Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON. číslo 85

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON Zvláštní číslo/2008 číslo 85 _________________________________________ Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2 2. RECENZE NA KNIHU TEORII HER A REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY........................................ 3 Proč vyhrávají průměrní(Jiří Benesch) ............................................................................................... 3 Recenze publikace: Teorie her a nedistribuční systémy (Petr Wawrosz) ............................................ 5 Nový pohled na to, co se odehrává ve firmách a institucích (Milan Kašík)......................................... 6 Předmluva ke knize (Bohumír Štědroň) ............................................................................................... 7 2. Z PŘÍSPĚVKŮ PŘEDNESENÝCH NA KONFERENCI VŠFS ........................................................ 8 REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY, KŘÍŽOVÉ KOALICE MEZI REDISTRIBUČNÍMI SYSTÉMY, KOMPLEXY MEMŮ PODMIŇUJÍCÍCH STRUKTURU KOALIC TOHOTO TYPU (RADIM VALENČÍK) ................................................. 8 VYJEDNÁVÁNÍ V ELEMENTÁRNÍM REDISTRIBUČNÍM SYSTÉMU (HANA VYSLOUŽILOVÁ) ........................ 22 PROBLEMATIKA METODY ZKOUMÁNÍ REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ (RAFIKBEDRETDINOV) .................... 28 JAKÉ ZNALOSTI A DOVEDNOSTI PŘEDSTAVUJÍ PRO ČERSTVÉ ABSOLVENTY VYSOKÝCH ŠKOL EKONOMICKÉHO ZAMĚŘENÍ NA TRHU PRÁCE KONKURENČNÍ VÝHODU? (JIŘÍ BENESCH) ......................... 34 INTERPRETACE REDISTRIBUČNÍ ROVNICE (MAREK HUDÍK) ..................................................................... 35 2. Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY.............................................................................................................. 38 MEMY, HOMOCENÓZA A REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY (RADIM VALENČÍK) ................................................. 38

MARATHON http://www.valencik.cz/marathon http://www.marathon.webnode.cz/ Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591

Redigují: Vladimír Prorok e-mail: [email protected] Pavel Sirůček e-mail: [email protected] Radim Valenčík (224933149) e-mail: [email protected] Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: [email protected]

2

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: [email protected]

Do rukou se vám dostává časopis Marathon Zvláštní číslo z roku 2008. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2009. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka Letošní zvláštní číslo Marathonu je trochu zvláštní. Publikujeme v něm některé výsledky, které byly získány při rozpracování problematiky teorie redistribučních systémů v poslední době. Představují určitý přechod od rozpracování modelů vyjednávání v redistribučních systémech (což se ukázalo být nosným tématem, jehož obsah zdaleka není vyčerpán) a odhalením souvislosti mezi vzájemnou interakcí redistribučních systémů (formou křížových koalic, tj. koalic mezi nimi) a teorií memů. Na první pohled se může zdát, že teorie memů (memetika) je pseudoteorie či fikce. Následující text se pokouši z různých úhlů ukázat nejen to, že na tom, co říká, „něco je“, ale to že ji musíme brát velmi vážně. Je ovšem třeba brát v úvahu, že přístup, který prezentujeme, přináší teoretický koncept, který je teprve ve stádiu zrodu. Tím zajímavější může být sledování toho, jak se bude vyvíjet dál. Netradiční je i řazení materiálů: - První část tvoří několik ohlasů a recenzí na monografii R. Valenčíka Teorie her a redistribuční systémy (Praha: VŠFS – Eupress, 1. vydání, ISBN 978-807408-002-9, 120 stran). Je poměrně zajímavé porovnat různé pohledy na knihu, v níž jsou publikovány výsledky završující určitou etapu poznání. - Druhá část obsahuje několik na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících příspěvků přednesených na vědecké konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání, kterou pořádala Vysoká škola finanční a správní 29. – 30. 2008. - Třetí část pak byla sestavena z vybraných pasáží nově připravované monografie Memy, homocenóza a redistribuční systémy. Ta je zatím ani ne tak ve stádiu zrodu, jako spíše v zárodečném stavu. Aby si čtenář mohl udělat představu o její celkové struktuře, přinášíme v úvodu třetí části její obsah.

3

Téma, které se v tomto čísle Marathonu snažíme představit, považujeme za atraktivní a perspektivní. Rádi uvítáme spolupráci s každým,kdo by měl zájem, příp. mu poskytneme i další materiály.

2. Recenze na knihu Teorii her a redistribuční systémy Proč vyhrávají průměrní Jiří Benesch Často, až velmi často se setkáváme s tím, že se v nejrůznějších prostředích prosazují nikoli ti nejlepší, ale průměrní. Vidíme to v malém měřítku na pracovišti i ve velkém měřítku na politickém kolbišti. Je to náhoda, nebo je to dáno nějakými obecnými platnými zákonitostmi? Odpovědi můžeme nalézt v publikaci Doc. Radima Valenčíka, CSc.1 Teorie her a redistribuční systémy.2 Kdy mohou průměrní vyhrávat a jak se rodí fenomén ambiciózního průměru? Jak dochází k tvorbě koalic průměrných a nejméně výkonných? Jak probíhá neformální vyjednávání v různých institucích, organizacích firmách a jak se ti, co jsou výkonní mohou bránit? Na tyto a další otázky lze odpovědět popisem řady situací s využitím životních zkušeností. Existují však i obecné zákonitosti, které lze odhalit formou matematického modelu, a uvidět tak ještě lépe to, co se děje „pod pokličkou“ našeho běžného vnímání reality. Představu o tom, kam až lze dojít v „dešifrování“ reality s využitím užitečné abstrakce a použití přesného aparátu dává tato publikace. Knížka dokumentuje, že nemusíme vždy čekat, až někdo vymyslí něco původního, podnětného a přínosného v zahraniční. Tvoří styčnou oblast mezi teorií her, sociální psychologií, manažerským řízením, politologií, metodologií a řadou dalších disciplin. Klade značný důraz na využití teorie, ovšem tak, aby umožnila lépe zachytit to, co se ve firmách, institucích či obecně nejrůznějších organizací odehrává. Doporučením publikace je také to, že předmluvu napsal RNDr. Bohumír Štědroň, CSc. odborník na problematiku řízení a jeden z našich předních futurologů. Ten ji přirovnává ke známým publikacím, které ve světě i u nás zaznamenaly značný čtenářský úspěch, jako jsou „Víc než nic“ Roberta Wrighta či „V pavučině sítí“ Alberta-Lásló Barabásiho. Publikace je psaná tak, aby nejen poučila, ale aby ji bylo možné využít i jako řečeno s trochou nadsázky – příručku "bojového umění". Čtenář se nejen seznamuje s něčím novým, ale současně si jejím studiem procvičuje svoji schopnost rozpoznávat různé standardní situace, schopnost orientovat se v nich, schopnost zvolit správnou strategii, schopnost odhalit různé skryté vazby mezi hráči v různých organizacích či neformálních uskupeních, schopnost rozpoznat vyjednávání a jeho cíle v běžně vedených hovorech. Někomu se možná bude zdát, že se na realitu dívá poněkud cynicky. Je to tím, že se snaží vyhnout tomu, aby hovořila o tom, „jak by to mělo být“. Místo toho říká, jak to ve skutečnosti je a co dělat, resp. jak neprohrávat v životních situacích, řečeno terminologií teorie her “ve hrách“, které v oblasti profesního, společenského i rodinného prostředí chtě nechtě neustále hrajeme. Základní myšlenka teorie redistribučních systémů vychází z celkem zřejmé skutečnosti. Totiž z toho, že čím více dokáže firma ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší. Obecně to platí i pro další sociální systémy – instituce veřejné správy, organizace, které si konkurují oblasti politické soutěže či veřejně prospěšné činnosti, při výkonu regionální samosprávy na nejrůznějších úrovních, v soukromém i veřejném sektoru apod. Výše uvedené má i opačnou stránku. Čím více je distribuce prostředků uvnitř sociálních systémů výše uvedeného typu v kolizi s oceněním výkonu těch, kteří tento systém vytvářejí, tím menší celkový výkon 1

Radim Valenčík (1953) působí na Vysoké škole finanční a správní jako vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů. Rediguje internetový časopis Marathon věnovaný společenskovědní problematice (www.valencik.cz). Je rovněž členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. 2 Valenčík, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. 1. vydání. Praha, VŠFS – Eupress, ISBN 978-80-7408-002-9. Monografie vyšla na přelomu srpna a září 2008. Podrobnější informace o ní lze nalézt na http://www.vsfs.cz/Index.php?id=1090&cislo=2088, kde si ji lze rovněž objednat. Zakoupit ji lze v prodejnách VŠFS (Praha 5, Vltavská 12; Praha 10, Estonská 500; Most, Pionýrů 2806; Kladno, Floriánské nám. 103), příp. dalších knihkupectvích (např. prodejnách Kanzelsberger a.s. po celé ČR).

4

dosahuje. Souvislost mezi mírou redistribuce a výkonem příslušného systému lze modelovat a na základě toho popsat různé standardní situace, které zde vznikají. Z tohoto hlediska hrají důležitou roli různé koalice, které uvnitř redistribučních systémů vznikají a které mají na redistribuci prostředků rozhodující vliv. Autorovi se podařilo vyvinout matematický aparát, který umožňuje vytvoření názorné představy o tom, co se v redistribučních systémech odehrává, pokud na ně působí nejrůznější vlivy – konkurence či naopak omezení konkurence, možnost meziorganizační migrace či naopak její omezení, změna výkonností hráčů, existence křížových koalic mezi různými redistribučními systémy apod. Po jejím přečtení se však může čtenáři zdát, že rodící se teorie redistribučních systémů zatím odhaluje jen onu pověstnou špičku ledovce, že realita je ještě mnohem složitější a bohatší. Z tohoto hlediska může být podnětem a inspirací i pro ty, kteří hledají perspektivní téma teoretického bádání. Model ukazuje, že v každém redistribučním systémů může vzniknout několik typů rovnováhy mj. – rovnostářská (označená červeně), výkonnostní (označená modře) a na základě vyjednávání s podbízením (označená fialově). Tyto rovnováhy mohou být buď diskriminační (podle některého z výše uvedených principů se rozdělí jen hráči, kteří vytvořili vítěznou koalici), nebo společné (pokud by k diskriminaci hráčů nedošlo). Představu o nich v případě tří hráčů si můžeme udělat prostřednictvím následujícího obrázku:

B

B

C

Hráči A, B, C dostávají výplaty, jejichž všechny kombinace (za výše uvedené předpokladu snížení výkonu celého systému, pokud se tyto výplaty odchýlí od distribuce podle výkonnosti) leží na redistribuční ploše v příslušných trojrozměrných souřadnicích vymezené silnými liniemi (které ukazují body, kde jeden z hráčů dostává nejnižší možnou výplatu). Na těchto liniích se nacházejí všechny diskriminační rovnováhy. Uvnitř redistribuční plochy pak leží společné rovnováhy. Jedním z důležitých výsledků této teorie je, že společná rovnováha vzniklá vyjednáváním formou podbízení je rovnováhou Nashova typu. Šipky (zeleně) naznačují, kterým směrem se mohou posouvat jednotlivé typy rovnováhy v případě, že na redistribuční systém působí různé vnější vlivy. Z modelu mj. vyplývá, že všechny rovnováhy v redistribučním systému jsou nestabilní a že záleží na tom, jaký vnější vliv bude na systém působit, resp. převáží. Velmi důležitým závěrem pak je, že každé omezení procesu vyjednávání se vzájemným podbízením se hráčů, tj. každá „nedokonalost“ v dané oblasti má za následek vznik koalice, v níž se prosadí průměrní hráči ve spojenectví s nevýkonnými, zatímco nejvýkonnější hráči jsou diskriminováni. Problematikou redistribučních systémů se zabývá tým odborníků na Vysoké škole finanční a správní. Jeho průběžné výsledky jsou uveřejňovány mj. na http://www.vsfs.cz/?id=1046, kde lze najít informace o pravidelných teoretických seminářích včetně podkladových materiálů. Bude zajímavé sledovat, kam až lze

5

v dešifrování toho, čemu podléhá lidské rozhodování a chování dojít, a co nám sdělí „nastavené zrcadlo“ v podobě teorie, která se nebojí vstoupit tam, kam podle některých nemá mít teorie přístup. Za nespornou přednost publikace, která jí činí přístupnou širší veřejnosti lze považovat to, že se autor vyhýbá složitým matematickým abstrakcím a omezuje matematiku jen na nezbytné minimum. Publikace je tak poutavým čtením na cestě porozumění světu který nás nejen obklopuje, ale jehož jsme i součástí. To co udělal doktor Jiří Grygar pro astronomii, to dnes také činí docent Radim Valenčík pro ekonomii – je trpělivým učitelem ochotným naslouchat a schopným popularizátorem. Ale především disponuje další vzácnou vlastností. Dokáže totiž studentům i čtenářům otevírat nové obzory. Nuže milí čtenáři, zde je příležitost vydat se na stezku dobrodružství poznání!

Recenze publikace: Teorie her a nedistribuční systémy Petr Wawrosz V České republice vyšla v létě roku 2008 zajímavá publikace doc. Radima Valenčíka: Teorie her a nedistribuční systémy, kterou vydalo nakladatelství Vysoké školy finanční a správní Eupress. Kniha hledá odpověď na otázku, proč ve společnosti často dochází k redistribucím a proč mnohdy slovy ekonomické teorie v hrách nejrůznějšího druhu (tedy jednodušeji řečeno: v interakcích , které mezi sebou lidé mají) vítězí průměrní. Stručně by se poznatek publikace doc. Valenčíka dal vyjádřit následovně: redistribuce je pro průměrné výhodná. Pokud naleznou dostatek spojenců, snadno vytvoří koalici, která má dostatek hlasů, aby prosadila redistribuci na úkor schopných, tedy redistribuci, jež schopným bere a průměrným dává. Své poznatky rozvíjí publikace pomocí tzv. elementárního nedistribučního modelu. Ačkoliv má tento model pouze tři účastníky (v terminologii her hráče), kteří se liší svou výkonností (tj. tím, jak svou aktivitou přispívají k celkovému výkonu systému, a to nejvíce výkonný, průměrně výkonný, nejméně výkonný), jsou jeho závěry významné. Prakticky potvrzuje výše uvedené, tj. že nejvýhodnější je redistribuce na úkor nejvýkonnějšího hráče – pokud dojde k této redistribuci, mohou ostatní nejvíce získat. Navíc, pokud vezmeme do úvahy, že nejvýkonnějších účastníků systému je vždy pouze omezený počet, je zřejmé, že koalice ostatních hráčů proti nim se snadno vytvoří. Model pracuje s předpokladem: pokud k redistribuci dochází, celková výkonnost systému se sníží oproti stavu, kdyby k redistribuci nedocházelo. Formuluje proto nedistribuční rovnici, která matematicky znázorňuje, o kolik může výkonnost systému poklesnout. Z mnoha možných způsobů formulace nedistribuční rovnice je zvolena funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat (tj. výplat po redistribuci) od výplat podle výkonu jako odmocnina součtu čtverců odchylek (tj. čtverců rozdílu skutečná výplata ,hnus výplata, kterou by hráč dostal, pokud by k redistribuci nedocházelo). Model zároveň poukazuje na podstatnou skutečnost: pokud dochází k vytvoření jakékoliv koalice a jakékoliv redistribuci na úkor hráče, který je mimo koalici (nemusí se jednat vskutku pouze o redistribuci na úkor nejvýkonnějšího hráče, ale o redistribuci na úkor kteréhokoliv hráče – lze si např. představit situaci, kdy se nejvýkonnější hráč domluví s průměrně výkonným hráčem a přerozdělí si odměnu nejméně výkonného hráče), je hráč, na jehož úkor se redistribuce děje, diskriminován. Tento hráč se ale může bránit – může nabídnout novou koalici některému z členů stávající koalice a zároveň mu může v nové koalici nabídnout lepší podmínky, než jaké má ve stávající koalici. Z tohoto úhlu pohledu patří teorie nedistribučních systémů jednoznačně do problematiky teorie her, neboť popisuje, jak se hráči (účastníci nedistribučního systému) budou chovat na základě chování ostatních hráčů. Za předpokladu, že všichni hráči mají stejnou vyjednávací sílu potom elementární nedistribuční model umožňuje spočítat tzv. diskrimační rovnováhy – tj. hodnoty odměn, kdy je jeden hráč diskriminován, i Nashovu rovnováhu, tj. takovou rovnováhu, při které si žádný z hráčů nemůže polepšit, pokud by nabízel jinému hráči vytvoření koalice diskriminující třetího hráče za více výhodných ani za méně výhodných podmínek. Je sice třeba zdůraznit, že výpočet daných rovnováh je možný pouze, pokud formulujeme několik omezujících podmínek – zejména, že stanovíme nejmenší možnou výplatu, kterou musí každý hráč dostat (tj. i když je diskriminován musí dostat nějakou minimální hodnotu, čili při redistribuci na jeho úkor mu nelze vzít vše) a stanovíme koeficient výkonnosti poklesu systému (v publikaci má tento koeficient hodnotu 0,5). Jinými slovy: pokud by nejmenší možná výplata každého hráče nabývala jiné hodnoty než 1 a pokud by koeficient poklesu výkonnosti nedistribučního systému byl jiný než 0,5, budou hodnoty diskriminačních rovnováh i Nashovy rovnováhy odlišné. Obecný princip výpočtu však není narušen. Výpočet diskriminačních rovnováh i Nashovy rovnováhy lze označit za jeden z nejvýznamnějších teoretických přínosů, který publikace přináší. Publikace dále rozebírá otázku co může redistribuci omezovat. Zejména se zastavuje u dvou možností. První je meziorganizační migrace, tj. situace, kdy hráč, který je diskriminován, opustí systém (organizaci), jež jej diskriminuje a stane se členem jiného systému. Druhou je růst různých systémů (diskriminujících a

6

nediskriminujících, případně více a méně diskriminujících) v čase, kdy zavádí předpoklad, že celková výkonnost systémů, ve kterých dochází k odměňování na základě skutečného výkonu jednotlivých hráčů, rostou rychleji než systémy, ve kterých je prováděna redistribuce. Druhý předpoklad potom vlastně říká, že i ti, v jejichž prospěch je redistribuce prováděna, by na tom byli dříve či později lépe v systémech, kde redistribuce prováděna není – díky růstu celkové výkonnosti systému by rostla i jejich odměna a tato odměna by dříve nebo později převýšila odměnu, kterou dostávají v nedistribučním systému. Pokud nejsou vytvářeny překáženy pro meziorganizační migraci a pokud dokáží účastníci jednotlivých systémů rozpoznat rozdíly ve výkonnosti těchto systémů, měla by být redistribuce výrazně omezena. Publikace proto věnuje pozornost, proč v praxi redistribuce tolik omezena není. Identifikuje možné důvody, které brání meziorganizační migraci i úplné informovanosti účastníků nedistribučních systémů. Rovněž poukazuje na skutečnost, proč jsou reformy zranitelné: reformy systému v podobě omezení redistribuce mohou po nějaký čas zhoršit dosavadní postavení řady hráčů, kteří se pak logicky budou reformám bránit. Zvláštní pozornost je dále věnována bariérám našeho myšlení, které znemožňují to, aby ti na jejichž úkor je redistribuce prováděna, se proti této redistribuci dokázali bránit, respektive, aby ti, kteří jsou členy určité koalice, začali přemýšlet, že mohou být i členy jiné koalice nebo, že v systému nemusí k redistribuci docházet. Publikace poukazuje na to, že při vytváření nejrůznějších koalic jsou používány nejrůznější argumenty (např. vytváření obrazu nepřítele, který ve skutečnosti neexistuje, či apelace na morálku, zdůrazňování, že něco v žádném případě není možné apod.). Publikace se snaží tyto bariéry pomocí metody úplného výčtu (jejíž podstata je v publikaci rovněž rozebrána) strukturovat. Čtenář tak získává příležitost zamyslet se nad tím, kterými bariérami myšlení sám trpí. Závěrečná část knihy se zabývá problematikou vzdělanostní společnosti a otázce absolventské sítě vysokých škol. Publikace mj. zkoumá, proč přechod ke vzdělanostní společnosti potýká s překážkami včetně možných řešení, jak lze dané překážky překonávat. Publikace nabízí i konkrétní doporučení, co může čtenář udělat pro to, aby se stal členem výkonově orientovaných systémů a aby jeho vlastní odměna co nejvíce rostla. Pro zájemce je dále přiloženo několik příkladů a příloh, které výše uvedené teoretické poznatky prakticky rozvíjejí. Ačkoliv lze publikaci doc. Valenčíka vytknout určitou neuspořádanost – některé poznatky by bylo žádoucí lépe strukturovat či seřadit, obecně je nutno vznik této publikace přivítat. Kniha je psaná tak, aby nejen poučila, ale aby ji bylo možné využít i jako příručku - řečeno s trochou nadsázky - "bojového umění". Čtenář se nejen seznamuje s něčím novým, ale současně si jejím studiem procvičuje svoji schopnost rozpoznávat různé standardní situace, schopnost orientovat se v nich, schopnost zvolit správnou strategii, schopnost odhalit různé skryté vazby mezi hráči v různých organizacích či neformálních uskupeních, schopnost rozpoznat vyjednávání a jeho cíle v běžně vedených hovorech. Někomu se možná bude zdát, že se publikace na realitu dívá poněkud cynicky. Je to tím, že se snaží vyhnout tomu, aby hovořila o tom, „jak by to mělo být“. Místo toho říká, jak to ve skutečnosti je a co dělat, resp. jak neprohrávat ve hrách, které v oblasti profesního, společenského i rodinného prostředí chtě nechtě neustále hrajeme. Publikace zároveň přináší zajímavé názory na vztah vědy a praxe a další poměrně teoretické názory. Proto ji lze doporučit každému, kde chce lépe pochopit lidské chování, jaké argumenty jsou používány při vyjednávání, proč dochází k redistribuci i co s tím můžeme dělat.

Nový pohled na to, co se odehrává ve firmách a institucích (Knížka o jedné z původních aplikací teorie her) Milan Kašík Mám několik profesních přátel, kteří se celoživotně věnují teorii her a jejich aplikaci v ekonomii a podnikové sféře. Přiznám se ale, že mi tato problematika nebyla dříve moc blízká a možná mi ani moc neříkala. Až do té doby, než Nobelovu cenu dostali špičkoví ekonomové právě za díla, která měla co dočinění s onou disciplínou na rozhraní teorie pravděpodobnosti, holistických systémů a ekonomie. Zbystřil jsem, a začal jsem se trochu v dané problematice ohlížet. Pravda, byla to díla zahraniční, z domácí produkce pouze výjimky potvrzují pravidlo o menší odborné produkci v této oblasti. Proto je třeba uvítat, a na úvod hned poznamenávám – velmi čtivou, ne rigorózně vědeckou a metodologickou – knihu „Teorie her a redistribuční systémy“, jejímž autorem je Radim Valencím. Byť je kniha rozsahem nevelká, přesto dokumentuje, že nemusíme vždy čekat, až někdo vymyslí něco původního, podnětného a přínosného v zahraniční. Přístup autora tvoří styčnou oblast mezi teorií her, sociální psychologií, manažerským řízením, politologií, metodologií a řadou dalších disciplin. Klade značný důraz na využití teorie, ovšem tak, aby umožnila lépe nahlédnout pod pokličku toho, co se ve firmách, podnicích, institucích či obecně nejrůznějších organizacích odehrává. Oponent publikace a autor předmluvy zařazuje knihu R. Valenčíka mezi známé publikace, které ve světě i u nás zaznamenaly značný čtenářský úspěch. Např. „Víc než nic“ od Roberta Wrighta či „V pavučině sítí“ od Alberta-Lásló Barabásiho. A to zejména proto, že je psaná tak, aby

7

nejen poučila, ale aby ji bylo možné využít i jako příručku - řečeno s trochou nadsázky - "bojového umění". Čtenář se nejen seznamuje s něčím novým, ale současně si jejím studiem procvičuje svoji schopnost rozpoznávat různé standardní ekonomické, životní a profesní situace, schopnost orientovat se v nich, schopnost zvolit správnou strategii, schopnost odhalit různé skryté vazby mezi hráči v různých organizacích či neformálních uskupeních, schopnost rozpoznat vyjednávání a jeho cíle v běžně vedených hovorech. Někomu se možná bude zdát, že se autor dívá na realitu poněkud „cynicky“. Je to tím, že se snaží vyhnout tomu, aby kniha hovořila o tom, „jak by to mělo být“. Místo toho říká, jak to ve skutečnosti je a co dělat, resp. jak neprohrávat ve hrách, které v oblasti profesního, společenského i rodinného prostředí chtě nechtě neustále hrajeme. Základní myšlenka teorie redistribučních systémů vychází z celkem zřejmé skutečnosti. Čím více dokáže firma ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší. Obecně to platí i pro další sociální systémy instituce veřejné správy, organizace, které si konkurují oblasti politické soutěže či veřejně prospěšné činnosti, při výkonu regionální samosprávy na nejrůznějších úrovních, v soukromém i veřejném sektoru apod. Výše uvedené má však i opačnou stránku. Čím více je distribuce prostředků uvnitř sociálních systémů uvedeného typu v kolizi s oceněním výkonu těch, kteří tento systém vytvářejí, tím menší celkový výkon dosahuje. Souvislost mezi mírou redistribuce a výkonem příslušného systému lze modelovat a na základě toho popsat různé standardní situace, které zde vznikají. Z tohoto hlediska hrají důležitou roli různé koalice, které uvnitř redistribučních systémů vznikají a které mají na redistribuci prostředků rozhodující vliv. Autorovi se podařilo vyvinout matematický aparát, který umožňuje vytvoření názorné představy o tom, co se v redistribučních systémech odehrává, pokud na ně působí nejrůznější vlivy – zejména konkurence či naopak omezení konkurence, možnost meziorganizační migrace či naopak její omezení, změna výkonností hráčů, existence křížových koalic mezi různými redistribučními systémy apod. Některé vývody z této části publikace „Teorie her a redistribuční systémy“ jsou v období globální hyperkonkurence velmi inspirující a návodové. Mj. dokazuje, že tam, kde je omezen vliv konkurence, tam mají tendenci vznikat koalice založené na spojenectví průměrných a nejméně výkonných hráčů. V knížce najdeme dosti nového, než tomu běžně v publikacích tohoto typu bývá. Po jejím přečtení se může čtenáři ale zdát, že rodící se teorie redistribučních systémů zatím odhaluje jen onu pověstnou špičku ledovce, a že realita je ještě mnohem složitější a košatější. Z tohoto hlediska může být publikace podnětem a inspirací i pro ty, kteří hledají perspektivní téma teoretického bádání.

Předmluva ke knize Bohumír Štědroň Vysoce kreativní práce tvoří styčnou oblast mezi teorií her, sociální psychologií manažerským řízením, politologií, historií a řadou dalších disciplin. Kniha, kterou lze postavit do řady vedle známých publikací jako je Robert Wright Víc než nic a Barabási, Albert-László V pavučině sítí, je v úvodní části zaměřena na teorii her a redistribučních systémů a řadu „parkinsonovských“ příkladů z historie (generál Dobo) i personalistiky. Není to příklad ojedinělý.S podobnými problémy „systémového nevděku“ se setkala řada historických osobností s různými, odlišnými výsledky. Římský vojevůdce Sulla obrátil vojsko proti metropoli Římu, vojevůdcové Hanibal a Albrecht von Valdstein se k tomuto nutnému zásahu v metropoli neodhodlali s pozdějšími tragickými následky. Druhá část práce obsahuje mnoho povodních myšlenek i závěrů typu „kdy a jak vyhrávají průměrní a podprůměrní“. Zdá se, že celkový trend tato většina neovlivní; podle Paretova pravidla vývoj nakonec určí efektivně menšina, kterou tvoří méně než 20 %. Lze to demonstrovat na řadě příkladů, ať již vynálezem knihtisku, nebo extravagantními projekty letu na Měsíc (je to vůbec možné?) nebo Internetu (může vůbec existovat síť bez centrálního uzlu?). Poslední třetina práce obsahuje řadu pragmatických prvků včetně vývoje a návrhu efektivně fungujícího systému vysokých škol a systémových úvah, týkající se znalostní společnosti a stojí se nad nimi zamyslet.

8

2. Z příspěvků přednesených na konferenci VŠFS Redistribuční systémy, křížové koalice mezi redistribučními systémy, komplexy memů podmiňujících strukturu koalic tohoto typu (Co nového v teorii redistribučních systémů) Radim Valenčík V loňském roce byl na 10. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, která se konala v prosinci, prezentován výpočet diskriminačních rovnováh a Nashovy rovnováhy v elementárním redistribučním systému. Šlo o původní a poměrně významný teoretický výsledek, který má i značný praktický význam. Umožnil mj. sestavit názornou představu o vzájemné poloze různých typů rovnováhy v redistribučním systému (rovnostářské, výkonnostní, diskriminační a Nashově) a ukázat roli jednotlivých vnějších vlivů, které na systém působí a které se projevují posuny těchto rovnováh. Za něco málo více než devět měsíců, tj. přibližně za dobu od početí do narození dítěte, se podařilo ujít o hodně dál. V příspěvku se pokusím ukázat, co vše se podařilo, s cílem dát určitou představu o tom, jak je teorie redistribučních systémů perspektivní. A to jak pokud se týká badatelského prostoru umožňujícího dosahovat původní teoretické výsledky, tak i pokud se jedná o praktické aplikace. Domnívám se přitom, že nejvýznamnější objevy jsou stále ještě před námi, že stále ještě vidíme jen onu pověstnou špičku ledovce. K posunu došlo zejména v následujících směrech: - Analýza a mapování vnějších vlivů působících na redistribuční systém formou rozšíření modelu elementárního redistribučního systému - Rozpracování a upřesnění matematického modelu procesu vyjednávání. - Odhalení širšího kontextu teorie redistribučních systémů. - Využití teorie redistribučních systémů k analýze určitého typu memplexů (těch, které podmiňují tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy).

