Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice PODNIKOVÉ FINANCE. Ing. Tibor Hlačina

Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě

Kunovice

PODNIKOVÉ FINANCE

Ing. Tibor Hlačina

2011

Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, Kunovice

Podnikové finance

Ing. Tibor Hlačina

2011

Název: © Podnikové finance 2. aktualizované vydání Autor: © Ing. Tibor Hlačina Vydavatel: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2011 Neprošlo jazykovou úpravou ISBN: 978-80-7314-254-4

Obsah 1 

ZÁKLADY PODNIKOVÝCH FINANCÍ....................................................................... 9  1.1  1.2  1.3  1.4  1.5  1.6  1.7 

2 

Činnost podniku ........................................................................................................... 9  Financování ............................................................................................................... 10  Druhy financování podniku ....................................................................................... 11  Otázky ke kapitole ..................................................................................................... 12  Samostatná práce ....................................................................................................... 13  Kontrolní otázky ........................................................................................................ 13  Shrnutí ....................................................................................................................... 14 

ÚKOLY FINANČNÍHO MANAGEMENTU............................................................... 15  2.1  Finanční analýza ........................................................................................................ 15  2.1.1  Analýza ............................................................................................................... 16  2.2  Financování a finanční management ......................................................................... 17  2.2.1  Pravidla finančního managementu .................................................................... 18  2.2.2  Základní nástroje finančního managementu ...................................................... 19  2.3  Činnost v jednotlivých obdobích podniku ................................................................. 20  2.3.1  Založení podniku ................................................................................................ 20  2.3.2  Samofinancování podniku .................................................................................. 21  2.4  Rozbory ..................................................................................................................... 22  2.4.1  Controlling ......................................................................................................... 23  2.4.2  Audit ................................................................................................................... 24  2.5  Řízení podniku v období zániku a krize .................................................................... 25  2.6  Závěr .......................................................................................................................... 25  2.7  Samostatná práce ....................................................................................................... 26  2.8  Kontrolní otázky ........................................................................................................ 26  2.9  Shrnutí ....................................................................................................................... 27 

3  MAJETKOVÁ A FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, ŘÍZENÍ CASH-FLOW PODNIKU ............................................................................................................................... 29  3.1  Majetková a finanční struktura podniku .................................................................... 29  3.1.1  Majetek podniku ................................................................................................. 29  3.1.2  Stalý investiční majetek ...................................................................................... 30  3.2  Řízení cash flow podniku .......................................................................................... 31  3.3  Samostatná práce ....................................................................................................... 32  3.4  Kontrolní otázky ........................................................................................................ 32  3.5  Shrnutí ....................................................................................................................... 34  4 

FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU .............................................................................. 35  4.1  Účel finanční analýzy ................................................................................................ 35  4.1.1  Ukazatele finanční analýzy................................................................................. 35  4.1.2  Analýza likvidity ................................................................................................. 37  4.1.3  Analýza rentability ............................................................................................. 38  4.1.4  Řízení aktiv ......................................................................................................... 39  4.1.5  Další ukazatele ................................................................................................... 39  4.1.6  Souhrnné ukazatele ............................................................................................ 40  4.1.7  Soustavy poměrových ukazatelů ......................................................................... 40  4.1.8  Slabé stránky finanční analýzy ........................................................................... 41 

4.2  Cash flow ................................................................................................................... 41  4.2.1  Vstupní data pro zpracování výkazu cash-flow .................................................. 42  4.3  Samostatná práce ....................................................................................................... 45  4.4  Kontrolní otázky ........................................................................................................ 46  4.5  Shrnutí ....................................................................................................................... 46  5  ZDROJE A FORMY KRÁTKODOBÉHO FINANCOVANÍ, OBĚŽNÝ MAJETEK PODNIKU A JEHO ŘÍZENÍ ................................................................................................ 47  5.1  Financování podniku ................................................................................................. 47  5.1.1  Význam financování a finančního řízení ............................................................ 47  5.2  Zdroje financování ..................................................................................................... 48  5.2.1  Zvláštní zdroje financování Factoring + forfaiting ........................................... 49  5.2.2  Krátkodobá aktiva .............................................................................................. 49  5.3  Využití přebytku finančních prostředků .................................................................... 49  5.4  Otázky ke kapitole ..................................................................................................... 51  5.5  Samostatná práce ....................................................................................................... 52  5.6  Shrnutí ....................................................................................................................... 52  6 

DLOUHODOBÉ FINANCOVÁNÍ INVESTIČNÍHO MAJETKU........................... 53  6.1  Výběr zdroje financování .......................................................................................... 53  6.2  Třídění finančních zdrojů .......................................................................................... 54  6.2.1  Financování z externích zdrojů .......................................................................... 54  6.2.2  Leasing ............................................................................................................... 55  6.2.3  Bankovní úvěr nebo leasing? ............................................................................. 56  6.3  Financování z interních zdrojů ................................................................................. 58  6.4  Další formy financování ............................................................................................ 58  6.5  Otázky ke kapitole ..................................................................................................... 59  6.6  Samostatná práce ....................................................................................................... 60  6.7  Shrnutí ....................................................................................................................... 60 

7 

FINANCOVÁNÍ A KAPITÁLOVÉ PLÁNOVÁNÍ ..................................................... 61  7.1  Plánování ................................................................................................................... 61  7.1.1  Finanční plánování ............................................................................................ 62  7.2  Finanční politika a její součásti ................................................................................. 63  7.3  Krátkodobé financování a finanční plánování ........................................................... 64  7.3.1  Dlouhodobé finanční plánování ......................................................................... 65  7.4  Investiční rozhodování .............................................................................................. 66  7.4.1  Metody pro hodnocení efektivnosti investičních projektů: ................................. 67  7.5  Otázky ke kapitole ..................................................................................................... 72  7.6  Samostatná práce ....................................................................................................... 73  7.7  Shrnutí ....................................................................................................................... 73 

8 

CIZÍ ZDROJE ................................................................................................................. 75  8.1  Klasifikace cizích zdrojů ........................................................................................... 75  8.1.1  Klasifikace dle rozvahy ...................................................................................... 75  8.1.2  Rezervy jako cizí zdroj........................................................................................ 75  8.1.3  Dlouhodobé a krátkodobé závazky, bankovní úvěry jako cizí zdroje ................. 77  8.1.4  Cizí zdroje jako skutečné zdroje financování ..................................................... 77  8.1.5  Úvěry .................................................................................................................. 77  8.1.6  Dluhopisy ........................................................................................................... 83  8.1.7  Směnka ............................................................................................................... 90 

8.2  Klasifikace ostatních zdrojů ...................................................................................... 97  8.2.1  Leasing ............................................................................................................... 97  8.3  Faktoring a forfaiting ............................................................................................... 105  8.3.1  Faktoring .......................................................................................................... 105  8.3.2  Fortfaiting ........................................................................................................ 108  8.3.3  Faktoring a fortfaiting kontra odkup pohledávek ............................................ 110  8.3.4  Náklady faktoringu a fortfaitingu ..................................................................... 111  8.4  Tiché společenství ................................................................................................... 111  8.4.1  Podstata tichého společenství .......................................................................... 111  8.4.2  Vklad při tichém společníkovi .......................................................................... 112  8.5  Rizikový kapitál ....................................................................................................... 116  8.5.1  Podstata rizikového kapitálu ............................................................................ 117  8.5.2  Investiční politika ............................................................................................. 118  8.5.3  Typy rizikového kapitálu .................................................................................. 119  8.5.4  Postup při rizikovém financování ..................................................................... 120  8.5.5  Postup ............................................................................................................... 120  8.6  Použití jednotlivých zdrojů ...................................................................................... 125  8.6.1  Obecná pravidla použití ................................................................................... 125  8.7  Kontrolní otázky ...................................................................................................... 126  8.8  Samostatná práce ..................................................................................................... 128  8.9  Shrnutí ..................................................................................................................... 128  POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................. 129 

1

Základy podnikových financí

(charakteristika PF, cíle a principy finančního řízení, druhy financování podniku). Cíle kapitoly: Naučit studenty základům podnikových financí. Klíčová slova: Finanční řízení; podnikové finance; financování; faktor času; faktor rizika; cash flow. Případová studie: Vypracujte jednu studii na krátkodobé financování firmy z ČR a jednu studii na dlouhodobé financování v elektronické podobě.

1.1

Činnost podniku

Veškerá činnost podniku má dvě stránky: věcnou (hmotnou, majetkovou) peněžní (finanční) Z hlediska věcného představuje činnost podniku tok statků (strojů, surovin, materiálů, hotových výrobků) a skládá se ze tří hlavních aktivit: zásobování výroby prodeje Každá z těchto aktivit musí být zabezpečena finančními zdroji (penězi). Tok peněz má formu plateb – příjmů nebo výdajů. Má obrácený směr než tok statků: zásobování a výroba jsou spojeny s výdaji peněz, prodej je spojen s příjmy peněz. Kromě těchto základních toků plateb spojených se zásobováním, výrobou a prodejem existují další finanční toky, které jsou spojené s rozdělováním zisku (vyplácení dividend), investicemi, výzkumem, vývojem a technickým rozvojem aj. Věcné a finanční toky musí být ve vzájemném souladu: aby mohly být získány věcné statky (pokud nejsou samy přímým vkladem – např. pozemky, budovy, zařízení) a aby mohly probíhat všechny činnosti podniku, musí být zajištěny finančně (při věcných vkladech pořízení statků a jejich financování proběhne současně – jde o netypický způsob, obvykle nejprve je opatřen kapitál ve formě peněz, což se projeví v pasívech rozvahy jako přírůstek vlastního nebo cizího kapitálu a v aktivech jako přírůstek hotovostí nebo vkladů na účtech v bankách, který se následně změní ve stálá nebo oběžná aktiva.

9

1.2

Financování

Získání (obstarání) finančních zdrojů, obecněji kapitálu ve všech jeho formách a jejich použití k obstarání potřebných statků a k úhradě výdajů na činnost podniku, označujeme jako financování. Řízení financování (finanční řízení, z ang. též finanční management) se v posledních letech stalo hlavní složkou řízení podniku. Má tyto hlavní úkoly: 1. získávat kapitál (peníze, fondy) pro běžné i mimořádné potřeby podniku a rozhodovat o jeho struktuře a jejích změnách (získat úvěr, vydat akcie nebo obligace, restrukturovat zdroje aj.) 2. rozhodovat o umístění kapitálu (nakoupit aktiva a financovat běžnou činnost podniku, vývoj nových výrobků a nových technologií, vracet vypůjčený kapitál investorům, volný kapitál investovat do pozemků a jiných hmotných statků, nebo do akcií a jiných cenných papírů) 3. rozhodovat o rozdělení zisku (reinvestovat jej nebo vyplatit ve formě dividend, tj. navrhovat dividendovou politiku podniku – týká se akciových společností) 4. prognózovat, plánovat, zaznamenávat, analyzovat, kontrolovat a řídit hospodářskou stránku činnosti podniku.

Další informace

http://www.ol ympinvestmen t.com/olymp_i nvestment/inv estice

Veškeré financování a finanční řízení je ovlivňováno dvěma faktory: Faktor času spočívá v časovém nesouladu příčin, tj. určitého rozhodnutí, a následků tj. vlivu rozhodnutí na ekonomiku podniku. Stručně jej můžeme charakterizovat tak, že dnešní rozhodnutí ovlivňuje budoucí tok peněz (budoucí cash flow). Faktor rizika spočívá v tom, ze ten, kdo rozhoduje, tj. vybírá jednu z možných variant, si není jist výsledky těchto variant, neboť obvykle varianta s větším rizikem přináší i větší zisk a varianta s menším rizikem přináší menší zisk. Při tom riziko představuje i možnost ztráty investovaných prostředků. Riziko vzniká z vnějších příčin (přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace) nebo z vnitřních příčin samotného podniku, jako je chybný odhad poptávky, nebo chybné zaměření investice. Riziko ztráty vynaložených prostředků se snižuje jejich rozložením do více akcí vytvářením tzv. portfolia, diverzifikací výrobního programu (neúspěch určitého výrobku je vyrovnán úspěchem výrobků jiných) apod. Všeobecná pravidla pro finanční rozhodování 1. 2. 3. 4. 5. 6.

preferuje se vždy větší výnos před výnosem menším preferuje se vždy menší riziko před rizikem větším za větší riziko se požaduje větší výnos preferují se peníze obdržené dříve před stejnou částkou peněz obdrženou později (předpokladem ovšem je, že peníze které obdrží dnes, mohou být investovány tak, aby přinesly kladný výnos, motivací investování do určité akce je očekávání většího výnosu, než by přineslo investování do jiné akce, ovšem s přihlédnutím k míře rizika, motivací veškerého investování je zvětšení majetku, toto kritérium však není operativní. Proto všeobecným kritériem finančního rozhodování je cash flow, resp. zisk.

Finanční rozhodnutí mohou být operativní (taktická) a strategická.

10

Operativní rozhodnutí jsou taková, která obvykle vyžadují malé peněžní částky a jinak nemění dosavadní činnost podniku (např. nákup stroje, pořízení větších zásob, zdokonalení výrobku apod.) Chybné taktické rozhodnutí obvykle podnik nijak neohrozí. Jeho výsledky lze většinou přesně propočítat. Strategická rozhodnutí jsou taková, která vyžadují velké částky peněz a která přinášejí velké změny v činnosti podniku. Očekávaným výsledkem je velká změna v zisku, která je spojena s velkým rizikem. Chybné strategické rozhodnutí přináší velké ztráty, někdy přivede podnik i k bankrotu. V praxi velká strategická rozhodnutí jsou více věcí intuice než detailní kvantitativní analýzy. Strategická rozhodnutí můžeme zařadit do dvou skupin: 1. strategická dlouhodobá investiční rozhodnutí 2. strategická dlouhodobá finanční rozhodnutí.

1.3

Druhy financování podniku

Existuje několik hledisek, podle kterých můžeme druhy financování klasifikovat. Podle pravidelnosti financování:  financování běžné  financování mimořádné Financování běžné spočívá v zajišťování a vynakládání peněz na běžný provoz podniku, tj. nákup materiálů, paliva, energie, na výplatu mezd a platů, placení nájemného, přepravného, daní, splácení krátkodobých závazků, vyplácení dividend a úhradu jiných výdajů. Toto financování se týká oběžných aktiv, jejichž souhrn je nazýván hrubý pracovní kapitál. Financování mimořádné je a) financování při zakládání podniku, tj. zajištění peněz na pořízení pozemků, budov, strojů,zásob surovin a materiálů a částek na mzdy a platy do doby, než začne příliv peněz ve formě tržeb, b) při rozšiřování podniku a jeho aktivit (alokace volných fondů do věcných a finančních investic, tj. nákup dalšího výrobního zařízení aj. věcných aktiv, nákup akcií cizích podniků státních a podnikových obligací, finanční účasti aj. c) financování při spojování nebo sanaci podniku d) financování při likvidaci podniku (vyrovnání dluhů apod.) Podle původu finančních prostředků: 1) financování vlastním kapitálem (emisí akcií, peněžními a věcnými vklady majitelů), 2) financování cizím kapitálem (bankovním úvěrem, obligacemi, zálohami odběratelů) 3) samofinancování (financování ziskem, odpisy, popř. dalšími vnitřními zdroji, např. financováním z rezerv – to je samofinancování v širším pojetí, v užším pojetí zahrnuje jen financování ze zisku). Sledujeme-li odkud finanční prostředky přicházejí, rozlišujeme  financování externí, vnější (vklady, účasti, úvěr)  financování interní, vnitřní (z tržeb, tj. ziskem, odpisy apod.). 11

Hlavními zdroji při pořízení investičního majetku je vlastní kapitál (vlastní zdroje podnikatele,akciový kapitál) a dlouhodobý cizí kapitál, pro pořízení oběžného majetku i krátkodobý cizí kapitál. Po zahájení činnosti podniku začne koloběh prostředků: obchodní podnik prodá nakoupené zboží, získá hotové peníze nebo pohledávky, znovu nakoupí zboží a koloběh se opakuje. V průmyslovém podniku se vyrobí výrobky, prodají se, za tržby se nakoupí nové suroviny atd. Z tržeb se financuje celý koloběh prostředků, veškeré výdaje podniku. Při dobrém hospodaření po úhradě všech nákladů zbude zisk. Zisk po zdanění je buď spotřebován majitelem (v akciové společnosti vyplacen ve formě dividend) nebo použit k financování podniku vč. splátek dluhů. Použití zisku k dalšímu rozvoji podniku nazýváme samofinancováním. Pro podnik je to hlavní způsob rozmnožování majetku. Jeho hlavní předností je to, že snižuje potřebu dalšího vydávání akcií a potřebu úvěrů. Tím snižuje náklady na kapitál (pokud vlastní zdroje nejsou dražší než zdroje cizí), závislost na věřitelích (bankách) a zpevňuje finanční situaci podniku. Podle doby, po kterou je kapitál podniku k dispozici, rozeznáváme financování 1) dlouhodobé (zdrojem je obvykle vlastní kapitál, dlouhodobý cizí kapitál, např. dlouhodobé bankovní úvěry), 2) krátkodobé (zdrojem jsou krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry, nevyplacené mzdy a neodvedené daně atd.).

1.4

Otázky ke kapitole

1) Vysvětlete vliv faktoru času a rizika na finanční řízení? Faktor času spočívá v časovém nesouladu příčin, tj. určitého rozhodnutí, a následků tj. vlivu rozhodnutí na ekonomiku podniku. Stručně jej můžeme charakterizovat tak, že dnešní rozhodnutí ovlivňuje budoucí tok peněz (budoucí cash flow) Faktor rizika spočívá v tom, že ten, kdo rozhoduje, tj. vybírá jednu z možných variant, si není jist výsledky těchto variant, neboť obvykle varianta s větším rizikem přináší i větší zisk a varianta s menším rizikem přináší menší zisk. Při tom riziko představuje i možnost ztráty investovaných prostředků. Riziko vzniká z vnějších příčin (přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace) nebo z vnitřních příčin samotného podniku, jako je chybný odhad poptávky, nebo chybné zaměření investice. Riziko ztráty vynaložených prostředků se snižuje jejich rozložením do více akcí vytvářením tzv. portfolia, diverzifikací výrobního programu (neúspěch určitého výrobku je vyrovnán úspěchem výrobků jiných) apod. 2) Existují všeobecná pravidla pro finanční rozhodování? Lze odvodit všeobecná pravidla pro finanční rozhodování, kterými se investoři a finanční manažeři řídí: 1. preferuje se vždy větší výnos před výnosem menším 2. preferuje se vždy menší riziko před rizikem větším 3. za větší riziko se požaduje větší výnos 4. preferují se peníze obdržené dříve před stejnou částkou peněz obdrženou později (předpokladem ovšem je, že peníze které obdrží dnes, mohou být investovány tak, aby přinesly kladný výnos,

12

5. motivací investování do určité akce je očekávání většího výnosu, naž by přineslo investování do jiné akce, ovšem s přihlédnutím k míře rizika, 6. motivací veškerého investování je zvětšení majetku, toto kritérium však není operativní. Proto všeobecným kritériem finančního rozhodování je cash flow, resp. zisk. 3) Jaké druhy financování podniku znáte? Podle pravidelnosti financování: financování běžné financování mimořádné Podle původu finančních prostředků: 1. financování vlastním kapitálem (emisí akcií, peněžními a věcnými vklady majitelů), 2. financování cizím kapitálem (bankovním úvěrem, obligacemi, zálohami odběratelů) 3. samofinancování (financování ziskem, odpisy, popř. dalšími vnitřními zdroji, např. financováním z rezerv – to je samofinancování v širším pojetí, v užším pojetí zahrnuje jen financování ze zisku). 4) Vysvětlete pojem samofinancování? V průmyslovém podniku se vyrobí výrobky, prodají se, za tržby se nakoupí nové suroviny atd. Z tržeb se financuje celý koloběh prostředků, veškeré výdaje podniku. Při dobrém hospodaření po úhradě všech nákladů zbude zisk. Zisk po zdanění je buď spotřebován majitelem (v akciové společnosti vyplacen ve formě dividend) nebo použit k financování podniku vč. splátek dluhů. Použití zisku k dalšímu rozvoji podniku nazýváme samofinancováním. Pro podnik je to hlavní způsob rozmnožování majetku. Jeho hlavní předností je to, že snižuje potřebu dalšího vydávání akcií a potřebu úvěrů. Tím snižuje náklady na kapitál (pokud vlastní zdroje nejsou dražší než zdroje cizí), závislost na věřitelích (bankách) a zpevňuje finanční situaci podniku.

1.5

Samostatná práce

V rámci kruhu vypracovat zadané případové studie na obohacení studijních textů.

1.6 1. 2. 3. 4. 5.

Kontrolní otázky Co je úkolem finančního řízení podniku? Vysvětlete vliv faktoru času a rizika na finanční řízení? Existují všeobecná pravidla pro finanční rozhodování? Jaké druhy financování podniku znáte? Vysvětlete pojem samofinancování?

13

1.7

Shrnutí

Studenti se naučí základům finančního řízení podniků.

14

2

Úkoly finančního managementu

Cíle kapitoly: Naučit studenty hlavním zásadám řízení podnikových financí . Klíčová slova: Fundamentální analýza; trendová analýza; technická analýza; finanční analýza; výsledovka; rozvaha. Případová studie: Vypracovat studii na cash flow v elektronické podobě na obohacení učebních textů. V Posledních letech nebývalého významu nabylo finanční řízení.V konečné fázi všechna rozhodnutí v podniku musí být zajištěna penězi (finančními zdroji). Finanční manažeři musí vyvíjet snahu je získat, ale i rozhodnout o jejich struktuře a umístění, o rozdělení zisku, musí řídit veškerou finanční činnost a přitom musí brát v úvahu faktor času a riziko. Důležitou součásti jejich řízení je finanční analýza.

2.1

Finanční analýza

Základním finančním cílem je dlouhodobá maximalizace tržní hodnoty podniku. Finanční analýza hodnotí tzv. „finanční kondici“ podniku. Rozhodujícími dílčími cíli podniku v oblasti finančního hospodaření jsou:  trvalá finanční rovnováha  trvalý dostatečně vysoký hospodářský výsledek podniku Finanční analýza se mění s cíli, které se prostřednictvím finanční analýzy sledují Základním metodickým nástrojem finanční analýzy jsou tzv. poměrové ukazatele. Finanční analýza

Analýza potřeb a zdrojů finančních prostředků

Analýza finanční situace a rentability

Analýza podnikatelského rizika

Uživatelé finanční analýzy   

investoři, tj. akcionáři a ostatní investoři (např. společníci) zajímají se především o míru rizika a ziskovost vloženého kapitálu manažeři

15

Další informace

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

        

pro dlouhodobé a operativní řízení, jsou motivováni výsledky činnosti podniku zaměstnanci pro posouzení jistoty zaměstnání obchodní partneři (dodavatelé, zákazníci) platební schopnost, likvidita, dlouhodobá stabilita, schopnost plnit své závazky banky a jiní věřitelé pro rozhodování o poskytnutí úvěru, jeho výši stát a jeho orgány statistika, daňové povinnosti

Základní oblasti finanční analýzy a klasifikace poměrových finančních ukazatelů                       

ukazatele rentability = tj. různé formy míry zisku (poměr zisku a kapitálu) jako všeobecně akceptovaného vrcholového ukazatele efektivnosti podniku: rentabilita celkového vloženého kapitálu rentabilita vlastního kapitálu rentabilita odbytu rentabilita nákladů Do této skupiny patří také zvláštní skupina tzv. ukazatelů aktivity, tj. vázanost kapitálu v jednotlivých formách aktiv: rychlost obratu celkového kapitálu rychlost nebo doba obratu zásob rychlost nebo doba obratu pohledávek obratovost hmotného investičního majetku ukazatele zadluženosti = hodnotí finanční strukturu podniku: celkové závazky k celkovým aktivům (věřitelské riziko) vlastní jmění k celkovým aktivům celkové závazky k vlastnímu jmění úrokové krytí ukazatele platební schopnosti = solventnost a likvidita běžná likvidita (solventnost) pohotová likvidita peněžní likvidita ukazatele vycházející z kapitálového trhu výplatní poměr dividendový výnos tržní cena akcie dělená ziskem na 1 akcii

2.1.1

Analýza

Postup finanční analýzy:  výpočet poměrových ukazatelů za sledovaný podnik  Srovnávání poměrových ukazatelů s odvětvovými průměry ( komparativní analýza, sektorová analýza  Hodnocení poměrových ukazatelů v čase (trendová analýza)  Hodnocení vzájemných vztahů mezi poměrovými ukazately ( Du Pont, pyramidovou soustavou )  Hodnocení dalších ukazatelů (absolutních-MVA,EVA) 16



Návrh na opatření ( slabá a silná místa, podklad pro finanční řízení a plánování a prognózování.)

Poměrové ukazatele a komparativní analýza

Základem jsou finanční poměrové ukazatele.:  ukazatele likvidity – schopnost uspokojit běžné závazky  ukazatele aktivity- schopnost využívat své zdroje  ukazatele zadluženosti- rozsah cizího kapitálu  ukazatele výnosnosti- účinnost řízení podniku  ukazatele tržní hodnoty- cena akcií, majetek podniku Trendová analýza

  

Směr vývoje jednotlivých finančních ukazatelů Ukáže vývoj stavu podniku, nebo určité oblasti v čase. Používá grafického znázornění, soustavy nerovnic. Žádoucí nerovnice bývají označovány jako ekonomický normál.

Fundamentální a technická analýza Cílem je hledat na akciovém trhu akcie vhodné pro nákup. Tím je dosaženo kapitálového zisku. Toho je dosaženo u akcií které v době nákupu jsou podhodnoceny a jejichž cena v budoucnu vzroste. Fundamentální analytik zkoumá vliv makroekonomických veličin, analyzuje jednotková odvětví a jejich vývoj, strukturu odvětví i jednotliví společnosti. Porovnává vnitřní hodnotu akcií a prognózuje budoucí očekávaný vývoj společností. Technická analýza využívá matematických, matematicko statistických většinou kvantitativních algoritmizovaných metod. Mezipodnikové srovnávání Hovoříme o mezipodnikovém strovnávání s jinými podniky stejného průmyslového odvětví, nebo výrobního oboru, vyrábějící stejný druh výrobku, poskytující stejné služby. Užívají se statistické charakteristiky ukazatele variace, metody stanovení pořadí a vytváření skupin aj. Grafická-spider graf K názornosti se využívají grafy: sloupové, spojnicové, výsečové, v posledním období spider graf. Tento umožňuje rychlé a přehledné vyhodnocení postavení určitého podniku v řadě ukazatelů vzhledem k odvětvovému průměru. Možné je i srovnání s konkurenčním či nejlepším podnikem.

2.2

Financování a finanční management

Úkolem finančního managementu je zabezpečit financování podniku. Získání finančních zdrojů, obecněji kapitálu ve všech formách a jejich použití k obstarání potřebných statků a k úhradě výdajů na činnost podniku, stejně tak i

17

všechny ostatní operace při založení podniku, jeho rozšiřování , při fůzi, sanaci, ale i při jeho likvidaci. Alokace(získání a rozdělení) finančních zdrojů nazýváme Financováním o které se stará v malých firmách stará sám majitel , u větších firem hlavní účetní, u velkých firem finanční ředitel s celým štábem finančních manažerů. Finanční management: podniku

Hl. úkoly managera: cash flow)

- řídící pracovníci, kteří se zabývají fin. řízením - vrcholový management (ředitel, ekonom.náměstek)stanovuje strategii při financování, rozděluje zisk - management na nižších úrovních řízení 1) rozbor účetních výkazů (rozvaha, výsledovka, 2) posouzení fin. situace podniku pomocí ukazatelů 3) finanční rozhodování

Další informace

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

Ve větších firmách se fin. řízení člení na 2 skupiny: 1) finančně-manažerská - orientuje se na:  získávání kapitálu  vztah k bance a fin. institucím  rozhoduje o vyplácení dividend  zajišťuje pojištění a odstraňuje rizika  vyhodnocuje investiční záměry  provádí finanční plánování 2)    

finančně-kontrolní (účetní) - má na starost: finanční a nákladové účetnictví sestavování rozpočtu a kalkulací zdanění podniku vnitřní kontrolu

2.2.1       

Pravidla finančního managementu

Pravidlo rovnováhy - mezi aktivy a pasivy, příjmy a výdaji i mezi dalšími položkami v bilanci (investiční majetek - vlastní kapitál). Pravidlo objemové - činnost s přiměřeným stavem majetku a kapitálu. Vysoké zásoby a nevyužité zdroje zvyšují náklady. Finanční nezávislost - poměr mezi vlastním a cizím kapitálem 2:1 (33% cizích zdrojů) jako horní hranice zdravého podniku. Přiměřený zisk a rentabilita Kalkulace přiměřeného rizika - oprava výpočtů vlivem rizikových faktorů (inflace, krize, konkurence). . Likvidita - platební schopnost okamžitá (každodenní - platební kalendář), běžná a celková. Pravidlo tvorby rezerv - rezervní fond proti výkyvům hospodaření.

18

  

Přiměřená dividenda - zájem akcionáře spolu se zájmem na růstu tržní hodnoty akcie. Dividenda vyšší o 30 - 50% proti úroku. Decentralizace hospodaření - vyšší zájem na výsledcích, větší pružnost menších samostatných celků. Kontinuita hospodaření - nepřetržitá kontrola účelnosti a hospodárnosti, rovnováhy mezi likviditou a rentabilitou (rezerva likvidity v cenných papírech).

Tak jako podnik prochází různými obdobími vývoje od jeho založení po jeho zralost až k jeho zániku, tak i úkoly finančního managementu a způsob naplnění jeho hlavního cíle,, zisku,, budou odpovídat tomuto vývoji. Při založení podniku bude management řídit činnost směrem k rozvoji podniku a vše bude podřizovat cílu dovedení podniku především do fáze jeho samofinancování. V období samofinancování bude především silná orientace na zisk a rozvoj. Ve fázi problémů případně likvidace to bude návrat do střední části života podniku v extrému omezení ztrát. Metody a prostředky , nástroje hodnocení činnosti budou stejné, ale vždy na jiné úrovni. Činnost finančního managementu můžeme rozdělit podobně jako u financování na běžnou - to je při chodu podniku v určitých vytyčených mezích a mimořádnou  při zakládání podniku,  rozšiřování,  spojování nebo sanaci,  likvidaci podniku Zde je patrná i neustálá nutnost operativnosti a neustálého vyhodnocování skutečností a jejich zapracování do přijatých plánů. Je samozřejmostí že celý podnik a jeho části nákup, výroba, prodej.. musí být ve vzájemném propojení . Je úkolem vrcholného managementu vytvořit v podniku pro práci finančního managementu podmínky a vzájemnou informovanost a propojení obousměrné komunikace mezi finančním managementem a ostatními odděleními. Lze říct že finanční management řídí podnik na základě směru a cíle který vytyčilo vrcholné vedení podniku. 2.2.2

Základní nástroje finančního managementu

Finanční analýza -Zdrojem = finanční výkazy: rozvaha, výkaz zisků a ztrát, výkaz o cash flow, popř. další údaje z účetnictví nebo statistických šetření. Každé finanční rozhodování - podloženo finanční analýzou, na výsledcích je založeno řízení majetkové i finanční struktury podniku, investiční a cenová politika, řízení zásob apod. Rozvaha Obraz o majetkové a kapitálové struktuře podniku. Majetek = aktiva, kapitál = pasiva. Aktiva = všechny položky, do kterých podnik investoval, stálá aktiva; Pasiva = Všechny zdroje pro pořízení aktiv

19

Výsledovka = VÝKAZ ZISKU A ZTRÁT = Přehled o výnosech, nákladech a hosp. výsledku, Forma a obsah dány MF. Základní schéma třídění nákladů a výnosů: 1. Tržby - variabilní náklady (skonta a rabaty) 2. Příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku (hrubé rozpětí = prodej NETTO) - fixní náklady nebo režijní náklady 3. Provozní zisk - placené úroky aj. důchody 4. Zdanitelný zisk - daně 5. Zisk po zdanění + (-) mimořádné položky => čistý zisk Rozvaha a výsledovka - vztah nákladů a výnosů k čas. období, poskytují informace o fin. situaci a ziskovosti podniku, ne o způsobu vyprodukování a použití pen. prostředků. Výsledovka může vykazovat zisky, ale společnost může být v platební neschopnosti. Cash-flow = Výkaz o peněžních tocích, informuje o způsobu, jak společnost pen. prostředky vyprodukovala a o způsobu jejich využití. Peněžní tok je pohyb pen. prostředků(peníze v pokladně včetně cenin, peníze na účtu a peníze na cestě) a pen. ekvivalentů. (krátkodobý likvidní majetek, snadno směnitelný za pen. Prostředky. rentabilita (ziskovost) vložených prostředků = Cíl podniku = ZISK / KAPITÁL (Vložené prostředky). Informace čerpáme z výkazu zisků a ztrát Likvidita = schopnost podniku okamžitě uhradit své závazky z pohotových pen. prostředků nebo jiných aktiv. Stupeň likvidity jedn. aktiv = schopnost jejich přeměny v hotové peníze (ty jsou plně likvidní), na úrovni hotových peněz - šeky a vklady bez výpovědní lhůty, za nimi CP, které je možno prodat na burze. Nejméně likvidní = nemovitosti a zásoby zboží. Výpočet likvidity má 3 stupně:

  

okamžitá likvidita běžná likvidita celková

Zadluženost - by měla být optimální. Fin. mng ji zkoumá a odpovídá za ni. Optimální zadluženost = celk. náklady na kapitál (vlastní i cizí) jsou minimální. Ukazatele zadluženosti (ukazatele finanční páky) měří rozsah užití k financování dluhu. Měření: Vycházíme z rozvahy (počítáme rozsah, ve kterém dluhy financují aktiva) nebo z výsledovky (počítáme krytí nákladů na cizí kapitál ziskem před úroky a zdaněním).

2.3

Činnost v jednotlivých obdobích podniku

2.3.1

Založení podniku

Úkolem finančního managementu je především získávat peněžní prostředky na provoz i rozvoj podniku, investovat volné peněžní prostředky tak, aby majetek firmy

20

a akcionářů rostl a udržoval celkovou finanční rovnováhu firmy a zabezpečoval tak její úspěšný rozvoj. Veškeré financování a finanční řízení je ovlivňováno dvěma faktory: 

Faktorem času - dnešní rozhodnutí ovlivňuje budoucí tok peněz (budoucí casch flow)  Faktor rizika - varianta s větším rizikem přináší i větší zisk a varianta s menším rizikem přináší menší zisk . Při tom riziko představuje i možnost ztráty investovaných prostředků. Riziko vzniká z vnějších příčin jako jsou přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace z vnitřních příčin samotného podniku jako je chybný odhad poptávky, nebo chybné zaměření investice. 2.3.2

Samofinancování podniku

Finanční management je v situaci kdy podnik produkuje zisk, a je schopen dostát svým závazkům. Podnik ale potřebuje zdroje pro svůj chod růst i výplatu zisků. Potřeba zdrojů závisí především na rychlosti obratu peněz, výpočet doby obratu, která je závislá jak na zásobovacím, výrobním i odbytovém cyklu a určení hlavních způsobů jejího zkracování, patří k hlavním úkolům podnikového řízení. Úkolem finančního řízení je nejen zhodnocovat vložený kapitál, tj. dosahovat zisku, ale neustále zabezpečovat takový příliv hotovostí, který umožní platit veškeré výdaje . To je především cash flow. Předpokladem úspěšného finančního řízení ale jeho běžnou součástí je finanční analýza. Její výsledky se musí promítnout ve strategickém řízení ) především v rozhodování o investicích) tak v taktickém, operativním i běžném řízení. Jeho základními finančními plány jsou , v poslední době i tzv. controliling. Dá se říct že tento tvoří tzv. zpětnou vazbu a jeho výsledky by měly vstupovat neustále jako jeden z podkladu pro další finanční rozhodnutí. Cílem managementu podniku je zvyšovat tržní hodnotu firmy. K tomu lze využít ,, finanční páky,, a ,, daňového štítu,, Krátkodobé Hlavními formami krátkodobého financování potřebných oběžných aktiv jsou krátkodobé závazky ( nevyplacené mzdy a nezaplacené dluhy dodavatelům), bankovní půjčky, krátkodobé obchodní papíry aj. Základem krátkodobého finančního řízení je stanovení potřebné výše oběžného majetku a stanovení způsobu jeho financování. Tato problematika je v americké literatuře označována jako ,,working capital management“, což můžeme přeložit jako řízení pracovního kapitálu. Podle podílu dlouhodobých a krátkodobých zdrojů financování pracovního kapitálu a jeho trvalé a kolísající části se rozlišují tři přístupy:  Agresivní využívá krátkodobých dluhů, které jsou sice většinou levnější než dluhy dlouhodobé, ale protože se musí zaplatit v kratší době, jsou rizikovější

21

 

Konzervativní – více využívá dlouhodobých zdrojů, což je dražší, ale poměrně bezpečné Umírněný přístup – leží někde uprostřed

Dlouhodobé Z tohoto pohledu to budou činnosti především v oblasti plánování a investic Stanovení předpokládaného peněžního toku z investic je nejobtížnějším a nejdůležitějším úkolem kapitálového plánování a investičního rozhodování. K udržení finanční rovnováhy podniku slouží plánování v oblastech: 1. plánování aktiv a pasiv 2. plánování výnosů nákladů a zisku 3. plánování peněžních příjmů a výdajů. Postupy plánování tržeb:  extrapolace (závěr plynoucí z chování funkce uvnitř známého oboru pro její chování mimo tento obor) časové řady  vyrovnávání podle exponenciální křivky  pohyblivé klouzavé průměry  metoda procentního podílu – závislost vývoje tržeb na vývoji některých globálních ukazatelů makroekonomického charakteru  ankety mezi zákazníky, dodavateli, zaměstnanci, obchodními zástupci, apod.

