Psychologie a sociologie

Psychologie a sociologie

Ekonomika a management

Mgr. Lenka Hrušková, Ph.D.

2013 České Budějovice

1

Tento učební materiál vznikl v rámci projektu "Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích" s registračním číslem CZ.1.07./2.2.00/29.0019. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

1. vydání ISBN © Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2013 Vydala: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Okružní 10, 370 01 České Budějovice

Za obsahovou a jazykovou správnost odpovídají autoři a garanti příslušných předmětů.

2

OBSAH 1. Základy obecné psychologie, psychologické školy (behaviorismus, humanistická psychologie …) ..................................................................................................................................................... 4 2. Psychologie osobnosti, struktura osobnosti, osobnost a motivace .......................................... 9 3. Sebepojetí, sebehodnocení, asertivní jednání ................................................................................ 16 4. Osobnost v sociálních vztazích, socializace, proces učení, osobnost manažera, pracovníka .......................................................................................................................................................... 24 5. Náročné životní situace, konflikty na pracovišti, interpersonální vztahy v pracovních skupinách ............................................................................................................................................................ 36 6. Psychologie práce, motivační činitelé pracovního výkonu ....................................................... 48 7. Efektivní hodnocení a motivování pracovníků, styly vedení ................................................... 54 8. Hlavní směry ve vývoji sociologie ........................................................................................................ 62 9. Sociální stratifikace, sociální status, společenské role, lizované chování.......................... 67 10. Instituce a organizace, sociální útvary, pojem stát, politika, uplatňování moci ............ 83 11. Sociální normy, sociální deviace, sociální kontrola, její formy ............................................ 94 12. Sociální a profesní mobilita, kultura a společenský vývoj, multikulturalismus ..........104 13. Sociologie ekonomického myšlení ..................................................................................................113 Použitá literatura ...........................................................................................................................................118

3

1. Základy obecné psychologie, psychologické školy (behaviorismus, humanistická psychologie …)

KLÍČOVÉ POJMY psychologie,

duševní

dění,

základní

psychologické

disciplíny, speciální psychologické disciplíny, aplikované psychologické disciplíny, moderní psychologické přístupy, psychologické

myšlení,

moderní

vývoj,

základní

psychologické pojmy

CÍLE KAPITOLY - získání základního přehledu o hlavních oborech a podoborech psychologie, - rámcová znalost metod psychologického výzkumu (např. základní princip psychologického experimentu, znalost termínů závisle a nezávisle proměnná apod.), - znalost nejdůležitějších směrů psychologie (tj. např. kognitivní psychologie, behaviorismus), - transpersonální psychologie, hlubinná psychologie apod., - znalost základních psychologické terminologie, - znalost vybraných osobností z dějin oboru.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 6 hodin

4

VÝKLAD

Psychologie je vědní disciplína (předmět, metodologie a terminologie), která se zabývá studiem duševních procesů čili studiem duševního dění člověka (Piaget, 1997). Psychologie a její předmět Jako každý vědní obor, má i psychologie svůj předmět a terminologii a vychází z metodologie. Řada autorů vymezuje předmět Psychologie, aby nakonec došla k podobnému názoru jako kolektiv autorů světoznámé učebnice Psychologie R. L. Atkinsonová, R. C. Atkinson, E. Smith, Daryl J. Bem a S. N. Hoeksema: „Psychologie může být definována jako vědecké studium chování a duševní činnosti.“ V dnes poměrně vyhledávané wikipedii je uvedeno, že „Psychologie je věda, která studuje lidské chování, duševní procesy a tělesné prožívání, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Psychologii od počátku provází spor o její přírodovědnou anebo duchovědnou podstatu.“ Dnes se dá říci, že psychologii chápeme jako praktickou vědní disciplínu, která popisuje a vysvětluje prožívání a chování člověka a jde dále tím, že se zabývá jeho vývojem v průběhu života a poznáním či predikcí vnitřních a vnějších příčin. Psychologie a její vývoj Počátky psychologie sahají až ke známým řeckým filozofům, jakými byli Sokrates, Platon či Aristoteles. Právě oni formulovali základní otázky „Jak vnímáme realitu?“, „Co je to vědomí?“ apod. Z toho důvodu se dá s trochou nadsázky říci, že to byly první střípky Kognitivního přístupu. Hippokrates se v této době věnoval lékařství – biologii a jako první odhalil řízení jednotlivých orgánů těla mozkem a z toho důvodu je velmi často označován za zakladatele Biologického přístupu. Dalším významným přístupem byl Behaviorismus, který vznikl studiem chování a jednání a odmítal to, co není běžně pozorovatelné, zjistitelné. Jakékoliv snahy do

5

poradenských či jiných podobných činností duchovně-vědných jeho představitelé odmítali. Zkoumali chování, jednání člověka ve vztahu k reakcím člověka na určitý podnět. Co se odehrává v lidské mysli, nelze podle behavioristů objektivně přijít, tvrdí, že neexistují věrohodná zjištění, protože jsme v tomto ohledu odkázáni na výpovědi prožívajícího jedince, které jsou nutně subjektivní. Souběžně s těmito směry vznikaly i další směry jako je například tzv. Tvarová psychologie („Gestalt - psychologie“), která se zaměřila na zkoumání určitých duševních procesů jako celků. Tvrdila, že tvary nelze pochopit zkoumáním jednotlivých fyziologických či jednoduchých duševních reakcí. Významnými směry byly též klasická (freudiánská) psychoanalýza a tzv. analytická psychologie C. G. Junga. Zatímco Freud a jeho žáci zdůrazňovali úlohu libida, resp. sexuality, tak Jung se postupně více soustředil na tzv. kolektivní nevědomí, archetypy a pojetí nevědomých složek lidské psychiky jako zdroje intuitivní, skryté moudrosti. Obory psychologie Obecná psychologie, biologická psychologie, vývojová psychologie, sociální psychologie, psychologie osobnosti a environmentální psychologie. Aplikované (neboli praktické) obory, jimiž jsou např.: klinická, forenzní, poradenská či inženýrská psychologie. Dále sem řadíme: politickou psychologii, pedagogickou psychologii, kosmickou psychologii a aplikovanou kognitivní psychologii. Hlavní oblasti zájmu obecné psychologie vědomí vnímání myšlení vztah myšlení a jazyka paměť učení imaginace emoce

6

motivace Duševní jevy rozdělujeme na: a. Duševní procesy (imaginace, snění, myšlení) b. Duševní stavy (nálada, bdělost, koncentrace) c. Duševní obsahy (představy, sny, myšlenky, emoce, vědomosti, přání) Duševní stavy můžeme chápat jako určité prostředí, ve kterém se odehrávají duševní procesy. Výsledkem duševních procesů jsou pak duševní obsahy. Duševní procesy se běžně dělí na: a. Kognitivní = vnímání, usuzování, učení, myšlení, imaginace. b. Emocionální = veškeré procesy spojené s prožíváním emočních stavů. c. Motivační = veškeré procesy, které aktivizují či usměrňují lidské chování. Metody psychologického výzkumu Psychologie jako věda (jak na počátku kapitoly uvádíme) má svůj vědecký základ vycházející z filozofie, má svou terminologii a metodologii. K metodologii patří i metody psychologického výzkumu: interview, experiment, pozorování, sémantický diferenciál či analýza produktů. Psychologie se v současné době snaží sbližovat jednotlivé přístupy a věnovat se aplikovaným disciplínám. Psychologie je věda, tedy nestranní žádnému směru, žádné hypotéze. Je obohacována mnoha vědními obory a sama zpětně řadu vědních oborů obohacuje.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol., 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9.

7

MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. BAUMAN, Z., 1999. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: MF. ISBN 80-204-0817-7. BENESCH, H., 2001. Encyklopedický atlas psychologie. Praha: NLN. GILLERNOVÁ, I. a M. MALOTÍNOVÁ, 1992. Psychologie. Praha: SPN. HOSKOVEC, J., M. NAKONEČNÝ a M. SEDLÁKOVÁ, 2003. Psychologie XX. století. Praha: Academia. HUNT, M., 2000. Dějiny psychologie. Praha: Portál. NAKONEČNÝ, M., 1998. Základy psychologie. Praha: ACADEMIA. (později prakticky tentýž titul v Levných knihách)

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Co víte o předmětu psychologie? 2. Jaké známe podmínky pro utváření psychiky člověka? 3. Co tvoří systém psychologie?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Není jím jednotlivec, nýbrž člověk obecně, psychologie je věda o lidském subjektu. 2. Vnitřní a vnější. 3. Dílčí psychologické disciplíny – obecné, speciální i aplikované psychologické disciplíny.

8

2. Psychologie osobnosti, struktura osobnosti, osobnost a motivace KLÍČOVÉ POJMY osobnost, psychické procesy, stavy a vlastnosti, vnímání, pozornost, představy, fantazie, iluze, halucinace, dispozice, motivace, temperament, duševní děje

CÍLE KAPITOLY -

porozumění osobnosti a motivace,

-

charakterizovat strukturu osobnosti,

-

poznání psychologie osobnosti.


VÝKLAD Osobnost chápeme jako statickou a dynamickou strukturu. Jedná se o psychické procesy, stavy a vlastnosti. Z toho důvodu řada autorů hovoří o tom, že osobnost je dynamickou organizací systémů člověka, které pak napomáhají přizpůsobení se situacím a prostředím, ve kterém žije.

9

Z toho důvodu se často mluví o jednotě těla a duše, což v praxi lze vyjádřit jako spojení duchovního, materiálního a sociálního. Psychické procesy, stavy a vlastnosti Základní psychické jevy slouží jako základní formální kategorie k popisu lidské psychiky, v rámci něhož pak probíhá konkrétní obsahový popis. Psychická dynamika to co je uvnitř a vně nazýváme děje a stavy. Prožívání a chování člověka je proměnlivé a mění se dle vnitřních a vnějších podmínek. Psychická statika je de facto označení pro určité psychické vlastnosti, které se vyznačují stálostí. Stává se proto objektem měření a sledování. Duševní děje jsou naopak oproti psychologické statice změny, jejíž výsledek lze vysledovat v rozdílu mezi počátečním a konečným nějakého stavu. Hovoříme často o tom, že duševní děje poznáváme, prožíváme, ale též i subjektivně či více méně objektivně hodnotíme. Ony samy se snaží regulovat nevyvážený stav jedince. Duševní děje jsou poznávací (kognitivní), citové (afektivní), snahové (duševní). Poznávací působí k získávání, zpracování a vyhodnocování informací. Citové jsou doprovodné k poznávacím. Snahové napomáhají ke vzniku rovnováhy člověka. Duševní stav je označení duševních činností jedince v čase. Duševním stavem je většinou označována nějaká kvalita (hlad, radost aj.), která má svůj určitý obsah, stupeň této kvality a dobu trvání. Z hlediska času je duševní stav přechodný a opakovatelný. Naopak duševní vlastnost je přetrvávající kvalitou. Předpokládáme, že jednotlivé vlastnosti vycházejí z vrozených vlastností nervového systému, na základě kterých se v životě dále formují nové vlastnosti, a tak se vytváří z původní kvality nová kvalita vlastností. Kognitivní děje

10

Vnímání je považováno za psychický děj, který je složkou kognitivních (poznávacích) psychických procesů. Je součástí celé řady poznávacích procesů jako např. pozornost, paměť, myšlení. Kvalita vnímání záleží na tom, jak jsou kvalitní dílčí procesy. Počitek je informace přijatá našimi smyslovými orgány, vjem je výsledkem interpretování naší zkušenosti. Smyslové orgány (oko, ucho, nos, jazyk, kůže, svaly aj.) přijímají nejrůznější podněty a zasílají mozku potřebné informace. Jak bude vjem přijat a jak bude vypadat, záleží na předchozím vzdělání, zkušenosti, protože na tom jak vjem vypadá a jakou má rozumovou a pocitovou váhu, se určitým dílem podílí nejen paměť, ale i myšlení a řeč. Žádné vnímání proto není jen pasivním objektivním obrazem vnějšího nebo vnitřního světa, spíše se dá říci, že je obrazem subjektivním a to poměrně přísně individuálním. Vnímání dělíme na Senzomotorické a Sématicko-operační (kde je navíc zřetelný význam pro člověka). Poruchy vnímání dělíme na Kvantitativní (dle síly vnímání) a Kvalitativní (např. halucinace, iluze). Halucinace mají pro člověka stejný význam jako reálný vjem. Jsou pro život člověka nebezpečné a signalizují psychickou či jinou poruchu. Dělíme je na Sluchové, ty se vyskytují poměrně často (zvuky, hlasy), Zrakové – vidění postav předmětů apod. Čichové a chuťové a další často kombinované. Iluze jsou poměrně časté, nemívají často reálný podklad, jedná se o zkreslené vnímání vzniklé subjektivním zpracováním smyslové zkušenosti. Iluze známe: sluchové, zrakové, čichové a chuťové, hmatové, pohybové, útrobní. Pozornost se často vysvětluje jako mentální zaměření k určitému objektu, jako osobní soustředění člověka v čase na konkrétní objekt. Pozornost má pro život člověka klíčový význam. Pozornost vědomá – jde o zaměření se na určité vybrané objekty nevědomá – ( podvědomá). Představivost je velmi důležitou částí poznávacích (kognitivních) procesů. Výsledkem je totiž představa - psychický obraz, který odráží určitou možnou

11

podobu skutečnosti. Je poměrně silně závislá na zkušenosti zprostředkované smyslovými orgány a na paměti. Fantazie je proces, při kterém se přetváří paměťové představy do představ fantazijních. Fantazijní představy předcházejí vytváření objektů, situací a jevů. Fantazie také může sehrávat adaptivní roli (např. pro umělce, vynálezce, konstruktéry aj.) Dispozice jsou základem dynamičnosti a relativní stability psychických jevů a psychických vlastností. Můžeme je rozvíjet, a pokud nejsou součástí vloh, pak je formovat. Motivace je základní podmínkou pro život člověka. Jedná se o celou množinu faktorů, které člověka podněcují, ale i směrují a udržují v určité rovině jednání a chování. Dodnes je řada názorů na to, zda je motivace vlastnost nebo proces. Každá motivace má interakční povahu a vyznačuje se nejen směrem, ale i intenzitou a dobou trvání. Často v souvislosti s motivací hovoříme o potřebách. Nejen základní potřeby ale i všechny ostatní motivují člověka k aktivitě, na základě které se udržuje jeho život a rozvíjí jeho další stimuly. Hovoříme o zájmu, snaze, vůli, postoji, pudu, drive, pohnutce, aspiraci aj. Z hlediska motivace rozlišujeme chování člověka: cílené chování, návykové chování, výrazové chování. Frustrace jako překážka, je zamezením uspokojení potřeby,

obranný

mechanismus a často můžeme hovořit i o motivačním konfliktu několika zájmů. Temperament je možné vymezit jako energetickou základnu psychických vlastností a to proto, že má biologický základ. O temperamentu se více hovoří v souvislosti se vzrušivostí, s emocionalitou a to pravděpodobně proto, že vyjadřuje způsob citové vzrušivosti, reaktivity a aktivity. Právě síla temperamentních vlastností je závislá na dynamice motivů, z kterých lze určit styl prožívání a chování. Motivace (zobecněný systém tendencí, motivačních vlastností, motivů a zaměření) - PROČ Schopnost (předpoklady pro realizaci vnitřních a vnějších činností) - JAK DOBŘE Temperament (způsob chování, systém vlastností interakčního chování) – JAK

12

Antická teorie temperamentu je aktuální dodnes (Galenus) a uvádějí ji všechny základní učebnice psychologie. Jedná se o 4 typy temperamentu: sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik. Kretschmerova typologie též hojně uváděná je založená na vztahu určitých vlastností a tělesné konstituce (leptosom, atletik, pyknik). Schopnosti vyjadřují na kolik, a kterým směrem je člověk tělesně, duševně a sociálně podmíněn. Každá dispozice je vlastnost nutná pro úspěšné vykonávání určité činnosti. Základní psychické vlastnosti: výkonové – schopnosti, motivační – motivace, profilující – temperament, morální vlastnosti, životní styl apod. Klíčové jsou zde dispozice, vloha, schopnost, výkon, dovednost, talent, nadání, inteligence. U schopnosti se velmi často hovoří o výkonu, neboť ten je podmíněn vnitřními a vnějšími faktory. Intelektové schopnosti jsou nejsledovanější kategorií schopností IQ, dnes spíše EQ. Inteligence je základní schopnost, jejíž změna nebo nedostatek má velký význam pro praktický život. Touto schopností je soudnost, také tzv. zdravý rozum, praktický smysl, iniciativa, schopnost přizpůsobit se okolnostem. Správně hodnotit, chápat a usuzovat, to jsou základní činnosti inteligence.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol., 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. HELUS, Z., 2003. Psychologie pro střední školy. Praha: Fortuna. HENDL J., 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 403 s. ISBN 80-7367-040-2.

OTÁZKY A ÚKOLY

13

1. Co označuje pojem duševní děj? 2. Co se rozumí duševním stavem? 3. Jaké jsou druhy vnímání a jejich význam? 4. Existuje souvislost mezi smyslovými orgány a počitkem? 5. Co je pozornost, představivost a co fantazie? 6. Co chápeme v psychologii pod pojmem osobnost a jaký je rozdíl s běžně užívaným pojmem osobnost ve veřejnosti?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Označuje v nějakém stupni uzavřenou řadu změn, jejíž výsledek je patrný v rozdílu mezi počátečním a konečným stavem. Obsahové různosti jsou zkoumány obecnou psychologií. Dělí se do tří základních skupin: poznávací, citové, snahové.

2. Kvalitativní průřez duševní činnosti jedince v čase. Rozumíme tím nějakou právě přítomnou a přechodnou kvalitu (hlad, radost atd.), která má svůj obsah, stupeň a trvání.

3. Vnímání zahrnuje informace přijaté našimi smyslovými orgány, kde vjem je výsledek pořádání a interpretování na základě naší zkušenosti. Smyslové orgány (oko, ucho, nos, jazyk, kůže, svaly…) slouží k přijetí nejrůznějších podnětů a dodávají tak příslušné projekční oblasti mozku informaci o vnitřním a vnějším prostředí. Na konečné podobě vjemu se podílí paměť, ale též myšlení a řeč, kdy prostřednictvím vnitřních modelů zpracováváme další informace.

4. Počitky získáváme prostřednictvím smyslových orgánů. 5. Pozornost je mentální zaměřenost člověka k objektu, na objekt a to v souvislostech věku, prostředí apod.

14

Představivost je psychický obraz, který je konstruktivní zkušeností jedince. Fantazie je přetváření paměťových představ do představ fantazijních a to v závislosti na osobní zkušenosti, praxi, schopnosti abstrakce aj.

6. Osobnost vyjadřuje vnitřní jednotu duševního života člověka. Člověk je psychologický celek. Ve veřejnosti se osobnost chápe spíše jako člověk politik, jako herec apod.

15

3. Sebepojetí, sebehodnocení, asertivní jednání

KLÍČOVÉ POJMY asertivita, sebepojetí, sebehodnocení, integrace osobnosti, zkušenost, sebeotevření

CÍLE KAPITOLY -

pochopení pojmu sebepojetí a sebehodnocení,

-

porozumění filosofie asertivity,

-

znalost rozlišení asertivních pojmů.


VÝKLAD

Osobnost je souborem vnějších projevů, jednání, výkonů apod. 3.1 Sebepojetí Vědomí vlastního JÁ je specifickým rysem osobnosti a vytváří se na základě interakční zkušenosti. Sebepojetí a jeho vývoj

16

Sebepojetí je představa sebe sama, na které se podílejí složky poznávací, smyslová a citová. Zkušenosti člověka jsou různé, člověk je ukládá, rozumově zpracovává a hodnotí. 3.2 Sebehodnocení Každý člověk si přisuzuje různé vlastnosti, vytváří si obraz sebe samého. Sebehodnocení zahrnuje sebepoznání, dává nám určitou hodnotu, s čím úzce souvisí naše sebedůvěra. Naše představy, jak se hodnotíme, a jací jsme, vytvářejí rozpor, který ústí i v sebedůvěru člověka. Je řada okolností, které ohrožují naši sebedůvěru. Velmi důležité jsou situace, kde vznikají frustrace a stres. Frustrace a stres – Frustrace je překážka. Stres je tísňový stav organismu. Strategie zvládání frustrací a stresu – Člověk se brání psychickými obrannými mechanismy, kde základními reakcemi je únik a agrese. Stres Poznáme jako zvýšenou vzrušivost nebo na druhé straně utlumenost. Často jde spíše o nesoustředěnost, neschopnost uvolnit se fyzicky i psychicky. Ve vztahu k tělu jde někdy o křečovitost, svalový třes nebo ochablost. Ze strany myšlení může jít o zkratkovité jednání, zvýšení nebo snížení aktivity, netrpělivost, narušená soudnost a myšlenková plynulost, časté chybování, roztržitost, zhoršená koordinace funkcí apod. Stresory Stresor je negativní činitel, který působí prostřednictvím emocí zejména strachu a hněvu a jeho důsledkem je u člověka vznik napětí. 3.3 Asertivita Asertivita

se

volně

překládá,

jako

zdravé,

přiměřené

sebevědomí

a

sebeprosazování. Vychází z anglického „to assert“ – tvrdit, stát na svém – a název i původní pojetí asertivity se k nám rozšířilo ze Spojených států. Za zakladatele

17

výcvikového přístupu k asertivitě považujeme Andrewa Saltera – otce behaviorální terapie. Asertivita je přínosná pro komunikaci v osobním životě a stejně tak se spolupracovníky, i s podřízenými či nadřízenými. Jedná se o komunikaci přímou a přitom slušnou, s respektem k sobě i k druhým lidem. Asertivitu je nutné si osvojit. V praxi část lidí kolem nás jedná agresivně, někteří střídají agresivitu s pasivitou podle situace v práci i v rodině. Větší část lidí je zvyklá jednat spíše pasivně, což bývá důsledkem jejich výchovy. Asertivní chování dělíme na: Pasivní Asertivní Agresivní Pasivní chování většinou řeší vnitřní konflikty. Asertivní chování většinou řeší problémy. Agresivní chování většinou řeší vnější konflikt. Asertivní práva dle MEDZIHORSKÝ, Š. Asertivita (1991): Jako první krok na cestě k sebeprosazování člověka si uvědomme, že nikdo nemůže manipulovat s emocemi či chováním, pokud to sám člověk nedovolí. První asertivní právo tedy zní: 1. Máš právo Sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný. „Manipulační pověra“: Neměl bys nezávisle posuzovat sám sebe a svoje reakce. Musíš být posuzován vnějšími pravidly a autoritou, která je moudřejší a větší, než jsi ty sám. Jenže – jde o náš život, a co se v něm stane, to záleží na vás, na nikom jiném. Mnoho lidí popírá, že by byli soudci vlastního chování. 2. Máš právo Nenabízet žádné výmluvy, či omluvy ospravedlňující tvé chování.

