První v boji! část druhá. Slunce o milost neprosíš!

První v boji! ­ část druhá ­

“Slunce o milost neprosíš!” Technická poznámka: Když už byla tato povídka takřka hotová, přišla za mnou Hanka s  tím, že nechce, aby se v ní objevilo její jméno. Takže jsem ju zcenzuroval! Všude, kaj  uvidíte černý obdelníček, si dosaďte „Hanka“ nebo „Dryáda“. Autor. 

Turbovrtulové motory velkokapacitního iljušinu burácely nebeskými dálavami. Na matných křídlech  barvy česneku medvědího se skvěly výsostné znaky Masarykovy univerzity, militantní organizace  udržující pořádek v tomto světě. Uvnitř bachratého trupu se vezla kohorta válečných biologů, odhodlaná  ztrestat opovážlivce, kteří tak podle zaútočili na vegetaci střední Evropy.  Uplynul právě týden od chvíle, kdy civilní letoun unesený teroristy spadl na jadernou elektrárnu v  Dukovanech, načež následoval zákeřný útok, jehož výsledkem byla jaderná exploze. Netrvalo však  dlouho a specialisté MU za pomoci Canoca, Turbovegu a křišťálové koule odhalili, kdo tyto zákeřné  útoky naplánoval, načež velitelství rozhodlo o protiúderu.  Generál Helešic, zodpovědný za patřičnou odezvu, vyslal do oblasti četu pěchoty, aby připravila  operační základnu a prověřila výskyt řas a sinic. S týdenním zpožděním, které si vyžádala reorganizace  sil a příprava výzbroje a výstroje, se do oblasti vydaly hlavní síly. Zvláštní operační uskupení Task   Force: Brachypodium obsahovalo jak botaniky, tak i zoology, a mohlo vykonávat víceúčelové operace.  Velení nad uskupením se ujal sám plukovník Milan Chytrý, náčelníka štábu mu bude dělat starší šaman  Grulich. V poli však bude tíha rozhodování ležet na nižších šaržích, na velitelích malých jednotek, z  nichž je celá Task Force sestavena.  Ale dosti již řečí o nedávné minulosti! Každá správná povídka má začínat sexem. Tato začne  vzpomínkami na něj, neboť ve výšce 4 000 metrů je taková zima, že všichni biologivé raději zůstali  ponořeni do svých teploučkých kombinéz...a do svých vzpomínek.  Monika tiše pochrupkávala a na tváři, po které běhala prasátka vrhaná kulatým okýnkem, se zračilo  uspokojení a pocit triumfu. Včera večer přepadla tlupu vikingů vracejících se ze šermířského tréninku a  jednoho po druhém je znásilnila. Když už svítalo a ubozí hromotluci se plazili pryč, zatímco ten poslední  a nejvytrvalejší škemral o milost Monice u nohou (dobrá...spíš mezi nima), zvažovala na okamžik použití  ošklivého triku se špejlí. Ubožáka zachránil příjezd štábní osmsetpatnáctky, která projížděla Štatlem a  sbírala posádku. Náklaďák byl plný ožralých prváků a hyperaktivních druháků učících se na nějaké  zkoušky. Teprve na palubě transportního letounu si Monika uvědomila, že se nebyla rozloučit s  Adamem, ležícím v kómatu s těžkou nemocí z ozáření, a přišlo jí to líto.  Chekotayova tvář byla nerudná. Trvalo mu tři dny, než se vypořádal s radiací, kterou pochytal při  zásahu v elektrárně. Potácel se na hranici života a smrti, ale pak jej za hrdinství povýšili. Obdržel level a  protože to byl jeho jednadvacátý, mohl si vybrat perk. Zvolil „Dítě radiace“ a to jej zachránilo. Když  opustil nemocniční pokoj, navštívil knihovnu na Kotlářské ulici s úmyslem prodloužit si výpůjčku knihy  Vergleichende Chorologie der Zentraluropänischen Flora, neboť v souladu s novou 

informační politikou MU se knihy půjčovaly maximálně na tři dny, a za tu dobu byl schopen přelouskat  akorát název. Návštěva knihovny nebyla nic příjemného, neboť brněnští ptáci nehleděli na výstražné  samolepky a neustále vráželi do prosklené stěny. Na záhonku před budovou jich leželo dvacet­třicet v  různém stupni rozkladu, okolí ovládl nasládlý pach smrti a Řehákovi doktorandi se skleněnými  trubkami. Chekotay tedy vpadl do budovy, zastavil se u knih o matematice v ruštině – a to mu bylo  osudné. Několik geoložek jej odtáhlo do kamrlíku pro uklízečky a dělalo s ním věci, o jakých se na  botanice neučil. Jedna z nich měla prsa velikosti M (Medicinbal) a tvrdosti PtZ (Protitanková zbraň), a  takřka mu jimi zlomila čelist. A když se mu podařilo utéct do šatny, narazil tam na čtveřici matematiček.  Dnes ráno se díval na záda. Ještě stále byla flekatá od barvy, kterou jím sedřely ze šatních skříněk.  Podívat se pod kalhoty se neodvážil, jenom pravidelně dosypával led do kapes.  Torquiel byla vyčerpaná, ležela mezi batohy s určovacími klíči a spala. Co se s ní dělo, si ostatní  mohli jen domýšlet, a v potaz mohli brát akorát to, že ani ve spánku nedokázala dát nohy k sobě a její  tázer měl vybitou baterii.  Marťa se pouze tajuplně usmívala a Rennfri všechny dotazy odbíjela blaženým smíchem, jen v  nestřežené chvíli si pochválila svoji kočičku, ale to mohlo znamenat cokoli.  Aby bylo učiněno vypravěčským povinnostem zadost je třeba se ještě zmínit o plukovníku Chytrém,  jenž odpočíval schoulený pod mapovým stolkem palubního navigátora/radiooperátora. Z několika útržků  rozhovorů, které vedl s Grulichem v průběhu nakládání polních herbářů mladší botanici vyvodili, že na  další Chytrátko je zaděláno, čili, řečeno slangem válečných biologů, „posily jsou na cestě.“  Jo a Grulich, ten celou noc určoval carexy z Maďarska. To jen tak na okraj.  Iljušin prolétal nad Iráno­Turánskou oblastí a mátožní botanici začali rozlepovat oči. Navigátor svým  hlášením „Vstupujeme do Předněasijské podoblasti!“ probudil Chytrého, jenž rozdal malé polní  dalekohledy, a tak mohli všichni obdivovat trávníky terofytů Mezopotámské provincie, pichlavé  podušky pokrývající náhorní planiny Anatolské provincie, stepi a suché lesíky Armeno­iránské provincie  – tady se o letoun začala zajímat dvojice MiGů­21 Iránského letectva, ale když se zjevily doprovodné  Gripeny, vzali Iránčané roha.  Let nad pobřežím Kaspického moře umožnil pozorovat mezofilní opadavé lesy Hyrkánské provincie s  jejich velmi specifickou florou, kterou Grulich zhodnotil jedním pohledem vrženým skrz neprůstřelné  okénko z výše téměř pěti tisíc metrů, řka: „Quercus castaneifera, Zelkova carpinifolia a samozřejmě  Parrotia persica, ta by tady nemohla chybět!“ načež se opět vrátil do světa snů.  Pak už je čekala jen Turanská provincie, bodající do očí odleskem slunce od početných slanisk, a  když se letoun stočil, před zraky nedočkavých biologů se ukázala hornatá krajina Severobeludžistánské  provincie.  „Hic sunt Táliban,“ prohlásil Chekotay a udělal tvrďácké mariňácké amícké gesto zarážení zásobníku  do samopalu. Gesto nevyznělo tak tvrdě, jak mělo, ježto Chekotay nebyl ozbrojen. Chytrý Chytrý se  mazaně vyhnul zraněním vzniklým během transportu tak, že všechny zbraně zamkl do velké krabice, na  které chrněla Torquiel, a proto tentokrát nikdo nikoho neprobodl, nezastřelil, dokonce i sedačky nebyly  pořezané, ni příliš počmárané. Také konfliktů mezi botaniky a zoology bylo podezřele málo, vlastně jen  Viki byla nalezena, kterak škrtí jakéhosi zoologa lankem, jež utrhla z ovládače výškového kormidla.  „Tohle si vyřešíme dole, teď se připoutejte!“ rozsekl spor Chytrý a odvedl promodralého zoologa na  místo. Mohutný letoun se naklonil a nasadil na přistání.  „Tady věž Kábul, let 666 z České republiky, točte na 231, klesejte, navedu vás na dráhu 13!“  zapraskalo ve sluchátkách pilotů. 

