Kapitola první
Slunce v kulturním životě Obraťte svůj obličej ke Slunci a stíny zůstanou za vámi.
Podle této moudrosti novozélandských Maorů je Slunce symbolem pravdy. Díky Slunci poznáváme skutečnost a souhlas našeho poznání se skutečností je pravda. Převážnou většinu poznatků získáváme zrakem. Informace o tvaru, velikosti, barvě a pohybu přinášejí do našeho oka fotony slunečního původu.
Slunce jako božstvo Asi bychom nenašli v historii lidstva kulturu, která by neuctívala Slunce jako božstvo – dárce života, světla a tepla. Svědčí o tom nejen nejstarší písemné památky, ale i archeologické nálezy. Uctívání Slunce mělo nejrůznější podobu – od ranní modlitby Indů až po lidské oběti u Aztéků ve Střední Americe. V každém případě šlo o přirozenou snahu člověka ovlivnit tak důležitou moc, jakou Slunce má. Dávné generace žily v souladu s přírodou a nemohlo jim uniknout, že Slunce je nepostradatelné pro všechno živé na Zemi. Bylo (a je) nesmírně důležité v životě člověka, udávalo (a stále udává) rytmus životu jednotlivce, společnosti a všemu živému kolem. Našim dávným předkům bylo Slunce bohem a dárcem života, jehož je třeba uctívat modlitbou a přinášet mu oběti. V Egyptě se Slunce během doby stalo nejvyšším božstvem (1, 2 a 3*). K plnému rozkvětu slunečního kultu došlo asi před * Kurzivní (skloněná) čísla v závorkách označují čísla obrázků v barevné příloze.
13
5 000 roky, v době sjednocení Egypta v jedinou říši faraonů. Faraon byl pokládán za syna Slunce, a tak každý Egypťan, který ráno pozdravoval vycházející Slunce, vzdával tím zároveň i hold vladaři své země. Před více než 3 tisíciletími faraon Amenhotep IV. (jenž si později změnil jméno na „Achnaton“ (2) – což znamená „Sloužící Atonovi“, tj. bohu Slunce) složil nádherný hymnus na oslavu Slunce. Vyjadřuje v něm radost z pozemského života a vděčnost za všechen život: „Záříš krásně v horizontu nebe, ó Slunce žijící, jež jsi žilo na prapočátku. Když vycházíš na východním obzoru, naplňuješ zemi krásou. Jsi velké, krásné, zářící a vznášející se nad všemi zeměmi. Když se rozednívá, vycházíš na obzoru; záříš a zaháníš temnotu. Rozdáváš své paprsky a Obě země jsou ve slavnostním lesku. Lidé procitají a staví se na nohy; ty jsi je zdvihlo. Jejich ruce vzdávají chválu tvému zjevení. Celý svět vykonává svou práci... Tvé paprsky vyživují všechna pole; pokud budeš svítit, budou žíti a porostou pro tebe. Ty tvoříš roční počasí, abys životem obdařovalo, co jsi stvořilo...“* Uctívání Slunce v Egyptě mělo rozmanitou podobu, odlišnou podle místa i historického období. Sluneční bůh měl různá jména a důležitost. Nejmocnější byl bůh Re – stvořitel vesmíru, neboť on vyzvedl všechnu zemi z vod. Byl i stvořitelem života i soudcem, jenž dal všemu řád. V Heliopoli („Slunečním městě“) u dnešní Káhiry byl uctíván v chrámech jako Atum – stvořitel, pán všeho. Jinde to byl Chepre (zosobněný skarabeem), Harachte (bůh v podobě sokola) atd. Přes rozmanitá jména a podoby bylo Slunce v celém nilském údolí uctíváno jako svrchovaný pán Egypta. V nejstarších indických písemných dokladech, védách, najdeme krásnou modlitbu k vycházejícímu Slunci-Súrjovi. Poněvadž není nikdo větší než Súrja (4), ani nebyl, ani nebude, je oslavován ve všech védách jako nejvyšší. Ve staré Indii byl * Přeložil František Lexa.
