RUSKÁ FEDERACE V LETECH

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY

RUSKÁ FEDERACE V LETECH 1993 – 2006 Diplomová práce

Brno 2006

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Vypracovala: Lenka Valná OV - RJ

1. Úvod..................................................................................................................................3 2. Rozpad sovětského bloku a zánik SSSR ..........................................................................5 3. Ruská federace ...............................................................................................................10 3.1 Ústava z roku 1993.....................................................................................................10 3.2 Subjekty Ruské federace.............................................................................................11 3.3 Obecná charakteristika Ruské federace .......................................................................15 3.3.1 Vnitropolitická charakteristika .............................................................................15 3.3.2 Ekonomická charakteristika .................................................................................17 3.3.3 Zahraničně-politická charakteristika.....................................................................18 4. Regionální politika Ruské federace ...............................................................................25 4.1. Stručný vývoj ruské regionální politiky......................................................................26 4.2. Ekonomická charakteristika regionů Ruské federace..................................................28 5. Rusko jako mnohonárodnostní stát............................................................................... 31 5.1. Národnostní složení Ruské federace.........................................................................31 5.2. Historický podtext národnostního složení obyvatelstva ..............................................33 5.3. Náboženské vyznání obyvatel RF ..............................................................................37 5.4. Konfliktní oblasti na území Ruské federace ...............................................................38 6. Kavkazský region ...........................................................................................................41 6.1. Jižní Kavkaz ..............................................................................................................43 6.2 Severní Kavkaz..........................................................................................................50 7. Rusko – čečenský konflikt ..............................................................................................54 7.1 Stručný nástin čečensko – ruských vztahů...................................................................54 7.2. Vyhlášení nezávislosti Čečenského státu....................................................................56 7.3 První čečenská válka...................................................................................................59 7.4 Druhé období nezávislosti Čečenska ..........................................................................63 7.5 Druhá čečenská válka ................................................................................................64 7.6 Postoj zemí SNS k válce v Čečensku .........................................................................66 7.7 Postkonfliktní řešení situace.....................................................................................68 7.8 Specifika čečenského národa, kavkazofobie v ruské společnosti .................................70 7.9 Sdělovací prostředky versus státní orgány..................................................................75 8. Závěr ...............................................................................................................................79 Literatura:.........................................................................................................................82 Resumé ............................................................................................................................84 Přílohy .............................................................................................................................85

2

1. Úvod

Rusko zůstává, stejně jako i v posledních letech, celosvětově významným politickým

subjektem, ačkoliv rozpad Sovětského svazu i celého Sovětského bloku jeho vliv bezpochyby

značně omezily. Lze předpokládat, že Rusko zůstane i nadále nejvlivnějším státem

postsovětského prostoru. Klíčové postavení Ruska vyplývá z jeho geografického, resp. geopolitického postavení, zdrojů a zásob energetických surovin, dopravních tahů a podobně.

Ačkoliv je Ruská federace stále řazena mezi vlivné velmoci světa, není podle mého

názoru vývoji v této zemi věnován dostatečný zájem, vzhledem k významu Ruska na světovou politiku. Vývoj Ruské federace, cíle jeho vnitřní a zahraniční politiky i jeho ekonomický a vojenský potenciál samozřejmě ovlivňují pozici států nejen v Evropě. Zkoumat u nás politickou realitu Ruska je z mého pohledu

věcí velice složitou,

především z důvodu nedostatku aktuálních pramenů a literatury, a to nejen v českém jazyce.

Rusko se netěší příliš velkému zájmu veřejných sdělovacích prostředků ani nakladatelů, proto jsem značnou část informací o aktuálním dění v této zemi čerpala z politologických a

ekonomických periodik. V současné době lze také mnoho informací získat z četných elektronických zdrojů, práce s nimi však není zrovna lehká, neboť jsou často nejasné nebo si dokonce navzájem protiřečí.

Tato práce by měla přispět k pochopení zahraniční i vnitřní politiky současné Ruské

federace. Pro lepší orientaci v textu je práce rozdělena do šesti částí. Pozornost je věnována především otázce rozpadu Sovětského svazu, jenž výrazně ovlivnil politiku nejen ruskou, ale

také světovou, dále pak politickému systému Ruské federace, ekonomické a zahraničně politické charakteristice země. Přiblížíme si také ruskou regionální politiku a spojenou problematiku vztahu centrální moci a regionů Ruské federace.

s ní úzce

Převážná část práce je však věnována problematice rusko - čečenských vztahů a

čečenským válkám, jenž jsou bezesporu jednou z klíčových událostí moderních dějin Ruska

a celé oblasti Kavkazu, a jenž velmi výrazně ovlivnily průběh těchto dějin a staly se faktorem, bez jehož analýzy nelze logiku vývoje dnešního Ruska vůbec pochopit. Dále jsem se věnovala otázce vývoje událostí v dalších kavkazských oblastech – v Gruzii, Ázerbájdžánu či

3

Arménii a v neposlední řadě také národnostnímu složení Ruské federace, které bývá často řazeno mezi jeden z hybných faktorů četných výbušných konfliktů na tomto území.

Cílem mé diplomové práce není podněcovat emotivní diskuze o celospolečensky

diskutovaném a mediálně oblíbeném tématu nepokojů v Rusku. Není mým cílem ani hledat

viníky, kteří můžou za současný stav. A v neposlední řadě, není mým cílem ani vzbudit lítost nad oběťmi tohoto stavu. Spíše bych chtěla popsat vývoj situace postkomunistického Ruska

od rozpadu Sovětského svazu do současnosti, který by napomohl lepšímu pochopení situace

současné. V neposlední řadě pak nastínit další možný budoucí vývoj. Doufám, že tato práce bude přínosná pro základní porozumění vývoje v Rusku, jeho politických a vnitřních vztahů.

4

2. Rozpad sovětského bloku a zánik SSSR Po smrti Leonida Brežněva na konci roku 1982 dochází k častým změnám ve vedení

Sovětského svazu, spojených s nelítostnými souboji komunistických elit. Po krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka se nakonec 11. března 1985 generálním tajemníkem ÚV KSSS stává Michail Gorbačov.

Nástupem mladého1, původně regionálního politika z jihoruského Stavropolu do

funkce se vnitropolitické vztahy uvnitř oteplily. Jeho tzv. „nové myšlení“ posouvalo jeho politiku zcela jinam, než kde se nacházeli jeho předchůdci. Už v dubnu roku 1987 při návštěvě Prahy uvedl, že systém politických vztahů mezi socialistickými státy musí být založen na rovnoprávnosti a nikdo nemá právo činit si nároky na zvláštní postavení v socialistickém světě, čímž se také začala prolomovat opona mezi západem a východem. Průlom nastal v roce 1989, po červnových volbách v

Polsku a neúspěchu

komunistických poslanců asi o měsíc později po sjezdu maďarské strany, který zaznamenal

její faktický rozpad. Dále v NDR propukají mohutné lidové demonstrace a začínají vznikat opoziční hnutí. V listopadu se zhroutil režim i v Československu, v prosinci byl svržen

rumunský N.Ceaušescu a byl nucen odstoupit i bulharský T.Živkov. Následoval rozpad Varšavské smlouvy a to už byl jen krůček k samotnému rozpadu Sovětského svazu

Hlavním problémem Sovětského svazu byla otázka teritoriální. Na některých územích

byla technická topografie velice spletitá. Prvním případem národnostních bouří byla r.1986 demonstrace v kazašské Alma-Atě s protiruským podtextem. Dále došlo k útokům proti

Arménům v Ázerbajdžánu, kde se po půl roce konaly statisícové demonstrace, jejíž účastníci požadovali připojení Karabachu, který byl jablkem sváru mezi Azery a Armény. Náboženský podtext dodával situaci na hrozivosti.

V roce 1989 se Moskva rozhodla v pěti svazových republikách rozmístit speciální

jednotky, což stejně nemělo velkého úspěchu. Prakticky v průběhu celého roku 1989 vybuchovaly bouře na několika místech na Kavkaze a ve Střední Asii. Hnutí za nezávislost se

šířilo geometrickou řadou. Dožadovaly se jí republiky autonomní i svazové. V první řadě to pak byly republiky pobaltské. V návaznosti na tyto procesy projevilo požadavky suverenity také samotné Rusko.

Gorbačovovi bylo ve skutečnosti 54 let, oproti ostatním členům politbyra se však jednalo o rozdíl generační 1

5

Jaro 1990 přineslo další velké změny. Byl zrušen mocenský monopol KSSS a byla

právně podložena možnost existence pluralitní demokracie. Průběh voleb do orgánů místní

moci tyto tendence jen posílil. Velkého úspěchu dosáhl blok Demokratické Rusko v čele s Borisem Jelcinem. Tento muž začíná být Gorbačovovi rivalem nejen jeho protikladností, ale

především tím, že reprezentoval Rusko. Tak také proti sobě stáli před volbou předsedy ruského Nejvyššího sovětu.

V tomto prvním střetnutí Jelcin zvítězil. O několik týdnů později mu Sjezd lidových

poslanců schválil prohlášení o státní suverenitě RSFSR, obsahující článek o prioritě ruských zákonů před sovětskými.Jelcin vyložil své názory na „ruskou otázku“ tak, že postavil do

protikladu Rusko a stalinismus. Tehdy, v polovině roku 1990 začalo Gorbačovovo postavení rychle slábnout. Kromě toho, že proti němu vyrostla Jelcinova osobnost, projevovali s ním

nespokojenost i konzervativní kruhy uvnitř KSSS. Navíc se začala zhoršovat i hospodářská situace.

Na červnovém sjezdu Ruské komunistické strany, jejímuž založení Gorbačov původně

bránil, se začali hlásit o suverenitu i tzv. konzervativní republiky jako Ukrajina a Bělorusko.

Podobné hlasy zaznívaly také v Moldávii, Gruzii a Arménii. Za této situace Gorbačov spatřoval spásu v uzavření svazové smlouvy mezi republikami, ale ihned se vynořily spory o

rozdělení kompetencí, každý požadoval co nevíce suverenity. Na podzim roku 1990 se na zasedání Nejvyššího sovětu postavil proti tzv. Šatalinovu plánu přechodu k tržní ekonomice,

založenému na svobodách jednotlivce, který se rovněž přikláněl k myšlence primátu

svazových republik. Tímto krokem se prezident rozešel s republikami i demokraty. Jeho taktické umění pohybovat se mezi pravicí a levicí přestávalo být účinné .Jeho ústupky levici dovršila výměna na místě ministra vnitra, jímž se stal bývalý šéf KGB Pugo.

Za této situace došlo k varovnému činu ministra zahraničí Ševarnadzeho. 20.prosince

oznámil svou rezignaci jako protest proti nebezpečí nástupu diktatury. Prezident však tyto obavy nesdílel a navzdory předzvěstem, že se blíží vojenský puč, si byl jist, že vláda je v jeho rukou. Ševarnadzeho obavy z nástupu diktatury potvrzovaly události na Litvě, kdy bylo při

vojenské akci během útoku na televizní věž ve Vilniusu 13.1.1991 zabito 13 civilistů. Odpor národů Pobaltí proti pokusu posílit sovětskou vládu v jejich republikách vyvolal odezvu

demokratických sil také v Rusku. V Moskvě se konaly demonstrace na jejich podporu. Gorbačov vyjádřil politování nad obětmi, zároveň však zdůraznil, že nedal rozkaz k použití síly. Vinu za násilnosti svaloval jednak na velitele speciálních jednotek na místní úrovni,

jednak na Litevce samotné. Přesto se právě zásluhou Gorbačova obešel rozpad Sovětského svazu bez velkého krveprolití.

6

Vzhledem k postupujícímu rozkladu Sovětského svazu Gorbačov všechno své úsilí

věnoval především zachování jeho územní integrity pomocí uzavření nové svazové smlouvy, i když bylo nepochybné, že ji uzavřou jen některé svazové republiky a rozhodně ne pobaltské

státy. 17. března 1991 se proto uskutečnilo referendum, v němž se mělo obyvatelstvo vyjádřit

k otázce zachování existence reformovaného Sovětského svazu. Referenda se zúčastnilo přes 80% oprávněného obyvatelstva, z čehož

76,4% sovětského obyvatelstva, tedy prakticky

všichni Rusové a také desítky neruských národů, žijících v tehdejším svazu i jinde se

vyslovilo pro další existenci SSSR a Gorbačov získal mandát pro reformu jeho státoprávního

uspořádání. V Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Arménii, Gruzii a Moldávii se referendum pro odpor nacionalistů nekonalo.

K rozhovorům o nové svazové dohodě, tzn. o ústavě Sovětského svazu, se Gorbačov

sešel s předáky devíti svazových republik na své „dače“ 23. dubna 1991.

SSSR se měl

změnit ve volný svazek republik, jejichž autonomní postavení se radikálně upevnilo a úloha

ústředních orgánů byla naopak značně zredukována. Během jednání se opět projevily výrazné názorové rozdíly mezi Jelcinem, který zastával ideu silnější republiky a slabšího svazu a

Gorbačovem, který naopak dával přednost silnějšímu svazu. Z názvu nového útvaru zmizelo

označení socialistický, a i když Jelcin a ukrajinský prezident Leonid Kravčuk požadovali další úpravy, bylo podepsání nové svazové smlouvy stanoveno na 20. srpna.

Mezitím se však dále upevňovalo postavení Jelcina. Přes Gorbačův odpor k existenci

funkce ruského prezidenta se v referendu pro ni vyslovilo 70% obyvatel země. 12. června byl

posléze Jelcin zvolen hlavou RSFSR, nejvýznamnější republiky slábnoucího svazku, již jen formálně nesoucího starý název - Svaz sovětských socialistických republik.

Naopak Gorbačov ztrácel na všech stranách. Konzervativní síly, tj. armáda, KSSS,

KGB a vojensko-průmyslový komplex, 19.srpna zasáhly, aby zabránily tomu, co nazývaly „rozvrácením Sovětského svazu“ a Gorbačova izolovali na Krymu.

Puč, řízený tzv. Státním výborem pro výjimečný stav v SSSR však ztroskotal. Vojáci,

kteří uposlechli jeho příkazů, sice obklíčili svými tanky sídlo ruské vlády, ale poté Boris

Jelcin vystoupil na jeden z tanků a chráněn skupinou svých věrných přečetl do magnetofonu přítomným odpůrcům pučistů prohlášení , ve kterém označil výbor za nezákonný, žádal bezodkladný návrat Gorbačova a vyzval k celostátní generální stávce.

Ve městě vznikly barikády, obyvatelstvo po celé zemi se postavilo za legální vládu.

Gorbačova popularita byla v srpnu již minimální, ne-li vůbec nulová, v den puče náhle

stoupla. Před půlnocí nastal definitivní obrat. Část tankových posádek přešla na Jelcinovu

7

stranu. Pučisty opustil i elitní oddíl KGB. A následujícího dne přišlo do centra Moskvy svého prezidenta podpořit snad 100 000 demonstrantů.

Vedení pučistů bylo pozatýkáno. Patřili k nim sovětský premiér, viceprezident,

předseda KGB a ministr obrany. Ministr vnitra se zastřelil. Gorbačov později prohlásil, že

Sovětský svaz a jeho lid se příliš změnily, než aby se smířily s návratem k totalitě. Důsledky to mělo nesmírné. 29.srpna 1991 pozastavil sovětský parlament činnost KSSS za lví podíl jejího vedení na pokusu o puč. Komunistická éra ruských dějin byla u konce.

Michail Gorbačov se vzdal svého prezidentského úřadu až 25. prosince 1991, fakticky

už však dávno nevládl. Když se vrátil 21.srpna z Krymu, stát, jehož byl prezidentem, byl

v rozpadu. Většina svazových republik vyhlásila svou nezávislost. Deset ze 16 autonomních republik prohlásilo, že chtějí zůstat v rámci Ruské federace. Několik krajů a oblastí však i

nadále otevřeně projevovalo zájem na podstatném omezení své závislosti na centru. Gorbačov

podepsal dekret oznamující ukončení své prezidentské funkce a celý úřad včetně tzv. “atomového kufříku” předal prezidentovi Ruska Jelcinovi. Tentýž den byla nahrazena rudá vlajka nad Kremlem ruskou trikolórou.

Úskalí nezávislosti však záhy pochopily některé republiky, zvláště když prezident

Boris Jelcin prohlásil, že si Ruská federace vyhrazuje právo na úpravu hranic v souvislosti s početným ruským obyvatelstvem na území nových států. Vyvolalo to znepokojení zejména

v Kazachstánu a na Ukrajině. Kromě toho vyvstala otázka, jakým způsobem budou nástupnické státy postupovat jako mezinárodněpolitický subjekt. Vyvstávaly i četné problémy hospodářské, vojenské, atd.

Nová integrace se však dala do pohybu již 8. prosince 1991, kdy uzavřeli představitelé

Běloruska, Ruska a Ukrajiny v Minsku smlouvu, v níž stalo: „ …Svaz SSR jako subjekt mezinárodního práva a monolitická realita končí svou existenci.“ Místo něj založili

Společenství nezávislých států a dohodli se na společném postupu v otázkách politických, hospodářských,

policejních,

ekologických

atd.

Vedoucí

činitelé

Kazachstánu

a

středoasijských republik ( Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, a Uzbekistán ) se na svém

setkání v Ašchabádu 12. prosince rozhodli přistoupit ke Společenství. 21. prosince se setkali vedoucí činitelé všech těchto států včetně Moldavska a zakavkazských republik (až na Gruzii, která vyslala pouze pozorovatele) v kazašské Alma – Atě. Podepsali deklaraci, podle níž bylo

společenství otevřeno všem bývalým sovětským republikám, dohodli se na společné kontrole strategických zbraní, na hospodářské součinnosti a na respektování všech mezinárodních dohod a úmluv bývalého Sovětského svazu.

8

Pád sovětského systému byl jednou z nejvýznamnějších událostí 20. století. Politická

mapa světa se změnila. mezinárodní komunita, nezávislé státy a autonomní formace, které vznikly nebo se po pádu Sovětského svazu obnovily, stály před novými příležitostmi.

zdroj: http://www.lib.utexas.edu

Nové státní hranice Ruské federace

9

3. Ruská federace 3.1 Ústava z roku 1993 Ústava Ruské federace byla předložena prezidentem Ruské federace Borisem Jelcinem

k všeobecnému hlasování, jímž byla 12. prosince 1993 přijata. Návrh ústavy byl zveřejněn přibližně měsíc před samotným referendem a jeho počátky lze hledat již v práci ústavní

komise Nejvyššího sovětu, jež vypracovala projekt politického systému, který bylo možno

pokládat za parlamentní, ale Boris Jelcin návrh odmítl. Svolal ústavní poradu, která vypracovala svůj návrh, ovšem i její výsledek Jelcin znovu modifikoval. Tak získala podobu ústavy poloprezidentského typu.

Ústava Ruské federace se skládá z úvodní preambule a 2 částí. Část první obsahuje 9

hlav členěných na 137 článků. Část druhá se týká ustanoveních přechodných a závěrečných.

Hlava devátá je věnována ústavním opravám a revizím ústavy, k nimž může dát podnět prezident Ruské federace, Rada federace, Státní duma, vláda Ruské federace, zákonodárné

orgány subjektů federace nebo 1/5 členů Rady federace či poslanců Státní dumy. Pokud se návrh netýká hlavy 1, 2, 9 ústavy 2, může revizi ústavy provést Federální shromáždění ústavním zákonem.

V případě návrhu na změnu hlavy 1, 2, 9 ústavy musí návrh podpořit 3/5 všech členů

Rady federace a poslanců Státní dumy. Poté je v souladu s federálním ústavním zákonem

svoláno Ústavodárné shromáždění, které buď potvrdí nezměnitelnost ústavy Ruské federace nebo vypracuje návrh ústavy nové, který musí být přijat 2/3 hlasů všech jeho členů nebo je

předložen na schválení lidu referendem. Ústava je v referendu přijata pouze vysloví-li se pro ni nadpoloviční většina voličů, kteří se hlasování účastnili , za účasti nadpoloviční většiny oprávněných voličů.

Hlava 1.- Základy ústavního zřízení Hlava 2. - Práva a svobody člověka a občana Hlava 9. – Ústavní opravy a revize Ústavy ( podrobněji - Koudelka, Vlčková : Ústavní systém Ruska – Ústava Ruské federace. Brno: Právnická fak. MU 1997)

2

10

3.2 Subjekty Ruské federace Ruskou federaci tvoří podle Ústavy schválené referendem 12. 12. 1993

rovnoprávných subjektů federace 3 a to •

89

21 republik :Adygejsko (Majkop) | Altaj (Gorno Altajsk) | Baškortostán (Ufa) |

Burjatsko (Ulan-Ude) | Čečensko (Groznyj) | Čuvašsko (Čeboksary) | Dagestán (Machačkala) | Chakasko (Abakan) | Ingušsko (Magas) | Kabardsko-Balkarsko

(Nalčik) | Kalmycko (Elista) | Karačajevsko-Čerkesko (Čerkesk) | Karélie

(Petrozavodsk) | Komi (Syktyvkar) | Marijsko (Joškar-Ola) | Mordvinsko (Saransk) | Sacha (Jakutsk) | Severní Osetie-Alanie (Vladikavkaz) | Tatarstán (Kazaň) | Tuva (Kyzyl) | Udmurtsko (Iževsk);

• •

6 krajů : Altajský (Barnaul) | Chabarovský (Chabarovsk) | Krasnodarský (Krasnodar) |

Krasnojarský (Krasnojarsk) | | Přímořský (Vladivostok) | Stavropolský (Stavropol); 49 oblastí :Amurská (Blagověščensk) | Archangelská (Archangelsk) | Astrachaňská

(Astrachaň) | Belgorodská (Belgorod) | Brjanská (Brjansk) | Čeljabinská (Čeljabinsk) | Čitská (Čita) | Irkutská (Irkutsk) | Ivanovská (Ivanovo) | Jaroslavská (Jaroslavl) | Kaliningradská (Kaliningrad) | Kalužská (Kaluga) | Kamčatská (Petropavlovsk-

Kamčatskij) | Kemerovská (Kemerovo) | Kirovská (Kirov) | Kostromská (Kostroma) |

Kurganská (Kurgansk) | Kurská (Kursk) | Leningradská (Sankt Petěrburg) | Lipecká

(Lipeck) | Magadanská (Magadan) | Moskevská (Moskva) | Murmanská (Murmansk) | Nižegorodská (Nižnij Novgorod) | Novgorodská (Novgorod) | Novosibirská

(Novosibirsk) | Omská (Omsk) | Orelská (Orel) | Orenburská (Orenburg) | Penzenská (Penza) | Pskovská (Pskov) | Rjazaňská (Rjazaň) | Rostovská (Rostov na Donu) |

Sachalinská (Sachalin) | Samarská (Samara) | Saratovská (Saratov) | Smolenská

(Smolensk) | Sverdlovská (Sverdlovsk) | Tambovská (Tambov) | Tomská (Tomsk) | Tverská (Tver) | Tulská (Tula) | Ťumeňská (Ťumeň) | Uljanovská (Uljanovsk) | Vladimirská (Vladimir) | Volgogradská (Volgograd) | Vologdská (Vologda) | Voroněžská (Voroněž); • •

2 města federálního významu : Moskva | Sankt Petěrburg

1 autonomní oblast : Židovská (Birobidžan)

Podle ústavy mají tedy rozdíly mezi jednotlivými subjekty pouze formální povahu. Co se týče rovnoprávného postavení v RF, není tedy například rozdíl mezi republikou či autonomním okruhem. Některé autonomní okruhy se však v praxi nacházejí na území jednotlivých oblastí či republik a mnohdy dokonce představují jejich ekonomicky nejvyvinutější část, což vede k mnoha sporům, například ve sféře daňové.

3

11

•

10 autonomních okruhů: Aginský burjatský (Aginskoje) | Čukotský (Anadyr) |

Evencký (Tura) | Chanty-Mansijský (Jugra) | Jamalsko-něnecký (Salechard) |

Korjacký (Palana) | Komi-Permjacký | Něnecký (Narjan-Mar) | Tajmyrský (Dudinka) | Usť-Ordynský burjatský (Ust-Ordynskij)4.

Přijetí nového subjektu do Ruské federace a jeho vznik v její soustavě se uskutečňuje podle

řádu stanoveného federálním ústavním zákonem. Status jednotlivých subjektů Ruské federace může být změněn jen po vzájemném souhlasu dotyčného subjektu a Ruské federace v souladu s federálním ústavním zákonem. Hranice mezi subjekty Ruské federace mohou být měněny jen jejich vzájemným souhlasem.

Státním jazykem na celém území federace je jazyk ruský, jednotlivé republiky si však mohou

stanovit svoje vlastní státní jazyky, používané jednak ve státních orgánech, jednak v místní

samosprávě5. Jednotlivým národům je garantováno právo na ochranu rodného jazyka, zároveň jsou

garantována práva národnostních menšin v souladu s všeobecnými normami mezinárodního práva a mezinárodními smlouvami Ruské federace.

Administrativně se Ruská federace členila k 1. lednu 1992 na 1857 okresů, 1 057 měst (z toho 614 podřízených republikovým, krajským, oblastním či okresním orgánům; s 343 městskými obvody) , 2 164 obcí městského typu a 23 848 venkovských sovětů. 4

V srpnu 1997 tak byla například čečenským parlamentem schválena čečenština jako oficiální státní jazyk Čečenské republiky, čímž byla ruština odsunuta na periférii a označena za cizí řeč. 5

12

zdroj: http://www.lib.utexas.edu

Subjekty RF

V ústavě jsou zakotveny jednak pravomoci Ruské federace, jednak společná působnost

Ruské federace a jejich subjektů. Ostatní kompetence přísluší subjektům federace. Podle čl. 71 ústavy RF do pravomocí Ruské federace spadají :

a) přijetí a změna Ústavy Ruské federace, federálních zákonů a kontrola jejich dodržování b) otázky federativního zřízení a území Ruské federace

c) regulace o ochrana lidských a občanských práv a svobod, úprava a ochrana práv národnostních menšin

d) federální státní vlastnictví a jeho správa

e) stanovení základů federální politiky a programu v oblastech státního, hospodářského, sociálního, kulturního, ekologického i národního rozvoje RF

f) vytvoření právních základů jednotného trhu, finanční, devizové, kreditní, cenové politiky, peněžní emise, základů federální ekonomické služby včetně federálních bank

g) federální rozpočet, daně, poplatky a fondy regionálního rozvoje

h) federální energetický systém, jaderná energetika, transport a komunikace, činnost v kosmu

i) zahraniční politika a mezinárodní vztahy Ruské federace, otázky války a míru 13

j) zahraniční ekonomické vztahy k) bezpečnostní politika

l) ochrana státních hranic, teritoriálních moří, vzdušného prostranství m) soudnictví, trestní zákonodárství, prokuratura, amnestie, milost

n) federální kolizní právo

o) meteorologická služba, metrický systém, udávání času, geodezie a kartografie, statistická a účetní evidence

p) státní řády a vyznamenání Ruské federace q) federální státní služba.

