Milan Urza. Podobizna malíře Vlka

Milan Urza

Podobizna malíře Vlka

Evelína Poprvé jsem si ji vzal dole u řeky, na nábřeží, tam jak rostla ta stará vrba, proplouvaly kolem lodě, s temným hučením mizely ve tmě za mostem, beton studil na kůži, byla tam dost špína, ale stálo to za to, křičela jako postřelená srna, ty její šílené havraní vlasy vlály hrdě Vesmírem, jako by se mu vysmívaly, a on před ní poklek, viděl jsem to, no vážně, ten starej smutnej Vesmír se před ní sklonil a jako dar její nezměrný kráse jí nasypal do klína hvězdy, její vzdechy byli malí bílí ptáci, vzlétali k nebi, zapouštěla do mýho těla svý kořínky, prosávala se mi kůží, nehty mi zatínala do lopatek, bože… Chvíli jsem ještě zhluboka oddychoval, unavený, šťastný a opilý, pak jsem se posadil a zapálil si cigaretu. Upravovala si šaty a tiše si něco zpívala. Vítr mi házel vlasy do očí, nechal jsem je tak, bylo mi docela dobře. Kolem proplula loď plná opilých lidí, vyhrávala tam hudba, někdo se nakláněl přes zábradlí a do tmy vykřikoval cosi o lásce… Druhý břeh byl plný světel, pulsoval tam noční život, cítil jsem jeho kyselý pach… Život mi voněl po trpkém víně, vanul teplým vzduchem, vítr ho hnal nocí. „Bylo to krásný,“ zašeptala mi tichounce do ucha, když si sedala vedle mne. „Jo. Připadalas mi jako chobotnice, ne, jako sépie… bylo to zajímavý, žahalas mě… svědilo to, ale příjemně…“ Smála se. „Dáš mi cigaretu?“ Zapálil jsem jí. Kouřili jsme spolu. Mlčeli jsme, to se mi líbilo, noční nebe nad městem mělo zvláštní barvu, jako od van Gogha, trochu zběsilou, trochu nervózní, jako by se mi snažilo ze všech sil něco říct, jako by křičelo, chvělo se... a ty hvězdy, tisíce, miliony hvězd jak struky na břiše obří feny, která nás zalehla svým tělem... chtěl bych k nim přilo-

1

žit rty a sát... a takhle tu usnout, na břehu řeky... „Milenci,“ řekl jsem docela beze smyslu, „to jsou děti, který sajou touhu z břicha oblohy.“ „Cože?“ ozvala se po chvíli, jako bych ji vyrušil z rozjímání. „Ale nic.“ „Rozpáralo se mi oko na punčoše.“ „Hm.“ Byla krásná, bože, nádherná. Kdybych byl Pascin, dokázal bych ji takhle nakreslit, jak tu sedí vedle mne shrbená nad svou něžnou a neskutečnou nožkou a narovnává si punčochu. Já bych ji však svedl jen v hrubých a pokroucených tazích, nikoli s lehkostí a elegancí, tak aby i za sto let člověk zavzdychal nad jejím portrétem. Nejtěžší ze všeho je namalovat ženu po milování. Přitulila se ke mně. Vyfukovala namodralé obláčky kouře, vítr je odnášel. Voněla. „Vychází měsíc,“ řekla. A skutečně: nad námi se teď odkudsi vynořila luna, obrovská a obtěžkaná luna v březí, majestátní a obludná, a ve své obludnosti přitažlivá jako žena, zalila nás svým hřejivým svitem. Opřela se o mne, zaklonila hlavu a nastavila tvář luniným paprskům, jako na pláži. „Jdu se opalovat,“ řekla. Rozlila mi po těle vodopád vlasů, utopila mne ve své havraní hřívě, dotýkala se mne konečky prstů, až mi naskákala husí kůže. V místech doteku to jemně jiskřilo. „Měsíc je takovej tlustej oběšenec,“ přemýšlel jsem nahlas, „nepřipadá ti?“ „Budu krásně opálená.“ „Jak tam tak nahoře visí a houpe se... ze strany na stranu... jako taková výstraha slunci, že taky takhle jednou dopadne, vychladlý a oběšený... jen ať si žhne, ať si sálá, ale ať má pořád na paměti, že pod tou hřejivou a oslnivou vrstvou je taky nahý a zranitelný...

2

a že jednou ho čas taky oškube, zpřeráží mu hnáty a vytrhá peří, až z něj zbude taky jenom takovej vypelichanej, vylysalej strašák, kterýmu nezbyde než se jen tak potulovat po vesmíru a škemrat o almužnu svítání... a chlastat s hvězdama v knajpě věčnosti...“ Usmála se, odfrkla jako klisna. „Dáš mi ještě cigaretu?“ Zatímco jsem šátral po kapsách, abych mohl splnit její přání (kam jsem jenom ty cigarety zase založil), přitulila se ke mně v návalu romantické roztouženosti a vzdychajíc žadonila, abych jí popsal souhvězdí na obloze, jako by nevěděla, že milovníci, kteří tenhle vzrušující kumšt ovládali, vyhynuli všichni do jednoho spolu s filmy pro pamětníky. Já viděl v místech, kam mi zamilovaným prstem ukazovala, nanejvýš amorfní a nevysvětlitelný shluk skvrn, jako když se opilec vypotácí před hospodu a vyzvrací na oblohu zbytky fazolí, které mu žena uvařila k večeři. „A kde je Medvědice?“ ptala se s roztomilou nevinností. Mé přiznání ji asi příliš nepotěšilo: „Tak to, holka, vážně nevím. Já jsem dítě civilizace, a takový už hvězdy neznaj. My musíme už od mala koukat pod nohy, abysme nešlápli do hovna.“ „Aha,“ vzdychla. „A co myslíš,“ pokračoval jsem, „existuje vesmír vůbec?“ „Jak, existuje... no proč by neexistoval?“ „Co když je to jenom plátno... a všecky ty hvězdy na něm jsou jenom nacákaný skvrny... tys tam někdy byla? Znáš vůbec někoho, kdo tam kdy byl?“ „Co to blábolíš,“ smála se pobaveně, „viděla jsem to v televizi! Ty snad ne?“ „Aha, byli tam ty od televize. No nevím. Já si myslím, že je to obrovský namalovaný kropenatý plátno, natažený přes oblohu. Abysme měli po čem toužit, k čemu vzhlížet a k čemu se vzpínat. Něco jako plakát mořskýho dna pro rybičky v akváriu. A jak

3

víš, že některá z těch rybiček v tom moři kdy byla? Stejně sis je koupila ve zverimexu.“ „Ty blázínku,“ přitulila se ke mně, „zapálíš mi?“ „A co já?“ řekla po chvíli. „Myslíš, že naše láska je taky namalovaný plátno?“ „Nevím,“ zažertoval jsem, „třeba taky. Třeba si mě Bůh koupil ve zverimexu a teď si mě chová v akváriu, jako takovou svojí malou myšičku, a protože jsem v tom akváriu hrozně pištěl, koupil mi hračku, balónek lásky, se kterým si můžu hrát, kterej mě zabaví a dá mi zapomenout na to, že jsem vlastně v zajetí... no, kdo ví...“ „No ty seš teda romantik, bože můj,“ vzdychla a jako důkaz, že blábolím nesmysly a že milovat není nic než krásná a lehká hra pro začátečníky i pokročilé, mne utišila polibkem. Vděčně a bez reptání jsem skotačil pár minut s balónkem lásky. „Miluješ mě vůbec?“ šeptala mezi polibky. „Miluju,“ skuhral jsem. A myslel jsem to asi vážně. Evelína přišla do mého života v pravý čas. Už hodně dlouho jsem žil sám, čas od času se mi podařilo seznámit se s nějakou ženou a strávit s ní noc; rána po těchto nocích jsem ale nenáviděl, ta prázdná, dutá rána, kdy ležím na posteli, kouřím, zírám do stropu a čekám, až se žena osprchuje, abych ji mohl vyprovodit ke dveřím, políbit, vzít si její číslo a rozloučit se se slibem, že se brzy ozvu, jenž ale ve skutečnosti samosebou znamená, že se už nikdy neuvidíme. Ne, tahle smutná rána jsem nenáviděl, rána plná cizí rtěnky na tváři, rána čpící cizím potem, rána s popelníky plnými cizích cigaret, cizí rána v objetí cizí ženy, v objetí chladném a nuceném, které je jen výsměchem mé obludné samoty. Tohle přece nebyl život. Alespoň ne pro mne. A už to trvalo tak dlouho! Taky jsem pomalu stárnul, a představa, že bych měl na-

4

vždy zůstat sám, mne trochu děsila. Ne snad že bych neměl mít nikoho, s kým bych si mohl povídat, když bych měl dlouhou chvíli, (o to jsem příliš nestál, nejraději jsem se stejně celé dny soustředil na práci), ne snad že bych potřeboval pomocníka, který by mi uvařil kávu nebo skočil pro cigarety, když tvořím, ne, nic z toho, co by vás mohlo v první chvíli napadnout. Ten důvod byl jediný: že nebudu mít nikoho, s kým bych mohl stárnout, kdo bude stárnout vedle mne, kdo mne bude den co den utěšovat, že nestárnu sám, kdo mi bude připomínat, že aspoň ten čas je spravedlivý a že nejsem jediný, kdo musí trpět. Bál jsem se, že nebudu mít nikoho, kým bych mohl vyplnit svou jinak prázdnou existenci, nikoho, kdo by mne vnímal, kdo by nějak registroval, že vůbec žiju, koho by zajímalo, že tu jsem na tom světě s ním, že vůbec dýchám, protože dýchat jen sám pro sebe, to je proboha to nejhorší. A takové pohlazení, obyčejné upřímné pohlazení, co může být hlubšího a moudřejšího? Co může být přesvědčivějším důkazem, že žijete, a co víc, že vaše žití má nějaký smysl? A právě to mi chybělo. Zoufale chybělo. Ty ledové dotyky cizích žen, ta jejich falešná slůvka… to mne všecko ještě více uvrhalo do bezedné propasti samoty. Celé dny jsem proto zběsile tvořil, cákal jsem barvy na plátna jako šílený, tryskaly z tuby jako mé slzy, byly to výkřiky, zoufalé, prosebné výkřiky, bušil jsem štětcem do těch obrazů, jako bych je měl rozbodat, až do úplného vyčerpání… ale pro koho jsem to vlastně všecko dělal? To nebylo z radosti, moje tvorba mi nepřinášela uspokojení, moje tvorba mne zraňovala, moje tvorba mi způsobovala nezměrnou bolest, a přesto jsem maloval celé dny a celé noci, jako bych sám sebe za něco bičoval, jako bych sám sebe chtěl ztrestat za svou samotu. A co byly všecky ty mé obrazy jiného než zoufalý strach ze samoty, touha

5

prolomit samotu? Bylo to to jediné, co dávalo mé existenci smysl; někdy jsem si představil, že bych přestal tvořit, a přepadla mne nezměrná úzkost, viděl jsem sám sebe, jak ležím v prázdné tiché místnosti a cosi šeptám nahým zdem, a jediné, co mi na můj šepot odpovídá, je dutá ozvěna, jen ozvěna, strašlivá ozvěna. Tvořil jsem, abych zahnal samotu. Tvořil jsem ze strachu, že odejdu beze stop, že můj život bude jen kamenem hozeným do vody. Mé obrazy, to byly jen chatrné přístřešky pro smutnou, bezprizorní lásku. Mé obrazy byly jen strach, že zemřu bez pohlazení. Třískal jsem štětcem do plátna, abych podřezal svojí samotu. Bože, tak teď snad můžete pochopit, jak jsem se cítil té krásné teplé letní noci tam na břehu té řeky, s dívkou vonící milováním, pod tou šílenou ohvězděnou noční oblohou, opilý a krásně unavený. Věřil jsem, že bych mohl konečně po tolika letech zase začít žít. Chvíli jsme ještě seděli, máchali si nohy v řece, kouřili a pozorovali výletní lodě plné opilých lidí, jak kolem nás proplouvají a mizí ve tmě za mostem. Pak jsme se zvedli a pomalou chůzí, zavěšeni jeden do druhého, vrátili jsme se zpátky do restaurace. Všude plno světla. Lampióny. Hučelo to tu nesčetnými hlasy a smích stovek hrdel stoupal k nebi jako plameny ohně. Taneční parket byl plný šťastných tanečníků, div že jsme se tím chuchvalcem prodrali k jedinému volnému místu až docela stranou všeho dění, na samém okraji řeky, třpytící se temně utopenými hvězdami. To mi vyhovovalo, rád jsem sedával stranou a pozoroval mlčenlivě panoptikum opilců, sám neviděn. Došel jsem si k baru pro ledovou whisky, která mi v tom dusnu opravdu přišla vhod, a zapáliv si cigaretu cítil jsem se šťastně. Šťastně pro mne neznamenalo nic víc a nic míň, než že jsem měl v hlavě úplné prázdno, vzduchoprázdno zbavené všech dotěrných myšlenek, masařek

6

slétajících se na mršinu mého mozku v hnusných a neodbytných hejnech. Pozoroval jsem zamyšleně rej tanečníků na parketu a nechával jsem se unést obrazy, byla to nádherná podívaná, snad jen hrbatý Lautrec dokázal by zachytit štětcem tolik radosti a šílenství, tolik trykajících barev a potu lásky, tolik zběsilosti. Stačí se jen dívat kolem sebe, pomyslel jsem si s trochou cynismu, vždyť svět je jedna velká galerie, jedna velká výstavní síň, ničím zvláštní, ale člověk tu najde pár dobrých kousků, taková průměrná dramaturgie, svět je vernisáž… a my se skleničkami dobrého vína procházíme a znalecky pokyvujeme hlavou, kritikové přemýšlí, o čem zas budou psát… ale hlavně je to všecko zadarmo. Nějaká tlustá a notně opilá žena vylezla s námahou na stůl, její tanečníci jí museli pomáhat, aby se nesklátila, a tančíc mezi sklenicemi vykřikovala cosi nesrozumitelného, s rukama zdviženýma nad hlavou chechtala se jako šílená. Sklidila za své opilé vystoupení zasloužený potlesk. Kromě ní tu bylo mnoho žen, krásných žen, se sladkou tíhou na srdci jsem je pozoroval. Vybral jsem si vždy některou z nich a pohledem jsem ji potom sledoval, jak se elegantně vlní po parketu a rozhazuje na všecky strany koketní pohledy jako kytice růží; představoval jsem si přitom její nahé tělo pod lesklými šaty, no ano, každá žena je pod šaty docela nahá, nádherná představa, k čertu, a bavil jsem se myšlenkou, že by ty šaty ze sebe strhala a beze studu by tančila, tančila by jako šílená, až by se na její bílé kůži třpytily ve světle lampiónů kapičky potu, prsa by jí stoupala a zase klesala v rytmu tance, bože, a nejen ona, ale všecky by byly nahé, všecky ženy světa by byly nahé a tančily by mezi oblečenými muži, jako by se vůbec nic nedělo, takhle bychom vedle sebe žili jako v Snídani v trávě od Moneta. Hvězdy mi žhnuly nad hlavou a já jsem se zajíkal smutkem, krásným něžným smutkem lásky, muži znají ten pocit, ten nádherný a strašný pocit, jako by všechny ženy světa naráz

7

kráčely ti po srdci, pyšné a nedosažitelné ženy na vysokých podpatcích, který se zatínaj do kůže tvýho srdce jako jehly, až sebou musíš škubat, jak to bolí. Evelína seděla s rukama složenýma v klíně a mlčky hleděla do své sklenice. Tak jsme několik dlouhých minut vedli dialog ticha. Jenže nebylo to mlčení, to ne. Vůbec jsem se necítil nesvůj, a to bylo zvláštní: jako bychom se znali už odjakživa, ale ne snad z tohoto života, aspoň pokud jsem si vzpomínal, ani ne z jiného života, ale ze vzpomínek na to, co se nikdy nestalo, z touhy, z krajin mezi životem a smrtí, ano, tam jsme se potkali. A to se mi ještě s žádnou jinou nestalo, aby mlčení znělo moudře, jako bychom byli ve skutečnosti staří přátelé, astrální milenci. A tak jsem si pomyslel, že láska se pozná podle ticha. Drželi jsme se za ruce a já ji hladil v těch jejích vlasech, neskutečných, fantasmagorických vlasech, byly to jemné provázky krásy, po nichž se hvězdy spouštěly jako po lanech, opilý žárlivý měsíc kradmo plížil se okolo, chtěl by si taky sáhnout… jsou moje, Měsíče, jsou moje, a ty můžeš jenom toužit. „Pojď tančit,“ řekla a zapálila si cigaretu. „Já neumim tančit. Jenom když se hodně opiju…“ „Tak se opij…“ Cítil jsem se tak zvláštně… jako kdyby mne uštknula Láska… no vážně, nesmějte se, cítil jsem tu malou potvůrku, jak mi z nebe vjela ústy přímo do těla… a aniž bych s tím mohl něco dělat, procházela se mi teď nestydatě útrobama a sela do mne svý zrádný semena… ty, co když vyklíčí, prorostou srdcem jako pýr kamenem… a než stačíš vykřiknout o pomoc, už hoříš… Je to šílené a zároveň fascinující… to, když se můžeš konečky prstů kohosi dotýkat, nabírat jeho vlasy do dlaní jak vodu, procházet se mu po kůži, bloudit tou neznámou krajinou, zabloudit, chceš-li, mluvit na něj a vědět, že tě poslouchá, poslouchat ho a

8

vědět, že k tobě mluví… Je tu, ten Kdosi, u tebe, blízko tebe, cítíš jeho dech… a patří tobě, jen tobě… tobě, kterému až do té chvíle nepatřilo nic… „Je krásná noc,“ řekla. „Mám chuť umřít.“ „Umřít?“ „Hm… je to zvláštní. Víš, když jsem byla malá a bylo mi dobře… když mi bylo nejkrásněji, když jsem byla šťastná… přepadla mě vždycky najednou strašná touha umřít… Od tý doby se mi to už nikdy nestalo, až teď. S tebou.“ Jak to řekla, to „mám chuť umřít“, projel mi tělem záchvěv a do očí vedraly se mi slzy, hned jsem je ale utřel, aby je nezahlédla… A v tu chvíli stalo se něco velmi zvláštního. Kdosi vypnul desku, na kterou ti lidé tančili. Zavládlo hluboké ticho, majestátní, posvátné ticho, až jsem myslel, že mi snad zalehlo v uších; ještě před chvílí to tu hlučelo nesčetnými hlasy a výkřiky, teď ale všichni zmlkli, jako by se mělo stát něco neobyčejně významného, tanečníci se zastavili uprostřed tance a bez jediného pohybu teď čekali na to, co mělo přijít. Nikdo se neodvážil třebas jen pohnout nebo hlesnout, jako by kdosi mávnul kouzelným proutkem a všechno tu zmrazil v okamžiku. A pojednou jsem uslyšel v tom tichu kroky, pomalé, rozvážné kroky… po parketu prošel mezi nehybnými tanečníky zvláštní malý muž, téměř trpaslík, hrbáč, kráčel však s nesmírnou elegancí… Byl oblečen do staromódního obleku s krovkami a obličej mu zcela zakrýval široký klobouk. A já pochopil: ti lidé očekávali jeho příchod. V němém úžasu pozoroval jsem jeho pomalou důstojnou chůzi, byl pokroucený a hrbatý, ale nesl se pyšně, co chvíli se zastavil a rozhlédl se po parketu, jako by se chtěl ujistit, že jeho publikum je již dostatečně dychtivé. Ten hrbáč mne očaroval. Naprosto jsem teď pochopil všeobecnou uctivost, která

9

mne v první chvíli tak zaskočila. Trvalo celou věčnost, než prošel parketem až k velikému piánu stojícímu v potemnělém koutu zahradní restaurace, usedl a v hlubokém soustředění přejel prsty po klávesách. „Dámy a pánové,“ ozval se hlas z reproduktoru, „Maestro!“ A nocí rozezněly se čarovné tóny piána. Maestro hrál zpočátku lehce, jen tak kouzlil na klávesách něžné, tesklivé melodie, lidé se dávali znovu do pohybu, tančili teď jako omámení, opilí tou prazvláštní hudbou… já naslouchal s hlavou v dlaních, něco tak nádherného jsem snad nikdy ještě neslyšel… a jako bych to hrál na piáno já sám, jako by to hrálo moje srdce, byla to báseň… Po čase se zábava zas rozproudila, parket se zaplnil, zas bylo slyšet smích a pokřikování, hudba už neuspávala, to bylo jen takové interludium, ale horkou nocí teď jak rudá krev vytrysklo tango, vášnivé tango, zběsilé, ale přitom tak zvláštně smutné, ohnivé tóny šlehaly až k obloze, proplétaly se s hvězdami a padaly zpátky na hlavy tanečníků jako déšť jisker… Hrbatý pianista seděl ohnutý nad svým nástrojem a jako by s ním rozmlouval, jako by mu cosi tiše šeptal, čelem se skoro dotýkal kláves… prsty něžně kouzlil tesklivé melodie, vypadalo to, jako když píše do kláves báseň… klobouk už na hlavě neměl, vlasy černé jak noc měl uhlazené dozadu, a když na okamžik otočil hlavou, aby záhadným pohledem přelétl své posluchače, viděl jsem, že svírá v zubech rudou růži. Chtěla bych umřít… ta slova zněla mi v hlavě jako andělskej zpěv, stále dokola, něco tak něžnýho jsem nikdy ještě neslyšel, ze rtů ženy, ta věta nesla se tiše Vesmírem jako zaklínadlo… Umřít… „Půjdu pro pití,“ řekla Evelína a zvedla se. Pozoroval jsem její krásnou mladou postavu, jak se proplétá mezi všemi těmi lidmi, její černé šaty lesknou se ve světle hvězd a

10

lampionů, v dlouhé štíhlé ruce drží cigaretu, všichni se po ní otáčejí, kroutí boky v rytmu tanga… No ano, skutečně se zdálo, že mou starou okoralou duši pojala do svých křídel láska. Jak absurdní! S myslí opilou něžností zvedl jsem se ze židle a vydal se za tou neskutečnou ženou. Ne, nemohu ji nechat samotnou v tom davu, ještě se mi ztratí, ještě mi ji někdo ukradne. Jak pomatený hnal jsem se za ní, představoval jsem si, jak ji překvapím a zezadu ji obejmu, trošku se lekne, bude myslet, že to někdo cizí ji uchvátil do náruče, vykřikne, ale pak se rozzáří štěstím, to až shledá, že jsem to já, její milenec...

11

Anděl Probudil jsem se před úsvitem. Chvíli jsem ještě ležel s rukama pod hlavou a kouřil. V noci se mi zdál zvláštní sen, ještě mi dozníval v hlavě. Pokoj byl tichý, ale slyšel jsem, jak šelestí, jak zívá, protahuje se. Vycházející slunce mi strčilo dovnitř prsty, prosálo se okny a tančilo na stropě, sledoval jsem fascinovaně tu stínohru, nádherné podivuhodné obrazce pomalu klouzaly po rozpukané omítce, pomaličku, to jak slunce šplhalo z jámy noci. Kouř líně stoupal polotmou, popel padal mi na obličej, odfoukával jsem ho. Pak jsem vstal a otevřel okno. V šeru zahlédl jsem dole na chodníku cosi schouleného. První ptáci už vykřikovali svoje básně do ticha spícího města. To dole leželo a nehýbalo se. Mé srdce tetované smutkem se začalo tam uvnitř protahovat, cítil jsem jeho vlhkou kůži třít se o zdi mýho těla. Ve všech oknech bylo ještě zhasnuto, kůže domů tiše dýchala, ranní vánek popoháněl ulicí list papíru, ovíval mi ztuhlou tvář, vymýval mi sny zpod víček, hvězdy se pomalu vpíjely zpátky do plátna oblohy, zlenivělý Měsíc zapomněl opustit trůn a překvapeně teď zíral na sluneční paprsky, bál se výprasku, byl už teď zesláblý z té noční šichty, raděj pomalu mizel. Po nebi přebruslilo hejno ptáků. To malé schoulené tam dole se začalo hýbat. V ulici se rozsvítilo první okno. To dole se pomalu zvedalo, zívlo to, protáhlo se, rostlo to a sílilo, za chvíli už to zaplňovalo celou ulici, oslňovalo to… Byl tu den. Konvice s vodou bublala, prazvláštní tvor, pára se rozlévala po prochladlé kuchyňce. Byl tu dost nepořádek, špinavé talíře plné zaschlého jídla kupily se v umyvadle, kohoutek netěsnil a kapky s ledovou pravidelností dutě šplouchaly do hlubin toho zatuchlého zátiší. Zažloutlé zdi zíraly na mne ospalýma očima. Zalil jsem

12

kávu a kouře další cigaretu pozoroval jsem staré tupé hodiny, jak s umělohmotným srdcem lhostejně odklepávají čas, jako když se klepe maso na řízky. Když jsem vypil svou kávu, předstoupil jsem před zrcadlo, abych se trochu poupravil. Mé staré zrcadlo viselo nad dřezem, bylo už celé zastřené a špinavé, koupil jsem ho, když mi bylo sedmnáct let, pamatuji si to přesně, nastupoval jsem tenkrát na akademii, s přítelem pronajali jsme si malý byt s okny do starého dvora, kde se povalovalo spousta všelijakého surrealistického harampádí a cikáni s kárkama tam pořád s něčím rachotili a vykřikovali cosi neznámou, fascinující řečí, udělali jsme si tam ateliér, scházeli se u nás různí lidé, kdokoli tam mohl přespat, celé noci se zuřivě pilo, byly to zvláštní časy, no a první den, když jsem opustil rodinu a přijel do města, lehce jsem se opil na nádraží a pak jsem brázdil ulice, v nějakém zapadlém špinavém obchůdku koupil jsem si plášť, šílené kovbojské boty s ostruhama a právě tohle zrcadlo, kráčel jsem s ním v podpaží do svého prvního bytu a měl jsem pocit nebývalého triumfu, pamatuji si to dodnes, vlasy mi vlály, otvírala se přede mnou skvělá budoucnost, boty s ostruhama z nejhoršího bazaru klapaly o dláždění mýho Města, lidi se za mnou ohlíželi, byl jsem bláznivý mladý muž a měl jsem zrcadlo, svoje první zrcadlo. Boty i plášť jsem už dávno někde ztratil, tohle zrcadlo mi ale zůstalo, můj nerozlučný přítel, jediný přítel, celá ta léta tahal jsem ho s sebou z místa na místo, nikdy mne neopustilo. Stál jsem a zíral na sebe. Mé fantasmagorické vlasy trčely mi z hlavy na všechny strany, byly už mastné a slepené, zpod zvrásněného čela pozorovaly mne upřeně dvě studené oční bulvy. Můj obličej připomínal mi nějakou prazvláštní, absurdní krajinu, temné království, ve kterém bych se nechtěl sám v noci ztratit… Prales obočí vyrůstal z bílých plání ztrápené kůže, tváře propadaly

13

se jaksi dovnitř, takže prohlubně s obrysy lícních kostí tvořily pitoreskní kontrast k naběhlým, zeleným rtům…Lehce odstávající uši jak křídla šíleného ptáka mé hlavy… V hustém černém porostu na mé vyzáblé hrudi třpytil se stříbrný kříž, můj ochranitel, moje zbraň… Bylo to zvláštní: stál jsem tady a přitom tam. Díval jsem se sám sobě do tváře. Jsem tohle já? Zavřel jsem na chvilku oči a zas je otevřel. A tohle? Jsem tohle ještě pořád já? To tam ze zrcadla zíralo na mne tiše, když jsem se pohnul, pohnulo se to taky. Díval jsem se tomu do očí, ale měl jsem pocit, že se nedívám do očí sobě, ne, tak jednoduché to není, nestačí stát tváří v tvář svému odrazu a věřit, že stojím tváří v tvář sám sobě. Snažil jsem se nějak probudit zlost k té bytosti, která tam tak tupě stála a předstírala, že je já, nic se ve mně ale nepohnulo, zíral jsem na ni lhostejně, ba dokonce snad pocítil jsem chvilku k tomu vyzáblému chudákovi cosi jako lítost… Nedaleko baráku byla trafika, kam jsem si obvykle každé ráno chodil pro cigarety. Na schodech to smrdělo, někdo zas ucpal záchod, měli jsme v každém poschodí jeden společný, špinavý a smradlavý, s cigánskými ornamenty vyrytými ve zdech, sedával jsem tam na studené míse a fascinovaně četl ta slova, pokoušel jsem se je luštit, vždycky se mi to pak ucpalo, ten záchod, spláchnul jsem a on začal přetýkat. Na dvoře potkal jsem cestou pro cigarety pana M., souseda z baráku, venčil tam nad kanálem svého psíka, říkal mu Pípa. „Pozdravpánbu, vašnosto!“ pozdravil jsem rozmařile pana M. Pípa se ke mně rozběhl, začal mi vztekle pobíhat kolem nohou a vřískat. „Pane Vlku,“ hnal se ke mně M. „Už ste vo tom slyšel?“ Hrabal se v kapsách. „Nemáte cigaretu?“ „Ale jo.“ Jednu jsem mu nabídl. Zapálil si a pokračoval: „Vo tom mordu? Dneska to bylo

14

v novinách…nech toho, Pípo!… zabili chlapa tady v ulici, ale tak divně, víte, člověk by ani nevěřil, byl to ten chlápek jak bydlel nad trafikou, ten s tim vykloubenym okem, nebo co to bylo, jak ho měl nějak uvíznutý na stranu, zatimco tim druhym kmital… Ale takovej konec, víte, divnej, chlápka někdo v noci přepad, přivázal ho k židli, namazal sádlem a poslal na něj jeho vlastní kočky, on je choval, měl jich doma plno, a ty kočky ho normálně vohlodaly, hezký milý kočičky, miláčkové, vostrouhaly páníčka až na kost, no jo, chovatel…“ Pan M. se zachechtal, pak ale ztichnul a zatvářil se vážně. „Chudák. Už si okem nezakmitá. Taková divná smrt, fuj. Co je todle za svět? Pane Vlku, já vám povim, sem rád, že už tady dlouho nebudu.“ Potáhnul labužnicky z cigarety. „No vážně. Poslední dobou mívám takový předtuchy. Vy se v tomdle určitě vyznáte líp, vy ste umělec… Pikaso, toho já znám, che, a taky toho co namaloval tu ženskou jak kouká na všechny strany… vy byste tomu moh rozumět. Někdy vám takhle ležim na pohovce, koukám na televizi a najednou mam pocit, že mi leze Duše z nosu, no vážně, klouže mi ven, musim si nos zacpat a zaklonit hlavu, čeká ta mrška na nestřeženou chvilku, kdy nebudu hlídat svý tělesný otvory, aby mohla vytýct… Nebo třeba tuhle…“ Odcházím. Pan M. mluví dál. Nechávám ho za sebou, malého a ztrápeného uprostřed smradlavého dvora, uprostřed smradlavého města, nechávám ho kdesi daleko za sebou v podivné básni mýho života, stojí tam a něco na mne volá. Myslel jsem na muže s vykloubeným okem. Na ulici bylo rušno, vzteklá plechová zvířata hnala se s vrčením okolo mne, okrové nebe visící nad městem mělo v sobě něco zlověstného. V poslední době vnímal jsem svět okolo tak zvláštně…jako bych do něho nepatřil, jako bych se procházel skladištěm kulis, jako by to bylo jedno velkolepé představení, které jsem si předplatil tím, že jsem

15

jednou vyklouz z jámy do tohoto života… vznášel se okolo mne a jen tak jemně mne osahával… bylo to bolestné, jako bych žil v nějakém průsvitném kokonu a skrz tísnivé stěny užasle pozoroval svět tam venku, jako bych zabloudil do neznámé krajiny, chtěl jsem vypustit svý kořínky a zarůst se do prostoru, ale okolo byla jen vyprahlá, mrtvá půda, chtěl jsem křičet, ale z němých úst vyletovaly mi jen jepice, které ještě před mýma očima umíraly a padaly k zemi… Jo, věřil jsem už od dětství, že má každej svýho Anděla, a ten Anděl bydlí na druhý straně Vesmíru… no a když se narodíš, tak vyráží a letí ti tím nekonečným prostorem na pomoc, sviští k tobě, zatímco ty chodíš po zemi a nevíš o něm, ale přesto na něj čekáš, tam uvnitř, hluboko v útrobách na něj čekáš, on k tobě zatím klouže Nekonečnem, ty se někdy v noci probudíš, zpocenej hrůzou a s očima vytřeštěnýma, zoufale ohmatáváš svoje tělo, cejtíš, že tě kus chybí, někdo tě udloub, ale ne, to je místo, který je v tobě otevřený pro Něj, dokud do tebe nevstoupí, nikdy nebudeš plnej… a najednou ho vidíš, sviští k tobě, kličkuje mezi hvězdama, vidíš ho a je ti dobře, usínáš spokojen… no a ráno se zas probudíš a už o něm nevíš, všecko jsi zapomněl, sedíš zas na řetízkovým kolotoči tohohle šílenýho světa a čím dál víc se mu vzdaluješ… a tak to jde pořád dokola… A on je tak blízko, a přece na druhý straně Vesmíru… Ploužil jsem se pod tím vražedným nebem a myslel na Anděla. Přijdeš, Okřídlenče? Jak jsem byl zamyšlen, vrazil jsem pojednou do vysokého, vyzáblého cikána, který se hnal proti mně. „Co dělaš, kéro!“ máchal rukama, klátil se přede mnou, pokydaná svítivá teplákovka s mykymauzem zářila mi do očí. „S mě chtěl sejmout, kéro, nebo co!“ „Já sem myslel na svýho Anděla,“ řekl jsem a šel dál. Zůstal stát, zíral za mnou, spadlo mu cigáro.

