Ekonomické reformy v Číně

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní obchod

Ekonomické reformy v Číně (bakalářská práce)

Autorka: Kristýna Poláčková Vedoucí práce: Ing. Ilya Bolotov, MBA, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. Veškerou použitou literaturu a další podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu zdrojů.

V Praze dne

…………………………… Podpis studenta

Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu své bakalářské práce panu Ing. Ilyovi Bolotovovi, MBA, Ph.D., za odbornou pomoc, cenné rady a připomínky při zpracování této práce.

Abstrakt Tato práce pojednává o ekonomických reformách, jež jsou v Čínské lidové republice implementovány od konce 70. let 20. století. Práce se zaměřuje na analýzu základních rysů, průběh a příčiny úspěchu. Jednotlivě jsou rozebrána reformní opatření, jejich cíle a fázování, přičemž hlavní důraz je kladen na reformu venkova, reformu státních a nestátních podniků a politiku otevírání se světu. Na konci práce je zhodnocen stav čínské ekonomiky na počátku 21. století, její vstup do Světové obchodní organizace a predikce do budoucna.

Summary This paper deals with economic reforms which have been implemented in the People´s Republic of China since the end of the 1970s. The paper analyses some of its basic features, course and reasons for it success. Reform measures, their goals and phases are discussed, as well as the rural reform, state-owned entreprises reform, reform of non-stated entreprises and opening up policy. The paper concludes by evaluating the state of the Chinese economy in the early 21st century, its entry into the World trade organization and forecasts of its future performance.

Obsah Úvod ................................................................................................................................... 1 1

Historické události předreformního období .................................................. 3 1.1 Historie a stav země ............................................................................................... 3 1.2 Hybné momenty reforem ....................................................................................... 6 1.2.1 Ekonomické faktory ....................................................................................... 6 1.2.2 Politické faktory ............................................................................................. 7 1.2.3 Sociální faktory............................................................................................... 7 1.3 Čtyři modernizace.................................................................................................. 8

2

Reformní kroky .................................................................................................. 10 2.1 Zahájení reforem.................................................................................................. 10 2.2 Fázování............................................................................................................... 10 2.3 Transformace dílčích oblastí ............................................................................... 12 2.3.1 Venkovská reforma ....................................................................................... 12 2.3.2 Reforma průmyslového a obchodního odvětví ............................................. 13 2.3.3 Politika otevírání se světu ............................................................................. 16 2.3.4 Reforma finančního sektoru ......................................................................... 18 2.3.5 Fiskální reforma ............................................................................................ 19 2.3.6 Sociální reforma ........................................................................................... 19

3

Dopad politiky reforem na čínskou ekonomiku .......................................... 20 3.1 Přechod k socialistické tržní ekonomice ............................................................. 20 3.2 Změny v jednotlivých sektorech .......................................................................... 22 3.2.1 Zemědělství .................................................................................................. 23 3.2.2 Průmysl ......................................................................................................... 26

3.2.3 Služby ........................................................................................................... 28 3.3 Provázanost s okolním světem ............................................................................ 29 3.3.1 Přímé zahraniční investice ............................................................................ 30 3.3.2 Čínský zahraniční obchod ............................................................................ 32

4

Čínská lidová republika ve 3. tisíciletí........................................................... 34 4.1 Vstup do WTO..................................................................................................... 34 4.2 Hrubý domácí produkt ......................................................................................... 35 4.3 Současná situace .................................................................................................. 37

Závěr ................................................................................................................................ 40 Seznam literatury.……………………………………………………………..……....43

Seznam obrázků Obrázek 1

Zvláštní ekonomické oblasti a otevřená pobřežní města ............................. 18

Obrázek 2

Nerovnoměrné rozložení zemědělských aktivit v Číně ............................... 25

Seznam grafů Graf 1

Podíl průmyslového výstupu podle typu podniku v letech 1978–1999 ............14

Graf 2

Komparace ekonomického vývoje ekonomik v HDP v mld. USD...................17

Graf 3

Podíl sektorů na tvorbě HDP v % mezi lety 1952–2012 ..................................22

Graf 4

Meziroční tempo růstu podle sektoru v letech 1993–2011 v % ........................23

Graf 5

Index rostlinné produkce mezi lety 1980–2012 (2005 = 100) .......................... 24

Graf 6

Meziroční příliv PZI mezi lety 1980–2012 v mld. USD...................................31

Graf 7

Exportní a importní aktivity Číny mezi lety 2001–2012 v mld. USD ..............35

Seznam tabulek Tabulka 1 Charakteristika průmyslových výkonů podle typu vlastnictví .................... ..27 Tabulka 2 Komparace Číny a USA podle vybraných ukazatelů .................................... 36

Seznam použitých zkratek ČLR

Čínská lidová republika

KMT

Kuomintang

KSČ

Komunistická strana Číny

ÚV

ústřední výbor

USA

United States of America (Spojené státy americké)

HDP

hrubý domácí produkt

OSN

Organizace spojených národů

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

HNP

hrubý národní produkt

USD

United States Dollar (americký dolar)

TVEs

Town and Village Enterprises (příměstské a venkovské podniky)

ZEO

zvláštní ekonomická oblast

PBoC

Public Bank of China (Čínská lidová banka)

PZI

přímé zahraniční investice

RZ

rozvojové země

WTO

World Trade Organization (Světová obchodní organizace)

GATT

General Agreement on Tariffs and Trade (Všeobecná dohoda na clech a obchodu)

PPP

Purchasing Power Parity (parita kupní síly)

BRICS

Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika

Úvod Učí se, že v 19. století určovala intenzitu vývoje Velká Británie, o století později převzala kormidlo Amerika a počátek 21. století bude u velení Čína. U prvních dvou tezí si můžeme být jisti, neboť konstatujeme historicky podložená fakta, avšak třetí tvrzení představuje čistou hypotézu, jež se postupem času ukáže jako správná, nebo bude vyvrácena. Dne 1. října 1949 se zrodila Čínská lidová republika, země, jež si během své bouřlivé historie vydobyla dominantní postavení mezi světovými ekonomikami a ukázala světu svůj silný potenciál. O zásadních změnách však lze hovořit až s počátkem implementace reformních opatření představující pomyslnou startovní čáru, díky níž se Čína stala vlivným světovým hráčem disponující značnými trumfy. Každá stránka má ale svůj rub i líc. Čína jistě i nadále bude konsolidovat svůj status lídra a bude apelovat na dosažení nejvyššího postu, avšak chceme-li pochopit průběh a způsoby, jakými bylo konečných výsledků dosaženo, nelze jen krátkozrace spoléhat na ukazatele kvantitativního vyjádření, neboť mohou být velmi zavádějící a v případě Číny i často nadhodnocené. Dané téma jsem si vybrala z důvodu, abych mohla na příkladu Číny, neoddiskutovatelně silné země na poli ekonomickém, ukázat, jak se dokázalo agrárně zaostalé hospodářství proměnit během několika desítek let na ekonomiku, jež má v dnešní době lví podíl na formování a určování směru světového vývoje. Předmětem mé bakalářské práce je objasnit, jaké impulzy zemi vedly k rozhodnutí přivést socialisticky založenou ekonomiku na cestu tržního hospodářství, analyzovat základní rysy reformních kroků a příčiny úspěchu. Během psaní jsem převážně používala metodu založenou na analýze, neboť stěžejní část práce si zakládá na rozboru jednotlivých nápravných opatření. K těmto účelům jsem využívala zahraniční literaturu, především pak knihu Anguse Maddisona ,,Chinese economic performance in the long run“ a z české literatury to byla knížka ,,Čínská ekonomika – hlavní změny a perspektiva“ od Martina Znamenáčka. Dále jsem hojně čerpala z výročních zpráv a databází mezinárodních organizací, které mi poskytly nejaktuálnější data a informace. Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola má za cíl nastínit historické pozadí a evoluci země od samého počátku existence až do konce éry maoistických dogmat, kdy se Čína po dlouhých 27 let podrobovala diktatuře Mao Ce-tunga, jenž se 1

svými svéráznými postupy stal nejvýraznější osobností novodobé Číny. Jeho vláda přinesla zemi výrazné oslabení z důvodu používání nevhodných metod k docílení hospodářského růstu, tudíž nejen společnost, ale i ekonomika utrpěly četné rány. Nicméně tyto špatné zkušenosti vedly ke zformování hybných momentů představujících základní kameny pro vznik reformních opatření. Představím, jakou strategii vláda zvolila k docílení stanovených plánů, z důvodu systematičnosti rozdělím reformy do pěti logicky uspořádaných období, přičemž každé z nich s sebou přinášelo jiná specifika, a vysvětlím podstatu jednotlivých reformních kroků. Největší pozornost bude věnována oblastem venkova, státních a nestátních podniků a politice otevírání se světu, neboť ty se nejvíce podílely na oživení celé ekonomiky. Těmto tématům je věnována druhá kapitola. Třetí kapitola pojednává o změnách v čínském hospodářství v důsledku aplikovaných reforem. Přechod k socialistické tržní ekonomice – spojení starých postupů s novými způsoby – dává nový rozměr v chápání čínské transformace. V druhé části jsou popsány změny rozdělené podle jednotlivých sektorů a závěrem této kapitoly bude přiblížena politika otevírání se světu a jeho postupné navazování vztahů s okolním světem. Objasním, jakým způsobem se ekonomice podařilo přilákat zahraniční kapitál a jak se změnily obchodní vztahy. Poslední, čtvrtá kapitola se věnuje čínskému vývoji na počátku 3. tisíciletí. Zásadním zvratem se stal rok 2001, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace podněcující zemi k dalším proreformním opatřením. Nastíním stav ekonomiky z pohledu makroekonomického ukazatele – HDP, zhodnotím současnou situaci a shrnu, jaké plány a vize má Čína do budoucna.

2

1 Historické události předreformního období První kapitola mé bakalářské práce si dává za cíl zcela jasně vysvětlit, v jakém stavu se Čína nacházela od zrodu civilizace až po samotné ukončení maoistických praktik v druhé polovině 70. let minulého století z důvodu nastínění přesné časové souslednosti událostí, jež vedly k reformním postupům, a odkud tato iniciativa pramenila. V další části pak bude nastíněno, jaké zásadní faktory vedly ke vzniku nápravných opatření a jak se projevovaly uvnitř čínské ekonomiky.

1.1 Historie a stav země Čína – země, jejíž kořeny sahají do historie hlubší více než 4000 let. Kolem 21. století př. n. l. byla vybudována první čínská dynastie Sia (Čínská ambasáda, 2009), a i když se stále jednalo o dobu kamennou, tehdejší lidé zřejmě už vyráběli hedvábí a používali písmo (Maddison, 2007, pp. 16-45). Poměrně mladý název Čína pochází ze slova Čchin, jména první vládnoucí dynastie od roku 221 př. n. l. Země bývala vždy středem zájmu svého okolí a významným obchodním partnerem. Jako příklad uvádím hedvábnou stezku považovanou za klíčový faktor při utváření starověkých civilizací či zprávy z cest Marca Pola informující Evropu o ,,černém kameni“, jak ho sám Polo nazval. Tehdy ještě Evropané neměli ani ponětí, že něco podobného existuje, ačkoli dnes pro to nalezneme jednoduchý název – uhlí (Hays, 2010). Ne vždy však byly tyto obchodní aktivity spojovány s pozitivním vývojem. Během opiových válek z poloviny 19. století ruinoval zemi masivní dovoz britského opia z Indie, jenž zapříčinil závislost na této látce několika milionů obyvatel (Znamenáček, 1996, p. 7). Roku 1911 byl svržen poslední čínský monarcha Süan-tchung a počátkem roku 1912 byla slavnostně vyhlášena Čínská republika v čele s prezidentem Sunjatsenem, ačkoli císařská abdikace proběhla až v únoru téhož roku (Maddison, 2007, p. 47). Sunjatsen

byl

nejdůležitějším

představitelem

konzervativní

politické

strany

Kuomintangu neboli Čínské národní strany vládnoucí v zemi do konce 40. let minulého století a poté se této úlohy chopil Čankajšek. V počátcích 20. let 20. století se mezitím začala formovat další politická partaj – Komunistická strana Číny. Po 2. světové válce zůstala Čínská republika rozdělena na 2 vládní seskupení a po 3

vítězství partyzánských oddílů komunistické strany v občanské válce nad KMT se roku 1949 dostala k moci, zatímco Čankajškovy jednotky ustoupily na Taiwan. Dne 1. října 1949 tak byla oficiálně vyhlášena Čínská lidová republika v čele s nejvýznamnější osobností komunistické Číny Mao Ce-tungem, jenž až do své smrti roku 1976 KS předsedal. Hned po svém uvedení do úřadu začal s tzv. obnovou hospodářství. Ta spočívala v provedení socialistických změn v zemědělství, průmyslu a obchodu založených na bázi společenského vlastnictví výrobních prostředků a přechodu k socialismu. Jak uvádí Straussová (2007, p. 108), v 50. letech minulého století se zaměstnanost v agrárním sektoru pohybovala na 80% hranici. Porovnáme-li tento sektor např. s USA, kde bylo v té době zaměstnáno zhruba 8,8 % obyvatelstva, lze bezpochyby tehdejší Čínu označit za silně agrární (Maddison, 2007, p. 77). Na druhé straně zaujímal průmysl podřadnou úlohu převážně v pár přístavních městech, kde sloužil spíše potřebám Japonska a infrastruktura byla zcela nedostačující a ve špatném stavu. Z těchto a dalších důvodů dbala prvotní iniciativa na transformaci agrárního sektoru, kde došlo ke konfiskaci statkářské půdy, rozčlenění na malé pozemky a předání do rukou rolníků k řádnému obhospodařování. Obměny v ostatních sektorech měly charakter celoplošného znárodňování základních výrobních faktorů, industrializace a likvidace privilegií zahraničního kapitálu (Znamenáček, 1996, p. 7). Po vzoru SSSR si ČLR osvojila praxi tzv. jednoletých, pětiletých i dlouhodobých plánů, přičemž deklarace prvního pětiletého plánu zaměřujícího se na urychlení rozvoje těžkého průmyslu a jeho centrální řízení proběhla již roku 1953. Během 50. let 20. století tak vzrostl podíl průmyslu na HDP z 8 % na úctyhodných 25 %, což značilo vcelku slibný start, zatímco vývoj zemědělského odvětví vykazoval opačnou tendenci – z počátečních 60 % klesl během jediné dekády na 40 % (Maddison, 2007, p. 158), čímž se snahy o výkonnější zemědělství staly kontraproduktivní. Pro svou snahu ještě zintenzivnit růst průmyslu a oživit zemědělství byla známá politika Velkého skoku