„Let 666, jak to, že umíte tak dobře česky?“ „Věž Kábul, studoval jsem v Česku dvanáct let, za tu dobu se jeden naučí nejen mluvit česky, ale také  pít Starobrno.“ „Dvanáct let, to je průměrná doba od první infekce po závěřečné metastáze,“ zamumlal Chekotay,  který hovor sledoval na krystalce vyrobené z láhve od mléka a prádelní šňůry.  „Studoval jste v Brně?“ zajímal se pilot. „A co?“ „Dějiny holandského umění,“ zněla pyšná odpověď. „A teď řídíte letištní věž?“ zeptal se opět pilot, a do hlasu se mu vkradlo jisté znepokojení.  „Jo. Teda...on na to nikdo jiný nemá odvahu, víte,“ zazněl ve sluchátkách zkormoucený hlas  operátora. „My jsme tady takřka pořád pod palbou,“ vysvětlil.  Chekotayovi spadla láhev od mléka na zem a odkutálela se k Tichému, jenž ji zlomyslně kopl až na  opačný konec letounu. Chekotay si toho nevšímal „My tady všichni umřeme!“ šeptal zděšeně.  „No potěš koště,“ mumlal pilot. „Věž Kábul, let 666 sedá na dráhu 13!“ „Jáj, vy jste moc vysoko!“ zlekl se operátor. Pilot potlačil. „A teď letíte moc rychle!“ Pilot zaklel.  „Vemte to ještě jednou!“ „Ještě jednou!“ rozkázal kapitán letounu. „Motory všechny naplno, klapky na deset stupňů a nahoru!“ V té době na zemi: Dvacet metrů od zdi ohraničující Kábulské letiště živořil malý keříček. Nyní se hemžil hlavněmi hned  několika PLŘS Stinger. Tálibanci, kteří je obsluhovali, se křenili – další letoun na kontě! Přitom to byla  tak jednoduchá past...každý letoun musí někdy přistát a v silách Afghánské armády není ochránit celé  letiště... „Připravit...“ zamumlal velitel tálibanců...“Pal!“ Šest střel se vymrštilo přímo na obrovský letoun... V té době vzadu v letounu: „Ty, Viki...jak jsi škrtila toho zoologa...“ „No?“ „Odkud jsi vzala to lanko?“ Druhý pilot zbledl jako Hanka na zkoušce u Řeháka. „Výškové kormidlo nereaguje!! Muselo se něco  přetrhnout...!“ Kapitán letounu už na nejedné terénní exkurzi dokázal, že umí rychle reagovat: „Tak to musíme  sednout!“ „Naplno dolů! Blokuji podvozek v poloze otevřeno!“ Nákladní kráva dopadla na dráhu, od pneumatik se zakouřilo.  „Motory plný revers, vysunout spoilery, klapky do brzdící polohy, vysunout brzdné štíty!!“ „Veliteli, tento letoun nemá reversní tah, ani spoilery, a už vůbec ne brzdné štíty!“ Asfalt utíkal pod koly rychlostí přes tři sta kilometrů v hodině.  „Vypnout motory, vrtule nastavit na maximální stoupání a zablokovat! Vystřelit brzdný padák a  odpálit příďové rakety! Spustit přistávací hák. Připravit se na zachycení do sítě!“ „Veliteli, my nemáme brzdný padák, ani příďové rakety, a už vůbec ne přistávací hák, nemluvě o tom,  že tak velký letoun nelze zachytit do sítě!“ „Vy umíte jenom oponovat, že?!“ vztekal se kapitán. 

„Nechci rušit,“ rušil Chytrý, „ale konec dráhy se kvapem blíží!!“ Motory byly vypnuty, vrtule nastaveny na maximální úhel a zablokovány, takže se okamžitě  ohnuly...Stingery ztratily tepelnou stopu, proletěly dvacet metrů nad iljušinem a zcela bezchybně zasáhly  jiné stanoviště tálibanců v keříku na druhé straně letiště.  Kapitán zabrzdil, guma na pneumatikách vaporizovala, podvozek se utrhl a letoun ladně dopadl do  návěje prachu za koncem dráhy. Vypadalo to jako srdcervoucí scéna ze Zachraňte Willyho,  aerodynamické monstrum se zanořilo do oblaku prachu, otočilo se třikrát kolem dokola a prorazilo zeď  kolem letiště. Následovala tržnice a špitál pro válečné veterány, kterým stroj prosvištěl jak kartáčová  střela. Konečně se zastavil o narůžovo natřený tank T­50, který sem umístili v osmdesátém šestém Sověti  jako symbol svého vítězství. (V té době samozřejmě ještě růžový nebyl.) Zavládlo ticho. Všichni cestující upoutaní v sedačkách ohromeně mlčeli, jediný pohyb obstarávala  unikající pára a praskající potrhané kabely, jak už to v každém Hollywoodském trháku musí být.  „Hlaste mrtvé!“ zašeptal Tichý.  Grulich přelétl pohledem otřesenou osádku. „Všichni zde!“ „Ven, musíme ven, nebo to všechno vybuchne!!“ zaječel nějaký prvák.  „Hlavně klid, žádnou paniku, botanici vystupují napravo, zoologové nalevo, první čety prvníma  dveřma, druhé čety druhýma, velitelský kádr sestoupí nákladovým prostorem!“ rozkazoval kapitán  Hájek, ale nikdo ho neposlouchal, neboť se všichni horečně cpali hlava nehlava do nejbližších dveří.  Během několika minut byli všichni venku, a přepočítaní.  „Kde je velitel? Kde je Chytrý?“ Letmý pohled do kokpitu ukázal oba piloty, jak se zuřivě hádají.  „Umíte vy vůbec lítat s turbovrtulovým dopravníkem?“ „Rozhodně lépe než vy se střemhlavým bitevníkem!“ „To vaše přistání bylo otřesné!“ „Hele, já přistával na letadlových lodích, a nikdo si nestěžoval!“ „Jo a na jakých? Snad ještě u Midwaye, ne?!“ „No dovolte!“ „Dovolím leccos, ale ne někomu jako vy lítat s iljušinem!“ „Vy máte co mluvit! Vy jste vystudoval FI v oboru Umělá inteligence, ale inteligence jste moc  nepobral! Vsadím se, že nerozeznáte vrtulník od ponorky!“ „Aspoň vím, jestli můj letoun má brzdné štíty nebo ne. Na rozdíl od někoho!“ „Že vám dám pěstí?!“ „A že vám to vrátím?!“ „Neviděli jste plukovníka Chytrého?“ zeptal se Tichý, ale slova zanikla v pleskotu facek. „Vy...!“ „Já vám...!“ Tichý jen zakroutil hlavou a přitom si všiml velké díry v čelním skle. Vypadala, jako by ji zevnitř  prorazilo něco, co v kritické chvíli nebylo připoutáno na svém sedadle, a byla velká asi jako jeden  středně vzrostlý botanik.  „Že my jsme ho vytratili někde cestou?“ zamumlal Tichý.  „Nemáme čas hledat ztracené plukovníky,“ rozhodl rezolutně Grulich. „Do dvaceti čtyř hodin  musíme vyřešit zásobování a nejpozději do dvou dnů musíme rozvinout naše útočné operace, jinak 

