Na letošním prvním ročníku Festivalu filmového nazvaný Sníh. Hlavní postava – původem turec- turecké menšině k tématu blízko. V říjnu letošního umění v Ludwigshafenu byla poprvé udělena Film- ký básník, který žil 12 let v německém exilu – se roku bude spisovateli předána výroční Cena Spolku kunstpreis – cena, kterou bude každoročně dostávat počátkem 90. let vrací do Istanbulu na pohřeb německých knihkupců za dílo, v němž podle výroku nejzajímavější autorský film. Po právu si ji odnesl matky. Na objednávku tureckých novin odcestuje poroty „jako žádný jiný básník naší doby odhaluje debut třicetiletého studenta berlínské filmové aka- do Karsu, malého městečka ve východní Anatolii, stopy Západu na Východě a Východu na Západě“. demie Roberta Thalheima nazvaný Netto. Z tragi- aby tam napsal reportáž o sérii sebevražd mladých Připomeňme ještě, že Pamuk byl prozatím jediným komického příběhu dvou východoberlínských out- dívek, které se zabily proto, že byly donuceny odlo- tureckým intelektuálem, který se v jednom rozhosiderů – nezaměstnaného otce, který sní o tom, že žit čádor. V den, kdy má spisovatel promluvit na voru v německém tisku odvážil zmínit, že na půdě se stane ostrahou známých osobností, a jeho rea- veřejnosti, dojde k podivnému, inscenovanému Turecka byl zabit „milion Arménů“. Tenhle výrok listicky orientovaného syna, jemuž se rozsype iluze puči, který vyústí v krveprolití… vyprovokoval v jeho vlasti bouřlivé demonstrace, na první lásky – je cítit v německém filmu dosud málo Orphan Pamuk, autor velmi populární ve Spo- nichž byly veřejně páleny spisovatelovy fotografie. vídaný závan reálného světa. Navíc Netto netypic- jených státech, není ani typickým představitelem kou kompozicí i hořce absurdním humorem připo- západně orientovaného Turecka, ani jednoznačně Čestmír Lang míná českou tvorbu Miloše Formana. politickým spisovatelem. Sníh, jeho sedmý román, Autor je publicista. Q

Na dobré spoluhráče měla Iva Bittová štěstí odjakživa – ať už šlo o Pavla Fajta, Vladimíra Václavka, skupinu Čikori nebo třeba holandský Blazers Ensemble, s nímž nastudovala Janáčkovu hudbu. Bang on a Can nejsou výjimkou – špičkový newyorský šestičlenný soubor se zaměřuje hlavně na interpretaci soudobé vážné hudby a hudební kritici jej považují za mladšího bratra průkopnického Kronos Quartetu. Po květnovém nahrávání si Bittová repertoár se skupinou vyzkoušela naživo v Zankel Hall v New Yorku. Následovaly recenze a profily v americkém tisku, které Ivu Bittovou dávaly do jedné řady s Meredith Monk, Laurie Anderson nebo Björk. „Potřebuji ticho. Ráda zpívám s ptáky kolem mého domu, to mě dělá šťastnou,“ vysvětlila zpěvačka americkým novinářům, proč bydlí v malé vesničce Lelekovice u Brna a města jako New York jí nepřirostla k srdci. Při poslechu nahrávky diváka překvapí, jak skromně, až služebně slavný soubor ke spolupráci s Ivou Bittovou přistoupil. Citlivý doprovod písní (hudbu skládala Bittová) připomíná v něčem spíše setkání kapely, jejíž členové spolu vyrostli v jedné vesnici, než session avantgardních umělců z opačných konců planety. I instrumentální kousky jsou jemné a střídmé, chvíli koketující s moravskou lidovkou, chvíli s vážnou hudbou nebo klezmerem. Celkově snivý a křehký dojem podporují texty Richarda Müllera. – PT –

MIMOCHODEM Konečně víme, co nejvíc trápí české umělce. Chtěli by mít rádi svého ministra, jenže se v sympatiích neshodnou. Minulý týden se proto u premiéra střídaly delegace předních tvůrců. Ve středu mu jedna skupina navrhovala místo Jandáka či Darjanina Srstku, v pátek se jiná skupina zastala Jandáka a v sobotu se vynořila další skupina, jejímž koněm se stal Luděk Sobota. Ten zřejmě

