Úvod Srbsko-bulharská válka v letech

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 2 1. Následky „velké východní krize“ ........................................................................................... 4 1.1. Dopad krize na nové uspořádání velmocenských sil v Evropě ............................... 4 1.2. Situace na Balkáně po skonĉení „velké východní krize“ ...................................... 21 2. Politický vývoj v Srbsku a Bulharsku před rokem 1885 ...................................................... 27 2.1. Politika krále Milana (boj s opozicí) ..................................................................... 27 2.2. Bulharské kníţectví a Východní Rumélie po berlínském kongresu ...................... 35 3. Srbsko-bulharská válka v letech 1885–1886 ........................................................................ 40 4. Ĉeský tisk a srbsko-bulharská krize (1884–1886) ............................................................... 48 4.1. Politická situace v Ĉechách (70–80 léta 19. století) .............................................. 48 4.2. Ĉeský tisk a „bregovský incident“ v roce 1884..................................................... 49 4.3. Ĉeský tisk a plovdivský převrat ............................................................................ 65 4.4. Ĉeský tisk a srbsko-bulharská válka 1885–1886................................................... 80 Závěr....................................................................................................................................... 103 Summary ................................................................................................................................ 106 Резиме .................................................................................................................................... 108 Seznam pouţité literatury ....................................................................................................... 110 Literatura k tématu ................................................................................................................. 113 Přílohy .................................................................................................................................... 115

1

Úvod Převrat v Plovdivu roku 1885 byl faktickým porušením usnesení berlínského kongresu a znamenal tak nové otevření tzv. východní otázky. Úsilí o kompromisní řešení předchozí „velké východní krize“, ke kterému evropská diplomacie v roce 1878 dospěla, tím utrpělo významnou poráţku. Kromě toho sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie znamenalo narušení dosavadní mocenské rovnováhy v jihovýchodní Evropě. Proti postupu Sofie se postavilo zejména Srbsko, které její krok povaţovalo za ohroţení své pozice na Balkáně. Postupné zhoršování srbsko-bulharských vztahů, ke kterému docházelo jiţ od konce „velké východní krize“, vyvrcholilo po plovdivském převratu srbsko-bulharskou válkou. Ĉeská veřejnost se v té době nacházela ve víru sporů mezi dosud hlavním politickým proudem staroĉechů a sílící a stále sebevědomější mladoĉeskou opozicí. Události na Balkáně přesto sledovala velmi bedlivě. Ĉeský tisk přinášel zprávy a komentáře k dění v jihovýchodní Evropě na předních stranách po celou dobu trvání krize. Tato práce si klade za cíl zachytit celkovou reflexi srbsko-bulharské krize v ĉeském tisku a zároveň vysledovat rozdíly v přístupu jednotlivých ĉeských listů. Ĉeská historiografie se ohlasem srbsko-bulharského konfliktu v ĉeské spoleĉnosti a v ĉeském tisku zabývala pouze poskrovnu. Zájemci o toto téma jsou odkázáni pouze na ĉlánek Ĉestmíra Amorta „Sjednocení Bulharska a česká veřejnost“ a práci Jiřího Cvetlera „Vystoupení Dr. Fr. L. Riegra ve prospěch Bulharů r. 1885“. První z nich se zabývá nadšenými reakcemi, které převrat v Plovdivu vyvolal v ĉeském tisku. Autor se přitom zaměřil především na ĉlánky otisknuté ve staroĉeském listu Pokrok. Studie Jiřího Cvetlera se zabývá postojem předního staroĉeského politika Františka Ladislava Riegra k otázce jiţních Slovanů a kritice, kterou si vyslouţil v řadách svých odpůrců. Obě práce jsou ale zaměřeny spíše na událost plovdivského převratu a našeho tématu se proto dotýkají pouze okrajově. Pokud jde o ĉeské práce k samotnému srbsko-bulharskému konfliktu, těch máme k dispozici dostatek a jsou v této práci uvedeny v seznamu literatury. Ze zahraniĉní literatury jsou to pak především studie srbské a bulharské. Základní informace k srbsko-bulharské krizi roku 1885 najdeme v knize „Istorija srpskog naroda“ vydané roku 1994 nebo starší práci historika Slobodana Jovanoviće „Vlada Milana Obrenovića“. Vývojem srbsko-bulharských vztahů se zabývjí studie Vladimira Stojanĉeviće „Srbija i Bugari 1804–1878“, „Srbija i Bugarska od sanstefanskog mira do berlinskog kongresa“ a „Srpsko-bugarski odnosi u zapadnoj Bugarskoj: 1804–1918“. Z bulharských prací obsahují toto téma například knihy

2

„Istorija na nova Băgarija 1878–1941“ od Nikoly Staneva nebo vícesvazková „Istorija na Bălgarija“ z roku 1996. Tato práce je rozdělena do dvou hlavních ĉástí. V první z nich byl s pomocí dostupné literatury proveden nástin velmocenského vývoje v Evropě před vypuknutím srbsko-bulharské krize, politického vývoje v Srbském království a Bulharském kníţectví do roku 1885 a průběh srbsko-bulharské války v roce 1885. Druhá, stěţejní ĉást práce je věnována reflexi srbskobulharské krize dobovým ĉeským tiskem. V ní jsem se pokusil na základě zpráv a komentářů v ĉeských novinách a ĉasopisech přiblíţit stanovisko tehdejší ĉeské veřejnosti. Zároveň by měla být srovnáním přístupu jednotlivých ĉeských periodik. Záměrem tohoto srovnání je vysledovat odlišnosti v tom, jak byly události na Balkáně různě komentovány v hlavních ĉeských novinách a ĉasopisech. Z těch jsem vybral na prvním místě Národní listy jako tiskový orgán mladoĉechů. Stanovisko staroĉesky orientovaných redaktorů by v této práci mělo být zjištěno studiem deníků Pokrok, Politik a Národní politika. Konzervativní a katolicky orientovaný názorový proud ĉeské spoleĉnosti je zde zastoupen komentáři uveřejněnými v listu Čech. Kromě ĉeských periodik jsem přihlédl také k ĉlánkům brněnského deníku Moravská orlice. Důvodem je předpoklad, ţe existoval rozdíl mezi postojem moravské a ĉeské spoleĉnosti k balkánskému dění. Mimo to vznikla tato práce na univerzitě v Brně a je proto namístě, aby zde zpětně zazněly názory vedení tehdy hlavního z ĉesky psaných moravských deníků. V krátkosti jsem se věnoval také ĉlánkům otištěným v ĉeských ĉasopisech. Z těch jsem napříĉ spektrem vybral vědecky a literárně zaměřenou Osvětu, populárně orientovaný Světozor a zábavný týdeník Humoristické listy. V textu jsem se vţdy zaměřil na konkrétní událost na Balkáně, která je uvedena v názvu kapitoly a postupně jsem se soustředil na všechna tato periodika. Přitom jsem pokud moţno zachoval ĉasovou linii tak, jak byly ĉlánky po sobě otiskovány. Do přílohy jsem zařadil seznam ĉlánků seřazený podle data, ve kterém vyšly. Uvádím přitom buď název, nebo poĉáteĉní věty, abych zájemcům usnadnil jejich vyhledání. Zároveň přidávám šifru autora. Většina ĉlánků byla ovšem zveřejňována anonymně a můţeme je proto povaţovat za kolektivní dílo a stanovisko redakce. Citovaný text jsem přepisoval v jeho původním znění i s pravopisnými ĉi gramatickými chybami. Pouze zjevné tiskové překlepy jsem si dovolil opravit. V případě, kdy se redakce dopustila chyby v zeměpisném oznaĉení, ji v textu kurizívou ponechávám a v závorce uvádím opravenou verzi.

3

1. Následky „velké východní krize“ 1.1. Dopad krize na nové uspořádání velmocenských sil v Evropě Na přelomu 60. a 70. let 19. století došlo k výrazné změně v rozloţení velmocenských sil v Evropě. Sjednocené Německo sebevědomě vstoupilo do diplomatické hry a kladlo si za cíl vytvořit nový evropský pořádek, který by zaruĉoval jeho vnitřní stabilitu a ochranu před vnějšími nepřáteli. Německý kancléř Otto von Bismarck, záhy po triumfální poráţce Francie, kterou byla odstraněna poslední překáţka ke vzniku německého císařství, hledal cestu jak se do budoucna vyvarovat francouzského odvetného taţení. Snaha mezinárodně izolovat Francii se proto stala středobodem jeho zahraniĉní politiky. Po vzoru svaté aliance z doby po napoleonských válkách, jejíţ trvání definitivně ukonĉila krymská válka, se rozhodl vytvořit pevný svazek tří konzervativních mocností Německa, Rakousko-Uherska a Ruska, který se podle jeho představ měl stát zárukou stability a míru v Evropě.1 Jiţ na poĉátku 70. let v tomto ohledu uĉinil první kroky, které se zprvu zdály být úspěšnými. V letech 1872 a 1873 došlo k vytvoření systému smluv a dohod, pro který se vţilo oznaĉení „spolek tří císařů“. Tento spolek vznikl především za přispění kancléře Bismarcka a bylo to také hlavně Německo, které si od něho nejvíce slibovalo. Zbylé dvě velmoci k němu měly od poĉátku velmi vlaţný vztah a k dohodám přistoupily pouze pod vlivem Německa. Bismarck k tomu úĉelu vyuţil poměrné izolovanosti oslabeného Rakouska-Uherska, které předtím sám vojensky porazil a nevraţivosti mezi Ruskem a Velkou Británií způsobené spory v koloniích. I kdyţ to přímo nesouvisí s tématem této práce, je zde třeba uvést ještě jeden důleţitý impuls ke vzniku tohoto konzervativního dynastického spolku. Příchod pruských vojsk a pád císařské Francie vytvořil v Paříţi prostor pro aplikování některých radikálních revoluĉních idejí. Vraţdy provedené komunardy, jejichţ obětí se stali i příslušníci kněţského stavu, musely nutně otřást evropskou veřejností. Krátké trvání tzv. paříţské komuny upozornilo „mocné“, ţe duch revoluce stále obchází Evropou a jen ĉeká na vhodnou příleţitost, aby dal volný průchod svým násilným představám o přestavbě světa. Nemůţe nám také uniknout zcela jistě ne náhodná podobnost s jiţ zmíněnou svatou aliancí. V tomto ohledu bychom Bismarckovy zahraniĉně politické kroky mohli oznaĉit jako snahu navázat a pokraĉovat v díle rakouského ministra zahraniĉí a kancléře kníţete Klemense Wenzla von Metternich. Jak se ukáţe, právě obavy z revoluĉních

1

HLAVAĈKA, Milan – PEĈENKA, Marek: Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. (=HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek) Praha 1999, s. 30.

4

tendencí a terorismu ve spoleĉnosti měly později vliv na obnovení spolku tří císařů v 80. letech 19. století. V průběhu dalších let zaĉalo však záhy být jasné, ţe Bismarckova koncepce evropského pořádku nestojí na pevném základě. Hlavním kamenem úrazu se ukázaly být vztahy mezi Rakousko-Uherskem a carským Ruskem. Tyto dvě staré konzervativní říše, které měly aţ do krymské války ustálené a v zájmu ochrany před vnějšími a vnitřními nepřáteli i přátelské vztahy, se od poloviny 19. století postupně vzájemně odcizují. Na konci 70. let 19. století jejich vztah dosahuje hranice otevřeného nepřátelství. Důvody můţeme spatřovat především v hluboké vnitřní krizi, ve které se v této době oba státní útvary nacházely. Rusko, které byť po poráţce Napoleona hrálo navenek úlohu neporazitelné evropské velmoci, se ve skuteĉnosti nacházelo ve vleklé krizi carského systému. Po poráţce v krymské válce se tato krize zaĉínala projevovat tak razantním způsobem, ţe si i tradiĉně konzervativní špiĉky carského reţimu uvědomily nezbytnost provedení jistých protiopatření. Po zavedení ĉásteĉných a ve srovnání s ostatními znaĉně vyspělejšími evropskými mocnostmi výrazně opoţděných reforem, hledal car Alexandr II. lék v nové expanzi za hranice Ruska a obnovení mezinárodní reputace carské říše. Povstání v Hercegovině a v Bulharsku v letech 1875 a 1876 a propuknutí velké východní krize mu k tomu brzy poskytly příleţitost. Rakousko-Uhersko mělo v 70. letech za sebou také neblahé zkušenosti s prohranými válkami. Neúspěchy na váleĉném poli měly za následek zesílení nebezpeĉí ze strany dravých nacionalismů, především maďarského, ĉeského a německého. Nejprve vedla podunajská velmoc na konci 50. let 19. století neúspěšnou válku v Itálii, naĉeţ byla roku 1866 na hlavu poraţena svým pruským sousedem. Takto byla moc Habsburků postupně vytlaĉena ze všech bývalých sfér jejího vlivu ve střední Evropě a severní Itálii. Poráţka Rakouska u Sadové roku 1866, která si vynutila nové dualistické uspořádání monarchie, vedla ve výsledku k tomu, ţe monarchii zaĉalo s novou silou ohroţovat nebezpeĉí nacionalismu, bujícího mezi všemi národy v zemi. Prohraná válka s Pruskem vytvořila podmínky především k radikalizaci německého nacionalismu. Němci v podunajské monarchii byli vylouĉeni ze svého přirozeného národního prostoru a zůstali, jako vpodstatě národnostní menšina, obklopeni cizími národy. Nespokojenost německých nacionalistů vedla později roku 1882 aţ k formulování tzv. lineckého programu, který jasně hovořil o nutnosti vyĉlenění neněmeckých území z Předlitavska. Skrytým záměrem nejradikálnějších nacionalistů pangermánského zaloţení ale bylo připojení všech území rakouských Němců k Německé říši.2

2

SKED, Alan: Úpadek a pád habsburské říše. Praha 1995, s. 259., Téţ: VEBER, Václav – HLAVAĈKA, Milan – VOREL, Petr – POLÍVKA, Miroslav – WIHODA, Martin – MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha 2007, s. 429.

5

Zhoubnost německého nacionalismu mohla přitom spoĉívat především v tom, ţe měl otevřenou cestu k pronikání do nejvyšších politických kruhů. Vytvoření soustátí Rakousko-Uhersko bychom mohli chápat jako snahu vídeňské vlády najít silného spojence uvnitř státu a zabránit tak snahám o federalizaci, tedy, z pohledu Vídně, kroku k oslabení ústřední vlády a moţné cestě k rozpadu a zániku monarchie. Dříve pro Rakousko velmi nebezpeĉný maďarský nacionalismus se nám proto od roku 1867 jeví pro monarchii nejméně nebezpeĉným, protoţe tím, ţe byla maďarská politická elita zapojena do jejího fungování, získává také zájem na zachování její existence. Vyrovnání s Maďary, vynucené nepříznivým vývojem v zahraniĉní politice, ovšem zcela pochopitelně vytvořilo další napětí mezi národy uvnitř země. Především ĉeská politická a kulturní reprezentace se s novým uspořádáním monarchie těţko vyrovnávala a dávala to také v tisku maďarské vládnoucí elitě najevo. Politika rakousko-uherské vlády byla napříště ĉeskými nacionalisty vţdy vnímána jako cílené prosazování německých a maďarských zájmů, a to i v případech, kdy k podobným nařknutím nebyla reálná příĉina. Dalším neblahým vedlejším úĉinkem vyrovnání byla skuteĉnost, ţe se otevřela cesta otevřené i skryté maďarizaci v tzv. Zalitavsku, tedy uherské ĉásti monarchie. To pochopitelně vytvářelo nepřátelské nálady mezi takto postiţenými národy a u Slovanů v Předlitavsku zároveň vyvolávalo vlny solidarity s utlaĉovanými „bratry“. Postupy uherských úřadů v oblastech obývaných Srby byly ĉasto kritizovány hlavně v Ĉechách. Ĉeský tisk, především mladoĉeský, například detailně sledoval osudy předáka srbských liberálů Svetozara Miletiće, který byl v 70. letech uherskými úřady vězněn. Dualistické Rakousko-Uhersko tedy muselo do budoucna poĉítat s nebezpeĉím ze strany protiněmecky a protimaďarsky naladěného slovanského obyvatelstva. Při zkoumání dobového ĉeského tisku se ĉasto setkáme s pojmem „Slovanstvo“. Důkladnější studium nás dovede k závěru, ţe tento pojem nebyl pouţíván s nadsázkou. Šlo o termín, který vpodstatě povyšoval blízkou příbuznost Slovanů téměř na úroveň jakéhosi jednotného národa Slovanů. Především ovšem poukazoval na schopnost Slovanů vzájemně si rozumět a podporovat se v boji proti svým nepřátelům. Toto „Slovanstvo“ mohlo pro ústřední vídeňskou vládu ve stavu vnějšího ohroţení vţdy znamenat smrtelné nebezpeĉí. V souvislosti s tím vyvstává před rakousko-uherskou vládou právě od 70. let 19. století další hrozba, která je spojena s událostmi na Balkáně. Krizi osmanské říše, která probíhala po celé 18. a 19. století, provázela ĉastá ozbrojená vystoupení slovanského obyvatelstva proti vládě v Istanbulu. Jedno z nich, které mělo v roce 1875 své první ohnisko v Hercegovině, vedlo spolu s dalším povstáním Bulharů v dubnu roku 1876 k širšímu vojenskému konfliktu, do kterého se zapojily dva malé slovanské státeĉky 6

Srbsko a Ĉerná Hora. Rusko tím získalo jedineĉnou příleţitost vojensky zasáhnout proti osmanské říši a zvrátit tak pro něj nepříznivé výsledky krymské války. Petrohrad se jiţ od dob carevny Kateřiny II. vţdy ve svých střetech s Portou stavěl do pozice ochránce pravoslavného obyvatelstva v osmanské říši. V 70. letech 19. století, spolu s úspěchy ruských vojsk na balkánském bojišti, přišla ke slovu jiná ideologie, zaloţená na blízké příbuznosti Slovanů, některými historiky nazývaná panslavismus.3 Ruská verze panslavismu hlásala dějinné poslání pravoslavného ruského národa, které spoĉívá v probuzení a sjednocení ostatních porobených slovanských národů. K tomuto úĉelu byl v roce 1856 zaloţen Slovanský dobroĉinný výbor, který svou ĉinnost zaměřoval hlavně na jiţní Slovany. Slabost vlády v Istanbulu dávala totiţ tušit, ţe nejprve právě na Balkáně bude v budoucnu moţné se pokusit o realizaci panslavistických idejí.4 Carský reţim sice na toto hnutí hleděl vţdy s podezřením, ale nakonec dal během velké východní krize zelenou projektu vytvoření velkého Bulharska pod přímou kontrolou ruské moci. Ten by ve své podstatě znamenal ĉásteĉné uskuteĉnění panslavistických představ. Právě onen, z pohledu rakousko-uhersko-ruských vztahů nešťastný projekt, se stal osudným pro Bismarckův „spolek tří císařů“. Rakousko-Uherská vláda věděla o popularitě panslavismu mezi Slovany v monarchii, především mezi Ĉechy, Slovinci a Srby. Rozklad mnohonárodnostní osmanské říše mohl také vést k obavám, ţe by podobný osud mohl ĉekat i vypjatou národnostní otázkou suţované Rakousko-Uhersko. Dá se předpokládat, ţe vlna panslavistického nadšení v Rusku a uvnitř monarchie během krize z let 1875–1878 tyto obavy ještě vystupňovala. Za takové situace byl z ruské strany nejprve během cařihradské konference a poté při jednáních v San Stefanu předloţen návrh vytvoření velikého slovanského státu na Balkáně. Rakousko-uherský ministr zahraniĉí Gyula Andrássy, který byl na poĉátku krize pro zachování dosavadních hranic osmanské říše, tedy pro politiku nevměšování se do záleţitostí Porty, byl pod vlivem závratných změn na Balkáně a nebezpeĉí ruské expanze přinucen reagovat na nově vzniklou situaci. Přichází proto s návrhy na vlastní rakousko-uherskou expanzi na Balkánský poloostrov. Jiţ od poloviny roku 1876 zaĉíná prosazovat nutnost obsazení Bosny a Hercegoviny rakousko-uherským vojskem.5 Příleţitost k uskuteĉnění tohoto plánu se mu naskytla na berlínském kongresu velmocí v roce 1878. Rusko, které roku 1877 vstoupilo do války s osmanskou říší, nakonec vyšlo po poĉáteĉní nerozhodnosti ze střetnutí jako přesvědĉivý vítěz. Poráţku ovšem utrpělo na poli 3

Viz např.: DOUBEK, Vratislav: Česká politika a Rusko (1848–1914). (=DOUBEK, V.: Česká) Praha 2004, s. 168, 175 a 176. 4 LONGWORTH, P.: Dějiny impéria. Sláva a pád ruských říší. (=LONGWORTH, P.: Dějiny) Praha – Plzeň 2008, s. 213. 5 BACHMANN, Kryštof: Národní listy a Velká východní krize (1875–1878). Bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., Brno 2006, s. 16.

7

diplomacie a to se vší tvrdostí, která mu zřetelně dala na srozuměnou, ţe jeho gloriola vítěze nad Napoleonem je nenávratně ztracena. Ostatní velmoci svým postojem carskou říši jasně upozornily, ţe nebudou tolerovat ţádnou její výraznější expanzi. Po vojenské výhruţce Velké Británie, která demonstrativně vyslala loďstvo do Úţin a zachránila tak Istanbul od návratu do křesťanských rukou, přišla na diplomatických jednáních v Berlíně studená sprcha ze strany Německa, od kterého se Rusko nadálo podpory za svou neutralitu v době sjednocování německého císařství.6 Ukázalo se, ţe v balkánské otázce stojí kancléř Bismarck na straně Rakouska-Uherska vţdy v případě, kdy nabude dojmu, ţe by vývoj v tomto regionu jakýmkoliv způsobem mohl ohrozit vnitřní stabilitu monarchie a tedy, podle jeho názoru, významného zahraniĉně politického spojence. A to, ţe ruské představy o pováleĉném uspořádání Balkánského poloostrova Rakousko-Uhersko výrazně ohroţují, bylo zřejmé jiţ na první pohled do mapy předloţené v San Stefanu zástupci carské moci. Berlínský kongres, který byl svolán, aby usměrnil ruský expanzionizmus, dopustil vznik bulharského státu (i kdyţ v podivné dvojité podobě), jehoţ severní autonomní ĉást Bulharské kníţectví zůstala pod politickou kontrolou Ruska. Ovšem carská říše si nebyla v příštích letech tuto kontrolu schopna zajistit. Aţ na zanedbatelné územní zisky v Zakavkazku tak vpodstatě válkou, vzhledem k oĉekáváním se kterými do konfliktu vstupovala, nezískala téměř nic. Naopak se ukázala jasná převaha ostatních velmocí. Velká Británie vyuţila dalšího dělení osmanského panství k zabrání Kypru a Rakousko-Uhersko získalo za německé podpory mandát k okupaci Bosny a Hercegoviny.7 Podunajské mocnářství berlínským kongresem dotváří svou koneĉnou územní podobu, jak ji v době před první světovou válkou znaly děti ze školních atlasů (později definitivně utvrzenou anexí Bosny a Hercegoviny roku 1908). Rakousko-uherský ministr zahraniĉí hrabě Gyula Andrássy prosazuje svůj plán řešení balkánské otázky. Při zpětném pohledu můţeme ale dnes vidět, a nutno podotknout, ţe to viděli i soudobí kritici okupace, ţe tím RakouskoUhersko vstupuje do velmi nebezpeĉné zóny „evropského Turecka“, ĉímţ se zaĉíná s tušením neodvratně se blíţícího konce odpoĉítávat poslední éra jeho existence. Místo, aby bránilo ruské expanzi jinými prostředky, například uplatňováním ekonomického vlivu na Balkáně, jak se mu to ostatně v nastávajících letech dařilo, nechalo se přímo do balkánské problematiky vtáhnout a zdědilo po osmanské správě velmi nepřehlednou a výbušnou národnostní situaci v Bosně a Hercegovině. Ostatně i „uvítání“, kterého se okupaĉní vojsko v podobě povstání muslimského obyvatelstva doĉkalo, moţná bystřejší pozorovatele mohlo přivést k závěru, ţe 6 7

Tamtéţ, s. 19. CHVOSTOV, V. M.: Dějiny diplomacie II. (=CHVOSTOV, V. M.: Dějiny) Praha 1965, s. 109.

8

právě v Bosně a Hercegovině se v budoucnu zaĉne odvíjet poslední fáze dramatického skonu říše. Závaţným důsledkem berlínského kongresu bylo zhoršení rusko-německých vztahů. Rusko, jehoţ veřejné mínění se nacházelo ve víru panslavistických nálad, se cítilo uraţeno a opuštěno svými spojenci. Přestoţe se Bismarck, jak to dokládají jeho vlastní slova, vţil do role „ĉestného makléře“8, nepodařilo se mu vyhnout tomu, aby svým postojem během jednání na kongrese urazil ruské diplomaty. Kancléř Bismarck se nikdy netajil svými obavami ze slovanského souseda na východě. Případnou válku s Ruskem by pro obrovskou rozlohu východního bojiště povaţoval za katastrofu pro Německo, nehledě na to, ţe by mu nemohla nic přinést, protoţe podle jeho názoru bylo od roku 1871 územně uspokojeno. Německý kancléř neviděl v dalším rozšiřování sjednoceného císařství ţádné výhody a ani jej nepovaţoval za moţné. 9 Dalším nebezpeĉím, které v sobě takový konflikt zahrnoval, byl případný vstup Francie do války proti Německu. Nepřátelství vůĉi Německu, které se nejprve zaĉalo objevovat mezi kruhy ruských panslavistů, postupně s rostoucí krizí rusko-německých vztahů proniklo do veškerého ruského tisku. Poté, co se s protiruskými výroky připojila i německá periodika, propukla naplno novinová válka. Nevraţivost mezi německou a ruskou diplomacií se později projevila i v ekonomických vztazích obou říší a konflikt roku 1879 přerostl v hospodářskou válku. Důsledkem tohoto vývoje byl faktický rozpad spolku tří císařů, kterému jiţ předtím zasadilo smrtelnou ránu „Sanstefanské Bulharsko“. Vyhrocení vztahů a ztrátu důvěry mezi Ruskem a Německem můţeme přirovnat k podobnému vývoji rusko-rakouských vztahů po krymské válce. Také tehdy se Petrohrad cítil podraţen nejednoznaĉnou aţ nepřátelskou politikou Vídně, ĉímţ byla zapoĉata éra rakousko-ruského nepřátelství. Nyní cítila ruská vláda stejný pocit křivdy ze strany druhého mocného západního souseda. Německé vládnoucí kruhy vĉele s Bismarckem brzy došly k závěru, ţe bude nutné najít prostředky jakými se do budoucna úĉinně ochránit před nebezpeĉím na východě. Velká východní krize vytvořila ideální podmínky pro vytvoření pevnějšího svazku mezi Německem a Rakousko-Uherskem. Z důvodů, které byly jiţ na předchozích stranách rozebrány, hledala rakousko-uherská vláda v zájmu zachování stability a jednoty podunajského prostoru, kterému vládla, po celá sedmdesátá léta 19. století ochranu před nebezpeĉím ruského panslavismu a expanzivními záměry Petrohradu. S příchodem ministra zahraniĉí hraběte Gyuly Andrássyho zvítězil v monarchii názorový směr, který protěţoval 8 9

Tamtéţ, s. 108. MÜLLER, Helmut – KRIEGER Karl Friedrich – VOLLRATH, Hanna: Dějiny Německa. Praha 1995, s. 193.

9

myšlenku úzkého spojenectví s Bismarckovým Německem. Mraĉna, která se po roce 1878 stahovala nad vztahy mezi Berlínem a Petrohradem, ohlašovala změny v nastávajícím uspořádání velmocenských sil v Evropě. Po období 70. let 19. století byla pro zahraniĉní politiku Otto von Bismarcka charakteristická nejasná diplomatická hra, jejímţ úĉelem bylo těţit ze sporů ostatních velmocí. Příznaĉnou pro tuto dobu byla kancléřova nechuť navazovat jakákoliv pevnější spojenectví s ostatními mocnostmi. V důsledku událostí po berlínském kongrese se jeho postoj náhle změnil a sám přistoupil na dávné přání odstupujícího rakouského ministra zahraniĉí Gyuly Andrássyho. Protoţe věděl, ţe je pro něj Andrássy zárukou dobrých vztahů Vídeň-Berlín, poţádal Bismarck dokonce Vídeň, aby byl ministr ve svém úřadě zadrţen. Po předběţných jednáních Bismarcka s Andrássym v srpnu 1879, byla dne 7. října 1879 uzavřena tajná aliance mezi Německem a Rakousko-Uherskem, která vytvořila spojení v historii známé jako Dvojspolek. Jeho podstatou byl příslib vojenské pomoci v případě napadení ze strany Ruska.10 Německý kancléř musel ovšem předem vyvinout veliký tlak na císaře Viléma I., jenţ se pro svůj věk moţná duchem nacházel blíţe spíše době napoleonských válek neţ té, ve které na něm ještě stále leţela tíha královské koruny, a byl odpůrcem jakékoliv smlouvy zaměřené proti Rusku. Důvodem mohl být mimo jiné také jeho příbuzenský vztah s ruským carem Alexandrem II, jenţ byl jeho synovcem. Bismarck dvaaosmdesátiletého německého císaře nejprve strašil riziky, která by bez podpory pevného spojenectví s Rakousko-Uherskem znamenala případná válka s Ruskem11, a kdyţ nepomohlo ani to uchýlil se k jiţ tradiĉní hrozbě odstoupení z funkce.12 Pro jednání byla příznaĉná neústupnost Andrássyho, který byl zřejmě pevně rozhodnut vytvořením vojenského paktu proti Rusku úspěšně zakonĉit svou politickou kariéru. Jeho protějšek Bismarck vystupoval poněkud rezignovaněji, neţ bývalo jeho zvykem. Německý kancléř povaţoval vznik tajného spojenectví s Vídní za východisko z nouze, vynucené tlakem událostí. Také nepříliš přesvědĉivý způsob, jakým jej sám obhajoval navenek, nás vede k závěru, ţe tato aliance nebyla jeho politickou krevní skupinou.13 Ostatně celá jeho dosavadní zahraniĉní politika se od tohoto kroku podstatně liší. Můţeme se pouze domnívat, ţe sloţité řešení velké východní krize moţná Bismarckovi ukázalo mezery v jeho představách o Německu jako nestranném mocenském hráĉi, který je spokojen se souĉasným stavem velmocenského rozloţení sil, a o události v Evropě nebo ve světě se zajímá pouze potud, pokud jejich vývoj tento stav ohroţuje. Nyní se zřejmě zřetelně ukázala vratkost evropského pořádku a s tím i 10

CHVOSTOV, V. M.: Dějiny, s. 119. Otto von Bismarck. Dokumente seines Lebens. (=Otto) Leipzig 1986, s. 349. 12 TAYLOR, A. J. P.: Bismarck. Praha 1998, s. 171 a 193. 13 Otto, s. 348. 11

10

potřeba hledat pevnější, závaznější a především spolehlivější spojenectví pro nastávající dobu. Bismarck přistupoval k jednáním s představou nějaké obecné dohody, která by úĉastníky zavazovala k vzájemné podpoře při napadení jinou velmocí. Zpoĉátku bylo jeho snahou zabránit tomu, aby se z jednání zrodila aliance namířená proti Rusku. K jeho představám patřila naopak i moţnost, ţe by se Rusko v budoucnu mohlo připojit.14 V tomto ohledu se rozcházel se svým protějškem hrabětem Andrássym, který z diplomatického střetu ovšem vyšel jako vítěz. Dosluhujícímu rakousko-uherskému ministru zahraniĉí se podařilo nejen to, aby v textu bylo jako případný útoĉník výslovně zmíněno Rusko, ale zároveň Bismarckovi nevyšel vstříc ani tím, ţe by podpořil jeho návrh, aby k potencionálnímu útoĉníku Rusku byla připojena i Francie.15 Důvody jsou zřejmé. Rakousko-Uhersko mělo v té době zatím přátelské vztahy s Velkou Británií a ve Francii nemohlo narozdíl od Německa vidět ţádnou hrozbu. „Tajný pakt“, jehoţ existenci jiţ měsíc po podepsání v dopise vpodstatě vyzradil císař Vilém I. svému synovci ruskému caru16, především mohl napříště budit obavy nejen v carském Rusku, ale i u ostatních velmocí, například ve Velké Británii, která si brzy zaĉne všímat pro ni nepříjemné konkurence dynamicky se rozvíjejícího Německa. Vznik Dvojspolku byl prvním váţným krokem k vytvoření velmocenských struktur před první světovou válkou, které byly nakonec osudnými pro existenci jak německého císařství, tak Rakouska-Uherska. Dluţno však podotknout, ţe aĉkoliv Bismarck dopustil vznik vojenského spojenectví namířeného proti Rusku, zároveň vzápětí přistoupil k dalšímu kroku, kterým si hodlal alespoň zajistit neutralitu Petrohradu v případě války s Francií. Zrodil se tak nový evropský pořádek, který ovšem pro své váţné trhliny nepřeţil osmdesátá léta 19. století.17 Dne 1. března roku 1881 dochází k události, která měla obrovský dopad na další vývoj ruské říše. Car Alexandr II. se stává obětí pumového útoku radikálů. Tento teroristický ĉin byl projevem stále nebezpeĉněji doutnajícího ruského „revoluĉního podsvětí“, ve kterém se pod různými ideologickými proudy, anarchismem, socialismem ĉi nihilismem, formovaly skupiny, jejichţ cílem bylo násilnými prostředky dosáhnout pádu carského systému a změn

14

HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek, s. 60 SKŘIVAN, Aleš – DRŠKA, Václav – STELLNER, František: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. (=SKŘIVAN, A. – DRŠKA, V. – STELLNER, F.: Kapitoly) Praha 1994, s. 181. 16 HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek, s. 68. 17 Vznik Dvojspolku měl pro Německo jednu velikou nevýhodu. Od chvíle, kdy Berlín vstoupil do úzkého svazku s Rakousko-Uherskem, nemohl jiţ k „východní otázce“ přistupovat s odstupem a těţit z rozporů mezi velmocemi. Německo se stalo jejím úĉastníkem a později dokonce i zajatcem. Rozdíl mezi „velkou východní krizí“ a „bulharskou krizí“ je patrný právě v tom, jak se zaĉala měnit role balkánských států v rámci celé Evropy. V letech 1885–1887 se poprvé ukázalo, jaké nebezpeĉí můţou samostatné nestabilní balkánské státy představovat pro evropský mír. Konĉí období, kdy Balkán spadal do oblasti koloniálního světa. Nyní tyto státy, aĉ nesporně závislé na velmocích, vystupují sebevědoměji, uzavírají obchodní a vojenské smlouvy a vybírají si své zahraniĉně politické spojence. 15

11

ve spoleĉenském uspořádání. Útok na cara byl projevem skrytých nenávistných nálad ve spoleĉnosti, které budily obavy nejen mezi vládnoucími kruhy, ale i mezi umírněnými intelektuály. Před radikalismem v Rusku varovalo před první světovou válkou mnoho význaĉných osobností, mezi nimi například i Tomáš Garrigue Masaryk.18 Přímým důsledkem atentátu byla nejen vlna pogromů nebývalého rozsahu, která vedla k masovým odchodům ţidovského obyvatelstva do zahraniĉí, ale i výrazně negativní změna v politice carské vlády. Nový car Alexandr III. se obklopil politiky s „protireformním“ zaměřením. Osmdesátá léta se v Rusku staly dobou, ve které se ve vysoké politice dostal ke slovu nacionalismus opírající se o pravoslaví, samoděrţaví a antisemitismus. Protiţidovské nálady šířili také panslavisté vĉele s Ivanem Sergejeviĉem Aksakovem, kteří zároveň rozpoutali kampaň proti všemu „neruskému“ a „západnímu“. Mimo jiné krátce po atentátu také vznikla nechvalně proslulá carská tajná policie známá pod zkráceným názvem jako Ochranka. Důsledky atentátu se projevily samozřejmě i v zahraniĉní politice. Situace na zaĉátku 80. let zaĉala být příznivá pro obnovení spolku tří císařů. Německo hledalo cestu jak si znovu naklonit Petrohrad. Ruská vláda, otřesená atentátem, byla nyní ostře zaměřena proti liberálním a demokratizujícím tendencím a opět byla příznivě nakloněna vzniku dynastického spojenectví proti nebezpeĉí revoluce. Poněkud paradoxně také doĉasně zapůsobil vznik Dvojspolku, jehoţ moc vyvolávala v Petrohradě obavy a potřebu zajistit si jeho neutralitu za situace, kdy by došlo k válce s jinou velmocí (tedy s Velkou Británií).19 Je třeba mít na zřeteli, ţe se Rusko po berlínském kongresu nacházelo ve výrazné mezinárodní izolaci. Největší překáţkou pro obnovení spolku byl ovšem zpoĉátku postoj RakouskoUherska. Relativně klidná situace v jihovýchodní Evropě sice prozatím ještě nesypala sůl do otevřené balkánské rány, ale důvody nechuti Vídně přistoupit na uzavření konzervativní dohody spoĉívaly tentokrát v něĉem jiném. Nový rakousko-uherský ministr zahraniĉí baron Heinrich von Haymerle pokraĉoval v politice svého předchůdce, která zejména během velké východní krize spoĉívala na ĉasté spolupráci s Velkou Británií. V této zvláštní transkontinentální vzájemné podpoře se odráţela zahraniĉní politika britského ministerského předsedy Benjamina Disraeliho, který Rakousko-Uhersko, podobně jako osmanskou říši, vyuţíval při vytváření diplomatických opatření proti Rusku. Nyní se Vídeň bála, ţe by spojenectvím s Ruskem o britskou náklonnost přišla. Vítězství britských liberálů ve volbách roku 1880, známých svým negativním postojem k Rakousku-Uhersku, ovšem zcela změnilo

18

ŠVANKMAJER, Milan – VEBER, Václav – SLÁDEK, Zdeněk – MOULIS, Vladislav: Dějiny Ruska. Praha 1996, s. 272 a 281. 19 CHVOSTOV, V. M.: Dějiny, s. 133.

12

situaci. Haymerle definitivně přišel o naději na moţné spojenectví s Londýnem a rozhodl se přistoupit na uzavření spolku tří císařů. Měli bychom ale zmínit, ţe jeho rozhodování urychlil znaĉný nátlak Bismarcka, který hrozil uzavřením zvláštní smlouvy s Ruskem, ĉímţ by se Rakousko-Uhersko ocitlo v nezáviděníhodné situaci. 20 Dne 18. ĉervna roku 1881 byla mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem podepsána smlouva, která podruhé dala vzniknout spolku tří císařů. Úĉastníky zavazovala k neutralitě v případě konfliktu s další velmocí. Smlouva byla na první pohled výhodná především pro Německo a Rusko. Obě země si zajistili týl, Německo pro případnou válku s Francií a Rusko pro moţný konflikt s Velkou Británií. Vídeň, která podepsala pod tlakem situace, si od smlouvy mohla slibovat pouze stabilizaci poměrů v jihovýchodní Evropě danou jasným vymezením sfér vlivu v ĉásti Balkánu mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. Konkrétně to znamenalo, ţe Rusko uznalo právo Rakousko-Uherska anektovat Bosnu a Hercegovinu „ve chvíli, kterou k tomu bude povaţovat za vhodnou“ a Rakousko-Uhersko se zavazovalo nebránit sjednocení Bulharska.21 Kamenem úrazu smlouvy bylo, ţe dále nerozdělovala sféry vlivu ve zbylé ĉásti Balkánu. Tím zůstala stále otevřena tzv. „východní otázka“. (Později se vţije specifiĉtější termín „makedonská otázka“.) K obnovení sporů Vídně a Petrohradu na Balkáně ovšem nebylo ani zapotřebí jejího nového otevření. Jak bude podrobně rozebráno v dalších kapitolách, důvodem nového zostření vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem byl tentokrát, pro některé soudobé pozorovatele překvapivě, konflikt mezi carskou vládou a jejím „satelitem“ na Balkáně, Bulharským kníţectvím. Přelom 70. a 80. let přinesl řadu dalších změn v evropském politickém dění. Jak jsme jiţ nastínili, ve Velké Británii odešli z vlády konzervativci vĉele s Benjaminem Disraelim, kteří urĉovali směr britské zahraniĉní politiky po celou dobu velké východní krize. Ministerským předsedou se podruhé ve své politické kariéře stal William Ewart Gladstone, který platil za odpůrce dalšího rozšiřování britské říše. Gladstone si na svou dobu velmi bystře uvědomoval blíţící se úpadek moci impéria a přiznával si obtíţe spojené s jeho obrovskou rozlohou.22 V těchto názorech se výrazně lišil od svého předchůdce, jehoţ zahraniĉní politika byla vedena ve znamení další imperialistické expanze. (Disraeli mimo jiné roku 1875 tajně odkoupil ĉást akcií Suezského průplavu a v roce 1876 prosadil nový titul indické císařovny pro královnu Viktorii.23) Gladston také, v rámci své koncepce kladení důrazu na mravní 20

HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek, s. 71. CHVOSTOV, V. M.: Dějiny, s. 136. 22 Mimo jiné také předvídal, ţe úlohu světové velmoci převezmou po Velké Británii Spojené státy americké. Viz: JENKINS, Roy: Gladstone. Portrét politika viktoriánské Anglie. (=JENKINS, R.: Gladstone) Praha 2000, s. 315. 23 MAUROIS, André: Historie Anglie. (=MAUROIS, A.: Historie) Praha 1945, s. 280. 21

13

poslání Velké Británie, velmi ostře kritizoval postup britské diplomacie během krize z let 1875–1878. Velikou odezvu mělo jeho vášnivé odsouzení zloĉinů páchaných na Balkáně během Dubnového povstání v Bulharsku. Gladstoneova kritika „bulharských hrůz“24 moţná sice nebyla zaloţena na kvalitních znalostech balkánské problematiky, a s největší pravděpodobností se v ní také odráţela pověstná rivalita a osobní nevraţivost mezi ním a Disraelim, ale měla zato obrovský vliv na další vývoj krize.25 Podobně kriticky se také stavěl k britské okupaci Kypru. V roce 1880 se tak k moci dostal politik, který v předvolebním taţení aţ s náboţenským zanícením odsuzoval egoistický britský imperialismus a stavěl se za smírnější politiku vůĉi Rusku.26 Ale průběh 80. let přinesl zcela opaĉný vývoj, neţ si Gladstone představoval. Růst konkurence jiných velmocí se stával stále větší hrozbou pro postavení Velké Británie ve světě. Období ĉasto zvané „Pax Brittanica“ se neodvratně chýlilo ke konci a Británie byla nucena zapojit se do nové soutěţe o kolonie. Premiér musel téměř okamţitě po svém zvolení řešit nové problémy v britských drţavách. V Asii a Africe se britské zájmy střetávaly s ruskými a francouzskými a v tomto případě se Gladstoneovy výroky jimiţ obhajoval práva Slovanů v Bosně a Hercegovině, Bulharsku a Ĉerné Hoře zřejmě nevztahovaly na podobná práva vzdálených Afghánců ĉi Barmánců. Koloniální spor Velké Británie s Ruskem v 80. letech 19. století je poměrně sloţitý a je nad moţnosti této práce provést jeho důkladnou analýzu, která by zabrala jistě mnoho stran. Protoţe však měl významný dopad na politické dění v Evropě, jsme nuceni alespoň okrajově nastínit jeho podstatu. Po neúspěchu na berlínském kongresu se zájmy Ruska opět přesouvají do Asie. Disraelimu se v roce 1878 podařilo zabránit ruskému pronikání do oblasti Středozemního moře, ovšem koloniální spor ve svém širším pojetí nebyl zdaleka vyřešen a jeho tíha padla na jeho nástupce Gladstona. Důvodem ke sporu byla ruská expanze do oblasti dnešního Turkmenistánu, která pro svou polohu byla strategicky významná. V té době bylo stále jasnější, jak obrovský význam má ţeleznice pro ekonomický rozvoj, a to především jako strategický ĉinitel v případě váleĉných konfliktů.27 Od roku 1879 budovali Rusové rozsáhlou ţelezniĉní trať, která vedla od břehu Kaspického moře, přes jiţní hranici Turkmenistánu, Samarkand, aţ do oblasti dnešního východního Uzbekistánu. Carská vláda se také snaţila získat vliv v Persii. Ruskou expanzí do 24

JENKINS, R.: Gladstone, s. 312. Gladstone podobně horlivě bojoval i za práva Ĉernohorců, kteří jak se zdá byli jeho oblíbeným balkánským národem. V době velké východní krize napsal také o jejich utrpení stať. Ta se ovšem jiţ nesetkala s téměř ţádnou odezvou u britské veřejnosti. Později v roce 1880 pomohl Ĉerné Hoře získat od osmanské říše přístav Ulcinj. (Tamtéţ, s. 317 a 379.) 26 MAUROIS, A.: Historie, s. 282. 27 Jaký význam má ve válce ţeleznice, se mimo jiné projevilo v konfliktu mezi Srbskem a Bulharskem roku 1885. Tato skuteĉnost bude ještě rozebrána v dalších kapitolách. 25

14

střední Asie se rozšířila plocha střetu zájmů Velké Británie a Ruska, která se nyní táhla přes území osmanské říše a Persie, aţ po Afghanistán.28 Rusko-britský spor propukl naplno během „afghánské krize“ v letech 1884–1885. Tato krize bude později ještě připomenuta, protoţe se její důsledky projevily během další „bulharské krize“, která na ni ĉasově navázala. Další významný koloniální spor se odehrával mezi Velkou Británií a Francií v Africe. Zájem velmocí se soustředil na Suezský průplav, především pro Velkou Británii ţivotně důleţitou oblast. Velká Británie sice vlastnila většinu akcií spoleĉnosti Suezského průplavu, nicméně nestabilita egyptské vlády pro ni byla, vzhledem k moţné vojenské intervenci Francie, velikou hrozbou. Tuto námořní cestu do Indie bylo třeba kontrolovat nejen finanĉně, ale i vojensky. Stejně jako v případě Afghánistánu padlo rozhodnutí Egypt okupovat. Příleţitost k tomu poskytlo Britům povstání jistého plukovníka Ahmada Urábího v roce 1881.29 Taţení do delty Nilu bylo názornou ukázkou rozporuplnosti charakteru Williama Gladstona. Jeho kritika nemorálního imperialismu, která měla odezvu u velké ĉásti britské veřejnosti, a pomohla mu vyhrát volby, zněla nyní zpětně poněkud dutým tónem. Británie okupovala roku 1882 Egypt bez souhlasu ostatních velmocí, jejichţ zástupci v té době jednali v Istanbulu.30 První fáze egyptské vojenské mise byla úspěšně zakonĉena. Vojska Velké Británie ale přitom nevědomky vstoupila do neĉekané vojenské pasti. Souĉástí okupovaného Egypta byla v té době totiţ i veliká ĉást dnešního Súdánu, jehoţ obyvatelstvo jevilo separatistické tendence. Britská vláda vešla na velmi vratký a nepřátelský terén a stala se na dlouhou dobu zajatcem oţehavé súdánské problematiky. V roce 1881 vypuklo povstání pod vedením obchodníka s otroky Muhammada Ahmada zvaného al-Mahdí (spasitel). Nešlo pouze o obyĉejné ozbrojené povstání, nýbrţ o reformní hnutí namířené proti „škodlivým“ vlivům západní civilizace. Vyzbrojeni pevnou ideologií projevovali Mahdího bojovníci podivuhodnou výdrţ a odvahu. Skuteĉností bylo, ţe Gladstoneova vláda nešťastně podcenila sílu mahdistů, kterou jim poskytovalo domácí zázemí pouštního Kurdufánu a především jejich nezdolný fanatismus. Britská vojenská intervence v Súdánu skonĉila roku 1885 nešťastně nejen pro posádku generála Charlese Georga Gordona, která byla povraţděna v Chartúmu, ale i pro Gladstoneovu vládu. Smrt populárního generála významně přispěla k volební poráţce liberálů a novým ministerským předsedou se stal konzervativec Robert Gascoyne-Cecil (lord Salisbury), který poté urĉoval britskou politiku po téměř celý zbytek 19. století.31 Bylo