14
označován různými jmény a byl ztotožňován s Kršnou a Višnou. Svítil spravedlivě všem lidem i bohům, zaháněl temnotu, nemoci a ostatní zla: „Před vševidoucím Sluncem/ hvězdy s temnotou noci/ jak zloději se plíží pryč./ Daleko široko po sídlech lidí/ šíří se jas, paprsky jeho/ planoucí jak hořící ohně./ Dny nocí vyměřujíc, ó Slunce,/ širokým prostorem kráčíš/ a na tvorstvo shlížíš./ Sedm plavých koní veze tvůj vůz,/ bože s plamenným vlasem,/ Slunce dalekovidoucí.“ Ale i mezi neárijskými obyvateli Indie, mezi Drávidy, Kolarii a dalšími, byl kult Slunce rozšířen. Uctívali Slunce – Paramešvaru – jako stvořitele a zachovatele. Vzývali Slunce na pomoc při nemoci, neúrodě a jiných katastrofách. Znázornění a symboly Slunce visely nejen v chrámech, ale na bazarech a v krámcích obchodníků. Dnes už bychom v Indii mnoho chrámů k uctívání Slunce nenašli, stále jsou však udržovány a navštěvovány chrámy zasvěcené symbolu Slunce na Zemi – věčnému ohni. Uctívají ho Pársové, potomci uprchlíků z Íránu, kteří se zachránili útěkem před islámskými dobyvateli. Dochovali si dodnes náboženství svých předků, jehož podstatou je uctívání Slunce a jeho pozemské podoby – ohně. Ve starém Íránu byl bohem Slunce Mithra, jehož oko bylo vševidoucí. Důkazem velké úcty tehdejších obyvatel jsou například 2 500 let staré královské hrobky v Persepoli a do skály vytesané podoby vladařů sklánějících se před božským Sluncem. Sbírka staroíránských náboženských textů Avesta obsahuje překrásný hymnus Slunci, podobný hymnu v indickém Rgvédu. V Mezopotámii nazývali Sumerové boha Slunce Utu nebo Babbar, kdežto semitští Akkadové Šamaš. Zákonodárce Chammurapi zdraví v závěru svého zákoníku Šamaše jako „velkého soudce nebe a země“. Zákony Chammurapiho se zachovaly na čedičové stéle, na jejímž vrcholu je tento velký panovník vyobrazen, jak přijímá zákony od boha Slunce. V jihomezopotamském městě Uru, odkud podle bible vyšel se svým lidem praotec Abraham, byl podle „spra-
15
vedlivých zákonů boha Slunce“ potrestán soudce, který bral úplatky. V antickém Řecku byl bohem Slunce Apollon, jeden z nejdůležitějších bohů na Olympu a dvojče bohyně lovu Artemis; jejich otcem byl nejvyšší bůh Zeus a matkou Leto. Apollon jako bůh Slunce nahradil Helia, syna Titána Hyperiona a Theie, ale ne docela, takže bohy Slunce zůstali oba dva. Dodnes nám jméno boha Helia připomínají odborné názvy jako heliofyzika (fyzika Slunce), heliosféra (oblast planetární soustavy, kam doletí sluneční vítr, magnetosféra Slunce), helioseizmologie (nauka o otřesech Slunce, obdoba seizmologie – nauky o zemětřeseních) atd. K Apollonovi, patronu hudby a poezie, se staří Řekové modlili, aby je vyléčil od nemocí. Jeho syn Asklepios (Aeskulap), dodnes ochránce lékařů a lékárníků a sám smrtelný, křísil mrtvé. To dopálilo boha smrti Thanata, protože nikdo neumíral, a tak si stěžoval Diovi. Zeus pro klid v olympské rodině zasáhl Asklepia bleskem, ale z lásky k tomuto svému vnukovi jej umístil na letní oblohu jako souhvězdí Hadonoše (Ophiuchus). Had byl symbolem lékařství a dodnes ho můžeme vidět ovinutého na Asklepiově (Aeskulapově) holi na lékárnách a sanitkách. Římané navázali na řeckou kulturu i v uctívání boha Slunce. V jejich panteonu měl místo i bůh Slunce (Sol Indigenes). Nejvyšším bohem byl Jupiter (Zeus), nazývaný Jupiter Sol. Oficiálně byl kult Slunce zaveden císařem Elagobalem (218–222), který nechal na Palatinu vedle císařského paláce zbudovat nádherný chrám Slunce. Plně se uctívání Slunce rozvinulo za císaře Aureliána, který roku 274 po Kristu zavedl uctívání Nepřemožitelného Slunce (Sol Invictus) jako státní náboženství. V roce 313 Konstantin Veliký jeho kult zrušil a coby státní náboženství zavedl křesťanství. I v amerických kulturách bylo Slunce uctíváno jako božstvo. Inkové se považovali za syny Slunce. Kolem roku 1100 přišel královský rod Inků od jezera Titicaca a se svými poddanými založili město Cusco. První inka Manco Capac byl prý stvořen samot-
