40
Jan Pelikán*
Srbsko nových nadìj a staronových konfliktù
S
ouèasná politická realita v Srbsku se na první pohled podobá situaci v bývalých sovìtských satelitech bezprostøednì po rozpadu východního bloku. Podrobnìjší rozbor však ukáže øadu podstatných odlišností. Porážkou komunistických stran v Polsku, Maïarsku èi Èeskoslovensku skonèila ze dne na den èi s týdne na týden jedna historická epocha. Zaèínalo se na zelené louce. Vládu pøevzali lidé disponující sice minimem zkušeností s exekutivní mocí, souèasnì však nezatížení minulostí. Jejich pozici neoslabovaly chyby i høíchy, kterých by se mohli dopustit pøi pøedcházející legální opozièní èinnosti. Mezi osobami, které narychlo vytvoøily nové mocenské
* Jan Pelikán; PhDr., CSc., pôsobí v Ústave svetových dejín Filozofickej fakulty Univerzity Karlovej v Prahe. Dlhodobo sa zaoberá modernými dejinami juhoslovanského priestoru.
ŠTÚDIE, ANALÝZY 41 struktury, neexistovaly zásadní osobní animozity èi alespoò veøejnosti nebylo o tìchto averzích nic známo. V prvních mìsících a letech po rozpadu východního bloku tato okolnost významnì ovlivòovala situaci v bývalých sovìtských satelitech. Pùsobila jako faktor stability. Novým mocenským elitám nepochybnì ulehèovala jejich pozici.1 V dnešním Srbsku je však tento fenomén pøítomen jen ve velmi omezené míøe. Po 6. øíjnu nezaèala srbská spoleènost stavìt na zelené louce, neodstraòovala jen trosky zbylé po zhrouceném režimu. Dnes dominantní politické proudy a seskupení mají za sebou již relativnì dlouhou minulost. Jejich vùdci nejsou anonymními, veøejnosti málo známými revolucionáøi, bojovníky za lidská práva, kteøí si odpykávali dlouhé tresty vìzení a další léta se protloukali v pololegalitì. Nejsou to neostøílení nováèci, kteøí shodou okolností náhle dosedli do ministerských èi poslaneckých køesel. Na veøejné scénì vystupují již více než deset let.2 Charakter srbských dìjin v uplynulé dekádì nepochybnì urèovala pøedevším Miloševièova oligarchie. V dramatu posledního desetiletí nebyly ovšem opozièní síly pouhými statisty, štafáží autoritativní vlády. Jejich vùdci nehrávali vždy jen epizodní role. Nelze øíci, že by opozice ovlivnila pouze výslednou podobu okrajových detailù historických procesù. Žádný z opozièních politikù (vyjma disidentù Miloševièova režimu) nemìl až do 5. øíjna minulého roku reálné ingerence v mocenské oblasti. Protimiloševièovské síly se však nepochybnì významnì podílely na formování spoleèenského vìdomí srbské society. Pøi dlouhém, rozporuplném, ale dávno pøed 5. øíjnem loòského roku zakonèeném rozkladu titoistického systému významnì spoluvytváøely hodnotovou orientaci jejích jednotlivých vrstev.3 Politická scéna v Srbsku se v 90. letech navenek pøíliš neodlišovala od západoevropského modelu. Po rozpadu Titovy federace se zde za zcela specifických podmínek formálnì konstituovala parlamentní demokracie se silnou exekutivní rolí prezidenta voleného všeobecným hlasováním. Postupnì se zformovalo i široké spektrum politických stran zahrnující všechny standardní názorové proudy. V uplynulé dekádì tento systém pochopitelnì fungoval zcela pokøivenì. Miloševiè velmi obratnì využíval, lépe øeèeno zneužíval mechanismù formálnì existujícího demokratického zøízení pro udržování režimu své osobní moci. V poèátcích své vlády profitoval pøedevším z monopolu nad rozhodujícími sdìlovacími prostøedky. Pozdìji se ve stále vìtší míøe uchyloval k – nutno øíci – obratným a sofistifikovaným volebním machinacím a podvodùm pøi sèítání hlasù.4 V závìreèné fázi své existence zaèal jeho režim
42 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ zastrašovat své odpùrce rùznými formami trestní perzekuce, ale i brutálními represemi, vèetnì vražd a únosù. Teror však nikdy nenabyl masové podoby. Jeho obìtmi se stalo jen nìkolik, pøesnì vytipovaných osob, které zaèaly být z rùzných dùvodù pro režim nepohodlné nebo nebezpeèné.5 Na rozdíl od klasických diktatur ponechával Miloševièùv režim opozièním proudùm pomìrnì široký manévrovací prostor. Využívaly ho nejen politické strany, ale i široká škála nevládních organizací, vèetnì tìch, které financovaly západní nadace. Vládnoucí garnitura dlouho tolerovala èinnost vùèi ní ostøe kritických médií, vèetnì rozhlasových stanic. Postupnì sice rùznými prostøedky nezávislá média omezovala, ale i v poslední fázi své existence, kdy se Miloševièùv režimu zmítal v dlouhé agónii, byl v Srbsku napøíklad bìžnì k dostání opozièní tisk. Srbský parlament nebyl bezmocným, podle pøedstav vládnoucí oligarchie sestavovaným shromáždìním, které by jen trpnì schvalovalo vládní návrhy zákonù. Podobnì bìlehradská oligarchie postupovala vùèi svým odpùrcùm ve významných spoleèenských a kulturních institucích. Pøes personální èistky provádìné po roce 1998 na vysokých školách se jí napøíklad nikdy nepodaøilo dostat univerzitu zcela pod svùj vliv. Na vìtšinì fakult, ale i akademických ústavù zùstala zachována relativní svoboda vìdecké a pedagogické práce. Bizarní pomìry panující za Miloševièovy éry zásadnì ovlivnily formování a charakter politických stran. Autoritáøský systém jim ponechával široký prostor k aktivitì. Souèasnì dokázal obratnì podvazovat jejich reálný vliv. Využíval pøitom nejen rozvìtvené agenturní sítì, ale pøedevším profitoval z rozporù, které byly pro pestrobarevný tábor srbské opozice typické a které se postupem èasu – až do poèátku loòského roku – stále prohlubovaly. Neskloubitelné osobní ambice vùdcù jednotlivých stran ovšem nepøedstavovaly jedinou, a dokonce ani ne hlavní slabinu protimiloševièovského tábora. Hlavní opozièní proudy pøedevším trpìly absencí nosného programu, nedokázaly se prezentovat jako reálná alternativa vùèi Miloševièovu klanu. Srbská protikomunistická opozice se koncepènì profilovala shodnì jako podobné formace v dalších republikách a národních komunitách bývalé SFRJ. V prùbìhu druhé poloviny 80. let vytyèila jako svoji základní programovou platformu likvidaci komunistického režimu a obranu nacionálních zájmù vlastního národa. Titoistický systém v podstatì spontánnì odumøel. Vìtších zteèí a obìtí nebylo tøeba. Druhý aspekt programu proto logicky záhy pøevážil. V období poèínajících etnických sporù a konfliktù se pøitom v této sféøe žádný z vlivných srbských nekomunistických proudù nepokoušel hledat nové pøístupy, kompromisní øešení. Všechny se vrátily k anachronickému ro-
ŠTÚDIE, ANALÝZY 43 mantickému bojovnému nacionalismu, který utrpìl zdrcující porážku za druhé svìtové války. Na rozdíl od nekomunistických nacionalistických hnutí pùsobících v dalších jugoslávských republikách se srbské opozici nepodaøilo v roce 1990 pøevzít moc. Vládu si podržely dosavadní struktury. Ty formálnì revidovaly, reálnì však zcela opustily titoistickou platformu. Miloševièùv režim se v propagandì hlásil k levicovým tradicím. Ve skuteènosti však žádný program ani ideologii nikdy nevytvoøil. Nepotøeboval vize, deset let pøežíval v koncepèním, programovém i myšlenkovém vakuu. Pouze eklekticky skládal nikdy nedokonèenou mozaiku sestavenou z tøpytivých støípkù rùzných koncepcí a ideologií.6 Od svých domácích konkurentù však Miloševiè v tichosti pøevzal nacionalistické koncepce. Pochopil, že je to jediná možnost, jak se udržet u moci. Nikdy se k nim veøejnì pøíliš nehlásil, formálnì hájil dìdictví etnické tolerance. Nacionalistický program však zaèal nepromyšlenì – jaksi ad hoc – uskuteèòovat. Nepøímo, ale zcela jasnì se dokázal prezentovat jako obránce srbských národních zájmù. Tak ho také dlouho vnímala rozhodující èást srbské veøejnosti. Srbská realita poèátku 90. let byla pøesycena paradoxy. Ztrouchnivìlý titoistický systém se v Bìlehradu narychlo, za kulisami pøemìnil v autoritativní režim, který svou podstatou nejvíce pøipomínal latinskoamerické oligarchie. I Miloševiè ho – jak jsme ukázali výše – opentlil demokratickými institucemi. Typovì se tento systém podobal Tudjmanovu režimu. Na rozdíl od nìj však nebyl propagandisticky antikomunistický. Formálnì se hlásil k levici. Komunistické tradici však odhodil, s demokratickou levicí nemìl nic spoleèného. Miloševiè realizoval nacionalistický program. Jeho nacionalismus však nebyl na rozdíl od Tudjmana upøímný, autentický. Používal ho pøísnì úèelovì jako prostøedek pro uchování osobní moci. I proto se dokázal vyrovnat s porážkami ve válce v Chorvatsku, v Bosnì, s faktickým odtržením Èerné Hory. Miloševièovo rozhodnutí ponechat svému bizarnímu neideologickému režimu neurèitý levicový nátìr mìlo však nakonec pro nìj samotného, ale i pro celou srbskou spoleènost, a tedy i srbskou opozici osudový dopad. V roce 1991 se západní velmoci dlouho nedokázaly zorientovat v kakofonii rozhoøívajícího se jugoslávského konfliktu. Podcenily výbušnost krize a nebezpeèí její eskalace. Nepovažovaly proto za nutné vypracovat podrobnou analýzou pozadí krize a hledat koncepci jejího komplexního øešení. Následnì pouze tlumily konflikty, které pøerostly únosnou mez. Úpornì hledaly bod, o který by se mohly ve svém pøístupu opøít a který by jim umožòoval pøed vlastní veøejností zdùvodòovat úèelový pøístup. Miloševièova titoistická
