EKONOMICKÉ REFORMY V GRUZII PO ROZPADU SSSR

Masa rykova un iverz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika

EKONOMICKÉ REFORMY V GRUZII PO ROZPADU SSSR Economic reforms in Georgia after break up of the Soviet Union Diplomová práce

Vedoucí práce:

Autor:

doc. Ing. Libor Ţídek, Ph.D.

Jiří Širilla

Brno, 2010

2

3

4

Jméno a příjmení autora: Jiří Širilla Název diplomové práce: Ekonomické reformy v Gruzii po rozpadu SSSR Název práce v angličtině: Economic reforms in Georgia after break up of the Soviet Union Katedra: Ekonomie Vedoucí diplomové práce: doc. Ing. Libor ŢÍDEK, Ph.D. Rok obhajoby: 2010 Anotace Práce se věnuje ekonomickým reformám v Gruzii po rozpadu SSSR. Text je rozdělen do pěti kapitol. První kapitola popisuje situaci, ve které se ekonomika nacházela před rozpadem SSSR. Druhá kapitola je věnována politickému vývoji. Jádrem práce jsou třetí a čtvrtá kapitola, které se věnují vývoji ekonomiky – třetí kapitola vývoji ekonomiky v letech 19911994, čtvrtá kapitola období 1995-2000. Poslední kapitola je zaměřena na zkoumání dlouhodobých trendů ekonomiky. Cílem práce je analýza ekonomických reforem v Gruzii po rozpadu SSSR. Annotation This thesis is devoted to the economic reforms in Georgia after the disintegration of the Soviet Union. The text is divided into five chapters. The first chapter describes the state of the economy before the break up of USSR. The second chapter addresses the political development. The core of this thesis is contained in chapters three and four. These chapters follow the progress of economics; the third chapter is focussing on the the years 1991-1994, while the fourth chapter is focussing on the years 1995-2000. The last chapter is dedicated to the assessment of long term economical trends. The overall aim of the thesis is to analyse the economical reforms in Georgia after the dissociation of the Soviet Union.

Klíčová slova Gruzie, transformace, hospodářská politika, hyperinflace, SSSR, IMF, Gamsakhurdia, Ševardnadze Keywords Georgia, transformation, economic policy, hyperinflation, USSR, IMF, Gamsakhurdia, Shevardnadze 5

6

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Ekonomické reformy v Gruzii po rozpadu SSSR vypracoval samostatně pod vedením Doc. Ing. Libora Ţídka, Ph.D. a uvedl v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 28. dubna 2010

______________________ vlastnoruční podpis autora

7

8

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. Ing. Liboru Ţídkovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Stejně tak mu děkuji i za přátelský přístup a mnoţství času, které práci věnoval. Dále děkuji svojí sestře Bc. Anně Širillové za nedocenitelnou pomoc při shánění materiálů a svým rodičům za podporu, kterou mi během celého studia poskytovali.

9

OBSAH: ÚVOD

13

1 SITUACE EKONOMIKY NA KONCI 80. LET 15 1.1 Vývoj HDP na hlavu v období před rozpadem SSSR……………………...15 1.2 Stav ekonomiky na konci 80. let……………………………………………. 16 1.2.1 Struktura ekonomiky……………………………………………... 17 1.2.2 Vnější nerovnováha ve vztahu ke zbytku SSSR……………………. 17 1.2.3 Klady gruzínské ekonomiky……………………………………….18 2 POLITICKÝ VÝVOJ

20

3 EKONOMIKA GRUZIE V LETECH 1991-1994 25 3.1 Vývoj hlavních makroindikátorů 1991-1994……………………………..... 25 3.1.1 HDP a HDP p.c…………………………………………………... 25 3.1.2 Inflace………………………………………………………….... 27 3.1.3 Nezaměstnanost………………………………………………….. 29 3.1.4 Vnější rovnováha………………………………………………… 30 3.2 Faktory způsobující kolaps ekonomiky na počátku 90. let……………….. 32 3.2.1 Transformační recese…………………………………………....... 32 3.2.2 Rozpad SSSR a RVHP…………………………………………….33 3.2.3 Ozbrojené konflikty……………………………………………….33 3.2.4 Kritické nedostatky energie……………………………………….. 34 3.2.5 Hospodářská politika (?)………………………………………….. 34 3.2.6 Nárůst neformálních aktivit………………………………………..35 3.3 Hospodářská politika 1991-1994…………………………………………….35 3.3.1 Liberalizace……………………………………………………… 36 3.3.2 Fiskální politika………………………………………………….. 39 3.3.3 Monetární politika………………………………………………... 42 3.3.4 Privatizace……………………………………………………….. 46 3.3.5 Obchodní politika………………………………………………… 49 3.3.6 Bankovní sektor………………………………………………...... 51

10

4 EKONOMIKA GRUZIE V LETECH 1995-2000 54 4.1 Vývoj hlavních makroindikátorů 1995-2000……………………………..... 54 4.1.1 HDP a HDP na hlavu……………………………………………... 54 4.1.2 Inflace………………………………………………………….... 56 4.1.3 Nezaměstnanost………………………………………………….. 57 4.1.4 Vnější rovnováha………………………………………………… 58 4.2 Hospodářská politika 1995-2000…………………………………………… 61 4.2.1 Role IMF při transformaci ekonomiky v Gruzii……………………. 61 4.2.2 Liberalizace…………………………………………………….... 62 4.2.3 Fiskální politika………………………………………………….. 62 4.2.4 Monetární politika………………………………………………... 67 4.2.5 Privatizace……………………………………………………….. 71 4.2.6 Obchodní politika a přímé zahraniční investice………………......... 76 4.2.7 Bankovní sektor………………………………………………...... 78 5 DLOUHODOBÉ TRENDY EKONOMIKY 82 5.1 Dlouhodobý trend ekonomiky Gruzie……………………………………… 82 5.2 Srovnání s ostatními zeměmi bývalého SSSR……………………………... 83 5.3 Srovnání s Arménií a Ázerbájdţánem……………………………………… 85 ZÁVĚR

87

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

89

SEZNAM GRAFŮ

94

SEZNAM TABULEK

95

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

96

PŘÍLOHA

97

11

12

ÚVOD Gruzie byla po většinu 20. století pod nadvládou Ruska – ať uţ toho carského (do roku 1917), nebo jako součást Sovětského svazu (19201-1991) aţ do jeho zániku, kdy získala nezávislost. Její hospodářství bylo v tomto období centrálně plánované, začleněné do ekonomických struktur sovětského systému a RVHP. Po získání samostatnosti v roce 1991 Gruzie čelila potřebě radikální reformy hospodářství, které po Sovětském svazu zdědilo strukturu neodpovídající struktuře malé otevřené ekonomiky. K té se navíc na začátku 90. let přidaly i další negativní faktory ovlivňující výkonnost ekonomiky, mezi které můţeme zařadit především ozbrojené konflikty. Tyto skutečnosti v kombinaci s neochotou vlády provádět důkladné ekonomické reformy tak přispěly k propadu produktu, který byl vůbec nejhlubším ze všech nástupnických republik bývalého SSSR. K implementaci důsledného reformního programu tak v Gruzii dochází aţ na konci roku 1994, kdy vládě prakticky nezbývá jiná moţnost neţ poţádat o pomoc Mezinárodní měnový fond (dále IMF). Po roce 1995 poté dochází k opětovnému oţivení ekonomiky. Cílem této diplomové práce tedy je analyzovat ekonomické reformy provedené v Gruzii v první dekádě po rozpadu SSSR. Struktura práce odpovídá jejímu cíli. Práce je sloţena z pěti kapitol. První kapitola se věnuje situaci, ve které s ekonomika nacházela na konci 80. let, tedy těsně před získáním nezávislosti a celkovým rozpadem SSSR. V kapitole je nejprve popsán vývoj ekonomiky v posledních letech období SSSR a poté stav, ve kterém se ekonomika nacházela na počátku 90. let. Kapitola tak čtenáři poskytne potřebné povědomí o hospodářské situaci na počátku transformačního procesu a poloţí vhodné základy pro analýzu následných reforem. Druhá kapitola je věnována politickému vývoji v Gruzii. Být obeznámen s tímto vývojem je pro následnou analýzu reforem nezbytné, neboť prováděná hospodářská politika je do jisté míry právě odrazem politické situace v zemi. Navíc se můţeme domnívat, ţe existuje pozitivní korelace mezi konzistentní hospodářskou politikou a celkovou politickou stabilitou v zemi. Následující dvě kapitoly potom tvoří jádro celé práce. Třetí kapitola je věnována vývoji ekonomiky v letech 1991-1994. Kapitola je rozdělena do tří podkapitol, které se postupně zabývají vývojem hlavních makroekonomických indikátorů v tomto období, nejdůleţitějším faktorům způsobujícím pokles ekonomiky v první polovině 90. let a hlavní část kapitoly je poté věnována hospodářské politice prováděné v tomto období.

1 V roce 1920 byla gruzínská vláda přinucena Leninem podepsat smlouvu o přistoupení k RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika). Sovětský svaz jako takový vznikl aţ 30. prosince 1922 (Mikaberidze, 2007).

13

Čtvrtá kapitola se zabývá vývojem ekonomiky po roce 1995. Jako časové oddělení třetí a čtvrté kapitoly je zvoleno datum 1. prosince 1994, kdy vláda Gruzie spustila stabilizační program ve spolupráci s IMF. Struktura čtvrté kapitoly je koncipována podobně jako v případě kapitoly předchozí. Nejprve je věnován prostor pro popis vývoje hlavních makroekonomických ukazatelů a hlavní pozornost je poté opět věnována analýze hospodářské politiky v tomto období. Poslední pátá kapitola zkoumá dlouhodobý trend gruzínské ekonomiky. Na základě popisu dlouhodobého vývoje hospodářství se snaţí ukázat vliv transformačního období na tento trend. Text je rozdělen do tří podkapitol. První podkapitola zkoumá dlouhodobý vývoj ekonomiky Gruzie mezi lety 1965-2008. Druhá podkapitola poté srovnává průběh transformace a vývoj ekonomiky v následujících letech v Gruzii a ostatních postsovětských republikách. Podobně třetí podkapitola srovnává průběh transformace s nejbliţšími sousedy Gruzie – Arménií a Ázerbájdţánem. Na tomto místě je nutné čtenáře upozornit na potřebu přistupovat k jednotlivým údajům s jistou mírou obezřetnosti, neboť především první polovina 90. let postrádá širší statistické pokrytí. Údaje pro první polovinu 90. let tak autor sbíral především z článků v odborných časopisech, neboť tomuto období není věnována téměř ţádná pozornost ze strany mezinárodních organizací. Situace je přesně opačná v případě období druhé poloviny 90. let, kdy se situaci v Gruzii věnuje především IMF a GEPLAC, zatímco dostupných odborných publikací je mnohem méně neţ v předchozím případě. Autorovi se dále k některým materiálům vůbec nepodařilo dostat i kvůli neochotě ze strany IMF a Národní banky Gruzie.

14

1 SITUACE EKONOMIKY NA KONCI 80. LET V první kapitole se budeme zabývat zkoumáním vývoje ekonomiky v posledních letech před rozpadem SSSR a jejího stavu na počátku 90. let. Kapitolu si rozdělíme do dvou hlavních částí. V první se budeme věnovat vývoji ekonomiky Gruzie pod nadvládou SSSR a ve druhé potom stručně popíšeme stav, ve kterém se ekonomika nacházela na počátku 90. letech, tedy situaci v období rozpadu SSSR.

1.1 Vývoj HDP na hlavu v období před rozpadem SSSR V této podkapitole se věnujeme vývoji ekonomiky Gruzie pod nadvládou SSSR. Pro popis tohoto vývoje uţíváme ukazatel HDP na hlavu. Pokud vycházíme čistě z vývoje HDP na hlavu, lze konstatovat, ţe Gruzie za sebou měla na konci 80. let relativně úspěšné období (v porovnání se zbytkem SSSR). Jako důkaz pro toto tvrzení můţe být pouţit graf . 1.1. V grafu můţeme vidět porovnání úrovní HDP na hlavu v Gruzii a v celém Sovětském Svazu v letech 1973 a 1990. Rok 1973 je jediným, který Maddison (2008) pro Gruzii v období SSSR uvádí. Z grafu je patrné, ţe zatímco v roce 1973 bylo HDP na hlavu v Gruzii niţší, neţ kolik činil HDP na hlavu v celém SSSR, v roce 1990 jiţ byla situace opačná a HDP na hlavu Gruzie byl vyšší neţ HDP na hlavu celého SSSR. HDP na hlavu Gruzie v tomto období vzrostlo o 28%, zatímco HDP na hlavu v celém Sovětském svazu pouze o 14%. Na konci 80. let tedy Gruzie patřila mezi bohatší republiky SSSR.

Graf 1.1: HDP na hlavu Gruzie a SSSR 1973 a 1990 (International Geary-Khamis dollars) Gruzie

SSSR

8000 7616 7500

6894

7000

6500 6059 6000

5932

5500 1973

1990

Zdroj: Maddison - Statistics on World Population, GDP and Per Capita GDP, 1-2008 AD

Skutečnost, ţe Gruzie na přelomu 80. a 90. let patřila v průměru mezi bohatší republiky 15

SSSR, dokládá i graf 1.2. Na něm je zachycena úroveň HDP na hlavu v jednotlivých republikách Sovětského svazu v roce 1990. Porovnání vychází pro Gruzii relativně dobře. V příjmech na hlavu ji předstihly jen pobaltské republiky a dnešní Ruská federace.

Graf 1.2: HDP na hlavu jednotlivých republik SSSR v roce 1990 (International Geary-Khamis dollars) 12 000 10 000 8 000 6 000 4 000 2 000

Tádžikistán

Kyrgyzstán

Turkmenistán

Uzbekistán

Ázerbájdžán

Ukrajina

Arménie

Moldávie

SSSR

Bělorusko

Kazachstán

Gruzie

Ruská federace

Litva

Lotyšsko

Estonsko

0

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and per capita GDP, 1-2008 AD

Papava (1995) naopak uvádí, ţe oficiální statistiky příjmů na hlavu řadily Gruzii relativně nízko v porovnání s ostatními republikami Sovětského svazu. O statistikách se pouze zmiňuje, aniţ by uvedl zdroj. Dále ovšem dodává, ţe ve skutečnosti na tom byla Gruzie v porovnání s ostatními republikami SSSR relativně dobře. Jako důvod uvádí silnou podnikatelskou tradici Gruzínců a důleţitou roli, kterou v zemědělství sehrával soukromý sektor. Slider (in Curtis, 1995) navíc připomíná velký objem šedé ekonomiky v Gruzii jiţ za sovětské éry. Pokud tedy vycházíme z vývoje HDP na hlavu, lze makroekonomický vývoj ekonomiky Gruzie v období před rozpadem SSSR hodnotit vcelku kladně. Relativně vyšší úroveň HDP na hlavu ovšem Gruzii automaticky nepředurčovala k pozitivnímu vývoji ekonomiky po získání nezávislosti. Ekonomika jako celek má mnoho dalších charakteristik, které determinují její výkon. V další podkapitole se proto zaměříme na popis stavu, ve kterém se gruzínská ekonomika nacházela na konci 80. let.

1.2 Stav ekonomiky na konci 80. let Stav gruzínské ekonomiky byl výrazně ovlivněn více neţ sedmdesáti lety centrálního plánování. Mnohá negativa nemusí být patrná na první pohled, pokud je na ekonomiku Gruzie 16

nahlíţeno pouze jako na malou část celosovětského ekonomického systému. O to více jsou tato negativa vidět ve chvíli, kdy Gruzie získává nezávislost. 1.2.1 Struktura ekonomiky na konci 80 let Struktura gruzínské ekonomiky úplně neodpovídala komparativním výhodám, kterými Gruzie disponovala, ale byla do jisté míry určena celosovětským systémem centrálního plánování. Důsledkem toho byla např. velká koncentrace průmyslu a jeho vysoká míra specializace. Podíl průmyslu na NMP činil v letech 1989-1991 asi 37% NMP (Papava, 1995). Gruzie navíc postrádala vlastní energetické zdroje, i přesto její průmysl vyráběl energeticky náročné produkty. Spíše neţ v průmyslu lze hledat komparativní výhody gruzínské ekonomiky v zemědělském sektoru. Zemědělství v Gruzii můţeme označit jako tradiční odvětví. Tomu by odpovídal i vysoký podíl zemědělství na celkovém produktu - 33% v letech 1989-1991 (Papava, 1995). Kromě tradice lze ovšem takto vysoký podíl zemědělství na celkovém produktu označit spíše jako známku zaostalosti hospodářství. Pro vysoký podíl zemědělství ovšem můţeme hledat i další důvody. Slider (in Curtis, 1995) např. uvádí, ţe zatímco průmyslové podniky podléhaly téměř výlučně jednotnému státnímu systému plánování, v zemědělství si svoji důleţitou roli zachovaly soukromé farmy, které si udrţovaly svůj význam díky výrazně vyšší produktivitě v porovnání s kolchozy. I v zemědělství lze ovšem snadno najít „nepřirozené“ struktury vytvořené zásahy centrálního plánování. Wellisz (1999) např. uvádí, ţe ovocné sady a vinice byly často umísťovány do oblastí příhodnějších pro pěstování obilí, coţ dělalo Gruzii silně závislou na dovozech pšenice. 1.2.2 Vnější nerovnováha ve vztahu ke zbytku SSSR Ekonomika byla velmi silně závislá na ostatních republikách SSSR a obchodu s nimi. Z tohoto pohledu byla nejmarkantnější nerovnováhou jiţ výše zmíněná energetická nesoběstačnost. Slider (in Curtis, 1995) uvádí, ţe v roce 1990 bylo 95% celkové spotřeby energie dováţeno a navíc byla velmi slabá vlastní výroba energie. I přes to, ţe přírodní podmínky Gruzie skrývají veliký hydroenergetický potenciál. Tento ovšem zůstával nevyuţit. Na zbytku SSSR byl logicky silně závislý i obchod. V období 1988-1990 byl objem exportu asi 42% HDP, objem importu 46% (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Obchodní styky udrţovaly gruzínské podniky téměř výhradně se zbytkem SSSR. Před nezávislostí pocházelo 72% importů do Gruzie ze SSSR a aţ 95% gruzínských exportů směřovalo opačným směrem (Wellisz, 1999). Jak vidíme na výše uvedených číslech objemu exportu a importu, obchodní bilance Gruzie byla na konci 80. let ve schodku. Schodek nelze označit za příliš výrazný. Problém do budoucna v této oblasti představovaly spíše směnné relace. Ty byly pro Gruzii jako člena SSSR nastaveny velmi příznivě (viz následující tabulka). Gruzie těţila hlavně z dotovaných cen dováţené ropy a plynu, které byly mnohem niţší neţ světové. 17

Naopak své nejvýznamnější exporty (potraviny a lehký průmysl) Gruzie vyváţela za ceny vyšší neţ ty, které vznikaly na světových trzích. O to větší šok mohla Gruzie očekávat po získání samostatnosti, kdy docházelo k „narovnávání“, tedy zhoršování směnných relací. Jak dále uvidíme, k této situaci opravdu došlo a Gruzie v prvních letech samostatnosti vykazovala velké schodky obchodní bilance. Tabulka 1.1: Obchod Gruzie s republikami SSSR v domácích a světových cenách 1990 (mil. rublů) Exporty DC SC Ropa a plyn Elektrická energie Uhlí

Importy DC SC

5

10

284

716

13

19

54

81

5

4

15

14

284

341

411

486

30

46

97

162

Produkty chemického průmyslu

323

252

495

413

Strojírenství

757

896

1323

1401

Dřevo a papír

59

41

227

166

Stavební materiál

47

47

101

107

Lehký průmysl

1225

367

809

265

Potraviny

2340

491

516

228

Ostatní průmyslová odvětví

149

94

190

122

Zemědělské produkty (nezpracované)

397

139

287

148

92

104

140

155

5726

2851

4949

4464

Železné kovy Neželezné kovy

Komunikace, doprava, služby Celkem

Zdroj: Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili - Georgia: From Planning to Hyperinflation, 1994

Další oblastí, ve které byla Gruzie silně závislá na zbytku SSSR, byly transfery, které do ní putovaly z Moskvy. Slider (in Curtis, 1995) uvádí, ţe po získání samostatnosti, kdy byly tyto toky přerušeny, Gruzie přišla o příspěvek ve výši 751 mil. rublů, coţ odpovídalo asi 5% HDP roku 1991. Můţeme tedy konstatovat, ţe Gruzie jako součást SSSR těţila z dané struktury ekonomiky a jejich vnějších vztahů, které jí byly určeny centrálním plánem z Moskvy. Tyto ovšem vůbec neodpovídaly struktuře a vztahům malé ekonomiky, kterou se po osamostatnění stala. 1.2.3 Klady gruzínské ekonomiky Struktura ekonomiky, kterou Gruzie zdědila po rozpadu SSSR, ovšem neobsahovala pouze negativní stránky. V této části se tedy stručně zmíníme i o některých pozitivech gruzínské ekonomiky na počátku 90. let, která mohla Gruzii ulehčit cestu směrem k trţní ekonomice. Za jednoznačný klad můţeme označit kvalitu lidského kapitálu. Důkazem můţe být vysoká vzdělanost obyvatelstva. Na konci 80. let Gruzie vykazovala 100% gramotnost obyvatelstva 18

a mezi ostatními republikami SSSR měla nejvyšší poměr lidí se středním nebo vyšším vzděláním (Slider in Curtis, 1995). Jiţ výše jsme zmínili silnou podnikatelskou tradici. Tuto neformální instituci můţeme také vnímat jako výrazný klad, neboť mohla usnadnit tvorbu trţního prostředí. Jako další kladnou stránku lze vnímat také geografickou polohu Gruzie s přímým přístupem k moři a na hranicích Asie a Evropy, tedy na území, přes které vede řada přirozených obchodních tras. Tato skutečnost vytvářela slibnou komparativní výhodu, která představovala pro ekonomiku Gruzie významný potenciál. Jako další významný potenciální zdroj příjmů ze zahraničí můţeme uvést i turistickou atraktivitu. Wellisz (1999) označuje turismus jako důleţitý zdroj příjmů jiţ za dob SSSR, kdy Gruzii navštěvovaly více neţ 3 miliony turistů ročně. Makroekonomické nerovnováhy ovšem výrazně převládaly nad případnými klady ekonomiky. Potřebu důkladné ekonomické reformy tedy můţeme označit za nevyhnutelnou.

19

2 POLITICKÝ VÝVOJ Ve druhé kapitole se budeme věnovat politickému vývoji. Pro následnou analýzu reforem je důleţité, abychom se s tímto vývojem dobře obeznámili. Reformy jako takové totiţ „nepadají z nebe“, ale jsou do jisté míry odrazem institucionálního rámce země. Těţko lze očekávat kvalitní reformy, pokud v zemi panuje politická nestabilita, natoţ pokud zuří občanská válka. Popisem politického vývoje si tak vytvoříme potřebné povědomí o událostech, které ovlivňovaly nejen ekonomiku, ale i celou společnost. V kapitole budeme postupovat chronologicky. Je nutné dodat, ţe vývoji v první polovině 90. let věnujeme mnohem větší pozornost, neboť šlo o politicky velmi turbulentní období. Naopak druhou polovinu 90. let jiţ můţeme označit za politicky stabilní, zmíníme se v ní tedy pouze o nejdůleţitějších událostech. Na území Gruzie se v první polovině 90. let odehrály tři ozbrojené konflikty. Blíţe se věnujeme pouze občanské válce, neboť do ní byli přímo zataţeny před- i poválečné vládní garnitury. O konfliktech spojených se snahou Jiţní Osetie a Abcházie o získání nezávislosti se zmiňujeme pouze okrajově bez bliţšího popisu jejich průběhu. O jejich případných vlivech na ekonomiku se zmiňujeme průběţně ve třetí kapitole věnující se vývoji ekonomiky v první polovině 90. let (např. narušení obchodních cest vedoucích přes Jiţní Osetii apod.). Dubnová tragédie Nejdříve se krátce zmíníme o událostech předcházejících vyhlášení nezávislosti Gruzie. Disidentská hnutí usilující o samostatný stát fungovala v Gruzii prakticky po celou dobu sovětské nadvlády nad Gruzií. Jejich činnost pochopitelně nabírala na síle díky relativnímu uvolnění poměrů v bývalém Sovětském svazu, ke kterému docházelo v souvislosti s Gorbačovovou perestrojkou a politikou glasnosti v druhé polovině 80. let. 4. dubna 1989 se v Tbilisi odehrála demonstrace za plnou nezávislost Gruzie. Tato demonstrace pokračovala i další dny a narůstala na síle. Gruzínské úřady poţádaly Moskvu o pomoc, která dorazila 9. dubna, kdy sovětské vojenské jednotky zaútočily na demonstranty. Výsledkem bylo 21 mrtvých a stovky přiotrávených toxickým plynem pouţitým armádou. Tato událost bývá označována jako dubnová tragédie (Mikaberidze, 2007). Tragické dubnové události logicky pouze vedly k zesílení volání po nezávislosti. Slider (1991) dodává, ţe po dubnové tragédii navíc získala národní hnutí masovou podporu obyvatelstva. Ta logicky výrazně posílila postavení opozice ve vyjednávání s komunistickou stranou o politických reformách, které byly završeny konáním prvních svobodných voleb. První svobodné volby První svobodné parlamentní volby se tak konaly v Gruzii v říjnu 1990. Jejich vítězem se stala koalice Kulatý stůl – Svobodná Gruzie (Round Table – Free Georgia) vedená bývalým 20