18

„Pověra“: Za své chování jsi odpovědný druhým lidem a měl bys tedy to, co děláš, zdůvodnit a ospravedlnit (Medzihorský, 1991). 3. Máš právo Posoudit, zda a nakolik jsi odpovědný za řešení problémů ostatních lidí. „Pověra“: Vůči některým institucím, věcem a lidem máš větší závazky než vůči sobě samému. Měl bys obětovat svoje vlastní hodnoty, abys udržel tyto systémy v chodu. Jestliže nepracují efektivně, musíš se přizpůsobit ty, nikoliv systém. 4. Máš právo Změnit svůj názor. „Pověra“: Názor, ke kterému ses přiklonil, bys neměl nikdy měnit. Musel bys zdůvodnit svůj nový výběr nebo přiznat, že ses mýlil. Pokud ses mýlil, znamená to, že jsi nezodpovědný, že se asi budeš mýlit znovu, že prostě nejsi schopen se sám rozhodnout. 5. Máš právo Dělat chyby a být za ně zodpovědný. „Pověra“: Nesmíš dělat chyby. Pokud je děláš, musíš mít pocit viny. Ostatní lidé by v takovém případě měli tvé chování a rozhodování kontrolovat. 6. Máš právo Říci: Já nevím. „Pověra“: Měl bys znát odpovědi na všechny dotazy týkající se možných konsekvencí tvého chování, protože když tyto odpovědi neznáš, nejsi si vědom problémů, které způsobuješ ostatním lidem, jsi nezodpovědný a měl bys být kontrolován. 7. Máš právo Být nezávislý na dobré vůli ostatních. „Pověra“: Lidé, se kterými přicházíš do styku, k tobě musí mít kladný vztah. Potřebuješ kooperaci druhých lidí, abys přežil. Je velmi důležité, aby tě lidé měli rádi. 8. Máš právo Dělat nelogická rozhodnutí. „Pověra“: Vše, co děláš, musí mít logiku, či vysvětlení podle všeobecně platných pravidel, která jsou v souladu s tím, co ti říkám. Jinak nejsi spolehlivý. 9. Máš právo Říci: Já ti nerozumím.

19

„Pověra“: Musíš být senzitivní a umět předvídat potřeby svých bližních. Musíš chápat, co potřebují, aniž by to jasně řekli. Jestliže nechápeš, co druzí chtějí i bez toho, že by ti to výslovně řekli, nejsi schopen žít s nimi v harmonii a jsi necitlivý ignorant. 10. Máš právo Říci: Je mi to jedno. V našich podmínkách spíše: „Je to možné, ale já mám jinou představu“ nebo „Já to vidím jinak“. „Pověra“: Musíš se snažit být lepší, stále lepší, dokud nebudeš ve všech ohledech perfektní. Asi se ti to nepovede, ale musíš se snažit. Jestliže ti někdo naznačí, jak by ses mohl vylepšit, máš povinnost tento pokyn následovat. 11. Máš právo Sám rozhodnout, zda budeš jednat asertivně nebo ne.

Asertivní techniky MEDZIHORSKÝ, Š. Asertivita (1991) Jsou konkrétní metody, jak reagovat v reálných problémových situacích, jak dosáhnout svého, jak se vypořádat s kritikou, sdělovat věcně své pocity nebo uzavřít přijatelný kompromis. Jejich využití umožňuje lépe komunikovat, vést lidi, vychovávat, také však přednášet, mluvit veřejně. Také prezentaci firmy, výrobků či služeb zvládnete lépe asertivně. Agresivita budí protiklad a pasivita samozřejmě těžko umožní prosadit se. Šest vybraných základních asertivních dovedností: 1. Pokažená gramofonová deska Technika, která vás učí k opakování vytrvalosti v prosazování svého, bez nutnosti připravených argumentů nebo pocitu zlosti. Umožňuje ignorovat manipulativní a argumentativní léčky a trvat přitom na svém. 2. Otevřené dveře Technika, která vás učí akceptovat manipulativní kritiku tak, že klidně přiznáte svému kritikovi, že v tom, co říká, může být něco pravdy. Dovoluje vám přitom zůstat konečným soudcem sebe samého i toho, co děláte. Umožňuje vám přijímat kritiku

20

klidně, bez úzkosti či obrany a zároveň neposkytuje vašemu kritikovi žádné posílení. 3. Sebeotevření Technika usnadňuje sociální komunikaci a redukující manipulaci pomocí sdělování kladných i záporných aspektů vaší osobnosti a chování. Umožňuje klidně vyjádřit i takové věci, které dříve způsobovaly pocity nevědomosti, úzkosti a viny. 4. Volné informace Technika, která učí rozpoznávat v konverzaci prvky pro vašeho partnera zajímavé a důležité a současně nabízet volné – nevyžádané informace o sobě. Snižuje plachost při zahajování rozhovoru a usnadňuje jej oběma stranám. 5. Negativní aserce Technika, která vás učí přijímat vaše chyby a omyly (aniž byste se museli omlouvat) tak, že jednoznačně souhlasíte s kritikou vašich skutečných negativních kvalit, ať již je konstruktivní nebo agresivní. Umožňuje posouzení vlastního chování bez obrany, úzkosti či popírání chyby, přičemž zároveň redukuje zlost a agresivitu vašeho kritika. 6. Negativní dotazování Technika, která vede k aktivní podpoře kritiky, s cílem použít získané informace (jsou-li konstruktivní), nebo je vyčerpat (jsou-li manipulativní). Kritik je přitom veden k větší asertivitě a menší závislosti na manipulativních manévrech.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol., 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. MEDZIHORSKÝ, Š., 1991. Asertivita. Praha: Elfa. ISBN 80-900-1971-4.

21

KOUKOLÍK, F., 2005. JÁ - O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: nakl. Karolinum. ISBN 80-246-0736-0. NAKONEČNÝ, M., 1995. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. ISBN 80-85255-74-X. MIKŠÍK, O., 1969. Člověk a svízelné situace. Praha: SPN. VÁGNEROVÁ, M., 1997. Úvod do psychologie. Praha: UK. ISBN 80-7184-421-7. VÁGNEROVÁ, M., 1993. Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha: UK. ISBN 807066-797-4.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Jak se utváří sebepojetí? Jde ovlivnit jeho vytváření? 2. Co jsou frustrace a stres, jak vznikají, jaká je prevence? 3. Vysvětlete vztah stresorů a emocí. 4. Co je asertivita a k čemu slouží?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Sebepojetí sebe se utváří po celý život, je nutné dbát na to, aby se to dělo zdravě, přijmout co opravdu jsem, co mám být, co chci být a co proto mohu učinit. Z toho důvodu velmi záleží kdo, a jak nám zpětnou vazbu pomáhá formovat. 2. Frustrace jsou překážky a stres je tísňový stav. Prevence je velmi nutná v rodině, v zaměstnání. Pomoci odstraňovat překážky a podmínky pro možné stresové stavy. 3. Stresory jsou vždy emoční, jen nejsou vždy stejně prožívány, stejně viditelné apod. Vždy jsou škodlivé. Na pracovišti, v rodině by měly být podmínky např. v dobré kultuře firmy k jejich prevenci.

22

4. Asertivita je přiměřené sebevědomí a prosazování se dosahovat svého a to tak, že jeho uplatněním budeme dosahovat svého daleko snáze, navíc za dobrého pocitu a přitom budeme prohlubovat vztahy, lépe komunikovat a co je bonusem, zlepšíme svůj a druhých zdravotní stav.

23

4. Osobnost v sociálních vztazích, socializace, proces učení, osobnost manažera, pracovníka KLÍČOVÉ POJMY socializace, psychologie učení, psychologie paměti, role, postoje, sociální chování, osobnost manažera

CÍLE KAPITOLY -

pochopení pojmu psychologie učení a paměti,

-

porozumění základním cílům socializace,

-

znalost chování v sociálních vztazích.

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 4 hodiny

VÝKLAD 4.1 Socializace Socializace osobnosti je proces pasivního i aktivního učení, v němž si člověk osvojuje (internalizuje) určitý kulturní systém poznatků, dovedností, zkušeností, výrazových projevů, norem a hodnot, jež mu umožňuje začlenit se do určité společnosti a aktivně se účastnit jejího života. Průběh socializace je podmíněn a determinován také biologickými faktory, a to zejména geneticky.

24

Morálními aspekty socializace se zabývá etika. Prostřednictvím vlivu společnosti se člověk stává společenským tvorem. Socializace probíhá nejen v dětství, ale i v dospělosti (W. I. Thomas /1863 - 1947/). Všechny osobnosti však nejsou stejně sociabilní a formativní. Socializace vede k postupné přeměně člověka z biologické bytosti v bytost humánní, lidskou, a to vlivem sociálního prostředí, rodiny, školy, neformálních organizací, vrstevnických skupin, formálních organizací a institucí, masmédií, hry, rekreačních aktivit ve volném času a práce. Jde o to, aby se jedinec naučil žít s druhými lidmi, efektivně s nimi kooperovat a komunikovat (P. Ondrejkovič, 2004). Socializací a vzděláním se utváří také sociální i profesní kompetence osobnosti, tedy schopnost jednotlivce úspěšně a efektivně řešit aktuální i standardní situace v životě i v pracovním procesu. To úzce souvisí s tzv. sociální zralostí osobnosti. Na socializaci osobnosti působí i nezáměrné vlivy skupiny (spontánní osvojování návyků, zkušeností, společenských rolí, názorů, předsudků, zvyklostí, společenských norem, tradic životního a pracovního prostředí atp.). Proces socializace je tedy vytváření orientace v oblasti společenských hodnot v jejich složitém systému. Patří sem např. vytváření pojmu dobra a zla, pojetí slušného a neslušného, vytváření hygienických a pracovních návyků, zdokonalování pohybové a výrazové činnosti, zjemňování citových vztahů, příprava na manželství, rodičovství, stáří, vytváření světového názoru, algoritmů logického myšlení, správného zacházení s předměty, jednání s lidmi, osvojování řeči, pravidel společenského chování atd. Cílem socializace je vytvoření osobnosti, která se bude samostatně chovat tak, jako by byla pod stálým sociálním dohledem, pod stálou kontrolou. Souběžně s procesem socializace se rozvíjí i řada potřeb, např. potřeba autonomie (samostatnosti) a perspektivní orientace na krátkodobé i dlouhodobé cíle. Patří sem také identifikace s určitou profesí. Její poruchy jsou často příčinou krizí, a to nejenom v období adolescence, ale i dospělosti. Vysoký

stupeň

přizpůsobivosti

žádoucím normám a hodnotám vykazují často noví členové skupin, protože chtějí předejít konfliktům a záleží jim na kladném přijetí. Socializaci je nutno zkoumat jak fylogeneticky, z hlediska formování druhových vlastností lidstva, tak ontogeneticky jako formování konkrétního typu osobnosti.

25

Individualita osobnosti člověka není jen předpokladem, nýbrž do značné míry i výsledkem procesu socializace. Obsah, etapy a konkrétní mechanismy socializace mají historický charakter. Socializací se včleňujeme do konkrétně historických a interiorizujeme (zvnitřňujeme) je. Socializací se vytváří modální osobnost. Pojem "modální" je přitom odvozen od statistického pojmu "modus", který vyjadřuje nejčastější výskyt určitého jevu. Modální osobnost je osobností, která nejvýstižněji charakterizuje příslušníka dané kultury s jejími rysy a vlastnostmi. Je způsobena mj. i faktem, že společnost určité sociální hodnoty vnucuje a klade důraz na napodobování a vyhraněnou individuálnost příliš vysoko nehodnotí. Při socializaci osobnosti může také docházet k deviacím, tj. odchylkám od limitů tolerance norem v určité společnosti. Deviace mohou mít směr společenského odmítnutí (např. chuligánské chování), nebo mohou mít směr společenské aprobace, souhlasu (např. "svatouškovské" chování). Vůči osobám, které se v obou směrech liší od průměru, existují sociální výhrady. Jedinec postupně přechází z role objektu socializace do role subjektu socializace. Proces učení ovlivňuje jeho motivaci osobnosti, její názory, hodnotový systém, postoje, emocionální stav, výrazové projevy (zejména mluvu) i výkony ve škole. 4.1.1. Sociální učení Sociální učení má např. tyto formy: 1. Přímé posilování učení odměnou a trestem (sankcemi). Žádoucí a odměněné chování je fixováno, nežádoucí chování je trestem potlačováno. (RUDOLFKOHOUTEK.BLOG, 26 2009. Socializace člověka. RUDOLFKOHOUTEK.BLOG, 2.

prosince

2009

18:35.

[cit.

2013-26-09].

Dostupné

z:

http://rudolfkohoutek.blog.cz/0912/socializace-cloveka) 2. Napodobování (imitace) jiného člověka, kterého si jedinec váží. 3. Identifikace, tj. převzetí všech pozorovatelných způsobů chování referenční osoby, kterou si jedinec zvolil jako model. V průběhu socializace se postupně utváří a vyvíjí také sebepoznání, sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekoncepce. Sebeuvědomění znamená schopnost poznat a hodnotit vlastní znalosti, chování, zájmy, ideály a motivy. Je prvním

26

předpokladem sebevýchovy, autoregulace. Restrukturace sebeobrazu a sociálních vztahů mezi já a vnějším světem znamená hlubokou změnu osobnosti. Sebeuvědomění ovlivňuje chování a životní aspirace. Se vznikem sebeuvědomění se člověk vyděluje z okolního světa, uvědomuje si sebe jako osobnost, své místo ve světě. Vytváří si schopnost sebekontroly a odpovědnosti za vlastní činy. I když je sebeuvědomění jevem individuálním, zakládá se též na společenských vztazích i na genetických faktorech. Bezprostřední vztah člověka k sobě samému založený na sebeuvědomění, sebepoznání a sebehodnocení se nazývá sebekoncepce. Bez sebekoncepce a sebeobrazu nemůže existovat sebenáhled a účinné řízení sebe sama ani sebeakceptace (sebepřijetí). Socializace tedy v podstatě zahrnuje: Vývoj sociální empatie, adaptability a reaktivity, tj. citově více či méně podbarvených a diferencovaných vztahů k lidem i k sobě. Vývoj sociální kontroly, tj. kontroly chování podle norem, příkazů, pravidel a zákonů dané společnosti a sebekontroly. Učení se postojům a sociálním rolím a sebemonitorování, tj. osvojování si chování, které je od jedince očekáváno ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví, vzdělání a dané situaci atd. (Kohoutek 2009). 4.2 Psychologie učení notlivce a lidstva na prostředí

i (Balcar - vývoj, zrání učení)

učení v širším slova smyslu (adaptace) a má komplexní ráz (vysvětlit!)

27

Definice podle Kuliče (1991): „Učení je proces, v jehož průběhu a důsledku mění člověk svůj soubor poznatků o prostředí přírodním a lidském, mění své formy chování a způsoby činnosti, své vlastnosti osobnosti a obraz sama sebe i své vztahy k lidem kolem sebe a ke společnosti, ve které žije a to směrem k jejich rozvoji a vyšší účinnosti (vždy směrem k jejich rozvoji a účinnosti). K těmto změnám dochází především na základě zkušeností, tj. výsledky, předcházejících činností, které se transformují na systémy znalostí (nejen znalostí - na systémy informací, systémy schémat, symbolů, obrazů, různých obsahů). Jde přitom o zkušenost individuální nebo o přejímání a osvojování si zkušenosti společenské“. Teorie učení

– učení vhledem

Druhy učení

Podmínky učení 1. vnitřní (vnitřní činitele: paměť, motivace, schopnosti, emoce, psychické procesy, psychický stav atd.)

28

2. vnější (prostředí, podnětnost vnějších okolností, kultura, vztahy ve skupině, strukturace učiva, náročnost učiva atd.) Fáze učení

Druhy učení Učení s podmiňováním Učení emocionálně vegetativní, známé též jako učení s klasickým podmiňováním. Jeho podstatou je spojování určitých fyziologických a emocionálních pochodů v našem organismu s určitými událostmi v okolí. Vysvětlujeme jím např. jak dochází ke strachu ze školy a zkoušení, či naopak proč se jiné děti na zkoušení těší a mobilizují síly své úspěšnosti. Učení senzomotorické Jedinec zvládá úkony na vnímání, pohyb a vzájemnou koordinaci vjemů s pohyby. Jeho výsledkem jsou vjemově pohybové dovednosti a obratnosti. Na základě senzomotorického učení se dítě učí chodit, psát, hrát na hudební nástroj (i když jím není složitost tohoto učení beze zbytku vysvětlena). Senzomotorický základ mají i všechny druhy fyzické práce, sportovních činností apod. Učení kognitivní Učení receptivní (reproduktivní, PAMĚTNÍ). Učení založené především na zapamatování a pamětním odrazu. Jedinec si pamatuje slova, věty, obrazy, melodie, čísla…a připisuje jim velmi elementární nebo často vůbec žádný význam. Velmi plynule přechází toto učení do učení s porozuměním. Dítě se zde učí zvládat slova, rozumět jim v jejich

29

ustáleném významu a funkci i používat je. Na této úrovni získáváme nové poznatky, ale nevytváříme nové poznatky a nestaneme se objeviteli. Učení produktivní (MYŠLENKOVÉ) Jde zpravidla: myšlení, -matematické,

Existují dva základní druhy myšlenkového učení

Do struktury poznávaných obsahů významně přispěl J. P. Guilford tzv. trojitou klasifikací schopností. Určité kognitivní činnosti probíhají vždy s určitým materiálem, který má nějaký obsah. Jde o následující čtyři kategorie: 1. Figurální, smyslové obsahy 2. Symbolický materiál v podobě takových znaků, jako jsou písmena, slabiky, výrazy složené z písmen, načrtnutá schémata, příp. i grafické znaky. 3. Sémantické obsahy (slova, pojmy, soudy) 4. Konativní materiál spojený s vnímáním chování člověka v sociálních situacích

30

Za jeden z druhů kognitivního učení se v poslední době považuje učení s porozuměním. I když jde o kategorii, která v obecné psychologii nemá svoji pozici, nelze nevidět relevanci tohoto pojmu v ostatních psychologických disciplínách, zejména v psychologii pedagogické. Mnohé závěry a výsledky výzkumů potvrzují obecně psychologickou interpretaci tohoto pojmu, zejména z kognitivně vývojového hlediska. Učení sociální Probíhá v situacích vzájemného styku mezi lidmi, je základní hybnou silou socializace dítěte, člověka. Zahrnuje některé z výše uvedených druhů učení, které se zde dostávají do nových – mezilidských, sociálních a kulturních souvislostí kupř. kognitivní socializace. Významnými specifickými podobami sociálního učení je učení se napodobováním, identifikací s druhým člověkem, zvnitřňováním vnějších požadavků apod. Psychologie paměti - pojetí votním prostředí možným obecná vlastnost NS, která se vyznačuje schopností vštípit skutečnost, uchovat skutečnost, vybavit skutečnost

ko sklad, ale jako aktivní systém, jehož součástí je dynamika, změna, strukturace a restrukturace psychických obsahů Teorie paměti 1. Asocianistická teorie (odhalení primárních asociačních zákonů: časového a prostorového dotyku, podobnosti, kontrastu, kausality)

31

-R) 2. Kognitivistická teorie paměti (paměť – aktivní systém, kódování a připisování významů v procesu učení, dlouhodobé zapamatování je podmíněno neustálou analýzou, syntézou, tříděním, zobecňováním) Fáze paměti vyplývají z paměti jako schopnosti vštípení, uchování, vybavení. Druhy paměti ěčná, úmyslná, vědomá

Metody „jak si lépe zapamatovat“ - paměť - motivace“ 4.3 Osobnost v sociálních vztazích Člověk žije ve společnosti, kde žije v společenských skupinách, které na něj mají velký vliv a on zpětně ovlivňuje (má možnosti) ovlivňovat tyto skupiny. Sociální skupina (struktura, dynamika, druhy). Skupinové normy. Pozice - role - status. Vliv skupinového života; Rizika skupinového života (deindividuace, skupinové stereotypy, skupinové myšlení apod.). Využití zákonitostí skupinového života v pedagogické praxi. Sociální skupiny se dělí dle dynamiky a vývoje sociálních vztahů. Sociální skupinu tvoří lidé, kteří žijí ve vzájemné závislosti, návaznosti na sebe. Cíle dosahují v různě silné interakci a za použití norem, pravidel, čímž jim vznikají i určité specifické role.

