SÚDÁN. V zajetí písku a slunce

zlom smich a plac afriky 6.0

6/12/11

9:22 PM

Str. 5

SÚDÁN

V zajetí písku a slunce

„Súdán je velmi přátelská země. Vítejte,“ řekl ebenový býk. Ahmed byl Súdánec a z moře se vynořující pevnina byla jeho vlast; sluncem prožraná země, nad níž se vznášel inverzní opar prachu. Nebylo těžké si představit, že na světě existují pohostinnější místa. Ahmed a my – jediní pasažéři nákladní lodi, která už věčnost plula ze Saúdské Arábie do Súdánu. Byla to ta nejpomalejší loď ve vodách Rudého moře. Nebudeme se honit, slíbili jsme si. Přesto jsme si teď netrpělivostí hryzali nehty. Afrika... Naše cesta do Afriky začala před pěti lety. Tehdy jsme se skupinou přátel podnikli třítýdenní výlet do Jižní Afriky a sousední Namibie. Jak jinak, slíbili jsme si, že se vrátíme. Jenže čas běžel a my se přistihli, jak každého Silvestra pronášíme tutéž větu: tenhle rok určitě... Nebo: až dostuduju... Popřípadě: až našetříme víc peněz... Až, až, až – pomníčky neutěšených životů. A pak se stalo, že jsme museli prodat dům. Byla to smutná historie o pomalých soudech a jednom rozvodu, nicméně letitý problém byl u konce. Z toho, co nám zbylo, jsme pořídili zelený Landrover Defender 110 Tdi, podobný tomu, na jakém jezdila lvice Elsa. Rozhodli jsme se, že do Afriky pojedeme. „Konečně doma,“ pravil radostně Ahmed a s pýchou se zadíval na bílou toyotu, svou toyotu, která byla s Aničkou zmáčknutá mezi obří náklaďáky, mezi nimiž vypadaly jako dvě ztracené sestřičky. Auta měla přední skla počmáraná arabskými klikyháky, v angličtině byl jen „Export“ a pod tím číslo 300, 645 nebo 720 – vyměřená daň za dovoz. „Moje rodina bude mít velkou radost. Už čeká,“ pokračoval Ahmed a kdo ví, jestli mluvil na nás, nebo k toyotě. Nezbytným krokem při plánování cesty je její cíl. Mys Dobré naděje, symbolicky nejjižnější cíp afrického kontinentu, nebyl sice kdovíjak originální, ale měl zvuk. Tam měla naše cesta končit, landrover měl být dopraven zpátky 5