28

LEWIS, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997, s. 296., téţ: LONGWORTH, P.: Dějiny, s. 216. SKŘIVAN, A. – DRŠKA, V. – STELLNER, F.: Kapitoly, s. 183. 30 CHVOSTOV, V. M.: Dějiny, s. 148. 31 JENKINS, R.: Gladstone, s. 390–397. 29

15

podivným osudem Gladstonea, ţe jej imperiální politika Velké Británie, jejíţ kritika ho do premiérského křesla vynesla, nyní o funkci ministerského předsedy připravila. Důleţitým faktem je, ţe jak v případě Afghánistánu, tak Egypta, stála Velká Británie při diplomatických jednáních osamocena proti jednotnému postupu ostatních velmocí, vázaných Bismarckovým systémem, k nimţ se přidala samozřejmě i Francie.32 Okupace Egypta na dlouhou dobu vyostřila spor Francie s Velkou Británií. To vše je nutno vzít v úvahu při rozboru „bulharské krize“ v letech 1885–1887. Bismarckovi bylo jeho oponenty vytýkáno, ţe lépe nevyuţil britsko-francouzských a britsko-ruských sporů v koloniích a svým vlaţným přístupem k otázce Egypta a podporou Ruska během „afghánské krize“ zabránil válce mezi těmito velmocemi. Kancléř se obhajoval aţ podivuhodně prorockým názorem. Podle něj by přílišný tlak na Rusko ĉi Francii mohl vést k jejich ústupu v koloniální otázce, dohodě s Velkou Británií a vzniku spojenectví, které by bylo pro Německo osudné.33 Při širokém pohledu na spory velmocí v koloniích před rokem 1885 vidíme, ţe tato situace prozatím nahrávala Bismarckovým plánům na izolaci Francie. Těm napomohlo také obsazení Tuniska Francií v roce 1881. Ovládnutí Tuniska bylo ve Francii vnímáno jako nutnost vzhledem k jeho strategické poloze ve Středozemním moři, ochraně kolonií v Alţírsku a nebezpeĉné blízkosti italské Sicílie.34 Italové totiţ také jevili jisté, i kdyţ ve srovnání s ostatními velmocemi podstatně skromnější, koloniální ambice. V tom ovšem naráţeli na pro ně nevhodné rozloţení velmocenských sil. Případná expanze na Balkáně byla znemoţněna dominancí Rakousko-Uherska v tomto prostoru, a tak zbývala pouze severní Afrika. Proto byla okupace Tuniska francouzskými vojsky předmětem vyostření vztahů mezi Římem a Paříţí. Bismarckovi se tím naskytla vynikající příleţitost uĉinit další krok k dovršení systému izolace Francie a zabezpeĉení východních hranic, který ovšem nakonec kancléře stál ztrátu přízně Ruska. Berlínský kongres, který izoloval Rusko, umoţnil Rakousko-Uhersku ekonomický průnik na Balkán. Ten se Vídeň snaţila posílit i vytvořením tajných vojenských smluv, které by stabilizovaly Balkán a definitivně vytlaĉily ruský vliv v této oblasti. Zemí, na první pohled vhodnou pro realizaci tohoto záměru, bylo Srbsko. Srbská vláda vĉele s kníţetem Milanem Obrenovićem vedla po roce 1878 výrazně austrofilskou politiku. Důvody jsou poměrně zřejmé. Velmoci daly na berlínském kongresu Rakousko-Uhersku mandát nejen k okupaci Bosny a Hercegoviny, ale povolily mu i udrţovat vojenské posádky v Novopazarském

32

Tamtéţ, s. 145 a 173. Tamtéţ, s. 174. 34 Tamtéţ, s. 150. 33

16

Sandţaku. Srbsko se tak ocitlo téměř v obklíĉení svého mocného souseda. Nehledě na zklamání z nešťastného ruského projektu „Sanstefanského Bulharska“, mezinárodní izolace neĉinila na dlouhou dobu z carské říše výhodného spojence. Roku 1881 byla uzavřena tajná politická smlouva mezi Rakousko-Uherskem a kníţetem Milanem, která na dvě desetiletí významně upevnila postavení Vídně na Balkáně.35 Milan Obrenović se stal, přes své osobní nedostatky a nejisté tahy v zahraniĉní politice, významným stabilizátorem balkánského prostoru. Pro vnitřní rovnováhu Rakousko-Uherska byl nesmírně důleţitý tím, ţe stál proti domácím nacionalistickým radikálům a rusofilům. Na druhou stranu takto úzké sblíţení Vídně s Bělehradem, které dále posílilo Dvojspolek, mohlo vzbuzovat obavy v Rusku. Ĉím dál více se ukazovaly a prohlubovaly trhliny spolku tří císařů. Jeho labilita se před námi odkrývá i ve chvíli, kdyţ si uvědomíme, ţe rakousko-uhersko-srbská smlouva byla podepsána deset dní po podepsání dohody tří císařů.36 Po zajištění neutrality Ruska v roce 1881 se německý kancléř Bismarck rozhodl dále rozšířit systém tajných spojenectví. Jiţ zmíněná francouzská invaze do Tuniska přinutila Itálii hledat spojence v Německu a na urĉitou dobu zmírnila její tradiĉní nepřátelství vůĉi Habsburkům. Podobně jako ve všech ostatních případech došlo i při sjednocování Itálie na národnostním principu nevyhnutelně ke zrození ohnisek budoucích konfliktů v místech, která byla národnostně smíšená. Tato ohniska se vedle koloniálních sporů stala dalšími rozbuškami jednotlivých krizí, o kterých pojednává tato práce. V případě Itálie bylo takovýmto ohniskem území jiţních Tyrol a východního jaderského pobřeţí. Nenávist Italů nebyla zprvu ani tolik namířena proti nějakému národu, jako spíš proti nadvládě Habsburků. Ovšem tato nenávist se později samozřejmě vztahovala na Rakousko-Uhersko, jako na stát zabraňující svou existencí koneĉnému sjednocení italského národa. V osmdesátých letech 19. století ale v Itálii prozatím koloniální zájmy převládly nad voláním po definitivním sjednocení. Roku 1882 dochází k vzniku Trojspolku, smlouvě o vzájemné vojenské podpoře mezi Itálií, Německem a Rakousko-Uherskem. Podle některých pramenů k tomuto posílení svazku ústředních mocností přispělo jmenování jednoho z projektantů „Sanstefanského Bulharska“ hraběte Nikolaje Pavloviĉe Ignatěva do funkce ruského ministra vnitra a také podezírání Ruska z podpory povstání v Bosně a Hercegovině v roce 1881.37 Rakousko-Uhersku Trojspolek uvolňoval ruce v případě války s Ruskem. Nedostatkem Trojspolku bylo, ţe nebyl přímo napojen na systém Dvojspolku. Jeho smysl a podstata byly váţně narušeny po podepsání francouzsko-italské

35

DITTRICH, Zdeněk R.: Balkánské kolbiště a evropské mocnosti. Brno 1998, s. 27. HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek, s. 75. 37 Tamtéţ, s. 98. 36

17

smlouvy v roce 1902. Nedlouho po vzniku Trojspolku, byla v roce 1883 uzavřena ještě smlouva mezi Rakousko-Uherskem a Rumunskem. Bukurešť, která v době velké východní krize zaujímala vyĉkávací stanovisko aţ do vypuknutí rusko-turecké války, vpodstatě Rusku vděĉila za svou nezávislost a získání severní Dobrudţe. Přesto ale vztahy mezi Rumunskem a Ruskem nebyly po roce 1878 dobré. Na berlínském kongresu si totiţ Rusové na úkor Rumunska vymohli navrácení ĉásti Besarábie (jihozápadního Budţaku,38 besarabské okresy Cahul, Ismail a Bolgrad), kterou ztratili po krymské válce. Tento poţadavek Petrohradu byl ale v rozporu s rumunsko-ruskou smlouvou z roku 1877, kterou se Rusko výměnou za umoţnění průchodu svých vojsk rumunským územím zavázalo bránit integritu Rumunska.39 Berlínský kongres byl pro Rumuny jistým zklamáním také proto, ţe v roce 1877 během těţkých bojů u Plevna poskytli Rusům významnou a obětavou vojenskou pomoc. „Odměnou“ Petrohradu jim bylo oznámení plánu ruské anexe Budţaku, spojené s demonstrativním soustředěním carských vojsk v okolí Bukureště. Protesty zástupců Rumunska na kongresu velmocí v Berlíně nebyly vyslyšeny. Rumunským delegátům bylo sice dovoleno pronést v kongresové síni projev, ovšem z dalších jednání byli Bismarckem zdvořile vykázáni. Své rozhorlení prý tehdy projevili rázným odmítnutím pozvání do místního bufetu a spěšně opustili Radziwillův palác.40 Ukázalo se, ţe získání Dobrudţe nebylo pro Rumuny dostateĉnou náplastí. Národnostně smíšené území severní Dobrudţe, kde v té době rumunské obyvatelstvo ani nemělo v poměru k souĉtu zbylých národností většinu, zdaleka nebylo pro rumunské národní vůdce tak důleţité jako ĉást území historického Moldavska nacházející se pod správou Petrohradu. Zahraniĉní orientaci Rumunska ovlivňovalo před první světovou válkou balancování mezi otázkou sedmihradských a besarabských Rumunů. Stejně jako v případě Itálie i v Rumunsku nakonec v rozhodující chvíli převáţil protirakouský postoj. Prozatím byl ale arogantní přístup carské říše dostateĉným důvodem pro to, aby se rumunská vláda rozhodla zapomenout na „sedmihradskou otázku“ a podepsat vojenskou smlouvu s Rakousko-Uherskem a Německem o pomoci v případě útoku jiného státu (Ruska).41 Případ vzdáleného Budţaku nám ukazuje, jak moc byla Evropa aţ po její okrajové ĉásti prostoupena nebezpeĉnými národnostními otázkami a jak mohutný vliv tyto otázky měly na osudová rozhodnutí státníků, kteří se v jistém smyslu stali jejich dobrovolnými i nedobrovolnými zajatci. Přistoupením Rumunska k ústředním mocnostem byl koneĉně uĉiněn poslední krok k vytvoření sloţitého systému německého kancléře, který ovšem po „bulharské krizi“ prošel 38

Budţak je historické území jiţní přímořské ĉásti Besarábie (tj. východní Moldávie). TREPTOW, Kurt W.: Dějiny Rumunska. (=TREPTOW, K. W.: Dějiny) Praha 2000, s. 218. 40 Národní listy, 1878, ĉ. 162 (4. ĉervence), s. 1. 41 TREPTOW, K. W.: Dějiny, s. 236. 39

18

zásadní přestavbou. Jeho ústřední díl fungoval i nadále, ale pouze v dobách míru a z velké ĉásti jen do prvních roků 20. století. Oĉekávaného vojenského konfliktu se doĉkala jen jeho základní ĉást Dvojspolek. Při vzniku Bismarckova ochranného systému byly napáchány škody především v rusko-německých vztazích, které vedly k ĉím dál větší orientaci Ruska na Francii. Abychom dotvořili úplný obraz velmocenské situace před vypuknutím „bulharské krize“ v jejím celosvětovém pojetí, musíme ještě jednou vstoupit do oblasti koloniální problematiky. V 80. letech 19. století se velmoci zapojily do poslední fáze boje o kolonie. Tomuto novému souboji zavdalo tentokrát příĉinu Německo, jehoţ vláda se rozhodla postavit „pod svou ochranu“ některá dosud nezabraná území v Africe a Tichomoří. Německo se téměř okamţitě dostalo do historicky prvního koloniálního sporu s Velkou Británií, byť zatím pouze na diplomatické úrovni. Původně Bismarck prosazoval výhradně soukromé podnikání německých spoleĉností v koloniích. Jiţ od 70. let se ovšem němeĉtí obchodníci museli potýkat s hrubým vměšováním ostatních velmocí (především Velké Británie) do svých obchodních záleţitostí a zaĉali proto po vládě v Berlíně vyţadovat státní ochranu. V Německu došlo k vytvoření proudu radikálních kolonialistů s centrem v Hamburku, kteří rozvinuli propagandistickou kampaň za zapoĉetí německé expanze. Jejím jádrem byla hra na nacionalistickou strunu a kritika volného obchodu ovládaného ve skuteĉnosti Velkou Británií, která tak ohroţuje zájmy Německa. Kampaň hovořila i o poslání německého národa šířit svou kulturu po světě.42 Bismarck byl toho názoru, ţe evropský pořádek můţe fungovat pouze za předpokladu, ţe se Německo nezaplete do koloniálního sporu, a bude jej naopak vyuţívat k upevňování svého postavení, a jevil proto vţdy nechuť zabývat se otázkou německé expanze. Nicméně zejména ekonomická hlediska jej nakonec donutila slevit ze svého rázně odmítavého postoje. Nejspíš ale není náhodou, ţe ochrana nad první německou kolonií, Německou jihozápadní Afrikou (Deutsch-Südwestafrika), byla vyhlášena v roce 1884, tedy aţ po dotvoření Bismarckova defenzivního systému. V rychlém sledu pak následovalo zabrání Toga, Kamerunu, Východní Afriky a Německé Nové Guineje.43 Pro Británii byla německá přítomnost nebezpeĉná zejména v Africe a to především kvůli citlivé „búrské otázce“. Britský spor s Búry, kteří obývali oblast diamantových nalezišť, mohli od té doby Němci vyuţívat k tomu, aby se vměšovali do britské koloniální politiky (Britskou reakcí na vznik Německé jihozápadní Afriky byla proto také spěšná okupace Beĉuánska). Soupeření se na diplomatické

42

SKŘIVAN, Aleš – KŘIVSKÝ, Petr: Opoţděná expanze. Koloniální výboj Německa a Itálie v letech 1870– 1918. Praha 1977, s. 27 a 37. 43 Tamtéţ, s. 43–52.

19

úrovni projevilo v letech 1884–1885, během berlínské konference velmocí o Kongu, kde se Německo postavilo za zájmy Belgie a Francie.44 Prozatím mohl sice Londýn, vzhledem ke své převaze na moři, hledět na německé zábory v koloniích s klidem, ovšem situace se rapidně změnila později, po odstartování německého námořního zbrojení na konci 90. let 19. století. Kdyţ ke sporům v Africe přiĉteme ještě německou podporu Ruska v roce 1885 během „afghánské krize“, vidíme, ţe vztahy mezi Downing Street a Wilhelmstrasse nebyly v ţádném případě vřelé. Nervozita s jakou poté během trvání „bulharské krize“ Bismarck oĉekával, jak se Velká Británie zachová, dokazuje, jak dobře si německá vláda uvědomovala, ţe její země jiţ vstoupila do některých sfér zájmu Londýna. Ve vztazích Německa s nejsilnější světovou velmocí se poprvé objevily váţnější trhliny. 45 Pokud vezmeme v úvahu všechny výše uvedené vnitřní i vnější problémy, se kterými se Evropa potýkala, můţeme se přiklonit k tvrzení, ţe krize z let 1885–1887 byla první významnou zkouškou evropského míru. V době jejího trvání byly totiţ vztahy nezvykle vyostřeny mezi všemi velmocemi a odpověď na otázku, koho bude Velká Británie jako nejsilnější velmoc, v případě, ţe by skuteĉně došlo ke konfliktu, podporovat, nebyla zdaleka tak jasná. (Tato otázka zaĉala být poté zvláště naléhavá v 90. letech 19. století.) Za tehdejší konstelace sil nemohlo, jak se nakonec ukázalo, dojít k celoevropskému konfliktu. V„bulharské krizi“ ale jiţ vidíme jisté kontury budoucího rozvrţení velmocenských sil, které nabyly svou pevnou podobu po urovnání sporu v koloniích nejprve mezi Velkou Británií a Francií a poté mezi Velkou Británií a Ruskem. Smlouvou zvanou „entente cordiale“ z roku 1904 a britsko-ruskou dohodou z roku 1907 se naplnila obava zesnulého Bismarcka. Proto byl spor v koloniích tak důleţitý pro existenci poměru sil, který bychom pracovně mohli nazvat malým „Pax Bismarckiana“, jehoţ garantem byl kancléřův smluvní systém. Ten se zaĉal hroutit ještě za jeho ţivota, přiĉemţ první váţný úder mu zasadila právě „bulharská krize“. Roku 1890 prohlásil britský ministerský předseda markýz ze Salisbury, ţe odchod kancléře Bismarcka bude znamenat pohromu pro celou Evropu.46 My se můţeme s tímto názorem ztotoţnit i dnes. Zhroucení Bismarckova systému znamenalo rozdělení Evropy do dvou nesmiřitelných bloků a v přímých důsledcích poté vedlo ke katastrofálnímu světovému konfliktu, kterým evropské mocnosti ztratily své jednoznaĉně dominantní postavení ve světě. S pádem malého Bismarckova ochranného systému konĉí i veliký „britský mír“, který v Evropě panoval po většinu 19. století a byl zárukou jejího všestranného rozvoje. Z tohoto

44

CHVOSTOV, V. M.: Dějiny, s. 155. Tamtéţ, s. 214. 46 SKŘIVAN, A. – DRŠKA, V. – STELLNER, F.: Kapitoly, s. 185. 45

20

pohledu měla krize z let 1885–1887 veliký význam pro osud celé Evropy a historiky je právem vnímána jako jedna ze stěţejních událostí světových dějin před rokem 1914. 1.2. Situace na Balkáně po skončení „velké východní krize“ Berlínský kongres, jehoţ cílem mělo být zmírnění soupeření velmocí a nahrazení starých paříţských usnesení47 z roku 1856 tak, aby lépe odpovídaly nové realitě na velmocenské scéně, naplnil své poslání jen z ĉásti. V předešlé kapitole bylo rozebráno, jaký dopad měly události z let 1875–1878 v celé Evropě. Nyní je ale třeba se podrobněji zaměřit na Balkán, který celému konfliktu poslouţil jako rozbuška i katalyzátor. Jak bylo jiţ lehce nastíněno, při srovnání „velké východní krize“ a „bulharské krize“ vidíme zásadní proměnu v roli jihovýchodní Evropy. Před rokem 1878 bylo na mapě Balkánu pouze „evropské Turecko“. Kontrola vzdálené vlády v Istanbulu nad tímto územím byla sporná a v některých oblastech pouze symbolická. Zadluţená osmanská říše nevládla ţádnými prostředky, kterými by se mohla bránit poţadavkům velmocí, jakkoliv „nehorázné“ z jejího pohledu byly. Sultánova země se stala kořistí evropských mocností, které zde bojovaly o vliv. Prostředkem k tomuto soupeření přitom ĉasto byla podpora národních poţadavků osmanského obyvatelstva. Kongres velmocí roku 1878 dal nejen dílem za pravdu radikálním národním hnutím na Balkáně, ale zároveň zesílil chuť vůdců těchto hnutí své poţadavky ještě stupňovat. Mapa jihovýchodní Evropy po roce 1878 byla jiţ o poznání pestřejší. Našli bychom zde nové mezinárodně uznané národní státy, které zaĉínají navenek vystupovat ĉím dál suverénněji. Jakmile byly tyto státy uznány velmocemi, ĉímţ bylo zároveň definitivně legitimizováno právo národů na Balkáně na stát, otevřela se pochopitelně další nová otázka. Tou bylo právo na územní sjednocení národů jihovýchodní Evropy. Nová skuteĉnost, která v Evropě nastala po vzniku Německa a Itálie byla ve své podstatě utvrzena na Balkáně v roce 1878. Do rodiny evropských národních států přibyli noví ĉlenové, kteří také, po vzoru svých silnějších evropských sousedů, na mezinárodní scéně operovali s poţadavkem na územní sjednocení svého národa. Vlády těchto států se postavily do pozice zástupců národa nejen na svém území, ale i na území jiných států. „Noĉní můry nadnárodních států“ v podobě národních programů jako Načertanie nebo Megali idea se postupně stávají ĉím dál více realitou. K nim je třeba připoĉíst nové „strašidlo na Balkáně“, kterým se stává „Sanstefanské Bulharsko“ a vynechat nesmíme ani „albánský přízrak“ poţadavku tzv. Arnavutluku, tedy spojení ĉtyř

47

Paříţským mírem byla roku 1856 ukonĉena krymská válka.

21

osmanských provincií (vilajetů), jehoţ realizace by ve své podstatě znamenala vytvoření „Velké Albánie“ v rámci osmanské říše. Jak vidíme při prvním pohledu do mapy, cíle všech těchto národních programů a idejí byly naprosto protichůdné a vzájemně nesluĉitelné.48 V Evropě se tak vedle Alsasko-Lotrinska nebo jiţních Tyrol objevila další ohniska národních sporů, která budou ohroţovat její mír a stabilitu. Nejaktuálnějším takovým ohniskem na Balkáně se přitom v 80. letech 19. století stalo území Makedonie. Berlínský kongres byl kompromisem vzniklým po diplomatických jednáních velmocí za poměrně oţehavé mezinárodní situace. Jako takový mohl přinést pouze poloviĉatá řešení. Evropští diplomaté sice balkánským národům přiznali některá území, ovšem znaĉná ĉást Balkánu zůstala pod kontrolou osmanské říše. Tak se zrodila tzv. „makedonská otázka“, která bude Evropu suţovat aţ do doby těsně před vypuknutím první světové války. Spolu s otázkou Bosny a Hercegoviny tvořila torzo redukované „východní otázky“. V době před rokem 1914 byly obě tyto otázky příĉinou rapidního zhoršení vztahů mezi velmocemi a téměř se staly rozbuškou k vypuknutí celoevropského konfliktu. Podstata „makedonské otázky“, která zatím problém Bosny a Hercegoviny odsunula do pozadí, je známa jako soupeření ĉtyř balkánských národů o území zbylého „evropského Turecka“ (mám na mysli Srby, Bulhary, Řeky a Albánce). Ĉtvrtý z těchto národů, Albánci, zatím nedisponoval vlastním státem ani dostateĉnou národní jednotou, a jejich pozice byla proto znaĉně nevýhodná. Své národní poţadavky mohl směřovat pouze na Portu, kde se samozřejmě nesetkávaly s pochopením. (Ĉernohorce zde do poĉtu nezahrnuji, jelikoţ jejich územní nároky nesahaly aţ do Makedonie.) Řecko bylo roku 1881 rozšířeno o Thesálii a hraniĉilo nyní s Makedonií, na kterou si řeĉtí nacionalisté ĉinili nárok. Zvláště významnou se „makedonská otázka“ stala pro vztahy mezi Srbskem a

48

Pro potřeby této práce a k dostateĉnému objasnění „makedonské otázky“ je zde třeba připomenout podstatu a okolnosti vzniku nejdůleţitějších národních programů na Balkáně. Řecký program Megali idea (Velká myšlenka) měl za cíl sjednocení všech Řeků ve státě, jehoţ hlavním městem by se stala Konstantinopol. Její extrémní výklad mohl znamenat i obnovení středověké byzantské říše, tj., vzhledem k historickým změnám hranic Byzance, poměrně těţko pevně definovatelného území (Viz: HRADEĈNÝ, P. – DOSTÁLOVÁ, R. – HROCHOVÁ, V. – OLIVA, P. – VAVŘÍNEK, V.: Dějiny Řecka. Praha 1998, s. 309.). Srbská koncepce Načertanie byla oproti tomu mnohem konkrétnější. Podle jejích představ mělo dojít k vytvoření „Velikého Srbska“ na území někdejšího středověkého státu cara Štěpána Dušana (Viz: PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RYCHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny Srbska. Praha 2005, s. 183.). K řeckému a srbskému programu se během „velké východní krize“ přidává plán vytvoření „Velikého Bulharska“ jemuţ dala detailní podobu mírová smlouva ze San Stefana. Nakonec přicházejí se svým národním plánem i Albánci. I kdyţ třeba dodat, ţe aţ právě v důsledku negativního působení tří starších koncepcí. Albánské národní poţadavky byly poprvé formulovány „Prizrenskou ligou“ během koneĉné fáze „velké východní krize“ roku 1878, po uzavření Sanstefanského míru a poté, co srbská národní armáda provedla během vojenského taţení etnickou ĉistku na území dnešního srbského Pomoraví (Viz: HRADEĈNÝ, P. – HLADKÝ, L.: Dějiny Albánie. Praha 2008, s. 221–223 a 226.). Pokud bychom na mapě naĉrtli území, která zahrnovaly všechny ĉtyři „velké ideje“, zjistili bychom, ţe se navzájem překrývají, a to především na území zeměpisné Makedonie. Netřeba dodávat, jaké nebezpeĉí pro mír na Balkáně všechny tyto radikální a iracionální koncepce představovaly, a bohuţel dodnes představují.

22

Bulharskem, protoţe spolu tyto dva státy měly spoleĉnou hranici, a hrozilo tak, ţe dojde k přímému vojenskému střetu. Je zároveň třeba zdůraznit, ţe spíše neţ o soupeření národů, šlo o střet národních ideologií. K tomu je nutno doplnit, ţe po berlínském kongresu došlo na Balkáně k nebývalému rozvoji politických stran, přiĉemţ některé z těchto stran národní ideologie vyuţívaly při vnitropolitickém boji. Osud celé Evropy vázané systémem smluv tak zaĉal být závislý na sloţitém a nestálém politickém vývoji balkánských států. Poměry v samotném zbylém „evropském Turecku“ se v důsledku „velké východní krize“ znaĉně zkomplikovaly. Osmanská říše ĉelila jiţ před jejím vypuknutím finanĉnímu kolapsu, v jehoţ důsledku se stala definitivně závislou na velmocích. V roce 1881 byla zřízena komise pro osmanský státní dluh pod správou mezinárodních zástupců, která měla kontrolu například i nad vybíráním daní.49 Ruské vojenské taţení z let 1877–1878 způsobilo obrovskou vlnu uprchlíků z obsazených území, která zaplavila především hlavní město Istanbul a destabilizovala tamní poměry. Úspěchy ruských vojsk zároveň vedly k radikalizaci islámského fundamentalismu a k několika pokusům o svrţení sultána Abdülhamida II.50 Důsledkem pokusů o převrat bylo pouze utvrzení reţimu podezřívavého sultána, který v době rusko-turecké války zastavil reformní proces, a nastolil svou dlouholetou osobní vládu.51 Neutěšené poměry v osmanské říši samozřejmě u ĉásti obyvatelstva mohly vzbuzovat touhu po připojení k novým národním státům. Národní ideologové tak na území zbídaĉeného „evropského Turecka“ nacházeli úrodnou půdu pro realizaci svých plánů. Tzv. „makedonská otázka“ o sobě dala vědět téměř okamţitě po ukonĉení kongresu velmocí v Berlíně. Významná redukce „Sanstefanského Bulharska“ vedla bulharské národní radikály k obnovení aktivity. Jejich plány na vojenské povstání proti Istanbulu poĉítaly s podporou ruského vojska, které v té době dlelo stále na území osmanské říše. V této chvíli však organizátoři povstání zcela špatně pochopili mezinárodní situaci, která jiţ carské armádě neumoţňovala jakýkoliv zásah namířený proti Portě. Podobně jako při „Dubnovém povstání“ v roce 1876 ani nyní nedošlo k nadšené masové podpoře obyvatelstva a oĉekávanému zásahu Ruska (i kdyţ ruská armáda povstalcům poskytla jistou pomoc ve formě dodávek zbraní). Povstalcům se pouze podařilo dosáhnout jistých vítězství nad oddíly osmanské domobrany (tzv. bašibozukové) a obsadit dvě městeĉka Bansko a Razlog, odkud byli ovšem s příchodem jara vypuzeni osmanskou pravidelnou armádou.52 Povstání, kterému se dostalo názvu 49

PALMER, Alan: Úpadek a pád osmanské říše. Praha 1996, s. 171. Tamtéţ, s. 145, 166–167 a 212. 51 KOLEJKA, J.: „Východní otázka“ nebo „balkánská otázka“ v letech 1878–1907. SPFFBU, C 21–22, Brno 1975, s. 7. 52 RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. (=RYCHLÍK, J.: Dějiny) Praha 2000, s. 118. 50

23

„Kresnensko-razloţské“, bylo některými historiky popisováno jako masový odpor obyvatelstva.53 V době kolem zasedání berlínského kongresu docházelo také k sepisování peticí, ve kterých bylo apelováno na velmoci, aby svolily k připojení „makedonských Bulharů“ k jiţ „osvobozeným“ oblastem.54 Tak měla být demonstrována touha tamějšího obyvatelstva ţít v jednotném bulharském národním státě. Takové petice byly v té době zcela běţným jevem a na území celé Makedonie doslova „vyráţely jako houby po dešti“ (sepisovány byly i „prořecké“ petice, které měly vyjadřovat touhu obyvatelstva zůstat v osmanské říši). Na berlínském kongrese je předkládal i srbský zástupce, ministr zahraniĉí Jovan Ristić, který jimi „dokazoval“ přání obyvatelstva na bulharsko-srbském etnickém rozhraní, ţít v srbském státě. Ovšem jak trefně ve své knize vystihuje Holm Sundhaussen, je s podivem, ţe se mu je vzhledem k vysoké negramotnosti a nedostateĉnému národnímu uvědomění tamních obyvatel podařilo dát dohromady.55 Pro úĉely této práce je však především třeba zaměřit se na poselství, které organizátoři „Kresnensko-razloţského povstání“ vyslali do okolního světa. Ozbrojeným vystoupením na území Makedonie dali bulharští národní radikálové jasně najevo svůj nesouhlas s usnesením berlínského kongresu a vyjádřili své odhodlání bojovat v budoucnu násilnými prostředky nejen za sjednocení Východní Rumélie a Bulharského kníţectví, ale i za připojení dalších makedonských území. Z hlediska příznivců srbského a řeckého národního programu mohlo toto vojenské vystoupení bulharských ĉet být signálem, ţe boj o Makedonii byl právě rozpoután. Na tomto místě budeme nuceni se krátce pozastavit i nad druhým nechtěným dítětem berlínského kongresu, „otázkou Bosny a Hercegoviny“. S „bulharskou krizí“ sice přímo nesouvisí, ale pro tuto práci má význam z toho důvodu, ţe měla znaĉný dopad na vztah ĉeské politické scény k Balkánu, panslavismu a srbskému národu a dokonce se výrazně odrazila i ve vnitřním vývoji obou ĉeských politických táborů mladoĉechů a staroĉechů. Později se tím budeme na příslušném místě zabývat. Zde bychom pouze provedli struĉný přehled bosenskohercegovských událostí v letech 1878–1882. Rakousko-uherská okupace v roce 1878 se totiţ setkala s ne zcela oĉekávaným odporem. Jediným „ţivlem“, který příchod rakouských vojsk uvítal, byli obyvatelé katolického vyznání. Ĉást muslimského a pravoslavného obyvatelstva se hned z poĉátku postavila na odpor se zbraní v ruce. To, ţe Vídeň musela

53

AMORT, Ĉestmír: Ohlas kresnensko-razloţského povstání r. 1878 v české veřejnosti. Slovanský přehled 65, 1979, ĉ. 2, s. 137. 54 GEORGIEV, V. – TRIFONOV, S.: Istorija na Bălgarite 1878–1944 v dokumenti I. (=GEORGIEV, V. – TRIFONOV, S.: Istorija na Bălgarite) Sofija 1994, s. 14 a 19–21. 55 SUNDHAUSSEN, Holm: Geschichte Serbiens. 19.–21. Jahrhundert. (=SUNDHAUSSEN, H.: Geschichte) Wien – Köln – Weimar 2007, s. 138–139.

24

v oblasti nasadit 300 000 vojáku,56 svědĉí o tom, ţe šlo vskutku o odpor velmi tuhý. Další nepokoje byly spojeny se zavedením povinné vojenské sluţby v roce 1881.57 Nechuť slouţit v rakousko-uherské armádě je především z pohledu muslimského a pravoslavného (křesťané v osmanské armádě neslouţili) obyvatelstva zcela pochopitelná. Povstání, které vypuklo v tradiĉně neklidné oblasti východní Hercegoviny na sklonku roku 1881, se podařilo potlaĉit aţ po několika měsících na jaře příštího roku.58 I v otázce Bosny a Hercegoviny se projevil provizorní charakter velmocenských usnesení z roku 1878. Bosna a Hercegovina se totiţ stala téměř koloniálním územím, které bylo sice fakticky pod kontrolou Rakousko-Uherska, ale formálně patřilo stále osmanské říši. Proto také mluvíme o „bosenskohercegovské otázce“. V nedostateĉném řešení jejího statusu se také nejspíš projevila vnitřní nestabilita rakousko-uherské monarchie, která nebyla schopna postupovat jednotně a rázně a zajistit si, ve chvíli kdy uţ padlo sporné rozhodnutí vstoupit na území „evropského Turecka“, Bosnu a Hercegovinu „na věĉné ĉasy“ jejím připojením. Vzhledem k tehdejší izolaci Ruska by její zaĉlenění do monarchie narazilo v zahraniĉí zřejmě pouze na chabý odpor (v ţádném případě nebyla mezinárodní situace tak napjatá jako v roce 1908, kdy se Vídeň k anexi koneĉně odhodlala, a to jiţ v zcela nevhodnou dobu). Proto můţeme předpokládat, ţe důvody otálení s anexí bychom našli spíše uvnitř RakouskoUherska, kde v otázce Bosny a Hercegoviny nebyl jednotný přístup ani před okupací, ani po ní. Je třeba si uvědomit, ţe okupace, kterou prosazoval zejména hrabě Andrássy, byla provedena hlavně ze strategických důvodů jako snaha kontrolovat situaci na tomto území a zabraňovat šíření panslavistické a velkosrbské ideje. Na druhé straně uherští vedoucí politiĉtí ĉinitelé v ţádném případě nechtěli posílit slovanský ţivel v monarchii. V případě plného zaĉlenění Bosny a Hercegoviny do Rakousko-Uherska by i tak vratký a z mnoha stran kritizovaný dualistický systém mohl přijít k váţné úhoně. Dualismus, který byl ve své podstatě ústupkem maďarskému národu, stál v té době před další váţnou zkouškou. Od chvíle, kdy přistoupila na poţadavky jedné skupiny národních vůdců, musela monarchie napříště pochopitelně ĉelit nebezpeĉí, ţe s podobnými poţadavky budou přicházet i mluvĉí ostatních národů. A ĉím komplikovanější by byla národnostní situace v říši, tím větší chaos a nepokoje by hrozily. Nejasné postavení Bosny a Hercegoviny mohlo ale na druhou stranu umocňovat touhu srbských národních radikálů (v monarchii i v samotném Srbsku) naplnit krajní podobu velkosrbské ideje. Jiţ koncem 60. let se totiţ v habsburské monarchii formuje 56

ŠESTÁK, Miroslav: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. (=ŠESTÁK, M.: Povstání) Slovanský přehled 68, 1982, ĉ. 5, s. 375. 57 HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005, s. 85. 58 ŠESTÁK, M.: Povstání, s. 376–377.

25

radikální politický proud, který se vyznaĉoval rusofilským a monarchii nepřátelským zaměřením. V roce 1860 byly v důsledku reorganizace vnitřního uspořádání státu zrušeny korunní země Vojvodství Srbsko a Temešský Banát, které vznikly po poráţce maďarské revoluce v roce 1849. Tento krok znamenal definitivní odklon Srbů v Uhrách a Chorvatsku od austroslavismu, který u nich beztak nebyl nikdy zvláště silný. (Existovaly ovšem výjimky jako například spisovatel a rodák ze Szentendre Jakov Ignjatović, který zůstal po celý ţivot zastáncem dohody s Maďary.) Liberalizace politického ţivota v roce 1861 zároveň vytvořila prostor pro to, aby se nespokojenost Srbů v monarchii projevila i v politických poţadavcích. Srbští liberálové vĉele se Svetozarem Miletićem ţádali jistou formu federalizace monarchie. Ještě dále šlo ale radikální hnutí Sjednocená omladina Srbská (Omladina), které přišlo s velkosrbským programem sjednocení všech Srbů a obnovení středověkého carství Štěpána Dušana. Toto hnutí se vzápětí objevilo i v Srbském kníţectví. Jak v monarchii, tak v kníţectví bylo přitom brzy nuceno uchýlit se do ilegality.59

59

ŠESTÁK, M. – TEJCHMAN, M. – HAVLÍKOVÁ, L. – HLADKÝ, L. – PELIKÁN, J.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2001, s. 242 a 253–254., Téţ: PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RYCHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny Srbska. (=PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RYCHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny) Praha 2005, s. 192– 193.

26

2. Politický vývoj v Srbsku a Bulharsku před rokem 1885 2.1. Politika krále Milana (boj s opozicí) Koncepci rozšiřování srbského státu bychom v dějinách Srbska během druhé poloviny 19. a poĉátkem 20. století našli napříĉ celým srbským politickým spektrem. Při podrobnějším pohledu si ale můţeme povšimnout, ţe postupně vykrystalizovaly dvě zásadně odlišné představy o tom, jak tuto expanzi provádět. První koncepce byla v Srbsku reprezentována především politickými kruhy kolem Omladiny 60 a později radikální stranou. (Dále budu někdy v textu pouţívat zkrácené oznaĉení radikálové a budu tím mít na mysli politickou stranu, nikoliv nějaké uskupení s nekompromisním smýšlením. Aĉkoliv samotný název strany takové asociace vyvolává.) Podle představ těchto politických proudů mělo docházet k sjednocování srbského etnického prostoru a naplňování velkosrbských idejí v kontextu slavjanofilství. K tomuto pojetí inklinovali od 70. let 19. století zejména rusofilští liberálové a radikálové. Většinou šlo zároveň o proústavní proud a zastánce demokratizujících reforem (Nutno dodat, ţe v řadách radikálů někdy také o politiky se sklony k populismu). Znaĉně odlišnou byla druhá koncepce, za jejíhoţ otce bychom mohli pokládat kníţete Michala Obrenoviće (který se ovšem přitom opíral o Garašaninův program Načertanije). Jejím jádrem byla představa silného srbského státu vĉele s dynastií Obrenovićů, který by byl nejsilnějším a jednotícím faktorem na Balkáně. Tato koncepce zpoĉátku nevyluĉovala ani případný 60

Sjednocená omladina srbská, zaloţená v Novém Sadu roku 1866, sdruţovala velké mnoţství rozdílně uvaţujících osobností od liberálních politiků, přes sociálně smýšlející intelektuály, aţ po národně revoluĉní radikály. Mezi zakladatele patřily výrazné osobnosti srbské politiky i kultury. Jejím záměrem bylo vzdělávat a národně uvědomovat Srby v Rakousku i v osmanské říši a za tímto úĉelem Omladina prováděla rozsáhlou osvětovou a obrozovací kampaň. Problematickým ale můţeme shledat působení radikální sloţky hnutí, která kladla důraz na poslání srbského národa a iracionální vyzdvihování kosovského mýtu. (Viz: SUNDHAUSSEN, H.: Geschichte, s. 121–122.) Šlo o starou srbskou církevní tradici, ve které se moţná zrcadlilo dávné trauma z vítězství islámu na Balkáně. Nyní se této tradice ovšem chopil moderní srbský nacionalismus a stvořil z ní nový „mýtus o srbském národě“. V horších případech docházelo i k šíření antitureckých a antigermánských nálad. V kruzích Omladiny se mísily všechny moţné ideologické proudy od velkosrbství, panslavismu, aţ po jihoslovanskou ideu. (Tamtéţ, s. 122–123.) Po roce 1872 sice Omladina mizí z politické a kulturní scény, její vliv se ovšem silně odrazil ve spoleĉnosti. Velký význam měla jako stimul pro rozvoj srbské kultury. Negativně se však její působení projevilo vznikem novodobého „omladinského“ srbského nacionalismu, se kterým se srbská spoleĉnost potýká dodnes. Některé „umírněně radikální“ myšlenky Omladiny převzala skrze výraznou osobnost Svetozara Markoviće filosofie Národní radikální strany. Představy Svetozara Markoviće se nacházely někde na okraji širší koncepce národního sjednocení. Marković stál při svých vizích o budoucnosti Srbska nejen ve výrazné opozici vůĉi plánům Obrenovićů, ale názorově se míjel i s liberály. Zásadně odmítal „pruskou“ úlohu obrenovićovského Srbska na Balkáně a horoval pro osvobození Srbů v osmanské říši, přiĉemţ ovšem varoval před moţnými konflikty, ke kterým by na Balkáně, pro nejasné etnické hranice mezi národy, mohlo dojít. Řešením mělo podle něj být vytvoření balkánské federace národů. (Tamtéţ, s. 124–126.) Liberální politické kruhy, mezi nimiţ vynikaly osobnosti Vladimira Jovanoviće a Jovana Ristiće, zastávaly myšlenku sjednocení Srbů v národním státě spojenou s rusofilským zaměřením a byly, na rozdíl od Markoviće, do urĉité míry ochotny spolupracovat s vládnoucí dynastií Obrenovićů.

27

balkánský svaz, ve kterém by Srbsko fungovalo jako jakýsi „balkánský Piemont“ ĉi „balkánské Prusko“.61 Jejími reprezentanty byli politici z konzervativních kruhů, zastánci reforem shora a panovníci dynastie Obrenovićů, Michalem poĉínaje. K ní se zároveň váţe buď přímo austrofilský kurs vlády, nebo přinejmenším politika „dobrého vycházení s Vídní“. Expanze Srbska se přitom neměla dít ani tolik v zájmu národa, jako spíše v zájmu státu a dynastie. V ţádném případě nehráli zastánci těchto představ při snahách o jejich realizaci tak divoce na nacionalistickou strunu, jako příznivci „koncepce národního sjednocení“. Po královraţdě roku 1903 definitivně zvítězil první z těchto dvou názorových proudů. Střet mezi austrofilstvím a rusofilstvím je zde přitom z hlediska stability Balkánu stěţejním bodem. Proto také zřejmě není náhodu, ţe brzy po květnovém převratu62 došlo k rapidnímu zhoršení vztahů mezi Srbskem a Rakousko-Uherskem. „Koncepce národního sjednocení“ přišla v Srbském kníţectví poprvé ke slovu v 70. letech. V roce 1868 byl zavraţděn kníţe Michal Obrenović. Tento násilný skutek otevřel cestu k moci liberálně zaměřeným politikům vĉele s Jovanem Ristićem. Vypuknutí „velké východní krize“ v roce 1875 poslouţilo liberálům k rozpoutání rozsáhlé kampaně za uskuteĉnění velkosrbských a panslavistických ideálů.63 Mladý kníţe Milan Obrenović, jehoţ pozice v té době nebyla tak silná jako později v 80. letech 19. století, tlaku liberálů podlehl a svolil k vojenskému taţení proti osmanské říši, při kterém se kníţectví doĉkalo katastrofální poráţky. Panslavistické vášně, které kníţectví zachvátily za přispění liberálů vĉele s Ristiĉem, byly tímto nakrátko uhašeny. Stabilita západního Balkánu ale byla váţně ohroţena i nadále. Jak víme, během povstání v Bosně a Hercegovině působil v oblasti ĉlen konkurenĉní dynastie Petar KaraĊorĊević (který několik let předtím vstoupil do francouzské cizinecké legie), jenţ byl pro rusofily v Srbsku velikou nadějí. Tomu nasvědĉuje i povstání, které v roce 1877 vypuklo v Topole s cílem vrátit na kníţecí trůn rod KaraĊorĊevićů.64 Z vojenského i mezinárodně politického debaklu z roku 1876 se Milan pouĉil a po skonĉení krize zahájil nejen přestavbu srbské armády, ale také vstoupil do pevného racionálního svazku s RakouskoUherskem. Myšlenka národního sjednocení Srbů tak přešla na dlouhou dobu do opozice. To ovšem neznamenalo, ţe by se Milan Obrenović vzdal plánů svého předchůdce kníţete Michala na srbskou expanzi do oblasti „Starého Srbska“ a Makedonie. Tato myšlenka zůstala 61

PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RACHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny, s. 192. 62 Během květnového převratu roku 1903 zavraţdila skupina srbských důstojníků krále Alexandra Obrenoviće a jeho choť královnu Dragu. Tato významná událost novodobých srbských dějin znamenala konec vlády dynastie Obrenovićů. 63 SUNDHAUSSEN, H.: Geschichte, s. 137. 64 Tamtéţ.

28

na srbském královském dvoře ţivá aţ do posledních dnů dynastie Obrenovićů. Po královraţdě roku 1903 ji definitivně nahradila „koncepce národního sjednocení“, propagovaná Pašićovou radikální stranou a nová „myšlenka sjednocení všech jiţních Slovanů“, která měla odezvu mezi ĉleny politické frakce radikálů, tzv. „nezávislých radikálů“.65 Na konci 70. a poĉátku 80. let 19. století se v srbské spoleĉnosti a politice formují další dva výrazně odlišné jevy, jejichţ existence je v urĉitých pozměněných konturách rovněţ viditelná dodnes. Ĉást srbské spoleĉnosti pochopila nezbytnost změn, které v zemi vzhledem k příchodu nové dynamické doby musí být provedeny. Většinová ĉást patriarchální srbské spoleĉnosti se však pochopitelně stavěla proti všem „novotám“, které by přinesly změny v navyklém tradiĉním způsobu ţivota. Těchto nálad vyuţívala opozice, kterou ve skupštině tvořili především bohatí sedláci, obchodníci a nově se formující politický proud radikálů, mezi nimiţ měl velké slovo zajeĉarský rodák, inţenýr Nikola Pašić. Pašić, spolu s mnoha představiteli srbské inteligence, studoval na Západě jako státní stipendista. Na technické univerzitě v Curychu patřil ke skupině blízké Svetozaru Markovićovi. Spoleĉně také dali základ politickému hnutí, které později roku 1881 vedlo ke vzniku Národní radikální strany.66 Po návratu do země vstoupil Pašić do politického ţivota. Nikola Pašić a radikálové se vzhledem ke svému rusofilskému a panslavistickému zaměření stavěli proti jakýmkoliv krokům vlády, které, byť byly v danou chvíli pro Srbsko výhodné, by vedly k rostoucí závislosti kníţectví na Rakousko-Uhersku. Ristić a liberálové, kteří v té době vládli, byli sice také rusofilsky zaměřeni, ovšem za dané situace museli především plnit závazky Srbska dané berlínskou smlouvou. Vzápětí se stali obětí laciné kritiky opozice. Předmětem sporu byla stavba ţeleznice a obchodní smlouva s Rakousko-Uherskem. Nechce se nám ovšem věřit, ţe by radikálové vĉele s Nikolou Pašićem, absolventem vysoké technické školy, byli skuteĉně tak zarytými odpůrci ţeleznice a pokroku vůbec. Za jejich postojem se skrývala spíše snaha dosáhnout pádu vlády a dlouhodobý cíl vymanit Srbsko z politického a ekonomického vlivu Rakousko-Uherska. Kritika se na Ristićovu hlavu snesla i ze strany dalšího nového politického uskupení kolem tiskového orgánu Videlo tzv. mladokonzervativců, kteří v této chvíli evidentně chtěli pouze poškodit liberály. Nepopulární usnesení berlínského kongresu, která nebyla v ţádném případě po chuti ani Ristićovi, nakonec připravila liberály o moc. Při jednání o obchodní smlouvě mezi Bělehradem a Vídní, k jejichţ uzavření zavazovala kníţectví berlínská smlouva, došlo k váţnějšímu odporu Ristićovy vlády. Vídeň, podle jejíchţ

65

PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RACHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny, s. 251. 66 SUNDHAUSSEN, H.: Geschichte, s. 124.