disidentem Zviadem Gamsakhurdiou. Gamsakhurdiova koalice obsadila v gruzínském Nejvyšším sovětu (jak se tehdy parlament stále nazýval) 155 křesel z celkových 250. Daleko za sebou přitom nechala na druhém místě komunisty, kteří získali pouze 64 křesel (Straková, 2002). Nutno dodat, ţe se komunisté ovšem nechovali jako klasická opoziční strana. Naopak podporovali návrhy koalice téměř při kaţdém hlasování (Slider, 1991). V březnu 1991 se Gruzie odmítla zúčastnit celosovětského referenda o zachování Sovětského svazu a namísto toho sama vyhlásila referendum o svém odtrţení. To se konalo 31. března a výsledek byl jednoznačný – 98,9% voličů se vyslovilo pro odtrţení Gruzie od Sovětského svazu a tím získání nezávislosti (Slider in Curtis, 1995). To byl dostatečný mandát k tomu, aby mohl parlament 9. dubna 1991 (symbolicky v den dvouletého výročí dubnové tragédie) vyhlásit nezávislost Gruzie na Sovětském svazu. Gruzie tak učinila jako teprve druhá (po Litvě) republika bývalého SSSR. Následně se 26. května 1991 konaly prezidentské volby. Vítězem se podle očekávání stal Zviad Gamsakhurdia, který získal 86% hlasů (Slider in Curtis, 1995). Vláda Zviada Gasakhurdiy Jako dobrý vládce se ovšem Gamsakhurdia příliš neosvědčil. Vysoký volební výsledek mohl být příslibem silné pozice vlády při provádění potřebných ekonomických reforem. Podstatu Gamsakhurdiova drtivého volebního vítězství lze však spíše hledat v kontextu jeho popularity, kterou si získal jiţ za dob SSSR jako disident a jeden z vůdců národního hnutí, neţ v souvislosti s kvalitním ekonomickým programem. Opozice Gamsakhurdiovi vytýkala, ţe je aţ příliš zaneprázdněn péčí o obnovení národních symbolů a naopak jen malou pozornost věnuje potřebným ekonomickým reformám. Tím spíše, ţe na posty svých poradců a klíčových úředníků Gamsakhurdia jmenoval lidi spíše na základě osobní loajality neţ kvalifikace (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili (1994) dále uvádí, ţe nepřipravenost řešit ekonomické otázky bylo moţné snadno vypozorovat jiţ z programu Helsinského výboru (Gamsakhurdiovy strany, která byla součástí vítězné koalice ve volbách v říjnu 1990), jenţ postrádal hlubší plán ekonomické transformace a byl spíše zaloţen pouze na strohých frázích typu: „Přírodní zdroje Gruzie v kombinaci se snadným přístupem k moři, existence splavných řek na většině území a vysoká úroveň vzdělanosti obyvatelstva by měly umožnit, aby se Gruzie po získání nezávislosti rychle stala prosperující ekonomikou...“ Z úryvku lze vycítit aţ příliš růţová očekávání ohledně dalšího vývoje ekonomiky. Upozornění na dostupnost přírodních zdrojů a vzdělanost obyvatelstva jsou samozřejmě pravdivá, jeví se však o mnoho méně důleţitými v porovnání s nevhodnou strukturou hospodářství, vysokou energetickou nesoběstačností a prudkým zhoršením směnných relací, kterým musela Gruzie po rozpadu SSSR čelit. Na druhou stranu je nutné podotknout, ţe i pozitivní očekávání ekonomických subjektů 21

mohou sehrát důleţitou roli pro úspěch dalšího vývoje hospodářství. Nutno dodat, ţe v programu politické strany můţeme spíše očekávat pozitivní stránky ekonomiky, na kterých se potenciální vláda chystá stavět, neţ negativa, která bude potřeba řešit „bolestnými“ reformami. Podle výsledků prvních svobodných voleb se navíc můţeme domnívat, ţe i sami obyvatelé Gruzie přikládali na počátku 90. let větší váhu samostatnosti a národní suverenitě neţ ekonomickým otázkám. Zhoršující se ekonomická situace a konfrontační politika ovšem Gamsakhurdiovi postupně ubíraly body. Slider (in Curtis, 1995) navíc uvádí, ţe postupně začal Gamsakhurdia pouţívat politické praktiky, proti kterým paradoxně celý ţivot bojoval - uvězňování politických protivníků a zakazování opozičního tisku. Na podzim roku 1991 se tak začaly mnoţit demonstrace poţadující demisi Gamsakhurdiovy vlády. Na tomto místě je potřeba zmínit existenci polovojenských ozbrojených skupin na území Gruzie. Nejvýznamnějšími z nich byly tzv. Národní garda a Mkhedrioni (jezdci). Tyto stály na podzim roku 1991 na straně opozice. Na politické scéně tedy vzrůstalo napětí, které vyústilo v občanskou válku, kdy v prosinci 1991 příslušníci Národní gardy a Mkhedrionů obklíčili parlament. Po několikadenních bojích byl Gamsakhurdia nucen uprchnout nejdříve do Arménie a později do Čečenska, odkud řídil svoji exilovou vládu (Straková, 2002). Situace po Gamsakhurdiově sesazení Po vojenském puči sestavili velitelé Národní gardy a Mkhedrionů Kitoviani a Ioseliani společně s populárním Siguou prozatímní vládu, tzv. Vojenskou radu (Straková, 2002). Vojenská rada poţádala bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Gruzie a ministra zahraničí SSSR Eduarda Ševardnadzeho, aby se vrátil do Gruzie a podílel se na vládnutí. V Gruzii stále velmi populární Ševardnadze nabídku přijal. Vojenská rada se mezitím pokusila o uklidnění situace a přichystala nové volby.2 Volby se uskutečnily v říjnu 1992, vítězem se stala koalice Mírový blok (Peace bloc), na jejíţ kandidátce byl i Ševardnadze. Jelikoţ si Gamsakurdia nadále nárokoval post (demokraticky zvoleného) prezidenta, udělil parlament Ševardnadzemu titul „předseda vlády“ (Slider in Curtis, 1995). Zjednodušeně řečeno se Gruzie dostala do podobné situace jako před pučem. Moc se opět soustředila v rukách jediné osoby a nejhlasitější opozice (Zviadisté) byla postavena mimo zákon a pronásledována. Gamsakhurdiův návrat a vypuknutí druhé fáze občanské války Gamsakhurdia se nadále těšil relativně vysoké podpoře. Zejména v oblastech na západě Gruzie, kde jeho ozbrojení stoupenci bránili prozatímní vládě v získání kontroly nad celým 2 Nadále ovšem panoval strach z velkého počtu Gamsakhurdiových příznivců (Zviadistů), kteří by mu mohli zajistit úspěch ve volbách. Byl proto přijat nový volební zákon který zaručoval početnou účast v parlamentu malým stranám a nezávislým kandidátům (Slider in Curtis, 1995).

22

územím (Straková, 2002). Politická nestabilita prohloubená konflikty v Abcházii a Jiţní Osetii poté dovolila Gamsakhurdiovi, aby se vrátil do Gruzie a pokusil se znovu získat moc. Tato kritická situace přinutila Ševardnadzeho obrátit se s prosbou o pomoc na Rusko. Za cenu několika ústupků (mj. připojení Gruzie k SNS) ruská armáda poskytla v říjnu 1993 pomoc v bojích proti Gamsakhurdiovým stoupencům (Slider in Curtis, 1995). Zviad Gamsakhurdia byl 31. prosince 1993 nalezen mrtvý poté, co za nejasných okolností pravděpodobně spáchal sebevraţdu. Situace po skončení občanské války Po ukončení občanské války a relativnímu uklidnění situace v Abcházii můţeme mluvit o relativně stabilní politické situaci. Ševardnadze začal postupně činit kroky k upevnění své moci, které si logicky vyţádaly mnohé neshody nejen s opozicí, ale i s členy vlastní vlády (Mikaberidze, 2007). Příkladem můţe být odchod ministrů Národně demokratické strany z vlády kvůli připojení Gruzie k SNS a neshodám kvůli ekonomickému programu. Rozpory se týkaly i ekonomických otázek. Národně demokratická strana podporovala radikální ekonomickou reformu, Ševardnadze nikoliv (Straková, 2002). Z předsedy Národně demokratické strany Chanturiy se tak postupně stal jeho nejhlasitější odpůrce. Chanturia byl ovšem v prosinci 1994 zavraţděn. Sám Ševardnadze měl více štěstí 29. srpna 1995. Atentát na něj byl spáchán při příleţitosti podepisování nové ústavy. Ševardnadze přeţil a útoku naopak dokázal vyuţít k obviňování svých politických odpůrců a tedy k dalšímu upevnění moci (Straková, 2002). To se mu navíc podařilo potvrdit v dvojích listopadových volbách roku 1995. Nejprve hladce zvítězil v prezidentských volbách, kdyţ získal 74% hlasů. Jeho Svaz občanů Gruzie (SOG) poté navíc vyhrál i parlamentní volby, ve kterých získal 111 z celkových 233 křesel ve sněmovně (tamtéž). Období budování nového státu pod vládou Eduarda Ševardnadzeho po roce 1995 Podle Strakové (2001) spočíval úspěch Ševardnadzeho politiky především v jeho schopnosti dosáhnout kompromisu v jednání s opozičními politiky. To můţeme vnímat jako zásadní rozdíl v porovnání s Gamsakhurdiou. Relativní klid a stabilita na politické scéně a (jak dále uvidíme) silný ekonomický růst v letech 1996 a 1997 dále upevnily Ševardnadzeho pozici. Období tedy můţeme označit za politicky stabilní, napomáhající ekonomickému rozvoji. Označení stabilní je samozřejmě pouze relativní. V porovnání s průběhem první poloviny 90. let je ovšem na místě. Za výraznou překáţku pro další „zdravý“ ekonomický vývoj můţeme označit především korupci. Transparency International vyčíslila index vnímání korupce (CPI) v Gruzii v roce 1999 na hodnotu 2,3 (1 = nejhorší, 10 = nejlepší), coţ Gruzii řadilo na 84. místo ţebříčku z celkových 99 států (Transparency, 1999). Podobný názor vyslovuje i Demetriou (2002), který uvádí, ţe největšími nedostatky Gruzie 23

v druhé polovině 90. let zůstávaly všudypřítomná korupce a také regiony, nad kterými vláda prakticky neměla kontrolu. Vyjednávání o statutu Abcházie a Jiţní Osetie zamrzla a tyto oblasti tak prakticky byly státy nezávislými na Tbilisi. Kladné hodnocení si naopak Ševardnadze zaslouţí za vyuţití svých diplomatických schopností, které napomohly Gruzii při zapojování zpět do světového společenství (Mikaberidze, 2007). Tuto skutečnost můţeme označit také za rozhodující, neboť dále v textu uvidíme, jak důleţitou roli sehrály v transformaci Gruzie právě zahraniční instituce. Druhou polovinu 90. let tak lze z pohledu stability politické scény označit za protiklad první poloviny 90. let. Obecně lze mluvit o relativní spokojenosti obyvatelstva se směrem, který Gruzie nabrala pod vládou Eduarda Ševardnadzeho. Jako důkaz tohoto tvrzení můţeme pouţít výsledky voleb v roce 1999, kdy nejprve Ševardnadzeho Svaz občanů Gruzie (SOG) zvítězil v parlamentních volbách, kdyţ získal pohodlnou většinu 146 z 235 mandátů v parlamentu. V prezidentských volbách v roce 2000 poté navíc Ševardnadze obhájil svůj post, kdyţ při více neţ 70% účasti získal 79% celkových hlasů (Straková, 2002).

24

3 EKONOMIKA GRUZIE V LETECH 1991-1994 Díky předchozím kapitolám věnujícím se situaci, ve které se ekonomika Gruzie nacházela na přelomu 90. let a následnému politickému vývoji, jsme si poloţili potřebné základy pro analýzu následného vývoje ekonomiky. V této kapitole se jiţ budeme věnovat právě vývoji ekonomiky v letech 1991-1994. Jedná se tedy o období od získání nezávislosti do prosince 1994, kdy vláda nastartovala stabilizační program ve spolupráci IMF. V kapitole budeme postupovat následovně. Nejdříve si popíšeme vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů, díky nimţ získáme povědomí o vývoji ekonomiky v námi sledovaném období. V další podkapitole se poté zamyslíme nad nejvýznamnějšími faktory, které způsobovaly propad ekonomiky v první polovině 90. let. Největší část třetí podkapitoly je poté jiţ věnována jednotlivým krokům hospodářské politiky v letech 1991-1994.

3.1 Vývoj hlavních makroekonomických indikátorů 1991-94 V této podkapitole se budeme věnovat vývoji hlavních makroekonomických ukazatelů ekonomiky Gruzie v letech 1991-1994. Zkoumání vývoje těchto veličin nám poskytne nezbytný podklad pro následnou analýzu ekonomických reforem. Na tomto místě je nutné podotknout, ţe je potřeba nezkoumat jednotlivé indikátory ekonomiky samostatně, nýbrţ ve vzájemných souvislostech. Hodnocení vývoje ekonomiky pomocí pouze jediné z těchto veličin by mohlo být scestné. Ukazatele, kterým se tedy budeme věnovat jsou HDP, HDP na hlavu, inflace, nezaměstnanost a vnější rovnováha ekonomiky. Dodejme jen, ţe v této podkapitole se zaměříme především na popis vývoje těchto ukazatelů. Příčiny tohoto vývoje budeme podrobněji hledat aţ v následujících kapitolách. 3.1.1 Vývoj HDP a HDP na hlavu Gruzie po rozpadu SSSR První námi pozorovanou veličinou v tomto období budou změny HDP. Přesněji budeme pozorovat růst/pokles reálného HDP, tedy pouze změny produktu, očištěné o pohyby cenové hladiny. Pokud bychom pozorovali pouze nominální změny HDP, naše závěry by mohly být značně zkresleny, neboť pohyby cenové hladiny (jak dále uvidíme) byly v Gruzii v námi sledovaném období velmi výrazné. Na následujícím grafu tedy vidíme reálné změny ročního HDP. Na první pohled je patrný hluboký pokles, který Gruzie zaznamenala jiţ v roce 1989. Pokles ekonomiky pokračoval i po zbytek námi sledovaného období. V roce 1992 se HDP meziročně propadl dokonce téměř o polovinu.

25

Graf 3.1: Změny reálného HDP 1989-1994 (%) 1989

1990

1991

1992

1993

1994

0 -4,8 -10 -11,4

-12,4 -20 -20,6 -25,4 -30

-40 -44,8 -50

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

Lepší ilustraci propadu, který ekonomika prodělala, nám ovšem poskytne následující graf. Na něm je zachycen objem produktu jednotlivých let vyjádřený jako procento velikosti produktu roku 1990. I zde tedy můţeme sledovat velmi výrazný pokles ekonomiky v tomto období, kdy objem produktu v roce 1994 odpovídal pouhým 28% roku 1990. Na grafu je dále zachycen i indexovaný vývoj HDP na hlavu. Počet obyvatel Gruzie se v tomto období výrazně neměnil, vývoj HDP na hlavu tedy téměř přesně opisuje vývoj celkového HDP. Graf 3.2: Vývoj HDP a HDP na hlavu Gruzie 1990-1994 (1990=100) HDP 100

100

HDP p.c.

100

79

80

79

60 44

43 40

32

31

29

28

20 1990

1991

1992

1993

1994

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and per capita GDP, 1-2008 AD

Ukazatel HDP na hlavu dále pouţijeme pro porovnání vývoje ekonomiky v Gruzii a ostatních republikách bývalého Sovětského svazu. Přesněji pouţijeme data zachycená v následujícím 26

grafu. Na něm jsou zachyceny vývoje HDP na hlavu v Gruzii, Estonsku, Tádţikistánu a celém bývalém SSSR. Volba Estonska a Tádţikistánu je záměrná. Estonsko bylo v době rozpadu SSSR republikou s nejvyšším HDP na hlavu ze všech 15 republik a toto prvenství si udrţelo po celé sledované období. Tádţikistán je přesně opačný případ – během sledovaného období vykázal pokaţdé nejniţší HDP na hlavu v celém bývalém SSSR. Datové řady HDP na hlavu v Estonsku a Tádţikistánu nám tedy vytvoří intervaly úrovně HDP na hlavu, ve kterých se pohybovaly i ostatní republiky bývalého SSSR. Z grafu je patrné, ţe v roce 1990 byl HDP na hlavu Gruzie vyšší, neţ kolik činil celkový průměr SSSR. Dále můţeme pozorovat , ţe i ostatní postsovětské země prodělaly v prvních letech samostatnosti pokles ekonomiky. Tento pokles bývá autory označován jako transformační recese (např. Žídek, 2006), které se budeme podrobněji věnovat později. Propad ekonomiky v Gruzii byl ovšem v porovnání s ostatními republikami mnohem výraznější. HDP na hlavu Gruzie během tohoto období tedy nejen klesl pod průměrný HDP na hlavu v bývalém SSSR, ale Gruzie se svojí ekonomickou úrovní dokonce přiblíţila úrovni Tádţikistánu, nejméně rozvinuté zemi bývalého SSSR. Graf 3.3: Vývoj HDP na hlavu v Gruzii, Estonsku, Tádţikistánu a bývalém SSSR 1990-1994 (1990 international Geary-Khamis dollars) Gruzie

SSSR

Estonsko

Tádžikistán

12 000

10 000

8 000

6 000

4 000

2 000

0 1990

1991

1992

1993

1994

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and GDP per capita, 1-2008 AD

3.1.2 Inflace V této podkapitole popíšeme vývoj inflace v Gruzii v prvních letech samostatnosti. Stabilní cenovou hladinu můţeme označit za jednu z nejdůleţitějších podmínek fungující ekonomiky. Vysoká a neočekávaná inflace zapříčiňuje redistribuci zdrojů od dluţníků směrem k věřitelům a podvazuje tak ekonomickou aktivitu. Stabilita cenové hladiny byla samozřejmě velmi důleţitá i pro tranzitivní ekonomiky. Například Ǻslund (2007) označuje právě drţení inflace pod kontrolou jako jeden z klíčových kroků při transformaci centrálně plánované ekonomiky 27

(dále CPE) na trţní hospodářství. I přesto můţeme vyšší růst cenové hladiny v tranzitivních ekonomikách v prvních letech transformace označit jako nevyhnutelný. Tranzitivní země totiţ zdědily po CPE administrativně stanovené ceny. Pokud vláda chtěla vytvořit fungující trh, bylo potřeba tyto ceny liberalizovat. Ceny komodit tedy následně rychle rostly směrem k rovnováţným stavům (o liberalizaci cen dále v samostatné části 3.3.1). Další vývoj cenové hladiny v tranzitivních zemích jiţ můţeme připisovat úspěšnosti centrální banky, s jakou se jí daří udrţovat stabilitu cen. Gruzie ovšem zůstávala v prvních letech samostatnosti členem společného měnového systému s většinou republik bývalého SSSR, neměla tedy moc nad vlastní monetární politikou. V této situaci setrvala aţ do poloviny roku 1993. Ani poté se jí ovšem nepodařilo udrţet stabilní cenovou hladinu (viz část o měnové politice 3.3.3). Změny cenové hladiny v Gruzii v prvních letech samostatnosti můţeme sledovat na následujícím grafu. Na něm jsou zachyceny procentní změny měsíční inflace v Gruzii od ledna 1991 do prosince 1994. Na tomto místě je potřeba upozornit na moţné zkreslení údajů z důvodu změny metodiky výpočtu inflace. Do konce roku 1993 byl v Gruzii pro určení inflace pouţíván index maloobchodních cen (RPI), který byl od roku 1994 nahrazen indexem spotřebitelských cen (CPI). Námi pozorované hodnoty inflace jsou ovšem velmi významné, vliv změny metodiky tedy můţeme označit pouze jako marginální. Z grafu je patrné, ţe změny cenové hladiny byly v námi sledovaném období opravdu výrazné, dosahující aţ hodnot hyperinflace. Podle Caganovy (in Friedman, 1956) definice začíná hyperinflace v měsíci, kdy (měsíční) inflace překročí 50% a končí v měsíci, kdy je inflace naposledy vyšší neţ 50% a následuje 12 měsíců inflace niţší neţ 50%. Podle této definice můţeme v Gruzii za hyperinflační označit období mezi zářím 1993 a zářím následujícího roku. Graf 3.4: Měsíční změny cenové hladiny v Gruzii v období leden 1991 – prosinec 1994 (%) 250 200 150 100 50

-50

I.91 II.91 III.91 IV.91 V.91 VI.91 VII.91 VIII.91 IX.91 X.91 XI.91 XII.91 I.92 II.92 III.92 IV.92 V.92 VI.92 VII.92 VIII.92 IX.92 X.92 XI.92 XII.92 I.93 II.93 III.93 IV.93 V.93 VI.93 VII.93 VIII.93 IX.93 X.93 XI.93 XII.93 I.94 II.94 III.94 IV.94 V.94 VI.94 VII.94 VIII.94 IX.94 X.94 XI.94 XII.94

0

Zdroj: Wang – Georgian hyperinflation and stabilization, 1999

28

Pro ilustraci dále uvádíme i hodnoty meziročních změn spotřebitelských cen podle EBRD. Tabulka 3.1: Meziroční změny spotřebitelských cen v Gruzii 1990-1994 (%) 1990

1991

1992

1993

1994

Spotřebitelské ceny (roční průměr)

3,3

79,0

887,4

3125,4

15606,5

Spotřebitelské ceny (konec roku)

4,8

131,0

1176,9

7487,9

6473,9

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

3.1.3 Nezaměstnanost Dalším námi sledovaným makroekonomickým indikátorem je nezaměstnanost. Hospodářská politika sleduje tento ukazatel mimo jiné i kvůli jeho sociálnímu rozměru. Nutno podotknout, ţe pro tranzitivní ekonomiky byla nezaměstnanost zcela novým problémem, neboť za komunismu platila všeobecná povinnost pracovat, oficiální hodnoty nezaměstnanosti tak byly logicky nulové. Následný nárůst nezaměstnanosti v tranzitivních ekonomikách můţeme spojovat především s restrukturalizací podniků a ukončováním neefektivních výrob. Vývoj nezaměstnanosti v Gruzii v prvních letech samostatnosti zachycuje následující graf. V roce 1990 byla míra nezaměstnanosti stále nulová. V roce 1993 poté dosahuje svého maxima v tomto období (6.6%), v následujícím roce ovšem opět klesá, coţ je dále patrno z grafu. Nezaměstnanost v Gruzii tedy nedosahovala příliš vysokých hodnot. Jako vysvětlení pro relativně nízkou nezaměstnanost můţeme označit nárůst počtu samostatně výdělečně činných (dále SVČ), který je také zachycen v grafu. Vidíme, ţe jiţ v roce 1992 přesáhl podíl SVČ na celkovém ekonomicky aktivním obyvatelstvu 20%. Za další důvod nízké nezaměstnanosti můţeme označit slabý pokrok v privatizaci (podrobněji dále v samostatné části 3.3.4). Podle EBRD (1995b) byl podíl soukromého sektoru na HDP v roce 1994 stále pouze 20%. Většina podniků tedy nadále zůstávala ve státních rukách. Z politických důvodů si těţko dokáţeme představit hromadnější propouštění nadbytečných pracovníků v podnicích ovládaných státem. Jako doplňující faktor nízké nezaměstnanosti můţeme dále uvaţovat i nízké hodnoty podpor v nezaměstnanosti. V této souvislosti Djugeli a Chantladze (1999) uvádí, ţe celkový podíl státních výdajů na důchody a sociální dávky představoval zhruba pouze 1% HDP v roce 1993.

29

Graf 3.5: Podíl SVČ a nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu 1990-1994 (%) SVČ

Nezaměstnaní

25 20,3

20,1

19,5

20

15 11,6 10

9,4 6,6

5

3,6

2,3 0,2

0

0 1990

1991

1992

1993

1994

Zdroj: National Statistics Service of Georgia, 2010

3.1.4 Vnější rovnováha Posledním námi sledovaným makroindikátorem v této kapitole bude vnější rovnováha. Pro zachycení vnější rovnováhy bývá pouţíván ukazatel platební bilance, respektive jednotlivých jejích částí. My pro naše zkoumání vyuţijeme ukazatele běţného účtu a obchodní bilance. Hodnoty těchto ukazatelů vzhledem k HDP jsou zachyceny v následujícím grafu. V námi sledovaném období nabývají oba ukazatele výrazně záporných hodnot. Obchodní bilance zachycuje tzv. čisté exporty, tedy rozdíl mezi objemem exportů a importů. Jako důvod pro takto výraznou nerovnováhu můţeme na jedné straně označit propad poptávky po gruzínských exportech a autarkní politiku první vlády. Na druhé straně surovinovou nesoběstačnost a výrazné zhoršení směnných relací. Obchodní bilance je jednou z částí běţného účtu. V našem případě schodek obchodní bilance převyšuje schodek běţného účtu. Další části běţného účtu (ne nutně všechny) jsou tedy přebytkové. Této skutečnosti odpovídá např. vysoký objem hospodářské pomoci v podobě zahraničních grantů. Ty tvořily 1993 asi 76% celkových státních výnosů (EBRD, 1995a). Tato pomoc se projeví jako přebytková v bilanci běţných převodů, tedy jedné z částí běţného účtu. Dalším podobným případem mohou být příjmy rezidentů zaměstnaných v zahraničí, tzv. remittance, které by se projevily kladně v bilanci výnosů běţného účtu. Dudwicková (2002) např. uvádí významnou migraci domácí pracovní síly jiţ za dob SSSR. Přesná čísla potvrzující významnější úlohu remmitancí ovšem chybí.

30

Graf 3.6: Podíl salda běţného účtu, salda obchodní bilance, exportu a importu na HDP 19921994 (%) BÚ/HDP 1992

OB/HDP

1993

1994

-20 -22,3

-25 -30 -35

-29,2 -33,5

-40

-40,2

-45 -50 -51,1

-51

-55

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

Změny struktury zahraničního obchodu po roce 1991 Nyní se blíţe podíváme na změny, které se odehrály v gruzínském zahraničním obchodě po roce 1991. Zvlášť se tedy podíváme na vývoj exportní i importní část zahraničního obchodu Export Kromě směnných relací hrály v neprospěch exportu i další aspekty. Jiţ výše jsme zmiňovali autarkní politiky Gamsakhurdiovy vlády. Existovaly ale i další překáţky vývozu – např. exportní cla do zemí mimo SNS, která byla zrušena aţ v prosinci 1994. Dále musíme uvaţovat ekonomický pokles v ostatních zemích bývalého SSSR (tedy nejvýznamnějších obchodních partnerů Gruzie), který logicky znamenal i pokles poptávky po gruzínských exportech. Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili (1994) navíc připomínají propad dalších příjmů ze zahraničí – především transportních sluţeb a turismu. Kvůli válečným konfliktům a prudkému růstu kriminality ovšem Gruzie tato zisková odvětví téměř ztratila. Např. mnoţství ropy a plynu přepraveného potrubím přes území Gruzie se jen během prvních deseti měsíců roku 1993 propadlo o 80% (tamtéž). Import Případ importů byl odlišný. Hlavní dovozní poloţkou byla paliva, která tvořila 45% celkového objemu importu v roce 1993 (Wellisz, 1999). Ta se ovšem kvůli zhoršení směnných relací výrazně prodraţila. Vláda i přesto nadále výrazně regulovala např. ceny plynu a elektřiny jak podnikům, tak domácnostem. Z tohoto důvodu tedy nebylo moţné očekávat efektivní zacházení a pokles spotřeby těchto komodit. Naopak objem importu ku 31

HDP se dokonce zvýšil3, jak je patrné z následujícího grafu. Pokud si připomeneme objemy exportu a importu z období 1988-1990 (X/HDP=42%; M/HDP=46%) – (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994), můţeme skutečně sledovat na jedné straně propad exportu v prvních letech samostatnosti (23,1% HDP v roce 1992) a na druhé straně nárůst objemu importu (86,4% HDP v roce 1993). Z čehoţ logicky pramenily propastné schodky obchodní bilance. Graf 3.7: Podíly exportu, importu a salda obchodní bilance na HDP v Gruzii 1992-1994 (%) X/HDP 100

M/HDP

OB/HDP

86,4

80 60

59,8

55,8 43,6

40

30,5 23,1

20 0 1992

1993

1994

-20 -29,3

-32,7 -40 -42,7 -60

Zdroj: EBRD – Transition Report Update 2000 (vlastní výpočty)

3.2 Faktory způsobující propad ekonomiky v první polovině 90. let V této kapitole se budeme věnovat faktorům, které zapříčinily propad ekonomiky Gruzie na počátku 90. let. Faktorů ovlivňujících celkový výstup ekonomiky je mnoho, budeme se tedy věnovat pouze těm, které lze povaţovat za nejdůleţitější a pokusíme se vţdy nalézt i kanál, kterým na ekonomiku působily. Konkrétně se budeme věnovat těmto: transformační recese, rozpad SSSR a RVHP, z něhoţ pramenila následná redukce poptávky po gruzínských exportech, občanská válka a další ozbrojené konflikty, kritické nedostatky energie, nárůst neformálních ekonomických aktivit a nekonzistentní hospodářská politika. Je nutné si uvědomit, ţe jednotlivé faktory neovlivňovaly ekonomiku ceteris paribus, a také brát v potaz určitá specifika postkomunistického hospodářství v porovnání s vyspělými ekonomikami. 3.2.1 Transformační recese Pokles ekonomiky po pádu komunismu nezaznamenala pouze Gruzie, ale i všechny ostatní postsocialistické země bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Tento propad bývá 3

Nutno podotknout, ţe zvýšení podílu importu na HDP mohlo proběhnout skrz propad produktu, nikoliv pouze kvůli absolutnímu růstu objemu dovozu.

