Evropský polytechnický institut, s.r.o. Mezinárodní obchod Ing. Jan Prachař, PhD

Evropský polytechnický institut, s.r.o.

Mezinárodní obchod

2013

Ing. Jan Prachař, PhD

1

O autorovi Pracovní a odborné zkušenosti Ing. J. Prachaře, PhD jsou spojeny s Evropským polytechnickým institutem, s. r. o, Kunovice, kde působí jako odborný asistent v rámci ústavu ekonomiky a řízení. Má rozsáhlé mezinárodní zkušenosti, které přesahují evropský kontinent. Pracoval přes pětadvacet let v obchodě, z toho většinou na pozicích vedoucí obchodních útvarů ve strojírenských firmách v tuzemsku i v zahraničí. Na Evropském polytechnickém institutu se věnuje teoriím vnitřního obchodu, obchodní logistice, zahraničnímu obchodu a světové ekonomice.

Participuje na řešení

výzkumných

úloh

Vývojové tendence

globalizujícího se podnikatelského prostředí, Výzkum vývojových tendencí globálních integračních seskupení, Výzkum vývojových tendencí surovinových zdrojů v globálním prostoru a Výzkum podnikatelského prostředí zemí světa. Přispívá svými články do časopisu VÝKONNOSŤ PODNIKU – vědeckého časopisu Výskumného ústavu ekonomiky a manažmentu Bratislava, PROCESNÝ MANAŽER - Vědecký časopis Slovenskej asociácie procesného riadenia, TRADE REVIEW - časopisu české státní proexportní agentury Czech Trade, ACTA MORAVIAE – vědeckého časopisu Evropského polytechnického institutu Kunovice. Udržuje vědecko-výzkumné kontakty s Bukovinskou univerzitou na Ukrajině a s vysokou školou Ufimskij gosudarstvennyj aviacionnyj techničeskij universitet (UGATU) v Rusku. Pravidelně publikuje v regionálním tisku o činnosti katedry zahraničního obchodu Evropského polytechnického institutu. V rámci zahraničních aktivit se podílí na Materiálovotechnologické fakultě Slovenské technické univerzity Trnava na zpracování učebních textů pro předmět „Udržitelné společensky zodpovědné podnikání“ v studijním programu „Priemyselné manažérstvo“ na druhém stupni MtF STU Trnava a to v rámci projektu projektu KEGA č. 037STU-4/2012. Dále vede na této fakultě diplomové práce z oblasti logistiky jako součásti vnitropodnikového řízení.

2

Obsah

Strana

1 Význam mezinárodního obchodu ve světovém hospodářství

4

2 Formy vstupu podniků na mezinárodní trhy

11

3 Efekty mezinárodního obchodu

18

4 Zahraničně obchodní politika

23

5 Mezinárodní organizace s vlivem na mezinárodní obchod

32

6 Základy mezinárodního práva

39

7 Smluvní vztahy

43

8 Financování mezinárodních obchodních operací

50

9 Přepravní operace

60

10 Rizika v mezinárodním obchodě

70

11 Pojišťovací operace v mezinárodním obchodě

77

12 Literatura, bibliografie

87

Příloha

89

3

1 VÝZNAM MEZINÁRODNÍHO OBCHODU VE SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly by měl být student schopen definovat fáze formování a rozvoje světové ekonomiky do 21. stol.; definovat pojmy internacionalizace, interdependence a globalizace; definovat, co je mezinárodní obchod a jaká je jeho úloha ve světovém hospodářství; vyjmenovat funkce, jaké plní obchod v mezinárodním podnikání. Klíčová slova Světová hospodářství, tržní systém, vyspělá ekonomika, rozvojové země, centrálně plánovaná ekonomika, internacionalizace, interdependence, globalizace. Slovní zásoba v JAA World economy, market system, matures economy, developing country, central planned economy, interdependence, and globalization. Jako nejvýznamnější součást vnějších hospodářských vztahů je mezinárodní obchod také ukazatelem, který signalizuje, jaká je reálná úroveň a skutečný stav světového hospodářství i jeho jednotlivých teritoriálních součástí. Stav mezinárodního obchodu je však zároveň také pasivním indikátorem „zdraví“ národní ekonomiky i aktivním systémovým předpokladem, který vymezuje kvantitu i kvalitu jednoho z nejdůležitějších zdrojů ekonomického růstu. Vývoj mezinárodního obchodu Mezinárodní obchod, jako nejdůležitější součást vnějších ekonomických vztahů většiny zemí, prošel ve svém vývoji mnohými obdobími. Na procesy jeho internacionalizace, integrace a z toho vyplývající a prohlubující se závislosti krajin navzájem mezi sebou interdependence, navazuje globalizace. Ta postupně svým vlivem pokryla všechny součásti tohoto hospodářství a od konce 90. let se stala nejdůležitějším akcelerátorem ekonomického růstu. Uvedené souvislosti dokazují, že současný stav světového hospodářství, a tedy i mezinárodního obchodu, je přirozeným výsledkem předcházejícího vývoje a hlubokých změn, které se v minulosti udály. (Baláž, 2010) Vývoj a změny ve světové ekonomice do druhé světové války Světová ekonomika vznikala v průběhu 16. – 19. století. Definitivně se dotvořila až na poměrně vysokém stupni národních ekonomik, během poslední třetiny 19. století, kdy již existovaly výrobně uzavřené a ekonomicky samostatné státní útvary. Na konci 19. století byl ve většině zemí světa plně rozvinut kapitalistický (tržní) ekonomický systém a zároveň 4

vrcholila koloniální dělba práce. Světová ekonomika se zformovala tedy jako ekonomika kapitalistická, založená na nerovných vztazích a neekvivalentní směně mezi jednotlivými zeměmi. Dle systémového hlediska byla světová ekonomika na počátku tohoto období jednotná (tedy tržní), ale zároveň i výrazně vnitřně diferencovaná. Období od přelomu 19. a 20. století do konce první světové války bylo charakteristické silným rozvojem v Evropě i mimo ni. Začaly se měnit i pozice jednotlivých zemí ve světové ekonomice. Největší a nejvyspělejší ekonomikou se staly USA, které přestihly Velkou Británii v objemu a technické úrovni výroby i ve výši důchodu na obyvatele. V mezinárodním obchodě zatím USA nedominovaly, stejně jako v mezinárodním pohybu kapitálu. Díky vnitřním reformám se začaly rozvíjet i mimoevropské země, především Japonsko. Zároveň se prohloubily problémy na úrovni národní (např. socialistická revoluce v carském Rusku v r. 1917) i mezinárodní. Spory mezi metropolemi o znovurozdělení kolonií vyústili v r. 1914 ve vznik první světové války. Během války byla omezena světová výroba, narostl státní intervencionalismus a byly přerušeny obchodní vztahy mezi zeměmi. Válka znamenala obrovské lidské i ekonomické ztráty. Válkou utrpěly zvláště evropské země, zatímco zámořské (USA, Kanada, Japonsko, Austrálie i řada kolonií) zažívaly konjunkturu. USA se po válce staly největším producentem nejen průmyslových výrobků, ale i zemědělských výrobků, největším vývozcem zboží a také největším světovým věřitelem a americký dolar se začal používat vedle britské libry jako mezinárodní měna. Světová ekonomika se po překonání poválečné krize, hyperinflace, zadlužení a dalších problémů, relativně rychle a úspěšně stabilizovala a ve druhé polovině 20. let přešla do konjunktury. Relativně úspěšný vývoj narušila tzv. velká hospodářská krize v letech 19291933, jež začala v USA po krachu na burze v New Yorku v říjnu 1929. Následná průmyslová recese byla navíc propojená s těžkou bankovní a agrární krizí. USA reagovaly na zhoršující se situaci zvýšením ochrany domácího trhu vůči zahraniční konkurenci a také značně omezily vývoz kapitálu. Krize se tak z USA rychle rozšířila do dalších zemí. Výsledkem byla celosvětová krize, projevující se v prudkém poklesu světové průmyslové i zemědělské výroby, rekordním nárůstu nezaměstnanosti, přebytku výrobních kapacit a tím i všeobecnému poklesu cen. Rostoucí protekcionismus se odrazil v poklesu obratu zahraničního obchodu a v omezení pohybu kapitálu. Po opuštění volné směnitelnosti měny za zlato a dalších principů klasického zlatého standardu se projevila ve světě rovněž měnová krize spojená s devalvacemi národních měn a vytváření měnových bloků. Dosavadní struktura mezinárodních ekonomických vztahů se tak definitivně rozpadla. HDP většiny zemí rostl pomalu i po skončení recese v roce 1933. Ve většině zemí se HDP dostalo na předkrizovou úroveň až ve druhé polovině 30. let. 5

V zemích postižených krizí se snížila schopnost ekonomiky řešit hospodářské problémy, proto se odkláněly od myšlenek liberalismu v hospodářské politice a znovu zaváděly silné státní zásahy. Vývoj a změny ve světové ekonomice ve druhé polovině 20. století Druhá světová válka přinesla rozsáhlou destrukci evropských zemí a také Japonska. Byly zničeny výrobní kapacity, vyčerpány zásoby surovin a také existoval nedostatek spotřební předmětů. Naproti tomu výroba v USA se rychle rozvíjela, stimulována válečnými potřebami, domácí í světovou poptávkou. USA během druhé světové války překonaly stagnaci 30. let, HDP zaznamenával rekordní přírůstky, stoupla také zaměstnanost. Zatímco v předchozím období fungovala světová ekonomika jako jednotný tržní systém, po válce se rozdělila na dvě velké hospodářské soustavy: tržní (kapitalistickou), netržní – centrálně plánovanou (socialistickou). V důsledku politických a ekonomických změn se dále vymezily tři velké skupiny zemí: vyspělé ekonomiky (které bývají označovány za rozvinuté tržní ekonomiky), rozvojové země (RZ), centrálně plánované ekonomiky. Mezi těmito skupinami se začala prohlubovat ekonomická i neekonomická diferenciace. Ve skupině vyspělých zemí došlo v poválečném období k výrazným změnám v poměru sil mezi nejsilnějšími zeměmi. První dekáda 21. století a současné problémy světové ekonomiky Stejně jako 90. léta, tak i první dekáda 21. století začala zpomalením růstové dynamiky v USA a následně v celé světové ekonomice (v roce 2001 1,7 %, v roce 2002 1,9 %). I po oživení v roce 2003 růst reálného HDP vyspělých zemích dosahoval polovičních hodnot oproti růstovým hodnotám rozvojových a transformujících zemí. Světová ekonomika je stále výrazně závislá na vývoji ekonomiky USA, relativně novým trendem je však růst vlivu Číny a dalších asijských zemí na světový hospodářský cyklus. Přetrvávající silný vliv USA se projevuje mj. v přenosu některých hospodářských poruch (např. krize na hypotečních a finančních trzích v letech 2007-2008) do vyspělých evropských zemí. Po roce 2003 došlo k oživení světového hospodářství a průměrná výše světového HDP se vyšplhala na 4,1 % v roce 2006. Vyspělé země v roce 2006 dosahovaly průměrné výše HDP ve výši 3 %, naopak rozvojové a transformující se země dosahovaly 7 %.

6

Čína

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

8,3

9,1

10

10,1 11,3 12,7 14,2 9,6

2009

2010

2011

9,1

10,3 9,3

ČR

2,5

1,9

3,6

4,5

6,3

6,8

6,1

2,5

Německo

1,2

Japonsko 0,2

0

0,3

0,2

1,4

4,1

3,8

2,9

7,8 -

2,3

1,7

1,2

3,6

3,1

0,9

1,2

2,7

0,8

1,9

3,4

2

2,7

2,4

1,0

4,7

-

-

1,2

6,3

3,9

0,6

Slovinsko 2,9

2012

4,4

4,0

5,8

6,8

3,7

8,1

2,0 -

1,2

0,6

2,3

4

4,3

3,6

2,9

1,8

2,6

Rusko

5,1

4,7

7,3

7,2

6,4

8,2

8,5

5,2

7,9 -

USA

1,1

1,8

2,5

3,6

3,1

2,7

1,9

0

2,7 -

EU

2

1,2

1,3

2,5

2

3,2

3

0,5

4,2

1,8

1,4

0,4

Tab. č. 1: Růst HDP v % v letech 2001 - 2012 Zdroj: (http://www.oecd.org), (Prachař, 2013)

Vybrané problémy světové ekonomiky v první dekádě 21. století: Velkým problémem první dekády 21. století byl růst cen ropy a dalších energetických surovin. Na začátku roku 2008 byla poprvé v historii prolomena cenová hranice 100 USD/barel ropy, v polovině roku 2008 se cena přiblížila 150 USD, oproti 25 USD/ barel v roce 2001. V tomto období se začalo mluvit o třetím ropném šoku. V roce 2010 se cena ropy pohybovala kolem 80 USD/ barel. Strmý růst ceny ropy začal na počátku nového tisíciletí. Faktorů tohoto růstu je celá řada, především pak: enormně vysoká poptávka rychle se rozvíjejících zemí (Čína, Indie, nové industrializované země, atd.), předchozí nedostačující investice do rozšiřování a modernizace stávajících těžebních kapacit, politická nestabilita a přírodní katastrofy v producentských regionech, přesun spekulantů na ropné burzy, oslabující dolar apod. Funkce mezinárodního obchodu Analýza vývoje mezinárodního obchodu poměrně zřetelně dokazuje, že v jeho fungování a podílu na celkovém hospodářství každé země je možné najít výrazné rozdíly, a to nejen v závislosti na úroveň vybavení výrobními faktory anebo ekonomickém rozměru, ale 7

v neposlední

řadě

také

v závislosti

dosažení

předcházejícího

ekonomického

nebo

společensko-politického vývoje. I přesto, že existují rozdíly mezinárodních obchodů, patří stále k dominantním faktorům, které ovlivňují ekonomický růst v celém světovém hospodářství v každé zemi. Nastupují další a další krajiny, které si uvědomují, že prostřednictvím obchodování můžou urychlit svůj ekonomický rozvoj a začít dohánět i nejvyspělejší země. Typickým příkladem tohoto směru světového hospodářství je např. Čína nebo ASEAN. Funkce, které mezinárodní obchod plní, je možné sice chápat v určitém smyslu jako teoretické, ale je fakt, že dávají systémový smysl ekonomickým vztahům se zahraničím, a zároveň jej systémově vysvětlují. Jejich váha a podíl na zvyšování ekonomické vyspělostí zemí je rozdílná, avšak samotný význam je dlouhodobě platný, nenahraditelný a jejich využití je konkrétní. Mezi hlavní funkce patří: transformační ekonomického růstu parametrická (Baláž, 2010) Transformační – zahraniční obchod mění, neboli transformuje strukturu domácí produkce na strukturu žádoucí z pohledu výrobního a obchodního využití v rámci národní ekonomiky. Snahou všech států je, aby platební bilance byla bilance aktivní. To znamená, že by vývoz měl být větší jak dovoz. Ekonomická – zahraniční obchod umožňuje zapojení do mezinárodní dělby práce, rozšiřuje své odbytové možnosti, umožňuje srovnání kvality výrobků na mezinárodním trhu a produktivity práce. Zároveň také umožňuje nákup moderní technologie a tím urychluje hospodářský rozvoj. Parametrická – postavení země ve světové ekonomice. Dynamika systému světové ekonomiky Základní charakteristikou vývoje je ekonomický růst. Obecně definován jako rozvoj výrobních sil ekonomiky vedoucí k růstu produkce hotových statků a služeb, což se projevuje ve zvyšování reálného potencionálního produktu za určité období. Vedle ekonomického růstu rozlišujeme také ekonomický rozvoj. Jedná se o širší kategorii – zahrnuje ekonomický růst + strukturální změny, jak v oblasti sociální (změna životní úrovně, růst zaměstnanosti atd.), tak v oblasti technické (zavádění výsledků vědecko-technického rozvoje). Ekonomický růst je předpokladem ekonomického rozvoje, avšak nemusí vést k vzestupu bohatství (pokud nepřekoná přírůstek obyvatelstva – tzv. spodní hranice ekonomického růstu). Nejširší kategorií je potom Rozvoj obecně. Zahrnuje ekonomický rozvoj + mimoekonomické změny – kategorie jako bezpečnost, ekologie, dostatek volného času atd. 8

Internacionalizace, interdependence a globalizace Nutno dodat, že základní charakteristikou rozvoje světové ekonomiky je jeho časová a regionální nerovnoměrnost, která je dána jednak objektivně existujícími přírodními a společenskými podmínkami (proto existují ekonomiky různé ekonomické úrovně) a dále je důsledkem vědeckotechnického pokroku, který v závislosti na schopnosti zemí generovat a aplikovat inovace tuto nerovnoměrnost prohlubuje – efekt rozvírání nůžek mezi úrovní vyspělých zemí a rozvojových zemí. Hlavními tendencemi prosazujícími se (a stojícími za vznikem) ve světové ekonomice jsou Internacionalizace, Interdependence a následná Globalizace. Internacionalizace Internacionalizace se prosazuje už od období formování světové ekonomiky, znamená proces rozšiřování a prohlubování mezinárodních vztahů v důsledku specializace ekonomik (v duchu teorie komparativních výhod D. Ricarda). Národní ekonomiky se sice díky ní úžeji propojují, ale

díky

rozdílným

tempům

vědeckotechnického

pokroku

zvyšuje

asymetričnost

mezinárodních vztahů (proces také moderován – urychlován nebo zpomalován – hospodářskou politikou), tzn. pro vývoj některých ekonomik může představovat negativní jev. Interdependence Interdependence je trend prohlubování vzájemné závislosti ekonomik. Díky specializaci se ekonomiky stávají více závislé na importu i exportu z jiných zemí (specializace na tzv. spotřebitelský sortiment – výroba toho, čeho je možno úspěšně více vyvézt). Je možno říci, že právě tento jev stojí za současným zvyšováním nestability světové ekonomiky, díky přelévání problémů z jedněch zemí do druhých. Platí, že oba trendy (internacionalizace i interdependence) jsou pozitivně zkorelovány s tím, že nezávislou proměnnou je internacionalizace (čím vyšší tím vyšší interdependence, naopak to ale neplatí). Globalizace Co se ekonomických teorií týče, není tento pojem ustáleně definován, stejně jako nemá pevné periodické zařazení. Někdo může spatřovat počátky globalizace již od samého počátku lidstva, jiní ji zas pojí s významnými revolucemi, které se odehrály v minulosti. Dnes je termín globalizace široce požíván, avšak pojetí globalizace je různorodé. Globalizace je hnacím motorem ekonomických aktivit, která propojuje výrobu a trhy různých zemí, a to prostřednictvím obchodu se zbožím a službami, pohybu kapitálu a informací a vzájemně provázané sítě vlastnictví a řízení nadnárodních společností.

9

Otázky a odpovědi Vyjmenujte funkce, jaké plní mezinárodní obchod? Jak vypadala světová ekonomika v období 19. století až do 1. světové války? Kdy začala velká hospodářská krize a co jí předcházelo? Na jaké soustavy se po válce rozdělila světová ekonomika? Charakterizujte pojem Internacionalizace. Charakterizujte pojem Interdependence. Charakterizujte pojem Globalizace. Mezinárodní obchod plní tyto funkce: transformační, ekonomického růstu, parametrická, proporcionální. Toto období bylo charakteristické silným rozvojem jak v Evropě, tak i mimo ni. Došlo ke změně pozic států ve světové ekonomice. USA se stala zemí s největší a nejvyspělejší ekonomikou, čímž předstihla Velkou Británii. Velká hospodářská krize se datuje v letech 1929 – 1933 a předcházel jí krach na newyorské burze v říjnu 1929. Do války fungovala světová ekonomika jako jednotný tržní systém. Po válce se rozdělila na dvě velké hospodářské

soustavy:

tržní

(kapitalistickou)

a

netržní

–

centrálně

plánovanou

(socialistickou). Internacionalizace je proces rozšiřování a prohlubování mezinárodních vztahů v důsledku specializace ekonomik. Interdependence je trend prohlubování vzájemné závislosti ekonomik. Globalizace lze chápat jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Přeložte následující věty do JAA Mezinárodní obchod plní funkce: transformační, ekonomického růstu, parametrická. Světová ekonomika vznikala v průběhu 16. – 19. století. Na konci 19. století byl rozvinut ve většině zemí kapitalistický ekonomický systém. Největší a nejvyspělejší ekonomiku měla USA. Internacionalizace znamená proces rozšiřování a prohlubování mezinárodních vztahů.

10

2 FORMY VSTUPU PODNIKŮ NA MEZINÁRODNÍ TRHY Cílové znalosti a dovednosti Znalost vývozních a dovozních operací; znalost pojmů franchising, franchisant, franchisor; dovednost vytvořit smlouvu o řízení; dovednost vytvořit smlouvu o dílo. Klíčová slova Vývoz, dovoz, zboží, dealer, komisionář, licence, franchising, smlouva, zušlechťovací operace (pasivní, aktivní), mezinárodní výrobní kooperace, portfolio investice, přímé zahraniční investice. Slovní zásoba v JAA Export, import, goods, dealer, licence, franchising, contract, international cooperation, portfolio of investment. Strategická podniková rozhodování jako východisko pro mezinárodní aktivity Mezinárodní obchod a mezinárodní marketing zažívají v současné době prudký rozvoj, který ovlivňují zejména procesy liberalizace, internacionalizace a globalizace světové ekonomiky a využívání moderních technologií. Tyto procesy otevírají firmám nové možnosti podnikání a zároveň zvyšují celosvětovou konkurenci. Většina českých podniků si uvědomuje nutnost rozvoje mezinárodních aktivit a má zájem uplatnit své výrobky na zahraničních trzích. Vstup do EU představuje pro české podnikatelské subjekty velkou příležitostí, neboť se jim otevře obrovský trh s více než 450 miliony obyvatel, trh se stabilním podnikatelským a právním prostředím a dobře fungujícím institucionálním zázemím. Zároveň se však jedná i o trh vysoce konkurenční, na kterém uspějí pouze firmy s promyšlenou dlouhodobou strategií, schopné přizpůsobit se náročným podmínkám a trendům. Podnik, který začíná vyvážet a není na zahraničním trhu známý, je často v obtížné situaci. Má slabou pozici vůči obchodním mezičlánkům, jež váhají, zda mají vůbec s jeho výrobky obchodovat. Obvykle se nejedná o podniky, které vyvážejí mimořádné výrobky, ale o podniky, které vyvážejí výrobky běžné, a tudíž mají na trhu velkou konkurenci. Ve fázi vstupu podniku na zahraniční trh podnik potřebuje investovat značné prostředky do komunikační politiky a do budování distribučních cest, chybějí mu však potřebné zdroje. Proto se snaží proniknut na malé segmenty, dosud málo obsazené, a adaptuje svou nabídku při každém vývozu na nový trh. Vývoz a dovoz zboží a služeb Nejjednodušší formou vstupu na zahraniční trhy, kterou začínají obvykle rozvíjet své mezinárodní aktivity české podniky, jsou tradiční vývozní a dovozní operace. Vývozce musí 11

často přizpůsobit exportní strategii zvláštnostem a vyspělosti trhu, na kterém hodlá realizovat své výrobky. Volba strategie záleží na celé řadě faktorů, jakými jsou například obchodněpolitické podmínky, ekonomické a právní prostředí, charakter výrobku, výběr obchodního partnera či efektivnost. Při vývozu mohou firmy využít řadu distribučních metod a spolupracovat s různými subjekty. Základní rámec vytvářejí obchodně-politické podmínky a ekonomické a právní prostředí. Důležité jsou jak smluvní, tak i autonomní nástroje obchodní politiky. Vývozce musí být velmi dobře obeznámen s celním a devizovým režimem v zemi vývozu, s kurzovou politikou, s netarifními nástroji (technické překážky, množstevní omezení, minimální ceny, antidumpingová cla, dovozní přirážky, dovozní depozita atd.), s ekonomickou situací, s legislativou, která upravuje možnosti podnikání zahraničních subjektů v dané zemi a dalšími faktory. Podniky mohou při rozvoji vývozních aktivit využít různé nástroje proexportní politiky, například poradenství, cenově zvýhodněná školení, informační služby, účast na státem podporovaných zahraničních výstavách a veletrzích, vybrané marketingové služby, zvýhodněné financování, pojištění různých typů rizik apod. Nejvýznamnějšími subjekty, které v České republice poskytují služby vývozcům, jsou Česká agentura na podporu obchodu, CzecTrade (poskytuje služby zejména malým a středním podnikům), Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost – EGAP. Dalším činitelem, který ovlivňuje volbu zahraniční distribuční cesty, je charakter výrobku. Z marketingového hlediska členíme výrobky do dvou velkých skupin, na výrobek spotřební a výrobky průmyslové. Při vývozu spotřebních výrobků je spíše patrná tendence k nepřímým vývozům, při nichž se v distribučním řetězci objevuje řada obchodních mezičlánků. Tyto obchodní mezičlánky nakoupené zboží prodávají dále, popřípadě se jedná o subjekty, které vývozní a dovozní aktivity zprostředkovávají. Mohou to být například firmy specializované na realizaci zahraničního obchodu (tradingové společnosti), velkoobchody, obchodní řetězce, nákupní aliance, subjekty specializované na zastupitelskou činnost, komisionáři, dealeři, sdružení vývozců apod. V případě průmyslových výrobků, stroj, zařízení a zejména investičních celků, jejichž vývoz je spojen s nutností zabezpečení celé řady doprovodných služeb, bývá tendence volit spíše přímý vývoz. Výběr obchodního partnera je vždy třeba pečlivě zvážit a opatřit si co nejvíce informací o jeho ekonomickém a právním postavení. Zahraniční obchod má tři formy: export (vývoz); import (dovoz); reexport (vývoz dovozu). Přímý export – tuzemský výrobce a zahraniční odběratel jsou v přímém obchodním spojení. 12