přijdeme o moment překvapení a zteplá nám pivo.“ „Vyčlením nějakého desátníka k samostatné vyhledávací akci a se zbytkem vyrazím do terénu,“  pravil Tichý. „Provedu napřed nějaké ordinační analýzy, abych určil přibližný azimut!“ „Moje dočasná četa anemochorní rekognoskace se rozvine po okolí a zahájí pátrání po středisku  tálibanců,“ rozhodl Hájek, a tím byla porada nejvyššího velení ukončena. Michal vyrazil ke svému  mužstvu a rozdělil jej na skupinky.  „Vypadá to, že dnes v noci jsem pod tebou,“ hlásil Chekotay. Torquiel se rozzářila jako vánoční  stromeček. „Vážně?“ „Mám na mysli svou pozici v posloupnosti velení.“ „Ach tak.“ Torquiel přelétla pohledem svého desítnika a pětici prváků a druháků, kteří ji byli  přiděleni.  „Našim úkolem je prohledat východní čtvrť Kábulu, proslulou svými nevěstinci – cože?“ četla  Torquiel rozkaz. „Myslela jsem, že islám neschvaluje prostituci!“ „Muži jsou na celém světě stejní,“ odtušil Chekotay. „Podle Hájka máme všichni provést hloubkový  průzkum.“ „Tak to se protáhne,“ poznamenal jakýsi všímavý druhák.  „Tož abychom začali!“ Jednotlivé skupiny fasovaly výzbroj a výstroj a postupně odbíhaly za svými úkoly. Netrvalo to  dlouho a u vraku letounu zůstal jenom Grulich. Zamyšleně se poškrábal na bradě a pak také vyrazil do  stínů soumraku padajícího na město.  O několik chvil později se z trupu letounu vyhoupl malý stín a zmizel v nadcházející noci... Díky spolupráci s místními úřady (a úplatku dvěma basami piva Černá hora) Tichý vbrzku našel  místo nedávného útoku tálibanu, a to bylo vše, co potřeboval. Přisunout na místo nejmodernější techniku  netrvalo dlouho, protože louče jsou vcelku lehké a křišťálová koule také mnoho neváží, a již se mohli  specialisté pustit do práce!  „Od té doby, co ústavu dodává počítače firma Apple je práce s JUICEm mnohem zábavnější,“  prohodila podporučíce Viki Korálková, zatímco zadávala data do maličkého palmtopu, velikostí, tvarem  i ochlupením připomínající morče či tribbla. Morče...tedy palmtop...vydával příjemné zvuky a kromě  zpracování dat se dal použít jako ohřívač studených končetin, masážní strojek, hřeben a dudlík. „A  dokonce i JUICE je dnes mnohem víc 'user­friendly'!“ hodnotila Tichého zručnost, zatímco k palmtopu  připojovala externí modul „Nostrodamus“. Křišťálová koule svítila mnoha barevnými záblesky a vrhala  prasátka do tváří okolostojících.  V okolí brzdné dráhy iljušinu nebylo po Chytrém ani stopy. Jen v jednom místě bylo vidět, že  nedaleko rozrýpané země nedávno zastavil džíp – a pak zase odjel, a zřejmě dost nakvap. Je to stopa,   nebo není? Ticho a klid kábulské noci přerušilo jen slabé zašustění, a místo bylo i nadále tak prázdné,  jako doposud.  Jen podél kolejí vyjetých džípem se nyní táhla řádka okrouhlých stop... Torquielina hlídka se dostala pod palbu.  „Drží nás pěkně při zemi!“ jektal zuby Chekotay, který se připlazil podél chodníku k seržantce,  schované za odpadkovými kontejnery. 

„To mi je jedno! Já to Polygonum aviculare prostě chci!“ Dávka z kulometu odštípla kousky asfaltu  jen palec od Chekotayových bot.  „Oni nám ho jen tak nedají!“ „No to vidím.“ „Ach, kdyby tady tak byl Šmarda, ten by věděl, jak se zachovat!“ „Šmarda?“ Oba se zamysleli a zavzpomínali na tu dávnou dobu v prváku, když sloužili pod Šmardou. „Šmarďas by poslal několik prváků na sebevražednou misi.“ „To nemůžeme udělat!“ oponoval Chekotay. „Proč ne? Jsou to jen prváci.“ „No...vlastně jo. Proč ne?“  „Tak do toho. Ty jsi tady desítník!“ „Tak mi aspoň pujč bičík...“ „Máme směr! Máme směr!“ tančil nadšeně Tichý. „Já to věděl, mé analyzační podprogramy nikdy  neselžou! Stačí jen zbytkové stopy po poškození vegetačního pokryvu, a já odhalím, kam útočníci  zmizeli! Nejsem já geniální?“ „Jistě, pane kapitáne,“ odpověděla stovka botaniků jednohlasně.  „Viki, okamžitě vyrazíš s celou četou po těchto stopách!“ Nejenže mi vezme nejlepší desátnici, ještě mě tu honí jak nadmutou kozu! pomyslela si Viki, ale  nahlas nedala nic najevo. Sešikovala grupu a vyrazila pryč z města. V té době, v Brně: Vykoupaná, vyspaná, v nové uniformě, dostavila se svobodnice Dryáda do herbářovny.  „Á, vítejte!“ zahalekal na ni Řehořek od svého stolu. „Máte pro nás něco na určení?“ Dryáda se zamyslela, před jejím vnitřním zrakem se mihl lístek, který viděla před několika týdny a  ještě neměla čas zjistit si, co to vlastně je. „Noooo...“ „Tomel japonský, Diospyros kaki,“ odvětil Řehořek. Dryáda byla šokovaná. „Jak jste uhodl, na co myslím?!!“ Těsně za Dryádou zakvičely brzdy horského kola.  „My tady nehádáme, slečno,“ zašeptal Danihelka. „My tady víme!“ Svítání zastihlo Torquiel na předměstí Kábulu, kterak uspořádává herbářové položky dokladující  skladbu ruderální vegetace v ulicích tohoto asijského města. Chekotay a zbylí dva prváci sípali opodál.  „Tři sta osmdesát pět prostitutek..“ chrčel desítník. „Těmahle vlastníma holýma rukama jsem  prošacoval! Tři sta a osmdesát pět k tomu! Jakou další oběť po mě má vlast může ještě chtít?“  „Neříkej, že ti to vadilo.“ „Já už do konce svého života nechci žádnou nahou ženu ani vidět!“ sténal jeden prvák. (To také  dodržel, věnoval se ve své kariéře studiu vlivu kachny domácí na růst okřehku menšího, skončil jako  nejpilnější ministr zemědělství v dějinách lidstva a zemřel jako panic, ale to je jiný příběh.) „Tři sta osmdesát pět...“ mumlal pořád Chekotay. „A co jsme našli? Nic! Nic než patnáct kusů  prezervativů s příchutí pomeranče, osmnáct s příchutí mandlí a sedm s příchutí datlí! Čtyři Bravíčka v  arabštině a jednu napolo udušenou slepici!“ „A turbovibrátor,“ poznamenal prvák.

„Kde ten vlastně skončil?“ začal se zajímat Chekotay, ale to už Torquiel vstala.  „Je načase oznámit ukončení úkolu a přesunout se na další pozici!“ Bezejmenná vesnička v kopcích několik mil od Kábulu byla plná tálibanců. Bylo tam víc  kalašnikovů, než teplých obědů, a to je všude na světě známkou vážných potíží. Kam se člověk podíval,  viděl teroristy. Povstalci jsou v Afghánistanu jediná stabilní národnostní většina.  Velitel všech těch zbojníků unaven po celonočním drilu vlezl do své chatrče s úmyslem trochu se  prospat. Byl zcela klidný, v kruhu tolika bojovníků se mu nemohlo nic stát. Proto byl přímo šokován,  když se mu do zad zabodla pistole čtyřiačtyřicítka. „Ani muk!“ ozval se tichý hlas zhruba z úrovně jeho pasu. Vyděšeně polkl.  „Kde je plukovník Chytrý?!“ chtěl vědět tajemný hlas.  „Odvezli jsme ho do hor ještě před svítáním!“ zajektal vyděšený velitel. Chvíli bylo ticho. „Už se  můžu otočit?“ odvážil se zeptat. Nikdo mu neodpověděl. Pomaloučku se otočil a spatřil – prázdno.  Dvěma kroky přešel ke dveřím, rozrazil je – a stál uprostřed vesnice plné povstalců.  Nikdo si ničeho nevšiml.  „Když máte tak výborné bojové výsledky, proč jste byla převelena k naší sekci?“ divil se major  Danihelka, čtouce Dryádiny rozkazy.  „Přílišná horlivost při výslechu zajatců, pane!“ „No, na horlivost ještě nikdy nikdo neumřel...“ zamyslel se Danihelka. Dryáda se rozkuckala.  „Dobrá,“ pokračoval Danihelka. „Máme pro vás práci, je třeba uklidit, přerovnat, provětrat a  zkontrolovat herbářové položky v herbářovně. Támhle si vezměte vidle a pojďte za mnou, ukáži vám, jak  na to!“ Za pomoci vidlí, krumpáče a křovinořezu se Dryáda pokusila vnutit divokému herbáři nějakou tu  štábní kulturu, ale bylo to takřka beznadějné. Položky jako by samy přemisťovaly, utíkaly z jedné skříně  do jiné, otáčely se ve štosech a s potměšilostí sobě vlastní ztrácely schédy. Když se jí zřítil jeden  obzvláště vysoký sloup vysušenin, pronesla Dryáda tak strašlivou kletbu, že popraskaly žárovky. Leč co  se dalo dělat, práce je práce...sehla se nad rozházené papíry a ztuhla. Mnohé položky byly nalepeny na archy papíru z druhé strany hustě popsané a Dryáda hned podle  několika grafů odhalila, že text se týká radiace. Zvědavě dávala popsané papíry bokem, nedbajíce, že tím  vnáší ještě více chaosu do již tak složitého systému, a před koncem směny se jí podařilo zkompletovat  celý text.  Byla to vcelku útlá práce. „No to mě podrž, taková náhoda!“ vypískla Dryáda. Ona sice na náhody nevěřila, ale tohle bylo tak  okaté, že muselo jít buď o šťastnou náhodu, nebo zásah Boží, což bylo ovšem nepřijatelné.  Nadpis bakalářské práce zněl „Využití hub při léčbě iradiační nemoci.“ Vskutku náhoda.  Kábul byl v jednom ohni. Military nadšenci si mohou představit, že se Hájkova 2. dočasná četa  anemochorní rekognoskace rozlezla po celém městě a spojila se s Kučerovou gardovou četou  „Mycrocystic über alles“. 1. četa xerofilních graminoidů pod velením podporučíčky Viki Korálkové  zamířila do kopců provázena dočasně převelenou 2. rotu znalostí pro přežití, což byla z nouze nasazená  výcviková jednotka vedená starou skautkou Ronjou. Zoologové z dočasně převelené 1. gardové čety  quadripední carnivorie „Bílý tesák“ zatím připravovali infrastrukturu pro dlouhodobé operace, což se 