1. Analýza a mapování vnějších vlivů působících na redistribuční systém formou rozšíření modelu elementárního redistribučního systému Model elementárního redistribučního systému lze rozšířit různými směry tak, aby byl stále věrnějším obrazem reality. Každý krok takového rozšíření pak umožní lépe si představit to, co se skutečně odehrává v reálných sociálních systémech. Z toho, co se nám doposud podařilo, vybíráme čtyři příklady. Liší se úrovní dotažení, resp. propracovanosti a každý je poučný odlišným způsobem: - První příklad představuje rozšíření modelu o vliv konkurence a meziorganizační migrace. Je svým způsobem nejpropracovanější a nejelegantnější. Jeho základem je prostinké rozšíření modelu, které má ovšem velmi silnou interpretaci. Navíc zde dochází k pěknému (a to i v estetickém smyslu) vzájemnému doplnění aritmetického a geometrického vyjádření daného rozšíření. - Druhý příklad představuje rozšíření modelu o prvek vzájemného uplácení hráčů při tvorbě koalic a rozdělování výplat. Zajímavý je tím, že prvotní analýza uvážení možnosti zpětné vazby (tj. prostředků získaných hráči v jednom kole k ovlivnění výsledků v dalším kole) nás vede k názoru, že celý model se stává velmi komplikovaným a že budeme nuceni definovat a testovat velké množství případů, abychom odhalili to klíčové (to, co umožní „rozklíčovat“ realitu). Další zkoumání však ukazuje, že opět stačí drobné rozšíření modelu, abychom velmi úsporně zachytili to nejdůležitější v daném směru rozšíření, co určuje chování hráčů. - Třetí případ si všímá možnosti hráčů z jedněch systémů ovlivňovat tvorbu koalic a rozdělení výplat v jiných systémech. Tento případ je ve stádiu, kdy jsme schopni předvést základní nástroje rozšíření modelu a první výsledky jejich uplatnění. Toto rozšíření podmínilo odhalení velmi podstatné souvislosti mezi teorií redistribučních systémů a teorií memů. Možností rozšířit model elementárního redistribučního systému je více, prezentujeme jen některé a ve zkrácené podobě. Podrobněji viz Budinský-Valenčík 2008b. Příklad první: Vliv konkurence a meziorganizační migrace

9

Ukazuje se, že vliv konkurence musíme zkoumat vždy v určitých souvislostech - např. s vývojem systémů a možností meziorganizační migrace (tj. v souvislosti s tím, že někdo může z daného sociálního systému odejít nebo do něj přijít). Meziorganizační migrace má rozhodující vliv na získávání u uchování lidského kapitálu firem a dalších typů organizací. Pro vytvoření příslušného modelu je důležité nalezení vhodného zjednodušení, které by bylo klíčem k přesnému popisu daného fenoménu. Nejvhodnějším zjednodušením je dát možnost meziorganizační migrace do přímé souvislosti s nejnižší výplatou, která musí být dána nejvýkonnějšímu hráči. Pak hráči vyjednávají o tom, jak si mezi sebe mohou prostřednictvím tvorby různých koalic rozdělit to, co je k dispozici. Takovýto pohled má rovněž nejblíže k reálné situaci. Pokud by nejvýkonnější hráč musel dostat větší odměnu než 1, např. a, přičemž parametr 0 < a < xmax (největší hodnota, kterou může hráč A získat), pak získáváme rovnice: a + y + z = 12 - η.R(a; y - 4; z - 2) x + 1 + z = 12 - η.R(x - 6; 3; z - 2) x + y + 1 = 12 - η.R(x - 6; y - 4; 1) Zjednodušený model rovnováhy při vyjednávání formou podbízení lze zobrazit takto: Obrázek 1: Posun diskriminačních rovnováh a Nashovy ve zjednodušeném modelu: (a;y;1)

(x;1;1) (2;1;x) Slabě přerušovaně je vyznačena původní situace, silně hranice posunuté redistribuční plochy při parametru a s osami souřadnic (x;1;1), (a;y;1) a (a;1;z). Graficky je znázorněna podmínka diskriminačních rovnováh při vyjednávání s podbízením a šipkami posuny diskriminačních rovnováh a Nashovy rovnováhy. Příklad druhý: Možnost vzájemného uplácení hráčů (investování do pozice) Reálná hlasovací síla, resp. vliv hráčů na ovlivnění výsledku hry bývá různý. A to i v případě, že všichni mají formálně stejné (rovné) postavení. Různým způsobem se například prosazuje vliv majetku, výše příjmu či disponibilních prostředků na možnost ovlivnit tvorbu koalic a rozdělení výplat. V případě, že existuje vliv příjmu na možnost ovlivnit výsledek hry (a tak tomu v praxi bývá téměř vždy), funguje vlastně zpětná vazba mezi výsledkem předcházející hry a parametry hry následující. Víme, že existence zpětné vazby má na chování jakéhokoli systému vždy značný dopad. Lze očekávat, že tak tomu bude i v případě redistribučních systémů. Jde o to najít vhodný model, který by tento jev popsal, tj. který by zachytil důsledky investování do pozice hráče v daném systému. Řešení bývá vždy jednoduché a tak je tomu i v tomto případě. Vliv příjmu na ovlivnění výsledků hry (rozdělení výplat) v dalším kole (při tvorbě koalic a dosažení určité odměny v rámci koalice) můžeme chápat tak, že hráč použije část prostředků, kterými disponuje a které získal v předcházejícím kole, k tomu, aby zaplatil

10

druhému hráči za to, že tento druhý hráč uplatní strategii požadovanou prvním hráčem. Velmi jednoduchý princip. Není však jednoduché jej operacionalizovat, mj. i s ohledem na nezbytný předpoklad jednoduchosti. Jedním z problémů, se kterým se musíme vyrovnat, je např. otázka - jak zachytit modelem problematiku možnosti dodržení či nedodržení dohody, tj. toho, že za odměnu odměněný hráč uplatní hráčem, který odměňuje, požadovanou strategii uplatní či naopak neuplatní? Byla navržena tato pravidla: 1. Je dán nějaký výchozí stav (např. rozdělení výplat v poměru 3:2:1). 2. Každý se z toho, co má, může pokusit uplatit kohokoli jiného: 2.1. Přímo, z částky, kterou aktuálně má. 2.2. A to i z částky, kterou získá při vyjednávání. 2.3. Příslibem výplaty po skončení kola. 3. Lze navrhnout jakoukoli dohodu týkající se rozdělení výplat a jakoukoli dohodu tohoto typu lze kdykoli porušit. 4. O tom, kdo dohodu neporuší, se předpokládá, že ji neporuší, dokud nějakou dohodu neporuší; o tom, kdo dohodu poruší, se předpokládá, že nebude dohody dodržovat. 5. Po skončení každého kola každý dostane výplatu (a to např. 3 ten, kdo vytvořil koalici, inicioval její vznik, poskytl úplatu koaličnímu hráči; 2 koaliční hráč, ten, s kým byla koalice vytvořena; 1 hráč stojící mimo koalici). 6. V každém kole každý hráč spotřebuje určitou částku (např. 1). 7. Všichni hráči jsou informováni o všech krocích (výsledků vyjednávání, uzavření dohod, jejich porušení...) ostatních hráčů. 8. Každý z hráčů se snaží: 8.1. Nedostat se do stavu nouze. 8.2. Maximalizovat svou výplatu v dlouhodobém horizontu. 8.3. Maximalizovat součet výplat v jednotlivých kolech. Ukažme si příklad hry, která byla hraná veřejně 28.1.2008 na pravidelném Teoretickém semináři EPS na VŠFS: A

B

C

3 2 1 (počáteční stav) 3(-2) 2 1(+2) A nabídl C 2, B nereagoval, C přijal 1(+3) 2(+1) 3(+2) výplaty v daném kole 4(-1) 3(-1) 5(-1) spotřeba 3 2 4 počáteční stav v dalším kole C nabízí B 1 A nabízí C 1 B nepřijímá, požaduje od C2 C nepřijímá, nabízí A 1 A je ochoten přijmout B nereaguje 3(+1) 2 4(-1) 4(+2) 2(+1) 3(+3) výplaty v daném kole 6(-1) 3(-1) 6(-1) spotřeba 5 2 5 počáteční stav v dalším kole A nabízí 2 z výsledku hráči C B nabízí 1 hráči C C přijímá nabídku 2 z výsledku od A 5(+3) 2(+1) 5(+2) výplaty v daném kole 8(-1) 3(-1) 7(-1) spotřeba 7 2 6 počáteční stav v dalším kole 7(-2) 2 6(+2) A dodržel dohodu 5 2 8 Při této hře se mj. ukázala nezbytnost precizovat vymezení postupu při vyjednávání. Pokud uvážíme vliv redistribuce na pokles výkonnosti organizace a možnost vyjednávání s podbízením, zjistíme, že systém se bude chovat jiným způsobem. Musíme ovšem předpokládat, že všichni hráči jsou dokonale racionální, dokonale informováni o výsledcích vzájemných jednání a proces vyjednávání není ničím omezen. Formou následující úvahy ukážeme jak se za různých okolností bude systém chovat. Budeme při ní

11

hledat příslušné rovnováhy, jejich definování, interpretaci a výpočet. V logice věci rovněž předpokládáme, že v systému došlo k vytvoření některé diskriminační rovnováhy, např. na bázi koalice B a C proti hráči A. (Pokud by byla vytvořena jiná koalice, nemění to nic na způsobu uvažování a dosažených výsledcích.) Mohou nastat následující případy: - Případ první: Hráč B i hráč C budou mít tendenci podbízet se formou úplaty hráči A a snažit se získat větší výplatu, než ve stávající koalici mezi sebou. Uzavření takové koalice by bylo zlepšením i pro hráče A. Nemá důvod nabídku, při které dostane od některého z hráčů B či C v dalším kole větší výplatu než 1, nepřijmout. Kolik však může požadovat? Přesně tolik, kolik mu určuje výpočet diskriminační rovnováhy v případě, že je ve vítězné koalici. Systém tedy opět přejde do stavu některé diskriminační rovnováhy. - Případ druhý: Hráč B i hráč C mohou ještě před dalším kolem hráči A ze svých prostředků před výplatou v dalším kole nabídnout hráči A určitou částku, aby si pojistili to, že uzavřou koalici s ním a že si hráč A v této koalici polepší. Ve výhodě je zdánlivě hráč B, protože disponuje většími prostředky a může si výsledek pojistit „přeplacením“ hráče A. Ovšem i v tomto případě nedojde k ničemu novému. Všichni hráči totiž uvažují racionálně a jsou dokonale informován o vzájemných jednáních. Hráč B se musí snažit zlepšit svou výplatu oproti výplatě v předcházejícím kole. Může přeplatit hráče A tím, že mu dá více než hráč C, který by se musel podbízet. V tom případě by jeho výplata byla ovšem nižší, než pokud by pokračoval v koalici s hráčem C, a tudíž taková situace nenastane. V případě, že nebudeme uvažovat rozdíl hodnot v čase (tj. částka získaná předem z výplaty v prvním kole či z výplaty ve druhém kole se stejnou nominální hodnotou má i stejnou reálnou hodnotu), musí být součet výplat předem a po přesně na úrovni diskriminační rovnováhy. - Případ třetí: Hráč A, který je diskriminován, se pokusí zlepšit své postavení a deklaruje ochotu „nechat se koupit“ za určitou částku, např. 2. V tom případě by se ocitl ve vítězné koalici s větší výplatou, a to s tím hráčem, který by na jeho nabídku přistoupil jako první. Pokud by však došlo k vyjednávání s podbízením a ostatní dva hráči by mu mohli dát více, došlo by opět k vytvoření některé diskriminační rovnováhy se stejnými parametry jako v případě, kdy možnost uplácení neuvažujeme. - Případ čtvrtý: Ještě zajímavější je případ, kdy hráč, který je mimo koalici (v našem případě hráč A) učiní nabídku, že se nechá koupit za určitou hodnotu a musí tuto nabídku dodržet. Tj. ani v případě, že mu některý z ostatních hráčů (B či C) nabídne více, nemůže od deklarované smlouvy odstoupit. Pak hráč, který mu dá nabídku dříve, s tímto hráčem vytvoří koalici. - Případ pátý: Dohody ovšem nemusejí být dodrženy. V prvním přiblížení můžeme tuto situaci modelovat tím, že částka, kterou je jeden hráčů uplácen, musí být vyšší právě o tolik, o kolik je větší riziko, že dohoda nebude dodržena. Pokud se ovšem hra bude hrát s opakováním, tak dojde opět k zajímavému vývoji. Hráč, který by dohodu nedodržel, by se ocitl mimo koalici a už by se nikdy nemusel dostat do vítězné koalice. Vidíme tedy, že v daném systému existuje velmi silný spontánní tlak na dodržení dohod. Přesněji - v čistě modelové situaci budou dohody dodržovány (což samo o sobě je důležitý a nikoli triviální výsledek). Příklad třetí: Vliv hráčů z jednoho redistribučního systému na vytváření koalic ve druhém systému Doposud jsme uvažovali případy, kdy v určitém systému mají suverénní vliv pouze hráči daného systému. Víme však, že v realitě tomu tak není. Zpravidla existuje určitý vliv hráčů z jiných systémů na chování hráčů v daném systému. Je to dáno zejména „zesíťováním“ hráčů z různých systémů, tj. vytvářením koalic, které jdou „křižmo“ přes různé systémy, jejichž členy jsou hráči z různých systémů. Tyto koalice mohou být viditelné i skryté. Na vývoj v tom či onom konkrétním systému však mohou mít zcela zásadní vliv. Tuto situaci můžeme modelovat např. následujícím způsobem: V určitém redistribučním systému máme N hráčů (A1, A2,…AN), přičemž síla vlivu každého je: 1 + aiqi, kde: ai je nějaký koeficient výše vlivu i-tého hráče křížové koalice (v nejjednodušším modelu) na tvorbu koalic a výši výplat v jeho redistribučním systému; qi je počet hráčů z jiných redistribučních systémů, s nimiž daný hráč vytváří křížovou koalici. (Výše uvedeným neříkáme nic jiného než to, že čím více hráčů z různých redistribučních systémů vytváří síť, tím je síla jejich vlivu uvnitř každého z redistribučních systémů větší.) Podmínku vzniku minimální vítězné koalice pak lze formulovat takto: Σ (1 + aijqij) > 1/2 Σ (1 + aiqi) j i pro všechna k platí přitom platí: Σ [(1 + aijqij) – (1 + aikqik)] ≤ 1/2 (Σ 1 + aiqi) j i

12

kde: index i nabývá hodnoty 1, 2,…N; index j postupně nabývá hodnoty 1, 2,…Nj (NJ < N) a označuje jen ty hráče z daného redistribučního systému, kteří jsou členem minimální vítězné koalice; index k nabývá některé hodnoty 1, 2,…Nj (NJ < N) a označuje jen některého (kteréhokoli) hráče z daného redistribučního systému, který je členem minimální vítězné koalice. Obě podmínky jsou celkem zřejmé. První (podmínka toho, aby koalici byla vítězná, tj. disponovala dostatečným vlivem) říká, že souhrnný vliv všech hráčů vytvářejících minimální vítěznou koalici musí být větší než polovina vlivu všech hráčů v dané koalici. Druhá (podmínka toho, aby koalice byla minimální) říká že odchodem kteréhokoli člena z této koalice již nebude disponovat dostatečným vlivem. Pokud je ai = 0 či qi = 0 máme původní model. Buď vliv křížové koalice na vývoj uvnitř systému není žádný, nebo se žádné křížové koalice nevytvořily. V souladu s výše uvedenými podmínkami lze modifikovat systém rovnic vedoucích k výpočtu diskriminačních rovnováh. Výše uvedené rozšíření systému se rovněž vyžaduje značnou „úsporností“. Předpokládáme, že vytváření křížové koalice určitého hráče z daného redistribučního systému s každým hráčem z jiného redistribučního systému zvyšuje jeho vliv stejným způsobem, resp. o stejnou hodnotu (ai ). Pokud by platilo a1 = a2 = …= aN = a, znamenalo by to, že by toto zvýšení vlivu bylo pro každého hráče z daného redistribučního systému stejné. Pak by bylo možné zapsat podmínky minimální vítězné koalice ještě jednodušším způsobem. Na základě výše prezentovaného formalismu lze zformulovat řadu zajímavých úloh. Je zřejmé, že racionálně chovající se hráč se bude snažit maximalizovat počet hráčů, s nimiž bude vytvářet křížovou koalici. Může vytvářet i koalici, v níž bude více hráčů z druhého redistribučního systému (nemusí být zachována exkluzivita). Totéž platí vzájemně. Jaké důsledky bude mít, pokud budou v takto vytvářených křížových koalicích hráči z různých koalic (vyloučení z vítězné koalice i členové vítězné koalice)? Jak to ovlivní stabilitu vítězných koalic? Jakou roli to bude hrát při vyjednávání? Jaké důsledky bude mít informovanost či neinformovanost všech hráčů o existenci a složení křížových koalic (tj. rozdíly v důsledku existence skrytých a viditelných koalic)? Pro odpověď na tyto a podobné otázky je nutné formulovat další dodatečná upřesnění popisující chování hráčů. Tato upřesnění (formalizovaná pravidla) musí být intuitivně srozumitelná, jednoduchá a odpovídat realitě. Zdálo by se, že možných pokračování rozpracování teorie v uvedeném směru (analýzy role křížových koalic) je nepřeberné množství. Právě zde se však ukazuje, jak důležité je průběžně si vytvářet evidenci o tom, k čemu model slouží a jak jej lze prakticky využít. Pod praktickým využitím modelu přitom můžeme chápat například i to, že si o tom, co se odehrává v realitě, uděláme plnější představu, příp., že prostřednictvím modelu odhalíme další „vrstvu“ toho, co se odehrává, která dosud zůstávala skryta. Uvidíme, že právě zde našla teorie nečekané pokračování, novou dimenzi pohledu na to, co se v ekonomické realitě odehrává.

2. Rozpracování a upřesnění matematického modelu procesu vyjednávání. Grafické zobrazení jednotlivých typů rovnováhy a jejich posunů umožňuje každému udělat si představu o tom, co se děje v důsledku nejrůznějších vlivů působících na jakýkoli sociální systém (který je vždy i redistribučním systémem). Zvlášť důležité je přitom upozornit na následující: Jakmile se setkáme s tím, že něco se vyvíjí jinak, než by mělo, signalizuje to, že do hry vstoupil nějaký vliv či faktor, se kterým jsme nepočítali, např. síťová vazba některého z účastníků hry, resp. to, že je členem určité skryté křížové koalice, tj. koalice mezi redistribučními systémy. Při výpočtu jednotlivých typů rovnováhy, které jsme prezentovali na loňské konferenci, jsme pracovali s intuitivní představou procesu vyjednávání. Nyní si ukážeme, jak tuto představu lze upřesnit. Zavedeme následující označení: - DA(yE;zE); DB(xE;zE); DC(xE;yE) jsou hodnoty diskriminačních rovnováh, v nichž je diskriminován hráč A, B, C. - DA(yi;zi); DB(xi;zi); DC(xi;yi) jsou hodnoty různých diskriminačních situací, tj. hodnoty v případě, kdy se dva hráči (ti, kteří nejsou uvedeni, např. v případě DA(yi;zi) jsou to hráči B a C) dohodli na nějaké výplatě a třetímu (hráči A) dávají nejnižší možnou výplatu. Pokud všichni hráči tyto hodnoty znají, jsou pro všechny stejné a vědí, že jsou pro všechny stejné, pak můžeme proces vyjednávání popsat například takto: 1. Nechť výchozím vztahem je nějaká diskriminační situace, např. DA(yi;zi),která je výsledkem vyjednávání v nultém kole. Přitom platí např. y0 > yE a současně zE > z1, tj. hráč B vyjednal větší výplatu než odpovídá diskriminační rovnováze a tudíž hráč C má menší výplatu než odpovídá diskriminační rovnováze.

13

2. V prvním kole hráč, který je diskriminován, se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (v našem případě hráče C), a nabízí mu větší výplatu. Přitom platí: z1 > z0 a současně x1 > 1, tj. oba hráči si polepší. Hráč A se přitom může podbízet hráči C (snažit se mu nabídnout více, než odpovídá diskriminační rovnováze, aby si pojistil vytvoření koalice s ním). 3. Ve druhém kole hráč, který je diskriminován (B), se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (což je dejme tomu v daném případě opět hráč A, který se podbízel hráči C z výše uvedených důvodů), a nabízí mu větší výplatu než měl po uzavření koalice s hráčem C. Přitom platí: x2 > x1 a současně y2 > 1, tj. oba hráči si polepší. Bez omezení obecnosti postupu nyní předpokládejme, že hráč B se nesnaží podbízet hráči A a nabídne mu méně, než odpovídá diskriminační rovnováze. 4. Ve třetím kole hráč, který je nyní diskriminován (C), se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (což je v daném případě opět hráč A), a nabízí mu větší výplatu než měl po uzavření koalice s hráčem B. Přitom platí: x3 > x2 a současně z1 > z3 > 1, tj. oba hráči si polepší. Bez omezení obecnosti postupu nyní předpokládejme, že hráč B se nesnaží podbízet hráči A a nabídne mu méně, než odpovídá diskriminační rovnováze. Zde je důležitým a novým momentem to, že při opětovném uzavření koalice se již situace přiblížila diskriminační rovnováze. Zásluhou předcházejícího vyjednávání hráč B s hráčem A. Předpokládejme, že hráči C přitom došlo, že může zvítězit koalice, která povede jeho diskriminaci, a proto se snaží nyní on podbízet hráči A. Tudíž přijme výplat o něco nižší, než je diskriminační rovnováha. 4. Ve čtvrtém kole hráč, který je nyní diskriminován (B), se obrací na hráče, který má menší výplatu než odpovídá příslušné diskriminační rovnováze (což je v daném případě nyní hráč C), a nabízí mu větší výplatu než měl po uzavření koalice s hráčem A. Přitom platí: z1 > z4 > zE > z3 a současně y2 > y4 tj. oba hráči si polepší. Nyní se ovšem podbízí hráč B hráči C. V opačném případě by se systém vyvíjel obdobně. Situace se bude stále více a více přibližovat dosažení diskriminačních rovnováh. Jaká jsou pravidla vyjednávání, z nichž jsme vycházeli při prezentaci jednoho z možných scénářů? 1. Výsledkem vyjednávání bude vždy nějaká diskriminační situace. 2. Počet vyjednávacích kol je neomezen. 3. Vyjednávat začne vždy hráč, který je diskriminován (jeho výplata se rovná 1). 4. Diskriminovaný hráč učiní nabídku tomu hráči z těch, co jsou ve vítězné koalici, který má menší výplatu než odpovídá diskriminační rovnováze. (To je velmi důležitý předpoklad.) 5. V případě, že by vítězná koalice již dosáhla rozdělení podle diskriminační rovnováhy, mohl by diskriminovaný hráč nabídnout vytvoření koalice s kterýmkoli z obou hráčů. 6. Diskriminovaný hráč má při formulování nabídky tomu hráči, který má méně, než odpovídá diskriminační rovnováze, následující možnosti a omezení: - Může nabídnout více i méně, než odpovídá diskriminační rovnováze. (V případě, že nabízí druhému hráči více, je tomu tak proto, že se podbízí za účelem toho, aby si účast ve vítězné koalici pojistil). - Dává-li opakovanou nabídku odchýlenou od diskriminační rovnováhy určitým a přitom stejným směrem, jako byla nabídka, kterou v některém z předcházejících kol dal, musí být tato nabídka blíže k diskriminační rovnováze. (To je celkem logické, protože nemá smysl, aby svou nabídkou vyvolal vytvoření koalice směřující proti němu, jak k tomu již jednou došlo; a právě toto omezení zaručuje konvergenci systému k diskriminačním rovnováhám.) Smysl logiky tohoto vyjednávání je následující: Každý z hráčů zkouší dosáhnout některé z dvou, pro něj výhodných, možností – pojistit si účast ve vítězné koalici formou podbízení se některému z hráčů nebo naopak zajistit si ve vítězné koalici vyšší výplatu. Pokud však všichni hráči postupují stejně a jsou stejně důslední, pokud není proces vyjednávání žádným způsobem omezen, pak se jednotlivé vyjednané diskriminační situace stále více blíží diskriminační rovnováze. Lze říci, že dokonale racionální a informovaní hráči výsledkem mohli znát již na začátku a nemuseli „zkoušet“, zda se jim náhodou nepodaří dosáhnout nějakého lepšího výsledku. To je sice pravda. Z rozvinuté podoby vyjednávání, kterou jsme prezentovali, však vyplývá několik důležitých závěrů: 1. V rámci „čistého“ modelu má smysl uvažovat jako možné situace jen diskriminační rovnováhy a případně Nashovu rovnováhu. Pokud by však měli hráči dojít k Nachově rovnováze, bylo by potřeba pravidla vyjednávání doplnit. 2. Rozvinutá představa o vyjednávání ukazuje, jak je výsledek vyjednávání citlivý na různé vlivy, které mohou na proces vyjednávání působit. Nabízí možnost určitým způsobem identifikovat, systematizovat a analyzovat tyto vlivy.

14

3. Je základem formulování různých rozšířených modelů procesu vyjednávání. Každopádně vidíme, že jakmile začneme formalizovat proces vyjednávání a analyzovat jej s využitím matematických prostředků, začneme i v elementárním redistribučním systému odhalovat složité vztahy. Není přitom na první pohled zřejmé, co by mohlo být elementární formou vyjednávání v elementárním redistribučním systému. Jak proběhne vyjednávání za předpokladu, že hráči neznají hodnotu diskriminační rovnováhy, ale jsou informováni o výsledcích vzájemného vyjednávání? V daném případě je logické dále předpokládat, že každý hráč má představu o tom, kolik by měl dostat on a kolik by měl dostat jeho partner ve vítězné koalici. V případě, že by byl diskriminován a ocitl se mimo vítěznou koalici, tak kolik by měl dostat každý z hráčů ve vítězné koalici. Označme z tohoto hlediska: DA(yA;zA) je diskriminační rovnováha, ve které je diskriminován hráč A, hodnoty yA a zA jsou hodnoty, které hráč A považuje za odpovídající výplatám hráčů B a C, pokud se diskriminační rovnováha bez jeho účasti vytvoří. DB(xA;zA) je diskriminační rovnováha, ve které je diskriminován hráč B. Hodnota zA je stejná jako v předcházejícím případě,tj. hráč A předpokládá, že to, co by dostal hráč B v koalici s hráčem C by měl dostat i v případě, že by byl v koalici s ním. Hodnota xA je pak hodnota, kterou hráč A požaduje pro sebe. DC(xA;yA) je diskriminační rovnováha, ve které je diskriminován hráč B, hodnot příslušných výplat je stejný jako v přecházejícím případě. Podobně můžeme označit a interpretovat DA(yB;zB); DB(xB;zB); DC(xB;yB) a DA(yC;zC); DB(xC;zC); DC(xC;yC). Zadejme nyní proces vyjednávání jako v předcházejícím případě, ovšem s tím rozdílem, že každý z diskriminovaných hráčů se bude v dalším vyjednávacím kole orientovat na toho hráče, který podle něj dostává ve vítězné koalici méně, než by měl dostal podle představy diskriminovaného hráče. Postupnou úvahou získáme, že i v tomto případě bude systém konvergovat. A to k hodnotám, odpovídajícím představám o spravedlivém rozdělení diskriminovaným hráčem. Abychom si lépe ukázali proč, použijeme názorné schéma. Obrázek 2: Grafické vyjádření procesu vyjednávání – hodnoty představy o spravedlivém rozdělení

DC(yB;zB) DC(yC;zC) DA(yB;zB) DC(yA;zA) DA(yA;zA) DA(yC;zC)

DB(yA;zA) DB(yB;zB) DB(yC;zC) Zde jsou vyznačeny příslušné body za předpokladu, že každý z hráčů sebe nadhodnocuje a při hodnocení ostatních je objektivnější. Rozložení příslušných bodů může být i jiné, hráči se mohou i podhodnocovat či nebýt objektivní v hodnocení ostatních hráčů, pokud nejsou členy koalice. To nic nemění na výsledku našich úvah. Za zvláštní zamyšlení stojí, jak se bude hra vyvíjet v případě, že každý z hráčů požaduje pro sebe stejnou výplatu v případě, že je ve vítězné koalici s jiným hráčem, či nikoli. Postup vyjednávání pak můžeme graficky znázornit.

15

Obrázek 3: Grafické vyjádření postupu vyjednávání

DC(yB;zB) 0 DC(yC;zC) DA(yB;zB) 2 DA(yA;zA)

DC(yA;zA)

DA(yC;zC)

3 DB(yA;zA) DB(yB;zB)

1 DB(yC;zC)

Obrázek 4: Grafické vyjádření dalších kroků procesu vyjednávání

DC(yB;zB) DC(yC;zC) DA(yB;zB) DC(yA;zA) DA(yA;zA) DA(yC;zC)

DB(yA;zA) DB(yB;zB) DB(yC;zC) Na základě této názorné představy lze upřesnit podmínky, za nichž vyjednávání konverguje k jednotlivým typům diskriminační rovnováhy.

3: Odhalení širšího kontextu teorie redistribučních systémů. Z hlediska toho, co přinesla aplikace teorie her na oblast redistribučních systémů a rozšíření teorie her do této oblasti, tvrdíme, že spolu souvisí (přinejmenším) následující: 1. Konkrétní podoba toho, co rozhoduje o výkonnosti hráčů. 2. Komplementarita a rivalita hráčů v systému. 3. Tendence ke spontánnímu prosazování spojenectví průměrné a nízké výkonnosti. 4. "Řetězení" redistribučních systémů, tj. vytváření sociálních sítí typu křížových koalic. 5. Citlivost procesu vyjednávání na nedokonalosti procesu vyjednávání a působení exogenit.