16

V trafice bylo prázdno, nebyl tam ani trafikant, nahlíd jsem za pult, jestli neleží na zemi, jak se to občas stávalo, neležel, odskočil si asi někam dozadu trochu se napít. Za chvíli se vynořil. Táhlo to z něj na sto honů, byl už zas namol, přestože sotva otevřel krám. Vysušená hlava klátila se mu bezvládně na krku, sem a tam, podle rytmu chůze, den ode dne jako by se postupně měnila v karfiol. Tenhle trafikant mne vždycky fascinoval, je to takový zvláštní druh bytostí, tyhle malé scvrklé postavičky s tlustýma brýlema, tihle trafikanti s prsty vytahanými od luštění křížovek, žijou ve světě písmen, všude písmena, samá písmena, od rána do noci, písmena jim tančí kolem hlavy, písmena šumí, písmena šeptaj, písmena se chechtaj, písmena tečou, písmena tlučou křídly, písmena útočí, písmena se lísaj, něžná písmena, vzteklá písmena, splašená písmena, smutná písmena, když večer usínají, písmena jim lezou ve vlasech… „Dobrého jitra, pane,“ zasípěl. „Jako obvykle, cigaretky?“ Kývl jsem. Unavenými pohyby podal mi mé tři krabičky. Když jsem odcházel, trafikant se zas vrátil dozadu ke své načaté lahvi. Opouštěl jsem svět písmen, podivuhodný svět, kde nefunguje čas, dveře zacinkaly. Jak jsem se tak prodíral tou zběsilou džunglí města, cestu mi znenadání zastoupilo malé děvčátko. Bylo velmi pěkné, až jsem se chtě nechtě musel zastavit a prohlédnout si je; mělo na sobě bílé šatky, vypadalo v nich dočista jako panenka, dívalo se na mne zářícíma, jasně modrýma očima, a mně se zdálo, jako bych ten pohled odněkud znal. Nemohl jsem si pomoct a civěl jsem na děvčátko jako omámený, nikdy jsem je neviděl, a přesto jako by to na mne těma modrýma očima pohlížel někdo blízký, velmi blízký; tohle jsem si nedokázal dost dobře vysvětlit. A proč ono na mě tak zírá? Proč si mne tak prohlíží? Ty oči… jako by ani nepatřily tomu dítěti, tak byly hluboké a moudré, úplně jsem se

17

v nich ztrácel… a jako by mi něco říkaly… Byl to magický okamžik. A pojednou děvčátko smutným hláskem promluvilo: „Pane, nechcete kytičku?“ A pozvedlo ke mně náruč plnou uschlých, zvadlých, ubohých květin. Ani jsem si předtím nevšiml, že nějaké má. „Ale vždyť jsou zvadlý,“ řekl jsem soucitně a natáhl k děvčátku ruku, abych je pohladil po žlutých vláskách. Ucuklo, sklopilo oči a odpovědělo velmi tiše, snad jsem to ani neslyšel a jen jsem si ta slova domyslel: „Zvadly, protože jste si to přál.“ A dřív než jsem stačil cokoli namítnout, otočilo se na patě a zmizelo v davu. Chvíli jsem stál jako opařený, přemýšlel jsem o slovech toho děvčátka, co tím mohlo myslet, a byl bych snad skutečně začal sám pociťovat vinu za jeho zvadlé květiny, kdyby mne z přemítání nevytrhl vřískot hloučku cikáňat, který se kolem mne prohnal jako vichřice. Brzy jsem měl hlavu plnou jiných myšlenek, na obraz toho zvláštního smutného děvčátka s uhrančivým pohledem jsem ale nikdy nezapomněl. Ve svém bytě otevřel jsem si víno. Byl čas pustit se do práce. Stál jsem před stojanem, zíralo na mne obludné, prázdné plátno. Já budu teď tím, kdo potřísní tuto mrtvou krajinu životem, já teď budu stvořitel, moje stopy to budou, co zůstane ve vyprahlé hlíně končin, kam ještě nikdy nikdo nevstoupil. Z prázdného plátna šel chlad. Musím zkrotit tu bestii. Civí na mne a tiše dýchá. Zhluboka napil jsem se z lahve. Když jsem poprvé zabodnul štětec do těla té příšery, projel mým tělem neovladatelný záchvěv slasti, jako vždy, když jsem otvíral nový obraz, nedefinovatelná, dětská křeč čiré radosti rozlila se mi od hlavy do konečků prstů. Byl tu první otisk, první stopa. A už nešla smazat, byla tu, neodvratitelně, šla možná přemalovat, zamaskovat, ale smazat už nikdy, i

18

kdybych teď na ní nanesl vrstvy dalších barev, stejně by prosvítala, mohl bych se tvářit, že neexistuje, mohl bych si namlouvat, že nikdy nebyla, stejně ale mé další tahy na plátně budou jí chtě nechtě ovlivněny, nicotná, a přece všemocná skvrna. A celý obraz pak jsou jen takové skvrny, jedna určuje druhou a jedna by bez druhé nemohla být, malinké skvrny, které tvoří celek, je to bilancování, fascinující a šílené, je to tanec nad propastí, pomalý, důmyslný tanec, každý další tah je dán těmi předešlými a zároveň určuje ty další, štětec klouže po plátně, vede mou ruku, obraz sám křičí, jak chce být namalován, je to splašený kůň, je to tango, je to tanec zběsilosti, já ho tančím, ale zároveň on tančí mne… Plnilo mne nevýslovnými pocity, slastnými a přitom děsivými, sledovat svou ruku, její nesmírnou moc tvořit, zanechávat nesmazatelné stopy, tak jedinečné ve své nicotnosti, tak fascinující ve své ubohosti… Tak jak se maluje na plátno života… Zakrátko vypil jsem celou láhev. Cigarety střídaly se mi v koutku úst, dohasínaly a padaly k zemi jak mrtví ptáci. Měl jsem jich pod sebou už celou hromádku. Občas jsem úkosem pohlédl na hodiny, ale čas jsem z nich stejně nemohl vyčíst, roztékaly se a pomalu kanuly dolů po zdi. Neudivilo mne to, byl jsem už zvyklý, dělaly to vždycky, když jsem byl něčím zaujat. Maloval jsem okno mého bytu s jakousi povadlou květinou na parapetu, obraz nazval jsem Okno mého bytu s povadlou květinou na parapetu. Myslím, že ten obraz se mi dost povedl, nemísil jsem barvy, ale kladl je v malých čárkách vedle sebe, snažil jsem se co nejlépe vyjádřit to zběsilé, kakofonické světlo, které se dralo skrz mraky tam nahoře a padalo dolů na město, plazilo se po střechách domů, škrábalo do rozpukaných zdí, hledalo život, vztekle se snažilo oplodnit mrtvý beton, stékalo na mé okno… tam našlo

19

mou květinu… a jako by pookřálo, zněžnělo, to právě chtěl jsem vyjádřit ve svém obraze: zběsilé světlo hledající zoufale kousek života… a světlo něžně opatrující polomrtvou květinu. Když jsem obraz dokončoval, stoupala mi už do hlavy opilost, tělem rozlévala se mi slastná euforie z díla, které tu přede mnou stálo. Ještě před chvílí bylo plátno prázdné, nezkrocená bestie, říkalo Pojď a potřísni mě! Teď tu pokorně mlčelo, poražené, ale důstojné, zářilo setmělou místností. Chvíli jsem tak obcházel svůj obraz a prohlížel si ho, když mne z přemítání vytrhlo zaklepání na dveře. Šel jsem otevřít. Stála tam Evelína, zářivá a svěží, a jak jsem ji uviděl, rozehrála se ve mně zvonkohra lásky. „Evelíno!“ Stál jsem a zíral, nezmohl jsem se slova. „Co je?“ řekla. „Nepozveš mě dál?“ „Ale jistě… promiň. Já na tebe úplně zapomněl… že tě mám.“ To ji překvapilo - takové věci se asi ženám neříkají - ale já to s nimi nikdy moc neuměl. „Zapomněl?“ „Ale ne… totiž… víš, včera večer… myslel jsem, že to byl sen… a dneska ve mně pořád něco bylo, takovej divnej pocit, neznámej, hřál mě, ale nemoh jsem se rozvzpomenout… a teď… vím, žes to byla ve mně ty… teď jak tě vidím, skutečnou, stojíš tady přede mnou… jak jiskra… blábolím. Pojď dál, prosím tě…“ „Ty seš zvláštní…“ smála se. „Tak tys na mě zapomněl…“ Vešla dovnitř, prohlížela si překvapeně můj byt. „Tady to teda vypadá!“ řekla. „Ale že mi to dalo, než jsem našla, kde bydlíš. Napsals mi adresu, ale bez čísla domu, jen ulici, hledala jsem tě podle jména… no, už jsem tady.“ „Já ti nenapsal číslo? Hm… taky jsem už měl něco v hlavě. Promiň.“ Vedl jsem ji do pokoje.

20

„Přinesla jsem víno.“ „Víno! Ty seš zlatá… já už jsem všechno vypil.“ Zastavila se před mým obrazem a se zájmem si ho prohlížela. „To je pěkný,“ řekla, „co to má představovat?“ „No,“ zaváhal jsem, „víš… vlastně asi nic.“ „Aha. Myslela jsem si to,“ zasmála se. Stála tam, před mým plátnem, v hromadě nedopalků, ramena jí zářila, byla celá z bílého mramoru, tiše jsem si ji prohlížel, zatímco jsem rozdělával víno, a napadlo mne, jestli je vůbec možné, aby taková čistá bytost vydržela s bídákem, jako jsem já. Teď teprve plně a s rozkoší jsem si uvědomil, jaký je to zázrak, jaké je to vlastně štěstí, že ji mám, a měl jsem pocit, že ona by mohla být jediným lékem, který by měl tu moc udělat ze mne člověka, vytrhnout mne z mého temného světa přízraků a naučit mne znovu žít a vdechovat… Stála tam, její přítomnost teple sálala zakouřenou místností. Přistoupil jsem k ní zezadu a lehce ji objal kolem boků. Přitiskla se ke mně, zavrněla jako kočka. Ochutnal jsem její rty. Stáhla mě dlouhýma bílýma rukama na zem. Váleli jsme se ve vajglech a zbytcích barvy a prázdných lahvích. V záchvatu šílenství slyšel jsem se šeptat: „Ty mě ale nemůžeš nikdy milovat.“ „Proč? Proč to říkáš?“ šeptala ona. „Protože já věřím na anděly.“ „Vážně? Na anděly?“ „Jo… věřím na ně. Na ty okřídlený bestie. A člověk, co věří na anděly, s tím je těžký žít. Takovej člověk nebude nikdy bohatej, nikdy nebude mít vilu s bazénem, nikdy nebude platit včas pojištění, nikdy si nebude pravidelně čistit zuby, nikdy nebude kupovat krémy na boty, nikdy nebude debatovat se známýma o politice, nikdy nebude kupovat svý lásce drahý šperky… uteč radši ode mě, dokud máš čas… tak jako to udělaly všechny, co jsem

21

měl před tebou, když se to dozvěděly… že věřím na anděly…“ „Tak to jsem ti vděčná, žes mi to řek hned, že vím na čem jsem,“ smála se a další moje slova umlčela svými rty, temnými a neskutečnými rty… rty ženy, napadlo mě v tu chvíli, to je nejmocnější zbraň, mocnější než všecky pušky, samopaly a děla, rakety a tanky, granáty a dýky, molotovy a časovaný bomby, miny a revolvery, bambitky a plamenomety a kladiva a jedy a houfnice a dynamity a halapartny a cepy a pušky a děla a samopaly a bomby a rakety a všecky tyhle krvavý cingrlátka… rty, červený a plný, dva měkký proužky masa, který nakonec umlčej každýho vojevůdce a diktátora, před nimiž každej dobyvatel nakonec poklekne a oněmí, před nimiž nejhorší vrah promění se v kňourající děťátko, rty, studený a hluboký, mlčenlivý a vlhký rty… tak mně to zamotalo hlavu, až jsem začal já vůl básnit… Bylo to Vzplanutí. Vzal jsem si ji, na podlaze, mezi obrazy, uprostřed nedopalků. Prosál jsem se jí do těla, no vážně… octnul jsem se najednou uvnitř jejího těla, ale celej… byl jsem v jejích útrobách, hmatal jsem rukama po chladných stěnách, bylo tam vlhko a tma, slyšel jsem jak dýchá, slyšel jsem někde nad sebou tepot jejího srdce, temný, dunivý tepot, poslouchal jsem fascinovaně ten metronom života… slyšel jsem její výkřiky, ale zvenčí, byl jsem v jejím břiše, jako dítě, byl jsem svoje vlastní dítě… schoulenej v útrobách… Pak jsem zase vyplul. Zase jsem byl venku, na ní. Leželi jsme chvíli vedle sebe, dýchali a kouřili. Cítil jsem chladivé kapičky potu, jak mi tečou po kůži, cítil jsem konečky jejích vlasů. Venku za oknem po modrém nebi bruslili ptáci. Byla tu, vedle mne, živá a skutečná, žena, to, kvůli čemu se točí tenhle svět, kvůli čemu padá déšť a lítaj ptáci a šuměj stromy a umíraj básníci. Už mnohokrát jsem sice tohle zažil, tu blízkou přítomnost, už mnohokrát jsem cítil na šíji dech ženy zpocené

22

milováním, ale pokaždé mne to dokázalo znovu fascinovat, jako bych to zrovna prožíval prvně, nemohl jsem tomu uvěřit, byl to sen; a protože ve snu se nepátrá po skutečnosti, nechal jsem to tak a přijal to, i kdyby se mi to třeba celé zdálo, i kdybych si to celé vysnil, už jsem nad tím nepřemýšlel, nesnažil jsem se to uchopit svým jepičím rozumem, nesnažil jsem se hledat v té neskutečnosti obrysy, nechal jsem to celé vznášet se jako baldachýn snu a jenom jsem to vdechoval… To láska zhmotnila můj život, uhnětla ho jako sošku z hlíny, teď teprve byl jsem si jistý svou vlastní existencí, v tu podivnou a bolestně něžnou chvíli; to bylo těch pár vteřin věčnosti, pro které jsem vůbec celou tu hrozně dlouhou dobu žil. Oknem teklo do pokoje bílé oslnivé světlo, rozlévalo se po jejím dosud nahém těle a něžně ji hladilo i v těch nejtajnějších záhybech. Sledoval jsem zrnka prachu, jak se unaveně snáší vzduchem a jako malé koráby dopadají jí na kůži, ještě posetou drobnými pupínky rozkoše. Jako krystaly křišťálu leskly se ve svitu slunce kapičky potu, které na ní zanechalo naše Vzplanutí. Kousek od mé tváře zdvíhaly se a klesaly podle rytmu dechu dvě hory něhy, prsa jako dva výkřiky, přímo před mýma očima, dvě prsa nádherně nestydatě trčící ke stropu, plná a pevná, vlhká a sametová, ještě rozechvělá. Chvíli jsme tak mlčky leželi, pozorovali se navzájem a upíjeli z lahve tu trpkou rudou krev naší lásky. Zapálila si cigaretu, kouřila a já záviděl popelu, když padal z cigarety na její voňavou kůži. Po nějakém čase jsme se oba zvedli, oblékli se, já jsem šel uvařit kávu a Evelína si mezitím prohlížela můj zatuchlý brloh. „Máš to tu hezký,“ volala na mne vedle z pokoje, zatímco jsem oplachoval dva špinavé hrnky, které se mi podařilo vyhrabat kdesi v hlubinách dřezu plného harampádí. „Takový útulný. A ta spousta obrazů! Tenhle se mi líbí… To tu takhle žiješ sám, úplně

23

sám?“ „Jo. Jsem Vlk.“ Přinesl jsem kávu. Držela v ruce obraz, který ji zaujal. Byla na něm podobizna Cranacha, hrajícího na piáno zavěšené nad propastí, která vede až do středu Země, která vlastně není Zemí, ale obrovským vejcem, ze dna té propasti šlehají místo plamenů chlupaté ruce, moře chlupatých rukou s pavoučími nohami místo prstů, nahoře nad zavěšeným Cranachem, jemuž z ucha vyrůstá jeho vlastní Venuše, se šklebí nebe, které není nebem, ale obrovskou roztaženou vagínou, připomínající nějakého plže, Cranach ve fraku se s vyplazeným jazykem houpe ve větru, z úst mu po jazyku vylézají další Venuše, malé jako housenky, se zakloněnou hlavou tříská do piána, ze kterého šlehají plameny. „Jé! A nebo tenhle!“ zvolala, položila obraz s Cranachem a popadla jiný, se zvadlou slunečnicí, ze které se snaží napít pták. Pousmál jsem se. „Co jsou všecky obrazy vedle tebe,“ řekl jsem. „Víš, Bůh byl podle mě taky malíř, a když maloval tebe, musel se při tom svíjet rozkoší… úplně si to představuju: při každým dalším tahu štětce mu projede tělem křeč slasti, nemůže to vydržet, sténá, všecku svojí něhu, všecky svoje skrytý touhy, všecky svoje nesplněný sny vkládá právě do toho obrazu, do tebe… maluje svojí bohyni, zažívá při tom jeden nekončící orgasmus, jenom se na tebe podívá, a kdo by taky ne…“ Smála se, dala mi pohlavek jako malému klukovi, který neví, co mluví, a přitiskla se na mé rty svými, aby mne umlčela, těmi vlhkými, plnými rudými rty naběhlými rozkoší, rty, o kterých sní potajmu všichni muži a které teď patřily jenom mně. Voněla! Zlehka objal jsem ji kolem boků, přitiskl ji k sobě, byla teď úplně blízko, jako by naše těla srostla v jedno, pod vzdušnou látkou sukýnky cítil jsem její prsa, plná a pevná, cítil jsem, jak se třou o

24

mojí hruď, přitiskl jsem ji ještě pevněji, abych jí je úplně rozmačkal, muselo to trošku bolet, ale nedala to najevo, jen tlumeně sykla, drtil jsem ji a vychutnával její jazyk, mrštnou ještěřici, hráli jsme takovou tichou hru, snažil jsem se svým jazykem chytit ten její, lapit ho a přitisknout jí ho k patru, ale to nešlo, byla rychlejší, brzy nás to oba úplně udýchalo, tahle náruživá hra, tisknul jsem si ji k sobě stále silněji, to ji dostávalo, bradavky teď měla jako dva ostré hroty, přes látku sukně jsem je cítil, třely se o mojí kůži, hladil jsem ji a tušil rukama pod sukní nahé tělo, voňavé a sametové, oddělené ode mne jenom úzkou hradbou látky, stačilo ji strhnout a vzít si to pod ní, ale to se mi právě líbilo, nechat tu roušku střežit tajemství, chytal jsem její jazyk, vzdychala, to byla hudba… Ne, nemohl jsem. Zešílel bych. Tolik let citové pouště, a najednou tohle! Po kapkách, Vlku, říkal jsem si. Krása se nedá zhltnout jako kus masa, ta se musí cumlat… Pustil jsem ji a odešel k oknu. Nad hořícím oceánem střech tam venku líně klouzali ptáci, slunce ten den opravdu žhnulo, sedělo nahoře nad městem jako nějaký sultán, město bylo jedna velká rozpálená pánvička. Dole na dvorku ležel starý tlustý kocour, rozvaloval se na slunci, mhouřil oči a hlava mu padala únavou a stářím. Téměř bezděčně jsem uchopil tužku a papír a jako ve snách jsem začal kreslit Evelínu. Seděla na židli a zpočátku si ani nepovšimla, že ji hltám očima a dychtivě zachycuji její přítomnost zběsilými tahy na papír; byla zaujatá nějakým drobným broučkem, který jí lezl po lýtku, uchopila se za kotník, přitáhla si nožku blíž k sobě a s pobaveným úsměvem si brouka prohlížela. To byl tak nádherně poetický okamžik, okamžik tak intimní, všední, prostý… spěchal jsem, aby mi nic z toho neuniklo, chtěl jsem to v rychlosti zachytit na papír přesně takové, jaké jsem to viděl. Přál

25

jsem si, aby se mi podařilo co nejlépe vyjádřit právě tu všední prostotu. A cítil jsem, jak mi kresba pod rukama jen kvete, s takovou něhou jsem přikládal tužku k papíru; zrovna jako bych jezdil Evelíně prstem po hebké kůži, hladil jsem tuhou hebký papír; to láska vedla mou ruku. S úžasem jsem sledoval, s jakou nesmírnou lehkostí jsem pojednou schopen tvořit. Totiž teď poprvé jsem nezobrazoval skutečnost, abych ji potrestal, ale proto, že jsem jí chtěl naopak poděkovat, poprvé mi nešlo o to pokořit skutečnost alespoň pomocí tužky a papíru a vybít si tak na ní svůj vztek za to, že v opravdovém životě, když nemám po ruce tyhle své chabé malířské zbraně, pokořuje a trestá ona mne, teď poprvé jsem necítil tužku ve své ruce jako bič, jímž mohu zajatou skutečnost ve vězení svého plátna zmrskat dle vlastní neomezené libosti, zprznit ji a vrátit jí všecky rány. Teď poprvé jsem svou tvorbou skládal skutečnosti svou poklonu, děkoval jsem životu za to, že je ke mně tak milosrdný a dopřál mi taky tu trochu obyčejného lidského štěstí. Jak je to vlastně jednoduché! Proto mi šla ta drobná kresba tak od ruky, proto jsem poprvé po hrozně dlouhé době cítil ryzí uspokojení z tvorby: Musím se přece nejdříve naučit milovat to, co chci učinit věčným! Zamilovat se do něčeho, co je jen pomstou životu, skutečnosti, a o to víc pak nenávidět to, čemu jsem se mstil, to je bludný kruh. Dosud jsem měl nejraději ty své obrazy, v nichž byla má pomsta nejdůslednější a nejzákeřnější, aniž bych byl vlastně tušil, že má láska k nim pramení z ješitnosti a že to, co mne na nich nejvíc přitahuje, je akorát pokud možno co nejdůkladnější zobrazení výsměchu nad vlastní porážkou. Mé malování nebylo nic víc než pomsta! Oklepal jsem se děsem při té představě. Co můžu takovým uměním předat jiného než jenom nenávist? No ano, vždyť to bylo přece to, proč jsem nemohl chodit do galerií, proč jsem k většině uměleckých děl pociťoval hluboký odpor: protože lákala

26

člověka, aby se zamiloval do nich a aby spolu s nimi opovrhoval skutečností, již by spíš měla oslavovat, anebo když ta skutečnost nestojí za oslavu, tak aspoň ukazovat cestu, jak se ke skutečnosti stavět; člověk skoro slyší, jak křečovitě umění volá do boje proti přirozenosti, místo aby bylo lékem, lékem a ničím jiným, lékem, který naopak pomůže k přirozenosti se vrátit, který člověku ukáže cestu zpátky k sobě samému, ukáže mu věci, které zapomněl, které ztratil po cestě a pro něž se teď může vrátit… naučí ho znovu fascinaci ke skutečnosti, kterou odráží. Jedině tak přece může mít moje práce nějaký smysl, jedině když se naučím milovat to, co chci učinit věčným. Vždycky jsem totiž viděl tvorbu jako cosi posvátného, jako stopy v mokrém písku na pláži, stopy v neznámých končinách, stopy prvního člověka na Severním pólu, zkrátka jako něco, čím nemůže jen tak zbůhdarma kdokoliv prznit panenskou kůži Věčnosti, aniž by tušil, co tím může způsobit, aniž by tušil, s jak mocnou zbraní zachází. Vždyť lidská mysl je jako ten mokrý písek na pláži: i sebemenší vhozený oblázek se v něm otiskne, a když už jsem se rozhodl vzít na sebe tu odpovědnost a chtít po lidech, aby otvírali své zranitelné mysli mé tvorbě, musím to mít neustále na paměti, s jak křehkou věcí zacházím. Vždyť malování je jako provazochodectví, je to neustálá bilance, a stačí šlápnout vedle… a ne ani tak sobě, jako druhým, těm, kvůli kterým jsem vlastně po tom laně kráčel, tím můžu hluboce ublížit. A teď poprvé to byla láska, kdo vedl mou ruku, a ne trpká touha po pomstě! Teď poprvé nebyly barvy v mých rukou jen nenávistnou žlučí, vulkánem utrpení tryskající na plátno; tužka v mé ruce nebyla bičem, zotročujícím skutečnost, ale flétnou, na níž hraji oslavnou píseň životu. Měl jsem svou kresbu bezmála hotovou, když brouk z její nožky odlétl a Evelína zvedla hlavu, aby se podívala, co dělám.

27

„Ty mě kreslíš?“ zeptala se sladce a netajila pobavení. „Už to mám. No vidíš, je to jen pár čar, a přece bych řek, že to je to nejlepší, co jsem kdy udělal.“ Přiběhla ke mně, abych jí kresbu ukázal. Zahloubaně si ji prohlížela. „Je to pěkný,“ řekla po chvíli, „skoro bych se zamilovala sama do sebe.“ Obejmul jsem ji, přitiskla se mi tváří k hrudi, položil jsem svou hlavu na její a dlaněmi jí láskyplně zajížděl do vlasů. A takhle, jak jsme tam spolu stáli jako nějaké sousoší, jsem nás spatřil v zrcadle. Jako bych to jen z povzdálí hleděl na dva cizí lidi, dva neznámé milence; viděl jsem sebe, vyhublou ztrápenou postavu s opuchlýma očima a rozcuchanými vlasy, jak tam stojí v košili potřísněné barvami, s odhalenou propadlou chlupatou hrudí, dlouhými červími prsty zajíždí do vlasů krásné čisté Madoně… Jak nádherně absurdní! chtělo se mi zakřičet. Díval jsem se z okna na dvůr. Dvůr mlčel, vyhříval se na slunci. Čtyři popelnice jak nějací zvláštní smutní tvorové krčily se v koutě, přetékaly odpadky. Na balkonu protějšího domu seděl starý pán, zády ke mně, díval se dalekohledem do zdi. Sedával tam takhle celé dlouhé dny a pozoroval upřeně jen to jedno místo; kdyby se za ním ve dvoře dělo cokoliv, tak by se neotočil, aby se podíval… zajímala ho jen zeď. Nebe už ztrácelo svoji intenzitu, začínalo blednout, blankyt měnil se ve zředěnou modř; takhle mělo nebe své neopakovatelné kouzlo, ještě sálalo, ale už ne krutě, spíš něžně a zlehka… Daleko na obzoru pluly těžké bouřkové mraky. Dopili jsme víno. Do okna začaly bubnovat první kapky. Mraky už stály nad městem, venku se setmělo. Ptáci se letěli schovat. Brzy začalo hustě pršet. Evelína teď stála se mnou u okna, držel jsem ji kolem pasu, hlavu si opřela o mé rameno, dívali jsme se na déšť, rytmus kapek nás uspával… Mlčeli jsme. Déšť splavo-

28

val dole na dvoře smetí a odpadky, teklo to mohutným proudem do kanálu uprostřed dvora. Pod krovem protějšího domu krčili se dva zmoklí holubi. Ani déšť nevadil tomu starému pánovi s dalekohledem, seděl tam a ani se nepohnul, pozoroval upřeně zeď před sebou, stále jen to jedno místo. Pršelo mu na záda.