Ke společným pravomocem Ruské federace a jejich subjektů6 patří:

a) zajištění ústavnosti zákonů a dalších normativních právních aktů subjektů RF s federální ústavou a zákony

b) ochrana lidských a občanských práv a svobod, ochrana práv národnostních menšin

c) otázky vlastnictví a využívání země, vod, nerostného bohatství i jiných přírodních zdrojů d) vymezení státního vlastnictví

e) ochrana životního prostředí, historických a kulturních památek f)

otázky, vzdělání, výchovy, vědy, kultury a sportu

g) otázky zdravotnictví, ochrana rodiny, mateřství, dětství, sociální ochrana včetně sociálního zabezpečení

h) opatření proti katastrofám, epidemiím, živelným pohromám, likvidace jejich následků i) principy zdaňování a vybírání poplatků v RF

j) správní, administrativně procesní, pracovní, rodinné, pozemkové, bytové, zemědělské, vodní a lesní zákonodárství

k) otázky kádrů soudních a právní orgánů, advokacie, notářství l) ochrana národnostních menšin

m) stanovení obecných principů organizace systémů orgánů státní moci a místní samosprávy

n) koordinace mezinárodních a vnějších vztahů subjektů Ruské federace, plnění smluv Ruské federace

ustanovení tohoto článku ústavy se vztahují ve stejné míře na republiky, kraje, oblasti, města federálního významu, autonomní oblast i autonomní okruhy. 6

14

3.3 Obecná charakteristika Ruské federace 3.3.1 Vnitropolitická charakteristika Rusko je podle Ústavy Ruské federace z roku 1993 federálním státem a skládá se z 89

subjektů. Nositeli státní moci jsou prezident

7

, Federální shromáždění složené z Rady

federace a Státní dumy, vláda8 a soudy Ruské federace . Hlavou státu je prezident, který

určuje hlavní směr domácí i zahraniční politiky .

Prezident je volen ve všeobecných a přímých volbách. Ve své funkci může setrvat

pouze dvě volební období. Prezident na základě dohody se Státní dumou (případně s Radou federace) jmenuje předsedu vlády, předsedu Ústřední banky, soudce Nejvyššího, Ústavního a Nejvyššího arbitrážního soudu a generálního prokurátora. Jako výkonný aparát má k dispozici

Administraci prezidenta. Jeho poradním orgánem je Rada bezpečnosti, ve které jsou zastoupeny hlavně silové resorty. Ve federálních okruzích ho reprezentují zplnomocnění

představitelé. Od roku 2005 prezident nominuje kandidáty na nejvyšší výkonné posty v subjektech federace (gubernátory, prezidenty) a předkládá je ke schválení místním parlamentům.

Jednou ročně prezident přednáší zprávu o stavu země, která určuje hlavní vektor

politického směřování státu. Při realizaci své politiky v legislativní oblasti může prezident

využít své zákonodárné iniciativy, nebo vládnout prostřednictvím výnosů a nařízení, které mají právní účinek na úrovni federálních zákonů.

Federální vláda má výkonnou moc a je podřízena prezidentovi, takže nese hlavní

odpovědnost za realizaci jeho politické linie. Podle čl. 114 vláda “plní povinnosti, které vyplývají z ústavy, z federálních zákonů a z prezidentových výnosů”. Zákonodárnou moc na

federální úrovni reprezentuje Federální shromáždění, tj. dvoukomorový parlament, který se skládá ze Státní dumy a z Rady federace.

Prezidentem Ruské federace je Vladimír Vladimirovič Putin. Poprvé V. Putin nastoupil do funkce hlavy státu 31.12.1999 nejprve jako zastupující (po předčasném odchodu B. Jelcina) a po všeobecných volbách 26. března 2000 jako úřadující prezident Ve volbách v roce 2004 podruhé získal mandát pro další čtyři roky, tj. do roku 2008.

7

Nová struktura vlády Ruské federace byla stanovena výnosem prezidenta RF ze dne 20.05.2004. Předsedou vlády se stal Michail Jefimovič FRADKOV, místopředsedou Alexandr Dmitrijevič ŽUKOV. 8

15

Státní duma je dolní parlamentní komora, kterou tvoří 450 poslanců zvolených

kombinovaným způsobem. Polovina poslanců je zvolena na kandidátních listinách v rámci

proporcionálního volebního systému a druhá polovina většinově v jednomandátových volebních okruzích. Státní duma je volena na čtyřleté období. Ve Státní dumě jsou čtyři

frakce – Jednotné Rusko, Komunistická strana (KSRF), Liberálně-demokratická strana V. Žirinovského (LDSR) a Rodina. Jednotné Rusko kontroluje ústavní většinu a na základě

výsledků voleb v r. 2003 disponuje 306 ze 450 hlasů, tj. 68%. KSRF získala 52 poslaneckých

křesel, tj. 11,56%, Rodina 39 mandátů (8,67%) a LDSR 36 mandátů (8,0%). Nezaregistrovaných je 14 poslanců. Předsedou Státní dumy je bývalý ministr vnitra S.Gryzlov.

Rada federace je 178-členná horní komora a zasedají v ní zmocněnci nejvyšší

představitelé výkonné a zákonodárné moci všech 89 subjektů RF, tj. zmocněnci gubernátorů a předsedů regionálních parlamentů. Předsedou Rady federace je od prosince 2001 S.Mironov,

který dříve působil v čele petěrburgské oblastní dumy.

Státní znak Ruské federace 16

Státní vlajka Ruské federace

3.3.2 Ekonomická charakteristika Poměrně pozitivní výsledky ruské ekonomiky v posledních letech skrývají i některé

neřešené či potenciální problémy. Při bližším pohledu se ukazuje, že nedochází k adekvátním strukturálním a kvalitativním změnám v ekonomice. Je to dáno tím, že 70% ekonomického

růstu je dosahováno díky vysokým a rostoucím cenám ropy, tedy konjunkturálnímu faktoru a jen ze 2 procentních bodů je růst zajišťován z vnitřních zdrojů.

Průběžné výsledky ruské ekonomiky samozřejmě musíme konfrontovat s řadou

fundamentálních problémů ruské ekonomiky. Jde zejména o vzrůstající nerovnoměrný rozvoj ruských regionů. Např. v prvním pololetí letošního roku zaznamenalo 33 subjektů RF pokles průmyslové výroby. Dalším problémem je demografický vývoj. Počet obyvatel RF již poklesl

o 6%, v roce 2050 se, za jinak stejných podmínek, předpokládá 17% pokles obyvatel. Problémem je i zastaralost fondů, nekvalitní infrastruktura, vysoké procento lidí žijících na hranici bídy atd.

Na druhé straně je třeba ocenit ekonomickou politiku ruské vlády vedoucí k posilování

makroekonomické stability a zlepšování investičního klimatu. Podle řady expertů se letos může

očekávat

čistý

příliv

kapitálu

nebo

přinejhorším

jen

minimální

únik.

Reálným problémem zůstává nízká konkurenceschopnost ekonomiky. Základními

konkurenceschopnými vývozními artikly zůstává ropa, plyn, barevné kovy, minerální hnojiva, uhlí, dřevo a zbraně. Přestože během posledních let, díky růstu vnitřní spotřeby, mírně klesla

17

závislost ruské ekonomiky na světových cenách ropy, je surovinový faktor pro další rozvoj

ekonomiky stále zásadní. Modernizace celé ekonomiky je nejdůležitější úkol. K tomu jsou nutné masivní investice (především zahraniční).

Úroveň demokracie Ruska je zatím nízká. Stávající mocenský aparát, zvyklý na

„samoděržavné chování“, a pasivní občanská společnost neumožňují uskutečnění reformy.

Administrativní reforma má modernizovat řízení státu, napomáhat vytvářet a rozšiřovat občanskou společnost a současně odpovídat současným globálním podmínkám. Nemůže se proto omezit pouze na organizaci vlastní výkonné moci, ale musí zahrnovat i nový pohled na

instituty demokratického zastoupení, systém politických stran, soudní moc a represivní aparát (zejména vymahatelnost práva a korupce). Uvnitř společnosti chybí transparentní a funkční horizontální vazby.

Současný investiční mechanismus v Rusku je nedostatečný, slabý je bankovní systém,

slabinou ruského hospodářství je velký podíl netržního sektoru. Zatímco podle parametrů

hospodářského rozvoje patří Rusko mezi středně rozvinuté státy, ukazatele efektivity státního aparátu jsou rozhodně výrazně nižší než střední. Nízká kvalita státního aparátu se v současnosti stává hlavním prvkem omezujícím další hospodářský rozvoj země. Ruský „velký

business“ (tzv. oligarchové ) má v současnosti již jasně definované podmínky, za kterých může fungovat. Především je to loajální vztah k moci, rezignace na politické ambice a nahrazení státu v sociálních projektech.

3.3.3 Zahraničně-politická charakteristika Rusko od prvních dnů samostatné existence vystupuje jako všeobecně uznaný dědic

Sovětského svazu 9, převzalo všechna jeho práva a závazky ( včetně ekonomických) a

udrželo si členství ve všech významných organizacích, jejichž členem byl dříve Sovětský

svaz.

Ruská federace je členem mnoha mezinárodních organizací i regionálních seskupení,

v této práci se však budeme věnovat jen těm nejdůležitějším. Pozornost si také zaslouží

Jedinou výjimkou je Rakousko, které Ruskou federace jako pokračovatele SSSR neuznává. Rakouská suverenita byla omezována tzv.Státní dohodou o neutralitě, která dávala vítězným mocnostem, včetně SSSR, specifické postavení. Proto Vídeň využila možnosti poskytnuté rozpadem SSSR a odmítla přiznat Rusku práva pokračovatele Sovětského svazu. 9

18

vztahy Ruska s dalšími organizacemi, mezi jejichž členy Rusko nefiguruje, především

s Evropskou unií a Euroatlantickou aliancí. OSN

Ruská federace, jako nástupnický stát SSSR, zdědila místo stálého člena v Radě

bezpečnosti

OSN

i

tzv.

právo

mezinárodně-politických otázek

veta,

jehož

prostřednictvím

má

vliv

na

řadu

Během četných jednání o reformě v uplynulých letech

zaujímala Moskva dosud spíše konzervativní stanoviska s tvrzením, že je nutné zachovat efektivitu a univerzalitu organizace. Mimo jakoukoli diskusi je pro ni otázka zachování stálého členství a tzv. práva veta.

Rada Evropy (RE) Ruská federace je členem Rady Evropy od roku 1996. Její aktivity v RE jsou

zaměřeny především na ochranu práv ruskojazyčných menšin v zahraničí. Po zahájení druhé

čečenské války byla ruská diplomacie podrobena kritice ze strany většiny ostatních členů RE za způsob vedení operací v Čečensku, do centra pozornosti se dostala především problematika dodržování lidských práv na území severního Kavkazu.

Společenství nezávislých států (SNS) Částečná hospodářská stabilizace umožňuje Moskvě v postsovětském prostoru

postupně přistupovat k obnově ekonomických vazeb a spolupráce zvláště v oblastech jako je

energetika či vojensko-průmyslový komplex, doprava, komunikace. Přes odstředivé tendence 90. let jsou hospodářské systémy postsovětských zemí nadále velmi blízké a Moskva zůstane jejich nejbližším ekonomickým partnerem. Integrační seskupení SNS však zůstává jen formální strukturou, téměř ztratilo perspektivu jako mezinárodní a regionální organizace.

19

Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OBSE) Zahraničně-politické aktivity RF v rámci OBSE vždy vycházely ze dvou základních

postulátů - zájmu Ruska o získání významné pozice v rámci evropského bezpečnostního systému a odmítání NATO jako základu pro tvorbu tohoto systému. V souvislosti s kritickým

hodnocením průběhu ruských parlamentních voleb v prosinci 2003 a prezidentských voleb v

březenu 2004 monitorovací misí OBSE přistoupila Ruská federace k razantnější kritice fungování organizace. Tato razance byla dále zesílena poté, co OBSE pozitivně hodnotilo

průběh zvolení Saakašviliho a změny v Gruzii, kriticky průběh prvních dvou kol

prezidentských voleb na Ukrajině a pozitivně opakované druhé kolo, ve kterém zvítězil Juščenko.

Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS) Rusko je zakládajícím členem Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS), která vznikla

z neformálního uskupení tzv. Šanghajské pětky. ŠOS tvoří Čína, RF, Uzbekistán, Kazachstán,

Kyrgyzstán a Tádžikistán. RF přikládá rozvoji organizace velký význam. Primárně ji Rusko považuje za nástroj, který by měl pomoci stabilizovat oblast nejen Střední Asie. V bezpečnostní dimenzi

je centrálním tématem

boj proti terorismu. Bylo ustaveno

antiteroristické centrum se sídlem v Taškentu. Ruská federace i Čína mají snahu aktivizovat v rámci ŠOS také vojenskou spolupráci.

Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) K

28.4.2003

proběhla

transformace

"Smlouvy

o

kolektivní

bezpečnosti"

na mezinárodní regionální organizaci pro oblast obrany a bezpečnosti pod názvem

"Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti". OSKB vystupuje jako formálně plnohodnotná vojensko-politická organizace s mezinárodně-právní subjektivitou, jejíž členové

(Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán) si mohou navzájem vojensky pomáhat včetně vyslání vojsk. Jedním ze základních závazků členských zemí je

20

nevstupovat do jiných aliančních svazků. Mimo formálně-právních a organizačních atributů

však organizace disponuje velmi omezenými vojenskými schopnostmi, neexistují žádné integrované vojenské struktury.

Euroasijské hospodářské společenství (EAHS) Společenství vzniklo 31. května 2001 s cílem organizačně-právního sjednocování

ekonomik Běloruska, Ruska, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Založení společenství předcházelo v roce 1995 podepsání Dohody o celní unii mezi RF a Běloruskem, ke které se později připojil Kazachstán a Kyrgyzstán. V srpnu 2003 se prezidenti států EAHS dohodli na sjednání

Dohody o kolektivní bezpečnosti a projednali součinnost při přípravě na vstup do Světové obchodní organizace (WTO).

Na podzim r. 2005 došlo k organizačním změnám v EAHS. Společenství se sloučilo

s Organizací středoasijské spolupráce (OSS), kterou tvořily Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Rusko. Rozhodnutí o sloučení těchto regionálních mezinárodních

uskupení bylo přijato na setkání prezidentů čl. států zemí OSS v Petrohradě dne 6.10.2005, čímž OSS zanikla. Tímto krokem byla vyřešena otázka integrace Uzbekistánu (nebyl členem

EAHS) a Běloruska (nebylo členem OSS). Rusko si tímto krokem upevnilo své postavení v daném regionu a staví se do pozice lídra integračních procesů ve Střední Asii.

G-8 Formát G-8 vznikl přizváním Ruska k politickým diskusím sedmi nejrozvinutějších

zemí světa (G-7). K přizvání došlo na popud amerického prezidenta B.Clintona. G-7 pokračuje v separátních jednáních o globálních ekonomických otázkách. Rusko usiluje

o plnohodnotné členství v tomto klubu. Formát G-8 je pro Moskvu záležitostí prestiže, ale i

výrazem snahy zapojit se do rozhodování o globálních záležitostech. Po teroristických útocích proti USA a se zapojením Ruska do protiteroristické kampaně význam Ruska v G-8 vzrostl. V

r. 2006 předsedá Rusko G-8 a je tudíž hostitelskou zemí jeho summitu. V souvislosti s kritickým hodnocením průběhu parlamentních a prezidentských voleb v Rusku se objevily

hlasy, že by RF měla být kvůli špatné úrovni demokracie z G-8 vyloučena. Tyto hlasy však nenašly na mezinárodně-politické úrovni reálný odraz. 21

NATO Spolupráce Ruska s NATO byla zahájena v roce 1994. Reálná spolupráce byla v té

době omezena především na společné aktivity v Bosně a Hercegovině, kde působil v rámci

IFOR/SFOR ruský kontingent. Dne 27.5.1997 byl v Paříži podepsán "Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací". V rámci

zvláštního vztahu mezi NATO a Ruskem byla zřízena Stálá společná rada NATO-Rusko (Permanent Joint Council). Činnost tohoto orgánu byla poznamenána nesouhlasem Ruska s rozšiřováním NATO o Česko, Polsko a Maďarsko. Největší ruskou nevoli však vzbudil

vojenský zásah NATO proti tehdejší Svazové republice Jugoslávie v čele s S.Miloševičem v

roce 1999. Rusko přerušilo politické vztahy s Aliancí, v Bosně a Hercegovině své vojáky však

ponechalo. Do procesu normalizace vztahů oficiálně zahájeného v květnu 2000 zasáhly teroristické útoky proti USA ze dne 11. září 2001.

Změna v přístupu Ruské Federace k NATO nastala po nástupu Vladimíra Putina

k moci. Postavil svou politiku na kvalitativně vyšší pragmatický základ: ochotu spolupracovat i přes přetrvávající rozdílné názory. RF významně prakticky přispěla ke koaličnímu úsilí v souvislosti se zásahem v Afghánistánu. V prezidentském prohlášení Bush-Putin k novým

vztahům USA-RF z 13.11.2001 se objevila myšlenka tzv. „20“, jejíž podstata tkví v tom, že

Rusko bude mít při jednáních se zeměmi NATO rovné postavení, pokud půjde o otázky společného zájmu.

Posléze se Putinovi podařilo přimět země NATO ke svolání zvláštního květnového

summitu NATO-RF do Říma, kde byla kodifikována myšlenka „20“ a na jejím základě došlo

k ustavení nového orgánu Rada NATO-Rusko (NATO-Russia Council – NRC). Zároveň

znamenala, že NATO a Rusko oficiálně vyhlásily válku mezinárodnímu terorismu jako společnému nepříteli.

Druhé rozšíření NATO o Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko,

Slovensko, Slovinsko v dubnu 2004 vyústilo v ruský podpis Smlouvy o statutu cizích vojsk

na území RF,což umožní další rozvoj praktické vojenské spolupráce a usnadní případné společné operace. Smlouva v obecné podobě upravuje pravidla pro pobyt a tranzit cizích vojsk na ruském území, konkrétní operace či cvičení však budou vyžadovat přijetí dalších

konkrétních dohod. I nadále však přetrvávají široce rozšířené anti-alianční postoje v ruské společnosti i části politických elit.

22

Evropská unie

V prosinci 1993 podepsal ruský prezident Jelcin s předsedou Rady Evropské unie

"Společnou politickou deklaraci o partnerství a spolupráci mezi RF a EU". Prvním základem

pro vztahy EU s RF se následně stala Dohoda o partnerství a spolupráci, která byla uzavřena

v roce 1994, v platnost však vstoupila až v roce 1997 na počáteční desetileté období. Dohoda ustavuje institucionální rámec bilaterálních vztahů, kodifikuje základní společné cíle a

předpokládá aktivity a dialog v řadě politických oblastí. Dohoda zahrnuje obchodní a ekonomickou spolupráci, spolupráci v oblasti vědy, technologií, energetiky, dopravy, vesmíru

apod., politický dialog o otázkách oboustranného zájmu a o dodržování principů demokracie a lidských práv, spolupráci v oblasti podléhající resortům spravedlnosti a vnitra.

Vztahy jsou rozvíjeny na základě Společné strategie EU k RF10 a Strategie RF k EU11.

Unijní strategie k RF byla prvním dokumentem svého druhu, který stanovuje společnou linii

Unie vůči partnerské zemi, poskytuje celkový politický rámec pro definované prioritní oblasti, mezi které patří konsolidace ruské demokracie, vlády zákona a veřejných institucí v RF,

integrace RF do společného ekonomického a sociálního prostoru, stabilita a bezpečnost v Evropě a v jejím sousedství, otázky životního prostředí, zločinnosti či ilegální migrace.

Cílem RF je navázat strategické partnerství, v jehož rámci by bylo možné úspěšně řešit bezpečnostní a ekonomické otázky. Strategie také stanovuje nutnost hájit ruské zájmy

v kontextu rozšíření EU a hledat možnosti, jak využít výzvy, před kterými Unie stojí, ve

vzájemně výhodný prospěch. Přední místa z ruského pohledu zaujímá energetická spolupráce, spolupráce v oblasti obranného průmyslu či budování infrastruktury. Zjednodušeně řečeno by se mělo jednat o partnerství mezi bohatou, ale energeticky nesamostatnou EU, a Ruskem s

velkými zdroji energetických surovin, které však potřebuje investice do své ekonomiky. Strategie jasně ukazuje, že RF nemá zájem stát se členem EU, nýbrž rovným partnerem.

EU v rámci dialogu s RF pravidelně vznáší otázku dodržování mezinárodních

standardů v oblasti lidských práv a humanitárního práva v souvislosti s pokračujícím

konfliktem v Čečensku. Na summitu EU-RF v Haagu na konci roku 2004 bylo rozhodnuto o zřízení zvláštní skupiny pro jednání o otázkách lidských práv. EU zároveň neupírá RF právo

na boj proti terorismu a organizovanému zločinu. Stejně tak nezpochybňuje územní celistvost RF. Dále EU systematicky podporuje rozvoj demokracie v RF na základě přesvědčení, že 10 11

schválená na summitu EU v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999, platnost do června 2004 přijatá v Helsinkách, 22.10.1999, platnost do r. 2010 23

skutečné strategické partnerství je možné vybudovat pouze v okamžiku, kdy budou obě strany sdílet společné hodnoty.12

12

zdroj: Velvyslanectví ČR v RF (http://www.businessinfo.cz) 24

4. Regionální politika Ruské federace Regionální politika, především pak problematika rozvoje jednotlivých regionů, jejich

vzájemných vztahů a v neposlední řadě jejich vztahů k moskevskému centru představují v současné době bezpochyby klíčová témata ruské vnitřní politiky.

Je nutné si uvědomit, že právě regionální politika zásadně ovlivňuje jednotu Ruska i

jeho další existenci jako jednotného státu. „ V souvislosti se složitou a nejednou i výbušnou situací ve vztazích mezi Moskvou a některými ruskými regiony byla a je často nadhazována

otázka možného rozpadu Ruska, otázka jakési druhé etapy rozpadu sovětského impéria,

jejímž důsledkem by byl i rozpad tohoto ohromného prostoru.“13 Na straně druhé je možné

se setkat s představou protichůdnou této vizi, odkazující se především na mnohdy alarmující

absenci loajality jednotlivých regionů a místních elit ve vztahu ke Kremlu, a to s myšlenkou silného a jednotného Ruska, předurčeného, ve smyslu dědictví carské říše, k obraně stávajících pozic a hranic.

přinejmenším

Z hlediska geopolitického, geoekonomického i geostrategického je Ruská federace

zcela jedinečný celek. Velice významným faktorem je již rozloha Ruské federace, která činí 17 075 000 km, což

pasuje

Rusko na největší stát světa, rozkládající se na dvou

kontinentech, v jedenácti časových pásmech od Baltského moře až po Aljašku a hraničící s 16 dalšími státy.

Z hlediska regionální politiky je pak rozhodující skutečnost, že současná Ruská

federace je tvořena 89, v mnoha směrech podstatně lišících se jeden od druhého, regionálních

subjektů, které však vytváří jeden státní celek. Existují přímo propastné rozdíly nejen v rozloze, ale především v počtu a národnostním složení obyvatelstva14, jím vyznávaném

náboženství, dále pak v ekonomicko – sociální úrovní či v rozvoji transformačního procesu jednotlivých regionů, vyvolávající zejména v některých oblastech napětí či složité krizové situace.

13 14

Kotyk, V.: Rusko? Vztahy centra a regionů Ruské federace, Praha 1998, str.9 např. v republice Sacha žije pouze 1 milion obyvatel, složen z více než 70 národů a národností 25

4.1. Stručný vývoj ruské regionální politiky Rozpad Sovětského svazu, vedoucí ke vzniku řady nových nezávislých státních celků,

pád totalitního systému a krach globální svazové struktury, vyvolaly řadu lokálních konfliktů

a rozvoj emancipačních procesů různé intenzity prakticky ve všech subjektech Ruské federace. Proces dezintegrace sovětského teritoria přitom probíhal jednak v rovině bývalých

svazových republik, které se všechny konstituovaly jako samostatné státy, jednak v rovině subjektů samotné Ruské federace, největšího nástupnického státu po SSSR, které s větší či menší intenzitou vystoupily s požadavkem politické a zejména ekonomické autonomie.15

Výsledkem tohoto procesu a posléze kompromisu v jeho řešení se stala Federální

smlouva o rozdělení pravomocí mezi centrem a součástmi federace, která byla podepsána dne 31.března 1992 mezinárodních

v moskevském Kremlu. Její signatáři se stali „ samostatnými účastníky

a zahraničně ekonomických vztahů“ . Mají mimo jiné právo disponovat

vlastním přírodním bohatstvím, potvrdili však také svou odpovědnost za „zachování historicky

vzniklé státní jednoty ruského lidu“. Naopak k pravomocím centra patří především obrana

státních hranic , oblast financí a emise peněz , základy cenové politiky a dohled nad jadernou energetikou. Kromě Tatarstánu , který podepsal smlouvu s některými výhradami později, a Čečenska, podepsaly smlouvu všechny subjekty Ruské federace.

Bez ohledu na podpis Federální smlouvy však rozpory mezi federálním centrem a

regionálními elitami dále narůstaly, především pak v otázkách ekonomického charakteru. V roce 1993 si například některé regiony začaly určovat samy výši odvodu daní, což bylo

Federálním shromážděním kvalifikováno jako akt nezákonný. V jednáních o specifických ekonomických či politických právech regionů se projevila značně rozdílná pozice jednotlivých

subjektů, z nichž některé získaly vzhledem ke svému podílu na ekonomické potenci federace výrazně přednostní práva, například daňová.