Opomenuté okurky není míněn tak docela vážně, pokud však sociální demokracie ctí zásadu rovných příležitostí, nemůže zasloužilého komika jen tak diskvalifikovat. Návštěvy populárních osobností premiérovi viditelně lichotí. Mrzí jej prý jen, že kulturní fronta není ve svých požadavcích jednotná. Před pár lety bych nevěřil, že se ten pojem vrátí do oběhu. Expresivní náboj slova fronta začal být využíván po první světové válce – mělo připomínat nasazení v první linii, jakému se vyhnuli ulejváci v zázemí. Dosud neznámý Hitler tehdy z „frontového prožitku“ vyvozoval vizi „frontového socialismu“, stmeleného krví a věrností. Komunisté u nás v téže době volali po jednotné frontě, aby své mazané strategie vyztužili bezelstnými ideály většiny, a později založili Levou frontu. Ve Francii zas Lidová fronta zastřešila vládní spolupráci dobromyslných socialistů se zlomyslnými leninisty, čímž inspirovala zavedení Národních front v pozdějších sovětských satelitech. Tam pak – pod náporem každodennosti ve frontách na maso – romantický lesk pojmu zmatněl a vyhasl. S Paroubkem frontu možná čeká nová budoucnost. Ale nepředbíhejme. Zatím jde jen o další poutavé téma, jež po teroristických útocích v Londýně a policejní bitvě u Tachova zpestřuje okurkovou sezónu. K okurkám je to ovšem krajně nespravedlivé. Tisk se o nich zatím, pokud vím, ani nezmínil, ačkoli v letošním divném létě musí příšerně plesnivět. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

15.–21. SRPEN 2005 V RESPEKT 33

FOTO KAROL KUČERA

Příběhem vlčí smečky už zase trhající ovce bezmocným beskydským farmářům se v novinách ohlásila okurková sezóna. Kreslíř Respektu Pavel Reisenauer si po roce vybral dovolenou. Agentury přinesly zprávu, že princ Charles má nové vlasy. V Berlíně zemřel jeden z nejvýznamnějších vědců české historie Jaroslav Koutecký (82). Z nebe se sypaly Perseidy. Koruna posílila na tříleté maximum vůči euru (29,25 za jeden kus). Prezident Václav Klaus si pozval na Hrad ministra vnitra a požádal ho o vysvětlení, proč bylo nutné poslat policejní těžkooděnce, aby zbili a rozehnali slzným plynem mládež tančící na hudebním festivalu CzechTek; ministr Bublan slíbil prezidentovi odpověď „co nejdříve“. Kvůli zátahu na CzechTeku klesla popularita premiéra Jiřího Paroubka. Vedle kapala voda, ale nenapil jsem se, kolem prolezla žížala, ale nesnědl jsem ji – necítil jsem ani hlad ani žízeň ani žádnou paniku, jen jsem chtěl žít, řekl novinářům speleolog Martin Bělohourek, pod kterým se při osamělém sestupu do jeskyně Křížův závrt u Sloupu utrhl žebřík a on si pádem do šestimetrové hloubky zlomil

a zaklínil nohu tak nešťastně, že se vůbec nemohl hýbat; nezvěstného jeskyňáře po dvou dnech našli a zachránili jeho kolegové. Výkonem 64,27 dolaru za barel překonala cena ropy všechny dosavadní rekordy a analytikové oznámili, že pokoření sedmdesátidolarové hranice je na dohled. Po 14denním vesmírném letu na Zemi šťastně přistál raketoplán Discovery. Ukrajina zrušila víza pro české občany. Opilý řidič pokousal policistu v centru Brna. V zálivu u chorvatského ostrova Pag se utopil český občan poté, co silný vítr doprovázející bouři odnesl jeho gumový člun od břehu na otevřené moře. Chorvatské ministerstvo vnitra znepokojené čtrnáctou smrtí českého turisty v této sezóně požádalo české cestovní kanceláře, aby svým klientům „dobře vysvětlily nebezpečí a tajemství mořských hlubin“. Studená vlna ze západu přinesla na vrcholky českých hor sníh. Středočeský hejtman Petr Bendl se oženil na ostrově Mauritius. Bylo to úžasné jako v nějaké telenovele, řekla po návratu nová paní Bendlová. Pražský městský soud rozhodl, že žádný konkrétní doktor nemůže za to, že před pěti lety při banální