6/12/11

9:22 PM

Str. 6

Martina Svobodová – SMÍCH A PLÁČ AFRIKY

po moři v kontejneru, my letadlem. To, že všechno nakonec dopadlo úplně jinak, není naše vina. Ani zásluha. To jen Afrika převzala velení. Nad cestou, během které jsme potkali i ten nejjižnější cíp, ale už nebyl důležitý. „Dnes ještě přespíme na lodi,“ ozval se hlas šlachovitého kapitána. „Je pátek. V přístavu nepřijímají,“ dodal a rovnou rozdal deky na spaní. To se ví, pátek je pro muslimy něco jako neděle – jenže když jsme to věděli my, jak to, že to nevěděli kamarádi muslimové v Arábii a vypravili loď? „Připluli jsme dřív,“ pochvaloval si kapitán. „Připluli jsme pozdě,“ řekl pomocník, který do úmoru leštil metr čtvereční podlahy, zatímco zbytek lodi byl zapadaný dehtem. Ještě jsme ani neochutnali africkou pevninu, a už jsme se začali učit to nejdůležitější – jak to chodí v Africe s časem. Do Afriky jsme vyrazili ve dvou – Jarda a já. Byli jsme krásný pár. On – dvoumetrový muž v nejlepších letech, se kterým by se člověk nebál ani do pekla. Já – no, co o sobě říct a nepřechválit se? Snad to, že jsem měla to štěstí a Jardu potkala. Báječně jsme se doplňovali: já se usmívala, mluvila, křičela, popřípadě nasazovala ženské zbraně a dělala slepici; Jarda dodával mým slovům váhu. Brzy jsme však zjistili, že nejdůležitějším členem výpravy bude – Anička. Každé její zasténání, pšouknutí a vůbec celý její zdravotní stav se na dlouhou dobu staly nejdůležitějším tématem večerních hovorů a nočních strachů. Zklamaně jsme si vzali deky a posadili se na tvrdou lavici. Jako včera a jako předevčírem. Hlad pomalu stravoval sám sebe, ale žízeň byla horší. Na nákladní lodi plné aut se všude válejí hevery a piksly od olejů, zato lidská posádka se musí postarat sama o sebe. Přemýšleli jsme, jestli nemáme vypít destilovanou vodu z Aniččina chladiče. Afrika... A tak jsme jednoho májového dne vyrazili na Velkou cestu. Opouštěli jsme Evropu natlakovaní jako šampaňské, dávali jsme sbohem formulářům a složenkám a tomu nesnesitelnému pocitu, že člověk pořád něco musí. My teď už nebudeme muset nic; tohle byl náš stoptime, životní mezičas, který se nepočítá. Evropou jsme projeli rychle. Jen v Itálii jsme přibrzdili a koupili na Anču střešní stan. V Turecku jsme začali zpomalovat a do žil pouštět cestovní rytmus. Ranní kafe na kapotě, jídlo, jídlo, hledání noclehu, všechno pěkně v bezpečí muezzinova amplionu. Odpadkové hospodářství Sýrie jako by předznamenávalo Afriku a pak přišlo Jordánsko a s ním mrazení v zádech podél izraelské hranice a přístav Akaba, útočiště pařeb chtivých Jordánců a Saúdů. Vstupem do Saúdské Arábie jsme se zároveň přehoupli na druhý břeh, ze známého do neznáma, z bezpečí čajů a dobrých pumpařů do společnos6


6/12/11

9:22 PM

Str. 7

SÚDÁN – v zajetí písku a slunce

ti, o které jsme věděli leda to, že se tam kamenují lidi. Avšak jiná cesta do Afriky nevedla, a tak jsme museli vpřed a zároveň nás to lákalo. „První turistické vízum do Saúdské Arábie,“ řekl tehdy v Praze slavnostně saúdský velvyslanec a my si po půl roce zoufání a doufání konečně oddychli. Překvapené pohledy na saúdské hranici se opakovaly po celé zemi, která byla bizarní směsicí pouště, velbloudů a rafinerií. Cítili jsme se výjimečně, báječně, byli jsme na cestě a nic nám nechybělo, nafta byla tak levná, že jsme se ani nenamáhali spočítat, na kolik vlastně přijde, a u pump byl k dostání chlazený jahodový džus. Když jsem si v bance stoupla do špatné fronty, přítomní muži se jen ošili a přiběhnuvší policista mě jemně odvedl do ženské části. Do internetové kavárny jsem nesměla a v T.G.I. Fridays se mnou Jarda trpělivě dlel v části pro rodiny. Když nás v noci v hotelu budil řev popíjejících Saúdů, málem jsme byli zklamaní a říkali jsme si, že historka o ukamenování by byla jistě zajímavější. „Už si to můžeš sundat, sister. Súdán není Saúdská Arábie. Súdán je velmi přátelský,“ vytrhl mě ze zadumání Ahmed a ukázal na můj do poslední nitky propocený černý hábit. Ze své soukromé sauny jsem se vysvlékla s největší radostí. Nemělo to pranic společného s emancipací. Koneckonců, bylo to i celkem slušivé; abája dokáže všechny tělní nerovnosti milosrdně zakrýt. Ale bylo v tom vedro. Takové, že jsem nedokázala ani zvednout ruku, abych se k smrti neunavila, a to jediné, co jsem byla schopná vnímat, byly neustále se řinoucí čůrky potu na celém těle. Opustili jsme vyprahlou zemi, kde největším luxusem je pruh zelené trávy. A připlouvali jsme do země, kde největším luxusem bude pruh zelené trávy – ale tady na něj nikdo nebude mít. Převlékla jsem se do outdoorových khaki kalhot a růžového trička, odevzdaně se uložila vedle Jardy a nechala si zdát o velkém dobrodružství, které nás dozajista čeká.