1

aplikovaná v letech 1958–1962 (Znamenáček, 1996, pp. 5-7). Byla opuštěna myšlenka

1

Politika Čínské lidové republiky aplikovaná vůdcem KS Mao Ce-tungem, jež měla svými opatřeními zvýšit domácí produkci a vybudovat ze země impérium

4

centrálního plánování a začal se prosazovat systém lidových komun. Nastavenými podmínkami

však

bylo

namísto

přeměny

tradiční

společnosti

v moderní

komunistickou ekonomiku dosaženo jen nadměrného zapojení pracovní síly a nedostatečného kapitálu. Ekonomika procházela stavem destabilizace a po zemi se rozšířil hladomor zapříčiňující desetimilionové ztráty na lidských životech. V případě, že se země nechtěla ubírat cestou pokračujícího úpadku, bylo zcela logické, že se neobejde bez jistých změn (Maddison, 2007, p. 73). Do roku 1965 tak Čína prošla mírnou transformací a ekonomika se dostala na úroveň z roku 1957. Bohužel tento stav sanace trval velice krátce a zanedlouho na to zemi zasáhla další nepříjemná událost v podobě Velké proletářské kulturní revoluce 2, jež je dodnes považována za jedno z nejtragičtějších období v dějinách Číny. Revoluce probíhala mezi lety 1966–1970, její vliv však v Číně přetrvával až do Maovy smrti. Od politiky Velkého skoku se lišila tím, že nebyla primárně motivována ekonomickými cíli, jednalo se o boj na poli politickém a kulturním, kdy ústředním záměrem bylo eliminovat vysoce postavené lídry KS, kteří byli považováni za neloajální a ty, ,,kteří jdou kapitalistickou cestou“. Druhá část revoluce tkvěla v úsilí změnit myšlení společnosti a modernizovat ji (Znamenáček, 1996, p. 8). Tyto odvážné kroky si vyžadovaly nově zavedený kult Mao Ce-tunga chránit a případně paralyzovat jeho odpůrce. Jako hnací síly vedení využívalo rudých gard, v jejichž řadách dominovali mladí lidé, protože právě v nich Mao spatřoval nejoddanější následovníky svých myšlenek. Vytvořené frakce mezi sebou soupeřily o post nejpřesvědčivějších maoistů jako důkaz oddanosti a věrnosti systému. Náplň práce spočívala v usvědčování lidí narušujících Maovo myšlení jakýmkoli způsobem, za pádný důvod se považovala znalost cizího jazyka, či pokud viník u sebe nenosil Rudou knížku 3 (Maddison, 2007, p. 67). Nastolenými pravidly došlo k poklesu efektivity plánovacího režimu, výraznému zhoršení ekonomických výsledků a politické vedení se ocitlo ve fázi silné nekonzistence. Během krátké doby průmysl zaznamenal ztrátovost, export země byl negativně ovlivněn a vazby na zahraničí se zpřetrhaly. Mnohem silněji a dlouhodoběji se však problémy odrazily v zemědělství. Téměř nulová motivace rolníků a fixní ceny způsobily antipatii k celému politickému systému a minimální individuální úsilí. Až teprve sjezd KS Číny roku 1970 byl považován za konec

2 3

Politická kampaň zaměřující se na modernizaci celé společnosti s neblahými dopady na ekonomiku. Sbírka základních politických myšlenek Mao Ce-tunga představující hlavní symbol Kulturní revoluce.

5

Kulturní revoluce. I přesto je zajímavé, že se Čína stala roku 1971 právoplatným členem OSN. Po smrti Maa, který umřel v druhé polovině roku 1976, však již nešlo přehlížet negativní vlivy působící na celou čínskou společnost a nastolení nápravných opatření se jevilo jako nutnou podmínkou, v případě že se ekonomika nechtěla i nadále ubírat cestou úpadku a hladomoru.

1.2 Hybné momenty reforem Nejen ze zkušeností Číny, ale i ostatních centrálně plánovaných ekonomik aplikujících ekonomické reformy můžeme vydedukovat, že rysy a intenzitu hybných momentů reforem tvoří tři hlavní skupiny faktorů: ekonomické, politické a sociální.

1.2.1 Ekonomické faktory V systému direktivního plánování byly právě ekonomické výsledky markantní i přes přetrvávající nerovnosti a rozpory v politické sféře. V komparaci se zbytkem světa byla ekonomika země úspěšná – průměrné roční tempo hrubé průmyslové výroby vykazovalo v letech 1952–1978 růst okolo 11 %. Zejména těžký průmysl jako strojírenství či hutnictví železa se těšil zvýšenému rozvoji, zatímco zemědělství rostlo v průměru 3% tempem. Tyto výsledky nadhodnotily reálné ekonomické fungování, čímž došlo k opomínání a zanedbávání primárních problémů, jejichž stav se během 60. a 70. let 20. století horšil. Soustředěnost na těžký průmysl způsobila slábnoucí finanční toky do ostatních sektorů, následnému poklesu růstu a silné volatilitě v ekonomice. Uvádí se, že ačkoli průmysl dosahoval příznivých výsledků, bylo toho docilováno zvýšenými kapitálovými náklady, a produktivita práce tedy nijak nerostla, spíše naopak. Zemědělství taktéž procházelo poklesem produkce na jednotku kapitálu při přibývajícím objemu financí. Kombinací zapojené nadměrné pracovní síly s elementárními nedostatky ve venkovských institucích vygradovalo v téměř stagnující reálnou produktivitu práce, neměnné reálné mzdy a klesající životní úrovni. Bylo

v zájmu

stranických

představitelů

eliminovat

přetrvávající

chudobu,

technologickou zaostalost a prohlubující se ekonomickou neefektivitu skrz navrhované reformy slibující veřejný blahobyt a otevírání se světu. Další nutností se jevila transformace tehdejšího politického systému vyznačující se ideologií 6

nadřazenosti státních podniků nad podniky kolektivního a individuálního rázu. Nejenže státní orgány řídily direktivně podniky vlastněné státem, ale rovněž zasahovaly do formálně autonomnějších firem a lidových komun na venkově. Nedá se však tvrdit, že by se Čína do poloviny 70. let 20. století pohybovala v ekonomické krizi. A ani problémy spojené s ekonomikou země nebyly jedinými či rozhodujícími faktory, které by zásadně ovlivnily přijetí nápravných opatření.

1.2.2 Politické faktory Více než předchozí činitel se o přijetí reforem zasloužily právě faktory politické. Politická sféra trpěla nevyhovujícím modelem plánovacího systému po vzoru SSSR, čímž byla neblaze ovlivněna efektivita fungování jak země celkově, tak jednotlivých institucí. Odpor lidí k moci jedné strany permanentně rostl a po propuknutí Kulturní revoluce se ve vedení KS Číny začaly projevovat vnitřní nepokoje a nekonzistence, a tak strana postupně oslabovala. Tyto rozpory a boje uvnitř strany vykrystalizovaly v averzi obyvatelstva, ignoraci politiky a aktivní opozici. Tak lze dospět k názoru, že se mezi státem a společností vytvořila propast. Reformy byly jakousi reakcí na vznikající napětí mezi oběma stranami, avšak ve skutečnosti byly určitou vzpourou vůči státu.

1.2.3 Sociální faktory Po smrti předsedy KS Číny Maa v druhé půlce 70. let 20. století v zemi vládla všeobecná nevole a nespokojenost s nastoleným maoistickým systémem. V sektoru zemědělství byli pracovníci popuzeni různými institucionálními restrikcemi a příkazy jako omezení soukromého zemědělství, místních trhů a diverzifikace produkce do ziskovějších plodin. Jejich antipatie k systému nabyly podoby pasivního přístupu k pracovnímu nasazení a vyhýbání se placení daní. Jelikož státní výdaje do tohoto sektoru měly nerostoucí tendenci, nebylo tudíž ani v zájmu zemědělců zvyšovat produktivitu. To vedlo k pokračujícímu napětí mezi zemědělci na straně jedné a státem na straně druhé. Ve městech byla většina manuálně pracujících ze státních odvětví sice privilegovanou kategorií, ale reálné mzdy rostly taktéž téměř nulovým tempem. I tady zaměstnanci naráželi na různá omezení a opatření zamezující případným snahám o profesní růst či zvýšení platových podmínek. Pracovníci na 7

vyšších postech byli velmi málo motivováni k sebemenšímu úsilí o inovace nebo zkvalitnění efektivity produkce, neboť z jedné strany čelili tlaku byrokratických nadřízených a jejich požadavkům, na straně druhé stál frustrovaný lid. V době Kulturní revoluce byla nejvíce postiženou skupinou vzdělaná inteligence pracující ve sféře kultury, vzdělání a zdravotnictví. Ta měla největší zájem o zastavení této celonárodní události, protože v rámci radikální maoistické politiky docházelo k zavírání univerzit, omezené nabídce pracovních míst a nezřídka se městská mládež posílala do hor na farmy, kde byla odsouzena k životu bez jakýchkoli možností na případné vzdělání a seberealizaci. Všeobecně tak rostla touha po změnách. Jednalo se o přání lidu ve smyslu odklonu od maoismu než o konkrétní podoby reforem. Z těchto důvodů se měly reformy stát klíčem k úspěchu a nastartování ekonomiky (Znamenáček, 1996, pp. 9-13).

1.3 Čtyři modernizace Dříve, než zemřel vůdce Mao Ce-tung, tehdejší premiér ČLR a Maův přítel Čou En-laj vytyčil strategii na modernizaci a znovuoživení celé ekonomiky. Primárně se plán zaměřoval na restrukturalizaci těchto oblastí: 

zemědělství,



průmysl,



věda a technika,



národní obrana.

Intelektuální elita požadovala zapojení další, páté oblasti v podobě modernizace politického systému, avšak tato část nebyla tolerována a na 5. zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců v březnu roku 1978 byl plán čtyř modernizací zakomponován do čínské ústavy. Nastavenou strategií se zamýšlelo dosáhnout stejných výsledků, jakých dosahovaly přední ekonomiky, a do roku 2000 se stát jednou z nejsilnějších zemí světa. Vedení KS se tak jednohlasně shodlo na nutnosti změn v podobě stabilizace ekonomiky při dosažení již zmíněných cílů, názory na způsob realizace se nicméně rozcházely. Chua Kuo-feng, nástupce Maa vládnoucí v letech 1976–1978, kladl důraz na modernizaci průmyslu, což se odrazilo v desetiletém plánu postaveném právě na podpoře sekundárního sektoru. Byla 8

zamýšlena výstavba 120 průmyslových projektů včetně 30 elektráren, 10 naftových polí, 10 ocelárenských komplexů, 5 přístavů atd. Původní plán nezamýšlel přílišné inovace v zemědělství, neboť se počítalo nejprve s modernizací průmyslu, jenž měl vytvořit přijatelné podmínky pro agrární sektor v podobě elektrifikace, vyšší úrovně zavodňování, technizace či zvýšeného používání hnojiv. Skrze tyto kroky bylo plánováno dosáhnout 4–5% tempa růstu ročního přírůstku zemědělské výroby, v případě průmyslové výroby bylo zamýšleno 10% tempo růstu. Další část se zaměřovala na vědecký výzkum a rozvoj školství. Stěžejní body představovaly zlepšení materiálních podmínek a navázání kontaktů se zahraničím. Vyhrazením nemalých finančních prostředků stát posílal studenty na zahraniční vysoké školy a odborníky na zahraniční pobyty za účelem získávání zkušeností, na druhou stranu tyto finance sloužily i k přilákání zahraničních expertů na nejrůznější stáže. Posledním cílem bylo modernizovat armádu. V 70. letech 20. století byla technická vybavenost ozbrojených sil vcelku zastaralá, pouze technologie v oblasti nukleárních zbraní a raketové techniky se považovala za nadstandardní (Bakešová, 2003, pp. 160-161). Chua Kuo-feng, nový lídr KS, dbal primárně na oživení sekundárního sektoru a stavěl se do role silného zastánce maoistických myšlenek. Společnost ale nebyla ochotná pokračovat cestou tohoto kultu a jako reakce na to se strhla silná vlna nevole a nesouhlasu. Roku 1978 ho proto vytlačil jiný, nový přístup k otázkám následného rozvoje země vyhlášený čínským politikem Teng Siao-pchingem, nazývaným také jako ,,otec čínských reforem“. Touto událostí Čína započala další etapu svého vývoje.