29

Sběratel Friedhof A už zase namol. Ježišmarjá, kdy se tenhle kolotoč zastaví, pravděpodobně nikdy, leda že by se to se mnou utrhlo a já bych dopad pořádně na hubu, a taky že jo, taky že jo, tohle jediný mě asi dokáže zastavit, k tomuhle jedinýmu spěju, k velkýmu a bolestnýmu pádu, tam se řítím, je to zběsilá jízda, ale já jsem už příliš slabej, abych to moh odvrátit, a ani se mi vlastně nijak zvlášť nechce, proč taky, to už je život a já si to teda aspoň jaksepatří užiju, a o to přece jde, no ne? Začal jsem pít už ráno a vítr mne nakonec zavál do téhle putyky, ani jsem si vlastně pořádně nepamatoval, jak jsem se sem dostal, proč jsem šel zrovna na tohle místo ani v které části města se to nacházím. Vzpomínal jsem si jen, že mne sem snad musel přivést ten starý opilec, co jsem ho předtím potkal, ale kde je mu teď konec, to bych rád věděl, asi se ode mě nechal pozvat na pár skleniček a zmizel. Teď jsem u stolu seděl sám. Popíjel jsem whisky s ledem a kouřil cigaretu. Lokál to nebyl špatný, pití tu měli chutné a ani prostředí mi nebylo nepříjemné, ostatně ve stavu, v jakém jsem byl, mi nejspíš ani nepříjemné být nemohlo. Bylo tu dost hlučno, lidé se překřikovali navzájem a do toho hrála hlasitá hudba, ale ne nějaké přiblblé rádio, ne, na dobrou hudbu já si vždycky potrpěl a co se pamatuju, v tomhle lokále hrála moc dobrá hudba, nějací dva Kubánci bušili do kytar a kvíleli chraptivými hlasy neobvyklé latinskoamerické šlágry, před nimi na malém improvizovaném tanečním parketu poskakovalo několik dost opilých tanečních párů. Měl jsem hodně peněz, mohl jsem si dovolit pořádně se opít tím nejlepším pitím, den předtím se mi podařilo za slušnou cenu pro-

30

dat jeden obraz sběrateli Friedhofovi, to byl takový postarší pán, trochu směšný a jako z jiného století, jenž ke mně čas od času docházel a vybral si vždycky jeden obraz do svého domu, kde už podle všeho musel mít docela slušnou sbírku mých prací. Kdo ví, proč tenhle směšný panáček toužil zrovna po mých obrazech, no, byl to zkrátka podivín. A ty jeho návštěvy u mě doma, o těch jsem musel vždycky ještě dlouho potom přemýšlet! Třeba tohle naše poslední setkání. Dokončoval jsem zrovna jedno plátno, nějak se mi pořád nedařilo, rozčiloval jsem se u toho a vztekle okolo sebe házel předměty, co chvíli jsem s výkřikem „Končím!“ mrštil štětcem o zeď, takže ten, čerstvě namočený, po sobě zanechal barevnou stopu na bílé omítce; takových otisků jsem už měl po celé zdi nepočítaně, takových výkřiků zoufalství, a nikdy jsem se je nepokoušel odstranit, takže kdokoliv nedej bože zavítal do mého brlohu, musel se podivit, co že to mám na zdi za abstraktní malbu. A všichni tu mou potřísněnou omítku považovali za brilantní fresku! Bez výjimky všichni! Mysleli, že jsem to tam vytvořil schválně, já jim to nevyvracel, a všichni mi svorně tvrdili, že bych se měl takovým moderním freskám věnovat, že tohle je určitě lepší než spousta mých obrazů. Jaká ironie, jaká dekadence! Bylo-li mé vlastní zoufalství to nejkvalitnější, co jsem ze sebe mohl vydat, pak tedy spánembohem. Nicméně zrovna ve chvíli, kdy jsem sváděl sám se sebou vnitřní boj, zíral jsem nedůvěřivě na odhozený štětec, jenž ležel přede mnou na zemi jak mrtvý pták a na zdi ještě zasychala stopa jeho krve, utápěl jsem se v mučivých pochybách, mám-li tomu proklatému předmětu dát ještě poslední šanci, zrovna v tu chvíli zaklepal na dveře sběratel Friedhof. Že to je on, to jsem poznal okamžitě z hlasitosti jeho zaklepání. Nikdo jiný neklepal tak nesměle, jakoby roztržitě a téměř neslyšně, skoro jako by to byl k

31

vám přišel na návštěvu duch. Ostatně, tohle jsem si neuměl tak docela vysvětlit: Friedhof na mne vždy dělal takový nepříjemný dojem neživosti, jak mluvil, jak se pohyboval, všecko tak strašně pomalu a tiše, jako by to skutečně byl nějaký duch, duch obchodníka s obrazy z devatenáctého století, už jenom to, jak vypadal, taková směšná starosvětská postavička, to se už dnes nevidí. Za mým drahým, milým Vincentem, největším malířem všech dob, docházel v Haagu do jeho ateliéru obchodník Tersteeg, jenž nikdy od něho neodkoupil jediný obraz a nechal ho tak žít o vodě a chlebu, že prý neumí malovat, protože maluje upřímně, no a ten Tersteeg, to byl teď jistojistě sběratel Friedhof, protože i já byl v minulém životě Vincentem, a ten teď s tichou pokorou ode mne odkupoval mé obrazy, aby odčinil svůj strašný hřích z života, kdy byl Tersteegem, a aby utišil své svědomí. Měl jsem z jeho příchodu radost, znamenal pro mne nějaké ty peníze a s nimi příslib několika bezstarostných týdnů, kdy si budu moct dopřávat dobré víno a dobré cigarety, a mimo to jsem plánoval odjet s Evelínou někam na venkov, ubytovat se tam v nějakém levném hotýlku a malovat dohasínající léto. S chutí jsem přerušil malování a šel Friedhofa uvítat. „Velice se omlouvám,“ ukláněl se sběratel Friedhof a myší očka mu nervózně těkala, „nerad vás ruším, Mistře, vím, jak jste jistě zaneprázdněný…“ „Ale pane Friedhofe,“ přiložil jsem teatrálně ruku k srdci, „jakejpak Mistr, co já jsem to za Mistra? A vy mě nikdy nerušíte, to přece dobře víte…“ „Ne, ne,“ přerušil mne horlivě, „tohle jediné mi musíte dovolit, o to jediné vás prosím, abych vás směl oslovoval Mistře. To mi nemůžete odepřít. Protože malíř vašeho formátu…“ „Ale!“ předstíral jsem, že mi nedělá dobře poslouchat chválu. „Malíř vašeho formátu,“ trval na svém Friedhof, „si rozhodně ta-

32

kový titul zaslouží. A já bych byl skutečně zklamaný… ne, já bych byl nešťastný, kdybyste mi tohle odepřel. Nešťastný! Protože velký umělec by si měl být své velikosti vědom a dokonce by sám měl od ostatních uctivost vyžadovat, když už dneska to bezbožné plémě…“ zalomil rukama a byl by si snad odplivl, „ta lůza si nedokáže vážit velkých osobností… a přitom jedině velké osobnosti tvoří budoucnost a každá společnost by si je měla hýčkat a opatrovat… velcí umělci a filosofové jsou živnou půdou tohoto světa! To jsou přece živoucí poklady lidstva! Ale ne. Lůza je nepoučitelná. Bohdá nebude, aby velké osobnosti mezi sebou rozpoznala a aby si jich vážila. Umí akorát plivat a pohrdat! No řekněte sám, Mistře, pro koho vy tvoříte, pro koho vytváříte krásu, pro koho bojujete celým svým srdcem za lepší budoucnost a sám jste přitom o vodě a chlebu, pro koho trpíte a obětujete se, než pro nás, pro obyčejné, prosté a nevědomé lidi? A my si vás přesto nedokážeme dostatečně vážit. A přitom, co bychom si bez vás počali, bez vás Mistrů? A proto byste mne snad i, promiňte mi to, urazil, kdybyste mne považoval jen za nějakého obyčejného hejska, nevychovaného a nevzdělaného, který si neumí vážit velkých mužů národa, a odpíral mi tu čest oslovovat vás Mistře.“ Uvedl jsem ho do svého pokoje. Byl to skutečně zvláštní člověk. Nikdy jsem docela nevěděl, jak si mám ta jeho slova vysvětlit. Někdy to znělo až trochu jako výsměch, ovšem pochyboval jsem, že by toho byl tenhle můj podivný tichý přítel schopen, a ostatně neměl by sebemenšího důvodu, přišel přece ke mně kupovat obraz. Ale dokázal mne vždycky přivést do pořádných rozpaků. Copak já jsem to byl za Mistra? Někdy, když jsem si prohlížel ta svá zběsilá, nerozvážná, opilá plátna, vzpomněl jsem si na jeho poklony a musel jsem se od srdce rozesmát. „Proboha!“ spráskl ruce, když vstoupil do mého zakouřeného, zatuchlého pokoje, kde se pro samé haraburdí nedalo ani hnout.

33

„Ubohý osud malířů! Vždycky když vidím, v jaké bídě jsou často naše velké osobnosti nuceny žít, chce se mi plakat. Co třeba já jsem dokázal? Co já jsem ve svém jepičím životě pro lidstvo vykonal? No vidíte, a mám velký dům a spoustu peněz. Zasloužím si to? Ne. A takových jako já je nepočítaně. Jak tohle ještě můžete trpět? Jak to, že už jste mne dávno nevyhodil a nepoplival mne a nezašlapal do země? Bože, škoda jen, že si svou ubohost a mrzkost uvědomuji jenom ve vaší přítomnosti. Někdy mám chuť všecko to svoje bohatství rozdat lidem, jako jste vy, zkrátka osobnostem, protože vy byste si to zasloužili mnohem víc než já. No co vy na to? Ale promiňte, já už tu zase plácám hlouposti. Vy máte samozřejmě důležitější věci na starost. Já jsem někdy tak přízemní!“ Soucitně pohlížel na veteš ležící na podlaze. Opatrně překračoval prázdné láhve od vína, nikdy by si byl nedovolil jedinou třeba jen odsunout špičkou boty, aby mohl projít. Nicméně souvislé pokrývce vajglů a popela se ani při dobré vůli vyhnout nemohl, a zdálo se, jako by jen velmi nerad špinil svými nalakovanými mokasíny tento můj nepořádek. Usadil jsem ho na židli a vytáhl několik svých pláten, které jsem byl ochotný prodat. Rozvážným pohybem si nasadil na myší očka brýle, aby si je mohl důkladně prohlédnout. Každé si prohlížel drahnou dobu a tichým, nevýrazným hlasem přidal svůj komentář. „Bože!“ pronesl například. „Tolik bolesti! Ty barvy… málokdo dokáže tak pronikavě vyjádřit své emoce… tahle malba jako by doslova křičela, má to v sobě velkou sílu…“ Musel si otřít brýle, jež se mu vzrušením až zamlžily. „Jako bych viděl všechnu tu vaši bídu, všechno vaše strádání, celý ten váš těžký život trpitele zachycený v těchhle ostrých liniích… ach, Mistře… jak to děláte… kdybych to jen taky tak uměl…“

34

Nebo: „To světlo! To ostré, pulsující světlo! Ta jedovatá žluť! Je to světlo vnějšího nepřátelského světa, které na vás doléhá a oslepuje vaše citlivé oči? Nebo je to světlo osvícení, vizionářského vytržení? Ach, proč se tak hloupě ptám. To není přece nic pro obyčejného smrtelníka. Promiňte, Mistře. Musíte mě mít za hlupáka, viďte? Musíte mě mít plné zuby… radši abych šel… chtěl byste jistě už pokračovat v práci…“ „Ale vůbec ne!“ vykřikl jsem v obavách, že by snad teď odešel a nekoupil si ode mě z ostychu jediné plátno. „Pane Friedhofe! Vždyť já si vážím vaší návštěvy. Vaše poznámky jsou naopak velmi moudrý, pomáhá mi to, vy jste přece odborník. Ne, už vás vidím, jak se tomu zase bráníte, ale je to tak. Málokdo rozumí umění tak jako vy, a to já můžu říct, stýkám se přece se spoustou jinejch obchodníků a sběratelů. A málokdo dokáže o umění takhle zasvěceně hovořit.“ Když jsem viděl, jak chudák zrudnul a jak si musel zase otřít orosené brýle, napadlo mne, že asi zbytečně přeháním. Ale tahle hra mne bavila a pokračoval jsem. „A co se teda týče tohohle světla tady na tom obraze… máte naprostou pravdu. Když jen vzpomenu, jak jsem se natrápil, než jsem zachytil to světlo tak, aby co nejlíp vyjádřilo mojí myšlenku! Aby vyjádřilo moje pravé pocity, pocity ohrožení… tíseň chudého umělce… toužícího po troše světla porozumění… umělce, kterým každej opovrhuje… ale já si nestěžuju, to ne, to ne… je to můj úděl a já ho tak musím nýst… i když je to někdy těžký, to máte naprostou pravdu… ale já musím kráčet po svojí strastiplný cestě… nesmím se nechat odradit, nikdy…“ „Jak vás chápu!“ téměř vykřikl. „Jak já vás ze srdce chápu! A právě tahle ryzí upřímnost je zachycena v tom obraze. Jinak by neměl nikdy takovou sílu, takovou… sugestivnost… kdyby nevycházel z hlubin vašeho nitra!“ „Děkuju! Pane Friedhofe, vy jste pro mě potvrzením, že moje lo-

35

pocení má ještě nějakou cenu…“ „Proboha… jak by nemělo cenu… to vás nesmí nikdy ani napadnout! Vy si za svou myšlenkou musíte stát, i kdyby vás od toho celý tenhle prašivý svět odrazoval! I kdyby po vás plivali, vy přece nemůžete přestat věřit v pravdu! To přece právě dělá velké osobnosti nesmrtelnými… Giordano Bruno, Hus… do posledního dechu stát za svou pravdou!“ Teď se sběratel Friedhof téměř rozohnil, nadzvedl se ze židle a rukama zaníceně gestikuloval. „A za pravdu se hoří,“ přitakal jsem. „Za pravdu se strádá, za pravdu se umírá. Bože! Ostatně, rozhlédněte se kolem. Podívejte se, jak musím žít.“ Soucitně sklopil opelichanou hlavu. Pokýval na souhlas. „Já vím. A chce se mi z toho plakat. Ale za to já si vás právě vždycky vážil. Jste jeden z mála, kdo se nikdy nezaprodají. V tom vám důvěřuji. Jste vzácný člověk.“ Nakonec si vybral právě tohle plátno, to s tím světlem. Po pravdě, za příliš dobré jsem ho zrovna nepovažoval. Byl bych radši, kdyby si vybral některé jiné. Tohle jsem namaloval jednou k ránu, když jsem přitáhl domů opilý jak mraky a jenom proto, že se mi nechtělo ještě spát, vzal jsem barvy a v podivném deliriu jsem je v podstatě beze smyslu natřískal na plátno, ani vlastně nevím, co jsem tím chtěl přesně vyjádřit, asi nic zvláštního, prostě jsem byl opilý a potřeboval jsem se vybouřit. „Vybral jste si dobře, pane Friedhofe. Tohohle obrazu si moc vážím.“ „A pro mě je to veliká čest, že si ho můžu koupit. Aspoň že si můžu krásné věci kupovat, když už nic jiného. Ach, kdybyste věděl, co já jsem za bídného člověka… Ale nemusíte se bát. Mám pro tohle plátno už vyhrazeno krásné místo mezi ostatními velkými Mistry moderního umění. Dobře se o něj postarám.“

36

Vyprovodil jsem ho ke dveřím. Podali jsme si ruce, přátelsky a přeuctivě jsme se rozloučili, a když ta jeho směšná postavička zmizela na potemnělém schodišti, pořádně jsem si oddechl. No a teď jsem si peníze sběratele Friedhofa jaksepatří užíval. Ti dva Kubánci hráli úplně pekelně, a pekelně taky vypadali, jak tam stáli osvětlení jen tlumeným namodralým světlem, ty jejich snědé široké tváře s mohutným obočím, široké nosy a tak trochu vražedné oči, dočista jako dva pekelníci… Hráli s takovou vášní, jako by byla ta hudba pro ně otázkou života a smrti, a to se mi líbilo, tak to bylo správné, protože když se nedělá umění s nasazením života, pak je přetvářkou. A hudba, jak já miloval hudbu! Dokázala mne rozohnit, zpěnit krev v žilách, dokázala mne rozplakat nebo naplnit takovou radostí, že jsem byl ochotný vzdát se v sobě všeho lidského a stát se roztouženým vlkem. A tihle dva Kubánci, nebyla jejich hra na kytary docela jako sama hra na život? No jistě, život je přece taky takový tanec prstů po hmatníku, život je taky plný akordů, někdy libých, jindy disharmonických, někdy mollových, jindy durových, akord střídá akord, je to preludium, a pak přijde sólo, pozor, ať to nezkazíš, je to příležitost, začneš zlehka, snažíš se hledat melodie, a pak už se neudržíš a hraješ ze všech sil, tančíš po strunách jako šílenej tanečník, ukaž, co v tobě je, je to rychlý, je to zběsilý, nestíháš, prsty tě opustí a hrajou za tebe, jenom je už s úžasem sleduješ, už to nekontroluješ, občas to zavrže, zaskřípe, ale to už patří k tomu, je to improvizace, pozor ať ty struny neprasknou, je to bilance, je to provazochodectví, je to umění, není to přece pro kdejakýho diletanta, chce to cit a cvik, život je hra na kytaru, život je kakofonie, je na tobě, jak ty struny rozezníš, je jenom jediná věc, která tu zůstává neměnná, jediná věc, která je nad tebou a kterou se musíš naučit poslouchat, jediná věc, bez který to prostě nejde, a to je

37

rytmus. Rytmus. Rytmus. Rytmus. Když vypadneš z rytmu, jseš ztracenej. Nevím, jak se to mohlo stát, ta hudba teda musela být fakt síla, nebo spíš ten chlast, co jsem ho měl plnou hlavu, ale přistihl jsem se, jak pláču. A nemohl jsem to zastavit. Slzy se mi doslova řinuly z očí, úplně nelogicky, stékaly mi po tvářích a skapávaly na zelený ubrus, i cigaretu jsem měl od nich brzy celou promáčenou. A teď jsem už ani nepřemýšlel, co mohlo být vlastně příčinou mého žalu, nedalo se to zastavit, nedalo se to kontrolovat, žal mne zkrátka ovládl a neudal příčinu, rozlil se mi po celém těle a udělal ze mě malé děcko, zoufalé a opuštěné, které vzlyká a ani vlastně neví proč, ví jen, že je mu fakt bídně. Měl jsem před očima stále ten jeden obraz, viděl jsem sám sebe, jak hraju na kytaru, kladu prsty po hmatníku, rozeznívám struny… Ale jako bych pořád nějak nemohl docílit představy, již jsem měl v hlavě, prsty jako by mne neposlouchaly a dělaly si co chtějí, jako by to stále nebylo to pravé, ať se snažím jak chci, nemůžu to zahrát tak krásně, jak mi to zní v hlavě, ruce jako by mi dřevěněly, bože, hraju fakt bídně, vždyť se to nedá poslouchat, vždyť je to snad i falešný… vždyť snad hraju i mimo rytmus! Chtěl bych bejt virtuos ve hře na život. Ale to už se mi asi nepodaří. I noty jsem už dávno zapomněl. Opřel jsem se čelem o hranu stolu, zavřel jsem oči a oddal se zcela svému bezbřehému žalu. Slzy tryskaly z očí úplně zběsile a skapávaly na podlahu. Vzlykal jsem. Ani jsem si nevšiml příchozího, jenž se mezitím posadil k mému stolu. „Pane,“ uslyšel jsem jeho hlas. Pronesl to docela tiše, nesměle, jako by mne snad jen velmi nerad rušil v takovou intimní chvíli. Zvedl jsem hlavu. Snažil jsem se otřít si slzy, ale ty nepřestaly prýštit, bylo mi to trapné, takhle před cizím člověkem, a navíc jsem se obával, že se mne zeptá na důvod mého žalu a já mu

38

vlastně ani nebudu moci smysluplně odpovědět, ale slzám jsem prostě neporučil. Zcela nelogicky mi tryskaly z očí, na všechny strany jako když kropíte z konve, div že nedostříkly až k příchozímu, který teď seděl naproti mně. „Promiňte,“ vysoukal jsem ze sebe roztřeseným hlasem. „Neomlouvejte se.“ „Ale ano, ano. Nechci vám svým pláčem působit nepříjemnosti.“ „To je v pořádku. Vyplačte se.“ Skrz slzy jsem si toho člověka prohlédl. Byl to holohlavý pán středních let, první, co člověka v jeho tváři zaujalo, byl velmi rozměrný nos s takovými nosními dírkami, že by mohli psi jimi proskakovat; kdyby mnou necloumal takový smutek, byl bych se při pohledu na ten nos musel rozesmát. A vůbec všechno v jeho tváři bylo tak nějak zvětšené: tlusté, masité rty, odstávající uši, a hlavně oči, oči s tak vyvalenými bulvami, až se člověk bál, že mu ty bulvy každou chvíli vystřelí z důlků a rozkutálejí se po místnosti. Těmi na mne pronikavě patřil. Pleš se mu ve světle lamp leskla a byla tak hladká, že když si mu na ní sedla moucha, podklouzly jí nohy. „Ne, to není v pořádku,“ trval jsem na svém. „Já se vám omlouvám. Plakat takhle na veřejnosti, to se nemá.“ „Ale jděte!“ „Já vím, jak se asi musíte cítit. Je to tu jediné volné místo, a vy jste si chtěl v klidu posedět, dát si něco dobrýho k pití a poslechnout si tu pěknou hudbu, a teď se vám tu někdo u stolu rozbrečí, a navíc chlápek jako já, no to přece člověka znechutí.“ „Na mě prosím vás neberte ohled. Jako bych tu nebyl, vůbec se neznepokojujte a vyplačte se, to vám uleví.“ „Dejte si na mě aspoň nějaký pití, pane. Já bych měl z toho nepříjemnej pocit, že vám tu kazím večer. Vždyť já vás chápu! Je to přece nechutný, když vám někdo u stolu pláče! Pláč je odpor-

39

ná věc. Ale já nemohu jinak. Jak vy k tomu přijdete? Vy jste se mě přece o to neprosil! A teď si kvůli mně kazíte večer. Přišel jste si sem jistě odpočinout od nějaký namáhavý práce, v klidu popít, popřemýšlet… a já vám tu do toho kvílím! Bože!“ „Ale pane,“ snažil se namítat příchozí, „mně přece do vašeho pláče nic není…“ „To vy jen tak říkáte! Jak by vám do toho nic nebylo? Přece se vás to týká! A možná dokonce víc, než sám tušíte! Určitě vám to vrtá v hlavě, nemůžete se na nic jinýho soustředit, říkáte si, proč ten chlápek tady takhle kvílí… Já se vám omlouvám!“ A v tu chvíli vytryskly mi slzy ještě silnějším proudem, bezbřehá lítost vymáčkla mi je z očí; ubrus pode mnou byl už dočista promáčený. „Vždyť já si ani neuvědomuju, jaký vám můžu svým pláčem způsobit nepříjemnosti! Vždyť to může ve vás zanechat takový následky! Půjdete pak třeba domů, budete chtít spát, zejtra jdete do práce, potřebujete se vyspat, protože vás čeká náročnej den… ale nemůžete usnout, protože vám začne vrtat hlavou, proč tam ten chlápek v tý hospodě tak plakal, musíte nad tím přemýšlet, říkáte si, to není samo sebou, tomu se muselo stát něco opravdu hroznýho, vypadal tak zoufale… a tak se převalujete na posteli a nemůžete usnout, čas zatím běží a vy byste se potřeboval vyspat… říkáte si, třeba ho potkalo něco moc špatnýho, třeba mu někdo umřel, dítě nebo manželka, třeba mu předtím doktoři sdělili, že trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí… třeba jsem mu moh nějak pomoct, říkáte si, třeba jsem mu měl aspoň něco říct, nějak ho uchlácholit, nebo se ho aspoň zeptat, co mu vlastně je, třeba by mu pomohlo, kdyby si měl o svým trápení s kým pohovořit, třeba mu bylo jen smutno ze svojí samoty… a čekal, že si s ním budu aspoň povídat, to by mu ulevilo… ale já jsem mlčel a nechal ho plakat, říkáte si, já jsem mu neřekl jediný chlácholivý

40

slovo… a tak vás ještě začnou trápit výčitky svědomí… začnou vás napadat hrozný věci… co když se ten chlápek potom zabil, říkáte si, proboha, co když hned po našem setkání spáchal sebevraždu, no jistě, a já jsem ho moh třeba od jeho šílenýho záměru odvrátit… ale teď už je pozdě… a tak se převalujete na posteli a nemůžete usnout… a ráno jste potom nevyspalej, v práci kvůli mně něco pokazíte… způsobí vám to třeba nějakou katastrofu… nemůžete se soustředit, nic vám nejde, všecko se vám hroutí pod rukama… pak vás třeba kvůli mně vyhoděj… a vy máte doma hladový krky… vezmou vám je a budou muset do děcáku… skončíte na dlažbě… a to všecko kvůli mně… a budete mě pak nenávidět… a to já bych nerad, to bych opravdu nerad…“ Příchozí vypadal, jako by ho můj monolog poněkud zmátl. Vyděšeně na mne zíral těma svýma obrovskýma očima, bulvy už mu z důků zrovna vystřelovaly. Pleš se mu zpotila tolik, že musel vyndat z kapsy kapesník a roztřesenou rukou si ji otřít. Slzel jsem už přímo chorobně. Neidentifikovatelný žal mnou cloumal tak silně, až jsem nadskakoval na židli. „Já jsem nešťastník!“ vykřikl jsem. „Nešťastník!“ „Ale copak…“ předstíral zájem příchozí. „Jsem totiž umělec, víte?“ „Aha.“ „A to je můj úděl.“ Složil jsem zase hlavu do dlaní. To proklaté slovo, to „umělec“, to doznání… rozdmýchalo ve mně můj smutek až na samý pokraj šílenství. Neměl jsem to říkat, ne, neměl jsem to proklaté slovo vůbec vyslovovat. A jak zní trpce! Umělec… Co to k čertu vlastně je? Co to vůbec je? Umělec… „Ach,“ řekl příchozí, a teď jsem v jeho hlase postřehl nefalšovaný soucit, „tak teď vás chápu.“ A jako by tohle mé trpké doznání nás nějak sblížilo, vstal přícho-

41

zí ze své židle, obešel stůl a poplácal mne téměř přátelsky po zádech. Nechal mne se vyplakat, skutečně teď se mnou naprosto soucítil, a kdo by taky ne. Pak se ke mně naklonil a vlídně mi zašeptal do ucha: „Tak pojďte, pane, půjdeme domů.“ Neprotestoval jsem. Dočista vyčerpán jsem uposlechl jeho rady a vstal jsem od stolu. Neměl jsem sílu stát na vlastních nohou, a tak jsem se rád nechal od něho podpírat. Pln palčivého studu šoural jsem se zavěšen do toho dobrého muže ven z hlučného a zakouřeného lokálu. Jen jsem ještě pohlédl na Kubánce, kteří stále s tou stejnou vášní kvíleli chraptivými hlasy ty svoje šlágry. „Jem umělec!“ vykřikl jsem ještě ve dveřích. „No jo, no jo, ale teď už půjdeme,“ chlácholil mne příchozí. „A už to příšerný slovo prosím vás nevyslovujte. Aspoň ne před lidma.“

42

Malá vražda Jednoho z těch krásných večerů pozního léta jsem zůstal doma a pokoušel jsem se tvořit. Jenže moc se mi nedařilo, nějak jsem se do obrazu nemohl vžít, plátno mne do sebe nechtělo pustit, jako bych přišel k jezeru, jezeru fantazie, do nějž se čas od času chodím koupat, abych očistil své tělo od špíny každodenního života, a když jsem chtěl do něho skočit, s rozhořčením jsem shledal, že jeho hladina je zamrzlá, a bylo už pozdě, abych si ošklivě nenatloukl. Drahnou chvíli jsem tedy stál celý pomlácený před téměř neposkvrněným plátnem, znovu a znovu jsem se pokoušel prolomit jeho zamrzlou hladinu a znovu jsem přitom dopadal na hubu, až mne to už přestalo bavit a se zuby vylámanými o zledovatělou fantazii jsem vztekle vykřikl: „Umělec aby prosil svoje dílo!“ A udělal jsem to jediné, co jsem v tu chvíli mohl, jediné, před čím se můj tvrdohlavý obraz nemohl bránit a čím jsem nad ním mohl v tom nerovném boji zvítězit, napřáhl jsem štětec a se rty sevřenými jsem jej do plátna vrazil, bodl jsem mu dýku do břicha a ještě ji třikrát otočil, abych navždy ztrestal jeho pýchu. Ještě se mrskalo. Bodnul jsem tedy znovu. „Ach,“ vzdychlo plátno a vydechlo naposled. Musel jsem se jít okamžitě někam opít. Vzal jsem zesinalou mrtvolku pod paží a cestou ji vhodil do řeky. Sotva to žbluňklo. Hladina se zavřela. Doufal jsem, že policie řeku prohledávat nebude. S pocitem milosrdného vraha odcházel jsem tichou nocí.

43

Podivná příhoda Stala se mi taková prazvláštní událost… ještě doteď ji nemohu pochopit v celém jejím významu… budu vám o tom vyprávět. Potřeboval jsem si vyřídit nějaké záležitosti ve městě, důležité a neodkladné, jinak bych býval ani nevycházel ze svého bytu, maloval bych a chlastal, tak jako celé dny; ven vyrážím obvykle až po setmění, města za světla se bojím. Je plné ostrého slunce, člověku se z toho hnusného psího vedra motá hlava, plechové bestie ženou se okolo tebe a řvou, všudypřítomný beton, maso města, nepříjemně sálá, nahoře nad střechama je průhledný poklop, který nepustí dovnitř vzduch, zato drží pod sebou smrad a kouř… a všude lidi, spěchající, chvátající, řvoucí, nervózní, zpocení, s aktovkama pod paží, tak strašně důležití, vytížení, vrážejí do mne, nemají času nazbyt, za chůze s kýmsi hovoří, a to je pro mne obzvlášť nepochopitelné - já toho jejich společníka nevidím, vypadá to, jako by trpěli samomluvou, jako by se už všichni z toho nějak zcvokli, ale když se podívám pozorněji, vidím, že si drží u ucha malé černé skříňky a do těch halekají, chudáci si asi myslí, že jim ty skříňky rozumí, ale možná, že jim i rozumí, já nevím, nechápu to… bojím se jich, jsou podivní, sviští okolo mne jako bez života, jako přízraky, tak strašně nezbytní, nepostradatelní mravenci, tak veledůležití v tom chodu světa, až mám vedle nich pocit, že jsem zbytečný, neužitečný a trapný… Zkrátka není-li to nezbytně nutné, vylézám do města až tehdy, kdy něžná tma halí celé to veliké šílenství, zakrývá ho svými perutěmi, lidé spí, dobíjejí si baterie na příští den, v ulicích už jsou jen opilci, šílenci a básníci… No ale tentokrát, jak už jsem řekl, mě k tomu donutily neodkladné záležitosti. Musel jsem totiž koupit víno, protože mi doma došly zásoby, a taky bylo potřeba

44

dojednat v jedné malé galerii na kraji města podmínky mé výstavy, o kterou z nějakých pro mne nepochopitelných důvodů tahle galerie požádala. Víno jsem koupil, krásné rudé burgundské, několik lahví, jednu jsem hned rozdělal a ochutnal ten mok; tak vám mi to krásně povzbudilo mou mizernou náladu! Dostal jsem chuť zajít někam do odlehlejších částí města, bloumat a popíjet… no samozřejmě, že do galerie jsem se už nedostal. Došel jsem až na periferii, šel jsem okolo nějaké továrny, podél dlouhé oprýskané cihlové zdi plné nápisů, nebe nad městem mělo jakousi zlověstnou barvu, jako by dýchalo, těhotné nebe nasáklé deštěm, komíny továrny jak obrovské vztyčené pyje vystřikovaly do atmosféry oblaka černého magmatu. Schylovalo se asi k bouřce, zvedal se vítr, těžký teplý vítr pozdního léta, hnal po ulici chuchvalce prachu. Chvíli jsem takhle bloumal po té podivné čtvrti… najednou mi cosi padlo do oka, leželo to na chodníku u popelnic. Bylo to něco obyčejného, normální odhozená věc, jakých se na ulicích válejí spousty, snažil jsem se nevěnovat tomu pozornost. Chystal jsem se přejít na druhou stranu, zvědavost mne ale zadržela, ta má proklatá neidentifikovatelná intuice, jež mne už tolikrát přivedla do absurdních situací a kterou jsem se přesto dosud nenaučil ignorovat, mne přinutila vrátit se a prohlédnout si tu věc zblízka. No, nevypadalo to na první pohled nijak zvláštně, byl to jakýsi kus drátu, silného drátu ohnutého do oblouku, už už jsem se chtěl zase rozejít a pokračovat dál ve své cestě. Pomalu jsem vykročil, ale něco mi jaksi nehrálo; to nemůže být obyčejný odhozený nepotřebný předmět, něco z toho vyzařuje, podivná síla, která mne zneklidňuje a nedovolí mi jen tak odejít. Chvíli jsem bojoval s nutkáním znovu si to zblízka prohlédnout, nakonec jsem podlehl, poklekl jsem a vzal to do rukou. Jakási prapodivná závrať zmocnila se v tu chvíli mé mysli, jako

45

ve snu držel jsem tu věc, otáčel ji v dlaních a fascinovaně ji ze všech stran zkoumal. A najednou jsem spatřil, jak z toho oblouku stoupá slabé světlo, skomírající, dohasínající nazlátlé světlo, vůbec jsem si ho předtím nevšiml, buď že jsem se dobře nedíval, nebo začalo vyzařovat teprve teď. No tohle není možné, pomyslel jsem si rozhořčeně a protřel si oči, jak to člověk dělá, když mu něco nejde na rozum. Dělá si někdo ze mě blázny? Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to světlo není nic víc než mžitky před očima, obyčejné mžitky, u opilců přece nic neobvyklého. A skutečně, za chvíli držel jsem zas v ruce obyčejný kus tlustého drátu; to světlo bylo jen přeludem. Jenže netrvalo dlouho a už se mi znovu zdálo, jako by skutečně cosi z toho předmětu vyzařovalo… no jistě, světlo tu bylo zase, chvíli intenzivnější, chvíli slabší, chvíli vyhaslo úplně. A koneckonců, proč ne? Je to sice trochu neobvyklé, najít na ulici svítící drát, ale na světě vyskytují se čas od času různé prazvláštní úkazy, a všechno má nakonec svoje vysvětlení a ukáže se to jako logické. Nerozumím fyzice, ale je možné, napadlo mě, že ta věc se předtím něčím nabila, nějakou energií, a ta v ní teď ještě doutná a projevuje se slabým svitem. Zkrátka jak to už lidé dělávají, protože nemohou ve své malomyslnosti jinak, snažil jsem se najít jakékoliv vysvětlení, logické a uspokojující pro svou lidskou mysl toužící po pořádku, mysl spokojenou jen tehdy, když do sebe všechno zapadá, všechno je vysvětlitelné a nevymyká se to souvislostem, jakým je zvyklá a od dětství učená. Jak jsem tak převaloval tu věc v dlaních a pozoroval to hasnoucí a zase sílící zlatavé světlo, všiml jsem si najednou, že mi zůstávají na prstech rudé stopy. Co je zase tohle? Myslel jsem, že by to mohla být červená barva, do níž předtím někdo ponořil konce toho drátu a která ještě nestihla zaschnout. Ale čím déle držel jsem tu věc v rukou, tím více té tekutiny zbarvovalo mi dlaně, lepilo to a silně to připomínalo