První kroky na africkém kontinentě Kolem šesté hodiny ranní nás kapitán vzbudil. Teď jsme už nadobro mířili ke břehu. Afriko, Afriko naše, konečně jsme tady! Hltavě jsme pozorovali každý centimetr blížícího se kontinentu. Přístav Suakin však vystupoval z písečného smogu neochotně: dlouhé betonové molo, jehož střední část se propadala do vody, na něj navazující ohromná betonová plocha, z obou stran orámovaná nekonečnou skládkou, která se přelévala do moře. Tam, kam zasáhly vlny od projíždějící lodi, se odpoutávaly skupinky plastových lahví, vytvářely provizorní vory a přivážely námořníkům vstříc barevné kousky igelitů jako němý uvítací výbor. Z oranžové šedi se na břehu vynořil čer7


6/12/11

9:22 PM

Str. 8


noch s červenou čepicí a navigoval loď. Ta jen lehce ťukla do pneumatik rozvěšených podél mola, z mlhy se vyrojili další černoši a začal elegantní tanec kolem kotev, lan a můstků. Dopluli jsme. Tak tohle je Suakin, po staletí veledůležitá křižovatka obchodnických tras a výchozí bod pro africké poutníky do Mekky, jak jsme si mohli přečíst v Atlasu světa pro základní školy, který nám byl na dlouhou dobu jediným průvodcem Afrikou. Bylo s podivem, že v tomhle atlasu o tomhle místě vůbec nějaká zmínka je. Slavný přístav dnes nemohl nabídnout nic než rozpukaný beton přístavních doků, několik plechových hangárů a odpadky, kam oko dohlédlo. Celé místo působilo ospale a malátně. Jaký to rozdíl oproti živoucímu přístavu saúdskoarabskému! Dnes je hlavním súdánským přístavem Port Sudan, nově vybudované město několik kilometrů na sever. Avšak lodě ze Saúdské Arábie, Alláh ví proč, stále připlouvají do Suakinu. Celkem vzato nám to však bylo jedno. Pravda, první kroky na africké půdě se mohly odehrát v nějakém dobrodružnějším prostředí, třeba v obklíčení stáda slonů nebo za zpěvu domorodců v krojích, ale hlavně, že jsme byli tady. Na africkou půdu jsme vpadli s nadšením, které námi smýkalo do všech stran. Z lodi začala pomalu vyjíždět auta a kapitán nás poslal na pasovou kontrolu. Dva znavené mořeplavce spolkl nejbližší hangár, kovové bludiště prázdných chodeb, opuštěných kanceláří a rozpadlých kartoték. Vrstvy prachu pohřbily rozházené papíry, kterým horko nedovolovalo důstojně shnít. Směrovky z převrácených židlí nás dovedly ke kanapi s pochrupujícími muži v uniformách. Překvapeně si vzali pasy; ne, do Súdánu opravdu nejezdí moc turistů a už vůbec ne tudy. Vycítili příležitost a začali zpochybňovat naše víza. Jenže jim chyběl grif, protože neměli trénink, a my se nenechali zviklat. Skončilo to dvacetidolarovkou a plácnutím do dlaní: tak to bychom měli. Než jsme se vymotali zpátky, všechna auta už byla venku z lodi a kolona se pomalu vydávala pryč, k tušeným branám přístavu. Na břehu osiřela Anča a Ahmedova toyota. Její majitel nás vzápětí natlačil do jediné betonové budovy v celém přístavu. „Celní kontrola, jste na řadě,“ popleskával nás s nadšením, jak to všechno jde, jak to všechno klape. Leč na celnici, která svou útulností připomínala nádražní halu, to začalo drhnout. Bez dinárového poplatku za prohlídku se celníci odmítali hnout a dolary nechtěli. Začali jsme čekat na směnárníka, který dle vrstvy neporušeného prachu nechodil do zaměstnání často. Zas to mělo tu výhodu, že jsme si mohli vše dobře prohlédnout. Dovnitř se totiž nahrnul dav; přijela další loď. Byla to zajímavá podívaná, kterou nám naše loď plná aut nabídnout nemohla. Z téhle se vyrojily zástupy zpocených černoušků obtěžkaných pytli 8


