Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice
SVĚTOVÁ EKONOMIKA
Ing. Jan Prachař, PhD. Ing. Ondřej Šabata
2011
Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Osvobození 699, 686 04 Kunovice e-mail:
[email protected] http://www.edukomplex.cz
Světová ekonomika
Ing. Jan Prachař, PhD. Ing. Ondřej Šabata
2011
Název: © Světová ekonomika
2. aktualizované vydání Autor: © Ing. Jan Prachař, PhD. © Ing. Ondřej Šabata Vydavatel: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2011 Neprošlo jazykovou úpravou ISBN: 978-80-7314-243-8
Obsah ÚVOD .......................................................................................................................... 5 1
VYMEZENÍ POJMU SVĚTOVÁ EKONOMIKA .......................................... 9 1.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly?............................................. 9 1.2 Klíčová slova .................................................................................................. 9 1.3 Vymezení pojmu světová ekonomika............................................................. 9 1.4 Atributy světové ekonomiky......................................................................... 10 1.4.1 Základní prvky světové ekonomiky a jejich vzájemné vazby.................. 10 1.4.2 Heterogenita ve světové ekonomice ....................................................... 12 1.5 Vliv politických systémů na světovou ekonomiku ....................................... 12 1.6 Národohospodářské vlivy na světovou ekonomiku ...................................... 15 1.6.1 Pojem, význam a cíle hospodářské politiky............................................ 15 1.6.2 Makroekonomická hospodářská politika ............................................... 17 1.6.3 Rozpočtová (fiskální) politika ................................................................ 19 1.6.4 Monetární (měnová) politika.................................................................. 20 1.6.5 Souběžné působení fiskální a monetární politiky ................................... 23 1.7 Právní a kulturní systémy a jejich vliv na světovou ekonomiku .................. 23 1.8 Samostatná práce studenta ............................................................................ 25 1.9 Otázky........................................................................................................... 25 1.10 Shrnutí ....................................................................................................... 26 1.11 Literatura ................................................................................................... 26
2
TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K PŘEDMĚTU SVĚTOVÁ EKONOMIKA.. 27 2.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly?........................................... 27 2.2 Klíčová slova ................................................................................................ 27 2.3 Světová výroba a moderní ekonomický růst................................................. 28 2.3.1 Měření a srovnávání výkonnosti ve světové ekonomice......................... 28 2.4 Teorie světové ekonomiky a mezinárodního obchodu ................................. 29 2.4.1 Merkantilismus....................................................................................... 30 2.4.2 Klasická teorie mezinárodního obchodu................................................ 31 2.4.3 Neoklasické teorie mezinárodního obchodu .......................................... 33 2.4.4 Moderní teorie mezinárodního obchodu................................................ 35 2.4.5 Teoretický základ protekcionismu.......................................................... 36 2.4.6 Zahraniční obchod jako faktor zaostávání domácí ekonomiky.............. 36 2.5 Teorie lokalizace........................................................................................... 37 2.6 Cesty ekonomického strukturálního vývoje ................................................. 39 2.6.1 Typy ekonomického růstu....................................................................... 39 2.6.2 Strukturální změny ................................................................................. 40 2.6.3 Základní dlouhodobé tendence strukturálních změn ............................. 41 2.6.4 Historické cesty strukturálního vývoje ................................................... 41 2.7 Teorie ekonomických cyklů ......................................................................... 42 2.7.1 Příčiny a typy ekonomických cyklů ........................................................ 42 2.7.2 Ekonomická podstata hospodářských cyklů........................................... 44 2.7.3 Perspektivy budoucího vývoje ................................................................ 45 2.8 Samostatná práce studenta ............................................................................ 46 2.9 Otázky........................................................................................................... 46 2.10 Shrnutí ....................................................................................................... 47 2.11 Literatura ................................................................................................... 47
3 ZÁKLADNÍ ETAPY A PROCESY VE VÝVOJI SVĚTOVÉ EKONOMIKY.......................................................................................................... 49 3.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly?........................................... 49 3.2 Klíčová slova ................................................................................................ 50 3.3 Základní etapy vývoje světového hospodářství ............................................ 50 3.3.1 Etapa formování světového hospodářství (1870 až 1890) ..................... 50 3.3.2 Etapa koloniálního soupeření a 1. světová válka (1890 až 1918) ......... 51 3.3.3 Vývoj světového hospodářství v meziválečném období (1918 – 1939) .. 51 3.3.4 Druhá světová válka a její výsledky (1939 – 1945) ............................... 53 3.3.5 Vývoj světové ekonomiky po skončení druhé světové války (1945 - 1950) 54 3.3.6 Etapa vysoké dynamiky a relativní prosperity světové ekonomiky (1951 1973) 55 3.3.7 Etapa strukturálních krizí a strukturální adaptace (1974 - 1989) ......... 56 3.3.8 Etapa urychlené globalizace světového hospodářství po roce 1989...... 58 3.4 Formy mezinárodní ekonomické spolupráce ................................................ 58 3.4.1 Vývoz a dovoz zboží................................................................................ 59 3.4.2 Vývoz a dovoz služeb .............................................................................. 60 3.4.3 Vývoz a dovoz kapitálu........................................................................... 61 3.4.4 Vývoz a dovoz vědeckotechnických znalostí........................................... 62 3.4.5 Migrace pracovních sil........................................................................... 63 3.5 Surovinová politika....................................................................................... 63 3.5.1 Základní členění surovin ........................................................................ 63 3.5.2 Pozice států z hlediska dostupnosti surovin ........................................... 65 3.5.3 Mezinárodní obchod se surovinami ....................................................... 65 3.6 Vývoj mezinárodního měnového systému.................................................... 66 3.6.1 Vytváření mezinárodní měnové soustavy a peněz .................................. 67 3.6.2 Vývoj v meziválečném období (1918 - 1945) ......................................... 67 3.6.3 Vývoj po druhé světové válce (1945 - 1990) .......................................... 68 3.6.4 Vývoj mezinárodního měnového systému v období globalizace (1990 dosud) ..................................................................................................... 70 3.7 Samostatná práce studenta ............................................................................ 71 3.8 Otázky ........................................................................................................... 71 3.9 Shrnutí........................................................................................................... 72 3.10 Literatura ................................................................................................... 72 4 GEOGRAFICKÁ SPECIFIKA JEDNOTLIVÝCH REGIONŮ SVĚTOVÉ EKONOMIKY PODLE KONTINENTŮ............................................................... 73 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 4.7 4.8 5
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?........................................... 73 Klíčová slova ................................................................................................ 73 Evropa ........................................................................................................... 73 Asie ............................................................................................................... 76 Samostatná práce studenta ............................................................................ 80 Otázky ........................................................................................................... 80 Shrnutí........................................................................................................... 81 Literatura....................................................................................................... 81
CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH TYPŮ MAKROREGIONŮ......... 83 5.1 5.2 5.3 5.4
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?........................................... 83 Klíčová slova ................................................................................................ 84 Nejednotnost a obtížnost klasifikace jednotlivých skupin zemí ................... 84 Rozvinuté tržní ekonomiky – USA, Evropa, Japonsko ................................ 84
5.4.1 Americké centrum .................................................................................. 86 5.4.2 Evropské centrum................................................................................... 87 5.4.3 Japonsko................................................................................................. 90 5.5 Transformované ekonomiky – specifika a cesty ekonomické transformace 91 5.5.1 Transformační úkoly .............................................................................. 92 5.5.2 Transformační scénář v českých podmínkách ....................................... 93 5.5.3 Hodnocení transformace........................................................................ 94 5.5.4 Komparace ekonomické transformace v rámci „nových členů EU“ ..... 95 5.6 Rozvojové ekonomiky .................................................................................. 96 5.6.1 Převládající rysy ekonomiky rozvojových zemí ..................................... 97 5.6.2 Hlavní tendence a problémy rozvojových zemí...................................... 97 5.6.3 Vzestupná úloha tržních vztahů v rámci rozvojových zemí.................... 99 5.6.4 Industrializace v podmínkách rozvojových zemí.................................... 99 5.6.5 Zemědělský rozvoj a potravinový problém........................................... 100 5.7 Charakteristika hlavních regionů rozvojového světa.................................. 101 5.7.1 Rozdílná ekonomická a průmyslová úroveň......................................... 102 5.7.2 Sociální a přírodní faktory a podmínky ............................................... 102 5.8 Významné rysy a problémy hlavních rozvojových regionů ....................... 103 5.8.1 Asie - největší populační tlak a nejrychlejší ekonomický růst.............. 103 5.8.2 Latinská Amerika - region s velkými předpoklady............................... 104 5.8.3 Afrika - dynamizující se světadíl .......................................................... 104 5.8.4 Zhodnocení úspěchu ANIZ ve světovém hospodářství ......................... 105 5.9 Samostatná práce studenta .......................................................................... 107 5.10 Otázky ..................................................................................................... 107 5.11 Shrnutí ..................................................................................................... 108 5.12 Literatura ................................................................................................. 108 6
INTEGRAČNÍ TENDENCE.......................................................................... 109 6.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly?......................................... 109 6.2 Klíčová slova .............................................................................................. 110 6.3 Mezinárodní ekonomické vztahy jako důležitý prvek mírové spolupráce mezi národy .......................................................................................................... 110 6.4 Formy mezinárodní ekonomické integrace ................................................ 111 6.4.1 Zóna volného obchodu ......................................................................... 111 6.4.2 Celní unie ............................................................................................. 111 6.4.3 Společný trh.......................................................................................... 112 6.4.4 Hospodářská a měnové unie ................................................................ 115 6.5 Nejdůležitější ekonomická uskupení a jejich perspektivy.......................... 116 6.5.1 NAFTA ................................................................................................. 116 6.5.2 APEC.................................................................................................... 117 6.5.3 MERCOSUR......................................................................................... 117 6.5.4 Liga arabských států ............................................................................ 118 6.6 WTO ........................................................................................................... 118 6.7 OECD ......................................................................................................... 119 6.8 OPEC .......................................................................................................... 120 6.9 Samostatná práce studenta .......................................................................... 120 6.10 Otázky ..................................................................................................... 120 6.11 Shrnutí ..................................................................................................... 121 6.12 Literatura ................................................................................................. 121
7
GLOBÁLNÍ PROBLÉMY VE SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ .............. 123 7.1 7.2
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?......................................... 123 Klíčová slova .............................................................................................. 123
7.3 Klasifikace globálních problémů ................................................................ 123 7.3.1 Problémy intersociální ......................................................................... 124 7.3.2 Problémy přírodně-sociální ................................................................. 124 7.3.3 Problémy antroposociální .................................................................... 125 7.4 Možnosti řešení globálních problémů......................................................... 125 7.5 Globální problémy a ekonomický růst........................................................ 126 7.6 Samostatná práce studenta .......................................................................... 128 7.7 Otázky ......................................................................................................... 128 7.8 Shrnutí......................................................................................................... 128 7.9 Literatura..................................................................................................... 128 8
NÁMĚTY PRO DALŠÍ STUDIUM............................................................... 129 8.1 Národohospodářské ukazatele .................................................................... 129 8.1.1 Systém národohospodářských ukazatelů.............................................. 129 8.1.2 Vyjádření ekonomického růstu ............................................................. 131 8.1.3 Indexy ................................................................................................... 132 8.1.4 Veličiny úrovně..................................................................................... 134 8.2 Časové řady................................................................................................. 135 8.3 Platební bilance........................................................................................... 136 8.3.1 Horizontální a vertikální struktura platební bilance............................ 137 8.3.2 Vymezení salda platební bilance .......................................................... 138 8.3.3 Ekonomická interpretace kumulativních sald platební bilance ........... 138 8.3.4 Vyrovnávací procesy platební bilance ................................................. 139 8.4 Literatura ke kapitole .................................................................................. 140
9
DIDAKTICKO-METODOLOGICKÉ POZNÁMKY ................................. 141 9.1 9.2 9.3 9.4
Metodologická omezení.............................................................................. 141 Reflexe aktuálního vývoje v americké ekonomice ..................................... 142 Kulturní a společenské megatrendy ............................................................ 143 Širší souvislosti vývoje ve světě ................................................................. 144
ZÁVĚR.................................................................................................................... 147 LITERATURA ....................................................................................................... 149
Úvod Globální hospodářství dnešního světa (světová ekonomika) je velmi složitým sociálně-ekonomickým systémem, který se skládá z řady subsystémů vzájemně propojených mezinárodními ekonomickými vztahy. Světová ekonomika jakožto vědní obor je aplikovanou ekonomickou disciplínou, jejímž studijním polem je reálný sociálně-ekonomický systém globálního rozměru a metodologií systémové analýzy. Předmět světová ekonomika je určen zejména studentům druhého ročníku bakalářského studijního oboru Management a marketing zahraničního obchodu. Svým obsahem navazuje na dosažený stupeň znalostí získaný během dosavadního studia, s cílem jejich prohloubení a rozšíření. Studenti jsou seznámeni s podstatou systému světové ekonomiky, konkurenceschopností národních ekonomik ve světovém podnikatelském prostředí s důrazem na dopady v ekonomice zemí EU a České republiky. Ve skriptech je definován pojem globalizace, její subjekty a rozvoj v posledním období. V textu je věnována pozornost i vzrůstající úloze energetických zdrojů pro lidstvo. Studenti se seznámí s pojmy jako mezinárodní pohyb zboží, služeb, kapitálu, migrace osob v celosvětovém měřítku. Důležitou kapitolou je dlouhodobý ekonomický růst, jeho analýza (klasická cesta strukturálního vývoje, cesta strukturální zkratky) a vývoj mezinárodního finančního systému. Navazuje systematický výklad postavení jednotlivých hospodářských center ve světové ekonomice. Velký důraz je věnován také integračním procesům v rámci světové ekonomiky. Systematicky je rozebrána integrace průmyslově-vyspělých zemí světa, rozvojových států i transformujících se ekonomik. Studijní text Světová ekonomika je výstupem dílčí úlohy Interního grantového systému Vývoj studijních materiálů. Tento studijní text je určen studentům soukromé vysoké školy EPI, s.r.o. jako podklad pro studium. V průběhu studia si student ověří informace z tohoto textu jednak v průběhu svého studia, v rámci semestrálního projektu, ale také v průběhu vykonávání praxe. K tomuto materiálu se studenti mohou vracet po svém absolvování po nástupu na své pracoviště, nebo do uvedení nové pracovní pozice. Pro absolventy může být tento studijní text denním pomocníkem v běžných pracovních situacích. Studenti kombinované formy studia mohou informace z tohoto textu průběžně aplikovat ve své práci u svého zaměstnavatele. Studijní text je rozdělen do devíti kapitol. V kapitole první je vymezen pojem světová ekonomika a vlivy působící na světovou ekonomiku. Druhá kapitola pojednává o teoretických přístupech k předmětu světová ekonomika, vysvětluje rozdíly světové ekonomiky a mezinárodního obchodu, nebo teorii ekonomických cyklů. Kapitola třetí je zaměřena na základní etapy a procesy ve vývoji světové ekonomiky. Čtvrtá a pátá kapitola je věnována geografickým specifikům jednotlivých typů regionů světové ekonomiky, a to dle jednotlivých typů kontinentů a charakteristikou základních typů makroregionů. 5
V šesté kapitole se autoři zabývají integračními tendencemi, jejich formami a nejdůležitějšími ekonomickými seskupeními. Sedmá kapitola se zejména věnuje globálním problémům světového hospodářství. Zbylé kapitoly jsou určeny jako náměty pro další studium, didakticko-metodologické poznámky a reflexy aktuálního vývoje americké ekonomiky. Studijní text je součástí ucelené technologie (teorie, cvičení, samodiagnostické testy, studijní texty, podpůrné materiály studenta, praxe), cílem této technologie je u studenta vybudovat následující znalosti, dovednosti a kompetence: Cílové znalosti a dovednosti: Cílem předmětu je aktivně připravit studenta v úzké účinnosti s jinými předměty na skutečnost, že budoucnost států a firem bude záviset na jejich zapojení se do mezinárodní dělby práce a na jejich zapojení se do mezinárodního obchodu v globálních podmínkách vývoje světové ekonomiky. Posluchač se učí základním principům a zručnostem plánování a řízení marketingových činností na zahraničním trhu, umění jednat s jinými kulturami a jinými zeměmi a v konečném důsledku chápat souvislosti globálního vývoje ve světové ekonomice a jeho dopad na ČR a vybraný podnik. Cílové kompetence: 1) Posoudit vliv vývoje světové ekonomiky v globálním prostředí na ekonomiku ČR a na konkrétní podnik. 2) Charakterizovat základní principy světové ekonomiky z pohledu ČR, konkrétního podniku a jeho postavení na trhu. 3) Analyzovat faktory externího prostředí. 4) Navrhnout rozhodovací kritéria pro výběr zahraničního trhu. 5) Zhodnotit možnosti působení podniku na zahraničních trzích. 6) Posoudit komplexní odlišnosti domácího a zahraničního trhu. 7) Nahnout modifikovaný produkt pro zahraniční trh vzhledem na kulturní specifické přijímací strany. 8) Porovnat podmínky distribuce zboží do zahraničí a ze zahraničí. 9) Připravit a zorganizovat obchodní jednání se zahraničním partnerem. Součástí technologie jsou také cvičení v následujících tematických okruzích: Téma č. 1: Výstup: Studenti využijí všechny znalosti ekonomie, marketingu, strategického managementu i statistiky a zpracují krátké prezentace jednotlivých makroekonomických ukazatelů vybraného státu světové ekonomiky v podobě grafů a výstupných analýz. Předloží návrh doporučení pro firmu na diverzifikaci výroby, zabezpečení nákupu surovin z vybraného teritoria a možnosti vývozu výrobku do doporučeného teritoria. Téma č. 2: Studenti si vyberou stát a firmu (KS – zaměstnavatele), na kterou aplikují teorii světové ekonomiky ve struktuře přednášek. 6
Výstup: Studenti pokračují v řešení strategie zabezpečení vývozu doporučeného výrobku pro zvolený stát a svoji firmu s cílem připravit predikci budoucího vývoje světové ekonomiky a postavení řešeného státu a firmy v něm. Téma č. 3: Studenti si vyberou stát a firmu (KS – zaměstnavatele), na kterou aplikují teorii světové ekonomiky ve struktuře přednášek. Výstup: Studenti prezentují svoji predikci vývoje světové ekonomiky a dopady na ekonomiku řešeného státu a své firmy v budoucnosti. Téma č. 4: Studenti si vyberou stát (z EÚ nebo z rozvojových zemí) a firmu (KS – zaměstnavatele), na kterou aplikují teorii světové ekonomiky ve struktuře přednášek. Výstup: Studenti využijí všechny znalosti ekonomie, marketingu, strategického managementu i statistiky a zpracují krátké prezentace jednotlivých makroekonomických ukazatelů vybraného státu světové ekonomiky v podobě grafů a výstupných analýz. Předloží návrh doporučení pro firmu na diverzifikaci výroby, zabezpečení nákupu surovin z vybraného teritoria a možnosti vývozu výrobku do doporučeného teritoria. Téma č. 5: Studenti si vyberou stát (z EÚ nebo z rozvojových zemí) a firmu (KS – zaměstnavatele), na kterou aplikují teorii světové ekonomiky ve struktuře přednášek. Výstup: Studenti pokračují v řešení strategie zabezpečení vývozu doporučeného výrobku pro zvolený stát (z EÚ nebo z rozvojových krajin) a svoji firmu s cílem připravit predikci budoucího vývoje světové ekonomiky a postavení řešeného státu a firmy v něm. Téma č. 6: Studenti si vyberou stát (z EÚ nebo z rozvojových zemí) a firmu (KS – zaměstnavatele), na kterou aplikují teorii světové ekonomiky ve struktuře přednášek. Výstup: Studenti prezentují svoji predikci vývoje světové ekonomiky a dopady na ekonomiku řešeného státu (z EU anebo z rozvojových zemí) a své firmy v budoucnu. Téma č. 7: Studenti si vyberou stát (z EÚ nebo z rozvojových zemí) a firmu (KS – zaměstnavatele), na kterou aplikují teorii světové ekonomiky ve struktuře přednášek. Výstup: Studenti posoudí aktualizovanou Exportní strategii ČR na příslušný rok a na základě analýzy vypracují doporučení pro české podnikatele pro vstup na trhy vybraných zemí EÚ a rozvojových krajin.
Součástí studia je také vypracování semestrálního s následujícím obsahem: 7
Zimní semestr Úvod Popis a SWOT analýza globálního ekonomického systému Finanční zabezpečení globálního ekonomického systému Instituce a integrační seskupení globálního ekonomického systému Závěr Rozsah materiálu: min. 6 stran, v hodinové dotaci PS 30 hodin, KS 48 hodin Letní semestr Úvod Postavení EU v rámci globálního ekonomického systému a prognóza dalšího vývoje Postavení ČR v rámci EU a v rámci globálního ekonomického systému a prognóza dalšího vývoje Závěr Rozsah materiálu: min. 6 stran, v hodinové dotaci PS 30 hodin, KS 48 hodin
8
1
Vymezení pojmu světová ekonomika
Obsah kapitoly 1.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 1.2 Klíčová slova 1.3 Vymezení pojmu světová ekonomika 1.4 Atributy světové ekonomiky 1.4.1 Základní prvky světové ekonomiky a jejich vzájemné vazby 1.4.2 Heterogenita ve světové ekonomice 1.5 Vliv politických systémů na světovou ekonomiku 12 1.6 Národohospodářské vlivy na světovou ekonomiku 15 1.6.1 Pojem, význam a cíle hospodářské politiky 15 1.6.2 Makroekonomická hospodářská politika 17 1.6.3 Rozpočtová (fiskální) politika 19 1.6.4 Monetární (měnová) politika 20 1.6.5 Souběžné působení fiskální a monetární politiky 23 1.7 Právní a kulturní systémy a jejich vliv na světovou ekonomiku 23 1.8 Samostatná práce studenta 1.9 Otázky 1.10 Shrnutí 1.11 Literatura
1.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Vymezíme si základní pojmy světové ekonomiky, dále si popíšeme atributy světové ekonomiky, její základní prvky včetně vzájemných vztahů a vazeb. Další část popisuje vlivy politické a národohospodářské působící na světovou ekonomiku. Poslední část popisuje rozpočtovou a monetární politiku.
1.2
Klíčová slova
Světová ekonomika, charakteristika, definice, globalizace, hierarchie, socioekonomický systém, prvek, národní ekonomiky, nadnárodní společnosti, jednotlivci.
1.3
Vymezení pojmu světová ekonomika
Současnou světovou ekonomiku můžeme celkem věrně charakterizovat pomocí následující definice: „Globálně uzavřený, hierarchický, heterogenně strukturovaný socioekonomický systém, jehož základními prvky jsou národní ekonomiky, nadnárodní společnosti a jednotlivci.“ Nejprve se pozastavme se nad celou touto definicí. Její velkou předností totiž je to, 9
Definice
WWW http://aktualn e.centrum.cz/ ekonomika/sv etova-
že používá termín systém a některé charakteristiky příznačné pro systémový přístup ve vědeckém bádání. Systémový přístup se totiž v plném rozsahu používá v moderním vědeckém bádání od 60. let, nicméně ve výkladu řady předmětů a mnoha učebnicích, ať již přírodovědného, technického nebo společensko-vědního zaměření tomuto přístupu není věnována dostatečná pozornost.
1.4
Atributy světové ekonomiky
S ohledem na charakter jednotlivých kapitol bude metodologickým otázkám věnována určitá pozornost průběžně. Nyní si popíšeme atributy Světové ekonomiky. Patrně nejvýraznější charakteristikou světové ekonomiky, která přes veškerý pokrok v oblasti výzkumu vesmíru ve 21. století je omezení na podmínky planety Země dané její konečnou rozlohou, omezenými zdroji surovin, poměrně zřetelnými bioklimatickými pásy, rozmístěním biosféry, lidské populace i výrobních faktorů. Dalším důležitým atributem světové ekonomiky je její hierarchický charakter. Tato skutečnost neznamená nic jiného než, že v okamžiku, kdy se zaměříme na určitou část světové ekonomiky, resp. světového hospodářství (oba termíny budou dále používány spíše jako synonyma), můžeme rozlišit poměrně zřetelnou strukturu určitých prvků a mezi nimi odhalit sít jejich vzájemných vztahů a vazeb. 1.4.1
Faktory světové ekonomiky
Základní prvky světové ekonomiky a jejich vzájemné vazby
Základními prvky tak, jak je uvedeno v úvodní definici, jsou národní státy, nadnárodní firmy (někdy označované i jako transnacionální, popř. multinacionální korporace) a jednotlivci. Je zřejmé, že předložené seřazení uvedených prvků se snaží respektovat klesající ekonomickou, politickou a právní sílu těchto prvků. Toto uspořádání však je třeba vnímat spíše jako historicky vzniklé, protože v současnosti lze nalézt z popsaného pravidla četné výjimky. Zcela objektivně je oslabována dřívější výlučná pozice národního státu a to působením přinejmenším těchto faktorů: 1. Pokračující a prohlubující se globalizace světové ekonomiky - zatímco dříve, v řadě regionů ještě nedávno (přibližně před 20 až 30 lety) probíhaly rozhodující hospodářské procesy zejména na národní úrovni a mezinárodní ekonomické vztahy sloužily pouze k jejich doplnění a obohacení, dnes je situace často zcela opačná, tj. mezinárodní ekonomické vztahy určují ekonomickou strukturu jednotlivých států, popř. jejich regionů a státy samy mají jen poměrně omezenou možnost tyto procesy ovlivnit. Například uplatnění výrazně vyšší míry zdanění anebo neposkytnutí z pohledu případných investorů dostatečně vysokých úlev ve srovnání s jinými regiony může vést k přesunu provozů do země s celkově příznivějšími podmínkami, popř. odmítnutí zvažovaného investičního záměru v dané zemi již ve stádiu jeho příprav. 2. Vzrůstající vzájemná závislost jednotlivých národních ekonomik (interdependence) - hospodářská struktura jednotlivých států, přes nemalé kvalitativní rozdíly, byla dříve výrazně méně specializovaná, resp. bylo v ní možné vypozorovat určité shodné rysy. Současná investiční náročnost řady výrobních odvětví si naopak vyžaduje realizovat tzv. úspory z rozsahu. Přítomnost konkurence a cyklický vývoj jednotlivých národních ekonomik totiž do určité míry ustupuje do pozadí, jestliže máme možnost vyrábět a zejména prodávat na více trzích současně. 10
Případnou nižší dynamiku určitého trhu totiž můžeme kompenzovat v jiné zemi, kde se prodeje vyvíjejí příznivěji, hlavně však větší objem výroby umožňuje lépe rozložit nemalé výzkumné, vývojové, výrobní a logistické náklady, čímž si vytváříme dobré podmínky pro další rozvoj. 3. Formování globálního světového hospodářství na tržní bázi vede k tomu, že i oprávněné zájmy národních ekonomik, snad jen s výjimkou odvětví strategického významu, ustupují daleko lépe organizovaným a důrazněji prosazovaným hospodářských zájmům jednotlivých společností. Tato skutečnost snad nejvýrazněji vystupuje do popředí pokud v oblasti ochrany (často však spíše využívání) životního prostředí anebo i politicky daleko choulostivější oblasti přesunu často tradičních výrobních odvětví do zemí (regionů) s levnější pracovní silou, celkově liberálním ekonomickým prostředím, dostupnějšími surovinami apod. 4. Ekonomická síla a realizované prodeje řady nadnárodních společností v určitých odvětvích (např. výroba automobilů, petrochemický průmysl, telekomunikace, bankovní a pojišťovací služby) někdy i několikrát přesahuje ekonomický potenciál středně velkých vyspělých států, takže výsledná míra státní ingerence je spíše otázkou celkově přijatelného, nikoliv však nutně optimálního konsensu národních a soukromých zájmů. 5. Pokračující integrace jednotlivých částí světového hospodářství do větších celků je dlouhodobě nesena snahou o liberalizaci hospodářských podmínek a stanovení přijatelných mezí pro fungování ekonomického systému. Z dřívější tradičně dvoustranné (bilaterální) roviny se tak ekonomické vztahy přesouvají do roviny vícestranné, popřípadě mnohostranné (multilaterální). Tato skutečnost nepochybně dále omezuje možnost jednotlivých národních států přizpůsobit se ekonomické prostředí a ekonomické vztahy k „obrazu svému“. O vztahu národních států a firem (zejména nadnárodních společností) bylo již pojednáno dostatečně podrobně, zmiňme se ještě krátce o pozici jednotlivce ve světovém hospodářství. Zvážíme-li, že odhadovaný počet obyvatel na Zemi již přesáhl 7 miliard a stále ještě roste (uvádí se, že každou minutu přibude na naší planetě přibližně 150 lidí), může nás to svádět k závěru, že váha jednotlivce a tím i jeho role ve světové ekonomice klesá. Oproti tomuto zjednodušenému vnímání však stojí několik důležitých skutečností, které vedou k opačnému závěru: Ekonomické vztahy, byť ne zcela deterministicky, jsou výsledkem průniku nejrůznějších zájmů, přání a potřeb, za nimiž v konečném důsledku stojí jednotlivci (např. rozhodnutí, zda chci bydlet v domku nebo se spokojím s bytem, volba povolání, životní styl, životní názory apod.). V oblasti výroby a spotřeby sice řadu rozhodnutí činí profesionální manažeři, přesto však ani ekonomicky velmi silné společnosti nemohou při prosazování svých zájmů a cílů zcela přehlížet potřeby ani zájmy jednotlivců (např. zavedení modelu automobilu VW brouk se sice stalo výrazem určitého životního stylu více jak jedné generace, nicméně nakonec mělo omezené trvání). Jednotlivec může svými vynikajícími a jedinečnými tělesnými, intelektuálními, politickými anebo osobnostními rysy poznamenat široké vrstvy, popř. určité období dějin, přesto však jeho dosah je omezen na dobu života a vzniklý odkaz pak musí přinejmenším obstát vůči odkazu jiných osobností, jejich příznivců a pokračovatelů (např. M. Koperník a jeho heliocentický názor, A. Smith s konceptem neviditelné ruky trhu, J. M. Keynes a otázka státních zásahů do ekonomiky, W. Heisenberg a otázka reálné uchopitelnosti přírodních jevů). 11
V neposlední řadě jde i o populační explozi. Obyvatelé chudých příp. zdevastovaných (vydrancovaných) zemí kvůli nedostatku potravin se budou přesouvat do bohatších zemí. Tím vzniknou tzv. satelitní města, kde bude narůstat kriminalita. Toto stěhování národů může vést až ke změně kultury a tradic jednotlivých národů.
1.4.2
Heterogenita ve světové ekonomice
Posledním zbývajícím okruhem naší definice je problematika heterogenity světové ekonomiky jako socioekonomického systému. Heterogenita, čili nesourodost a pestrost světové ekonomiky je sice na jedné straně nesporně skutečností komplikující vědecké zkoumání v této disciplíně, na druhé straně však dodává tomuto oboru jeho specifické kouzlo a je neustálým zdrojem jeho rozvoje. Můžeme to ozřejmit tím, že asi nikdo z tohoto oboru nemůže být během svého života schopen odpovědně říci, kam až vývoj světové ekonomiky dospěje. Na základě zkoumání však můžeme být schopni tento vývoj popsat, objasnit a zhodnotit, zda je zdravý anebo jestli vyžaduje určité korekce a jak je případně provádět. Jestliže jsme zmínili slovo komplikující, je třeba jej uvést ještě jednou. Protože zkoumá-li světová ekonomika hospodářské vztahy mezi jednotlivými státy ve světě, nemůže se při svém zkoumání omezovat jen na ně, nýbrž nutně musí vycházet také ze znalosti podmínek uvnitř jednotlivých států (tj. přejímat informace z oblasti geografie, statistiky, obecné a hospodářské politiky apod.) a respektovat vlivy, které do ekonomické sféry přicházejí z jiných oblastí, jež nejsou primárně objektem jejího zájmu (historie, sociologie, právo, kultura, demografie aj.) avšak mají na vývoj světového hospodářství bezprostřední anebo zprostředkovaný dopad. Tím jsme do značné míry vyčerpali počáteční impuls, který nám poskytla úvodní definice. Snad se podařilo poodhalit nejdůležitější a trvale platná specifika světové ekonomiky jako uznávaného oboru na prestižních školách ekonomického, ale i geografického popř. příbuzného zaměření. Po tomto poměrně rozsáhlém úvodu nyní přistoupíme k úžeji vymezené charakteristice světové ekonomiky, přičemž jako nejdůležitější se jeví pohovořit o významu jednotlivých souvisejících subsystémů, konkrétně politiky, národohospodářské teorie, rozdílných právních systémech a kulturních podmínkách jejich vzniku. V další kapitole se pak budeme věnovat podle našeho názoru nejdůležitějším teoretickým přístupům k předmětu světová ekonomika.
1.5
Vliv politických systémů na světovou ekonomiku
Máme-li vymezit, se kterými systémy je světová ekonomika v nejtěsnějším vzájemném vztahu (interakci), je třeba na prvním místě zmínit oblast světové, mezinárodní, popř. národní politiky. Tato vzájemná provázanost ekonomických a politických systémů je pro lidskou společnost příznačná prakticky od nejstarších dob, avšak určité organizované úrovně dosáhla až v době velkých starověkých civilizací (Indie, Čína, Mezopotámie, starověký Egypt, později Řecko a Řím). Ačkoliv již v této historicky poměrně dávné době můžeme hovořit o
12
obchodních vztazích v rámci tehdejšího světa, zejména pak v oblasti Středozemního moře a na Blízkém Východě, nemůžeme tyto vztahy ještě zahrnout do moderního pojetí světové ekonomiky. Jako o určitém předstupni světového hospodářství v moderním smyslu můžeme hovořit až v období středověku a to zejména pokud jde o obchod tehdejší křesťanské Evropy s Indií, popř. jinými oblastmi, které byly zdrojem žádaného a v Evropě velmi vzácného koření. Tento obchod však po dlouhá staletí ovládali výhradně Arabové. Snaha vymanit se ze sílícího vlivu Arabů a zabránit jejich ovládnutí Evropy se na počátku novověku stala impulsem k zámořským objevům. Dlužno však také dodat, že to byla také touha nalézt tolik žádané bohatství, představované drahými kovy, zejména zlatem a stříbrem. Nově objevená území v Africe, Americe, Asii a nakonec i Austrálii a Oceánii tak nakonec přispěla k tomu, že si člověk na jedné straně uvědomil celkovou rozlohu povrchu naší planety, na druhé straně však postupně vystoupila do popředí skutečnost, že i tato obrovská rozloha je konečná. V okamžiku, kdy pominulo počáteční nadšení ze zámořských objevů a vztahy s novými územími začaly získávat na pravidelnosti a větší hloubce můžeme hovořit o vzniku světové ekonomiky, resp. přesněji o začátku vývoje k současné podobě světového hospodářství. Máme-li zůstat v rovině politicko-ekonomické, můžeme tedy konstatovat, že v raném období přispělo k formování světového hospodářství soupeření mezi křesťanskou Evropou a světem Islámu spolu se snahou získat výnosný obchod ovládaný Araby. K tomu brzy přistoupila snaha zcela ovládnout objevená území, zejména v Asii, protože rozvrátit dvě největší indiánské říše v Americe se Španělům podařilo poměrně rychle (1520 dobyl Hernando Cortéz říši Aztéků v Mexiku, v roce 1534 se totéž podařilo Francesco Pizzarovi v říši Inků v Peru). Jakmile Evropané získali kontrolu nad získanými územími, začal se rozvíjet také vzájemný obchod a osídlování nových oblastí. Tím je dána i skutečnost, která platí dodnes, že si evropský, resp. později euro-americký způsob života činil nárok na to, stát se celosvětovou záležitostí. Z tohoto pravidla existují v zásadě jen tři výraznější výjimky: 1) Asijská oblast - tj. od Číny, Japonska a Koreje po oblast Indie 2) Islámský svět - tj. zejména Arabský poloostrov, Turecko, Irán a Irák, severní Afrika a Indonésie 3) Subsaharská a východní Afrika. Tento vývoj byl zapříčiněn jednak místním náboženstvím, popř. náboženstvími, která nedovolila výraznější proniknutí křesťanských tradic mezi širší vrstvy obyvatelstva anebo - lhostejno zda izolovaně, popř. v kombinaci s náboženskými vlivy - obtížnou a opožděnou kolonizací těchto oblastí, což platí ponejvíce pro oblast Subsaharské a východní Afriky. Jak dokazuje i vývoj z poslední doby, zejména pokud jde o záležitost islámského terorismu, náboženské otázky ovlivňují světovou politiku a tím světové hospodářství prakticky od počátku jeho vzniku. Vliv politiky na světovou ekonomiku však ani zdaleka, zejména ve 2. polovině 19. a ve 20. století, nebyl dominantně ovlivněn náboženskými faktory, ale spíše otázkou mocensko -ekonomického, popř. ideologicko-mocenského soupeření a oba posledně jmenované faktory, byť ne s bezprostřední intenzitou působí i v současné 13
Politický systém a Světová ekonomika
době. Lze se oprávněně domnívat, že ve 21. století tomu asi ani jinak nebude, otázkou však zůstává již zmíněná intenzita tohoto působení. A nyní k tomuto tématu podrobněji:
Vliv politiky na světovou ekonomiku
Za kolébku průmyslové revoluce je tradičně označována Anglie. Odsud se industrializace rozšířila nejdříve na evropský kontinent, zejména do Francie a až později také do tehdejšího Pruska (což však bylo opět výrazně ovlivněno politickými faktory, zejména ekonomickou rozdrobeností na celou řadu knížectví a vévodství). Snaha Anglie omezovat průmyslový rozvoj osad na severovýchodním pobřeží Severní Ameriky vedla v 70. letech 18. století ke vzniku USA a jejich nerovnoměrný ekonomický vývoj v 60. letech 19. století ke známé válce Severu proti Jihu. Výrazná dominance Anglie v průmyslové výrobě a ve světovém obchodu v 19. století navíc vedla k prosazování ekonomického liberalismu. Jakmile však v 70. letech 19. století začala rozsáhlá industrializace Německa, liberální doktrína začíná být konfrontována s myšlenkou ekonomického protekcionismu (ochranářství, resp. zvýhodňování). Východiskem těchto úvah je skutečnost, že ekonomická liberalizace je výhodná pro ty země, které v předchozím období získaly určitou výhodu, resp. určitý vývojový náskok. Naopak pro země méně rozvinuté je, ve svém původním pojetí, liberalismus nepřijatelný, protože méně rozvinuté státy nemohou za těchto podmínek realizovat tak výrazné obchodní výhody. Ochranářský přístup naopak požaduje ochranu a podporu domácích odvětví ze strany státu a na mezinárodní úrovni pak zajištění svých zájmů vzrůstající ekonomickou silou a v případě potřeby i mocensky (odtud termín mocenskoekonomického soupeření). Zejména od 90. let 19. století k tomuto vývoji ve světovém hospodářství skutečně docházelo a objevovaly se válečné konflikty menšího rozsahu: Americko-španělská válka (USA - Španělsko) v letech 1898, Búrská válka (GB a tzv. búrští osadníci v Jižní Africe) v letech 1899 - 1902, Rusko-japonská válka (Rusko - Japonsko) v letech 1904 a 1905. Tento vývoj byl později V. I. Leninem označen jako imperialismus a uvedené konflikty měly být cestou k novému rozdělení světa. Zůstává otevřenou otázkou, jak by tento vývoj dále probíhal, kdyby se atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu nestal záminkou k vypuknutí rozsáhlého válečného konfliktu jakým byla 1. světová válka (1914 až 1918), která se sice nejvýrazněji odehrávala v Evropě, ale v konečném důsledku šlo o konflikt celosvětový. Ekonomickým zdůvodněním imperialismu byla snaha ovládnout co nejrozsáhlejší území, na kterém by bylo možno realizovat odbyt výrobků nezbytný pro další průmyslový rozvoj. Třebaže tento vývoj - zejména krátce po 1. světové válce - ustoupil poněkud do pozadí, neochota poražených států (Německa v Evropě), nenaplněné expanzionistické tendence (Japonska v Asii) a specifický poválečný politický vývoj (fašismus v Itálii a Německu, občanská válka ve Španělsku) byly dostatečnými faktory k tomu, aby se faktor - tentokrát však již vojensko-mocenského soupeření projevil ještě jednou a v daleko ničivější formě. Rozměry a utrpení 2. světové války sice na jednu stranu podnítily úsilí o mnohem stabilnější formy mnohostranné mírové spolupráce mezi národy (garantované zejména na půdě Organizace spojených národů - OSN), cesta plánovitého rozvoje 14
ekonomiky nastoupená po vítězství bolševiků v Rusku a expandující díky pozici SSSR jako vítězné mocnosti přinesla prakticky již s postupujícím koncem 2. světové války mnohem nebezpečnější formu ideologicko-mocenského soupeření. Ideologicko-mocenské soupeření se v ekonomické oblasti projevovalo snahou SSSR získat, udržet a upevnit si postavení ve spřátelených státech tzv. světové socialistické soustavy, přičemž rozhodujícím faktorem v soupeření s tzv. kapitalistickým světem mělo být získání dominantní pozice mezi rozvojovými státy. Ve vojenské oblasti vedlo horečné zbrojení ke hromadění nejničivějších jaderných zbraní, schopných ohrozit samotné základy života na Zemi. Ačkoliv se z dnešního pohledu může zdát, že po 2. světové válce vzniklé uspořádání „Východ - Západ“ mohlo do určité míry dokonce i přispět k určité celosvětové stabilitě, prostředky vynakládané na zbrojení mohly být zcela jistě alespoň zčásti použity na zmírnění obtížných hospodářských problémů zejména nejchudších zemí světa. Hrozba zničující vojenské konfrontace Východu a Západu totiž rozsah těchto problémů způsobených zejména rychlým růstem počtu obyvatel, nedostatečnou úrovní výživy, vzdělávání a zdravotní péče, pouze odsouvala do pozadí, zatímco jejich skutečný rozsah spíše dále narůstal. Dnes je více než zjevné, že problém nerovnoměrného ekonomického vývoje a rozdělování mezi „bohatým Severem“ a „chudým Jihem“ spolu s pokračujícím poškozováním životním prostředím představuje snad nejvýraznější programovou výzvu, před jakou kdy lidstvo ve svých dějinách stálo. Eskalace terorismu a násilí v některých částech světa je v tomto světle pouze komplikací, která si v budoucnu vyžádá daleko razantnější odezvu mezinárodního společenství.
1.6
Národohospodářské vlivy na světovou ekonomiku
Jak již bylo uvedeno výše, světovou ekonomiku není možné plnohodnotně studovat bez alespoň rámcové znalosti hospodářsko-politických, popř. politických faktorů ovlivňujících ekonomický vývoj uvnitř jednotlivých zemí. Z uvedených důvodů budeme nyní věnovat pozornost otázkám cílů a zaměření hospodářské politiky i realizaci opatření hospodářské politiky v praxi. Tato část tedy bude představovat určitý úvod, který by měl být pro studenty seznámené se standardní ekonomickou teorií spíše jen rekapitulací již známých skutečností. Přesto však doporučujeme věnovat i tomuto textu náležitou pozornost, protože zdůraznění některých skutečností bude provedeno ve vazbě na další části předkládaného studijního textu (problematika měření ekonomické výkonnosti a ekonomického růstu), které by nebylo vhodné přehlédnout. 1.6.1
Pojem, význam a cíle hospodářské politiky
Hospodářská politika může být vymezena jako přístup státu (v praxi státních orgánů, tj. vlády, vládce, vládních institucí) k hospodářství své země prostřednictvím svěřených nebo jinak získaných pravomocí a prostředků k dosahování určitých ekonomických a v širších souvislostech i celospolečenských cílů. Cíle hospodářské politiky vlády přitom mohou působit v souladu nebo v rozporu s trendem přirozeného vývoje ekonomiky. Hospodářskou politiku provádějí státy, popř. jejich 15
vládcové či vlády odedávna (přinejmenším v otázce peněz a daní). Ekonomické teorie
WWW http://www.ceed.cz/ makroekonomie/04_ cile_a_nastroje_HP. htm
Základy moderního pojetí hospodářské politiky nalézáme již na počátku novověku, tedy již ve 14. - 15. století (zejm. tzv. merkantilismus, fyziokraté a teorie spontánního řádu). Uvedené myšlenkové proudy však byly postupně dále rozvíjeny, takže jako ideový základ hospodářské politiky 2. poloviny 20. století lze brát zejména tyto názorové proudy: neoklasická hospodářská politika (A. Marshall) - navazuje na tzv. klasickou školu politické ekonomie (A. Smith, D. Ricardo, J. S. Mill), prosazuje liberální pojetí státních zásahů, vytváření a udržování konkurečního prostředí, státní zásahy jsou přípustné v omeze-ném rozsahu pouze u tzv. veřejných statků a služeb (např. školství, zdravotnictví, armáda, policie), teorie aktivních státních zásahů (J. M. Keynes - tzv. keynesiánství) zdůrazňuje nutnost aktivních zásahů státu do ekonomiky v době stagnace nebo poklesu ekonomické aktivity (na úkor deficitního rozpočtu) a tlumení rychlého ekonomického růstu ovlivňováním agregátní poptávky, institucionální ekonomie (R. Coase, D. C. North) - klade důraz na studium mechanismu fungování firem a organizací (institucí) v tržní ekonomice, snaží se minimalizovat neefektivnost jejich fungování a také garantovat rovnováhu mezi soukromými zájmy a veřejným zájmem společnosti. Zmíněné přístupy představují pouze ty nejdůležitější, zdaleka však nejde o vyčerpávající seznam. V 60. letech 20. století byla významným ekonomickým proudem například tzv. teorie konvergence (socialismu a kapitalismu), která prosazovala shodný cíl obou systémů (maximalizace ekonomického prospěchu), jež se ovšem realizuje rozdílnými cestami (centrální plánování, resp. tržní mechanismus). Další důležitou názorovou skupinou jsou teorie tzv. socialistické, popř. rozvojové ekonomiky a teorie transformace (plánované ekonomiky na tržní) realizované - do značné míry spontánně - počátkem 90. let ve většině bývalých socialistických států. Pojem hospodářské politiky, včetně krátkého historického exkursu, byl tedy snad již tímto vyložen. Doplňme snad jen, že význam hospodářské politiky - což spolu v konkrétních podmínkách velmi úzce souvisí - je zejména v rozhodování o způsobu a metodách realizace přijatých, popř. potřebných opatření, stanovení základních priorit a v konečném důsledku ve vytvoření výsledného prostředí pro činnost jednotlivých ekonomických subjektů.
Cíle hospodářské politiky
Z hlediska hodnocení hospodářské politiky, zejména pokud jde o její vhodnost do určité ekonomické situace nebo pro dané podmínky, popř. dosažené výsledky jsou nejdůležitějším termínem její cíle. Podle cílů se zpravidla rozlišuje: Stabilizační hospodářská politika: má zpravidla makroekonomický charakter a jejím cílem je korigovat negativní působení určitých jevů tak, aby došlo k obnovení požadované celkové ekonomické rovnováhy. Prorůstová hospodářská politika: představuje soubor hospodářských opatření, která mají vést ke zvýšení ekonomické aktivity v dané zemi. Strukturální hospodářská politika: zahrnuje obvykle takové motivační prvky, které při-spívají k vytvoření požadované struktury výroby popřípadě spotřeby v dané ekonomice. Proexportní hospodářská politika: je ve své podstatě specifickou kombinací prorůstové a strukturální politiky, protože zvyšuje ekonomickou výkonnost prostřednictvím exportně orientovaných odvětví výroby a služeb. 16
V uvedeném výčtu bychom mohli ještě nějaký čas pokračovat a uvést například průmyslovou politiku nebo politiku ochrany životního prostředí, avšak jejich zaměření se již ve většině případů nedotýká tak komplexně ekonomického života v daném statě jako ve výše uvedených příkladech, takže je zmiňujeme jen okrajově. Podle zaměření můžeme, ve shodě s didaktickým rozčleňováním ekonomické teorie, hovořit o hospodářské politice makroekonomické, která zpravidla ovlivňuje agregátní poptávku nebo nabídku a mikroekonomické, jež se zaměřuje na efektivitu fungování dílčích ekonomických subjektů (firem, domácností, státních institucí). Dále můžeme hospodářskou politiku členit podle nástrojů a celkového zaměření na: liberální (tržně konformní, používá systémotvorné nástroje) nebo intervencionistickou (regulativní, používá administrativní nástroje) podle charakteru působení a zaměření - globální opatření x selektivně působící nástroje podle řešených problémů podle subjektu, který ji provádí (např. peněžní, daňová, rozpočtová apod.). 1.6.2
Makroekonomická hospodářská politika
Jde o hospodářskou politiku v oblasti zabezpečování základních ekonomických cílů společnosti vyjádřených „magickým čtyřúhelníkem“ zahrnujícím tyto dílčí cíle: optimální ekonomický růst stabilita cenové hladiny nízká míra nezaměstnanosti vyrovnanou platební bilanci. Základním cílem makroekonomické hospodářské politiky je zachování rostoucího trendu růstu potenciálního produktu dané země. Základním cílem stabilizační hospodářské politiky je zachování relativní stability růstu potenciálního produktu. Užitečným nástrojem je analýza časových řad ekonomických veličin, kde nás zajímá především zkoumaný trend a případné oscilace. Samostatnou částí makroekonomické hospodářské politiky je vnější hospodářská politika, která řeší otázky vnějších vlivů na sledovanou ekonomiku a jejich vztahů k vnějšímu prostředí. V 80. letech se objevil nový proud makroekonomické hospodářské politiky - tzv. ekonomie strany nabídky, která propaguje tržně konformní charakter prováděných opatření. Jejím cílem je snaha o určení a následné odstranění faktorů odrazujících od práce a investování a maximální podpora těch, kdo vytvářejí bohatství tj. aktivních podnikatelů. Základní opatření ekonomie strany nabídky spočívají v: politika snižování daňové zátěže (interpretace Lafferovy křivky daňových výnosů), podpora konkurence omezováním síly monopolů, preference zdaňování spotřeby před zdaňováním důchodů, omezování dvojího zdanění, omezování vládní intervence v neperspektivních odvětvích, boj proti restriktivním praktikám odborů. 17
Cíle makroekono mické politiky
Jde tedy o vytyčení nových cest v prosazování protiintervencionistické hospodářské politice. Důchodová politika
Důchodová politika zůstává klasickým směrem intervencionistické hospodářské politika, která se zaměřuje na boj proti inflaci přímými zásahy do tvorby a vývoje cen a mezd. Důchodová politika může mít v zásadě trojí charakter: imperativní (příkazový), indikativní (rámcový), kooperativní (založený na vyjednávání). V současné době se hovoří o soumraku důchodové politiky, protože je dlouhodobě neúčinná, má tržně nekonformní charakter a je překonána působením rozvoje světových trhů se všemi implikacemi pro vnitřní cenovou a mzdovou tvorbu.
Poptávkově orientovaná politika
Poptávkově orientovaná makroekonomická hospodářská politika představuje do značné míry výklad jednoho z nejprestižnějších sporů moderní ekonomické teorie „keynesiánství versus monetarismus.“ Charakterizujme nejprve stručně oba směry: Keynesiánství (název je odvozen od jména J. M. Keynese, který jako léčbu z velké hospodářské krize ve Velké Británii navrhoval vládní výdajové programy; tyto myšlenky pak dále rozpracovávali jeho následovníci) - základním cílem je udržení dostatečně efektivní poptávky formou aktivní politiky vládních výdajů. Udržení dostatečné investiční aktivity je udržováno prostřednictvím strategie „levných peněz“, kdy se vláda snaží o udržení co nejnižší úrokové míry zvyšováním nabídky peněz v oběhu.1 Stimulace efektivní poptávky zvyšováním vládních výdajů působí na plnější využívání existujících zdrojů, což vedlo k preferenci rozpočtové (fiskální) politiky v keynesiánském modelu hospodářské politiky a vzniku rozpočtových deficitů. Monetaristická (peněžní) teorie je založena na obnovení důvěry ve vnitřní stabilitu ekonomického systému. Jejím hlavním představitelem je Milton Friedmann, zakladatel tzv. Chicagské školy. Jde o konzervativní typ politiky, kde je nabídka peněz dána emisní politikou centrální banky. Neuvážené zvyšování nabídky peněz vyvolává šok v jinak stabilní poptávce po penězích a zprostředkovaně i ve vývoji důchodu a zaměstnanosti. Kolísání důchodu a zaměstnanosti je způsobeno exogenními faktory, neboť ekonomika je chápana jako stabilní systém s vlastními vnitřními samoregulačními mechanismy. Hlavní příčinou vývojových obtíží jsou chybná rozhodnutí monetární politiky, která jsou způsobena politickými zásahy a aplikací chybné ekonomické teorie (keynesiánství). Časová zpoždění a nemožnost odhadnout skutečné důsledky zamýšlených opatření mohou napáchat více škody než užitku. Jediným účinným nástrojem stimulace ekonomiky je monetární politika opírající se o kvantitativní teorii peněz.2 1
Konečným důsledkem může být teorií postulovaný stav tzv. pasti likvidity, kdy je úroková míra natolik nízká, že hospodářské subjekty očekávají její růst. Zvyšování nabídky peněz pak nevede k dal-šímu poklesu úrokové míry a spekulativní poptávku po penězích nelze prakticky uspokojit. 2 Monetaristická doporučení pro hospodářskou politiku jsou pokračováním základních teoretických koncepcí předkeynesiánské ekonomie sahající až k dílu Adama Smithe, jejímž myšlenkovým zdrojem je ideál liberalismu.
