Kam s ním?
Nejodolnější a nejtrvanlivější pohřebiště po francouzsku. Houdelaincourtský starosta se raduje. Nové pracovní příležitosti, přistěhovalectví „bystrých hlav“, vyšší daňové odvody. Vše, na co jen pomyslíte, libuje si Fernbach. Už může odkázat na první vlaštovky blahobytu, přistály třeba ve vesnici Bure. Energetické koncerny zaplatily vísce s 94 obyvateli veřejné osvětlení. Na návrší se hrdě vypíná novostavba farního domu „Bellevue“. Připomíná vesmírnou loď a z kožených seslí má návštěvník krásný panoramatický rozhled do kraje. A na Fernbachem ovládané radnici si opatřili nové vybavení kanceláří.
Stačí to na vykoupení z rizika úložiště smrtícího odpadu? Třiašedesátiletý Alsasan Robert Fernbach, bývalý voják s pečlivě zastřiženou kšticí i vousy, odpovídá poněkud manipulativně: „Obcí, v jejichž katastru vyrostla jaderná elektrárna, se nikdo neptá, jestli jsou ve hře peníze. Ovšem že jde i o ně.“
A o strategii. Francouzská legislativa původně požadovala prozkoumání více vhodných lokalit, jenže to leckde vzbudilo odpor. Pouze v departementu Meuse bylo 18 z 19 dotčených obcí pro. ANDRA (Národní agentura pro nakládání s radioaktivním odpadem) provedla v místním jílovcovém podloží průzkumné sondy. A pařížská vláda změnila atomový zákon: Postačí průzkum jediné lokality. Té v La Meuse. Nachází se v politicky vhodné oblasti s řídkým osídlením a malým hospodářským významem. Místní obyvatelé platí za poslušné a lhostejné.
Ještě není jasné, jak bude úložiště nakonec vypadat. Nicméně jeho umístění v lotrinských jílovitých sedimentech už se zdá nezvratné – tedy pokud geologové v hlubinách nenarazí na nečekanou překážku.
Času není nazbyt, a to nejen zde. Po celém světě se vědci pokoušejí vytipovat a prověřit podobné lokality jako na severovýchodě Francie. A všude stojí před velkým problémem. Mají co do činění s mnohem choulostivějšími okolnostmi, než jakými se vědecká komunita obvykle musí zabývat. Koneckonců kdokoliv lehkomyslně buduje další a další jaderné reaktory, dává v sázku obyvatelnost celé naší společné planety, píše německý filozof Robert Spaemann.
1 / 15
Kam s ním?
PAMÁTNÉHO 26. června 1954 začala 110 kilometrů od Moskvy ležící první civilní jaderná elektrárna světa dodávat do sítě elektrický proud. Reaktor u Obninsku měl instalovaný výkon pět megawattů, odpovídající jedné jediné z dnešních větrných elektráren. A kromě elektřiny vyprodukoval také první dávku jedné z největších výzev v dějinách lidstva. V 31 zemích disponujících jadernými elektrárnami pracovalo koncem roku 2011 plných 435 reaktorů, z toho 104 v USA. Pokrývají 15 % světové spotřeby elektrické energie, ovšem s velmi nerovnoměrným rozložením. Zatím co Francie z jádra vyrábí téměř tři čtvrtiny elektřiny, a ještě exportuje přebytky, v Indii se podíl jádra na celkovém energetickém mixu pohybuje kolem tří, a dokonce i v USA „jen“ 20 procent. Bez ohledu na relativně malý celkový příspěvek jaderné energetiky ke světové bilanci jsou její důsledky vskutku dalekosáhlé.
Odpad se dělí do tří základních kategorií. Nízkoaktivní, středně a vysoce aktivní. Posledně jmenovaný vzniká vyhořením jaderného paliva v reaktorech. Výraz „vyhoření“ se používá v přeneseném smyslu, protože žádnou z použitých látek nestravují plameny, neoxiduje. V palivových tyčích se štěpí jádra uranu a uvolňují při tom neutrony iniciující štěpení dalších uranových jader. Z této řetězové reakce vzejde řada nových látek typu cesia, jódu nebo stroncia, jež jsou také radioaktivní: při rozpadu uvolňují energii ve formě záření.
Navíc není uran jako uran. Pokud neutrony narazí místo štěpného uranu 235 na taktéž přítomný uran 238 (ten má v jádru navíc tři neutrony), vzniknou další radioaktivní prvky.