46

krev, ač jsem si tuhle možnost nechtěl připustit. Jenže kde se jí tolik bere? A proč není zaschlá? Vždyť je čerstvá! No nebylo pochyb, byla to krev. Brzy jsem už měl ruce celé rudé a zalepené. A i když se mi to zdálo neuvěřitelné a můj rozum se tomu až do posledního okamžiku bránil, zdálo se, že ta krev, nebo co to tedy bylo, vytéká drobnými stružkami z konců toho… drátu?… Jako by to snad byla živá tkáň, něco jako když se zvířeti odřízne roh, citlivá tkáň před nedlouhou chvílí komusi nebo čemusi odejmutá… V nepravidelných intervalech prosákla vždy kapička krve, držela se chvíli na odříznutém konci a pak odkápla, a už se zase tvořila nová. „Zatraceně!“ vykřikl jsem napůl zděšen a napůl pobaven tou absurdní situací. „To se může přihodit jenom mně! Já mám prostě štěstí na bizarnosti, jdu takhle městem, spokojeně popíjím víno, a najednou tohle! Vypadá to jako nějaká… svatozář!“ A tomu jsem se náramně zasmál, už celý vyšinutý, ale byl to zvláštní smích, zneklidňující… který přešel po chvíli ve zděšený úšklebek, jenž mi zůstal viset na rtech tak dlouho, než alespoň trochu odeznělo prvotní zděšení z toho nevysvětlitelného a nepříliš uspokojujícího zjištění. Svatozář? A konečně, proč ne? A znovu jsem se zachechtal. Proč ne? Panebože! Svatozář… hmmm… držel jsem tedy v ruce svatozář. Zvláštní, ale při troše uvažování zase ne tak úplně neobvyklé. Člověk je sice vyděšen, když se setká tváří v tvář s něčím neobyčejným, s něčím, co se prostě vymyká jeho zavedeným a ozkoušeným představám o chodu tohoto světa, a nemůžeme mu to mít za zlé, je to pochopitelné… ale když mu zkrátka nezbude nic jiného, leda z toho zešílet, což se mu zase nechce, protože by to přeci jenom nestálo za to, je schopen se rychle smířit se skutečností toho určitého podivuhodného jevu. Jak už jsem řekl, nic jiného mu totiž nezbude. Láme si s tím sice hlavu, ale ví, že tomu stejně

47

na kloub nepřijde, no, aspoň se snaží, tak lehce to vzdát nemůže, jak by k tomu přišel, aby se mu prostě jen tak a bez vysvětlení připletlo do cesty něco nadpřirozeného, kdo to kdy viděl, to je nestydatost, kam bysme došli, jak by to tady za chvilku vypadalo, kdyby se tu kolem nás děly jen tak nazdařbůh zázraky! No ale nedá se nic dělat, jsou tu, žijí tu s námi, zázraky tu s námi bydlí na tomhle světě, ač se to třeba člověku nelíbí. Takže jsem našel svatozář, no a co. Uf. Je na tom snad něco zvláštního? Ležela na chodníku, u popelnic. Pak jsem přišel já, našel jsem ji. Teď mi svítí v dlaních mdlým zlatavým světlem, lehce krvácí. No dobrá. Když jsem se trochu vzpamatoval, mohl jsem se konečně porozhlédnout okolo, abych zjistil nějaké další souvislosti. A spatřil jsem krvavou skvrnku nedaleko od místa, kde jsem svatozář našel. Musel si ji tedy někdo odříznout, a to teprve před chvílí, buď si ji tu odříznul sám, anebo mu ji někdo uřezal násilím, třeba nějaká banda cikánů toho člověka chytla, zavlekla ho sem a jen tak pro zábavu mu ji upižlala a pak ji odhodila mezi popelnice. V představách viděl jsem toho nebožáka, jak odsud shrbený odchází, drží se za hlavu a úpí. To musí strašně bolet! Šel jsem po skvrnách. Některé byly větší, jiné drobnější, někde jich bylo na chodníku hodně, jinde jsem zase musel dlouho hledat, protože se úplně ztratily a objevily se až za dlouho, třeba někde na druhé straně ulice. Byl jsem rozhodnut vystopovat majitele té svatozáře, ať už je to kdokoliv a následky ať to má jakékoliv. Jak může takový člověk vypadat? Prvotní má představa ukazovala mi ho jednoznačně jako ušlechtilého, oduševnělého vousatého starce, tak jak jsem znal lidi se svatozáří z nábožných obrázků. Ale klidně to může být naopak mladík, vysoký a hubený, s nezdravou zelenou tváří ztrápenou nelehkým údělem, tak jak třeba maloval svaté slavný Giotto. Těžko říct, podoby sva-

48

tých známe akorát ze starých obrazů, to ještě žili, tedy aspoň takoví ti praví, co jim rostly svatozáře a co uměli zázraky; mám pocit, že museli vyhynout tak někdy v baroku. Pak totiž, zdá se mi, zprávy o nich počaly řídnout a i na obrazech se objevovali jen zřídka, bylo jich čím dál méně a ti zbývající brali celkem pochopitelně čím dál nehoráznější honoráře, aby stáli umělcům modelem, takže ti je postupně přestávali ztvárňovat, no a pak vymřeli svatí úplně a od té doby jsme při představě jejich podoby odkázáni jen na staré obrazy a sochy. Jistě, ještě dnes můžeme sem tam o nějakém novém svatém zaslechnout, ale to už jsou jenom ti svatí z televize, ti, co mají na to akorát glejt, ale svojí živnost už dávno neovládají, umí jenom kynout a žehnat, ale ani tu svatozář už nemají, natož zázrak aby svedli. To je jenom podvod. Ale tady jsem držel v ruce něco neuvěřitelného, něco, co mohlo patřit jenom skutečnému světci, možná poslednímu exempláři toho dávno vyhynulého druhu. A světec to byl. Nebo světice. To mi bylo jasné, teď už jsem nepochyboval o tom, že to, co tu svírám v dlaních a co mi tu do nich stále ještě lehce krvácí, je odříznutá svatozář. Nemohu vám popsat její zajímavou strukturu, řekl jsem jen, že se mi nejdřív zdálo, jako by to byl pouze kus nějakého silnějšího drátu ohnutého do pravidelného oblouku, ale to je dost zavádějící, materiál, který ji tvořil, sice připomínal ocel, ale když to člověk držel v ruce, nějak cítil, že je to živé, že je to tkáň, jež ještě před chvílí byla součástí organismu. Šel jsem stále po skvrnách. Brzy mi dělalo velké potíže udržet stopu, protože jak asi bývalý majitel svatozáře přestával tolik krvácet, řidší byly i značky, jež mě k němu mohly dovést. Ale bylo tu teď něco jiného, co mi ukazovalo cestu. Nechtěl jsem tomu nejdříve uvěřit, zase hledal jsem si nejrůznější vysvětlení, zase snažil jsem se to svádět na svoje opilecké halucinace a bůhví co ještě, ale brzy nezbylo mi zas nic jiného, než se s tím smířit: sva-

49

tozář se s každým mým dalším krokem rozehřívala, původně byla úplně studená, jak jsem se ale blížil k jejímu majiteli, začínala se nějak ohřívat. Brzy mě už docela pálila v rukách, a taky její svit se zintenzivňoval, původní mdlé doutnavé světlo měnilo se postupně ve skutečnou zlatou zář, z níž stoupala taková podivná, omamná atmosféra… byl jsem jak ve snu a čím dál méně jsem pochyboval, prostupoval mne takový hřejivý klid… A že jsem sešel z cesty a jdu špatně poznal jsem vždycky z toho, že ta zář začala zase umdlévat, dlaně mě přestaly tolik pálit a ten podivný stav mé mysli trochu ustoupil. Chvíli jsem pak hledal, a jakmile začala svatozář zase ožívat, věděl jsem, že mám znovu správnou stopu. Takže za chvíli už jsem šel jistě za svým cílem. No, netrvalo dlouho a potkal jsem hospodu. Byla to krásná špinavá periferní putyka s tím typickým ironickým názvem „Restaurace“, a i kdyby mne do ní svatozář nezavedla, stejně bych byl vstoupil, abych se občerstvil chlazeným pivem. Uvnitř zachvátila mne silná závrať, až jsem zavrávoral, svatozář se rozžhnula a jak ucítila přítomnost svého pána, začala chudák tak silně krvácet tesknotou, až mi krev prosakovala košilí, pod kterou jsem ji už předtím raději schoval. A pálila teď skoro nesnesitelně. Uvnitř bylo skoro prázdno, jen několik zhýralců tu roztroušeně posedávalo u špinavých stolů a usrkávalo pivo. Rádio vyhrávalo šlágr. Chodil jsem nenápadně od stolu ke stolu a prohlížel si hosty, hledal jsem někoho s krvavou stopou po svatozáři, měla by být podle mých nepatrných znalostí někde nad uchem, aspoň tam vyrůstají svatozáře těm svatým na obrázcích. Pijákům mé počínání ani nebylo divné, byli zabráni do svého půllitru nebo civěli nepřítomně kamsi ven z okna, mohl jsem si tedy přijít každého zblízka prohlédnout. Jeden byl plešatý, jiný měl hustou kštici, žádný ale ani stopu po nějaké uříznuté svatozáři. A jak by taky mohli, říkal jsem si. Copak svatej by seděl v putyce a chlastal pi-

50

vo? Ale přeci jenom jsem ho objevil. Seděl v koutě, náruživě si přihýbal piva, vypadal docela spokojeně, a že to byl on jsem poznal podle dvou kapesníků slepených krví, každý na jedné straně hlavy, jen tak ledabyle přilípnutý těsně nad uchem, tam, kde by podle mých odhadů měla taková svatozář vyrůstat. A kdyby tohle neměla být jistota, tak ta malá chuděra pod mou košilí začala tesknotou tak žhnout a tak krvácet, že teď už skutečně nebylo pochyb: tohle byl její pán. Slušně jsem pozdravil a přisedl si. Chlápek, který předtím vypadal tak spokojeně, náhle podivně zneklidněl. Asi ji cítil. To musel. Jen mi bylo divné, že nemá spíš radost, přeci jenom jsem dosud věřil více té verzi, že mu ji kdosi uřezal; připadalo mi dost nepravděpodobné, že by si tohle mohl někdo udělat dobrovolně, zbavit se tak drastickým způsobem takové vzácnosti. No ale chlápek skutečně nevypadal nijak nadšeně, měl v očích děs, přímo panickou hrůzu, zdálo se mi… podezřívavě si mě prohlížel, trochu se klepal a kapesníky na stranách hlavy se mu v okamžiku tak nasákly krví, že je musel rychle vyměnit, roztržitě si je odtrhl třesoucíma se rukama, rozhlížel se přitom úzkostně, čím by je nahradil, nakonec popadl ze stolu několik příborových ubrousků a ty si tam nacpal. Podíval se na mě, už ne podezřívavě, ale spíš prosebně, jako by mě očima přemlouval, abych odešel, abych ho nemučil. To jsem samozřejmě mohl. Jenže jednak mi to zvědavost nedovolila, a pak také nešlo tu jenom o něj, ale přece i o ní, o svatozář, cestou jsem si na ni příliš zvykl a svým způsobem si ji i zamiloval, cítil jsem k té chudince přátelskou náklonnost a bylo mi jí líto, jak mi tam tak smutně žhnula pod zakrvácenou košilí, on chtěl od ní, ale ona zase k němu… to jsem jí přece nemohl udělat. Chlápek mě probodával zoufalým pohledem, tak prosebným a odevzdaným, jako by celý jeho život teď závisel je-

51

nom na mně… vypadal strašně směšně, jak tam tak proti mně seděl, ruce složené v klíně, zbědovaný a nešťastný, s ubrousky trčícími z hlavy, ledabyle zakrývajícími jeho stejně už odhalenou strašlivou vinu. Abych řekl pravdu, takhle jsem si svatého nepředstavoval. Trochu mě zklamal. Tohle byl spíš takový obyčejný strejc, bodrý kučeravý chlápek se zarudlou tváří. A navíc chlastal pivo a kouřil. Byl čas. Teď už jsem mohl svatozář vytáhnout. Rozhlédl jsem se kolem, jestli se někdo nedívá. „Pane,“ řekl jsem spiklenecky a nenápadně mu ji ukázal. „Není tohle vaše?“ Takové zděšení jsem ještě nikdy v ničí tváři nespatřil, snad ani tenkrát v tváři té dívky, co jsem ji požádal o ruku… Chlápkovi vstaly vlasy na hlavě, celý zezelenal, bulvy podlité krví mu vylezly z důlků, skřehotavě vykřikl, napřáhl ruce, jako by chtěl svatozář i se mnou od sebe odstrčit, a zděšeně ze sebe vysoukal: „Co… co to je? Já to neznám! Nikdy jsem to neviděl! Dejte to pryč!“ „Ale pane,“ chlácholil jsem ho, „uklidněte se! Já vím, že je to vaše… chci vám pomoct, věřte mi… možná by to šlo ještě nějak přišít, dokud je čas…“ „Přišít? Proč? Dejte to pryč! Proboha! A vůbec, co si to dovolujete? Kdo vlastně jste? Klidně si ke mně sednete, vytáhnete nějakou… věc… a tvrdíte mi, že je to moje… Co to má znamenat?“ „Nechte toho, pane… Dělám to pro vaše dobro, věřte mi! A co teda potom ty jizvy nad ušima? Co se vám to stalo? Vždyť krvácíte!“ „Tohle? Myslíte tohle? No… šel jsem před chvílí na záchod… jsem už trochu opilej… bouch jsem se o nějakej hřebík, nebo co… blbci taky nechaj na záchodech trčet hřebík, schválně, aby se o něj opilci bodali… a jak jsem se lek, tak jsem reflexivně

52

ucuk hlavou, a z druhý strany… z druhý strany… taky hřebík… A co je vám do toho, poslyšte? Co je vám vůbec do toho? Co mě tady otravujete, co se mě vyptáváte? Kdo jste, co jste? Nějakej agent? Jste tajnej? Vypadněte! Vrchní!“ „Klid! Klid!“ zadržel jsem ho. „Podívejte, pane, tady nejde jenom o vás. Vy si samozřejmě můžete se svým životem dělat co chcete. Ale co chudinka… ona! Vždyť jí zabijete! Vždyť je taky živá, jako vy nebo já, a taky trpí!“ „Chudinka?“ křičel. „Chudinka? Bestie! Bestie! Mrcha! Dejte zatraceně tu věc pryč! Dejte to pryč po dobrým, nebo zavolám četníka! Já to neznám, nikdy jsem to neviděl, nevím, co to je, vemte si to a zase si to pěkně odneste… vemte si ten krám a běžte otravovat někoho jinýho!“ Teď jsem chvíli mlčel, jen jsem svíral svatozář a poklepával s ní před ním o stůl, což ho zjevně čím dál víc znepokojovalo, a probodával ho co možná nejnaléhavějším pohledem, tak jak jsem to dobře uměl, když jsem chtěl někomu promluvit do svědomí. Za chvíli změnil taktiku. Uklidnil se, dopil pivo a zapálil si novou cigaretu. „Tak kolik?“ řekl. „Co kolik?“ „Nehrajte mi tady komedii, drahej pane, zkraťme to, nehodlám tady s váma strávit celý odpoledne. Ptám se, kolik?“ „Ale já nechci prachy.“ „Hergot pane… nečekejte, že tady ze mě něco vytlučete… já vím, jak to chodí, takže to zkraťte a jděte rovnou k věci!“ „Já opravdu nechápu, co to tady po mně chcete… já jsem vám prostě jenom přišel vrátit, co vám patří…“ Naklonil se ke mně a diskrétně zašeptal: „Dvacet táců. Víc nemám. Fakt ne. Musím pro to ale do bytu. Sejdem se tady za hodinu. Pojedem za město a tam to spálíme, prachy dostanete na

53

ruku. Žádný svědky! Tak za hodinu…“ „Počkejte!“ zarazil jsem ho těsně před tím, než mi stačil hbitě vyklouznout. „Sedněte si a poslouchejte mě. Nechci žádný prachy. Nechci vás vydírat. Chci vám to vrátit, jsem přesvědčenej, že jestli jste si to udělal sám, jednal jste v afektu, nerozmyslel jste si to pořádně, pravděpodobně jste netušil, jaký to může mít následky… Chci vám prostě jenom pomoct…“ „Zatraceně, pane, co vy víte? Co vy vůbec víte? Vždyť mě neznáte a já neznám vás! Co vám na mně záleží?“ „Podívejte, jde tady o to, že mě se to svým způsobem taky týká. Nemůžu už to jenom tak nechat bejt. Nachomejt jsem se čistě náhodou, šel jsem takhle po ulici, popíjel jsem víno, pak jsem našel tuhle vaší… svatozář…“ „Mlčte!“ vykřikl. „Neříkejte už nikdy to slovo!“ „Ale je to tak. Je to svatozář. A je vaše. Našel jsem jí čistě náhodou, tam u popelnic, kde jste si jí uřezal, jestli vám to neudělal někdo jinej. Cestou sem jsem se s ní tak trochu seznámil, je mi jí líto. Nemůžu teď od toho jenom tak dát ruce pryč, pochopte to. Je to moje morální povinnost. Jak vůči ní, tak i vůči vám.“ „Podívejte se,“ skuhral teď už zoufale, „odhalil jste mě, je to všecko pravda, je to pravda. Myslel jsem, že mě chcete vydírat… Nechápu přesně, o co vám jde, ale… totiž… navrhuju dohodu, takovou naší tichou dohodu, nikdo se o tom nedozví… jestli mi skutečně chcete pomoct… zbavíme se toho, půjdeme někam za město, k řece, hodíme to tam… zahladíme stopy…“ „Ale…“ „Počkejte! Diskrétně, nenápadně, jen my dva… nikdo se o tom nedozví… počkáme, až se trochu setmí… Podívejte se, bude to snadný, úplně snadný, zabalíme to do nějakýho hadru, dáme k tomu kameny, aby se to zatížilo, hodíme to do řeky, někde daleko za městem… Pak se rozejdeme, navždycky se rozejdeme, půjde-

54

me každej svojí cestou, oba na to zapomeneme, prostě tuhle nepříjemnou událost vymažeme z paměti… Co vy na to?“ „Ale proč? Já to nechápu, nechápu to! Přece mi to musíte nějak vysvětlit!“ „Tak to aspoň dejte pryč, neukazujte mi to! Dejte si to zpátky za košili, prosím vás…“ Udělal jsem, o co mě prosil. „Takže jste si jí uřezal sám?“ Opřel se o stůl, složil hlavu do dlaní a plačtivým hlasem se přiznal. „Jo. Udělal jsem to. No a co? No a co? Tak jsem to udělal, no… uřezal jsem si jí! Zbavil jsem se tý mrchy! No a co?“ „Počkejte… uklidněte se. Já vás z ničeho neobviňuju.“ „Ale já vím. Jenže nemyslete si, že to bylo pro mě lehký. Za prvý to strašně bolelo, jak mě, tak i jí… ale hlavně, než jsem se k tomu odhodlal… nespal jsem kolik nocí, blouznil jsem a převaloval se v horečkách na posteli… to bylo bolestný rozhodnutí, nejtěžší v mým životě… ani netušíte… ale nemoh jsem jinak. Měl jsem to udělat už dávno, už dávno jsem to měl udělat, ještě když jsem byl mladej, aspoň jsem si moh trochu užít života, teď mi to už není nic platný, na starý kolena… ale stejně si ještě užiju! Ožeru se, poprvý v životě se ožeru! A pak se pobliju! Už se na to těším! Ó jak já se pobliju!“ Zavolal na hospodského, že chce velký rum. „Dejte si se mnou, pane… já vás zvu! Opijem se spolu! Nemám nikoho, kdo by se mnou popil, nemám přátele… to všechno kvůli týhle mrše svítivý… Hospodskej! Ještě jednoho tady pro přítele!“ Zapálil si cigaretu, labužnicky přimhouřil oči a s rozkoší vyfoukl obláček kouře. „No vidíte to… ani kouřit jsem nemoh. Tohle je moje první krabička cigaret v životě. Věříte? Jak já jsem to chlapům záviděl!

55

Ale teď si dám, teď už můžu, teď si vyhulim plíce… Cha!“ „Ale proč… proč jste předtím nemoh? Nějak vám v tom… bránila?“ Kysele se zašklebil. „Já jsem se s tímhle prokletím už narodil. Ve středověku to nebylo nic tak úplně neobvyklýho, ale teď… v dnešní době… hrůza! Umíte si to představit, umíte si to vůbec představit? Narodit se v dnešní době jako… svatej… Ve středověku by mě aspoň upálili, měl bych pokoj… ale já s tím musel žít… Prostě jsem se s tím narodil, vyklouz jsem na svět s tímhle krámem na hlavě… Matka z toho nejdřív málem zešílela, to já si pamatuju… to je totiž zvláštní, já vám hned po narození vnímal, normálně si všecko pamatuju… já taky uměl hned chodit… a mluvit… „Přicházím vás spasit!“ bylo první, co jsem řek, hned jak mi odstřihli pupeční šňůru… Cha! Přicházím vás spasit! Cha! Panebože!“ Chvíli se nepříčetně chechtal, hořkým, cynickým smíchem. „No umíte si představit, co to s nima udělalo… Chovali mě pak jako v bavlnce, drželo se to ale v tajnosti, aby nevzniklo zbytečný pozdvižení… Ležel jsem doma v sametový posteli s nebesama, dával jsem různý rozkazy a rodiče jak sluhové mi poníženě všechno plnili… Chodili taky různý doktoři, páni s diplomama, bádali, zkoumali, dělali pokusy, radili se… pěkně jsem jim všem zamotal hlavy… Cha!“ Zhnuseně do sebe vyklopil panáka rumu a objednal další. „Taky přicházeli různý příbuzný s darama… dávali mi je k nohám a škemrali o požehnání… někomu jsem požehnal, někomu ne… Fuj! Taková verbež!“ „A co zázraky,“ zeptal jsem se. „Uměl jste zázraky?“ „No jéje! Já uměl zázraků! Ale moc jsem je nepoužíval, vysilovalo mě to… Já ostatně ani zrovna moc neprahnul po tom, abych je moh dělat, nějak mě to nebralo, asi jsem se Bohu moc nepo-

56

ved… seslal mě sem na zem jako svýho zástupce, abych to tu napravil, abych vás přived na pravou víru, abych vás znovu naučil žít… ale kázat, to mě vůbec nebavilo, ani jsem to neuměl, vždycky mi tak nějak vyschlo v krku a najednou jsem nevěděl, co říct, čas od času jsem pocítil nutkání dostát svýmu povolání, Bůh mě důrazně pokáral, že už bych teda jako měl něco dělat, tak jsem svolal rodiče a příbuzný, že jako bude proslov… přijeli všichni, zase přivezli dary a kdovíco všechno, matka zhasla v obýváku, zapálila svíčky a kadidlo, oblík jsem se do roucha, všichni padli zbožně na kolena a dychtivě čekali, co ze mě vypadne… ale jak jsem je viděl, jak tam tak klečej s hubama otevřenýma a modlej se a čekaj, tak mě vám najednou dočista přešla chuť kázat, nevěděl jsem, co říct, pletly se mi myšlenky, přišlo mi to hrozně trapný, vykládat jim všecky ty řeči, jak maj jako žít, jak se maj modlit k Bohu, že jsem jako jeho zástupce a že mě teda povolal, ať napravím hříšníky, že je mám nejdřív trochu postrašit, udělat takový to bububu s armagedonem, s poslednim soudem a tak dál… pak jim mám jako dodat víru, zvednout jim hlavy a ujistit je, že Pán na ně nezapomněl, takže ať se v pokoji rozejdou a modlej se a pracujou a množej se a milujou… a všecko tohle… vůbec se mi nechtělo, bylo mi blbě, jak tam tak přede mnou klečeli a zbožně civěli, vyschlo mi v krku… byl jsem vždycky schopnej akorát tak vykřiknout tu svojí omílanou repliku: „Přicházím vás spasit!“ a to bylo všecko. Rozešli se a já moh jít v klidu spát nebo koukat na televizi…“ Zase se smál, jedovatým, pohrdavým smíchem, smál se sám sobě a celému světu a mně a všem lidem. „Prostě jsem se Pánubohu nepoved. Měl si vybrat někoho jinýho, třeba zrovna vás, pane, vy byste se na tohle povolání hodil určitě víc než já… já byl vždycky takovej světec nihilista. Tisíckrát jsem proklel Boha, že mě vyslal na tenhle zrůdnej svět… že mu-

57

sím nýst na svym hrbatym hřbetu tenhle kříž… nic to nebylo platný. A to všecko tahle mrcha svítivá! To všecko vona… Pane, vždyť já s tim hroznym krámem nemoh ani spát… tlačilo mě to, moh jsem ležet jenom na zádech, ani na bok jsem se nemoh převalit, všecko mě bolelo, tlačilo, matka mi musela dávat prášky na spaní, abych vůbec zaříz… A co teprv pozdějc, když jsem byl větší… každou chvíli jsem s tím zavadil o futro, chtěl jsem projít dveřma, normálně, jako všichni ostatní, ale to ne, já se musel vždycky praštit… nikam jsem se s tím nevešel, v tramvaji jsem musel kolikrát stát se skloněnou hlavou, lidi na mě zírali, mysleli, že to je jako nějaká sranda, recese nebo co… ale kéž by! Kéž by! A co teprv potom ve škole, při tělocviku, měl jsem sice od doktora určitý omezení, jako že třeba nemůžu dělat kotrmelce, ale to mi nebylo nic platný… ten hajzl učitel si ze mě střílel, měl z toho požitek, když mě moh zesměšnit před ostatníma, třeba mě postavil jako branku a ostatní si na mně měli trénovat mušku s míčem, měli ho prohazovat obručí, jako tou, co jsem měl na hlavě, hrozně se u toho nasmáli, byla to nejoblíbenější hra… Hod míčem hořící obručí, řikal tomu ten hajzl učitel… kdybyste to viděl, pane, kdybyste to viděl, taky byste se smál… já tam stál jako vůl, tekly mi slzy, ale to jsem skrejval, dělal jsem, jako že se taky chechtám, jako že je to všecko úžasná psina, ale zatím jsem chtěl tak akorát umřít, bylo mi strašně… ty parchanti s rozesmátýma ksichtama se do mě strefovali s požitkem, schválně co největší silou, co chvíli mi přistál medicimbál přímo mezi vočima, nebo mi narazil do svatozáře, div mi jí neohnul, a to bolelo ještě víc… a když se náhodou někdo strefil a prohodil, to bylo vřískotu!… Nebo jednou, to jsem byl se školou na nějakým vejletě, a že jako polezeme na strom, já se bránil, že nemůžu, že musim bejt na sebe opatrnej, ale ty parchanti mě donutili… tak jsem tam vylez… a co se dělo potom, panebože, co se dělo potom… já se

58

vám nějak zahák, ten krám se zašprajc o větev, nebo co… nohy mi podklouzly a já zůstal viset… zůstal jsem viset… visel jsem za větev, voni se mi chechtali, nikdo mi samozřejmě nepomoh, kdybyste to viděl, pane… já vřískal, hrozně to bolelo, máchal jsem ve vzduchu nohama, rukama… pak se ta větev utrhla a já spad dolu jako hruška… pak mi to krvácelo, byl jsem z toho nemocnej, musel jsem jet domu… dva tejdny jsem ležel a matka mi na to přikládala obklady… fuj, panebože.“ Zarazil se, aby si zapálil další cigaretu. „Hospodo!“ zavolal a objednal další rundu. S požitkem do sebe hodil sklenku a pořádně nahlas říhl. „Teď už můžu,“ dodal pološeptem. „A víte, jak mi říkali? Svaťák! Chápete to? Svaťák! No není přece nic potupnějšího! ,Svaťáku, udělej zázrak!´ posmívali se mi ty parchanti. ,Svaťáku, jsem slepej, dej, ať zase uzřím!´ ,Svaťáku, má Bůh taky řiť? A může Bůh píchat?´ ,Svaťáku, spas nás!´ A tak pořád dokola a dokola a dokola… Tak jsem jenom mlčel, nemoh jsem jim ani vynadat, nemoh jsem je poslat víte kam… to jsem nemoh, když jsem byl jako ten svatej… je to nepochopitelný, viďte? Ale je to tak, já prostě nemoh, nesměl jsem, měl jsem v popisu práce ctnost… Taky jsem zkoušel nosit různý čepice, natahoval jsem si přes to kulicha, nosil jsem ho i v létě, ale to nebylo nic platný… stejně to všichni věděli, co pod ním nosím, akorát se tomu ještě víc chechtali… Tak mi nezbylo nic jinýho, než si z toho taky dělat srandu, dělal jsem si srandu sám ze sebe, ochotně jsem se propůjčoval jejich krutejm hrám, dělal jsem ze sebe šaška, vola… ale nic jinýho mi nezbylo… je to zkrátka trest, bejt dneska svatej, je to ten nejhroznější trest… to mi věřte…“ Zavzdychal a svěsil hlavu. „Nemusíte mi to vyprávět, jestli vám to nedělá dobře,“ řekl jsem, když jsem viděl jeho hoře. „Opravdu, to nemusíte…“ „Ale já chci,“ řekl on, už zase přímým a odhodlaným hlasem.