18
Poznámka: Tzv. nová klasická makroekonomie je založena na hypotéze racionálních očekávání, která popisuje mechanismus, jímž hospodářské subjekty hodnotí informace a vývoj ekonomických proměnných. Subjekty jednají racionálně (inteligentně), tj. z nezdaru se poučí a chyby neopakují. Pouze neočekávaná opatření mají naději způsobit odklon od přirozeného ekonomického vývoje a to navíc pouze krátkodobě. Očekávaná nebo předem signalizovaná opatření nemají naději na úspěch. Časová zpoždění a racionální chování vedlo teoretiky nové klasické makroekonomie k vyslovení postulátu o neefektivnosti hospodářské politiky. 1.6.3
Rozpočtová (fiskální) politika Funkce
Fiskální politika je jednou z rozhodujících vládních aktivit při stabilizaci fiskální ekonomického vývoje, to znamená, že plní velmi důležitou stabilizační funkci. Její politiky další funkce jsou: poskytování veřejných statků veřejným sektorem (alokační funkce), přerozdělování důchodů v ekonomickém systému (redistribuční funkce), řešení tržních selhání (např. externalit). Redistribuce důchodů a bohatství se v současné době zaměřuje na prevenci chudoby formou stanovení příjmového prahu (minimálních příjmů). Souvisí to s obecnou lidskou touhou po spravedlnosti a společnost se musí na její míře dohodnout. Meze této dohody jsou extrémně dány úplným rovnostářstvím anebo odmítnutím této funkce fiskální politiky. Alokační funkce spočívá v poskytování veřejných statků a řešení tržních selhání. Jde o statky, kde je vztah výrobce a spotřebitele přerušen; statky jsou dostupné všem a spotřebitel není vystaven tlaku trhu na jejich úhradu a k placení musí být donucen tzv. vyloučení ze spotřeby je nemožné nebo velmi nákladné (např. financování školství, policie apod.). Stabilizační funkce je nejvíce zmiňována Keynesem a jeho názorovými stoupenci, kde vládní rozpočet působí jako stimulátor a regulátor úrovně agregátní poptávky při ovlivňování žádoucí relativní úrovně makroekonomického výkonu ekonomiky. Cílem je podpořit rovnoměrný růst ekonomiky při „zdravé“ míře inflace, vysoké zaměstnanosti a „přijatelném“ vývoji platební bilance. Dva základní nástroje s nimiž vláda operuje jsou změna vládních výdajů státního rozpočtu a změna příjmů plynoucí z daňové soustavy. Existují tři základní alternativy vzájemného vztahu skutečného a potenciálního produktu v dané ekonomice: 1) skutečný produkt nedosahuje úrovně potenciálního důchodu - tzv. recesní mezera 2) skutečný produkt je roven potenciálnímu - rovnovážný stav 3) skutečný produkt je větší než potenciální - tzv. inflační mezera Jestliže je tedy skutečný důchod nižší než důchod dosažitelný za optimálního využití výrobních kapacit, lze rovnováhu obnovit zvýšením vládních výdajů. Celkovou rovnováhu lze dále ovlivnit použitím změn v příjmech státu. Při použití této politiky se nám zvýšení nebo snížení daní promítne do změn ve spotřebě a investicích a nepromítne se do celkových vládních výdajů, které se nemění. Funkce celkových výdajů se v tomto případě mění v závi-slosti na mezním sklonu ke spotřebě a k investicím. 19
Obecné cíle stabilizační a tím i fiskální politiky jsou v zásadě tyto: politika tzv. jemného ladění (fine tunning) - jejím cílem je vyrovnávat každou poznatelnou (a zároveň poznanou) odchylku v agregátních výdajích. Tento typ politiky je příznačný pro 50. a 60. léta. Výchozí tezí bylo, že veřejné výdaje jsou protizávažím výdajů soukromým, takže při jejich poklesu musí veřejné výdaje růst a naopak. Realita při uplatňování tohoto způsobu fiskální politiky ukázala na přílišné zjednodušení teoretických předpokladů (viz. časová zpoždění a racionální očekávání ekonomických subjektů). politika vestavěných stabilizátorů (built-in stabilisers) - vychází z poznání, že v ekonomice mohou existovat nástroje, které jsou dlouhodobě stabilní a zcela, popř. zčásti zmírňují cyklické výkyvy automaticky, bez vědomého vládního rozhodnutí. Jde o: - právní zakotvení vládních výdajů na zboží a služby - progresivní daňové zatížení - transferové platby, zejména ve spojení s nezaměstnaností - podpora vybraných odvětví národního hospodářství (např. agrární politika). Z historického hlediska vystřídala tato politika politiku jemného ladění. Úloha vlády se tak zmenšila na vyrovnávání velkých rozdílů. Přesto však docházelo k neustálému růstu rozpočtových výdajů a tím i růstu rozpočtových deficitů. Ekonomická teorie navíc upozorňovala, že dlouhodobé deficitní financování vede k vytlačování soukromých investic z ekonomiky, zejména za situace plného využití disponibilních zdrojů.
snaha o minimalizaci vyrovnaného rozpočtu - jde o typický argument monetaristů poukazujících na dlouhodobý nárůst rozpočtových výdajů, což zužuje prostor pro rozhodování jednotlivce, protože vláda pracuje se svěřenými prostředky jiných. Možná rizika takového vývoje jsou: - vytlačování soukromého sektoru, - nebezpečí „socializace“ ekonomiky - značná setrvačnost rozpočtové politiky
Otázka vyrovnanosti či deficitnosti rozpočtu po určité době naráží na neustále narůstající dluh státu vyvolaný kumulovanými rozpočtovými deficity vyspělých zemí, což vede až k přehodnocování postojů fiskální politiky. Nabízí se tyto alternativy vývoje: chronicky nevyrovnaný rozpočet cyklicky nevyrovnaný rozpočet trvale vyrovnaný rozpočet cyklicky vrovnaný rozpočet každoročně vyrovnaný rozpočet. 1.6.4 Úkoly monetární politiky
Monetární (měnová) politika
Monetární politika působí na stabilizaci ekonomického vývoje, zaměstnanosti, cen a rovnováhy ve vnějších ekonomických vztazích prostřednictvím změn nabídky zvolených peněžních agregátů a regulace podmínek pro poskytování úvěrů. Obecně platí, že monetární politika je tím účinnější, čím více je nezávislá centrální emisní banka. Měnovou politiku v České republice spravuje Česká národní banka, v EU je to Evropská centrální banka. ČNB řídí sedmičlenná bankovní rada ve složení 20
guvernér, dva víceguvernéři a 4 členové. ČNB plní následující úkoly: vrcholný subjekt měnové politiky má právo emitovat hotové peníze reguluje pravidla pro činnost obchodních bank působí jako vrcholná instituce bankovního dohledu provádí dohled nad kapitálovými a peněžními trhy vede účty a provádí některé ostatní operace vládě a ostatním orgánům státní moci a státní správy je správcem státního dluhu, zlatého pokladu a devizových rezerv reprezentuje ČR v mezinárodních finančních institucích (např. IMF). K provádění své měnové politiky používají centrální banky dvě základní skupiny nástrojů a) nepřímé nástroje změny diskontní sazby reeskontní sazby a úvěry lombardní úvěry devizové intervence swapy a konverze zahraničních měn stanovení výše povinných minimálních rezerv pro obchodní banky tvorba pravidel likvidity pro obchodní banky operace na volném trhu.
Základním rysem těchto nástrojů je, že působí plošně v celém národním hospodářství a vytváří stejné podmínky pro všechny obchodní banky. b) přímé nástroje - jsou administrativní povahy, adresné a převážně selektivní jejich působení je obvykle krátkodobé. selektivní pravidla likvidity úvěrové stropy povinné vklady doporučení, výzvy a dohody. Diskontní sazba je úrokovou sazbou centrální banky, kterou se zlepšují nebo zhoršují úvěrové možnosti obchodních bank. Lombardní sazba je sazba krátkodobého úvěru centrální banky na zástavu cenných papírů. Reeskontní sazba je úrokovou sazbou za eskont již eskontovaných směnek. Při výkupu jen určitých směnek jde o nástroj spíše přímého charakteru. Intervence na devizovém trhu může být: přímá - nákup či prodej cizí nebo domácí měny nepřímá - nákup či prodej zlata, úprava diskontní sazby apod. Účinek devizové intervence závisí na maximálním utajení celé operace až do posledního okamžiku, její široké publicitě v okamžiku realizace a maximální koordinaci spolu s ostatními centrálními bankami. Konverze je nákup nebo prodej zahraničních měn za měnu domácí. Swap je kombinací promptní (okamžité) operace s operací termínovou. Zatímco konverze působí na nabídku peněz trvale, swap pouze po časově omezenou dobu. 21
Změny povinných minimálních rezerv ovlivňují přímo výnosnost bankovních operací a výši disponibilních prostředků. Obvykle jde o procentní podíl z krátkodobých a dlouhodobých depozit, který je třeba bezúročně uložit v centrální bance. Sazba povinných minimálních rezerv má pak multiplikační efekt na bankovní depozita. Nepřímým nástojem jsou pouze v případě, že jsou vyhlášeny ve stejné výši pro všechny banky. Tvorba pravidel likvidity působí ve směru posílení důvěryhodnosti a bezpečnosti bankovního systému stanovením závazné struktury pasiv a aktiv bank a určení závazných vztahů mezi nimi. Na nabídku peněz působí pouze v krátkém období a po přizpůsobení obchodních bank je jejich vliv zanedbatelný. Operace na volném trhu představují nákup a prodej státních cenných papírů obligací a pokladničních poukázek pro obchodní banky centrální bankou. Jejich nákupem zvyšuje centrální banka nabídku peněz, prodejem se nabídka peněz snižuje. Centrální banka používá tzv. repo obchodů za repo sazbu, která je nižší než sazba diskontní. Obchodní banky tak mohou získat od centrální banky peníze levněji než na trhu. Emise státních cenných papírů se rovněž používá ke krytí schodku státního rozpočtu.
Konkrétním stanovením závazné struktury aktiv a pasív může centrální banka působit přímo na likviditu určité obchodní banky. Úvěrové stropy mají přímý dopad na nabídku peněz a mohou být z hlediska hodnoceny jako nejvíce a nejbezprostředněji působící opatření. Úvěrové stopy dělíme na absolutní a relativní. Povinné (vázané) vklady umožňují centrální bance stanovit povinnost ukládat vklady, otevírat běžné účty a provádět některé další operace přes centrální banku. To zejména platí pro vládní orgány a orgány samosprávy. Míra vlivu těchto nástrojů na celkovou nabídku peněz je dána podílem těchto orgánů na celkových finančních aktivech. Přímými nástroji s vysokou účinností jsou doporučení, výzvy a dohody. Doporučení představují přání centrální banky na chování obchodních bank v nejbližším období. Výzvy lze vymezit jako důrazněji formulovaná doporučení. Dohody představují zakotvení zpravidla krátkodobého závazku do písemné formy. Vznikají často i mezi obchodními bankami navzájem. Podle charakteru působení lze rozlišit expanzívní (konečným důsledkem je zvyšování nabídky peněz) a restriktivní měnovou politiky (konečným důsledkem je snižování nabídky peněz). Velký význam mají zejména časové aspekty projevující se ve formě časových zpoždění, která však mohou mít kratší charakter než u fiskální politiky (centrální banka monitoruje situaci denně). K peněžní politice existují dva základní přístupy - regulace peněžní zásoby a ovlivňování úrokové míry. Oba režimy ve svých konečných důsledcích dospějí ke stejnému cíli, ale jinými prostředky. Časovou dimenzi určuje stav hospodářství. Pokud je skutečný produkt nižší než potenciální, je snižení úrokové sazby v důsledku vyšší nominální nabídky peněz trvalé. Za situace plného využití disponibilních zdrojů (ekonomika je v rovnováze) je reakce jen krátkodobá a úroková sazba má tendenci vrátit se na původní úroveň. Pro působení měnové politiky existují zejména tato omezení: tržní charakter hospodářství - čím je charakter více tržní, tím lépe omezení monopolního a dominantního postavení - čím jsou přísnější, tím lépe 22
omezení tlaku odborů na růst mezd centrální banka je samostatně bezmocná vůči velkým výkyvům v platební bilanci komplikací je pozvolné snižování vypovídací schopnosti měnových agregátů typu M v důsledku změn na peněžních trzích.
1.6.5
Souběžné působení fiskální a monetární politiky
V praxi působí fiskální a monetární politika obvykle současně, takže se jejich působení navzájem modifikuje. Existují dva možné extrémy, kdy je některá z obou politik je neúčinná. Prvním je tzv. past likvidity, kdy má zvýšení vládních výdajů plný multiplikativní účinek na růst HDP, zatímco monetární politika je neúčinná. Druhým extrémem je tzv. klasický případ, kdy snížení úrokové míry vede k růstu výdajů v důsledku zvýšení nabídky peněz, zatímco zvýšení vládních výdajů vede v konečném důsledku pouze ke zvýšení úrokových sazeb. Zásadní rozdíl mezi fiskální a monetární politikou je tedy v působení na úrokovou míru. Rozhodnutí o volbě konkrétní hospodářské politiky závisí na politické situaci v dané zemi, projevených politických preferencích a na volbě cílů hospodářské politiky. Dalšími důležitými faktory jsou rychlost, s jakou se dostaví požadované účinky, pružnost, se kterou lze počítat při prosazování navržených opatření a intenzita očekávání opatření jednotlivými ekonomickými subjekty. Obecně je však byť i jen částečná koordinace obou politik velkým přínosem ve srovnání např. se situací, kdy si expanzivní rozpočtová politika vlády vyžaduje provádění peněžní restrikce centrální bankou.
1.7
Právní a kulturní systémy a jejich vliv na světovou ekonomiku
Po poměrně rozsáhlém výkladu z oblasti hospodářské politiky a ekonomické teorie se nyní další výklad zaměří na oblast právních systémů a kulturních tradic, které mají nemalý vliv na světovou ekonomiku a mezinárodní hospodářské vztahy, protože do značné míry vytváří rámcové podmínky, resp. prostředí, ve kterém se současná světová ekonomika vyvíjí a mezinárodní hospodářské vztahy tuto realitu musí aspoň částečně respektovat.3 Ve většině učebních textů věnovaných světové ekonomice tato problematika stále ještě nebývá probírána, nicméně ji nelze trvale opomíjet. V oblasti mezinárodního obchodu se zpravidla hovoří pouze o dvou systémech Právní právní kultury - kontinentálním a anglosaském. Ve skutečnosti lze rozlišit právních systémy systémů více: Kontinentální typ právní kultury se vyvinul během dlouhého a složitého vývoje na evropském kontinentu tzv. recepcí římského práva. Tím, že vývoj tohoto systému byl více ovlivněn římským právem, vyznačuje se vysokým stupněm formalizace. Hlavním pramenem kontinentálního práva jsou v oblasti vnitrostátního práva zejména zákony schvalované parlamentem a na ně navazující prováděcí předpisy vládních orgánů a institucí. Výhodou tohoto 3
Vracíme se tak k fenoménu euroamerického způsobu života, který přinejmenším v muslimském světě, ale i v řadě asijských a afrických zemí není bezezbytku přijímán, ba někdy ani tolerován. 23
systému je, že informace o platném právu lze - pomineme-li jazykové rozdíly celkem snadno dohledat. Obvyklou nevýhodou je velká rozsáhlost a někdy i složitost právní úpravy určitých typů právních vztahů. Vedle evropského kontinentu se uplatňuje výrazněji zejména ještě v Latinské Americe a některých bývalých koloniích, které si zachovaly výraznou vazbu na své kolonizátorské země na evropském kontinentu. Anglosaský typ právní kultury se vytvářel v odlišných podmínkách, než jaké byly na evropském kontinentu. Kolébkou tohoto typu právní kultury jsou Britské ostrovy a základním pramenem práva jsou zejména precedenty, tj. dřívější soudní rozhodnutí v určitých průlomových konkrétních soudních sporech (kauzách - anglicky cases) a právní obyčeje. Vývoj tohoto systému byl ovlivněn tím, že přechod od feudalismu ke kapitalismu byl plynulý a umožnil uchování některých právních norem a institutů charakteristických pro feudální právo (zmiňme zejména tzv. Velkou listinu svobod z roku 1215 a anglickou revoluci v polovině 17. stol). Tato právní kultura se dále rozšířila se do oblastí s dlouhodobým britským, resp. později i americkým vlivem (Austrálie, Jihoafrická republika, Kanada, Nový Zéland a USA aj.), přičemž však stále zachovává a respektuje instituci nezávislého soudce. Tradiční náboženské právo, zejména v islámských zemích (tzv. šaria - pravá cesta, způsob nazírání) představuje souhrn právních norem, principů a zásad chování, náboženského života a jednání muslimů odvozený z Koránu, sunny, tradice a děl náboženských autorit. Otázkou je rozdílná interpretace některých zásad v různých zemích (i pokud jde o závaznost pro cizince a „nevěřící“) a v neposlední řadě i radikalizace požadavků ze strany některých duchovních v reakci na sekularizační tendence v životě některých vrstev muslimského obyvatelstva. Pokud jde o otázky obchodu, je přistoupení na úpravu obchodních vztahů zvykovým právem - byť velmi rozsáhlým - záležitostí z pohledu Evropana přinejmenším velmi problematickou, kterou nelze bez detailních znalostí v obchodním styku doporučit. Právní systémy asijských států představují poměrně specifickou a v evropských podmínkách málo známou právní oblast, která se navíc mezi jednotlivými zeměmi - z důvodu mnohdy i velmi odlišného historického vývoje může až zásadně lišit. Na druhou stranu díky převaze budhistického učení nejsou radikální požadavky časté. S ohledem na většinou obrázkové písmo a rozšiřující se znalost angličtiny však nelze předpokládat četnější používání tamních právních norem. Přesto je nutná značná obezřetnost, protože chápání „evropských“ právních institutů může vykazovat nemalý významový posun. Kmenové právo v oblasti subsaharské Afriky představuje poslední oblast, o které se zmíníme. Vzhledem k nízkému stupni ekonomického rozvoje většiny zdejších zemí nemá ve světovém hospodářství rozhodující význam. Navíc je třeba si uvědomit, že v řadě zemí bylo a je toto právo pod nemalým tlakem islámských, popř. křesťanských vlivů (ať už z doby evropské kolonizace nebo dokonce z doby raného křesťanství přibližně od 5. století). Nicméně s ohledem na kulturní rozmanitost Afriky a respekt k tomuto významnému kulturnímu dědictví je vhodné se na příslušná specifika předem informovat a přiměřeně je respektovat.
Opusťme nyní oblast vnitrostátního práva a věnujme se ještě krátce právu mezinárodnímu. Základním pramenem mezinárodního práva jsou tzv. mezinárodní smlouvy normativní povahy, které jsou shodným projevem vůle dvou nebo několika států (jako základních subjektů mezinárodního práva) a zakládají, mění nebo ruší určitý právní vztah, přičemž její ustanovení jsou obecná a závazně 24
regulují celou skupinu právních vztahů, které se musí utvářet v souladu s takovou normativní smlouvou. Od konce 2. světové války došlo v oblasti mezinárodního práva k přijetí řady důležitých kodifikací, které měly zejména sjednotit dřívější roztříštěnou právní úpravu s často nejednoznačným výkladem. Patrně nejvýraznější úsilí v tomto směru vyvinula Organizace spojených národů. V oblasti mezinárodního práva je třeba vedle právní úpravy specializovaných organizací v různých úzce vymezených oblastech (patenty, duševní vlastnictví apod.) zmínit především činnost Mezinárodní obchodní komory se sídlem v Paříži (International Chamber of Commerce), která má dopad zejména na některé praktické a technické stránky mezinárodních obchodních operací (např. dodací parity INCOTERMS, Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy nebo novější Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární inkasa apod.). Zároveň je však třeba podotknout, že původní předpoklady o poměrně rozsáhlých mezinárodně-právních kodifikacích se zatím zdaleka nepodařilo naplnit v očekávaném rozsahu. Výraznějšími výjimkami jsou již dříve přijaté ženevské konvence pro směnky a šeky, některé úmluvy z oblasti mezinárodní přepravy, úmluvy pro oblast diplomatických a konzulárních styků, Úmluva OSN o kupní smlouvě v mezinárodním obchodu a některé další. Při realizaci ekonomických vztahů, zejména ve vzdálenějších oblastech je však třeba si zjistit, zda je daná úmluva v příslušné zemi závazná a důkladně ji ověřit (např. prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v dané zemi). Mnoho států je totiž sice řádným signatářem řady úmluv, avšak jejich závazné vyhlášení v právním řádu probíhá často se zpožděním i několika let. K výkladu o právních systémech ještě doplňme, že určité právní důsledky pro právní systémy v jednotlivých státech mohou přinášet i členství v nejrůznějších integračních uskupeních. Této problematice bude z ekonomického pohledu věnována samostatná kapitola. Nicméně pokud jde o právní stránku věci, je třeba věnovat získání potřebných informací patřičnou pozornost, protože zejména v rámci mnohostranných integračních uskupení existují obvykle určitá pravidla platná i pro jednotlivé ekonomické subjekty, nezřídka i z tzv. třetích zemí. Přijít o možné výhody anebo si způsobit zbytečné komplikace nemusí být zrovna levnou záležitostí a může zhatit i jinak slibně se rozvíjející a perspektivní spolupráci.
1.8
Samostatná práce studenta
Uveďte z praxe příklady koordinovaného působení rozpočtové a měnové politiky ve světové ekonomice.
1.9
Otázky
1) Zkuste vlastními slovy vymezit pojem světová ekonomika. 2) Které faktory podle Vašeho názoru přispěly ke zformování světového hospodářství. 3) V čem vidíte hlavní odlišnost tzv. globalizující se světové ekonomiky od dřívějšího stavu. 25
WWW
http://business.c enter.cz/busines s/pojmy/p964INCOTERMS.a spx
4) Jmenujte další oblasti, které ať už bezprostředně nebo zprostředkovaně působí na vývoj ve světovém hospodářství. 5) Charakterizujte hlavní prvky světového hospodářství, jejich vzájemné působení a vazby. 6) Zkuste vymezit klady a zápory heterogenity světové ekonomiky. 7) Popište podstatu rozporů mezi „Severem“ a „Jihem“ ve světové ekonomice. 8) Charakterizujte pojetí a cíle hospodářské politiky. 9) Určete základní makroekonomické chrakteristiky a zhodnoťte jejich vypovídací schopnost. 10) Proveďte souhrn nástrojů rozpočtové politiky. V čem vidíte její hlavní omezení? 11) Vyložte hlavní přístupy k pěnežní politice. Jaký má podle Vás hlavní úkol? 12) Popište možný vztah skutečného a potenciálního produktu včetně vlivu na hospodářství. 13) Zhodnoťte vzájemné působení politického a právního působení na hospodářský vývoj. 14) Vymezte hlavní typy právní kultury ve světě. 15) Zkuste najít souvislosti mezi vývojem právního prostředí a typem právní kultury. 16) Dokážete nalézt sjednocující prvky právní kultury v oblasti Latinské Ameriky? Jmenujte je a ukažte na jejich hlavní souvislosti.
1.10
Shrnutí
Kulturní tradice ve světě jsou i přes pokračující internacionalizaci stále velmi rozmanité a zasahují do většiny stránek života lidí. Světová ekonomika tyto tradice může ovlivňovat jen částečně. V řadě zemí je třeba mít na paměti, že některé převažující zvyklosti nejsou původní a často nebyly převzaty dobrovolně. Pokračující se prosazování doktríny lidských práv zatím nenalézá všude příznivé společenské klima anebo se zajímavě mísí s původními tradicemi. Tato okolnost se patrně bude měnit jen pozvolna a je třeba být stále připraven zareagovat adekvátně vzniklé situaci na různá kulturní překvapení.
1.11 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)
Literatura
SAMUELSON, P. A., NORTHAUS. Ekonomie, Svoboda, Praha 1994 KUBIŠTA, V. a kol. Mezinárodní ekonomické vztahy, HZ Editio, Praha 1999 KALÍNSKÁ, E.; PETŘÍČEK, V. a kol. Mezinárodní obchod 1, VŠE, Praha 2007 MACHKOVÁ, H. a kol. Mezinárodní marketing, VŠE, Praha 1998 PIPEK, J. a kol. Mezinárodní obchod, VŠE, Praha 1994 Ročenka hospodářských novin 1997 až 2007 KINDLEBERGER, Ch. P. Světová ekonomika, Academia, Praha 1978 CIHELKOVÁ, Eva a kol. Světová ekonomika - základní nárys a nový vývoj, VŠE, Praha 1996
26
2
Teoretické přístupy k předmětu světová ekonomika
Obsah kapitoly 2.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 2.2 Klíčová slova 2.3 Světová výroba a moderní ekonomický růst 2.3.1 Měření a srovnávání výkonnosti ve světové ekonomice 2.4 Teorie světové ekonomiky a mezinárodního obchodu 2.4.1 Merkantilismus 2.4.2 Klasická teorie mezinárodního obchodu 2.4.3 Neoklasické teorie mezinárodního obchodu 2.4.4 Moderní teorie mezinárodního obchodu 2.4.5 Teoretický základ protekcionismu 2.4.6. Zahraniční obchod jako faktor zaostávání domácí ekonomiky 2.5 Teorie lokalizace 2.6 Cesty ekonomického strukturálního vývoje 2.6.1 Typy ekonomického růstu 2.6.2 Strukturální změny 2.6.3 Základní dlouhodobé tendence strukturálních změn 2.6.4 Historické cesty strukturálního vývoje 2.7 Teorie ekonomických cyklů 2.7.1 Příčiny a typy ekonomických cyklů 2.7.2 Ekonomická podstata hospodářských cyklů 2.7.3 Perspektivy budoucího vývoje 2.8 Samostatná práce studenta 2.9 Otázky 2.10 Shrnutí 2.11 Literatura
2.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Zatímco předchozí kapitola měla sloužit jako úvod do problematiky světové ekonomiky a dalších s ní souvisejících systémů (světová a mezinárodní politika, právní a kulturní systémy), nyní se již budeme téměř výhradně pohybovat v oblasti světové ekonomiky a budeme analyzovat problémy a fenomény, které jsou pro tuto disciplínu specifické, popřípadě jsou zkoumány v jiných oborech (ekonomická teorie, ekonomická geografie apod.), nicméně se zcela zásadními implikacemi ve světové ekonomice. Výklad zahájíme částí věnovanou světové výrobě a ekonomickému růstu. Dále se budeme věnovat teoriím světové ekonomiky a mezinárodního obchodu, zmíníme se o teorii lokalizace, etapách strukturálního vývoje jednotlivých zemí a problematiku cyklického vývoje světové ekonomiky v závěru kapitoly.
2.2
Klíčová slova
Světová ekonomika, systém, světová politika, mezinárodní politika, právo, kulturní systém, problémy, fenomén, ekonomický růst, mezinárodní obchod. 27
2.3
Širší a užší pojetí světové výroby
Fenomén ekonomického růstu
Přes veškerý pokrok v oblasti vědy, techniky a výzkumu, přes obrovský rozvoj sektoru služeb, cestovního ruchu a dalších odvětví je a pravděpodobně i v budoucnu zůstane světová výroba základem světové ekonomiky a mezinárodních hospodářských vztahů. V užším pojetí jde pouze o výrobu hmotných statků a tzv. produktivních služeb, které vytvářejí určitou přidanou hodnotu (např. gastronomické služby). Toto pojetí je však stále více nahrazováno tzv. širším pojetím světové výroby, které doplňuje výše uvedené užší pojetí o sektor neproduktivních služeb (např. školství, zdravotnictví, služby v sociální oblasti, státní správa aj.). Dále budeme užívat toto pojetí, neboť od určitého stupně vývoje začíná společnost vynakládat stále více práce a prostředků na poskytování služeb než na výrobu hmotných statků. Další důležitou charakteristikou světové ekonomiky od jejího zformování v poslední třetině 19. století je fenomén ekonomického růstu. Přes nemalé hospodářské obtíže, např. během 1. a 2. světové války, v meziválečném obdobích a některých letech po druhé světové válce ve světě převládal vždy ekonomický růst nad stagnací, či dokonce poklesem výroby. Zatímco dříve převládala tendence demonstrovat ekonomický růst pomocí některých hmotných ukazatelů výroby a spotřeby (např. těžba uhlí, výroba elektrické energie, výroba automobilů, sklizeň pšenice, výstavba bytů apod.), v posledním období preferujeme tyto dílčí údaje agregovat a používat ukazatel hrubého domácího, popř. národního produktu (HDP, popř. HNP). Ačkoliv je analýza a výpočet hrubého domácího produktu tradiční součástí výuky v kurzech makroekonomie, používání tohoto ukazatele je ve světové ekonomice natolik důležité, že považujeme za vhodné provést v následujícím odstavci určitou rekapitulaci. 2.3.1
HDP
Světová výroba a moderní ekonomický růst
Měření a srovnávání výkonnosti ve světové ekonomice
Hrubý domácí produkt dané země můžeme vymezit jako objem finální (výsledné) produkce zboží a služeb, která byla v dané ekonomice vyrobena za určité období (nejčastěji za kalendářní rok) s využitím výrobních umístěných na území daného státu. Jde tedy o tokovou veličinu popisující určitý vývoj ve sledovaném období. Naproti tomu stavové veličiny (např. míra nezaměstnanosti) popisují stav k určitému okamžiku. Přes značnou propracovanost metodiky zjišťování HDP není tento ukazatel zcela přesný, protože tzv. hrubý produkt vyjadřuje výkonnost ekonomiky zčásti také s využitím výsledků v minulých obdobích (vyjádřených ve formě odpisů investic uskutečněných v dřívějších obdobích). Přesnější by tedy bylo používat vyjádření pomocí tzv. čistého produktu (hrubý produkt snížený o odpisy), tj. o opotřebení kapitálu použitého k výrobě celkového produktu. Jelikož však existuje více přípustných metodik pro vyjádření provedených odpisů, které se mezi jednotlivými zeměmi často výrazně odlišují, vyjadřování čistého produktu se pro mezinárodní srovnávání nerozšířilo. Podle vlastnictví výrobních faktorů, s nimiž byl sledovaný produkt vyroben, se rozlišuje jednak: domácí produkt - finální produkce zboží a služeb, která byla vyrobena na území sledovaného státu ve sledovaném období, bez ohledu na to, komu tyto VF patří. 28
národní produkt - finální produkce zboží a služeb, která byla vyrobena za sledované období pomocí VF, které jsou ve vlastnictví příslušníků sledovaného státu, ať už se tyto VF nachází kdekoliv. Statistické služby v evropských státech primárně používají ukazatele tzv. domácí produkce (tj. vyjadřování HDP). Naopak ve Spojených státech amerických, kde nemalou část produkce tvoří výnosy z investic umístěných v zahraničí, se rozšířilo používání ukazatele hrubého národního produktu (HNP). Je zřejmé, že ve vztahu Evropy a USA se tak oba ukazatele mohou zčásti překrývat.
Jak jsme si ukázali již při rozboru fiskální politiky v úvodní části textu, podle reálných možností ekonomiky můžeme rozlišovat tzv. potenciální produkt - což je produkt vyrobitelný v ekonomice při plném využití všech výrobních faktorů (půdy a kapitálu), kromě faktoru práce, který je využit pouze do tzv. přirozené míry nezaměstnanosti a vyrobený (aktuální) produkt tedy produkt, který byl v ekonomice v daném období skutečně vyroben. Specifickým problémem tržní ekonomiky, zejména v delším časovém horizontu, je otázka způsobu ocenění vyrobeného produktu, neboť vyjadřujeme jednak tzv. nominální produkt, který je vyjádřen v cenách, jež platily ve sledovaném období (tedy v běžných, resp. tržních cenách) a reálný produkt vyjádřený v cenách, které platily v některém z minulých období (v tzv. stálých cenách, např. roku 2010). Podotkněme jen, že sledování naturálních veličin (viz. výše) nabývá na významu v podmínkách inflace. Tento vývoj byl příznačný pro období 70. let 20. stol., kdy v důsledku růstu cenové hladiny způsobeného zejména tzv. 1. ropným šokem došlo k rychlému růstu objemu mezinárodního obchodu (vyjádřeného v běžných cenách), ovšem fyzický objem obchodu zaznamenal v některých letech dokonce pokles. Při mezinárodním srovnávání makroekonomických agregátů narážíme na dvě úskalí: Problematika metodické báze (kdy různé země mohou mít rozdílnou koncepci, co do HDP/HNP zahrnovat a co nikoliv). Výše popsaná metodika vychází z koncepce tří výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu) a je v souladu s doporučeními OSN, která se dnes uplatňují prakticky celosvětově. Jiná byla situace v tzv. centrálně plánovaných ekonomikách, kdy se zdůrazňovalo zejména využití výrobního faktoru práce, zatímco kapitál byl nahrazován nejrůznější pomocnou metodikou. Problém měnové báze - spočívá ve skutečnosti, že vyrobený produkt je zpravidla oceněn národní měnou, ale pro účely mezinárodního srovnání se využívá nejčastěji USD (nebo EUR). Jde tedy o to, jaký zvolit kurs národní měny k referenční měně, zda kurs aktuální (tržní) anebo přepočet pomocí tzv. parity kupní síly (Purchasing Power Parity - PPP), který je sice obtížnější, nicméně obvykle lépe odráží větší vnitřní kupní sílu národní měny než v případě použití aktuálního tržního kurzu.
2.4
Teorie světové ekonomiky a mezinárodního obchodu
Hlavním úkolem teorie světové ekonomiky a moderních teorií mezinárodních ekonomických je hledat odpověď na otázky spojené s racionalitou fungování světové ekonomiky, tj. Co je smyslem zapojení země do světové ekonomiky a jaký je užitek z tohoto zapojení (posuzováno z pohledu úrovně výroby a spotřeby v jednotlivých zemích)? 29
Čím je dána struktura mezinárodní obchodní směny (tj. které výrobky jsou vhodné pro export, popř. import a z jakého důvodu)? Při jakých směnných poměrech (cenových relacích) jsou směňovány výrobky na světovém trhu?
Racionálním základem pro fungování světového hospodářství je mezinárodní dělba práce. Historický pohled na tyto otázky si znázorníme v následujících odstavcích. 2.4.1 WWW
http://www.epolis.cz/ekonom ie/249merkantilismusa-jeho-vliv-navyvoj-statu-avedenivalky.html
Etapy merkantilismu
Merkantilismus
Je prvním, i když spíše praktickým než teoretickým odrazem nastupujícího kapitalismu. Nutno hned zpočátku upozornit, že merkantilismus není ucelená teoretická škola, nýbrž zčásti teoretické, hlavně pak ale praktické učení zaměřené na řešení problému, jak zvýšit bohatství národa. Bohatství spojují merkantilisté s penězi, které v té době byly představovány drahými kovy. Řešení problému zvýšení bohatství národa je spatřováno v zajištění přílivu drahých kovů do země - tedy těžba drahých kovů, mocenské výboje, zabírání kolonií a zejména mezinárodní obchod (na který se raní merkantilisté dívají jako na "hru s nulovým součtem", kdy jedna země vydělává a druhá prodělává). Merkantilismus vzniká ve 14. století v Itálii a nejdéle se udržel ve Francii (do 18. století). Merkantilismus se historicky člení na dvě etapy: 1) Raný merkantilismus (15. - 16. stol.) - tzv. teorie peněžní bilance doporučoval koncipovat hospodářskou politiku tak, aby peníze pouze do země připlývaly a nedocházelo k jejich odlivu ze země. Konkrétně to byla tato opatření: zákaz vývozu peněz, povinnost cizích kupců utratit v dané zemi všechny utržené peníze, usilovat o vysoké ceny vyváženého zboží (= více peněz), jsou proti jakémukoliv dovozu (např. i levných surovin). Tato koncepce byla postupně nahrazena tzv. rozvinutým merkantilismem. Charakteristické pro toto období bylo, že se merkantilisté na peníze dívali jako na poklad, nikoliv jako na oběživo a prostředek směny. 2) Rozvinutý merkantilismus (cca 17. století, zejména Anglie a Francie). Šlo o tzv. teorii aktivní obchodní bilance - hospodářská politika má zajistit, aby do země přicházelo více peněz než z ní odchází a to právě prostřednictvím aktivní obchodní bilance: podpora exportních odvětví (subvence, zakládání manufaktur aj.), omezení dovozu luxusního zboží (chudoba lidí byla pokládána za základ národního bohatství), omezení vývozu surovin a polotovarů, agresivní koloniální politika (kolonie byly vnímány jako odbytiště výrobků a zároveň jako zdroj surovinového bohatství), podpora tranzitního obchodu (viz. anglická navigační akta z roku 1651), Narozdíl od raných merkantilistů jsou v tomto období doporučovány spíše nízké ceny (umožňují ovládnout trhy, stlačovat mzdy, udržet nízké ceny obilí v zemi a tím i jeho levný dovoz). Merkantilisté jsou rovněž stoupenci populační politiky (více 30
plátců daní a pracovníků pro výrobu exportního zboží a současně nízké mzdové náklady - přebytek nabídky práce neumožňuje růst mezd). Významným představitelem rozvinutého merkantilismu v Anglii byl Thomas Mun (kniha Bohatství Anglie v zahraničním obchodě z roku 1664). Významným kritikem merkantilismu byl naopak filosof David Hume. 2.4.2
Klasická teorie mezinárodního obchodu
Postupně se opatření prosazovaná merkantilisty stávala brzdou dalšího rozvoje a dostávala se také do rozporu se zájmy rodícího se průmyslového kapitalismu. V teoretické linii byl proto merkantilismus postupně vystřídán tzv. klasickou školou politické ekonomie. Za klasiky teorie mezinárodního obchodu jsou považováni Adam Smith (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, 1776 ) a David Ricardo (Zásady politické ekonomie a zdanění, 1817). Jejich teorie do jisté míru navazují na merkantilistické ekonomické učení. „Klasikové“ ve svých teoriích tvrdili, že zahraniční obchod je zdrojem růstu bohatství země, nikoliv však jednostranně, nýbrž pro oba ve směně zúčastněné státy tím, že umožňuje produktivnější využití výrobních faktorů dané země než za Teorie absolutní situace, kdy se země do zahraničního obchodu nezapojuje. Starší teorie absolutních výhody výhod od Adama Smitha vidí přínos ze zapojení do mezinárodního obchodu v tom, že umožňuje růst produktivity práce a růst bohatství národa. Jde o teorii liberální, neboť realizace výhod, jež mezinárodní obchod zemi přináší, je možná pouze za existence volného obchodu. Podle A. Smitha by se měla země v mezinárodní dělbě zaměřit na výrobu těch produktů, které vyrábí absolutně nejlevněji, tedy s absolutně nižšími náklady práce oproti ostatním zemím. Příklad 1: Model s absolutními výhodami - produkce 1 dělníka za určitou časovou jednotku USA pšenice 6q sukno 2m Tab. č. 1: Model absolutní výhody Zdroj: vlastní
Anglie 2q 4m
V daném modelu mají USA absolutně nejnižší náklady při produkci pšenice (se stejným množstvím práce vyrobí 6q zatímco Anglie jen 2q), na druhé straně ve výrobě sukna má absolutně nejnižší náklady Anglie. Při vývozu pšenice z USA je za 6q získáno dvojnásobné množství sukna v Anglii oproti směnnému poměru doma. Při vývozu sukna z Anglie je za 4m sukna získáno trojnásobné množství pšenice v USA oproti směnnému poměru v Anglii. Podle A. Smitha oboustranně výhodný obchod vyžaduje, aby každá země u některého ze směňovaných výrobků měla absolutně nižší náklady. David Ricardo a jeho teorie komparativních nákladů nalézá řešení i za situace, kdy jeden z partnerů je produktivnější ve výrobě všech produktů a to principem komparativních výhod, které vyplývají z relativních rozdílů v nákladech práce na jednotlivé výrobky.
31
WWW
http://www.ceed .cz/makroekono mie/63_absolut_ a_kompar_vyho da.htm
Teorie komparativní výhody
Méně efektivní země, která má absolutní náklady práce větší u všech výrobků se bude specializovat na výrobu a export těch produktů, kde je její absolutní nevýhoda nejmenší (má tedy komparativní výhodu ve výrobě tohoto produktu). Země, která má u všech výrobků absolutně nižší náklady se bude specializovat na výrobu a export těch výrobků, kde je její výhoda v nižších nákladech relativně největší (bude u daného výrobku realizovat komparativní výhodu). Příklad 2: Model s komparativními výhodami - produkce 1 dělníka za časovou jednotku USA pšenice 6q sukno 6m Tab. č. 1: Model komparativní výhody Zdroj: vlastní
Anglie 2q 4m
3:1 1,5 : 1
Z daného modelu vyplývá komparativní výhoda pro USA u pšenice (poměr absolutních výhod je pro ně příznivější než u produkce sukna). Komparativní výhoda pro Anglii je u sukna (poměr absolutních nevýhod je zde poměrně méně nepříznivý oproti pšenici). Závěry klasiků, které tvoří jádro tzv. čisté teorie mezinárodního obchodu lze shrnout takto: všechny země zapojením do zahraničního obchodu získávají, jestliže kritériem pro zapojení do zahraničního obchodu jsou komparativní výhody na bázi rozdílů v relativních (absolutních) nákladech práce. Zároveň je zdůvodněna politika liberalizace obchodu. Přes nesporný myšlenkový přístup obou teorií, které vytvořily myšlenkový proud mající nepřetržitou kontinuitu prakticky až do současnosti, se již poměrně záhy objevily některé výhrady kritiků klasické teorie mezinárodního obchodu, které je třeba mít na paměti: jde o přístup statický, který abstrahuje se od pohyblivosti průměrných nákladů práce v závislosti na objemu vyráběné produkce, teorie neuvažuje výši dopravních nákladů, které celkové náklady mohou významně ovlivnit, výchozí stav komparativních výhod - odrážející rozdíly v ekonomické úrovni zemí - nemusí partnerům v zahraničním obchodě přinášet rovné výhody (viz. často nerovný vztah rozvinutých a rozvojových zemí), naopak takto založená směna může v zemi reprodukovat ekonomickou zaostalost. Poslední uvedená výhrada je častá ze strany rozvojových zemí. Pokračováním klasické teorie mezinárodního obchodu je teorie mezinárodních směnných poměrů (tzv. teorie reciproční poptávky), která je dílem Johna Stuarta Milla. Podle Milla se mezinárodní směnné poměry pohybují v hranicích, které jsou určeny národními směnnými poměry před zahájením mezinárodní směny. V rámci těchto hranic se pak mezinárodní směnný poměr ustálí na takové úrovni, kdy bude u obou výrobků v rovnováze nabídka s poptávkou. Náklady na výrobu tedy pouze vymezují rozpětí, v nichž se směnný poměr pohybuje. Podle Milla lze o rozdělení celkového přínosu plynoucího z mezinárodní dělby práce činit následující závěry: země získává tím větší přínos, čím více se mezinárodní směnný poměr blíží národnímu směnnému poměru jejího obchodního partnera, v případě obchodu velké země (= větší poptávka po zahraničním zboží) se zemí malou (= menší poptávka po zahraničním zboží) si malá země dosaženým 32
zahraničním směnným poměrem přisvojuje větší díl výhody, neboť se mezinárodní směnný poměr blíží národnímu směnnému ve velké zemi.4 Přínosy z mezinárodního obchodu, spočívající v rozšíření určitých možností pro Přínosy spotřebitele a v příznivém vlivu obchodu na úroveň produktivity, je velmi obtížné mezinárodního kvantifikovat, neboť by si vyžadovalo obtížná zjišťování nákladů na výrobu v dané obchodu zemi za podmínek neexistence obchodu a jejich komparaci se situací při mezinárodní směně. Místo toho je pro měření vývoje přínosu z mezinárodního obchodu v čase dlouhodobě používán přístup, který je propočítáván na bázi ukazatele daného poměry cenového indexu vývozu ku cenovému indexu dovozu, tedy tzv. měření reálných směnných relací (Terms of Trade - TT) TT = ( Pex / Pim ) x 100 kde: TT ... komoditní reálné směnné relace Pex ... cenový index exportu Pim ... cenový index importu Ke zlepšení směnných relací země dochází tehdy, jestliže se její exportní ceny relativně zvyšují oproti vývoji cen importních v určitém časovém období. Určité množství dovozu si při zlepšujících směnných relacích vyžaduje menší množství vývozu, při zhoršování naopak větší. 2.4.3
Neoklasické teorie mezinárodního obchodu
Spadají do období přibližně od 70. let 19. století do 30. let 20. století a přinesly užitečné analytické nástroje (např. modelové grafické vyjádření). Neoklasické teorie mezinárodního obchodu se zaměřují na optimální alokaci zdrojů mezi zeměmi, na bázi maximalizace uspokojení spotřebitele při vynaložení co nejnižších ekonomických nákladů. Narozdíl od klasiků vycházejí ekonomové neoklasického období z poptávky jako dominantního činitele mezinárodního směnného poměru. Ekonomické náklady pak jsou chápány jako vzdaní se alternativní výrobní možnosti. Prvním výrazným myšlenkovým vkladem jsou křivky reciproční poptávky od Alfreda Marshalla, která bezprostředně navazuje na Millovu teorii reciproční poptávky. Další významnou neoklasickou teorií je teorie vybavenosti výrobními faktory (Factor Endowment model), jejímiž autory se ve 30. letech 20. století stali švédští ekonomové Eli Heckscher a Bertil Ohlin. Jejím významným pokračovatelem pak byl významný americký ekonom, profesor Paul Anthony Samuelson. Za základ pro specializaci zemí a mezinárodní obchod považuje tato teorie rozdíly ve vybavenosti jednotlivých zemí výrobními faktory, tj. půdou, prací a kapitálem. Vybavenost výrobními faktory je pak rozhodující pro určení jejich ceny. Výrobní faktor, který je v dané zemi hojný je levnější, naopak výrobní faktor, který je nedostatkový je nabízen za vysokou cenu. Je-li např. v některé zemi dostatek půdy, pak produkuje zemědělské výrobky levněji než země s nedostatkem půdy. 4
Poznámka: Důležitou roli však ale hraje i schopnost země přizpůsobit nabídku domácího zboží poptávce zahraničního trhu, což je zase zpravidla snazší pro zemi velkou.
33
Komparativní výhoda tedy vyplývá z relativní struktury výrobních faktorů jednotlivých zemí. Země mají komparativní výhodu v tom, že vyrábějí zboží s použitím těch výrobních faktorů, jimiž jsou vybaveny ve srovnání s jinými zeměmi hojněji, protože tak vyrábí levněji. Teorie předpokládá dokonalou konkurenci (tj. neexistenci státních zásahů, monopolů, oligopolů atd.) a nepřihlíží k výši dopravních nákladů. Heckscher-Ohlinova teorie vyvolala ve světě velký zájem a stala se předmětem rozsáhlého empirického ověřování, o což se zasloužil zejména americký ekonom ruského původu Vasilij Leontief se svou metodou input-output. Roku 1954 zjistil, že USA, proti očekávání nevyváží výrobky náročné na kapitál, nýbrž na práci a naopak, dovážejí výrobky náročné na kapitál (tzv. Leontiefův paradox). Leontief sám tuto skutečnost vysvětlil poukazem na to, že práce je údajně v USA mnohem produktivnější než v zahraničí v důsledku vyšší kvalifikace (což je ostatně také kapitál). Kritikové neoklasické teorie
Kritikové neoklasické teorie zdůrazňují tyto skutečnosti: popírají předpoklad, že totéž zboží musí být stejně náročné na práci nebo kapitál, a to při jakýchkoliv cenových relacích výrobních faktorů v různých zemích, zpochybňují předpoklad, že se země zase natolik ve vybavenosti výrobních faktorů neliší, aby to vedlo k tomu, že se totéž zboží vyrábí různými výrobními postupy (tj. předpoklad totožnosti technologií v různých zemích), zdůrazňují abstrakci od vědeckotechnického pokroku, který je považován za exogenní, neměnný činitel, resp. předpoklad stejného přístupu zemí k vědeckotechnického pokroku, vytýkají teorii statický přístup (což při důsledné aplikaci konzervuje rozdíly v ekonomické úrovni zemí). P. A. Samuelson tuto teorii doplnil tím, že mezinárodní obchod vyrovnává ceny výrobních faktorů. Specializace země s hojností kapitálu na výrobu statků náročných na kapitál vede k přelévání kapitálu do tohoto odvětví, růstu poptávky po kapitálu a tím i zvýšení jeho ceny. Naopak zboží jehož výroba je náročná na výrobní faktor v dané zemi nedostatkový se bude dovážet, což sníží poptávku po "vzácném" výrobním faktoru a tím i jeho cenu. Zmiňme se ještě o Linderově teorii o podobnosti ve struktuře poptávky (Theory of overlapping demands). Základem teorie, je myšlenka, že země bude vyvážet ty průmyslové výrobky, pro které má uplatnění na domácím trhu, a to z těchto důvodů (netýká se zemědělství a vývozu surovin): domácí trh umožňuje, aby si výrobce byl vědom možností dosáhnout zisk u daného výrobku, firmy uskutečňují výzkum a vývoj pro uspokojení zřejmých potřeb domácího trhu, přizpůsobení výrobku neznámému mezinárodnímu trhu je nákladné. Podle této teorie budou vyvážené výrobky v podstatě obdobné výrobkům produkovaným pro domácí trh. Dovážené výrobky se budou zase podobat výrobkům vyráběným v dovážející zemi a spotřebitel se bude rozhodovat podle ceny. To pak vede k závěru, který je poněkud v rozporu s klasickou teorií, že čím více se budou výrobky překrývat, tím větší budou příležitosti pro oblast zahraničního obchodu. Skutečnost ukazuje, že tato teorie může částečně vysvětlit výměnu zboží mezi zeměmi s velkým vnitřním trhem, ale nelze ji aplikovat na země typu asijských nově industrializovaných zemí. 34
2.4.4
Moderní teorie mezinárodního obchodu
Tyto teorie již lze poměrně obtížně ztotožnit s nějakou konkrétní ekonomickou školou. Ve většině případů jsou založeny na tom, že zohledňují rozdíly v technice a technologii, což však lze zčásti nalézt i ve výše uvedených teoriích. Jednou z prvních je teorie technologické mezery, kterou formuloval ji britský autor V. Posner a stojí v přímém protikladu s Linderovými názory. Podle ní pro vývoz jsou velmi důležité inovace. Výrobce vyvíjí nové výrobky, které přinášejí zisk a inovující firmě dávají dočasný monopol, čímž se firmě otevírá výhodnější přístup na zahraniční trhy. V počáteční fázi roste vývoz, ale vyšší zisky vedou brzy k napodobování ze strany jiných výrobců. Tím původní výrobce ztrácí komparativní výhodu, což jej podnítí k dalším inovacím, aby získal výhodu novou. Působením inovací tak vzniká časově omezená technologická mezera. Za nejvýznamnější z této skupiny teorií je uváděna teorie výrobního cyklu. Jejím autorem je americký profesor Raymond Vernon, který tak koncem šedesátých let rozšířil, zobecnil a propracoval výše uvedenou teorii technologické mezery. Podle Vernona výroba nových výrobků prochází třemi fázemi: 1) V úvodní fázi mají americké korporace monopolní výhodu založenou na technické nebo technologické převaze. 2) Ve fázi dospívání původní výrobce tuto výhodu ztrácí. Získává ji zahraniční výrobce, a to především díky své schopnosti vyrábět levněji. Chce-li si americký výrobce udržet podíl na trhu a zabránit prosazení se konkurence, musí vytvořit výrobní filiálku anebo podobný podnik v zahraničí. 3) Ve třetí fázi se výrobek standardizuje a jeho výroba se přenáší do zemí, kde je dána komparativní výhoda v podobě nízkých výrobních nákladů. Uveďme ještě některé nedostatky Vernonova modelu. Výrobce obvykle udržuje monopolistickou pozici až za bod zralosti výrobku, zvláště je-li výroba založena na specifických zkušenostech výrobce, patentech apod. Navíc u řady výrobků nelze pozorovat tendenci ke standardizaci ani v průběhu delšího časového období (což platí zejména pro složité stroje a investiční celky), u jiných výrobků jsou naopak inovace natolik rychlé, že ani nemůže dojít ke vzniku komparativní výhody v jiných zemích. Reálný vývoj v 70. a 80. letech narušil působení této teorie. Jednak se zmenšilo tempo inovací, jednak se zejména SRN a Japonsko ve svém inovačním úsilí přiblížily USA, čímž se vzdálily jiným vyspělým zemím. Navíc od 80. let vznikají moderní průmyslová odvětví také v některých rozvojových zemích, jejichž vnitřní trh je zpočátku omezený a výroba je tak především zaměřená na export do vyspělých zemí. Nejmodernější teoretické přístupy analyzující kritéria mezinárodní specializace zdůrazňují rozhodující roli lidských znalostí a odborné kvalifikace jako předpokladu pro zvládnutí špičkových technologií. Komparativní výhoda pro zapojení do mezinárodní dělby práce je odvozována od rozdílů v úrovni "lidského kapitálu" (obecně teorie komparativních výhod dokazuje, že jedinou nutnou podmínkou pro získání přínosu z obchodu je to, aby poměry cen, nákladů apod. byly různé). 35
Výrobní cyklus
2.4.5 Teorie protekcionismu
WWW
http://dumfinanc i.cz/zajimavosti/ protekcionismus
Teoretický základ protekcionismu
Teorie protekcionismu byly v době svého vzniku určitou reakcí na klasickou teorii mezinárodního obchodu. Hlavním představitelem byl německý ekonom Friedrich List, který zkoumáním hospodářských poměrů v USA dospěl k závěru, že klasická teorie mezinárodního obchodu vyhovuje vyspělým zemím (jako byla Velká Británie), ale není vhodná pro země, které ve svém rozvoji vysoké hospodářské úrovně ještě nedosáhly. Jeho teorie je založena na tzv. stadiálním vývoji, jímž země procházejí. Pro ochranu rozvíjejícího se domácího průmyslu požadoval List zavedení ochranných cel, která by umožnila náležitou "výchovu" a posílení domácího průmyslu proti zahraniční konkurenci. Ve své době vzbudila určitý zájem teorie ubývajícího významu mezinárodního obchodu a teorie autarkie (soběstačnosti). Na ubývající význam mezinárodního obchodu upozornil koncem 19. stol. německý ekonom Werner Sombart, který jej vysledoval ze statistik. V některých obdobích tomu tak skutečně bylo, např. vývoj ve 30. létech 20. století. Od této teorie pak byl jen krok teoriím autarkie, která se ve 20. století projevila ve válečném Japonsku, fašistickém Německu a po válce negativně ovlivňovala vývoj členských zemí tehdejší RVHP. Dlouhodobou realitou světové ekonomiky je určitý protekcionismus z pozice rozvojových zemí. Vychází z jejich ekonomických problémů, ale hlavně z jejich obchodního postavení ve vztahu rozvinutým zemím. Řada těchto názorů byla prosazována na půdě orgánů OSN. Argentinský ekonom Raul Prebisch vystoupil brzy po 2. světové válce s teorií tzv. periferní ekonomiky, která postuluje názor, že v současném světovém hospodářství jsou centrem ekonomického dění vyspělé státy a naopak rozvojové země jeho periferií. Prebisch tak nastolil požadavek urychlení industrializace rozvojových zemí. Tyto teorie vesměs požadují určitý protekcionismus ze strany anebo ve prospěch rozvojových zemí, který vyplývá z negativní zkušeností těchto zemí s aplikací volného obchodu, jež většinou vede ke přesunu bohatství z méně vyspělých zemí do zemí rozvinutých a to i po pádu klasického kolonialismu, popř. upozorňují na dlouhodobé rozevírání „cenových nůžek“ mezi cenami surovin, vyvážených z rozvojových zemí a cenami průmyslových výrobků, které rozvojové země financují vývozem surovin. 2.4.6
Zahraniční obchod jako faktor zaostávání domácí ekonomiky
Tyto teoretické přístupy vysvětlují příčiny a podmínky, při jejichž naplnění se zahraniční obchod z potenciálního faktoru růstu může stát (byť dočasně) faktorem zaostávání. Zahraniční obchod se za této situace obrací ve svůj opak - další rozšiřování zahraniční směny snižuje disponibilní zdroje a národní důchod. Mimo tzv. zbídačující růst ("immiserizing growth") formulovaný v 50. letech Jagdishem Bhagwati a tzv. periferní ekonomiku R. Prebishe jsou zajímavé přístupy Ch. Kindlebergera a K. Laskiho. 36
Bhagwatiho teorie hovoří o ekonomickém poklesu méně vyspělých zemí vlivem zvyšování nabídky surovin vyvážených těchto zemí. Příčiny jsou tyto: nedostatečně rozvinutý zpracovatelský průmysl - země vyváží výrobky jednostranně zaměřené zemědělské výroby anebo některé suroviny, nabídka těchto komodit je silně neelastická - při snižování cen naopak dochází ke zvyšování nabídky s cílem udržet potřebnou úroveň vývozních příjmů, tyto komodity jsou jedinou nebo rozhodující náplní exportu a je-li pokles cen tak velký, že není vyrovnán dalším zvýšením nabídky, dochází k ekonomickému zaostávání země. Ch. Kindleberger říká, že zahraniční obchod může být překážkou ekonomickému růstu, jestliže existuje nevhodná poptávka po zboží dané země v zahraničí a nevhodná nabídka doma (tj. zahraniční poptávka neakceptuje dostatečně nabídku exportního zboží určité země). Laski odvozuje potíže v zahraničním obchodu v zemích plánovanou ekonomikou od rozporů mezi centrálními plány rozvoje domácí ekonomiky a tržním vývoje vnějšího ekonomického prostředí. Za situace stanovených vysokých temp plánovaného růstu domácí ekonomiky dochází k nárůstu požadavků na dovoz, který není v souladu s vývojem zahraniční poptávky po exportním zboží. Zvýšený tlak na export vede ke zhoršování vývozních cen i celkových reálných směnných relací (zařazování neefektivních výrobků do vývozu, k substituci dovozu méně efektivní domácí produkcí a konec konců ke zhoršování rozvojových podmínek ekonomiky).