Významným zlomem ve vztahu centra a regionů představovaly prezidentské volby

v roce 1996. Stávajícího prezidenta Borise Jelcina dovedla snaha zajistit si loajalitu ze strany regionálních vůdců k deklaraci ochoty tolerovat autonomnější linie regionálních vůdců a elit. Byl to právě Jelcin, kdo umožnil volitelnost šéfů všech 89 subjektů Ruské federace. Ti byli

První z impulsů procesu emancipace subjektů RF dal Tatarstán, který jako první již 30. srpna 1990 suverenitu Tatarské republiky. Ve volbách 12. června 1991 byl zvolen prvním presidentem Tatarstánu Mintimer Šajmijev. 1. října 1990 vyhlásil svoji suverenitu v rámci RF také Baškortostán, v roce 1991 vyhlásil čečenský prezident Džochar Dudaje nezávislost Čečenské republiky

15

26

původně jmenováni právě prezidentem federace, podle čehož také vypadala Rada federace,

horní sněmovna ruského parlamentu, která byla pouhým nástrojem hlavy státu.

Lze tedy říci, že období po roce 1996 bylo ve znamení vzrůstajícího postavení subjektů

Ruské federace, které se však nerozvinuly v tendence o získání další právní autonomie, nýbrž

spíše v nepsanou smlouvu mezi centrem a regiony o respektu a vzájemném nevměšování se. V kampani před parlamentními volbami roku 1999 se potvrdila měnící se struktura vazby

centrum – regiony, již nikoli region závislý na centru, nýbrž centrum na regionu. Dohoda s místními elitami regionů se osvědčila jako záruka úspěchu jednotlivých stran.16

Nástup bývalého vysokého důstojníka KGB Vladimíra Putina do funkce prezidenta

znamenal další změnu v přístupu moskevského centra a prezidentské administrativy

k problematice regionální správy a přinesl záhy několik aktuálních kroků. Krátce po nástupu do funkce na počátku roku 2000 vytvořil sedm superoblastí (supergubernií ), jejichž hranice se kryly s obrysy již existujících vojenských okruhů, a do jejichž čela dosadil politické představitele, vycházejících z řad Putinových nejvěrnějších.

Dalším podstatným krokem z hlediska vazby Kreml – region, za účelem

větší

kontroly až podřízenosti regionálních hlav administrativ, se stalo loňské faktické zrušení volitelnosti gubernátorů. Ti jsou sice i nadále formálně voleni a následně schvalováni dolní

komorou parlamentu - Státní dumou. Kandidáty na tuto funkci však navrhuje prezident Ruské federace. Navíc byl přijat zákon oslabující politickou sílu Rady Federace, čímž došlo

k významnému oslabení demokracie, neboť Rada vnášela do centralisticky realizované moci Moskvy ohledy regionální.

Centralizační snaha prezidenta Putina má tedy vést k znovuzískání mocenské páky

vůči jednotlivým regionálním vládcům a místním politickým elitám . Svou roli jistě hraje

mimo jiné též obava z vypuknutí obdobných konfliktů jako v Čečenské republice i v jiných regionálních kontextech.

Prvním z realizátorů této ideje se stal J. Lužkov se svým blokem Vlast – Celé Rusko, zformovaným v srpnu 1999, v němž právě hnutí Celé Rusko prezentovalo seskupení regionálních reprezentantů a gubernátorů. V reakci na tuto strategii opozice vzniká pak proprezidentská koalice Jednota, využívající v podtatě totožný model jako Lužkovo OVR. (Holzer, J. (1999): Předehra k dramatu. Ruská stranická scéna před prosincovými volbami do státní dumy, Politologický časopis, VI, 4/1999, s. 366-377) Hodnotu těchto „kontraktů“ regionálních vůdců s adepty parlamentních postů, respektive následně prezidentské funkce, lze ocenit především ve světle výsledků Jednoty ve volbách do Státní dumy či V. Putina ve volbách prezidentských v březnu 2000

16

27

Federální okruhy RF

4.2. Ekonomická charakteristika regionů Ruské federace Nerovnoměrnost

sociálně-ekonomického

rozvoje

ruských

regionů

patří

k nejvýznamnějším makroekonomickým problémům Ruské federace a je považována za jeden z hlavních faktorů

růstu sociálního napětí na území Ruska. V odborné ruské

ekonomické či politologické literatuře se můžeme setkat například s tvrzením, že v některých regionech se žije jako v západní Evropě a v jiných zas jako v tropické Africe. Rozdíl v peněžních příjmech průměrného obyvatele Moskvy a

obyvatele například republik

Dagestán či Ingušsko byl již na konci devadesátých let minulého století téměř osmnáctinásobný .17 V této souvislosti

je důležité upozornit na fakt, že

propasti mezi

úrovněmi jednotlivých regionů se nezmírňují, ba naopak, neustále se prohlubují a představují

tak vážnou hrozbu jednak samotnému transformačnímu procesu ruské ekonomiky, jednak i teritoriální jednotě Ruska jako federace.

17

Экономика и жизнь, 1997, č.8, str.1

28

Příčiny propastí v sociálně-ekonomickém rozvoji jednotlivých regionů můžeme hledat

jednak v minulosti, dále pak v nerovnoměrném přísunu zahraničních investic do jednotlivých

regionů, ve vlastnictví palivo-energetických a surovinových zdrojů, nesprávném rozdělování příjmů ze státního rozpočtu či nerovné daňové politice pro jednotlivé subjekty Federace.

Ekonomický mechanismus federativních vztahů zahrnuje komplex složitých otázek,

které v praxi vztahů mezi centrem a regiony vyvolávají řadu konfliktů, neboť Ústava Ruské

federace na ně reaguje pouze v podobě obecných formulací, jež dávají možnost různé interpretace. Mezi nejsložitější patří například otázka vlastnictví a využívání přírodních zdrojů.

Podle ruských ekonomických časopisů

v Ruské federaci existuje skupinka tzv.

„privilegovaných“ subjektů, mezi něž patří například Karelie, Tatarstán, Baškortostán či Republika Sacha, které mají k federálnímu rozpočtu zcela speciální vztah. Do svých

regionálních rozpočtů zahrnují naprostou většinu federálních daní vybraných na jejich území, avšak do federální pokladny neodevzdávají téměř nic.

Je tedy nutné nejen jasně zformulovat, ale především i v praxi dodržovat základní

principy rozpočtového federalismu, mezi něž patří zejména :

a) rovnost všech subjektů Federace v rozpočtové, daňové i finanční sféře, vylučující jakákoli privilegia a diskriminaci v závislosti na statutu toho či onoho subjektu

b) jednotný rozpočtový daňový systém a odpovědnost centra i subjektů Federace za jeho dodržování, systém znemožňující pokud možno jak nátlakové metody centra, tak jednostranné odmítání přijatých závazků ze strany subjektů Federace

c) právo subjektů přímo se podílet na přípravě všech normativních aktů, týkajících se rozdělení příjmů a výdajů mezi federální centrum a regiony 18.

Na základě více než desítky ekonomických kritérií ( výše životní úrovně obyvatelstva,

podíl zahraničních investic, růst výroby, apod.) lze zahrnout určitý subjekt Ruské federace do skupiny regionů

„bohatých“

či

„chudých“. Podle studie uveřejněné v ruském

ekonomickém časopisu mezi tzv. silné regiony Ruské federace patří : Moskva, Moskevská oblast, Petrohrad, Krasnojarský kraj, Nižněgorodská oblast, Rostovská oblast, Sverdlovská oblast, Tjumeňská oblast, Novosibiřská oblast, Stavropolský kraj, Samarská oblast, Republika Tatarstán a Republika Baškortostán.19 Tyto oblasti Ruské federace jsou bohaté na přírodní

18

19

Kotyk, V.: Rusko? Vztahy centra a regionů Ruské federace. str.30 Экономика и жизнь, 1997, č.31, str. 1 29

zdroje, na jejich území je soustředěna více než třetina průmyslového potenciálu Ruska i největší množství finančních zdrojů.

Na druhé straně, k tzv. slabým regionům Ruska patří: Ivanovská oblast, Republika

Mordovie, Penzenská oblast, Republika Marij-El, Kabardino – balkarská republika, Republika

Adygeja, Kalmycká republika, Karačajevo-čerkeská republika, Republika Dagestán, Tuva a

Ingušská republika. 20 Ostatní, tzn. většina subjektů federace, se nachází mezi těmito dvěma póly a bývají řazeny buď k regionům spíše bohatším či spíše chudším. Zcela výjimečné postavení mezi regiony Ruska zaujímá Moskva, která i nadále zůstává průmyslovým i

vědeckotechnickým i bankovním centrem federace, a na jejímž území je i nejnižší nezaměstnanost v Rusku vůbec.

20

Экономика и жизнь, 1997, č.31, str. 1 30

5. Rusko jako mnohonárodnostní stát 5.1. Národnostní složení Ruské federace Po rozpadu SSSR zůstalo Rusko i nadále teritoriálně nejrozlehlejší zemí světa, ale co

se týče populace, kleslo až na šesté místo za Čínu, Indii, USA, Indonésii i Brazílii a tento propad bude pokračovat. Experti OSN odhadují, že kolem roku 2050 by počet obyvatel Ruské federace mohl klesnout na 121 milionů. Ruský Statistický úřad předpokládá pokles až na 93 miliony obyvatel.

Podle oficiálních informací se sčítání obyvatel na konci roku 2002 zúčastnilo 145 mil.

181 tis. občanů Ruska, majících trvalý pobyt na území Ruské federace. Od předešlého sčítání obyvatel v roce 1989 se nezměnila pouze trojice nejpočetnějších národností, mezi něž i nadále patří Rusové,

Tataři a Ukrajinci, přičemž Rusů však z demografického hlediska

neustále ubývá. Od posledního sčítání se tak jejich počet snížil téměř o 10%, z 81,5% v roce 1989 na 71,7% , čemuž odpovídá 104,1 milion obyvatel.

Hlavní migrační vlna potom proudí z Ukrajiny, Číny, Moldavska, Tádžikistánu,

Uzbekistánu a Arménie, přičemž nejznatelnější je migrace obyvatel z Číny a Ukrajiny , která podle údajů Federální migrační agentury21 činí 100 tisíc lidí ročně.

V současné době tak žije v Rusku více obyvatel čínské a vietnamské národnosti,

obývajících především území Dálného Východu a Sibiře (celkem 4 miliony 43 tisíc ), než Kazachů, Tádžiků, Uzbeků, Turkmenů, Kirgizů, Gruzínů i Moldavců dohromady ( 3 miliony

243 tisíc ). Podle výpočtů demografů tak bude v roce 2015 každý čtvrtý obyvatel Ruské federace čínské národnosti.

Sčítání obyvatel RF z roku 2002 – národnostní složení Rusové – 104,1 mil.

Таtaři – 7,2 mil. (v Tatarstáně – 2,1 mil. ) Ukrajinci – 5,1 mil.

Číňané – 3,26 mil. ( v oblastech Dálného Východu a Sibiře – více než 2,5 mil.)

Arméni – 2,48 mil.(v Krasnodarském kraji – 779 tis.,v Moskvě a Moskevské oblasti –508tis.) Dagestánci – 2,24 mil. (v Dagestánu – 1,85 mil.) 21

v originále: Федеральная миграционная служба 31

Azerbajdžánci – 2,16 mil. (v Moskvě a Moskevské oblasti– 1,1 mil.)

Čuvaši – 1,77 mil. (v Čuvašsku – 1,04 mil.).

Baškiři – 1,65 mil. (в Baškortostáně – 1,05 mil.). Čečenci – 1,36 mil.

Bělorusové – 1,32 mil.

Mordvini – 944 tis.. (v Mordvinsku – 291 tis.)

Kazaši – 787 tis. (v Astrachanské oblasti– 228 tis.) Vietnamci – 783 tis.

Udmurti – 761 tis. (v Udmurtsku – 530 tis.) Gruzíni – 692 tis.

Marijci – 689 tis. (v Marij- El – 347 tis.) Tádžikové – 496 tis.

Moldavci – 485 tis.

Kabarďané – 485 tis. (v Kabardsko-Balkarsku – 454 tis.) Osetové – 475 tis. ( V Severní Osetii – 409 tis.)

Burjati – 439 tis. (v Burjatsku – 297 tis.) Uzbekové – 426 tis.

Jakuti – 402 tis. (v Jakutsku – 386 tis.) Němci – 391 tis.

Komiové – 334 tis. (v Komi – 312 tis.)

Ingušové – 283 tis. (v Ingušsku – 231 tis.)

Židé – 259 tis. (v Moskvě – 148 tis.,v Petrohradě – 55,2 tis.) Tuvci – 252 tis. (V Tuvě – 247 tis.)

Karačajevci – 202 tis. (v Karačajevsko-Čerkesku– 176 tis.)

Turkmenové – 183 tis.

Kirgizové – 174 tis. ostatní – 2,58 mil.22

22

zdroj: „Новые Известия“ 5. září 2003, http://www.newizv.ru/news/?n_id=1077&curdate=2003-09-05 32

5.2. Historický podtext národnostního složení obyvatelstva Etnické napětí a masivní přesuny obyvatelstva nejsou na území současného Ruska

žádnou novinkou, kořeny téměř všech dnešních problémů lze najít již v období sovětské moci či carského Ruska.

Po carské říši zdědil Sovětský svaz mimo jiné

také velice složitý národnostní

problém, a to vertikální i horizontální. Z vertikálního úhlu pohledu zahrnoval vztah mezi

většinovým kulturně i politicky dominantním ruským národem a všemi ostatními národy, z nichž mnohé usilovaly o vytvoření vlastních nezávislých států. Z pohledu horizontálního šlo pak o konflikty mezi některými neruskými obyvateli žijícími na stejném území.

Sovětský svaz byl svou etnickou různorodostí největším mnohonárodnostním státem

na světě, v celé řadě vnitřních záležitostí tak sehrála klíčovou roli otázka etnického původu jeho obyvatel. SSSR byl na základě národnostních kritérií organizován až po regionální a místní úroveň. Ve snaze zajistit si loajalitu neruských národů bolševici zpočátku nabídli v

národnostní politice určité ústupky. Ve Střední Asii vznikly nové národnostní republiky, kterými sovětské ústředí rozbilo původní Turkmenistán.23 Ve střední Asii, stejně jako na

Kavkaze, byly často svévolně vytyčovány nové hranice. Dvojakost této národně-teritoriální politiky však spočívala v tom, že i přes poskytnutí národní autonomie měl v budoucnu vzniknout, pochopitelně pod centálním řízením, sovětský národ. Mezietnická rivalita byla

posilována i politikou sovětských orgánů, které zacházely s

jednotlivými etniky selektivním způsobem podle jejich významu pro Moskvu. Ve vysoce

centralizovaném Sovětském svazu řízeném vládnoucí komunistickou stranou mělo patnáct nejpočetnějších národností své údajně suverénní svazové republiky.

Existovaly menší či větší národy, které měly vlastní autonomní republiku, existovala

také etnika, která měla autonomní okruh, další se museli spokojit s autonomní oblastí a byly i takové etnické skupiny, které neměly prostě nic. Tato hierarchie vzniklá ve 20. a 30. letech za naprosto nejasných pravidel pro získání příslušného statusu.

Sovětská politika, zaměřená na ekonomickou transformaci,

přinesla také velké

utrpení, ztráty milionů životů a nucené přesídlování neuvěřitelného počtu lidí. Rolníci se

museli podřídit kolektivizaci nebo byli i se svými rodinami deportováni do odlehlých oblastí. Industrializace a regionální rozvojové programy zvyšovaly poptávku po lidské pracovní síle, název „Turkmenistán“ označoval většinu muslimské střední Asie poté, kdy ji v 19. století dobylo Rusko 23

33

vláda tudíž masivně využívala institutu nucených prácí, záhy vznikly komplexy táborů nucených prácí - gulagy. Celé etnické skupiny byly deportovány na Sibiř a do střední Asie.

K dalším obrovským ztrátám na životech a přesunům obyvatel došlo během druhé

světové války. Po válce se deportace staly nástrojem sovětizace nově získaných území v Pobaltí, na západní Ukrajině a v Moldavsku. K osidlování těchto území byli oficiálně

vybízeni etničtí Rusové. Po Stalinově smrti v roce 1953 politický teror částečně polevil. Mnozí dříve utlačovaní a násilně přesídlení se mohli vrátit domů.

Etnické napětí v jednotlivých republikách se však stále zvyšovalo. Vedoucí úloha

Rusů, jejich jazyka a kultury byla oficiálně prosazována od Stalinovy éry. Hlavním cílem

sovětské národnostní politiky v období po Stalinovi bylo vytvořit "sovětského člověka" s

ruským kulturním jádrem. I nadále tedy docházelo k umělému přesídlování Rusů zejména do středoasijských, kavkazských a pobaltských měst.24

Díky celkovému uvolnění, spojeného s nástupem Gorbačova k moci, na povrch náhle

vypluly dlouho potlačované a utajované problémy, spojené s "národnostní otázkou", o které se dlouho tvrdilo, že je vyřešena. . Na počátku období "glasnosti" však došlo jen k jedinému

velkému přesunu obyvatelstva, a to v dubnu 1986 - po nejhorší světové atomové havárii v ukrajinské jaderné továrně Černobyl.

Etnických konfliktů v následujícím období i nadále přibývalo a během dalších dvou

let se začalo přemísťovat obrovské množství lidí. Na počátku roku 1988 vzplál dlouho doutnající problém Náhorního Karabachu25, kdy kvůli etnickým sporům uprchlo 500.000

Arménů a Ázerů - Arméni do Arménie, Ázeři do Ázerbajdžánu. V létě následujícího roku propukly násilnosti ve Ferganské nížině ve střední Asii a více než 60.000 dříve násilně usídlených Mešetů bylo vyhnáno z Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.

Ostatní národy, nespokojené s Kremlem, zvýšily požadavky po národním sebeurčení a

snažily se vybudovat nebo obnovit své vlastní nezávislé státy. Rozpad Sovětského svazu

probíhal poměrně klidně a vznik nezávislých států byl všeobecně vítán s nadějí jako začátek nové éry. V této souvislosti také nedošlo k žádnému početnějšímu přesunu uprchlíků.

Všechny nezávislé státy, které vznikly rozpadem SSSR, jsou více méně multietnické a

V roce 1959 například tvořil počet Kazachů žijících v Kazachstánu méně než 33% celkového počtu obyvatelstva, relativně malé národy Litevců a Estonců se začaly velmi obávat o přežití. Neutichal ani příliv Rusů na Ukrajinu - v roce 1989 jich na Ukrajině žilo více než 11,3 milionu (22% populace). 25 převážně arménská enkláva, kterou Moskva v roce 1920 umístila pod ázerbajdžánskou správu 24

34

potýkají se s problémem integrace národnostních menšin.26 Skutečnost, že mnohé hranice byly v minulosti určovány svévolně a obyvatelstvo se vzájemně mísilo, přinášela řadu potíží.

Vedle viditelného případu nevyřešené roztržky mezi Arménií a Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach, který brzy přerostl v otevřenou válku mezi oběma státy, došlo i k mnoha jiným

konfliktům. První etnické násilnosti se na území Ruské federace objevily již koncem října

1992 na severním Kavkaze, když Osetové vyhnali z Prigorodné oblasti v Severní Osetii desetitisíce Ingušů. Toto území patřilo Ingušům před jejich deportací v roce 1944.

Například v Gruzii a Moldavsku vedly problémy týkající se práv národnostních menšin k ozbrojeným konfliktům a k velkým přesunům obyvatel, v Tádžikistánu pak v roce 1992 propukla občanská válka.

26

35

Etnické skupiny v SSSR (1989)

zdroj:www.lib.utexas.edu/maps/commonwealth/soviet_ethnic95.jpg

36

5.3. Náboženské vyznání obyvatel RF

Populace Ruské federace se skládá z více než 160 národností, je tedy více nežli jasné,

že takto „pestré“ obyvatelstvo nebude vyznávat pouze jednu jedinou víru. Na území Ruské federace se můžeme setkat téměř se všemi světovými náboženstvími, nejčastější je však

křesťanství, islám a buddhismus. Podle údajů Ministerstva zahraničních věcí ČR lze

obyvatelstvo RF rozdělit na : pravoslavní - 16,3%, muslimové - 10%, katolíci – 0,9%, protestanti - 0,8%, judaismus vyznává 0,4% obyvatel, 72,4% obyvatel se nehlásí k žádnému náboženství.

Avšak podle údajů ruského centra pro výzkum veřejného mínění Romir se více než

60% obyvatel Ruské federace pokládá za věřící. Podle výsledků průzkumu 60,1 % Rusů vyznává nějakou víru, 26,9 % se pokládá za nevěřící. Absolutních ateistů je přitom mezi obyvateli Ruska 4,4% a 8,6 % obyvatel odmítlo na daný dotaz odpovědět.

V roce 1989 představovaly 86% obyvatelstva RF východoslovanské národy ( Rusové,

Bělorusové, Ukrajinci ), jenž vyznávali pravoslaví. Kromě slovanských národů vyznávají

pravoslaví také národy žijící v severo- západní části Ruska a v Uralsko –Povolžské oblasti (Komiové, Mordvini, Karelové ).

Druhý nejčetnější národ Ruské federace - Tataři, spadá společně s Baškiry do velké

skupiny islámských národů, jenž doplňují národy Severního Kavkazu ( Čerkesové, Adygejci, Kabardinci, Inguši, Čečenci, Lezgini, atd.) a také turecké národy ( Balkarci, Kumykové atd.).

Jedinou výjimkou mezi těmito islámskými národy jsou pravoslavní Osetinci, kteří žijí téměř v samotném centru Kavkazu.

Kromě křesťanství a islámu je na území Ruska častý také buddhismus, jenž vyznávají

převážně národy hovořící mongolskými jazyky ( Burjati, Kalmykové). Judaismus je rozšířen především na území větších měst v evropské části Ruska.

Je tedy nutné uvědomit si, že vedle národnostní různorodosti ruského obyvatelstva je

to taktéž faktor náboženského vyznání, jenž se mnohdy promítá do četných konfliktů na území RF.

37

5.4. Konfliktní oblasti na území Ruské federace Stejně jako pro bývalý Sovětský svaz, je i pro současnou Ruskou federaci typická

koexistence velkého množství národů a národností na jednom území, přičemž se navzájem odlišují svou specifickou kulturou, jazykem či způsobem života. Kromě subjektů, jakým je například Tatarstán, na jehož území vedle sebe žijí podstatě pouze dva hlavní národy, existují

na straně druhé také regiony typu Dagestánu, jež spojují téměř třicet národů a národností, kde

často obyvatelé jedné vesnice nerozumějí jazyku svých sousedů. Tato skutečnost často vyvolává konfliktní situace nejen mezi jednotlivými regiony, ale také v meziregionálních vztazích.

Federální ústava z roku 1993 jasně deklaruje základní práva všech etnických skupin ve

shodě s obecnými principy a normami mezinárodního práva a mezinárodními smlouvami

Ruské federace, v níž se zakazují „ jakékoliv formy omezení práv občanů podle znaků sociální, rasové, národní, jazykové nebo náboženské příslušnosti.“27 Podle mnohých

odborníků však tyto lidská práva, stejně jako některé jiné ústavní zásady či deklarativní prohlášení, v praktickém životě často respektována nejsou. Na straně druhé,

prostá

skutečnost, že je vůbec možné po desetiletích jednat otevřeně v těchto záležitostech, svědčí o zásadním přehodnocení dosavadního přístupu.

Plán ruské vlády na přijetí opatření k realizaci Koncepce státní národnostní politiky

konstatuje: „ V řadě oblastí Ruska je podněcován národnostní egoismus, v některých případech i politický nacionalismus a separatismus. V některých subjektech Federace narůstá nedůvěra k politice federálních orgánů státní moci a správy. Vznikají komplikace v oblasti

mezilidských vztahů příslušníků různých národností, dochází k projevům neúcty k jazyk, kultuře, zvykům a tradicím jednotlivých národů, a to je důvod k vyvolávání napětí mezi nimi.

Nedostatečně se řeší národnostní problematika etnických společenství, která jsou rozptýlena

po celém území Ruska a jejichž nadějí je realizace nedávno schváleného zákona o národnostněkulturní autonomii.“ 28

V rámci Ruské federace jsou nyní čtyři základní

pásy či uzly skutečné nebo

potenciální nestability, ve kterých může hrát národností faktor ( často spolu s faktorem sociálněekonomickým) roli „detonátoru“ či důležité hybné síly. 27 28

Koudelka, Vlčková : Ústavní systém Ruska. Ústava Ruské federace. Brno 1996, str. 33 Kotyk : Rusko? Vztahy centra a regionů Ruské federace. Str. 35 38

1.

Severokavkazský uzel.

Nebylo by přesné hovořit o jednoznačně

separatistické , protiruské tendenci tamních sil, s výjimkou čečenského vedení. Jde spíše o dlouhodobou nestabilitu, která však může vést k sérii vážných konfliktů. Hlavními silami v této oblasti jsou „ čečenský blok“

v čele s vedením Čečenské republiky, „ adygejský blok“ ( Kabarďané, Čerkesové, Adygejci, Abazci, Šapsugové) , „ karačajevsko-balkarský blok“

a Osetie. V podstatě každý tam bojuje sám za sebe. Spojují se dočasně,

podmíněně a ne v plném počtu proti Moskvě, Tbilisi i ve snaze vyrovnat se

s nestabilitou v regionu. Problémy Severního Kavkazska se mohou stát zdrojem vážných, dlouhodobých komplikací v mezinárodní politice. Stěží však bezprostředně ohrozí existenci Ruské federace jako takové. 2.

Povolžsko.

Hlavním zdrojem neklidu v Rusku je dnes Tatarstán. Jeho

nezávislou linií ve vztahu k federativní smlouvě a Moskvě podporuje

postavení druhého nejpočetnějšího etnika v Ruské federaci, jelikož Tataři

tvoří téměř 4% jejího obyvatelstva. Základem separatismu jsou zdroje ropy i poměrně rozsáhlý výrobní potenciál, především pak vojenskoprůmyslový

komplex, chemie a elektronika. „Energii“ separatistického hnutí v Tatarstánu brzdí „ paritní“ etnická ( 49% Tatarů, 43% Rusů ), jazyková i náboženská

struktura, skutečnost, že na území republiky žije pouhá třetina „ruských“ Tatarů, značně pevné svazky mezi oběma národy ( vysoký podíl smíšených manželství nepříliš obvyklý pro koexistenci křesťanské a islámské kultury,

blízkost jejich hospodářských podmínek aj.) V Baškortostánu tvoří brzdící

faktor specifické postavení hlavního etnika, které je svým zastoupením v republice po Rusech a Tatarech až na třetím místě a jehož podíl se v posledních letech dále snižuje. Povolžský separatismus je zřejmě

nejnebezpečnější, neboť přímo ohrožuje existenci Ruska jakožto jednotného státu, neboť se dotýká jeho územního jádra. Vystoupení povolžských

republik z federace by zpřetrhalo hlavní dopravní i energetické tepny Ruska a vyvolalo tudíž zřejmě dramatickou odezvu ze strany Kremlu. 3.