59

„Chci vám to všecko povědět… nikdy jsem neměl komu se z toho všeho vyzpovídat, to bych si vůbec nemoh dovolit, to by byl můj konec… vy jste první, kdo je vůbec ochotnej mě poslouchat, chci vám to vyprávět… jestli vás tím neobtěžuju… Teď je to už stejně všecko jedno, teď jsou to už jenom nepříjemný vzpomínky, teď je všecko jiný… teď můžu žít normální život, budu chlastat, budu chodit do hospody, budu nadávat, budu klít, občas se porvu… jako všichni ostatní, tak jak se to má… a taky se možná ožením, udělám nějaký ty děti, založím rodinu a možná si i najdu práci… panebože, to je krása… přídu večer domu, vynadám dětem, sežeru večeři, udělám to ženě, pak budem spolu spokojeně koukat na televizi… To bude život! Tak jak má bejt! To vy si možná ani neuvědomujete, pro vás je tohle něco úplně normálního, všecky tyhle drobný radosti všedního života… ale já jsem nikdy nemoh! Moh jsem po tom jenom toužit! Poslouchal jsem chlapy v tramvaji, jak se o tom bavěj, jak se domlouvaj, že pudou večer do hospody a tam se ožerou, že pudou spolu v sobotu na fotbal… jak já jim tohle všecko záviděl! Jak já se soužil, s kulichem na hlavě jsem tohle všecko jen tiše poslouchal… Ale teď, teď, to bude něco jinýho!“ A zase další runda. Tenhle chlápek se mi začínal čím dál víc zamlouvat… A vůbec celá tahle podivná příhoda, která začala tak nevinně… „A nejhorší bylo dospívání… totiž, puberta svatýho, to je peklo, bez přehánění, pane… všecky ty holky s nalitýma prsama okolo, jak se nesou, jak se vlněj… a vy nemůžete vůbec nic, leda slintat a donekonečna proklínat Boha, toho šílence, co si tak libuje v krutostech… Jen si to představte: přijde jaro, slunce září, ptáci pějou, milenci se voděj za ruce, a vy můžete jenom toužit… jste totiž svatej a cudnost je vaším povoláním… No a pak přišly taneční a já vůl, já vůl, já vůl se rozhod tam taky chodit… nevím,

60

myslel jsem asi, že se tím snad něco změní… nechal jsem si narůst dlouhý vlasy, a představte si… těma jsem si omotal tuhletu, no… tohle na hlavě… jako že to je nějakej účes, takovej podivnej chochol… ale ono to stejně tam vevnitř pod vlasama svítilo, prosvítalo to, občas mi to dokonce nějak vyklouzlo, a to vám pak bylo trapný… ježiš… No, holky se mnou chtěly tancovat, div se nepřetrhly, ale to jenom tak pro tu senzaci, aby si pak mohly vyprávět, aby se mohly chlubit, že tancovaly se Svaťákem…“ Na chvíli se odmlčel. Tak jsem se zeptal na to, co mě nejvíc zajímalo: „A co Bůh, pane? Je Bůh? Viděl jste ho? Říkal jste předtím, že jste s ním mluvil…“ „Cha! Bůh… no, to víte že jo. Občas ke mně přicházel, někdy, v noci… nemoh jsem spát, převaloval jsem se na posteli, a najednou… taková jakoby záře, a hroznej puch… a byl tu. Byl tu Bůh. No, nic moc, vám řeknu. Jak si ho většinou lidi představujou… že prej jako krásnej dobrotivej stařec s vousama… stařec, to jo, spíš dědek… vousy taky, šedivý a zažloutlý od tabáku, hulí strašně, startky bez filtru, nechává si je posílat ze země… jeho oblíbená značka… parchant, von moh, ale já ne… to je mi nějaká spravedlnost… Takže se občas objevil, hulil startku a astmaticky pokašlával, má vám asi nějakou tuberkulózu, nebo co… ale o tom ani muk, to jsou jen mý dohady… nicméně každou chvíli dostal záchvat kašle a musel si přidržovat u pusy kapesník… taky kulhá, má jednu nohu kratší, a to o dost… i když, těžko říct, von je celej takovej pokroucenej, hrbatej, to jak pořád sedí na tom svym nebeskym trůně, má asi nějaký špatný klouby… taky se klepe, neudrží nic v ruce, má snad parkinsona… ale to jsou zase jen mý dohady… jaterní skvrny na rukou… no, mám pocit, že už tady dlouho mezi náma nebude. Každopádně občas se mi teda zjevil, jako že mě přichází pokárat. ,Ty to vedeš, synu, ty to teda vedeš, ti řeknu,´ povidá. ,Nemysli si, že o tobě nevim,

61

já tě sleduju, ve dne v noci, pozoruju, jestli plníš svědomitě svoje svatý poslání, jež jsem ti uložil na týhle zemi. Ty ses mi teda moc nevyved, ti povim!´ řiká. ,Ale já tě na druhou stranu docela chápu. Je to dřina, viď? Nemysli si, že mě to baví. Mě to taky nebaví, pořád se starat vo ty hříšníky, dyť jsou jak myši, dočista jako myši, množej se, množej a nepřestanou… no jo, já vim, řikal jsem jim: Milujte se a množte se… ale všeho moc zase škodí, viď, synu! Voni to vzali nějak moc doslova… Ach, to lidstvo! Ale co naděláš… mám je všecky povraždit? No, taky možnost, možná to i udělám, mám už toho občas dost, chtěl bych si taky odpočinout, natáhnout svý starý kosti… a zatím abych se vo ně musel porád starat jak vo malý děcka… ale vždyť jsou to malý děcka, moje malý nevyvedený děcka… a jako na děcka se na ně musíme dívat, voni vlastně ani pořádně nevěděj, co dělaj… No, občas na ně něco sešlu, nějakou tu pohrůmku, abych je jako postrašil, ale nic moc platný to taky není… voni se trochu postrašej, trochu zapištěj, trochu pozpytujou svědomí… no ale netrvá dlouho a už zase zloběj… ach jo, pořád dokola… nemáš tady pivo? No jo, promiň, ty vlastně nemůžeš… už mi to taky vynechává, zapomínám… Ale kde jsem to skončil? Aha, to lidstvo… moc se mi nepovedlo, jen co je pravda, myslel jsem, že to bude dobrá sranda, že se nějak rozptýlim, budu se moct koukat dolu na svý děti, jak si hrajou… tak jsem teda uplácal tu Evu s tim Adamem, no, že to dlouho nevydržej a skočej na sebe, to jsem tušil, jen jsem to trochu zaobalil, abych pak pozdějc nebyl za chlípníka… nastrčil jsem Hada… tos věděl, synu? No jo, byl jsem to já. Ale ty měli páru! To se jen tak nevidí! Pořád po sobě lezli, nejdřív mě to bavilo, díval jsem se z křoví… jenže pak už mi to začlo lízt na nervy, šel jsem třeba jen tak na procházku po svý zahradě, že si natrhám jahody, a v záhoně… voni! Válej se mi tam, jahody rozrytý… tak to už bylo i na mě moc, musel jsem je vyhnat. No a

62

pak už to jelo samo, přišly první děcka, malej Kain s Ábelem, takový roztomilý synkové… no a jednoho dne Ábelovi nějak ruplo v bedně a svýho brášku Kaina, chudáčka, ve spánku podříz… tvrdí se, že to bylo naopak, že jako Kain zabil Ábela, ale to je omyl, synku, to je velkej omyl, to si pamatuj, lidi, to jsou zmije, nechtěli se s tím smířit, že by to moh bejt Ábel, tak svrhli vinu na jeho bratra… ale takovejch případů je nesčetně, nesmíš věřit všemu, co tě učej ve školách, voni si to všecko překroutili podle toho, jak se jim to hodí… Zkrátka pak už to šlo samo. Já dal od toho ruce pryč… myši se začly množit, pak se jedný myši zazdálo, že by jako mohla bejt něco víc než ta druhá myš… a začlo se to všecko mezi sebou rvát… začlo to budovat, dobývat a pokořovat… myši si začly myslet, že by mohly bejt lepší než já, a tak to vzaly všecko do svejch rukou… ach jo. Teď se to už nedá zastavit. A já jsem už starej, už na všecko nestačím… můžu je jenom soucitně pozorovat a občas trochu pokárat… ale někdy už moje trpělivost přeteče, to bych pak nejradši… Co myslíš, synku? Mám je nechat, ať si poraděj, nebo mám zasáhnout, tak jak jsem to dříve, ještě ve svý mladický nerozvážnosti, často dělal?… Můžu je taky vyhladit, jediný máchnutí ruky stačí… a byl by pokoj… Co myslíš? Řekni, a já to udělám… Ale nic! Neposlouchej mě! Já už sám nevím, co mluvím… Ostatně, co ty můžeš vědět? Ty ses mi teda nepoved, to ti řeknu. Ty seš mi teda pomocník! Ale mě už se nic nedaří. I tebe jsem pokazil. Jenom se flákáš! Zapomněl jsi, co je tvoje poslání?´ No a tak mě vždycky trochu pokáral, někdy se i rozzuřil, je dost náladovej, dědek stará… pak ještě zakašlal a zmizel.“ „Ježiš…“ vyrazil jsem ze sebe udiveně. „To snad…“ „Nevěřte, jestli nechcete. Já vím, zní to asi trochu nepochopitelně, pro člověka, jako jste vy… vy lidi jste vůbec vychovávaný už odmala v takový skepsi… vůči všemu, co by mohlo otřást tim

63

vašim staletí budovanym myšlenkovym systémem… ve kterým vám je tak dobře, ve kterým se cejtíte pěkně bezpečně… takový vaše království osvědčenejch a vyzkoušenejch kauzalit, který vás neděsej, protože jste si je vybudovali, odpozorovali, popsali a zaznamenali pro příští generace, předáváte si je z otce na syna… synové zdědí pohled na svět od svejch otců, všichni jsou spokojený a nikoho ani nenapadne na chvíli zapochybovat o správnosti toho všeho, nikoho ani nenapadne, že se třeba už kdysi dávno stala někde nějaká chyba a od tý doby že je to všecko úplně postavený na hlavu… a vy to jenom s pokorou přijímáte, celej ten systém myšlení, vnímání, systém vašich praotců… a jste pak z toho vyděšený, když se náhodou setkáte s něčím, co se z toho zkrátka vymyká, s něčím neobvyklým, co tak nějak nepasuje do vaší zahrádky, nevíte najednou, co si s tím počít, tak se to snažíte všelijak zamaskovat, zlikvidovat, spálit, zahrabat… ach jo. Vy lidi! Ale já tady filosofuju, nebo co… vždyť mně je to vlastně úplně jedno, mně je to jedno, už to není moje věc, už se mě to netýká… to si už musíte vyřešit sami.“ „Ale vždyť já vám věřím,“ řekl jsem. „Jenom mě to trochu zaskočilo, to přece musíte uznat, že mám právo bejt aspoň zaskočenej… když mi tady vyprávíte takový věci… Ale věřím vám. Ostatně, tady pod košilí mám důkaz, že nejste jenom blázen, kterej mě tady chce šálit. Je to celý tak podivný… to se opravdu může stát jenom mně… Ale řekněte mi ještě něco o něm, o Bohu… chodil k vám často? Mluvil vždycky stejně? Co vám ještě říkal?“ „No… sem tam se zjevil, jak povidám. Ze začátku přicházel, když mě chtěl pokárat, když jsem jako dlouho nic nedělal, zneužíval jsem svýho poslání… někdy byl i dost zlej, řval na mě a skoro mě div nemlátil, no, jako se tatík čas od času rozlítí na svýho synka. Ale pak, jak jsem byl starší, chodil už ke mně tak nějak

64

bezúčelně, jako by se snad chtěl z něčeho vyzpovídat, zdálo se mi, jako by si potřeboval s někym normálně přátelsky popovídat, jako by stárnul a šla na něj taková nějaká podivná melancholie, jako by už na všechno sám nestačil, docházely mu síly a on od svejch starostí čím dál častějc utíkal, potichu, zadníma vrátkama, a doufal snad, že se to samo nějak urovná a vyřeší… byl čím dál zasmušilejší, ty jeho nemoce jako by ho už nějak požíraly, lezlo mu to už všecko taky trochu na mozek, byl takovej nějakej senilní, často se zasnil a dlouho někam zíral, nepřítomnym pohledem, jakoby někam strašně do dálky, někam do svejch vysněnejch krajin, kam už by se nejradši uchýlil a vzal si od toho všeho dovolenou, jako by už snil o nějakým božím důchodu… mluvil divně, často se zapomínal a nechal se unýst… ke mně chodil čím dál častějc. Po těch letech mezi náma dvěma vzniklo dokonce něco jako přátelství, jestli se o tom tak dá mluvit, něco jako přátelství mezi otcem a synem. Nevím, jestli to byly zpovědi, jestli ke mně chodil na návštěvu, protože potřeboval, aby ho někdo poslouchal, ostatně všichni se zpovídaj Bohu… ale komu se má vyzpovídat on sám? Umíte si představit tu zoufalou situaci? Sedí třeba tam na tom svým nebeským trůně, je sám, chytne ho melancholie, je mu tam nahoře zima, fouká vítr, chtěl by si někomu vylejt srdce, potřeboval by poradit, pomoct, má třeba taky nějaký hříchy a potřeboval by uložit pokání… podívá se nahoru, ale tam je jenom tma, nekonečnej černej prostor, nikdo tam, nikdo nad ním… zavolá „Haló! Je tam někdo?“, ale nikdo mu neodpovídá, a pak si najednou uvědomí, že mu ani nikdo odpovědět nemůže, že už nikdo vyšší než on vlastně není, že on je ten nejvyšší, ten poslední z posledních, ten na vrcholku pyramidy, ten, ke komu se všichni obracej, ke komu se vzpínaj, ale nad ním už není nic a nikdo, k čemu by se moh vzpínat on sám… je sám, úplně sám, sám v sobě… jen si to představte! To je přece to nejstrašnější, co

65

může vůbec nějakou bytost potkat! A on je bytost, jako vy nebo já, v atlasech a encyklopediích ho sice nenajdete, ale… Zatraceně, to je představa! Nemít nad sebou nikoho a nic, k čemu se můžete vzpínat, na co se můžete obrátit s prosbou, když vás všecko ostatní zradí a zklame… co můžete hluboko v sobě milovat, i když jste to nikdy na vlastní oči neviděl, ale víte, že to je, protože to cejtíte, víte, že vás to poslouchá, že vás to zná skrz naskrz, že nejste sám v celym tom hlubokym, děsivym, temnym a studenym Vesmíru, že nejste sám, když se uprostřed noci probudíte do prázdnoty, že je něco s váma, na každym kroku s váma, ve dne v noci, bdí to nad váma… je to s váma, i když vás všichni zraděj, nikdo vám už nezůstane, ani tehdy nejste sám… máte svýho tichýho, neviditelnýho přítele, máte ho u sebe, i když se vám nikdy neukázal, žije jenom z vaší víry v něj, z vaší hluboký a neotřesitelný víry, kterou nezlomí ani vichřice… i když jste třeba zkaženej a prohnilej a myslíte si, že nevěříte v nic, leda sám v sebe… přesto tu víru hluboko v sobě máte, přesto je ve vás něco, před čím vždycky musíte pocítit bázlivej respekt, před čím se vždycky zastavíte, co řídí vaše kroky a co ve vás zahoří plamenem pokory, když ze svý cesty příliš sejdete… vy sám to nejste, to ne. To nejste vy, kdepak. I rostliny se obracej k Slunci, s pokorou a odevzdáním k němu otáčej svý hlavy, říděj se jím a žijou jen pro něj, protože ono je to, co jejich bytí dává smysl, pro co vůbec rostou, něco vysoko nad nima… I lesní zvířata žijou v harmonii s lesem, protože vědí, že on jim dává bukvice a trávu, on je jejich přístřeškem, on je jejich zákonem, a přestože žijou vlastním životem a staraj se sama o sebe, vědí, že on je ta moc, která jim dává život, on je to, co jim v parnu dá stín a chlad, on je to, co jim vždycky poskytne útočiště před nebezpečím, a i když si ho třeba ve svý zvířecí prostomyslnosti neuvědomujou, přesto ho hluboko v sobě ctěj a vážej si ho a věděj, že se na něj můžou

66

vždycky obrátit a on je nezradí… A tak je to v celym tom koloběhu života, že každá jeho částečka má vždycky něco, co je nad ní a pro co vlastně existuje, protože kdyby pro to neexistovala, pak ani ono bez ní by nemohlo existovat… A teď si to pane představte, představte si, že vy byste nic takovýho nad sebou neměl, že byste byl sám sobě vrcholem pyramidy… No, asi proto byl u mě čím dál častějc. Samozřejmě nevěřil, že já bych mu moh pomoct, že bych mu moh poradit nebo mu dát rozhřešení… ale v to on ani nedoufal, potřeboval jenom mojí přítomnost, potřeboval jenom, abych mlčel a poslouchal jeho stesky. Bylo to zvláštní… přijde třeba ke mně a má dobrou náladu, povidá: ,Synku, ty moje lidičky, jsou to ale malý parchantíci! Ale stejně je mám rád. Jsou to přece moje děti, no ne? Zloběj, někdy už nevím, co si s nima počít, potřebovali by pořádně otcovsky naplácat, ale když to já moc neumím, já jsem takovej starej dobrák… Dáš si se mnou cigárko? Aha, no jo, promiň… já už zapomínám, je toho na mě tak nějak moc, poslední dobou… musíš mi pomoct! Já sám na ně nestačím, proto jsem tě ostatně seslal sem na zem, abys k nim za mě promlouval… jenže ty se k ničemu nemáš! Ty seš takovej lempl! No jo, ale co nadělám. Aspoň si zase uchráníš hřbet, viď? Jedny bys napravil, a ty druhý by se lekli, žes jim splašil stádo, tak by tě hned upálili nebo ukřižovali… tak už to bejvá. Takhle oni si to zařídily, ty moje malý myši. Ale pořád jim ještě věřím, jsou to nezbedný děcka, ale děcko trhá mouše křídla a nedělá to se zlym úmyslem… viď že ne! Nebo jo? Ale, co ty můžeš vědět. Ach jo.´ Jindy zas přišel, ale byl úplně jinej, rozezlenej, zoufalej… ,Zatraceně!´ spustí. ,Sakra! Já už fakt nevím, co mám dělat! Ty malý zmije se mi nějak vymkly z rukou, no podívej se na ně! Co si to zase vymysleli? Ty malý hnusný myši! Chtěj se požrat navzájem? Vždyť jsou jak vzteklí! Panebože… ale co to kecám, vždyť

67

já jsem pánbůh… Co mám s nima dělat? No řekni, co mám dělat? Ale… jak ty bys to moh vědět. Jenom se tady válíš a k ničemu se nemáš… Ty seš mi teda pomocník, ti řeknu. Podívej se na to! Vždyť se to množí jak plíseň! Vždyť je to plíseň! Jeden podřezává druhýho a ještě se u toho chechtá… skáče to po sobě navzájem, buduje to, dobejvá, lopotí se to… ale proč? Aby pak zafoukal první vítr a zbořil jim tu jejich hromádku karet? Vždyť jsou to slepí krtci! Červi, nic víc! I ty červy jsem stvořil, aby jim připomínali jejich důstojnost, ale to jsem se teda mejlil, to jsem se zatraceně mejlil… oni se v nich naopak vzhlídli… a teď ty červi jsou důstojnější než oni! To že jsem byl já, kdo to všecko stvořil? To není možný… to prostě není možný… že bych byl takovej břídil? Vždyť je to jak hlen, kterej se rozlejzá, vždyť je to hnis! Vždyť je to nádor, kterej se nedá zastavit! Ach, synku, já se přiznávám, přiznávám se… byl to omyl. Jeden velkej omyl. Celej ten experiment s lidstvem… mejlil jsem se. Ale zrovna tak jako jsem to všecko začal, můžu to taky skončit. A to hned, hned teď, jedinym máchnutim ruky, jedinym mrknutim… Mám to udělat? Řekni, mám to zastavit? Stačí říct, stačí jedno slovo, a já to udělám… Řekni, a já tě poslechnu! Ale ne, co ty můžeš vědět. Kdybych už si moh aspoň natáhnout ty svoje starý kosti! Kdybych už měl chvíli pokoj… šel bych do důchodu… ležel bych a kouřil, pil bych pivo a na nic nemyslel… Ale tohle moje trápení! Tohle moje hoře! Pomoc! Kdy tomu bude konec? Já se zabiju, zabiju se… myslíš, že bych to neudělal? No, sám nevím… ale někdy už k tomu nemám daleko… Když já jsem takovej pitomej dobrák! Takovou mám s nima trpělivost… ale i ta má svoje meze, to ti povidám… takhle to nepude donekonečna… Jenže vždyť jsou to mý děti, sice nezbedný, ale moje… Co mám dělat?´ Zkrátka, měl různý nálady, dědek, ke stáru je už nevyzpytatelnej. U takovejch nikdy nevíš, co jim zrovna přelítne přes nos… Kdo

68

ví, co dělá teď, jak mu je… možná, že tím, že jsem ho teď opustil, že jsem neunes tu tíhu… možná, že je mu teď smutno, nemá si s kym popovídat… třeba jsem něco zkazil… třeba jsem to neměl dělat, třeba on teď pude v mejch stopách a taky to zabalí… což bych ovšem nerad, to bych teda opravdu nerad… zatraceně, asi jsem něco zkazil… měl jsem si pořádně rozmyslet, jaký to může mít následky… ježiš… jde z toho na mě hrůza…“ Vypadal teď příšerně, tvář mu zezelenala zděšením a z těch ran nad ušima počala zas prýštit krev… musel vyměnit ubrousky… „Ale kdo to měl vydržet? Kdo? Já nejsem Bůh… já jsem přece jenom obyčejnej Svaťák… bylo toho na mě příliš… no jo, měl jsem pomáhat potřebnejm, slepý jsem měl učit znova vidět, hluchý slyšet, hladovejm jsem měl rozdávat chleba, malomyslný naplňovat vírou… a tohle všecko… ale co já? Co já? To nikoho nezajímalo. Celej život jsem žil zavřenej, styděl jsem se mezi lidi s touhle sviní svítivou na hlavě… celej život jsem měl zasvětit vám, ubohejm lidem, měl jsem vás léčit… ale kdo vyléčil mě? Kdo se kdy zeptal, jak je vlastně mně? Kdo mě kdy politoval? Koho jsem kdy zajímal? Nikoho jsem neměl, nikoho, jen tuhle děvku zářivou na palici! Dar? Hovno… prokletí! Sudba! Muka! Tisíckrát proklínám svojí matku, že mě kdy porodila! Měl jsem sám ze života peklo, abych ho jinejm napravoval a zpříjemňoval… ale tak už to je, to je zákon, drahej pane… Ale teď to bude jiný… teď to bude konečně jiný… teď budu žít, teď si budu užívat, teď se na všecky můžu vysrat… vysrat… vysrat… VYSRAT! VYSRAT Z VEJŠKY! KURVA! Do prdele, to je požitek, moct takhle mluvit, to je slast, to vy ani netušíte… Věříte, že jsem předtím nemoh? Normálně jsem nemoh! Nemoh jsem říct jediný neslušný slovo, když jsem jenom na něco takovýho pomyslel, natož abych to vyslovil, hned začla mý tělo spalovat pekelná bolest… byl jsem pořád sledovanej, ne jenom na-

69

venek, ale hlavně… vevnitř, v sobě, v myšlenkách, Bůh mě sledoval, měl ve mně svýho agenta, a ten pečlivě hlídal, co si myslim… každej máte v sobě taky takovýho, to vy asi ani nevíte, máte ho v sobě a on vás sleduje a pečlivě si zapisuje všecky vaše prohřešky, byť jenom v myšlenkách, všecko zapisuje a důkladně sumíruje a pak o tom podává hlášení tam nahoru… všecky vaše vnitřní hříchy, jenom sebemenší pomyšlení na hřích, každý vaše třeba jen vysněný sesmilnění, pokradení nebo pomluvení… všecko, všecko, nikdy nespí, zapisuje a sumíruje… ve dne v noci… a tam nahoře maj velkou kartotéku s vaším záznamem, ze kterýho pak vyhodnotěj vaší životní bilanci… každej v sobě máme agenta… Věděl jste to? Ale přece jste si pane nemyslel, že můžete věřit svýmu nitru? Že se můžete v sobě schovat? Že máte sám v sobě neomezenou svobodu? Že si v myšlenkách můžete dovolit všechno? Že máte vaší duši a vaše myšlenky ve vlastnictví? Že patříte jenom sám sobě? Ha! Che! Hohó!“ Chvíli se popadal za břicho svrchovaně cynickým smíchem. „No nic. Omluvte mě. Takže kde jsem to přestal… aha, že máme každej v sobě agenta… no jo, a my svatý to ale ke všemu nemáme tak lehký jako vy, protože my jsme tady na zemi jako takový nebeský velvyslanci… takže nás může ten agent taky pořádně otravovat… čehož ten hajzl moc rád využívá… takže ani pomyšlení na něco zakázanýho, něco sprostýho, ani nahou ženskou jsem si nemoh představit… hned mě zkroutila křeč palčivý bolesti… Ale teď… to je něco jinýho! KURVA! DOHAJZLU! DOPRDELE! Ježiš to je slast… SERU NA VÁS, VY SVIŇE!“ A ukázal známý posunek kamsi směrem nahoru ke svému bývalému zaměstnavateli. „Promiňte, pane. Omlouvám se. Ale ten pocit… úplná volnost… něco tak krásnýho, to vy si nemůžete ani uvědomovat…“ Objednal nám oběma další pivo a k tomu ty nejlepší doutníky,

70

jaké tu hospodský měl. Svrchovaně rozkošnicky rozvalil se na své židli, mhouřil oči slastí a vyfukoval obláčky bílého kouře. „No, jak říkám, není to vůbec žádná sranda, bejt dneska svatej… v dnešním světě, kde nějaká ctnost a čistota a ušlechtilost dávno vyšla z módy a stal se z ní jen zbytečnej přežitek… nepřál bych to nikomu, nikdo si takovej trest a hanbu nezaslouží, a to já teď už můžu s klidem říct, já už mám tohle celý za sebou, už jsem se toho prokletí zbavil, už se nad tím můžu jenom trpce pousmívat… už jsem normální člověk, obyčejnej člověk plnej obyčejnejch myšlenek, jako vy nebo kdokoliv jinej, člověk, co myslí na dobrý jídlo, na teplou postel s peřinama, na to, jaký bude asi zejtra počasí a co budou dávat večer v televizi… tak jak to má bejt, tak jak se to sluší… už je konec utrpení, konec posměšků, konec nějaký pitomý ušlechtilosti, dobromyslnosti a nevinnosti… Konec! Adieu! To je nádhera…“ „Ale co on,“ vyřkl jsem prostomyslně otázku, která se mi drala na jazyk. „Kdo, on?“ nechápal. „Já vám nerozumím.“ „No on… Bůh! Nebojíte se, že vás potrestá? Vždyť jste ho zradil, musí přece strašně zuřit…“ „Bůh?“ podivil se, jako by se právě probudil ze snu. „Ale jděte. Jakejpak bůh. Dneska, v dnešním světě… s tím si na mě nepřídete. Jste z nějaký sekty?“ Už jsem dál nemohl. Bylo toho na mě moc, nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet, byl jsem zmatený… Jedno jsem však věděl jistě: už jsem nechtěl nic slyšet a netoužil jsem po ničem jiném, než jít teď s tímhle chlápkem někam za město k řece a hodit tu… věc… do vody. Zahodit ji daleko, nechat ji klesnout až na dno, kde časem zreziví a obroste řasami, než se úplně rozloží a rozpadne se v písek, který řeka odnese daleko do moře… rozloučit se s tím pánem, odejít domů a uvěřit tomu, že celá tahle

71

nesmyslná záležitost byl jen hloupý sen. Už jsem ji nenáviděl, tu žhnoucí obruč pod mou košilí, tu, kterou jsem si předtím tak zamiloval… nenáviděl jsem ji, přál jsem si její smrt. „Pane,“ řekl jsem, „nechte už toho, prosím vás, přestaňte. Já už nemůžu. Je toho na mě moc. Pojďte, pojďte se mnou, půjdem za město a uděláme to… tak, jak jste si přál… jsem vaším služebníkem, udělám všechno, co řeknete… jen abych už to měl za sebou… Pojďte, rychle, prosím vás… nic jinýho si už nepřeju…“ A tak jsme šli. Byli jsme už oba dost opilí, šli jsme městem a trochu jsme se motali, já nesl pod paží tu tajemnou věc, kvůli níž se to celé sehrálo, zabalenou do hadru, který jsme získali od hospodského. Můj podivný společník byl ve výtečné náladě, která rostla každým dalším krokem, jímž jsme se blížili k vytouženému cíli. Povykoval a halekal na okolojdoucí chodce, křičel ta nejsprostší slova, plácal po zadku mladé slečny, co chvíli mě přátelsky objal kolem ramen, jak to dělávají opilci… prostě užíval si naplno své čerstvě nabyté svobody. Stáli jsme na mostě, daleko za městem, hluboko pod námi se v záři zapadajícího slunce třpytila hladina řeky. Bylo po bouřce, nebe se opět vyjasnilo a ve vzduchu byl cítit déšť. Chtěl, abych to udělal já. Do hadru jsem přidal kámen, důkladně jsem to celé zabalil v úhledný uzlíček, rozhlédl se, jestli nás někdo nepozoruje, a hodil to dolů. Svatozář se potopila. Ani mi jí nepřišlo líto. Natolik jsem cítil se svým společníkem, jeho příběh mne přesvědčil, tím spíš, že jsem se v něm možná i tak trochu našel. Když uzlíček dopadl na hladinu, oba jsme si slyšitelně oddechli. On řekl jen lakonicky: „Definitivní konec nevinnosti…“ a odešli jsme. Ještě kousek cesty měli jsme společný, pak jsme se zastavili, mlčky si potřásli rukama a rozešli se každý jiným směrem. Ani

72

jsem se už neohlédl, abych viděl jeho šťastnou i nešťastnou opilou postavičku zacházet za roh do vedlejší ulice.

73

Kojot Povalil jsem ji na zem, mezi poházené tuby od barev a prázdné láhve, a vzal jsem si ji zuřivě, proměnil jsem se v divokou šelmu, bestii, která nezná něžnost, a jako smyslů zbavený jsem se na ní zmítal, jako by to snad mělo být naposled, jako by mi už smrt dýchala za krkem a já si chtěl v posledních vteřinách vynahradit všechnu tu šílenou vášeň, co jsem v sobě musel celá ta dlouhá léta potlačovat, i kdybych měl třeba rozsápat její křehké tělo na cáry krvavého masa, takového mne neznala, vytřeštěnýma očima na mne zírala, ústa pootevřená v křeči, ze všech sil zadržovala jekot, vycházely z ní jen podivné tlumené výkřiky podobné vytí vyděšené antilopy, no ano, a já byl lev, ne lev, já byl kojot, já byl uslintaná hyena, co jde antilopě po krku, řičel jsem až se stěny otřásaly, ale ne rozkoší, spíš nějakým nepochopitelným vztekem, vztekem nad svým zpackaným životem, no jistě, to můj vlastní život byl pode mnou v podobě křehkého bílého dívčího těla, a já si na něm vybíjel svou nenávist, já jsem znásilňoval svůj život, tu děvku prodejnou, snažila se bránit, ale chabě, jen tak nějak mdle mávala rukama v odmítavém gestu, ale kdyby chtěla, mohla by se bránit mnohem víc, takže se jí to asi i trochu líbilo, ale nechápala, co se to se mnou stalo, musel jsem se v duchu smát údivu v její tváři, ta mě nezná, ne, ta mě vůbec nezná, nikdo mě nezná, ani já sám se neznám, co ve mně číhá, co za bestie se převaluje v hnilobných bažinách mého temného nitra… „Zapomněl jsem něhu!“ slyšel jsem se křičet jako ve snách. „Co?“ šeptala. „Co to říkáš?“ „Neznám už něhu! Jsem kojot!“ Zatímco se Evelína oblékala, seděl jsem nahý na podlaze a celý

74

ještě zbrocený potem pozoroval jsem zkroušeně tu pojednou tak cizí dívku. Jako by mezi mnou a ní zela nepřeklenutelná propast. V místnosti vládlo hluboké ticho, přerušované jen šelestem jejího oblékání. Ani jeden jsme se neodvážili promluvit; hovořit o tom, co se před chvílí mezi námi stalo, to bylo nad naše síly, a začít teď mluvit o něčem jiném, to by byla křeč. Seděl jsem tam na podlaze s nohama skříženýma a kouřil cigaretu. Byl jsem dočista vyprahlý, jako poušť, nic ve mně se nepohnulo, uvnitř mne bylo bezvětří, ať jsem se snažil jakkoliv, nenašel jsem v sobě zbytek živého citu. Jako by mé srdce bylo jen kusem odumřelé tkáně. Ach bože, a to jsem si ještě docela nedávno myslel, že začínám konečně žít! Ne, ne… život jsem už zmeškal. Evelína se oblékla, a konečně poprvé na mne pohlédla. Usmála se. A to bylo pro mne vysvobození! Moudrá žena. Něco tak prostého, úsměv, který říká: Nesmíme si ze všeho dělat tak těžkou hlavu. Proč jen já bych něčeho takového nikdy nebyl schopen. „Ale teď už musím jít.“ Odešla. Beze slova zůstal jsem sedět nahý na podlaze. Ve vzduchu pulsovalo ohlušující ticho. Na stehno si mi sedla masařka. Sála pot. Tupě jsem na ni zíral. Popel z cigarety mi odpadl na břicho a popálil mne. Ale to jsem skoro necítil.