2.5
Teorie lokalizace
Když bychom se pokusili z poněkud jiného úhlu pohledu podívat na teorie mezinárodního obchodu determinující vývoj světové ekonomiky, které byly popsány v předchozí části textu možná bychom dospěli k závěru, že mohou určitým způsobem vysvětlovat rozložení - lokalizaci - výroby a částečně i spotřeby ve světovém hospodářství. Nicméně v současné literatuře můžeme důkladnější analýzu teorie lokalizace zejména v pracích věnovaných ekonomické geografii, popř. geografii dopravy a geografii cestovního ruchu. Světové ekonomika se těmito teoriemi zpravidla podrobněji nezabývá, přesto považujeme za vhodné jejich obsah aspoň nastínit. Smyslem teorie lokalizace, ať už na národní nebo mezinárodní úrovni, je zdůvodnit a Rozložení objasnit význam jednotlivých činitelů pro rozložení ekonomické činnosti na určitém výroby území. Vedle uvedeného „popisného“ charakteru mají tyto poznatky nemalý spotřeby praktický význam a to zejména v oblasti územního plánování, při přípravě plánů rozvoje určitých územních celků. Jelikož se jedná spíše o přístup geografický, omezme se již jen na charakteristiku nejdůležitějších faktorů ovlivňujících lokalizaci hospodářské činnosti: 1) Obecné fyzicko-geografické podmínky - tj. zeměpisná poloha, nadmořská výška, vzdálenost od moře, tvar reliéfu (přístupnost, výšková členitost, dostupnost vody a vodních toků, charakteristika podloží apod.). Patrně nejdůležitější faktor, který v minulosti spolu s příznivým podnebím rozhodoval o tom, které oblasti osidlovány nejdříve. 37
a
2) Klimatické a meteorologické podmínky - roční průběh teplot, srážek, vlhkosti vzduchu, doba trvání sněhové pokrývky, převládající směry a síla větru aj. Vedle obecných fyzicko-geografických podmínek velmi důležitý faktor ovlivňující lokalizaci zejména zemědělské výroby, popř. průmyslových odvětví navazujících na zemědělskou výrobu (potravinářský průmysl, zpracování přírodních textilních vláken apod.). 3) Kvalita a vydatnost ložisek nerostných surovin - rozhodující činitel pro lokalizaci odvětví především těžebního průmyslu a navazujících zpracovatelských provozů. V určitých obdobích se projevovala tendence oslabování významu tohoto lokalizačního činitele, například v důsledku rozvoje dopravních služeb. Na druhou stranu požadavek na kvalitu životního prostředí v místech s vysokou hustotou osídlení přispěl k tomu, že v současnosti opět převažuje snaha provádět úpravu vytěžených surovin v místě jejich těžby. Případná hlušina a odpady vzniklé z úpravy nebo přepracování surovin je snaha používat k rekultivaci těžbou zasažených území, popř. zasypávání vytěžených či opuštěných štol. 4) Vybavení území potřebnou infrastrukturou - zejména dostupnost elektrické sítě, zdroje vody, plynu, návaznost na dodávky potřebných vstupů, dopravní obslužnost (přístavy, letiště, železniční nebo silniční síť) atd. Infrastruktura je rozhodující zejména pro lokalizaci většiny průmyslových odvětví. Řada odvětví má specifické požadavky na dostupnost infrastruktury, navíc - ať již historicky nebo geograficky - mají některá odvětví tendenci se doprovázet (např. ocelářství - výroba automobilů, zpracování ropy - výroba plastů, základní chemické výroby - výroba průmyslových hnojiv apod). 5) Kvalifikovaná pracovní síla - v dřívějších dobách se průmyslová výroba začala nejdříve rozvíjet v oblastech s určitou koncentrací obyvatelstva a tím i pracovní síly. Dnes - pokud nedochází k revitalizaci starých průmyslových oblastí některá odvětví navazují přímo na zázemí velkých měst a to jednak z důvodu větší nabídky pracovní síly, jednak z potřeby získat pracovníky s určitou kvalifikační strukturou, k čemuž mají větší města lepší předpoklady (např. díky rozvinutém vysokému školství a tradici vědy a výzkumu). Na druhou snahu nelze přehlížet i opačný trend některých podniků opouštět místa, kde se za daných podmínek nedaří nacházet pracovní sílu a přesouvat výrobu do oblastí, kde je intenzita průmyslové výroby výrazně nižší. 6) Blízkost cílového trhu - tento činitel v současnosti dlouhodobě získává na významu, ale zpravidla ve spojení s kvalitní infrastrukturou, kterou vládní orgány ve veřejném zájmu často potenciálním investorům poskytují za velmi výhodných podmínek. Je třeba připomenout, že tento důležitý faktor zpravidla nepůsobí sám (pomineme-li požadavky na infrastrukturu), nýbrž v kombinaci s ještě aspoň jedním dalším činitelem (pracovní síla, suroviny, podmínky pro podnikání apod.). 7) Rámcové ekonomické podmínky v daném státě zpravidla nepůsobí jako samostatný činitel, ale jako nezbytný předpoklad, jehož případné naplnění či nenaplnění v souladu s očekáváním případného investora rozhodnutí o investici vyloučí již ve fázi přípravy anebo se stane předmětem vyjednávání o konkrétních podmínkách investice a poskytnutých investičních zárukách. Důležitou podmínkou je i zvažovaná dlouhodobost a strategie záměru, protože při snaze případného investora získat pouze maximální výhody může být jejich časově omezená platnost důvodem k přesunutí výroby jinam s tím, že na stát tak přejdou nemalé náklady spojené s otázkou dalšího využití území a zajištění životní úrovně propuštěných pracovníků. 38
8) Požadavky na ochranu životního prostředí - jsou dnes již ve většině vyspělých zemí na velmi vysoké úrovni a jejich dodržování si často vyžaduje nemalé počáteční náklady. Na druhou stranu dostupnost a účinnost tzv. čistých technologií se v posledních letech výrazně zvýšila, takže ochrana životního prostředí již dnes nemusí být překážkou ekonomické činnosti. Celosvětově je však třeba zajistit, aby ochrana životního prostředí byla kvalitní všude. 9) Politické a kulturní prostředí, pracovní morálka - opět nepůsobí samostatně, ale je součástí celkového rozvažování. Svou roli hraje také znalost jazyka a vstřícné společenské klima.
2.6
Cesty ekonomického strukturálního vývoje
Ekonomický růst, jak již bylo jednou uvedeno, v historickém vývoji ve světě převládal nad stagnací, či dokonce poklesem výroby. Jeho rozložení však bylo časově i územně velmi nerovnoměrné. O moderním ekonomickém růstu hovoříme od doby průmyslové revoluce (poslední třetina 18. století). Uveďme v bodech jeho charakteristické rysy: poměrně stálý vzestup produkce na 1 obyvatele, zvyšování počtu obyvatel (pouze do určitého stupně vývoje, kdy se populační růst zpomaluje nebo dokonce nastává stacionární stav), podstatné strukturální změny - tj. změna objemu a relativní váhy jednotlivých sektorů (zemědělství, průmyslu a služeb) a změna významu jednotlivých oborů uvnitř těchto sektorů.
2.6.1
Typy ekonomického růstu
V zásadě můžeme rozlišit dva základní typy ekonomického růstu: 1) Intenzívní - založený na růstu produktivity práce a dalších výrobních faktorů jako důsledek uplatňování vědecko-technického pokroku ve výrobě. Tento typ růstu vede ke zvyšování kvality produkce a uvolňování pracovních sil z takto se rozvíjejících odvětví. 2) Extenzívní - znamená růst výroby v důsledku zapojování většího množství výrobních faktorů (práce, půda, energie atd.). Zpravidla vede k vysoké zaměstnanosti, při dlouhodobém zanedbávání potřebných inovací však vede k zastarávání výrobních technologií a vysoké energetické náročnosti odvětví. Reálný ekonomický růst je ve skutečnosti kombinací obou typů. Spíše intenzívní ekonomický růst byl příznačný pro rozvinuté země a nyní také zejména pro asijské nově industrializované země, spíše extenzívní typ růstu byl charakteristický pro centrálně plánované ekonomiky v 70. a 80. letech 20. století a pro řadu rozvojových zemí. Podle nosného odvětví ekonomický růstu rozeznáváme: 1) Industrializační typ růstu - v situaci, kdy je nejrychleji rostoucím odvětvím průmysl, což byla typická počáteční fáze rozvoje nynějších rozvinutých zemí, převažující vývoj někdejších centrálně plánovaných ekonomik po druhé světové válce a také vývoj ve většině rozvojových zemí. 39
Reálný ekonomický růst
2) Růst orientovaný na služby - na určitém stupni ekonomického rozvoje roste poptávka po službách rychleji než po průmyslových výrobcích. Je-li růst sektoru služeb pomalejší než růst průmyslu, pak se to projevuje v rychlejším růstu cen služeb. 3) Zemědělsky orientovaný růst - představuje spíše výjimku. Je žádoucí v zemích, kde došlo k velkému poklesu nebo dlouhodobé stagnaci zemědělství. 2.6.2
WWW
http://business.c enter.cz/busines s/pojmy/p1850tercialnisektor.aspx
Strukturální změny
Pro sledování strukturálních změn v dlouhém období se jako užitečné jeví rozčlenit jednotlivé sektory do tří základních skupin: 1) Primární sféra - zahrnuje oblast zemědělství, rybolovu, těžby a úpravy surovin, vodárenství. 2) Sekundární sféra - zahrnuje veškerý zpracovatelský průmysl. 3) Terciární sféra - zahrnuje sektor tzv. produktivních služeb (cestovní ruch, gastronomie, doprava, obchod, finanční služby, poradenství apod.). V posledních přibližně 30 letech se ukazuje jako velmi užitečné provést vymezení ještě pro tzv. kvarterní sféru (zahrnuje oblast vědy a zvyšování kvalifikace pracovní síly, tj. vzdělávání) a kvintální sféru (kam patří sektor tzv. sociálních služeb). Dalším krokem metodiky sledování strukturálních změn5 je označení jednotlivých sektorů počátečním písmenem z jejich anglického názvu (zemědělství - agriculture, A; průmysl - industry, I; služby - services, S). Metodika strukturálních změn využívá seřazení odvětví podle významu, kdy lze rozlišit šest struktur, z nichž 5 reálně existovalo (resp. existuje) v průběhu hospodářského vývoje jednotlivých zemí. 1) Nízká ekonomická úroveň a tradiční struktura (struktura ASI nebo AIS) 2) Zemědělství je co do vypěstované produkce a zaměstnanosti nejvýznamnějším sektorem, tvoří hlavní část HDP (např. v Anglii kolem roku 1770 to bylo přibližně 227 USD na 1 obyvatele). Tehdejší sektor služeb zahrnoval sféru veřejných (církev, charita), soukromých služeb a sféru obchodu. Průmyslová odvětví byla značně nerozvinutá (spíše můžeme hovořit o řemeslné výrobě), mnohé činnosti se dosud nevydělily ze zemědělství. Struktura HDP vyjádřená pořadím odvětví ASI tedy odpovídá nižší úrovni než AIS. 3) Vysoká ekonomická úroveň - moderní struktura SIA 4) Po více jak dvou stoletích se GDP dnešních RTE značně zvedl. Tento vzestup je zčásti způsoben růstem cen (neboť inflace dlouhodobě převažuje nad deflací), ale především vzestupem celkové ekonomické úrovně, která je důsledkem podstatných strukturálních změn. Podle podílu jednotlivých sektorů na tvorbě HDP a na celkové zaměstnanosti je pro rozvinuté tržní ekonomiky typická struktura SIA. Vysoká produktivita dosahovaná v sektorech A a I umožňuje uvolnit pracovní síly pro služby, které jsou dosud převážně pracovně velmi intenzívní. Rozvoj služeb zpětně působí na rozvoj předchozích dvou odvětví což vytváří tzv. strukturální efekt vysokého HDP na obyvatele. S růstem HDP relativně klesá poptávka po potravinách a zboží krátkodobé spotřeby, poptávka po zboží dlouhodobé spotřeby a různých službách naopak roste. 5
Metodika byla vyvinuta Dr. Aloisem Holubem a byla použita pro sledování procesu industrializace v Asii v sekretariátu Hospodářské komise pro Asii a Tichý oceán. 40
2.6.3
Základní dlouhodobé tendence strukturálních změn
Historický proces přeměny tradiční struktury (ASI, AIS) v moderní (SIA) je provázen třemi dlouhodobými trendy bez ohledu na to, zda jde o pracovní sílu nebo celkovou produkci: 1) Klesá podíl zemědělství. Pokles podílu zemědělství je však spojen s absolutním růstem zemědělské produkce. Relativní pokles zemědělské pracovní síly je do určité doby spojen s jejím absolutním růstem, po němž však nastává absolutní pokles (v důsledku trvale rostoucí produktivity práce v zemědělství). 2) Podíl průmyslu roste, přičemž je dlouhodobě spjat s absolutním růstem průmyslové produkce a nárůstu objemu pracovní síly. V poválečném období (zejména od 60. let) se v některých nejrozvinutějších státech začíná projevovat zpomalení vzestupu nebo dokonce stagnace průmyslové výroby a v 70. a 80.letech začíná podíl průmyslu jak na výrobě, tak i na pracovní síle klesat. Tento proces je však provázen pokračujícím absolutním růstem průmyslové výroby. V rozvojových zemích však podíl průmyslu výrazně stoupá. 3) Podíl sektoru služeb rovněž roste za současného absolutního růstu produkce tohoto sektoru, tak měřeno podílem zaměstnané pracovní síly. Převládající relativní vzestup významu sektoru služeb je jevem, který se začal projevovat teprve v posledních přibližně 30 až 40 letech. V rozvinutých tržních ekonomikách dochází v současnosti k dalšímu posilování odvětví služeb, v rozvojových zemích se tak děje zejména na úkor klesajícího podílu zemědělství ( tj. zde se stále ještě mění jedna struktura hospodářství v jinou). 2.6.4
Historické cesty strukturálního vývoje
Na základě výše uvedených skutečností můžeme nyní vymezit dvě základní historické cesty strukturálního vývoje, přičemž výchozí a konečná úroveň byla v zásadě popsána v předchozích dvou odstavcích: 1) Klasická cesta strukturálního vývoje - průmysl se na určité období stává největším odvětvím národního hospodářství. Tento vývoj byl typický pro hospodářství rozvinutých tržních ekonomikách, v nichž proces industrializace započal (Velká Británie, Francie, Německo). Klasická cesta strukturálního vývoje má těchto pět fází: - ASI - AIS (tzv. nižší a vyšší úroveň tradiční struktury), IAS - ISA (tzv. nižší a vyšší úroveň industriální struktury) a moderní strukturu ekonomiky SIA. Podobnou cestou hospodářského vývoje prošly také mnohé bývalé centrálně plánované ekonomiky. 2) Cesta tzv. strukturální zkratky - má tři fáze. Po tradiční struktuře ekonomiky ASI následuje přechodná struktura SAI a po ní již popsaná moderní struktura SIA. Prošly jí některé vyspělé země, kde byla industrializace zahájena později (např. USA, Japonsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a většina rozvojových zemí). Za období 1965-2011 prošly některé země ze struktury ASI do SAI, ale asijské nově industrializované země až do struktury SIA. Vzhledem ke zvláštnímu charakteru služeb ve většině rozvojových zemí však hovoříme nikoliv o struktuře moderní, ale o struktuře relativně pokročilé. S ohledem na velký podíl služeb na HDP i pracovní síle ve většině zemí a malý podíl zemědělství přestává mít uvedený třísektorový model význam pro analýzu strukturálních změn. Vedle studia proporcí mezi S a I bude třeba zaměřit další pozornost na změny struktury uvnitř sektoru služeb. Ve všech ostatních zemích, se 41
Strukturální změny
pak očekává postupné ustavení a upevnění struktury SIA, včetně bývalých transformovaných ekonomik, jejichž současná struktura (např. SIA v ČR) byla v prvních letech ekonomické transformace z větší části spíše výsledkem "strukturální deformace", dané zejména prudkým poklesem podílu těžkého průmyslu a rychlým přesunem volné pracovní síly do vznikajícího soukromého sektoru v obchodu či služeb, než dlouhodobého ekonomického vývoje.
2.7
Teorie ekonomických cyklů
Kapitolu věnovanou teoretickým přístupům ke světové ekonomice, což si ovšem vyžádalo věnovat také určitou pozornost otázkám spojeným s mezinárodním obchodem, mezinárodní dělbou práce a strukturálními změnami, nyní uzavřeme částí věnovanou ekonomickým cyklům. Z hlediska soudobé světové ekonomické teorie jde podle našeho názoru o problematiku na jedné straně sice velmi kvalitně zpracovanou (viz. ekonomické dílo takových autorů jako Kondratěv nebo Schumpeter), na druhou stranu z hlediska názorů tzv. hlavního proudu ekonomického myšlení stojí tyto myšlenky poněkud stranou anebo jsou v krajním případě dokonce zcela zpochybňovány. Domníváme se, že jejich uvedení na tomto místě je nejen plně oprávněné, nýbrž může čtenářům umožnit alespoň částečně pochopit některé jevy, které ve světové ekonomice reálně probíhají a jejichž jiné uspokojivé vysvětlení současná ekonomická teorie prozatím neposkytuje. 2.7.1 WWW
http://ejnis.blog. cz/0511/hospoda rsky-cyklus
Příčiny ekonomických cyklů
Příčiny a typy ekonomických cyklů
V kapitole věnované hospodářské politice jsme se na prvním místě zmínili o stabilizační hospodářské politice jako významném předpokladu zdravého ekonomického růstu. Jak totiž ukazují hospodářské dějiny (a nejenom dějiny) jednotlivých zemí a reálný vývoj ve světě, ekonomický růst zpravidla neprobíhá rovnoměrně a plynule, nýbrž má tendenci v určitých obdobích zrychlovat, poté dochází k jeho zpomalení, přičemž nelze vyloučit ani hospodářský pokles, který se nakonec vždy podařilo překonat a opět vystřídat ekonomickým růstem. V dřívějších dobách, byla období hospodářského poklesu6 někdy i velmi bolestivá, často spojená s většími či menšími společenskými otřesy. Rozsah a délka „první“ hospodářské krize, která začala tzv. černým pátkem 24. října 1929 s následným pádem cen akcií na akciové burze v New Yorku, otřásl vírou ve schopnost tržní ekonomiky zotavit se z poklesu tak velkého rozměru. Ekonomické programy a ekonomické nástroje, které státy použily k překonání tak rozsáhlého hospodářského poklesu sice po 2. světové válce pomáhaly zmírňovat nepříznivé dopady zpomalující se ekonomické aktivity, nicméně tendenci tržních ekonomik k cyklickému vývoji se zatím nikde na světě uspokojivě překonat nepodařilo. Vlastní příčiny hospodářských cyklů se zpravidla z pohledu ekonomického vývoje člení do dvou skupin: 6
V ekonomické literatuře se objevuje termín klasická recese, jehož přesný význam je obsáhlejší. 42
1) Vnější příčiny (tzv. externí šoky): nemají primárně původ v ekonomickém systému nebo neuspokojivém hospodářském vývoji, ale přichází do hospodářské sféry zvenku. Nejčastěji jde o přírodní jevy (sucho, záplavy, požáry, zemětřesení apod.), politické, popř. společenské vlivy (politická nestabilita, extremismus, terorismus, potlačování lidských práv) anebo otevřený válečný konflikt (od 2. světové války např. Korejská válka, válka ve Vietnamu, válka v Perském zálivu, vývoj v bývalé Jugoslávii v 90. letech, popř. události po 11. září 2001). Hospodářská politika může tyto vlivy jen obtížně předpovídat a v prvním období musí reagovat především ve směru stabilizace situace pomocí vhodných nástrojů. V krajním případě nelze vyloučit přímé zásahy do ekonomiky. 2) Vnitřní příčiny: jejich nejčastější příčinou je nerovnoměrný anebo někdy i neodpovědný ekonomický vývoj. Nerovnoměrný ekonomický vývoj se zpravidla projevuje neuspokojivým vývojem některého z klíčových makroekonomických ukazatelů (nízký ekonomický růst, vysoká inflace, nezaměstnanost, nerovnovážný vývoj platební bilance apod.). Neodpovědný ekonomický vývoj může být důsledek selhání anebo rozsáhlé korupce politických elit, příčinou však také bývají neuvážené spekulace (zejména na akciových nebo devizových trzích, popř. při investicích do nemovitosti anebo cen některých komodit). Opatření hospodářské politiky musí mít v tomto případě výrazně systémový charakter (vytvoření vhodného právního a regulačního rámce). Dosavadní zkušenosti ukazují, že obě dvě příčiny jsou mnohdy ve svých důsledcích natolik závažné, že i ty subjekty, kterých se uvedené jevy bezprostředně nedotýkají, musí být připraveny na případné přímé anebo aspoň bezprostřední dopady. Uveďme pro přiblížení některé příklady: George Soros a jeho rozsáhlá spekulace na pokles britské libry, která počátkem 90. let donutila Bank of England opustit režim pevného kurzu této měny. Dopad tzv. asijské ekonomické krize ve 2. polovině 90. let na některé investory a celkový růst tohoto regionu v následujících bezmála dvou letech7. Výrazný pokles cen ropy koncem 20. století (na úroveň pod 30 USD/barel po dobu více než dva roky). Překvapivý teoretický útok několika malých skupin islámských fundamentalistů na Světové obchodní centrum a další cíle v USA dne 11. září 2001. Rozsáhlá přírodní katastrofa v oblasti Indického oceánu po ničivé vlně tsunami dne 26. prosince 2005, která způsobila smrt mnoha zahraničních turistů trávících zde svou dovolenou. Rok 2008 a hypoteční krize, která vyústila v krizi globální. A dodnes nemůžeme říct, zda se opět odrážíme ode dna a nebo zda nás ještě čeká ekonomický pád. Jedno je však jisté. Svět nebude již nikdy tím světem, kterým byl před rokem 2008. Mohli bychom jmenovat i další události, které „otřásly“ vývojem ve světě anebo výrazně zasáhly do života mnoha tisíc lidí. Nezbývá než doufat, že další jevy nebudou už tak časté a mezinárodnímu společenství se podaří jim účinně čelit.
7
Podrobnější rozbor tohoto jevu bude proveden v kapitole věnované asijskému regionu.
43
2.7.2
Ekonomická podstata hospodářských cyklů
Podle nejčastější příčiny a doby trvání následných hospodářských cyklů můžeme rozlišit jejich tři základní typy:
Typy ekonomických cyklů
1) Krátkodobé cykly (v délce přibližně 18 měsíců) jsou nejčastěji způsobeny změnou tzv. neplánovaných zásob, popř. zejména u zemědělských komodit výraznými výkyvy v zemědělské výrobě (nízká úroda nebo výrazná nadúroda). Firmy totiž většinou počítají s určitou úrovní prodejů a určitou hodnotou zásob. Pokud prodeje poklesnou, firmám se začínají neplánovaně hromadit zásoby, což si vynucuje snížení výroby. V opačném případě, kdy se prodeje vyvíjejí nad očekávání příznivě naopak nižší stav zásob podněcuje firmy ke zvýšení objemu produkce. Uvedený mechanismusje podrobně probírán v makroekonomii8, takže případné zájemce odkazujeme na rozsáhlou literaturu. Odpovídající ekonomický model agregátní poptávky (AD) a agregátních výdajů (AE, resp. vyrobeného produktu Y), tzv. model 45°, je základem moderní makroekonomické analýzy. Popsané výkyvy jsou v podmínkách tržní ekonomiky běžné a zpravidla - při zdravém způsobu řízení firem - nezpůsobují rozsáhlejší hospodářské problémy. Střednědobé cykly (v době trvání zpravidla 4 až 7 let9) - jsou nejčastěji spojeny s tzv. multiplikačním efektem investic, které v době své realizace potřebují značné prostředky. Po dokončení se naopak firmy soustřeďují na maximalizaci výnosu investic a omezení neplánovaných výdajů nebo vynucených odstávek. Firmy soustředěné na dodávky investičních celků se tak velmi často setkávají s enormním vytížením svých kapacit, které však v určitém dalším období může výrazně poklesnout pod přijatelnou úroveň. Uvedené výkyvy v investiční aktivitě se často kombinují s výkyvy ve vývoji cenové hladiny, takže se často hovoří o tzv. obchodně-ekonomickém (konjunkturním) cyklu. Ve světových hospodářských dějinách byl nejdůležitějším cyklem s nejrozsáhlejším dopadem na vývoj ve světě pokles v 1. polovině 30. let 20. století, označovaný jako Světová hospodářská krize, popř. tzv. Velká deprese. Krizi se podařilo překonat až na základě rozsáhlých vládních ekonomických programů, podpořených následně výdaji na zbrojení před vypuknutím 2. světové války. Po druhé světové válce se sice zvýšením váhy veřejného sektoru dařilo rozsah hospodářských problémů snižovat, nicméně mnohdy na úkor deficitního hospodaření vládních rozpočtů, což prakticky celosvětově představuje určitý problém do budoucna. Navíc vůči výrazným šokům (1. a 2. ropný šok, popř. vývoj po 11. září 2001) je však i nadále účinnost takových opatření omezená a vyžaduje si zachovat nemalou obezřetnost. Dlouhodobé ekonomické cykly (někdy též označované jako tzv. teorie dlouhých vln) - patří v ekonomické teorii mezi propracovaná témata, která však - dosti neoprávněně - stojí mimo nejvýraznější proud soudobé ekonomické teorie. Za základ tohoto vývoje jsou považovány tzv. ekonomické vlny vyvolané výraznými vědeckotechnickými objevy a jejich prosazováním se v životě společnosti. Tyto inovace zpravidla potřebují nemalé investice, která však přináší rozsáhlé zvýšení produktivity práce a objemu výroby. Popsaný efekt se přenáší dále do dalších sektorů a vede k rychlému ekonomickému růstu. 8 9
Např. Mach, M. - Makroekonomie pro inženýrské studium, VŠE Praha 1994, kapitola 1. Uvedené údaje se v literatuře dosti liší, zle se setkat i s údaji 7 až 11 let.
44
V delším horizontu jsou tyto investice a vysoký objem výroby příčinou zesílení konkurenčního boje s tlakem na stávajíc úroveň cen (která většinou zaznamenala určitý růst hrozící přerůst v dlouhodobější cenový pokles). Dynamika hospodářského vývoje se proto může i na delší období významně zpomalit. Tento stav však současně nutí k hledání dalších inovací, které pak přichází spolu s následující ekonomickou vlnou. I když některé ekonomické školy popsané vysvětlení odmítají, popř. nepovažují za dostatečné, řada ekonometrických výzkumů a podrobnější pohled na hospodářské dějiny tento scénář spíše potvrzují. Od doby průmyslové revoluce bylo možno zaznamenat několik inovačních vln. Jako první se uvádí rozvoj manufakturní výroby a objev využitelnosti síly parního stroje. Druhá vlna je přisuzována rozvoji železniční dopravy a rozšíření parního stroje. Ve třetí vlně došlo k rozvoji hutnické a strojírenské výroby a objevu možnosti využití elektrické energie. Časově lze tyto vlny zařadit do 20. let 19. století (1. vlna inovací), do 70. let 19. století (2. vlna) a do vypuknutí 1. světové války (3. technologická vlna). Do období mezi dvěma světovými válkami se obvykle zařazuje 4. inovační vlna spojená s rozvojem využití střídavého elektrického proudu (úspěšná konstrukce parní turbíny spadá do 80. až 90. let 19. století). Po druhé světové válce se hovoří o tzv. 5. vlně inovací, jejímž základem je rozvoj elektrotechniky a zvládnutí mírového využití atomové energie. Současnost je v podmínkách vyspělých zemí označována jako 6. technologická vlna, jejíž základem jsou informační technologie, počítačem řízené výrobní systémy, inovace v telekomunikacích a rozvoj biotechnologií. V horizontu nejbližšího desetiletí je očekáván nástup 7. vlny inovací. Uvedené inovace budou směřovat zejména do oblastí jako jsou nanotechnologie, genové inženýrství, cílené chemické syntézy, popř. velmi čisté technologie. Specifickým úkolem je zvládnutí tzv. jaderné fúze v pozemských podmínkách. 2.7.3
Perspektivy budoucího vývoje
Rozbor technologických vln v předchozím odstavci byl ukončen zmínkou o 7. vlně inovací. Důvodem byla jednak naše snaha oddělit tyto úvahy od popisu reálného vývoje, jednak skutečnost, že popsaný scénář se sebou přináší některé důležité zajímavé důsledky, které se nějakým způsobem v budoucnu projeví. Na prvním místě je třeba uvést, že inovace budou nějakou dobu zaznamenávat výraznou dynamiku - se všemi důsledky s tím spojenými - časem ovšem začnou narážet na hranice dané fyzikálními zákony. Např. možnost zvyšovat výkon a rychlost počítačů se odvíjí od dostupnosti materiálů, které jsou vhodné pro vytváření integrovaných obchodů o složité vnitřní architektuře. Tím není omezen potenciál inovací, nicméně kvalita jejich působení dozná v budoucnu hlubokých změn. Dále zmiňme, že růst výroby v řadě odvětví nebude moci počítat s výraznými dlouhodobými nárůsty prodejů. Výrobci se tedy do značné míry budou orientovat na vysokou kvalitu produkce, jako cesty k udržení přidané hodnoty. V tomto směru se hovoří o koncepci tzv. saturostacionárního stavu, jehož nástup je pro vyspělé státy předvídán pro léta 2015 až 2030. Kladem tohoto období bude vysoká kvalita úrovně života, otevřenou otázkou je možnost udržet si za dané situace stávající základnu ekonomického systému založenou na penězích. Předpokládaná zásadní změna demografické struktury totiž v současnosti nahrává příznivcům důchodové 45
reformy založené na penzijních fondech. Zda budoucí vývoj poskytne prostor pro dostatečně výnosné investice lze jen velmi obtížně odhadovat. Při správném uchopení obou výše uvedených výzev však bude možné přesunout potřebné ekonomické zdroje do chudých rozvojových zemí, které dnes mnohdy nejsou vlastními silami schopny zvládnout problém vytvoření základních podmínek pro trvalý ekonomický růst. Důležitým předpokladem je zastavit probíhající zhoršování kvality životního prostředí. Základní ekonomický rozpor - neomezené lidské potřeby na straně jedné tak možná vyřeší schopnost neomezené invence a důsledné realizace strategií umožňujících hospodářský rozvoj, popř. udržení úrovně života bez ohrožení předpokladů kvalitního života budoucích generací.
2.8
Samostatná práce studenta
Popište průběh ekonomického cyklu v ČR a ve vybraném státě EU. Které národohospodářské ukazatele cykly ovlivňují a jak?
2.9
Otázky
1) Popište vymezení pojmu světová výroba. 2) Které sektory se podílejí na světové výrobě? Vymezte je včetně jejich podílu na výrobě, zaměstnanosti a produktivitě v podmínkách vyspělých a rozvojových zemích. 3) Charakterizujte model pro sledování strukturálních změn. 4) Popište tzv. klasickou cestu strukturálního vývoje. 5) Vymezte specifika vývoje cestou tzv. strukturální zkratky. 6) Jaké ukazatele umožňují měření a srovnání ekonomického výkonu různých zemí. 7) K čemu slouží teorie mezinárodního obchodu? 8) Odlište vývojové etapy teorie mezinárodních vztahů. 9) Proveďte základní vymezení liberálních teorií. 10) V čem spočívají odlišnosti ochranářských teorií? 11) Vymezte základní etapy tzv. merkantilismu. 12) Srovnejte zdůvodnění výhod z obchodu u klasických teorií mezinárodního obchodu. 13) Charakterizujte neoklasické teorie mezinárodního obchodu. 14) V čem se liší klasické a neoklasické teorie mezinárodního obchodu? 15) Co je jádrem moderních teorií mezinárodního obchodu? 16) V jakém směru se může stát mezinárodní obchod zdrojem ekonomického zaostávání? 17) Vysvětlete podstatu tzv. teorie lokalizace. 18) Čím je ovlivněna lokalizace těžkých, lehkých a spotřebitelských průmyslových odvětví? 19) Jmenujte lokalizační faktory pro zemědělskou výrobu a potravinářský průmysl. 20) Srovnejte tzv. intenzívní a extenzívní ekonomický růst? 21) Jaké jsou hlavní příčiny ekonomických cyklů a možnosti jejich ovlivnění? 22) Čím jsou specifické dlouhodobé ekonomické cykly? 23) Charakterizujte inovační vlny do 2. světové války. 24) Charakterizujte inovační vlny po skončení 2. světové války. 25) Vymezte teorém tzv. saturostacionárního stavu. 46
2.10
Shrnutí
Tato kapitola popisovala světovou výrobu a moderní ekonomický růst, vysvětlili jsme si měření a srovnali jednotlivé výkony světové ekonomiky. Popsali jsme vývoj světové ekonomiky a mezinárodního obchodu.
2.11
Literatura
[1] [2]
BERNÁŠEK, V. Ekonomie mezinárodního obchodu, VŠE, Praha 1997 FOLTÝN, J. Měnící se světová ekonomika a teorie o rozvoji, Politická ekonomie č. 10, Praha 1990 [3] HOLMAN, R. Dějiny teorií mezinárodního obchodu, VŠE, Praha 1990 [4] HOLUB, A. Geneze nové etapy vývoje světové ekonomiky v 90. letech, Acta Oeconomica Pragensia č. 2, Praha 1995 [5] kolektiv: Světová ekonomika na prahu 90. let, Bezděz, Bělá pod Bezdězem 1994 [6] KRUGMAN, P. R., OBSTFELD, M. International Economics, Addison Wesley 2000 [7] KUZNTES, S. Modern Economic Growth - Rate, Structure and Spread, Yale Unicersity Press, New Haven and London 1966 [8] UN World Economic and Social Survey [9] UNCTAD Handbook of International Trade and Development Statistics [10] VRANÝ, J. Suroviny a světová ekonomika, Svoboda, Praha 1987 [11] ZÁPOTOCKÝ, E. a kol.: Mezinárodní hospodářské vztahy, SNTL, Praha 1988
47
48
3
Základní etapy a procesy ve vývoji světové ekonomiky
Obsah kapitoly 3.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 3.2 Klíčová slova 3.3 Základní etapy vývoje světového hospodářství 3.3.1 Etapa formování světového hospodářství (1870 až 1890) 3.3.2 Etapa koloniálního soupeření a 1. světová válka (1890 až 1918) 3.3.3 Vývoj světového hospodářství v meziválečném období (1918 – 1939) 3.3.4 Druhá světová válka a její výsledky (1939 – 1945) 3.3.5 Vývoj světové ekonomiky po skončení druhé světové války (1945 1950) 3.3.6 Etapa vysoké dynamiky a relativní prosperity světové ekonomiky (1951 - 1973) 3.3.7 Etapa strukturálních krizí a strukturální adaptace (1974 - 1989) 3.3.8 Etapa urychlené globalizace světového hospodářství po roce 1989 3.4 Formy mezinárodní ekonomické spolupráce 3.4.1 Vývoz a dovoz zboží 3.4.2 Vývoz a dovoz služeb 3.4.3 Vývoz a dovoz kapitálu 3.4.4 Vývoz a dovoz vědeckotechnických znalostí 3.4.5 Migrace pracovních sil 3.5 Surovinová politika 3.5.1 Základní členění surovin 3.5.2 Pozice států z hlediska dostupnosti surovin 3.5.3 Mezinárodní obchod se surovinami 3.6 Vývoj mezinárodního měnového systému 3.6.1 Vytváření mezinárodní měnové soustavy a peněz 3.6.2 Vývoj v meziválečném období (1918 - 1945) 3.6.3 Vývoj po druhé světové válce (1945 - 1990) 3.6.4 Vývoj mezinárodního měnového systému v období globalizace (1990 dosud) 3.7 Samostatná práce studenta 3.8 Otázky 3.9 Shrnutí 3.10 Literatura
3.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Tato kapitola, ve srovnání se dvěma předchozími, se již bude věnovat konkrétním otázkám vývoje světové ekonomiky. Nejdříve pojednáme o jednotlivých etapách vývoje světového hospodářství s důrazem na období po roce 1850 a 2. svět. válce. Dále zhodnotíme současné determinanty vývoje světové ekonomiky, tedy zejména nejdůležitější a nejrozšířenější formy mezinárodní ekonomické spolupráce a mezinárodních hospodářských vztahů. Samostatně bude probírána surovinová politika a z ní do určité míry vyplývající problém ekonomické disparity „Sever – Jih“. Na závěr nastíníme vývoj a některé problémy mezinárodního měnového systému. 49
3.2
Klíčová slova
Proces, světové hospodářství, komplex, fenomén, lidská civilizace, zformování, 19. století.
3.3
Základní etapy vývoje světového hospodářství
Proces formování světové hospodářství představoval a i nadále představuje nesmírně komplexní fenomén. V nejširším pojetí by se dal ztotožnit s dosavadními dějinami lidské civilizace. Avšak to není našim záměrem, proto ve shodě s většinou uznávaných autorů uveďme, že ke zformování světového hospodářství v moderní industriální podobě došlo během poslední třetiny 19. století. Vývoj světového hospodářství
Vývoj světového hospodářství nebyl plynulý, naopak může být rozčleněn do několika poměrně jasně vymezených etap. Abychom nemuseli jednotlivé etapy nejdříve samostatně vyjmenovávat a na jiném místě provádět jejich charakteristiku, bude každé z nich věnována ucelená část textu odpovídající názvu každé etapy s časovým vymezením. 3.3.1
Etapa formování světového hospodářství (1870 až 1890)
V tomto období již velmi výrazně dochází k rozvoji hospodářských vztahů mezi evropskými státy a oblastmi na jiných kontinentech (Amerikou, Afrikou, Asií a Austrálií). Tyto vztahy až na některé výjimky však nejsou vytvářeny na bázi vztahů dvou nebo více rovnocenných partnerů. Naopak. Evropské státy si snaží udržet hospodářskou převahu nad ostatními oblastmi, což se pak i v politické oblasti projevuje stavem poměrně výrazné závislosti. Uvedené období proto můžeme označit jako etapu vytvoření světové koloniální soustavy (někdy se hovoří o tzv. klasickém kolonialismu). Ačkoliv v období klasického kolonialismu byl dán charakter kolonií na příslušném ekonomickém centru, není správné pohlížet na koloniální závislost jako na ryze jednostrannou záležitost. Centrum sice potřebovalo své kolonie jako zdroj surovin a některých zemědělských výpěstků, ale zároveň byly kolonie pro příslušné ekonomické centrum významným odbytištěm hotových výrobků a i když nerovnocenné postavení působení tohoto faktoru deformovalo - docházelo ke kulturnímu obohacování obou zúčastněných stran (v mateřských zemích se těšily zájmu cestopisy a pro bohaté vrstvy bylo cestování výsadou; v koloniích se šířila kultura příslušné země a částečně i evropská vzdělanost). Kolonialismus však představuje pouze jeden rys tohoto období, byť velmi výrazný. Jeho rozmach byl umožněn dřívějšími objevy a úspěchy v námořní plavbě10. Ve 2. polovině 19. století se v lodní dopravě začíná uplatňovat parní stroj, takže se námořní spojení stává mnohem pravidelnější a spolehlivější než v případě plachetnic. Rozhodujícím impulsem pro vznik světového hospodářství se však stala pokračující průmyslová revoluce, která umožnila další rozvoj měst, vyžádala si získávání dalších 10
Např. k rozšíření angličtiny jako světového jazyka a prosazení se Velké Británie do pozice námořní velmoci výrazně přispěly námořní objevy v Tichomoří slavného kapitána Jamese Cooka (1769 - 1777)
50
surovin a zajištění dodávky na trhy mimo mateřskou zemi. Nerovnoměrný hospodářský vývoj (viz. pozdější industrializace Německa) však již v této době nastolil otázku protekcionismu jako protipólu k volnému obchodu. 3.3.2
Etapa koloniálního soupeření a 1. světová válka (1890 až 1918)
Jak bylo naznačeno již v úvodní kapitole, rychlý hospodářský nástup Německa, ale také specifické ambice Ruska, Itálie a Japonska se na sklonku 19. století staly zprvu zdrojem určitého neklidu ve světové koloniální soustavě a následně základem snah o určité „spravedlivější“ rozdělení sfér koloniálního vlivu. Rozsáhlé oblasti koloniálního vlivu Anglie (Indie, Austrálie, velké oblasti na Jihu Afriky a v některých jejich dalších částech), Francie (zejména v severní a střední Africe, popř. oblasti Zadní Indie), Španělska (zde již většinou nešlo o „klasický kolonialismus“, neboť většina států Jižní a Střední Ameriky získala nezávislost v průběhu 19. století), Portugalska (Angola a v jihovýchodní Africe) a Belgie (zejména tzv. Belgické Kongo) byly v určitém nepoměru se snahami Německa, Itálie a částečně i RakouskaUherska. Rusko s ohledem na svou obrovskou rozlohu nemělo výraznější tendence ke koloniální expanzi, nicméně stále více začínalo pociťovat tlak rozpínajícího se Japonska (v oblasti tzv. Mandžuska - oblasti v severovýchodní Číně v těsném sousedství Ruska). Tyto snahy se nejdříve projevily v několika menších válečných konfliktech, až posléze eskalovaly v podmínkách 1. světové války, která zdaleka nebyla jen záležitostí evropského kontinentu. Válka samozřejmě výrazně narušila dosavadní vývoj světové ekonomiky, přinesla rozsáhlé změny na politické mapě světa i v postavení kolonií poražených států. Pro poražené státy však i znamenala pocit nespravedlivé a nezasloužené porážky, který spolu se specifickými zájmy vítězů nakonec vyústil ve 2. světovou válku. 3.3.3
Vývoj světového hospodářství v meziválečném období (1918 – 1939)
Toto poměrně krátké období je vhodné si dále rozčlenit. S ohledem na vývoj v Evropě se rozlišuje etapa poválečné krize a poválečné obnovy hospodářství (1918 – 1923), etapa hospodářské krize a rychlého ekonomického růstu (1923 – 1929), období světové hospodářské krize (1929 – 1933) a období překonání hospodářské krize a růstu výdajů na zbrojení (1933 – 1939). Uvedené členění dokazuje, že vývoj v tomto krátkém období byl velmi dynamický, ale také s hlubokými hospodářskými otřesy. Etapa poválečné krize a poválečné obnovy hospodářství je poznamenána důsledky skončeného válečného konfliktu, který způsobil velké hospodářské škody, ale znamenal zejména obrovské ztráty na lidských životech, což hodně otřáslo vnímáním světa nastupující generací. Nejvýraznějším výsledkem byl vznik skupiny poražených států, tj. zejména Německa, zčásti Itálie a některých nástupnických států bývalého Rakouska-Uherska (zejména Rakousko a Maďarsko).
51
Otázka mírového uspořádání v Evropě byla řešena na Versailleské mírové konferenci (1919 – 1920). Jejím výsledkem bylo přiznání viny Německa a Rakouska-Uherska za válečný konflikt, omezení velikosti ozbrojených sil, ztráta kolonií a povinnost platit reparace. Vzhledem k tomu, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo, řešila mírová konference také vymezení hranic nových států a uspořádání poměrů mezi nimi prostřednictvím samostatných mírových smluv, čímž se také uzavřela kapitola ozbrojených operací po skončení války, ve kterých si Maďarsko a zčásti Polsko snažily získat územní výhody na úkor vzniklého Československa. Podobná epizoda s Rakouskem byla spíše vedena snahou Karla II. získat nazpět císařský trůn, ale k tomuto cíly nedospěla. Zmiňme ještě jeden fenomén. Porážce Ruska na východní frontě a uzavření Brestlitevského míru (v březnu 1918) se u moci stále důrazněji prosazovali bolševici (na podzim roku 1917 svrhli v Petrohradě carskou vládu). Následná intervence západních států nebyla úspěšná, takže v roce 1921 mohl V. I. Lenin vyhlásit tzv. Novou ekonomickou politiky – NEP). V roce 1922 pak byl vyhlášen vznik SSSR, který se od 2. světové války až do svého zániku v roce 1991 stal výrazným prvkem světové politiky a nejvýznamnějším obchodním partnerem zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Role Sovětského svazu ve světové ekonomice ve 20. a 30. letech však zdaleka neodpovídala obrovské geografické rozloze tohoto nově vzniklého státu, zajímavým prvkem však ve 30. letech byla vojenská spolupráce s fašistickým Německem (vedená snad snahou získat přístup ke konstrukci moderní vojenské techniky). Poválečná obnova hospodářství, zejména ve vítězných státech probíhala poměrně rychle (navíc mohly být využity zkušenosti z válečné ekonomiky), takže se počátkem 20. let dostavilo krátké období hospodářského růstu, které přerušil hospodářský pokles v roce 1923. V poraženém Německu tento vývoj vedl k hyperinflaci, v Itálii umožnil během tzv. pochodu na Řím nástup fašistů vedených B. Mussolinim k moci. Etapa hospodářské krize v roce 1923 byla poměrně krátká, a až na výše uvedené události přešla do období poměrně rychlého ekonomického růstu, kterému se těšily jak evropské státy tak i USA, hlavní věřitel válkou zadlužené Evropy. Ekonomický růst byl umožněn jednak díky určitému „odložení spotřeby“ způsobené válečnými událostmi, pozitivně se však projevoval také technologický pokrok spojený se zaváděním nejnovějších inovací do běžného života. Nejdůležitější z nich bylo rozšíření využití elektrické energie, která začala vytlačovat méně účinné parní stroje. Zvyšoval se význam pásové výroby také do dalších odvětví (výroba oděvů a obuvi, strojírenství, potravinářství aj.) a v neposlední řadě také docházelo k využití válečných zkušeností ke konstrukci nových a účinnějších zbraní. Zcela novým odvětvím se stalo odvětví leteckého průmyslu a následný rozvoj letecké dopravy v Evropě a USA. Pozitivní vývoj zaznamenal také vývoj zahraničního obchodu. Velký zlom přinesl pád akcií na burze v New Yorku v tzv. černý pátek 24. října 1929. Nástup světové hospodářské krize způsobený propadem cen akcií byl poměrně rychlý. V krátké době se z USA přenesl do Velké Británie a odtud na evropský kontinent, takže na jaře roku 1930 již krize zasahovala nejdůležitější centra světového hospodářství. Prvotní impuls krize by snad ani nebyl tak výrazný, ale rychlý růst cen akcií v USA vedl přibližně od roku 1927 k nárůstu objemu spekulací. Příznivé výsledky v roce 1928 začaly přitahovat další hráče i z řad drobných 52
střadatelů a běžných občanů. Vidina zisku byla natolik lákavá a důvěra v příznivý cenový vývoj akciových titulů natolik neotřesitelná, že některým obezřetným prohlášením nevěnoval prakticky nikdo pozornost. Ačkoliv během roku 1929 došlo na burze k určitým korekcím, pozitivní nálada umožnila jejich rychlé překonání až přišel náhlý zlom a sním spojené výprodeje. Úprk investorů z dřívějších akciových pozic byl v mnoha případech podmíněn faktem, že nákup akcií byl nezřídka podložen úvěry, které se prakticky přes noc staly nesplatitelnými. Vývoj na burze se tak rychle promítl v bankovním sektoru a způsobil krach řady bankovních domů. Vládní kruhy v USA kolem prezidenta Hoovera nebyly prakticky schopny předložit adekvátní scénář umožňující překonání krize, což její rozsah a hloubku nijak nezmírnilo. Tendence k hospodářskému obratu se začala projevovat až během roku 1933, ale k zotavení předchozího poklesu bylo třeba rozsáhlejších opatření, která vyhlásil až nově zvolený prezident F. D. Roosevelt v programu New Deal (1933 - 1939). Jeho podstatou byly rozsáhlé vládní výdajové programy podporující růst výroby a snížení dopadu krize na široké řady nezaměstnaných. Program tedy celkově směřoval ke zvýšení agregátní poptávky v ekonomice a tento scénář se stal po 2. světové válce základem působení tzv. stabilizační hospodářské politiky. Konec 30. let lze tedy charakterizovat jako období ekonomického růstu, ale snaha jednotlivých států zmírnit své vlastní hospodářské problémy na úkor zahraničního obchodu vedla k tomu, že meziválečné období lze ve svém souhrnu označit jako etapu stagnace mezinárodní ekonomické spolupráce. Vývoj v Evropě byl v mnoha ohledech podobný. Na druhou stranu však v Německu umožnil v roce 1933 nástup fašistů k moci, takže ve 2. polovině 30. let se důležitou součástí ekonomického růstu staly výdaje na zbrojení. Neadekvátní reakce mezinárodního společenství sdruženého ve Společnosti národů na vpád Itálie do Habeše (1935) a průběh občanské války ve Španělsku (1936 – 1939) posílil sebedůvěru fašistické agrese. Neochota Velké Británie vstoupit do otevřeného válečného konfliktu – tzv. politika usmíření (appeasementu) vedla Hitlera k rozhodnutí násilně připojit Rakousko k Německu (tzv. Anschluss) a požadovat připojení českého pohraničí k Německu jako tzv. poslední požadavek. Mnichovská dohoda na konci září 1938 a zánik Československa v březnu 1939 tak představovaly konec Versailleského systému v Evropě. Po těchto událostech již následovala 2. světová válka, která v plném rozsahu ukázala nedostatky meziválečného bezpečnostního systému sice odsuzujícího agresi a deklarujícího mír, avšak bez jakýchkoliv nástrojů pro účinnou reakci mezinárodního společenství. 3.3.4
Druhá světová válka a její výsledky (1939 – 1945)
Počáteční expanze Německa (anšlus Rakouska, získání českého pohraničí a posléze vytvoření protektorátu Čechy a Morava) pokračovala na podzim roku 1939. V ranních hodinách 1. září 1939 padly na Westerplatte první výstřely 2. světové války. Obsazení Polska bylo pro dobře vyzbrojenou Německou armádu rychlá záležitost, přesně ve stylu bleskové války (Blitzkrieg). 53
Na jaře v roce 1940 se rozhodující válečné události odehrály na západní frontě. Obsazení Belgie a Nizozemí umožnilo německé armádě obejít francouzské opevnění na německo-francouzské hranici a během několika týdnů se francouzský válečný odpor zhroutil. Část země byla okupována, ve zbytku vládla kolaborační vláda usazená v lázeňském městě Vichy. V další fázi se německý útok soustředil na Velkou Británii, která tak ve válce zůstala sama. Naštěstí se německé Luftwaffe nepodařilo prolomit vzdušnou obranu R.A.F., podpořenou mj. protileteckými radary, což se při obraně Velké Británie ukázalo jako rozhodující úspěch. V roce 1941 se postup německých vojsk obrátil na Balkán a v červnu 1941 Německo vojensky napadlo Sovětský svaz. Až do spojenecké invaze v Normandii o tři roky později se tak rozhodující boje v Evropě odehrávaly na východní frontě. Podrobný popis válečných událostí není záměrem předkládaného textu. Uveďme již pouze, že nejvýznamnějšími událostmi v roce 1941 bylo v USA přijetí zákona o půjčce a pronájmu (tzv. Lend and lease act), který vytvořil podmínky pro poskytování válečné pomoci Velké Británii a přijetí tzv. Atlantické charty, jejímž cílem bylo dosáhnout míru v Evropě úplnou porážkou Německa. Vstup USA do války byl pak urychlen překvapivým útokem japonských vzdušných sil na americkou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Válečný konflikt se tak stal celosvětovým. V roce 1942 došlo k několika událostem, které předznamenaly zastavení válečné expanze a počínající obrat v jejím dosavadním průběhu. Šlo o zastavení německé ofenzívy na severu Afriky, neúspěch letní německé ofenzívy u Stalingradu a porážka Japonska v bitvě u ostrova Midway. Rok 1943 přinesl některé dílčí úspěchy spojeneckých sil ve Středomoří a zesilující postup Rudé armády na východní frontě. Navíc se vytvářely podmínky pro otevření západní fronty, k čemuž došlo 6. června 1944 v Normandii. Od tohoto okamžiku se již rozhodující iniciativa přenesla na stranu protihitlerovské koalice až do ukončení válečných operací 8. května 1945. Ukončení operací v Tichomoří bylo dáno rozhodující námořní a zejména leteckou převahou USA nad Japonskem (díky nasazení strategických bombardérů B-29). Letectvo také sehrálo rozhodující význam při svržení atomových bomb na Hirošimu (6. srpna 1945) a o tři dny později na přístav Nagasaki. Druhá světová válka skončila podpisem bezpodmíneční kapitulace 2. září 1945. Válka přinesla smrt více než 40 milionům obětí a znamenala obrovské materiální škody. 3.3.5
Vývoj světové ekonomiky po skončení druhé světové války (1945 1950)
Již během druhé světové války byly zvažovány možnosti poválečného uspořádání ve světě. První kroky byly podniknuty na konferenci v Bretton-Woods a týkaly se přijetí pravidel pro fungování mezinárodního finančního a měnového systému, která platila až do roku 1971. Schválení Charty Organizace spojených národů na konferenci v San Franciscu vytvořilo základ mnohostranné mírové mezinárodní spolupráce ve 2. polovině 20. století. Konec války znamenal začátek prvního období vývoje světové ekonomiky, které je označováno jako etapa poválečné obnovy světového hospodářství (1945 - 1950). Jejím základním smyslem bylo obnovení základních relací mezi prací a kapitálem s 54
cílem co nejdříve dosáhnout předválečné úrovně výroby. V Evropě byl ekonomický vývoj brzy ovlivněn rozdílným národohospodářským pohledem na způsob obnovy. Na územích osvobozených Rudou armádou se začaly prosazovat tzv. lidovědemokratické systémy. Upevnění jejich politické pozice pak vytvořilo předpoklady pro vytvoření plánovitých hospodářských systémů podle sovětského vzoru. Rozhodujícím momentem se stalo odmítnutí hospodářské pomoci USA známé jako Marshallův plán (1947). Přes významný politický posun doleva ve Velké Británii, Francii a Itálii se nakonec podařilo v západní Evropě zachovat tržní charakter hospodářského systému, který vyrůstal na bázi euroatlantické spolupráce a postupně se začal vyvíjet odděleně od socialistického systému. Prohlubující se politické rozpory nakonec vedly v Evropě k vytvoření tzv. železné opony a faktickému rozdělení kontinentu. Vývoj poraženého Japonska pak probíhal prakticky v úplné režii USA. Demokratizace této země měla zabránit nové militarizaci poměrů (reorganizovaná armáda byla velmi malá), na druhé straně však představovalo Japonsko důležitého spojence proti prosazení přílišného vlivu SSSR na blízkém východě, což se počátkem 50. let projevilo v tzv. korejské válce. 3.3.6
Etapa vysoké dynamiky a relativní prosperity světové ekonomiky (1951 - 1973)
Na počátku 50. let se ve většině ukazatelů podařilo dosáhnout anebo i překonat předválečnou úroveň výroby. Začíná tak delší důležitá etapa vývoje světové ekonomiky charakterizovaná vysokou dynamikou ekonomického růstu a relativní hospodářskou prosperitou. Popsaný vývoj můžeme vysvětlit několika důležitými fakty: Světové hospodářství vyplňuje růstové mezery z předchozích dvou desetiletí. Konjunktura ve druhé polovině 30. let zdaleka nevedla k dosažení tehdejších možností hospodářského rozvoje. Druhá světová válka pak způsobila další odklad spotřeby širokých vrstev obyvatelstva, která se nyní realizovala naplno. Cílevědomá hospodářská politika jednotlivých vlád se po zkušenostech ze 30. let orientovala na podporu ekonomického růstu a zaměstnanosti. Výrazně k tomu přispěla jednak keynesiánská doktrína a zestátnění některých klíčových odvětví v podmínkách tržních ekonomik (doly, energetika, železniční doprava, hutnictví apod.). Rozmach mezinárodní hospodářské spolupráce s významnou úlohou Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), která zajišťovala realizaci Marshallova plánu na evropském kontinentu a v roce 1961 byla vystřídána Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). K rozvoji západoevropské ekonomiky výrazně přispěl vznik Evropského společenství uhlí a oceli (1952 - ESUO, 6 členů - Francie, Německo, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko). Další rozvoj znamenal podpis tzv. Římské smlouvy (1957), na jejímž základě bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a sdružení EURO-ATOM usilující o mírové využití atomové energie. Vědecko-technický pokrok můžeme po 2. světové válce spolu s mezinárodním obchodem označit za nejvýznamnější faktor dlouhodobého ekonomického růstu (viz. inovační vlny). 55
Změna postavení rozvojových zemí ve světové ekonomice. Po druhé světové válce se dřívější kolonie stávají politicky nezávislými (Indie - 1947, většina států Afriky - 1960, rozpad portugalského panství v Africe v letech 1974 - 1975) a usilují o ekonomický rozvoj vlastní-mi silami. Politické soupeření USA a SSSR způsobilo, že některé rozvojové země mohly zkoušet tzv. socialistickou cestu rozvoje, což přechodně znamenalo přísun hospodářské pomoci ze strany socialistických států.
V 60. letech sice světové hospodářství již nedosahuje rekordní dynamiky z 50. let, jde však celkově o stále velmi úspěšné období. Na konci 60. let se již začínají objevovat první náznaky vážnější krize keynesiánské hospodářské doktríny. Zánik tzv. Bretton-woodského systému počátkem 70. let však světovou ekonomiku výrazně negativně neovlivnil (viz. část věnovaná mezinárodnímu měnovému systému). 3.3.7
Etapa strukturálních krizí a strukturální adaptace (1974 - 1989)
Rozhodující událostí, která ovlivnila vývoj v tomto období, byl vývoj cen surovin, zejména ropy. Zatímco v roce 1950 činila cena ropy 1,71 USD/barel (s tendencí k poklesu), v roce 1955 1,99 USD/barel (vlivem války v Koreji) a v roce 1970 dokonce je 1,30 USD/barel, díky ropnému kartelu OPEC vyskočila cena ropy v roce 1974 na 9,76 a o rok později až na 10,17 USD/barel. Určitou příčinou tohoto vývoje byl souběh konjunktur v řadě zemí (s dopadem na růst poptávky), ale zejména politika arabských členů OPEC, kteří použili ropu jako zbraň proti Izraeli a jeho západním spojencům11. Výsledkem uvedených působení faktorů byl prudký nárůst výrobních nákladů, který způsobil velké potíže v řadě hospodářských odvětví a vedl k výrazné tzv. nákladové inflaci, jejíž působení na ekonomiku je jiné, než v případě tzv. poptávkové inflace. Zatímco inflace tažená poptávkou je důsledkem rychlého růstu poptávky, který předstihuje růst nabídky (tj. rostou ceny, ale i výroba), zvýšení cen vstupů mohou podniky pokrýt z úspor pouze zčásti, zbytek musí přenést na odběratele a spotřebitele. Výsledkem je růst cen, který vede k poklesu poptávky a následně i výroby. Navíc pro některé podniky může uvedený vývoj znamenat jejich konec. Popsaný růst cen surovin měl negativní dopad na dynamiku ekonomického růstu v období 70. let 20. století a navíc přispěl k diferenciaci mezi rozvinutými zeměmi podle stupně závislosti na dovozu ropy (Evropa vykazovala daleko větší závislost než USA, disponující již v této době značnými těžebními kapacitami v oblasti Texasu a v Mexickém zálivu). Hospodářská politika v západních zemích uvedenému vývoji čelila jen velmi obtížně. Ke skokovému růstu cen ropy - tzv. 2. ropný šok - došlo v tomto období ještě jednou, na přelomu 70. a 80. let. V roce 1980 „vylétla“ cena na úroveň 28,67 USD/barel a nejvyšší úrovně dosáhla v roce 1982 (32,50 USD/barel). Od roku 1982 začala cena ropy dlouhodobě klesat. V roce 1986 se dokonce hovořilo o tzv. ropném antišoku, kdy díky intenzivní těžbě Saudské Arábie cena ropy klesla pod magickou hranici 10 USD/barel. Příčin bylo několik: 11
V literatuře se vžilo výmluvné označení „1. ropný šok“.