9

2 Reformní kroky 2.1 Zahájení reforem Deklarace počátku nápravných opatření proběhla na sjezdu 3. plenárního zasedání 11. funkčního období ústředního výboru KS Číny v prosinci roku 1978, kdy byly primárně řešeny otázky z oblasti zemědělství a zahraniční politiky, konkrétně otevírání se světu. Na 3. plenárním zasedání 12. funkčního období ÚV KS Číny roku 1984 se otevírala témata týkající se městských oblastí a dále se reformy více konkretizovaly v jednotlivých pětiletých plánech (White, 1993, p. 51). Více než samotné vyhlášení reforem byl zásadním okamžik, kdy se poprvé začalo veřejně diskutovat o případných změnách a stanovení konkrétních postupů. K tomuto kroku došlo v lednu roku 1975 na zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců 4. období. V rámci zajištění nepřetržité modernizace a rostoucí životní úrovně obyvatel byl stanoven cíl do konce milénia čtyřnásobně zvětšit HNP/obyvatele z 250 USD na 1000 USD. Vezmeme-li v potaz dlouhodobější strategii plánování, vedení KS apelovalo na dosažení takových výsledků, které by byly porovnatelné s těmi v rozvinutých tržních ekonomikách, a to – mezi roky 2030 a 2050 dosáhnout HNP/obyvatele ve výši 4000 USD. Kromě vytyčených nominálních hodnot se kladl důraz na vyšší míru efektivity, konstantní cenovou hladinu a v neposlední řadě neopomínání populační politiky, jež se při špatně nastavených podmínkách mohla v nejlidnatější zemi světa jevit jako velmi nebezpečná. Tyto cíle však měly být realizovány za předpokladu neustálého upevňování a rozvíjení socialismu v zemi, která byla známá svou mnohosektorovostí, nedostatkem orné půdy, slabou materiálnětechnickou základnou, vysokým počtem obyvatelstva, jež rostlo takřka exponenciálně, a dominantní úlohou státního plánování (Znamenáček, 1996, p. 12).

2.2 Fázování Postup aplikace reforem se v Číně vyznačoval svou metodou gradualismu neboli systému postupného zavádění reforem o různých stupních intenzity. Tímto se značně

10

diferencovala od ekonomik preferujících transformační strategii postavenou na metodě šokové terapie 4, jež proběhla např. ve východním Německu (Holman, 2002). Proto rozdělím období posledních tří dekád do pěti časových pásem, neboť každé s sebou neslo jiné typické rysy. Nutno podotknout fakt, že v rané fázi se primárně nejednalo o reformy s konkrétními rysy a jasnými stanovisky, ale značná dávka úsilí se kladla na překonání odeznívajícího starého myšlení a oživení zbídačené země k obstarání primárních potřeb obyvatelstva (Mengkui, 2012, p. 28). Po desetiletém období úpadku a strádání si vláda položila za cíl vzkřísit domácí hospodářství. Toto období (1978–1984) se vyznačovalo svým důrazem na zvýšení životního standardu obyvatelstva, avšak za předpokladu přetrvávající existence státní supervize. Jako první se změn dočkal venkov, potažmo zemědělství, kdy se vláda odhodlala delegovat určitá práva na samotné zemědělce, odstranit systém lidových komun a uvolňovat ceny zemědělských produktů. Z důvodu výrazného pokroku v zemědělství dále reformní kroky směřovaly do sekundárního sektoru v městských oblastech (1984–1988). Zavedl se pojem duální cenový systém, mzdové ohodnocení začalo být více vázáno na produktivitu práce a stejně jako v zemědělství se i zde do jisté míry liberalizovaly ceny. V případě bankovnictví vláda zmírnila své restrikce a povolila poskytovat půjčky podnikům na jejich projekty. Hromosvodem pro příliv přímých zahraničních investic a know-how byla nově založená přístavní města (Znamenáček, 1996, p. 17). Třetí etapa (1988–1991) byla doprovázena značným pozastavením reformního úsilí z důvodu zvyšující se poptávky a výroby, které vedly k nárůstu dvouciferné inflace. Reakce na to přišla v podobě pozastavení cenové reformy, zavedení kontroly cen a plánu úprav. Tyto kroky napomohly stabilizovat ceny, ale za doprovodu zpomaleného růstu ekonomiky a značných ztrát státních podniků (Jurčová, 2007, p. 10). Jako další faktor zpomalení se můžou jevit události okolo povstání dne 4. července roku 1989, kdy se v centru Pekingu na náměstí Nebeského klidu (Tian-anmen) sešlo více než milion lidí, aby vyjádřili své požadavky ohledně vyšších osobních a ekonomických svobod a vyzvali k boji proti korupci. Západní svět na tuto událost reagoval uvalením embarga a vztahy s okolím se zhoršily (Gášková, 2009).

4

Rychlá cesta transformace ekonomiky založená na dynamických a rychlých změnách.

11

Z výše zmíněných důvodů se KS Číny rozhodla přistoupit k problémům zodpovědně a deklarovala pokračování svého úsilí o rozvoj ekonomiky a utužování dobrých vztahů se zahraničím. Tak byl na podzim roku 1992 zaveden systém socialistické tržní ekonomiky a jeho následné budování, což představovalo ideologický průlom v odklonu od centrálního plánování a současné přibližování k tržně orientované ekonomice (Znamenáček, 1996, p. 17). Tyto kroky byly typické pro předposlední období (1992–1997). Pátá fáze (od roku 1997) představuje spojnici mezi koncem 90. let 20. století a současností, během níž došlo k zahájení restrukturalizace velké části podniků vlastněných státem a stěžejní část změn v tomto období byla věnována čínskému otevírání se světu v souvislosti s přípravami na vstup do Světové obchodní organizace a následný vývoj (Jurčová, 2007, p. 10).

2.3 Transformace dílčích oblastí Zde budou vysvětleny jednotlivé reformní kroky podle konkrétních oblastí. Převážná část podkapitoly se věnuje venkovské reformě, reformě státních a nestátních podniků a politice otevírání se světu, neboť se domnívám, že transformace těchto oblastí se stala základním kamenem při určování následného směru vývoje země. Pokud bych měla pro lepší představu prezentovat toto vládní úsilí pár slovy, jistě bych zdůraznila změny: oproštění od kolektivního systému, úspěšná vlna privatizací, vyšší míra autonomie, vytvoření diverzifikovaného systému bankovnictví a v neposlední řadě navazování zahraničních vztahů (Znamenáček, 1996, p. 14).

2.3.1 Venkovská reforma Od konce 50. let do konce 70. let minulého století se na venkově postupovalo dle Maových regulí založených na systému lidových komun, které se vyznačovaly svým principem: 

kolektivního vlastnictví půdy,



rovném platovém ohodnocení a



odběru 100 % zemědělské produkce státem za předem stanovené ceny.

12

Po vyhlášení nápravných opatření začala prvotní iniciativa směřovat na venkov, protože právě venkovský lid tvořil převážnou část obyvatelstva, jejichž příjmy byly 100% vázány na zemědělskou produkci (Mengkui, 2012, p. 28). Vzhledem k neefektivitě režimu lidových komun byla dána přednost systému založeném na individuálním zemědělství neboli systému odpovědnosti na základě rodinných kontraktů, kdy docházelo k pronajímání půdy od kolektivů běžně na delší období 15–30 let (podle kantonu), což dávalo rolníkům vyšší míru svobod, zodpovědnosti za výstupní produkci a výkonnost (Znamenáček, 1996, p. 14). Stát zavedl pojem ,,dvoustupňový cenový systém“, jenž se skládal ze dvou různých cenových úrovní. Odkup celkové zemědělské produkce státem byl zrušen a namísto toho se zavedl režim postavený na kvótách, jež musely být odprodány státu za dohodnuté ceny. V rámci státního úsilí také docházelo k rostoucím cenám těchto kvót, a to až o 20 % ve snaze snížit cenovou rozdílnost mezi levnými zemědělskými a drahými průmyslovým produkty. Tyto silné stimuly vedly k vyšším výkonům a rychle rostoucí produkci, neboť vše, co bylo vyprodukováno nad limit, mohlo být volně odprodáno za tržní ceny. Tvorba cen na bázi tržního mechanismu proto zapříčinila růst cen komodit, a to až o 50 % u některých produktů jako např. zelenina. Takto se vyznačoval režim založený na nižších cenách daných státem a cenách generovaných trhem. V důsledku tohoto procesu docházelo k rychlé akumulaci úspor, což zapříčinilo následnou restrukturalizaci tradičního venkova, protože tyto peníze byly ve velkém investovány do zakládání příměstských a venkovských podniků (Town and Village Entreprises, TVEs) (Mengkui, 2012, pp. 29 - 79).

2.3.2 Reforma průmyslového a obchodního odvětví Podle typu vlastnictví lze v čínské ekonomice podniky rozdělit na dva oddíly. Prvním je státní sektor, jenž zaujímal v předreformním období dominantní úlohu, a nestátní sektor mající tendence rozpínavosti, ale až po roce 1978. Druhý oddíl se větví na 3 základní uskupení představující kolektivní podniky, podniky v soukromém vlastnictví a podniky se zahraniční účastí (Ležatka, 2007, p. 19). Podíváme-li se na přerozdělení průmyslové produkce mezi státní a nestátní sektor, nebude ničím překvapujícím, že právě stát představoval významnou složku sekundárního sektoru s výraznou převahou, zatímco kolektivní podniky generovaly zhruba 22 %. Poté, co byly zakládány TVEs, se začal podíl státních podniků 13

zmenšovat a jeho výstup průmyslové výroby tak během 20 let klesl pod 30% hranici (Maddison, 2007, p. 79).

Graf 1 Podíl průmyslového výstupu podle typu podniku v letech 1978-1999 100% 90% 80% 70% 60%

Ostatní

50%

Kolektivní podniky

40%

Státní podniky

30% 20% 10% 0% 1978

1992

1999

Zdroj: MADDISON, Angus: Chinese Economic Performance in the Long Run. http://browse.oecdbookshop.org/oecd/pdfs/product/4107091e.pdf