44 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ minulost a pøedevším jeho neochota k formálnímu rozchodu s komunistickou tradicí sehrála v jejich hledání snadných, rychlých a z hlediska propagandy pøesvìdèivých øešení rozhodující roli. Již koncem roku 1991 byl Miloševiè na Západì prezentován jako v podstatì jediný viník jugoslávské tragédie, o pár mìsícù pozdìji se o nìm mluvilo pouze jako o balkánském øezníkovi. Na jaøe 1992 vyhlásila OSN proti Svazové republice Jugoslávii sankce. Srbsko se stalo izolovaným otloukánkem. Miloševiè nepochybnì patøil k hlavním strùjcùm novodobých balkánských hrùz. Podrobná historická analýza asi potvrdí, že se na jejich rozpoutání podílel nejvìtší mìrou. On a jeho spolupracovníci (podøízení) a spojenci však nebyli jedinými viníky jihoslovanské apokalypsy. Jejich konkurenti z øad chorvatské, muslimské i albánské nacionalistické elity patøili do stejné odiózní kategorie. Žádná z tìchto skupin, které poèátkem 90. let získaly v jednotlivých etnických komunitách rozhodující postavení, nemìla zájem o vytvoøení multietnické spoleènosti. I jejich vùdci prosazovali nesmiøitelná šovinistická stanoviska. Nehledali kompromis, snažili se vytvoøit podmínky pro dominanci vlastního národa. Ve válkách v Chorvatsku, v Bosnì, v narùstajícím napìtí v Kosovu ovšem nešlo pouze o realizaci mocenských zámìrù znepøátelených elit. Do støetu se dostaly národní, z pohledu jednotlivých etnických komunit nepochybnì legitimní zájmy. Jakýkoliv výsledek konfliktu musel nutnì poškodit alespoò jednu ze znepøátelených stran. Srbská opozice si v prvním období jihoslovanské krize poèínala neobratnì. Dynamika vývoje ji zaskoèila. Miloševiè ji snadno pøeválcoval v regulérních, ale v nekorektních podmínkách uskuteènìných prezidentských a parlamentních volbách. Energicky a bez vìtších potíží potlaèil špatnì pøipravený, nepromyšlený pokus o státní pøevrat zorganizovaný v bøeznu 1991 Vukem Draškovièem. Po vypuknutí obèanských válek v Chorvatsku a následnì i v Bosnì a Hercegovinì, do nichž se Miloševièova oligarchie otevøenì vmìšovala, bìlehradská opozice obtížnì hledala dùvody, kvùli nimž by mohla vládu kritizovat. Oprávnìnì jí vyèítala nedemokratické poèínání. Tento argument však v roce 1992 zajímal jen menšinu srbské spoleènosti. Její rozhodující èást se tehdy smíøila i s náhlým ekonomickým propadem, který chápala jako nezbytnou daò na obranu národních zájmù. Opozici se tak mohla profilovat a pokoušet získávat popularitu jen ve sféøe nacionálních konfliktù. Miloševièovi, který pøejal a pokoušel se uskuteèòovat její základní programová východiska, pøitom tìžko mohla vyèítat zradu národních zájmù. Kritizovala ho jen za neobratnost, nedùslednost, špatnou taktiku, popøípadì – a to velmi èasto – za pøílišné ústupky v pomì-
ŠTÚDIE, ANALÝZY 45 ru k Republice srbská Krajina, k Republice srbské a malou rozhodnost pøi potlaèování albánského národního hnutí v Kosovu. Strategie všech významnìjších složek opozièního tábora se ve vztahu k nacionálním konfliktùm nijak výraznì nediferencovala. Jednotlivé formace se lišily pouze v taktice. Štìpící se Demokratická strana více èi ménì otevøenì sympatizovala se srbskými separatisty. Poskytovala jim však jen verbální podporu. Radikálnìjší èást opozice (Srbské hnutí obnovy (SPO), Srbská radikální strana (SRS)) zformovala své vlastní paravojenské jednotky, které si velmi brutálnì poèínaly v bojích v Chorvatsku a v Bosnì. S tìmito oddíly se pøitom poèítalo i pøi eventuálním boji o moc v Bìlehradu. Odlišné postoje zastávaly pouze okrajové politické proudy (Obèanský svaz Srbska, Liga sociálních demokratù Vojvodiny), které dùslednì odsuzovaly srbskou nacionalistickou kampaò. Srbskou spoleènost však jejich stanoviska neoslovila a ve vypjaté nacionalistické atmosféøe asi ani nemohla oslovit. Tato politická uskupení, jejichž názory sdílely i nìkteré nevládní organizace, navíc ignorovala objektivní charakter nacionálních tenzí a nikdy nedokázala pøedložit reálnou koncepci jejich spravedlivého èi alespoò vyváženého øešení.7 Z opozièního tábora nevyšel vùdce, který by si v kritických okamžicích státních a národních dìjin dokázal získat dùvìru rozhodující èásti populace a byl by schopen pøesvìdèit spoleènost o nutnosti zásadní zmìny kursu, popøípadì i o potøebì nepopulárních a nevyhnutelných kompromisù v etnických konfliktech. Takovým typem nebyl sice charismatický, ale do morku kosti ješitný Draškoviè. Tento politik – ještì pøed pár mìsíci na Západì pøedstavovaný jako ztìlesnìní demokratického Srbska – mìl sklony k autoritáøství, k vytváøení vlastního kultu, k nepotismu. Vyžíval se v renesanci a oslavování vyèpìlých tradic nekomunistického, ale ostøe nacionalistického srbského odboje z období druhé svìtové války.8 Svého nesporného charismatu využíval i Vojislav Šešelj, který se verbálnì hlásil k radikální pravici. Pokud by Draškoviè èi Šešelj shodou okolností pøevzali moc v Srbsku, dovedli by svoji zemi podobnou cestou do stejné slepé ulièky, kam se dostala pod Miloševièovým vedením. Také pøedstavitelé umírnìnìjší, západnìjší Demokratické strany se dlouho nedokázali zhostit úlohy, které od nich vyžadovala z kloubù vymknutá doba. Platilo to jak o Zoranu Djindjièovi, tak Dragoljubu Mièunovièovi, ale ovšem také o Vojislavu Koštunicovi – vùdcích tøí hlavních seskupení, do nichž se Demokratická strana postupnì rozštìpila. Ani jednoho z nich neprovázely bizarní skandály spjaté s Vukem Draškovièem. Jejich politická kultura se zásadnì odlišovala od vystupování Vojislava Šešelja, politika, zá-
46 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ mìrnì využívajícího primitivity èásti volièského potenciálu. Ani jeden z nich se však – stejnì jako Draškoviè a Šešelj – dlouho nedokázal stát alternativou vùèi Slobodanu Miloševièovi. Všichni navíc dlouhá léta krize živoøily ve stínu obou dvou výše zmínìných opozièních populistických demagogù. Všechny tyto subjektivní faktory výraznì oslabovaly postavení srbské opozice. Pøekonání krize, do níž Srbsko od poloviny roku 1991 stále více zapadalo, však bránily pøedevším objektivní okolnosti. Vyobcování zemì z mezinárodního spoleèenství, svržení veškeré viny za jihoslovanský konflikt na Slobodana Miloševièe – a implicitnì tak na celý srbský národ, tendence západní politiky øešit jednotlivé dílèí konflikty balkánské krize pøedevším na úkor srbských národních zájmù nesmírnì zúžily manévrovací prostor bìlehradské opozice. Do vyøešení chorvatského, bosenského a kosovského konfliktu opozice z objektivních dùvodù jen tìžko mohla dostat pøíležitost vyvést svoji zemi z prohlubující se krize. Paralelnì se zahranièními neúspìchy a vnitøními nesnázemi Miloševièovy oligarchie upadala srbská opozice do stále vìtšího marasmu. Její krize a bezmocnost se prohloubila po nìkolika neúspìšných pokusech zbavit Miloševièe vlády. Po skoro mìsíc trvajících protestech si v létì 1992 vynutila pøedèasné volby. V nich však utrpìla zdrcující porážku. Jediným výsledkem masových demonstrací tak bylo další vnitøní štìpení opozice a posílení animozit mezi jejími vùdci. Podobnì, se zøetelnìjším tragikomickým až fraškovitým zabarvením dopadly o rok pozdìji i Draškovièem vyvolané mnohem slabší protesty. Série neúspìšných protestù, narùstající pøesvìdèení o neporazitelnosti vládnoucí oligarchie ve volbách, prohlubující se izolace Srbska a ztenèující se nadìje na koneèné vítìzství srbských nacionalistických sil v obèanských válkách v Chorvatsku a Bosnì postupnì donutily vùdce vìtšiny opozièních proudù hledat jiné cesty a prostøedky ke zmìnì politických pomìrù. Ani tato zmìna taktiky však nebyla pøíliš úspìšná a ve svých dùsledcích vedla k dalšímu oslabení opozièního tábora. Metamorfózy srbské opozièní scény mìly bizarní podobu. Jejich vùdci pøedvedli pokusy o pøekvapivé rošády, skuteèné i jen markýrované pøemety, snažili se zaujmout veøejnost seriálem stínových pøedstavení. Populistický šovinista Draškoviè zaèal vystupovat jako stoupenec moderní obèanské spoleènosti. Zapomenul na svá nedávná agresivní nacionalistická stanoviska a distancoval se od skupin vládnoucích v Srby ovládaných oblastech Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Vsadil na spolupráci se západními mocnostmi. Doufal, že se mu s jejich pomocí podaøí vyhodit ze sedla nejen Miloševièe, ale i své konkurenty z øad opozice. Draškovièovy piruety byly natolik atraktivní, že dokonce okouzlily èást vùdcù marginální-
ŠTÚDIE, ANALÝZY 47 ho proudu srbské opozice, který zastával autentické protinacionalistické koncepce. Dnes si již málokdo vzpomene, že se pøedstavitelé Obèanského svazu Srbska, jehož pøedsedou je nyní aktuální ministr zahranièních vìcí SRJ Goran Svilanoviè, dostali nìkolikrát do parlamentu jen díky tomu, že uzavøeli s Draškovièem dohodu o spoleèné kandidátce. Vùdci umírnìného nacionalistického tábora naopak v závìru první poloviny 90. let zostøily svoji rétoriku. V pøímém protikladu s Draškovièovou linií vsadili na to, že Miloševièùv režim zkolabuje v dùsledku neúspìchu v konfliktech v Chorvatsku a v Bosnì. Vojislav Koštunica a ještì dùraznìji Zoran Djindjiè v roce 1995 rozhodnì podpoøili vùdce krajinských a bosenských Srbù. Poté, co Miloševiè uzavøel hranice s Bosnou, odjel souèasný srbský premiér osobnì podpoøit Radovana Karadžièe. Draškovièovy plány nevyšly. Západ správnì odhadl, že Miloševiè pøedstavuje pøi jednáních o mírovém uspoøádání v Bosnì a pøi realizaci uzavøených dohod nejvydíratelnìjšího a tedy nejkooperativnìjšího partnera. Dal mu proto pøednost pøed nevyzpytatelným vùdcem Srbského hnutí obnovy. Draškoviè také nepochopil, že se rozhodující èást srbské spoleènosti po letech sankcí a ne vždy zcela zasloužených políèkù, které se jí dostalo ze Západu, nenechá okouzlit politikem tìšícím se podpoøe USA a jejich spojencù. Nenaplnily se ani Koštunicovy a Djindjièovy pøedpoklady. Srbská spoleènost unavená sankcemi, dlouhodobým ekonomickým úpadkem a prohlubujícím se všeobecným marasmem v podstatì trpnì pøihlížela likvidaci Republiky srbská Krajina i porážce Mladièových vojsk v Bosnì. Pøedstava, že pøíchod statisícù zbìdovaných uprchlíkù z Chorvatska a z Bosny do Srbska ukonèí Miloševièovu éru, se ukázala jako nesprávná. Paralelnì s tìmito taktickými obraty se velká vìtšina opozièních vùdcù pokoušela o rùzné formy samostatné spolupráce s Miloševièem. Žádný z nich nepoèítal s trvalou kooperací. Doufali, že díky taktickému kompromisu s vládnoucí klikou získají èást mocenských pozic, které budou moci využít jako pøedsunutou baštu v závìreèném zteèi proti autoritativní vládì. Jedinou výjimku pøedstavoval Vojislav Koštunica. Souèasný jugoslávský prezident vždy rozhodnì odmítal nejen spolupráci, ale i jakékoliv kontakty s Miloševièem. Miloševiè se v tìchto taktických hrátkách ukázal jako mnohem obratnìjší politický makléø než jeho konkurenti. Náznaky ochoty ke spolupráci, které projevil Zoran Djindjiè, obratnì využil ke zhoršení vztahù uvnitø opozièního tábora. Stranám, se kterými vytvoøil koalice (kromì radikální strany a Srbského hnutí obnovy to byla také po nìkolik let Nová demokracie9), nikdy nepøedal významnìjší kompetence. V okamžicích, kdy se ho pokusily pøitlaèit ke zdi, je vždy vyšachoval ze hry.