Nepřímý export – mezi výrobce a odběratele vstupuje třetí osoba, tj. vývozce, který zboží v tuzemsku kupuje a sám je prodává v zahraničí. Stejným způsobem je možné definovat i přímý a nepřímý import. (s opačnými pojmy, tj. zahraniční dodavatel a tuzemský dovozce). Reexport znamená nákup zboží v cizině a jeho prodej v třetí zemi. Podle toho, zda zboží vstoupí do země exportéra, rozlišujeme reexport přímý a nepřímý. Přímý reexport – reexportér koupí zboží v cizí zemi a dá je přepravit do jiné cizí země, aniž by zboží vstoupilo do země reexportéra. Nepřímý reexport – reexportér nakoupí v zahraničí zboží, toto zboží doveze do své země a odtud je pak vyveze do třetí země. Formy přítomnosti podniku na zahraničních trzích nenáročné na kapitálové investice V případě, že podnik nehodlá investovat v zahraničí, ale přesto chce v rámci rozvoje svých mezinárodních aktivit uplatnit své výrobky či služby na trhu jiným způsobem než klasickými vývozními operacemi, může si zvolit například formu poskytnutí licence, franchising nebo smlouvu o řízení. V případě zájmu o spolupráci může v oblasti výroby zvolit formu zušlechťovacích operací či výrobní kooperace, v oblasti výzkumu a vývoje pak výzkum na zakázku nebo společný výzkum a vývoj. Licence Podnik může vstoupit na zahraniční trh prodejem práv k využití vynálezu, užitného či průmyslového vzoru či ochranných označení – práva k využívání ochranné známky nebo obchodního jména firmy. Termín licence označuje povolení, svolení k činnosti, která není jinak dovolena. V oblasti práv k nehmotným statkům se využívá pro vyjádření svolení k užití nehmotného statku jinou osobou. Účastníky právního vztahu vzniklého z udělené licence označujeme jako poskytovatele – majitele výlučného práva – a nabyvatele. Licenční smlouvou se poskytuje jen právo k využívání nehmotného statku nebo nakládání s ním, jejím účelem není tento hmotný statek vytvořit, ale stanovit pravidla k jeho šíření. Franchising Franchising je smluvní vztah mezi partnery, ve kterém franšízer poskytuje svou značku a právo užívat předmět podnikání své společnosti, tj. poskytuje know-how včetně systému řízení a zabezpečování služeb, a nabyvatel franšízy (někdy označován jako franšízant) se zavazuje zaplatit smluvně stanovenou odměnu a dodržovat obchodní politiku poskytovatele. Nabyvatel zůstává nezávislým subjektem, zůstává vlastníkem. Franšíza má obdobné základy jako licence. Jde však o těsnější vztah mezi smluvními partnery vzhledem k závazku dodržování jednotné obchodní politiky a důsledné kontroly ze strany poskytovatele (franšízera). Podstatou je předání úspěšného konceptu podnikání a možnosti podnikání pod 13

známou značkou. Franšíza se dnes uplatňuje v nejrůznějších oblastech podnikání, zejména v maloobchodech, hotelnictví, v oblasti rychlého občerstvení, v provozování benzínových čerpadel apod. Obvykle jde o obchodní franchising, ale setkat se můžeme i s franchisingem průmyslovým. Franšízer je obvykle významnou a úspěšnou firmou ve svém oboru. Má dobře zpracovanou marketingovou koncepci, kterou uplatňuje v mnoha zemích světa. Jde o propracovanou stále vylepšovanou, de facto standardizovanou metodu. Franchising je kombinací tržní síly a zavedeného know-how velké firmy s osobní iniciativou soukromého vlastníka a s nutnou odpovědností za výsledky hospodaření. Proto je koncepce franchisingu doporučována pro rozvoj malého a středního podnikání v zemích, které uskutečňují transformační procesy. Výhody pro franchisora Vytvoření vlastní struktury široké odbytové sítě a její další zhušťování, rychlejší rozšíření přímého podílu na trhu s nižšími náklady a možnost intenzivního oslovení zákazníka; rozložení rizika na franchisanty; výhodnější financování, snížení nákladů na otevírání nových prodejen; získání příjmů pro vývoj know-how a jednotlivých franchisových prvků; výhodný nákup a snížení nákladů, odbytová jistota; kvalitnější kontrola prodeje výrobků a služeb; jednotná prezentace a propagace navenek a posílení image firmy; není nutné řešit personální otázky zaměstnanců; franchisant má místní znalost trhu a může poskytnout zákazníkům důležité informace. Nevýhody pro franchisora Franchisant může během platnosti franchisové smlouvy získat pocit větší samostatnosti a snažit se osamostatnit; franchisor si může z franchisanta vychovat svého budoucího konkurenta, který odešel s jeho know-how; požadavek na náročný výběr franchisanta; nedodržování požadovaného standardu jedním franchisantem může ohrozit pověst a stabilitu celé franchisové sítě; nutnost neustálé kontroly, její náročnost a nižší možnosti v cizí organizaci; neustálý"boj" proti tlakům franchisanta, který se snaží prosadit i prodej jiných výrobků, než jaké mu poskytuje franchisor; pokud franchisant platí poplatky formou určitého procenta z hrubého odbytu, nemusí svůj hrubý příjem nutně vykazovat. Shrneme-li nevýhody, jimž čelí poskytovatel franchisi, lze říci, že většina z nich vyplývá z jeho vztahu k příjemci franchisi. S tímto problémem by se setkal i v případě, kdyby řídil svůj vlastní podnik. Výhody pro franchisanta Rychlý přístup na trh, pro nezkušené a začínající podnikatele lze obstát v konkurenci proti silným a dobře zavedeným firmám snížení rizika samostatnosti a větší jistota v podnikání, 14

zmenšení konkurenčních tlaků; může vykonávat obchodní operace na vlastní účet, ale získávat z prodeje značkového zboží nebo značkových služeb jiné firmy; může využívat reklamní kampaň franchisora na zvýšení svého prodeje; vyloučení problémů se zásobováním; větší obratové, nákupní a výdajové výhody; zvýšená možnost opatření finančních zdrojů kreditní schopnost. Nevýhody pro franchisanta Částečné omezení podnikatelské samostatnosti; závislost na franchisorovi, ztráta aktivity; kontrola vlastní činnosti franchisorem, franchisor zná všechna důležitá data; povinnost odebírat výrobky, služby či technologie, které jsou stanoveny ve franchisové smlouvě; nutnost pravidelné platby franchisových poplatků; dělení zisku; rozdílné priority - obrat, sortiment; franchisant je povinen vykonávat pouze tu činnost, která je stanovena ve franchisové smlouvě; omezení prodeje podniku, předkupní právo franchisora; nelze ovlivnit případný pokles image franchisora. Smlouva o řízení Smlouva o řízení je zvláštní typ, který užívají některé firmy z průmyslově vyspělých zemí. Předmětem smlouvy o řízení je poskytnutí řídících znalostí a špičkových manažerů, obvykle na dobu určitou, na smluvním základě. Může jít například o řízení výrobního závodu, o řízení v oblasti služeb, nejčastěji v hotelnictví, anebo o poradenské služby. U tohoto smluvního typu je možné nalézt obdobné rysy jako u franšízy. I v tomto případě jde o přenos osvědčené koncepce řízení do zahraničí. Odměnou může být určité procento z obratu, podíl na zisku nebo možnost získání části akcií společnosti za předem stanovených podmínek. Manažerské know-how je tedy považováno za nehmotný vklad do podnikání. Zušlechťovací operace Podstatou zušlechťovacích operací je zpracování nebo přepracování surovin, materiálů či polotovarů do vyššího stupně finality, případně do konečné podoby hotového výrobku. Z právního hlediska je zušlechťovací operace obvykle posuzována jako smlouva o dílo. Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Zušlechťovací operace je možné dělit na operace: aktivní; pasivní. Z hlediska zhotovitele jde o aktivní operaci v případě, že zahraniční objednatel dodá českému podniku materiál nebo polotovary k zušlechtění. Při pasivní zušlechťovací operaci je 15

objednatel například český subjekt, který dodává suroviny či polotovary do zahraničí a po zpracování je dováží zpět do České republiky. Mezinárodní výrobní kooperace Mezinárodní výrobní kooperace je založena na rozdělení výrobního programu mezi výrobce z různých zemí. Finální výrobek je pak kompletován buď jedním, nebo oběma výrobci. Spolupráce může probíhat na různých úrovních. Kromě čistě výrobní kooperace může být spolupráce zaměřena i do oblasti výzkumu a vývoje, distribuce a poskytování různých služeb. Smlouva o mezinárodní výrobní kooperaci je tzv. nepojmenovanou smlouvou a její obsah a forma záleží na dohodě mezi smluvními partnery. „U nepojmenovaných smluv určují obsah (a název) smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší.“ Z judikatury: Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky spis. zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9. 9. 2009: "U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší." (http://www.ceskenoviny.cz/paragrafy/zpravy/co-jsou-to-nepojmenovane smlouvy/622691?utm_source=rss&utm_medium=feed) Kapitálové vstupy podniku na zahraniční trh Kapitálové vstupy podniků na zahraniční trhy se mohou realizovat v různých formách. Jsou velmi časté u velkých finančně silných firem, které mají dostatek kapitálových zdrojů. Rozhodnutí o kapitálovém vstupu na zahraniční trh musí vycházet z dlouhodobé firemní strategie a musí být podloženo celou řadou analýz. Základními formami kapitálových vstupů na zahraniční trhy jsou: portfolio investice (nákup akcií nebo jiných cenných papírů); přímé zahraniční investice (účelem jsou dlouhodobé ekonomické vztahy). Přímé kapitálové investice v zahraničí probíhají nejčastěji formou fúzí a akvizic, nově zakládaných podniků (tzv. investic na zelené louce), formou společného podnikání a strategických aliancí.

16

Otázky a odpovědi Co je to franchising? Co označuje termín licence? Co je to režim pasivního zušlechťovacího styku? Jaké jsou výhody franchisora? Které nejvýznamnější subjekty v ČR poskytují služby vývozcům? Co je tzv. nepojmenovaná smlouva? Franchising je smluvní vztah mezi partnery, ve kterém franšizér poskytuje svou značku a právo užívat předmět podnikání své společnosti, tj. poskytuje know-how včetně systému řízení a zabezpečování služeb, a nabyvatel franšízy se zavazuje zaplatit smluvně stanovenou odměnu a obchodní politiku poskytovatele. Licence označuje povolení či svolení k činnosti, která jinak není dovolena. Tento režim je určen pro dočasné vývozy zboží, které má status českého zboží a má být v zahraničí podrobeno zpracovatelské operaci, po které se ve formě zušlechtěných výrobků bude dovážet zpět do ČR. Mezi výhody franchisora patří např. rozložení rizika na franchisanty, výhodnější financování, získání příjmů pro vývoj know-how a jednotlivých franchisových prvků, kvalitnější kontrola prodeje výrobků a služeb atd. Služby vývozcům poskytují v ČR tyto subjekty: Česká agentura na podporu obchodu, CzecTrade, Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost – EGAP. S pojmem nepojmenovaná smlouva se můžeme setkat u mezinárodní výrobní kooperace a jde o smlouvu, která není upravena zákonem. Cvičení ke kapitole – Formy vstupu podniků na mezinárodní trhy Zamyslete se nad těmito úkoly a odpovězte na otázky: Rakouská firma přivezla do ČR ocelové polotovary. Zde jsou tyto polotovary zpracovány do vyšší finální podoby (výroba šroubů) a jsou zpět dopraveny do Rakouska do skladu firmy objednatele. O jakou operaci v zahraničním obchodě se jedná? V inzertním tisku Vás zaujala nabídka nadnárodní firmy OMV o nabídce obsazení benzinové čerpací stanice v Brně. Součástí inzerce byly např. tyto údaje: bezúhonnost, vlastní ŽL, částečné kapitálové zajištění, spolehlivost… Vaším úkolem je rozhodnout o který typ operace v zahraničním obchodě se jedná.

17

Přeložte následující věty do JAA Licence představuje svolení k činnosti. Franchising je smluvní vztah mezi partnery. Smlouvu o řízení užívají některé firmy z průmyslově vyspělých zemí. Podstatou zušlechťovacích operací je zpracování surovin, materiálů či polotovarů do vyššího stupně finality. Mezinárodní výrobní kooperace je založena na rozdělení výrobního programu mezi výrobce z různých zemí.

3 EFEKTY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU Cílové znalosti a dovednosti Popsat pojem liberalismus v mezinárodním obchodě; pojem teorie absolutních výhod; pojem teorie komparativních výhod; pojem protekcionismus, merkantilismus; určit absolutní a komparativní výhody v zahraničním obchodě Klíčová slova Liberalismus, teorie absolutních výhod, teorie komparativních výhod, protekcionismus, merkantilismus. Slovní zásoba v JAA Liberalism, theory of absolute advantage, theory of comparative advantage, protectionism, mercantilism.

Liberalismus Slovo liberalismus pochází z latinského liberalis a znamená svoboda. V mezinárodních ekonomických či obchodních vztazích tomuto slovu rozumíme jako odstraňování překážek obchodu, tj. klasických obchodních bariér tarifního i netarifního charakteru, otevření všech sektorů vnitřního trhu zahraniční konkurenci a úplné odstranění přímých i nepřímých podpor státu ve všech oblastech ekonomiky. Liberální přístup může na ekonomiku působit jak pozitivně, tak negativně. Obecně však vede: k propuštění zahraničních vlivů na domácí výrobu, ke změně výrobkové struktury, ke zvýšení konkurence na domácím trhu, k růstu specializace ekonomiky,

18

k možnosti vyšší realizace komparativních výhod ze zahraničně – obchodní směny, k nižším spotřebitelským cenám, k eliminaci inflace a stabilitě cen, ke snížení mezd, ke snížení zaměstnanosti. Teorie absolutních výhod Prvním významným klasickým ekonomem byl Adam Smith, který se problematice mezinárodního obchodu, liberalismu a protekcionismu věnoval ve svém díle Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, vydaném v roce 1776. Smith silně kritizoval merkantilisty, a to především za jejich tvrzení, že mezinárodní obchod je hrou s nulovým součtem. Věděl, že tomu tak není, jelikož ze vzájemného obchodování mohou těžit všechny zúčastněné strany. V rámci formulované teorie absolutních výhod tvrdí, že země by se měla specializovat na produkci těch výrobků, jež je schopna vyrobit s nižšími náklady, než jiné země. Ty bude vyvážet do ostatních zemí, ze kterých bude naopak dovážet ty produkty, které jednotlivé země dokážou vyrábět nejlevněji. Zjednodušeně řečeno, každá země produkuje to, co jí jde nejlépe. Princip fungování teorie absolutních výhod se popisuje na příkladu dvou zemí a dvou produktů. Vezměme například Finsko a Švédsko a jako jejich produkty mobilní telefony a automobily. Pracovní náročnost

Švédsko

Finsko

automobily

10 000

15 000

mobilní telefony

10

5

Tab. 2 Teorie absolutních výhod Zdroj: (Peprný, Stejskal, 2011)

Na výrobu jednoho automobilu potřebuje Švédsko 10 000 jednotek práce, zatímco Finsko 15 000, naopak k výrobě jednoho mobilního telefonu je ve Švédsku zapotřebí 10 jednotek práce a ve Finsku 5 jednotek práce. Švédsko má tedy absolutní výhodu v případě výroby automobilů, Finsko při výrobě mobilních telefonů. Na tyto výrobky by se tedy země měly zaměřit. Ve Švédsku stačí k nákupu jednoho automobilu 1 000 mobilních telefonů, zatímco ve Finsku je jich zapotřebí 3 000 (jde o tzv. národní směnný poměr). Automobily jsou tedy ve Švédsku levnější než ve Finsku, zatímco mobilní telefony jsou zde dražší. Podle teorie absolutních výhod by měly obě země na vzájemném obchodě získat.

19

Teorie komparativních výhod Teorii komparativních výhod rozpracoval David Ricardo. Poprvé ji publikoval v roce 1817 v rámci své knihy Zásady politické ekonomie a zdanění. Tato teorie se snaží odstranit jednu z hlavních vad teorie absolutních výhod. Jde o situaci, kdy některá ze zemí nemá vůbec žádnou absolutní výhodu (nedokáže tedy žádný produkt vyrábět nejlevněji). Musela by tedy všechny produkty dovážet. Teorie komparativních výhod naproti tomu uvádí, že i v takovém případě se zemi zapojení do mezinárodního obchodu (přesněji řečeno zapojení do mezinárodní dělby práce) vyplatí. Tuto situaci si opět zjednodušeně ukážeme na dvou zemích a dvou produktech. Místo pracovní náročnosti použijeme produktivitu práce. Platí, čím vyšší hodnota, tím lépe. Produktivita práce

Švédsko

Finsko

automobily

3

1

mobilní telefony

9 000

5 000

Tab. 3 Teorie komparativních výhod Zdroj: (Peprný, Stejskal, 2011)

V tomto případě vyrobí jedna jednotka práce ve Švédsku buď 3 automobily, nebo 9 000 mobilních telefonů, zatímco ve Finsku buď 1 automobil, nebo 5 000 mobilních telefonů. Švédská ekonomika má tedy při výrobě obou komodit absolutní výhodu. Dle teorie komparativních výhod by se ale mělo oběma zemím vyplatit vzájemné obchodování. Národní směnný poměr ve Švédsku činí 3 000 mobilních telefonů za 1 automobil, zatímco ve Finsku je to 5 000 mobilních telefonů za 1 automobil. To znamená, že ve Švédsku jsou relativně levnější automobily, zatímco ve Finsku mobilní telefony. Komparativní výhodu lze tedy definovat jako relativně největší absolutní výhodu (pokud má země při výrobě obou produktů absolutní nevýhodu). Absolutní výhody – monopol přírodních a klimatických podmínek Tento faktor umožňuje specializaci výroby v určitých oblastech světa (např. pěstování tropických plodů v tropických oblastech) nebo existenci lepších výrobních podmínek, než je tomu u jiných států (úrodná půda, naleziště rud apod.). Tyto monopolní podmínky anebo výrazně lepší podmínky pro existenci určitých výrob představují absolutní výhody z mezinárodního obchodu, neboť takovéto země dosahují nižších nákladů a tím i vyššího zisku z realizace vývozu než ostatní.

20

Existence komparativních výhod Ta spočívá v rozdílné produktivitě práce při výrobě určitých druhů zboží a znamená, že i méně hospodářsky rozvinuté země se mohou zúčastnit v oblasti produkce a nabídky některých aktivit (výrobků či služeb) ne mezinárodním trhu zboží. Teorie komparativních výhod při zjednodušeném a stručném vyjádření spočívá v tom, že hospodářsky více rozvinuté státy se mohou soustředit na výrobu právě těch výrobků, u kterých dosahují nejvyšší produktivity práce, a upustit od výroby, kde je při komparaci s tímto odvětvím produktivita nižší. Tyto obory lze pak přenechat hospodářky méně rozvinutému státu. Komparace produktivity přináší oboustranné

výhody oběma

partnerům

a

je

důvodem

k hospodářské

spolupráci.

(http://www.oecd.org ) Protekcionismus Protekcionismus (z lat. protection, ochrana) v mezinárodně-obchodních vztazích značí směr chránící domácí ekonomiku před vnějšími vlivy, resp. směr filtrující negativní vnější vlivy přicházející z okolního ekonomického prostředí. Stejně jako u liberalismu není možné jednoznačně stanovit charakter vlivu protekcionistických opatření na ekonomiku, zda jsou negativní či pozitivní. Obecně však takováto opatření vedou: ke konzervaci stereotypů v domácí výrobě, k zachování výrobkové struktury a úrovně výrobkové základny, k potlačení konkurence na vnitřním trhu, k pomalému technickému rozvoji, k vyšším spotřebitelským cenám, k nižším přínosům z komparativních výhod, k vyšším mzdám, ke zvýšení zaměstnanosti, k základní soběstačnosti ekonomiky a vyloučení její závislosti na zahraničních zdrojích. Pokud se stručně zaměříme na používaná protekcionistická opatření, můžeme je rozdělit do dvou základních kategorií – tarifní a netarifní. Do tarifních opatření řadíme cla, (např. dle směru vývozní, dovozní, dle typu prohibitivní, skleníková, preferenční, diferenční, kompenzační, odvetná, dle způsobu výpočtu valorická, specifická, smíšená, kombinovaná atd.). Od těchto tarifních opatření je v současné době upouštěno, naopak se více prosazují opatření netarifní. Sem můžeme zařadit celní přirážky, dovozní depozita, tarifní kvóty, 21

administrativní stanovení cen, antidumpingová opatření, různá opatření kvantitativního charakteru či opatření technická a kontrolní. Merkantilismus Pokud se zabýváme protekcionismem, nesmíme opomenout jeden z druhů hospodářské a zahraničně-obchodní politiky, merkantilismus. Merkantilistické názory byly významné mezi 16. a 18. stoletím, než byly úspěšně vyvráceny kritikou představitelů klasické politické ekonomie Smithem i filozofem Humem. Základní tezí merkantilismu bylo co nejvíce zvyšovat vývoz a zároveň minimalizovat dovoz, což není z dnešního hlediska podpory vývozu nic špatného. Problém ale byl v tom, jak byla chápána celá ekonomika. Bohatství národa bylo podle této teorie dáno zásobou drahých kovů v ekonomice. Zvyšování jejich zásoby (a tedy růstu bohatství) bylo možné dosáhnout pouze dvěma základními způsoby: těžbou na území daného státu (případně na území kolonií), aktivní platební bilancí. Pro země bez možnosti těžby drahých kovů tedy byla jedinou možností aktivní obchodní bilance. Té bylo možné dosáhnout pouze vývozem více zboží a služeb, než bylo dováženo. Merkantilisté považovali zahraniční obchod za hru s nulovým součtem. Tím bylo myšleno, že pokud jedna země na zahraničním obchodě vydělává, druhá musí logicky prodělávat. Zastánci této teorie nepředpokládali, že zapojení země do mezinárodního obchodu a mezinárodní dělby práce může vést ke zvyšování světového bohatství a tedy bohatnutí všech zapojených stran. Otázky a odpovědi Definujte pojem liberalismus a uveďte příklad, k čemu může vést. Definujte teorii absolutních výhod. Definujte teorii komparativních výhod. Definujte pojem protekcionismus a uveďte příklad, k čemu může vést. Definujte pojem merkantilismus. V mezinárodních ekonomických či obchodních vztazích tomuto slovu rozumíme jako odstraňování překážek obchodu, tj. klasických obchodních bariér tarifního i netarifního charakteru, otevření všech sektorů vnitřního trhu zahraniční konkurenci a úplné odstranění přímých i nepřímých podpor státu ve všech oblastech ekonomiky. Teorie absolutních výhod říká, že země by se měla specializovat na produkci těch výrobků, jež je schopna vyrobit s nižšími náklady, než jiné země. Ty bude vyvážet do ostatních zemí, ze kterých bude naopak dovážet ty produkty, které jednotlivé země dokážou vyrábět nejlevněji. Zjednodušeně řečeno, každá země produkuje to, co jí jde nejlépe. Teorie komparativních výhod je mnohem častější. 22

Existuje mezi každými dvěma zeměmi. Vždy se najdou dva produkty, u kterých by se vyplatilo, kdyby se na ně každá země specializovala. Protekcionismus jako směr slouží k ochraně domácí politiky před vnějšími vlivy. Merkantilismus vystupuje se svou tezí, že stát by měl co nejvíce zvětšovat vývoz a naopak snižovat dovoz. Bohatství národa bylo podle této teorie dáno zásobou drahých kovů v ekonomice. Cvičení ke kapitole – Efekty mezinárodního obchodu Odpovězte na otázky Definujte pojem liberalismus a uveďte příklad, k čemu může vést. Definujte teorii absolutních výhod. Definujte teorii komparativních výhod. Definujte pojem protekcionismus a uveďte příklad, k čemu může vést. Definujte pojem merkantilismus. Doplňte chybějící části věty …………………… chrání vnitřní trh před nežádoucí konkurencí ze …………………. Liberalismus usiluje o ………………… ……………………. …………………….. mezi státy. ……………… …………………….. neupravují pouze podmínky obchodu. …………………. vyjadřuje rozdíl mezi hodnotou vývozu a hodnotou dovozu. ………………….. ……………………… zobrazuje např. platby za nákup a prodej zboží a služeb z obchodní bilance. ……………….. …………………… zaznamenává např. přímé zahraniční investice v ČR. Mezi úkoly protekcionismu patří .......................

4 ZAHRANIČNĚ-OBCHODNÍ POLITIKA Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: pojem obchodní politika členění nástrojů na ochranu vnitřního trhu tarifní a netarifní nástroje celní sazby autonomní a smluvní nástroje obchodní dohody 23

Klíčová slova Obchodní politika, vnitřní trh, tarifní a netarifní nástroje, smluvní a autonomní nástroje, celní sazebník, obchodní dohody. Slovní zásoba v JAA Trade politics, internal market, tariff and not – tariff implement, contract and autonomous implement, tariff scale, trade agreement. Pojem a pojetí obchodní politiky Obchodní politika státu je souhrnem záměrů, strategií, zásad, opatření, nástrojů smluv a institucí, vytvářených a koncipovaných na úrovní vlády a směřující k podnikatelským subjektům domácím i zahraničním. Prostřednictvím obchodní politiky vlády států ovlivňují podnikatelské prostředí a obchodní vztahy podnikatelů s cílem zajistit optimální vnitřní ekonomický vývoj národního hospodářství, a to v dlouhodobém, střednědobém i krátkodobém horizontu. Obchodní politika je uplatňována jako funkce suverénního postavení státu v mezinárodních vztazích – každý stát má výsostné právo upravovat poměry na svém území. Z tohoto hlediska je koncepce obchodní politiky autonomním suverénním rozhodnutím vlády, které se odvíjí od její politické orientace a od prosazování vnitřních reforem ve všech oblastech hospodářství. V současném globálním prostředí, kdy se rozvíjí, zintenzivňují a prohlubují obchodní vztahy, vytváří souhrn obchodních politik všech států světa prostředí pro podnikatelské subjekty, jejichž obchodní aktivity přesahují rámec jedné země. Obchodní politika však zasahuje i podnikatelské subjekty, které jsou orientovány pouze na vnitřní trh daného státu. Prostřednictvím nástrojů obchodní politiky, kterými je vnitřní trh více nebo méně otevírán a chráněn před vnějšími vlivy, jsou utvářeny (společně s ostatními politikami světa) podmínky, ve kterých se rozvíjí domácí průmysl, zemědělství, služby atd. Obchodní politika má také dopad do mikroekonomických oblastí, např. do oblasti sociální nebo zdravotní (např. eventuální obchodní bariéry pro dovoz léků a zdravotnického zařízení, otevření trhu pro zahraniční zdravotní a sociální služby apod.) nebo do oblasti rozvoje regionů a venkova (např. odstranění zemědělských subvencí může vést k vylidňování venkova a ke změnám v charakteru krajiny). Nástroje na ochranu vnitřního trhu a podporu vývozu Nástroje umožňující prosadit záměry států dotýkající se obchodních vztahů se zahraničím nebo vytváření podnikatelského prostředí uvnitř státu nebo vnitřní ekonomiky obecně je

24

možno členit z několika hledisek, ať už podle jejich právní nebo věcné podstaty, cílů či tvorby. Základní členění řadí nástroje obchodní politiky do skupiny: na ochranu vnitřního trhu pro podporu vývozu Do kategorie nástrojů na ochranu vnitřního trhu se řadí všechny nástroje protekcionistického charakteru a nástroje, které jsou užívány proti nekalé konkurenci (dovoz za dumpingové ceny, dovoz subvencovaného zboží). V minulosti byly převážně využívány tarifní nástroje. Význam tarifních nástrojů po druhé světové válce klesal, a to jednak s postupující liberalizací obchodu v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu, jednak proto, že začalo být zřejmé, že regulace obchodu pouze prostřednictvím tarifů nemusí přesně splňovat záměry státu – celní zatížení dovozů znamená také zdražení vstupů do výroby a následně eventuální snížení konkurenceschopnosti vývozu na zahraničních trzích. Snižování tarifů však bylo v souvislosti s prohlubováním obchodních politik jednotlivých států doplňování nebo i nahrazováno jinými ochrannými netarifními opatřeními. Jejich obecnou funkcí je možnost filtrovat negativní vlivy ze zahraničního obchodu na domácí výrobu a trh. Smyslem jejich užití pak je především: kontrola množství dováženého zboží a jeho cen z důvodů dopadů na domácí výrobu a jejich konkurenceschopnost obrana proti nekalým praktikám, jako jsou dumpingové ceny, subvencovaný dovoz a zastírání původu zboží odveta proti překážkám na partnerských trzích ochrana spotřebitele z hlediska jakosti, bezpečnosti ochrana přírodního bohatství označování dováženého zboží a přijetí krajního opatření, jako je zákaz nebo silné omezení dovozu Do kategorie nástrojů na podporu vývozu patří subvence státu do výroby vývozního zboží, včetně subvencování primárních výrobních vstupů, subvence vývozu, výroby, daňové úlevy s vazbou na vývoz, státem garantované úvěry a pojištění vývozu, poskytování informací, vývozní služby a vývozní marketing, a také kombinace subvencí, obecně známá pod pojmem investiční pobídky. Poskytování subvencí jako finančních příspěvků ze strany státu je limitováno mnohostrannými obchodními ujednáními (WTO).