32

Skupiny se vytvářejí z různých příčin a podle toho si vytvářejí i normy, pravidla, která jsou pro členy skupiny závazná. V různých životních etapách člověka je mu přisuzováno určité sociální chování. U člověka vznikají postoje, což jsou hodnotící vztahy k sobě samému a ke světu v kterém žije, který jej obklopuje.

4.4 Osobnost manažera Podle Pauknerové práce každého manažera představuje komplexní činnost, která zahrnuje technické, technologické, ekonomické, organizační, sociální a psychologické aspekty. (Pauknerová 2006, s. 210) Úspěšně řídit a vést může jen ten manažer, který zná názory a potřeby svých spolupracovníků a dokáže propojovat jejich zájmy a cíle s podnikovými. Vlastnosti manažera jsou vždy odrazem sociálních vztahů, ve kterých pracovní skupina existuje. Sociální psychologie se zabývá tímto problémem od 40. let tohoto století a řada autorů uvádí výčet psychologických vlastností, které by měly charakterizovat dobrého manažera, např. inteligence podnikavost, originalita, schopnost zhodnotit situaci, iniciativa, energičnost, houževnatost, rozhodnost, odvážnost, ctižádostivost, smysl pro spravedlnost, loajálnost, takt, osobní důstojnost, smysl pro humor, schopnost kompromisního jednání a další. V různých firmách se vytvářejí různé řídící úrovně v závislosti na složitosti procesů ve firmě probíhajících. Rozlišujeme manažery podle hierarchicky uspořádané struktury nižší, střední a vyšší nebo vrcholové (top management), podle zaměření řídicí činnosti to jsou manažeři linioví a štábní. Řídicí činnost klade výrazné nároky na profil osobních vlastností manažera. Osobnost manažera je však pouze jedním z faktorů, které ovlivňují úroveň jeho řídicí práce. Celkově se zde uplatňují 4 faktory (Paukertová 2006, s. 214): 1. osobnostní vlastnosti manažera, 2. postoje potřeby a osobní vlastnosti členů jím řízené pracovní skupiny, 3. zvláštnosti podniku – jeho poslání, organizační struktura apod., 4. celkové ekonomické a společenské prostředí.

33

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. NOVOTNÁ, E., 2008. Manažerská sociologie. Praha: Grada. ISBN 80-245-0928-8.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Vyjmenujte druhy učení. 2. Vyjmenujte základní skupiny, v kterých člověk žije. 3. Charakterizujte roli.

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Druhy učení podmiňováním, senzomotorické, kognitivní (reproduktivní, produktivní, učení s porozuměním) a sociální. 2. Člověk žije ve společnosti, ve společenských skupinách, které na něj mají velký vliv a on je zpětně ovlivňuje. Sociální skupina má strukturu a dynamiku. Ve skupině existují tzv. skupinové normy, pozice, role či status. Vztahy vznikají ve skupinách Podle vztahu cílů k individuálním potřebám členů: Neformální - tyto skupiny vznikají spontánně, Formální - je součástí instituce, nebo organizace, její cíle jsou určeny přímo institucí a přesahují individuální potřeby členů. Příkladem je škola, nebo pracovní skupina. Antisociální - obvykle neformální skupiny s protispolečenskými cíli (pachatelé). Podle předmětu a druhu činností: Pracovní skupiny - jsou charakteristické činností, která má hodnotné výsledky. Hodnotí se podle efektivity a produktivity. Výchovné skupiny - mají

34

za hlavní cíl učení (vytváření dispozic pro práci a společenský život), popřípadě reduktanci (přeučování špatně naučeného). Primární a Sekundární. 3. Role je chování, které je od jedince v určité situaci očekáváno, protože podle norem společnosti (skupiny), odpovídá potřebám součinnosti, nebo postavení (pozici) jedince. Role se vždy doplňují, nabývají smysl právě až svou vztažností (učitel-žák; dítě-rodič; podřízený-nadřízený). Sociální role je komplexní způsob chování přiměřený určité sociální situaci.

35

5. Náročné životní situace, konflikty na pracovišti, interpersonální vztahy v pracovních skupinách KLÍČOVÉ POJMY stres, frustrace, agrese, vztahy, postoje, identifikace, nápodoba, intimita, láska, afiliace, atraktivita, facilitace, kompetice, kooperace

CÍLE KAPITOLY -

pochopení pojmů stres, frustrace, vztahy na pracovišti,

-

porozumění řešení náročných životních situací,

-

znalost interpersonálních vztahů na veřejnosti.


VÝKLAD 5.1 Náročné životní situace Je taková situace, kdy je na cestě k cíli nutno překonat nějakou překážku -

Přiměřená zátěž - působí příznivě na zrání osobnosti

-

Nadměrná zátěž - působí nepříznivě Hranice je křehká, u každého se nachází jinde. Záleží na odolnosti jedince

k zátěži a schopnosti autoregulace.

36

Jak se chováme v náročných životních situacích? 1. Účelně nebo alespoň společensky přijatelně. 2. Neúčelně, nepřiměřeně. Související pojmy: stres, frustrace, konflikt, deprivace Jak člověk reaguje v náročné životní situaci? Agrese -

slovní napadání, výhrůžky, urážky, ironie

-

vzbuzování pozornosti

-

projekce

-

identifikace (s osobou, skupinou, institucí)

-

kompenzace

-

racionalizace

Únik -

izolace, vyhýbání se povinnostem, nepříjemnostem, únik do nemoci

-

popření

-

opačné reagování, vzdorovitost (Rozsypalová, Čechová, Mellanová, 2003)

Stres O stresu se píše již na str. 30 u sebepojetí. Stres je zatížení nebo přetížení organismu různými podněty a situacemi, které jedinec vnímá jako nadměrnou zátěž. Mírný stres -

může zvýšit výkon,

-

mobilizovat síly k dosažení náročného cíle.

Velký stres -

vede k poklesu výkonu,

-

k chybám,

37

-

k selhání.

Stres znamená tlak situačních podmínek na člověka, způsobuje jeho vnitřní napětí a je spojen se zvýšenými nároky na člověka při jeho překonávání. Zvládnutí stresu -

Jakákoliv činnost nebo pohybová aktivita.

-

Podpora blízkých lidí (i jen možnost svěřit se druhému a jeho schopnost vyslechnout).

-

Schopnost zaktivizovat vnitřní síly.

-

Schopnost najít něco, co člověka potěší.

Eustres -

Normální, aktivující stres, který nás motivuje k tvořivým změnám aktuálně nevyhovujících vnějších i vnitřních podmínek a po kterém zavládne nová vyváženost, homeostáza, nazýváme eustresem.

-

„Takovýto stres je kořením života a bezstresový stav je smrt.“

-

U eustresu zažíváme příjemné napětí a po něm radost z dosažení cíle.

Distres -

Škodlivý stres, o kterém se teď tolik hovoří, je distres-negativní stres.

-

U distresu začneme ztrácet pocit jistoty a adekvátnosti. Cítíme přetížení, zoufalství, bezmoc a ztrátu.

Symptomy (příznaky) distresu: Třes rukou, zvýšené pocení, tik, zvýšená reakce na hluk, podrážděnost, hádavost, nervozita, pocity úzkosti, deprese, vysychání v ústech, motání hlavy, slabost, únava, bolesti hlavy, zad, páteře, potíže se rozhodovat, zapomínání, samotářství, snížená sexualita, nespavost, nechutenství, nebo přejídání, celková labilita v chování (převzato z knihy „Dejte sbohem distresu“ E. Rheinwaldové). Podle intensity můžeme stres rozlišovat na:

38

-

hypostres, který je slabší a organismus si na něj může zvyknout, adaptovat se

-

hyperstres, přesahující hranice adaptability, který způsobuje selhání, psychické, nebo fyzické zhroucení a v krajním případě i smrt (http://www.szstabor.cz/Projekt/projekt/psk/Data/Text_eustres_distres_hypostres_hype rstres.doc)

Fáze stresové reakce 1. První fáze je alarmující, poplachová, pohotovostní. Nastává při náhlém narušení životních podmínek nejrůznějšího druhu. Pokud stresor ustoupí již v této fázi, odezní i stresová reakce, nastává fáze zotavovací. 2. Přetrvá-li účinek stresoru, následuje druhá, vyrovnávací fáze – fáze rezistence. Původní poplachová reakce se zklidňuje, organismus si adaptačními mechanismy na stresující faktor zvyká, adaptuje se na zátěž. 3. Pokud však stresující činitel působí příliš dlouho, nebo je příliš silný, následuje pak fáze třetí, konečná, - celkové vyčerpání a selhání adaptačních a obranných schopností organismu. Znamená vážné ohrožení organismu, ochoření, končící případně smrtí. 4. Fáze vyčerpání může při velmi silném stresoru nastat již na počátku ve fázi poplachové. Schopnost zvládat stres převzato z knihy H. Seley „Život a stres“ Rozdělení příznaků stresu dle Jara Křivohlavého (1994): z knihy „Jak zvládat stres“ a) Fyziologické příznaky stresu -

Bušení srdce (palpitace) – vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce.

-

Bolest a sevření za hrudní kostí.

-

Nechutenství a plynatost v břišní (abdominální) oblasti.

39

-

Křečovité, svírající bolesti v dolní části břicha a průjem.

-

Časté nucení k močení.

-

Sexuální impotence a (nebo) nedostatek sexuální touhy.

-

Změny v menstruačním cyklu.

-

Bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou.

-

Svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s bolestmi v těchto částech těla.

-

Úporné bolesti hlavy – často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed směrem od temene hlavy k čelu.

-

Migréna – záchvatová bolest jedné poloviny hlavy.

-

Exantém – vyrážka v obličeji.

-

Nepříjemné pocity v krku (jako bychom měli v krku knedlík).

-

Dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod (tzv. fokusace).

b) Emocianální -

Prudké a výrazně rychlé změny nálady (od radosti ke smutku a naopak).

-

citové příznaky stresu

-

Nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité.

-

Neschopnost projevit emocionální náklonnosti. Sympatizování (sympateita spolucítění) s druhými lidmi.

-

Nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled.

-

Nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi.

-

Nadměrné pocity únavy a obtíže při soustředění pozornosti.

-

Zvýšená podrážděnost, popudlivost (iritabilita) a úzkostnost (anxiozita).

c) Behaviorální příznaky stresu

40

-

Nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky ("bědunky a bědunkové").

-

chování a jednání lidí ve stresu

-

Zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech.

-

Sklon ke zvýšené osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta.

-

Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti i častější podvádění.

-

Zvýšené množství vykouřených cigaret za den.

-

Zvýšená konzumace alkoholických nápojů.

-

Větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní.

-

Ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání.

-

Změněný denní životní rytmus - problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy.

-

Snížené množství vykonané práce a zvýšená nekvalitnost práce.

41

Důsledky dlouhodobě neřešené stresové situace – shrnutí -

Zhoršení obranyschopnosti organismu.

-

Narušení životosprávy, nechuť k jídlu, zvýšený příjem potravy.

-

Pocit únavy, poruchy spánku.

-

Přílišná vzrušivost nebo projevy apatie.

-

Nesoustředěnost.

Příznaky somatického onemocnění: bolesti hlavy, žaludku, žlučníku, bušení srdce atd. Frustrace -

psychický

stav vyvolaný

působením

překážek na

cestě k

cíli,

k uspokojování potřeb. -

Frustrace vyjadřuje zvláštní situaci, v níž se nachází motivovaná osoba, která směřuje k určitému cíli, ale její zacílené aktivity jsou přitom nějakou překážkou blokovány.

-

Frustrace představuje neúspěch při dosahování určitého cíle.

Příčiny frustrace 1. Fyzická překážka nebo akce jiné osoby. 2. Konfliktní vlastnosti osoby samé. 3. Nedostatek cílových objektů. Řešení frustrace -

Překonat překážku, dosáhnout cíle zvýšeným úsilím, mobilizací sil.

-

Obejít překážku, dosáhnout cíle jinými cestami, někdy i náročnějším způsobem, ale nevzdávat se původního cíle.

-

Oddálit splnění cíle na pozdější dobu, změnit cíl.

-

Rezignovat, vzdát se, aniž bychom se vůbec pokusili o zdolání překážky, opustit původní cíl.

42

-

Ustoupit od původního záměru a utéci do snění – k fantazijním představám.

Význam frustrací Moderní psychologie dnes zdůrazňuje velký význam a důležitost frustrací, zvláště těch, které se stávají základem rysů osobnosti, jako je např. agresivita. Deprivace 1. Těžké a delší dobu trvající frustrace se nazývají deprivace (tj. strádání). 2. Frustrovaná osoba reaguje vždy specificky. Nejtypičtější reakce je: -

agrese vůči zdroji frustrace (vůči okolí, osobě, rodině, i vůči sobě = autoagrese).

-

kompenzace, při níž si stanovujeme náhradní cíl a snažíme se jej dosáhnout.

-

racionalizace - nemožnost dosažení je omlouvána racionální konstrukcí

-

bagatelizace - frustrovaný cíl je zlehčován

-

fantazie - dosažení cíle je přeneseno do světa představ

-

regrese

-

oživení

(Rozsypalová,

starých

Čechová,

vzpomínek Mellanová,

nebo 2003),

duševních

zážitků

(http://www.szs-

tabor.cz/Projekt/projekt/psk/Data/Prezentace_ Uspokojovani_potreb_v_narocnych_zivotnich_situacich.ppt) 5.2 Zdroje konfliktu na pracovišti Nekompatibilní cíle a časový horizont Organizování lidí a úkolů do týmů či oddělení se záměrem dosažení cílů podniku často ústí do vytváření pracovních skupin, které mají nekompatibilní cíle a časové obzory. Výsledkem může být konflikt. Překrývání odpovědnosti

43

Když dva nebo více vedoucích pracovníků, oddělení nebo funkcí odpovídá za tytéž činnosti, úkoly, nastane pravděpodobně konflikt. Např. dva vlastníci, kteří se snaží ovládnout řízení firmy, místo aby si rozdělili role a kompetence. Navzájem související úkoly Kdykoli jsou jedinci, skupiny, týmy nebo oddělení na sobě závislé, existuje potenciál pro konflikt. Velmi často vzniká konflikt z navzájem souvisejících úkolů při řešení projektů, kdy dokončení vázne na neplnění úkolů jednoho ze členů týmu/nebo týmu v rámci projektu, v termínech. Konflikt vzniká, protože další členové jsou závislí na opožděných dodávkách. Např. vzájemná závislost marketingu a vývojářů – marketing prezentuje a prodává software dodaný vývojem, vývoj reaguje na požadavky vzešlé marketingem. Nepřijatelné hodnocení nebo systém odměn Jiným zdrojem konfliktu může být způsob, kterým jsou vzájemně závislé skupiny, týmy nebo oddělení hodnoceny a odměňovány. Např. tým výroby je hodnocen za udrženou kvalitu v rámci rozpočtu nebo dokonce za snížení nákladů, prodejci jsou hodnoceni za realizované obchody a spokojenost zákazníků. Pro první je placení přesčasů nepřijatelné, pro druhé je standardním postupem. Nedostatečné zdroje Řízení je procesem získávání, rozvíjení, chránění a využívání zdrojů, který dovoluje firmě být výkonnou a efektivní. Když jsou zdroje nedostatečné, je řízení stále obtížnější a lze očekávat konflikt. Např. zaměstnanci na všech úrovních se mohou dostat do konfliktů kvůli tomu, kdo dostává přidáno nebo je povyšován; týmy, kdo dostává více prostředků a lepší vybavení atd. Rozporný stav (status). Stav, kdy někteří jedinci, skupiny, týmy nebo oddělení v podniku jsou ve větší vážnosti než jiní, může být také příčinou konfliktu. Např. postavení kuchařů v některých restauracích je relativně vyšší než obsluhy. Kuchař však přijímá objednávky od obsluhujícího personálu a ten může vrátit kuchaři jídlo, které zákazníci nebo oni sami považují za nepřijatelné. Tento rozporný stav – vysoká váženost kuchaře přijímajícího objednávky od obsluhujícího personálu, kterému je připisována menší váženost – může být zdrojem konfliktů mezi kuchaři a vrchními. Proto v některých restauracích

44

obsluhující personál pokládá objednávky na určené místo a tím je omezeno množství přímých objednávek u kuchařů. Konflikty v práci - Dobrušová (2012) Konflikty v práci můžeme rozdělit na konflikty úkolové (ty se vztahují k cílům a obsahu práce) a konflikty procesní (vztahují se ke způsobu dosahování výsledků práce). Konflikty patří k běžným a obvyklým záležitostem v komunikaci mezi lidmi. Tam, kde konflikty chybí, může po čase vzniknout „nezdravé“ prostředí. Situace, kdy dochází ke střetu názorů s druhými, jsou v podstatě nevyhnutelné, a za určitých okolností i „zdravé“. Pozitivní důsledky konfliktu nacházíme například v tom, že:

zlepší kvalita řešení problému,

pracovního týmu či organizace,

Negativní důsledky konfliktu spatřujeme v:

féry na pracovišti

Vysoký výskyt konfliktů mezi pracovníky může výkonnost organizace narušit. Nedostatek konfliktů na pracovišti pak často vede ke stagnaci organizace. Podle důsledků konfliktů pak vnímáme, zda dochází ke zlepšení či ne. Dle tohoto hlediska lze konflikty dělit na funkční a dysfunkční. Interpersonální konflikty vyplývají z komunikace a interakce mezi lidmi a z jejich vzájemných vztahů. Na pracovišti jsou

45

často spojeny s negativními emocionálními stavy pracovníků, jako jsou například psychosomatická onemocnění, syndrom vyhoření či deprese apod. V pracovním prostředí lze interpersonální konflikt označit téměř vždy za konflikt dysfunkční a naproti tomu dobře zvládnuté úkolové konflikty a přiměřené množství procesních konfliktů lze označit často jako funkční (Robbins, 2008). Ke konfliktním jednáním v pracovním prostředí dochází zpravidla v důsledku těchto aspektů: - čas, termíny – v případě, že máme vyčleněné pouze omezené množství času nebo jsme aktuálně pod tlakem nuceni k důležitému rozhodnutí, jednání probíhá ve stresu, který zvyšuje napětí, dezinformace – zkreslené nebo nesprávně pochopené informace mohou vyvolat negativní pocit k navrhovanému řešení. Pokračuje-li nadále nedorozumění, zvyšuje se napětí mezi partnery, - ego, nezdravé sebevědomí, přecitlivělost – tito lidé bývají často nedůvěřiví, bývají přehnaně tvrdí ve svém jednání, aby zakryli své slabé stránky, - zkušenosti a domněnky – odmítá-li dotyčný na základě svých zkušeností a domněnek diskutovat o změně a stojí tvrdošíjně na svém, dochází k vyhrocení situace. K tomu dochází taktéž při nedostatku zkušeností, kdy člověk nezvolí vhodný postup a způsob reakce.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. NAKONEČNÝ, M., 2005. Sociální psychologie organizace. Praha: Grada, 225 s. ISBN 80247-0577-X. DOBRUŠOVÁ, E., 2012. Techniky manažerské komunikace. Opava: Slezká univerzita v Opavě.

46

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Vyjmenuj druhy sociálního učení. 2. Jaký je vztah deprivace a frustrace? 3. Proč se člověk chová konformně?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Sociální učení je získávání a uplatňování sociálních zkušeností v nových sociálních situacích, jedinec si při něm osvojuje dovednosti, návyky a postoje potřebné ke společenskému styku, přejímá za své sociální role, morální, estetické a jiné normy společnosti, formují se jeho motivy a rysy. Druhy sociálního učení - učení sociálním posilováním, učení napodobováním, observační učení, učení sociální anticipací, identifikace, podmiňování, klasické x operativní. 2. Těžké a delší dobu trvající frustrace, se nazývají deprivace (tj. strádání). 3. Konformita, konformní jednání se mnoha lidem vyplácí potřeba být oblíben – normativní sociální vliv (zapadáme do normy) potřeba mít pravdu – informační sociální vliv nejsme si jistí, že máme pravdu.

47

6. Psychologie práce, motivační činitelé pracovního výkonu KLÍČOVÉ POJMY psychologie práce, organizace, řízení, lidské vztahy, konflikty, sebeaktualizace

CÍLE KAPITOLY -

pochopení pojmu psychologie práce,

-

porozumění organizační struktury,

-

znalost podmínek ke snížení zátěže pracovníka a zvýšení výkonu.