Další informace

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

Metody dlouhodobého plánování zisku:  sestavení plánové výsledovky  prostřednictvím kvantifikace vlivu jednotlivých základních faktorů, jako jsou ceny, nákladovost, apod. = nákladově-objemová analýza zisku  pomocí dosaženého souhrnného ukazatele rentability tržeb  pomocí optimalizačních modelů  plánování tzv. „minimálně potřebného zisku“

2.4

Rozbory

Pro úspěšné řízení je nezbytná analýza ekonomických jevů a procesů . V praxi se spíše používá pojem rozbor výkonnosti podniku nebo hospodaření podniku.Rozbor je společně s podnikovou statistikou , rozpočetnictvím, kalkulacemi, a účetnictvím součástí informačních ekonomických disciplín. Využívá výstupu disciplín zabývajících s sběrem a tříděním informací a tyto transformuje do informací pro rozhodování a řízení. Rozbor tvoří zázemí pro řešení manažerských rozhodovacích problémů. Využívají se nástroje ekonomické analýzy které se převádí do podoby ekonomických modelů:  Deskriptivní model  Normativní modely  Heuristické modely  Prediktivní modely

22

Podle úvahy faktoru času:  statistické-bezčasové  dynamické- zohledňují časový průběh Předpoklady:  jasné stanovení otázky  nesporné a sporné předpoklady  je nejjednodušším řešením 2.4.1

Controlling

Controlling znamená v širším smyslu systém řízení podniku, založený na komplexním informačním a organizačním propojením plánovacího a kontrolního procesu. Cílem controllingu je zlepšení podnikových výsledků. Filosofie controllingu:   

orientace na cíle-podílí se přímo na stanovení podnikových cílů, kontrole, vypracování metodiky plánování, orientace na úzké profily-budování informačního systému, orientace na budoucnost- minulost zajímavá jen do míry ovlivnění budoucnosti

Hlavní oblasti controllingu:  Podnikové výnosy  Náklady  Zisk  Příjmy a výdaje

Další informace

Základem controllingu :  předvídat možné odchylky  analyzovat příčiny odchylek  přijmout opatření k odstranění odchylek  vyhodnocení odchylek 1. vyhodnocení odchylek 2. stanovení způsobu jejich měřitelnosti 3. stanovení mezí tolerancí 4. navržení postupů pro korekci odchylek Vztahu podniku a jeho okolí se týká finanční controlling. Je chápán jako řízení peněžních toků ( příjmů a výdajů). K zajištění transformace zisku na cash flow je věnována pozornost i oblasti zásobování(hodnotě zásob materiálu, včasnosti dodávek, dodacím a cenovým podmínkám…), výroby (rozpracovanost výroby, plnění výrobních úkolů, využití kapacit) i prodeje( zásoby hotových výrobků, výše tržeb, hodnocení odběratelů). Úlohou controllingu v oblasti plánování je zajistit především servis či poradenství pro podnikový management. Z hlediska hospodárnosti se však neprovádí kontrola

23

http://www.syste monline.cz/clank y/controlling

všech plánovaných veličin, ale pouze těch které jsou významné pro dosažení podnikových cílů a které se nachází mimo vytyčené meze tolerance. Metody:  porovnání v čase  odvětvové porovnání  porovnání plánu se skutečností- těžiště controllingu Při zjištění odchylky je vypracovávána analýza odchylek. Příčinou odchylek může být chyba ve výběru plánovacích metod a postupů, nereálné stanovení cílů, existence informačních bariér především o konkurenci jejich nákladech a ziscích, chyba v analýze trhu, nepředvídatelné změny cen atd.. Organizační začlenění controlingu je dáno interními i externími faktory nárůst množství, novosti a komplexnosti řešených problémů  velikost podniku  existující zásady řízení příslušného podniku  progresivita používané technologie  existující trh práce, zboží,peněz a kapitálu  politické, legislativní a sociální okolí  hospodářská struktura země     

Konkrétní pozice controllingového oddělení: jako štábní oddělení liniové oddělení průřezová funkce externí

2.4.2

Audit

Interní audit je nezávislá funkce pro zkoumání a vyhodnocování jejích činností( služba a servis organizaci.) Hlavním cílem interního auditu je naplánovat vedení organizace a celé organizaci při efektivním plnění jejích úkolů. Audit: nezávislá objektivní ujištovací a konzultační činnost zaměřená na přidanou hodnotu a zlepšení provozu organizace.Pomáhá dosahovat cíle tím že zavádí systematický metodický přístup hodnocení a zlepšení efektivnosti řízení rizik, řídících a kontrolních procesů. Interní audit se uskutečňuje prostřednictvím vlastních pracovníků společnosti, zatímco externí audit vyžaduje aby odborníci kteří jej provádějí nebyli zaměstnanci auditované společnosti. Cílem externí auditorské činnosti je vyjádřit názor na finanční stav auditované společnosti, cíle interního auditu jsou početnější a rozmanitější. Externí audit se provádí v souladu s normami a postupy jenž byly mezinárodně homologovány a nelze je podstatně měnit. Interní audit je mnohem pružnější a závisí na společnosti , na vedení společnost, pracovnících řídících útvar interního auditu. Vnitřní podniková kontrola a interní audit se zaměřují:

24

    

kontrolní prostředí určení rizika kontrolní aktivity informace a komunikace monitorování

Controlling a interní audit- rozdíly spočívají v tom že controlling je součástí plánování v podniku a je zaměřen na podnikové cíle a jejich realizaci. Nepřísluší mu na rozdíl od interního auditora samotná kontrola podnikových činností, nýbrž je na něj přeneseno částečně jejich plánování, koordinace jednotlivých plánů, organizace a kontrola informačních toků. Risk management a interní audit Primárně je interní audit orientován na oblasti které mohou pro činnosti společnosti znamenat největší riziko, stává se interní audit součástí tzv, risk-managementu. Self auditing – kontrola sama sebe. Podstatou je že všechna oddělení společnosti sama formou pracovních schůzek poznávají své chyby a nedostatky.

2.5

Řízení podniku v období zániku a krize

Zadlužená firma je mnohem více zranitelná a finančně méně stabilní. Roste riziko, že firma se dostane do finanční tísně (nemůže splácet dluhy). Finanční tíseň vyvolává tzv. náklady finanční tísne ( Náklady úpadku jako jsou soudní poplatky, zvýšené náklady na řízení firmy, penále..) které snižují hodnotu firmy. Teorie tvrdí že hodnota firmy je dána hodnotou firmy nezadlužené, současnou hodnotou daňového štítu a současnou hodnotou nákladů finanční tísně. Dostane li se podnik do finanční tísně , musí přijmout celou řadu opatření, které vedou k jeho ozdravění. Finanční restrukturalizaci musí zvýšit hodnotu firmy. V životě podniku však mohou nastat okolnosti, kdy tento cíl není naplněn a podnik se dostává nejprve do určité finanční tísně, určitou dobu je ztrátový, roste zadlužení a podobně. Jedná se o určité signály na které musí management pohotově reagovat. Neboť odklad jejich problémů by se mohl stát pro podnik osudný. V případě že poměr nastalých problémů je značný, je nezbytné přistoupit k sanaci. Jestli že podnik není schopen zajistit ozdravení vlastními silami, nastupují jiné režimy. Může se například jednat o likvidaci, konkurz, nucené vyrovnání nebo vyrovnání mimo konkurz, případně o fůzi.

2.6

Závěr

Úkolem finančního managementu je vytvářet finanční podmínky v podniku pro dosažení a produkci zisku tímto podnikem. Finanční management jedná v souladu se strategií vrcholného managementu za spolupráce s jinými odděleními. Přerozděluje prostředky v podniku a hlídá jejich ekonomické využití. Zabezpečuje dostatek prostředků pro činnost podniku.Dle fáze v které se podnik nachází zpracovává analýzy podniku a cash flow pro potřebu svého řízení a řízení vrcholného 25

managementu, ale i pro potřebu externích subjektů k získání dalšího kapitálu, ale i k udržení a růstu hodnoty svých investic na kapitálovém trhu.

2.7

Samostatná práce

V rámci kruhu vypracovat studii z cash flow firmy z ČR.

2.8

Kontrolní otázky

1. Co je úkolem finančního managementu? Úkolem finančního managementu je zabezpečit financování podniku. Získání finančních zdrojů, obecněji kapitálu ve všech formách a jejich použití k obstarání potřebných statků a k úhradě výdajů na činnost podniku, stejně tak i všechny ostatní operace při založení podniku, jeho rozšiřování , při fůzi, sanaci, ale i při jeho likvidaci. 2. Co je základem finanční analýzy? Základním finančním cílem je dlouhodobá maximalizace tržní hodnoty podniku. Finanční analýza hodnotí tzv. „finanční kondici“ podniku. 3. Jaké jsou postupy finanční analýzy?  výpočet poměrových ukazatelů za sledovaný podnik  Srovnávání poměrových ukazatelů s odvětvovými průměry ( komparativní analýza, sektorová analýza  Hodnocení poměrových ukazatelů v čase (trendová analýza)  Hodnocení vzájemných vztahů mezi poměrovými ukazately ( Du Pont, pyramidovou soustavou )  Hodnocení dalších ukazatelů (absolutních-MVA,EVA)  Návrh na opatření ( slabá a silná místa, podklad pro finanční řízení a plánování a prognózování 4. Charekterizujte činnost f. managementu v jednotlivých obdobích podniku. Založení podniku Úkolem finančního managementu je především získávat peněžní prostředky na provoz i rozvoj podniku, investovat volné peněžní prostředky tak, aby majetek firmy a akcionářů rostl a udržoval celkovou finanční rovnováhu firmy a zabezpečoval tak její úspěšný rozvoj. Veškeré financování a finanční řízení je ovlivňováno dvěma faktory: Samofinancování podniku Finanční management je v situaci kdy podnik produkuje zisk, a je schopen dostát svým závazkům. Podnik ale potřebuje zdroje pro svůj chod růst i výplatu zisků. Potřeba zdrojů závisí především na rychlosti obratu peněz, výpočet doby obratu, která je závislá jak na zásobovacím, výrobním i odbytovém cyklu a určení hlavních způsobů jejího zkracování, patří k hlavním úkolům podnikového řízení.

26

Období zániku a krize: Dostane li se podnik do finanční tísně , musí přijmout celou řadu opatření, které vedou k jeho ozdravění. Finanční restruktualizaci musí zvýšit hodnotu firmy. V životě podniku však mohou nastat okolnosti, kdy tento cíl není naplněn a podnik se dostává nejprve do určité finanční tísně, určitou dobu je ztrátový, roste zadlužení a podobně. V případě že poměr nastalých problémů je značný, je nezbytné přistoupit k sanaci. Může se například jednat o likvidaci, konkurz, nucené vyrovnání nebo vyrovnání mimo konkurz, případně o fůzi. 5. Charakterizujte rozdíl mezi pojmy Controlling a interní audit. Rozdíly spočívají v tom že controlling je součástí plánování v podniku a je zaměřen na podnikové cíle a jejich realizaci. Nepřísluší mu na rozdíl od interního auditora samotná kontrola podnikových činností, nýbrž je na něj přeneseno částečně jejich plánování, koordinace jednotlivých plánů, organizace a kontrola informačních toků.

2.9

Shrnutí

Studenti se naučí základním analýzám při financování podniku.

27

28

3

Majetková a finanční struktura podniku, řízení cash-flow podniku

Cíle kapitoly: Naučit studenty majetkové a finanční struktuře podniku a řízení cash-flow podniku. Klíčová slova: Majetek; krátkodobý; dlouhodobý; oběžný; hmotný; nehmotný; finanční; cash-flow. Případová studie: Vypracujte majetkovou s finanční strukturu firmy z ČR v elektronické podobě pro doplnění učebních textů. Další informace

3.1

Majetková a finanční struktura podniku

3.1.1

Majetek podniku

Souhrn všech věcí, peněz, pohledávek a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouží k jeho podnikání. Všechno, čím podnik disponuje k zajištění předmětu svého podnikání. Majetek (aktiva) rozdělujeme na: 1. dlouhodobý (investiční, stálý), který slouží podniku dlouhou dobu, postupně se opotřebovává a tvoří podstatu majetkové struktury, 2. krátkodobý (oběžný) majetek, který je v podniku přítomen v různých formách a je neustále v pohybu. Oběžný majetek se obrací velmi rychle. Čím rychleji se obrací, tím přináší větší zisk. Při rozhodování o struktuře a výši majetku musíme brát v úvahu zejména podnikový výkon (tržby), cenu majetku a stupeň využití majetku. Výše investičního majetku dále závisí na:   

předmětu podnikání – odvětví a typ podniku, strategii podniku, výši kapitálu (finanční politika)

Musíme brát v úvahu také likvidnost jednotlivých složek majetku, která je předpokladem finanční rovnováhy podniku. Likvidnost majetku znamená, jak rychle je podnik schopen přeměnit tento majetek na peněžní prostředky. Logicky z toho vyplývá, že nejméně likvidní majetek jsou budovy a nejlikvidnějším majetkem jsou peníze.

29

http://business.center. cz/business/pravo/zak ony/obchzak/

3.1.2

Stalý investiční majetek

Stálý majetek slouží podniku dlouhou dobu, nespotřebovává se najednou, ale postupně se opotřebovává, přenáší svou hodnotu ve formě odpisů do nákladů. Rozhodování o jeho pořízení je jedním z nejdůležitějších strategických rozhodnutí  slouží podniku dlouho. Dělí se na:  hmotný investiční majetek (HIM),  nehmotný investiční majetek (NIM),  finanční investice. Hmotný investiční majetek problémem je otázka oceňování:  cena pořizovací  cena zůstatková – informuje nás o opotřebení – jak staré je výrobní zařízení Podnik mládne nebo stárne. Jestliže budeme mít starý podnik, nejsme schopni mít vysokou produktivitu práce – menší konkurenceschopnost; musíme brát v úvahu i morální opotřebení, nejen fyzické. výše odpisu – zdroj volných peněžních prostředků (nejjednodušší cash-flow  zisk+odpisy); podnik může být ztrátový, ale přesto platebně schopný Nehmotný investiční majetek tvoří za úplatu získaná různá oprávnění jako jsou patenty, licence, autorská a vydavatelská práva, dále software, obchodní značka firmy… Finanční investice  

dlouhodobé krátkodobé

Rozhodovací proces – o výši a struktuře IM a oběžného majetku, má být taková, aby podnik zajistil cílové chování Výše IM – ověříme si možnosti na trhu, své cenové možnosti, z toho kolik budeme vyrábět  výběr IM a struktury IM. Oběžný majetek  

nemusí ho být v podniku tolik je v podniku v různých formách (ve věcné podobě jako suroviny, materiál apod., v peněžní podobě jako peníze, pohledávky, CP), při čemž jedna forma přechází v jinou (za peníze suroviny, ty ve výrobky – pohledávky – peníze). Čím rychleji se obrací, tím větší přinese zisk – zjišťování pomocí ukazatelů aktivity.

Optimalizace zásob je velice důležitá, je potřeba mít takovou výši zásob (OA), která mi zajišťuje běžný chod podniku s minimálními náklady. Měření obratovosti oběžného majetku rychlost obratu (obratovost, aktivita podniku) = jednotlivé položky OA (mat., pohl.,…) / tržby

30

Oběžný majetek slouží k úhradě dluhů (závazků) podniku, pokud podnik nemá čím zaplatit, musí sáhnout i na stálá aktiva.  OM – vypovídá o platební schopnosti firmy – likvidita  likvidnost – schopnost majetku přeměny na peníze Kapitálová struktura je struktura dlouhodobého kapitálu podniku k určitému okamžiku. Představuje zdroje financování, ze kterých je financován fixní majetek a trvalá část oběžného majetku. Kapitálová struktura je součástí finanční struktury kapitálu, která zahrnuje veškeré (i krátkodobé) zdroje financování. Finanční struktura podniku představuje strukturu podnikového kapitálu, ze kterého je financován jeho majetek. Finanční struktura je jedním z hlavních faktorů, podle kterých se hodnotí finanční stabilita a prosperita podniku. Stanovení finanční struktury podniku nelze řešit bez toho, aniž by se vědělo, na jakou složku aktiv jsou potřeba dané finanční prostředky. Velikost podnikového kapitálu závisí na: 1. velikosti podniku (čím větší podnik, tím větší kapitál vyžaduje), 2. stupni mechanizace, automatizace, robotizace (čím vyšší použití techniky, tím větší kapitál), 3. rychlost obratu kapitálu (čím rychlejší obrat, tím menší kapitál), 4. organizace odbytu (podnik s vlastní prodejní sítí vyžaduje vyšší kapitál než prodej přes obchodní podniky). Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné - podnik je překapitalizován, tzn. že z důvodu přílišné opatrnosti podnik používá dlouhodobé zdroje i ke krytí oběžných aktiv. Zaměřuje se tedy na stabilitu a jistou solventnost. Nesmí se zapomínat na část trvale přítomných oběžných aktiv, která by měla být rovněž kryta stálými zdroji. Opačným jevem je podkapitalizování (podnik má kapitálu méně), kdy část stálého majetku je financována krátkodobými zdroji. Dochází k tomu většinou v období expanze podniku – rostou aktiva, která nejsou kryta potřebnými finanční zdroji – podnik se zadlužuje u svých dodavatelů, dostává se do platební neschopnosti  začátek konce. Ve svém důsledku je

3.2

Řízení cash flow podniku

Finanční strukturu sledujeme v účetních výkazech Rozvaha; Výkaz zisku a ztrát a Výkaz o cash flow. Rozvaha a výkaz zisků a ztrát jsou postaveny na aktuálním principu, tzn. že se zakládají na vztahu nákladů a výnosů k časovému období a poskytují informace o finanční situaci a ziskovosti podniku. Neinformují však o způsobu, jakým společnost vyprodukovala a použila finanční prostředky. I přes to, že výkaz zisků a ztrát vykazuje zisky, může společnost vykazovat vážnou platební neschopnost. Výrobní podnik můžeme chápat jako “stroj na peníze”. Na straně jedné do něj vstupují finanční vklady a na straně druhé z něj vystupují finanční prostředky, které by měly převýšit finanční prostředky vložené. Výkaz o peněžních tocích, neboli výkaz o cash flow, tedy informuje uživatele jednak o způsobu, jakým společnost 31

peněžní prostředky vyprodukovala, jednak o způsobu jejich použití. Výkaz o cash flow tedy doplňuje rozvahu a výkaz zisků a ztrát o další rozměr, kterým se vrací k základní ekonomické kategorii, která stojí na prapočátku všech ekonomických úvah, tj. k peněžním prostředkům. Hlavním motivem přehledu o peněžních tocích jsou přírůstky a úbytky peněžních prostředků, eventuelně peněžních ekvivalentů v návaznosti na účel, pro který byly tyto prostředky vynaloženy, nebo ze kterých byly získány. Výkaz o peněžních tocích taktéž doplňuje výkaz zisků a ztrát o informaci o “reálnosti zisků, případně ztrát” vykazovaných v rozvaze nebo výsledovce, tzn. zda těmto ziskům odpovídá tvorba peněžních prostředků. Výkaz o peněžních tocích se začal prosazovat do mezinárodní praxe koncem osmdesátých let. Již v roce 1988 americký FASB (Statement of Financial Accounting Standards” č. 95 nahradil dříve platný “Výkaz o změnách finanční situace” a stal se postupně integrující součástí zveřejňovaných účetních závěrek. V roce 1993 byl IASC vydán mezinárodní účetní standard č. 7, který upravuje problematiku peněžních toků pro účely mezinárodní účetní praxe. Tento standard akceptuje jak Mezinárodní organizaci pro kontrolu burz cenných papírů (IOSCO), která sdružuje burzy cenných papírů na celém světě, tak burzovní dozor USA (Security Exchange Commission). Ve smyslu Mezinárodního standardu č.7 – Výkazy peněžních toků – byl vypracován v České Republice článek V, opatření čj. 281/97 a 417/2001,kterým se stanoví obsah účetní závěrky pro podnikatele, ve kterém je řešena metodika sestavení přehledu o peněžních tocích v intencích Mezinárodního standardu č.7. Účelem přehledu o cash flow je podat přehled o:    

3.3

finančních a investičních procesech v příslušném období v jejich vzájemné souvislosti, zejména o struktuře finančních zdrojů a jejich výši a o struktuře užití finančních zdrojů finanční situaci podniku, resp. O změnách ve finanční situaci podniku se zaměřením na likviditu a solventnost a jejich vývoj finančních zdrojích z vlastní činnosti a cizích zdrojích ve vztahu k jednotlivým formám jejich užití změně stavu peněžních prostředků a jejich ekvivalentů jako ukazatele, který vyjadřuje likviditu podniku

Samostatná práce

V kruhu vypracovat příklady na majetkovou a finanční strukturu firmy pro doplnění učebních textů.

3.4

Kontrolní otázky

1. Popište majetkovou a kapitálovou strukturu podniku.

32

Majetková struktura:

Majetková struktura podniku Je podílem aktiv na celkovém majetku podniku a ovlivňuje také jeho likviditu. Dělí se na dva druhy. Investiční majetek (stálá aktiva)

Oběžný majetek (oběžná aktiva)

Stroje, budovy automobily,…..

Materiál, peníze výrobky.

Kapitálová struktura podniku:

Kapitálová struktura podniku Je také nazývána finanční strukturou podniku, což je struktura zdrojů, ze kterých majetek vznikl.Dělí se do dvou skupin: Cizí kapitál

Vlastní kapitál

Do podniku ho vložil podnikatel Vložil ho do podniku věřitel nebo skupina podnikatelů. (banka) 2. Na výrobu 1ks potřebuje podnik 2000 Kč (náklady na materiál a mzdy). Každý den bude vyrábět 30ks.Předpokládané roční tržby jsou 27 mil. a průměrná zásoba byla vypočtena ve výši 4,5 mil. Kč a  výše pohledávek je 1,5 mil. Kč. Dodavatelské faktury bude podnik splácet v  za 15 dnů.

DOZ 

4,5 mil.  60 dní 27 mil. 360

DI 

15 , mil.  20 dní 27 mil. 360

DOP = 15 dní

OCP = 60 dnů + 20 dnů - 15 dnů = 65 dnů denní potřeba peněz = 30 ks • 2000 Kč = 60000 Kč kapitálová potřeba na OM = 65 • 60000 = 3,9 mil. Kč

DOZ 

pohledá vky průměrná z á soba DI  trzby 360 trzby 360

DOP

dluhy dodavatelům trzby 360

3. Jak lze zkrátit obratový cyklus peněz? Zkrácením obratovosti zásob - hlavně v oblasti expedice; snížení zásob nedokončené výroby Zkrácením doby inkasa - prostřednictvím slev při dřívějším placení Prodloužením doby odkladu plateb - není dobré tuto variantu volit, neboť zhoršuje vztahy s dodavateli

33

4. Podnikatel má zájem o pořízení nového stroje jehož pořizovací cena je 660 000 Kč. Nemá vlastní prostředky, proto uvažuje o leasingu, při kterém musí složit akontaci ve výši 200 000 Kč a zaplatit 48 splátek po 10 000. Kolik bude stát stroj? Jaký je leasingový koeficient? Cena stroje = akontace+ splátky = 200 000+48*10 000 = 680 000 Kč Leasingový koeficient = cena stroje/ pořizovací cena stroje = 680000/660000= 1,03 5. Sestavte rozvahu k 31.10.2002 Budovy 700 000,Stroje 400 000,Závazky u dodavatelů 110 000,Závazky u zaměstnanců 350 000,Materiál na skladě 210 000,Krátkodobý úvěr 200 000,Pohledávky u odběratelů 150 000,Pokladna 36 000,B.Ú. 200 000,Aktiva / Pasiva Budova 700 000,Závazky zaměstnancům 35 000,Stroje 400 000,Závazky dodavatelům 110 000,Materiál 210 000,Krátkodobý úvěr 200 000,Pokladna 36 000,B.Ú. 200 000,345 000,Pohledávky u odběratelů 150 000,121 6000,15610000,-

3.5

15610000,-

Shrnutí

Studenti se naučili skladbě majetkové a finanční struktury podniku a řízení cashflow.

34

4

Finanční analýza podniku

Cíle kapitoly: Naučit studenty provádět finanční analýzy podniku. Klíčová slova: Finanční analýza; ukazatele; rozvaha; výkaz zisků a ztrát; rozdílové ukazatele; poměrové ukazatele; analýza likvidity. Případová studie: Vypracovat kompletní finanční analýzu firmy z ČR v elektronické podobě na doplnění učebních textů.

4.1

Účel finanční analýzy

Finanční analýzu, jako podklad pro rozhodování a posuzování vývoje podniku, potřebují nejen manažeři podniku, ale i investoři, obchodní partneři, státní instituce, zahraniční instituce, zaměstnanci, auditoři, konkurenti, burzovní makléři a další. Manažeři potřebují finanční analýzu pro krátkodobé a zejména dlouhodobé finanční řízení podniku. Průběžná znalost finanční situace jim umožňuje správně se rozhodovat při získávání finančních zdrojů, stanovení optimální finanční struktury, alokaci volných peněžních prostředků, poskytování obchodních úvěrů, rozdělování zisku apod. Znalost finančního postavení podniku je nezbytná jak ve vztahu k minulosti, tak a to zejména – pro odhad a prognózování budoucího vývoje. Při analýze začínáme s analýzou účetních výkazů, tzn.k rozvahy, výkazu zisku a ztrát a výkazu cash flow a jejich porovnání s obrazem průměrného podniku v odvětví, pokud jsou údaje o odvětví, resp. podobných podniků k dispozici. Potom je pomocí různých ukazatelů potřebné zhodnotit zadluženost, likviditu, rentabilitu a aktivitu podniku. Investory předpokládanou budoucnost podniku odrážejí ukazatele kapitálového trhu, pokud je podnik na kapitálovém trhu obchodován. Vztahy uvnitř jednotlivých skupin ukazatelů a mezi skupinami ukazatelů lze posoudit pomocí paralelní ukazatelové soustavy nebo pomocí pyramidových rozkladů. Vyvrcholením je interpretace výsledků, tzn. analýza situace a problémů podniku. 4.1.1

Ukazatele finanční analýzy

Účetní výkazy obsahují údaje, které lze přímo použít – mluvíme o absolutních ukazatelích. Těch využíváme zejména k analýze vývojových trendů (srovnání vývoje v časových řadách) a k procentnímu rozboru komponent (jednotlivé položky výkazů se vyjádří jako procentní podíly těchto komponent).

35

Další informace

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

Rozvaha obsahuje údaje o stavu k určitému okamžiku (stavové ukazatele), výkaz zisku a ztrát ve formě nákladů a výnosů předkládá údaje za daný časový interval (tokové ukazatele). Z rozdílu stavových ukazatelů získáváme rozdílové ukazatele. Jestliže vykázaný údaj dáváme do poměru s jiným údajem, pracujeme s poměrovými ukazateli. Rozdílové ukazatele slouží k analýze a řízení finanční situace podniku s orientací na jeho likviditu. K nejvýznamnějším rozdílovým ukazatelům patří čistý pracovní kapitál (ČPK), který je definován jako rozdíl mezi oběžnými aktivy a krátkodobými cizími zdroji a má významný vliv na platební schopnost podniku. Základním nástrojem finanční analýzy jsou ukazatele poměrové, kterých se postupem času vyvinulo značné množství, a proto se třídí do skupin podle jednotlivých oblastí finanční analýzy. Jsou to ukazatele zadluženosti, likvidity, rentability, aktivity a ukazatele kapitálového trhu, případně ostatní ukazatele. V dalším textu jsou uvedeny nejčastěji používané poměrové ukazatele, které lze využít ve finanční analýze. Doporučené hodnoty, které jsou u některých uvedeny, jsou orientační a vycházejí z běžné praxe finanční analýzy. Analýza zadluženosti, majetkové a finanční struktury

Cizí zdroje Celková zadluženost =

--------------------Pasiva

Na základě tohoto ukazatele lze posoudit finanční strukturu podniku. Lze ho použít pro posouzení schopnosti podniku zvýšit své zisky využitím cizího kapitálu. Ukazatele zadluženosti slouží i jako indikátory výše rizika, které podnik podstupuje použitím cizích zdrojů. Doporučená hodnota se ohybuje mezi 30% a 60%, ovšem závisí na odvětví, ve kterém společnosti podniká. Hospodářský výsledek před zdaněním + Nákladové úroky (=EBIT) Úrokové krytí = -----------------------------------------------Nákladové úroky

Úrokové krytí charakterizuje výši zadluženosti pomocí schopnosti podniku splácet úroky. Tento ukazatel je v případě financování cizími úročenými zdroji velmi významný, zejména je potřebné věnovat zvýšenou pozornost jeho vývoji v případě nerovnoměrného vývoje zisku před zdaněním z hlediska času. Pokud má ukazatel hodnotu l znamená to, že podnik je schopen splácet úroky, i když má nulový zisk. Doporučená hodnota ukazatele – vyšší než 5. Cizí zdroje - Rezervy Doba splácení dluhů = -----------------------------

Provozní cash flow

36

Ukazatel vyjadřuje dobu, za kterou by byl podnik schopen vlastními silami splatit své dluhy. Optimální je klesající trend ukazatele. Vlastní kapitál Krytí stálých aktiv vlastním kapitálem = -----------------------

Stálá aktiva Výsledek a vývoj poměru vlastních zdrojů na dlouhodobém majetku vyšší než l znamená, že podnik používá vlastní (dlouhodobý) kapitál i ke krytí oběžných (krátkodobých) aktiv. Podnik tak dává přednost stabilitě před výnosem. Vlastní kapitál

+ Dlouhodobé cizí zdroje Krytí stálých aktiv dlouhodobými zdroji = -----------------------------------Stálá aktiva Při výsledku nižším než l musí podnik krýt část svého dlouhodobého majetku krátkodobými zdroji a podnik může mít problémy s úhradou svých závazků (podnik je podkapitalizovaný) 4.1.2

Analýza likvidity

Likvidita vyjadřuje schopnost podniku hradit své závazky. Ukazatelé likvidity v podstatě poměřují to, čím je možno platit (čitatel), s tím, co je nutno zaplatit (jmenovatel). Podle toho, jakou míru jistoty požadujeme od tohoto měření, dosazujeme do čitatele majetkové složky s různou dobou likvidnosti, tj. přeměnitelnosti na peníze. Nejlikvidnější jsou pochopitelně samy peníze v hotovosti a na běžných účtech. Základní ukazatele likvidity se odvozují od běžných aktiv. Všechna oběžná aktiva nejsou stejně likvidní a některá jsou dokonce na peníze nepřeměnitelná (nikdo je od podniku z různých důvodů nekoupí). To vše je nutno u výpočtu likvidity zvážit. Likviditu podniku lze hodnotit pomocí následujících ukazatelů: Oběžná aktiva Ukazatel běžné likvidity = -------------------------------------------------(likvidita III.stupně) Krátkodobé závazky + Krátkodobé bankovní úvěry a výpomoci Hodnota tohoto ukazatele by měla nabývat hodnot 1,5 až 2,5. Při rovnosti oběžného majetku a krátkodobých závazků (hodnota ukazatel je rovna jedné), je podniková likvidita značně riziková. Plyne to ze skutečnosti, že obrátka krátkodobých závazků může být vyšší než obrátka oběžných aktiv. Krátkodobé pohledávky + Finanční majetek Ukazatel běžné likvidity = ------------------------------------------------------(likvidita II.stupně) Krátkodobé závazky + Krátkodobé bankovní úvěry a výpomoci

37

Ukazatel by měl nabývat hodnot v rozmezí od 1 do 1,5. Finanční majetek Ukazatel okamžité likvidity = --------------------------------------------------(hotovostní likvidita, Krátkodobé závazky likvidita I.stupně) + Krátkodobé bankovní úvěry a výpomoci Ukazatel by měl nabývat hodnot v rozmezí od 0,2 do 0,5. Vysoké hodnoty ukazatele svědčí o neefektivním využití finančních prostředků. Všechny uvedené ukazatele hodnotí budoucí likviditu podniku odvozené, staticky a je nutné chápat je jako orientační charakteristiky. Budoucí schopnost podniku dostát svým závazkům je záležitost do té míry důležitá, že je nutná její důkladná analýza prostřednictvím plánu příjmu a výdajů zahrnujícím všechny podstatné faktory, jež by mohly v budoucnu ovlivnit příjmovou i výdajovou stranu. Proto je nanejvýš účinné plánovat budoucí likviditu pomocí prognózy cash flow. Výkaz peněžních toků je významným podkladem pro finanční analýzu. Dokládá přírůstky a úbytky peněžních prostředků za sledované účetní období ve formě tvorby finančních zdrojů a jejich užití. Odpovídá na otázku, kolik peněžních prostředků podnik vytvořil a k jakým účelům jich použil. 4.1.3

Analýza rentability

Rentabilita, resp. výnosnost vloženého kapitálu je měřítkem schopnosti podniku vytvářet nové zdroje, dosahovat zisku použitím investovaného kapitálu. Je formou vyjádření míry zisku, která v tržní ekonomice slouží jako hlavní kritérium pro alokaci kapitálu. Ukazatele rentability měří úspěšnost podniků srovnáváním hospodářského výsledku s jinými veličinami, přičemž v čitateli zlomku může být hospodářský výsledek před zdaněním, hospodářský výsledek po zdanění apod. Ve jmenovateli zlomku může být vlastní kapitál, celkový vložený kapitál, dlouhodobý kapitál, tržby, náklady, přidaná hodnota aj. Měřením rentability vlastního kapitálu vyjadřujeme např. výnosnost kapitálu vloženého vlastníky podniku. Výsledek ukazatele by se měl pohybovat nad dlouhodobým průměrem úročení dlouhodobých vkladů. Kladný rozdíl mezi úročením vkladů a rentabilitou se nazývá prémie za riziko. Je odměnou vlastníkům, kteří podstupují riziko. Je-li tato prémie dlouhodobě záporná, vyvstává otázka, proč s rizikem podnikat, když uložením peněz v bance lze dosáhnout vyšších zisků bez rizika.

38

4.1.4

Řízení aktiv

S pomocí těchto ukazatelů lze zjistit, zda je velikost jednotlivých druhů aktiv v rozvaze v poměru k současným nebo budoucím hospodářským aktivitám podniku přiměřená, tj. tyto ukazatele měří schopnost podniku využívat vložené prostředky. Tržby Obrat aktiv = ---------------Aktiva Všeobecně platí, čím větší hodnota ukazatele, tím lépe. Minimální doporučovaná hodnota tohoto ukazatele je l (tzn. dosažení l Kč tržeb na l Kč majetku), hodnotu však ovlivňuje i příslušnost k odvětví. Nízká hodnota ukazatele znamená neúměrnou majetkovou vybavenost podniku a jeho neefektivní využití. Průměrný stav zásob Doba obratu zásob = ------------------------------- x 360 Tržby Ukazatel udává, jak dlouho trvá jeden obrat, tj. doba nutná k tomu, aby peněžní fondy přešly přes výrobní a zbožní formy znovu do peněžní formy. Pro posouzení ukazatele je rozhodující jeho vývoj v časové řadě. Průměrný stav pohledávek Doba splatnosti pohledávek = ----------------------------------- x 360 Tržby Tento ukazatel vyjadřuje období od okamžiku prodeje na obchodní úvěr, po které musí podnik v průměru čekat, než obdrží platby od svých odběratelů. Hodnota tohoto ukazatele se srovnává s dobou splatnosti faktur a odvětvovým průměrem. Delší průměrná doba inkasa pohledávek znamená větší potřebu úvěrů a tím i větší náklady. Krátkodobé závazky Doba splatnosti závazků = -------------------------------- x 360 Tržby Tento ukazatel by měl dosáhnout alespoň hodnoty doby obratu pohledávek. 4.1.5

Další ukazatele Další informace

V rámci finanční analýzy lze použít dalších ukazatelů, např.:  přidaná hodnota / tržby  přidaná hodnota / počet zaměstnanců  tržby / počet zaměstnanců  mzdové náklady / počet zaměstnanců  osobní náklady / tržby  nákladové úroky / tržby

39

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

4.1.6

Souhrnné ukazatele

Snem finančních analytiků je vymyslet jeden ukazatel, který by komplexně posoudil finanční zdraví podniku. Ovšem vypovídací schopnost takových ukazatelů je vzhledem na široký záběr hodnocení finanční situace podniku velmi problematická. K souhrnným ukazatelům je možné přiřadit zejména Z – skóre (Altmanův model), index IN a ukazatel ekonomické přidané hodnoty (EVA). První dva ukazatel vycházejí z předpokladu, že hodnocení finančního zdraví je závislé na určitém vybraném počtu ukazatelů s přiřazenou váhou k jejich hodnotě v konečném součtu. Podstatou ukazatele EVA je, že výše ekonomického zisku se značně liší od zisku, který se vykazuje v účetnictví. V účetním zisku jsou zachyceny náklady na cizí kapitál, ale ne náklady na vlastní kapitál (vlastníci očekávají a požadují ze svého kapitálu určitý výnos). Ten není určen přesnou mírou, jako je úroková míra, ale musí být odhadnut. Mimo jiné faktory má na něj vliv riziko daného podnikání, úroková míra bank aj. Ukazatel EVA lze vyjádřit následujícím vztahem: EVA = ČZ – re x VK Kde: ČZ = čistý zisk re = náklady na vlastní kapitál VK = vlastní kapitál 4.1.7

Soustavy poměrových ukazatelů

Pro usnadnění vysvětlení vzájemných souvislostí mezi jednotlivými ukazateli používanými ve finanční analýze lze použít soustav poměrových ukazatelů. Z hlediska klíčového postavení ukazatele rentability vlastního kapitálu, je vhodné tento ukazatel rozložit např. takto (DuPontův rozklad): ROE = Zisk / Vlastní kapitál = Zisk / Tržby x Tržby / Aktiva x Aktiva / Vlastní kapitál První dva činitele rozkladu současně představují rozklad ukazatele rentability celkového vloženého kapitálu ROA = Zisk / Aktiva = Zisk / Tržby x Tržby / Aktiva Třetí činitel představuje finanční páku. Role pákového ukazatele je zde zřejmá – růst cizího kapitálu může zvyšovat ROE. Avšak na pravé straně rovnice jsou ještě další dva ukazatele, do nichž se zadluženost rovněž promítne: zisk bude nižší o vyšší úroky připadající na přírůstek cizího kapitálu a rovněž tak druhý ukazatel na pravé straně rovnice bude nižší, protože se zvýší hodnota jeho jmenovatele. Z toho vyplývá, že zadluženost bude mít na ROE celkově pozitivní vliv pouze tehdy, jestliže jejím využitím dokáže podnik vyprodukovat natolik více zisku, aby jím 40

vykompenzoval pokles dvou prvních ukazatelů na pravé straně rovnice. Zvýšení zadluženosti bude tedy pozitivní tehdy, jestliže podnik dokáže každou korunu zhodnotit více než činí úroková sazba dluhu. Z DuPontova rozkladu je tedy zřejmé, kam je třeba zaměřit úsilí o zvyšování rentability – zvýšení míry zisku, urychlení obratu kapitálu, ale i změna struktury finančních zdrojů ve prospěch vyššího zadlužení. Musíme však vzít v úvahu i další vlivy, a to především likviditu podniku, strukturu aktiv ve vztahu k likviditě, úvěrové podmínky a další. K tomu nám mohou posloužit další systémy poměrových ukazatelů, které mají tradiční název pyramidové. Základní myšlenkou pyramidové soustavy je postupný, stále podrobnější rozklad ukazatele, který co nejlépe postihuje základní cíl podniku. Při rozkládání ukazatelů se používají dva základní postupy – aditivní (součet nebo rozdíl dvou ukazatelů) a multiplikativní (součin nebo podíl dvou ukazatelů). V literatuře lze najít různé pyramidové soustavy ukazatelů, případně lze sestrojit pyramidu ukazatelů na základě vlastní úvahy. Způsoby vyhodnocení ukazatelů Při hodnocení výsledků analýzy je vhodné srovnávat s jinými výsledky, s jinými hodnotami. Při srovnávání je však také nutné dbát na to, aby se jednalo o stejný věcný obsah i rozsah. Pro rozbor a hodnocení podniku se používají tyto základní typy srovnávání:  srovnávání v čase  srovnávání s jinými podniky v odvětví  srovnávání s normou nebo plánem  srovnávání na základě zkušeností 4.1.8

Slabé stránky finanční analýzy

Finanční analýza poskytuje důležitou a užitečnou informaci o tom, jaké je hospodaření podniku. Jako analytická metoda má však některá omezení, která vyžadují větší pozornost a zdravý úsudek těch, kteří s ní pracují. K problematickým otázkám patří především:  srovnávání dosažených hodnot ukazatelů s hodnotami doporučenými  vliv sezónních faktorů  rozdílné účetní praktiky a vypovídací schopnost účetních výkazů Celosvětově uznávanou účetní zásadou je zásada věrného zobrazení skutečnosti. Přes všestranné úsilí o takové zobrazení je však třeba přiznat, že existují jisté okolnosti, které získání žádoucího věrného obrazu znesnadňují. Mezi nejzávažnější z nich patří orientace na historické účetnictví a vliv inflace. Další informace

4.2

Cash flow

Praktické finanční řízení a rozhodování podniků si vynutilo – vedle informací o majetku a jeho krytí, o výnosech, nákladech a zisku – též informace o peněžních tocích podniku, respektive o jeho peněžních příjmech a výdajích. 41

http://nop.topsid .com/index.php? war=kalkulace_ nakladu&unit=ri zeni_majetku_a _cash_flow

Rozvaha zachycuje stav majetku a kapitálu k určitému okamžiku. Výkaz zisků a ztrát zaznamenává různé kategorie výnosů, nákladů a zisku v období jejich vzniku, bez ohledu na to, zda vznikají skutečně reálné peněžní příjmy či výdaje. Z tohoto důvodu nastává obsahový i časový nesoulad mezi náklady a výdaji, výnosy a příjmy, ziskem a stavem peněžních prostředků. Tento problém pomáhá odstraňovat právě sledování peněžních toků - cash flow. Cash flow je důležitou součástí finančního řízení, finanční analýzy a plánování v podniku. Bezprostředně souvisí se zajišťováním jeho likvidity. Podstatou sledování ve výkazu peněžních toků je změna stavu peněžních prostředků. Výkaz cash flow vysvětluje přírůstky a úbytky peněžních prostředků. Výkaz cash flow vysvětluje přírůstky a úbytky peněžních prostředků a důvody, proč k nim došlo podle zvolených kritérií. Kategorie cash flow je ve finančním řízení možné využít:    

ve finanční analýze pro hodnocení finanční stability podniku (schopnost podniku vytvářet finanční přebytky, splácet přijaté závazky a vyplácet podíly na zisku) při krátkodobém plánování peněžních příjmů a výdajů při sestavování střednědobých a dlouhodobých variant a při posouzení schopnosti podniku financovat investice při oceňování podniku při využití výnosových metod nebo metod tržního porovnání

Výsledkem perspektivního cash flow daného období je přehled o stavu volných peněžních prostředků nebo o potřebě dodatečných peněžních prostředků na konci daného období. V situaci, kdy na konci daného období existují volné peněžní prostředky, se rozhoduje o jejich užití. V opačném případě, kdy se vyskytuje potřeba dodatečných peněžních prostředků, rozhoduje se o způsobu jejich krytí. 4.2.1

Vstupní data pro zpracování výkazu cash-flow

Obecně můžeme říci, že datovou základnou výkazu cash flow je účetnictví. Využití údajů z účetnictví závisí na tom, kdo daný výkaz sestavuje: Externí uživatel Má přístup pouze k účetní závěrce podniku, a proto může výkaz sestavit pouze v hrubém členění na jednotlivé činnosti. Takovýto uživatel si může udělat obrázek o hospodaření podniku a jeho platební schopnosti, ale pro účely podrobnější analýzy jsou dané údaje naprosto nedostačující. Výkaz cash flow je v tomto případě “dáván dohoromad” prostřednictvím změn stavů položek rozvahy a pomocí nákladových a výnosových položek z výsledovky. Pracovníci zodpovědní za vedení účetnictví a přípravu podkladů pro finanční řízení podniku Tito pracovníci mohou čerpat informace z jednotlivých syntetických a analytických účtů a ostatních interních dokladů.