16

6. Tabuizace jako zablokování přesahu. 7. To, zda se prostředí vyvíjí jako konkurenční, či naopak dochází k omezování konkurence. 8. Přirozený výběr v oblasti přežívání síťových struktur. 9. Toho, proč a co je současná postmoderní doba. A bez toho, abychom jednotlivé body pochopili a dali si je do souvislostí, nepochopíme a ani "neuvidíme" to nejdůležitější, co se přímo před našima očima odehrává, jaké hry se hrají a jaké to má důsledky. To není jen "tušení souvislostí", ale spíše jistota souvislostí a možná i "tušení stínu" (použití příslušných pojmů ne náhodou připomíná názvy děl spisovatele Ludvíka Součka).3 To nejdůležitější lze tedy (názorně vyjádřeno) spatřit v "průsečíku" následujícího: 1. Konkrétní podoba toho, co rozhoduje o výkonnosti hráčů

9. Toho, co je a proč je současná postmoderní doba

8. Přirozený výběr v oblasti přežívání síťových struktur

2. Komplementarita a rivalita hráčů.

3. Tendence ke spontánnímu prosazování spojenectví průměrné a nízké výkonnosti.

To nejdůležitější z dění ve společnosti

7. To, zda se prostředí vyvíjí jako konkurenční, či naopak dochází k omezování konkurence

4. "Řetězení" redistribučních systémů, tj. vytváření sociálních sítí typu křížových koalic

6. Tabuizace jako zablokování přesahu

5. Citlivost procesu vyjednávání na nedokonalosti procesu vyjednávání a působení exogenit.

V případě plné komplementarity hráčů nelze říci (ani výplatou ocenit), kdo je více a méně výkonný (stejný mezní výnos vkladu každého). Při vhodné přípravě a dobrém uspořádání vztahů v systémů může být každý hráč plně komplementární s ostatními. Každý může být stejně přínosný a tudíž mít nárok na stejnou výplatu. V podmínkách, v nichž by tomu takto bylo, by ztratila teorie redistribučních systémů smysl. Totéž lze formulovat i v opačném gardu. Teorie redistribučních systémů má omezenou platnost z hlediska historického vývoje. Začíná být aktuální v podmínkách, kdy na jedné straně roste role schopností člověka, když však ještě nejsou vytvořený podmínky, aby se svobodný rozvoj individuality každého stal podmínkou svobodného rozvoje každého jiného člověka. To má i důležitý praktický význam: Pokud chceme dosáhnout maximální výkonnosti, je dobré se snažit vytvářet komplementární vztahy v týmech. Vyhledávat členy do týmu tak, aby byli maximálně komplementární a každý si to uvědomoval i jako základ své důstojnosti, potřebnosti, vlastních motivací. Takové týmy jsou pak nejen mimořádně výkonné, ale i stabilní, nepodléhají rivalitě, nikdo se necítí ohrožen. Není do nich ani nutné vnášet nějaké vnější motivace, protože každý je stimulován tím, že na jeho výsledcích závisí výsledky ostatních. Proto je mimořádně významná otázka: Odkud se bere rivalita? Jak to, že někteří hráči vědomě či podvědomě sami sebe hodnotí jako méně výkonné? Proč dochází k hodnocení některých hráčů jako méně výkonných? Odpověď na tyto otázky lze hledat v kontextu následujících tvrzení:

3

Kniha L. Součka Tušení stínu vyšla v roce 1974 a Tušení souvislostí v roce 1978.

17

1. Dělba práce mezi lidmi, styky a celková kulturní úroveň ještě nejsou takové, aby se plně rozvinul vztah univerzality a komplementarity, kdy: - Každý ví, že má schopnost přesahu v původním směru, že ve styku s jinými lidmi si najde svoji parketu tak, aby jeho přínos byl rovnocenný s kýmkoli ostatním. Otázka, kdo je méně a více výkonný by v takových podmínkách ztrácela smysl, takové podmínky však ještě nenastaly. - Po každém týmu jsou vyžadovány výkony, které si plnou komplementaritu členů týmu vyžadují. 2. V těchto nevyvinutých podmínkách: - Požadavky na výkony každého týmu i jednotlivce v něm nejsou mnohorozměrné, ale jednostranné (nikoli univerzální, ale specializované - typu nadojit více litrů mléka, dosáhnout vyšší zisk při výrobě automobilů apod.). - Existuje rozdělení na méně a více výkonné. - Dochází k uvědomování si toho, že někteří jsou nutně více a jiní méně výkonní. - A nejen to, tato situace je považována za věčnou a v tomto smyslu přirozenou. - Jinými slovy neexistuje představa, že by to mohlo být jinak. 3. V těchto nevyvinutých podmínkách pak nutně existuje tendence ke spojování těch, co cítí, ale nepřipouštějí si, že jsou z hlediska nerozvinutých kritérií méně výkonní, s průměrnými. Tak, jak to popisuje teorie redistribučních systémů. Vzniká rozdělení na vůdce a (pod)vedené, kteří vytvářejí diskriminující koalice, startuje proces vyjednávání o vytváření diskriminujících koalic uvnitř jednotlivých redistribučních systémů a křížových koalic mezi redistribučními systémy, které podporují vznik a udržení se diskriminujících koalic stejného typu.4 Důležitou roli začíná hrát omezení vstupu podpůrných argumentů určitého druhu a těch, co je využívají, do procesu vyjednávání.5 4. První jsou z vyjednávání vyloučeni ti, co prokázali schopnost přesahu. Ta může být vítána do určité absorbční schopnosti systému (týmu, organizace, pracoviště, instituce). Od určitého momentu je to právě to, co by porušilo omezení při vyjednávání. Proto se obětí diskriminace postupně stávají výkonnější (v tomto smyslu výkonnosti) - rebelové, heretikové atd. Současně s tím vzniká i pozice vůdců, těch, co si začínají pěstovat kult osobnosti, těch, kteří se obávají o svou pozici a stále pozorněji sledují ty, kteří by je mohli potenciálně ohrozit. S nimi vznikají i houfy uctívačů, slouhů, donašečů a dalších nesmírně užitečných (užitečných z hlediska replikace omezenosti) typů rolí. Právě každodennost vyjednávání o koalicích, o tom, kdo je blíž a kdo je vzdálenější rozdávání karet, přízni vůdce, vede k tomu, že ti, co si uchovávají schopnost přesahu, jsou postupně "odstřeďováni" a vládne větší a větší ortodoxie, zablokování reflexe reality.6 5. Tato situace se opakuje všude a všude, stále a stále. Vládne průměr ve spojení s nevýkonností, vytvářejí se propojení a mnohovrstevnaté redistribuční procesy, které přežívání výše uvedeného umožňují.7 6. To, co vytváří omezení při vyjednávání (zablokování přesahu, tabu) se stává samostatnou entitou, která má schopnost přežívat, replikovat se ze systému do systému. Je vystavena konkurenci ostatních replikujících se entit. A tak v boji o život vítězí ty nejnakažlivější a nejodolnější replikátory.8 7. Existence těchto replikátorů není vázána jen na určité lidi jako jedince, na jejich schopnost fungovat jako napadený a tím i zvýhodněný, ale i na určité společenské struktury vznikající na bázi redistribučních systémů a tvorby vítězných koalic v nich, resp. na bázi řetězení těchto systémů. Úspěšně napadený, tj. nakažený, a jen on má přístup k vyjednávání o vytváření diskriminujících koalic, tím se stává i šiřitelem nákazy a materiálem příslušných společenských struktur, které fungují jako životaschopný organismus nebiologického typu. 8. Do boje o přežití, do procesu zdokonalování v rámci přirozeného výběru takto a tímto vstupují i struktury typu různých i skrytých společenských struktur. Jedno je vázáno na druhé - neexistuje informační (blokační) replikátor bez substrátového nositele. A naopak informační a substrátové struktury, tj. struktury vytvářené z materiálu obsaženého v lidské psychice a struktury tvořené z materiálu uchovávajících se vztahů mezi lidmi) na sebe musí sednout a zdokonalovat se. 9. Takto vzniklé struktury fungující jako organismy nebiologického původu se musí mj. vyrovnat s ohrožením ze strany těch, co by prosadili výkonnost v konkurenčních strukturách, které by těžily ze schopnosti prosadit se na bázi podpory výkonnosti založené na univerzalitě lidských schopností, na ničím neomezované schopnosti přesahu stávajícího poznání, na podpoře výkonnosti a výkonných.

4 Viz Valenčík 2008, kapitoly Proč, jak a kdy vyhrávají průměrní a podprůměrní (s. 38); Vyjednávání formou podbízení v redistribučním systému (s. 39); Všudypřítomné vyjednávání a jeho základní schéma (s. 76); Čím vším lze argumentovat (v oblasti podpůrné argumentace) (s. 77). 5 Viz Valenčík 2008, kapitola Problém tabu a stereotypu při použití podpůrné argumentace (s. 81). 6 Podrobně zdůvodněno v navazující 4. části příspěvku. 7 Viz Valenčík 2008, kapitola Vztah mezi sférami se silně a slabě konkurenčním prostředí (s. 93). 8 Ke zdůvodněnní tohoto a navazujících bodů se ještě dostaneme v tomto příspěvku, podrobně pak je rozvedeno v navazující 4. části příspěvku.

18

Jedním ze směrů praktického vyústění toho, čím se zabýváme, je formulování konkrétních předpokladů toho, jak vytvářet komplementární tým a současně jak jej ochránit před intervencemi z vnějšího prostředí.

4. Využití teorie redistribučních systémů k analýze určitého typu memplexů (těch, které podmiňují tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy). Za vůbec nejvýznamnější a nejzajímavější výsledek dosažený v již zmíněném devítiměsíčním období, které uplynulo od minulé konference, považujeme odhalení souvislostí mezi teorií redistribučních systémů a teorií memů (memetikou). Pro pochopení toho, v čem tato souvislost spočívá, je vhodné si připomenout (přesněji zpětně zrekonstruovat), jak byla odhalena. To, jak významnou roli mají křížové koalice mezi jednotlivými redistribučními systémy a síťové struktury (sociální sítě) vzniklé na bázi těchto koalic, si dovedeme představit poměrně dobře. Určitý model vlivu tohoto typu koalic jsme dali ve třetím příkladu první části. Každý z nás má nepochybně řadu zkušeností z toho, jak se tyto vlivy přenášejí a ovlivňují dění na tom či onom pracovišti, v té či oné instituci či organizaci. A to přesto nebo spíše právě proto, že tyto sociální vazby bývají více či méně skryté, mnohdy zapůsobí zcela nečekaně a tudíž velmi účinně. Dovedeme si rovněž představit, že si tyto křížové koalice vzájemně konkurují, přesněji -doslova vedou mezi sebou boj o přežití. Ty křížové koalice a s nimi spjaté sociální sítě, které nejsou dostatečně stabilní, které nedokážou uchovat svou identitu, uhájit svoji existenci, přežít v podmínkách přirozeného výběru, se rozpadají a stávají materiálem pro tvorbu odolnějších síťových struktur, případně jsou různě modifikovány a do těchto struktur začleňovány. Architekturu efektivně fungujících (životaschopných, vítězných, přežívajících) sociálních sítí vytvářených na bázi křížových koalic dokáže člověk vymyslet navrhnout. V realitě je však dále dotvářena spontánním chováním lidí, zdokonaluje ("zoceluje") se, vznikají v ní prvky, které by nikdo ani vymyslet nedokázal. Co je však základem odolnosti síťových struktur tohoto typu? Na čem je založena jejich úspěšnost ve vzájemném soupeření, v boji o přežití? Touto otázkou se dostáváme ke klíčovému momentu. Dobře si jej zapamatujme. Můžeme uvažovat např. následujícím způsobem: 1. Bude existovat tendence k propojení hráčů, kteří reprezentují stejný typ vítězných koalic v jednotlivých redistribučních systémech. Tj. pokud např. v některých redistribučních systémech zvítězí koalice založené na spojení průměrných a nejméně výkonných hráčů, budou se vytvářet křížové koalice mezi těmito hráči i mezi jinými redistribučními systémy tak, aby: - Tam, kde již koalice založené na spojení průměru a nevýkonnosti zvítězily, se udržely. - Tam, kde ještě nezvítězily, se jako vítězné prosadily. 2. Jiným možným směrem úvahy je, že původ odolnosti síťových struktur založených na vytváření křížových koalic mezi redistribučními systémy budeme hledat ve fenoménech, jako jsou: - Sdílená ideologie, které se hráči z různých redistribučních systémů podřizují. - Sdílená víra, které se hráči z různých redistribučních systémů podřizují. - Společný původ (kmenový, etnický či regionální), který je jako takový uvědomován a brán jako hodnota, která hráče z různých redistribučních systémů spojuje a vede k tomu, že se podporují. - Atd. (Lze uvažovat i další prvky tohoto typu a jejich různé propojení.) Tým, který se touto problematikou zabývá, určitou dobu hledal, která z uvedených možností připadá v úvahu a jak vliv výše uvedených faktorů modelovat. Teprve po nějaké době se zjistilo, že vše je poněkud jinak. Přesněji - současná doba vede k tomu, že se na celou věc musíme podívat z odlišného zorného úhlu. Dříve hrály významnou roli struktury tvořené na bází ideologické, náboženské, etnické apod. Dnes se do popředí dostává role něčeho jiného - a jak uvidíme - mnohem odolnějšího, agresivnějšího, schopného lépe přežívat. Křížové koalice se totiž vytvářejí i mezi redistribučními systémy, které se odlišují tím, co by je podle výše řečeného mělo oddělovat či dokonce na základě čeho jsou v nepřátelském vztahu. Tj. vytvářejí se křížové koalice a síťové struktury mezi systémy s odlišnou vírou, odlišnou ideologií, odlišnou územní, národní či etnickou identitou apod. Čím více se v křížových koalicích propojují hráči z odlišných redistribučních systémů, tím více je příslušná křížová struktura a na ni se nabalující síťová struktura efektivnější - odolnější a současně i schopná lépe pronikat do svého prostředí, ovládat jiné síťové struktury. Důležitou roli přitom hrají hráči, kteří jsou schopni portfoliových investic do postavení v různých sociálních sítích. V době, kdy radikálně vzrostlo množství styků mezi lidmi, je takovéto mnohorozměrné propojování v lokálním i globálním měřítku typickým a převládajícím fenoménem. O to větší konkurenci vystavuje jednotlivé síťové struktury, o to více testuje soudržnost různých křížových koalic mezi redistribučními systémy, o to více

19

působí na jejich zdokonalování faktor přirozeného výběru, o to větší hraje roli to, co již není zcela pod evidencí formou reflexe prostřednictvím lidského myšlení. Mohlo by se zdát, že tvorba křížových koalic na bázi portfoliového investování do pozice v nejrůznějších síťových strukturách, a to i komplementárních (z hlediska víry, ideologie, typu, původu), je spojena s něčím, co by se mohlo nazvat ideovou, hodnotovou či jinou "vyprázdněností". Ve skutečnosti to, co umožňuje propojování hráčů z různých redistribučních systémů, není něčím, co by nebylo naplněno obsahem, co je snadno zmapovatelné. Má velmi složitou strukturu, kterou jsme schopni poznávat pouze částečně. Ale co to je? K tomu, abychom si uvědomili, s čím co máme do činění, musíme udělat ještě jeden krok v úvaze. Připomeňme si, k čemu nás vedla podrobná analýza procesu vyjednávání: - Výsledkem procesu vyjednávání může být několik typů rovnováhy a jim odpovídajících koalic, které se velmi odlišují tím, kdo je v nich zvýhodněn a kdo diskriminován. - To, do kterého typu rovnováhy systém "spadne", je určeno něčím vnějším (vůči čistému modelu), resp. může být ovlivněno i velmi malými vlivy působícími z vnějšího prostředí (v modelovém případě tím, co bychom mohli nazvat "nekonečně malým vlivem"). - Pokud se některé vnější vlivy kompenzují, "spadne" systém do té rovnováhy, která odpovídá tomu vnějšímu vlivu, který nebyl jinými vlivy kompenzován. - Proces vyjednávání není proto citlivý jen na vnější vlivy, ale i na to, zda je některý vliv z procesu vyjednávání vyloučen či omezena jeho role v procesu vyjednávání. - Působení vnějších vlivů v procesu vyjednávání má vždy podobu použití doplňující argumentace, tj. použití nějakých argumentů, kterými je příjemci sdělována nějaká okolnost, kterou neznal a jejímž cílem je ovlivnit jeho rozhodnutí (v ekonomickém modelu realizovaném na bázi principu nákladů obětované příležitosti).9 - Velmi efektivním způsobem, jak proces vyjednávání a tudíž i tvorby koalic ovlivnit, je tedy vyloučit určitý typ doplňující argumentace (zablokovat jej, omezit jeho váhu, znemožnit, aby jej ten, komu je určena, akceptoval). - Efektivnost vyloučení může být ještě zvýšena, pokud jsou tabuizovány nejenom doplňující argumenty, ale i vyloučeni z vyjednávání ti, co je používají. - To je možné tehdy, pokud se používání určitého typu argumentace stává tím, čím se - na jedné straně rozpoznávají ti, co jsou předurčení k tvorbě určitého typu koalic a křížových koalic, a - na druhé straně identifikováni ti, co jsou z tohoto procesu vyloučeni, protože by mohli narušit to, co je základem diskriminujících koalic, křížových koalic a od nich se odvíjejících sociálních sítí. - To, co určuje stabilitu příslušných struktur a sítí i jejich schopnost se šířit a podřizovat si své okolí, podobně jako i myšlení a chování lidí, se v procesu komunikace (jejímž obsahem je podstatným způsobem spontánně a permanentně přítomné vyjednávání) replikuje a šíří. A co to tedy je? Co je tím, co rozhoduje o tvorbě nejodolnějších a současně nejvíce expanzivních a penetrujících křížových koalic a na ně se nabalujících sociálních sítí sloužících k vytváření vítězných diskriminujících koalic uvnitř různých (různě vzdálených, různě obdobných či naopak z různého hlediska komplementárních) redistribučních systémů? Když tým, který se touto problematikou zabývá, dospěl na jedné z pravidelných diskusí k nastolení výše uvedené posloupnosti otázek (formulovaných ovšem nikoli v takto čisté a přehledné podobě, jak to lze s odstupem času rekonstruovat), uvedl jeden z účastníků10 - "vždyť to jsou přece memy!". Tím se proces postupného odhalování toho, jak fungují redistribuční systémy a jejich vzájemná propojení, dostal do zcela nové fáze. Začal být postupně odhalován a mapován určitý typ replikujících se entit, které mají podobu komplexů memů, struktur memů (či jak se někdy říká "memplexů")11, které se vyznačují následujícím: 9

Princip nákladů obětované příležitosti říká, že nákladem na tu variantu, pro kterou se rozhodne, je každá z variant, které obětujeme. 10

Petr Krejčí v červnu 2008. Mj. tato epizoda ukazuje, jak významná je týmové práce. Každý z nás máme tendenci uvažovat setrvačně. Jakmile však spolu komunikuje nad odborným tématem více osob (a dodržují pravidla korektní kritické odborné diskuse), vznikají nápady, které prolamují bariéry stereotypů. 11 Pojem "mem" je odvozen od významného pojmu z oboru biologie - "gen". Gen je nositelem biologické informace umožňující replikaci živých organismů, mem je replikátor zodpovědný za vývoj kultury11. Je to to, co je schopno replikace v procesu komunikace. Tento pojem poprvé použil Richard Dawkins v roce 1976 ve své populární knize "Sobecký gen" naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis - napodobování). Za klasickou práci zabývající se memy je považována kniha S. Blackmoreové (u nás vydaná a rychle rozprodaná v roce 2000 a 2001) Teorie memů - kultura a její evoluce. Svého času byla (i u nás) teorie memů (memetika) velmi populární. Očekávala se od ní senzační odhalení spojená s odpovědí na otázku, čím jsme vlastně ovládáni, co rozhoduje o směrování našich osudů a lidských dějin. Teorie memů byla prvním pochopením či spíše jen tušením, že lidská společnost a jednotliví lidé jsou kromě jiného i živnou půdou pro vznik replikujících se, vyvíjejících se a zmnožujících či rozmnožujících se entit. Nebo úplně drsně řečeno, že lidé jsou jen tím, co může být pro takto vzniklou neorganickou (či spíše nebiologickou) obdobu či podobu života jen stavebním materiálem, tím, co je používáno jako nástroj v boji o přežití. A

20

- Mají schopnost zablokovat (tabuizovat, omezovat apod.) určitý typ argumentace, či šířeji pohledu na realitu, přirozeného rozvíjení poznání, kterým jednotlivec disponuje, apod. - Vedou k tomu, že vidění světa, racionální reflexe reality apod. těmi, kteří jsou pod vlivem příslušné struktury memů, je omezováno stále více a postupně dochází k "zapouzdřování" vědomí člověka tak, aby bylo likvidováno vše, co by umožňovalo jakýkoli přesah, jakoukoli kritickou reflexi či odstup od toho, čemu zasažený člověk podlehl. - Ovládají tvorbu křížových koalic a od nich se odvíjejících sociálních sítí. - V procesu velmi intenzivního boje o přežití (o to, která z těchto struktur memů zvítězí či která naopak vyklidí prostor, rozloží se) daného podstatným (z historického hlediska mnohonásobným) rozšířením styků mezi lidmi a možností komunikace (jak formou technických prostředků, tak i v důsledku pádu nejrůznějších bariér) dochází k velmi rychlému zdokonalování těchto memplexů; motorem dynamického procesu evoluce memplexů schopných ovládnout a podřídit si chování člověka je jejich přirozený výběr, obdobný tomu, s čím se setkáváme u organismů biologického typu. - Jsou fenoménem "z jiného světa", mají poměrně složitou strukturu, kterou jsme schopni nahlížet vždy jen zvně a jen do určité míry, resp. kterou budeme odhalovat postupně a vždy jen částečně. - Nejsou produktem racionálního myšlení člověka, podléhají logice přirozeného výběru v prostředí, ve kterém vznikly, jejich dopad na naši civilizaci se projevuje různými formami toho, co se nám jeví jako iracionality v lidském chování. Nové oproti teorii memů (memetice) v našem přístupu je následující: 1. Odlišuje se replikace jednotek informací (memů) a replikace struktur vznikajících ve společnosti (jako nositelů memů), tj. replikujících se informačních a substrátových struktur. 2. Nacházejí se příčiny aktuálnosti problému (podstatně vyšší míra boje o přežití replikujících se struktur v důsledku rozšíření možností styků mezi lidmi a tudíž podstatně rychlejší vývoj v důsledku přirozeného výběru). 4. Identifikuje nejdůležitější typ struktur: - V případě substrátových struktur se jedná o křížové koalice mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjející sociální sítě. - V případě informačních struktur o komplexy memů (memplexy), které blokují schopnost přesahu stávajícího poznání, omezují člověka, vedou k tabuizaci určitých názorů, pohledů na realitu, argumentů apod. 3. Teorie redistribučních systémů je využita jako klíč analýzy problematiky replikace a reprodukce informačních a substrátových struktur - ukazuje, odkud tyto struktury čerpají "energii" (tj. obdobu energetických zdrojů) a "stavební materiál" ke své replikaci a reprodukci. 4. Je odhalen, popsán a zdůvodněn fenomén zablokování přesahu poznání nového jako základní prvek replikujících se informačních struktur. 5. Je odhalena, popsána a zdůvodněna role křížových koalic mezi redistribučními systémy jako určité kostry replikujících se substrátových struktur. Existuje řada faktorů, z nichž vyplývá, že v šíření komunikačním prostorem nejlépe přežívají (jsou nejvíce odolné a současně nejvíce nakažlivé) memy, resp. memplexy blokující přesah poznání, kterým se určitý jedinec řídí, tj. například určitého stereotypu, principu, toho, v co se věří, apod. Doposud se však nepodařilo zmapovat všechny tyto faktory a ukázat jejich vzájemnou podmíněnost. Jedná se o jedno z aktuálních zaměření současných prací. Nicméně již nyní lze ukázat zejména následující: 1. Jak ukazuje analýza procesu vyjednávání, jeho výsledek může být velmi výrazně ovlivněn tím, že určitý typ argumentace či ten, kdo ji používá, je vyloučen z tohoto procesu vyjednávání vyloučen. Vyloučení určitého argumentu je tak na jedné straně tím, co predeterminuje vytvoření koalic určitého typu, a současně je spojeno i s mechanismem tvorby těchto koalic. Ti, kteří by chtěli příslušnou argumentaci použít, jsou příslušnými mechanismy rozpoznání doplňující argumentace a její blokace vytlačování z vyjednávacího procesu. 2. To, co se šíří, musí být určitým způsobem neměnné (rituál, tabu, stereotyp, nekriticky přijímaná autorita apod.). Aby bylo neměnné, musí být blokována představa i myšlenka, že by to mohlo být jinak, než je jedinci tvořícími danou křížovou koalici s ní spojenou sociální síť nekriticky přijímáno. A to, co je blokováno se musí vzájemně podporovat, např. musí být blokována racionální argumentace zpochybňující to, co je nekriticky bráno jako neměnné. 3. Jakmile někdo něco bere jako neměnné, stává se něčím, co se něčemu podřizuje a je tím ovládáno čemu se nekriticky podřizuje ovládáno (přestává být sám sebou, stává se „tím“). Právě takto ovládané křížové koalice a jim odpovídající sítě jsou nejodolnější. Jsou schopny vyloučit, likvidovat či jinak eliminovat vliv těch, co by do vyjednávacího procesu vnášeli prvky, které by zpochybňovaly to, co se má uchovat jako neměnné. člověk jako takto zabudovaný a používaný nástroj si z principiálních důvodů svoji (skutečnou?) roli nemůže uvědomovat, nemůže vnímat, co se v souvislosti s tím odehrává. A pokud tomu tak skutečně je, nastoluje to otázku, kdo jsme vlastně "my" a jak je to s naší schopností svobodně a zodpovědně se rozhodovat, jak vlastně myslíme a uvědomujeme si sebe sama.

21

4. Z teorie redistribučních systémů vyplývá, že v systémech, které nejsou vystaveny tlaku konkurenčního prostředí, dochází k propojování průměrných a neschopných. Pokud právě oni vytvoří diskriminující koalici, nejvíce si polepší oproti rozdělení podle výkonu. Přitom příčinou nižší výkonnosti je právě omezená schopnost přesahu stávajícího poznání. Jinými slovy – v redistribučních systémech vyhrávají ti, kteří mají omezenou schopnost přesahu. 5. Obecně platí, že pokud by byly vztahy kooperace uvnitř systému plně rozvinuty, byly by výkony všech jedinců v tomto systému komplementární (doplňovaly se a neplatilo by, že by někteří byli méně či více výkonní. Jakákoli omezenost plné komplementarity vytváří rozdělení na více a méně výkonné, které následně vede ke vzniku koalic založených na spojení nejméně výkonných a průměrných hráčů. Současně vzniká i pozice vůdce, do které se prosazují průměrní. Tato pozice je spojena s nekritickou vírou v autoritu těch, kteří se nechají vést. Zatímco systémy založené na plné komplementaritě jsou velmi nestabilní, systémy s omezenou komplementaritou, následně pak diferencovanou výkonností i vzniklou pozicí vůdcovství jsou mnohem více stabilní. 5. Pokud má člověk schopnost přesahu, pak realizace této schopnosti se stává velmi silnou motivací – snaží se neustále poznávat nové, realizovat nové, sdělovat nové. S jídlem roste chuť a s tím, jak realizuje svou schopnost přesahu pak hlad po plném a všestranném rozvoji vlastních schopností. Většinou dříve nebo později narazí na určité bariéry, které mají svůj původ v působení omezujících vztahů ( tj. v neschopnosti a podřizování se neschopnosti). Většinou je nedokáže překonat. Následuje rozčarování, intenzivní prožitek zklamání, které vyvolá v život řadu fenoménů působících v našem psychičnu, které vedou k zablokování schopnosti přesahu jako přirozené obraně vůči zklamání. 6. Kdokoli si uchová schopnost kritického racionálního myšlení, nezaujatosti, nadhledu apod. by mohl začít kolem sebe šířit destrukci struktur založených na tabuizaci. Proto se v křížových koalicích a od nich se odvíjejících sociálních sítích vytvořily mechanismy které ty, kteří nejsou ovládáni stereotypy a jinými formami zablokování přesahu eliminují, resp. oslabují jejich vliv v dané křížové koalici, sociální síti a příslušném vyjednávacím prostoru. 7. Poziční vzestup je v redistribučních systémech ovládaných křížovými koalicemi umožněn jen těm, co jsou vykážou všechny znaky působení omezujícího memplexu (čímž se stanou přijatelnými pro jedince z příslušné křížové koalice) a mají syndrom vůdcovství. (Zdokonalování memetických struktur v podmínkách nárůstu kontaktů mezi lidmi vedlo k jejich zdokonalení tak, že „za normálních podmínek“ již nejsou reformátoři připuštěni do vůdcovských pozic, resp. v nich je dostatečně potlačen syndrom reformátorství, pokud se mají do těchto pozic prosadit.) Zablokování přesahů a postupné zapouzdřování vlastní psychiky je přímým opakem přirozeného způsobu života na svobodném rozvíjení schopností právě formou permanentního přesahování dosažených hranic poznání. Tato skutečnost má určitý vliv na psychiku a v některých případech může být kompenzována sklonem k deviantním přesahů ve formě ztráty zábran v morální oblasti až k potřebě demonstrování perverzity v sociální oblasti. Člověk tak sám před sebou zastírá to, že je ovládán velmi primitivními strukturami, že se jim podřizuje a vytváří si fiktivní pocit svobody na bázi „všemocnosti“. Není třeba zvlášť upozorňovat na to, že tento způsob „přesahů“ (typu ztráty zábran) neohrožuje memplex omezující člověka v oblasti přesahu poznání, ale naopak, činí jej ještě více zapouzdřeným. Mj. i tím, že jej izoluje od všech aspektů toho, co se nazývá lidským pohledem a co by mohlo omezující meplex za určitých podmínek destruovat.

Místo závěru provokativní myšlenka Naše civilizace je napadena nepřátelským druhem entit obdobných organismům. Jsou nebiologického původu. Rychle se množí, mutují a zdokonalují. Stále více nás ovládají a ubíjí v nás to, co je podstatou pojmu "lidský", resp. to, co vyjadřuje naše druhové určení "sapiens sapiens" (rozumný). Jejich strategie je obdobná šíření HIV - primárně likvidují to, co by mohlo spustit obranné reakce na základě identifikování existence parazita. Tyto entity obdobné organismům se vyvinuly samy v prostředí kontaktů mezi lidmi, podléhají zákonům přirozeného výběru. Otázku, zda na výše řečeném něco je, nechť si odpoví každý sám. Domnívám se, že čím více nějaká myšlenka dokáže vyprovokovat reakce různého druhu, tím více může inspirovat proces dalšího poznávání reality. Uvidíme, kam až se podaří dojít v průběhu dalšího roku, na co nového narazíme.

Literatura:

22

BARABÁSI, A.-L. 2005. V pavučině sítí. Praha : Paseka. ISBN 80-7185-751-3. BEDRETDINOV, R., VALENČÍK, R., WAWROSZ, P. 2006. Obecná teorie redistribučních systémů. In 4. výroční konference České společnosti ekonomické. Praha : ČSE.. BLACKMOREOVÁ, S. 2001. Teorie memů. Praha : Portál. BUDINSKÝ. P., VALENČÍK, R. 2008. Nash Equilibrium in Redistributions Systems (Calculation, Weight, Application). 2008. roč. 2, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. BUDINSKÝ. P., VALENČÍK, R. 2008 Redistribution Systems Theory as a Key to Reality Decoding. 2008. roč. 2, č. 2. ISBN 978-80-86754-86-4. CARMICHAEL, F. 2005. A Guide to Game Theory. Harlow : Pearson Education Limited. ISBN 0 273 64896 5. DAWKINS, R. 1998. Sobecký gen. Praha : Mladá fronta. KOUKOLÍK, F., DRTINOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. Praha, Galen 2006. ISBN 80-7262-410-5 MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze. OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press. ISBN 0-19512895-8. SEKERKA, B. 2002. Mikroekonomie. Matematické a kvantitativní základy. Praha : Profess Consulting. ISBN 80-7259-030-8. SELTEN, R. 1999a. Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. SELTEN, R. 1999b. Game theory and Economic behaviour: selcted essays, Díl 2., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. VALENČÍK, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. WAWROSZ, P. 2007. Investování do sociálního kapitálu, efektivnost a redistribuční systémy. Acta VŠFS. 2007. roč. 1, č. 1, s. 74-102. ISBN 978-80-86754-86-4.