16
ným Sluncem. Až po třináctého Atahualpu (zajatého Pizarrem v roce 1532) se všichni inkové cítili přímými potomky Slunce. Bůh Slunce u Inků se jmenoval Inti. Na Machu Picchu („Stará hora“) na kamenném trůnu zvaném Intihuatana („Místo, kde se zastavuje Slunce“) o slunovratu inka usedal a zapaloval slunečními paprsky oheň (podobně jako se při olympijských hrách zapaloval v Olympii v Řecku). Vzplanuvší oheň pak po celý rok udržovaly panny Slunce (Virgenes del Sol). Aztékové a Mayové ve Střední Americe obětovali Slunci lidská srdce, aby tak posílili Slunce-bojovníka. Věřili, že se musí od západu na východ vracet pod zemí jeskyněmi. Například v Palenque se zachoval v chrámu obětní stůl, na němž kněží obsidiánovým nožem vyřezávali z hrudí obětí tlukoucí srdce a pozvedávali je pak nahoru k Slunci (5). Věřili, že tímto nejcennějším darem – tepajícím lidským srdcem – dodají sílu bohu Slunci na jeho cestě podzemím od západu k východu. Aztécký kamenný kalendář měl podobu Slunce (6). Toltékové – vynikající stavitelé – vybudovali v městě Tehotihuakánu (asi 50 kilometrů na sever od dnešního hlavního města Mexika ) velkou pyramidu Slunce, která se dochovala do dnešních dnů. Spatřit z vrcholu této pyramidy Slunce vycházející nad Mexickým zálivem zůstává pro každého (a zvláště pro astronoma) nezapomenutelným zážitkem na celý život. Podobně se na opačném, západním, pobřeží Tichého oceánu za syny Slunce považovali japonští císařové. Podle legendy založil japonské císařství syn Nebes, Jimmu Tenno, vnuk sluneční bohyně Amaterasu (7). Od té doby byla Amaterasu považována za matku japonských císařů, podobně jako Re byl v Egyptě otcem faraonů a Inti otcem inků v Peru. Japonští císařové byli uctíváni jako bohové až do roku 1946; tehdy se Hirohito, 124. nástupce po Jimmu Tennovi, svého božství zřekl. Obraz Slunce však na japonské vlajce zůstal. Japonsko je tak jedinou zemí, kde sluneční kult v této formě přetrval z doby bronzové až do atomového věku.
17
Slunce u Slovanů Když se v hlubinách věků naši předkové zmocňovali věcí tím, že jim dávali jména, Slunce bylo jistě mezi prvními objekty, které pojmenovali. Na vzácné soše Svantovíta z 9. století je symbolem Slunce kruh se třemi průměry. Tento takzvaný Svantovít ze Zbruče je uložen v archeologickém muzeu v Krakově. V jazyce dávných Indoevropanů bylo Slunce sul, ve staroíránské Avestě suil (oko nebo Slunce), v latině sol, v angličtině Sun atd. Naši praslovanští předkové, když přicházeli do Čech, pro ně měli jméno sъln. Později, ve staroslověnském (církevněslovanském) jazyku, do něhož Konstantin s Metodějem přeložili Nový zákon, byla přidána koncovka „-ce“, vyjadřující zdrobnělinu, tedy něco milého, co máme rádi. Od staroslověnského sъlnъce byl pak jen krůček k našemu „Slunci“ a k podobným tvarům v ostatních slovanských jazycích. Slované – stejně jako ostatní Indoevropané – uctívali Slunce od dávných dob. Písemné doklady o tom pocházejí od arabských cestovatelů z 10. století; ve svých zprávách mluví o Slovanech jako o „ctitelích Slunce“. Bůh Slunce byl jedním z nejmocnějších slovanských bohů. Měl svatyni v Retře na území polabského kmene Luticů. Jmenoval se Svarožič a byl uctíván i u Rusů. Podle kronikáře Thietmara Merseburského (kolem roku 1000) byla dřevěná Svarožičova svatyně na hradě Radegast mistrovským dílem ze dřeva – stála na základu vybudovaném z rohů divokých zvířat. Později, v 11. a 12. století, se pro boha Slunce Svarožiče ujalo i jméno Radegast. Stopy uctívání boha Slunce u Slovanů lze najít v pohádkách, zvycích, lidových rčeních, pověrách i příslovích, z nichž některé přežily dodnes. Na ostrově Korčula zdravili ještě donedávna východ Slunce slovy: „Vítej milý bratře, plamenné Slunce. Našel jsi mě v dobrém, kéž bys mě opustil v lepším.“ Často také před vycházejícím Sluncem smekali.