56
Zatímco vývoji cen v období 1. ropného šoku západní ekonomiky čelily zpočátku pouze pasivně, dlouhodobě byla reakce pozitivní, neboť vysoké ceny ropy vedly k intenzivnímu hledání úspor, které dříve nebyly ekonomicky zajímavé a urychlily nezbytnou hospodářskou restrukturalizaci, spočívající v útlumu odvětví těžkého průmyslu (zejména ocelářství). Modernizace průmyslových odvětví pak probíhala intenzivně po celá 80. léta a znamenala z hlediska doby trvání a tempa ekonomického růstu jedno z nejpříznivějších období ve vývoji ekonomického růstu. Vysoké ceny ropy příznivě ekonomicky zhodnotily ložiska ropy a zemního plynu prozkoumaná v 60. letech v oblasti Severního moře. Zpočátku nevýznamný objem těžby se během několika let zvýšil natolik, že závislost na ropě z Perského zálivu klesla. Prostředky získané z ropy a zemního plynu výrazně zlepšily hospodářskou situaci Velké Británie, Norska a Nizozemí, které se stalo největším vývozcem zemního plynu v Evropě12. Rozšíření těžby ropy v Evropě, ale později také v dalších oblastech (Venezuela, severní Afrika a Nigérie) vedlo k poklesu podílu dodávek ropy z členských kartelu OPEC na světový trh (ze 67 % přibližně na 40 %). Navíc notorická neschopnost členů kartelu dodržet dohodnuté těžební kvóty (zejména v období 2. poloviny 80. let a po většinu 90. let 20. století) přispěla k tomu, že se situace v zásobování ropou z pohledu objemu dodávek poněkud stabilizovala, nicméně zůstaly poměrně časté určité krátkodobé výkyvy ceny ropy.
Máme-li charakteristiku tohoto období uzavřít, musíme nutně uvést, že nešlo o období snadné. Nicméně počáteční obtíže vyvolané prudkým růstem cen surovin (vedle ropy stoupla také cena kovů, ale i uhlí) vedly ke hledání cest ze vzniklé strukturální krize, prosazování energetických úspor a celkové modernizaci, která byla v 80. letech podpořena rozšířením informačních technologií a počítačů do sféry výroby, obchodu, služeb i zábavy. Důležitým rysem tohoto období byl v oblasti ekonomické teorie také odklon od keynesiánské doktríny, která v poválečném období výrazně převládala a renesance důvěry ve stabilitu tržní ekonomiky s důrazem na peněžní politiku (tzv. neokonzervativní revoluce). Tato opatření byla nejvýrazněji uplatněna téměř současně v USA po zvolení R. Reagana americkým prezidentem a ve Velké Británii po nástupu ministerské předsedkyně M. Thatcherové do funkce. V mikroekonomické oblasti byl kladen důraz na deregulaci, oslabení pozice odborů a následně privatizaci řady odvětví zestátněných během války a po válce. Dnes můžeme říci, že tato opatření šla v zásadě správným směrem, nicméně jejich dosah by neměl být přeceňován, protože ekonomická prosperita ve druhé polovině 80. let byla do značné míry živena zásadními technologickými inovacemi, rozsáhlou modernizací spojenou s nástupem čistých a úsporných technologií, v neposlední řadě pak také rozšířením počítačů.
12
Příspěvek z vývozu plynu byl v platební bilanci země natolik výrazný, že vyvolal silný vzestup kurzu guldenu, což ztížilo postavení většiny exportéru a vyvolalo určitou recesi, označovanou jako „holandská nemoc“.
57
3.3.8
Etapa urychlené globalizace světového hospodářství po roce 1989
Představuje poslední fázi vývoje ve světové ekonomice, ale v některých regionech byly její základy dlouhodobě utvářeny již od 60. let (nástup asijských nově industrializovaných zemí, ekonomická integrace v Evropě, problém chudoby v Africe). Rozhodujícím zvratem, který umožnil opětovné sjednocení světového hospodářství však byl ekonomický kolaps systému vycházejícího z centrálního plánování, který v 80. letech začal ztrácet dynamiku a neudržel krok v oblasti závodů ve zbrojení. Důležitým předpokladem ekonomických změn (přestavba - perestrojka) bylo politické uvolnění poměrů v SSSR (glasnosť) a navázání odzbrojovacího dialogu s USA, které prosazoval generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Jinak je ovšem třeba zdůraznit, že jak transformace centrálně-plánovaných ekonomik na fungující tržní hospodářství, tak i globalizace světové ekonomiky představovaly a představují natolik komplexní procesy, jejichž skutečný rozsah a dopady na počátku nikdo nemohl ani předpovědět. I když přeměna plánovaného hospodářství na tržní dnes již proběhla, anebo s ní máme velké zkušenosti, skutečná globalizace světa se teprve rozbíhá a její dopady nebudou vždy jen příznivé. Samozřejmě nesmíme ani zapomínat na dnes nejvíce zdůrazňovaný problém každého odvětví ekonomiky – globální krize. Protože je tato vývojová etapa nanejvýš aktuální tak si ji budeme podrobněji rozebírat v dalších kapitolách, jejichž užší zaměření poskytne dostatek prostoru ke hlubší analýze jednotlivých souvislostí.
3.4
Formy mezinárodní ekonomické spolupráce
Mezinárodní ekonomické a měnové vztahy patří mezi nejdůležitější a nejrozšířenější determinanty vývoje současné světové ekonomiky. Jde o vzájemné hospodářské vztahy dvou či více zemí, tj. souhrn jejich vnějších ekonomických vztahů. Pokračující a prohlubující se internacionalizace hospodářského života akcelerovaná vědecko-technickým pokrokem - se projevuje růstem mezinárodního pohybu - zboží, služeb, kapitálu, vědecko-technických znalostí a pracovních sil. Od 90. let 20. století se mezinárodní ekonomické vztahy plně realizují mezi více než 180 státy (oproti přibližně 160 státům v době rozděleného světového hospodářství). Tento fenomén je v odborné literatuře označován jako ekonomický polycentrismus. Navzdory probíhající globalizaci tak světové hospodářství není homogenním celkem, ale polycentrickou soustavou složenou z relativně různě výrobně uzavřených ekonomik samostatných států. Internacionalizace hospodářského života ve světovém hospodářství probíhá při značných rozdílech v ekonomické úrovni, síle i velikosti jednotlivých národohospodářských komplexů a mechanismech jejich fungování. Ekonomický nacionalismus
Vedle převládající internacionalizace působí ve světovém hospodářství také jev označovaný jako ekonomický nacionalismus. Důvodem jeho přetrvávajícího výskytu je skutečnost, že objektivní tendence k internacionalizaci hospodářského života nemusí být vždy zcela v souladu s deklarovanými národními zájmy, což se projevuje ve vědomém brždění internacionalizačních procesů a snižování zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů. 58
Mezinárodní ekonomická koordinace je důsledkem snah o koordinaci mezinárodních ekonomických vztahů. Cílem je přejít postupně od převažujících bilaterálních vztahů mezi zeměmi k multilaterálním odstraňováním překážek bránícím mezinárodnímu pohybu zboží služeb, kapitálu atd. (např. omezováním cel, zaváděním vzájemné směnitelnosti měn atd.). Za významné kroky v tomto směru můžeme považovat vytvoření Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, činnost hospodářských organizací v rámci OSN, Světové obchodní organizace a probíhající ekonomickou integraci. Rozvoj ekonomické internacionalizace není procesem přímočarým a bezkonfliktním, nicméně jde o proces objektivní, na který se země musí umět adaptovat, nechce-li významně zaostat za světovým vývojem13. 3.4.1
Vývoz a dovoz zboží
Jde o historicky první a také základní formu mezinárodních ekonomických vztahů. Zahraniční obchod je faktorem, který ve stále větší míře propojuje jednotlivé ekonomiky a tím vede k jejich rostoucí vzájemné závislosti - interdependenci. Současně je jedním z "motorů" rozvoje světového hospodářství. Jestliže zvážíme, že průměrné tempo ekonomického růstu ve světě po druhé světové válce činilo 2,5 až 3 %, celkový objem zahraničního obchodu rostl průměrně 1,7 až 2krát rychleji, což dokládá dlouhodobý růst podílu mezinárodního obchodu na světové výrobě a je přímým důsledkem prohlubující se mezinárodní dělby práce14. Základní vývojové tendence světového obchodu: dochází k absolutnímu i relativnímu růstu objemu vyváženého a dováženého zboží, klesá podíl vývozů a dovozů surovin, komoditní struktura světových vývozů a dovozů se mění ve prospěch rostoucího podílu výrobků zpracovatelského průmyslu, dochází k trvalým změnám v teritoriálním zaměření a podílu na světovém obchodě z hlediska jednotlivých zemí, skupin zemí a kontinentů.
V běžných cenách přitom roste vývoz zboží u rozvinutých zemí rychleji než fyzický objem. Příčinou je jednak růst cen (viz. 70. léta 20. století), ale také stále vyšší stupeň zpracování vyjádřený přidanou hodnotou (value added). Základní dlouhodobá tendence v komoditní struktuře se projevuje v růstu podílu hotových výrobků a v poklesu podílu surovin a zemědělských výrobků při růstu jejich absolutního objemu. V 70. letech rostl nejrychleji vývoz a dovoz paliv (zejména díky růstu cen ropy). Celkově však v horizontu let 1960 až 1990 zůstává zachována tendence růstu podílu hotových výrobků - např. zařízení pro elektrárny, elektronika, chemické výrobky, léčiva, automobily a předměty dlouhodobé spotřeby. Uvedená změna v komoditní struktuře je důsledkem toho, že zhruba do konce 50. let převládala mezinárodní směna vycházející z přírodních podmínek, zatímco v dalším 13
Prof. Jakš v této souvislosti uvádí názorný příměr: „Velká země může využít své postavení ve světo-vém hospodářství, malá země naopak své místo musí neustále hledat.“ 14 Popsaný vývoj byl v 50. letech 20. stoletím jedním z hlavních důvodů zahájení integrace v Evropě.
59
Tendence světového obchodu
období - vlivem vědecko-technického pokroku - roste význam mezinárodní dělby práce založené na vhodné specializaci národních ekonomik na výrobu určitých výrobků jednotlivých odvětví v rozsahu převyšujícím domácí spotřebu s cílem jejich realizace v zahraničí. Pokud jde o teritoriální zaměření obchodu, z celkového světového vývozu a dovozu připadalo dlouhodobě (do počátku 90.let) asi 66 % na rozvinuté ekonomiky, 25% na rozvojové země a podíl centrálně-plánovaných ekonomik činil 9 %. Z uvedeného podílu rozvinutých zemí (100 %) bylo asi 70 % realizováno mezi nimi navzájem, 25 % činil vývoz do rozvojových zemí a 5 % vývoz do centrálněplánovaných ekonomik. Naproti tomu z podílu rozvojových zemí (100 %) bylo asi 65 % vyváženo do rozvinutých zemí, 25 % bylo realizováno mezi nimi navzájem a zbytek tvořil vývoz do centrálně-plánovaných ekonomik. Centrálně-plánované ekonomiky realizovaly asi polovinu vývozu a dovozu zboží mezi sebou a zbytek připadal na vývoz do rozvinutých a rozvojových zemí. Za této situace se největší podíl svět. toků zboží (téměř 50 %) uskutečňuje výlučně mezi rozvinutými zeměmi. Největší část, asi 40 % světového vývozu a dovozu připadá na Evropu, asi 20 % na Severní Ameriku a stejně i na Asii, 5 % připadá na Latinskou Ameriku a Střední Východ, podíl Afriky činí asi 3,5 %. 3.4.2
Vývoz a dovoz služeb
Jde o relativně nový, ale zároveň velmi dynamicky se rozvíjející činitel internacionalizace světového hospodářství (tzv. neviditelný export). Patří sem zejména tyto skupiny služeb: mezinárodní a tranzitní doprava, turistika a cestovní ruch, služby bank a pojišťovacích společností, poplatky za patenty, autorské honoráře, příjmy za reklamu a uměleckou činnost, obchodní, technická a poradenská činnost, telekomunikační služby aj. Často jde o služby, které svým charakterem pomáhají zajišťovat mezinárodní pohyb zboží. Jejich podíl na celkových světových příjmech obchodu se zbožím a službami činí asi 26-30 %, což představuje hodnotu přes 4 bilióny USD ročně. Rychle rostoucí podíl služeb na mezinárodním obchodu je důsledkem strukturálních změn uvnitř jednotlivých ekonomik a do budoucna poroste (v rozvinutých zemích činí relace mezi „výrobní“ a „nevýrobní“ sférou asi 40:60, ale v mezinárodní směně je tento poměr přibližně 70:30). Nejrychleji rostoucí obory světové ekonomiky
Nejrychleji rostoucími obory služeb v mezinárodním měřítku jsou: bankovnictví, pojišťovnictví, letecká doprava, cestovní ruch, výroba software a zpracování dat. Nejvýznamnější podíl na světovém obchodu se službami připadá na rozvinuté země (přes 75 %), z toho nejvíce na USA (čistý vývozce), SRN, Francie (tzv. čistí dovozci), Velkou Británii, Itálii a Japonsko. Podíl rozvojových zemí a bývalých transformovaných zemí na obchodu se službami je výrazně menší než jejich podíl na obchodě zbožím, ale rychle roste.
60
3.4.3
Vývoz a dovoz kapitálu
Je dalším projevem rostoucí propojenosti národních ekonomik a ekonomické globalizace. Má tyto základní formy: přímé zahraniční investice, portfolio investice, bankovní půjčky, státní a mezinárodní úvěry euroměny. Tyto formy propojení byly mezi bývalými centrálně plánovanými státy narozdíl od vyspělých zemí velmi málo rozvinuté, převažovala zejména výrobní kooperace. Propojení národních kapitálů ve formě joint ventures je také poměrně novým jevem, byť stále častějším. V souvislosti s ekonomickou transformací zde proto byla silná snaha transformujících se zemí o podstatné zvýšení přílivu zahraničních investic (společné podnikání či spoluvlastnictví se zahraničními partnery zejména z vyspělých zemí, vytváření výhodných propojení). Hlavní přímé investice realizované centrálně plánovanými ekonomikami v minulosti se uskutečňovaly v zemích RVHP navzájem, nejčastěji výstavbou investičních celků (cukrovary, rafinerie, gumárny aj.) v rozvojových zemích na dlouhodobý (a ne vždy plně návratný) úvěr. Vlivem deficitů platebních bilancí plánovaných ekonomik vůči rozvinutým tržním ekonomikám vzrůstalo jejich zadlužení ve volně směnitelných měnách (asi 160 mld. USD v r. 1990). Objem vyvezeného produktivního kapitálu ve formě přímých zahraničních investic vzrostl v roce 1990 na asi 1 000 mld. USD (v roce 1945 to bylo 67,7 mld. USD). Jde o hlavní zdroj tvorby tzv. mezinárodní produkce (její objem převyšuje od poč. 70. let objem světového vývozu). Druhou formou propojování ekonomik je tzv. mezipodniková spolupráce. Podniky tedy právně zůstávají samostatné (narozdíl od první formy uplatňované nadnárodními firmami), ale stávají se technologicky závislými. Příčiny vývozu kapitálu: Při svém vzniku byl vývoz kapitálu vyvolán snahou získat monopolní postavení v těžbě surovin v zaostalých zemích. Dalším významnými motivy byla snaha uplatnit relativní nadbytek kapitálu s cílem dosáhnout vyššího zhodnocení, časté jsou i tzv. ekologické důvody (tj. "export“ méně ekologických výrob do rozvojových zemí), snaha překonat vnější ekonomickou ochranu země, snaha rozvojových a některých centrálně plánovaných zemí získat vnější zdroje na urychlení ekonomického rozvoje, rostoucí potřeba kapitálu v oblasti vyspělých technologií („high tech“) aj. Tendence vývozu kapitálu ve formě přímých zahraničních investic je taková, že dlouhodobě připadá téměř 50 % vyvezeného kapitálu na USA a Velkou Británii. Následuje Německo, Japonsko, Francie a Švýcarsko. Podíl prvních USA a Velké Británie klesá ve prospěch rostoucího podílu SRN a Japonska. Pohyb kapitálu mezi vyspělými zeměmi sílí od počátku 50. let (připadá na ně 70 % přímých zahraničních investic, na rozvojové země 30 %). Novým rysem je i vývoz z rozvojových zemí do vyspělých států a mezi rozvojovými zeměmi navzájem.
61
Příčiny vývozu kapitálu
Všechny státy jsou současně vývozci i dovozci kapitálu, ale jen někteří jsou čistými vývozci (např. Japonsko). Vedle pohybu soukromého kapitálu dochází ještě po druhé světové válce i k výraznému posílení vývozu státního kapitálu, jehož převážná část plyne do rozvojových zemí (asi 90 %), přičemž na mezinárodní organizace připadá asi 8 % kapitálu vyváženého do rozvojového světa. Pokud jde o odvětvové hledisko až do druhé poloviny 50.let směřovaly investice primárně do těžebního průmyslu, poté do zpracovatelského sektoru a od poloviny 60.let roste váha investic do sektoru služeb (dnes téměř polovina). Nejdůležitějším místem určení jsou stále převážně rozvinuté tržní ekonomiky. Portfolio investice (nákup zahraničních cenných papírů) a bankovní úvěry mají výrazně jednostranný charakter (jde např. o hlavní formu vývozu kapitálu do USA). Euroměny jsou vklady ve volně směnitelných měnách uložených v bankách mimo jejich hranice a tvoří významný zdroj k poskytování bankovních úvěrů (např. USD uložené v bankách v EU jsou tzv. eurodolary, GBP investované mimo Velkou Británii jsou tzv. eurolibry atd.). Jejich současný objem bude výrazně přes 5 bilionů USD, z čehož 70 % tvoří „eurodolary“. 3.4.4
Vědeckotechnické znalosti
Vývoz a dovoz vědeckotechnických znalostí
Vývoz a dovoz vědeckotechnických znalostí tvoří výrazně rychle rostoucí faktor hospodářské internacionalizace. Dnes i nejvyspělejší země jsou stále více závislé na transferu technologií z ostatních oblastí světové ekonomiky. Mezi nejrozšířenější formy přenosu vědecko-technických znalostí patří (zde existuje velmi těsná vazba na pohyb kapitálu): vývoz a dovoz nové průmyslové produkce obsahující již zpředmětněný vědeckotechnický pokrok, přímé zahraniční investice, prodej patentů, licencí a specializovaných konzultačních služeb. Prosazují se však i tzv. nekomerční cesty (mezinárodní vědecké konference, výchova odborníků v zahraničí aj.) a poměrně časté jsou i nelegální postupy (oficiálně nazývané neformální transfer technologií) např. kopírování výrobků, krádeže výrobní dokumentace aj. v zemích s nedostatečnou ochranou autorských práv a práv z tzv. průmyslového vlastnictví (zejména Čína a některé další asijské státy). Internacionalizace umožňuje snížení nákladů na získání poznatků (tentýž výzkum se nemusí provádět ve více zemích paralelně), získané poznatky (narozdíl od hmotného zboží) lze použít opakovaně. Hlavní formou směny je obchod s licencemi (největším vývozcem jsou USA, dovozci pak Německo a Japonsko). Počet ročně uzavřených licenčních obchodů je vyšší než 230 tis. a jejich hodnota ke konci 20. století přesáhovala 800 mld. USD. Vědecko technické znalosti jsou navíc stále významnějším faktorem ovlivňujícím postavení jednotlivých zemí v mezinárodních ekonomických vztazích a jejich konkurenceschopnost.
62
3.4.5
Migrace pracovních sil
Mezinárodní pohyb pracovních sil je hlavní součástí mezinárodní migrace obyvatelstva (čímž máme na mysli relativně dobrovolný, převážně ekonomicky motivovaný pohyb obyvatelstva přes hranice státu za účelem relativně dlouhodobého či trvalého pobytu). Jako hlavní příčiny pohybu (migrace) pracovních sil se uvádí důvody: mimoekonomické - politické, vojenské, náboženské, národnostní, rasové, rodinné, životní či jiné podmínky. Často jde o náhlé, ale i živelné, masové a nedobrovolné přesuny. Jde o přesun nejen nositelů pracovní síly, ale někdy i celých rodin. ekonomické - rozdílná životní úroveň, cena pracovní síly, možnosti uplatnění atd. Díky strukturálnímu vývoji hospodářství vzniká potřeba kvalifikovaných, ale i nekvalifikovaných pracovních sil. Pohyb pracovních sil mívá velmi vážné důsledky: 1) Ve vyvážející zemi - snížení nezaměstnanosti, získávání devizových zdrojů pro rozvoj ekonomik, růst kvalifikace (pokud se lidé časem vrátí). 2) V dovážející zemi - nabídka pracovních sil brzdí růst nominálních mezd, zahraniční pracovníci často obsazují méně žádaná pracovní místa, kvalifikovaná pracovní síla je pro dovážející zemi výrazným přínosem (ve vyvážející je tomu naopak). Mezinárodní pohyb pracovních sil je do značné míry regulován legislativou dané země (vízová politika, omezení doby pobytu, omezení podmínek tzv. sociálního zabezpečení apod.).
3.5
Surovinová politika
Suroviny dostupné v potřebném množství a struktuře představují nezbytný předpoklad rozvoje národních ekonomik i světové ekonomiky jako celku. Potřeba zajistit si dostatek surovin nebo kontrolu nad přírodními zdroji byla proto historicky důležitým hnacím motorem vytváření tzv. světové koloniální soustavy, po druhé světové válce pak významným faktorem určujícím směr vývozu kapitálu. Nerovnoměrné rozložení zdrojů některých strategických surovin představuje navíc významný prvek ovlivňující politickou a ekonomickou stabilitu ve světě. 3.5.1
Základní členění surovin
Z hlediska převažujícího možného využití, popř. zdroje získávání můžeme suroviny rozdělit do několika skupin: Energetické suroviny - tj. zejména ropa a zemní plyn, dále černé a hnědé uhlí, lignit popř. hořlavé břidlice a rašeliny. Slouží zejména k zajištění dodávek tepla a elektřiny (uhlí, zemní plyn méně pak i ropa), popřípadě jako základ pro výrobu ušlechtilých paliv (benzínu a nafty zejména z ropy, koksu z koksovatelného černého uhlí). 63
Pohyb pracovních sil
Metalurgické suroviny - zahrnují železnou rudu, tzv. legovací kovy, které slouží pro výrobu ocelí s požadovanými vlastnostmi (např. chrom, vanad, nikl, molybden), barevné kovy (zejména zinek, hořčík, wolfram a hliník) a drahé kovy (stříbro, zlato, rhodium, ruthenium, palladium, osmium, iridium a platina). Zařazení některých kovů nemusí být s ohledem na mnohostrannost jejich použití jednoznačné (např. titan může sloužit jako legovací kov, popř. se vyrábějí titanové oceli, které mají při srovnatelné pevnosti téměř o polovinu nižší hmotnost, podobně hliník může být důležitý v elektrotechnice nebo jako konstrukční materiál). Chemické suroviny - jsou důležité pro většinu chemických výrob. Vedle paliv (uhlí, ropy nebo zemního plynu) jde zejména o síru, fosfor (ve formě fosforečnanů), chlór, vodu a některé další látky (různé soli, křemičitany, ale také některé kovy sloužící např. jako katalyzátory). Stavební, sklářské a keramické suroviny - nacházejí uplatnění v odvětvích s uvedenými názvy. Jde zejména o ložiska vápenců a dolomitů, křemičitanů, písků a solí vhodného složení a zrnitosti, resp. o jíly a hlíny s požadovaným složením. Zemědělské a potravinářské suroviny - jsou nejčastěji rostlinného (pšenice, rýže, brambory, ječmen, oves, žito, káva, kakao, čaj, tabák, citrusy, víno, chmel, banány, ananas, proso apod.) nebo živočišného původu (hovězí, vepřové, skopové maso, lůj, sádlo, kůže, kožešiny, ryby, rybí tuk, vlna apod.). Jejich dostupnost je dána zejména přírodními podmínkami pro zemědělství (srážky, teploty, půda) a kvalitou používaných pěstitelských nebo chovatelských technologií. Přírodní suroviny pro průmyslové využití - zdaleka nejvýznamnější surovinou z této skupiny je dřevo (tvrdé - teak, cedr, mahagon, dub, buk nebo měkké smrk, borovice, modřín), které slouží pro výrobu nábytku, jako konstrukční materiál popř. pro výrobu papíru či celulózy. Můžeme sem zahrnout některé suroviny, které se cíleně pěstují, např. bavlna, konopí, juta, kaučuk apod., jež nacházejí uplatnění v textilní výrobě nebo chemickém průmyslu.
Spektrum využívaných surovin je v dnešní době velmi široké, takže předchozí výčet zahrnuje jen ty nejdůležitější. Nejsou v něm uvedeny např. štěpné materiály (tj. zejména uran a plutonium), které se obchodují ve specifických režimech s ohledem na jejich možné vojenské využití. Důležitým kritériem, podle kterého lze suroviny také hodnotit, je možnost jejich opětovného získávání z uvedeného zdroje. Z tohoto pohledu je třeba řadu nerostných surovin hodnotit jako neobnovitelné zdroje, které se použitím nenávratně ztrácejí, což platí nejvíce pro paliva, popř. stavební a chemické suroviny, méně již pro kovy, které lze po vyřazení recyklovat. Naproti tomu většinu surovin získávaných z přírodních zdrojů můžeme při vhodném způsobu hospodaření získávat opakovaně, takže je můžeme označit jako obnovitelné zdroje (dřevo, suroviny rostlinného a živočišného původu). Již v současnosti je velmi důležité - a do budoucna tento význam nadále poroste aby se energetická, surovinová a materiálová náročnost výroby snižovala, protože dostupnost zejména neobnovitelných zdrojů bude postupně klesat. Cestou je jednak náhrada fosilních paliv za tzv. alternativní zdroje (tj. biomasu, energii Slunce, vody a větru), jednak rozvoj nových technologií (zejména tzv. jaderná fůze). V oblasti materiálového využití surovin je třeba klást větší důraz na využívání obnovitelných zdrojů surovin a maximální možnou recyklaci (opětovné využití) surovin, které by se jinak staly součástí odpadu, což se také označuje v literatuře jako 64
uzavření materiálové smyčky (jejíž součástí je těžba, úprava, zpracování, výroba a spotřeba; spojovacím článkem smyčky je pak recyklace). 3.5.2
Pozice států z hlediska dostupnosti surovin
Třebaže je hospodářství jednotlivých států velmi odlišné, pokračující ekonomický růst zpravidla vždy vede k růstu spotřeby surovin. Vzhledem k tomu, že dostupné zdroje surovin nejsou rozmístěny rovnoměrně, můžeme z hlediska jejich dostupnosti a využitelnosti rozlišit několik kategorií zemí: 1) Země s nedostatečnou a nekomplexní surovinovou základnou, závislé na dovozu surovin ze zahraničí (například Japonsko, Korea, Tchai-wan aj.): se výrazně podílí na světovém obchodu se surovinami a to jako jejich „čistí“ dovozci15. Uvedené země si však díky úspěšné exportní strategii ekonomického růstu dokázaly zajistit dostatek prostředků nezbytných k nákupu surovin na světovém trhu, které pak z velké části vyváží ve formě výrobků s vysokou přidanou hodnotou (automobily, roboty, lodě, počítače, elektronika apod.). Na opačném pólu této skupiny jsou naopak některé nejchudší rozvojové země závislé na mezinárodní pomoci a rozvojových projektech mezinárodních organizací (např. Mosambik, Somálsko, Sudán, Namibie apod.). 2) Země s nekomplexní surovinovou základnou, zahrnují poměrně častý případ států, mezi kterými můžeme dále rozlišovat země závislé na dovozu některých surovin (typická situace většiny zemí Evropy, majících nedostatek zejména u energetických surovin, popř. některých kovů) nebo země s přebytkem a výrazným vývozem určitých surovin (zejm. ropy - Saudská Arábie, Irák, Irán, Libye, Alžírsko, popř. některých kovů - cín (Malajsie), měď (Zair, Zambie, Chile), bauxit (Guyana, Surinam) aj. Odvětví zaměřená na produkci suroviny pro vývoz zpravidla tvoří významnou součást hospodářství a (zejména u vývozců ropy) produkují také rozhodující součást příjmů hospodářství. Otázkou dlouhodobé prosperity je vhodná diverzifikace převládající struktury hospodářství. 3) Země s téměř komplexními a poměrně bohatými zásobami surovin - zahrnují jenom několik velkých států (Rusko, USA, Kanada, Austrálie, Brazílie, snad také Jihoafrická republika, Mexiko, Čína) mají optimální předpoklady pro rozvoj, mnohdy díky velké rozloze a poměrně malému počtu obyvatel (Kanada, Austrálie). Vývoz surovin zpravidla netvoří rozhodující součást ekonomiky, ačkoliv může vytvářet velmi významnou součást příjmů (Rusko). V určitých případech nemusí být zásobování ekonomiky z domácích zdrojů prioritou a může nabývat na významu v případě dlouhodobého růstu, popř. vysoké úrovně cen na světovém trhu (např. USA téměř polovinu ropy pokrývají dovozem a šetří tak domácí zdroje). 3.5.3
Mezinárodní obchod se surovinami
S otázkou mezinárodního obchodu se surovinami do určité míry souvisí problém ekonomické disparity mezi „bohatým“ Severem, představovaným rozvinutými 15
Tento termín se používá jednak pro zdůraznění toho, že dovoz převažuje nad vývozem, popř. objem vývozu je v porovnání s objemem dovozu zanedbatelný. Opakem je termín „čistý“ vývozce. 65
Kategorizace surovinových zdrojů
zeměmi a „chudým“ Jihem, zastupovaným převážně rozvojovými státy. V období rozpadu světové koloniální soustavy se objevovala myšlenka, že by mělo dojít ke spravedlivějšímu rozdělení bohatství plynoucího ze získávání nerostných surovin. Cestou k tomu se měly stát zejména tzv. surovinové dohody, které měly dlouhodobě upravit vztahy mezi dodavateli a odběrateli surovin. Uvedený mechanismus s určitými problémy fungoval v 50. a 60. letech 20. století, nicméně neodstranil základní dlouhodobý problém, že ceny surovin v lepším případě pouze kopírovaly cenovou inflaci (anebo dokonce zaznamenávaly reálný pokles), zatímco ceny hotových výrobků (mj. díky inovacím) se zvyšovaly mnohem rychleji. Popsaná situace, označovaná v literatuře jako rozevírání cenových nůžek, vedla v 70. letech 20. století k prosazování koncepce tzv. Nového mezinárodního ekonomického řádu schválené Valným shromážděním v roce 1974 z iniciativy rozvojových zemí. Nástup 1. ropného šoku, inflace a recese ve světové ekonomice trvající až do počátku 80. let 20. století zcela znemožnily praktickou realizaci uvedených myšlenek. Výraznější prospěch z prodeje surovin si v 70. letech a počátkem 80. let připsaly pouze členové kartelu OPEC. Od té doby, také díky úsporám a inovacím, již nedošlo k tak výraznému cenovému výkyvu ve prospěch producentů surovin (pokud pomineme vliv teroristických útoků ze září 2001). Je otázkou, nakolik jsou současné rekordní ceny ropy důsledkem vysoké poptávky po ropě, nedostatku volných těžařských kapacit, určité rizikové „prémie“ dané obavami z tero-rismu ve světě anebo signálem k tomu, že svět by měl přestoupit k novému energetickému modelu založeném místo na ropě na vodíku jako zdroji i zásobníku energie.
3.6
Vývoj mezinárodního měnového systému
Dobré fungování světové ekonomiky předpokládá existenci světových (mezinárodních) peněz, jejichž funkce jsou obdobné funkcím peněz v národních ekonomikách. Mezi fungováním peněz v obou sférách existuje velmi úzká souvislost (jde o dvě stránky jedné měnové soustavy), i když každá z nich má určitou samostatnost. Hlavní rozdíly (a tím také specifický vývoj světových peněz) jsou dány skutečností, že působí na jiné subjekty - relativně výrobně uzavřené a samostatné národní ekonomiky reprezentované jednotlivci, podniky, společnostmi a vládami. 1) Platební bilance jednotlivých států vyjadřují kumulativně postavení státu jako plátce či příjemce světové měny ve vztahu k ostatním státům. Vedle stavu platební bilance je druhým spojovacím článkem mezi danou zemí a ostatním světem (resp. dané národní měny s ostatními měnami) měnový kurs. Obě tyto veličiny spolu velmi úzce souvisí a vzájemně se ovlivňují. 2) Mezinárodní peníze vystupují na dvou úrovních - podle rozdílnosti transakcí a subjektů, jimž slouží (pořád jsou to ovšem jedny a tytéž peníze): 3) Mezinárodní měna obchodní - slouží k oceňovaní a zprostředkování mezinárodních obchodních či jiných transakcí. Na mezinárodních devizových trzích vystupuje jako zboží, jehož cena (měnový kurs) se mění podle stavu nabídky a poptávky. Slouží především soukromým subjektům. 4) 2) Mezinárodní měna rezervní - její funkce vyplývá ze vztahu platební bilance a devizového kursu. Měnové rezervy slouží k vyrovnávání schodku platebních bilancí (při přebytku se naopak tvoří jejich zásoba ). Slouží výhradně k zajišťování státních (vládních) transakcí. 66
Souhrnně můžeme tedy vymezit následující funkce mezinárodní měny: 1) Transakční (jako platidlo) - mají umožnit efektivní zprostředkování směny. 2) Oceňovací (jako měřítko cen) - věrně vyjadřující cenovou úroveň zboží a služeb. 3) Akumulační (při tvorbě rezerv) - a s tím související intervenční funkce (v závislosti na dostupné výši rezerv). 3.6.1
Vytváření mezinárodní měnové soustavy a peněz
Jde o postupný proces spojený s přechodem feudálního systému do formy kapitalistických výrobních vztahů, který probíhal během 19. století. První období se označuje jako bimetalismus, kdy plnohodnotnými penězi (většinou ve formě mincí) byly dva druhy kovů - zlato a stříbro. Převládal v ranných fázích kapitalismu, v polovině minulého století byl téměř ve všech zemích vystřídán zlatým monometalismem v podobě čistého zlatého standardu. Čistý zlatý standard můžeme charakterizovat následujícími rysy: existovala volná ražba mincí - vlastník zlata měl právo obdržet při jeho předložení v mincovně či emisní bance zlaté mince stejné hodnoty. bankovky byly volně směnitelné za zlato uvnitř země i v zahraničí, vývoz zlata byl zcela volný (tj. platby či příjmy ve vztahu k zahraničí bylo možno uskutečnit ve zlatě), základem pro stanovení kursů byla tzv. zlatá parita. Již v průběhu existence tohoto systému docházelo k určitým změnám, především se stále více začaly používat neplnohodnotné mince, bankovky a státovky, rozšiřoval se i systém bez- hotovostního placení (tzv. depozitní peníze). 3.6.2
Funkce mezinárodní měny
Vývoj v meziválečném období (1918 - 1945)
Toto období můžeme označit jako tzv. modifikovaný zlatý standard. I přes velké úsilí se po 1. světové válce (kromě USA) nepodařilo obnovit čistý zlatý standard, který v roce 1914 používalo 59 zemí světa. Většina zemí jej zavedla pouze v modifikované podobě, která se udržela jen do roku 1930. Zlatý slitkový standard - směnitelnost bankovek za zlato byla omezena stanovením minimálního množství bankovek, jež bylo možno za zlato směnit, resp. zakoupit celý slitek zlata (např. ve Velké Británii od částky 1700 liber šterlingů, za něž bylo možno koupit 400 uncí zlata tj. asi 12,4 kg). Omezení používání zlata pro vnitřní účely umožnilo jeho větší využití pro mezinárodní platby. Zlatý devizový standard - zaváděly země, které především vlivem 1. světové války žádné zlato nevlastnily nebo jen nepatrné množství. Národní peníze nebyly přímo směnitelné za zlato, ale pouze nepřímo za měny zemí, které si přímou, byť omezenou směnitelnost za zlato zachovaly. Zlatá měnová soustava uvnitř národních ekonomik definitivně zanikla ve 30. letech během světové hospodářské krize. To se projevilo v zániku vnitřní směnitelnosti peněz za zlato, volné ražby mincí (tam, kde ještě existovala) a ve zrušení volného vývozu a dovozu zlata mezi zeměmi. Zlato bylo vyňato z vnitřního oběhu, 67
WWW
http://www.cnb. cz/cs/menova_p olitika/
centralizováno do státních měnových rezerv, a používáno pouze státem ke krytí deficitů platebních bilancí (jako mezinárodní rezervní měna). Pád zlaté měnové soustavy byl provázen současně zánikem pevných měnových kursů (jednotlivé země prováděly rozsáhlé devalvace pro zmírnění krize, což se spolu s ostatními opatřeními projevilo nárůstem uzavřenosti světové ekonomiky). 3.6.3
Vývoj po druhé světové válce (1945 - 1990)
Po druhé světové válce se hlavní státy světa snažily (poprvé v historii mezinárodních měnových vztahů) institucionálně zakotvit určitá mezinárodní měnová pravidla formou mezinárodních dohod, které byly uzavřeny v roce 1944 v Bretton Woods v USA za účasti 44 zemí (včětně ČSR i SSSR). Hlavní principy: každá země měla povinnost stanovit a udržovat pevný kurs své měny s maximální možnou odchylkou +-1 % (měnové parity byly stanoveny ke zlatu, USD nebo GBP). americký dolar jako jediná měna měl být přímo směnitelný za zlato, ale pouze vůči zahraničním centrálním měnovým institucím (tzv. omezené přímá vnější směnitelnost); měnové rezervy zemí se měly vytvářet ze zlata, USD, GBP a z úvěrových zdrojů nově zřízeného Mezinárodního měnového fondu (IMF), který měl dbát na realizaci a dodržování přijatých pravidel. Podíl hlasů byl odvozen z výše členských příspěvků složených zčásti ve zlatě, zčásti v devizách. Vznikl tak mezinárodní měnový systém nazývaný zlatý dolarový standard, neboť jeho základem bylo zlato a americký dolar. Z původních rysů čistého zlatého standardu si zachovával jen vnější směnitelnost jedné měny a to ještě omezenou na zahraniční centrální měnové instituce. Vedle zlata začal v daleko větší míře než dříve vystupovat USD jako mezinárodní obchodní a rezervní měna. Zlato, které bylo prakticky používáno pouze ke krytí deficitů platebních bilancí, bylo v této své úloze stále více doplňováno USD, který byl jedinou měnou, za kterou bylo možno po válce koupit zboží, které se ve válkou rozvráceném světě nedostávalo (a navíc byl kryt 70 % světového měnového zlata; bez SSSR). Brettowoodský systém byl konstruován jako systém pevných devizových kursů. Devizové kursy měn zúčastněných zemí byly pevně stanoveny vůči USD a hodnota dolaru byla fixována ve vztahu ke zlatu (oficiální cena zlata byla 35 USD za trojskou unci). Za tuto cenu mohly členské země odprodávat USA dolary získané obchodem (nešlo o běžnou praxi, které ovšem ztenčila americké zásoby zlata), což byl nástroj regulující americkou měnovou politiku, která musela dbát na to, aby se reálná hodnota zásadně neodlišovala od zlaté parity dolaru. Adaptabilita systému byla umožněna dvěma mechanismy. Jednak to byla možnost využívat úvěrových prostředků Mezinárodního měnového fondu (až do výše tzv. členské kvóty, která byla z 1/4 splatná ve zlatě a ze 3/4 v měně dané země). Další prostředky si mohla země od IMF půjčit s tím, že Fond bude dohlížet na hospodářskou politiku dané země, případně si i klást určité podmínky (což bylo později silně kritizováno).
68
Tyto podmínky byly: 1.fáze - vytvoření rozpočtového přebytku (tj. fiskální restrikce), 2.fáze - hrazení deficitní bilance národní měnou; 3.fáze - půjčka od IMF; 4.fáze změna kursu. Druhým (a v tomto systému krajním opatřením) byla již naznačená změna kursu dané měny. Samotný dolar tuto možnost neměl, jediné co bylo možné, byla změna zlaté parity, což se skutečně stalo, ale až v samotném závěru fungování brettonwoodského systému. Důvodem neochoty USA k devalvaci dolaru byla skutečnost, že nešlo o snadné opatření, které bylo pro USA politicky nevýhodné (šlo by o dar SSSR, které vlastnily značné zdroje zlata, při devalvaci by za ně získal více USD). Postupná realizace přijatých měnových principů byla dokončena koncem 50.let zavedením vnější směnitelnosti hlavních měn od 1.1.1959 (podle čl. VIII IMF). Charakteristickým rysem druhé etapy vývoje této MMS, která trvala až do r. 1971, byla narůstající hloubka a četnost mezinárodních měnových krizí, která vyústila v krizi všeobecnou (vedoucí k zániku hlavních měnových principů). Příčiny zániku zlatého dolarového standardu: 1) Nerovnoměrný ekonomický vývoj, zejména mezi USA a ostatním světem (ústup dolaru ze svého výsadního postavení; i za ostatní měny bylo možno ve stále větší míře nakoupit potřebné zboží). 2) Přetrvávající nerovnováhy platebních bilancí jednotlivých zemí (v důsledku jejich nerovnoměrného vývoje). Země s dlouhodobě deficitní platební bilancí se stále více zadlužovaly, takže začaly regulovat svou platební bilanci (omezováním dovozů zboží a vývozů kapitálu, což bylo v rozporu s deklarovaným rozvojem mezinárodní spolupráce). 3) Dlouhodobě deficitní bilance vytvářela tlak na devalvaci měnového kursu. Tento systém narozdíl od předchozích neobnovoval rovnováhy platebních bilancí (dříve by to udělal kurs), hlavním nástrojem její regulace se stávala ona již předeslaná autonomní národní politika (takže se opět začala projevovat preference národních cílů jako ve 30. letech). 4) Rozšířené používání USD odstranilo nedostatek mezinárodních peněz (jejich tvorba již nebyla závislá jen na zdrojích zlata), ale za cenu oslabování vnější směnitelnosti USD za zlato. V důsledku deficitů platební bilance USA narůstal objem dolarových zásob v zahraničí, které mohly být předloženy USA k výměně za zlato (od počátku 60. let 20. století začala jejich hodnota převyšovat zlaté zásoby USA). Což vedlo k oficiálnímu zrušení směnitelnosti dolaru za zlato v roce 1971. 5) Dlouhodobá a přitom nerovnoměrně se vyvíjející inflace v jednotlivých zemích. Tím docházelo k absolutnímu poklesu kupní síly všech měn uvnitř národních ekonomik, a její rozdílné tempo vedlo k tomu, že v systému fixních kursů byly některé měny nadhodnoceny (kde bylo tempo inflace vyšší) nebo podhodnoceny vůči ostatním měnám (tam, kde bylo tempo inflace nižší). 6) Ke hrazení svých deficitů musely země používat USD nebo zlato (jako výsledek předchozích aktivních sald), zatímco USA používaly svou vlastní národní měnu. Rostoucí znehodnocení dolaru vedlo čas od času k rostoucím nákupům zlata soukromými subjekty za oficiální cenu. To vynutilo vznik volného trhu, kde bylo možno zlato koupit za cenu utvářenou podle poptávky a 69
nabídky (v dnešní době v rozmezí 400 až 600 USD za trojskou unci). 7) Používání zlata ke krytí deficitů platebních bilancí prakticky ustalo na přelomu 60 - 70. let, od té doby oficiální zlaté zásoby stagnují a nově těžené zlato plyne téměř výlučně do průmyslu a do rukou tezaurantů ovšem za kolísající ceny. Dolarový standard se utváří v 70. a 80. letech a je založen na rozhodujícím postavení USD a rostoucím používáním dalších národních měn (DEM, YEP) v úloze mezinárodní obchodní a rezervní měny, jež nejsou směnitelné za zlato, ale jsou směnitelné navzájem mezi sebou ovšem při kolísajících měnových kursech (a z nich odvozovaných uměle vytvářených nadnárodních měn. jednotek). Se zánikem zlatých parit (oficiálně zrušeny roku 1976) zanikl centrální bod k němuž se vztahovaly relace jednotlivých národních měn. Vznikají různé jiné centrální body, k nimž jednotlivé měny udržují své relace (např. USD, FRF, DEM aj.). Kolísání má různou míru - od zcela volného až po různý stupeň jejich regulace či udržování určité relace vůči jedněm a volné kolísání vůči jiným měnám (tzv. řízený floating). Nadnárodní měnové jednotky mají být určitým stabilizujícím prvkem, který nepodléhá takovým výkyvům jako jednotlivé národní měny: 1) Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rihts - SDR) - byla utvářena na základě koše měn (do zavedení Eura 16-ti hlavních měn světa od 1. 1. 1981). Ve svém dosavadním vývoji se pohybovala od 1,2 do 1,5 USD. Nemají fyzickou podobu a jsou vedena na zvláštních účtech IMF na základě kvót přidělených členským zemím k úhradě deficitů platebních bilancí (tj. jako mezinárodní rezervní měna). Jejich podíl na mezinárodních měnových rezervách však byl na počátku 90. let velmi malý, kolem 3 %. 2) Evropská měnová jednotka (European Currency Unit - ECU) - byla co do podstaty rovněž nadnárodní měnovou jednotkou košového typu založenou rozhodnutím o zřízení Evropského měnového systému (EMS) 13. 3. 1979 na koši devíti a od roku 1989 na koši 12 měn. Cílem je zajistit stabilitu kursových relací mezi jednotlivými zeměmi tohoto systému (na ±2,25 %), což členské země prováděly intervencemi a v případě silných tlaků na změnu kursu devalvacemi či revalvacemi. 3) Převoditelný rubl - vycházel z pětiletých průměrů světových cen zboží ve volně směnitelných měnách. Šlo ve skutečnosti jen o přepočítávací jednotku charakteru bilaterálního clearingu. Nestal se nástrojem mnohostranného clearingu (vzájemného zúčtování) a tím méně směnitelnou měnou. Jeho funkce prakticky zanikla počátkem 90. let s přechodem na platby ve volně směnitelných měnách mezi bývalými státy RVHP. 3.6.4
Vývoj mezinárodního měnového systému v období globalizace (1990 - dosud)
Rozpadem Brettonwoodského systému byl systém pevných kurzů nahrazen systémem kolísavých měnových kurzů a tento „provizorní“ stav přetrval v podstatě dodnes. Jednou ze snah omezit negativní vliv kolísání měnových kurzů na ostatní subjekty mezinárodních vztahů bylo vytváření košových jednotek a snaha o určitou koordinaci hospodářských politik, patrná v 80. letech nejvíce v členských zemích EHS v rámci mechanismu Evropského měnového systému. Nerovnoměrný vývoj, určitá volnost při provádění jednotlivých opatření, zpomalení ekonomického růstu a zejména potřeba Německa zajistit financování nákladů na 70
sjednocení vedla počátkem 90. let k určitému rozkolísání vzájemné spolupráce. To se během roku 1992 projevilo v několika vlnách útoků spekulantů na kurzy tzv. slabších měn mechanismu EMS, takže některé musely tento kursový mechanismus opustit (např. Řecko nebo Portugalsko, nemalé problémy zaznamenala také britské libra)16. Reakcí členských států bylo jednak rozšíření fluktuačního pásma z původních ± 2,25 % na ± 7,5 %, jednak také urychlení příprav na zavedení měnové unie, která začala v bezhotovostní podobě platit od 1. 1. 1999, kdy byly pevně zakotveny kurzy jednotlivých měn. Od 1. ledna 2002 se nová evropská měna Euro začala používat také při hotovostním placení a fungovat jako plnohodnotná měna. Kurs Eura zpočátku mírně klesal až na minimum 0,86 USD/EUR. Poté začala hodnota nové měny stoupat a v červenci 2002 se krátce přehoupla přes paritu 1:1 (na úrovni 1,02 USD/EUR). Po zbytek prvního roku své existence se kurs pohyboval v rozmezí 0,93 - 0,98 USD/EUR. V závěru roku 2002 došlo v USA ke snížení úrokových sazeb, takže během roku 2003 začalo Euro dále posilovat na hodnoty 1,08 až 1,12 USD/EUR. I když ještě ve druhé polovině 90. let zaznívaly ze strany některých liberálně smýšlejí-cích ekonomů hlasy odsuzující projekt společné měny v Evropské unii k neúspěchu, ukazuje se, že pravdu měli spíše realisticky uvažující odborníci tvrdící, že krach tohoto ambiciózního projektu by znamenal vážnou trhlinu pro pokračování ekonomické integrace v Evropě, kterou si zúčastěné státy nemohou dovolit. Dlouhodobě tak došlo k dalšímu vzestupu kurzu Eura téměř až k úrovni 1,50 USD/EUR. To na jedné straně přibrzdilo ekonomický růst zemí eurozóny, na druhé straně omezovalo růst cenové úrovně díky zlevňování dováženého zboží. Vývoj v nejbližší době bude ve znamení koexistence eura a dolaru s mírnou převahou dolaru jako rezervní měny.
3.7
Samostatná práce studenta
Uveďte typické postavení států ve vztahu k surovinovým zdrojům na jejich území.
3.8
Otázky
1) Vymezte základní etapy vývoje světového hospodářství. 2) Popište průběh formování světového hospodářství. 3) Co je typické pro vývoj světového hospodářství v předvečer 1. světové války? 4) Proveďte shrnutí vývoje světového hospodářství v meziválečném období. 5) Pokuste se zhodnotit vliv 2. světové války na světové hospodářství. 6) Které okolnosti přispěly k poválečnému rozdělení světového hospodářství? 7) Charakterizujte etapy vývoje světového hospodářství po 2. světové válce. 8) Popište základní směry obnovy světového hospodářství po 2. světové válce. 9) Co bylo typické pro vývoj světové ekonomiky v 50. a 60. letech 20. století? 10) Uveďte projevy hospodářských obtíží na přelomu 60. a 70. let 20. století? 11) Zhodnoťte vývoj světového hospodářství v 70. letech 20. století. 16
Podrobnější analýzu možno nalézt např. v knize Jiřího Jonáše . 71
12) Popište vývoj ve světové ekonomice v 80. letech 20. století. 13) Jmenujte hlavní odlišnosti mezi hospodářským vývojem v 70. a 80. letech 20. století. 14) Co charakterizuje hospodářský vývoj od 90. let 20. století? 15) Vymezte hlavní formy mezinárodní ekonomické spolupráce. 16) V čem tkví specifika a změny ve světovém obchodu se zbožím? 17) Popište specifika obchodu v sektoru služeb. 18) Jaké jsou hlavní formy mezinárodního pohybu kapitálu? 19) Zhodnoťte význam vědeckotechnických poznatků pro rozvoj světové ekonomiky. 20) Charakterizujte migraci pracovních sil, její význam a důsledky. 21) Proveďte základní rozdělení surovinových zdrojů. 22) Co bylo jádrem tzv. surovinových dohod? 23) Jmenujte hlavní specifika mezinárodního měnového systému. 24) V čem byla podstata tzv. čistého zlatého standardu? 25) Popište vývoj mezinárodního měnového systému v meziválečném období. 26) Charakterizujte mechanismus tzv. Brettonwoodského systému. 27) Které jevy způsobily zánik Brettonwoodského systému? 28) Jmenujte nejvýznamnější obchodní a rezervní měny v současné etapě vývoje světového hospodářství.
3.9
Shrnutí
Tato kapitola se zabývala základními etapami vývoje světového hospodářství, dále byly popsány formy mezinárodní spolupráce, které se podílejí na vývozu a dovozu zboží, služeb, kapitálu, vědeckotechnických znalostech a na migraci obyvatel
3.10 [1] [2] [3] [4] [5]
Literatura BRŮŽEK, A. Evropská měnová integrace, VŠE, Praha 1996 BRŮŽEK, A. Krize kapitalistické měnové soustavy, Ekonomie a společnost, Praha 1975 BRŮŽEK, A.; FÁREK, J.; LANDA V. Mezinárodní pohyb kapitálu ve světové kapitalistické soustavě, Academia, Praha 1979 ČAPEK, A. Mezinárodní měnový finanční systém, VŠE, Praha 1994 DURČÁKOVÁ, J.; MANDEL, M. Mezinárodní finance, VŠE, Praha 1998
72
4
Geografická specifika jednotlivých regionů světové ekonomiky podle kontinentů
Obsah kapitoly 4.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 4.2 Klíčová slova 4.3 Evropa 4.4 Asie 4.5 Samostatná práce studenta 4.6 Otázky 4.7 Shrnutí 4.8 Literatura
4.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Fyzická geografie rozčleňuje povrch souše celkem do šesti světadílů (Afrika, Amerika, Asie, Austrálie, Evropa a Antarktis). Z hlediska našeho zaměření na oblast světové ekonomiky a mezinárodních ekonomických vztahů nemá význam zabývat se specifiky Antarktidy, jejíž současný status je upraven mezinárodními smlouvami zaručujícími nedotknutelnost území, ochranu jeho životního prostředí a jeho přístupnost pro mírový vědecký výzkum. Budeme se tedy zabývat pouze zbývajícími 5 světadíly. S ohledem na naši příslušnost k euroamerické civilizaci pojednáme nejprve o Evropě a severní i jižní Americe, dále se zaměříme na Asii a Afriku, přičemž přehled uzavřeme částí věnovanou Austrálii a Oceánii. S ohledem na převážně fyzicko-geografický obsah výkladu je nanejvýš vhodné studovat tuto část textu s pomocí atlasu světa. Jako nejvhodnější můžeme doporučit školní atlasy světa pro střední školy, kde vedle fyzicko-geografických map a map politického rozdělení světa nalezneme také mapy rozmístění průmyslu, zemědělství a nerostných surovin. Pokud čtenáře některá problematika zaujme více, aktuální informace může nalézt další informace zejména v geografických časopisech (Země světa, Geografické rozhledy, Lidé a Země, Dnešní svět, National Geograpics, Geografický koktejl apod.). Úvodní charakteristiku jednotlivých světadílů nalezneme v následující tabulce.
4.2
Klíčová slova
Geografie, souše, světadíl, světová ekonomiky, mezinárodní ekonomické vztahy, specifikum, mezinárodní smlouvy, životní prostředí, výzkum.