32

označován jako tzv. transformační recese. Příčiny této recese můţeme hledat při popisu struktury a fungování centrálně plánovaných ekonomik. Jak jsme jiţ uvedli v části 1.2.1, struktura ekonomiky Gruzie po získání samostatnosti neodpovídala „přirozené“ struktuře malé ekonomiky závislé na vnějších vztazích. Pokud měl být tento stav napraven, bylo nutné ukončit neefektivní „výroby pro výrobu,“ tedy takovou produkci, jenţ je nařízena plánem, ale po které ve skutečnosti neexistuje poptávka. Po zrušení těchto výrob logicky naměříme sníţení výstupu. Při zkoumání problematiky transformační recese bývá namítáno, ţe transformační pokles je pouze statistickým zachycením, který ne úplně odpovídá realitě. Např. Ǻslund (2007) uvádí čtyři základní problémy při měření produktu v centrálně plánované ekonomice: 1) Manaţeři státních podniků za komunismu zpravidla nadsazovali svoji produkci, aby dokázali plnit stanovené plány 2) Soukromí výrobci se nyní naopak snaţí výkazy svojí produkce neuvádět v plném rozsahu a vyhnout se tak zdanění 3) Statistický systém není schopný zachytit činnost velkého mnoţství nových soukromých subjektů 4) Velký nárůst šedé ekonomiky S výše uvedenými argumenty nelze neţ souhlasit. Všechny čtyři body byly beze sporu naplněny i v Gruzii. Jak později uvidíme, významný byl především nárůst šedé ekonomiky, kterému se věnujeme podrobněji v části 3.2.6. 3.2.2 Rozpad SSSR a RVHP Ekonomiku Gruzie na počátku 90. let lze označit za otevřenou - v období 1988-1990 odpovídal objem exportu asi 42% HDP (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Z toho zhruba 95% celkových exportů směřovalo v posledních letech před získáním samostatnosti především do ostatních republik SSSR (Wellisz, 1999). Poptávka po těchto exportech po rozpadu SSSR logicky klesla, neboť i ostatní republiky bývalého Sovětského svazu prodělaly transformační recesi. Nejdůleţitější v tomto ohledu byla zřejmě role Ruska. Odhady korelačního koeficientu růstu HNP Gruzie a Ruska v období 1980-1991 byly asi 70% (The World Bank, 1993). Kumulovaný pokles HDP Ruska v období 1991-1994 činil asi 32% (Maddison, 2008). Můţeme tedy uvaţovat relativně významný vliv recese v Rusku i na pokles HDP Gruzie. 3.2.3 Ozbrojené konflikty Pokud na území nějakého státu probíhají ozbrojené konflikty, nemůţeme hovořit o jiném neţ silně negativním účinku těchto konfliktů na ekonomiku. Je nutné si uvědomit, ţe investice do zbrojení jsou investicemi do neproduktivních aktivit, které samy netvoří další hodnoty. Nejde ovšem pouze o neproduktivně vyuţívané výrobní kapacity. Konflikty s sebou přinášejí i ztráty na ţivotech, poškozenou (ne-li zničenou) infrastrukturu a kriminalitu spojenou s odrazováním 33

od dalších ekonomických aktivit. Ozbrojených konfliktů se na území Gruzie na počátku 90. let odehrálo hned několik. Kromě „obvyklých“ negativ ozbrojeného konfliktu na hospodářství musíme brát v potaz i určitá specifika konfliktů Gruzie. Boje v Jiţní Osetii například zapříčinily přerušení hlavních dopravních spojnic s Ruskem, které vedly právě přes Jiţní Osetii (Slider in Curtis, 1995). Tím byly dále narušeny oboustranné dodávky zboţí a surovin. Nepokoje v Abcházii bývají zase spojovány s propadem zemědělské produkce. Jako demonstrativní můţeme uvést produkci čaje jako jedné z nejvýznamnějších exportních komodit, která je téměř výhradně pěstována právě na území Abcházie. Právě produkce čaje spadla v roce 1992 na pouhou třetinu produkce předcházejícího roku (Wellisz, 1999). Jako jeden z nejvýraznějších problémů způsobený vojenskými konflikty můţeme označit počet uprchlíků z oblastí, kde probíhaly boje. Některá čísla hovoří aţ o 350 tis. uprchlíků z Jiţní Osetie a Abcházie v letech 1991-1996 (Dudwicková, 2002). 3.2.4 Kritické nedostatky energie Jiţ v části 1.2.2 jsme se zmiňovali o výrazné energetické nesoběstačnosti Gruzie (asi 95% celkové spotřeby energie dováţeno) – (Slider in Curtis, 1995) a energeticky náročných výrobách, na které byl gruzínský průmysl zaměřen. Za doby SSSR nepředstavovaly výše uvedené charakteristiky pro Gruzii problém. Dodávky ropy a plynu byly v rámci celosovětského systému zajištěny a navíc za ceny mnohem niţší neţ byly světové (viz tabulka 1.1). Po získání nezávislosti ovšem Gruzie tuto jistotu dodávek energie ztratila, neboť se pro své dodavatele stala běţným poptávajícím na světovém trhu. Růst cen energie tak učinil některé podniky nekonkurenceschopnými. Celá situace byla navíc umocněna velmi chladnou zimou 1991/1992, která na jedné straně zvyšovala poptávku po energii a na druhé straně výrazně sníţila produkci domácích hydroelektráren (The World Bank, 1993). Za další komplikací pro ekonomický vývoj lze povaţovat i vzájemný vojenský konflikt sousedních států – Arménie a ropu vyváţejícího Ázerbajdţánu. 3.2.5 Hospodářská politika? Jednou z uvaţovaných příčin prudkého hospodářského poklesu můţe být i nekonzistentní a nekoncepčně prováděná hospodářská politika. Hodnotit prováděnou hospodářskou politiku je jistě nelehkým úkolem a připisovat jí vinu za špatnou kondici ekonomiky by mohlo být sporné, zvlášť v tak turbulentním období, v jakém se Gruzie na počátku 90. let nacházela. Slovo politika navíc napovídá, ţe hospodářské reformy nejsou vţdy jen věcí ekonomické teorie, ale také idejemi vládnoucí garnitury, či politického kapitálu, kterým vláda disponuje. V dalších kapitolách však uvidíme, ţe hospodářskou politiku Gruzie na počátku 90. let vţdy označit za konzistentní či koncepční nelze. Můţeme tedy i ji počítat mezi faktory způsobující ekonomický pokles. 34

3.2.6 Nárůst neformálních aktivit Výše jsme zmiňovali významnou roli šedé ekonomiky v Gruzii jiţ za komunismu. Po získání samostatnosti se navíc otevřely moţnosti pro další růst neformálních aktivit. Tomuto nahrávala především politická nestabilita, která umoţnila mnoha subjektům nevykazovat svoji činnost oficiálně a vyhnout se tak zdanění a dalším restrikcím ze strany státních úřadů. Tato situace samozřejmě nastávala i v ostatních tranzitivních ekonomikách. Dle odhadů ovšem objem neformálních aktivit nikde nedosáhl takové míry jako právě v Gruzii (Kaufmann a Kaliberda, 1996). Důkazem tohoto tvrzení můţe být následující graf. Na něm jsou zachyceny odhady podílu neformální ekonomiky v Gruzii a v bývalém SSSR bez pobaltských republik (můţeme se domnívat, ţe při započítání pobaltských republik by byl podíl neformální ekonomiky v bývalém SSSR ještě niţší). Graf 3.8: Odhad podílu neformální ekonomiky na HDP v Gruzii a bývalém SSSR (%) Gruzie

SSSR (bez pobaltí)

70 61

63,5

60 52,3 50

40

36 31,3

32,4

36,2

30 24,9 22,4

20 12

16,7

10 1989

1990

1991

1992

1993

1994

Zdroj: Kaufmann a Kaliberda, 1996

3.3 Hospodářská politika 1991-1994 V předchozích částech této kapitoly jsme si popsali vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů v letech 1991-1994 a uvedli si nejvýznamnější faktory zapříčiňující propad ekonomiky v první polovině 90. let. V následující podkapitole se budeme zabývat reakcí vlád na tento propad, tedy hospodářskou politikou prováděnou v Gruzii v tomto období. Zastaralá struktura sovětského hospodářství, kterou Gruzie zdědila, byla nevyhovující pro malou ekonomiku závislou na zahraničním obchodu. S rozpadem SSSR tak stál před novou vládnoucí garniturou nelehký úkol – transformace ekonomického systému. Ekonomická reforma ovšem nebyla jediným palčivým problémem, který musela vláda řešit. Jejím úkolem 35

samozřejmě bylo i budování nového suverénního státu. Pozornost věnovaná vytváření nových státních institucí a následnému boji o moc tak mohla odsouvat (a zřejmě skutečně odsouvala) řešení ekonomických otázek do pozadí. Na tomto místě je nutné připomenout jedinečnost procesu transformace z centrálně plánované ekonomiky na trţní hospodářství. Odklon postsocialistických ekonomik od plánu směrem k trhu můţeme označit za dosud nevídaný fenomén. To byl ovšem také důvod absence konkrétní ekonomické teorie, o kterou by se mohli architekti reforem v jednotlivých zemích opřít. Je také nutné dodat, ţe cesta směrem k trţnímu hospodářství nebyla automaticky daná. Některé postsocialistické země se totiţ nerozhodly pro transformaci, nýbrţ pouze pro kosmetické úpravy starého systému.4 Celou podkapitolu si rozčleníme do šesti částí, věnujících se jednotlivým krokům hospodářské politiky. Tyto části tedy budou postupně věnovány liberalizaci, fiskální politice, monetární politice, privatizaci, zahraničnímu obchodu a reformám bankovního sektoru. Dodejme jen upozornění, abychom úlohu jednotlivých kroků hospodářské politiky vnímali ve vzájemné souvislosti. Např. při posuzování tvorby ekonomického prostředí nám nepostačí zkoumat pouze reformy provedené v oblasti liberalizace bez toho, abychom zároveň uvaţovali i současný pokrok v privatizaci státních podniků. 3.3.1 Liberalizace V této části se budeme věnovat liberalizaci. Pod tímto pojmem je myšleno osvobození trhů od státních regulací. Nejprve se krátce zmíníme o liberalizaci obchodu v Gruzii. Poté jiţ budeme zkoumat liberalizaci cen, jíţ je věnována větší pozornost. Za celkový cíl liberalizace můţeme označit vytvoření prostředí, ve kterém je cenám dovoleno volně se pohybovat na základě vlivu nabídky a poptávky a kde podnikatelé mohou svobodně vstupovat na trh. Na tomto místě je nutné podotknout, ţe vytvoření efektivního trţního prostředí není jediným cílem, který vlády při provádění liberalizace mohou sledovat. Zohledňován můţe být např. i sociální rozměr reformy. Ceny základních potravin, plynu, nájmů apod. tak zůstávají předmětem regulací. Liberalizace obchodu Za hlavní náplň liberalizace obchodu v postsocialistických ekonomikách můţeme označit umoţnění vstupovat na nabídkovou část trhu, tedy svobodně podnikat. V Gruzii na počátku transformace ovšem tato omezení nebyla pouze na nabídkové straně trhu, ale i na poptávkové. Nešlo však o pozůstatek CPE, nýbrţ o reakci vlády na nedostatek zboţí. Ten byl způsoben především pokračující regulací některých cen (viz cenová liberalizace). Jiţ v březnu 1991 tak vláda zavedla přídělový systém, který opravňoval obyvatele nakupovat pouze v omezeném mnoţství a navíc pouze v lokalitě, kde měli uvedeno trvalé bydliště (Slider in Curtis, 1995). 4 O tomto tématu dále např. Ǻslund (2007).

36

Následné turbulentní období způsobilo odklady potřebné reformy a tak byla většina restrikcí obchodu odstraněna aţ v květnu 1992 (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Relativně dlouhé otálení s liberalizací obchodu tedy můţeme uvaţovat jako další faktor výše uváděného nárůstu šedé ekonomiky. Cenová liberalizace Jednou ze základních podmínek pro vytvoření fungujícího trţního hospodářství z centrálně plánované ekonomiky je dále provedení liberalizace cen, neboť v centrálně plánované ekonomice je většina cen určena administrativně a soukromá podnikatelská aktivita je omezená. Jiţ výše jsme si ovšem uvedli, ţe ne všechny ceny byly v Gruzii v době SSSR určeny administrativně. Konkrétní námi zmiňovaný příklad se týkal zemědělské produkce vypěstované soukromými farmami. První liberalizace cen v Gruzii proběhla jiţ na počátku roku 1991. Tato liberalizace byla provedena v návaznosti na podobné kroky učiněné ve zbytku Sovětského svazu. Efekty této reformy byly ovšem záhy zničeny samotnou vládou, která vrátila ceny některých potravin zpět na původní úroveň (Khaduri, 2005). Jako důvod pro toto populistické počínání můţeme označit blíţící se prezidentské volby. Tento krok zpět měl ovšem logicky další důsledky. Gruzie byla stále formálně součástí Sovětského svazu. Výsledkem tak byl odliv zboţí z Gruzie do zbytku SSSR, kde byly ceny vyšší. Tato skutečnost mohla být dobrým motivem pro vládu, aby tyto ceny opět zvýšila. To se však nestalo, reakcí Gamaskhurdiovy vlády na odliv zboţí byl naopak zákaz veškerého exportu (Slider in Curtis, 1995). Tento krok samozřejmě vedl i k prudkému nárůstu černého trhu. I počínání vlády tedy můţeme označit za další faktor narůstajícího objemu šedé ekonomiky. V dalším zvyšování cen tak pokračovala aţ Vojenská rada, tedy dočasná vláda ustavená po puči na přelomu let 1991/1992. Na počátku roku 1992 byly liberalizovány ceny téměř všech komodit. Zvýšení cen ovšem opět nebylo provedeno v takové míře, jako v ostatních republikách bývalého SSSR. Nadále zůstávaly regulovány ceny chleba, komunálních sluţeb, plynu, elektřiny, veřejné dopravy, sdělovacích prostředků a léků (Papava, 1995). Námi zmiňované zaostávání ve zvyšování cen za zbytkem SSSR ilustruje i následující graf. Na něm jsou zachyceny změny měsíčních cenových indexů - RPI (retail price index) pro Gruzii5 a CPI (consumer price index) pro Rusko v letech 1991-1993. Dodejme jen, ţe rozdíly ve výši inflace v Gruzii a v Rusku v tomto období můţeme připisovat rozdílnosti v cenových politikách, neboť v tomto období byla Gruzie stále součástí ruského měnového systému. Z grafu lze snadno vysledovat první kolo cenové liberalizace v dubnu 1991 a druhé kolo na počátku roku 1992. První kolo liberalizace mělo shodný začátek v Rusku i v Gruzii, ale jak jsme jiţ zmiňovali výše, změny cen v Gruzii zaostávaly. Druhé kolo liberalizace započalo v Gruzii později neţ v Rusku a zvyšování cen opět zaostávalo za Ruskem, coţ mělo za 5 Výpočet změn cenové hladiny podle CPI byl v Gruzii pouţíván aţ od roku 1994.

37

následek další odliv zboţí z Gruzie, na který bylo opět reagováno zaváděním restrikcí a exportních kvót (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994).

Graf 3.9: Měsíční inflace v Gruzii a Rusku 1991-1993 (%)

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends 1995

Pokročení v liberalizaci cen dále zachycuje také ukazatel EBRD-156, který představuje koš 15 vybraných komodit. Pokud v roce 1991 byly administrativně určeny ceny všech 15 komodit v koši, o rok později jich bylo pouze pět (EBRD, 1998b). Regulace cen vybraných komodit Nedostatečnou liberalizaci cen některých komodit v Gruzii lze snadno demonstrovat na příkladu chleba. Ceny chleba byly výrazně regulovány v zájmu ochrany sociálně nejslabších skupin obyvatelstva. Na jeho produkci měly navíc státní pekárny monopol. Jeho cenu ovšem vláda zachovávala na nízké hodnotě i přes pokračující inflaci, coţ logicky vedlo k jeho nedostatku. Na tuto situaci vláda nezareagovala zvýšením regulované ceny chleba, ale zavedením přídělových poukázek na jeho nákup (CIPDD, 2006). Výraznější zvýšení ceny chleba tak proběhlo aţ 17. září 1994, kdy byl zrušen státní monopol na jeho produkci a cena chleba byla zvýšena ze stávajících 700 kupónů7/kg na 200000 kupónů/kg (Wellisz, 1999). Nutno dodat, ţe šlo pouze o zvýšení ceny chleba, ne její úplnou liberalizaci. Výrazně regulovány zůstávaly i ceny plynu a elektřiny. Ke zvýšení těchto cen došlo aţ po nátlaku ze strany IMF a Světové banky, které podmiňovaly svoji další pomoc pokračujícími 6

EBRD-15 je koš sestavený z 15 komodit pouţívaný pro porovnání cenových liberalizací v jednotlivých tranzitivních zemích. Mezi 15 komoditami se nachází – (mouka/chléb, benzín, bavlněné textilie, obuv, papír, automobily, televize, cement, ocel, dřevo, nájemné, meziměstská autobusová doprava). - (EBRD, 2010). 7 Dočasné platidlo zavedené Národní banku Gruzie s nominální hodnotou 1:1 vůči ruskému rublu (viz monetární politika). Pro jeho označení uţíváme v textu také zkratku GEC.

38

reformami. Cena elektřiny tak byla během roku 1994 zvýšena ze 100 na 60000 kupónů/kWh. Cena plynu z 200 na 200000 kupónů/m3 (Wellisz, 1999). To jen dokazuje, jak silné distorze stále přetrvávaly v gruzínské ekonomice více neţ tři roky po získání samostatnosti. 3.3.2 Fiskální politika V následující podkapitole se budeme věnovat fiskální politice. Úloha fiskální politiky se pochopitelně s transformací centrálně plánované ekonomiky na trţní hospodářství výrazně měnila. V socialistickém hospodářství se stát jejím prostřednictvím podílel téměř na veškeré (formální) ekonomické aktivitě.8 Důkladnou reformu vyţadovala také daňová soustava. Podstata daňového systému centrálně plánovaných ekonomik byla zaloţena na daních ze zisku a obratu státních podniků. Systém byl navíc komplikovaný kvůli mnohým výjimkám. V praxi stát vybíral daně od ziskových podniků a z těchto daní dotoval ztrátovou výrobu. V situaci, kdy se díky liberalizaci začaly na trhu objevovat soukromé subjekty, byla takováto daňová soustava nepouţitelná (GEPLAC, 1996a). Následující text si dále rozdělíme do dvou částí. V první se budeme věnovat bilanci rozpočtů v první polovině 90. let. Přesněji budeme hledat příčiny propadu příjmů a skladbě výdajové části rozpočtů. V druhé části pak popíšeme jednotlivé reformní kroky provedené v daňové soustavě. Rozpočty v prvních letech samostatnosti Jiţ dříve jsme se zmiňovali o vysokém objemu transferů, které získávala Gruzie z Moskvy v období Sovětského svazu. Odhady hovořily o příjmech ve výši přibliţně 5% HDP roku 1991, o které Gruzie získáním samostatnosti přišla (Slider in Curtis, 1995). Situaci navíc zhoršil následný prudký propad produktu, který ještě více ztenčil objem rozpočtových příjmů z 33,3 % HDP v roce 1990 na 9,7% HDP v roce 1993 (viz graf 3.10). Z důvodu politické nestability a regionálních konfliktů můţeme jako další důvod propadu příjmů uvaţovat i oslabenou roli státu při vybírání daní. Toto tvrzení ovšem logicky nemůţeme podpořit tvrdými daty. Na prudký propad příjmů vláda nedokázala zareagovat odpovídajícím sníţením výdajů, jak je dále patrné z grafu 3.10. Vše bylo korunováno rozpočtovým provizoriem na rok 1993 poté, co parlament postupně odmítnul čtyři jeho návrhy (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Výsledkem tak byly mohutné schodky rozpočtu, které v letech 1992 a 1993 činily více neţ čtvrtinu celkového HDP (EBRD, 2009). Na tomto místě je nutné dodat, ţe bez zahraniční pomoci, by byl schodek rozpočtu v těchto letech ještě větší. Granty9 zahraniční pomoci nabíraly především podobu potravinové pomoci, kterou poté vláda prodávala obyvatelstvu. GEPLAC (1996a) uvádí, ţe příjmy z těchto prodejů 8 Odhad podílu soukromého sektoru na celkovém produktu Gruzie v roce 1990 činil 15% (EBRD, 1995). 9 Granty budeme v textu i dále myslet zahraniční pomoc ve formě darů. Je nutné rozlišovat mezi nenávratnou zahraniční pomocí a pomocí např. v podobě bezúrokových úvěrů.

39

tvořily v roce 1993 přibliţně 76% celkových rozpočtových příjmů. Graf 3.10: Příjmy, výdaje a saldo rozpočtu Gruzie 1990-1994 (% HDP) výdaje

příjmy

saldo

40 30 20 10 0

1,3

-3 -7,4

-10 -20 -25,4

-26,2

-30 1990

1991

1992

1993

1994

Poznámka: Údaje pro rok 1990 čerpány z National Statistics Service of Georgia, ostatní údaje ze statistik EBRD. Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009 a National Statistics Service of Georgia, 2010

Důvody pro přetrvávající vysoké výdaje můţeme hledat především v neochotě vlády sniţovat dotace a transfery, které nadále poskytovala podnikům a domácnostem. Jak jsme si uvedli jiţ výše, šlo především o dotace nepřímé v podobě regulovaných cen. Výsledkem byla situace, kdy tyto dotace tvořily 57% celkových výdajů v roce 1993 a vzrostly aţ na více neţ 70% v první polovině roku 1994 (GEPLAC, 1996a). Výši výdajů pochopitelně ovlivňovaly i další faktory. Vojenské konflikty si logicky vyţádaly zvýšené výdaje na armádu. Ty činily 8,3% celkových výdajů rozpočtu v roce 1992 (Slider in Curtis, 1995). Boje po sobě navíc zanechaly zničenou infrastrukturu, jejíţ nutné opravy tak znamenaly výrazné fiskální břemeno i do budoucna. Dalším břemenem zapříčiněným vojenskými konflikty byly výdaje určené na zmírnění nepříznivé sociální situace uprchlíků z Abcházie a Jiţní Osetie, kteří se usadili především ve velkých městech. Podle odhadů uprchlo z válkou zasaţených oblastí mezi lety 1991-1996 na 350000 lidí (Dudwicková, 2002), coţ odpovídalo zhruba 6,5% obyvatelstva v té době (EBRD, 2009 – vlastní výpočet). Další příčinou zvyšující výdaje na počátku 90. let byla narůstající dluhová sluţba. V době získání samostatnosti sice Gruzie nedisponovala ţádným veřejným dluhem, mohutné schodky dalších let ovšem tuto situaci rapidně změnily. Naléhavost vysokých deficitů a nízká kredibilita nutily vládu půjčovat si za velmi nevýhodných podmínek (Wellisz, 1999). 40

Výsledkem byly náklady na dluhovou sluţbu ve výši zhruba 280 mil. USD v roce 1995 (EBRD, 1996), coţ představovalo ekvivalent 77% celkových exportů v roce 1995. To učinilo Gruzii prakticky neschopnou dostát svým závazkům. Graf 3.11: Vnější dluh/HDP 1991-1994 (%) 90,0 80,0 70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 0,0 1991

1992

1993

1994

Zdroj: EBRD – Transition report update 2000

Sníţit rozpočtové výdaje se vládě podařilo aţ v roce 1994. V situaci, kdy Gruzie čelila téměř kompletnímu rozpadu systému veřejných financí, začala ve spolupráci s IMF podnikat reformní kroky: 1. září 1994 vláda zrušila veškeré dotace a transfery podnikům (Slider in Curtis, 1995) a zvedla ceny plynu a elektřiny na úroveň světových cen pro všechny odběratele (Papava, 1995).10 Tímto krokem vláda samozřejmě sníţila reálný příjem všech domácností a reforma se citelně dotkla především sociálně nejslabších skupin. Nutno ovšem poznamenat, ţe v případě neučinění tohoto kroku by se Gruzie zřejmě ocitla na pokraji bankrotu. Důkladná reforma byla nezbytná a její oddalování pouze zhoršilo dopad, který měla na celou ekonomiku. Při nízkých regulovaných cenách komodit vláda obyvatelstvu pouze poskytovala fiskální iluzi. Na tuto naoko levnou spotřebu si ovšem musel stát draze půjčovat. Reforma daňové soustavy Nyní popíšeme změny, které vláda provedla v daňové soustavě. Jiţ v úvodu podkapitoly jsme se zmínili o podstatě daňového systému centrálně plánované ekonomiky. Ten byl zaloţen na daních ze zisku a daních z obratu, které stát vybíral od podniků a byl navíc komplikován velkým mnoţstvím výjimek. První částečná reforma daňového systému v samostatné Gruzii se odehrála jiţ v květnu 1991. Rozhodnutím prezidenta Gamsakhurdiy bylo zrušeno vybírání celounijních daní, které putovaly do Moskvy. Zamýšlené pozitivní účinky reformy ovšem byly převýšeny negativy, 10 O tomto zvyšování cen jsme se jiţ zmínili v části věnované liberalizaci cen.