25

Tarifní a netarifní nástroje Tarifními opatřeními jsou cla, která splňují podmínku systematické aplikace. To znamená, že jejich sazby jsou předem vyhlášeny na určité předem stanovené období, a to právním předpisem státu (většinou v celním sazebníku). V tarifních nástrojích jsou promítnuty zejména dlouhodobé záměry obchodní politiky státu. Ostatní nástroje, byť se v jejich názvu objevuje slovo clo nebo jiné tarifní významy, je nutno zařadit k netarifním obchodním opatřením. Clo je peněžitá částka, kterou stát vybírá v souvislosti s dovozem nebo vývozem zboží, tj. při přechodu celních hranic. Původ cla je fiskální; tato úloha však ustoupila obchodně-politické povaze cla, i když v některých ekonomikách je příjem státního rozpočtu z vybraného cla stále významný. Prostřednictvím cel stát přímo mění cenu dováženého a vyváženého zboží; dopady těchto změn může stát dále korigovat netarifními nástroji. Dopad cla do ekonomiky je možno měřit ukazatelem efektivní míry celní ochrany, který je definován jako procentuální navýšení přidané hodnoty na fyzickou jednotku výroby vlivem celní ochrany. Cla jsou nejtransparentnějším obchodně-politickým nástrojem. Jejich výši lze relativně jednoduše vypočítat na základě předem stanovené metodiky a předem daných koeficientů. Cla můžeme dělit z různých hledisek. Vzhledem k tomu, že dělení cel je v literatuře rozsáhle popsáno, zde uvádíme pouze přehled tohoto dělení: podle směru, kterým přechází zboží hranice – dovozní, vývozní, tranzitní podle účelu dělíme cla na finanční (fiskální) a ochranná (protekcionistická) podle cíle, kterého má být dosaženo protekcionistickým clem, rozlišujeme cla prohibitivní (velmi vysoká celní sazba), skleníková a výchovná, preferenční (zvýhodněné celní sazby plynoucí z recipročních dohod o volném obchodu nebo jednostranně poskytované nižší celní sazby rozvojovým a nejméně rozvinutým zemím), diferenční (nižší než preferenční, k poskytnutí dodatečných výhod při splnění určitých podmínek) podle způsobu výpočtu rozlišujeme cla valorická (procentní sazba z hodnoty zboží), specifická (pevná částkou za fyzickou jednotku zboží), smíšená, kombinovaná, vypočítaná na jiném základě, kontingentní (v mnohostranném obchodním systému se pro kontingentní clo používá název tarifní kvóta – na určitý kontingent je vybíráno clo nižší, po vyčerpání kvóty se celní sazba zvyšuje na obecnou výši) podle vztahu k obchodnímu partnerovi se rozeznávají cla kompenzační a odvetná (retorzní – vzhledem k existenci mnohostranného obchodního systému se nevyužívají)

26

V literatuře je možno se také setkat s pojmem negociační cla – jsou užívána jako imaginární v rámci vyjednávání o liberalizaci a slouží pro diskusi a k vynucení ústupků partnerů. Vedle správného stanovení zbožové nomenklatury a původu zboží má pro přesné vyměření cla a daňových poplatků zásadní význam celní hodnota, která představuje základ pro její výpočet. Metodika stanovení základu pro výpočet cla a daní, tedy celní hodnoty, zůstává nejčastěji diskutovanou otázkou v oblasti celnictví již po několik desetiletí. Stanovení celní hodnoty vychází z principu tzv. hodnoty převodní, tedy ceny skutečně placené nebo ceny, která má být zaplacena za zboží dodané ze zahraničí do tuzemska. V komerční praxi bývá většinou touto cenou obyčejně částka uvedená na obchodní faktuře dodavatele. Celním dluhem se rozumí povinnost určité osoby zaplatit příslušné clo. Dlužníkem vůči orgánům celní správy je vždy celní deklarant. Celní dluh může být zajištěn jak samotným dlužníkem, tak i třetí osobou, která se v tomto případě stává ručitelem. Celní sazby Celní sazby státu jsou obsaženy v celním sazebníku, což je úřední seznam, ve kterém jsou každému zboží přiřazeny celní sazby. Podle údajů Světové celní organizace (World Customs Organization – WCO) používá 200 států světa, reprezentujících 98% světového obchodu, pro rozdělení zboží v celním sazebníku Harmonizovaný systém popisu a číselného označování zboží (Harmonized Commodity Description and Coding Systém). Tento systém byl vyvinut v působnosti WCO v osmdesátých letech minulého století a jeho cílem je usnadnit procedury obchodu odbouráním nákladů na udržování různých klasifikací zboží v různých zemích. Harmonizovaný systém člení všechna zboží do dvaceti jedné části a do 97 kapitol. Z toho 24 kapitola je rezervováno pro zemědělské zboží a potraviny, další kapitoly slouží k začlenění surovin, chemikálií, průmyslového a dalšího zboží. Každé zboží je v HS popsáno a je mu přidělen číselný šestimístný kód (H. S. code). V celních sazebnících vyspělých i rozvojových zemí se velmi často objevuje tzv. eskalace tarifů, to znamená, že celní sazba je tím vyšší, čím vyšší je úroveň zpracování produktu (čím vyšší je přidaná hodnota). Na citlivé výrobky jsou uplatňovány vysoké tarify, které se nazývají tarifní špičky. Za tarifní špičky je ve vyspělých zemích považována celní sazba přesahující 15%. Celní sazebník (TARIC) je základním nástrojem praktické realizace Celního kodexu, vyhlašuje se nepravidelně formou Nařízení Rady (EHS) v souladu s aktuálními zájmy a potřebami unie. Celní sazebník představuje ucelený systém, založený na kombinaci dvou základních údajů: číselného označení zboží a celního sazebního opatření. Z komoditního hlediska je sazebník členěn do uzančně vžitých skupin, tzv. tříd, které jsou označený římskými číslicemi a nejsou součástí číselného kódu. 27

Pro regulaci dovozu tarifními opatřeními je důležité, jestli jsou jednotlivé celní sazby mezi sebou provázané a jestli stanovení jejich výše je provázané s ostatními záměry a opatřeními obchodní politiky. Netarifní překážky obchodu, respektive netarifní obchodní opatření, jsou užívány v obchodních politikách států jako nástroje protekcionismu, ať už s cílem podpory rozvoje domácí ekonomiky nebo pro ochranu před nekalými obchodními praktikami zahraničních subjektů. Původně se vyvinuly jako doplněk tarifních opatření, v současné době jejich význam převyšuje význam celních nástrojů. Za netarifní překážku je pokládáno každé opatření (kromě cel), které může nějakým způsobem ovlivnit obchod. Seznam netarifních obchodních opatření je velmi rozsáhlý a nemůže být zcela vyčerpávající, neboť v politikách jednotlivých států přibývají nová opatření zejména s nepřímými dopady na obchod. Tříděním netarifních opatření se zabývala například Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Vzhledem k tomu, že netarifní opatření jsou v literatuře obsažně popsána, je dále uveden jen přehled základních skupin. Podle klasifikace UNCTADu byla netarifní opatření rozdělena do následujících skupin (často se jedná o opatření, jejichž vazby na obchod a jeho regulaci nejsou na první pohled zřejmé): paratarifní opatření (celní přirážky, dodatečné daně a přirážky, vnitřní daně a přirážky uvalené na dovoz, povinné celní ohodnocení dovozu, tarifní kvóty, opatření ke kontrole cen, povolení dovozu v návaznosti na exportní výkonnost) finanční opatření (administrativní stanovení cen, dobrovolné limity vývozních cen, různé přirážky a odvody z cen, antidumpingová opatření, vyrovnávací opatření, dobrovolná limitace vývozních cen, požadavek placení předem, souběžně existující rozdílné směnné kurzy, restrikce na alokaci deviz, regulace způsobu placení za dovoz, opožděný transfer deviz, dovozní depozita, centrální vyhlášení fixního směnného kurzu) automatická licenční opatření (automatická licence a monitorování dovozu) kvantitativní opatření (kvóty, neautomatické licence dovozu, zákazy dovozu, omezení vývozu, dobrovolná omezení vývozu) monopolistická opatření (stanovení jediné dovozní organizace, povinné využití národních služeb v pojištění, dopravě apod.) technická, sanitární a fytosanitární opatření (technická regulace, inspekce před naloděním, speciální celní formality, požadavky na nezávadnost potravin a na zachování zdraví zvířat a rostlin) 28

opatření na kontrolu výroby a vývozu (výrobní a vývozní subvence, zákaz vývozu a zdanění vývozu) Zajímavé jsou výsledky analýz užití netarifních opatření v obchodních politikách jednotlivých zemí, které uskutečnilo OECD. Podíl procedurálních a administrativních překážek, v jejichž důsledku dochází ke zvýšení transakčních nákladů obchodu, se stále zvyšuje. Z hlediska frekvence a účinků v jednotlivých sektorech obchodu, jsou netarifní opatření používána především v obchodě se strojírenskými výrobky, zemědělskými produkty a chemikáliemi, nejvíce zatížen je obchod zemědělskými a potravinářskými produkty, textilem a surovinami. Z hlediska regionů jsou netarifními opatřeními využívána nejvíce ve státech východní Asie a Tichomoří, v Evropě, střední Asii; relativně méně ve státech Severní Ameriky, jižní Asie, Jižní Ameriky a Karibské oblasti. Tato opatření jsou minimálně využívána ve státech Blízkého východu, severní Afriky a subsaharskéAfriky. Autonomní a smluvní nástroje Členění nástrojů obchodní politiky na autonomní a smluvní vyplývá z jejich právního základu. Autonomní nástroje jsou implementovány do obchodní politiky na základě jednostranného rozhodnutí suverénního státu, smluvní nástroje vstupují v platnost na základě mezinárodních ujednání s jinými suverénními státy. I když nástroje autonomní bývají historicky označovány jako primární a jsou k nim tradičně přiřazována cla, v současné době státy upravují autonomně svou obchodní politiku jen v těch částech, ve kterých nejsou vázány mezinárodní smlouvou se specifickou úpravou vzájemných obchodně-politických režimů. Z hlediska např. cel je tedy možno hovořit o autonomním nástroji pouze v případě všeobecné celní sazby; ostatní sazby vyplývají ze smluvních ujednání nebo sjednaných pravidel. Základním smluvním rámcem pro obchodní politiku většiny států světa jsou dohody a ujednání WTO. K autonomnímu rozhodování státu o obchodní politice tedy může docházet pouze v souladu s pravidly a závazky přijatými v mezinárodním obchodním systému. Míru autonomnosti v rozhodování státu je možno nejlépe ukázat na příkladu tarifních nástrojů a jejich výše. Vezmeme-li v úvahu strukturu celních sazeb, zcela autonomní jsou státy v určení všeobecné celní sazby, kterou členové WTO mohou stanovit pouze ve vztahu k nečlenům. Pokud jde o netarifní opatření, stát má relativně vysokou míru autonomnosti v jejich zavádění nebo naopak v jejich nevyužívání, což plyne z jejich množství, rozličnosti a řady modifikací. Řada netarifních opatření je upravena dohodami WTO, avšak nikoli všechna existují. Složité je určení autonomnosti v případech opatření přijímaných mimo obchodní politiku a mimo oblasti upravené dohodami WTO. Pokud pro danou oblast neexistuje žádná další mezinárodní smlouva, státy aplikují autonomní opatření jako výsledek své suverénní moci. V takových 29

případech platí pravidlo, že nesmí dojít ke zhoršení přístupu na trh pro obchodní partnery, v opačném případě hrozí otevření obchodních sporů. Je možno shrnout, že stát sice uplatňuje autonomní nástroje, avšak pouze ve smluvním, byť nezcela jasně definovaném rámci. Smluvním rámcem obchodní politiky však nejsou jen dohody WTO, ale také obchodní dohody, dohody o volném obchodu, o integračních seskupeních, dohody komoditní atd. Při zavádění nástrojů obchodní politiky by měla být respektována také obchodní a související ustanovení ostatních mezinárodních dohod, kterými je stát vázán. Právní ujednání vytvářející rámec obchodní politiky jsou nazývána obchodními smlouvami. V literatuře najdeme výklad obchodních smluv, které se odlišují od obchodních dohod. Smlouvou se rozumí politické ujednání, které upravuje vzájemné hospodářské vztahy mezi smluvními stranami a stanovuje pro tyto vztahy rámcovou úpravu právního postavení fyzických a právnických osob jedné smluvní strany na území strany druhé (tzv. arestační doložka). Je to nejstarší obchodněpolitický smluvní nástroj, ve kterém jsou ujednání o podmínkách vzájemné výměny zboží formulována jako doložky a konkretizace vzájemných vztahů je formulována ve zbožových a kontingentních listinách, které jsou závazkem státu nebránit vzájemné výměně zboží ve sjednané struktuře a objemu. Obchodní dohody můžeme dělit: mnohostranné; vícestranné; dvoustranné. Mnohostrannými jsou označovány dohody WTO. Jejich společným základem je respektování základních principů fungování mnohostranného obchodního systému v obchodu se zbožím, obchodu se službami, v oblasti práv k duševnímu vlastnictví, řešení obchodních sporů a prověrek obchodních politik. Vícestrannou dohodou je dohoda o volném obchodu nebo o vyšším stupni integračního seskupení, uzavřená mezi několika zeměmi, jako např. NAFTA, MERCOUSUR či EU. Vícestrannými jsou však také některé dohody WTO, které jsou výjimkou ze smluv mnohostranných, jako např. Dohoda o vládních zakázkách nebo Dohoda o obchodu civilními letadly. Jiným typem vícestranných dohod jsou potom mezinárodní komoditní dohody, z nichž většina je spravována v rámci UNCTAD a FAO – dohody o kávě, kakau, bavlně, mědi, obilí, jutě, olovu a zinku, niklu, olivovém oleji, citrusech, rýži, kůžích, oleji a olejových semenech, vínu, vinné révě, bambusu a ratanu. Bilaterální mohou být jako dohody o volném obchodu, o celní unii atd., ale také obchodní dohody o ekonomické spolupráci. Dohoda o volném obchodu je dohodou o vzájemných 30

preferencích, které se musí týkat v podstatě veškerého obchodu se zbožím nebo službami. Dohoda o vytvoření celní unie ruší celní překážky mezi signatáři a zakládá společný celní sazebník vůči třetím zemím. Od preferenčních dohod je nutno odlišit obchodní dohody o spolupráci nebo o partnerství, které obsahují zásady a pravidla vzájemných vazeb, avšak nikoli vzájemné preference. Vedle uvedených dohod, které upravují obchodně-politický režim v mezinárodním obchodě, patří ke smluvním nástrojům také další mezinárodní smlouvy upravující oblasti s obchodem související. Jde o ujednání v mezinárodní dopravě, celnictví, ochraně duševního vlastnictví, v oblasti technické normalizace a standardizace, sanitárních norem, atd. Tyto smlouvy mohou být jak mnohostranné, vícestranné i dvoustranné.Ke smluvnímu rámci patří také povinnosti státu, které vyplývají z jeho členství v mezinárodních organizacích, jejichž činnost se dotýká obchodu (WTO, UNCTAD, WCO, Evropská hospodářská komise OSN, OECD a další). Otázky a odpovědi Jak byste definovali clo? Jaký je jeho význam? Jaké druhy cla znáte? Jaké znáte členění nástrojů obchodní politiky? Co si představujete pod pojmem TARIC? K čemu slouží? Jak dělíme obchodní dohody? Co znamená pojem dumpingová cena? Co znamená pojem nekalá konkurence? Clo je povinná dávka, kterou stát vybírá při přechodu zboží přes jeho hranice. Význam cla je fiskální (clo je součástí příjmů státního rozpočtu), obchodně-politický (reguluje toky zboží přes hranice státu a má protekcionistický charakter vůči domácím ekonomickým subjektům) a cenotvorný (jeho výše zdražuje zboží). Podle pohybu zboží rozeznáváme clo dovozní a vývozní, ČR uplatňuje pouze clo dovozní. Nástroje obchodní politiky členíme na ochranu vnitřního trhu a pro podporu vývozu, podle funkce (tarifní, netarifní), z obchodně-politického hlediska (smluvní, autonomní). TARIC je celní sazebník. Představuje ucelený systém, založený na kombinaci dvou základních údajů: číselného označení zboží a celního sazebního opatření. Z komoditního hlediska je sazebník členěn do uzančně vžitých skupin, tzv. tříd, které jsou označený římskými číslicemi a nejsou součástí číselného kódu. Obchodní dohody dělíme na mnohostranné, vícestranné a bilaterální. Dumpingové ceny jsou takové ceny za zboží či službu, které jsou výrazně nižší, než je cena stejného výrobku či služby u konkurence 31

na stejném trhu. Prodejem za dumpingové ceny se prodejce snaží zlikvidovat konkurenci nebo získat podíl na novém trhu. Nekalá konkurence je omezování hospodářských subjektů jinými subjekty v jejich úsilí o dosahování cílů metodami, které nejsou v podnikatelské praxi běžné. Cvičení ke kapitole – Zahraničně-obchodní politika Odpovězte na otázky Jak byste definovali clo? Jaký je jeho význam? Jaké druhy cla znáte? Jaké znáte členění nástrojů obchodní politiky? Co si představujete pod pojmem TARIC? K čemu slouží? Jak dělíme obchodní dohody? Co znamená pojem dumpingová cena? Co znamená pojem nekalá konkurence?

5 MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE S VLIVEM NA MEZINÁRODNÍ OBCHOD Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: rozdělení mezinárodních organizací, jejich funkce historii vzniku mezinárodních organizací jejich význam v mezinárodním obchodě Klíčové pojmy Skundární subjekty mezinárodní práva, mnohostranná dohoda, mezinárodní mezivládní smlouva, mezinárodní politické uskupení, mezinárodní finanční uskupení, mezinárodní obchodní uskupení, generální rada, konsens Slovní zásoba v JAA International law, multilateral agreement, international intergovernmental contract, international political formation, international financial formation, international trade formation, general councillor, consensus. Jedná se o tzv. sekundární subjekty mezinárodního práva. Jsou to instituce založené mezinárodní mezivládní smlouvou. Klasifikujeme je podle cíle činnosti:

32

a) mezinárodní obchodní uskupení - WTO, zóny volného obchodu – ESVO (=EFTA – Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Švýcarsko), NAFTA (Kanada, Mexiko, USA), celkem je jich více než 50. Cílem je podporovat vzájemnou obchodní výměnu. b) mezinárodní finanční uskupení – MMF, skupina Světové banky, skupiny zemí G aj., celkem více než 100 skupin. c) mezinárodní politické uskupení – NATO, Západoevropská unie (ZEU) d) organizace systému OSN – např. Mezinárodní organizace práce – ILO, Mezinárodní organizace pro civilní letectví – ICAO, Organizace pro výchovu, vědu a kulturu – UNESCO, Organizace pro výživu a zemědělství - FAO, Světová meteorologická organizace - WMO, Světová zdravotnická organizace – WHO, Mezinárodní měnový fond – IMF, Dětský fond OSN – UNICEF atd., celkem přes 100. e) mezinárodní komoditní skupiny – de facto jedinou dnes fungující je OPEC Mezinárodní obchodní uskupení Světová obchodní organizace (WTO – World Trade Organization) WTO je instituce, která se zabývá pravidly vzájemných obchodních vztahů mezi členskými státy. Má za úkol podporovat rozvoj mnohostranného mezinárodního obchodního systému v rámci světové ekonomiky. Členské státy WTO se podílejí přibližně na 90 % světového obchodu. Ve své činnosti vychází WTO z dohod, dojednaných v rámci Uruguayského kola GATT. Tyto dohody vytváří právní základ pro pravidla mezinárodního obchodu, která se členské státy zavázaly dodržovat. Hlavním úkolem WTO je na tyto dohody dohlížet a podporovat jejich naplňování. WTO působí rovněž jako fórum po jednání o obchodních pravidlech a řeší spory mezi členskými státy. Cílem WTO je dosažení plné liberalizace mezinárodních obchodních vztahů a vybudování univerzálního právního systému, který by zajišťoval plnění přijatých principů a pravidel. Světová obchodní organizace je založena na následujících principech: obchod bez diskriminace – zajišťuje ho princip doložky nejvyšších výhod (stejné zacházení pro všechny členy) a národní zacházení (mezi domácími a zahraničními dodavateli nejsou činěny žádné rozdíly) uvolňování obchodu – k němu má docházet postupně a na základě jednání předvídatelnost – předpokládá, že změny v obchodních vztazích budou probíhat na základě právní závaznosti a transparentnosti

33

spravedlivá hospodářská soutěž – lze jí dosáhnout odstraňováním praktik narušujících mezinárodní obchod rozvojový princip – představuje podporu ekonomických reforem a celkového rozvoje pro méně vyspělé členské státy Organizační struktura WTO Nejvyšším rozhodovacím orgánem je ministerská konference, která se schází zpravidla jednou za 2 roky. Setkávají se na ní ministři obchodu a průmyslu všech členských zemí. Ministerská konference má pravomoc rozhodovat o záležitostech kterékoliv z multilaterálních smluv. Rozhodování ve většině případů probíhá nalezením konsenzu (shody). Kde nalezení konsenzu není možné, lze uplatnit rozhodnutí hlasováním (většinové rozhodování). V takovém případě disponuje každá členská země jedním hlasem. Generální rada sestává z vyslanců a vedoucích delegací při ženevské úřadovně WTO a řídí organizaci v době mezi konferencemi ministrů (má podobné kompetence a pravomoci jako Ministerská konference). Podle oblasti jednání se Generální rada schází rovněž pod názvem Orgán pro řešení sporů nebo Orgán pro revizi obchodní politiky, Generální radě jsou podřízeny tři pracovní rady, které se zabývají jednotlivými oblastmi obchodu. Jsou to rady pro: Obchod se zbožím. Obchod se službami. Obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví Na rady navazují výbory, které jsou výkonnými orgány a zabývají se specializovanými oblastmi obchodu (např. Výbor pro zemědělství, Výbor pro přístup na trh a další výbory). Sekretariát WTO sídlí v Ženevě a má přibližně 630 zaměstnanců. V jeho čele stojí generální ředitel, který je volený členskou základnou na čtyřleté funkční období. Úkolem sekretariátu je administrativní a technická podpora WTO. Dohody v rámci WTO Dohody v rámci WTO jsou mnohostranné dohody, závazné pro všechny členské země. V současné době (do roku 2009) je uzavřeno přibližně 60 dohod. Většina z nich je výsledkem jednání Uruguayského kola GATT. Dohody v rámci WTO se týkají zboží (GATT a další doplňující dohody), služeb (GATS) a duševního vlastnictví (TRIPS): GATT – Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1994 doplnila původní dohodu z roku 1947 a byla začleněna do WTO, kde zastřešuje multilaterální dohody o obchodu se zbožím. Obsahuje zejména dohody zaměřené na eliminaci obchodních překážek, jako jsou dumping a různé druhy subvencí.