Sibiřsko- zabajkalská oblast,

jenž zahrnuje Tuvu, Burjatsko, Chakasko,

Aginský a Usť-ordynský burjatský autonomní okruh. Napětí ve vztazích 39

mezi národy regionu a všeobecná krize státnosti i ekonomiky mohou vést k nebezpečnému rozvoji separatistických snah také v sibiřsko-zabajkalském

prostoru. Reálně může usilovat o sebeurčení především Tuva, jejíž potenciální separatismus by dokázal destabilizovat situaci v Rusku, kdyby došlo k narušení bilance sil geopolitické zóně. dezintegrace Číny ). 4.

Severní pás, Perspektivy

(v případě eventuální

tzn. území od Něneckého po Čukotský autonomní okruh.

nestability

severní

zóny

jsou

spojeny

s existujícími

mezietnickými konflikty, ale především se „surovinoným“ separatismem či izolacionismem několika bohatých regionů typu republiky Sacha či

západosibiřských okruhů. Severní pás s jeho specifickými problémy dokáže

spíše posilovat nestabilitu, vznikající na jiném území, než ji sám vytvářet. Mohl by však výrazně přispět k prohloubení sibiřského a dálnovýchodního regionálního separatismu.

40

6. Kavkazský region Kavkazský region patří k opravdovým prioritám ruské zahraniční i vnitřní politiky,

neboť se na tomto území spojuje oblast blízkého zahraničí, tzn. tři samostatné republiky

Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán se severokavkazskými republikami, které jsou i nadále zahrnuty do Ruské federace.

Kavkaz je vymezován jako jeden z mnoha konfliktních komplexů, což znamená, že se

na jeho území může vyskytnout více dislokovaných konfliktů, které na sebe nejsou vázané, mnohem častěji se však tyto konflikty vzájemně ovlivňují a jsou natolik propletené, že nelze izolovat jeden z problémů od ostatních a hledat jeho řešení samostatně.

Celá oblast Kavkazu vždy stála ve střetu zájmů svých mocných sousedů, především

pak Turecka, Ruska a Persie (Iránu). Jako nejschopnější stát, který získal v regionu klíčové

postavení a značný vliv, se v 19. století prosadilo carské Rusko, jemuž se podařilo tuto oblast zcela zkolonizovat. V přechodném období po první světové válce získala Gruzie, Arménie i

Ázerbajdžán na krátkou dobu samostatnost, záhy však byly tyto subjekty začleněny do nově se formujícího Sovětského svazu a dosavadní spory byly mocenskou politikou z Moskvy zmraženy.

Po druhé světové válce navíc Stalinova přesidlovací politika, jíž chtěl nepohodlné a

odbojné národy horského Kavkazu zničit, aby mu již nikdo nebránil v kolektivizaci, dala

vzniknout novým potenciálním konfliktním ohniskům. Například z území severního Kavkazu

bylo deportováno více než půl milionu osob, z toho asi 80 % z Čečenska. Čtvrtina z nich během pěti let ve Střední Asii zahynula. Po smrti Stalina v roce 1953 se část přeživších začala zpočátku ilegálně, později svobodně vracet zpět na Kavkaz.

Rozpad Sovětského svazu znamenal pro řadu svazových a autonomních republik cestu

k samostatnosti. Nejinak tomu bylo i v případě tří kavkazských republik, Gruzie, Arménie, a

Ázerbájdžánu, které patřily v posledních letech existence Sovětského svazu k těm státům,

které nejvíce usilovaly o dosažení nezávislosti. Pouze Ázerbajdžán byl ochoten podpořit snahy o reformu Sovětského svazu, nakonec se však po roce 1990 i zde rozvinulo silné hnutí

požadující autonomii. Po rozpadu SSSR došlo k vyhlášení nezávislosti ve všech svazových

republikách, v případě kavkazských republik také k obnovení původních ústav z 20. let minulého století a následné proklamaci nezávislosti v letech 1991-1992.

41

Kavkaz je regionem, který je charakteristický svou etnickou, jazykovou29 a

náboženskou roztříštěností. Tak jako třeba na Balkáně, i na jeho území se střetávají stovky svébytných etnik a národů různého vyznání 30, mezi nimiž panují ne vždy dobré vztahy, a tím

pádem se mnohdy stávají ohnisky ozbrojených konfliktů.

Kavkazský region lze rozdělit na oblast severního a jižního Kavkazu. Oblast jižního

Kavkazu zahrnuje tři samostatné postsovětské republiky – Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán s řadou dalších autonomních republik. Na území Severního Kavkazu se pak

nacházejí

republiky začleněné do Ruské federace, mezi něž patří Karačejevsko-čerkeská republika, Kabardinsko-Balkarská republika, Severní Osetie, Ingušsko, Čečensko a Dagestán.

Z geografického hlediska patří Kavkaz již do Asie, z politického hlediska je však

mnohdy vnímán jako součást Evropy. Po rozpadu Sovětského svazu byla Gruzie, Arménie a

Ázerbajdžán považovány vedle Pobaltských států za neperspektivnější státy pro cestu k demokracii a ekonomickému rozvoji. Zatímco Pobaltské státy se však bezproblémově zařadili zpět do Evropy, na Kavkaze došlo v posledních patnácti letech k řadě ozbrojených

střetů, z nichž většina měla charakter vnitrostátního konfliktu. Tyto konflikty lze rozdělit do tří kategorií:

1. územní konflikty spojené se změnami hranic a přesuny obyvatelstva během

sedmdesátileté sovětské nadvlády, zejména ve čtyřicátých letech za Stalina,

2. vnitrostátní konflikty spojené s bojem o moc, mezi jednotlivými politickými elitami,

3. vnitrostátní konflikty spojené se separatistickými tendencemi autonomních

republik, zejména v Gruzii a Severním Kavkaze. Tyto konflikty jsou nejvíce zastoupeny.

Kavkazské jazyky patří do širší rodiny iberokavkazské. Jedná se o celkem asi 40 jazyků, jimiž mluví přes 6 miliónů osob (mluvčí jednotlivých jazyků se však počítají na tisíce až statisíce). Větev severovýchodní: avarština, lezginština, čečenština, inguština aj.; severozápadní: abchazština, adygejština, jazyk kabardsko-čerkeský aj.; z jižní větve je nejrozšířenější gruzínština. Mnoho jazyků získalo psanou podobu až ve 20. stol. 30 Náboženským vyznáním většiny kavkazských národů (Čečenců, Ingušů, Čerkesů, Karačajevců, Balkarců, Kabardinců, Adygů) je sunnitský islám. Naproti tomu Osetijci jsou ortodoxní katolíci nebo pravoslavní. Abchazové nejprve přijali pod byzantským vlivem křesťanství, avšak v průběhu 15. stol.dochází k islamizaci.Gruzíni jsou pravoslavní.

29

42

6.1. Jižní Kavkaz Ozbrojené konflikty na jižním Kavkaze jsou spojené převážně se snahami

autonomních republik o dosažení nezávislosti, respektive co nejvyšší míry autonomie.

První z řady kavkazských konfliktů vypukl v roce 1988, když arménská enkláva

Náhorní Karabach začala požadovat odtržení od Ázerbájdžánu a připojení k Arménii. Etnické

střety přerostly v zimě 1992 v rozsáhlou válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která skončila

podepsáním příměří v červnu 1994. S ruskou podporou arménské oddíly obsadily nejenom

Karabach, ale i řadu oblastí Ázerbájdžánu samotného, odkud muselo uprchnout na 800 000 Ázerbájdžánců. Od té doby panuje křehké příměří, přičemž zdevastovaný Karabach zůstal i s přilehlými oblastmi pod pevnou kontrolou Arménů a ani dlouholeté diplomatické rozhovory nevedou k řešení.

Kromě konfliktu mezi Armény a Ázery o Náhorní Karabach se jedná především o

jihoosetský a abchazský konflikt s Gruzií. Dále se v oblasti jižního Kavkazu nachází několik

potenciálních konfliktních ohnisek, na které je, vzhledem k celkové bezpečnostní situaci regionu, nutné brát zřetel – jde o gruzínskou autonomní republiku Adžárii, Džavachiti –

gruzínskou provincii osídlenou Armény, ázerbajdžánskou enklávu Nachičevan a v neposlední řadě Pankinské údolí v Gruzii, osídlené Čečenci, na jehož území se mají nacházet výcvikové tábory čečenských separatistů.31

Regionální spolupráce Zakavkazských států je téměř minimální, jejich vztahy

s Moskvou či účast v SNS jsou ovlivňovány aktuálními zájmy a čistě pragmatickou zahraniční politikou.

Tato oblast je svoji geostrategickou polohou a

bohatstvím ropy

v přednostním zájmu několika klíčových mocností, tedy samozřejmě i Ruské federace, která má v oblasti svůj specifický zájem, vzhledem k tomu, že byla výhradní velmocí, která v posledních 70. letech uplatňovala v regionu svůj vliv. Dalšími významnému aktéry angažujícími se v regionu jsou Spojené státy, Evropská unie či Turecko a Írán.

Kvůli němu byla Gruzie obviňována Moskvou ze spolupráce s čečenskými teroristy. Gruzie zpočátku jakákoli obvinění, ba dokonce i přítomnost teroristů v Paninském údolí ostře odmítala, nicméně od roku 2001 cvičí američtí vojenští experti v Gruzii speciální protiteroristické jednotky. 31

43

Arménie

Ze států jižního Kavkazu je jediná Arménie výrazně orientována na Rusko a má tudíž

největší zájem o spolupráci v rámci SNS. Pro Rusko je Arménie v současnosti jediným spojencem na jižním Kavkaze, protože Gruzie a Ázerbájdžán se stále více přimykají k Západu.

Orientaci arménské zahraniční politiky výrazně ovlivňuje, mino jiné, geopolitické

postavení země, která patří k nejmenším v postsovětském prostoru, dále pak také skutečnost, že má spíše chladné až nepřátelské vztahy se sousedními státy. Spor o Náhorní Karabach, díky němuž byla Arménie ve faktickém válečném stavu s Ázerbájdžánem, byla pro Jerevan

důvodem k navázání těsnějších politických vztahů právě s Ruskem. Pro toto spojenectví existuje hned několik důvodů. V prvé řadě je to především fakt, že zájmy a politika Arménie

a Moskvy na Jižním Kavkaze se do jisté míry shodují, oba partnery také spojuje určitá

nedůvěra vůči politice Turecka a Ázerbájdžánu. K dobrým vztahům Arménie a Ruska také přispívá skutečnost, že v Arménii nežije početnější ruská menšina, země spolu nehraničí a tudíž nejsou žádné větší sporné body politiky obou států. V neposlední řadě jsou to tradiční

svazky, včetně náboženských (Arménie je údajně nejstarším křesťanským státem na světě),

společná historie a kultura. Vzhledem k negativním vztahům s Ázerbájdžánem a nedostatku reálných alternativ je Arménie značně závislá na ruské ekonomické a vojenské pomoci.32

Těsnější vazby mezi Moskvou a Arménií jsou také důsledkem napjatých vztahů

s Tureckem. Turecko-arménské vztahy jsou závislé jednak na otázce uznání turecké genocidy, prováděné na Arménech obývajících východ Osmanské říše za první světové války, a také na

tureckém požadavku na stažení arménských vojsk z okupovaných území etnicky příbuzného Ázerbajdžánu. Současné vztahy jsou formovány na základě staleté rivality mezi Armény a turkickými národy. Arménské vztahy s Gruzií

jsou vcelku na dobré úrovni, avšak i je

komplikuje problém postavení arménské komunity v jihozápadní Gruzii. Poměrně přátelské vztahy udržuje také s Íránem.

Vzhledem ke sporu o Náhorní Karabach Ázerbajdžán zastavil Arménii dodávky ropy a zemního plynu

32

44

Mapa Arménie

zdroj: http://www.lib.utexas.edu/maps/cia05/armenia_sm05.gif

Ázerbajdžán

Ázerbajdžán je jedinou ze všech tří republik, jehož většina obyvatelstva se hlásí

k sunnitskému islámu, jedná se o stát přísně sekularizovaný po tureckém vzoru. S Tureckem má ostatně Baku nejvřelejší vztahy, jakožto s bratrským národem.

Ázerbajdžán má sice díky ložiskům ropy a zemního plynu vůči Moskvě silnější pozice

než Arménie a Gruzie a zbavil se tak hospodářské závislosti na Rusku, na straně druhé však právě tato skutečnost budí zvýšený zájem Ruska o tuto oblast a vyvolává napětí. Západ a vymanění se z vlivu Moskvy.

Pro Baku je prioritou, vzhledem k zajištění stavby ropovodu a následnému

ekonomickému rozvoji země , co možná nejrychlejší dosažení stability a bezpečnosti celého

regionu, především tedy vyřešení otázky arménské enklávy Náhorní Karabach a 800 000 45

uprchlíků, vyhnaných Armény. Ázerbajdžán uděluje koncese na těžbu společnostem, ve kterých převládá účast západních společností, čímž se snaží omezit vliv Ruska v celé oblasti a

nahradit ho vlivem Západu. Důležitým faktorem vztahu Ázerbájdžánu a Ruské federace je také hledání alternativních tras pro stavbu produktovodů, které by nevedly právě pře území současného Ruska.

Vedle nevyřešeného konfliktu o Náhorní Karabach je pro Ázerbajdžán také hrozbou,

na rozdíl od sousední Arménie, přítomnost poměrně velkého počtu národnostních menšin, u kterých lze snadno vyvolat separatistické nálady destabilizující vnitřní poměry země, na čemž

by měl zájem například Írán, Arménie nebo Rusko. Další potenciální hrozbou je pronikání

fundamentálního islámu do Ázerbajdžánu či statisíce běženců, ať už Ázerů, kteří byli nuceni

opustit Náhorní Karabach, nebo Čečenců, kteří byli nuceni opustit své domovy v důsledku nevyřešených poměrů na severním Kavkazu.

Ázerbájdžán proslul také tím, že je první postsovětskou dynastií. Po smrti

dlouholetého prezidenta Gejdara Alijeva se moci chopil v roce 2003 jeho syn Ilcham Alijev.

Mapa Ázerbájdžánu

zdroj: http://www.lib.utexas.edu/maps/cia05/azerbaijan_sm05.gif

46

Gruzie

Gruzie patří z národnostního hlediska k nejrozmanitějším zemím v rámci celého

regionu. Kromě Gruzínců ji tvoří také Arméni, Ázerbajdžánci, Rusové a při hranicích

s Ruskem dále Abcházci a Osetinci, kteří projevují značné separatistické tendence. Z 5,5

milionu obyvatel Gruzie je několik set tisíc uprchlíků. Právě v konfliktních oblastech

Abcházie a Jižní Osetie se angažuje Ruská federace, která se podporou separatistů snaží udržovat v oblasti svůj mocenský vliv.

Konflikt mezi Gruzií a Abcházií má své kořeny již ve 30. letech minulého století, kdy

v rámci nové národnostní politiky probíhala tzv. gruzinizace abchazského a slovanského obyvatelstva na území tehdejší autonomní republiky Abcházie. Poté, co Gruzie získala

nezávislost v roce 1991, nabyla platnosti gruzínská ústava z roku 1921, která ovšem Gruzii

chápala jako unitární stát, a tak Abcházie, stejně tak jako Jižní Osetie, o svůj autonomní status

přišla.33 Na obou územích propukl ozbrojený konflikt, uspokojivého politického řešení však

nebylo dosaženo.

Jižní Osetie dodnes usiluje o spojení se Severní Osetií, neboť přes 80 % obyvatel této

provincie tvoří Rusové. Proto po vyhlášení nezávislosti Gruzie v roce 1991 byla deklarována

snaha o získání nezávislosti a opětovné reintegrace Severní Osetie do Ruské federace, což však Gruzie ostře odmítla s cílem uchovat si státní integritu a suverenitu nad celým územím.

Abcházie i Jižní Osetie jsou z velké části odkázány na finanční i politickou podporu

Moskvy, která je garantem jejich fakticky nezávislého postavení na centrální gruzínské vládě.

Není tedy divu, že Tbilisi razí zahraničně-politický kurz orientovaný především na Západ, důkazem čehož je například americká vojenská přítomnost v Gruzii, kde cvičí tamní armádu.

Zajímavé je to, že Moskva, která se v případě Čečenska hájí obranou územní integrity, má pro právo Jižních Osetinců a Abchazů na sebeurčení velké porozumění. Pro Rusko je totiž

podpora Abchazů a Osetinců nejen vhodnou příležitostí, jak posílit svou prestiž u příbuzných národů severního Kavkazu, ale také jistou možností posílení svého vlivu v této oblasti.

Směr zahraniční politiky současné gruzínské vlády se v podstatě nezměnil od

poloviny 90.let. Mezi její hlavní body patří: vymanit se z ruské sféry vlivu a likvidace Vaško, T. : Gruzínsko - abcházský konflikt zdroj: http//glosy.info/texty/gruzinsko-abchazsky-konflikt-1992-1993/

33

47

ruských vojenských základen na území Gruzie, posílení americké přítomnosti v regionu, realizace výstavby ropovodu, posílení strategického partnerství s Ázerbajdžánem, Tureckem a Izraelem, rozvoj přátelských vztahů s Ruskem a Arménií. Gruzie tak má hrát v regionu roli mostu mezi Evropou a Asií.34

MapaGruzie

zdroj: http://www.lib.utexas.edu/maps/cia05/georgia_sm05.gif

Souleimanov, E.: Bezpečnostní situace Gruzie po prezidentských volbách. Mezinárodní politika, květen 2004, č. 5, s. 17-20.

34

48

Populační migrace a přemístění obyvatelstva v oblasti Jižního Kavkazu zdroj: http://www.envsec.org/southcauc/index.php

49

6.2 Severní Kavkaz Severní Kavkaz v podstatě zahrnuje republiky, které jsou i nadále začleněny do

Ruské federace, mezi než patří

Severní Osetie,

Ingušsko, Čečensko, Dagestán,

Karačejevsko-čerkeská republika a Kabardinsko-Balkarská republika.

Mimořádná národnostní pestrost i rozdílnost národnostních specifik se promítá do celé

řady konfliktů a sporů, představujících zřejmě dlouhodobý jev života tohoto regionu. Silné separatistické tendence, motivované a vyvolávané rozdílnými mocenskými, etnickými a politickými zájmy regionálních či místních elit, se vzájemně prolínají a podněcují, čímž vytvářejí konflikty, které je velice obtížné řešit.

V důsledku ozbrojených konfliktů na území Severního Kavkazu se ničí ekonomická

základna regionů, jež pak místo rozhodujících faktorů sociálně-ekonomického rozvoje a politické stabilizace země představují v rámci Ruské federace naopak regiony s nejvyšší mírou nestability a investičního rizika. Současně se však dnes na tomto pohraničním území

Ruské federace střetávají zájmy různých států, ať už bezprostředně spjatých s touto oblastí či teritoriálně velmi vzdálených, neboť jde o oblast i z ekonomického hlediska zajímavou.

Odpověď na otázku, co je zdrojem tohoto zájmu o kavkazský region, je vcelku prostá.

Je to hlavně ropa, která stále zůstává vlivným faktorem světové ekonomiky a politiky.

Ekonomicky výhodné by však v budoucnu mohlo být také investování kapitálu například do turistického ruchu.

Vezměme Kabardinsko- balkarskou republiku, ležící na území Severního Kavkazu,

jejímž symbolem je Elbrus, nejvyšší hora Kavkazu. Tato starobylá země má mnoho lázní,

zotavoven, je jediným regionem Ruské federace s poměrně rozvinutou infrastrukturou alpinismu. Proslavil ji také chov kabardinských koní, jejichž cena na mezinárodních aukcích dosahuje cen nejdražším automobilů. Na teritoriu této malé republiky se nachází také více než

50% světových zásob wolfranu a molybdenu, velká naleziště mimořádně kvalitního tufu i

dalších nerostných surovin, stejně jako ložiska ropy, odhadovaná až na 300 milionů tun. Kabardinsko-balkarská autonomní republika je řazena mezi potenciální, i když podle

odborníků málo pravděpodobná, konfliktní ohniska Kavkazu, kde se tradičně střetávají dvě etnika a náboženství.

Nejmenší z republik Ruské federace – Severní Osetie, je významná svými zdroji

cenných užitkových nerostů, na jejím území dnes působí mnoho podniků se zahraniční účastí. 50

Vzhledem k horským podmínkám jsou zde také možnosti rozvoje turistického a lázeňského ruchu.

Osetinci jsou jediným původním národem na severním Kavkazu, který si zachoval

křesťanskou víru. Dnes je Severní Osetie, republika se zhruba 700.000 obyvateli v samém

centru Kavkazu, jakýmsi "klínem" mezi převážně muslimskými severokavkazskými ruskými oblastmi. Zároveň je považována za ruskou baštu na Kavkazu, jež prakticky neprojevuje separatistické ambice a je loajální vůči Moskvě. Přesto se ani ona nevyhnula krvavým

střetům, které v posledních deseti letech zachvátily jižní část Ruska, mezi něž patří například nechvalně známý útok na školu v Beslanu, kterému však bude věnována pozornost později.

V roce 1993 byl zaveden nový název Republika Severní Osetie–Alanie, připomínající

historický státní útvar Alanů. Část politické reprezentace republiky dodnes podporuje jihoosetinské snahy o separaci od Gruzie a spojení obou částí.

Dagestán je se svými více než třiceti národy považován za jeden z etnicky

nejpestřejších regionů v zemi, dalo by se zde tudíž očekávat určité napětí. Navzdory své

poloze v neklidné oblasti Severního Kavkazu se malé ruské republice Dagestánu podařilo vyhnout těm nejhorším bojům, které zde v posledních letech probíhaly. Vzhledem k tomu, že

se jedná o chudou skalnatou republiku, jejíž státní rozpočet je z velké části kryt Moskvou, nelze zde předpokládat silnější separatistické tendence, ale napětí mezi etnickými skupinami,

posílené navíc přílivem 100 000 uprchlíků z Čečenska, je už po desetiletí značné. Z druhé

strany je to právě národnostní rozmanitost, která brání utvoření širšího separatistického hnutí

a navíc umožňuje, v případě jeho eventuálního vzniku, vhodnou manipulací jedněch národů proti jiným, kontrolu státu nad jakoukoliv nebezpečnou společnou akci.

Určité napětí by mohlo vzniknout mezi zdejšími četnými národy, neúspěch

wahhábistického35 tažení v roce 1999 z Čečenska do Dagestánu, jež měl vyvolat povstání a

vyhlásit „Islámský stát Dagestán“ pod vedením „emíra“ Šamila Basajeva, však skončil pro odpor drtivé většiny Dagestánců krachem a naznačuje, že zde žádnou radikalizaci ve větší

míře nelze očekávat. Tento útok navíc zbavil Čečence sympatií, které k nim Dagestánci většinou cítili, neboť Dagestán historicky patřil k nejtvrdším odpůrcům ruského pronikání na Kavkaz.

I přesto jsou v posledních letech v této kavkazské republice časté útoky proti policii

nebo armádě a rostou obavy, že se i sem rozšíří konflikt ze sousedního Čečenska, kde již léta bojují místní separatističtí povstalci proti ruským ozbrojeným silám.

Wahhábité jsou islámská fundamentalistická organizace, která má za cíl nastolit v zemi vládu islámu a islámského práva. Radikální extremisté se často uchylují k teroristickým praktikám ve jménu džihádu.

35

51

Další malou republikou Severního Kavkazu je asi dvousettisícové Ingušsko, v němž

vypukl konflikt územního charakteru. Zhruba 200 000 Ingušů je etnicky blízkých Čečencům,

se kterými tvořili až do roku 1991 společnou republiku, ale na rozdíl od svých sousedů se racionální Inguši počátkem 90. let rozhodli zůstat v rámci Ruské federace, což jediné jim

dávalo naději, že se dočkají navrácení části svého původního území tzv. Prigorodného kraje, jenž Stalin v roce 1944 věnoval Severní Osetii, údajně za pomoc proti ingušským „kolaborantům“.

Inguši jsou sunnitští muslimové, zatímco Osetinci vyznávají pravoslavné křesťanství.

Napětí mezi oběma etniky na tomto území vyústilo v říjnu 1992 v přímé ozbrojené střety, ve

kterých Osetince – tradiční spojence Ruska – podpořila ruská armáda. Tento konflikt si

vyžádal 800 životů a v jeho důsledku většina ingušského obyvatelstva, odhaduje se okolo 50 tisíc osob, z oblasti Severní Osetie utekla do sousedního Ingušska. Konflikt byl ukončen

ruskou podporou Severní Osetie a invazí federálních vojsk do oblasti. I přes dohodu o návratu ingušského obyvatelstva z roku 1994, většina uprchlíků i nadále zůstává v Ingušsku. V důsledku obou čečenských válek Ingušsko zaplavily i statisíce Čečenců, hledajících spásu před boji a tak se Ingušsko stalo jednou z zemí s největším procentem uprchlíků na světě.

V srpnu 1997 byly pod ruskou patronací podepsána dohoda o postupné normalizaci

vztahů obou republik, včetně ruské ekonomické pomoci pro oblast. Tento konflikt je ojedinělý tím, že jeho aktéry jsou republiky jedné federace.

Stabilizace vztahů mezi Inguši a Osetinci je ohrožena především nevyřešenou situací

v sousedním Čečensku, sekundárně pak teroristickými útoky skupin separatistů (například

útok na školu v Beslanu v září 2004 ). Zatímco pro ruské úřady jsou viníky čečenští separatisté, místní vše vnímají jinak. Zatímco Moskva, v touze spojit svůj čečenský problém s mezinárodním bojem proti terorismu, mluví o Arabech mezi únosci a o napojení na al-Káidu, pro Osetince je vše jasné – na vině jsou Inguši36.