Vyjednávání v elementárním redistribučním systému Hana Vysloužilová Teorie redistribučních systémů (TRS) se zabývá obecnými zákonitostmi rozdělovaní výplat, a to nikoli jen výplat ve smyslu mezd, ale výplatou je rozuměna odměna nebo výhra v určité herní situaci. Svým dílčím příspěvkem navazuji na práci vedoucího výzkumu TRS na VŠFS doc. Valenčíka, CSc. Jedná se o modelové příklady, které nepostihují v plné šíři ekonomickou realitu, ale na základě modelové situace lze tuto ekonomickou realitu číst, a právě v tomto spočívá význam matematických modelů. Elementární redistribuční systém pojednává o typu hry, kde se mezi hráči rozhoduje o výši výplaty za určitých předpokladů. Tyto základní, zjednodušující předpoklady jsou: systém má pouze tři hráče (A,B,C) výkony hráčů jsou 6:4:2 každý hráč má stejnou vlivovou sílu rovnou 1 všichni hráči znají svoji výkonnost i výkonnost ostatních hráčů všechny koalice jsou možné a rovnoprávné Elementární redistribuční systém je z pohledu teorie her hra s více než dvěma hráči, s volnou disjunktivní koaliční strukturou a s nekonstantními výplatami. Hra v normálním tvaru má formální zápis: {Q; X1, X2, …, XN; M1(x), M2(x), …, MN(x)}, kde Q je množina hráčů, např.{1, 2,...N}, Xi je množina strategií, kterou disponuje i-tý hráč, x je uspořádaná N-tice strategií zvolených jednotlivými hráči, Mi(x) je výplatní funkce i-tého hráče, která mu při daných zvolených strategiích přiřazuje určitou výplatu.12 12

Maňas, Miroslav, Teorie her a konflikty zájmů, 1. vydání, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 12

23

Množina všech strategií je kartézským součinem jednotlivých strategií: XxYxZ = (XRB u XRC) u (YRA u YRC) u (ZRA u ZRB) , kde XRB u XRC je strategie hráče A (X = XRB u XRC). (Strategie hráče A jsou sjednocené návrhy na možné redistribuce hráčům B a C. Analogicky pro ostatní hráče.) Strategie hráče A je zároveň jeho nabídkou. Ještě zbývá doplnit rovnici, podle které se rozdělují odměny. Jedná se o redistribuční rovnici, která popisuje všechny možné situace, které mohou nastat při rozdělování odměn: x + y + z = 12 - η.R(x - 6, y - 4, z - 2) ,kde: x + y + z je součet skutečných výplat jednotlivých hráčů; 12 je maximální odměna, která by mohla být rozdělena, při maximálním výkonu η je koeficient snížení výkonnosti; R(x - 6, y - 4, z - 2) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonu. Redistribuční rovnici můžeme jednoduše zobrazit na redistribuční ploše: Graf: Redistribuční plocha

y

(1;1;1)

(0;0;0)

z

x Redistribuční systém nazýváme elementární proto, že nejdříve tvoříme ten nejjednodušší systém, abychom se v analýze systému vyhnuli praktickým i technickým problémům.

24

Aby nastala některá ze strategií, musí být prosazena alespoň dvěma hráči. Tito vzhledem k předpokladu o stejné vlivové síle tvoří koalici. Koalice je skupina hráčů, která vyjednává o volbě strategií s cílem zlepšit své výsledky. V našem případě, kdy máme tři hráče, můžeme tvořit koalice o maximálně dvou hráčích. Tito dva hráči se domluví na nějaké výplatě a vytvoří koalici proti zbývajícímu hráči, kterému dají nejnižší možnou výplatu. Nejnižší možná výplata v elementárním redistribučním systému je rovna 1 z maximálně 12. Při tvorbě koalic hraje významnou roli vyjednávání o tvorbě koalic. Samotný proces vyjednávání můžeme popsat jako hru, která se odehrává v jednotlivých kolech, tedy kolovou hru. Hra s nekonečným horizontem a střídavými nabídkami diskriminovaných hráčů -všichni hráči znají hodnotu diskriminační rovnováhy a jsou informování o výsledcích vyjednávání (s možností podbízení) Každý hráč chce získat co možná nejvyšší výplatu. Protože všichni hráči jsou informováni o hodnotě diskriminační rovnováhy a o výsledcích vyjednávání, chtějí dosáhnout alespoň hodnoty diskriminační rovnováhy. Pokud se všichni hráči budou chovat racionálně, vyjednávání bude ukončeno dosažením diskriminační rovnováhy. Každý hráč si je vědom, že nebude moct získat vyšší výplatu na úkor jiného hráče. Za účelem získání vyšší výplaty mohou dva hráči utvořit koalici s tím, že třetímu hráči zbude to, co mu nechají. Hráč, který není v koalici má možnost v dalším kole vyjednat jinou koalici. Nabízet ji bude tomu hráči, který nedosahuje diskriminační rovnováhy. Hodnoty diskriminačních rovnováh označíme jako DA(yE;zE), DB(xE;zE), DC(xE;yE). DA(yi;zi) .. diskriminovaný hráč A obdrží zbytek z toho, co si rozdělí hráči B a C v koalici DB(xi;zi) .. diskriminovaný hráč B obdrží zbytek z toho, co si rozdělí hráči A a C v koalici DC(xi;yi) .. diskriminovaný hráč C obdrží zbytek z toho, co si rozdělí hráči A a B v koalici Index i označuje i-té kolo vyjednávání.

V nultém kole bude uzavřena nejvýhodnější koalice, a to taková, ve které si polepší většina hráčů. Na výběr máme tři možné koalice. Hráč A si nejvíce polepší, pokud utvoří koalici s hráčem C, na úkor hráče B. Hráč B si nejvíce polepší, pokud utvoří koalici s hráčem C, na úkor hráče A. Hráč C si nejvíce polepší, pokud uzavře koalici s hráčem B, na úkor hráče A. Koalice hráče B a C znamená největší zvýšení výplaty na úkor nejvýkonnějšího hráče A. Takže diskriminovaným hráčem je hráč A, ten dostává minimální výplatu DA(y0;z0) = 1, a bude zahajovat další kolo vyjednávání. Zároveň platí, že y0 > yE a zE > z0, kde yE a zE jsou hodnoty diskriminačních rovnováh hráčů B a C. V prvním kole diskriminovaný hráč A nabízí koalici hráči C, protože v této koalici si nejvíce polepší a pro hráče C platí zE > z0. Hráč C, jehož výplata v nultém kole nedosahuje diskriminační rovnováhy má možnost vstup do koalice odmítnout.V tomto případě se staví do pozice diskriminovaného hráče, kde minimální výplata je rovna jedné. Avšak v dalším kole, jako diskriminovaný hráč, má možnost nabídnout některému spoluhráči, nejspíše hráči B, koalici, a tím si rozdělit vyšší výplatu. Takže hráč C si je vědom kolik může získat koalicí s hráčem A, kolik může získat koalicí s hráčem B. Jelikož hráč A má možnost nabídnout více, hráč C přijme koalici s hráčem A a diskriminovaným hráčem bude hráč B. Hodnota DB(x1;z1)=1 a platí, že x1 > x0 = 1 a z1 > z0. V této situaci se může hráč A podbízet nejméně výkonnému hráči koalice, může mu nabídnout více než je jeho diskriminační rovnováha, a to z důvodu zajištění této koalice. Diskriminovaný hráč A se podbízí hráči C a snaží se maximalizovat výplatu v koalici. Oba hráči si v porovnání s předchozí situací polepší. Na hráče B zůstala výplata o hodnotě 1. Ve druhém kole se bude snažit vytvořit koalici diskriminovaný hráč B. Při vyjednávání oslovuje diskriminovaný hráč hráče, jehož výplata nedosahuje jeho diskriminační rovnováhy. Takže v tomto případě hráč B oslovuje hráče A a nabídne mu vyšší výplatu, než měl po uzavření koalice s hráčem C, ale menší než je

25

hodnota jeho diskriminační rovnováhy. Hodnota DC(x2;y2)=1 a platí xE>x2>x1 a y2>yE>1=y1. V této situaci si oba hráči B a A polepší. Ve třetím kole se diskriminovaný hráč C obrací s utvořením koalice opět na hráče, který nedosahuje své diskriminační rovnováhy. Koalici tedy tvoří hráč C a A. Hráč C nabízí hráči A výplatu vyšší než měl v předchozím kole v koalici s hráčem B. Hodnota DB(x3;z3)=1 a platí x3>x2 a z1>z3>zE>1=z2. Opět si oba hráči v koalici polepší.

Nejvýhodnější koalice, ve které si hráč B nejvíce polepší se jeví jako koalice s hráčem C. Pokud si hráč C v minulém kole vyjednal výplatu vyšší než je jeho diskriminační rovnováha, nezbývá hráči B nic jiného, aby si pojistil koalici s hráčem C, než se také podbízet. Hráč B tedy nabízí více, než je hodnota diskriminační rovnováhy hráče C a zároveň více, než nabídl hráč A v předchozím kole. Hodnota DA(y2;z2) = 1 a y2 >1 a x2>x1>xE. Pokud bychom takto pokračovali dále, dostali bychom se do situace, kdy nejméně výkonný hráč, hráč C, by měl největší možnou výplatu a ostatní hráči by dostali výplatu rovnu jedné, bez ohledu na vyjednávání, bez ohledu na koalici, neboť koalici by měli možnost střídavě tvořit hráči A a B, kteří by do koalice přibrali vždy hráče C. Tuto situaci lze graficky znázornit následovně. Graf: Koalice hráče B a C, diskriminovaný hráč A se podbízí (1;y;1) - výplata hráče B

(1) (3)

(1;1;z) - výplata hráče C (1;1; zmax) (2)

(1;1;z) - výplata hráče A

26

Různé typy vyjednávání můžeme zobrazit na redistribuční ploše. Z důvodu lepšího zobrazení prohodíme souřadnice. Graf: Bod rozdělení podle výkonu

(1;y;1)

Bod (6;4;2)

(x;1;1)

(1;1;z) Graf: Vyjednávací trajektorie při dohodě dvou hráčů o rozdělení svých odměn podle jejich výkonu:

(1;y;1)

Bod (6;4;2)

45°

(1;1;z)

(x;1;1)

27

Trajektorie vyjednávání jsou zobrazeny čárkovaně a protínají se v jednom bodě, bodě rozdělení podle výkonu. Sestavení této hry v normálním tvaru předchází popis kolové hry v explicitním tvaru13, k tomu použijeme strom. Graf: koalice hráče B a C vs. diskriminovaný hráč A

koalice hráčů A a B vs. diskriminovaný hráč C

koalice hráčů C a A vs. diskriminovaný hráč B

koalice hráčů C a B vs. diskriminovaný hráč C

koalice hráčů A a C vs. diskriminovaný hráč B

koalice hráčů B a A vs. diskriminovaný hráč C

koalice hráčů B a C vs. diskriminovaný hráč A

Jedná se o graf, který je popsán jako množina hran a uzlů. Strom je v teorii grafů popsán jako souvislý graf neobsahující cykly. Z uzlu, kterým je výchozí situace, nulté kolo, vedeme tolik hran, kolik má hráč, který hru zahajuje, možných koalic k vytvoření. Tučně označené uzly jsou řešením naší hry.

Jako perspektivní pokračování výzkumu považuji další rozvedení ultimátní hry pro tři hráče zpočátku v klasickém tvaru, čili bez zohlednění společně odvedeného výkonu, pouze v klasickém pojetí s rolí pořadatele hry, který dává k dispozici částku na rozdělení s výčtem variant, kdy je v uvažovaném systému tří hráčů jeden nabízející a jeden hráč má právo veta a za druhé, kdy je v uvažovaném systému jeden hráč nabízející a další dva hráči mají právo veta. A teprve na základě tohoto modelu doporučuji vystavět situaci, kdy se obejdeme bez pořadatele a bude uvažováno o dělení čili redistribuci na základě společně odvedeného výkonu. Pokud budou tyto modelové situace vyřešeny, tak bude možná jejich aplikace do ekonomické reality, např. v situacích kolektivního vyjednávání mezi odbory a jejich zaměstnavateli nebo při uspokojování nároků věřitelů při konkursních řízeních nebo také při rozhodování se státních orgánů v situacích investičních pobídek. LITERATURA: BENESCH, J. 2008. Teorie her a ekonomické systémy. Diplomová práce. Praha : Vysoká škola finanční a správní o. p. s. 2008. MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze 2002. OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press, 2004. ISBN 019-512895-8. VALENČÍK, R. 2008. Základy teorie redistribučních systémů a její aplikace. Praha: Vysoká škola finanční a správní o. p. s.

13

Maňas, Miroslav, Teorie her a konflikty zájmů, 1. vydání, Nakladatelství Oeconomica, 2002, str. 89

28

Problematika metody zkoumání redistribučních systémů Rafik Bedretdinov

Úvodní poznámka Rozpracování jakékoli vědecké teorie vůbec a vytváření základů teorie redistribučních systémů zvlášť je spjato s odrazem objektivní reality ve vědomí lidí. Vědecká hodnota teorie je daná její vypovědí ke skutečnosti (tj. měla by zahrnovat odhalené zákonitosti reality). Současná¹ analýza fungování redistribučních systémů umožnila poznat určitou souvislost mezi vznikem a rolí koalic a strukturami schopnými se replikovat prostřednictvím komunikace a interakce. Redistribuční systémy se vyznačují tím, že se v nich mohou vzniknout koalice, které jsou schopny ovlivnit závěrečné výsledky ve smyslu posunu odměn oproti skutečným výkonům. Členové vítězné koalice zpravidla jsou v důsledku tohoto typu odměňování zvýhodňování, zbytek je diskriminován. Proces vyjednávání, který intenzivně probíhá v redistribučních systémech, a který ve svém důsledku vede k tvorbě určité rovnováhy, je velmi citlivý na vnější vlivy, mj. (a především) na vliv rozporného vývoje jiných redistribučních systémů. Vzniká něco, co bychom pojmenovali jako křížové koalice mezi redistribučními systémy, které posléze vytvářejí tzv. síťové struktury. V příspěvku se pokusíme poodhalit, jakou podobu má proces, který podmiňuje tvorbu, přežívání a růst síťových struktur na bázi koalic fungujících v rámci a mezi redistribučními systémy.

Metodologie racionálního chování a rozporný vývoj Při analýze redistribučních systémů a zkoumání procesu vytváření sociálních sítí mezi nimi na bázi křížových koalic mezi hráči z různých redistribučních systémů používáme ekonomický přístup a jeho základní zákonitosti a principy (zákon klesajícího užitku, princip nákladů obětované příležitosti, zásada racionálního chování apod.) doplněný aparátem teorie her. Na určitém stupni rozpracování teorie redistribučních systémů se však ukázalo, že pouze s tímto aparátem nevystačíme, že chování členů, koalic a konečně sociálních sítí ovlivňují i další faktory, jejichž analýza si vyžaduje uplatnění poněkud odlišných metod. Jakých? O tom, které metody to jsou a jak se vzájemně doplňují s ekonomickým přístupem je následující příspěvek. Analýza procesu fungování redistribučních systémů ukazuje, že v nich vznikají tzv. diskriminační rovnováhy, jejichž počet závisí na počtu hráčů. Například, v elementárním redistribučním systému se jedná o tři diskriminační rovnováhy a existuje zde i jedna Nashova rovnováha. Všechny tyto rovnováhy jsou nestabilní, tj. i velmi malý vnější vliv může rozhodnout o tom, která rovnováha se v systému vytvoří. Tj. platí následující:

¹ Viz například, monografie R.Valenčíka,: Teorie her a redistribuční systémy, Eupress, Praha 2008, ISBN 978-80-7408-002-9. • každý redistribuční systém konverguje k některému typu nestabilní diskriminační rovnováhy. • jakýkoli vnější vliv jej může posunout směrem k té rovnováze, odkud pochází vnější vliv; • pokud se vnější vlivy kompenzují, systém se opět se někam posune. Vyjednávání o vytváření koalic za účelem rozdělení odměn probíhá v každém reálném redistribučním systému (např. na pracovišti, sportovním klubu apod.) nepřetržitě a spontánně. Aniž bychom si to zpravidla uvědomovali, dochází k hodnocení osob, situací uvnitř systému i mimo systém z hlediska vlivů, které na systém působí. Přímé vyjednávání o vytvoření koalic a rozdělení odměn tvoří jen nepatrný zlomek toho, co se ve vyjednávacím prostoru odehrává. Různé vnější a vnitřní vlivy, působí na systém a koneckonců rozhodují o tom, která koalice v systému zvítězí a jaká se zde vytvoří rovnováha. Prezentace vlivů působících na systém ve formě komunikace při neformálním vyjednávání můžeme pojmenovat doplňující argumentaci. Různé typy doplňující argumentace si navzájem konkurují v tom smyslu, že některé z nich převládnou a rozšíří se v daném vyjednávacím prostoru a některé jsou potlačeny, resp. vytlačeny z příslušného vyjednávacího prostoru. Ovšem tyto procesy soupeření toho, co je využíváno při doplňující argumentaci, co se přenáší formou komunikace v rámci vyjednávání, co má schopnost se uchovávat a replikovat podléhají již poněkud jiným než ekonomickým zákonitostem. Logika koexistence těchto entit je více podřízena antagonistickým konfrontacím, tj. výše popsané entity jsou jedním z případů toho, co lze chápat jako rozpornost, protikladnost. Jakmile se tyto entity – protiklady začnou šířit vyjednávacím prostorem redistribučního systému, začíná proces vyostření a řešení rozporu. Tento proces nemůže být již být plně popsán racionálním chováním subjektů na základě rozumně prokalkulované volby, tj. s využitím jen ekonomického aparátu.

29

V dané oblasti se pak střetá: • ekonomická reflexe skutečnosti – jako syntéza racionálního chování a výběru nejvhodnější varianty na základě nějak interpretovaného užitku a principu nákladů obětované příležitosti preferujícího užitek; • princip vývojové rozpornosti reality, jehož cílovou stránkou je narušení existující rovnováhy a dosažení nové rovnováhy na nějaké jiné úrovni. Ovšem to není projev „iracionality“ (oproti racionálnímu rozhodování), to je odraz racionální dialektiky vývoje rozmanitých systémů. Jednak je to uvědomělé racionální chování subjektu, jednak neuvědomělá živelná logika protikladného vývoje redistribučních systémů. Všestranné poznání vyžaduje zkoumání všech stránek vývojového procesu. Například, nelze opomíjet ani analýzu projevu tzv. iracionalit. Iracionální elementy chování lze zahrnout do celkového kontextu rozporného vývoje. Otázkou je, proč se ti, v jejichž chování zcela zjevně objevují iracionální prvky, dosti často brání racionalitě, prostě nepřijímají jí. Živelnost a iracionalita, která je, ovládá je zhoubná, překáží rozvoji jejich plnému rozvoji. Analýze těchto indicií i budeme věnovat pozornost v další části našeho příspěvku. Z metodologického hlediska je daný dialektický vývoj mimořádně zajímavý. V realitě se projevuje střet dvou světů, kdy jeden z nich je projevem racionálního chování člověka jako druhu („homo sapiens“), kdežto druhý je založen na subjektivní živelnosti jakoby popírající samotnou podstatu tvora rozumného.

Jak se vyvíjí poznání Především je třeba si uvědomit, že neexistuje nic absolutního, neměnného. Jednou z nejrozšířenějších snah člověka je dosáhnout, osvojit si absolutno. Ale, jak říkal Jan Werich: „Ona přece žádná věčná pravda neexistuje, leda pro idealisty“² Zkušenost z vývoje lidského poznání ukázala, že součástí našeho poznání není nic, co by bylo jednou provždy dané a neměnné, platné za jakýchkoli podmínek. Málokdy člověk bezvýhradně přijímá existující pravdy. Dříve či později nové poznatky nabourávají původní vědění. Pokud nové je vědomě odmítáno, pak se otevírá cesta k strnulosti, dogmatismu. Lidská schopnost usilovat o překonání zastaralého v poznání je základem nových poznatků a nových teorií. Svéráz reality spočívá v tom, že její zobrazení prostřednictvím lidského myšlení může počítat pouze s dočasnou existencí tzv."pevného bodu" v podobě poznatku, který by říkal, že "něco se má tak a tak a ne jinak". Zároveň však nelze přehlížet i k opačné tendenci: pokud bychom vše považovali pouze za relativní, neměli bychom v našem poznání oporu, východisko pro další rozvoj gnoseologie. Člověk proto intuitivně tíhne k tomu, že něco považuje za trvalé, definitivní. Jakmile se člověk dopustí tohoto "prvotního hříchu" a není s to překonat jeho důsledky, dostává se do pasti dogmatismu, který mu neumožňuje překročit vžitý názor, podle vědecké terminologie paradigmat, což je ustálená představa o dané skutečnosti. O škodlivosti dogmatismu není třeba zdlouhavě pojednávat. Pokud si naopak subjekt uvědomuje „relativnost“ absolutního, pak výrazným způsobem zvyšuje efektivnost svého myšlení. Schopnost přiznat „relativnost“ absolutného vyžaduje osvojení některých metod systematického myšlení. Vycházejíc z toho, co bylo uvedeno výše, můžeme formulovat následující teze: 1. veškeré naše poznání je relativní v tom smyslu, že "to, co se má tak a tak a ne jinak" platí jen za určitých podmínek; 2. při překročení hranic platnosti daných podmínek se to, co "se mělo tak a tak a ne jinak" se zákonitě transformuje v našem myšlení v něco zpochybnitelného. Přičemž samotná realita nebrání této možnosti; 3. dané podmínky mohou platit jen ve vztahu k určité oblasti dané reality; 4. to, co je pro nás absolutní, je ovšem takové jen pro nás, je takové jen v historicky konkrétních podmínkách, pro které je příznačný určitý rozsah naší interakce s realitou a určitý stupeň dosaženého poznání. 5. realita, v níž žijeme, je poznatelná v tom smyslu, že minulou zkušenost (relativně absolutní) můžeme využít k efektivnímu jednání v přítomnosti; 6. nikdy nemůžeme znát všechny podmínky platnosti našich poznatků, realita nás vždy něčím překvapí a čím je větší překvapení, tím větší zlom v setrvačném vidění reality, ze kterého se dokážeme vymanit vždy jen částečně; 7. naše poznání má určitou kontinuitu v tom smyslu, že předcházející úroveň dosažených znalosti je pouze zvláštním případem nekonečného směřování lidstva k absolutnímu vědění.

30

Schematicky si cestu poznání „relativnosti“ absolutního lze představit následujícím způsobem:

B

²

Janoušek Jiří:

A

Rozhovory s Janem Werichem, Mlada fronta, Praha 1986, s. 115

A - původní oblast, ve které platí „relativní“ absolutnost; B - oblast, ve které je tzv. absolutní se relativizuje. Vyčleníme-li z oblasti B oblast A (označme tuto oblast ne-A, pak v takto vymezené oblasti platí, že v oblasti mimo A je všechno jinačí nežli v oblasti A. Oblast B se tak sestává z oblasti A a oblasti ne-A. Poznáváme-li „relativnost“ absolutního, pak: • zjišťujeme, co vlastně považujeme za absolutní v dané konkrétní době (mnohdy se nám může zdát absolutní tak samozřejmým, že si ani neuvědomujeme, že "by to mohlo být jinak"); • nacházíme případy, že "to může být jinak" (v přírodních vědách např. zjišťujeme, že výsledky určitého experimentu neodpovídají předpokladům původní teorie); • dáváme interpretaci tomu, co "se má jinak" a pokoušíme se zjistit, proč je to jinak, proč výsledek experimentu neodpovídá teoretických východiskům; • vymezujeme podmínky, za kterých platí původní tvrzení a hledáme možnost jejího obohacení o experimentální fakta, a vypracování nové doktríny. Lidstvo vždycky zajímalo, jak najít cestu nového poznání. Vývoj vědy poskytuje řadu zkušeností, které lze zobecnit do několika etap: 1 zrod, uvědomováni si problému: v této etapě vzniká pocit nesouhlasu, někdy i odmítnutí existující teorie a nutnosti začít určitým způsobem orientovanou práci, která definitivně jí potvrdí nebo vyvrátí; 2. vnímání rozporů v existujících poznatcích, analýza vzniklé situace, uvědomování si její relativnosti. Základním úkolem této etapy je vytváření komplexního obrazu, modelu vzniklé situace; 3. aktivní činnost zaměřená na hledání řešení problému. Může začít a probíhat i jako neuvědomělá aktivita mimo vědomí (např. během noci), i když původní, předběžná uvědomělá práce je nezbytnosti; 4. vznik a formování (nalezení) řešení (původně v myšlenkové sféře); 5. praktické ověření domněnky, pokud se potvrdí, pak přechod k teoretické interpretace, tvorbě teorie. Logika vývoje lidského poznání je taková, jak byla nastíněná výše, jenže člověk je syntézou racionálního a emocionálního. Jak kdysi říkával Jan Werich (možná nepřesná formulace – R. B.): rozum ví, ale cit mu do toho docela rád domlouvá. Například, současná fyzika ví, že každý pokus o přechod od dílčích popisů k zobecnění reality (v rámci jedné "zastřešující" teorie je nesmírně inspirující a že snaha o "jednotnou teorii", jakkoli patrně nikdy nebude zcela naplněna, je motorem rozvoje fyziky jako vědy). Pro oblast společenských věd (která nás zajímá především a které se budeme věnovat samostatně) to znamená, že vědecký postup by se neměl spokojovat s existencí jediné definitivní teorie, ani s dílčími popisy jednotlivých jevů, ale hledat, jak jsou různé poznatky, nové objevy (ne)zapadají do existující koncepce a snažit se postihnout, jak nový poznatek mění vzhled dosavadního náhledu na skutečnost a vytváří předpoklady pro formování nové teorie. Do zrodu nové teorie vstupují i další indicie. K nim patří něco, co by lze pojmenovat jako komunikační soulad. Když jsem dospěl k určitému názoru a stojím za ním, ale někdo má na ten či onen problém jiný názor než já, znamená to, že: • neumím dostatečně kompetentně vysvětlit podstatu problému; • vidím skutečnost zkresleně, ale můj oponent pravdivě. Za těchto podmínek měl by vzniknout komunikační soulad, anebo vzájemné hledání pádnějších argumentu ve prospěch či neprospěch dané teorie. V exaktních vědách lze odlišnosti v pojetí té či oné koncepce poměrně snadno vyjasnit pomocí experimentu a najít cestu ke komunikačnímu souladu. Společenská realita je mnohem složitější, nevždy lze ověřit tvrzení experimentálně. Proto najít vzájemně vyhovující kompromis je mnohém obtížnější. Například, přichází-li někdo s určitou hypotézou, kterou nelze jednoznačně experimentálně (a možná i logicky) potvrdit, pak musí počítat s barierou pro přijetí daného tvrzení. V tomto případě komunikační nesoulad může vést jednak k překážkám pro rozvoj možná slibné teorie, jednak směřovat vývoj poznání do slepé uličky.

31

Komunikační nesoulad, vede ke vzniku tzv. realizačního nesouladu, který omezuje proces praktického naplnění závěrů plynoucích z teorie. Cesta od teorie k jejímu praktickému uplatnění se prodlužuje. Ovšem v tomto případě může působit i další podstatnější nesoulad, a to nesoulad zájmů těch či oněch subjektů. Jakmile si položíme otázku, proč to, co se jeví jako teoreticky správné, je v praxi tak obtížně prosaditelné, otevírá se před námi nesmírně zajímavá oblast sociálních interakcí a rozporů. Velmi často se pak ukazuje, že mezi teoretickým popisem společenské reality a nejrůznějšími bariérami praktického uplatnění závěrů, které z teorie vyplývají (včetně např. zájmových bariér), existují významné souvislosti.

Odkud pramení touha po absolutním? • • • • •

z praktické zkušenosti (zpravidla omezené); stupně osvojování objektivní reality (určitá matematická tvrzení, objevené základní přírodní zákony; z víry, iracionálního přesvědčení, mysticismu z běžného zvyku, tradici, zvláštnosti výchovy; z nekritické přijaté autority té či oné osobnosti.

Významným a častým fenoménem rozporného vývoje poznání je zablokování hledání racionálního, nového. Někdy určitá tvrzení jsou přijímána bez výhrad, jako obecně platné a provždy. Je známo, že velké procento lid má ve svém vědomí ustálený a pěstovaný stereotyp autority, nedotknutelnosti zdánlivě absolutního. Něco, na co si "nenechá sáhnout". Je pro něj nezpochybnitelné, je spojeno s odmítáním všeho, co by mohlo (byť oklikou) nabourat stávající názor. Konkrétní formy zablokování hledání nového mohou mít původ: • v náboženské víře; • v politickém přesvědčení; • v stereotypu vzniklém výchovou. • v stereotypu nabytém v rámci životních zkušeností. • v lokálním, kulturním zvyku. Jak se takové zablokování projevuje? Subjekt se podřizuje a je manipulován. Bloky výše popsaného typu jsou hluboce zakořeněné v myšlení lidí. Nejen v rovině evidovaných kroků myšlení, ale i v rovině spontánního (neuvědomovaného myšlení). Blokováno je generování a interpretace všech určení, které by mohly k příslušnému překonání dosavadního vědění vést. Rovněž v komunikaci jsou podvědomě identifikovány všechny prvky vedoucí k možnému překonání, což způsobuje poruchy komunikace, vytváří averze vůči novému, někdy se projevuje až agresivitou. Pojmové poznání umožňuje člověku osvojovat realitu teoreticky a prakticky. V tom je jeho smysl a síla (jedná se totiž o nejúčinnější formu interakce s prostředím). Právě schopnost realizovat zprostředkující činnost na základě (pojmového) poznání je tím, co dělá člověka člověkem. Pokud se člověk omezuje v této své schopnosti a to právě v oblasti svého působení vzniká blokace na cestě získávání nových poznatků a dotyčný přestává být člověkem a stává se pouhým nástrojem (pro někoho jiného).