34

GATS – Všeobecná dohoda o obchodu ve službách. Tato dohoda zahrnuje i přílohy definující zvláštní režim pro konkrétní oblasti týkající se liberalizace dopravy, telekomunikací a finančních služeb. TRIPS – Dohoda o duševním vlastnictví v oblasti obchodu stanoví pravidla pro vymahatelná práva k duševnímu vlastnictví v oblasti patentů, autorských práv a obchodních značek. Mnohostranné dohody doplňují tzv. listiny koncesí, které obsahují závazné podmínky pro přístup na trh každého členského státu EU. Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA) Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA – European Free Trade Association) je společenství čtyř evropských států, které vzniklo 3. května 1960 jako alternativa pro ty státy, kterým nebylo dovoleno (zejména ty „chudší“), nebo které si nepřály (zejména ty „bohatší“) připojit se k Evropskému společenství (dnešní Evropská unie). Evropské sdružení volného obchodu bylo definováno tzv. Stockholmskou smlouvou z roku 1960 a sdružilo státy, které zůstaly mimo ES, vedoucí zemí v tomto uskupení byla Velká Británie. Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) Severoamerická dohoda o volném obchodu (zkráceně NAFTA z angl. North American Free Trade Agreement) je obchodní dohoda spojující Kanadu, Spojené státy americké a Mexiko se snahou omezit obchodní a celní bariéry a liberalizovat obchod. Sídlem jsou hlavní města všech členských států (tedy Ottawa, Washington D. C. a Ciudad de México). NAFTA nabyla účinnosti 1. ledna 1994. Mezinárodní finanční uskupení Mezinárodní finanční organizace (MFO) jsou finanční instituce, jejichž členy a vlastníky jsou státy. Mají status mezinárodních organizací, mohou tedy používat zvláštní imunity (například daňovou) a výhody. Globální působností a vysokým počtem členských států jsou významnější Světová banka a Mezinárodní měnový fond. K dalším významným institucím patří regionální a specializované mezinárodní finanční organizace, Meziamerická rozvojová banka a další. Oficiální vztahy s MFO zajišťuje Ministerstvo financí ČR. Skupina Světové banky Od založení v roce 1944 v rámci Světové banky postupně vznikla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (1945), Mezinárodní finanční korporace (1956), Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (1966), Mezinárodní rozvojová asociace (1960) a Mnohostranná agentura pro investiční záruky (1988). Pro všechny tyto instituce je používán název Skupina Světové banky, zatímco Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj a Mezinárodní rozvojová asociace jsou souhrnně nazývány Světová banka. Společným posláním všech pěti institucí 35

v rámci WGP je řešení celosvětového problému chudoby a zvyšování životní úrovně. Partnerem WGP pro granty, úvěry a technickou pomoc jsou členské státy. Výjimku tvoří Mezinárodní finanční korporace, která má mandát pro spolupráci se soukromým sektorem. ČR na počátku devadesátých let obdržela od WGP celkem tři půjčky, první na vybudování infrastruktury (1991), druhou na odsíření a zefektivnění výroby elektřiny a třetí na rozvojový program telekomunikací. Od roku 2005 ČR již s ohledem na rozvoj své ekonomiky není klientskou zemí Světové banky a nečerpá proto žádné další úvěry a do dalších období nebude moci čerpat zdarma ani technickou asistenci. Mezinárodní měnový fond (MMF) MMF si klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. Hlavní činností MMF je poskytování půjček státům formou rezervních devizových zdrojů k řešení problémů nerovnováhy platební bilance a technická asistence. Byl založen v červenci 1944 a má v současnosti 185 členských států (z členů OSN do něj z různých důvodů nepatří jen Andorra, Kuba, Lichtenštejnsko, Monako, Nauru, Severní Korea a Tuvalu). Hlavní sídlo MMF se nachází ve Washingtonu D. C. Mezinárodní politická uskupení Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) OECD je mezivládní organizace sdružující 30 hospodářsky významných průmyslově vyspělých států světa včetně ČR. Hlavní cíle organizace lze stručně charakterizovat jako dosažení maximálního tempa hospodářského růstu svých členských zemí, růstu zaměstnanosti, vzestupu životní úrovně při zachování finanční stability, rozvoj světového obchodu na principu

mnohostrannosti

a v neposlední

řadě odstranění

diskriminace

v souladu

s mezinárodními úmluvami. Konkrétní zaměření potom spočívá ve zpracování politických strategických i taktických kroků, které vládám členských zemí umožňuje efektivně regulovat vztahy na úrovni národní, mezinárodní, v rámci OECD, ale i k nečlenským zemím. Organizace spojených národů – OSN OSN (někdy zkráceně nazývána Spojené národy) je mezinárodní organizace, která vznikla po druhé světové válce jako záruka míru, bezpečnosti a rozvoje ve světě. Desítky jejich programů, rad, fondů, výborů, komisí řeší nejrůznější problémy na planetě od chudoby po šíření jaderných zbraní.

36

Historie Organizace je následovnicí Společnosti národů založené po první světové válce na základě mírové konference ve Versailles. Už u jejího zrodu stálo tehdejší Československo jako spojenec vítězných států tzv. Dohody. S nástupem militarismu v Německu, Itálii a Japonsku a vojenskými akcemi těchto zemí za jejich hranicemi se prokázala neschopnost organizace účinně bránit mír. Společnost národu byla však formálně rozpuštěna až v dubnu 1946, tedy půl roku po vzniku OSN. Organizace spojených národu zahájila svou činnost 24. října 1945 po přijetí Charty OSN. První Valné shromáždění 51 členských států se konalo v lednu 1946 v Londýně. V současnosti má OSN 192 členských států a zaměstnává nad 40 000 lidí. Její rozpočet pro rok 2008 – 2009 činil více než čtyři miliardy dolarů. Oficiálními jazyky jsou arabština, čínština, angličtina, francouzština, ruština a španělština. Organizace má sídlo v New Yorku. Struktura Charta OSN ustanovila šest základních orgánů OSN, a to Valné shromáždění, Radu bezpečnosti, Ekonomickou a sociální radu, Poručenskou radu, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát. K tomu se přidává 15 agentur a množství programů, fondů a rad. Zabývají se vším od práv žen po telekomunikace, intelektuální práva, světový obchod, problém drog a nemocí, meteorologií, turismus, jednotlivé konflikty ve světě, klimatické změny či vzdělání. Otázky a odpovědi Podle čeho dělíme instituce založené mezinárodní mezivládní smlouvou a vyjmenujte tyto instituce. Co je WTO a jaké jsou její úkoly a cíle? Vyjmenujte dohody v rámci WTO. Jaký je rozdíl mezi zkratkami ESVO a EFTA a co tyto zkratky znamenají? Jaké státy sdružuje NAFTA a co tato zkratka znamená? Co si představujete pod pojmem Mezinárodní finanční seskupení, a které instituce do něj patří? Co se Vám vybaví pod názvem OSN? Jaké jsou jeho úkoly a cíle? Vyjmenujte šest základních orgánů OSN. Instituce založené mezinárodní mezivládní smlouvou dělíme podle jejich cíle činnosti a to na: mezinárodní obchodní uskupení, mezinárodní finanční uskupení, mezinárodní politické uskupení, mezinárodní komoditní skupiny, organizace systému OSN. WTO je instituce, která 37

se zabývá pravidly vzájemných obchodních vztahů mezi členskými státy. Má za úkol podporovat rozvoj mnohostranného mezinárodního obchodního systému v rámci světové ekonomiky. Dohody v rámci WTO: GATT, GATS, TRIPS, doplnění mnohostranných dohod o listiny koncesí. Rozdíl je pouze v tom, že zkratka ESVO značí český název organizace (Evropské sdružení volného obchodu) zatímco v originále zkratka EFTA znamená European Free Trade Association. Jedná se však o tu stejnou instituci. Členy sdružení NAFTA jsou státy severní Ameriky – Kanada, Spojené státy americké a Mexiko. Jejich snahou je omezit obchodní a celní bariéry a liberalizovat obchod. Zkratka je složena z názvu North American Free Trade Agreement. Mezinárodní finanční organizace jsou finanční instituce, jejichž členy a vlastníky jsou státy. Globální působností a vysokým počtem členských států jsou významnější Světová banka a Mezinárodní měnový fond. K dalším významným institucím patří regionální a specializované mezinárodní finanční organizace, Meziamerická rozvojová banka a další. Pod pojmem OSN si můžeme vybavit organizaci, jejíž snahou je celosvětový mír, bezpečnost a rozvoj ve světě. Jejím úkolem je řešení problémů z nejrůznějších oblasti, jako jsou problémy na planetě od chudoby po šíření jaderných zbraní. Cvičení ke kapitole – Mezinárodní organizace Odpovězte na otázky Podle čeho dělíme instituce založené mezinárodní mezivládní smlouvou, a vyjmenujte tyto instituce? Co je WTO a jaké jsou její úkoly a cíle? Vyjmenujte dohody v rámci WTO. Jaký je rozdíl mezi zkratkami ESVO a EFTA a co tyto zkratky znamenají? Jaké státy sdružuje NAFTA a co tato zkratka znamená? Co si představujete pod pojmem Mezinárodní finanční seskupení, a které instituce do něj patří? Co se Vám vybaví pod názvem OSN? Jaké jsou jeho úkoly a cíle? Vyjmenujte šest základních orgánů OSN. Odpovězte na otázku Uvažujete o vstupu vaší firmy na Slovensko. S pomocí www stránek proveďte analýzu základních aspektů podnikatelského prostředí této země. Uveďte tuzemské a zahraniční zdroje, které k tomu využijete. Které instituce v ČR slouží k podpoře exportu?

38

6 ZÁKLADY MEZINÁRODNÍHO PRÁVA Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: co znamená pojem „mezinárodní právo veřejné“, co znamená pojem „mezinárodní právo soukromé“, co je to mezinárodní prvek, rozdělení norem mezinárodního práva soukromého, co znamená pojem právo mezinárodního obchodu. Klíčová slova Mezinárodní prvek, kolizní normy, přímé normy, věcné normy mezinárodního práva soukromého, zachování vzájemnost, svrchovaná rovnost, suverenita státu Slovní zásoba v JAA International element, collision standard, straight standard, maintaining reciprocity, international law, sovereign equality, sovereignty Mezinárodní právo veřejné Mezinárodní právo veřejné je souhrn právních pravidel, která upravují vzájemné vztahy států a jiných subjektů (nikoliv fyzické a právnické osoby) a stanoví oprávněné způsoby jejich chování v rámci mezinárodního společenství. Jedná se tedy o silný integrující prvek mezinárodního společenství. Narušení jednoty mezinárodního společenství se vzápětí projeví ve stagnaci obecného mezinárodního práva, neboť brání nalezení společných, závazných modelů chování (viz konflikt „demokratického Západ“ a „komunistického Východu“ z 2. poloviny 20. století, i napětí mezi ekonomicky vyspělým „Severem“ a rozvojovým „Jihem“). Cílem je zajištění mírové existence a plynulého rozvoje mezinárodního společenství. Jelikož jsou jednotlivé státy, coby členové mezinárodního společenství, svrchované a suverénní (tzn., mají vrcholnou a výlučnou moc na příslušném území a současně jsou nezávislé v mezinárodních vztazích), jsou nejvyšším možným subjektem mezinárodního práva. Žádná norma mezinárodního práva tedy nemůže vzniknout bez vůle samotných států (tzv. volní povaha mezinárodního práva). Suverenita tedy určuje charakter vztahů mezi státy, které definujeme jako souřadné (tzn., žádný stát nemůže být podřízen moci jiného státu, ani jiné vnější moci). Vztahy mezi státy tak fungují na zásadě tzv. svrchované rovnosti. Vztahy

39

svrchované rovnosti mezi státy jsou samozřejmě značně vnitřně dynamické. Vyskytují se zde dvě tendence: tzv. odstředivá tendence (tendence podřídit si jakoukoli konkurující velmoc, narážející ale na omezenost vlastního potenciálu a na obdobné snahy ostatních velmocí) dostředivá tendence neboli nutnost respektovat projevy existence jiných suverénních celků (tzv. tolerující reciprocita – objektivně podmíněná nutnost koexistence). Svrchovanost (odstředivá tendence) se tedy realizuje prostřednictvím vnitrostátního právního řádu, kdežto logickým důsledkem dostředivého působení reciprocity je vznik a existence práva mezinárodního. Mezinárodní právo soukromé Soukromoprávní společenské vztahy se převážně realizují uvnitř hranic určitého státu. Někdy však vztahy soukromého práva přesahují svým významem oblast určitého státu – v některém svém prvku mají vztah k zahraničí. Jedná se o „soukromoprávní vztahy s mezinárodním (cizím nebo zahraničním) prvkem. Státy mají pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem zvláštní právní normy. Právní úprava je tedy záležitostí každého státu, a proto má každý stát své mezinárodní právo soukromé a soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem se vždy řídí právním řádem některého státu. Mezinárodní právo soukromé tak tvoří soubor zvláštních právních norem, které jsou určeny výhradně k úpravě soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Mezinárodní prvek Na základě zobecnění může být mezinárodní prvek založen, jestliže je vztah k zahraničí: jeden ze subjektů je cizinec (každý právní řád ho definuje jinak – státní příslušnost, místo) případ, kdy předmět má vztah k zahraničí (např. došlo ke škodě na zboží, které je v zahraničí) situace, kdy nějaká právní skutečnost vznikla v zahraničí (škoda na zboží v zahraničí) situace, kdy daný vztah je úzce svázán s jiným vztahem, který už mezinárodní prvek má. Druhy norem mezinárodního práva soukromého Rozlišujeme normy vnitrostátního původu (obsažené v právních předpisech daného státu) a mezinárodního původu (obsažené v mezinárodních smlouvách či v jiné mezinárodněprávně závazné formě). Mezinárodní právo soukromé obsahuje tyto druhy norem: 40

Kolizní normy Kolizní normy samy práva a povinnosti účastníků právních vztahů neupravují, pouze podle určitých kritérií určí právní řád některého státu, jehož normami se daný právní vztah řídí. Přímé normy Přímé normy samy přímo stanoví práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Tyto normy se stávají součástí právních řádů nejčastěji na základě mezinárodních smluv, které sjednávají mezi sebou státy. V právních řádech tak pak vzniká pro určité druhy soukromoprávních vztahů (např. pro vztahy z kupní smlouvy) dvojí úprava: pro ty, upravené smlouvou se použije této smluvní úpravy a pro ostatní, na které se sjednaná úprava nevztahuje, se pokud jde o vztahy s mezinárodním prvkem, použije vnitrostátních norem, jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád daného státu. Povahu přímých norem mají také normy, které jsou výlučně určeny pro úpravu právního postavení cizinců v soukromoprávních vztazích. Použije se jich na otázky jimi upravené bezprostředně, i kdyby se jinak příslušný vztah řídil cizím právem. Věcné normy mezinárodního práva soukromého Jedná se o normy obsažené ve vnitrostátních předpisech, které jsou určené pro úpravu určitých soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Nepoužije se jich bezprostředně, ale teprve jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád, jehož je součástí. Normy mezinárodního práva procesního Upravují postup soudů a dalších orgánů a účastníků, jakož i vztahů mezi nimi vznikající v soukromoprávním řízení, v nichž se vyskytuje mezinárodní prvek. Právo mezinárodního obchodu Mezinárodně unifikované přímé normy slouží k odstranění rozdílů v jednotlivých národních právních řádech. Vedle nich si mezinárodní praxe vytvořila určité prostředky, které sice jednotlivé rozdíly neodstraňují, ale slouží k jejich překlenutí a zabránění nepříznivým důsledkům pro právní jistotu subjektů právních vztahů. Mezi tyto prostředky patří mezinárodní obchodní zvyklosti, vykládací pravidla, vzorové smlouvy a obchodní podmínky. Značný význam těchto prostředků a jejich rozšířené používání souvisí se skutečností, že mohou být praxí světového obchodu pružněji přizpůsobovány měnícím se potřebám mezinárodního obchodního styku, na rozdíl od norem přímých je k jejich změně třeba nového smluvního ujednání příslušných států. Ač některé rozhodčí soudy (Rozhodčí soud u Mezinárodní obchodní komory v Paříži) přijímají názory o existenci práva mezinárodního obchodu jakožto samostatného zvláštního právního systému, nelze uvedeným prostředkům 41

přiznat povahu obecně závazných právních norem. Právní normy mohou být vytvářeny jen státy (vlastními předpisy nebo mezinárodními smlouvami) či eventuálně prostřednictvím činností mezinárodních organizací. Závaznost daných prostředků pro účastníky právního vztahu vzniká tím, že je učiní součástí své smlouvy, která se však musí opírat o některý právní řád. Učinit tak mohou, neboť prakticky každý právní systém připouští rozsáhlou smluvní volnost stran v oblasti závazkového práva. Určitý právní řad sám může recipovat mezinárodní obchodní zvyklosti, které jsou pak obecně závazné právě v důsledku toho, že se staly součástí právního řádu, jímž se řídí konkrétní právní vztah. Zachování vzájemnosti Pro aplikaci některých norem v oblasti českého mezinárodního práva soukromého a procesního je rozhodné zachování vzájemnosti; postupuje se tedy podle normy cizího státu jen tehdy, je-li zaručeno, že cizí stát postupuje stejně. Zásada vzájemnosti se promítá zejména ve věcech právní pomoci (zákon č. 97/1963 Sb.), v právním postavení cizinců, v úpravě nároků cizinců na osvobození od soudních poplatků a záloh, v úpravě uznávání a výkonu cizích rozhodnutí, ale i ve věcech projednání dědictví apod. Otázky a odpovědi Vysvětlete, jak chápete mezinárodní právo veřejné. Co je jeho cílem? Co znamená, když stát má suverenitu? Uveďte podmínky, kdy může být založen mezinárodní prvek. Jaké členění máme pro normy mezinárodního práva soukromého? Vysvětlete pojem kolizní norma. Vysvětlete pojem přímá norma. Vysvětlete pojem věcné normy mezinárodního práva soukromého. Vysvětlete pojem normy mezinárodní práva procesního. Vysvětlete, jak chápete v mezinárodním právu zachování vzájemnosti. Mezinárodní právo veřejné je soubor právních norem, které regulují vztahy mezi státy, jejich vztahy k mezinárodním organizacím a dalším subjektům mezinárodního práva, vzájemné vztahy mezinárodních organizací a některé vztahy jednotlivců ke státu. Cílem je zajištění mírové existence a plynulého rozvoje mezinárodního společenství. Svrchovanost (též suverenita) je právo vykonávat neomezeně moc na území státu, které náleží každému nezávislému státu. Mezinárodní prvek může být založen, je-li vztah k zahraničí: 42

jeden ze subjektů je cizinec případ, kdy předmět má vztah k zahraničí situace, kdy nějaká právní skutečnost vznikla v zahraničí situace, kdy daný vztah je úzce svázán s jiným vztahem, který mezinárodní prvek už má Normy mezinárodního práva soukromého členíme na: kolizní normy, přímé normy, věcné normy mezinárodního práv soukromého, normy mezinárodního práva procesního. Kolizní normy samy práva a povinnosti účastníků právních vztahů neupravují, pouze podle určitých kritérií určí právní řád některého státu, jehož normami se daný právní vztah řídí. Přímé normy samy přímo stanoví práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Tyto normy se stávají součástí právních řádů nejčastěji na základě mezinárodních smluv, které sjednávají mezi sebou státy. Jedná se o normy obsažené ve vnitrostátních předpisech, které jsou určené pro úpravu určitých soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Nepoužije se jich bezprostředně, ale teprve jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád, jehož je součástí. Upravují postup soudů a dalších orgánů a účastníků, jakož i vztahů mezi nimi vznikající v soukromoprávním řízení, v nichž se vyskytuje mezinárodní prvek. Pro aplikaci některých norem v oblasti českého mezinárodního práva soukromého a procesního je rozhodné zachování vzájemnosti; postupuje se tedy podle normy cizího státu jen tehdy, je-li zaručeno, že cizí stát postupuje stejně.

7 SMLUVNÍ VZTAHY V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: problematiku vytváření smluv v mezinárodním obchodě kupní smlouvy v mezinárodním obchodě obsah kupních smluv vytváření kupní smlouvy Klíčová slova Mezinárodní prvek, smlouva, kupní smlouva, preambule, Vídeňská úmluva, mezinárodní norma.

43

Slovní zásoba v JAA International element, contract, contract of sale, preamble, Vienna convention, international standard. Smlouvy uzavírané v mezinárodním obchodě, zakládají zpravidla (z hlediska českého práva) právní vztahy tzv. „mezinárodním prvkem“. Problematika těchto smluv je poměrně složitá a proto se v praxi téměř vždy vyplatí svěřit přípravu smlouvy v mezinárodním obchodě právníkovi se zkušenostmi v tomto oboru. Obecně lze upozornit zejména na vhodnost doplnění smlouvy o výslovnou úpravu volby práva, kterým se mají řídit právní vztahy týkající se realizace obchodního případu ve smlouvě neupravené, jakož i příslušnosti (rozhodčího) soudu k rozhodování případných sporů z takové smlouvy. Problematičnost právních vztahů s mezinárodním prvkem spočívá zejména v tom, že na ně zpravidla dopadá vícero různých právních řádů, mnohdy i mezinárodních smluv a v Evropské unii pak v poslední době i nařízení, a ne vždy je zcela jisté, podle jakého práva se bude daný právní vztah nakonec posuzovat. Mnohdy bude záležet na tom, o jaký druh právního vztahu se jedná (např. životní pojištění, koupě automobilu), vystupuje-li na jedné straně spotřebitel nebo jde o vztah dvou podnikatelů, z jaké země pochází druhá smluvní strana. V důsledku toho nemusí být vždy zcela jasné, jaký je vůbec obsah vzájemných práv a povinností v daném právním vztahu. Proto je vhodné dohodnout se ve smlouvě na volbě práva, které se na daný právní vztah bude vztahovat. Tím se obvykle vymezí prostor pro interpretaci práv a závazků smluvních stran, zejména pro případ vzniku sporu, a posílí tak žádoucí právní jistota. Nejčastěji užívaným smluvním ujednáním je kupní smlouva, kterou podniky uzavírají v obchodu se svými zahraničními obchodními partnery. Představuje právní základ uskutečnění jednotlivé vývozní nebo dovozní operace, v obchodní terminologii nazývána „kontrakt“. Způsob uzavírání mezinárodních kupních smluv, jejich forma a obsah jsou ovlivněny řadou faktorů, např. zvláštnostmi obchodovaného zboží, právní a ekonomickou situací partnerů, atd., zejména však již zmíněnými odchylkami v právních předpisech a obchodních zvyklostech jednotlivých zemí. Pro rozvoj mezinárodní hospodářské spolupráce je proto důležitá probíhající postupná harmonizace a unifikace právní úpravy týkající se mezinárodních závazkových vztahů. Důležitá v tomto směru byla činnost Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu (United Nations Commission in International Trade Law – UNCITRAL) či Mezinárodní obchodní komory (Intrnational Chamber of Commerce – ICC) a dalších (př. Mezinárodní institut pro sjednocení soukromého práva – UNIDROIT). Zásadním úspěchem v tomto směru bylo přijetí Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží – (vídeňská konvence) – dále jen 44

Úmluva. Byla přijata ve Vídni, proto též nazývána „Vídeňská úmluva“. Má charakter přímé mezinárodní normy, její ustanovení se proto musí použít před ustanoveními českého právního řádu. Úmluva řeší zásadní otázky uzavírání mezinárodních kupních smluv, práv a povinností prodávajícího a kupujícího. Má charakter věcných norem a její použití se vztahuje na koupi věcí movitých. Skládá se z: Preambule Preambule má 4 části: Předmět úpravy a obecná ustanovení. Uzavírání smlouvy. Koupě zboží (Povinnosti prodávajícího a kupujícího, přechody rizik, účinky odstoupení od smlouvy atd.). Závěrečná ustanovení. Příloha – seznam států, jež Úmluvu ratifikovaly. Obsah kupních smluv Obsah kupních smluv je předurčen právními předpisy a zvláštnostmi daného obchodu (povaha zboží, charakter trhu atd.) Základní právní koncepce kupní smlouvy je ale podobná a podstatné části kupní smlouvy dle Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží i obchodního zákoníku ČR tedy jsou: určení smluvních stran (název, sídlo atd.) dohoda o předmětu koupě – určení obchodovaného zboží dohoda o ceně – určení kupní ceny (bývá stanovena pevnou částkou vyjádřenou v určité měně, nebo jako pohyblivá částka, závislá na vývoji různých faktorů) nebo způsobu, jak bude cena v budoucnu řešena, tzn. počítána (dle Úmluvy mohou ale kupní strany projevit vůli uzavřít kupní smlouvu bez dohody o ceně). Pokud se strany na ceně nedohodnou, tak se kupní cena určí jako obvyklá cena (popř. stanovená soudem). Kromě těchto podstatných části je obvyklé sjednávat výslovně i další podmínky řešící práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího. Patří sem: dodací lhůta – dodací lhůta bývá většinou v kupních smlouvách sjednána výslovně. Může být: 45

promptní – prodávající plní kupní smlouvu „ihned“, ve velmi krátké lhůtě dané buď uzancemi, nebo právními předpisy, navázaná na splnění určité podmínky, např. „do jednoho měsíce od vystavené akreditivu“ postupná – u dílčích dodávek dlouhodobých kontraktů, na odvolávku – rámcová dodací lhůta a dílčí dodávky dle potřeb odběratele, Just in Time – „přesně včas“ – obdobná lhůtě na odvolávku, důraz na optimalizaci dodávek potřebám odběratele. dodací podmínka (parita) – vyjadřuje některé povinnosti smluvních stran související s dodávkou a převzetím zboží. Zejména jde o: způsob, místo a dobu dodání zboží k dispozici odběrateli, místo a okamžik přechodu úhrady nákladů spojených s dodávkou zboží z prodávajícího na kupujícího, místo a okamžik přechodu rizika ztráty nebo poškození zboží, další povinnosti smluvních stran při zajišťování dopravy, obstarávání průvodních dokumentů, kontrolních úkonů, balení zboží, celního odbavování, pojištění, apod. Dodací parita se v kupních smlouvách vyjadřuje nejčastěji některou z používaných doložek (např. Incoterms) a sjednáním místa (nap. FOB Hamburg Incoterms 2010): platební podmínka – většinou se v kupních smlouvách sjednává výslovně. Vyjadřuje především místo, dobu a způsob úhrady kupní ceny kupujícím. Stanoví často i některé další podmínky, např. způsob zajištění pohledávek některé ze smluvních stran, povinnost předkládat určité dokumenty, hradit úrok apod., způsob přepravy – stanovení dopravní cesty a dopravního prostředku, sjednání záruk za dodané zboží včetně záručních lhůt, další podmínky – jako např. ujednání o důsledcích nedodržení smlouvy, o volbě práva, uplatňování reklamací, řešení případných sporů atd.