Reforma státních podniků Při pohledu na sekundární sektor můžeme bezesporu tvrdit, že jeho struktura se na konci 70. let 20. století nacházela ve zcela špatném a nevyhovujícím stavu. Státní preference těžkého průmyslu na úkor lehkého zapříčinily značné disparity a objevovala se tu velká kvanta produktů, jež byla kvůli své specifičnosti nebo nízké kvalitě neprodejná, na druhé straně se zvyšovala poptávka po komoditách, jichž bylo nedostatek. Reformy cílily na zvýšenou efektivitu, ale samotná čínská technologie k tomu nestačila, proto byl vytyčen cíl otevřít se světu, získat nové technologie a know-how a poté se zaměřit na export čínských produktů. Nutnost úprav ve státních podnicích se jevila jako žádoucí již od počátku, neboť rovné pracovní ohodnocení a zajištěná pracovní místa zaměstnanců vyvolaly téměř nulovou motivaci a nízkou efektivitu (Wen, 1997, pp. 49-50). Reformy byly odsouhlaseny roku 1980, kdy stát spustil řadu experimentů v podobě vyšší míry autonomie klíčovým pracovníkům z hlediska určování velikosti a struktury produkce či cen výrobků. Reforma se také zasadila o vznik systému založeném na získávání jistých výhod a bonusů v případě překročení stanovených limitů podněcujících k vyšším pracovním výkonům (Mengkui, 2012, p. 30). O čtyři roky později se snížily 14

zavedené kvóty, praxe odprodeje přebytků byla tudíž stejná jako v zemědělství. Ve snaze zvýšit finanční stav státní pokladny se sekundární sektor dočkal zavedení důchodové daně, což představovalo úplnou novinku a byl dán souhlas k delegování určitých práv směrem dolů (rozumějme jako decentralizaci). V tomto ohledu se změnila pravidla při odvodu části podnikových zisků vyšším orgánům, kdy začaly hrát větší roli místní úřady pro průmysl namísto ústředních ministerstev (Znamenáček, 1996, p. 15). Tíživým faktorem však stále zůstával přetrvávající režim krytí 100 % ztrát podniků ze státní kasy. Rostoucí finanční tíži pramenící z těchto problémů vláda odmítla tolerovat a roku 1987 zavedla nový režim nazývaný systémem smluvní odpovědnosti na základě kontraktů. Jednalo se o uzavírání smluv mezi podniky a vládními institucemi, kdy zodpovědnost jak za zisk, tak případné ztráty přecházela na podnikovou úroveň. Jejich jediná povinnost tkvěla v odvádění předem stanovených částek, zbytek byl zcela v kompetenci firem. Peníze určené k inovacím a modernizaci podniků však byly nezřídka používány k vlastnímu užitku (Chow, 2007, p. 52). Koncem 90. let 20. století stát cílil ještě výše a dal podnět k vytvoření takového ekonomického prostředí, kde by převládaly tržní vztahy. Tomu odpovídal více uvolněný vztah na bázi komercionalizace neboli zpeněžení (ABZ.cz, nedatováno). Výroba se řídila tržními stimuly, a proto se dosahovalo vyšší efektivnosti a zisků, ačkoli se ztrátovost úplně odstranit nepodařilo. Proto se usilovalo, aby bylo upuštěno od myšlenky dotací a finanční podpory těmto podnikům ze státní kasy, protože ta byla vážně zatěžována. Roku 1997 bylo na 15. sjezdu KS Číny rozhodnuto o zařazení reformy modernizace státního sektoru, využití vědeckých metod řízení a technické reorganizace do programu ekonomických reforem. Jednalo se o úplné oddělení politiky od ekonomiky a realizovala se vlastnická práva podniků, čímž došlo k duálnímu charakteru vlastnictví, kdy stát jako částečný vlastník uplatňoval nárok na část vygenerovaného zisku, politicky však mohl zasahovat jen skrz uvalené daně. V ekonomice tak zůstal velmi malý počet podniků vlastněných státem. Ostatní firmy nabyly podoby akciových společností ručící za své výsledky, tudíž vznikla i možnost vyhlášení firemního bankrotu, což předtím z důvodu státního krytí nefungovalo (Čáky, 2005, pp. 17-22).

15

Reforma nestátních podniků Před rokem 1978 byl podíl nestátního sektoru v čínské ekonomice zanedbatelný. Po schválení možnosti přechodu na jinou formu vlastnictví zažila ekonomika boom a na domácím trhu se začaly množit kolektivní podniky, podniky vlastněné soukromníky a firmy se zahraniční účastí (Ležatka, 2007, p. 20). Zcela zásadní zvrat přišel s povolením vstupu nových subjektů na trh. Nestátní sektor zažil prvotní vlnu úspěchu v roce 1982, kdy byla zahájena účinná privatizace obchodního sektoru. Příznivá situace dala podnět k akceleraci produktivity z důvodu zisku, nabídka rychle stoupala a poptávka, jež byla dlouho potlačována, mohla být zcela pokryta. Martin Znamenáček (1996, p. 14) ve své knize však upozorňuje na důležitý fakt, kdy si státní sektor ponechal rozhodující roli:  ve velkoobchodě značného množství výrobků,  v maloobchodním prodeji zboží s cenovou kontrolou a  ve velkých prodejnách se značným počtem zaměstnanců (jako obchodní domy). Jako v případě státních podniků i zde se dočkaly zavedených daňových odvodů místním vládám, které tyto finanční prostředky dále využívaly k zakládání kolektivních podniků. Ty byly vhodnou alternativou pro obyvatelstvo, které bylo uvolněno v důsledku efektivní agrární reformy. Výhody plynoucí z této formy vlastnictví v komparaci se soukromými firmami tkvěly v jisté finanční podpoře lokálních orgánů, vzhledem ke státním podnikům si mohly samy diktovat výši mezd podle výkonnosti či možnost propuštění (Chai, 2011, p. 173). Celkově vzato, vznik TVEs a podniků kolektivního charakteru se zasadily o vytvoření konkurenceschopného tržního prostředí. V důsledku nárůstu malých firem v nestátním sektoru tak během let 1978–1996 klesl průměrný stav zaměstnanců ze 112 na 8, zatímco ve státním sektoru zůstal průměr neměnný ve výši 376 a 375 zaměstnanců (Maddison, 2007, pp. 81-82).

2.3.3 Politika otevírání se světu Když se Čína na konci 70. let rozhodla pro cestu ekonomických reforem, zároveň si vytyčila cíl prohlubovat vztahy se zahraničím. Základní problém, kterým Čína 16

trpěla, byl zaostávání za okolním světem. Za důležitý faktor je považováno opuštění myšlenky vlastní soběstačnosti a uznání, že se země nemůže spoléhat jen na své vlastní zdroje při modernizaci a dohánění okolního světa. Právě ten znepokojoval Čínu v jejích hospodářských výsledcích, neboť při porovnání s Japonskem vykazovala ČLR v letech 1952–1978 tempo růstu HDP okolo 4,39 %, zatímco se její ostrovní soused těšil 7,86% růstu (Maddison, 2007, p. 44).

Graf 2 Komparace ekonomického vývoje ekonomik v HDP v mld. USD 6000 5000 Čína

4000

Japonsko

3000

Evropa USA

2000

SSSR 1000 0 1820

1952

1978

Zdroj: MADDISON, Angus: Chinese Economic Performance in the Long Run. http://browse.oecdbookshop.org/oecd/pdfs/product/4107091e.pdf

Roku 1979 byl schválen zákon o zakládání společných podniků (equity jointventures) a o rok později bylo v rámci politiky otevírání se světu rozhodnuto o založení čtyř zvláštních ekonomických oblastí, jmenovitě v Sen-čenu, Cu-chai, Santchou a Sia-menu, které se o 8 let později rozšířily o Hainan. Jednalo se o vymezená území, ve kterých se uplatňovala jiná ekonomická pravidla než ve zbytku země z důvodu přilákání zahraničních investic prostřednictvím dovozu surovin a zboží pro následné zpracování bez uvalení cel, osvobození od DPH na určité období či oproštění od dalších daní (China in Brief, 2000). Zpočátku se ZEO zaměřovaly na export domácích výrobků, postupem času se začaly orientovat i na propojení průmyslu a vědy s obchodem. Roku 1984 Čína založila čtrnáct otevřených pobřežních měst, jejichž účelem bylo vytvořit takové prostředí, které by zjednodušilo zahraniční styk. Dále se otevřelo několik pohraničních měst, byla stanovena hlavní města pro každou

17

provincii zvlášť, vzniklo 10 celních a 53 technologicky vyspělých průmyslových zón ve středně velkých a velkých městech (Čínská ambasáda, 2010).

Obrázek 1 Zvláštní ekonomické oblasti a otevřená pobřežní města

Zdroj: Mapa východního pobřeží Číny http://www.zonu.com/fullsize-en/2009-09-17-2770/China-Special-Economic-Zones-1997.html

2.3.4 Reforma finančního sektoru Vznik ČLR byl doprovázen založením čínského finančního sektoru, který spadal do vlastnictví státu. V té době existovala pouze jedna finanční instituce – Čínská lidová banka (People´s Bank of China, PBoC), jež zastávala roli jak centrální, tak komerční banky a její hlavní úkol spočíval ve financování jednotlivých (primárně pětiletých) plánů. Od počátku 80. let 20. století vyvolal rozvoj výroby a trhu nevyhnutelnost vytvořit úvěrovou politiku a nutnost decentralizovat bankovní sektor. Z těchto důvodů se vláda roku 1984 rozhodla podstoupit první krok v podobě rozštěpení celistvé bankovní struktury na dva proudy (Znamenáček, 1996, p. 15). Ústřední bankovnictví zůstalo plně ve vlastnictví státu (PBoC), zatímco se souběžně formovaly banky komerční. Hlavní záměr spočíval v poskytování půjček jako pomoci při rozvoji výroby a podnikání, tyto banky finančně zabezpečovaly technickou modernizaci. Mohlo by se zdát, že se komerční banky staly nezávislými institucemi, avšak opak je pravdou. Všechny čtyři zůstaly v plném vlastnictví státu a jen zlomek rozhodovacích procesů byl plně v rukách KB, čímž byl na ně vyvíjen silný politický tlak. Celý proces byl završen vznikem burzy po vzoru vyspělých zemí (Čáky, 2005, p. 9).

18

2.3.5 Fiskální reforma V ČLR vždy fungoval výběr daní založený na systému decentralizace. K tomu byly stanoveny provinční daňové úřady, které tyto daně posléze odváděly centrální vládě. V předreformním období téměř veškeré příjmy do státní kasy generovaly státní podniky, a to ve výši 31,2 % k HDP. Nejpodstatnější změnu představoval způsob výběru daní a jejich rozdělování. Podnik měl právo ponechat si určitou část zisku, čímž došlo k zásadnímu poklesu příjmu vlády. V důsledku zavádění celé řady daňových reforem z 80. let 20. století se tak vládní příjmy výrazně zmenšovaly a roku 1994 byl podíl státních příjmu vzhledem k HDP pouze 10,8 %. Pokles přímých daní a nižších vládních příjmu tak způsobil růst daní nepřímých. Takto nastavený systém při téměř nulovém výběru osobních daní byl velmi specifický (Shuanglin, 2009, p. 2).

2.3.6 Sociální reforma Tato oblast reforem přišla na řadu až jako poslední. Čínská vláda se obávala zasahovat do sociální sítě založené na státních podnicích a tím chtěla případné problémy pozastavit, či se jim přímo vyhnout. Vzhledem ke značné potenciální nestabilitě ve společnosti se k těmto otázkám musela vláda postavit velmi zodpovědně. Přistoupilo se na otevírání a řešení témat ohledně bydlení, financování sociální a zdravotní péče a bezpečnosti zaměstnanců (Znamenáček, 1996, p. 15).

19

3 Dopad politiky reforem na čínskou ekonomiku 3.1 Přechod k socialistické tržní ekonomice Na podzim roku 1992 KS Číny deklarovala, že ,,tržní systém je kompatibilní s ideály socialismu“. Takto se vyznačovala ekonomika, jež postupně upouštěla od systému plánování a postupně se stavěla do role více tržně orientované země. Šlo o budování socialistické tržní ekonomiky, což bylo pro společnost něco zcela nového, výjimečného. Toto nově přijaté paradigma je v knize Martina Znamenáčka (1996, pp. 12-18) popsáno takto: ,,Tržní kapitalismus je pouze nástrojem ekonomického rozvoje a nepatří mezi vymezující charakteristiky společenského systému. Socialistický charakter ekonomiky je zajištěn zachováním dominantního vlastnictví veřejného sektoru (státního a kolektivního), a tak je tržní systém kompatibilní s ideály socialismu“. Jinými slovy dal Teng Siao-pching prostor tržnímu mechanismu, neboť zastával názor, že je aplikovatelný i v socialistických zemích. To napomohlo porozumění vztahu mezi socialismem a tržním hospodářstvím. S postupným omezováním centrálního systému plánování se na trhu začaly čím dál tím intenzivněji prosazovat komodity, kapitál a trhy práce a technologií, čímž se výrazně přispělo ke zdůraznění regulační funkce trhu. Jak řekl sám Ju Čching-tchai, velvyslanec ČLR pro Českou republiku, samotný socialismus je v zemi teprve na počátku své cesty a do budoucna bude vyvíjeno veškeré úsilí na rozvíjení a zdokonalování socialistické tržní ekonomiky (Exner, 2013). Zde jsou uvedeny tři charakteristické složky této ekonomiky: 

Trh komodit Aby se mohl systém postavený na regulační funkci trhu nadále konsolidovat, začalo se upouštět od státem určovaných komodit k produkci, kterých bylo roku 1978 ve státní správě téměř na 800. V kompetenci podniků bylo jen vyrábět a produkci odprodat státu. Se snižujícím se počtem státem nařízených druhů komodit k produkci se zároveň potlačila praxe diktování fixních cen. Výsledkem byla určitá míra benevolence ve výběru komodit, na které se bude podnik zaměřovat a za jaké ceny bude produkt prodávat. V současnosti mohou firmy provozovat různá obchodní centra a trhy. Velkoobchodní 20

aktivity jsou již nakloněny i soukromému sektoru, což unifikovaný ekonomický model striktně zakazoval a stavěl se do role monopolu na celém tamním trhu. Dnešní podoba představuje podílení se různých podnikových subjektů na vytváření modelu trhu komodit a dnes nalezneme velké množství obchodů a obchodních řetězců po celé zemi jak ve velkých městech, tak na venkově. Pro maximalizaci svých zisků je v zájmu podniků adekvátně a pružně reagovat na poptávku. 