projevovalo především záborem všech kábulských domků s více než sedmi schody ve sklepě.  Čtenáři neholdující vojenské systematice nechť si laskavě představí jeden zatraceně velkej brajgl.  Tichý a Grulich byli hned tady, hned támhle, tu určili neznámý plevel, tam pofoukali bebí nebo  nakopali zlé talibance do zadku.  „Tohle je hrozné!“ vztekala se Monika. „Tálibanci jsou všude a přitom nikde! Každou chvíli nějaký  vykoukne, vystřelí a my ho odděláme, ale jak máme sakra zjistit, kde mají hlavní tábor?!“ „Kéž bychom našli aspoň nějaký vedlejší tábor,“ připojila se s nářkem Barča Veselá (v tuto chvíli ne  tak úplně hodna toho jména). „Ke všemu nám ani tak nejde o to vyhladit všechny tálibance,“ rozumovala Monika dále, „jako spíš  najít ty, kdož jsou odpovědní za útok na Mohelno!“ „Je to beznadějné,“ povzdychl si Chekotay. „Je to jako hledat dívku na Fakultě informatiky!“ „Počkejte,“ zamyslela se Torquiel. „Pořád mám pocit, že nám něco uniká!“ „No ty máš pocity, ale ty jsi taky během loňských jarních prázdnin vystudovala Policejní akademii!  Tam vám dávali mletého Poirota do každého jídla a pátera Knoxe jako zákusek před večerkou!“ „Musím si to srovnat v hlavě...“ „Ahoj decká!“ zahalekala Dlhovláska, stoupajíce do kopců. Kopec byl prudký a to dávalo nahoře  umístěným mužům možnost užít si příjemného výhledu do Zuzčina výstřihu.  „A hele, zoolog!“ zvolal kterýsi druhák.  „Co tady děláš, Zuzi?“ ptala se Barča. „Stopuješ nějakého potvořa?“ „Ale nie,“ mávla horní končetinou Dlhovláska. „Tu v tej púšti je len málo zvierat, nemajú tu čo jesť.“ „A co hmyz?“ „Tiež nič, iba ak včielky, tých tu je...ani neviem, čo by tu tak mohli opelovať...“ A v té chvíli to Torquiel docvaklo! CVAK! „Co to bylo?“ vyskočil Chekotay.  „Už to mám!“ zajásala Tori. „Už jsem na to přišla!“ „No tak se pochlub. Už víš, kdo zastřelil Kennedyho?“ uštěpačně se zeptala Monika. „To vím už dávno,“ mávla rukou Torquiel a Chekotay se začervenal. „Ale teď už vím, jak najít tábor  nepřátel! Pamatujete? Když zaútočili letadlem na Dukovany, teroristi vyskočili užívajíce mutovaných  pampelišek coby padáků!“ „Pampelišky!“ „A ty kvetou po celý rok, takže i teď...“ „Preto tie včielky!“ „Musíme sledovat včely, ty nás jistě zavedou k cíli!“ „Hurá!“ V okamžiku byla celá četa na nohou a všichni se jako jeden botanik rozběhli za včelkami. Nebylo  snadné je sledovat! Pro radar byly moc malé, pro infravizi moc rychlé, stopy nezanechávaly a pach se  rychle rozplýval.  „Chytíme jednu a připevníme na ni vysílačku!“ rozhodla Barča.  „Tak ji chyť,“ rozumovali ostatní. „Ale ona mě píchne! Ať ji chytne Rennfri!“ „Si myslíte, že mě jako nic nepíchá nebo co?“ naštvala se Renn.  „Sorry...“ „Tak je nechytej do dlaně, ale do něčeho jiného.“

Barča tedy zkoušela chytit včelky do kombinačních kleští, ale nebylo to nijak snadné. Konečně jednu  uchopila za žihadlo a Zuzka ji přilepila pod bříško pípátko.  „Tak leť, Májo!“ vykřikla Barča a vyhodila včelku do vzduchu. Včelka i s vysílačkou opsala  balistickou křivku a obé se rozmázlo o skaliska pod kopcem. „Hm, to je čudné...“ škrábala se Zuzka za uchem. „Ale na sledovanie bocianov to funguje dokonale!“ „Možná bychom mohli zkusit něco jiného než půlkilovou vysílačku,“ přišel se spásným nápadem  Hájek a přilepil na včelku malou plastovou píšťalku. Včelka letěla asi tak ladně, jako ultralight pašující  piano, ale letěla, pískala, a botanici běželi za ní...až k úlu.  „Kde sa stala chyba?“ zamyslela se Dlhovláska. Netrvalo však dlouho a podařilo se jim chytit včelku  letící opačným směrem, přilepit jí na zadeček praporek a pak sledovat do průsmyku mezi dvěma  naprosto nenápadnými kopci. Stačilo proběhnout pár zákrut a bojovní biologové stanuli před obrovskými  záhony gigantických rostlin rodu Helianthus.  Pole nebylo nijak silně hlídáno, ale pár teroristů tam bylo, a ti nyní vyběhli na zteč. Byl to však  předem prohraný boj, neboť botanici mají reflexy rychlé a jejich úder Begonovou Ekologií je pádný.  Strhla se krátká potyčka a brzy byly záhony naše! „Kde je nadporučík Hrouda?“ zeptala se Dryáda službukonající uklízečky.  „Pravděpodobně spí.“  „Takže v ložnici?“ „Spíš ve sprše. Nebo v kuchyni, nad dřezem. Minule usnul při obouvání bot.“ Hanka vrazila dovnitř, a kupodivu nalezla Hroudu v bdělém stavu. Zrovna vytahoval červíky ze  sušených vzorků holubinky vrhavky.  „Ha!“ „Ahoj,“ vzhlédl překvapený Hrouďas od svých červíků. „Jak jde život?“ „Co je tohle?!“ třískla Hanka o stůl rukopisem. Hrouda vyvalil oči.  „Jé, to je moje první bakalářská práce!“ „Jak to, že o ní nic nevím? Dva týdny bojujeme o život ozářeného Adama, a tady se válí takové  ohromující výsledky!!“ Hrouda vzal práci do rukou a zamyšleně v ní listoval, nedbajíce drolících se herbářových položek.  „No, víš, ta práce je špatná.“ „Cože?“ „Nebyla nikdy uznaná. Oponent si o ní myslel, že je nevědecká, hlavně ta část s podáváním panenské  krve za úplňku se mu nelíbila.“ „Co to je za nesmysl? Vždyť výsledky experimentů jsou jasně průkazné!“ „Ale jen na hladině statistické významnosti nula celá devadesát pět. To je prý málo.“ „Já se zjančím!“ „To jsem si myslel taky, když se mi ji nepodařilo obhájit, ale pak jsme prostě napsal druhou, a tu už  mi vzali.“ „Já požaduji, abys využil těchto poznatků k záchraně Adamova života!“ prskala vztekle Dryáda.  „To nejde,“ odmítavě mávl rukou Hrouda. „Ne že bych nechtěl! Ale je k tomu mimo jiné zapotřebí  zvláštní houba rostoucí jen v pískovcových jeskyních střední Asie, úplněk a panenská krev, jak jsi už  sama zmínila. A nemáme ani jedno z toho!“ „Úplněk je za týden!“ vzpomněla si Dryáda na svůj rozpis obětí pohanským božstvům. „A tu houbu  nám můžou získat kamarádi, kteří letěli za Al­Kaidou!“