42

Výkaz peněžních toků může být vnitřně strukturován jakýmkoliv způsobem, a to tak, aby měl co nejlepší vypovídací schopnost pro uživatele. Výkaz cash flow se většinou člení na :  oblast běžné (provozní) činnosti  investiční oblast  oblast externího financování Provozní činnosti obvykle tvoří základ hospodaření celého podniku, z finančního hlediska je proto nejdůležitější. Pod pojmem investiční činnost si lze představit pořízení a prodej investičního majetku a dále činnosti související s poskytováním úvěrů, půjček a výpomocí, které nelze chápat jako součást provozní činnosti. Finanční činností se obecně rozumí peněžní toky, které vedou ke změněn velikosti vlastního kapitálu a dlouhodobých závazků. V podstatě existují dva základní způsoby sestavení výkazu – metoda přímá a nepřímá. Přímá metoda sestavení výkazu V tomto případě je přehled peněžních toků sestaven na základě skutečných příjmů nebo výdajů uvedených v samostatné bilanci peněžních toků. Schematicky lze tuto metodu vyjádřit tímto způsobem: POČÁTEČNÍ STAV PENĚŽNÍCH PROSTŘEDKU + Příjmy za určité období - Výdaje za určité období = KONEČNÝ STAV PENĚŽNÍCH PROSTŘEDKU Tato metoda je velmi výhodná zejména z hlediska krátkodobého finančního řízení a plánování. Příklad Firma vyrábějící sýry předpokládá fakturované dodávky svých výrobků v jednotlivých měsících (leden – červen) v příštím roce (viz,tabulka). S využitím obchodního úvěru je odběratelům umožněno platit v těchto lhůtách: do l4 dnů (70% odběratelů), do 45 dnů (30% odběratelů). Tomu odpovídá inkaso v jednotlivých měsících. Každý měsíc provádí podnik nákup materiálu v objemu 60% z plánovaného objemu realizace měsíc před očekávaným prodejem hotových výrobků (tzn. že má zhruba měsíční výrobní cyklus, takže např. chce-li podnik v únoru realizovat výrobky v hodnotě 120 000 Kč, nakoupí v lednu za 72 000 Kč materiál).- Vzniklý závazek může splácet do 30 dnů, tj. ve stejném měsíci, kdy již realizuje produkci z tohoto materiálu. Řešení Vypracujeme plán příjmů a výdajů na období leden až červen. V jednotlivých měsících spočítejme přebytek nebo deficit peněžních prostředků za předpokladu, že požadovaná rezerva prostředků na běžném účtu je 5 000 tis.Kč.

43

Plán peněžních příjmů a výdajů (v tis.Kč): Pro zjednodušení předpokládejme, že odběratelé se 14denní lhůtou splatnosti faktur platí ve stejném měsíci, kdy je dodávka fakturována, odběratelé se 45denní lhůtou budou platit v následujícím měsíci po fakturaci. V tis.Kč: Měsíc XII. Fakturované 106000 Dodávky Inkaso (do 14 dnů) (do 45dnů) Nákup materiálu 78000 Platba za Materiál Osobní náklady Nájemné Splátka úvěrů Ostatní výdaje Příjmy celkem Výdaje celkem Počáteční Zůstatek Saldo (příjmy-výdaje) Konečný zůstatek Minimální rezerva Deficit nebo Přebytek

I. 130000

II. 120000

III. 125000

IV. 130000

V. 120000

VI. 140000

91000 31800 72000

84000 39000 75000

87500 36000 78000

91000 37500 72000

84000 39000 84000

98000 36000

78000

72000

75000

78000

72000

84000

20000 50000 12000 3000 122800 163000 23000

20000 12000 4000 123000 108000 -17200

20000 2000 2500 123500 99500 -2200

20000 50000 2000 4200 128500 154200 21800

20000 2000 5000 123000 99000 -3900

20000 2000 3500 134000 109500 20100

-40200

15000

24000

-25700

24000

24500

-17200

-2200

21800

-3900

20100

44600

5000

5000

5000

5000

5000

5000

Deficit 22200

Deficit 7200

Přebytek Deficit 16800 8900

Přebytek Přebytek 15100 39600

Na základě sestavení platebního kalendáře je možné přijmout rozhodnutí o řešení deficitů nebo přebytků peněžních prostředků v jednotlivých obdobích (např. měsících, ale období mohou být volena i jinak – podle potřeb podniků, např. týdny, čtvrtletí). Při deficitu peněžních prostředků je možné použít krátkodobý úvěr, odložit nákupy, použít faktoring, nabídku skonta pro dřívější platby od odběratelů apod. Přebytečné prostředky lze vhodně investovat (nedržet peníze na nízko úročených běžných účtech, minimálně využívat termínované vklady). Nepřímá metoda sestavení výkazu Tato metoda vychází z hospodářského výsledku, který se zjistí z výkazu zisků a ztrát. Ten je upravován o změny stavu rozvahových položek (aktiv a pasiv) tak, aby z něj bylo možno vyčíst velikost a strukturu peněžních toků během daného období. Při posuzování změn jednotlivých položek se vychází z těchto zásad: 1. u změny stavu aktivních položek platí – je-li konečný stav vyšší než počáteční, tato změna se vykazuje záporně 2. u změny stavu pasivních položek platí – je-li konečný stav vyšší než počáteční, tato změna se vykazuje kladně

44

3. 4.

pokud se vylučují výnosy, potom se zachycují do přehledu o peněžních tocích záporně pokud se vylučují náklady, zachycují se do přehledu o peněžních tocích kladně

Schematicky je možné znázornit tento postup takto: POČÁTEČNÍ STAV PENĚŽNÍCH PROSTŘEDKU Hospodářský výsledek běžného období + odpisy + - změna rezerv, opravných položek a časového rozlišení + zvýšení závazků (krátkodobých) - snížení závazků (krátkodobých) - zvýšení pohledávek + snížení pohledávek - zvýšení zásob + snížení zásob = CASH FLOW Z PROVOZNÍ ČINNOSTI - výdaje s pořízením stálých aktiv + příjmy z prodeje stálých aktiv = CASH FLOW Z INVESTIČNÍ ČINNOSTI + - dlouhodobé závazky, popř. krátkodobé závazky + - dopady změn vlastního kapitálu = CASH FLOW Z FINANČNÍ ČINNOSTI CASH FLOW CELKEM = CF z prov.činnosti + CF z inv.činnosti + CF z fin.činnosti KONEČNÝ STAV PENĚŽNÍCH PROSTŘEDKU V nepřímé metodě není dovoleno vykazovat jednotlivé příjmy a výdaje uvnitř běžné oblasti hospodaření a dílčí salda. Ve výkazu se místo toho zobrazují přehledným způsobem rozdíly mezi ziskem a cash flow. V tomto případě nelze ve výkazu identifikovat příjmy a výdaje. Místo příjmů a výdajů se používají termíny zdroje a užití finančních prostředků. Tato metoda nachází ve finančním řízení uplatnění při sestavování střednědobých a dlouhodobých plánů. Vedle plánování výkonů, nákladů a majetku, kterého je na dosažení plánovaných výkonů zapotřebí, pomáhá cas flow při posouzení “ufinacovatelnosti” daných záměrů.

4.3

Samostatná práce

V kruhu vypracovat komplexní finanční analýzu firmy z ČR pro doplnění učebních textů. 45

4.4

Kontrolní otázky

1. Co je hlavním úkolem finanční analýzy ? Jejím hlavním úkolem je poskytovat informace o finančním zdraví podniku. Tuto finanční analýzu co by součást řízení podniku provádí finanční manažeři a často celé vrcholové vedení podniku. Můžeme ji nazvat interní analýza. Vychází nejen z údajů a ukazatelů, o kterých pojednáme dále v souvislosti s externí analýzou, ale i z údajů interních, které nejsou běžně dostupné (údaje z finančního a manažerského účetnictví, vnitropodnikové evidence, kalkulací). 2. Co měří ukazatele aktivity ? Ukazatel aktivity měří, jak efektivně podnik hospodaří se svými aktivy: má-li jich více, než je účelné, vznikají mu zbytečné náklady a tím nízký zisk, má-li jich málo, přichází o tržby, které by mohl získat. 3. Kde všude můžeme využít cash flow ?  ve finanční analýze pro hodnocení finanční stability podniku (schopnost podniku vytvářet finanční přebytky, splácet přijaté závazky a vyplácet podíly na zisku)  při krátkodobém plánování peněžních příjmů a výdajů  při sestavování střednědobých a dlouhodobých variant a při posouzení schopnosti podniku financovat investice  při oceňování podniku při využití výnosových metod nebo metod tržního porovnání 4. Jaké jsou slabé stránky finanční analýzy ?  srovnávání dosažených hodnot ukazatelů s hodnotami doporučenými  vliv sezónních faktorů  rozdílné účetní praktiky a vypovídací schopnost účetních výkazů 5. Jaký je rozdíl mezi rozvahou a výkazem zisku a ztrát ? Rozvaha obsahuje údaje o stavu k určitému okamžiku (stavové ukazatele), výkaz zisku a ztrát ve formě nákladů a výnosů předkládá údaje za daný časový interval (tokové ukazatele).

4.5

Shrnutí

Studenti se naučí vypracovat finanční analýzu a její využití k rozhodování.

46

5

Zdroje a formy krátkodobého financovaní, oběžný majetek podniku a jeho řízení

Cíle kapitoly: Naučit studenty využití zdrojů a forem krátkodobého financování, řízení oběžného majetku. Klíčová slova: Tiché společenství; venture capital; dotace; factoring; forfaiting; akreditiv; úvěr. Případová studie: Vypracovat studii v elektronické podobě na jednotlivé formy krátkodobého financování na doplnění učebních textů.

5.1

Financování podniku

Smyslem podnikových činností je efektivní prodej výrobků a služeb. Vstupy do podniku se zhodnocují ve výrobě (službou) a výstupy se pak zhodnotí na trhu. Získané peníze souží pro další provoz, obnovu a rozvoj. Rozvojové záměry podniku nelze však vždy uskutečnit z vlastních nebo získaných prostředků - a někdy je nutné obstarat si i cizí kapitál. Při financování a finančním řízení podniku je třeba vyřešit tyto problémy:  do čeho má podnik investovat  z čeho má podnik investovat  kolik ze získaných prostředků nechá v podniku na jeho další provoz 5.1.1

Význam financování a finančního řízení

Podstatou financování a finančního řízení je neustálé udržování a usměrňování co nejvýhodnější struktury kapitálu a majetku. Úspěšnost těchto činností spočívá v tom, jek dokážeme uvést do souladu tyto základní okolnosti  každý investor preferuje více peněz než méně  každý investor preferuje méně rizika než více  každý investor preferuje stejné množství peněz dnes spíše než zítra Základní faktory ovlivňující financování podniku: 1) faktor KVANTITY: dáváme předost těm řešením, které nám v daném období slibují více finančních. zdr. 2) faktor RIZIKA: zvažujeme velikost očekávaných zdrojů s ohledem na bezpečnost jejich získání

47

3) faktor ČASU: přihlížíme nejen k velikosti předpokládaných fin. zdrojů, ale i k jejich rozložení v čase Finanční řízení podniku zahrnuje dvě činnosti:

Další informace

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

1) Účetnictví a kontrolu: cílem je formulovat závěry a návrhy, opatření na základě pohledu do minulosti. Předmětem těchto činností je vedení účetnictví, daňová agenda apod. Dosažené evidované výsledky podniku jsou podkladem pro finanční analýzu. 2) Finanční strategii: Tyto činnosti se zaměřují na investiční rozhodování podniku a usměrňování struktury kapitálu, včetně rozdělování finančních zdrojů. Představuje pohled od budoucnosti a jsou podkladem pro finanční plánování.

5.2

Zdroje financování

Úspěšné podnikaní je podmíněno možnostmi a způsoby financování. Finanční prostředky podle původu dělíme: 1) Vlastní zdroje - Interní financování. Prování se využitím zisku po zdanění a odpisu. Využitím počátečního vkladu podnikatele. Financování pomocí kapitálových vkladů (vklady formou podílu s.r.o. nebo formou akcií a. s.), základní kapitál, fondy tvořené ze zisku, ostatní fondy, nerozdělený zisk z minulých let. 2) Cizí zdroje:  bankovní úvěry  bez ručení- banka nepožaduje zástavu, spoléhá na dobré jméno a bonitu klienta  s ručením – je podložen zástavou hodnoty nazývané ručením nebo jistinou. Zástavou může být jiný podnikatelský subjekt, movitý majetek, nemovitý majetek (budovy, pozemky).  lombardní úvěr - obchodovatelný majetek (faktury, cenné papíry)  krátkodobé – poskytují se zpravidla jednorázově na konkrétní činnosti podniku  eskortní úvěr - banka odkupuje směnku za nižší částku před lhůtou splatnosti  dlouhodobé 3) Zvláštní zdroje:  tiché společenství  rizikový kapitál = venture capital  dotace  factoring  forfaiting

48

5.2.1

Zvláštní zdroje financování Factoring + forfaiting

Prodáním pohledávek před jejich splatností získá peníze, prodá za cenu nižší než je cena pohledávky. Firma si účtuje výnos a rizika. factoring – je finanční služba, spočívající v odkupu krátkodobých pohledávek před dobou jejich splatnosti. Pohledávky jsou financovány bez bankovního jištění pouze na základě posouzení rizik vznikajících u jednotlivých odběratelů, která bývají obvykle částečně eliminována dlouhodobější spoluprací s klientem, možností kompenzace závazků a snahou odstraňovat koncentraci. Ve factoringové smlouvě (mezi faktorem a klientem) se klient zavazuje, že veškeré pohledávky vznikající u vybraných odběratelů bude postupovat factoringové společnosti, která tyto převezme, v rámci stanovených factoringových limitů je bude financovat a bude sledovat i jejich inkaso. Factoringové limity fungují revolvingovým způsobem, tzn. že se snižují fakturací a zpět navyšují úhradou od odběratele. forfaiting – Rovněž tento produkt umožňuje financování klientů, včetně krytí rizik spojených s dodavatelskými úvěry. Používají jej zejména firmy /např. strojírenské/ vyvážející rozsáhlejší celky na střednědobý či dlouhodobý úvěr. Forfaiting je odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek vzniklých při vývozu, popř. dovozu na úvěr, přičemž forfaitér nemá možnost uplatnit zpětný postih /regres/ vývozce /ten, který dodává zboží/, jestliže pohledávka není dovozcem /platí za dodané zboží/ řádně zaplacena. Znamená to tedy, že vývozce dostává zaplacenou svou pohledávku forfaitérem a rizika /úvěrové, měnové, …/ plně přecházejí na forfaitéra a ten si sráží určitý diskont. Předmětem mohou být pouze pohledávky, které splňují určité požadavky např.: pohledávky musí být zajištěné, zpravidla avalem banky, pohledávka je dlouhodobá, 5.2.2    

5.3

Krátkodobá aktiva

Jsou aktiva, která lze převést během jednoho roku na hotovost - inventář, cash ... - jsou likvidní Krátkodobé závazky jsou půjčky, mzdy, pojištění, ... Kolik si mám jako podnikatel půjčit? Záleží na povaze podnikání a na velikosti podniku (příklady sezónních podniků životně závislých na krátkodobém financování vrs. podniků relativně nezávislých na krátkodobém financování)

Využití přebytku finančních prostředků

Jak vznikne? Co s ním? Cena ztracené příležitosti. Nalezení dobrého "parkoviště", tj. krátkodobé investice.  cenné papíry, obchodovatelné s malým rizikem  využití prostředníků  peněžní trh, cenné papíry s držením či splatností do jednoho roku  kapitálový trh - nad jeden rok 49

Kde získat krátkodobé finance? a) obchodní úvěr b) půjčka od komerční banky či jiné finanční instituce c) půjčka od třetích ad a) nejrozšířenější forma Potvrzení od potřesení rukou až po vytesání smlouvy do kamene  otevřený účet  dlužní úpis, náležitosti, úrok  směnka: krátkodobý cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný písemný závazek sepsaný v zákonem stanovené podobě zaplatit určitou částku peněz na určitém místě v určité době určité osobě. Subjekty - dlužník (výstavce, emitent, trasant), věřitel (remitent), směnečník (trasát), tj. subjekt zavázaný směnku zaplatit, pokud ji předtím akceptoval, přijal  provozní leasing - je-li doba leasingu menší než 40% životnosti ad b) vztah úroku a rizika zabezpečená a nezabezpečená půjčka zabezpečená:  budoucími příjmy  actoring  zbožím  hypotéka nezabezpečená:  část hotovosti muší být uložena na účtu u banky (obvykle 10-20%): př. půjčka 10000, 2000 zůstanou u banky, tj. k dispozici mám jen 8000. Platím úrok 12%=1200, ale to je z 8000 15%!  kontokorent Eskontní úvěr: (směnečný) modifikace pro zahraniční obchod  negociační úvěr  akceptační úvěr, rambousní úvěr: Avalový úvěr - záruka banky zaplatit v případě, že výstavce je platebně neschopný. Banka si účtuje provizi. Lombardní úvěr - krátkodobý, poskytovaný proti movité zástavě. Úvěr na otevření akreditivu - akreditiv - zablokování části prostředků ve prospěch dodavatele na účtu odběratele ad c) Obchodní papíry, finanční společnosti.

50

5.4

Otázky ke kapitole

1) S.r.o měla k 1.10. v pokladně 20 000 Kč a na účtu 13 000 Kč. V říjnu uskutečnila tyto účetní operace:  úhrada za nákup zboží z účtu 100 000 Kč  vystavení pohledávky za dodávku zboží 120 000 Kč  proplacení pohledávky odběratelem 120 000 Kč  přijetí závazku za opravu firemního skladu 80 000 Kč  vyrovnání závazku vůči dodavateli 80 000 Kč  vyplacení zálohy na cestovní náhrady 10 000 Kč  tržba za zboží v maloobchodní prodejně 200 000 Kč  nákup výpočetní techniky 50 000 Kč  vrácení přeplatku zálohy na cestovní náhrady 4000 Kč  výplaty mezd zaměstnancům v hotovosti 60 000 Kč Sestavte cash- flow čistou bilanční metodou. PŘÍJMY Počáteční stav peněz Za pohledávku Tržba v obchodě Přeplatek cest. Náhrad

VÝDAJE 150 000,120 000,200 000,4000,-

Obrat příjmů

324 000,-

Úhrn levé strany

474 000,- úhrn pravé strany

Za zboží Za závazek z opravy Záloha cest. náhrad Za počítače mzdy Obrat výdajů Konečný stav peněz

100 000,80 000,10 000,50 000.60 000,300 000 174 000,-

474 000,-

2) Použijte údajů z předešlého příkladu a vytvořte cash flow modifikovanou bilanční metodou. Počáteční stav peněz VÝNOSY Vystavení pohledávky Tržba za zboží KOREKCE NA PŘÍJMY - nevyrovnané pohledávky - neinkasovaná tržba + snížení pohledávky za zaměst. Obrat příjmů Úhrn levé strany

120 000,NÁKLADY 120 000,- Prodané zboží 200 000,- Přijetí faktury za opravu KOREKCE NA VÝDAJE -0 - neprodané zboží -0 + neuhrazené závazky +4000,- + přírůstek investic + zálohy na cest. náhrady + snížení závazku vůči zaměst. 324 000,- Obrat výdajů Konečný stav peněz 474 000,- Úhrn pravé strany

100 000,80 000,-0 +0 + 50 000,+ 10 000,+ 60 000,300 000,174 000,474 000,-

3) Jaké jsou základní informační zdroje pro sestavení cash-flow? Jsou to: změna stavu rozvahových položek; obraty stran MD nebo DAL některých rozvahových účtů; údaje z účtů, nákladů a výnosů; analytická evidence některých rozvahových účtů; syntetické účty rozvahy; vybrané operace na bankovních účtech, pokladních účtech, či účtech peněžních ekvivalentů.

51

4) Jaký je rozdíl mezi přímou a nepřímou sloupcovou metodou? Přímá sloupcová metoda: vychází z hodnot nákladů a výnosů, které korigije o změny stavu příslušných položek rozvahy. Nepřímá sloupcová metoda: Vychází z celkového rozdílu mezi náklady a výnosy, čili z hospodářského výsledku, který je opět korigován o příslušné položky rozvahy. 5) Co je předmětem přehledu o peněžních tocích? Prokázat změnu stavu peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů za uplynulé účetní období a rozčlenit přírůstky a úbytky peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů do jednotlivých položek, které se vztahují k provozní, investiční a finanční činnosti.

5.5

Samostatná práce

V rámci kruhu vypracovat studie na doplnění učebních textů.

5.6

Shrnutí

Studenti se naučí metodám krátkodobého financování podniků.

52

6

Dlouhodobé

financování

investičního

majetku Cíle kapitoly: Naučit studenty zásadám dlouhodobého financování investičního majetku.

Další informace

Klíčová slova: Zdroje financování; vlastní; cizí; leasing; anuita; operativní; finanční; dotace. Případová studie: Vypracovat studie v elektronické podobě na doplnění učebních textů pro dlouhodobé financování firmy v ČR. Předvídané potřeby finančních zdrojů na několik let je nezbytnou součástí finančního plánování. Východiskem pro sestavení finančního plánu je analýza a náležité pochopení vývoje podniku v minulosti a jeho postavení v odvětví. Předpověď musí respektovat vnější okolnosti (předpokládanou dynamiku odvětví, makroekonomické podmínky). Nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím finanční potřeby podniku je plánovaný objem prodeje a tržeb. Objem prodeje konkrétních výrobků nebo služeb ovlivňuje výši a strukturu majetku a v konečném důsledku finanční potřeby podniku. Existuje mnoho otázek spojených s návrhy způsobů a kombinací způsobů financování, např.: Měl by podnik své zisky reinvestovat, nebo by je měl vyplatit svým vlastníkům ve formě podílů na zisku? Potřebuje-li podnik více peněz, měl by zvýšit základní kapitál, nebo si radši potřebné finanční prostředky vypůjčit? Měl by si podnik vypůjčit krátkodobě nebo dlouhodobě, použít domácí nebo zahraniční zdroje? Bylo by pro podnik reálné a výhodné použít rizikový kapitál?

6.1

Výběr zdroje financování

V souvislosti s rozhodováním o zdrojích financování podnikového majetku musí podnik vycházet ze základních cílů podniku týkajících se požadované kapitálové struktury (podíl vlastního kapitálu a cizích zdrojů) a z politiky rozdělování zisku, kterou podnik plánuje uskutečňovat. Tyto požadavky je nutné v procesu dalšího plánování respektovat, případně je revidovat, pokud se ukážou jako nesplnitelné. Podnik by měl používat takovou strukturu zdrojů financování, která umožňuje efektivně využít finanční páku (využití cizích zdrojů financování a daňové úspory plynoucí z možností zahrnout úroky nebo leasingové splátky do nákladů), ale současně nezvyšuje neúměrně riziko spojené s financováním z cizích zdrojů (povinnost splácet, i když se podniku právě nedaří zajistit dostatečné peněžní prostředky).

53

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

K dalším faktorům ovlivňujícím výběr zdroje financování patří:  právní forma podniku – bezprostředně ovlivňuje možnost získání externích zdrojů  financování (např. na veřejných trzích si může akciový kapitál opatřit pouze akciová společnost)  

legislativní normy týkající se vlastnické struktury podniku hospodářská politika státu a situace na finančních trzích – ovlivňuje výhodnost investic i dostupnost zdrojů financování pro podniky. Uplatňování nástrojů hospodářské politiky státu (výše úrokových sazeb, daňová politika, stupeň přerozdělování, kurz domácí měny vůči zahraničním měnám, kurzová rizika apod.) má vliv na zdroje financování podniků. Situace na finančních trzích je ovlivněna nejenom uplatňováním těchto nástrojů hospodářské politiky, ale i regulací, kterou ve větší či menší míře každý stát na finančních trzích uplatňuje.

6.2

Třídění finančních zdrojů

Finanční zdroje obecně můžeme třídit z různých hledisek:  vlastní a cizí finanční zdroje – rozlišujícím znakem je vlastnictví  vlastní zdroje – za vlastní zdroje se považují vklady vlastníků, odpisy a disponibilní zisk po zdanění a úhradě podílů na zisku, dále zdroje z prodeje nepeněžních částí majetku  cizí zdroje – jsou všechny přírůstky dluhů. Za cizí zdroje lze považovat i leasingové financování pomocí pronájmu majetku  krátkodobé a dlouhodobé zdroje – rozlišujícím znakem je čas – doba splatnosti  krátkodobé zdroje – jsou zdroje splatné do l roku  dlouhodobé zdroje – jsou zdroje se splatností delší  Vlastní finanční zdroje jsou z hlediska času považovány za trvalé zdroje s neomezenou splatností.  interní a externí finanční zdroje – člení se podle toho, zda je podnik získá na základě vnitřní činnosti či jinak Pro financování investičního majetku se využívají přednostně dlouhodobé zdroje financování. Důvodem je dlouhodobost návratnosti vložených zdrojů do konkrétní investice. Výběr konkrétního zdroje financování potom souvisí zejména s dostupností jednotlivých zdrojů, dále s náklady, které se zdroji financování souvisejí, a s rizikem spojeným s použitím těchto zdrojů. 6.2.1

Financování z externích zdrojů

Z externích finančních zdrojů jsou podniky v ČR využívány především úvěry a leasing. Emise akcií či dluhopisů je vzhledem k situaci na domácím kapitálovém trhu pro převážnou většinu podniků zpravidla nereálná. Financování pomocí bankovních úvěrů patří v České republice k tradičním a nejrozšířenějším zdrojům externího financování. Obecně banky vycházejí při rozhodování o aktivním obchodě z komplexního hodnocení bonity klienta a splnění základních podmínek, kterými jsou: 54

 průkaznost návratnosti poskytnutých úvěrů  jejich zajištění  dodržení účelovosti  efektivnost bankovního obchodu Režim splácení půjčky může nabývat různých forem. V zásadě lze rozlišovat tři formální způsoby umořování půjčky: a) půjčka se splácí během doby splatnosti stejnými splátkami, splatnými ke konci úrokových období, vedle splátky se hradí příslušný úrok b) půjčka včetně naběhlých úroků se splácí stejnými pravidelnými částkami – anuitami. Velikost pravidelné roční splátky se vypočítá podle následujícího vztahu: anuita = hodnota půjčky x umořovatel c) půjčka se splácí tak, že se během úvěrového období platí jen úroky a k splacení půjčky dochází až na konci úvěrového období V případě financování pomocí úvěrů v zahraniční měně je nutné uvažovat i o způsobu zajištění vůči kurzovému riziku. 6.2.2

Leasing

Podniky většinou pořizují svůj fixní majetek nákupem od dodavatelů. Jinou alternativou pořízení fixního majetku je jeho pronájem – leasing – od speciálních organizací za určitou úhradu. Leasing lze obecně charakterizovat jako dvoustranný vztah, ve kterém se vlastník předmětu – pronajímatel smluvně zaváže podstoupit za úplatu právo užívání nájemci. Nájemci je tak umožněno využívat potřebný hmotný či nehmotný majetek, aniž by musel disponovat vlastními finančními prostředky nebo úvěrovými zdroji potřebnými k jeho zakoupení. Leasing slouží nejen jako alternativní způsob pořizování investic, ale i jako prostředek aktivního ovlivňování peněžních toků ekonomických subjektů a optimalizace jejich daňového zatížení. Leasingové operace lze členit podle několika kritérií, podle majetkoprávních vztahů na začátku a na konci leasingové smlouvy jej lze členit na: finanční leasing 1. 2. operativní leasing prodej a zpětný pronájem 3. Operativní leasing Má krátkodobý charakter, zahrnuje v sobě jak finanční službu pronajímateli, tak i udržovací službu. Smlouvu je zde možné i anulovat před uplynutím původní doby. Platby za nájemné nemusí plně pokrýt cenu zařízení. Nájemní smlouva je obvykle dohodnuta na kratší období, než je očekávaná životní zařízení. Finanční leasing Je dlouhodobý, neposkytují se při něm servisní služby, není vypověditelný a platby za nájemné musí plně uhradit cenu pronajatého zařízení. Finanční leasing se podobá

55

peněžní půjčce, pro nájemce znamená okamžitý peněžní příjem, protože nemusí zaplatit za požadovaný majetek. Zároveň se nájemce zavazuje splácet pravidelné platby během trvání kontraktu. Jak v případě leasingu, tak v případě půjčky peněz, se nájemci rozšiřují peněžní prostředky v současnosti a splácí je později. Většina finančních leasingů předpokládá, že nájemce udržuje majetek, pojišťuje ho a platí majetkové daně (tzv.čistý leasing). Někdy tyto povinnosti na sebe přebírá pronajímatel. Často se také u finančního leasingu uplatňuje tzv. přímý leasing – to znamená, že smlouvy jsou uzavírány na určený nový majetek (nájemce určí zařízení, které požaduje, pronajímatel toto zařízení koupí od výrobce a na základě smlouvy jej pronajme). Někdy se uplatňuje prodej a zpětný pronájem (nepřímý leasing). Prodej a zpětný pronájem spočívá v tom, že podnik prodá svůj existující majetek leasingové společnosti a zpětně si majetek od ní pronajme. Touto operací získá podnik peněžní prostředky, ale ztratí vlastnické právo k prodanému majetku. Na základě smlouvy o pronájmu může však majetek využívat pro své účely za příslušné nájemné. Jde vlastně o specifickou formu finančního leasingu, která se uplatňuje v situaci, kdy podnik potřebuje zvýšit svou likviditu při platebních potížích. Leasingová platba je kalkulována tak, aby stačila na úhradu odpisů pronajatého majetku (pokud není dohodnuto, že je provádí nájemce), služeb, které dle smlouvy zajišťuje pronajímatel (např. údržba, opravy) a požadovanou míru výkonnosti leasingové organizace ze zisku po zdanění včetně rizikové prémie. Při posuzování výše leasingové platby je třeba respektovat časový faktor a míru zdanění zisku. Daňové zatížení ovlivňuje výši daňové úspory získané při leasingovém způsobu financování (leasingové splátky snižují zisk pro účely zdanění).

6.2.3

Bankovní úvěr nebo leasing?

Porovnání výhodnosti bankovního úvěru nebo leasingu z hlediska peněžních toků a daňových úspor si nyní ukážeme na příkladu:  Podnik kupuje stroj s pořizovaní cenou 1,2 mil.Kč, s dobou životnosti 4 roky. Financovat nákup může bankovním úvěrem nebo na leasing.  Podmínky úvěru: doba splatnosti 4 roky, roční splátky, anuitní splácení, úroková sazba úvěru 12 % p.a.  Podmínky leasingu: koeficient 1,3 akontace 20% z pořizovací ceny, doba nájmu 3 roky, pololetní splátky.  Která forma financování bude pro podnik levnější? (Sazba daně u příjmu právnických osob je 31%.)

56

Bankovní úvěr (v tis.Kč) Rok

Stav úvěru

Anuita

Splátka

Úrok

Odpisy

Daň. úspora

1 2 3 4

1200 949 667,88 353,03

395 395 395 395 1580

251 281,12 341,85 352,64

144 113,88 80,15 42,36

170,4 343,2 343,2 343,2

97,5 141,7 131,2 119,5

Peněžní tok 297,5 253,3 263,8 275,5

Současná hodnota pen.toků 265,6 201,9 187,8 175,1 830,4

Postup výpočtu: Pomocí umořovatele byla vypočítaná anuita (pravidelná platba na konci každého roku zahrnující splátku úvěru a úrok): 4 0,12(1 + 0,12) A = 1,2 x --------------------------- = 395 tis.Kč 4 0,12(1+0,12) - 1 Z anuity byla pro každý rok vyčleněna částka představující úrok (vždy 12% z částky úvěru, kterou má podnik na začátku období ještě nesplacenou), zbytek představuje splátka úvěru. Úrok a odpisy (v daném příkladě byla zvolena metoda rovnoměrných daňových odpisů) představují daňovou úsporu (31% ze součtu úroků a odpisů = daňová úspora). To znamená, že podnik sice splácí bance výši anuity, ale současně šetří na daních – z toho je odvozena výše peněžního toku v každém roce, který podniku v souvislosti s použitím a splácením bankovního úvěru vzniká. Vzhledem k tomu, že platby jsou rozloženy v čase, byly jednotlivé peněžní toky přepočítány na jejich současnou hodnotu (diskontovány sazbou 12%). Leasing (v tis.Kč) Rok

Platby

0 1/2 2/2 3/2 4/2 5/2 6/2

240 220 220 220 220 220 220

Náklady nájemného 260 260 260 260 260 260

Daňová Úspora

Peněžní toky 240 139,4 139,4 139,4 139,4 139,4 139,4

80,6 80,6 80,6 80,6 80,6 80,6

1560

Současná hodnota peněžních toků 240 131,5 124,1 117,0 110,4 104,2 98,3 925,5

Postup výpočtu: Z pořizovací ceny stroje byla vypočítána akontace ( 0,2 x 1 200 000) a odečtena od celkové leasingové ceny (1,3 x 1 200 000):

57

1 560 000 – 240 000 = 1 320 000Kč a dále rozpočítáno do 6 splátek: 1 320 000: 6 = 220 000 Kč Vzhledem k tomu, že akontaci je nutno do nákladů časově rozlišit, představují náklady v každém období 260 000 Kč. Peněžní toky představují na jedné straně platby leasingové společnosti a na druhé straně daňovou úsporu (31% z nákladů spojených s leasingem). Vzhledem k tomu, že platby jsou rozloženy v čase, byly jednotlivé peněžní toky přepočítány na jejich současnou hodnotu (diskontovány sazbou 12%). Bankovní úvěr je za uvedených podmínek levnější

6.3

Financování z interních zdrojů

Jako interní zdroje financování vystupují odpisy, zisk po úhradě daní a podílů na zisku, rezervní fondy a zdroje z prodeje nepeněžních částí majetku. Nerozdělený zisk je ta část zisku po zdanění, která není použitá na tvorbu fondů ze zisku a výplatu podílů na zisku. Nerozdělený zisk vystupuje v bilanci jako součást vlastního kapitálu. Na výši nerozděleného zisku má rozhodující vliv zejména výše zisku za běžné období, daň ze zisku, tvorba rezervních fondů ze zisku a výše podílů na zisku vyplacených vlastníkům. Odpisy, na rozdíl od zisku, jsou relativně stabilním zdrojem financování. Je tomu tak proto, že nejsou ovlivněny tak velkým množstvím proměnlivých faktorů jako zisk a podnik je má k dispozici i v těch případech, kdy nevytvořil žádný zisk a tržby pokrývají pouze úroveň nákladů. Celková výše odpisů závisí na výši a struktuře dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku, ceně majetku, době a metodě odpisování majetku. Odpisy existují účetní a daňové . O výši a způsobu odpisování u účetních odpisů rozhoduje podnik samostatně. Na základě svých odpisových plánů. Daňové odpisy nejsou předmětem účtování, mimoúčetně se o ně upravuje vykazovaný zisk. Zreálnění odpisů a zisku pomocí zdůvodněných odchylek účetních odpisů od daňových může přispět k tomu, že podnik bude snižovat použití zdrojů pro nevýrobní účely (použití na podíly na zisku apod.) a naopak zvyšovat zdroje pro modernizaci fixního majetku a nutné strukturální změny. Výši nerozděleného zisku ovlivňuje i tvorba rezervních fondů podniku. Představují část zisku podniku, kterou si podnik ponechává jako ochranu proti různým rizikům. Pokud je podnik nemusí použít na financování předem určených potřeb, mohou být dočasně využity jako interní zdroj financování rozvoje.

6.4

Další formy financování

Dotace (nenávratné zdroje financování) jsou ekonomickým nástrojem, jehož prostřednictvím stát nebo jiný územní celek podporuje prosazování svých záměrů. 58

Formy a způsoby poskytování dotací mohou být různé, v zásadě je možné je členit na přímé a nepřímé.  Přímé dotace znamenají přísun peněžních prostředků do podniku, tedy zvýšení příjmů podniku. Může jít o intervenční ceny, exportní dotace, investiční dotace aj..  Nepřímé dotace znamenají snížení podnikových výdajů. K nim patří především daňové úlevy, půjčky bezúročné nebo půjčky se sníženou úrokovou sazbou, státní záruky úvěrů, bezplatné poradenství, poskytování výhodných státních objednávek. Pro rizikový kapitál je charakteristický přímý vstup do základního kapitálu podniku. Obvykle se kapitálový investor stává menšinovým podílníkem na kapitálu podniku s právem veta v některých základních rozhodnutích. V případě úspěchu může jeho menšinový podíl představovat i několikanásobné zhodnocení investice, přičemž tohoto zhodnocení dosahuje v podobě pozdějšího odprodeje svého podílu v podniku. Od obvyklého podílníka podniku se takovýto kapitálový investor odlišuje svou snahou účastnit se pouze na příjímání zásadních rozhodnutí a ponechat běžný chod podniku na tvůrcích podnikatelského záměru. Nicméně za to, že vloží své prostředky do podniku, očekává vysoké zhodnocení svých prostředků. Často investuje totiž do projektů s vysokým rizikem, může jít např. o financování vývoje výrobku, pro který teprve v budoucnu vznikne podnik, který jej bude nabízet méně než tři roky, které doposud nedosáhly zisku. Dále může jít o tzv. rozvojové financování, které se používá hlavně k navýšení pracovního kapitálu podniku, zavedení dalšího výrobku či služby, získání nového trhu apod. Rizikový kapitál patří ve světě k rychle se rozvíjejícím oborům. Rizikový kapitál poskytují nejčastěji dceřiné firmy bank nebo kapitálové společnosti, které mohou být i součástí systému podpory malého a středního podnikání státních ( v ČR např. Fond rizikového kapitálu) a mezinárodních institucí.

6.5

Otázky ke kapitole

1. Které faktory ovlivňují výběr zdroje financování ?  právní forma podniku – bezprostředně ovlivňuje možnost získání externích zdrojů financování (např. na veřejných trzích si může akciový kapitál opatřit pouze akciová společnost)  legislativní normy týkající se vlastnické struktury podniku  hospodářská politika státu a situace na finančních trzích – ovlivňuje výhodnost investic i dostupnost zdrojů financování pro podniky. Uplatňování nástrojů hospodářské politiky státu (výše úrokových sazeb, daňová politika, stupeň přerozdělování, kurz domácí měny vůči zahraničním měnám, kurzová rizika apod.) má vliv na zdroje financování podniků. Situace na finančních trzích je ovlivněna nejenom uplatňováním těchto nástrojů hospodářské politiky, ale i regulací, kterou ve větší či menší míře každý stát na finančních trzích uplatňuje. 2. Jak můžeme obecně třídit Finanční zdroje z různých hledisek ?  vlastní a cizí finanční zdroje – rozlišujícím znakem je vlastnictví

59







vlastní zdroje – za vlastní zdroje se považují vklady vlastníků, odpisy a disponibilní zisk po zdanění a úhradě podílů na zisku, dále zdroje z prodeje nepeněžních částí majetku  cizí zdroje – jsou všechny přírůstky dluhů. Za cizí zdroje lze považovat i leasingové financování pomocí pronájmu majetku krátkodobé a dlouhodobé zdroje – rozlišujícím znakem je čas – doba splatnosti  krátkodobé zdroje – jsou zdroje splatné do l roku  dlouhodobé zdroje – jsou zdroje se splatností delší  Vlastní finanční zdroje jsou z hlediska času považovány za trvalé zdroje s neomezenou splatností. interní a externí finanční zdroje – člení se podle toho, zda je podnik získá na základě vnitřní činnosti či jinak

3. Popište finanční leasing : Finanční leasing Je dlouhodobý, neposkytují se při něm servisní služby, není vypověditelný a platby za nájemné musí plně uhradit cenu pronajatého zařízení. Finanční leasing se podobá peněžní půjčce, pro nájemce znamená okamžitý peněžní příjem, protože nemusí zaplatit za požadovaný majetek. 4. Popište operační leasing : Operativní leasing Má krátkodobý charakter, zahrnuje v sobě jak finanční službu pronajímateli, tak i udržovací službu. Smlouvu je zde možné i anulovat před uplynutím původní doby. Platby za nájemné nemusí plně pokrýt cenu zařízení. Nájemní smlouva je obvykle dohodnuta na kratší období, než je očekávaná životní zařízení. 5. V čem spočívá prodej a zpětný pronájem ? Prodej a zpětný pronájem spočívá v tom, že podnik prodá svůj existující majetek leasingové společnosti a zpětně si majetek od ní pronajme. Touto operací získá podnik peněžní prostředky, ale ztratí vlastnické právo k prodanému majetku. Na základě smlouvy o pronájmu může však majetek využívat pro své účely za příslušné nájemné. Jde vlastně o specifickou formu finančního leasingu, která se uplatňuje v situaci, kdy podnik potřebuje zvýšit svou likviditu při platebních potížích.