41

které přinesla reakce Ruska v podobě blokád společného obchodu (Slider in Curtis, 1995). Důkladnější reformy daňové soustavy ovšem proběhly aţ v roce 1992. 1. ledna byly zavedeny daně z příjmu fyzických a právnických osob. 1.března poté byla zrušena daň z obratu a naopak zavedena daň z přidané hodnoty a spotřební daně. Výše DPH byla stanovena na 28%. Později ovšem byla označena za přehnaně vysokou a sníţena v srpnu 1993 na 14% (Fane a Nash, 1998). K další změně sazby DPH došlo v listopadu 1994, kdyţ byla zvýšena na 20%. V systému DPH ale i nadále zůstávalo velké mnoţství výjimek. Např. některé ze základních potravin byly od DPH zcela oproštěny (Wellisz, 1999). Očekávané výnosy z DPH byly asi 10% HDP. Skutečnost ale odpovídala pouze 2-3% (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Za důvody pro takto nízké daňové výnosy lze označit nedostatečné kapacity úřadů pověřených výběrem daní. Ty trpěly nedostatkem kvalifikované a zkušené pracovní síly. Papava (2003) tuto situaci označil přibliţně takto: „Ani plátci daní přesně nevěděli co a jak mají platit, ani vláda nevěděla co a jak vybírat.“ Další příčinu můţeme pochopitelně hledat i v ozbrojených konfliktech. Oslabená pozice státu, který je ve válečném stavu, představovala ideální situaci pro ekonomické subjekty vyhýbající se daním. 3.3.3 Monetární politika V následující kapitole se budeme zabývat monetární politikou. Monetární politiku můţeme bez pochyb označit za jednu z nejdůleţitějších součástí hospodářské politiky. V období prvních let samostatnosti Gruzie ovšem o monetární politice jako takové příliš mluvit nelze, neboť Gruzie zůstávala součástí měnové zóny rublu. Následující text si rozdělíme do dvou částí. V první z nich se budeme zabývat monetární politikou do srpna 1993, kdy NBG zavedla vlastní peněţní jednotku. V druhé části potom popíšeme monetární politiku po srpnu 1993. Institucionální vývoj gruzínské měnové politiky do srpna 1993 Nyní si popíšeme institucionální vývoj monetární politiky v Gruzii na počátku 90. let. Půjde tedy především o měnový systém a jeho reformy. Jiţ výše jsme v některých pasáţích připomínali některé institucionální nedostatky, s nimiţ se nově vzniklé postsovětské republiky potýkaly. Výjimkou logicky nebyla ani institucionální struktura gruzínské měnové politiky. Zjednodušeně řečeno Gruzie potřebovala vytvořit fungující měnový systém a centrální banku, která by prováděla adekvátní monetární politiku. Jiţ v létě 1991 tak byla zaloţena Národní banka Gruzie (dále NBG). Realita ovšem byla taková, ţe Gruzie (společně s dalšími zeměmi bývalého SSSR) zůstávala součástí společné měnové zóny ruského rublu (RUR). Tvůrcem měnové politiky v Gruzii tak nebyla NBG, nýbrţ Centrální banka Ruska a oficiálním platidlem zůstával rubl. Moc neměla NBG logicky ani nad kurzovou politikou. Vývoj směnného kurzu rublu k dolaru nám ilustruje následující graf. 42

Graf 3.12: Nominální směnný kurz RUR/USD (leden 1992 – červenec 1993) 1200 1000 800 600 400

VII.93

VI.93

V.93

IV.93

III.93

II.93

I.93

XII.92

XI.92

X.92

IX.92

VIII.92

VII.92

VI.92

V.92

IV.92

III.92

I.92

0

II.92

200

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends 1995

Zachování společné měnové zóny i po rozpadu SSSR Ǻslund (2007) označuje jako pravděpodobně jednu z největších chyb transformace. Dále dokonce určuje hranici mezi úspěchem a neúspěchem rané transformace pro postsovětské země. Touto hranicí je právě fakt, zda země byla, či nebyla součástí rublové zóny i v roce 1993. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, jak turbulentní dobou Gruzie na počátku 90. let procházela. Očekávat hladké vytvoření vlastního měnového systému by tedy mohlo být trochu naivní. Rozhodnutí zůstat součástí rublové zóny a odklad měnové reformy tak můţeme označit za pochopitelné. Ani setrvání v rublové zóně ovšem nebylo bezproblémové. K první výraznější krizi došlo na konci roku 1992, kdy Centrální banka Ruska zastavila dodávky rublu do Gruzie (Papava, 1995). Tento nedostatek hotovosti se NBG rozhodla vyřešit zavedením dočasné doplňkové měny. 5. dubna 1993 tedy NBG zavedla novou peněţní jednotku označovanou jako kupón11 (National bank of Georgia Coupon). Kupón ovšem nenahradil rubl na místě zákonného platidla. Wellisz (1999) uvádí, ţe úmyslem NBG bylo pouze zavedení dodatkové měny, která by obíhala společně s rublem ve směnném poměru 1:1. Následná neschopnost NBG dodávat rubly pro směnu za kupóny ovšem logicky vedla k prudkému reálnému znehodnocení kupónu vzhledem k rublu (Fane a Nash, 1998). Kupón tedy postupně přestával plnit tradiční funkce peněz (prostředek směny, zúčtovací jednotka, uchovatel hodnoty), které na sebe převzaly americký dolar a ruský rubl (GEPLAC, 1995). Například Khaduri (2005) dále uvádí, ţe jediný způsob, kterým mohly být kupóny pouţity, byly formální platby za zboţí a sluţby, jejichţ poskytovatelem byl stát. Ani zavedením kupónu tedy NBG nezískala významnější moc pro provádění měnové politiky. Naděje na změnu situace se objevila v červnu 1993, kdy Centrální banka Ruska začala 11 Dále v textu budeme také uţívat GEC jako zkratku pro měnovou jednotku kupón

43

stahovat staré sovětské rubly z oběhu, čímţ umoţnila NBG prohlásit kupón (5. srpna 1993) jediným zákonným platidlem (Fane a Nash, 1998). V srpnu 1993 se tedy Národní banka Gruzie konečně stala výhradním nositelem monetární politiky Gruzie. Na tomto místě je ovšem nutné znovu připomenout růst významu dolaru a rublu jako prostředků pouţívaných ve většině transakcí. Moţnosti NBG tedy i přes prohlášení kupónu jediným zákonným platidlem zůstávaly významně omezené. Nezávislost NBG Za nejvýraznější problém spojený s fungováním NBG na počátku 90. let ovšem můţeme povaţovat její postavení vzhledem k exekutivě. Postavením je zde myšlena míra autonomie rozhodování centrální banky a její nezávislost na vládě. Právě autonomii centrální banky můţeme označit za podmínku pro provádění konzistentní měnové politiky. Dostatečná nezávislost centrální banky zajišťuje, aby při sledování svých cílů nepodléhala (krátkodobým) cílům vlády, které jsou ovlivněny politickým cyklem. Jak uvidíme dále v textu, nezávislost NBG na počátku 90. let jistě nebyla splněna. Například Wellisz (1999) uvádí, ţe ačkoli byla NBG podle zákona z roku 1991 de jure nezávislá, byla silně podřízena exekutivě a parlamentu. Guvernér a členové bankovní rady byli jmenováni prezidentem a stejně tak mohli být kdykoli propuštěni. Tato skutečnost ovšem můţe pouze naznačovat, ne přímo dokazovat, vliv vlády na rozhodování centrální banky. V tomto ohledu tvrdší data poskytuje Wang (1999). Ten dokumentuje mohutné zvyšování nabídky peněz v ekonomice (M2), ke kterému docházelo mezi březnem 1993 a srpnem 1994. Toto zvyšování peněţní nabídky bylo způsobováno explozivním nárůstem levných úvěrů komerčním bankám, které NBG začala poskytovat na přání vlády. Například nařízení prezidenta z listopadu 1993 ukládalo NBG poskytnout úvěr ve výši 720 mld. kupónů, coţ zhruba odpovídalo hodnotě 150% agregátu M2 na konci září 1993 (Wang, 1999). Označit NBG v tomto období za nezávislou tedy v ţádném případě nemůţeme. Naopak (jak dále uvidíme) její silně expanzivní politika vyţadovaná vládou zapříčinila hyperinflaci. Monetární politika po zavedení kupónu V této části se budeme věnovat gruzínské monetární politice po zavedení kupónu. Z části 3.1.2 víme, ţe v tomto období byla ekonomika zmítána hyperinflací, která započala v září 1993 a trvala aţ do září následujícího roku. V této časti se tedy pokusíme především uvést nejvýznamnější faktory, které hyperinflaci zapříčinily a jejich vzájemnou spojitost. V předchozí podkapitole jsme si uváděli příklady, kdy NBG poskytovala vládě obří úvěry více méně na poţádání. To mělo za následek prudký nárůst peněţní nabídky. Podle kvantitativní teorie peněz vede růst mnoţství peněz v oběhu v dlouhém období pouze k růstu cenové hladiny. Nemáme důvod se domnívat, ţe by kvantitativní teorie neplatila pro případ Gruzie. Nepřekvapí nás tedy, ţe po prudkém růstu peněţní nabídky se dostavil i prudký růst 44

cen. Ke zkoumání zmiňovaného nárůstu nabídky peněz nám poslouţí následující tabulka. Na ní jsou zobrazeny vybrané hodnoty peněţního agregátu M2. Z tabulky jsou na první pohled patrné obrovské přírůstky nominálního mnoţství M2, ke kterým docházelo především po zavedení kupónu v dubnu 1993 a dále po jeho prohlášení za jediné zákonné platidlo v srpnu 1993. Tabulka 3.2: Vývoj peněţní nabídky (M2) M2 prosinec 1991

12900

prosinec 1992

71600

červenec 1993

347200

prosinec 1993

1834000

prosinec 1994

37609000

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends 1995

Právě tuto vysoce expanzivní politiku NBG tedy můţeme označit za hlavní faktor způsobující hyperinflaci v Gruzii v letech 1993-1994. Na tomto místě je nutné připomenout, ţe zmiňovaná expanzivní politika nenabírala pouze podobu levných úvěrů bankám, ale také mohutných emisí peněz pouţívaných k financování deficitu státního rozpočtu (Wang, 1999). Jiţ z předchozích kapitol víme, ţe největší vládní výdaje směřovaly na nákup energetických zdrojů ze zahraničí, které poté vláda distribuovala domácím subjektům za regulované ceny. Z tohoto důvodu můţeme i tuto politiku vlády, která se snaţila zachovat nízké ceny elektřiny a plynu, označit za faktor způsobující hyperinflaci. Období hyperinflace v Gruzii označuje Wang (1999) jako „bludný kruh“ (vicious circle). Tuto situaci bychom mohli zhruba charakterizovat následovně: Vláda hospodaří s vysokým deficitem a jejím jediným příjmem, kterým by mohla tento deficit pokrýt, je raţebné získané díky emisi úvěrů, které jí poskytne NBG. Rostoucí nabídka peněz se ale logicky přelije do růstu cenové hladiny a navíc kvůli ní dále depreciuje směnný kurz. Tímto se tedy prodraţí importy, např. suroviny, které vláda nakupuje ze zahraničí, čímţ se ovšem dále prohloubí rozpočtový deficit. Ekonomika je tedy zmítána v inflační spirále, která vesměs brání jakémukoliv ekonomickému rozvoji. K jak prudké depreciaci kurzu vůči dolaru docházelo nám ilustruje následující graf. Oslabování bylo tak výrazné, ţe kupón během pouhých 13 měsíců od svého prohlášení jediným zákonným platidlem oslabil zhruba o 36000% (GEPLAC, 1995 – vlastní výpočet).

45

Graf 3.13: Nominální směnný kurz GEC/USD (srpen 1993 – prosinec 1994) 2500000

2000000

1500000

1000000

XII.94

XI.94

X.94

IX.94

VIII.94

VII.94

VI.94

V.94

IV.94

III.94

II.94

I.94

XII.93

XI.93

X.93

IX.93

0

VIII.93

500000

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends 1995

Stabilizaci situace tak přineslo aţ reformní úsilí druhé poloviny roku 1994. jehoţ jednotlivé části jsme si uváděli jiţ výše (např. ukončení většiny dotací a liberalizace cen apod.). Ve spolupráci s IMF navíc vláda začala podnikat kroky zpřísňující měnovou politiku, aby bylo moţné provést měnovou reformu, jejímţ cílem bylo zavedení nové měny lari. 3.3.4 Privatizace V následujícím textu se budeme věnovat privatizaci státního majetku. Nejdříve se budeme věnovat procesu privatizace obecně. Budeme se snaţit najít základní cíle privatizace a jejich úlohu pro tranzitivní ekonomiku. Poté si text rozdělíme na menší části, v nichţ se budeme věnovat jednotlivým částem privatizace státního majetku. V úvodní z nich se krátce zmíníme o prvních privatizačních krocích provedených v Gruzii a poté se budeme postupně věnovat privatizaci bydlení, půdy a státem vlastněných podniků. Jako jeden ze základních cílů privatizace můţeme označit vytvoření trţního prostředí, ve kterém se střetávají ekonomické subjekty jednající vlastním jménem a na vlastní odpovědnost namísto podniků řízených státním aparátem. Cílů privatizace bychom ovšem mohli nalézt více. Např. Ǻslund (2007) kromě dobře fungující trţní ekonomiky uvádí jako cíl privatizace i nalezení reálných majitelů pro podniky, nezávislost podniků a jejich snazší restrukturalizaci. První kroky směrem k privatizaci státního majetku První zákony o privatizaci byly přijaty jiţ během roku 1991. 1. srpna byl schválen zákon o privatizaci státních podniků a 1. října zákon o privatizaci státního majetku (Slider in Curtis, 1995). Zákony ovšem měly zpočátku nulový efekt, neboť další kroky směrem k privatizaci jiţ nebyly za Gamsakhurdiovy vlády učiněny. V této souvislosti Slider (in Curtis, 1995) dále uvádí odkládání systematické reformy půdního vlastnictví, coţ vláda zdůvodňovala obavou z toho, ţe by to byly především lokální mafie, kdo by dominoval redistribuci půdy. 46

Odůvodnění odkladu privatizace z důvodu obav o její transparentnost lze pochopit. Méně ovšem, pokud je vyřčeno přímo vládou, která tímto přímo přiznává buď svoji neschopnost zajistit spravedlivou soutěţ, nebo neochotu zmenšit svoji úlohu v ekonomice. Jak navíc víme z kapitoly o politickém vývoji, další vývoj v Gruzii podmínky pro provedení privatizace jistě nezlepšil. Privatizace bydlení První oblastí, která byla v Gruzii po získání samostatnosti privatizována bylo bydlení. K privatizaci státních bytů totiţ přikročila dočasná vláda jiţ v lednu 1992. Podstata reformy spočívala v převedení vlastnických práv k jednotlivým bytům na jejich nájemníky. Tento transfer byl poskytnut nájemníkům „téměř zdarma“ - po uhrazení dvouročního (dotovaného) nájmu (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Téměř výhradně se ovšem jednalo o privatizaci městské bytové výstavby, protoţe asi 95% venkovské bylo v soukromých rukou jiţ za Sovětského svazu (tamtéž). Lze tedy konstatovat, ţe tímto krokem byli zvýhodněni obyvatelé center větších měst, neboť nepochybně vydělali na růstu ceny jejich bytů po liberalizaci. I přes to, ţe chybí konkrétní statistiky, můţeme se domnívat, ţe příjmy státu byly v porovnání s reálnou hodnotou privatizovaných bytů zanedbatelné. Na druhou stranu můţeme pouze polemizovat o stavu, ve kterém se bytový fond nacházel. Privatizace půdy – pozemková reforma Další oblastí privatizace, které se budeme věnovat, je privatizace půdy. K této přikročila také aţ dočasná vláda v únoru 1992. V této oblasti si vláda počínala s podobným odhodláním jako v předchozím v případě, neboť jako úkol reformy bylo stanoveno privatizovat 75% zemědělské půdy vlastněné státem a tento závazek byl naplňován relativně rychle – do půlky roku 1992 bylo jiţ 50% obdělávané půdy v soukromých rukách (Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili, 1994). Podobnost s privatizací bydlení lze ovšem hledat i v rovnostářství, s jakým byla půda rozdělována. Reforma byla zaloţena na rozbití velkých farem. Jejich půda byla poté bezplatně rozdávána jednotlivým farmářům. Výměra rozdávaných pozemků ovšem byla pouze 1,25 ha (Khaduri, 2005). Tuto navíc farmář obdrţel bez jakékoliv techniky, vybavení či hnojiva potřebných k jejímu obdělávání. Rozhodujícím nedostatkem reformy bylo navíc nedostatečné institucionální prostředí. Vlastnictví této půdy bylo sice převedeno na soukromé farmáře, chyběla ovšem potřebná legislativa, která by farmářům zaručovala formální vlastnický nárok k této půdě. Nemohli tuto půdu tedy prodat nebo ji pouţít jako zástavu pro čerpání půjčky, díky které by mohli získat prostředky právě na investice do potřebného vybavení (GEPLAC, 1995). Tímto způsobem byla významná část gruzínského zemědělství prakticky zbavena moţnosti úspor z rozsahu. Khaduri (2005) dokonce uvádí, ţe na těchto malých pozemcích nebylo téměř moţné sklidit ani takovou produkci, která by stačila na obţivu samotnému farmáři.

47

Privatizace státních podniků V srpnu 1992 byl přijat právní rámec pro privatizaci státních podniků. Byl zřízen Výbor pro správu státního majetku (State Property Management Committee), který byl učiněn odpovědným za další průběh privatizace a dále byl přijat Státní program privatizace státních podniků (State Program of Privatization of State Owned Enterprises) - (The World Bank, 1993). Ten upravoval základní principy privatizace a zároveň obsahoval seznam odvětví, která nebudou ve střednědobém horizontu privatizována – např. vodní a lesní hospodářství, veřejné sluţby, zdravotnictví, školství Malá privatizace Malá privatizace v Gruzii byla zahájena v březnu 1993, ačkoli byla původně plánována jiţ na listopad roku 1992. Tato se týkala přibliţně 7400 podniků, které byly označeny jako „malé“. Hranice pro zařazení do této skupiny byla stanovena podle účetní hodnoty podniku - podniky, jejichţ aktiva nepřesáhla 44000 USD účetní hodnoty k 1. dubnu 1993 (GEPLAC, 1995). Malá privatizace byla prováděna především formou aukcí. Další formou privatizace byly odprodeje zaměstnancům za zvýhodněných podmínek nebo formou pronájmu s následnou opcí ke koupi (Silagadze, Beridze in Kaminski 1996). Aukce byly otevřeny i pro zahraniční subjekty, coţ by mohlo naznačovat jejich větší transparentnost díky větší konkurenci. Gurgenidze, Lobzhanidze a Onoprishvili (1994) ovšem dodávají, ţe existovaly významné bariéry, které konkurenci naopak sniţovaly. Jako příklad uvádějí především moţnost zaměstnanců těch nejmenších podniků (1-3 zaměstnanci) odkoupit podnik za výrazně zvýhodněných podmínek. Malá privatizace navíc neproběhla tak rychle, jak vláda zřejmě doufala. Důkazem můţe být následující tabulka. V ní jsou uvedeny počty jednotlivých podniků seřazených podle odvětví, které byly prodány v rámci malé privatizace. Vidíme, ţe na konci roku 1994 bylo z celkových asi 7400 podniků pouze 2606 v soukromých rukách. Tabulka 3.3: Počet privatizovaných malých podniků 1993-1994 Odvětví

1993

1994

Celkem

Obchod

391

680

1071

Služby

593

412

1005

Průmysl

38

45

83

Potraviny

56

65

121

Stavebnictví

22

67

89

4

14

18

Sociální služby

18

31

49

Energetika

10

5

15

146

9

155

1278

1328

2606

Doprava

Čerpací stanice Celkem

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends 1995

48

Velká privatizace Velká privatizace započala v Gruzii v roce 1994. Jednalo se ovšem zatím pouze o vytvoření institucionálního rámce velké privatizace. Podniky označené jako střední nebo velké (s účetní hodnotou vyšší neţ 44000 USD) byly přetransformovány na akciové společnosti a dále rozděleny do dvou skupin (GEPLAC, 1995): V první skupině podniků bylo manaţerům a zaměstnancům podniků dána moţnost ujmout se většinového podílu. Poté bylo 35-47% podílu nabídnuto veřejnosti v prodeji uskutečňovaném v rámci kupónové privatizace. Ve druhé skupině podniků si ze strategických důvodů ponechal většinový podíl stát a alespoň 35% bylo nabídnuto veřejnosti, opět skrz kupónovou privatizaci. K výraznějšímu pokroku velké privatizace tedy v tomto období nedošlo (kupónová privatizace odstartovala aţ v červnu 1995) a jejímu provedení se tedy budeme věnovat aţ v další části práce zaměřené na privatizaci po roce 1995. 3.3.5 Zahraniční obchod V následující části se budeme věnovat zahraničnímu obchodu Gruzie v letech 1991-1994. Význam zahraničního obchodu pro malou ekonomiku typu Gruzie je pochopitelně veliký. Jiţ výše v textu při popisu struktury gruzínského hospodářství v období SSSR jsme zmiňovali její vysokou závislost na zahraničním obchodu, především se zbytkem Sovětského svazu. Po rozpadu Sovětského svazu ovšem tyto obchodní struktury logicky vyţadovaly restrukturalizaci. V této části se tedy budeme nejprve věnovat obchodní politice Gruzie v první polovině 90. let. Poté se zmíníme o mezinárodních obchodních uskupeních, jichţ byla Gruzie členem. Nakonec se budeme konkrétněji věnovat barterovým dohodám o zahraničním obchodu, které Gruzie uzavřela s některými státy bývalého SSSR. Dále je třeba poznamenat, ţe více neţ jiná odvětví ekonomiky postrádá zahraniční obchod v Gruzii v tomto období věrohodné statistické zachycení. Obchodní politika Nyní se zmíníme o některých krocích učiněných v oblasti zahraničněobchodní politiky. V zájmu obnovení růstu celého hospodářství bylo pro malou otevřenou ekonomiku Gruzie nepochybně potřeba maximálně vyuţívat svůj exportní potenciál. První demokraticky zvolená vláda ovšem činila kroky spíše opačným směrem. O politikách zákazu exportu jsme se zmiňovali jiţ výše v části věnované liberalizaci cen. Výrazná omezení mezinárodního obchodu zaváděná Gamsakhurdiovou vládou tak byla odstraněna aţ v březnu 1992 dočasnou vládou (EBRD, 1995a). Ani v tomto období ovšem nemůţeme obchodní politiku označit jako konzistentní. Většina exportních poloţek totiţ podléhala clům a jejich vývoz byl navíc omezen pouze na vlastníky licence. Import také podléhal několika restrikcím, ne ovšem tak výrazným jako export (EBRD, 1995b). Můţeme tedy konstatovat, ţe v první polovině jistě 49

nebyly zajištěny podmínky, které by umoţnily výraznější exportně taţený růst ekonomiky. Gruzie jako člen mezinárodních obchodních uskupení Jako moţná cesta, jak podpořit obchodní vztahy s ostatními zeměmi, se nabízela bliţší ekonomická integrace. Podpořit své mezinárodní vztahy tímto způsobem se rozhodla i Gruzie, kdyţ se 25. června 1992 stala jedním z jedenácti12 zakládajících členů Organizace pro ekonomickou spolupráci v oblasti Černého moře (Black Sea Economic Cooperation, dále BSEC). Cílem organizace měla být péče o harmonické vztahy mezi členskými státy a zajištění stability a prosperity v oblasti Černého moře (BSEC, 2010). O přímém vlivu členství na mezinárodní obchod Gruzie ovšem můţeme polemizovat. Výrazně největším exportním partnerem Gruzie v tomto období bylo Rusko (viz graf 3.14). Rusko sice bylo také členem BSEC, zároveň ovšem bylo společně s Gruzií členem zóny volného obchodu v rámci SNS (od podzimu 1993). Největším importním partnerem byl potom Turkmenistán, jenţ členem BSEC nebyl vůbec. Nejdůleţitější úlohu v oblasti zahraničního obchodu v první polovině 90. let tak zřejmě sehrály barterové bilaterální dohody, jimţ se budeme věnovat nyní. Barterové dohody o zahraničním obchodu V zájmu zachování vzájemných obchodních vazeb mezi sebou některé republiky bývalého SSSR uzavíraly dohody o vzájemné výměně zboţí. Hlavními partnery Gruzie v těchto barterových dohodách byly v roce 1994 Turkmenistán a Rusko. Kaţdá země se zavázala dodat dohodnuté mnoţství určitého zboţí. Pokud nedostála tomuto závazku, vznikl jí u dané země dluh odpovídající ceně nedodaného zboţí v dolarech (Fane a Nash, 1998). Khaduri (2005) vytvoření tohoto systému označuje za velikou chybu, neboť jediným jeho výsledkem podle něj byla ideální příleţitost pro korupci. Navíc si lze těţko představit snahu podniků o efektivní výrobu, pokud mají státem zajištěn odbyt. Gruzie navíc nedokázala plnit závazky těchto dohod. Do konce září 1994 splnila pouze 8,4% z celkových exportů, které byla zavázána dodat během roku 1994 (Fane a Nash, 1998). Problematickými byly v tomto ohledu především vztahy s Turkmenistánem. V reakci na narůstající nesplněné závazky ze strany Gruzie byly několikrát dodávky plynu z Turkmenistánu pozastaveny, či úplně přerušeny. Omezení dodávek plynu ovšem pouze přispívalo k dalším selháním gruzínských podniků dodat dohodnuté mnoţství zboţí. Výsledkem tak byl nárůst dluhu vůči Turkmenistánu z nuly na počátku roku 1993 na asi 400 mil. USD na konci roku 199413 (Fane a Nash, 1998). Jak významným obchodním partnerem byl pro Gruzii Turkmenistán nám ilustruje následující graf. Na něm je zobrazena struktura zahraničního obchodu Gruzie podle jednotlivých podílů nejvýznamnějších obchodních partnerů Gruzie v prvních čtvrtletích let 1992 a 1993. Zajímavou skutečností zachycenou v grafu je pozice Ruska jako hlavního 12 Společně s Gruzií byly dalšími zakládajícími státy Albánie, Arménie, Ázerbájdţán, Bulharsko, Řecko, Moldavsko, Rumunsko, Rusko, Turecko a Ukrajina. Později přijatým členem se stalo Srbsko (BSEC, 2010). 13 Ekvivalent 32% HDP roku 1994 podle statistik (EBRD, 2009 – vlastní výpočet).