Cenová reforma Před rokem 1978 byla veškerá cenotvorba určována státními úřady, avšak postupem času se začal vyvíjet vztah mezi nabídkou a poptávkou v důsledku povolení odprodeje části podnikové produkce na trhu, čímž se plánovitě realizovala cenová reforma. Na počátku 80. let 20. století vláda rozhodla o tvorbě systému založeném na třech druzích cen. Jednalo se o pevné, doporučované a tržní ceny. Vyskytovaly se ale určité potíže při určování, na jaké komodity by se tento systém měl vztahovat, ačkoli z dnešního pohledu tato reforma dala vznik gradualistickému uvolňování cen komodit. Např. ve městech vzrostly spotřebitelské ceny od roku 1978 v průměru 6x, na venkově měl růst pomalejší tendenci, přičemž ceny se zvýšily zhruba o 400 % (National Bureau of Statistics of China, 2000).



Kapitálový trh S postupným zaváděním reforem a politiky otevírání se světu docházelo k rozšiřování kapitálového trhu prostřednictvím zdokonalování mechanismu úvěrů a půjček, vytváření systému trhu cenných papírů a státních pohledávek. V 80. letech minulého století se rozvinula reforma půjčkového a úvěrového systému a finančním institucím byla uložena podmínka zveřejňování výsledků hospodaření, čímž se standardizovala regulace a kontrola půjčkového a úvěrového trhu (Čínský ambasáda, 2009). Nejdůležitějšími středisky pro tyto transakce jsou v současné době Šanghaj, Šen-čen a Hong Kong, jenž je označován za jeden z nejvýznamnějších kapitálových trhů na světě (KPMG, 2012). V březnu roku 2013 čínské ministerstvo financí oznámilo, že zahájí obchodování se státními dluhopisy, avšak ještě předtím bude spuštěn zkušební

21

provoz, aby tak mohlo ověřit případný zájem investorů dříve, než budou k dispozici na reálném trhu (Habiger, 2013).

3.2 Změny v jednotlivých sektorech V tomto oddílu se zaměřím na rozbor dosažených výsledků v jednotlivých sektorech, kterých Čína dosáhla pomocí aplikované politiky. K tomuto účelu použiji třísektorový model, který zahrnuje zemědělství (A), průmysl (I) a služby (S).

Graf 3 Podíl sektorů na tvorbě HDP v % mezi lety 1952–2012 100 20

10

14

13 31

80

39

40

43

23 54

60

51

52 Služby (S) 49

40

Průmysl (I)

46

48

47

15

12

10

57 20

36

35

Zemědělství (A)

35 20

0

1952 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2012 (AIS) (IAS) (IAS) (IAS) (ISA) (ISA) (ISA) (ISA) Zdroj: ZNAMENÁČEK, Martin: Čínská ekonomika - hlavní změny a perspektiva. 1996 FACTBOOK. China. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ch.html

Při analýze jednotlivých odvětví bylo velice zajímavé sledovat, jak se jednotlivé sektory podílely na tvorbě HDP za posledních 60 let. Z grafu je zcela jasné, že průmysl stále zastával a zastává dominantní roli a je tahounem ekonomiky, přičemž jeho podíl na HDP představuje necelou polovinu. Na druhé straně stojí sektor zemědělství, jehož tendence jsou po určitou řadu dekád dlouhodobě klesající. V případě služeb vedení Číny nepovažovalo za důležité vynakládat větší úsilí právě sem, protože na terciární sektor bylo nahlíženo jako na obor nepodstatný a zbytečný. Změn se dočkal až v 80. letech 20. století, kdy byl dán prostor pro jeho modernizaci. Během této dekády se postupně zasazoval o své místo s výraznými výsledky od 90. let minulého století, kdy na konci milénia dosáhl téměř 40% hranice vzhledem k HDP. 22

Na základě analýzy dlouhodobé časové řady lze předpokládat, že následný vývoj agrárního sektoru bude zaznamenávat mírně klesající tendenci pod 10% hranicí ve prospěch sektoru služeb pohybující se nad hranicí 40 % v doprovodu stagnujícího průmyslu.

Zjednodušeně lze vývoj Číny popsat jako přeměnu tradiční struktury

založené na zemědělství (AIS) ve prospěch nejprve základního typu struktury industrializační (IAS) a poté dosažení pokročilé industrializační struktury v podobě ISA. Podíváme-li se na poslední jednotlivé pětileté plány, v 10. pětileté strategii (2001–2005) byl vytyčen cíl se primárně koncentrovat na sekundární odvětví, zatímco v 11. plánu se již pozornost obrátila směrem k sektoru služeb a apelování na její důležitý význam v ekonomice (Abrahám, 2011). Graf níže demonstruje vývoj temp růstu jednotlivých sektorů za poslední necelé dvě dekády. Primární sektor si svůj růst udržuje okolo 4% hranice, zatímco zbývající dva sektory se pohybují okolo 10 %.

Graf 4 Meziroční tempo růstu podle sektoru v letech 1993–2011v % 25 20 15

Zemědělství Průmysl

10

Služby 5

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

0

Zdroj: THE WORLD BANK SEARCH. China. http://search.worldbank.org/data?qterm=china&language=&format=

3.2.1 Zemědělství Ačkoli zavádění agrárních reforem bylo na konci 70. let 20. století komplikované kvůli demotivaci rolníků z důvodu rovného platového ohodnocení, zastaralé techniky a užitých metod, na přelomu 70. a 80. let prošel sektor výraznou transformací a hrubá 23

hodnota zemědělské výroby rostla průměrným 6% tempem. V důsledku venkovské reformy postupem času docházelo k omezování státního nákupu. Vládním zájmem zůstal jen odkup obilovin, olejnin a bavlny. Díky regulaci vládních zásahů do zemědělství sektor zažil podstatné strukturální změny v podobě přechodu k pěstování více výdělečných plodin na úkor těch méně ziskových. Rychlý růst produkce byl znatelný především u bavlny, tabáku, řepy či cukrové třtiny (Znamenáček, 1996, p. 39). Vláda chtěla docílit výrazné akcelerace zemědělské produktivity prostřednictvím poskytování značných finančních prostředků a vytvořením takového podnikového prostředí, ve kterém by se výše odměn odvíjela od individuálních výsledků (White, 1993, p. 53). Na grafu níže lze pozorovat pozitivní trend meziročního růstu rostlinné produkce díky uvolnění cen na trhu a vyšší iniciativě dosáhnout dobrých výsledků. Rok 2005 je výchozí bod pro tento graf, od kterého se odvíjí ostatní hodnoty. Na počátku 80. let 20. století představoval výstup rostlinné produkce zhruba třetinu toho, co bylo vyprodukováno v roce 2005. Od té doby vzrostlo tempo zhruba o dalších 11 bodů. Na tyto změny reagovaly i ceny komodit, přičemž některé produkty zažily až 1000% nárůst jako v případě zeleniny (National Bureau of Statistics of China, 2012).

Graf 5 Index rostlinné produkce mezi lety 1980–2012 (2005 = 100) 140 120 100 80 60 40 20 0

Zdroj: THE WORLD BANK. Crop Production Index. http://data.worldbank.org/indicator/AG.PRD.CROP.XD/countries

Dalším pozitivním trendem bylo zvyšování zemědělských příjmů. Ty během období 1979–1983 vzrostly průměrně o 70 % (White, 1993, p. 54). Nerovnost mezi 24

mzdami na venkově a ve městech se začala zmenšovat a na počátku 80. let 20. století představoval disponibilní důchod ve městě 1,8 násobek toho, co dostávala pracovní síla na venkově (Mengkui, 2012, p. 29). S nárůstem mezd velmi úzce souvisí akumulace úspor, kdy v předreformním období téměř neexistovaly úspory držené domácnostmi, téměř vše bylo v rukou státu a na konci 70. let 20. století úspory domácností představovaly necelou čtvrtinu z celkových úspor. Počátkem 90. let se tato hodnota vyšplhala na více než tři čtvrtiny (Lardy, 1994, pp. 19-20). Tento pozitivní vývoj měl ale i neblahé dopady. Implementací reforem se výrazně prohloubila nerovnováha mezi jednotlivými regiony, více znatelná disparita se pomalu začala objevovat i mezi rozvojovým pobřežím na východě a jihovýchodě a zaostalým vnitrozemím a západem.

Obrázek 2 Nerovnoměrné rozložení zemědělských aktivit v Číně

Zdroj: Mapa Číny http://www.kas.ku.edu/archived-site/chinese_food/regional_cuisine.html

Na počátku reforem generoval agrární sektor okolo 30 % HDP a zaměstnával více než 70 % aktivně pracujících. Oba ukazatele postupem času začaly klesat a v současnosti vykazují 10 % a 40 %. Od roku 1993 se růst zemědělského sektoru pohybuje okolo 4 % (The World Bank, 2013). Mohlo by se tak zdát, že sektor má tendenci oslabovat a že již není dostatečně vitální, což není úplně korektní. Příkladem toho může být poslední dekáda, kdy poměr sektoru k HDP klesl z 15 % na 10 %, avšak v nominálním vyjádření hodnota vzrostla o téměř 100 % (Abrahám, 2011). 25

V současnosti je Čína zemí, jež živí více než jednu pětinu celosvětové populace, ačkoli disponuje pouze 7 % celosvětové orné půdy (Mengkui, 2012, p. 13). Tato disproporce vyvolává tlak na zabezpečení dostatečného množství potravin, a proto je nutné dovážet určité zemědělské komodity, čímž dochází k tvorbě deficitu. Svůj dovoz staví především na obilninách, cukru a bavlně. Na druhé straně export během posledních let měnil svou strukturu, kdy se výrazně zmenšil vývoz produkce náročné na půdu a preferují se komodity náročné na práci jako ovoce a zelenina. V roce 2006 se pak země dočkala odstranění zemědělské daně, která se v zemi uplatňovala po více než 2000 let, čímž se stav státní pokladny navýšil o 2,5 mld. USD (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012). Pro pouhou představu a pochopení kondice čínského zemědělství můžeme vedle sebe postavit dvě přední ekonomiky – Čínu a USA. Zatímco severoamerický kontinent je známý pro své rozsáhlé a vysoce mechanizované farmy, v ČLR je typické obhospodařování menších pozemků půdy bez použití technik, jež většinou nepřesáhnou rozlohu 1 akru. Tento systém přetrvává ještě z dob komunistických reforem, kdy stát převzal kontrolu nad veškerou půdou, jež rozdělil na mnoho malých pozemků a předal rolníkům k obdělávání. Paradoxem zůstává fakt, že i přes tyto nerovnosti se Čína může pyšnit agrárním výstupem ve výši 734 mld. USD, což představuje více než čtyřnásobek amerického výsledku o hodnotě 158 mld. USD (The World Bank, 2013). Díky vhodnější hospodářské politice a kvalitnějším technologiím se země dočkala vysoké úrovně soběstačnosti a růstu. Vyhlídky pro budoucí vývoj jsou nicméně i tak pesimistické

z důvodu

stále

zmenšující

se

využitelnosti

půdy,

nedostatku

zemědělských dotací a vodních zdrojů, erozí, vyvlastňování půdy určené k zástavbě a urbanizace. Očekává se proto, že i do budoucna budou podstupovány proreformní kroky, které by měly zajistit poskytování mikroúvěrů, zdravotní péče, sociálních služeb a zemědělským družstvům dát právní status (Ministerstvo Zahraničních věcí České republiky, 2012).

3.2.2 Průmysl Po celou dobu existence ČLR dosahoval průmysl obdivuhodných výsledků. Pro příklad jsem vybrala první dekádu reformní politiky, kdy průměrné tempo růstu vykazovalo 12,6 %, zatímco celkové HDP jen 9,2 % (National Bureau of Statistics of 26

China, 2000). Sekundární sektor se tak stal zásadním bodem čínské ekonomiky, základnou pro transnacionální korporace a důležitým příjemcem PZI. Zásadních změn se sektor dočkal v návaznosti se zakládáním TVEs. Pro upřesnění dodám, že již v 50. letech minulého století existovaly venkovské podniky a až v rámci reforem byly tyto komuny a brigády reklasifikovány na TVEs, jež měly výbornou schopnost absorbovat nadbytečnou pracovní sílu (cca 7 mil. zaměstnanců ročně) (Jurčová, 2007, p. 12). Mnohé studie dokazují, že tyto podniky vykazovaly mnohem vyšší míru efektivity v alokování vstupních zdrojů, a tak se dočkaly impozantních výsledků. Zpočátku byly charakteristické svým malým rozsahem a statusem kolektivního vlastnictví (DaCosta, nedatováno, pp. 7–8), avšak v polovině 90. let 20. století dala vláda svolení k privatizaci, tudíž mnohé z nich přešly do osobního vlastnictví (Singh, 1999, p. 29).