VÝKLAD Vznik a rozvoj spolu s průmyslovou revolucí, kde vznikal tlak na optimální nástroje, prostředí a další podmínky pro snížení zátěže pracovníka, zlepšení pracovního prostředí a to vše ke zvýšenému výkonu. Vznik, vývoj a předmět psychologie práce, organizace a řízení Historie oboru – Weber, Stern, Münsterberg, psychotechnika, poválečný vývoj, současnost – 3 hlavní oblasti psychologie práce.

48

Psychologie pracovního prostředí, pracovní zátěž Vliv pracovního prostředí na psychiku, podmínky pracovního prostředí a psychologická práce s nimi, Hollandova typologie, inženýrská psychologie, ergonomie, Karasekův model, faktory pracovní zátěže – časový tlak, vnucené tempo, monotonie, emoční práce a další; aktuální témata: technostres, total workload, syndrom přepracování – overwork, karoshi atd. Mechanistický přístup k organizaci Podstata přístupu v mechanistickém pojetí, hlavní myšlenky Mechanistického přístupu (teorie byrokracie, klasické řízení – Fayol, vědecké řízení). Přínos je dán v omezení – teorie byrokracie, začínáme hovořit o vědeckém řízení (taylorismus), klasické řízení. Škola lidských vztahů Podstata lidských vztahů je v přirozenosti života člověka. Zkoumaný a pozorovaný jedinec má obvykle tendenci podávat lepší výkon. Z toho vycházeli i představitelé hlavní myšlenky. Jejich přínos, omezení - Hawthornské studie, Hawthornský efekt, paternalismus. Humanistické přístupy k organizaci Podstata, představitelé, hlavní myšlenky, přínos, omezení – sebeaktualizace. Moderní názory na organizaci Podstata, představitelé, hlavní myšlenky, přínos, omezení – kybernetické principy, obecná teorie systémů, teorie kontingence, ekologické školy. Postmoderní názory na organizaci Postmoderní přístup (chaos – Peters, racionalita, jazyk, moc – Lyotard, organizační metafory – Morgan – stroj, organismus, inteligence, kultura, politické systémy, psychické vězení, změna a transformace, nástroj ovládání). Podstata, představitelé, hlavní myšlenky, přínos, omezení – teorie chaosu, organizační metafory, racionalita, jazyk a moc, postmoderní organizace.

49

Organizační struktura, organizační schéma Organizační struktura je základem pro řízení, nastavení procesů, odpovědností aj. Organizační schéma, organizační řád, funkce organizační struktury, typy organizační struktury podle jejího účelu, podle obsahu činností – její hlavní rysy, výhody, nevýhody atd. Slouží k denní dělbě práce, k řízení, tj. i k plánování a motivaci, jakož i k určení odpovědnosti zaměstnanců. Organizační cíl Poslání x vize x cíle, funkce cílů v organizaci, typy cílů, stanovení cílů – Locke, Drucker, MBO - řízení pomocí cílů atd. Má velký vliv na plnění cílů, koordinaci práce skupin a jednotlivců. Psychologie nezaměstnanosti Vznik nezaměstnanosti a její vliv na psychiku člověka, vztah k firmě, k práci, k týmu apod. První studie o nezaměstnanosti, funkce práce, důsledky ztráty zaměstnání, možné reakce na ztrátu zaměstnání, nezaměstnanost jako psychosociální problém, psychologická pomoc nezaměstnaným, bilanční diagnostika, outplacement atd. Organizační kultura (firemní kultura) Vznik, vnitřní a vnější determinanty organizační (firemní) kultury, prvky podle souvislosti s národní kulturou, typologie a možnosti řešení střetu dvou kultur v jedné organizaci, diagnostika, změna atd. Jedná se o zažitý způsob, jak se komunikuje mezi útvary, jednotlivci, týmy a jak se motivuje, ukládá, odměňuje, trestá apod. Manažerské

funkce,

úrovně

managementu,

manažerské

role,

personální

management a řízení lidských zdrojů Úrovně managementu v organizaci a jejich funkce je dána základními manažerskými aktivitami a úkoly, výběrem manažerů a svěřením manažerských rolí (interpersonální, informační, rozhodovací). Velmi vhodně je propojení práce psychologa a manažera – manažer jako psycholog, psycholog jako manažer, personální management, řízení lidských zdrojů - vymezení pojmů, podstata atd.

50

Personální plánování, analýza pracovní pozice Cíle a podmínky efektivního plánování lidských zdrojů, proces a zdroje personálního plánování – externí, interní (např. personální audit, SWOT analýza aj.), analýza pracovní pozice – informace o pracovním místě vycházející z analýzy pracovní pozice, postup a metody analýzy pracovní pozice, zdroje informací, popis pracovního místa a specifikace nároků pracovního místa, kompetenční přístup. Nábor a výběr pracovníků Tři fáze získávání a výběru zaměstnanců, nábor x výběr, metody výběru, „klasické“ výběrové řízení – hlavní zásady, vlastní proces, typy pohovorů, účel, struktura, výhody a nevýhody. Assessment a development centre Charakteristika, možnosti použití, průběh – jednotlivé realizační fáze, jejich cíle a úskalí, hlavní předpoklady úspěšnosti, výhody a nevýhody (PSYCHOLOGICKÝ ÚSTAV, 2009). Adaptace pracovníků Smysl a cíl adaptačního procesu, typy (úrovně) adaptace, faktory ovlivňující průběh adaptace, identifikace x přinucená adaptace, možnosti zajištění optimálního průběhu adaptačního procesu atd. Intelektuální kapitál, řízení rozvoje a vzdělávání pracovníků Složky intelektuálního kapitálu, řízení rozvoje pracovníků, analýza vzdělávacích potřeb, specifika vzdělávání dospělých, podmínky pro efektivní vzdělávání, cíle vzdělávání, formy a metody vzdělávání, vyhodnocování vzdělávání. Hodnocení a odměňování pracovníků Základní teoretické principy, propojení hodnocení s ostatními procesy v organizaci, psychologický význam hodnocení, hlavní oblasti a fáze procesu hodnocení, metody hodnocení, využití kompetenčního přístupu v rámci hodnocení, hodnotící pohovor. Pracovní motivace a uspokojení z práce Motivace a pracovní motivace, zdroje motivace, uspokojování potřeb pracovníků x motivace, teorie motivace – historický přehled: teorie instrumentality, humanistické

51

teorie, teorie zaměřené na obsah, zaměřené na proces a novější koncepce – např. teorie zmocnění aj. Týmová práce, vedení týmů Podstata týmové práce, typy týmů, psychologické aspekty týmové práce, synergický efekt, možnosti, omezení a nevýhody týmové práce, role v týmu. Působení na jednotlivce v pracovním týmu, týmem a získání jeho aktivity k práci pro tým. Osobnost vedoucího pracovníka, styly vedení Vývoj názorů na úspěšný způsob vedení pracovníků ke komplexnímu pojetí péče o zaměstnance. Výběr kompetentních vedoucích a výcvik návyků řídící práce dle potřeb, procesů apod. Osobní přístupy k zaměstnancům – osobnostní předpoklady dobrého vedoucího, time management, umění odměňovat a trestat. Klasické typologie stylů – Vedení transformační a transakční styl vedení Konflikty na pracovišti, řízení konfliktů Možné zdroje konfliktů v organizaci, vývoj konfliktu, typy konfliktů, dopady konfliktů na chod organizace, možnosti jejich řešení – příklady z praxe.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. NOVOTNÁ, E., 2008. Manažerská sociologie. Praha: Grada. ISBN 80-245-0928-8.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. K čemu slouží adaptace zaměstnance? 2. Jaká existuje prevence konfliktů?

52

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Adaptace má vliv na seznámení se s organizací pracoviště, se způsobem vykonávání prací, seznámení se s týmem a s úrovní firemní kultury. Úroveň hloubky a rychlosti adaptace je přímo úměrná k rychlosti a kvalitě zapracování. 2. Prevencí konfliktů jsou zdravé otevřené vztahy, asertivita, pravidelná a otevřená komunikace, pozitivní zkušenosti z řešení konfliktů a dobrá – vhodná firemní kultura.

53

7. Efektivní hodnocení a motivování pracovníků, styly vedení KLÍČOVÉ POJMY hodnocení, řízení, vedení, výkonnost, způsobilost, motivace, stimulace, 360°Feedback

CÍLE KAPITOLY -

pochopení způsobu hodnocení,

-

porozumění základním cílům motivace,

-

pochopení rozdílu mezi řízením a vedením.


VÝKLAD Vedení a řízení lidí -

Styly vedení a řízení, identifikace vlastního stylu řízení

-

Situační vedení lidí

-

Efektivní vedení porad, specifikace

-

Efektivní komunikace

-

Manažerská role v procesu řízení

-

Vedení a koordinace týmu

-

Faktory ovlivňující manažerův výkon

54

-

Motivace hodnocení

Řízení lidských zdrojů (ŘLZ) Úkoly a funkce řízení lidských zdrojů. Sociálně psychologické aspekty řízení lidských zdrojů. Význam a hlavní úkoly řízení lidských zdrojů. Struktura a činnosti personálního oddělení. -

Funkce pracovníků a modelování jejich kompetencí.

-

Tvorba strategie a politiky ŘLZ, spolupráce personálního oddělení s managementem.

-

Firemní kultura a personalista.

-

Komunikační dovednosti manažera.

-

Vytváření příznivého klimatu ve společnosti, předcházení konfliktům, principy týmové práce.

-

Diagnostické metody používané v personální praxi.

7.1 Hodnocení pracovního výkonu -

Význam, cíle a možnosti hodnocení pracovního výkonu.

-

Příprava hodnotícího rozhovoru a jeho vedení.

-

Vyhodnocení a využití výsledků rozhovoru.

-

Specifika vytýkacího rozhovoru.

Motivace a stimulace zaměstnanců o Použití motivačních teorií v praxi manažera. o Principy pracovní motivace a stimulace a jejich použití. o Vliv finanční a nefinanční motivace, firemní motivační programy. o Trénink motivačních rozhovorů. o Motivace a stimulace v personálním řízení. o Firemní mzdový systém, jeho tvorba a uplatnění. o Moderní prvky v systému odměňování.

55

o Management a jeho odměňování. o Mzdové tarify, zákon o mzdě. Za hodnocení zaměstnanců – odpovídá vždy nadřízený, personalista metodicky řídí a uchovává výsledky a pomáhá vedoucímu zabezpečovat závěry z hodnocení. Efektivní systém pracovního hodnocení patří k základním nástrojům řízení, zvyšování profesionality a výkonnosti zaměstnanců a podpory naplňování poslání a jejich strategických cílů. Cílem hodnocení je rozvoj odborných i osobnostních způsobilostí zaměstnanců a řízení výkonnosti směřující ke splnění plánu jako celku i jejích jednotlivých organizačních jednotek. To, co se od svých zaměstnanců očekává, čeho si dlouhodobě cení a co je pilířem její úspěšnosti, je naplňování základních sdílených hodnot, kterými jsou: -

orientace na práci pro klienta

-

profesionalita

-

týmová spolupráce

-

efektivní řízení

56

Sdílené hodnoty se promítají do hodnocení způsobilostí, vyjadřujících individuální dispozice zaměstnance pro výkon pracovní pozice. Na základě úrovně plnění stanovených klíčových úkolů a cílů v hodnoceném období je hodnocena výkonnost zaměstnanců. Významnou charakteristikou hodnocení zaměstnanců je jeho těsné a zřetelné propojení na některé složky odměňování (základní plat, roční výkonnostní bonus). V systému pracovního hodnocení je kladen důraz na jeho diferenciační funkci, jejímž projevem je křivka normálního rozložení (distribuční křivka) u větších celků hodnocených zaměstnanců. Míra objektivity pracovního hodnocení umožňuje, aby personální politika firmy byla pro každého zaměstnance zcela zřetelná a v konečném důsledku vedla k jeho identifikaci se strategií firmy. Ke zvýšení objektivity a dosažení žádoucího průběhu distribuční křivky v řízeném útvaru je při pracovním hodnocení využit institut supervizorů (nadřízeného, který může být hodnocení přítomen). Důležitou součástí hodnocení je interwiev mezi hodnotitelem a hodnoceným, které má charakter volného rozhovoru, umožňujícího věnovat se problémovým oblastem, optimalizovat formulaci zadání dlouhodobých úkolů z hlediska aktuálnosti průběhu i reálnosti cílů a včasnou korekci chování hodnoceného. Rozsah hodnocení Jednotná metoda hodnocení je aplikována 1x ročně u všech zaměstnanců zařazených: -

Ve funkci……

-

Na pozici……

-

Na pozicích s manažerskou smlouvou

-

Ke dni hodnocení v pracovním poměru déle než 3 měsíce.

Realizace hodnocení Hodnocení je realizováno sestupným způsobem tzn., že probíhá po jednotlivých řídících úrovních až po zaměstnance, kteří jsou odměňováni dle KS, v termínech daných harmonogramem hodnocení. Hodnocení se zaznamenává na formulář „Hodnocení způsobilostí a výkonnosti zaměstnance/manažera za rok … " (viz. Personální oddělení) a má pět částí:

57

-

hodnocení způsobilostí – návrh na stanovení ročního nárůstu základního platu

-

hodnocení výkonnosti za hodnocené období – stanovení či úprava úkolů

-

stanovení výkonových cílů a úkolů pro další období a negociace podmínek, za nichž mají být plněny

-

zhodnocení plánu osobního rozvoje zaměstnance za uplynulé období

-

stanovení plánu osobního rozvoje na další období

Kritéria hodnocení způsobilostí a výkonnosti včetně hodnotících stupňů, postup při stanovení výkonových cílů a úkolů, jakož i při stanovení plánu osobního rozvoje, jsou podrobně uvedeny v „Manuálu hodnotitele“. Hodnocení provádí nejbližší liniový nadřízený (hodnotitel) a supervizi hodnocení před jeho projednáváním s hodnoceným provádí nejbližší liniový nadřízený hodnotitele (supervizor). Supervize návrhů hodnocení nadřízeným je povinnou součástí hodnocení. Korekci hodnocení provádí hodnotitel, má-li k hodnocení supervizor zásadní připomínky. Pracovní hodnocení zpracovává vždy současný manažer, kterému je hodnocený v hodnotícím období podřízen. V případě, že hodnoceného řídí příliš krátce, je v zájmu větší objektivity hodnocení důležitá účast třetí strany – konzultace s předchozím nadřízeným hodnoceného. V hodnotícím interview seznámí hodnotitel hodnoceného s hodnocením způsobilostí a výkonnosti za hodnocené období a jejich možným promítnutím do základního platu, nebo jiného výkonnostního bonusu vypláceného dle KS a dále se splněním plánu osobního rozvoje. Hodnotitel zadá hodnocenému klíčové úkoly (hodnoceným manažerům klíčové cíle a termíny jejich hodnocení - SMART) na další období a vymezí podmínky a předpoklady pro jejich splnění. Dojde-li v průběhu následujícího období ke změně klíčového úkolu nebo cíle, je třeba učinit o tom zápis do hodnotícího formuláře. Úkoly hodnotitele: a.) připraví návrh hodnocení způsobilostí a výkonnosti (splnění úkolů/cílů) za hodnocené období;

58

b.) projedná návrh hodnocení se supervizorem (objektivnost hodnocení, dodržení diferenciace) a případně provede korekce. Hodnotitel na závěr hodnocení a.) seznámí hodnoceného se závěry hodnocení, včetně jeho dopadu do odměňování b.) stanoví klíčové úkoly/cíle a s manažery uzavře dohodu o jejich splnění c.) postoupí uzavřené pracovní hodnocení personálnímu útvaru Na pracovní hodnocení navazuje hodnotitel dále: a) vytvoří plán další rozvoje (cíl – obsah - metody, formy, prostředky a termín) b) konzultace realizace s personálním útvarem Administrativa hodnocení Po zpracovávání hodnocení elektronickou formou a při každé následné změně je pracovní hodnocení hodnotitelem zasláno personálnímu útvaru. V listinné podobě je vytištěno ve dvou vyhotoveních, z nichž je, po podepsání hodnotitelem a hodnoceným, jedno vyhotovení předáno hodnocenému a druhé zasláno personálnímu útvaru k založení do osobního spisu zaměstnance. V elektronické podobě zůstává pracovní hodnocení hodnotiteli (v zájmu zachování možnosti provádět případné změny v zadání úkolů nebo podmínek jejich splnění a pro hodnocení v dalším hodnotícím období) a v elektronické evidenci personálního útvaru. Pracovní hodnocení zaměstnanců je přísně důvěrnou záležitostí. Ve znění příslušných pracovněprávních předpisů je možno pracovat s informacemi vyplývajícími z pracovního hodnocení pouze se souhlasem hodnoceného.

7.2 Speciální formy hodnocení: Mimořádná hodnocení Hodnocení zaměstnanců ve zkušební době Před

ukončením

zkušební

doby

se

provádí

hodnocení

zaměstnance

ve standardizovaném formuláři „Hodnocení zaměstnance ve zkušební době“. Řádně vyplněný a podepsaný formulář hodnocení se zakládá do osobního spisu zaměstnance.

59

Výsledkem hodnocení je pokračování pracovního poměru, eventuálně jeho ukončení. V případě pokračování pracovního poměru musí manažer zvážit, zda je či není účelné stanovit pro zaměstnance nebo podřízeného manažera klíčové úkoly resp. cíle. Pak pracuje s hodnotícím formulářem řádného pracovního hodnocení a v dalším hodnotícím období může u takového zaměstnance hodnotit i výkonnost. Ostatní formy mimořádného hodnocení V řízení lidských zdrojů jsou ve zvláštních situacích a pro objektivizaci personálních rozhodnutí využívány i další formy a metody hodnocení odborných a osobnostních kvalit zaměstnanců. Jde zpravidla o posuzování určitých profesních skupin, výběr na exponované pozice při zásadních strukturálních změnách apod. Takovéto mimořádné hodnocení zaměstnanců musí být schváleno představenstvem. Na základě přesně specifikovaných požadavků zadavatele vypracuje personální útvar na každé mimořádné hodnocení vlastní metodiku a harmonogram organizačního zabezpečení, nebo zadá mimořádné hodnocení specializované externí agentuře, s kterou při zabezpečení hodnocení spolupracuje. 360°Feedback a další metody hodnocení Součástí procesu trvalého rozvoje je především zvyšování odborné i osobnostní způsobilosti manažerů. Jejím východiskem je vedle vzdělávacích forem a standardních způsobů hodnocení způsobilostí, výkonnosti a pracovního chování, také objektivizování sebereflexe manažerů. V této souvislosti se prosazují posuzovací metody, které nevychází pouze ze směru nadřízený – podřízený, ale umožňuje více směrný pohled na posuzovaného manažera, který poskytne nadřízený, linioví kolegové, podřízení a posuzovaný sám. Výstupy umožňují nahlédnout posuzovanému, jak je vnímán svým pracovním okolím, případně korigovat jeho chování a ve spolupráci s personálním útvarem orientovat plán osobního rozvoje směrem ke zvýšení výkonnosti a celkové manažerské úspěšnosti. Získané informace jsou k dispozici pouze posuzovanému a pověřenému pracovníkovi personálního útvaru. Neslouží tedy jako podklad hodnocení, ale jsou výlučně zpětnou vazbou pro posuzovaného.

60

Každý způsob hodnocení má své výhody a nevýhody, je vhodný pro určitý druh hodnocení.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. NAKONEČNÝ, M., 2005. Sociální psychologie organizace. Praha: Grada, 225 s. ISBN 80247-0577-X.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Popište cíl hodnocení zaměstnance. 2. Kdo odpovídá za přípravu a samotné provedení hodnocení?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Cílem hodnocení je rozvoj odborných i osobnostních způsobilostí zaměstnanců a řízení výkonnosti směřující ke splnění úkolů pracoviště. 2. Za hodnocení zaměstnanců, za přípravu, provedení a další motivaci zaměstnance včetně zajištění všech dohodnutých úkolů odpovídá vždy přímý nadřízený, personalista metodicky hodnocení řídí a uchovává výsledky. Personalista pomáhá vedoucímu zabezpečovat závěry z hodnocení administrativně v oblasti dalšího vzdělávání apod.

61

8. Hlavní směry ve vývoji sociologie

KLÍČOVÉ POJMY sociologie, protosociologie, potřeby, zájmy, sociální kontrola, společnost a řád

CÍLE KAPITOLY -

charakteristika sociologie,

-

porozumění společnosti v sociologii,

-

znalost základních sociologických pojmů.