4.3
Evropa
Evropa má mezi světadíly zvláštní postavení. Po stránce fyzicko-geografické představuje vlastně pouze velký a velmi členitý poloostrov Asie a celý pevninský blok se často označuje jako Eurasie. Za samostatný světadíl, po Austrálii druhý 73
Geografie
nejmenší, se považuje díky kulturnímu a hospodářské-mu vývoji v posledních dvou až třech tisíciletích. Na ploše10 546 000 km2 žije přes 700 mil. obyvatel, což z ní činí jeden z nejhustěji osídlených kontinentů. Evropa dále vyniká podílem obdělávané půdy, velikostí průmyslu, hustotou sídel i dopravy. Její poloha, členité mořské pobřeží s četnými ostrovy a poloostrovy, rozmanitý povrch, mírně teplá a vlhké podnebí i ostatní přírodní podmínky a zdroje se ukázaly jako velmi příznivé pro rozvoj moderní civilizace. Suchozemskou hranici mezi Evropou a Asií tvoří východní úpatí pohoří Ural, Mugodžarské hory a řeka Emba vlévající se do Kaspického moře. Hranice dále pokračuje Kumomanyčskou sníženinou na dolní Don k Azovskému moři, takže celé Předkavkazsko se již řadí k Asii. Přímá vzdálenost mezi Severním mysem v Norsku a nejjižnějším bodem řecké pevniny Tainaron činí téměř 4000 km, mezi mysem Roca u Lisabonu a jižním Uralem pak asi 5300 km. K Evropě počítáme i řadu ostrovů např. Krétu, Sicílii, Sardinii a Korsiku ve Středozemním moři, Britské ostrovy v Atlantiku, Špicberky, Novou zemi a Zemi Františka Josefa na dalekém severu, ostrovy v Baltském moři, Faerské a Azorské ostrovy a také Island hluboko v Atlantském oceánu. Rozmanitý povrch Evropy vznikal v různých geologických dobách. K nejstaršímu prahornímu jádru tvořenému Východoevropskou rovinou a Skandinávským štítem se postupně připojovala mladší pásemná pohoří v období pozdějších horotvorných pochodů. Velká část severozápadní a střední Evropy vyvrásněná již v prvohorách se dnes vyznačuje nížinami až hornatinami. Největší vliv na současný tvar reliéfu a pobřeží Evropy mělo alpínské vrásnění koncem druhohor a v třetihorách, kdy se vytvořily horské hřbety nejvyšších Alp (Mont Blanc, 4810 m), Pyrenejí a Karpat s doznívající sopečnou činností (Etna, 3370 m). Chladné podnebí ve čtvrtohorách vyvolalo rozsáhlé štítové zalednění i rozšíření místních ledovců ve vyšších horách. Souvislý ledový krunýř tak v několika fázích (glaciálech) pokrýval větší část území Evropy včetně přilehlých moří a ledovcová modelace je dosud v krajině patrná. Evropa má převážně nížinný povrch (57 % celkové rozlohy) a její střední nadmořská výška 290 m je tak mezi kontinenty nejmenší. Velká přikaspická proláklina pak leží až 28 m pod úrovní hladiny moře. Dostatečné srážky umožnily vývoj husté říční sítě téměř po celé Evropě. Čtyři pětiny povrchu mají odtok k okrajovým mořím, zbytek připadá na bezodtoké Kaspické moře, do něhož ústí největší evropská řeka Volha. Druhou největší evropskou řekou je pak Dunaj. Ústí řek zároveň poskytují dobré podmínky pro vznik řady přístavů (Londýn, Rotterdam, Hamburg, Sankt Petěrburg, Sevilla, Benátky aj.). Nejvíce jezer vzniklo na severu Evropy v oblastech bývalého čtvrtohorního zalednění, kde se vytvořily celé jezerní plošiny, např. Finská nebo Mazurská. Největší část Evropy se nalézá v podnebí mírného pásu, s více či méně sněžnou zimou podle nadmořské výšky a s poměrně teplým létem. Pouze Island, daleký severovýchod a oblasti za polárním kruhem již spadají do subarktického pásma. Pyrenejský, Apeninský a Balkánský polo-ostrov se již vyznačují subtropickým pásmem s horkým a suchým létem a mírnou, převážně deštivou zimou. V horských oblastech se s narůstající nadmořskou výškou podnebí rychle mění - ubývá teplot a zvyšují se srážky. Převládající západní proudění přináší dostatek srážek a mírnící oceánské vlivy zasahují hluboko do vnitrozemí. Vcelku plynulý přechod od vlhkého oceánského podnebí k suchému vnitrozemskému silně ovlivňují zejména geomorfologické rozdíly, takže výrazné kontinentální rysy klimatu s velkými 74
teplotními rozdíly mezi létem a zimou se projevují teprve na východě Evropy. Pod vlivem teplého Golfského proudu, který podél skandinávského pobřeží zasahuje až do Barentsova moře, je podnebí Evropy teplejší než kdekoliv jinde na světě ve stejných zeměpisných šířkách. K rozvoji evropského hospodářství přispělo též rozmanité surovinové bohatství zčásti známé už od dávných dob. Mnohá ložiska barevných a drahých kovů, využívaná již od nepaměti, jsou dnes již většinou vyčerpána, i když na některých nalezištích se jejich dobývání dosud udržuje. Mnohem rozvinutější je zejména těžba železných rud z významných ložisek na území Společenství nezávislých států, ve Švédsku a Lotrinsku. Vzrůstá význam ložisek uranových rud, kterých má významnou zásobu také Česká republika. K velmi využívaným zdrojům patří stavební, sklářské, keramické a chemické suroviny.
WWW
http://www.zem epis.com/evropa .php
Vodní energie se využívala od pradávna, avšak rozvoj průmyslové revoluce energeticky plně zabezpečila teprve těžba uhlí. K největším nalezištím černého uhlí patří pánev britská, Porůří, Horní Slezsko a ukrajinský Donbas. Hnědé uhlí se těží zejména v Německu a České republice. Evropské zásoby ropy a zemního plynu jsou mnohem menší. Významné zdroje schopné těžby má jen Ruská federace a Rumunsko. Další země jako Velká Británie, Nizozemí a Norsko těží tyto suroviny ze dna Severního moře. Přes značné vlastní zdroje by se vyspělé evropské hospodářství neobešlo bez rozsáhlého dovozu nerostných surovin z jiných částí světa. Člověk dnešní podoby (Homo sapiens fossilis) žil v Evropě již ve starší době kamenné, zřejmě již před 40 tis. lety. Vzhledem ke klimatickým podmínkám je to ovšem později než v teplejších částech Afriky nebo Asie. Rozvoj primitivního, avšak usedlého zemědělství mladší doby kamenné již položil v některých oblastech základy dnešního osídlení, které ve starých sídelních oblastech střední Evropy trvá již 7-8 tis. let, v jižnějších krajích i déle, v horských oblastech a na severu však někde sotva jedno tisíciletí. Časté pohyby celých kmenů vyvolaly složité procesy míšení a vzájemného etnického i kulturního ovlivňování. Velkou část Evropy rovněž zasáhly vlny přistěhovalců z Asie, kteří se postupně vrstvili přes původní obyvatelstvo, většinou však ztráceli svůj jazyk a zanikali v kulturně vyspělejším prostředí, nebo vytlačovali usedlé národy dále k západu a do periferních oblastí. Ani v současné Evropě nejsou politické hranice zdaleka totožné s hranicemi etnickými a jazykovými. Při průměrné hustotě obyvatelstva kolem 67 lidí na km2, což je dvakrát více než celosvětový průměr, vzniká mezi dosti souvislým zemědělským osídlením množství měst, zvláště v průmyslových a báňských oblastech. Celkový podíl městského obyvatelstva činí kolem 65 %. Nejhustěji je osídlena západní a střední Evropa s více než 150 obyv. na km2. K jihu, severu a východu hustota osídlení, takže evropská část SNS má jen kolem 35 obyv. na km2. K nejpočetnějším národům patří Rusové (130 mil.), Němci (85 mil.), Italové (56 mil.), Francouzi (50 mil.), Angličané (49 mil.), Ukrajinci (42 mil.), Poláci (35 mil.), Španělé (31 mil.) atd. Vystěhovalectví z Evropy na jiné kontinenty nabylo masových rozměrů již v 19. století a vrcholilo před druhou světovou válkou. Odhaduje se, že v letech 1820 až 1940 tak emigrovalo z nejrůznějších, převážně existenčních důvodů přes 60 mil. lidí, z nichž se vrátila jen nepatrná část. Hlavní proud vystěhovalců směřoval do USA, Argentiny, Kanady, Brazílie, Mexika, Austrálie a Jižní Afriky. 75
Obyvatelstvo
4.4
Geografie
WWW
http://www.zem epis.com/asie.ph p
Asie
Mezi světadíly vyniká Asie především svou velikostí a počtem obyvatel. Zaujímá 29,7 % souše, na jejím povrchu žije přes 60 % všeho lidstva. Na celkové ploše 44 413 000 km2 i s ostrovy je to přes 4,2 mld (včetně asijské části Ruské federace). Přitom nehodnotíme celý pevninský blok Eurasii (spolu s Evropou). Evropa však díky společnému kulturnímu a ekonomickému vývoji za posled-ních několik tisíciletí je nepochybně samostatný světadíl jen málo závislý na vlivech ostatní Eurasie. Asie se naopak jeví z mnoha stránek jako kontinent největších přírodních a společenských protikladů. Je kolébkou lidstva, nejstarších civilizací, pravlastí většiny domácích zvířat, ovocných stromů i zemědělských plodin. V největších horách Asie se vypínají nejvyšší vrcholy světa, ale jsou zde i největší a nejhlubší prolákliny, pusté vysočiny, velké pouště i nesmírně úrodné nížiny, největší jezera, mocné veletoky i nejrozsáhlejší bezodtoké oblasti, místa, kde byly naměřeny nejvyšší i nejnižší průměrné teploty a srážky na zeměkouli. Celá asijská pevnina leží na severní polokouli. Jižně od rovníku zasahují jen některé východoindické a další ostrovy. Pevnina končí u Singapuru, indonéský ostrov Roti sahá až k 11° jižní šířky. Nejsevernější mys Čeljuskin leží daleko za severním polárním kruhem, ostrov Komsomolec Severní země vybíhá až nad 81° severní šířky. Nejzápadnější je mys Baba v Malé Asii. Děžněvův mys na Čukotce dosahuje téměř až datové hranici. Největší poledníková i rovno-běžková přímá vzdálenost tak činí okolo 9 000 km. Pevnina má velmi kompaktní charakter. Na poloostrovy a ostrovy Asie nepřipadá ani její rozlohy. Území kolem jezera Balchaš uprostřed kontinentu je vzdáleno od moře až 2 300 km. Suchozemská hranice s Evropou se vede po východním svahu Uralu a řece Embě ke Kaspickému moři, potom Kumomanyčskou sníženinou k ústí Donu do Azovského moře. Hranici s Afrikou dlouhou 120 km tvoří Suezská šíje. Mořskou hranici tvoří Azovské, Černé a Středozem-ní moře. Oddělují poloostrov Malé Asie, Kypr a řadu ostrovů v Egejském moři. Z okrajových částí Indického oceánu pronikají do asijské pevniny Arabské moře s Perským zálivem za Hormúzským průlivem, široký Bengálský záliv a moře Andamanské. Oddělují poloostrovy Arabský, Přední Indie a protáhlý Malajský poloostrov. Kromě Sumatry za průlivem Malackým a Srí-Lanky jsou ostatní ostrovy jen malé. Rudé moře, spojené s oceánem Adenským zálivem, dělí Asii od Afriky. Největší část z téměř 70 000 km dlouhého asijského pobřeží přiléhá k Tichému oceánu. Velké a Malé Sundy, Filipíny a další ostrovy jsou seskupeny v prostoru Jihočínského moře s Thajským a Tonkin-ským zálivem. Ostrov Tchaj-wan leží ve Východočínském moři, které zasahuje jako Žluté moře hluboko do pevniny. Korejský a Cušimský průliv spolu s Japonským mořem dělí Korejský poloostrov od japonských ostrovů, Tatarský průliv pevninu při ústí Amuru od Sachalinu. Ochotské a Beringovo moře obklopují poloostrov Kamčatku. Beringův průliv spojuje Pacifik se Severním ledovým oceánem a odděluje Asii od Ameriky. Okraje Severního ledového oceánu tvoří moře Čukotské, Východosibiřské, moře Laptěvů a Karské moře. Mezi nimi se nalézají Severní země, Novosibiřské a další ostrovy. Základem složité geologické stavby, která silně ovlivnila reliéf Asie, jsou prahorní pevninské štíty. Sibiřský na severu a Čínský na východě. Při spojení Ruské tabule se Sibiřským štítem koncem prvohor došlo k vyvrásnění Uralu. Náraz Arabského štítu od jihozápadu a Indického štítu od jihu koncem druhohor a v třetihorách byly již 76
součástí alpsko-himálajských horotvorných procesů. Odrazem těchto procesů bylo rozlámání starých masívů na kry, z nichž některé byly vyzdviženy, jiné poklesly. Tak došlo např. v Ťan-šanu, Altaji i jinde ke zmlazení reliéfu. Ke značné výškové i plošné členitosti Asie přispívá i skutečnost, že díky své rozloze zasahuje do všech klimatických pásů. Působením vnějších geomorfologických sil tak došlo ke značné pestrosti povrchových tvarů v různých částech kontinentu. Střední nadmořská výška Asie činí asi 960 m, což je víc než v jiných světadílech (kromě Antarktidy), podobně jako 14 %-ní podíl poloh výše než 2 000 m. Nížiny do 200, zaujímají něco přes čtvrtinu rozlohy. Prvohorní Altaidy tak vytvářejí horské jádro asijské pevniny. Mladší, převážně v třetihorách vyvrásněná pásma alpskohimálajské soustavy prostupují jih a východ kontinentu včetně východoindických a japonských ostrovů. Pontské hory a Taurus v Malé Asii dosahují téměř 4 000 m. Ještě vyšší jsou vulkanické kužely Arménské vysočiny (Ararat 5 165 m) i Kavkazu (Elbrus 5 642 m) a íránského Elborzu (Demávend 5 670 rn). Složitý pásemný systém dlouhého Zagrosu, Iránské vysočiny a dalších pohoří se spojuje v Hindúkuši (Tirič Mir 7 708 rn) a v Pamíru (Pik Kommunizma 7 495 m), které již patří ke skupině nejvyšších pohoří světa. K jihovýchodu pak pokračují silně zaledněné pohoří Karákoram (Čhokori 8 611 m) a Himálaj (Mt. Everest 8 848 m), nejvyšší hory světa. Třetihorní pásma postupují do jihovýchodní Asie a přes východoindické a ja-ponské ostrovy a Kamčatku se obracejí k americkým Kordillerám. Na východ od Pamíru vystupuje téměř 3 000 km dlouhé pohoří Kchun-Iun (Ulugh Muztagh 7 723 m) a uzavírá Tibetskou náhorní plošinu s průměrnou výškou kolem 4 500 m. Druhé pásmo pokračující od Pamíru k severovýchodu tvoří hřbety Altaje (5 880 m), Ťan-Šanu (7 439 m), horský systém Altaje (4 506 m) a pak již nižších pohoří s vrcholy okolo 2 000 až 3 000 m až na Čukotský poloostrov. Tichomořské pásmo třetihorních pohoří na východě Asie je dosud poznamenáno aktivní zemětřesnou a sopečnou činností. Nejhlubší deprese povrchu Asie sahají až pod hladinu moře. Hladina Kaspického moře -28 m, Mrtvého moře dokonce -394 m. Nejhlubší zatopenou proláklinou je ovšem příkopová propadlina Bajkalu, jehož dno leží až 1 200 m pod mořem. Říční síť Asie je silně závislá na podnebí v jejích různých částech. Nejlépe je vyvinuta v monzunové a severní oblasti. Nedostatek srážek a tvar reliéfu v centrálních oblastech způsobuje, že více než 40 % povrchu tvoří bezodtoká území. Kromě řady menších sahá rozsáhlá bezodtoká oblast téměř od břehů Černého moře a od Perského zálivu až do severovýchodní Číny. Asijské řeky odvádějí své vody ke třem světovým oceánům. Nepatrné úmoří Středozemního moře (Atlantského oceánu) tvoří jen Malá Asie, část Kavkazska a Levantské pobřeží. Sibiřské veletoky bohaté na vodu se vlévají do Severního ledového oceánu. Nejdelší tok je Ob s Irtyšem (5 410 km), průměrným ročním průtokem ho předčí Jenisej – 19 600 m3/s, dlouhý 5 075 km (spolu s Angarou a Selengou) i mocná východosibiřská Lena (16 400 m3/s). Tichomořské veletoky jsou již převážně napájeny monzunovými srážkami. Jang-tse (Čchang-tiang) dlouhý přes 5 500 km s průměrným ročním průtokem 31 000 m3/s je nejmocnějším asijským veletokem. Blíží se mu řeka Mekong na jihu (4 500 km) a severnější Chuang-che (4 845 km) i Amur se svými přítoky (4 410 km). Bohaté na vodu jsou monzunové toky Indického oceánu napájené zároveň velehorskými ledovci - Ganga a Brahmaputra (Tsang-po, 2 960 km) a Indus (Sindh, 3 190 km). Značné délky dosahují též Eufrat s Tigrisem (2 760 km) i řeky Aralské pánve Syrdarja (2 990 km), Amudarja (2 620 km) a Tarim (2 750 km) zanikající v pustinách Sin-Kiangu. Dostatek vody po celý rok mají toky vlhkých tropických oblastí jihovýchodní Asie. 77
Mezi asijskými jezery vyniká rozlohou Kaspické moře (370 000 km2) a Bajkal (1 620 m), nejhlubší jezero na světě. Mnohá z nich jako Aralské jezero (64 115 km2), Balchaš, Rezáíje, Issyk-Kul a četná další leží v suché oblasti se silným výparem, takže jejich voda je slaná. Řada jezer Turkmenistánu a na Íránské plošině vyschla a změnila se jen ve slané bažiny. Podnebí asijského světadílu je velmi rozmanité a vyznačuje se řadou extrémů. Díky své velké rozloze zasahuje Asie od chladných polárních oblastí přes různé druhy mírného pásma až do tropů a subtropů. K rozmanitosti přispívají také vysoká pohoří a mocné horské masívy. V největší části Asie převládá vzhledem k její velké vzdálenosti od moře, zejména od Atlantského oceánu, odkud přichází nejvíce srážek, výrazné vnitrozemské klima. Při převládajícím západním proudění je vliv Pacifiku jen malý. Naopak přechlazený, suchý arktický vzduch může bez překážek pronikat až hluboko do nitra kontinentu, což v dlouhém zimním období způsobuje silný pokles teplot na Sibiři. Okolí Verchojansku a Ojmjakonu ve východní Sibiři s lednovým průměrem kolem -50 °C a s nejnižšími teplotami i pod -70 °C se pokládá za pól chladu severní polokoule. Chladné podnebí se šíří i ve vysokých polohách vnitřní Asie. V zimě zamrzá nejen celé pobřeží Severního ledového oceánu, ale ještě i Japonské moře až po Vladivostok. Jihozápadní a centrální Asie má horké kontinentální klima se suchým a velmi teplým létem. Střední červencové teploty zde běžně vystupují nad 30°C při nepatrném množství srážek a silném výparu. Nejméně srážek má Arabský poloostrov, íránské pouště, Turánská nížina, Tarimská pánev a poušť Gobi (Aden 41 mm, Rijád 97 mm, Bagdád 156 mm, Nukus 82 mm a Ulánbátar 101 mm za rok). Zcela jiné klima má tropická oblast jižní a jihovýchodní Asie, pod vlivem monzunů. Zvláště letní monzun, který se rodí v Indickém oceánu, má rozhodující vliv a doznívá ještě daleko v subtropickém a mírném pásu východní Číny i na japonských ostrovech. Zimní teplé proudění přináší suchý kontinentální vzduch. Suché a horké jaro bývá vystřídáno více či méně deštivým létem. Letní monzun přináší takové množství srážek, že činí monzunovou oblast Asie nejdeštivější na světě i v celoročním průměru. Místní rozdíly jsou ovšem velmi a značný vliv má expozice horských svahů k proudění větrů. V nížinách spadne do 2 500 mm ročně, návětrné svahy vykazují přes 3 000 mm, místa maximálních dešťů 6 000 – 12 000 mm za rok. Patří k nim Čerápundží v Asámu s dlouhodobým ročním průměrem 11 674 mm a maximem 22 900 mm, které bylo naměřeno v roce 1861. Oblasti monzunů subtropického a mírného pásu již mají srážek méně. V dešťovém stínu severně od Himálaje je vláhy nedostatek. I sněhu zde spadne málo a zalednění je jen slabě vyvinuto. Léh na horním Indu ve výšce přes 3 500 m zaznamenává jen 83 mm srážek ročně. Velehorskou skalní pustinou je skoro celý Tibet. Zonální uspořádání klimatických a vegetačních pásem od tundry přes lesy, stepi, pouště do subtropických až tropických přirozených porostů lze sledovat i v Asii. Lépe je ovšem patrné v její severní nížinaté a málo osídlené části. Na jihu narušují pravidelnost zón četná vysoká pohoří, pod nimiž vznikají spíše vertikální patra, která tvoří přechod mezi zavlažovanými horami a vyprahlými nížinami. V monzunové oblasti pak tisícileté intenzívní osídlení i zemědělské hospodaření vytvořilo silně využívanou kulturní krajinu s malými zbytky původní vegetace. Kdysi rozsáhlé džungle se uchovaly jen místy v jižní a jihovýchodní Asii a stále jich ubývá, podobně jako pralesů v horských oblastech. 78
Zásoby nerostných surovin Asie jsou ohromné a velmi rozmanité vzhledem ke složité geologické struktuře kontinentu. Také informace o nich jsou velmi nerovnoměrné a geologický průzkum mnoha zemí a oblastí je teprve v počátcích, i když mnohá naleziště kovů, drahých kamenů, keramických hlín apod. byla poznána již ve starověku. Poměrně nejlépe jsou dnes prozkoumány zdroje paliv. Mimořádné je bohatství ropy, jejíž asijské zdroje se odhadují téměř na 3/4 světových známých zásob. Leží zejména v prostoru Perského zálivu, Kaspického moře, Západní Sibiře, v ruské i čínské Střední Asii a na indonéských ostrovech. Příznivá je i situace v zásobách uhlí, i když jen v několika oblastech. Patří mezi ně především rozsáhlé sibiřské pánve využívané v prostoru mezi Karagandou a Bajkalem, oblast severovýchodní Číny, Koreje, střední Indie a další.
Nerostné zdroje
Hlavní zásoby železných a manganových rud se nalézají v Indii, v Číně, Kazachstánu a na jihu Sibiře i v Gruzii. Mezi zásobami barevných kovů vynikají především zdroje cínových rud v Malajsii, antimonových rud v Číně a bauxitu v Indii. Velká naleziště magnezitu jsou známa rovněž v Číně. Poměrně málo se dobývá drahých kovů, až na naleziště v Ruské federaci; drahé kameny se rovněž nalézají ve východních oblastech Ruska a v Indii, kde leží i bohatá naleziště slídy a grafitu. Člověk žil v Asii mnohem dříve než v Evropě. Nejstarší nálezy pocházejí z jihovýchodní Asie a z východní Číny (Pitekantropos, Sinantropos). Prastaré osídlení se dokládá také v Indii a Mezopotámii. Ve starším paleolitu žil člověk již v mnoha oblastech s příznivými podmínkami primitivního osídlení. Neolitická sídla a časté pozdější stěhování a míšení obyvatelstva již v mnohém předurčila dnešní národnostní složení. Pohyby obyvatelstva místy přetrvávají dodnes a milióny lidí stále žijí kočovným či polokočovným způsobem, hlavně ve stepích, pouštích a v horách. Asijský světadíl obývají stovky národů a národností, od Číňanů, nejpočetnějšího národa světa, až po národy s několika tisíci příslušníky, žijící např. na severu Sibiře. Nejrozšířenější je mongoloidní rasa (jen Číňanů je více než miliarda). Kromě Číny, kde mají zcela rozhodující většinu, obývají čínské menšiny řadu dalších zemí, hlavně v jihovýchodní Asii. K národům této skupiny patří dále Japonci, Korejci, Siamci, Vietnamci a další, i skupina uraloaltajská, kam počítáme především Turky, Uzbeky, Ázerbájdžánce a mnoho dalších již méně početných národností. Mongoloidním je příbuzná i malajsko-polynéská rodina národů, k níž patří především Javánci, Filipínci, Malajci, ale i Eskymáci daleko na severu. Indoevropské národy obývají hlavně jižní a jihozápadní Asii. Početná je především skupina indických národů, k níž patří Hindové, Bengálci, Paňdžábci, Bihárci, Rádžastánci a další. V Íránu a v přilehlých zemích žijí Peršané, Afghánci, Kurdové a další národy íránské skupiny. K ní lze přičlenit i drávidské národy, především Tamily a Telugy i většinu národů kavkazských. Samostatnou skupinu národů semitskohamitských tvoří zejména Arabové a Židé, kteří žijí ovšem i v mnoha zemích mimo asijský světadíl. Jsou zde i přistěhovalé národy z Evropy jako Rusové, Angličané, Ukrajinci a další i skupiny Afričanů, žijící zvláště v arabských zemích. Složitým národnostním poměrům odpovídá i pestré jazykové složení. Nejvíce je rozšířena je čínština, hindština, japonština, arabština, jazyky íránské a malajské, v bývalé sovětské Asii pak ruština. Hluboké rozdíly, v hustotě osídlení způsobují nejen odlišné přírodní podmínky, ale i různé poměry v historickém a ekonomickém vývoji jednotlivých zemí a oblastí Asie. Průměrná hustota obrovského kontinentu i s jeho liduprázdnými pustinami již dosáhla téměř 100 lidí na km2, což je více než v Evropě. Asijská část Ruska zahrnuje 79
Obyvatelstvo
něco přes třetinu kontinentu. Hustota zalidnění v ní nepřesahuje 5 obyv./km2. Země starých zemědělských kultur, především Indie, Jáva a východní Čína si uchovávají hustotu osídlení z dávné minulosti. V Japonsku, v Koreji, v Izraeli a v jiných zemích je to výsledek současného ekonomického rozvoje těchto zemí. Úrodné nížiny velkých řek v Pákistánu, Indii, v Bangladéši a v Číně se svými více než 1 000 obyvateli na km2 patří k nejhustěji zalidněným částem světa. Průmyslové a zemědělské oblasti na březích Žlutého moře a v Japonsku mají hustotu ještě vyšší. Přes tisícileté tradice starobylých asijských měst převládá dnes ještě venkovské obyvatelstvo. Vysoká hustota zalidnění asijského venkova je proto tím pozoruhodnější. Počet městského obyvatelstva však v uplynulém období rychle vzrůstá skoro ve všech zemích. Nejvyšší stupeň urbanizace dosahuje Izrael (přes 88 %), Japonsko (přes 80 %), Libanon, Jáva i některá území Číny a Ruska. Nejméně měst i městského obyvatelstva má Tibet a další kraje ve Střední Asii. Počet miliónových velkoměstských aglomerací již překročil 60. Šanghaj, Tokio, Peking, Soul, Kalkata, Bombaj, Djakarta a další dnes patří k největším městům světa. Politicko-geografické rozdělení asijského kontinentu nese dosud stopy koloniálních a polokoloniálních poměrů, které zde byly donedávna značně rozšířeny a nejsou dosud ještě zcela překonány. Některé státní útvary jako Čína, Japonsko nebo Írán patří k nejstarším na světě a nedostaly se nikdy do koloniální závislosti. Japonsko, Čína a Indie patří dnes mezi nejvýznamnější světové velmoci. Z geografického hlediska je možno ostatní Asii rozdělit do čtyř velkých regionálních jednotek. Pátý region, Střední Asie, je s přihlédnutím k politickým hranicím rozdělen mezi Čínu, Rusko a asijské republiky bývalého Sovětského svazu. Do oblasti jihozápadní Asie řadíme asijské arabské země s Izraelem, Turecko (včetně jeho evropské části), Írán a zpravidla i Afghánistán. V oblasti převládá suché subtropické až tropické podnebí, které nedává mnoho možností pro rozvoj zemědělství. Základem ekonomiky řady zemí je zde velké bohatství ropných zdrojů. Jižní Asie zahrnuje celý indický subkontinent. Tato hustě obydlená oblast tropických monzunů má vynikající podmínky pro zemědělskou výrobu, která v podstatě může uživit její početné obyvatelstvo. Kromě Indie k ní řadíme Pákistán i Bangladéš, horské státy Nepál a Bhútán, ostrovní země Srí-Lanku a Maledivy. Jihovýchodní Asie vytváří pevninskou a ostrovní část. Na pevnině k ní počítáme země Indočíny, Thajsko, Barmu a Malajsii, jejíž východní část leží na Borneu a dalších ostrovech. Ostrovní část tvoří Indonésie a Filipíny. I zde všude převládá tropické monzunové podnebí.
4.5
Samostatná práce studenta
Charakterizujte, jaké okolnosti přispěli k rozvoji evropského hospodářství
4.6
Otázky
1) Vyjmenujte světadíly světa 2) Jaký je povrh Evropy 80
3) Jaký je povrh Asie 4) Popište oblast jihozápadní Asie 5) Popište oblast jižní Asie
4.7
Shrnutí
Tato kapitola se zabývala geografickými specifiky jednotlivých regionů světové ekonomiky podle kontinentů, a to Asie a Evropy. U těchto kontinentů bylo přihlédnuto k geografickým, politickým a surovinovým zdrojím.
4.8
Literatura
1) BRŮŽEK, A. Evropská měnová integrace, VŠE, Praha 1996 2) BRŮŽEK, A. Krize kapitalistické měnové soustavy, Ekonomie a společnost, Praha 1975 3) BRŮŽEK, A.; FÁREK, J., Landa V. Mezinárodní pohyb kapitálu ve světové kapitalistické soustavě, Academia, Praha 1979 4) ČAPEK, A. Mezinárodní měnový finanční systém, VŠE, Praha 1994 5) DURČÁKOVÁ, J.; MANDEL, M. Mezinárodní finance, VŠE, Praha 1999
81
82
5
Charakteristika základních typů makroregionů
Obsah kapitoly 5.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 5.2 Klíčová slova 5.3 Nejednotnost a obtížnost klasifikace jednotlivých skupin zemí 5.4 Rozvinuté tržní ekonomiky – USA, Evropa, Japonsko 5.4.1 Americké centrum 5.4.2 Evropské centrum 5.4.3 Japonsko 5.5 Transformované ekonomiky – specifika a cesty ekonomické transformace 5.5.1 Transformační úkoly 5.5.2. Transformační scénář v českých podmínkách 5.5.3 Hodnocení transformace 5.5.4 Komparace ekonomické transformace v rámci „nových členů EU“ 5.6 Rozvojové ekonomiky 5.6.1 Převládající rysy ekonomiky rozvojových zemí 5.6.3 Hlavní tendence a problémy rozvojových zemí 5.6.4 Industrializace v podmínkách rozvojových zemí 5.6.5 Zemědělský rozvoj a potravinový problém 5.7 Charakteristika hlavních regionů rozvojového světa 5.7.1 Rozdílná ekonomická a průmyslová úroveň 5.7.2 Sociální a přírodní faktory a podmínky 5.8 Významné rysy a problémy hlavních rozvojových regionů 5.8.1 Asie - největší populační tlak a nejrychlejší ekonomický růst 5.8.2 Latinská Amerika - region s velkými předpoklady 5.8.3 Afrika - dynamizující se světadíl 5.8.4 Zhodnocení úspěchu ANIZ ve světovém hospodářství 5.9 Samostatná práce studenta 5.10 Otázky 5.11 Shrnutí 5.12 Literatura
5.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Zatímco předchozí kapitoly hodnotily dlouhodobé historické tendence a objektivní před-poklady pro vznik současné struktury světové ekonomiky dané převážně fyzicko-geografickými podmínkami, v této části se budeme věnovat jednak přístupům ke klasifikaci jednotlivých skupin zemí, jejich specifickým rysům a problémům, jednak provedeme charakteristiku hlavních vývojových tendencí rozvinutých tržních ekonomik, hospodářství států, které prošly ekonomickou transformací z centrálního plánování na tržní ekonomiku a nakonec i nejpočetnější a nejvíce heterogenní skupiny rozvojových zemí. Vzhledem k rozsahu této práce není možno věnovat se, byť i jen krátce, jednotlivým zemím. Důraz bude kladen především na hlavní rysy hospodářské politiky, důležité jevy na poli mezinárodního obchodu a případné důležité rozdíly mezi těmito skupinami zemí.
83
5.2
Klíčová slova
Fyzicko-geografické podmínky, skupiny zemí, problém, vývojové tendence, tržní ekonomika, hospodářství států, transformace, centrální plánování, tržní ekonomika.
5.3
Zámořské objevy a průmyslová revoluce
Nejednotnost a obtížnost klasifikace jednotlivých skupin zemí
Hodnotíme-li světovou ekonomiky ve velmi dlouhém období, musíme konstatovat, že pohled na její členění se dynamicky vyvíjel. Prvním významným impulsem ke zmezinárodnění hospodářství se staly velké zámořské objevy od 2. poloviny 15. století (průzkum západního pobřeží Afriky Portugalci, objevení Ameriky, dosažení Indie po moři, 1. obeplutí zeměkoule) až do poloviny 19. století (konec zevrubných průzkumů Arktidy a Antarktidy), které byly vystřídány postupující průmyslovou revolucí a následně po 2. světové válce dochází k postupnému rozpadu koloniální soustavy. Tím se vytvořila rozsáhlá skupina samostatných zemí, pro které se v 60. letech 20. stol. vžilo označení rozvojové země. Specifickou, byť z dnešního pohledu jen časově omezenou skupinou států, byly země tzv. světové socialistické soustavy tvořené tehdejším SSSR, zeměmi střední a východní Evropy i tzv. rozvojovými zeměmi se socialistickou orientací v Asii, Africe a Americe. Po jejím rozpadu na přelomu 80. a 90. let 20. století se ustálilo členění zemí na rozvinuté tržní ekonomiky (v Evropě většinou s industriální tradicí již od dob průmyslové revoluce), transformované ekonomiky (procházející přechodem ekonomického systému na tržní podmínky) a rozvojové země. Zkušenosti z posledních téměř dvou dekád umožňují provádět určitá zobecnění. Na druhou stranu nesmíme opomenout řadu nových faktů, které mění dřívější schémata - například tzv. asijské nově industrializované země 1. vlny (Jižní Korea, Tchai-wan, Hong-Kong a Singapur) jsou již dnes úrovní HDP na obyvatele bezpochyby srovnatelné s rozvinu-tými tržními ekonomikami. Podobně některé státy ze skupiny transformujících se ekonomik střední Evropy již přesáhly ekonomickou úroveň některých regionů zemí z původně dvanáctičlenného EHS (jih Itálie, Portugalsko a Řecko). Smutným případem je naopak poslední vývoj ve dříve, zejména díky surovinám, na africké poměry relativně bohatém Zimbabwe. Ani vývoj v Jihoafrické republice po zrušení apertheidu, popř. v Namibii po získání plné nezávislosti přinejmenším není hodnocen zcela jednoznačně.
5.4
Rozvinuté tržní ekonomiky – USA, Evropa, Japonsko
Rozvinuté tržní ekonomiky jsou zpravidla, s ohledem na svá poměrně výrazná specifika, posuzovány a analyzovány z pohledu tří center světového hospodářství USA, Evropy a Japonska. Tento pohled je užitečný pro usnadnění vzájemné komparace (srovnání), avšak nezahrnuje vyčerpávajícím způsobem všechny země, které můžeme označit jako rozvinuté tržní ekonomiky. Nejsnazší situace nastává v případě Japonska, které jehož ostrovní poloha zajišťuje přesné geografické vymezení. Nicméně řada japonských společností má v dnešní době rozsáhlé investice v různých dalších částech světa (zejména v USA, jihovýchodní Asii a Evropě), takže při posuzování ekonomické pozice této země je třeba k nim přihlížet. Americké centrum zahrnuje především USA, avšak s velmi úzkým hospodářským propojením 84
s geograficky blízkou a rozlehlou Kanadou i oblastí Aljašky, takže v „širším“ hledisku hovoříme téměř o celém území severní Ameriky, které dnes tvoří velmi rozsáhlý, poměrně homogenní trh s vysokou kupní silou17. Evropské centrum zaznamenává od 2. světové války nejhlubší ekonomickou integraci, se kterou se zatím můžeme ve světové ekonomice setkat. Z původních 6 států (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko), které v roce 1952 vytvořily Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO) a od roku 1958 Evropské hospodářské společenství (EHS) vzniklo po několika vlnách rozšíření (1973, 1981, 1986, 1995, 2004 a 2007) uskupení celkem 27 států Evropské unie, které má ambici stát se největším společným trhem a posléze i hospodářskou a měnovou unií na světě. Země HDP* mld.USD HDP** mld. USD USA 13.980 13.980 Čína 3.010 10.670 Indie 980 4.720 Japonsko 5.290 4.350 Německo 3.280 2.630 Velká Británie 2.570 2.170 Francie 2.520 2.050 Rusko 1.140 1.860 Itálie 2.090 1.800 Brazílie 930 1.770 Kanada 1.360 1.230 Mexiko 890 1.210 Tab. č. 3 Největší ekonomiky světa (HDP v USD dle parity kupní síly) Mezi rozvinuté tržní ekonomiky musíme, mimo výše uvedenou Kanadu dále ještě zařadit Jihoafrickou republiku - byť s výhradami způsobenými dřívější politikou apartheidu, Austrálii, Nový Zéland a Izrael. Poněkud problematické je hodnocení tzv. asijských nově industrializovaných zemí, o kterých pohovoříme v kapitole věnované rozvojovým zemím. Toto uspořádání je však dáno pouze tím, že tyto státy vzešly ze skupiny rozvojových zemí a díky exportně zaměřené industriální strategii se již zcela dostaly na úroveň rozvinutých tržních ekonomik. Naopak u některých bývalých evropských transformovaných zemí (Rumunsko, Bulharsko, Polsko), ale i tzv. starých zemí EU (Řecko, Portugalsko, Kypr, popř. některých regionů Itálie a Španělska) je označení za rozvinuté tržní ekonomiky do určité míry zavádějící, především pokud jde o dosaženou ekonomickou úroveň, strukturu hospodářství a některé další související faktory. Nicméně pokud jde o tradici, resp. míru prosazování tržních vztahů, je toto označení správné. Vzájemná komparace uvedených tří center se vždy liší rozsahem a záměrem autora, měla by však vždy jako východisko analýzy zahrnovat přinejmenším tato metodologická kritéria: 1) Charakteristika socioekonomického systému, právní a institucionální specifika. 2) Rozbor ekonomického růstu a probíhajících strukturálních změn. 3) Vymezení úlohy státu v hospodářském systému. 4) Hodnocení postavení dané země ve světovém hospodářství. 17
Jednotlivá specifika dále rozebereme v kapitole 6 v souvislosti s uskupením NAFTA.
85
Centra světové ekonomiky
5.4.1 Americké centrum
Americké centrum
Dnešní území USA představuje rozsáhlý prostor s velkými a ještě ne vždy využívanými přírodními zdroji. Celková hustota zalidnění je na globální poměry relativně nízká, nicméně severovýchod USA, oblast při velkých kanadských jezerech, Kalifornie, území při Mexickém zálivu a kolem Mississippi patří k nejhustěji osídleným oblastem v rámci euroamerického prostoru. V současné době představují USA jedinou skutečně globální velmoc a v jejich vystupování na mezinárodním poli je důraz na národní zájmy a národní bezpečnost (national security) velmi výrazný. Pro zapojení USA do světového hospodářství je od 2. světové války velmi důležitý jejich rozsáhlý vojensko-průmyslový komplex. Státní ingerence v oblasti výrobků a technologií, které mají potenciální uplatnění v armádě (dual use technologies) je nepřehlédnutelná. V hospodářském systému se tradičně prosazuje důraz na liberalismus a otevřenost v oblasti mezinárodních ekonomických vztahů. Američané jsou důslední individualisté, stát pouze vytváří podmínky pro rozvoj jednotlivce (ideál tzv. selfmade man). Vývoz z USA mld. USD Dovoz do USA mld. USD Saldo USA Kanada 212,1 Kanada 279,7 -67,6 Mexiko 124,1 Čína 263,6 -213,6 Japonsko 54,7 Mexiko 183,2 -59,1 Čína 50,0 Japonsko 135,7 -81 Velká Británie 41,8 Německo 81,1 -43,5 Německo 37,6 Velká Británie 49,2 -7,4 Jižní Korea 29,5 Jižní Korea 42,1 -12,6 Nizozemsko 28,3 Tchai-wan 35,1 -14,1 Francie 22,3 Venezuela 34,4 --Tchai-wan 21,0 Francie 34,1 -11,7 --Celkem 621,4 Celkem 1.138,1 Tab. č. 4:Hlavní obchodní partneři USA Z dlouhodobého pohledu - od konce 2. světové války - relativní váha USA ve světovém hospodářství klesá, což je dáno rychlejším rozvojem a vyššími tempy ekonomického růstu zbývajících států ve světové ekonomice (zejména Japonska, asijských nově industrializovaných zemí, ropných států, řady rozvojových zemí a transformovaných zemí). Přestože USA některé své pozice i technologické pozice ztrácí (viz. např. rivalita výrobců letadel Boeing versus Airbus), „v souladu“ s pravidly WTO čas od času sílí protekcionismus vůči některým skupinám zemí nebo v tzv. citlivých komoditách (některé zemědělské plodiny, ocel, textil apod.). Navzdory výše uvedeným změnám můžeme USA charakterizovat jako nejzralejší, nejvyspělejší a nejkomplexnější ekonomiku ve světovém hospodářství. Struktura hrubého národního produktu (HNP) ukazuje na výraznou převahu sektoru služeb, zpracovatelský průmysl je relativně méně významný. Produktivita práce v některých odvětvích klesá, popř. roste s klesajícími přírůstky. Jde však o jev, který je pro vyzrávající ekonomiky příznačný. V terciální sféře je patrný vysoký podíl lidské práce, kterou lze i přes vysoký stupeň automatizace velmi obtížně nahradit prací strojů, takže přírůstky produktivity práce ani zde nemohou být již tak vysoké. Dalším výrazným rysem USA jsou malé vnitřní úspory, které tolik nestimulují ekonomický 86
růst. Naopak značná část prostředků přichází do USA ze zahraničí, tj. ze zbývajících částí světového hospodářství. V tomto směru USA na jedné straně využívají liberalizace na světových finančních trzích, na druhou stranu rozsah aktuální hypotéční krize v USA je ve světě vnímán velmi ostražitě a pokud by ještě výrazně přerostl očekávaný rozsah, může na dlouhou dobu ohrozit pozici USA jako atraktivní a bezpečné země pro zahraniční kapitál. Navíc dlouhodobý a hluboký pokles kurzu amerického dolaru již může výrazně poškodit jak evropské tak i další země a ochromit stále ještě poměrně slibný celosvětový ekonomický růst. Přibližně od konce 70. let mají USA narůstající problémy s konkurenceschopností svých tradičních zpracovatelských výrobků na světovém trhu, z čehož vyplývá i zřejmá tendence ochrany trhu. USA se vyhýbají koncepční politice strukturální politice, takže určitým nástrojem prosazování strukturálních změn zůstávají zakázky udělované hlavně vojensko-průmyslovému komplexu. Velká ostražitost převládá také pokud jde o výrazně exportní odvětví (např. poskytování licencí nebo ochrana práv duševního vlastnictví k počítačovým programům). Vzhledem ke své váze USA výrazně spoluformují světovou konjunkturu v řadě zemí, nejen Evropy, ale stále výrazněji Asie a tradičně i Latinské Ameriky. 5.4.2
Evropské centrum
Evropské centrum, navzdory dlouhodobé, systematické a cílevědomé ekonomické integraci stále vykazuje největší různorodost a rozdíly v ekonomické úrovni ze všech rozvinutých oblastí s tržní ekonomikou, která je dána rozdílným historickým a kulturním vývojem. Do budoucna lze očekávat postupné zmírňování existujících rozdílů, avšak spíše v horizontu desetiletí než několika málo let. Vývoj v Evropě byl navíc dlouhou dobu narušován existencí tzv. železné opony a Evropa jako potenciální „bojiště“ v konfliktu mezi Východem a Západem určitým způsobem ještě více ztrácela ve vztahu k USA a Japonsku. Z hlediska ekonomického vývoje se jako nejdůle-žitější jeví sledování základní etap integračního procesu: I. Etapa poválečné obnovy (1945 - 1951): je formována bezprostředně výsledky 2. Evropské světové války. Veškeré úsilí se soustředilo na odvrácení vojenského řešení konfliktů centrum a prohloubení ekonomické spolupráce na pokud možno nevratném základu. Prohloubení politické spolupráce, zejména mezi Francií a Německem bylo do značné míry motivováno snahou společně čelit možné sovětské hrozbě. V této době se již hodně diskutovalo o různých projektech evropské integrace. II. Etapa trvalého ekonomického růstu a integrační dynamiky v rámci Evropských společenství (1952 - 1973): byla motivována snahou vytvořit společný trh s uhlím a s ocelářskými výrobky v rámci Evropského společenství uhlí a oceli (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko), který by byl koordinován institucemi na nadnárodní úrovni. Tyto komodity byly zvoleny z tohoto důvodu, že byly klíčové při probíhající obnově hospodářství a zároveň umožnily kontrolu nad německým ocelářstvím a zbrojním průmyslem. V roce 1958 bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství (EHS), které mělo za cíl vytvořit postupně společný trh (common market) průmyslových i zemědělských výrobků, který by vedle volného pohybu zboží a služeb dále umožňoval také volný pohyb osob a kapitálu bez vnitřních hranic. Současně vzniklo 87
také sdružení EURATOM usilující o mírové využití jaderné energie těmito šesti státy. V roce 1959 vzniká z iniciativy Velké Británie Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které mělo být určitou protiváhou vůči EHS. Pro Velkou Británii bylo v této době nepřijatelné vzdát se části suverenity ve prospěch nadnárodních institucí s předpokladem politické integrace. Základním cílem ESVO bylo umožnění volného obchodu s průmyslovými výrobky. V polovině 60. let se v rámci EHS podařilo vybudovat celní unii a příznivá konjunktura vytvářela dobré podmínky pro další pokračování integrace. Velká Británie postupně korigovala své stanovisko vůči EHS a po překonání určitých obav ze strany Francie došlo v roce 1973 rozšíření EHS o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Země HDP* mld. EUR HDP** mld. EUR Obyvatelstvo mil. Německo 2.241 2.163,9 82,6 Velká Británie 1.768,5 1.662,4 59,9 Francie 1710,0 1.637,3 60,2 Itálie 1417,2 1.441,6 58,2 Španělsko 905,5 1.027,1 42,9 Nizozemsko 505,6 486,3 16,3 Polsko 243,8 456,5 38,1 Belgie 298,5 295,8 10,4 Švédsko 287,7 248,0 9,0 Rakousko 245,1 241,8 8,1 Řecko 181,1 218,1 11,1 ČR 99,7 181,2 10,2 Portugalsko 147,4 180,6 10,5 Dánsko 208,5 161,5 5,4 Maďarsko 88,8 148,7 10,1 Finsko 157,4 142,7 5,2 Irsko 161,2 136,9 4,1 Slovensko 38,1 71,1 5,4 Litva 20,6 42,7 3,4 Slovinsko 27,6 38,7 2,0 Lucembursko 29,4 27,2 0,5 Lotyšsko 12,8 26,0 2,3 Estonsko 11,1 19,5 1,3 Kypr 13,6 15,4 0,7 Malta 4,5 6,7 0,4 Celkem 10.847 11.098 458,3 Tab. č. 5:Ekonomiky EU-25 podle HDP (mld. EUR v paritě kupní síly) III. Etapa stagnace integračního procesu a strukturálních krizí (1974 - 1985): v důsledku prudkého růstu cen ropy a surovin dochází ke strukturálním krizím energeticky a surovinově náročných odvětví (hutnictví a ocelářství). Nově se výrobky náročné na práci ze západní Evropy setkávají s konkurencí na světových trzích ze strany Japonska a asijských nově industrializovaných zemí. Výsledkem byl vzestup nezaměstnanosti (na 2 až 3 násobek původních hodnot) a značné 88
zpomalení tempa integrace, které se omezilo na vytváření směrnic pro bezpečnost výrobků, popř. formování pravidel vládní podpory pro obtížemi zasažená odvětví. Na základě tzv. dohod z Lomé byla navázána spolupráce s řadou rozvojových zemí, především z Afriky a Latinské Ameriky. V roce 1981 vstupuje do EHS Řecko, což však bylo do značné míry motivováno politicky. IV. Etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru (1986 - 1992) je charakteristická svým zaměřením na jednotný vnitřní trh. Byl přijat tzv. Jednotný evropský akt stanovující ambiciózní cíl dokončit v roce 1992 utváření vnitřního trhu a provést zrušení vnitřních bariér. V roce 1986 vstupují do EHS Španělsko a Portugalsko, pro které má tento krok přinést účast na tomto projektu i oživení ekonomického růstu. Pro stávající státy EHS znamená tento krok zejména rozšíření odbytových možností. Zároveň toto „jižní rozšíření“ přináší nemalou potřebu hospodářské podpory a investic do infrastruktury, které se začínají realizovat prostřednictvím tzv. kohezního fondu. Oživení integrační dynamiky bylo umožněno zrychlením ekonomického růstu na vlně celosvětové konjunktury 2. poloviny 80. let. Změny ve střední a východní Evropě koncem tohoto desetiletí navíc přináší možnost přístupu na nové trhy, ale také novou odpovědnost za podporu transformačního procesu formou dohod o přidružení (tzv. asociační proces). V. Etapa formování Evropské hospodářské a měnové unie (1993 - 2002): nalezla institucionální zakotvení v dohodách podepsaných koncem roku 1992 v Maastrichtu. Přes určitou kritiku některých pozorovatelů, že maastrichtská smlouva nedostatečně reflektovala hloubku změn ve střední a východní Evropě se nakonec ukázal její rámec jako dostatečný pro další směřování integračního procesu. V tzv. bílé knize byla konstatována nutnost překonání řady překážek a řešení různých problémů, které přetrvávají po vytvoření jednotného vnitřního trhu tak, aby bylo možno zahájit proces vedoucí ke vzniku měnové unie se společnou měnou euro. Byla stanovena kritéria pro přijetí do měnové unie a harmonogram jejího zavádění. Rozšíření Evropské unie o Švédsko, Rakousko a Finsko ze 12 na 15 členů v roce 1995 bylo do značné motivováno rozšířením možností financování v rámci regionální politiky a tzv. politiky soudržnosti, neboť uvedené země přesahovaly průměrnou ekonomickou úroveň „dvanáctky“ a navíc se úzce podílely na projektu jednotného vnitřního trhu v rámci Evropského ekonomického prostoru, který měl rozšířit výhody společného trhu také na členské země ESVO. Koncem 90. let pak začínají několikaletá jednání o rozšíření Evropské unie o nové země ze střední a východní Evropy (Malta, Kypr, Slovinsko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva). VI. Etapa rozšíření Evropské unie a snah o její vnitřní reformu (2003 doposud): jde o současnou fázi vývoje Evropské unie. V roce 2003 se završují přístupová jednání s výše uvedenými kandidátskými na členství v EU a k 1.5.2004 se EU rozšiřuje z 15 členů na 25, takže co do počtu přistupují-cích zemí je toto rozšíření nejrozsáhlejší v její dosavadní historii. K 1.1.2007 se pak EU rozšířila ještě o Bulharsko a Rumunsko. Po odmítnutí návrhu tzv. ústavy Evropské unie poněkud ochladly snahy na „federalizaci“ EU a zavládlo přesvědčení, že další vývoj bude probíhat cestou postupných změn. Další informace k Evropské unii budou uvedeny v kapitole 6 věnované ekonomické integraci. Dnes EU sdružuje 27 členských států
89
5.4.3 Japonské centrum
Japonsko
Disponuje pouze velmi omezeným, ostrovním územím s přibližně 30 krát vyšší hustotou obyvatelstva na km2 než v USA. Limitované zdroje surovin vytváří trvalý tlak na maximální zhodnocení vstupů v podobě výrobků s vysokou přidanou hodnotou a náročným know-how. Nedostatek orné půdy vedl k tomu, že hektarové výnosy patří v Japonsku k nejvyšším na světě. Ostrovní charakter státu je typický velkým podílem darů moře ve stravě obyvatelstva. Výrazným kulturním specifikem Japonců je větší respekt vůči druhým, vyšší míra tolerance a celkově spíše kolektivistický typ společnosti. K rychlé obnově a rozvoji Japonska po 2. světové válce přispěly také politické změny, kdy se na tuto zemi ze strany USA pohlíželo jako na strategického spojence vůči Číně a SSSR. Nízké výdaje na zbrojení, kdy strategická národní bezpečnost vyplývala spíše ze spojenectví s USA, nepochybně znamenaly další příspěvek k dynamizaci rekordního ekonomického růstu, který nepřetržitě trval od 50. let až do poloviny 80. let 20. století. Dlouhodobá a systematická exportní politika byla až do konce 80. let 20. století klíčovým pojmem japonské hospodářské politiky a předmětem shody zájmu vlády, odborů i zaměstnavatelů. Od počátku 90. let dochází k výraznému zpomalení ekonomického růstu, přičemž řada autorů spatřuje již ve vývoji ve 2. polovině 80. let 20. století narůstající náznaky postupné stagnace, která byla do určité míry odsunuta s pomocí expanzívní fiskální politiky a liberální měnové politiky. Úspěšnost proexportní strategie byla v letech 1961 - 1973 výrazně podpořena otevřením světových trhů v důsledku jednání v GATT. V této době se vývoz také velmi silně orientuje pouze na jednu zemi - USA, kam směřovalo přes 30 % japonského vývozu. Charakteristickým rysem, vy-plývajícím do značné míry z japonské mentality, byla - a zůstává i nadále - spořivost projevující se vysokým podílem domácích úspor na národním důchodu. Z tohoto důvodu Japonsko dlouhou dobu nemělo zájem o zahraniční kapitál a navzdory rozsáhlé liberalizaci není pronikání zahraničního kapitálu do Japonska snadnou ani levnou záležitostí. Probíhající strukturální změny vždy úzce souvisely s proexportní obchodní orientací, která kladla důraz na vysokou kvalitu a příznivou cenu podpořenou dlouhodobě podhodnoceným kursem japonského jenu. Japonský průmyslový komplex je do značné míry deficitní a nekompletní (nemá suroviny a dostatek potravin). Exportní strategie, projevující se značnou asymetrií ve vztahu k zahraničním trhům, představuje jednu z mála možností jak vytvářet dostatek pracovních míst a získat prostředky potřebné pro fungování japonské ekonomiky. Z vyspělých tržních ekonomik je právě Japonsko zdaleka nejvíce závislé na mezinárodním obchodě. S ohledem na ochlazení světové konjunktury počátkem 90. let zesílil mezinárodní tlak na Japonsko, aby více otevřelo svůj vnitřní trh. Nicméně snahy o podporu domácí poptávky nejsou hodnoceny jako příliš úspěšné a vedly také k vleklé politické krizi uvnitř vládnoucí Liberální strany. Dlouhodobě kladná platební bilance vedla totiž ke značnému přílivu deviz, které na mezi-národní scéně posunuly Japonsko do pozice největšího „světového věřitele“ (zejména ve vztahu k USA). Ve vnitřní ekonomice vedl přetlak prostředků k rozsáhlým investicím do nemovitostí, jejichž ceny začaly prudce růst. V okamžiku, kdy se prudký cenový nárůst zastavil, začaly klesající ceny nemovitostí doléhat především na bankovní sektor a hrozící úvěrová krize musela být řešena za nemalé pomoci vlády. Popsané 90
problémy se poprvé nejvíce projevily zejména koncem 80. a počátkem 90. let minulého století, nicméně dodnes nebyly zcela uspokojivě systémově odstraněny. Hlavní světoví vývozci (mld. USD) Podíl na světovém vývozu (%) Německo 969,9 9,3 USA 904,4 8,7 Čína 762,0 7,3 Japonsko 594,9 5,7 Francie 460,2 4,4 Nizozemí 420,4 3,9 Velká Británie 382,8 3,7 Itálie 367,2 3,5 Kanada 359,4 3,4 Belgie 334,3 3,2 Tab. č. 6: Hlavní světoví vývozci (objem vývozu v mld. USD, % podíl na světovém vývozu)
5.5
Transformované ekonomiky ekonomické transformace
–
specifika
a
cesty
Když v roce 1917 došlo k bolševické revoluci ve válkou vyčerpaném carském Rusku, kterou zahraniční intervence nedokázala překonat, zdálo se, že socialismus může existovat. Nicméně již ve 20. a 30. letech existovaly v ekonomické teorii (zejména tzv. rakouská škola a Ludwig von Mises) seriózní výhrady k jeho efektivitě. Pochopitelná nespokojenost dělnických mas se svou vlastní životní úrovní, poválečná krize vedoucí v roce 1923 k hyperinflaci, nástup fašismu v Itálii, snahy o zavedení komunismu v Číně ve 30. a 40. letech avšak zejména výsledek 2. světové války spojené s výraznou popularitou politické levice v Evropě vedly k tomu, že se poměrně záhy evropské a posléze i světové hospodářství rozdělilo na socialistický a kapitalistický blok. Poté, co se v 50. a počátkem 60. let ukázalo (zejména válka v Koreji a tzv. Karibská krize), že přímé silové řešení - nejpravděpodobněji ve formě středně velkého jaderného konfliktu - ke zlomení jedné strany druhou nepovede, začala se pozornost soustřeďovat na již v té době populačně nejsilnější rozvojový svět (viz. následující subkapitola). V 60. a 70. letech - pokud nedocházelo k otevřeným konfliktům - tato situace vedla v některých kruzích až k úvahám, že oba systémy se mohou doplňovat nebo dokonce organicky splynout (tzv. teorie konvergence). Ideové založení obou systémů však bylo natolik odlišné, že se tento předpoklad zatím v plném rozsahu prakticky nepotvrdil. Snaha konzervativních kruhů s tímto soupeřením skoncovat díky lepší ekonomické kondici a vojenské převaze sice v 80. letech vyšla, na druhou stranu nastolila řadu praktických problémů, které bylo nutno řešit a hlavním z nich byla otázka ekonomické transformace (přeměny) centrálně plánované ekonomiky na moderní tržní hospodářství. Začátkem 90. let šlo nejen v ekonomické teorii, ale i praktické hospodářské politice o záležitost navýsost aktuální, delikátní i prestižní. K uvedeným přívlastkům je nutný aspoň krátký komentář: 1) Aktuálnost těchto problémů byla dána řadou faktorů, jejichž analýza přesahuje rámec ekonomie a zahrnuje minimálně také otázky politiky, morálky, historie a 91
sociologie. Pokud si však vzpomeneme na tuto dobu, šlo - aspoň v podmínkách střední Evropy - o pocit, že se nemáme tak dobře, jak se domníváme, že jinde si žijí lépe a my si to za naši - často náročnou a zodpovědnou práci - zasloužíme také a není to pouze naše chyba, že tomu tak není. Tuto nebo podobnou zkušenost neměla jenom generace v 80. letech, ale zpravidla několik generací (krvavé události v Maďarsku během roku 1956, invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968, vyhlášený výjimečný stav v PLR v roce 1981). 2) Delikátnost této otázky spočívala zejména v tom, že nikde předtím na světě se ekonomická transformace centrálně plánovaného hospodářství na tržní neprováděla v takovém rozsahu a zejména po tak dlouhém a hlubokém oddělení od hospodářského vývoje ve zbytku světa. 3) Prestiž pak byla dána nejen tím co zaznělo výše, ale i logickým důsledkem, že pouze dobře provedená transformace může vést k získání takové pozice a postavení, které si všichni na začátku přáli. O případných osobních ambicích nemluvě. Po téměř dvou dekádách již disponujeme řadou poznatků a zkušeností, které nám umožňují tento proces nejen popisovat, ale také seriózně hodnotit a vyjmenovat více či méně početná opomenutí. To však není našim cílem, protože dřívější rozhodnutí nelze objektivně hodnotit současnýma očima. Ale hlavně - tato rozhodnutí se odehrávala na pozadí prohlubující se globalizace, která od té doby na jedné straně získala na konkrétnějších obrysech, na druhé straně ještě ani zdaleka neskončila. 5.5.1
Transformační úkoly
Přes výše nastíněnou vágnost celkového zadání se poměrně záhy objevily scénáře praktického provádění ekonomické transformace. Zahrnovaly zpravidla tyto kroky demokratizace, de-regulace, privatizace a restrukturalizace. O pořadí, rozsahu a podobě uvedených kroků se v té době vedly poměrně široké diskuse - praktické zkušenosti s tímto scénářem však neměl nikdo, takže jejich společenské hodnocení bylo spíše otázkou medializace a osobní sympatie. 1. Demokratizace byla prvním logickým krokem, protože vlastní transformace měla smysl pouze ve svobodném a občany zvoleném politickém prostředí. 2. Deregulace zahrnovala vytvoření podmínek pro soukromé podnikání, vymezení úkolů pro stávající hospodářské subjekty (obchodní společnosti, spotřebitele, soutěžní právo) a postupné otevření ekonomik vůči vyspělému světu (rozšíření nebo navázaní obchodní spolupráce s tržními ekonomikami, hospodářská pomoc mezinárodních institucí apod.). Na druhou stranu také obsahovala nutnou míru makroekonomické regulace vedoucí k potlačení inflace, překonání nedostatku deviz apod. Země Pořadí Vývoz (mld. USD) Podíl (svět. %) Rakousko 22 124,0 1,2 Polsko 30 89,3 0,9 ČR 33 78,2 0,8 Maďarsko 36 62,1 0,6 Slovensko 49 32,0 0,3 Tab. č. 7: Pozice států sousedících s ČR ve světovém obchodě 92
3. Privatizace souvisela se společenským zadáním - vytvořit tržní hospodářství, které je možné pouze na primárně soukromé bázi. Nejen česká zkušenost je v tomto směru specifická, nicméně ani privatizace není vždy a pouze jediná účinná cesta. Tato není záležitost prozatím zcela uzavřená (viz. snaha Evropské komise o regulaci cen mezinárodních hovorů, situace na trhu s elektřinou, zcela nejnověji pak otázka řešení ´globální´ úvěrové krize). 4. Restrukturalizace je nezbytným čtvrtým kolem nutným k tomu, aby byl „vůz“ pro transformační cestu kompletní. Podniky v centrálně plánované ekonomice byly totiž sice zřizovány, nicméně tvořily pouze součást plánu. Jeho zánikem jejich úkoly nezanikly, změnily se však natolik radikálně podmínky a důvody jejich existence, že nebyly možné bez dostatečné reflexe jejich činnosti směrem k ekonomické efektivnosti a to zpočátku aspoň kvantitativně, později především kvalitativně. 5.5.2
Transformační scénář v českých podmínkách
Poté, co byla - v kontextu společenských podmínek - přiblížena podstata ekonomické transformace můžeme pohovořit o transformačních scénářích. Zde budeme, možná až dosti výrazně, vycházet ze specifických podmínek v České republice. Nasnadě jsou k tomu dva důvody - informační a srovnávací. Informační důvod vyplývá ze skutečnosti, že o domácím prostředí máme k dispozici nejvíce informací. Srovnávací s ním úzce souvisí. Logicky totiž to o tom, o čem máme nejvíce informací, by mělo sloužit jako určitý referenční bod, resp. srovnávací základna. Bylo by možno přidat ještě třetí důvod - podle nedávno zveřejněných informací dosáhla ČR v transformačním procesu nejlepších výsledků. Podle našeho názoru je ekonomický vývoj v ČR během poslední dekády nesporně úspěšný, na druhou stranu specifická forma politické a společenské diskuse v našem státě je i pro zasvěcené zahraniční pozorovatele a komentátory nezřídka zdrojem nemalých překvapení, která již jen stěží snesou označení české specifikum. Základním bodem zvolených transformačních scénářů byla nutně analýza výchozích Transformace makroekonomických podmínek s ohledem na stav ekonomické základny a vnější v české ekonomické nerovnováhy. Již v tomto směru měla ČSSR, resp. ČSFR výrazně lepší republice výchozí situaci než Polsko nebo Maďarsko trpící výraznější ekonomickou nerovnováhou (žurnalisticky označovanou jako gulášový socialismus). Obrovskou startovní výhodou ČSSR bylo zejména výkonné a přitom relativně méně rozsáhlé zemědělství, které po celé transformační období fungovalo prakticky bez dotací, často pouze na bázi ekonomické podstaty. Dále to byly stále ještě docela živé demokratické a demokratizující tradice nesené meziválečnou generací a dále generací, která pamatovala 60. léta. V 70. letech prosazená normalizace politického systému na druhou stranu způsobila prakticky úplnou absenci soukromého sektoru, což se jen velmi zvolna začalo měnit až v roce 1988. Nesporným problémem byla energeticky náročná těžká průmyslová výroba orientovaná na potřeby RVHP s obtížnými možnostmi přímého a rychlého uplatnění na světovém trhu i kvalitativně zaostávající lehký, popř. zpracovatelský průmysl18.