6.6

Samostatná práce

V rámci kruhu vypracovat studie na dlouhodobé financování pro doplnění učebních textů.

6.7

Shrnutí

Studenti se naučí zásadám dlouhodobého financování podniků. 60

Další informace

7

Financování a kapitálové plánování

Cíle kapitoly: Naučit studenty metodám financování a kapitálového plánování. Klíčová slova: Princip participace; kontinuity; koordinace; integrace; flexibility; peněžní rozpočet. Případová studie: Vypracovat studii na kapitálové plánování v elektronické podobě pro doplnění učebních textů.

7.1

Plánování

Předvídavé, systematické přemýšlení a formulování cílů, alternativ konání a způsobů chování, jejichž optimální výběr a stanovení návodů vedou k racionální realizaci zvolené alternativy. Úspěšnost plánování závisí na kvalitě informací, které jsou k dispozici. Informace:  zdroje vnitřní – účetnictví, statistika, informace pracovníků  zdroje mezipodnikové – srovnávání, vzájemná výměna poznatků  vnější zdroje – informace od dodavatelů, odběratelů, z tisku, od poradenské organizace Principy:  princip participace – nikdo nemůže plánovat efektivně pro druhého; význam externích a interních plánovačů  princip kontinuity – akcentuje proces neustálého plánování  princip koordinace – jednotlivých činností a úseků  princip integrace – vzájemné souvislosti všech úrovní  princip flexibility – nutnost korekce plánu v případě změny předpokladů  princip variantnosti – nutnost sestavování několika variant a výběr té nejvhodnější Proces:  formulace cílů – podniku jako celku i jeho oblastí, přičemž jednotlivé cíle jsou odvíjeny od základního strategického cíle  analýza externího a interního prostředí a formulace předpokladů – tam, kde se podnik nachází  plánování opatření – výběr činností, které zabezpečí dosažení vytýčeného cíle

61

http://www.fire mnifinance.cz/fi nance-apojisteni/inform ace/financnianalyza/

7.1.1

Finanční plánování

Finanční plánování je formalizované rozhodování o způsobu financování, o investování kapitálu a o peněžním hospodaření Úkolem finančního plánování je finančně zajistit splnění cílů podniku a udržet jeho finanční rovnováhu. Ve finančních plánech se promítá veškerá činnost podniku, současně finanční plány zpětně působí na tyto činnosti tím, že je finančně zabezpečují. Dlouhodobé cíle podniku (především investiční projekty)zajišťují dlouhodobé finanční plány(rozpočty), krátkodobé(roční a kratší) cíle zabezpečují krátkodobé(roční, čtvrtletní, měsíční denní) finanční plány(rozpočty). Průběžně dochází ve finančních potřebách i ve zdrojích jejich financování v průběhu roku ke značným výkyvům. Za této situace udržet finanční rovnováhu podniku tj. soulad mezi potřebami( výdaji) a zdroji jejich financování(příjmy) je často značně obtížné a vyžaduje dokonalou znalost nejen podnikové ekonomiky, ale i znalost různých právních norem a předpisů (o obchodních vztazích, daňové předpisy, mzdové předpisy atd.) . K udržení finanční rovnováhy podniku slouží:  plánování aktiv a pasiv(plánová nebo rozpočtová rozvaha)  Plánování výnosů, nákladů a zisku ( plánová, rozpočtová výsledovka)  Plánování peněžních příjmů a výdajů.( plán cash-flow ) Nutnost existence tohoto specifického finančního plánování vyplývá z rozdílů mezi příjmy a výnosy, výdaji a náklady a mezi peněžními toky(cash-flow) a ziskem. Výnosy, náklady a zisk jsou plánovány v tzv. plánové výsledovce.Je nutné uvažovat časový nesoulad mezi uvedenými veličinami .Nestačí plánovat jen výnosy , náklady a zisk( plánová výsledovka), ale i peněžní příjmy a výdaje. Nástrojem krátkodobého plánování peněžních příjmů a výdajů je peněžní rozpočet (plán peněžních příjmů a výdajů) Obsah finančního plánování:  kvantifikace finančních cílů – vychází ze strategického finančního cíle, čímž je maximalizace tržní hodnoty podniku (u a.s. jde o maximalizaci tržní ceny akcie) a člení se na dílčí cíle:  cílová rentabilita kapitálu  výnos na jednu akcii  dividenda na jednu akcii  rentabilita vlastního kapitálu  objem investic, apod.  formulování finanční politiky – určuje zásady pro způsob financování podniku (eliminace rizik finančních tísní, zánik firmy, …)  navržení vývoje financí podniku – zjednodušený model stavů a toků ve finančním systému podniku, plán postupně zpřesňovat a korigovat na základě externích i interních impulsů Postup   

Informace (podklady) vnitřní - UCE vnější - průzkum trhu (úrok. sazby, ceny IM)

62

     

Finanční analýza Finanční plán fin. cíle cesty, prostředky, varianty Závěr výběr optimálního cíle a varianty

Charakteristické rysy     

hodnotí fin. možnosti realizace inv. záměrů - MÁME NA TO? umožňuje volbu z různých investičních variant - MŮŽEME SI VYBRAT je důležitým podkladem pro strategické řízení podniku - VÍME, CO DĚLAT zakládá zvyšování výkonnosti a tržní ceny podniku - RŮST TC vyjadřuje budoucnost  odhalí následky podnikatelských rozhodnutí

Členění    

krátkodobé- plánování běžné hosp. činnosti plán cash-flow, obstarat krátkodobé vnější fin. zdroje dlouhodobé- slouží k realizaci podnikatel. záměru (nákupu IM) obstarat efektivní kapitál

7.2

Finanční politika a její součásti

Základní strategický finanční plán, tj. maximalizace tržní hodnoty podniku lze vyjádřit jako: TH Z ---- = --- * P/E VJ VJ kde:

TH … tržní hodnota podniku VJ … vlastní jmění

Z … zisk po zdanění P/E … pricc-earnings ratio

P/E = tržní cena akcie / zisk po zdanění na 1 akcii Finanční politika dává odpověď na otázky:  jak mohou být jednotlivé kapitálové zdroje používány  kde lze získat dodatečný kapitál  jaký má být poměr mezi cizími zdroji a vlastním jměním  jak se budou financovat opakující se potřeby  jaký rozsah likvidního majetku má být uložen v peněžních prostředcích a peněžních ekvivalentech  jaká jsou omezení růstu majetku a tržeb s ohledem na peněžní toky  kolik se má vyplácet na dividendách Součásti finanční politiky:  účetní politika – určuje způsoby oceňování investičního majetku a zásob, způsoby odepisování, …

63

    

7.3

daňová politika – zdaňování příjmů s ohledem na trvalé a časové rozdíly mezi účetním HV a základem daně z příjmu dluhová politika – stanovení hraniční míry zadluženosti, optimální kapitálová struktura. Mělo by platit, že: úroková míra < rentabilita celkového kapitálu < rentabilita vlastního kapitálu dividendová politika – určení způsobu rozdělování zisku na zadržený zisk a na zisk určený pro výplatu dividend likviditní politika – určuje přijatelnou míru rizika platební neschopnosti a způsoby jejího sledování úvěrová politika – zásady poskytování obchodních úvěrů

Krátkodobé financování a finanční plánování

Krátkodobý finanční plán vzniká konkretizací a zpřesněním záměrů pro daný rok v dlouhodobém finančním plánu. Roční plánování má svá specifika:  plánovanému roku předchází období, za které je známa očekávaná skutečnost  i když je zde menší riziko prognostické chyby, je vhodné zpracovat několik scénářů budoucího vývoje  zisk, jako cílový ukazatel, je limitován krátkodobě neměnitelnými faktory provozního potenciálu  součástí krátkodobého finančního plánu je i plán výnosů, nákladů a zisku  dominantní úlohou ročního finančního plánu je zabezpečení krátkodobé likvidity  při ročním finančním plánování lze rozlišit tři kroky: Rozvaha: požadavky na majetek potřeba fin. zdrojů hodnocení stability (PK), struktury- Aktiva a Pasiva Výsledovka: plán Nákladů a Výnosů schopnost vytvářet zisk Cash-flow: hodnocení likvidity

plán Příjmů a Výdajů

roční finanční plán obsahuje cíle, nikoliv úkoly plnění finančního plánu se kontroluje pomocí účetních výkazů Krátkodobé zdroje   

Závazky (obchodní úvěry)- Faktura , směnka, šek Bankovní úvěry-kontokorentní, eskontní, akceptační , aval, lombardní, účelové Ostatní závazky- zaměstnanci, pojišťovna, správa SZ, FÚ, celní úřad, vlastníci podniku (akcionáři)

64

7.3.1

Dlouhodobé finanční plánování

Základem je dlouhodobý finanční plán sestavovaný na 3 – 5 let, který je doplňován pro první rok podrobným krátkodobým finančním plánem. Vhodnou formou pro zachycení vývoje zisku, investičních výdajů a zdrojů financování je plán peněžních toků. Forma plánu peněžních toků:  Tržby  Provozní zisková rozpětí v procentech  Zisk před úroky a daněmi  Úroky (kalkulační)  Zisk před zdaněním  Sazba daně z příjmu  Daň z příjmu  Zisk po zdanění  Odpisy (kalkulační)  Zvýšení (uvolnění) pracovního kapitálu  PENĚŽNÍ TOKY Z PROVOZNÍ ČINNOSTI  Investiční výdaje na projekty uváděné do provozu v plánovaném období  Příjmy z dezinvestic  Finanční investice  Investiční výdaje na projekty uváděné do provozu za horizontem aktuálního dlouhodobého plánu  PENĚŽNÍ TOKY Z INVESTIČNÍ ČINNOSTI  Výplata peněžitých dividend  Zvýšení (snížení) dlouhodobých závazků  Zvýšení (snížení) dlouhodobých úvěrů  Příjmy z emise akcií  PENĚŽNÍ TOKY Z FINANČNÍ ČINNOSTI Důsledky dlouhodobého investování a získávání dlouhodobých finančních zdrojů se promítají do plánové rozvahy pro každý rok dlouhodobého finančního plánu. Forma plánové rozvahy: AKTIVA Investiční majetek (v zůstatkové ceně)

PASIVA Základní jmění Kapitálové fondy Fondy ze zisku Nerozdělený zisk Dlouhodobé závazky Dlouhodobé úvěry

Finanční investice Pracovní kapitál

65

7.4

Investiční rozhodování

Plánování investic Plánování investic(investičních akcí) je jednou z nejsložitějších a mnohostranných činností podnikového managementu. Vychází z dlouhodobých strategických cílů podniku, hledá způsoby a cesty jak tyto cíle splnit, hledá zdroje pro zamýšlené investiční akce, sestavuje kapitálové rozpočty, hledá použití pro volné finanční zdroje, tj. vyhledává investiční příležitosti, hodnotí efektivnost investičních projektů a vybírá nejefektivnější z nich, hodnotí uskutečněné investiční projekty. Plánování investic vychází ze strategického podnikového plánu, který zachycuje hlavní cíle podniku. Strategický podnikový plán je produktem vrcholového vedení podniku. Především pracovníků marketingu, výroby a financí. Jsou v něm stanoveny cíle v oblasti nových výrobků a zdokonalování výrobků existujících, rozšiřování dosavadního trhu a získávání nových trhů, snižování výrobních správních, odbytových a jiných nákladů, hledání nových investičních příležitostí, cíle sociální a oblasti ekologie. I když uvedené cíle tvoří určitý komplex, dominantní postavení má  maximalizace zisku  maximalizace tržní hodnoty firmy, u a.s. maximalizace tržní hodnoty akcií. Cíli maximalizace zisku musí být podřízena i investiční politika podniku. Zvýšením tržní hodnoty firmy není cena nové investice, ale budoucí peněžní příjmy které investice přinese.

Další informace

http://www.olym pinvestment.com/ olymp_investmen t/investice

Plánování investic má i svou věcnou stránku. Jedná se o rozhodování o technickém a výrobním charakteru investic ( stroje a zařízení jejich obnova či nové pořízení, rozšíření výrobních kapacit, zajištění projektové přípravy, dodavatele, časový průběh výstavby atd.) Vychází se s cílů podniku hledají se příležitosti které jsou konkretizovány v investičních projektech. Vybírají se nejvhodnější jak po stránce technické tak i ekonomické. Na jejich základě se vypracuje technicko-ekonomická studie: souhrnný přehled, zdůvodnění projektu, údaje o trhu a prostředí, technický a organizační projekt, ekonomické a finanční vyhodnocení aj. Tato technicko ekonomická studie je považována za hlavní nástroj variantního myšlení. Tato fáze se označuje jako před investiční fáze. K plánování a analýze projektu se používá celá řada metod např. analýza citlivosti, analýza bodu zvratu, simulační metody, rozhodovací strom. Dynamika investic závisí na:  očekávaných příjmech z investic  úrokové míře za vypůjčený peněžní kapitál  výšce a systému zdanění podniků a jednotlivců  investičním očekávání potencionálních investorů Kroky rozhodovacího postupu plánování investiční činnosti:  vyhledávání investičních příležitostí

66

      

prognózování směrů v oblasti vývoje a výroby investičních zařízení, včetně nákladových a cenových aspektů odhad vývoje u konkurence a požadavků zákazníků stanovení investiční strategie podniku stanovení finančních kriterií pro hodnocení investičních záměrů výběr investičních projektů, které budou zařazeny do investičního plánu promítnutí přijatých projektů do investičního rozpočtu kvantifikace vlivu investičních akcí na zisk podniku

Stanovení předpokládaného peněžního toku z investic je nejobtížnějším a nejdůležitějším úkolem kapitálového plánování a investičního rozhodování. 7.4.1

Metody pro hodnocení efektivnosti investičních projektů:

Investiční rozhodování  

dlouhodobé rozhodování: budeme investovat krátkodobé rozhodování: se zdroji

strategie firmy - kam chceme dospět, do čeho musíme dávat do souladu všechny okamžité potřeby

Dlouhodobé rozhodování a) věcné a nehmotné investice - HIM a NIM, stroje - musíme mít více variant, abychom jsme se mohli rozhodnout, a také musíme znát kritéria, podle kterých se budeme rozhodovat Ukazatel návratnosti investice - za kolik let se nám vrátí investované náklady Ukazatel návratnosti čistý zisk - odpisy

= investiční náklady

Ukazatel efektivnosti investice - kolik Kč zisku nám přinese jedna investovaná Kč = čistý zisk . investiční náklady Čistá současná hodnota (současná hodnota CF) ČSH − rozdíl mezi současnou hodnotu peněžních příjmů z investice a současnou hodnotou kapitálových výdajů na investici. ČSH = SHCF - investiční náklady SHCF = CF . odúročitel Teoreticky nejpřesnější metoda investičního rozhodování, založená na respektování faktoru času pomocí diskontování. ČSH vyjadřuje, v absolutní výši, rozdíl mezi

67

současnou hodnotou peněžních příjmů z investice a současnou hodnotou kapitálových výdajů na pořízení investice. Ta varianta investic, která má vyšší současnou hodnotu, je považována za výhodnější. Za přijatelné jsou všechny investice jejichž ČSH je vyšší než nula. Vnitřní výnosové procento  ukazatel, který se používá při vyhodnocení efektivnosti firmy  maximální úrokové zatížení (míra) při které se současná hodnota budoucích efektů rovná hodnotě investice  založena na koncepci současné hodnoty,  spočívá v nalezení diskontní míry, při které současná hodnota očekávaných výnosů z investice se rovná současné hodnotě výdajů na investici: SHCF = IN b) finanční investice  nákup dlouhodobých CP (akcie, obligace, majetkové účasti)  chceme posílit rentabilitu firmy  rizika: - tržní - podnikatel neovlivní, působí na všechny hospodářské subjekty stejně (inflace)  specifické - můžeme ovlivnit tím, že nakupujeme kvalitní CP, riziko rozkládáme (deverzifikuje-me) tak, aby portfolio (skladba CP) přineslo zisk Vztah mezi rentabilitou a likviditou  když posiluje rentabilitu tak oslabujeme likviditu a naopak  jak zařídit, abychom měli slušnou rentabilitu a byli likvidní  kontokorentní účet - když potřebujeme, aby za nás banka uhradila větší částku než máme na účtu (platíme úrok pouze z vyčerpané částky)  akceptační úvěr - když vystavíme cizí směnku a banka ji akceptuje  lombardní úvěr - vlastníme takový majetek, který můžeme zastavit Krátkodobé rozhodování prostředky vkládáme a) do zásob b) jsou vázány v pohledávkách c) v podobě krátkodobého finančního majetku ad. a) do zásob ČNz = c/2 + p + t KZ = ČNz . s (KZ = max. + min./2) PZ = skutečný stav zásob + očekávané dodávky - předpokládaná spotřeba Q = Spotřeba/ Norma spotřeby N = Spotřeba + Konečná zásoba - Počáteční zásoba S = norma spotřeby . objem výroby Co ovlivňuje velikost zásob?  faktory externí - charakter trhu - trh monopolní, konkurenční, vyrovnaný, nevyrovnaný, stabilní, nestabilní  faktory interní - výrobní program, délka výrobního cyklu (čím menší cyklus, tím větší zásoby), organizace zásobování, odbytu a výroby 68

Časová norma zásob nedokončené výroby ČNz = koeficient narůstání nákladů (Knn) . výrobní cyklus (d) Knn = N1 + N2 + …..Nd /Nd . d Časová norma zásob hotových výrobků ČNz = expediční cykly + dny pojistné zásoby ad. b) vázány v pohledávkách - každý podnikatel, když uzavírá kupní smlouvu, měl by uvést splatnost fakturace - průměrná doba úhrady faktur (jak dlouho trvá než odběratel zaplatí pohledávky) = průměrný stav pohledávek průměrná denní tržba - pohledávky - zaplacené včas - zaplacené po splatnosti - nedobytné (dubiózní) - musíme evidovat ad. c) v podobě krátkodobého finančního majetku - umístnění - hotovost (pokladna, BÚ) - krátkodobé CP Ukazatelé pro hodnocení finančního zdraví firmy Ukazatel intenzity obratu vlastního kapitálu - za jak dlouho se VK zaplatí - čím menší, tím lepší = vlastní kapitál CF Kapitálová náročnost výnosu - kolik potřebujeme mít kapacity, abych vyprodukoval 1 Kč výnosu = pasiva výnosy Určení kapitálových výdajů. Obsahem jsou pouze hmotné investice výstavba nových budov, nákup strojů, výrobního zařízení a dopravních prostředků aj.. Do kapitálových výdajů patří pouze relevantní výdaje – bezprostředně spojené s investičním projektem ( přírůstkové ). Utopené náklady nesmíme do nákladů zahrnout, oportunitní náklady ano. Stanovení kapitálových výdajů(investičních nákladů) na stroje, výrobní zařízení, dopravní prostředky.Toto bývá poměrně přesné. Složení výdajů: nákupní cena dopravné náklady na instalaci výdaje na projektovou a přípravnou dokumentaci Je-li o hmotný investiční majetek pořízený ve vlastní režii ocení se vlastními náklady. Odhad ostatních výdajů– stavebních, na výzkum a vývoj , přeškolení 69

pracovníků, ochranu životního a pracovního prostředí –již tak přesný nebývá. Skutečné výdaje se často pronikavě liší od předpokládaných výdajů. Toto někdy přivádí podnik do obtížné hospodářské situace. Nová investice (nový závod) obvykle vyvolá přírůstek zásob surovin, zásob materiálů, nedokončené výroby a dalších částí oběžného majetku. Tuto částku je nutné přičíst ke kapitálovým výdajům nové investice. Principy kapitálového plánování: peněžní toky by měly vycházet z přírůstkových veličin odpisy fixního majetku jsou nepeněžní výdaj a nemohou být proto zahrnovány do peněžních výdajů na provoz investic peněžní toky by měly zobrazovat zdanění do kalkulace peněžních toků by měly být zahrnuty i všechny nepřímé důsledky investování (růst oběžného majetku, dopad na výrobu komplementů,…) utopené náklady by neměly být zahrnovány do kapitálových výdajů peněžní toky z investic by měly zahrnovat alternativní náklady v peněžních tocích je třeba zohlednit i míru inflace úroky, vyvolané financováním projektu pomocí úvěrů či obligací by neměly být brány v úvahu při stanovení peněžních příjmů z investic Kapitálové výdaje(návratnost je delší než jeden rok) :  výdaje na pořízení nové investice – na pozemek; na stavební část projektu;na strojní část; na instalaci a dopravu; výdaje na výzkum a vývoj; výchova a zapracování nových pracovníků; kapitalizované úroky (úroky zahrnované přímo do pořizovací ceny investice, např. při úvěru až do doby uvedení investice do provozu); kursové rozdíly a clo  výdaje na trvalý přírůstek oběžného majetku – vyvolaný novou investicí  kapitálové výdaje jsou snižovány o příjmy z prodeje existujícího investičního majetku a s tím související změnu daně z příjmů Peněžní příjmy z investice:    

přírůstek zisku po zdanění – který investice každý rok přináší (do provozních nákladů se nezahrnují placené úroky z úvěru) přírůstek odpisů – z investice předpokládaný na základě pořizovací ceny a doby životnosti v odpisovém plánu změny oběžného majetku – spojené s investičním projektem v průběhu životnosti (zvýšení oběžného majetku příjmy snižuje) příjem z prodeje investičního majetku na konci životnosti, upravený o daň z příjmů

Plán rozdělení finančních zdrojů na dlouhodobé investice zahrnuje:  Stanovení dlouhodobých cílů a investiční strategie podniku.  Vyhledávání a předinvestiční příprava rentabilních investičních projektů.  Sestavení kapitálového rozpočtu na základě očekávaných kapitálových výdajů a peněžních příjmů, souvisejicích s pořízením a fungováním investice.  Finanční zhodnocení efektivnosti jednotlivých investičních variant.

70

Investiční strategie podniku:  strategie růstu hodnoty investic  strategie maximalizace ročních příjmů z investic  agresivní strategie (preference investic s vysokým rizikem ale s vysokým výnosem)  konzervativní strategie  strategie maximální likvidity investic (preference co nejlikvidnějších investic ale s menším výnosem) Pro stanovení investičních cílů a strategií se vypracuje technicko-ekonomická studie (rozbor trhu, rozbor využití stávajícího majetku, stanovení výrobní kapacity atd.) Rozhodování o výběru investičního projektu se řeší metodami: Dle výše kapitálových výdajů − jejich výše je měřítkem pro to, co rozhodne o přijetí a realizaci investice (vedoucí oddělení, zástupce ředitele atd.) Dle charakteru přínosu do podniku. Investice:  orientovaná na snížení nákladů technickými a technologockými inovacemi  směřující ke zvýšení tržeb stávajících výrobků dalším rozšířením výrobních kapacit  zabezpečující zvýšení tržeb výrobními inovacemi  orientovaná na snížení ryzyka podnikání (diverzifikace výroby)  vedoucí ke zlepšení sociálních, pracovních, zdravotních a bezpečnostních podmínek podnikání Dle stupně závislosti. Investice:  vzájemně se vylučující  vzájemně se nevylučující  podmíněné (vázané) − přijetí investice je závislé na přijetí jiné investice  nepodmíněné (nevázané) Dle vztahu k objemu původního majetku. Investice:  obnovovací  rozvojové Dle typu peněžních toků z investic. Podle průběhu očekávaných kapitálových výdajů, peněžních příjmů z investic a čistých peněžních toků (očekávané P, V) za určité období. Investice:  s konvenčním peněžním tokem − peněžní výdaje v jednotlivých letech převyšující peněžní příjmy pouze do jisté doby a poté už jsou vyšší jen peněžní příjmy.  s nekonvenčním peněžním tokem − v jednotlivých letech jsou vyšší peněžní výdaje, v dalších letech peněžní příjmy, pak zase peněžní výdaje a toto se opakuje.

71

7.5

Otázky ke kapitole

1. Charakterizujte plánování: Předvídavé, systematické přemýšlení a formulování cílů, alternativ konání a způsobů chování, jejichž optimální výběr a stanovení návodů vedou k racionální realizaci zvolené alternativy. Úspěšnost plánování závisí na kvalitě informací, které jsou k dispozici. 2. Vysvětlete krátkodobé plánování: krátkodobé- plánování běžné hosp. činnosti plán cash-flow, obstarat krátkodobé vnější fin. zdroje Krátkodobý finanční plán vzniká konkretizací a zpřesněním záměrů pro daný rok v dlouhodobém finančním plánu. při ročním finančním plánování lze rozlišit tři kroky: Rozvaha: požadavky na majetek potřeba fin. zdrojů hodnocení stability (PK), struktury- Aktiva a Pasiva Výsledovka: plán Nákladů a Výnosů schopnost vytvářet zisk Cash-flow: plán Příjmů a Výdajů hodnocení likvidity 3. Vysvětlete dlouhodobé finanční plánování:  dlouhodobé- slouží k realizaci podnikatel. záměru (nákupu IM) obstarat efektivní kapitál  Základem je dlouhodobý finanční plán sestavovaný na 3 – 5 let, který je doplňován pro první rok podrobným krátkodobým finančním plánem.  Vhodnou formou pro zachycení vývoje zisku, investičních výdajů a zdrojů financování je plán peněžních toků. 4. Vyjádřete základní strategický finanční plán: tj. maximalizace tržní hodnoty podniku lze vyjádřit jako: TH Z ---- = --- * P/E VJ VJ kde:

TH … tržní hodnota podniku VJ … vlastní jmění

Z … zisk po zdanění P/E … pricc-earnings ratio

P/E = tržní cena akcie / zisk po zdanění na 1 akcii 5. Co je strategický podnikový plán? Plánování investic vychází ze strategického podnikového plánu, který zachycuje hlavní cíle podniku. Strategický podnikový plán je produktem vrcholového vedení podniku. Především pracovníků marketingu, výroby a financí. Jsou v něm stanoveny cíle v oblasti nových výrobků a zdokonalování výrobků existujících, rozšiřování dosavadního trhu a získávání nových trhů, snižování výrobních správních,

72

odbytových a jiných nákladů, hledání nových investičních příležitostí, cíle sociální a oblasti ekologie.

7.6

Samostatná práce

V kruhu vypracovat studii na kapitálové plánování pro doplnění učebních textů.

7.7

Shrnutí

Studenti se naučí kapitálovému plánování a financování.

73

74

8

Cizí zdroje

Cíle kapitoly: Naučit studenty využívat cizích zdrojů ve financování firem. Klíčová slova: Franschising; forfaiting; factoring; leasing; rizikový kapitál; tiché společenství. Případová studie: Vypracovat studie v elektronické podobě na cizí zdroje financování na podmínky firem z ČR na doplnění učebních textů.

8.1

Klasifikace cizích zdrojů

8.1.1

Klasifikace dle rozvahy

Jak již bylo uvedeno, cizí zdroje financování podniku jsou takové zdroje, které podniku nepatří, které dříve nebo později , v určitém časovém okamžiku bude muset podnik vrátit jejich majitelům. Je však třeba zdůraznit, že vráceny nemusí být naprosto identické cizí zdroje, jaké byly půjčeny. Postačí, když budou vráceny věci stejného druhu, v případě dodavatelských úvěrů se dokonce vrácení děje zpravidla tak, že dlužník zaplatí věřiteli dohodnutou finanční částku. Z hlediska pasív rozvahy se cizí zdroje člení na:  rezervy  dlouhodobé závazky, včetně emitovaných dluhopisů a dlouhodobých směnek k úhradě  krátkodobé závazky  bankovní úvěry a výpomoci  ostatní pasíva – přechodné účty pasív Na všechny tyto zdroje však jsou zdroji financování podniku. Proto se u jednotlivých zdrojů , zejména u rezerv, nyní stručně zastavíme a potom provedeme vlastní klasifikaci, podle níž budou cizí zdroje rozděleny v této publikaci. 8.1.2

Rezervy jako cizí zdroj

Rezervy slouží k úhradě budoucích nákladů nebo jiných nepředvídatelných událostí. Rezervy musíme odlišovat od zákonného rezervního fondu, který slouží ke krytí ztráty nebo k překonání nepříznivého vývoje hospodaření, i od dobrovolně vytvářených fondů, které mohou být vytvářeny na předem neurčené účely. Jak bylo uvedeno v kapitolách, rezervní fond vzniká z disponibilního zisku, čili ze zisku po zdanění, kdy se část tohoto zisku převádí do zákonného nebo dobrovolného rezervního fondu.

75

Další informace

http://www.olym pinvestment.com/ olymp_investmen t/investice

Rezervy naopak představují zadržené částky z dosud nevykázaného zisku, čímž snižují výši disponibilního zisku, která je za dané účetní období vykázána. Rezervy jsou určeny jednak na případná rizika, jako např. na ztráty související s podnikáním, či na ztráty vyplývající z nepříznivého vývoje kursů zahraničních měn vůči Kč, jednak na přesně vymezené budoucí výdaje. Tvorba rezerv tak vyjadřuje charakter opatrnosti. V rozvaze rezervy vyjadřují očekávané budoucí snížení ekonomického prospěchu, které může mít podobu budoucí ztráty nebo budoucího výdaje. Charakteristikou rezerv je skutečnost, že není dopředu známa výše budoucího výdaje, případně ani, kdy k tomuto výdaji dojde. V rozvaze se přitom obecně rezervy účtují tak, že se zvýší pasíva v části cizích zdrojů. To má za následek, že se rozdělí měně zisku, než by se rozdělil, kdyby se do rozvahy na očekávaná rizika, či budoucí výdaje nezačlenily. Tímto způsobem dochází k zadržení zisku, jenž se v budoucnu použije k úhradě rizik a výdajů, pokud skutečně nastanou. Jsou –li rezervy vytvářeny v souladu se zákonem může si podnik tyto rezervy zahrnout mezi náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Tím se rezervy rovněž podstatně odlišují od zákonných a dobrovolně vytvářených rezervních fondů. Zákon rozlišuje následující rezervy, které si podniky mohou zahrnovat do daňových nákladů:  bankovní rezervy a opravné položky vytvářené na pohledávky z úvěrů a poskytnutých záruk, kdy si banka vytváří rezervy a opravné položky pro případ nesplacení úvěrů, respektive neuhrazení záruky  rezervy v pojišťovnictví, kdy si pojišťovna vytváří rezervy na neočekávané výplaty pojistného plnění v případě vzniku pojistné události  rezervy na opravu hmotného majetku, kdy si podniky vytvářejí zdroje na budoucí opravy tohoto majetku, za předpokladu, že doba odpisování tohoto majetku je 8 let a více, přičemž platí, že rezerva na opravy u jednotlivého hmotného majetku nesmí být tvořena pouze jedno zdaňovací období a maximální doba tvorby rezerv je u hmotného majetku zatříděného ve druhé skupině 5 zdaňovacích období, ve třetí odpisové skupině 8 zdaňovacích období, ve čtvrté odpisové skupině 12 zdaňovacích období a v páté odpisové skupině 16 zdaňovacích období  opravné položky k pohledávkám za dlužníky v konkursním a vyrovnávacím řízení, kdy si firma vytváří finanční prostředky na krytí pohledávek, které nesmí být uhrazeny, za dlužníky, jež jsou v konkursním a vyrovnávacím řízení  rezervy na pěstební činnost, které může vytvářet omezený okruh poplatníků  rezervy na sanace pozemků dotčených těžbou, které rovněž může vytvářet omezený okruh poplatníků  opravné položky k pohledávkám za dlužníky v konkursním a vyrovnávacím řízení, které mohou vytvářet poplatníci účtující v soustavě podvojného účetnictví ke krytí ztrát vzniklých tím, že jim tyto pohledávky nebudou uhrazeny  opravné položky k nepromlčeným pohledávkám splatným po 31.12. 1994, které mohou vytvářet poplatníci účtující v soustavě podvojného účetnictví ke krytí ztrát vzniklých tím , že jim tyto pohledávky nebudou uhrazeny. Dobrovolně vytvářené rezervy, respektive rezervy, které nesplňují zákonem stanovené podmínky si sice podnik nemůže zahrnout do daňových nákladů, i je ale vytváří ta, že v pasívech sníží část cizích zdrojů, čímž sníží výši disponibilního zisku.

76

8.1.3

Dlouhodobé a krátkodobé závazky, bankovní úvěry jako cizí zdroje

Dlouhodobé a krátkodobé závazky mohou být zdrojem nových financí, např. tehdy, když si podnik půjčí peníze od jiné firmy, či tehdy, pokud emituje dluhopisy nebo vystaví směnku, mohou však také existovat v podobě dodavatelských úvěrů, kdy podnik obdržel plnění ve formě zboží, či služeb, které ještě neuhradil, respektive nesplatil ještě svůj závazek. Mají –li závazky podobu dodavatelských úvěrů, nejsou novým finančním zdrojem. Naopak tento úvěr třeba ve formě zboží bude muset v budoucnu firma zaplatit ze svých stávajících finančních zdrojů. Bankovní úvěry a výpomoci jsou zdrojem nových finančních prostředků, podnik však může získat úvěry i od jiných subjektů než od bank. Ostatní pasíva – přechodné účty pasív mají charakter časového rozlišení v podobě výdajů příštích období a výnosů příštích období a kursovních rozdílů pasivních. Tyto položky nepřinášejí podniku nové finanční zdroje. 8.1.4

Cizí zdroje jako skutečné zdroje financování

Chceme–li klasifikovat cizí zdroje na ty které jsou skutečnými cizími zdroji financování, musíme se zaměřit na :  finanční úvěry, bez ohledu na to, kdo je poskytuje  emitované dluhopisy  vystavené směnky 8.1.5

Úvěry

Podstata úvěru Úvěr můžeme obecně charakterizovat jako návratný peněžní vztah, tj. jako vztah, při němž věřitel poskytuje dlužníkovi určité konkrétní hodnoty vyjádřené v peněžní podobě k dočasnému užívání dlužníkovi a dlužník se zavazuje ke splacení těchto hodnot v době předem stanovené. Z uvedené definice plyne, že předmětem úvěru, který věřitel poskytuje dlužníkovi nemusí být pouze peníze. V případě zbožového nebo dodavatelského úvěru může být předmětem i zboží (služby), které věřitel poskytuje dlužníkovi, aniž by ten za něj zaplatil jeho plnou cenu. Podstatné je, že cena zboží je vyjádřena v penězích a že se dlužník v tomto případě zavazuje zaplatit za dodané zboží v dohodnuté době, která nastává po okamžiku dodání. Způsob stanovení doby je různý , může to být v podobě splátkového kalendáře, kdy dlužník v určitých intervalech splácí poskytnuté prostředky, může to výt v podobě splácení celé částky najednou k určitému datu, může být v podobě splacení na výzvu věřitele. Úvěry lze klasifikovat z řady hledisek . Lze je zejména dělit na úvěry finanční, spočívající v poskytnutí určité peněžní částky, a úvěry zbožové. Finanční úvěry se pak nejčastěji dělí na úvěry krátkodobé ( s dobou splatnosti do 1 roku), střednědobé( s dobou splatnosti maximálně do 5 let)a dlouhodobé ( s dobou splatnosti nad 5 let).

77

Speciální postavení mají tzv. revolvingové úvěry, což jsou krátkodobé úvěry, které jsou spláceny tak, že věřitel poskytne další úvěr. Dalšími příklady členění mohou být:  podle věřitele, který úvěr poskytuje  podle dlužníka, který je příjemcem úvěru (jsou-li kupř. věřitelem a dlužníkem banky hovoříme o tzv. mezibankovních úvěrech)  podle účelu, na který může být úvěr použit atd. V naší publikaci se budeme zabývat peněžním úvěry, protože pouze ty představují skutečný zdroj financování podnikových potřeb, problematiku dodavatelských úvěrů tato publikace neobsahuje. Právně upravuje problematiku finančních úvěrů smlouva o úvěru, kterou obsahuje obchodní zákoník. Proto než přistoupíme k ekonomickému rozboru finančních úvěrů, zastavíme se u této smlouvy. Smlouva o úvěru Smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje , že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru , jak vyplývá z jejího základního ustanovení, se tedy nevztahuje na zbožové úvěry. Ve smlouvě přitom není nikterak omezena osoba věřitele. V praxi jsou nejčastějšími věřiteli banky, podniky však mohou získávat finanční prostředky ve formě úvěrů i od dalších subjektů. Na úvod je třeba zdůraznit, že až na jediné jsou veškerá ustanovení smlouvy o úvěru dispozitivní a že se tedy věřitel i dlužník v konkrétně uzavřené smlouvě o úvěru od nich mohou odchýlit. Smlouva hovoří o závazku věřitele poskytnout peněžní prostředky na požádání a do určité částky. Obvyklá je též situace, že se věřitel zavazuje peníze poskytnout po podepsání smlouvy automaticky a nikoliv na požádání. Výše částky může být stanovena pevnou sumou, ale i tzv. úvěrovým limitem, do kterého může dlužník peněžní prostředky čerpat. Záleží pak na jeho volbě, zda využije celá limit. Nelze vyloučit ani případ, kdy čerpání určité částky bude možné při splnění určité podmínky. Úvěr může být poskytnut i v jiné než české měně, není-li to v rozporu s devizovými předpisy. Podle devizového zákona platného od r.1995 může:  tuzemec, tj. fyzická osoba s trvalým pobytem na území ČR nebo právnická osoba se sídlem v ČR, poskytovat tuzemcům finanční úvěry ve volně směnitelné měně bez devizového povolení  tuzemec, který není devizovým místem s odpovídajícím rozsahem povolení působit jako banka nebo devizové licence, poskytnout finanční úvěr cizozemci, tj. osobě, která není tuzemcem, bez devizového povolení  cizozemec převzít dluh z finančního úvěru, který poskytl tuzemec tuzemci, bez devizového povolení  tuzemec přijmout finanční úvěr od cizozemce bez devizového povolení, přijetí však musí oznámit České národní bance  tuzemec převzít dluh z finančního úvěru, který poskytl cizozemec cizozemci, bez devizového povolení, přijetí však musí oznámit České národní bance. Pokud smlouva o úvěru obsahuje závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky na požádání, lze na tento závazek sjednat úplatu, je –li poskytování úvěru předmětem podnikání věřitele. Jedná se o jediné kogentní ustanovení smlouvy, z čehož plyne, že 78

poplatky nelze sjednat, není-li poskytování úvěru předmětem podnikání věřitele. Závazek poskytnout peníze na požádání budou zpravidla obsahovat smlouvy o úvěru, které jsou uzavírány v případě dlužníků, jež jsou stálými klienty věřitele, kteří mají u něj otevřen úvěrový účet apod. Předmětem podnikání bude poskytování úvěrů zejména v případě, když věřitelem bude banka. Důvodem úplaty je skutečnost, že od doby uzavření smlouvy o úvěru do doby jeho čerpání, musí věřitel mít k dispozici zdroje prostředků , které budou dlužníku na základě jeho požádání poskytnuty. Poplatky též mohou hradit administrativní náklady spojené s úvěrem. V žádném případě však nelze spojovat poplatky s úrokem z úvěrů. Dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta stanovena, může nárok uplatnit , dokud některá strana smlouvu nevypoví. Co se týče výpovědi, zákon stanoví, že dlužník může smlouvu vypovědět s okamžitou účinností a věřitel ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníkovi. Je-li smlouva vypovězena po poskytnutí úvěru, zůstává nadále v platnosti pro vyrovnání závazku dlužníka. Věřitel je povinen dlužníkovi poskytnout peněžní prostředky, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu. Smlouva může stanovit, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu. V takovém případě může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých s tímto účelem. Pokud by dlužník použil peněžní prostředky k jinému účelu nebo jestliže je jejich použití ke smluvenému účelu nemožné, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky. V praxi je postup při poskytnutí úvěru na určitý účel většinou takový, že věřitel přímo namísto dlužníka platí jiným jeho věřitelům, čímž zároveň kontroluje, zdali jsou prostředky úvěru poskytnuty na stanovený účel. Z hlediska úroků zákon konstatuje, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platin z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li úroky stanoveny ani jedním z předcházejících způsobů, je dlužník povinen obvykle úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavřené smlouvy. V praxi bude toto ustanovení sotva kdy využívané, protože většina smluv obsahuje konkrétní stanovení úroků. Podle platné legislativy může maximální sazby z úroků stanovit Česká národní banka. V současné době není toto její právo uplatňováno. Pokud by však k tomuto došlo, má význam ustanovení zákona říkající, že kdyby strany sjednaly úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné zákonem. Úroky se obvykle stanovují v procentech za roční období. Zákon tento způsob stanovení podporuje ustanovením, že v pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období. Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Jestliže smlouva pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než jeden rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které

79

se jej týkají. Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatné i úroky z této splátky. Tato ustanovení mohou být modifikována splátkovými plány. V praxi je běžné, že pokud jsou úroky spláceny ve splátkách, platí se zároveň se splátkou úrok z dlužné částky na konci předcházejícího období. Dlužník je oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovení ve smlouvě. V takovém případě je povinen zaplatit úroky jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Nevyužije-li tuto možnost, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě a pokud není lhůta sjednána do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení věřitelem požádán. V závěru zbývá zmínit se, že věřitel má ze zákona 3 možnosti odstoupení od smlouvy, s tím že může požadovat vrácení dlužných prostředků s úroky a to:  pokud zanikne nebo se zhorší zajištění závazku dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a nedojde k doplnění zajištění na původní rozsah  pokud dlužník v prodlení s vrácením více než 2 splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce  pokud jsou účelově vázané prostředky použity k jinému účelu Úmor dluhu nestejnými splátkami Pokud banka nebo jiný subjekt poskytne dlužníkovi úvěr, musí jej dlužník pochopitelně splácet. Metod splácení existuje celá řad, my se zastavíme u těch nejdůležitějších. Splácí-li se dluh nestejnými splátkami,splácí se tak dlouho až součet těchto spláte dá konečnou výši dluhu. Výše splátek je zpravidla dohodnuta smlouvou o úvěru. Úmor dluhu stejnými splátkami Základní pravidla splácení V praxi bývá vcelku obvyklé, že je dluh splácen stejnými splátkami po určité období. Tyto splátky můžeme nazvat anuitou. Rozdílné frekvence úročení V praxi může docházet k tomu, že úroková míra, za kterou banka půjčuje peníze, má jinou frekvenci připisování úroků, než kalendářní rok. ( Pokud jsou splátky placeny za jiné období, než je období připisování úroků, vypočte se nejprve anuita za období připisování úroků a z této anuity pak ekvivalentní anuita za období splácení.) Odložení splátek Doposud jsme předpokládali, že anuita je placena na konci každého období. Pokud se anuita splácí na počátku období, nazývá se anuitou předlhůtní. Výpočet zůstatku dluhu a doby splácení V praxi se rovněž můžeme setkat s případy, kdy se dlužník rozhodne splatit dluh najednou koncem k – tého období, převést jej na jinou osobu apod. Ve všech těchto situacích je nutné znát zůstatek dluhu.