29

představ se mělo Srbsko stát rakousko-uherským satelitem na Balkáně, prosazovala takové znění smlouvy, ve kterém bylo kníţectví v nerovnoprávném postavení.67 Rakousko-Uhersko nemělo důvěru v srbskou rusofilskou liberální vládu, a proto se nekompromisně snaţilo upevnit své postavení v kníţectví a stabilizovat tak západní Balkán. Ristićova vláda se ocitla mezi „mlýnskými koly“ tlaku Vídně i opozice. Za této situace povolal Ristić do funkce ministra financí bývalého „omladináře“ Vladimira Jovanoviće, který byl na „ĉerné listině“ Vídně. Jovanović a Ristić se roku 1880 odhodlali, za situace kdy bylo kníţectví ještě stále zatíţeno důsledky války a investicemi do nově připojených oblastí, k nepříliš šťastnému rozhodnutí vést celní válku s Rakousko-Uherskem. K tomuto kroku je vedlo mimo jiné i vítězství liberálů ve Velké Británii, známých svou náklonností k balkánským Slovanům, od kterých si srbští liberálové slibovali podporu.68 Celní válka se ovšem v srbské spoleĉnosti, závislé na vývozu zboţí, setkala s velikým odporem.69 Je zřejmé, ţe pokud byla v sázce ztráta zisku, šly národní city obchodníků s vepřovým dobytkem stranou. V té chvíli se do věci vloţil kníţe Milan, odhodlán znovu se aktivně chopit politických záleţitostí. Při návštěvě Vídně ubezpeĉil rakousko-uherského ministra zahraniĉí Haymerleho o ryze austrofilském kurzu své vlády a zaţehnal tím váţnou roztrţku mezi Vídní a Bělehradem.70 Zapoĉalo se tak třiadvacetileté „zlaté období“ vztahů Srbska a Rakousko-Uherska (za přechodné vlády radikálů a liberálů v letech 1889–1893 po abdikaci krále Milana se rusofilským politikům zahraniĉní politiku Srbska ještě nepodařilo přeorientovat). Z tohoto hlediska byl rok 1880 důleţitým mezníkem v politickém vývoji Srbska. Na dlouhou dobu ve vládnoucích kruzích zvítězilo racionální uvaţování, které nepřipouštělo ţádné snahy o úzké spojenectví s Ruskem a o národní sjednocení Srbů i za cenu konfliktu s Vídní. Zásluhu na tom nepochybně měl především kníţe Milan Obrenović. Politici vyznávající panslavismus a velkosrbskou myšlenku buď s pádem liberální strany odešli z politického ţivota, nebo se seskupili v opozici. Rusofilský odkaz liberální strany převzala nová Národní radikální strana, která se ovšem nacházela v nepřízni kníţete. Krátce po návratu domů přijal Milan Obrenović demisi Ristićova kabinetu a pověřil „mladé konzervativce“ sestavením nové vlády.71 Důkazem, ţe mu skuteĉně záleţelo na důsledném provádění austrofilské politiky je, ţe vznik vlády podmínil tím, ţe budou do funkce ministra zahraniĉí a ministra války jmenováni jím navrţení lidé. (Kníţetem prosazený ministr zahraniĉí Ĉedomilj Mijatović byl také později jediným 67

Istorija srpskog naroda VI. Prvi deo. (=Istorija srpskog) Beograd 1994, s. 56. JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Milana Obrenovića. Knjiga druga (1878–1889). (=JOVANOVIĆ, S.: Vlada) Beograd 1990, s. 28. 69 Istorija srpskog, s. 57. 70 JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 40. 71 Tamtéţ, s. 44. 68

30

ĉlenem vlády, který byl zpraven o tajné vojenské konvenci s Rakousko-Uherskem, dojednané Milanem ve Vídni. Pod vlivem kníţete také dokument bez vědomí zbylé vlády podepsal.) 72 Výše uvedené skuteĉnosti svědĉí jednak o tom, ţe měl Milan Obrenović situaci plně pod kontrolou, ale také o tom, ţe přicházel s novou pevnou vizí budoucnosti Srbska, kterou také, alespoň zpoĉátku, poměrně úspěšně naplňoval. Radikálové nebyli pochopitelně k sestavování vlády přizváni. Tzv. „mladokonzervativci“ (nebo téţ „videlovci“), kteří se roku 1881 sdruţili v nové Srbské pokrokové straně (odtud téţ oznaĉení „pokrokáři“), získali také po volbách v roce 1880 většinu ve Skupštině. Zde kníţe Milan dokonce poprvé otevřeně zakroĉil proti radikálům, kdyţ zabránil jmenování Nikoly Pašiće do funkce místopředsedy Skupštiny. Milan Obrenović totiţ Pašićovi jiţ od zaĉátku jeho politické kariéry nedůvěřoval.73 V krátkém období své první vlády v letech 1880–1883 zaĉala pokroková strana pod vedením předsedy vlády Milana Piroćance provádět významné reformy. Šlo o souhrn nových zákonů, které v zaostalém království74 například zavedly povinnou školní docházku nebo nezávislou soudní moc.75 Pro tuto práci má ale význam především reforma armády, protoţe zejména ona měla negativní odezvu v konzervativní srbské spoleĉnosti. Té vyuţili radikálové v boji proti vládě a králi Milanovi. Reorganizace armády znamenala nejen výměnu starých zbraní, ale především zrušení národního vojska a zavedení pravidelné a stálé armády. Srbsko bylo totiţ poslední zemí na Balkáně, která nedisponovala pravidelnou armádou (tu měla nejen osmanská říše, ale i nový bulharský stát). Tato vojenská zaostalost se výrazně projevila v předešlých válkách. Reformy v armádě vyvolaly nespokojenost na venkově hlavně proto, ţe rolníka zavazovaly strávit dva roky v kasárnách, a poté jako rezervistu navštěvovat kaţdoroĉní cviĉení aţ do věku 37 let.76 Jiţ na poĉátku 80. let 19. století našel kníţe Milan silného mocenského soupeře v radikálech vedených Nikolou Pašićem. Radikální strana byla na svou dobu velmi dobře organizovaná a jako taková neměla na srbské politické scéně konkurenta. V případě radikálů můţeme vlastně v srbských dějinách poprvé mluvit o moderní politické straně. Disponovala totiţ pevným politickým programem, stranickým tiskem, volenými orgány i místními politickými kluby. Její nejsilnější zbraní byl silný vliv na srbské rolnictvo, které si získávala (na rozdíl od ostatních stran) agitací v terénu (kde měli radikálové příznivce mezi církevními 72

Istorija srpskog, s. 57 a 61. JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 49. 74 Za svou austrofilskou politiku získal kníţe Milan Obrenović odměnou královský titul a Srbsko se tak roku 1882 stalo královstvím. 75 PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RACHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny, s. 224. 76 JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 72–73. 73

31

představiteli i venkovskými uĉiteli), jednoduchou propagací svých idejí mezi prostým venkovským obyvatelstvem a, přiznejme také, ĉasto lacinými sliby.77 Radikálové téţ vyuţili nového velmi liberálního zákona o tisku z roku 1881 (liberálnějšího, neţ byl zákon vydaný před tím za vlády liberálů)78 k nevybíravým masivním útokům proti vládě. Noviny se poprvé v srbské historii staly důleţitým mocenským nástrojem. Tisková kampaň radikálů zesílila ve chvíli, kdy zkrachovala francouzská spoleĉnost Union générale, která měla licenci na stavbu ţeleznice v Srbsku. Slovní útoky na politiku vlády tehdy velmi rozlítily Milana Obrenoviće, který v reakci na ně nazval radikály „pouliĉní chamradí“ (sokaĉki ološ) a pohrozil, ţe proti nim rázně zakroĉí.79 Přes tyto kníţecí hrozby se „vláda dvou Milanů“, která neměla příliš silnou oporu ve spoleĉnosti, brzy ocitla v ohroţení. Radikálové pokraĉovali ve svém tiskovém orgánu Samouprava, redigovaném „druhým muţem“ ve straně a zdatným stylistou Perou Todorovićem,80 v kritice během povstání v Bosně a Hercegovině roku 1882. Kritizovali (oprávněně) krále a vládu, ţe zabraňují snahám organizovat pomoc povstalcům na území Srbska. Velkosrbská a panslavistická myšlenka opět zachvátila srbskou spoleĉnost. Král Milan také dostával zprávy, podle kterých údajně existovala snaha o likvidaci jeho osoby ze strany Ruska. Za této situace a především pod vlivem protivládní tiskové kampaně radikálů, přistoupila vláda k protiopatřením, kterými opět omezila některé své liberální zákony. 81 Obavy krále Milana z moţného spiknutí proti jeho osobě a dynastii stále sílily. V říjnu 1882 na něj při návštěvě kostela vystřelila z revolveru Jelena Marković, ţena plukovníka Jevrema Markoviće (shodou okolností bratra duchovního otce radikální strany Svetozara Markoviće), který byl zastřelen za úĉast na vzpouře v Topole. Král z atentátu vinil radikály, v ĉemţ ho utvrzovaly úzké kontakty zadrţené s předními radikály, mezi nimiţ figuroval například Pera Todorović. (Zosnování atentátu radikály nebylo při vyšetřování dokázáno. Podivné pozadí vyšetřování a soudu, během kterých za podezřelých okolností zemřeli v rychlém sledu jedna svědkyně, vězeňský stráţný a koneĉně i sama atentátnice, však vytvořily prostor k mnoha spekulacím.)82 V názoru, ţe jeho osobě hrozí nebezpeĉí rozsáhlého spiknutí zosnovaného Petrohradem, Milana poĉátkem roku 1883 utvrdil také pobyt Petra KaraĊorĊeviće v Ĉerné Hoře, během něhoţ se dotyĉný oţenil s dcerou ĉernohorského kníţete Nikoly.83 Napětí v zemi 77

SUNDHAUSSEN, H.: Geschichte, s. 200. JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 69. 79 Istorija srpskog, s. 63. 80 Todorovićův tiskový orgán se vyznaĉoval v srbském prostředí dosud nepoznanou radikální rétorikou a nepřiměřenými, někdy aţ vulgárními osobními útoky na politiky, kteří se redakci znelíbili. (Viz: JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 134. 81 Istorija srpskog, s. 65–66. 82 JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 159. 83 Tamtéţ, s. 165. 78

32

přiostřily také spory kolem reorganizace církve, při kterých byla nucena odejít do „církevní opozice“ skupina církevních hodnostářů vĉele s metropolitou Michalem, jehoţ Vídeň oznaĉovala za hlavního šiřitele panslavismu na Balkáně. Podle historika Slobodana Jovanoviće byla situace v zemi téměř na pokraji obĉanské války. Dobře organizovaná kampaň radikálů přinesla své plody v létě roku 1883, kdy strana s přehledem zvítězila ve volbách. V reakci na to král povolal do funkce předsedy vlády zapřísáhlého konzervativce Nikolu Hristiće,84 bývalého ministra vnitra z doby panování kníţete Michala Obrenoviće. O něm si mohl být jistý, ţe bude zcela loajálně vykonávat jeho rozkazy. Hristić vzápětí rozpustil Skupštinu. Dne 7. ĉervence 1883 bylo vydáno nařízení o povinnosti obyvatelstva odevzdat zbraně do státních rukou. (K odzbrojení zrušené národní armády se do té doby vláda „pokrokářů“ neodhodlala, protoţe se oprávněně obávala reakce obyvatelstva.) Následkem Hristićova nařízení vypuklo v chudé oblasti východního Srbska povstání, kterému se podle tamní řeky dostalo názvu „Timocká vzpoura“. Dodnes se vedou spory o tom, zda vedení Národní radikální strany vzpouru přímo tajně organizovalo, nebo pouze vyĉkávalo, jakým způsobem se bude průběh povstání vyvíjet, aby se ve vhodnou chvíli aktivně zapojilo. Jisté je pouze to, ţe ostraţitý a vţdy výborně informovaný vůdce radikálů Nikola Pašić neĉekal na své zatĉení a spěšně se přeplavil přes řeku Sávu do blízkého Zemunu. Jeho plánem bylo odjet poté do západního Bulharska, odkud mohl z výhodné pozice případně zasáhnout do běhu událostí. Zde také po svém příjezdu, v době kdy uţ povstání bylo potlaĉeno, zůstal a v budoucnu se kolem něj shromáţdili ostatní emigranti. Uvidíme, ţe tato změna Pašićova působiště měla veliký dopad na vývoj srbskobulharských vztahů. Pravdou zůstává, ţe radikálové povstání ve východním Srbsku svou mohutnou protivládní kampaní a agitací bezesporu podnítili a nesli za něj hlavní zodpovědnost. Mnoho radikálů se na organizaci povstání prokazatelně podílelo. Mezi ně patřil například Pašićův blízký spolupracovník Aleksandar Stanojević.85 Je také moţné, ţe byl později v Titově Jugoslávii podíl radikálů na povstání bagatelizován, aby tak byl zdůrazněn spontánní odpor lidu proti „králově zvůli“. Dokladem toho můţe být i film Timočka buna, který byl natoĉen v době, kdy v jugoslávské spoleĉnosti stále ještě bylo přítomné marxistické vidění historie. „Timocká vzpoura“ sice byla poměrně hladce potlaĉena, ale v dalším vývoji Srbska hrála významnou roli. Dvacet vůdců bylo v Zajeĉaru popraveno (Z 94 odsouzených k smrti 84

Nikola Hristić (1816–1911), srbský konzervativní státník. PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RACHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny, s. 228; Aleksandar Stanojević (1852–1947), srbský politik, ĉlen hlavního odboru Národní radikální strany. 85

33

jich 63 dostalo milost, 10 bylo na útěku a jeden spáchal sebevraţdu86). Dnes jejich smrt na okraji města, na místě kde byli zastřeleni, připomíná zapomenutý patetický pomník architekta a malíře Vladimira Veliĉkoviće z roku 1971. Vedení radikálů i její lokální vůdci byli pozatýkáni, ĉímţ byla strana ochromena a její ĉinnost na dlouhou dobu v Srbsku ustala.87 Ĉást radikálů v ĉele s Nikolou Pašićem ale zformovala uskupení srbských emigrantů v Bulharsku, které jim poskytlo azyl. To bylo ze srbské strany samozřejmě bráno jako provokace a došlo tak k vzniku nového zdroje napětí, pro které se vţilo oznaĉení „otázka emigrantů“. Působení radikálů v západním Bulharsku bylo příĉinou zhoršení vztahů mezi Srbským královstvím a mladým Bulharským kníţectvím. Král Milan Obrenović se totiţ i nadále obával moci radikálů, kteří podle něj jen ĉekali na vhodnou chvíli, aby znovu destabilizovali poměry v Srbsku. Napětí mezi oběma zeměmi se vyostřilo jiţ následujícího roku. „Emigrantská otázka“ měla v budoucnu způsobit přerušení krátkodobého míru na Balkáně. Historici v Srbsku i ve světě se vţdy různili v názorech na politiku Milana Obrenoviće. Královi kritikové dodnes ĉasto poukazují na jeho povahovou nevyváţenost, maniodepresivní stavy a sklony k podezřívavosti, které jej vedly k neuváţeným ĉi dokonce iracionálním krokům. Cílem výše provedeného výkladu není rozsoudit spor o tom, zda skuteĉně existovalo reálné nebezpeĉí, jehoţ se král tolik obával, ĉi zda bylo pouze výtvorem jeho přebujelé fantazie. Záměrem je pouze uvést důvody, které Milanovu zahraniĉní politiku dovedly později aţ k válce s Bulharskem, ať jiţ byly jeho obavy ze spiknutí radikálů, rusofilů, zastánců dynastie KaraĊorĊevićů ĉi emigrantů v Bulharsku oprávněné nebo ne. Bývá také poukazováno na to, ţe reformy pokrokové strany byly provedeny příliš rychle, nebo dokonce ţe se jejich provedení podle západního vzoru pro Srbsko nehodilo. Při pohledu na poměry v tehdejším Srbsku se nám ale spíše zdá, ţe zaostalost kníţectví po nich naopak přímo volala, a pokud země chtěla alespoň trochu drţet krok s vývojem na Západě a nestát se úplně závislou polokolonií, bylo třeba okamţitě uĉinit náleţitá opatření. Ve své době byly radikály kritizovány reformy provedené shora bez náleţité demokratizace spoleĉnosti. Těţko si však můţeme představit demokratizaci srbské spoleĉnosti ve chvíli, kdy ještě ani nebyla zavedena povinná školní docházka a gramotných bylo asi 10 % obyvatelstva.88 Tzv. „pokrokáři“ byli zastánci postupných umírněných reforem a konstituĉní monarchie, tedy z dnešního pohledu rozumného vstupu Srbska do další fáze vývoje směřujícího k demokratizaci a vytváření fungující zralé obĉanské spoleĉnosti. Naproti tomu ideje radikálů 86

Istorija srpskog, s. 73. PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RACHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny, s. 228. 88 Istorija srpskog, s. 67. 87

34

můţeme, zvláště v kontextu doby, povaţovat za znaĉně sporné. Dovedeme si totiţ na rozdíl od soudobých pozorovatelů dnes jiţ lépe a ţivěji představit, jak by nejspíše radikály zamýšlená „sedlácká demokracie“ dopadla. Mimo to, jiţ zmíněné rusofilské zaměření radikálů a jejich idea národního sjednocení mohly představovat nebezpeĉí nejen pro stabilitu balkánských poměrů, ale i z hlediska vztahů mezi evropskými velmocemi. 2.2. Bulharské knížectví a Východní Rumélie po berlínském kongresu Jak jsme viděli, bylo v Srbsku za velmi vyhrocených okolností zabráněno realizaci radikální demokratizace spoleĉnosti. Znaĉně odlišný vývoj pozorujeme zpoĉátku v sousedním mladém bulharském státě. Berlínský kongres znamenal konec nadějím bulharských revolucionářů na „osvobození všech Bulharů“. Vznik Bulharského kníţectví v roce 1878 ale vytvořil nakrátko prostor pro realizaci některých jejich demokratických myšlenek.89 Ústavodárné shromáţdění vyhlásilo v dubnu roku 1879 ve městě Veliko Tărnovo tzv. „tărnovskou ústavu“. V jedné z nejzaostalejších ĉástí Evropy byla vyhlášena jedna z nejdemokratiĉtějších ústav na celém světě, která dávala volební právo všem muţům od věku jednadvaceti let.90 Kritici ústavy z řad konzervativců, kteří hájili především zájmy vrstvy bohatých velkostatkářů, tzv. čorbadţijů, byli toho názoru, ţe bulharská spoleĉnost není zralá ţít v takto liberálním politickém systému. K tomu, abychom dnes mohli posoudit, zda by tento „demokratický experiment“ v tehdejším Bulharsku fungoval, bychom ovšem potřebovali delší ĉasové rozmezí jeho trvání. Kníţe Alexandr Battenberg byl od poĉátku jeho hlavním odpůrcem a záhy proto zaĉal po ruském carovi Alexandrovi II. poţadovat svolení k provedení státního převratu. Petrohrad byl ale v té době, jak víme, ve znaĉné mezinárodní izolaci a nepřál si ţádný konflikt s velmocemi. To bylo mimochodem také důvodem, proĉ ústava vůbec vznikla. V dané chvíli bylo pro Rusko především důleţité udrţet si v Bulharsku vliv a z vojenského úspěchu z let 1877–78 „zachránit co se dá“. Mraĉna se ale nad liberální ústavou zaĉala stahovat jiţ od roku 1880 paradoxně kvůli vítězství liberálů ve Velké Británii, kdy se velmocenské postavení Ruska zaĉalo naĉas vylepšovat. Atentát na cara Alexandra II. v roce 1881 znamenal nejen konec reformního období v samotném Rusku, ale i smrt demokratické „tărnovské ústavy“ ve vzdáleném Bulharsku. Nový ruský car Alexandr III. dal

89

LAZAROV, Ivan – PAVLOV, Plamen – TJUTJUNDŢIEV, Ivan – PALANGURSKI, Milko: Istorija na Bălgarija II. XVIII vek – 1947 g. Bălgarskoto văzraţdane. Bălgarija v novoto vreme. (=LAZAROV, I. – PAVLOV, P. – TJUTJUNDŢIEV, I. – PALANGURSKI, M.: Istorija na Bălgarija) Veliko Tărnovo 1996, s. 79. 90 GEORGIEV, V. – TRIFONOV, S.: Istorija na Bălgarite, s. 40–51.

35

bulharskému kníţeti dlouho ţádané poţehnání ke státnímu převratu. Překvapení bulharští liberálové se nezmohli na sebemenší odpor a v zemi zavládl ruský vojenský reţim.91 Alexandrův převrat znamenal poĉátek rozkolu v myšlení bulharských politiků i celé spoleĉnosti. Ĉást liberálů, důsledných zastánců „tărnovské ústavy“, vedených bývalým předsedou vlády Petkem Karavelovem92 se nevyrovnala s tímto hrubým ruským zásahem. V Bulharsku se tak zaĉal formovat silný protiruský politický proud, který, jak uvidíme, postupně převládl ve velké ĉásti spoleĉnosti. Do sporu s Petrohradem se ale zároveň dostala i vláda vĉele s kníţetem. Kníţe Alexandr Battenberg, mladý absolvent dráţďanské vojenské akademie, duší spíše voják, neţ politik, neměl ţádné politické zkušenosti.93 Brzy zjistil, ţe se převratem sice zbavil ústavy, která omezovala jeho pravomoci, ale ve své podstatě „přešel z bláta do louţe“, protoţe se místo toho stal bezmocnou loutkou v ruských rukách. Reţim ruských důstojníků navíc neměl téměř ţádnou oporu ve spoleĉnosti. Ve chvíli, kdy se od něho odklonil i sám kníţe, došlo k jeho pádu. K němu přispělo také obnovení sporu kolem výstavby ţelezniĉní trati v Bulharsku.94 Do sporu kolem ţeleznice se s Ruskem dostala dokonce jiţ rusofilská první liberální vláda Dragana Cankova95 v roce 1880. Nyní se otázka ţeleznice stala předmětem váţné roztrţky. Zasahování Petrohradu do vnitřní politiky Bulharska znechutilo i konzervativní politiky a po jejich odchodu z vlády ztratil reţim veškerou podporu.96 Kníţe Alexandr, který přelétával mezi všemi politickými tábory, viděl nyní svou moţnost v dohodě s rusofilskými tzv. „umírněnými liberály“ v ĉele s Cankovem. Po dohodě s konzervativci vytvořili „cankovisté“ novou kompromisní omezenou ústavu. Petrohrad, jenţ se předtím dostal do konfliktu s kníţetem, kterého oznaĉoval za hlavního viníka pádu vojenského reţimu, byl tímto řešením naĉas usmířen.97 Definitivní rozkol mezi Bulharskem a Ruskem nastal ale na jaře roku 1884, po vítězství tzv. „radikálních (levých) liberálů“ v ĉele s Petkem Karavelovem, kteří obnovili tărnovskou ústavu a zahájili protiruskou politiku.98 91

Istorija na Bălgarija II. (=Istorija na Bălgarija II.) Sofija 1962, s. 42–43. Petko Stojĉev Karavelov, bulharský liberální politik a ministerský předseda v letech 1881–1882, 1884–1886, 1886 a 1901. 93 LAZAROV, I. – PAVLOV, P. – TJUTJUNDŢIEV, I. – PALANGURSKI, M.: Istorija na Bălgarija, s. 79–80. 94 Ve sporu o výstavbu ţeleznice se od roku 1880 odráţelo celkové postavení malého Bulharska, které se i svým zeměpisným umístěním nacházelo mezi vlivem Ruska a Rakousko-Uherska. Podstatou sporu byla otázka, zda bude stavěna nejprve ţeleznice spojující Bulharsko se Srbskem a Rakousko-Uherskem ĉi Rumunskem a Ruskem. Další otázkou bylo, komu bulharská vláda udělí koncesi na její výstavbu, zda firmám podporovaným Vídní nebo Petrohradem (Viz: RYCHLÍK, J.: Dějiny, s. 233.). 95 Dragan Kirjakov Cankov, bulharský politik, ministerský předseda v letech 1880 a 1883–1884. 96 Istorija na Bălgarija II., s. 49. 97 LAZAROV, I. – PAVLOV, P. – TJUTJUNDŢIEV, I. – PALANGURSKI, M.: Istorija na Bălgarija, s. 86–87. 98 STANEV, Nikola: Istorija na nova Bălgarija 1878–1941. (=STANEV, N.: Istorija na nova Bălgarija) Sofija 92

1992, s. 39–40.

36

Nová vláda Petka Karavelova se Petrohradu v ţádném případě nemohla zamlouvat. V Bulharsku se prosadil politický proud usilující o vymanění země z pout berlínského kongresu a tím i ze závislosti na Rusku. Kníţe Alexandr se, v rámci své urputné, avšak nepříliš úspěšné snahy udrţet si alespoň nějaký vliv na politické události, přiklonil tentokrát na stranu svých dřívějších nepřátel, Karavelových liberálů. V souvislosti s politikou Alexandra Battenberga a někdy i Karavelovy vlády se obĉas hovoří o jejich austrofilském zaměření. V tuto chvíli šlo ale spíše o boj proti usnesením berlínského kongresu, která z kníţectví uĉinila ruský satelit. Austrofilský proud se na bulharské politické scéně v té době sice jiţ vyprofiloval, ale ke slovu se dostal aţ později v roce 1886. Spolu se suverénnějším vystupováním vlády přišla ke slovu znovu také idea sjednocení Bulharů. Důkazem bylo například zaloţení Makedonského dobroĉinného spolku v roce 1884, jehoţ úĉelem bylo agitovat mezi Slovany v Makedonii. V témţe roce také v Sofii vznikl tiskový orgán Makedonski glas, který psal o terorizování slovanského obyvatelstva v „evropském Turecku“.99 „Makedonská otázka“ byla znovu otevřena. Opatrná Karavelova vláda sice prozatím poĉítala pouze s připojením Východní Rumélie a stavěla se tak proti jakýmkoliv snahám revolucionářů o organizaci povstání v Makedonii. To ovšem samozřejmě neznamenalo, ţe by koncept dalšího rozšiřování zmizel z představ bulharských vládnoucích kruhů. Tento ostraţitý postup znamenal pouze to, ţe se vláda zatím zaměřila na reálný cíl sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie a romantickým revolucionářům dávala jasně najevo, ţe s připojením Makedonie je třeba poĉkat na vhodnější dobu. Případné sjednocení severního a jiţního Bulharska nyní podporovala i Velká Británie, která uvítala vnitropolitické změny v zemi. V té době, jak bylo jiţ uvedeno, se znovu rapidně zhoršily její vztahy s Ruskem v důsledku „afghánské krize“ a silnější protiruské Bulharsko tak momentálně vyhovovalo jejím zahraniĉně politickým představám. Bulharští politici sice nemohli přesně vědět, jak se zachová Rakousko-Uhersko, ovšem vzhledem k tomu, ţe se vztahy mezi Sofií a Petrohradem zhoršily, mohli oĉekávat spíše vlaţný přístup Vídně. Rakousko-Uhersko se také při uzavření spolku tří císařů zavázalo souhlasit s případným sjednocením Bulharského kníţectví a Východní Rumelie, a nyní za situace, kdy se mladý bulharský stát úspěšně vymaňoval z ruského vlivu, jej Vídeň mohla i uvítat. Rok 1884 přinesl oţivení starého boje bulharských revolucionářů za sjednocení všech Bulharů. V roce 1884 zaĉali národní radikálové na území Bulharského kníţectví i Východní Rumélie zakládat tajné revoluĉní výbory, které měly připravit sjednocení Bulharska a 99

STATELOVA, Elena: Izsledvanija po bălgarska istorija IV. Diplomacijata na Knjaţestvo Bălgarija (1879– 1886). Sofija 1979, s. 160 a 161.

37

„osvobození“ Makedonie. Hlavní výbor v Plovdivu pod názvem Bălgarski taen centralen revoljucionen komitet (Bulharský tajný ústřední revoluĉní výbor), v jehoţ ĉele stál emigrant z kníţectví Zachari Stojanov,100 vysílal agitátory na území Makedonie a vyzbrojoval a připravoval ĉety k vojenskému vystoupení proti osmanské říši.101 V programu plovdivského revoluĉního výboru stál na prvním místě cíl koneĉného osvobození bulharského národa, k ĉemuţ bylo dovoleno pouţít všech prostředků, i krajně násilných. Výbor vyhlásil boj za svobodu bulharského národa, federaci svobodných balkánských zemí a válku všem nepřátelům této „svobody“, vĉetně „špatných Bulharů“ a čorbadţijů.102 Vidíme zde tedy podobně romantické představy a zaměření jako u srbské Omladiny nebo později zpoĉátku u Pašićových radikálů. Jak bulharští revolucionáři, tak srbští radikálové chtěli naráz bořit starý pořádek a provést experiment v podobě realizace moderních revoluĉních idejí. Revoluĉní výbor v Plovdivu zahájil po svém zaloţení také, prostřednictvím listu Borba a na organizovaných mítincích, propagandistickou kampaň proti existenci Východní Rumélie jako „umělého výtvoru velmocí“.103 Po nátlaku Karavelových i domácích liberálů ve Východní Rumélii byl ale výbor prozatím nucen opustit myšlenku připojení Makedonie.104 Petko Karavelov přistupoval v dané chvíli, vzhledem k obavám z reakce velmocí, i k přípravám povstání v Plovdivu s rezervou. Kníţe Alexandr se k věci postavil rozhodněji a vyslal do Východní Rumélie své zástupce a postavil tak chystaný převrat pod svou ochrannou ruku.105 Převrat, který byl proveden v noci z 5 (17) na 6 (18) září roku 1885,106 byl negativně přijat především v Petrohradě. Carská vláda jiţ dávno nevěřila kníţeti Battenbergovi a v křídle liberálů vĉele s Karavelovem viděla jednak „nihilisty“ a „revolucionáře“, ale především nepřátele svých zahraniĉních zájmů. Sjednocení Bulharska za stávajících poměrů v zemi a bez konzultace s Petrohradem bylo vnímáno jako nepřátelský akt kníţectví proti jeho „stvořiteli“. Rusko, které si nebylo schopno, hlavně pro svou necitlivou politiku, udrţet v Bulharském kníţectví své pozice, se opětovně zachovalo velmi nestrategicky. Odvolalo ze země všechny své důstojníky, ĉímţ se samo zbavilo svého posledního vnitropolitického mocenského nástroje, a odebralo kníţeti Alexandru hodnost generála ruské armády. Toto demonstrativní gesto však nemohlo nic změnit na skuteĉnosti, ţe přišlo o poslední plod 100

STANEV, N.: Istorija na nova Bălgarija, s. 48; Zachari Stojanov (1850–1889), bulharský revolucionář a spisovatel. 101 LAZAROV, I. – PAVLOV, P. – TJUTJUNDŢIEV, I. – PALANGURSKI, M.: Istorija na Bălgarija, s. 89. 102 GEORGIEV, V. – TRIFONOV, S.: Istorija na Bălgarite, s. 96. 103 LAZAROV, I. – PAVLOV, P. – TJUTJUNDŢIEV, I. – PALANGURSKI, M.: Istorija na Bălgarija, s. 90. 104 RYCHLÍK, J.: Dějiny, s. 241. 105 AMORT, Ĉ.: Vznik jednotného bulharského státu v roce 1885. Slovanský přehled 71, ĉ. 6, 1985, s. 480. 106 RYCHLÍK, J.: Dějiny, s. 242.

38

vyĉerpávající války z let 1877–78. Sjednocení Bulharska ale mělo mít daleko váţnější následky na Balkáně i v celé Evropě. Vzhledem k podpoře, nebo přinejmenším tichému souhlasu, s jakými vláda v Sofii přistupovala k bulharským národním radikálům a záštitě, kterou poskytovala srbským emigrantům v ĉele s Pašićem, se nejprve dal oĉekávat konflikt s Bělehradem. Bulharsko se přesto v dané chvíli připravovalo především na válku s osmanskou říší a po vyhlášení mobilizace soustředilo vojenské síly na jihu země.107

107

Tamtéţ, s. 243.

39

3. Srbsko-bulharská válka v letech 1885–1886 Vztahy mezi bulharskými revolucionáři v emigraci a Bělehradem byly aţ do roku 1878 vţdy velmi dobré. Srbské kníţectví se brzy po svém vzniku vţilo do role „malého ochránce“ Slovanů na Balkáně. S Bulhary poĉítal jiţ Garašaninův program Načertanije, který měl v plánu organizovat v budoucnu obyvatelstvo v bulharských oblastech.108 Bělehrad chtěl vyuţívat povstání Bulharů k prosazování svých zájmů v osmanské říši. Úzká spolupráce mezi bulharskými revolucionáři v Bukurešti a Bělehradem byla ale navázána především v 60. letech 19. století za vlády srbského kníţete Michala Obrenoviće. Od roku 1860 působil v Bělehradě přední bulharský revolucionář Georgi Rakovski, který zde ve svém listu Dunavski lebed zahájil mediální taţení proti Turkům. Pod jeho vedením byla také v roce 1862 zaloţena bulharská dobrovolnická legie. Ta se téhoţ roku ihned „osvědĉila“ při sráţce ozbrojeného srbského obyvatelstva v Bělehradě s osmanskou posádkou, kterou byla zapoĉata Michalova politika „oĉisty Srbska“ od muslimského obyvatelstva.109 Tato aktivita bulharských revolucionářů v Srbsku, která se vystupňovala především v letech 1867–68, skonĉila ale s násilnou smrtí kníţete Michala. První zárodek budoucího srbsko-bulharského konfliktu se objevil při vzniku bulharského exarchátu v roce 1870.110 Jeho území totiţ zahrnovalo i eparchie (např. samokovskou a kjustendilskou eparchii), které dříve spadaly pod jurisdikci pećského patriarchátu. Srbsko si tehdy neúspěšně stěţovalo u ruských zástupců v Istanbulu a ţádalo vyjmutí těchto eparchií z území bulharského exarchátu a zřízení srbského exarchátu pod pravomocí bělehradského metropolity ĉi obnovení pećského patriarchátu. Podle Vladimira Stojanĉeviće mělo také na západním území exarchátu docházet k pronásledování srbských uĉitelů a zákazům slavení srbské slávy.111 Tento svátek byl srbskými národními ideology povaţován za jedno z poznávacích znamení srbského národa, kterým se odlišuje od ostatního slovanského obyvatelstva na Balkáně. Vypuknutí tzv. Dubnového povstání v roce 1876 na krátkou dobu odsunulo vzájemné spory do pozadí. Za první srbsko-turecké války v roce 1876 bojovalo mnoho bulharských dobrovolníků na straně srbské armády pod velením generála Ĉerňajeva. V roce 1877, kdy Bělehrad zahájil druhé vojenské taţení proti osmanské říši, tomu 108

STOJANĈEVIĆ, Vladimir: Srpsko-bugarski odnosi u zapadnoj Bugarskoj (1804 –1918). (=STOJANĈEVIĆ, V.: Srpsko) Beograd 2005, s. 63. 109 Tamtéţ, s. 77 a 79. 110 Roku 1870 byla fermanem (výnosem) sultána Abdülazize I. zřízena samostatná bulharská pravoslavná církev, jejíţ hlavou byl exarcha. Prvním bulharským exarchou se stal Antim I. (Viz: RYCHLÍK, J.: Dějiny, s. 198–199.). 111 STOJANĈEVIĆ, V.: Srpsko, s. 82 a 83.

40

tak jiţ nebylo. Na ţádost ruského velení měla srbská armáda operovat směrem k Sofii, aby odřízla cestu osmanským vojskům ve Vidinu a zajistila postavení Rusů u Plevna. Po obsazení těchto území (ke kterým patřila i ĉást Vidinského a Sofijského sandţaku) zde byla zavedena doĉasná srbská správa, která zde fungovala aţ do ĉervna roku 1879. Odchod srbských vojsk z těchto území se neobešel bez incidentu. Srbský předseda vlády Jovan Ristić ţádal po Petrohradu změnu hranic ve prospěch kníţectví na územích jiţně od Bregova při dolním toku řeky Timok, která si měla osmanská říše roku 1834 nezákonně přivlastnit při vyměřování hraniĉní linie. (Jednalo se o několik vesnic.) Bulharské kníţectví tak ještě před svým vznikem po poraţené osmanské říši zdědilo malý územní spor se Srbskem. Rusko však bylo proti jakýmkoliv změnám starých srbsko-tureckých hranic a Bělehrad byl nakonec nucen ustoupit.112 Spor měl ale v budoucnu mít ještě svou významnou dohru. Sanstefanský mír byl pochopitelně velikým zklamáním pro vládu Jovana Ristiće. Aktivity bulharských revolucionářů při povstání v Kresnu a Razlogu navíc roku 1878 znovu otevřely „makedonskou otázku“. Spor, který byl předtím veden mezi Bělehradem a představiteli bulharského exarchátu se nyní stal sporem ĉistě národním. Zůstávalo otázkou ĉasu, kdy se „makedonská otázka“ stane zdrojem váţného konfliktu mezi Srbským a Bulharským kníţectvím. Příleţitost k tomu se naskytla v roce 1883, kdy se po poráţce „Timocké vzpoury“ do Bulharska uchýlila skupina srbských emigrantů, mezi nimiţ byli ĉlenové Národní radikální strany, kteří zde nalezli zázemí pro svou další ĉinnost. Ĉasto se poukazuje na to, ţe srbský král Milan záměrně vyostřoval vztahy s Bulharskem. Je zde proto třeba zmínit, ţe to byla liberální vláda Dragana Cankova, která první zavdala příĉinu ke sporu tím, ţe se ujala osob, které byly Bělehradem povaţovány za nebezpeĉné nepřátele státu (Nikola Pašić byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti). Je nutné také zdůraznit, ţe vztahy mezi Srbskem a Bulharskem byly od skonĉení „velké východní krize“ aţ do roku příchodu Nikoly Pašiće do Bulharska roku 1883 ve své podstatě dobré.113 V roce 1884 zaĉali radikálové z bulharské emigrace působit na území Srbska. Srbská vláda podezřívala Petrohrad, ţe jim prostřednictvím svých agentů dává finanĉní podporu na organizování vojenských ĉet.114 V téţe chvíli Sofie přiostřila konflikt s Bělehradem poţadavkem, aby Srbové odstranili hraniĉní kontrolu z území na pravém břehu řeky Timok v blízkosti Bregova. Zde se nacházely pozemky Obrenovićů, které byly jejich majetkem jiţ od 30. let 19. století (zakoupil je kníţe Miloš Obrenović). Tehdy ovšem leţely na levé (srbské) straně řeky. Později řeka po povodni 112

STOJANĈEVIĆ, V.: Srbija i Bugarska od Sanstefanskog mira do Berlinskog kongresa. Beograd 1986, s. 151–152. 113 Istorija srpskog, s. 77. 114 JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 219–220.

41

změnila svůj tok a území se ocitlo na osmanské straně. Stejně jako osmanská říše i nový bulharský stát doposud respektoval přítomnost srbské celnice na levé straně řeky. I kdyţ se nám tento incident můţe zdát zanedbatelným, ve chvíli vyhrocené „emigrantské otázky“ způsobil poţadavek Sofie v Bělehradě „oheň na střeše“. Srbsko si totiţ v době před a během konání berlínského kongresu ĉinilo nároky na některá území na východ od řeky Timok, přiĉemţ se setkalo s odmítavým postojem Ruska i ostatních velmocí. Celkový postoj Ruska ke konci „velké východní krize“ byl Bělehradem vnímán jako veliká křivda (nejen postoj carských zástupců, ale i stanovisko slavjanofilských kruhů, které stály v srbsko-bulharských sporech na straně Bulharů) a otázka území v západním Bulharsku byla proto od té doby jedním z citlivých bodů, které tuto „křivdu“ připomínaly. Hrozby Sofie, ţe násilně odstraní srbskou hraniĉní celnici u Bregova, byly z tohoto hlediska vyloţenou provokací, zvláště v době, kdy srbská vláda Milutina Garašanina po bulharské straně poţadovala, aby zakroĉila proti působení srbských emigrantů. Je třeba zde tyto fakta zmínit, protoţe ĉeská historiografie dodnes vychází spíše z pohledu bulharské historiografie, jehoţ jádrem je tvrzení, ţe konflikt roku 1885 byl výsledkem iracionální politiky krále Milana, který měl cíleně vyvolávat napětí mezi oběma zeměmi. V době, kdy převládal marxistický pohled na dějiny, to bylo zdůvodňováno poukazováním na sepětí krále a srbské burţoazie s rakouskými kapitalistickými podnikateli (podle této teze chtěla Vídeň „odpoutat pozornost srbského lidu od historického faktu, ţe část Srbska je pod rakouskou nadvládou a proto podněcovala srbskou vládu, aby se zmocnila bulharského území“115). Dnes někteří historici hledají odpověď na rapidní zhoršení srbsko-bulharských vztahů v letech 1883–1885 v osobních mocenských ambicích Milana Obrenoviće a jeho psychické nezpůsobilosti.116 Dne 22. května Sofie vyplnila své hrozby a silou obsadila sporný pravý břeh Timoku. „Bregovský incident“ dosáhl svého vrcholu. Bělehrad odpověděl ultimátem, ve kterém poţadoval staţení bulharského vojska z bregovské celnice a přesídlení srbských emigrantů ze srbsko-bulharské hraniĉní oblasti. Kdyţ se nedoĉkal odpovědi, přerušil s Bulharskem diplomatické styky. O srbsko-bulharském sporu zaĉaly jednat velmoci „spolku tří císařů“. Bulharský kníţe Battenberg, který měl dobré osobní vztahy s Milanem, a neschvaloval postup své vlády v „bregovském incidentu“, se také pokusil se srbským králem uzavřít dohodu. Z té ale pro nesouhlas bulharské vlády, zřejmě pod vlivem ruského zástupce v Sofii, sešlo. „Otázka 115

AMORT, Ĉ.: Dějiny Bulharska. Praha 1980, s. 340. Ĉestmír Amort byl silně inspirován těmito knihami: Istorija na Bălgarija. Sofija 1962, s. 71–72. a BRUMOV, A. – KOSEV, D. – CHRISTOV, CH.: Dějiny Bulharska. Praha 1956, s. 169–170. 116 PELIKÁN, J. – HAVLÍKOVÁ, L. – CHROBÁK, T. – RACHLÍK, J. – TEJCHMAN, M. – VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Dějiny, s. 229.

42

Bregova“ a „emigrantů“ zůstala nevyřešena. Situace se nezmírnila ani po nástupu Petka Karavelova do funkce bulharského předsedy vlády. Ještě v létě roku 1885 hrozil král Milan Sofii, ţe pokud nějaká větší ĉeta emigrantů překroĉí srbskou hranici, bude to znamenat okamţitý srbský vojenský zásah na bulharském území.117 Nový a tentokrát osudový rozkol mezi Bělehradem a Sofií nastal po plovdivském převratu v roce 1885. Teprve zde nastává zrod králova nekompromisního postoje k otázce Bulharska. Při rozboru vlády krále Milana se nám rok 1885 bude jevit jako jeden z klíĉových momentů. V dobách, kdy aktivně zasahoval do politických záleţitostí, stál Milan Obrenović vţdy proti převládajícím tendencím ve spoleĉnosti. Pokud povaţujeme tyto tendence za škodlivé, budeme na vládu Milana Obrenoviće nahlíţet v pozitivním světle a naopak. Proto se také názory historiků na jeho panování vţdy různily. „Vojenské dobrodruţství“ z roku 1885 ale pro jeho špatnou přípravu, naĉasování, průběh i výsledek můţeme vidět pouze jako osobní i politické selhání srbského krále. Není ovšem pravděpodobné, ţe by krále k válce vedly jeho osobní ambice. Milanovi jeho povinnosti vladaře nikdy nepřilostly k srdci a ĉasto přemýšlel o abdikaci a soukromém ţivotě v ústraní. Vojenským útokem na Bulharské kníţectví sledoval spíše zvýšení autority a prestiţe Srbského kníţectví na Balkáně i v Evropě a upevnění ohroţeného postavení dynastie Obrenovićů (tedy hlavně budoucího postavení svého syna Aleksandra).118 Útok na „revoluĉní Bulharsko“ se nám z tohoto pohledu zdá daleko logiĉtějším. Po převratu v Plovdivu se Milanovi Obrenovićovi zřejmě zdálo, ţe má poslední moţnost získat převahu nad rozpínajícím se Bulharským kníţectvím. Nesmíme zapomínat, ţe kdyţ jedna země v regionu expanduje a druhá na tuto expanzi neodpoví upevněním svého postavení, dostane se brzy do izolace, její autorita klesne a v případě, ţe je vnitropolitická 117

JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 219–224. Při hypotetickém vykreslování osobnosti Milana Obrenoviće a jeho způsobu uvaţování nám můţe pomoci jeho původ a mládí. Jako syna Miloše ze srbského kníţecího rodu Obrenovićů a Eleny Marie z moldavského bojarského rodu Catargiu jej můţeme s lehkou nadsázkou oznaĉit za příslušníka velmi „vzácného druhu“ novodobé domácí „balkánské šlechty“. (V Srbsku v době nadvlády osmanské říše šlechta zcela vymizela, podobně jako v ostatních Osmany dobytých územích.) Po nepříliš šťastném dětsví odchází na studia do Paříţe, jedné z předních metropolí tehdejšího světa. Můţeme předpokládat, ţe na něj prostředí velkoměsta silně zapůsobilo, a vyvolalo nadšení pro západní civilizaci a způsob ţivota. Odtud i jeho pozdější nadchnutí pro Rakousko-Uhersko a vídeňský dvůr. Pokud vůbec existovaly nějaké Milanovy panovnické ambice, tak byly spojeny spíše s nějakou představou historického poslání, spoĉívajícího v povznesení Srbska ze zaostalých poměrů a jeho přiblíţení Západu. Proto mu nebyla cizí ani myšlenka velmi pevného svazku s RakouskoUherskem. Milan mohl svou osobu také povaţovat za jedinou hráz proti panslavismu a rusofilství a proti nebezpeĉnému pronikání rovněţ zaostalého Ruska na Balkán. Koncepce „sedlácké samosprávy“, která byla souĉástí filosofie Národní radikální strany, mu musela být velmi cizí. Ideály pansrbismu, panslavismu ĉi jihoslovanství, propagované některými vzdělanci, intelektuály nebo církevními představiteli mezi bývalou rájou, mu rovněţ nemohly být blízké. Je velmi pravděpodobné, ţe působení radikálů i bulharských revolucionářů povaţoval za zhoubné, a sám sebe tak mohl vnímat jako osamělého bojovníka proti těmto uskupením. Jediné východisko z bídy, ve které se nacházelo balkánské obyvatelstvo, mohl spatřovat v pronikání západní civilizace do této oblasti. Nikoliv v pronikání sloţitých a mysli prostého balkánského obyvatele vzdálených západních revoluĉních ideologií. 118

43

situace v této zemi nejistá, bude hrozit i její vnitřní destabilizace. (Na sjednocení Bulharska je třeba hledět jako na expanzi, protoţe fakticky znamenalo rozšíření Bulharského kníţectví.) Z pozdějších politických kroků srbského krále je také zřejmé, ţe i přes své dobré vztahy s kníţetem Battenbergem, choval pramalou důvěru v bulharský kabinet Petka Karavelova (i kdyţ byl protirusky zaměřený) i v jeho stabilitu.119 Vzhledem k „národně revoluĉnímu“ sestavení sofijské vlády se Milanově nedůvěře ani nelze příliš divit. Jelikoţ měla Velká Británie zájem na urovnání sporu, aby nedošlo k poráţce Bulharského kníţectví (bulharská armáda byla v té době velmi podceňována) a tím i pádu Battenberga, pokusila se zprostředkovat dohodu mezi kníţetem Alexandrem a králem Milanem. Srbský král, pouĉen „bregovským incidentem“, ovšem věděl, ţe, aby mohl věřit dohodě s Bulharským kníţectvím, musí získat nejen souhlas kníţete, ale i bulharské vlády. Rázně proto odmítl pokraĉovat v jednáních s kníţetem Battenbergem.120 Je také dost moţné, ţe si v té době jiţ nepřál mírové urovnání sporu. Velikou chybou srbské vlády nebylo jen špatné naĉasování vojenské akce, ale také to, ţe si nebyla schopná zajistit spojenectví některých z balkánských zemí, které mohly mít zájem pokořit bulharského protivníka (tak jako k tomu došlo později v roce 1913). Z nich můţeme ovšem naprosto vylouĉit Ĉernou Horu, která nevedla s Bulharským kníţectvím ţádné spory a momentálně měla naopak špatné vztahy s Bělehradem. Osmanská říše a Řecko také nebyly, kvůli „makedonské otázce“, zrovna vhodnými adepty na spojence. Otázkou ale je, proĉ se Bělehrad nespojil s Bukureští. Rumunsko si od poráţky Sofie mohlo slibovat například připojení jiţní Dobrudţe. Nejdůleţitější chybou ovšem bylo poĉáteĉní zaváhání, způsobené opatrným vyjednáváním krále Milana s Vídní, které oddálilo srbský útok. Bělehrad tak přišel o moment překvapení a dal Sofii ĉas, aby zmobilizovala i rumélijská vojska. Tím se poĉet bulharských vojáků zvýšil téměř na dvojnásobek poĉtu, kterým disponovalo srbské velení. Vláda a král Milan také velmi podcenili bulharskou armádu a „zázrak“ ţeleznice, která dokázala bleskově přesunout vojsko z jihu Východní Rumélie na bojiště. Milan Obrenović poĉítal s rychlým postupem směrem na Sofii, kterou bude bránit pouze 2 000 vojáků (3/4 bulharské armády dlely ve Východní Rumélii). Podle srbských plánů mělo dojít k obsazení západních bulharských území a po brzkém zásahu velmocí k zastavení vojenských operací. Velení nepoĉítalo s nějakou větší bitvou. Srbové téţ podlehli předsudkům panujícím o bulharských vojenských schopnostech. Bulhaři, kteří jako křesťani dříve neslouţili v osmanské armádě, 119 120

Tamtéţ, s. 240–241. Istorija srpskog, s. 81.