36

Zrno M., Souleimanov E. - http://www.cs-magazin.com/2004-11 52

zdroj: www.navychod.cz

Mapa Severního Kavkazu

53

7. Rusko – čečenský konflikt Nejznámější, zároveň nejdéle trvající a nejničivější konflikt na území severního

Kavkazu je konflikt mezi Ruskou federací a Čečenskem, jenž má za následek rozsáhlou

humanitární krizi v regionu, úplné rozbití čečenské infrastruktury a společnosti, vzestup islamistických radikálů v zemi. V neposlední řadě má také nepříznivý vliv na stabilizaci

poměrů v okolních republikách i samotné Ruské federaci, proto mu bude věnována samostatná kapitola.

7.1 Stručný nástin čečensko – ruských vztahů Čečenci se v oblasti severního Kavkazu začali usidlovat již v 16. století, aniž by zde

ovšem založili centralizovaný státní útvar. Jejich tehdejší politické zřízení je označováno jako

tzv. horská demokracie – závažná rozhodnutí týkající se obce přijímal na základě zvykového práva sbor starších této obce. V raném středověku se na tomto území ujalo křesťanství, později převládaly animistická náboženství, jež vystřídal v 18. století islám.

Konflikty Ruska a čečenského etnika se táhnou již od 18. století, kdy začala ruská

vojenská tažení do této oblasti , neboť car Petr I. se snažil získat přístup k Černému moři, v čemž mu bránil

právě severní Kavkaz. Pokračující ruská expanze nakonec vedla k

ozbrojeným střetům s Čečenci a probíhala v podstatě celé 19. století. Napětí mezi horskými

kmeny a Ruskem vyvolával také náboženský faktor, poněvadž najít společnou řeč s pravoslavnými Rusy bylo pro horaly mnohem těžší, než s muslimskými Turky.

Po roce 1801, kdy Jiří XII., poslední vládce Kartli-Kachetie, největšího z tehdejších

gruzínských knížectví, předal kvůli hrozbě tureckého vpádu svou zemi pod ochranu ruského cara, se pokračování ruské expanze na Kavkaze stalo nevyhnutelným. Říše Romanovců

potřebovala trvalé spojení s Gruzií, které si mohla zajistit pouze podrobením celé Kavkazské oblasti. Po ukončení napoleonských válek se Kavkaz na dlouhá léta stal hlavním válčištěm Ruské říše.

Ve 40. letech 19. století vznikl první čečenský státní útvar, islámský stát, v jehož čele

stál Imám Šámil (1797-1871). Jelikož byl však stát založen na velké moci státního aparátu a od obyvatel se vyžadovala vojenská disciplína, došlo nakonec

k vnitřním rozporům a

oslabení odboje proti Rusům. Ti využili své početní i zbrojní převahy, znovu zaútočili a stát 54

dobyli. Roku 1859 tak bylo Čečensko prohlášeno za součást ruské říše. Přestože Čečenci získali rozsáhlá privilegia, mohli například praktikovat islám včetně práva šarí’a nebo nebyli

odváděni do ruské armády, protiruský odpor dále pokračoval a poněkud ustal teprve po krvavém potlačení povstání v roce 1877.

K dalšímu vývoji v čečenské otázce dochází až v

revolučním roce 1917 . Během

ruské občanské války bojovali Čečenci nejdříve proti bělogvardějským vojskům, později se

však obrátili proti bolševikům, kteří nesplnili svůj slib daný v deklaraci Rady lidových komisařů „Ke všem muslimům Ruska a Východu“ ze dne 3. prosince 1917: „...Čečenci a

horské národy Kavkazu! Vaše víra, zvyky, vaše národní a kulturní tradice jsou ode dneška nedotknutelné“37.

Protibolševické povstání však bylo poraženo a Čečenci byli nuceni výměnou za

amnestii pro vůdce povstání sovětskou nadvládu uznat. V lednu 1921 tak vznikla Horská autonomní republika a následně v listopadu 1922 samostatná Čečenská autonomní oblast, která byla v lednu 1934 spojena do Čečensko-ingušské autonomní oblasti, z níž se v prosinci 1936 stala Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika (ASSR). Další

povstání vyvolal Stalinův pokus o kolektivizaci a omezování islámu, které podporoval nový stranický tajemník v Čečně Černoglaz.

Při bleskové operaci pak bylo v roce 1937

pozatýkáno a postříleno na 14 tisíc Čečenců a Ingušů.

Nepohodlné a nepříliš loajální národy horského Kavkazu se brzy dostaly na černou

listinu nepřizpůsobivých národů v rámci SSSR, se kterými se Stalin chtěl jednou provždy vypořádat, aby se v budoucnu zbavil starostí v tradičně neklidném a z geopolitického hlediska

velmi důležitém regionu. Za druhé světové války okupovala Čečensko německá armáda. Po jeho osvobození byla autonomie Čečenska zrušena a od únoru 1944 probíhala hromadná deportace více než půl milionu Čečenců (80%) a Ingušů do zapadlých stepí severního Kazachstánu, Střední Asie a na Sibiř.

Záminkou pro takto tvrdý zákrok proti Čečencům a Ingušům sloužily mimo jiné

poměrně časté dezerce vojáků těchto národností z Rudé armády v průběhu války. Naprostá většina těchto dezertérů však utíkala domů, nikoli k nepříteli, často pouze z důvodu špatné znalosti ruštiny či nucení jíst vepřové, což bylo pro muslimské Čečence nepřípustné z náboženských důvodů.

Po Stalinově smrti byla mnohá omezení pro vyhnance zrušena. Koncem padesátých

let, za vlády Chruščova, se konečně mohli svobodně vrátit do své vlasti a 9. ledna 1957 byla 37

Gall, C., de Waal, T.: Chechnya. Calamity in the Caucasus, New York & London, 1998, str.52. 55

znovuustavena Čečensko-ingušská ASSR. Tato zkušenost s vyhnanstvím, během něhož podle některých údajů zahynulo až na stošedesát tisíc Čečenců samozřejmě příliš nepřispěla k

rozvoji vzájemných přátelských vztahů. Důsledkem byla naopak hluboce zakořeněná nenávist i

další nárůst nacionalistických nálad mezi Čečenci.

Navíc desetitisíce přistěhovalců,

především Rusů a Ukrajinců, kteří byli na rozkaz Stalinovy vlády brzy po deportacích do bývalého Čečenska-Ingušska nastěhovány, se musely vrátit zpět. Kořeny současných čečenských válek je tudíž třeba hledat již v událostech z roku 1944.

Napjaté vztahy mezi Čečnou a Kremlem přetrvávaly i později, ale k žádným velkým

násilnostem již nedošlo. Čečenci byli i nadále

bráni jako problémový národ, byli

diskriminováni a nemohli dosáhnout vyššího vzdělání. Moskva vždy do nejvyšších funkcí v

Čečensku dosazovala Rusy, z čehož ustoupila až v roce 1989, kdy se prvním tajemníkem stal

Doku Zavgajev. Zavgajev poté přivedl, především pak do vedení armády, další Čečence.

Jedním z nich se stal Džochar Dudajev. Ruslan Chasbulatov byl povýšen do funkce prvního náměstka tehdejšího předsedy parlamentu Borise Jelcina.

7.2. Vyhlášení nezávislosti Čečenského státu V době rozkladu Sovětského svazu Čečensko razantně vystoupilo s požadavkem

nezávislosti, k čemuž přispělo, stejně jako i v jiných subjektech Ruské federace, Jelcinovo prohlášení : ,,Vezměte si suverenity, kolik jí zvládnete.“ Není tedy divu,že Jelcin ve volbách v

Čečensku získal přes 80% hlasů. Díky silným klanovým a náboženským vazbám se Čečencům podařilo odolat snahám o rusifikaci a deislamizaci, které byly obzvláště silné v

50.letech v středoasijském vyhnanství. Začala politická liberalizace, byly budovány desítky mešit.

V listopadu 1990 se v čečenské metropoli Grozném38 sešel Kongres čečenského lidu,

jenž měl vyvinout nátlak na Moskvu ohledně větší autonomie. V čele kongresu stanul Džochar Dudajev, první čečenský vysoký armádní činitel, bývalý generál Sovětské armády, jenž byl přijatelný pro všechny nacionalistické frakce a jenž se nedávno vrátil z Estonska, kde působil jako velitel letecké divize.

38

Hlavní město dnešního Čečenska bylo založeno v r. 1819 Jermolovem jako pevnost Groznaja („hrozná“), jejíž samotný název měl vyvolávat ve vzpurných Čečencích pocit úzkosti. 56

Nejvyšší sovět autonomní republiky byl donucen přijmout Deklaraci nezávislosti jako

projev sebeurčení čečenského národa a vyhlásit

Čečensko-Ingušskou republiku za

samostatný stát.. V červnu 1991 byl nově svolán kongres a vyhlášena republika Nochči-čo 39

– čečenský stát mimo SSSR i Rusko. Inguši se v obavě z toho, že se v novém státě stanou nerovnoprávnou menšinou, rozhodli raději vyjednávat o autonomii v rámci Ruské federace a Čečensko-ingušská ASSR tak byla rozdělena na dva samostatné útvary.

Po srpnovém puči v Moskvě vtrhli lidé do ulic Grozného, vyvěšovaly zelené islámské

vlajky a začali obsazovat důležité budovy. Nejvyšší sovět nejvyšším sovětem , který však byl

byl nahrazen Prozatímním

zanedlouho po útoku ozbrojenců také rozpuštěn.

Vzbouřenci obsadili budovu KBG a zmocnili se velkého počtu zbraní. 8. října 1991 vydal

Nejvyšší sovět v Moskvě prohlášení s jasně vymezeným ultimátem odzbrojení, jenž však splněno nebylo. Dudajev navíc zmobilizoval všechny muže od 15 do 50 let.

Představitel komunistické moci v Čečensku Doku Zavgajev byl zbaven funkce, na

jeho místo byl dosazen Dudajev, jenž podepsal smlouvu o rozdělení moci s Chasbulatovem. Smlouvu však nedodržel a prohlásil, že Kongres čečenského lidu na sebe bere dočasně veškeré pravomoci. Jelcin prohlásil Dudajeva a jeho síly za vzbouřence, kteří se snaží destabilizovat region.

Koncem října se konaly, podle mnohých ne zcela demokratické, prezidentské volby 40,

v nichž s drtivou převahou zvítězil (dostal kolem 85% hlasů) Džochar Dudajev, jenž 1.listopadu definitivně vyhlásil nezávislý čečenský stát. Následující den byl za předsedu Ruského parlamentu zvolen Ruslan Chasbulatov.

Ruská vláda sice přijala rezoluci o

neplatnosti voleb, ale v době, kdy docházelo k mocenským bojům mezi Gorbačovem a Jelcinem i k faktickému rozpadu Sovětského svazu, nebyla čečenská otázka zrovna prioritní.

Vnitřním problémům se však nevyhnulo ani samotné Čečensko, kde Dudajevův režim

stále více ztrácel podporu veřejnosti. Nově zvolený prezident se totiž zaměřoval na podporu čečenské nezávislosti, ale o hospodářství se příliš nezajímal. Čečensko tak

zůstalo

ekonomicky závislé na Rusku. Když však Rusové odřízli Čečensko od svého rozpočtového a bankovního systému a přestaly být vypláceny veškeré sociální dávky i platy, enormně se rozbujela černá ekonomika a rozkrádání ropy. Dudajev si peníze zajišťoval prostřednictvím

prodeje ropy či zbraní a podezření, že je čečenský prezident napojen na mafii, vedlo k

ochlazení vztahů zahraničí k němu i k Čečensku samotnému. Spory o moc, o kontrolu ropných obchodů a o obchod se zbraněmi se zostřovaly, noví úředníci a kriminální gangy Nochči-čo – „země Nochčiů“, Nochčíové je název čečenského etnika v čečenštině. Jelcin nařídil, že se volby musí konat, tak jako v celém Rusku, 17. října, jinak bude muset být hájena ústavnost. Kongres i přesto volby vyhlásil na 27. října, kdy se také uskutečnili.

39 40

57

uzavíraly dohody s tradičními klanovými předáky a politická situace se komplikovala.41 Korupce dosáhla takových rozměrů, že téměř vše cenné bylo rozkradeno a vláda měla problém zajišťovat rozpočet. Občané nedostávali peníze a nespokojenost rostla.

Významným historickým faktem konfliktu bylo stažení sovětských vojsk z Grozného

v roce 1992, která zde zanechala celkem nezanedbatelnou vojenskou výbavu. Celá oblast Kavkazu je regionem s nejvyšší koncentrací zbraní, což umožnilo Dudajevovi vytvoření vlastní armády, která však sloužila spíše k ochraně vládnoucích politických elit, než ke stabilizaci poměrů v zemi a cestě k nezávislému demokratickému státu.

Proti Dudajevovi odpor sílil a začali se objevovat také první pokusy o jeho svržení. V

roce 1993 se křehká politická stabilita rozpadala. Po prvním masovém shromáždění opozice

se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a Ústavní soud a vyhlásil prezidentskou formu vládu,

čímž soustředil veškerou moc do svých rukou . Začalo docházet k ozbrojeným srážkám. Dudajevovi ozbrojenci v čele s Šamilem Basajevem násilně ovládli Groznyj, ale zbylá část území byla spíše proti Dudajevovi.

Když na podzim 1993 zmařen převrat v Moskvě a Ruslan Chasbulatov odstraněn,

Dudajev začal organizovat schůzku s Jelcinem, kde se mělo jednat o statutu Čečenska. Ta se

však nakonec neuskutečnila, a tak se ruské vedení v srpnu přiklonilo k variantě podporovat čečenskou opozici zbraněmi a zřejmě i finančně.

Opozice - Prozatímní rada v čele s Avturchanovem se začátkem srpna prohlásila za

jedinou legitimní vládu, ale fakticky ovládala pouze několik vesnic v horách. Moskva začala

Prozatímní vládě dodávat vojenskou techniku a později i vojáky, ale veškerá podpora probíhala v tajnosti. Veškeré operace měla na starost Federální kontrarozvědka (FSK) , která raději podporovala Avturchanova, jelikož měla obavu z možného návratu Chasbulatova, který byl mezi lidmi značně oblíben. Oficiálně se však Moskva snažila k otázce stavět jako k

vnitřní čečenské záležitosti. Opozice byla nesourodou směsicí protidudajevovských skupinek a její vedení nemělo podporu čečenského lidu, který nechtěl, aby vládu opět získalo Rusko nebo někdo proruský. Dalším negativem opozice také byla její značná zkorumpovanost mnoho vojenské techniky bylo rozprodáno.

Jistou podporu veřejnosti sice měl doma v Čečensku Ruslan Chasbulatov, avšak pro

Moskvu byl nepřijatelný – jako stoupenec Jelcina byl roku 1991 jmenován předsedou ruského parlamentu, ale o dva roky později se od ruského prezidenta odvrátil a stal se jeho velkým kritikem. Čečensko se tak v druhé polovině roku 1994 ocitlo ve stavu mocenského vakua. Podporu obyvatelstva nadále ztrácel i Dudajev , jenž kontroloval hlavní město. 41

Wanner, J.: Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, UMV: Praha 1998, str.127 58

Napětí sílilo také v Moskvě, Jelcinova popularita klesala a ve volbách výrazně uspěl

extrémní nacionalista Vladimír Žirinovskij. Začali se zvedat protikavkazské nálady. Pro pacifikaci Čečenska byly i geopolitické důvody. Mezinárodní naftařské konsorcium mělo podepsat dohodu o využití ropy z Kaspického moře. Jedna z tras vedla i přes Čečensko.

Ruské vedení došlo k závěru, že nadešel čas aktivního kursu vůči vzpurné republice.

Podle návrhu úzké skupiny Jelcinových poradců bylo nejprve třeba poskytnout podporu několika protidudajevským skupinám, pak postupně utužovat hospodářskou blokádu zvyšovat vojenský tlak.42

a

7.3 První čečenská válka První čečenská válka trvala od prosince 1994, kdy do Čečenska poprvé v

postsovětském období vtrhla ruská armáda, do srpna 1996, kdy tehdejší tajemník Rady

bezpečnosti Ruské federace Alexandr Leběď podepsal v dagestánském Chasavjurtu mírovou smlouvu s velitelem čečenských ozbrojenců Aslanem Maschadovem.

Jako jeden z nejdůležitějších momentů pro vznik války se ukazuje politická situace

během léta a podzimu 1994 v Moskvě. Jelcinova popularita výrazně klesla, což vzhledem k blížícím se prezidentským volbám naplánovaným na červen 1996 dělalo Jelcinovu okolí vážné starosti.

Ruský prezident navíc často propadal alkoholu a byl čím dál více

nevyzpytatelným a nevyrovnaným.

Jelcin se nacházel pod vlivem skupiny vedené Alexandrem Koržakovem, šéfem

prezidentské bezpečnostní služby, jenž představovala zastánce tvrdé linie. Byli přesvědčeni,

že by „malá vítězná válka“ v Čečensku Jelcinovu režimu nepochybně prospěla. Liberálové jako byli Gajdar nebo Kostikov měli teď k Jelcinovi stížený přístup a obviňovali Koržakova,

že prezidenta udržuje v informační blokádě. Sergej Šachraj, ministr pro otázky národnostní, Dudajeva osobně nenáviděl. Sergej Stěpašin, ředitel FSK43, a ministr vnitra Viktor Jerin chtěli

zase celou vojenskou operací zamaskovat odhalený fakt, že bylo do Čečenska vysláno několik skupin ruských důstojníků, jež se tam vydávaly za

čečenskou opozici.

Podle mnoha

zasvěcenců byl klíč k rozpoutání války právě zde, ne v ropě nebo nějaké radikální politické změně, ale v posunu poměru sil v kremelské politice.

Tišnov, V.: Ethnicity Nationalism and Conflict in and after the Societ Union, London, 1995, str.55 43 FSK – Federální služba kontrarozvědky, nástupce sovětského KGB, později přejmenovaná na Federální bezpečnostní službu (FSB).

42

59

Válka v Čečensku nebyla válkou mezi dvěma nezávislými státy, protože celý svět

neuznával nezávislost Čečenska, žádný orgán OSN nikdy nezpochybnil, že Čečensko je

součástí Ruské federace. Nebyla to však ani policejní operace proti vzbouřencům, protože nebyly splněny právní podmínky nezbytné pro zahájení takovéto operace, neboť vypukla

navzdory ruským zákonům, které vyžadují pro použití vojska uvnitř země zavedení mimořádného či válečného stavu buď v celém Rusku nebo v jednom z jeho regionů44.

Ruské jednotky vstoupily do Čečenska ze severu, západu a východu. Všechny tři

armádní skupiny měly společný cíl – Groznyj. 26. prosince 1994 bylo hlavní město Čečenska obklíčeno ze severu a západu. Tisíce obyvatel Grozného prchaly před postupující armádou a bombardováním. Groznyj bylo téměř zničeno, ale ruské úřady oficiálně popíraly, že by k

jakémukoliv bombardování došlo. Jelcin vystoupil s projevem, v němž obhajoval ruskou agresivní politiku. Žádné teritorium podle něj nemá právo vystoupit z Ruské federace. Zopakoval také, že zastaví bombardování, což však nebylo dodrženo.

Paradoxem, který ruské velení v Kremlu vůbec nezajímal bylo to, že většina

umírajících civilistů byli Rusové, kteří v Grozném žili. Čečenci měli nespornou výhodu v

tom, že většina z nich měla příbuzné na venkově, kam uprchla, avšak ruské obyvatelstvo,

které nemělo kam utéci se najednou ocitlo uprostřed válečného pekla rozpoutaného armádou, na níž mnoho z těchto lidí, nespokojených se separatistickým režimem, čekalo jako na osvoboditele.

Čečenská společnost, která se ještě na podzim 1994 zdála být roztříštěná a nejednotná,

zažívala období prudkého vzestupu vlasteneckých nálad, díky čemuž se sjednotila kolem generála Dudajeva, který ještě před několika měsíci nemohl ani snít o návratu někdejší

popularity. Mnoho čečenských bojovníků totiž před ruskou invazí Dudajeva odmítalo nebo se o politiku nezajímalo, ale bojovali, protože s ruskou invazí se jen tak smířit nemohli.

Mechanismy tradiční čečenské společnosti se znovu daly do pohybu. Klany a skupiny seopět sjednotily, aby se ruskému vpádu postavily. Opozice, kterou většina Čečenců po invazi

definitivně považovala za pouhé ruské loutky, se tím dostala na okraj společenského dění a

ztratila jakoukoliv politickou budoucnost. Čečenci začali brát boj proti ruskému vojsku jako národně osvobozeneckou válku a vnímat Dudajeva jako vůdce.

Na konci prosince 1994 vpadla ruská armáda do města. Ruské velení však snad ani

nemělo strategický plán – zásah měl mít zřejmě pouze charakter demonstrační akce a 44

Jelcinův výnos č. 2169, podepsaný v den invaze, však částečně zrušil dřívější výnos č. 2137s.. Jinak by musely být veškeré činy příslušníků armády a tajných služeb v Čečensku v souladu se zákonem o mimořádném stavu, který předpokládá mj. jisté možnosti kontroly situace parlamentem. 60

rozestavení tanků ve městě mělo přinutit čečenské vojáky ke kapitulaci, k čemuž však nedošlo. Do Grozného byly vyslány vojska ministerstva obrany, vnitra i FSK. Tyto síly mezi sebou nedokázaly plně komunikovat, což mělo za následek ztráty ve vlastních řadách i

zesílení bombardování. Boje v Grozném byly velice dlouhé a těžké, ruské síly postupovaly jen velmi pomalu a s velkými ztrátami, neboť znalost města dávala Čečencům přece jen

určité výhody. Po více než měsíci bojů se začala prosazovat ruská palebná a početní převaha

a koncem ledna již ruské síly ovládaly polovinu Grozného, ovšem za cenu totálně zničených domů a tisíců mrtvých civilistů.

Během února se Maschadov stáhl se svým štábem z Grozného a usídlil se v Argunu.

Poslední část Grozného Rusové dobyli 7. března. Celá operace jim trvala tři měsíce a bylo při

ní údajně zabito na 27 000 civilistů. Následně Rusové obsadili také další klíčová města v Čečensku. Čečenstší bojovníci se stáhli do hor a většina roviny zůstala pod kontrolou a byla na ni dosazena Moskvě podřízená správa.

ruskou

Po dobytí větší části Čečenska ruští vojáci rozpoutali teror vůči jeho obyvatelům.

Docházelo k znásilněním, loupežím i k vraždám civilistů, vězni byli drženi v speciálních

filtračních táborech45, kde byli biti a mučeni. Vražděni byli paradoxně i ruští občané, kterých

v Grozném zpočátku žilo 200 tisíc.

Toto chování ruské armády bylo údajně jedním z důvodů odvetného teroristického

aktu, který vedl čečenský polní velitel Šamil Basajev. Ten zorganizoval dne 14. června 1995

výpravu ozbrojeného komanda do jihoruského města Buďonnovska, kde rozstřílel policejní budovu, zajal civilisty a usídlil se v přeplněné nemocnici. Ruská elitní komanda vzala nemocnici útokem. Tři dny ji ostřelovala, přičemž padlo za oběť i

několik pacientů.

Vzhledem k tomu, že tato aféra hýbala celým Ruskem, došlo nakonec k vyjednávání a

uzavření vojenské dohody o trvalém zastavení palby, odzbrojení Čečenců a především stažení ruských vojáků z Čečenska. Reálné výsledky však dohoda nepřinesla. Rusové znovu zahájili

bombardování čečenských vesnic v horách, čečenští povstalci naopak provedli několik atentátů na ruské politické i vojenské představitele v Čečensku a podnikli další teroristický útok v sousedním Dagestánu.

45

Takzvané filtrační tábory v Čečensku řada pozorovatelů přirovnává ke koncentračním táborům. Na denním pořádku byly vraždy, znásilnění, únosy, obchody s mrtvolami a lidskými orgány, mučení, zmrzačování ze strany ruské armády vůči civilnímu obyvatelstvu.

61

Maschadov mezitím utužil své velení nad jednotkami, které nyní díky domobranám

kontrolovali celé Čečensko. Zbraně většinou nakupovali od zkorumpovaných ruských vojáků v Čečensku či z ruských základen v Gruzii. Velkým zdrojem financí byla také čečenská

diaspora v Moskvě, Jordánsku, Turecku a SAE. Také některé islámské organizace v Saúdské Arábii byli Čečencům finanční podporou.

17. prosince 1995 se spolu s volbami do ruského parlamentu konaly v Čečensku volby

nejvyššího představitele republikové administrativy. Podle pozorovatelů z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a novinářů volby proběhly za naprostého nezájmu většiny Čečenců a za podmínek pro hlasování absolutně nevhodných, neboť po celé republice sváděla armáda tvrdé boje s povstalci. Ačkoliv Moskva před tím prohlásila, že se volby

budou konat až po stažení vojsk, vyhlásila je nakonec za regulérní a zveřejnila výsledky, podle nichž byl prezidentem Čečenska zvolen bývalý šéf KSSS v Grozném Doku Zavgajev, jenž získal 93% hlasů při účasti 64,5% oprávněných voličů. V zemi tak vládly dvě paralelní správy – ruská a čečenská.

Moskevská média se o válce v roce 1996 odmlčela, neboť se v Rusku přiblížily

prezidentské volby a válka v Čečensku byla jednou z příčin klesající podpory Borise Jelcina.

V rámci svého znovuzvolení se proto rozhodl sejít s Džocharem Dudajevem a jednat o ukončení války. K setkání však již nedošlo, neboť 21. dubna 1996 byl čečenský prezident při výbuchu ruské rakety zabit.

V následujícím období došlo k mnoha vyjednáváním, podepsané mírové dohody však

byly vždy oboustranně nedodrženy. Na pokračování konfliktu v Čečensku měli zájem některé skupiny - především armádní dodavatelé, zkorumpovaní politici či generálové. Ruský rozpočet uvolnil na obnovu Čečenska miliony dolarů, u kterých se dalo těžko ověřit jak byly

využity. Podle francouzské humanitární organizace Médecins Sans Frontieres vojáci vybírali od vesničanů peníze za to, že jim nechají volný koridor a dvě až tři hodiny času na opuštění vsi než začne útok.

Nová mírová dohoda, která definitivně ukončila první čečenskou válku, byla

podepsána po několikadenním jednání v dagestánském Chasavjurtu 31. srpna 1996, zřejmě

také díky mezinárodnímu tlaku, kdy i americký prezident Bill Clinton psal Jelcinovi dopis s požadavkem na ukončení násilí.