80

Změna podmínek při splácení V praxi je vcelku obvyklé, že v průběhu splácení mění jeho podmínky. Může se změnit jak výše splátky, tak úroková míra. Ta může být dokonce stanovena jako pohyblivá, kdy kupř. kopíruje pohyb sazeb na mezibankovním trhu. Povaha změn zpravidla závisí na formulacích ve smlouvě o úvěru, je však samozřejmé, že se změnami musí jak věřitel, tak dlužník souhlasit nebo být předem srozuměni. Splácení dluhu metodou klesajícího fondu Splácení dluhu metodou klesajícího fondu se použije zejména v případě, když firma splácí v průběhu trvání dluhu pouze úroky a samotný dluh splatí najednou na konci jeho splatnosti. V takovém případě se vyplatí, aby si firma zřídila fond (např. v podobě vkladového účtu), na který si ukládá prostředky, z nichž pak dluh splatí. Náklady úvěrů Úroky z úvěrů jsou až na specifické výjimky, kdy úvěry poskytují subjekty, které se účastní na vedení, kontrole, či jmění příjemce, nákladem na dosažení, udržení a zajištění přijmi, snižuje se tedy o ně daňový základ. Daňová úspora, která tak emitentovi vzniká se vyjadřuje ve tvaru: DU = U * dp kde: DU = daňová úspora, neboli úrokový daňový štít, U = výše úroků, dp = daňová sazba v desetinném tvaru. Čistá výše úroků je pak dána tvarem (7) ČN = U * (l – dp) Příklad: Výpočet čisté výše úvěru a daňové úspory Vezměme si tab. č. 50 a vypočteme pro první dvě období daňovou úsporu a čistou výši úroků (daňová sazba je 0,35): Tabulka Č. 50 : Období fn Anuita v 0 1 9729 2 9729 3 9729 4 9729 5 9729 6 9729

Úrok V k

Úmor MK

4800 4208 3456 2804 1973 1042

4929 5520 6183 6925 7756 8687

Slav dluhu St 40000 35 071 29 551 23 368 16 443 8 687

Z ekonomického pohledu znamenají úroky pro podnik vždy určitý náklad. Výši tohoto nákladu vyjadřuje úroková míra snížená o daňovou úsporu, tedy vzorec: Nd = p - (l - dp)

81

kde: p4d = náklady dluhu %, p = úroková míra v % příklad: Výpočet nákladů úvěru Úvěr je úročen 18 %, daň z příjmu činí35 %. Náklady dluhu pak dosahují: Nd = 18 * (1* 0,35) =11,70% Skutečnost, že úroky z úvěrů jsou daňovým nákladem, je nutno mít na paměti, při rozhodování mezí jednotlivými finančními zdroji. Z hlediska nákladu se při analýze, který finanční zdroj zvolit, uplatní postupy uvedené v kapitolách II.2.5. a II.9.3. Je však rovněž potřeba upozornit ještě na jednu skutečnost: financuje-li firma své potřeby prostřednictvím cizího kapitálu, stává se mnohem zranitelnější na svém okolí - musí splácet úroky z úvěrů, které často v sobě narozdíl od samotné půjčky zahrnují vliv inflace, věřitel může požadovat předčasné splacení, dochází k zastavování podnikového majetku, k zasahování věřitelů do podnikatelské struktury firmy, jejích investičních záměrů apod. I tyto skutečnosti musíme zahrnout při rozhodování o volbě vhodného finančního zdroje. Z hlediska žádoucího poměru mezi vlastními a cizími zdroji se ukazuje, že obecně neexistuje žádné pravidlo či číslo, které by stanovilo velikost tohoto poměru. Jsou známy úspěšné podniky, které mají výraznou převahu vlastních zdrojů (až k 90 %), naopak jsou známy i úspěšné firmy z obdobně vysokou převanou cizích zdrojů. Stejně tak existují neúspěšné firmy s převahou vlastních zdrojů Í neúspěšné firmy s převahou cizích zdrojů. Pouze z hlediska odvětví je určitým pravidlem, že úspěšné firmy s převahou vlastních zdrojů pocházejí zpravidla z primárního sektoru (těžba surovin, základní výroba), úspěšné firmy s převahou cizích zdrojů nejčastěji existují v terciárním sektoru služeb, ale ani tuto skutečnost nelze brát za směrodatnou. Běžným firmám lze doporučit, aby poměr vlastních a cizích zdrojů byl zhruba v rovnováze. Minimalizují tak rizika pravidla dražšímu financování prostřednictvím vlastních zdrojů. Příklad: Výpočet průměrných nákladů kapitálu Podnik má výnos z vlastního kapitálu ve výši 15 %, podíl vlastního kapitálu na celkovém kapitálu činí 60 %, úroková míra, za kterou si podnik půjčuje cizí kapitál dosahuje 12 %, daň z příjmů je 35%. Na základě těchto údajů můžeme podle následujícího vzorce spočítat průměrné náklady kapitálu: nk = 15 * 0,60 + 12 * (1 - 0,35) * 0,40 = 12,12 % Pokud by měl v budoucnu investovat, tak především tehdy, získá-li vyšší míru výnosu, než kolik činí jeho průměrné náklady kapitálu. Je ale třeba konstatovat, že toto obecné pravidlo platí za předpokladu, že investiční projekt má přibližné stejný stupeň rizika jako dosavadní podnikání firmy a podíl vlastního a cizího kapitálu je v uvažovaném projektu zhruba podobné, jako v dosavadní struktuře.

82

8.1.6

Další informace

Dluhopisy

Podstata dluhopisů V tržních ekonomikách patří dluhopisy ke klasickým nástrojům financováni podnikových potřeb. Zákon č. 530/1990 Sb. zavedl opět dluhopisy do soustavy českých (tehdy československých) cenných papírů. Ač z řady důvodů nejsou dluhopisy oproti jiným zdrojům tolik využívány, má pro radu firem uvažovat o jejich emisi. Nejprve se proto podíváme na právní náležitosti dluhopisu a poté se budeme zabývat emisemi dluhopisů a dalšími otázkami. Měli bychom rovněž připomenout, že v zahraničí se jako synonymum slova dluhopis používá výraz obligace. Na úvod můžeme obecně konstatovat, že emisi dluhopisu získává emitent nové finanční zdroje, klére mají podobu cizích zdrojů, neboli zdrojů, jež musí k určitému datu vrátit. Finanční zdroje (peníze) emitent obdrží tak, že na trhu cenných papírů prodává své dluhopisy. Emitent se tedy prodejem dluhopisů obrací v zásadě na předem neurčenou veřejnost s nabídkou, že koupí její finanční zdroje. Cenou za tyto zdroje je výnos z dluhopisu. Právní náležitosti dluhopisů Zákon o dluhopisech stanoví, že dluhopis je cenný papír, s nímž je spojeno právo majitele požadovat splácení dlužné částky ve jmenovitých hodnotách a vyplácení výnosů z něj k určitému datu a povinnost osoby oprávněné vydávat dluhopisy (tuto osobu zákon označuje za emitenta) tyto závazky splnit. Dluhopis musí mít tyto náležitosti:  označení emitenta, a to buď název a sídlo u právnických osob nebo jméno a bydliště u fyzických osob. Již z tohoto označen: plyne, že je mylný názor, že emitenty dluhopisu mohou být pouze právnické osoby. Vedle právnických osob mohou dluhopisy emitovat (tj. vydat) i osoby, které jsou oprávněny k podnikání podle zvláštního předpisu. Emitovat dluhopisy tak mohou zejména fyzické osoby podnikající na základě živnostenského zákona, ale i dalších speciálních zákonů. V praxi pochopitelně vždy budou převládat emise dluhopisů právnickými osobami. Na možnost emise fyzickými osobami je však nutno alespoň upozornit,  název dluhopisu a jeho Číselné označení, kterým se myslí pořadové číslo. Bude-li emitováno více sérií dluhopisů, které budou obsahovat stejná pořadová čísla, musí dluhopis obsahovat i označení série,  jmenovitou hodnotu, která může být uvedena v české méně, přičemž jmenovitá hodnota dluhopisu musí být nejméně I 000 Kč, respektive částka dělitelná celými tisíci Kč, nebo v cizí méně, je-li dluhopis vydán v cizí měně. Podle devizového zákona může tuzemský emitent vydat dluhopisy v cizí méně. Pouze musí, pokud tyto dluhopisy prodává devizovým cizozemcům, prodej oznámil České národní bance. Od l jmenovité hodnoty dluhopisu musíme odlišit emisní kurs dluhopisu, což je cena, za kterou je dluhopis prodáván,  způsob stanovení výnosu. Nakupující si kupuje dluhopis proto, že z něj očekává zisk (výnos). Ten může být stanoven různými způsoby, které jsou uvedeny dále (viz kapitoly HI.3.3.1. až III.3.3.6.),  prohlášení emitenta, že dluží jmenovitou hodnotu jeho majiteli,

83

http://www.efinance.cz/dluh opisy/

   

Další informace

http://www.efinance.cz/dluh opisy/

závazek emitenta splatit jmenovitou hodnotu dluhopisu v určitém j termínu nebo termínech, vyplácet určený výnos dluhopisu ve | stanovených termínech, způsob těchto výplat (např. hotovostně nebo l bezhotovostně) a určení platebního místa, u dluhopisů znějících na jméno i jméno jejich majitele, datum vydání dluhopisů a otisk podpisů představitelů emitenta, údaj o rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále jen “Komise") o povolení vydání dluhopisů, s výjimkou případů, kdy se povolení nevyžaduje. Tady musíme podnikatele zklamat, k emisi dluhopisů musí ! všechny fyzické i právnické osoby mít povolení Komise. Povolení není třeba pouze při vydávání státních dluhopisů.

Dluhopisy podobně jako akcie mohou být vydány v zaknihované podobě. V takovém případě musí emitent zabezpečit zveřejnění emisních podmínek, které budou obsahovat výše uvedené náležitosti. Totéž platí ! v případě vydání sběrných dluhopisů. To jsou dluhopisy, na jehož celkové jmenovité hodnotě se majitelé podílejí určitou Částkou nebo počtem kusů dluhopisů, aniž jim je přiděleno pořadové číslo těchto dluhopisů. V emisních podmínkách však musí být uvedeno, kdy vydá emitent majiteli konkrétní kusy dluhopisů. Dluhopisy obecné mohou znít na doručitele nebo na jméno. U prvních dochází k převodu práv plynoucích z dluhopisu předáním. U druhých se práva převádějí rubopisem, pokud emitent výslovně v textu neuvedl, že dluhopis je nepřevoditelný. Pokud toto emitent uvede, musí zároveň v emisních podmínkách uvést, jak bude emitent postupovat v případě úmrtí jejích majitele u fyzických osob nebo zrušení bez právního nástupce u právnických osob. Zákon nechává výběr možného postupu na emitentovi, z hlediska variant, které přicházejí v úvahu, se pouze stručně zabývá možností, že emitent odkoupí nepřevoditelný dluhopis před lhůtou jeho splatností, když říká, že podmínky tohoto odkupu musí emitent uvést v podmínkách emise. S výjimkou neproveditelných dluhopisů, které se v současné praxi téměř nepoužívají, platí pro fyzické osoby, že práva z dluhopisu přecházejí na dědice. Výnos dluhopisů Obecná pravidla výnosu Výnos dluhopisu může být stanoven následujícími způsoby:  pevnou úrokovou sazbou,  pevnou úrokovou sazbou a podílem na zisku,  rozdílem mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho nižším emisním kurzem,  slosovatelnou prémií nebo prémií v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu,  pohyblivou úrokovou sazbou, která závisí na vývoji úrokových sazeb na finančním trhu,  v případě dluhopisů v cizí měně vývojem devizových kurzů v závislosti na pohybu těchto kurzů na finančním trhu,  kombinací výše uvedených způsobů. Pokud jsou dluhopisy vydávány v listinné podobě, používá se obvykle k výplatě výnosu kupónový arch s kupóny. Kupón opravňuje jeho majitele k výplatě výnosu. Náležitostmi kupónu jsou dle zákona: označení emitenta, číslo dluhopisu, výše úroku, datum, ke kterému bude úrok vyplácen. V případě, že je výnos určen pevnou úrokovou sazbou musí kupón obsahovat Í částku úroku.

84

Výnos pevnou úrokovou sazbou Příklad: Výnos dluhopisu pevnou úrokovou sazbou Emitent vydal 10 000 dluhopisů o nominální hodnotě 1000 Kč se splatností jmenovité hodnoty za 5 let. Výnos dluhopisu je stanoven 12,5 %p.a., výnos se vyplácí jednou ročně. Znamená to, že se emitent zavazuje za 5 let od vydání dluhopisu zaplatit majiteli dluhopisu částku l 000 Kč. V období těchto 5 let mezi vydáním a splácením je emitent dále povinen platit majiteli dluhopisu každoročně úrok ve výši 12,5 % tedy 125 Kč bez zdanění. Výnos dluhopisu je obecně zdaňován zvláštní sazbou dané z příjmů ve výši 25 % výnosu, v našem případě by tedy čistý výnos byl 93,75 Kč. Daň odvádí přímo emitent, majitel dluhopisu dostává vyplacen čistý výnos. Výnos jako rozdíl mezi emisní hodnotou a nižším emisním kursem Přiklad: Výnos dluhopisu jako rozdíl mezi emisní hodnotou a nižším emisním kurzem Společnost emitovala W 000 dluhopisů o nominální hodnotě l 000 Kč s jednoletou splatností. Emisní kurz dluhopisu byl 900 Kč. V tomto případě tedy společnost využila možnost stanovit výnos jako rozdíl mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho nižším emisním kurzem. Stejného výsledku by dosáhla, pokud by emitovala jednoroční dluhopis s úrokovou mírou 11,11 %. Způsob stanovení výnosu v podobě rozdílu mezi jmenovitou hodnotou a emisním kursem se používá právě nejčastěji u dluhopisů s krátkou dobou splatností. Výnos slosovatelnou prémií nebo prémií v závislosti na lhůtě platnosti dluhopisu. Příklad: Výnos dluhopisu slosovatelnou prémií Společnost emitovala 10 000 dluhopisů o nominální hodnotě l 000 Kč s čtyřletou splatností. Datum emise je 10. duben. Výnos dluhopisů je stanoven slosovatelnou prémií, a to tak, že každoročně k datu emise společnost vylosuje 5 000 dluhopisů, kterým vyplatí úrok ve výši 20 %p.a. Zároveň je stanoveno, že žádný dluhopis nesmí být vylosován více než dvakrát, čímž je zaručeno, že každý majitel dluhopisu, za předpokladu, že jej bude držel po celou dobu splatnosti, obdrží dvakrát výnos. Není však zřejmé, v kterých letech prémii obdrží, takže u jednotlivých majitelů se bude lišit současná hodnota budoucích výnosů. Příklad: Výnos dluhopisu prémií v závislosti na lhůtě splatnosti Společnost emitovala 10 000 dluhopisů o nominální hodnotě l 000 Kč s tříletou splatností s datem emise 15. 9. Výnos je stanoven jako prémie v závislosti na lhůtě splatnosti dluhopisu, a to tak. že v prvním roce splatnosti obdrží majitel k 15. 3. prémii 60 Kč a k 15. 9. prémii 80 Kč (bez zdanění). V druhém roce obdrží majitel dluhopisu k 15. 3. prémii 65 Kč a k 15. 9. prémii 85 Kč (bez zdanění), ve třetím roce pak k 15. 3. prémii 68 Kč a k 15. 9. prémii 88Kč (bez zdanění). Splácení dluhopisů Obecná pravidla splácení Z hlediska splácení dluhopisů platí, že emitent je povinen splatit dluhopisy v jejich jmenovité hodnotě jednorázově k určitému termínu nebo splátkami v několika 85

termínech. Emitent si přitom může vyhradit možnost předčasného splácení dluhopisů, tj. možnost, že předčasně zaplatí majiteli jejich jmenovitou hodnotu. Majitel dluhopisu naproti tomu může žádat splacení dluhopisu v jeho jmenovité hodnotě před stanovenou dobou splatnosti, jen pokud se k tomu emitent v dluhopisu zavázal. Mezi výnosem a splácením dluhopisu musíme tedy vždy rozlišovat. Výnos lze přirovnat k úroku a je cenou, kterou platí emitent majiteli dluhopisu za to, že mu poskytl peníze. Lze sice namítnout, že současný majitel dluhopisu může být odlišný od prvního kupujícího dluhopisu, emitent však prodejem svých dluhopisů od někoho získal finanční zdroje, za jejichž získání musí zaplatit cenu v podobě výnosu. Obchodováním s dluhopisy po jejich vydání se pouze mění osoba, které emitent tuto cenu platí. Splácením emitent vrací majiteli dluhopisu nominálního hodnotu dluhopisu, neboli částku, za kterou minimálně první kupující dluhopis od emitenta nakoupil. I zde se pochopitelně může současný majitel dluhopisu lišit od prvního nakupujícího. Zůstává však emitentův závazek splatit jmenovitou hodnotu dluhopisu a mění se pouze maximálně osoba, vůči které je tento závazek povinen špinit. Výnosy i splácení se provádí k určitému datu. Podle doby, do které je emitent povinen splatit jmenovitou hodnotu, můžeme rozlišit obligace na krátkodobé - se splatností do l roku, střednědobé - se splatností do 5 let, a dlouhodobé se splatností nad 5 let od data emise. Jak bylo uvedeno výše, je možné splácení jmenovité hodnoty i ve splátkách, respektive její předčasné splacení. Datum výplaty výnosu bývá stanoveno různě, u víceletých dluhopisů, tj. u nichž se emitent zavazuje splatit jmenovitou hodnotu po více než jednom roce, je běžné, zvláště u dluhopisů s pevnou úrokovou sazbou a pohyblivou úrokovou sazbou, že datum výplaty se kalendářně shoduje s datem emise. K výplatě však nemusí docházet pouze jednou ročně, ve světě je obvyklé, že se dluhopisový výnos platí dvakrát ročně a pak záleží stanovení dat výplaty na emitentovi. Kalendářně to může byt třeba datum emise a datum emise plus 6 měsíců. Postup při emisi dluhopisů Obecné náležitosti emise Po novele obchodního zákoníku, která platí od července 1996, došlo ke zjednodušení emise dluhopisů v tom smyslu, že u akciových společností, tedy nejčastějších emitentů, již o emisi nemusí rozhodovat valná hromada. Nyní záleží na stanovách nebo jiném organizačním dokumentu a. s., komu pravomoc rozhodovat o emisi svěří, pravděpodobné to bude nejčastěji představenstvo. Zákon však stanoví, že k vydání dluhopisů je třeba povolení, které uděluje Komise. Z hlediska hodnocení platného právního stavu se jeví institut povolení jako brzda emise dluhopisů. Cílem této publikace však není hodnotit právní stav. Ačkoliv by dle našeho názoru bylo lepši, kdyby povolení neexistovalo, v současné době se musí emitenti s jeho přítomností smířit a liteře zákona vyhovět.  účel použití požadovaného vydání,  svou současnou a předpokládanou finanční situací a prohlášení, že je schopen zabezpečit návratnost požadovaného vydáni, popřípadě zda a jak bude návratnost věcná zajištěna,  u dluhopisů, za jejichž splácení nebo úročeni převzala záruku právnická nebo fyzická osoba, údaje o ručiteli a jeho finanční situaci, jakož i jeho písemný souhlas s převzetím ručitelského závazku,

86

Součástí žádosti o povolení musí být dále návrh emisních podmínek, ve kterých je žadatel povinen uvést:  název dluhopisu,  celkovou částku emise a její rozložení do jednotlivých hodnot, emisní kurs a jmenovitou hodnotu dluhopisu,  datum vydání a splatnosti dluhopisů, způsob jejich vydání, splácení a platební místo,  výnos dluhopisu. K žádosti připojí žadatel poslední roční účetní závěrku přezkoušenou ověřovatelem (auditorem) a vzor dluhopisu, pokud bude vydán v listinné podobě. Ověření roční účetní závěrky se nevyžaduje, jde-li o vydání zaměstnaneckých obligací. Komise v současné době nevypracovala žádný formulář žádosti. Víceméně požaduje pouze předložení výkazu zisku a ztrát, analýzy cash flow (současné finanční situace) a finanční výhled do budoucna. V dobách, kdy emisi dluhopisů povolovalo Ministerstvo financí, vyžadovalo toto ministerstvo po zájemcích o emisi, aby v rámci analýzy své finanční situace uskutečnili analýzu rentability, likvidity, struktury a úvěrové stability. Ačkoliv Komise tuto podrobnou analýzu nevyžaduje, má smysl, aby si ji zájemce uskutečnil pro vlastní potřebu. Analýza mu může pomoci při rozhodování, zda má získávat finanční zdroje prostřednictvím emise dluhopisů, nebo zda má zvolit jiný způsob financování. V následující subkapitole se proto zaměříme na nejdůležitější ukazatele, které je dobré prozkoumat v rámci analýzy finanční situace. Analýza finanční situace Při analýze rentability mají význam tyto ukazatele;     

rentabilita celkového kapitálu, která vyjadřuje výnosnost celkového kapitálu prostřednictvím poměru hospodářský výsledek před zdaněním k hodnotě aktiv, výnosnost celkového kapitálu, určenou poměrem peněžního toku (cash flow) k hodnotě aktiv, rentabilitu tržeb určuje výnos tržeb podílem hospodářského výsledku (před zdaněním) k hodnotě tržeb, výnosnost cizího kapitálu, která je dána jako poměr hospodářský výsledek před zdaněním k cizímu kapitálu, vliv struktury kapitálu a celkové výnosnosti (tzv. pákový efekt kapitálu), který je dán poměrem hospodářského výsledku před zdaněním minus úroky k vlastnímu kapitálu.

Hodnoty výše uvedených ukazatelů by měly být kladné. Čím je jejich hodnota vyšší, tím vyšší míru zhodnocení všech zdrojů podnik dosahuje. K dalším ukazatelům analýzy rentability patří:  doba obratu zásob v podobě poměru (průměrný stav zásob - 360) k tržbám, která indikuje relativně neproduktivní vázanost kapitálu v zásobách,  doba obratu pohledávek, určená poměrem (průměrný stav pohledávek - 360) k tržbám, ukazuje schopnost peněžní realizace ekonomické aktivity podniku na trhu. Hodnoty těchto dvou ukazatelů by měly být co nejnižší, protože pak je kapitál produktivně vázán.

87

Při analýze likvidity se zkoumá schopnost podniku splnit své finanční závazky. Likvidita tak vyjadřuje, zdali je podnik schopen mít dostatek prostředků na své finanční platby. Patří tedy k nejdůležitějším ukazatelům podniku. Nedostatečná schopnost hradit své závazky, která může být kupř. způsobena druhotnou platební neschopností může přivést i jinak velmi úspěšný podnik do vážných hospodářských potíží. V rámci analýzy likvidity je třeba se zaměřit na základní 3 likvidní poměry:  první likvidní _poměr je dán podílem finančního majetku (tj. majetku v penězích nebo rychle převoditelného na peníze) ke krátkodobým závazkům. Jedná se o ukazatel tzv. okamžité rychle likvidity, který by se měl pohybovat v pásmu od 0.,9 do 1,1. Hodnoty výrazně menší než l jsou přitom pokládány za nepřijatelné,  druhy stupeň likvidity je dán poměrem součtu finančního majetku a krátkodobých pohledávek ke krátkodobým závazkům. Indikuje míru pohotové likvidity a obvyklé pásmo ukazatele se pohybuje v rozmezí od 1,0 do 1,5,  Třetí stupeň likvidity je definován jako poměr součtu finačního majetku, krátkodobých pohledávek a zásob ke krátkodobým závazkům. Popisuje míru běžné likvidity, přičemž za obvyklé rozpětí lze akceptovat hodnoty 1,0 až 2,5. Analýza struktury zkoumá složení prostředků podniku. Cílem je najít takovou strukturu zdrojů podniku, které jsou schopny zabezpečit jeho "spěšné finanční hospodaření a prosperitu. K nejdůležitější ukazatelům zde patří:  podíl vlastního kapitálu, který popisuje míní financování vlastními zdroji, daný poměr vlastní kapitál k celkovým aktivům,  podíl cizího kapitálu popisující míru financování cizími zdroji v podobě poměru cizí kapitál k celkovým aktivům. Hodnoty obou ukazatelů by se v závislosti na pákovém efektu měly pohybovat kolem úrovně 0,5,  míra zadluženosti určená poměrem cizí kapitál k vlastnímu kapitálu tento ukazatel by neměl přesáhnout hodnotu 2,5,  podíl cash flow na cizím kapitálu, neboli poměr cash flow k cizímu kapitálu vyjadřující jaká část cash flow připadá na jednotku cizího kapitálu. Hodnota tohoto ukazatele by měla být kladná a pokud možno co nejvyšší. Analýza úvěrové stability navazuje a prohlubuje analýzu struktury v tom smyslu, že odhaluje finanční důsledky zadluženosti podniku. V rámci této analýzy se používají ukazatele:  úvěrové zatížení, dané poměrem úvěry k hospodářskému výsledku, které ukazuje, jak úvěry zatěžují hospodářský výsledek,  úrokové zatížení prostřednictvím poměru úroky k hospodářskému výsledku říká, jak velkou část hospodářského výsledku je nutno použít ke splácení úroků z úvěru,  krytí úvěrů vlastním jměním v podobě poměru výše úvěrů k vlastnímu jmění hodnotí záruky poskytnutých úvěrů, neboli stupeň ochrany věřitelů, tj. jak jsou kryti v případě nepříznivé finanční situace podniku,  úrokové krytí je poměr hospodářský výsledek k úrokům. Indikuje, jak jsou kryty úroky hospodářským výsledkem. První dva ukazatele by obecně měly být co nejmenší, druhé dva naopak co nejvyšší. Je-li tomu tak, signalizuje to, že podnik je pro věřitele relativně bezpečnou investicí, protože je relativně finančně stabilní.

88

Povolovací řízení a vlastní emise Dle zákona je Komise povinna rozhodnout o povolení do dvou měsíců od doručení Žádosti. Neobsahuje-li žádost potřebné náležitosti, vrátí ji Komise k doplnění, přičemž pak musí rozhodnout do dvou měsíců od předložení doplněné žádosti. Povolení nemusí být uděleno, pokud žadatel neprokáže schopnost zabezpečit návratnost požadovaného vydání. Důvody musí být žadateli vždy sděleny. Je nutné podotknout, že udělením povolení k emisi dluhopisů, nevzniká právo na obchodování dluhopisů na burze nebo jiném veřejně organizovaném trhu s cennými papíry. K tomu, aby se dluhopisy staly veřejně obchodovatelnými, musí emitent získat další povolení Komise. Je-li povolení uděleno, dochází k vlastní emisi. Tu může provádět emitent sám, běžnější však je, že při ní využívá služeb obchodníka s cennými papíry nebo banky. Vlastní emisi můžeme obecně charakterizovat jako proces přesvědčování jednotlivých investorů, aby si dluhopis koupili. Významnou úlohu při tomto přesvědčování hrají kvalitní informace emisní podmínky dluhopisů a další údaje. Co do kvantity a kvality lze jejich strukturu srovnat s informacemi potřebnými při zakládání akciových společností na základe výzvy k upisování akcií nebo při zvyšování základního jmění na základě výzvy. Vedle tam uvedených údajů by informace měly obsahovat:  údaje o splatnosti dluhopisů, způsob určení jejich výnosu, záruky za ně včetně údaje o osobách, které záruky převzaly, předkupní a výměnná práva s dluhopisy spojená,  způsob, lhůty a místo výplaty výnosů z dluhopisu, popřípadě jeho splácení,  způsob zdaňování výnosu dluhopisu. Zvláště při emisi dluhopisů je žádoucí, aby si zájemce o emisi před její realizací nechal vypracovat rating, tj. hodnocení své schopnosti splácet své finanční závazky. Narozdíl od akcií, kde probíhá fáze upisování akcií a až po splacení jejich nominální hodnoty následuje emise, u dluhopisů má emise podobu prodeje cenných papírů. V případě listinných dluhopisů dochází zpravidla k jejich předání po zaplacení emisního kursu, v případě zaknihovaných dluhopisů podá emitent po zaplacení jejich emisního kursu Středisku cenných papírů nebo osobě oprávněné k vedení části evidence Střediska příkaz, aby připsalo dluhopisy na účet majitele. Emise můžeme rozdělit na veřejnou, kdy emitent v zásadě dluhopisy nabízí předem neurčenému okruhu subjektů, a soukromou, kdy emitent dluhopisy prodává předem vybraným zájemcům. Soukromá emise je pro emitenta zpravidla výhodnější než emise veřejná, protože jsou jednak nižší náklady na propagaci dluhopisů a zároveň je obvykle snazší dohoda mezi emitentem a budoucími majiteli cenných papírů. Na druhou stranu je tato emise pro budoucí majitele rizikovější. Je na volbě emitenta, který způsob emise si zvolí a jaký okruh potencionálních investorů bude kontaktovat. Volbu investorů může ovlivnit výší jmenovité hodnoty dluhopisu, stanovením emisního kursu, určením podmínek kolik dluhopisů může (musí) jeden investor maximálně (minimálně) odebrat, atd. Zatím u nás převládají strategičtí investoři, ve srovnání s jinými zeměmi se však může jejich stále ještě podíl zvyšovat. Významnější úlohu by melu sehrát penzijní fondy, investiční společnosti a fondy i někteří obchodnic s cennými papíry, kteří se zaměřují na investiční bankovnictví. Bylo by však chybou, kdyby emitenti zapomínali na drobné investory, pro které dluhopisy - vzhledem k menšímu riziku investice oproti akciím mohou znamenat zajímavou formu zhodnocení peněz. 89

Určení emisního kurzu Než dojde k vlastní emisi dluhopisů, je velmi podstatné určení emisního kurzu, za který se bude dluhopis prodávat. Pokud je předem znám výnos, který bude v jednotlivých letech dosahován (což je kupř. za situace, když je dluhopis úročen pevnou úrokovou sazbou po stanovenou dobu let) - tedy, pokud je známa kupónová platba dluhopisu a pokud nominální hodnota dluhopisu se splatí najednou - na konci stanovené doby, musíme emisní kurz vypočítat. Náklady dluhopisů Výnosy z dluhopisů jsou, až na některé specifické okrajové případy, daňově uznávaným nákladem. Firma sice musí výnosy zaplatil svým věřitelům, tato platba však sníží základ daně z příjmů. O kolik dojde ke snížení, lze vypočíst na základě vzorce, tedy: DU = U * dp kde: U = výnosy (úroky) z dluhopisu Čistá hodnota úroků z dluhopisů, která dopadne na podnik po odečtení úroků, které vstupují jako daňové náklady, je pak rovna vzorci, tedy: ČN = U * (1 – dp) Příklad: Výpočet snížení daňového základu a čisté roční hodnoty úroků při emisi dluhopisů Podnik emitoval dluhopisy v celkově nominální hodnotě 20 mil. Ke při sazbě 15 % p.a. s dobou splatnosti 2 roky a s výplatou kupónu dvakrát ročně. Celkem tak podnik na výnosech z dluhopisů v podobě úroku vyplatí svým věřitelům 3 mil. KČ. Předpokládáme-li daňovou sazbu 35 %, můžeme pak vypočítat:  kolik se ročně sníží daňový základ DU = U * dp = 3 000 000 * 0,35 = 10 50 000 Kč, 

Další informace

http://www.po dnikatel.cz/zak ony/zakon-c191-1950-sbzakonsmenecny-asekovy/

jaká je čistá roční hodnota úroku: ČN = U * (1 * dp) = 3 000 000 * 0,65 = 1 950 000Kč.

Skutečnost, že úroky z dluhopisů jsou daňovým nákladem, je nutno mít na paměti, při rozhodování mezi jednotlivými finančními zdroji. 8.1.7

Směnka

Podstata směnky Směnku můžeme zařadit k dalším cizím zdrojům financování. Z hlediska získání peněžních prostředků se ve směnce výstavce směnky zaváže, že zaplatí určitou částku uvedenou na směnce určité osobě stanovenou budoucí dobu (tzn, směnka vlastni"), respektive dá příkaz jiné osobě, aby zaplatila osobě uvedené na směnce určitou částku vedenou na směnce ve stanovenou budoucí dobu (tzv. směnka cizí).

90

Za vystavení směnky obdrží výstavce zpravidla při vystavení nebo krátce po něm finanční prostředky ve výši, která je maximálně rovna částce uvedené na směnce (tzv. směnečné sumě). Tyto prostředky pak musí výstavce u směnky vlastní, respektive jiná osoba uvedená na směnce cizí ve stanovenou dobu vrátit směnečnému věřiteli. Je však třeba zdůraznit že směnka nemusí sloužit pouze jako zdroj dočasných nových financí. Může jí být kryt zbožový dodavatelský úvěr nebo jiné plnění, kdy na jedné straně osoba uvedená na směnce poskytla výstavci určitou hodnotu a výstavce má úhradu za tuto hodnotu uskutečnit v budoucím čase přičemž směnka vyjadřuje závazek výstavce, že úhradu uskuteční. Směnečným věřitelem, tedy osobou, která poskytla dlužníkovi finanční prostředky nebo jiné plnění, může být jakákoliv fyzická i právnická osoba. Podnik tak prostřednictvím směnek může získávat finance od poměrně širokého okruhu subjektů. Pro poskytovatele financí (věřitele) je způsob jejich poskytnutí prostřednictvím směnky zajímavý tím, že právní úprava vymáhání pohledávky vyplývající ze směnky je poměrně dobře propracovaná jak ve směnečném zákoně, tak v občanském soudním řádu a že v případě nezaplacení směnečného dlužníka mají poměrně velkou jistotu, že částku uvedenou na směnce získají zpět. Protože je směnka, jak bude ukázáno dále převoditelným cenným papírem, může ji věřitel, potřebuje-li hotovost okamžitě, převést, tedy prodat (eskontovat) dalšímu subjektu. Odkupem (eskontováním) směnek se zabývají zvláště banky a jiné peněžní ústavy. Ty směnku odkupují nikoliv za částku uvedenou na směnce, ale za menší sumu neboli s diskontem. Obecně pak platí, Že směnečný úrok, tj. úrok, se kterým výstavce směnku vystavuje, a je stanoven v jakékoliv podobě, je zpravidla vyšší než úrok poskytovaný bankami. Zákon o cenných papírech výslovně říká, že směnka je cenným papírem. Patří mezi individuálně vydávané cenné papíry, nevydává se tedy najednou ve více kusech (v emisi). Obsahem svého závazku - zaplatit v budoucnu určitou částku - lze směnku přirovnat k dluhopisům, ty jsou však vydávány hromadně v emisi, od dluhopisů se pak směnka liší mnohými právními náležitostmi. Směnka je abstraktním cenným papírem, neobsahuje důvod vzniku závazku, směnečný dlužník nemůže vůči poctivému směnečnému věřiteli namítat, že jeho nárok není hospodářsky odůvodněn. Právní otázky směnky upravuje směnečný a šekový zákon č. 191/1950 Sb. Ačkoliv byl přijat poměrně dávno, patří u nás, protože vychází z mezinárodně uznávané úpravy, k nejlépe propracovaným zákonům svého druhu. Lze konstatovat, že zatímco z ekonomického hlediska není rozbor směnky složitý, právní otázky směnky jsou velmi rozsáhlé. Tato publikace se nemůže zabývat všemi otázkami směnečného práva a může upozornit jen na základní zásady, musí však právními náleží začít. Při právním rozboru budeme vycházet z tradičního rozdělení na směnku cizí a vlastní. Po roce 1989 se u nás používání směnek opět rozšířilo. Většina vystavených směnek je v podobě směnky vlastní. V jiných zemích je ale obvyklejší směnka cizí, ostatně i náš zákon podrobně upravuje zejména tuto směnku a v partiích o směnce vlastní odkazuje na ustanovení směnky cizí. Budou-H dodržovány veškeré náležitosti směnky cizí a budou-li existovat korektní vztahy mezi výstavcem a směnečníkem, nemělo by nic bránit i jejímu rozšíření.