50

odběratele gruzínských exportů. Z tohoto faktu můţeme zhruba usuzovat, jak významně musel být zasaţen celkový objem gruzínského exportu z důvodu narušení obchodních vztahů s Ruskem v prvních letech samostatnosti. O příčinách tohoto narušení společného obchodu jsme se zmiňovali jiţ dříve například v souvislosti s vojenskými konflikty (vedené na územích, přes která vedou hlavní dopravní spojnice), politickým napětím mezi oběma státy apod. Další významnou skutečností uvedenou v grafu je podíl Turkmenistánu na celkovém dovozu. Právě Turkmenistán byl hlavním dovozcem plynu do Gruzie. Pokud ovšem uvaţujeme vysokou závislost Gruzie na dováţených energetických zdrojích v kombinaci s růstem jejich dovozních cen14 a nízkými (regulovanými) cenami na domácím trhu, neměl by nás vysoký podíl Turkmenistánu na celkovém importu překvapit. Graf 3.14: Struktura zahraničního obchodu Gruzie 1992-1993 (% celkového exportu/importu)

Zdroj: Gurgenidze, Lobzhanidze, Onoprishvili - Georgia: From Planning to Hyperinflation, 1994

3.3.6 Bankovní sektor Zdravý bankovní sektor můţeme označit za další klíčové odvětví, jehoţ fungování je nezbytnou prerekvizitou „zdravé“ trţní ekonomiky. Hlavní úlohou bankovního systému v trţní ekonomice je finanční zprostředkování, tedy přeměna úspor věřitelů na investice dluţníků. Ani bankovnímu sektoru se ovšem logicky nevyhnuly problémy spojené s pokusem o jeho transformací. V této části se tedy budeme věnovat vývoji bankovního sektoru v Gruzii v letech 1991-1994. Na základě jiţ uvedeného vývoje gruzínské ekonomiky v první polovině 90. let by bylo moţné odhadovat, ţe se v Gruzii v tomto období nepodařilo vytvořit zdravý bankovní systém. Především kvůli hyperinflaci nemůţeme od bank očekávat efektivní plnění role finančního zprostředkovatele. Jak ovšem dále uvidíme, na bankovní systém působily i další negativní faktory, spojené především s nedokonalým institucionálním prostředím.

14 Wellisz (1999) uvádí, ţe mezi lety 1990-1993 vzrostly dovozní ceny zemního plynu a ropy zhruba o 500%.

51

Reforma bankovního systému a privatizace státních bank Jiţ v během roku 1991 byl v Gruzii vytvořen dvoupilířový bankovní systém, kdy z gruzínské větve Gosbanky (celounijní centrální banka z dob SSSR) byla vytvořena Národní banka Gruzie (NBG). Reforma bankovního systému pokračovala odváţně dále, kdyţ ještě v tomtéţ roce bylo privatizováno všech pět specializovaných státních komerčních bank, které působily v Gruzii jiţ za komunismu (Kloc, 1999). O privatizaci ve smyslu převedení majetkových práv do soukromých rukou ovšem úplně mluvit nemůţeme. Podíly v bankách totiţ byly prodávány zčásti jejich zaměstnancům, zčásti státním podnikům, které byly jejich klienty a jistá část zůstala i nadále v rukou státu (tamtéž). Právě pokračující majetkovou účast státu můţeme označit za problematickou. Vláda totiţ zároveň více méně řídila úvěrovou politiku centrální banky (jak víme z části 3.3.3 o monetární politice). Z tohoto důvodu tedy nemůţeme očekávat tvrdá omezení těchto bank při čerpání úvěrů od NBG. Jako další negativum můţeme označit také účast podniků na vlastnictví bank, díky které tak mohly snadno získávat úvěry na svůj provoz bez ohledu na efektivitu. Vznik nových soukromých bank Nyní se blíţe zaměříme na nově zakládané soukromé komerční banky v Gruzii v letech 19911994. Bankovní systém Gruzie totiţ netvořily v tomto období pouze bývalé státní banky, ale proběhl také významný nárůst soukromých bankovních institucí. Tuto situaci můţeme sledovat v grafu 3.15. Na něm je zachycen prudký nárůst počtu bank v Gruzii v letech 19911994. Růst počtu bankovních institucí na počátku transformace můţeme připisovat především dvěma faktorům. Prvním z nich byl slabý regulační dohled ze strany NBG a její benevolentní přidělování bankovních licencí nově vzniklým bankám. Podle Kloce (1999) např. nebyl důkladněji kontrolován vlastní kapitál banky. Jako druhý významný faktor lze označit refinanční politiku NBG. V této souvislosti Amaghlobeli, Farrel a Nielsen (2003) připomínají, ţe banky dokázaly být ziskové i přes záporné reálné úrokové sazby jimi poskytovaných úvěrů, neboť zároveň byly schopny získat peníze ještě levněji od NBG. Tuto praxi tedy můţeme označit jako dotování jednotlivých bank státem bez jakéhokoliv pozitivního efektu pro ekonomiku. Vysoký počet bank vzhledem k počtu obyvatel Gruzie navíc napovídá, ţe banky byly většinou velmi malé, s omezenou moţností zajistit se díky rozloţení úvěrového rizika na větší počet klientů. Vzhledem k benevolentní refinanční politice NBG ovšem tyto banky nečelily přímé hrozbě bankrotu. Naopak Kloc (1999) dále uvádí, ţe fungování malých bank probíhalo především tak, ţe banka získala úvěr od NBG, tento dále poskytla svým klientům a záhy ukončila svoji činnost. Další výraznější vlna vzniku nových bank se objevila v souvislosti s hyperinflací. Minimální kapitálový poţadavek pro zaloţení banky byl totiţ stanoven ve výši 500 mil. kupónů, coţ v době prohlášení kupónu jediným zákonným platidlem představovalo ekvivalent 700 tis. 52

USD. Hyperinflace a následná depreciace ovšem sníţila reálnou hodnotu kapitálového poţadavku během jediného roku na ekvivalent 500 USD (Amaghlobeli, Farrel a Nielsen, 2003). To tedy dále sníţilo bariéry pro získání bankovní licence a na trh vstupovali noví hráči. Graf 3.15: Počet komerčních bank v Gruzii v letech 1991-1994 250 226

200 179

150

100 75

50 7 0 1991

1992

1993

1994

Zdroj: Amaghlobeli, Farrel, Nielsen - The Evolution of Commercial Banking in Georgia 1991-2001, 2003

Celkově tedy nelze reformu bankovního systému v letech 1991-1994 označit jako úspěšnou. Naopak můţeme konstatovat, ţe i neefektivní bankovní systém bezesporu významnou měrou přispěl k celkovému kolapsu ekonomiky.

53

4 EKONOMIKA GRUZIE PO ROCE 1995 V předchozí kapitole jsme se věnovali vývoji ekonomiky Gruzie v první polovině 90. let. Jako konec tohoto období jsme si určili začátek stabilizačního programu, který vláda spustila ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem 1. prosince 1994. Nyní tedy na třetí kapitolu naváţeme a budeme se věnovat vývoji ekonomiky Gruzie po spuštění tohoto programu. V kapitole budeme postupovat následujícím způsobem. Nejdříve si opět popíšeme vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů, díky kterým si vytvoříme potřebné povědomí o vývoji ekonomiky v tomto období a poté se jiţ budeme věnovat jednotlivým částem hospodářské politiky prováděné v tomto období.

4.1 Vývoj hlavních makroekonomických indikátorů po roce 1995 V této podkapitole se tedy budeme zabývat vývojem hlavních makroekonomických ukazatelů po roce 1995. Stejně jako v podkapitole 3.1, věnující se makroindikátorům v předchozím období, bude i zde naše pozornost zaměřena na 4 hlavní ukazatele ekonomiky – HDP a HDP na hlavu, inflaci, nezaměstnanost a vnější rovnováhu ekonomiky. 4.1.1 Vývoj HDP a HDP na hlavu po roce 1995 První námi sledovanou veličinou bude opět HDP. V prvních letech samostatnosti ekonomika Gruzie prodělala hluboký propad. Po roce 1995 se situace otočila a reálné změny ekonomiky se poprvé od získání samostatnosti dostaly z červených čísel. Tuto situaci můţeme sledovat na následujícím grafu. Na něm jsou zachyceny reálné změny HDP v námi sledovaném období. Z grafu můţeme vypozorovat cyklický vývoj ekonomiky Gruzie v 90. letech. Po letech hlubokého propadu se ekonomika dokázala vrátit na růstovou traje ktorii. V letech 1996 a 1997 dokonce ekonomika rostla dvouciferným tempem. V dalších letech se ovšem růst opět zpomalil. Graf 4.1: Reálné změny HDP 1991-2000 (%) 20 10,5

10,6

10 2,4

2,9

3

1,9

1998

1999

2000

0 -10 -11,4 -20 -20,6 -25,4

-30 -40 -44,8

-50 1991

1992

1993

1994

1995

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

54

1996

1997

Nemáme důvod se domnívat, ţe na změnu cyklu neměl vliv právě stabilizační program IMF. Přírůstky ekonomiky v prvních letech po jeho implementaci vypadaly velice optimisticky. Nutno ovšem dodat, ţe kvůli předcházejícímu hlubokému propadu nyní ekonomika rostla z nízkého základu. Vhodnou ilustraci této situace nám dále nabízí následující graf. Na něm jsou zachyceny indexované hodnoty HDP a HDP na hlavu v Gruzii v 90. letech. Výrazný propad ekonomiky zapříčinil, ţe i přes kladné přírůstky v kaţdém roce druhé poloviny 90. let se ekonomika v roce 2000 nacházela na pouhých 37% své výkonnosti v roce 1990. Graf 4.2: Vývoj HDP a HDP na hlavu 1995-2000 (1990=100) HDP

HDP p.c.

45 43 42 40

40

39 37

37

36 35

35

31

35

31

30 28

25 1995

1996

1997

1998

1999

2000

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and GDP per capita, 1-2008 AD

Vývoj ekonomiky Gruzie v 90. let si opět porovnáme s vývojem zaznamenaným v ostatních ekonomikách bývalého Sovětského svazu. K tomuto nám poslouţí následující graf. Na něm jsou zachyceny hodnoty HDP na hlavu v Gruzii, v celém bývalém SSSR, Estonsku Tádţikistánu. Opět připomeňme, ţe důvod volby Estonska a Tádţikistánu. Estonsko bylo po celou dobu 90. let nejvyspělejší z bývalých republik SSSR podle ukazatele HDP na hlavu. Tádţikistán naopak nejméně vyspělou republikou. Z grafu je patrné, ţe se ekonomika Gruzii díky silnému růstu v letech 1996 a 1997 přiblíţila průměrnému HDP na hlavu v bývalém SSSR, na konci 90. let se ovšem tato konvergence zastavila a gruzínská ztráta vzhledem k průměrnému HDP na hlavu opět mírně narostla. Tím spíše je patrný nárůst ztráty vzhledem k Estonsku, kterému se jiţ v roce 2000 podařilo dosáhnout svojí produkce z roku 1990, zatímco Gruzie byla podle stejného ukazatele na pouhých 43% roku 1990.

55

Graf 4.3. : Vývoj HDP na hlavu v Gruzii, Estonsku, Tádţikistánu a bývalém SSSR 1990-2000 (1990 International Geary-Khamis dollars) Gruzie

SSSR

Estonsko

Tádžikistán

12 000

10 000

8 000

6 000

4 000

2 000

0 1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and GDP per capita, 1-2008 AD

4.1.2 Inflace po roce 1995 Další veličinou, jejíţ vývoj budeme sledovat, je inflace. Vzhledem k předchozímu hyperinflačnímu období můţeme označit zajištění stabilní cenové hladiny za nejdůleţitější úkol pro vládu a centrální banku po roce 1995. Tento úkol byl navíc umocněn potřebou měnové reformy, neboť na počátku roku 1995 stále byly zákonným platidlem kupóny, které ovšem (jak jsme si uvedli jiţ výše) prakticky nezajišťovali ani jednu z klasických funkcí peněz. Zachování stabilní cenové hladiny bylo navíc nepochybně ztíţeno inflačními očekáváními ekonomických subjektů způsobených předchozím hyperinflačním obdobím. I přes to se podařilo zajistit cenovou stabilitu v Gruzii relativně brzo, coţ můţeme pozorovat v následujícím grafu. Na něm jsou zachyceny měsíční změny indexu spotřebitelských cen (CPI).15 Z grafu je patrné rychlé sníţení inflace na počátku roku 1995. Relativně stabilní cenovou hladinu se poté dařilo udrţovat po téměř celé sledované období kromě dvou případů, které jsou z grafu patrné jiţ na první pohled. V prvním případě se jednalo růst cenové hladiny související se zavedením nové měny lari v září roku 1995.16 V druhém případě šlo o negativní šok způsobený finanční krizí v Rusku v roce 1998, který způsobil prudké znehodnocení domácí měny, čímţ vyvolal inflační tlaky.

15 Přesněji se jedná pouze o změny CPI v hlavním městě Tbilisi. K přesnému sledování CPI i v dalších oblastech Gruzie docházelo postupně aţ v průběhu druhé poloviny 90. let. 16 Wellisz (1999) ovšem uvádí, ţe velkou měrou se na tomto zvýšení cenové hladiny (kromě měnové reformy) podílel také významný sezónní nárůst cen zemědělských plodin, které se v té době podílely 70% na celkové váze CPI.

56

Graf 4.4: Měsíční změny CPI v Tbilisi 1995 -1999 (%) 25 20 15 10 5

XI.99

IX.99

V.99

VII.99

I.99

III.99

XI.98

IX.98

V.98

VII.98

I.98

III.98

XI.97

IX.97

VII.97

III.97

V.97

I.97

XI.96

IX.96

V.96

VII.96

I.96

III.96

XI.95

IX.95

V.95

VII.95

I.95

-5

III.95

0

Zdroj: IMF – Recent Economic Developments 1998-1999 a Recent Economic Developments 2000

Pro lepší ilustraci dále přikládáme i tabulku, na níţ jsou zachyceny meziroční změny spotřebitelských cen v Gruzii v letech 1995-1999. I zde je patrné relativně rychlé sníţení inflace. Jiţ v roce 1997 cenová hladina rostla „pouze“ přibliţně o 7%. Pro vyspělou ekonomiku by toto tempo bylo pochopitelně označeno jako vysoké. V případě tranzitivní ekonomiky, která byla ještě nedávno zmítaná v hyperinflační spirále, lze ovšem jednoznačně mluvit o úspěchu. Tabulka 4.1: Meziroční změny spotřebitelských cen v 1995-1999 (%) 1995 Spotřebitelské ceny (roční průměr) Spotřebitelské ceny (konec roku)

1996

1997

1998

1999

162,7

39,4

7,1

3,6

19,2

57,4

13,7

7,3

10,7

11,0

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

4.1.3 Nezaměstnanost po roce 1995 Dalším námi sledovaným makroindikátorem je nezaměstnanost. Jiţ výše jsme si uváděli, ţe v první polovině 90. let se drţela míra nezaměstnanosti na nízkých hodnotách. Tuto situaci jsme připisovali především velké míře sebezaměstnávání a slabé restrukturalizaci podniků. Nyní se podívejme na vývoj nezaměstnanosti po roce 1995. Ten nám zachycuje tabulka 4.2. V ní jiţ můţeme pozorovat výrazný nárůst nezaměstnanosti, kdy mezi lety 1996-1998 míra nezaměstnanosti vzrostla téměř o 10 procentních bodů, a to i přes silný dvouciferný růst ekonomiky v těchto letech. Za důvody tohoto nárůstu můţeme označit především pokrok, který se podařil v těchto letech provést v oblasti privatizace. Úvaha je jasná – pro důkladnou restrukturalizaci (logicky spojenou s krátkodobým nárůstem nezaměstnanosti) má podnik větší předpoklady, pokud je v soukromých rukou. Majitel se totiţ nemusí (na rozdíl od vlády) obávat ztráty politického kapitálu a jeho jediným motivem tak je zvýšení efektivity. 57

Jako další důvod musíme označit i hromadné propouštění státních zaměstnanců. Jejich počet se zmenšil z 625000 v roce 1994 na 340000 na konci roku 1997 (IMF, 1998). Během těchto let tedy přišlo o práci 285000 lidí, coţ představuje více neţ 12 % celkového ekonomicky aktivního obyvatelstva v roce 1997 (National Statistics Service of Georgia, 2010 – vlastní výpočet). Nutno podotknout, ţe část nezaměstnaných se podařilo znovu zaměstnat soukromým sektorem a důleţitou roli nadále hrálo i sebezaměstnávání. Podíl OSVČ na celkové zaměstnanosti v roce 1998 byl asi 60% (National Statistics Service of Georgia, 2010). Dále je potřeba upozornit na vysoké rozdíly v mírách nezaměstnanosti v jednotlivých oblastech. Čísla mohou být velmi překvapivá. Ve vyspělých zemích totiţ bývá praxí, ţe nejmenší míra nezaměstnanosti je ve velkých městech, největší naopak na venkově. Gruzie druhé poloviny 90. let byla ovšem opakem. IMF (1998) uvádí, ţe v červnu 1997 byla průměrná míra nezaměstnanosti na venkově pouze 4%, zatímco ve městech 18%, v hlavním městě Tbilisi dokonce 23%! Tuto situaci můţeme připsat moţnosti venkovského obyvatelstva obdělávat půdu. Tomuto tvrzení vyhovuje i statistika IMF (1998), podle níţ bylo 85% pracovní síly v zemědělství registrováno jako OSVČ. Celkově mohou být údaje o míře nezaměstnanosti podhodnocené, neboť např. IMF (2000) uvádí, ţe velká část lidí bez práce se ani nenechávala registrovat, neboť podpora v nezaměstnanosti byla velmi malá a sama registrace nijak nepomohla v nalezení nového místa. Tabulka 4.2: Míra nezaměstnanosti 1995-2000 – konec roku (% ekonomicky aktivního obyvatelstva) 1995 3,1

1996 2,8

1997 7,5

1998 12,5

1999 14,8

2000 10,4

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

4.1.4 Vnější rovnováha po roce 1995 Dalším sledovaným ukazatelem je vnější rovnováha. K tomuto účelu nám opět poslouţí ukazatele běţného účtu a obchodní bilance. Dále si také ukáţeme změny struktury zahraničního obchodu Gruzie. Jak víme z předchozích částí práce, v období první poloviny 90. let byla ekonomika charakterizována velmi hlubokými schodky obchodní bilance a běţného účtu. Ty se ovšem v roce 1995 podařilo celkem výrazně sníţit. Můţeme se domnívat, ţe důleţitou roli v tomto ohledu sehrálo zrušení bilaterálních dohod zahraničního obchodu s některými zeměmi, které Gruzie nedokázala plnit a hromadila tak mohutné deficity. I přesto ovšem zůstávaly ukazatele běţného účtu a obchodní bilance po celé námi sledované období schodkové. Tuto situaci nám zachycuje následující graf. Na něm jsou zachyceny podíly salda běţného účtu a obchodní bilance a podíl exportů a importů na HDP. Z grafu je dále patrný postupný pokles schodku obchodní bilance, který by mohl nasvědčovat zlepšující se exportní výkonnosti ekonomiky na 58

konci 90. let. Naopak deficit běţného účtu po roce 1995 trvale (do roku 1999) narůstal. Za touto situací zřejmě můţeme hledat především splátky úroků vnějšího dluhu vytvořeného nedisciplinovanou rozpočtovou politikou vlády v první polovině dekády. Graf 4.5: Podíl exportu, importu a salda obchodní bilance a běţného účtu na HDP (%) X/HDP

M/HDP

BÚ/HDP

OB/HDP

40,0 30,0 20,0 10,0 0,0 -7,5

-9,1

-10,0 -11,7

-11,6

1995

1996

-20,0

-16,5

-15,8 1997

-4,4

-7,7

-8,9

-10,6

1998

-13

-19 1999

2000

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009 (vlastní výpočty)

Pro lepší ilustraci dále přikládáme i tabulku vývoje importu a exportu vyjádřených v absolutní výši v amerických dolarech. Pozitivně můţeme vnímat vývoj exportu mezi lety 1995-1997, neboť v tomto období objem vývozu vzrostl o 36%. Tento vývoj můţeme jistě připsat zmiňovanému odstranění bariér exportu. Vysokého růstu se ovšem dočkal i objem dovozu. Ten jen v letech 1996-1997 dosáhl meziroční změny o 37%. Za hlavní důvod tohoto nárůstu IMF (1998) označuje příliv importů spojených se stavbou ropovodu z Ázerbájdţánu k Černému moři.

Tabulka 4.3: Objem exportu a importu 1995-2000 (USD) 1995

1996

1997

1998

1999

2000

Export

362,6

417,0

493,5

478,3

477,0

584,0

Import

700,1

767,9

1 052,4

1 163,7

1 013,0

982,0

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

Struktura zahraničního obchodu Nyní se krátce zaměříme na měnící se strukturu gruzínského zahraničního obchodu v druhé polovině 90. let. Strukturou je zde myšleno rozdělení obchodu podle zemí, se kterými v největší míře probíhal. V tomto ohledu můţeme označit za ţádoucí orientaci na rozvinuté 59

západní trhy. Vývoj zahraničního obchodu po roce 1995 podle podílu největších obchodních partnerů můţeme sledovat v následujících grafech. Na nich jsou zachyceny podíly SNS, BSEC, EU, Ruska a Turecka na exportech a importech Gruzie v letech 1995-1998. Pozitivně můţeme vnímat především rostoucí úlohu obchodu s EU na úkor zemí SNS a BSEC.

Graf 4.6: Podíly SNS, BSEC, EU, Ruska a Turecka na celkových exportech Gruzie (%) 1995

1996

1997

1998

90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% SNS

BSEC

EU

Rusko

Turecko

Poznámka: Rusko je zároveň členem SNS i BSEC, Turecko je členem BSEC. Arménie, Ázerbájdžán, Moldavsko a Ukrajina jsou zároveň členy SNS i BSEC. Zdroj: National Statistics Service of Georgia, 2010

Graf 4.7: Podíly SNS, BSEC, EU, Ruska a Turecka na celkových importech Gruzie (%) 1995

1996

1997

1998

80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% SNS

BSEC

EU

Rusko

Turecko

Poznámka: Rusko je zároveň členem SNS i BSEC, Turecko je členem BSEC. Arménie, Ázerbájdžán, Moldavsko a Ukrajina jsou zároveň členy SNS i BSEC. Zdroj: National Statistics Service of Georgia, 2010

60

4.2 Hospodářská politika po roce 1995 V této podkapitole se jiţ budeme konkrétně věnovat jednotlivým krokům hospodářské politiky v Gruzii po roce 1995. První část této podkapitoly tedy budeme věnovat analýze role IMF při transformaci ekonomiky v Gruzii. V dalších částech podkapitoly se jiţ zaměříme na jednotlivé kroky hospodářské politiky po roce 1995. Stejně jako v podkapitole 3.3 se tedy budeme postupně zabývat liberalizací, fiskální a monetární politikou, privatizací, zahraničním obchodem a bankovním sektorem. 4.2.1 Role MMF pro transformaci ekonomiky Gruzie V souvislosti s rolí Mezinárodního měnového fondu jsme zmiňovali datum 1. prosince 1994, kdy byl spuštěn stabilizační program ekonomiky. Počátek spolupráce Gruzie a IMF se však logicky datuje jiţ dříve. Členem IMF se Gruzie stala jiţ 5. května 1992. S ohledem na politickou nestabilitu, která v zemi panovala, ovšem nedošlo v tomto období s důkladnější ekonomické spolupráci. Serióznější rozhovory týkající se důkladné ekonomické reformy tak zahájila Gruzie s IMF aţ v březnu 1994 (Wang, 1999).17 Vláda ve spolupráci s IMF tedy začala ve druhé polovině roku 1994 podnikat reformní kroky k zastavení hyperinflace. 18 1. prosince poté vláda spustila dvanáctiměsíční liberalizační a stabilizační program ekonomiky, jehoţ součástí byla i moţnost čerpat svůj první podíl ze Systemic Transformation Facility19 (STF) ve výši 27,75 SDR (IMF, 1995). Wellisz (1999) označuje za cíle tohoto programu: a) sníţit během jednoho roku měsíční inflaci pod 1% b) posílit rezervní pozici NBG c) zastavit pokles produktu d) normalizovat vztahy Gruzie s jejími věřiteli a obchodními partnery e) vytvořit přiměřenou sociální síť kompatibilní s finančními moţnostmi vlády Zda a jak byly jednotlivé cíle tohoto programu naplňovány tedy budeme průběţně sledovat v dalších částech této podkapitoly. V nich se jiţ budeme věnovat jednotlivým krokům hospodářské politiky po roce 1995. I přes celkově pozitivní hodnocení působení IMF v Gruzii je potřeba uvést i některé negativní 17 V tomto ohledu se nabízí jasná úvaha. Spolupráce s IMF je podmíněna podstoupením „bolestného“ reformního programu, po kterém můţeme očekávat úbytek politického kapitálu vlády. V roce 1992 byla u moci dočasná vláda, která po svrhnutí demokraticky zvoleného prezidenta tímto kapitálem jistě nedisponovala. Naopak v roce 1994 byla ekonomika v totálním rozkladu a vládě tak prakticky nezbývalo nic jiného neţ poţádat IMF o pomoc. 18 O těchto jednotlivých krocích jsme se jiţ zmiňovali v jednotlivých částech věnujících se hospodářské politice v letech 1991-1994. Šlo například o zajištění restriktivní monetární politiku, zvýšení některých regulovaných cen, ukončení státních dotací podnikům a podobně. 19 Systemic Transformation Facility (STF) je provizorní finanční nástroj IMF pro poskytnutí pomoci členské zemi, která čelí problémům s rovnováhou platební bilance vzniklých kvůli narušení jejích tradičních obchodních a platebních uspořádání, ke kterému došlo z důvodu změny ze systému zaloţeném na obchodování za netrţní ceny na multilaterální trţní obchodní soustavu (IMF, 1995).