44

neměli (aţ na dobrovolníky z rusko-turecké války) na rozdíl od Srbů ţádné zkušenosti z předešlých válek. Zároveň byla bulharská armáda oslabena odchodem ruských vyšších důstojníků. Ukázalo se ale, ţe byla velmi dobře vycviĉena ruskými instruktory a také vyzbrojena moderními zezadu nabíjenými děly znaĉky Krupp i obrovským nadšením (Bulhaři bojovali za sjednocení své země). Srbští vojáci měli bohaté zkušenosti z válek s osmanskou říší. V Milanově armádě se však nenacházeli pouze veteráni-vojáci, ale bohuţel i „váleĉní veteráni“ v podobě starých děl, která jiţ pamatovala opravdu leccos. Srbské vojsko sice bylo oproti nepříteli vybaveno modernějšími puškami, ovšem jeho zastaralá nepřesná a z minulých válek poškozená děla (zásilka nových děl z Francie nedorazila vĉas) byla jedním z důvodů katastrofy na bitevním poli u městeĉka Slivnice, kde srbsko-bulharský konflikt vyvrcholil. Zde se také projevily nerozumné zásahy krále Milana do vojenských záleţitostí. Milan Obrenović pro svou vrozenou nedůvěru a neustálé obavy ze spiknutí nepovolal staré zkušené velitele a sám se postavil do ĉela srbské armády. Jak píše Slobodan Jovanović, Milan se bál více nepřítele uvnitř země neţ za hranicemi. Udrţoval si ale přitom výrazný odstup od bojiště a velení tak zůstalo na nezkušeném ministru války, plukovníkovi a nyní náĉelníkovi generálního štábu, Jovanu Petrovićovi, který byl obklopen nezkušenými důstojníky (královo chování během vojenských operací dodnes vzbuzuje dojem, ţe se fronty „bál jako ohně“). 121 Některé výzvy srbského Druţstva „Ĉerveného kříţe“ v listu Srpske novine vyvolávají pochybnosti o základním vybavení srbské armády. Z nich cituji výzvu, která skoro budí dojem, ţe Milanovo vojsko sestávalo z vesnických otrhanců: „Braćo! Setite se, da su se naši vojnici morali naglo krenuti na granicu, dok još behu topliji dani, te se ne mogoše na brzu ruku snabdeti svim potrebima za čuvanje svojega zdravlja. A setite se da mnogi izmeĎu njih zbog siromaštva ne bi ni mogli to učiniti baš i da su imali vremena za spremanje. Ovu sirotinju u vojsci, od koje s pravom traţimo da očuva obraz i ime srpsko, ne smeju izloţiti ćudima zle zime oni, koji sede u toplim sobama.“122 „Třešniĉkou na dortu“ srbského „vojenského fušérství“ byla stará a nepřesná rakouská vojenská mapa. Srbský generální štáb totiţ neměl k dispozici přesnější ruské mapy.123 Právě ona nešťastná mapa byla hlavním důvodem pomalého postupu armády, který se poté naĉas úplně zastavil z důvodu mlhavého poĉasí. Při studiu dobového tisku se před námi vytváří téměř aţ groteskní obraz, ve kterém se některé srbské odíly ztrácejí v horské mlze a poté se opět vynořují na zcela neoĉekávaných

121

JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 252–265. Srpske novine, 1885, ĉ. 245 (6. listopadu), s. 1. 123 JOVANOVIĆ, S.: Vlada, s. 252–265. 122

45

místech, coţ je pak cenzurovaným bělehradským tiskem124 veřejnosti podáváno jako vojenský úspěch (jako například obsazení vesnice Vrapĉe). Tragédie srbské armády vyvrcholila ve dnech 5. aţ 7. listopadu 1885 v bitvě u Slivnice. Srbské divize, mezi kterými fungovalo špatné spojení, utrpěly zdrcující poráţku a po ztrátě opěrného bodu na vrcholku Tri Uši byly nuceny se spěšně stáhnout hluboko do území svého království. Srbsko bylo podruhé za vlády krále Milana zachráněno velmocemi, které donutily kníţete Alexandra zastavit vojenský postup. Pro politický vývoj v Srbském kníţectví měla válka z let 1885–1886 velmi závaţné důsledky. Země se ocitla v silné vnitropolitické krizi. Král Milan jiţ v době krátce po skonĉení války přemýšlel o abdikaci, pouze přímluvy Milutina Garašanina a ministrů jej od tohoto rozhodnutí odvrátily. Za stávajících poměrů se ale Milan Obrenović nemohl opírat pouze o „mladokonzervativce“ a liberály, ale byl nucen postavit se smířlivěji k radikální straně, která měla podporu mezi obyvatelstvem. Za tímto úĉelem byl také z vězení povolán Pera Todorović. Poráţka z roku 1883, zkušenost vězení a nynější nová situace přiměly tohoto bývalého neúprosného kritika reţimu ke změně politické strategie. Na sjezdu strany roku 1886 se mu však nepodařilo prosadit kompromis s „mladokonzervativci“ a příliš smířlivý postoj naopak vedl k jeho politickému pádu.125 Válka s Bulharskem byla osudná pro postavení pokrokové strany, která ztratila i podporu krále. Po krátkodobé vládě Jovana Ristiće, sloţené z liberálů, radikálů a „mladokonzervativců“, přišli poĉátkem roku 1888 k moci radikálové. Neúspěch politiky z let 1883–1885 tak nakonec krále donutil přistoupit na kompromis s jeho bývalými úhlavními nepřáteli. Po Milanově abdikaci roku 1889 se do země vráti předák Národní radikální strany Nikola Pašić a brzy poté se poprvé ve své politické kariéře stal srbským ministerským předsedou. Závaţné změny přinesla válka i sousednímu vítěznému Bulharsku. Poráţka Srbska mu zajistila silnější vyjednávací pozici a velmi napomohla tomu, aby státy na Balkáně i evropské mocnosti uznaly novou situaci vzniklou plovdivským převratem. Vývoj na Balkánském 124

Tisk v Srbském království byl naprosto loajální králi Milanovi. Byly dokonce pořádány sbírky na pomoc vojákům a vyzývalo se i k osobní pomoci. Bělehradský Ţenský spolek se v tomto ohledu projevoval nejaktivněji: „GospoĎama beogradskim! Oficiri i vojnici, koji su u junačkoj borbi na bojnome polju dopali rana, donose se u Beograd na lečenje. Uspešno lečenje njihovo najviše zavisi od nege, koja se bude ukazivala. Ţensko Društvo, uvereno da će ta nega biti najsavršenija, ako je prihvate ruke ţenske, umoljava sve ovdašnje gospoĎe, koje bi htele da se prime bilo negovanja ranjenika bilo duţnosti nadzornica u ovdašnjim bolnicama, da se izvole prijaviti upravi Ţenskog društva; a uprava će im, s blagodarnočću na prijateljski odziv, javiti u kojoj će bolnici zauzeti svoje mesto.“ Viz: Srpske novine, 1885, ĉ. 250 (13. listopadu), s. 3.; Redakce listu Srpske novine také otiskovala krátké ĉláneĉky, ve kterých vychvalovala příkladné vlastenectví některých jedinců. Dne 7. listopadu otiskla například tuto zprávu: „Firma Minh i Šumpeter, fabrikanti iz Paračina, zadahnuti osećajima simpatije prema srpskom narodu izvoleli su priloţiti na srpski ‚Crveni Krst‘ 25 duk. ces. Glavni Odbor ‚Crvenog Krsta‘ izjavljuje ovim g. g. darodavcima svoju toplu blagodarnost.“ Viz: Srpske novine, 1885, ĉ. 246 (7. listopadu), s. 2. 125 Istorija srpskog, s. 85–86.

46

poloostrově ale zdaleka nebyl po chuti Petrohradu, který zde ĉím dál více ztrácel svůj vliv. V roce 1886 provedla skupina rusofilských důstojníků státní převrat, který ukonĉil vládu kníţete Alexandra Battenberga. Nově vytvořená vláda vĉele s tărnovským metropolitou Klimentem126 byla ovšem vzápětí svrţena dalším převratem protiruského politického uskupení. V něm měl ĉím dále větší vliv bývalý revolucionář Stefan Stambolov, který v zemi brzy nastolil výrazně austofilský kurs. V roce 1887 byl za nesouhlasu Ruska bulharským kníţetem zvolen Ferdinand von Sachsen-Koburg-Gotha, který měl podporu Rakousko Uherska, Velké Británie a Itálie, coţ znaĉně přiostřilo jiţ tak vypjatou mezinárodní situaci. Jeho zvolení bylo dalším krokem k narušení evropského pořádku nastolenému berlínským kongresem, protoţe odporovalo berlínské smlouvě, podle které musel bulharský panovník být vybrán za souhlasu všech velmocí.127 Po volbě kníţete Ferdinanda dosáhla krize na Balkáně, zapoĉatá převratem v Plovdivu, svého vrcholu. Důvodem byla mimo jiné také skuteĉnost, ţe se zájmy velmocí v druhé polovině 80. let podstatně lišily od doby berlínského kongresu. Znaĉně se změnilo stanovisko Velké Británie, která nyní jiţ neviděla v Bulharsku prostředek k pronikání ruského vlivu na Balkán a do Středozemí. Situace se také změnila ve střední Evropě, kde došlo k vytvoření Trojspolku. Vzhledem k tomu, ţe i balkánské země Srbsko a Rumunsko vedly austrofilskou politiku můţeme konstatovat, ţe byla pozice carského Ruska v této jeho zájmové oblasti hluboce otřesena. Rusko, které se v této nové balkánské krizi opětovně ocitlo v mezinárodní izolaci, se nyní definitivně odvrátilo od zbylých ĉlenů spolku tří císařů. Krize, která hrozila pro výrazné zhoršení francouzsko-německých vztahů přerůst ve váţný konflikt, byla zaţehnána na jaře roku 1887.128 Konzervativní spojení Německa, Ruska a Rakousko-Uherska bylo ale definitivně v troskách.

126

Vasil Drumev (mnišským jménem Kliment), tărnovský metropolita a v letech 1979–1880 a 1886 bulharský ministerský předseda. 127 RYCHLÍK, J.: Dějiny, s. 249. 128 HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek, s. 118–122.

47

4. Český tisk a srbsko-bulharská krize (1884–1886) 4.1. Politická situace v Čechách (70–80 léta 19. století) Tzv. velká východní krize a především její závěreĉná fáze rusko-turecké války způsobila vlnu nadějí a oĉekáváni v řadách ĉeských politických vůdců. Ti si od ní slibovali změny v rozloţení velmocenských sil v Evropě, které by mohly vytvořit příhodné podmínky pro zlepšení postavení ĉeského národa. To bylo také jedním z důvodů obrovského slovanského a rusofilského nadšení v druhé polovině 70. let 19. století, které zavládlo v ĉeské spoleĉnosti. Kritiĉtější stanovisko k Rusku v té době zaujimala pouze ĉást staroĉechů, konzervativních kruhů a skupina kolem katolického listu Čech. Hlavním propagátorem slovanské myšlenky a rusofilství byl oproti tomu Jan Stanislav Skrejškovský, který měl veliký vliv na ĉeskou veřejnost především skrze svůj list Politik. Skrejškovský byl také ve styku s ruskými slavjanofily a generálem srbské armády Michilem Grigorjeviĉem Ĉerňajevem (ruským generálem ve výsluţbě, onoho ĉasu v carově nemilosti).129 Rusofilské nadšení zavládlo ale také v mladoĉeské Národní straně svobodomyslné v té době vedené Karlem Sladkovským. To se projevovalo pochopitelně i v jejím tiskovém orgánu Národní listy, řízených Juliem Grégrem. Poněkud stranou zůstávalo vedení staroĉeské strany vĉele s Františkem Ladislavem Riegerem. I zde se ovšem situace změnila po vstupu Ruska do války s Tureckem. Tehdy v ĉeské spoleĉnosti zavládla všeobecně taková vlna proruského nadšení, která od té doby v Ĉechách jiţ neměla obdoby. O to prudší bylo zklamání a vystřízlivění v době berlínského kongresu. Způsob, jakým byla tzv. velká východní krize především za přispění britské a německé diplomacie vyřešena, vedl většinu ĉeských politiků k závěru, ţe oĉekávat pomoc od carského Ruska by v dané chvíli bylo marné. Tomu napomohlo také stanovisko ruských slavjanofilů, kteří v té době kritizovali ĉeské národní předáky z přílišné pasivity. Události kolem úplného závěru krize vedly k názorové roztţce mezi ĉelními politiky v Ĉechách a národními vůdci v Rusku kolem Slovanského dobroĉinného spolku v Moskvě.130 Poĉátek 80. let, kdy došlo k obnovení konzervativního spolku tří císařů a vzniku dvojspolku byli ĉeští národní vůdcové nuceni hledat jiné alternativy jak bojovat za zájmy svého národa. Staroĉeši vĉele s Riegerem proto po dlouholetém tzv. pasivním odporu přešli 129

BIDAS, Miroslav – ĈEJCHAN, Václav – DVOŘÁK, Ladislav – HERMAN, Karel – HOSTIĈKA, Vladimír – ŠVANKMAJER, Milan – VÁVRA, Jaroslav: Dějiny česko-ruských vztahů I. 1770–1917. Praha 1967, s. 245– 246. 130 DOUBEK, V.: Česká, s. 172.

48

jiţ roku 1878 znovu do aktivní politiky. V té době došlo také na krátkou dobu k usmíření mezi mladoĉechy a staroĉechy. Nové rozpory se ale záhy objevily hned na samém poĉátku 80. let. Jedním z důvodů byl rozdílný vztah dvou hlavních ĉeských politických táborů k území Bosny a Hercegoviny, které bylo okupováno rakousko-uherskou armádou. Staroĉeši si od rakousko-uherské správy Bosny a Hercegoviny slibovali posílení slovanského ţivlu v monarchii. Naproti tomu mladoĉeši a jejich tiskový orgán Národní listy povaţovaly okupaci za krok směřující proti jejich představám přizozeného vývoje směřujícího k vytváření slovanských států na Balkáně.131 Staroĉeská politika kompromisů, která bývá oznaĉována jako „drobeĉková politika“ v průběhu 80. let vyvolávala stále větší nesouhlas u politiků mladoĉeské strany. Vzájemné rozpory se projevily naplno v roce 1884. Tehdy provedli mladoĉeští předáci Eduard Grégr, Julius Grégr a Karel Tůma na shromáţdění zorganizovaném na památku zemřelého K. Sladkovského kritiku dosavadní politiky staroĉechů. Vůdcové Národní strany svobodomyslné vyslovili svůj nesouhlas s tím, ţe se staroĉeši opírají o šlechtu a katolické kruhy a také jim vyĉetli údajný odklon od slovanské politiky. Kritika byla následně také podepřena náleţitou tiskovou kampaní.132 Staroĉeské listy se bránily tvrzením, ţe volání mladoĉechů po slovanské politice je pouze zástěrkou k vyprovokování sporů. Některé listy si postup mladoĉeských předáků vykládali dokonce jako vzpouru proti starým politickým autoritám v národě.133 V ĉervnu roku 1884, kdy byly ĉeské noviny plné vzájemného osoĉování se mladoĉechů a staroĉechů, dorazily do Ĉech zprávy o vypuknutí diplomatické krize mezi Srbským královstvím a Bulharským kníţectvím. 4.2. Český tisk a „bregovský incident“ v roce 1884 Reakcí ĉeské veřejnosti na zhoršení srbsko-bulharských vztahů v roce 1884 se ĉeská historiografie zatím bohuţel příliš nezabývala. V posledních desetiletích 20. století se zájem ĉeskoslovenských balkanistů zaměřoval spíše na ohlas, který měly v ĉeské spoleĉnosti události, vnímané ĉeským tiskem v 19. století jako pozitivní. Reflexe „bregovského incidentu“, podobně jako srbsko-bulharské války z let 1885–1886 nebo předtím berlínského kongresu, v ĉeských novinách a ĉasopisech si ale zasluhuje větší pozornost. Vystřízlivění, které se dostavilo po obrovské vlně panslavistického a rusofilského nadšení z let 1875–78,

131

ŠESTÁK, M.: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká veřejnost. Slovanský přehled 68, 1982, ĉ. 5, s. 378. VOJTĚCH, Tomáš: Mladočeši a boj o politickou moc v Čechách. Praha 1980, s. 50. 133 Pokrok, 1884, ĉ. 157 (25. ĉervna), s. 1. 132

49

mělo totiţ stejně významný, ne-li ještě významnější, dopad na utváření postoje ĉeských národních ideologů i ĉeské veřejnosti k balkánským Slovanům a také k Rusku. Zároveň se promítlo i v sebereflexi Ĉechů a představách vůdĉích ĉeských osobností o postavení ĉeského národa v monarchii a ve světě. Během „velké východní krize“ byl přístup ĉeského tisku k otázce jiţních Slovanů, přes neutuchající vzájemnou rivalitu mladoĉeských a staroĉeských tiskových orgánů, jednotný. V 80. letech se oproti tomu setkáme jednak s poněkud rozpaĉitým vnímáním balkánských událostí ze strany komentátorů, ale také s větší rozmanitostí názorů, které se lišily podle zaměření redakcí. Po porovnání jednotlivých periodik musíme konstatovat, ţe se, podobně jako během předešlé krize, slovně nejvýrazněji projevovala redakce mladoĉeského tiskového orgánu Národní listy, který i nadále řídil zkušený matador ĉeské ţurnalistiky Julius Grégr. Období, které je předmětem našeho výzkumu, tedy léta 1884–1886, bylo zároveň dobou postupného vzestupu mladoĉechů na ĉeské politické scéně. To se zřejmě také projevovalo v ještě sebevědomějším vystupování redakce při komentování domácích i zahraniĉních událostí. Z tehdejších ĉlánků je zřejmé, ţe v době vyostření srbsko-bulharských vztahů, probíhala v ĉeském tisku jiţ zmíněná novinová válka mezi mladoĉechy a staroĉechy.134 Redakce Národních listů především vytýtkala staroĉeskému klubu odklon od slovanské politiky. Je třeba zmínit, ţe v té samé době probíhala afghánská a egyptská krize, která byla v Ĉechách velmi bedlivě sledována.135 Problémy Velké Británie v koloniích a opětovné pokusy Ruska expandovat, totiţ zřejmě u některých ĉlenů Národní strany svobodomyslné vyvolávaly klamné naděje, ţe by se mohla navrátit situace z let 1877–78. Na rozdíl od staroĉechů se u mladoĉechů úplné vystřízlivění z rusofilství a panslavismu dostavilo aţ na samém sklonku 80. let 19. století.136 Důvod, proĉ Národní listy tolik vítaly aktivní návrat Petrohradu do velmocenské politiky, můţeme hledat v tom, ţe se opět vrátily ke starým představám Ruska jako osvoboditele jiţních Slovanů a zároveň jako silného slovanského souseda, který by mohl zlepšit postavení Ĉechů v Rakousko-Uhersku. V té době redakce také podlehla mylné domněnce, ţe by Velká Británie vzhledem ke své nové zahraniĉní politice byla ochotná přenechat Rusku kontrolu nad Úţinami. Svou odváţnou koncepci budoucího vývoje na Balkáně Národní listy nastínily takto: „Nikdo nebude tvrditi aneb očekávati, ţe se počne tam, kde před smlouvou berlínskou se přestalo. Nikdo nebude dokazovati, ţe Anglie zamýšlí 134

např.: Pokrok, 1884, ĉ. 177 (27. ĉervna), 1. (Hlasy ĉasopisů); Pokrok, 1884, ĉ. 157 (25. ĉervna), s. 1. např.: Pokrok, 1884, ĉ. 169 (19. ĉervna), s. 2. (Egyptská politika Gladstoneova); Národní listy, 1884, ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 1. (Cařihrad Rusku); Pokrok, 1884, Odpolední vydání k ĉ. 166 (16. ĉervna), s. 1. (Rusové v střední Asii) 136 DOUBEK, V.: Česká, s. 189–193. 135

50

obnoviti stav věcí na poloostrově balkánském, jaký tam byl po zatýčení praporův ruských na temenech u Šipky. Lecos ze smlouvy berlínské nebude moţno odstraniti, alespoň ne hned; ale hlavní článek veškerého osvobozovacího díla jihoslovanského: Cařihrad Rusům, uţ jest jaksi poloţen na denní pořádek. Tedy při nejmenším důkladná revise, oprava smlouvy berlínské v tom směru, aby ve východní části poloostrova balkánského stalo se zadost dějinné spravedlnosti . Nemusíme široce vypisovati, ţe provedení této myšlenky potká se s námitkami a překáţkami jiných státův, i kdyţ Prusko a Francie dají k tomu svůj souhlas. Však konečně i tento spor mohl by se vyříditi spůsobem přátelského dohodnutí se. Od samého počátku poslední své války proti Turkům Rusko nabízelo Rakousku společnou činnost ve velikém podniku osvěty a svobody; chtělo, aby Rakousko s ním společně provedlo největší dílo devatenáctého století. Nabídka jeho nebyla přijata. Od té doby uplynulo trochu vody Dunajem do moře. Snad by nyní na základě několikaletých a nikoliv příjemných zkušeností tak zvaný evropský mandát mohl se prohlásiti za vypršený nebo poprostu se vrátiti a snad by Rakousko nadále mohlo jednati na poloostrově balkánském ruku v ruce s Ruskem? Ke všem těmto věcem jest zajisté velmi daleko. Ale třeba je míti uţ nyní na zřeteli. Uţ se o nich počalo mluviti a sice právě tam, kde se dělá vţdy jen politika praktická.(komentátor má na mysli Velkou Británii – pozn. autora práce) Nová kapitola této politiky s nápisem: ‚Cařihrad Rusku‘ bylo by skvělé zakončení devatenáctého století.“137 Komentář redakce Národních listů je typický pro tehdejší nálady v politickém táboře mladoĉechů, kteří znovu s velikými oĉekáváními vzhlíţeli k Rusku a nehodlali rezignovat na politiku „slovanské vzájemnosti“ ze 70. let 19. století. Za takového rozpoloţení zastihla redakci zpráva o incidentu v Bregovu. Ale dříve, neţ přikroĉíme k rozboru komentářů Národních listů k samotnému diplomatickému konfliktu, bylo by zde namístě pozastavit se nad přístupem mladoĉeského tisku k politice srbského krále Milana Obrenoviće. Mladoĉeši sledovali se znechucením vývoj v kníţectví (království) v letech 1880–83 a krále Milana povaţovali za despotického vládce a loutku v rukách Vídně. Politické poměry v zemi komentovala redakce Národních listů s velmi otevřenou kritikou, přiĉemţ Bělehradu dávala za příklad vývoj v Ĉerné Hoře: „Ve chvíli kdy se jeden slovanský stát na jihu chystá upraviti svou domácnost dle nejdokonalejších řádův ústavních, jest velice ţalostný pohled na druhý slovanský stát v nedalekém sousedství, jak se namáhá, aby slovo ‚ústava‘ uvedl v největší lehkost a jalovost. Na Černé Hoře dějí se nejpilnější přípravy, aby pravá nezkrácená svoboda ústavní tam zavládla veškerým ţivotem veřejným; v království

137

Tamtéţ.

51

srbském ústava upjata jest na skřipec a vydána v šanc nejbezohlednější libovůli vlády. Kdo by se byl nadál takového průběhu svobody v národě srbském, jenţ na svrţení jha tureckého nasadil svou státní existenci? Kdo by byl mohl tušiti ještě za poslední války rusko-turecké, ţe vypuzení Turkův za Balkán bude míti pro největší samostatný stát slovanský na jihu v zápětí takový rozvoj domácí politiky? Jako ku slovanskému Piemontu pohlíţeli vlastenci a hrdinové na obou stranách Balkánu ještě před šesti lety k Srbsku...a dnes? Tyto krásné sny zmizely. Srbsko kráčí dráhou, která ani jeho vlastnímu národu není ke zdaru a blahu, ani nepřivodí mu přízeň Slovanstva sousedního. Nepřátelé Slovanův ovšem mnou si radostí ruce nad tím, co v Srbsku uţ na čtvrtý rok se děje; neboť jsou jisti, ţe velebná myšlenka veliké jihoslovanské konfederace, jim tak nepříjemná, ţádným jiným způsobem nemůţe býti hůře poškozena... Jaký to smutný pohled poskytuje nyní ona země, která ještě před několika lety vyzdvihla prapor svobody na vytţení veškerého jiţního Slovanstva z poroby turecké! Nyní svíjí se a úpí sama ve spárech vlády, která k důstojnosti národní a k svobodě občanské nemá ani nejmenší úcty.“138 Kritiku Milana Obrenoviće prokládala redakce výrazně negativním komentováním ĉinnosti srbské skupštiny, kterou ĉastovala oznaĉeními jako například „lţiskupština“ ĉi „sbor náhončích, kreatur, pochopů a sluhů srbské vlády“, jehoţ úkolem je „utlouci poslední zbytky národní svobody“ atd.139 Kritický pohled, s jakým Národní listy hodnotily vnitropolitické poměry v Srbsku, se samozřejmě odrazil i v jejich přístupu k otázce Bregova. Mladoĉeský tisk nevnímal srbskobulharský spor jako konflikt dvou národních států, ale výhradně jako pokraĉování „slovanstvu nepřátelské“ politiky krále Milana, který se z ĉistě sobeckých zájmů snaţí uměle znesvářit dva „bratrské národy“. Nepřekvapuje tedy, ţe se redakce klonila bezvýhradně na stranu Sofie, a to hned zpoĉátku, kdy ještě ani nebylo sepsáno srbské ultimátum bulharské vládě. V první fázi sporu, jeţ byla vyvolána necitlivým krokem Bulharského kníţectví, které náhle vojensky obsadilo srbskou pohraniĉní stráţnici u Bregova, se Národní listy uchýlily k argumentaci jimi vţdy tolik kritizovanou berlínskou smlouvou: „Berlínská smlouva v článku 36., kde udává se nová hranice srbská, praví o východní hranici pouze: ‚Od kuly (opevněné stráţnice) Smiljovy čuby platí dále stará hranice aţ k Dunaji, jejţ u Rakovice stihne.‘ Berlínská smlouva poukazuje tudíţ na starou hranici, kteráţ tu platila ještě za dob tureckých. Náleţelo-li za dob tureckých, kdy Timok v těch končinách byl hranicí, Bregovo k Srbsku, jest přinejmenším velmi pochybné. Kdyţ Turci byli tu aţ na samém Timoku, jest těţko si domysliti, proč by právě u Bregova činili výminku. Avšak buď jak buď, kdyby i snad Srbsko mělo právo k onomu kousku 138 139

Národní listy, 1884, ĉ. 151 (31. května), s. 1. Národní listy, 1884, ĉ. 152 (1. ĉervna), s. 1.; Národní listy, 1884, ĉ. 168 (18. ĉervna), s. 2.

52

břehu s vesnicí, jest zajisté velmi smutným úkazem spůsob, kterým se ho domáhá. K vůli nepatrnosti vší mocí rozdmychuje nesvár a zášť mezi dvěma bratrskými státy a národy. Takováto ‚energie‘ byla by na místě proti nepříteli na obranu práv národních, ale nikoliv proti bývalému spojenci, jenţ i pro budoucnost by mohl býti jedině spolehlivý.“140 Redakce Národních listů svůj soud nad (domněle) nepřiměřeným a podle ní moţná i neoprávněným postupem Bělehradu ještě zvýraznila doplňující otázkou: „Či pomýšlejí reakcionáři srbští na něco více? Chtějí si snad vynutit místo k mostovému opevnění přes Timok, k němuţ Bregovo ovšem dobře by se hodilo? Moţnost tak neblahého podniku muselo by ovšem Bulharsko za všas vší mocí překazit.“141 Mladoĉeský tiskový orgán zřejmě záměrně přehlíţel otázku srbských emigrantů, která byla skuteĉným původcem incidentu. Cílem Národních listů podle všeho bylo vyuţít konflikt k další argumentaci proti bělehradskému reţimu. V tomto stylu pokraĉovaly s ještě větší tvrdostí po zaslání srbského ultimáta Sofii: „Tak ‚rázně‘ nepočínalo si Srbsko ovšem dosud nikdy; takovou kuráţ neměli reakcionáři proti Turecku, i kdyţ houfně vpadali Albánci a Čerkesové na srbské území. Jest to nakloněná plocha, na kterou zpátečnická vláda Srbsko uvádí. O národu nemůţe zde ovšem býti řeči, poněvadţ ten nemůţe za skutky vlády, kteráţ patrně napsala na svůj prapor místo spolku slovanských států boje a nesváry slovanských států mezi sebou.“142 V kritice se promítalo i rozĉarování z nedávného zhoršení ĉernohorskosrbských vztahů, způsobené rivalitou mezi konkurenĉními dynastiemi Obrenovićů a KaraĊorĊevićů: „Bulharsko můţe míti tu útěchu, ţe není samotno. Stejné nepřátelství hlásá vládní tisk bělehradský i proti Černohorcům. Zajímavé při tom jest, ţe Černá Hora s Bulharskem ţije v nejhlubším míru a nejlepším přátelství, tak ţe během toho leta kníţe Nikola navštíví ve Srědci kníţete bulharského.“143 V té době jiţ ovšem redakce byla nucena zaobírat se koneĉně také otázkou srbských emigrantů. Jednak o ní psala ostatní periodika v monarchii, a bylo proto třeba na tyto ĉlánky reagovat, ale také vlastní zahraniĉní dopisovatelé Národních listů posílali redakci telegramy, ve kterých daleko přesněji neţ redakĉní jádro mladoĉeského tiskového orgánu popisovali skuteĉnou podstatu věci. Například zpravodaj pod oznaĉením č. psal dne 6. ĉervna z Bělehradu: „Následkem pokusů srbských sběhů, roznítiti v údolí Timoku nové povstání, učinila vláda přísná opatření a podala – jak známo – bulharské vládě ultimatum. Zde proslýchá se, ţe Srbové a Bulhaři srazili se u Bregové a ţe vláda nařídila sesílení pohraniční posádky a soustředění vojska v údolí 140

Národní listy, 1884, ĉ. 155 (5. ĉervna), s. 2. Tamtéţ. 142 Národní listy, 1884, ĉ. 156 (6. ĉervna), s. 2. 143 Tamtéţ. 141

53

timockém.“144 Přestoţe se poplašné informace o údajném vojenském střetu zřejmě skuteĉně pouze „proslýchaly“, podobné zprávy o působení srbských emigrantů v timocké oblasti nemohlo vedení Národních listů nadále přehlíţet. Další dopisovatel psal z Niše o stanovisku srbské vlády: „Ministr zahraničních záleţitostí Garašanin prohlašuje, ţe vláda učinila vše, čeho vyţaduje čest Srbska. Chovala se šetrně k Bulharsku, k němuţ projevovala vţdy přízeň, leč neomluvitelné porušení práva, jeţ stalo se obsazením Bregové bez předběţného diplom. vyjednávání, v tu chvíli, kdy srbská vláda ţádala objasnění, proč trpí se vpády vystěhovaleckých čet na hranicích, vyţaduje rázného vystoupení.“145 Redakce se ovšem k této otázce postavila způsobem typickým pro její vidění tehdejší balkánské problematiky: „V nedostatku pravdy lepších důvodů obmýšlí bělehradská vláda evropské čtenářstvo křiklavými fantastickými výmysly. Tak oznamuje do světa: Jednalo se o vtrhnutí srbských vystěhovalců z Bulharska do Srbska na území Timoku, kdeţ mělo býti vyvoláno povstání. Bulharská vláda je podporovala, vypudivši pohraniční srbskou stráţ z Bregova, čímţ chtěla dáti vpádu uprchlíků ráz pouhého porušení hranic. Srbští uprchlíci (t. j. mnoţství obyvatelstva z poslední vzpoury) bylo prý podporováno od bulharských a černohorských čet, a vyplenilo prý několik srbských osad! Nechť se nemýlí páni nad Nišavou i na bělehradských Teraziích, ţe někomu pověsí hýla! Leţ má krátké nohy, zejména taková nedojde ani do Zemuně, neřku dále k poctivému člověku.“146 Pokud jde o srbské ultimátum Sofii, Národní listy jej oznaĉily za snahu srbského kníţete a jeho „reakcionářské“ vlády zakrýt jejich neúspěšné vedení země, při kterém se opírají o „loutkovou“ skupštinu: „Jak snadno pochopitelno, budí počínání toto v Bulharsku veliké rozhořčení. Srbská vláda opírá se při tom o jednohlasnou podporu skupštiny. Známe však cenu této skupštiny, kteráţ sestavena byla násilím a kde i z těch několika, kteří ještě zbyli, kaţdý byl vyloučen, kdyţ opováţil se mluviti proti vládě. Jediný z radikálů, to však velice pochybné ceny, pop Ďurič, hlasoval prý téţ pro resoluci, kterouţ se vláda vyzývá k rozhodným skutkům. Kdoţ by neviděl za tím vlastní cíl srbských zpátečníků? Aby lid nemyslel na domácí věci, chtějí ho upoutati na zahraničné úspěchy. V tom však špatně můţe pochodit. Bulharsko má za sebou mocnou hradbu – Rusko.“147 Příjezd srbského „opoziĉního metropolity“ Michala, jehoţ osoba posléze také figurovala v srbském ultimátu, do Sofie komentoval mladoĉeský tisk následovně: „Významná událost za nynějších okolností jest příchod srbského metropolity Michaela do Srědce. 144

Národní listy, 1884, ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 1. Národní listy, 1884, ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 3. 146 Národní listy, 1884, ĉ. 160 (10. ĉervna), s. 2. 147 Národní listy, 1884, ĉ. 158 (8. ĉervna), s. 2. 145

54

Sesazený od srbského panovníka církevní hodnosta, v jehoţ osobě udrţovalo se spojení mezi Ruskem a Srbskem, byl od Bulharů i Srbů ve Srědci ţijících s nadšením uvítán. Vykládati příchod jeho jako vyostření sporu bylo by nemístné. Metropolita, ač vyhoštěn ze Srbska, lne láskou jak ku své vlasti, tak k Bulharsku. Jeho příchod znamenal by spíše všechny moţné kroky k urovnání sporu, ne sice kvůli potentátu, na jakého si zahrává Milan Obrenovič, ale k vůli bratrství dvou národů, srbského a bulharského, jeţ zpátečníci srbští tak drze porušují.“148 Je zřejmé, ţe mladoĉeská redakce vnímala spor v úplně jiné rovině, neţ v jaké ve skuteĉnosti probíhal, totiţ v takové, jakou jí diktovaly její představy o bratrském souţití slovanských národů v jihovýchodní Evropě, které mohou pouze po získání úplné národní svobody existovat v míru jeden vedle druhého. Ve chvíli, kdy vláda v Sofii odmítla srbské ultimátum, panovaly v Národních listech jisté obavy, zda by spor nemohl přerůst ve váleĉný „bratrovraţedný“ konflikt. Mladoĉeský tisk se ovšem utěšoval případným diplomatickým zásahem velmocí: „Roztţka mezi oběma bratrskými státy jest hotovou událostí. Dílo zpátečníků srbských pokračuje. Co bude dále? Moţná, ţe vláda Garašanina, jenţ počíná si s takou horkokrevností, půjde i dále, ţe odváţí se branně vtrhnout za Timok a obsaditi osudné Bregovo s okolím, jeţ Bulhaři mají v moci. Jest otázka, kterak by se vůči tomu chovalo Bulharsko. Dle vší pravdě podobnosti hájilo by území, které povaţuje za své. V tom případě došlo by ke sráţce, došlo by ke krveprolití mezi bratry. Nepochybně však nabídnou velmoci své prostřednictví a snad nějaké nové komisi svěřeno bude vytčení hranic, dotýčně rozhodnutí sporu, patřilo li Bregovo za dob tureckých k Srbsku čili k pašaliku vidinskému.“149 V době, kdy se bregovský spor jiţ pomalu uklidňoval, shrnuly Národní listy své stanovisko v koneĉném odsouzení srbského reţimu, jenţ pro svůj postup ztratil i podporu velmocí: „Konflikt Srbska s Bulharskem zajisté velice kompromituje srbskou vládu; avšak pováţlivých následků nikterak míti nemůţe. Toto ultimatum a přerušování diplomatického spojení podobá se hračce děcka, které po velkých se opičí. Bulharská vláda podala důkaz zdravého úsudku, mírumilovnosti i umírněnosti. Dluţno očekávati, ţe zástupcové velmocí zdrţí krále Milana od horkokrevnosti a jednati budou v témţe mírumilovném duchu jako Bulharsko. Dluţno vštípiti srbským vládcům, ţe všechny jejich mobilisace a ultimata a tomu podobné nejsou nic více neţ planá komedie a ţe odpovědnost za ně nepadá na nikoho jiného neţ na Srbsko.“150

148

Národní listy, 1884, ĉ. 160 (10. ĉervna), s. 2. Národní listy, 1884, ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 2. 150 Národní listy, 1884, ĉ. 167 (17. ĉervna), s. 2. 149

55

Mnohem zodpovědněji přistupoval k srbsko-bulharskému hraniĉnímu sporu staroĉeský tisk. I zde nalezneme pochopitelně znaĉně negativní hodnocení politiky srbského krále a vlády. Redaktoři se ovšem při své kritice opírali daleko více o skuteĉná fakta, neţ o pouţívání radikálních, zkreslujících a karikaturizujících výroků, jak tomu bylo v případě Národních listů. Redakce Pokroku také, hned jakmile obdrţela zprávy srbských zpravodajů o působení emigrantských ĉet na území Srbska, na tuto skuteĉnost bez otálení reagovala. Jiţ dne 2. ĉervna vysvětloval situaci zpravodaj z Niše: „Bulharská vláda usídlila srbské vystěhovalce ve Vidínu a dílem také na srbských hranicích. Tito vystěhovalci znepokojovali jiţ po delší dobu obyvatelstvo a úřady. V těchto dnech vpadla tlupa vystěhovalcův do Srbska a dopustila se lupičství. Opětovné reklamace srbské vlády nechala bulharská vláda bez povšimnutí. Po posledním vpádu vystěhovalců do Srbska poţadovala srbská vláda vysvětlení, za jakými účely bulharská vláda tyto poměry na srbských hranicích trpí a učiní-li jim konečně přítţ. Pan Zankov (Cankov) snaţil se dáti této záleţitosti jiný směr a ještě více ji zaplesti. Protestoval proti pohraničné stráţi u Bragova a poţadoval zrušení této stráţní stanice, hroziv branným zakročením, ačkoliv tato pohraniční stanice zřízena dle usnenšení berlínského kongresu.“151 K této zprávě se redakce Pokroku, která byla zjevně zaskoĉena tímto náhlým projevem nepřátelství mezi dvěma slovanskými státy, postavila následovně: „Obšírný telegram nišský přinesl zprávu pobuřující, jakoby mezi Srbskem a Bulharskem měla co nejdříve vypuknouti válka. Jedná se o jakési porušení hranic, jeţ ale není dosud objasněno, poněvadţ líčení srbské nemá do sebe ráz úplné spolehlivosti... Vláda srbská poslouţila skutečně velmi špatně věci slovanké touto řečí neurvalou; listy Slovanstvu nepřátelské mnou si jiţ radostí ruce nad spory mezi kmeny slovanskými, a vídeňská ‚Neue freie Presse‘ škodolibě praví: ‚Kdoţ by byl před šesti nebo před sedmi lety v Bělehradě nebo ve Srědci věřil, ţe přijde doba, ve kteréţ Srbové a Bulhaři budou si vyhroţovati! Sotva ţe jedni dosáhli úplné samostatnosti a druzí uvolnili svazky své k Turecku, sotva ţe uplynuly líbánky svobody, a jiţ jeví bratři chuť pustit se do sebe!‘ Dle nejnovějších zprávzdá se, ţe vláda srbská chce se udělati před světem ještě směšnější. Na hranicích bulharských soustřeďuje jiţ vojsko. Vláda srědecká neleká se však boucharonských hrozeb z Bělehradu a všecky reklamace srbské odmítla, poněvadţ jsou neodůvodněny. Však státníci bělehradští zajisté ochladí horkou krev svou, aţ jim pokynou velmoci evropské, aby nerušili zbytečně pokoj veřejný.“152 V tomto náhledu na incident, při kterém se autoři ĉlánku ani chvíli nerozmýšleli na ĉí stranu se postavit a kterým zprávám věřit, se projevuje především velmi kladný, ĉasto aţ citový, postoj ĉeské spoleĉnosti 151 152

Pokrok, 1884, ĉ. 154 (4. ĉervna), s. 1. Pokrok, 1884, ĉ. 155 (5. ĉervna), s. 1–2.

56

k mladému bulharskému státu. Zidealizované představy o bulharských poměrech nemohly být ze dne na den zbořeny zprávou o tom, ţe by snad tento slovanský stát, naděje všech ostatních Slovanů, kteří dosud svůj národní stát neměli, mohl podporovat působení ozbrojených ĉet na území druhého slovanského státu. To by bylo z pohledu některých ĉeských měšťanů klasifikováno jako zrada „slovanských zájmů“. Dalším faktorem, který zde nepochybně hrál svou významnou roli, byla nedůvěra v autoritářskou vládu v Srbsku. Demokraticky a „z vůle národa“ zvolená vláda v Sofii musela mít podle představ redakce daleko spíše pravdu, neţ „zpáteĉnický“ reţim v Bělehradě, u kterého bylo lze, jiţ z jeho podstaty, oĉekávat, ţe bude mít sklony k sobeckému překrucování pravdy. Pokrok se sice v následujících dnech snaţil konflikt bagatelizovat: „Spor bulharskosrbský zabývá dosud ţurnalistiku evropskou, ale všude pohlíţí se na něj s myslí klidnou, nikdo nepřikládá mu nijakou důleţitost, a dobře se předpovídá, ţe z toho mračna pršeti nebude. Pro hřmotné vystupování vlády bělehradské mají rozličné časopisy jenom útrpný úsměv, ale ministři srbští nejsou toho zrna, aby seznali, ţe se jim svět opravdový jen směje, naopak oni jednají docela jako lidé ducha obmezeného, kteří dělají tím více hřmotu a povyku, čím více si jich kdo všímá.“153 Ale z následujících komentářů je patrné, ţe nepřátelství mezi „slovanskými bratry“ redakcí přeci jen otřáslo a ţe cítila silnou potřebu vyrovnat se s touto skuteĉností. Dne 11. ĉervna vyšel v Pokroku ĉlánek, který podrobně a obšírně analyzoval situaci z historického hlediska a snaţil se objasnit původ vzniku negativního jevu v ţivotě novodobého „Slovanstva“. Tento komentář je pro úĉely naší práce velmi příhodný, protoţe byl v ĉeském tisku prvním a prozatím jediným pokusem zabývat se srbsko-bulharským sporem z hlediska vztahů mezi Srby a Bulhary, ovšem pochopitelně v dimenzích tehdy převládajícího vnímání historie, jako ţivotního vývoje jednotlivých národů: „Nový zjev, dávno v dějinách nebývalý, představuje se našim očim, spor mezi dvěma státy slovanskými. Za dob dávných, pokud států slovanských by počet nemalý, téţ mezi nimi přirozeným postupem věcí vznikaly spory i války časté, kterých ubývalo jednak slučováním se států menších v jednoty a říše veliké, jednak pozbýváním jejich samostatnosti ano i úplným pohlcováním od ţivlů cizorodých. Poslední spory a války států slovanských vedeny byly mezi Ruskem a Polskem předešlého století. Téměř současně s pádem rozsáhlé říše polské počal znova vznikati stát srbský, po věky zmizelý z jeviště historického. Poslední válkou slovanskotureckou a smlouvou potom ujednanou obnoveno bylo Bulharsko, jakoţto útvar státní, a tím opět dva státové slovanští dostali se v sousedství bezprostřední. Ve středověku staroţitné říše

153

Pokrok, 1884, ĉ. 156 (6. ĉervna), s. 2.

57

srbská a bulharská často mívaly spolu styky nepřátelské silně měníce hranice svého panství jedna na úkor druhé, aţ tomu záplava turecká přítţ učinila... Tím se Bulhaři a Srbové opět sblíţili, ţe zášť jejich byla obrácena proti nepříteli společnému... Ale jakmile moc turecká počala opět a silně klesati, jiţ tehda mezi národovci jednoho i druhého kmene slovanského počaly vznikat rozmíšky o příští hranice mezi Bulhary a Srby. Ani nestrannému a spravedlivému rozsudímu nebylo by tak snadno, ustanoviti hranici mezi Bulhary a Srby; poněvadţ politická hranice měnívala se mezi nimi. Ale i národovou čili jazykovou hranici nelze přesně ustanoviti... Jeť známo, kterak jazyk dvou příbuzných kmenů v sousedství splývá, přijímaje znaky karakteristické s jedné i se druhé strany... A takové krajiny, které nemají výhradního rázu ani srbského ani bulharského, národovci jednoho i druhého kmene reklamovali pro stranu svoji, uvádějíce svědectví jazyková... Dělo se tak zejména před kongresem berlínským, kdeţ takovéto spisky s účelem politickým se objevovaly...Ano jiţ před tím – nevíme zdali právem či neprávem – stěţovávali sobě vlastenci bulharští na agitace srbské... Aţ nyní spor propukl prudce a vláda srbská zakročila ve Srědci spůsobem rozhodným a takovým, ţe vláda bulharská nepokládala to za odůvodněné... Mohli bychom se tomu dívati jako ‚na bouři ve sklenici vody‘; ale musíme toho litovati proto, ţe oba tito státové jiţ bez toho stojí o tak slabých nohou, ţe se musejí opírat o cizí mocnosti, a nyní z příčin tak malicherných ještě jim poskytují příleţitost, aby se vkládaly v jejich záleţitosti domácí.“154 Z komentáře vyplývá, ţe si redakce Poroku lépe neţ konkurenĉní novinářský kolektiv Národních listů uvědomovala moţnost, ţe by problém mohl mít nějakou hlubší podstatu. Důleţité je také, ţe Pokrok Bělehradu vytýkal především příliš příkré vytupování, aniţ by při tom apriori tvdil, ţe je bulharská vláda v právu. Pokrok zároveň také otiskoval názory některých zahraniĉních novin, které hraniĉní konflikt popisovaly mnohem nestranněji, neţ ĉeský tisk.155 Z tohoto hlediska můţeme jeho přístup hodnotit jako mnohem profesionálnější, neţ byl přístup mladoĉeské redakce. Podobnou, ale moţná poněkud prudší reakci vyvolal postup srbské vlády u redakce německy psané Politik, která přirovnala způsob, jakým bělehradská vláda jednala se Sofií, k „manýrům“, s nimiţ si zvykla zacházet se svou loutkovou skupštinou: „Die Art und Weise, wie von serbischer Seite der Konflikt mit Bulgarien zu einer Staatsaffaire aufgebauscht wird, ist nicht darnach angethan, den Belgrader Machthabern die Sympathien der Balkanvölker zuzuwenden, am wenigsten aber, das Ansehen der serbischen Staatspolitik in den Augen der Interessenten südslavischer Solidarität wieder zu heben. Man führt da in der furchtbaren 154 155

Pokrok, 1884, ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 1. Např.: Pokrok, 1884, ĉ. 168 (18. ĉervna), s. 1.