Incoterms (International Commercial Terms) Český termín "Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích podmínek" nabízí jednotný výklad dodacích doložek (parit) při provádění mezinárodního obchodu. Tato pravidla definují práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího v mezinárodním obchodě a jsou denní pomůckou obchodníků na celém světě. Vydala je Mezinárodní obchodní komora v Paříži již v roce 1936 jako "Soubor mezinárodních pravidel pro výklad dodacích podmínek". Tato pravidla byla 46

známa jako Incoterms 1936. Později, v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990 a nyní v roce 2000 byly provedeny změny a dodatky tak, aby pravidla byla náležitě uvedena v souladu s běžnou praxí v mezinárodním obchodě. Doložky bylo nutné přizpůsobit především změněným dopravním technikám (např. kontejnerové dopravě zboží, kombinované dopravě, přepravě silničních vozidel a železničních vagónů systémem "roll on roll off" na krátkých námořních vzdálenostech). Vydání Incoterms bere náležitý zřetel na nedávné rozšíření svobodných celních pásem, rostoucího užívání elektronického spojení v obchodních transakcích a na změny v dopravních technikách. Dodací parita je stěžejní součástí každého kontraktu, a proto znalost INCOTERMS je pro efektivní provádění zahraničních obchodních operací nezbytně nutná. Každý podnikatel, vývozce i dovozce, má možnost v INCOTERMS 2000 nalézt nejvhodnější a nejbezpečnější obchodní doložku pro daný obchod. Poskytují kontrahentům zúčastněným v zahraničním obchodu jistotu spočívající v jednotném výkladu doložky zahrnuté do kupní smlouvy a podstatnou měrou omezují různé pozdější nejasnosti a spory. Stávají se však závaznými teprve tehdy, když se na ně obě smluvní strany v kontraktu výslovně odvolávají. Pravidla INCOTERMS se vztahují pouze na poměr mezi prodávajícím a kupujícím a neřeší vztah ke speditérům, dopravcům, pojišťovnám nebo bankám. Rovněž se nezabývají problémem přechodu vlastnictví ke zboží z prodávajícího na kupujícího, nemají povahu právní normy. 10. září 1999 vznikla v ČR česká pobočka Mezinárodní obchodní komory (ICC CZ). Poslední revize INCOTERMS z roku 2000 obsahuje 13 doložek a rozděluje obchodní doložky do dvou základních skupin: a) z hlediska povinností prodávajícího b) z hlediska zvoleného druhu dopravy zboží V mezinárodním obchodě se nejčastěji používají doložky FOB a CIF. Podrobnější výklad nejužívanějších doložek EXW - Ze závodu Ex works FCA - Vyplaceně dopravci Free Carrier FAS - Vyplaceně k boku lodi Free Alongside Ship FOB - Vyplaceně loď Free on Board CFR - Náklady a přepravné Cost and Freight (dříve C + F) CIF - Náklady, pojištění a přepravné Cost, Insurance and Freight CPT - Přeprava placena do... Carriage paid to... CIP - Přeprava a pojištění placeny do... Carriage and insurance paid to... DAF - S dodáním na hranici Delivered at Frontier DES - S dodáním z lodi Delivered ex Ship 47

DEQ - S dodáním z nábřeží (clo placeno) Delivered ex Quay (duty paid) DDU - S dodáním clo neplaceno Delivered duty unpaid DDP - S dodáním clo placeno Delivered duty paid Otázky a odpovědi Čím jsou zakládány smlouvy v mezinárodním obchodě? Z jakého důvodu se doporučuje předat sestavení smlouvy odborníkovi? Jaké smluvní ujednání se v mezinárodním obchodě vyskytuje nejčastěji? Co ovlivňuje způsob uzavírání, obsah a formu kupní smlouvy a jaký název se pro ni v mezinárodním obchodě užívá? Uveďte, jaké náležitosti by měla kupní smlouva mít. Co si představíte pod pojmem „parita“? Co uvádí v kupní smlouvě dodací lhůta a jak bývá většinou sjednána? Smlouvy v mezinárodním obchodě jsou zakládány tzv. mezinárodním prvkem. Z důvodu toho, že problematika smluv, uzavíraných v mezinárodním obchodě je poměrně složitá, tudíž se téměř vždy vyplatí svěřit vypracování těchto smluv právníkovi, který se v daném oboru pohybuje. Nejčastějším smluvním ujednáním, které se v mezinárodním obchodě vyskytuje, je kupní smlouva, kterou podniky uzavírají v obchodu se svými zahraničními partnery. Způsob uzavírání kupní smlouvy, její obsah a formu ovlivňují různé faktory, jako jsou např.: právní a ekonomická situace partnerů, zvláštnost obchodovaného zboží apod. Hlavní náležitosti kupní smlouvy jsou: určení smluvních stran, dohoda o předmětu koupě, dohoda o ceně. Dalšími náležitostmi, byť sjednanými výslovně, jsou dodací lhůta a dodací podmínka (parita). Pojem parita neboli dodací podmínka vyjadřuje některé povinnosti smluvních stran, které nějakým způsobem souvisejí s dodávkou a převzetím zboží. Může jít např. o způsob, místo, dobu převzetí, balení zboží, pojištění zboží atd. Dodací lhůta v kupní smlouvě udává, kdy má být zboží dodáno kupujícímu. Sjednává se většinou výslovně. Cvičení ke kapitole – Smluvní vztahy v mezinárodním obchodě Odpovězte na otázky Čím jsou zakládány smlouvy v mezinárodním obchodě? Z jakého důvodu se doporučuje předat sestavení smlouvy odborníkovi? Jaké smluvní ujednání se v mezinárodním obchodě vyskytuje nejčastěji?

48

Co ovlivňuje způsob uzavírání, obsah a formu kupní smlouvy a jaký název se pro ni v mezinárodním obchodě užívá? Uveďte, jaké náležitosti by měla kupní smlouva mít. Co si představíte pod pojmem „parita“? Co uvádí v kupní smlouvě dodací lhůta a jak bývá většinou sjednána? Zamyslete se nad následujícími otázkami 1. Popište jednotlivé kroky obchodního jednání. 2. Je chybou začínat jednání uvedením ceny? Proč ano nebo proč ne? 3. Jak poznáte vhodnou chvíli k uzavření obchodu? Rozhodněte, jaké odpovědi jsou správné Určete u každého případu dodací podmínky, kterých se týká uvedená skutečnost (existuje více možností): a) kupující je povinen zajistit loď a oznámit datum a místo nakládky; b) prodávající je povinen pojistit zboží minimálně v hodnotě 110 % ceny zboží; c) prodávající dodává zboží do země kupujícího, avšak nezajišťuje dovozní formality (na kontinentě); d) prodávající zboží dodává do přístavu určení, nevybavuje dovozní formality; e) prodávající zajišťuje vylodění; f) prodávající zajišťuje převoditelnou pojistku na kupujícího; g) prodávající splní povinnosti již ve své zemi, ale zajišťuje ještě vývozní formality. Kupní smlouva (podle §588 občanského zákoníku) Ivan Nový, trvale bytem ……… (prodávající) a Petr Skoupý, trvale bytem ……… (kupující) uzavírají tuto kupní smlouvu: I. Předmět koupě, doba a způsob dodání Prodávající se zavazuje na základě této kupní smlouvy dne 5.1.2010 osobně předat kupujícímu benzínovou sekačku na trávu značky Gardena v.č. ………. (stáří 4 roky) včetně technické dokumentace. II. Kupní cena Kupující se zavazuje zaplatit do tří dnů od dodání sekačky kupní cenu ve výší 3 000,- Kč na bankovní účet prodávajícího číslo ………. 49

III. Prohlášení kupujícího Kupující tímto prohlašuje, že byl detailně seznámen s technickým stavem sekačky i s jejím stářím. IV. Možnost odstoupení od smlouvy Jestliže jedna ze stran poruší některé z ustanovení této smlouvy, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit. V. Prohlášení stran Obě strany prohlašují, že si kupní smlouvu sepsanou na základě svobodné vůle přečetly a s jejím obsahem souhlasí. Na důkaz toho připojují své podpisy.

V Praze dne 1.1.2010

-----------------

-----------------

Petr Novotný

Josef Navrátil

(kupující)

(prodávající)

8 FINANCOVÁNÍ MEZINÁRODNĚ OBCHODNÍCH OPERACÍ Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: odlišnosti ve financování mezinárodního obchodu a financování v tuzemsku, metody krátkodobého financování, podstatu dokumentárního akreditivu, dokumentárního inkasa, metody střednědobého a dlouhodobého financování, alternativní metody financování, podstatu faktoringu, forfaitingu, mezinárodního leasingu, platební podmínky v mezinárodním obchodě a jejich funkce. Klíčová slova Financování (krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé, alternativní), kontokorentní úvěr, eskont směnek, směnka (vlastní, cizí), dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso, faktoring, forfaiting, mezinárodní leasing, beneficient. 50

Slovní zásoba v JAA Financing (short-term, medium-term, long-term, alternative), overdraft, discounting of bills, bill of exchange (own, foreign), documentary letter of credit, documentary collection, factoring, forfeiting, international leasing, beneficiary. Financování mezinárodního obchodu se v mnoha ohledech liší od financování obchodu v tuzemsku. Odlišnost je možné najít zejména v náročnosti na finanční prostředky, charakteru finančních zdrojů, které mohou být použity pro financování, v používaných metodách a v rizikovosti finančních operací v mezinárodním obchodě. Příčinou bývá geografická vzdálenost místa výroby od místa spotřeby, dále časový nesoulad mezi pohybem zboží a placením a další faktory. Financování mezinárodního obchodu zpravidla předpokládá kvalifikované rozhodování jak o volbě zdrojů pro získání potřebných finančních prostředků, tak o výběr adekvátních metod zajištění jejich návratnosti s ohledem na podstupovaná rizika. V současných podmínkách na mezinárodních trzích kapitálových a zbožových spočívá tíha financování většinou na exportérovi, nicméně i dovozce musí hledat optimální metody financování své činnosti. Při těchto rozhodováních bývají spolu s vývozními a dovozními operacemi řešeny i otázky financování dalších činností, které s obchodem souvisejí, jako jsou náklady na výzkum trhu, zjišťování distribučních cest, skladování výrobků, propagaci, servis a další. Daleko více činností bývá financování v souvislosti s investičními celky. Obtížnost procesu financování mezinárodního obchodu se projevuje ve struktuře subjektů, které se na zajišťování podílejí. Patří mezi ně výrobci, dovozci a vývozci, různé typy obchodních mezičlánků a další. Financování mezinárodního obchodu je prováděno především komerčními bankami, ale služby v této oblasti mohou poskytovat i různé typy specializovaných finančních institucí, a to soukromých, státních i polostátních. Nepřímo se na financování mezinárodního obchodu podílejí i pojišťovny. Od druhé světové války patří opatření v oblasti financování exportu k jednomu z nejúčinnějších obchodněpolitických nástrojů pro podporu vývozu a zahraniční expanze firem. Metody krátkodobého financování Jsou obdobné jako ostatní metody financování prodejní, výrobní i jiné hospodářské činnosti v tuzemsku. Krátkodobé financování může být poskytováno bankami a finančními institucemi rámcově, např. pro všechny exportní obchody klienta, v některých případech je poskytováno ve vazbě na jednotlivou operaci. 51

Kontokorentní úvěr (overdraft) Kontokorentní úvěr poskytují banky svým klientům k běžnému účtu na řešení jejich finančních potřeb. Kontokorentní úvěr je krátkodobý úvěr, který dává banka klientovi – majiteli běžného účtu tak, že mu umožní z tohoto účtu čerpat do mínusu. Umožnění vykazování debetního zůstatku na tzv. kontokorentním účtu. Inkaso z prodejů odbourává úvěr. Eskont směnek Tradiční metoda financování exportu. Provádí se formou odkupu směnek bankou před jejich splatností. Směnečník u směnky cizí nebo výstavce u směnky vlastní (v MO většinou kupující) je zavázán platit až v době splatnosti směnky, a to k určitému pevnému datu, určitou dobu po viděné nebo určitou dobu po vystavení směnky. Směnky akceptované odběratelem mohou být nabídnuty bance k eskontu. Banka odkoupí dosud nesplatnou směnečnou pohledávku svého klienta a po srážce diskontu poskytne příslušnou směnečnou částku (zvažovaná bonita odběratele a většinou zachován tzv. postih vůči dodavateli). Dokumentární akreditiv Představuje neodvolatelný abstraktní závazek vystavující banky poskytnout určité peněžní plnění beneficientovi (nejčastěji se jedná o exportéra) proti předložení požadovaných dokumentů a splnění dalších akreditivních podmínek. 3

vystavující banka

avizující banka

6 7

8

4

2

1

kupující

5

prodávající

1

Obr. Schéma dokumentárního akreditivu Zdroj: (Baláž, 2010)

Kupující s prodejcem uzavřou prodejní smlouvu. Jedním z bodů smlouvy může být, že smlouva nabude účinnosti až v okamžiku, kdy kupující zajistí vystavení dokumentárního akreditivu ve prospěch prodávajícího. V tomto bodě je stanoveno, zda se jedná o dokumentární akreditiv neodvolatelný, použitelný na viděnou nebo s odloženou platbou atd. Je zde také uvedeno, které dokumenty musí beneficient předložit, aby obdržel výplatu 52

z akreditivu. Kupující (příkazce) kontaktuje svoji banku a předloží jí správně vyplněnou a podepsanou žádost o dokumentární akreditiv. Kupující by měl velmi pečlivě vyjmenovat a jasně rozepsat veškeré podmínky, a to zejména dokumenty, které požaduje. S bankou se též dohodne na zajištění. Banka, která akreditiv vystaví má vlastní, na kupní smlouvě nezávislý platební závazek vůči beneficientovi akreditivu, a proto se zajišťuje (zástavním právem apod.). Banka vystaví dokumentární akreditiv ve prospěch prodejce – beneficienta akreditivu. Beneficientovi akreditivu to oznámí přímo prostřednictvím banky uvedené žadatelem – kupujícím, resp. prostřednictvím své korespondenční banky v druhé zemi transakce, která akreditiv dále oznámí (avizuje) beneficientovi prostřednictvím banky beneficienta. V tuzemském platebním styku jsou akreditivy často oznamovány beneficientovi přímo vystavující bankou. Avizující banka avizuje dokumentární akreditiv beneficientovi poté, co se ujistila o pravosti údajů na základě telegrafických kódů, SWIFT kódů nebo podpisových vzorů. Byla-li banka požádána o potvrzení akreditivu a učiní-li tak, stane se potvrzující bankou. Z akreditivu má svůj vlastní platební závazek. Obstará-li beneficient veškerou akreditivem požadovanou dokumentaci, předá ji avizující (potvrzující) bance. Avizující banka po kontrole dokumenty zasílá vystavující bance. Potvrzující banka, shledala-li dokumenty jako vyhovující podmínkám akreditivu, musí beneficientovi poskytnout výplatu akreditivu. Na základě obdržených dokumentů, které jsou v souladu s podmínkami akreditivu, vystavující banka provede platbu akreditivní částky. Vystavující banka předá dokumenty po vypořádání úhrady kupujícímu – žadateli o akreditiv. Vývozcům jako beneficientům akreditivu poskytuje tento instrument určité finanční možnosti – spolehlivý exportéři mohou na jeho základě zpravidla získat bankovní úvěr na předfinancování dodávek, a to již v okamžiku, kdy je v jejich prospěch akreditiv otevřen. Splní-li vývozce akreditivní podmínky, bývají banky nebo finanční instituce ochotny tuto akreditivní pohledávku po srážce diskontu odkoupit. Pro dovozce bývá akreditiv finančně méně výhodný. Např. pokud vystavující banka nepovažuje importéra za dostatečně úvěruschopného, může vázat jeho finanční prostředky ve výši akreditivní částky již v době otevření akreditivu. Pro obchodní podniky má značný význam možnost použití tzv. převoditelného akreditivu. Obchodník jako beneficient může požádat banku o převedení práv z akreditivu na své dodavatele, a tak financovat nákupy bez nároku na vlastní finanční zdroje. Někdy lze využít tzv. akreditiv remboursní, kterým kupující čerpá úvěr sjednaný v rámci mezibankovní úvěrové linky. Dokumentární inkaso Je rovněž formou bankovního platebního styku, kdy je vydání určitých dokumentů bankou vázáno na tzv. inkasní úkon tzn. provedení platby, akceptaci apod. Prodávající zasílá bance 53

kupujícího dispoziční dokumenty ke zboží, případně směnku. Kupující od své banky obdrží dokumenty až poté, co uhradí požadovanou částku nebo akceptuje přiloženou směnku. V praxi dnes používáno méně často než právě akreditivy. Zálohování exportních pohledávek Banka poskytuje dodavateli zálohovou platbu proti prokázání nesplatné obchodní pohledávky. Dodavatel zůstává dlužníkem banky. Půjčky na finančním trhu Krátkodobé úvěry se splatnostmi do dvanácti měsíců lze většinou získat při pevných úrokových sazbách. Velké společnosti se mohou na trh obracet přímo, pro menší společnost musí tyto transakce zprostředkovávat a garantovat jejich banka. Pro podnik s významným podílem vývozu je výhodné, aby tyto půjčky získal v měně, ve které očekává výnos z exportu – zajišťuje se tak proti kurzovému riziku. Metody střednědobého a dlouhodobého financování Vázány většinou na jednotlivé obchodní transakce. V historii se exportéři v zemích s tržní ekonomikou zaměřovali především na využívání národních systémů pro financování a pojišťování exportních úvěrů. Ty se rozvíjejí se státní pomocí a tvoří tak jeden z hlavních nástrojů podpory exportu. Postupně s rozvojem národních a mezinárodních peněžních a kapitálových trhů se i v metodách střednědobého a dlouhodobého financování mezinárodního obchodu uplatňuje tendence přímého opatřování zdrojů na finančních trzích, avšak financování vývozu se státní podporou zůstává i nadále významnou alternativou. Národní systémy financování exportních úvěrů Jsou součástí podpory exportu velké většiny států. Ve vyspělých zemích se vytvářely již od počátku padesátých let, později byly budovány i mnoha zeměmi rozvojovými. Tato podpora v oblasti financování exportu se stala nezbytností i pro transformující se ekonomiky střední a východní Evropy v souvislosti s rozvojem tržních vztahů. Financování exportních úvěrů je většinou vázáno na pojištění, které omezuje rizika daného úvěrového vztahu. Se státní podporou lze pojišťovat i taková rizika, která nebyla pojistitelná na komerčním základě (jde zejména o tzv. teritoriální rizika). V ČR se na financování exportu podílejí jak komerční banky, tak zejména Česká exportní banka, založená na základě zákona č. 58/95 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Pojistné služby v této oblasti poskytuje Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s. (EGAP). Střednědobé a dlouhodobé půjčky na trhu Doba splatnosti je delší než 1 rok. Nástroj získávající na popularitě díky rozvoji finančních trhů. Dosažitelné pro velké firmy s dobrým jménem a postavením na trhu. 54

Projektové financování Používáno zejména pro financování kapitálově náročných investic většinou do infrastruktury (ropovody, plynovody, dálnice, železniční koridory, telekomunikační sítě apod.). Pro vybudování projektu a jeho provozování je založena speciální ekonomická jednotka, většinou jako kapitálová, ekonomicky a právně samostatná společnost. Na jejím zřízení se podílejí zakladatelé, tzv. sponzoři. Typicky se na prostředcích nezbytných pro realizaci podílejí minimálně 20 – 30 %. Zbytek (cizí zdroje) pochází od bank nebo finančních institucí úvěrujících speciální jednotku. Úvěr je většinou poskytován bezregresně – tzn., není uplatňován postih na sponzorech, nebo se postih uplatňuje jen z části. Důvěra věřitelů v úspěšnou realizaci se opírá o posouzení projektu především z hlediska budoucích toků finančních prostředků, stability těchto toků a jejich porovnání s požadovanou dluhovou službou – úhradou splátek jistiny a úroků. Projekt proto bývá opřen o studii proveditelnosti. Alternativní metody financování Začínají se používat od 60. let 20. století. Slouží převážně k urychlení finančních toků v podniku a k příznivému ovlivnění likvidity. Patří sem mimo jiné: Faktoring Jeho podstatou je postoupení (cese) nesplatných krátkodobých pohledávek vznikajících prodejem zboží a služeb na specializovanou faktoringovou společnost (faktora), která zajišťuje jejich inkaso. Postoupení pohledávek se někdy uskutečňuje bez postihu (regresu) na původního věřitele (dodavatele), pokud faktoringová společnost přebírá ručení za zaplacení. Je třeba jej odlišit od odkupu pohledávek po splatnosti, na který bývají specializovány inkasní kanceláře. Faktoringové společnosti bývají zřizovány často jako právně samostatné dceřiné či sesterské společnosti bank či finančních skupin. Faktoringové společnosti vzájemně spolupracují v mezinárodních řetězcích a umožňují tak provádění tzv. exportního faktoringu. Odměnou za poskytované služby faktora je dohodnutý procentuální podíl z fakturované ceny. Forfaiting Metoda financování střednědobých a dlouhodobých exportních pohledávek, bezpečně zajištěných většinou bankovními instrumenty, bez postihu (regresu) na původního věřitele. Odkupující subjekt – forfaiter - přebírá veškerá rizika spojená s úvěrem. Cenou je diskont, jehož výše je dána úrokovými sazbami mezinárodního trhu, platnými pro příslušnou měnu a lhůtami splatnosti. Dále přirážka podle rizikovosti země dovozu a další jako např. odměna za tzv. pohotové zabezpečení zdrojů.

55

Mezinárodní leasing O mezinárodním hovoříme, jestliže se na něm podílejí subjekty alespoň ze dvou zemí – vstupuje opět více rizik a faktorů, než při klasickém, vnitrostátním – rozdíly v národních právních úpravách, teritoriální a kurzové riziko, celní a rozdílné daňové faktory apod. Svou povahou přesahuje rámec financování, je spíše obdobou nájemního vztahu a bývá spojován s poskytováním dalších služeb. Dynamicky se rozvíjející způsob financování, který se rozšířil z USA v 60. letech. V řadě zemí se podíl investic financovaných leasingem pohybuje nad 20 % hrubých domácích investic. Leasing lze charakterizovat jako zvláštní typ nájmu, při kterém nájemce (uživatel) získává právo užívat zboží investičního charakteru za pevně stanovené poplatky a na předem určené období. Předmětem bývají stroje a zařízení, dopravní prostředky a nemovitosti. Bývá poskytován specializovanými finančními institucemi, zakládanými jako dceřiné společnosti velkých bank, finančních skupin, nebo významných prodejců či výrobců. Podle rozsahu služeb a dob, na kterou se leasing sjednává, bývá dělen do dvou základních skupin, a sice na leasing finanční a operativní. finanční leasing – sjednáván obvykle dlouhodobě na dobu, za kterou je najímaný předmět plně amortizován. Po uplynutí doby leasingu bývá jeho předmět odkoupen nájemcem za zůstatkovou cenu. Výjimečně může být leasing za zvýhodněné sazby prodloužen. operativní leasing – bývá většinou sjednáván na dobu kratší, než je doba amortizace předmětu, případně s možností vypovězení leasingové smlouvy ze strany nájemce. Pronajímatel se většinou zavazuje, že poskytne nájemci také další služby (údržbu, opravy, software atd., nejkomplexnější tzv. full-service leasing formou např. správy vozového parku). Zvláštním typem je tzv. zpětný leasing, kdy leasingová společnost zpětně odkupuje zařízení, které už je v provozu a uživatel si tak opatřuje likvidní prostředky pro další podnikatelské záměry. Platební podmínky v mezinárodním obchodě Platební podmínky v mezinárodních kupních smlouvách mají značný vliv na výsledky obchodních operací. Předurčují kdy, kde a jak má být uhrazena kupní cena, a jsou proto také jedním z východisek pro její kalkulaci. Vzhledem ke geografické vzdálenosti partnerů, rizikovosti transakcí a jejich obchodně – technické náročnosti se platby mezi prodávajícím a kupujícím většinou neuskutečňují přímo, ale využívá se služeb třetích osob, které za úplatu vystupují v zájmu a podle instrukcí svých příkazců. Mohou plnit funkci zprostředkovatelů plateb, financovat obchody, v některých případech na sebe přebírají závazky k zaplacení. Je nezbytné, aby šlo o osoby s dobrou pověstí, které přesně dodržují své závazky. Tomuto požadavku většinou odpovídají banky a instituce specializované na finanční služby, výjimečně v některých zemích to mohou být i subjekty, které finanční služby poskytují jen 56

jako vedlejší činnost (např. zasílatele a dopravci). I jejich služby však většinou vyústí v bankovní transakce. Při sjednávání platebních podmínek je pro obchodníky výhodné využívat standardních bankovních instrumentů jak pro placení a inkaso, tak i pro zajišťování závazků. Banky poskytují svým klientům při uskutečňování mezinárodního platebního styku mnoho dalších služeb, např. poradenství, vedení účtu a přijímaní vkladů v domácí či zahraniční měně, provádění různých typů bankovních operací, směnárenských operací, zajišťovacích transakcí, financování obchodů apod. Vlastní komunikace mezi bankami se po technické stránce může uskutečňovat různými způsoby. Zprávy mohou být zasílány poštou, dálnopisem, telefaxem apod. V posledních desetiletích je v mezibankovním styku využíván systém SWIFT. Jde o počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami. SWIFT (Society for Worlwide Interbank Financial Telecommunication – Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci) vznikla v roce 1973 v Belgii s cílem provozovat mezinárodní přenos dat mezi bankami elektronickými prostředky. Funkce platební podmínky Dohodou o platební podmínce se určuje místo, doba a způsob úhrady kupní ceny kupujícímu. V některých případech se i stanoví výše úroku, platební měna apod. Platební podmínka je jednou z nejdůležitějších podmínek pro kalkulaci kupní ceny. Funkce platební podmínky pro danou obchodní operaci spočívá zejména v těchto oblastech: při použití vhodných nástrojů může zajišťovat provázanost plnění kupní smlouvy prodávajícím a kupujícím; ovlivňuje míru některých rizik, která partneři v obchodu podstupují; má úzký vztah k financování obchodu; předurčuje výši některých nákladů spojených s danou operací. Vhodnou formulací platební podmínky mohou obchodní partneři dosáhnout určité rovnováhy mezi zájmy kupujícího a zájmy prodávajícího na plnění kontraktu. Zájmy obchodních partnerů jsou do určité míry protikladné. Vývozce se snaží zajistit platební podmínku, aby získal protihodnotu dodaného zboží co nejdříve, dovozci jde většinou o to, aby placení pokud možno oddálil, alespoň do doby, než bude mít jistotu, že exportér dodal zboží včas a v požadované kvalitě. Plnění kontraktu oběma partnery nebývá v mezinárodním obchodě časově shodné, ale vhodnou volbou platebních a zajišťovacích instrumentů lze většinou dospět ke kompromisu přijatelnému pro obě strany. Každá platební podmínka je spojena s určitými náklady. U úvěrových podmínek jde především o úrok, ale kromě toho je použití jednotlivých platebních, úvěrových a zajišťovacích instrumentů spojeno s poplatky bankám a