6/12/11

9:22 PM

Str. 9


s hadry a krabicemi se stereo soupravami. Náklad vyskládali do poslední ponožky na dlouhé betonové valy, kde pak celou věčnost čekali, až se k nim dostaví příslušný příslušník, celní úředník. Ten se věcmi důkladně prohrabal a nakonec na ně nalepil žádoucí papírek: procleno. Z černoušků se pot jen řinul a nebylo to pouze kvůli příšernému vedru. Šlo jim o živobytí, na které v Saúdské Arábii pracně dřeli jako ti nejposlednější námezdníci a teď si své jmění přiváželi domů. Hodnotné jmění v podobě stereo souprav a televizí. Pravdaže to bylo jmění. Takové, na jaké se v Saúdské Arábii dře léta a rodina doma kvůli němu hladoví. Byli nám ti černoušci k smíchu, byli, jak tam zápasili o stereo soupravy a laskali se s lepenkou od televize – jenže pak jsme posmutněli. Co jsme asi čekali? Černochy ve lvích kůžích? Černochy s péry na hlavě? No, čekali... Když se hala po nekonečné době vyprázdnila a otvory pro okna zase začal proudit vzduch, obrátili jsme pozornost k domnělému směnárníkovi, který nepřicházel. Zato přišel kdosi, kdo na Jardovu fotobrašnu nalepil procleno a poslal nás ven. No vida. A to to ani neotevřeli. Jenže venku jsme se plácli do čela. A co carnet de passage, cestovní pas Aniččin, bez jehož orazítkování jsme nemohli pryč? „To je OK, wait here,“ řekl Ahmed. A tak jsme začali čekat na proclení. Čekání – jedna z nejdůležitějších činností v Africe. Celé dopoledne jsme se na sluneční výhni dokázali ještě usmívat. Padla na nás únava z plavby, která se proměnila v odevzdání. V přístavu bylo nesnesitelně. Ani písečný opar nedokázal tlumit žhnoucí sílu slunce a několikadenní žízeň nesnesitelně lepila jazyk na patro. Kiosek s občerstvením tu byla podobná chiméra jako směnárník z rána, takže jsme se ho ani nenamáhali hledat. Dlouhá plavba vyčerpala nejen naše zásoby, ale i síly fyzické a duševní, a tak jsme jen bezmocně seděli a doufali, že brzo vypadnem. Ahmed upadl do deprese. Jeho slova o tom, jak je Súdán very friendly a welcome tourist, v suakinské realitě nedocházela naplnění. Pod bídným rozpáleným přístřeškem jsme se krčili před nejhoršími paprsky a čekali. Hodinu za hodinou. V polovině letargie se dostavil kdosi s pokynem, že prý máme vyložit obsah celého auta. To nás probralo. Celého?! Nevím, jestli si umíte představit, co znamená plně naložený landrover. Ti, kteří někdy stěhovali byt 3+1 a menší kosmickou laboratoř k tomu, asi budou mít přibližnou představu. Ti ostatní se musí spokojit s konstatováním, že to je práce na několik hodin, přičemž mnohem větší problém než samotný objem je pořádek – jak to tam zase vrátit, abyste všechno našli, přičemž to potřebné musí zůstat na kraji, abyste třeba za tmy nelezli pro baterku, která bude v osmé bedně nalevo pod ešusama; nebo že by napravo v holínce? 9