58

Festung Belgrad der bulgarischen Regierung gegenüber eine Sprache, als dieselbe aus gemaßregelten Skupština-Mitgliedern bestehen würde. Wir sind wirklich neugierig zu erfahren, welche Antwort Bulgarien auf das ‚Ultimatum‘ seines resoluten Nachbars ertheilen wird.“156 (Způsob, jak je ze strany Srbska konflikt s Bulharskem nafouknut do rozměrů státní aféry, nevede k tomu, aby se sympatie balkánských národů obrátily k mocným v Bělehradě, o to méně k tomu, aby se opět zvýšilo uznání srbské státní politiky v očích zájemců o jihoslovanskou solidaritu. V oné strašlivé bělehradské pevnosti je proti bulharské vládě vedena taková řeč, jako by byla sestavena z káraných členů skupštiny. Jsme skutečně zvědavi, jakou odpověď dá Bulharsko na ultimátum svého rezolutního souseda.) Postup Garašaninovy vlády popisovala také jako velmi nevhodný

diplomatický tah, který se nesetkal s velkým pochopením ani u jeho spojenců a vytváří umělé a zbyteĉné napětí: „Das Auftreten Serbiens gegen Bulgarien hat allerwegen einen sehr ungünstigen Eindruck gemacht. Selbst die interessirtesten Freunde der gegenwärtigen Politik des jungen Königreiches beschränken sich darauf, das Auftreten des letzteren beschwichtigend zu entschuldigen. Aus Sofia liegt noch keine Nachricht vor, doch ist anzunehmen, daß das Drachenblut, in das Herr Garašanin seine Feder getaucht, als er jenes gewagte Ultimatum geschrieben, nur für gährendes Galläpfelgift angesehen wird.“157 (Vystoupení Srbska vůči Bulharsku vytváří všeobecně velice nepříznivý dojem. Dokonce i ti nejvíce zainteresovaní příznivci současné politiky mladého království se omezují na to, jeho vystupování chlácholivým způsobem omlouvat. Ze Sofie ještě nepřišla ţádná zpráva, ale domníváme se, ţe dračí krev, do které pan Garašanin namočil své pero, kdyţ psal ono odváţné ultimátum, můţe být povaţováno jen za kvasící jed z dubněnek.) Pokud jde o oprávněnost srbské stíţnosti na vládu

v Sofii, podle které měla podporovat srbské emigranty a tolerovat jejich nezákonné přechody hranice, redakce Politik, stejně jako Pokroku, sice byla natolik opatrná, aby Bělehrad přímo neobviňovala ze lţi, ale přinejmenším se emigrantskou otázku snaţila zlehĉit. Také Politik si nebyla ochotna připustit, ţe by bulharská vláda mohla vypomáhat revolucionářům působícím na „bratrském“ srbském území, o ĉemţ svědĉí i její prapodivný komentář, při kterém zřejmě ĉtenáři podsouvala myšlenku, ţe by se něco takového přeci nemohlo dít za zády kníţete Alexandra von Battenberga: „Mit Recht oder Unrecht erhebt Serbien die Klage, daß die revolutionäre Agitation in dem süd-westlichen Wetterwinkel des Königreiches ihren Impuls aus Bulgarien empfangen und daß es die bulgarische Regierung bisher geflissentlich unterlassen hat, dem Treiben serbischer Emigranten auf dem Boden des Fürstenthums ein Ende zu machen... Wie viel nun an diesen Denunciationen Wahres sein mag, das Eine steht jedenfalls fest, daß an der tadellosen Loyalität des Fürsten Alexander nicht zu zweifeln ist und 156 157

Politik, 1884, ĉ. 151 (7. ĉervna), s. 3. Politik, 1884, ĉ. 152 (8. ĉervna), s. 3.

59

daß, wenn auch der serbischer auswärtige Minister Ursache zu klagen hatte, er nie und nimmer die Person des Fürsten von Bulgarien außer Acht lassen durfte, der als der legitime Repräsentant des bulgarischen Volkes auf das Empfindlichste durch jene Rekriminationen getroffen wird, die der Politik seiner Regierung treulose Tendenzen unterschrieben.“158 (Ať oprávněně, či neoprávněně, Srbsko vznáší ţalobu na to, ţe se do jihozápadního cípu království šíří impulsy revoluční agitace z Bulharska a ţe bulharská vláda vědomě nečiní přítrţ činnosti srbských emigrantů na půdě kníţectví... Ať jiţ je na těchto denunciacích něco pravdy či nikoliv, jedno je jisté: O bezpodmínečné loajalitě kníţete Alexandra nelze pochybovat. A i v případě, ţe by měl srbský ministr zahraničí důvod ke stíţnostem, nemůţe osobu bulharského kníţete nechat bez povšimnutí. Ten je, jako legitimní reprezentant bulharského lidu, zmíněnou rekriminací, která politice jeho vlády připisuje proradné tendence, zasaţen na nejcitlivějším místě.) Především ale komentátor Politik vyzdvihl

neblahé důsledky plynoucí z nezodpovědného a nepřiměřeného chování srbské vlády, díky kterému by bezvýznamný hraniĉní konflikt mohl do budoucna váţně poznamenat vztahy mezi slovanskými národy na Balkáně: „Das eine steht jetzt schon außer allem Zweifel, daß es der serbischer Regierung gelungen ist, gegen jene Solidarität der slavischen Balkanvölker, welche der Ursprung und die Quelle ihrer Selbstständigkeit und politischen Machtentfaltung ist, einen Stoß zu führen, der eine offene Wunde zurücklassen muß, die auch dann noch bluten wird, wenn die Offentlichkeit längst aufgehört hat, sich mit dem serbisch-bulgarischen Konflikt zu beschäftigen.“159 (Jedno můţeme bezpochyby konstatovat. Srbské vládě se podařilo zasadit úder solidaritě slovanských národů na Balkáně. Tato solidarita je prapůvodem a pramenem jejich samostatnosti a rozvoje politické moci. A onen úder proto musí zanechat otevřenou ránu, která bude krvácet i tehdy, kdy se veřejnost uţ dávno nebude tímto srbsko-bulharským konfliktem zabývat.)

Katolický list Čech, který poskytoval prostor názorům konzervativní sloţky spoleĉnosti, se od ostatních praţských novin lišil nejen celkovým přístupem k politickému dění v Ĉechách, ale i viděním balkánské problematiky. Důraz na slovanství zde byl podobně jako u ostatních ĉeských listů kladen rovněţ, ovšem bez přítomnosti kritiky reţimů vládnoucích v národních státech na Balkáně. V době „bregovského incidentu“ otiskovala redakce pouze krátké informativní ĉlánky. Přesto Čech v té době zveřejnil jeden komentář k velmocenské situaci v Evropě, který se týkal i Balkánu. Promítá se v něm stanovisko vedení listu, které bychom u ostatních listů nenašli. Autor ĉlánku se totiţ zaměřil na zhoršení vztahů mezi Velkou Británií a Německem, které se dle jeho názoru stalo významným konkurentem ostrovní velmoci. Tuto skuteĉnost dal přitom do souvislosti s údajnou snahou Londýna urovnat své vztahy s Petrohradem a Paříţí: „Dnes tatáţ Anglie Rusku nabízí Cařihrad za cenu 158 159

Politik, 1884, ĉ. 154 (10. ĉervna), s. 1. Tamtéţ.

60

alliance, aby osamocen a pokořen byl nový nebezpečný soupeř – Německo. Kteréţ nemíní více továrny své zaopatřovati stroji anglickými, ale ani občanstvo své z Manchestru šatiti látkami bavlněnými. Ţe kdyby dnes podařilo se Rusko od Německa odtrhnouti a s Anglií a Francií spojiti, válka s Německem na strašnou odvetu by jiţ zítra vypukla, lze snadno si pomysliti. Avšak zdá se, ţe Anglie s nabídkou svojí přichází jako s kříţkem po funuse, a ţe Bismarck, neli více, alespoň tolik Rusku nejen slíbil, ale i zaručil za cenu obnovené alliance s Německem. Smlouvou berlínskou ochlazené přátelství Ruska s Německem nemohlo zajisté laciněji býti obnoveno, jako ţe státník německý řekl: můj drahý Baťuško, vezmi si nejen Cařihrad, ale třeba celý Balkán.“160 Autor svým pohledem nevědomky předstihl velmocenskou situaci o více neţ deset let. Ovšem tvrzení, na které jsme jiţ narazili u Národních listů, ţe by Velká Británie byla ochotná přenechat Rusku sféru vlivu v Úţinách, bylo mylnou doměnkou. Nakonec je třeba se pozastavit také u nejvýznamnějšího moravského listu, u Moravské orlice. Zde můţeme moţná ještě více neţ u praţských novin vypozorovat přítomnost hluboce upřímného a velmi silného slavjanofilství. Zároveň je patrné, ţe idea slovanské vzájemnosti přitom nebyla redakcí zneuţívána k vnitropolitickému boji v zemi. Pokud se můţeme u praţských Národních listů domnívat, ţe jimi byla slovanská myšlenka propagována také za úĉelem dosaţení vlastních mladoĉeských politických cílů, u Moravské orlice se něco podobného nezdá pravděpodobným. Redakce Moravské orlice měla obecně řeĉeno daleko smířlivější názory neţ praţské deníky. Je to viditelné v jejím slovním projevu, ve kterém bychom nenašli téměř ţádné radikální výroky. Při srovnání s Národními listy je tento rozdíl dokonce do oĉí bijící. V komentářích bychom totiţ jen stěţí nalézali důkaz nějaké snahy o manipulaci ze strany redakce. Je také dost moţné, ţe se v odlišném postoji Moravské orlice projevoval rozdíl mezi přístupem moravských a ĉeských národních vůdců k politickému dění v monarchii. Alespoň pokud jde o slovní projevy v tisku, můţeme s jistotou tvrdit, ţe Moravané, kteří ţili ve větší blízkosti hlavního města Vídně, zastávali znaĉně umírněnější postoje neţ Ĉeši, obývající okrajovou oblast Rakousko-Uherska. „Bregovský incident“ byl ale na stránkách Moravské orlice sledován mnohem méně, neţ tomu bylo v Praze. Za celou dobu trvání konfliktu bychom k němu v Moravské orlici našli pouze jeden komentář redakce, coţ je v porovnání s ostatními deníky v Ĉechách nepoměrně málo. Jedním z důvodů byly pravděpodobně volby do moravského zemského sněmu vypsané na 30. ĉervna roku 1884, které události na Balkáně vytlaĉily z předních stránek novin. Zajímavé také je, ţe byla Moravská orlice zásobena informacemi především od

160

Ĉech, 1884, ĉ. 131 (9. ĉervna), s. 1.

61

srbských zpravodajů. Moţná i to zabraňovalo vedení listu, aby zaujalo tak výrazně probulharské stanovisko, jako praţské noviny. Dne 6. ĉervna, kdy doráţely první zprávy o srbsko-bulharském sporu, psala zaskoĉená redakce: „Z čista jasna, krom všeho nadání a očekávání rozlétla se před několika málo dny z Niše a z Bělehradu překvapující zvěsť, ţe Srbsko podalo Bulharsku v jistém smyslu ultimatum... A proč vznikl spor tento? Známo, ţe za posledního povstání v Srbsku a po něm prchlo několik ‚vůdců‘ a zosnovatelů povstaleckých ze Srbska do Bulhar, a ţe vláda bulharská je internovala ve Vidíně. Srbsko prý ţádalo za vydání aspoň čelnějších uprchlíkův, ale bylo se ţádostí svou odmítnuto a internovaným v Bulharsku srbským povstalcům dána mnohem větší volnosť a svoboda, neţ jaká jim po právu mezinárodním náleţela. Tak aspoň psaly vládní a polovládní listy srbské... Vláda srbská těţce nesouc takového ‚porušování práva mezinárodního‘, vedla ve Srědci stíţnost, jeţ měla za následek, ţe internovaným poněkud bylo přiostřeno, ale prý jenom na oko... Vláda srbská dokazovala, ţe by ušetřena byla mnohá nesnáze, kdyby uprchlíci srbští byli internováni na opačné straně kníţectví bulharského, ale Bulhaři neměli pro důkazy tyto příliš pozorného sluchu, a aby aspoň v něčem vyhověli, internovali skutečně několik čelnějších povstalců do středu země. Zatím prý však povstalci zosnovali loupeţný vpád do Srbska a plán tento učinili skutkem vtrhnuvše do údolí timockého, kde se dopustili loupeţí na majetku srbských poddaných. Loupeţný tento vpád proveden od četné tlupy, a úřadové srbští pojali ihned myšlenku, ţe tu neběţí o obyčejnou sprostou loupeţ, jaké Srbové bývali zvyklí se strany turecké, nýbrţ spíše o loupeţ, která má do sebe význam politický. Proto se také vláda srbská obrátila do Srědce se ţádostí o vysvětlení. Místo ţádaného vysvětlení dostalo se však vládě srbské od Cankova, jenţ za nepřítomnosti kníţete vládl úplně sám, odpovědi, která nebyla prosta vyzývavosti aspoň co do smyslu, byť zprávy srědecké ujišťovaly, ţe řeč odpovědi bulharské byla klidna a jasna. Cankov nepustil prý se do výkladu o vpádu do údolí timockého, nýbrţ místo toho ţádal, aby vláda srbská pohraniční stráţ proti Bulharsku z těch míst přeloţila na druhý břeh Timoku a vyjádřila se , jestliţe prý poţadavku tomuto nebude vyhověno, ţe se strany bulharské bude pouţito zbraní . Odpověď tato zní arciť vyzývavě, ale nesnadno jest domýšleti se, ţe by Cankov byl beze všech důvodů něco podobného ţádal. Snad právě tato pohraniční stráţ dala podnět k onomu vpádu loupeţnému ať uţ z příčin těch nebo oněch.“161 Z tohoto výkladu je patrné, ţe redakce byla uvedena do rozpaků neoĉekávaným sporem, o jehoţ příĉinách měla jen znaĉně mlhavé představy. Jak jiţ bylo řeĉeno, bylo to i tím, ţe neměla k dispozici dostatek podrobných zpráv,

161

Moravská orlice, 1884, ĉ. 130 (6. ĉervna), s. 1.

62

a to od obou znepřátelených stran: „Není sporu o tom, jestliţe se věci udály zrovna tak, jak naznačeno, ţe vláda srbská zachovala se správněji a ţe ať bude spor urovnán jak bude, právo zůstane na její straně, ale zatím sluší tvrzení toto přijmouti jenom s rezervou, dokud výklad bulharské vlády nebude znám.“162 Tento oĉekávaný výklad bulharské vlády ovšem jiţ ke sluchu redakce nedorazil, a ĉtenář tak zůstal ochuzen o slibované vyjasnění podstaty sporu. Nadcházející volby ale stejně odpoutaly jeho pozornost od balkánské problematiky. Srbsko-bulharský spor se promítl i na stránkách praţských Humoristických listů. Redakce například otiskla lehce humorný příspěvek, zesměšňující údajnou Bismarckovu balkánskou politiku: „Bismarckovy staffety: Německému vyslanci ve Vídni. V záleţitosti pohraničního sporu srbsko-bulharského ukládá se Vám, abyste všemi moţnými prostředky pohnul Kalnokyho k vyzvání srbské vlády, by se nedala. Rakousko ţe jí vţdy pomůţe. Jednejte spěšně a mlčenlivě! Bismarck. Německému vyslanci v Petrohradě. V záleţitosti pohraničního sporu bulharskosrbského přičiňte se všemi moţnými prostředky, aby Giers vyzval bulharskou vládu, by se nedala, Rusko ţe jí vţdy pomůţe. Jednejte rychle! Pst! Bismarck.“163 Srbsko-bulharskému sporu věnovaly Humoristické listy také jednu báseň s rytmicky poněkud křeĉovitým, avšak zato pozitivním, zakonĉením: „Balkánská idyla Na Balkáně prostřed polí, kde se cesta bělí, hošíci dva z hloupé hádky do vlasů si vjeli. Starý sedlák, který váţně procházel se v poli, rozpustilé mládeţi té hrozil tlustou holí. Lekli se – a konec pračky, jak uţ to tak bývá, jen se ještě zpod obočí hoch na hocha dívá. A teď aţ se potkají zas, bude odpuštěno. ‚Tě Bůh, Váho!‘ řekne jeden, 162 163

Tamtéţ. Humoristické listy, 1884, ĉ. 24 (14. ĉervna), s. 202.

63

druhý: ‚Tě Bůh, Véno!‘“164 Na závěr bychom v této kapitole měli krátce věnovat pozornost komentářům Josefa Jakuba Touţimského, které v té době vycházely v ĉasopise Osvěta pod názvem „Rozhledy v dějinách současných“. Autor se v nich obšírně věnoval politickým poměrům v Evropě se zvláštním zaměřením na Balkán. Touţimský byl mimo jiné významným komentátorem zahraniĉně politických událostí jiţ v době „velké východní krize“. Ĉasto také psal do Národních listů. Jeho příspěvky do Osvěty v roce 1884 a později roku 1885 musíme proto vzít v potaz i v této práci. V názorech Touţimského se promítá postoj, který převáţná ĉást ĉeské veřejnosti zaujímala k evropským a balkánským politickým záleţitostem. Touţimský ve svém komentáři shrnul dosavadní vývoj od berlínského kongresu. Konstatoval úspěchy Bismarckovy diplomacie, které se podařilo vytvořit spojenectví s Rakousko-Uherskem a Itálií, ale předvídal potíţe, které se v budoucnu budou objevovat na Balkáně: „Ţe nynější stav věcí na Balkánském poloostrově nemůţe míti dlouhého trvání, o tom svědčí nehotové poměry, jeţ samy sebou vésti musejí k zápletkům, ani kdy by velmocemi vůle k tomu nebylo. Jiţ nyní jest to na jedné straně spojení Východní Rumelie s bulharským kníţectvím a na druhé otázka macedonská.“165 Touţimský se dále podrobně zabýval vnitropolitickým vývojem v Srbsku. Právě nesouhlas ĉeských vedoucích politických ĉinitelů a většiny spoleĉnosti s vnitřní politikou srbského krále se promítl v postoji k srbsko-bulharskému sporu. Ten sice přímo nesouvisel s tolik kritizovaným Milanovým reţimem, ale v Ĉechách byl vnímán jako pokraĉování jeho, vůĉi slovanským národům nepřátelské, politiky. „Nešťastný“ vývoj v Srbském království okomentoval Touţimský následovně: „Poměry v Srbsku poslední léta velmi se změnily, a to nikoliv příznivě. Příčinu toho sluší hledati dále neţli v pouhém zápase dvou stran. Ještě o novém roce 1880 kníţe Milan navštívil v Niši, kde právě skupština zasedala, na důkaz své nezvratné důvěry a uznalosti okázalým spůsobem svého prvního a řídícího ministra, Ristiće. Schvaloval zcela jeho politiku, s níţ souhlasila i veliká většina národa a jeţ směřovala k samostatnému vývoji Srbska a slovanských i křesťanských národů na Balkánském poloostrově... V době, kdy jednáno bylo o spolek mezi Bulharskem a Srbskem, nastalo nové napětí mezi Srbskem a Rakousko-Uherskem, jeţ naléhalo na uzavření obchodní smlouvy. Výhruţná nota podána v Bělehradě, a krátce potom propuštěna vláda Ristićova a povoláno nové ministerstvo, sestavené z odpůrců vlády Ristićovy; duší jeho byl Garašanin a

164 165

Humoristické listy, 1884, ĉ. 25 (21. ĉervna), s. 211. Osvěta, 1884, ĉ. 12, s. 1145–1146.

64

předsedou více dle jména Piročanac.166 Garašanin jako poslanec za Grocku náleţel ve skupštině k nepatrnému hloučku opposice proti Ristićově vládě. Ač sám syn a příbuzný dřívějších hegemonů platil téţ za hegemona, dovedl se jiţ ve skupštině sdruţiti s výstředními ţivly a zjednati sobě podporu jejich, kdyţ převzal vládu, an by se jinak nebyl ani mohl udrţeti. Nastoupení jeho pod heslem pokroku znamenalo spolek dvou krajních stran proti straně národnosti a svobody.“167 Jinými slovy, Touţimský povaţoval vládu Milana Piroćance, která zavedla zcela zásadní reformy v zaostalém kníţectví a poloţila základ pro cestu k jeho postupné modernizaci a přiblíţení západní civilizované spoleĉnosti, za „hlouĉek opozice“, skládající se z „výstředních ţivlů“, stojící v cestě zájmům celého národa a jeho svobodě. Touţimský ve svém hodnocení „mladokonzervativcům“ znaĉně křivdil, protoţe pokrok nebyl na poĉátku jejich vlády pouze bezobsaţným heslem, nýbrţ byl skuteĉně přiváděn na svět spolu s jejich reformními zákony. Ty znamenaly i doĉasné zavedení nebývalé svobody, například v tisku. Pokud jde o působení srbských radikálů v letech 1880–83, k nim zaujal Touţimský spíše pozitivní stanovisko, jako ke straně, jeţ měla podporu národa, který se stavěl proti reformám. Jejich podíl na rozpoutání Timocké vzpoury naprosto vyluĉoval: „Všechny okolnosti nasvědčují, ţe radikálové vzpoury neosnovali, nýbrţ ţe povstala nahodile. Nasvědčuje tomu zejména ta okolnosť, ţe nepropukla neţ na jednom místě a odtud jenom zvolna se šířila, kdeţto jsouc uchystána byla by propukla najednou na mnohých místech a v tom případě byla by měla také jistý úspěch. Viděti to také z bezstarostnosti ústředního výboru, jenţ hlavního města ani neopustil.“168 Negativní postoj Touţimského k vládě Milana Obrenoviće a „mladokonzervativců“, který byl vlastní většině ĉeské spoleĉnosti, se odrazil ve vnímání „bregovského incidentu“, „emigrantské otázky“ a následně i srbsko-bulharské války v roce 1885. 4.3. Český tisk a plovdivský převrat V předchozí kapitole bylo rozebráno, jakým způsobem nahlíţela ĉeská veřejnost na politiku reţimu srbského krále Milana Obrenoviće v době „bregovského incidentu“. V kritice pokraĉovaly ĉeské noviny a ĉasopisy i v následujícím roce 1885. Komentátoři dění v Srbském království oĉekávali brzký kolaps Milanova a Garašaninova reţimu. Ĉasopis Světozor vykresloval například dne 28. srpna 1885 situaci v Srbském kníţectví ve znaĉně tmavých 166

Milan Piroćanac, srbský mladokonzervativní politik. V první vládě tzv. mladokonzervativců byl v letech 1880–1883 ministerským předsedou. 167 Osvěta, 1884, ĉ. 4, s. 379–380. 168 Tamtéţ, s. 382.

65

barvách: „V Srbsku se poměry stále přiostřují i podobá se tomu, ţe nynější vláda drţí se jen pomocí vojska a policie. Popravy na základě stanného práva jsou téměř kaţdodenní událostí i tvrdí se, ţe vláda tím způsobem hledí se zbaviti nemilých oposičníků, dávajíc je popravovati jako lupiče. Popravy ty konají se s takovou tajností, ţe o nich nic jistého známo není, z čehoţ pak povstávají pověsti výše uvedené.169 Vývoj v sousedním Bulharském kníţectví byl oproti tomu většinou brán jako slovanským zájmům příznivý. Ĉeský tisk sledoval situaci v Bulharsku i v Makedonii velmi peĉlivě jiţ před převratem v Plovdivu. V Ĉechách byl berlínský kongres brán vţdy jako neúĉinné provizorium a oĉekávalo se, ţe dřív nebo později dojde k revizi „Sanstefanského Bulharska“. Proto bylo také pozorně sledováno i dění v Makedonii. V době krátce před tím, neţ došly zprávy o plovdivském převratu, psal Světozor: „Nepokoje v Makedonii neustávají a ‚Mak. Glas‘ prohlašuje, ţe prý vzhledem k tomu, poněvadţ po Skierněvicích170 (Prodlouţení trvání spolku tří císařů bylo v Ĉechách vnímáno jako nešťastné pro zájmy jiţních Slovanů. Podle názorů ĉeských komentátorů spolek Rusku svazoval ruce k provádění „slovanské politiky“ na Balkáně.) a Kroměříţi ani Rusko nebude naléhati na provedení alespoň těch oprav, jeţ ustanovuje mír Berlínský, nezbude prý makedonským Bulharům nic jiného, neţ aby nějakým zoufalým činem donutili velmoci, by se otázkou makedonskou obíraly. Ve Východní Rumelii neustává agitace pro připojení této země k Bulharsku. V celku ukazuje se, ţe dílo kongresu Berlínského v těchto končinách Balkánu jest velmi nedokonalé i nemůţe míti dlouhého trvání. Výsledek všeho nebude jiný neţ ten, ţe země ty musí se nakonec vyjmouti z přímého panství tureckého. Ohromné oběti na ţivotech a statcích, jeţ to bude vyţadovati, neţli se dospěje k tomuto výsledku, mají na svědomí evropští a zvláště angličtí státníci, kteří z pouhé řevnivosti k Rusku zmařili valnou čásť Ruskem jiţ vykonaného díla osvobození křesťanů z jařma tureckého.171 Vidíme, ţe vnímání ruského „taţení proti Turkům“, jako jakési novodobé „reconquisty“, bylo v ĉeské spoleĉnosti stále ještě velmi ţivé. Nositeli těchto představ byly především právě ĉasopis Světozor a deník Národní listy. První zprávy o převratu ve Východní Rumélii dorazily do redakce Národních listů dne 19. září 1885. Dlouho pěstěná a nakumulovaná nespokojenost s dosavadním nepříznivým vývojem „slovanské myšlenky“ o sobě dala vědět v radostných a oslavných komentářích otisknutých na úvodních stranách mladoĉeského listu: „Jaká to novina veliká udeřila včerejšího dne ze slovanského jihu v ţasnoucí svět! Nechtěli jsme ani svým očím věřiti, kdyţ 169

Světozor, 1885, ĉ. 37 (28. srpna), s. 591. Ve městě Skierniewice došlo na konci léta roku 1884 k setkání zástupců spolku tří císařů. Bylo zde prodlouţeno jeho trvání (Viz: HLAVAĈKA, M. – PEĈENKA, M.: Trojspolek, s. 114.). 171 Světozor, 1885, ĉ. 40 (18. září), s. 639. 170

66

jsme v hodině polední obdrţeli český telegram z Plovdiva... národ bulharský jest u cíle svatých a horoucích svých snah, klíny, které nepřátelé Slovanstva vrazili před 9 lety bezcitně v jeho vlast, aby ji rozpoltili a rozpoltěnou udrţeli v mdlobné chorobě, jsou vytrţeny, Bulharsko jest po 492 letech neslýchaných muk a zkoušek opět sjednoceným, svobodným státem slovanským!... Zaplesá ku zvěsti té srdce veškeré šírovládné rodiny slovanské, zaraduje se upřímně veliký národ ruský, jenţ byl tolik – tolik obětí poloţil za vykoupení Bulharska, zaraduje se junácký národ černohorský na svých skalách slavných (Zajímavé je, ţe zde Národní listy opomenuly zmínit, zda se zaraduje i národ srbský.): avšak ničí radost nemůţe býti srdečnější neţli národa českého, kterýţ rovně v dějinách lidských zaslouţil si koruny mučednické, který rovněţ po staletí viděl vlast svou obrácenou ve svůj hrob – a proto s nejţivějším co jen moţná účastenstvím od dráhných let sledoval kaţdé znamení ţivota, vzkříšení a síly v národě bulharském, jakoby z knihy jeho osudův chtěl vyčísti svou vlastní naději a spásu.“172 Tato odboĉka k „útrpným“ dějinám ĉeského národa, která s bulharskou záleţitostí měla pramálo spoleĉného, byla moţná jedním z projevů zesíleného ĉeského nacionalismu v mladoĉeské straně. V dobách „velké východní krize“ bychom se s něĉím podobným při komentování událostí na Balkáně v Národních listech nesetkali. Redakce se však vzápětí vracela do jihovýchodní Evropy, i kdyţ i nadále můţeme z textu vyĉíst skrytý apel k ĉeskému národu. Národní listy pokraĉovaly v patetickém tónu: „Ano, to ubohé, porobené, zmučené, avšak přece jen k ţivotu se probouzející a jmenem lidskosti o své právo se hlásící Bulharsko – mělo nám konečným osudem svým zjeviti, pravda-li, ţe ţádná oběť, poloţená za svobodu národů, není poloţena nadarmo, pravda-li, ţe svaté právo národův, kteří procitli ku sebevědomí, dříve, později musí zvítěziti nad sebe krutějšími překáţkami a nepřáteli svými, pravda-li, ţe z trnové koruny mučednictví, ze ţalářův a okovův národům vyrůstá zlatý plod svobody a vykoupení? Nuţe, dnes čteme ve zvěstech z Bulharska úchvatnou, hlubokou odpověď dějin. Není to blud, není to klam: svatá věc národu zvítězí, jen kdyţ národ sám jí neopustí chabě, kdyţ při ní věrně a pevně vytrvá, kdyţ za ni zná bojovat a trpět aţ do hrdel a statků.“173 Mladoĉeský list se také neopomněl vrátit k událostem „velké východní krize“ a berlínského kongresu: „Jaký to zármutek hluboký hostil dnes před 7 lety po všem světě slovanském, kdyţ ţárlivost nepřátel našich dovedla tak krutě zkazit velké dílo národa ruského na Balkáně, kdyţ Andrásy a lord Beaconsfield jásali, ţe přivedli ke zmaru mír sv. Štěpánský, ţe nebude sjednoceného, svobodného státu bulharského.“ Na tomto místě si Národní listy vzpomněly také na bývalého vůdce ruských slavjanofilů Ivana Sergejeviĉe 172 173

Národní listy, 1884, ĉ. 259 (20. září), s. 1. Tamtéţ.

67

Aksakova, ke kterému v době „velké východní krize“ vzhlíţely s velikými nadějemi: „Nemohlo býti bolestnější ani potupnější rány zasazeno ve tvář Slovanstva neţ toto rozpoltění národa bulharského, za jehoţ osvobození prolito právě tolik bohatýrské krve ruské. Kdoţ by se neupamatoval na tehdejší srdcelomný výkřik slovutného vlastence ruského Ivana Sergejeviče Aksakova? ‚Konečně‘ – tak líčil úchvatnou výmluvností bolu velký Slovan neblahou katasrofu z července 1878 - ‚konečně uvěřila i nešťastná trpitelka – země bulharská ve své vykoupení, Ruští orlové vítězně zahnali Turka aţ ku branám Cařihradu. Vykoupená, vrahů prostá prostá vlasť bulharská oddechla si volně, oţila – a náhle s přivolením téţe velkomyslné vykupitelky Rusie řeţe se Bulharsko za ţiva na dvě poloviny a lepší, úrodnější její část, Zabalkánsko, ta právě, jeţ nejvíce utýrána, zmučena, zjizvena a potupena tureckou bestialitou, ta právě vrhá se zase nazpět v turecké otroctví!“174 Svůj komentář zakonĉila redakce přirovnáním plovdivského převratu k velikým revoluĉním ĉinům v dějinách Evropy: „Přec neleţí Plovdiv ani v Sudanu, ani v Afganistánu, nýbrţ na půdě evropské, telegraf spojuje jej s Vídní jako s Cařihradem a přece v celé Evropě do posledního okamţení ani nejmenší potuchy o převratu tak dalekosáhlém, jaký se tam strojil a hotovil k propuknutí. Však právě tato tajemnost nasvědčuje tomu, ţe jest nám zde co činiti s revolučním hnutím národa podobného rázu jako byla Garibaldiho výprava marsalská.“175 Národní listy se přitom poněkud unáhlily se svým spekulativním nastíněním průběhu plovdivských událostí v kontextu velmocenské politiky: „Dnes jest mír berlínský se svolením Rakouska i Německa dle přání Ruska roztrhán, obě ty mocnosti svolily patrně k sjednocení se Bulharska, t. j. ku zničení té anglické ‚skvostné myšlenky‘(!) o Východní Rumelii, – a přiměly nepochybně sultána tureckého, aby tomu nečinně dopustil... Ba, aby dopustil ještě něčemu jinému. Jako náhradu za dovolené sjednocení Bulharska zajisté v krátce přivtělí sobě Rakousko Bosnu a Hercegovinu, opět se svolením Turecka. Tak to bylo asi ujednáno v Kroměříţi.“176 Nadšení přetrvávalo i v následujících dnech. Mladoĉeská redakce přitom stále znovu připomínala a vyzdvihovala to, co tvrdila jiţ v době po berlínském kongresu, totiţ, ţe velmocemi uměle vytvořené hranice nemohou mít dlouhého trvání a zabraňovat tak přirozeným a ţivotním potřebám slovanských národů. Zároveň se navrátily ke své ĉasté kritice „nepřátel Slovanstva“: „Zpráva o sjednocení severního a jiţního Bulharska přišla tak nenadále, ţe vyšinula z duševní rovnováhy všechny ty, kdoţ spoléhali, ţe berlínská smlouva na věčné časy bude hlavy Jihoslovanů tlačit jak olověná deska. Neboţtík Baconsfield ničím se tak 174

Tamtéţ. Tamtéţ. 176 Tamtéţ. 175

68

nezavděčil nepřátelům Slovanstva a ničím se tak v jejich očích neproslavil jako tím, ţe berlínskou smlouvou dovedl zadrţeti přirozený vývoj věcí balkánských. Rázem je po všem! Radostné uspokojení ze škody Slovanů zmizelo, místo něho nastoupilo zděšení, z něhoţ se nemohou vzpamatovati. Zejména noviny vídeňské zůstaly nenadálým překvapením jako bez hlavy. Do pytle berlínské smlouvy učiněna je díra. Šlo pouze o počátek. Nedaleká budoucnost, ba snad uţ nejblíţe příští dnové nám ukáţí, ţe obsah ţidovského pytle Baconsfieldova nikterak nebyl tak vzácný a drahocenný, aby všem státům a národům evropským na tom záleţeti muselo, aby se ho nikdo nedotknul jako svátosti. Vítr událostí rozfouká jej jako peří, nezbude po něm ničeho kromě naučení, ţe veliké otázky politické nesmějí se řešiti násilně a libovolně, nýbrţ přirozeně.“177 Redakce mladoĉeského tiskového orgánu byla vţdy toho názoru, ţe vývoj na Balkánském poloostrově během „velké východní krize“ byl aţ do berlínského kongresu věcí přirozenou, ke které neexistovala alternativa, a při snaze dokázat toto své tvrzení se ráda vyjadřovala v podobenstvích: „Kdo by chtěl Dunaj v běhu zastaviti, musel by věru míti mnoho důmyslu a energie, aby toho dosáhl aspoň na krátko; brzy však by poznal, ţe namáhání jeho umu i rukou bylo marno a ţe veletok bere se cestou svojí dál.“178 Z komentářů Národních listů je zřejmé, ţe si v té době neuměla představit, ţe by se převrat ve Východní Rumélii mohl setkat s nějakou výrazněji negativní odezvou v Srbsku: „Největší dojem spůsobí událost plovdivská v Srbsku, jeţ nechalo se od mladšího bratra předstihnouti. Srbové teprve nyní náleţitě pochopí, jak pochybnou cenu mají zásluhy krále Milana o jejich zemi.“179 Tato poznámka je ovšem zajímavá, protoţe zjevně prozrazuje touhu redakce po územní expanzi Srbska (samozřejmě za jiného politického vedení). V ĉem jiném by se Srbsko mohlo nechat předstihnout, neţ v záboru vlastních zájmových oblastí na území „Starého Srbska“. Není ani přílišným překvapením, ţe se v té samé době Národní listy zaĉaly ţivě zajímat i o dosud „neosvobozenou“ oblast Makedonie. Redakce otiskovala různé zprávy o násilnostech, které osmanské úřady a řeĉtí církevní představitelé měli páchat na nevinných „makedonských Bulharech“: „Šťastným sjednocením severního a jiţního Bulharska není ještě ani stvořeno ‚Veliké Bulharsko‘, kteréhoţto strašidla vídenské noviny tak náramně se bojí, ani není veškerý národ bulharský ode jha tureckého osvobozen. Bulhaři macedonští pořád ještě zůstávají v porobě turecké a stav jejich je tím nesnesitelnější, čím šťastnějšími jsou bratří osvobození a sjednocení a čím zvrhlejšími jsou Turci ve své malomocnosti. ‚Macedonský Hlas‘ v kaţdém čísle zaznamenává celou litanii křivd a ukrutností, jeţ Turci na Bulharech 177

Národní listy, 1885, ĉ. 260 (21. září), s. 2. Tamtéţ. 179 Tamtéţ. 178

69

nesvobodných nepřestávají páchati. Z Velesu oznamuje se mu: Za deset krátkých dní, co tu přebývám, stalo se zde a v okolí 40 vraţd. Zde za bílého dne ubil jeden Turčín krčmáře pro to hrozné provinění, ţe mu nechtěl dáti chleba na dluh. Souvěrci vrahovi gratulují; úřady ho nestíhají. – Turkům věrně pomáhá řecké duchovenstvo, jeţ uţ od staletí má u Jihoslovanů horší pověst neţ Turci sami. Z Nevrokopu se oznamuje: Nový náš řecký vladyka nic bulharského nezůstavil bez násilí. Bulharské školy zavírá, učitele sází do ţaláře a jeden uţ byl jeho přičiněním poslán do vyhnanství. Šest předáků bulharských z Nevrokopu také zavřel, protoţe mu nechtěli býti pomocni při rušení bulharských škol.“180 Z prvních reakcí mladoĉeského listu je patrné, ţe autoři ĉlánků oĉekávali, ţe po plovdivském převratu budou následovat další výrazné změny na Balkáně. Z komentářů se dá vyĉíst, ţe předpokládali jednak změny poměrů v Srbském království a především další rozdělování osmanského území. Pod vlivem nadšení, které v redakci způsobilo sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie, se tato oĉekávání vystupňovala aţ do znaĉně přehnaných rozměrů. Vlna nadšení, která od dob poslední rusko-turecké války neměla v ĉeském tisku obdobu, byla v Národních listech patrná ještě několik dní, aţ do chvíle, kdy zaĉalo být i mladoĉeské redakci stále jasnější, ţe ţádné „Slovanstvu příznivé“ změny na Balkáně následovat nebudou. I kdyţ to redakce nedala nijak najevo, je zřejmé, ţe opadnutí zmíněné vlny měla na svědomí i naprosto neoĉekávaná reakce carského Ruska, které z Bulharska odvolalo své důstojníky. Tato redakci jistě nemilá zpráva byla otištěna v nepatrném sloupeĉku dne 25. září a od té doby se jiţ ţádné nadšené komentáře oslavující události na Balkáně v Národních listech neobjevovaly. Do té doby byli však ĉtenáři zásobeni vizemi redaktorů o novém uspořádání balkánských poměrů. Například ĉlánek otištěný dne 22. září velmi dobře charakterizuje způsob, jakým mladoĉeská redakce vnímala jak události na Balkáně, tak sama sebe jako ĉinitele, který se snaţí na stránkách svých novin zobrazit tyto události v tom správném světle a vypomáhat alespoň tímto způsobem „hnutí“ na Balkáně, které se jí zdálo odváţným a především pokrokovým. Komentátor Národních listů psal o události ve Východní Rumélii: „Všechen svět jest vzrušen chrabrým činem svépomoci národa bulharského. Lidé konservativní, kteří zatracují kaţdý pokus svépomoci, kdekoliv jedná se o právo národův, trnou a křiţují se nad tou smělostí hrstky nadšencův tam dole v Plovdivu, kteří odváţili se učiniti takové ostré rány do smlouvy berlínské, – kdeţto lidé pokročilí a spravedliví s upřímným blahopřáním pohlíţejí na vysoce zajímavý ten děj na slovanském jihu, kde nečetný, ale vlastenecky uvědomělý národ slovanský bojuje smělý a spravedlivý boj práva

180

Národní listy, 1885, ĉ. 260 (21. září), s. 2.

70

proti zákonu, jenţ nepřirozeně poltil jeho vlast, jenţ se příčil jeho vůli, jeho potřebám a podmínkám ţivotním.“181 Národní listy povaţovaly alespoň v prvních dnech plovdivský převrat za předem domluvenou a velmocemi schválenou akci. Na rozdíl od ostatních ĉeských periodik, jejichţ redakce si to moţná také myslely, ale ve slovních projevech byly mnohem zdrţenlivější, dávaly Národní listy tento svůj názor nepokrytě najevo. V souvislosti s tím přišla mladoĉeská redakce s kritikou některých petrohradských a vídeňských novin. Komentátor Národních listů se vysmíval z jeho pohledu záměrné a předstírané „neschopnosti“ listů ve Vídni a Petrohradu prohlédnout tak „zřejmou“ a „do oĉí bijící“ skuteĉnost: „Veškeré oficiósní stříkačky ve Vídni a v Pertohradě (autor ĉlánku měl na mysli vídeňský a petrohradský vládní tisk, který v jeho představách „hasil“ „oheň podezření“, který na veřejnosti vyvolaly tajné schůzky panovníků před plovdivským převratem – pozn. autora práce) vyjely a činí seč jsou, aby odmítly od kabinetův petrohradského, vídenského i berlínského kaţdý stín podezření jako by snad kdy o tom co se v Bulharsku strojilo věděly, ne-li dokonce s tím srozuměny bývaly a tomu revolučnímu, svémocnému protrţení smluv mezinárodních napřed své schválení udělily. Čírá prý to bohaprázdnost, domnívati se, ţe by snad Rusko bylo se o tom manévru bulharském smluvilo s Bismarckem a s Rakouskem, ţe by Gastýn, Vařín a Kroměříţ, ţe by nedávná ta přítomnost kníţete bulharského v Čechách u manévrů plzenských a ve Františkových lázních u ruského ministra Giersa, ţe by vše to nějak souviselo s tím nenadálým převratem plovdivským.“182 Toho dne redakce naposledy nastínila svou představu diplomatického pozadí plovdivského převratu: „Ano, jak jsme předevčírem jiţ řekli: tak věci skončí: Bulhaři podrţí svou sjednocenou, neodvislou vlasť, aniţ by jim kdo vlasu proto jiţ zkřivil, a Rakousko obdrţí Bosnu a Hercegovinu, ne-li ještě o kus více.“183 Ale v následujících dnech Národní listy zjistily, ţe se v tomto předpokladu unáhlily a ţe skuteĉnost bude zřejmě poněkud sloţitější. (Není ovšem těţké pochopit, proĉ se něco takového Národním listům zdálo logické. V minulosti jiţ došlo k několika dohodám mezi Vídní a Petrohradem o rozdělení sfér vlivu na Balkáně a dalo se předpokládat, ţe by Bismarck byl takovému vývoji nakloněn.) Je třeba však doplnit, ţe ţádný z ostatních hlavních a seriózních ĉeských listů si něco podobně spekulativního takto přímo tvrdit nedovolil. Národní listy si nezapomněly v atmosféře radosti vzpomenout i na Bulhary ţijící v Ĉechách. Kladná odezva, s jakou se sjednocení Bulharska a Východní Rumélie setkalo u

181

Národní listy, 1885, ĉ. 261 (22. září), s. 1. Tamtéţ. 183 Tamtéţ. 182

71

mladoĉeské redakce, byla zřejmě bulharskou komunitou oceněna a vzápětí došlo k setkání zástupců v Ĉechách ţijících Bulharů a vedení Národních listů, při kterém si obě strany vzájemně vyjádřily své sympatie: „Včera dostavila se do redakce naší deputace ţijících zde Bulharů, vedena panem Boţkovem, aby projevila nám díky za účastenství, kterým provázíme snahy bratrského národa, zejména v této rozhodné pro něho době. Netřeba podotýkati, ţe vřelou sympathii vůči Bulharům diktuje nám slovanská krev, která jejich i naším proudí srdcem. Jejich vítězství je i naším vítězstvím a jen toho jest nám ţeleti, ţe nelze nám ničím jiným osvědčiti, ţe co Slované za jedno se cítíme s nimi, neţ slovy, v nichţ uloţena ovšem všechna k nim příchylnost a vroucí láska.“184 V dalších dnech, kdy nadšení postupně opadalo, se Národní listy zpětně podrobně zabývaly událostmi plovdivského převratu, přinášely informace o poměrech ve Východní Rumélii a nadále upozorňovaly na údajné utlaĉování slovanského obyvatelstva v Makedonii. Redakce mimo jiné také marně oĉekávala vyhlášení úplné nezávislosti Bulharského kníţectví. Planý poplach způsobily dne 23. září telegramy z Bělehradu ohlašující chystaný útok srbského vojska na území „Starého Srbska“.185 V té době se mladoĉeská redakce musela zaĉít postupně vyrovnávat s rozporem, který vznikal v jejích vlastních výrocích. Národní listy napsaly několik oslavných ĉlánků na bulharského kníţete Alexandra Battenberga: „Dílo sjednocení se podařilo, a kníţe Alexandr můţe míti blahého vědomí, ţe dosáhl své povinnosti k národu, v jehoţ čelo byl postaven... Alexandr Battenberg musel nejprvé bojovati, aby přemohl nedůvěru národa k sobě. Toho dosáhl plnou měrou – a po skutku plovdivském nikdo mu hroziti nesmí, ţe bude zbaven trůnu svého!186 Zároveň neustále tvrdily, ţe k převratu došlo za souhlasu Ruska a spolu s tím opakovaně, ve shodě s některými ruskými novinami, protěţovaly myšlenku, ţe bylo sjednocení provedeno výměnou za chystanou anexi Bosny a Hercegoviny.187 „Studená sprcha“ přišla ve chvíli, kdy zaĉaly docházet zprávy, ze kterých bylo jasné, ţe sjednocení Východní Rumélie a Bulharského kníţectví vyvolalo naopak znaĉné rozhořĉení u vlády v Petrohradu. Národní listy proto musely zaĉít manévrovat a přibliţovat své komentáře realitě. Odvolání ruských důstojníků vysvětlovaly jiţ v daleko realistiĉtějším duchu: „Rusko si přeje veliké Bulharsko, nikoli však pod vládou, jeţ by mu časem mohla brániti pochod k Cařihradu... Krok vlády ruské nezdá se ostatně býti vyvolán povstáním v Plovdivě, nýbrţ spíše známým povýšením 70 poručíků bulharských na setníky, coţ jest zřejmým porušením 184

Národní listy, 1885, ĉ. 261 (22. září), s. 2. Národní listy, 1885, ĉ. 262 (23. září), s. 2. 186 Národní listy, 1885, ĉ. 263 (24. září), s. 1. 187 Tamtéţ. 185