91

Právní náležitosti směnky cizí Základní ustanovení Zákon neobsahuje definici směnky cizí, pouze stanoví, jaké musí mít při vystavení právní náležitosti, aby byla platnou směnkou:  označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřeného v jazyce, v němž je tato listina sepsána,  bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžní sumu,  jméno toho, kdo má platit (směnečníka),  údaj splatnosti neobsahuje-li, je směnka splatná na viděnou,  údaj místa, kde má být placeno (není-li jiného údaje, platí, že místo uvedené u jména směnečníka je místem platebním, pokud není na směnce uvedeno žádné místo, není směnka platná),  jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno,  datum a místo vystavení směnky (není-li uvedeno místo vystavení platí, že směnky byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce, přinejmenším u jména výstavce tedy musí být uvedeno místo, jinak je směnka neplatná),  podpis výstavce. V cizí směnce tedy výstavce směnky (trasant) přikazuje směnečníkovi (trasátovi), aby vyplatil určité osobě nebo na řad určité osoby (směnečný věřitel, remitent) určitou peněžní sumu. Je třeba zdůraznit, že s vystavením směnky nikterak nesouvisejí vztahy mezi výstavcem a směnečníkem a důvody, na základě kterých směnečník provede výplatu směnky. Směnečný věřitel musí požadovat zaplacení směnky na stměnečníkovi. Pokud však ten nezaplatí, má směnečný věřitel právo při splnění určitých formálních náležitostí, žádat výplatu po výstavci. Výstavce vždy odpovídá za zaplacení směnky. Zbavit se odpovědnosti v Podstatě může jen tehdy, pokud směnečný věřitel zmešká některé lhůty, které jsou nutné pro vykonání práv souvisejících se směnkou. Směnečníkem obvykle bude banka nebo jiný peněžní ústav výstavce, může jím však být i firma, soukromá osoba apod. Z hlediska hodnocení důvěryhodnosti a bonity směnky by v každém případě měla být směnečníkem osoba důvěryhodná, jež je pochopitelné nějakým způsobem informována o vystavení směnky. Zákon připouští, aby směnečný věřitel byl zároveň výstavcem (hovoříme pak o směnce cizí na vlastní rad), v takovém případě výstavce směnky přikazuje směnečníkovi, aby mu vyplatil určitou peněžní sumu. Směnka cizí na vlastní řad se rovněž maže uplatnit při získávání finančních prostředků. Představme si situaci, kdy věřitel půjčí dlužníkovi peníze. Věřitel pak vystaví směnku cizí na vlastní řad, v níž přikáže směnečníkovi, tj. dlužníku, aby mu ve stanovenou dobu zaplatil směnečnou sumu. Zákon rovněž připouští, aby směnečníkem byl sám výstavce (pak hovoří o tzv. zastřené směnce vlastní), v níž tedy výstavce přikazuje sobe, aby směnečnému dlužníkovi vyplatil určitou částku. Výhody zastřené směnky vlastní jsou vysvětleny dále. K platnosti směnky je třeba, aby byly splněny veškeré její náležitosti. Nemůže být tedy nazvána třeba jako "směnečný příkaz" nebo "směnečná listina". Důležitý je i podpis výstavce, kdy, aby výstavce směnka zavazovala, musí být podepsána osobou, která je oprávněna za výstavce jednat. Tyto osoby definuje obchodní zákoník ve své Části týkající se obchodních společností, můžou je dále definovat dokumenty společnosti (společenská smlouva, stanovy, organizační a podpisový řád apod.) Pro

92

ochranu směnečného věřitele zákon stanoví, že kdo se podepíše za směnku jako zástupce osoby, za kterou není oprávněn jednat, je sám směnečně zavázán. Splatnost směnky Datum splatnosti udává způsob vystavení směnky. Směnka může byt dle zákona vystavena:  na viděnou,  na určitý čas po viděné,  na určitý čas po datu vystavení směnky nebo  na určitý den. Směnka na viděnou je splatná při předložení směnečnému věřiteli, musí mu však být předložena k placem do jednoho roku od vystavení, pokud  výstavce nestanoví jinou lhůtu. Osoby, na které je směnka převedena mohou lhůtu pro předložení zkrátit. Splatnost směnky vystavené na určitý čas po viděné začíná běžet dnem přijetí směnky nebo dnem směnečného protestu a směnka je splatná za určitý čas po přijetí nebo uskutečnění směnečného protestu. Tato směnka musí být předložena k přijetí do jednoho roku od data vystavení, přičemž výstavce může stanovit jinou lhůtu pro předložení k přijetí, mdosanti mohou tuto lhůtu zkrátit. U směnky vystavené na určitý čas po datu vystavení, respektive na určitý den jsou tato data datem splatnosti směnky. Zbývá zdůraznit, že od data splatnosti směnky se může odlišovat datum, kdy je majitel směnky oprávněn požadovat její výplatu. Lhůty pro předložení k přijetí nebo k placení se rovněž mohou za určitých okolností prodloužit na nejbližší pracovní den (viz dále). Příklad: Splatnost směnky na viděnou Směnka je vystavena na viděnou, datum vystavení směnky je 2. 5. 1996. Směnka musí být předložena k placení nejpozději do 2. 5. 1997. Příklad: Splatnost směnky na určitý čas po viděné Směnka je vystavena 2. 5. 1 997 a je splatná 2 měsíce po viděné. Věřitel musí směnku předložit k přijetí do 2. 5. 1998. Pokud ji předloží 25. 4. 1998 a trasát ji přijme, je směnka splatná 25. 6. 1998. Přijetí směnky 

přijetím směnky se směnečník zavazuje zaplatit směnku při placení. Do okamžiku přijetí (akceptace) směnky není směnečník směnečně zavázán a nemusí směnku zaplatit. V případě odmítnutí přijetí směnky směnečník musí směnečný věřitel k obraně svých nároku učinit další kroky - vykonat směnečný protest. Jeho formálními náležitostmi se zde nebudeme zabývat. Omezíme se pouze na konstatování, že protest pro nepřijetí musí být učiněn ve lhůtách určených pro předložení k přijetí.

Příklad: Lhůta pro přijetí směnky, eventuálně pro uplatnění práv plynoucích ze směnky

93

Mějme zadání z příkladu č. 137. Směnka musí být předložena k přijeti nejpozději do 2. 5. 1997. Pokud směnka není směnečníkem přijata, musí majitel do stejného data vykonat směnečný protest. Z hlediska majitele směnky je proto výhodnější, když směnku předloží k přijetí před posledním dnem lhůty. Přijetí sménky je nutné u směnky splatné na určitý čas po viděné. Připomínáme, že tato směnka musí být předložena k přijetí do jednoho roku od data vystavení. U směnky splatné na viděnou, na určitý čas po datu sménky, či na určitý den splývá zpravidla datum přijetí s datem splatnosti. Směnečný věřitel však může, především z hlediska své bezpečnosti, i zde požádat směnečníka o přijetí. Přijetí se vždy uskutečňuje v místě směnečníkova bydliště. Přijetí musí být bezpodmínečné, může však být omezeno na určitou část směnečné sumy (částky uvedené na směnce). V takovém případě musí směnečný věřitel, aby si zachoval postihová práva, učinit směnečný protest pro odmítnutí přijetí zbývající sumy. Pro výstavce má přijetí směnky význam zejména v tom, že pokud majitel směnky nepředloží směnku splatnou na urči ty Čas po viděné k přijetí ve stanovenou lhůtu, respektive pokud zmešká lhůtu, v níž musí uskutečnit směnečný protest pro nepřijetí, ztrácí vůči výstavci všechna postihová Práva, výstavce tak neodpovídá za zaplacení směnky. V případě směnky ^stavené na viděnou, na určily čas po datu vystavení nebo na určitý den, má proto z hlediska výstavce smysl ustanovit, že tyto směnky musí být předloženy k přijetí v jím stanovené lhůtě. Pokud by pak totiž směneční věřitel ve stanovené lhůtě nepředložil tyto směnky k přijetí, ztrácí i u nich vůči výstavci svá postihová práva, a to jak postihová práva pro nepřijetí, tak pro nezaplacení. Jinými slovy, pokud výstavce stanoví u směnky splatné na viděnou, na určitý čas po datu vystavení a na určitý den, povinnost předložit směnku k přijetí a směnečný věřitel tuto povinnost nesplní, přestává výstavce odpovídat (ručit) za zaplacení směnky. Je třeba zdůraznit, že směnku může předložit k přijetí kdokoliv, tedy nikoliv jen majitel směnky, čili směnečný věřitel. Směnečník není oprávněn zkoumat, zda předkladatel je směnečným věřitelem a skutečnost, že není, nemůže být důvodem odmítnutí směnky k přijetí. Placení směnky Dobou splatnosti jsme se již zabývali. Je třeba zdůraznil, že směnku k placení může předložit pouze majitel směnky. Směnečník musí zkoumat, zda je předkladatel majitelem směnky. Je-li směnka indosována, musí směnečník zkoumat správnost rady indosamentu, nikoliv však podpisy indosantů. Pokud směnečník zaplatí někomu, kdo není majitelem směnky a pokud neprokáže, že mu nelze přičíst hrubou nedbalost, je nadále směnečné zavázán. Směnečník může zaplatit jen část směnečné sumy a majitel směnky nesmí odmítnout částečnou platbu. Směnečník může při placení žádat, aby mu byla směnka vydána a opatřena potvrzením majitele, že došlo K placení. Při částečném placení se může směnečník domáhat, aby toto placení bylo na směnce vyznačeno a aby mu o něm bylo vydáno potvrzení. Odmítne-]Í trasát zaplatit směnku, musí opět směnečný věřitel K uplatnění svých práv vykonat směnečný protest. U směnky splatné v určitý den, v určitý čas po datu vystavení nebo v určitý čas po viděné musí majitel směnky vykonat směnečný protest, aby mu zůstala zachována jeho práva vůči výstavcům a dalším osobám, v některém ze dvou pracovních dnů po dni splatnosti. U směnky na viděnou musí majitel směnky vykonat protest do doby její splatnosti, tedy, není-li stanovena jiná lhůta, do jednoho roku od data vystavení. Pokud směnečný věřitel protest ve stanovené době nevykoná, ztrácí svá postihová práva a íýstavce ani další 94

osoby jíž neručí (neodpovídají) za zaplacení směnky. je třeba dáie zdůraznit, že směnečný věřitel musí předložit směnku k placení, respektive učinit směnečný protest pro nezaplacení ve stanovených lhůtách, jinak rovněž ztrácí svá postihová práva a výstavce ani další osoby neodpovídají za zaplacení směnky. Výhodou zastřené směnky vlastní ve světle těchto skutečností je, že výstavce, ač je zároveň i směnečníkem, do doby přijetí směnky odpovídá pouze jako výstavce a nikoliv jako směnečník a že věřitel tedy, pokud výstavce směnku nepřijme, musí k uplatnění svých práv vůči němu coby výstavci, provést výše uvedené kroky (učinit směnečný protest). Indosament Každou směnku lze převést indosamentem. Osoba, která směnku převádí, se nazývá indosant, osoba, na níž se převádí, indosatář. Prvním indosantem musí být jedině směnečný věřitel. Nový indosantář se stává novým směnečným věřitelem - majitelem směnky. Indosament se píše na směnku (zpravidla na její rub) nebo na její přívěšek. Indosament musí v každém případe podepsat ten, kdo směnku převádí (indosant). índosatář však nemusí být uveden, indosamem může záležet i v pouhém podpisu indosanta. V takovém případě hovoříme o nevyplněném indosamentu neboli blankoindosamentu. Indosamentem se převádějí veškerá práva ze směnky. Musí být bezpodmínečný a na žádnou podmínku, kterou obsahuje, se nebude brát zřetel. Musí být rovněž úplný, jinak je neplatný. Z hlediska výstavce má význam ustanovení, že ten, kdo má směnku v rukou, je řádným majitelem, pokud prokáže své právo nepřetržitou řadou indosamentu, a to tehdy, je-li poslední blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí přitom za nenapsané. Následuje-li po blankoindosamentu další indosament, platí, že podpisovatel tohoto indosamentu nabyl směnky blankoindosamentem. Prokáže-li majitel výše uvedené skutečnosti, má vůči výstavci postavení směnečného věřitele a s ním odpovídající nároky. Není-li opačné doložky, odpovídá indosant za přijetí a zaplacení směnky. Toto ustanovení má velký význam pro směnečného věřitele, který se v případě nepřijetí nebo nezaplacení směnky směnečníkem může obrátit na kteréhokoliv z indosantů a požadovat po něm přijetí nebo zaplacení směnky. Směnečné rukojemství Ke zvýšení důvěryhodnosti směnky a její bonity přispěje, když je odpovědnost výstavce za přijetí, respektive zaplacení směnky zaručena směnečným rukojemstvím. Nebudeme se zde zabývat rukojemstvím 2a závazky, respektive odpovědnost příjemce směnky (směnečníka) a indosantů, ustanovení o směnečném rukojemství však jsou shodná pro všechny osoby, za které se směnečný rukojmí zavázal. Bonitu směnky posiluje, pokud je rukojmí vysoce důvěryhodnou osobou. Obecně platí, že zaplacení směnky může být zaručeno rukojemstvím pro celou částku uvedenou na směnce nebo pro její část. Směnečné rukojemství se píše na směnku nebo její přívěšek a vyjadřuje se slovy "jako rukojmí" nebo doložkou stejného významu. Pokud je na líci směnky uveden pouhý podpis a nejedná se o podpis směnečníka nebo výstavce, platí, že tento podpis zakládá směnečné rukojemství. V rukojemství musí být uvedeno, za koho se zaručuje. Není-li tomu tak, automaticky platí, že se rukojmí zaručuje za výstavce. Směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil. Zákon směnečný a šekový však výrazně omezuje princip akcesonty, pří němž je závazek ručitele závislý na

95

existenci závazku dlužníka. Říka totiž, že Závazek směnečného rukojmího je platný i tehdy, pokud je závazek směnečného dlužníka neplatný z jiného důvodu než pro nedostatek formy. Právní náležitosti směnky vlastní Základní ustanovení Směnka vlastní musí mít podle zákona tyto náležitosti, aby byla platnou směnkou:  označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána,  bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžní sumu,  údaj splatnosti (pokud chybí, platí, že je směnka splatná na viděnou),  údaj místa, kde má být placeno (není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště),  jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno,  datum a místo vystavení směnky (není-li uvedeno místo vystavení, platí, f6 směnka byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce, alespoň u Jména výstavce tedy musí být uvedeno jméno, jinak je směnka neplatná),  Podpis výstavce. Ve vlastní směnce se tedy výstavce zavazuje, že určité osobě (směnečnému věřiteli) zaplatí určitou peněžní sumu. Pro platnost směnky vlastní platí to, co bylo uvedeno pro směnku cizí. Zákon sám řeší problematiku směnky vlastní odkazem na partie o směnce cizí. Splatnost směnky, přijetí a placení směnky, indosament, směnečné rukojemství, přijeti a placení pro čest, jdou, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, na tuto směnku aplikovat'. Vlastní směnka tak muže být vystavena na viděnou, určitý čas po viděné, určitý čas po datu vystavení, respektive na určitý den. Okamžik její splatnosti je stejný jako v případě směnky cizí. Výstavce u vlastní směnky Odlišné je ovšem u vlastní směnky postavení výstavce. U vlastní směnky . je výstavce zavázán jako příjemce cizí směnky, je tak zavázán zaplatit směnku při splatnosti. Majitel směnky se tudíž při její splatnosti obrací přímo na výstavce a nikoliv na třetí osobu (směnečníka). Odepře-li výstavce zaplatit směnku, respektive odepře-li přijmout směnku vystavenou na viděnou, určitý čas po viděné, respektive směnku, kterou přikázal předložit k přijetí, nezanikají majiteli směnky vůči výstavci postihové nároky ani v případě, když nepředloží směnku včas k zaplacení, respektive, když neučiní včas protest. V případě neučinění zde zmíněných kroků zanikají nebo mohou zaniknout nároky majitele směnky vůči indosantům a jejich směnečným rukojmím. Výstavce vlastní směnky se však nemůže vyvázat ze svého závazku zaplatit směnku při splatnosti. Odepře-li výstavce přijmout vlastní směnku vystavenou na viděnou nebo určitý čas po viděné, je třeba k zachování postihových nároků vůči dalším osobám, aby majitel směnky uskutečnil směnečný protest. Od data učinění protestu rovněž začíná běžet lhůta po viděné. Úročení směnky Směnečná suma může být úročená jen u směnky splatné na viděnou nebo na určily čas po viděné. Úročení ostatních druhů směnek zákon výslovně zakazuje. I u zde

96

uvedených druhů však výstavce musí úročení výslovně ustanovit, jinak není možné. Úročení začíná běžet dnem vystavení směnky, pokud v ní není stanoven den jiný. Úroky na směnce se obvykle vyjadřují v % p.a. (ti. za rok), může však být zvolen i jiný způsob úročení, zákon tuto otázku nikterak neřeší. Pouze říká, že je-li směnečná suma udána jak slovy, tak Čísly a neshodují-H se tyto údaje, platí suma vyjádřena slovy. Je-li směnečná suma udána několika slovy nebo několika čísly a neshoduj í-li se tyto údaje, platí suma nejmenší. Eskont směnek Eskont směnek ie operace, při které nikterak nefiguruje výstavce. Firma jako taková se však může dostat do situace, kdy má ve svých aktivech směnku a potřebuje získat peněžní hotovost. V takovém případě se ji vyplatí směnku převést na jiný subjekt, který se zabývá odkupem (eskontem) směnek, přičemž směnky odkupuje za částku, jež je menší než směnečná suma (s diskontem). Eskont směnek tak můžeme zařadit jako jeden ze způsobu získávání financí podniku. Náklady směnek Náklady směnky jsou v praxi zpravidla pouze směnečný úrok, respektive rozdíl mezi skutečně půjčenou částkou a částkou na níž zní peněžní suma. Tyto náklady jsou daňově uznatelnými náklady, snižují tak základ pro výpočet daně z příjmů, což může být podstatná skutečnost při rozhodování zda zvolit financování prostřednictvím směnky. V závěru této kapitoly zbývá upozornit, že prostřednictvím směnky lze získat poměrně vysoké finanční sumy od jednoho směnečného věřitele -investora. Vzhledem k dobře propracované právní úpravě a dalším skutečnostem, které dávají směnečným věřitelům relativně velkou jistotu, že své půjčené finanční prostředky získají zpět, má pro podnik smysl uvažovat o směnkách jako o zajímavém prostředku financování.

8.2

Klasifikace ostatních zdrojů

8.2.1

Leasing

Další informace

http://www.bleasing.cz/

Podstata leasingu Leasing musíme jednoznačně označit za zvláštní druh financování. Nespočívá totiž v získání nových financí, ať již v podobě vlastních nebo cizích zdrojů, ale v získání potřebného výrobního nebo jiného zařízení firmou, aniž by firma v okamžiku získání musela platit plnou cenu tohoto zařízení. Firma se stává nájemcem daného zařízeni a platí nájemné vlastníkovi. Nájemné však není nákladem za užívání zařízení, ale formou splátky kupní ceny nájemcem pronajímateli. Po splacení kupní ceny přechází zpravidla daný předmět do vlastnictví nájemce. Leasing musí odlišit od situace, kdy dodavatel dodá odběrateli nějaký předmět, odběratel však za tento předmět zaplatí v pozdějším okamžiku nebo splátkami v pozdějších okamžicích. Zde se odběratel stává vlastníkem daného předmětu již v okamžiku jeho předání nebo v jiném okamžiku, nemá však v žádném případě postavení nájemce předmětu. I v případě, kdy by se odběratel stal vlastníkem až po úplném zaplacení kupní ceny, nemá postavení nájemce, ale pouze uživatele daného 97

cred-metu. Kupní cena, kterou tento odběratel platí dodavateli v pozdějším okamžiku (okamžicích) než je okamžik dodání zboží, také neskrývá y sobě navýšení o leasingovou marži pronajímatele a neliší se tak (alespoň nikoliv výrazně) od kupní ceny, kterou by odběratel zaplatil, kdyby ji uhradil v okamžiku dodání. Protože prostřednictvím leasingu je v poslední době získáváno stále více výrobních prostředků, budeme se mu věnovat podrobněji. Leasingová operace Každá leasingová operace má zpravidla tři základní subjekty: výrobce, leasingovou firmu (společnost) a nájemce. Mezi výrobcem a leasingovou firmu se uzavírá kupní smlouva, na jejímž základě přechází předmět leasingu do vlastnictví leasingové společnosti. Předmět leasingu je v řadě případů nakoupen na základe konkrétního přání a podmínek stanovených budoucím nájemcem, výjimkou jsou zpravidla běžné komodity, jako kupř. automobily a počítače. Mezi nájemcem a leasingovou firmou se potom uzavírá leasingová smlouva, která upravuje vztahy po dobu nájmu a zpravidla řeší budoucnost pronajímaného předmětu na konci, respektive po skončení nájemní smlouvy. Zde si může nájemce obvykle zvolit mezi vrácením předmětu pronajimateli, obnovením leasingového kontraktu za nových podmínek nebo koupí najatého předmětu. Z tohoto hlediska je zřejmé, že koupě najatého předmětu na konci leasingové smlouvy není bezpodmínečně nutným znakem leasingové operace. Na druhou stranu by se leasingová smlouva od běžné nájemní smlouvy měla lišit tím, že možnost koupě nebo jiného přechodu do vlastnictví nájemce po skončení leasingového kontraktu alespoň připouští. K podstatným znakům leasingové smlouvy podle mezinárodního chápání leasingu, které je v kupř. zakotveno v Ottawské úmluvě o mezinárodním finančním leasingu, patří nevypovědítelnost leasingové smlouvy (tím by se také měla odlišit od nájemní smlouvy) a skutečnost, že zásadní povinnosti souvisejících s vlastnictvím předmětu leasingu, včetně nebezpečí a rizik, které se k němu vztahují (a to včetně nebezpečí škody na věci) přecházejí z vlastníka na nájemce uzavřením leasingové smlouvy, respektive předáním leasingového předmětu nájemci k užívání. Leasing můžeme dělit z rady hledisek. První je podle předmětu leasingu, kterým mohou být jak věci movité, ať již mají charakter hmotného investičního nebo neinvestičního majetku, tak nemovitosti. Pravděpodobně nejznámější rozdělení je na finanční a operativní leasing. Finanční leasing dává nájemci přinejmenším právo odkupu pronajímaného předmětu do jeho vlastnictví, pokud výslovné nestanoví, že předmět do vlastnictví přechází. Operativní leasing toto právo nenabízí a má tak obvykle charakter běžné nájemní smlouvy s určitými, nikoliv však^podstatnými odlišnostmi. Nebezpečí škody na věci a riziko poklesu tržní hodnoty předmětu leasingu nese u operativního leasingu zásadně leasingový pronajimatel, který ale zpravidla přenáší na nájemce odpovědnost za škody způsobené předmětem leasingu. V dalším textu se budeme zabývat vzhledem k odlišnému charakteru operativního leasingu téměř výhradně finančním leasingem. Ten je rovněž upřednostňován většinou leasingových smluv, v důsledku znění zákona o dani z Příjmů, které stanoví, kdy lze leasingové splátky f nájemné) zahrnout do nákladů na dosažení, udržení a zajištění příjmu. Další dělení je na leasing s plnou amortizací a leasing se zůstatkovou hodnotou. Pří prvním způsobu nájemné plná pokrývá pronajímatelovi náklady spojené s koupí předmětu leasingu a ještě mu přináší předem stanoveny zisk. Zůstatková cena předmětu leasingu na konci leasingového kontraktu je nulová, respektive velmi malá. 98

Při druhém způsobu nájemné nepokrývá kupní cenu a zůstatková cena předmětu leasingu na konci smlouvy není nulová. Na konci leasingového kontraktu může pak nájemce předmět odkoupit, může uzavřít nový leasingový kontrakt -zpravidla za nižší nájemné. Pronajímatel rovněž může předmět pronajmout či prodat jiné osobě. V zahraničí existuje také varianta, kdy se nájemce v leasingové smlouvě zavazuje zprostředkovat prodej leasingového předmětu třetí osobě za určitou minimální cenu, a pokud prodej za tuto cenu není uskutečněn, vzniklý rozdíl pronajímateli doplatit. Poslední dělení je podle počtu osob, kteří se podílejí na koupi leasingového předmětu od výrobce. Je-H tato osoba jedna, tedy pronajímatel, hovoříme o leasingu jednoho investora, pokud se finančně na nákupu předmětu od výrobce podílí více osob, nazývá se tento způsob podílnický leasing. V našich podmínkách jednoznačně převládá první způsob. Právní úprava leasingu Obchodní zákoník přijatý na sklonku roku 1991 a platný od ledna 1992, obsahuje v § 489 až 496 tzv. smlouvu o koupi najaté věci, která zjevně dle představ zákonodárce měla upravovat problematiku finančního leasingu. Podíváme se nejprve na její charakteristiku a pak se budeme zabývat jejím uplatňováním. Základní ustanovení této smlouvy říká, že ve smlouvě o koupi najaté věci si strany ujednaly v nájemní smlouvě, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku. Smlouva v každém případě vyžaduje písemnou formu. Své právo koupit najatou věc musí nájemce oznámit pronajímateli, v souladu s formulacemi nájemní smlouvy, nejpozději však bez zbytečného odkladu po jejím skončení, a to písemnou formu. Oznámením vzniká ohledně věci, které se oznámení týká, kupní smlouva, kdy oprávněná strana (tj. nájemce) má postavení kupujícího a druhá strana (tj. pronajímatel) postavení prodávajícího. Kogentní ustanovení § 493 říká v prvním odstavci, že vznikem kupní smlouvy přechází na kupujícího vlastnické právo věci. Určitá výjimka platí u nemovitostí, kde vlastnické právo přechází na kupujícího až vkladem do katastru nemovitostí. V druhém odstavci se pak konstatuje, že nebezpečí škody na věci přechází na kupujícího vznikem kupní smlouvy. Kupní cenu je pak kupující povinen zaplatit bez zbytečné po vzniku kupní smlouvy. Z hlediska případných vad jsou pro posouzení vady věci rozhodné vlastnosti, která měla mít najatá VĚC. Lhůty pro oznámení vad koupené věci se počítají ode dne, kdy nájemce převzal najatou věc, což je v naprosté většině případů před vznikem kupní smlouvy ještě v průběhu existence nájemní smlouvy. Je třeba konstatovat, že ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o koupi najaté věci se v praxi příliš nepoužívají. Za hlavní důvody tohoto slávu lze označit následující skutečnosti:  u finančního leasingu přechází nebezpečí škody na věci nikoliv až vznikem vlastnického práva k věci, ale již okamžikem předání leasingového předmětu nájemci,  k převodu vlastnictví nemusí docházet vznikem kupní smlouvy, tj. využitím oprávnění nájemce koupit najatou věc, ale i v jiných okamžicích,  finanční leasing je zásadně smluvně nevypověditelný,  při finančním leasingu je hlavním cílem pořízení leasingového předmětu nájemcem s perspektivou případného, nikoliv však nutného, převodu vlastnictví

99

na konci leasingu. Smlouva o koupi najaté věci předpokládá přechod vlastnictví jako svůj hlavní cíl. Dnes uzavírané leasingové smlouvy mají z výše uvedených důvodů inominátní charakter, čili, že se na ně nevztahuje žádný ze smluvních typů, které upravuje občanský nebo obchodní zákoník. Ostatně oba kodexy s možností uzavřít inominátní smlouvu, kterážto možnost rozvíjí zásadu smluvní svobody účastníků občanských a obchodních vztahů, počítají (občanský zákoník v § 51, obchodní zákoník v § 269 odst. 2). Bude proto vždy záležet na konkrétní formulaci dané smlouvy, na tom jak stanoví oprávnění nájemce a pronajímatele. Daně a leasing Každý, kdo usiluje o financování nějaké věci prostřednictvím leasingu, se bude především zajímat o otázku zdanění. Rozebereme si proto nejčastější daňové otázky. Nájemné jako daňový náklad Zákon o daních z příjmů v § 24 odst. 4 jasně říká: Nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku, který lze podle tohoto zákona odepisovat, se uznává jako (náklad) na dosaženi příjmů, za podmínek, že a) doba nájmu pronajímané věci je delší než 20 % stanovené doby odpisováníuvedenév§30 (tedy rovnoměrného odpisování), nejméně však 3 roky, s výjimkou nemovitostí, u kterých musí doba nájmu trvat minimálně 8 let. Doba nájmu se přitom počítá ode dne, kdy byla věc přenechána nájemci ve stavu způsobilém k užívání, b) kupní cena najaté věci není vyšší než zůstatková cena, kterou by věc měla při rovnoměrném odepisování podle zákona o dani z příjmů Kupní cenou se přitom rozumí cena bez daně z přidané hodnoty (DPH). Pokud však ke dni koupe najatá věc byla při rovnoměrném odpisování již odepsána ve výši 100% vstupní ceny. tak se tato podmínka neuplatní, c) po ukončení finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku zahrne poplatník - fyzická osoba odkoupený majetek do svého obchodního majetku." Nejsou-li dodrženy podmínky, nelze nájemné uznat jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Z daňového hlediska se pak předmět leasingu chápe jako předmět, který je kupován na splátky- V praxi pochopitelně muže dojít k tomu, že se podmínky sianovené zákonem o dani z příjmů nepodaří naplnit. Zákon pamatuje na tuto situaci a říká, že, je-li předčasně ukončena smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najatého majetku a najatá věc nebude převedena do vlastnictví nájemce, považuje se tato smlouva pro účely zákona o dani z příjmů, od svého data uzavření za smlouvu o pronájmu, kdy se po skončení nájemní smlouvy najatý majetek vřaď pronajimateli. Výdajem k dosažení, zajištění a udržení příjmů přitom je pouze poměrná část nájemného připadající ze sjednané doby nájmu na skutečnou dobu nájmu, respektive skutečně zaplacené nájemné, je-li nižší než poměrná část nájemného připadajícího na skutečnou dobu nájmu.

100

Technické zhodnocení pronajatého majetku V průběhu nájemní smlouvy může nastat situace, kdy pronajatý majetek bude potřebovat technické zhodnocení. S touto variantou je nutno počítat již předem a leasingová smlouva by měla upravit, která ze smluvních stran provádí a financuje toto zhodnocení. Do úvahy připadají 3 možnosti:  technické zhodnoceni provádí a financuje pronajímatel. Pak se zvyšuje vstupní cena a mění zůstatková cena pronajímaného majetku. Je třeba připomenout, že tento pronajímaný majetek odpisuje pronajímáte! a že po technickém zhodnocení se odpisy počítají ze zvýšené vstupní ceny odpisovou sazbou platnou pro zvýšenou vstupní cenu. Vzroste tak zároveň výše zůstatkové ceny. Tento nárůst zůstatkové ceny je třeba si uvědomit zejména v souvislosti s kupní cenou, za kterou nájemce odkupuje najatý předmět, protože, chce-li si nájemce dát leasingové nájemné do nákladů, tak kupní cena musí být nižší než zůstatková cena včetně technického hodnocení. Nájemce hradí ve leasingových splátkách nájemného rovněž cenu technického zhodnocení. Pravděpodobně dojde ke zvýšení splátek nájemného nebo k prodloužení doby leasingového kontraktu.  technické zhodnocení provádí nájemce, financuje jej však pronajímatel. Protože pronajímaný majetek pronajímatel rovněž odepisuje, je situace stejná jako v předcházející možnosti včetně úhrady ceny technického zhodnocení nájemcem v leasingových splátkách nájemného a pravděpodobného zvýšení částek nájemného nebo prodloužení doby leasingového kontraktu.  technické zhodnocení provádí a financuje nájemce. Pokud tedy pronajímatel nezvýšil o technické zhodnocení vstupní cenu pronajímaného majetku, musí nájemce zařadit technické zhodnocení do odpisové skupiny, v níž je zařazen pronajímaný majetek a odepisovat po dobu stanovenou pro příslušnou odpisovou skupinu. Tato možnost je tak pro nájemce nejméně výhodná, protože technické zhodnocení nesmí odepsat za dobu nájmu, která může být kratší než odpisová doba. Nájemce však může technické zhodnocení odpisovat jak rovnoměrným, tak zrychleným způsobem odpisování. Odpisování pronajatého majetku Pronajatý hmotný movitý majetek odepisuje, jak už ostatně bylo uvedeno výše, vlastník, čilí pronajímatel. Pro odepisování si může zvolit rovnoměrný i zrychlený způsob odepisováni', zákon o daní z příjmů mu však dovoluje použít třetí způsob odepisováni', který je výhodnější než rovnoměrné i zrychlené odepisování. Je třeba zdůraznit, že tento, dále popsaný, způsob odepisování může vlastník použít jen u finančního pronájmu hmotného movitého majetku s následnou koupí najaté věci a v žádném jiném případě (tedy nikoliv např. u finančního pronájmu nemovitosti nebo nehmotného majetku). Uvedená možnost, kterou v této publikaci nazveme leasingové odpisování (a odpisy vypočtené podle této metody budeme označovat jako leasingové odpisy), říká, že pronajímaný hmotnv movitý majetek lze odepsat až do 90 % vstupní ceny rovnoměrně po dobu trvání pronájmu, za předpokladu, že doba pronajmu trvá alespoň 40 % doby odpisování stanovené pro jednotlivé odpisové skupiny, nejméně však 3 roky. Při prodloužení doby pronájmu nad 40 % doby odpisování je možno" odepsat za každé jedno procento doby odepisování další jedno procento vstupní ceny nad 90 % až do 100 % vstupní ceny.

101

Zrušení nájemní smlouvy Zákon pamatuje na situaci, kdy dojde ke zrušení smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku. V takovém případe se tato smlouva pro účely zákona o dani z příjmů považuje od data svého uzavření za smlouvu o pronájmu, kdy se po ukončení nájemní smlouvy najatý hmotný majetek vrací pronajímateli. Pokud pronajímatel používal v této části uvedený leasingový způsob odpisování, je povinen přepočítat odpisy z daného pronajatého předmětu podle rovnoměrného nebo zrychleného způsobu odpisování (kapitoly II.8.7.2, a II.8.7.3.). Rozdíl mezi původně uplatněnými leasingovými odpisy a rovnoměrnými nebo zrychlenými odpisy zaúčtuje pronajímatel do základu daně v období, kdy ke zrušení došlo. V tomto období tedy pronajímatel zvýší základ daně o celý vypočtený rozdíl. Přepočet není pronajímatel povinen provést, pokud bezprostředně uzavřel novou smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku, který byl předmětem zrušené smlouvy, nebo pokud byl předmět finančního pronájmu prokazatelně zničen nebo odcizen. Leasing a DPH Drtivá většina leasingových společností patří mezi plátce daně z přidané hodnoty (DPH). Předměty, které budou pronajímat, budou tedy nakupovat za cenu včetně DPH. Nákup většiny předmětů uskuteční za základní sazbu DPH, která v současné době činí 22 % vstupní ceny. Pouze vybrané předměty uvedené v příloze zákona o daní z přidané hodnoty mohou leasingové společnosti, stejně jako ostatní kupující. nakoupit se sníženou sazbou, tedy s 5 %, vstupní ceny. Je třeba připomenout, že vstupní cenou, tedy cenou, z které se počítají daňové odpisy za účelem zjištění, zda nájemce má, pokud odkupuje předměty leasingu od pronajímatele, nárok na zahrnuti nájemného do daňových nákladů, se rozumí cena bez daně z přidané hodnoty. Finanční leasing byl dříve, do konce r. 1994, od DPH osvobozen. Novela zákona platná od začátku r. 1995 však stanoví, že u smluv o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci se uplatní stejná sazba daně jako u zboží nebo nemovitosti, které jsou předmětem této smlouvy. Znamená to, že leasingová marže, tedy rozdíl mezi leasingovou cenou bez DPH a vstupní cenou bez DPH je zdaňován stejné jako předmět leasingu, tj; v současné době základní sazbou ve výši 22 % u většiny druhů zbožná sníženou sazbou ve výši 5 % u nemovitostí a některých druhů zboží. Podrobný přehled, kdy se uplatní která daň, obsahuje příloha zákona o dani z přidané hodnoty. Speciální případy splácení I při rovnoměrném splácení leasingových splátek se můžeme, stejné jako při splácení anuit, setkat s nejrůznějšími situacemi. Splátka může být třeba splatná na začátku měsíce a první splátka tak má charakter zálohy. Další možností je, že první platba, bez ohledu na to, zda je placena na začátku nebo konci období, je chápána jako záloha a je vyšší než ostatní rovnoměrné splátky. První platba rovněž může být zálohou a další platby jsou o několik měsíců odloženy. Nájemné může být rovněž zaplaceno do určitého procenta vstupní (respektive rekapitalizační) ceny a pak může být předmět nájmu odkoupen. Další možností je, že umořování anuitami může být předčasné ukončeno a předmět nájmu může být nájemcem odkoupen. Některé situace si ukážeme na příkladech. Ve všech příkladech přitom předpokládáme, že leasingové smlouvy byly uzavřeny do konce roku 1998, tj., že v případě testů, zda

102

lze leasingové nájemné uznat jako daňový náklad, se používají doby odpisování platné do konce tohoto roku. Leasing nemovitostí Základní pravidla splácení Prostřednictvím leasingu lze financovat i nemovitost. Obecně se nemovitostí rozumí pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Leasing se pak použije zejména při budování nového objektu, tedy nové stavby. Leasing nemovitostí vychází ze stejných základů jako leasing movitých věcí: nájemce nemovitosti splácí splátkami nájemného leasingovou cenu nemovitosti (stavby). Výše leasingové ceny přitom obvykle vychází z nákladů, které jsou nutné k výstavbě a eventuálně údržbě nemovitosti. Nájemce má právo na odkup najaté nemovitosti. Odkup se uskutečňuje úplným splacením leasingové ceny, ať již v podobě splátek nájemného nebo v podobě splátek nájemného, které jsou menší než leasingová cena a jednorázového doplatku. Poněkud složitější jsou vlastnické vztahy ke stavbě, která je předmět leasingu, a eventuálně i k pozemku, na kterém se stavba nachází. Zde je nutno na úvod zdůraznit, že stavba podle platné právní úpravy není součástí pozemku, a že tedy vlastník stavby nemusí být nutně vlastníkem pozemku, na kterém se stavba nachází. Je vsak třeba si uvědomit, že stavba vždy leží na nějakém pozemku, obrazně řečeno se tedy vždy pod stavbou nachází nějaký pozemek. Je-li odlišný vlastník stavby od vlastníka pozemku, na kterém stavba leží, musí se nějakým způsobem vyřešit vztahy mezi těmito vlastníky, např. v podobě smlouvy o užívání pozemku a poplatků za užívání pozemku. Legální stavba pochopitelně nemůže nikdy vzniknout na pozemku bez souhlasu vlastníka pozemku. Průběh leasingu nemovitostí Zvýše uvedených částí je zřejmé, že leasing nemovitostí je zejména po právní stránce poměrně komplikovaná záležitost. Tato publikace se nemůže zabývat všemi detaily uzavírání smluv ohledné leasingu nemovitostí, musela však upozornit na základní možnosti převodu vlastních1]' mezi stávajícím vlastníkem pozemku, stavby, leasingovou společností a nájemcem stavby a eventuálně i pozemku. Nejčastěji se leasing používá při vybudování nového objektu. V následujícím příkladě si proto ukážeme obvyklý postup při leasingu, splácení leasingové ceny atd. V příkladu platí, že se všechny platby uskutečňují koncem daného období (měsíce, čtvrtletí, roku). Ty ceny, u niž se počítá DPH (ceny za stavební práce) jsou uvedeny včetně DPH. Náklady leasingu Leasing se často uvádí jako alternativní způsob financování podniku, který je jednoznačně výhodnější oproti klasickým zdrojům v podobě úvěrů nebo dluhopisů. Bylo by však chybou, stejně jako u jiných zdrojů financování, vedle výhod nevidět i nevýhody leasingu a neuvědomovat si, že i financování prostřednictvím leasingu má své náklady. Nejprve si proto stručně výhody a leasingu shrneme, poté se v příkladu podíváme na srovnání financování prostřednictvím leasingu a prostřednictvím úvěru, kdy nebudeme srovnávat nic jiného než náklady leasingového a náklady úvěrového financování.

103

K hlavním výhodám leasingu patří:  umožňuje užívat majetek, aniž by podnik musel mít jednorázově zdroje na jeho nákup,  leasingové financování je zpravidla velmi flexibilní, splátky nájemného leasingové ceny obvykle vycházejí z potřeb a situace podniku, jsou stanovovány na základě takových skutečností, jako je křivka výroby, sezónnost, výkyvy poptávky atd. Tím se podnik může méně dostávat do finančních potíží, nemusí mu tolik hrozit nedostatek likvidity. Flexibilita splátek ovšem vyžaduje, že jednotlivé splátky nájemného nemají konstantní charakter (anuity),  nájemné si může dát nájemce do nákladů a tím snižovat daňové zatížení. Nájemné má tak stejný charakter jako úroky z úvěrů. Srovnáni, kdy je výhodnější dát si do nákladů nájemné z finančního pronájmu a kdy úroky z úvěrů ale závisí na konkrétních podmínkách leasingové smlouvy, respektive smlouvy o úvěru,  leasingové společnosti jsou obvykle pružnější a ochotnější financovat i operace, které by prostřednictvím úvěru nebo dluhopisy byly jen obtížně financovatelné. Společnosti zpravidla vyžadují menší zajištění operace než banka a leasingové smlouvy mají měkčí podmínky než ostatní druhy financování. Důvodem je skutečnost, že předmět leasingu zůstává ve vlastnictví pronajímatele, tj. leasingové společnosti, která jej tak může snadněji v případě neplnění podmínek leasingového kontraktu, odebrat a zpeněžit. K nevýhodám lze zařadit následující skutečnosti:  leasingové financování je v naprosté většině případů dražší než financování prostřednictvím úvěru nebo dluhopisů,  ačkoliv oficiálně leasingové financování nezvyšuje podíl cizího kapitálu ve firmě, má vliv na skutečnou kapitálovou strukturu. Neuvážené financování prostřednictvím leasingu může podstatně zvýšit riziko a zhoršit finanční stabilitu podniku,  při leasingu přechází obvykle do vlastnictví nájemce zcela nebo, výrazně odepsaný objekt, řada vlastnických rizik (zejména nebezpečí škody na věci) však přechází na nájemcem již v okamžiku vzniku leasingové kontraktu, respektive okamžikem předání předmětu leasingu nájemci. Nájemce je rovněž v průběhu leasingového kontraktu omezen při užívání předmětu, nemůže kupř. bez souhlasu pronajímatele provádět rekonstrukci nebo modernizaci majetku, nemůže dále zpravidla leasingovou smlouvu vypovědět nebo tak může učinit pod hrozbou zaplacení značné sankce. Tyto faktory se mnohdy dají jen obtížné finančně vyčíslit, přesto je nutno je brát při rozhodování o leasingu do úvahy. Pokud se bude zájemce rozhodovat mezi leasingem a dalším způsobem financování, kdy si v naší publikaci za další způsob financování zvolíme financování prostřednictvím úvěru, měl by z ekonomického hlediska, tj, z hlediska, jež lze v té či oné míře reálně vyčíslit, brát do úvahy následující faktory:  daňové aspekty, zejména které výdaje lze zahrnout do nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmů, daňové úspory při jednotlivém způsobu financování,  úrokové sazby z úvěrů a systém splátek úvěru,  leasingové splátky, jejich výši a průběh v rámci doby leasingu,  sazby a výši odpisů, zvolenou metodu odpisování,  faktor času, který se vyjádří zvolenou diskontní sazbou pro aktualizaci peněžních toků spojených s úvěrem nebo leasingem.