Podepsání Chasavjurtské mírové dohody fakticky znamenalo uznání Čečenska jako

nezávislé republiky, protože neponechávala Moskvě žádné vojenské ani politické prostředky

pro prosazování vlastního vlivu v Čečensku, které dostalo možnost řešit vlastní záležitosti

62

podle vlastního uvážení. Čečensko však nemohlo počítat s mezinárodním uznáním, protože z hlediska mezinárodního práva zůstávalo i nadále součástí Ruské federace.

Konečné řešení politického statutu Čečenska bylo odloženo na rok 2001, podepsání

mírové smlouvy bylo tedy jen provizorním řešením, jehož význam spočíval především v zastavení dalšího krveprolití.

7.4 Druhé období nezávislosti Čečenska Během krátkého

příměří

došlo 22. ledna 1997 k uspořádání prezidentských a

parlamentních voleb, v nichž zvítězil a novým čečenským prezidentem se stal polní velitel Aslan Maschadov, jenž založil Čečenskou republiku Ičkeria.

Volby proběhly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, ale nebyly v Rusku

uznány s ohledem na méně než 50% účast oprávněných voličů. Poražený Šamil Basajev se

stal viceprezidentem, ale záhy označil Maschadovovu politiku za proruskou a vyzval jej k rozpuštění parlamentu, opuštění úřadu prezidenta a ke vzniku islámské rady v čele s emírem, která by zemi spravovala. Začal také znovu vycvičovat své bojovníky ve jménu islámu.

Celková infrastruktura a ekonomika země byla válkou naprosto zničená, Čečensko se

stalo de facto politicky nezávislým na Rusku,

avšak zůstalo silně závislé ekonomicky.

V období 1997-1999 došlo k radikalizaci čečenské společnosti, cílem wahhábitských složek

nového čečenského vedení bylo vytvoření islamistického státu. Toto období bylo pro Čečensko zřejmě poslední možností k dosažení samostatnosti a mezinárodního uznání, k čemuž by však bylo zapotřebí podpory světových velmocí, což by bylo možné pouze

viditelnou snahou o demokracii a dodržování lidských práv, dále pak zprůhledněním čečenské politiky přizváním mezinárodních organizací, rozhodně ne islamizací společnosti, vyhlášením džihádu Rusku a podporou terorismu.

Mírová dohoda z roku 1996 byla totiž ze strany Čečenska porušena a závazky bojovat

s kriminalitou, terorismem a národnostní i náboženskou nesnášenlivostí nebyly naplněny. Opět se začaly množit násilné útoky a na denním pořádku byly také únosy a vydírání jak civilistů z řad Rusů a Čečenců, tak i zahraničních humanitárních pracovníků.

Teroristické útoky pokračovaly. V březnu 1999 vybuchla nálož na tržišti v

severoosetinském Vladikavkazu, v srpnu a v září téhož roku podnikli Čečenci ozbrojené

útoky do Dagestánu, k několika bombovým útokům došlo i v samotné Moskvě. Ruské tajné služby z nich obvinily právě Čečence.

Část separatistů, která je spojena se Šamilem 63

Basajevem a islámským fundamentalismem, začala provádět atentáty na ruské civilní obyvatelstvo. Známá byla akce uvěznění 700 rukojmí v moskevském divadle na Dubrovce v

říjnu 2002 , kde během vysvobozování rukojmí zahynulo asi 150 osob. V srpnu 2004 byla vyhozena do povětří dvě ruská civilní letadla sebevražednými útočnicemi.

Ani během období tzv. druhé nezávislosti se tedy z Čečenska nepodařilo vytvořit

fungující stát, především z důvodu jeho nevyřešeného statusu a z toho plynoucí izolace

republiky, nepřátelského postoje Moskvy, roztříštěnosti čečenské společnosti a zeslabení

tradičních struktur, které ji držely pohromadě. Čečensko se nacházelo ve stavu hluboké společenské krize, válka přinesla zemi strašlivou devastaci a jejím obyvatelům obrovské

psychologické trauma, jenž bylo jen zčásti vykompenzováno zadostiučiněním z vojenského vítězství.

Vznikla

vrstva čečenských „knížat“, která se stala skutečnými vládci republiky.

Jednalo se o vlivné polní velitele, kteří si pořídili soukromé armády a nezřídka se zabývali

výrobou paliva z ukradené ropy, obchodem se zbraněmi, drogami, únosy lidí a dalšími

nezákonnými aktivitami. Navíc došlo k radikalizaci postojů některých vrstev čečenské společnosti , mezi nimiž úspěšně působili wahhábitští a jiní fundamentalističtí kazatele a propagandisté.

7.5 Druhá čečenská válka Impulsem k druhé čečenské válce byl vpád wahhábitských ozbrojených skupin pod

vedením Basajeva do Dagestánu 7. srpna 1999, kde vyhlásili vytvoření islámského státu a obrátili se na všechny muslimy Dagestánu a Severního Kavkazu s výzvou, aby se k nim připojili a zúčastnili se války proti nevěřícím. Prvním cílem této války mělo být vyhnání Ruska z Dagestánu a pak z celého Kavkazu. Masové podpory se extremistům však nedostalo.

Zatímco v Dagestánu zuřily boje, došlo v několika ruských městech k nevídaným

teroristickým útokům. Ruská vláda, především pak

nově jmenovaný premiér Putin46,

obvinila z těchto nelidských činů čečenské povstalce. Tato obvinění se šokované ruské společnosti zdála naprosto logická, ačkoliv jasné důkazy o čečenské stopě chyběly.

46

Popularita mladého premiéra stoupala neuvěřitelným tempem. Podle tehdejších průzkumů volilo by začátkem září 1999 Putina v prezidentských volbách pouhé 1 procento ruských občanů, za měsíc však měl předseda vlády podporu 15 procent, v listopadu – již 30 procent voličů 64

V září 1999 bylo rozhodnuto, pod rouškou boje s terorismem, o vyslání silných

vojenských složek do oblasti. Vzhledem k síle nasazených vojsk se podařilo počátkem roku 2000 dobýt Groznyj a získat kontrolu nad zemí. Vedením operace byla pověřena FBS, jejímž

úkolem bylo odhalovat čečenské ozbrojené oddíly. Ani tentokráte Západ nijak nereagoval na ruskou agresi, s výjimkou slovního odsouzení. Na začátku října Rusové obsadili severní

třetinu Čečenska, Čečenci vyhnaní do hor zahájili partyzánskou válku a konflikt uvízl na mrtvém bodě.

Přes probíhající boje Rusko v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené akce a začalo v

Čečně zavádět pomocí politických akcí plán "normalizace" za účelem zbavení volební

legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády. Základními prvky plánu byla nová ústava a prezidentské volby. Návrh ústavy předložil Achmad Kadyrov, dříve islámský duchovní a

jeden z polních velitelů, po přechodu na stranu federálních sil v roce 1999 (za což byl čečenskými bojovníky označen za zrádce) proruský šéf státní správy. Z několika

předložených návrhů byl ruskou vládou vybrán návrh promoskevské čečenské správy, který se však vyhýbá zmínkám o nezávislosti, autonomii či svrchovanosti. Čečensko je podle

návrhu ústavy samosprávným zřízením v rámci Ruské federace, jeho občané jsou zároveň

občany Ruska a úředními jazyky jsou jak ruština, tak čečenština. Fakticky se z doposud víceméně nezávislého Čečenska dle ústavy stává nedílná součást Ruska. Ústava byla přijata

v lidovém referendu 23. března 2003 a začala platit 2. dubna 2003. V říjnu 2003 se

uskutečnily prezidentské volby, které vyhrál Kadyrov. Nezávislí pozorovatelé z řad ruských a čečenských nevládních organizací však upozornili na rozsáhlé manipulace s volebními výsledky a s údaji o volební účasti.

Putinův záměr byl jasný: posílením proruské Kadyrovovy skupiny se snažil vytvořit

účinnou protiváhu separatistům a postupně vyhrát válku v Čečensku prostřednictvím

samotných Čečenců. Proměna Kadyrovova klanu a jeho soukromé armády v téměř neomezené vládce republiky však nevedla k jakémukoliv zlepšení života jejich obyvatel či skutečné stabilizaci země.

Kadyrov byl zabit v květnu roku 2004 při pumovém atentátu na stadioně v Grozném.

Jeho syn a dosavadní ředitel bezpečnostních služeb, Ramzan Kadyrov, byl jmenován

vicepremiérem a vedl práci vlády. Nové prezidentské volby se uskutečnily 29. srpna 2004. Největším favoritem byl zpočátku Ramzan Kadyrov, v Kremlu byl přijat i Vladimirem

Putinem, ale brzy se zjistilo, že nedosáhl ústavou požadovaných 30 let a nemá mimořádné intelektuální a politické vlastnosti. Mezi favority byl také proruský Alu Alchanov, který

65

nakonec volby vyhrál. Ačkoliv oficiálně nebylo zaznamenáno žádné porušení volebního zákona, mezinárodní organizace měly vůči průběhu voleb řadu výhrad.

Podle rebelů je Alchanov zrádce spolupracující s Moskvou. Rusko odmítlo jakákoli

jednání s legitimně zvoleným prezidentem republiky Ičkerija Aslanem Maschadovem, který byl představitelem umírněného křídla separatistů. Místo toho ruská tajná služba FSB vypsala

v září 2004 odměnu ve výši více než 10 miliónů dolarů za informace, které povedou k zatčení nebo likvidaci vůdců čečenského hnutí odporu Aslana Maschadova a Šamila Basajeva47.

V únoru 2005 potvrdil čečenský vůdce Aslan Maschadov skrze ruský deník

Kommersant a radikální čečenskou agenturu Kavkaz-centr informace o tom, že v polovině

ledna vydal rozkaz oddílům čečenského hnutí odporu pozastavit v únoru „veškeré vojenské

akce“ a vyzval Kreml k zahájení politických jednání o urovnání rusko-čečenského konfliktu. Šamil Basajev později potvrdil, že jeho jednotky se podřizují rozkazu Aslana Maschadova o dočasném příměří. Ruská strana ponechala tato prohlášení bez reakce.

Aslan Maschadov se oficiálně distancoval od všech teroristických akcí, mimo jiné i od

útoku na školu v Beslanu v září 2004, avšak jako viditelnější představitel Čečenců, byl 8.března 2005 zabit ruskou armádou. Je příznačné, že zahynul tři týdny po té, co vyhlásil

jednostranné přiměří, které se jeho jednotky snažily dodržovat, a vyzval Moskvu, zdaleka ne

poprvé, k zahájení mírových jednání. Odstraněním umírněného vůdce otevřelo Rusko cestu pro radikální čečenské separatisty, kteří nebudou váhat použít k prosazování svých cílů i takové prostředky jako terorismus.

Na jeho místo nastoupil z výkonu své funkce předseda

nejvyššího šariátského soudu Abdul Chalim Sajdullajev. Předpokládá se, že bude držet umírněnou linii, kterou zastával Maschadov. Polní velitel Basajev již vyzval k loajalitě k novému vůdcovi.

7.6 Postoj zemí SNS k válce v Čečensku Válka v Čečensku měla dalekosáhlé důsledky nejen pro ruskou vnitřní politiku a

armádu, ale také pro politiku Ruska ve vztahu k blízkému zahraničí. Rusko svým postupem ve válce popřelo svou vlastní politiku společného řešení konfliktů v rámci SNS. Když totiž

konflikt eskaloval, některé státy navrhly, aby byla do Čečenska vyslána mírová mise SNS, což Rusko striktně odmítlo. Moskva tedy na jedné straně očekávala od partnerů loajalitu, na

47

Spojené státy daly již v roce 2003 Basajeva na oficiální seznam hledaných mezinárodních teroristů. 66

straně druhé však trvala na svém právu být výhradním garantem míru v postsovětském prostoru.

Nejvíce byly válkou zasaženy státy Jižního Kavkazu, neboť jejich obyvatelstvo

mnohdy spojuje s Čečenci etnická či náboženská příbuznost, vlastní separatistické tendence nebo tyto státy

s Čečenskem přímo sousedí. Například vedení Ázerbájdžánu nakonec

označilo válku za vnitřní záležitost Ruska a Čečensko za součást Ruské federace, ačkoliv

obyvatelstvo země odmítalo ruské silové řešení konfliktu. Naopak prezident Gruzie Ševarnadze od počátku podporoval Rusko a pod vlivem vlastního konfliktu v Abcházii zdůraznil, že každý stát má právo na udržení své teritoriální integrity. Navíc čečenský prezident Dudajev byl Ševarnadzeho osobní nepřítel, neboť podporoval právě abcházské separatisty.

Většina středoasijských republik prohlásila čečenský konflikt za vnitřní záležitost

Ruska. Pouze kazachstánský prezident vyjádřil znepokojení nad průběhem války a nabídl se jako zprostředkovatel mírového řešení, což však bylo Ruskem odmítnuto.

Proti válce se ostře postavily pobaltské státy, především pak Estonsko, jenž bylo

prvním státem na světě, který oficiálně protestoval proti ruské vojenské operaci i způsobu vedení války.

V žádné zemi SNS však nedošlo k tak silným protestům proti válce v Čečensku jako

na Ukrajině. Ukrajina sledovala konflikt s obavami, aby se nerozšířil až k jejím hranicím či

nerozpoutal separatistické tendence ruského obyvatelstva Krymu, v úvahu však musela brát i

svou závislost na Rusku především v dodávkách nerostných surovin. Ještě před vpádem ruské armády do Čečenska vyzvala Ukrajina Rusko k mírovému řešení konfliktu, i když vše později označila za jeho vnitřní záležitost.

Podle oficiálních ruských zdrojů současné době žádný válečný konflikt v této oblasti

není a svou ozbrojenou intervenci nazývají bojem proti terorismu. Nutno dodat, že ani Západ

nemá potřebu Rusko nadbytečně kritizovat, mnoho zemí má sice řadu pochybností o ruském postupu v Čečensku, jde jim však především o to, aby neztratily spojence v boji proti

terorismu či politické a ekonomické nestabilitě, neboť Rusko je stále ještě vlivnou

ekonomickou silou na starém kontinentě. Navíc nikdo nechce narušovat relativně vzájemné dobré vztahy a provokativně zasahovat do evidentně vnitřních záležitostí Ruské federace.

Sebevražední atentátníci jsou neustále hrozbou pro obyčejné lidi na celém území

Ruské federace a uprchlíci bez přestání opouštějí své domovy. Otázkou tedy zůstává, jak dlouho tato situace ještě může trvat, tedy jak dlouho ještě bude Evropa přivírat oči a

67

benevolentně přijímat tyto uprchlíky, místo toho, aby se pokusila situaci řešit politickým nátlakem na ruské vedení.

7.7 Postkonfliktní řešení situace „Podrobit Čečence a jiné národy této oblasti je stejně těžké jako srovnat Kavkazské hory se zemí. To je cíl, kterého by se dalo dosáhnout nikoli bajonety, ale časem a osvícenským úsilím“ Michail Orlov (účastník povstání děkabristů a kavkazské války)

Lze říct, že dnešní Čečensko je nejvíce zdevastovaným regionem i v rámci bývalého

SSSR, kde rozhodně nechybí oblasti, které těžce utrpěly v důsledku vojenskopolitických konfliktů a ekonomických krizí.

Čečensko se dnes nachází pod vojenskou správou. Po dvou

zničujících válkách

zůstává veškerá čečenská infrastruktura i ekonomika v devastovaném stavu. Naprostá většina městských čtvrtí v Grozném, ačkoliv těžké boje tam skončily před pěti lety, stále leží v troskách.

Čečensko je

stále ekonomicky závislé na Rusku, není schopno ekonomické

samostatnosti, navíc stávající chudoba a nezaměstnanost by vedla k další radikalizaci

společnosti, což je jedním z argumentů, proč se nemůže stát samostatným státem. Prostředky, které ruská vláda poskytuje na rekonstrukci čečenského hospodářství, však podle některých informací většinou mizí v kapsách federálních a čečenských úředníků.

I nadále zde dochází k porušování lidský práv, a to jak ze strany ruských vojáků, tak

různých čečenských klanových ozbrojených skupin. Na denním pořádku jsou tu únosy, vydírání, ilegální obchod s ropou, které vedle pašování drog tvoří hlavní příjmy čečenských extremistů.

Dnešní ruský zájem v Čečensku má zřejmě spíše bezpečnostní důvody. Pro transport

ropy z Kaspického moře byla již

roku 2000 vytvořena nová alternativa, přičemž nový

ropovod čečenské území obchází. Taktéž hrozba řetězového rozpadu Ruské federace není vzhledem ke značné etnické roztříštěnosti země příliš pravděpodobná.

Vnímání Čečenska jako bezpečnostní hrozby pro celý region a federaci je jistě

opodstatněné, ale tato bezpečnostní hrozba je také důsledkem chybné sovětské a posléze i

ruské politiky v regionu. Dvě zničující války znamenaly faktický rozpad země, radikalizaci obyvatelstva a rozmach wahhábismu i terorismu. Tyto války, s nimi spojený ilegální obchod

se zbraněmi, ale i drogami, jsou hrozbou pro stabilitu celého kavkazského regionu. Šíření 68

wahhábismu by mohlo způsobit radikalizaci okolních zemí, vést k nárůstu terorismu a konfliktů v celé oblasti. Neochota ruské i čečenské strany ke kompromisům může v budoucnu způsobit destabilizaci celého regionu. Návrh k

ukončení rusko-čečenského konfliktu představil v roce 2003 ministr

zahraničních věcí Čečenské republiky Ičkerija

ljas Achmadov. Tento plán předpokládá

demilitarizaci čečenských sil, odchod ruských vojsk

z území

Čečenska, vytvoření

mezinárodního řídícího orgánu pod hlavičkou OSN a nasazení pořádkových sil OSN. Pak může být zahájena rekonstrukce.

Rozhovory o možném právu na sebeurčení by bylo možné zahájit teprve po vytvoření

nové infrastruktury a odzbrojení celé oblasti. Takováto situace ale může těžko nastat při

současné blokádě z ruské strany přístupu mezinárodních organizací, sdělovacích prostředků a humanitárních organizací.

Je nesporně těžké podívat se na situaci nezaujatě, jakoby z obou stran. Tento konflikt

je navíc mnohem komplikovanější. Když oficiálně skončila druhá válka, dalo se říct, že

jednotlivé strany se skládaly z Rusů, z Čečenců loajálních Rusům, z čečenských civilistů, kteří chtěli mír, a z čečenských rebelů. Teď údajně existuje asi osm různorodých stran, z nich každá bojuje se zbraní v ruce za svou vizi budoucnosti této republiky.

Na jedné straně se objevují hlasy volající po samostatnosti Čečenska. Ruská moc

podle nich nemá na tomto území co pohledávat, neboť Severokavkazané nikdy nebyli Rusové a nikdy jimi ani nebudou. Jejich země vždy byly a stále jsou jen a jen ruskými

koloniemi. Navíc tvrzení , že Čečensko musí zůstat pod ruskou správou, neboť jsou nutné

mnohamiliardové investice na jeho obnovu, je podle nich pravdivé jen částečně. Mír totiž

nikdy nenastane, pokud ruská armáda zůstane na čečenském území. Investovat do těchto oblastí bude mít tedy smysl až po jejich odchodu.

Čečenci navíc díky ruskému silovému

řešení konfliktu vytvářejí nejrůznější zločinecké bandy, mnohdy aktivně spolupracující s mezinárodním terorismem. Čím dříve získá Čecna nezávislost, tím dříve ztratí smysl jejich boj.

Na druhé straně nelze přehlédnout protichůdné tvrzení, že za tímto

bojem

za

nezávislost je v současnosti nutné hledat nikoli touhu po svobodě a demokracii, ale pouze

chtivost malé skupiny lidí po moci. Právě proto Putin nesmí připustit další dělení Ruska.

Rusko je a vždy bylo mnohonárodní stát. Je tam mnoho vládychtivých jedinců, kteří v samostatnosti vidí možnost osobního obohacení a neomezené vlády nad lidmi.

Nezávislost Čečenska dnes radikálně prosazuje v Čečensku jen málokdo. Civilní

obyvatelstvo je vyčerpáno z mnohaletých vleklých bojů. Podle slov čečenských uprchlíků již 69

Čečna nikoho nezajímá, tudíž je jen malá šance k vyřešení konfliktu. „Utekli jsme nejen před

okupanty, ale i před čečenskými náboženskými fanatiky a mafiemi, kterým nejde o lidi či o právo na sebeurčení, ale o uskutečnění pro nás neakceptovatelné představy o uspořádání společnosti nebo o vlastní prospěch.“48

Při dnešní situaci je odchod ruských vojsk z Čečenska nemožný, protože by zřejmě

vedl ke vzniku mocenského vakua, jenž by vyvolalo nový cyklus konfliktů, což by jen prohloubilo stávající krizi. Ruská vojska musí proto být postupně nahrazována mírovými silami.

Konflikt v Čečensku projde ještě dlouhým vývojem, než se objeví nějaké objektivní

východiska. Především je nutné přivést obě strany k dialogu a najít možné kompromisy. To však bude těžké, když především ruská strana odmítá vést s „teroristy“ jakékoli dialogy. Je však nutné si uvědomit, že k radikálním řešením

sahají obě strany konfliktu. Jediným

možným východiskem je zřejmě zapojení mezinárodních organizací. Nicméně se zatím zdá,

že takovýto vývoj v nejbližší době nenastane, neboť Kremlu vyhovuje udržovat celou oblast v izolaci jako potenciální hrozbu pro celou Federaci a Západ nehodlá narušovat vzájemné dobré vztahy a zasahovat do evidentně vnitřních záležitostí Ruské federace.

Řešení konfliktu není možné bez likvidace rusko-čečenského nepřátelství. Po dvou

válkách je tento úkol nesmírně těžký, pokud vůbec dosažitelný. Bohužel předchozí historické zkušenosti obou národů také nepřejí brzkému usmíření, spíše naopak, poskytují velké množství důvodů k přetrvání vzájemné nedůvěry a nepřátelství.

Čečenské války nejsou jen ozbrojeným konfliktem někde na bezvýznamném okraji

obrovského ruského státu. Dá se bez nadsázky říct, že tyto dvě války spoluvytvářely jak samotné Čečensko, tak celé Rusko.

7.8 Specifika čečenského národa, kavkazofobie v ruské společnosti „Jsme si rovní a svobodní jako vlci“ - čečenské přísloví

Odlišnost Čečenců od většiny jejich sousedů, Rusů či jiných evropských národů

spočívá především v absenci pevných státních struktur a rozvinuté společenské hierarchie. Čečenská společnost byla založena na klanovém principu, jehož vliv přetrvává do jisté míry dodnes. 48

Zdroj: www.blisty.cz/2003/5/14/art13991.html 70

Stav, v němž se čečenská společnost nacházela až do doby ruské kolonizace, lze

označit za rodokmenové společenství s prvky vojenské demokracie, v nichž výraznou roli hrály tzv. tejpy, seskupení několika velkých samostatných rodin nebo rodů, jenž si byly

navzájem rovny, ačkoli některé z nich měly větší či menší vliv a autoritu. Za války byl však zvolen jediný velitel, jemuž se členové tejpů museli až do ukončení bojů podřídit. Nejednalo

se o vládu trvalého charakteru, na rozdíl od jiných národů se z těchto vůdců nestávala dědičná knížata.

Tím se dá také vysvětlit jistá „dočasnost“ novodobých čečenských vůdců typu

Dudajeva či Maschadova, jenž se za války stali vůdčími osobnostmi a symboly odporů vůči agresi zvenku. Po ukončení války však jejich vliv rychle klesal a pokaždé se vynořily tradiční rozpory mezi jednotlivými klany a skupinami. To

pravděpodobně vysvětluje, proč se

Čečencům nikdy nepodařilo založit vlastní stát a dvě období faktické nezávislosti v novodobých čečenských dějinách se proměnila v doby zmatku a souboje znepřátelených

skupin o moc a peníze, ale naopak také schopnost věčně rozdrobených Čečenců sjednotit se proti společnému nepříteli.

Zajímavá je také tradice „cizích“ vůdců v čečenských

protiruských povstáních.

Například právě zmiňovaní Džochar Dudajev a Aslan Maschadov byli mnohými Čečenci

vnímáni jako částeční cizinci , neboť jako sovětští důstojníci strávili většinu svého života mimo Čečensko, což však paradoxně posílilo jejich pozice, neboť nebyli zapleteni do klanových rozepří a představovali celočečenský boj proti Rusku.

I v současné době je vesměs každý Čečenec spojen se svou velkou rodinou, tejpem,

který slouží také jako prostředek společné obrany jeho členů. Například krevní msta byla a občas dodnes je u mnoha horských národů včetně Čečenců naprostou samozřejmostí.

Důležité místo v životě Čečence zaujímá také islám. Čečenci zůstávali dlouho věrni

starým, předislámským tradicím a zvykům – adatům, které islámskému právu nezřídka

protiřečily. Islámu ovšem dodával na popularitě mnohaletý konflikt s Ruskem, protože Mohamedova víra byla vnímána jako jeden z pilířů čečenské identity, díky němuž se Čečenci

od „nevěřících“ Rusů lišili. Bránit islám znamenalo bránit svou zemi, zvyky a tradice svého národa, ačkoliv tyto tradice, jak již bylo zmíněno, nebyly stoprocentně islámské. oblastí

V 80. letech došlo k intenzivním ekonomicky motivovaným migracím lidí z různých Kavkazu do ruských velkoměst. Skutečnost, že se ocitli v cizím a neznámém

městském prostředí, ve kterém obvykle nebyli vítáni zrovna s nadšením, utvrzovala kavkazské venkovany v tom, že se musí v obrovské konkurenci místních občanů nevyhnutelně spoléhat na vlastní síly.

71

Došlo tedy k posílení mechanismů jejich klanové a etnické soudržnosti a zanedlouho

začaly mezi některými mladými Kavkazany vznikat zločinecké sítě, vytvářené na etnickém nebo smíšeném klanově-etnickém principu. Kriminální a obchodní činnost ovšem nebyla nezbytnou podmínkou ke konstruování a posílení antipatií ruských obyvatel. Ty byly někdy

determinovány i kulturně, významnou roli sehrál také odlišný jazyk, vzhled, temperament i přirozená snaha cizinců držet se v cizím prostředí pohromadě.