75

Kouzelník Spal jsem neklidným a těžkým spánkem, celý zpocený vedrem jsem se převaloval na posteli, co chvíli jsem procital, něco mi stále přetrhávalo předivo snu, sny to byly ohavné a děsivé, a když se mi podařilo vší silou vynořit se z jednoho, procitl jsem do jiného snu, brzy jsem už nevěděl, jsem-li na tom či na onom břehu… znáte ty neklidné noci opilců, z nichž se člověk probouzí ještě unavenější než když uléhal… Večer předtím jsem ohavně pil, potkal jsem Sokola, mého starého přítele, zavedl mne k sobě domů a zavolal ještě nějaké známé, a taky spoustu dívek, pouštěl se Mahler, mluvilo se o umění a zapíjelo se to nemožným množstvím vína, pamatuji si jen, že jsem se choval příšerně, najednou zas jako by do mého těla vstoupil někdo jiný, ten druhý Vlk, ten, co se hrozně rád předvádí a dělá ze mne pitomce, seděl jsem tam mezi těma dívkama a něco jsem mlel, asi jsem chtěl, aby mne litovaly, vyprávěl jsem jim o svém nelehkém údělu malíře, jak už nemám skoro ani na zaplacení bytu, jak jsem nemocný a ubohý, a vůbec že asi brzo umřu, dělalo mi zjevně dobře poslouchat ty něžné dívčí hlasy, jak mne chlácholí a ujišťují, že jsem veliký umělec, že se to určitě co nevidět zlomí, že je jenom otázkou času, než takové geniální dílo bude oceněno, dělalo mi moc dobře vyprávět ohromující vtipy a pozorovat, jak se pobavené okolí popadá za břicho pokryteckým smíchem… no hrůza. A ta šílená, zpocená a neklidná noc mi byla za to těžkou daní. A pak, někdy k ránu, nevím to přesně, byla ještě tma, se stalo něco podivného. Vyplul jsem na okamžik z nějakého absurdního, tíživého snu, s výkřikem jsem procitnul. Převalil jsem se čelem ke zdi a otíral si z tváře pot, chvíli jsem takhle ležel a zíral do prázdna. Už už jsem znovu upadal do hlubin spánku, když mne najednou

76

praštil přes nos štiplavý zápach kouře. Mou unavenou mysl to zpočátku příliš nepřekvapilo, chystala se znovu usnout; možná ji napadlo, že se tu děje něco, co by mělo být alespoň prozkoumáno, nicméně lákadlo spánku bylo v tu chvíli silnější. Další závan už mne však zneklidnil. Že bych snad nechal puštěný vařič? Ne, ne, tohle není spálenina, je to cítit spíš jako… jako kouř z doutníku… ale to není dost dobře možné, leda že by… leda že by snad byl kdosi v mém pokoji a kouřil tu. V polospánku, stále ještě leže na boku a civě do zdi, jsem přemýšlel: oblaka kouře visí mi v místnosti neustále, nikdy už nevyvětrám ten dým z tolika cigaret… jenže tenhle kouř zdá se být čerstvý, jako by ho právě někdo vyfukoval… já to ovšem nejsem, jak se zdá… a pokud si pamatuji, Evelína tu dnes vůbec nebyla, a když jsem večer přicházel opilý domů, byl jsem sám… nebo ne? Snad že bych s sebou vzal některou z těch dívek, co jsem se s nimi předtím seznámil… nesmysl. Byl jsem opilý, to jistě, ale tohle bych si pamatoval. Je to ale podivná situace, uvažoval jsem, co s tím? Ale otočit se na druhý bok, abych si prohlédl pokoj, nebo snad natáhnout ruku a rozsvítit, nebo dokonce vstát a pokusit se zjistit něco bližšího… to bylo nad mé síly. No jistě, tohle je kouř z doutníku, ujistil jsem se. Hmmm, dal bych si, tohle voní jako dobrá Havana… ten kdosi, kdo nejspíš sedí v mém pokoji, si teda dopřává! Představoval jsem si ho jako dobře oblečeného elegána, možná v pruhovaném saku a v mokasínech, jak sedí rozvalen v mém proutěném křesle, nohu přes nohu, a zadumaně pobafává… musel jsem se až usmát při té představě… jak z nějakého románu. Bavilo mne hádat, jak ten kdosi může vypadat, no jistě, neviděl jsem ho ještě, to bych se byl musel otočit, ale rozjitřená fantazie spáčova je schopna neuvěřitelných dedukcí, takže jsem si obraz onoho nezvaného hosta utvářel klidně jen z toho ostrého doutníkového kouře, který ke mně každou chvíli zavanul v no-

77

vém, čerstvém poryvu, jak ho právě ten kdosi vypustil. Ostatně, ani bych neřekl, kolik se dá z takové maličkosti určit: zkoumal jsem čichem jakost toho dýmu, odhadoval jsem kvalitu doutníku a z toho všeho pak vzezření dotyčného, člověk, který si může dovolit takový drahý doutník, je jistě elegantně oblečený, a ani vzhled tváře si pak není těžké domyslet, bohatí lidé vypadají všichni stejně… Docela mne bavilo představovat si v duchu různé varianty vzezření toho kohosi, tu jsem mu přibral věku a tu zas ubral, chvíli byl hubený a pak zas spíš tlustší… ukolébán fantaziemi jsem znovu usnul. Ani nevím, za jak dlouho jsem procitl. Otevřel jsem oči do zdi. Byla pořád temná tma. Vzpomněl jsem si na nezvaného hosta. Byl to předtím sen? Těžko říct… kouř jsem už necítil, ale měl jsem takový nejasný pocit, že to přeci jenom někdo seděl v mém pokoji. Proč jsem se neotočil? Teď teprve nabyl jsem plného vědomí… a polil mne děs. Já vůl! spílal jsem si zpocen hrůzou. Někdo seděl u mé postele, klidně kouřil a pozoroval mne… a já se ani nepřinutil, abych se na něj podíval… Proč jsem se jenom neotočil? Ovšem ani tentokrát jsem se nijak nenamáhal prozkoumat situaci, už ne z lenosti, ale čistě ze strachu. Musí se najít nějaký jiný řešení, chlácholil jsem se. Je to přeci nemožný, aby mi sem někdo vniknul, co by tady chtěl? O tenhle barák zloději ani nezavadí okem… proč by jen tak přišel, aby mě tu pozoroval a pokuřoval doutník? Ale co to teda ksakru bylo? Určitě se mi to nezdálo, to ne, cítil jsem jasně závany kouře… Nešlo to sem oknem zvenčí? Nemožné, bylo to příliš blízko a příliš zřetelné. Projela mnou vlna příšerného děsu při představě, že někdo cizí seděl celou tu dobu za mými zády a pozoroval mne, jak spím. A pak jsem uslyšel škrtnutí zapalovačem; někdo si právě připálil. Trhnul jsem sebou, až jsem nadskočil, vylekaně jsem se ohlédl

78

směrem, odkud šel ten zvuk: kousek od mé postele seděl v křesle muž. Byla sice tma, viděl jsem jen jeho kontury, ale bylo mi jasné, že toho člověka odnikud neznám. Zdál se být obrovský; přestože seděl v křesle, připadalo mi, jako by čněl až někam ke stropu. Potáhl si z doutníku a pravil příjemným, hlubokým hlasem: „Klidně spěte dál, mě nerušíte.“ Nevím proč, ale tohle ujištění mne nějak zvláštně uklidnilo. A ten hlas… zněl tak mírně a vlídně… úplně kouzelně… „Uf, to jsem rád,“ vypravil jsem ze sebe zmateně, „já se bál, abyste se třeba necítil nepříjemně…“ A otočil jsem se znovu na druhý bok, chystaje se pokračovat ve spánku. Ale přeci jenom mi tu něco nehrálo. Možná bych se ho měl aspoň zeptat, co tu dělá, napadlo mě. A tenhle nápad mi připadl báječný. Tím by se mohlo leccos vysvětlit. Ale možná, že bych to třeba ani neměl vědět, možná má k tomu nějaké svoje zvláštní důvody, které nemůže vyzradit… A třeba to ani nejsou žádné tajné důvody, ale mohl bych ho tou otázkou přivézt do rozpaků, mohlo by mu být zatěžko o tom mluvit, třeba by se přede mnou i styděl. A to já bych nerad. Ostatně, co mi je vůbec do toho? To je přece jeho věc. Ale zajímalo by mě to. Třeba sem nějak zabloudil? Přišlo mi ho líto, toho mého zamlklého hosta, a tak jsem se rozhodl dělat mu společníka. Otočil jsem se opět na druhý bok, abych na něho viděl. Seděl tam zahalen stínem jako přízrak; byl jsem ještě schopen rozeznat v slabém měsíčním svitu oblečení, jež měl na sobě, a ruce s podivně vytáhlými prsty, jedna mu spočívala nehybně v klíně a v té druhé třímal doutník, jeho tvář však byla ponořená ve tmě, takže jsem mohl z ní zahlédnout jen sem tam záblesk oka, když pohnul hlavou. Chvíli jsem ho tak pozoroval. „Není vám zima?“ zeptal jsem se starostlivě a trochu v rozpa-

79

cích. Neodpovídal. „Tak teplo? Je tady vedro, že jo? Mám otevřít druhý okno?“ „Nedělejte si se mnou starosti,“ odpověděl hluboký hlas ze stínu. „Jako bych tu nebyl… spěte klidně dál.“ Ten jeho chlácholivý, příjemný hlas mne téměř přesvědčil. Skoro jsem se zas převalil a pokračoval v přerušeném spánku. Ale pak jsem si uvědomil, že by to bylo přinejmenším neslušné. „Nenudíte se?“ zajímalo mne. „Můžu pustit hudbu… mám tu klasiku… Čajkovskýho, toho miluju, v jeho hudbě jsou vzdechy větru, svištícího ruskýma pláněma, úplně z toho cítím tu nekonečnost… máte rád Čajkovskýho?“ „Neznám.“ „Aha. Tak Mahlera, máte rád Mahlera? To je hudba, že jo! Jako když kráčej armády, ram, tam, ram, tam,“ předváděl jsem vzrušeně, až jsem se musel posadit na posteli, „ale ne armády vojáků, se zbraněma v ruce… ale armády básníků s kytkama, a v tom je ještě větší síla… cítíte to?… Je to…“ „Neznám,“ přerušil mne lakonicky. To mne ovšem zklamalo, a taky trochu rozrušilo, nenechal mne ani domluvit, dokončit myšlenku, a to se nedělá… poněkud znechuceně jsem si znovu lehnul, skoro uražen a rozhodnut, že už se mu nebudu věnovat, ať se tu klidně nudí, já jdu spát. „Nechcete doutník?“ zeptal se po dlouhé chvíli mlčení opět tím stejným sametovým, nevzrušeným hlasem. Ožil jsem. Možná to není takový morous, jak se zdálo! „No… to bych nepohrdnul… jestli můžu…“ A najednou, bylo to jako blesk, ani nevím, jak se to vlastně stalo, držel jsem v ruce doutník… ještě dříve, než jsem se pro něj vůbec natáhl. No, nepátral jsem po tom. „Děkuju, děkuju uctivě,“ vyhrkl jsem a chystal se připálit si, když znovu, z ničeho nic: doutník se sám vzňal.

80

„To je dobrý, tohleto,“ řekl jsem udiveně, „to jsem viděl v televizi… kde jste se to naučil?“ „To jsem nebyl já,“ pronesl nevzrušeně, „to jste byl vy.“ „Jak to? Já přece neumím kouzla…“ „Každý umí kouzla. Chtěl jste doutník? Chtěl jste si připálit? Tak vidíte. Proč se s tím namáhat? Stačí chtít.“ Odmlčel se a dodal tajemně: „Vy ani netušíte, pane, co všechno člověk dokáže… jen kdyby nebyl tak strašně… zaslepený…“ Zamyslel jsem se. Co tím myslel? Bylo to osobní? No jistě, narážel na mne. To ovšem dopálilo mou ospalou hrdost. Co si myslí? Co o mně vůbec ví? Přijde si sem a bude mi kázat… „Podívejte, pane,“ spustil jsem značně nejistě, „podívejte… tohle teda… se mi nelíbí… a vůbec…“ Tak takhle ne. Vezmu to z jiného konce. Ale při pohledu na tu temnou postavu tam ve stínu, jak nehybně sedí a pokuřuje, vyzařuje z ní cosi jako zvláštní světlo, nebo co, taková jakoby aureola klidu a bezpečí… jsem nějak nemohl… „Nechcete čaj?“ vydechl jsem téměř úlevně. „Ne.“ „To je škoda… já bych vám uvařil… já mám zelenej… čínskej… moc dobrej… Nebo počkejte, bude tam asi ještě trochu vína… v lednici… skočím pro něj…“ „Nenamáhejte se,“ řekl medově, „já víno nepiju.“ Co bych mu tak ještě nabídl? No, moc toho tu nemám, to je pravda. Tak akorát cigarety a haldy obrazů… že bych mu ukázal… „Pane,“ řekl jsem, potěšen, že jsem přišel na něco, co by ho mohlo třeba zajímat a trochu rozveselit. „Nechcete, abych vám ukázal nějaký obrazy? Mám jich hodně… já jsem totiž malíř…“ „Ne!“ zarazil mne zděšeně, téměř vykřikl. „Umění je nemoc.“ To mne zpražilo. Co tím myslel? Na to jsem ovšem nepřišel, ale ta slova mne mrazila, znělo to tak hrozivě… ta věta mi rezonova-

81

la v lebce… Umění je nemoc… jako zaklínadlo… Tenhle muž začal mne poněkud děsit. Co tu vůbec chce? Musí mít nějaký důvod! Musí to mít všechno nějaký účel! „Poslyšte, pane… Řekněte mi…“ Vytušil, co po něm chci vědět, přerušil mne rozhodným máchnutím ruky a řekl: „Mlčte. Na nic se mě neptejte. Já tu nejsem od toho, abych vám něco vysvětloval.“ „No dobře,“ trval jsem na svém, „ale stejně… mám přece aspoň právo…“ „Právo? Co to je?“ „Co to je? No… jak, co to je? To je přece… právo…“ „Nebuďte směšný,“ umlčel mne. Byl jsem rozpačitý, přitáhl jsem si peřinu až k bradě, mohl jsem i vylézt z postele, abych se s ním nemusel bavit takhle vleže, ale pod peřinou byl jsem nahý… byla to svízelná situace. Co kdyby teď třeba vyskočil z křesla, vytasil nůž a vrhl se na mě? Co bych si počal? Než bych se vymotal z postele… Ale muž nevypadal, že by se k něčemu takovému chystal. Seděl klidně a stále pobafával. Všiml jsem si, že jeho levá ruka pořád spočívá nehybně v klíně, po celou tu dobu s ní vůbec nepohnul. Nevěděl jsem, co říkat, bylo mi trapně a chtělo se mi spát. Už už jsem se chystal podlehnout únavě, vykašlat se na muže, obrátit se na bok a usnout, když on náhle nějak podivně ožil, jako by vytušil mé rozpaky a snažil se teď mermomocí mne něčím zaujmout. „A tohle znáte?“ řekl nadšeně a vytáhl z kapsy balíček karet, chystaje se k nějakému dalšímu kouzlu. „Myslete si nějakou kartu.“ Myslel jsem si červenou sedmu. V polotmě jsem viděl, jak obratnýma rukama iluzionisty míchá kartami, tak rychle, že bylo lze zahlédnout jen jeho míhající se prsty. I tu levou ruku, jež mu předtím nehybně spočívala v klíně, teď ke kouzlu použil.

82

Pak skryl na chvíli balíček v dlaních, neviděl jsem mu stále do tváře, ale bylo znát, že se upřeně soustředí; čekal jsem, jak bude kouzlo pokračovat. Odkryl karty, otevřel doširoka ústa a celý balík si do nich nacpal. Co to dělá? Nicméně, všechna čest, zkuste si strčit balík karet do chřtánu, nemáte-li ho široký jako tygr, pak si nejspíš roztrhnete koutky. Muž chvíli soukal karty do sebe, pak zprudka polkl. Vykřikl jsem zděšením. On se jenom pousmál. Chvíli se nehýbal, a za okamžik si sáhl rukou do ucha a s neuvěřitelnou lehkostí z něho vytáhl jednu kartu, stočenou do ruličky. „Proboha!“ zvolal jsem. „Je to ona?“ rozbalil kartu a ukázal mi ji. Chvíli jsem musel ostřit, okamžik mi trvalo, než jsem rozeznal, co je to za druh. Bylo to zelené eso. Muž se triumfálně pousmíval. „To není ona,“ řekl jsem zklamaně. „Cože?“ podivil se a nevěřícně si kartu prohlížel. „Musí to být ona.“ „Není,“ odporoval jsem, „já jsem si myslel červenou sedmu.“ „Vy si ze mě děláte blázny,“ snažil se mě přesvědčit. „Vzpomeňte si pořádně… myslel jste si zelené eso.“ „Ne, promiňte, pane, ale byla to sedma. Červená.“ Teď se muž v křesle jakoby nachýlil, snad se chystal vstát, ale to nakonec neudělal, zůstal strnule v téhle pozici a upřeně si mne prohlížel, to bylo nepříjemné, jako by mi četl v tváři. „Vy lžete,“ sykl zlostně. „Nezlobte se, pane… ale já za to nemůžu… kouzlo vám asi nevyšlo, to se přeci stane… zkuste to znova…“ „To kouzlo mi vyšlo. Dělám ho už léta, a vždycky mi vyšlo, nikdy, nikdy jsem ho nepokazil, a ani tentokrát ne.“ „Já vám věřím, určitě jste mistr, to nezpochybňuju… ale kouzlo

83

se vám nepovedlo… nevím proč, třeba je tady příliš tma, něco jste přehlíd…“ držel jsem se svého, i když teď už mne muž tak zmátl, že jsem začal vážně uvažovat, jestli se skutečně nemýlím. Ale ať jsem vzpomínal jak jsem chtěl, byla to ta červená sedma, co jsem si předtím myslel. „Bylo to eso! Zelené eso!“ téměř křičel, vstávaje celou svou ukrutnou výškou z křesla. Jeho hlas zněl opravdu výhružně a trochu jako když vrčí zlý pes. „Na mě si nepřídete! Chcete si se mnou zahrávat? Chcete si zahrávat? Člověče, vy vůbec nevíte, do čeho se pouštíte! Mě neobelžete, mě ne! Já vám vidím až do žaludku, a ještě dál, až na dno vaší prohnilý duše! A vidím tam zelené eso! Zelené eso! Já, já že bych pokazil svoje kouzlo? Já? Víte vy vůbec, kdo já jsem?“ vřískl. „No, to skutečně nevím,“ sotva jsem špitl. Teď se zarazil, patrně si v duchu spílal za to, že se nechal unést a zašel příliš daleko, až téměř prozradil něco, co neměl. Sedl si pomalu zpátky do křesla, uhladil si vlasy. „Tak to ani nechtějte vědět,“ řekl už klidně, a mně se zdálo, že i trochu posmutněle. Pak se odmlčel, hluboce o čemsi přemýšlel. „Že bych něco pokazil?“ drmolil si pro sebe. „Zatraceně… to ale nejde takhle, to nejde… to se mi nějak nechce líbit… možná… skutečně… je tady tma… že bych… tuhle jsem nějak špatně zamíchal…“ Zdál se být silně v rozpacích. „Jak se to jenom mohlo stát… to jsem něco pokazil… léta, už léta předvádím tohle kouzlo, a teď… najednou… zatraceně…“ Zkoumal svůj balíček karet a vypadalo to, že začíná být zoufalý. „To nevadí,“ jal jsem se ho utěšovat. „Mně se to kouzlo stejně líbilo… jak jste si strčil karty do pusy… a jak jste pak vytáh to eso z ucha… to bylo úchvatný.“ „Mlčte!“ vyštěkl. „Vy vůbec netušíte… vy netušíte…“ „Tak mi to kouzlo ukažte znova… teď se vám už povede…“

84

„To už je jedno,“ utrousil rozmrzele. „Tohle kouzlo se nesmí dvakrát opakovat. Zapomeňte na to.“ Oba jsme teď mlčeli; nevěděl jsem, co říct, abych v něm zbytečně nerozdmýchával zármutek z nepovedeného kousku, bylo mi trapně. Nekonečně dlouho trvala ta chvíle ticha, jak údery tympánu zněl nervózní tikot hodin. „Leží se vám dobře?“ zeptal se najednou, až jsem sebou trhl. Ta otázka nezněla jako fráze, zněla skutečně starostlivě. „No… ujde to…“ koktal jsem zaskočeně. „Opravdu? Nepotřebujete se nějak převalit? A co ta ruka? Už dlouho se o ní podpíráte… nebrní vás?“ „No… ani ne… i když… máte pravdu,“ usoudil jsem a zaujal jinou, pohodlnější pozici. „Děkuju vám.“ „Je to lepší?“ „Mnohem, mnohem lepší.“ Zase ticho jako v hrobě, zase tikot hodin. Teď teprve mě začínalo opravdu zajímat, kdo je ten člověk, trochu jsem nad tím přemýšlel a napadlo mě, že je to vůbec celé docela podivné, nevím, jestli se nepletu, ale to se asi nedělá, přijít jen tak z ničeho nic k někomu uprostřed noci do bytu a ani se nepředstavit… že ne? Byl jsem na rozpacích, co si o tom vůbec myslet. Mám ho vyhnat? No, to bych asi měl. Ale na to už je pozdě, už jsme se příliš seznámili. Ostatně, je docela milý, umí kouzla. Zajímalo by mě aspoň, jak se sem dostal. „Řekněte mi, jak jste se sem vlastně dostal? Já přece zamykal, nebo ne?“ Muž se odmlčel. „To máte jedno,“ řekl po chvíli a mávnul rukou. Nebo že bych nechal odemčeno? uvažoval jsem. Tím by se to celé vysvětlovalo. Ale to se mi nezdá, to ne, jestli je něco, na co jsem nikdy nezapomněl, ať jsem byl opilý jakkoliv, tak to je zamknout za sebou dveře.

85

„Dveřma to nebylo, že ne? Já zamykal. Vlez jste sem oknem? To byste musel lítat! Měl jste žebřík?“ „Podívejte, pane,“ začal, „nechte toho. Tohle nikam nevede. Já se vás taky neptám, jak jste se sem dostal, i když je pravděpodobné, že to bylo dveřmi, které jste si předtím odemkl. Proč by měly člověka zajímat takové banality? Ptejte se na něco důležitějšího.“ „Zeptám se na to, co mě nejvíc zajímá… kdo jste a co po mně vlastně chcete?“ vyhrkl jsem ze sebe, a byl jsem rád, že mám tuhle nepříjemnou otázku za sebou. Tohle muže asi trochu rozčílilo. „Vy jste teda zábavný společník, to vám řeknu! Opravdu nemáte něco zajímavějšího? Pořád se jenom ptáte na takové blbosti… nudíte mě. Já jsem vás nenavštívil proto, abych vám odpovídal na vaše pitomé otázky. A vůbec, když už jsem tu, měl byste si toho vážit… můj čas je vzácný.“ „Ale já si toho vážím, já si toho opravdu vážím… děkuju vám za vaší návštěvu. Jenom jsem z toho trochu rozpačitej, chápejte…“ „Chápu, jistě, chápu. Všichni bývají. Ale nemáte proč, uvolněte se, udělejte si pohodlí… jako doma, jako doma.“ „Počkejte,“ zděsil jsem se, „ale já jsem doma… nebo ne?“ „Těžko říct… to není tak jednoduché.“ „Co tím myslíte? Co je na tom tak nejasnýho? Tohle je moje pohovka… tamto moje okno… to křeslo, to je taky moje…“ „No vidíte, a to všechno ještě neznamená, že jste doma. Podívejte… co to vlastně je, být doma? Kde to je? Jsem teď na návštěvě já u vás, nebo vy u mě? No? To je otázka!“ Chvíli se odmlčel a pak dodal: „Vždyť v podstatě všichni jsme tady na tom světě jenom hosty. Tenhle náš život je jenom jednou krátkou návštěvou… že jo? No jistě. Je nám dovoleno chvilku pobejt, ohřát se, nabídnout si pár jednohubek… a zase potichu vypadnout, moc dlouho neotravovat. Oba dva jsme jenom návštěvníci… tak co si

86

budeme namlouvat?“ „No… máte asi pravdu,“ musel jsem uznat. Muž se houpal v křesle a pokuřoval. Občas se ve svitu měsíce mihla jeho tvář, jenom jako záblesk, nemohl jsem z ní stejně nic rozeznat. A bylo mi to už ostatně docela jedno. Vždyť to přece není tak důležité. Když muž mlčel nebo když ke mně vlídně promlouval, to mi s ním bylo dobře, vyzařoval z něho takový klid, bezpečí, cítil jsem se v jeho přítomnosti moc příjemně… když však jsem ho něčím rozčílil, když musel zvýšit ten svůj jinak medový, sametový hlas, který se v takových chvílích dokázal proměnit v mrazivé psí vrčení, to mi z něho naskakovala husí kůže a byl bych udělal cokoliv, jen aby se rychle uklidnil a stal se z něho zase ten příjemný společník jako předtím. Teď mlčel. To mne uspávalo. „Povězte mi,“ ozval se najednou, „baví vás váš život?“ Zkoprněl jsem. Proboha! Co to bylo za otázku? Cítil jsem, jak se mi nahrnula krev do hlavy, málem jsem omdlel, tohle mi úplně vyrazilo dech. Copak se to dělá, ptát se lidí na takovéhle věci? Co si vůbec myslí? Váhal jsem s odpovědí, stále jsem ji odkládal a odkládal, doufal jsem, že celá ta věc snad nějak sama odezní. Ale neodezněla. Ta krutá otázka bublala mi v mozku, narůstala do monstrózních rozměrů, hnisala a bubřela a vířila, nemohl jsem se jí zbavit… udělalo se mi zle. „Já budu asi zvracet,“ zašeptal jsem nesměle. „Ale copak,“ řekl muž, a mně se zdálo, že trochu posměšně, „to vás znechutila moje otázka?“ Co je tohle prokristapána za člověka? Co po mně chce? Proč sem vůbec chodil? Já o něj neprosil! Třeštila mi hlava, myslel jsem, že každou chvílí pukne. Nakláněl jsem se na posteli, prsty pevně přitisknuté na bolavých spáncích. V uších rozeznělo se mi nesne-

87

sitelné pištění. Crčel ze mne pot. „Vy nevypadáte dobře,“ slyšel jsem jeho odporný sametový hlas. „Vám je asi zle? Kdybyste se teď viděl… rty máte fialové… a ty oči, div vám nevystřelí z důlků… no fuj…“ „Jsem… nemocný,“ vysoukal jsem ze sebe z posledních sil. „Nemocný? Opravdu… vypadá to tak. Nechcete sklenici vody?“ „Ano,“ vydechl jsem úlevně, propadaje se v závrať. „Vodu…“ „Nemám. Ale hlavně mi tu neumřete! Začínala s vámi být docela zábava… co já bych si s vámi počal, kdybyste mi tu teď zcepeněl?“ Mlč! Mlč! Mlč! Proklínal jsem toho člověka. Proklínal! Proč to dělal? Proč to jen dělal… proč se mě ptal? Proč se mě musel ptát zrovna na tohle? Cítil jsem, že se mi spustila krev z nosu. Zaklonil jsem proto hlavu a přidržel si kapesník. „To by jeden nevěřil… já jsem se jenom tak zeptal, čistě ze zájmu… a vy mi tu z toho umřete… vždyť mě to vlastně ani nezajímá… ne, nezajímá… je to přece vaše věc.“ „Jsem… nemocný,“ opakoval jsem bezmyšlenkovitě. A ještě se mi podařilo dodat: „Pomoc…“ „Prosíte o pomoc? Ale proč? Je vám zle?“ vysmíval se mi. Šklebil se. Kdybych měl teď při ruce revolver, neváhal bych a okamžitě bych ho tu na místě odpráskl. Je to ďábel? „Chudáčku… vypadáte opravdu nemocně… chcete sklenici vody?“ „Ano… prosím…“ „Nemám. Kdybych vám aspoň mohl nějak pomoct… to je tedy svízelná situace. Je vám zle? No ovšem, jste nemocný. Celý váš život je nemoc… to je patrně vaše odpověď na mou otázku. To je mi ale líto, vážně. Lituju vás.“ Už jsem nemohl. V hlavě mi kvílelo tisíc hlasů. Cítil jsem nějakou nepříjemnou tekutinu, jak se mi řítí nahoru krkem. Snad

88

krev? Všecko mě bolelo. Rozplakal jsem se. Maminko! Prokristapána, byl jsem opravdu bezmocný. Jako nemluvně… horké slané slzy prýštily mi z opuchlých očí, stékaly po obličeji a skapávaly na mou nahou hruď. „Pomozte mi, pane…“ „Chcete pomoct? Voláte o pomoc? No jistě, celý život jenom voláte o pomoc. Celý váš život je jenom jedno dlouhé zoufalé volání o pomoc. Je vám zle? Chcete pomoct?“ „Ano, prosím…“ „Promiňte… ale od toho tu nejsem. Já umím jenom kouzla. Jedno vám ukážu, chcete? Třeba vám udělá dobře.“ Vytáhl z kapsy šátek. Skrz oči zkřivené bolestí jsem viděl, jak s ním nějak teatrálně mává ve vzduchu, tak jak to dělají ti oplzlí kouzelníci v televizi, při tom cosi vykřikuje, aby dodal kouzlu ten pravý cirkusový punc… v tu chvíli stala se pro mne tahle nevinná scéna pekelným výjevem. Kdy tohle skončí? Ale kouzelník pokračoval. Mával ve vzduchu šátkem a vykřikoval, pak nechal šátek zmizet v oblaku dýmu, zaburácel nějaké podivné zaklínadlo, a zpod šátku vylétla bílá holubice. „Vida! A máme tu holubici!“ křičel nadšeně, rozradostněn, že tentokrát se mu kouzlo vydařilo. Holubice zatřepetala křídly a zmizela otevřeným oknem. „Kouzla! Kouzla! Iluze! Život je iluzionistické představení!“ vykřikoval ten šílenec a předváděl jedno kouzlo za druhým, zatímco mně bylo v tu chvíli tak špatně, jako ještě nikdy předtím. Nepamatuji si to už přesně, ale tuším, že jsem se dokonce lehce vyzvracel přímo sobě do postele. Snažil jsem se zakrýt si oči, ale to jeho pekelné představení mne i přes svou odpornost nějak podivně přitahovalo, lákalo, nemohl jsem od něho odtrhnout zrak… Šlehal ze sebe plameny, vytahoval si zpod saka králíky, rozhazoval kartami a do toho neustále cosi vykřikoval.

89

„Bůh je iluzionista! Džoukr! Život je šaráda! Velkolepé představení! Televarieté! Nic víc a nic míň! Račte prosím dál, dámy a pánové, ještě máme vstupenky! Světla! Hudba! Kouzla! Tisíce kouzel! Umím všecko, všecko, jen si řekněte! Jste nemocný? Voláte o pomoc?“ „A… ano…“ „Dámy a pánové! Tento muž volá o pomoc! Život tohoto muže je jedna dlouhá, hnusná nemoc! To chce aplaus!“ A skutečně, byl jsem sice v tu chvíli v takovém stavu, že bych byl uvěřil úplně všemu, ale tohle mi nikdo nevyvrátí: ohlušující potlesk rozezněl se všude kolem mě, burácející aplaus nekonečných davů otřásal celým vesmírem… pukala mi z toho lebka… „Ano, ano, dámy a pánové!“ vřeští dál iluzionista, teď už stojí, trčí až do stropu, a ještě výš, trčí až do nebe, rozhazuje ruce ve velkolepém gestu… „Tento ubohý zelený vyzáblý muž volá o pomoc! Tento… umělec!“ a tohle slovo zdůraznil zvlášť výsměšně, s takovým jedovatým akcentem, až i mně připadlo v tu chvíli nekonečně hnusné… „Volá o pomoc! Je nemocný! Jeho život je smrtelná nemoc! Volá o pomoc… pomůžeme mu?“ A obrátil se jakoby kamsi k imaginárnímu davu diváků. Imaginárnímu? „Kouzla! Čáry! Představení začíná! Nebo končí? Ale kdepak! Tohle je nekončící šaráda!“ … Naklonil se nade mnou celou svou ukrutnou výškou… „Je vám zima? Chcete pomoct? Nechcete sklenici vody?“ „Ano… prosím… vodu…“ „Nemám. Ale zato umím kouzla! Chcete vidět kouzla? Ukážeme mu kouzla? No jistě! Tento muž chce vidět kouzla!“ Jakýsi oslnivý ohnivý záblesk, to bylo to poslední, co jsem zahlédl. Temnota blaženého spánku beze snů pohltila mou znavenou mysl.

90

Spal jsem dlouho, dlouho, až do hlubokého odpoledne příštího dne. Ne, nebyl to sen, to ne. Už proto, že když jsem potom druhého večera odcházel trochu se napít někam do města, zahlédl jsem nad dvorem poletovat bílou holubici.