48 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ V roce 1996, kdy západní velmoci vzaly kooperativního a vùèi nim vstøícného Miloševièe pøechodnì na milost a zacházely s ním takøka jako s jinými balkánskými politiky, se srbská opozice nacházela v hluboké krizi a depresi. Náhlé a neèekané oživení pøinesly až podzimní volby. Socialistická strana po nich znovu ovládla federální skupštinu. Opozice však dosáhla neèekaných ziskù v lokálních volbách. Pøipadly jí radnice v Bìlehradu a v øadì dalších dùležitých mìstech. Opozice profitovala z Miloševièovy chyby, kterou udìlal pøi pøípravì nového zákona o místních volbách. Ten umožòoval v pøípadném druhém kole vytváøení koalic. Vìtšina Miloševièových odpùrcù potom hlasovala pro ty opozièní kandidáty, kteøí nejlépe prošli v prvním kole. Po volbách se Miloševiè dopustil krátce za sebou druhé významné chyby. Prohlásil výsledky voleb ve vìtšinì mìst, v nichž zvítìzila opozice, za neplatné. Po zveøejnìní této zprávy zaplavily bìlehradské ulice tisíce demonstrantù. Masové protesty, které trvaly s neztenèenou intenzitou další tøi mìsíci, pøinesly opozici velkou vzpruhu. Vùdci dvou tehdy nejvýznamnìjších opozièních formací Vuk Draškoviè a Zoran Djindjiè dokázali po dlouhých letech rozporù nalézt spoleènou øeè a navenek vystupovali jednotnì.10 Pøíležitost nabídnutou bìlehradskými demonstracemi a nevídaným odhodláním protestujících opozièní pøedáci promarnili. Na veøejnosti sice prezentovali svoje odhodlání ke spoleènému postupu, jejich kooperace však mìla chatrné základy. V zákulisí bylo i nadále mezi Djindjièem a Draškovièem mnohonásobnì více rivality než vùle ke spolupráci. Žádný z opozièních vùdcù nebyl navíc pøipraven pøevzít moc. Výbuch spontánních protestù je pøekvapil a ponìkud zaskoèil. Obávali se také, že turbulence vyvolané Miloševièovým pádem by mohly smést i je samotné. Tøímìsíèní bìlehradské demonstrace, které vrcholily v lednu 1997, nemìly také – stejnì jako pøedcházející vlny protestù – vìtší odezvu na venkovì. Vìtšina obyvatel regionù zùstala pasivní, anebo stále podporovala Miloševièe, pro kterého hlasovala nepøetržitì od prvních svobodných voleb. Bìlehradský autoritativní vládce v prùbìhu protestù obratnì lavíroval. Kombinoval nabídky k ústupkùm s vyhrùžkami a epizodickými represemi. Zámìrnì se však snažil zabránit masovým násilným excesùm a následnému vyostøení tenzí, které by pravdìpodobnì vedlo k rozšíøení protestù i do dalších regionù. Taktika, kterou zvolil, se ukázala jako úspìšná. Základnímu požadavku demonstrujících nakonec ustoupil a uznal výsledky lokálních voleb. Jeho mocenský monopol to ovšem nijak vážnì nenarušilo. Na vyústìní dlouhých bìlehradských protestù odehrávajících se na pøelomu let 1996/1997 mìl výrazný vliv i pøístup západní aliance. Paralelnì
ŠTÚDIE, ANALÝZY 49 s protesty se zaèalo rychle vyostøovat napìtí v Kosovu. Pasivní rezistence, kterou poèátkem 90. let zahájila tamìjší albánská komunita, nemìla žádný efekt. Iniciativu pøebírali nacionalistiètí radikálové. Jejich pøedáci správnì pochopili, že jedinì ozbrojený boj a provokace proti srbské – de facto koloniální – správì, které vyvolají odvetná opatøení represivních složek, donutí západní mocnosti, aby se zaèaly kosovským problémem vážnì zajímat. Názory kompletního spektra srbské opozice na problém Kosova se v zásadních bodech nijak nelišily od stanovisek vládnoucí oligarchie. Kromì Obèanského svazu Srbska všechny strany schvalovaly zrušení autonomie této oblasti. Podporovaly represe proti albánskému hnutí odporu. Žádná z opozièních formací pøitom nedokázala nabídnout reálnou koncepci trvalé eliminace kosovské krize. Pøedstavitelé jednotlivých stran pøedkládali rùzné návrhy øešení albánského problému. Naivita tìchto dokumentù však byla nìkdy až fascinující. Koštunicova Demokratická strana Srbska se napøíklad inspirovala administrativní reformou provedenou v roce 1929 po vyhlášení královské diktatury. Zcela vážnì navrhovala rozèlenìní celé Jugoslávie do nìkolika provincií. Ani v jednom z nich by Albánci na rozdíl od Kosova netvoøili vìtšinu populace.11 Opozièní strany také odmítaly návrhy na rozdìlení Kosova, které se èas od èasu objevovaly v srbských intelektuálních kruzích. Toto kompromisní øešení by bylo – jak ukázal následný vývoj – za daných demografických trendù z hlediska srbských národních zájmù optimálním krokem. Postoj opozièních stran rezonoval s náladami ve spoleènosti. Srbská societa ani poèátkem roku 1997 tyto koncepce, pøestože její nedávné zanícení pro nacionalistické programy již znaènì opadlo, neakceptovala. Západní mocnosti, které po celé období balkánské krize tlumily – a i dnes tlumí – jen vyhrocené konflikty a nikdy se nepokusily o øešení celého komplexu problémù, výbušnost kosovské otázky dlouho podceòovaly. Poèátkem roku 1997 si však v souvislosti s prvními úspìchy ozbrojených akcí Osvobozenecké armády Kosova zaèaly toto nebezpeèí uvìdomovat. To urèilo i jejich taktiku k bìlehradským protestùm. Miloševièova pozice v jejich prùbìhu znaènì zeslábla. Rozhodný postoj Západu mohl pøispìt k mocenské zmìnì a demokratizaci pomìrù v Srbsku. USA a jejich spojenci však zùstali v podstatì pasivní. Pøi jejich rozhodování pøevážil chladný mocenský kalkul. Podle již zabìhnutého mechanismu a s ním propojené propagandistické kampanì mìla být vina za kosovskou krizi – stejnì tak, jak tomu bylo v pøípadì obèanských válek v Chorvatsku a v Bosnì – pøipsána na vrub bìlehradské vládì. Nahrazení dosavadní oligarchie demokratiètìjšími prozápadními mocenský-
50 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ mi strukturami, které by však vùèi národnìosvobozeneckému boji kosovských Albáncù vystupovaly ještì nesmiøitelnìji než Miloševiè, do tohoto scénáøe nezapadalo. Západ správnì pøedpokládal, že bude pøi klíèových rozhovorech o Kosovu bìlehradského diktátora snáze tlaèit ke zdi než Djindjièovu èi Draškovièovu vládu. Stejnì tak by bylo tìžké zdùvodnit bombardování Jugoslávie jako jediné možné øešení kosovské krize v pøípadì, že by v prezidentské pracovnì sedìl nìkdo jiný než Miloševiè. Po tøímìsíèních demonstracích opozice ovládla lokální zastupitelstva v nìkolika klíèových srbských mìstech. Tento úspìch se však brzy projevil jako Pyrrhovo vítìzství. Až na malé výjimky na všech radnicích vypukly ostré spory mezi jednotlivými opozièními subjekty. V jejich dùsledku se v polovinì roku 1997 rozpadlo køehké Draškovièovo a Djindjièovo spojenectví. Prestiž opozièních stran neposílil ani zpùsob, jakými øídily jednotlivé lokální samosprávy. Korupce, nepotismus, využívání i zneužívání mocenského postavení, které byly bìžné v institucích ovládaných Miloševièovou klikou, charakterizovaly i lokální samosprávu øízenou opozièními stranami. V Bìlehradu, jehož radnici od roku 1997 až do loòského øíjna ovládalo s tichou podporou socialistù Draškovièovo SPO, se tyto negativní tendence ještì vystupòovaly. V prùbìhu druhé poloviny roku 1997 opozice rychle a ještì více zabøedla do marasmu, ze kterého ji doèasnì dostaly davy demonstrující proti Miloševièovi. Po dlouholetých opakovaných neúspìších se zdálo, že se opozice již nikdy nezmùže na další rozhodný atak proti autoritativnímu režimu. Zásadní zmìnu vnitropolitické situace v Srbsku nepøineslo ani vypuknutí kosovského konfliktu a následná agrese státù NATO proti Jugoslávii. Bìhem tìchto tragických mìsícù se manévrovací prostor celé opozice ještì zúžil. Nacionalistický program, z nìhož všechny významný složky opozice vyšly, ale ani nálady pøevládající v srbské spoleènosti i v albánské komunitì, nedovolaly, aby nìkterá ze stran pøišla s pøevratnými vstøícnými iniciativami smìøujícími k pokojnému øešení kosovské tragédie. Jednostranný a nespravedlivý pøístup západních mocností, které na úkor Srbska energicky a s dostateènou dávkou bezohlednosti a brutality roz•aly – bez zásadního poškození legitimních zájmù jedné ze znepøátelených stran jinak ovšem neøešitelný – gordický uzel kosovské krize, bránil opozici protestovat proti excesùm, kterých se na albánském obyvatelstvu dopouštìli pøíslušníci jugoslávské armády a srbských paravojenských skupin. Teprve po porážce v otevøeném konfliktu se západní aliancí a faktické ztrátì Kosova se vytvoøily objektivní podmínky pro odchod Miloševièe z mocenského výsluní. Pøi jeho pádu sehrála èást srbské opozice sice významnou,