VÝKLAD Co je sociologie – Sociologie je věda zkoumající život jednotlivců, skupin a společností. Sociologie je chápána např. jako věda o jednání lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému anebo o sociální změně. Předmět sociologie -

předmět a funkce sociologie

-

vnitřní členění sociologie

62

-

vztah sociologie k ostatním vědám

Historické a epistemologické podmínky vzniku sociologie -

sociologie jako produkt krize společnosti

-

protosociologie

Pluralita teoretických a metodologických východisek sociologie -

hlavní historické etapy vývoje sociologie hlavní směry sociologie ve 20. století

-

vztahy mezi teorií a empirickým výzkumem

8.1 Základní sociologické pojmy Člověk jako společenská bytost -

aktér a jednání

-

homo sociologicus - člověk je tvor společenský

-

socializace - zespolečenštění

-

status a role

Sociální stratifikace -

kasty, stavy, třídy a vrstvy

-

výzkum sociální stratifikace

-

elity (Sekot, 2006)

Sociální mobilita -

horizontální a vertikální mobilita

-

mobilitní kanály, mobilitně uzavřené a otevřené společnosti

Sociální skupiny -

sociální kategorie, sociální agregáty, sociální skupiny

63

-

malé a velké, neformální a formální skupiny

-

primární skupiny

-

referenční skupiny

-

davy, shluky, publika, veřejnosti

Potřeby, zájmy, postoje, hodnotové orientace -

potřeby bio-fyziologické a sociálně-kulturní

-

materialistické a post-materialistické hodnoty

-

výzkumy postojů, hodnot a motivace

Deviace a sociální kontrola -

anomie a deviace

-

institucionalizované a deviantní chování

-

sociální patologie

-

sociální kontrola

Společnost jako systém, struktura a řád -

holismus, organistická sociologie, teorie systémů

-

typy sociálních systémů

-

konsensus, rovnováha, řád

-

funkcionalismus, funkcionální analýza

Sociální konflikt -

je konflikt sociální nemoc?

64

-

realistické a nerealistické konflikty

-

typologie konfliktů

Stabilita, změna a vývoj -

statika a dynamika

-

evoluce, revoluce, sociální změna, pokrok

-

dichotomické a trichotomické vývojové koncepce

STUDIJNÍ MATERIÁLY

PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. KELLER, J., 1996. Dvanáct omylů sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 8085850-09-05. HRČKA, M., 2001. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-8585068-0.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Co je to sociologie? 2. Vysvětlete: čeho se týká sociální stratifikace?

65

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Sociologie je věda zkoumající život jednotlivců, skupin a společností. Sociologie je chápána např. jako věda o jednání lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému, anebo o sociální změně. 2. Sociální stratifikace zahrnuje kasty, stavy, třídy a vrstvy, zabývá se výzkumem sociální stratifikace a elitami.

66

9. Sociální stratifikace, sociální status, společenské role, ritualizované chování KLÍČOVÉ POJMY sociální stratifikace, sociální status, společenské role, kasta, sociální mobilita

CÍLE KAPITOLY -

pochopení rozdílu mezi sociálním statusem a sociální rolí,

-

porozumění struktuře vyspělé společnosti,

-

znalost kastovního systému.


VÝKLAD

9.1 Sociální stratifikace Sociální stratifikace je pojem, který má označovat fakt, že každá společnost je rozčleněna do několika vrstev. V tomto kontextu můžeme společnost chápat jako strukturovaný systém, tvořený jedinci hierarchicky rozvrstvenými podle sociálních

67

statusů a rolí. Přitom příslušnost jednotlivce do konkrétní vrstvy určují právě tyto dvě kategorie.

9.2 Sociální status, sociální role Sociálním statusem chápeme sociální pozici člověka v nějaké společnosti spojenou s určitou mírou ocenění ze strany druhých, což jedinci přináší konkrétní práva a povinnosti. Zato sociální roli můžeme definovat jako dynamickou stránku statusu (uvedení práv a povinností náležících ke statusu v činnost). I když je člověku už od narození nějaká sociální pozice přisouzena, má možnost ji změnit. Postavení jedince totiž není vždy stabilní, jedinec může po sociálním žebříčku cestovat. A právě „pohyb jednotlivců či skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého“ nazýváme sociální mobilitou (Giddens, 1999). Charakteristickým znakem každé společnosti je sociální stratifikace. To znamená, že společnost netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti ceněny a považovány za nedostatkové. Pokud je přístup k určitému statku zajištěn všem, nepůsobí tento statek jako stratifikační činitel. Podoba stratifikace každé společností má klíčový význam pro pochopení její celkové povahy, neboť stratifikace je odrazem toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty. Sociologové uvádějí mezi základními kritérii stratifikujícími společnost podíl na moci, velikost majetku a spolu s tím prestiž, chápanou zpravidla jako prestiž povolání. Vymezit systém sociální stratifikace určité společnosti je neobyčejně složité. Je obtížné stanovit faktory, které hrají v sociálním rozvrstvení tak velkou úlohu a ještě obtížnější je tyto faktory měřit. Zatímco například v případě majetku či příjmu lze společnost rozdělit poměrně jednoznačně, měření podílu na moci je mnohem komplikovanější. V případě prestiže pak vstupují do hry čistě subjektivní postoje, které nemusejí odpovídat objektivně naměřeným hodnotám podílu na majetku a na moci. Ve

všech

typech

společnosti

se

vyskytuje

nerovnost.

I

v

těch

nejprimitivnějších kulturách, v nichž neexistují majetkové rozdíly, existuje nerovnost mezi muži a ženami, mezi mladšími a staršími. Určité osoby mají vyšší status než jiné.

68

Termín sociální stratifikace se používá především k popisu sociální nerovnosti. Stratifikaci můžeme definovat jako strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí a pro názornost ji přirovnat ke geologickému vrstvení v zemské kůře, jemuž se hierarchické řazení jednotlivých společenských vrstev podobá (Giddens, 1999). Můžeme rozlišit čtyři základní systémy stratifikací: otroctví, kasty, stavy a třídy. Existence otroctví představuje extrémní formu nerovnosti, ve které jsou někteří jedinci doslova majetkem jiných. Právní podmínky otroctví se v různých společnostech lišily. Někdy byli otroci prakticky úplně bezprávní, jindy se svým postavením blížili služebnictvu. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci, jiní provozovali řemesla. Ve starém Římě, jehož vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek (Giddens, 1999). Systémy založené na nucené práci otroků nebyly příliš stabilní. Otrokářství bylo málo efektivní. Kasty, stavy, třídy Jiný typ stratifikace vyjadřuje kastovní systém. Kasty jsou spojovány především s kulturami indického subkontinentu. Termín kasta pochází z portugalského slova „casta“, jež znamená rasu nebo čistokrevnou skupinu. Indové sami nemají žádný termín pro kastovní systém jako celek, ale užívají řadu slov označujících jeho jednotlivé části, z nichž nejvýznamnější jsou „varna a džátí“. Jako varna se označují čtyři kategorie seřazené podle své společenské prestiže. Pod těmito čtyřmi skupinami figurují nedotknutelní, jejichž postavení je ze všech nejnižší. Džátí jsou lokálně definované skupiny, v jejichž rámci se kasty konstituují (Giddens, 1999). Kastovní systém je velmi složitý a navíc se jeho struktura místo od místa mění, takže ve skutečnosti vytváří spíše volně řazenou soustavu nejrůznějších představ a praktik. Některé zásady jsou nicméně celé soustavě společné. Příslušníci nejvyšší varny „brahmáni“, ztělesňují stav nejvyšší čistoty, zatímco nedotknutelní ten nejnižší. Bráhmáni se musí vystříhat určitých forem kontaktu s nedotknutelnými a jedině nedotknutelní smějí vstupovat do styku se zvířaty nebo látkami považovanými za nečisté. Existuje úzká souvislost mezi kastovním systémem a hinduistickou vírou

69

v reinkarnaci. Pokud totiž jedinec nebude dodržovat rituály a povinnosti předepsané jeho kastě, ocitne se v příští reinkarnaci v nižším postavení (Giddens, 1999). Indický kastovní systém nikdy nebyl úplně statický. Je sice vyloučeno, aby se jedinec za svého života přesunul z jedné kasty do druhé, ale celé skupiny mohou změnit své postavení v kastovní hierarchii. V mimo indickém kontextu se pojem kasty užívá pro dvě nebo více etnických skupin, které jsou od sebe víceméně odděleny, a každá z nich usiluje o dodržování rasové čistoty. V takových situacích brání vzájemnému míšení mezi skupinami mocná tabu. Někdy mohou bránit míšení i zákony, jako tomu bylo v případě přísné rasové segregace, zakazující vzájemné sňatky i sexuální styk mezi bělochy a černochy. Stavovský systém je spjat především s dějinami feudální Evropy. Feudální stavy byly tvořeny vrstvami, které měly vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti, přičemž některé z nich byly zakotveny v zákonech. V Evropě představovala nejvyšší stav šlechta urození. Druhým stavem byli kněží, kteří se přes své nižší postavení těšili řadě privilegií. Ti ostatní, jimž se začalo říkat třetí stav, tvořili heterogenní skupinu od nevolníků přes svobodné rolníky až po obchodníky, řemeslníky a měšťany. Na rozdíl od indických kast nebyly hranice stavů zcela nepropustné. Do jisté míry byl tolerován společenský vzestup jedince, ať už prostřednictvím sňatku, nebo povýšením do šlechtického stavu za služby prokázané panovníkovi, a někdy si mohl bohatý obchodník titul prostě koupit (Giddens, 1999). Stavy se v minulosti vyvíjely všude tam, kde existovala tradiční rodová aristokracie. Ve feudálních společnostech Evropy měly úzký vztah k lennímu vlastnictví půdy a sloužily proto spíše ke stratifikaci na lokální úrovni než v rámci celého státu, jak tomu bylo v centralizovanějších tradičních říších Číny a Japonska. Třídní systémy se liší v mnoha směrech od otrokářských, kastovních i stavovských. Zpravidla lze uvést čtyři hlavní rozdíly: 1. Na rozdíl od jiných typů stratifikace nejsou třídy vymezeny ani náboženskými ani zákonnými ustanoveními. Příslušnost k třídám není založena na dědičném postavení plynoucím ze zákonů či zvyklostí. Třídní systémy se obvykle vyznačují méně pevnými hranicemi než jiné typy stratifikace a hranice mezi nimi nejsou nikdy přesně stanoveny.

70

Neexistují také žádná formální omezení, jež by bránila sňatkům mezi příslušníky různých tříd. 2. Příslušnost k určité třídě je přinejmenším do jisté míry získaným atributem jedince a není prostě dána při jeho narození, jak je běžné u jiných typů stratifikace. U kast je individuální přesun z jedné do druhé vyloučen. 3. Podkladem třídního rozdělení jsou ekonomické rozdíly mezi skupinami jedinců, tedy nerovnost ve vlastnictví hmotných prostředků a schopnosti jimi disponovat. U jiných typů stratifikací naopak převládají mimoekonomické faktory, například náboženské. 4. U ostatních systémů stratifikací je nerovnost vyjádřena především prostřednictvím osobních vztahů, tedy vzájemných kontaktů mezi jedinci, pánem a nevolníkem, otrokem a otrokářem, příslušníkem vyšší a nižší kasty. V třídních systémech jde naopak především o širší vazby neosobního typu. Jedním ze základu třídních rozdílů je například nerovnost platů a pracovních podmínek, která se týká všech příslušníků určité kategorie zaměstnanců a závisí především na celkovém ekonomickém uspořádání společnosti. Třídu tedy můžeme definovat jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má velký vliv na jejich způsob života. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. V západní společnosti lze rozlišit tři hlavní třídy. Vyšší třídu tvoří zaměstnavatelé, bankéři, průmyslníci a špičkoví manažeři, zámožní lidé, kteří vlastní nebo přímo ovládají výrobní prostředky. Střední třídu představují bílé límečky, tedy úředníci a odborníci (Giddens, 1999). Dělnickou třídu tvoří manuálně pracující. Toto dělení odpovídá částečně standardnímu dělení tříd či vrstev, které se již koncem šedesátých let ustálilo v americké sociologii. Obvyklé rozlišování na vyšší, střední a nižší společenské vrstvy či třídy moderní industriální společnosti bylo ještě dále specifikováno tak, že se určila v rámci každé z těchto tří vrstev také podskupina vyšší a nižší. Začalo se tedy mluvit o vyšší vyšší a vyšší nižší, střední vyšší a střední nižší a tak dále. Základní dělení na vyšší, střední a nižší třídy tedy zůstává. Do nejvyšší jsou řazeni představitelé státní moci a velkého byznysu. Ti tvoří horní vrstvu vyšší třídy,

71

zatímco spodní vrstvu vyšší třídy tvoří odborníci, vědci, inženýři, střední podnikatelé, obchodníci apod. Také střední třídy, vrstvy mají svoji horní a spodní vrstvu. K té horní jsou řazeni malí podnikatelé a manažeři, svobodná povolání apod. Spodní střední vrstvu tvoří úředníci, větší farmáři, vysoce kvalifikovaní dělníci. U nižší třídy jsou řazeni mezi představitele její horní vrstvy středně kvalifikovaní dělníci, nekvalifikovaní zřízenci a menší farmáři. Spodní vrstvu nižší třídy tvoří nekvalifikovaní dělníci, zemědělští dělníci a nezaměstnaní. 9.2.1 Weberovo pojetí třídy, statusu a strany Sociologické pojetí sociální stratifikace ovlivnil nejsilněji M. Weber, který zavedl ještě další stratifikační faktory, totiž status a členství v politických stranách. Weber vychází z Marxovy analýzy třídní společnosti kapitalismu. Přijal sice Marxův názor, že třídní příslušnost vyplývá z objektivně daných ekonomických podmínek, ale přikládal značný význam i těm ekonomickým faktorům, které Marx pominul. Podle Webera nezáleží třídní rozdíly jen ve vlastnictví nebo kontrole výrobních prostředků, jak předpokládal Marx, ale také na dalších ekonomických faktorech, které bezprostředně nesouvisejí s majetkem. Patří k nim především dovednosti, znalosti, osvědčení a kvalifikace, které mají zásadní vliv na to, jaké zaměstnání kdo ve společnosti získá. Odborníci například vydělávají a mají lepší pracovní podmínky než průmysloví dělníci. Jejich kvalifikace, vyjádřená tituly, universitními diplomy a dalšími získanými schopnostmi jim dává lepší postavení na trhu práce než těm, kdo takovou kvalifikaci nemají. Mezi dělníky samotnými pak mají vyučení nebo jinak kvalifikovaní šanci na vyšší mzdu než pracovníci bez kvalifikace. Weber rozlišoval kromě tříd i dvě další základní formy stratifikace v moderní společnosti, které označil jako status a strana. První z těchto pojmů převzal z historie středověkých stavů, neboť německé slovo „stand“ znamená stav i status. Ve Weberově teorii se za status označuje také rozdílná úcta či prestiž, které se jednotlivé skupiny těší. Rozdíly ve statusu jsou často nezávislé na třídní příslušnosti a prestiž může být jak pozitivní, tak i negativní. V moderní společnosti mají vysoký status například lékaři nebo právníci. Skupiny, které mají negativní prestiž, bývají často diskriminovány a

72

Weber je označil pojmem páriové. V Evropě tuto roli v minulosti sehrávali Židé, kteří byli vyloučeni z řad zaměstnání a nesměli zastávat žádná oficiální postavení. Bohatství sice za normálních okolností většinou propůjčuje lidem vysoký status, ale z tohoto pravidla existují i četné výjimky. Příslušníci staré aristokracie se těší značné úctě, přestože mnozí z nich svůj majetek již ztratili. A naopak jsou mnozí noví zbohatlíci často terčem opovržení. Zatímco příslušnost k určité třídě je dána objektivně, status záleží na subjektivním hodnocení sociálních rozdílů. Třídní příslušnost je dána objektivně, je odvozována od majetku a příjmů, zatímco status od rozdílných životních stylů (Giddens, 1999) Podle Webera je významným aspektem moci vytváření politických stran, které mohou ovlivňovat sociální stratifikaci nezávisle na třídní příslušnosti a statusu. Pojem strana v širším smyslu znamená skupinu osob, která spolupracuje, protože má společný původ, cíle nebo zájmy. Marx měl sklon vysvětlovat jak rozdíly ve statusu, tak podstatu stran na základě třídního hlediska. Weber však dokládá, že ani jedna z těchto kategorií se nedá vysvětlit pouze třídními rozdíly, i když s nimi úzce souvisejí. Status a stranická příslušnost mohou být odvozeny od třídních rozdílů, ale může tomu být i naopak. Právě status a strana mohou změnit ekonomické postavení jedinců a skupin, takže mají vliv na jejich třídní příslušnost. Strany často apelují na zájmy, jež překračují hranice tříd a mohou být založeny například na náboženském nebo nacionalistickém programu. Weberovy práce o sociální stratifikaci mají velký význam, protože ukazují, že se v životě lidí uplatňují i jiné faktory než pouze třídní. Většina sociologů se shoduje v tom, že Weberovo schéma představuje pružnější a komplexnější východisko pro analýzu stratifikace než Marxovo. Weberovy myšlenky se v sociologii dodnes široce uplatňují, i když většinou ve značně upravené podobě (Giddens, 1999). Třídní struktura vyspělé západní společnosti Třídní analýza dnešní západní společnosti vychází z faktu, že většina lidí v západních zemích je na tom po hmotné stránce daleko lépe, než tomu bylo dříve.

73

Chceme-li zjistit, do jaké míry a proč k tomu došlo, musíme se podívat na změny v distribuci majetku a příjmů, které proběhly přibližně v posledních sto letech. Za majetek považujeme všechno, co jedinci vlastní, nemovitosti, půdu, akcie a cokoli, co lze prodat. Pojem příjmy označuje mzdu či plat v placeném zaměstnání a výtěžek z investic, například úroky nebo dividendy. Pro většinu lidí je zdrojem příjmů námezdní práce, ale někteří je získávají převážně z investic. Spolehlivé informace o distribuci majetku se získávají jen obtížně. Zámožní lidé obvykle nezveřejňují údaje o celém rozsahu svého majetku. Jisté ovšem je, že bohatství je ve většině zemí soustředěno v rukou poměrně malého počtu lidí. Jednou z nejvýznamnějších změn v západních zemích za poslední století byl růst reálných příjmů většiny pracujících lidí. Reálné výdělky manuálně pracujících jsou dnes třikrát až čtyřikrát vyšší než tomu bylo na přelomu století. U kvalifikovanějších prací, zejména u odborných profesí a manažerských funkcí bylo zlepšení ještě o něco výraznější. Pokud jde o příjem na hlavu a rozsah zboží či služeb, jež lze za tento příjem pořídit, je většina lidí v západním světě nesrovnatelně zámožnější než kterákoli jiná většinová populace v dosavadní historii lidstva. Jedním z hlavních důvodů tohoto růstu příjmů byla rostoucí produktivita práce, na které měl rozhodující podíl vývoj průmyslových technologií. Podíváme-li se na stratifikační škálu z dnešního hlediska, vidíme, že vyšší třídu představuje poměrně malý počet jedinců a rodin vlastnících značný majetek. Odpovídá to asi jednomu procentu populace. Uvnitř této skupiny jsou poměrně značné rozdíly mezi statusem tradičních bohatých rodin a zbohatlíků. Rodiny, které vlastní určitý majetek po dobu mnoha generací, se často dívají pohrdavě na toho, kdo zbohatl svým vlastním přičiněním. I když se obě skupiny za určitých okolností prolínají, bývá lidem, kteří se povznesli z chudších poměrů, často odepřen přístup do kruhů, v nichž se pohybují etablovaní příslušníci bohatých vrstev. Fakt, že majetek propůjčuje lidem moc, je předpokladem toho, že zástupci vyšší třídy mají blízko k mocenským prostředkům. Jejich vliv plyne dílem z přímé kontroly průmyslového a finančního kapitálu, dílem z přístupu k vedoucím pozicím v politické, vzdělávací a kulturní sféře. K největším změnám došlo ve střední třídě. Termín střední

74

třída zahrnuje lidi pracující v mnoha různých typech zaměstnání. Podle některých autorů k ní dnes náleží většina obyvatel vyspělých západních zemí, protože se v nich výrazně zvýšil poměr bílých límečků na úkor manuálně pracujících. Střední třídy v západní společnosti tvoří tři podskupiny, které jsou dosti zřetelně vymezeny. První z nich je stará střední třída, tvořená drobnými nezávislými podnikateli a živnostníky, majiteli malých obchodů a soukromě hospodařícími zemědělci. Malé soukromé podniky jsou daleko méně stabilní než velké. Malé firmy a obchody často nemohou reálně soutěžit s velkými koncerny, supermarkety a komplexy restaurací. Jestliže se stará střední třída přesto nezmenšuje tak, jak předpovídali mnozí teoretici, lze to připsat velké zásobě uchazečů, kteří jsou ochotni zkusit štěstí v malém soukromém podniku. Za každého neúspěšného drobného podnikatele či živnostníka tak rychle přichází nová náhrada. Drobní podnikatelé a živnostníci bývají často politicky velmi vyhraněnou skupinou a trvale podporují politické strany krajní pravice. Vyšší střední vrstva se skládá především z odborníků nebo pracovníků v řídících funkcích. Do této kategorie patří velký počet jedinců a skupin, jejichž názory a postoje lze jen nesnadno nějak zobecnit. Mezi zástupci odborných profesí však poměrně vysoké procento lidí zastává liberální názory v sociálních a politických otázkách. Nižší střední vrstva představuje heterogenní kategorii, která zahrnuje nižší úředníky, učitele a další skupiny. Přestože se jejich pracovní podmínky a platy často příliš neliší od manuálních pracovníků, vyznačuje se většina z nich odlišnými politickými a sociálními postoji. Mnozí příslušníci nižší střední třídy se například identifikují se stejnými hodnotami jako ti úspěšnější, přestože sami v příjmech zaostávají i za lépe placenými manuálními pracovníky. Dělnická třída je tvořena manuálními pracovníky a podobně jako střední se skládá z několika odlišných skupin. Její vnitřní členění se řídí mimo jiné mírou kvalifikace. Vyšší dělnická třída je tvořena kvalifikovanými dělníky a má lepší příjmy a pracovní podmínky než ostatní. Některé dovednosti náročných manuálních povolání sice v důsledku technického rozvoje ztratily na významu, ale ekonomické postavení kvalifikovaného dělnictva jako celku se nadále zlepšuje. V mnoha oborech mají tito pracovníci poměrně vysoké platy a jejich pracovní místa jsou méně ohrožena rostoucí nezaměstnaností než místa méně kvalifikovaných dělníků. Nižší dělnická třída se skládá