laparoskopické operaci odpojili lékaři v pražské nemocnici Bulovka tříletého chlapce příliš brzy od dýchacího přístroje, vinou čehož mu odumřel mozek a Martin už navždy v tomto životě zůstane na tělesných i duševních schopnostech tříměsíčního novorozence: nevnímá okolí, neovládá své svaly a je zcela odkázaný na péči rodičů. Americká škola manažerů Thunderbird udělila bývalému prezidentovi Václavu Havlovi čestný doktorát za jeho přínos svobodě a demokracii. Fotograf Jan Lukas oslavil 90. narozeniny. Mezi umělci vypukl spor, zda za nového ministra kultury volit Srstku, nebo Jandáka. Měli klinické známky hypoglykemie jako například mžitky před očima, vysvětlil lékař českých atletů na mistrovství světa v Helsinkách, proč našim desetibojařům napíchal před zásadním soubojem o medaili do žil roztok s glukózou a vystavil je tak podezření Světové antidopingové asociace, že porušili antidopingová pravidla. Vzhledem ke špatnému stavu letadel vládní letky se ústavní činitelé rozhodli létat nadále s ČSA. Namol opilý řidič prchající od drobné dopravní nehody srazil v Pardubicích šest lidí pře-

cházejících na zelenou po přechodu pro chodce; jedna žena při tom zemřela. Ředitel okresní policie v Novém Jičíně Karel Třetina odmítl propustit tři své podřízené, kteří přijeli do blízké obce Mošnov na zavolání starosty, že někdo vykrádá místní stavbu kulturního centra, ale odmítli prchajícího zloděje pronásledovat s tím, že jim „právě končí služba“; Třetina oznámil, že provinění policistů vyřeší kázeňský trest. Jen tak – aby se něco dělo, odpověděl v televizním pořadu Reportéři mladý student na otázku, proč loni ještě se dvěma kamarády vylákali z domu svou spolužačku, pak ji omráčili kladivem, odtáhli na skrytější místo a tam ubodali k smrti. Na koncertní pódia se vrátila Načeva. Hasiči likvidovali za Turnovem rozsáhlý únik ropných látek do řeky Jizery. Média přinesla zprávu, že Írán obnovil jaderný program a vykročil na cestu k sestrojení Bomby. Ústecký hejtman Jiří Šulc nařídil vykácet stromy na vrcholku hory Říp, aby se z ní návštěvníci mohli rozhlížet stejně do daleka jako kdysi praotec Čech. [email protected]

Q

INZERCE

Festival o. s. Rytmus hledá PRACOVNÍKA pro pozici:

PRACOVNÍ KONZULTANT v Agentuře pro podporované zaměstnávání MÍSTO: Benešov • ÚVAZEK: plný NABÍZÍME: • Zajímavou, různorodou a samostatnou práci v kanceláři i v terénu • Individuální i skupinovou práci s lidmi se znevýhodněním na trhu práce • Spolupráci se zaměstnavateli (aktivní vyhledávání, konzultace, poradenství) • Zaškolení, metodické vedení, supervizi a další vzdělávání POŽADAVKY: • min. SŠ vzdělání (výhodou škola se sociálním zaměřením) • základy práce na PC • zodpovědný přístup k práci, flexibilita, tvořivé a otevřené myšlení, samostatnost a aktivní přístup k řešení úkolů, komunikační schopnosti, schopnost pracovat samostatně i v týmu • ochota učit se novým věcem • zkušenosti s osobním a telefonickým jednáním se zástupci firem • zkušenosti s prací s lidmi s postižením NÁSTUP: září 2005 Pošlete životopis a motivační dopis na adresu: [email protected] nebo volejte: 224 251 610, 224 255 819, kontaktní osoba: Vojtěch Zima

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

3+1 Letovice 20. srpna 2005

proběhne v Letovicích (45 km severně od Brna) v areálu koupaliště šestý ročník komunitního Festivalu 3+1 Letovice. Návštěvníci mají možnost získat zajímavé informace o dění v regionu, seznámit se s aktivitami neziskových organizací a poslechnout si kvalitní hudbu. V sobotu od 14.00 hodin zahrají následující hudební interpreti v tomto pořadí:

Gone Hepsville / Úplně rovný banán / Annie’s Trip / Psychonaut / Fru Fru / Jamie Marshall (UK) / November 2nd / Jablkoň / V. Mišík & ETC… / Mňága a Žďorp Areál koupaliště v sobotu od 13.00 hodin ožije pestrou nabídkou doprovodných akcí pro děti i dospělé (tobogán, turnaj v pétangue, projížďky na koních, lukostřelba, výstava činnosti neziskových organizací spojená s prodejem výrobků z chráněných dílen, divadelní vystoupení amatérského souboru ToTam, představení kouzelníka – Duo Fernando, odpolednem pro děti provází klaun Ála apod.). Vstupné 140,- Kč. Více informací na www.triplusjedna.cz

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 14. 8. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.