6/12/11

9:22 PM

Str. 10


Moc se nám tedy nechtělo. Ale podvolili jsme se. Anička vydala své poklady všanc žhavému písku. Vzali jsme to raději s humorem jako interní audit, jestli jsme si něco nezapomněli. S postávajícími zevlouny jsme se spřátelili a ke konci se z toho stala regulérní přednáška s výukou angličtiny. Kdo měl zájem, mohl si tak prohlédnout kanystr na vodu – this is a water tank – a druhý kanystr na vodu – second water tank, první bednu, druhou, třetí, oblečení, foťáky, stativy, mýdla, pantofle, bundy, spodky, svršky, ponožky, plavky, deky, ešusy, špagety, vařiče, rýče, baterky, pastelky, telefony, šňůry... – a taky šrouby, šroubky, klíče, hasáky, lepenky, kladiva, hevery, stany, holínky, knížky, nářadí, sešit, tužku, kružítko, lopatku a smeták... Zpráva o nedozírném pokladu v bělošském autě se rychle rozšířila celým přístavem a kdo mohl (všichni), ten se přišel na vlastní oči přesvědčit, aby to pak mohl ještě za sto let vyprávět svým vnoučatům. Tak jsme se tu, v příšerném přístavním městě Suakin, svlékli do naha. Nebyl to věru příjemný pocit a myslím, že z něj ve mně něco zůstalo. Někdy v té době jsme pochopili dvě věci. Větu jednoho úředníka z rána, která zněla: vy jste přijeli dneska? Teď nám to došlo. Nedořekl, že: tak to máte na odbavení ještě hodně času. Ta druhá věc byla jasná: nic dalšího se dít nebude. Kolega Ahmed nás přesvědčoval, že takhle to chodí a že úředníci určitě už jdou. Tuto větu si dobře zapamatujte. Sousloví „už jde“ se stane legendárním pro každého, jehož africký pobyt přesáhne dobu standardního zájezdu. Je zkratkovitým vystižením afrického žití – v Africe vlastně všechno už jde či je nějakým způsobem na cestě. I v případě, že si kdesi v pohostinství objednáte kuře a to kuře jde teprve někdo někam ulovit, je to kuře prakticky už taky na cestě. Hnedle za tři hodiny bude už přece na talíři. Nešel nikdo a naše evropská trpělivost, třebaže kovaná českými úředníky, přetekla. Bylo odpoledne, mnohem víc než hlad nás trápila žízeň a každý v přístavu nám ostatně mohl dosvědčit, že na teroristickou skupinu s sebou vezeme příliš mnoho absurdních věcí. Během slabé hodinky se podařilo všechny věci nacpat zpátky do auta a vrhli jsme se ven, z bran toho velkého zapomenutého místa, které si říkalo přístav. U několika zohýbaných závor neboli kontrolních bodů nám to prošlo, u poslední ne. Následovalo různé přetahování a popojíždění, jehož výsledek byl, že jsme na sebe upozornili. Na auto vyskočil jeden z hlídačů a jal se nás navigovat zpátky. Přikázal zaparkovat před hangárem a zavlekl Jardu dovnitř. Když se Jarda vrátil, místo výsledku šetření mi zděšeně vyprávěl o komunitě koček žijících přímo mezi úředníky a prosebníky. Mezi kočkami mutantského vzezření prý panovala dokonalá hierarchie. Když některá z obtloust10