75

z pracovníků nekvalifikovaných nebo jen částečně kvalifikovaných, jejichž zaměstnání jsou obvykle méně placena. Další rozdíl mezi jednotlivými dělnickými povoláními spočívá v tom, zda dotyčný pracuje na plný nebo částečný úvazek a jakou má jistotu, že své zaměstnání neztratí. To lze ilustrovat na rozdílu mezi centrálními a periferními oblastmi hospodářství. Za centrální jsou považovány ty, kde dělníci pracují na plný úvazek, dostávají relativně vysoké platy a jejich pracovní místa nejsou dlouhodobě ohrožena. Naproti tomu v periferních oblastech jsou pracovní místa nejistá, výdělky nízké a mnoho dělníků pracuje jen na částečný úvazek. Významnou demarkační čárou uvnitř dělnické třídy se stala v mnoha zemích hranice mezi etnickou většinou a znevýhodňovanými menšinami. Tato znevýhodněná skupina, označovaná termínem „underclass“, má výrazně horší pracovní podmínky i životní úroveň než většina populace. Mnozí z jejích příslušníků jsou dlouhodobě nezaměstnaní nebo svá zaměstnání rychle střídají. Pozornost mnoha sociologů se upírá ke změnám v třídní struktuře soudobé vyspělé západní společnosti. Podle některých autorů například vyšší třída dospěla dnes k takovému stupni roztříštěnosti, že jako ucelená kategorie již přestává existovat. V devatenáctém a dvacátém století byla příslušnost k vyšší třídě závislá na majetku, ať už šlo o průmyslové podniky, finanční ústavy nebo půdu. Dnes však už půda není významným zdrojem moci. V ekonomice dominují velké koncerny, které nepatří jednotlivcům. Mají tisíce akcionářů, jejichž vliv na vedení podniku je zanedbatelný. Skutečná moc přešla do rukou špičkových manažerů, kteří firmy vedou, ale nevlastní. Jsou prostě výkonnými úředníky nebo odborníky. Většina sociologů však názor o mizení vyšší třídy nesdílí. Vyšší třída mění svou podobu, ale přitom si zachovává své výsadní postavení. Skládá se z osob spojených určitou konstelací zájmů a mocí velkých podniků. Řídící pracovníci velkých koncernů sice nejsou jejich majiteli, ale často mají také možnost získat velký počet akcií, což je spojuje s podnikateli starého typu a finančními kapitalisty. Růst počtu osob pracujících v těchto oblastech souvisí s významem velkých organizací v moderních společnostech. Svůj podíl na jejich rozmachu mají také ty oblasti hospodářství, v nichž se významně uplatňuje úloha státu, státní správa, vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. Odborníci, manažeři a vyšší úředníci vděčí za své postavení

76

především svým kvalifikačním předpokladům. Většina z nich má v západních zemích dobré pracovní podmínky a jejich odstup platový se v posledních letech zvýšil. Ve srovnání s minulostí dnes daleko větší počet lidí vykonává nemanuální zaměstnání. Zůstává však otázkou, zda se jedná o rapidní přesun ke střední třídě. Spíše se ukazuje, že dochází ke dvěma procesům. První z nich spočívá v tom, co se poněkud nepřesně nazývá feminizací rutinních nemanuálních činností, které dnes bývají častěji svěřovány ženám, a za druhé dochází ke snižování kvalifikace potřebné v mnoha zaměstnáních. Řada dovedností, které byly dříve po těchto pracovnících požadovány, už ztratila svůj význam, protože je zčásti nebo docela nahradily stroje (Giddens, 1999).

9.3 Sociální mobilita Zabýváme-li se společenskou stratifikací, musíme vzít v úvahu nejen rozdílná ekonomická postavení či zaměstnání, ale i to, co se v průběhu času děje s jejich nositeli. Pro pohyb jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého se používá termínu sociální mobilita. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru či dolů po socioekonomickém žebříčku. Ti, kteří získávají vlastnictví, příjem nebo status se nazývají vzestupně mobilní a ti, kteří se pohybují v opačném směru, sestupně mobilní. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tedy s přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Vertikální a laterální mobilita se často kombinují. Pokud nás zajímá kariéra jedince a jeho vzestup či pokles na sociálním žebříčku, hovoříme obvykle o mobilitě intragenerační. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační. Míra vertikální mobility ve společnosti je jedním z významných měřítek její otevřenosti, neboť ukazuje, nakolik mohou nadaní jedinci narození v méně zámožné rodině stoupat po socioekonomickém žebříčku. Sestupná mobilita je v západních společnostech dnes menší než vzestupná. K sestupné mobilitě dochází nezřídka i v rámci jedné generace. Bývá pak spojena s psychickými problémy a obavami jedinců, kteří si nedokážou udržet životní styl, jemuž přivykli. Jednou z hlavních příčin sestupné mobility

77

je propouštění. Především lidé středního věku, kteří ztratí práci, si jen těžko nacházejí nové zaměstnání. Nebo si nacházejí zaměstnání, které jim přináší nižší příjmy než v minulosti. Mnozí lidé v moderní společnosti jsou přesvědčeni, že každý může dosáhnout vrcholu, pokud dost tvrdě pracuje. Výzkumy však ukazují, že se to podaří jen málokomu. Odpověď na to, proč tomu tak je, je jednoduchá. I ve společnosti, v níž by neexistovaly žádné překážky, každý by měl přesně stejné šance dosáhnout nejvyššího postavení, by se to podařilo jen mizivé menšině. Vrchol socioekonomického uspořádání má tvar pyramidy a počet míst na samotné špici, zaručujících moc, status a bohatství je nutně omezený. Ti, kdo mají bohatství a peníze, disponují také řadou možností, jak si své výhody udržet a přenést i na své potomky. Mohou svým dětem zajistit nejlepší možné vzdělání, které jim často umožní získat dobře placená místa. Většina těch, kdo se dostanou až na vrchol, startuje z výhodných pozic. Jejich rodiče jsou majetní lidé nebo příslušníci odborných profesí. Ze studií o lidech, kteří dokázali zbohatnout, vyplývá, že velmi málo z nich začínalo opravdu z ničeho. Valná většina těch, kdo vydělali velké peníze, na počátku své dráhy zdědila nebo dostala alespoň skromné jmění, a to posléze rozmnožila (Giddens, 1999). Žádná společnost nezaručuje faktickou rovnost všem svým členům, i když ne všechny jsou to ochotny přiznat. Každá společnost byla, je a bude diferencována do vrstev a skupin, které se liší svým podílem na statcích a službách, přístupem k moci a výší své prestiže. Tato situace je dána nedostatkovostí statků a služeb. Nastolení rovnosti by předpokládalo tuto nedostatkovost odstranit, což je nemožné. Každá společnost musí tento problém řešit, nemůže ho však nikdy, žádným řešením odstranit. Pokusy odstranit nerovnosti ústí pouze do ustavení jiných forem nerovnosti. Různé společnosti se liší nejen charakterem nerovností, které je vnitřně diferencují, ale především charakterem legitimací, tedy zdůvodněními, která se snaží učinit toto vnitřní rozčlenění přijatelným. V tradičních společnostech jsou základem distribuce služeb a statků výhradně osobní kontakty mezi těmi, kteří k nim mají přístup, a těmi, kdo o ně usilují. Mocní disponují veškerým vlastnictvím společnosti prakticky neomezeně. Podíl na moci

78

zpravidla předchází podílu na bohatství. Ten kdo má moc, získává přístup k materiálním zdrojům, které zčásti ostentativně konzumuje, zčásti rozděluje mezi ty, kdo jsou na něm závislí, což mu umožňuje jeho moc dále posilovat. Vzorec nerovnosti tradičních společností by tedy vypadal následovně: moc – majetek – vyšší moc. Hmotné bohatství je v těchto společnostech používáno z velké části neproduktivně, jednak aby symbolizovalo dosažené mocenské postavení, jednak aby ve formě darů rozšířilo klientelu mocného muže, a tím jeho moc dále zvýšilo. Moderní společnost vztah mezi bohatstvím a mocí převrací. Oblast soukromého a veřejného je jednoznačně oddělena. Každý může pro svoje potřeby disponovat pouze s majetkem soukromým, který se snaží zhodnotit prostřednictvím trhu. V těchto společnostech zpravidla bohatství předchází moc. Ten komu se podaří nahromadit určitý majetek, získává výhodnější pozici k nátlaku na ty, kdo jsou pověřeni správou veřejných záležitostí. Tato pozice mu v principu umožňuje ovlivňovat ve větší či menší míře veřejné rozhodování v souladu s jeho zájmy. Tím mimo jiné zvyšuje své šance na hromadění dalšího majetku a upevňuje své pozice na trhu. Vzorec nerovností moderních společností by tedy vypadal následovně: majetek – moc – větší majetek. Nejpropracovanější

sociologickou

teorii

způsobů

legitimace

nerovností

vypracoval Max Weber. Za nejzásadnější nerovnost považuje Weber nerovnost v přístupu k moci. Tato nerovnost je v průběhu dějin zhruba konstantní, mění se jen způsoby, jimiž je ospravedlňována. Ospravedlněnou, legitimovanou moc nazývá Weber panstvím. Rozlišuje tři typy panství, které nejsou myšleny jako následné vývojové fáze, ale jako tři čisté typy, které se v minulosti i v přítomnosti navzájem volně kombinují. Charismatické panství spočívá na víře v mimořádné kvality a nevšední vlastnosti vůdce. Může se jednat právě tak o náboženského proroka jako o válečnického hrdinu, politického demagoga či mimořádně schopného odborníka. Tento člověk vládne mimořádnou silou své osobnosti a může překračovat tradici i psané zákony. Vládne tak dlouho, dokud je víra v jeho mimořádnost dostatečně silná. Protože zpravidla razí velmi radikální myšlenky, jsou jeho požadavky stěží slučitelné se všedním, každodenním životem. Delší trvání bývá pro charismatické panství zhoubné. Mění se buď v tradiční

79

panství, nebo v panství legální. Velkým problémem charismatického panství se stává charismatikova smrt. Následovníci se snaží vyvinout způsoby přenosu charismatu. Po ekonomické stránce je charismatické panství nestabilní. Tradiční panství je rovněž založeno na osobních vztazích mezi vládcem, jeho správním aparátem a ovládanými, není však produktem krize jako panství charismatické. Je naopak silně konzervativní. Spočívá ve víře v posvátnou závaznost jednou ustavených mocenských vztahů mezi jednotlivci a celými rody. Toto panství má mnoho podtypů, patriarchalismus, patrimonialismus, feudalismus a jiné. Všechny mají společné, že postavení pánů se zakládá na tradici a tradice též omezuje jejich libovůli. Tradiční panství není příznivé kontinuitní hospodářské činnosti, pánova libovůle znemožňuje těm, kdo by chtěli podnikat, dlouhodobou kalkulaci. Jsou navíc nuceni dávat své majetky k dispozici politickým a vojenským potřebám moci. Hospodářství v tomto typy panství stagnuje, i když ojediněle je možný závratný vzestup úspěšného spekulanta či dobrodruha. Panství legální spočívá na víře v platnost neosobních zákonů. Tyto zákony se vztahují stejně tak na držitele moci, jako na její objekty. Poslušnost se týká právních norem, nikoli osob, které právo vykonávají. V tomto smyslu se jedná o panství neosobní. Osou tohoto panství je byrokracie, která plní vůči státu podobné funkce, jaké plnili patrimoniální úředníci vůči svému pánovi. Byrokracie spravující stát podle neosobních předpisů ukončuje libovůli tradičních panovníků. To je důležité zvláště z hlediska hospodářské činnosti, neboť podnikatelé mohou svoji činnost racionálně kalkulovat se znalostí všech platných norem a předpisů. Byrokracie demokratizuje společnost, neboť zaručuje všem rovnost před správními rozhodnutími, anuluje privilegia a odbourává lokální zvláštnosti. Samotná byrokracie se však může změnit v privilegovanou kastu uzurpující nová práva stavovského typu. Weberova teorie panství ukazuje, že žádný způsob legitimace existujících nerovností není dokonalý. Charismatické panství je účinné, pouze pokud si stoupenci vůdce dokážou udržet nekritický obdiv vůči svému vůdci. Zcela běžné prostředky každodenního života si dříve nebo později vynutí ústupky od původních ideálů. Tradiční panství se může reprodukovat v nezměněné podobě po mnoho generací. Existující nerovnosti jsou chápány jako přírodní nutnost. Toto panství však není nikdy imunní vůči

80

pochybnostem, uzurpacím a charismatickým hnutím. Konečně panství legální vychází z popření nerovnosti mezi lidmi jako rovnoprávnými občany státu. Byrokracie, která má přímo v popisu práce tuto formální rovnost respektovat, se lehce sama mění v privilegovanou vrstvu, zneužívajíc svého strategického postavení ve správě moderních společností (Mucha, 2009).

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. MUCHA, I., 2009. Sociologie základní texty. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380- 227-1.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Vysvětlete sociální mobilitu. 2. Objasněte existenci tříd dnes. 3. Co je sociální nerovnost?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Pro pohyb jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého se používá termínu sociální mobilita. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru či dolů po socioekonomickém žebříčku. (Pokud nás zajímá kariéra jedince a jeho vzestup či pokles na sociálním žebříčku, hovoříme obvykle o mobilitě intragenerační. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či

81

prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační.) 2. Třídu dnes můžeme definovat jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má velký vliv na jejich způsob života. 3. Sociální nerovnost se vyskytuje ve všech typech společnosti. I v těch nejprimitivnějších kulturách, v nichž neexistují majetkové rozdíly, existuje nerovnost mezi muži a ženami, mezi mladšími a staršími. Určité osoby mají vyšší status než jiné. Již stratifikaci můžeme definovat jako strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí a pro názornost ji přirovnat ke geologickému vrstvení v zemské kůře, jemuž se hierarchické řazení jednotlivých společenských vrstev podobá.

82

10. Instituce a organizace, sociální útvary, pojem stát, politika, uplatňování moci KLÍČOVÉ POJMY podnikání, podnik, domácnost, stát, znaky státu, politika

CÍLE KAPITOLY -

pochopení rozdílu instituce a organizace,

-

porozumění základním cílům podniku, státu, politiky,

-

znalost vývoje formy státu.


VÝKLAD

10.1 Instituce a organizace, stát Podnikání je uspokojováním cizích potřeb za účelem zisku, kterým uspokojujeme potřeby vlastní. Je vždy spojeno s rizikem. Vzniká střet subjektů na trhu - oběh zboží a služeb.

83

Smysl podniku - Je účelné organizovat hospodářskou činnost na vyšší úrovni, než zmůže jednotlivec. Hlavními cíli jsou zisk, zvětšení bohatství. 10.1.1 Podnik (firma) Ekonomicko-právní subjekt tvořící jednu ze základních institucí ekonomiky - ekonomická samostatnost, právní subjektivita (fyzické a právnické osoby). Jedná se o výrobu zboží a poskytování služeb za úplatu. Domácnost - Protipól výrobců; Jedná se o naturální hospodářství - uspokojování potřeb je bezplatné a bezpodílové. Stát - Ekonomické funkce státu - tvorba podmínek a pravidel a dohled nad jejich dodržováním (hospodářská politika, zákony, normy), zakládání státních podniků. Cíle podniku Uspokojování cizích potřeb při současném dosažení maximálního zisku -

omezení a příležitosti - vliv podstatného okolí

-

vychází z analýzy vlastních možností

-

musí obsahovat i stanovení cest k jejich dosažení

-

různé podle situace na trhu, podle oboru, podle potřebného kapitálu aj. přežití, maximalizace zisku, tržeb či prodejů

-

při stanovování - důležitost informací a zpětné vazby, hierarchizace

Funkce podniku: -

výrobní - produkce výrobků a služeb

-

vědeckotechnické - výzkum, inovace

-

dodavatelské - uspokojení zákazníků

-

sociální - příjmy pracovníků

-

ekonomické - hospodárnost, zisk, rozvoj podniku

84

-

politické, bezpečnostní a jiné

Podstatné okolí (velmi důležité!!!) Část okolí, která se firmy přímo dotýká: o přírodní zdroje o legislativa a právní normy o finanční okolí o technika a technologie o životní úroveň a styl, kultura o stát a jeho orgány o konkurence o životní prostředí o politika Přímé okolí - zákazníci, dodavatelé, konkurence, dlužníci, věřitelé Nepřímé okolí - vývojové tendence, sociální vývoj společnosti Členění institucí a firem: -

dle charakteru vlastnictví

-

dle velikosti

-

dle činnosti

-

dle právní formy

Typologie institucí firem apod. Existence různých typů je nutná, aby bylo možno měnit plynule rozsah obchodu, výroby a tak se přizpůsobit požadavkům trhu dle činnosti: -

výrobní (průmyslové, zemědělské, stavební, těžební aj.)

85

-

obchodní

-

dopravní a zasilatelské

-

služeb

-

komunikační (spoje)

-

peněžní

Předmět ekonomiky Zkoumání jevů a procesů probíhajících v institucích, organizacích všeho druhu. Sociální útvary v institucích a státní správě tvoří vzájemně propojenou síť, která je financovaná z výsledků hospodaření státu - rozpočtu, instituce, firmy apod.

10.2 Stát, politika a uplatňování moci převzato z: Sluneční žena (2007) Stát je formou organizace společnosti, jejíž specifikum je adekvátní době, regionu a dalším faktorům. Vznikl na určitém stupni vývoje společnosti, kdy nahradil organizaci společnosti založenou na rodovém zřízení. Podstatu státu určuje charakter ekonomiky. Změna v ekonomice státu způsobí změnu v jeho podstatě. Organizací rozumíme skupinu lidí, kteří se sjednocují za účelem společných zájmů a cílů v ucelenou jednotku (Jinou formou organizace společnosti je např. prvob. posp. spol.). Důvody vzniku státu: -

rostoucí počet oborů lidské činnosti a nutnost specializace

-

růst počtu obyvatel, existence více vazeb mezi lidmi a z toho vyplývající nebezpečí konfliktů

-

existence činností, které nemůže jedinec efektivně vykonávat a které je třeba svěřit nějaké obecné autoritě.

86

Předpoklady vzniku státu: -

sociální a ekonomická nerovnost

-

orgány vytvořené k řízení společnosti

-

donucovací aparát

10.2.1 Vývoj formy státu z historického hlediska Prvobytně pospolná společnost o rodová společnost na základě pokrevního příbuzenství o náboženská pravidla o všichni vlastnili vše o rozhodoval stařešina o postupně vznik specializace - lokální patriotismus o nutná reforma společnosti

87

Řecké městské státy

Starověký Řím dové společenství, městský stát, v čele stařešina (soudce vojevůdce i velitel)

- Národ Římský - 3 kmeny - vrcholný orgán - lidové shromáždění - hlasovací právo neměli ženy (centurijní) a nevojáci - výkonný orgán - senát - král - jmenován senátem - pravděpodobně - zákony - 12 desek - základ právní vědy Středověk 1. raný feudalismus - velké státy, převládá obyčejové právo 2. stavovské monarchie (13 stol.) -

vláda panovníka spolu se stavy - šlechta, církev

-

decentralizace moci

-

vazby na půdu Senior - vlastník půdy, Vazal - uživatel půdy

88

-

důležité vlastnictví půdy

-

zákonodárný orgán – stavy

3. absolutní monarchie panovník vládne neomezeně bez stavů rozvoj práva (kodifikace, psané normy) právnické knihy profesionální armáda, policie a administrativa Období buržoazních revolucí -

Anglie, Francie kolem roku 1790

-

formy státu většinou republika - parlamentní systém

-

prezidentský systém

Dnešní období -

státy demokratické a totalitní (podle úpravy a dodržování lidských práv)

10.2.2 Znaky státu - existuje 5 základních znaků státu (Ohraničené území, Obyvatelstvo = občany, Administrativní aparát, Ozbrojená moc, která je představena armádou a policií, Má státní aparát, státní moc a ústavu). Aby byl stát státem, musí splňovat všech pět znaků: a) Státní moc -

je uplatňována státním mechanismem

-

je zvláštním druhem veřejné moci

Veřejnou moc vykonává zvláštní, od společnosti oddělená a nad společnost postavená instituce - státní mechanismus. Mechanismus státu má různé složky:

89

-

státní orgány - mají pravomoc dávat ostatním státním orgánům, organizacím závazné pokyny

-

úřední osoby – osoby, které nejsou státní orgány, ale mohou vydávat závazné pokyny (hlavní hygienik, velitel voj. útvaru)

-

administrativní aparát státních orgánů

-

ozbrojené složky - armáda, policie

Pravomoc - Oprávnění popř. povinnost vykonávat státní moc určitým způsobem. Dělí se na zákonodárnou, výkonnou a soudní, která je nezávislá na státu. -

Pravomoc zákonodárná - výkon moci je prováděn prostředky vydávání právních norem

-

Pravomoc výkonná - vykonává tyto zákony

-

Pravomoc soudní - trestá zločiny a rozhoduje spory

-

Pravomoc kreační (zřizovací) - pravomoc zakládat vlastní organizace

-

Pravomoc schvalovací - schvalování postupů podřízených atd.