57

finančním institucím, s poplatky za vystavování určitých dokumentů, za opatřování dokumentů kolky, s nutností vést náklady pojišťování rizik apod. Místo, doba i forma placení se v mezinárodních kupních smlouvách většinou sjednávají výslovně. Místo úhrady určuje, ve kterém místě je kupní cena splatná. Bývá stanoveno uvedením banky, u níž má být placeno, eventuálně může být sjednáno nepřímo. Doba placení je důležitá z hlediska plnění kontraktu prodávajícím a kupujícím, zejména pokud jde o časový vztah mezi placením a dodávkou zboží. Placení se může uskutečnit: předem; při dodání; po dodání zboží (poskytnutí úvěru). Dokumentární formy placení jsou v mezinárodním obchodu poměrně časté. Kupující při nich musí učinit určitý úkon – např. zajistit vystavení akreditivu bankou, podepsat směnku, zaplatit – aby získal dokumenty uvedené v kontraktu. Dokumenty bývají většinou voleny tak, aby svědčily o uskutečnění dodávky zboží a odpovídaly požadavkům země dovozu na celní a administrativní projednání. Nejčastěji se používají tyto dokumenty: faktura vystavená prodávajícím v několika vyhotoveních. Uvádí zpravidla druh a množství zboží, jednotkovou cenu a celkovou částku k úhradě. přepravní dokument, který svědčí o tom, že prodávající předal zboží k přepravě nebo že zboží bylo již odesláno do místa určení. pojistný doklad, pokud pojištění sjednává prodávající. další dokumenty dohodnuté v kontraktu, např. osvědčení o původu, o kvalitě zboží, zdravotní či veterinární certifikáty apod. Při placení v mezinárodním obchodě se lze často setkat se směnkami a šeky. Tyto dokumenty bývají někdy používány samostatně, někdy v souvislosti s určitými bankovními instrumenty. Směnka je nástrojem k zajištění úvěru, ale při některých platebních podmínkách má pouze funkci platební. Šek je nástrojem platebním. Otázky a odpovědi V čem se liší financování mezinárodního obchodu od financování v tuzemsku? K čemu slouží kontokorentní úvěr? K čemu slouží eskont směnek? Vysvětlete podstatu dokumentárního akreditivu. Vysvětlete podstatu dokumentárního inkasa. Které společnosti v ČR se podílí na podpoře financování exportu firem a pojištění vývozu? 58

Jak vysvětlíte zkratku SWIFT? Vysvětlete, kdo je to sponzor. Co znamená pojem faktoring? Co znamená pojem forfaiting? Co znamená pojem mezinárodní leasing a jakou další formu leasingu znáte? Financování mezinárodního obchodu se v mnoha ohledech liší od financování obchodu v tuzemsku. Odlišnost je možné najít zejména v náročnosti na finanční prostředky, charakteru finančních zdrojů, které mohou být použity pro financování, v používaných metodách a v rizikovosti finančních operací v mezinárodním obchodě. Kontokorentní úvěr poskytují banky svým klientům k běžnému účtu na řešení jejich finančních potřeb. Kontokorentní úvěr je krátkodobý úvěr, který dává banka klientovi – majiteli běžného účtu tak, že mu umožní z tohoto účtu čerpat do mínusu. Tradiční metoda financování exportu. Provádí se formou odkupu směnek bankou před jejich splatností. Směnečník u směnky cizí nebo výstavce u směnky vlastní je zavázán platit až v době splatnosti směnky, a to k určitému pevnému datu, určitou dobu po viděné nebo určitou dobu po vystavení směnky. Směnky akceptované odběratelem mohou být nabídnuty bance k eskontu. Banka odkoupí dosud nesplatnou směnečnou pohledávku svého klienta a po srážce diskontu poskytne příslušnou směnečnou částku. Představuje neodvolatelný abstraktní závazek vystavující banky poskytnout určité peněžní plnění beneficientovi (nejčastěji se jedná o exportéra) proti předložení požadovaných dokumentů a splnění dalších akreditivních podmínek. Je rovněž formou bankovního platebního styku, kdy je vydání určitých dokumentů bankou vázáno na tzv. inkasní úkon tzn. provedení platby, akceptaci apod. Prodávající zasílá bance kupujícího dispoziční dokumenty ke zboží, případně směnku. Kupující od své banky obdrží dokumenty až poté, co uhradí požadovanou částku nebo akceptuje přiloženou směnku. V praxi dnes používáno méně často než právě akreditivy. Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s. (EGAP). Jde o počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami. SWIFT (Society for Worlwide Interbank Financial Telecommunication – Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci). Pro vybudování projektu a jeho provozování je založena speciální ekonomická jednotka, většinou jako kapitálová, ekonomicky a právně samostatná společnost. Na jejím zřízení se podílejí zakladatelé, tzv. sponzoři. Jeho podstatou je postoupení nesplatných krátkodobých pohledávek vznikajících prodejem zboží a služeb na specializovanou faktoringovou společnost (faktora), která zajišťuje jejich inkaso. Metoda financování střednědobých a dlouhodobých exportních pohledávek, bezpečně zajištěných většinou bankovními instrumenty, bez postihu (regresu) na původního věřitele. O 59

mezinárodním hovoříme, jestliže se na něm podílejí subjekty alespoň ze dvou zemí. Leasing lze charakterizovat jako zvláštní typ nájmu, při kterém nájemce (uživatel) získává právo užívat zboží investičního charakteru za pevně stanovené poplatky a na předem určené období. Předmětem bývají stroje a zařízení, dopravní prostředky a nemovitosti. Dalšími formami jsou finanční leasing, operativní leasing a zpětný leasing. Cvičení ke kapitole – Financování mezinárodně obchodních operací Odpovězte na následující otázky V čem se liší financování mezinárodního obchodu od financování v tuzemsku? K čemu slouží kontokorentní úvěr? K čemu slouží eskont směnek? Vysvětlete podstatu dokumentárního akreditivu. Vysvětlete podstatu dokumentárního inkasa. Které společnosti v ČR se podílí na podpoře financování exportu firem a pojištění vývozu? Jak vysvětlíte zkratku SWIFT? Vysvětlete, kdo je to sponzor. Co znamená pojem faktoring? Co znamená pojem forfaiting? Co znamená pojem mezinárodní leasing a jakou další formu leasingu znáte? Jaký je rozdíl mezi factoringem a forfaitingem? Splňte následující úkol Získejte informace o financování exportu pomocí Internetu, např.: http://www.czechtrade.cz , http://www.egap.cz , http://www ceb.cz

9 PŘEPRAVNÍ OPERACE V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: co znamená pojem „logistika“, jakou roli má v mezinárodním obchodě zasilatel a dopravce, dokáže určit, jaké dokumenty jsou k přepravě důležité v jednotlivých typech dopravy, 60

dokáže určit, jaký typ dopravy je nejvhodnější pro určité druhy zboží. Klíčová slova Logistika, zasilatel, zasílatelská smlouva, dopravce, nákladní list, letecký nákladní list, knihovací dopis, konosament, liniová doprava, trampová doprava, zboží k nalodění, nalodění, námořní nákladní list. Slovní zásoba v JAA Logistics, forwarder, forwarding contract, haulier, waybill, air waybill, booking letter, bill of lading, linear transport, received of shipment, shipped on board, sea waybill. Logistiku bychom mohli definovat jako komplexní, systematický přístup k optimalizaci nákladů a minimalizaci rizik. Logistika zahrnuje celý tok zboží, od dopravy surovin k výrobci, až po odevzdání zboží konečnému spotřebiteli. Rozvoj logistiky v posledních letech je úzce spjat s rozvojem telekomunikačních technologií a výpočetní techniky. Doprava je osou logistiky. Mnozí významní vědci a manažeři se domnívají, že logistika je obor 21. století. Zasilatel Realizace obchodního vývozního nebo dovozního případu, pokud jde o hmotné zboží, je nutně spojena s jeho přemisťováním, tedy s činností, která je úzce svázána s mezinárodní přepravou. V kupních smlouvách je sjednáním určité dodací doložky (Incoterms) dáno, která ze smluvních stran má odpovědnost za obstarání přepravy od jakého okamžiku která strana nese nebezpečí ztráty a poškození zboží a náklady spojené s přepravou. Způsob a kvalita zajištění přepravy může podstatně ovlivnit celkový efekt zahraničněobchodní transakce, neboť podíl dopravních nákladů může být značný. Je samozřejmě rozdílný podle druhu zboží, použitého dopravního prostředku, vzdálenosti místa určení atd. S rozvojem nových dopravních systémů, se zaváděním kombinované a multimodální přepravy a s pronikáním logistiky nejen do dopravního procesu, ale do procesu zahrnujícího celý řetězec – od výroby až po distribuci, jsou strany kupní smlouvy stále více odkázané na využívání služeb odborníků a specialistů, kteří se touto problematikou soustavně zabývají. Těmi jsou především zasílatelé, ale i různé dopravní společnosti, jejich agenti nebo makléři. Prodávající nebo kupující mají možnost si dopravu zajistit sami vlastními dopravními prostředky, mají-li je k dispozici, anebo je zajistit prostřednictvím dopravce. Doprava vlastními prostředky se sice jeví jako nejjednodušší, zpravidla není však tím nejefektivnějším způsobem s ohledem na podmínky spojené s provozováním takové činnosti. V rostoucí náročnosti, která je na dopravním trhu dána uplatňováním nové techniky a kombinací, se možnost efektivní, 61

konkurenceschopné dopravy vlastními prostředky stále zmenšuje a omezuje především na přepravy specifické, přepravy zvláštních nákladů, popřípadě přepravy na kratší vzdálenosti. Pro podnikatele v zahraničním obchodě, kteří si nemohou dovolit zaměstnávat dopravní specialisty, je velmi obtížné se v rozmanitosti a složitosti současného dopravního trhu nejen dobře orientovat, ale ocenit výhody a nevýhody četných nabídek, které se na trhu nabízejí. Často je tento stav ještě komplikován povahou zásilek, požadavky na jejich včasné a přesné dodání v důsledku rozvoje koordinačních a integračních vztahů ve výrobě, požadavky doprovodných služeb i jinými specifickými potřebami přepravce, vztahujícími se na přepravu a na akce jí předcházející nebo na ni navazující. To vše nutí přepravce, aby měl k dispozici partnera, který je profesionálem ovládajícím současné možnosti nabízené na dopravním trhu, který je připraven tyto svoje znalosti a schopnosti uplatňovat v jeho zájmu. Tímto partnerem přepravce je zasílatel, který představuje spojovací článek mezi přepravcem a dopravcem. Jeho činnost je zaměřená především na působení ve prospěch přepravce, jehož zájmy musí hájit a zajišťovat při náležitém vynaložení odborné péče. Současná pestrost a diverzifikace dopravního trhu, na němž se pohybuje množství dopravců a jejich agentů, staví přepravce do situace, v níž nalézá stále větší uplatnění zasílatel, který se díky svému každodennímu působení na trhu nejlépe orientuje, pokud jde o kvalitu nabízených dopravních služeb a má nejlepší předpoklady pro správnou volbu dopravní cesty a dopravního prostředku. Mnozí naši dovozci a vývozci si zatím bohužel neuvědomují výhody volby dopravní cesty a dopravního prostředku, která je dána přijetím té které dodací položky, a tuto možnost velkoryse přenechávají zahraničnímu partnerovi. Tím mu často poskytují příležitost, aby si zajištěním přepravy zlepšil hospodářský výsledek dané transakce. Postavení zasílatele jako subjektu našeho práva je definováno ve formě zasílatelské smlouvy, která mimo jiné stanoví, že se jejím uzavřením zasílatel zavazuje svému příkazci, že mu vlastním jménem, ale na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa odeslání do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli odměnu. Činnosti zasílatele v současnosti daleko přesahují pouhé obstarávání přepravy podle dispozic příkazce. Dopravce Dopravce je vlastník nebo provozovatel dopravního prostředku a provádí přepravu věcí (zásilky) podle podmínek smlouvy o přepravě věcí, která je definována v obchodním zákoníku. Odpovědnost dopravce za škody na svěřené zásilce je dána podmínkami přepravní smlouvy. V zásadě odpovídá za škody na zásilce od jejího převzetí k přepravě až do jejího vydání příjemci, ledaže prokáže, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Neodpovídá za škody na zásilce způsobené odesílatelem, příjemcem nebo vlastníkem zásilky, 62

vadou, přirozenou povahou zásilky nebo působením vyšší moci. Dopravce má nárok na odměnu. K zajištění svých nároků má dopravce zástavní právo na zásilce. Mezinárodní doprava – zvláštnosti jednotlivých odvětví Železniční doprava Mezinárodní železniční doprava je provozována na podkladě Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě – COTIF, jejíž nedílnou součástí jsou Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě – CIM. Ty platí pro všechny zásilky podané k přepravě přímým nákladním listem vystaveným pro přepravní cestu, procházející po území nejméně dvou států po tratích, které jsou v seznamu úmluvy zapsány. V dubnu 2005 došlo k ratifikaci Protokolu uzavřeného ve Vilniusu k Úmluvě COTIF, která u nás vstoupila v platnost 22. 12. 2003. Z přepravy mohou být některé předměty vyloučeny a některé přepravovány jen za zvláštních přesně stanovených podmínek. To se týká zejména přepravy nebezpečného zboží, jehož přeprava po železnici je možná pouze při dodržení podmínek stanovených Řádem pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečného zboží – RID. Přepravní smlouva vzniká převzetím zásilky k přepravě spolu s nákladním listem, jeho orazítkováním a datováním originálu a duplikátu odesílací stanicí. Nákladní list CIM vyplňuje odesílatel a železniční stanice ho pouze potvrzuje. Originál nákladního listu cestuje se zásilkou a je spolu s ní vydán příjemci. Duplikát (druhopis) dostane odesílatel, který se jím může legitimovat a žádat případnou změnu přepravní smlouvy, dokud zásilka nebyla příjemci vydána. Druhopis slouží jak doklad při uplatňování nároku vůči železnici při ztrátě zásilky. Železnice odpovídá za provedení přepravy zásilky po celé přepravní cestě až do jejího dodání příjemci. K nákladnímu listu se připojují doklady, které jsou nutné pro celní řízení, jako jsou JCD, faktury, osvědčení EUR 1 nebo další dokumenty nutné k proclení zboží. Doklady je třeba uvést jako přílohy v nákladním listu, neboť v případech jejich ztráty nese následky železnice. Přepravy do nástupnických států bývalého SSSR a zemí ležících dále na východ, jako ČLR, Korea, Mongolsko, Vietnam, Írán, Afghánistán, jakož i Estonsko, Litva a Lotyšsko nejsou možné na jeden nákladní list vystavený v režimu CIM. Na hranicích se státy SNS musí být proveden nový prodej zásilky k přepravě na nákladní list SMGS a v dovozu zase naopak. Přeprava v důsledku rozdílného rozchodu kolejí se provádí zpravidla překládkou zboží z vozu jednoho rozchodu do vozů druhého rozchodu. Letecká nákladní doprava Letecká nákladní doprava je jedním z nejmladších dopravních odvětví. Její rozvoj není pouze záležitostí leteckých společností, neboť vedle nových nároků na rozvoj vlastních dopravních prostředků a na zvyšování kapacity a hospodárnosti leteckého parku rostou i nároky na 63

vybavenost letišť, na mechanizaci, automatizaci nakládacích a vykládacích prostředků, na stavbu kontejnerů, palet a jiných přepravních prostředků. Nespornou předností letecké nákladní dopravy proti jiným dopravním odvětvím je rychlost. Tato skutečnost nemusí být v praxi potvrzena, zvláště pokud nejde jen o dopravu z letiště na letiště a je třeba angažovat různé pozemní dopravní prostředky pro svoz a rozvoz nákladu z letiště. Při rozhodování o volbě dopravní cesty a dopravního prostředku je proto nutno přihlížet k celé řadě dalších skutečností, které mohou mít vliv na výběr v daném konkrétním případě. Mezi hlavní kritéria, na něž je třeba brát zřetel v letecké dopravě, patří: a) Rychlost dopravy – Význam rychlosti v letecké dopravě je úzce spjat se vzdáleností. Často se ukazuje, že nutnost vazby na svoz a rozvoz z letiště nebo na letiště jiným dopravním prostředkem vede ke znehodnocení rychlosti letecké dopravy. Lze uvést řadu příkladů dodávek realizovaných do různých míst v Evropě původně letecky, které byly postupně převedeny na sběrnou kamionovou dopravu, jež byla schopná konkurovat nejen z hlediska podstatně nižších nákladů, ale i po stránce časové. Letečtí dopravci si jsou tohoto slabšího bodu vědomi a systematicky pracují na zlepšení podmínek celního odbavování a zajišťování kvalitní a rychle navazující pozemní dopravy. Rychlost dopravy má v obchodní činnosti význam při prosazování konkurence, při přepravě zboží snadno zkazitelného, při dodávání vzorků, náhradních dílů apod. b) Frekvence letecké nákladní dopravy – je dalším důležitým kritériem, zejména u pravidelných dodávek. Nedostatečná frekvence a špatně organizovaná návaznost na pozemní dopravu vedla v minulosti v Evropě často k odklonu přeprav z letecké na kamionovou dopravu. V současně době je pravidelnost a hustota leteckých linek již dostatečně vysoká, i když toto zatím u nás neplatí, pokud jde o provoz nákladních letadel. Zde jsme odkázáni na využívání služeb nabízených z Vídně, Frankfurtu, Amsterodamu, popřípadě z jiných letišť. c) Bezpečnost letecké dopravy z hlediska krádeží a poškození zboží. d) Nižší náklady na pojištění. e) Úspora balícího materiálu. f) Technické možnosti z hlediska objemu a hmotnosti nákladu. Ve světovém civilním letectví je vrcholným orgánem Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO – International Civil Aviation Organization), založená v roce 1945. Má sídlo v Montrealu a je přidruženým členem OSN. V roce 1923 byla založena Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA – International Air Transport Association), které má sídlo 64

v Ženevě. Podle tematického zaměření je organizace IATA pracovně rozdělena do odborných komisí, které řeší aktuální problémy obchodní, technické, letové a provozní. Přepravní smlouvu mezi odesílatelem a dopravcem tvoří letecký nákladní list – AIR WAYBILL (AWB), který je dokladem o převzetí zboží k letecké dopravě a doprovází zásilku až do jejího vydání v místě určení. Je smlouvou mezi odesílatelem a dopravcem, který letecký nákladní list vystavuje a na nějž po jeho podpisu zúčastněnými stranami přechází odpovědnost. Odesílatel odpovídá za správnost a úplnost údajů uvedených v nákladním listu. Nákladní list se vyhotovuje ve 14 exemplářích. Z toho jsou tři originály, z nichž modrý je určen pro odesílatele, zelený pro vystavujícího dopravce, růžový doprovází zásilku a při jejím doručení je předán příjemci. Jedenáct kopií je v praxi využíváno rozdílně podle úvahy dopravce. Nákladní list může být vyplněn podle místa určení v některém světovém jazyce, běžně jsou však využívány standardní tiskopisy v angličtině a v ní jsou také vyplňovány. Nákladní list musí být vystaven samostatně pro každou zásilku. Mezinárodní silniční doprava (kamionová doprava) Výhody této dopravy, spočívající v rychlosti, dodávce dům – dům, možné úspoře obalu i ve skutečnosti, že jde o dopravu doprovázenou, vedly k jejímu značnému rozvoji, především na úkor dopravy železniční. Vrcholným orgánem pro rozvoj mezinárodní silniční dopravy je Mezinárodní silniční unie (IRU) se sídlem v Ženevě. Její funkce spočívá ve sjednocení zájmů silničních dopravců, jejich obhajobě a v zabezpečení informovanosti o změnách a opatřeních ovlivňujících rozvoj mezinárodní silniční dopravy prostřednictvím národních zájmových svazů a sdružení. Takovým zájmovým svazem je Sdružení Česmad. Mezinárodní doprava probíhá na podkladě Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě. Na rozdíl od vnitrostátní přepravy Úmluva CMR nepřipouští smluvní volnost při sjednání podmínek přepravní smlouvy. Dokladem o uzavření smlouvy je nákladní list (CMR), vystavovaný na podkladě Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě. U zásilek přepravovaných několika vozidly mají odesílatel a dopravce právo, aby bylo vystaveno tolik nákladních listů, kolik vozidel má být použito, nebo kolik druhů nebo samostatných částí nákladu má být přepravováno. Vyhotovuje se ve třech exemplářích. Originál dostane odesílatel, jeden duplikát doprovází zásilku a je vydán příjemci, další si ponechá dopravce. Nákladní list vyplňuje odesílatel a potvrzuje dopravce nebo zasílatel. Úmluva CMR neobsahuje ustanovení týkající se nakládky, vykládky a uložení zboží (zásilky) v dopravním prostředku. Vůbec se nezabývá stanovením odpovědnosti za tyto úkony. Zcela pochybený je požadavek nutící řidiče, aby se fyzicky podíleli na nakládce a uložení zboží či jeho vykládce. Jestliže přepravce žádá, aby tyto úkony byly dopravcem provedeny, je třeba, aby takový 65

požadavek uvedl v objednávce přepravy. K rozvoji mezinárodní silniční dopravy zboží výrazně přispělo zavedení systému karnetu TIR, na jehož podkladě zboží nepodléhá u pohraničních celnic placení a skládání dovozních a vývozních poplatků a není zpravidla podrobováno celní prohlídce. Operace TIR může být provedena přes více celnic odeslání a určení, ale celkový počet celnic nesmí překročit čtyři. Všechny celnice odeslání musí být z téže země a celnice určení nesmí být ve více než dvou zemích. Přepravu nebezpečných nákladů upravuje Evropská dohoda o mezinárodní silniční dopravě nebezpečných věcí (ADR). Námořní doprava Tento druh dopravy provozují lodní společnosti jako liniovou nebo trampovou. Liniová doprava Liniovou dopravu zajišťují prostřednictvím pravidelného námořního spojení lodní společnosti v určité oblasti podle jízdního řádu (Sailing List), podle předem známých podmínek za dopravné, jehož výše je určována tarifem. Tarify v liniové dopravě vydávají konference nebo jednotlivé liniové společnosti. Dopravné se počítá za jednotku hmotnosti či rozměru nákladu, nebo také z hodnoty zboží. V tarifech je zpravidla vyhrazena volba rejdaře a zde je dopravné účtováno podle hmotnosti nebo rozměrnosti zboží (nákladu), což se označuje zkratkou W/M. Dopravné však může být určeno určitým procentem z hodnoty zboží, což se označuje například 4% ad valorem. Požadavek přepravy zboží na určitém odjezdu lodi z konkrétního přístavu je třeba předem objednat. To se děje úkonem zvaným knihování lodního prostoru (Booking). Představuje zajištění vhodného prostoru pro přepravu určitého nákladu na konkrétním odjezdu liniové lodi z přístavu nakládky do přístavu vykládky za předem sjednaných podmínek, týkajících se výše dopravného a způsobu jeho placení. Takto dohodnuté podmínky se potvrzují knihovacím dopisem (Booking Letter nebo Booking Note). Průkazní listinou o existenci a podmínkách přepravní smlouvy je v námořní liniové dopravě konosament neboli náložný list (Bill of Lading), na jehož rubu jsou přepravní podmínky uvedeny. Konosament je převoditelným obchodovatelným cenným papírem znějícím na zboží. Může být vystaven na: doručitele (Bearer) jméno určité osoby (Named) řad (Order B/L). Konosament je zpravidla vystaven v několika stejnopisech, nejčastěji ve třech. Jejich počet musí být v dokumentu uveden. Náložný list představuje buď potvrzení o převzetí zboží k nalodění (Received of Shipment), nebo potvrzení o skutečném nalodění (Shipped on Board). V poslední době se rozšířilo, zejména v tak zvaných krátkých relacích a v případech 66

dovozu zboží dovozcem, který nemá zájem na eventuálním prodeji plovoucího zboží, používání námořního nákladního listu (Sea Waybill) namísto náložného listu. Na rozdíl od náložného listu nepředstavuje námořní nákladní list cenný papír, takže není obchodovatelným papírem. Trampová Na rozdíl od liniové dopravy se trampová doprava provozuje bez vymezené přepravní oblasti a bez předem stanoveného jízdního řádu, přičemž dopravné se sjednává případ od případu podle tržní situace. Trampová doprava se uplatňuje především v přepravách hromadných nákladů jako je obilí, uhlí, rudy, fosfáty, pyrity, železo, železný šrot, řezivo, umělá hnojiva, cukr, cement a podobně, zvláště v případech celolodních nákladů. Přepravní podmínky v trampové dopravě jsou uvedeny v přepravní smlouvě (angl. Charter Party – C/P). Podle našeho obchodního zákoníku odpovídá buď Smlouvě o provozu dopravního prostředku, nebo Smlouvě o nájmu dopravního prostředku. Smluvními stranami v těchto smlouvách jsou na jedné straně objednatel a nájemce (Charterer), na druhé straně provozovatel nebo pronajímatel (Owner). Dopravné v trampové dopravě se sjednává případ od případu podle stavu nabídky a poptávky. Na rozdíl od podmínky používané v liniové dopravě (linier terms), není v trampové dopravě v dopravném zahrnuta nakládka a vykládka lodi a uložení zboží v lodním prostoru. Vymezení odpovědnosti smluvních stran za tyto úkony vyplývá z následujících dopravních doložek: FIO (Free in and out) – znamená volné do lodi a z lodi. Povinností charterera je zařídit a uhradit nakládku a vykládku lodi FIOT nebo FIOS (Free in and out and trimmed nebo Free in and out and stowed) – znamená volně do lodi a z lodi, včetně rozhrnutí nákladu, nebo volně do lodi a z lodi, včetně uložení nákladu v lodním prostoru Gross Terms – při této podmínce platí loď výlohy za nakládku a vykládku FI (liner discharfe), FO (liner load) – znamená, že v prvním případě nakládku zajišťuje a uhradí charterer a owner je zodpovědný za vykládku, v druhém případě je to opačně FOB stowed – ukládá prodávajícímu, aby se postaral o uložení nákladu v lodi. Kombinovaná doprava Za kombinovanou dopravu se považuje přeprava nákladů v téže přepravní jednotce nebo silničním vozidle s využitím několika druhů dopravy, kde nedochází k přepravě zboží (nákladů), ale pouze přepravní jednotky nebo silničního vozidla. Cílem kombinované dopravy je nabízet a realizovat přepravu nákladů „z domu do domu“ racionálním využitím jednotlivých druhů dopravy v jejich účelné kombinaci tak, aby větší část přepravy byla uskutečněna po železnici, vnitrozemských vodních cestách nebo po moři a jen počáteční úsek

67

– svoz nebo konečná část, tedy ta nejkratší, se uskutečňovala po silnici. Výhody kombinované dopravy: zvyšuje efektivnost kombinované dopravy použitím přepravních jednotek, zlepšuje ochranu nákladu a omezuje možnost poškození a ztráty, snižuje náklady na balení a obalové materiály, umožňuje racionalizovat manipulaci s materiálem v provozech a skladech, pomáhá jako skladovací prostor a snižuje náklady spojené především s krátkodobým skladováním zboží, umožňuje rychlejší a bezpečnější manipulaci s nákladem při překládce, představuje celkové snížení dopravních nákladů. Rozvoji kombinované dopravy významně napomáhá využívání přepravních jednotek, které tvoří palety, kontejnery, výměnné nástavby, silniční návěsy, silniční vozidla nebo silniční soupravy, provozy RO-LA, kontejnerové vlaky a pravidelná kontejnerová doprava po vodě. Kombinovaná doprava organizovaná námořními dopravci na bázi kombinovaného konosamentu. Tento způsob nabízejí námořní dopravci, kteří se zavazují nejen k dopravě po moři, ale i k zajištění svozu zásilky z vnitrozemí a odvozu z přístavu vykládky do zámořského vnitrozemí ve své režii a na svou odpovědnost. Multimodální doprava Pronikání na vzdálené zámořské trhy je nedílně spjato s rostoucími nároky na zajištění přepravy zboží. Stále častěji je nutné zajistit přepravu do končin, do kterých nebo ze kterých ji nelze zajistit pouze jedním dopravním prostředkem, ale v kombinaci dvou nebo více druhů dopravy. Takový způsob dopravy, kde jsou zapojeny alespoň dva nebo více dopravních prostředků, označujeme jako multimodální, jestliže na celou dopravu je jedním organizátorem vystaven jediný dopravní dokument. Otázky a odpovědi Která organizace je vrcholným orgánem ve světovém civilním letectví? Který orgán je vrcholným orgánem dbajícím na rozvoj mezinárodní silniční dopravy? Co je dokladem o uzavření smlouvy v silniční nákladní dopravě? Co je průkazní listinou o existenci a podmínkách přepravní smlouvy u námořní liniové dopravy? Která je nejdůležitější světová organizace působící v železniční dopravě v rámci COTIF? Kolik exemplářů má nákladní letecký list? 68

V exemplářích leteckých nákladních listů jsou tři originály. Jaké mají barvy? Kdo obdrží originál silničního nákladního listu CMR? Kdo obdrží duplikát silničního nákladního listu CMR? Čím se liší liniová námořní přeprava od trampové námořní přepravy? Ve světovém civilním letectví je vrcholným orgánem ICAO - International Civil Aviation Organization se sídlem v Montrealu. Vrcholným orgánem dbajícím na rozvoj mezinárodní silniční dopravy je Mezinárodní silniční unie, zkr. IRU se sídlem v Ženevě. Dokladem o uzavření smlouvy v silniční nákladní dopravě je nákladní list CMR. Průkazní listinou o existenci a podmínkách přepravní smlouvy u námořní liniové dopravy je konosament neboli náložný list. Nejdůležitější světová organizace působící v železniční dopravě je Mezinárodní železniční unie UIC se sídlem v Paříži. Nákladní letecký list má 14 exemplářů. Letecký nákladní list je vyhotoven v těchto barvách: modrý (pro odesílatele), zelený (pro vystavujícího dopravce), růžový (doprovází zásilku). Originál silničního nákladního listu CMR obdrží odesílatel. Duplikát silničního nákladního listu CMR provází zásilku a je vydán příjemci. Liniová námořní doprava se od trampové liší především udržováním pravidelného námořního spojení podle jízdního řádu. Cvičení ke kapitole – Přepravní operace v mezinárodním obchodě Odpovězte na následující otázky Která organizace je vrcholným orgánem ve světovém civilním letectví? Který orgán je vrcholným orgánem dbajícím na rozvoj mezinárodní silniční dopravy? Co je dokladem o uzavření smlouvy v silniční nákladní dopravě? Co je průkazní listinou o existenci a podmínkách přepravní smlouvy u námořní liniové dopravy? Která je nejdůležitější světová organizace působící v železniční dopravě v rámci COTIF? Kolik exemplářů má nákladní letecký list? V exemplářích leteckých nákladních listů jsou tři originály. Jaké mají barvy? Kdo obdrží originál silničního nákladního listu CMR? Kdo obdrží duplikát silničního nákladního listu CMR? Čím se liší liniová námořní přeprava od trampové námořní přepravy?