Třeba těžké kovy, jako neptunium nebo americium. Ve vyhořelých tyčích se ukrývá i těžký kov plutonium 239. Jeho záření vzduchem proniká pouze do vzdálenosti několika centimetrů, odstíníte je i kusem látky. Jenže pokud se do lidského těla přece jen dostane byť jen milióntina gramu, uloží se v plících, játrech a kostře a s vysokou pravděpodobností časem vyvolá rakovinné bujení. Po 24 110 letech se rozpadne, a tím zneškodní teprve jedna polovina tohoto radioaktivního kovu. Jód 129, další ze složek jaderného odpadu, má poločas rozpadu 16 miliónů let.
Při štěpení jader a jejich přirozeném rozpadu vzniká kromě záření také teplo – a pouze to se v elektrárně používá k ohřívání vody na páru roztáčející turbíny a vyrábějící elektřinu, případně následně vytápějící tisíce domácností. Srdce reaktoru se smí rozžhavit až na 1200 °C. Po spotřebování paliva se tyče vyjímají a jeřábem překládají do bazénu k ochlazení. V meziskladu nacházejícím se většinou přímo v areálu některé z jaderných elektráren (u nás především v Dukovanech) pak ve vodní lázni odpočívají řadu let.
2 / 15
Kam s ním?
ŘADA STÁTŮ provozujících jaderné elektrárny odesílá vyhořelé palivo na zpracování do Francie nebo Velké Británie. Na nové palivo lze zpracovat až deset procent materiálu včetně plutonia vznikajícího v reaktoru. Současnou technologií nezužitkovatelné vysoce radioaktivní látky jsou roztaveny se sklovinou, nality do nerezových válců a považovány za odpad určený k dlouhodobému uložení. Skelné, až 400 stupňů horké kokily v ocelových pouzdrech čekají desetiletí ochlazování, než mohou být defi nitivně uloženy. Do té doby je skladují na povrchu země, v nejlepším případě v takzvaných castorech, speciálních kontejnerech schopných transportu a uložených v dobře větraných prostorách.
V horším případě část odpadu skončí v sudech pod širým nebem. Tak jako značné množství nízkoaktivního odpadu v ruském jaderném komplexu Majak. V roce 1957 se stal dějištěm nejvážnější jaderné havárie v dějinách: Po výpadku chladicího systému jeden z kontejnerů explodoval. Na následky utajené katastrofy zemřely zřejmě tisíce lidí. Dnes v Majaku skladují látky, v nichž probíhá dvouapůlnásobek rozsahu štěpných reakcí oproti materiálu rozmetanému v roce 1986 do atmosféry při havárii v Černobylu.
Kupodivu nikdo neví, kolik je na světě celkem radioaktivního odpadu. Rozpačitě krčí rameny dokonce i Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEO) se sídlem ve Vídni. Vytvořit databanku evidující počet vyhořelých palivových tyčí by jistě byl dobrý nápad, souhlasí mluvčí IAEO Giovanni Verlini: „Pokud vím, tak naši experti o tom uvažují.“ Jenže dosud zůstává IAEO odkázána na pouhé dohady.
Podle nich se před šesti lety na světě vyskytovalo asi 250 000 tun vysoce radioaktivního odpadu. Koncem roku 2010 už IAEO uváděla 345 000 tun. A ode dneška za deset let jich možná bude 450 000 tun. Kam s tím vším? ČLENSKÉ STÁTY IAEO defi novaly již v roce 1997 zá kladní kritéria pro ukládání jaderného odpadu: „Pokud možno“ by měl spočinout v těch zemích, jež samy odpad produkují. Dále by „na budoucí generace neměla být přenášena nadměrná zátěž“.
Jenže v současné době ještě „žádná země nedisponuje podzemním meziskladem ani defi nitivním úložištěm vyhořelého jaderného paliva“, stěžují si odborníci IAEO.
Pro výstavbu hlubinného úložiště se pevně rozhod ly tři země – Finsko, Švédsko a Francie –, jenže žádné dosud není hotové. Všechny ostatní státy dosud nedospěly k závěru, kde mají následky jejich nukleární epochy spočinout.
3 / 15
Kam s ním?
Schovat v ledu? Vystřelit na Slunce?
ČAS OD ČASU se vynoří nějaký (staro)nový nápad. Jako ten, který si v roce 1956 nechal patentovat jistý mnichovský vědec. Nad ledovými pláněmi Antarktidy by kontejnery s odpadem měly být shazovány z letadel a samy se ponoří do hlubin, protože sálají odpadním teplem a led pod nimi prostě roztaje. O návrhu se dlouhá léta s plnou vážností diskutovalo na odborných fórech.
Vědec – pro změnu působící v USA – zase vyrukoval s myšlenkou vystřelit odpad na Slunce. Návrh byl zamítnut jako příliš riskantní. A drahý, dostat na oběžnou dráhu Země půl kilogramu by přišlo na 10 000 dolarů. A jen ve Spojených státech dnes mají uskladněno více než 70 000 tun vysoce radioaktivního „smetí“.