Tabulka 1 Charakteristika průmyslových výkonů podle typu vlastnictví

Ukazatel/rok Počet podniků (v tisících) Počet zaměstnanců (v milionech) Průměrná zaměstnanost (v jednotkách) Podíl hrubého produktu

Státní podniky

Nestátní podniky

1978

1996

1978

1996

83,7

113,8

264,7

7872,7

31,4

42,7

29,5

66,6

375

376

112

8

77,6 %

28,5 %

22,4 %

71,5 %

Zdroj: MADDISON, Angus: Chinese Economic Performance in the Long Run. http://browse.oecdbookshop.org/oecd/pdfs/product/4107091e.pdf

V důsledku značného přílivu PZI se sektoru povedlo za rok 2012 vygenerovat přidanou hodnotu ve výši 3315 mld. USD (necelá polovina HDP), přičemž zaměstnává 28 % aktivně pracujících (The World Bank, 2013). V návaznosti na státní sektor ale The Economists (2012) poukazuje na značnou problematičnost. Od konce 70. let 20. století se rozkvět nestátních podniků jevil jako pozitivum v cestě ke kapitalismu, avšak státní podniky si stále udržují svou dominantní pozici a v poslední 27

dekádě začaly přibírat na důležitosti. Při srovnání velikostí podniků se jedné státní korporaci rovná 14 nestátních, což může být zcela znepokojující ukazatel státní rozpínavosti. Jejich podíl na průmyslových výstupech a zaměstnanosti pomalu klesá, avšak jejich postavení stále sílí. Analytik James McGregor je názoru, že statistiky odkazující na stále snižující se počet státních podniků představují zkreslený pohled na realitu a zahraniční investoři k tomu dodávají, že čínská strategie rozvoje byla vždy primárně založena na upřednostňování státního sektoru za neustálého rozvoje nestátní oblasti. Při pohledu na výstup za rok 2011 čínská průmyslová výroba rostla 10,3% tempem, což dokazuje další výrazný náskok o celé 1 % nad HDP (The World Bank, 2013). Budeme-li zkoumat vývoj průmyslu více do detailu, výsledky těžkého průmyslu značně převažují s meziročním růstem 14,3 % oproti lehkému průmyslu vykazujícímu 13 %. Ve výši růstu výroby dosáhly nejvyšších hodnot soukromé firmy (19,5 %) a poté akciové společnosti překračující 15% hranici. Fenoménem současnosti je vládní podpora centrální a západní části země z důvodů zaostávání. Při srovnání městských a venkovských částí jasně dominují investice do fixního kapitálu ve městech (zejména ve východním pobřežním pásu), jejichž poměr je vyčíslen na 30:1. Mezi stěžejní průmyslové aktivity v dnešní době řadíme těžbu a zpracování rud železa a oceli, strojírenský a textilní průmysl, výrobu chemikálií, hnojiv, hraček, elektrotechniky a výrobu přepravních zařízení jako auta, lokomotivy, lodi či letadla (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012). Nejaktuálnějším tématem za poslední měsíce se zdá být konflikt z konce roku 2012, kdy Čína čelila sériím protestů proti rozsáhlým stavebním projektům zahrnující výstavbu ropné rafinerie ve Shigangu, spalovny odpadu v Panyu a odpadního zařízení v Quidongu. Státní rada ČLR ve snaze zabránit dalším rebeliím a zmírnit nespokojenost ve společnosti zavedla systém vyhodnocení sociálních rizik, což pro podnikové projekty nově znamená podrobení se důkladné analýze zahrnující stěžejních pět faktorů, které zkoumají např. dopad na životní prostředí či přínosy pro společnost (Wang, 2013).

3.2.3 Služby Zpočátku reforem bylo na terciární sektor nahlíženo jako na zbytečnou a neefektivní část ekonomiky, avšak na počátku 80. let minulého století přišel zvrat 28

v podobě vyšší míry podpory ze strany státu a sektor začal velice rychle prosperovat, čímž došlo k nárůstu o více než 30 % ve vztahu k HDP (The World Bank, 2013). V dnešní době zaměstnává nejvíce pracovní síly, v přepočtu na jednotlivé sektory více než 35 % (CIA, 2013) a tvoří 43 % HDP, čímž si meziročně opět polepšil. Současným úsilím vlády je vytvoření terciárně orientované ekonomiky, která by dopomohla k dosažení stabilnějšího růstu a vytvoření nových pracovních pozic, protože v sektoru služeb čínské vedení spatřuje bonitní místo pro absorpci pracovních sil. Dalším pádným důvodem je fakt, že se sektor služeb více spoléhá na domácí poptávku a méně podléhá ekonomickým výkyvům ve světě (Abrahám, 2011). V současnosti dochází k poklesu tradičních oborů jako doprava, obchod či komunikace a narůstá vliv bankovnictví, pojišťovnictví a telekomunikací, přičemž zásadní podíl tvoří v tomto sektoru obchod s nemovitostmi. Další nedílnou součást vytváří turistický ruch, jenž v roce 2011 přilákal více než 130 mil. turistů, což znamená meziroční nárůst o 1,2 % a příliv financí plynoucích z turismu. Zajímavostí zůstává, že ačkoli je Čína stále zemí rozvojovou, za rok 2011 se Číňané umístili na čtvrtém místě v množství utracených peněz v zahraničí. Přední pozice obsadili Němci, Američani a Britové (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012).

3.3 Provázanost s okolním světem Žádná krajina na světě, bez ohledu na její politický systém, se nikdy nemodernizovala politikou zavřených dveří. Teng Siao-pching Počátek reforem hospodářské soustavy z roku 1978 byl doprovázen vládní deklarací o postupném prosazování politiky otevírání se světu. Během více než 30 let země absorbovala přes 2000 mld. USD v podobě PZI (World Bank, 2012), od roku 1993 se Číně permanentně dostává nejvíce PZI ročně a výsledky exportních aktivit Číny zastávají podstatnou roli (Li, nedatováno, p. 25), což opět zemi přináší prvenství v celosvětovém vývozu. Kompozice obchodovaných komodit se značně změnila a např. objem exportovaných průmyslových výrobků vzrostl z 46% nad 90% hranici na úkor zemědělských produktů. Na počátku by jen stěží někdo uvěřil, že se materiálně slabá země trpící nedostatkem deviz promění v ohromné světové impérium držící největší devizové rezervy na světě. S tím vyplouvají na povrch pochybnosti Světové 29

banky, jež označila Čínu za jednoho z mála vítězů těžících z procesu globalizace, zatímco ostatní RZ zůstaly v neměnné situaci (Mengkui, 2012, p. 98). Wang Mengkui (2012, p. 98) považuje za dva základní faktory bránící RZ v industriálním vývoji nedostatek finančních prostředků a deviz. Ekonom H. B. Chenery tento deficit označil jako ,,dvojí propast“, kdy ani Čína nebyla výjimkou. Pokud však země dokázala přilákat zahraniční kapitál a technologie, které použila k nastartování domácí produkce s následným vývozem, mohla se z těchto problémů z důvodu zvyšující se zahraniční poptávky vymanit. S plánem překonání dvojí propasti si Čína stanovila stěžejní strategii postavenou na teorii získávání dostatečných deviz pomocí exportování.

3.3.1 Přímé zahraniční investice Díky zahraničním investicím bylo od počátku 80. let 20. století vytvářeno výborné prostředí pro budování infrastruktury a zvyšování počtu nových pracovních míst. Neopomeňme ani využívání čínských komparativních výhod, kterých si byla ekonomika vědoma. Národní lidový kongres a Státní rada se mezitím zasadily o vytvoření více než 500 zákonů a předpisů týkajících se zahraničních záležitostí, které se staly právním základem a určitou právní ochranou pro korporace i jednotlivce vstupující na tamní trh. Po implementaci právních kroků došlo na zakládání ZEO, technologicky rozvinutých oblastí určených k přílivu PZI a otevírání přístavních měst jako spojky pro realizaci mezinárodního obchodu, což přispělo k čínskému prvenství jako největšího příjemce PZI mezi RZ (Mengkui, 2012, p. 16). Strategie postavená na získávání dostatečného množství deviz, jejíž prostřednictvím měl být urychlen ekonomický vývoj, se stala skutečností a za rok 2012 byl stav devizových rezerv vyčíslen na částku převyšující 3400 mld. USD (Rabinovitch, 2013).

30

Graf 6 Meziroční příliv PZI mezi lety 1980–2012 v mld. USD 300 250 200 150 100 50 0

Zdroj: THE WORLD BANK SEARCH http://search.worldbank.org/data?qterm=china%20fdi&language=EN ZNAMENÁČEK, Martin: Čínská ekonomika - hlavní změny a perspektiva. 1996 FACTBOOK. China. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ch.html

První větší zájem o investování v Číně proběhl v letech 1984–1985. Další zvýšená pozornost investorů přišla se schválením zkracovacích procedur pro příliv PZI, byly založeny speciální zásobovací firmy pro plynulé dodávky surovin a polotovarů a značný postup směrem vpřed byl učiněn především v infrastruktuře. Přerušení vztahů a přílivu PZI zapříčinily události okolo roku 1989, avšak pragmatičnost byla silnější a zpřetrhané vazby se opět navázaly. Od té chvíle se příliv PZI vyvíjel pozitivně, avšak došlo i na pár meziročních propadů. Ten nejcitelnější Čína pocítila roku 2009, kdy byl meziroční propad přílivu PZI o více než 30 %, avšak velmi impozantním zůstává následný vývoj, kdy objem přijatých PZI za rok 2010 zaznamenal meziroční nárůst o 85 %. V nominální hodnotě se pak příliv PZI od konce 70. let 20. století pohybuje okolo hranice 2000 mld. USD. Z důvodu značné odlišnosti výsledků u jednotlivých pramenů jsem použila zdroje, jež se mi zdály relevantní a nejvíce se navzájem shodovaly. I přesto musíme počítat s určitými odchylkami. V posledních letech se i Čína stala významným investorem na mezinárodní úrovni. Podle čínského ministerstva financí země za rok 2012 investovala do více než 4400 zámořských podniků ze 141 ekonomik ve výši přesahující 77 mld. USD, což představuje meziroční nárůst o 28,6 %. V rámci těchto investic se převážná část přesunuje z tradičních odvětví jako hotelnictví a restaurací a více se čínští investoři zaměřují na obory logistiky, dopravy, marketingu či výzkumu a vývoje. Zajímavostí je, že více než 50 % těchto transakcí je prováděno pouze pěti provinciemi (z 31

celkového počtu 22) (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012). Přínos PZI bych shrnula jako výrazný posun v době neustálého propojování trhů, domácí podniky jsou schopny lépe optimalizovat alokování zdrojů a více se zapojit do mezinárodních operací.

3.3.2 Čínský zahraniční obchod V návaznosti na strategii přilákání investorů a jejich technologií do země se výrazně zvýšily i proexportní aktivity. Od počátku reforem bylo na Čínu pohlíženo jako na sílící konkurenci v oblasti exportu, především pak ve zpracovatelském odvětví díky restrukturalizaci průmyslové výroby. Výsledek se dostavil v podobě zvýšených obchodních operacích, kdy na konci 70. let minulého století byl mezinárodní obchod na úrovni 20 mld. USD (Mengkui, 2012, p. 103) až do současnosti, kdy v roce 2012 obchod Číny se zahraničím dosáhl 3870 mld. USD, což je nárůst o 1930 % (Inman, 2013). Po roce 2001, kdy se ČLR stala právoplatným členem WTO, přišla nová vlna otevírání se světu a vznikly instituce ulehčující mezinárodním operacím. V současné době se Čína staví do role konkurenceschopné ekonomiky, jež byla za minulý rok označena za největšího světového exportéra, což přineslo navázání vztahů se stovkami zemí. Těmi nejdůležitějšími obchodními partnery zůstávají USA, Japonsko, Hong Kong, Jižní Korea, Taiwan a Německo. V případě prvních třech jmenovaných ekonomik Čína uplatňuje své exportní aktivity nejvíce, zatímco se sama stává cílovou destinací dovozů převážně z Japonska, Jižní Koreje a Taiwanu (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012). Kompozice obchodovaného zboží také představuje výrazné změny, roku 1978 byl export primárního a sekundárního sektoru téměř vyrovnaný, v současnosti je převážná většina tvořena právě průmyslovými výrobky, zatímco komodity zemědělského charakteru tvoří pouze několik procent vývozu (Mengkui, 2012, p. 102). Závěrem této části bych ráda zdůraznila několik klíčových důvodů, díky kterým se úspěch dostavil tak brzy a Čína se svými výsledky začala pomalu dostávat do popředí:  ČLR využila možnosti nabízející se z procesu globalizace a přijala mnohá opatření na podporu upevňování vztahů se zahraničím,

32

 byl plně využit potenciál země plynoucí z nízkých nákladů na pracovní sílu,  země využila svých geografických výhod, založila ZEO poblíž Hong Kongu, Macaa a Taiwanu z důvodu přílivu investic a  díky přílivu PZI byl kladen důraz na zlepšení stavu infrastruktury, aby se vytvořilo vhodné investiční prostředí.