91

Prodavačka květin Uplynuly dva dny. Seděl jsem sám ve svém bytě, vyčerpaný a spokojený. Od rána jsem pracoval na novém obraze, a povedl se mi přesně podle mých představ, což se nestává; maloval jsem jakousi amorfní bytost, zelenou a šedivou, s velikýma vypouklýma očima vystupujícíma z jinak neurčité rosolovité tváře, ta bytost se mi vynořovala zpod štětce docela sama, jako by tam už čekala zakletá v bílém plátně na mne, až ji osvobodím, vedla můj štětec, a já sám jsem netušil, co odhalím v příštím okamžiku, a bylo to pro mne vždycky překvapení, a ta bytost, jak se přede mnou vynořovala, mne děsila, byla tak odporná, ale nějak příjemně odporná, jako by mne ta její odpornost něčím přitahovala, postupně, jak se ta démonická obluda vynořovala z bílého plátna, mne jímal čím dál hlubší děs a hnus, netušil jsem, že může být vůbec něco tak slizce ohavného, ale zároveň mne to okouzlovalo a fascinovalo, s úžasem jsem sledoval svou ruku, jak bezděčně, podle nějakých tajemných pravidel a zákonů klouže po plátně a osvobozuje, osvobozuje zakleté tvary, které tam uvnitř křičí, ječí a prosí o milost, a já jsem jejich zachránce, a jak se přede mnou zhmotňovala ta pabytost, dělalo se mi zle a měl jsem z ní i trochu strach, ale nepřestával jsem a naopak čím dál vášnivěji jsem ji odkrýval jako nějaký tajemný archeologický nález, až přede mnou stanula v celé své kráse, příšerná, slizká, mrtvolná, nepochopitelná, démonická, vytřeštěnýma očima na mne zírala, ještě se třásla, byla dosud slabá, však právě přišla na svět, vyklouzla z dělohy, beztvará hlava s vyschlými pootevřenými rty chystajícími se vykřiknout, ruce s kostnatými prsty napřažené ve vyděšeném gestu, jako by mi chtěla něco říct, něco důležitého, ale já ji nechci poslouchat, protože jí pohrdám, hnusí se mi a nechci s ní mít nic

92

společného, cítím, že kdybych vyslechl to, co se mi tu ze všech sil snaží říct, (proboha, ta zděšená bledá tvář vypadala opravdu naléhavě), uslyšel bych něco, čeho se bojím a co nechci slyšet, protože ona ví víc, než se zdá… a jako by mi kohosi neuvěřitelně připomínala, někoho, koho dobře znám, nebo jsem si to aspoň vždycky myslel; nemohl jsem se zbavit toho pocitu, dlouho jsem tu podivnou bytost zkoumal, tak dlouho, až mi to konečně došlo a překvapením jsem vykřikl: „Vždyť to jsem já!“ No samozřejmě, úplně jsem zapomněl, že jsem to celou dobu maloval svůj autoportrét. A teď jsem už jen s blaženými pocity kontemploval, kouřil cigarety a usrkával víno. Na obraz jsem se neodvažoval podívat, už jen ta představa se mi hnusila, a to bylo znamení, že se mi jistě povedl. Byl jsem naplněn vznešenými pocity, rozhodnut, že dnes se za žádnou cenu nenechám ničím vyvést z míry, večer že budu usínat s pocitem uspokojení z dobře a konstruktivně prožitého dne, a ne jako večer předtím a jako ostatně každý jiný večer, kdy usínám sám a ožralý a opuštěný a zklamaný a ubitý, že zas ten den nestál za nic. Ne, dnes to tak pěkně začalo, a tak to taky dotáhnu do konce, nebudu pít, teda aspoň ne moc, vezmu Evelínu, až skončí v práci, a vyrazíme si na výlet, ale ne do putyky, ale někam za město, do přírody, to je to, jak tam rostou stromy a štěbetaj ptáci a hrčej traktory, budeme se procházet polema, řeknu jí konečně o sobě všecko a nebudu lhát, řeknu jí konečně, že jí miluju, a pak jí povalím do kukuřice a tam jí to udělám, něžně a dlouze, dokud nás nevyruší myslivec, co chytá v polích škodnou. Tak mne ty mé představy rozněžnily, že jsem už nemohl vydržet a rozhodl jsem se jít Evelíně naproti, pracovala jako úřednice v bance, a já ji překvapím, koupím jí kytky a víno, no, to víno spíš sobě, a když jsme u toho, tak radši rovnou dvě, počkám na

93

ni před bankou a už ji vidím, jakou bude mít radost. Poslední dobou jsem se jí zrovna dvakrát nevěnoval, měl jsem ji rád, totiž miloval jsem ji, jak jen toho mé unavené zahořklé tuberkulózní srdce bylo schopno, to je sice pravda, ale už jsem příliš nebyl ochotný dodržovat všechna ta někdy namáhavá pravidla lásky, té krásné, ale těžké hry, trochu jsem podváděl, pravda, myslel jsem, že budu jen vyhrávat, aniž bych pro to něco víc udělal, a neuvědomoval jsem si přitom, že tak můžu tu svou milou pomalu ale jistě ztratit. Byla tak krásná a mladičká a hned by se našlo sto a tisíc jiných, kteří by byli ochotní bez váhání ta pravidla dodržovat, s nasazením života by hráli tu svou roli milovníka, obratně by vychytávali všecky ty drobnůstky, sem tam pozornost, sem tam kapku vášně, sem tam galantnost, sem tam trochu temperamentu, sem tam nevázaný smích a trochu té bujarosti, sem tam pár slz a několik opravdu dojemných slov, ale jen tak trochu, aby to moc nevyčerpalo, a hlavně spousta pozorností a drobností a dárečků a především kytky a kytky a kytky. To já neuměl. Já uměl jen chlastat a žvanit a jedinou kytku, která kdy v našem vztahu padla, jsem dostal já od ní. Vždyť já neuměl ani tančit! A tak mne pojednou přepadla taková divná úzkost, že bych ji opravdu mohl ztratit, že bych ji mohl omrzet, že by mne zkrátka opustila a šla za někým, kdo dodržuje pravidla, a co by potom bylo se mnou, co by se mnou bylo, to já teda nevím. Cestou jsem potkal na dvorku před domem pana M., toho souseda z baráku, jako vždycky tam venčil nad kanálem svého ratlíka Pípu, přidržoval ho nad mřížovím, aby to padalo do jámy a nemusel po něm uklízet, ten se mu v rukou celý klepal a bobečky jako povidla mu ukapávaly a pleskaly dolů do vody, nebo co to tam na dně bylo. „Pozdravpánbu, vašnosto,“ pozdravil jsem jako obvykle. Pan M. mě měl docela rád, všichni ho považovali za podivína a nikdo se

94

s ním nechtěl moc vybavovat, jenom já jsem si s ním rozuměl, snad že jsem byl taky podivín. Byl zabrán do svých myšlenek, ale jak uslyšel můj hlas, hned zpozorněl, zvedl ke mně hlavu, očka mu zasvítila, ústa se roztáhla do upřímného úsměvu a hned z nich vyklouzlo: „A jéje, pane Vlk, zdravíčko… cigaretka, nebyla by? Děkuju, děkuju uctivě… hmmm… velbloud… dobrý kouření, moc dobrý… tak už jste to slyšel?“ „Ale co se zase stalo?“ „Dneska ráno… tam na tý křižovatce u parčíku… Ten chlápek, co bydlel támhle v Kočičí ulici, jak měl to vidění… vážně jste vo tom neslyšel?… No představte si to, přeskočilo mu, dočista mu ruplo v palici, takovej to byl slušnej chlápek, měl ženu a dvě děcka, byl to nějakej pojišťovák, dobře vydělával a tak se k lidem pěkně choval, však jsem s nim kolikrát mluvil támhle U Mrázků, taky tam chodil v poledne na polívku… no a pak měl to vidění… zkrátka běhal tady dobrej tejden po vokolí a hučel do lidí, že se mu zjevil kouzelník, totiž, ehm, démon v podobě kouzelníka, a ukrad mu rozum…“ „Jak?“ vykřikl jsem překvapeně. „Kouzelník?“ „No jo, dočista cvok… přestal se mejt a holit, chodil špinavej a jak nějakej divoch, jak vás uviděl, hned k vám letěl a mlel porád dokola vo tom svým vidění…“ „Co povídal?“ „Že jako v noci se mu zjevil kouzelník… a že ho jako vočaroval… ten chudák porád sháněl četníky, porád úpěl, že mu ten kouzelník vysál rozum, že to byl ďábel, a chtěl porád svuj rozum zpátky a křičel na četníky, že musej kouzelníka dopadnout, že to má bejt jako nějakej elegán s doutníkem a že se musí potulovat někde tady okolo, ale četníci se mu akorát vysmáli, aby taky ne, možná kdyby si nechal toho ďábla a ten ukradenej rozum pro sebe, ale takhle… no dočista chudák. A teď je po něm.

95

Dneska ráno skočil pod auto, támhle kousek vocaď, na tý křižovatce u parčíku. A to vám bylo podivný: v puse mu našli kartu, normálně, kartu vod mariáše, měl jí tam srolovanou. To se divim, že jste vo tom neslyšel, vod rána se tady nemluví vo ničem jiným.“ Zůstal jsem stát jako opařený. Kouzelník. Byl bych už na něho zapomněl, ta podivuhodná noční událost rozplynula se mi úplně v paměti, jako by to celé byl sen; úplně jsem se smířil s tím, že se mi to celé zdálo, byl to sice zvláštní sen, ale to už sny bývají, a tím to skončilo. Ale teď se mi to znova celé vybavilo, všecko co té noci říkal, všechna ta zvláštní slova jako zaklínadla, kterým jsem příliš nerozuměl, ale z kterých mne mrazilo, viděl jsem před očima tu jeho obrovskou postavu, jako přízrak se tyčící až někam ke stropu, viděl jsem ty jeho podivné ruce s těmi nepřirozeně dlouhými prsty, dočista jako by je namaloval Schiele, ty tajemné nelogické ruce a hlavně tu jednu, tu, co se nehýbala a spočívala mu v klíně jako spící černá kočka. A vzpomněl jsem si i na bílou holubici, již jsem viděl druhý den poletovat nad dvorem, důkaz, že se mi to snad nezdálo. Polil mne děs. „Kouzelník…“ opakoval jsem bezmyšlenkovitě. „No jo, chudák chlápek. Taková divná smrt. Já už tomudle světu dočista nerozumim, pane Vlk, vážně nerozumim. Dějou se tady takový divný věci, to neni nic pro mě, já jsem už starej a jsem docela rád, že už tady dlouho nebudu. No vážně, dlouho tady na tomdle divným světě nebudu. Pudu jinam, za oponu, jak se řiká, uklonim se a odporoučim se ze scény, z tohodle divadýlka, a pudu do zákulisí, do jinýho světa, lepšího, mnohem lepšího. Už se na to těšim. Já vám mám takový zvláštní pocity poslední dobou, třeba se tak jenom jako natáhnu, po vobědě, a najednou jako cejtim, jako by na mě šahala nějaká ruka, což ale neni možný, protože už hezkejch pár let žiju sám, víme, a ta ruka je hrozně pří-

96

jemná, dočista jako ruka anděla, je taková čistá a hebká, jemně mě hladí a já ani neotevřu oči, jenom vychutnávám ty něžný doteky, a je mi fakt dobře, je mi krásně, a cejtim, že mě ta ruka někam volá, no vážně, chce, abych jí následoval, abych se už jako odporoučel do jinýho angažmá, jak se řiká, šel zas vo dům dál, a mně je tak krásně a vim, že je to ruka anděla, ale když pak otevřu voči, tak tam nikdo neni… no a nebo tuhle…“ Ale to už jsem ho neposlouchal. Zamyšleně jsem odcházel, jako bych byl taky očarovaný už jen pouhou vzpomínkou na kouzelníka, jemu to nijak nevadilo a dost možná, že si toho ani nevšiml, a láteřil dál nad svým osudem, i kdyby už měl jeho nářky poslouchat třebas jen ten ratlík Pípa. Před banku jsem přišel brzy, musel jsem ještě dobrou půlhodinku počkat, než Evelína skončí v práci. Postával jsem tedy před budovou a mezitím jsem si rozdělal jedno z vín, které jsem cestou nakoupil. Bylo to sladké portské, ale dobré a silné, takové zvláštní, ještě jsem podobné nepil, chutnalo možná tak trochu jako krev andělů, totiž samozřejmě nevím, jak chutná krev andělů, ale kdybych si měl její chuť představit, pak bych řekl, že krev andělů chutná jako to portské, co jsem pil v tom horkém odpoledni na chodníku před bankou. Měl jsem za to, že za svůj život jsem už stihl ochutnat snad všecka možná vína, rozhodně všecka, co byla k dostání v tomhle městě, no ale tohle jsem viděl dočista poprvé a nikdy jsem podobné nepil. Pozoroval jsem lidi, jak chvátají jako pilní mravenci na všecky strany, s aktovkami pod paží a s takovými urputnými výrazy ve tvářích, jako by jim právě mělo uniknout něco nesmírně důležitého, pokud si hned nepospíší, a běda, jestli je bude někdo nebo něco zdržovat. Řekl jsem mravenci a myslím to vážně: zkuste někdy pozorovat ty malé černé potvůrky, jak si to sviští po něja-

97

kém kameni nebo po větvi, pěkně ve dvou řadách proti sobě, jedni, co běží tam, a druzí, co se vracejí, fanatičtí mravenci ochotní uštvat se k smrti, zdánlivě chaotičtí, a přesto dokonale organizovaní podle nějakých neznámých vyšších principů… a pak se na okamžik zastavte uprostřed města a soustřeďte se chviličku na ten lidský cvrkot, no ano, no jistě, jak ta boží hovádka mravenečci na větvi, jenom to leze po dvou a je to kapku nebezpečnější. Tahle podívaná mne bavila, ale taky trochu děsila, musil jsem to zapít vínem, tím těžkým lahodným vínem, co chutnalo jako krev. Než jsem se dočkal Evelíny, měl jsem už v sobě celou láhev. Byla překvapená, že mě vidí, a jak jsem očekával, udělalo jí to velkou radost. A byla tam v tom zběsilým vangoghovským slunci tak zatraceně krásná, oči jí jenom zářily, na opálených rukou, jimiž mne objímala, tančily zlatý paprsky, měla na sobě jen takovou kratičkou sukýnku, takže na stovky a tisíce metrů svítily ty její neskutečný mramorový stehna, a každýmu chlapovi, co nás míjel, nezbylo než jen naprázdno polknout a tiše zaúpět. Jen tak jsme bloumali po městě, já jsem si jí vedl kolem pasu a cítil jsem se jako král, došli jsme k řece a šli jsme kousek po nábřeží, abych se trochu blýsknul, utrousil jsem něco v tom smyslu, že my všichni jsme taky jenom voda a že naše duše jsou jako kapky, jako kapky támhle v tý řece, každá samotná a sama pro sebe, ale zároveň spojená s ostatníma ve vodu, v řeku a potom v moře, každá duše že je osamělá jako ta kapka uprostřed oceánu, prostě dal jsem si moc záležet a vyložil jsem jí to fakt pěkně, a ona se zasmála a dodala, že teda tahle řeka je pěkně špinavá, protože do ní všichni lidi ve městě vypouští svoje hovna, a jestli si teda všichni serem na vlastní duše, tak potěš pánbů, a to mě teda taky rozesmálo, a tak jsme se smáli oba a bylo nám opravdu dobře v tom žhavým prašným městským odpoledni.

98

Došli jsme až ke katedrále, to byl docela kus cesty, museli jsme po nábřeží až k mostu, pak na druhou stranu řeky a do takového dlouhého kopce, který dal mým ubohým plicím dost zabrat, nahoru na ten kopec se šlo takovou starobylou křivolakou uličkou, tu uličku jsem miloval, fascinovaly mne ty staré oprýskané domy jako z Schikanederových obrazů, domy s rohy pochcanými od psů a okny zaleptanými od mušinců, domy se skomírajícími muškáty na parapetech, s kočkami polehávajícími na zápraží a vyhřívajícími se v horkém vydatném slunci, jehož svit padá seshora na město jako teplý a hustý med. Ve vzduchu to vonělo chřadnoucím létem, fantasmagorické slunce žahalo do zdí, probouzelo v puklinách pavouky, mělo tady v tom kraji takovou zvláštní barvu, jinou než kdekoliv jinde, smutnou a vášnivou, nedá se to popsat, slunce bylo básník, rozlévalo svý teskný verše do ulic města… tohle slunce namaloval Vincent… Světlo tu mělo temperament, vpíjelo se do krajiny zuřivě, jako čistá žluť vymačkaná z tuby… A tady v těch končinách bylo město klidné. Zlenivělé kočky polehávaly na zápražích domků, když jsme kolem nich procházeli, sledovaly nás lhostejnými pohledy. V oknech kvetly květiny nejrůznějších druhů, po zdech se sem tam plazila réva, nalité hrozny zvonily o omítku píseň přezrálého léta. Katedrála stála na vršku. Byla to krásná gotika, ta gotika se svou touhou po dokonalosti, ta gotika, co se chtěla dotýkat nebe, gotika, které ještě stálo za to plýtvat síly ke zvelebení i toho nejposlednějšího, nejskrytějšího koutu, kam lidský pohled jaktěživ nezabloudí, jen tak, k potěše Boha. Prastaré kamenné kvádry, vyhřívající se na slunci, nehybné a moudré, jako sám Čas. Strnulé sochy Andělů s očima upřenýma do věčnosti, s rukama sepjatýma v nekonečné modlitbě, modlitbě ne za sebe, ale za nás, za lidi, za ubožáky, kteří nejsme z kamene a ruce máme z modliteb

99

za chvíli celé namožené. A až my všichni, co nejsme z kamene, budeme dávno trouchnivět v zemi, tihle dobří a tiší Andělé se za nás ještě stále budou modlit, proto jsme si je vynalezli, proto jsme si je vytesali. Na chrličích a fiálách posedávali holubi opití sluncem, čistili si perutě, až pírka odletovala, jak malé bílé koráby plula tiše vzduchem, vítr je kolébal. Vešli jsme dovnitř. Bylo tam příjemně, stín a chlad. A to ticho… Veliké, nehybné, majestátní, pokorné ticho, takové ticho, že bylo slyšet dech Krista ukřižovaného vpředu na oltáři, tak jako v těch nejodlehlejších končinách, někde na Sibiři nebo na Severním pólu, daleko od vší civilizace, když nastane uprostřed noci bezvětří a není už jediného zvuku, který by mohl rušit, dají se prý v tom nesmírném, nekonečném tichu, jež v tu chvíli zavládne, uslyšet zvuky Vesmíru, zní to prý jako takové tichounké elektrické praskání, někde strašně daleko, ale všude okolo vás, a vy se díváte nahoru na hvězdy a posloucháte, jak Vesmír dýchá. Nikde nikdo, tak jako tam na té Sibiři, jen úplně vepředu, v první lavici docela v koutě, seděla stařena a s hlavou skloněnou a rukama složenýma v klíně si tiše drmolila svoje modlitby. Nejsem křesťan, ale vždycky, jak vstoupím do krásné katedrály, naplní mne takový zvláštní klid, takový pokorný úžas, mám chuť nabrat do dlaní svěcenou vodu a pokřižovat se, ale to přenechám raději jim, pravověrným, moje víra se neřídí zákony, moje víra je holubice poletující ve větru; avšak v takovou chvíli ohromení bych se i byl bez váhání stal pokorným chudým křesťanem, nemajícím na tom světě než ten svůj kostel, toho vlídného a tichého dřevěného Krista, co na něj shlíží z oltáře, ty staré mlčenlivé sochy a ty ospalé holuby dřímající na fiálách; jak se dívám nahoru na síťovou klenbu katedrály, chce se mi pokleknout a sklonit hlavu před tou nekonečností, a zároveň se mi chce smát nad tím,

100

jak já sám jsem maličký, maličký a bezmocný jako ta jepice, ale v ten okamžik, kdy si tuhle svou malost a bezmocnost uvědomím, stávám se nekonečným a všemocným, protože to je to nejvyšší, nejhlubší a zkrátka nejmoudřejší, k čemu můžu dospět, uvědomit si svou jepičí podstatu a smířit se s ní, a najednou jsem šťastný a chce se mi smát a žádná překážka už pro mne není nepřekonatelnou, pro mne, malou a bezmocnou jepici. Jen škoda, že takových chvil je v mém životě tak málo a trvají tak krátce. Jistě, člověk je schopen najít v sobě klíč ke spokojenosti, ale spokojenost mu není dost zábavná, je taková nějaká příliš jednoduchá a příliš dokonalá, a to není nic pro člověka, který byl stvořen, aby si liboval v bolesti. Evelína si obešla dokola chrámovou loď, zastavovala se u soch a obrazů a zkoumavě si je prohlížela, já jsem ale celou tu dobu zůstal na jednom místě jako přikovaný, nemohl jsem se hnout, moje ruce a nohy jako by srostly s prostorem, jako by se spojily s tou prastarou kamennou podlahou, jako by zarostly do těch sloupů a do těch soch, jako bych byl sám takovou sochou, kamenným prosebníkem, kdysi dávno mne tu vytesal gotický mistr, no ano, stojím tu už věky, ta dívka, do níž jsem se z povzdálí zamiloval kamennou láskou, teď kolem mne projde, prohlédne si mne a vyjde ven z kostela, protože mne nezná, já jsem gotická socha a zdálo se mi o životě. A když se člověk zadíval proti světlu, uviděl, jak se tím nekonečným prozářeným prostorem jako motýli vznášejí modlitby, odzdola nahoru k nedozírnému stropu a zase nazpátek, tisíce a tisíce uvězněných modliteb, které tu lidé po sobě zanechali, třepotajíce křídly a naříkajíce poletují sem a tam, chtěly by vyletět za světlem, ale nemohou, snad jedna z tisíce má to štěstí a podaří se jí rychle proklouznout otevřenými dveřmi, když některý příchozí vejde do kostela, prosmýkne se na svobodu a letí, letí pryč, dale-

101

ko, nahoru a pořád nahoru, dokud jí třeba Slunce křídla neupálí a ona se ohořelá nezřítí zpátky k zemi. Ty potvůrky tu byly úplně všude, stačilo dupnout nebo udělat jiný prudký pohyb, a hned se jich od země zvedlo celé vyplašené hejno. Zkrátka stál jsem tam jako omráčený, jako bych snil nějaký neskutečný sen, a ani jsem si nevšiml, že Evelína zatím postává za mnou a netrpělivě už čeká, až se proberu. Venku nás zprudka oslnilo světlo, museli jsme si zastínit oči, a to nás rozesmálo, jak jsme to udělali oba naráz a úplně stejně jsme u toho vykřikli; chvíli jsme se chechtali jak šílení, pak jsme si padli do náruče a dlouho jsme tam tak stáli, úplně nehybně, až si holubi museli myslet, že jim tu někdo vytesal nové sousoší. Schylovalo se už k večeru, ale bylo ještě vedro a náměstí před katedrálou se topilo v zlatavém třpytu, bylo to takové docela malé a útulné náměstíčko s morovým sloupem uprostřed, okolo sloupu rostlo pět chudých lip. Po obvodu náměstíčka stály oprýskané barokní domky, které ale vypadaly jako bez života, okna zavřená, jako by už léta je nikdo neobýval, a vůbec všecko tu bylo jako bez života, nikde nikdo, náměstíčko dočista prázdné, ani stařena na lavičce, ani kočka na zápraží, prostě všecko tu spalo v tom horkém podvečerním slunci, nehybný zvon ve zvonici, lípy, které nepohnuly ani lístkem, stará fara. A najednou, to vám bylo strašně zvláštní v tu magickou chvíli, odkudsi se zjevilo malé děvčátko. Bylo docela samo, v bílých šatičkách a se svazkem povadlých květin v náručí, šlo přes náměstí směrem k nám, pomalu, strašně pomalu se přibližovalo. Vypadalo jako panenka, jako by bylo bez života, a přece bylo živější než všecko to okolo, a to působilo nějak znepokojivě, ale zároveň příjemně, nevím, jak to vyjádřit. Ten jediný pohyb široko daleko uprostřed té nehybnosti jaksi uklidňoval, protože byl znamením života, ale člověk zase na druhou stranu nechápal, proč se děv-

102

čátko tak strašně plouží, byl by si přál, aby šlo alespoň rychleji, aby si pospíšilo, a to ho provokovalo. Když už tedy vyrušilo tu uspávající nehybnost, proč tedy rovnou něco neprovede, proč nezakřičí, nerozeběhne se, neposkočí, tak jak to přece děti dělají? Takhle to děvčátko vypadalo úplně neskutečně, jako by sem nějak nepatřilo, jako by ani nebylo z tohoto světa… Trvalo celou věčnost, než se ta bílá panenka s kyticí v náručí přišourala přes náměstí až k nám. Děvčátko se zastavilo, pohlédlo mi do tváře. Proboha, ty oči… přísahal bych, že jsem je už někde viděl. Krásné, velké, moudré oči, jako by ani nepatřily tomu děvčátku. Chvíli si mne upřeně prohlíželo, snad ani ne tak zkoumavě, jako spíš dokonce zpytavě, což bylo podivné, a pak promluvilo tichým hláskem: „Pane, nechcete kytičku?“ Zdvihlo ke mně náruč ubohých zvadlých květin. „Kupte dámě kytičku…“ „Ale vždyť jsou celý zvadlý,“ vypravil jsem ze sebe zmateně. Jako by mi nevěřilo, chvíli na mne tázavě hledělo, pak pomalu sklopilo oči, aby se přesvědčilo. Po krátkém mlčení řeklo posmutněle: „To zvadly kvůli vám.“ Tak takovou odpověď jsem nečekal. Ježíš, jakoukoliv, ale takovou ne. Z úst toho děvčátka s uhrančivýma očima, nebo té panenky, nebo co to bylo, ta slova zněla tak podivně pravdivě, úplně mne to zabolelo u srdce, skoro jsem až sklopil hlavu studem. „Jak to, kvůli mně?“ bylo jediné, na co jsem se zmohl. „Tak. Hledala jsem vás. Dlouho jsem vás hledala. A kytičky mezitím zvadly. A teď jsem vás našla, ale vy si je zase nekoupíte, protože jsou už zvadlé.“

103

Byl jsem vpravdě zmatený. Bylo mi děvčátka tak líto, jak tam tak smutně stálo a upíralo ke mně ty svoje oči, nevěděl jsem, jak se mám zachovat, přemýšlel jsem honem, jak děvčátko uchlácholit, a jediné, co mne nenapadlo, a to se může zdát divné, ale je to tak, jediné, co mne vůbec nenapadlo, bylo koupit od něj ty zvadlé květiny. „Promiň,“ vypravil jsem ze sebe plačtivě, „to jsem nechtěl…“ Ale to se už děvčátko obrátilo a s hlavou sklopenou od nás odcházelo. „Chudák,“ řekla Evelína, když nám zmizelo z očí. Tohle slovo mne zarazilo a, nevím proč, snad se mne i nějak dotklo; pronesla ho tak neuváženě, jako by byla vůbec nic nepochopila, a mne to zlé slovo v tu chvíli opravdu zabolelo, docela jako když vám někdo urazí vaši vlastní dcerku, nebo tak něco, přestože jsem k tomu vlastně ani neměl pořádný důvod. „Proč to říkáš?“ odsekl jsem skoro rozhněvaně. „No… tak, prostě mi tý holčičky přišlo líto. Vždycky mi je líto bláznivýho dítěte.“ „A jakým právem,“ rozčilením jsem div nekřičel, „si troufáš tvrdit, že to dítě bylo bláznivý? Vidělas´ jeho oči? To že bylo šílenství, co v nich bylo? To nebylo šílenství, to byla tak hluboká moudrost, jakou jsem ještě v žádnejch očích neviděl, to byla moudrost stoletý stařeny, ale v očích malýho děvčátka! To my jsme šílený, ale to dítě, to dítě… to byl Anděl…“ „No tak promiň, proboha, netušila jsem, že tě to tak rozlítí… taková blbost…“ „Blbost? Tak já ti něco řeknu… chceš to slyšet? Tak poslouchej… to děvčátko… byla moje dcera.“ Tak, a bylo to venku. Samozřejmě myslela, že žertuju, ale řekl jsem to tak popuzeně… radši už mlčela a ani se to nepokusila zlehčit smíchem. Ostatně, uznávám, asi jsem nemusel své rozru-

104

šení dávat tolik najevo. No, dál jsme už o tom nemluvili, nakonec i já jsem na tu událost brzy zapomněl. Byl pěkný teplý podvečer a my jsme ruku v ruce scházeli křivolakými uličkami dolů do města. Cestou nám došlo víno, vypili jsme ho už v kostele, totiž přímo před Pánembohem jsme se opili jako psi, ale ne zas tolik, abychom ještě něco nezvládli, a tak jsme se rozhodli zakončit naše putování v nějakém příjemném baru, kde by hrála dobrá hudba a kde mají dobrou whisky s ledem, jo, zrovna na tu jsme totiž oba dostali chuť. A jak jsme už měli něco v hlavě, nějak jsme ztratili směr a brzy jsme se octli v neznámé čtvrti; bydlel jsem v tomhle městě už nějakou dobu a Evelína odjakživa, ale ani jeden z nás tyhle končiny vůbec neznal, město je džungle, člověk nikdy neví, kam ho zavedou ty spletitý indiánský stezky, a tahle podivná neznámá čtvrť jako by tu vyrostla akorát pro nás, jako by ji tu někdo postavil z kulis a pak nás do ní nalákal, chtěl tu na nás něco nachystat, to jsem cítil už tehdy, když jsme procházeli těma potemnělýma ulicema, a taky že se mu to povedlo, jak ještě uvidíte, zatraceně se mu to povedlo a přichystal tu na nás něco, co mělo už napořád změnit můj život, ale jak, to se vlastně dozvíte až na úplným konci tohohle mýho zběsilýho vyprávění. Zkrátka nějaký čas jsme tou čtvrtí bloumali, nějak jsme se z ní nemohli vymotat, ale to nás nijak neznepokojovalo, měli jsme dobrou náladu. A ten bar, po kterém jsme toužili, jsme nakonec taky našli. Byl to malý nenápadný podnik v jedné z těch opuštěných ponurých uliček, už zvenku se nám zalíbil a nikdo nás tedy nemusel dvakrát přemlouvat, abychom vstoupili. Bar byl až ve sklepení domu, šlo se tam po takových docela dlouhých točitých schodech, a už to schodiště mne zaujalo, na zdech tam visely zvláštní plakáty lákající návštěvníky na různá večerní představení, která se v podniku konají, u každého z nich

105

jsem se zastavil, protože byly naprosto kouzelné a já měl za to, že už se takové dnes vůbec nedělají, vypadaly dočista jako plakáty nějakých kabaretů z devatenáctého století, takové ty křiklavé a pompézní, jaké byly kdysi úplně běžné, ale dnes působí tak nějak podivně a tajemně, jako z jiného světa. Veselými barvami byli na nich vyobrazení všeljací kabaretní umělci, jejichž nevýdaný um a věhlas vzletně hlásaly podmanivé slogany. Některé z těch plakátů mne obzvlášť zaujaly: KAMILA – Tajemná kráska s andělským hlasem… každý čtvrtek v našem klubu… zpívá jen pro Vás, šansony vášně a lásky… budete okouzleni! MIM JOSEFÍN – Světoznámý varietní umělec opět v našem klubu… nenechte si ujít tento mimořádný zážitek… a možná dojde i na oblíbené číslo: Symfonie ticha… VEČER TANGA – Přijďte si zatančit s růží v zubech… zběsilost, vášeň, pot a láska… A konečně: NOC MAGIE – Uvidíte neviděné… váš oblíbený Iluzionista předvede svá nejlepší čísla… ztratíte rozum… Jen pro zvané! Zkrátka už na těch schodech mi bylo jasné, že bych to nebyl já, kdyby mne ten můj bláznivý osud zas nezavedl na nějaké navýsost podivné a nepochopitelné místo. Ale měl jsem žízeň a tenhle podnik sliboval dobrou zábavu, a to bylo hlavní. V baru bylo tlumené osvětlení a plno kouře, a když jsme vstoupili, zdálo se, že tu nejsou žádní hosté. Někdo hrál tichounce na piáno tesklivou melodii. Sedli jsme si k pultu. A dokonce ani za

106

ním nikdo nebyl, tohle je bar bez obsluhy, napadlo mne. Rozhlížel jsem se po lokále, hledal jsem, odkud zní to piáno. A skutečně: po nějaké chvíli jsem uviděl v jednom koutu, docela ve tmě, malého hrbatého pána skloněného nad klávesami, skoro se jich dotýkal čelem, zdálo se, že je do své hry úplně pohroužen. Jako by se s piánem mazlil, jako by mu něco šeptal, prsty něžně kouzlil na klávesách smutnou píseň. Byl opravdu malinký, jako trpaslík, nebo spíš jako skřet, staromódní frak s krovkami mu na zádech nadzvedával hrb. Když jsem se otočil, za pultem už stál barman, klidně leštil sklenici, sledoval mne pronikavým pohledem a úslužně se pousmíval. Černé vlasy měl ulízané dozadu, v uchu náušnici; jediné, co ho jaksi vzdalovalo představě typického barmana, bylo takové nepřirozeně vyklenuté a husté obočí, dočista jako by mu na čele rostlo křoví. Trochu jsem se ho lekl. „Ahoj Ludvíku,“ řekl nasládlým hlasem, „dlouho ses tu neobjevil. Tak co si dáš dneska, Ludvíku?“ Nejdříve mne napadlo, že asi žertuje, to byla má první reakce na jeho oslovení. Ale takové vtipkování já nemám rád, do seriózního podniku tohle nepatří. Překvapeně a trochu rozčarovaně jsem vyhrkl: „Proč mi říkáte Ludvíku? Co je to k čertu za jméno?“ Zasmál se, ale přitom, a to vám bylo zvláštní, ani nehnul brvou, jak se říká, zkrátka ústy se zasmál, ale celý zbytek obličeje i s tím bláznivým obočím zůstal přitom naprosto nehybný, a to bylo fakt hnusné, jestli si to umíte představit. „Ale Ludvíku… na jména se tady přece nehraje… jako bys neznal pravidla klubu.“ Tak tohle mne už opravdu zaskočilo, byl jsem schopný jen nešťastně namítnout něco v tom smyslu, že vážně nevím, o čem to mluví, ale on mne přerušil zase s tím samým nehybným výrazem ve tváři: „No dobře, dobře, Ludvíku. Ale jsem fakt rád, že ses na