ŠTÚDIE, ANALÝZY 51 nikoliv však hlavní roli. Klíèovým faktorem se stala zásadní zmìna hodnotových postojù a politických sympatií rozhodující èásti srbské spoleènosti. Po skonèení bombardování a okupaci Kosova nedošlo v srbském veøejném životì zdánlivì k žádným výraznìjším zmìnám.12 Opozice zùstávala nadále rozdìlena do nìkolika proudù. Srbské hnutí obnovy, které si znaènì zhoršilo renomé, když tìsnì pøed bombardováním vstoupilo do vlády, se vrátilo k døívìjší taktice. Opustilo nacionalistickou rétoriku. Doufalo, že s pomocí Západu samo svrhne Miloševièe. Draškoviè – s velkou pravdìpodobností vydíraný Západem hrozbou zaøazení na seznam váleèných zloèincù stíhaných haagským tribunálem – sbíral síly k dalšímu – jak doufal – koneènì vítìznému útoku. Jeho akcie však rychle klesaly. Draškovièovy politické pøemety již srbskou spoleènost definitivnì unavily. Odvrátila se od nìj i vìtšina jeho skalních pøívržencù, jejichž podpora mu do té doby pravidelnì zajiš•ovala asi patnáct procent hlasù ve volbách. Pozérství a sklon k hysterickým muèednickým gestùm pøestaly zabírat. Skoro celý rok po skonèení bombardování nezaznamenal hmatatelnìjší úspìchy ani druhý hlavní proud opozice soustøedìný kolem Zorana Djindjièe. Jeho pokus vytvoøit na podzim roku 1999 širokou opozièní koalici, která by prostøednictvím série pokojných demonstrací donutila Miloševièe k rezignaci, skonèil v první etapì žalostnou blamáží. Na první protestní shromáždìní pøišlo v srpnu nìkolik desítek tisíc lidí, v listopadu pochodovalo Bìlehradem jen nìkolik stovek demonstrantù. Miloševièùv režim pøitom prožíval závìreènou fázi dlouhé agónie. Poèátkem loòského roku ztratil poslední opìrné body, na kterých vybudoval specifický systém osobní moci. Bìlehradského autoritativního politika pøedevším definitivnì odepsaly Spojené státy a jejich spojenci. Do té doby bylo pro nì výhodné, aby se udržel u moci. Mohli na nìj svalovat veškerou zodpovìdnost za etnické konflikty v jihoslovanském prostoru. Vydíratelný Miloševiè jim souèasnì svými ústupky pomáhal odstraòovat nebo tlumit jednotlivá ohniska napìtí. Po okupaci Kosova již ho však ani v jednom ohledu nepotøebovali. Bìhem jara loòského roku dosáhl ekonomický propad neudržitelných rozmìrù. Sociální situace vìtšiny obyvatel pøekroèila únosnou mez. Ani likvidace Republiky srbská Krajina a s ní spojené vyhnání vìtšiny pøíslušníkù srbské komunity z Chorvatska ani podpis daytonských dohod, který znamenal uznání porážky srbského nacionalismu v Bosnì, Miloševièovi nebránily, aby se nadále neprezentoval jako obhájce národních zájmù a nebyl tak také významnou èástí srbské veøejnosti stále vnímán. Parafování kumanovského protokolu, který vedl k faktické ztrátì Kosova a následnì k hromadnému exodu srbské komunity z tohoto regionu, však pøineslo de-
52 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ finitivní zlom. Miloševiè již nadále nemohl profitovat z falešné povìsti bojovníka za vìc srbského národa, díky níž zaujal koncem 80. let ústøední místo v bìlehradské politice a s jejíž pomocí po následující desetiletí odrážel útoky svých domácích konkurentù. Ztrátì Kosova by tìžko zabránil kterýkoliv srbský politik. Jeho okupace ovšem vystupòovala frustraci døívìjších Miloševièových obdivovatelù. Statisíce jeho bývalých pøívržencù ještì pøed necelými deseti lety nadšenì navštìvovaly jeho mítinky, na skla svých aut si lepily jeho fotografie. V èervnu 1989 vážily – vìtšinou poprvé v životì – dlouhou a namáhavou cestu na Kosovo pole, kde bìhem oslav 600. výroèí famózní bitvy v transu naslouchaly Miloševièovu projevu.13 V dalším období se èást z nich pøipojila k opozici, vìtšina stále, již tiše a pasivnì podporovala ošuntìlý idol. V roce 2000 se však situace definitivnì zmìnila. Døívìjší, nyní rozèarovaní a zklamaní Miloševièovi stoupenci, kteøí se cítili podvedeni, byli nyní odhodláni znovu vyjít do ulic. Tentokrát, aby svrhli døíve zbožòovanou modlu. Pro další vývoj Srbska bylo pøitom dùležité, že tato nálada nepanovala jen v Bìlehradu, ale rozšíøila se i do dalších regionù. Scházela ovšem vedoucí osobnost, které by frustrovaní a pokoøení pøíslušníci srbské spoleènosti mohli dùvìøovat. Zoran Djindjiè, které opozièní seskupení formoval, takovou úlohu sehrát nemohl. Byl pøíliš zatížen neúspìchy své desetileté opozièní kariéry. Srbské obèany odrazoval jeho sklon k lavírování, koketování s vlivnými západními politiky a pøedevším povìst zbabìlce, který se bìhem bombardování uchýlil do Èerné Hory. Sjednocenou opozici nemohli vést ani disidenti èi døívìjší souputníci Miloševièova režimu.14 Tito politikové nebyli jako vùdci široké koalice pøijatelní pro tu èást sympatizantù opozice, kteøí nikdy nehlasovali pro socialistickou stranu. Zaèalo horeèné hledání politika, který si v uplynulém desetiletí zachoval politickou i mravní integritu, nepošpinil se korupèními aférami, nikdy nespolupracoval s Miloševièem, ale souèasnì také nemìl pro srbskou spoleènost otøesenou zážitky nedávného bombardování nepøijatelné tìsnìjší vztahy s vedoucími pøedstaviteli západních státù. V tomto momentu se náhle rozzáøila hvìzda Vojislava Koštunici. Ani Koštunica nebyl v politice nováèkem. Pùsobil v jejích nejvyšších sférách od rozpadu titoistického systému. Patøil k vedoucím pøedstavitelùm Demokratické strany. V roce 1992 z ní však kvùli pøíliš kompromisním postojùm jejího vedení k Miloševièovu režimu vystoupil. Spolu se svými spolupracovníky a stoupenci založil Demokratickou stranu Srbska (DSS). Demokratická strana Srbska se nestala masovou organizací. V opozièním táboøe nikdy nehrála prim. Nepatøila však ani k okrajovým politickým stra-