Teorie dělby moci 1. zásada oddělenosti, samostatnosti a nezávislosti moci (neplatí v totalitních státech) - samostatnost znamená, že nejsou ve vztahu nadřízení a podřízení - nezávislost mocí na sobě co do podmínek nabytí moci 2. zásada rovnováhy mocí a vzájemných brzd (soud odsuzuje x prezident - amnestie) Územní organizace obyvatelstva

90

Stát organizuje obyvatelstvo podle území - tzv. „územní organizace obyvatel." Státní moc a právo se tedy vztahují na všechny na daném území (nikoli jako dřív dle státní příslušnosti či společenské vrstvy). Státní suverenita a výlučnost Suverenita je nezávislost státní moci na jakékoliv jiné moci vně nebo uvnitř státního území. Výlučnost znamená, že stát je jedinou organizací svého druhu na daném území. Existence daní a poplatků Příspěvky od občanů státu k udržování moci. Existence práva Tj. pravidla chování, které regulují vztahy mezi lidmi, lidské chování a jednání tím, že dopředu stanoví závazná pravidla. Funkce státu: Jsou to hlavní směry činnosti Obecně se dělí na vnitřní (ekonomická, sociální, zákonodárná, nařizovací, bezpečnostní) a vnější (zahraniční politika, bezpečnost). a) ekonomická - podnikatelská činnost státu (stát je provozovatelem státních podniků) - zajišťuje nevýrobní sféru z prostředků získaných z daňové soustavy (státní správa, obrana, školství, zdravotnictví atd.) - stát je garantem měnové soustavy - je konsument společenské produkce (je zákazník, rovný a solventní partner) b) sociální - minimální mzdy, sociální minimum, podpory - tuto funkci plní i charitativní organizace c) zákonodárná - garantuje nezávislé soudnictví a provádění kontroly práva d) nařizovací - pravomoci státu vůči různým subjektům (sankce) e) bezpečnostní - vnější a vnitřní f) funkce v ochraně životního prostředí

91

10.3 Politika Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou. Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání. V rámci rozhodovacích procesů je politika správou věcí veřejných, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy. Prostředkem politiky je moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím. V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky země politické subjekty – strany přesvědčováním (argumentací) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou), a tak vytvářejí či spoluvytvářejí rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (strany a hnutí, občanská sdružení a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc). V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních nebo ne) k dosažení určitého cíle. Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7.

92

KELLER, J., 1996. Dvanáct omylů sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 8085850-09-05. HRČKA, M., 2001. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-8585068-0. DISMAN, M., 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 372 s. ISBN 97880-246-0139-7. JANDOUREK, J., 2003. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 231 s. ISBN 80-7178-749-3. MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G.,2005. Přehled sociologie. Praha: Portál, 333 s. ISBN 807178-976-3. MULLER, K., 2008. Politická sociologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-380-2.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Co je to podnikání? 2. Co je to podnik?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Podnikání je uspokojování cizích potřeb za účelem zisku, kterým uspokojujeme potřeby vlastní 2. Podnik je ekonomicko-právní subjekt tvořící jednu ze základních institucí ekonomiky - ekonomická samostatnost, právní subjektivita (fyzické a právnické osoby).

93

11. Sociální normy, sociální deviace, sociální kontrola, její formy

KLÍČOVÉ POJMY solidarita, sociální normy, sociální deviace, sociální kontrola, anomie, delikvent, rasismus, stereotyp, věznice, podsvětí

CÍLE KAPITOLY -

pochopení pojmu solidarita,

-

porozumění základním cílům deviantní socializace,

-

charakteristika sociální kontroly.


VÝKLAD

Sociologie se zabývá výzkumem sociálních údajů, což znamená způsoby jednání, které jsou zdrojem vnějšího nátlaku na jednotlivce. Psychologické vysvětlení zde působí druhořadě. Společnost, tj. řád či režim, je založený na lidské soudržnosti, kterou dělíme na mechanickou, organickou. Řád ve společnosti není samozřejmostí. Neudržuje se sám.

94

Převzato z: Referáty-seminárky.cz (2006) Svět norem vytváří meze pro svobodnou volbu v životě. Jedná se o zákony, náboženské obřady, školní předpisy, pravidla spisovné češtiny, rodinné zvyklosti, umělecké žánry, tradice aj. Deviace jsou odchylky od norem, formy jejich porušování – krádeže, podvody, nedodržovaní slibů a dohod, dopravní přestupky, užívání drog, pití alkoholu atd. 1. primární – člověk se vyrovnává se svou situací, zlozvykem (=> drogy, alkoholismus, prostituce) 2. sekundární – vyrovnává se systémem, společností (=> disidenti) Lidé, kteří vědomě porušují řád, se mnohdy sdružují => Vytvářejí skupiny a společenství (gangy, podsvětí, sítě černého odchodu, ale též třeba hnutí skinheadů, extrémní strany, disidentské kruhy a sekty) - V převládajícím ŘÁDU se vytváří SVĚT NEŘÁDU jako svébytný řád - Kdo patří k tomuto světu, vidí a posuzují zpravidla dost odlišně, co je a co není řádné Zdroje takové patologie: 1. mocenská vůle 2. rozpad dosavadního řádu Rozpad řádu společnosti nikdy není úplný. Zpravidla jeden politický a ekonomický režim je nahrazován novým. Příčiny rozpadu: 1. Vnější (zásahem vlády) } Doprovázeno chaosem, vývoj společenských 2. Vnitřní (konflikt uvnitř skupiny) problému se urychluje a dramatizuje - Všechny prvky panujícího řádu nemusí ale být skrz na skrz dobré (praktiky komunistického režimu) => Ti, co proti režimu vystupují, pro policii devianti a delikventi, nemusí být jen záporné postavy („ostrůvky pozitivní deviace“)

95

- anomie – stav ve společnosti, kdy přestávají platit stará pravidla - delikvent – pachatel deliktu (porušení práva, přečin) - Stavebním prvkem společnosti jako řádu jsou normy. - Nejen právní normy, organizační řady a úřední předpisy, tj. slovně zaznamenané normy, ale také i nepsaná, přesto sdílená pravidla koexistence v jednom prostoru Sdílení norem: 1. Očekávání, která máme vůči sobě a druhým (umění vhodně a efektivně jednat) 2. Rozumíme jim, víme o nich, ale neřídíme se jimi (Uplatňujeme je vůči druhým a sami sobě poskytujeme výjimku z pravidla => zde začíná deviace) - Normy můžeme chápat jako to, co je ve společnosti: a) zvyklé a osvědčené - Vyžaduje skutečnost, že řád ve společnosti vzniká tím, že lidé nově neobjevují pro každou situaci její definici a nehledají znovu, jak se v ní mají zachovat, ale vstupují do ní s určitou zásobou možných definicí a zkušeností ověřených postupů. Tuto zásobu si dílem vytvářejí sami anebo ji přejímají od druhých (často ne zcela dobrovolně pod normativním tlakem druhých ve svém okolí, rodičů, učitelů, vůdců party) b) Přípustné - Lidé, aby spolu vycházeli, vyhlašují určité postupy řešení problému za nepřípustné, protože porušují zájmy druhých, zasahují do jejích světů. Všechny normy soukromého práva mají tento charakter c) správné a žádoucí - Propojení norem s hodnotami či hodnotovými orientacemi, které našemu životu dávají zaměření (vzor či ideál, který přesahuje (transcenduje). Čím víc si právo, společenské

96

hodnoty a normativní aspekty zvyklostí protiřečí, tím větší stupeň anomie panuje ve společnosti.

11.1 Sociální deviace Souhrnný název pro obranný systém sociálního útvaru. Každý sociální útvar si vytváří svou vlastní sociální kontrolu (součástí jsou veřejně uznávané postupy sebeobrany, hodnocení závažnosti deviace, odměňování konformity a trestaní Deviantní chování). Lidé se trvale dostávají do konfliktů se společností, protože soustavně porušují její základní, zákony chráněné normy (záškoláctví, užívaní drog, život v ganzích, alkoholismus atd.). Deviaci v celé řadě situací sociologové shledávají přirozenou a normální. Patří k dynamice střídaní generací. Chápání deviantního chování: a) Deviantní chování jako produkt specifické socializace b) Jako organickou součást světa (podsvětí), který se řídí obdobnými principy jako normální svět, ale je vůči němu ve specifickém postavení. -Pravděpodobnost nastoupení deviantní životní cesty je zvlášť veliká: - Ve věku, kdy vývoj osobnosti jednotlivce prochází obdobím zásadních proměn (adolescence) - V situacích, kdy je jedinec vystaven dlouhodobě silným tlakům - Ocitá se v chronickém stresu - Existují 2 scénáře deviantní socializace: 1. Jednotlivci se nedaří integrace do normální společnosti (dává přednost alternativní společnosti) 2. Výsledek vypuzení jednotlivce z normální společnosti

97

- Problémy vznikají, jestliže mu konformita s řádem ve společnosti nezaručuje dosahování kulturních cílů Teorie osvojení deviantního chování: 1. teorie nezdařené socializace (hlavním aktérem je delikvent příp. jeho rodina) 2. teorie vytěsnění (aktivní podíl okolí, které některé lidi vylučuje ze svého středu, nedává jim skutečnou šanci) -

V době dospívání se pohled mladých a starších lidí na většinu záležitostí zpravidla soustavně rozchází.

-

V labilním období dospívaní téměř všichni mladí lidé v nějaké podobě porušují normy společnosti.

-

Základní předěl mezi ještě v podstatě nahodilým a uvědomělým deviantním chováním, až když je porušení chápáno jako vyjádření nesouhlasu a prostředek sebeobrany či útoku proti „nepřiměřeným“ reakcím okolí a předsudečnému jednání autorit.

-

Pak deviantní postoj je sankcemi druhých spíše posilován

-

Legislativní aktivity nejvíce ovlivňují skupiny, které ve volbách získávají moc vládnout (takto vzniklé právo nemusí odpovídat tradovanému životnímu stylu některých etnických či sociálních skupin => dilema: Vzdají svých tradičních hodnot X Mohou žít jen na okraji společnosti (např. Romové)

Formy deviantního chování: 1. Rasismus: o Velmi nebezpečná forma vytěsňování velkých společenských skupin

98

o Součástí vládnoucí ideologie => veliká hrozba o Rasistické předsudky staví na normálním postupu pořádání sociálních skutečností, jednajících, jednání i situací do přehledného výběru typů, které v našem vnímání a myšlení tuto skutečnost pak zastupují. Jestliže tyto typy do sebe zahrnou předsudky a toto spojení se zafixuje, hovoříme o STEREOTYPU. o Rasismus staví na stereotypu, který na podkladě záporného předsudku upírá vybrané skupině lidí některé lidské kvality. 2. Party a gangy: -

První stabilní skupiny dětí, prepubescentů, které se vymezují svým vztahem k prostředí

-

Uspokojují jejich potřebu úniku z dosahu dohledu dospělých, touhu být ve společnosti se stejně smýšlejícími

-

Parta => gang: Členové naleznou společného nepřítele => integrují se a vytváří si pevnou hierarchickou organizaci, v jejímž čele stojí vůdce

-

Výběr nepřítele často odráží otevřené i skryté antagonismy společenského prostředí gangu

-

S nástupem adolescence se většina part a gangů rozpadá (Nerozpustí-li ve volnějších přátelských kruzích => nepřítel se zobecní na společnost reprezentovanou dospělými, činnost dostane ideologické ospravedlnění (skinheads, punk atd.) => delikventní gangy a extrémní hnutí mládeže – vážný problém)

3. Věznice:

99

-

Jako zařízení, která zbavují lidi svobody za trestné činy, představují školu zločinu i stanici, kam se recidivista vrací po výletech do normální společnosti

-

Probíhá intenzivní výuka delikventního chování. Vede k tomu, že jednotlivec se cítí povolán k tomu, aby se živil kriminálním způsobem.

4. Podsvětí: -

Souhrnný výraz pro sociální sítě, kruhy a organizace, které vykonávají ve skrytu nelegální činnosti (černý obchod, pašování, vyděračství, prostituce, obchod s drogami, hazardní hry atd.)

-

Jednotlivé formy a typy sociální deviace si vytvářejí nezávislé světy, žijí v symbióze s normálními činnostmi společnosti a jsou také jen částečně postižitelné.

-

Neutěšené rodinné či sociální podmínky => konflikty, vážnější přestupky, špatná parta => nápravná zařízení, nezdařené pokusy o zařazení

se

do

normální

společnosti

=>

další

pobyty

v nápravných zařízeních => nakonec smíření se s kriminálním životem. -

Každá deviantní životní dráha je poznamenána selháními, nezvládáním problému a nezdrženlivostí, ale též neschopností realisticky vidět svět a hodnotit situace (problémy se hromadí).

-

Jednotlivec se ocitá v neřešitelných situacích a ztrácí důvěru druhých i sebedůvěru. Jeho život v normální společnosti je prakticky možný jen na bázi kriminality.

100

11.2 Sociální kontrola Prověřuje způsoby jednání a chování člověka a přes zpětnou vazbu či jinými prostředky jej vede k takovému chování, které je v jejím rámci považováno za žádoucí. Člověk se učí zásady poznávat sám, měřit je a dle toho upravovat své chování a jednání. Pokud to nedokáže, pak jsou mu vnější kontrolou udělovány pozitivní či negativních sankce. Sociální kontrola se často vymezuje jako soubor všech prostředků sociálních institucí a procesů. Přitom formy, druhy a prostředky sociální kontroly se odlišují jednak sociálními celky, konkrétní sociální situací sociálního celku (útvaru), typem hodnoty, normami aj. Elementární systémy tabu zakazují konání určitých činností či naopak obřady a rituály, které jsou pro členy skupiny závazné. V obou případech je respektování předpisů a zákazů posíleno strachem ze ztráty prestiže. Veřejné mínění, které dohlíží nad dodržováním ustavených zvyků a obyčejů a svým schválením či naopak odsouzením vytváří mocný neformální tlak na členy skupiny. Součástí tohoto mínění jsou pomluvy a klepy, které odstrašují ty, kdož by se mu chtěli protivit. Instance náboženství, politiky či práva, jejichž posláním je předepisovat žádané způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich nerespektování. Sociální kontrola se vztahuje se k různým prostředkům, které společnost používá pro své udržení. Žádná společnost nemůže existovat bez sociální kontroly. Dokonce i malá skupina lidí, která se schází jen příležitostně, musí rozvinout své mechanismy kontroly, nemá-li se skupina ve velmi krátké době rozpadnout. Je samozřejmé, že nástroje sociální kontroly se značně mění od jedné sociální situace ke druhé. Metody kontroly se mění podle účelu a charakteru příslušné skupiny. Kontrolní mechanismus má funkci očistnou, to je vyloučit nežádoucí osoby a povzbuzovat ostatní. Nejstarším prostředkem sociální kontroly je fyzické násilí. V nekultivované společnosti dětí je stále ještě hlavním prostředkem. Ale i ve slušně jednajících společnostech moderních demokracií je posledním argumentem. Ještě jeden aspekt sociální kontroly by měl být zdůrazněn, fakt, že je často založena na podvodných požadavcích. Možnosti podvodu existují ve všech uvedených

101

formách sociální kontroly. Proto má inteligence určité hodnoty, které umožňují přežít v boji s brutalitou, zlomyslností a materiálními zdroji. Systém sociální kontroly, který vykonává nátlak na člověka je nátlak morálky a obyčejů. Jenom nejnaléhavější aspekty tohoto systému jsou doplněny právními sankcemi.

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. KELLER, J., 1996. Dvanáct omylů sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 8085850-09-05. HRČKA, M., 2001. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-8585068-0. DISMAN, M., 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 372 s. ISBN 97880-246-0139-7. JANDOUREK, J., 2003. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 231 s. ISBN 80-7178-749-3.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Co je Deviantní chování? 2. Co je Sociální kontrola?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK

102

1. Deviantní chování je chování, kdy se lidé trvale dostávají do konfliktů se společností, protože soustavně porušují její základní, zákony chráněné normy (záškoláctví, užívaní drog, život v ganzích, alkoholismus atd.). 2. Sociální kontrola jsou procesy a mechanismy, kterými společnost nutí své členy k takovému chování, které je v jejím rámci považováno za žádoucí. Toho je dosaženo vnitřní kontrolou, kdy jedinec považuje společenské normy chování současně za měřítko, které je mu přirozeně vlastní, a vnější kontrolou udělováním pozitivních a negativních sankcí. Sociální kontrola probíhá při každodenní interakci, v malých skupinách a během celého procesu socializace.

103

12. Sociální a profesní mobilita, kultura a společenský vývoj, multikulturalismus

KLÍČOVÉ POJMY multikulturalismus, mobilitní kanály, kultura, enkulturace, kulturní relativismus

CÍLE KAPITOLY -

pochopení pojmu multikulturalismus,

-

porozumění základním cílům sociologického schéma životního cyklu,

-

znalost kultury


VÝKLAD Sociální mobilita je pojem, který blíže objasňujeme v kapitole 9.3 a dále. Druhy mobility a mobilitní kanály – dle Dernerová, 2003 Výchozí postavení jedince ve společnosti, ze kterého se může člověk snažit o vzestup po stratifikačním žebříčku, je mu připisováno, jak už bylo zmíněno, na základě toho, do jakého prostředí se narodí. Jedinci dědí po svých rodičích jak majetek, tak privilegia, která jim mohou poskytovat výhody oproti ostatním aktérům sociální struktury. Bez významu také není socializace, kterou jedinec projde. Navíc může člověk

104

uplatnit vlastní schopnosti a svým vlastním přičinění způsobit zvýšení své sociální pozice. Způsobu změny sociálního postavení se říká mobilitní kanály. Obecně platí, že nejvýznamnějším mobilitním kanálem je dosažené vzdělání. Podle toho, jakou složku utváření sociálního postavení jedince společnosti zdůrazňují, můžeme je rozčlenit na společnosti výkonu (moderní, demokratické společnosti) a společnosti s převahou askripce (zaostávající, totalitní společnosti), (Petrusek, 1996). Otevřená x uzavřená společnost Podle toho, zda mají příslušníci společnosti možnost přesouvat se v rámci stratifikačního žebříčku do vyšších vrstev a měnit tak svůj status rozlišujeme společnosti otevřené a uzavřené. Společnost založenou na svobodě rozhodování jednotlivce, na racionálním kriticismu, individualismu, na ochotě a způsobilosti ke změně, na vysoké adaptabilitě vůči změnám a tlakům vnějšího prostředí, na vysoké sociální mobilitě a demokratickém politickém systému (Velký sociologický slovník, 1996). Na těchto principech jsou založeny západní kapitalistické společnosti, ale ve starověku také třeba antické Athény. Zajímavé je, že příslušníci těchto společností jsou přesvědčeni, že pokud se budou o postup k vyšším sociálním pozicím pokoušet, podaří se jim dosáhnout úspěchu, ale ve skutečnosti tomu tak není. V otevřené společnosti totiž neexistuje rovnost příležitostí. Kdyby měli všichni lidé ve společnosti stejnou šanci statusového vzestupu, skutečnou změnu by zaznamenala jen mizivá menšina z nich. Uzavřená společnost je opakem společnosti otevřené. Je tedy založena na autoritářství, dogmatickém způsobu myšlení, kolektivismu, strnulosti, stagnaci, nízké mobilitě, často s totalitním autoritářským či autokratickým politickým uspořádáním. Obecně lze konstatovat, že uzavřená společnost se ve větší míře vyskytovala spíš v dřívějších dobách. Nástupem urbanizace a industrializace totiž došlo k procesům, které značně podpořily růst sociální mobility. A tak se i společnost uzavřená transformovala na otevřenou (Petrusek, 1996).