18
Otázku transformace zbrojního průmyslu a s tím spojených nákladů jeho konverze na civilní výrobu pro potřeby tohoto textu provádět nebudeme. Pouze však podotkněme, že výchozí pozice Slovenska byla z řady důvodů v tomto směru ještě komplikovanější. 93
Po parlamentních volbách v červnu 1990 začala vláda podnikat první kroky, které byly široce uvedeny do života od 1. ledna 1991. Především šlo o nutnost vytvořit podmínky pro vznik soukromého podnikání, dále liberalizaci zahraničního obchodu a v neposlední řadě liberalizaci cen. K počátečnímu úspěchu transformace nesporně přispěla úspěšně zvládnutá „malá privatizace“ dotýkající se zejména sektoru služeb (maloobchod, ubytovací služby, cestovní ruch), nadšení pro soukromé podnikání (sektor řemeslných služeb, řemeslných výrob) a restituce (majetku zabaveného po roce 1945, resp. 1948). Dalším krokem byla tzv. velká privatizace, která byla nakonec kombinací kupónové metody, úplných nebo částečných prodejů zahraničním investorů nebo ponechání si většinového podílu, popř. tzv. zlaté akcie státem. Českým specifikem byl zejména zvolený rozsah kupónové metody a významná role tzv. institucionálních investorů reprezentovaných především vytvářenými investičními fondy. Tento proces nebudeme podrobněji hodnotit, nicméně problémy malých bank během let 1994 až 1996, resp. příprava velkých českých bank k prodeji - jakkoliv vcelku poměrně úspěšně zvládnutá - byla do značné míry, především v případě velkých bank, způsobena výchozí premisou „nejprve privatizovat a pak restrukturalizovat“, přístupem k legislativnímu procesu („ekonomové musí předběhnout právníky“), zdlouhavě uplatnitelnou vymahatelností práva i absencí praktických zkušeností občanů-podnikatelů. Po počátečním ekonomickém poklesu a postupném rozběhu soukromého sektoru se během roku 1993 začaly projevovat první náznaky ekonomického růstu, který v letech 1994 - 1996 dále akceleroval. O jeho vratkosti a dovozní náročnosti - často investičně nezbytné anebo motivované snahou realizovat odkládanou spotřebu nebylo mezi odbornou veřejnosti již v roce 1996 pochyb. Na druhé straně tzv. balíčky ekonomických opatření (dovozní depozita, monetární restrikce, rozpočtové škrty) provedené ve v první polovině roku 1997 byly nepochybně opožděným důsledkem neochoty a absence politické vůle provádět nepopulární kroky ve volebním roce. 5.5.3
Hodnocení transformace
Pokud tedy po roce 1998 hovoříme o úspěchu ekonomické transformace nebo konkrétní hospodářské politiky, je třeba činit tak v kontextu výše uvedeného a větší ochoty poprvé vládnoucí předchozí opozice, která se nezdráhala používat deficitní financování. Není pochyb o tom, že rozpočtové deficity realizované v letech 19992001 do určité míry splnily své zadání. Nicméně rozsáhlé povodně roku 2002 učinily tento nástroj pro další léta problematickým. Za situace narůstajícího veřejného zadlužení, rozpočtových deficitů při solidním ekonomickém růstu, dosud plně nerealizované penzijní reformě (penzijní fondy na bázi připojištění se státním příspěvkem fungují již od poloviny 90. let) a hlavně z mezinárodního fóra kritizované efektivitě veřejných výdajů, popř. soutěžního prostředí se i přes určité, podle našeho názoru nejméně dobře provedené, ´reformy´ manévrovací prostor pro aktivní hospodářskou politiku do budoucna výrazně zužuje a oddaluje nám možnost využívat výhod společné měny. Otázka výhod, resp. nákladů ponechání si vlastní měny není za této situace otázkou ekonomickou, nýbrž navýsost politickým rozhodnutím. 94
Ekonomická transformace v českých podmínkách probíhala podle určitého, zde jen velmi stručně nastíněného rámce, který musel počítat s nenulovými náklady tohoto procesu a v podstatě také nutností upřednostnit domácí řešení před importem doporučení z mezinárodního fóra. Bylo také třeba za pochodu vytvářet ekonomické instituce, aniž by bylo více času jejich širší roli podrobně diskutovat. Pokud tedy hovoříme o nákladech transformačního procesu, popřípadě hodnotíme prováděnou hospodářskou politiku, nabízí se otázka zda poněkud nerozšířit analytický aparát institucionální ekonomie o teorém „institucionální externality“, který by umožnil opustil do značné míry normativní přístup k uvedené problematice a hodnotil by zdárnost realizovaných kroků podle toho, zda vytvořené instituce, jejich rozhodování a praktické působení splnilo svou roli, popřípadě nevedlo k závažným poruchám v ekonomickém systému a v případě poruch vedlo k odstranění jejich skutečných příčin. 5.5.4
Komparace ekonomické transformace v rámci „nových členů EU“
Ekonomická transformace jednotlivých zemí Střední a Východní Evropy probíhala nakonec podle specifických scénářů, které se zformovaly v průběhu demokratizačních změn. Nabízí se otázka, zda by nebylo možné provést srovnání, případně i zhodnocení úspěšnosti zvolené transformační cesty. V českém tisku se nedávno objevily výsledky rozsáhlého mezinárodního srovnání, z něhož tzv. český model vycházel nejlépe. Jaký je však bližší pohled? Především je třeba již na počátku korigovat dosažené výsledky výchozími podmínkami, které byly z makroekonomického hlediska v České republice příznivější než v ostatních státech. Na druhou stranu je pravda, že v žádné jiné zemi nedošlo k tak rozsáhlé a úplné eliminaci soukromého sektoru jako v České republice. Také celková vnější nerovnováha, byť se situace určitým způsobem zhoršovala již ve 2. polovině 80. let, nebyla dramaticky vyhrocená. S ohledem na skutečnost, že směrem dále na východ se rozdíl mezi ekonomickou úrovní dané země a Českou republikou více prohluboval, jeví se jako smysluplné provádět toto srovnání pouze s nejbližšími zeměmi - Polskem a Maďarskem. U dalších zemí totiž přistupují další faktory, které pozici zemí ve Střední Evropě dále spíše favorizují - vedle výchozí ekonomické úrovně jmenujme relativní blízkost západoevropských trhů, příliv zahraničních investic ze sousedních států (v podmínkách ČR máme na mysli Německo a Rakousko), kvalifikace pracovní síly apod. Začneme-li srovnání se severně ležícím Polskem, jeho hlavní výhodou byl ze všech srovnatelných zemí největší vnitřní trh. Z tohoto důvodu vykazovalo Polsko poměrně velký náskok před ostatními zeměmi v oblasti přílivu přímých zahraničních investic. Investoři usilující o vstup na trhy ve Střední Evropě totiž z tohoto důvodu volili Polsko jako vstupní bránu do regionu. Velikost polského trhu nabízela ještě přinejmenším dva další bonusy - nižší náklady na pracovní sílu a oficiálně deklarovaný zájem o zahraniční investory. Česká republika v tomto směru poskytovala investorům výhody velmi omezeně, ke změnám došlo až ve 2. polovině 90. let. Jako každá země však ani Polsko nenabízelo investorům pouze výhody. Velkým omezením byla kvalita dostupné infrastruktury (počátkem 90. let v Polsku prakticky nebyla dálniční síť) a tato situace se mění jen postupně. Stejné konstatování platí i pokud jde o rozsáhlý a roztříštěný zemědělský sektor v zemi. 95
O Maďarsku můžeme možná ještě více konstatovat jeho otevřenost vůči zahraničním investorům. Důvodem byla složitější makroekonomická situace, takže příliv investic do určité míry uvolňoval maďarské vládě prostor pro realizaci zamýšlené hospodářské politiky. Navíc Maďarsko se svými 10 mil. obyvatel nebylo natolik velkým trhem, aby případní investoři měli potíže se zajištěním potřebných prostředků k realizaci svých investic. Výrazné rozdíly mezi Polskem můžeme vidět v regionální struktuře investic. Zatímco řadu investic v Polsku realizovali také Američané, v Maďarsku nalezneme mezi největšími investory podniky z Rakouska, Nizozemí, Itálie a Německa.
Problém transformace v České republice
Pokud jde o zásadní srovnání, za největší problém České republiky z doby transformace během 90. let můžeme považovat otázku velké privatizace. Zvolená kupónová metoda jen málokdy přinesla drobným investorům efekt, který mohli očekávat, podobně privatizace metodou přímého prodeje určenému zájemci (většinou na bankovní úvěr) s výjimkou převzetí strategickým zahraničním partnerem. Z tohoto pohledu byla asi nejzajímavější cesta zvolená v Polsku, kde vlastnictví akciových podílů na velkých společnostech místo drobných investorů získávaly silné penzijní fondy podléhající přísné legislativní regulaci. Otázkou je, v jakém rozsahu by se podobný scénář musel realizovat v českých podmínkách, aby na kapitálovém trhu nebyl pouze okrajovou záležitostí, nicméně při absenci politické vůle k realizaci zodpovědné penzijní reformy můžeme uvedený rozdíl vidět jako zásadní.
5.6
Rozvojové ekonomiky
Ke zformování tzv. rozvojového světa, jak jsou rozvojové země jako celek nazývány, došlo během 50. a 60. let 20. století, kdy většina bývalých kolonií získala politickou samostatnost. Klasický kolonialismus založený na redistribuci bohatství z kolonií do metropolí sice zanikl, po stránce ekonomické však rozvojový svět zůstal nejrůznějšími formami spojen s bývalými metropolemi a ostatními rozvinutými ekonomikami v rámci postupně globalizujícího se světového hospodářství. Rozvojové země
Termín rozvojové země označoval v době svého vzniku země méně vyvinuté nebo dokonce zaostalé. Řadě z nich je tato charakteristika dodnes příznačná, byť se od té doby rozvojový svět jako celek značně diferencoval. Na otázku „Které země jsou rozvojové?“ není jednoznačná odpověď. V zásadě jsou však významné dvě koncepce pojetí rozvojových zemí: I. Užší koncepce rozvojových zemí - podle ní se ne každá kolonie či polokolonie stala následkem rozpadu klasického kolonialismu rozvojovým státem. Některé státy se vydaly socialistickou cestou (Čína, Severní Korea, Kuba, Vietnam, Laos, Kambodža, dočasně i Egypt), jiné naopak začaly přerůstat (anebo již přerostly) v rozvinuté tržní ekonomiky. Určitá území zůstala koloniemi dodnes - Macao (Portugalsko), Francouzská Guyana, Malvíny aj. Hlavním kritériem je tedy politická samostatnost a charakter ekonomických vztahů. II. Širší koncepce rozvojových zemí - nebere na zřetel hledisko politické samostatnosti ani charakter socioekonomických vztahů tvořící rozdíl mezi někdejší kapitalistickými a socialistický-mi zeměmi. Jediným kritériem je úroveň HDP na jednoho obyvatele (tuto koncepci nejtypičtěji to uplatňuje Světová banka). Za rozvojové země považovala země s nízkým a středním důchodem, za rozvinuté pak země s vysokým důchodem. V roce 1992 definovala Světová banka tyto hranice 96
- 610 USD/obyv. mezi zeměmi s nízkým a středním příjmem a 7620 USD/obyv. mezi zeměmi se středním a vysokým příjmem. Bývalé centrálně plánované země tedy patřily do skupiny zemí se středním příjmem. Bohaté země OPEC byly zahrnovány do skupiny tzv. vývozců ropy s vysokým důchodem. Od roku 1989 však Světová banka oficiálně přestala uznávat kategorii rozvojových zemí a dodržuje klasifikaci podle úrovně HDP na obyvatele. 5.6.1
Převládající rysy ekonomiky rozvojových zemí
Obě předeslané koncepce mají své klady i zápory. Zachycují totiž specifické rysy rozvojových ze-mí vyjadřujících určitý stav (jistý stupeň rozvoje nebo zaostalosti), ekonomika je však ve své podstatě dynamická. Heterogennost, která se dále prohlubuje je jedním z nejvýraznějších rysů zemí z této široké skupiny a vyvolává potřebu používat více kritérií, jimž určitá země více či méně vyhovuje. Jedná se zejména o následující charakteristiky: 1) Relativně nízká ekonomická úroveň - měřena ukazatelem HDP na 1 obyvatele činí v průměru do 840 USD, kdežto v rozvinutých státech přes 20 000 USD (1990). V rámci rozvojových zemí jsou dvě skupiny výrazně nad touto úrovní vývozci ropy s důchodem kolem 20 000 USD (Katar, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty aj.) a tzv. asijské nově industrializované země, které předstihly i některé rozvinuté tržní ekonomiky. 2) Strukturální úroveň - typickým důsledkem klasického kolonialismu je velký podíl prvovýroby na zaměstnanosti pracovní síly (ve většině rozvojových zemí je to struktura tradiční struktura ASI nebo AIS). Co se týče produkce, v důsledku rychlých změn dosáhla většina rozvojových zemí formálně stejné struktury jako rozvinuté tržní ekonomiky. Převaha průmyslu v některých rozvojových zemí (což není až tak časté) je dána většinou rozhodujícím podílem těžebního a niko-liv zpracovatelského průmyslu. Základní tendencí je relativní pokles zemědělství ve prospěch průmyslu často při převažujícím podílu služeb. 3) Sociálně ekonomický dualismus či pluralismus - tj. sociálně ekonomická mnohosektorovost, je patrně nejvýraznějším a nejrozšířenějším znakem ekonomiky rozvojových zemí. Projevuje se zejména tím, že řada lidí žije samozásobitelským způsobem života, jen malá část se živí řemeslem a pouze v některých oblastech a ve městech existuje průmysl nebo zaměstnání v sektoru služeb. 4) Trvající ekonomická závislost rozvojových zemí na rozvinutých tržních ekonomikách je nejvíce zřetelná z teritoriální struktury mezinárodního obchodu a pohybu zahraničního kapitálu. Pokud jde o komoditní strukturu, zůstává významný podíl prvovýrobků (až 50 %), který postupně klesá ve prospěch zpracovatelských výrobků (za rozvojové země jako celek). Zároveň se dá očekávat růst vzájemného obchodu mezi rozvojovými zeměmi, neboť skýtá více možností a naráží na méně překážek než obchod mezi rozvojovými státy a rozvinutými tržními ekonomikami. 5.6.2
Hlavní tendence a problémy rozvojových zemí
V několika odstavcích této podkapitoly chceme poukázat na to, jak se výše uvedený pohled postupně v podmínkách globalizace světového hospodářství mění, resp. daří měnit. 97
Propast v ekonomické úrovni mezi rozvinutými a rozvojovými státy Dlouhodobě se v základních ekonomických ukazatelích světového hospodářství (HDP, vývoz, dovoz aj.) projevuje pomalý vzestup podílu rozvojových zemí na úkor podílu rozvinutých tržních ekonomik. V absolutním vyjádření se však někdy rozdíly mezi příslušnými veličinami zvětšují (každé jedno procento růstu RTE znamená větší absolutní hodnotu než růstové procento rozvojových zemí). Rozdíl v tempech ekonomického růstu ve prospěch rozvojových zemí až do poloviny 90. let 20. století nebyl tak velký, aby převážil rozdíl v tempech populačního růstu (kolem 1,8 %; přírůstek populace v rozvojových zemích 2,1 až 2,3 %, ve vyspělých 0,4 - 0,5%). Přibližně od konce 90. let však růstová dynamika rozvojového světa dosahuje poměrně vysoké úrovně (kolem 4 až 6 %). Již v 50. a 60. letech se nabízely v zásadě dva scénáře, jak překonat tuto propast: 1) Rozsáhlé vnitřní sociální, politické a institucionální změny. 2) Výrazné změny mezinárodního ekonomického řádu (V. Leontief) - tj. ekonomický rozvoj uvedených zemí.
Rozvojový svět
Měřeno růstovou dynamikou zatím první dekáda 21. století tento úkol poměrně úspěšně plnila. Ovšem jak ukazují poslední signály z komoditních trhů, kam se do určité míry přesunuly spekulace různých investičních fondů, stávající rovnováha je poměrně křehká. Do budoucna tedy trvá požadavek na prorůstové reformy, ale také větší koordinaci na mezinárodním fóru pokud jde o stabilizaci cen potravin a garanci nezbytné potravinové pomoci pro nejchudší země nebo oběti nejrůznějších přírodních katastrof, nepokojů nebo lokálních ozbrojených konfliktů. Rostoucí diferenciace a hlavní skupiny RZ. Na charakterizování současného rozvojového světa lze v plné míře použít dialektické rčení "jednota v různosti": 1) Charakter a příčiny existujících rozdílu a pokračující diferenciace - ve své podstatě jde o velmi komplexní jev zahrnující nejen ekonomiku ale také politiku, sociální a ideologickou oblast i ekologii. Při rozboru konkrétních podmínek můžeme nalézt příčiny vnější (tzv. asymetrická interdependence mezinárodních ekonomických vztahů) i vnitřní (politická nestabilita, nemoci, přírodní katastrofy, občanská nebo etnická válka). 2) Při podrobnější analýze rozvojového světa můžeme rozlišit následující fáze diferenciace: - V období 50. a 60.let 20. století nalezneme mezi rozvojovými zeměmi „prosperující křídla“ (zemědělské popř. industriální) a mezi nimi stagnující silný střed. - Období 70. let je epochou rozpadu původně kompaktního středu. - V 80. letech dochází k výměně mezi středem a prosperujícím křídlem, přičemž faktor bohatých zásob surovin a jejich exportu je nahrazován faktorem schopnosti anticipovat nově nastupující trendy ve světovém hospodářství. - V 90. letech v důsledku rozpadu socialistického bloku zcela zaniká argument některých rozvojových zemí ´socialistické orientace´ (Jemen, Omán, Irák, Kambodža, Kuba, Nikaragua, Honduraz aj.) vůči „východu i západu“ umožňující dosažení určitých hospodářských, politických i vojenských výhod či výsad uplatňující se v předchozích dekádách. Řada rozvojových zemí musí nově, realisticky definovat svoji pozici ve světovém hospodářství. - Po roce 2000, resp. po 11. září 2001 se u zemí, které se neocitly přímo na seznamu zemí podporujících mezinárodní terorismus, prosazuje tendence zvýšit svoji exportní výkonnost a dosáhnout vyšší ekonomické úrovně i postavení ve světovém hospodářství po vzoru asijských nově industrializovaných zemí. Nesnadná situace v nejchudších zemích světa však i přes drobné (nikoliv 98
nevýznamné) dílčí úspěchy v zásadě přetrvává. 3) Hlavní skupiny rozvojových zemí - můžeme vymezit podle celé řady kritérií rozloha, vybavenost přírodními zdroji, počet obyvatel, zadlužení apod. Převažuje však úroveň důchodu doplněná o zadlužení, strukturu mezinárodního obchodu (podle orientace na suroviny, průmyslové výrobky atd.). S ohledem na rozsah problému odkazujeme na specializovanou literaturu. 5.6.3
Vzestupná úloha tržních vztahů v rámci rozvojových zemí
Jako projev celosvětového trendu růstu důvěry v tržní vztahy v 80 a 90. letech 20. století dochází uvnitř rozvojových zemí k těmto změnám: pokles úlohy státu, která zejména v poválečném období rostla, privatizace a změny v rámci státních podniků s cílem zvýšit jejich efektivnost (prodej nebo pronájmy státního nebo veřejného majetku), vytváření podmínek a rozvoj soukromého sektoru vůbec, reprivatizace - návrat podniků původním vlastníkům, vytváření tzv. samosprávných podniků a otevírání se zahraničnímu kapitálu. 5.6.4
Industrializace v podmínkách rozvojových zemí
Industrializace v podmínkách rozvojových zemí představuje etapu rozvoje, v jejímž průběhu roste průmysl rychleji než zemědělství a služby, takže se těžiště ekonomické činnosti se přesouvá do průmyslu. Jádrem industrializace rozvojových zemí je rozvoj zpracovatelského průmyslu, který postupně umožňuje překonání dřívější mnohosektorovosti ekonomik rozvojových zemí. Růst průmyslu je spojen se změnou proporcí mezi hlavními průmyslovými odvětvími. Co do produkce odvětví, rostla v 60. a 70. letech 20. století nejrychleji výroba elektrické energie, vody a plynu následovaná zpracovatelskými odvětvími (potravinářský průmysl a produkce textilu na vývoz). Produkce ve stavebnictví rostla v řadě zemí pomaleji než zpracovatelský průmysl, ale zaměstnanost ve stavebnictví se zvyšovala rychleji. Od 70. let se postupně začínají jako výrazní vývozci prosazovat státy ze skupiny tzv. asijských nově industrializovaných zemí (do první vlny se řadí Jižní Korea, Tchaiwan, Hong Kong a Singapur). Tyto ekonomiky tak následovaly strategii, kterou se po 2. světové válce prosadilo Japonsko. Ve druhé vlně se připojují i další země, kam se často přesouvá výroba z jiných zemí (zejména Japonska, ale i Koreje, popř. USA). Zahrnuje především státy z jihovýchodní Asie Malajsie, Thajsko, další pak již méně. Určitou otázkou zůstává, nakolik pokračující pokles cen spotřební elektroniky na světových trzích umožní získat zdroje pro další hospodářský rozvoj. Těžký průmysl, zejména v Latinské Americe, některých státech Afriky, zemích vyvážejících ropu a lidnatých státech (Čína, Indie, Indonésie) rostl rychleji než lehký, ale díky větší technologické vybavenosti pohltil menší množství pracovních sil. Mezi rychle rostoucí odvětví patří kovoprůmysl (vč. strojírenství), chemický, dřevozpracující a metalurgický. Relativně zaostávají textilní, potravinářský, papírenský průmysl a některé další průmyslové výroby. Zkvalitňování průmyslové základny (rekonstrukce dříve postavených komplexů, ekologizace) v rozvojových státech nabízí zajímavé příležitosti mj. také pro české a slovenské firmy, které mají řadu referencí byť i dřívějšího data. Za situace prohlubující se konkurence na světových trzích může být dostatek potřebných investičních prostředků limitujícím 99
faktorem. Na druhé straně snaha rozvojových zemí o zvýšení hospodářské výkonnosti a životní úrovně, často formou vzájemného obchodu namísto dřívější přednostní orientace na vyspělé trhy, je dnes za situace solidního ekonomického růstu natolik výrazná, že příležitosti pro kvalitně připravené projekty snad jen těžko kdy mohly být lepší. 5.6.5
Zemědělský rozvoj a potravinový problém
Přes rostoucí význam průmyslu a sektoru služeb si zemědělství stále zachovává tradičně významné místo v ekonomice rozvojových zemí o čemž svědčí jeho stále vysoký, ne-li dominantní podíl na tvorbě HDP i na zaměstnanosti. Výrazných úspěchů bylo dosaženo v Asii, ze které se centrum potravinářského problému přesouvá do Afriky. „Zelená revoluce“ sice řadě rozvojových zemí otevřela cestu k potravinové nezávislosti, často však za cenu značných problémů - ekologie, náročnost na dodatečné vstupy, drahé osivo a hnojiva apod. Ve druhé polovině 80. let trvají a prohlubují se obtíže rozvojových zemí u technických plodin - jejich ceny stagnují nebo klesají. Díky konkurenci z rozvinutých zemí, celním omezením atd. se stávají obtížně prodejné. Navíc mohou být stále více nahrazovány novými materiály nebo moderními výrobami, které se od tradičních materiálů odklánějí (např. použití ocelových kordů do pneumatik namísto sysalových). Ačkoliv se v průběhu první dekády 21. století poměrně úspěšně dařilo řešit otázku produkce potravin, není popsaný vývoj zcela bezkonfliktní. V řadě zemí, zejména Americe a EU se vkládaly nemalé naděje do pěstování plodin pro výrobu biopaliv (zejména bioetanolu z cukrové třtiny a metylesteru z řepky olejné) jednak jako náhrady fosilních paliv, jednak jako cesty vedoucí k omezení zemědělské nadprodukce při zachování stávající úrovně využití zemědělského půdního fondu. Zvyšující se životní úroveň obyvatelstva, zejména v asijských státech, v důsledku dosaženého ekonomického růstu však má za následek zvyšující se poptávku po kvalitnějších složkách stravy (mléko, maso, vejce apod.). Vyšší podíl spotřeby potravin živočišného původu nutně vede ke zvýšení poptávky po odpovídajících krmivech a do určité míry narušil předchozí rovnováhu na trzích se zemědělskými komoditami. Růst světových cen se začal projevovat již ve 2. polovině roku 2006, aby v roce 2007 pokračoval, byť s určitými korekcemi v průběhu podzimu. Bohužel propady cen akcií na světových trzích počátkem roku 2008 vedly k přelévání spekulací z akcií do průmyslových i zemědělských komodit. První signály občanských nepokojů z řady míst na sebe nedaly dlouho čekat (Egypt aj.). Tak výrazný cenový nárůst představuje vážný problém, nikoliv pouze ekonomický (inflace, vynucené snížení méně důležitých výdajů spotřebitelského koše), nýbrž také sociální (chudoba, nezaměstnanost) a posléze i politický (nepokoje, přepadávání konvojů s potravinami nebo humanitární pomocí, korupce apod). Bohužel první reakce vyspělých zemí se zatím jeví spíše jako neadekvátní vážnosti popsané situace19. Pokud přírodní katastrofy nebo nepřízeň počasí nezaviní větší výpadky ve světových výnosech během letošního roku, může dojít ke zklidnění situace. Nicméně tlak EU 19
Prezident Bush přislíbil uvolnit 200 mil. USD na potravinovou pomoc, zatímco odhad výdajů na týden války v Iráku činí 800 mil. až 1 mld. USD.
100
na snížení objemu dotací pro společnou zemědělskou politiku může dříve nebo později vést k dalšímu snížení přebytků zemědělské produkce, což se logicky promítne jako růstový činitel světových cen potravin. Obavy z tohoto scénáře jsou patrné zejména na straně nejchudších zemí, jejichž situace není zatím taková, aby dokázaly vlastními silami tento vývoj překonat bez rizika zpomalení nebo dokonce zastavení ekonomického růstu. Ve vztahu ke globálním problémům světového hospodářství budiž na tomto místě předesláno, že trvalým problémem může být dostatek vhodných produkčních ploch. V řadě míst totiž např. kácení tropického pralesa, vysoušení bažin, rozšiřování plantáží nebo odlesňování pokročilo natolik, že přímo ohrožuje stabilitu zbývajících původních ekosystémů. Tato stabilita, měřená mimo jiné počtem druhů hmyzu ale i velkých obratlovců se dosti výrazně odvíjí od jejich velikosti. Dojde-li k malému snížení původního ekosystému, zpravidla nejde o zásadní problém. Avšak od určité úrovně lidské činnosti může i poměrně malý zásah do původního ekosystému vést k výraznému snížení populací určitých druhů živočichů i rostlin. Menší populace již nejsou natolik stabilní vůči velkým vlivům a v tom nejméně příznivém případě může nastat nevratné poškození nebo degradace původních společenstev. Za situace tolik diskutované změny globálního klimatu, které jsou v řadě oblastí již dnes až možná přespříliš patrné, pak eliminace původního rázu krajiny vede k narušení jejího vodního režimu, eroze půdy a úbytek srážek ke zvýšení deficitu vody v půdě se všemi riziky pro zemědělství a obyvatelstvo. Tento jev je patrný nejen pro Latinskou Ameriku a Afriku, nýbrž také hustě obydlené oblasti Asie a jejich pastevecké oblasti, kterým hrozí nevratná přeměna v pouště. Možným řešením by mohla být rozsáhlá obnova lesů všude tam, kde by výpadek v potravinové produkci mohl být vyrovnán zvýšením produkce na zbývající rozloze. Lesy totiž často představují jedinou možnost, jak vrátit rostlinný pokryv a vodu do krajiny. Postupně by se tak mohl zvýšit přirozený výpar vody, což povede ke snížení průměrných teplot, zvýšení srážek a tím i lepším produkčním podmínkám v rostlinné i živočišné výrobě. Jde však o dlouhodobý a velmi obtížný proces, který se nepochybně krátkodobě projeví spíše zhoršením situace, neboť doba dorůstání lesů je dlouhá, zatímco pokles produkčních ploch je téměř okamžitý.
5.7
Charakteristika hlavních regionů rozvojového světa
Geograficky jde o tyto regiony: Afriku, Latinskou Ameriku s přilehlými ostrovy v Karibském moři, Asii a Oceánii, která však má z globálního hlediska spíše okrajový význam. Při této komparativní (srovnávací) analýze se zaměříme na následující faktory a podmínky: 1) Ekonomická a průmyslová úroveň 2) Politické a společenské podmínky 3) Přírodní a surovinové zdroje 4) Zhodnocení ekonomického vývoje
101
5.7.1
Rozdílná ekonomická a průmyslová úroveň
Průřez mezi uvedeným regiony velmi dobře odhaluje, že skupina rozvojových zemí, při celkové ekonomické zaostalosti se nachází na velmi rozdílném stupni vývoje. Z hlediska HDP na obyvatele (základní ukazatel ekonomické úrovně) je pořadí Latinská Amerika (1822 USD/obyv.), Asie (711 USD/obyv.), Afrika (564 USD/ obyv.). V rámci regionu Asie jsou však tzv. asijské nově industrializované země daleko nad úrovní nejsilnějších zemí Latinské Ameriky - Mexika, Brazílie, Argentiny a Chile. I tyto země však zpravidla - aspoň pokud jde o nominální veličiny - nedosahují úrovně zemí vyvážejících ropu. 5.7.2
Sociální a přírodní faktory a podmínky
Hodnotíme-li politické prostředí, je zde velmi významnou skutečností doba, kdy došlo k dosažení politické samostatnosti. Tím se sice zcela neomezila ekonomická závislost na metropolích, ale umožnila zabránila většímu přesunu bohatství v porovnání s koloniální epochou. Latinská Amerika získala nezávislost většinou již v průběhu 19. století. Pro státy Asie docházelo k osamostatnění ve 40. a 50. letech 20. století a Afrika se osamostatnila většinou až v 60. a 70. letech 20. století, kdy nastal rozpad francouzského a portugalského koloniálního panství. Populace
WWW
http://genetika.w z.cz/populace.ht m
Hodnocení populačního vývoje je sice poněkud jednoznačné - nejlidnatější je Asie (60 %), následuje Afrika (21 %), která však díky rychlému růstu předstihla Latinskou Ameriku (14 %). Od 70. let se průměrné tempo růstu populace odhaduje na 2,2 - 2,3 % v Asii. Vyšší populační přírůstek je v Latinské Americe 2,3 až 2,4 % a zdaleka nejvyšší v Africe (3 %). S postupem času lze ve většině zemí všech regionů vysledovat mírnou tendencí k dalšímu poklesu populační dynamiky (výjimkou jsou některé silně islamizované státy). Posuzujeme-li přírodní podmínky vyjádřené poměrem rozlohy souše k počtu obyvatel (tzv. land/man ratio) stojí si nejhůře Asie, kde je navíc výrazně patrné soustředění většiny obyvatelstva do malé části celkové rozlohy kontinentu. Z hlediska tohoto ukazatele si stojí Afrika a Latinská Amerika přibližně stejně. V Africe však značnou část území zabírá Sahara a rychlejší růst počtu obyvatel i celková úroveň rozvoje pak logicky řadí tento světadíl za Latinskou Ameriku. Budeme-li hodnotit dostupné surovinové zdroje odděleně od přírodních podmínek, vychází pak celkově nejlépe Afrika, významné zdroje jsou však i ve zbývajících regionech. Velmi důležitá je ropa, kde si suverénně nejlépe vede Perský záliv, ale významné zásoby jsou jak v Latinské Americe (zejména v severní a střední části kontinentu), tak i v Africe (Nigerii a státech podél Středozemního moře - Alžírsko, Lybie i Maroko nebo vedle Afrického rohu - zejména Sůdán). Shrneme-li celkové rozložení výše hodnocených předpokladů a dosažených hospodářských výsledků mezi hlavní rozvojové regiony je celkové pořadí následující - Latinská Amerika, Asie a Afrika. Dlužno však říci, že pozice nesmírně dynamicky se rozvíjející Asie je významně korigována celkovým počtem obyvatel. Exportně orientované asijské státy totiž jinak výrazně přesahují již dříve poměrně rozsáhle industrializovanou Latinskou Ameriku, která navíc tradičně trpěla finanční nestabilitou z důvodu vysokého zahraničního zadlužení a inflace. 102
5.8
Významné rysy a problémy hlavních rozvojových regionů
Vzhledem k tomu, že jde o poměrně rozsáhlou a přitom samostatnou látku, nebudeme dále rozšiřovat předchozí spíše obecněji zaměřenou podkapitolu a vytvoříme novou. S ohledem na ekonomický rozměr se soustředíme nejdříve na Asii ve struktuře - asijské nově industrializované země, lidnaté státy (Čína, Indie, Pákistán, Indonésie, Bangladéš), země vyvážející ropu a státy se zachováním socialistických prvků ekonomice (Vietnam, Laos, Severní Korea). Na asijský region navážeme popisem vývoje v Latinské Americe, který se jednak dynamizuje a současně dramatizuje díky zesílení spíše levicově orientovaných politických proudů (nejen ve Venezuele). S ohledem na geografickou odlehlost je navíc zdejší vývoj poněkud více autonomní. Africe bude věnován závěr kapitoly. Tento dříve poněkud problematický kontinent začíná zaznamenávat významnou dynamiku, nicméně jeho nejvýraznější slabiny - rozsáhlá chudoba a etnická různorodost spojená se složitou politickou i bezpečnostní situací - nejsou stále zcela překonány. 5.8.1
Asie - největší populační tlak a nejrychlejší ekonomický růst
Zvolený název kapitoly výstižně vyjadřuje jeden z nejtypičtějších rysů tohoto regionu. Nejde přitom pouze o skutečnost, že v Asii žije 60 % obyvatel rozvojového světa, ale o to, že započtením obyvatel bývalých asijských centrálně plánovaných ekonomik (což se předtím ve statistikách OSN ani UNCTAD nedělo) se zvýší podíl „rozvojové Asie“ na 3/4 světové populace. V Asii se také nacházejí dvě nejlidnatější země světa - Čína (1,2 mld. - každý pátý je Číňan) a Indie (1 mld. každý šestý Ind). Důsledky jsou závažné. Kromě dopadu na ekonomický růst a požadavek strukturální změny, růst poptávky po potravinách aj., především o tlak na rozvoj zdravotních služeb, školství nebo vytváření pracovních příležitostí. Vážným problémem se stává také péče o přestárlé. Větší závažnost této situace však na druhé straně přispívá k účinnějším opatřením. Úspěchy zpomalení populačního růstu jsou významné především v malých a středních zemích skupiny ANIZ, Srí- Lanka, Malajsie, Thajsko, ale i Čína20. Asie dosáhla velký pokrok v řešení potravinového problému, neboť původní pozice řady států jako z čistých dovozců potravin se změnila ve vývozce potravin. Významně k tomu přispělo urychlení ekonomického růstu od 70. let, s určitými rozdíly v asijských subregionech (v jihozápadní Asii tempo růstu HDP/obyv. pokleslo). Nejúspěšnější oblastí byla a zůstává jihovýchodní a jižní část kontinentu, s velkými rozdíly uvnitř těchto subregionů (např. Katar měl i při nízké ceně ropy HDP/obyv. skoro 15 000 USD zatímco Demokratický Jemen jen 403 USD).
20
Ovšem mnohdy za jakou skutečnou cenu?
103
5.8.2
Latinská Amerika - region s velkými předpoklady
Je regionem, který má obrovské předpoklady pro rozvoj. Současně však existuje celá řada charakteristik, které tento potenciál znehodnocují: vysoké zadlužení (činil v 90. letech přibližně 1/2 kumulovaného zadlužení celého rozvojového světa), vysoká míra inflace (průměr přes 130 %), klesající míra úspor a investic. Zpomalení ekonomického růstu, závažné poškozování životního prostředí v důsledku masové industrializace a překotný rozvoj velkoměst spolu s největšími příjmovými rozdíly činí jinak slibnou výchozí pozici méně příznivou. Zatímco se v 60 a 70. letech hovořilo o tomto regionu jako o tzv. středně rozvinutém kapitalismu, vývoj v 80. letech v důsledku špatné hospodářské politiky a vnitropolitické nestabilitě vedl ke značnému ochlazení původního optimismu projevovaného na mezinárodních fórech. Pro vývoj v oblasti je velmi důležitá relativní blízkost vyspělých USA a Kanady, což se projevuje dlouhodobou snahou o vytvoření Americké zóny volného obchodu (AFTA). Rozhodujícím předpokladem pro další vývoj zůstane vývoj demografické situace (zejména v chudých předměstích velkoměst), politická situace (stabilita vlád, řešení sociálních problémů, rozsah státních zásahů), situace v mezinárodním obchodu a finanční stabilita regionu. Navzdory všem specifikům a historickému vývoji představuje nemalou výhodu regionu jeho jazyková a kulturní příbuznost (vyplývající z převažující španělské a portugalské kolonizace již od 16. století), která se však projevuje i poměrně výraznou „přenositelností“ vývoje z jedné země do druhé a opačně. Tato skutečnost byla patrná jak během získávání vlastní politické nezávislosti, během studené války a projevuje se i nyní, kdy Venezuela pod vedením prezidenta Hugo Chavaze otevřeně deklaruje budování socialismu, což po desetiletích narůstání sociálních rozdílů vede k převážně levicové orientaci v převážné části kontinentu. Určitou výjimku představuje od 70. letech poměrně izolovaná ekonomika Chile, která se dnes těší ze své solidní hospodářské úrovně. 5.8.3
Afrika - dynamizující se světadíl
Hlavní charakteristiky afrického regionu - pomalý ekonomický růst a trvající vliv „populační exploze“, kvůli níž rostl počet zemí se záporným vývojem ukazatele ekonomické úrovně (HDP/obyv.) - se na počátku 21. století začínají pozvolna měnit. Region se podle saharské linie dělí na značně odlišné části - arabskou a subsaharskou se značně odlišnými vztahy a problémy při přetrvávající nestabilitě, mnohdy katastrofální ekologické situaci (hodnocené dostupností potravin, čisté vody a úrovní hygienických podmínek) a nezvyklé hloubce sociálních problémů (zdravotní péče, vzdělání, chudoba a nemoci - AIDS). Již dříve odhadnuté možnosti postupného hospodářského zotavení se však pozvolna začínají projevovat. Jsou to zejména bohaté zdroje surovin (kovy - měď, zlato; ropa a zemní plyn; drahokamy a diamanty), strategická poloha (zejména blízkost severní části kontinentu Evropě). V dlouhodobé perspektivě zapojení do mezinárodní dělby práce a světového hospodářství je velkou brzdou pociťovaný naprostý nedostatek domácího vědecko-technického potenciálu ve všech jeho složkách a s tím související naprostá technicko-technologická závislost na vyspělých státech. 104
V podmínkách současné Afriky je však jako obrovský úspěch nutno posuzovat již jen schopnost přijímat a distribuovat rozvojovou pomoc (byť stále ne podle zamýšlených představ), postupný rozvoj ve zdravotní péči a budování školství, zajištění vody a produkce základních potravin. Industrializace kontinentu, s výjimkou Jihoafrické republika a některých odvětví (energetika, těžba ropy, těžba a zpracování kovů, textilní průmysl) však i přes dlouhodobé úsilí zdaleka ještě nedosahuje takové úrovně, aby byla zajištěna základní samostatnost regionu. Díky specifické etnické a sociální skladbě obyvatelstva je však třeba k průmyslovému rozvoji Afriky přistupovat mimořádně citlivě. Dříve preferovaná orientace na těžbu a zpracování surovin není vhodná z důvodu omezenosti na určité oblasti a riziko potenciálního vyčerpání dostupných zdrojů. Otázka rozvoje spotřebního průmyslu (potravinářství, textilní průmysl, stavebnictví) je klíčová hlavně z hlediska zajištění projevujících životních potřeb populace a zaměstnanosti pracovních sil uvolněných ze zemědělství. Plnohodnotnému projevení tržních vztahů však brání nedostatečnost dostupné infrastruktury (dopravní síť, zásobování vodou, elektřinou, telekomunikace), stupeň rozvoje lidského kapitálu (gramotnost, vzdělání, pracovní kvalifikace) i etnická skladba obyvatelstva jednotlivých zemí (náboženské konflikty v Sůdánu, útlak bělošské menšiny v Zimbabwe, rozpory mezi „bílou menšinou“ a „černou většinou“ v Jihoafrické republice). Jako základní priorita současné Afriky se jeví otázka zachování a rozvoje předpokladů pro ekonomický rozvoj. Jen tak se mohou uplatnit potenciální výhody relativně mladé populace. Obdobně je tomu u přírodních zdrojů a způsobu jejich využívání. 5.8.4
Zhodnocení úspěchu ANIZ ve světovém hospodářství
Asijské nově industrializované země (ANIZ) - Jižní Korea, Tchaiwan, Hongkong a Singapur dosáhly v průběhu posledních více než 30 let výrazného zapojení do světového hospodářství a to především svým prosazením se v oblasti mezinárodního obchodu. Zprvu vývozem kvalitního, levného spotřebního zboží vysoké pracovní náročnosti, od 80. let také jako vývozci technologicky náročnějších produktů s vysokým podílem výzkumu (např. spotřební elektronika, výpočetní technika, kvalitní strojírenství aj.). Jako celek zaujaly postavení čtvrtého největšího světového vývozce po USA, SRN a Japonsku (v období 1960 a 1991 zvýšily svůj export 130krát v běžných cenách) a jejich podíl na světovém obchodě vzrostl za uvedené období z 1,5 % na 8 % (287 mld. USD). Jako jednotlivé země tak rozsahem exportu překonaly menší evropské země velikosti Rakouska. Výsledkem je také fakt, že dnes vlastní velké devizové rezervy a Jižní Korea, ještě nedávno jeden ze světových dlužníků, se brzy pravděpodobně stane čistým věřitelem. Co do hodnoty HDP na obyvatele se tyto země blíží průměru průmyslových zemí sdružených v OECD21. Hlavní příčiny úspěchů ANIZ ve světovém hospodářství
21
Je zřejmé, že v charakteristikách dvou „městských“ ekonomik (Singapur a Hongkong), které vždy fungovaly spíše jako centra financí a obchodu, budou v porovnání s ekonomikami Tchai-wanu nebo Jižní Koreje určité rozdíly.
105
WWW
http://www.goo gle.cz/#sclient= psy&hl=cs&sou rce=hp&q=aniz &pbx=1&oq=an iz&aq=f&aqi=g 5&aql=&gs_sm =e&gs_upl=318 5l3987l0l4315l4 l4l0l0l0l0l285l7 79l23l3l0&bav=on.2 ,or.r_gc.r_pw.&f p=cd9958e8c59 67c64&biw=104 0&bih=849
Úspěchy ANIZ
1) Přístup k životu - tj. kulturní a národní tradice, jejichž působení bývá přikládán velký význam. Jsou to zejména úloha silného (a často ne zcela demokratického) státu, vysoká disciplinovanost obyvatelstva, úcta k autoritám, altruismus, vědomí důležitosti podřízení zájmů jednotlivce zájmům skupině. Téměř až úcta ke vzdělání a s tím spojená ochota obětovat mnoho prostředků na studium. Pracovitost a šetrnost (při zacházení s dostupnými prostředky i při podnikání), vysoká míra úspor, k čemuž přispívá i neexistence sociálních systémů a investic. 2) Proexportní politika (s výjimkou liberálního Hongkongu) zaměřená na konkrétní formy podpory exportérům: a) Odstraňování či neutralizování překážek vývozu - refundace cel na dovážené vstupy, zakládání vývozních a zpracovatelských zón s celou škálou úlev. b) Opatření přímo podporující vývoz - levné bankovní úvěry pro vývozce, osvobození části příjmů z dovozu od daně, podhodnocený kurs, výhodnější cena energie pro vývozce, výhodné pojištění vývozů atd. Jižní Korea a Tchai-wan používaly ještě další, obtížněji kvantifikovatelná zvýhodnění: pětileté daňové prázdniny pro firmy budující své kapacity v exportních zónách, zrychlené odpisy. K užitečným opatřením patřila kontrola kvality vyváženého zboží, budování agentur shromažďujících informace o zahraničních trzích a připravujících podmínky pro vývozce v zahraničí. Smyslem ekonomického růstu „vedeného exportem“ bylo vytvoření příznivých podmínek pro kvalitativně vyšší zapojení do mezinárodního obchodu - tj. nikoliv pouze prostým exportem přebytků, ale vhodnou proexportní specializací a orientací na pracovně náročné výroby (pracovní síla je v Asii výraznou komparativní výhodou). Systematická proexportní strategie umožnila získat prostředky nejen na nezbytné dovozy vstupů, ale také potřebných technologií, což se jiným rozvojovým zemím většinou nedaří, při současném vyrovnání se s krizemi v 70. letech (lépe než ostatní rozvojové země a některé vyspělé státy). Cílevědomé přizpůsobení se náročným podmínkám světového trhu nepochybně představuje důležitou výhodu pro liberálnější období. 3) Průmyslová strategie formou tzv. indikativního plánování založeného na stanovení základ-ních makroekonomických cílů a strukturálních priorit pro období 4 až 6 let a současně koncipování soustavy stimulů pro podnikatelskou sféry. S tím souvisí, zejména v Jižní Koreji zvýhodňování gigantických obchodních koncernů, s cílem posílit postavení soukromého korejského národního velkokapitálu (koncerny HUNDAI, SAMSUNG, DAEWOO apod.). 4) Intenzívní technologická politika využívající příliv přímých zahraničních investic, nákup zahraničních licencí, dovozy strojů a zařízení, budování a využívání vlastní vědecko-výzkumné základny (vyjádřeno podílem výdajů na vědu a výzkum na HDP) i tzv. neformální transfer technologií. Uvedené úspěchy jsou však spojeny i s rozpornými sociálními aspekty růstu a reformních tendencí. Za oslnivý růst ANIZ zaplatily vysokou daň ve znečištění životního prostředí při vysokém pracovním vypětí. Z pohledu vyspělých zemí jde především o nízké mzdy (počátkem 90. let u dělníků průměrně pod 3 USD na hodinu), dlouhou pracovní doba v průmyslu (v 70. letech 20. století kolem 50 hodin týdně, nyní kolem 45 hodin, ale někdy i 54 hodin při šesti pracovních dnech a jenom 3 až 8 dnech roční zákonné dovolené. Kritizovány bývají pracovní podmínky zejména malé a střední podniky znamenají práce na hranici fyzických možností při zanedbávání její bezpečnosti. K tomu 106
přistupuje takřka neexistence zabezpečení při nemoci, nezaměstnanosti, ztrátě pracovní schopnosti nebo ve stáří a s tím spojený nízký podíl těchto výdajů na HDP (až 10x menší než ve vyspělých státech i pod průměrem rozvojových zemí). Přibližně od poloviny 80.let se začínají prosazovat reformní tendence, které mají příčiny ve formě soustavného tlaku vyspělých zemí na deregulaci kapitálových trhů a liberalizaci obchodně-politických podmínek i vnitřní hospodářská situace samotných ANIZ. Tím, jak se ekonomiky stávají stále komplexnější přestává centrální plánování vyhovovat. Navíc některá omezující ustanovení zákonů začínají být na obtíž (např. omezení vývozů kapitálu při vysoce aktivní platební bilancích je příčinou vysoké likvidity spojené s inflačními tlaky). Logická snaha dostupné prostředky co nejvhodněji uložit vede ke koncentraci poptávky na trzích, které jsou méně omezovány a prudkému růstu cen na těchto trzích - zejména na trhu půdy a nemovitostí. Perspektivy dalšího vývoje jsou pro každou zemi různé. Přerůstání v moderní vyspělé ekonomiky jistě přinese další posilování výzkumu, snahu o dosažení rovnoměrného vývoje ekonomiky a posílení opatření v sociální oblasti. O rychlosti a úspěšnosti dalšího růstu pak vedle absorpční schopnosti tradičních vyspělých odbytišť rozhodne i schopnost přesunout svou orientaci více směrem k rozvojovým zemím (západní Asie, Latinské Ameriky a Afriky). O životaschopnosti uvedené strategie svědčí skutečnost, že ji s určitými úpravami následovaly i další země (Thajsko, Malajsie, Indonésie). Podmínky k prosazení se těchto ve světovém hospodářství budou nepochybně jiné, než tomu bylo v první vlně těchto zemí, nicméně při nekomplexní surovinové základně a absenci ropného bohatství zatím asi jiný scénář rozvoje prostě k dispozici není.
5.9
Samostatná práce studenta
Pokuste se zhodnotit dosažené transformační výsledky v podmínkách České republiky a pokuste se navrhnout jinou metodu transformace.
5.10
Otázky
1) Jmenujte hlavní skupiny zemí v současném světovém hospodářství. 2) Kterými prvky je vymezena komparace vyspělých center světového hospodářství? 3) Charakterizujte hospodářství USA. 4) Popište vývoj evropského centra do roku 1985. 5) Vymezte hlavní směry vývoje evropského centra od roku 1985 do současnosti. 6) Shrňte hlavní rysy japonského hospodářského centra. 7) Vymezte tzv. transformující se ekonomiky ve světovém hospodářství. 8) Vysvětlete podstatu transformačních úkolů. 9) Popište průběh hospodářské transformace v České republice. 10) Uveďte specifika ekonomické transformace v Polsku a Maďarsku. 11) Objasněte pojem rozvojové země a jejich možné pojetí. 12) Jmenujte důležité rysy v hospodářství rozvojových zemí. 13) Charakterizujte probíhající diferenciaci mezi rozvojovými zeměmi. 14) Zhodnoťte průběh industrializace v rozvojových zemích. 107
15) Popište specifika zemědělského sektoru v hospodářství rozvojových zemí. 16) Proveďte základní srovnání mezi regionem Latinské Ameriky, Asie a Afriky. 17) Uveďte hlavní rysy rozvojové Asie. 18) Jmenujte hlavní rysy Latinské Ameriky. 19) Jak můžeme charakterizovat současnou Afriku? 20) V čem spočíval hospodářský úspěch tzv. asijských nově industrializovaných zemí? 21) Pokuste se shrnout stinné stránky hospodářského úspěchu nově industrializovaných zemí.
5.11
Shrnutí
Tato kapitola se zaměřovala na problematiku rozvinutých tržních ekonomik, dále byly popsána hlavní tři světová centra. V další části jsme se pokusili vymezit transformační proces ekonomik bývalých států Sovětského svazu.