61

ohlasy na reformní program IMF. Becker (1998) např. kritizuje nátlak ze strany IMF na vládu v zájmu zvýšení daňových sazeb v situaci, kdy ekonomika potřebovala zejména podpořit ekonomickou aktivitu. Celkově ne příliš pozitivně se o některých krocích IMF vyjadřuje i Papava (2003). Nutno ovšem dodat, ţe i tito příleţitostní kritici na druhou stranu označují roli IMF vesměs jako nepostradatelnou. 4.2.2 Liberalizace V této části se krátce zmíníme o reformních krocích provedených v oblasti liberalizace po roce 1995. Z části 3.3.1 věnující se liberalizaci v první polovině 90. let víme, ţe na konci roku 1994 jiţ byly odstraněny vesměs veškeré bariéry obchodu a liberalizována byla také většina cen. Jako zvláštní případ jsme jiţ výše zmiňovali chleba. Ten totiţ tvořil nejvýznamnější součást stravy obyvatelstva, coţ také odráţel jeho vysoký podíl na v celkovém spotřebitelském koši. GEPLAC (1996b) uvádí, ţe v prvním čtvrtletí roku 1996 tvořil chleba vůbec nejvýznamnější sloţku spotřebitelského koše, neboť se na něm podílel váhou 9,6%. Celková váha potravin potom odpovídala více neţ 70% celkového spotřebitelského koše.20 Úplná liberalizace ceny chleba proběhla aţ v červnu 1996. I nadále ovšem zůstaly některé ceny regulovány. Jednalo se především o plyn, elektřinu, komunální sluţby, léky a městskou dopravu. Celkově můţeme podíl regulovaných cen sledovat na následujícím grafu. V něm jsou zaznamenány podíly administrativně stanovených cen v CPI a počet komodit v koši EBRD-15 s administrativně stanovenou cenou Tabulka 4.4: Administrativně stanovené ceny - CPI a EBRD-15 1994 CPI EBRD-15

1995

1996

1997

1998

1999

13,4

13

13

8,3

3

3

5

4

3

3

0

0

Poznámka: CPI – podíl administrativně stanovených cen v koši; EBRD-15 – počet komodit koše s administrativně stanovenou cenou Zdroj: EBRD – Transition Report Update 2001

4.2.3 Fiskální politika V této části se budeme zabývat fiskální politikou v Gruzii po roce 1995. Jak jsme si jiţ uváděli dříve v textu, Gruzie trpěla v první polovině 90. let vysokými schodky rozpočtu, které dosahovaly aţ čtvrtiny HDP (EBRD, 2009). Pokud tedy měla být vytvořena „zdravá“ trţní ekonomika, bylo potřeba dostat schodky rozpočtu na udrţitelnou úroveň. Sniţovat schodek lze logicky dvojím způsobem – buď sniţováním výdajů, nebo zvyšováním rozpočtových příjmů. V této části se tedy budeme zabývat právě tím, zda a jak se dařilo sniţovat rozpočtové 20 Takto vysoká váha potravin na spotřebitelském koši logicky odpovídá nízké úrovni důchodu obyvatelstva. Je však také zapříčiněna nízkými výdaji na bydlení z důvodu výše zmiňované distribuce bytového fondu do soukromých rukou jiţ na začátku 90. let.

62

schodky v Gruzii po roce 1995. Budeme postupovat následovně: nejdříve si obecně ukáţeme vývoj rozpočtů v tomto období. Poté se budeme věnovat příjmové straně rozpočtu. Uvedeme si moţné dopady, které mohly mít na příjmovou stranu změny daňového systému a poté se jiţ zaměříme na výdajovou stranu rozpočtu. Nakonec se také zmíníme o vývoji dluhové sluţby. Rozpočty po roce 1995 Kroky směrem k narovnání rozpočtové bilance byly (jak jsme si uváděli v části 3.3.2) učiněny jiţ v druhé polovině roku 1994. Vládě se tedy podařilo dosáhnout výrazného sníţení výdajů rozpočtu, coţ je patrné z následujícího grafu. V roce 1995 ovšem zároveň došlo také k výraznému propadu příjmů rozpočtu, coţ je dále patrné z grafu. V dalších letech se díky vysokému růstu ekonomiky dal očekávat opětovný nárůst příjmů, ke kterému skutečně došlo. Nepodařilo se ovšem zastavit současný nárůst výdajů. Výše schodku rozpočtu tak klesala pouze pomalu. Další problém představovala finanční krize v Rusku, která se negativně promítla do klesající tendence schodků rozpočtu, neboť v roce 1999 deficit opět vzrostl na hodnotu 6,7% (viz graf). Graf 4.8: Příjmy, výdaje a saldo rozpočtu 1994-2000 (% HDP) výdaje

příjmy

saldo

25 20 15 10 5 0 1994 -5

-7,4

-10

1995 -5,3

1996

-7,3

1997

-6,7

1998 -5,4

1999

2000 -4,1

-6,7

Zdroj: EBRD – Transition Report Update 2001

Příjmy rozpočtu Nyní se budeme věnovat blíţe příjmové stránce rozpočtů Gruzie po roce 1995. Rozpočtové příjmy v Gruzii uprostřed 90. let můţeme označit jako velmi nízké. Toto tvrzení nám dokazuje také následující graf, na němţ je zachyceno porovnání příjmů rozpočtu Gruzie s vybranými zeměmi SNS v roce 1995.

63

Graf 4.9: Příjmy rozpočtu (% HDP) v zemích SNS v roce 1995 (očištěné o granty)

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends, 2nd quarter 1996

Největší příjem rozpočtu vlády v trţní ekonomice bývá tvořen daňovými příjmy. Podíl daňových výnosů na celkových příjmech byl ovšem v Gruzii v roce 1995 pouze 41 %. (IMF, 1998). Za hlavní důvod takto nízkých daňových výnosů jsme si jiţ výše v textu uváděli na jedné straně vyhýbání se daním ekonomickými subjekty a na druhé neefektivní (případně zkorumpovanou) státní administrativu, která měla daně vybírat. Dalo by se očekávat, ţe nízké daňové příjmy pramenily především z nárůstu počtu soukromých subjektů, které se snaţily skrývat svoji aktivitu a vyhnout se tak zdanění. GEPLAC (1997b) ovšem uvádí, ţe v roce 1996 pocházelo 80% daňových výnosů od soukromých subjektů i přes to, ţe se soukromý sektor podílel na HDP pouze z jedné poloviny. Tato skutečnost mohla logicky plynout z vyšší ziskovosti soukromých podniků (ztrátovosti státních). Poměr je ovšem natolik výrazný, abychom se mohli domnívat, ţe zdanění se vyhýbaly i některé státní podniky. Vyhýbání se daním, ale také neplacení daní včas představovaly komplikaci po celé námi sledované období. Navíc se jen stěţí dařilo tuto skutečnost sniţovat. IMF (1998) dokonce uvádí, ţe daňové nedoplatky byly v roce 1997 nominálně o 50% vyšší neţ v roce předchozím a tvořily tak asi 28% celkových daňových příjmů. Je nutné opět dodat, ţe problém nepředstavoval pouze postoj plátců k daňové povinnosti, ale taky postoj úřadů k jejich výběru. IMF (2000) např. uvádí, ţe jakýkoliv pokus o reformu vybírání daní okamţitě narazil na odpor ze strany „insiderů“, kteří profitovali z korupčních praktik. Problémy spojené s vyhýbáním se daním tak můţeme označit za největší problém příjmové části rozpočtu prakticky po celou druhou polovinu 90. let. V roce 1999 stále pouze asi 20% z největších 600 subjektů podléhajících zdanění platilo daně v plné výši a včas (IMF, 2000). V části 3.3.2 jsme také uváděli důleţitou roli, kterou sehrály v první polovině 90. let zahraniční granty. Jejich význam ovšem postupně klesal. Objem zahraničních humanitární pomoci tvořil v roce 1996 71 mil. lari (1,2% HDP) a 26 mil. lari v roce 1997 (0,4% HDP) – (IMF, 1998). I přes tento pokles si granty nadále zachovaly význam, neboť ještě v roce 1998 bylo v Gruzii stále asi 350 tis. jejich příjemců (IMF, 2000). 64

Daňový systém Nyní se krátce zmíníme o nejvýraznějších změnách daňového systému. Jisté změny daňové soustavy proběhly jiţ v rámci stabilizačního programu.21 Další výraznější změny daní ovšem po roce 1995 neprobíhaly, a to i přes přetrvávající nízké výnosy. Jak jsme si uváděli výše, příčinou nízkých výnosů byla především neschopnost vybírat daně. V tomto ohledu by tedy ţádná změna daňového systému (ve smyslu změny jednotlivých sazeb) zřejmě růstu výnosů nepomohla. Výraznější změny tak proběhly aţ v roce 1997. V lednu byla nejprve sjednocena daň z příjmu právnických osob na 20%. Do té doby byla DPPO pro banky a finanční společnosti 35%, naproti tomu pro průmyslové a stavební podniky pouze 10%. Zároveň byla sníţena sazba daně z příjmu fyzických osob ze 35 na 33% (GEPLAC, 1997b). V červnu stejného roku byl poté přijat nový daňový zákoník. GEPLAC (1997c) uvádí, ţe cílem nového zákoníku bylo především zjednodušit systém a učinit jej více transparentním. Jinými slovy přesně definovat povinnosti jak plátců, tak výběrčích. Ani nový zákoník však nedokázal významněji zabránit vysokým daňovým nedoplatkům. Z dílčích změn dále uveďme například zavedení kolků na alkohol a cigarety v březnu 1999 (EBRD, 2000a). Za primární cíl tohoto opatření můţeme povaţovat snahu zabránit jejich pašerování a podpořit tak výběr spotřebních daní. Výdaje rozpočtu V následujícím textu zaměříme naši pozornost na výdajovou stránku rozpočtů druhé poloviny 90. let. Jak jsme si jiţ uváděli, v první polovině 90. let vláda hospodařila s hlubokými rozpočtovými deficity. Ty byly způsobené především dotacemi na plyn a elektřinu. Tyto dotace byly zrušeny a ceny výrazně zvýšeny na podzim roku 1994 (Slider in Curtis, 1995), coţ umoţnilo pokles výdajů rozpočtu v roce 1995, jak jsme mohli sledovat v grafu 4.8. Jedním ze zvolených způsobů, jak dále redukovat výdaje, bylo sníţení spotřeby plynu a elektřiny. V této souvislosti Wellisz (1999) uvádí příklady radikálních kroků vlády, která v lednu 1995 pozastavila domácnostem v Tbilisi plyn kvůli obrovským nedoplatkům. 22 V dubnu poté následovala stejná situace i v několika dalších městech. A konečně v červnu vláda vypověděla smlouvu o dodávkách plynu. Jednotlivé podniky si tedy od této doby musely dojednávat kontrakty s distributory samy. Podle EBRD (1996) ovšem i nadále fungovaly tzv. skryté dotace některým státním podnikům, kterým vláda nadále tolerovala nedoplatky za plyn. Dalším faktorem, který významnou měrou přispěl k poklesu rozpočtových výdajů v roce 1995 bylo i hromadné propouštění státních zaměstnanců. Pokud státní aparát zaměstnával v lednu 1995 620 tis. lidí, v listopadu stejného roku to pak bylo pouze 367 tisíc (GEPLAC, 1996c). 21 Jiţ v části 3.3.2 jsme uváděli např. zvýšení sazby DPH ze 14 na 20% apod. 22 Toto řešení bylo především vzhledem k ročnímu období velmi kruté. Na druhou stranu šlo zřejmě o jediný efektivní způsob, jak přinutit neplatiče hradit své účty.

65

V roce 1996 naopak sledujeme opětovný nárůst výdajů rozpočtu. Podle IMF (1998) tento růst způsobilo především zvýšení penzí, sociálních transferů a mezd veřejného sektoru. Nutno podotknout, ţe nešlo o pouhý populismus, ale o valorizaci těchto plateb. Další problém pro výdajovou stránku rozpočtu představoval důchodový systém. Ten byl v Gruzii zaloţen na průběţném (PAYG) principu. Navzdory několika reformám23, které byly provedeny mezi lety 1995-1998 v zájmu zeštíhlení penzijního systému, pokrývaly příspěvky vybrané na sociálním pojištění pouze asi 60% celkových výdajů systému (IMF, 2000). Často tedy docházelo k situacím, kdy stát nebyl schopen vyplácet penze včas. Podle IMF (2000) bylo průměrné zpoţdění výplaty důchodu v letech 1996-1997 šest týdnů. Další výdaje rozpočtu pochopitelně vyvolávaly i náklady na dluhovou sluţbu. Na její vývoj po roce 1995 zaměříme naší pozornost nyní. Vývoj dluhové služby Na počátku transformace Gruzie nedisponovala ţádným vnějším dluhem. Jak jsme si ovšem ukázali v části 3.3.2, poměr vnějšího dluhu k HDP narostl během pouhých tří let aţ na hodnotu přibliţně 80% (viz graf 3.11). V situaci, ve které se ekonomika nacházela na konci roku 1994, nebylo prakticky moţné dostát všem závazkům plynoucím z tohoto dluhu. Rozhodující se v tomto případě stala asistence IMF, díky které se podařilo dosáhnout dohody s většinou z věřitelských zemí na změně plánu splátek (Papava, 1999). Tento proces můţeme označit jako úspěšný, neboť v dalších letech se podařilo dosáhnout sniţování objemu vnějšího dluhu k HDP, coţ nám ilustruje následující graf. Sniţování tohoto zadluţení bylo narušeno aţ prudkým nárůstem dluhu, ke kterému došlo v roce 1999 především z důvodu negativního vlivu, který měla na ekonomiku finanční krize v Rusku.

Graf 4.10: Podíl vnějšího dluhu na HDP 1994-2000 (%) 90 80,4 80

70 63,7 60,3 60 53,6 50 44,9

42,8 39,8

40

30 1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009 23 V roce 1995 byla zavedena jednotná výše důchodu pro všechny a poté zvýšen věk odchodu do penze (ze 60 na 65 let u muţů a z 55 na 60 let u ţen). Dále byla například zrušena moţnost předčasného odchodu do důchodu (IMF, 2000).

66

4.2.4. Monetární politika V této části budeme zkoumat monetární politiku v Gruzii po roce 1995. Úlohu monetární politiky v tomto období můţeme označit jako rozhodující. Po hyperinflační zkušenosti bylo zajištění stabilní cenové hladiny primární podmínkou pro úspěšné pokračování transformace.24 V tomto ohledu můţeme označit za zásadní bezproblémové provedení měnové reformy. Vzhledem k předchozímu vývoji monetární politiky můţeme za další nezbytný krok označit jasné vymezení pravomocí NBG a její nezávislost na exekutivní moci státu. Tohoto bylo (alespoň formálně) docíleno v červnu 1995, kdy byl přijat nový zákon o centrální bance (Law on the Central Bank). Zákon ustanovil plnou pravomoc centrální banky při vykonávání monetární politiky a poloţil tak institucionální základy pro nezávislé rozhodování NBG (Wellisz, 1999). V části budeme postupovat následovně. Nejdříve se zaměříme na průběh měnové reformy v roce 1995. Poté se jiţ budeme blíţe věnovat měnové politice NBG po měnové reformě, v jejímţ rámci půjde především o kurzovou politiku. Měnová reforma Nyní se tedy zaměříme na měnovou reformu z roku 1995. Ta měla nahradit hyperinflací znehodnocené kupóny novou jednotkou – lari. Na podzim 1994 započala NBG provádění restriktivní politiky, coţ jí na konci roku umoţnilo zafixo vat směnný kurz kupónu k americkému dolaru. Úroveň směnného kurzu byla udrţována na úrovni 1,3 mil. kupónů za dolar (GEPLAC, 1996b). V zájmu zachování fixního kurzu NBG intervenovala na peněţním trhu, aby uspokojila přebytečnou poptávku po dolarech a zabránila tak depreciaci kupónu. K těmto operacím pochopitelně NBG potřebovala dostatečnou zásobu devizových rezerv. Zdroje těchto rezerv získala díky čerpání jiţ zmiňované Systemic Transformation Facility (STF), jejíţ druhý podíl obdrţela NBG v červnu 1995 společně s dalším úvěrem od IMF v rámci StandBy Arrangement (SBA) – (GEPLAC, 1996b). Druhý podíl z SBA následoval hned v říjnu roku 1995. Po devíti měsících udrţování fixního směnného kurzu zavedla NBG 25. září 1995 novou měnovou jednotku s názvem lari. Směna starých kupónů za nové lari byla provedena v poměru 1 lari : 1000000. kupónů. Wang (1999) uvádí, ţe výměna proběhla relativně hladce, neboť během jediného týdne bylo za lari vyměněno přibliţně 20 biliónů kupónů, coţ představovalo 97% jejich celkového mnoţství v oběhu. Nezůstalo ovšem pouze u kupónů. Wellisz (1999) totiţ uvádí, ţe během prvního týdne po zavedení nové měny obyvatelstvo za lari směnilo také asi 37,9 mil. USD a 70,6 mld. RUR. Jelikoţ jiţ nebyl směnný kurz nové jednotky zafixován (viz dále kurzová politika), vedla tato vysoká poptávka po lari k jeho apreciaci. GEPLAC (1996b) uvádí, ţe lari během poslední čtvrtiny roku 1995 posílil oproti

24 Jak jsme si uváděli jiţ výše, sníţit tempo růstu cenové hladiny pod 1% měsíčně bylo také jedním ze základních cílů stabilizačního programu IMF (Wellisz, 1999).

67

americkému dolaru o 5,4%. Tato skutečnost tedy umoţnila NBG doplnit zásobu zahraničních rezerv. Podle výše uvedených skutečností můţeme měnovou reformu označit za úspěšnou. Pozitivně lze vnímat i velký objem zahraniční měny směněné za lari, díky čemuţ tak výrazně vzrostla měřitelná25 nabídka peněz. Tuto situaci nám ilustruje následující graf. Graf 4.11: Peněţní nabídka – listopad 1994 - březen 1996

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends, 1st quarter 1996

I přes mohutnou směnu peněţních zůstatků obyvatel za lari zůstávala úloha zahraničních měn v ekonomice nadále velmi významná. Jak dále uvidíme, měřitelná míra dolarizace (podíl depozit v dolarech k celkovým depozitům) po měnové reformě dokonce vzrostla. V tomto ohledu se tedy dal očekávat jen pozvolně rostoucí význam lari v ekonomice. Politika NBG po měnové reformě V následujícím textu zaměříme naši pozornost na bliţší zkoumání politiky, kterou prováděla NBG po dokončení měnové reformy. Moţnosti vyuţití klasických nástrojů monetární politiky byly v Gruzii značně omezené. Wellisz (1999) uvádí, ţe tíha provádění monetární politiky v Gruzii v druhé polovině 90. let tak výrazně závisela na jediném nástroji a tím byly intervence na peněţním trhu. Tato politika spočívala v jednoduché souvislosti. Pokud si vláda půjčila peníze u NBG, tyto logicky zvýšily nabídku peněz v ekonomice. Tuto přebytečnou nabídku peněz NBG nakupovala zpět na peněţním trhu (za pomoci zdrojů od IMF), čímţ naopak sniţovala její mnoţství v oběhu a tlumila tak inflační tlaky. Těmito nákupy navíc zvyšovala nabídku zahraniční měny, coţ na druhou stranu zajistilo posílení (tlumilo oslabení) lari.

25 Narozdíl od domácí měny není NBG schopna sledovat mnoţství zahraniční měny v oběhu v domácí ekonomice.

68

Dalším pouţívaným nástrojem byly povinné minimální rezervy. Ty byly v rámci stabilizačního programu a restriktivní monetární politiky zvýšeny v roce 1995 na 20%. Postupně byl ovšem tento poţadavek opět sniţován – v lednu 1996 na 18% a v září 1996 na 15% (GEPLAC, 1997c). K jejich opětovnému zvýšení poté došlo aţ při zpřísňování monetární politiky v reakci na finanční krizi v Rusku, kdy byly povinné minimální rezervy zvýšeny v září 1998 na 16% (IMF, 2000). 21. srpna 1997 NBG pořádala první aukci pokladničních poukázek se splatností 28 dní s nominální úrokovou sazbou 30% p.a (GEPLAC, 1997c). Od tohoto data se tedy naskytla moţnost NBG vyuţívat další nástroj svojí politiky. Jeho význam ovšem rostl velmi pomalu. První draţby totiţ byly pořádány pouze v objemu 1 mil. lari (Wellisz, 1999). NBG pochopitelně dále působila na celou ekonomiku i regulací bankovního sektoru. Tomuto tématu se blíţe věnujeme v samostatné části 4.2.7. Kurzová politika Jak jsme jiţ zmiňovali výše, hlavní váha při provádění monetární politiky v druhé polovině 90. let leţela na kurzové politice, které se tedy budeme blíţe věnovat nyní. Jiţ při zkoumání měnové reformy jsme se zmínili o zhodnocení lari, ke kterému došlo v prvních měsících po jeho zavedení. Toto posílení měny tedy naznačuje, ţe NBG neudrţovala fixní kurz lari. Nad skutečným definováním reţimu směnného kurzu ovšem nepanuje shoda. Např. Wellisz (1999) uvádí, ţe směnný kurz byl po měnové reformě definován jako volný floating. Naproti tomu GEPLAC (1996b) mluví o řízeném floatingu. A konečně IMF (1998) uvádí, ţe vzhledem k vývoji kurzu v prvních letech po měnové reformě lze reţim směnného kurzu označit de facto jako peg k americkému dolaru. Vývoj směnného kurzu po měnové reformě lze označit jako stabilní. Můţeme tedy dát za pravdu označení mluvícím o řízeném floatingu, neboť bychom mohli stěţí očekávat takto stabilní kurz národní měny (v tranzitivní ekonomice s výraznou vnější nerovnováhou jako Gruzie) bez jakéhokoli zásahu NBG (viz graf 4.12). Důvod sledování stabilního směnného kurzu je zřejmý. Po několika letech vysoké inflace (hyperinflace) bylo potřeba znovu obnovit důvěru ekonomických subjektů prakticky v celý ekonomický systém. Tohoto pochopitelně nebylo moţné dosáhnout bez stabilní cenové hladiny, coţ bylo podpořeno udrţováním stabilního směnného kurzu. Jako další důvod pro bránění měny před znehodnocením lze dále uvést také případný nárůst reálného objemu zahraničního zadluţení. Směnný kurz lari zůstával relativně stabilní aţ do srpna roku 1998, kdy v Rusku propukla finanční krize. V jejím důsledku došlo také k poklesu poptávky po lari.26 V zájmu zachování stability směnného kurzu začala NBG mohutně intervenovat na peněţním trhu a dále zpřísňovat monetární politiku. Tlaky na měnu ovšem zůstávaly natolik silné, ţe 7. prosince 26 IMF (2000) dodává, ţe k propadu poptávky po lari přispěla mimo jiné také negativní publicita ohledně problémů s přijetím tehdejšího rozpočtu.

69

1998 vláda ukončila tyto intervence a nechala lari volně plout (IMF, 2000). Po ukončení intervencí směnný kurz lari okamţitě deprecioval, coţ je patrné také z následujícího grafu. Na něm je zachycen vývoj směnného kurzu po celé období druhé poloviny 90. let. Svislá čára označuje měnovou reformu. V období před zavedením lari je dobře patrný fixní kurz kupónu za dolar. Po měnové reformě vidíme výše uváděné zhodnocení lari a následný stabilní vývoj měny aţ do poloviny roku 1998, kdy dochází ke zmiňovanému prudkému znehodnocení měny. Graf 4.12: Vývoj směnného kurzu GEL/USD (1995-1999)

Poznámka: Do září 1995 jde o směnný kurz kupónu za dolar, kdy platí 1 lari = 1000000 kupónů Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends – 1st Quarter 1998, 1999 – no. 3, 2000 - no. 2

Problém pro plnohodnotné provádění měnové politiky v námi sledované období představovala mimo jiné zmiňovaná vysoká míra dolarizace ekonomiky. Jinak řečeno situace, kdy pro velkou část ekonomických transakcí je pouţívána zahraniční „tvrdá“ měna, v našem případě americký dolar. Vývoj jejího objemu po měnové reformě máme zachycen v následujícím grafu. Na něm vidíme, ţe se dolarizaci nedařilo sníţit, naopak její podíl na celkových depozitech trvale narůstal. Tento trend byl navíc jistě posílen finanční krizí v Rusku v roce 1998, kdy ekonomické subjekty měly z důvodu prudké depreciace lari dobrý motiv pro směnu svých aktiv za tvrdou měnu. Další moţné vysvětlení nárůstu dolarizace můţeme hledat v uvolnění restrikcí pro ukládání zahraniční měny GEPLAC (1996b). Mohlo tedy jít pouze o nárůst zachycené dolarizace, neboť se můţeme domnívat, ţe podniky a jednotlivci provádějící své transakce v dolarech, nyní pouze uloţili své zásoby dolarů do banky namísto drţení hotovosti.

70

Graf 4.13: Objem dolarizace v období říjen 1995 - prosinec 1999 (%) 80,00 75,00 70,00 65,00 60,00 55,00 50,00 45,00

XII.99

X.99

VI.99

VIII.99

II.99

IV.99

XII.98

X.98

VI.98

VIII.98

II.98

IV.98

X.97

XII.97

VI.97

VIII.97

II.97

IV.97

X.96

XII.96

VI.96

VIII.96

IV.96

II.96

X.95

35,00

XII.95

40,00

Poznámka: Dolarizace = podíl depozit denominovaných v dolarech k celkový depozitům Zdroj: National Bank of Georgia, 2010

4.2.5 Privatizace V následujícím textu se budeme věnovat privatizaci provedené po roce 1995. Naváţeme tedy na část 3.3.4, ve které jsme se zabývali prodejem státního majetku v předcházejícím období. Privatizaci po roce 1995 si opět rozdělíme do jednotlivých částí, kterým se budeme postupně věnovat. Konkrétně tedy půjde o privatizaci půdy a privatizaci státních podniků. Privatizaci podniků si dále rozdělíme na zkoumání tzv. malé a velké privatizace. V rámci velké privatizace navíc budeme věnovat větší pozornost zejména její části provedené formou kupónové privatizace. Jak víme z části 3.3.4, jedinou oblastí, ve které bylo provedeno prakticky kompletní převedení vlastnických práv do soukromých rukou, byl bytový fond. Této oblasti se tedy jiţ nevěnujeme. Privatizace půdy po roce 1995 Za jednoznačně nejvýznamnější počin vlády v privatizaci půdy po roce 1995 můţeme označit přijetí zákona o vlastnictví zemědělské půdy (Law on the Agricultural Land) z března 1996 (EBRD, 1997). Tento zákon totiţ zajistil farmářům, na něţ byla půda převedena v rámci reformy z roku 1992, legální nárok k této půdě. Díky tomuto zákonu nyní mohli farmáři půdu prodávat (kupovat), pronajímat a dědit. Tímto krokem se tedy otevírala moţnost pro vznik trhu s pozemky a tedy i pro spojování malých farem, čímţ mohlo být znovu dosaţeno ztracených úspor z rozsahu po reformě roku 1992. Je ovšem potřeb dodat, ţe reforma se týkala pouze zemědělské půdy. „Nezemědělskou“ půdu začal stát privatizovat aţ od listopadu 1998, do té doby si mohly soukromé subjekty půdu od státu pouze pronajmout (GEPLAC, 1998b).