„To by možná mohli, jestli ji poznají,“ pokýval hlavou Hrouda. „Ale kde seženeš nějakou pannu?“ „Možná by nějaká prvačka...“ znejistěla Dryáda.  „S tím bych nepočítal, ne nyní, když je v prváku povinná podzimní terénní exkurze.“ „A co třeba Danihelka?“ „Myslíš, že to je kluk jak panna?“ „Ne! Ale on má přece v zásuvkách kde co, možná by se u něj našla i...“ „Leda vysušená, ta nám je na nic.“  „Dobře!“ práskla Dryáda rukou do stolu, až červíci nadskočili. „Napřed vyřešíme tu houbu, krev se  třeba sežene pak!“ „OK. Napíšu hned Tichému, ať se po ní podívá. Nejsem si sice jist, zda vůbec dokáže rozeznat  muchomůrku od choroše, ale některý z jeho podřízených třeba jo!“ Silnice se kroutila horskými úbočími jako zauzlený had. Na jednom místě byl do úzkého prostoru  mezi silnicí a horskou stěnou vměstnán malý domeček postavený ze sovětských kanystrů od benzínu,  bydlel v něm starý dědek a ten byl furt v benzínovém rauši. Vedle domečku vytékala z díry mezi kameny  voda, a tento pramínek sloužil jako občerstvovna všem, kdož tudy projížděli.  Dveře domku se otevřely a dovnitř vklouzla malá postava. Dědek si jí všiml, ale nereagoval, ve svých  haluškách už viděl kde co. Postava vytáhla velkou fotku, zvětšeninu z ISu. „Hola, dědulo, viděl jsi už někdy tohohle chlapa?!“ „Coby ne,“ zaskuhral stařičký afghánec. „Jel kolem dnes ráno. Ale byl nějaký divný...“ Děda se  zamyslel. „No, sešněrovaný.“  „No to je bezva! To je fakt nádhera!“ rozhazoval Hájek nakvašeně rukama. „To se vám opravdu  povedlo!“ Slunečnicové pole bylo dobyto a v okolí ustanoven obranný perimetr. „Všichni teroristi jsou  mrtví, jak teď asi sakra máme zjistit, kde mají hlavní tábor, he? Koho teď mám vyslýchat?!“ Rozpačití botanici klopili oči k zemi, jen polní malakoložka Jana Dvořáková obírala mrtvé o boty.  Najednou se zarazila.  „To je zvláštní...hmhmhm...to je zvláštní...?“ „Děje se něco?“ otázala se Ronja.  „Mno...podívejte, tady ty kanady – ve špárách protiskluzového vzorku jsou zaklíněné ulity plžů.“ „No a?“ „Napřed jsem si myslela, že to je náhoda, ale ty ulitky jsou v mnoha botách, takže to vypadá, jako by  ti muži přišli z jednoho místa – z místa, na kterém žije mnoho těchhle slimáčků.“ „No to je nádherné, Jano! Ale jak to pomůže nám?“ Jana se narovnala do celé své impozantní výšky.  „Čirou náhodou právě mluvíš s někým, kdo dokáže určit prostorovou korelaci mezi druhy  bezobratlých živočichů a druhy cévnatých rostlin!“ „Chceš říct, že...“ „Jo. Dejte mi mapu vegetace a já vám ukážu, kde tito slimáci žijí – ergo, kde mají základnu tihle  pošuci!“ Městečkem utíkala drobná postava, vrážela do lidí, pokřikovala na ně.  „Neviděli jste Chytrého? Musím najít Chytrého! Musím ho najít! Chytrý! Neviděli jste někde  Chytrého?“

Většina lidí zmateně odskakovala a nevěřícně kroutila hlavou, nevěda, o co jde. Ale někteří věděli. A ti byli přinuceni říct! „Dokončil jsem clusterovou analýzu geomorfologického modelu postaveném na predikátu, který nám  dodal podplukovník Leichman. Pro potlačení vlivu zakřivení geoidu a pro vyrovnání nehomogenity v  hustotě rozložení vzniklé vlivem převodu do dvou dimenzí jsme použil matici konvergující k nule.“ „Nemám ani ponětí, o čem to mluvíš,“ zabručel Grulich.  „Je úžasné, co člověk dokáže s PC­ORDem,“ pochvaloval si Tichý.  „A jak to pomůže našemu pátrání?“ „To asi nijak,“ připustil Tichý. „Ale já jsem se dobře zabavil!“ „Ach, kéž bychom konečně našli hlavní základnu Al­Káidy!“ povzdechl si starší šaman.  „To by nebylo tak úplně ono.“ „Cože?! Proč! Vždyť to je náš úkol!“ „No jo, ale podívej se na tohle,“ podstrčoval Tichý Gruldovi své analýzy. „Je nás příliš málo, a jsme  roztahaní po příliš velkém prostranství. Už za normálních okolností jsme proti předpokládanému  početnímu stavu teroristů v nevýhodě 16:1, ale nyní to vypadá, že každá naše pátrací skupina, která  padne na hlavní tábor, bude muset bojovat proti přesile tak 60:1!!“ „Všechny pátrací skupiny mají rozkaz tábor lokalizovat, ne na něj zaútočit!“ „Naštěstí.“ „Tihle teroristé budou ještě pěkně tvrdý oříšek. Většina z nich se cvičí v boji již od svých sedmi let!“ „Ech, co je to proti soutěži 'Mladý biolog',“ máchl rukou Tichý. Něco zachrastilo a z Grulichova  zavazadla se ozval cvakot.  „Copak,“ vyzvídal Tichý, „další zpráva od Hroudy? Chce po nás najít další divnou houbu?“ „Ne, tohle není kódované. Podívej se sám!“ Grulich podal Tichému telegraf, z nějž stále vyjížděla  páska.  POTVRZUJI   POMLCKA   CHYTRY   UNESEN   ALKAJDOU   STOP  POKRACUJI   V   MISI   STOP  MAM   STOPU   A   JDU   PO   NI   STOP   DOOM   TO   ALL   CARKA   WHO   THREATEN   THE  HOMEWORLD VYKRICNIK STOP M STOP „M? Co to je za podpis? Kdo to je?“ zajímal se Grulich.  „Není to ten...Tajemný Em?“ nevěděl Tichý.  „Tajemný Em? Toho znám, to je fotr Mažňáka.“ „Mažňáka? Ze Stínadel? Ten přece studuje Fakultu Sociálních Studií. Ne, tohle musí být někdo  jiný...“ „Možná Jarek Metelka, dělá u Schlaghamerského diplomku...“ „Ne, já už vím!“ plácl se přes čelo Tichý. „To je přece ten desátník, co jde po Chytrém!“ „No, to je koneckonců napsané i v tom telegramu.“ „Požádal jsem Hájka, ať vyčlení nějakého poddůstojníka, ať se toho ujme. Už ani nevím, koho to  vybral...nicméně jsem docela rád, že se ozval. Aspoň víme, že není mrtvý.“  „Co takhle pustit nějakou muziku?“ prohrabovala se Barča svým polním zavazadlem obsahujícím  mimo jiné magneťák a hafo kazet.  „Něco bys mohla pustit,“ připustila Monika, zastavila se a otřela si pot z čela. „Tohle prohledávání  potenciálních výskytů slimáků je otravné!“ „Máme větší šance, když se řídíme podle Jany, než kdybychom měli chodit nazdařbůh. A ty, Barčo, 