ŠTÚDIE, ANALÝZY 53 nám a skupinám. Vybudovala si solidní sí• místních organizací. Podle prùzkumù veøejného mínìní ji stabilnì podporovalo kolem 7 % volièù. Její stanoviska byla v opozièním táboøe respektována. Demokratická strana Srbska vždy hájila srbský nacionalistický program. Dùslednì podporovala jak vùdce krajinských Srbù, tak i pøedstavitele bosenských Srbù, vèetnì Radovana Karadžièe a Ratka Mladièe. Daytonské dohody odsoudila jako zradu srbských národních zájmù. Na rozdíl od SRS a SPO však Demokratická strana Srbska nevytvoøila ozbrojené skupiny, které by operovaly v oblastech konfliktù. Její podpora srbským nacionalistùm nikdy nepøekroèila verbální rovinu. Koštunica, který nebyl do svého zvolení prezidentem ani na okamžik souèástí exekutivní moci, sice zastával nacionalistické koncepce, nedostal však pøíležitost pošpinit si ruce pøi pokusech o jejich naplnìní. Koštunica se s nepøíliš velkým úspìchem pokoušel skloubit nacionální program s demokratickými koncepcemi. Jeho postoj k omšelým tradicím srbského nacionalismu byl však zdrženlivý, až skeptický. Na rozdíl od Draškovièe se nenechal unášet bizarním èetnickým folklórem. Výsledky konfliktù v Chorvatsku, Bosnì a Kosovu navíc postupnì posouvaly Koštunicovy nacionalisticky orientovaná stanoviska do ponìkud jiné roviny. Na poèátku dramatického desetiletí jihoslovanského vývoje nepochybnì nepostrádala agresivní konotaci. Postupnì však zaèal pøevažovat defenzívní charakter.15 Koštunica vždy zásadnì vystupoval proti jakékoliv kooperaci s Miloševièovou garniturou. Na rozdíl od vìtšiny vùdcù dalších opozièních formací si udržoval okázalou distanci od všech struktur vládnoucí oligarchie. Odstup si ovšem zachovával i od západních politikù. Na rozdíl od Djindjièe èi Draškovièe se nikdy nepokoušel posílit své postavení na domácí scénì exkluzivními kontakty s pøedstaviteli mocností a nepodnikal dlouhé cesty po evropských metropolích. Kritici Koštunicovi vyèítali, že je salónním intelektuálem, že se pøed únavnou denní politickou rutinou radìji uzavírá do ulity své pracovny. Upozoròovali na to, že je sice dùsledný a zásadový, ale zároveò velmi nepružný a v rozhodujících momentech pasivní. Ukázalo se však, že Koštunica vsadil na správnou kartu. Shodou okolností byl ve zlomovém okamžiku srbských dìjin právì on jediným známìjším mužem na politické scénì, který dokázal sjednotit nespokojenou srbskou spoleènost a získat ji pro svùj program. Po zformování koalice Demokratická opozice Srbska (DOS) a dohodì o spoleèné podpoøe kandidatury Vojislava Koštunici na úøad jugoslávského prezidenta probìhly v létì loòského roku v krátkém èasovém úseku zásadní, kvalitativní zmìny v opozièním táboøe. Tváøí tváø hrozící spoleèenské
54 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ a ekonomické katastrofì vìtšina jeho pøedákù pochopila, že jedinou cestou, jak zastavit další úpadek, je energická akce smìøující k co nejrychlejšímu odstranìní Miloševièova režimu. Podmínkou pro její úspìch bylo pøekonání programových rozdílù, vzájemných osobních averzí a koordinace politiky. Tyto cíle deklarovala rùzná srbská opozièní seskupení v pøedcházejících letech již nìkolikrát. Vždy však zùstalo jen u slov. Tentokrát tomu tak nebylo. Øíjnový úspìch podmínila výše zmínìná zásadní zmìna nálad srbské veøejnosti, její odhodlání zbavit se falešného idolu. Po ztrátì Kosova fakticky odpadly nacionální problémy, které v pøedcházejících krizích pomohly Miloševièovi odpoutat pozornost od problémù vnitøní politiky. Pozitivní efekt mìlo i Draškovièovo odmítnutí zapojit se do opozièního bloku. V døívìjších koalicích byla jeho snaha o dominanci spojená s nepøedvídatelnými, nepromyšlenými aktivitami hlavním zdrojem vnitøního pnutí a jednou z hlavních pøíèin opakovaných nezdarù o zbavení Miloševièe moci. Draškovièovo rozhodnutí postavit samostatnou kandidátku ve svých dùsledcích ukonèilo kariéru tohoto velkého Miloševièova kritika, který však mìl pøes všechny verbální útoky s dlouholetým bìlehradským autoritativním vládcem mnoho spoleèného. Široká opozièní platforma a následnì tedy i nová moc v Srbsku se navíc klidnì, bez vìtších otøesù oprostila od anachronické nacionalistické frazeologie i radikálních antikomunistických nálad. Tato selekce ve svých dùsledcích významnì pøispìla nejen k nalezení konsensu v opozièním táboøe, ale i k relativnì pokojnému prùbìhu øíjnových mocenských zmìn. Jako nesprávná se ukázala i obava, že pøi rozhodujícím mìøení sil budou chybìt právì hlasy Draškovièových skalních stoupencù. Vìtšina jeho døívìjších pøívržencù hlasovala pro Koštunicu a zúèastnila se i povolebních protestù, které nakonec donutily Miloševièe k odstoupení. Bìhem pøedvolební kampanì a necelých dvou týdnù, po které Miloševiè odmítal uznat výsledky hlasování, vystupoval celý opozièní tábor pozoruhodnì jednotnì a dùslednì. Prodloužila se série paradoxù, jimiž byl dramatický vývoj v Srbsku v posledním desetiletí doslova protkán. Opozici vedli politikové (Koštunica, Djindjiè, Milan Protiè, Velimir Iliè, Vladan Batiè), kteøí se dlouho profilovali jako nacionalisté a kterým – z hlediska aktuálního západoevropského kontextu – staromódní národní zájmy ani v tìchto dnech nepøestaly ležet na srdci. Vzhledem k vyostøené vnitropolitické situaci se však nacionalistické doktrínì náhle vzdálili. Zároveò zaèali spolupracovat s autentickými zastánci multietnické spoleènosti (Obèanský svaz Srbska – Goran Svilanoviè), pøedstaviteli národnostních menšin (umírnìným proudem sandžackých Muslimù vedených Rasimem Ljajièem, èástí vojvodinských
ŠTÚDIE, ANALÝZY 55 Maïarù, sdružením vojvodinských Chorvatù), politiky prosazující vìtší autonomii Vojvodiny (Nenad Èanak). Nešlo pøitom jen o formální pøièlenìní tìchto, døíve srbskými nacionalisticky stranami podceòovaných formací ke spoleèné koalici. Jejich pøedstavitelé získali významné místo v Demokratické opozici Srbska. Srbská opozièní scéna prošla krátce pøed posledním nástupem proti Miloševièovì oligarchii rychlou a pozoruhodnou transformací. Stmelila se, zbavila se nepøíjemných zátìží, jakou pøedstavoval napøíklad Vuk Draškoviè. Zároveò se obrousily nebo zcela zmizely ideologické rozdíly mezi jednotlivými opozièními proudy. V záøí a øíjnu nehrálo významnìjší roli, kdo jaká stanoviska zastával na poèátku jugoslávské krize. Pozoruhodné sblížení mezi autentickým nacionalistou V. Koštunicou a autentickým zastáncem multietnické spoleènosti G. Svilanovièem je v tomto smìru názorným pøíkladem. xxx Prvních sto dnù po Miloševièovì pádu prožilo Srbsko pøes všechny problémy v neoèekávaném klidu. Poèátek zásadní politické transformace neprovázely kromì nìkolika ojedinìlých pøípadù výraznìjší excesy. Relativní stabilitu podmínila široká škála subjektivních i objektivních faktorù. Vùèi novì se formujícím mocenským strukturám pøedevším neexistovala žádná reálná alternativa. Dosud vládnoucí klika se po pádu svého vùdce zachovala jako spolek bezzubých invalidù. Její pøíslušníci v obavì pøed odplatou poslušnì plnili požadavky vítìzné opozice. Umožnili tak poklidné pøedání moci. Nevyšly ani pokusy døívìjších blízkých Miloševièových spolupracovníkù Milorada Vuèelièe a Zorana Lilièe zachránit zbylé pozice bleskovým ustavením levicových stran, které se navenek hlásily ke koncepcím moderní evropské levice. Obì organizace ve volbách propadly. Získaly ménì než jedno procento odevzdaných hlasù. Ke stabilitì pomìrù pøispìlo i znovuzvolení Slobodana Miloševièe pøedsedou socialistické strany. Tato organizace se tak jen ještì více uzavøela sama do sebe. Z bývalé opory autoritativního režimu se zmìnila v sice poèetnou, ale v podstatì neškodnou sektu. Pøestože v prosincových volbách získala skoro ètrnáct procent hlasù, v dohledné dobì se jí tìžko naskytne pøíležitost výraznìji ovlivòovat situace v zemi. Podobnou roli bude hrát i radikální strana. Tu sice na rozdíl od Draškovièova SPO neopustilo relativnì poèetné jádro døívìjších stabilních stoupencù. Šešeljova populistická a extremistická strana má však velmi omezený koalièní potenciál a bude jen živoøit na okraji politického života.