V osmdesátých letech experti debatovali o trvalém uložení ve vysoce zabezpečených budovách. Kritikové včetně švýcarského geologa Marcose Busera to považovali za „neudržitelné“. Povětrnost představuje daleko větší riziko než faktory působící na hlubinné úložiště. Nadto by ony budovy „bylo třeba stavět s bezpečnostními nároky, jaké ani v nejmenším nemůžeme naplnit“. Navíc nejde pouze o ochranu obyvatelstva před konečným úložištěm, nýbrž také „konečného úložiště před lidskou společností“.
Muselo by být zabarikádované, aby do jeho nebezpečného interiéru nikdo nepronikl. Zní podobná touha nepravděpodobně? Jenže „kdo kolem roku 1900 předpokládal konflikty, které krátce nato otřásly naší civilizací?“ ptá se Horst Geckeis, německý chemik z Ústavu pro nakládání s jaderným odpadem v Karlsruhe. „Lidský faktor bohužel zůstává nevyzpytatelný.“
To také vysvětluje, proč se hlubinné úložiště vyhouplo na pozici jasného favorita co do dlouhodobé bezpečnosti. Přirozené a technické bariéry mají zabránit, aby na povrch neproniklo žádné záření. Odpad vložený do ocelových pouzder má být zalit v betonovém sarkofágu, obklopeném horninou odolávající vysokým teplotám, a to celé má krýt několik set metrů skály.
V Německu odborníci formulovali požadavky na hledanou lokalitu již v roce 2002: Úložiště musí ležet nejméně 300 metrů pod povrchem. Ale zároveň ne hlouběji než půldruhého kilometru –
4 / 15
Kam s ním?
jinak by teplota příliš vzrostla, a navíc by se prodražila důlní činnost.
Vrstva horniny, v níž mají kapsle s odpadem spočinout, musí mít nejméně stometrovou mocnost. Vlhkost ji nesmí prostupovat rychleji než o deset miliardtin metru za sekundu. Molekule vody by tedy trvalo přinejmenším 317 let, než by zdolala jediný metr. A navíc „nesmějí být známé žádné skutečnosti, jež by zpochybnily udržitelnost minimálních požadavků po dobu miliónu let“. To se týká vulkanické činnosti. Nebo plynů deroucích se z hlubin k povrchu.
VĚDCI ZÚŽILI výběr vhodných hornin na čtyři druhy, nicméně, jak konstatuje Marcos Buser, člen Komise (švýcarského) spříseženectva pro jadernou bezpečnost, „ideální horninu dosud neznáme“. Uvádí: V Německu dosud favorizují kamennou sůl. Sůl je, jak připomíná Buser, velmi suchá – „dokud se poblíž nevyskytuje žádná voda“. Dobře odvádí teplo, což je při ukládání jaderného odpadu důležité. A navíc je schopna zacelovat případné praskliny. Jenže pohyblivost zároveň představuje nevýhodu: Se solí „migruje“ i to, co jsme do ní uložili.
Ve Finsku a Švédsku padla volba na žulu, tvrdou a stabilní. „Jenže velmi křehkou,“ namítá Buser, „a proto náchylnou k praskání.“ Prasklinami by pak k odpadu mohla proniknout podzemní voda a zamořit se radioaktivitou.
V USA dosud kutali v tufu v Nevadské poušti. Porézní tuf podle Busera funguje jako vynikající přirozená bariéra proti vyzařovaným částicím – jenže vodou bývá nasáklý jak houba. Navíc je tuf sopečného původu a samotným svým výskytem nastoluje otázku rizika vulkanické činnosti.
Ve Švýcarsku a Francii zkoumají jílovce. „Jílovité částice bobtnají a zaplňují tak praskliny lépe než sůl. Schopností absorbovat radioaktivní částice se blíží tufu,“ říká Buser. „Jenže špatně odvádějí teplo.“ Odpad se nesmí zahřát na více než 100 stupňů. Jinak hrozí praskání horniny.
HLUBOKO pod lotrinskými poli to vypadá jako v katakombách fotbalového stadiónu. Betonové podlahy umetené, že by se z nich dalo jíst, po stěnách se vine technologické potrubí. Chodbami chrastivě projíždí vysokozdvižný vozík s varovnými majáky, místní pracovníci nosí helmy s hornickými svítilnami. A metrovým potrubím proudí suchý vzduch do laboratoře úložiště, 500 metrů pod ornicí obce Bure.
5 / 15
Kam s ním?