5.12
Literatura
1) BÁRTA, V. Proměny hospodářské politiky USA v 80. letech, EÚ ČSAV, Praha 1990 2) BALÁŽ, P. a kol. Medzinárodné podnikanie, Sprint, Bratislava 1995 3) CIHELKOVÁ, E.; FINGERLAND, J. Komparativní ekonomika: střední a východní Evropa, VŠE, Praha 1992 4) CIHELKOVÁ, E. a kol. USA - Japonsko - SRN, VŠE, Praha 1998 5) FRIES, F. Velké evropské rozpravy, Praha 1998 6) HOLUB, A. a kol. Rozvojová ekonomika, VŠE, Praha 1997 7) CHLUMSKÝ, J. Ekonomická čítanka, VŠE, Praha 1998 8) JAKŠ, J. Evropská společenství, SNTL, Praha 1989 9) JAKŠ, J. Jednotný vnitřní trh Evropských společenství, ES VŠE, Praha 1990 10) Komise ES: Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie (Bílá kniha), Brusel 1995 11) MÜLLER, Š. USA, Institut zahraničního obchodu, Praha 1989 12) NOLAND, M. Japan in the World Economy, Institut for International Economics, Washington 1988 13) PINDER, J. Evropské společenství - Budování unie, Praha 1994 14) Ročenka hospodářských novin 1997 až 2007 15) Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropského společenství, Victoria Publishing, Praha 1994
108
6
Integrační tendence
Obsah kapitoly 6.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 6.2 Klíčová slova 6.3 Vymezení pojmu světová ekonomika 6.4 Národohospodářské ukazatele 6.4.1 Systém národohospodářských ukazatelů 6.4.2 Vyjádření ekonomického růstu 6.4.3 Indexy 6.4.4 Veličiny úrovně 6.5 Časové řady 6.6 Platební bilance 6.6.1 Horizontální a vertikální struktura platební bilance 6.6.2 Vymezení salda platební bilance 6.6.3 Ekonomická interpretace kumulativních sald platební bilance 6.6.4 Vyrovnávací procesy platební bilance 6.7 Samostatná práce studenta 6.8 Otázky 6.9 Shrnutí 6.10 Literatura
6.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Důležitým prvkem, přinášejícím mnohdy zcela novou kvalitu do oblasti mezinárodních ekonomických vztahů jsou integrační tendence, které můžeme charakterizovat jako dlouhodobé snahy usilující o prohloubení vzájemné spolupráce a usnadnění podmínek ekonomického rozvoje. Nejde o jev zcela nový, specifickým rysem zejména 2. poloviny 20. století je snaha o posílení významu a rozsahu mnohostranných forem spolupráce, zatímco bilaterální (dvoustranné, mezistátní) formy sice ani zdaleka nezanikají, avšak jsou „vytlačovány“ do roviny těsnější spolupráce v oblastech, kam zatím multilaterální forma tolik nepronikla (např. oblast kultury, vzdělávání, výzkumu apod.). Rozmanité způsoby dvoustranné spolupráce často vychází ze společného nebo podobného historického vývoje, kulturní a jazykové příbuznosti (Česká a Slovenská Republika; Rakousko, Švýcarsko, popř. Německo) nebo dobré tradice dlouhodobých vzájemných přátelských vztahů (ČR a Francie, popř. ČR a Velká Británie). Výhodou dvoustranné spolupráce je nepochybně možnost daleko lépe a mnohem přesněji formulovat rozsah i podmínky vzájemných vztahů, zatímco se zvyšujícím se počtem partnerů mívá výsledný model dohodnutých pravidel povahu dosažitelného kompromisu pro všechny zúčastněné strany - např. v současnosti diskutovaná podoba reformy vinařství v EU nebo stav jednání na půdě Světové obchodní organizace. Tradičně se jako riziko dvoustranné spolupráce uvádí možnost silnějšího z partnerů účinněji prosazovat své vlastní zájmy z pozice síly, byť při dnešním vysokém stupni mezinárodního propojení kapitálu může být toto silové řešení kontraproduktivní. Mnohostranným jednáním bývá nezřídka vyčítána jejich zdlouhavost a někdy i určitá „bezzubost“, na druhou stranou vhodným vytvářením účelových uskupení nebo koalic může být účinnost ochrany vlastních zájmů, někdy i 109
velmi malých partnerů, pronikavě zvýšena. Pravidelným sledováním těchto jednání lze získat mnoho poznatků o uplatňované taktice, což lze s výhodou uplatňovat dále.
6.2
Klíčová slova
spolupráce, integrace, tendence, válečné konflikty, mezinárodní koordinace, hospodářská krize, válečné agrese.
6.3
Mezinárodní ekonomické vztahy jako důležitý prvek mírové spolupráce mezi národy
Existuje nepochybně široká shoda o tom, že jedním s impulsů rozvoje mnohostranné spolupráce, potažmo integračních tendencí byly válečné konflikty 1. a 2. světové války. Zatímco, jak ukázaly dějiny, byla mezinárodní koordinace v meziválečném období nedostatečná při překonávání důsledků světové hospodářské krize i odvrácení válečné agrese. Tyto trpké zkušenosti se po 2. světové válce zatím vcelku úspěšně podařilo použít k odvrácení případné konfrontace rozsáhlejšího rázu, ale i pro rozvoj mezinárodních hospodářských vztahů a světového obchodu. Navíc v podmínkách vzájemné spolupráce nastává mnohem více příležitostí ke vzájemnému poznání i rozvoji hlubšího porozumění často složitých a na první pohled ne zcela srozumitelných anebo jednoznačně klasifikovatelných jevů. Prohlubující se mezinárodní ekonomické vztahy tak přispívají žádoucí k mírové spolupráci mezi národy, která je pak dobrým základem dalšího všestranného rozvoje. Mezinárodní spolupráce po 2 sv. válce
I když se mezinárodní spolupráce po 2. světové válce dlouhodobě rozvíjí, ani za současné situace není mnohdy koordinace a akceschopnost mezinárodního společenství na takové úrovni, jak bychom mohli očekávat. Příčinu je třeba hledat zejména ve skutečnosti, že členy mezinárodních organizací jsou suverénní státy, které vedle vůle deklarované vůle po mezinárodní spolupráci přenáší na příslušné fórum také své specifické zájmy, jež se zejména na multilaterální úrovni nemohou zcela realizovat v očekávaném rozsahu. Navíc s nástupem studené války koncem 40. let společný zájem řady zemí musel nutně reflektovat aktuální politický vývoj ve vztazích mezi oběma supervelmocemi (válka v Koreji, tzv. Karibská krize v roce 1962, válka ve Vietnamu, situace na Blízkém východě, válka Iráku proti Iránu v 80. letech, válka v Afghanistánu, revoluce v Nikaragui, Hondurasu aj.). Uvedený scénář vývoje se začal postupně měnit, zejména na půdě OSN, se získáním nezávislosti rozvojových zemí, které postupně začaly vytvářet zdaleka nejpočetnější skupinu tzv. nezúčastněných zemí. Stále více bylo zřejmé, že soupeření obou supervelmocí je poněkud stranou zájmu a problémů větší části mezinárodního společenství. Vedle rozvojové pomoci, ať už pod záštitou OSN nebo na mezivládní úrovni jednotlivých států, sehrál v evropských podmínkách důležitou roli tzv. Helsinský proces v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). V rámci následných schůzek KBSE v průběhu 80. let se přes veškeré obtíže (např. události v Polsku v roce 1980) dařilo dosahovat určitého úspěchu ve vzájemném sbližování obou stran politicky rozděleného kontinentu. Uvedená skutečnost nebyla v důsledku mimořádně hluboké změny společenských poměrů na přelomu 80. a 90. let - snad s výjimkou úzkých odborných nebo diplomatických 110
kruhů - dodnes v plné míře doceněna. Na druhou stranu se však myšlenky obsažené v podepsaných dokumentech realizují v utvářejících se vzájemných vztazích.
6.4
Formy mezinárodní ekonomické integrace
Mezinárodní ekonomická spolupráce, popř. již na vyšší úrovni uskutečňovaná ekonomická integrace, jak již bylo nastíněno v předcházejí podkapitole, se vždy uskutečňuje v určitých širších mezinárodních podmínkách. Z hlediska současného pohledu můžeme rozlišit jednak období vzniku a upevňování koloniální soustavy, období klasického kolonialismu (přibližně do 1. světové války), meziválečné období tvořící určitý přechod mezi epochou kolonialismu a obdobím po 2. světové válce, kdy se ekonomická integrace uskutečňuje mezi suverénními státy. Popis detailů institucionálního uspořádání všech vzniklých uskupení by přinejmenším vydal na samostatnou a rozsáhlou práci. Pro naše potřeby poslouží následující rozlišení na tyto úrovně: 1) 2) 3) 4) 5)
Zóna volného obchodu (Free Trade Zone) Celní unie (Customs Union) Společný trh (Common Market) Hospodářská a měnová unie (Economic and Monetary Union) Politická unie (Political Union)
6.4.1
Zóna volného obchodu
Zóna volného obchodu představuje z hlediska hloubky vzájemné spolupráce nejnižší formu ekonomické integrace mezi dvěma, ale zpravidla více zeměmi. Její podstatou je uzavření dohod, které odstraňují překážky - zejména celního rázu - ve vzájemném obchodu. Zároveň však zachovává autonomii obchodní politiky zúčastněných zemí vůči tzv. třetím zemím. Každá členská země zóny volného obchodu tak zpravidla má svůj vlastní celní sazebník vůči nečlenským zemím, zatímco ve vzájemném obchodu členských zemí zóny se cla neuplatňují. V případě, že jsou rozdíly ve výši celních sazeb mezi jednotlivými zeměmi vysoké, může se tato skutečnost stát zdrojem určité nerovnováhy, protože dovoz zboží může přednostně probíhat přes celní území státu s nejnižší celní sazbou. Nicméně v případě, že uvedené „výhodnější“ sazby jsou výrazem tradičních a pevných obchodních vazeb, může být tato skutečnost do určité míry i motivací k tomuto způsobu uspořádání obchodních vztahů, protože umožňuje zapojit se do těchto vazeb a přitom si ponechat žádoucí samostatnost ve vlastní obchodní politice (příkladem může být vytvoření Evropského sdružení volného obchodu - ESVO v roce 1959, popř. u postupný vznik Severoamerické zóny volného obchodu NAFTA). 6.4.2
Celní unie
Celní unie, pokud z historických důvodů nevzniká přímo, je zpravidla výrazem vůle členů zóny volného obchodu uspořádat vzájemné hospodářské vztahy na vyšší úrovni. Její podstata spočívá ve vytvoření společného celního sazebníku a určité koordinaci obchodní politiky vůči třetím zemím. Narozdíl od zóny volného obchodu 111
Integrace
tedy zaniká případná výhoda obchodu s určitou skupinou komodit přes některou členskou zemi celní unie. Na druhou stranu existence rozdílných zájmů může být určitou překážkou pro dosažení všestranně přijatelného kompromisu vyjádřeného celními sazbami. Nicméně společný zájem vedený vědomím, že jednotné celní území je v zájmu všech zúčastněných a celní unie je významnějším partnerem pro jednaní s ostatními obchodním partnery, než samostatně jednající členské státy, tvoří základ logiky fungování integračních uskupení tohoto typu. Celní unie tak představuje důležitý stupeň probíhající a prohlubující se ekonomické integrace. Skutečnost, že ekonomická integrace v rámci Evropského hospodářského společenství (EHS) dosáhla v průběhu 60. let úrovně celní unie (a to i v obchodě se zemědělskými produkty) výše uvedené potvrzuje. Vrátíme-li se k historickým důvodům, uvedeným na začátku, je třeba připomenout, že po rozdělení ČSFR v roce 1992 bylo třeba naléhavě řešit otázku uspořádání vzájemných velmi těsných hospodářských vztahů. Z řady důvodů byla nakonec zvolena právě forma celní unie, v rámci níž řešila obchodní otázky Rada celní unie. Vyšší stupeň integrace nebyl s ohledem na odlišné představy provádění hospodářské politiky v rámci probíhající transformace možný. 6.4.3
Společný trh
Zatímco zóny volného obchodu i celní unie představují poměrně častou formu ekonomické integrace, vznik společného trhu není ani v současném světovém hospodářství zdaleka tak častým jevem. Nejdále v tomto směru pokročilo Evropské hospodářské společenství. Tato reforma byla vyvolaná poznáním zodpovědných politických kruhů, zájmy podnikatelů i širokým pochopením veřejnosti. Reformní úsilí se od konce 80. let soustřeďovalo do těchto oblastí: vytvoření velkoprostorového vnitřního trhu, součinnost zaměstnanců a zaměstnavatelů (role odborů) a pružnost trhu práce, technologická spolupráce (v rozsahu i kvalitě), prohlubování ekonomické soudržnosti (koheze) členských zemí (nabylo na významu zvláště po tzv. „jižním rozšíření“ EHS o Portugalsko a Španělsko), zvýšená pozornost sociálním aspektům nové etapy integrace.
Jednotný právní akt
Patrně největší reformní úsilí se soustředilo na nutnost překonat přetrvávající roztříštěnost trhu. Přes nespornou úspěšnost integrace hospodářských procesů přetrvávala v zemích ES v 80. letech celá řada vnitřních bariér, které se projevovaly faktickou roztříštěností trhů ztěžující efektivní podnikatelskou činnost, ale i další rozvoj uskupení ve vztahu k dalším USA a Japonsku. Tuto skutečnost formálně kodifikoval Jednotný evropský akt (Single European Act) představující konkrétní program realizace jednotného vnitřního trhu a byl předložen komisi ES v tzv. Bílé knize. Termínem splnění měl být rok 1992. Od projektu se očekávalo, že vytvoří podstatný impuls pro ekonomický růst, zvýšení zaměstnanosti a technologické úrovně. Očekávaný přínos se soustřeďoval do uvedených oblastí: 1) Pro soukromou sféru měl vnitřní trh přinést: - snížení nákladů (díky odstranění hraničních kontrol a formalit), - přínos ze zhromadnění výroby, - odstranění různých „monopolů“ chráněných státními hranicemi, 2) Přínos pro spotřebitele zahrnoval: - zostření konkurence, 112
- rostoucí kvalitu výrobků, - cenovou racionalizace (vyrovnávání neodůvodněných rozdílů v cenách stejných výrobků v rámci různých zemích ES) aj. Předpokládalo se, že v delším časovém horizontu dojde k: - urychlení progresivních strukturálních změn hospodářství ES, - novým příležitostem pro rozvoj zaostávajících regionů, - větší intenzitě vědy i výzkumu a lepší komercializaci vědeckotechnických poznatků. 3) Pro veřejný sektor: - snížení nákladů na hraniční kontroly uvnitř ES v kompetenci státu, - usnadnit přístup subjektů ze všech států ES k veřejným zakázkám (nižší cena, kvalitnější a rychlejší realizace aj). 4) Efekty vyplývající z fungování jednotného vnitřního trhu, které lze obtížně kvantifikovat: - sbližování technické úrovně infrastruktury v různých zemích, - vznik nových investičních příležitostí, - větší průchodnost trhu pro práci, kapitál, výrobu a služby, - motiv pro tvorbu pracovních míst aj. Zároveň se také upozorňovalo na možná rizika projektu „1992“: přelévání zájmu podnikatelů z tradičních průmyslových center do lukrativnějších oblastí (s nižší cenou práce, daňovými zvýhodněními atd.), vznik regionální nezaměstnanosti, vztah ke třetím zemím včetně regionu Střední a Východní Evropy.
Vytvoření jednotného trhu znamenalo překonání tří základních typů překážek: 1) Fyzických - kontrola osob a zboží na hranicích měla celou řadu opodstatnění (daňová, obchodně-politická, zdravotní, statistická, bezpečnostní aj.). Kontrolu osob bylo nutno odstranit, neboť občanovi připomíná, že jednotné společenství stále ještě neexistuje. Zároveň s tímto požadavkem musí být posílena ochrana vnějších hranic společenství. Důvodem kontroly zboží (měla váhu asi 60 %) byla specifika zemědělské produkce, ocelářských výrobků, otázky ekologie, zdravotní a veterinární důvody a statistika, což si vyžádalo změnu metod i nástrojů. 2) Technických - tj. postupné sjednocování podmínek pro volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob tak, aby po roce 1992 nebyly mezi jednotlivými státy větší rozdíly. Sblížení norem a předpisů, které se i přes značnou civilizační blízkost často až neodůvodněně lišily, což představovalo skrytý protekcionismus, přinášející podnikům vyšší náklady z důvodů neracionální obsluhy více trhů). Odstranění technických překážek a harmonizace příslušných norem představovala do značné míry jádro celého projektu vytvoření jednotného vnitřního trhu. Z hlediska ekonomických transakcí v rámci Společenství zahrnovalo oblasti: a) Pohyb zboží - rozdílné předpisy brání rozvinout kooperaci, zejména menších firem, nepřispívají k efektivnosti, deformují výrobní struktury apod. V rámci Jednotného evropského aktu přišla Evropská komise s novým přístupem využitím většinového rozhodování. Cílem přitom není úplná harmonizace norem a předpisů, nýbrž jejich vzájemné uznávání tak, aby to rozvíjelo tržní vztahy a nikoliv brzdilo. b) Státní zakázky - šlo o významnou součást HDP (kolem 7-10 %) koncem 80. let v hodnotě 240 až 340 mld. ECU. Jde o mimořádně citlivou otázku. Existující směrnice většinou nebyly dodržovány a čtyři sektory - doprava, energetika, vodní hospodářství a telekomunikace byly mimo možnost 113
uspořádání mezinárodního výběrového řízení. c) Volnost pohybu samostatně podnikajících i zaměstnaných osob - podle výchozího posudku komise bylo dosud „dosaženo malého pokroku“. Byl vytýčen požadavek vzájemného uznávání akademických hodností na základě vzájemné důvěry mezi státy - kvalifikace dosažená v jedné zemi by měla být dostatečným předpokladem pro výkon povolání, resp. podnikání v jiné zemi. d) Služby - zpráva Komise uváděla, že volný obchod se službami je stejně důležitý jako volný pohyb zboží a je předpokladem návratu k hospodářskému blahobytu. Současně jde o oblast, kde je ES silně ohroženo konkurencí. Klíčová je liberalizace dopravy, bankovnictví (kontrolu finančních produktů mají zajišťovat jednotlivé země), ale i služby aplikující nové technologie informatika, počítače, telekomunikace. e) Volný pohyb kapitálu - postupná stabilizace cenových hladin a devizových kursů, lepší alokace úspor (byť z rizikem přelévání) a tím tvorba podmínek pro postupné sbližování (konvergenci) hospodářských politik v rámci dalšího prohlubování integračního procesu. Volný pohyb kapitálu se tak stával nezbytným pro správné fungování jednotného vnitřního trhu. f) Aplikace komunitárního práva (právo Evropských společenství) - zejména v hospodářské oblasti a vyloučení stavu, kdy se dosud jednotlivým zemím mohlo vyplatit jeho vědomé porušování. 3) Daňových - harmonizace daní a sladění výše daňových sazeb, v nichž se budou pohybovat nepřímé daně (neboť dojde ke zrušení vnitřních kontrol). Bylo uplatněno pravidlo, že se prodej bude zdaňovat u prodávajícího a DPH bude odečitatelná, bez ohledu na stát, kde bude vyinkasována. Bílá kniha Komise se netajila tím, že sblížení nepřímých daní bude jednou z nejsložitějších bariér na cestě k jednotnému vnitřnímu trhu vůbec, protože mezi jejich harmonizací možností odstranění vnitřních kontrol existuje velmi těsný vztah. Hodnocení realizace projektu 1992 V mezinárodní oblasti se Evropská společenství orientovala na prohloubení mezinárodní spolupráce a uskutečnění přechodu k Evropskému ekonomickému prostoru, který měl umožnit přístup států ESVO k výhodám společného trhu bez jejich plného členství v EU. V důsledku změn ve státech Střední a Východní Evropy se také ukázala nutnost určité konsolidace nastoupeného asociačního procesu s uvedenými zeměmi a přípravy na další rozšíření (vláda ČR podala přihlášku do EU v průběhu roku 1996). Ačkoliv se zcela nestihla realizace všech úkolů ke konci roku 1992, Evropská společenství se stala nepochybně významnou autoritou opírající se o demokratický pluralismus, tržní hospodářství a internacionalizaci hospodářského života včetně dříve tradičně národních sektorů. Zde také můžeme hledat důvod snahy dalších zemí o členství v EU. Nezbytným předpokladem k tomu jsou změny, jak v asociujících se zemích (ve vztahu posílení k hospodářské základny), tak v rámci EU (vytvoření rozhodovacích mechanismů pro společenství 15 a posléze 25 či 27 zemí). Vedle toho představuje důležitou prioritu EU rozvoj spolupráce s rozvojovými zeměmi zejména ve Středomoří (tzv. státy Maghrebu), perspektivně také Perského zálivu a Latinské Ameriky.
114
6.4.4
Hospodářská a měnové unie
V návaznosti na probíhající završení projektu jednotného vnitřního trhu pokračovaly přípravy dohod stanovujících podmínky fungování budoucí hospodářské a měnové unie. Tyto dohody byly přijaty na zasedání Evropské rady v Maastrichtu ve dnech 9. a 10.12.1992. Jejich přijetí i ratifikace narazily na očekávaný, nicméně místy až velmi silný odpor (např. ve Velké Británii),což je do značné míry důsledkem toho, že jen částečně postihují hluboké změny na hospodářské i politické „mapě“ Evropy od počátku 90. let a to často způsobem, který nenachází jednoznačnou podporu ani v některých důležitých členských zemích. Z formálního hlediska vznikla Evropská Unie (EU) na bázi právního základu Evropských společenství (ES), s tím, že tentokrát již i formálně přestanou existovat ESUO, EHS a Euroatom a od přijetí smlouvy o vytvoření Evropské unie bude působit pouze jediné společenství sledující tyto cíle: vytvořit společný trh a měnovou unii, zavést do života široké spektrum společných politik, harmonický rozvoj hospodářských aktivit. Vytvoření Evropské měnové unie (EMU) byl přitom s ohledem na reálné sbližování jednotlivých ekonomik jednou z nejkontroverznějších částí dohod z Maastrichtu. I pro asociační země tak vyvstala důležitá otázka perspektivního zaujetí stanoviska. Předpokladem pro zavedení měnové unie je nezbytnost konvergence jednotlivých ekonomik vyjádřená těmito kritérii: 1) Inflace dané země by neměla být vyšší než 1,5 % nad průměrnou inflací ve třech členských zemích s nejnižším růstem cen. 2) Podíl deficitu státního rozpočtu by měl být menší než 3 % HDP a státního dluhu méně než 60 % GDP. 3) Dva roky před vstupem do EMU by měl kurz dané měny fluktuovat v rozmezí +- 2,25 % od pevně stanovené parity, která by se neměla měnit, 4) Dlouhodobé úrokové míry na vládní obligace by neměly převyšovat obdobné úrokové míry ve 3 členských státech s nejnižší inflací o 2 procentní body. Uvedená kritéria, jak byla formulována, nejsou plně závazná, předpokládala se také určitá role politických kritérií při posuzování žádosti o členství v měnové unii. Vlastní rozhodování o účasti např. Itálie v letech 1998 a 1999 tato očekávání potvrdila. Program etap ke společné měně 1.7.1990 - začátek 1. etapy, ve které došlo k odstranění překážek pro volný pohyb kapitálu. Zpracování národních programů zajišťujících konvergenci, zejména s ohledem na zdravé veřejné finance. 1.1.1994 - začátek 2. etapy založením Evropského měnového institutu (EMI), který bude monitorovat hospodářskou politiku jednotlivých členských zemí a vyslovovat doporučení k zesílení koordinace monetárních politik. Zahájení procesu osamostatňování centrálních bank ze závislosti na národních institucích. 31.12.1996 - rozhodnutí, kdo z členských států splnil konvergenční podmínky, pokud je splní většina států začíná 3. etapa, pokud ne odkládá se nejpozději na rok 1999 (pak by musely splnit konvergenční podmínky nejméně 3 země). 1.8.1998 - ustavení evropského systému centrálních bank. 1.1.1999 - nejpozději možný začátek třetí etapy, opatření k urychlenému zavedení společné měny pro ty státy, jež splnily podmínky pro EMU: neodvolatelná fixace měnových kursů, 115
Cíle ES
WWW
http://www.euro skop.cz/674/sek ce/menovapolitika/
používání společné měny pro bezhotovostní platby (paralelně tak budou existovat národní měny, zrušení národních měn (v horizontu 2 až 3 měsíců), postupně připojování dalších zemí, které se s přijetím společné měny „opozdily“.
Ke zrušení národních měn došlo po 3 letech k 31.12.2001 a od 1.1.2002 začala společná měna fungovat také pro hotovostní placení. Přibližně první dva roky, mimo jiné i s přihlédnutím ke stavu hospodářství členských zemí měnové unie (koordinace hospodářských politik omezila manévrovací prostor rozpočtové politiky na národní úrovni), byl kurs společné měny pod drobnohledem nejen představitelů Evropské komise a Evropské centrální banky, ale i těch, kteří se rozhodli na tomto projektu neúčastnit od jeho počátku. Po určitém počátečním posílení kurs eura klesal až na úroveň 0,86 USD/EUR a na úroveň parity 1:1 se téměř půl roku nevrátil. Ke zlomu tohoto trendu došlo na konci roku 2002. V průběhu roku 2003 začalo euro posilovat, nicméně hodnoty 1,10 a 1,20 USD/EUR, které byly zaznamenány jsou daleko od skutečnosti, kdy se koncem roku 2007 a během 1. čtvrtletí roku 2008 dolar propadl pod hodnoty 1,50 až na rekordních 1,60 USD/EUR. O tom, jaké problémy tento kursový vývoj způsobuje exportérům z eurozóny do USA již byly napsány snad již celé knihovny, nicméně aktuální hospodářský vývoj patrně dává za pravdu těm, kteří říkají že nastává nejlepší čas pro přesun z dřívější vývozní roviny pro velké akvizice amerických firem z Evropy. První výrazné signály se v tomto směru již projevují, avšak hodnocení tohoto vývoje si ještě vyžádá dlouhodobější zkoumání. Zavedením společné evropské měny byl aspoň kvalitativně do určité míry završen tento největší integrační projekt. Vývoj Evropské unie se tím nezastavil, nicméně po nezdaru ratifikace předložené „euroústavy“ nebude zdaleka tak přímočarý, jak by si přáli nejvíce nadšení eurooptimisté. Unie se tedy spíše zaměří na postupnější změny a „teritoriální“ harmonizaci, neboť po posledním rozšíření o Rumunsko a Bulharsko se rozdíly spíše ještě dále zvětšovaly, což může být - stejně jako již několikrát v minulosti - důvodem pro určité odstoupení od velkých ambicí ve prospěch určité avšak solidní kvality integrace.
WWW
http://www.ustr. gov/tradeagreements/freetradeagreements/nort h-american-freetradeagreement-nafta
6.5
Nejdůležitější ekonomická uskupení a jejich perspektivy
6.5.1
NAFTA
V návaznosti na deklarovanou snahu evropských zemí vytvořit od 1.1.1993 fungující společný trh vyvstala otázka, zda se Evropa nestane určitou „obchodní pevností“ soustřeďující se na vzájemný obchod a hůře přístupnou pro obchod s okolním světem. USA na tento vývoj reagovaly vytvořením Kanadsko - americké zóny volného obchodu (CUFTA), která vytvořila základní institucionální rámec pro další liberalizaci vzájemného a tradičně velmi intenzivního obchodu. Dohoda začala fungovat od 1.1.1989. Již od počátku této iniciativy projevovalo intenzívní zájem o hlubší spolupráci v rámci této dohody Mexiko a ani z americké strany nechyběla motivace pro posílení vzájemné obchodní výměny. Rozšíření dohody o Mexiko si však vyžádalo řadu náročných jednání, protože vedle zájmu obchodního existovaly na straně USA oprávněné obavy týkající se: nelegálního pohybu imigrantů a pracovníků přes mexicko-americkou hranici, 116
otázka kontroly obchodu se zemědělskými výrobky, otázka ochrany duševního vlastnictví, problematika šíření drog a narkotik na americký trh, obchod tzv. s citlivými položkami (zejm. oceli) podléhající licenčnímu režimu.
Dohoda o vytvoření Severoamerické zóny volného obchodu se stala prvním recipročním ujedná-ním o volném obchodu mezi rozvojovým Mexikem a vyspělými USA a Kanadou. Cílem rozšíření bilaterární dohody mezi USA a Kanady bylo nastolit efektivní postupy při realizace obchodní výměny, řešení obchodních sporů a zajistit dostatečnou ochranu duševního vlastnictví. Členství v NAFTA pomohlo vstoupit Mexiku do OECD a do určité míry zemi ochránily ho před hrozícím státním bankrotem (tzv. mexická krize z roku 1994). 6.5.2
APEC
Úspěšně se rozvíjející obchodní výměna probíhající ve 2. polovině 80. let mezi státy na obou březích Tichého oceánu vedl v roce 1989 ke vzniku organizace Asijskopacifického hospodářské společenství22 (Asia-Pacific Economic Cooperation APEC) sídlící v Singapuru. Počet členů činí 20 a zakládajícími členy jsou Austrálie, Brunej, Filipíny, Indonésie, Japonsko, Kanada, Korejská republika, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Singapur, USA, Thajsko. V roce 1991 došlo k přijetí Čína a Tchaiwanu, v roce 1994 přistoupila Chile (1994), v roce 1998 pak Peru, Rusko a Vietnam. I když je při pohledu na členskou základnu zřejmé těžiště v regionu východní a jihovýchodní Asie, nelze přehlédnout tendenci (zejména ze strany USA) vytvořit určitou protiváhu vůči prohlubující se ekonomické integraci v rámci Evropské unie, posílit hospodářskou spolupráci a v neposlední řadě vytvořit dostatečně široké fórum pro řešení otázek vzájemného obchodu, protože od 90. let velmi dynamicky roste vývoz z regionu východní a jihovýchodní Asie do USA. Hlavní motivace Číny a dalších asijských zemí je získat výhodnější podmínky pro vývoz na americký trh. Snahou Ruska je pokud možno nezůstat stranou spolupráce v této rozvíjející se oblasti a pochopitelně i korigovat vznikající vazby s ohledem na své zájmy a možnosti. 6.5.3
http://www.apec .org/
MERCOSUR
Jihoamerické sdružení volného obchodu (Mercado Comum do Sul) dnes funguje spíše jako celní unie. Stálými členy sdružení jsou Argentina, Brazílie, Uruguay, Paraguay. Chile, Bolívie, Peru a Ekvádor jsou přidruženými členy. Sdružení se do určité míry formuje po vzoru Evropské unie a celkem má dnes 230 mil. obyvatel. Snaží se vytvořit silný hospodářský celek, který by byl schopný obstát v globální soutěži. Objevují se i hlasy pro razantní urychlení jihoamerické integrace a návrhy na vznik společné země a občanství. V obchodní výměně dnes již prakticky neexistují významnější překážky a začíná se pracovat na liberalizaci obchodu v sektoru služeb. Zajímavou příležitostí pro české a slovenské podniky je skutečnost, že strojírenské firmy z ČSSR v těchto oblastech zejména v 60. a 70. letech vytvářely obrovské 22
WWW
Používá se také označení sdružení volného obchodu, protože to je jádrem uskupení.
117
WWW
http://www.mer cosurtc.com/
investiční celky - pivovary, lihovary, mlýny, doly apod. takže naše výrobky zde nejsou neznámé a mohou navazovat na dřívější obchodní kontakty (rekonstrukce, rozšiřování provozů i dodávky nových celků). 6.5.4
Liga arabských států
Liga arabských států, též Arabská liga, je regionální organizací arabských států. Vznikla podepsáním Paktu Ligy arabských států v březnu sedmi arabskými státy Sídlem organizace byla do roku Káhira, později následně opět Káhira. Organizace měla za úkol zajistit a koordinovat spolupráci svých členů v oblastech politiky, ekonomiky a kultury, v roce přibyla i spolupráce v oblasti kolektivní bezpečnosti, členství v organizaci tak zavazuje arabské státy k nepoužití síly proti dalšímu členskému státu. Postupným vstupem nových členů dosáhl celkový počet 22 zemí a to včetně. Roku 1975 bylo pozastaveno členství Egyptu z důvodu uzavření mírových smluv s, roku bylo členství Egypta obnoveno. Mezi orgány Ligy arabských států náleží Arabská konference (nejvyšší orgán), Rada (složená ze zástupců členských států), Rada společné obrany, Poradní výbor, Hospodářská rada a generální sekretariát (v čele s generálním tajemníkem). Liga arabských států zdůrazňuje především politickou spolupráci. Lize arabských států se nezdařilo výrazně pokročit v regionální integraci států, především se nepodařilo překonat značné politické a ekonomické rozpory členů. Selhala též při snaze o řešení vojenských konfliktů na Blízkém Východě.
6.6
WWW
www.wto.org/
WTO
Světová obchodní organizace (World Trade Organization - WTO) je organizace, která prostřednictvím dosaženého konsensu vytváří pravidla mezinárodního obchodu mezi jeho členskými státy a řeší existující obchodní spory mezi členskými státy. Byla založena v roce 1995 jako nástupce Všeobecnou dohody o clech a obchodu (Generel Agreement on Tarrif and Trade - GATT). Sídlem organizace je Ženeva. V současné době má WTO 154 členů. Mezi poslední přijaté členy patří království Tonga, Ukrajina a Kapverdy. WTO uvádí, že jeho základním úkolem je liberalizace mezinárodního obchodu prostřednictvím odbourávání obchodních bariér. Dalšími úkoly jsou: sledovat dodržování pravidel mezinárodního obchodu, organizovat obchodní jednání, sledovat národní obchodní politiky, urovnávat spory mezi vládami, omezení protekcionismu, spolupráce s ostatními mezinárodními organizacemi. Zásady obchodního systému podle WTO tvoří: odstraňování diskriminace (doložka nejvyšších výhod), svobodnější obchod díky stále menším obchodím bariérám, předvídatelný obchodní systém bez svévolně vytvářených obchodních bariér, podpora konkurence, systém zvláštních ujednání ve vztahu k méně rozvinutým zemím. 118
Řídícím orgánem je konference ministrů, která se schází každé dva roky. Každodenní práci organizace řídí Generální rada, která vedle několika úzce zaměřených výborů a rad má ještě Radu pro obchod se zbožím, Radu pro obchod se službami a Radu pro obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví. Důležitým orgánem je Orgán pro řešení sporů. Většina dohod ve WTO je uzavírána na základě konsensu všech zemí. Výhoda konsensu spočívá v tom, že pomáhá najít řešení přijatelné pro nejširší počet zemí. Základní nevýhodou je skutečnost, že dojít k přijatelnému konsensu vyžaduje mnoho kol jednání a času i určitá tendence k používání dvousmyslného jazyka v konečných dohodách, což výrazně zhoršuje budoucí výklad dosažených dohod. Ve skutečnosti nejsou WTO dohody schvalovány formou konsensu všech členů, ale procesem neformálních jednání v menších skupinkách zemí. Takováto jednání se nazývají jednání v „Zelených pokojích (Green rooms)“ podle barvy kanceláře generálního ředitele WTO. Tato jednání jsou často kritizována mnohými členy WTO z rozvojových zemí, kteří nejsou na tato jednání přizváni.
6.7
OECD
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economoc Cooperation and Development - OECD) byla založena v roce 1961 jako nástupnická organizace za Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organisation for Europen Economic Cooperation - OEEC), která byla založená v roce 1948 jako stálý orgán zajišťující realizaci programu evropské obnovy (Marshallův plán) s cílem liberalizovat vzájemný obchod a podpořit hospodářský růst zemí západní Evropy. Členy byly evropské státy, které přijaly americkou pomoc: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, od roku 1949 SRN a od roku 1959 i Španělsko. Organizace sídlí v Paříži. Hlavním cílem je liberalizace mezinárodního obchodu a financí. Každoročně vydává ekonomickou analýzu a hodnocení hospodářských výsledků jednotlivých zemí. OECD poskytuje prostředí, ve kterém mohou jednotlivé vlády vzájemně porovnávat svoje zkušenosti s různými typy politik, hledat odpovědi na běžné problémy, poznat dobře fungující praxi a koordinovat domácí a zahraniční politiku. Mandát OECD je velmi široký, protože pokrývá řadu záležitostí vztahujících se k ekonomice, životnímu prostředí a sociální politice. OECD je to fórum, ve kterém vzájemný tlak může působit jako silný motivační prostředek k zavádění tzv. měkkého práva – nesvazujících nástrojů, které však mohou někdy vést i k závazným dohodám. Spolupráce mezi jednotlivými vládami pramení z informací a analýz, poskytovaných sekretariátem. Ten shromažďuje data, monitoruje trendy a analyzuje a předpovídá další ekonomický vývoj. Snaží se také zachytit sociální změny nebo rozvoj v obchodu, ochraně životního prostředí, zemědělství, technologiích, zdanění a dalších oblastech. OECD je také známá jako jedna z nejlepších statistických agentur, jelikož publikuje velmi zajímavé průzkumy s množstvím informací a širokým zaměřením. V uplynulých desetiletích OECD vyřešilo řadu ekonomických, sociálních a environmentálních záležitostí, zatímco dále prohlubovalo svoje spojení s podniky, obchodními uniemi a dalšími zástupci civilní společnosti. Vyjednávání na úrovni OECD ohledně zdanění a celních poplatků například vytvořilo podmínky pro tvorbu 119
WWW
www.oecd.org
mnoha bilaterálních daňových dohod po celém světě. Mimo jiné si vzalo OECD také za cíl koordinovat mezinárodní boj s politickou korupcí a vytvořilo pro tyto účely Dohodu proti úplatkářství (OECD Anti-Bribery Convention).
6.8
WWW
www.opec.org
OPEC
Organizace zemí vyvážejících ropu (Organisation of the Petroleum Exporting Countries - OPEC) je mezivládní organizace sdružující 12 zemí exportujících ropu. OPEC koordinuje ekonomickou politiku členských zemí, a to zejména v oblasti vyjednávání s ropnými společnostmi ohledně objemu produkce a cen ropy. Sídlo organizace je ve Vídni. Členské země OPEC dnes kontrolují přibližně 75 % veškerých světových ropných zásob a v celosvětovém měřítku tak zajišťují jednu třetinu veškeré ropné produkce a celou polovinu z objemu vývozu ropy. Nejvyšším orgánem organizace je konference zástupců členských zemí, na které se projednávají otázky vztahů zemí OPEC s politickými a ekonomickými partnery, pro nadcházející období se určují denní kvóty těžby a cena exportované ropy. Konference dále volí radu guvernérů, do které je z každé členské země vyslán jeden zástupce. Přijmutí jakéhokoliv rozhodnutí je na konferenci velmi obtížné, důvodem je potřeba jednomyslného usnesení. Konference se schází nejméně dvakrát ročně. Mezi další orgány OPEC patří generální sekretariát v čele s generálním tajemníkem a hospodářská komise. OPEC založilo pět zemí, jejichž export ropy výrazně převyšoval domácí spotřebu. V lednu byly přijaty stanovy OPEC. Zakládající země určující objem a cenu exportované ropy, zejména pomocí zavedení těžebních kvót.
6.9
Samostatná práce studenta
Které státy jsou v eurozoně a které platí Eurem a v eurozoně nejsou. Specifika měny Euro.
6.10
Otázky
1) Popište zónu volného obchodu 2) Popište celní unii 3) Popište společný trh 4) Popište hospodářskou a měnovou unii 5) Popište politickou unii 6) Charakterizujte seskupení NAFTA 7) Charakterizujte seskupení APEC 8) Charakterizujte seskupení MERCOSUR 9) Charakterizujte seskupení WTO 10) Charakterizujte seskupení APEC 11) Charakterizujte seskupení OECD
120
6.11
Shrnutí
Tato kapitola se zaměřovala na problematiku evropské unie a hlavních světových seskupeních.
6.12
Literatura
1) BÁRTA, V. Proměny hospodářské politiky USA v 80. letech, EÚ ČSAV, Praha 1990 2) BALÁŽ, P. a kol. Medzinárodné podnikanie, Sprint, Bratislava 1995 3) CIHELKOVÁ, E.; FINGERLAND, J. Komparativní ekonomika: střední a východní Evropa, VŠE, Praha 1992 4) CIHELKOVÁ, E. a kol. USA - Japonsko - SRN, VŠE, Praha 1998 5) FRIES, F. Velké evropské rozpravy, Praha 1998 6) HOLUB, A. a kol.: Rozvojová ekonomika, VŠE, Praha 1997 7) CHLUMSKÝ, J. Ekonomická čítanka, VŠE, Praha 1998 8) JAKŠ, J. Evropská společenství, SNTL, Praha 1989 9) JAKŠ, J. Jednotný vnitřní trh Evropských společenství, ES VŠE, Praha 1990 10) Komise ES: Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie (Bílá kniha), Brusel 1995 11) MÜLLER, Š.. USA, Institut zahraničního obchodu, Praha 1989 12) NOLAND, M. Japan in the World Economy, Institut for International Economics, Washington 1988 13) PINDER, J. Evropské společenství - Budování unie, Praha 1994
121
122
7
Globální problémy ve světovém hospodářství
Obsah kapitoly 7.1 Co budete vědět po prostudování této kapitoly? 7.2 Klíčová slova 7.3 Klasifikace globálních problémů 7.3.1 Problémy intersociální 7.3.2 Problémy přírodně-sociální 7.3.3 Problémy antroposociální 7.4 Možnosti řešení globálních problémů 7.5 Globální problémy a ekonomický růst 7.6 Samostatná práce studenta 7.7 Otázky 7.8 Shrnutí 7.9 Literatura
7.1
Co budete vědět po prostudování této kapitoly?
Globální problémy bývají vymezovány jako základní problémy existence a rozvoje lidské civilizace, které jsou řešitelné pouze celosvětovým úsilím. Zkoumání globálních problémů, což je dáno jejich povahou, má výrazně interdisciplinární charakter a zahrnuje přinejmenším ekonomii, ekologii, sociologii, filosofii a celou řadu dalších vědních oborů ať už exaktního nebo humanitního zaměření. Jejich vznik je podmíněn vzájemnou závislostí (interdependencí) globálního charakteru, která vzniká na určitém stupni zmezinárodnění (internacionalizace) hospodářského života. Tyto procesy jsou urychlovány vědeckotechnickým pokrokem, což způsobuje zrychlování a dramatizaci globálních problémů . Globální problémy se dostávají na pořad diskusí od druhé světové války, nicméně již koncem 19. století bylo zřejmé, že některé problémy nabývají celosvětového významu a rozsahu. Charakteristické rysy (dimenze) globálních problémů bývají zpravidla rozdělovány na ekonomické (převládají) a mimoekonomické, které zahrnují problémy vojenské, politické, ideologické, právní, medicínské, ekologické a morální.
7.2
Klíčová slova
Globální problém, ekologie, mezinárodní, vědeckotechnický pokrok.
7.3
Klasifikace globálních problémů
Klasifikace jednotlivých globálních problémů není u různých autorů jednotná, nicméně s ohledem na převažující charakter se zpravidla člení do následujících třech skupin:
123
7.3.1
Problémy intersociální
Bývají zpravidla řazeny nejvýše, protože vznikají uvnitř společnosti v důsledku existence protikladných anebo rozporných zájmů a mohou zcela ochromit akceschopnost potřebnou k odstranění navazujících problémů. V důsledku narůstajícího vzájemného propojování a působení různých sociálních systémů podmiňují dlouhodobé soužití lidstva v podmínkách různých hodnotových kritérií, ideologií a kulturních tradic. Jedná se o následující problémy: a) Odvrácení světové války (označovaný též jako problém války a míru) zahrnuje problematiku závodů ve zbrojení, kontroly vojenských technologií a mezinárodní bezpečnosti. b) Sociálně-ekonomická zaostalost rozvojového světa (známý i jako vztah „Severu“ a „Jihu“) - rozvoj od konce 18. století je poznamenán průmyslovou a později vědeckotechnickou revolucí, která se zprvu šířila především na severní polokouli. Snaha chudších a méně rozvinutých zemí, zpravidla bývalých kolonií na jižní polokouli, dosáhnout ekonomické úrovně bohatých industrializovaných zemí je spojena s řadou dílčích problémů. c) Problém řešení globální zadluženosti - existuje od 60. let a výrazně eskaloval v průběhu 80. let 20. století. Zahrnuje nejen otázku vztahu dlužníků a věřitelů, ale i odpovědnosti bohatých zemí za ekonomický rozvoj ve světě. d) Problém přizpůsobení mezinárodních ekonomických vztahů novým podmínkám vytvářených vědeckotechnickým pokrokem. 7.3.2
Problémy přírodně-sociální
Tato skupina pramení z porušených vazeb mezi přírodou a rozrůstající se lidskou společností. Zatímco nároky a potřeby civilizace narůstají, dostupné přírodní zdroje zůstávají relativně stálé. Bývají pojímány buď komplexně (Jak lze racionálně využít přírodní zdroje?) nebo samostatně (Jaké jsou příčiny a důsledky jednotlivých problémů, popř. jak je řešit?). Jde o: a) Populační problém - nepostihuje pouze otázku zvětšování lidské populace, ale také její věkovou strukturu, zdravotní péči, přístup ke vzdělání apod. Týká se jak rozvojových, tak ve specifické podobě i vyspělých zemí. b) Problém potravinový a nutriční - řeší výživu lidstva, její kvalitu, dostupnost a udržitelnost za situace dostupných zdrojů zemědělské půdy, čisté vody a výrobních technologií. c) Problém surovinově-energetický - vyplývá z vysokých nároků moderního způsobu života na spotřebu energie a surovin. Dlouhodobě je třeba řešit otázku pokrytí uvedených nároků, aby nedošlo k vyčerpání dostupných přírodních zdrojů. Mezi nejznámější patři koncepce tzv. udržitelného rozvoje. d) Ekologický problém - je velmi komplexní a zahrnuje řadu relativně samostatných částí, jako například znečištění světového oceánu, ochrana ozónové vrstvy, boj proti změně klimatu, problém rozšiřování pouští (desertifikace), odlesňování (deforestace), znečišťování vody, půdy a vzduší, ochrana rozmanitosti ekosystémů (biodiverzity).
124
7.3.3
Problémy antroposociální
Zahrnují problémy všelidské, sociální, kulturní a humanitární. Jde buď o jeden komplexní problém označovaný jako budoucnost člověka (jako biologického druhu i jedinečné bytosti), nebo se člení na 10 až 15 subglobálních problémů se společnými rysy, tj. nedostatky ve vývoji člověka samého ve vztahu k jeho životním a společenským podmínkám, které jsou jím samotným vytvářeny. Nejčastěji se uvádí nerovný přístup ke vzdělání, nerovné příležitosti (různých skupin lidí, ale také mužů a žen), dostupnost a kvalita lékařské péče, bydlení, kultury, ochrana lidských práv a některé problémy plynoucí z nekontrolovatelného vývoje (urbanizace, rozvodovost, kriminalita, civilizační choroby, vzájemné odcizení obyvatel ve městech i na venkově apod.). Uvedené problémy spojené s budoucností člověka sice nepatří do soustavy globálních problémů, ale logicky ji uzavírají.
7.4
Možnosti řešení globálních problémů
Řada globálních problémů spolu vzájemně souvisí, má společné příčiny, navzájem se ovlivňují, podmiňují a přináší obvykle důsledky dané jejich společným působením. Každý z globálních problémů může při nekontrolovatelném samovývoji ohrozit nebo dokonce zničit současnou podobu civilizace. V otázce globálních problémů lze hovořit o hierarchii nanejvýš pouze v historickém kontextu. Většina globálních problémů ovlivňuje světovou ekonomiku a globální interdependence, která je pro jejich vznik rozhodující, se z větší části vytváří právě ve světové ekonomice. Přestože jsou důsledky řady globálních problémů tíživé, jejich pozitivní význam spočívá v tom, že varují, signalizují hlavní oblasti selhávání lidstva a ukazují cestu k lepší budoucnosti. Z hlediska naléhavosti a možnosti řešení se problémy mohou dělit na: 1) Ultimativní globální problémy - problémy, jejichž vyřešení podmiňuje existenci a způsob života lidstva v nejzákladnějším slova smyslu. 2) Základní globální problémy - v zásadě podmiňují vyřešení ultimativních globálních problémů a rozsahem své působnosti jsou velmi obecné. 3) Elementární globální problémy - mají nejkonkrétnější vymezení. Rozsahem svého působení jsou relativně úzké. Představují možné východisko k řešení složitějších a komplexnějších problémů základních a ultimativních. Pokud bychom sestavili tabulku o třech sloupcích (problémy vztahu člověka k člověku, jejich průnik a vztahy člověka k přírodě) a třech řádcích (problémy ultimativní, základní a elementární) můžeme získat scénář možného řešení globálních problémů podle toho, jak se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Předpokladem řešení dalších problémů je vyřešení problému války a míru, který umožní uvolnit potřebné zdroje pro zmírnění globálního problému zaostalosti rozvojových zemí. Omezení chudoby a zlepšení situace rozvojových zemí je předpokladem pro zvládání globálního ekologického problému. Následně se vytváří podmínky pro řešení globálního potravinového problému a nadměrného čerpání přírodních zdrojů.
125
Globální problémy
7.5
Globální problémy a ekonomický růst
Otázky uvedené v názvu tohoto odstavce byly výrazněji studovány až v 70. letech, kdy zejména pod vlivem tzv. prvního ropného šoku došlo k řadě prudkých pohybů ve světovém hospodářství. Mezi známé publikace z tohoto období patří kniha Meze růstu (Limits of Growth, 1973). I když se řada předpokladů později ne zcela potvrdila, otázka hospodárného využívání dostupných zdrojů byla od té doby velmi podrobně studována. V 80. letech byla v rámci OSN vytvořena Komise pro životní prostředí a rozvoj (United Nations Commission on Environment and Development, UNCED), která v roce 1987 vydala zprávu nazvanou Naše společná budoucnost (Our common future). Zpráva zdůrazňuje, že „je nezbytná nová rozvojová cesta, nikoliv ta, kdy lidský pokrok se má uskutečnit na několika místech na určité období, ale pro celou planetu až do vzdálené budoucnosti.“ Tato koncepce se záhy začala označovat jako udržitelný rozvoj23, který „vychází vstříc současným potřebám, aniž by budoucím generacím byl odnímán nárok na jejich potřeby.“
Koncepce udržitelnosti rozvoje
Koncepce udržitelného rozvoje zahrnuje: a) Fyzické aspekty - akcentují využití obnovitelných přírodních zdrojů způsobem, který je neeliminuje, nedegraduje či jinak nezmenšuje jejich obnovitelnou užitkovost pro budoucí generace a přitom udržuje stálý fond půdy, spodní vody a biomasy. b) Ekonomický rozměr - zdůrazňuje optimální hospodaření s přírodními zdroji soustředěné na maximalizaci čistého zisku a na udržení služeb a kvality přírodních zdrojů. Dnešní užití přírodních zdrojů by nemělo zmenšit skutečné příjmy v budoucnu a nemělo by poškodit výhledy pro udržení zlepšení životního prostředí v budoucnosti. Mnoho autorů uvádí, že ekonomický růst je nejen slučitelný (kompatibilní) s udržitelným rozvojem - pokud je to správný druh ekonomického růstu, ale je velice potřebný pro zmírnění chudoby a vytvoření zdrojů pro rozvoj. Zpravidla bývají popisovány čtyři základní dimenze (rozměry, kvality, součásti, resp. kategorie) udržitelného rozvoje: 1) Ekonomická dimenze: představuje nutnost dosahování určitého ekonomického rozvoje. Sou-časně však upozorňuje, že rozvinuté státy v mnohem větší míře využívají světové přírodní zdroje než obyvatelstvo rozvojových zemí. Udržitelný rozvoj vyžaduje od rozvinutých zemí snížení spotřeby energie a dalších přírodních zdrojů pomocí změn v životním stylu, modelů spotřebitelského chování a s využitím účinnějších výrobních technologií. Hlavní úloha rozvojových zemí spočívá ve zlepšení životní úrovně a životního prostředí tak, aby další ekonomický růst vedl k od-stranění chudoby a vytvoření dostatečného potenciálu pro příští rozvoj. 2) Lidská dimenze: vyžaduje pokrok ve stabilizaci počtu obyvatelstva, neboť jeho pokračující růst klade značné nároky na životní prostředí, poskytování základních životních potřeb a možnosti zvýšení životní úrovně populace. Preferuje se rozvoj venkova jako protiváhy k nekontrolovatelné-mu rozrůstání velkoměst, jejichž chudinská předměstí se v rozvojových zemích stávají ohnisky bídy, kriminality, nemocí a utrpení. Tato dimenze znamená využití lidských zdrojů zlepšením vzdělání a zdravotní péče, což si vyžaduje přemístění zdrojů tak, aby byly zajištěny základní životní potřeby (voda, výživa, gramotnost, 23
Zprvu se hovořilo o tzv. trvale udržitelném rozvoji, nicméně od užívání slůvka „trvale“ se později odstou-pilo. Anglický ekvivalent je pak sustainable development.
126
zdravotní péče a sociální spokojenost při zachování kulturní rozmanitosti). Smyslem je tedy pozitivní ovlivnění ekonomického rozvoje, přičemž se zdůrazňuje role žen. 3) Dimenze životního prostředí: klade důraz na ochranu přírodních zdrojů a zdravého životního prostředí, které jsou nezbytné pro výrobu potravin, získávání energie a zásobování čistou vodou. Velký význam má řešení problematiky odpadového hospodářství v rovině před-cházení vzniku odpadů, snižování jejich množství, využití (recyklace) jednotlivých složek odpadů a jejich bezpečného ukládání na skládky. Nemalá pozornost je věnována problematice ochrany volné přírody (úbytek lesů a tropických pralesů, ochrana volně žijících druhů rostlin a živočichů, korálových útesů a boj proti poklesu počtu druhů organismů, tj. ochrana biodiverzity). 4) Technologická dimenze: zdůrazňuje, že ke znečišťování životního prostředí dochází nejen v důsledku průmyslové aktivity, ale rovněž využíváním neefektivních technologií, nedbalostí a ne-dostatkem přiměřených ekonomických postihů. Upozorňuje se na nutnost zavádění technologií majících tzv. uzavřený cyklus24, ve kterém vzniká minimum odpadů a vedlejších produktů, jež lze dále v tomto cyklus využít. Velkým problémem je otázka emisí ze spalování fosilních paliv. Řešením má být postupné omezování jejich spalování, zavádění účinnějších a čistších technologií avšak zejména pokrok ve výzkumu alternativních zdrojů energie (zejména jaderná fúze, geotermální a solární energie) i „uskladnění“ energie založené na výrobě a využívání vodíku - tzv. vodíkové hospodářství. V rozvinutých zemích je značně rozvinut monitoring znečištění - tj. měření emisí, vyhodnocování kvality vody, půdy i ovzduší a uplatňuje se zásada, že znečišťovatel platí za způsobené znečištění. Tato situace bývá mnohdy důvodem k přemístění nevyhovujících nebo náročných výrob do rozvojových zemí, kde není systém zákonů na ochranu životního prostředí natolik propracován, popř. je jeho naplňování problematické. Příčina řady problémů bývá spatřována ve špatném a neúplném ohodnocení využívaných zdrojů. Navrhuje se proto zavedení ekologických daní, které by měly jednak vést k omezení spotřeby neobnovitelných zdrojů, jednak by měly být zdrojem finančních podpor pro realizaci programů rozšíření využívání obnovitelných zdrojů. Bylo by dále možno provést podrobnější charakteristiku jednotlivých nejvýraznějších globálních problémů (populační problém, potravinový problém, surovinový a energetický problém, ekologický problém, otázka sociálně-ekonomické zaostalosti a mezinárodní zadluženosti rozvojových zemí, problémy spojené se zbrojením, všelidské problémy kulturní, sociální a humanitární - zejména problém absolutní chudoby, šíření epidemií a drogových závislostí, růst nekontrolovatelné migrace a městských aglomerací, globální terorismus) a návrhů na úpravu systému mezinárodních ekonomických vztahů. Na Vysoké škole ekonomické v Praze mají studenti bakalářského stupně studia oboru Mezinárodní obchod zařazen samostatný semestrální kurs Globální problémy ve světové ekonomice, jehož obsah je součástí bakalářské zkoušky ze světové ekonomiky. V tomto kursu jsou uvedené problémy a otázky systému mezinárodních ekonomických vztahů podrobně probírány. Ke kursu je k dispozici také kvalitní literatura, takže případné zájemce o 24
Dosáhnout vytvoření skutečně uzavřeného cyklu není vždy úplně možné, ale například některé odpady vznikající v potravinářském průmyslu lze v zemědělství s výhodou využít jako krmivo, krmnou příměs nebo hnojivo. Záleží proto také na rozsahu vymezení technologického cyklu a navazujících procesů.
127
WWW
http://www.rozv ojovka.cz/index. php?id=226
tuto problematiku na ni tímto odkazuji, protože předkládaný text by se zapracováním těchto pasáží výrazně rozrostl nad původně předpokládaný rozsah.
7.6
Samostatná práce studenta
Vyberte 3 hlavní globální problémy a ty posléze analyzujte, a to jak by se daly negativní důsledky řešit.