72

úmluvy s Ruskem, dle níţ hodnost setníků a vyšších důstojníků v bulharském vojsku vyhraţena měla býti pouze důstojníkům ruským.“188 Nějakému hlubšímu rozboru zjevné a váţné roztrţky mezi Ruskem a Bulharskem se ale redakce vyhýbala. Naopak v následujících dnech sahala po všech moţných vysvětleních, jen aby se vyhnula přiznání, ţe vztahy mezi Petrohradem a Sofií jsou velmi kritické: „Ruští důstojníci, kteří nalézali se v sluţbách bulharských, náleţeli zároveň ruské armádě a podrţeli svou hodnost. Za okolností těch bylo jim nemoţno, súčastniti se válečné akce proti kterémukoli státu, s nímţ Rusko ţije v míru. Nezbývalo tudíţ důstojníkům těmto ničeho jiného jako svého času generálu Čerňajevu, neţ ţádati za propuštěnou. J. Čerňajev upadl v nemilost, poněvadţ přijal hodnost velitele srbské armády, aniţ se dal dříve škrtnouti z listiny ruských generálů. Uvádím toto porovnání, poněvadţ jím se demise ruských důstojníků uvádí nejlépe na pravou míru.“189 Ve dnech, kdy Bělehrad přišel s prvními protesty proti převratu ve Východní Rumélii, se redakce navrátila k ostré kritice Milana Obrenoviće: „Nelze se nezasmáti, ţe nešťastník, jemuţ je jméno Milan a jenţ je toho času králem srbským, sbírá vojsko a kasá se, ţe s vůlí velmocí zachová na Balkáně status quo. Král Milan uţ ničeho nezachová a kdyby byl pokojně zůstal sedět v Gleichenberku a bavil se nerušeně lovem a ve společnosti krásných dam, bylo by to také tak.“ Jeho nepřítomnost v Srbsku si redakce vysvětlovala opět v duchu jejího vidění zahraniĉně politického dění v Evropě: „Rozloučil se s milým národem manifestem toho smyslu, ţe se vzdaluje na delší dobu a ţe zatím bude se o pořádek v Srbsku starati všemohoucí bůh. Zdálo se, ţe odcestování krále Milana, jenţ opět byl v Pešti předmětem maďarských ovac, má ten význam, ţe se v čas uhýbá z cesty událostem, které přijíti mají, a ţe zejména nechce býti doma přítomen, aţ Rakousko provede anexi Bosny a Hercegoviny.“190 Novému zesílení nepřátelství mezi Bělehradem a Sofií zatím nepřikládala přílišný význam: „Mezi Srby a Bulhary byly sice hned po berlínském kongrese rozmíšky, týkající se hlavně úpravy hranic, a řevnivost mezi nimi je přirozená, neboť jinak mezi dvěma sousedy nebývá. Proto však přece troufáme si tvrditi, ţe demoralisace, jiţ král Milan o překot ve svém národě šířil, nezachvátila ještě Srby v království tou měrou, aby bratru nepřáli a z rukou mu vyrvati chtěli vymoţenost, po níţ sami prahnou.“191 Pro přístup krále Milana k bulharské záleţitosti Národní listy skuteĉně v ţádném případě neměly pochopení: „Pikle Řecka proti Bulharům jsou věcí přirozenou, jest to pokračování zápasu, jenţ od věků vede se jiţ mezi řeckým a slovanským

188

Národní listy, 1885, ĉ. 264 (25. září), s. 2. Národní listy, 1885, ĉ. 266 (27. září), s. 1. 190 Národní listy, 1885, Odpolední vydání k ĉ. 264 (25. září), s. 1. 191 Tamtéţ. 189

73

ţivlem na balkánském poloostrově. Jinak dějiny odsoudí zajisté jednání Milana, jenţ neváhal by k vůli úsměvu jistých kruhů počíti na Balkáně boj bratrovraţedný.“192 Reakcí Pokroku na převrat ve Východní Rumélii se jiţ zabýval Ĉestmír Amort.193 Nebudeme zde tedy podrobně pojednávat o prvních komentářích, které byly ve srovnání s Národními listy znaĉně střízlivější, i kdyţ také samozřejmě nebyly prosty znaĉného nadšení.194 Upřímnou radost redakce je moţné nejlépe vystihnout jejími vlastními slovy: „Český národ, jenţ kaţdou vymoţenost slovanskou nejvroucnějšími provázel sympatiemi a ze sil svých byl jí nápomocen, český národ radostně vítá i dnešní veliký den. I nám nad Vltavou radostně bije srdce nad velikým pokrokem bulharským a zalétají od nás vřelé tuţby k šumné Marici. aby ţilo, aby prospívalo, aby mohutnělo Bulharsko sjednocené a nerozdílné!“195 Amort také ve své práci neopomněl zmínit, ţe v té době v Pokroku vycházely fejetony J. J. Touţimského, které byly plné popisů tureckých a pomackých „zvěrstev“ páchaných roku 1876 na Bulharech.196 Tak bylo na stránkách Pokroku zdůrazňováno právo „vţdy utlaĉovaných“ Bulharů na sjednocení do spoleĉného „svobodného“ státu. Redakce událost ve Východní Rumélii popsala jako ĉin, k němuţ muselo nevyhnutelně dojít, a který je souĉástí přirozeného procesu na celém Balkánu, jemuţ se velmoci nemohou stavět do cesty: „Národ bulharský neučinil nic jiného, neţli co před ním učinili Italové a Belgové a evropské velmoci nemají tu ţádného jiného práva, neţli aby registrovaly hotovou událost a provedly přiměřené tomu změny v traktatu berlínském. Ovšem velmoci od začátku tohoto století byly nakloněny zacházeti s malými národy jako s nevolníky, kterým se prostě diktuje, ale národové tito nikdy práva toho neuznávali a dovedli se jeho důslednostem ubrániti. Srbové, Rumuni jsou dnes národy neodvislými přes to vše, ţe kongres paříţský prohlásil je za státy Turecku poplatné a nebylo zajisté jiţ předkem ţádné pochybnosti, ţe i Bulhaři, kteří kongresem berlínským nejen ponecháni jsou v odvislosti od Turecka, nýbrţ ještě i politicky rozpoltěni, z tohoto jim vynuceného stavu se vybaví.“197 Pokrok narozdíl od Národních listů oĉekával vojenský zásah osmanské říše. Ve svém komentáři se proto vracel k událostem „velké východní krize“ a hledal podobnosti s tehdejším vývojem: „Vrhnou-li se Turci na Bulhary, můţe býti výsledek dvojí: buď Bulhaři zvítězí anebo podlehnou. V prvním případě nastala by úplná neodvislost obojího Bulharska. Kdyby 192

Národní listy, 1885, ĉ. 264 (25. září), s. 2. AMORT, Ĉ.: Sjednocení Bulharska a česká veřejnost. (=AMORT, Ĉ.: Sjednocení) Slovanský přehled 71, 1985, ĉ. 6, s. 476. 194 Víz: Pokrok, 1885, ĉ. 259 (20. září), s. 1–2. 195 AMORT, Ĉ.: Sjednocení, s. 477; Pokrok, 1885, ĉ. 259 (20. září), s. 2. 196 Pokrok, 1885, ĉ. 262 (23. září), s. 1–2. 197 Pokrok, 1885, Veĉerní vydání k ĉ. 261 (22. září), s. 2. 193

74

však Bulhaři byli poraţeni, tu by turecká zpupnost nechtěla se spokojiti pouhým obnovením dřívějšího řádu a turecká soldateska hleděla by se důkladně vymstiti na nenáviděných Bulharech. Tlak veřejného mínění donutil by ruskou vládu přes všecko její vzpírání, aby se ujala utiskovaného národa bulharského.“198 Ovšem jiţ za dva dny redakce ĉtenáře uklidňovala: „Mraky zatáhly se hrozivěji nad Balkánským poloostrovem, avšak jiţ počínají jimi proráţeti a rozptylovati je paprsky míru. Zbrojení turecké a posunování vojska ku hranicím zabalkánského Bulharska, hrozivé chování Srbska, tak málo oprávněná bojechtivost hellénská – vše to jsou mraky, jeţ pováţlivě se rozestřely na obzoru. Mírumilovné rady velmocí Turecku dávané, úplný klid v Macedonii a zvěsti o konferenci – vše to jsou opět paprsky míru, které, jak dnes situace se jeví, přemohou mračnou oblohu.“199 Redakce se také o poznání více neţ mladoĉeská konkurence zabývala situací v Srbsku. Pokrok vnímal přístup Bělehradu ještě nešťastněji neţ Národní listy. Z reakcí komentátorů staroĉeského listu je zřejmé jejich znaĉné rozladění z opětovného znesváření dvou sousedních slovanských národů: „Nejsmutnější jest úkol, který na balkánském poloostrově hraje dnes Srbsko. Panovník odvrátil se od národa a národ od panovníka... Zdá se, ţe hlavním účelem zbrojení a válečného hnutí v Srbsku jest, aby odvráceny byly mysle od vnitřních věcí a upřeny na slávu válečnou.200 Pokrok dále oĉekával, ţe se bude Bělehrad snaţit získat urĉitou územní kompenzaci v oblasti „Starého Srbska“.201 Dne 30. září také vedení listu otisklo ĉást rozhovoru Jovana Ristiće s dopisovatelem vídeňských novin Neue Freie Presse. V něm bývalý srbský ministr mimo jiné uvedl: „Událostmi v Bulharsku bylo Srbsko překvapeno a sice nepříjemně, jelikoţ právě prodělává přechody poměrů patriarchálních k moderním. Jsem přesvědčen, ţe jednalo Bulharsko na vlastní pěsť. Definitivnímu spojení Východní Rumelie s Bulharskem musila by v patách následovati akce Srbska. Co kompensaci za Východní Rumelii ţádá Srbsko Staré Srbsko a kdyby se Velkobulharsko ještě více rozšířiti mělo, také severní Macedonii. Buď bude Bulharsko – čehoţ si nepřeji – zatlačeno do svých dřívějších hranic nebo se octne Východ v plamenech. Toť jest význam nynější mobilisace v Srbsku a jakkoli panuje u nás velká neshoda ohledně otázek vnitřních, v této záleţitosti jsme všichni svorni.“202 Jovan Ristić nepatřil k příznivcům tehdejší politiky krále Milana a redakce Pokroku tak nemohla negativní reakci, s níţ se sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie setkalo u některých srbských politických ĉinitelů, oznaĉovat pouze za soukromý 198

Pokrok, 1885, ĉ. 264 (25. září), s. 1. Pokrok, 1885, ĉ. 266 (27. září), s. 3. 200 Pokrok, 1885, ĉ. 266 (27. září), s. 4. 201 Tamtéţ. 202 Pokrok, 1885, Veĉerní vydání k ĉ. 268 (30. září), s. 1. 199

75

názor Milana Obrenoviće a jemu oddaných lidí. I ĉeským komentátorům balkánského dění muselo být stále zřejmější, ţe problém má daleko hlubší kořeny (Rozhovor s Ristićem byl také otištěn v listu Národní politika).203 Další staroĉeský list Politik uvítal převrat v Plovdivu jako veliké dílo sebevědomého bulharského národa, které ohromilo celou Evropu: „Das Bulgarische Volk bietet augenblicklich dem verblüfften Europa das erhebende Schauspiel eines für die Freiheit und Selbstständigkeit erglühenden, opferbereiten und den Ernst der Situation vollständig erfassenden Staatsvolkes, das nicht so sehr den Umsturz der bestehenden Ordnung, als vielmehr die Neuorganisation der durch die bestandene Unordnung ins Wanken gerathenen politischen und nationalen Elemente selbstbewußt und kräftig in die Hand genommen hat.“204 (Bulharský národ skýtá momentálně šokované Evropě povznášející představení váţností situace pro svůj stát pevně semknutého lidu, zapáleného pro svobodu a samostatnost, odhodlaného k obětem. Tento lid si nepřeje ani tolik svrţení stávajícího pořádku, jako spíše novou reorganizaci a pevné uchopení politických a národních elementů, které se následkem přestálých nepořádků poněkud rozvolnily.) Zároveň si ovšem, podobně jako některé ostatní deníky, kladl otázku, zda za

převratem nestála ještě nějaká „vyšší“ moc: „Alle Welt fragt sich zunächst: Hat die provisorische Regierung in Philippopel, hat insbesondere der Fürst von Bulgarien auf eigene Faust gehandelt, oder steht das Ereigniß vom 18. September im Zusammenhange mit der Kremsierer Entrevue, respektive ist die vollzogene Union Bulgariens die Folge von dortselbst etwa getroffenen Abmachungen, oder endlich, hat etwa Rußland allein seine Hände im Spiele und wenn ja, ist es das officielle oder nichtofficielle Rußland oder etwa beide?“205 (Celý svět se především ptá: Jednala provizorní vláda v Plovdivu, jednal zvláště bulharský kníţe na vlastní pěst nebo mají události z 18. září souvislost s kroměříţskou schůzkou, respektive zda je snad vzniklá bulharská unie následkem tam padlých rozhodnutí anebo konečně, má-li zde samo Rusko prsty ve hře a pokud ano, je to snad oficiální nebo neoficiální Rusko? Či snad obě?) Vidíme zde tedy podobný

názor jako u mladoĉeských Národních listů, ovšem mnohem opatrněji a korektněji vyjádřený. V tomto duchu pokraĉovala i ĉesky psaná odpolední příloha Politik, list Národní politika: „Jest pochopitelno, ţe ţádná z velmocí na ten čas nepřeje si, aby ji stihla výčitka, ţe přispěla k porušení Berlínské smlouvy. Diplomatické kruhy musely by však býti slepy, kdyby nebyly tušily, k čemu se hnutí ve Východní Rumelii schyluje.“206 Národní politika také spekulovala o moţném povstání v Makedonii, které by mohlo přinést koneĉné rozřešení

203

Národní politika, 1885, ĉ. 268 (30. září), s. 1. Politik, 1885, ĉ. 261 (22. září), s. 1. 205 Tamtéţ. 206 Národní politika, 1885, ĉ. 261 (22. září), s. 1. 204

76

„východní otázky“: „Sahnou-li macedonští Bulhaři k tomuto nejkrajnějšímu prostředku, aby zbavili se zvůle turecké, pak ovšem není naděje, ţe by nynější zápletky skončily mírem, pak otvírala by se perspektiva těţkých krvavých bojův a plameny vzpoury strhly by s sebou nepochybně celý poloostrov Balkánský. Byl by to poslední boj mohamedánského ţivlu o vládu v Evropě a východní otázka došla by pak rázného rozřešení svého.“207 Katolický list Čech uvítal události v Bulharsku slovy: „Národové opravují, čím péra diplomatů pochybila.“ Dále autor ve svém oslavném ĉlánku poněkud odboĉil od tématu, kdyţ provedl sondu do dějin evropských válek, které měli diplomaté, dle jeho názoru, vţdy ukonĉit především v neprospěch katolické církve, a pokraĉoval: „O něco lépe neţ katolické Církvi vedlo se ovšem národům slovanským v Turecku u zeleného stolu diplomatů. Kdyţ totiţ diplomacie evropská posledně v Berlíně volky nevolky musila špičatými péry do těla Turčína jako do bochníka hloub zakrojiti a národům slovanským tam po krajíci menším i větším nadělati, činila to s obvyklou svojí opatrností, aby podělení příliš se nepřejedli, vlastně ani nenasytili.“ Berlínskou smlouvu, kterou autor zobrazil jako krájení „tureckého bochníku“, pak měl „národ, jejţ sv. apoštolové slovanští co prvotinu světa slovanského Kristu přinesli“ zkorigovat. Komentátor svou oslavu sjednocení Bulharska zakonĉil v ĉeském tisku naprosto ojedinělým viděním situace: „Nám sjednocení se stanoviska křesťanské osvěty jest velevítaným. Komu sjednocení jest nejprotivnějším jsou řečtí Fanarioti. Sjednocení Bulharů značí pád vydíravé, nejvýš zdemoralisované církve řecké. Jesť o Bulhařích známo, ţe nemálo lnou k Římu. Teprv nyní bude símě sv. Cyrilla a Methoděje po věky utlumované zdárně zkvétati a to tím rychleji, čím dříve a více by se mu ze strany katolického Slovanstva hmotně i duševně pomáhalo.“208 I takovýto pohled na sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie zřejmě měla urĉitá ĉást ĉeské spoleĉnosti. Čech také dával prostor některým odváţným tvrzením komentátorů zahraniĉních listů, které bychom v jiných ĉeských novinách rovněţ nenašli: „‚Times‘ přinášejí zajímavou, byť i pravdě nepodobnou zprávu o vypuknutí vzpoury ve Východní Rumelii. Píšou totiţ: ‚Vzpouru zamýšlel vyvolati panslavský výbor a měla vypuknouti současně v Srědci, Plovdivě a Bělehradě. Král Milán a kníţe Alexandr měli býti zbaveni trůnu a Bulharsko s Východní Rumelií a Staré Srbsko s Macedonií mělo se sloučiti pod ţezlem Petra Karaďorděviče. Karavelov byl do spiknutí zasvěcen a odhalil je kníţeti, čímţ byli sosnovatelé spiknutí donuceni předčasně hnutí vyvolati a ve prospěch Alexandra I. provésti‘“209

207

Národní politika, 1885, ĉ. 263 (24. září), s. 1. Ĉech, 1885, ĉ. 215 (22. září), s. 1. 209 Ĉech, 1885, ĉ. 223 (2. října), s. 2. 208

77

Také ĉeské ĉasopisy oslavovaly sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie. Světozor otiskl krátký ţivotopis Alexandra Battenberga, ke kterému přiloţil obraz nakreslený podle fotografie, na němţ byl bulharský kníţe zachycen v jezdecké uniformě. Alexandr byl vyobrazen jako panovník, z jehoţ výrazu můţeme vyĉíst, ţe si je vědom svého postavení a zároveň je také pánem situace.210 Humoristické listy ĉtenáře zásobovaly vtipnými komentáři, ve kterých lehce zesměšňovaly maďarské politické kruhy nebo vládu v Istanbulu. Dne 25. září například otiskly smuteĉní parte, ve kterém sultán sděloval svým „přátelům Maďarům“ nešťastnou zprávu o náhlé smrti Rumélie.211 Josef Jakub Touţimský v té době napsal do Osvěty ĉlánek s názvem „Převrat ve Východní Rumélii“, ve kterém v ĉasovém sledu shrnul záříjové události v Bulharsku a doplnil je o podrobnosti a vykreslení atmosféry převratu: „Po půl noci na den 18. září udeřeno na zvony na všech chrámech ve městě Plovdivu. Poplachem ze spánku vyburcované obyvatelstvo pospíchalo na ulice. Zde bylo jiţ neobyčejně ţivo. Jízdné četnictvo cválalo městem a nosilo rozkazy na různé strany. Nádraţí ţeleznice k bulharským hranicím na jedné a k Drinopoli a Cařihradu na druhé straně vedoucí, pošta, telegrafní úřad a veškeré veřejné budovy obsazeny byly vojskem národním. Čety vojenské z nedalekého tábora a ozbrojený lid selský táhly za zpěvu a jásotu do města...212 Koneĉně je také třeba blíţe se podívat na to, jakým způsobem byl převrat v Plovdivu vnímán v moravské metropoli. Redakce Moravské orlice se ve svém radostném slavjanofilském opojení nenechala praţskými listy v ţádném případě zahanbit: „Netrvala dlouho a také nemohla trvati dlouho ta kletba zlá, jakouţ pro národ bulharský končila ta veliká, s tolikerými obrovskými boji a ohromnými obětmi statků i ţivotů spojená výprava ruská, podniknutá k osvobození Bulharů z nesnesitelného jařma tureckého. Třeba sebe obratněji a pevněji upletena v Berlíně diplomatická síť, kterouţ všecky údy mocného těla bulharského měly býti staţeny a sevřeny ku věčné nehybnosti, nic to platno nebylo proti vůli národa, jeţ prokázala se býti silnější a mocnější, neţli všecky umělosti diplomatův i s hrozivým jejich pozadím bodákův a děl... Národ ten beze všeho vykonal a vykoná, co za nezbytné uznává pro svoji existenci a svobodu, a také kníţe Alexandr bulharský nemohl jednati jinak, neţli ochotně a oddaně podrobiti se vůli národa, jenţ jednomyslně ho volal

210

Světozor, 1885, ĉ. 42 (2. října), s. 665 a 670; Viz: příloha ĉ. 2, obr. ĉ. 3. Humoristické listy, 1885, ĉ. 39 (25. září), s. 312; Viz: příloha ĉ. 2, obr. ĉ. 1. 212 Osvěta, 1885, ĉ. 11, s. 1050. 211

78

v čelo nadšených ku spasnému činu hotových šiků svých!“213 V následujících dnech se redakce, podobně jako praţská periodika, zabývala tím, zda bude mít událost v Plovdivu za následek konflikt mezi Bulharskem a osmanskou říší. Ovšem pozitivně naladění autoři ĉlánků své ĉtenáře ubezpeĉovali, ţe „rozliční političtí sejčkové“, kteří „kulichají uţ chutě a zcela hlasitě o brzkých sráţkách válečných, jejichţ lomoz daleko za hory balkánské prý pronikne, prozatím mají při tom svém neblahém věštění malounko důvodů na snadě.“ Moravská orlice byla toho názoru, ţe „tentokráte přese všechny příklady z minulosti přece snad moţno souditi, ţe kapka krve u Marice prolité nestane se zřídlem celého veletoku krvavého, jenţ by zaplavil nivy a stráně balkánské.“214 Avšak dlouhodobější uklidnění poměrů na Balkáně redakce zájemcům o jihoslovanskou tematiku zaruĉit nemohla, protoţe „na dlouhé časy nemoţno ručiti, ţe zachován bude mír na místě, kdeţ to stále vře, a kdeţ příčina bojů nevymizí, pokud Turek nebude přinucen odtáhnouti někam do krajin pro něho příslušnějších a učiniti tak místo národům starodomácím, kteréţ konečně musí se tu domoci své svobody a samostatnosti, jeţ na hanbu celé Evropy po tak dlouhé věky byla ve jhu moslemínském ujařmena!“215 Pokud jde o evropskou diplomacii, Moravská orlice nesdílela názor některých praţských novin, ţe byl převrat předem domluven mezi zástupci velmocí. Redakce spíše vyzdvihovala rozpaky ĉelních evropských politiků, do kterých je měly události v Bulharsku uvést: „Pánové probírajíce se z opravdového prý překvapení svého pouštějí se rychle do práce, a urovnávají novou zápletku především spůsobem tím, ţe strkají vinu jeden na druhého.“216 Redakce si nezapomněla „rýpnout“ ani do vlády v Istanbulu: „Nejjasněji snad vidí v záleţitosti té Turecko, co má podniknouti, totiţ nic. Starý známý fatalismus turecký, ta přímo dojemná oddanost v osud a vůli jeho, můţe tu znovu slaviti triumfy, tenkráte snad ve prospěch a potěšení k ujařmených národův. Sultán a vláda jeho odevzdávají se trpělivě do vůle Allahovy, a očekávají, co se stane dál.“217 Moravská orlice poměrně pozorně sledovala reakce srbských vedoucích politických ĉinitelů a srbského tisku. Dne 26. září redakce například otiskla Ristićův výrok, ve kterém dotyĉný oznaĉil převrat za „dobrodruţný podnik zoufalých, nezabezpečených existencí, které chtějí vykořistiti k sobeckým účelům nezkušenosti vládnoucích kruhů“, takţe si jiţ velmi brzy musela být vědoma nějaké hlubší roztrţky mezi Srbskem a Bulharskem.218

213

Moravská orlice, 1884, ĉ. 217 (23. září), s. 1–2. Moravská orlice, 1884, ĉ. 220 (26. září), s. 1. 215 Tamtéţ. 216 Tamtéţ. 217 Tamtéţ. 218 Moravská orlice, 1885, ĉ. 220 (26. září), s.1. 214

79

4.4. Český tisk a srbsko-bulharská válka 1885–1886 Opětovné a výrazné zhoršení vztahů mezi Srbským královstvím a Bulharským kníţectvím, ke kterému došlo krátce po plovdivském převratu, znatelně šokovalo výraznou ĉást ĉeské spoleĉnosti. Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, ĉeské noviny dostávaly jiţ od konce září roku 1885 zprávy, které jasně potvrzovaly, ţe se vztahy mezi Bělehradem a Sofií ocitly téměř na bodu mrazu. Kaţdá z redakcí přistupovala k této skuteĉnosti po svém, většinou přitom záleţelo na její politické orientaci. Mladoĉeské Národní listy patřily k těm deníkům, které se snaţily spor zpoĉátku co nejvíce bagatelizovat. Za tímto úĉelem stále dokola vyzdvihovaly význam „slovanské vzájemnosti“ a „slovanské krve“, které by podle jejich představ měly zabraňovat příslušníkům „slovanských kmenů“, aby se dostaly do nějakého výraznějšího sporu. Z hlediska redakce se důvod musel nalézat někde jinde. Národní listy proto rozhýbaly nové kolo kritiky srbského krále Milana Obrenoviće. Přestoţe „král Milan a jeho druţina“, jak se redakce ráda vyjadřovala o jemu loajálních politicích, nebyli v Srbském království zdaleka jedinými lidmi, kteří (a redakce to, vhledem ke zprávám, které měla k dispozici, musela vědět) neuvítali sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie, Národní listy je okamţitě oznaĉily za hlavní viníky nešťastného sporu mezi dvěma „slovanskými bratry“. Ve chvíli, kdy jiţ bylo jasné, ţe spor je váţného druhu, stýskal si komentátor Národních listů na „nešťastný“ osud Slovanů: „Coţ vskutku na nás Slovanech kletba jakás spočívá, ţeť kaţdá naše snaha zdatná, netoliko s nejtěţšími překáţkami zápoliti musí, ale i kdyţ jednou za dráhný čas po největších námahách a obětech některému z nás vzácný paprsek štěstí ţivot zveselí, ţe ta chvíle blaha přeţádoucí nemá trvání, alebrţ hned na první úsměv radosti stín trudu přes ni letí, an vlastní bratr jedovatou dýku závisti a hněvu proti šťastnějšímu bratru brousí.“ Vzápětí však také zmínil, kdo přesně je tím údajným „brusiĉem jedovaté dýky“: „Jaké spravedlivé příčiny k sočivosti a nepřátelství mohl by mít národ srbský proti rodným svým bratrům a klidným sousedům Bulharům, toho naprosto nevíme a neví s námi asi nikdo na světě. Král Milan a jeho druţina mohou ovšem míti notnou zlost na vládu bulharskou, ţe poskytla útočiště oněm národovcům srbským, kteří musili po pádu právní vlády prchati z nešťastné vlasti své před pomstou vítězné, krvelačné reakce. Však proto přece dojista národ srbský nemůţe se hněvati na bratry bulharské, naopak musí jim býti za ochranu věrných synův svých jen povděčen.“219 Vidíme tedy, ţe pohled Národních listů na „emigrantskou otázku“ se od „bregovského incidentu“ nezměnil. Je zcela samozřejmé, ţe

219

Národní listy, 1885, ĉ. 279 (11. října), s. 1.

80

ĉtenář, takto „obeznámený“ s balkánskou tematikou, nemohl k srbsko-bulharskému konfliktu přistupovat s nadhledem a v ţádném případě nestranně. Srbské obavy, ţe by se Bulharsko mohlo v budoucnu dále rozšiřovat, nepovaţoval komentátor za oprávněné a podstatu věci definoval v téměř „inkviziĉním duchu“ takto: „Není pochybnosti ţádné, ţe máme tu co činiti s dílem v pravdě kainovským; ţe se tu štve se strany vládní bratr proti bratru beze vší příčiny, ţe se tu pracuje ďábelskými pomluvami a nejohavnější lţí, jen aby národ srbský byl strţen na cestu nepravou. Strana vládní rozšiřujeť v lid ničemnou klevetu, ţe prý Bulhaři baţí netoliko po celé Macedonii, která prý vlastně má náleţeti Srbům (?), ţe v několika měsících jiţ se po ní rozeţenou, ale ţe prý dychtí po nadvládě nad Srby, ţe prý se hotují k nájezdu na samé kraje jiţního a východního Srbska.“ Ĉlánek byl zakonĉen provoláním k srbskému národu, aby pamatoval na své „povinnosti Slovana“ a nedal se zmást tvrzeními své vlády: „Zapřisaháme ve váţné chvíli této národ srbský, aby nedal se zaslepiti zlomyslnými pleticháři a zrádci Slovanstva! Jaká by to byla pastva pro naše nepřátely, kdyby Slovan na Slovana se vrhal v šílené slepé zášti, k níţ byl jimi lstivě poštván. Či věčně nepřijdeme k rozumu? Věčně budeme na sebe sočiti a ţárliti, propadajíce hanbě i zaslouţenému neštěstí? Kéţ dolehne hlas náš upřímný k srdcím pravých Srbův a udusí ono strašné heslo: ‚do Srědce!‘ – kteréţ probodává Slovanu srdce.“220 V říjnu 1885 se kritika Národních listů přestala omezovat pouze na krále Milana. Podobně jako v době „velké východní krize“ přišla redakce s teorií rozsáhlého „protislovanského spiknutí“ v Evropě, které redakce pateticky nazývala „protislovanským taţením“. Vzhledem k tomu, ţe konzervativní vláda v Londýně vedená Salisburym nyní podporovala sjednocení Východní Rumélie s Bulharským kníţectvím, nemohly Národní listy Velkou Británii přímo obviňovat z protislovanské politiky. Proměnu v zahraniĉní politice britských konzervativců si ovšem vedení listu vykládalo vnitropolitickým tlakem, který byl ve Velké Británii vyvíjen na Salisburyho vládu v době před volbami do parlamentu. Pouze tyto volby a příbuzenský vztah Alexandra Battenberga s královnou Viktorií měly podle redakce zachránit Bulharsko před protislovanskou politikou lorda Salisburyho: „Ţádný francouzský fraškář nebyl by sobě mohl vymysliti komičtější situace a tísně, neţ v jaké ocitl se lord Salisbury se svou východní politikou, se svými chutěmi a nechutěmi. Na první zvěst o bulharském překvapení skutečně prý měl sto chutí udeřit na starý palaš Beaconsfieldův a vrhnout do Turecka několik milionů – liber šterlinků na ztrestání rumelských ‚rebellův‘. Ale jediný pohled dolů, a druhý pohled nahoru šlechetného lorda rázem spraţil a ochromil. Tam

220

Tamtéţ.

81

dole, v tom lidu, který za tři neděle bude svrchovaným vladařem a rozsoudí mezi Whigy a Toryy, tam všeobecná sympatie pro statečné a chytré chlapíky bulharské, kteří znali sobě tak obratem ruky a bez krveprolití zjednati pořádek po své vůli: a nahoře u dvora stařičké královny všeobecná přízeň pro kníţete Battenberga, jehoţ dva bratří stále dlí u dvora anglického, jeden co manţel královniny dcery, druhý co manţel její přemilé vnučky.“221 Nutno doplnit, ţe redakce Národních listů ani během předešlé krize zrovna neoplývala kvalitními znalostmi z oblasti britské zahraniĉní politiky. Moţná je z komentáře také patrný pohled Středoevropana, pro kterého byla znaĉně pohyblivá a změnám snadno přizpůsobivá zahraniĉní politika Londýna těţko pochopitelná. Vděĉným a vţdy „prokazatelným“ „nepřítelem Slovanstva“ byli ovšem z hlediska mladoĉeské redakce Maďaři. Dle některých komentářů Národních listů to měli být právě oni, kteří stáli za „slovanoţroutskou“ politikou Milana Obrenoviće. Je ale nutno podotknout, ţe od dob „velké východní krize“ „nepřátel Slovanstva“ na stránkách Národních listů znaĉně ubylo. Osmanská říše v té době jiţ neměla prostředky k tomu, aby vojensky zasáhla ve chvíli, kdy se vývoj na Balkáně vyvíjel pro ni nepříznivě, a Národní listy se tak musely omezovat pouze na neustálé připomínání křivd a zloĉinů, které podle některých zpráv měly na slovanském obyvatelstvu v Makedonii páchat osmanské úřady. Katolická církev, kterou redakce také poĉítala do řad „nepřátel Slovanstva“ nyní těţko mohla být obviňována z aktivní protislovanské politiky. Vzhledem k tomu, ţe se tvrzení o existenci nějaké širší spolupráce „nepřátel Slovanstva“ v Evropě stalo těţko obhajitelným, navrátily se Národní listy ke kritice Milana Obrenoviće, který měl spolu s hlavními politickými ĉiniteli v Srbsku rozněcovat zášť Srbů proti Bulharům: „Ne, ne to nemůţe být pravým smýšlením pravých, poctivých Srbů: tu slyšíme zajisté jen fanatický ryk oné frakce nevlasteneckých absolutistův srbských, která běţí za bubnem válečným, aby unikla pomstě národa, která na roveň pretoriánům Napoleonským strhuje zemi do Seylly bratrovraţedné války, aby unikla Charibdě revoluce. Nejprve se národu vezme svoboda a pak, kdyţ je strach z vlastních činů, hledí se tyránkové zachrániti tím, ţe chtějí národ zaměstnati vojnou za kaţdou cenu. Ale s Turky a Albánčíky není co ţertovati a král Milan nesmí ztratiti ani jedinou bitvu, sice je po něm veta. Proto vzhůru na slabší, nehotové Bulhary.“222 V té době se postupně měnil pohled redakce na dění v Srbsku. Protoţe jiţ nebylo moţné tvrdit, ţe se převratem v Plovdivu cítí ohroţena pouze vláda a král Milan, zaĉaly Národní listy postupně přehodnocovat své stanovisko k úloze srbského národa. Nyní jiţ přiznávaly protibulharské vášně v Srbském království: „Kdyby šlo po vůli Srbska, 221 222

Národní listy, 1884, ĉ. 295 (27. října), s. 1. Národní listy, 1885, ĉ. 283 (15. října), s. 1.

82

poloostrov balkánský uţ dávno by byl v jednom plameni. Tak divoce rozpálena jest válečná vášeň Srbův proti Bulharům; v ní změnila se také někdejší neoblíbenost krále Milana u většiny srbského lidu v neobmezenou důvěru a úctu. Za tento důleţitý převrat v mysli srbského národa vzhledem ke králi Milanovi vláda bělehradská můţe prohlášené jednotě bulharské upřímně poděkovati. To se této vládě povedlo, ţe vyuţitkovala státní převrat v Bulharsku k provedení politického převratu v Srbsku. Král Milan jest nyní rovněţ oblíben v Srbsku, jako kníţe Alexandr I. ve sjednoceném Bulharsku.“223 Je třeba také zmínit, ţe redakce neoĉekávala (ovšem poměrně pochopitelně), ţe by se Bulharsko v případě vojenského útoku Srbska bylo schopno samo ubránit: „Na hranicích srbských nestojí ani jediného bulharského pluku, celé severní Bulharsko jest takměř vojska prázdno, vše jest za Balkánem, obráceno proti Turkům, směrem k Drinopoli. Za čtyři dni moţno doraziti do Srědce takřka bez výstřelu. Jaká to vábná vojenská procházka, jaký laciný vavřín!“224 Národní listy během října také komentovaly jednání zástupců velmocí v Istanbulu. K nim redakce přistupovala tak, jak to pro ni bylo typickým vţdy, kdyţ šlo o zahraniĉní politiku většiny tehdejších hlavních evropských politických osobností. Zprávy, které o diplomatických jednáních přicházely od dopisovatelů, okomentovala takto: „Co všechno tyto zprávy z diplomatické kuchyně znamenají? Nic jiného, neţ co uţ před týdnem svět zvěděl, ţe totiţ sultán sám sjednocení zemí bulharských uţ uznal a sice i v osobě nynějšího kníţete Alexandra, a ţe na nějakou válku proti novému státu bulharskému ani nepomýšlí. Vyslanci velmocí evropských, v Cařihradě shromáţdění, zajisté měli příleţitost, nabyti o těchto úmyslech sultánových dokonalé vědomosti a proto také nemohli ve svých poradách dospěti k ţádnému vlastnímu návrhu a zasedání jejich bylo úplně zbytečné a jalové.“225 Veliký obrat v postoji Národních Listů přinesl ĉlánek otištěný v době, kdy se jiţ pomalu schylovalo k váleĉnému konfliktu mezi Srbskem a Bulharskem. Vedení novin přizpůsobilo svůj pohled na roli velmocí během plovdivského převratu realitě. Především se muselo koneĉně vyrovnat s nepřízní, s níţ se setkal v Petrohradě: „Byly chvíle, kde věřilo se všeobecně, ţe za Bulharskem stojí Rusko, za Srbskem Rakousko. Avšak po kalejdoskopickém vystřídání se nejrozmanitějších zpráv vychází ze všeho zmatku posléze na jevo: ţe ani Rakousko nebylo opravdově odhodláno patronisovati Srbsko v jeho akci protibulharské, aniţ za činem Bulharův stálo Rusko.“226 Přesto i nadále komentátoři poĉítali s nějakou neviditelnou politickou hrou v pozadí, která zatím zůstává veřejnosti skryta. Tomu nasvědĉují 223

Národní listy, 1885, ĉ. 292 (24. října), s. 1. Tamtéţ. 225 Národní listy, 1885, ĉ. 285 (17. října), s. 1. 226 Národní listy, 1885, ĉ. 298 (30. října), s. 1. 224

83

i úvodní slova ke komentáři „napínavého dramatu na Balkáně“, jak jeho autor oznaĉil dění v jihovýchodní Evropě: „Rozdíl mezi dramatem na divadle a tímto dramatem skutečného ţivota národův jest ten, ţe zde nevystupují před tváří divákovou veškeří skuteční aktéři a zejména ne ti, kteří hrají nesympatické ale snad právě nejúčinnější úlohy – intrigánův. Následkem toho zůstává rozvoj děje zastřen obecenstvu do chvíle poslední mlhou záhad, které mohou baviti snad blaseovanou cizinu, ale zajisté bolestně rozčilují čivy upřímných, liberálních Slovanů.“227 Na zprávu o zbavení kníţete Alexandra hodnosti ruského generála reagovaly Národní listy rozsáhlým komentářem, ve kterém nastínily svou představu významných změn v politice evropských velmocí na Balkáně. V něm redakce naĉas opustila své vnímání balkánských záleţitostí v romantických dimenzích všeslovanské myšlenky a pokusila se rozebrat skuteĉnou úlohu národních států na Balkáně v rámci velmocenské politiky. S podobným pokusem bychom se na stránkách Národních listů setkali jen zřídka, a proto je tento ĉlánek mezi ostatními komentáři mladoĉeského tiskového orgánu výjimeĉný. „Čím kníţe Alexandr strhl na sebe tak velikou nemilost carovu? Co zavinil, ţe proti sobě vyzval trest tak neobyčejný, ano neslýchaný v letopisech rodův panovnických?... Srbsko stalo se činitelem v politice tří velmocí císařských, jako Bulharsko a Řecko dnes provozují důleţitý úkol v politické činnosti Anglie, která posud horlivě se namáhá, aby strhla Francii a Itálii na svou stranu. Srbsko, Řecko a Bulharsko staly se šachovními figurami v rukou tří velmocí císařských a Anglie...Nejhrozivější vítr vane nyní ze soupeřství dvou evropských velmocí: Ruska a Anglie. Vyloučení kníţete Alexandra z armády ruské jest šíp, vymrštěný proti Anglii, která poslední dobou v své politice balkánské pojednou provedla velmi zajímavý obrat, chtějíc ze sjednoceného silného Bulharska učiniti sobě na Balkáně pevnou ohradu proti Rusku.“228 Mladoĉeský list také poprvé otevřeně mluvil o roztrţce mezi Ruskem a Bulharskem. Za daných okolností jiţ nebylo moţné uchylovat se pouze k vysvětlením, ţe jde jen o neoblíbenost kníţete Alexandra u petrohradského dvora. Bylo stále jasnější i v ĉeském prostředí, ţe se zahraniĉně politická orientace Bulharska zaĉíná měnit, i kdyţ zatím nebylo zřejmé v jakém směru. V dané chvíli si redakce neuměla tuto změnu vysvětlit jako snahu mladého Bulharského kníţectví vymanit se z ruského vlivu. To by tehdy vedení Národních listů, vzhledem k tomu, ţe uvaţovalo přísně v duchu všeslovanské myšlenky, nejspíš povaţovalo za neslovanský ĉin a především za projev výrazného nevděku k „osvoboditeli“. Spor mezi Sofií a Petrohradem vnímala redakce pouze jako důsledek „nekalé“ politiky Velké 227 228

Tamtéţ. Národní listy, 1885, ĉ. 306 (7. listopadu), s. 1.; AMORT, Ĉ.: Sjednocení, s. 480–481.

84

Británie, která za tímto úĉelem vyuţila kníţete Battenberga: „Rusko zajisté nemělo potřebí dlouhých a namáhavých výzkumův, aby se dobralo příčin a účelův nově prohlašované nepoddajnosti bulharské. Brzo seznalo, ţe kníţe Alexandr kloní své ucho k Anglii, která z pouhého soupeřství proti Rusku nyní jala se podporovati, co v míru svatoštěpánském nechtěla dopustiti. Tu nezbývalo, neţ dáti kníţeti Alexandru důrazně na srozuměnou, ţe proti vůli ruské jednota bulharská má ještě méně nadějí na své provedení neţ bez ní. Zároveň pak měla ucítiti Anglie, ţe Rusko její hru na Balkáně záhy prohlédlo a ţe jest odhodláno, ji zmařiti.“229 Je zřejmé, ţe Národní listy přistupovaly k politice carského Ruska velmi benevolentně. Takováto tolerance k vládě v Petrohradu, která v té době vystupovala rázně proti sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie a lpěla na dodrţování usnesení berlínského kongresu, svědĉí o stále silném rusofilském zaměření redakce. To přispívalo k tomu, ţe vedení Národních listů bylo ochotno ĉasto přehlíţet nejen skuteĉnost, ţe v Rusku vládne zastaralý a konzervativní reţim, ale i jeho zahraniĉní politiku, kterou by v tomto případě u jakékoliv jiné velmoci s vysokou pravděpodobností oznaĉilo za „Slovanstvu“ nepřátelskou. Národní listy se pro tuto chvíli evidentně rozhodly obětovat zájmy malého Bulharska velikým zájmům „slovanské velmoci“ na východě. V době krátce před vypuknutím srbsko-bulharské války Národní listy stále ještě doufaly, ţe se situace vyřeší smírným způsobem. Jejich dopisovatel z Bělehradu píšící pod šifrou ×. zároveň vyslovil urĉité pochybnosti o upřímnosti záměru Srbska vstoupit do války s Bulharskem a také o celkovém stavu srbské armády. Jejím hlavním nedostatkem byla podle jeho mínění zejména absence jakékoliv motivace k boji. Přestoţe poměry v srbské armádě velmi kritizoval, šlo, vzhledem k tomu, ţe se o srbském vojsku vyjadřoval jako o „našem“, o zpravodaje srbského původu: „Srbové mají své důvody, proč dosud do Bulharska nevpadli, a i v budoucnu budou se varovati, neblahou svoji politiku prakticky provozovati. Nejedná se tu konečně o několik výstřelů, neboť pušky mají Bulhaři také, a bylo by nebezpečnější, neţ bezvýsledná demobilisace, kdyby Srbsko bylo poraţeno, čehoţ následkem byla by okamţitá občanská válka v Srbsku… Drsný vzduch zimní ochlazuje lebky vojáků, které pro válku ještě rozpáleny nebyly. Ale nic neumrtvuje bojovnost jejich tak, jako povalování v táboře, které je mrzuté a bohaté na svízele všeho druhu, které jsou tím těţší, čím špatnější je zásobování armády. Vrchní velitelství dobře se svého stanoviska učinilo, ţe odstranilo z tábora všechny zpravodaje; některý z těch šelmů mohl by nahlédnouti hlouběji do našich vojenských poměrů a dobrá pověst srbské armády by tím nezískala.“230 Z celého dopisu vyplývá záměr 229 230

Národní listy, 1885, ĉ. 306 (7. listopadu), s. 1. Národní listy, 1885, ĉ. 304 (5. listopadu), s. 1.

85

dopisovatele přesvědĉit ĉeskou redakci o tom, ţe se srbský národ staví nesouhlasně k přípravám na válku s Bulhary: „Tisková kancelář srbská, ačkoli ji vídenská ‚Politische Correspondenz‘ velmi obětavě podporuje, má touhu a těţkou práci, aby svět přesvědčila, ţe národ srbský bojovným nadšením proti Bulharům jen jen plane. Naši novopečení ‚přátelé‘ ve Vídni a Pešti tváří se sice, aby nám radost udělali, jako by tomu věřili, ale v Srbsku samém kaţdé dítě ví, ţe na tom není zrnka pravdy právě tak, jako nejsou pravdivy zprávy o ‚krveţíznivosti bulharských band‘, přepadajících a rdousících kaţdého Srba bez rozdílu.“231 Ze zmíněné zprávy je patrné, ţe byly přípravy na válku provázeny i jistým druhem mediální války. Ať jiţ se ĉeské deníky lišily ve svém přístupu k srbsko-bulharskému sporu během „bregovského incidentu“ a později plovdivského převratu, ve chvíli, kdy propukla srbskobulharská válka, byl přístup všech ĉeských periodik ve své podstatě jednotný. Ĉeské listy shodně odsoudily válku především jako boj mezi „slovanskými bratry“. Národní listy okomentovaly událost, jak pro ně bylo typické, velmi výmluvným jazykem s patetickým podtónem: „Čemu jsme se od šesti neděl hleděli v trapném nepětí vstříc a čemu jsme nicméně do chvíle poslední víry dáti nechtěli: dnes je skutkem. Co toto píšeme nepochybně jiţ teče na hranicích bulharsko-srbských krev slovanská v jedné z nejohyzdnějších válek co jich znají dějiny novověku.“232 Redakce především vyjádřila lítost nad tím, ţe se srbský národ nepostavil na odpor „kainovskému činu“ krále Milana, který podle jejích slov „oblékl uniformu evropského policajta.“ Jak se vyjádřil autor komentáře „tříletá absolutní krutovláda v Srbsku hůře zbědovala ducha národa srbského, neţ kdo se mohl nadíti“ a „šibenice a ţalář pokonaly dílo strašlivé.“ Národní listy dále prohlásily, ţe „srbské prapory nikdy ještě, pokud srbský národ jest národem v dějinách, nevlály do bitev za věc tak nepravou, tak nevýslovně špatnou“ a ţe jejich „sympatie a sympatie všeho světa slovanského jsou při straně slabších bratří Bulharů.“ Na druhou stranu ovšem zdůraznily, ţe ĉiní rozdíl „mezi národem srbským a absolutní vládou jeho.“ Závěr ĉlánku komentujícího vypuknutí války dobře vystihuje způsob, jakým redakce vnímala srbsko-bulharskou válku a zároveň je ukázkou typického slohu, k němuţ se redakce uchylovala vţdy při komentování událostí, k nimţ měla citový vztah: „Národ srbský není dnes pánem své vůle, on je otrokem spoutaným a vlečeným do bratrovraţedného boje a proto bez viny. Všechna a jediná vina padá za to na vládu Milanovu, všechna krev na hlavy těch zrádcův myšlenky slovanské, shromáţděných dnes v táboře nišském. Jim soud dějin vypálí znamení Kainovo na čela, jich jména budou kdys ještě po 231 232

Tamtéţ. Národní listy, 1885, ĉ. 314 (15. listopadu), s. 1.

86

létech ve svobodné rodině slovanské pronášena s opovrţením a kletbou. Oni prohlubují strašnou propasť mezi dvěma sousedními, po krvi, rodu a víře spřízněnými národy slovanskými, oni v hanbu uvrhují jméno slovanské, oni zlovolně poškozují věc Slovanstva na radost a zisk nepřátel našich, oni nás poniţují, zraňují, poškozují všechny.“ K tomu ještě redakce dodala, ţe si přeje, „aby válka skončila pro úřadní Srbsko důkladným Sedanem, aby totiţ král Milan skončil v ní tak, jako u Sedanu Ludvík Napoleon Bonaparte.“ To by byl „pro celé jiţní Slovanstvo nejlepší konec tragédie.“ 233 Je zřejmé, ţe válka mezi Srbskem a Bulharskem byla skuteĉně velikým zklamáním pro mladoĉeskou redakci. Reakce Národních listů byla také mnohem ostřejší, neţ u ostatních ĉeských novin. V následujících dnech Národní listy připomínaly, ţe podle jejich názoru nebylo sjednocení Bulharska ţádnou hrozbou pro Srbsko, a ţe proto neexistoval ţádný důvod k vyvolání konfliktu. Zajímavé je, ţe při té příleţitosti také poprvé daly najevo svůj nový postoj k bulharsko-ruskému sporu, kterým se definitivně a pokud můţeme pouţít ten výraz, znaĉně „šalamounsky“, vyrovnaly s nepřízní, se kterou se převrat v Plovdivu setkal u ruské vlády: „Bulhaři snad byli příliš nedočkaví a jakkoli se na první pohled zdálo, ţe sjednocení velmi chytře sosnovali a v nejvhodnější okamţik provolali, přece se ukazuje, ţe neměli býti tak ukvapeni a ţe neměli jednati zejména bez vědomí a svolení Ruska, jemuţ jedině jsou zavázáni za své osvobození.“ Aby však toto vyjádření neznělo k Bulharům tak přísně, zároveň vzápětí dodaly: „Avšak tato chyba dá se vysvětliti mladistvým ohněm národa, jenţ práhne po samostatnosti a znamenitých činech.“234 Nicméně z toho, ţe mladoĉeská redakce pouţila slovo „chyba“ v souvislosti se způsobem, jakým byl plovdivský převrat proveden, je zřejmé, ţe povaţovala zájmy Ruska, jeţ bylo v jejích představách ochráncem všech Slovanů, za přednější neţ zájmy Bulharska. Jak vyplývá z uvedených ĉlánků, vedení Národních listů podřizovalo své vidění událostí v jihovýchodní Evropě ideji slovanské vzájemnosti. Do těchto představ by nezapadalo Bulharské kníţectví vymaňující se z ruského vlivu a bojující o své suverénní postavení. Komentátoři z Národních listů zjevně přehlíţeli skuteĉnost, ţe vlády národních států na Balkáně zaĉínají ve své zahraniĉní politice napodobovat chování evropských mocností, vystupovat samostatně a sledovat své mocenské zájmy, které s mladoĉechy propagovanou „slovanskou myšlenkou“ neměly pranic spoleĉného. To bylo také důvodem, proĉ pro redakci nebylo přijatelné tvrzení, ţe je Srbsko zesílením bulharského národního státu ohroţeno. Národní listy byly jediným deníkem v Ĉechách, který v té době znovu vyzdvihoval slovanskou myšlenku. Ostatní listy projevovaly v případě jihoslovanských 233 234

Tamtéţ. Národní listy, 1885, ĉ. 315 (16. listopadu), s. 1.