Geologové, fyzici, inženýři a chemikové tu nechali vyhloubit šachtu, do vyvrtaných otvorů vkládají sondy a všude mají rozložené bedny s počítači. Na displejích se zobrazuje tlak zjištěný čidly v hlubinách skalního masívu.
Jaké vlastnosti má tento jíl? Jakým způsobem reaguje na různé látky? Vědci jej musí provrtat jak ementál, zaplynovat, provést injektáž radioaktivních prvků, pustit do otvorů tlakovou vodu a zjistit tak savou schopnost. Zahřívají ho, porcují řetězovými pilami s lištou dlouhou jak lidská postava, to vše, aby poznali, jaké trhliny vzniknou o pár metrů hlouběji. Jíl se tu usadil v éře dinosaurů, před 155 milióny let, jde o dávné mořské sedimenty. Teď se má stát kamennou kobkou, z níž pro jaderný odpad nebude úniku – přinejmenším na 100 000 let. Plán francouzského hlubinného úložiště předpokládá, že vysoce aktivní odpad bude rozeset na ploše 15 km2 v kovových kapslích, posouvaných potrubím ve čtyřicetimetrové vzdálenosti.
Kontejnery by měly být natolik odolné, aby umožňovaly opakované vytažení na povrch země ještě 100 let po uložení, pro případ, že by se korozí kovů vyvíjely hořlavé plyny nebo se v masívu objevily nečekané trhliny. Správci úložiště by mohli problémy řešit.
Starosta Fernbach v holínkách a oranžové výstražné vestě kráčí k vrtné soupravě. Na pokusné pracoviště už prý byl dohlédnout čtyřikrát nebo pětkrát. Protože kromě funkce starosty vykonává pravomoci viceprezidenta úřadu vystupujícího jako zprostředkovatel mezi státní organizací ANDRA a obyvateli, nemluvě o dozoru nad postupem prací. K Fernbachově pracovní náplni patří „zúřadovat“ petice, zadávat vypracování expertiz, formulovat požadavky. Někdy čeká na odpověď několik měsíců. „Pošlu třeba jeden list A4 s několika lapidárními větami. Jindy zase bednu s kubíky lejster.“
Neztratil ještě po tom všem důvěru v úřady? „Věřím vědcům,“ odpovídá Fernbach, „jako věřím lékařům v nemocnici.“
Starosta uvažuje pragmaticky. Říká, že konečné úložiště prostě někde být musí. Ale zároveň působí tak trochu jako čarodějův učeň, znervózňovaný okolnostmi. „Výzkumní pracovníci tam dole kupodivu nikdy nemají problémy,“ diví se starosta. Ale „především práce postupují příliš rychle. Chceme, aby to dělali pořádně.“
I propagátorům, budoucím budovatelům, provozovatelům a uživatelům hlubinného úložiště je
6 / 15
Kam s ním?
čím dál jasnější, že se neobejdou bez podpory veřejnosti. Zvláště ne v oblasti východního pohraničí Francie. „Proces musí být transparentní,“ říká Florian Emrich ze Spolkového úřadu pro jadernou bezpečnost, koordinující vytipovávání vhodné lokality v Německu.
Tvrdý oříšek
PODOBNÁ DISKUSE běží také ve Švýcarsku, zvláště od chvíle, kdy referendum dalo červenou prvnímu plánu na vybudování hlubinného úložiště mírně a středně radioaktivního odpadu. Hledání vhodné lokality probíhá snad všude podobně: Prakticky žádný starosta ani regionální sněm nechce mít na svém území úložiště nukleárního odpadu. Snad jen výměnou za protislužby. Kompenzace. Privilegia. Peníze.
Závisí tak jeden z hlavních dlouhodobých problémů lidské civilizace na lidské slabosti a touze po mamonu? Ve Finsku a Švédsku dokonce obce uspořádaly veřejné soutěže s cílem maximalizovat kompenzace.
Ani v Japonsku, až do fukušimské katastrofy příznivě nakloněném jaderné energii, se nepodařilo získat souhlas veřejnosti. Jediná z obcí nedala svolení dokonce ani s prováděním sond na svém území. Dokonce i v těch zemích, kde se získání souhlasu a vybudování úložiště zdály být na dosah, se bude třeba vrátit o desítky let zpátky a začít zase od začátku. Jako příklad uveďme Spojené státy, v nichž až do nástupu Baracka Obamy platila za hnací sílu hledání vhodné lokality spíše tvrdohlavost politiků než vědecká preciznost. Již v roce 1987 prohlásil americký Kongres za možné úložiště pohoří Yucca Mountain v Nevadě. Mělo to běžet jako na drátkách: Dané území patří vládě a dříve tvořilo součást jaderné střelnice. Až do ukončení prací v roce 2009 na Obamův příkaz tam vědci a stavbaři utopili v tufu patnáct miliard dolarů.