tam pusť něco na rozhýbání krve!“ „A to?“ „Nějaký dobrý punk!“ mlaskl Chekotay.  „Co je to 'dobrý punk'?“ „Oxymoron,“ povzdechla si Monika sarkasticky. Ke své smůle podcenila vynalézavost punkerů při  vymýšlení názvu svých skupin.  „To je nápad! Hoď tam Oxymoron!“ „Ne! Já myslela, že spojení slov 'dobrý' a 'punk' je v tak totální kontradikci, že jde o úplný  oxymoron!“ bránila se Monika, ale to už vzduchem duněl „Mohican“ a Chekotay začal pogovat.  Tak se stalo, že si toho teroristického tábora všimli, až když do něj málem napochodovali.  Banda překvapených botaniků na jedné straně...banda překvapených teroristů na druhé straně...bůh ví,  kdo první sáhl po samopalu, ale kouzlo okamžiku tak bylo zlomeno a strhla se strašlivá řež.  Pálila po nich snad celá Al­Kaida. Skupinka biologů se krčila za šutrákem, z něhož odlétavaly jiskry a  odštěpky pod zásahy mnoha zbraní zlých teroristů.  „Bezva, tábor jsme našli, a co teď?“ zajímala se Torquiel.  „Posielam poštovného netopiera pre kapitána Tichého!“ hlásila Zuzka.  „Zatím se musíme ubránit!“ zaťala Monika zuby a pálila bokem z heckleru.  „My tady všichni umřeme! My tady všichni umřeme!“ panikařil Chekotay.  „Ach, kdyby tady byl Šmarda!“ povzdechla si Viki. „To je aspoň kus chlapa!“ „Áááá, Hirošimó!“ „Geronimo.“ „Geronimóóó!“ ječel Hájek, který spolu s Janou Dvořákovou a Barčou veselou obsadil vedlejší  šutrák. Teroristé vyběhli na zteč na bodáky! Ale Barča, majíce již za sebou cvičení z mikrotechniky,  mistrně ovládá mikrotom, o čemž se ke své smůle přesvědčili všichni útočící zlouni. Vzduchem stříkala  krev, vosk a tenké plátky nepřátel...útok byl odražen! Všichni byli plně zaujati bojem. Nikdo si nevšiml siluety ve tvaru malého medvídka, vnikající do  jedné z jeskyní! „Kontakt s nepřítelem!“ hlásil poskok.  „Výborně, hned tam pošleme posily!“ rozhodoval Grulich. Tichý právě dekódoval zprávu doručenou  poštovním klokanem.  Velitelský štáb biologů umístěný v karavensáriji „U zbloudilého velblouda“ se jen tak hemžil  spojkami, štábními důstojníky a polonahými servírkami.  „Další pětipivo!“ oznámila jedna z nich a položila svázané krýgly před Grulicha.  „A já bych prosil ještě jednu minerálku, ano?“ požádal Tichý.  „Máme tady report o ztrátách!“ „Výborně, desítníku, ihned vypracuji demografickou matici!“ „To je šílené!“ třískl Grulich krýgly o stůl a utřel si pěnu z fousů a obočí. „Resilience Al­Kaidy je tak  veliká!“ „Stejně tak i invazibilita,“ odtušil Tichý. „Avšak máme problém, dle mých matic budeme brzy  převálcováni přesilou!“ „Boj v terénu není jen záležitostí přesily, zbraní a zkušeností,“ oponoval Grulich. „Důležitá je také  strategie a taktika.“

„Všichni botanici i zoologové jsou přirození S stratégové...“ „Zatímco teroristé jsou R stratégové.“ Tichý bleskově načrtl do rozlitého piva Grimeův trojúhelník. „Rozhodující bude taktika útoku.  Navrhuji soustředit veškeré naše síly v radiální falanze typu Festuca ovina.“ „Ne, kapitáne, dle mého názoru bychom měli zaútočit jako lineární guerilla typu Rumex acetosella.“ „Nemáme čas kopat podzemní...“ „Veliteli!“ přerušil ho desítník, třímající v náručí zchváceného netopýra. „Další zprávy o ztrátách!“ Tichý přelétl očima runy. „Zatraceně! Realita se začíná nepříjemně podobat demografické matici!  Musíme něco udělat, a to hned!“ „Vyšleme letecké síly!“ Potyčka před základnou teroristů se zvrhla v brutální alelopatii. Al­Kaidá zaútočila yperitem a  sarinem, v odvetu si Chekotay sundal boty. Pak však na bojiště padl stín...stín útočného horkovzdušného  balónu, který kdysi Adam vynesl součástku po součástce ze závodu, v němž pracoval! A balón hned také  začal bombardovat! Než se teráči nadali, dopadly na ně obrovské květy Raflesia arnoldii a spoustu jich  pohřbily pod svou masou.  „A že prý ani květinou neuhodíš!“ ucedila Monika, ubíjející právě Moravcem dotěrného afghánce.  V temných jeskyních se pohybovalo množství teroristů...a také zvláštní agent M. Byl to jen  stín...tichý, nenápadný. Agent byl malé postavy, připomínající plyšového medvídka, oblečen v černý  trikot, který dával tušit, že se jedená buď o agenta pašujícího fotbalové míče, nebo agentku. Tvář agentky  M byla začerněná, takže do tmy svítily jen oči... V ruce držela čepel listu žebrovice různolisté a pomalu  se plížila vpřed.  Byla už docela daleko od vstupu do jeskynního komplexu, vřava bitvy utichla, i posily teroristů již  odspěchaly ven. Plížila se zcela neslyšně, takže dokázala zaslechnout šelest dechu ve tmě před sebou.  Někdo se blížil v kolizním kurzu! Kam ustoupit? Nelze než bojovat! Přikrčila se a schovala žebrovici do  dlaně, aby ji neprozradil případný odlesk čepele. Skok! Protivník byl pekelně rychlý, zareagoval jen po zvuku, svalil se na zemi a parakotoulem zmizel za  agentkou. Ta se otočila, švihla čepelí, ale minula, a tak se raději saltem vzad stáhla z dosahu. Její  protivník se v naprosté tmě zorientoval krátkým vysokofrekvenčním písknutím, odrazil se od stěny a  skočil vpřed. M piruetou odtančila mimo dosah jeho rukou, ale pak se hvězdou vrátila zpátky a vší silou  ťala! Sviiist­Ťap! Neviditelný nepřítel jen podle zvuku určil, kde je čepel nebezpečné zbraň a pak ji chytil mezi dlaně! M byla šokovaná. Zbavená své zbraně, přitlačena nepřítelem zády ke stěně... „U čerta, žebrovice různolistá?!“ zaklel mužský hlas ze tmy. „Plukovníku!“ vzpamatovala se agentka.  „Identifikujte se!“ „Desítníce Marťa! Plukovníku, kde se tady berete!“ „Desítníku, hurá! Zajali mě teroristé poté, co jsme během přistání proletěl oknem letounu...“ „Já vím, Hájek mě pověřil pátráním po vás, a já šla po vaší stopě až sem! Ale myslela jsem, že vás  nepřítel sváže a zabásne někde hluboko v pevnosti...“ „To také udělali! Svázali mě tak silně, až jsem zalitoval, že nejsem masochista. Naštěstí jsem sebou  měl čerstvý výtisk Preslie, a o její ostré stránky jsem si pouta přeřezal. Pak již stačilo pouze třikrát po 