33

4 Čínská lidová republika ve 3. tisíciletí 4.1 Vstup do WTO Roku 1986 Čína zažádala o znovupřijetí do Všeobecné dohody o clech a obchodu, tento status totiž země ztratila v 50. letech kvůli pozastavení tchajwanskou vládou. Po 15letém intenzivním usilování vstoupit do GATT se stala právoplatným členem, avšak již do transformované podoby – Světové obchodní organizace. Před samotným připojením k organizaci v zemi probíhaly značné přípravy, které byly organizací vyžadovány, ale k jejich plnění bylo přistupováno se znatelnou nerovnoměrností. Ekonomika byla postupně zbavována státního vlivu, ačkoli oblasti jako infrastruktura, těžba uhlí, ropy a zemního plynu či tabákový průmysl zůstaly ze strategických důvodů plně pod státním dohledem. V ostatních případech bylo zcela jasné, že vysoká fragmentace podniků bude znamenat odstranění neefektivních firem ve prospěch perspektivních a konkurenceschopných podniků. Celkově si tímto krokem ekonomika polepšila, začala exportovat domácí zboží a otevřely se jí větší možnosti. Na druhou stranu nelze přehlédnout doprovázející obavy ostatních členských států v souvislosti s otázkami okolo diskriminace, protože některá ochranná opatření ve prospěch Číny byla vyjednána až na dobu 15 let, což je značně brzdící faktor při rozvíjení volného obchodu. Konkrétně až do roku 2016 je Číně dovoleno používání ochranných mechanismů jako prostředků k protekci domácích výrobců, zatímco ostatním členům bylo toto tolerováno jen do roku 2008 (WTO, 2013). Porovnáme-li stav před a po vstupu do WTO z pohledu sektorů, do konce roku 2000 byl vypozorován trend konstantního, rovnoměrného růstu. Po roce 2001 začaly vyplouvat na povrch značné nerovnoměrnosti na tamním trhu a konkurenceschopná odvětví jako automobilový průmysl, ve kterém byla odstraněna administrativní kontrola, či zpracování potravin začala tvořit neodmyslitelnou složku čínské ekonomiky. Na opačném konci bychom našli průmysl neželezných rud či těžbu ropy (Abrahám, 2011). Z důvodu zastaralých stanovených regulí a pravidel byl roku 2004 po více než půl století přijat nový, pozměněný zákon o zahraničním obchodu. Za účelem pokračující stimulace mezinárodního obchodu byly opět zjednodušeny nároky na import, export a technologie. V roce 2006 byl zaveden systém nižších daňových 34

sazeb pro importované zboží a od roku 2007 Čína pokračovala ve snižování dovozních tarifů pro desítky zdanitelných položek. Nově nastavené podmínky stanovily průměrnou daňovou zátěž u zemědělské produkce na 15,2 % a necelých 9 % u produktů průmyslového charakteru (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012). Na grafu níže lze vidět vývoj exportních a importních aktivit za poslední dekádu, přičemž jsem pro lepší představu přidala sloupek s obchodní bilancí, jež je ve výsledku velmi důležitým parametrem. Od počátku 3. tisíciletí je akcelerace obou složek patrná, ačkoli export si vedl o poznání lépe. Zatímco s příchodem krize se zpomalil a klesl o celou pětinu své předchozí hodnoty, dovoz zažil mírnější propad ve výši 12 %. Zahraniční obchod byl za rok 2011 vyčíslen na 3642 mld. USD, což představuje úctyhodný 50% podíl na HDP.

Graf 7 Exportní a importní aktivity Číny mezi lety 2001–2012 v mld. USD 2500 2049

2000

1898

1818

1577 1430

1500

1201

1744

1217 1000

500

0

1394 1005

968

956 762 791 1132 593 660 438 561 325 412 261 298 195 266 183 154 231 177 102 295 243 32 22 30 25

Obchodní bilance Export Import

2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Zdroj: THE US-CHINA BUSINESS COUNCIL. Statistics. https://www.uschina.org/statistics/tradetable.html

4.2 Hrubý domácí produkt Podle statistik vydaných Světovou bankou stoupl HDP vyjádřený v nominální hodnotě za posledních 12 let více než 6krát, přičemž samotné tempo růstu se v průměru pohybovalo okolo 10 %.

35

Pro svou analýzu jsem však zvolila vhodnější model, a to HDP přepočtené na paritu kupní síly (PPP) 5. Při použití této metody se Čína za rok 2012 umístila na 2. pozici s 12380 mld. USD. S hodnotou 15630 mld. USD ji tak předčí už jen USA. Budeme-li brát v potaz jednotlivé sektory podílející se na celkovém výsledku, Čína má jasnou převahu v sektoru zemědělství a průmyslu, zatímco USA exceluje ve výsledcích terciárního sektoru. V přepočtu na osobu ale čínské hodnoty již tak úctyhodné nejsou, právě HDP přepočtené na obyvatele je v Číně 5,5krát nižší než vykazuje USA.

Tabulka 2 Komparace Číny a USA podle vybraných ukazatelů

ČÍNA

USA

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2007

2008

2009

2010

2011

2012

7333

8215

9088

10105

11290

12389*

13961

14219

139898

14419

14991

15660*

14,2

9,6

9,2

10,4

9,3

7,8

1,9

-0,4

-3,5

3,0

1,7

2,2

5238

5712

6206

6818

7417

9100*

43635

43069

41187

42078

42486

49800*

HDP měřené pomocí PPP v mld. USD Meziroční tempo růstu v % HDP měřené pomocí PPP přepočtené na obyvatele v USD

Poznámka: * = předběžný odhad Zdroj: THE WORLD BANK. Data. http://search.worldbank.org/data?qterm=china&language=EN FACTBOOK. China. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ch.html

V posledních pěti letech se na poli ekonomickém odehrálo mnoho změn. Celosvětová krize, jež se začala explicitně projevovat v 2. polovině roku 2008 na finančních trzích v USA, se šířila velmi rychle a měla negativní vliv na celý svět. Čínská ekonomika byla zasažena, tempo růstu začalo klesat a zahraniční obchod se

5

Veličina zohledňující rozdílné cenové úrovně jednotlivých zemí a umožňující přesnější srovnání výsledků.

36

propadl, i přesto se ale růst udržel nad 9% hranicí. Původně se předpokládalo, že oživení čínské ekonomiky nastane brzy a bude vykazovat dvouciferné tempo růstu. Bohužel toto přání se vyplnilo jen dva roky poté a za rok 2011 a 2012 byl vývoj doprovázen 9,3% a 7,8% tempem růstu, což je nejnižší výsledek za posledních 14 let. Ve srovnání s jinými státy je nicméně kondice hospodářství dobrá, ačkoli dlouhotrvající recese v USA a Evropě zapříčinila značný pokles čínského exportu, neboť právě ty patří mezi stěžejní odběratele čínských produktů (Beneš, 2013).

4.3 Současná situace Čína - to je dynamický, rychle rostoucí a vzhledem ke své velikosti především perspektivní trh. Za zcela výjimečný můžeme považovávat vývoj HDP, držení největších devizových rezerv na světě, stále se zvyšující efektivitu či kladnou obchodní bilanci. Za rychlým ekonomickým vývojem stojí využití vstupních podmínek a dostatečné vytěžení svých komparativních výhod, ačkoli nelze nepřehlédnout přibývající problémy s tím spojené. ČLR dnes čelí silné geografické nerovnováze, kdy jsou východní a jihovýchodní části privilegovanými oblastmi, zatímco v případě severu a západu země bude ekonomiku stát ještě hodně sil jejich restrukturalizace. Vláda se také musí vypořádat s otázkami týkajícími se životního prostředí, které je silně poškozováno na úkor ekonomického růstu, silné rozpínavosti korupce a trestných činů. V letošním roce byl zveřejněn velmi pozoruhodný průzkum, který vypracoval World Economic Forum pro rok 2012–2013, jenž porovnával 144 ekonomik světa podle jejich konkurenceschopnosti. Základním ukazatelem se stal index globální konkurenceschopnosti porovnávající různé aspekty jako makroekonomické a instituční prostředí, infrastrukturu, vzdělání či zdravotnictví. V tomto ohledu Čína zaujala až 29. pozici, což nám dává větší prostor uvědomit si, že je stále ekonomikou rozvojovou. Avšak v komparaci s ostatními zeměmi BRICS je stále ve vedoucí pozici, např. od Brazílie ji dělí 25 příček (World Economic Forum, 2013). Pro určení dalšího směru čínské ekonomiky byl na shromáždění Národního lidového kongresu dne 14. března 2011 schválen 12. pětiletý plán, jenž položil základy pro budoucí vývoj Číny na období 2011–2015. Spíše než na ekonomické výsledky tento plán cílí na vytvoření více harmonické společnosti. V zemi začínají 37

být pomalu zjevné náznaky rostoucích pracovních nákladů, s čímž je spojován odliv podnikatelských subjektů do okolních států a vytváření nezaměstnanosti na domácím trhu. Proto se vláda rozhodla řešit otázky okolo sociální stability země (Mobius, 2011). V plánu je obsaženo na 12 zásadních oblastí, zde jmenuji ty nejdůležitější: 

zmírnit závislost na zahraniční poptávce a politické situaci ve světě,



více dbát na rozvoj inovací,



zlepšit současný stav průmyslu a zaměřit se na produkty s vyšší přidanou hodnotou,



brát větší ohledy na dopady průmyslové produkce na životní prostředí,



snažit se snížit energetickou spotřebu a zároveň zvyšovat její efektivitu,



snížit značné nerovnosti mezi jednotlivými kantony,



zlepšit práva pracovníkům z důvodu vyvarování se nepokojů,



poskytovat více služeb v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví a maloobchodu.

Průlom v dosavadním myšlení přišel v podobě snahy zmírňovat svou závislost na exportu komodit s nízkou přidanou hodnotou a spíše se zaměřovat na aktivity na domácím trhu s úsilím pozvednout čínskou spotřebu. Jak tvrdí Jack Ma Yun, výkonný ředitel společnosti Alibaba 6, čínská budoucnost je postavena na domácí poptávce a spotřebě. V takovém případě je nevyhnutelné snižovat úspory obyvatel, které kvůli zvyšující se životní úrovni a téměř konstantní spotřebě rostou (World Economic Forum, nedatováno). Velmi ožehavým tématem posledních dnů je nejistota, jak se bude nadále dařit nestátnímu sektoru. Počet nestátních firem ukazuje na slibné výhledy do budoucna, nicméně státní podniky jsou stále jedničkou na trhu. V ekonomice jich je okolo 114 tisíc, to je necelých 5 % z celkového počtu podniků, avšak v posledních letech se rozmáhá trend zakládat státní konglomeráty, a upevňovat tak svou monopolní sílu. K tomu je nutno dodat, že státním podnikům jsou poskytovány zvýhodněné půjčky a úvěry, zatímco nestátní sektor není zvýhodněn vůbec. Na to mnozí kritici reagují a poukazují na nutnost zavedení reformy státních podniků, bez níž by ekonomický růst stagnoval. Ačkoli se vládní představitelé stále prezentují svými projevy o upevňování

6

Společnost Alibaba je jednou z nejrychleji rostoucích firem v Číně. Jde o významný internetový portál, jenž shromažďuje informace o výrobcích a distributorech z Asie.

38

tržně orientované ekonomiky, zdůrazňují a uplatňují to, čemu se říká ,,národní ekonomická bezpečnost“, čímž explicitně podporují existenci státních gigantů (Reuters, 2012).