„Yucca Mountain je prostě katastrofa,“ říká k tomu Gerhard Jentzsch, německý geofyzik a odborník na bezpečnost lokalit vybíraných pro jaderná zařízení. Inkriminovaný tuf se podle něj nachází „v bezprostřední blízkosti vývojově mladších vulkánů. Navíc tam byly zaznamenány poruchy související s většími zemětřeseními.“ Geologové v oblasti Yucca Mountain zaznamenali v průběhu 20 let více než 600 menších otřesů. V roce 2007 objevili rizikovou zónu přímo pod areálem, v němž měla vzniknout chladicí zóna vyhořelého jaderného paliva.
7 / 15
Kam s ním?
Ze šachet vyhloubených v tufu si Jentzsch přivezl suvenýr: „Kus krystalického vápence, vznikajícího pouze v místech, jimiž protéká voda. V Yucca Mountain voda stéká po stěnách.“ V zemi se stovkou reaktorů se tak s hledáním lokality pro úložiště vrátili na start.
V NĚMECKU jsou na tom podobně. Dlouhodobě zkoumanému potenciálnímu úložišti v kamenné soli pod obcí Gorleben na severu země řada expertů nedává žádnou budoucnost. Koncem roku 2010 totiž vstoupily v platnost nové bezpečnostní předpisy pro ukládání radio aktivního materiálu. Ty požadují, aby i zcela zaplněné a uzavřené úložiště bylo možné ještě přinejmenším po 500 letech pro případ nepředvídatelných problémů otevřít.
„Sůl tak vypadává ze hry,“ konstatuje Gerhard Jentzsch. „Spolu s ní driftují i samotné kontejnery.
Po 500 letech už dávno nemusejí být na svém původním místě. Momentálně bych byl pro jílovité horniny. Pochopitelně i ty se pohybují.
Jenže mnohem pomaleji.“
„Realistický termín uvedení hlubinného úložiště do provozu je nejdříve 2035,“ uvádí příslušný úřad pro radiační ochranu. I z tohoto důvodu vlaje nad průzkumnými šachtami v příhraničním Lotrinsku také černo-červeno-zlatá vlajka. Němečtí vědci provádějí již několik let průzkum jílovitých usazenin bok po boku s francouzskými kolegy.
A co žula, na niž sázejí Finové? „Dosud se nepodařilo rozvinout technologie pro hlubší proniknutí do granitu,“ kritizuje přehnaná očekávání švýcarský geolog Marcos Buser. „Stále ještě zůstáváme odkázáni na primitivní navrtávání a odstřely. A odstřely se na okolní hornině negativně podepíší.“ Už samotnou pavučinkou jemných prasklinek. „Známe to z tunelářských prací,“ připomíná Buser. „A prasklinu si snadno najde voda.“
Předpoklad dlouhodobé bezpečnosti skandinávských projektů, vysvětluje Gerhard Jentzsch, se neopírá ani tak o „geologii, jako o plánované využití měděných kontejnerů. Jenže pokud by korodovaly rychleji, než se předpokládalo, je zaděláno na problémy.“ ZNEPOKOJENI by měli
8 / 15
Kam s ním?
být také Francouzi. Protože lotrinské vrstvy jílovitých usazenin jsou, jak se ukázalo, materiálem náchylným k praskání. Velmi záleží na poloze štol, jejich vzájemném odstupu a sklonu v masívu. Tyto a další faktory ovlivňují rozsah, směr a závažnost pohybu jílovce. Jentzsch má pochybnosti o „schopnosti betonových bloků se zalitým odpadem odolávat tlaku horniny, aniž by se zdeformovaly“.
Znepokojení a pochybnosti se objevily také v odborném posudku amerických odborníků, jehož vypracování si zadala kancelář starosty Fernbacha. Podle tohoto dokumentu působí francouzské výpočty prostupu radioaktivních částic jílovitými usazeninami příliš optimisticky. Chování podlaží si vyžádá ještě desítky let pozorování. Hlubinné úložiště se totiž nachází nedaleko podzemní zásobárny pitné vody, která proudí z departementu Meuse na západ. Až pod Paříž.