71

Privatizace státních podniků po roce 1995 Nyní se blíţe zaměříme na privatizaci státních podniků. Nejprve budeme věnovat pozornost tzv. malé privatizaci a poté privatizaci středních a velkých podniků, u kterých bude hlavní pozornost věnována kupónové privatizaci. Jak víme jiţ části 3.3.4, malá privatizace započala jiţ v březnu 1993, do konce roku 1994 ovšem bylo v soukromých rukách pouze 2606 podniků z celkových asi 7400 určených k privatizaci (GEPLAC, 1996a). Situace ovšem nabrala rychlejší obrátky v roce 1995, kdy bylo privatizováno 4269 malých podniků, coţ představovalo většinu zbylých podniků určených k privatizaci (GEPLAC, 1996b). Malá privatizace (stejně jako v předchozím období probíhala formou především formou aukcí. Další formou privatizace byly i odprodeje zaměstnancům za zvýhodněných podmínek, nebo formou pronájmu s následnou opcí ke koupi (Silagadze, Beridze in Kaminski 1996). Díky rychlému tempu v roce 1995, tak byla malá privatizace prakticky ukončena, neboť objem neprivatizovaných malých podniků zůstal marginální. Tuto situaci nám ilustruje i následující tabulka. Na ní je uveden stav malé privatizace na konci roku 1995 rozdělený podle jednotlivých odvětví. I přesto je třeba dodat, ţe malá privatizace pokračovala i v dalších letech. Objemy prodejů jsou ovšem jiţ tak malé, ţe se jí dál věnovat nebudeme. Tabulka 4.5: Malá privatizace podle sektorů ekonomiky 1994-1995 Sektor

Schváleno k privatizaci

Privatizováno 1995 Celkem

1994

Obchod

2980

1071

1728

2884

Služby

2997

1005

1539

2667

Průmysl

312

83

88

171

Zemědělství a potravinářství

459

121

62

187

Stavebnictví

142

89

98

187

Doprava

59

18

48

66

Sociální služby

58

49

301

350

Energetika

30

15

8

23

Čerpací stanice

163

155

8

163

Zdravotnictví

646

0

337

343

Pekárny

140

0

52

64

Celkem

7986

2606

4269

7105

Poznámka: V některých případech je počet skutečně privatizovaných podniků vyšší než počet podniků určených k privatizaci. Tato situace vznikla v důsledku reorganizace těchto podniků a jejich rozdělování na více částí (GEPLAC, 1996b). Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends – 1st quarter 1996

Průběh malé privatizace tedy můţeme označit za relativně klidný a rychlý (vzhledem k vývoji v Gruzii). Privatizace středních a velkých podniků ovšem jiţ tak snadno neproběhla. Hlavní 72

roli ve velké privatizaci měla sehrát tzv. kupónová27 privatizace. Jiţ v části 3.3.4 jsme si uvedli, ţe podniky označené jako střední a velké byly rozděleny do dvou skupin (GEPLAC, 1996a): V první skupině podniků bylo manaţerům a zaměstnancům podniků dána moţnost ujmout se většinového podílu. Poté bylo 35-47% podílu nabídnuto veřejnosti v prodeji uskutečňovaném v rámci kupónové privatizace. V druhé skupině podniků si ze strategických důvodů ponechal většinový podíl stát a alespoň 35% bylo nabídnuto veřejnosti, opět skrz kupónovou privatizaci. Rozdělení středních a velkých podniků určených k privatizaci do těchto skupin nám ilustruje následující tabulka. Z ní je dále patrné, podniky kterých odvětví byly označeny jako strategické a stát si v nich ponechal rozhodující podíl. Šlo tedy především o podniky těţkého a plynárenského průmyslu a také obě privatizovaná letiště. Tabulka 4.6: Rozdělení středních a velkých podniků do privatizačních skupin a podle sektoru Sektor

Schváleno k privatizaci Skupina I

Skupina II

Průmysl

187

147

40

Zemědělství a potravinářství

396

396

0

Stavebnictví

213

138

75

Obchod

60

34

26

Doprava

110

110

0

Sociální služby

40

40

0

Těžební průmysl

28

3

25

Ropný průmysl

40

2

38

Státní pekárny

61

61

0

Plynárenský průmysl

52

0

52

Letiště v Poti a Batumi Celkem

2

0

2

1189

931

258

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends – 1st quarter 1996

Na začátku roku 1995 začala vláda distribuovat kupóny obyvatelstvu. Tyto kupóny měly nominální hodnotu 30 USD a nárok na něj měli všichni obyvatelé bez ohledu na věk. Kupónová privatizace probíhala na základě dvou mechanismů – kupónových aukcí (VA – Voucher Auctions) a speciálních kupónových aukcí (SVA – Special Voucher Auctions) – (GEPLAC, 1996b). Mechanismus VA byl zaloţen na principu běţné aukce. Jejím vítězem se stal ten účastník, který nabídl nejvyšší cenu. Mechanismus SVA fungoval jinak. Kaţdá aukce byla otevřena celé dva týdny a během této doby mohl kdokoli do této aukce vstoupit a nabídnout své kupóny. Rozdílem oproti VA bylo, ţe všichni účastníci aukce se stali akcionáři draţené

27 Na tomto místě je potřeba upozornit čtenáře na pouţívání termínu kupón. Do této doby jsme pouţívali označení kupón pro dočasnou měnovou jednotku NBG v letech 1993-1995. V rámci části 4.2.5 věnující se privatizaci ovšem pod označením kupón budeme uvaţovat nástroj pouţívaný při velké privatizaci.

73

společnosti. Jejich podíl se vypočítal proporcionálně podle počtu kupónů, které do dané aukce investovali (GEPLAC, 1996b). Dohromady bylo mezi obyvatele rozděleno 4,3 mil. kupónů a z těchto bylo přibliţně 90% pouţito (GEPLAC, 1996c). Celkově bylo pouze 10% kupónů uplatněno při kupónových aukcích (VA). GEPLAC (1996c) uvádí, ţe důvodem byla příliš vysoká cena, na které se začínalo v rámci VA draţit a většina aukcí tedy ani nenašla zájemce. Naopak mnohem větší popularitě se těšily speciální kupónové aukce (SVA). Při nich bylo uplatněno přibliţně 71% kupónů (GEPLAC, 1996c). I přesto počet subjektů, kteří se přímo účastnili SVA, byl relativně nízký. Tuto situaci nám ilustruje následující tabulka, na níţ jsou zachyceny počty účastníků SVA aukcí. Z tabulky je patrná i významná role, kterou v kupónové privatizaci sehráli zahraniční investoři. Naopak za zanedbatelný můţeme označit podíl investičních fondů. Tuto situaci nepochybně způsobila nedůvěra obyvatelstva ve finanční instituce spojená se ztrátou úspor během hyperinflace. Tabulka 4.7: Účastníci Speciálních kupónových aukcí (SVA) Účastníci Fyzické osoby

Akcionáři Počet %

Předložené kupóny Počet %

Získané akcie Počet %

14 450

99,57

1 760 136

Domácí společnosti

46

0,32

232 069

8,3

8 095 968

9,9

Domácí investiční fondy

10

0,07

117 350

4,2

3 407 803

4,2

6

0,04

672 158

24,2 16 163 266

19,8

14 512

100,00

2 781 713

100,0 81 805 609

100,0

Zahraniční investoři Celkem

63,3 54 138 572

66,2

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends –2nd quarter 1996

Počet pouţitých kupónů proporcionálně neodpovídá počtu získaných akcií. Vysvětlení je logické. Při draţbě podniku, o který byl veliký zájem získal subjekt díky jednomu kupónu menší podíl neţ v případě „neţádaného“ podniku. V předcházející tabulce podobnou situaci demonstruje například případ zahraničních investorů, kteří uplatnili 24,2% celkových kupónů, za které ovšem obdrţeli 19,8% celkových akcií. Nakupovali tedy akcie společností, o které byl průměrně větší zájem. Lukrativnost daného podniku pro investory pochopitelně závisela i na odvětví, ve kterém podnik působil. Tuto skutečnost můţeme sledovat v následující tabulce. V ní jsou zachyceny průměrné počty akcií získaných v SVA za jeden kupón podle jednotlivých odvětví ekonomiky. Menší počet akcií průměrně získaných za jeden kupón, tedy znamená větší zájem o podniky v tomto odvětví a naopak. Vidíme, ţe největší zájem byl o podíly ve vodních elektrárnách, které lze označit za perspektivní odvětví z hlediska potenciálu vodní energie a výrazné energetické nesoběstačnosti Gruzie. Naopak nejmenší zájem mezi investory byl o podniky těţkého průmyslu a odvětví výroby léčiv. GEPLAC (1996c) tuto skutečnost připisuje praktickému kolapsu zdravotnického systému a přílivu léků v rámci humanitární pomoci. 74

Tabulka 4.8: Průměrný počet akcií za jeden kupón, podle vybraných odvětví Odvětví

Průměrný počet akcií za 1 kupón

Vodní elektrárny

10,25

Skladování ropy

14,48

Zpracování zemědělských plodin

16,41

Průměr

29,41

Sport

44,11

Těžký průmysl

44,11

Výroba léčiv

45,24

Zdroj: GEPLAC – Georgian Economic Trends –2nd quarter 1996

Kupónová privatizace skončila 1. července 1996. Z pohledu předchozího vývoje privatizace středních a velkých podniků ji můţeme označit jako úspěšnou, neboť se díky ní podařilo urychlit privatizační proces. Na druhou stranu velká část podniků nadále zůstávala v rukou státu. Po skončení kupónové privatizace bylo pouze 520 z původního počtu 1189 středních a velkých podniků určených k privatizaci soukromých (IMF, 1998). Po ukončení kupónové privatizace vláda pokračovala v klasických aukcích jednotlivých podniků. Tempo privatizace ovšem výrazně zpomalilo. IMF (1998) označuje za hlavní důvod tohoto zpomalení existenci minimálních cen, za které mohly být podniky v aukcích prodány. To představovalo velký problém, neboť cena podniků byla často aţ dvacetkrát vyšší, neţ tomu bylo v případě prodejů v rámci kupónové privatizace (tamtéž). Zpomalení privatizačního procesu se tedy nelze divit. Zlom v tomto ohledu přišel v květnu 1997, kdy vstoupil v platnost nový privatizační zákon. Ten rušil podmínku minimální ceny a navíc umoţnil vládě provádět přímé prodeje zahraničním subjektům (EBRD, 1998a). To tedy logicky zajistilo příznivější podmínky pro privatizaci. Na konci roku 1998 tak bylo privatizováno asi 900 středních a velkých podniků. Těchto 900 podniků ovšem tvořilo pouze 25% celkových aktiv28 středních a velkých podniků (IMF, 2000). Ty největší podniky tedy nadále zůstávaly v rukou státu. Není překvapením, ţe šlo převáţně o podniky těţkého průmyslu. Během kupónové privatizace v rámci SVA totiţ bylo pouze 0,02% celkového počtu kupónů investováno do podniků těţkého průmyslu (GEPLAC, 1996c). Logicky tak nebylo moţné očekávat zájem o tyto podniky ani v pozdějších aukcích, či přímých prodejích. Privatizaci v Gruzii po roce 1995 tedy můţeme vnímat rozporuplně. Na jedné straně můţeme ocenit odváţnou reformu v podobě kupónové privatizace. Na druhou stranu si ovšem stát nadále ponechával v mnohých podnicích rozhodující podíl, coţ bránilo rychlejší restrukturalizaci celé ekonomiky. Důkazem můţe být následující graf, v němţ jsou zachyceny odhady podílu soukromého sektoru na HDP. Vidíme sice prudký nárůst podílu soukromého

28 Na tomto místě je nutné připomenout potřebu vnímat ocenění těchto aktiv s jistou rezervou. Aktiva privatizovaných podniků totiţ byla odvozena od jejich účetní hodnoty v dubnu 1993 (GEPLAC, 1996b).

75

sektoru po roce 1995, který byl nepochybně způsoben kupónovou privatizací. V dalších letech ovšem následovala stagnace dalšího převádění rozhodující úlohy v ekonomice na privátní sektor. Graf 4.14 : Odhady podílu soukromého sektoru na HDP (%) 60

50

40

30

20

10 1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Zdroj: EBRD – Transition Report Update 1999, 1999

4.2.6 Obchodní politika a přímé zahraniční investice V této části se budeme zabývat zahraničním obchodem a krátce se zmíníme také o přímých zahraničních investicích (FDI) v Gruzii po roce 1995. V této části tedy budeme postupovat následovně. Nejprve si uvedeme nejdůleţitější reformní kroky v oblasti zahraničněobchodní politiky a poté se budeme věnovat reformní strategii směrem ke vstupu Gruzie do Světové obchodní organizace (WTO). Nakonec se budeme stručně zabývat přímými zahraničními investicemi. Reformní korky v oblasti zahraničního obchodu Některé reformy zahraničního obchodu proběhly jiţ v prosinci 1994 v rámci stabilizačního programu IMF. Jako nejdůleţitější změny v rámci této reformy můţeme označit zrušení vývozních cel uvalovaných na exporty mimo země SNS29 a sjednocení struktury importních cel, která byla stanovena na 12%. Nadále ovšem platily i výjimky v podobě niţších sazeb pro zboţí humanitární potřeby, léky a potraviny (EBRD, 1995a). Za nejvýznamnější změnu potom můţeme označit ukončení bilaterálních barterových dohod, jimţ jsme se věnovali v části 3.3.5. V reformách obchodní politiky bylo dále pokračováno v prosinci 1996. Pro většinu dováţeného zboţí zůstala v platnosti cla ve výši 12%. V rámci reformy ovšem byla zavedena také sníţená 5% importní sazba na vybrané poloţky. Jednalo se např. o některé zdroje dále uţité pro produkci určenou na export a některé farmaceutické výrobky. Reforma se dále 29 Gruzie byla členem zóny volného obchodu fungující v rámci SNS.

76

týkala i exportní stránky zahraničního obchodu, kdyţ byly zrušeny prakticky všechny zbývající technické překáţky obchodu (GEPLAC, 1997a). Výše uvedené reformy můţeme hodnotit pozitivně, neboť je lze označit za kroky odbourávající některé překáţky zahraničního obchodu. Z hlediska zastánců volného obchodu ovšem můţeme za relativně vysoké označit 12% importní clo. Na druhou stranu je moţné clo označit za ospravedlnitelné v souvislosti s ochranou30 domácích výrobců zasaţených vývojem v první polovině 90. let a samozřejmě také s jeho výnosy. Clo navíc jistě nebylo přehnaně vysoké a vzhledem k jednotné sazbě jej jistě nelze označit za výraznou překáţku mezinárodního obchodu. Jako pozitivní krok dále bezesporu můţeme označit odmítavý postoj vlády směrem k plánům na hlubší integraci SNS v podobě vytvoření celní unie namísto stávající zóny volného obchodu. GEPLAC (1997b) uvádí, ţe důsledkem by bylo zvýšení cel směrem k třetím zemím, coţ by pochopitelně představovalo překáţku obchodu s rozvin utými zeměmi a prohloubilo závislost na zemích SNS. Problém vnější nerovnováhy ekonomiky se ovšem v námi sledovaném období vyřešit nepodařilo. Ekonomika byla nadále provázena hlubokými schodky obchodní bilance, jejíţ podíl k HDP v průběhu druhé poloviny 90. let dokonce narůstal, coţ jsme mohli sledovat na grafu 4.5. Gruzie a WTO Nyní se budeme věnovat snaze Gruzie o vstup do Světové obchodní organizace. Je potřeba upozornit, ţe výše zmiňované reformy obchodní politiky můţeme vnímat také jako postupné přizpůsobování se nárokům WTO podmiňujících přijetí. Oficiální spolupráce Gruzie a WTO započala 3. června 1996, kdy Gruzie poţádala o členství. V březnu následujícího roku poté podala oficiální přihlášku. Díky předešlým reformám, které liberalizovaly zahraniční obchod Gruzie, nebyla za hlavní podmínku jejího přijetí označena eliminace bariér v podobě vysokých cel nebo jiných překáţek obchodu. Jako největší nedostatek WTO označila pokračující nejistou právní situaci především v otázkách duševního vlastnictví (GEPLAC, 1997b). První kolo bilaterálních vyjednávání o vstupu Gruzie do WTO se odehrálo v březnu 1998. Výstupem tohoto jednání byly poţadavky na hlubší posílení legislativního rámce tak, aby vyhovoval principům a nařízením WTO. Tyto se týkaly především otázek ohledně oceňování zboţí pro celní účely, hygienických norem a opět především duševního vlastnictví a obchodních značek (GEPLAC, 1998b). Tyto nedostatky byly postupně odstraněny a Gruzie tak mohla 14. června 2000 vstoupit do WTO jako čtvrtá země bývalého SSSR po

30 V souvislosti s ochranou domácího „nezralého“ průmyslu např. GEPLAC (1997a) připomíná silný tlak domácích zájmových skupin lobbujících v zájmu ještě větších restrikcí importu.

77

Kyrgyzstánu, Lotyšsku a Estonsku. Ǻslund (2007) ovšem dodává, ţe vstup do WTO nepřinesl ţádné výrazné změny pro zahraniční obchod, neboť většina jejích největších obchodních partnerů stále zůstávala vně organizace. Přímé zahraniční investice Příliv přímých zahraničních investic do Gruzie v druhé polovině 90. let můţeme označit jako nezbytný. Po ekonomickém kolapsu první poloviny 90. let byly investiční moţnosti domácích subjektů velmi omezené. Se zahraničním kapitálem dále samozřejmě přicházely i nové technologie a know-how. Příliv FDI navíc představoval moţnost, jak nedluhově pokrýt hluboký deficit běţného účtu platební bilance. Z pohledu zahraničního investora ovšem můţeme situaci v Gruzii označit za problematickou. Po propadu první poloviny 90. let se sice podařilo situaci relativně stabilizovat, přesto zůstávala nejasná především otázka vymahatelnosti práva. V tomto ohledu stěţejní byl zákon o zahraničních investicích (Law on Foreign Investment) přijatý 30. června 1995 (EBRD, 1996a). Ten formálně zaručoval právo na repatriaci zisku mimo Gruzii a zakazoval znárodnění zahraničních investic. Wellisz (1999) i přesto namítá, ţe Gruzie představovala pro zahraniční investory především zemi s vysokým politickým riskem. Dále je třeba také uvaţovat jiţ zmíněnou všudypřítomnou korupci. Vývoj přílivu přímých zahraničních investic do Gruzie máme zachycen v následující tabulce. Z ní je patrný nárůst FDI především v roce 1997. Tuto skutečnost můţeme připsat úspěšnosti stabilizačního programu a vysokému růstu ekonomiky v letech 1996 a 1997. K prudkému propadu ovšem došlo v roce 1999, na čemţ se nepochybně negativně projevila finanční krize v Rusku. Tabulka 4.9: Čistý příliv přímých zahraničních investic (mil. USD) 1993 FDI, net

1994 0

1995 8

1996 6

1997

54

236

1998 221

1999 62

2000 153

Zdroj: EBRD – Selected Economic Indicators, 2009

4.2.7 Bankovní sektor po roce 1995 V této části se budeme věnovat vývoji bankovního sektoru Gruzie po roce 1995. Z části 3.3.6 věnující se bankovnímu systému v první polovině 90. let víme, ţe na počátku roku 1995 byl tento systém v ţalostném stavu. Pokud tedy vláda ve spolupráci s IMF chtěla vytvořit fungující trţní ekonomiku, důkladná bankovní reforma byla nevyhnutelná. Text si rozdělíme do dvou částí. Nejprve se budeme věnovat reformním krokům provedeným v tomto období. Poté se blíţe zaměříme na restrukturalizaci bývalých státních bank. Reformní kroky v bankovním sektoru po roce 1995 Jiţ od konce roku 1994 začala NBG podnikat kroky k ozdravení bankovního systému, kdyţ 78

např. pozastavila vydávání nových bankovních licencí. Jiţ na počátku roku byly také zavedeny další regulační poţadavky, které musely banky splňovat.31 Nejdůleţitější část reformy poté započala v březnu 1996, kdy byl spuštěn tzv. program certifikace bank (Bank Certification Program – BCP), který trval aţ do konce prvního čtvrtletí roku 1997. V rámci tohoto programu byla přezkoumána oprávněnost jednotlivých bank pro drţení licence podle nových poţadavků. Dále byly banky například povinny předloţit NBG strategický plán pro svoji budoucí činnost (Amaghlobeli, Farrel, Nielsen, 2003). Kloc (1999) zjednodušeně uvádí, ţe základním cílem programu bylo eliminovat malé a slabé banky. Další fáze reformy poté pokračovala v roce 1997, kdy NBG oznámila postupné zvyšování minimálního kapitálového poţadavku aţ na 5 mil. GEL na konci roku 2000 (asi 3,8 mil. USD v té době) – (Kloc, 1999). Tento krok tedy vedl k zániku dalších bank, které nebyly schopny splnit tyto poţadavky. Kloc (1999) dále uvádí, ţe tyto zaniklé banky tvořily tři skupiny: jedné skupině byla odebrána licence (tyto tvořily asi 70% zaniklých bank), druhá skupina zvolila cestu vlastní likvidace (13%) a třetí skupina fúzovala s jinou z bank (17%). Vývoj počtu licencovaných bank v Gruzii máme zachycen na následujícím grafu. Na něm je patrný hluboký (ovšem potřebný) propad bankovních institucí v Gruzii v druhé polovině 90. let. Za další klad vývoje zachyceného v grafu můţeme povaţovat zahraniční účast v systému, která nepochybně přinesla know-how o fungování bank v trţním hospodářství. S účinností od ledna 1999 poté byla zavedena účetní pravidla konzistentní s mezinárodními standardy a banky byly navíc nuceny provádět audity vykonané mezinárodním auditorem (Amaghlobeli, Farrel, Nielsen, 2003). Tyto kroky tedy dále zajistily větší přehlednost hospodaření bank. Graf 4.15: Počet komerčních bank + počet komerčních bank kontrolovaných zahraničním subjektem v Gruzii 1994-2000 Všechny 250

Zahraniční

226

200

150 101 100 61

53

50

43

37 20

21

30

19

0 1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

31 Kapitálová přiměřenost byla zvýšena z 5 na 8%, minimální kapitálový poţadavek byl stanoven na 100000 USD, úvěry jedinému klientovi směly představovat maximálně 10% celkového portfolia namísto dosavadních 50% (Amaghlobeli, Farrel, Nielsen, 2003).

79

Zdroj: Amaghlobeli, Farrel, Nielsen - The Evolution of Commercial Banking in Georgia 1991-2001, 2003

Restrukturalzace bývalých státních bank Nyní se zaměříme na vývoj, kterým prošly po roce 1995 bývalé státní banky. Role těchto bank byla na počátku roku 1995 velmi významná, neboť si i přes velký počet bankovních institucí zachovávaly vysoký podíl na celkových vkladech (viz graf 4.16). Výrazná restrukturalizace těchto bank započala v květnu 1995, kdy byly tři bývalé státní banky (PromstroiBank, SberBank a EximBank) spojeny do jediné banky – United Georgian Bank. Zároveň byla další z těchto bank (ZhilsostBank) přeměněna na Bank of Georgia (Amaghlobeli, Farrel, Nielsen, 2003). NBG poté podepsala těmito dvěma nově vzniklými bankami bilaterální dohody o zmrazení jejich aktiv do doby, neţ budou splňovat všechny regulační poţadavky Jejich restrukturalizace byla úspěšná, neboť jiţ v polovině roku 1997 NBG oběma znovu udělila licenci.32 Nejhorší tak zůstávala situace poslední z bývalých státních bank (AgropromBank). Ta disponovala největším podílem klasifikovaných úvěrů (mezi 60-80%) a její restrukturalizace se tedy výrazně protáhla (Kloc, 1999). Celkově se v průběhu druhé poloviny 90. let sníţil podíl bývalých státních bank na celkových vkladech, coţ nám ilustruje následující graf. Graf 4.16: Podíl bývalých státních bank na celkových vkladech 1991-2000 (%)

Zdroj: Amaghlobeli, Farrel, Nielsen - The Evolution of Commercial Banking in Georgia 1991-2001, 2003

Bankovní reformu můţeme označit za relativně úspěšnou. Cíl zmenšit počet bankovních institucí byl naplněn. Co je mnohem důleţitější, banky na konci 90. let podléhaly přísnému dohledu NBG. Banky tedy existovaly díky vlastní aktivitě v roli finančního zprostředkovatele, 32 Ţe nešlo o pouhou restrukturalizaci na papíře, ale o výraznou transformaci těchto bank dokazují např. Amaghlobeli, Farrel, Nielsen (2003), kdyţ uvádí, ţe United Georgian Bank propustila 60% zaměstnanců a zrušila většinu ze svých 1500 poboček. Těch měla banka v roce 2000 jiţ jen 20.

80

nikoli pouze díky neomezenému přístupu k úvěru u NBG, jak tomu bylo v první polovině 90. let. Reformu bankovního sektoru můţeme označit za úspěšnou i díky sníţení podílu klasifikovaných úvěrů během druhé poloviny 90. let. Ten poklesl ze 40% v roce 1995 na 5% v roce 1999 (Kloc, 1999). Varující tak nadále zůstávala především nedůvěra obyvatelstva v bankovní sektor. Podle průzkumu veřejného mínění pořádaného NBG v půlce roku 2000 povaţovalo pouze 33-38% obyvatel banky za spolehlivé instituce, zatímco více neţ polovina vyslovila úplnou nedůvěru (Amaghlobeli, Farrel, Nielsen, 2003).

81

5 DLOUHODOBÉ TRENDY EKONOMIKY V poslední kapitole se budeme věnovat dlouhodobým trendům ekonomiky. Sledování dlouhodobého trendu by nám mělo poskytnout informaci o tom, jak hluboký pokles ekonomika Gruzie skutečně prodělala a zda se námi analyzované reformy projevily v následném rostoucím trendu. Text si rozdělíme do tří podkapitol. V první podkapitole se budeme zabývat dlouhodobým trendem ekonomiky Gruzie od roku 1965 aţ do současnosti. V druhé poté srovnáme vývoj ekonomiky Gruzie se zbytkem bývalého Sovětského svazu po roce 1990. Jelikoţ byl SSSR velmi rozmanitým uskupením, srovnáme vývoj v Gruzii zvlášť s jejími nejbliţšími sousedy Arménií a Ázerbájdţánem. Tomuto srovnání je věnována třetí podkapitola.

5.1 Dlouhodobý trend ekonomiky Gruzie Trendem ekonomiky můţeme označit tendenci jejího vývoje v dlouhém časovém období. V čase se pochopitelně vyskytuje řada faktorů, které dokáţí ekonomiku vychýlit od jejího trendu. Změna samotného trendu ovšem můţe proběhnout pouze z důvodu významného šoku, který ekonomiku zasáhne. Za takovýto šok můţeme označit právě zmiňovanou transformační recesi, která zasáhla všechny země tzv. socialistického bloku. Gruzie samozřejmě nebyla výjimkou. Dlouhodobý trend ekonomiky Gruzie nám zachycuje následující graf. Na něm je zachycen vývoj HDP na hlavu v Gruzii mezi lety 1965-2008. Pro lepší ilustraci jde o indexovaný graf, kdy jsme si za index 100 zvolili úroveň HDP na hlavu v roce 1990. Z grafu je patrný stabilní rostoucí trend ekonomiky po roce 1965, který byl narušen aţ výkyvy v 80. letech. Po roce 1988 poté započal propad ekonomiky. Silněji jsme si na grafu vyznačili právě období, kterému jsme se věnovali v celé práci. Zvýrazněn je dále rok 1994, který představuje dno trendu ekonomiky a zároveň počátek stabilizačního programu IMF. Po roce 1994 ekonomika jiţ opět dosahuje růstového trendu, který je srovnatelný s trendem v 60. a 70. letech. Nutno ovšem dodat, ţe po transformačním recesi ekonomika rostla ze značně niţšího základu. Transformační pokles v Gruzii byl velmi významný, v roce 1994 totiţ ekonomika Gruzie dosahovala pouze 29% úrovně roku 1990 (pouhých 22% úrovně roku 1985)!