18
Častý bývá motiv Slunce i v nejkrásnějším lidovém projevu v písni: „Sluníčko vysoko daleko, můj milý ještě dál.“ (jižní Čechy) Unavený sekáč na Moravském Slovácku se nemůže dočkat večera a zlobí se na Slunce: „Sadaj, slunko, sadaj za vysokú horu, ak nebudeš sadať, stáhnem ťa za nohu.“ Naopak nejistota, co bude po západu Slunce, zaznívá ve slovenské lidové písni: „Sľniečko sa níží, k večeru sa blíží, kde já budem nocovať…“ V lidové řeči často slýcháme rčení, v nichž se něco srovnává se Sluncem jako symbolem nejvyšší pravdy, dobroty, jasu či jistoty (13). Z nepřeberného bohatství tvořivosti lidu uveďme aspoň několik: „nad Slunce jasnější“, „je to pravda, jako že Slunce svítí“, „svědomí čisté jak Slunce“. Slunce bylo zobrazováno na výšivkách, na kraslicích, na křticím oblečení novorozeňat. Na vratech, brankách a štítech starých selských dvorů se dochovaly výplně složené do vějířů – symbolů slunečních paprsků.
Slunce – zdroj umění Slunce bylo zobrazováno v umění výtvarném v různých formách. Řecký bůh Helios (totožný s Apollonem) byl často zobrazován, jak jede po obloze na voze taženém čtyřmi koňmi. Z renesance pochází Michelangelovo Stvoření Slunce a Měsíce v Sixtinské kapli. Moderní sochy Slunce najdeme v galeriích i na veřejných prostranstvích (8). Zpodobení Slunce stálo u zrodu impresionismu, jemuž dal jméno obraz Clauda Moneta Impression, lever du Soleil (Dojem (imprese), východ Slunce) z roku 1874 (9).
19
Pro Vincenta van Gogha bylo Slunce prvotním zdrojem života. Žádnou barvu nehledal tak vášnivě jako žlutou barvu Slunce (10). V Rozsévači (1888) poprvé zobrazil Slunce na plátně. Paulu Cézannovi se však zdálo portrétování Slunce příliš hrubé: „...Slunce nemůže být portrétováno, musí být znázorněno jiným způsobem.“ Ke slunečnímu motivu se obraceli zejména expresionisté a surrealisté, například Henry Rousseau (Prales v zapadajícím slunci), Robert Delaunay (Kruhové formy: Slunce a Měsíc), Karl Schmidt-Rottluf (Slunce), Max Ernst (Les a Slunce), Marc Chagall (Červené Slunce), Georges Braque (Helios Mauve), Peter Scott (Slunce v bažinách), Takeši Imaji Sofu (Slunce) a mnoho jiných. Mistrovským dílem Aztéků je velký kruhový kamenný kalendář, v jehož středu je vytesán sluneční bůh (6). V Evropě jsou proslulé sochy Apollonovy – od antického Řecka až po dnešní dobu. Moderní sochu vycházejícího Slunce lze vidět ve Versailles. Známým příkladem ztvárnění Slunce na veřejném prostranství je socha francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle v areálu Kalifornské univerzity v San Diegu (8). Nádherné zobrazení Slunce z nedávné doby najdeme v Metropolitním muzeu v New Yorku. Americký sochař Richard Lippold (1915–2002) je nazval Sférická variace č. 10. Toto podivuhodné, odhmotněné dílo je sestaveno z jemných zlatých, více než tři kilometry dlouhých vláken rozepjatých mezi stěnami, podlahou a stropem velké místnosti. Jemné chvění vláken vyvolává stálý třpyt tohoto jedinečného obrazu Slunce. S motivem Slunce se setkáváme v poezii. Je až ku podivu, jak Jan Neruda dovedl ve svých Písních kosmických vystihnout vědecké poznatky o vesmíru. Slunce se nepatrně mění (podle měření z družic jeho jas kolísá zhruba o jedno promile). Je tedy proměnnou hvězdou. „Sluce je hvězda proměnná a člověk jeho tvorem – jak krásný je ten člověk přec s svým ideálním vzorem.“