Čím dál více vědců klade všeobecně platnou podmínku možnosti opětovného vyjmutí odpadu bez ohledu na typ úložiště a nejlépe i po staletích. „S tím se sotva vypořádáme,“ tvrdí Švýcar Marcos Buser. „Každé zařízení v praxi funguje jinak než na papíře.“
O záření a veleknězích jádra
BEZMOC ODBORNÍKŮ se pojí také s další ožehavou otázkou: Nemělo by se hlubinné úložiště raději zamaskovat, aby v něm nějací budoucí „vykrádači hrobů“ za tisíc let nezačali kutat z archeologických či zištných motivů, v touze získat artefakty z 21. století? Nebo bychom naopak měli co nejpečlivěji zpracovat varování budoucím generacím na nebezpečnost úložiště? Odborníci se proto pokoušejí vytvořit jasný „jazyk“ piktogramů, symbolů dávajících smysl třeba i s odstupem 10 000 let. Komise pracující z pověření amerického ministerstva energetiky v roce 1991 zveřejnila studii na dané téma. Vědci doporučují vztyčit nad úložištěm les betonových trnů. A varovné tabule vyvést v sedmi jazycích pro zvýšení pravděpodobnosti, že se alespoň jednu z nich podaří budoucím lingvistům rozluštit, i kdyby jazyky úplně vymizely. Vždyť egyptologové pochopili smysl egyptských hieroglyfů jen díky tříjazyčné Rosettské desce.
Nejbizarnější návrh pochází z 80. let minulého století a na papír jej „hodil“ mimo jiné americký lingvista a písmoznalec Th omas Sebeok. Kolem jaderného dědictví by se mohl rozvinout specifi cký kult, chráněný jakýmisi kněžími s vědeckým vzděláním. Podivná myšlenka se opírá o poznání houževnatého přetrvávání mýtů v lidských dějinách. Technické obory se něčím podobným pochlubit nemohou. Vždyť dnes už nikdo neví, jak při rozmisťování kamenných bloků postupovali stavitelé Stonehenge, píše filozof Robert Spaemann. „Technologické znalosti nelze
9 / 15
Kam s ním?
předávat po tak dlouhé období.“
Vnucuje se otázka, jestli projekt hlubinného úložiště nepřesahuje možnosti současné civilizace. Střednědobé úložiště?
Slibná alternativa
PRŮMYSLOVÁ ZÓNA Vlissingen-Oost u ústí Westerschelde leží hned za hrází. Na obloze krouží káně, silniční okruh přebíhá bažant, rotory větrných elektráren hučí v bríze vanoucí od Severního moře.
Prostě idylka. Až na chemičku, slévárnu hliníku, plynovou, uhelnou a atomovou elektrárnu.
Navíc je tu COVRA. Společnost Centrale Organisatie Voor Radioactief Afval spravuje z pověření vlády nizozemský jaderný odpad. Fasáda působí symbolicky – je vyvedena v zářivých barvách.
Uprostřed areálu se vyjímá velký bunkr bez oken, natřený místo žluté oranžově. Architekt navrhl vyvést zářivě zelenou barvou proslulou Einsteinovu rovnici E = mc2. „Náš mezisklad pro střednědobé uložení středně a vysoce radioaktivního odpadu,“ vysvětluje Ewoud Vincent Verhoef, „je nejbezpečnější budovou v zemi.“
Mezisklad pro střednědobé ulo žení? „Zařízení jsme dimenzovali na nejméně 300 let,“ doplňuje Verhoef. „Nukleární odpad tu bezpečně spočine do doby, než budeme mít hotové skutečné hlubinné úložiště.“ Osmatřicetiletý chemik má funkci zástupce ředitele COVRA. Navíc vede oddělení výzkumu a vystupuje jako tiskový mluvčí. Nedá najevo sebemenší pochybnost, že projekt, na němž pracuje, je opravdu dobrý nápad.
Možná že právě toto řešení nakonec jako jediné reálné východisko přijmou také průkopníci v oboru hlubinných úložišť i z velkých zemí. Pro jaderný odpad s poločasem rozpadu
10 / 15
Kam s ním?
umožňujícím zneškodnění ve střednědobém horizontu. Vlastně jakási smlouva s několika generacemi, jež přijdou po nás. Bez ambicí budovat „na věčné časy“, jako úložiště plánované například Francouzi. Ovšem podstatně robustnější zařízení než povrchový mezisklad kastorů v německém Gorlebenu.