87

států vţdy znaĉné sympatie, ale na rozdíl od Národních listů k nim přistupovaly mnohem střízlivěji, jako k samostatným celkům, které mají kaţdý své rozdílné potřeby a zájmy, jeţ se pochopitelně také mohou střetávat. Pro mladoĉeskou redakci měla být příbuznost Slovanů natolik silná, aby překlenula jakékoliv vzájemné doĉasné rozpory mezi „bratrskými kmeny“. A z této teze nadále vyplývalo, ţe jakýkoliv ĉin narušující souznění v „rodině slovanských národů“ musí být výsledkem působení cizího „Slovanstvu nepřátelského“ elementu uvnitř takto „deviantně“ se chovajícího „slovanského kmene“. Osoby, které měly stát za těmito ĉiny, byly redakcí oznaĉovány jako „odpadlíci“. Další moţností z hlediska redakce bylo, ţe k tomuto negativnímu působení dochází z vnějšku, ze strany neslovanských národů nebo vlád, které se snaţí omezit svobodu Slovanů. Válku mezi Srbským královstvím a Bulharským kníţectvím ve svých představách stavěla vpodstatě na roveň „obĉanské války“ v rámci „Slovanstva“. Kritika reţimu srbského krále byla doplňována popisováním údajně katastrofálních poměrů v Srbském království. Dne 18. listopadu redakce Národních listů otiskla na ĉelní straně „přátelský“ dopis, který obdrţela od jistého „srbského vlastence“, ve kterém byly jeho oĉima vykresleny poměry v Srbsku. Mimo jiné v něm stálo: „Stav náš je hrozný. Před několika lety byla ještě v Srbsku zámoţnost taková, ţe tu nebylo člověku nezámoţného. Dnes pak tu není člověka mohovitého... Daně se shánějí s krutostí vyděrače a kromě toho vojsko rekviruje jako v zemi nepřátelské... Celý poctivý svět odvrací od nás tvář svou s opovrţením, pouze Maďaři nás chválí a nám pochlebují. Podle toho můţeme změřiti svou skleslost. Maďaři jsou ve hlavním stanu, obklopili lehkomyslného našeho krále, radí mu a podněcují jej.... Ţidé, kteří si v Uhrách hrají na nejzuřivější Maďary, hrnou se k nám za kořistí. Před válkou r. 1876 nebylo v Srbsku jediného ţida – a dnes máme ţida i ministrem financí – ovšem tajného. Tak mocné slovo královské dělá u nás kozly zahradníky. Dnes uţ nejsme samostatným státem, nýbrţ pouhou provincií maďarskou – či ještě případněji řečeno: provincií maďarských ţidů.“235 Představa, ţe za politikou krále Milana stojí „Maďaři“ (redakce pochopitelně nikdy nekonkretizovala, koho přesně tím míní), nebyla pouze soukromým názorem některých „přátelských“ zahraniĉních dopisovatelů Národních listů. Tuto myšlenku protěţovalo i samotné jádro redakce. V tomto směru pokraĉovala ve svém protimaďarském mediálním taţení ze 70. let 19. století. Od té doby se ovšem přístup Národních listů, který se dříve projevoval ve velmi radikálních a nenávistných výrocích na adresu maďarského národa, podstatně zmírnil. Dne 17. listopadu se redakce se svými ĉtenáři

235

Národní listy, 1885, ĉ. 317 (18. listopadu), s. 1.

88

podělila o svůj pohled na zákulisí srbsko-bulharské války. Vykreslila jej jako skryté soupeření mezi Maďary a Rusy, které se odehrává v oblasti západního Balkánu. Přitom o těchto územích mluvila tak, jakoby oprávněně patřila do sféry vlivu Petrohradu: „Aţ do dnes shlíţeli Rusové na vše co se od roku 1878 v západních končinách poloostrova balkánského dálo s onou nepečlivostí a nedbou, která tak často bývá údělem sebevědomé mohutnosti a síly. Pouhý úsměv klidného pohrdání pohrával kolem těch zpráv o podkopnické práci Maďarův na půdě srbské; podobalo se, jakoby se politikův ruských mnohem citelněji dotýkalo, nevděčné jednání‘ kníţete Battenberka bulharského, neţli odpadlictví krále Milana srbského, i vše co s tímto odpadlictvím souviselo. S olympickým klidem snášeli Rusové tuţby Maďarství po zabrání netoliko Bosny a Hercegoviny, ale i samého Srbska do ‚okruhu moci rakouskouherské‘, jakoby nerozuměli, ţe to v čisté maďarštině znamená: anexi všeho Srbstva.“236 Podle dalšího vyjádření redakce se mělo nyní Rusko probudit z velmocenské letargie. Národní listy na tomto místě do jisté míry přehodnotily své předchozí nekritické stanovisko k politice Petrohradu vůĉi Sofii. Oĉekávaly od carského Ruska, ţe pochopí, ţe je tato politika v rozporu s jeho vlastními zájmy na Balkáně. Podle jejich představy mělo právě „nevýznamné nedorozumění“ mezi Ruskem a Bulharskem zapříĉinit srbsko-bulharskou válku, protoţe, jak se vyjádřily, král Milan by se k vyhlášení války Sofii nikdy neodváţil, pokud by věděl, ţe za ní stojí Petrohrad. Redakce oĉekávala, ţe v případě úspěchu srbských vojsk a poráţky Bulharska dojde k ráznému zakroĉení Ruska: „Pak by Rusové bez dlení z Oděsy přichvátali po Černém moři do Bulharska, aby hnali Milanovy pluky jako svatokupce z dómu bulharského, jenţ jest a musí zůstati dómem lepší budoucnosti Slovanstva.“237 Redakce Národních listů si znovu od doby „velké východní krize“ slibovala od ruských vojsk záchranu „slovanské myšlenky“. Tuto záchranu si představovala tak, ţe by vojenským zásahem ruské armády nejprve došlo k sesazení kníţete Alexandra Battenberga a posléze k pádu krále Milana Obrenoviće, ĉímţ by se obě země mohly vrátit „pod ochranu“ velikého „slovanského bratra“ a vymanit z cizího, Slovanům nepřátelského vlivu. Národní listy se v té době zabývaly srbsko-bulharským konfliktem také z hlediska národnostního sloţení obyvatelstva na sporných smíšených územích. Reagovaly přitom na názor dopisovatele britských Timesů, jenţ oznaĉil za příĉinu srbského vpádu do Bulharska oblast západního Bulharska, kterou podle jeho vyjádření měli obývat Srbové a ve které hrozilo, ţe by srbské obyvatelstvo mohlo být bulharizováno. Redakce Národních listů viděla řešení, jak tato sporná území spravedlivě rozdělit, ve vědeckém zkoumání obyvatelstva: 236 237

Národní listy, 1885, ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1. Tamtéţ.

89

„Přesné ohraničení národností do sebe splývajících není moţno provésti mečem, nýbrţ spůsobem mírným, vědeckým skoumáním a dobrou vůlí na obou stranách“ 238 Velmi zajímavou je tato reakce Národních listů i proto, ţe se v ní zabývaly národnostní situací v tzv. Starém Srbsku, přiĉemţ daly najevo i své smýšlení o albánském národu: Na jihu Srbska a ve Starém Srbsku a Macedonii, Srbové mohli by se ucházet jen o okresy, které jsou pokračováním Novopazarska, a tam nesmějí ani kdyby chtěli, protoţe jim nedají jejich protektoři. Avšak v tuto stranu srbská národnost nikterak se nešíří a ustupuje víc a více Albáncům, kteříţ této historické zemi srbské dali v nové době jiţ i své jméno, Horní Albánie, a šíří se jiţ i do samého království srbského. Ţe tu nad nimi znenáhla převahy nabývá ţivel tak nekulturní jako jsou Albánci, kteří ţijou ještě ve stavu primitivním, polobarbarském – to je pro Srby ‚královské‘ vysvědčení nejsmutnější.“239 Zpoĉátku, kdy zatím docházely jen nepřesné zprávy z bojiště, situace vypadala tak, ţe skuteĉně dojde k předpokládanému snadnému postupu srbských vojsk na Sofii. Podle zpráv, kterými redakce disponovala, mělo dojít k úplnému obklíĉení bulharské armády: „Bulharsko jest nešťastno, čest jeho jest však zachráněna! Nemyslíme při tom jen na zoufalý zápas u Slivnice, nýbrţ i na méně šťastný boj před Vidínem a u Izvoru. Zde bylo vojsko bulharské decimováno, celé řady klesaly k zemi, junáci bulharští vytrvali však, aţ zbyla jich proti tisícům jen hrstka. U Slivnice vedli Srbové útok sice přímo proti posicím, nedůvěřovali však sami, ţe by se jim podařilo ztéci tuto baštu, hájenou několika nadšenými reky, jimţ velel sám kníţe, vrhaje se v boj nejprudší – a proto volili méně nebezpečnou cestu přes Breznik! Manevr tento, jenţ svědčí spíše o taktické zkušenosti srbských generálů neţ o jejich chrabrosti, zdařil se, jak se dalo očekávati, a dnes, dle Jobovy oné zvěsti, bije se snad srbské vojsko jiţ se zoufalým obyvatelstvem srědeckým.“240 O to větší radost zavládla v redakci ve chvíli, kdy se ukazovalo, ţe byl postup srbské armády zastaven a její velení se potýká se znaĉnými problémy: „Milan Obrenović jinak si představoval válku s Bulharskem, neţ jej skutečnost poučila. Se vší frivolností, jíţto stal se proslulým, vytáhl si do pole. Válečných vavřínů nedobyl si jiţ před devíti lety, a i tenkráte ukázal, ţe spíše rozumí bateriím šampaňského, neţ bateriím hurtovných křiklounů Kruppových.“241 Všechny komentáře uveřejněné v té době v ĉeském tisku svědĉí o tom, ţe byli jejich autoři, spolu s celou ĉeskou veřejností, především zmatení rychlostí v jaké váleĉný konflikt probíhal. Vojenské divize se po váleĉném poli pohybovaly ĉasto rychleji, neţ zprávy zahraniĉních dopisovatelů, které do redakcí docházely i 238

Tamtéţ. Tamtéţ. 240 Národní listy, 1885, ĉ. 319 (20. listopadu), s. 1. 241 Národní listy, 1885, ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. 239

90

s několikadením zpoţděním. O tom svědĉí například i to, ţe výše zmíněnému komentáři předcházela zpráva o bulharském vítězství u Slivnice, která byla následujícího dne dementována, aby byla opět dalšího dne potvrzena. Ĉeské noviny nebyly v ţádném případě dostateĉně vybaveny na podobný konflikt, především kvůli nedostatku váleĉných zpravodajů, které by bylo moţné podle potřeby posílat na místa, kde válka zrovna probíhala. Také spoleĉnost zatím nebyla zvyklá na moderní způsob vedení války, který znamenal bleskové a překvapivé zvraty. Na rozdíl od poslední rusko-turecké války, jeţ spadala pro svůj rozsah, dobu trvání, ale i pro zdlouhavé dobývání vojenských pevnosti moţná ještě do staré doby první poloviny 19. století, konflikt z roku 1885 byl ukázkou moderního způsobu vedení války. Srbsko-bulharské válce staĉilo několik dní, aby bylo rozhodnuto o vítězi. Ĉeský novinář a spisovatel Jan Neruda věnoval vojenským událostem jeden ze svých fejetonů. Také v něm je viditelné, jak bylo pro tehdejšího Středoevropana sloţité chápat tak rychlý sled váleĉných dějů, které v několika dnech nebo někdy dokonce i hodinách rozhodovaly o osudu států národů a jejich vlád: „Vím, ţe spanilé čtenáře moje nezajímá teď nic, pranic jiného neţ válka mezi Bulharskem a Srbskem. A nedivím se tomu ani dost málo. My Čechové jsme uţ jednou takoví, ţe jakmile zařinčí někde zbraně, uţ se nám jiskří zraky, chvějou ruce a napíná týl jako býku. A kdyby bojiště bylo od nás sebe více vzdáleno, naše kuráţ proto není pranic menší, naopak! Rád bych tedy poslouţil čtenářům odtamtud nějakými pěknými, hezky názornými zprávami, ale kdyţ sám nic nevím! Události se tam rodí a rojí jako jepice, míhá se to zrovna před očima, člověku jde hlava kolem. Pára a elektřina osedlaly si jiţ i vojáky, bitvy se svádějí, prohrávají nebo vyhrávají po tuctech denně, nejdelší válka trvá osm dní. Kde jsou ty doby, kdy jediná válka trvala třeba třicet let, kdy před jedinou pevností ‚leţelo‘ vojsko někdy aţ pět roků a jakmile uhodil na př. první mráz, obě válčící strany natáhly si palcové rukavice, nakoupily si dříví a erteplí a řekly: ‚Aţ zas 1. května – bude-li totiţ sucho!‘“242 O tom, na ĉí straně byly sympatie ĉeské veřejnosti, mohou přesvědĉit i zprávy, otiskované v Národních listech, typu: „Bulharským akademikům, kteří ve čtvrtek večer státní drahou do své vlasti odjeli, daroval p. Emil Brabec, spolumajitel firmy Jos. E. Brabce synové, pro raněné Bulhary rozličné chirurgické nástroje, obvazy atd. v ceně as 300 zlatých.“243 V den, kdy dorazily zprávy o katastrofální poráţce srbské armády během několikadenních vojenských operací u Slivnice, otiskly Národní listy ĉlánek s názvem „Ztrestaný bratrobijce“. Z něj je patrné, ţe poráţka politiky krále Milana na váleĉném poli byla pro redakci velikým zadostiuĉiněním. Celý průběh války oznaĉila dokonce za dílo 242 243

Národní listy, 1885, ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. Národní listy, 1885, ĉ. 321 (22. listopadu), s. 6.

91

„boţího řízení“, jímţ byl „ješitný despota“, jak komentátor nazval Milana Obrenoviće, důkladně ztrestán: „Jakou hořkostí zachvělo se kaţdé upřímné srdce slovanské, kdyţ král Milan srbský dal z Niše povel svým plukům, aby přepadly bratry bulharské a urvaly jim pět velikých krajův vlasti: s takovým uspokojením vítá neočekávaný, slavný zdar zbraní bulharských, tasených na obranu přepadené vlasti, na obranu práva, cti a existence ohroţeného národa slovanského. Ano, neočekávaný to obrat ‚řízením boţím.‘“244 Autor ĉlánku vyzdvihl především zásluhy bulharských vojáků, kteří měli obětavě zachránit ĉest celého „Slovanstva“: „Bulhaři – nadšeni myšlenkou, ţe brání svých krbův, své cti, své vlasti rodné – konali divy udatenství. Ti nováčkové, vyslaní ponejprv do hrůz bitev, ti dobrovolníci, jímţ zápal vlastenecký prvně v ţivotě vtiskl pušku v dlaň: zápasili jako lvové a ve třídenní nad míru krvavé bitvě porazili, zapudili a roztříštili hlavní armádu Srbska na dobro.“245 Národní listy také pro ĉtenáře otiskly mapu bojiště spolu s ĉástí Makedonie. Na této mapě, kterou přikládám v příloze, je vyznaĉena i plánovaná ţelezniĉní trať z Bělehradu do Plovdivu, která v té době byla ze srbské strany dostavěna pouze do Niše a z bulharské do Belova u TatarPazardţiku, vyznaĉeného na pravém okraji mapy.246 Národní listy v tomto ĉísle také otiskly podrobné informace o organizaci a vybavení srbské a bulharské armády. Mladoĉeská redakce kritizovala postoj, který k válce zaujaly některé další noviny uvnitř monarchie, jeţ měly údajně zkreslovat nebo dokonce zatajovat poráţku srbské armády: „Velmi komické jest tou dobou podívání na naše oficiósní listy: válečné úspěchy Bulharů připravily je o všechnu rozvahu, zrovna jakobychom my s Bulhary válku vedli a nikoli Srbsko. Některé stotoţňují se s politikou krále Milana tak úplně, ţe zprávy o úspěších bulharské armády docela potlačují a jenom Milana jako vítězného Hannibala ve všech toninách oslavují.“247 Zároveň nezapomněla pronést některé posměšné poznámky na adresu konference velmocí v Istanbulu, která válkou pozbyla svého smyslu.248 Především ale viděla úspěch bulharských vojsk jako poráţku údajného maďarského expanzionismu na Balkáně: „Státníci maďarští, kteří jediní v celém vzdělaném světě válečný manifest Milanův uvítali s radostným výkřikem, zajisté se nadáli, ţe Milan se svou vojenskou hudbou půjde do Srědce jako na procházku. Nyní jsou zaraţeni rovněţ jako on a opatrně couvají. Zdá se, ţe do jejich účtův jonáci bulharští udělali díru.“249

244

Národní listy, 1885, ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. Tamtéţ. 246 Viz: příloha ĉ. 2, obr. ĉ. 4. 247 Národní listy, 1885, ĉ. 320 (21. listopadu), s. 2. 248 Tamtéţ. 249 Národní listy, 1885, ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. 245

92

Kritický pohled na balkánskou politiku maďarských vládnoucích kruhů sdílel i staroĉeský list Pokrok. Ovšem rozdíl v přístupu vidíme například v tom, jakým způsobem, bez pouţití nenávistných slovních výroků, charakterizoval balkánskou politiku uherského ministerského předsedy Kolomana Tiszy: „Tisza nemluvil ovšem nikdy jako přítel slovanského ţivlu na Balkánském poloostrově. Jako Maďar snaţí se, aby poměry za jiţními hranicemi uherskými byly, ne-li růţové, aspoň co nejméně nebezpečné pro stát uherský a ţivel maďarský.“250 Takto Pokrok pouze konstatoval svou domněnku jako holý fakt, bez toho, aby ĉtenáře navíc zahlcoval nepodloţenými tvrzeními o existenci maďarského spiknutí proti Slovanům v jihovýchodní Evropě, jak se to dělo na stranách Národních listů. Redakce také mnohem nezaujatěji přistupovala k jednáním velmocí v Istanbulu. Nesnaţila se úsilí diplomatů zesměšnit, ale podrobit kritice neschopnost velmocí najít spoleĉné řešení: „Přišla (cařihradská konference) vlastně na svět jiţ s organickou chybou. Konference zahájena bez předchozí shody velmocí; v hlavní otázce, co se má státi s Bulharskem, rozchází se mínění velmocí spůsobem shodu vylučujícím. Rusko stojí v celku osamotněno se svým návrhem, aby kníţe bulharský byl potrestán sesazením, neboť z výroků hraběte Kalnokyho vysvítá zřejmě, ţe Rakousko a taky Německo chtějí zlepšený status quo, který by vyhovoval oprávněným stíţnostem Bulharů. Stanovisko toto zajisté vylučuje násilné odstranění kníţete, který získal si sympatie Bulharů. Anglie, jak pochopitelno, zaujala stanovisko ruskému přímo odporující: uznání status que ze dne 18. září.“251 Mnohem přísněji ale k jednání velmocí přistupoval dopisovatel Pokroku, který později, v době kdy propuknuvší srbsko-bulharská válka postavila konferenci do znaĉně obtíţného postavení, psal pod šifrou P. z Vídně: „Komedie bludů, nazvaná cařihradská konference, směšná dohra k velikému historickému omylu, nazvaném ‚Smlouva berlínská‘, je skončena. Hukot děl a palba pušek na západním konci kníţectví bulharského hromovým svým ohlasem přerušila idylický klid, jemuţ Cunctatorové252 ve Stambulu k poradě shromáţdění hověli... Status quo ante, v jehoţ zachováni věřiti mohl jen nevyspělý politický bloud aneb umíněný zarytec, náleţí minulosti. Prvním krokrm, jejţ učinil srbský vojín na půdě bulharské, byl program cařihradské konference zvrácen. Mluviti dnes ještě o pokračování porad její na dosavadním základě, je naivností, kterou míti mohou jen oni prostoduší bláhovci, jichţ politický dozor nesahá za humna domácí dědiny.“253 250 251

Pokrok, 1885, ĉ. 274 (6. října), s. 1. Dne 18. září roku 1885 došlo k převratu v Plovdivu; Pokrok, 1885, Veĉerní vydání k ĉ. 309 (10. listopadu), s.

1.

252 253

Cunctator (kunktátor) – váhavý, nerozhodný a pomalý ĉlověk (pozn. autora). Pokrok, 1885, ĉ. 315 (16. listopadu), s. 1.

93

V době, kdy byl kníţe Alexandr zbaven hodnosti ruského generála, se Pokrok stavěl k ruské politice mnohem kritiĉtěji neţ Národní listy: „Ţe by Bulhaři odstoupení svého kníţete nepřijali klidně, ţe pořádek dosud udrţovaný byl by v největší míře ohroţen, na to patrně ruská politika nedbá.“254 S moţností srbsko-bulharské války sice redakce Pokroku poĉítala, ale nezdá se pravděpodopbným, ţe by skuteĉně věřila, ţe k ní nakonec dojde. Ještě dne 14. listopadu si redakce pokládala otázku: „Zda moţno doufati, ţe konference bude oním mistrem, který obratnými tahy usnadní situaci a najde pokojného východu? Nebo stihne nás dříve zvěst, ţe Srbsko odhodlalo se k vraţednému boji a ţe vybuchla válka Srbska proti Bulharům? Anebo snad uloţí se sopečné poměry k zimnímu spánku, aby na jaře teprvé propukly s novou mocí?“255 Odpověď se dostavila hned veĉer téhoţ dne, kdy redakce otiskla váleĉný manifest krále Milana Obrenoviće.256 Vypuknutí války mezi Srbskem a Bulharskem komentovala redakce Pokroku zpoĉátku mnohem méně emotivně, neţ mladoĉeská konkurence: „Smutný to pohled pro upřímného Slovana, ale bohuţel jedná se tu o událost, na níţ zatím nelze ničeho změniti.“ Válku oznaĉila za poráţku ruské politiky, která kvůli tomu, ţe se odvrátila od Bulharského kníţectví v době před vypuknutím vojenského konfliktu, nyní musí ĉelit hrozbě definitivní ztráty své pozice i v této oblasti Balkánu. Jistým způsobem ale i za poráţku politiky Rakousko-Uherska. Redakce se totiţ mimo jiné vyjádřila v tom smyslu, ţe je váleĉný konflikt důsledkem rakouské politiky na Balkáně a dodala, ţe se tak ukazuje oprávněnost kritiky Františka Ladislava Riegera: „Důslednosti, jak se nyní vyvinuly z rakouské politiky na Balkáně, ukazují, jak velice měl pravdu dr. Rieger, kdyţ v delegaci vyslovil své mínění o politice této. Zdali by při zachování stejné přízně ku všem národům půlostrova Balkánského bylo došlo k válce, jejíţ hospodářské důslednosti v první řadě bude nésti říše rakousko-uherská? Málo kdy se stává, aby skutky tak rychle následovaly po jejich předpovědění, jako tenkrát, ale bohuţel jsou to dobré zájmy rakouské, o kterých se tu jedná a jest to pro rakouského vlastence smutným uspokojením, ţe se věci zrovna tak vyvinuly. Kdy konečně to naše Rakousko dospěje k tomu, aby v pravý čas provozovalo pravou politiku?“ Chybu rakousko-uherské zahraniĉní politiky Pokrok spatřoval v tom, ţe se Vídeň připravila o moţnost role smírĉího, o kterou se Rusko tak nerozváţně připravilo: „Zájmům Rakouska mohlo kaţdým pádem více prospěti, kdyby se bylo pracovalo k dorozumění mezi oběma národy. Rakousku byla by tu připadla úloha smírčího, ve 254

Pokrok, 1885, Veĉerní vydání k ĉ. 305 (6. listopadu), s. 1. Pokrok, 1885, ĉ. 313 (14. listopadu), s. 1. 256 Pokrok, 1885, Veĉerní vydání k ĉ. 313 (14. listopadu), s. 1. 255

94

které by zájmy Rakouska v oněch končinách zajisté byly se mohly opatřiti a zabezpečiti lépe, neţli kdyţ se vydávají v šanc moţnostem války, jejíţ dosahu dnes nikdo nemůţe předvídati.“257 V dalších komentářích Pokrok ještě upřesnil své stanovisko k rakousko-uherské politice na Balkáně a nastínil, jakým správným způsobem by se měla ubírat: „My Čechové nemáme praţádné příčiny, abychom si přáli prolévání krve slovanské; abychom schvalovati mohli Srbům šíření moci na újmu Bulharův... Jest rozhodně v zájmu rakouském, aby Bulhaři v dosaţení své samostatnosti a spojení Východní Rumélie s kníţectvím bulharským byli podporováni... Budoucnost ukáţe, ţe Srbsko, kdyby postupovalo a vítězilo, nebude šířiti vlivu rakouského, poněvadţ by odvaha jeho měla zajisté v zápětí zápletky, kterými by Rakousko bylo připraveno o výhody v Bulharsku, jeţ mu tam Rusko samo spůsobilo. A proto skutečně blahovolnost Rakouska k Bulharsku a jeho snahám; stejná sympatie jak k Srbsku, tak k Bulharsku mohou rakouským prospěchům na východě nejlépe poslouţiti.“ K tomu byla redakce opět inspirována názory předního staroĉeského politika Riegra, který v té době protěţoval myšlenku, ţe by Rakousko-Uhersko ve svém vlastním zájmu mělo podporovat kulturní i politický vývoj balkánských národních států.258 Je zde také patrný obrovský rozdíl ve stanovisku Pokroku a Národních listů. Mladoĉeská redakce se zájmy Vídně na Balkáně takto nezabývala a jak bylo jiţ zmíněno, spor na Balkáně vnímala jako soupeření maďarských a ruských zájmů, přiĉemţ doufala, ţe Rusko svým rázným zakroĉením vyřeší záleţitost ve prospěch „Slovanstva“. Pokud jde o důvody vyhlášení války, které byly předkládány ze strany Srbského království, k nim se redakce Pokroku postavila rovněţ kriticky, ovšem na rozdíl od Národních listů za pouţití poměrně racionální argumentace: „Celní opatření Bulharska naproti Srbsku, o nichţ dovídáme se teprv z manifestu krále Milana, i kdyby skutečně v tomto rozsahu se stala, nebyla by opravňovala Srbsko k opovězení války, nýbrţ jen k tomu, aby učinilo stejná opatření... K zajmutí Bregova na pravém břehu Timoku bylo Bulharsko úplně oprávněno, neboť Bregovo jest na pravém břehu té části dolního toku Timoku, jenţ mírem paříţským i berlínským ustanoven jest za rozhraní mezi Srbskem a Bulharskem.“ Zde ovšem komentátor Pokroku jiţ zapomněl zmínit, ţe předmětem „bregovského sporu“ nebyla ani tolik otázka oprávněnosti ĉi neoprávněnosti bulharského poţadavku na toto území, jako spíše násilný způsob, jakým před rokem bulharská vláda postupovala při zabrání srbské pohraniĉní stráţnice. K nevyřešené otázce srbských emigrantů, která byla dalším odůvodnění války ze strany Srbska, se Pokrok postavil následovně: „Podporování odsouzených zemězrádců se 257 258

Pokrok, 1885, ĉ. 314 (15. listopadu), s. 1–2. Pokrok, 1885, ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1.

95

strany Bulharska záleţelo v tom, ţe politickým uprchlíkům srbským, kteří od vlády, jeţ státním převratem dostala se k moci, byli ţalářem a smrtí ohroţováni, poskytnut útulek na bulharské půdě. Takové ohledy k politickým provinilcům šetří se ve všech vzdělaných státech a ve smlouvách o vzájemném vydávání zločinců výslovně vyjímají se z toho provinilci političtí. Bulharská vláda také postarala se o to, aby tito uprchlíci byli internováni v náleţité vzdálenosti od hranic srbských a tak jim bylo znepokojování Srbska učiněno nemoţným.“259 Za těmito nedostateĉnými důvody viděla redakce Pokroku skuteĉnou příĉinu vyhlášení války, kterou měla být snaha Srbska, dopomoci si úspěchy na váleĉném poli k výhodnější vyjednávací pozici a zabránit tak velmocemi protěţovanému smírnému řešení mezi Bulharskem a osmanskou říší, ke kterému by zřejmě po jednáních v Istanbulu došlo.260 Redakce také spekulovala o moţné existenci „balkánského svazu“, na způsob prozději během druhé balkánské války vzniknuvšího spojenectví, namířeného proti mladému sílícímu Bulharsku: „Čím dále tím více vychází na jevo, ţe válka není jen událostí nahodilou, nýbrţ dílem napřed vypočteným, dílem spolku namířeného proti ţivotu národa bulharského, aby nikdy se nesjednotil, nýbrţ slouţil toliko za kořist společnému Srbsku, Řecku a Rumunsku.“ Tento předpoklad komentátora nebyl zdaleka špatný. Ovšem spadal spíše do oblasti vzdálenější budoucnosti, protoţe podobná situace by mohla nastat aţ po definitivním rozdělení zbylého „Evropského Turecka“. Autor ĉlánku dále hájil zájmy a práva Bulharů na Balkáně: „Území, jeţ vybojovat si šel král Milan, jsou území ryze bulharské, jejichţ obyvatelstvo nechce slyšeti o odtrţení a kteréţ mluví, cítí a smýšlí jako ostatní bulharský národ, za jehoţ obrození i trpělo a mnohé přinášelo oběti. A jaké jest právo, které osobuje si Řecko k bulharské Macedonii, nebo dle kterého zabrati by si chtělo Rumunsko pěkné přímoří, jeţ arci dobře by se mu hodilo, ale bez něhoţ Bulharsko nemohlo by existovati? Za takových okolností nemohli bychom mluviti o ţádném právu na Balkánském poloostrově, leda pěstním.“261 Z poslední věty je zřejmé, ţe pisatel tohoto ĉlánku si daleko lépe neţ někteří jeho kolegové a ĉlenové konkurenĉních redakcí uvědomoval skuteĉnou podstatu konfliktu na Balkáně. Dne 17. listopadu otiskl Pokrok podrobný popis krajiny, ve které váleĉný konflikt probíhal. Neznámý autor zde mimo jiné ĉtenáři poměrně detailně přibliţoval reálie malého městeĉka Caribrodu (dnešní Dimitrovgrad), coţ dnes můţe přispět k doplnění obrazu tehdejšího Balkánu. Zároveň si můţeme také lépe představit, o jakou oblast se vlastně vedl

259

Tamtéţ. Tamtéţ. 261 Pokrok, 1885, ĉ. 319 (20. listopadu), s. 1. 260

96

tak urputný boj mezi dvěma státy, o který se zajímaly hlavní světové velmoci: „Caribrod jest malá dědinka, tvořící jedinou širokou ulici. Po obou stranách jsou dřevěné domky, lehce stavěné, více chýším podobné. Řada do ulice otevřených dílen a krámků tvoří nejţivější část dědinky. Jako zvláštnost vyjímají se tu tři jednopatrové zděné domy, z nichţ jeden jest národní škole a druhý politickému úřadu věnován. Hostinec není příliš lákavý, nicméně má aspoň tu přednost, ţe jest pěkně vybílen a celkem bez hmyzu. Nábytek nemá skoro ţádný. Na stěně jako v jiných hostincích jest podobizna kn. Alexandra, před nímţ klečí dvě ţeny, znázorňující Thracii a Macedonii, prosíce za osvobození. Dále jsou zde telegrafní úřad a pošta. Toť vše pozoruhodné, co moţno říci o Caribrodu.“262 Z popisu je zřejmé, ţe ĉeští návštěvníci Balkánu neměli ani v té době o ţivotních poměrech v jihovýchodní Evropě příliš vysoké mínění. Autor dále popisoval i horskou krajinu táhnoucí se dále směrem k Sofii. Zde se vyjadřoval o tamních ţivotních podmínkách dokonce se znaĉným odporem: „Za 4–5 hodin vyjedeme z úţlabiny, před níţ se černá hostinec. Jest to jedna z hrozných mehan balkánského poloostrova. Prostou, pouze upěchovanou podlahu pokrývají kosti a odpadky všeho druhu. Trámový strop a střecha jsou učouzeny. Na ohništi plápolá oheň, z něhoţ kouř odchází střechou, pokud neostává v mehaně. Ani stolu ani ţidle tu není. Jediné pohodlí tvoří rohoţe a několik nízkých stoliček. Na stěnách vysušují se skopovice, z nichţ hnijící kousky masa, tisíci mouchami do černa pokryté, šíří úţasný smrad. Hostinský a hostinská jsou neméně černí. Nejsou to Bulhaři, nýbrţ Cincaři, jichţ tak mnoho po Balkánském poloostrově ţiví se hostinstvím, ač hostince jejich náleţejí k nejhroznějším.“ Cestovatel poté bohuţel jen letmo popsal oblast Slivnice, místa hlavního střetu srbských a bulharských vojsk: „Nedaleko Solniců vede silnice přes potok Slivnický, přítok to Iskru. Za necelou hodinu stihneme odtud do Slivnice, vesničky, od které počíná rovina srědecká. Mehana rovná se tu téměř na vlas dříve od nás popsané.“263 Poráţka srbské armády u Slivnice byla zjevně velikým překvapením pro redakci Pokroku: „Čehoţ jsme neočekávali a za nynějších okolností na bojišti bulharském očekávati nemohli, stalo se skutkem... Překvapení je tím větší, poněvadţ veškeré výhody polohy a zbraně byly na straně srbské. Musil to být zoufale hrdinný boj, jejţ podstoupili Bulhaři a který rázem proslavil chrabrost jejich a odvahu.“264 Redakce byla bulharským úspěchem překvapena i proto, ţe v té době byla v Ĉechách, jako ostatně v celé Evropě, znaĉně podceňována bojeschopnost bulharské armády: „S tím ‚veni, vidi, vici‘ krále Milana vypadalo to tedy

262

Pokrok, 1885, ĉ. 316 (17. listopadu), s. 2. Tamtéţ. 264 Pokrok, 1885, ĉ. 318 (19. listopadu), s. 2. 263

97

poněkud jinak, neţli jak se jiţ z předu vychloubal. Dokud nepřipravení Bulhaři všude byli v menšině, šlo to snáze, ale jakmile první překvapení bylo překonáno, dokázali milicové bulharští, ţe boj proti nim není tak snadnou věcí, jak se král Milan domníval.“265 Nadšení redakce bylo skuteĉně mohutné. Pro nedostatek jiných prostředků, které by mohly ĉeské veřejnosti přiblíţit prostředí bitvy, vykreslovala ĉtenářům místo bojiště tak, ţe jej pomyslně přesouvala na území Prahy: „Znázorněme si válečnou situaci v krajině srědecké. Představme si, kde královská Praha se rozkládá, ţe v rovině prostírají se řady a skupiny domků chudé poměrně bulharské metropole, starověké Serdiky, proti níţ ze tří stran blíţí se nepřítel. V končině, kde nad Labem vévodí Mělník, ţe sklání se vrchy, na nichţ od úterka krvavé bojovány boje. Na posledních sklonech vrchů těch, ţe šíří se náspy, reduty a opevnění slivnická, jeţ nadlidskému úsilí Bulharů během málo dnů podařilo se zbudovati...“ Komentátor dále ĉeskému ĉtenáři názorně vysvětloval nebezpeĉí, jaké hrozilo hlavnímu městu Sofii z druhých dvou směrů, odkud útoĉily zbylé ĉásti srbského vojska: Představme si, ţe by od Berouna postupoval vítězný nepřítel proti Praze, kterou by s napnutím všech sil hájil praţský sbor proti nepříteli v krajině u Mělníka!“266 Pokrok jednak oslavoval hrdinství Bulharů, ale také vyzdvihoval údajnou zbabělost Milana Obrenoviće. Dne 26. listopadu otiskl zprávu, podle níţ si údajně srbský král ve Vídni objednat speciální pancéřovou vestu, která jej měla ochraňovat před střelami: „Chrabrý král Milan drţel se sice po celou sedmidenní válku proti Bulharsku vţdy ve slušné vzdálenosti od dostřelu, čímţ osvědčil veliký respekt před neviditelnými motýlky olověnými, ale měl bezpochyby strach, ţe by mocný magnet oblíbenosti jeho u vlastních poddaných mohl přitáhnouti některou kuličku srbskou, proto obrnil se neproniknutelným pancéřem... Cena 600 zl., kterou obchodník poţádal, zdála prý se Milanovi trochu přehnaná, konečně si pomyslil, ţe ţivot jeho snad stojí za 600 zl. a uzavřel koupi.“267 Zda na této zprávě bylo něco pravdy, můţeme jen těţko posoudit. Jejím úĉelem ale zjevně bylo poškodit a zesměšnit Milana Obrenoviće, který měl jiţ beztak nejen v Ĉechách velmi špatnou pověst. Z několika výše uvedených příkladů také vidíme, ţe se v době bulharského vítězství, vlivem všeobecného nadšení, úroveň některých seriózních deníků naĉas přiblíţila k hranici oblasti, kde se obyĉejně pohybovaly třeba Humoristické listy. Dopisovatelé a redaktoři Pokroku také předvídali brzký pád reţimu krále Milana. Dopisovatel P. z Vídně viděl osud srbského krále v znaĉně neveselých barvách: „Na králi

265

Pokrok, 1885, Veĉerní vydání k ĉ. 317 (18. listopadu), s. 1. Pokrok, 1885, ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. 267 Pokrok, 1885, ĉ. 325 (26. listopadu), s. 4. 266

98

Milanovi osvědčuje se stará pravda, ţe hluboko klesá, kdo vysoko stoupá. Nakloní-li se Mars anceps, který v posledních dnech přál Bulharům, na stranu druhou, pak myslíme, bude krušno a teskno králi Milanovi při pomyšlení na návrat do Bělehradu, neboť snadno můţe se státi, ţe triumfální cesta, o kteréţ snil, promění se proň v cestu kříţovou.“268 Jeho kolega z redakce opět mínil o situaci v Srbsku: „Pobouření myslí v Srbsku jest nejen pochopitelné, ale i oprávněné. Bratrovraţedná válka a krvavý trest, který tak rychle ji následoval, jsou konce, ku kterým vedla politika démonického Garašanina... Poměrům těm, jak dluţno očekávati, učiněna přítrţ. Místo vítězství nadešla katastrofa, místo Sesily těţká osudná rána.“269 Vývoj roku 1885 povaţovala redakce Pokroku za katastrofální vyústění celé nešťastné poliky vedené od roku 1880 ministem Milutinem Garašaninem a králem Milanem.270 Pokrok si ovšem neuměl představit, ţe by krize na Balkáně mohla vstoupit do ještě mnohem vyhrocenější fáze. Poráţku srbských vojsk povaţoval za rozetnutí „gordického uzlu“ východní a bulharské otázky: „Vítěznými pokroky bulharskými jest postavení kníţete Alexandra upevněno nadevšechnu pochybnost.“271 Jak víme, v tomto ohledu měla redakce Pokroku v budoucnu zaţít ještě jedno nemilé překvapení. Pokud jde o ostatní staroĉeské listy, také v nich byl ve shodě s Pokrokem kritizován a odsouzen reţim krále Milana Obrenoviće. Národní politika dokonce nahlíţela na jeho politiku směřující k utlaĉování svobody národa jako na pokraĉování v odkazu jeho předchůdce kníţete Michala. Ten měl být podle představ redakce duchovním otcem státního útlaku v Srbsku. Král Milan podle Národní politiky pokraĉoval v jeho politických šlépějích: „Otec jeho, kníţe Michal (redakce měla špatné informace, neboť kníţe Michal nebyl otcem Milana Obrenoviće – pozn. autora práce), sklesl v parku Topčiderském pod rukama politických spiklenců, kterýmţ bylo samovládné a kruté počínání jeho do rukou vtisklo vraţednou zbraň. Kníţe Michal byl první z rodu Obrenovićů, jenţ pokusil se vlásti národu srbskému podle hesla onoho krále francouzského, jenţ byl v zenitu své slávy prohlásil: ‚Stát jsem já!‘ Národ srbský však, jenţ si byl svobodu svou jen svým vlastním přičiněním vydobyl, nesnesl samovlády – a neţ se hrdý, svévolný a tvrdošíjný Michal nadál, zaplatil ctiţádost svou krvavou smrtí!“272 Na tomto místě je také třeba zaměřit se na katolický list Čech, který byl mezi ĉeskými novinami vţdy znaĉně „exotickým“ periodikem. Názory v něm uveřejňované byly v té době velmi výstřední, coţ souviselo s naprosto odlišným pohledem redakce na dějiny a tehdejší 268

Pokrok, 2885, ĉ. 322 (23. listopadu), s. 1. Pokrok, 1885, ĉ. 325 (26. listopadu), s. 2. 270 Tamtéţ. 271 Pokrok, 1885, ĉ. 328 (29. listopadu), s. 1. 272 Národní politika, 1885, ĉ. 306 (7. listopadu), s. 1. 269

99

postavení ĉeského národa, neţ měla většina ĉeské politické reprezentace. Také komentátor Čechu se snaţil hledat odpověď na původ sváru mezi Srby a Bulhary v dějinách Slovanů a najít podobenství i v dějinách ĉeského národa: „V našem národě rozbroj od jakţiva úrodnou nalézal půdu a kdyţ vyčerpal všechny téměř spůsoby a tvary nesváru vrhl se na poslední mu zbývající pole církevní a spory odtud vzniklé prokázaly se národu našemu nejnebezpečnějšími, uvádějíce netoliko starou víru svatováclavskou v lehkosť, dávajíce přednost z říše poběhlcům, nýbrţ šíříce záští mezi bratry do té míry, ţe boje náboţenské musely Bílou Horou, která jedinou ranou církevní stanovila jednotu zároveň však uštvaný národ k dvěstěletému uloţila spánku, aby k novému ţivotu zrozen byl tou vírou, jíţ zneuznávali nešťastní jeho předkové – vírou svatováclavskou.“273 Pokud jde o krizi srbsko-bulharských vztahů, autor ĉlánku si ji vysvětloval osudnou slovanskou náruţivostí. Zároveň se ale bezvýhradně postavil na stranu Bulharů, coţ potvrzují jeho slova: „To Kosovo, kterého se nyní Srbové domáháte, bylo hrobem svobody bulharské roku 1389 a nyní má totéţ nešťastné pole býti příčinou, aby tasily se meče proti bratrským prsoum?“274 Autor se zřejmě příliš nezybýval historickými podrobnostmi, protoţe pokud bychom mohli mluvit o nějaké významné historické události, která by měla být domnělým „hrobem bulharské svobody“, tak by to byl například pád Tărnova v roce 1393 (kde ostatně svoboda bulharského národa také měla být o necelých 500 let později symbolicky obnovena vyhlášením tzv. tărnovské ústavy), nikoliv bitva na Kosově poli. Čech měl v době srbsko-bulharské války ve srovnání s ostatními novinami zdaleka nejméně smířlivý přístup k Srbům. To se projevovalo mimo jiné tím, ţe neĉinil jako ostatní listy ostou hranici mezi politikou krále Milana a srbským národem. Redakce v komentáři reagujícím na vypuknutí války vyjádřila své sympatie Bulharům a oznaĉila Srbsko za „kazimíra“, který se vymkl kontrole velmocí: „Tímto kazimírem jest Srbsko, jeţ úkladným přepadením nešťastného bratrského národa bulharského odváţilo se rozţáti pochodeň války. S ošklivostí odvracuje se dnes veškeré Slovanstvo od Srbska, jeţ s vraţednou zbraní vrhá se na své bratry, teprv nedávno vykoupené z poroby staleté krutými obětěmi.“275 Srbsko-bulharskou válkou se zabývaly také ĉeské ĉasopisy. Světozor otiskl několik kreseb Otty Hořejšího. Autor na nich zachytil například mladého praporeĉníka bulharské studentské legie s bojovným drţením těla a neúprosným výrazem ve tváři, kterého Světozor popsal jako: „mladého, stepilého to zasvěcence věd, jenţ vyměniv knihy za meč, s bujarou

273

Ĉech, 1885, ĉ. 231 (12. října), s. 1. Tamtéţ. 275 Ĉech, 1885, ĉ. 261 (16. listopadu), s. 1. 274

100

silou pozvedá prapor akademické čety bulharské, a s nadšením mladistvého věku a vřelé lásky k otčině, nedávno z krutého jařma osvobozené, a ţel, pokrevními bratry nyní napadené, táhne v čele komilitonů, nadšených i povoláním sourodých, v boj na uhájení mladé Bulgarie. Odhodlaný výraz ve tváři jeví důvěru ve vítězství svaté věci i zhrdání mladým ţivotem pro spásu vlasti.“276 K tomu byly přiloţeny ještě obrazy pracovitých selských dívek z okolí Tărnova, obleĉených do národních krojů a zjevně kypících zdravím. Měly zřejmě být ztělesněním šťastného a nyní tak zákeřně napadnutého bulharského venkova. Podle komentáře Světozoru dívka s velikýma smutnýma oĉima, „hledí snivě do dáli; snad tam za horami bojuje teď její junák, snad leţí jiţ raněn na krvavé pláni a posílá jí v duchu pozdrav poslední. Či vrátí se vítězem v její objetí?“277 Humoristické listy psaly o králi Milanovi: „Jak známo, provází krále Milana na celé válečné výpravě mimo hejna dravých ptáků také dobře organizovaná eskorta všech jeho věřitelů. Generální štáb má s tím upřímné obtíţe, neboť musí v poli den co den mimo strategické plány také haldy splatných směnek přehlíţet. A ke všemu tomu ještě drţí se řečení ţidé v zadu, v týle, takţe na př. v úterý mohlo vojsko krále Milana ještě líp utíkat, kdyby mu v zadu věřitelé nestáli.“278 Stanovisko brněnského deníku Moravská orlice bylo podobně jako za „bregovského incidentu“ smírnější k oběma váleĉným stranám. Z ĉlánků v ní otištěných vyznívá především hluboké rozĉarování z toho, ţe rozepře mezi dvěma slovanskými národy mohly přerůst v krvavý konflikt. Redakce Moravské orlice nekritizovala, na rozdíl od většiny praţských novin, krále Milana ani tak pro jeho domácí politiku, ale spíše pro ten prostý fakt, ţe to byl on, kdo zaĉal „bratrovraţednou válku“: „Srbská válka proti Bulharům je dílem krále Milana, jeho vlády a rádců a na krále Milana a pomocníky jeho samotné spádá všechna zodpovědnost za drahou tu krev slovanskou, jeţ na bojišti bulharském prolita s obou válčících stran.“279 Pro Moravskou orlici byla válka jednou velikou katastrofou pro všechny Slovany, a proto se také nestavěla nijak zvlášť na něĉí stranu. I po vítězství bulharských vojsk u Slivnice, které v Praze vyvolalo vlnu nadšení, pouze v komentáři prohlásila, ţe můţe být bulharský národ pyšný na svůj úspěch, přiĉemţ je z ĉlánku patrná hlavně úleva redakce z toho, ţe se snad válka chýlí ke konci: „Pochopujeme, ţe hrdě dmou se teď prsa kaţdého Bulhara, neboť čeho Bulharsko docílilo, děkuje jen vlastní síle své. Bulharsko a hlavní město jeho, které povaţováno jiţ za straceno, dýše opět volněji.“ Ovšem ani neĉekaný obrat v konfliktu nevytrhnul redakci 276