Od počátku 90. let 20. století to nebyly jednotlivé kavkazské národy, proti kterým byla

namířena veřejná nespokojenost, ale díky záviděníhodné součinnosti médií, lokálních vlád a různorodých nacionalistických uskupení v ruské společnosti je jím stala kavkazské národnosti49.

tzv.

osoba

Podle výzkumů veřejného mínění dochází od začátku 90. let k značnému nárůstu

nacionalistických a xenofobních nálad jak v samotném Čečensku, tak v celém Rusku.

Zatímco čečenský radikální nacionalismus byl však od samotného začátku namířen především proti Rusům, považuje ruský nacionalismus za nepřátele Ruska nejen Čečence, ale zároveň

všechny kavkazské národy, snad jen s výjimkou tradičně prorusky orientovaných Osetů . Tyto protikavkazské tendence vyplývají z kontroverzních vztahů mezi Rusy a představiteli kavkazských národů v každodenním styku.

Je přitom velmi zajímavé, že podle ruské socioložky Sikevičové si například obyvatelé

Petrohradu

na ulici všímají nikoliv Ázerbajdžánců či Čečenců, ale osob kavkazské

národnosti, neboť většina Rusů není schopna rozlišit jednotlivé příslušníky národů Kavkazu pouze podle vzhledu.50

Negativní názory vůči rodákům z Kavkazu převládají mezi mládeží ve věkovém

rozmezí 18 až 25 let (cca 70%), kdežto lidé starší 55 let, u nichž jsou vzpomínky na staré časy ještě čerstvé, jsou k nim o poznání tolerantnější (méně než 40%). To svědčí o jisté krizi ruské společnosti, neboť

ve stabilních společnostech tomu bývá zcela opačně, právě

mladiství, nikoli starší, tam mívají tendenci k nexenofobním reakcím.

Obavy ruských obyvatel posiluje také pocit, že Kavkazané jsou „všude“ , je jich

„příliš hodně“, „všechno si hned přivlastní“ atd. Tyto fobie jsou do značné míry ovlivňovány

také tím, že rodáci z Kavkazu se většinou snaží obsazovat výnosná místa v obchodování,

státním sektoru a podobně. Na nové pozice pak prosazují své příbuzné a známé, a to i na úkor místního obyvatelstva. Navíc na obranu svých individuálních, klanových či etnických zájmů jsou nezřídka ochotni použít i hrubou sílu. 49 50

v originále: лицо кавказской национальности Nalčadžjan, A.: Etnopsichologija, Moskva 2004, str. 268 72

Xenofobie a etnofobie jako takové představují v současném Rusku vážný problém.

Společenský vývoj druhé poloviny 90. let nakonec přivodil razantní nárůst počtu ultranacionalistických a rasistických organizací. Dochází k stále častějším rasisticky

motivovaným útokům proti Kavkazanům („černým“), obyvatelům Střední Asie („Asiatům“ či „šikmookým“), ale také proti černochům a lidem z blízkovýchodních a asijských zemí, neboť nemají dostatečně „slovanský“ vzhled.

Podle průzkumu, uskutečněného začátkem roku 2005 ruským střediskem Levada-

centr, odpovědělo na otázku „zda ztělesňují představitelé neruských národů, kteří pobývají

na území Ruska, pro tento stát hrozbu“ kladně cca 55% respondentů. Navíc by si 53% Rusů

přálo, aby v Rusku vůbec nežili Čečenci, 43% - Romové , 38 % - Afričané a Číňané , 21% respondentů nechce v Rusku Židy.51

Nárůst nacionalistických a xenofobních nálad přispěl v Rusku k nespornému oslabení

společenské podpory demokratických stran a institucí. Strach ruských občanů před

terorizmem a islámským radikalizmem, jehož ohniskem se Čečensko na konci 90. let vskutku stalo, přivedl jejich většinu zpět k nekritickému chápání státní moci jako jediné záchrany před teroristickou hrozbou a přenosem čečenských hrůz do jiných ruských regionů.

Podle politologa Souleimanova se v Rusku odpradávna pěstoval obraz „nepřítele“ –

vnějšího nebo vnitřního, jenž měl sloužit k mobilizaci společnosti a přesměrování její

nespokojenosti z neblahých sociálně-ekonomických poměrů směrem, který se vůdcům zrovna

hodil. Dnes je tato role přisouzena, mimo jiné, také Čečencům, přičemž Rusové mají o

představitelích kavkazských národů , stejně jako o převážné většině jiných národů bývalého SSSR, spíše povrchní a necelistvé znalosti. Hlavním problémem bylo a dodnes zůstává

naprosté nepochopení většinou ruské společnosti specifika Čečenců jako národu, který lze považovat za unikátní dokonce i v rámci „hory jazyků“ – Kavkazské oblasti, jež je známa svou etnickou a kulturní rozmanitostí.

O rozdmýchávání protikavkazských nálad v ruské společnosti se

média a ruská politická elita. Například moskevský starosta Lužkov

zasloužila také

před zříceninami

obytného domu na Kaširské ulici v Moskvě rázně určil viníka, aniž by počkal na rozhodnutí

soudu: „To je čečenský terorismus.“ Neméně slavné je rčení Vladimira Putina, tehdy ještě

ministerského předsedy, s nimž přišel pár dnů po té, co zahájil druhou čečenskou válku, o tom, že teroristé budou likvidováni kdekoliv budou zastiženi, třeba i na záchodě52. O tři roky

51 52

The New Jews. The Economist, únor 2005, str. 27 v originále: „Мы их будем мочить там, где застанем. В сортире, так в сортире“ 73

dříve byl šéf rozvědky Barsukov ve svém projevu ještě nekompromisnější, když před televizními kamerami pronesl: „Všichni Čečenci jsou bandité, zloději a vrazi.“

Obdobné výroky politiků či významných osobností veřejného života nejen ve vztahu

k Čečencům a Kavkazanům, ale i ve vztahu k představitelům jiných národů, začaly být velmi populistické a senzacechtivá média je bez váhání šíří. Mnohým čistě kriminálním činům, je

pak často zbytečně přikládán etnický rozměr v případě, že mezi jeho účastníky patří také rodáci z Kavkazu.

K různým všedním zprávám se hojně přidávaly zprávy politické. Šlo například o

zprávy o represích proti etnickým Rusům v Čečensku v letech 1990 - 1994, které vládní orgány účelně nadsazovaly, aby je využily pro zesílení protičečenských a militantních nálad a k ospravedlnění války.

Tyto skutečnosti ještě více zesílily pocit ohrožení u většiny ruského obyvatelstva,

takže nevlídné jednání s představiteli kavkazských národů v práci, na ulici, ve škole, ve státních orgánech či ve sféře služeb a jinde není vůbec překvapivé.

Enormně rozšířené jsou pak protikavkazské nálady v ruských provinciích, kde je

kavkazská problematika úspěšně využívána místními gubernátory pro odvedení veřejné nespokojenosti od kritických sociálně-ekonomických poměrů, či vlastních aktivit místních, mnohdy polokriminálních, politických elit.

Nutno přiznat, že pro své špatné renomé v ruské společnosti udělali dost i samotní

Kavkazané a v období tzv.druhé čečenské nezávislosti (1996 - 1997) k tomu přispěli i

zločinci z řad Čečenců. Protičečensky naladěné veřejné mínění ovlivňovaly i teroristickokriminální útoky zločinců či diverzantů čečenské národnosti v ruských městech, těžce nesená porážka v první čečenské válce, ale i stále častější případy únosů lidí, někdy i pracovníků

humanitárních organizací, stavebních dělníků, inženýrů a novinářů, kteří neměli nic společného s válkou a bylo s nimi v meziválečném Čečensku zacházeno brutálně.

Zjednodušeně lze říci, že v představách průměrného ruského občana je v posledních

letech Kavkazan často spojován s všudypřítomnou

kavkazskou mafií, kriminalitou a

protiprávní činností obecně ve stejné míře, jako jsou v představách Evropanů spojováni obyvatelé zemí bývalého Sovětského svazu.

Od poloviny 90. let obsazují čelní pozice objektů protikavkazských nálad přirozeně

Čečenci. Všeruské centrum výzkumu veřejného mínění záhy po teroristických výbuších v ruských městech v září 1999 zaregistrovalo, že 64% obyvatel Moskvy se vyslovilo za násilné

vystěhování Čečenců z hlavního města, tedy fakticky za etnickou čistku, a 68% souhlasilo s tvrzením, že se vztah vůči Kavkazanům podstatně zhoršil. 74

Čečenci vstoupili do 21. století jako národ, který do značné míry opustil své tradiční

zásady, zákony a zvyky, nedokázal však v důsledku různých faktorů vytvořit vlastní životaschopný moderní stát ani stát jako součást dnešní ruské společnosti, od níž je většina Čečenců oddělena propastí vzájemné nedůvěry a dokonce nenávisti vzniklé během dvou válek

V důsledku válečného desetiletí mladá generace Čečenců nezažila nic jiného než válku

a bídu a mnoho těchto mladých lidí již neumí nic jiného než válčit, zabíjet a rabovat. Násilí,

které se v Čečensku stalo každodenním jevem, vytvořilo ovzduší nepříznivé pro normální

vývoj společnosti. Synonymem k výrazu Čečenec či Kavkazan se v postsovětském vědomí

obyvatele Ruské federace stala substantiva „bandita“, „terorista“, „extrémista“, „separatista“ a jiná, která mají vysloveně negativní konotace. Z války mezi Ruskem a Čečenskem se

pozvolna stala čečenská občanská válka, což však neznamená, že se Moskvě podařilo dosáhnout svého cíle, pokud tímto cílem bylo byť silové, ale přece jen ukončení války a stabilizace Čečenska.

7.9 Sdělovací prostředky versus státní orgány Ve své pravidelné výroční zprávě mezinárodní organizace „Reportéři bez hranic“ řadí

Rusko v roce 2004 až na 140. místo mezi zeměmi, v nichž byla monitorována svoboda slova. V rámci bývalého Sovětského svazu tak byl na média vyvíjen silnější politický tlak pouze

v zemích s autoritářským až totalitním režimem typu Turkmenistánu, Běloruska či Uzbekistánu.

Vzhledem k tomu že pořadí bylo sestavováno na základě událostí v období mezi

1.zářím 2003 a 1. zářím 2004, lze předpokládat, že pokud by byly do hodnocení zahrnuty i události ze severoosetinského Beslanu, Ruská federace by v něm dopadla zřejmě ještě hůře.

Podle bývalého válečného reportéra Jaromíra Štětiny Čečenci v první válce velmi

doufali, že mezinárodní média pomohou zabránit válečnému konfliktu a násilí. Později tuto důvěru ztratili a převládl názor, že svět Čečensko i jeho obyvatelstvo ponechal jeho vlastnímu

osudu. Ruská vláda vedena poznatkem, že mimo jiné kvůli činnosti nezávislých sdělovacích

prostředků prohrála informační válku během první rusko-čečenské války, kdy média výrazně posílila protiválečné postoje ruské společnosti, uzavřela

v druhé čečenské válce pod

záminkou boje proti terorismu Čečensko jak pro mezinárodní a humanitární organizace, tak i 75

pro média, což vede k rozsáhlému porušování lidských a občanských práv. Rusko tak vyhrálo mediální válku a z Čečenska vytvořilo černou informační díru, jenž se fakticky

nachází pod ruskou vojenskou správou a správou militarizovaných jednotek proruského vedení, které jsou mnohdy napojeny na regionální sítě organizovaného zločinu.

Je však také třeba poznamenat, že v letech 1994-95 mnohá ruská média, především

liberální, budovala zkreslenou představu o povaze Dudajevova režimu, o cílech čečenských ozbrojenců a způsobech jejich boje. Z reportáží z Čečenska bylo občas možné vyvodit závěry, že proti ruské armádě stojí ušlechtilí bojovníci za svobodu, kteří se výrazně liší od barbarsky se chovajících ruských vojáků.

Liberální média si nevšimla rychlé a velice nebezpečné radikalizace čečenského

separatistického hnutí, vehementně a oprávněně protestovala proti násilnostem, kterých se na civilním obyvatelstvu Čečenska dopouštěla ruská armáda, avšak téměř si nevšímali

porušování lidských práv čečenskými povstalci. Ještě před vypuknutím války věnovala téměř nulovou pozornost porušování lidských práv v Čečensku, jež se dotýkalo zde žijících Rusů a představitelů dalších národností.

Již od teroristických útoků v ruských městech v září 1999 se v ruské společnosti začal

stále silněji objevovat názor, že se země nachází ve válce proti mezinárodnímu

islamistickému terorismu, jenž chce za pomocí vnitřního (čečenského) spojence destabilizovat Ruskou federaci. V důsledku těchto názorů začala ruská veřejnost mnohem více inklinovat k silové politice vlády.

Ze všeho nejdříve byla tato politická linie uplatňována vůči médiím, jenž si i přes

administrativní zásahy Kremlu z let 1999 a 2000, jimiž bylo médiím zakázáno vysílat válečné

zpravodajství dávající prostor teroristům, informovat o ruských vojenských pohybech a narušovat tak protiteroristické operace, dokázala zachovat jisté nezávislé postavení.

Prvním případem se roku 2000 stala kauza válečného novináře ruské redakce Rádia

Svobodná Evropa Andreje Babického, jenž proslul kritickými reportážemi z Čečny. Babickij

byl podle paragrafu č.90 Trestního zákoníku Ruské federace zatčen „za porušení pravidel chování novinářů, platných v zóně protiteroristické operace.“

53

Strávil téměř tři týdny u

neznámých únosců, nevěděl, kde vlastně je, a byl zastrašován. Později se zjistilo, že

Babického únosci byli lidé Adama Denijeva, kontroverzního čečenského podnikatele a politika pravděpodobně spojeného s ruskými tajnými službami, který později zahynul v

důsledku pumového atentátu. Především díky silným protestům Západu, ruské televizní

53

www.cjes.ru/lib/content

76

stanice NTV i jiných nezávislých deníků byl nakonec Babickij, po mnoha dalších nevyjasněných událostech propuštěn.

Nejsledovanějším a zároveň vůči válce v Čečensku nejkritičtějším médiem byla

televizní stanice NTV. V únoru 2000 však členové Iniciativy pro nominaci úřadujícího

prezidenta Ruské federace Valdimira Putina kandidátem pro řádné prezidentské volby obvinili vedení NTV a šéfa oblíbeného politicko-satirického pořadu „Kukly“ Vladimira Šenderoviče ze zneužití slova a úmyslného pošpinění jejich kandidáta.

Zesílený nátlak ze strany státního řízení v podobě domovních prohlídek a žalob u

soudů však naopak některé novináře NTV ještě více radikalizoval. Šenderovič ve svém pořadu otevřeně kritizoval vládní politiku i samotnou osobu Putina: …“ bývalý pán byl velký, piják a blažený, a nynější je malý, střízlivý a zlobný. Bylo by lepší, kdyby chlastal.“54

Ke konci roku 2000 daňové úřady zahájily soudní řízení a NTV a televizní stanice

zakrátko zbankrotovala.

V zestátněné NTV se později vystřídalo vedení, odešla část

novinářů a ti, jenž se rozhodli setrvat, museli novou politiku vedení přijmout.

Nepohodlné novináře z NTV byl ochoten zaměstnat ve své stanici TV-6 ruský

oligarcha žijící v Londýně Boris Berezovský. TV-6 byla jediná televizní nezávislá stanice

s federálním pokrytím. Po soudním procesu z počátku roku 2002 však byla i TV-6 uzavřena a

novináři, jenž s tímto vývojem nesouhlasili, se přesunuli do nově založeného kanálu TVS. Tuto stanici však v červnu nahradil kanál Sport-TV.

Podle deníku Washington Post se tak Rusko od roku 2003 stalo zemí, v níž neexistuje

žádná nezávislá televizní stanice: „ ..ruské televizní stanice se nyní nacházejí pod federální

kontrolou a pro nezávislé televizní novináře již neexistuje možnost uplatnění.“55 V současné Ruské federaci tedy není vůbec lehké kritizovat vládní politiku, a to nejen pokud jde o situaci v Čečensku.

Velice

zajímavá

situace

nastala

také

během

událostí

v již

zmiňovaném

severoosetinském Beslanu v září roku 2004, kde teroristé čečenského a ingušského původu obsadili školu. Podle zprávy OBSE došlo během beslanských událostí k mnoha dosud nevyjasněným skutečnostem i podivným shodám okolností.

Zahraničním novinářům bylo v Beslanu systematicky bráněno v práci. Německým,

americkým i gruzinským novinářským týmům byly zabaveny videokazety se záznamem

útoku. Mnozí zahraniční i ruští novináři byli navzdory akreditaci zadržováni s odůvodněním, že jim chybí doklad o dočasné registraci v Severní Osetii, přičemž tento požadavek předtím 54 55

Izvestija , 2.8. 2000 www.cdi.org/russia/johnson/7238-8.cfm

77

nikdy neexistoval. Bez udání jakéhokoliv důvodu byl z Ruské federace vyhoštěn gruzínský novinářský tým, šéf moskevské pobočky arabského satelitního kanálu Al-Arabia byl označen za nežádoucí osobu a taktéž vyhoštěn, neboť u něj byla údajně nalezena nábojnice.

Podle gruzínského ministra zdravotnictví byla intoxikována životu nebezpečnými

látkami reportérka gruzínské televize, jenž byla zatčena jednotkami FSB a pět dnů vězněna na různých místech ve Vladikavkazu.

Komplikacím se nevyhnul ani již zmiňovaný Andrej Babickij, jenž byl před odletem

do Osetie na moskevském letišti za údajnou rvačku zatčen a strávil následujících pět dní ve vazbě.

Do Beslanu se tedy nedostal, stejně jako další známá ruská novinářka Anna

Politkovskaja, proslulá svými kritickými články vůči vládě a válečnému konfliktu v Čečensku, jenž se záhadně přiotrávila na palubě letadla směřujícího do Severní Osetie. Následující dny tak byla nucena strávit v nemocnici a do Beslanu se také nedostala.

Podle zprávy mezinárodní organizace „Reportéři bez hranic“ zpravodajské pokrytí

beslanské tragédie v září 2004 svědčilo o zavedení cenzury v elektronických sdělovacích prostředcích ze strany ruských státních orgánů.

78

8. Závěr Rozpad Sovětského svazu přispěl ke krizi ruské zahraniční politiky, ekonomiky i

vojenské síly. Pouze díky vlastnictví jaderných zbraní může být Rusko v současné době

stavěno na úroveň svým bývalým partnerům. Od státu, který se zabýval především organizováním vnějšího světa, se Rusko změnilo ve stát zaměřený na sebe. Rozsah a povaha

domácích problémů, kterým dnes čelí, nenechává nikoho na pochybách, že tento stav potrvá ještě dlouho.

Na druhé straně by bylo chybou považovat Rusko za zemi zaostalou či neschopnou,

neboť i přes obrovský nedostatek finančních prostředků a špatnou situaci ozbrojených sil je stále vyvíjen značný počet sofistikovaných zbraní, navíc strategická poloha země ležící na

dvou kontinentech spolu s nerostným bohatstvím a vlivem na své ještě méně rozvinuté

sousedy dává Rusku možnost dominovat ve dvou ze tří nejrozvinutějších oblastech světa východní Asii a západní Evropě. Rusko je v každém případě faktorem, který nelze ve světové politice pominout.

Podle odborných článků existuje mezi Ruskem a Západem dvojitá "bezpečnostní

zóna", skládající se z bývalých socialistických států (Polska, České republiky, Slovenska,

Maďarska, Rumunska, Bulharska, nových nezávislých států: Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Lotyšska, Litvy a Estonska). Přes tuto dvojitou překážku procházejí pozemní a

námořní komunikace. Rusko získalo nové sousedy, se kterými muselo po rozpadu SSSR navázat nové vztahy.

Ačkoliv je tedy Ruská federace neustále řazena mezi vlivné velmoci světa a ovlivňuje

mnoho států nejen v Evropě, není podle mého názoru vývoji v této zemi věnována dostatečná pozornost. O Rusku se všeobecně ví dosti málo, česká média ( samozřejmě kromě specializovaných) se o vnitřní ani zahraniční politiku Ruské federace příliš nezajímají.

Podobně se tento nezájem vůči Rusku projevoval po roce 1989 také ve výuce jazyků,

kdy přestala být ruština i ruské reálie téměř vyučovány. V současné době však ruský jazyk začíná být u středoškoláků stejně populární jako třeba němčina či španělština. Výuku ruštiny jako druhého povinného jazyka dnes nabízí stále více středních škol a gymnázií. Objevuje se

ale i na jazykových základních školách, přinejmenším jako volitelný předmět. Učit se azbuku je teď mezi dětmi módní záležitostí, mnozí studenti si navíc uvědomují, že v obchodování směrem na východ jsou obrovské možnosti.

Při výuce ruského jazyka je podle mého názoru velmi důležité věnovat pozornost také

ruským reáliím, je nezbytné, aby si studenti uvědomili, že Rusko není jen jedním jednolitým 79

státem, ale obrovskou federací, jenž je tvořena 89 rovnoprávnými subjekty, jejichž obyvatelstvo se mnohdy odlišuje národností, jazykem, kulturou nebo třeba náboženstvím.

V současné době se objevují hlasy, že Putinovo Rusko je poněkud spořádanějším,

disciplinovanějším a zároveň nesvobodnějším pokračováním chaotického Ruska Jelcinova. Současná ruská situace může být charakterizována také problémy s dodržováním lidských práv, rostoucí

xenofobií

a

nesnášenlivostí

v

ruské

společnosti,

zkorumpovaností mnoha vojenských velitelů, státníků i úředníků.

neschopností

a

Není pochyb o tom, že mnohé ozbrojené konflikty na území Ruské federace

rozhodujícím způsobem přispěly k proměně ruského politického systému a vedly k postupnému zesílení autoritářských prvků, jichž se tento systém nikdy nezbavil. Již Masaryk

píše ve své práci „Rusko a Evropa“ o konstantě ruské společnosti , již představuje názor, že Car je nejvyšší a nejsvětější autoritou, vše co činí je dobré a zákonné, jeho činy nesmějí být

posuzovány podle následků. Jen s nepatrnými obměnami to platí o všech nástupcích cara, od tajemníků až po prezidenty, dodnes.

Putin upevnil vertikálu výkonné moci, současný systém vlády se vrací do navyklých

kolejí někdejšího sovětského centralismu, jehož jedinou ideou je obnova ruského velmocenského postavení, důkazem čehož je podle mnohých kontroverzní centralizační reforma vyhlášená prezidentem Putinem v září 2004, která výrazně omezuje možnost ruských

občanů ovlivňovat politické procesy ve svých regionech prostřednictvím svobodných voleb gubernátorů. Tuto reformu prohlásil Kreml za jeden z prostředků posílení státu v boji proti terorismu.

S válkou proti terorismu je ostatně spojována také druhá čečenská válka, jenž výrazně

ovlivnila současné Rusko, ačkoliv jeho pozice v ní je poněkud rozporuplná. Používání

teroristických metod jako hlavního prostředku boje proti Moskvě poškodilo pověst

čečenských povstalců v zahraničí. Tato skutečnost pomohla Moskvě víceméně úspěšně včlenit válku v Čečensku do kontextu globálního boje proti terorismu, byť zde jsou evidentní

rozdíly, jež je třeba hledat v příčinách čečenského konfliktu, které mají vnitřní povahu ze začátku nespojenou se vzestupem radikálního islámu.

Druhá invaze do Čečenska měla zpočátku

plnou podporu naprosté většiny

společnosti, jež toužila po stabilitě a pořádku, dokonce na úkor omezení demokracie a

občanských svobod. Putin pro ni ztělesňoval obdivuhodného vůdce a v ruská armáda instituci, symbolizující pořádek a disciplínu.

Současná Ruská federace nepochybně disponuje politickým i ekonomickým

potenciálem, jenž by ji měl umožnit buď úplně zamezit nebo alespoň minimalizovat etnické a 80

nacionální ozbrojené konflikty. Rozhodujícím prvkem tohoto potenciálu však promyšlená sociální a národnostní politika federálního centra, založená na vyváženosti zájmů regionů a

etnických skupin v jednotlivých regionech. Realizace těchto obecných zásad v praktické národnostní politice se však zcela jistě záležitostí velice komplikovanou a dlouhodobou.

Na otázku, zda se Rusko jako státní celek v budoucnu rozpadne či ne, zda zůstane

federací nebo se změní v konfederaci, nelze nalézt na stránkách ruské i světové odborné literatury jednoznačnou odpověď. Nicméně tři v předcházejících letech nastíněny.

alternativy možného vývoje byly již

Variantou první je rozpad Ruské federace na jednotlivé státy, druhou pak vytvoření

v podstatě diktátorského režimu, který by totalitními metodami zajišťoval jednotu Ruska

V neposlední řadě pak varianta číslo tři, která počítá s vytvořením skutečné Federace, tak jak ji známe z vyspělých federativních zemí světa. Realizace této poslední zmiňované varianty

závisí jednak na ruských regionech, ale také na politice ruské federální moci a na tom, zda a nakolik Moskva pochopí, že jedinou cestou k zachování jednoty státu a k rozvoji ruské

společnosti je vypracování a realizace kvalitativně nového modelu federálních vztahů, kvalitativně nového modelu regionální politiky.

81

Literatura: • • •

Duleba, A. : Rusko na konci Jel´cinovej éry. Bratislava: IVO, 1999 Dvořák, L.: Nové Rusko. Praha: Brno, 2000

Fazikoš, A.: Reálie rusky mluvících zemí. Plzeň: Fraus 1998

•

Galeotti, M.: Čas úzkosti – bezpečnost a politika v sovětském a postsovětském Rusku.

•

Gall, C., Waal, T. : Čečensko, vítězství a prohry. Praha. 2000

• • • • • •

Praha: Themis 1998

Holzer, J.: Politický systém Ruska. Hledání státu. Blansko 2001 Jelcin, B. : Prezidentský maratón. Praha: Otakar II 2000

Kavan, Š.: Život a válka pod Kavkazem. České Budějovice 2003 Korele, L.: Rusko obtížná vlast. Brno: Doplněk 1997

Koudelka, Vlčková.: Ústavní systém Ruska – Ústava Ruské federace. Brno: Právnická

fak. MU 1997

Kotyk, V. : Rusko? Vztahy centra a regionů Ruské federace. Praha: ÚMV 1998

•

Litera, B., Švec, L., Wanner J., Zilynskyj B. : Rusko? Vzájemné vztahy

•

Procházková, P. : Aluminiová královna : rusko-čečenská válka očima žen. Praha 2003

postsovětských republik. Praha: ÚMV 1998

•

Satter, D. : Age of delirium : the decline and fall of the Soviet Union. New Haven

•

Service, R.: A history of twentieth-century Russia. Cambridge 1998

• •

2001

Slavínský, A: Parlament v plamenech. Praha 1994

Soukup, J.: Quo vadis, Putine? : nové Rusko v dějinných souvislostech. Praha 2003

•

Skokan, L.: Kapitoly z geografie Ruska. Ústí n. L.: Pedagogická fak.UJEP v Ústí n.L.