104

Srovnání leasingu s ostatními způsoby financování se obvykle provádí metodou diskontovaných nákladů

8.3

Faktoring a forfaiting

8.3.1

Faktoring

Další informace

http://www.busin essinfo.cz/cz/clan ek/financnipruvodce-promsp/factoring-aforfaiting/100117 7/21068/

Faktoring, spolu s forfaitingem, kterému je věnována druhá část této kapitoly, patří k relativně novým a moderním způsobům financováni. Zatím byl převážně používán ve sféře zahraničního obchodu, v posledních letech se však rozšiřuje i na domácí obchodní vztahy. Podstatou faktoringu je odkup pohledávky. Firma, která má pohledávku vůči svému odběrateli (např. za dodané zboží nebo neuhrazené služby) postoupí (prodá) tuto pohledávku faktorové firmě (zkráceně faktoroví). Prodejem pohledávky získá od faktora zdroje. Kdyby firma tuto pohledávku faktoroví neprodala, získala by peníze v budoucnu od svého odběratele. Výhodou faktoringu je, že peníze získá dříve. Především z tohoto, ale i dalších důvodů, má smysl se faktoringem zabývat. Faktorová společnost odkupuje pohledávky, které vznikají z dodávek na otevřený účet, nejsou tedy zajištěny žádným ze záručních instrumentu { typu akreditivu, bankovní záruku, směnky s bankovním ručením (avalem). Faktorové firmy se zaměřují na odkup krátkodobých pohledávek - zpravidla s dobou splatnosti 90 až 120 dní, protože u tohoto í druhu pohledávek platí, že se u nich zpravidla nepoužívá žádný ze zde f uvedených zajišťovacích instrumentů. U dlouhodobých kontraktu je přítomnost zajištění naopak naprosto obvyklá. Následující řádky se budou zabývat obvyklým postupem při faktoringové operaci. Je ale třeba zdůraznit, že neexistuje žádný obecný universální model faktoringu a jednotlivé faktorové firmy jej mohou provádět s různými odlišnostmi. Hlavním dokumentem při faktoringu je tzv. faktoririgová smlouva, která podrobně upravuje jednotlivé otázky spojené s odkupem pohledávky, jejím placením apod. Právní řád nemá žádna speciální ustanovení pro tuto smlouvu a vychází z částí občanského zákoníku pro postoupení pohledávek. Přes tyto skutečnosti však dále vysvětlená podstata faktoringu zůstává zachována. Faktoringová smlouva a postoupení pohledávky Faktoringová smlouva se většinou uzavírá na určité časové období. Ve světě je běžným intervalem smlouvy jeden rok, v našich podmínkách jsou Časté i kratší intervaly - 3 či 6 měsíců. Ve smlouvě se klient, tj. firma zaváže, že veškeré pohledávky, které mu vzniknou v období platnosti smlouvy a na které se smlouva vztahuje, bude postupovat faktoroví, jež se naopak zavazuje, že tyto pohledávky za ujednaných podmínek převezme, v rámci stanovených limitů je bude financovat a bude sledovat Í jejich inkaso. Faktor tak odkoupí od klienta všechny pohledávky, které splní podmínky faktorové smlouvy. Smlouva se může kupř. vztahovat na všechny pohledávky, které klientovi v daném období vzniknou, nebo na všechny pohledávky, jež mu vzniknou vůči určitému odběrateli^ nebo na všechny pohledávky do určité peněžní sumy apod.

105

Právně je smlouva založena na postoupení pohledávek. Vůči odběrateli klienta se postoupení pohledávek prokazuje pravé smlouvou a tzv. česní klauzulí, jíž je opatřena příslušná faktura, kterou klient fakturuje odběrateli. K postoupení pohledávky je třeba zdůraznit, že náš právní řád dovoluje věřiteli postoupit jeho pohledávku jiné osobě i bez souhlasu dlužníka. Postoupení musí být učiněno písemnou smlouvou, jinak je neplatné. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství (např. úroky) a všechna práva s ní spojená. Lze postoupit jakoukoliv existující pohledávku, tedy i pohledávku promlčenou, nikoliv však pohledávku, která zanikla prekluzí. Zákon pak stanoví další pohledávky, jež nelze postoupit, ty se však nevyskytují v obchodních vztazích. Podstatné však je ustanovení, že nelze postoupit pohledávku, pokud by to odporovalo dohodě s dlužníkem. Postupiteli je povinen předat postupníkovi všechny potřebné informace, jež se týkají postoupené pohledávky. Při postoupení pohledávky uzavírají smlouvu (v našem případě faktorovou smlouvu) dvě osoby. Ta, která pohledávku postupuje, tj. klient, se nazývá postupitel, ta, na níž pohledávka přechází, tj. faktor, se nazývá postupník. Postoupení pohledávky je třeba bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud tak postupitel neučiní, respektive dokud postupník neprokáže, že mu byla pohledávka prokázána, může se dlužník čili odběratel zprostit svého závazku plněním postupiteli. Postupník musí při faktoringu, stejně jako při kterémkoliv jiném postoupení, postoupení prokázat, a to zpravidla faktorovou smlouvou. Pokud postoupení oznamuje postupitel, tj. klient přímo svému odběrateli, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení. Postoupením pohledávky se nemá zhoršit postavení dlužníka. Občanský' zákoník proto stanoví, že námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, mu zůstávají zachovány Í po jejím postou; pění. Příkladem těchto námitek jsou námitky, které se týkají samotné pohledávky - její existence, vymahatelnosti apod. Dlužník může dále použít k započtení vůči postupníkovi i pohledávky, které byly způsobilé k započtení vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky. Podmínkou je, že započtení pohledávek musí bez zbytečného odkladu oznámit postupníkovi. Započíst lze i pohledávky, které v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné. Z hlediska obchodních vztahů zejména platí, že započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, jichž se nelze domáhat u soudu a pohledávky z vkladů. Podmínky faktoringu Protože faktorové pohledávky nejsou jištěny, musí faktor posoudit bonitu jednotlivých odběratelů svého klienta a na základě toho celkovou bonitu klienta. Výsledkem posouzení je zpravidla stanovení dvou úvěrových limitů, do jejichž výše bude faktor odkupovat pohledávky Jeden celkový limit se obvykle stanoví pro daného klienta (faktor tedy za období trvání faktorové smlouvy odkoupí od klienta maximálně celkem pohledávky za odběrateli, jejichž celková suma nepřesáhne celkový limit) a v rámci tohoto limitu se určí limity, které připadají na jednotlivé odběratele. U známých klientů se mohou stanovovat limity na jednotlivé odběratele, aniž by se stanoví! celkový limit. Z tohoto hlediska má pro podnik význam, když uvažuje o faktoringu ještě před uzavřením kontraktů s příslušnými odběrateli. Faktorová smlouva může klientovi pomoci určit bonitu a důvěryhodnost odběratelů. Celkově je možno konstatovat, že případy, kdy faktor odkupuje pohledávku, aniž by odběratele a další faktory před uzavřením kontraktu nějak prověřoval, jsou spíše výjimkou. 106

Faktorové firmy jsou zpravidla členy různých mezinárodních řetězců, což jim dovoluje získat relativně objektivní informace o klientech v různých částech světa. Podmínkou uzavření faktorového kontraktu je i celková politická a ekonomická stabilita, přehledný právní systém, fungující soudnictví a další atributy dovolující eventuální vymáhání pohledávek. Při exportním faktoringu se tak faktoři omezují na země OECD, EU, některé jihoasijské a jihoamerické státy. Zvláště složitost vymáhání pohledávek způsobuje, že faktoring není příliš rozvinut v domácím obchodě. Technologie faktoringu Základem spolupráce je smlouva mezi faktorem a klientem. V ní jsou definovány výše uvedené limity a určení odběratelé, či teritoria, pro něž smlouva platí. Smlouva dále zpravidla obsahuje čísla dvou účtů - první z nich zřizuje faktor a je jeho majetkem. O tomto účtu jsou tzv. nostifikačním dopisem informováni odběratelé a je zároveň uveden v česní klauzulí na faktuře, kterou klient faktora (eventuálně faktor) vystavuje svému odběrateli jako účet, na který má od odběratele směřovat platba. Faktoři mnohdy vyžadují, aby jim odběratelé písemně potvrdili, že své závazky budou platit na tento účet. Druhý účet je běžným účtem klienta a slouží pro převzetí plateb přijatých od faktora. Financování pohledávky zahajuje faktor obvykle po uskutečnění vlastního kontraktu mezi klientem a jeho odběratelem, tedy tehdy, když mu klient předloží kopii faktury odeslané odběrateli a kopii dopravního nebo jiného dokladu potvrzující odeslání či předání zboží, eventuálně poskytnutí služby. Smlouva může definovat, že faktor profinancuje již existující pohledávky (tj. pohledávku, která existovala vznikem faktorové smlouvy) před uplynutím lhůty její splatnosti. Běžné znění smlouvy, vzhledem k výše uvedenému, ale je, že faktor bude financovat (odkupovat) ve smlouvě definované pohledávky, které vzniknou po dobu platnosti smlouvy. Pokud klient předloží faktoroví fakturu, provede faktor financovánu Faktoři většinou zaplatí určité procento (např. 80 %) z fakturované částky. Zbylou část faktury uhradí klientovi v okamžiku, kdy odběratel zaplatí fakturu. Faktor však pochopitelně nezaplatí celou část faktury, protože by neuhradil své náklady a nedosáhl zisku. Při doplatku si odečte z celkové částky určité procento (úrokovou míru), jež je dáno bonitou klienta a jeho odběratelů, charakterem teritoria, kam se obchod uskutečňuje apod. Tato úroková míra má charakter diskontní úrokové míry, jaká se používá při eskontu směnek. Z hlediska klienta je úroková míra cenou za to, že obdrží peněžní prostředky dříve, nikoliv až při splatnosti faktury. Dalšími příjmy faktora je poplatek za posouzení bonity odběratele, který se zpravidla stanoví paušální částkou a poplatek za spravování kontraktu, který' je většinou stanoven jako procento z obratu spravovaných faktur. Správa kontraktu spočívá v tom, že faktor místo klienta vyřizuje veškeré operace se splatností kontraktu. Dojde- li k nesplácení kontraktu, posílá faktor upomínky, případně provádí další kroky, které jsou vždy konzultovány a odsouhlaseny klientem. Platební výpadek však většinou není důvodem, aby faktor po klientovi požadoval vracení záloh. Ukáže-li se, že důvodem nesplacení faktury faktoroví je platební neschopnost odběratele, je faktor povinen, zvláště u kontraktů, kde posuzoval bonitu odběratele, zaplatit zbývající část částky uvedené na faktuře, samozřejmě po odečtení příslušných poplatků.

107

8.3.2

Fortfaiting

Forfaiting je dalším relativně novým a moderním způsobem financování. Od faktoringu se liší tím, že forfaitingové firmy (forfaitéři) odkupuji od svých klientů pohledávky, které jsou nějakým způsobem zajištěny [zejména bankovní zárukou, akreditivem, směnkou s bankovním ručením (avalem)]. Forfaitéři tak zejména odkupují dlouhodobé pohledávky, protože, jak bylo již uvedeno v předcházející kapitole, tyto pohledávky jsou běžně, narozdíl od krátkodobých, zajištěny výše zmíněnými instrumenty. Právně je forfaiting stejné jako faktoring založen na postoupení (češi) pohledávky, kdy fotfaitér odkupuje od dodavatele určitou pohledávku, který mu ji odkupem postupuje a dostává za to příslušnou finanční sumu. Na rozdíl od faktoringu jsou forfaitingové smlouvy sestavovány na jednotlivé pohledávky a nikoliv na soubor pohledávek, které dodavateli vzniknou v daném čase za danými odběrateli a eventuálně do určitého limitu. Forfaiting se rovněž především používá v zahraničním obchodě, v poslední době se však rozšiřuje i na domácí obchodní vztahy. Pro firmy má forfaiting stejný a možná ještě větší význam než faktoring - získají okamžitě nebo v krátké době od forfaitéra peníze, které by od svého odběratele obdrželi až za dlouhou dobu. Forfaitéři odkupují obvykle pohledávky se splatností minimálně 90 dní, provádějí se však i odkupy s několikaletou splatností (5 až 7 let). Forfaitéři provádějí odkup zpravidla relativně brzy po uskutečnění kontraktu (dodání zboží nebo poskytnutí služby). Cenou za tyto odkupy je logicky vyšší diskontní sazba, za kterou forfaitér pohledávky odkupuje a která stanoví výši diskontu, o nějž se sníží částka, kterou forfaitér zaplatí klientovi (dodavateli). Forfaitingová smlouva Forfaitingová smlouva upravuje postoupení (češi) pohledávky ve formě jejího odkupu forfaitérem od dodavatele. Obdobně jako u faktoringu se vyplatí, pokud se forfaitér zúčastní přípravy celého kontraktu, podílí se na posouzení bonity odběratele atd. Důležitost zapojení forfaitéra do tohoto přípravného procesu roste úměrně s velikostí kontraktu a dobou, na kterou je kontrakt uzavřen. Na druhou stranu však, protože forfaitéři odkupují jednotlivé pohledávky, mohou firmy snadněji získat forfaitéra, který bude ochoten odkoupit jejich již existující pohledávku, aniž by se zúčastnil přípravné fáze kontraktu. Forfaitéři zpravidla zveřejňují každý měsíc seznam zemí (teritorií), jejichž riziko akceptují, jsou tedy ochotni odkupovat pohledávky za klienty v daných teritoriích. V rámci tohoto teritoriálního členění samozřejmé definují i odběratele, jejichž závazky vůči klientům jsou ochotní akceptovat. Podmínkou odkupu stále zůstává, že pohledávka je zajištěná některým ze zajišťovacích instrumentů. Forfaitér proto může někdy pouze definovat banku nebo jinou instituci, jejíž záruku akceptuje. Je-li odběratel z některých pro forfaitéra neakceptovatelných zemí, pokud však má svůj závazek zaručen osobou, jejíž záruku je forfaitér ochoten akceptovat, může se i za této situace forfaitingová smlouva podepsat a realizovat. Zajištění má pro dodavatele význam v tom, že odkoupením se forfaitér stává plně vlastníkem dané pohledávky. Forfaitingová smlouva narozděl od faktorové smlouvy v naprosté většině případu neobsahuje klauzuli, podle níž je klient povinen v případě nezaplacení fakturované částky forfaitérovi vrátit forfaitérovi určitou náhradu. Nezaplatí-li forfaítérovi odběratel, může totiž forfaitér vymáhat plnění na těch osobách, které se za kontrakt některým z instrumentů zaručili. Protože záruku po-

108

skytují obvykle banky, tedy relativně silné a seriózní instituce, nehrozí forfaitérovi přílišné nebezpečí, že nedostane od odběratele fakturovanou částku. Pro postoupení pohledávky platí poznámky uvedené v části týkající se faktoringové smlouvy (viz kap, IV.3.1.2.). Zvlášť je důležité, aby klient (tj. dodavatel) oznámil odběrateli, že došlo k postoupení pohledávky, respektive, aby forfaitér prokázal, že se postoupení uskutečnilo. Forfaiting se uskutečňuje pro kontrakty s určitou minimální hodnotou fakturované částky. Při zahraničních kontraktech je v našich podmínkách obvyklé minimum 150 až 200 tisíc USD, či jejich ekvivalent v jíné konvertibilní měně. V tuzemském forfaitingu se za minimální hodnotu kontraktu považuje částka kolem l mil. Kč. Technologie fortfaitingu Forfaitéři odkupují pohledávky s diskontem. Výše diskontní sazby vychází obvykle z úrokové míry, za kterou se na mezibankovnírn trhu půjčují úvěry. K této úrokové míře si forfaitér přičítá přirážku, jež kryjí jeho náklady, rizika a zahrnuje jeho zisk. Diskontní sazba se tak vyvíjí v závislosti na změnách na mezibankovním trhu. Forfaitéři však většinou platí cenu za odkup pohledávky najednou, klienta tedy neohrožuj/ změny úrokových mír. K tomu, aby forfaitér byl schopen odkoupit pohledávku, potřebuje minimálně následující údaje: jméno a země odběratele, celková hodnota pohledávky a měna v níž je vyjádřena, jméno garantující banky nebo jimž instituce a typ záruky, druh vyvezeného zboží (poskytnuté služby), splátkový plán a datum uskutečnění kontraktu. Na základě těchto údajů si forfaitér vypočte přirážku k mezibankovní úrokové míře, přičemž přirážka zohledňuje takové faktory, jako je druh klienta, politické a ekonomické riziko apod. Forfaitingová smlouva, pak stanoví, jak se uskuteční odkup, kdy for-faitér zaplatí za pohledávkou, bude-h platit ve splátkách apod. Nutno zdůraznit, že forfaiting se používá při financování různých operací, které jsou od sebe velmi odlišné (dodání velkého technologického celku, sta- větrní práce apod.) a proto nemůže existovat žádný unifikovaný druh smlouvy. Forfaitíng je možno, pokud se uskutečňuje mezi podniky v různých zemích, rozdélit na vývozní a dovozní. Při vývozním odkupuje forfaitér pohledávky domácího vývozce vůči zahraničním odběratelům. Při dovozním forfaitingu odkupuje forfaitér pohledávky zahraničních vývozců vůči domácím dovozcům, respektive vůči dovozcům, jejichž závazek je zajištěn některou z tuzemských bank, či jinou tuzemskou osobu. K výhodám forfaitingu patří, že vývozce ví, že může vyvážet do zemí, jejichž riziko je forfaitér ochoten akceptovat, aniž by musel žádat o dodavatelský (vývozní) úvěr. Vyvážet tak mohou i malé a střední firmy, které by bankovní úvěr jen obtížně získaly. Při domácím forfaitingu dodavatel dříve obdrží potřebné finanční prostředky. Forfaitér na sebe dále přebírá veškerá rizika plynoucí z eventuálního neuhrazení kontraktu, administrativní náklady spojené s případným vymáháním pohledávek apod. Jak již bylo uvedeno, cenou za tyto služby je diskontní sazba, která snižuje částku, jež dodavatel dostane od forfaitéra zaplacenou. Pokud se však forfaitér podílí na kontraktu už od jeho přípravné fáze, může si dodavatel vypočíst výši diskontu a případné další náklady forfaitéra a o tyto náklady zvýšit celkovou sumu kontraktu.

109

Finanční fortfaiting Finanční forfaiting je speciálním případem forfaitingu. Jeho zvláštností je, že nemusí žádným způsobem souviset s dodáním a odebíráním zboží, či služeb, ať již v tuzemsku nebo v zahraničí. Podstata finančního forfaitingu spočívá v tom, že tuzemský zájemce o úvěr vystaví vlastní směnku opatřenou zárukou některou z bank nebo jiných institucí, jejichž záruku je forfaitér ochoten akceptovat, ve prospěch forfaitéra. Ten zájemci o úvěr poskytne potřebné finanční prostředky, jejichž výše je ovlivněna směnečnou sumou. Finančním forfaitingem lze řešit situace, kdy jsou ostatní formy finanncování nepoužitelné nebo příliš drahé. Případně může finanční forfaiting sloužit jako doplňkový zdroj financování. Zejména z tohoto důvodu se o něm zmiňujeme. Finančním forfaiting lze použít kupř. vpřípaděpředě dodávk-ového financování, pokud potřebuje provozní kapitál apod. Ve zde uvedené podobě má finanční forfaiting formu vlastní směnky a patří tudíž k cizím zdrojům financování podniku. 8.3.3

Faktoring a fortfaiting kontra odkup pohledávek

Bylo zmíněno, že faktoring a forfaiting jsou postaveny právně na postoupení pohledávky. Na stejném základě je uzavřena Í smlouva, kterou podnik uzavírá s firmou, jež se zabývá odkupem pohledávek. Je proto rozumné, abychom se zde zmínili o rozdílu mezi faktoringem a forfaitingem na straně jedné a odkupem pohledávek na straně druhé. Za současných podmínek lze konstatovat, že faktoři a forfaitéři, ať již odkupují pohledávky vůči domácím nebo vůči zahraničním odběratelům, uskutečňují odkup u pohledávek, které jsou přinejmenším pokládány za relativně bezproblémové, tedy pohledávky, u nichž jak postu-pitel, tak postupník (faktor nebo forfaitér) nepředpokládají větší potíže při jejich splácení. Důvodem odkupu je momentální potřeba financí na straně postupitele (firmy), respektive dlouhá doba, která musí uplynout, než postupitel získá od svého odběratele své peníze. Firmy odkupující pohledávky se naopak především zaměřují na pohledávky problémové, které dlužník nesplácí vůbec, či je v pozadu s platebním kalendářem apod. Tyto firmy odkupují pohledávky obvykle za zlomek jejich hodnoty (často méně než 50 % pohledávky). Firmy prodávající své pohledávky tak činí proto, že se snaží dostat zpět alespoň část své pohledávky. Toto je hlavní důvod odkupu. Firmy, které provádějí odkup, se specializují na vymáhání pohledávek, jejich sanaci apod. Mají na tyto Činnosti speciální aparát a jejich náklady jsou tudíž menší než náklady běžných firem. Ty by, pokud by pohledávku vymáhaly samy, mohly po odečtení nákladů za vymáhání obdržet menší čistou výslednou sumu, než když prodají pohledávku specializované firmě. Faktoři a forfaitéři dále ve většině případů spolupracují s dodavatelem od počátku kontraktu, prověřují bonitu odběratele a provádějí pro něj další služby (u faktoringu kupř. již zmíněnou správu kontraktu). Spíše výjimečné jsou případy, kdy faktoři nebo forfaitéři odkupují již existující pohledávku. Firmy odkupující pohledávky naopak do fáze vzniku pohledávky nezasahují a zabývají se téměř výhradně odkupem již existujících pohledávek. Přes tyto rozdíly mají faktoring spolu s forfaitingem a odkup pohledávek společný základ. Zejména je nutno si zvědomit, že prodejem pohledávek získává prodejce finanční zdroje. Nejedná se však o nové finanční zdroje, ale o zdroje, které obdrží za

110

D info

prodej aktiva, jež má ve svém podniku. Obdobně by mohl získat finance prodejem hmotného nebo nehmotného investičního majetku, zásob, materiálu a dalších věcí, S vědomím si této výhradu musíme odkup pohledávek zařadit ke způsobům financování potřeb podniku. Protože pro odkup pohledávek platí vše, co bylo uvedeno pro češi pohledávek a protože při odkupování pohledávek neexistuje žádný speciální vzor - vždy záleží na konkrétním případě a konkrétním znění smlouvy o postoupení pohledávky, nebudeme se jím speciálně dále zabývat. 8.3.4

Náklady faktoringu a fortfaitingu

Faktoring a forfaiting se poněkud obtížně porovnávají s ostatními zdroji financování. Rovněž jejich uplatnění jako možnosti jak financovat podnikové potřeby bude poněkud omezené. Důvodem je zejména skutečnost, že podmínkou financování prostřednictvím faktoringu nebo forfaitingu je existence pohledávky, kterou má podnik vůči svému odběrateli. Bez samotné pohledávky není její odkup možný a firma musí volil jiné metody financování.

8.4

Tiché společenství

8.4.1

Podstata tichého společenství

Tiché společenství leží díky své konstrukci, kdy se vklad tichého společníka sláva zpravidla vlastnictvím podnikatele, kdy je však podnikatel po skončení smlouvy povinen tichému společníkovi jeho vklad vrátit, na pomezí mezi vlastními a cizími zdroji financování. Tiché společenství může byl pro podniky zajímavým zdrojem financování, kdy od konkrétní osoby, která se nazývá tichý společník, získává vklady, které může použít ke svému podnikání. Protože tichým společníkem může být kdokoliv, fyzická i právnická osoba, jde tímto způsobem získat i relativně vysoké částky peněz zvláště v případech, kdy jsou ostatní zdroje financování obtížně dostupné. Je však třeba počítat s tím, že výnos tichého společníka bývá obvykle vyšší než výnosy, které si věřitelé účtují u úvěrů nebo výnosy, jež jsou stanoveny u dluhopisů. Obecně pak lze konstatovat, že výnos tichého společníka se pohybuje na úrovni výnosů, které získávají akcionáři v podobě dividend. Právně upravuje tiché společenství obchodní zákoník v § 673 až 681 s názvem smlouva o tichém společenství. Všechna ustanovení právní úpravy jsou dispozitivní, čili smluvní strany podnikatel a tichý společník) se mohou od zákonné úpravy odchýlit. Tato skutečnost vyvolává určité problémy. I mezi právníky existují odlišné názory, které odchylky jsou v duchu smlouvy o tichém společenství a které již zakládají smlouvu inominátního charakteru. Ze nejde jen o teoretické spory, svědčí praktické příklady různých tzv. “investičních společností", které na smlouvu o tichém společenství lákaly investory, slibovaly jim pravidelné výnosy ve výši přes 20 % jejich vkladu ročně, které však své sliby nedodržely, většinou zbankrotovaly a nevyplatily přitom ani původní vklady tichých společníků. Právníci se v této souvislosti nemohli shodnout, zda lze slibovat roční výnos, bez ohledu na to, dosáhla-h daná společnost zisku, jaké musí mít tichý společník práva atd.

111

Další informace

http://business.c enter.cz/busines s/pravo/zakony/ obchzak/

Následující řádky se budou zabývat především právními otázkami smlouvy o tichém společenství. Ve světle výše uvedeného však je třeba upozornit, že existují osoby, které na tyto otázky mají jiný názor. Další informace

8.4.2

http://business.ce nter.cz/business/ pravo/zakony/ob chzak/

Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Smlouva musí mít písemnou formu. Tolik základní ustanovení smlouvy o tichém společenství.

Vklad při tichém společníkovi

Ve smlouvě tedy na jedné straně stojí příjemce vkladu, kterým musí být podnikatel, tj. osoba, která podniká podle živnostenského zákona nebo podle jiných zákonů, ať už se jedná o osobu fyzickou nebo právnickou, na straně druhé pak tichý společník, který poskytuje vklad. Smlouvou vzniká pouze závazkový vztah mezi podnikatelem a tichým společníkem, smlouvou nevzniká nová obchodní společnost, ani tichý společník nepřistupuje jako nový společník do stávající společnosti (je-li podnikatelem právnická osoba). Podnikatel může mít přitom několik tichých společníků, přičemž mezi ním a každým společníkem existuje samostatný závazkový vztah. Z hlediska základního ustanovení, které je nutno dodržet, aby daná konkrétní smlouva byla smlouvou o tichém společenství, lze vyvodit, že podnikatel může tichému společníkovi platit výnos pouze v případě, když dosáhne zisku (zákon hovoří, že se podnikatel zavazuje platit část zisku vyplývající z podílu na jeho podnikání). Jak veliká bude tato část zisku a z jakého podílu na výsledku podnikání se bude vyplácet, zákon již neřeší. Do úvahy připadá rada možností. Protože vklad tichého společníka zpravidla přechází, jak bude ukázáno dále, do vlastnictví podnikatele, může být podíl stanoven jako poměr vkladu na obchodním majetku podnikatele, eventuálně základním jmění podnikatele. Podíl však může vyjadřovat i ryze subjektivní faktory, jako je potřebnost vkladu, jeho podoba atd. Může tedy být stanoven v podobě určitého procenta na zisku podnikatele. Nesmí však být stanoven tak, že se podnikatel zavazuje vyplácet tichému společníkovi výnos v každém případě, aniž by dosáhl zisku. Pak by se nejednalo o smlouvu o tichém společenství, ale o smlouvu inominátního charakteru. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že podle platného znění zákona o bankách (zákon č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon stanoví jinak. Obchodní zákoník ve svých partiích zabývajících se tichým společenstvím je přitom jediný zvláštní zákon, který dovoluje přijímat vklady od veřejnosti. Inominátní charakter smlouvy by tak byl v rozporu s platnou právní úpravou, protože by smlouva upravovala přijímání vkladů od veřejnosti, aniž by to bylo zákonem dovoleno, a takováto inominátní smlouva nesmí být uzavřena. Je třeba ještě zdůraznit, že podílem na zisku se rozumí podíl na disponibilním zisku, íj. zisku po zdanění. Zákon o dani z příjmů jasně konstatuje, že vyplacené podíly na zisku nelze uznat jako náklad na dosažení, udržení a zajištění příjmů. Předmětem vkladu nemusí být pouze peníze (ve smlouvě určená peněžní částka). Může to být dále určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání. Tichý společník je povinen předmět vkladu předat podnikateli v době stanovené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu při uzavření smlouvy. Nestanoví-Ii smlouva jinak, stává se podnikatel převzetím věci jejím vlastníkem. Jeli vkladem nemovitost, je podnikatel oprávněn k jejímu užívání po dobu trvání 112

smlouvy. Nemovitost tedy, nestanoví-li smlouva jinak, nepřechází do vlastnictví podnikatele. Je-li předmětem vkladu právo a smlouva nestanoví něco jiného, je podnikatel oprávněn po dobu trvání smlouvy k jeho výkonu. Příklad: Možné varianty vkladů tichých společníků Podnikatel má 8 lichých společníků. Předmětem vkladu společníka A jsou peníze ve výši 150 000 KČ. Předmětem vkladu společníka B je peněžní částka ve výši 200 000 Kč, u níž však smlouva o tichém společenství stanoví, že nepřechází do vlastnictví podnikatele. Předmětem vkladu společníka C stroj ve hodnotě 150000Kč. Předmětem vkladu společníka D je know how, které smlouva o tichém společenství ocenila v hodnotě 80 000'Kč. Předmětem vkladu společníka E je nemovitost v hodnotě 2 000 000 Kč, kterou muže podnikatel užívat. Předmětem vkladu společníka F je nemovitost v hodnotě 5 000 000 Kč, u niž smlouva o tichém společenství stanoví, že přechází do vlastnictví podnikatele. Předmětem vkladu společníka G je právo bezplatného užívání pozemku, které smlouva o tichém společenství ocenila v hodnotě 120 000 korun. Předmětem vkladu společníka H je právo na bezplatné' užívání pozemku, které smlouva o tichém společenství ocenila v hodnotě 70 000 korun, přičemž smlouva dále stanoví, že podnikatel je k výkonu práva bez souhlasu tichého společníka oprávněn první dva roky trváni smlouvy, poté v dalších letech trvání smlouvy potřebuje k výkonu tohoto práva souhlas tichého společníka. Podíl tichého společníka na zisku Pro určeni podílu tichého společníka na výsledku podnikání je rozhodná roční účetní závěrka. Tichému společníku vzniká nárok na podíl ze zisku do 30 dnů po vyhotovení roční účetní závěrky. Je-li podnikatelem právnická osoba, běží lhůta 30 dnů od schválení této závěrky v souladu se stanovami nebo společenskou (zakladatelskou) smlouvou této účetní závěrky, respektive v souladu s zákonem. Je třeba zdůraznit, že u akciových společností schvaluje účetní závěrku valná hromada společnosti, která se musí konat nejméně jednou ročně ve lhůtě určené stanovami, nejpozději však do 8 měsíců od posledního účetního období. U společností s ručeným omezeným schvaluje účetní závěrku rovněž valná hromada, kterou musí jednatelé společnosti svolat nejméně jednou za rok, není-li stanovena kratší lhůta. Ustanovení uvedená v předcházejícím odstavci jednoznačné podporují názor, že podnikatel může vyplatit tichému společníkovi podíl na výsledku podnikání pouze tehdy, pokud podnikatel dosáhne zisku. Příklad: Výpočet podílu lichého společníka na zisku Mějme zadání z příkladu č. 203 a předpokládejme, že vklad tichého společníka je pro s. r. o. nezbytný k jejímu podnikám a že tudíž část zisku vyplacená tichému společníkovi činí v každém roce 40 %jeho vkladu, tedy 40 000 Kč, pokud to zákon dovoluje, jinak nejvyšší možnou částku. Předpokládejme dále výskyt následujících situací:  v prvním roce dosáhla s. r, o. zisku po zdanění ve výši 90 000 Kč. Pak ke tichému společníkovi vyplatit jeho podíl na zisku ve výši 40 000 Kč.  ve druhém roce dosáhla s. r. o. zisku po zdanění ve výši 10 000 Kč. Pak lze tichému společníkovi vyplatit maximálně tuto částku.  ve třetím roce dosáhla s. r. o. ztráty ve výši 50 000 Kč. Pak nelze tichému společníkovi vyplatit žádný podíl na zisku. 113

Přiklad: Lhůta pro výplatu podílu lichého společníka na zisku Akciová společnost uzavřela s fyzickou osobou smlouvu o tichém společenství. Valná hromada, která schválila účetní závěrku za kalendářní rok, se musí konat do 31. 8. následujícího kalendářního roku. Předpokládejme, že se konala 20. 7. Páka. s. musí tichému společníkovi vyplatit jeho podíl na zisku do 19. 8 (včetně). Podíl tichého společníka na ztrátě Pokud podnikatel dosáhne ztráty, pak se o podíl na ztrátě, který musí být vypočítán stejně jako podíl na zisku, zkracuje (snižuje) vklad tichého společníka. O podíl na zisku, kterého dosáhl podnikatel v dalších kalendářních letech po roce, kdy zaznamenal ztrátu, se snížený vklad zvyšuje a nárok na podíl na zisku vzniká tichému společníkovi po dosažení původní výše vkladu. Vzhledem k výše uvedenému dispozitivnímu charakteru všech ustanovení, je nutno toto ustanovení interpretovat tak, že smlouva o tichém společenství může podíl tichého společníka na ztrátě vyloučit. Může jej dále vypočítat v menším poměru, než je poměr na zisku. Nesmí jej však stanovit ve větším poměru, než v jakém je stanoven poměr na zisku. Důvodem těchto možností je skutečnost, že tichý společník se aktivně nepodílí na podnikání podnikatele a nenese tedy za ztrátu žádnou zodpovědnost. V každém případě pak tichý společník není povinen v případě ztráty podnikatele a snížení svého vkladu o podíl na ztrátě z podnikání svůj vklad doplňovat a na ztrátě se účastní jen do výše svého vkladu. Pokud podnikatel vyplatí tichému společníkovi podíl na zisku za rok, kdy jej dosáhl, a v dalších kalendářních letech zaznamenal ztrátu, není povinen tichý společník přijatý podíl na zisku vracet. Eventuální opačná ustanovení v konkrétní smlouvě o tichém společenství jdou proti jejímu charakteru, jak je upravena v obchodním zákoníku, a daná konkrétní smlouva by tak měla inominátní podobu a nikoliv podobu smlouvy o tichém společenství ve smyslu obchodního zákoníku se všemi důsledky z toho plynoucími. Přiklad: Výpočet podílu tichého společníka na ztrátě. Mějme zadání z přikladu č. 208, předpokládejme vsak, že smlouva o tichém společenství stanoví, že v případě ztráty podnikatele se vklad tichého společníka zkracuje ve výši jedné poloviny jeho pornem, v jakém se počítá podíl na zisku. Ve druhém roce se tak vklad tichého společníka sníží o 0,5 • 100 000/2 000 000 • 300 000 = 7 500 Kč a bude činit 92 500 Kč. Ve třetím roce by se pak vklad zvýšilo 100 000/2 000 000 • 200 000 = 10 000 korun, dosáhl by tak výše 102 500 Kč a přesáhl by tedy hodnotu původního vkladu. Tichému společníkovi by náležel podíl na zisku z částky CTS3 = = 192 500 Kč f= 200 000 - (100 000 - 7500), ve výši 100 000/2 000 000 • 192 500 = 9 625 Kč. Příklad: Výpočet podílu tichého společníka na ztrátě. Mějme zadání z příkladu č. 208, předpokládejme však, že smlouva o tichém společenství vyloučila zkrácení vkladu tichého společníku o podíl na ztrátě. V takovém případě i po druhém roce činí jeho vklad 100 000 KČ, za tento rok však tichému společníkovi nenáleží podíl na zisku. V závěru této subkapitoly, je třeba konstatovat, že tichý společník je oprávněn nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání, na němž se účastní a je oprávněn požadovat stejnopis účetní závěrky. Opačné ujednání

114

by bylo v rozporu s charakterem smlouvy o tichém společenství, se všemi důsledky z toho plynoucími. Zánik smlouvy Účast tichého společníka na podnikání, a tím i smlouva o tichém společenství, zaniká:  uplynutím doby, na kterou byla smlouva uzavřena,  výpovědí, nebyla-li smlouva uzavřena na dobu určitou, přičemž smlouvu lze vypovědět, nestanovili smlouva něco jiného, nejpozději 6 měsíců před koncem kalendářního roku,  dosáhne-li podíl tichého společníka na ztrátě výše jeho vkladu,  ukončením podnikání, na nějž se smlouva vztahuje.  prohlášením konkursu na majetek podnikatele nebo zamítnutím návrhu na prohlášení tohoto konkursu pro nedostatek majetku. Podnikatel je při zániku smlouvy povinen vrátit tichému společníkovi jeho vklad zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání (myslí se za kalendářní rok v němž došlo k ukončení podnikání). Jedná se o povinnost, která nemůže být v konkrétní smlouvě o tichém společenství, má-IÍ být zachován její charakter, změněna. Určité problémy může způsobovat ustanovení, že podnikatel musí svou povinnost vrátit vklad splnit do 30 dnů po zániku smlouvy, a to v případe, když smlouva zanikne v průběhu kalendářního roku (k tomu může dojít, pokud je smlouva uzavřena na dobu určitou a její platnost končí v průběhu kalendářního roku nebo pokud smlouva připouští jinou výpovědní lhůtu než 6 měsíců před koncem kalendářního roku). V takovém případě bude muset podnikatel sestavit dílčí účetní závěrku ke dni ukončení smlouvy, vypočítat dílčí disponibilní zisk a vyplatit tichému společníkovi jeho podíl na výsledku podnikání. Protože mnohdy půjde, zvláště při výpočtu disponibilního zisku, o poměrně náročnou operaci, doporučujeme, aby smlouva o tichém společenství vzhledem k dispozitivnímu charakteru zákonné úpravy stanovila, že vklad zvýšený nebo snížený o podíl tichého společníka na výsledku podnikání je podnikatel povinen vyplatit do 30 dnů po schválení účetní závěrky za kalendářní rok, v němž došlo k zániku smlouvy o tichém společenství, přičemž podíl na zisku nebo ztrátě se vypočte pouze za dobu, po kterou smlouva o tichém společenství v kalendářním roce, v němž došlo k jejímu zániku, trvala. Příklad: Výplata vkladu a podílu na zisku při zániku smlouvy Mějme zadání z přikladu č. 208 a předpokládejme dále, že smlouva o tichem společenství zanikla ke konci Čtvrtého kalendářního roku. Pak tichý společník do 30dnů po zániku smlouvy musí dostat vyplacený svůj podíl na zisku ve výši 24 750 Kč spolu s vkladem tichého společníka ve výši 100 lis. Kč. Pokud by ve čtvrtém roce skončilo podnikání podnikatele ztrátou ve výši kupf. 350 000 Kč, snížil by se vklad tichého společníka o 100 00012 000000-350 000 Kč, čili o 17 500 Kč a dosáhl by 82 500 Kč. Tato částka musí být podnikateli vyplacena do 30 dnů po zániku smlouvy. Náklady tichého společníka Bylo již uvedeno, že prostřednictvím tichého společenství může podnik získávat zdroje, vzhledem k tomu, že tichým společníkem muže být jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, zvláště v případech, kdy jsou ostatní zdroje financování obtížně 115

dostupné. Pochopitelně ani financování tichým společenstvím není zadarmo, náklady podniku tvoří podíly na zisku, které musí podnik vyplácet tichému společníkovi. Je třeba si uvědomit, že tyto podíly se vyplácejí z disponibilního zisku, čili ze zisku po zdanění a že tedy financování pomoci tichého společenství je právě díky skutečnosti, že si podnik nemůže vyplacené podíly zahrnout do svých daňových nákladů, zpravidla dražší než financování pomocí vlastních zdrojů. Pro podnik nejsou zcela výhodné ani následující skutečnosti:  tichý společník může smlouvu o tichém společenství vypovědět a podnik je povinen tichému společníkovi vrátit jeho vklad,  tichý společník zpravidla vyžaduje, vzhledem k tomu že se (nestanovili smlouva o tichém společenství něco jiného) podílí i na ztrátě společnosti v níž je tichým společníkem, vyšší podíl na zisku než jako akcionář akciové společnosti nebo společník obchodní společnosti. Úroková míra sk je zpravidla vyšší než úroková míra, kterou společnost platí akcionářům nebo společníkům obchodních společností. Rovněž je obvykle vyšší než úroková míra, za kterou se poskytují úvěry, nebo úroková míra, která stanoví výnos u dluhopisů. Tyto skutečnosti je dobré mít na paměti, na druhou stranu by neměly být důvodem, aby podnik ve vhodných případech neuvažoval o financování svých potřeb prostřednictvím tichého společenství. Srovnání tichého společenství s ostatními zdroji financování komplikuje skutečnost, že většinou není dopředu znám přesný podíl na zisku, který podnik bude v jednotlivých letech vyplácet tichému společníkovi jako jeho odměnu a že jakékoliv porovnání tak bude zpravidla vycházet z odhadů a bude více, či méně přesné. Pouze v případech, kdy smlouva stanoví, že tichý společník dostane každoročně stejnou částku, je přesné srovnání možné.