56 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ Ke klidnému pøechodu od Miloševièova bizarního autoritativního režimu k relativnì normálním pomìrùm významnou mìrou pøispìl i uvážlivý postup Vojislava Koštunici. V rukách nového jugoslávského prezidenta se po nìkolik týdnù, než se ustavily prozatímní srbská vláda a federální kabinet, fakticky soustøedila veškerá moc. Koštunica se tohoto postavení ani na okamžik nepokusil zneužít. Nesnažil se získat osobní profit ani z nebývalé popularity, které se od záøí nepøetržitì tìší mezi srbskými volièi. Své prioritní pozice ovšem dovednì využil k tomu, aby ovlivòoval vnitøní i mezinárodní politiku nové moci. Je pøedevším jeho zásluhou, že dokázal potlaèit, nebo alespoò doèasnì ztlumit radikalistické tendence, který by vedly k polarizaci srbské spoleènosti a pøedèasnému štìpení v øadách Demokratické opozice Srbska. Poklidný prùbìh sta dní po Miloševièovì pádu podmínila také nebývalá trpìlivost srbské spoleènosti, její ochota k obìtem. Zásadní mocenský zvrat pøinesl vìtšinì obyvatelùm Srbska nové nadìje. Tyto nálady se však výraznì odlišují od køeèovité euforie, sklouzávající až k extázi, která panovala v období Miloševièovy vzestupu. Po letech ekonomického úpadku, po nepøetržité sérii traumatizujících zpráv o neúspìších nacionalistického programu, v jehož oprávnìnost a úspìch vìtšina Srbù koncem 80. let uvìøila, po tøech mìsících bombardování již srbská societa nepotøebuje romantické vize. Staèí ji obyèejná nadìje na postupné, tøeba i velmi pomalé zlepšení ekonomické situace a spoleèenských pomìrù. To se odrazilo na výsledku prosincových voleb, v nichž poslanci zvolení na kandidátce DOS získali v srbském parlamentu dvì tøetiny køesel. Novým mocenským strukturám v Srbsku výraznì pomohl i postoj rozhodujících západních státù. Pøísliby hospodáøské podpory, poskytnutá humanitární pomoc, urychlené obnovení èlenství Jugoslávie v hlavních mezinárodních organizacích, velmi vstøícný pøístup ke Koštunicovi a doèasné – jakkoliv z právního hlediska problematické – odsunutí Miloševièovy causy haagským tribunálem mìly výraznì stabilizující efekt. Západ tak èásteènì kompenzoval jednostranný negativní a mnohdy výraznì nespravedlivý pøístup, který léta zaujímal nejen k Miloševièovì klice, ale i k celé srbské komunitì. Vstøícný postoj USA a jejich spojencù ovšem nepramenil ze sebekritického pøehodnocení døívìjšího postupu. Podmínily ho pøedevším rozhodná stanoviska nové bìlehradské mocenské garnitury. Koštunica deklaroval, že je ochoten se Západem kooperovat, pøistoupit na kompromisní øešení sporných otázek. Zásadnì však odmítl, aby Srbsko pøijalo roli satelita èi polozávislého státu. Koštunica se – na rozdíl napøíklad od Mesièe a Raèana – nemusel cítit nijak zavázán americké administrativì za pomoc pøi svržení autoritativního režimu. Washington v Srbsku dlouho, takøka až do Miloševi-
ŠTÚDIE, ANALÝZY 57 èova pádu podporoval jiné, nakonec neúspìšné favority. Koštunicova zahraniènìpolitická stanoviska jen pøispìla k posílení jeho popularity a vnitropolitické pozice. Pomìrnì klidné období vnitropolitického vývoje v Srbsku však pøirozenì nemùže trvat vìènì a již se také chýlí k závìru. Nová mocenská garnitura zaèíná být konfrontována se širokou škálou obtížných, tìžko øešitelných problémù. Velký výbušný potenciál v sobì skrývá samotná nutnost ukonèení porevoluèního provizória a vytvoøení regulérních vládních a správních institucí. Jejich personální obsazování a pøedevším nenaplnìní osobních ambicí nìkterých politikù ukonèí relativnì klidné vztahy mezi vùdci vládnoucí koalice. Øíjnový politický zvrat pochopitelnì vynesl k moci nejen osobnosti, kteøí se snaží uskuteènit své programové koncepce. Spolu s nimi se – jak to vždy bývá – vyvezli také mocichtiví dobrodruzi, pøipravení v zájmu svého osobního úspìchu realizovat jakýkoliv program. Do popøedí se dostali ovšem i psychopaté odhodlaní do poslední kapky (nejen vlastní) krve realizovat své pochybné vize. Køehkou demokracii v Srbsku nemohou destabilizovat Miloševiè, Šešelj, Draškoviè èi další poražení, opotøebovaní politici. Nebezpeèí hrozí z vítìzného tábora: od poèetné skupiny nevyprofilovaných, nevyzpytatelných lokálních pøedákù, od døíve marginálních osobností, od disidentù Miloševièovy oligarchie, ale i od odvážných bojovníkù proti autoritativnímu režimu. V této souvislosti není od vìci pøipomenout známou pravdu, že ne každý bojovník proti bezpráví si po svém vítìzství poèíná demokraticky a že z velkých revolucionáøù se èasto stávají krutí diktátoøi. Z tìchto skupin se již dnes ozývají hlasy kritizující Koštunicu za pøílišnou umírnìnost. Ze všech zastáncù radikálního postupu uveïme jen Velimira Ilièe a Nenada Èanka. Velimir (Velja) Iliè, starosta mìsta Èaèku, který 5. øíjna zorganizoval prùnik demonstrantù do skupštiny za pomoci bagru, se snaží maximálnì zužitkovat svou popularitu.16 Tento dlouholetý Draškovièùv stoupenec, se sklony ke korupci a zneužívání moci, se doslova dere o prezidentský úøad v Srbsku. Nenad Èanak vehementnì prosazuje obnovu plné autonomie Vojvodiny. Jeho úporné lpìní na tomto plánu, který zahrnuje i zvláštní vztahy této oblasti s Chorvatskem, by mohlo vyvolat nejen hlubokou krizi, ale i další sérii ozbrojených konfliktù. V souèasných podmínkách se proti Demokratické opozici Srbska obrací její politická, názorová a ideologická nevyprofilovanost, která jí tolik pomohla pøi svržení Miloševièe. V Srbsku dnes není jasné, k jaké èásti standardního politického spektra se øadí vedoucí politikové. Døívìjší Djindjièovy
58 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ vazby k levému støedu, Koštunicovy sympatie pro konzervativní koncepce, Svilanovièova blízkost se sociální demokracií dnes mohou, ale také již vùbec nemusejí platit. Vír loòských událostí otøásl nejen poraženými formacemi, ale setøel i obrysy vítìzných stran. Z nich mìla v 90. letech nejpoèetnìjší èlenskou základnu i nejhustìjší sí• místních organizací Djindjièova Demokratická strana. Po 5. øíjnu v souvislosti s Koštunicovou popularitou neobyèejnì stoupl zájem o pøedtím již dostateènì etablovanou Demokratickou stranu Srbska. Všechny ostatní organizace, které vytvoøily Demokratickou opozici Srbska, byly vlastnì jen poèetnìjšími kluby seskupenými kolem jednotlivých výraznìjších osobností. V prosincových volbách volièi hlasovali pro pøedem sestavenou kandidátku. Není tedy zøejmé, jaké jsou preference jednotlivých stran. Odhadovat se dá pouze na základì popularity jejich vùdcù. Nevyhnutelné štìpení Demokratické opozice Srbska a vznik (staro)nových stran se však nepochybnì stane zdrojem mnoha závažných konfliktù. Probíhající politické tøíbení komplikuje specifické sociální rozvrstvení srbské spoleènosti. Chybí poèetnìjší elity, které by v tomto procesu mohly sehrát dùležitou roli. V prùbìhu uplynulé Miloševièovy dekády nezùstal z døívìjší sociální struktury kámen na kameni. Živelná, politickou špièkou ze zákulisí organizovaná privatizace pøivedla na svìt ne zcela nepoèetnou skupinu nových vlastníkù továren, podnikù, obchodních spoleèností. Jejich náhlé zbohatnutí kontrastovalo se stejnì rychlou pauperizací velké èásti populace. Tato ekonomická elita je však dnes v podstatì vyøazena z politického dìní. Vìtšina z jejích pøíslušníkù totiž buï pøímo vyšla z Miloševièova širokého klanu, anebo musela být vùèi nìmu krajnì loajální a poskytovat mu finanèní podporu a další úsluhy. Slabé a málo vlivné jsou i intelektuální špièky. Velká èást vìdecké i umìlecké inteligence koncem 80. let uvìøila Miloševièovì hvìzdì a zdiskreditovala se pøímou nebo nepøímou podporou této odiózní osobnosti.17 Další se proslavili jako zastánci agresivního šovinismu (Kosta Èavoški).18 Na politické scénì se již sotva objeví vzdìlaní a kreativní intelektuálové (Predrag Simiè, Ognjan Pribièeviè), kteøí pragmaticky vsadili na Draškovièùv úspìch. Do hry se také tìžko vrátí militantní antinacionalisté (skupina kolem Nebojši Popova). Jejich upøímná snaha pøesvìdèit srbskou veøejnost o zhoubném charakteru nacionalistických koncepcí byla obdivuhodná. Ve spletitém období, kdy paralelnì se vzrùstem agresivního srbského nacionalismu byly ohroženy i existenciální zájmy srbských komunit, se však míjela úèinkem. Srbská veøejnost po traumatu bombardování dnes nadále vìøí pøedevším vùdcùm, kteøí vždy, v mnoha pøípadech i velmi militantnì, hájili národní zájmy.
ŠTÚDIE, ANALÝZY 59 Významnìjší politickou roli hrají dnes pouze, vìkem vìtšinou mladší intelektuálové seskupení v takzvané skupinì G 17. Toto sdružení však pøedstavuje nepoèetný, vnitønì znaènì heterogenní kroužek. Nìkterým ambiciózním pøedstavitelùm (M. Dinkièovi) posloužilo jako odrazový mùstek k nejvyšším mocenským metám. Klamné jsou zøejmì také nadìje, že absence poèetných domácích etablovaných elit by mohli kompenzovat reemigranti ze západních státù. Po roce 1991 svoji vlast opustily tisíce mladých jugoslávských obèanù. Èást z nich získala v zahranièí kvalitní vzdìlání. Jak ukazují zkušenosti z ostatních postkomunistických zemí, domù se však obvykle vracejí pøedevším ti, kteøí na Západì neuspìli, eventuálnì dobrodruzi, lidé toužící po moci èi okamžitém zbohatnutí. V okruhu blízkých poradcù V. Koštunici zaèali pùsobit jugoslávští ekonomiètí odborníci, kteøí se jako experti mezinárodních organizací podíleli na realizaci programu hospodáøské transformace v Rusku, Rumunsku a Bulharsku. Zpráva o jejich angažování je však vzhledem k souèasnému stavu ekonomik tìchto státù více varovná než povzbudivá. O budoucím vývoji Srbska výrazným zpùsobem rozhodne prùbìh transformace hospodáøství. K úspìchu nebude staèit pouhé nastartování reformy v makroekonomické sféøe. Mnohem obtížnìjší a dùležitìjší úkol pøedstavuje zachování alespoò základní sociální únosnosti nevyhnutelných hospodáøských reforem. Pøílišné spoléhání na trpìlivost srbské spoleènosti, na to, že si vìtšina populace dokáže díky pøetrvávajícím pøíbuzenským vazbám v rámci širších rodin nakonec vždy obstarat základní potraviny, by mohlo pøivodit nejen krach reforem, ale vyvolat sociální otøesy a nezvladatelné politické tenze. Srbsko by v takovém pøípadì èekal smutný osud nìkterých jiných balkánských státù, jejichž ekonomiky se i deset let po zásadní zmìnì mocenských pomìrù stále potácejí nad propastí. Dìní v Srbsku bude v nejbližším období pochopitelnì výraznì ovlivòovat rychlost stabilizace jeho mezinárodního postavení, pøístup západních mocností a celkové dìní na Balkánì. Jak již jsme výše uvedli, po Miloševièovì pádu Západ ponechal Koštunicovì administrativì široký manévrovací prostor. Období hájení však viditelnì konèí. Obnovený požadavek na vydání osob hledaných mezinárodním tribunálem v Haagu je v tomto smìru symptomatický. Spor týkající se pøíštího osudu Miloševièe a dalších obvinìných mùže dovést vztahy mezi Bìlehradem a západními mocnostmi do patové pozice. Ani jedna stran nemá v této otázce k dispozici širší manévrovací prostor. USA a jejich spojenci tìžko mohou obvinìní týkající se Miloševièe v tichosti odložit. Démonizace tohoto politika byla dlouhá léta osou jejich propagan-