"Zviditelnění" některých procesů fungování redistribučních systémů Vrátíme se znovu k rozboru fungování redistribučních systémů. Ty faktory, které hrají rozhodující roli při vzniku koalic a od nich se odvíjejících se sociálních sítí, lze "vidět" (představit si) jakožto formu reflexní blokace, která se projevuje tak, že: 1. Možnost vzniku nové představy, nového poznatku je blokována. 2. Jakýkoli pokus navodit představu formou komunikace je prožitkově vnímán negativně jako něco, co směřuje přímo proti existujícímu, existenčnímu pohledu na svět. Subjekt se blokaci musí v logice věci plnit následující funkce: • Vytvořit tabu na jakoukoli možnost překonání existujícího světonázoru. • Přenášet svůj konzervativní a deformovaný vliv z jednoho redistribučního systému do druhého. • Fungovat jako nástroj, být použitelný pro plnění cílů celé struktury, aniž by si sám uvědomoval a připouštěl, že takto funguje. Důležitou roli při zablokování překonání stávajících věcí má prožitková fixace toho, co je bráno jako dané a jednou provždy neměnné. Každá blokace je spojená s určitou polaritou ve společnosti. Na jedné straně stojí příznivci jednoho zjednodušeného tvrzení, na druhé straně příznivci druhého zjednodušení. Přitom každá strana v tom svém

32

"jedině správném" pohledu nachází klíč k řešení všech problémů a v tom, že existují zastánci opačného pohledu, kteří se podle nich i chovají, nachází naopak zdroj všech společenských problémů a rizik dalšího vývoje. Protipól každé ze stran je právě tím faktorem, který je z hlediska dané strany tabuizován. Uvedeme konkrétní příklad, jak to funguje. Vybíráme přitom ten, který je v našich podmínkách nejtypičtější. Jsou dva tvrzení: 1. Trh vyřeší vše. 2. Za všechny problémy může působení trhu. Na tomto příkladu si můžeme nejen ukázat, jak faktory, kterými se zabýváme, fungují, ale do značné míry i prokázat jejich existenci, resp. to, že mají skutečně značný vliv. Z hlediska rozvoje poznání totiž platí, že za určitých podmínek může působení trhu vést k problémům, za určitých podmínek je naopak trh velmi významným faktorem pomáhajícím problémy řešit. Vymezení těchto podmínek je trvalým a mnohovrstevnatým teoretickým a návazně i praktickým problémem, rozporným problémem: • vždy, když řekneme, kde (za jakých podmínek) trh vyvolává problémy, najdeme případy, kdy i v daných podmínkách je trh naopak klíčem řešení těchto problémů; • a naopak, vždy, kdy najdeme, kde trh plní důležitou roli při řešení určitých problémů, objeví se další problémy způsobené fungováním trhu, které je nutné řešit určitým zásahem určitého subjektu do procesu fungování trhu. Na jedné straně se ukazuje, že trh je mimořádně významný i tam, kam zdánlivě nepatří; na druhé straně zjišťujeme, že působení trhu vyvolává problémy i tam, kde bychom to nečekali. Realita je dostatečně bohatá, aby se nám jedno i druhé objevovalo znovu a znovu. V době důvěry v sílu lidského rozumu existovala normální odborná (teoretická, vědecká, pedagogická, prakticky zaměřená či popularizující) komunikace, ve které by se hledaly a nacházely konkrétní podmínky, za nichž vznikají pozitivní či negativní efekty fungování či naopak nefungování trhu. Dnes místo toho jsme svědky, že se dlouhodobě uchovávají dva názorové póly, které v logice věci stále více ztrácejí schopnost komunikovat tak, aby odchylné názory zastánců jednoho názoru obohacovaly zastánce druhého názoru a aby se oba póly společně dobíraly nejefektivnějších a nejvhodnějších řešení. Zkrátka to, co každá se stran tabuizuje, se reprodukuje s obrovskou intenzitou a silou, vytlačuje z veřejného prostoru veškeré pokusy o zprostředkování nesmiřitelnosti, která vede ke stále větší omezenosti na každé z obou stran. Destruktivním faktorem tedy není ten či onen konkrétní názor prezentovaný ve společenském prostoru, který získal podobu dogmatu, ale to, co umožňuje tento a jakékoli jiný dogmat uchovávat, přenášet formou komunikace. Reálnou sílou pak stává se to, co umožňuje blokovat antidogmatismus, tabuizovat proces poznání. Dlužno znovu zdůraznit, že tento proces nikdo nevymýšlí, ale také nikdo nemá pod kontrolou. Jeho vliv na společenskou realitu je tak velice významný, neboť brání dalšímu pozitivnímu vývoji.

33

Grafické vyjádření faktoru redistribučními systémy

podmiňujícího

tvorbu

křížových

koalic

mezi

Pokusme se nyní o znázornění struktury faktorů, které blokují překonání daného stavu poznání reality. Daný faktor je přítomný v ne(vědomí) určitých jedinců v důsledku různých okolností, a který se stává stavebním materiálem (substrátem) určitých sociálních sítí:

M1

M2

M3 F1

F2 F3 M4

M5

M6

Komplex faktorů, jež je schopný se replikovat (přenášet "z hlavy do hlavy", šířit jako nákaza) prostřednictvím komunikace. Skládá se: 1. Z toho, co je schopno zablokovat překonání daného systému poznání (faktory M1, M2,...M6.). Ty se vzájemně doplňují, vytvářejí něco jako "kruhovou obránu. 2. Z toho, co umožňuje každému faktoru fungovat jako to, co omezuje systém poznání, brání překonání stávajícímu stereotypů a současně zprostředkovává (vystupuje navenek) jako to, co lze sdělit a příslušný faktor rozšířit. Na obrázku je to uvedeno jako F1, F2, F3. Může se jednat např.: - o prožitkovou fixaci, - o představu, kterou s příslušným faktorem spojujeme, - pojmové vyjádření faktoru, prostřednictvím kterého sdělujeme jeho obsah tak, aby u toho, komu je sdělován, vyvolal stejnou základní představu a výchozí prožitky (kdy představa a prožitky se pak postupně doplňují). 3. Šipkami je naznačeno, jak naše schopnost vytvářet a uchovávat si prožitky, představy a pojmové vyjádření utvrzuje jednotlivé faktory v našem vědomí. (Zde jsou znázorněny jen některé vztahy). Výše naznačená představa struktury komplexu faktorů, které jsou schopný se šířit formou komunikace je (jak je tomu vždy, když se dostáváme do kontaktu s něčím, co je poměrně složité a co poznáváme postupně) jen velmi přibližná. Mezi zjednodušení patří například následující: • jednotlivých faktorů je podstatně více a vytvářejí mnohovrstevní strukturu, tj. některé jsou obecnější a blokující z určitého hlediska celý systém poznání, jehož nositelem je příslušný jednotlivec, jsou jako by na povrchu, druhé se vztahují k zablokování dílčích poznatků.

34

• představa, že každý faktor je utvrzován v psychice jednotlivce jako relativně trvalý fenomén schopný přenosu. Není to jen spojení s představami, fixace prožitků a pojmové vyjádření. Je to i způsob, kterým se to, co je jako destruktivní faktor přenášeno, zapojuje do vyjednávání, který může výsledek vyjednávání ovlivnit, apod.; • neobsahuje znázornění dynamického aspektu, tj. možnosti prolomit blokaci (najít cestičky vyvolávání představ či prožitků formou sdělení prostřednictvím pojmů, které by příslušnou omezující strukturu destruovaly) či naopak procesu postupného zapouzdřování replikující se struktury faktorů. Přes řadu zjednodušení je názorná prvotní představa o struktuře komplexu faktorů je nosná. Její konfrontace s tím, jak to ve skutečnosti funguje, umožní postupně dosáhnout lepšího vyjádření toho, co se před námi skrývá a co je potřeba odhalit, abychom rizikům spojeným s šířením omezujících struktur mohli lépe čelit.

Literatura: BEDRETDINOV, R., VALENČÍK, R., WAWROSZ, P. 2006. Obecná teorie redistribučních systémů. In 4. výroční konference České společnosti ekonomické. Praha : ČSE.. BUDINSKÝ. P., VALENČÍK, R. 2008. Nash Equilibrium in Redistributions Systems (Calculation, Weight, Application). 2008. roč. 2, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. BUDINSKÝ. P., VALENČÍK, R. 2008 Redistribution Systems Theory as a Key to Reality Decoding. 2008. roč. 2, č. 2. ISBN 978-80-86754-86-4. CARMICHAEL, F. 2005. A Guide to Game Theory. Harlow : Pearson Education Limited. ISBN 0 273 64896 5. DAWKINS, R. 1998. Sobecký gen. Praha : Mladá fronta. OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press. ISBN 0-19512895-8. SEKERKA, B. 2002. Mikroekonomie. Matematické a kvantitativní základy. Praha : Profess Consulting. ISBN 80-7259-030-8. SELTEN, R. 1999a. Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. SELTEN, R. 1999b. Game theory and Economic behaviour: selcted essays, Díl 2., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. VALENČÍK, R.: Teorie her a redistribuční systémy. Praha: VŠFS – Eupress, 1. vydání, 2008. ISBN 978807408-002-9. VALENČÍK, R., BEDRETDINOV, R. 2007. Investování do lidského kapitálu a vzdělanostní společnost. ACTA VŠFS, 2007, roč. 1, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. WAWROSZ, P. 2007. Investování do sociálního kapitálu, efektivnost a redistribuční systémy. Acta VŠFS. 2007. roč. 1, č. 1, s. 74-102. ISBN 978-80-86754-86-4.

Jaké znalosti a dovednosti představují pro čerstvé absolventy vysokých škol ekonomického zaměření na trhu práce konkurenční výhodu? Jiří Bendech Různé vysoké školy ekonomického zaměření vybaví člověka škálou znalostí a dovedností, které mají pro uplatnění v praxi rozdílnou hodnotu. Tato hodnota je přímo měřitelná úspěchem na trhu práce. Jako čerstvý absolvent VŠFS již působící v praxi bych se chtěl zamyslet nad požadavky zaměstnavatelů se kterými jsem se setkal a nad tím, co absolventi různých škol nabízejí. Ne vždy se střetává poptávka s nabídkou. Například ze strany zaměstnavatelů je kladen stále větší důraz na informatiku, ale nabídka je v tomto ohledu nedostatečná. Řeč je zde nikoli o profesích IT, ale jedná se o zaměstnance v profesích ekonomických. Generální ředitel Burzy cenných papírů Praha Petr Koblic řekl: “Ani v čistě ekonomické profesi u nás nedostane zaměstnání nikdo, kdo si neumí vytvořit vlastní makra“. Nároky na zaměstnance jsou tedy značné a stále se stupňují. Vysoké školy ekonomického zaměření zatím na tuto poptávku odpovídajícím způsobem nereagují. Jaké okolnosti by ke změně postoje mohli školy přimět je věc jiná, jisté je však to, že ve vyhovění této poptávce jsou na straně škol obrovské rezervy. Na druhou stranu však lze těžko vyhovět těm požadavkům zaměstnavatelů, kdy je v jedné osobě požadován “ekonom programátor“, či jiná kombinace jež vyžaduje absolvování dvou vysokých škol různého zaměření. Takové inzeráty se objevují třeba na stránkách ČNB. Ovšem připravit absolventa tak, aby znal základy práce s databázemi, servery, propojení sítí a další nutné záležitosti dnes překračující elementární počítačovou gramotnost, jistě možné je. Absolvent bude totiž po skončení školy dotazován personalistou na své znalosti a

35

dovednosti a dotaz na znalost práce s počítačem padne jistojistě jako jeden z prvních. Dále bude absolvent nejspíš pracovat s PC jako uživatel a je jedno zda na účetním, obchodním, skladovém, či jiném software. Existuje suma dovedností kterou můžeme při práci na PC využít vždy. Všechny software mají systém přístupových oprávnění, uchovávání historie změn těchto oprávnění, logování transakcí atd. Existuje pochopitelně širší okruh disciplín ve kterých mají školy rezervy, ale v případě informatiky se jedná o rezervu většiny českých škol. Nedostatečný všeobecný rozhled je také jeden z faktorů, které možnosti absolventů limitují, společně s nedostatky v klasických předmětech jako je například logika. Může se jednat i o zanedbání ze strany středních škol a nízkou vyjadřovací úroveň způsobenou tím, že lidé málo čtou. Neznalost historie pak hrozí negativním dopadem na celou společnost. Bohužel se objevují případy mladých lidí v manažerských pozicích, kteří prokazují alarmující neznalost naší nedávné historie. Výjimečný počin na poli zvýšení konkurenceschopnosti absolventů na trhu práce představuje výuka teorie her na VŠFS o.p.s. Teorie her je účinným nástrojem pro porozumění a praktické zvládání náročných oblastí ekonomické reality. A nejen to. Teorie her má svůj díl zásluhy na tom, že studenou válku vyhrál civilizovaný svět. Bohužel se i v dnešním světě ukazuje, že se stoupenci totalit ještě není dobojováno a i proto by teorie her měla mít na školách své místo. Zde je však potřeba uvést, že teorie her představuje ve srovnání s výbavou absolventa reprezentovanou základními předměty jako například informatika, cizí jazyky nebo účetnictví jen jakousi třešničku na dortu. Její uplatnění je vázáno na osvojení si širšího spektra dalších znalostí a dovedností a sama o sobě nemůže základní předměty nahradit. Nicméně se v českém prostředí jedná o jev unikátní a s vysokou pravděpodobností se tato disciplína pro absolventy stane cennou výzbrojí ve stále složitějším a stále tužší konkurenci vystaveném světě. Škola která aktuálně požadovanou skladbu předmětů nabízí a činí tak dříve nežli školy jiné, je právem považována za kvalitnější. Obracím se na Vás pedagogy VŠFS a žádám Vás, abyste se této příležitosti chopili.

Interpretace redistribuční rovnice Marek Hudík V poslední době u nás vyvolaly zájem některé praktické otázky, při jejichž řešení se nabízí použití aparátu teorie her: jedná se především o problematiku vyjednávání a tvorby koalic. Práce na těchto otázkách vyústila ve vytvoření modelu doprovázeného počítačovou simulací (Valenčík, 2008). V tomto příspěvku se zaměříme na některé problémy, které jsou s daným modelem spojeny. Klademe si zde dva především cíle: (1) ukázat možnost interpretace tohoto („redistribučního“) modelu jako kooperativní hry a (2) ukázat, že teze „čím více dokáže organizace ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší” je pouze velmi speciálním případem obecnějšího tvrzení. Hned v úvodu však dodejme, že nelze říci, že by jedna interpretace měla a priori mít přednost před jinou: je nutno mít na paměti, že interpretace a případná specifikace modelu v rozhodující míře závisí na tom, na jaký konkrétní případ má být aplikován. Práce je strukturována takto: V části I je stručně shrnut základní redistribuční model. Část II zavádí definici koaliční hry a ukazuje možnost interpretace redistribučního modelu jako koaliční hry. Část III se potom zabývá vztahem mezi odměňováním a výkonností systému a otázkami, jak lze do modelu zakomponovat otázky férovosti rozdělení, tradice apod. Část IV je potom závěr.

I. Základní rovnice modelu je následující: N

∑x i =1

i

= I ( x)

xi ≥ 1

(1)

Kde N je počet hráčů, x je N-rozměrný vektor výplat, přičemž xi je výplata i-tého hráče. Předpokládáme (v souladu s původním modelem), že minimální výplata každého hráče je 1.14 I(x) je částka, která má být rozdělena, jejíž samotná velikost je však závislá na způsobu rozdělení x. Funkce I(x) je potom dále konkretizována jako N

I ( x) = ∑ ai − η R(a − x)

(2)

i =1

14

Požadavek minimální výplaty může být interpretován jako obětovaná příležitost daného hráče – tedy takové částky, při které je hráč indiferentní mezi setrváním v organizaci a jejím opuštěním.

36

Kde a je vektor, pro který platí:

( x = a ) ⇒ [ R (a − x) = 0 ∧ I ( x) = max] ( x ≠ a ) ⇒ [ R (a − x) > 0]

(3) (4)

Koeficient η vyjadřuje citlivost změny částky I na odchylky skutečného rozdělení (x) od rozdělení maximalizujícího celkovou částku (a). V původním modelu je vektor a interpretován jako „výkonnost“ hráčů; později (část III) ukážeme, že jsou možné i další interpretace, a daný model lze tedy chápat obecněji. Model zadaný pouze rovnicemi (1) a (2) (bez dalších specifikovaných předpokladů) připouští více možných přístupů. Z hlediska teorie her lze uvazovat dva základní: buď lze k danému problému přistupovat jako k nekooperativní hře nebo jako ke hře kooperativní (koaliční)15 Pokud bychom uvažovali nekooperativní hru, museli bychom specifikovat strategie jednotlivých hráčů (o tento přistup je zdá se usilováno při současné interpretaci modelu). Hra v tomto případě může například probíhat tak, že hráč navrhne určité rozdělení, které je jiným hráčem přijato či odmítnuto (zde se jedná konkrétně o extensivní hru). Musí zde být též specifikován kdy jaký hráč nabízí kterému a počet kol, informovanost hráčů atd. Řešením nekooperativní hry je potom obvykle koncept Nashovy rovnováhy nebo jeho specifikace (v případě extensivní hry se jedná subgame perfect equilibrium). U kooperativních her na druhé straně se nevychází z možných akcí jednotlivců, nýbrž ze akcí skupin. Tento typ se her se nezabývá tím, jak jsou koalice formovány, ale vychází od vektorů výplat, které jsou dosažitelné pro každou skupinu jedinců. Koncepty řešení se v těchto typech her potom též liší od těch používaných v nekooperativních hrách. Domníváme se, že interpretace redistribučního modelu jako koaliční hry je přirozenější a ukážeme, jak lze jednoduše tuto interpretaci provést.

II. Koordinační (koaliční hra) je obecně charakterizována následovně (Rubinstein – Osborne, 1982, definice 268.2): - množina N hráčů - množina X důsledků

- funkce V (charakteristická funkce), která přiřazuje každé neprázdné množině S ⊂ N (koalici) množinu

V (S ) ⊆ X

- pro každého hráče i ∈ N jsou definovány preference

i na množině X.

Řešením tohoto typu her je potom jádro (core)16, které je definováno takto (Rubinstein – Osborne, 1982,

x ∈ V ( N ) pro které neexistuje y ∈ V ( S ) takové, aby platilo y fi x pro všechna i ∈ S . koalice S a vektor

definice 268.3): Jádro koaliční hry

N ,V , X

,(

i)

je množina všech

Nyní reformulujeme redistribuční model jako výše charakterizovanou koordinační hru: - máme N hráčů, - množina X je určena rovnicemi (1) a (2): n n   X =  x ∈ R N : ∀i = 1,...n : xi ≥ 1; ∑ xi = ∑ ai − η R(a − x)  i =1 i =1   - V ( S ) = { x ∈ X : ∀j ∈ N \ S : x j = 1}

- preference hráčů jsou konkretizovány tak, že platí: x

15

i

x’ ⇔

xi ≥ xi′ .17

Jak bývá správně často uváděno, názvy kooperativní a nekooperativní jsou bohužel zavádějící pro označení těchto typů her, protože nevyjadřují v čem spočívá rozdíl mezi nimi. 16 Existuje více konceptů řešení, ty zde však ponecháme stranou. 17 Všimněme si, že preference mohou zde být definovány různě. Důležitým příkladem alternativní formulace preferencí je taková, podle které hráčům jde především o jejich relativní pozici vůči ostatním (hráči jsou např. závistiví). Existence takovýchto preferencí je samozřejmě dávno známa. Zmínit zde musíme alespoň práce T. Veblena (zejm. Veblen, 1999), který je často zdůrazňoval. Zajímavým příkladem je také zahrnutí těchto preferencí (pod názvem „relativní deprivace“) jako jednoho z faktorů migrace. Viz např. Stark a Taylor (1989).

37

Nyní nás bude zajímat, za jakých podmínek existuje jádro této hry. Ptáme se tedy, jestli existuje rozdělení takové, že není pro hráče výhodné vytvářet žádné koalice. Pro jednoduchost podmínku odvodíme pro nejjednodušší případ se 3 homogenními hráči. Předpoklad homogenity zajišťuje, že

V ( N ) = (a0 , a0 , a0 )

. Potom:

( 4 .1 )

V ( S12 ) = (α 0 , α 0 ,1) V ( S13 ) = (α 0 ,1, α 0 ) V ( S 23 ) = (1, α 0 , α 0 ) (4.1) je jádrem tehdy, když a0

a1 = a2 = a3 ≡ a0

(4.2) (4.3) (4.4)

> α0 .

V poslední části ukážeme možnosti interpretace vektoru a, tedy vektoru, maximalizujícího částku, která má být rozdělena.

III. Předpokládali jsme, že výkon organizace je maximální jestliže x = a a klesá jestliže x ≠ a .Jaká je interpretace vektoru a? Proč se mění celková částka I se způsobem rozdělení? Budeme zde uvažovat dvě možné odpovědi na tyto otázky, inspirované literaturou o efektivnostních mzdách (efficiency wages)18 a z oblasti experimentální teorie her. (1) Férovost a tradice. Důležitou interpretací se zdá být ta, která přisuzuje vektoru a vyjádření představy férového rozdělení nebo rozdělení, které se ustálilo tradicí. Potom náš předpoklad, že x = a maximalizuje I bude platit jestliže: (i) Všichni hráči uznávají danou normu, jako něco co má být buď proto, že je to správné (férovost) nebo proto, že to tak bylo vždy (tradice). (ii) Pokud dojde k odchýlení od rozdělení daného normou, hráči budou společné úsilí „sabotovat“ ve snaze potrestat ostatní, někdy dokonce bez ohledu na to, zda tím potrestají i sami sebe. Například, v případě se třemi hráči, utvoří-li dva hráči koalici a nabídnou třetímu podíl 1 Kč, diskriminovaný hráč může odmítnout a všichni obdrží 0.19 Pokud nyní tuto úvahu aplikujeme na původní tezi, podle které je a interpretováno jako odměňování podle (potenciální) výkonnosti,20 pak je onou normou, kterou hráči uznávají verze distributivní spravedlnosti: „každému podle potenciální výkonnosti“. Tato norma ovšem vyžaduje, aby příspěvky jednotlivých hráčů ke společnému cíli byly identifikovatelné, což však většinou splněno není.21 Cílem však bylo ukázat, že i když opustíme tezi, že „čím více dokáže organizace ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší”, samotný model může zůstat nezměněn, neboť lze zvolit jakoukoli jinou normu, kterou hráči uznávají jako spravedlivou nebo tradiční. (2) Výživa. Původní modely, které pracovaly s hypotézou efektivnostních mezd, byly rozpracovány pro rozvojové země. Zde byla interpretace taková, že výkon pracovníků závisí na jejich zdraví a výživě; pokud tedy mzda není dostatečná k tomu, aby udržela pracovníky v dobré kondici, je možné jejich výkon zvýšit zvýšením mzdy.22 Tato „objektivistická“ interpretace se liší od ostatních tím, že nepracuje s motivacemi jedinců, nýbrž s jejich fyzickými charakteristikami (jako bychom uvažovali místo lidských bytostí stroje). Potom lze a

18 Hypotéza efektivnostních mezd jak známo tvrdí, že produktivita práce závisí na výši reálných mezd. Viz Yellen (1984) pro přehled modelů. 19 Že k tomuto skutečně dochází je nyní všeobecně známo a bylo potvrzeno i experimentálně (za použití hry ultimatum game) v mnoha kulturách.Viz (Henrich, J. et al., 2004). 20 Slovo „potenciální“ je zde nutno doplnit proto, že myšlenka odměňování podle (skutečné) výkonnosti je poněkud problematická, pokud skutečná výkonnost závisí na odměně. Připomeňme, že samotná hypotéza efektivnostních mezd, u které je možno hledat inspiraci, je namířena proti myšlence, že se mzda rovná meznímu produktu. 21 A sice kvůli tomu, že příspěvky členů určité organizace bývají komplementární a obtížně kvantifikovatelné. K tomu viz též Valenčík (2008, část 01). 22 Zmínky na toto téma nalezneme již u A. Smitha, M. Webera či A. Marshalla aj. Viz Stiglitz (1987), který se zabývá obecně fenoménem závislosti kvality na ceně a též Yellen (1984).

38

interpretovat jako vektor takových výplat, které zajišťují optimální fyzickou a psychickou zdatnost hráčů. Je evidentní, že toto vysvětlení je omezeno pouze na specifické případy, pro které bylo vyvinuto.

IV. Závěrem pouze zopakujme, že interpretace redistribuční rovnice, případně její modifikace nelze provádět bez úvahy nad konkrétními aplikacemi. Model je aplikovatelný na konkrétní situaci tehdy, pokud předpoklady modelu jsou v dané reálné situaci splněny. Další rozvinutí modelu tedy závisí na tom, jaké otázky chceme zodpovědět.

LITERATURA Henrich, J. – Boyd, R. – Bowles, S. – Camerer, C. – Fehr, E. – Gintis, H. – McElreath, R. – Alvard, M. – Barr, A. – Ensminger, J. – Smith Henrich, N. – Hill, K. – Gil-White, F. – Gurven, M. – Marlowe, F. W. – Patton, J. Q. – Tracer – D. (2004): “Economic man” in cross-cultural perspective: Behavioral experiments in 15 smallscale societies. Behavioral and Brain Sciences (2005) 28, pp. 795–855. Rubinstein, A. – Osborne M. J. (1994): A course in game theory. MIT Press, 1994. Stark, O. – Taylor, J. E. (1989): Relative Deprivation and International Migration. Demography, Vol. 26 (1), pp. 1-14. Stiglitz, J. (1987): The Causes and Consequences of The Dependence of Quality on Price. Journal of Economics Literature, Vol. 25, No. 1. (Mar., 1987), pp. 1-48. Valenčík, R. (2008): Základy teorie nedistribučních systémů a její aplikace. Dostupné na [14. 9. 2008]: http://www.vsfs.cz/lidskykapital/?id=285. Veblen, T (1999): Teorie zahálčivé třídy. Praha, Sociologické nakladatelství, 1999. Yellen, J. L. (1984): Efficiency Wage Models of Unemployment. The American Economic Reciew, Vol. 74. No. 2, Papers and Proceedings of the Ninety-Sixth Annual Meeting of the American Economic Association. (May, 1984), pp. 200-205.

2. Z připravované knihy Memy, homocenóza a redistribuční systémy Radim Valenčík

Obsah rukopisu, ze kterého jsou vybrány některé pasáže TŘI NEJDŮLEŽITĚJŠÍ POJMY JEŠTĚ PŘED ÚVODNÍ POZNÁMKOU 4 MEM 4 HOMOCENÓZA 5 REDISTRIBUČNÍ SYSTÉM 6 ÚVODNÍ POZNÁMKA - REALISTIČTĚJŠÍ POHLED NA PROBLÉM A NÁŠ CÍL 8 MALÝ A ZJEDNODUŠENÝ PŘÍKLAD NA ÚVOD 8 S ČÍM NOVÝM PŘICHÁZÍME? 10 UPŘESNĚNÍ CÍLE 10 JEŠTĚ JEDEN ASPEKT, KTERÝ MUSÍME VZÍT V ÚVAHU 11 AKTUÁLNOST DANÉ PROBLEMATIKY 12 1. TUŠENÍ SOUVISLOSTÍ A SNAD I STÍNU 14 ÚLOHA TEORIE PŘI ODHALOVÁNÍ SOUVISLOSTÍ 14 PŘÍMO K PODSTATĚ VĚCI 15 AD 1. KONKRÉTNÍ PODOBA TOHO, CO ROZHODUJE O VÝKONNOSTI HRÁČŮ 16 AD 2. KOMPLEMENTARITA A RIVALITA HRÁČŮ 17 AD 3. TENDENCE KE SPONTÁNNÍMU PROSAZOVÁNÍ SPOJENECTVÍ PRŮMĚRNÉ A NÍZKÉ VÝKONNOSTI 18

39

AD 4. "ŘETĚZENÍ" REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ, TJ. VYTVÁŘENÍ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ TYPU KŘÍŽOVÝCH KOALIC 18 AD 5. CITLIVOST PROCESU VYJEDNÁVÁNÍ NA NEDOKONALOSTI PROCESU VYJEDNÁVÁNÍ A PŮSOBENÍ EXOGENIT 19 AD 6. TABUIZACE JAKO ZABLOKOVÁNÍ PŘESAHU 20 AD 7. TO, ZDA SE PROSTŘEDÍ VYVÍJÍ JAKO KONKURENČNÍ, ČI NAOPAK DOCHÁZÍ K OMEZOVÁNÍ KONKURENCE 20 AD 8. PŘIROZENÝ VÝBĚR SÍŤOVÝCH STRUKTUR 20 AD 9. PODSTATA POSTMODERNY 21 2. CO JE ZÁKLADEM LIDSKÝCH SCHOPNOSTÍ A VÝKONNOSTI? 22 CO JSOU TO SCHOPNOSTI, VÝKONNOST A MEZE TEORIE REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ 22 ROZDÍLNÁ VÝKONNOST LIDÍ, MOŽNOST PLNÉ KOMPLEMENTARITY, ZABLOKOVÁNÍ PŘESAHU AJ - CO JE PŘÍČINOU ČEHO? 24 OBECNĚ TEORETICKÝ POHLED NA ČLOVĚKA A SMYSL JEHO EXISTENCE 27 3. POHLED PRIZMATEM DĚJIN LIDSKÉHO MYŠLENÍ 34 LIDSKÉ MYŠLENÍ A HLEDÁNÍ NEPODMÍNĚNÉHO 35 POUČNÁ VÝMĚNA NÁZORŮ NA KARLA MARXE 39 TO NEJLEPŠÍ Z MARXE, KAM A PROČ SE PODĚLO 41 JEDEN Z NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH POKUSŮ O OŽIVENÍ TOHO, CO BYLO PŘI INTERPRETACI MARXOVA DÍLA VYTLAČENO DO ZAPOMENUTÍ - ŽIVOT, DÍLO A TRAGICKÁ SMRT E. ILJENKOVA 45 NA ZÁVĚR TÉTO KAPITOLY 47 4. ANATOMIE REPLIKUJÍCÍCH SE INFORMAČNÍCH A SUBSTRÁTOVÝCH STRUKTUR 49 PŘESAH STÁVAJÍCÍHO POZNÁNÍ A JEHO ZNÁZORNĚNÍ 50 "ZVIDITELNĚNÍ" STRUKTURY TOHO TYPU MEMU, KTERÝ NÁS ZAJÍMÁ 59 GRAFICKÉ VYJÁDŘENÍ OMEZUJÍCÍHO KOMPLEXU MEMŮ 62 METODIKA SESTAVENÍ MEMETICKÉ MAPY 66 PROČ MEMPLEXY PODMIŇUJÍCÍ TVORBU KŘÍŽOVÝCH KOALIC MEZI REDISTRIBUČNÍMI SYSTÉMY OMEZUJÍ NAŠI SCHOPNOST PŘESAHU STÁVAJÍCÍHO POZNÁNÍ 66 VERTIKÁLNÍ A HORIZONTÁLNÍ REPLIKACE 68 ANALÝZA REPLIKUJÍCÍCH SE SUBSTRÁTOVÝCH STRUKTUR, KTERÉ JSOU NOSITELI MEMŮ A KOMPLEXŮ MEMŮ 69 5. PROCES VYJEDNÁVÁNÍ - JEHO MODEL, JAK JEJ VYUŽÍT A CO LZE OČEKÁVAT OD JEHO DALŠÍ ANALÝZY 73 JAK POZNÁVÁME REALITU PROSTŘEDNICTVÍM ABSTRAKTNÍCH MODELŮ 73 JAK POCHOPIT, O CO JDE A KDO JE KDO, Z PROCESU VYJEDNÁVÁNÍ 75 MODEL VYJEDNÁVÁNÍ V ELEMENTÁRNÍM REDISTRIBUČNÍM SYSTÉMU 81 PŘÍKLADY ROZŠÍŘENÍ MODELU ELEMENTÁRNÍHO REDISTRIBUČNÍHO SYSTÉMU 87 JAK BYLA ODHALENA SOUVISLOST MEZI TEORIÍ REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ A MEMETIKOU 96 EKONOMICKÝ PŘÍSTUP A ZDROJE IRACIONALITY 98 NAŠE SLABOSTI A POUŽÍVÁNÍ DVOJÍHO METRU 100 MÍSTO ZÁVĚRU - CO DÁL? 103 LITERATURA 108

Naše civilizace je napadena nepřátelským druhem organismů neorganického původu. Rychle se množí a mutují. Stále více nás ovládají a ubíjí v nás to, co je podstatou pojmu "lidský", resp. to, co vyjadřuje naše druhové určení "sapiens sapiens" (rozumný). Jejich strategie je obdobná šíření HIV - primárně likvidují to, co by mohlo spustit obranné reakce na základě identifikování existence parazita. Tyto organismy se vyvinuly samy v prostředí kontaktů mezi lidmi. Který z názorů na výše uvedené tvrzení je vám nejbližší? 1. Jedná se o úplný nesmysl. 2. Mohlo by na tom něco být. 3. Není jasné, co se tím má na mysli. 4. Jako nadsázka je to dobré, ale je potřeba to brát s nadhledem. 5. Možná, že to dává odpověď na otázku, kde je zakopán pes. 6. Cítil(a) jsem, že to tak nějak je, a teď je to řečeno naprosto přesně.