6/12/11

9:22 PM

Str. 11


lých uniforem zahodila kus housky, nejrychlejší kočka se na ni vrhla, ale nesežrala ji celou, nýbrž její přesnou polovinu, přičemž tu druhou hodila ledabylým gestem za sebe. Další kočka snědla také přesně půlku a tak to šlo dál, až se nažrala i ta poslední. Mezi kočkami to evidentně fungovalo, což se bohužel nedalo říct o jediném decimetru přístavu Suakin. Kromě pozorování koček se ale Jarda ve vleku rytíře od závory věnoval i úspěšnému slalomu skrz upocená těla frontových bojovníků od jedněch dveří ke druhým. V každé kanceláři si zadělal na rýmu, neboť tam na něho dýchlo ledových dvacet stupňů. Není divu, že se úředníci do toho vedra příliš nehrnou. Systémem vyšších a ještě vyšších šarží se dostal až k samotnému pánubohu – celní kontrole. Poté byl vykázán s příslibem rychlého vyřízení věci. Vzápětí se skutečně objevil náš známý od závory s několika dvoumetrovými chlapy. Do jednoho měli šedivé uniformy, které vypadaly, jako by je právě vyprali, vyžehlili a opatrně na ně navěsili. Padly jim dokonale. V těchto končinách brala jejich elegance dech. „Vyndejte všechno ven!“ poručili. Cože?! Marně jsme se snažili vysvětlit, že se naše věci na přístavním písku opékaly celé dopoledne. Oni to neviděli, takže šup šup! Naštvaně jsme začali věci vyndávat a všechno by bylo bývalo možná dobře dopadlo, kdyby ovšem ten mladík, který se jimi ledabyle prohraboval, protože dělal, že zapisuje veškerou elektroniku (abychom to nerozprodali a nepřivedli tak súdánskou ekonomiku k bankrotu!), nehodil foťákem o přístavní beton. Jarda, který má normálně nervy ze železa a emoční výlevy nechává na mně, představu rozbitého foťáku neunesl. Byla to rozbuška, která po náročném dni rozmetala poslední zbytky pudu sebezáchovy. Začal řvát – česky – něco o stupidních černošských opicích, z čehož ovšem černoši pochytili slovo stupidní a bouchlo to i na druhé straně. Následovaly různé hrozby a deportace, jeden křičel přes druhého, odcházeli, přicházeli, gestikulovali, my zase volali na konzulát. Marně, tak jsme alespoň dělali, že voláme. Došlo nám, že jsme přestřelili. Ale ať jsme se mohli sebevíc cítit v právu, začali jsme se bát, že nás opravdu pošlou zpátky do Saúdské Arábie. Ale pak zapracovalo súdánské klima a jak jsme se všichni rychle rozohnili, tak jsme všichni zase rychle splaskli. Úředníci se už nepokrytě viděli zpátky ve svých klimatizovaných kancelářích, nažehlenost uniforem byla tatam, lepily se jim na tělo a já jsem cítila zadostiučinění, protože já jsem se lepila už celý den. Pak náhle vrchní uniforma kývla a muži se ztratili v budově. V rukou nám zůstal karnet s razítkem a na zemi útroby auta. Vydřené vítězství. Když jsme konečně opustili brány přístavu, bylo pět hodin, tedy těsně před západem slunce. Ztráty čítaly jedno protržené triko a dvoje pocuchané 11