60 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ distické doktríny v pøístupu k balkánské krizi. Washington by tak navíc definitivnì zpochybnil již døíve velmi otøesenou dùvìryhodnost haagského soudu. Vystupòování nátlaku v této – z hlediska širšího kontextu urovnání balkánské krize – v podstatì banální záležitosti povede k zastavení pøíznivých trendù. Srbsko se znovu ocitne na cestì do izolace. Snadno se pak mùže opakovat model, který zde existoval pøed øíjnem loòského roku. V tragickém dramatu by se pouze pozmìnilo obsazení nìkterých rolí. Ve sporech týkajících se haagského soudu nemùže pøíliš ustupovat ani Koštunicova skupina. V jejím rezervovaném postoji hraje zájem o Miloševièùv osud jen druhoøadou roli. Uvìdomuje si pøedevším, že Washington využívá haagského soudu – jak to dokazuje souèasné dìní v Chorvatsku – jako úèinného nástroje k zasahování do vnitropolitického dìní v nástupnických státech bývalé SFRJ. Odmítáním extradice obvinìných osob dává bìlehradská administrativa najevo, že se nechce zaèlenit do poèetné skupiny balkánských zemí, které ve vztahu k USA mlèky uznávají své sekundární postavení, respektují jejich zájmy v tomto regionu a bez reptání vycházejí vstøíc jejich pøáním. Na seznamu obvinìných jsou navíc osoby (napø. náèelník generálního štábu Nebojša Pavkoviè), které v pøelomových øíjnových dnech sehrály klíèovou úlohu a svým pøechodem do Koštunicova tábora s velkou pravdìpodobností zabránily velkému krveprolití. Srbské vedení se oprávnìnì obává, že po prvním ústupku by nezùstalo u dnes vznesených obvinìných. Rozšíøení zatykaèù by vedlo k rozporùm ve vládním táboøe a k oslabení popularity vítìzné koalice. Øešení by nepøineslo ani pøípadné Miloševièovo pøedvedení pøed domácí soud. Žaloba by se totiž týkala jiných deliktù, než kvùli kterým by stanul pøed haagským tribunálem. V Bìlehradu by byl souzen za zneužívání moci, volební podvody, korupci. Tìžko by se však zodpovídal ze zloèinù spáchaných bìhem válek v Chorvatsku, Bosnì a Kosovu. Problém haagských žalob má širší pozadí. Souvisí s postojem rozhodující èásti souèasné bìlehradské vládní garnitury k nedávnému vývoji na Balkánì. Koštunicova skupina zásadnì odmítá pøiznat výhradní odpovìdnost srbských nacionalistù za jeho rozpoutání a za nejvìtší násilné excesy. Nesouhlasí s názorem, podle nìhož by srbská spoleènost mìla podstoupit oèistnou sebekritickou reflexi, podle nìmeckého vzoru provést jakousi „denacifikaci“. Podobná kampaò by destabilizovala vnitropolitické pomìry a ve svém dùsledku by mìla kontraproduktivní efekt. Srbská spoleènost utrpìla v uplynulém desetiletí sérii zasloužených porážek. Byla však vystavena i øadì nespravedlností. Nebyla jen viníkem, ale i obìtí. V konfliktech provázejících rozpad SFRJ byly nakonec nejvíce poškozeny srbské národní zájmy. Srbský národ se dnes musí smíøit s porážkou rovnající se historické katastrofì, kte-
ŠTÚDIE, ANALÝZY 61 rou po podpisu trianonské smlouvy prožívalo Maïarsko. K vnitøní oèistì, která je navíc od nìj požadována jako od jediného ze znepøátelených etnik, nemá dostatek síly. Pokus o „denacifikace“ by nepøispìl k sanaci spoleèenského vìdomí srbské society, naopak by zakonzervoval stará traumata a vytvoøil vhodné podmínky pro vznik revanšistických nálad. Vnitøní situaci nepochybnì ovlivní i další vývoj balkánské krize. Pøípadné, reálnì možné odtržení Èerné Hory bude srbská populace vnímat velmi bolestnì. Pravdìpodobnost, že by rozchod s malou jadranskou republikou vyvolal další ozbrojený konflikt, je však za souèasné situace minimální. Srbsko by se zøejmì nevmìšovalo ani do eventuální obèanské války v Èerné Hoøe. Rozpad Svazové republiky Jugoslávie by ovšem vyvolal silné turbulence v souèasných bìlehradských mocenských strukturách. O své funkce by totiž automaticky – tak, jak se to stalo pøi rozdìlení Èeskoslovenska – pøišli politici, kteøí zastávají funkce na federální úrovni. Týkalo by se to i Vojislava Koštunici. Nic na tom nemìní skuteènost, že faktické kompetence federálních èinitelù jsou již dnes omezeny výhradnì jen na Srbsko. Vìtší vliv mùže mít další vývoj albánské otázky. Kosovo je pro Srbsko definitivnì ztraceno. Souèasné bìlehradské vedení to v souladu s pøevládajícími postoji srbské populace odmítá akceptovat. Uvìdomuje si však, že jakýkoliv pokus o zásadnìjší zmìnu stávající situace by byl jen sebevražedným dobrodružstvím. Pokud se Západu podaøí zastavit centripetální tendence albánského etnika a mezinárodní správa na dlouhou dobu zapouzdøí kosovský problém, zùstane sice odtržení Kosova trvalým traumatem, srbská spoleènost se však s ním postupnì smíøí. Jiná situace nastane v pøípadì dalšího rozvoje albánské národní hnutí. Akce albánské gerily operující ve tøech okresech na jihu užšího Srbska19 tìžko pøerostou ve vìtší konflikt. Mnohem nebezpeènìjší dùsledky by mohl vyvolat pøípadný rozsáhlejší násilný støet mezi albánskými nacionalisty a jednotkami KFOR v Kosovu a pøenesení ozbrojeného albánského separatistického (národnìosvobozeneckého) boje do Makedonie. Pro srbskou politiku by v takový vývoj znamenal lákavé, ale zrádné vábení. Není vylouèeno, že v pøípadì eskalace konfliktu mezi albánskými oddíly a jednotkami KFOR by se Západ odhodlal realizovat ten èlánek kumanovské dohody, který pøedpokládá návrat menšího srbského ozbrojeného kontingentu do Kosova. Takový vývoj situace by však byl jen posledním, s odstupem sehraným dìjstvím dávno prohrané války. Srbsko by nièeho nedosáhlo. Znovuzapojení do kosovské krize by pøineslo jen další mrtvé. Zájem spoleènosti by se navíc znovu obrátil od zásadních vnitøních problémù ke znovuoživeným nacionalistickým mýtùm.
62 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ Podobné konsekvence by mohla mít válka v Makedonii. Makedonská spoleènost bude po jejím vypuknutí horeènì hledat zahranièní pomoc. Srbsko však v žádném pøípadì nemùže sehrát ani v politické, ani ve vojenské oblasti výraznìjší roli pøi boji za zachování územní integrity makedonského státu. Klamné by byly také nadìje, že pøípadná porážka albánského nacionálního hnutí v Makedonii by mohla zmìnit výsledky války o Kosovo. xxx Vývoj v Srbsku bude v následujícím období nepochybnì komplikovaný. Bude ho provázet øada konfliktù. Jejich poèet, délka, charakter záleží na zpùsobu øešení výše zmínìných rozporù, na mírnìní èi naopak vyostøování stávajících tenzí. Srbská spoleènost prožívá bìhem jedné dekády podruhé období nadìjí, které vyvolal pád autoritativního režimu. Euforie nemá na rozdíl od poèátku 90. let zdaleka tak bezstarostný a naivní charakter. Mírní ji neblahé zkušenosti s vývojem, který nastal po kolapsu titoistické diktatury. To však nic nemìní na skuteènosti, že v pøípadì opìtovného zklamání by pøišla další, ještì drásavìjší kocovina, která by dlouhodobì negativnì ovlivòovala situaci v celém balkánském prostoru. n Poznámky: 1. K tomu srovnej napø.: Vykoukal, J.- Litera, B.- Tejchman, M.: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovìtského bloku 1944-1989, s. 687 an. 2. O formování srbských nekomunistických stran na pøelomu 80. a 90. let napø.: Stefanoviè, N.: Pokrštavanje petokrake. Tajni život srpske opozicije, Beograd 1994, s. 19 an. 3. Stojanoviè, D.: Traumatièni krug srpske opozicije, in: Popov, N.: (ed.), Srpska strana rata. Trauma i katarza u istorijskom pamèenju, Beograd 1996, s. 501-530. 4. Goati, V.: Izbori u SRJ od 1990 do 1998. Volja gradjana ili izborna manipulacija, Beograd 1999. 5. Týkalo se to jak Miloševièových kritikù (Slavko Èuruvija, Ivan Stamboliè), tak jeho døívìjších spolupracovníkù èi souputnikù (Zorar Todoroviè-Kundak, Radomir Stojèiè, Željko Ražnatoviè-Arkan). 6. Charakter Milošovièova režimu stále nejlépe reflektuje: Djukiè, S.: Izmedju slave i anateme. Politièka biografija Slobodana Miloševièa, Beograd 1994. 7. Názory a stanoviska tìchto marginálních skupin shrnuje napøíklad sborník Druga Srbija, Beograd 1992. 8. K tomu srovnej Pelikán, J.: Balkánské kruhy Vuka Draškovièe. Pøíspìvek k dìjinám moderního srbského nacionalismu, Slovanský pøehled, è. 1, 1994. 9. Vùdce Nové demokracie Dušan Mihajloviè patøí dnes k èelným pøedákùm Demokratické opozice Srbska. V nové srbské vládì pùsobí jako ministr policie. 10. Goati, V.: c. d., s. 103-108. 11. Program i statut Demokratske stranke Srbije, Beograd 1994.
ŠTÚDIE, ANALÝZY 63 12. Pokud není uvedeno jinak, text se opírá o kontinuální analýzu srbského tisku (pøedevším NIN, Vreme, Glas javnosti). 13. Srovnej: Hudelist, D.: Kosovo. Bitka bez iluzija, Zagreb 1989; Zirojeviè, O.: Kosovo u kolektivnom pamèenju, in: Popov, N.: (ed.), c. d., s. 215-230. 14. Generálové Momèilo Perišiè a Vuk Obradoviè, bývalý starosta Bìlehradu Nebojša Èoviè èi výše již zmínìný Dušan Mihajloviè. Všichni jmenovaní jsou dnes èleny srbské vlády. 15. Jeden z Koštunicových projevù, v nìmž se obrážejí jeho politické názory, nedávno pøetiskly pražské Listy. V. Koštunica, Srbové a Západ: Cesta dopøedu, Listy, è. 6, 2000, s. 53-55. 16. Loòský mocenský zvrat v Srbsku podrobnì popsali: Bujoševiè, D.- Radovanoviè, I.: 5. oktobar. Dvadeset èetiri sata prevrata, Beograd 2001. 17. Výbìr z textù oslavujících Miloševièe, které na pøelomu 80. a 90. let publikovali pøední srbští spisovatelé, otiskl bìlehradský èasopis Kniževni glasnik, è. 1, 2001. K tomu srovnej též: Djordjeviè, M.: Književnost populistièkog talasa, in:. Popov, N.: (ed.), c. d., s. 394-418. 18. Èavoški, K.: Zatiranje srpstva, Beograd 1996. 19. Termín užší Srbsko oznaèuje území srbského státu v hranicích urèených v roce 1878 berlínským kongresem.