39

Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zabývala charakteristikou vývoje země se zaměřením na poslední tři dekády, během nichž byly zaznamenány výrazné změny, jež bořily předchozí paradigma a daly Číně její současnou tvář. Cílem práce bylo nejen poukázat na jednotlivé transformační kroky, kterými země prošla, ale i objasnit, odkud tato iniciativa pramenila a jak si země vedla na své cestě k úspěchu. Během psaní této práce jsem nejprve pracovala s knižními zdroji, neboť právě první dvě kapitoly odkazují na historicky podložená data a fakta. Aby nebyl význam celého čínského proreformního úsilí vytržen z kontextu, první kapitola pojednává o předreformním období, zejména pak o vývoji země pod velením Velkého kormidelníka – Mao Ce-tunga. Ten svým diktátorským způsobem vlády a komunistickými utopiemi přivedl zemi do nejedné tíživé situace. Pomyslné světlo na konci tunelu spatřoval frustrovaný lid ve vymanění se ze spár maoistických dogmat, což bylo hlavním hybným momentem pro vznik nápravných opatření a upuštění od starých myšlenek. Proto se ve své druhé kapitole zaměřuji čistě na jednotlivé podniknuté kroky, které se uskutečňovaly na bázi gradualismu, čímž se k jednotlivým reformám přistupovalo v jiných časových úsecích a s různou intenzitou. V následující kapitole bylo poté zcela stěžejní, jakých efektů se země tímto způsobem dopracovala a jak si stojí na prahu 3. tisíciletí. Od počátku implementace reforem uběhne v letošním roce teprve 35 let, avšak dosažené výsledky a z toho plynoucí potenciál dávají jasné signály o jejich nepopiratelné úspěšnosti. Čína se dočkala nejednoho prvenství, což zemi staví do pozice vítěze, avšak zároveň s tím se tu objevují i značné problémy. Proto je vhodnější na celý proces nahlížet z více úhlů pohledu. Budeme-li hodnotit efekty reforem z té pozitivní stránky, není žádný pochyb o tom, že se reformy staly opravdovým spouštěčem čínské prosperity a úspěchu. Materiálně slabá země dokázala využít svůj potenciál, těžit ze svých komparativních výhod a svézt se na vlně globalizace, což jí zajistilo jedno z předních míst na výsluní. Díky tomu se dnes staví do pozice předního příjemce PZI, je označována za největšího světového exportéra a drží největší zásoby devizových rezerv na světě. Stejně tak její meziroční tempo růstu HDP je považováno v rámci ekonomických studií téměř za zázrak, ačkoli v posledních letech jsou tendence mírně klesající. Úspěch reforem lze také bez pochyby přičíst velikosti čínského trhu a relativně levné, ale poměrně 40

kvalifikované pracovní síle. Dobré načasování jednotlivých reformních kroků a promyšlená orientace na tržní systém taktéž sehrály důležitou roli. Pozitivní dopady však s sebou přinesly i mnohé nepříjemné události, se kterými bojuje ekonomika dodnes. Celá řada opatření není dotažena do konce, chybí mnohé regulace a zákony, jež by v mnohém usnadnily celý proces transformace, a reforma státních podniků je velmi zdlouhavá a v posledních letech bez očividných efektů. Vstupem do WTO se Čína zavázala dodržovat mnohá pravidla, avšak postupem času tyto závazky přestaly být dodržovány a své ústupky začala kompenzovat mimotarifními opatřeními bránící importu do Číny. Tyto čínské praktiky jsou negativně vnímány nejen jejími obchodními partnery, ale i mezinárodními organizacemi, což je upevňuje v tvrzení, že se ČLR úplně liberalistickou nestala. Ačkoli v zemi vzrostla životní úroveň a příjmy obyvatelstva se výrazně zlepšily, není to trend, který se odehrál celoplošně. Mezi jednotlivými sociálními skupinami se ,,rozevřely nůžky“, kdy se hrstka vyvolených těší z výrazných progresů na úkor ostatních, kteří živoří ze dne na den. Jen za minulý rok byl vyčíslen počet obyvatel žijících pod hranicí 1,25 USD na den ve výši 170 mil. lidí. Tato hodnota staví Čínu hned za Indii na 2. místo v počtu nejchudších lidí na světě. Stejně tak země čelí vysokému znečištění životního prostředí, jež je velmi diskutovaným tématem posledních dnů. Dalšími závažnými problémy se jeví hospodářská korupce, omezená domácí poptávka či stále existující nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na čínském trhu. Co se týče podniků vlastněných státem, zde se bude muset ještě vynaložit nemalé úsilí na odstranění státní supervize, jež se zdá být zásadním brzdícím faktorem na cestě k rozvoji. Na jednu stranu se tak jeví, že státní podniky již nejsou dostatečně vitální a jejich počet se snižuje z důvodu rostoucí konkurence, avšak realita je jiná. Firmy vlastněné státem vytvářejí různé konglomeráty za účelem konsolidování své již tak silné pozice. V případě vztahů se zahraničím se taktéž jedná o značnou komplikovanost. Na cestě k vzájemné harmonii a prosperitě stojí podhodnocený jüan, jenž je na této úrovni držen ze strategických důvodů. ČLR si dopřává hojný vývoz, a globální situace se tak vyostřuje. Co se budoucího vývoje týče, Čína i nadále bude konsolidovat svůj post přední světové ekonomiky, avšak k tomu bude nutné přijímat taková reformní opatření, která by zdůrazňovala úlohu trhu a podnítila růst konkurenčních sil prostřednictvím rozvoje nestátního sektoru. Také musí být dán prostor pro vyšší míru demokratizace a odstranění své politické izolace. Domnívám se totiž, že budoucnost je Číně nakloněna, 41

i když v posledních dvou letech se výsledky nezdály být zrovna optimální. Pokračování v politice reforem by mělo být nedílnou součástí její strategie do budoucna a možná, že právě v tomto jí přihraje do karet současné zvolení nového prezidenta Si Ťin-pchinga, o kterém se hovoří jako o zastánci politiky reforem. Potenciál je tedy veliký, teď je na samotné Číně, jestli využije své příležitosti stejně jako před necelými 35 lety.

42

Seznam zdrojů Literatura 1) BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století. Díl 2. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0611-X. 2) CHAI, Joseph C. H. An economic history of modern China. Cheltenham: Edward Elgar, 2011. vii, ISBN 978-1-84720-937-5. 3) CHOW, Gregory C. China’s Economic Transformation, 2nd edition, Oxford: Blackwell Publishing, 2007, ISBN 978-1-40515-624-0. 4) HOLMAN, Robert. Ekonomie. 3. aktualiz. vyd. Praha: C.H. Beck, 2002. xxii,. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-681-6. 5) JURČOVÁ, Klára. Čínská ekonomika po vstupu do WTO - aktuální vývoj (s důrazem na vývoj obchodních vztahů s EU v kontextu globální ekonomiky). Praha, 2007. Disertační práce. Vysoká škola ekonomická. Vedoucí práce doc. Ing. Čestmír Konečný, CSc. 6) LARDY, Nicholas R. China in the world economy. Washington: Institute for International Economics, 1994. xi, Policy analyses in international economics series. ISBN 0-88132-200-8. 7) LEŽATKA, Radek. Hospodářské reformy v Čínské lidové republice v letech 1979–1989. Praha, 2007. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická. Vedoucí práce PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D. 8) MADDISON, Angus. Chinese economic performance in the long run. 2nd ed., rev. and updated. Paris: Organisation for Economic Co-operation and Development, 2007. Development centre studies. ISBN 978-92-64-03762-5. 9) MENGKUI, Wang, ed. Thirty years of China's reform. London: Routledge, 2012. xviii, Routledge studies on the Chinese economy; 47. ISBN 978-0-41568999-1. 10) SINGH, Inderjit, ed. a JEFFERSON, Gary H., ed. Enterprise reform in China: ownership, transition and performance. Oxford: Oxford University Press, 1998. XI, ISBN 0-19-521120-0. 11) STRAUSS, Julia. CAMBRIDGE. The History of The People´s Republic of China, 1949-1976: The China Quarterly Special Issues No. 7. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-69696-9. 43

12) WEN, Guanzhong James. The Reformability of China´s State Sector. Singapure: World Scientific Publishing, 1997. ISBN 978-9-81022-655. 13) WHITE, Gordon. Riding the tiger: the politics of economic reform in post-mao China. London: Macmillan, 1993. xiii, ISBN 0-333-45481-2. 14) ZNAMENÁČEK, Martin. Čínská ekonomika – hlavní změny a perspektiva. Praha: Vysoká škola ekonomická. 1996. ISBN 80-7079-847-5.

Elektronické zdroje 1) Abrahám.eu. Stav ekonomiky a průmyslu. [online]. [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://abrahám.eu/knihy/prumyslovy-sektor-v-cine/22-stav-ekonomikyprumyslu 2) ABZ.CZ. Slovník cizích slov [online]. 2005 [cit. 27.2.2013]. Dostupné z: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=komercializace 3) BENEŠ, J., BARTOŠOVÁ, S. HDP Číny loni rostl o téměř 8 procent, tempo je ale každý rok pomalejší. [online]. 18.1.2013 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/svetovaekonomika/_zprava/hdp-ciny-loni-rostlo-temer-8-procent-tempo-je-ale-kazdy-rok-pomalejsi--1163837 4) Central Intelligence Agency. The World Factbook: China. [online]. [cit. 10.2.2013]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/ch.html 5) China in Brief. Opening to the Ouside World. [online]. 3.7.2000 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://www.china.org.cn/e-china/openingup/sez.htm 6) ČÁKY, M. Hospodářské reformy v Číně. [online]. 2005 [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: http://revue.kpol.ff.ucm.sk/archiv/2005/2/cakym.pdf 7) Čínská ambasáda. Politika otevření se světu [online]. 2.5.2012 [cit. 20.3.2013]. Dostupné z: http://www.chinaembassy.cz/cze/zggk/t126980.htm 8) DaCOSTA, Maria, M.N. Township and Village Entreprises, Openness, and Regional Economic Growth in China. [online]. [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:PjQfloErPVwJ:https://www.uw ec.edu/dacostmn/postcomec00.pdf+&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=ADGEESg SPxWlRZOJqMLJBbxf5NiRp1QIirq71FIc69bcXcInVth5_ktD2wKNFPmBW 44

AHdhJmdqNZ9lpRjB6254jS32NeclgRu3RyLizXP8DASmW6vMzuSkgeCAD JuQA7UwA-4e_DPb4kG&sig=AHIEtbQJ96MjuMtztYx1z_hx3hnhg7L8TQ 9) EXNER, V. Budujeme socialistické tržní hospodářství. [online]. 10.1.2013 [cit.6.2.2013]. Dostupné z: http://www.outsidermedia.cz/Article.aspx?id=9366 10) GÁŠKOVÁ, I. Masakr na Náměstí Nebeského klidu? Nejlepší je o tom s nikým nemluvit.

[online].

[cit.

4.6.2009

18.1.2013].

Dostupné

z:

http://zpravy.ihned.cz/svet-asie-a-pacifik/c1-37334350-masakr-na-namestinebeskeho-klidu-nejlepsi-je-o-tom-s-nikym-nemluvit 11) HABIGER, P. Čínské státní dluhopisy míří na kapitálový trh. [online]. 22.3.2013 [cit. 23.3.2013]. Dostupné z: http://www.colosseum.cz/vzdelavania-informace/zpravy/18962/cinske-statni-dluhopisy-miri-na-kapitalovy-trh 12) HAYS, J. Marco Polo in China. [online]. [cit. 3.2.2013]. Dostupné z: http://factsanddetails.com/china.php?itemid=47&catid=2 13) INMAN, P. China overtakes US in world trade. [online]. 11.2.2013 [cit. 19.2.2013]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/business/2013/feb/11/china-worlds-largest-tradingnation 14) KPMG. Hong Kong – Asia´s Global Market: A destination for International Listings. [online]. [cit. 21.2.2013]. Dostupné z: http://kpmg.de/docs/HKglobal-IPO-destination-201209-v3.pdf 15) LI, X. China as a Trading Superpower. [online]. [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://www2.lse.ac.uk/IDEAS/publications/reports/pdf/SR012/li.pdf 16) Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Čína. [online]. [cit.18.2.2013]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/cina/ekonomika/ekonomick a_charakteristika_zeme.html 17) MOBIUS, M. Čínské přípravy na budoucnost.. [online]. 15.4 2011 [cit. 1.3.2013].

Dostupné

z:

http://www.penizenavic.cz/clanky/mark-mobius-

cinske-pripravy-na-budoucnost 18) National Bureau of Statistics of China. Statistics. [online]. [cit. 20.3.2013]. Dostupné z: http://www.stats.gov.cn/english/statisticaldata/yearlydata/ 19) RABINOVITCH, S. China´s Foreign Exchange Reserves hit $3.4 Trillion. [online]. 11.4.2013 [cit. 11.4.2013]. Dostupné z: http://www.cnbc.com/id/100632917 45

20) SHUANGLIN, L. The Rise and Fall of China´s Government Revenue. [online]. [cit. 10.3.2013]. Dostupné z: http://www.eai.nus.edu.sg/EWP150.pdf 21) The Economists. The State Advances. [online]. 6.10.2012. [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/21564274 22) THE WORLD BANK. Data. [online]. 2013 [cit. 2013.03.09]. Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.MKTP.KD.ZG/countries 23) THE WORLD BANK. World Bank search [online]. 2013 [cit. 2013.03.09]. Dostupné z: http://search.worldbank.org/data?qterm=china+agriculture&language=EN&for mat= 24) United Nations Conference on Trade and Development. Statistics. [online]. [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://unctadstat.unctad.org/TableViewer/tableView.aspx 25) WANG, C. How to conduct a Social Risk Assessment in China. [online]. 6.12.2012

[cit.

23.2.2013].

Dostupné

z:

http://www.bsr.org/en/our-

insights/blog-view/how-to-conduct-a-social-risk-assessment-in-china 26) World Economic Forum. The Global Competitiveness Report 2012–2013. [online]. [cit. 10.3.2013]. Dostupné z: http://www3.weforum.org/docs/WEF_GlobalCompetitivenessReport_201213.pdf 27) World Trade Organisation. China should be more active in global economic governance, Lamy tells Beijing forum. [online]. 24.3.2013. [cit. 25.3.2013]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/news_e/sppl_e/sppl274_e.htm

46