12.1 Kultura 105

Termín kultura patří dnes k nejfrekventovanějším slovům a používá se k vyjádření: 1. sociální komunikace 2. sféry či formy vědomí 3. oblasti duchovního života člověka a společnosti 4. vzdělanosti, umění, tradice či i vzorců jednání, myšlení atd. Za kulturu se považuje vše, co nevyrůstá samo sebou z přírody, ale co vzniká činností člověka a společností (tj. činností člověka chápaného jako sociální bytost) a tak je logické, že vznik člověka je předpokladem kultury (člověk jejím tvůrcem). Kultura ve své definici znamená velice složitý společenský jev, proces i různé vztahy a zároveň kultura je komplex tvořený aktivní tvůrčí činností lidí. Pro sociologické chápání a zkoumání kultury jsou charakteristické následující momenty: 1. lidské činnosti a hodnoty 2. fakt, že kultura je naučená (tj. tvořena lidmi v sociální interakci) 3. kultura jako celek je kolektivním produktem (tj. tvořena lidmi v sociální interakci) 4. kultura a její hodnoty se přenášejí z generace na generaci a tak si kultura jako celek zachovává určitou kontinuitu v čase 5. kultura je adaptivní, tj. schopná na základě činnosti lidí přizpůsobit se vnitřním a vnějším změnám (STUDENTSKE, 2013. Vše co student potřebuje vědět: Člověk jako sociální bytost, vývojové etapy lidského života. STUDENTSKE, [cit. 2013-26-09]. Dostupné

z:

http://www.studentske.cz/2007/08/11-lovk-jako-sociln-bytost-vvojov-

etapy.html) Dělení kultury podle jejího obsahu:

106

1. Materiální kultura

člověka - prostředky používané v materiální výrobě; způsoby používání; produkty určené k uspokojování výrobních potřeb; spotřební předměty; umělé materiální životní potřeby 2. Duchovní kultura

institucí, symbolů, představ a názorů a tyto soubory mají různé, často právem velmi odlišné, charaktery, např.: vědecký, estetický, etický, právní a tak podobně a podle toho se rozděluje kultura do několika sfér: - umění, věda, filosofie, náboženství, právo, morálka atd. Pod duchovní kulturu patří tzv. Normativní kultura (tj. společenské normy). 12.1.1 Pojmy, termíny spjaté s kulturou: ož je proces osvojování kultury - kontakt mezi kulturami za přenosu některých kulturních prvků - přijetí a osvojení si těchto kulturních prvků, tj. jejich integrace do jiných odlišných kultur (osvojení kultury znamená osvojení univerzálních všelidských složek se složkami specifickými pro určitou vrstvu, třídu či skupinu) - současná kultura, dostupná snad všem, má dva charakteristické znaky: 1. masovost = velké množství toho, co je předkládáno či těch, kteří přijímají obojí

107

2. standardizace - stejnost, totožnost toho, toho co je předkládáno - jedná se o kulturní typ vytvořený určitou epochou, např. průmyslovou revolucí 18. a 19. století - pro formování masové kultury jsou nutné dva procesy: a) industrializace - vznik a růst průmyslové výroby a vnik jejich významu do života jedince i společnosti b) urbanizace - koncentrace lidí do měst, ta mají vliv na život celé společnosti Skupinová struktura společnosti Pod ní patří zásadní pojem socializační proces - tj. proces, kdy člověk první léta lidského života biologicky se rozvíjí a další léta se přizpůsobuje sociálním rolí, společnosti rozvíjející jeho schopnosti žít s a mezi lidmi a zařadit se do ní (orientace v soustavě sociálních vztahů). Individuum tak musí, pro získání schopností pro začlenění do společnosti „vykonat“ následující: 1. porozumět kultuře dané společnosti 2. internalizovat (tj. přijmout za svůj určitý soubor norem a hodnot, vyžadovaných společností) 3. ovládnout základy způsoby chování a ovládnout určité sociální role Tím se zajišťuje kontinuita společenského vývoje a tak i kulturní tradice. Důsledkem toho je i společenský řád (vedoucí k hodnotovému konsensu, tj. shodě většiny lidí na hodnotách a normách společnosti a k fungující sociální kontrole). Nám se to jeví jako povinné přizpůsobení se určitým danostem, nutným formám, (STUDENTSKE, 2013. Vše co student potřebuje vědět: Člověk jako sociální bytost, vývojové etapy lidského života. STUDENTSKE, [cit. 2013-26-09]. Dostupné z: http://www.studentske.cz/2007/08/11-lovk-jako-sociln-bytost-vvojov-etapy.html)

108

Podle G. Wurzbachera se dost striktně odlišují následující pojmy: a) socializace - proces začleňování individua do systému společenských vztahů (přijmutí sociální role) b) enkulturace - proces včlenění jedince do kultury (tj. osvojení zkušeností, hodnot a norem) c) personalizace - aktivní stránka obou předešlých procesů Socializační proces probíhá v určitém prostředí, skupinovém prostředí, přičemž rodina je nejvýznamnější ze skupin, které přetvářejí člověka v sociální bytost a které formují jeho osobnost. Ale dále se můžeme setkat i s dalšími pojmy jako např.: primární skupina, referenční skupina, sekundární skupina či termín pluralita skupin. Dostupné z: http://www.studentske.cz/2007/08/11-lovk-jako-sociln-bytost-vvojov-etapy.html)

12.2 Kulturní relativismus Jedná se o jeden z nejvýznamnějších příspěvků antropologie k filosofickému myšlení 20. st. Předpokládá, že každá kultura je jedinečná, neopakovatelná entita. Posuzuje každou kulturu v jejím vlastním kontextu, v souvislostech jejích vlastních hodnot, idejí, norem a tradic. Nahlíží jiné kultury s úctou, respektem, tolerancí (opozice k nacionalismu, rasismu atd.) Vytváří teoretické podloží koncepcí multikulturalismu. Neznamená relativismus morální, neboť antropologové nemohou ignorovat mezinárodní měřítka spravedlnosti, morálky, vyvolává problémy v etické filozofii (mučení, kanibalismus, zabíjení dětí). Jeho ústředními pojmy jsou: difúze, migrace. a) Difúze - proces předávání produktů lidské činnosti mezi kulturami navzájem - jedná se o šíření prvků kultury z jedné společnosti do druhé b) Migrace

109

- pohybem obyvatelstva z jedné geografické části do druhé Kulturní relativismus se vymezuje proti entocentrismu + evolucionismu, proti tomuto staví pluralistickou koncepci dějin = jednotlivé kultury se mohou vyvíjet libovolným směrem a mohou krystalizovat tak do podob vzájemně nesrovnatelných. Je nemožné objektivně určit celosvětově platná stadia vývoje kultury lidstva. Teorie kultury Každá kultura preferuje určité kulturní vzory = obyčeje, normy a hodnoty základní cíl antro: studium zvyků, obyčejů a hodnot, které odlišují společnosti s různými kulturními tradicemi. Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, rasu či přesvědčení, a to tak, že si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti. Multikulturalismus bychom mohli chápat také jako protiklad k nacionalismu (Barša, 2003). Vznik a vývoj Soužití lidí, kteří pocházejí z různých kultur a prostředí, případně i hovoří různými jazyky, se objevilo už v pozdní antice ve velkých městech s množstvím přistěhovalců. Řešil se spontánně vznikem zjednodušené řečtiny a později latiny jako společného komunikačního jazyka (lingua franca) a rozdělením měst na různé čtvrti, často podle kultury nebo náboženství jejich obyvatel. Například v historickém jádru Jeruzaléma se toto rozdělení dodnes zachovalo aspoň v názvech čtvrtí. Ve středověkých převážně zemědělských společnostech nedělala jazyková a kulturní pluralita velké problémy, ve městech toto však platit nemuselo. To se radikálně změnilo v průběhu novověku, a to zejména z těchto důvodů:

110

-

postupující centralizace států a růst centrální moci;

-

vznik státní byrokracie, která musí jednat s každým občanem přímo;

-

vznik průmyslu a masová migrace obyvatel do měst;

-

snaha o řešení politických problémů zejména parlamentní diskusí, která vyžaduje jazykovou komunikaci; vznik veřejného mínění, masových médií a volebních kampaní, které se

-

ovšem odehrávají v určitém jazyce; masový pohyb obyvatel z chudých do bohatších zemí.

-

STUDIJNÍ MATERIÁLY

PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. KELLER, J., 1996. Dvanáct omylů sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 8085850-09-05. HRČKA, M., 2001. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-8585068-0. DISMAN, M., 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 372 s. ISBN 97880-246-0139-7. JANDOUREK, J., 2003. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 231 s. ISBN 80-7178-749-3. DERNEROVA, J., 2013. Sociální mobilita: kurz Úvod do sociologie. Referát. Vydáno 8. 12. 2003

[cit.

24. 9. 2013].

Dostupné

z:

sociologie.unas.cz/2003_2004/Socialni_mobilita.doc

OTÁZKY A ÚKOLY

111

1. Co se chápe pod pojmem kultura? 2. Co je to multikulturalismus?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Termín kultura patří dnes k nejfrekventovanějším slovům a používá se k vyjádření: sociální komunikace, sféry či formy vědomí, oblasti duchovního života člověka a společnosti, vzdělanosti, umění, tradice či i vzorců jednání, myšlení atd. Za kulturu se považuje vše, co nevyrůstá samo sebou z přírody, ale co vzniká činností člověka a společností (tj. činností člověka chápaného jako sociální bytost) a tak je logické, že vznik člověka je předpokladem kultury (člověk jejím tvůrcem). Kultura ve své definici znamená velice složitý společenský jev, proces i různé vztahy a zároveň kultura je komplex tvořený aktivní tvůrčí činností lidí. 2. Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, rasu či přesvědčení, a to tak, že si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti.

112

13. Sociologie ekonomického myšlení

KLÍČOVÉ POJMY makrosociologie, ekonomie, ekonomika, metodologie, mikroekonomie, makroekonomie

CÍLE KAPITOLY -

pochopení rozdílu mezi ekonomikou a ekonomií,

-

porozumění základním cílům ekonomického myšlení,

-

znalost ekonomických pojmů.


VÝKLAD Sociologie je věda vyčleňující se z filosofie a politologie. Každá její disciplína je motivována danou filosofickou doktrínou, nedá se jednoznačně vymezit určením jejího předmětu, nebo metody, ale lze říci, že je to věda snažící se vysvětlit dění ve společnosti formami sociální struktury s pomocí věd jí blízkých. První její období je datované do počátku 19. století a nazývá se protosociologie. Vzniká na základě otázek sociální nerovnosti, spravedlnosti, autority vlády, za přispění některých sociálních reformátorů a rozvoje statistiky.

113

První vývojové (teoretické) období se datuje od 40. let 19. století do 20. let 20. století - bylo to období, kdy se sociologie rozvíjela v podobě velkých teorií snažících se najít klíčový princip pro výklad společenské reality. U počátku sociologie stojí osobnost Augusta Comtea (dle jeho díla Kurs pozitivní filosofie se rozpad tradiční společnosti stal popudem ke vzniku nové vědy o společnosti), další osobnost stojící u zrodu je Herbert Spencer (vědec vzdělaný v mnoha oborech pojímající svět jako vyvíjející se organismus). Druhé vývojové (výzkumné) období se datuje do meziválečné doby, veliký rozmach zaznamenala v USA (především v empirické rovině orientované na sociálně-patologické jevy - prostituce, kriminalita, alkoholismus), též se přesouvá ze sféry makro-sociologické do sociologických mikrostruktur (sociální instituce a organizace) a obecně se stává vědou praktickou - do tohoto období řadíme osobnosti jako R. Gallup, H. Laswell (propaganda a veřejné mínění), W. I. Thomas (sociální patologie), R. Kinsey (sexuální chování). Třetí vývojové období se datuje od konce 2. světové války až do doby současné, kdy se vrací ke svému pluralistickému pojetí, hledá nové teorie podávající ucelenější obraz o společnosti, aniž by se vzdávala již ověřených teorií a postupů. Již v období předešlém vznikají směry silně teoreticky orientované ekonomiku, na strukturní funkcionalismus, teorie sociální směny, sociometrii apod.). 1. metoda teoretická se snaží se sociální jevy rozpoznat, popsat a vysvětlit, 2. metoda empirická (praktická) se snaží se sociální jevy popsat pomocí své vlastní metodologie. EKONOMIE Je věda zabývající se nejobecnějšími souvislostmi v životě společnosti a reálným hospodářským životem společnosti. Za prvopočátek ekonomie můžeme pokládat období průmyslové revoluce a rok 1776, kdy bylo publikováno dílo Bohatství národů od Adama Smitha (anglická klasická škola - D. Ricardo, J. S. Mill, A. Smith - Neviditelná ruka trhu, francouzská fyziokratická škola - F. Quensay). Obě tyto školy byly zaměřeny společensky a makroekonomicky. V druhé polovině 19. století se vyčleňují dvě nové školy:

114

1. neoklasická (mikroekonomická) rakouská - subjektivně psychologická, cambridgská - dílčí rovnováha, lausanneská - národohospodářská rovnováha 2. marxistická (společenské ekonomické a výrobní vztahy, rozvoj výrobních sil), Marxovo stěžejní dílo Kapitál V období před 2. světovou válkou se prostřednictvím J. M. Keynese vrací do makroekonomické sféry (teorie efektivní poptávky) po 2. světové válce se prosazuje neoklasická ekonomie, nejvíce se prosazuje monetarismus (M. Freidman), který klade důraz na automatičnost procesů jeho opakem je institucionalismus (Veblen, Commons) kladoucí důraz na roli institucí v ekonomice a požadující integraci ekonomie a jiných společenských věd. Současné trendy upřednostňují neoinstitucionalismus a snaží se sjednotit neoklasickou mikroekonomii s využitím usměrňující role nadřízených institucí Ekonomika může být chápána ve třech významech: 1. jako hospodářství – činnosti ekonomických subjektů (podnikové, národní, světové hospodářství) 2. jako hospodaření – činnosti související s chodem ekonomiky (plánování, výroba, zásobování) 3. Ekonomika jako hospodárnost – účelnost využití vstupních zdrojů v porovnání s výnosy (využití pracovních sil, materiálu, energie) Základní dělení ekonomie je na makroekonomii (studuje národní hospodářství jako celek) a mikroekonomii (studuje tržní chování ekonomických subjektů domácnost, firma, stát). Třemi základními sektory, které jsou předmětem zájmu jak mikroekonomie, tak makroekonomie jsou:

115

1. primér - prvovýroba (těžba, rybolov, zemědělství), 2. sekundér - výroba hmotných statků (zpracovatelský průmysl, stavebnictví), 3. terciér - služby (školství, doprava, zdravotnictví). Ekonomiku ve společnosti můžeme dále dělit na: 1. zvykovou - řídí se podle tradice, důsledkem je nízký stupeň rozvoje a převládající zemědělství, 2. příkazová - podléhá centrálnímu řízení, převládá státní vlastnictví doplněno vlastnictvím kolektivním, charakteristickým důsledkem je nižší životní úroveň, nekvalitní práce, neefektivní výroba, 3. tržní - kde trh je řízen pouze chováním jednotlivých ekonomických subjektů, dominuje soukromé vlastnictví, 4. smíšená (sociálně tržní) - je tržní systém s dílčími prvky systému příkazového stát se podílí na řízení ekonomiky, ale nehraje hlavní roli (freiburská neoliberální škola - L. Erhart).

STUDIJNÍ MATERIÁLY PAUKNEROVÁ, D. a kol. 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. HRČKA, M., 2001. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-8585068-0. DISMAN, M., 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 372 s. ISBN 97880-246-0139-7.

116

NOVOTNÁ, E., 2008. Manažerská sociologie. Praha: Grada. ISBN 80-245-0928-8.

OTÁZKY A ÚKOLY 1. Jaké jsou tři základní sektory makroekonomie a mikroekonomie? 2. Co je to ekonomie a čím se zabývá?

KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK 1. Třemi základními sektory, které jsou předmětem zájmu jak mikroekonomie, tak makroekonomie jsou: primér prvovýroba (těžba, rybolov, zemědělství), sekundér výroba

hmotných

stavebnictví),

statků

terciér

-

(zpracovatelský služby

(školství,

průmysl, doprava,

zdravotnictví). 2.

Ekonomie

je

věda

zabývající

se

nejobecnějšími

souvislostmi v životě společnosti a reálným hospodářským životem společnosti.

117

Použitá literatura BARŠA, P., 2003. Politická teorie multikulturalismu. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury). ISBN 80-732-5020-9. BAUMAN, Z., 1999. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: MF. ISBN 80-204-0817-7. BENESCH, H., 2001. Encyklopedický atlas psychologie. Praha: NLN. BERGER, P. L., 2003. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. Brno: Barrister & Principal. ISBN 80-859-4790-0. ČECHOVÁ, V., A. MELLANOVÁ a M. ROZSYPALOVÁ, 2003. Speciální psychologie. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. ISBN 80-7013386-4. DERNEROVA, J., 2013. Sociální mobilita: kurz Úvod do sociologie. Referát. Vydáno 8. 12. 2003

[cit.

24. 9. 2013].

Dostupné

z:

sociologie.unas.cz/2003_2004/Socialni_mobilita.doc DISMAN, M., 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 372 s. ISBN 97880-246-0139-7. DOBRUŠOVÁ, E., 2012. Techniky manažerské komunikace. Opava: Slezká univerzita v Opavě.

GEIST, B., 1992. Vzdorujeme stresu: Autogenní trénink duševních sil. Praha: ROAD. ISBN 80-853-8526-0. GIDDENS, A., 1999. Sociologie. Praha: Argo. ISBN 80-720-3124-4. GILLERNOVÁ, I. a M. MALOTÍNOVÁ, 1992. Psychologie. Praha: SPN. HAYESOVÁ, N., 2008. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. 166 s. ISBN 978-807367-283-6. HELUS, Z., 2003. Psychologie pro střední školy. Praha: Fortuna. HENDL, J., 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 403 s. ISBN 80-7367-040-2.

118

HOSKOVEC, J., M. NAKONEČNÝ a M. SEDLÁKOVÁ, 2003. Psychologie XX. století. Praha: Academia. HRČKA, M., 2001. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-8585068-0. HUNT, M., 2000. Dějiny psychologie. Praha: Portál. JANDOUREK, J., 2003. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 231 s. ISBN 80-7178-749-3. KELLER, J., 1996. Dvanáct omylů sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 8085850-09-05. KOHOUTEK, R., 2009. Edukace, kultivace a socializace osobnosti žáka. In KOUKOLÍK, F., 2005. JÁ - O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: nakl. Karolinum. ISBN 80246-0736-0. MATURITA, 2013. Normy a sociální deviace [online]. [cit. 2013-26-09]. Dostupné z: http://maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4360&pageTitle=Normy%20a%20soci%E1l n%ED%20deviace MEDZIHORSKÝ, Š., 1991. Asertivita. Praha: Elfa. ISBN 80-900-1971-4. MIKULASTIK, M., 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-1349-7. MIKŠÍK, O., 1969. Člověk a svízelné situace. Praha: SPN. MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G., 2005. Přehled sociologie. Praha: Portál, 333 s. ISBN 807178-976-3. MUCHA, I., 2009. Sociologie základní texty. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380- 227-1. MULLER, K., 2008. Politická sociologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-380-2. NAKONEČNÝ, M., 1995. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. ISBN 80-85255-74-X. NAKONEČNÝ, M., 1998. Základy psychologie. Praha: ACADEMIA. (později prakticky tentýž titul v Levných knihách) NAKONEČNÝ, M., 2005. Sociální psychologie organizace. Praha: Grada, 225 s. ISBN 80247-0577-X. NOVOTNÁ, E., 2008. Manažerská sociologie. Praha: Grada. ISBN 80-245-0928-8.

119

ONDREJKOVIČ, P., 2004. Socializace v sociologii výchovy. Bratislava: Veda. ISBN 80-2240781-X. PAUKNEROVÁ, D. a kol., 2006. Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada, 254 s. ISBN 8-247-1706-9. PETRUSEK, M., 1996. Velký sociologický slovník: P - Ž. 2. Praha: Univ. Karlova, Vyd. Karolinum. ISBN 80-718-4311-3. PIAGET, J., 1997. Psychologie dítěte. Praha: Portál. ISBN 80-7178-146-0. PIAGET, J., 1999. Psychologie inteligence. Praha: Portál. ISBN 80-7178-309-9. PLHÁKOVÁ, A., 2006. Dějiny psychologie. Praha: Grada. ISBN 80-247-0871-X. PLHÁKOVÁ, A., 2003. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. ISBN 80-200-1086. PSYCHOLOGICKÝ ÚSTAV, 2009. Psychologie práce, organizace a řízení [online]. 11. října 2009. [cit. 2013-26-09]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/wups/home/studium/ informace/statni-zaverecna-zkouska/okruhy-ke-statni-zaverecne-zkousce-oborupsychologie/ psychologie-organizace-rizeni-a-prace ROBBINS, S. P., 2008. Management. 10th ed. Upper Saddle River, N.J.: Pearson Prentice Hall, 565 p. ISBN 01-320-9071-6. RUDOLFKOHOUTEK.BLOG [online]. 5. listopadu 2009 16:00. [cit. 2013-26-09]. Dostupné z: http://rudolfkohoutek.blog.cz/0911/edukace-kultivace-a-socalizace-osobnosti-zaka ŘÍČAN, P., 2002. Psychologie náboženství. Praha: Portál. ISBN 80-7178-547-4. ŘÍČAN, P., 2008. Psychologie: příručka pro studenty. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367406-9. SEKOT, A., 2006. Sociologie v kostce. Brno: Paido. ISBN 80-731-5126-X. SMÉKAL, V., 2004. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister a Principal. ISBN 8086598-65-9. STUDENTSKE.EU, 2008. 1 - pojetí podniku [online]. [cit. 2013-27-09]. Dostupné z: http://managment-marketing.studentske.eu/2008/05/1-pojet-podniku.html

120

VÁGNEROVÁ, M., 1993. Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha: UK. ISBN 807066-797-4. VÁGNEROVÁ, M., 1997. Úvod do psychologie. Praha: UK. ISBN 80-7184-421-7. VYBÍRAL, Z., 2006. Psychologie jinak: současná kritická psychologie. Praha: Academia. ISBN 80-200-1367-9.

121

Psychologie a sociologie

Recommend Documents