Světozor, 1885, ĉ. 51 (4. prosince), s. 814; Viz: příloha ĉ. 2, obr. ĉ. 5. Tamtéţ; Viz: příloha ĉ. 2, obr. ĉ. 6 a 7. 278 Humoristické listy, 1885, ĉ. 47 (20. listopadu), s. 378. 279 Moravská orlice, 1885, ĉ. 264 (17. listopadu), s. 1. 277

101

z truchlivého rozpoloţení: „Tisíce mrtvol srbských i bulharských kryje skály a luhy bulharské, tisíce raněných úpí v chudých chýších a polních nemocnicích – a jaký z toho pošel výsledek?“280 Tento „pacifistický“ postoj redakce se projevil také ve chvíli, kdy se bulharská vojska ocitla na srbském území: „Rozhodnutím tímto (autor má na mysli rozhodnutí Alexandra Battenberga pokraĉovat ve vojenském postupu do nitra Srbského království) si kníţe bulharský příliš neposlouţil. Bulharské vojsko ukázalo světu, ţe se dovede statečně bíti, porazilo rozhodně nepřítele a nalézá se také v zemi nepřátelské. Tím se stalo vojenské cti kníţete bulharského a jeho vojska zadosť, další vedení války nemá smyslu a jest zbytečným proléváním krve.“281 Také Moravská orlice předpovídala politický pád krále Milana: „Kdyby i tento týden, kdy jest jiţ druhá a poslední záloha srbská povolána do zbraní mělo nějaké větší neštěstí srbského krále Milana a jeho vojsko potkati, moţno, ţe za jeho zády nabyli by nespokojenci v Srbsku odvahy a ţe by spůsobili proti Milanovi revoluci, která by ho snadno mohla státi trůn i ţivot.“282 Shodně s praţským Pokrokem také vyzdvihovala skuteĉnost, ţe se válkou upevnilo postavení kníţete Alexandra Battenberga, kterého nyní jiţ nebude moţno ze strany některé z velmocí jednoduše sesadit: „Diplomacie nemůţe bulharského kníţete povaţovati více za loutku diplomacie evropské, kterou po libosti jinou hračkou nahraditi můţe, nýbrţ ona musí počítati teď s celým bulharským národem, který se s kníţetem svým stotoţňuje.“283 V době, kdy se uzavíralo příměří mezi Srbskem a Bulharskem, zajímalo novinářský kolektiv Moravské orlice předevší to, jakým způsobem se budou vyvíjet vztahy mezi oběma znepřátelenými „bratrskými národy“ a zda se podaří poměry urovnat, aby se v budoucnu konflikt neprojevil v ještě katastrofálnější a rozsáhlejší válce: „Je tedy přese všechno, co se stalo, úplně moţno, ţe ti dva bratrští národové, kteří se v ţalosti všeho Slovanstva do tak vraţedného boje pustili, porozumějí konečně obapolným zájmům svým a prospěchům. Ale jiná je otázka, bude-li jim moţná, dáti tomu porozumění zjevného výrazu, provésti je skutkem smíření a nového bratrského spolčení! Doufejme, ţe společnému úsilí spřátelených velmocí podaří se rozehnati mraky hrozivé a zabrániti, aby nynější ukončená válka místní nedošla v nedaleké budoucnosti horšího a rozsáhlejšího pokračování!“284

280

Moravská orlice, 1885, ĉ. 270 (24. listopadu), s. 2. Moravská orlice, 1885, ĉ. 275 (29. listopadu), s. 1. 282 Tamtéţ. 283 Moravská orlice, 1885, ĉ. 272 (26. listopadu), s. 1. 284 Moravská orlice, 1885, ĉ. 278 (3. prosince), s. 1. 281

102

Závěr Ze zpráv a komentářů v ĉeském tisku v letech 1884 a 1885 můţeme na závěr vyvodit několik hlavních poznatků. Obě krize srbsko-bulharských vztahů znamenaly pro ĉeskou veřejnost znaĉné překvapení a zastihly ji nepřipravenou na moţnost konfliktu mezi dvěma slovanskými národy. Tím také můţeme vysvětlit ĉastý výskyt ĉlánků zabývajících se dějinami válek mezi slovanskými středověkými státy. Šlo zřejmě o snahu vyrovnat se s „bratrovraţednou válkou“ mezi Srbským královstvím a Bulharským kníţectvím a najít odpověď na otázku proĉ vypukl svár mezi Srby a Bulhary v minulosti. Při srovnání s obdobím tzv. velké východní krize je patrný obrovský posun, který ĉeská veřejnost uĉinila ve svém vztahu k jiţním Slovanům. Ten byl daný pochopitelně závratnými změnami, ke kterým během první poloviny 80. let na Balkáně došlo. Zidealizované představy o Slovanech na Balkáně, kterými během „velké východní krize“ ţila převáţná ĉást ĉeské spoleĉnosti, musely postupně ustupovat střízlivějšímu vidění balkánské reality. K tomu ovšem docházelo skuteĉně pozvolna a s viditelnou nechutí. Především v případě Bulharů a Ĉernohorců podobné představy přetrvávaly v Ĉechách nadále, coţ se pochopitelně odrazilo i ve způsobu, jakým byla reflektována srbsko-bulharská válka. S ĉím se ĉeská veřejnost velmi špatně vyrovnávala, byla především skuteĉnost, ţe slovanské národní státy na Balkáně zaĉínají vést sebevědomější zahraniĉní politiku, která ne vţdy byla v souladu s ĉeskými představami o bratrském souţití slovanských národů. V tom se jejich vlády inspirovaly tehdejší politikou velmocí prováděnou ve velkém. V případě Bulharského kníţectví můţeme v polovině 80. let pozorovat snahu stát se významným a nezávislým mocenským hráĉem na Balkáně. Proto se dostává nejprve do diplomatického konfliktu se svým protektorem Ruskem a posléze i s ostatními státy na Balkáně. Pokud jde o sousední Srbské království, zde oproti tomu máme moţnost vidět pokus získat roli první balkánské mocnosti, na kterou během své krátké historie aspirovalo jiţ dříve. Ĉeský tisk však tyto skuteĉnosti ignoroval, pokud mohl. Komentátoři balkánského dění hledaly jakékoliv jiné příĉiny tohoto z jejich pohledu pro Slovany „nestandardního“ chování. Není ani příliš překvapivé, ţe byl za hlavního viníka hned roku 1884, na poĉátku krize, oznaĉen srbský král Milan Obrenović. Pro svou vnitřní politiku byl totiţ většinou ĉeských deníků kritizován jiţ dříve. Nyní se proto stal nejvhodnějším adeptem na hlavního „nepřítele Slovanstva“, „zrádce slovanské myšlenky“, „zpátečníka“ ĉi „kazimíra“, jak jej někteří komentátoři s oblibou pojmenovávali. Přestoţe se i taková autorita jakou byl politik Jovan Ristić, který byl dříve především mladoĉeským tiskem oslavován, vyjádřil o převratu

103

v Plovdivu zcela nepokrytě a zpříma jako o ĉinu, který Srbsko vnímá jako nepřátelský akt, ohroţující stabilitu celého Balkánu, ĉeské noviny nebyly ochotny uznat, ţe by sjednocení Bulharského kníţectví a Východní Rumélie mohlo pro Srbské království představovat nějakou hrozbu. Ristić mimo jiné podotkl, ţe aĉkoliv mezi srbskými politiky panuje neshoda ve vnitřních otázkách, v otázce plovdivského převratu se v názorech shodují. Ĉeští komentátoři přesto rozlišovali mezi politikou krále Milana a „jemu nejbliţších“ a obecným míněním srbského národa, který se dle představ většiny ĉeských novin proti sjednocení Bulharska stavět neměl. V době srbsko-bulharské války pak nebylo pro ĉeské komentátory ani příliš těţké pokraĉovat v tomto přístupu, protoţe Srbové šli do bojů s Bulhary skuteĉně neradi. Přestoţe se ĉeští autoři některých ĉlánků snaţili provést vhled do krátké historie srbsko-bulharského konfliktu i za pomoci širšího dějinného pohledu, musíme konstatovat, ţe zde chybělo hlubší chápání a poznání vývoje srbsko-bulharských vztahů. Mohlo to být zapříĉiněno i neochotou některých ĉeských komentátorů zabývat se sporem mezi dvěma slovanskými národy na Balkáně. Ten byl totiţ v době před vypuknutím srbsko-bulharské války ĉeským tiskem ĉasto odsunován do pozadí nebo vnímán jako nevýznamný ĉi bezpodstatný. Druhou moţností bylo, ţe byl spor vysvětlován jako působení „slovanstvu nepřátelských“ elementů na Balkáně nebo ve zbylé Evropě, které jej uměle vyvolaly a od té doby přiţivují. Obecně řeĉeno nebyl srbsko-bulharský spor v Ĉechách vnímán ani tolik jako konflikt mající své ohnisko na Balkáně, ale spíše jako boj velmocí o vliv v této oblasti. V případě politiky Srbského království, a tuto myšlenku protěţovaly především Národní listy, mělo jít hlavně o působení maďarských politických kruhů, které ovládají velmocenskou politiku Rakousko-Uherska na Balkáně. Podle některých tehdejších názorů v tisku chtěla Pešť dokonce provést urĉitou formu anexe Srbska a spolu s postupem srbských vojsk rozšířit svůj vliv na Balkánském poloostrově. Na tomto místě je však třeba přikroĉit k rozdílům mezi jednotlivými ĉeskými listy. Na události na Balkáně reagovaly totiţ odlišně, a to podle politického zaměření redakce. Nejvýrazněji se projevovaly mladoĉeské Národní listy, jejichţ komentátoři disponovali velmi obratnou a květnatou schopností vyjadřovat své názory, přiĉemţ se ale neváhali uchylovat i k znaĉně konfliktním aţ radikálním výrokům. Zároveň se u nich setkáme s ĉastým záměrem karikaturizovat předmět kritiky. To se projevovalo hlavně při kritizování vídeňského a maďarského tisku, úsilí diplomatů urovnat krizi na Balkáně a zejména osoby krále Milana Obrenoviće. Od roku 1884 je v Národních listech také patrné systematické kladení důrazu na „slovanskou myšlenku“. Především tím se od ostatních ĉeských novin lišily. Byly to hlavně Národní listy, které prosazovaly vidění balkánské krize jako střetu negativního působení 104

„nepřátel“ nebo „zrádců Slovanstva“ a přirozeného vývoje slovanských národů na Balkáně směřujícího k úplnému „vysvobození z turecké poroby“. Znaĉně odlišný byl přístup staroĉeských listů. Z nich přicházel s nejucelenější koncepcí řešení balkánské krize Pokrok, jehoţ redaktoři byli podle všeho inspirováni tím, jak se k balkánské problematice vyjadřoval František Ladislav Rieger. Redakce Pokroku tedy ve shodě s předním staroĉeským politikem kritizovala dosavadní politiku Rakousko-Uherska na Balkáně. Oproti tomu navrhovala novou úlohu, ve které by Vídeň na Balkáně vystupovala jako smírĉí, ĉímţ by si dle Pokroku zajistila silnější postavení v oblasti a zároveň odtud vytlaĉila vliv Petrohradu, který se krátce předtím trucovitým gestem sám připravil o moţnost pokusit se o něco podobného. Stranou stál ve svém přístupu k událostem na Balkáně katolický list Čech. Jeho přístup byl v ĉeském prostředí naprosto ojedinělým, coţ souviselo se silnou orientací redakce na Vatikán. Převrat v Plovdivu tak mimo jiné například uvítala jako poráţku morálně padlého řeckého fanariotismu. Odlišné od většiny ĉeských listů byly také komentáře uveřejňované v Moravské orlici. Ty se vyznaĉovaly v té době neobvykle smírným přístupem k sporu na Balkáně, jehoţ základním motivem byla upřímná touha, aby především co nejdříve skonĉil „bratrovraţedný“ boj. Oproti praţským listům zde proto nenalezneme ţádné přehnané oslavy bulharského vítězství.

105

Summary The „Great Eastern Crisis“ of 1875–78 reopened the so called „Eastern question“ on how to divide the territory of the declining Ottoman Empire. In 1878 representatives of Great Powers attempted to settle the crisis through a compromise solution embodied by the Treaty of Berlin. But soon it became obvious that the arrangement imposed on the Balkans by the Congress of Berlin was not the right path to permanent peace in the region. The main reason for this was the growing self-confidence of a new national state in the Balkans, the Principality of Bulgaria, that had stareted to emancipate itself from its dependency on Russia. One part of this new, active policy of Sophia was a tendency to get free from the constraints of the Treaty of Berlin that hindered national unification of the Bulgarians. This tendency culminated in the coup d´état in Plovdiv, 1885, and the unification of the Principality of Bulgaria and Eastern Rumelia. This obvious breach of the Treaty of Berlin immediately ended the short-lived peace in the Balkans and consequently led to a crisis of relations between the European Great Powers. The harshest rejection of the coup d´état of Plovdiv came from the neighbouring Kingdom of Serbia. Relations between Belgrade and Sophia were tense from the time the Principality of Bulgaria came into being, as it did also include some territories claimed by Serbia. The disputes between both countries led to a diplomatic crisis of 1884 followed by the Serbo-Bulgarian war one year later. Czech society of that time was going through a period of disputes between the Old Czechs, who were the main political force, and the ever more self-confident opposition party, the Young Czechs. The developments in the Balkans were attentively followed. Throughout the entire crisis, Czech press dedicated its front pages to news and comments on what was going on in South-Eastern Europe. The developments in South-Eastern Europe were interpreted diversely, according to the political affiliation of the editors; the greatest difference was to be found between the Young Czech press and the Old Czech one. The Old Czech newspapers were analysing the role Austria-Hungary should play in the Balkans, whereas in the opinion of the Young Czech paper, Národní listy, the Great Powers in the Balkans were only impeding the natural development in the direction towards liberalization of the nations within the Ottoman Empire. According to Národní listy, the only Great Power able to influence South-Eastern Europe in a positive way was the Tsarist Russia, “patron of the southern Slavs”. Generally speaking, Czech press didn’t perceive the Serbo-Bulgarian dispute

106

as an internal conflict in the Balkans, but as a result of the Great Powers´ struggle for influence in the area.

107

Резиме „Велика источна криза“ је од 1875–1878 године опет отворила тзв. источно питање. Суштина „Источног питања“ се заснивала у борби за расподелу области пропадајућег Османског царства. 1878 године, заступници великих сила су покушали да нову кризу изгладе компромисним решењем, у облику Берлинског уговора. Али ускоро се показало да уређење Балкана, које је предвиђено Берлинским уговором, није пут ка трајном миру на том подручју. Први разлог је била растућа национална свест нове балканске народне државе – Бугарске кнежевине, која је почела да се ослобађа своје зависности од Русије. Саставним делом нове активне политике Софије била је тежња ка ослобођењу из ланаца Берлинског уговора, који је забрањивао народно сједињавање Бугара. Та тежња је достигла врхунац превратом у Пловдиву 1885 године и уједињењем Бугарске књежевине и Источне Румелије. Очигледно кршење Берлинског уговора у истом тренутку је представљало прекид краткотрајног мира на Балкану, а као последица тога настала је криза у односима великих сила Европе. Преврату у Пловдиву се најоштрије успротивио суседно Српско краљевство. Односи између Београда и Софије доживели су ударце још у време када је настајала Бугарска кнежевина. Нова бугарска народна држава обухватала је и неке територије на које је претендовала Србија. Несугласице између двеју држава прво су се 1884 године, претвориле у дипломатску кризу, а већ следече године резултирале су српскобугарским ратом. У то време, чешка јавност се налазила у јеку спорова између главне политичке струје старочеха и јачајуће и све више самосвесније младочешке опозиције. И поред тога, догађаје на Балкану је пратила веома будно. Чешка штампа је преносила вести и дешавања у јигоисточној Европи на првим страницима, све време трајања кризе. На дешавања у јигоисточној Европи, у исто време су поједине чешке новине реаговале различито, у зависности од политичке оријентације редакције. Главна разлика између старочешке и младочешке штампе била је очигледна. Старочешке новине су се бавиле улогом коју би на Балкану требала да игра Аустро-Угарска, док су младочешке новине „Народни листови“ (Národní listy), за разлику од старочешких, виделе у политици великих сила само настојање да се спречи природни развој на Балкану, који је ишао у правцу ослобођења народа који су живели на територији Османског царства. Према Народним листовима, једина сила, која би могла позитивно да утиче на дешавања у

108

југоисточној Европи била је царска Русија – „Патрон јужних Словена“. Уопште речено, српско-бугарски спор од стране чешке штампе, није био посматран као конфликт који је своје жариште имао на Балкану, него више као борба великих сила о утицај на тој области.

109

Seznam použité literatury AMORT, Ĉestmír: Dějiny Bulharska. Praha 1980. AMORT, Ĉestmír: Ohlas kresnensko-razloţského povstání r. 1878 v české veřejnosti. Slovanský přehled 65, 1979, ĉ. 2, s. 136–140. AMORT, Ĉestmír: Sjednocení Bulharska a česká veřejnost. Slovanský přehled 71, 1985, ĉ. 6, s. 475–483. AMORT, Ĉestmír: Vznik jednotného bulharského státu v roce 1885. Slovanský přehled 71, 1985, ĉ. 5, s. 343–352. BAUER, František: Bismarck v mezinárodní politice po prusko-francouzské válce (1871– 1890). Praha 2001. BIDAS, Miroslav – ĈEJCHAN, Václav – DVOŘÁK, Ladislav – HERMAN, Karel – HOSTIĈKA, Vladimír – ŠVANKMAJER, Milan – VÁVRA, Jaroslav: Dějiny českoruských vztahů I. 1770–1917. Praha 1967. BRUMOV, A. – KOSEV, D. – CHRISTOV, CH.: Dějiny Bulharska. Praha 1958. DITTRICH, Zdeňek R.: Balkánské kolbiště a evropské mocnosti. Brno 1998. DOUBEK, Vratislav: Česká politika a Rusko (1848–1914). Praha 2004. GEORGIEV, Veliĉko – TRIFONOV, Stojko: Istorija na bălgarite 1878–1944 v dokumenti. I. Sofia 1994, 1995. HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005. HRADEĈNÝ, Pavel – DOSTÁLOVÁ, Růţena – HROCHOVÁ, Věra – OLIVA, Pavel – VAVŘÍNEK, Vladimír: Dějiny Řecka. Praha 1998. HRADEĈNÝ, Pavel – HLADKÝ, Ladislav: Dějiny Albánie. Praha 2008. CHVOSTOV, V. M.: Dějiny diplomacie II. Praha 1965. Istorija na Bălgarija II. Sofija 1962. Istorija srpskog naroda. I–VI. Beograd 1994. JENKINS, Roy: Gladstone. Portrét politika viktoriánské Anglie. Praha 2000. JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Milana Obrenovića. I–II. Beograd 1990. KOLEJKA, Josef: „Východní otázka“ nebo „balkánská otázka“ v letech 1878–1907. SPFFBU, C 21–22, Brno 1975. LAZAROV, Ivan – PAVLOV, Plamen – TJUTJUNDŢIEV, Ivan – PALANGURSKI, Milko: Istorija na Bălgarija. Čast vtora. XVIII vek – 1947 g. Veliko Tărnovo 1996. LONGWORTH, Philip: Dějiny impéria. Sláva a pád ruských říší. Praha – Plzeň 2008. LEWIS, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997. 110

MAUROIS, André: Historie Anglie II. Praha 1945. MÜLLER, Helmut – KRIEGER, Karl Friedrich – VOLLRATH, Hanna: Dějiny Německa. Praha 1995. Otto von Bismarck. Dokumente seines Lebens 1815 – 1898. Leipzig 1986. PALMER, Alan: Úpadek a pád osmanské říše. Praha 1996. PEĈENKA, Marek – HLAVAĈKA, Milan: Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha 1999. PELIKÁN, Jan – HAVLÍKOVÁ, Lubomíra – CHROBÁK, Tomáš – RYCHLÍK, Jan – TEJCHMAN, Miroslav – VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Dějiny Srbska. Praha 2005. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. Praha 2000. SKED, Alan: Úpadek a pád habsburské říše. Praha 1995. SKŘIVAN, Aleš – DRŠKA, Václav – STELLNER, František: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1994. SKŘIVAN, Aleš – KŘIVSKÝ, Petr: Opoţděná expanze. Koloniální výboj Německa a Itálie v letech 1870–1918. Praha 1977. STANEV, Nikola: Istorija na nova Bălgarija 1878–1941. Sofija 1992. STATELOVA, Elena: Izsledvanija po bălgarska istorija IV. Diplomacijata na Knjaţestvo Bălgarija (1879–1886). Sofija 1979. STOJANĈEVIĆ, Vladimir: Srbija i Bugarska od sanstefanskog mira do berlinskog kongresa. Beograd 1986. STOJANĈEVIĆ, Vladimir: Srpsko-bugarski odnosi u zapadnoj Bugarskoj: 1804–1918. Beograd 2005. SUNDHAUSEN, Holm: Geschichte Serbiens. 19.–21. Jahrhundert. Wien – Köln – Weimar 2007. ŠESTÁK, Miroslav – TEJCHMAN, Miroslav – HAVLÍKOVÁ, Lubomíra – HLADKÝ, Ladislav – PELIKÁN, Jan: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. ŠESTÁK, Miroslav: Povstání v Hercegovině r. 1882 a česká politika. Slovanský přehled 68, 1982, ĉ. 5, s. 375–385. ŠVANKMAJER, Milan – VEBER, Václav – SLÁDEK, Zdeňek – MOULIS, Vladislav: Dějiny Ruska. Praha 1995. TAYLOR, A. J. P.: Bismarck. Praha 1998. TREPTOW, Kurt W.: Dějiny Rumunska. Praha 2000. VEBER, Václav – HLAVAĈKA, Milan – VOREL, Petr – POLÍVKA, Miroslav – WIHODA, Martin – MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha 2007. 111

VOJTĚCH, Tomáš: Mladočeši a boj o politickou moc v Čechách. Praha 1980.

112

Literatura k tématu AMORT, Ĉestmír: Konstantin Jireček a Bulhaři. Slovanský přehled 61, 1975, ĉ. 1, s. 35–39. AMORTOVÁ, Barbora: Průkopník česko-bulharského přátelství J. V. Mrkvíčka. Slovanský přehled 66, 1980, ĉ. 6, s. 521–528. BĚLINA, Pavel – GRULICH, Tomáš – HALADA, Jaroslav – HRBEK, Jaroslav – MAREŠ, Petr – MORAVCOVÁ, Dagmar – POKORNÝ, Jiří – RAK, Jiří – ROĈEK, Petr A. – TOMEŠ, Josef: Dějiny zemí Koruny české II. Praha 1992. CVETLER, Jiří: Sjednocení bulharských zemí roku 1885 a tamní prokurátoři Češi. ĈMM 104, 1985, ĉ. 1–2, s. 79–90. CVETLER, Jiří: Vystoupení Dr. F. L. Riegra ve prospěch Bulharů r. 1885. SPFFBU C 27, 1980, s. 127–130. DOROVSKÝ, Ivan: Konstantin Jireček. Ţivot a dílo. Brno 1983. EKMEĈIĆ, Milorad: Otpor austroungarskoj okupaciji 1878. godine u Bosni i Hercegovini. Beograd 1979. HAVRÁNKOVÁ, Růţena: Mladí Bulhaři v českých městech v 19. století. In: Ĉeši a jiţní Slované. Praha 1996, s. 160–169. HÝBL, František: Dějiny národa bulharského II. Praha 1930. CHURÝ, Slavko: Sluţobná činnosť Konštantína Jirečka a pomery v Bulharsku v svetle jeho korešpondencie z rokov 1879–1884. Slovanský přehlad 73, 1987, ĉ. 2, s. 156–160. JUDD, Denis: Impérium. Britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti. Praha 1999. KLÍMA, Jan: Sto let od sjednocení. Bulharsko 1985, ĉ. 3, s. 2 a 9. KONTLER, László: Dějiny Maďarska. Praha 2001. KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. MASARYK, T. G.: Rusko a Evropa III. Studie o duchovních proudech v Rusku. Praha 1996. MAZOWER, Mark: The Balkans From the End of Byzantium to the Present Days. London 2000. MOMMSEN, Wilhelm: Bismarck. Olomouc 1995. NIEDERLE, Lubor: Makedonská otázka. Praha 1903. NOVIĈEV, A. D.: Novověké dějiny orientálních zemí I–II. Praha 1961. ROBEK, Antonín: Radikální mladočeské hnutí a Bulharsko v 2. polovině 19. století. Ĉeský lid 76, 1989, ĉ. 2, s. 75–80. ROBERTS, Dţon M.: Evropa 1880–1945. Beograd 2002. 113

RYCHLÍK, Jan: Dějiny Makedonie. Praha 2003. SAK, Robert: Rieger. Konzervativec nebo liberál? Praha 2003. STOJANĈEVIĆ, Vladimir: Srbija i Bugari 1804–1878. Beograd 1988. ŠKARDA, Václav: Národní strana svobodomyslná a její program. Praha 1897. ŠUSTA, J.: Světová politika IV. Praha 1928. ŠUSTA, J.: Světová politika V. Praha 1930. TAYLOR, A. J. P.: Poslední století habsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809–1918. Brno 1998. URBAN, Zdeněk: Z dějin česko-bulharských kulturních styků. Praha 1957. VLĈEK, Radomír: Velmocenská politika na Balkáně jako kořen ruského panslavismu. Slovanské historické studie 25, 1999, s. 35–65. WEITHMANN, Michael W: Balkán. 2000 let mezi Východem a Západem. Praha 1996. ŢÁĈEK, Václav: Češi a Jihoslované v minulosti. Od nejstarších dob do roku 1918. Praha 1975. Seznam zkratek ĈMM = Ĉasopis Matice moravské SPFFBU = Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity.

114

Přílohy Příloha č. 1: Seznam článků z českého tisku použitých v této práci Čech 1884 Srbsko a Bulharsko. ĉ. 127 (4. ĉervna), s. 2. Srbsko. ĉ. 130 (7. ĉervna), s. 2. Následník trůnu předsedou, Bismarck místopředsedou státní rady v Prusku. ĉ. 131 (9. ĉervna), s. 1. Čech 1885 Bulharsko. ĉ. 214 (21. září), s. 2. Korrektura berlínské smlouvy. ĉ. 215 (22. září), s. 1. Revoluce v Bulharsku. ĉ. 215 (22. září), .s 1. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 216 (23. září), s. 1. Revoluce v Bulharsku. ĉ. 216 (23. září), s. 1. Východní otázka. ĉ. 223 (2. října), s. 1. Bulharsko. ĉ. 223 (2. října), s. 2. K politické situaci. ĉ. 225 (5. října), s. 1. Srbsko. ĉ. 226 (6. října), s. 2. Nové zápletky. ĉ. 230 (10. října), s. 1. Stará kletba. ĉ. 231 (12. října), s. 1. Srbsko. ĉ. 233 (14. října), s. 2. Spojení Bulharů a kníţe Alexandr. ĉ. 236 (17. října), s. 1: Nová konference. ĉ. 243 (26 října), s. 1. Válka propukla. ĉ. 261 (16. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 261 (16. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 262 (17. listopadu), s. 1. Pád Bulharska i Srbska (feuilleton). ĉ. 262 (17. listopadu), s. 2. Slibný obrat ve válce bulharské. ĉ. 266 (21. listopadu), s. 1 Srbská poráţka. ĉ. 271 (27. listopadu), s. 1. Moravská orlice 1884 Z Niše. ĉ. 128 (4. ĉervna), s. 3. 115

Spor srbsko-bulharský. ĉ. 130 (6. ĉervna), s. 1. Z Bělehradu. ĉ. 133 (10. ĉervna), s. 3. Z Bělehradu. ĉ. 135 (12. ĉervna), s. 3. Moravská orlice 1885 Převrat na Balkáně. ĉ. 217 (23. září), s. 1–2. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 220 (26. září), s. 1. Z Bělehradu. ĉ. 220 (26. září), s. 2. Sjednocení Bulharska. ĉ. 221 (27. září), s. 2. Hnutí na Balkáně. ĉ. 263 (15. listopadu), s. 2. Bratrovraţedná válka. ĉ. 264 (17. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 264 (17. listopadu), s. 1–2. Co se stane dále? ĉ. 265 (18. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 265 (18. listopadu), s. 1–2. Hlasy časopisů zahraničných o válce balkánské. ĉ. 265 (18. listopadu), s. 2. Kdo zavinil válku srbsko-bulharskou? ĉ. 265 (18. listopadu), s. 2. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 266 (19. listopadu), s. 1–2. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 267 (20. listopadu), s. 1–2. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 270 (24. listopadu), s. 2. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 271 (25. listopadu), s. 1–2. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 272 (26. listopadu), s. 2. Příměří. ĉ. 273 (27. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 275 (29. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 277 (2. prosinece), s. 1–2. Příměří. ĉ. 278 (3. prosince), s.1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 278 (3. prosince), s. 1. Národní listy 1884 Poklesnutí Srbska. ĉ. 151 (31. května), s. 1. Jak ubohý to sbor, ta srbská skupština... (Politické zprávy zahraničné). ĉ. 152 (1. ĉervna), s. 2. Z Niše. (Telegramy „Nár. listů“). Druhá příloha k ĉ. 154 (4. ĉervna), s. 3. Spor mezi Srbskem a Bulharskem se přiostřuje... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 155 (5. ĉervna), s. 2. Konflikt srbsko-rumunský (bulharský) ještě více se přiostřuje... ĉ. 156 (6. ĉervna), s. 2. Z Bělehradu. ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 1. 116

Cařihrad Rusku. ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 1. Ve sporu srbsko-bulharském... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 1. Z Niše. (C.-B.). ĉ. 157 (7. ĉervna), s. 3. Srbský zástupce ve Srědci odevzdal včera... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 158 (8. ĉervna), s. 2. Dnes státi se má ve Srědci rozhodnutí o vyzývavém srbském ultimátu... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 160 (10. ĉervna), s. 2. Srbské ultimatum. (Nejnovější zprávy politické.). Příloha k ĉ. 160 (10. ĉervna), s. 2. Bulharská vláda odmítla poţadavky srbské. (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 2. Z Bělehradu. (ič.). ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 3. Ze Srědce. (C.-B.). ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 3. Ze Srědce. (C.-B.). ĉ. 162 (12. ĉervna), s. 2. Ve sporu bulharsko-srbském... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 164 (14. ĉervna), s. 2. Z Bělehradu. (ič.). ĉ. 167 (17. ĉervna), s. 1. Ve sporu bulharsko-srbském zahájilo Německo prostřednictví... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 167 (17. ĉervna), s. 2. Ve sporu srbsko-bulharském chtějí velmoci... (Nejnovější zprávy politické). Druhá příloha k ĉ. 167 (17. ĉervna), s. 1. Z Bělehradu. (ič.). Druhá příloha k ĉ.167 (17 ĉervna), s. 3. Spor srbsko-bulharský zakročením velmocí pozbývá svého ostří... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 168 (18. ĉervna), s. 2. Národní listy 1885 Generální guvernér východní Rumelie...(Zv. tel. „NL“ z Cařihradu). ĉ. 249 (10 září), s. 3. Bulharsko-rumunský spor hraniční... ĉ. 255 (16. září), s. 1. Bulhaři sjednoceni. ĉ. 259 (20. září), s. 1. F. Ze Záhřebu. (Zvl. tel. „NL“). ĉ. 259 (20. září), s. 3. Ze Sofie. (Pronásledování Bulharů v Macedonii). ĉ. 260 (21. září), s. 2. Státní převrat v Bulharsku. ĉ. 260 (21. září), s. 2. Ze Srědce (C.-B). (Tel. „NL“). ĉ. 260 (21. září), s. 3. Veselo na jihu slovanském. ĉ. 261 (22. září), s.1. Státní převrat v Bulharsku. (Proklamace kníţete bulharského). ĉ. 261 (22. září), s. 2. Bulharská deputace. (Denní zprávy). ĉ. 261 (22. září), s. 2. ič. Z Bělehradu. Armáda srbská postoupit má ku hranicím... ĉ. 262 (23. září), s. 2.

117

ič. Z Bělehradu. Následkem kolujících zde pověstí o rakouské anexi Bosny... ĉ. 262 (23. září), s. 2. Další velice zajímavé zprávy, jeţ z Plovdiva došly... ĉ. 262 (23. září), s. 3. Z překvapení vzpamatovali se nejprvé chladnokrevní Rusové... (Státní převrat v Bulharsku). ĉ. 263 (24. září), s. 1. Všichni ruští důstojníci v bulharských sluţbách... (Zvl. tel. „NL“). ĉ. 263 (24. září), s. 1. Bulhaři chovají se klidně, avšak veškeří mohamedáni... ĉ. 263 (24. září), s. 1. Z Moskvy. (Zvl. tel. „NL“). ĉ. 263 (24. září), s. 3. Povšechná situace evropská... (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 264 (25. září), s. 1. ič. Z Bělehradu. ĉ. 264 (25. září), s. 2. Nejdůleţitější událostí v hnutí bulharském... ĉ. 264 (25. září), s. 2. „Šumí Marica“. ĉ. 266 (27. září), s. 1. O vojenské situaci na Balkáně. ĉ. 266 (27. září), s. 2. β. Zpráva o neočekávaném sjednocení Bulharska (feuilleton). ĉ. (29. září), s. 1. Do Srědce. ĉ. 279 (11. října), s. 1. Protislovanská výprava. ĉ. 283 (15. října), s. 1. Výsledek konference cařihradské. ĉ. 285 (17. října), s. 1. Nová konference v Cařihradě. ĉ. 292 (24 října), s. 1. Volební zápas Anglie. ĉ. 295 (27. října), s. 1. Kterak skončí krutá hra? ĉ. 298 (30. října), s. 1. Politika Ruska a Rakouska na Východě. ĉ. 300 (1. listopadu), s. 1. Co říká úřední Srbsko? E. Z Vídně, 2. listopadu. ĉ. 301 (2. listopadu), s. 1. X Z Bělehradu. (O nynějším smýšlení a stavu Srbska). ĉ. 304 (5. listopadu), s.1. Kníţe bulharský v nemilosti ruské. ĉ. 306 (7. listopadu), s. 1. Absolutní král srbský přepadl Bulhary! ĉ. 314 (15. listopadu), s. 1. Válečný manifest krále Milana. ĉ. 314 (15. listopadu), s. 3. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 315 (16. listopadu), s. 1. Pozadí srbsko-bulharského bratrobijství. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1–2. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 317 (18. listopadu), s. 1. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 318 (19. listopadu), s. 1. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 319 (20. listopadu), s. 1–2. Opatrnost Maďarská. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. 118

Boje u Slivnice. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. Válečné úspěchy Bulharů (Politické zprávy zahraničné). ĉ. 320 (21. listopadu), s. 2. Cařihradská konference chtěla provésti na sobě včera harrakiri. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 2. Ztrestaný bratrobijce. ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. Srbsko-bulharská válka. ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. Feuilleton. V Praze, 21. listopadu (Jan Neruda). ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. Národní politika 1885 (Odpolední vydání) Sjednocené Bulharsko. ĉ. 261 (22. září), s. 1. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 262 (23. září), s. 1. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 263 (24. září), s. 1. V Srbsku jest situace zajisté pováţlivou… ĉ. 268 (30. září), s. 1. Zlé svědomí? ĉ. 306 (7. listopadu), s. 1. Sbsko-bulharský spor (Ze Srědce, 9. listopadu). ĉ. 306 (10. listopadu), s. 1. Zmatky na Balkánském poloostrově. ĉ. 313 (14. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 317 (18. listopadu), s.1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 318 (19. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. Osud srbských herců. ĉ. 326 (27. listopadu), s. 1: Válka srbsko-bulharská. ĉ. 331 (2. prosince), s. 1. Rekovné činy kníţete Alexandra (feuilleton). ĉ. 339 (10. prosince), s. 1. Osvěta 1884, roč. 14 TOUŢIMSKÝ, J. J.: Rozhledy v dějinách současných. Osvěta 1884, ĉ. 4, s. 379–384, ĉ. 5, s. 474–480, ĉ. 12, s. 1143–1146. Osvěta 1885, roč. 15 TOUŢIMSKÝ, J. J.: Převrat ve Východní Rumelii. Osvěta 1885, ĉ. 11, s. 1049, ĉ. 12, s. 1133. Osvěta 1886, roč. 16 TOUŢIMSKÝ, J. J.: Rozhledy v dějinách současných. Osvěta 1886, ĉ. 1, s. 88–96, ĉ. 2, s. 184 –192., ĉ. 3, s. 282–286. JIREĈEK, Konstantin: Na makedonských hranicích. Osvěta 1886, ĉ. 1, s. 1, 105, 211. 119

Pokrok 1884 Z Niše. ĉ. 154 (4. ĉervna), s. 1. Spor srbsko-bulharský. ĉ. 155 (5. ĉervna), s. 1–2. Z Niše, 6. června (telegram). ĉ. 156 (6. ĉervna), s. 1. Spor bulharsko-srbský. ĉ. 156 (6. ĉervna), s. 1. Spor srbsko-bulharský. ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 1. Spor srbsko-bulharský. (Politické zprávy zahraničné). ĉ. 161 (11. ĉervna), s. 1. V Bělehradě. (Pol. zpr. zahr.). Odpolední vydání, ĉ. 163 (13. ĉervna), s. 1. K vyrovnání srbsko-bulharské neshody. ĉ. 164 (14. ĉervna), s. 1–2. Rusové v střední Asii. (Pol. zpr. zahr.). ĉ. Odpolední vydání, ĉ. 166 (16. ĉervna), s. 1. Ke sporu srbsko-bulharskému. (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 168 (18. ĉervna), s. 1. Egyptská politika Gladstoneova. (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 169 (19. ĉervna), s. 2. Spor srbsko-bulharský. (Pol. zpr. zahr.). ĉ. 170 (20. ĉervna), s. 2. O politice pánův drů. Grégrů. ĉ. 175 (25. ĉervna), s. 1. Pronásledovaná nevinnost. ĉ. 177 (27. ĉervna), s. 1. Pokrok 1885 Co s Bosnou a Hercegovinou? ĉ. 255 (16. září), s. 1. Bulharsko a Východní Rumelie sjednoceny. ĉ. 259 (20. září), s. 1. V Praze, 21. září. ĉ. 261 (22. září), s. 2. V Plovdivu (fueilleton J. Touţimského). ĉ. 262 (23. září), s. 1–2. Bude vojna? ĉ. 264 (25. září), s. 1. V Praze, 24. září. ĉ. 264 (25. září), s. 2. V Rodopských horách VI. Ve středu Rupčoska (fueilleton J. Touţimského). ĉ. 265 (26. září), s. 1–2. V Praze, 26. září. ĉ. 266 (27. září) s. 3. Srbsko a sjednocení Bulharska. ĉ. 266 (27. září), s. 4. Sjednocené Bulharsko a velmoci. ĉ. 271 (3. října), s. 1. D. V Plovdivu, dne 25. září. (Původní dopis „Pokroku“). ĉ. 273 (5. října), s. 1. Tisza o událostech na Balkánském poloostrově. ĉ. 274 (6. října), s. 1. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 312 (13. listopadu), s. 2–3. Nynější stav otázky východní. ĉ. 313 (14. listopadu), s. 1. Válka srbsko-bulharská a Rakousko. ĉ. 314 (15. listopadu), s. 1–2. Válka na Balkánském poloostrově. V Praze, 14. listopadu. ĉ. 314 (15. listopadu), s. 2. 120

Z Bělehradu, 14. listopadu. ĉ. 314 (15. listopadu), s. 3. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 315 (16. listopadu), s. 1. Zájmy Rakouska na východě. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1. Z Niše do Srědce. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 2. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 318 (19. listopadu), s. 2. Válka bratrovraţedná. ĉ. 319 (20. listopadu), s. 1–2. Bulharské voje vítězí. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 2. Bulharské vítězství. ĉ. 321 (22. listopadu), s. 1. P. Z Vídně, 22. listopadu. (Pův. dopis.). ĉ. 322 (23. listopadu), s. 1. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 323 (24. listopadu), s. 1–2. Bulhaři táhnou všemi cestami k srbským hranicím... ĉ. 324 (25. listopadu), s. 3. Válka srbská a jiţní Bulharsko. D. V Plovdivu, dne 15. listopadu (Pův. dopis od zvláštního zpravodaje „Pokroku“). ĉ. 324 (25. listopadu), s. 4. Poráţka srbská a její důsledky. ĉ. 325 (26. listopadu), s. 2. Válka na Balkánském poloostrově. V Praze, 25. listopadu. ĉ. šěř (26. listopadu), s. 3. Boje u Slivnice. Ve Srědci, 19. listopadu. ĉ. 325 (26. listopadu), s. 3. Obrněný král. ĉ. 325 (26. listopadu), s. 4. Vítězství a sjednocení. ĉ. 328 (29. listopadu), s. 1–2. Z bojiště a hlavního města bulharského. Ve Srědci, 23. listopadu (Pův. dopis). ĉ. 328 (29. listopadu), s. 2–3. Vítězství myšlénky bulharské jednoty. ĉ. 329 (30. listopadu), s. 1. Příměří na bojišti srbsko-bulharském. ĉ. 330 (1. prosince), s. 1. V Bělehradě, 28. listopadu (Pův. dopis „Pokr.“). ĉ. 330 (1. prosince), s. 2. Pokrok 1885 (Večení vydání) Nové Bulharsko. ĉ. 261 (22. září), s. 2. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 262 (23. září), s. 1. Sjednocené Bulharsko. ĉ. 263 (24. září), s. 1. Česko-bulharské spiknutí. ĉ. 265 (26. září), s. 2. Sjednocení Bulharska. ĉ. 267 (29. září), s. 1–2. Sjednocené Bulharsko a Anglie. ĉ. 268 (30. září), s. 1. Dr. Jireček o otázce východo-rumelské. ĉ. 271 (3. října), s. 2. Řeč poslance dra. Frant. Lad. Riegra. příloha k ĉ. 291 (23. října), s. 1–4. Cařihradská konference. ĉ. 304 (5. listopadu), s. 1–2. 121

Kníţe Alexandr a Rusko. ĉ. 305 (6. listopadu), s. 1. Cařihradská konference. ĉ. 309 (10. listopadu), s. 1. Vypuknutí války srbsko-bulharské. ĉ. 313 (14. listopadu), s. 1. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1–2. Události na Balkáně a evropské moci. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 2. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 317 (18. listopadu), s. 1–2. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 318 (19. listopadu), s. 1. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 320 (21. listopadu), s. 1. Válka na Balkánském poloostrově. ĉ. 326 (27. listopadu), s. 1. Ze Srědce. ĉ. 330 (1. prosince), s. 3. Politik 1884 Der serbisch-bulgarische Konflikt. ĉ. 149 (5. ĉervna), s. 1. Der Konflikt mit Bulgarien, Prag 6. Juni. (Ausland). ĉ. 151 (7. ĉervna), s. 3. Das Auftreten Serbiens gegen Bulgarien. (Ausland). ĉ. 152 (8. ĉervna), s. 3. Der serbisch-bulgarische Konflikt. ĉ. 154 (10. ĉervna), s. 1. Prag, 10. Juni. Serbien hat seinen diplomatischen Agenten...(Ausland). ĉ. 155 (11. ĉervna), s. 4. Wien, 14. Juni. (O.-K.). (Korrespondenzen der „Politik“). ĉ. 160 (16. ĉervna), s. 1. Politik 1885 Eine Korrektur des Berliner Vertrages. ĉ. 261 (22. září), s. 1. Was nun? ĉ. 263 (22. září), s. 1 Der serbisch-bulgarische Krieg. ĉ. 314 (15. listopadu), s. 1–2. Die neueste Phase des „Panslavismus“. ĉ. 316 (17. listopadu), s. 1–2. Die Pforte und die Ereignisse an der Balkan-Halbinsel. ĉ. 323 (24. listopadu), s. 1. Die Intervention Oesterreichs. 323 (1. prosince), s. 1–2. Světozor 1885 (roč. 19) V Srbsku. ĉ. 37 (28. srpna), s. 591. Spor řecko-bulharský v Plovdivu. ĉ. 40 (18. září), s. 639. Spojení Bulharska s Východní Rumenií. ĉ. 41 (25. září), s. 655. Kníţe Alexandr I. ĉ. 42 (2. října), s. 670, obr. s. 665. Otázka bulharská. ĉ. 42 (2. října), s. 671. 122

Srbský král Milan. ĉ. 42 (2. října), s. 671. Z Bulharska. ĉ. 43 (9. října), s. 687. Otázka bulharská. ĉ. 44 (16. října), s. 703. V otázce Bulharska. ĉ. 45 (23. října), s. 719. Neshody srbsko-bulharské. ĉ. 49 (20. listopadu), s. 783. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 51 (4. prosince), s. 815. Na půlostrově balkánském. ĉ. 52 (18. prosince), s. 831. Světozor 1886 (roč. 20) Na poloostrově balkánském. ĉ. 3 (24 prosince 1885), s. 47. Bulharští dobrovolníci. ĉ. 4 (2. ledna), s. 62, obr. s. 64. Válka srbsko-bulharská. ĉ. 4 (2. ledna), s. 63 Vítězný vjezd do Srědce. ĉ. 4 (2. ledna), s. 63. Pověsti o smíření kníţete bulharského s císařem ruským... ĉ. 5 (8. ledna), s. 79. Mír na poloostrově balkánském. ĉ. 6 (15. ledna), s. 95. Poţadavek velmocí o odzbrojení. ĉ. 7 (22. ledna), s. 112. Ve vyjednávání o mír... ĉ. 7 (22. ledna), s. 112. Ve vyjednávání mezi Portou a kníţetem bulharským... ĉ. 9 (5. února), s. 143. Sjednocení Bulharska... ĉ. 14 (12. března), s. 223. Mír mezi Srbskem a Bulharskem. ĉ. 15 (19. března), s. 240. Kníţe bulharský. ĉ. 16 (26.března), s. 255. Záleţitosť bulharská. ĉ. 17 (2. dubna), s. 272. V záleţitosti bulharské. ĉ. 18 (9. dubna), s. 287. Otázka bulharská. ĉ. 19 (16. dubna), s. 303. Záleţitosť bulharská. ĉ. 20 (23. dubna), s. 319.

123

Příloha č. 2: Obrazová příloha

Obr. ĉ. 1. Humoristické listy, 25. září 1885, ĉ. 39, s. 312. (http://archiv.ucl.cas.cz/)

Obr. ĉ. 2. Humoristické listy, 25. září 1885, ĉ. 39, s. 314. (http://archiv.ucl.cas.cz/)

124

Obr. ĉ. 3. Světozor, 2. října 1885, ĉ. 42, s. 670.

125

Obr. ĉ. 4. Národní listy, 20. listopadu 1885, ĉ. 319, s. 2.

126

Obr. ĉ. 5. Praporečník studentské legie bulharské. Kreslil prof. Otto Hořejší v Trnově (Světozor, 4. prosince 1885, ĉ. 51, s. 814.)

127

Obr. ĉ. 6. Selka z okolí Trnovského (Světozor, 4. prosince 1885, ĉ. 51, s. 814.)

Obr. ĉ. 7. Dívka z okolí Trnovského (Světozor, 4. prosince 1885, ĉ. 51, s. 814.)

128

Obr. ĉ. 8. Alexandr kníţe bulharský (Humoristické listy, 11. prosince 1885, ĉ. 50, s. 1.) (http://archiv.ucl.cas.cz/)

129

Obr. ĉ. 9. Humoristické listy, 4. prosince 1885, ĉ. 49, s. 402. (http://archiv.ucl.cas.cz/)

Obr. ĉ. 10. Humoristické listy, 4. prosince 1885, ĉ. 49, s. 402. (http://archiv.ucl.cas.cz/)

130

Obr ĉ. 11. Válka bratrovraţedná (Pokrok, 20. listopadu 1885, ĉ. 319, s. 1.)

131