69

Zamyslete se nad následujícími úkoly 1. Vyhledejte nejvhodnější přepravu pro mezinárodní obchod kontinentální a mezikontinentální. U každé přepravy zhodnoťte její výhody či nevýhody. 2. Vyhledej na internetu informace o tom, co to je systém karnetu TIR?

10 RIZIKA V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: jak rizika ovlivňují mezinárodní obchod, na jaké hlavní typy z pohledu mezinárodního obchodu rizika dělíme, jaké jsou u jednotlivých typů rizik příčiny jejich vzniku, jaké jsou u jednotlivých typů rizik prevence, dokáže na konkrétním případu určit typ rizika. Klíčová slova Riziko (spekulativní, tržní, komerční, přepravní, teritoriální, kurzové, odpovědnosti za výrobek), rating, ratingové služby, dodací podmínky, kontrakt. Slovní zásoba v JAA Risk (speculative, market, commercial, transportation, territorial, exchange rate, the risk of product liability), rating, rating services, terms of delivery, contract. Každá oblast podnikání je spojena s riziky, která mohou způsobit, že dosažený výsledek se bude lišit od předpokládaného v důsledku nahodilých vlivů. Některá rizika mají velmi širokou působnost, např. riziko změny tržní situace, jiná jsou specifická pro dané odvětví či pro určité činnosti. Příkladem může být stavebnictví, které je ovlivňováno klimatickými vlivy, nebo hornictví, na které působí vlivy geologické. Podstupování některých rizik může ovlivnit výsledek pouze negativně (např. rizika spojená s přepravou zboží), jiná rizika mohou působit oběma směry a přinášet i příznivější výsledek oproti předpokladu (např. riziko pohybu cen). Tato skupina bývá označována jako rizika spekulativní. Mezinárodní ekonomické vazby mohou ovlivňovat rizikovost podnikání i pozitivně. Pokud podnik prodává své výrobky nejen v tuzemsku, ale i na několika zahraničních trzích, snižuje diverzifikací trhů svou závislost na trhu domácím. Jednotlivá teritoria se mohou odlišovat vývojem konjunktury, podmínkami pro získávání zdrojů, vývojem hospodářské politiky, sezónností, apod. Rizikovost mezinárodních 70

hospodářských vztahů se do určité míry zostřila v průběhu posledních desetiletí v souvislosti s dynamikou ekonomického vývoje, proměnlivostí hodnotových kategorií, politickými přeměnami a propojením trhů v podmínkách globalizace. Projevuje se ve změnách kurzů měn, ve změnách cenových relací, úroků, v neschopnosti některých států dostát svým zahraničním platebním závazkům, v rizicích politických apod. Rizika mezinárodních ekonomických vztahů představují poměrně různorodou skupinu. Dělení rizik ani názvosloví v této oblasti nejsou ustáleny. Obecně se pro dělení rizik používá různých kritérií, jako je např. měřitelnost, vliv na výsledek, příčiny vzniku, oblast rozhodování apod. V mezinárodních ekonomických vztazích podniků lze podle příčin vzniku vyčlenit rizika cenová, odbytová, inflační, obchodněpolitická, politická apod. Podle procesů, ve kterých se rizika projevují, by bylo možno dělit rizika na obchodní, přepravní, úvěrová, investiční a další. Hovoří se o riziku banky, riziku klienta, riziku země apod. a také se tato rizika hodnotí: stanovením úvěrových rámců, závazkových limitů, ale např. i tzv. ratingem. Tato kapitola bude zaměřena na hlavní typy rizik, se kterými se podniky setkávají při provádění mezinárodního obchodu. Jde zvláště o tyto skupiny rizik: rizika tržní; rizika komerční; rizika přepravní; rizika teritoriální; rizika kurzová; rizika odpovědnostní a další typy rizik. Tento výčet není vyčerpávající. Jako další okruhy rizikovosti by bylo možné uvést rizika spjatá s volbou distribučních cest, rizika změny úrokových sazeb apod. Specifická je rizikovost přímých zahraničních investic, ale i některých dalších forem zahraničních ekonomických vazeb podniků, při kterých je nezbytná přítomnost daného subjektu na zahraničním trhu. Rizika tržní Tato rizika představují možnost, že v důsledku změny tržních podmínek podnik nedosáhne předpokládaného výsledku nebo utrpí ztrátu. Vývoj na trhu však může přinést také příznivější podnikatelský výsledek oproti předpokladu. Toto riziko nese každý podnikatelský subjekt i ve vnitřní ekonomice, v zahraničním obchodě však působí modifikovaně, např. rozdílným vývojem na různých trzích. Změna tržní situace může být způsobena různými příčinami, např. změnou celkové konjunkturní situace v určité zemi či ve skupině zemí, změnou vztahu nabídky 71

a poptávky po určitém zboží, změnami postavení rozhodujících dodavatelů nebo odběratelů nebo v důsledku změn v jejich prodejní či nákupní politice, změnami v technologii, sezonními výkyvy apod. Toto riziko může vést ke změně cenových relací, k růstu nákladů, ale může se projevit i neprodejností výrobků. Vývozci a dovozci většinou toto riziko vnímají především ve vztahu k uzavíraným obchodům, zvláště u dodávek s delším výrobním a obchodním cyklem, které jsou typické pro dodávky kompletních zařízení a investičních celků. Vzhledem k četnosti a intenzitě změn ekonomických podmínek na trzích může toto riziko postihnout i operace, u nichž jsou poskytovány krátkodobé úvěry, dlouhodobé kontrakty na dodávky surovin apod. Některé podmínky kontraktů mohou směřovat k ochraně před těmito riziky. V obchodech s delším výrobním a obchodním cyklem se dodavatel někdy snaží zajistit se pro případ vzestupu nákladů oproti nákladům kalkulovaným. Toto riziko může být poměrně výrazné, zejména pokud část nákladů je vynakládána v zemi dovozu (např. u montáží, při provádění stavebních prací), nebo pokud jsou náklady zčásti závislé na kompletačních dodávkách ze zahraničí. Tomuto účelu slouží tzv. klouzavé cenové doložky, které mohou být buď jednostranné (eskalační, zaměřené jen na vzestup nákladů), nebo dvoustranné (fluktuační, odrážející zvýšení i snížení nákladů). Cena dohodnutá v kontraktu se potom mění v závislosti na vývoji nákladů, např. podle vývoje cen surovin, výše mzdových nákladů apod. Rizika komerční Tímto pojmem bývají označována rizika vyplývající z nesplnění závazku obchodním partnerem. Tato rizika se dotýkají vztahů mezi exportérem a importérem, ale i průvodních služeb využívaných v obchodě, např. vztahů k dopravcům, zasílatelům, kontrolním společnostem, pojišťovnám apod. Zvýšená rizikovost v oblasti komerčních rizik ovlivňuje dosažené výsledky většinou negativně tím, že obchodník buď vůbec neuskuteční předpokládanou transakci, nebo dosáhne při její realizaci horšího výsledku, než očekával. S komerčními riziky se setkávají podnikatelé i na vnitřním trhu. Na trhu zahraničním však vystupují tato rizika v ostřejší podobě vzhledem k odlišnostem těchto trhů co do právních a ekonomických podmínek, obchodních zvyklostí, sociálně-kulturních zvláštností apod. Informace o zahraničních obchodních partnerech bývají méně dostupné a navíc postavení jednotlivých firem na trhu se může měnit v závislosti na faktorech, které bez důkladné znalosti trhu lze jen těžko předvídat. Intenzita dopadu těchto rizik na výsledky jednotlivých operací je dána především výběrem obchodního partnera. Při jeho volbě se zvažuje právní a vlastnická struktura firmy, finanční situace podniku, obchodní zdatnost, technické předpoklady pro splnění daného závazku apod. Druhým důležitým faktorem je právní zajištění daného závazkového vztahu. Většinou jde o kvalitu smluvního ujednání a o vhodné 72

vyjádření zájmů obchodních partnerů ve smluvních podmínkách. K větší jistotě vzájemných vztahů bývá povoleno i zajištění vzájemných závazků třetími osobami, zejména bankami, i když za cenu zvýšených nákladů. V zahraničním obchodě hmotným zbožím se toto riziko může projevovat nejčastěji těmito formami: odstoupení obchodního partnera od kontraktu; nesplnění či vadné plnění kontraktu dodavatelem; bezdůvodné nepřevzetí zboží odběratelem; platební nevůle dlužníka; platební neschopnost dlužníka. Prevence podstupování komerčních rizik spočívá v soustavném získávání informací o účastnících trhu, sledování jejich profesní zdatnosti, finanční situace, hodnocení jejich spolehlivosti a úvěruschopnosti. Odstoupení obchodního partnera od kontraktu může postihnout jak dodavatele (např. pokud již vložil prostředky do výroby pro export), tak i odběratele (smluvně zajištěnou dodávku zboží nezíská). Běžnými formami zajištění na straně dodavatele bývá úplná platba předem nebo alespoň akontace. Odběratel může požadovat bankovní záruku za řádné provedení kontraktu. Neplnění kontraktu dodavatelem či vadné plnění kontraktu představuje riziko na straně kupujícího. Nástrojem jeho prevence je pozornost věnovaná výběru dodavatele a hodnocení jeho spolehlivosti, profesní zdatnosti, zkušeností z dosavadní spolupráce apod. Nástrojem omezení tohoto rizika může být bankovní záruka za řádné provedení kontraktu, požadavek kontrolního certifikátu svědčícího o množství a/nebo kvalitě dodaného zboží vystaveného nezávislou kontrolní organizací, sjednání záruk za kvalitu dodaného zboží včetně lhůt pro jejich uplatnění apod. Nepřevzetí zboží odběratelem bývá závislé na sjednané platební podmínce. K bezdůvodnému nepřevzetí může docházet u dokumentárních inkas a některých úvěrových platebních podmínek. Důsledkem tohoto rizika mohou být ztráty prodávajícího způsobené zvýšenými náklady na dopravu a skladování zboží, prodejem zboží jinému odběrateli za nižší cenu apod. Toto riziko lze ovlivnit volbou vhodné platební podmínky a omezit je pojištěním. Zajišťovacími nástroji bývají většinou bankovní instrumenty (akreditiv s odloženou splatností, bankovní záruka apod.), směnečné zajištění pohledávky, zajištění hypotékou, výhradou vlastnictví až do zaplacení kupní ceny a úvěrové pojištění. U neúvěrových platebních podmínek bývají ztráty v důsledku platební nevůle dlužníka zpravidla nižší. Platební nevůle se může projevit např. neotevřením akreditivu, nezaplacením akontace nebo odmítnutím dokumentů, takže nemusí dojít k uskutečnění dodávky nebo alespoň na odběratele nepřejde právo disponovat se zbožím.

73

Riziko platební neschopnosti dlužníka vyplývá z možnosti takového zhoršení finančního postavení dlužníka, že není schopen svoje peněžní a zpravidla také ostatní závazky splnit. Insolvence podniku se projevuje pozastavením jeho plateb a bývá řešena formou vyrovnání nebo konkurzu, eventuálně exekucí majetku. Nástroje omezení rizika platební neschopnosti jsou dosti obdobné jako u platební nevůle, směnečný závazek dlužníka však ztrácí účinnost. Poměrně často je voleno pojištění rizika platební neschopnosti, avšak to bývá spojováno se spoluúčastí pojištěného. Míru podstupovaných komerčních rizik ovlivňuje podnikatel zejména výběrem obchodních partnerů, volbou vhodných platebních podmínek a zajišťovacích nástrojů a rozsahem, ve kterém využívá možností pojištění. Nejúčinnějším způsobem předcházení tomuto riziku je rozvíjení dlouhodobých obchodních spojení založených na vzájemné důvěře. Rizika přepravní Jsou spojena s mezinárodními obchodními operacemi s hmotným zbožím. Během dopravy může dojít ke ztrátě nebo poškození zboží a škodu utrpí ten, kdo v daném okamžiku toto riziko nesl. Většinou to bývá buď prodávající, nebo kupující. Přechod rizika ztráty nebo poškození zboží sjednávají zpravidla výslovně v kontraktu stanovením určité dodací podmínky (parity). Toto riziko však nese i dopravce, eventuálně speditér tím, že přebírají odpovědnost za zboží během dopravy. Prevence tohoto rizika spočívá v jasném vymezení místa a okamžiku přechodu rizika ztráty nebo poškození zboží z prodávajícího na kupujícího (např. odvoláním na Incoterms) v kupní smlouvě a dále ve vhodném přepravním zajištění dodávky zboží (např. výběrem spolehlivého dopravce). Přepravní rizika v mezinárodním obchodě se většinou pojišťují, a proto je nutno věnovat pozornost řádnému sjednání pojistné smlouvy (volbou spolehlivé pojišťovny, výběrem takového rozsahu pojištěných rizik, který je přiměřený pro daný druh zboží, apod.) Rizika teritoriální Tato rizika vyplývají z nejistoty politického a makroekonomického vývoje jednotlivých zemí, ale mohou být také důsledkem administrativních opatření, přírodních katastrof, bojkotu zboží, embarga apod. Jde většinou o rizika, která mohou mít negativní vliv na výsledky jednotlivých obchodních transakcí, ale také na realizaci podnikatelských záměrů v určité zemi do budoucnosti. Tato skupina rizik bývá předem jen obtížně kvantifikovatelná. Nejostřeji se projevují většinou politická rizika, která mohou vést k nečekané nutnosti omezení nebo i přerušení hospodářských vztahů s danou oblastí a k následným škodám (na zboží či na nezaplacených pohledávkách, ztráty nákladů vynaložených na zpracování trhu, odnětí možnosti disponovat majetkem apod.). Toto riziko vystupuje intenzivně v hospodářských 74

vztazích se zeměmi s politickou nestabilitou. Při rozhodování o dlouhodobých formách hospodářské spolupráce je situace ztížena tím, že předvídání některých politických aktů a událostí v delším časovém horizontu je poměrně obtížné. Teritoriální rizika se dotýkají jak mezinárodního obchodu, tak i všech dalších forem podnikání v mezinárodním měřítku. Nejvýrazněji se projevují u mezinárodních úvěrových vztahů a přímých zahraničních investic, mohou však ovlivnit i vztahy mezinárodní kooperace i vědecko-technické spolupráce. Dopadají jak na jednotlivé započaté obchodní transakce, tak mohou způsobit znehodnocení majetku podniku v dané zemi, ale vedou také většinou i k nenaplnění podnikatelských záměrů na daném trhu do budoucnosti. Nejúčinnějším preventivním opatřením je získávání informací o jednotlivých zemích, které jsou předmětem komerčního zájmu podniku. Zdroje pro čerpání informací jsou poměrně pestré (statistické podklady, zprávy mezinárodních organizací, informace ze zastupitelských úřadů, od specializovaných informačních agentur, informace získané prostřednictvím internetu apod.). Zostření rizikovosti v posledních letech se stalo impulzem pro rozvoj informačních služeb. Na prognózách teritoriálních rizik jsou zainteresovány jak podniky angažované v mezinárodním obchodu a podnikání, tak i banky, pojišťovny a další subjekty poskytující financování a pojišťování rizik. Metodika hodnocení rizikovosti se rozvinula v činnosti četných agentur, které poskytují tzv. ratingové služby. Pravidelně analyzují faktory ovlivňující politickou a ekonomickou situaci zemí i některých jejich podnikatelských i nepodnikatelských subjektů (bank, jednotlivých firem apod.) a hodnotí jejich bonitu. Podniky samy však disponují určitými možnostmi ochrany před teritoriálními riziky. Jde o respektování rizikovosti při volbě trhu, o určitou teritoriální diverzifikaci podnikatelských aktivit, v obchodu potom o volbu platební podmínky nebo o přenesení financování obchodu na takové subjekty, které mají lepší profesionální předpoklady pro zvládání teritoriálního rizika. Velmi obvyklé je využívání možnosti pojišťování teritoriálního rizika. Tyto pojistné služby jsou ve většině zemí poskytovány podnikům jen se státní podporou. Rizika kurzová Kurzové riziko je spojeno se všemi formami mezinárodních hospodářských vztahů a vyplývá z proměnlivosti vývoje kurzů jednotlivých měn. Toto riziko lze charakterizovat jako možnost, že v důsledku vývoje kurzů měn bude muset účastník zahraničních ekonomických vztahů vydat více hodnot oproti původnímu předpokladu, že bude inkasovat relativně méně hodnot, že se v důsledku kurzových pohybů sníží stav jeho devizových aktiv nebo zvýší devizová pasiva nebo že v důsledku změn devizových kurzů nedosáhne svých podnikatelských cílů. Změny kurzové však mohou působit i na zlepšení dosahovaných výsledků oproti původnímu 75

předpokladu. Míra možného dopadu změn devizových kurzů na podnik bývá označována jako devizová expozice. Je dána jednak tím, s kterými měnami podnik pracuje a v jakých objemech, jaká je proměnlivost (volatilita) kurzů těchto měn a jak dlouhé je období, po které je podnik riziku pohybu kurzu příslušných měn vystaven. Mění-li se tento kurz v období, po které mezi kalkulací kupní ceny a zaplacením ze strany zahraničního odběratele, může vývozce nebo dovozce utrpět kurzovou ztrátu či dosáhnout kurzového zisku. Kurzové riziko bývá proto největší u úvěrových obchodů (zvláště střednědobých a dlouhodobých), u obchodů s dlouhými dodacími lhůtami, u dlouhodobých kontraktů, ve kterých není sjednána dodatečná možnost cenových úprav v závislosti na kurzovém vývoji. Absolutní ochrana před dopadem kurzového rizika neexistuje. Firmy působící v mezinárodním obchodě musejí věnovat pozornost vývoji kurzů jednotlivých měn a faktorům, které jejich pohyb ovlivňují, a využívat svých znalostí v komerční politice. Předvídání měnového vývoje je však poměrně obtížné. Pro omezení negativního vlivu kurzového rizika využívají podniky řadu postupů a nástrojů, které modifikují dopad pohybu měnových kurzů na výsledky činnosti v mezinárodních ekonomických vztazích. K nejvýznamnějším patří volba měny, ve které se vyjadřují závazky v mezinárodních hospodářských vztazích a ve které dochází k úhradám. Obchodní partneři, kteří mají v budoucnosti poskytovat peněžní plnění, se často snaží o vyjádření závazku v měně, u níž se neočekává vzestup kurzu. Riziko odpovědnosti za výrobek Toto riziko souvisí se širokou ochranou spotřebitele na trzích některých vyspělých zemí, zvláště USA a EU. Výrobce je v těchto zemích vždy odpovědný za škody na zdraví nebo majetku, které mohou utrpět osoby v důsledku vad výrobku. Bezpečnost výrobku je proto základním požadavkem při exportu některých výrobků do vyspělých zemí. Nejúčinnějším a také nezbytným nástrojem ochrany proti tomuto riziku při vývozu na tyto trhy je pojištění. V této souvislosti je třeba uvést, že i v ČR je odpovědnost výrobce upravena v souladu se směrnicí EHS z roku 1985, a sice zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (č. 59/1998 Sb.). Otázky a odpovědi Jak chápete rizika spekulativní? Co je to tzv. rating, popř. ratingové služby? Na jaké hlavní typy dělíme rizika z pohledu mezinárodního obchodu? Charakterizujte rizika tržní. Charakterizujte rizika komerční. 76

Jaká může být prevence u komerčních rizik? Charakterizujte rizika přepravní. Charakterizujte rizika teritoriální. Charakterizujte rizika kurzová. Charakterizujte rizika odpovědnosti za výrobek. Rizika spekulativní jsou taková, která mohou působit oběma směry a přinášet i příznivější výsledek oproti předpokladu, např. riziko pohybu cen. Ratingové služby jsou nabízeny agenturami, které se zabývají metodou hodnocení rizikovosti. Hlavní typy rizik z pohledu mezinárodního obchodu jsou rizika: tržní, komerční, přepravní, teritoriální, kurzová, odpovědnosti za výrobek. Tržní rizika představují možnost, že v důsledku změny tržních podmínek podnik nedosáhne předpokládaného výsledku nebo utrpí ztrátu. Tímto pojmem jsou označovány rizika vyplývající z nesplnění závazku obchodním partnerem. Zvýšená rizikovost v oblasti komerčních rizik ovlivňuje dosažené výsledky většinou negativně tím, že obchodník buď vůbec neuskuteční předpokládanou transakci, nebo dosáhne při její realizaci horšího výsledku, než očekával. Prevence podstupování komerčních rizik spočívá v soustavném získávání informací o účastnících trhu, sledování jejich profesní zdatnosti, finanční situace, hodnocení jejich spolehlivosti a úvěruschopnosti. Jsou spojena s mezinárodními obchodními operacemi s hmotným zbožím. Během dopravy může dojít ke ztrátě nebo poškození zboží a škodu utrpí ten, kdo v daném okamžiku toto riziko nesl. Tato rizika vyplývají z nejistoty politického a makroekonomického vývoje jednotlivých zemí, ale mohou být také důsledkem administrativních opatření, přírodních katastrof, bojkotu zboží, embarga apod. Kurzové riziko je spojeno se všemi formami mezinárodních hospodářských vztahů a vyplývá z proměnlivosti vývoje kurzů jednotlivých měn. Toto riziko souvisí se širokou ochranou spotřebitele na trzích některých vyspělých zemí, zvláště USA a EU. Výrobce je v těchto zemích vždy odpovědný za škody na zdraví nebo majetku, které mohou utrpět osoby v důsledku vad výrobku.