•

Švankmajer, M.: Dějiny Ruska. Praha: nakladatelství LN 1995

1994

•

Tišnov, V.: Ethnicity Nationalism and Conflict in and after the Societ Union. London

•

Voráček, E. : Eurasijství v ruském politickém myšlení : osudy jednoho

•

Žeňkov, N.: Kremelské tajemství. Brno: Jota 2001

• •

1995

z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha 2004 Блинский, А..: Россия и Чечна - 200-летняя война. Санкт Петербург 2000

Зотова, З.М. : Власть и общество: Проблемы взаимодействия. Москва 2000 82

• • •

Бузе, У. : 01.09. бесланское досье. Москва 2005

Гордин, Й. A.: Россия и Чехия : поиски выхода. Санкт-Петербург 2003

Зотова, З.М. : Власть и общество: Проблемы взаимодействия. Москва 2000

•

Хасанов, У.А. : Региональная безопасность и национальные интерресы. Москва

•

kol autorů. : Россия и ее соседи – проблемы межнациональных и

2004

межгосударственных отношений. Москва 1992

Internetové odkazy : http://blisty.cz

http://www.cdfe.cz/nato.clen/usa.htm http://cdi.org/russia http://cjes.ru

http://cs.wikipedia.org/wiki/Čečensko http://www.envsec.org http://www.i-ru.cz

http://www.gazeta.ru http://www.gov.ru

http://www.kavkaz.org

http://www.navychod.cz http://www.rmh.ru

http://www.russiamaps.newmail.ru http://www.valka.cz

Tisk a časopisy :

Mezinárodní vztahy 1999 - 2005

Mezinárodní politika 2005 - 2006 Týden 2000 - 2005

Reflex 1998 – 2005

Lidové noviny 1996 - 2005

Российская газета 2000 – 2005 Известия 2002 – 2005

Экономика и жизнь 1997 83

Resumé Тема настоящей дипломной работы – „ Российская федерация в 1993 – 2006

годах“.

Во второй главе работы обсуждается состояние Советского союза перед его

разрушением, внимание уделяется также самому разрушению СССР, возникновению Содружества Независимых Государств ( СНГ ) и Российской федерации ( РФ ).

В треьей главе рассматривается Конституция Российской федерации 1993 года,

дается обзор субьектов РФ, особое место отводится вопросам внутреней и внешней политикам РФ, экономической характеристике страны.

В четвертой главе говорится о русской региональной политике, внимание

уделяется также экономической характеристике отдельных субьектов Российской федерации.

В пятой главе предпринята попытка объяснить национальный состав жителей

РФ, наряду с этим анализируются потенциальные конфликтные области. В шестой и седьмой главах

дается характеристика Кавказского региона,

говорится о Армении, Азербайджане, Грузии, но внимание уделяется прежде всего

Чеченскому конфликту в исторической ретроспективе, истории нации чеченцев, феномену кавказофобии и чеченофобии в российском обществе и позиции средств массовой информации (СМИ ) в Российской федерации.

В конце работы приводится список использованной литературы. Библиография

насчитывает 29 наименований.

84

Přílohy

85

Příloha č.1: Téměř polovina Rusů se domnívá, že důsledkem perestrojky byl rozpad SSSR ( výzkum veřejného mínění z roku 2005)

Občanům RF byl při zadán dotaz: Před 20 lety nastoupil k moci bývalý lídr Sovětského svazu M.Gorbačev. Jak byste dnes hodnotili jeho „perestrojku“?

zdroj: ROMIR Monitoring ( www.rmh.ru)

Výzkum ukázal jistou diverzifikaci odpovědí v závislosti na věku dotázaných. Například 59% respondentů ve věku od 60 let a výše se domnívá, že perestrojka přispěla k rozpadu SSSR. 34% dotázaných ve věku 45-59 let odpověděli, že kvůli perestrojce Sovětský svaz ztratil status supervelmoci. Navíc 36% penzistů, jenž se zúčastnili výzkumu, obvinilo perestrojku z rozkladu socialistické ekonomiky. Zajímavé je, že respondenti středního věku a mládež zaujali k perestrojce výrazně pozitivnější postoj, než starší generace. 16% respondentů od 18 do 24 let a 18% dotázaných ve věku od 25 do 34 let pokládá perestrojku za pokus o nastolení demokracie v Rusku. 10% respondentů v kategorii 18-24 let a 13% ve skupině 25-34 let se domnívá, že perestrojka měla vést ke zdokonalení socialismu. 11% dotázaných ve věku 25-34 let a 10 % v kategorii 35-44 let uvedlo, že perestrojka podle jejich názoru přispěla k ukončení studené války.

86

Příloha č.2: Michail Gorbačev: Nový svět, méně pořádku „Ohlédneme-li se za revolucemi, jež před 15 lety v tento měsíc otřásly Evropou a světem, měli bychom se radovat z toho, čeho bylo dosaženo - svobody, demokracie a překonání 40 let trvajícího rozdělení Evropy. Měli bychom ale také provést inventuru promarněných příležitostí, jež přinesl mírový konec studené války. Studená válka vposledku skončila kvůli revoluci, která probíhala v Sovětském svazu. Prodemokratické politiky glasnosti a perestrojky, jež jsem představil v polovině 80. let, se však neobjevily z čista jasna. Vycházely z reforem Nikity Chruščova z 50. a 60. let a z pozdějších reforem Alexeje Kosygina. Mnozí lidé dnes tyto snahy o „obnovu" socialistického řádu - jež jej měla změnit tak, aby skutečně vyhovoval lidem - považují za úsilí od počátku odsouzené k nezdaru. Avšak provést tyto dřívější reformy bylo ve skutečnosti mnohem těžší než uskutečnit ty, které jsem já zahájil v 80. a 90. letech. V době, kdy jsem byl prezidentem, jsme museli demokratickou atmosféru tříbit, avšak to bylo možné jen díky tomu, že strach už nebyl nezdolatelný. Pokoušeli jsme se také zmírnit závody ve zbrojení a řešit další oblasti konfliktu mezi Východem a Západem. Berlínská zeď však zůstávala, vztyčena v srdci Evropy jako symbol rozdělení. Když jsem o tom hovořil s kancléřem Helmutem Kohlem v červenci roku 1989, domnívali jsme se, že čas ukončit rozdělení Německa ještě nenastal. Stržení zdi, shodli jsme se tehdy, bude zřejmě událostí pro jedenadvacáté století. Jistěže, německý lid rozhodl jinak; vzali dějiny do svých rukou a trvali na tom, že zeď musí padnout. Zbytek východní a střední Evropy rychle následoval a také se zbavoval překážek na cestě ke svobodě. Mé pojetí úlohy sovětského prezidenta mě přimělo nezasahovat. Byl jsem přesvědčen, že svou zemi nemohu otevřít, budu-li diktovat ostatním. Už od svého prvního vystoupení v roli generálního tajemníka SSSR na pohřbu svého předchůdce Konstantina Černěnka, jsem říkal, že každá země by měla sama odpovídat za svou politiku. Pád Berlínské zdi necelých pět let poté tak byl důsledkem těchto úvah. (Ani tady ovšem moje myšlenky a politiky nebyly novinkou: už v roce 1955 o sjednocení Německa hovořil Chruščov, třebaže ve zcela jiném kontextu.) Mým úkolem, jak jsem jej vnímal, bylo zajistit mírový návrat střední a východní Evropy k úplné suverenitě s minimem sovětského vlivu. K překvapení a radosti světa změny téměř všude skutečně mírově proběhly. Avšak nepřinesl konec studené války světu jen více nebezpečí - terorismus, ztrátu bezpečí, nejistotu a rostoucí majetkovou nerovnost? Na to odpovím připomínkou toho, jaké hrůzy v sobě skrývala studená válka. Reálná byla hrozba jaderného Armagedonu, neboť během závodů ve zbrojení se utratily tři bilióny dolarů, jež bylo možné využít na pomoc chudým světa. Na druhou stranu jsme promarnili příležitost po skončení studené války vytvořit bezpečnější a pokojnější svět. V 80. letech, když skončila komunisticko-kapitalistická 87

konfrontace, tu byla šance vybudovat „nový světový pořádek". Kolaps Sovětského svazu však znamenal, že nevznikla žádná sjednaná dohoda o podobě tohoto nového pořádku. Proto následná vlna globalizace probíhala, aniž by kdo stál u kormidla - a tedy aniž by tu byly prostředky, jak zavádět nové myšlení pro lepší svět. My Rusové samozřejmě za rozpad SSSR neseme největší díl odpovědnosti, ale Amerika by se také měla zodpovídat. Když došlo ke změně, Rusko, jež mělo postupovat pomalým demokratickým procesem, zdiskreditovaný komunistický model přes noc nahradilo projektem z harvardských hlav, který také nebyl pro zemi vhodný. Tento plán nakonec dostal zemi na lopatky. Nešlo sice o žádný americký komplot, přesto byl kolaps Sovětského svazu pro Ameriku výhodný. USA se pojaly za vítěze studené války a vítězové, jak se zdá, stanovují pravidla. Dokazuje to irácká válka: prosazuje se nová americká říše. Vítěz studené války teď od ostatních národů očekává, že budou hýčkat jeho filozofii pokrytectví. Tento starý typ myšlení bohužel rozdmýchává více krizí, než kolik kdy dokáže urovnat. Skutečně, jednostranné politiky nikdy nemohou uspět v globálním světě, který čím dál víc definují společná témata, nikoliv národní zájmy. Patnáct let po pádu Berlínské zdi tedy svět nadále potřebuje nové myšlení víc než kdy předtím. Potřebujeme nový světový pořádek, který bude ku prospěchu všech, globální občanskou společnost, která pomůže v boji proti terorismu. Víme, že samotné bomby a speciální operace nám více bezpečí nepřinesou, neboť musíme bojovat s chudobou, která terorismus živí. Není to vůbec snadný úkol. Právě naopak, tak jako v roce 1989 stojíme před naléhavou potřebou změny a odpovědného vedení.“ zdroj: Project Syndicate an association of newspapers around the world, listopad 2004 http://www.project-syndicate.org/commentary/gorbachev2/Czech

88

Příloha č. 3: Prezident republiky Václav Klaus gratuloval Michailu Sergejeviči Gorbačovovi k narozeninám Prezident republiky Václav Klaus zaslal Michailu Sergejeviči Gorbačovovi k 75. narozeninám blahopřejný telegram tohoto znění: Vážený Michaile Sergejeviči, rád bych Vám popřál všechno nejlepší k Vašim kulatým narozeninám. Oceňuji Váš osobní

přínos, odvahu i osobní nasazení ve prospěch změn, pomocí nichž skončil ve velké části světa totalitní režim, a přišla nová naděje. Výrazně jste pomohl uvolnit cestu svobodě a demokracii, a tím jste se zapsal do dějin i naší země. Je i Vaší zásluhou, že pád komunistických režimů

nenastal za ničivých otřesů, což vůbec nebylo tak samozřejmé, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát.

Přeji Vám hodně zdraví a co nejvíce uspokojení z toho, jakou cestou jde naše civilizace, náš svět.

V Praze dne 1. března 2006 zdroj: www.klaus.cz

89

Příloha č. 4: Projev prezidenta republiky Václava Klause na státní večeři s prezidentem Ruské federace Vladimirem V. Putinem Vážený pane prezidente, vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych Vás – ještě jednou – co nejsrdečněji přivítal v České republice a na

Pražském hradě. Poslední návštěva ruského prezidenta v naší zemi se uskutečnila již před 13

lety, což už je dost dlouhá doba. Vaši návštěvu, vážený pane prezidente, považuji za potvrzení dobrých partnerských a přátelských vztahů mezi našimi zeměmi a za potřebný impuls k jejich dalšímu rozvoji.

Obě naše země se poměrně dobře znají a jejich vzájemné vztahy mají tisíciletou historii.

Nechci se pokoušet o její rekapitulaci, ale jednu věc připomenout chci. Nikdy nezapomeneme na statisíce Vašich vojáků, kteří položili své životy při osvobozování Evropy a naší země od německé okupace.

V průběhu dvacátého století se však obě naše země (a lidé v nich) staly obětí komunistické totality. Ta – vedle nespočetných ztrát lidských životů – přinesla i diskreditaci tradičního

přátelství mezi našimi zeměmi. Vyvrcholením toho byla okupace naší země v srpnu 1968,

která na dlouhá léta velmi negativně poznamenala postoje velké části české veřejnosti k Vaší

zemi. Na druhé straně jsme – nebo alespoň někteří z nás – i tehdy věděli, že původcem těchto činů byl komunistický režim a jeho vládci a nikoliv ruský národ, který v éře komunismu trpěl nejvíce ze všech.

S upřímnou radostí jsme uvítali pád komunismu a na něj navazující budování demokracie, svobodné společnosti a tržní ekonomiky ve Vaší zemi. Váš politický vývoj, ekonomickou konsolidaci a rychlý hospodářský růst pozorně sledujeme. Chápeme problémy, které před

Vámi na této cestě stály a stojí, netroufáme si Vám dávat rady, ale troufám si říci, že – přes

všechny otřesy i obtíže – prochází Rusko touto složitou etapou úspěšně. Právě to patří k málo doceňovaným úspěchům celosvětového vývoje posledního jednoho a půl desetiletí.

Vážený pane prezidente, jsem přesvědčen, že existují předpoklady pro naše vzájemné budoucí 90

vztahy. Máme zájem o další rozvoj kontaktů zejména v hospodářské oblasti. Je na co

navazovat. Statistiky zahraničního obchodu přinášejí dobré výsledky. Na pořad dne se dostávají i přímé investice. Řada velkých projektů je u nás realizována ruským kapitálem a i české firmy začaly úspěšně investovat v Rusku.

Vaše země je dlouhodobě naším nejvýznamnějším dodavatelem ropy a plynu a máme zájem na tom, aby dosavadní stabilní a spolehlivé vztahy v této oblasti existovaly i v budoucnu. Věřím, že se nám podaří dát tomuto partnerství dlouhodobý smluvní rámec.

Vážený pane prezidente, jako členská země Evropské unie si přejeme dobré vztahy mezi EU a Ruskem. Oceňujeme úlohu, kterou Ruská federace hraje na mezinárodní scéně. Oceňujeme Váš podíl na řešení nejzávažnějších problémů současnosti, jakým je boj s mezinárodním terorismem. Oceňujeme i Vaše hledání cest ke snížení napětí na Blízkém a Středním Východě.

Jsem přesvědčen, vážený pane prezidente, že Vaše návštěva dá všem existujícím pozitivním

trendům další impuls. Je naším společným zájmem, aby se česko-ruské přátelství a partnerství dále rozvíjelo. Přejeme Vám i sobě, aby bylo Rusko stabilní, prosperující a demokratickou zemí.

Dovolte mi, abych pozvedl číši a připil na česko-ruské přátelství, na úspěchy Vaší země a štěstí jejích občanů, na zdraví Vás a Vašich blízkých.

Václav Klaus, Španělský sál, Pražský hrad, 1. března 2006 zdroj: www.klaus.cz

91

Příloha č. 5: Občané Ruska o návrzích prezidenta RF na změnu systému voleb regionálních hlav administrativ ( výzkum veřejného mínění, září 2004 ) Občanům RF byla zadána otázka: Do jaké míry podporujete nebo nepodporujete návrh prezidenta Putina o změně systému voleb gubernátorů krajů, oblastí a prezidentů republik RF jeho obyvatelstvem, na jejich volbu místním parlamentem podle návrhu prezidenta RF?(%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Dále byla respondentům zadána otázka: Do jaké míry se podle Vás změní korupce v zemi v souvislosti s faktem, že kandidáti na funkci gubernátorů jsou navrhováni prezidentem RF ? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

92

Příloha č. 6: Volby v Čečenské republice (výzkum veřejného mínění, srpen 2004) Občanům RF byla zadána otázka: 29. srpna 2004 se uskuteční volby prezidenta Čečenské republiky. Domníváte se, že tyto volby změní situaci v Čečensku k lepšímu, horšímu nebo že zůstane beze změn?(%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Respondenti dále odpovídali na otázku: Do jaké míry podporujete nebo nepodporujete současnou politiku federální moci v Čečensku? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

93

Příloha č. 7: Rok po referendu – průzkum veřejného mínění mezi obyvateli Čečenska (2004)

V březnu uplynul rok od referenda o přijetí nové čečenské ústavy. Za tu dobu došlo v politickém životě země ke třem významným událostem: konalo se zmíněné referendum, dále volby prezidenta Čečenské republiky a nakonec volby ruského prezidenta. Několika lidem v Čečensku byla položena následující otázku: „Co se v uplynulém roce změnilo ve vašem životě a co očekáváte od nejbližší budoucnosti?“ Šarip Darajev, obyvatel Grozného, 48 let, nezaměstnaný: Za poslední rok se situace změnila trochu k lepšímu. Po Čečensku se teď lépe cestuje. Vojáci na kontrolních stanovištích už tolik neobtěžují a berou menší úplatky než dřív. Celkem se mi zdá, že se situace stabilizuje. Jediné, co mě zneklidňuje, že je teď na ulicích spousta ozbrojených uniformovaných Čečenců. A co se mého osobního života týká… Opravili mi byt. Že bych ale byl spokojený s kvalitou práce, to říct nemůžu. Lidé tvrdí, že při opravě domu, ve kterém bydlím, šla spousta peněz někomu do kapsy a vůbec ne na opravy. Od nejbližší budoucnosti nic dobrého nečekám. I když jsem přesvědčený, že v daleké budoucnosti zavládne v Čečensku klid a mír. Zulpa Chadžijeva, obyvatelka Starých Atagů, 46 let, prodavačka na tržišti v Grozném: Ve srovnání s předchozími léty mají lidé víc peněz. Asi začaly chodit kompenzace z Moskvy, a to znamená, že mé obchody se hýbají. Lidé se teď lépe oblékají, ale nábytek a vybavení do domácnosti si kupuje málokdo. To mluví samo za sebe. Lidé se stále bojí, že zase začnou bojové operace. V podstatě se dá říct, že nás tento strach nikdy neopustil a asi nás jen tak neopustí. Pochybuji, že se já a moji vrstevníci dočkáme lepšího života. Spousta lidí se do Čečenska vrátila prostě proto, že neměli jiné východisko. Vůbec to neznamená, že by to doma bylo lepší. Zaurbek Čadajev, obyvatel vesnice Šalaži, 35 let, taxikář: Já se o politiku nestarám. O tom, jestli se situace zlepšuje nebo zhoršuje, nic nevím. Mně se teď jezdí lépe než před rokem nebo před dvěma. Groznyj nemám rád, protože tam roste kriminalita. Proto jezdím hned po práci domů. Byly případy, kdy se ztratilo auto i s řidičem. Taková věc se v Čečensku může stát kdykoli. Žít se dá, ale člověk musí mít uši nastražené a vyhýbat se tmavým místům. Jenom tak může přežít. Důstojný život se v Čečensku žít nedá. Umalat Betěrbijev, 27 let, stavební dělník na vojenské základně v Chankale: Neměl jsem co na práci, tak dělám na stavbě. Stavím pro okupanty. Nic jiného mi nezbývá. Za omítkářské práce dostávám kolem 9 000 rublů. Za takovou práci je to almužna. Jinak pracuji stejně, jako jsem pracoval před rokem nebo dvěma. Čečenci dělají pro Rusy jen proto, že Rusové dávají včas výplatu. Jinak by se na ně nikdo nedřel. A co se zlepšení života týká, já jsem šťastný člověk, protože nemám ani dluhy ani krevní nepřátele. Pochopil jsem, že člověk 94

musí myslet jenom na sebe. Já se mám docela dobře. Budoucnost Čečenska vidím dost černě. Proto chci i s rodinou emigrovat do Evropy. Eleonora Chizrijeva, 20 let, studentka pedagogické fakulty: Pro mě je teď nejdůležitější škola. Nicméně jako občanka republiky se obávám o její osud. Nemyslím, že by se něco změnilo k lepšímu. Dokud budou ozbrojení Čečenci za bílého dne unášet studenty a ti se budou ztrácet, pak nebude možné mluvit o nějakém zlepšení situace. Lidé jsou čím dál horší. Každý se stará jen sám o sebe. Když k vám v noci přijdou do domu vraždit a krást, tak se pomoci nedovoláte. Tomu říkají zlepšení situace? Je to jako v sedmatřicátém roce. Co se týče budoucnosti, tak podle mě ti, kdo dnes chodí se zbraněmi, nemají žádnou budoucnost. Určitě se objeví i jiní politici s čistýma rukama, připravení postavit se do čela národa a vyvést Čečensko z válečného stavu. Imran Sakalov, 57 let, univerzitní lektor: Jakýpak pořádek? Naopak, je to ještě horší. Například já už se držím jen tak tak. Nervy mám dočista zničené. Nesnáším hulváty, darebáky, kariéristy a ignoranty. A tihle teď zaplavili republiku. O politicích nic říkat nebudu, tam je všecko jasné. Je mi líto mladých kluků, kteří umírají na obou bojujících stranách. Kvůli čemu? Lidé jsou nevzdělaní, proto taky jdou tak lehce na smrt. A zdá se, že vládu to neznepokojuje. Čím dál tím hlouběji se noříme do konfliktu a tím hůř se nám z něj bude dostávat. Čečenci prolitou krev hned tak neodpouští. Tak tohle nás čeká. Zajndi Dugzajev, obyvatel Grozného, 32 let, příslušník policie, amnestovaný partyzán: Podle mě se žije hůř. Lidé umírají jako dříve. Podle hlášení, která nám chodí z ministerstva vnitra každý den někoho zabijí nebo unesou. Nechápu, jak si vůbec můžeme zachovat lidskou tvář. Každý silový orgán, ať je to policie, FSB nebo Kadyrovova ochranka, se tváří, jako že s tím nemají nic společného. V politickém životě Čečenska existují podzemní proudy. Je to hrůza, o jaké se vám ani nesnilo. V nic dobrého už nedoufám. Žiju jako odsouzenec na smrt. Ztratil jsem veškeré iluze. A mnoho lidí má stejný pocit. Vedení by přeci mělo být mírumilovnější vůči Čečencům. Pak by bylo možné Čečensko oživit. Ale v dané situace to nebude tak rychle. Je docela dobře možné, že současný stav udržují uměle. Vždyť ve zmatku se snadno krade. zdroj: www.watcgdog.cz

95

Příloha č. 8:

Svoboda tisku v Rusku (výzkum veřejného mínění, duben 2004)

Ústava Ruské federace garantuje svobodu sdělovacích prostředků. Cenzura je zakázána. Agentura pro výzkum veřejného mínění zadala občanům Ruska otázku: Domníváte se, že v Rusku existuje svoboda tisku? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Ruská mládež je nejpevněji přesvědčena o tom, že v Rusku existuje svoboda tisku, kladně odpovědělo více než 70% lidí této věkové kategorie.

Naopak lidé ve věku od 35-44 let nejvíce pochybují o svobodě sdělovacích prostředků, „spíše ne“ nebo „ne“ odpovědělo 30% občanů tohoto věku.

O přílišné svobodě médií nejčastěji hovořili lidé starší 60-ti let s nízkými přijmi.

15% dotázaných se domnívá, že svoboda sdělovacích prostředků v Rusku je příliš vysoká, což

se shoduje s údaji z lednového výzkumu, kdy většina dotázaných ( 76%) poukázala na nutnost zavedení cenzury sdělovacích prostředků. Opačný názor pak zastávalo pouhých 19% respondentů.

96

Kterému zdroji informací nejvíce důvěřujete? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Odkud většinou získáváte Vám potřebné informace?(%)

zdroj: ROMIR Monitoring

97

Příloha č. 9:

Terorismus a sdělovací prostředky ( výzkum veřejného mínění, duben 2004)

Respondentům (občanům RF) byla položena otázka: Jak se díváte na informace o terorismu ve sdělovacích prostředcích ? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Dále respondenti odpovídali na otázku: V jaké roli dnes podle Vás vystupují média? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

98

Kdy se podle Vás sníží riziko teroristických útoků a dojde k snížení či úplnému potlačení mezinárodního terorismu? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

99

Příloha č.10:

Mír v Čečensku ( výzkum veřejného mínění, 2004 )

Občanům Ruska byla zadána otázka: Nastoupil již desátý rok od začátku vojenských operací v Čečensku. Jak hodnotíte působení centrální moci na tomto území? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Dále respondenti odpovídali na otázku: Kdy podle Vašeho názoru zavládne v Čečensku mír(%)?

zdroj: ROMIR Monitoring

100

Příloha č. 11: Každý pátý uživatel internetu v RF by chtěl emigrovat z Ruska Ruským občanům ( pouze uživatelům internetu – 16% dospělé ruské populace) byla zadána otázka: Chtěli byste emigrovat z Ruska?(%)

zdroj: ROMIR Monitoring

Dále se respondenti vyjadřovali k otázce: Pokud byste chtěli emigrovat, v jakou zemi? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

101

Příloha č. 12: Dvě třetiny Rusů by chtěly, aby Putin zůstal prvním mužem státu i po roce 2008 ( výzkum veřejného mínění, srpen 2005 )

Chtěli byste, aby Putin zůstal i po roce 2008 prvním mužem státu? Pokud ano, jakým způsobem? (%)

zdroj: ROMIR Monitoring

102

Koho byste volili v prezidentských volbách v roce 2008 (kromě V.Putina)? (%) (odpovědi, které získaly méně než 1% byly sloučeny do kategorie „jiný“)

zdroj: ROMIR Monitoring

103

Příloha č. 13: Třetina Rusů důvěřuje prezidentu a třetina nikomu (výzkum veřejného mínění,

2004)

Občanům RF byla zadána otázka: Kterým veřejným institucím důvěřujete nejvíce?( %)

zdroj: ROMIR Monitoring

104