40

7. Může to být tak, ale také úplně jinak. 8. Autor tohoto výroku se snad zbláznil nebo si z nás dělá legraci. Není cílem knížky, kterou předkládáme čtenáři, agitovat za některý z názorů. Budeme se společně snažit klást další podobné otázky a alespoň částečně na ně odpovídat tak, aby náš pohled na roli nejrůznějších replikujících se struktur v prostředí lidské pospolitosti byl co nejpřesnější. Např. je naše lidská pospolitost (kromě jiného) živnou půdou, na které vznikly organismy zvláštního druhu, neorganického typu (tj. "neorganické organismy"), které jsou schopny replikace, mutace a reprodukce? V poněkud jemnější podobě bychom tuto otázku mohli přeformulovat takto: Jakou má koncept založený na výše uvedeném pohledu vypovídací schopnost? Tři nejdůležitější pojmy ještě před úvodní poznámkou

Mem Pojem "mem" je odvozen od významného pojmu z oboru biologie - "gen". Gen je nositelem biologické informace umožňující replikaci živých organismů, mem je replikátor zodpovědný za vývoj kultury23. Je to to, co je schopno replikace v procesu komunikace. Tento pojem poprvé použil Richard Dawkins v roce 1976 ve své populární knize "Sobecký gen"24 naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis - napodobování). Za klasickou práci zabývající se memy je považována kniha S. Blackmoreové (u nás vydaná a rychle rozprodaná v roce 2000 a 2001) Teorie memů - kultura a její evoluce 25. K otázce, co je mem, J. Zrzavý v doslovu k uvedené knize velmi vtipně poznamenává: "Budeme-li tedy hledat v lidských mozcích, kde jsou které memy uloženy, jistě se dočkáme triumfálních novinových článků, že byla nalezena ta konkrétní synaptická konfigurace, která jest křesťanstvím (nebo v které sídlí křesťanství?), jistě to pomůže rozvoji neurobiologie; ale je dobré, teď, na začátku nové vědy a se zkušenostmi z posledních století vývoje genetiky, jasně prohlásit, že mem není věc, stejně jako gen není věc. Jakmile si ovšem řekneme, že mem není věc v mozku, ocitáme se v koncepčně složité situaci: replikátor se z definice replikuje, ale co znamená "replikace" nehmotné entity, dejme tomu informace?" (Blacmoreová 2001, s.285.) Svého času byla (i u nás) teorie memů (memetika) velmi populární. Očekávala se od ní senzační odhalení spojená s odpovědí na otázku, čím jsme vlastně ovládáni, co rozhoduje o směrování našich osudů a lidských dějin. Již samotná myšlenka "sobeckého genu" byla provokující. Existuje gen, který je v procesu evoluce ochoten obětovat i mnohem vyvinutější organismus jen proto, aby se sám mohl co nejvíce rozšířit. Ne proto, že by takovýto gen něco chtěl. Je příliš primitivní na to, aby vůbec něco mohl chtít. Logika replikace struktur ho však k tomu vede a současně mu to i umožňuje. Obdoba takovýchto entit schopných se replikovat pak vzniká i v kultuře. J. Zrzavý v závěru své recenze ke knize S. Blackmoreové s fantazií a poněkud drsnou ironií říká: "Je vzrušující stát na začátku nové vědy a dívat se, jak postupně odhaluje své vlastní rozpory, které jí byly dány do vínku, a jak eventuálně požírá i své vlastní otce. Nejhloupější větou Richarda Dawkinse... je jeho nejslavnější výrok: "My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii sobeckých replikátorů." Je velkou zásluhou Susan Blackmoreové, že se právě bludu o existenci nějakého aktivního svobodného "já" tak intenzivně kriticky věnuje. Jsme to, co jsme zdědili, i to, čím jsme se během života nakazili, ale nic víc. Tak jako vesmír není v prostoru, protože je prostor, ani geny a memy nejsou v nás; není tu žádná entita vyplněná replikátory, která by eventuálně mohla existovat bez nich. Nevím, jaká je naděje, že právě memetický přístup pomůže analyzovat kořeny našeho egocentrického bludu; nevím, jaká je naděje, že se memetika stane novou, "přírodní" vědou o kultuře, ale věřím, že o ní ještě mnoho uslyšíme. Je jen na nás, podaří-li se nám memetickými memy vytlačit z lidských hlav memy konkurenční. Přesněji řečeno, je to na komplexu memů, o kterém si myslíme, že to jsme "my". Tedy vlastně - kdo si to o něm myslí? My?..." (Blackmoreová 2001, s. 289.) Teorie memů byla prvním pochopením či spíše jen tušením, že lidská společnost a jednotliví lidé jsou kromě jiného i živnou půdou pro vznik replikujících se, vyvíjejících se a zmnožujících či rozmnožujících se entit. Nebo úplně drsně řečeno, že lidé jsou jen tím, co může být pro takto vzniklou neorganickou (či spíše nebiologickou) obdobu či podobu života jen stavebním materiálem, tím, co je používáno jako nástroj v boji o přežití. A člověk jako takto zabudovaný a používaný nástroj si z principiálních důvodů svoji (skutečnou?) roli nemůže uvědomovat, nemůže vnímat, to co se v souvislosti s tím odehrává. A pokud tomu tak skutečně je, nastoluje to 23

Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Mem. Dawkins 1998. 25 Blackmoreová 2001. 24

41

otázku, kdo jsme vlastně "my" a jak je to s naší schopností svobodně a zodpovědně se rozhodovat, jak vlastně myslíme a uvědomujeme si sebe sama. Většinou jsou memy a komplexy memů (memplexy) neškodné nebo dokonce prospěšné. Např. i jazyk je tím, co se replikuje. Podobně vtip, který se šíři a je svým způsobem nakažlivý. Existují však i velmi nebezpečné memy a jejich struktury, na které zaměříme naši pozornost.

Homocenóza Pojem "homocenóza" je původní, v této knížce poprvé použitý výraz. Je analogií pojmu "biocenóza". Biocenóza je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu; existují mezi nimi určité vztahy. Tyto vztahy se v čase vyvíjejí, struktura se mění z jednodušší na složitější (např. přibývají druhy, patra…). Vztahy (interakce) lze rozdělit na: vztahy vnitrodruhové a mezidruhové.26 Výzkum společenských redistribučních systémů (k tomu viz dále) ukázal, že to, co vnímáme a chápeme jako lidskou společnost je (mimo jiné či dokonce lze říci i "ve skutečnosti je") živnou půdou, na které vyrůstají různé organismy, jejichž stavebním materiálem či stavebními buňkami jsou jedinci (jednotliví lidé), kteří si svou roli v těchto organismech neuvědomují a z povahy věci ani uvědomovat nemohou. Tyto organismy: - Mají schopnost uchovávat svou identitu. - Mají schopnost se replikovat vertikálně i horizontálně (tj. v čase i do šířky, jednak aby se uchovaly v čase, jednak aby posilovaly svůj vliv v daném prostředí). - Mají schopnost přizpůsobovat se prostředí, reagovat na změny v něm, zdokonalovat se. - Existují v nich mechanismy, které si dokážou podřizovat chování jednotlivců (jednotlivých lidí), které tyto organismy vytvářejí, a to mnohdy (či většinou) aniž by si lidé zpravidla vůbec uvědomovali, že jsou "stavební buňkou" těchto organismů. - Existují v nich mechanismy, které jsou schopné "nepřizpůsobivého jedince" (tzv. neřízenou střelu, toho, kdo by svým myšlením či jednáním ohrožoval to, co vytváří identitu a základ replikující se struktury) vyvrhnout, eliminovat jeho vliv, likvidovat. - Vzájemně si konkurují, resp. probíhá mezi nimi soupeření (a bez nadsázky i boj o přežití) na základě přirozeného výběru; ten, kdo v tomto boji není sto uchovat svou identitu vyklízí prostor pro druhé, může být dokonce včleněn do organismu jiného. - Za určitých podmínek se mohou i rozmnožovat. Zkrátka - to, co vnímáme a chápeme jakou lidskou společnost se stalo (přesněji vždy bylo, ale v současné době se stále více stává a dnes v míře nevídané) rejdištěm struktur, které vykazují všechny rysy živého organismu, který vznikl na jiné než biologické bázi. Co z živého a myslícího člověka je použito jako stavební prvek těchto struktur, upřesníme dále. Není to ani jeho biologické tělo, ani jeho schopnost uvědomovat si sebe sama, myslet a svobodně se rozhodovat. Vše je podřízeno tomu, co se odehrává na úrovni nejintenzivnějšího boje o život a přežití, k němuž dnes dochází. Tento boj o přežití není ani mezi jednotlivci ani mezi státy, není mezi tím, co vidíme a chápeme jako součást struktury lidské společnosti. Je to něco ("to", "ta věc"), co stojí mimo lidskou společnost. Mnoho z "toho" doposud nebylo spatřeno ani pojmenováno. A naším cílem je ukázat, co to je, co z toho pro nás vyplývá, co s tím dělat. Z velkého množství nejrůznějších organismů žijících (o život bojujících) v homocenóze si ukážeme jeden velmi důležitý typ. Jsou jím síťové struktury založené na křížových koalicích mezi redistribučními systémy (pojmům "síťová struktura založená na křížové koalici", "redistribuční systém" a dalším se budeme věnovat o kousek dál). Právě jejich existence propůjčila přirozenému výběru tak výraznou dynamiku, že schopnost přežívání na této úrovni (tj. na úrovni homocenózy) si začíná podřizovat ostatní sféry reality, včetně osudu lidí, jejich myšlení a cítění, dění ve společnosti, tj. včetně nás samotných. A my dnes stojíme před velkou výzvou jak se s tím, co nás ovládá stále více a více, vyrovnáme, jak dokážeme čelit rizikům, které odsud vyplývají. Současně nám to dává i šanci dozvědět se něco víc o nás samotných, o tom, kdo vlastně jsme, co jsme schopni ovlivnit a co ne, co je smyslem naší existence, co je skutečné a co se nám jen zdá, že je tak, jak to vnímáme.

26

Viz http://static.wikipedia.org/new/wikipedia/cs/articles/s/p/o/Spole%C4%8Denstvo.html. Pojem biocenóza byl poprvé vymezen německým zoologem a hydrobiologem, zakladatelem biocenologie Karlem Augustem Möbiem v r. 1877 takto: "Biocenóza je průměrným vnějším životním podmínkám odpovídající výběr a počet druhů a individuí, vzájemně se podmiňujících a ve vymezeném území se trvale udržujících." (Möbius, K. 1877. Die Auster und die Austernwirtschaft. Berlin.)

42

Redistribuční systém Prakticky každý systém či struktura, se kterými se v oblasti společenského dění setkáváme, má dvě základní vlastnosti toho, čím se vyznačuje a čím je definován redistribuční systém. - Čím více se vzdálí výplaty (odměny) jednotlivých hráčů (členů organizace, firmy, instituce apod.) jejich výkonnosti, tím více poklesne i výkon celého systému. - Typickou a dominantní příčinou systematické odchylky výplat od výkonnosti jednotlivých hráčů je vytvoření koalic uvnitř redistribučního systému, které zvýhodňují své členy na úkor ostatních (kteří jsou tímto diskriminováni). Objekty tohoto typu začaly být zkoumány na jaře v roce 2006 v rámci pravidelného Teoretického semináře ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování27 (který probíhá během výuky na Vysoké škole finanční a správní od října 2003). K jejich analýze byly vyvinuty původní matematické prostředky. Z hlediska teorie her se jedná o hry s více než dvěma hráči, s možností vytváření pravých koalic, o hry s opakováním, o hry s nenulovým součtem. Ukázalo se, že se jedná o velmi užitečnou abstrakci, resp. vhodné zjednodušení reality, kterým lze proniknout do podstaty i velmi složitých dějů, které se ve společnosti odehrávají. Splňují přitom důležitou podmínku aplikace matematického aparátu - velmi jednoduchý model (v našem případě se jednalo o elementární redistribuční systém) lze použít jako klíč (kód) k "rozklíčování", resp. dekódování reality, přičemž každý krok rozšíření původního modelu má podobu rovněž velmi jednoduchého (dokonce limitně jednoduchého) zobecnění některých parametrů výchozího modelu. Jen pro srovnání. Zajímavým a nejznámějším příkladem teorie her jsou hry typy vězňova dilema (s opakováním). Ve srovnání s ním jsou všechny rovnováhy uvnitř redistribučních systémů mnohem více nestabilní, protože vznik každé diskriminující koalice podněcuje diskriminované hráče k vyjednávání o jiných koalicích, v nichž by si současně polepšili někteří hráči z diskriminující koalice. Byla zformulována základní redistribuční rovnice, která vyjádřila funkční závislost vzdálenosti výplat hráčů od jejich výkonnosti s výkonností celého systému. Tím byly vytvořeny podmínky pro sestavení matematického modelu elementárního systému a jeho testování. Bylo tak možné identifikovat a vypočítat různé typy rovnováhy (např. diskriminační a Nashovy). Návazně pak ukázat důsledky různých vlivů na posuny těchto typů rovnováhy (tj. - jednoduše řečeno - na to, co se v redistribučních systémech odehrává). Konktrétně šlo např. o následující: - Vliv meziorganizační migrace. - Vliv intenzity konkurence či naopak "změkčujícího" přerozdělování mezi redistribučními systémy. - Vliv investování do pozice, tj. zpětné vazby mezi výplatami v jednom kole a možnostmi ovlivnit výsledky vyjednávání, tvorbu koalic a rozdělením výplat v dalším kole. Současně se ukázalo, že procesy vyjednávání v redistribučních systémech jsou mimořádně citlivé na vnější vlivy. Tyto vnější vlivy mohou mít někdy podobu propojení hráčů z různých redistribučních systémů, vznik (většinou skrytých) křížových koalic a síťových struktur na této bázi. A co víc - analýzou procesu vyjednávání v redistribučních systémech byly odhaleny některé důležité prvky replikace síťových struktur, které vznikly na bázi křížových koalic. - Analýza chování síťových struktur vzniklých na bázi křížových koalic se stala základem pro vytvoření konceptu, kterým lze chápat a vnímat to, co se odehrává ve společnosti, jako procesy v homocenóze (viz výše).

27 Viz http://www.vsfs.cz/?id=1046, kde jsou pravidelně uveřejňovány pozvánky a podkladového materiály (včetně těch, v nichž je obsaženo to nejnovější ještě v nehotové, pracovní podobě). Teoretický seminář (citováno z preambudle na již zmíněných webových stránkách) vychází zejména z následujících předpokladů: - Na dobré vysoké škole je nutné realizovat týmovou vědeckou práci a umožnit, aby si na ni mohli "sáhnout" (tj. zapojit se do ní) všichni zájemci, včetně "nováčků", tj. i studentů prvních ročníků (což - jak ukazují zkušenosti - má pro jejich další studium a odborný vývoj velký význam). - Nadstandardní péči si zaslouží všichni, co chtějí zpracováním své bakalářské či diplomové práce přispět k realizaci dlouhodobé koncepce vědeckovýzkumné činnosti vysoké školy. - Při realizaci dlouhodobého programu vědeckovýzkumné činnosti je nezbytné otevřít se široké odborné veřejnosti mimo vysokou školu a navázat s ní touto formou spolupráci. - Je nutné mít vlastní "odbornou parketu" a pracovat s teoretickými inovacemi vyššího řádu (v daném případě se jedná o koncept ekonomie produktivní spotřeby) a najít vhodnou aplikační oblast, ve které lze dosahovat ekonomicky zhodnotitelné výsledky (v daném případě je to problematika sociálního investování). - Trvalou pozornost je nutné věnovat metodologickému vybavení - jak z hlediska jeho vytváření, tak promítnutí do stylu výuky a myšlení studentů, absolventů, pedagogů; jedná se o základ know-how školy, o hlavní směr zvyšování produktivity hlavních činností vysoké školy. - Pravidelný teoretický seminář je důležitou a nezastupitelnou součástí celoživotního informačního servisu, na který se mohou napojit absolventi vysoké školy a který by jim měl poskytovat původní poznatky v oboru uplatnění coby jejich konkurenční výhodu na profesních trzích.

43

- Analýza procesu vyjednávání v redistribučních systémech odhalila klíčovou roli tabuizace. Tj. ukázalo se, že vyjednávání je podřízeno mechanismům, které znemožňují vznik určitého typu koalic, zapojení určitých hráčů do těchto koalic, používání určitých argumentů při vyjednávání. To, co umožňuje tuto tabuizaci, je velmi blízké tomu, co bylo dříve nazváno mem (viz výše). Uplatnění teorie redistribučních systémů k analýze toho, co jsme nazvali homocenózou, může dát další impuls k rozvoji teorie memů.

Úvodní poznámka - realističtější pohled na problém a náš cíl Replikace je vytváření něčeho zcela stejného, kopie. Mutace jsou malé změny, které mohou proces vytváření stejného doprovázet. Reprodukce se pak týká celého souhrnu replikujících se entit, může být spojena s nárůstem jejich počtu i velikosti, nebo naopak s jejich úbytkem. Existence procesů replikace entit, jejich možného mutování a reprodukce kmenů entit je projevem živých organismů, případně něčeho, co má s živými organismy něco společného. Ve společnosti vždy hrálo významnou roli to, co bylo schopno se určitým způsobem replikovat (uchovávat a přenášet svoji identitu). V důsledku nebývalého rozšíření styků mezi lidmi se konkurence, tedy boj o přežití, tj. mechanismus přirozeného výběru natolik zostřily, že došlo k velmi podstatnému zdokonalení mechanismů replikace a vzniku struktur chovajících se jako živé organismy. Aby bylo zřejmé, co máme na mysli. Stát jako organismus uchovávající svou identitu (podobně jako celá řada dalších společenských struktur) též vznikl v procesu přirozeného výběru - jako určité optimální uspořádání, které je schopné dlouhodobě přežívat. Příkladem jiné takové struktury může být firma. Konkurence, při které některé firmy zanikají, může být nahlížena jako proces přirozeného výběru toho, co je schopno nejlépe přežívat. Podobným způsobem bychom mohli nahlížet různé spolky či organizace, různá institucionalizovaná náboženství apod. Takový pohled by ovšem nebyl nijak zvlášť originální a ani zajímavý. Říkáme něco jiného. Totiž to, že v důsledku nebývalého rozšíření množství styků mezi lidmi došlo k tomu, že dominantními replikujícími se a reprodukujícími se jednotkami se stávají subjekty jiného typu. Je jich mnohem více, než konkurujících si státních útvarů, firem, spolků, hnutí či organizací, jsou mnohem dynamičtější a jejich struktura je složitější i skrytější. Těmi se budeme zabývat ve třech rovinách tematizovaných názvem obsahujícím pojmy homocenóza, mem, redistribuční systém.

Malý a zjednodušený příklad na úvod Představa, že jsme ovládáni něčím, o čem nemáme ani tušení, že existuje - přitom toto "něco" je živé a životaschopné, těchto "něco" je velmi mnoho a bojují spolu o přežití a tato "něco" si podřizují naše rozhodování a jednání - je patrně dost šílená. Otázkou je (jak by se dal parafrázovat jeden ze známých výroků), zda je natolik šílená, aby objasnila původ všeho toho šíleného, co se v současnosti odehrává přímo před našima očima, co můžeme sledovat v televizi, číst v novinách nebo si stáhnout z internetu, příp. čeho se sami účastníme nikoli jen jako nezaujatí pozorovatelé. Výše uvedené by se mohlo zdát přehnané. Tak si na úvod ukažme zjednodušený (a to velmi, velmi zjednodušený) příklad: Nechť máme nějakou síť vazeb (záměrně používáme tento velmi obecný pojem) mezi lidmi v nějakém společenském prostoru, která těm, co jsou do těchto vazeb včleněni, přináší určitou a dost významnou výhodu (jsou na ní existenčně a pozičně velmi závislí). Nechť podobných sítí vazeb existuje v daném společenském prostoru více. Pokud by se některá rozpadla, mohou ostatní sítě do sebe začlenit některé jednotlivce z jiných sítí, tj. přeměnit rozpadlou síť vazeb ve stavební materiál sebe sama. Předpokládejme, že existuje něco, co uchovává identitu příslušné sítě vazeb. Něco, v co všichni v rámci této sítě vazeb věří, co nikdo v ní nezpochybňuje a co nesmí být zpochybňováno, pokud si má taková síť vazeb uchovat svoji identitu (zachovat svůj vlastní život, nestát se stavebním materiálem pro jiné sítě vazeb, které si dokázaly lépe svoji identitu uchránit). To, v co všichni věří a co nesmí být zpochybňováno, se stává významnější, než kterýkoli z jedinců v rámci sítě vazeb.28

28 Později uvidíme, že je to ještě složitější. Není ani tak důležitá vnější podoba toho, v co všichni věří, ale způsob, kterým je v psychice těch, co v to věří, zakotvena nezpochybnitelnost toho, v co věří. Právě to vytváří určitý komplex memů (memplex), který je schopen uchovávat svoji identitu a šířit se.

44

Jak se to projeví? Předpokládejme, že některý z jedinců by byl nespokojen se svou pozicí v dané síti vazeb a pokusil se ji zlepšit. K tomu by ovšem musel napadnout to, v co se uvnitř dané sítě vazeb věří a co nesmí být zpochybňováno.29 Jakmile to udělá, začnou si ostatní uvědomovat, že se síť vazeb může rozpadnout, že se stanou jen stavebním materiálem pro posílení jiných sítí vazeb, že se tím oslabí jejich pozice. Začnou tudíž jednat a vypudí rušivý element z dané sítě vazeb. To, co je tabuizováno (v co se věří a co nesmí být zpochybňováno), je uhájeno a dál uchovává identitu dané sítě vazeb, která ztrátu jednoho ze svých stavebních prvků snadno nahradí materiálem zbylým po rozpadu jiných sítí vazeb, které byly založeny na nedostatečně vhodném (přirozeném) výběru toho, co je tabuizováno, či nefunkčních mechanismech obrany toho, co musí být tabuizováno, aby síť vazeb přežila. Síť vazeb je tím více odolná, čím méně si jedinci v ní (zejména ti vlivní, ti, co mají významnou pozici) připouštějí, že je možné zpochybnit "nezpochybnitelné". A nejen to. Je tím více odolná (schopná uhájit svoji identitu, tj. svůj vlastní život), čím méně si tito jedinci uvědomují podstatu mechanismů, na nichž je fungování sítě založeno. Ať musejí učinit cokoli, "je to pro dobrou věc" a "vždycky to tak bylo". Nejvíce odolné jsou pak ty sítě vazeb, které jsou personifikovány (vedeny) těmi, kteří mají schopnost příslušné reflexe naprosto zablokovanou.30 A nyní se můžeme ptát - co ve skutečnosti rozhoduje: - Jedinci v dané sítí vazeb? - Vůdce resp. nějaká širší reprezentace dané sítě vazeb? - Nebo replikující se struktura toho, co umožňuje uchovat "nezpochybnitelnost zpochybnitelného" včetně konkrétních mechanismů, které uvnitř dané sítě vazeb působí? Návazně se pak můžeme ptát: - Je snadné se vymanit z takové sítě vazeb či vymanit někoho z takové sítě vazeb? - A je snadné, aby vývoj naší civilizace bez větších obtíží překlenul období, kdy v důsledku shody řady dalších okolností, o nichž bude řeč, došlo k obrovskému zvýšení intenzity generování různých síťových vazeb i intenzity působení mechanismů přirozeného výběru mezi nimi?

S čím novým přicházíme? Nové oproti teorii memů (memetice) v našem přístupu je následující: 1. Odlišuje se replikace jednotek informací (memů) a replikace struktur vznikajících ve společnosti (jako nositelů memů), tj. replikujících se informačních a substrátových struktur. 2. Nacházejí se příčiny aktuálnosti problému (podstatně vyšší míra boje o přežití replikujících se struktur v důsledku rozšíření možností styků mezi lidmi a tudíž podstatně rychlejší vývoj v důsledku přirozeného výběru). 4. Identifikuje nejdůležitější typ struktur: - V případě substrátových struktur se jedná o křížové koalice mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjející sociální sítě. - V případě informačních struktur o komplexy memů (memplexy), které blokují schopnost přesahu stávajícího poznání, omezují člověka, vedou k tabuizaci určitých názorů, pohledů na realitu, argumentů apod. 3. Teorie redistribučních systémů je využita jako klíč analýzy problematiky replikace a reprodukce informačních a substrátových struktur - ukazuje, odkud tyto struktury čerpají "energii" (tj. obdobu energetických zdrojů) a "stavební materiál" ke své replikaci a reprodukci. 4. Je odhalen, popsán a zdůvodněn fenomén zablokování přesahu poznání nového jako základní prvek replikujících se informačních struktur. 29

Jeden z kolegů, kteří si pročetli pracovní variantu této knížky, mě upozornil na to, že v obecném případě má jedinec má dvě možnosti: Buď chce zlepšit svoje postavení v síti vazeb nebo může opustit danou síť vazeb a zapojit se do jiné sítě vazeb. To je pravda. Vliv meziorganizační migrace na posun jednotlivých typů rovnováhy v redistribučních systémech lze dokonce poměrně přesně modelovat. V řadě případů jsou však možnosti meziorganizační migrace různým způsobem omezovány. 30 Z tohoto hlediska vyznívá poměrně naivně závěr slavného filmu Sexmise. Jednak ve chvíli, kdy si fanatická funkcionářka uvědomí, že jí lhali, a okamžitě přestává věřit příslušné síti vazeb ("Lize, která tě chrání, která ti radí, která tě nikdy nezradí"). Jednak ve chvíli, kdy je ve svém domku (mimo síť vazeb, mimo podzemí ovládané "Ligou") odhalen šéf (její veličenstvo), též okamžitě vypadne ze sítě vazeb a pomáhá ji destruovat. Tak tomu může být jen u těch sítí vazeb, které neprošly testem odolnosti v boji o přežití, které se v tomto boji nezdokonalovaly. Ze sítí vazeb, které takovým vývojem prošly, nikdo tak snadno nevypadne, protože ztratil schopnost uvědomovat si, že by to mohlo být jinak. A zejména si vůbec ani nepřipustí, že by byl ve skutečností plně ovládaným prvkem, ať je sebevyšší funkcionář nebo dokonce šéf. V běžném životě se stačí pozorně dívat kolem sebe a ten, kdo si uchoval alespoň částečně schopnost sebereflexe, uvidí řadu příkladů toho, jak v jeho okolí se původně normální lidé mohou po včlenění do různých sítí vazeb velmi radikálně proměnit a ztratit schopnost uvědomovat si, že se stali pouhými nástroji něčeho, o způsobu fungování čeho nemají ani potuchy.

45

5. Je odhalena, popsána a zdůvodněna role křížových koalic mezi redistribučními systémy jako určité kostry replikujících se substrátových struktur.