Summary: Jan Pelikán: Serbia Full of New Chances and Renewed Conflicts At first sight, the current political reality in Serbia seems to be similar to the situation in the former Soviet satellites directly after the breakdown of the Eastern block. A historical epoch came abruptly to an end with the defeat of the communist parties. The control has been taken over by people who were not saddled up by the past. However in today’s Serbia this phenomenon is present only to a very stint extent. Dominant political streams have a relatively long background. Their leaders are not nameless fighters for human rights. They have been acting upon the public scene already for more than ten years. In the dramatic development of the last decade they were not only sheer supernumeraries of an authoritative regime. They have significantly participated on the forming of the social consciousness of the Serbian society. The authoritarian regime provided them with a broad space for activities. At the same time it managed to eliminate their real influence. Main oppositional streams suffered under the absence of a real programme, they were not able to project themselves as a real alternative to Milosevic’s clan. After the outbreak of ethnic conflicts an anachronistic militant nationalism became the basis of their political conceptions. Unlike the non-communist nationalistic movements in other Yugoslav republics, the Serbian opposition did not take over the power in the year
64 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ 1990. The control over the state remained in hands of the actual structures. Milosevic’s regime declared its allegiance to left-wing traditions. Actually it never developed any programme or ideology. It did not need visions; it survived ten years in a conceptual, programme and fictitious vacuum. From its inland rivals it took over nationalistic conceptions and was successful in projecting itself as a defender of the Serbian national interests. Milosevic’s decision to retain a vague left-wing veneer for its bizarre unideological regime had a fatal impact on the whole Serbian society. In the year 1991 the Western Great Powers had long-lasting problems to orient themselves in the cacophony of the beginning Yugoslavian conflict. They were tenaciously looking for a certain orientation point, on which they could rely in their approach and which would allow them to justify a pragmatic policy by facing the public opinion. Milosevic’s unwillingness to break up with the communist tradition played a decisive role in their search for simple, fast and, in term of propaganda, convincing solutions. The Serbian opposition behaved ineptly in the first period of the Yugoslavian crisis. The dynamics of the development surprised them. After the outbreak of the civil war in Croatia followed by the war in Bosnia and Herzegovina the opposition searched for the reasons to criticise the government with difficulty. First of all they focused on the nationalistic programme. Milosevic, who adopted their programme basis and tried to put it into practice, could be hardly accused of treason of national interests. The opposition criticised him only for the roughness, inconsistency, bad tactics, eventually – and that happened very often – for the excessive concessions. Different attitudes were maintained only by the marginal political streams, which consistently denounced the Serbian nationalistic campaign. The Serbian society was not addressed by their standpoints; it was even not possible in the tense nationalistic atmosphere. These political groups also ignored the objective character of the national tensions and were never able to submit a real conception of their fair, or at least balanced solution. The ban of Serbia from the international community, putting all the blame for the Yugoslav conflict on Slobodan Milosevic and implicitly on the whole Serbian nation and a tendency of the Western policy to solve single partial conflicts of the Balkan crisis mostly at the expense of the Serbian national interests have at the same time immensely limited the manoeuvrable space of the Belgrade opposition. Until the solution of the Croatian, Bosnian and Kosovo crisis the opposition could, from objective reasons, only scarcely get the opportunity to lead their country out of the deepening crisis.
ŠTÚDIE, ANALÝZY 65 Only after the defeat in the open conflict with the Western alliance in the year 1999 and after the de facto loss of Kosovo, the objective conditions for Milosevic’s leaving from the political scene were created. Part of the Serbian opposition though played an important, but not a major role. A radical change of values and political sympathies of the decisive part of the Serbian society became the key factor. Any Serbian politician could not avoid the loss of Kosovo. Its occupation, however, escalated the frustration of former Milosevic’s admirers. Ten years ago hundreds of thousands of his former supporters enthusiastically attended his meetings, they fixed his photos on their car windows and listened religiously to his speeches. The situation has definitely changed in the year 2000. Former, now disappointed, Milosevic’s supporters that have had the feeling of deceit were again decided to protest. But this time to overthrow the former adored idol. At this time the political star of Vojislav Kostunica has lighted up at once. Kostunica has been the only one important representative of the opposition who maintained a political and moral integrity, who has never blemished himself with corrupt affaires, who never collaborated with Milosevic. At the same time he had no close relations to the leading representatives of the Western states, which would not be acceptable for the Serbian society shocked by the recently experienced bombing. During the election campaign in August and September 2000 and the following two weeks when Milosevic denied recognising the results of voting, the whole opposition acted notably in unanimous and consistent way. The series of paradoxes were elongated, which was significant for the dramatic development in Serbia in the last decade. The opposition was led by the politicians (V. Kostunica, Z. Djindjic, M. Protic, V. Ilic, V. Batic), who acted as nationalists for a long time. Considering the sharpened situation they retired abruptly from the nationalistic doctrine. Hereby they began to cooperate with authentic supporters of the multiethnic society. Despite all problems Serbia spends first hundred days after Milosevic’s fall in an unexpected standstill. There was no real alternative to the new forming power structures. After the fall of its leader, the previous ruling clan behaved like an association of toothless invalids. Its members have, being afraid of revenge, obediently fulfilled the requirements of the victorious opposition. Thus they permitted a peaceful takeover of power. The Socialist party changed into a numerous, but a harmless sect. President Kostunica has played an important role in the first period of the transformation of an authoritative regime to a democratic society. Through
66 JAN PELIKÁN: SRBSKO NOVÝCH NADÌJÍ A STARONOVÝCH KONFLIKTÙ his prudent course he managed to put down, or at least he temporary repressed the radical tendencies, which would lead to polarization of the Serbian society and premature splitting into the ranks of the Democratic opposition of Serbia. Peaceful development of the hundred days after the Milosevic’s fall was supported also by an unprecedented patience of the Serbian society, its readiness for sacrifice. The attitudes, taken up by influential Western states, brought help to new power structures in Serbia. Promises of economic support, provision of a humanitarian help, accelerated restoring of Yugoslavia’s membership in main international organisations, very conciliatory approach to Kostunica and a temporary – although from the juridical point of view controversial – adjournment of Milosevic’s cause by the Haag Tribunal have had markedly stabilising effect. A relatively peaceful period of internal political development in Serbia is short before decline. The new garniture is to be confronted with a broad scale of problems difficult to solve. The necessity of termination of the postrevolutionary makeshift and the creation of regular governmental and administrative institutions hide a great explosive potential. The occupation of these positions and mostly the unfulfilling of personal ambitions of some politicians will bring relatively peaceful relations among the leaders of the ruling coalition to the end. Defeated politicians cannot destabilize a fragile democracy in Serbia. Danger comes from the camp of winners: from a numerous group of vague local leaders without a certain background, from former marginal personalities, from political dissidents of Milosevic’s oligarchy, but also from the site of the brave fighters against the authoritative regime. The lack of a political and ideological background, which served to overthrow Milosevic, will turn against the Democratic opposition. It is not clear in today’s Serbia, to which political spectrum leading politicians belong. The political happenings are complicated by a specific social stratification of the Serbian society. Numerous elites, which could play in this process an important role, are missing. Future development of Serbia will be decided in a sound manner by the process of economic transformation. The reform takeoff in the macroeconomic sphere will not be enough for a success. The maintenance of at least basic social bearing of inevitable economic reforms will be much more difficult and important. The situation in Serbia will, of course, in the forthcoming period markedly influence the stabilisation of its international status. The revived dispute about the extradition of Slobodan Milosevic to the international court in Haag can play a key role. The escalation of the Western pressure in this –
ŠTÚDIE, ANALÝZY 67 from the wider aspect of the settlement of the Balkan crisis – basically banal matter will lead to a stagnancy of favourable trends. The problem of Hagen prosecutions has a wider background. It is related to the attitude of the decisive part of the current Belgrade ruling garniture to the recent development on Balkan. The group around Kostunica radically denies recognition of an exclusive responsibility of Serbian nationalists for the outbreak of the crisis. Through the refusal of the extradition of the accused persons the Belgrade administration demonstrates that they are not willing to integrate into the numerous group of Balkan states, which silently recognise its secondary status in the relation to the USA. The internal situation in Serbia will undoubtedly influence also the future development of the Balkan crisis. The Serbian population will perceive a possible separation of Montenegro, which is very likely, very painfully. The expectation, that a separation of the small Adriatic republic would cause another armed conflict, is in the current situation minimal. A bigger influence could be seen in problematic solution of the Albanian question, mostly the large and violent confrontations between the Albanian nationalists and KFOR units in Kosovo and a transfer of the armed Albanian separation war to Macedonia. Such a development poses an inviting, but a treacherous temptation for the Serbian policy. It cannot be excluded that a possible escalation of the conflict between the Albanian and KFOR units could make the West allow a return of a small Serbian armed contingent to Kosovo. Such a development of the situation would be, however, only the last act of a war lost long time ago. Serbia would not achieve anything. The reengagement in the Kosovo crisis would bring only new victims. The interest of the society would turn from the basic internal problems to revived nationalistic myths. The development in Serbia will be in the following period undoubtedly complicated. It will be followed by many conflicts. Their number, length, character depends on how the above-mentioned conflicts will be solved, on the palliation or the culmination of the possible tensions. The Serbian society experiences a second period of hope during one decade, which was caused by the fall of the authoritative regime. Euphoria of this period does not have, unlike the beginning of the 90-s, such a careless and naive character. This euphoria is moderated by the disastrous experiences from the development after the collapse of Tito’s dictatorship. But there is no influence on the fact that in the case of a repeated disappointment, another conflict could have a long-term influence on the situation in the whole Balkan area.* * summary: Martin Pangrác