6/12/11

9:22 PM

Str. 12


nervy. První den na africkém kontinentě nám odpumpoval notnou dávku objevitelského nadšení. Slova Ahmeda o přátelském Súdánu se nám zdála značně nadnesená. Okolí Suakinu více než cokoli jiného připomínalo skládku. Lidská obydlí tvořily jednoduché přístřešky z větví s kusem igelitu místo střechy, jejichž hlavní a jedinou funkcí bylo poskytnout stín, protože stromů nebylo. Drátěná postel skýtala útočiště těm bohatším, ostatní vzali za vděk krabicemi nebo igelity. Plastové sáčky, pet lahve a plechovky se válely všude kolem a tvořily nevzhlednou pokrývku zemi, která stejně nemohla nabídnout nic než písek. Uniformní skládkovou šedí na uniformní žluti písku občas nečekaně prokvetla květina v podobě zahalené ženy. Jejich modré, zelené a oranžové abáje osvěžovaly nevábné okolí a vracely mu lidský rozměr. Zahaleny od hlavy k patě, na vysokých podpatcích se proplétaly vyšlapanými cestičkami ve skládce s nebývalou ladností. Na rozdíl od Saúdek jim chyběly elegantní černé rukavice; súdánské ženy musejí pracovat. „Zaplatíte dvacet dolarů,“ řekl muž v plechové budce, na kterou těžko čitelný nápis Maersk žaloval, že bývala přepravním kontejnerem. „Za co?“ zeptali jsme se. „Poplatek za silnici,“ odpověděl muž udiveně. Reagovali jsme ještě udiveněji – žádnou silnici jsme široko daleko neviděli; jen bludiště vyježděných kolejí v písku mezi bordelem a – bordelem. „Tady se žádný poplatky neplatí,“ řekl Ahmed, který se tu náhle zjevil a odpálkoval muže jednoznačným gestem. „Kde tu seženeme naftu?“ V okolí jsme neviděli žádnou benzinovou stanici. „Nikde. Nafta není. Benzinu trochu, na černém trhu, ale naftu seženete těžko,“ odpověděl Ahmed. To nebylo dobré. Anča jezdí na naftu a k benzinu ji asi nepřesvědčíme. V nádrži jsme měli posledních pár litříků. „Proč jste si nenakoupili v Saúdské Arábii?“ položil celkem logickou otázku Ahmed. Nemělo smysl mu vyprávět o chaotickém dění před odjezdem, a tak jsme jen mávli rukou. „Pojďte, zkusíme něco najít,“ dodal. V zemi, která žije ropou a kde ropa vládne, nebyla nafta. Až kdesi mezi zbořeným barákem a vilou z větví jsme uspěli u muže, jehož podnik představovaly dva pomlácené barely a jedna hadička. Chlapík z nich vycucl poslední litry. Bude nám to muset stačit. Příštích 300 kilometrů nebude už ani teoretická možnost. Alespoň podle mapy – zítra nás čeká cesta pouští. 12


6/12/11

9:22 PM

Str. 13


Kus za městem jsme konečně našli asfaltku, jedinou asfaltku napříč celým Súdánem, hlavní trasu, která vede do Chartúmu. Rozloučili jsme se s Ahmedem, přátelským druhem, který nám Súdán představil jako zemi zaslíbenou a my mu to zase chtěli věřit. S posledními zbytky světla v zádech jsme se začali spěšně vzdalovat odpornému suakinskému přístavu. Když jeho chatrče zmizely za obzorem, sjeli jsme z cesty do nekonečné pouště a uvařili deset litrů čaje, který jsme do sebe vlili horký. Nebylo na světě lahodnější potravy. Když jsme šplhali na střechu, abychom se uložili do stanu, Anička se jemně zhoupla v bocích – její neslyšné vydechnutí nám bude celou cestu tím nejvěrnějším společníkem. První noc pod súdánským nebem se odehrála v černočerné tmě, o jaké se v pohádkách říká, že by se dala krájet. Skrze oblaka písku neproniklo na zem světlo jediné hvězdy. A pak jsem usnula. V neelektrifikované Africe jsme si začali vážit světla stejně jako její obyvatelé, kteří vstávají se slepicemi a v noci prostě spí. Evropské ponocování bylo minulostí.

Dvě cesty, jedna rovná, druhá trnitá Žádné kohoutí kokrhání po ránu; v Africe odvádí tuhle černou práci sluníčko. Jen co se objeví, začne spalovat zemi stejně jako stanovou celtu a bezpečně vyžene i ty nejzarytější spáče. První rozhlédnutí ze střechy Anči, když ráno vylezeme ze stanu – první rozhlédnutí z kolika asi? Pustina jak vystřižená z propagačních letáků na dakarskou rallye; žlutý písek rozsypaný na všechny světové strany, v dálce matné tušení hor a písečné víry rotující k nebi. Nebylo to nic zas tak odlišného od toho, co jsme zažili v Saúdské Arábii a předtím v Jordánsku a ještě předtím v Sýrii. Vlastně jsme si na ten jednotvárný svět už navykli. Zelená barva českých polí v naší mysli vybledla. Kvetoucí louka začínala být jen vzdáleným přeludem. Ale tohle byla konečně Afrika. Tak tedy Súdán. K pocitu totální svobody mnoho nechybělo. Cítili jsme, že dobrodružství klepe na dveře. Zbývalo jen nafotit Anču z toho správného úhlu, uvařit do termosek čaj a vyrazit. Kvůli etiopským vízům jsme měli namířeno do Chartúmu. Na výběr byly dvě cesty, buď 1 000 kilometrů nesmyslným obloukem přes Gedaref, nebo 600 kilometrů přímou cestou přes Atbaru. Bylo nám divné, že většina náklaďáků volí delší variantu, ale tvrdili, že cesta do Atbary se trochu staví a je zatím mixem asfaltky a pisty; tak proto. V zemi s levnou ropou, tedy když je, na nějakém kilometru zřejmě nesejde. A když jsme uviděli první trucky, jejich 13