7.7 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
7.8
Otázky Vymezte základní globální problémy. Zkuste určit souvislosti a návaznosti jednotlivých problémů. Popište podstatu intersociálních problémů. Vyjmenujte hlavní okruhy intersociálních problémů. Popište podstatu přírodně-sociálních problémů. Vyjmenujte hlavní okruhy přírodně-sociálních problémů. Popište podstatu antroposociálních problémů.
Shrnutí
Tato kapitola se zaměřovala na problematiku evropské unie a hlavních světových seskupeních.
7.9 1) 2) 3) 4)
Literatura BRANIŠ, M. Úvod do studia životního prostředí, Karolinum, Praha 1995 JENÍČEK, V.: Globální problémy ve světové ekonomice, VŠE, Praha 1995 MOLDAN, B. Životní prostředí - globální perspektiva, Karolinum, Praha 1995 WCED: Naše společná budoucnost, Academia, Praha 1991
128
8
Náměty pro další studium
Původním smyslem této kapitoly mělo být shrnout témata, kterým se zatím v textu nedostala dostatečná pozornost a případně je dále rozvést tak, aby se stala východiskem pro samostatnou práci studentů. Od tohoto záměru bude nakonec upuštěno, protože nejdůležitější témata předložený text již pokrývá. Jako velmi užitečné pro další studium studentů se nám jeví podrobnější pojednání o práci s národohospodářskými (makroekonomickými) ukazateli, jejich vzájemných vazbách, způsobech členění, porovnávání a modelování. Na závěr kapitoly bude pozornost věnována teorii platební bilance a jejím vazbám na vývoj devizového kurzu.
8.1
Národohospodářské ukazatele
Národohospodářské ukazatele (makroekonomické indikátory) tvoří důležitou součást sociálně ekonomické statistiky, kterou v jednotlivých státech zajišťují zpravidla národní statistické služby. Vedle informací uvedených v národních statistikách může řadu důležitých ekonomických informací nalézt také v publikacích mezinárodních organizací, zejména Organizace spojených národů (United Nations), Světová banka (World Bank), Mezinárodní měnový fondu (International Monetary Fund), OECD, Evropské unie, Světová obchodní organizace a dalších. Dříve než se rozhodneme pro konkrétní pramen statistických informací, měli bychom zvážit účel, k jakému hodláme získané informace využít. I když jde o publikace renomovaných institucí, pro některé účely se na mezinárodním fóru ustálilo použití a citace určitých pramenů: analýza platebních bilancí - statistiky Mezinárodního měnového fondu (IMF), ekonomická analýza vyspělých států - publikace OECD, IMF nebo Světové banky, hodnocení rozvojových zemí - zprávy Světové banky a OSN, informace o mezinárodním obchodu - materiály WTO, OECD, IMF nebo Světové banky. Výše uvedená informace není zcela závazná, nicméně při přípravě referátu nebo seminární práce je vhodné si běžně používané prameny ověřit a používat jako základní zdroj informací. 8.1.1
Systém národohospodářských ukazatelů
Po 2. světové válce se metodiky používané pro zjišťování ekonomických ukazatelů systematicky propracovávaly, aby poskytovaly potřebné údaje v nezbytné kvalitě a s možností mezinárodního srovnání. Na národní úrovni poskytuje vyčerpávající přehled tzv. statistika národních účtů. Pro potřebu bližšího seznámení odkazujeme případné zájemce na specializované kurzy ekonomické statistiky, popř. odbornou literaturu. Ke studijním účelům nám bude postačovat následující rozčlenění: 1) Ukazatele ekonomické výkonnosti - slouží k měření hospodářského výkonu za určité období (zpravidla kalendářní nebo rozpočtový rok) a zahrnují tyto veličiny: - hrubý domácí (národní) produkt (v národní měně, USD nebo EUR) podle modelu 129
Ukazatele ekonomické výkonosti
Y = C + Ig + G + NX NX = X - M kde: symbol C zahrnuje výdaje spotřebitelů a domácností (consumption), symbol I vyjadřuje tzv. hrubé investice firem (včetně investic ve formě odpisů) a investice domácností do bydlení (investment), symbol G reprezentuje vládní (veřejné) výdaje na zboží a služby (government) symbol NX označuje tzv. čistý vývoz tj. přebytek vývozu nad dovozem (net exports). Ukazatele cenové úrovně
2)
Ukazatele ekonomického růstu
Ukazatel nezaměstnanos ti
3)
4)
Koncepce udržitelnosti rozvoje
5)
Z uvedeného modelu je zřejmé, že hrubý domácí představuje souhrn uskutečněných výdajů v dané ekonomice ve sledovaném období. Pokud bychom potřebovali některou složku hrubého domácího produktu analyzovat podrobněji, měli bychom hledané údaje nalézt v podrobnějších tabulkách statistiky národních účtů, např. u spotřeby nás mohou zajímat výdaje za potraviny, oděvy, vzdělání, dopravu apod. Firemní investice můžeme sledovat podle sektorů (těžba surovin, hutnictví, strojírenství, stavebnictví, chemický, textilní a potravinářský průmysl, zemědělství, IT apod.) nebo podle kategorie pořizovaných předmětů (jak je má příslušná statistika rozčleněny). Vládní výdaje mohou opět zahrnovat výdaje do různých sektorů (výstavba dopravní infrastruktury, školství, zdravotní péče, životní prostředí, armáda, policie, veřejná správa apod.). Pro sledování položek, které jsou předmětem mezinárodního obchodu je vhodné dodržovat třídění Standardní klasifikace mezinárodního obchodu (Standard International Trade Classification - SITC), která rozlišuje tyto základní třídy zboží: Ukazatele cenové úrovně - slouží k vyjádření změny cen sledovaných položek za určité období (obvykle rok, popř. u sezónních ukazatelů měsíc). Mají většinou povahu různě konstruovaných indexů, kterým se budeme věnovat dále (viz. část 8.1.3 Indexy). Ukazatele ekonomického růstu - vyjadřují zpravidla změnu některého ukazatele ekonomické výkonnosti (HDP, spotřeba, investice, vládní výdaje, vývoz, dovoz popř. jeho bilance) v daném období ke zvolenému referenčnímu období (viz. část 8.1.2 Vyjádření ekonomického růstu). Vzhledem k meziročnímu i sezónnímu kolísání cenové úrovně se vedle vyjádření údajů v běžných cenách používá údajů v tzv. stálých cenách (zpravidla po dobu deseti následujících let). Ukazatele stavu veřejných financí - tvoří velmi důležitou složku analýz a to nejenom pro vládní instituce, ale i při rozhodování investorů. Většinou jde o orientační údaje, jako podíl veřejného zadlužení na HDP, popř. deficitu veřejných rozpočtů k HDP, dále podíl veřejných výdajů k HDP a analýzu tohoto podílu podle sektorů. Pro speciální analýzy se zpravidla používají standardní metodiky, s nimiž je třeba se seznámit předem. Ukazatele (ne)zaměstnanosti - zahrnují jednak vymezení používaných pojmů (dítě, osoba ekonomicky aktivní, zaměstnanec, nezaměstnaný, osoba bez vlastních příjmů, důchodce apod.), jednak sledované ukazatele. Nejdůležitější z nich jsou ukazatele ekonomické aktivity, zpravidla podíl ekonomicky aktivních osob k počtu osob v aktivním věku, míru nezaměstnanosti, regionální, profesní a věkovou strukturu zaměstnaných a nezaměstnaných osob. Vedle národní metodiky se statistická sledování provádí také podle metodiky Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation - ILO), mezi nimiž mohou existovat odlišnosti, které je třeba zejména při podrobných analýzách zdůvodnit a objasnit. 130
6) Ukazatele vyjadřující zapojení do mezinárodního obchodu - představují velmi rozmanitou skupinu často velmi pragmaticky konstruovaných veličin. Jejich podrobnější rozbor tvoří součást odborných kurzů z předmětu Mezinárodní obchod, takže zde uvedeme pouze nejdůležitější z nich: podíl vývozu nebo dovozu k HDP (u velkých zemí 15 až 30 %, u malých i přes 70 %), podíl přebytku nebo deficitu mezinárodního obchodu k HDP (pozor deficit nad 3 %), podíl zahraničních investic k objemu vývozu, popř. dovozu, podíl jednotlivých sektorů na vývozu nebo dovozu, podíl devizových rezerv k objemu vývozu nebo dovozu, podíl jednotlivých komodit na vývozu a dovozu (komoditní struktura obchodu), podíl jednotlivých zemí na vývozu a dovozu (teritoriální struktura obchodu),
Ukazatele mezinárodního obchodu
Velmi důležitým ukazatelem sledovaným na národní úrovni i v mezinárodním měřítku jsou tzv. směnné relace (Terms of Trade), tj. podíl cenového indexu vývozu px a dovozu pm. Pokud index vývozních cen roste rychleji, je možné při daném objemu vývozu zvyšovat objem dovozu, aniž by došlo k ohrožení bilance obchodu se zbožím. Naopak pokud index dovozních cen rychleji, vzniká tlak na růst objemu vývozu a omezení objemu dovozu, aby se bilance obchodu se zbožím nezhoršovala. 7) Ukazatele ekonomické úrovně - vyjadřují vedle ukazatelů ekonomické výkonnosti ještě jiný zvolený ukazatel, který pak umožňuje snadnější mezinárodní srovnání. Podle účelů můžeme opět nalézt různé ukazatele, nejčastěji se však používají tyto: - ukazatel HDP v přepočtu na jednoho obyvatele (v USD nebo EUR) - jde o základní údaj, jelikož se vlivem použitého kurzu může měnit v neprospěch méně vyspělých zemí, vyjadřuje se jednak tzv. běžným kurzem, jednak kurzem tzv. parity kupní síly ukazatel vývozu přepočtený na jednoho obyvatele, ukazatel podílu jednotlivých sektorů na tvorbě HDP se používá pro popis struktury ekonomiky, přičemž moderní ekonomiky zpravidla vykazují převahu sektoru služeb nad produkcí průmyslu a zemědělství. 8.1.2
Vyjádření ekonomického růstu
Ekonomický růst a jeho hodnocení bývá zdaleka nejčastější součástí různých zpráv, studií nebo publikovaných analýz. Přesto bychom měli vždy být obezřetní k prezentovaným údajům. Prvním důvodem je skutečnost, že ne vždy může být v předkládaných údajích zcela vyloučen vliv změny cenové úrovně, na druhém místě je otázka vhodné skladby dosaženého ekonomického růstu (v extrémním případě např. vysokými výdaji na zbrojení nebo splátky zahraničních závazků) a nakonec otázka rozdělování důchodu ve společnosti, tj. rozdíly v příjmech mezi obyvateli. Pro vyjádření ekonomického růstu25 zpravidla používáme tyto ukazatele: 1) Přírůstek, popř. pokles HDP - tj. rozdíl mezi HDP v daném a referenčním obdobím 25
Zde používáme pouze HDP, stejným způsobem však můžeme analyzovat jeho dílčí složky nebo celkové i dílčí ukazatele zemědělské a průmyslové výroby.
131
Ekonomické úrovně
HDP
HDP = HDPt - HDPt-1 kde: HDP vyjadřuje přírůstek, popř. pokles HDP mezi srovnávanými obdobími, HDPt je hodnota HDP v daném, zpravidla aktuálním období t, HDPt-1 je hodnota HDP v referenčním, zde konkrétně předcházejícím období (t-1). Uvedený ukazatel není úplně typickým, používá se obvykle pouze pokud hodnotíme výrazné nebo ne zcela typické výkyvy v ekonomickém vývoji, nicméně z hlediska logiky problému jde o základ-ní dostupný údaj. 2) Koeficient růstu - tj. podíl mezi HDP v daném období a HDP v referenčním období
k = HDPt / HDPt-1 V případě, že je hodnota koeficientu větší než 1, můžeme hovořit o ekonomickém růstu. Hlavní výhodou tohoto ukazatele je jeho relativní velikost, tj. bez znalosti skutečné velikosti HDP různých zemí můžeme usuzovat na dynamiku ekonomického růstu. 3) Tempo růstu - tj. procentní vyjádření změny HDP mezi daným a referenčním obdobím
= (HDPt - HDPt-1) / HDPt-1 = HDP / HDPt-1 = (k - 1) . 100 % Uvedená rovnice může na první pohled vypadat složitě, ale ve skutečnosti složitá není, jenom ukazuje různé možnosti při výpočtu. Můžeme buď dosadit známé hodnoty HDP nebo přírůstek (pokles) HDP vztáhnout k jeho úrovni v referenčním období, popřípadě od koeficientu růstu odečíst číslo jedna a pro větší názornost vyjádřit v procentech (obvykle s jedním desetinným místem). 8.1.3
Indexy
Základní metodou hodnocení velikosti zjištěné hodnoty určitého ukazatele v určité specifikované situaci (věcně, prostorově a časově) je srovnání této hodnoty s hodnotou stejně vymezeného ukazatele v jiné srovnatelné situaci. Jak jsme uvedli v předchozím odstavci, pro srovnání můžeme použít hodnotu rozdílu nebo podílu, tj. index určité veličiny. Problematika indexů patří mezi důležité součásti statistiky, pro oblast světové ekonomiky jsou důležité zejména indexy vyjadřující změny v úrovni cen, které se s určitými úpravami dají použít i v dalších oblastech (např. indexy vyjadřující pohyb cen akcií a cenných papírů). Pokud pomineme některé jednoduché indexy, popř. modifikace dále uvedených indexů, patří mezi nejpoužívanější typy indexů Laspeyresův a Paascheův index:
132
1) Laspeyresův cenový index, označovaný také jako index s vahami základního období má tvar:
Ip(L) = p1 . q0 p 0 . q0
Tento index se nejčastěji používá k vyjádření změn cenové hladiny pomocí spotřebitelského koše definovaného v tzv. základním období (např. v roce 2000). Výsledná skutečnost, že zjištěný index se liší od hodnoty 1, je potom dána změnami cen jednotlivých položek takto definovaného koše mezi základním a běžným (srovnávaným) obdobím, ledaže by se zvýšení určitých cen plně kompenzovala snížením cen jiného zboží. Laspeyresův index se rovněž používá pro sledování indexu cen průmyslových a zemědělských výrobců. Výhodou tohoto indexu je tedy jeho snadná konstrukce. Naopak nevýhodou je skutečnost, že nezachycuje tzv. změny ve struktuře spotřebitelského koše, kdy např. na zvýšení (relativní) ceny určité položky ve vztahu k ostatním položkám může vést k tomu, že spotřebitel nákup této položky omezí. Tento tzv. substituční efekt nepopsaný Laspeyresovým je indexem je pak důvodem toho, že vypočtené údaje mohou být oproti skutečnosti systematicky nadhodnoceny. 2) Paascheův cenový index, označovaný také jako index s vahami běžného období má tvar:
Ip(P) = p1 . q1 p 0 . q1
Tento index se nejčastěji používá k vyjádření změn agregátní cenové hladiny pomocí tzv. implicitního cenového deflátoru. Výsledná skutečnost, že zjištěný index se liší od hodnoty 1, je potom dána změnami cen jednotlivých položek vstupujících do vytvořeného HDP ve sledovaném (běžném) období, např. roku 2007. Výhodou tohoto indexu je tedy skutečnost, že vyjadřuje pouze skutečnou změnu cen položek, které do něj vstupují, mezi základním a běžným obdobím. Obtížnost jeho konstrukce spočívá v nutnosti dopočítat cenové změny položek pro každé období, pro které hodláme index konstruovat. Z uvedeného důvodu bývá proto hodnota implicitního cenového deflátoru publikována pouze jednou za rok a zpravidla s určitým časovým posunem, zatímco indexy spotřebitelských cen lze sestavovat častěji (obvykle měsíčně, u pohonných hmot se tyto údaje sledují dokonce podle týdnů). V zásadě obdobným způsobem jsou také sestavovány různé akciové indexy, popř. indexy cen komodit (v případě indexů cen komodit spíše pro analytické účely). Cenová úroveň potom zpravidla bývá vyjádřena tzv. uzavíracími cenami, objemovou složkou indexu bývají objemy obchodů vymezených titulů (akcií, dluhopisů apod.), popř. titulů z určitých sektorů ekonomiky (např. technologické tituly, širší sektory trhu, popř. celý trh). Mezi nejznámější indexy patří Dow Jones Industrial Average, NASDAQ 100, Standard & Poors´ 500 Index akciové burzy v New Yorku (zahrnuje 30 nejobchodovanějších akciových titulů), Deutsche Aktienindex burzy ve Frankfurtu nad Mohanem (DAX), Index NIKKEI 225 burzy v Tokiu, popř. Hang Seng Index na burze v Hong Kongu. Zájemce o podrobnější informace o uvedených indexech odkazujeme na 133
internetové stránky příslušných burz, popř. k použití světového finančního tisku (Financial Times, The Wall Street Jurnal, Deutsches Handelsblatt, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Monde aj.). 8.1.4
Veličiny úrovně
Veličiny úrovně zpravidla tvoří obsah úvodních hodin kursů statistiky, někdy označované jako jednorozměrná deskriptivní (popisná) statistika. Smyslem veličin úrovně je poskytnout jednu čísel-nou charakteristiku určitého souboru hodnot. Podle toho, kolik veličin vstupuje do požadované číselné hodnoty rozlišujeme: 1) Průměry, které poskytují číselnou hodnotu založenou na všech hodnotách popisovaného souboru hodnot. Existuje řada různých způsobů konstrukce průměrů. Nejdůležitější jsou:
Aritmetický průměr: x = x1 + x2 + ... + xn n popřípadě
Vážený aritmetický průměr: x = x1n1 + x2 n2 + ... + xnnx n1 + n2 + ... + nx Aritmetický, resp. vážený aritmetický průměr tedy představuje podíl souhrnu všech hodnot (násobený případně jejich vahami) a jejich počtu (součtu vah). Nachází uplatnění při řešení většiny statistických úloh. K jeho určitému zkreslení může docházet, když se v rámci souboru hodnot nachází několik údajů, které se od ostatních hodnot výrazně liší26.
Geometrický průměr: xG = nx1 . x2 ... xn Geometrický průměr tedy představuje n-tou odmocninu ze součinu n hodnot. K jeho praktickému použití dochází např. pokud bychom měli časovou řadu dosažených temp ekonomického růstu určité země nebo skupiny zemí za určité (např. desetileté) období. Průměrné tempo ekonomického růstu v dané dekádě vyjadřuje právě geometrický průměr známých deseti hodnot. Vedle uvedených průměrů existují ještě např. harmonický a kvadratický průměr, ovšem jejich použití není tak časté. Nicméně považujeme za vhodné uvést, že pro vztah jejich hodnot platí:
xH xG x xK tj. pro daný soubor hodnot je nejnižší harmonický průměr, potom geometrický průměr, aritmetický průměr a nejvyšší hodnotu poskytuje průměr kvadratický, není-li některý z nich roven jinému.
26
Z cvičení základního kursu by bylo možno uvést řadu úsměvných příkladů. Zajímavý však může být i tento: „Je-li průměrná spotřeba 1 kuřecí stehno na osobu a den, může to znamenat také, že kamarád měl 2 stehna a já žádné.“
134
2) 2. Výběrové charakteristiky, které - pomineme-li dílčí průměry - jsou založeny na určité hodnotě ze souboru hodnot. Jde o tyto charakteristiky: Medián (prostřední hodnota) - představuje ve vzestupně seřazeném souboru hodnot z nich tu, která leží přesně uprostřed v případě lichého počtu hodnot (např. ze 13 čísel to bude sedmé číslo z celého vzestupně seřazeného pořadí), při sudém počtu hodnot se medián počítá jako aritmetický průměr z prostředních dvou hodnot (např. ze 14 čísel to bude průměr ze sedmého čísla braného ze vzestupně seřazeného pořadí shora a zdola). Kvantil (100.p%) - je vlastně obecným vyjádřením mediánu, protože vyjadřuje hodnotu ležící na určité procentní úrovni souboru. Medián (50-ti procentní kvantil) děli soubor na dvě poloviny (nižších a vyšších hodnot). Tři hodnoty, tzv. kvartily (dolní kvartil, medián, horní kvartil) nám dělí soubor na 4 skupiny. Teoreticky můžeme dostatečně velký soubor rozčlenit libovolně, statisticky významné jsou však již jen decily a percentily popř. při hrubém členění statistiky příjmů bychom se mohli setkat i s kvintily (20 % zaměstnanců s nejnižším, resp. nejvyšším příjmem, popř. 20 % zaměstnanců s průměrným, nižším a vyšším průměrem mzdy). Modus - vyjadřuje veličinu, která se v daném souboru vyjadřuje nejčastěji. Prakticky využitelným příkladem může být např. pro výrobce obuvi poznatek, že většina mužů má velikost obuvi 10 a žen 5 a proto výrobní série s tímto číslem mohou být největší.
8.2
Časové řady
Z hlediska studia světové ekonomiky představuje znalost problematiky analýzy časových řad jednu z nejdůležitějších praktických dovedností. Smyslem této části textu je poskytnout studentům úvodní informaci, která by jim především měla umožnit vyvarovat se hrubým chybám při práci se statistickými údaji. Podrobnější informace je třeba si osvojit v odborných kursech, popř. dohledat v odborné literatuře. Časovou řadu můžeme vymezit jako soubor věcně a prostorově srovnatelných pozorování (dat), která jsou jednoznačně uspořádána z hlediska času ve směru minulost - přítomnost. Základní druhy časových řad se rozlišují: a) podle rozhodného časového hlediska na časové řady intervalové (HDP) a okamžikové (míra nezaměstnanosti), b) podle periodicity zjišťování údajů na časové řady roční (někdy též dlouhodobé) a krátko-dobé (obsahující čtvrtletní, měsíční, týdenní nebo dokonce denní údaje), c) podle druhu sledovaných údajů na časové řady absolutních ukazatelů a odvozených charakteristik, d) podle způsobu vyjádření na časové řady naturálních (objem výroby) a peněžních (hodnota výroby) ukazatelů. K jednoduchým (elementárním) charakteristikám časových řad patří diference (rozdíly) různého řádu, tempa a průměrná tempa růstu, průměry hodnot časové řady aj. Pro modelování časových řad se používají tyto přístupy: 135
Nezaměstnanost
a) klasický (formální) model - rozkládá27 údaje v časové řadě na čtyři složky: trend (Tt) - vyjadřuje hlavní tendenci dlouhodobého vývoje hodnot v čase, sezónní složka (St) - zahrnuje pravidelně se opakující odchylku od trendové složky, cyklická složka (Ct) - znamená kolísání okolo trendu v důsledku dlouhodobého cyklické-ho vývoje s délkou vlny delší než jeden rok, náhodná složka (t) - nemůže být popsána žádnou funkcí času, zbývá po vyloučení vlivu trendu, sezónní a cyklické složky, takže má pravděpodobnostní charakter. Podle vlastního tvaru rozkladu rozlišujeme model časové řady:
Aditivní: yt = Tt + St + Ct + t, který v praxi výrazně převažuje
Multiplikativní: yt = Tt . St . Ct . t, který se logaritmickou transformací zpravidla převádí na aditivní model. b) Box - Jenkinsova metodologie - považuje za základní prvek konstrukce modelu časové řady náhodnou složku, která může být tvořena korelovanými náhodnými veličinami. c) Spektrální analýza - považuje časovou řadu za souhrn křivek sinus a cosinus o různých amplitudách a frekvencích, stěžejním faktorem tohoto přístupu není časová proměnná, ale právě frekvenční faktor. Z hlediska studia souvisejícího se světovou ekonomikou je z pohledu analýzy časových řad nutno vedle výše uvedeného dbát především na dobré vymezení údajů, které pochází ze spolehlivě vykazované metodiky za dostatečně dlouhé období, aby bylo možno statistickými metodami provést dostatečně průkaznou a přesnou analýzu.
8.3
Platební bilance
Platební bilance může být vymezena jako systematický přehled devizových inkas a úhrad, které byla uskutečněny mezi devizovými tuzemci (rezidenty) a devizovými cizozemci (nerezidenty) za určité období28. Devizový tuzemec bývá v jednotlivých právních řádech vymezen různě, české právní normy považují za devizové tuzemce právnické osoby, které mají své sídlo v České republice a fyzické osoby, které mají v ČR své bydliště nebo se zde zdržují po dobu alespoň jednoho roku. Devizový cizozemci jsou všechny ostatní osoby a subjekty. Devizové inkaso jsou úhrady obdržené devizovými tuzemci od devizových cizozemců. Devizové úhrady představují devizové platby provedené devizovými tuzemci ve prospěch devizových cizozemců. 27
Jelikož je jeho podstatou rozklad na složky, používá se také označení klasická dekompozice. 28 Platební bilance je takto vnímána jako prostá (devizová) bilance. 136
Popsané vymezení platební bilance patří k nejstaršímu a zároveň nejužšímu možnému pojetí platební bilance, proti němuž lze mít v současnosti tyto výhrady: 1) Inkasa a úhrady mezi rezidenty a nerezidenty neprobíhají pouze v devizách, mohou být uskutečňovány i v národních měnách. Předložené pojetí platební bilance by pak vyhovovalo pouze úzkému okruhu zemí s nesměnitelnými měnami. 2) Devizová platební bilance zachycuje pohyby zboží a služeb až v okamžiku, kdy dochází k provedení devizového inkasa nebo devizové úhrady. Bilance může být deficitní např. díky vývozu na obchodní úvěr. 3) Devizová platební bilance nezachycuje celou řadu ekonomických transakcí hmotné transfery, směnu zboží za zboží (bartery), vývoz kapitálu v podobě strojů apod. Proti popsanému pojetí existuje ještě pojetí platební bilance jako bilance „mezinárodních ekonomických transakcí“ - tzv. ekonomická platební bilance - tj. systematický statistický záznam všech ekonomických transakcí, které byly uskutečněny mezi devizovými tuzemci a cizozemci za zvolené období. Dále budeme využívat toto pojetí. 8.3.1
Horizontální a vertikální struktura platební bilance
Horizontální struktura29 platební bilance představuje vymezení jednotlivých položek platební bilance. Podle hloubky ekonomické analýzy má od 20 do 112 položek uspořádaných takto: 1) Mezinárodní pohyb zboží - další členění se provádí podle jednotlivých komoditních skupin. Jednotlivé země mívají zpravidla samostatně vyčleněnou nejvýznamnější položku (Kostarika - banány, Kuvajt - ropa apod.). Vyspělé státy rozlišují zejména suroviny, zemědělské výrobky, průmyslové spotřební zboží a výrobní prostředky. Přitom je třeba se vyhnout statistickým duplicitám (např. dvojí započtení pojistného, dopravného jak v položce zboží, tak položce služby). 2) Mezinárodní pohyb služeb - zahrnuje zejména dopravu, pojištění, licence, patenty, příjmy a výdaje spojené s diplomatickým a vojenským zastoupením v zahraničí apod. 3) Mezinárodní pohyb důchodů - inkaso představuje příjmy z kapitálu investovaného v zahraničí, úhrady zahrnují výdaje spojené s přítomností zahraničních investic v domácí ekonomice (vzniká tak riziko pozdějšího zatížení platební bilance převody výnosů z majetku). 4) Mezinárodní pohyb transferů - jednostranné převody, které nevedou ke vzniku zahraničních pohledávek nebo závazků (humanitární pomoc, dary, příspěvky apod.). 5) Mezinárodní pohyb dlouhodobého kapitálu (nad 1 rok) - bývá dále rozčleněn: z hlediska subjektu na kapitál vládní a soukromý, z hlediska stupně kontroly podniku - přímé investice (nad 30 % akcií), nepřímé investice (nákup obligací nebo akcií s podílem méně než 30 % kapitálu dané společnosti), ostatní (dlouhodobé vládní a obchodní úvěry). 29
Jako mnemotechnickou pomůcku si můžeme zapamatovat povel otočit platební bilanci o 90° doleva.
137
Platební bilance
6) Mezinárodní pohyb krátkodobého kapitálu (opět vládní a soukromý) - jedná se o rozmanitou položku - krátkodobé obchodní úvěry, obchod s devizami, finanční spekulace, zajišťovací kursové operace apod. 7) Změna devizových rezerv - rozumíme tím likvidní devizová aktiva centrální banky jak reálná (hotovost v cizí měně nebo na účtech zahraničních bank, zlato, státní cenné papíry apod.) i tzv. potenciální devizové facility (např. možnost čerpání úvěru Mezinárodního měnového fondu). Vertikální struktura platební bilance představuje rozdělením všech operací na kreditní (znaménko +) a debtní (znaménko -). Orientačním kritériem je zde vztah dané operace k devizové nabídce a poptávce. Kreditní operace vytváří na devizovém trhu nabídku, debetní poptávku. Tím je také vysvětleno, proč se snížení devizových rezerv projevuje jako kredit a zvýšení na jako debet. Centrální banka k tomu, aby zvýšila devizové rezervy, musí poptávat devizy na devizovém trhu. Je pak otázkou, kdo vytvoří příslušnou devizovou nabídku - zda importéři důchodů, transferů a kapitálu nebo exportéři zboží a služeb. 8.3.2
Vymezení salda platební bilance
Platební bilance je konstruována na principech podvojného účetnictví, takže její saldo zásadně nelze získat jako rozdíl sumy na pravé a levé straně (tzv. obraty platební bilance), neboť tento rozdíl je při správném vyznačení všech operací roven nule. Salda lze vymezit dvojím způsobem: 1) Dílčí salda představující rozdíl kreditu a debetu příslušné položky či skupiny položek. Např. saldo kapitálové bilance získáme jako rozdíl kreditu a debetu u dlouhodobého a krátkodobého kapitálu. 2) Kumulativní salda se stanovují vedením pomyslné horizontální čáry, která platební bilanci rozdělí do dvou relativně samostatných okruhů. I. okruh tvoří položky nad čarou, II. okruh položky pod čarou. Teoreticky lze pomyslnou čáru vést pod každou položkou platební bilance s výjimkou poslední z nich, tj. celkem můžeme vytvořit 111 kumulativních sald.
Saldo platební bilance
V ekonomické praxi mají největší význam tato čtyři salda: SALDO VÝKONOVÉ BILANCE - pomyslná čára je pod položkou služby, SALDO BĚŽNÉ BILANCE - pomyslná čára je vedena pod položkou transfery, SALDO ZÁKLADNÍ BILANCE - pomyslná čára je vedena pod položkou dlouhodobý kapitál, SALDO MAXIMÁLNÍ LIKVIDITY - pomyslná čára je vedena pod položkou krátkodobý kapitál.
8.3.3
Ekonomická interpretace kumulativních sald platební bilance
Uvedená kumulativní salda platební bilance mají následující vypovídací schopnost: SALDO VÝKONOVÉ BILANCE: EX - IM = - (D + T + DK + KK + DR)
138
Rovnice salda vyjadřuje, že změna v I. okruhu platební bilance vyvolaná exportem a importem zboží a služeb je až na znaménko kvantitativně rovna změně ve II. okruhu platební bilance. Toto saldo vytváří vazbu mezi celkovými domácími výdaji (CDV) a hrubým domácím produktem, protože položky v prvním okruhu zachycují všechny (ne)hmotné toky zboží a služeb mezi národní ekonomikou a zahraničím v peněžním vyjádření. CDV = Y + IM - EX Rovnováhu výkonové bilance nelze zaměňovat s devizovou rovnováhou platební bilance, neboť zde nejsou zahrnuty devizové pohyby důchodů a transferů. SALDO BĚŽNÉ BILANCE: EX - IM + D + T = - (DK + KK + DR) Podle velké části ekonomů jde o ideální saldo pro analýzu devizové rovnováhy platební bilance, protože má přímou návaznost na stav celkového zahraničního zadlužení země. Aktivní saldo = růst čistých zahraničních pohledávek, pasívní saldo = růst čistých zahraničních závazků. Je sporné, zda-li rovnováha běžné bilance je udržitelná v dlouhém období bez potřeby dodatečných změn devizového kursu, cenové hladiny, důchodu nebo úrokových sazeb. Jde zejména o problém kdy jednostranný růst krátkodobých závazků kompenzuje růst dlouhodobých pohledávek. Problém se prohlubuje v případě, kdy je bonita zahraničních pohledávek nízká. SALDO ZÁKLADNÍ BILANCE: EX - IM + D + T + DK = - (KK + DR) Nemá z ekonomického hlediska velký význam a zpravidla se neprovádí. SALDO MAXIMÁLNÍ LIKVIDITY: EX - IM + D + T + DKS + KKS = - (DKCEB + KKCEB + DR) „Rovnováha“ platební bilance na úrovni salda maximální likvidity nastává, pokud jsou si obě strany rovny. Vypovídací schopnost je však omezená, neboť saldo v sobě může skrývat kompenzovanou nerovnováhu běžné bilance a krátkodobého kapitálu. Pozornost zasluhuje zejména situace, kdy deficit běžných položek je vyrovnáván čistým dovozem soukromého krátkodobého kapitálu, což v případě stabilní úrovně devizových rezerv vede k růstu krátkodobého zahraničního zadlužení země. 8.3.4
Vyrovnávací procesy platební bilance
Zdrojem pro financování pasívního salda platební bilance mohou být dosažená aktivní salda zbývajících položek běžného účtu (důchody a transfery) a zejména položky kapitálového účtu jako např. vládní úvěry, příliv soukromého kapitálu a hospodářská pomoc. Dalším zdrojem mohou být také devizové rezervy. Protože tyto zdroje nejsou neomezené, anebo je třeba je po čase splatit, musí existovat další možnosti jak deficitní saldo výkonové a obchodní bilance vyrovnat nebo potlačit. 139
Potlačení pasívního salda platební bilance je možno uskutečnit prostřednictvím (ne)tarifních opatření pro omezení dovozů, což však u smluvních stran WTO vyžaduje předchozí souhlas. Konečným řešením v tržních podmínkách by tudíž mělo být tržní vyrovnání. Ekonomická teorie uvádí tři typy automatického vyrovnání platební bilance: 1) Kursový vyrovnávací proces - je základem pro obnovování rovnováhy platebních bilancí zemí po rozpadu Bretton-Woodského systému pevných kursů. V důsledku výrazného deficitu vznikne tlak na depreciaci (znehodnocení kursu) dané měny, v případě výrazného přebytku zajistí tržní postupnou apreciaci (zhodnocení kursu) měny a tím i vyrovnání platební bilance. 2) Cenový vyrovnávací proces patří v současné době spíše do sféry čistých teoretických konstrukcí. Jeho tvůrcem byl David Hume a ideově vychází z kvantitativní teorie ceny. Podle něj povede aktivní obchodní bilance v delším období k přílivu zlata do země a toto větší množství zlata způsobí cenový růst. Díky růstu cen se zboží takové země stane méně konkurenceschopné takže se její platební bilance postupně zhorší. Tento proces staví na dosti nereálných předpokladech např. abstrahuje od použití peněz jako uchovatele hodnot (a tím i jejich dočasného stažení z oběhu), pohybu kapitálu, od možnosti změn v rychlosti oběhu transakčních peněz, změn reálného produktu a předpokládá fixní kursy. 3) Důchodový vyrovnávací proces vychází z keynesiánského pojetí hospodářské politiky. Růst HDP povede u země s vyrovnanou platební bilancí k nárůstu dovozu, zhoršení PB a tím i poklesu produktu. Pokles produktu utlumí dovoz a povede k určitému zlepšení platební bilance. Tento přístup rovněž předpokládá fixní režim devizových kursů, přesto jako reálný proces v ekonomice působí neboť ekonomický růst se v tržní ekonomice vždy určitým způsobem přelévá také do sféry dovozní poptávky. Jeho praktické působení je však třeba brát jako určitý fundamentální jev, který je modifikován řadou dalších ekonomických a mimoekonomických faktorů.
8.4
Literatura ke kapitole
1) BÁRTA, V. Proměny hospodářské politiky USA v 80. letech, EÚ ČSAV, Praha 1990 2) BALÁŽ, P. a kol. Medzinárodné podnikanie, Sprint, Bratislava 1995 3) CIHELKOVÁ, E; FINGERLAND, J. Komparativní ekonomika: střední a východní Evropa, VŠE, Praha 1992 4) CIHELKOVÁ, E. a kol.: USA - Japonsko - SRN, VŠE, Praha 1998 5) FRIES, F. Velké evropské rozpravy, Praha 1998 6) HOLUB, A. a kol.: Rozvojová ekonomika, VŠE, Praha 1997 7) CHLUMSKÝ, J. Ekonomická čítanka, VŠE, Praha 1998 8) JAKŠ, J. Evropská společenství, SNTL, Praha 1989 9) JAKŠ, J. Jednotný vnitřní trh Evropských společenství, ES VŠE, Praha 1990 10) Komise ES: Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie (Bílá kniha), Brusel 1995 11) MÜLLER, Š. USA, Institut zahraničního obchodu, Praha 1989 12) NOLAND, M. Japan in the World Economy, Institut for International Economics, Washington 1988 13) PINDER, J. Evropské společenství - Budování unie, Praha 1994 140
9
Didakticko-metodologické poznámky
Přístup použitý při zpracování tohoto textu je založen na určité interakci ekonomického a geografického přístupu ke světové ekonomice. Ačkoliv je tento text určen především pro studenty ekonomických oborů, popř. dalším zájemcům u nichž se počítá spíše se snahou získat srozumitelnou úvodní informaci o světové ekonomice, v některých jeho částech jsou nastíněny přístupy typické pro ekonomickou (podkapitola Teorie lokalizace) a fyzickou geografii (podkapitola Geografická charakteristika jednotlivých regionů světové ekonomiky podle kontinentů). Na druhou stranu se snažíme vyhýbat přístupu ekonomické geografie založeného na deskripci určitých oblastí (např. jihozápadní Asie) a jejich jednotlivých států (ve struktuře obyvatelstvo, suroviny, průmysl, zemědělství a případná další specifika). Důvodů je několik, zmiňme jen ty nejdůležitější.
9.1
Metodologická omezení
Na prvním místě stojí skutečnost, že takový text je převážně popisný, často s uvedením řady údajů, které rychle zastarávají. Popisný charakter textu dále neposkytuje potřebný prostor k tomu, aby bylo možno objasnit některé širší souvislosti a vzájemnou provázanost řady jevů ve světové ekonomice. A nakonec, aby text byl úplný, by bylo nutno probírat jednotlivě všechny státy, přičemž o řadě z nich nejsou spolehlivé údaje k dispozici, popřípadě hospodářské styky České republiky a těmito zeměmi jsou spíše okrajové či ojedinělé. Výsledkem by pak byl text spíše encyklopedického charakteru, jehož přínos pro studenta by nebylo snadné posoudit. Na druhou stranu jednotně propracovaná publikace takového zaměření, přibližně středního rozsahu, pokrývající všechny státy světa anebo jednotlivých světadílů, v české literatuře již přinejmenším od poloviny 90. let poměrně citelně chybí a případné překlady publikací zahraničních nakladatelství, byť velmi rozsáhle a kvalitně zpracovaných, zpravidla mají - při zběžném pohledu jen těžko zjistitelný určitý handicap v podobě specifického pohledu autora nebo autorského týmu na předkládanou problematiku, který může být pro českého čtenáře přinejmenším netypický. Dalším omezením předkládaného textu - ovšem u publikací tohoto druhu zcela typickým - je již dříve uvedená vysoká dynamika světového hospodářství v první dekádě 21. století. I když první úvahy o zpracování tohoto textu jsou nepoměrně staršího data, než napovídá zvolený název, ke zformování tohoto záměru došlo na jaře 2007. Kapitoly 1 až 4 a kapitola 7 byly zpracovávány do konce roku 2007. Zároveň byl také připraven základ kapitoly č. 5, která je svým popisem ekonomických makroregionů do značné míry v této práci stěžejní. Během podzimu 2007 se však zejména na světových finančních trzích začaly projevovat první náznaky problémů spojených se sektorem nemovitostí, hypotečního financování a posléze i dalších navazujících odvětví (finanční zprostředkovatelé, korporátní investoři, pojišťovací společnosti, stavební firmy, realitní makléři) zprvu v USA, avšak posléze - vzhledem objemu cenných papíru držených zahraničními subjekty i v Evropě a Asii. Zpočátku se situace jevila pouze jako určitá technická korekce dosavadního vývoje, nicméně rozsah dosud publikovaných ztrát (ca 200 mld. USD) a rozsah odhadovaných skutečných ztrát (přinejmenším 700 mld. USD nezahrnujíce veškeré tzv. nepřímé ztráty) činí odhad dalšího vývoje i jakékoliv prognózy velmi 141
problematickými. První reakce nejvíce postižených subjektů - restrukturalizace portfólia aktivit, vynucené doplňování potřebného kapitálu, propouštění a některé široce medializované skandály - jsou za této situace mnohdy pouze jen oním pověstným vrcholkem ledovce. Složitost mezinárodní situace podtrhuje skutečnost, že vývoj z finančních trhů jeví tendenci ovlivňovat další, zejména komoditní trhy. Nejistota ohledně nastartování růstu na akciových trzích vede k přelévání určitých objemů disponibilních prostředků do nákupu komodit - ropy, drahých kovů, metalurgických surovin i potravin. Takto vyvolaný růst cen komodit se pak ve formě vyšších cen vstupů vrací do ekonomiky, u potravin (obiloviny, rýže) navíc s rizikem masových nepokojů.
9.2
Reflexe aktuálního vývoje v americké ekonomice
Poněkud mimo hlavní pozornost zůstávají další souvislosti, které jsou ovšem zákonitě součástí přijímaných nápravných opatření: 1) Obnova důvěry v ekonomický vývoj je nejen součástí řady prohlášení čelních představitelů, ať už politického nebo významných firem a institucí ekonomického života, ale také otázkou trápící nejednoho manažera, pracovníka nebo spotřebitele nezávisle na tom, zda uvažuje v dlouhodobé perspektivě či pouze nad rozsahem a strukturou běžných každodenních výdajů. 2) Volba scénáře ekonomických opatření dává nejen tušit příčinu, povahu a hloubku problémů, ale také ukazuje na schopnost kritické reflexe odpovědných přestavitelů ve vztahu k aktuálním výzvám. Bohužel - a pro americké pojetí vlastní pozice a role ve světové ekonomice od druhé světové války to platí dvojnásob - byla uvedená reflexe často spojena s expanzivním až ofenzivním pojetím hospodářské i mezinárodní politiky (válka ve Vietnamu na konci 60. let, přetrvávající problémy na Blízkém východě, konflikt v Iránu koncem 70. let a aktuálně napjaté vztahy v oblasti, válka v Perském zálivu, deklarovaný boj s terorismem po 11. září 2001). Ať už byly a jsou motivy amerických činitelů jakékoliv, pro globální realitu 21. století již poněkud postrádají svá dřívější, resp. tradiční zdůvodnění. Zhoršená konkurenceschopnost amerického zboží je od 70. let - byť jde o velmi silně formulované tvrzení - chronickou realitou světové ekonomiky, která má navíc velmi komplexní dopady nejen na samotnou americkou ekonomiku, ale i do výrazně exportně orientované Asie. 3) Vývoj kurzu amerického dolaru představuje další komplikovaný fenomén, ovlivňující nejen světový obchod, který v dolarech obchoduje většinu komodit na straně vstupů do výroby. Skutečnost, že jde o nejrozšířenější rezervní měnu ve světě - měnovou politiku velké části centrálních bank ve světě (od exportně orientované Asie, přes vývozce ropy z oblasti Perského zálivu, Střední Asie, Ruska, na dovozu energií závislou Evropu po tradičně Spojenými státy hodně ovlivňovaný převážně španělsky hovořící zbytek kontinentu). 4) Nejasný výsledek amerických prezidentských voleb a vůbec otázka doktríny příští administrativy v Bílém domě. Zatímco kolem kandidáta republikánské strany Johna Mc. Caina je již jasno, senátorka Hillary Clintonová svádí se svým kolegou Barakem Obamou o demokratickou nominaci zatím stále poměrně vyrovnaný souboj. Ať už bude výsledné rozhodnutí jakékoliv, nebude mít nový prezident snadné rozhodování. Řada sektorů ekonomiky vyžaduje rozsáhlou modernizaci, je nasnadě omezení otázka výdajů na zbrojení a navíc bude třeba vyrovnávat se s důsledky vzniklé hypotéční krize. Zatímco v posledních zhruba 142
deseti letech založila řada firem svou existenci na dovozu levného zboží z Asie, je otázkou zda tato strategie bude schopna generovat dostatečné příjmy obyvatel USA, jejichž výdaje tvoří přes 70 % vytvářeného HDP. 5) Ideál člověka, který se sám vypracoval (Self-made men ideal) byl do značné míry základem hospodářského rozvoje v USA. V kontextu v řadě míst ve světě přinejmenším problematicky vnímaných politicko-vojenských kroků i celkového rozhledu řadových Američanů se nabízí otázka, co z této tradice může ve 21. století pro okolní svět vzejít prospěšného? 6) Hospodářský vývoj v dalších částech světa se prozatím do značné míry podřizoval vývoji na americkém trhu. Nabízí se však otázka, zda případná hloubka problémů nepovede ke snaze o určité přeorientování na méně problematické oblasti - pokud to jen bude možné - či snahu získat kontrolu nad sektory, které jsou pro udržení a posílení pozice na americkém trhu nezbytné (přístavy, obchod, konkurence, banky). Navýsost ožehavým problémem je vývoj cen ropy. Když se v průběhu března 2008 ceny ropy poprvé přehouply přes 100 USD/barel, objevily se hlasy, že USA se budou snažit koordinovat jejich určitý pokles. Je vůbec takový scénář možný? Vedle spekulativního faktoru různých fondů není zatím na dohled možnost snížit ceny zvýšením nabídky (rozšíření kapacit je záležitost příštích nejméně 2 až 3 let). Takový příliv dolarů do rozpočtu zejména arabských vývozců může v krátké době - spolu s probíhající hospodářskou recesí - umožnit rozsáhlý převod amerických aktiv do jejich rukou a ztrátu kontroly nad vlastní ekonomikou. 7) Politický vývoj ve světě se po roce 2000 následkem událostí z 11. září 2001 nesl ve snaze vykořenit hrozící terorismus. Ukazuje se, že nejde jenom o použití síly ale neustálou ostražitost vůči možnému ohrožení. Nicméně soustředění na možného nepřítele poněkud odsouvá do pozadí otázku odstranění příčiny neuspokojivé životní podmínky, snaha po získání moci apod. Vzhledem k náboženskému podtextu a motivům potenciálních teroristů však o nějakém rychlém, trvalém úspěchu asi nemůže být uvažováno.
9.3
Kulturní a společenské megatrendy
S pokračující globalizací světového hospodářství můžeme sledovat také její zprostředkované vlivy projevující se postupně v nejširších společenských vrstvách, což umožňuje pozorovat zajímavé sociologické a kulturní jevy. Některé z nich bývají hodnoceny jako tzv. megatrendy, čili tendence a jevy, které se při dosažení určité úrovně hospodářského rozvoje projevují v různých zemích mezi nejširšími vrstvami populace. Pokusme se některé z nich aspoň stručně popsat. Na prvním místě bývá obvykle uváděna úroveň (hodnota) spotřebitelské poptávky rostoucí v určité proporci s růstem disponibilního důchodu. Tento jev je do značné míry pochopitelný i logický avšak komplikace nastávají, když má spotřeba tendenci růst i v situaci, kdy jsou osobní potřeby lidí uspokojivým způsobem zabezpečeny a to nikoliv jen na základní nebo standardní úrovni. Člověk se za této situace postupně mění z racionálně jednajícího jedince na prostého spotřebitele vyhledávajícího stále nové a nové zboží bez ohledu na skutečnou nutnost. Uvedený jev byl již poměrně podrobně studován, pro nezasvěceného čtenáře možná poněkud v překvapivých souvislostech programů odpadového hospodářství. Když se v 70. letech začala ve vyspělých státech systematicky řešit otázka nakládání s odpady, 143
země které se vydaly cestou budování spaloven odpadů musely odhadnout kapacitu nově postavených zařízení. Díky příznivému vývoji došlo během 80. let k jejímu solidnímu naplnění, nicméně v průběhu 90. let se předpoklad snížení nárůstu odpadů nepotvrdil v předpokládaném rozsahu. Jako alternativa k budování nových kapacit se nabízela možnost ovlivnění zavedených vzorců spotřeby odklonem od hmotné spotřeby směrem k nehmotné (kultura, sport, rekreace apod.), nicméně pouze s omezeným výsledkem. Přibližně v polovině 90. let se objevil jiný zajímavý fenomén, který bývá někdy uváděn pod označením macdonaldizace. Zatímco počátkem 90. let řada výrobců zvažovala nakolik bude nutné přizpůsobit své zavedené výrobky pro komerční úspěch v podmínkách nových trhů, jako zajímavá možnost se objevila skutečnost, že není nutné přizpůsobovat výrobek ba naopak poznání, že se spotřebitel rád přizpůsobí nabízenému výrobku. Uvedenou skutečnost si v globálním rozsahu jako jeden z prvních potvrdil americký řetězec Mc Donald´s působící v oblasti rychlého občerstvení, což dalo tomuto jevu výše uvedené označení. Pokud bychom pokračovali v zahájeném výčtu dále, mohli bychom řešit také otázku pasivní masové zábavy (televize, internet) a další jevy. Uvedené jevy nelze přímo hodnotit jako negativní, přesto určité riziko přinášejí. Spočívá zejména v jejich postupném a nenápadném osvojení si, popřípadě přivyknutí. Výsledkem je, což zpravidla jako první mohou potvrdit učitelé nebo pracovníci kulturních institucí, odklon od kvality, kritičnosti a cílevědomosti nahrazený účelností, pohodlností a nezájmem. Seriózní výzkumy pak obvykle ještě potvrzují skutečnost, že člověk ztrácí zájem o hlubší hodnoty, přírodu a společnost, přičemž se orientuje jenom na to, co je mu snadno dostupné a čemu již přivyknul. Pokud se tento všeobecný trend nepodaří zvrátit, hrozí riziko, že civilizace ztratí mnohé ze své původní hloubky, pestrosti a autenticity vůbec.
9.4
Širší souvislosti vývoje ve světě
Pod tímto označením se především rozumí následující tři okruhy: 1) Otázka mírového soužití - byla průběžně zmíněna již v souvislosti s historickým pohledem na vývoj a formování světového hospodářství, při rozboru ekonomické integrace a konečně ve vztahu ke globálním problémům ve světové ekonomice. Dnes snad můžeme velmocenské soupeření mezi USA a SSSR považovat za ukončené, ne však již otázku případného jaderného konfliktu některého z nových členů tzv. jaderného klubu (např. Pakistán, Indie případně nejvíce zmiňovaného Iránu). Stejně jako je dnes méně pravděpodobný případný mezinárodní válečný konflikt (s výjimkou Blízkého východu), v určitých oblastech světa existuje stále ještě dosti velké riziko případného konfliktu regionálního nebo lokálního motivovaného etnickými nebo náboženskými důvody, které je prakticky nemožné do budoucna zcela vyloučit. Zde je na místě jednak připravenost mezinárodního společenství k adekvátní akci, jednak perspektivně významnější schopnost překonat rozpory formou mírové spolupráce. 2) Otázka ochrany životního prostředí - byla i v kapitole věnované globálním problémům řazena až za otázku mírového soužití nebo hospodářského rozvoje. Ve skutečnosti je však nezbytným předpokladem obojího, protože náprava škod na životním prostředí je vždy nákladnější a dlouhodobější, než jeho cílevědomá a promyšlená ochrana. Z globálního hlediska je především nutné klást ještě větší 144
důraz na ochranu původních ekosystémů, obezřetné hospodaření s vodou, půdou, lesy, světovým oceánem a zdroji surovin. Dosažení globálně udržitelné rovnováhy je přitom stále ještě komplikováno otázkou chudoby a rychle rostoucí populace. 3) Otázka změny globálního klimatu - se mnohdy omezuje pouze na problémy tání ledovců, možného zaplavení níže položených pobřežních oblastí, přírodních katastrof (záplavy, povodně, sucho) a spalování fosilních paliv. Poněkud se však zapomíná na možnost, že vedle rostoucí spotřeby energií má na pozorovanou a v lokálním měřítku často již velmi výraznou změnu klimatu vliv zejména změna vodního režimu krajiny. Díky rozsáhlým městům a zemědělským plochám chybí v krajině původní rozloha přirozených ekosystémů jednotlivých oblastí, což znamená mimo jiné také značnou ztrátu vody oproti původnímu stavu a možná právě tento deficit je podstatnou součástí hledaného činitele regulujícího pozorovaný nárůst teploty a extrémní projevy počasí.
145
146
Závěr Co uvést na závěr? Hlavním smyslem předloženého textu bylo poskytnout studentům bakalářského studia a případným dalším zájemcům úvodní informaci pro studium světové ekonomiky. Na rozdíl od situace na počátku 90. let je v současnosti k dispozici dostatek literatury. Na druhou stranu průřezová publikace menšího rozsahu reflektující aktuální stav globalizace světového hospodářství do určité míry v uvedené nabídce chybí. To byl také hlavní důvod k vytvoření této práce. Z obsahového hlediska bylo na úvod provedeno poměrně rozsáhlé vymezení pojmu světová ekonomika v kontextu úzce souvisejících politických, právních a společenských systémů. Na to navazuje část věnovaná nejvýznamnějším teoriím, jejichž znalost umožňuje pochopení logiky soudobého fungování mezinárodních ekonomických vztahů. Ve třetí kapitole je popsán poměrně dlouhý časový úsek vývoje světového hospodářství, což se do určité míry děje na úkor hloubky popisu historického vývoje avšak tu již může čtenář nalézt v odborné literatuře. Ucelenost kapitoly je dotvořena popisem převažujících forem mezinárodních ekonomických vztahů a vývoje mezinárodního finančního systému. Čtvrtá kapitola obsahuje geografickou charakteristiku pěti světadílů, čímž se vedle teorie lokalizace stává nejvýraznějším odbočením do obecné geografie, avšak neuvedení základních geografických charakteristik by podle našeho názoru nebylo příliš vhodné, pokud by geografickým otázkám nebyl věnován samostatný kurs. Vlastní rozbor jednotlivých skupin zemí je proveden v kapitole 5, přičemž hlavní pozornost je věnována vyspělým zemím (americké, japonské a evropské centrum), ekonomické transformaci a rozvojovým ekonomikám. Šestá kapitola probírá možné formy ekonomické integrace a podává krátkou informaci o hlavních integračních a zájmových uskupeních (OPEC). Poměrně rozsáhlá látka věnovaná globálním problémům je uvedena v sedmé kapitole. Osmá kapitola ještě doplňuje důležité informace, které by měli studenti znát, než se pustí do samostatného studia a vlastních analýz vývoje světové ekonomiky (vyjádření ekonomického růstu, indexy, veličiny úrovně, platební bilance). Uvedená látka rozsahem zčásti zasahuje do ekonometrie, hospodářské statistiky případně obecného kursu předmětu Mezinárodní obchod, nicméně určitě má i zde své místo. Předposlední kapitola nazvaná Didakticko-metodologické poznámky jednak umožňuje porozumět přístupu zvolenému v tomto textu, naznačuje otazníky kolem budoucího vývoje či připomíná některé důležité souvislosti uvedené na různých místech předkládaného textu. Věříme, že se uvedený záměr podařilo naplnit a oceníme připomínky, které budou tento výrok korigovat anebo jej potvrdí. Součástí širších úvah bylo také na základě získaných zkušeností z výuky provádět průběžnou aktualizaci a rozšiřování textu (i pokud jde o tabulkové přílohy) pod pracovním označením Monitorování světové ekonomiky. Tomuto účelu by měl být přizpůsoben návrh témat pro samostatnou práci studentů. Nové verze již jednou zpracovaných studentských prací proto budou navazovat na dřívější, což by mělo být základem pro hlubší pochopení a popis zkoumaných jevů.
147
148
Literatura 1) BRŮŽEK, A. Evropská měnová integrace, VŠE, Praha 1996 2) BRŮŽEK, A. Krize kapitalistické měnové soustavy, Ekonomie a společnost, Praha 1975 3) BRŮŽEK, A. FÁREK, J., LANDA, V. Mezinárodní pohyb kapitálu ve světové kapitalistické soustavě, Academia, Praha 1979 4) ČAPEK, A. Mezinárodní měnový finanční systém, VŠE, Praha 1994 5) DURČÁKOVÁ, J. MANDEL, M. Mezinárodní finance, VŠE, Praha 1998 6) FÁREK, J.; ORDNUNG, N. Finančně úvěrová krize kapitalismu a rozvojové země, Ekonomie a společnost, Praha 1978 7) IMF Balance of Payments Manual, Washington 8) IMF Balance of Payments Statistics, Washington 9) IMF International Financial Statistics, Washington 10) Kolektiv: Proměny světové ekonomiky a Česká republika, Bezděz, Bělá pod Bezdězem 1995 11) The World Economic Atlas, World Bank, Washington 12) World Economic and Social Survey, UN, World Bank, New York 13) World Economic Outlook, IMF, Washington
149
150
Název: © Světová ekonomika 2. aktualizované vydání Autor: © Ing. Jan Prachař, PhD. © Ing. Ondřej Šabata Vydavatel, vyrobil: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: Počet stran: Rok vydání:
30 ks 150 2011
ISBN: 978-80-7314-243-8