11 POJIŠŤOVACÍ OPERACE V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ Cílové znalosti a dovednosti Po prostudování této kapitoly student pochopí: hlavní funkci pojištění v mezinárodním obchodě, dělení pojištění v mezinárodním obchodě, základní pojmy, jako např. pojistka, pojistník, pojistitel, pojistný fond atd. 77

Klíčová slova Pojištění, pojistný fond, pojistník, pojistitel, zajištění, pojistné, pojistka, pojistný certifikát, lomené pojištění, Institute Cargo Clauses, společná havárie. Slovní zásoba v JAA Insurance, insurance fund, policyholder, insurer, cover, premium, insurance certificate, refracted insurance, general average. Hlavní ekonomickou úlohou pojištění je poskytnutí náhrad za ztráty, které vznikají při komerční a logistické činnosti působením nahodilých událostí. Kompenzace těchto ztrát je umožněna z pojistného fondu pojišťoven, dlouhodobě vytvářeného jak z peněžních prostředků, které pojistníci v minulosti uhradily ve formě pojistného, tak i z dalších finančních aktivit pojišťoven. Nejrůznější rizika jsou samozřejmě spojena se všemi druhy podnikatelských aktivit. V mezinárodním obchodě jsou však tato rizika poněkud odlišná od rizik tuzemských, jsou hůře předvídatelná a odstranitelná, a jejich prevenci je proto třeba věnovat větší pozornost. V těch případech, kdy je riziko vzniku pojistné události mimořádně vysoké, využívají pojišťovny možnosti rozložení rizika na větší počet pojišťovacích či jiných finančních subjektů, tzv. zajištění. K omezení dopadů nahodilých událostí a kompenzaci jimi způsobených škod se kromě pojištění používá i celá řada dalších nástrojů, pojištění však patří mezi nejstarší a nejpoužívanější z nich. Neovlivní samozřejmě samotný výskyt nahodilých událostí, a tedy ani vznik škod, ale změkčuje jejich dopad na ekonomiku jednotlivých podnikatelských subjektů. Mezi nejčastěji užívané typy pojištění v mezinárodním obchodu patří: pojištění přepravních rizik: přepravovaného nákladu (karga), dopravních prostředků (kaska); pojištění zahraničních úvěrů a platebních nástrojů; pojištění odpovědnosti za škodu; pojištění veletrhů a výstav. Právní rámec pojistné činnosti je na makroekonomické úrovni vymezen zákonem č. 363/1999 Sb. (zákon o pojišťovnictví), na úrovni mikroekonomické pak zejména zákonem č. 37/2004 Sb. (zákon o pojistné smlouvě) v pozdějších zněních, který upravuje závazky účastníků pojištění, vznikající z uzavřené pojistné smlouvy. V ní se pojistitel zavazuje poskytnout 78

oprávněné osobě ve sjednaném rozsahu plnění, pokud nastane ve smlouvě stanovená nahodilá událost. Pojistník se zavazuje uhradit pojistiteli sjednaným způsobem odměnu (pojistné). Zákon stanoví pro pojistnou smlouvu písemnou formu s výjimkou případů, kdy se uzavírá na pojistnou dobu kratší jednoho roku (krátkodobé pojištění). Zákon uvádí také soubor náležitostí, které by měla obsahovat, a to: určení pojistitele a pojistníka; určení oprávněné osoby; určení, zda se jedná o pojištění škodové nebo obnosové; vymezení pojistného nebezpečí a pojistné události; výši pojištění, jeho splatnost a údaj o tom, zda se jedná o pojištění běžné nebo jednorázové; vymezení doby, na kterou byla pojistná smlouva uzavřena. Pojistitelem je vždy pojišťovna, která má oprávnění poskytovat sjednané pojištění. Pojistníkem je osoba, která uzavřela s pojistitelem pojistnou smlouvu. Oprávněnou osobou je osoba, které v důsledku pojistné události vzniká nárok na pojistné plnění. Kromě výčtu výše uvedených osob může pojistná smlouva obsahovat také údaj o osobě pojištěného. Pojištěným se rozumí osoba, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se pojištění vztahuje. Obnosovým pojištěním rozumíme sjednání nároku na plnění ve formě konkrétní finanční částky (obnosu) v důsledku pojistné události, a to nezávisle na rozsahu škody. Účelem škodového pojištění je kompenzace konkrétních škod, vzniklých v důsledku pojistné události. Pojištění je možné sjednat i s tzv. spoluúčastí (franšízou), která může být dobrovolná nebo povinná a má vliv na výši pojistného. Za škody nižší, než je sjednaná spoluúčast, neposkytuje pojišťovna žádnou náhradu. Spoluúčast může být také sjednána jako nepodmíněná nebo podmíněná. V případě spoluúčasti nepodmíněné (odečítací) je po pojistné události výše poskytnuté náhrady vždy snížena o částku odpovídající sjednané spoluúčasti. V případě spoluúčasti podmíněné (integrální) neposkytuje pojišťovna za škody nižší, než je sjednaná spoluúčast, žádnou úhradu. V případě, že škoda přesáhne výši sjednané spoluúčasti, poskytne plnění v rozsahu škody. Spoluúčasti (franšízy) se v pojišťovnictví používá zejména proto, aby byla pojišťovna zbavena povinnosti náhrady drobných a pravidelně se opakujících škod. Odměna pojišťovny – pojistné – vychází z pojistných sazeb, které každá pojišťovna stanoví individuálně. Může, ale nemusí být nutně součástí pojistné smlouvy a pohybuje se obvykle ve výši několika desetin procenta z pojistné částky, resp. limitu plnění. Rozsah pojistného krytí by měl být zvolen podle předmětu smlouvy a jejich dalších náležitostí. 79

Pojištěna bývají všechna rizika kromě těch, která jsou z pojištění vyloučena. Výluky z pojištění bývají členěny na tzv. výluky absolutní a výluky relativní. Výluky absolutní zahrnují taková rizika, která pojišťovna není ochotna za žádných okolností pojistit. Výluky relativní zahrnují rizika, která pojišťovny obyčejně pojišťují pouze při nestandardních pojistných podmínkách a vyšších pojistných sazbách. Potvrzením o uzavření pojistné smlouvy je pojistka (policy). Je legitimačním dokumentem, kterým pojistník (nebo pojištěný) prokazuje při projevu pojistné události svůj pojistný nárok. Kromě pojistky se v pojišťovací praxi používá i tzv. pojistný certifikát (certificate of insurance), který je však pouhým písemným potvrzením existence pojistné smlouvy a jejího obsahu. Pojištění přepravních rizik Smyslem pojištění v mezinárodní přepravě zboží je eliminace následků poškození, zničení nebo ztráty zásilky během přepravy. K příčinám škod v mezinárodní přepravě obvykle patří: působení přírodních jevů nezávislých na lidské vůli (zemětřesení, povodně, údery blesku, vichřice, laviny atd.); důsledky lidské činnosti (autohavárie, vykolejení vlaků, zřícení letadel, ztroskotání lodi atd.); nedostatky spojené s uložením nákladu (působení vlhka či tepla, překocení nákladu atd.); neodborné zacházení s nákladem; krádeže a jiné násilné činy; přirozená povaha zboží (koroze, vyschnutí, zapaření, kazivost, působení plísní atd.); události válečného či politického charakteru; další nespecifikované vlivy katastrofického charakteru, jako působení hmyzu či hlodavců, radioaktivního záření apod. Škodu utrpí vždy ta strana kupní smlouvy, která podle dodací parity nesla riziko ztráty a poškození zásilky v okamžiku vzniku škodní události. Srovnatelná rizika ovšem nesou i dopravci, případně zasílatelé, z titulu nájmu a provozu dopravního prostředku nebo odpovědnosti za zásilku svěřenou k přepravě. Vzhledem k tomu, že prodávající a kupující, dopravce a zasílatel jsou zatíženi rozdílným stupněm odpovědnosti k přepravovanému zboží, používají se v mezinárodní přepravě dva základní druhy pojištění: odpovědnosti dopravce, resp. zasílatele (odpovědnostní pojištění); přepravy zboží (přepravní pojištění). Přepravní i odpovědností pojištění v mezinárodní přepravě mají společné to, že se vztahují k přepravované zásilce a umožňují poskytnutí náhrady za její poškození, zničení či ztrátu v průběhu přepravy. Zásadně se ovšem liší v rozsahu pojistného krytí. Pojištění odpovědnosti určené dopravcům a zasílatelům kryje škody, za něž jsou dopravci a zasílatelé z příslušných smluv odpovědni. Pokud dojde při přepravě ke škodní události, za kterou nesou právní odpovědnost, uhradí za ně škodu oprávněné osobě pojišťovna. Odpovědnost dopravce je však

80

na základě platných mezinárodních úmluv pro jednotlivé přepravní obory omezena s ohledem na: rozsah odpovědnosti (v případě událostí, které nemohl odvrátit, může být dopravce odpovědnosti zproštěn); výši odpovědnosti (pokud škoda, za kterou odpovídá, převyšuje mezinárodní úmluvou stanovený limit). Z tohoto důvodu existuje i možnost univerzálního pojištění přepravy zboží (karga), které se sjednává pro případ poškození, zničení nebo pohřešování přepravované zásilky v důsledku jakékoli nahodilé události, která v průběhu přepravy nečekaně a náhle nastane a není v pojistné smlouvě vyloučena. Do této kategorie spadají především rizika: a) živelných škod; b) škod způsobených lidskou činností (např. dopravní nehody, havárie dopravních prostředků či dopravních cest, odcizení, loupežné přepadení, pád zboží při manipulaci apod.); c) škod plynoucích z přirozené povahy zásilky; d) dalších škod (důsledky klimatických změn, povětrnostních vlivů); e) válečných a politických událostí. Kromě náhrady škod, které nelze vymáhat na dopravci, slouží toto pojištění i k úhradě škody přesahující dopravcův limit odpovědnosti. Pojišťovna v rámci přepravního pojištění obvykle poskytuje pojištěnému subjektu plnění i za ty škody, za které nese právní odpovědnost dopravce, a sama pak vůči němu uplatňuje postih (regresi). Pro účely pojištění mezinárodní přepravy zboží se používá jak pojistná smlouva jednorázová, tak i hromadná. Jednorázová pojistná smlouva musí vždy obsahovat všechny předepsané náležitosti a poskytuje pojistnou ochranu před riziky, která hrozí z realizace konkrétní kupní smlouvy. Je vhodná pro individuální pojistnou ochranu nepravidelně realizovaných obchodních operací, nebo také operací, které jsou charakteristické svým atypickým obsahem a náležitostmi. Rámcová (též hromadná či generální) pojistná smlouva se na rozdíl od pojištění jednorázového vztahuje na četnější komerční, finanční nebo přepravní aktivity a poskytuje někdy i širší rozsah ochrany před pojistnými riziky. Obvykle se uzavírá na konkrétní časové období, zpravidla na jeden rok. Pojistník obvykle pojišťuje rizika ze svých aktivit vůči kompletní klientele, umístěné často v mnoha různých státech. Hromadná pojistná smlouva je používána především velkými exportéry či importéry nebo významnými spedičními společnostmi. Jednotlivé pojistné události jsou pojistiteli oznámeny formou „hlášení pojistných událostí“. Rámcová smlouva se vztahuje na větší počet přeprav a bývá uzavřena na konkrétní období, zpravidla na jeden rok. 81

Pojistník touto cestou pojišťuje všechny přepravy, které jsou ve sjednaném období realizovány. Také hromadná smlouva musí zahrnovat všechny předepsané náležitosti, její obsah a náležitosti bývají obvykle složitější. Splatnost a forma úhrady pojistného bývají součástí smlouvy; chybí-li tento údaj, pak je pojistné splatné dnem počátku pojištění. U jednorázové pojistné smlouvy bývá splatné v plné výši, u rámcové smlouvy může být hrazeno ve splátkách dohodnutých ve smlouvě. Škody, které mohou v průběhu přepravy v důsledku škodných událostí vzniknout, vždy způsobují ztrátu, zničení nebo poškození předmětu komerční činnosti, který v jejich důsledku nemůže sloužit očekávanému účelu. Pojistná částka a rozsah pojištění proto vycházejí z principu pojistného zájmu a zahrnují: cenu zboží včetně obalu (obligatorně); náklady na přepravu; pojistné; očekávaný zisk; clo a další poplatky spojené s dovozem, podle dohody smluvních stran. Míra očekávaného zisku a dalších nákladů by neměla být stanovena spekulativně. Pojišťovny obvykle akceptují jako pojistnou hodnotu navýšení na 110 % ceny pojišťovaného předmětu, tedy zahrnující „rozumnou“ můru zájmu (viz též ustanovení Incoterms 2000 o paritě CIF a CIP). V individuálních případech je však možné dohodnout s pojišťovnou i vyšší míru zájmu. Platnost přepravního pojištění by měla být vymezena i z hlediska místního. Ideálním případem je pojištění zásilky tzv. z domu do domu (warehouse to warehouse), kdy je pojištěním pokryta celá přepravní cesta. Zásadně je třeba se vyhýbat tzv. lomenému pojištění, tedy pojištění jednotlivých přepravních úseků u více pojišťoven. Lomené pojištění vystavuje pojistníka (pojištěného) nebezpečí, že nebude moci získat náhradu skrytých škod, které lze zjistit teprve po převzetí zásilky příjemcem. Není obvykle schopen prokázat, na kterém z přepravních úseků ke škodě došlo. Rozsah pojistného krytí Stanovení rozsahu pojistného krytí se v pojistných podmínkách jednotlivých pojišťoven obvykle mírně liší. V tuzemské pojišťovací praxi se vychází ze zásady tzv. univerzality pojistného krytí, což znamená, že pojištěním jsou kryta všechna rizika kromě těch, která jsou ve smlouvě výslovně z rozsahu krytí vyloučena. Pojistník tak není vystaven nebezpečí, že opomene některá z rizik pojistit. Pro snazší orientaci pojistníků a možné úspory na pojistném jsou výluky z pojištění podle svého obsahu standardizovány. Pro pojišťování mezinárodních přeprav se nejčastěji používá systém, který se vyvinul z britských námořních zvyklostí a bývá

82

označován jako Anglická námořní pojistka (Marine Policy – MAR). Používá se tradičně v námořní přepravě, ale i u jiných druhů přeprav, a to s vlastními pojistnými podmínkami Institute Cargo Clauses. Pojistné podmínky MAR a jsou označovány symboly A, B a C. Žádný z uvedených druhů pojištění (Institute Cargo Clauses) však nezahrnuje rizika válečná a politická a jejich pojištění je třeba vždy dojednat separátně. Institute Cargo Clauses typu A poskytují nejširší rozsah pojistného krytí, a to na principu univerzality. Pojištěna jsou všechna rizika, která nejsou výslovně vyloučena. Institute Cargo Clauses typu B nejsou založeny na principu univerzality, což znamená, že pojištěna jsou pouze rizika taxativně vyjmenovaná. Pojištěná rizika jsou rozdělena do tří skupin: nahodilé události, u nichž není třeba prokazovat, že byla bezprostřední příčinou škody; nahodilé události, u nichž postižený naopak musí tuto skutečnost prokázat; vážná poškození a ztráty celých obalových kusů. Vyloučeny jsou vždy škody, které jsou důsledkem záměrného protiprávního činu, například vandalismus, sabotáže, terorismus apod. Institute Cargo Clauses typu C představují nejužší rozsah pojistného krytí. I v tomto případě jsou kryta jen rizika výslovně uvedená. Pojištěna je pouze ztráta nebo poškození celé zásilky. Smyslem pojistného rozsahu typu C je poskytnout pojištění pouze nejzávažnějších rizik na nízké pojistné. Pojištění proti ztrátám vyvolaným válečnými a politickými riziky se obvykle sjednávají na základě anglických pojistných podmínek: Institute War Clauses a Institute Strike Clauses. Válečnými riziky se rozumí důsledky válek vyhlášených i nevyhlášených včetně událostí válce podobných, například násilného protiprávního odnětí zásilky. Politickými riziky se rozumí důsledky stávek, vzbouření, občanských nepokojů, teroristických činů nebo činů osob jednajících z politických motivů. U válečných a politických rizik se pojišťují výhradně věcné škody, nikoli újmy finanční (zvýšené náklady, penále, ušlý zisk apod.). Společná havárie Společná havárie (general average) představuje nástroj námořního práva, jehož kořeny sahají až do starověku. V římském právu byl kodifikován jako tzv. rhodský akt vrhu do moře (lat. lex Rhodia de iactu) a řešil úhradu škody, vzniklé záměrným svržením části nákladu do moře za účelem záchrany lodi. Cílem právní kodifikace bylo navození takového stavu, který by umožňoval adekvátní kompenzaci všeho, co bylo obětováno pro všechny. Ve středověku byl princip společné havárie převzat a uplatňován všemi tehdejšími evropskými námořními mocnostmi. Na námořních konferencích v Yorku v roce 1864 a v Antverpách v roce 1877 byly používané zvyklosti sumarizovány a zpracovány do tzv. york-antverpských pravidel, která jsou s drobnými úpravami používána dodnes. Uvedená pravidla, i když nejsou obecně 83

platnou právní normou, jsou používána a uplatňována rozhodující většinou subjektů, podílejících se na realizaci mezinárodní námořní a říční dopravy a služeb, která s ní bezprostředně souvisejí. V mnoha státech byla tato pravidla začleněna do tuzemské legislativy, upravující provozování námořní (v některých případech i říční) přepravy. Pojištění zahraničních úvěrů a platebních nástrojů Nejvážnější problémy spojené s realizací obchodní činnosti směrem k zahraničí způsobuje úhrada kupní ceny. Pro minimalizaci rizik, která se objevují v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu, se v této oblasti používá zřejmě nejširší škála nástrojů, z nichž k nejspolehlivějším patří pojištění. Jedná se o relativně nákladný typ pojištění, vyžadující navíc ze strany pojišťoven dobré odborné znalosti a dlouhodobé zkušenosti. Proto je tento druh služeb obyčejně nabízen ve standardním rozsahu produktů, a to poměrně úzkým okruhem pojišťoven. Pojištění se obvykle odvíjí na komerční bázi, může být ovšem doplněno určitou formou státní pomoci, která plní účel podpory exportu. Pojištění potom bývá svěřeno specializovaným pojišťovnám, působícím se státní kapitálovou účastí. V České republice je takovou pojišťovnou EGAP, která se při pojištění důsledně řídí principy Konsensu OECD. Ten rozděluje země do skupin podle míry exportního a úvěrového rizika a stanoví, která rizika mohou být pojišťována komerčním způsobem a u kterých a v jakém rozsahu je možné akceptovat státní spoluúčast. Údaje jsou periodicky aktualizovány podle údajů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky o finanční a ekonomické situaci v členských zemích a platebních zkušenostech vývozních úvěrových pojišťoven zemí účastníků Konsensu. Země jsou klasifikovány do sedmi kategorií podle rizikovosti, klasifikace každé z nich probíhá zpravidla jednou ročně, nedojde-li k mimořádnému vývoji. Zvláštní skupinu zemí představuje kategorie nula, kam jsou zařazeny země s vysokým HDP na obyvatele (aktuální minimum je stanoveno na 9656 USD). U exportních úvěrů do těchto zemí se nepředpokládá existence teritoriálních rizik a pojištění komerčních rizik by mělo vždy probíhat na tržním principu, tj. bez státní podpory. Níže jsou uvedeny jednotlivé pojišťovací produkty, jak jsou standardně dostupné v České republice na komerční a nekomerční bázi. Pojištění odpovědnosti za škodu Pojištění odpovědnosti za škodu pokrývá poměrně specifický druh rizik, a bývá proto vždy sjednáváno separátně. Smyslem tohoto pojištění není zbavit pojistníka nebo pojištěného odpovědnosti za způsobenou škodu, ale převzít nebo omezit negativní ekonomický dopad vzniklý pojistnou událostí. Rozsah pojistného rizika vyplývá z podnikatelské činnosti pojištěného a z právních vztahů z této činnosti vzniklých. Za součást podnikatelské činnosti jsou v tomto případě považovány i činnosti související s podnikáním jen okrajově, např. 84

činnost zařízení stravovacích, sociálních, zdravotnických a sportovních, slouží-li k potřebám zaměstnanců. Vztahuje se i na doplňkové činnosti podnikatelských subjektů, např. na účast na veletrzích a výstavách, na služební cesty apod. Z titulu pojištění odpovědnosti za škodu vzniká při vzniku pojistné události pojištěnému právo na náhradu za škody na: životě osoby (usmrcení); zdraví osoby (tělesná újma), včetně léčebných výloh; majetku, včetně takových škod, za které odpovídá podle příslušných právních předpisů. Odpovědnost za škody způsobené vadou výrobku je v pojistné smlouvě třeba sjednat zvlášť. Zahrnuje obvykle škody způsobené po uvedení výrobku na trh, avšak v době trvání pojistné smlouvy. Pojištění se vztahuje na škody způsobené výrobkem třetí osobě, nikoli samotné osobě pojištěného, případně osobě, které předala výrobní práva (např. formou licence) nebo výrobku samotného. Z pojištění bývají obvykle vyloučeny škody způsobené pojistníkem či pojištěným úmyslně nebo působením událostí válečného nebo politického charakteru. Nevztahuje se také obvykle na náhradu smluvních, správních nebo trestních sankcí. Pojištění odpovědnosti se sjednává na dobu určitou uvedenou ve smlouvě nebo na dobu neurčitou, kdy je vhodné sjednat termín a způsob podání výpovědi. Pojistné bývá sjednáno pevnou finanční částkou nebo sazbou z proměnné hodnoty (např. prodejního obratu), s jednorázovou splatností nebo ve formě splátek. Pojištění veletrhů a výstav Pojištění veletrhů a výstav vykazuje určité odlišnosti v tom, že bývá téměř výlučně sjednáno jako jednorázové, atypickým je také předmět pojištění a časově přesně vymezené trvání pojistné smlouvy. Předmětem veletržní a výstavní činnosti bývají často unikátní předměty nebo činnosti: vynálezy, nové technologie a technologické postupy chráněné známky a značky, umělecká díla či starožitnosti, které jsou předváděny širokému spektru laické i odborné veřejnosti. Intenzivní kontakt veřejnosti s často unikátními předměty značně zvyšuje riziko poškození a ztráty exponátů. Rizika vyplývající z veletržních a výstavních akcí je možné omezit prostřednictvím základního pojištění, které zahrnuje: vybrané nebo veškeré exponáty a zboží určené k prodeji; zařízení samotné expozice a materiálu pro její vybudování, včetně zásob k pohoštění a propagačního materiálu; svršky a věci osobní potřeby pracovníků expozice.

85

Prostřednictvím doplňkového pojištění je možné zajistit odpovědnost vystavovatele, spojenou s provozováním expozice nebo předváděním exponátů. Délka pojištění bývá zřetelně časově vymezena trváním veletržní či výstavní akce (často s hodinovou přesností), může být ale prodloužena o dobu nutnou k instalaci a demontáži expozice. Pojištění se obvykle sjednává bez spoluúčastí pojistníka. Otázky a odpovědi Co je to lomené pojištění? Co je hlavní úlohou pojištění? Jaké jsou typy pojištění v mezinárodním obchodě? Uveďte dva zákony, které upravují činnost pojištění. Jaký je vztah mezi pojistitelem a pojistníkem, příp. pojištěným? Kdy se používá hromadná pojistná smlouva? Jak chápete obnosové pojištění? Jak se jmenují podmínky pojištění proti ztrátám při válečných konfliktech? Na jakou minimální hodnotu je pojištěné zboží při dodací doložce CIP? Na co slouží pojistka? Lomené pojištění znamená, že zboží je na přepravním úseku kryto u dvou pojišťoven. Hlavní úlohou pojišťění je poskytnutí náhrad za ztráty, které vznikají při komerční a logistické činnosti působením nahodilých událostí. Hlavní typy pojištění v MO jsou: pojištění přepravních rizik, pojištění zahraničních úvěrů a platebních nástrojů; pojištění odpovědnosti za škodu, pojištění veletrhů a výstav. Zákon č. 363/1999 Sb. (zákon o pojišťovnictví), zákonem č. 37/2004 Sb. (zákon o pojistné smlouvě). Pojistitel je vždy pojišťovna, která má oprávnění poskytovat sjednané pojištění. Pojistníkem je osoba, která uzavřela s pojistitelem pojistnou smlouvu. Pojištěným se rozumí osoba, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se pojištění vztahuje. Hromadná pojistná smlouva je používána především velkými exportéry či importéry nebo významnými spedičními společnostmi. Obnosovým pojištěním rozumíme sjednání nároku na plnění ve formě konkrétní finanční částky (obnosu) v důsledku pojistné události, a to nezávisle na rozsahu škody. Pojištění proti ztrátám vyvolaným válečnými a politickými riziky se obvykle sjednávají na základě anglických pojistných podmínek: Institute War Clauses a Institute Strike Clauses. Hodnota zboží + 10% hodnoty zboží. Je legitimačním dokumentem, kterým pojistník (nebo pojištěný) prokazuje při projevu pojistné události svůj pojistný nárok. 86

Cvičení ke kapitole – Pojišťovací operace v mezinárodním obchodě Odpovězte na následující otázky Co je to lomené pojištění? Co je hlavní úlohou pojištění? Jaké jsou typy pojištění v mezinárodním obchodě? Uveďte dva zákony, které upravují činnost pojištění. Jaký je vztah mezi pojistitelem a pojistníkem, příp. pojištěným? Kdy se používá hromadná pojistná smlouva? Jak chápete obnosové pojištění? Jak se jmenují podmínky pojištění proti ztrátám při válečných konfliktech? Na jakou minimální hodnotu je pojištěné zboží při dodací doložce CIP? Na co slouží pojistka?

12 Literatura BALÁŽ, P. Medzinárodné podnikanie, Bratislava. Sprint, 2010. 531 s. ISBN 80-88848-68-7. Krach na newyorské burze [online]. 1999 [cit. 2013-07-04]. Dostupné z: http://santroch.blog.idnes.cz/c/160836/Vzpominacek-24-rijna-Gilbert-Becaud-krachna-newyorske-burze.html. Nepojmenovaná smlouva [online]. 2013 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/paragrafy/zpravy/co-jsou-to-nepojmenovane smlouvy/622691?utm_source=rss&utm_medium=feed. Peprný, A.; Stejskal, L. Mezinárodní obchod 3 – učební text. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně (Ústav marketingu a obchodu). 2011. 124 s. PRACHAŘ, J. Ekonomika zemí světa – učební text. Kunovice. EPI. 2013. 34 s. Růst HDP v % v letech 2001 – 2012. [online]. 2013 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://www.oecd.org/. Bibliografie KALÍNSKÁ, Emilie. Mezinárodní obchod v 21. století. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 228 s. ISBN 978-80-247-3396-8. Mezinárodní obchod. Vysoká škola ekonomická v Praze [online]. [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://nb.vse.cz/2MO301/prezentace_cv1.pdf

87

PRACHAŘ, J. Zahraniční obchod 1 (třetí vydání). Kunovice: EPI, 2011. 192 s. ISBN: 97880-7314-236-0. PRACHAŘ, J. Zahraniční obchod 2 (třetí vydání). Kunovice: EPI, 2011. 281 s. ISBN: 978-80-7314-260-5.

88

Příloha č.1 Témata na projekt k obhajobě v závěru semestru

Osnova: 1. Se svým zahraničním partnerem jste se dohodli na vytvoření obchodní kanceláře v ČR, která bude pod Vaším vedením aktivně rozvíjet obchodní zájmy zahraničního partnera. Zpracujte projekt na vytvoření obchodní kanceláře vč. obchodní smlouvy. 2. Se svým tuzemským partnerem jste se dohodli na vytvoření obchodní kanceláře v zahraničí, která bude pod Vaším vedením aktivně rozvíjet obchodní zájmy tuzemského partnera. Zpracujte projekt na vytvoření obchodní kanceláře vč. obchodní smlouvy. 3. Se svým zahraničním partnerem jste se dohodli na vytvoření komisionální prodejny v tuzemsku, kde budete jako komisionář vyvíjet obchodní aktivity. Zpracujte projekt na vytvoření komisního prodeje vč. komisionářské smlouvy. Projekt zpracujte v power pointu na cca 10-15 slaidů.

89