6/12/11

9:22 PM

Str. 14


technický stav dostatečně ochotu zajet si vysvětloval. Nás navíc tlačil nedostatek nafty, v nádrži šplouchala sotva polovina a v kanystrech bylo 40 litrů, a to znamenalo dojezdní vzdálenost nějakých 500 kilometrů, což muselo přinejhorším stačit. Naštěstí v mapě bylo značeno několik měst. To jsme ovšem netušili, že města budou ve skutečnosti čtyři hliněné baráky zaražené v písku, kde neměli vodu, natož naftu. Atbara tedy byla jasná volba. Vyrazili jsme s rozedněním. Avšak už jen najít odbočku byl problém. Silnici křižovaly desítky rozježděných sjezdů do pouště a jelikož GPS zarytě mlčela, bylo to jako hra na slepou bábu. „Je tam cedule, nemůžete to minout!“ odpovídali už poněkud uondaně muži v krámcích podél silnice a my zoufale jezdili sem a tam. Vylučovací metodou jsme se nakonec trefili a po nějaké chvilce jsme objevili i tu ceduli – v nové roli luxusní střechy hliněného domu. Jak typické! Po sto kilometrech asfaltka skončila. Následovala pista, která se postupně drolila, až se rozdrolila na pláň hlubokých kolejí od velkých náklaďáků. Anička se propadala do jemného písku a motor dostával zabrat. V rozježděné poušti se jen těžko určoval směr. Jeden ze směrů evidentně nebyl ten správný, kolejí ubývalo, terén se zhoršoval a objevily se duny. U jedné takové se kolej dočista ztratila. Neuměla jsem si představit, jako může kolej končit v duně, ale realita mě porážela na celé čáře. Vracet jsme se nemohli, protože vlastně nebylo kam. A tak jsme neposkvrněným terénem měkkého písku začali razit svou vlastní stopu. Držela nás naděje, že se ztracená cesta zase objeví. Problém byl, že GPS nám tu byla, kromě hrubého směru, dost na nic. Úzkostlivě jsme sledovali každý zdárně spolknutý metr. K Atbaře jsme se však nepřibližovali ani o píď. Hluboký písek vnutil Anče trojku s redukcí, a tedy rychlost někde pod čtyřicítkou. Víc to nešlo. Bylo to optimum, při kterém nehrozilo převrácení ani zastavení, po kterém bychom se nenávratně zahrabali. Jenže někdy kolem poledního se Anče jízda na plný kotel přestala líbit a poslala ručičku teploměru do červeného. Začínalo mi být špatně. Nedalo se však nic dělat, jen jet pořád dál. Musela jsem doufat, že legendy o nezdolnosti landroverů nelhaly. Horko bylo nesnesitelné, trička se dala ždímat a naše zadky trůnily v regulérních loužích. Z tváří jsme neustále stírali pot, jako bychom se právě vynořili z vody. Slunce se odráželo od písku a světlo bylo tak pichlavé, že jsme viděli dvojmo, jak jsme neustále mhouřili oči. Sluneční brýle jsme zatratili už dávno, protože se z nich dělaly mžitky. V dálce nás oblbovala fata morgana moře. Když jsem zrovna neučurávala strachy, s nesmírnou láskou jsem pozorovala Jardu, jak soustředěně vede Anču nepřátelským terénem. 14

SÚDÁN. V zajetí písku a slunce

Recommend Documents