sobě rychle přečíst pozpátku jména všech odborných redaktorů, a pancéřové dveře, za nimiž jsem byl  vězněn, vypadly z pantů. Následně jsem udeřil hřbetem časopisu do hřbetu strážného, a věř tomu, že to  nebyla Preslia, co křuplo!“ „Úžasné! Plukovníku, mohu vás obejmout?“ „Mno, dobrá, když se o tom nedozví žena...“ „Jiný muž by na vašem místě propadl zoufalství, ale vy se vysekáte ze všeho!“ „Jo, ehm...desítníku, jste si doufám vědoma vedlejších účinků používání zbraně s tak obrovským sex­ appealem, jako má žebrovice různolistá?“ „Aehm...máte pravdu, pane. Raději si ji vezmu zpátky...a půjdeme pryč...a já půjdu první!“ „Mám lepší nápad. Najdeme vůdce teroristů a ukončíme tohle šílenství! Jdeme!“ „S vámi třeba do pekla!“ „Přesuneme se blíže k bojišti,“ rozhodl Grulich. „Seržante, zařiďte prodloužení pitivodu!“ „Ale já mohu dělat své analýzy odsud,“ bránil se Tichý. „Botanika není o počítačových analýzách, ale o práci v terénu, kapitáne.“ „Dobrá tedy,“ ustoupil Tichý a zakrátko se již i se svým palmtopem kolébal na nákladním mezkovi.  „Poručík Kučera saprofyticky rozložil levé křídlo teroristické obrany, na nás je se zformovat a udeřit  na střed!“  „Nemůžeme použít nějakou bojovou magii?“ „Bohužel ne,“ zamračil se Grulich. „Omylem jsem si místo Červené knihy ohrožených druhů vzal  svou vojenskou knížku. A co vy?“ „Snažím se pomocí Janitoru najít nějaké díry v jejich postavení, ale nedaří se mi to.“ Vzduchem svištěla žebrovice, mrzačení a zabíjení teroristé ječeli, což Chytrý jen huhlavě komentoval  nějakými latinskými frázemi. Během pár sekund byl velín teroristů, ukrytý hluboko ve skalním masívu,  obsazen.  „Tady ti ještě žijí!“ hlásila Marťa a držela v šachu tři nepřátele krčící se v rohu.  „Scientia non sitit sanguinem,“ mávl rukou Chytrý, což zvláštně kontrastovalo s tím tuctem teroristů,  kterým právě zakroutil krkem. „Jenom je svaž!“ Marťa zužitkovala vše, co se naučila na výletě s Rennfri, Torquiel a Chekotayem, a své zajatce  bleskově svázala do kozelce.  „A co teď?“ „Nyní využijeme komunikačního zařízení, abychom vnesli zmatek do řad nepřátel!“ Byl to dlouhý den. Mnoho teroristů umřelo. Taktéž mnoho prváků, ale to nevadí, protože od toho tady prváci jsou.  Ztráty byly strašlivé. Mnoho herbářů a terénních zápisníků bylo nenahraditelně zničeno... Ale zvítězili.  Na konci dne byl na nohách jediný terorista, a to ten, kterého Monika v záchvatu vzteku narazila na  kůl.  Vítězství! Marťa s plukovníkem Chytrým vylezli s posledními slunečními paprsky z jeskyně, vedouce své  zajatce. Teroristé byli anihilováni.  Vítězství! VÍTĚZSTVÍ!

„Chekotayi!“ snažila se Torquiel překřičet hluk muziky. V celém údolí vyřvávaly repráky punk a  metal a váleční biologové pogovali na mrtvolách svých nepřátel, popíjeli medovinu a oskerušový likér,  hodovali na müsli z bojových přídělů a souložili v mihotavých stínech vrhaných oslavnými vatrami.  „Cheky! VrrrrWraf!“ Oslavná pařba byla skutečně monstrózní, bylo třeba zapít mnoho otřesných zážitků. Torquiel měla tu  smůlu, že byla vybrána pro první noční hlídku – neměla ani čas svléknout ze sebe krví nasáklou pouštní  uniformu! „Cheky, zatracená práce, kde seš, ty pazgřivče z ryby!“ rozječela se Tori.  „Co je?“ ozval se hlas z chumlu pogujících polonahých botaniček. Torquiel tam hmátla a vytáhla  desátníka za ucho ven.  „Ty se nebavíš?“ okomentoval desátník fakt, že ona je, na rozdíl od všech kolem, ještě stále oblečená.  „Ne, mám úkol!“ „Na úkol kašli, radši si zatanči ska na Magorské ulici, zatanči ska na schizofrenickém bulváru...“ „To já ráda, poněvadž můj úkol právě skončil – mám tě eskortovat k Hájkovi.“ „K Hájkovi?“ zbledl Chekotay.  „Má pro tebe úkol.“ „Ne! Jen žádné další daňky! Já už nechci parohy do konce svého života ani vidět!“ „Myslím, že nepůjde o daňky.“ A také, že nešlo.  „Poznáš nějaké houby?“ vybafl kapütán Hájek na desítníka, jen co vešel do velitelského stanu.  „No, dokážu rozeznat Lactaria pubescens od Boletus edulis...“ „Výborně, to je víc, než kdokoliv jiný. Tady máš fotku, kterou nám dnes ráno poslal Hrouda. Je to  anamorfa nějaké kumbuchy nebo čeho to, a prý to má pomáhat tělu s vylučováním radioaktivních částic.  A roste to je ve zdejších jeskyních.“ „Aha, chápu, jedná se o šedavou houbu velikosti dvoukoruny rostoucí jen na šedavém kameni v  černočerné tmě. To bude hračka. Lehčí než najít trepku v kupce sena.“ „A tak ještě jednou v průlom, přátelé, my raději mrtvými zeď ucpeme...,“ citovala unaveným hlasem  Monika Shakespeara, když spolu s Chekotayem a Marťou mířila ke vstupu do jeskyní.  „Hele, a znáte ten vtip, jak přijde drak do krčmy a poručí si pivo a křesadlo...?“ „Ne a drž hubu!“ „No sorry, sem se snažil akorát zvednout náladu,“ mručel uražený Chekotay. Pak už si všichni  zapálili pochodně­čelovky a ponořili se do studené tmy. „Kdo si to tady pobrukuje?!“ vztekala se seržantka Monika. „To jsem zase já,“ přiznal se Chekotay.  „Tak toho nech!“ „Nemůžu. Už několik dní, ta hudba v hlavě zní, už několik dní zvedám svoje boty, svoje boty!“ „Pššt!“ sykla stopařka Marťa. „Něco se mi nezdá!“ Opatrně nakoukli do záhybu chodby a spatřili porost podivných měchýřků na dlouhých stopkách. Na  vršku každého měchýřku byl černý kulatý útvar. Měchýřky se třpytily, jako by byly z křišťálu. „Copak to je?“ podivila se Monika a natáhla se i s loučí blíž. „Hýbe se to!“ vyjekla Marťa, když se všechny mechýřky natočily ke světlu. „To je facehugger, jako ve Vetřelci! Všechny nás to zabije!“ zakvílela Monika. Měchýřky začaly vřít.

„Ne!“ vykřikl Chekotay a skočil. Strhl Moniku i Marťu právě včas, neboť měchýřky explodovaly a  místy, kde ještě před sekundou stáli tři botanici, nyní svištěla salva! „Jsou to houby rodu Pilobolus, česky měchomršť. Střílejí po nás svá sporangia!“ „Ale proč po nás?!“ „Orientují se podle světla. Musíme zhasit louče!“ Tak tedy potmě se plížili dál, úzkými jeskyněmi, tělo na tělo.  „Musím říct, že se mi tahle mise začíná líbit,“ zamumlal Chekotay. „Takhle bok po boku s nejvíc sexi  holkou z ročníku...“ „Dík za kompliment,“ reagovala Monika. „Sorry, já mluvil s Marťou,“ usekl ji desítník.  „Cože?“ ptala se Marťa, která se někde zdržela.  „Ehm...ale nic...hmm. Máš ten noktovizor?“ „Tady,“ nasadila si Marťa přístroj pro noční vidění právě včas, aby ostatním zabránila v pádu do  hluboké jámy.  „Aha! A co teď? Přes ten příkop se nedostaneme!“ „A přitom se mi zdá, že na protějším svahu vidím ty anamorfy.“ „No, buďto se můžeme vrátit pro lana, nebo tady zůstat a vzývat Satana, třeba nám pomůže,“  nakvašeně prohlásila Monika.  Vracet se nikdo nehodlal.  „Věděl jsem, že mi z té biostatistiky ještě něco zůstalo v hlavě,“ pochválil se Chekotay, když obřad  skončil a jáma v jeskyni byla pekelným zázrakem zasypána. Monika čistila obsidiánový nůž a Marťa  nohou zametala pentagramy v prachu.  „No jo, a já si myslela, že je ten předmět úplně na nic. Přitom se v něm člověk naučil tolik temné  magie...jen by mě zajímalo, kde jsi přišel k té černé slepici?“ „To je válečná kořist ještě z doby, kde jsme s Torquiel prolézali kábulské nevěstince. Schoval jsem si  ji do baťůžku na pozdější použití.“ „Tak jestli jste už domluvili, co takhle splnit úkol?“ popoháněla je Marťa.  Trochu nejistou nohou překročili suťové pole a skutečně došli k šedavým houbám.  „No, Cheky, bereme tě sebou jako odborníka na houby...?“ „Tak buďto to je ono, nebo si Hrouda může trhnout ploutví,“ dostalo se seržantce odborného shrnutí.  „OK. Marťo, sbírej!“ Ozářený Adam se v posteli takřka ztrácel. Vlastně nebýt tří světlušek, které mu vytrvale poletovaly  kolem hlavy, nikdo by si nebyl jistý, že ještě žije. Světlušky se míhaly dost rychle, už to začínalo  vypadat jako skutečná svatozář bojující s paprsky zapadajícího slunce o to, kdo tady bude svítit víc.  Lůžko i s kapačkami bylo dopraveno na vrch Hády, kteréžto místo je následkem častého pobytu  Jiřího Danihelky silně magické, a navíc je hned za rohem restaurační zařízení Velká Klajdovka. Kolem  pobíhal Hrouda a upravoval poslední detaily rituálu. Právě dnes byl úplněk, houby dovezené  navrátivšími se biology byly ty pravé, a v balíčku přede dveřmi našel Hrouda ampulku panenské krve od  anonymní dárkyně. Co se týče té anonymity, nikdo raději po ničem nepátral, neboť rozpíchané žíly měla  půlka ročníku poté, co je Mirek Londýn zlákal na darování krve.  Vyšel měsíc a Hrouda se svým týmem vykonal předrituální přípravu. „Tak jdeme na to!“ vyhrnul si nadporučík rukávy obřadního roucha a pozvedl nůž vybroušený z 