8.5

Rizikový kapitál

Rizikový kapitál je další zvláštní druh financování. Z hlediska metodologie této knihy by se dal zařadit podle způsobu financování buď k vlastním nebo eventuálně i k cizím zdrojům financování. Při použití rizikového kapitálu jako zdroje financování však vedle způsobu získávání financí nabývají důležitosti další faktory, na které se zde zaměříme. Na úvod se musíme zastavit u samotného pojmu riziková kapitál. Vznikl jako překlad anglického “venture capítal". Používání slov rizikový kapitál je však poněkud zavádějící a může vytvářet představu, že se jedná o financování pomoci jakéhosi nestálého nebo nestabilního zdroje. Kdybychom chtěli doslovné vyjádřit význam termínu “venture cap i ta l", měli bychom jej vysvětlovat jako kapitál, klen'se zaměřuje na financování projektů, u kterých získávání prostředků klasickými zdroji - zejména v podobě bankovních nebo jiných úvěrů je nemožné, nevýhodné nebo spojeno s velkými problémy. Rizikový kapitál není rizikový sám o sobě, ale tím, že financuje velké projekty nebo naopak projekty malých a středních firem, které se neobchodujína kapitálovém trhu, projekty zaměřené na moderní technologie apod. Tyto a další projekty skrývají v sobě vyšší stupeň rizika a proto získání úvěru na jejich financováni není obvykle snadnou záležitostí. Protože se český výraz “rizikový kapitál" již vžil, bude jej používat i tato kniha, je nutno jej

116

však chápat vzhledem ke zmíněným poznámkám a vzhledem k tomu, co bude dále uvedeno. 8.5.1

Podstata rizikového kapitálu

"Rizikový kapitál můžeme chápat jako velkou kapitálovou investici prováděnou zpravidla ve formě zvýšení základního jmění, kdy specializovaná instituce investující rizikový kapitál (dále “rizikový investor") vstupuje do podniku, který má určitý podnikatelský záměr nebo který z jiného důvodu potřebuje finanční prostředky. Rizikový investor však l pouze neposkytuje kapitálové investice, ale zároveň zejména svými Odborným i znalostmi napomáhá rozvoji firmy a pravidelné monitoruje její ekonomickou situaci. Rizikový kapitál tak firmě, do které vstupuje, přináší synergický efekt daný spojením investic a odborných znalostí. Rizikový kapitál se od běžného zvýšení základního jmění liší tím, že při běžném zvýšení se noví akcionáři zpravidla aktivně nepodílejí na běžném řízení, na běžném životě firmy, že pouze poskytují peníze a spokojují se s jejich zhodnocováním ve formě dividend, respektive ve formě nárůstu kursů akcií. Rizikový investor se na řízení firmy podílí. Ve světě však je obvyklé, že jeho podíl je mnohdy menší než by odpovídalo jeho obchodnímu podílu. Rizikový investor se, zpravidla_.stává menšinovým. společníkem, a to i v případech, kdy by navýšením kapitálu získal ve firmě majoritu. Jeho podíl na hlasovacích než obchodní podíl. Rizikový investor však má právu veta v určitých zásadních,otázkách, respektive bez jeho souhlasu nesmí být přijato rozhodnutí v určitých zásadních otázkách. Lze pak shrnout, že postavení rizikového investora leží někde mezi postavením obyčejného akcionáře a společníka, který se běžné účastní rozhodování o provozních záležitostech firmy. Rizikový investor nezasahuje do každodenního, detailního, operativního řízení, soustřeďuje se na strategické otázky, jeho zásahy se však neomezují pouze na účast, navrhováni a hlasovaní na valné hromadě - v tomto směru je jeho účast aktivnější. Ve světě působí rizikoví investoři jako velké finanční společnosti, které se specializují na rizikové investice. Tyto investory můžeme přirovnat k institucím typu investičních a podílových fondů. Nevztahují se však na ně limity rozložení rizika, zákazu určitých investic apod. Rizikoví investoři tak mohou financovat i projekty a podniky, které by investiční nebo podílové fondy financovat nemohly. Dosahují tudíž i většího zhodnocení investovaných prostředků ovšem při větší míře rizika. Z hlediska právní formy mají firmy poskytující rizikový kapitál podobu akciových společností, společností s ručením omezeným, komanditních společností nebo veřejných obchodních společností. Rizikoví investoři shromažďují peníze od běžných investoru, kteří jim je zpravidla půjčují na relativně dlouhou dobu. Těmito běžnými investory mohou být banky, investiční společnosti, investiční a podílové fondy, penzijní fondy, pojišťovny, ale Í firmy, Či jiné právnické a fyzické osoby. Takto půjčené (eventuálně shromážděné) prostředky rizikoví investoři dále zhodnocují jejich investováním ve formě rizikového kapitálu. Podle způsobu, jakým byli rizikoví investoři založeni, můžeme rovněž provést jejich rozdělení. Čistě soukromé firmy zabývající se rizikovým financováním jsou v Evropě poměrně ojedinělé. V Evropě působí nejběžněji rizikoví investoři jako dceřiné společnosti velkých finančních institucí. Ty je vybaví jednak dostatečně velkým kapitálem a jednak jiní prostřednictvím své sítě poboček zabezpečí dostatek zajímavých finančních prostředků. Určitým problémem se ale může stát skutečnost, že zakladatel může chtít ovlivňovat činnost rizikového investora a stanovovat mu 117

investiční kritéria, která jsou podobna bankovním, a nedovolují tak některé rizikovější investice. Rizikový kapitál se rovněž zapojuje do státní podpory malého a středního podnikání prostřednictvím různých státních, regionálních a mezinárodních situací. Tyto instituce typu vlád, orgánů místních samospráv atd. se spolu s bankami a dalšími investory stávají spoluvlastníky rizikového investora, poskytují mu ze svých prostředků finance, řídí jeho činnost atd. Bylo zmíněno, že v zahraničí se rizikový investor stává spoluvlastníkem firmy, do které investuje. Jeho investice tak má charakter vlastního kapitálu. Rizikoví investoři vstupují zpravidla do firem, jejíchž akcie nejsou obchodovány na burze cenných papírů, nebolí nemají charakter veřejně obchodovatelných cenných papírů. Rizikový kapitál se však nezaměřuje pouze na investice do akciových společností. Může se stát společníkem i ve společnosti s ručením omezeným, veřejné obchodní společnosti nebo komanditní společnosti. Charakterističtějším rysem spíše je, že rizikový kapitál vstupuje do malých a středních podniků. V Evropě zhruba dvě třetiny všech rizikových investic směřuje do podniků s méně než 100 zaměstnanci a 90 % investic do podniků s méně než 500 zaměstnanci. V českých podmínkách, kde je financování prostřednictvím rizikového kapitálu teprve ve svých začátcích, může mít riziková investice i formu poskytnutí cizích zdrojů - např. tak, že firma emituje dluhopisy, které by se jinak jen obtížné prodávaly a rizikový investor je koupí, nebo tak, že rizikový investor poskytne firmě půjčku. Součástí této standardní operace však je smlouva, která dovoluje rizikovému investorovi podílet se na řízení podniku - např. tím, že poskytnuté finanční prostředky si ponechá na svém úctě a bude je převádět ve prospěch firmy pří splněni dalších, ve smlouvě definovaných podmínek, nebo tím, že rizikový investor má právo žádat předčasné splacení půjčky, nebo tím že, ač není společník, nesmí firma určitá rozhodnutí učinit bez jeho souhlasu (např. může použít jím poskytnuté prostředky jen s jeho souhlasem) apod. Ačkoliv riziková investice prostřednictvím cizích zdrojů není obvyklou operací, v současné době je možné, že může přinést zájem firem o rizikový kapitál, a je tudíž nutné na ni přinejmenším upozornit. Ať již má rizikové financování formu vlastních nebo cizích zdrojů, vždy při něm má velký význam smlouva (třeba v podobě společenské smlouvy) nebo jiný dokument (např. stanový akciové společnost), který definuje práva a povinnosti rizikového investora. 8.5.2

Investiční politika

Cílem rizikového investora je dosažení zisku ze svého investovaného rizikového kapitálu. Nevyhýbá se tedy svými investicemi předem žádnému odvětví, logicky však preferuje ty, které nabízejí nejvyšší zisk. Jako ilustrativní příklad můžeme zmínit oblast informatiky, biotechnologie, dopravy, služeb apod. Návratnost investice záleží na budoucím vývoji zisku firmy. Pokud bude firma neúspěšná, ztrácí rizikový investor, zejména pokud se stane společníkem firmy, vložené prostředky. V případě úspěchu firmy se jeho podíl zhodnocuje. Rizikový investor očekává zisk prostřednictvím dividend nebo jiného výnosu, který připadá na jeho podíl, zejména však z pozdějšího budoucího odprodeje svého podílu. Rizikový investor v naprosté většině případů nevstupuje do firmy jako spoluvlastník na neomezenou dobu. Naopak počítá s tím, že po určité době z firmy odejde, že tedy prodá svůj podíl na firmě. 118

Protože je nutno počítat s budoucím odchodem rizikového investora, má smysl již při přípravě investice uvažovat o nejvhodnější právní formě podniku, do které bude investor vstupovat. Z hlediska budoucího výstupu investora se jeví jako ideální forma akciové společnosti. Výstup se pak totiž může uskutečnit uvedením akcií na burzu, respektive jiný organizovaný veřejný trh, případně, pokud jsou akcie již na tomto trhu zastoupeny, jejich kolací (převedením mezi kvalitnější skupinu akcií). Prostřednictvím obchodovaní na burze může rizikový investor své akcie prodat. Výstup se však může uskutečnit i prodejem podílu rizikového investora (ať již ve formě akcií u akciových společností nebo obchodního podílu u ostatních společností) manažerům firmy, prodejem podílu předem definovanému zájemci apod. Právní forma firmy, do které rizikový investor vstupuje, tedy není nejdůležitější kritérium při zvažování investice, v každém případe ale je ji, vzhledem k výše uvedenému, nutno zvažovat. Obecně je pak možno konstatovat, že k výstupu institucionálního investora dochází zpravidla tehdy, když firma dosáhla takového stavu, že dodatečné finanční zdroje může získávat prostřednictvím standardních metod od standardních investorů typu bank a dalších institucí. Podmínky, za kterých dojde k odkupu pak obvykle alespoň rámcově upravuje smlouva o vstupu rizikového investora. 8.5.3

Typy rizikového kapitálu

Rizikoví investoři se mezi sebou liší řadou faktorů, ať už to jsou jejich zakladatelé, či velikost a oborová orientace. Pro případné zájemce o jejich peněžní prostředky má především význam, na jakou fázi financováni firmy se zaměřují. Podle tohoto zaměření můžeme rozlišit následující typy rizikového kapitálu: Před startovní financováni: poskytuje peníze na vývoj výrobku nebo na činnost, pro které teprve v budoucnu vznikne firma, jež je bude nabízet, Startovní financováni: finance jsou poskytovány firmě, která má při-, pravený produkt, vedení a organizační zaměření prodeje a jasně vymezený trh, na kterém hodlá podnikat, Financováni počátečního rozvoje: rizikový investor vstupuje do firmy, . která funguje relativně krátkou dobu (zpravidla méně než 3 roky) a ; která většinou buď nedosáhla zisku nebo její míra ziskuje velmi malá. ', Firma však má zajímavý program, který v budoucnu zisk může přinášet, Rozvojové financování: je (zvláště v Evropě) nejčastěji užívaným typem rizikového kapitálu. Rizikový investor vstupuje do firmy, která již má delší minulost, vyhovující ekonomické výsledky. Firma se rozhoduje rozšířit svou činnost, zavést nový výrobek, poskytovat nové služby, expandovat do geograficky vzdálených oblastí a potřebuje pro tyto aktivity dodatečný kapitál. Z nejrůznějších důvodů jsou přitom pro ni ostatní formy financování nedostupné nebo příliš drahé, Financování akvizic: V poslední době jsou stále běžnější případy, kdy dochází k převzetí firem novými vlastníky (k akvizicím), k fůzím a jiným typům spojení firem atd. Tyto operace potřebují finanční prostředky, které obvykle ten, kdo usiluje o akvizici, fůzi apod., tedy ten, kdo se domnívá, že daná firma, do níž hodlá vstoupit, je perspektivní, nemá v dostatečné míre. Je-li podnik, do kterého hodlá investovat dostatečné zajímavý i pro rizikového investora, poskytne mu na operaci peníze. Operace pak většinou probíhá tak, že se zájemce o akvizici (fůzi) stává spolu s rizikovým investorem spoluvlastníkem firmy, do které společně investovali. Na této firmě má většinu hlasovacích práv zájemce, a to i v případě, když jeho podíl na 119

celkově investovaných prostředcích je menší než podíl rizikového investora. Rizikový investor se obvykle stává hlavním společníkem ve firmě, v níž došlo k akvizici (fúzi apod.), ponechává si však jen minoritní hlasovací práva zaměřená na strategické rozhodování. Důležitou podmínkou rizikového investora, bez jejíž splnění zpravidla nedojde k investici jeho rizikového kapitálu, je, že zájemce o akvizici (fúzi apod.) se na ni rovněž bude finančně podílet svými peněžními prostředky. Je tak jednoznačně zainteresován na tom, aby firma, jejímž spoluvlastníkem se stane, byla úspěšná. Speciálním případem financování akvizic jsou manažerské odkupy. U nich se manažeři stávají novými vlastníky podniku, či jeho části. Aby si však podnik (část) mohli koupit se vším všudy, tedy s veškerými aktivy od stávajícího vlastníka, museli by investovat značné finanční prostředky, jež zpravidla nevlastní. Rizikový investor je pak ideálním společníkem, který může operaci spolufinancovat. Manažeři mu musí předložit podnikatelský plán a další potřebné údaje, na jejichž základě se rozhodne, zda se spolu s manažery stane spoluvlastníkem daného podniku. Opět je jeho podmínkou, aby se manažeři alespoň částečné podíleli na odkupu. Jejich podíl na hlasovacích právech však i zde je mnohem větší než částka, kterou do odkupu investují. Rizikový investor se i v tomto případě spokojí s menším podílem na hlasovacích právech, než by odpovídalo jeho obchodnímu podílu, a soustřeďuje na zásadní rozhodování.  Pro financova ní dluhů: některé perspektivní firmy nebo zajímavé projekty se mohou dostal do krátkodobé ztráty, kdy jsou třeba nuceny splácet vysoké úroky a jiní dluhy, což způsobuje kolaps cash flow. Vstup rizikového investora, který navyšuje základní jmění a stává se na čas spoluvlastníkem této firmy, může pomoci tyto a obdobné situace vyřešit v zájmu dalšího rozvoje firmy.  Záchranné financování: je příkladem vstupu rizikového investora do firmy, která dříve byla úspěšná, která však nyní má dlouhodobé potíže, u níž ovšem existuje šance na její záchranu a obnovení původního stavu. 8.5.4

Postup při rizikovém financování

V ČR není zatím financování prostřednictvím rizikového kapitálu příliš rozšířeno. Ostatně i v západní Evropě ještě zhruba před 20 lety byl tento způsob vcelku novinkou. Lze však předpokládat, že se rizikový kapitál postupně dostane i do podvědomí českých podniků, že u nás začnou mnohem více než dnes působit instituce, které se zabývají rizikovým investováním. Proto se nyní zaměříme na obvyklý sled kroků při přípravě a realizaci rizikové investice, aby ti, kdo mají zájem o financování rizikovým kapitálem, věděli, jak mají postupovat. Je však třeba zdůraznit, že uvedený přehled nemůže zahrnout veškerá jednání a kroky, které se při vstupu rizikového investora do firmy vedou. Další informace

8.5.5 http://business.cen ter.cz/business/pra vo/zakony/obchza k/

Postup

1. krok: Zahájení jednání Firma:  určí své poradce,  připraví podnikatelský plán,  vstoupí do styku s rizikovým investorem. 120

Rizikový investor:  posoudí celkové shrnutí podnikatelského záměru,  projedná podnikatelský plán. Hlavní používané dokumenty:  podnikatelský plán, podnikatelský záměr. 2. krok: Vstupní jednání Firma:  poskytne dodatečné informace vyžádané rizikovým investorem, .  dostaví se k projednávání podnikatelského plánu, jedná základní postup při vyjasňování předpokladů investice a jejího celkového výhledu,  na základě svých představ dále jedná s investorem. Rizikový investor:  učiní dodatečné dotazy,  ocení (vypočte) tržní hodnotu podniku,  navrhne strukturu financování. > Hlavní používané dokumenty:  nabídkový dopis investora. 3. krok: Rozbor ekonomické situace firmy Firma:  sejde se s účetními poradci, které si vyžádal rizikový investor,  zahájí práci s ostatními poradci. Rizikový investor:  zadá externí posouzení firmy účetním, daňovým a jiným poradcům.  zprávy obsahující rozbor ekonomické, právní, daňové a jiné situace firmy od externích poradců, výroční zprávy, účetní závěrky. 4. krok: Uzavření dohody Firma:  projedná konečné podmínky dohody,  sdělí zbývající, zatím utajované, podnikatelské informace,  uzavře dohodu. Rizikový investor:  sestaví dohod  projedná konečné podmínky dohody,  uzavře dohodu,  financuje investici,  Hlavní používané dokumenty  generální dohoda (smlouva),  dokumenty od firmy obsahující dosud zadržované informace  oficiální údaje a garance,  dohoda o odpovědností za škodu,  zápisy z jednání valné hromady,  stanovy akciové společnosti, společenská smlouva obchodní společnosti.

121

5. krok: Hodnoceni Firma:  dodá odsouhlasené zprávy managementu. Rizikový investor:  vstoupí do statutárního orgánu firmy,  hodnotí investici,  vystoupí z investice.  Hlavní používané dokumenty:  finanční a účetní zprávy managementu, účetní závěrka, výroční zpráva, společenská smlouva, stanovy apod.,  zápisy ze schůzí představenstva, z jednání valných hromad. . Podnikatelský plán a jeho struktura Nejdůležitějším dokumentem, jak již bylo uvedeno, je při přípravě rizikové investice podnikatelský plán. Protože podnikatelský plán musí firma sestavovat, ať hledá jakékoliv zdroje financování, zastavíme se v závěru u jeho doporučované struktury. Takto sestavený podnikatelský plán by tedy podnik mel přikládat vždy, chce-li získat externí zdroje financí. K jednotlivým částem podnikatelského plánu patří: 1. Shrnutí Tato část shrnuje ostatní fáze a potencionální zájemci o investice si ji pravděpodobně přečtou jako první. Měla by proto stručnou a přístupnou formu shrnovat:  podnikatelskou myšlenku (záměr), .  trhy, na kterých bude produkt nabízen a potencionální zákazníky,  přínosy nabízeného výrobku, či služby nebo Činnosti,  faktory, zvyšující naději na úspěch,  kompetence manažerského týmu,  čeho již bylo dosaženo při realizaci podnikatelského záměru,  finanční potřeby a specifický účel, ke kterému budou použity,  doba použití poskytnutých financí,  podnikatelská rizika a návratnost. 2. Historie Shrnuje stupeň, který již byl při realizací podnikatelského záměru dosažen, např. zda výrobek, či služba jsou již poskytovány na trhu a zda se plánuje její rozšíření, zda proběhlo testování na trhu, či je teprve ve fází vývoje. 3. Výrobek nebo služba Obsahuje tyto informace:  přesný popis produktu, jaký je jeho cíl a funkce, kterému má sloužit,  popis rysů a předností, které zákazník zvláště ocení,  zhodnocení překážek, které musí konkurenti překonat, aby nabídli stejný nebo lepší produkt.  zjednodušený popis technologie, která je s produktem spojena, a rizika s technologií související.

122

4. Trhy a konkurenti a) Popis trhu z hlediska produktu:   

velikost a složení trhu, včetně geografického určení a popisu hlavních typů rozhodujících zákazníků, minulý vývoj trhu a pravděpodobný budoucí vývoj, způsob fungování trhu, rozbor marketingových nástrojů (cena, kvalita produktu, poskytované služby, propagace apod). b) Popis trhu z hlediska zákazníků:

        

kdo jsou potencionální odběratelé produktu, jejich velikost a rozložení (místní, regionální, národní, mezinárodní apod.), počet zákazníků, možné změny tohoto počtu a faktory ovlivňující změny, charakteristické rysy, chování zákazníků, jejich priority. c) popis potencionálních konkurentů, jejich velikosti, sily, současného podílu na trhu, silných a slabých míst, čím konkurenti především konkurují (cenou, objemem tržeb či produkce, dobrou pověstí, kvalitou, designem, spolehlivosti dodávek, dobrým servisem, umístěním svých prodejen apod.), srovnání produktu podnikatelského plánu s ostatními, které se již dnes nachází na trhu, respektive, o kterých se ví nebo předpokládá, žena trh vstoupí, zdůraznění předností produktu, zda jsou tyto přednosti jedinečné nebo se dají napodobit. odhad reakce konkurence na vstup do odvětví, mínění zákazníků o konkurentech.

U bodů a), b) i c) je rozumné mít údaje pokud možná co nejvíce podložené statistickými informacemi. 5. Chováni firmy na trhu a) Cenová politika:  

cílová cena, na základě Čeho byla stanovena (interních nákladů nebo konkurenčních cen), jaký výnos (zisk) cena přinese, pokud se cena liší od konkurenčních cen, zdůvodnění tohoto rozdílu.

b) Propagace:     

cíle propagace, formy propagace (inzerce, veletrhy apod.) a důvody těchto forem, náklady na propagaci, srovnání navržené formy s propagací konkurence, odhadovaná účinnost propagace, působení propagace na zákazníky

c) Prodej a distribuce:   

formy prodeje a distribuce, srovnání s již používanými formami prodeje a distribuce konkurencí, náklady na prodej a distribuci, obchodní přirážka.

123

6. Produkce a provoz Doporučuje se vyhnout se detailnímu popisu a soustředit se tyto základní otázky:  popis vstupů nutných pro výrobu, poskytování služeb, rozdělení těchto vstupů na technologické, materiálové, lidské, organizační atd.,  jednotliví dodavatelé, závislost firmy na nich,  stručná technologie,  podíl vlastní výroby (činnosti) a podíl jednotlivých subdodavatelů,  charakteristika zařízení a strojního vybavení, které bude potřeba pro výrobu, či poskytování služby,  potřeba nemovitostí pro výrobu, ČÍ poskytování služeb,  stupeň přípravy produktu,  způsob sledování kvality produktu,  zkušenosti managementu s řízení, provozu,  výrobní náklady. 7. Management     

popis stávajících vlastníků, charakteristika vedoucích manažerů, úspěchy, kterých vlastníci a manažeři již dosáhli, cíle vlastníků a manažerů, způsob stabilizace vlastnické a manažerské struktury, formy získávám nových manažerů.

8. Finanční analýza Finanční analýza bývá pokládána za nejdůležitější část podnikatelského piánu. Je a není to pravda. Ze zde uvedené struktury vyplývá, že význam mají i ostatní části. Ty však slouží jako určitý podklad pro zdůvodnění nákladů, výnosů a rizik. Protože potencionálního investora zajímá především návratnost a ziskovost vložených údajů je nedílnou součástí finanční analýzy:  Prognóza vývoje výnosů a nákladů, zpracována minimálně ve dvou variantách (optimistická a pesimistická), z ní vyplývající předpověď toku hotovosti (cash flow) rovněž ve dvou variantách, rozvaha a výsledovka.  Finanční analýza se zpracovává pro období nejbližších tří až pěti let. Číselné údaje jsou obvykle uvedeny v příloze podnikatelského plánu. Slovní sumarizace by měla zahrnout:  hlavní předpoklady zdůvodňující prognózy,  očekávaný nárůst tržeb,  očekávaný vývoj nákladů,  zdůvodnění vývoje cash flow, požadavky na finance.  finanční potřeby a účel jejich použití,  požadované a nutné kapitálové investice a jejich splátkový plán,  odůvodnění optimistických a pesimistických variant, základní analýza rizik,  rezervy a jejich pokrytí,  srovnání finanční analýzy s jinými projekty, zdůvodnění odchylek.  rizika, návratnost vložených prostředků  analýza jednotlivých rizik, jejich kvantifikace,  formy předcházení rizik a formy jejich řešení,  varianty rizikového managementu (řízení při vzniku neočekávaných rizik). 124

 

dopady rizika na investora, možnost odchodu investora z operace, předpokládané zisky a ztráty při odchodu.

8.6

Použití jednotlivých zdrojů

8.6.1

Obecná pravidla použití

V předcházejících kapitolách jsme se zabývali jednotlivými zdroji nebo způsoby financování. V závěru bychom se měli alespoň stručné zastavit u otázky, kdy se vyplatí použít kletý zdroj. Je nutno konstatovat, že na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Každý zdroj má své výhody a nevýhody, přičemž na mnohé jsme se snažili upozornit na předcházejících stránkách. Je dále nutno si uvědomit, že radu výhod a nevýhod ani nelze nebo lze jen s velkými obtížemi ekonomicky vyčíslit. Emisí akciového kapitálu kupříkladu firma získává nové akcionáře, kteří mohou chtít zasahovat do života firm Dost často si lidé kladou otázku (aniž ji třeba vysloví), jak to přijde, že když dva fotografují totéž - a třeba i z téhož místa fotografie se od sebe diametrálně liší. Ostatně i známé přísloví praví, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A určitě to není tím, jakou kdo má značku fotoaparátu, jaký používá film a podobně. I když… Kéž by to bylo tak jednoduché! Použitá technika i materiál se samozřejmě na výsledku podepíší. Ale to hlavní musí být v člověku. Leccos se lze naučit, ale něco musí mít dotyčný člověk v sobě (teď samozřejmě nemyslím, že by měl mít v sobě dvě promile!), věřící by řekli od Boha… Rozdíl je právě v náhledu na realitu, ve fotografickém nebo nefotografickém vidění. Vliv těchto zásahů se jen obtížně číselně kvantifikuje. V každém případě však firma při rozhodování mezi jednotlivými zdroji musí vycházet z následujících faktorů:  Velikost finanční potřeby: pro příliš malé finanční potřeby se jen obtížné získávají cizí zdroje zvláště ve formě úvěru, dluhopisů nebo leasingu, na druhou stranu se pro tyto potřeby nevyplatí ani emise akciového kapitálu. U velkých finančních potřeb většinou není možné financování prostřednictvím směnek, úvěrové financování vyžaduje zpravidla složité zajištění splácení, emise akciového kapitálu nemusí být úspěšné prodaná.  Účel financováni: podstatným kritériem pro rozhodování je, na co mají být finance použity. Běžné, provozní potřeby se obvykle financuji prostřednictvím úvěru, směnek, leasingu, faktoringu, či forfaitingu, eventuálně emisí dluhopisů. Dále pak použitím nerozděleného zisku, vklady společníků. U rozsáhlých, strategických investic připadá do úvahy zvýšení základního jmění, dlouhodobé úvěry, emise dlouhodobých dluhopisů, forfaiting, leasingové financování.  Doba investice: pro financování krátkodobých potřeb se vyplatí úvěrové financování, faktoring, či forfaiting, použití nerozděleného zisku, směnky, eventuálně vklady společníků. U dlouhodobých investic připadají spíše do úvahy emise dluhopisů, zvýšení základního jmění, leasingové financování.  Podmínky, za kterých jsou zdroje získány a čerpány: je nutno se zabývat podmínkami, za kterých lze jednotlivé zdroje získat, administrativou spojenou s jejich získáním atd. Dále je třeba se zabývat podmínkami splácení zdrojů, zda jsou pevně dané nebo zda se dají upravovat a přizpůsobovat situaci podniku, zda lze měnit splátkové plány, dosáhnout odkladu plateb apod. 125



 



Náklady spojené se získáním zdrojů: každý zdroj se získává s určitými náklady, při emisi akcií a dluhopisů musí podnik zpracovat prospekt, respektive emisní podmínky, při jednání o získání úvěru musí firma předložit rozbor své ekonomické situace, atd. veškeré tyto činnosti jsou spojeny s náklady. Rychlost získání zdrojů: potřebuje-lí kupř. podnik rychle peníze, pravděpodobně je nebude získávat emisi akcií na základě výzvy nebo emisí dluhopisů, nemá-li povolení Komise pro cenné papíry. Současná a budoucí kapitálová struktura: podíly vlastního a cizího kapitálu na celkovém kapitálu by se měly pohybovat v určitých hodnotách, obecně se udává, že podíl cizího kapitálu na celkovém kapitálu by neměl přesáhnout maximálně 70 %. Náklady cizího kapitálu (např. úroky z úvěrů, leasingové splátky) musí totiž firma splácet bez ohledu na svou momentální finanční situaci. Přílišný podíl cizího kapitálu ohrožuje stabilitu firmy. Naopak čím vyšší je podíl vlastního kapitálu, tím je menší závislost firmy na věřitelích. Nákladovost kapitálu: každý kapitál je získáván s určitým nákladem.

Obecně u cizího kapitálu je tímto nákladem úroková míra snížená o daňovou úsporu, u vlastního kapitálu pak podíl dividendy, respektive vyplacené odměny na emisním kursu akcie, respektive na výši vkladu společníka, či na výši nerozděleného zisku Zpravidla přitom platí, že náklady vlastního kapitálu jsou vyšší než náklady cizího kapitálu. Dále se uvádí, že, vzhledem k nemožnosti, respektive obtížné možnosti, získat vložený vklad zpět, jsou akcie a jiné formy vlastních vkladů pokládány za rizikovější než cizí zdroje a akcionáři (společníci) z těchto vkladů tudíž vyžadují vyšší výnosy. 

8.7

Výnosnost investice: je podstatné kritérium, které jsme zatím vědomě opomíjeli. Při rozhodování mezi jednotlivými zdroji musíme porovnat výnosy, které nám investice přinese, s náklady, které se k jednotlivým zdrojům váží.

Kontrolní otázky

1. Co je to Leasing a jak jej můžeme charakterizovat? Leasing musíme jednoznačně označit za zvláštní druh financování. Firma se stává nájemcem daného zařízeni a platí nájemné vlastníkovi. Nájemné však není nákladem zaužívání zařízení, ale formou splátky kupní ceny nájemcem pronajímateli. Po splacení kupní ceny přechází zpravidla daný předmět do vlastnictví nájemce. Leasing musí odlišit od situace, kdy dodavatel dodá odběrateli nějaký předmět, odběratel však za tento předmět zaplatí v pozdějším okamžiku nebo splátkami v pozdějších okamžicích. Zde se odběratel stává vlastníkem daného předmětu již v okamžiku jeho předání nebo v jiném okamžiku, nemá však v žádném případě postavení nájemce předmětu. 2. Vysvětlete podstatu Faktoringu. Podstatou faktoringu je odkup pohledávky. Firma, která má pohledávku vůči svému odběrateli (např. za dodané zboží nebo neuhrazené služby) postoupí (prodá) tuto pohledávku faktorové firmě (zkráceně faktoroví). Prodejem pohledávky získá od faktora zdroje. Kdyby firma tuto pohledávku faktoroví

126

neprodala, získala by peníze v budoucnu od svého odběratele. Výhodou faktoringu je, že peníze získá dříve. 3. Vysvětlete podstatu Fortfaitingu. Forfaiting je dalším relativně novým a moderním způsobem financování. Od faktoringu se liší tím, že forfaitingové firmy (forfaitéři) odkupuji od svých klientů pohledávky, které jsou nějakým způsobem zajištěny [zejména bankovní zárukou, akreditivem, směnkou s bankovním ručením (avalem)]. Forfaitéři tak zejména odkupují dlouhodobé pohledávky, protože tyto pohledávky jsou běžně, narozdíl od krátkodobých, zajištěny výše zmíněnými instrumenty. Právně je forfaiting stejné jako faktoring založen na postoupení (češi) pohledávky, kdy fotfaitér odkupuje od dodavatele určitou pohledávku, který mu ji odkupem postupuje a dostává za to příslušnou finanční sumu. Na rozdíl od faktoringu jsou forfaitingové smlouvy sestavovány na jednotlivé pohledávky a nikoliv na soubor pohledávek, které dodavateli vzniknou v daném čase za danými odběrateli a eventuálně do určitého limitu. Forfaiting se rovněž především používá v zahraničním obchodě, v poslední době se však rozšiřuje i na domácí obchodní vztahy. 4. Vysvětlete podstatu Tichého společenství. Tiché společenství leží díky své konstrukci, kdy se vklad tichého společníka sláva zpravidla vlastnictvím podnikatele, kdy je však podnikatel po skončení smlouvy povinen tichému společníkovi jeho vklad vrátit, na pomezí mezi vlastními a cizími zdroji financování. Tiché společenství může byl pro podniky zajímavým zdrojem financování, kdy od konkrétní osoby, která se nazývá tichý společník, získává vklady, které může použít ke svému podnikání. Protože tichým společ níkem může být kdokoliv, fyzická i právnická osoba, jde tímto způsobem získat i relativně vysoké částky peněz zvláště v případech, kdy jsou ostatní zdroje financování obtížně dostupné. Je však třeba počítat s tím, že výnos tichého společníka bývá obvykle vyšší než výnosy, které si věřitelé účtují u úvěrů nebo výnosy, jež jsou stanoveny u dluhopisů. Obecně pak lze konstatovat, že výnos tichého společníka se pohybuje na úrovni výnosů, které získávají akcionáři v podobě dividend. 5. Definujte pojem ,,Rizikový kapitál“. Rizikový kapitál můžeme chápat jako velkou kapitálovou investici prováděnou zpravidla ve formě zvýšení základního jmění, kdy specializovaná instituce investující rizikový kapitál (dále „rizikový investor") vstupuje do podniku, který má určitý podnikatelský záměr nebo který z jiného důvodu potřebuje finanční prostředky. Rizikový investor však l pouze neposkytuje kapitálové investice, ale zároveň zejména svými odborným i znalostmi napomáhá rozvoji firmy a pravidelné monitoruje její ekonomickou situaci. Rizikový kapitál tak firmě, do které vstupuje, přináší synergický efekt daný spojením investic a odborných znalostí.

127

8.8

Samostatná práce

V kruhu vypracovat případové studie na cizí zdroje financování.

8.9

Shrnutí

Studenti se naučí využívat cizích zdrojů ve financování firem s využitím nových příležitostí v ČR.

128

Použitá literatura [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29]

FOTR, J. Strategické finanční plánování. Praha: Graga Publishing, 2000. ARLT, J. Moderní metody modelování ekonomických časových řad. Praha: Grada Publishing, 2002. TOMEK, G.; VÁVROVÁ, V. Řízení výroby. Praha: Grada Publishing, 2001. BASL, J. Podnikové informační systémy. Praha: Grada Publishing, 2001. SMEJKAL, V.; RAIS, K. Řízení rizik. Praha: Grada Publishing, 2002. KUDERA, J. Moderní teorie firmy. Praha: Grada, 2002. DVOŘÁK, P.; RADOVÁ, J. Finanční matematika pro každého. Praha: Grada, 2002. STEIGAUF, S. Investiční matematika. Praha: Grada Publishing, 2000. JÍLEK, J. Finanční rizika. Praha: Grada Publishing, 2000. BREALEY R, A.; MYERS, S.C. Teorie a praxe firemních financi. Praha: Victoria Publishing, 1992. BLOCK, S.B.; HIRT, A.G. Foundation ofFiancial Management. Massachusetts: IRWIN, Inc., 1994. BOUKAL, P. Kapitálová struktura podniku a možnosti její optimalizace. Acta Oeconomica Pragensia1999,č.6. DVORÁK, L.; PROCHÁZKA, P. Rizikový a rozvojový kapitál. Praha: Management Press, 1998. FOTR, J.; a ost. Manažerské rozhodováni. Praha: Ekopress, 2000. FOTR, J. Podnikatelský plán a investični rozhodováni. Praha: Grada, 1995. HOLMAN, R. Ekonomie. Praha: C.H. Beck, 1999. HOLMAN, R. Mohou přimé zahranični investice přispět k významnému oživeni české ekonomiky?. Ekonom, 2000, Č. 6. HRDÝ, M. Optimalizace financováni dalšího rozvoje podniku. doktorská dizertačni práce na VSE Praha, 2000. JÍLEK, J. Finanční trhy a investování. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80247-1653-4 KLUSOŇ, V. Pomalé probuzeni z dlouhého spánku. Ekonom 1999, Č. 20. LEVY, H.; SARNAT, M. Kapitálové investice a finančni rozhodování. Praha 1999. MACHOŇ, L. Nadnárodni společnosti a jejich transferové ceny. Praha: VSE, 1999. MILGROM, P.; ROBERTS, J. Modely rozhodováni v ekonomii a managementu. Praha: Grada Publishing, 1997. MAREK, P. Rozdělováni hospodářského výsledku a dividendová politika. Praha: Ekopress, 2000. MUSTLEK, P. Finanční trhy a investiční bankovnictví. Praha: ETC Publishing, 1999. NEUMAIEROVÁ; NEUMAIER, Úvaha o optimální zadluženosti. Finance a úvěr 1996, Č. 1. OLBRICHOVÁ, A. Sdílení rizika. Ekonom 1999, Č. 21. PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční řízení firmy. Praha: Grada, 2007. ISBN 80-247-1046-3 SHARPE, W.F.; ALEXANDR, G.J. lnvestice. Praha: Victoria Publishing, 1994.

129

[30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40]

STRAKA, M. Leasingový trh v roce 1999. Zpráva Asociace leasingových společností ČR, duben 2000. STEIGAUF, S. Investiční matematika. Praha: Grada Publishing, 1999. SOVOVÁ, H. a kol. Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. Praha: Bankovní institut, 1999. SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. Praha: C.H. Beck, 1999. TEPPER, T.; KÁPL, M. Peníze a Vy. Praha: Prospektrum, 1991. VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress, 1999. VALACH, J. Pojetí peněžních toků, požadované výnosnosti a metod hodnocení efektivnosti investic v CR. Účetnictví 2000, Č. 8. VÁLEK, V.; BÁCA, J. Leasing - moderní způsob financování investic. Praha: Management Press, 1994. VLACHYNSKÝ, K. a kol. Podnikové financie. Bratislava: Súvaha, 1999. SYNEK, M. a kolektiv. Manažerská ekonomika. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1992-4 RŮČKOVÁ, P. Finanční analýza. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-2471386-1.

130

Název: © Podnikové finance 2. aktualizované vydání Autor: © Ing. Tibor Hlačina Vydavatel, vyrobil: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: Počet stran: Rok vydání:

30 ks 130 2011

ISBN: 978-80-7314-254-4