Z administrativní budovy vede cesta k halám s odpadem o nízké radiaci. COVRA dala nevyužité prostory k dispozici nizozemským muzeím jako depozitáře. „Máme tu přece ideální skladovací podmínky,“ zdůvodňuje to Verhoef, „stabilní teplotu a vlhkost.“ ŠIROKO DALEKO žádná ochranka, alespoň jsme si jí cestou od administrativní budovy k halám pro odpad s nízkou radioaktivitou nevšimli. Dveře a brány Verhoef otevírá kartou a bezpečnostním kódem. „Kdo by se sem hrnul? Když chce Greenpeace uspořádat nějakou akci, stačí se ohlásit. A teroristé by se nejspíš dostali až k budově. Jenže ne dál.“ Vnější zdi o mocnosti 1,7 metru by podle výpočtů měly odolat zemětřesení do 6,5 stupně a ustát náraz stíhačky. Nebo výbuch nedaleké plynové elektrárny. Údajně je neohrozí ani vzestup hladiny o deset metrů nad normál, překonávající i nejpesimističtější prognózy globálního oteplování. „Pamatovali jsme na všechno,“ tvrdí Verhoef.
Uvnitř ani noha. Teprve po několika desítkách metrů chůze betonovou chodbou nás průzorem velínu zdraví provozní inženýr. Kabely jsou vedeny po podlahách chodeb. „Usnadňuje nám to hledání a odstraňování závad. Celé zařízení bylo postaveno co nejjednodušeji, vše nadbytečné odpadlo. Nechtěli jsme autonomní systémy.“ Každý automatizovaný proces lze provádět také manuálně. Protože zodpovědnost z člověka stejně nikdo a nic nesejmou. Nikdy to nebude ani počítač. Nevytratí se tak povědomí o nebezpečí, vysvětluje manažer. Přinejmenším v myslích několika příštích generací.
Sál v prvním patře s betonovou podlahou natřenou na červeno. Do ní zapustili 120 kruhových poklopů jištěných velkými šrouby. Každý z poklopů uzavírá metrové betonové potrubí pod podlahou sálu. Jako do pouzdra jsou do něj zasunuty sudy s odpadem o teplotě 200 °C. U okraje jedné otevřené šachty klečí technik s měřicím zařízením. „Zásobníky s odpadem plníme héliem,“ vysvětlují nám. „A samotné betonové potrubí vzácným plynem argonem.“ Hélium je lehčí, argon těžší než vzduch. „V pravidelných odstupech odebíráme kontrolní vzorky a zjišťujeme, zda argon neobsahuje stopy hélia, prozrazující netěsnost zásobníků.“
Na prostranství před bunkry fičí chladný severomořský vítr. „Každých dvacet let se fasády dočkají nového nátěru, vždy o něco méně sytou oranžovou barvou, symbolizující pokles radioaktivity a teploty uloženého odpadu. Za 100 let budou budovy zářivě bílé,“ usměje se Verhoef. Materiál si pochopitelně zlomek své radioaktivity zachová. Nevytratí se ani po tisíciletích – trvalý problém, řešitelný snad v budoucnu. Ale možná že nikdy.
11 / 15
Kam s ním?
JADERNÝ ODPAD
HLW, „high-level waste“, zní mezinárodní označení pro vysoce radioaktivní odpad. Zároveň jde o synonymum největšího a nejdlouhodobějšího problému, s nímž bylo kdy lidstvo konfrontováno
A NĚMECKÝ PŘÍKLAD Z radioaktivního odpadu vyprodukovaného na území SRN do roku 2040 by měly dvě třetiny pocházet z atomových elektráren a 23 procent z výzkumných pracovišť. Pouze deset procent z přibližně 300 000 m3 materiálu se řadí do kategorie vysoce radioaktivního odpadu. Uvedená desetina však emituje 98 procent radioaktivního záření, zbývající většina materiálu pouhá dvě procenta.
B ODKUD SE BERE ZÁŘENÍ V průběhu štěpení jader atomů v reaktoru stejně jako i později v již nepoužitelném palivu vznikají tři různé druhy radioaktivního záření – zde zobrazeno na příkladu plutonia (Pu)-241. 1 ZÁŘENÍ BETA Pu-241 se rozpadne na americium (Am)-241, přičemž se neutron z jádra plutonia přemění na proton a vyzáří elektron: záření beta. 2 ZÁŘENÍ ALFA Jádro americia se nyní rozpadne na neptunium(Np)-237 a uvolní při tom jádro hélia ze dvou protonů a neutronů, známé jako záření alfa. 3 ZÁŘENÍ GAMMA Jádro neptunia zase emituje elektromagnetické záření gamma o velmi krátkých vlnách, vysoké pronikavosti, a proto nebezpečnosti.
C FRANCOUZSKÝ PLÁN JADERNÉHO DĚDICTVÍ Zhruba takto by jednou mohlo vypadat hlubinné úložiště vysoce radioaktivního odpadu, jaké Francouzi hodlají vybudovat v Lotrinsku. Zde zobrazená technologie takřka plně automatizovaného deponování zůstává jen jednou z více možných variant. Ukazuje se však extrémní náročnost opatření pro zajištění maximálního zabezpečení jaderného odpadu. De facto bylo rozhodnuto o umístění úložiště na území o rozloze přes 15 km2. Na povrchu mají vyrůst dva komplexy. Za prvé asi dvousethektarový areál technických a správních budov, přímo spojených s hlubinných úložištěm systémem stavebních a havarijních šachet. Dále pak zařízení, do něhož bude vysoce radioaktivní odpad zavážen a následně vyskladněn do definitivního místa deponování.