pivního střepu... „To je jekot, jak kdyby se probouzelo samotné peklo,“ komentovala Rennfri děj za oknem Velké  Klajdovky. „Ale ne, když se probouzí peklo, jde to víc do mollových tónin,“ poučoval zkušeně Grulich.  „Hele, nad Brnem je polární záře!“ „A UFO!“ „A hydrometoerity!“ „To jsou jen halucinace...“ Zvenčí byl až sem cítit pach spáleného durmanu, konopí, peyotlu a gumy. Nelidské skřeky občas  přehlušil hromový Hroudův hlas, odříkávající tajemná zaklínadla. Okenní tabulky drnčely. Celá hospoda  byla plná paranormálních jevů, jako třeba že Starobrnu vydržela pěna déle než patnáct sekund.  „Inu, jak se říká, pokročila věda je k nerozeznání od magie,“ zabručel Grulich a přihnul si z dalšího  půllitru.  O půlnoci obřad vyvrcholil hromovým zaduněním, a pak se vše zklidnilo. Hrouda a Dryáda odnesli  Adama do připraveného pokoje. Botanik měl zavřené oči, ale do obličeje se mu již vrátila zdravá barva. „Pošlu sem někoho, ať u něj zůstane a hlídá ho, kdyby se něco zkomplikovalo,“ mumlal Hrouda. „To není nutné,“ ohradila se Dryáda. „Já u něj zůstanu sama.“ Hrouda se tedy odebral do přízemí Velké Klajdovky, kde probíhal oslavný večírek, a zbořil se tak, že  ještě za dva dny nemohl na nohy a všechny své přednášky musel odespat vsedě. Také ostatní pařili, co to  dá, a na Adama s Hankou úplně zapomněli. Takže není moc divu, že té noci Adam přišel o své světlušky...

„Tož, dali jsme jim za vyučenou!“ „A nejen, že jsme jim dali za vyučenou, také jsme si zopakovali fytogeografii!“ Takové a podobné hlasy se nesly nad fotbalovým hřištěm Ústavu botaniky a zoologie v Řečkovicích  o několik dní později, když dal generál Helešic nástup. Celý pluk výsadkových biologů v čele s Chytrým  stál ve svých slavnostních uniformách (=ústavní trička a zelené kapsáče) v pozoru a kolegové z ostatních  pluků tomu přihlíželi ze střechy jídelny. Bokem, na volejbalovém hřišti, ležely rakve zabitých prváků a  druháků – z důležitých lidí nezhebl nikdo.  „Tož tak,“ ujal se slova generál Helešic. „Co dodat. Pár borců tam zařvalo,  takže za ně budeme držet  chvilu ticha...hmhmhm...pampadam...to by stačilo. Úkol jste splnili. Zvláště musím vyzdvihnout  enormní hrdinství plukovníka Chytrého, který se dovedně vplížil do centrály nepřátel, předstírajíce zajetí  a bezvládnost. Kdyby taková hodnost byla, povýšil bych jej na nadplukovníka, ale protože nad  plukovníkem je už jenom generál, a tato ekologická nika je již obsazená – mnou – nemíním si sem  pouštět žádného konkurenta. Plukovníku, je mi líto, zůstanete plukovníkem, dokud neumřu. A to jen tak  nebude. Nicméně odměnu si zasloužíte, a proto vám uděluji Řád Podpěry s dubovými ratolestmi!“ máchl  Helešic rukou bokem, kde stál náklaďák stavební firmy, na jehož korbě byla pohozená hydraulická důlní  podpěra a napůl vysušený doubek, který vyryla Božka v Bílých Karpatech. Chytrý, napůl omráčený tou  ctí, které se mu dostalo, vyšplhal svižně na korbu a převzal podpěru, pak se sehl a natrhal si něco  ratolestí z dubu.  „Nějaký proslov, plukovníku?“ „Mno, já nejsem přítelem velkých slov,“ mumlal Chytrý a nervózně hladil nápis OKD vyražený do 

podpěry. „Takže bych chtěl jenom poděkovat všem za jejich úsilí a také vám připomenout, že dnes večer  od šesti je v Malém praktiku přednáška generála Sádla o posthumánní ruderální vegetaci. Účast je  dobrovolná, ale pošlu prezenčku a běda tomu, kdo se nepodepíše!“ „Děkuji plukovníku Chytrému za jeho proslov,“ odstrčil Helešic Chytrého od mikrofonu. „A nyní  ještě jedna věc – vy všichni byste si zasloužili metál! Ale protože si podplukovník Bureš právě koupil  nový cytometr, tak máme v rozpočtu peníze už enem na čokoládové medaile.“ Tyto byly také záhy rozdány a povětšinou snězeny. Banda se následně odebrala za ústav, kde u ohně  ještě jednou oslavila úspěšnou akci. Tato oslava se však poněkud zvrhla v okamžiku, kdy Chytrý upustil  větu „Tak cytometr si koupil, grázl, ale že Woody trčí už půl roku na Islandu, protože nemáme na  zpáteční letenku, to mu je jedno!“, a Bureš to zaslechl. Následnou výměnu názorů musela ukončit  Zvláštní policejní jednotka pro rozhánění botaniků. Co říci závěrem? Afghánistán se stal cílem mnoha terénních exkurzí a tak časem všichni teroristé  buďto vymřeli, nebo se přeorientovali na výrobu alkoholu. Chekotay, Adam, Hanka, Monča a Marťa  zalezli do diplomárny, kde jim Adam promítl nejnovější akční film „Láčkovka věští smrt“, Rennfri  adoptovala koťátko bengálského tygra, Torquiel taky někam zalezla se svým „tygrem“, Viki si uvařila  kotel horké čokolády, zalezla do něj a dopřála si sladký a zasloužený spánek, Zuzka s Barčou byly  naposledy viděny v baru Otesánek, kde číšníkovi pomáhaly kontrolovat nezávadnost basy tequily a Jana  Dvořáková zmizela, aby byla za tři týdny přistižena australskou policií, kterak loví obrovské dravé plže  pancéřovou pěstí. Místo jaderné elektrárny Dukovany byla založena rozsáhlá botanická zahrada včetně vrchovišt plných  tučnic, skleníků plných plevelu, fialkových záhonů a kostřavových luk. Mohelenská hadcová step se  obrodila do ještě větší krásy, a když po letech přišel jeho čas, byl zde, do hrobu vytesaném v rostlé skále,  pohřben sám generál Helešic, v hlubokém, prostorném a nádherném hrobě, v převeliké radosti hrobníků  tesajících do hadce tu hroznou jámu. Celý útok teroristů i odvetná akce botaniků však brzy upadly do zapomnění, neboť toho léta poprvé v  historii nebyla soutěž Pivo roku zkorumpována, a tak konečně vyhrál Radegast, což se stalo  nejdůležitější zprávou sezóny. 

­ kanec ­

Příloha: Fotografický materiál

Foto 1: Desátník Marťa Sojneková  v akci.

Foto 2: Desátník Marťa Sojneková  při podávání hlášení těsně po akci. Na strategické mapě právě názorně ukazuje rozmístění nepřátelských 

sil. Foto 3: Návštěva botaniků v hospodě si  obvykle vyžádá zvláštní opatření. Půllitry jsou  příliš pomalé. 

Foto 4: Životní zvyklosti jsou v Asii trochu 

jiné, než u nás. 

Foto 5: Standardní hodností prváka je Obětovatelný pěšák. Prváci tvoří zásadní údernou sílu  Válečných biologů a jejich nadřízení je s oblibou spotřebovávají ve velkých množstvích. Ovšem když  prvák přežije pár let a naučí se přežít v krutém světě biologie, obvykle se dožívá úctyhodného věku.