20
Karel Toman má ve sbírce Sluneční hodiny báseň „Mladému Slunci“ – radostný symbol jara. Naopak podzimní Slunce v básni „Na podzimním slunci“ ze sbírky Kniha lesů vod a strání od Stanislava Kostky Neumanna vyvolává stesk a melancholii. Wolkerova báseň „Žně“ ze sbírky Host do domu jako by byla obrazem Vincenta van Gogha ve verších: „Slunce je veliký básník/ a napsalo krásnou báseň/ zlatým perem/ na naši Zem…“ Neodmyslitelnou složkou dávného uměleckého i náboženského života byl tanec. Některé tance byly zaměřeny k uctívání ohně jakožto zástupce Slunce na Zemi. Ostatně i nedávná doba uctívala Slunce tancem. Je například známo, že sám král Ludvík XIV. účinkoval v baletu v kostýmu Slunce. Severoamerický indiánský národ Čejenů pořádá každoročně sluneční tanec obřad v „příbytku dárce života“. I moderní choreografie (například americký balet Orbs, vedený choreografem Paulem Taylorem) sahá po sluneční tematice – Slunce v něm učí planety lásce. Sluneční motivy zaznívají často i v hudbě, například v dílech Dafnis a Chloe od Clauda Debussyho, Východ Slunce od Edwarda Griega. V závěru opery Král Roger od polského skladatele Karola Szymanowského král přistupuje k oltáři, klade ruku na své srdce a zpívá „Slunce, Slunce...“ Ve třetím dějství Wagnerovy opery Prsten Nibelungův se po Siegfriedově polibku probouzí Brunhilda za zpěvu „Zdar měj, Slunce“. V druhém dějství Korsakovovy Jarní pohádky zpívá pastýř „Ne mně, ale Slunci, velký care, buď sláva“. Náš skladatel Petr Eben zhudebnil báseň Františka z Assisi Cantico delle creature (Píseň tvorstva), v němž je Bůh chválen skrze „Pána, bratra Slunce“. Do kultu Slunce se v hojné míře zapojila i architektura. K nejpůsobivějším památkám Ameriky patří pyramida Slunce v Teotihuakánu). Toltékové budovali své chrámy a pyramidy už na začátku našeho letopočtu, tedy dávno před Aztéky. O čtrnáct století později postavili Inkové v Andách
21
bohu Slunci-Intimu mnoho chrámů, z nichž se dochoval pouze jediný ve Vilcas Huamán – ve „středu inkovy říše“. Přibližně ze stejné doby pocházejí i chrámy na opačném konci světa, v Indii. Známý a zachovalý je chrám boha Slunce (Súrji) v Konaraku. Je zdobený vytesanými koly jako symboly Slunce. K nejmodernějším „slunečním chrámům“ patří sluneční observatoře, budovy s pozoruhodnou architekturou nejen po stránce funkční, ale i estetické (11 a s. 23*). Vztah ke Slunci se měnil s dobou a byl různý v různých kulturách. Tato rozmanitost se zobrazila v pestrosti slunečních symbolů (12). Jako symbol pravdy, čistoty a svatosti však setrvalo Slunce od starověku až do dnešní doby (13).
* Stojatá čísla v závorkách označují odkazy na strany obrázků v textu; n znamená nahoře, d obrázek dole.
22