D JAK DLOUHO JE ODPAD RADIOAKTIVNÍ Z následujícího srovnání vyplyne časová dimenze problému HLW: Před asi 1,5 miliónu let Homo erectus vynalezl pěstní klín. Ze složky HLW, jader izotopu neptunium-237, se však za 2,1 miliónu let rozpadne pouhá polovina. Jedna ryska na měřítku odpovídá 10 000 let.
12 / 15
Kam s ním?
Foto popis| Betonové zásobníky s nízkoaktivním jaderným odpadem v meziskladu ve Vlissingen-Oostu. Tímto způsobem se s atomovou hrozbou vyrovnali Nizozemci…
Foto popis| … a takhle na to jdou Němci: odpad z jaderných elektráren a pokusných reaktorů skladovaný v solném dole Asse u Wolfenbüttelu
Foto popis| Francie, departement Meuse: Právě zde má vzniknout „pohřebiště“ jaderného odpadu, ale až po provedení skrývky pro stavbu dálnice
Foto popis| Pět set metrů pod zemí se testuje vhodnost jílovitých břidlic Lotrinska pro umístění hlubinného úložiště. Jak budou reagovat na vysoké teploty? A na tlak?
Foto popis| V podloží finského ostrova Olkiluoto zatím spočinul pouze nízko- a středně aktivní odpad, uložený ve velkých kontejnerech. Brzy však má být do žule podobné horniny dopraven také vysoce radioaktivní materiál 46 g 10/12
Foto popis| V britském Capenhurstu čekají pečlivě srovnané sudy na odvoz na místo definitivního uložení. Marně, zatím neexistuje
Foto popis| Svatá Barbora, patronka horníků, doslova září ve štole u Gorlebenu na severu Německa. Radioaktivní materiál zatím zůstává na povrchu
Foto popis| Otvory vyvrtané do bloku kamenné soli pod Gorlebenem jsou určeny pro výbušniny. V hloubce 840 metrů vzniká systém tunelů, kolem jejichž vhodnosti pro trvalé uložení vysoce nebezpečného materiálu se rozpoutaly bouřlivé diskuse
Foto popis| La Hague, Francie. Vyhořelé palivové tyče deponované v rozloženém stavu. Vodní lázeň zajišťuje nezbytné chlazení radioaktivního materiálu
13 / 15
Kam s ním?
Foto popis| Ještě před 15 lety skladovali ve francouzském zařízení na zpracování jaderného materiálu La Hague nebezpečný odpad pod širákem
Foto popis| Zemětřesení, voda, vulkanická činnost: Jižní portál neperspektivního hlubinného úložiště v tufovém pohoří Yucca Mountain v Nevadě
Foto popis| Hanford Site v americkém státě Washington: V obřích nádržích spočívá přibližně 200 000 m3 odpadu z výroby jaderných zbraní
Foto popis| „Střednědobé úložiště“ COVRA v Nizozemsku. V betonovém potrubí uzavřeném ocelovými víky jsou zasunuty tubusy s vyhořelými palivovými tyčemi a jaderným odpadem zalitým do skla 56 g 10/12
Foto popis| Bunkr na 300 let: Nadzemní stavba se stěnami o síle 1,7 metru chrání nizozemský vysoce radioaktivní materiál
Foto autor| Grafika GEO: Martin Künsting
GEO, 18.9.2012,Jörn Auf dem Kampe a Jürgen Bischoff
Redakční poznámka: Článek seznamuje s problematikou uložení vyhořelého jaderného paliva a ostatních pozůstatků nukleárních aktivit. Ukazuje na zatimní neřešitelnost náročného úkolu, kterému se věnují tisíce odborných týmů na celém světě. Ve hvězdách je výše nákladů, které tato činnost spolyká a kterou platí spotřebitelé. Přitom jen ze Slunce může lidstvo čerpat stonásobek energie, kterou dnes potřebuje. Na dohled je vyřešení problému s jejím uložením. S tím bude spojena labutí píseň jaderné energetiky. Jaderný odpad bude ale dále černou můrou pro stovky dalších generací. Těžko si poradí s odpadem uloženým v mořích, který už dnes o sobě dává vědět a řešení je v nedohlednu.
14 / 15
Kam s ním?
15 / 15