82

Graf 5.1: Vývoj HDP na hlavu Gruzie podle parity kupní síly 1965-2008 (1990=100) 140 120 100 80 60 40

1965 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

20

Zdroj: Gapminder, 2010

5.2 Srovnání s ostatními zeměmi bývalého SSSR V této podkapitole se pokusíme srovnat vývoj ekonomiky Gruzie s vývojem ekonomik ostatních postsovětských republik. Na tomto místě je potřeba podotknout, ţe v této (i v následující) podkapitole nebude naším úkolem zhodnotit transformační vývoj. Autor si je vědom komplexnosti celého procesu transformace, při kterém navíc nejde pouze o přeměnu hospodářství, ale prakticky celé společnosti. Jakýkoliv pokus o jeho hodnocení tedy bude vţdy do určité míry odrazem subjektivního náhledu. V této (i v následující) podkapitole se tedy pouze pokusíme o srovnání postsovětského vývoje Gruzie a zbytku SSSR z hlediska ekonomické výkonnosti. K tomuto nám poslouţí indexovaný vývoj HDP a HDP na hlavu ve všech patnácti zemích bývalého SSSR. Úroveň produktu jednotlivých zemí roku 1990 označíme indexem 100. To nám umoţní porovnat vývoj ekonomiky jednotlivých ekonomik po rozpadu SSSR. Vývoj HDP a HDP na hlavu nástupnických republik SSSR máme zachycen na následujících grafech. Na tomto místě je nutné dodat, ţe úroveň produktu v jednotlivých zemích (jak jsme si jiţ uváděli výše) byla v roce 1990 mnohdy velmi rozdílná. Z grafu je na první pohled patrné, ţe ani jedna postsovětská ekonomika se nevyhnula transformačnímu poklesu. Tento pokles se ovšem lišil jak svojí hloubkou, tak dobou svého trvání. Dále vidíme, ţe to byla právě Gruzie, která prodělala nejhlubší propad ekonomiky podle ukazatele HDP i HDP na hlavu.33 Zajímavé je dále také sledovat, kdy se jednotlivým 33

Na tomto místě je třeba znovu připomenout velký objem šedé ekonomiky, který mohl propad ekonomiky Gruzie prohloubit. S problémem šedé ekonomiky se pochopitelně potýkaly i ostatní postsocialistické země. Podle odhadů (Schneider a Buehn, 2007) ovšem v ţádná jiná postsocialistická země zdaleka nedosáhla takového objemu šedé ekonomiky jako právě Gruzie (68% HDP v roce 2000).

83

ekonomikám dařilo vrátit se na svoji předtransformační úroveň produktu. Jak ovšem dále vidíme Gruzii se spolu s dalšími čtyřmi republikami (Kyrgyzstánem, Moldávií, Tádţikistánem a Ukrajinou) nepodařilo podle ukazatelů HDP a HDP na hlavu dostat na svoji úroveň roku 1990. Graf 5.2: Vývoj HDP v zemích bývalého SSSR (1990=100) 200 175 150 125 100 75 50 25

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and per capita GDP, 1-2008 AD

Graf 5.3: Vývoj HDP na hlavu v zemích bývalého SSSR (1990=100) 200 175 150 125 100 75 50 25

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and per capita GDP, 1-2008 AD

84

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

5.3 Srovnání s Arménií a Ázerbájdžánem V poslední podkapitole se pokusíme srovnat transformační vý voj ekonomiky Gruzie s vývojem ekonomik jejích geografických sousedů z oblasti Kavkazu – Arménií a Ázerbájdţánem. Kromě geografické blízkosti bylo pro tyto tři země společné i zapojení se do ozbrojeného konfliktu v první polovině 90. let.34 Je ovšem nutné dodat, ţe je potřeba nevnímat vypovídací schopnost tohoto srovnání jako absolutní, neboť mezi ekonomikami těchto tří zemí pochopitelně existovaly více či méně významné rozdíly. Rozdílná byla například úroveň HDP na hlavu v roce 1990, ale také velikost jednotlivých ekonomik. Počet obyvatel v Gruzii, Arménii a Ázerbájdţánu v roce 1990 byl 5,4 mil., 3,4 mil. a 7,2 mil., resp. (Maddison, 2008). Ekonomiky se navíc logicky lišily svojí strukturou a institucionálním uspořádáním. I přesto nám následující analýza poskytne vhodné informace o transformačním vývoji ekonomiky Gruzie v porovnání s ostatními zeměmi. K prvnímu srovnání pouţijeme stejnou metodu jako v předchozí podkapitole. Úroveň HDP na hlavu všech tří zemí označíme indexem 100. To nám následně umoţní pozorovat, k jak hlubokému poklesu jednotlivých ukazatelů došlo, kdy dosáhly svého dna a kdy se nakonec dokázaly vrátit na svoji předtransformační úroveň. Toto srovnání nám zachycuje následující graf. Z grafu je patrný hlubší pokles Gruzie. Největší rozdíl ovšem spočívá ve výkonnosti ekonomik po roce 1998. Zatímco se ukazatel HDP na hlavu Arménie a Ázerbájdţánu dokázal dostat vysoko nad svoji úroveň roku 1990 (téměř na dvojnásobek). Gruzie se v roce 2008 nadále nacházela zhruba na pouhých 75% svojí úrovně roku 1990. Graf 5.4: HDP na hlavu v Gruzii, Arménii a Ázerbájdţánu 1990-2008 (1990=100) Arménie

Ázerbájdžán

Gruzie

200 175 150 125 100 75 50 25

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and per capita GDP, 1-2008 AD 34 V letech 1991-1994 vedly obě země vzájemný konflikt o oblast Náhorního Karabachu.

85

Pro lepší ilustraci si dále porovnáme vývoj těchto tří ekonomik podle HDP na hlavu, tentokrát však v absolutních číslech. Toto srovnání nám zachycuje následující graf. Z něj je patrné, ţe kaţdá z ekonomik začínala svůj transformační proces z jiné pozice. Gruzie jako nejbohatší země následovaná Arménií a Ázerbájdţán. Situace se ovšem během následujících let výrazně změnila. Jiţ v roce 1992 byly všechny tři ekonomiky téměř na stejné úrovni. Jako první se podařilo zastavit propad ekonomiky Arménii, která následně dokázala nastartovat silný růst díky němuţ se nacházela v roce 2008 téměř na dvojnásobku své hodnoty roku 1990. Růsty Gruzie a Ázerbájdţánu byly po odeznění transformační recese srovnatelné. V roce 2006 se ovšem Ázerbájdţánu podařilo v ukazateli HDP na hlavu Gruzii dokonce předehnat. Největší rozdíl mezi vývojem těchto tří zemí lze tedy hledat především ve vývoji po roce 2000. Je otázkou, do jaké míry měly právě reformy v 90. letech na tento vývoj vliv. Graf 5.5: HDP na hlavu v Gruzii, Arménii a Ázerbájdţánu 1990-2008 (international GearyKhamis dollars) Arménie

Ázerbájdžán

Gruzie

12 000

10 000

8 000

6 000

4 000

2 000

Zdroj: Maddison – Statistics on World Population, GDP and per capita GDP, 1-2008 AD

86

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0

ZÁVĚR V práci jsme se věnovali ekonomickým reformám provedeným v Gruzii po rozpadu SSSR. Konkrétním cílem celé práce byla analýza těchto reforem. Vývoj ekonomiky Gruzie v 90. letech 20. století lze rozdělit na dvě diametrálně rozdílná období. Období (zhruba) první a druhé poloviny dekády se od sebe liší jak v pohledu na politickou stabilitu či pokles/růst ekonomiky, tak i v prováděné hospodářské politice. Při celkovém hodnocení je proto nutné přistupovat k jednotlivým obdobím odděleně. Podle názoru autora byl pokles na počátku 90. let z velké míry zapříčiněn objektivními důvody (ozbrojené konflikty, rozpad RVHP, struktura ekonomiky). Dále se ovšem domnívá, ţe liknavost vlád řešit hospodářské problémy a odkládání potřebných (ale nepopulárních) reforem pouze prohloubily propad ekonomiky. Je nutné také dodat, ţe některé kroky vlády dokonce přímo či nepřímo pokles produktu samy podpořily. Jako zlom, který ovlivnil vývoj ekonomiky po rozpadu SSSR, autor vnímá především nepřipravenost vlády vzešlé z prvních svobodných voleb na problémy, které s sebou přinášel transformační proces. Vláda prezidenta Gamsakhurdiy totiţ namísto liberalizačních kroků v kritickém období celé transformace prováděla „autarkní“ politiku. Její konfrontační způsob vládnutí navíc dále prohloubil napětí ve společnosti, které vedlo aţ k vypuknutí občanské války. Konflikt poté během svého trvání prakticky zamezil moţnosti pro provádění konzistentní hospodářské politiky. Pokud jsme se zmiňovali o nepřipravenosti první vlády na úskalí transformačního procesu, je nutné připustit, ţe program Gamsakhurdiovy koalice byl zaměřen především na obnovení samostatného, svrchovaného státu a péči o národní symboly. Vzhledem k drtivému vítězství Gamsakhurdiy v prvních svobodných volbách se tedy můţeme domnívat, ţe i samo obyvatelstvo vnímalo potřebu získání samostatnosti na Moskvě silněji neţ potřebu ekonomické reformy. Podle následného vývoje ovšem můţeme konstatovat, ţe nezávislost byla vykoupena aţ příliš draze. Reformy provedené v druhé polovině 90. let autor naopak hodnotí jednoznačně kladně. Díky nim se od roku 1995 podařilo vrátit ekonomiku zpět na růstovou trajektorii. Přetrvávající nerovnováhy ekonomiky v druhé polovině dekády autor vnímá především jako dědictví předchozího období. Jejich výskyt není moţné eliminovat okamţitě, ale jde spíše o otázku středně- aţ dlouhodobého vývoje. Zjednodušeně řečeno, i kdyby byly ekonomické reformy po roce 1995 sebevíc kvalitní, nikdy by nebylo moţné díky nim okamţitě napravit následky ekonomického kolapsu první poloviny 90. let. Je nutné poznamenat, ţe koncem dekády transformační proces zdaleka neskončil. Před Gruzií i na prahu nového tisíciletí stály nemalé úkoly v podobě pokračování v reformním úsilí. Dále můţeme prohlásit, ţe ty vůbec nejobtíţnější úkoly se netýkaly formálních reforem, nýbrţ neformálních změn celé společnosti. Můţeme například tvrdit, ţe nejobtíţnější úlohou hospodářské politiky s výhledem do nového tisíciletí bylo dokončení privatizačního procesu. 87

Jak obtíţné se ale zdá dokončení privatizace v porovnání se snahou o razantní sníţení míry korupce, redukcí šedé ekonomiky nebo získáním důvěry obyvatel ve finanční systém?

88

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ AMAGHLOBELI, David; FARREL, John; NIELSEN, James . The Evolution of Commercial Banking in Georgia, 1991-2001. Post-Communist Economies. 2003, vol. 15, no. 1, s. 47-73. ÅSLUND, Anders. How capitalism was built :the transformation of Central and Eastern Europe, Russia, and Central Asia. 1st ed. Cambridge : Cambridge University Press, 2007. xvi, 356 s. ISBN 978-0-521-86526. BECKER, Gary S. A Free-Market Winner Vs. A Soviet-Style Loser. Business week. 3. 8. 1998, č. 3589, s. 22. Bsec-organization.org [online]. c2010 [cit. 2010-03-20]. Black Sea Economic Cooperation. Dostupné z WWW: .

CAGAN, Phillipe The Monetary Dynamics of Hyperinflation. In Studies in the Quantity Theory of Money. Edited by Milton Friedman. Chicago : University of Chicago Press, 1956. s. 25-117. Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development. Cipdd.org [online]. c2006 [cit. 2010-01-07]. Georgian Chronicle 1992-97 . Dostupné z WWW: . DEMETRIOU, Spyros. Rising from the Ashes? : The Difficult (Re)Birth of the Georgian State. Development and Change. 2002, vol. 33, no. 5, s. 859-883. DJUGELI, Emir; CHANTLADZE, David. Georgia on its Way to the Market-Oriented Economy. Russian and East European Finance and Trade. 1999, vol. 35, no. 1, s. 32-67. ISSN 1061-2009. EBRD. Ebrd.com [online]. 2009 [cit. 2010-04-26]. Selected Economic Indicators. Dostupné z WWW: . EBRD. Ebrd.com [online]. c2010 [cit. 2010-03-16]. Structural Change Indicators Methodology. Dostupné z WWW: . FANE, George; NASH, John. Georgia´s Economic Collapse, 1991-1994 : The Role of State Orders and Inflation. Journal of Economic Policy Reform. 1998, vol. 2, no. 3, s. 247-267.

89

GAPMINDER. Gapminder.org [online]. c2010 [cit. 2010-03-21]. GDP per capita by purchasing power parities. Dostupné z WWW: . Georgia : A Blueprint for Reforms. Washington, D.C. : The World Bank, 1993. 140 s. ISSN: 0253-2123. Georgia: Recent Economic Developments and Selected Issues : IMF Staff Country Report No. 98/99. Washington, D.C. : IMF, 1998. 95 s. Georgia: Recent Economic Developments and Selected Issues : IMF Staff Country Report No. 00/68. Washington, D.C. : IMF, 2000. 116 s. Georgian Economic Trends 1995 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1996 [cit. 2009-11-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 1st Quarter 1996 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1996 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 2nd Quarter 1996 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1996 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 3rd Quarter 1996 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1996 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 4th Quarter 1996 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1997 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 1st Quarter 1997 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1997 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 2nd Quarter 1997 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1997 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 3rd Quarter 1997 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1997 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . 90

Georgian Economic Trends : 4th Quarter 1997 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1998 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 1st Quarter 1998 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1998 [cit. 200911-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 1998 No. 3 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1998 [cit. 2009-11-17]. Dostupné z WWW: . Georgian Economic Trends : 1999 No. 3 [online]. Tbilisi : GEPLAC, 1999 [cit. 2009-11-17]. Dostupné z WWW: . GURGENIDZE, Lado; LOBZHANIDZE, Mamuka; ONOPRISHVILI, David. Georgia: From Planning to Hyperinflation. Post-Communist Economies. 1994, vol. 6, no. 3, s. 259-289. Imf.org [online]. 1995 [cit. 2010-02-25]. Press Release No. 95/37. Dostupné z WWW: . KAUFMANN, Daniel; KALIBERDA, Aleksander. Integrating the Unofficial Economy into the Dynamics of Post-Socialist Economies : A Framework of Analysis and Evidence. Washington, D.C. : The World Bank, 1996. 43 s. KLOC, Kazimierz. The Central Bank and Commercial Banks in Georgia. Russian and East European Finance and Trade. 1999, vol. 35, no. 3, s. 57-94. ISSN 1061-2009. MADDISON, Angus. Ggdc.net [online]. c2008 [cit. 2010-03-07]. Statistics on World Population, GDP and Per Capita GDP, 1-2008 AD. Dostupné z WWW: .

MIKABERIDZE, Alexander. Georgianbiography.com [online]. 2007 [cit. 2009-11-17]. General History of Georgia. Dostupné z WWW: . National Bank of Georgia. Money Aggregates and Monetary Ratios [online]. 2010 [cit. 201004-01]. Dostupné z WWW: . National Statistics Service of Georgia. Geostat.ge [online]. c2010 [cit. 2010-01-07]. National 91

Accounts - Yearbook 1999. Dostupné z WWW: . NATIONS ONLINE. Nationsonline.org [online]. 2010 [cit. 2010-04-19]. Political Map of Georgia. Dostupné z WWW: . PAPAVA, Vladimer. On the Role of the International Monetary Fund in the Post-Communist Transformation of Georgia. Emerging Markets Finance and Trade. 2003, vol. 39, no. 5, s. 526. ISSN 1540-496X. PAPAVA, Vladimer The Georgian Economy : Main Directions and Initial Results of Reforms. In Systemic Change in Post-Communist Economies. Edited by P.G. Hare. London : Macmillan Press, 1999. s. 266-292. ISBN 031222642X. PAPAVA, Vladimer. The Georgian Economy : Problems of Reform. Eurasian Studies. 1995, vol. 2, no. 2, s. 52-62. SCHNEIDER, Friedrich; BUEHN, Andreas. Shadow Economies and Corruption All Over the World : Revised Estimates for 120 Countries. Economics: The Open-Access, OpenAssessment E-Journal [online]. 2007, vol. 1, version 2, [cit. 2010-04-26]. Dostupný z WWW: . SILAGADZE, Avtandil; BERIDZE, Teimuraz. Note on Privatization in Georgia. In KAMINSKI, Bartlomiej. Economic Transition in Russia and the New States of Eurasia. Armonk : M. E. Sharpe, 1996. s. 354-356. SLIDER, Darrel. The Politics of Georgia's Independence. Problems of Communism. 1991, vol. 40, no. 6, s. 63-78. SLIDER, Darrel. Georgia. In CURTIS, Glenn E. Armenia, Azerbaijan, and Georgia: Country Studies. Washington, D.C. : U.S. Government Printing Office, 1995. s. 149-230. STRAKOVÁ, Helena. Politický systém Gruzie. Brno, 2001. 106 s. Diplomová práce. Masarykova Univerzita. STRAKOVÁ, Helena. Politický vývoj Gruzie ve 20. století. Brno, 2002. 85 s. Diplomová práce. Masarykova Univerzita. Transition Report 1995 : Investment and Enterprise Development . London : EBRD, 1995. 210 s. ISBN 1898802025. Transition Report 1996 : Building an Infrastructure for Transition and Promoting Savings . 92

London : EBRD, 1996. 220 s. ISBN 898802041. Transition Report 1997 : Enterprise performance and growth . London : EBRD, 1997. 240 s. ISBN 1898802076. Transition Report 1998 : Financial Sector in Transition. London : EBRD, 1998. 205 s. ISBN 1898802106. Transition Report 2000 : Employment, Skills and Transition. London : EBRD, 2000. 133 s. ISBN 1898802173. Transition Report Update 1995. London : EBRD, 1995. 69 s. Transition Report Update 1996. London : EBRD, 1996. 48 s. ISBN 1898802033. Transition Report Update 1998. London : EBRD, 1998. 73 s. ISBN 1898802084. Transition Report Update 1999. London : EBRD, 1999. 88 s. ISBN 1898802114. Transition Report Update 2000. London : EBRD, 2000. 90 s. ISBN 1898802165. Transition Report Update 2001. London : EBRD, 2001. 101 s. ISBN 1898802181. Transparency International. Transparency.org [online]. 1999 [cit. 2010-03-28]. The 1999 TI Corruption Perception Index. Dostupné z WWW: . WANG, Jian-Ye. The Georgian Hyperinflation and Stabilization. IMF Workong Paper. Washington, D.C. : IMF, 1999. 34 s. WELLISZ, Stanislaw. Georgia : A Brief Survey of Macroeconomic Problems and Policies. Russian and East European Finance and Trade. 1999, vol. 35, no. 1, s. 6-31. When things fall apart :qualitative studies of poverty in the formet Soviet Union. Edited by Nora Dudwick. 1st ed. Washington : The World Bank, 2002. xv, 445 s. ISBN 0-8213-5067-6. ŢÍDEK, Libor. Transformace české ekonomiky, 1989-2004. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. 304 s. Beckova edice ekonomie. ISBN 80-7179-922-X

93

SEZNAM GRAFŮ 1.1 HDP na hlavu Gruzie a SSSR 1973 a 1990……………………………………………. 15 1.2 HDP na hlavu jednotlivých republik SSSR v roce 1990………………………………..16 3.1 Změny reálného HDP 1989-1994……………………………………………………... 26 3.2 Vývoj HDP a HDP na hlavu Gruzie 1990-1994……………………………………….. 26 3.3 Vývoj HDP na hlavu v Gruzii, Estonsku, Tádţikistánu a bývalém SSSR 1990-1994… 27 3.4 Měsíční změny cenové hladiny v Gruzii v období leden 1991 – prosinec 1994………. 28 3.5 Podíl SVČ a nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu 1990-1994…….. 30 3.6 Podíl salda běţného účtu a obchodní bilance na HDP 1992-1994……………………...31 3.7 Podíly exportu, importu a salda obchodní bilance na HDP v Gruzii 1992-1994………. 32 3.8 Odhad podílu neformální ekonomiky na HDP v Gruzii a bývalém SSSR…………….. 35 3.9 Měsíční inflace v Gruzii a Rusku 1991-1993………………………………………….. 38 3.10 Příjmy, výdaje a saldo rozpočtu Gruzie 1990-1994…………………………………... 40 3.11 Vnější dluh/HDP 1991-1994………………………………………………………….. 41 3.12 Nominální směnný kurz RUR/USD (leden 1992 – červenec 1993)………………….. 43 3.13 Nominální směnný kurz GEC/USD (srpen 1993 – prosinec 1994)…………………... 46 3.14 Struktura zahraničního obchodu Gruzie 1992-1993………………………………….. 51 3.15 Počet komerčních bank v Gruzii v letech 1991-1994………………………………… 53 4.1 Reálné změny HDP 1991-2000………………………………………………………… 54 4.2 Vývoj HDP a HDP na hlavu 1995-2000……………………………………………….. 55 4.3 Vývoj HDP na hlavu v Gruzii, Estonsku, Tádţikistánu a bývalém SSSR 1990-2000… 56 4.4 Měsíční změny CPI v Tbilisi 1995 -1999……………………………………………… 57 4.5 Podíl exportu, importu a salda obchodní bilance a běţného účtu na HDP…………….. 59 4.6 Podíly SNS, BSEC, EU, Ruska a Turecka na celkových exportech Gruzie…………… 60 4.7 Podíly SNS, BSEC, EU, Ruska a Turecka na celkových importech Gruzie……………60 4.8 Příjmy, výdaje a saldo rozpočtu 1994-2000……………………………………………. 63 4.9 Příjmy rozpočtu v zemích SNS v roce 1995…………………………………………… 64 4.10 Podíl vnějšího dluhu na HDP 1994-2000……………………………………………...66 4.11 Peněţní nabídka – listopad 1994 - březen 1996………………………………………. 68 4.12 Vývoj směnného kurzu GEL/USD (1995-1999)……………………………………... 70 4.13 Objem dolarizace v období říjen 1995 - prosinec 1999………………………………. 71 4.14 Odhady podílu soukromého sektoru na HDP………………………………………… 76 4.15 Počet komerčních bank + počet komerčních bank kontrolovaných zahraničním subjektem v Gruzii 1994-2000……………………………………………………………... 79 4.16 Podíl bývalých státních bank na celkových vkladech 1991-2000……………………. 80 5.1 Vývoj HDP na hlavu Gruzie podle parity kupní síly 1965-2008………………………. 83 5.2 Vývoj HDP v zemích bývalého SSSR…………………………………………………. 84 5.3 Vývoj HDP na hlavu v zemích bývalého SSSR………………………………………... 84 5.4 HDP na hlavu v Gruzii, Arménii a Ázerbájdţánu 1990-2008 (1990=100)…….. 85 5.5 HDP na hlavu v Gruzii, Arménii a Ázerbájdţánu 1990-2008…………………………. 86 94

SEZNAM TABULEK 1.1 Obchod Gruzie s republikami SSSR v domácích a světových cenách 1990…………... 18 3.1 Meziroční změny spotřebitelských cen v Gruzii 1990-1994…………………………... 29 3.2 Vývoj peněţní nabídky (M2)…………………………………………………………... 45 3.3 Počet privatizovaných malých podniků 1993-1994……………………………………. 48 4.1 Meziroční změny spotřebitelských cen v 1995-1999………………………………….. 57 4.2 Míra nezaměstnanosti 1995-2000 – konec roku……………………………………….. 58 4.3 Objem exportu a importu 1995-2000…………………………………………………... 59 4.4 Administrativně stanovené ceny - CPI a EBRD-15……………………………………. 62 4.5 Malá privatizace podle sektorů ekonomiky 1994-1995………………………………... 72 4.6 Rozdělení středních a velkých podniků do privatizačních skupin a podle sektoru……. 73 4.7 Účastníci Speciálních kupónových aukcí (SVA)………………………………………. 74 4.8 Průměrný počet akcií za jeden kupón, podle vybraných odvětví……………………… 75 4.9 Čistý příliv přímých zahraničních investic…………………………………………….. 78

95

SEZNAM POUŽÍTÝCH ZKRATEK BCP – Program certifikace bank (Bank Certification Program) BSEC – Organizace pro ekonomickou spolupráci v oblasti Černého moře (Black Sea Economic Cooperation) BÚ – Běţný účet CIPDD – Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development CPE – Centrálně plánovaná ekonomika CPI35 – Index vnímání korupce (Corruption Perception Index) CPI – Index spotřebitelských cen (Consumer Price Index) EBRD – Evropská banka pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development) EU – Evropská unie (European Union) FDI – Přímé zahraniční investice (Foreign Direct Investment) GEC – Gruzínský kupón (měnová jednotka) GEL – Gruzínské lari GEPLAC – Georgian-European Policy and Legal Advice Center HDP – Hrubý domácí produkt HDP p.c. – Hrubý domácí produkt na hlavu (per capita) IMF – Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) M - Import NBG – Národní banka Gruzie OB – Obchodní bilance OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSVČ – Osoby samostatně výdělečně činné PAYG – Pay-as-you-go, průběţný důchodový systém RPI – Index maloobchodních cen (Retail Price Index) RUR – Ruský rubl RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci SNS – Společenství nezávislých států SOG – Svaz občanů Gruzie SSSR – Svaz sovětských socialistických republik SBA – StandBy Arrangement STF – Systemic Transformation Facility SVA – Speciální kupónové aukce (Special Voucher Auctions) SVČ – Samostatně výdělečně činní TI – Transparency International USD – Americký dolar VA – Kupónové aukce (Voucher Auctions) WTO – Světová obchodní organizace (World Trade Organization) X - Export

35 Zkratka CPI je pouze v kapitole 2 pouţita ve smyslu Indexu vnímání korupce. V celém zbývajícím textu jde o zkratku indexu spotřebitelských cen.

96

PŘÍLOHA

Příloha 1.: Politická mapa Gruzie

Zdroj: Nations online, 2010

97