Upřesnění cíle Cíl našeho výkladu z výše uvedeného hlediska tam můžeme chápat jako odpověď na dva okruhy otázek. 1. Co se vlastně replikuje, mutuje, reprodukuje, podřizuje si své prostředí: - Člověk a lidé obdaření myšlením, pocitem vlastního já, pocitem i potřebou svobody apod.? - Memy jako jednotky kulturní informace, příp. určité komplexy memů, memplexy? - Společenské struktury uchovávající jednotky kulturní informace a uchovávající se díky těmto jednotkám informací a jejich komplexům? 2. Pokud existují nějaké replikující se struktury - ať již informačního typu, nebo naopak substrátového typu které si v nějaké míře podřizují lidské chování, tak: - Jak je lze popsat? - Jak se je naučit identifikovat? - Jakou mají anatomii? - Jak si je lze představit? - Jak lze identifikovat a doložit jejich existenci? - V jakých vzájemných vztazích se nacházejí? - Jak spolu souvisejí struktury informačního a substrátového typu? - Jaké jsou mechanismy jejich šíření, tj. jak mohou fungovat coby "nakažlivé"? - Mohou si vytvořit mechanismy resistence vůči tomu, co by je mohlo ohrozit? - Jak využít naší schopnost odhalovat replikující se struktury informačního i substrátového typu? To, co jsme si doposud řekli, lze formulovat rovněž v podobě následujících otázek: - Lze dešifrovat to, co se odehrává ve společnosti? Tedy přesněji to, do jakých her vstupujeme, jaké hry, kdo a s kým hraje, jak v nich neprohrávat? - Můžeme naučit se rozpoznávat skryté vazby mezi lidmi? Tedy síťové struktury vytvářející se více méně skrytě mezi různými organizacemi, kdy tyto struktury mnohdy mají větší vliv, než rozhodování vycházející z organizační struktury těchto organizací? - Je něco na tom, s čím přichází teorie memů, tj. existuje ve společenském dění něco, co vzniká nikoli na organické bázi, ale má podobu kulturních fenoménů, je založeno na schopnosti se replikovat (rozmnožovat), do značné míry ovládá i chování lidí? - Chovají se síťové struktury založené na křížových koalicích (tj. koalicemi vznikajícími mezi různými organizacemi) jako organismy, jejichž vývoj podléhá přirozenému výběru? - Do jaké míry a čím jsme podřizování těmto strukturám? Jsme svobodni ve svém myšlení a rozhodování, nebo může být naše emocionální i racionální vnímání a chápání světa podřízeno něčemu, co vzniká mimo nás (normální lidi) a čemu podléháme téměř fatálně? - Co jsme vlastně my sami, co je to, co si uvědomujeme a cítíme jako naše vlastní "já", co je z tohoto hlediska smyslem našeho bytí a žití? Cílem této knížky je dovést odpověď na výše uvedené otázky do praktické polohy, tj. odpovědi na otázku "Co dělat?". Pokud bychom tento cíl chtěli formulovat poněkud nadneseně a ambiciózně, tak by to mohlo znít asi takto: Poskytnout každému, kdo tuší, o čem je řeč, a kdo ještě neztratil schopnost ani chuť nenechat se plně ovládat (nějakým "vetřelcem", který nevznikl mimo naši planetu31), oporu, která mu umožní vymanit se z moci nikoli-lidských sil produkovaných organismy, pro které je každý člověk jen jednou z částeček instrumentální povahy, stavební buňkou jejich organismu, mnohem méně než pěšákem v boji, kterého lze snadno obětovat. Pěšáka může napadnou utéct z boje. Ten, kdo je ovládán replikující se strukturou výše naznačeného typu na takový šťastný nápad ze zásadních důvodů ani nemůže přijít, neuvědomuje si, že je ovládán, nepřipouští si to a je ochoten likvidovat vše, co by ho mohlo přivést k pochopení skutečnosti, že se neřídí svobodnou vůlí.

31

Ještě lepší by bylo říci nikoli vetřelcem, ale Omikronem podle jména mimozemšťana, který obsadil tělo normálního člověka. Jenže to je televizní příběh ze 60. let, který již později narození neměli šanci vidět. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, že Omikron poté, co ovládl tělo své oběti, dokázal např. vykouřit cigaretu jedním šlukem. Podobné kousky předvedli i všichni tři Terminátoři. Omikron je však zajímavý tím, že ten, jehož tělo obsadil, nakonec silou vůle vyhrál a svého vetřelce vypudil. Proto má k našemu příběhu nejblíže.

46

Ještě jeden aspekt, který musíme vzít v úvahu Pro názornost si ukažme jeden z řady dalších aspektů, který musíme vzít v úvahu. Přitom opět ve zjednodušené podobě. Většina z nás je začleněna nikoli do jedné, ale do více sítí vazeb. Existují dokonce jedinci, kteří vědomě vstupují do většího množství sítí vazeb a vhodně toho využívají pro posílení pozice v každé z nich. Jsou jakoby "nad věcí". Umísťují své aktivity do zlepšování své pozice tak, aby na tom byli co nejlépe. Svým způsobem jsou to vlastně "portfolioví investoři" v dané oblasti, kteří "optimalizují své portfolio" sestávající se z pozice v různých strukturách. Jak lze očekávat, ukazuje podrobnější analýza, že tento způsob společenského chování patří mezi velmi efektivní, ne-li nejefektivnější strategie. A dalo by se současně očekávat, že je tím omezována "nadvláda" toho, co umožňuje uchování a rozšiřování různých sítí vazeb, nad jednotlivci. Tentokrát však podrobnější analýza (kterou provedeme v naší knížce) ukáže, že je tomu právě naopak. Mnohdy i ti, co se strategií portfoliového investování do sítí vazeb řídí, a v masovém měřítku pak ostatní, podléhají procesu přirozeného výběru síťových struktur založených na mechanismech uchování a šíření toho, co umožňuje tabuizaci, co zabezpečuje "nezpochybnitelnost zpochybnitelného". A to mnohem více, než když se tato forma chování, tj. strategie "portfoliového investování" do pozice v nejrůznějších sociálních strukturách a sítích začala prosazovat hromadně (oproti do té doby převládající "jednorozměrné" loajalitě). Potřeba replikujících se síťových struktur uchovat se v procesu boje o přežití s jinými v podmínkách výše tematizovaných strategií portfoliového investování do sociálních sítí vedla k celé řadě zajímavých jevů, např.: - Institucionalizovaná jádra procesu vytváření sociálních sítí zůstávají více skryta. - Objevuje se nový typ konfrontační ortodoxie spojený se schopností pragmatického vyjednávání s protivníkem. - Roste role dočasných jader vyjednávání. - Do vyjednávání stále častěji vstupuje role prostředníka schopného vynutit si řešení.

Aktuálnost dané problematiky Proč se v plné míře problém ovládání člověka "mimocivilizačními" strukturami typu organismů, resp. chovajících se jako organismy projevil teprve v současné době? Protože právě v současné době se nebývalým způsobem rozšířil prostor pro navazování styků nejrůznější povahy, pro komunikaci jako takovou a tudíž i pro vznik síťových struktur na bázi křížových koalic. Za hlavní příčiny lze považovat: - Odstranění politických překážek umožňujících navazování kontaktů - zejména v důsledku rozpadu bipolárního světa a likvidace "železných opon" či "berlínských zdí" nejrůznějšího typu, uvolnění procesu globalizace. - Rozvoj technických prostředků umožňujících komunikaci - internet, mobil apod.; zejména pak radikální zlepšení technických parametrů (jako je kapacita paměti, kapacita elektronických sítí, rychlost zpracování informací). - Změna obsahu výdělečné práce vykonávané samostatně i v zaměstnaneckém poměru, jejíž organickou složkou se stále více stává vytváření a zprostředkování kontaktů či styků, dealing těchto styků, in-side informací apod. A to jak přímo v rámci pracovní náplně, tak i ve smyslu možnosti využít či zneužít výkon práce k těmto účelům. Je zde však ještě jedna důležitá příčina: Jakmile se objevuje fenomén křížových koalic a roste jejich role, stává se významným "portfoliové investování" do pozice v sítích nejrůznějšího druhu. Význam vnitřní loajality ustupuje a do popředí vystupuje: - schopnost pokrýt široký prostor křížových koalic; - mít k dispozici informace o jejich vzniku; - využít informační převahu a schopnost zprostředkovávat či přenášet vliv. To množství styků mezi lidmi mnohonásobně zvyšuje, především se tím však mnohonásobně zvyšuje intenzita boje o přežití struktur nejrůznějšího druhu, které na bázi lidských styků, lidských kontaktů, lidských vazeb vznikají, které jim propůjčují samostatný život. Vše přesně podle známého pravidla - "co tě nezabije, to tě posílí". Replikující se informační i substrátové struktury určitého typu postupně získaly a získávají stále větší odolnost, zvyšuje se jejich schopnost se šířit a ovládat prostředí, v němž se šíří. Celé garnitury replikujících se substrátových a informačních struktur dynamické změny ve svém prostředí neustály a rozplynuly se. Podlehly destrukčním vlivům působícím z jejich prostředí. Jejich prostor však obsadily

47

další - odolnější, agresivnější, vyvinutější, schopné si lépe podřizovat lidskou vůli, lidské chování k účelům vlastní replikace, k boji o přežití.

Jak vypadá mem a organismy v homocenóze Většinou jsou memy a komplexy memů (memplexy) neškodné nebo dokonce prospěšné. Např. i jazyk je tím, co se replikuje. Podobně vtip, který se šíři a je svým způsobem nakažlivý. Existují však i velmi nebezpečné memy a jejich struktury, na které zaměříme naši pozornost. Jedná se o memplexy, které podmiňují tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjejících sociálních sítí. Zde je velmi důležité (a při různých prezentacích se vždy na tuto oblast soustředí diskuse) pochopit zásadní odlišnost toho, co si lidé vědomě či spontánně vytvářejí pro sebe formou návodů či doporučení a sdílených hodnot na jedné straně, na straně druhé pak entit, které se replikují ve společenské prostoru a podléhají logice přirozeného výběru. Obojí se šíří formou komunikace: - V prvním případě se jedná o produkt lidského myšlení či hodnocení reality, řídí se logickou člověka, víme, o co jde a čemu to slouží. - Ve druhém případě se jedná o něco, co sice vzniká v prostředí lidských aktivit, neřídí se ovšem naší logickou, je jiné povahy, „z jiného těsta“ a z „jiného světa“; je pro nás mnohem složitější to pochopit, identifikovat, vyjádřit a popsat důsledky působení entit tohoto druhu. Příkladem prvního může být například doporučení „rozděl a panuj“, příp. hodnoty spojené s dodržováním zásad, respektováním autority apod. Ve druhém případě se jedná o komplexy memů (memplexy), jejichž vznik mohl být podmíněn používáním a šířením doporučení, zásad či hodnot (včetně těch, které jsme uvedli jako příklad). Představují však mnohem složitější komplexy vrostlé do psychiky lidí a spojené s fungováním specifických společenských struktur typu křížových koalic mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjejících sociálních sítí, které v člověku utvrzují určité stereotypy, které blokují jeho myšlení i představivost v určitých směrech, které jej omezují, pokud jde o schopnost přesáhnout hranice dané úrovně poznání. Získávají určitou samostatnou, návazně pak i odolnost v boji o přežití v rámci komunikačního prostoru, ve kterým se replikují. Jejich struktura je značně složitá a my jsme schopni ji poznávat vždy pouze částečně. O tom, jak nás tyto omezující meplexy ovládají, si můžeme udělat představu na základě toho, co známe ze zkušenosti, příp. (pokud bychom tuto zkušenost neměli) formou myšlenkového experimentu. Omezující memplex slouží k zabezpečení fungování křížové koalice a k vytváření síťové struktury, která se od ní odvíjí, propojuje různé redistribuční systémy z odlišných oblastí, podporuje v nich vznik obdobných diskriminujících koalic (diskriminujících koalic obdobného typu, založených na obdobném typu bloků, tabuizací apod.). Ten, kdo by se pokusil o přesah v tom směru, ve kterém je příslušným memplexem blokován, je okamžitě vyloučen z křížové koalice či síťové struktury. Ztrácí svou pozici, svůj vliv na vyjednávání, možnost čerpat výhody vyplývající z propojených diskriminujících koalic. A to výhody týkající se výplat, zdrojů informací, možnosti kariérního postupu, obrany před diskriminací apod. Tomu se každý snaží vyhnout a proto se pokouší sám sebe přesvědčit, že to, čím je omezován, je tím, s čím souhlasí, co podporuje, co odpovídá jeho vnitřnímu přesvědčení. Nadvláda memplexu na ním je tím dovršena. V úvodu této kapitoly se pokusme shrnout to, z čeho při "zviditelnění" toho, co nás zajímá, můžeme vycházet: 1. Struktury, které se replikují, jsou dvojího typu: - Jednak se jedná o entity, které jsou obdobou genů, jsou nositeli replikující se informace, jsou vytvořeny z něčeho, co existuje v lidské psychice, šíří se prostřednictvím komunikace jak, přímé, tak i zprostředkované médii. - Jednak se jedná o entity, které jsou obdobou organismů, jsou substrátové povahy, jsou nositeli memů, jsou vytvořeny z relativně stálých spojení, resp. kontaktů mezi lidmi. 2. Tyto struktury si mohou podřizovat lidské myšlení, vůli, chápání světa, představy a tím určitým způsobem ovládat jak člověka, tak i vývoj lidské společnosti. 3. Výše uvedená vlastnost těchto replikujících se struktur se vyvinula v rámci procesu jejich přirozeného výběru, v boji o přežití, ve kterém rozhodoval faktor jejich odolnosti a efektivnosti procesu jejich replikace. 4. Jak informační, tak substrátové struktury mohou být značně odlišné. Mohou být obdobou:

48

- vztahu mezi organismem a buňkou, - vztahu mezi organismem a orgánem, - potravinového řetězce, - symbiózy, - vztahu mezi parazitem a hostitelem, - mezidruhové i vnitrodruhové konkurence. 5. Tyto struktury nikdo nevymyslel, vidíme (resp. jsme schopni z nich identifikovat) jen onu pověstnou špičku ledovce. (Pokud kdy kdo snažil vymyslet něco, co by mělo být odolné a šířit se, šířilo se úplně něco jiného a jiným způsobem - to platí dnes ještě více než dříve.) 6. Ty informační replikující se entity (memy), které nás zajímají, protože jsou schopny si podřizovat chování lidí, jsou založené na omezení schopnosti přesahu, na zafixování ve vědomí člověka něčeho, co je bráno jako jednou provždy dané a nezpochybnitelné, na tabuizaci něčeho; ty substrátové replikující se entity, které nás zajímají, jsou založeny na křížových koalicích mezi redistribučními systémy. Struktura memplexu je patrně velmi složitá. Není to jen několik vzájemně se doplňujících memů. Navíc lze předpokládat, že každý mem je rovněž sám velmi složitý. Memplexy fungující v současné době nemusejí být o nic jednodušší, než např. DNA. Pak ovšem vzniká otázka, jak se mohou šířit formou komunikace. Zde se ukazuje, jak přínosná je analogie s chováním organismů biologického typu. Formou komunikace se nemůže přenášet celá složitá struktura memu jako například kapénková infekce. Proces přenosu má podobu spíše toho, co se odehrává při replikace DNA. Ta je tvořena takovým množstvím vazebních párů, že by musela být popsána knihou od 10 do 500 000 stran podle typu organismu. Podívejme se tedy nejdříve na to, kdy může dojít k replikaci DNA: - Musí být vytvořeno vnitřní prostředí, kdy DNA je obklopena příslušnými RNA tak, aby poté, co se její spirála rozdělí, byly oba oddělené řetězce doplněny „na míru šitými“ základními stavebními prvky (kterými jsou v různých kombinacích vyskytují se čtyři nukleové báze - adenin, guanin, thymin a cytosin). Tímto prostředí je většinou buněčné jádro. - K tomu musí být vytvořeno ještě příslušné prostředí v rámci celého organismu (organismus musí být v příznivé situaci z hlediska dostatku stavebních látek a energie, kterou disponuje). - V neposlední řadě pak musí být příznivé podmínky i v prostředí, ve kterém se organismus nachází. Lze předpokládat, že přenos memplexu těch, kteří tvoří vlivové jádro křížové koalice, má určité obdobné rysy s přenosem velmi složitého genetického komplexu. I zde je nutné uvažovat několik vrstev prostředí, které umožňuje, aby všechny nezbytné složky memplexu byly doplněny. Zde lze např. rozlišit: - Jádro, v němž se odehrává kariérní růst, kde každý musí vyhovět určitým rituálům, stereotypům, testům své ochoty podřídit se apod. a sám sebe přesvědčit, že je to tak správné. - Širší prostředí, které ho chrání od kontaktů, které by mohly takto dotvářenou strukturu memplexu narušit. - Mediální prostředí, které vytváří příznivé vnější podmínky. - Globální kontakty které těm, kteří jsou cestou vzestupu založeného na přejímání omezujícího memplexu, dávají pocit výlučnosti, zasvěcenosti, převahy. Každopádně platí, že doplňování memetické výbavy (kompletování a stabilizace memplexu) vedoucí k dostatečné zapouzdřenosti je dlouhodobým procesem, který probíhá jen v určitých výjimečných podmínkách. Jednodušší struktury má pak patrně memplex ovládající ty, kteří jsou napojení na vlivové jádro křížové koalice tím, že se stávají součástí příslušné sociální sítě. Ovšem i zde je nutné identifikovat prostředí, které takto napojovaným přináší určité výhody a ve kterém přejímají postupně nezbytné memy, kterými se dané síti podřizují. Každý organismus potřebuje ke své existenci a úspěšné replikaci dvojí ze svého prostředí: 1. Stavební materiál k tomu, aby jednotlivé struktury, kterými se zabýváme, mohly narůstat a replikovat se. 2. Energii k výkonu aktivit spojených s nezbytnými reakcemi na prostředí, které uchování identity a replikaci podmiňují. Co je v našem případě (v případě informačních a substrátových struktur tímto "materiálem" a touto "energií? Stojí zato, aby se každý sám na tomto místě pokusil dát odpověď samostatně. Ověří si tím, jak si již osvojil přístup, kterým se snažíme nahlédnout pod pokličku společenského dění a více si vychutná to, co odpověď na obě otázky přináší.

49

Jednodušší je odpověď na první otázku. Stavením "materiál" jsou v našem případě pro jedny síťové struktury jiné (slabší, méně odolné, méně agresivní) síťové struktury. Odpověď na druhou otázku - jakou podobu, z čeho vychází a jakým způsobem je získávána v strukturách, kterými se zabýváme, analogie toho, k čemu v biologických strukturách slouží energie - vyžaduje trochu víc důvtipu. Touto "energií" je velikost toho, co je vyprodukováno a redistribuováno v jednotlivých redistribučních systémech, tj.množství prostředků, které se vytvoří a následně přerozdělí oproti výkonnosti hráčů v důsledku působení diskriminující koalice v příslušným redistribučním systému. Podobně jako u normálních živých organismů lze tuto "energii" vytěžit, resp. získávat jen prostřednictvím působení redistribučních systémů, současně však zpětně slouží k tomu, aby ji mohly jednotlivé struktury, o které nám jde, využívat. Analogie s živou přírodou zde může jít ještě mnohem dále. Jsou biologické organismy, ktré získávají energii převážně z vnějšího prostředí a spotřebují ji méně, než využijí. Stávají se potravou organismů, které z neživého prostředí vůbec energii schopny získat nejsou a využívají jen tu, kterou získávají z jiných živých organismů (jejich požíráním či parazitováním na nich). Podobně v našem případě. Jsou redistribuční systémy, které produkují to, co může být redistribuováno a jsou redistribuční systémy, který již jen redistribuují to, co jiné systémy vytvořily. Samy přitom produkce něčeho schopny nejsou. A podobně jako i v živé přírodě existují redistribuční systémy schopné něco produkovat a současně získávat prostředky i z jiných redistribučních systémů. Jsou i redistribuční systémy, které jsou stavební buňkou složitějších struktur. Aby fungovaly jako buňky podřízené určitému organismu, musí být ovládány. K tomu je nutná "energie" právě v podobě možno poskytnout těm, co vytvářejí diskriminující koalici, více prostředků právě v důsledku vlivu začlenění do celého složitého organismu formou křížových koalic a s nimi spojených síťových struktur. Mapování "energetických toků", tj. toho, jak jsou prostředky vytvářené v jednotlivých redistribučních systémech redistribuovány, je jedním z velmi zajímavých způsobů jak "zviditelnit" struktury, kterými se zabýváme.

Metodika sestavení memetické mapy 1. Nutno vytvořit vzájemně komunikující a "dekontaminované" experty. Co to znamená: - Nikdo by se neměl pokoušet sám identifikovat memy, memetické struktury a memplexy, protože by jeho expertní činnost byla zatížena přílišným subjektivismem. - Ten, kdo je součástí týmu mapujícího omezující memy by sám neměl být (aspoň ne příliš) memetickými strukturami blokován.32 2. Mezi zásady dekontaminace patří: - Schopnost nadhedu, nezaujatosti. - Důsledné respektování racionality (tj. toho, že korektní argumentací se můžeme dobrat shody). - Přirozená empatie. 3. Formulování závěrů z vlastního pozorování každým z účastníků (nezávisle na sobě, nejlépe písemnou formou). 4. Hledání a formulování společně sdíleného, tj. "zviditelněných" memů a vazeb mezinimi. 5. Přehledné uspořádání nalezeného. 6. Ověření konceptu formou pozorování. 7. Experimentální ověření: - Formulování hypotéze o roli memů a vazeb mezi nimi, která bude ověřena. - Vytypování vhodných podmínek. - Příprava řízeného rozhovoru s vloženými texty sloužícími k ověření hypotéz. - Provedení řízeného rozhovoru. - Vyhodnocení řízeného rozhovoru. 8. Doplnění poznatků a příprava dalších pozorování a experimentů.

32

Úplná dekontaminace není možná. Ona není možná ani v případě zbavení lidského těla všech nejrůznějších bakterií. Přece jen by však měla na určité úrovni proběhnout, i když asi ne tak důsledně, jak je popsáno ve slavném sci-ci Případ Andromeda.

50

Proč memplexy podmiňující tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy omezují naši schopnost přesahu stávajícího poznání Existuje řada faktorů, z nichž vyplývá, že v šíření komunikačním prostorem nejlépe přežívají (jsou nejvíce odolné a současně nejvíce nakažlivé) memy, resp. memplexy blokující přesah poznání, kterým se určitý jedinec řídí, tj. například určitého stereotypu, principu, toho, v co se věří, apod. Doposud se však nepodařilo zmapovat všechny tyto faktory a ukázat jejich vzájemnou podmíněnost. Jedná se o jedno z aktuálních zaměření současných prací. Nicméně již nyní lze ukázat zejména následující: 1. Jak ukazuje analýza procesu vyjednávání, jeho výsledek může být velmi výrazně ovlivněn tím, že určitý typ argumentace či ten, kdo ji používá, je vyloučen z tohoto procesu vyjednávání vyloučen. Vyloučení určitého argumentu je tak na jedné straně tím, co predeterminuje vytvoření koalic určitého typu, a současně je spojeno i s mechanismem tvorby těchto koalic. Ti, kteří by chtěli příslušnou argumentaci použít, jsou příslušnými mechanismy rozpoznání doplňující argumentace a její blokace vytlačování z vyjednávacího procesu. 2. To, co se šíří, musí být určitým způsobem neměnné (rituál, tabu, stereotyp, nekriticky přijímaná autorita apod.). Aby bylo neměnné, musí být blokována představa i myšlenka, že by to mohlo být jinak, než je jedinci tvořícími danou křížovou koalici s ní spojenou sociální síť nekriticky přijímáno. A to, co je blokováno se musí vzájemně podporovat, např. musí být blokována racionální argumentace zpochybňující to, co je nekriticky bráno jako neměnné. 3. Jakmile někdo něco bere jako neměnné, stává se něčím, co se něčemu podřizuje a je tím ovládáno čemu se nekriticky podřizuje ovládáno (přestává být sám sebou, stává se „tím“). Právě takto ovládané křížové koalice a jim odpovídající sítě jsou nejodolnější. Jsou schopny vyloučit, likvidovat či jinak eliminovat vliv těch, co by do vyjednávacího procesu vnášeli prvky, které by zpochybňovaly to, co se má uchovat jako neměnné. 4. Z teorie redistribučních systémů vyplývá, že v systémech, které nejsou vystaveny tlaku konkurenčního prostředí, dochází k propojování průměrných a neschopných. Pokud právě oni vytvoří diskriminující koalici, nejvíce si polepší oproti rozdělení podle výkonu. Přitom příčinou nižší výkonnosti je právě omezená schopnost přesahu stávajícího poznání. Jinými slovy – v redistribučních systémech vyhrávají ti, kteří mají omezenou schopnost přesahu. 5. Obecně platí, že pokud by byly vztahy kooperace uvnitř systému plně rozvinuty, byly by výkony všech jedinců v tomto systému komplementární (doplňovaly se a neplatilo by, že by někteří byli méně či více výkonní. Jakákoli omezenost plné komplementarity vytváří rozdělení na více a méně výkonné, které následně vede ke vzniku koalic založených na spojení nejméně výkonných a průměrných hráčů. Současně vzniká i pozice vůdce, do které se prosazují průměrní. Tato pozice je spojena s nekritickou vírou v autoritu těch, kteří se nechají vést. Zatímco systémy založené na plné komplementaritě jsou velmi nestabilní, systémy s omezenou komplementaritou, následně pak diferencovanou výkonností i vzniklou pozicí vůdcovství jsou mnohem více stabilní. 5. Pokud má člověk schopnost přesahu, pak realizace této schopnosti se stává velmi silnou motivací – snaží se neustále poznávat nové, realizovat nové, sdělovat nové. S jídlem roste chuť a s tím, jak realizuje svou schopnost přesahu pak hlad po plném a všestranném rozvoji vlastních schopností. Většinou dříve nebo později narazí na určité bariéry, které mají svůj původ v působení omezujících vztahů ( tj. v neschopnosti a podřizování se neschopnosti). Většinou je nedokáže překonat. Následuje rozčarování, intenzivní prožitek zklamání, které vyvolá v život řadu fenoménů působících v našem psychičnu, které vedou k zablokování schopnosti přesahu jako přirozené obraně vůči zklamání. 6. Kdokoli si uchová schopnost kritického racionálního myšlení, nezaujatosti, nadhledu apod. by mohl začít kolem sebe šířit destrukci struktur založených na tabuizaci. Proto se v křížových koalicích a od nich se odvíjejících sociálních sítích vytvořily mechanismy které ty, kteří nejsou ovládáni stereotypy a jinými formami zablokování přesahu eliminují, resp. oslabují jejich vliv v dané křížové koalici, sociální síti a příslušném vyjednávacím prostoru. 7. Poziční vzestup je v redistribučních systémech ovládaných křížovými koalicemi umožněn jen těm, co jsou vykážou všechny znaky působení omezujícího memplexu (čímž se stanou přijatelnými pro jedince z příslušné křížové koalice) a mají syndrom vůdcovství. (Zdokonalování memetických struktur v podmínkách nárůstu kontaktů mezi lidmi vedlo k jejich zdokonalení tak, že „za normálních podmínek“ již nejsou reformátoři připuštěni do vůdcovských pozic, resp. v nich je dostatečně potlačen syndrom reformátorství, pokud se mají do těchto pozic prosadit.) Zablokování přesahů a postupné zapouzdřování vlastní psychiky je přímým opakem přirozeného způsobu života na svobodném rozvíjení schopností právě formou permanentního přesahování dosažených hranic poznání. Tato skutečnost má určitý vliv na psychiku a v některých případech může být kompenzována sklonem k deviantním přesahů ve formě ztráty zábran v morální oblasti až k potřebě demonstrování perverzity v sociální oblasti. Člověk tak sám před sebou zastírá to, že je ovládán velmi primitivními strukturami, že se jim podřizuje a vytváří si fiktivní pocit svobody na bázi „všemocnosti“. Není třeba zvlášť upozorňovat na to, že tento způsob

51

„přesahů“ (typu ztráty zábran) neohrožuje memplex omezující člověka v oblasti přesahu poznání, ale naopak, činí jej ještě více zapouzdřeným. Mj. i tím, že jej izoluje od všech aspektů toho, co se nazývá lidským pohledem a co by mohlo omezující meplex za určitých podmínek destruovat.

Vertikální a horizontální replikace Každý organismus žijící v homeocenóze musí mít schopnost dvojí replikace: 1. Vertikální, tj. nástupnické, aby uchovával svou identitu v čase. Musí mít schopnost svého vůdce, mocenské centrum či vůdčí vlivovou strukturu reprodukovat v dlouhodobém časovém horizontu, a to bez ohledu: - Na procesy fyzického stárnutí. Ty jsou dány tím, nositelem reprezentace moci jsou konkrétní lidé, mohou stárnout, může se snižovat jejich schopnost plnit si svou funkci a mohou z těchto důvodů i fyzicky zaniknout. - Na procesy morálního stárnutí. Ty jsou dány tím, nositelem reprezentace moci jsou konkrétní lidé, kteří mohou zklamat očekávání ostatních, může se na ně něco objevit z jejich vzdálenější či nedávnější minulosti a v neposlední řadě může dojít i k začlenění jejich či jejich nejbližšího okolí do síťových struktur v takové míře, že by to mohlo ohrozit chod organizace.33 - Nepředvídatelné jevy. Ty jsou dány možností nehod, útoků z vnějšku apod. 2. Horizontální, tj. vlivové, aby mohly uchovávat a šířit svůj vliv v prostoru. Musí mít schopnost udržet své prvky, které plní příslušné funkce podmiňující uchování, zmnožování apod. příslušného organismu, případně posilovat svůj vliv nabalováním dalších prvků, narůstáním a rozrůstáním svého organismu. Horizontální replikace (něco jako infikování tím, co připoutá jedince ke struktuře či síti vytvářející organismus působící v homocenóze) je podmínkou instrumentálního využití konkrétních lidí, z nichž se organismus vytváří, jejich proměny v ovládané prvky organismu. J. Zrzavý v doslovu ke knize Blackmoreové uvádí řadu podstatných postřehů týkajících se rozlišení horizontální a vertikální replikace memů, jako jednotky, kterou je uchovávána identita určitých nadindividuálních struktur (tj. do které vstupují lidé jen jako ovládané prvky): - "Jako příklad horizontálně se šířících genů si představme třeba viry. Mnohé viry dokáží přepínat mezi oběma strategiemi, vertikální (tzv. lyzogenní), kdy virus sedí v chromozomu hostitele a množí se stejně, jako by byl hostitelovým genem (a neškodí), a horizontální (tzv. lytickou), kdy virus přinutí hostitelskou buňku, aby vyráběla jeho kopie, a pak ji zničí a infikuje jinou, tedy škodí. Jak patrno, důležitá je strategie přenosu." (Blackmoreová, s. 287.) - "...pokud něco na světě škodí, jsou to replikátory přenášené horizontálně; zatímco ty, co se šíří vertikálně, jsou k hostiteli přinejmenším loajální." (Blackmoreová, s. 287.) - "Čím později během své ontogeneze chytneme nějaký mem, tím pravděpodobněji nám bude škodit, neboť tím pravděpodobněji je neschopen vertikálního přenosu." (Blackmoreová, s. 288.) K tomu uvádí příklad rozdílu mezi říkankou "vařila myšička kašičku", která z výše uvedeného důvodu neškodí, a Pythagorovou větou, kterou ze stejného důvodu podezírat z toho, že není tak zcela neškodná. D. Frinta34 si rovněž všímá rozlišení na vertikální a horizontál. S odvoláním na knihu Charlese J. Lumsdena a Edwarda O. Wilsona "Genes, Mind and Culture"35 a knihu genetika Luigi L. Cavalliho-Sforzy a M. W. Feldmana s názvem "Cultural transmission and Evolution: A Quantitative Approach"36 uvádí a komentuje jejich přínos: "... je založená na geniálním rozdělení kulturně přenášených znaků na ty, které se přenášejí z rodičů na děti, tj. vertikálně, a ty, které se přenášejí mezi nepříbuznými jedinci horizontálně. Jakkoli je toto rozdělení umělé, je velmi účelné. Vertikálně přenášený znak z populace zmizí, pokud přináší svému nositeli nevýhodu. Jeho chování je obdobné chování znaků přenášených geneticky, a není proto obvykle v rozporu se závěry sociobiologie. 33

Mj. tento směr morálního stárnutí je v současné době velmi významný a ve viditelné rovině dává o sobě vědět tím, že odcházejí více či méně dobrovolně či naopak nedobrovolně různí aktéři viditelných her z politické scény. Příčina nemusí být ani v nich, jako spíše v tom, že okolí, na které je vázána jejich role, natolik podlehlo vlivu různých síťových struktur (zpravidla generovaných tvorbou křížových koalic), že se to stalo pro identitu příslušného organismu, ve kterém plnili svoji roli mocenské reprezentace, příliš rizikovým momentem ohrožujícím identitu tohoto organismu. 34 Daniel Frynta, recenze Blacmoreová Vesmír 80, 650, 2001/11; viz též http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=4803 35 Lumsden C. J., Wilson E. O.: Genes, mind and culture. The coevolutionary process, Harvard University Press, Cambridge 1981 36 Cavalli-Sforza L. L., Feldman M. W.: Cultural Transmission and Evolution: A Quantitative Approach, Monographs in Population Biology 16, Princeton University Press, Princeton 1981

52

Naproti tomu znak přenášený horizontálně ovládají zcela jiné zákonitosti. Cavalli-Sforza a Feldman zvolili nikoli náhodou za příklad horizontálně přenášeného kulturního znaku zneužívání heroinu. Je jedno, zda narkoman nakonec zemře či se nerozmnoží, toxikománie se v populaci šíří vždy, pokud narkoman stačí naučit na heroin (nakazit) v průměru více než jednoho dalšího člověka. Horizontálně přenášené znaky proto mohou mít dynamiku šíření i důsledky obdobné jako infekční choroby - mohou být svým nositelům nebezpečné. Šíří se epidemicky a pro jejich úspěch jsou rozhodující vnímavost populace, infekčnost a množství kontaktů." Vertikálně přenášené memy nejsou tak neškodné, jak si autoři představují. "Prospívají" svému nositeli jen v tom smyslu, že mohou prodlužovat délku jeho pozičního přežití a zvyšovat výšku jeho pozice (zkrátka podporovat jeho kariéru). Současně však vedou ke zprimitivnění svého nositele, ztrátě jeho sebereflexe. Mění jej stále více v nástroj své replikace, ve prospěch které může být i obětován.

Jak byla odhalena souvislost mezi teorií redistribučních systémů a memetikou V době, kdy se dařilo rozšířit model elementárního redistribučního systému v různých směrech zdálo se (při různých diskusích v řešitelském týmu zaznívalo), že stále vidíme jen špičku ledovce, že se na celou problematiku musíme podívat ještě z jiného zorného úhlu, resp. nadhledu. Ovšem z jakého nadhledu? Co ještě dalšího musíme vzít v úvahu? Pohled na společenské dění prizmatem teoretického modelu redistribučního systému ukazuje, že role křížových koalic, které přenášejí vliv mezi redistribučními systémy prostřednictvím sociálních sítí je velmi významná. Platí to i opačně. Velmi významnou roli ve společenském dění hrají sociální sítě, jejichž jádrem jsou křížové koalice (koalice mezi hráči z různých redistribučních systémů), schopné přenášet vliv z jedněch redistribučních systémů do druhých (ovlivňovat tímto způsobem proces vyjednávání uvnitř těchto systémů a tvorbu diskriminujících koalic v nich). Vztahy, které tím vznikají, jsou velmi složité. Jak je teoreticky uchopit? Jak přistoupit k jejich modelování? Pozorná analýza různých případů sociálních sítí, jejichž jádrem jsou křížové koalice mezi redistribučními systémy, ukázala ještě jeden zajímavý moment. Totiž to, že každá takto vzniklá struktura „přežívá“ (uchovává svou odolnost a tím i svůj vliv) díky tomu, že je spojena s psychickými a ideovými prvky, které jsou v rámci ní sdíleny (těmi, co jsou součástí sociální sítě vzniklé na bázi křížové koalice). Tyto (ve své podstatě duchovní prvky šířící se formou komunikace) mají prakticky vždy podobu toho, co je nekriticky přejímáno, co blokuje alternativní vidění a interpretaci reality, má podobu určitého tabu, blokuje „přesah“ toho, co je společně sdílené. Soudržnost křížových koalic a schopnost vytvářet na bázi nich sociální sítě bezprostředně souvisí se sdílenými (replikovanými, šířenými) tabuizacemi (s tím, v co se nekriticky věří, co se nesmí zpochybňovat). Právě tyto „životaschopné“37 bloky jsou tím, co v procesu vyjednávání vede k tomu, že některé vlivy se stávají nekompenzovatelné, tj. hráč, který je mimo síť vytvořenou na bázi křížové koalice a sdílených tabu, se nemůže stát součástí diskriminující koalice v určitém redistribučním systémy, jakkoli by se při vyjednávání podbízel. Pokud se právě popsané chceme naučit vidět v realitě (rozpoznávat, o co se jedná, identifikovat, kdy vliv křížové koalice a replikovaných tabu působí), musíme získat trochu cviku s pohledem prizmatem modelu posunů jednotlivých typů rovnováhy (graf 1 – 3). Postupujeme pak takto: 1. Lokalizuje oblast, ve které vyjednávání o vytvoření vítězné (diskriminující koalice) v určitém redistribučním systému probíhá. 2. Zvážíme základní vnější parametry, které na systém působí (do jaké míry je vystaven konkurenci, jaké možnosti odchodu hráčů ze systému se nabízejí apod.). 3. Uděláme si představu o tom, jaký může být výsledek. 4. Naši představu porovnáme s tím, k čemu ve skutečnosti došlo. 5. Z rozdílu mezi tím, co jsme byli schopni odhadnout, a výsledkem můžeme usuzovat na roli křížových koalic, které jsme do té doby nebyli sto evidovat (jejichž existenci či roli jsme přehlédli nebo podcenili). 6. Tyto křížové koalice jsme schopni „zviditelnit“ nikoli jen jako personifikované struktury (což není ani tak důležité), ale jako sdílené a přenášené stereotypy či blokace alternativního pohledu na některé otázky, které o sobě dávají různým způsobem vědět. Jakmile se takto podíváme na společenskou realitu, nemůžeme si nevšimnout toho, že jak příslušné sociální struktury (sociální sítě odvíjející se od křížových koalic mezi hráči z různých redistribučních systémů), tak jejich psychicko-ideová nadstavba (to, co je drží pohromadě ovládáním lidského duchovna) jsou vystaveny konkurenci. A nejen konkurenci, ale – doslova a do písmene – boji o přežití. Přežívají jen ty struktury (v oblasti 37

Otázkou je, jak chápat pojem „životaschopné“.

53

sociálních vztahů i v oblasti duchovní), které jsou schopny uchovat svoji identitu, odolnost vůči různým vnějším vlivům a změnám podmínek, které jsou schopny se replikovat (šířit v různých směrech), obsazovat prostor vzniklý narušením méně odolných struktur. Pokud si uvědomíme, jak radikálně se rozšířilo množství mezilidských kontaktů v průběhu posledních desetiletí (rozbouráním komunikačních bariér i rozvojem technických prostředků komunikace), může si udělat představu o tom, jak faktor přirozeného výběru v této oblasti zapůsobil. Ve společenském prostoru působí velmi odolné, životaschopné, expanzivní a vzájemně soupeřící struktury, které mají dvojjedinou povahu – sociálních a duchovních struktur. Nikdo je nevymyslel. A nejen to. Naším myšlením (byť i vyzbrojeným teoretickým aparátem), si o nich můžeme udělat jen velmi dílčí evidenci.

Ekonomický přístup a zdroje iracionality To, co vytváří nedokonalosti v procesu vyjednávání si žije svým vlastním životem a napadá nejcitlivější body procesu vyjednávání. Tj. čím přesnější popis procesu vyjednávání máme, tím lépe můžeme popsat to, co „si žije svým vlastním životem“, to, co napadá klíčové momenty vyjednávání. Jedná se o názorný důkaz, jak analyticky (matematicky) velmi přesný popis reality může nacházet bezprostřední praktické využití. Toto praktické využití ovšem předpokládá schopnost vytvořit si představu o tom, co v realitě probíhá, koncept, do kterého zasazujeme naši zkušenost. Jedná se např. o to: - Jak fakt vyjednávání skrýt, jak o jeho průběhu dezinformovat. - Jak vyloučit nepohodlné dodatečné argumenty. - Jak dosáhnout toho, že jsou vyloučeni i ti, co nepohodlné argumenty používají. - Jaká jsou pravidla iniciování vyjednávání a určování vyjednávajících hráčů (kdo bude čekat za dveřmi, až se dozví výsledek, kdo může do jednání volně vstoupit). - Jak spojit určování struktury vyjednávání s vylučováním nevhodných argumentů. - Jak uzavřít všechny cestičky, kterými by nevhodné argumenty mohly vstoupit do vyjednávání. Jakkoli se takto viděný proces vyjednávání může jevit jako velmi iracionální, je jeho původní logika startována principem nákladů obětované příležitosti a podlého přesnému popisu nástroji obecné ekonomické teorie. Jakmile však prvky, které modifikují a omezují proces vyjednávání, vnášejí do něj nedokonalosti, „začnou žít svým vlastním životem“, je již logika probíhajících procesů podřízena procesu přirozeného výběru (boje o přežití) replikujících se struktur. To jsou již procesy, které přesahují rámec mikroekonomického popisu. Podívejme se na problematiku šíření memů a memplexů ještě jednou očima teorie redistribučních systémů, která je koncipována jako součást ekonomické teorie a plně využívá principy ekonomického myšlení. Každý z vyjednávajících hráčů jedná podle principů nákladů obětované příležitosti, racionálně. Nákladem každé dojednané varianty je ta, kterou při vyjednávání obětoval. To platí i při použití doplňující argumentace, která působí jako ony vlivy schopné „zvrtnout“ jednu rovnováhu v druhou. Ovšem právě do tohoto procesu vstupuje to, co je schopno ve vyjednávacím prostoru uchovávat a replikovat svoji identitu a co se přenáší formou komunikace probíhající v rámci vyjednávání. Vyjednávání o vytváření koalic a rozdělení výplat probíhá v každém reálném redistribučním systému (např. na pracovišti apod.) nepřetržitě a spontánně. Aniž bychom si to zpravidla uvědomovali, dochází k hodnocení osob, situací uvnitř systému i mimo systém z hlediska vlivů, které na systém působí, různých možností vývoje systému apod. Přímé vyjednávání o vytvoření koalic a rozdělení výplat tvoří jen nepatrný zlomek toho, co se ve vyjednávacím prostoru odehrává. Většinou jde o prezentaci různých vnějších a vnitřních vlivů, které na systém působí a které rozhodují o tom, která diskriminující koalice v systému zvítězí a jaká se zde vytvoří rovnováha. Prezentování vlivů působících na systém prezentovaných formou komunikace a využívaných takto při neformálním vyjednávání je formou doplňující argumentace. Různé typy doplňujících argumentů si konkurují v tom smyslu, že některé z nich převládnou a rozšíří se v daném vyjednávacím prostoru a některé jsou potlačeny, resp. vytlačeny z příslušného vyjednávacího prostoru. Tyto procesy soupeření toho, co je využíváno při doplňující argumentaci, co se přenáší formou komunikace v rámci vyjednávání, co má schopnost se uchovávat a replikovat, však již podléhají jiným než ekonomickým zákonitostem. Logika těchto entit je již podřízena principům boje o přežití, resp. přirozeného výběru. Výše popsané entity jsou jedním z případů toho, co bylo nazváno mem či memplex (komplex memů). Jakmile se tyto entity – memy a meplexy – začnou šířit vyjednávacím prostorem, začíná získávají relativně samostatnou existenci. Nemohou již být plně popsány chováním lidí na základě racionální volby, tj. s využitím ekonomického přístupu, ekonomické metodologie.

54

V dané oblasti se pak střetá: - Metodologie mikroekonomie – jako racionální výběr nejvhodnější varianty na základě schopnosti vztahovat jej k nějak interpretovanému užitku a nákladům obětované příležitosti posuzovaným z hlediska příslušným způsobem definovaného užitku,. - Metodologie přirozeného výběru, kdy cílovou stránkou je zachování procesu replikace toho, co se replikuje – obsazení replikačního prostoru (formou orientace na stabilitu a dynamiku toho, co se replikuje). Subjektem jsou zde replikátory nebiologické povahy. To, co považujeme za „iracionalitu“ (oproti racionálnímu rozhodování), to s čím se v současné postmoderní době setkáváme často (až příliš často) je ve skutečnosti projev střetu dvou světů: - V jednom světě jsme „pány“ a řídíme se v něm racionální volbou. - Ve druhém světě jsme pouze živnou půdou procesu replikace něčeho úplně odlišného od nás, stavební buňkou jakéhosi nebiologického organismu, nástrojovým prvkem interakce tohoto organismu s prostředím. V tomto světě je do nás vnášeno to, co se navenek jeví jako „iracionální“, přitom toto „iracionální“ je velmi efektivní z hlediska replikace těch struktur, o které jde. Analýzou replikace iracionalit lze názorně demonstrovat, do jaké míry jsme ovládáni replikátory nebiologické povahy, memplexy. Otázkou je, proč se ti, v jejichž chování se zcela zjevně projevuje iracionalita replikačního původu (tj. stali se živnou půdou, stavebním prvkem nebo nástrojem replikace), brání racionální argumentaci a iracionalitu (to, čím jsou vlastně ovládáni a co zvyšuje jejich životní rizika) dokonce obhajují. Je to patrně tím, že obrana vůči racionalitě musí být součásti memové struktury, kterou se celý memplex zapouzdřuje, jinak by memplexy nebyly dostatečně odolné. Sama tato obrana vůči racionalitě se tedy při replikaci musí přenášet. Buď se jedná o mem nebo submemplex (část struktury memplexu, která se sestává z více vzájemně propojených memů). Každopádně se ukazuje, jak je struktura memplexů složitá. Z metodologického hlediska je daná situace mimořádně zajímavá. V realitě se projevuje střet dvou světů, kdy jeden z nich (ten, který se podřizuje pravidlům přirozeného výběru a nemá nic společného s racionálním rozhodováním člověka jako „homo sapiens“) lze číst tím, že jej vidíme v kontrastu druhého (založeného na analýze chování podléhajícího ekonomickým principům, teoreticky uchopitelného prostřednictvím ekonomického myšlení).

Naše slabosti a používání dvojího metru Přirozenou základnou, na níž se mohou replikovat jednotlivé memy a jejich struktury (memplexy), které vedou k ovládnutí člověka a jeho začlenění jako nástroje přirozeného výběru (boje o přežití) křížových struktur, jsou různé slabosti člověka. Není jednoduché je zmapovat. O něco podobného se pokouší Koukolník – Drtinová (2006, s.37)38 v knížce Vzpoura deprivantů, když dávají výčet toho, s čím se setkáváme u lidí, kteří mají předpoklady stát se deprivatny: „- přitahuje je vzrušení, "adrealinové zábavy"; - mohli by na tváři nosit nápis "sex - drogy - rock and roll; - jsou "rebelové bez příčiny; - sdělí vám, že jsou "milenci/milenky, na které nezapomenete"; - zbožňují iluzi, že jsou mocní; - lžou, podvádějí, kradou; - nerespektují sociální pravidla, morální normy a zvyklosti, myslí si, že jsou tu proto, aby byly prolomeny; - ve vztahu k bezpečí druhých lidí i svému jsou bezohlední; - často slíbí něco za nic; - často se vymlouvají, mají-li udělat něco, co je jejich povinnost; - jsou neodpovědní; - slibují, aniž by měli v úmyslu dodržet slovo; - zjistíte u nich kriminální chování, obvykle opakované, které jim prošlo; - jestliže něco chtějí, dokáží z tohoto důvodu být velmi milí a oslniví; - snadno velmistrovsky lžou, chtějí-li něco dosáhnout; - špatně hospodaří s penězi; - často hodně pijí alkohol, nebo užívají drogy; 38

Koukolík, F., Drtinová, J. Vzpoura deprivantů. Praha, Galen 2006. ISBN 80-7262-410-5

55

- mají početné sexuální partnery/partnerky, někdy se chvástají svými sexuálními úspěchy; - jen málokdy jim něco dělá starosti, dělají dojem, že jsou trvale "nad věcí"; - snadno fyzicky zaútočí, provokují rvačky; - jestliže někomu něco špatného provedou, zdůvodňují to tím, že by poškozená strana udělala to samé, kdyby měla příležitost; - nemají výčitky svědomí; - často jsou propuštěni z práce, nebo impulsivně podávají výpověď; - jste si vědomi mnoha, často všech jejich chyb, přesto vás stále přitahují, máte pocit, že nejsou to nejbáječnější lidé, které jste potkali, ostatní kolem vás si to často myslí také; - říkají vám, kolik lidí je nemá rádo, nebo nenávidí, tážete-li se proč, nedokáží to dobře vysvětlit; - skvěle a s půvabem přemlouvají, vysvětlují, manipulují; - dokáží vám při prvním setkání, po několika minutách říci: "myslíme/cítíme podobným způsobem", "je neuvěřitelné, jak se jeden druhému podobáme..."; - přesvědčivě mluví o sociální nespravedlnosti a útlaku, třeba rasovém, vzápětí pronesou něco, co je s těmito tvrzeními v rozporu; - vypadají příliš skvěle na to, aby to byla pravda; mají charisma, jsou tvůrci "halo efektu", jenž přezáří jejich špatné vlastnosti tak, že je dlouho nerozlišíte; - vyprávějí vám, jací jsou (zneuznaní) géniové, jsou sami sobě legendou; - rádi vstupují do soutěží, ale nedokážou prohrát.“ Jak zdůrazňují, každý normální člověk může mít i více příznaků tohoto typu. Nebezpečí, že se stane deprivantem, se objevuje až tehdy, když těchto příznaků má větší množství, když se začínají koncentrovat. Vůči způsobu jejich systematizace bychom mohli mít četné námitky39: - Uvedený výčet patrně není úplný. Chybí tam např. prvek používání dvojího metru k sobě a ostatním, příp. při aktivní roli v rozhodování o sporu dvou stran. Tento prvek je velmi významný, protože na sebe nabaluje další – nutnost subjektivismu a sebeklamu (bez něj nelze dvojí metr uplatňovat), rostoucí pocit moci (který z možnosti uplatnění dvojího metru vyplývá) apod. - Uvedený výčet není rovněž zcela dobře strukturovaný – jsou tam velmi obecné a relevantní příznaky, které s velkou jistotou signalizují poruchu, současně s okrajovými, které většinou nehrají žádnou roli. (Např. „zbožňují iluzi, že jsou mocní“, která vede k patologii téměř fatálně, ve srovnání např. hned s prvním bodem „přitahuje je vzrušení, "adrealinové zábavy", který sice může spolupůsobit s dalšími, sám o sobě však na vývoj lidské psychiky z hlediska fenoménu deprivace nemá žádný význam.) - Prvky uvedeného výčtu nejsou prezentovány ve vzájemně se podmiňujících souvislostech (které z nich jsou souřadné, doplňující se, kauzálně či vývojově závislé apod.). Bylo by např. možné říci, že potřeba sebedominance (jako jednoho z velmi významných příznaků vzniku deprivace) se zpravidla projevuje chvástáním v sexuální oblasti, přehlížením problémů či ohrožení, které svým chováním mohou vyvolat druhým, slibováním čehokoli bez starosti o to, zda závazky dodrží, vymýšlením legend o svých zásluhách a roli, kterou kdy daný člověk sehrál apod.) Pokud pozor na uvedené momenty, tak především proto, abychom ukázali, jak obtížné je takový výčet vypracovat. Kdokoli se o to pokusí, dává při sebelepší vůli jen polotovar, který mohou další vylepšovat. Ostatně upozornění na tento postup v rozvoji našeho poznání je základem uplatnění metody úplného dobře strukturovaného výčtu, kterou lze považovat jak v odborné oblasti, tak i v běžném životě za jednu z nejlépe se osvědčujících a nejpraktičtějších.40 Proto lze ztěží vyčítat F. Koukolíkovi aj. Drtinové, že jejich výčet lidských slabostí či špatností podmiňujících vznik deprivace či umožňující její rozpoznání není dokonalý. K dokonalosti v této oblasti ještě vede dlouhá cesta. Spíše si lze postesknout nad tím, že se nepokusili o dynamický pohled na to, jak se při interakci se sociálním prostředním mohou jednotlivé prvky vedoucí k deprivaci na sebe nabalovat, jak se mohou posilovat apod. Příznaky deprivace velmi úzce souvisejí se vznikem omezujících memů a memetických struktur. Ukažme si to na jednom z nejdůležitějších příkladů, používání dvojího metru k hodnocení sebe a okolí, návazně pak těch, vůči kterým můžeme přímo či nepřímo uplatňovat určitou moc. Uplatňování dvojího metru je mimořádně nebezpečné při šíření a „nabalování“ omezujících memů a vytváření zapouzdřujících memplexů:

39

Autoři se bez bližší konkretizace při prezentaci výčtu příznaků odvolávají na Bernstein, AJ. Emotional vampires: dealing with people who drain you dry. New York : McGraw-Hill, 2002 40 Valenčík 2008, s. 28 – 29, kde je celá kapitola věnována tomu, jak sestavit úplný dobře strukturovaný výčet.

56

1. Vše začíná celkem nenápadně, v psychice každého z nás je obsažena tendence k vlastnímu nadhodnocování a současně i podhodnocování druhých. Vyplývá to z každodenního spontánního vyjednávání o výši výplat v redistribučních systémech. 2. Jakmile tuto tendenci nevyvažujeme přirozenými korigujícími faktory (schopnost podívat se na sebe očima druhých, důsledné dodržování zásady „nečiň druhému to, co sám nemáš rád“, kritickou sebereflexí apod.), můžeme si sami o sobě začít dělat iluze, kterých se nechceme vzdát. Jakýkoli neúspěch se pak mění v ukřivděnost a s tím často i v potřebu odplaty, v potřebu mstít se apod. 3. Vlastní tragédie pro daného člověka a jeho okolí však začíná tehdy, když se mu dostane příležitost rozhodovat o druhých (z pozice moci, ale třeba i prostého úředníčka využívajícího administrativní pravomoci). Možnost uplatňovat dvojí metr mu propůjčuje obrovskou moc. Okolí se ho začíná bát a chová se vůči němu podbízivě, pokud ovšem svou roli ustojí. 4. Za „normálních podmínek“ by možnosti takového postupy byly omezeny. Rozhodování s použitím dvojího metru naráží na přirozené bariéry destrukčních důsledků v té oblasti, ve které je uplatňováno (ať již se jedná o výkon moci, hodnocení žáčků, výklad práva, běžnou úředničinu, komentování událostí, kádrování lidí či strategické rozhodování ve světě). Jenže… 5. Jenže právě ti, co ztratí zábrany při aplikování metody dvojího metru k posilování své moci (v pokročilejším stádiu tohoto postupu pak k vynucování poslušnosti ve svém okolí), se stávají ideálním prvkem pro tvorbu křížových koalic mezi redistribučními systémy. Jsou do nich v rámci přirozeného výběru síťových struktur, které se od těchto křížových koalic odvíjejí, začleňování. Tím se jejich moc násobí, resp. dochází k synergickému efektu spojení těch, co aplikují dvojí metr k posilování své moci. 6. Jakkoli jsou nyní již důsledky jejich činností destruktivní, jejich spojení je činí natolik mocnými, že jsou schopni ustát přirozené tlaky vůči nim pocházejí z nespokojenosti těch, na které jednak dopadají nespravedlivá rozhodnutí, ale i důsledky neefektivního a destruktivního přístupu. 7. V prostředí ovládaném (rozšířenou) reprodukcí sítí založených na tomto principu se pak můžeme setkat i s aktivní obranou memeplexů, které v psychické či duševní oblasti umožňují těm, co v příslušných sociálních sítích hrají dominantní roli, ustát svoji pozici. Ta spočívá v prestižním a současně provokativním použití dvojího metru (nebo toho, co s použitím dvojího metru bezprostředně souvisí). Je vyvolán spor přerůstající v konflikt, kdy na jeho jedné straně stojí ti, co jsou schopni kritické reflexe podstaty příslušné problematiky (řídí se normálním rozumem, mají nadhled či nezaujatý pohled). Všichni, kdo neprojeví dostatečnou loajalitu vůči nesmyslnému řešení jsou pak postupně z dominující síťové struktury založené na vítězné křížové koalici mezi redistribučními systémy eliminováni. 8. Schopnost nevzrušovat se při frapantním uplatňování dvojího metru v jakémkoli případě (od lokálních až po globální rozměry) se stává typickým memem, který funguje jako filtr umožňující přístup ke spontánnímu (každodennímu, neuvědomovanému) vyjednávání, nebo naopak vyloučení z vyjednávání. Tím celý systém ztrácí zpětnou vazbu. Podřizuje si vědomí těch, co v něm působí, ovládá jej a stále více omezuje. 9. Memplex se vybavuje dalšími prvky, které se navenek projevují jako stereotypy, které je nutné sdílet, např.: - Pravdu má vždy silnější. - Když by někdo upozornil na nutnost jakékoli korekce, straň se ho – prohraje a mohl bys být podezíraný, že jsi na jeho straně a byl likvidován společně s ním. - Snaha o korekce, smířlivost, upozornění na problém apod. – to vše se trestá (buď hned nebo postupným odstavením od účasti na klíčových vyjednávacích aktech). - Čím více je pod pokličkou tohoto vidění reality jádro moci založené na použití dvojího metru výkonnostně oslabeno (či dokonce dochází již k destruktivním procesům, které výkonnost podlamují), tím více je hystericky uctívána jeho všemocnost a tím více se snaží svoji neomezenou moc demonstrovat. - Pokud se někdo pokouší o nápravu a je schopen organizovat širší podporu těch, kteří si krizovou situaci uvědomují, na svou stranu, jsou proti němu uplatněny stále tvrdší postoje (takto fungující systém „vyrábí“ dostatečný počet fanatiků schopných všeho). Vše tedy začíná celkem nevině – nejdříve neschopností hodnotit stejně sebe a ostatní, návazně pak obrácení této neschopnosti navenek, získání na základě toho určité moci. Poté následuje začlenění toho, kdo projeví tuto schopnost, do sítě ovládající formou křížových koalic velké množství redistribučních systémů. V těchto podmínkách dochází k replikaci mimořádně agresivních memetických struktur. V případě, že je jejich základnou výše tematizované používání dvojího metru, houfují na své straně omezené a zaslepené stoupence (zajišťující dostatečnou hlasovací většinu v kvazidemokratických procedurách) včetně dostatečného množství agresivních fanatiků snadno manipulovatelných k čemukoli. V pokročilém stadiu jsou pak ti, co by se snažili o korekci směřování celého systému do stále větších problémů, likvidování nejen formou odstavováni od spontánních vyjednávacích aktivit, ale i přímou bezohlednou likvidací včetně fyzické.

57

Na příkladu toho, jak vzniká zapouzdřená omezující memetická struktura odvíjející se od používání dvojího metru k získání moci udržitelné následným začleněním do sítě ovládané ještě vyšší mocí používající dvojí metr, lze nastolit otázku „memotypu“, tj. posloupnosti, ve které se na sebe memy nabalují, aby k zapouzdření došlo. V daném případě se jedná např. o: - Mem umožňující používání dvojího metru. - Mem vedoucí k syndromu touhy po moci. - Mem umožňující nekritický až zalepený pohled. - Mem vedoucí k podřizovaní se vyšší moci, která vzniká obdobným způsobem, tj. na bázi použití dvojího metru. - Mem vedoucí k prosazování agresivních a ortodoxních řešení. - Mem vedoucí k relativizaci všech hodnot. (Atd.) Používání dvojího metru je jednou z nejefektivnějších forem síťového řetězení redistribučních systémů ovládaných stejným typem diskriminujících koalic. V současné době se patrně jedná o typ omezujícího memplexu, který je nejodolnější a nejrychleji se šíří, který nejvíce ovládá chování lidí.

Literatura BARABÁSI, A.-L. 2005. V pavučině sítí. Praha : Paseka. ISBN 80-7185-751-3. BEDRETDINOV, R., VALENČÍK, R., WAWROSZ, P. 2006. Obecná teorie redistribučních systémů. In 4. výroční konference České společnosti ekonomické. Praha : ČSE.. BLACKMOREOVÁ, S. 2001. Teorie memů. Praha : Portál. BUDINSKÝ. P., VALENČÍK, R. 2008. Nash Equilibrium in Redistributions Systems (Calculation, Weight, Application). 2008. roč. 2, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. BUDINSKÝ. P., VALENČÍK, R. 2008 Redistribution Systems Theory as a Key to Reality Decoding. 2008. roč. 2, č. 2. ISBN 978-80-86754-86-4. CARMICHAEL, F. 2005. A Guide to Game Theory. Harlow : Pearson Education Limited. ISBN 0 273 64896 5. DAWKINS, R. 1998. Sobecký gen. Praha : Mladá fronta. HORNIAČEK, M. 2006. Negotiation, preferences over agreements, and the core. In 4. výroční konference České společnosti ekonomické. Praha : ČSE. KEITH, D. 2005. Problémy pro třetí tisíciletí; Sedm největších nevyřešených otázek matematiky. Praha : Dokořán a Argo; Praha. ISBN 80 - 7363 - 016 - 8 (Dokořán); ISBN 80 - 7203 - 739 - 0 (Argo). KOUKOLÍK, F., DRTINOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. Praha, Galen 2006. ISBN 80-7262-410-5 KUHN, T. 1982. Struktura vědeckých revolucí. Bratislava : Pravda 1982. LEDERMAN. L. 2007. Einstein, Moe a Joe. Můj Einstein. Edit. John Brockman. Praha : Pragma. ISBN 97880-7349-062-1. MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze. OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press. ISBN 0-19512895-8. SEKERKA, B. 2002. Mikroekonomie. Matematické a kvantitativní základy. Praha : Profess Consulting. ISBN 80-7259-030-8. SELTEN, R. 1999a. Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. SELTEN, R. 1999b. Game theory and Economic behaviour: selcted essays, Díl 2., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. TIPLER. F. 2007. Albert Einstein: Vědecký reakcionář. Můj Einstein. Edit. John Brockman. Praha : Pragma. ISBN 978-80-7349-062-1. VALENČÍK, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. VALENČÍK, R., BEDRETDINOV, R. 2007. Investování do lidského kapitálu a vzdělanostní společnost. ACTA VŠFS, 2007, roč. 1, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. WAWROSZ, P. 2007. Investování do sociálního kapitálu, efektivnost a redistribuční systémy. Acta VŠFS. 2007. roč. 1, č. 1, s. 74-102. ISBN 978-80-86754-86-4.