107

nás taky jednou přišel podívat.“ Naklonil se přes pult a přátelsky mne poplácal po rameni. „Whisku s ledem, jako vždycky? A co pro dámu?“ Dočista zmatený jsem objednal Evelíně taky whisky s ledem a ještě jsem dodal, vážně ani nevím proč, jako by to za mě řekl někdo jiný: „A máš pravdu, dlouho jsem v klubu nebyl… už jsem skoro zapomněl, jak to tady chodí.“ Otočil se a dal se do práce. Zatímco nám připravoval pití, Evelína se ke mně nahnula a šeptem se zeptala: „Ty toho chlapa znáš?“ „Ne, namouduši ne, nikdy jsem ho neviděl,“ řekl jsem co možná přesvědčivě, ale sám jsem ve svém hlase zaslechl nejistotu. Každopádně whisky chutnala výtečně, přímo pekelně, jako by nám ji sám ďábel namíchal, a barman se už na nic neptal, hleděl si svého, s tajemným úsměvem na nehybné tváři leštil sklenice. Zaposlouchal jsem se do té kouzelné hudby, která se jako sen nesla lokálem, hrbatý pianista hrál smutné čarovné tango, pomalé až k ukolébání, něžné tóny jako milostné vzlyky pluly vzduchem, a jako bych tu melodii znal, ne, jako bych ji sám psal, jako bych to já sám hrál na piáno, s úžasem jsem naslouchal, jak se ta melodie mění a rozvíjí přesně podle toho, jak si to v tu chvíli přeji, jako by poslouchala příkazy mého srdce, anebo jako by moje srdce očarovala, zkrátka jako by ten malý pianista ve směšném fraku s krovkami viděl hluboko do mého nitra, jako by hrál zrovna pro mne. Ostatně dosud jsem si nevšiml žádných jiných hostů kromě nás dvou, a pianista přesto hrál, hrál s takovou láskou, jako by se se svým nástrojem miloval, hrál podle všeho i předtím, než jsme vůbec přišli, jen tak, pro sebe a pro barmana, pro radost. Nicméně zanedlouho jsem přesto objevil, že v podniku je tu s námi ještě někdo další. Když jsem zůstal nějakou chvíli otočený zá-

108

dy k oslnivému baru, kde do očí zářily modré lampy, mohl jsem se v tom zešeřelém sále rozkoukat. Brzy jsem v oblacích namodralého kouře rozeznal několik siluet. Hostů tu tedy pár bylo, a přesto, byli tak tiší a nenápadní, že by si jich byl člověk ani nevšiml, a to jejich hrobové mlčení mne zarazilo, totiž v takových barech to většinou hučí a šumí náruživými hovory, lidé se sem chodí bavit a družit se s ostatními, tihle však seděli osamoceně, každý zvlášť u svého stolku, zadumaně usrkávali ze sklenice nebo s bradou podepřenou pokuřovali cigaretu. Uprostřed místnosti stál stůl pro biliár, osvětlený jedinou lampou visící od stropu na dlouhé šňůře jako liána, osamělé koule se povalovaly u mantinelů a pokorně čekaly, až je někdo probudí, tiché a tajemné jako ti hosté. Ten ostře osvětlený stůl zářil do šera jako oltář. Omámen tou kouzelnou hudbou zapálil jsem si cigaretu a pohodlně se rozvaliv na barové stoličce, oddával jsem se příjemné nečinnosti. Silná whisky rychle stoupala do hlavy a bylo mi teď velmi příjemně, cítil jsem se jako v nějakém zvláštním snu. Přivřel jsem oči a moc jsem se už nestaral o svoje okolí, hudba a alkohol mne uspávaly. Z meditace mne ale po chvíli vyrušilo něco velmi zajímavého. Myslel jsem zpočátku, že se mi to jen zdá, že to už jsem upadl do spánku a do skutečnosti se mi počínají prolínat mé fantazie. Ale stačilo otevřít přimhouřené oči a přesvědčit se, že bdím a jsem při smyslech. Jaký magický výjev odehrával se teď před mýma očima! Docela v rohu místnosti tančila mezi stolky žena. Tančila sama a vypadalo to, že je snad opilá nebo omámená nějakou drogou, pomalými pohyby vlnila se v rytmu tanga, dlouhýma rukama v černých rukavičkách si vzrušeně jezdila po nádherném těle, vysoká a temná… jen jsem ji uviděl, zešílel jsem. Bože, jestli si někdo umíte představit, co je to krása, ale opravdu krása, taková krása,

109

při níž vám srdce hnisá smutkem a zuby drkotají touhou, krása, pro kterou byste si bez váhání podřezali žíly a pak byste krvácející vyli na měsíc jako zpráskaný pes, krása, která je tak nestydatá, že by se měla zakázat, jestli si někdo takovou krásu umíte představit, pak možná z tisíciny víte, o čem mluvím. Vlasy dlouhé a temné jak smrt, mít aspoň jeden z nich, abych se na něm moh oběsit touhou… bílá tvář zářila tmou jak luna, oči měla zavřené a na rtech lehký úsměv, vlnila se a hladila si tělo, byl to tanec vášně, ta žena se tam v tom tmavém koutě milovala sama se sebou. A ty prsa! Když si po nich jezdila roztouženýma rukama, div že jí neroztrhly třpytivé večerní šaty, jak byly velké a naběhlé, a to bych se pak už asi neudržel. Na chvíli se zastavila, aby si zapálila cigaretu. Rukama v rukavičkách elegantně škrtla zapalovačem a mhouříc oči rozkoší, vypustila namodralý obláček kouře. A už zase vlnila boky v rytmu hudby. Pohodila hlavou jako klisna, zajela si dlaní do klína. Kdysi jsem se zamiloval do dívky Isabely z Goyova obrazu, ze snů mne budily její oči, ač jsem ji znal jen z drobné reprodukce vyobrazené v Goyově monografii, křičel jsem ze spaní její jméno. Teď jsem ji spatřil ve skutečnosti, tohle byla ona, krásná Isabela, stála přede mnou a tančila, ještě o mně nevěděla. Zatím jsem se spokojil s pozorováním té tajemné ženy, a vlastně, to bych lhal: já byl paralyzovaný, i kdybych chtěl, nemohl bych ani vstát z barové stoličky, já jsem láskou dočista ochrnul, z těla mi vyprchal život, odumřelá ruka upustila cigaretu, ta mi spadla do klína a já ani necítil, jak mi pod propálenýma kalhotama hoří kůže, necítil jsem, jak se mi pod košilí otevírají staré jizvy a začínají krvácet, jak krev už prosakuje košilí a stéká mi po těle, tak se mi to občas stávalo, když mne něco silně rozrušilo. Pak jsem se přeci jenom odhodlal. Pomalu jsem vstal, z pultu jsem sebral ubrousky a ucpal si jimi krvácející jizvy, řekl jsem z

110

posledních sil Evelíně, že musím jít pozdravit starou přítelkyni, a vydal jsem se omámen za tou neznámou. Cítil jsem, jak se mi žilami rozlévá teplý jed Lásky, jak mi pomalu otravuje mozek a zatemňuje mysl, ta silná droga, co už odnepaměti dělá z lidí bezvládné narkomany. Došel jsem až k ní, chvíli jsem před ní tupě stál a pozoroval ji zblízka, jak tančí a hladí si tělo, ona o mně nevěděla, měla oči zavřené. Všimla si mě teprve, když se vyčerpaná z tance znovu zastavila, aby si zapálila novou cigaretu. Neváhal jsem a rychle jsem jí připálil. Aniž by na mne jen pohlédla, několikrát si pomalu a rozkošnicky potáhla, pak mi teprve věnovala pozornost. Otočila se na mne a ne bez zájmu si mne prohlížela. Teď jsem mohl zblízka vidět její andělskou tvář. V tu chvíli jsem se zařekl, že jestli tuhle tvář nebudu ještě dnes v noci držet v dlaních, jestli nebudu líbat tyhle rty rudé jak krev a hladit ty fantasmagorické vlasy, tak se za úsvitu popravím. „Ludvíku, příteli,“ vydechla pojednou a usmála se, jako by teprve teď ve mně kohosi poznala. Zůstal jsem stát jako opařený. Ludvíku… co je to za jméno? Už barman mne tak oslovoval. Možná si mne s někým pletou. Ale nechtěl jsem po tom pátrat. „Věděla jsem, že přijdeš. Bylo mi tu bez tebe smutno.“ A najednou jsem poznal, že to je ta žena, co jsem ji viděl na schodišti na jednom z těch plakátů, už tam mne zaujala svou krásou, přestože byla namalovaná; byla to Kamila, krásná šansoniérka. „Kamilo…“ Zavřela oči a řekla zasněně: „Hm, konečně zase slyším tvůj hlas, tvůj krásnej něžnej hlas… bála jsem se, že už ho nikdy neuslyším. Mluv na mě, mluv…“ Něco jsem horečnatě zadrmolil, nějaká ta slova lásky, ani jsem sám nevěděl, co vlastně říkám.

111

„Ano, tak se mi to líbí, to jsem chtěla slyšet. Někdy v noci jsem se probouzela děsem, že zapomenu tvůj hlas… musela jsem si ho připomenout, musela jsem si ho vybavit, jinak bych už strachem znovu neusnula… a pak jsem tě poslouchala ve vzpomínkách a hladila jsem si klín… líbí se ti to?“ „Kamilo…“ Měla stále zavřené oči, tančila s rukama vztyčenýma nad hlavou, pořád se ke mně přibližovala, cítil jsem její teplo, její vůni. „Bála jsem se, Ludvíku. Proč jsi mě tu nechal samotnou? Tak samotnou… Ale já už jsem ti odpustila, ty bastarde. Teď jenom chci, aby ses díval, jak tančím. Tančím pro tebe.“ „Kamilo,“ šeptal jsem a šílel touhou, „já už to nikdy neudělám. Už tě neopustím. Budu už pořád s tebou.“ „Poznals, že beze mě nemůžeš přežít…“ „Jo, tak je to, lásko…“ „Myslela jsem na tebe pořád. Ve dne v noci. Myslela jsem na tebe, když jsem spala s těma chlípnýma zvířatama, musela jsem snášet jejich slizký dotyky, to jejich odporný funění, musela jsem poslouchat to jejich vytí, musela jsem čichat smrad jejich potu, a přežila jsem to jenom díky tobě, že jsem na tebe mohla myslet, že jsem si mohla představovat, jak mě držíš ve svý teplý náruči a jak mi šeptáš a jak mě líbáš… děkuju ti, žes mi dovolil na tebe myslet…“ Už jsem po ní natahoval ruce, už jsem chtěl to její vyzývavé tělo obejmout a stisknout, už jsem se chtěl přisát na ty rudé rty, co mne k sobě lákaly… v poslední chvíli jsem se zarazil, vzpomněl jsem si totiž na Evelínu, která nás jistě pozorovala, a kdybych byl uskutečnil ten svůj cíl a popadl teď krásnou Kamilu do náruče, znamenalo by to mezi námi konec. „Pojď se mnou nahoru,“ naléhala však Kamila a nedalo se jí odolat, „pojď do našeho pokoje… chci tě zase držet, chci tě hladit…

112

Tak pojď… proč stojíš…“ „Nemůžu,“ vydechl jsem a ta slova mi svírala srdce, „nemůžu, pochop to, lásko, jindy, dneska ne…“ „Tak na mě aspoň mluv…“ prosila a se zavřenýma očima se dala znovu do tance; zatímco já jsem blekotal slova lásky, vlnila se v rytmu té čarovné hudby jako temný krásný had, jednou rukou kouřila cigaretu a druhou si zajížděla do vlasů… „Kamilo… miluju tě víc než cokoliv na světě, támhletu jsem nikdy nemiloval tak jako tebe… lituju všech těch zbytečnejch chvil, kdy jsem nebyl s tebou, ale musíš to pochopit, já tě musel opustit, ale teď už to nikdy neudělám, jsem přece tvůj Ludvík…“ A vidíte, teprve teď, když na to vzpomínám, mi dochází, že jsem se vlastně ani nepozastavil nad tím, jak jsem už zcela dobrovolně a bez protestu přijal to divné jméno Ludvík a s ním i celou svou novou identitu, tak jsem byl okouzlený, tak jsem byl dočista bezmocný jako zpráskaný pes, ale to mi nevadilo, cítil jsem se krásně, jako bych se právě probudil z dlouhého falešného snu do milé, známé a útulné skutečnosti… „Jsem tvůj Ludvík a vždycky jsem tě miloval… taky jsem na tebe myslel, nemoh jsem se na nic soustředit, měl jsem pořád před očima jenom tuhle tvojí andělskou tvář, tyhle tvoje prsa a ten tvuj klín jako květ orchideje… chtěl bych ho zase vidět, chtěl bych k němu zase přivonět… ale teď to nejde, teď ne… já za tebou přijdu, určitě za tebou přijdu, brzo, neboj…“ A pak, jako blesk z čistého nebe, se stala taková divná věc, taková rychlá nepříjemná proměna, vůbec jsem to nečekal, probudil jsem se ze sladkého snění… Ta žena se najednou zastavila, dočista ustrnula jako socha, podívala se na mne temnýma očima, najednou cizíma a zlýma, nechápal jsem to, já tu bledou chladnou tvář teď vůbec nepoznával, vždyť já se tu důvěrně bavil s nějakou cizí ženou, sice krásnou, ale pyšnou a nepřátelskou, já se tu

113

před ní svíjel láskou a slintal jako pes… Hudba, která celou tu dobu hrála tak sladce a tiše, se pojednou proměnila v zběsilou kakofónii, žena mne probodávala pohrdavým pohledem, a já se skutečně cítil sklesle a poníženě, úplně jsem se scvrkával do sebe a víc než kdy jindy jsem teď toužil zemřít… Bylo by tohle kruté divadlo trvalo věčně, kdyby mé trápení neukončil hrbatý pianista nervózním třísknutím do kláves, až bylo slyšet, jak se mu v klavíru přervala struna… a potom ticho. Ticho hluboké jako propast. Slyšel jsem vlastní oddechování. „Šašku!“ odsekla žena jedovatě, otočila se na patě, naposled přede mnou pohodila tou svou nádhernou hrdou hlavou, a zmizela. Dostal jsem chuť se opít, ožrat se do němoty. Zamířil jsem zpátky k baru. Jenom se mi to celé zdálo, utěšoval jsem se, a netrvalo dlouho, a už jsem na to vůbec nemyslel. Pianista začal zase hrát, zase kouzlil na klávesách ty své uspávající melodie. Objal jsem Evelínu a přitisknul jsem se k ní tak silně, jako bych na ní chtěl zanechat svůj otisk, jako bych chtěl do ní prorůst a stát se její součástí, aby mne nikdy nemohla opustit. „Evelíno… ty přece víš, že tě miluju… ty přece víš, že tě miluju víc než kohokoliv na světě… ty seš můj lék, bez tebe bych už dávno ztrouchnivěl… moje okoralý srdce by se rozpadlo… tys mě znova naučila dejchat… promiň… odpusť mi všecko…“ Moje slova ji zmátla. Myslela, že s ní v opilosti žertuju. Odpověděla mi taky žertem: „Šašku!“ a zasmála se. Zděšeně jsem se vytrhl z jejího objetí. Nechápavě jsem na ni zíral. Co se to se mnou děje? Co se to děje s mým životem? V poslední době jako bych žil v nějakém absurdním snu, všecko kolem mne se zamotávalo, jako bych neustále padal do nějaké hluboké propasti, jako bych pomalu ztrácel sám sebe, až jsem z toho všeho už nevěděl, co vlastně chci, co hledám a kam vůbec patřím. Jsou to příznaky nějaké nemoci? Nezačínám pomalu ší-

114

let? Proboha, strašná představa. Co když mne prostě zvolna pohlcuje šílenství, a já s tím nemůžu vůbec nic dělat, vůbec nic, jen čekat, až už nebudu schopný ničeho a budu odkázaný jen na pomoc ostatních. A vůbec, co když už se tak dávno stalo a mé okolí to dobře ví, jenom já sám jsem si toho pořád ještě nevšiml, no jistě, a všichni okolo se mnou hrají jen takovou hru, všecko je to jenom jedna velká terapie, všecky ty jejich řeči, jejich chování ke mně, Evelína a její láska, to je jenom divadlo, kruté divadlo, které mne má držet při životě, protože to je skutečně to jediné, co me může ještě zachránit, to teda odhadli správně… no samozřejmě, vždyť já to vždycky věděl, věděl jsem to vlastně už dávno, už od narození to vím, jen jsem na to zase zapomněl, ale teď je mi to jasné, už mi to nikdo nevyvrátí, narodil jsem se jako šílenec, celý život jsem jen pacientem, a já sám jsem jediný, kdo o tom neví, a všecko, co se kolem mne odehrává, je jen jedno velké divadlo, divadlo pro šílence, nevím, kdo ho zařídil, kdo to zinscenoval, možná moji rodiče to celé zaplatili, to ale muselo stát prachů, takový velkolepý projekt, a než to všecko secvičili… no jistě, jako bych to nevěděl, všecko je to jenom jedna velká šaráda, můj život je vlastně dlouhá a náročná léčba, no vždyť to přeci říkal už ten kouzelník, co mne v noci navštívil, a i on byl vlastně jenom herec, ale herec, kterej porušil scénář a napověděl mi něco, co jsem se asi neměl dozvědět… tak jako chovanec v blázinci v rámci terapie vypráví svůj příběh a pak ostatní utvoří divadelní skupinu, aby mu ten příběh sehráli, tak i celej svět, do kterýho jsem se narodil, je jenom takové představení, a všichni ti okolo mne jsou jenom jeden takovej divadelní spolek, kterej hraje pro mne, je to propracovaná hra, abych se nikdy nedozvěděl, jak na tom vlastně jsem, je to komedie, jejímž jediným divákem jsem já, ale aniž bych to vlastně tušil… pro herce je to pěkná dřina, tolik let se přetvařovat, tolik let nosit masky, ale taky za to dosta-

115

li jistě pořádně zaplaceno, já se tu musím cítit přirozeně a hlavně nesmím mít pocit, že bych něčím vybočoval, všichni musí dělat, že mne berou vážně, že jsem stejný jako oni… a nejhorší to mají moji takzvaní blízcí, ti se se mnou musí nejvíc otravovat, trávit se mnou nejvíc času, s tím směšným trapným idiotem, radši by se věnovali svým věcem, šli by se bavit někam s přáteli, ale je to holt jejich práce a oni ji musí dělat, jak to nejlíp umí… všichni dostali za úkol hrát se mnou tuhle krutou hru a nikdy mi nedat najevo, že každý můj pohyb, každé moje slovo, každé moje trapné gesto v nich vyvolává pobavení nebo soucit, to ne, to ne, na soucit se tady nehraje, a ten smích musí taky zadržet, i když je to často těžké, herci musí zachovat loajálnost, jsou tu přece kvůli mně… a všecko, co dělám a čemu přikládám důležitost, moje malování, moje psaní, to všecko jim je ve skutečnosti jenom k smíchu, to všecko jsou jenom komické rozmary toho ubohého pacienta, toho blázínka, toho hovádka božího, co si myslí, že jeho život je vážná věc… co ještě neprohlédl, že všecko je to vlastně jenom jedna velkolepá fraška… Proboha, takhle jsem uvažoval, a představoval jsem si Evelínu, jak se před zrcadlem připravuje na svůj akt, jak si ještě narychlo pročítá scénář, jak potom s krajním sebezapřením hraje tu svou nepříjemnou roli, směje se a pláče spolu se mnou, dělá, že bere vážně ty moje scestné bláboly, bože, a při téhle představě mne opravdu zamrazilo, vždyť ona se se mnou musí milovat, ona musí vzdychat a předstírat rozkoš, musí šeptat slova lásky a při tom všem je jí do pláče a zvedá se jí žaludek hnusem… Představoval jsem si ji, jak potom odchází celá vyčerpaná a šťastná za scénu, jak si s úlevou zapaluje cigaretu, shrábne mzdu a odchází se svou pravou láskou někam se opít, aby zapomněla na ten hnus… Napadlo mne, že by si všichni vlastně náramně ulevili, kdybych celou tu frašku dobrovolně ukončil.

116

„Šašku!“ znělo mi v uších. „Šašku!“ Opřel jsem se o pult a zakřičel jsem na barmana, že chci další whisky. Pak jsem si to rozmyslel a opravil jsem se: chci celou láhev. Barman přestal leštit sklenice a s tím věčným úlisným úsměvem na jinak děsivě sterilní tváři se shýbl pod pult pro mou whisky. „Ty máš ale žízeň, Ludvíku,“ prohodil přátelsky, ale já v jeho hlase slyšel tón výsměchu. Podal mi láhev a zmizel za barem. Unavený a opilý pozoroval jsem ztemnělý sál a přemýšlel jsem, kam mne to zase ďábel zavál. Kulečníkový stůl zářil do tmy jako maják, bílé, modré a červené koule nehybně a pokorně čekaly, až je někdo uvede do pohybu, jedině tak získá vůbec jejich existence nějaký smysl. Takhle vypadají skoro děsivě, jak tam tak leží nevyužité, jak se tam tak beze smyslu povalují a jsou zcela zbytečné, protože je nikdo nechce rozehrát; jejich život je čekání. Já jsem byl jednou takovou kulečníkovou koulí. Čekal jsem, až se třeba někdo smiluje a udělá za mě první tah, protože já sám jako bych to nedokázal, jako bych se vlastními silami nedovedl hnout z místa, ležel jsem uprostřed života rozpláclý a netečný jako ta koule, která je koulí od toho, aby se koulela, tak jako já jsem člověk od toho, abych žil, mám srdce od toho, abych miloval, a taková koule vypadá smutně a děsivě, trapně a zbytečně, jak tam tak leží na tom stole a nekoulí se. Jako bych jen čekal na nějakou dobrou duši, která přijde a šťouchne do mě, abych se mohl konečně kutálet a nabýt tak smyslu. Mezitím jsem jen zapíjel život zvířecími dávkami chlastu, třískal jsem doma do plátna štětcem jako šílený, a zatím jsem cítil, jako by mi neustále cosi unikalo, jako by mi ten můj intenzívní život přesto nějak proklouzával pod prsty, stával se spletí absurdních situací a čím dál beznadějněji se mi zamotával. Třeba teď: kde to vlastně jsem? Proč natahuju ruce po cizí ženě a sám si říkám Ludvík? Šašku, šašku… jo,

117

to teda asi vážně jsem. Ztrácel jsem půdu pod nohama. Nebyl jsem si už ničím jistý. Miluju vlastně Evelínu, tu krásnou dívku, co tu vedle mne sedí a každý jiný chlap by za takovou dal nevím co? Asi ano. Věřím svojí práci, věřím ve smysl toho, co dělám? A proč po tom vlastně pátrat? Má smysl pátrat po smyslu? Co když je všecko jenom jeden velkej nesmysl… co nejde pochopit, a člověk jako jepice se přesto nepřestane po něm pídit… vždyť to je vlastně ta nejpřirozenější, ale zároveň nejabsurdnější a nejzhoubnější lidská nemoc, ta touha hledat ve všem smysl… protože z toho, že člověk při tomhle svým zoufalým hledání vždycky narazí na zeď, musí pramenit zas jenom zoufalství… a to byl možná můj problém. Proč jsem neustále uvažoval o lásce k Evelíně? Proč jsem se neustále jen musel v něčem ujišťovat, nad něčím hloubat, proč jsem to nepřijal takové, jaké to bylo, i když to třeba nebylo dokonalé? Proč jsem zkrátka nepřijal svůj trapný a ubohý život v jeho trapnosti a ubohosti? Ne, ne, to jsou přece kacířské myšlenky, kdo to kdy slyšel, smiřovat se s vlastní nedokonalostí… Šašku, šašku, znělo mi v uších… Evelína se ke mně přitulila. „Co ti je, miláčku,“ zašeptala a její hlas zněl smutně. „Co to je s tebou v poslední době… nějak ses strašně změnil… a mě si už skoro nevšímáš… máš mě ještě vůbec rád?“ „Evelíno,“ přitisknul jsem si ji k sobě. „Já mám strach.“ „Strach… z čeho?“ „Mám strach,“ a teď se mi hlas zlomil, „že ztrácím rozum. Je to tak, začalo to nedávno, ale postupuje to hrozně rychle… nevím, co s tím mám dělat… nedá se to zastavit. Je to nemoc. Nikomu jsem to ještě neřek… a vlastně dohromady ani sobě. Je to, jako bych se zamotával do pavučin snu.“ Vzal jsem ji za ruku, položil jsem peníze na stůl a netoužil jsem už po ničem jiném, než zmizet rychle z tohohle temného podniku

118

šílenství. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl. Opilá a kouzelná Kamila tančila mezi stolky a hladila si chtivě své krásné tělo. Cítil jsem, že na tuhle ženu jen tak nezapomenu. Potměšilí hosté seděli stále stejně tiše a nehybně u svých nedopitých sklenic, až jsem pojal podezření, že jsou to snad jen voskové figuríny. Hrbatý pianista nepřestával hrát své tesklivé tango. U pultu se zase objevil číšník, z dálky se na mne usmíval a leštil sklenice. Venku jsem se ještě přesvědčil, jak se vlastně jmenuje tenhle bar. Nějak nejasně jsem cítil, že se na tohle místo ještě někdy vrátím, že jsem tu dnes nebyl naposled. A ani mne ta představa v první chvíli nijak neznepokojila, ba dokonce mi byla snad i nějak příjemná, lákala mne. Stal jsem se přeci členem klubu, a to s sebou nese určité závazky. Proboha! Nadobro jsem zešílel? Vždyť ještě před chvílí jsem odsud znechuceně prchal! Co by mne mohlo k tomuhle pekelnému místu ještě lákat? Jen doufám, snažil jsem sám sebe přesvědčit, že do těchhle končit už jaktěživ nezabloudím. Ale ta temná žena… ta hudba… Zelené eso se ten podnik jmenoval. To jsem si zapamatoval. „A říkej mi prosím Ludvíku,“ řekl jsem Evelíně, když jsme ztemnělou neznámou čtvrtí odcházeli najít nějakou noční tramvaj. Zasmála se, a já taky, ale moc jistý jsem si nebyl, jestli jsem to vlastně tak úplně myslel žertem.

119

*** Miluju Vincenta. Protože není nic děsivějšího, než když výkřik člověka zazní a opadne, vykvete a zvadne, pohltí ho čas, vpije se do studených zdí věčnosti, výkřik, jenž je poselstvím, jenž je výkřikem právě proto, aby zněl, zněl tak dlouho, než ho někdo zaslechne, není nic smutnějšího než výkřik bez ozvěny. A Vincentovy obrazy, to jsou výkřiky. Výkřiky, které lidi uslyší až do konce světa. Jeho barvy, to jsou výkřiky ve všech odstínech, drásavé smutné výkřiky jeho hnědých polí a černých vran, milostné něžné výkřiky jeho žlutých sluncí a květin, toužebné a daleké výkřiky jeho modrých moří, nadějné a hluboké výkřiky jeho bílých plachetnic, tiché a žíznivé výkřiky jeho zlatavých hvězd, hvězd, které se nám každou noc třpytí tam vysoko nad hlavou jako slzy, naše vlastní slzy. Vincent je výkřik.

120

Sen o otci Procitnul jsem s výkřikem děsu na rtech. Nějakou chvíli, než se má mysl opilá spánkem alespoň trochu vzpamatovala, jsem blouznivě tápal rukama okolo sebe v temném a prázdném prostoru, snažil jsem se zoufale něčeho zachytit, jen abych cítil v ruce cokoliv pevného, co by mi mohlo být oporou při mém úporném výstupu z děsivých hlubin propasti spánku, poshazoval jsem při tom svém blouznění několik věcí z nočního stolku, teprve zvuky tříštícího se skla mne docela probraly. Celý zbrocený potem seděl jsem na posteli a lapal po dechu. Je to už hodně let, co se stala ta událost, a nikdy od té doby mne nijak neděsila, nijak mne nestrašila, jako malý jsem se z toho dost rychle vzpamatoval, pak jsem si na to zakázal vzpomínat, zkrátka celé jsem to nějak vytlačil z mysli jako černou díru v hlubinách mé paměti. Tak proč? Proč se mi to najednou vrací ve snech, proč to přichází po tolika letech, aby mne to strašilo? Má to zcela jistě nějaký význam, něco se mi to snaží říct, napovědět, jinak by se to tak zbůhdarma neprobouzelo, když už jsem to dávno v sobě pohřbil. Možná to volá, možná to křičí, že něco dělám špatně, ubírám se nesprávnou cestou, já nevím… kdyby jen člověk uměl v sobě číst. A ta moje kniha je už zažloutlá, stránky má propálené od cigaret a pocákané vínem, jsou potrhané, písmo splývá… Zcela jistě se mi to snaží cosi naznačit. Je to asi rok, co se mi ten sen zdál prvně. Tehdy jsem se po probuzení rozplakal jak malý kluk, rozdrásalo to hluboko ve mně staré zaschlé jizvy, málem jsem už na to dočista zapomněl, a teď se to najednou celé vrátilo, nahé, syrové, hnusné. A od té doby se mi ten sen opakuje pravidelně, jen je zas pokaždé ještě mrazivější, ještě pravdivější, ještě

121

syrovější, drásavější. Budu vám ho celý vyprávět, přestože to pro mě nebude lehké. Ostatně, možná se mi tohle vyprávění stane takovou malou terapií, možná že ten sen, ta obludná vzpomínka, jež je však zároveň i nějak prapodivně něžná, mrazivá a zároveň hřejivá (tohle si sám neumím docela vysvětlit), možná že tím, že ji tu zhmotním, získá pro mne nových rozměrů, které mne už nebudou děsit. Právě ta její šílená neurčitost, mlhavost, je tím, co ji dělá drásavou. No dobrá. Otec spravuje hodiny. Jsou to starodávné hodiny po pradědovi, a nikdy, nikdy za celá ta dlouhá léta se neporouchaly, až teď, dnes. Právě proto připadá mi dnešní den nějak zvláštně posvátný, jako by se to zrovna stalo něco nevýslovně významného, a taky že ano, ty hodiny se mohly zastavit kdykoliv jindy, včera, zítra, za rok, jenže se to stalo právě dnes. Právě dnes se zastavily ty tisíce let staré hodiny po pradědečkovi, o nichž se mělo za to, že jsou nesmrtelné. A to mi připadá nějak zvláštně nepochopitelné, fascinující, magické. Sedím tiše v koutě, žmoulám v ruce kůrku chleba, kterou jsem si předtím pracně vykousal, a svým významným mlčením snažím se podtrhnout punc téhle vzácné chvíle. Jenom nemohu pochopit, proč rodiče se mnou tyhle sváteční pocity nesdílejí, nebo aspoň se tak zdá z výrazů jejich tváří a z jejich hovoru. Určitě to taky cítí, tu podivnou, temnou atmosféru, která visí všude kolem ve vzduchu, určitě se jich to taky dotýká, a možná že tím svým nepřiměřeným, obhroublým chováním se snaží ji právě zlehčit, nepodlehnout jí. No jistě, mí rodiče hrají jen takové divadélko, aby se zbavili strachu, vidím to na jejich rukou, v pohybech prstů, v záhybech kůže, v ustaraných prošedivělých vlasech. Je to tíživá chvíle. Vždyť dneska umřel Čas! „Je to ale zvláštní,“ uvažuje nahlas matka, s rukama od mouky přecházejíc po kuchyni, „tolik let ty hodiny šly, tolik let, děda i

122

otce přežily, a moc nechybělo, a málem by byly přežily i nás oba, a najednou! Je to podivná věc.“ Cítím v jejím hlase snahu hovořit lhostejným tónem, jako by se zas tolik nestalo, ale je mi jasné, že se jí to uvnitř taky hluboce dotýká. Taková událost, to je přece jako by umřel někdo blízký v rodině! Čekal bych od ní víc důstojnosti v tuto posvátnou chvíli. Měla by mlčet jako já, pozorovat obratné ruce otcovy, jak se hrabou v útrobách hodin ve snaze přivést je znovu k životu, a tiše přemítat. „No, je to divný. A kdyby se v tomhle pekelným stroji člověk aspoň vyznal! Má to vnitřnosti namouduši jako člověk, to je poctivá práce, ne jako dneska, dneska to má v sobě pár koleček, ale zase to nic nevydrží, nanejvejš pár let ti to odklepe, a pak se to rozpadne… to tohle, tohle je prácička, to tenkrát člověku ještě záleželo na věcech, všecko muselo bejt pořádný, to byly časy! Ale zase to už dneska nikdo neumí dát dohromady. Sakra, těch koleček, těch pružinek, kdoví, k čemu to všecko slouží!“ Otec sedí shrbený nad otevřenými hodinami, tlusté brýle na očích, v rukách zvrásněných těžkou prací v dolech střídá se mu co chvíli nejrůznější prapodivné a navýsost tajemné náčiní, tu něco, co připomíná dlouhatánskou pinzetu, tu zas cosi mezi šroubovákem a skalpelem, jen třebas na moment odvrátím hlavu, a když se zas podívám zpátky, má už otec v ruce něco úplně jiného, důvěřuji těm podivným kouzelným nástrojům, důvěřuji kouzelným rukám otcovým, že zas uzdraví moje staré hodiny, že se zas Čas bude moct rozeběhnout. Ale ta operace trvá už moc dlouho. Byl jsem zvyklý za ty dlouhé hodiny vysedávání v kuchyni, žmoulání chleba, líného usrkávání čaje a pozorování té nekonečné, neúnavné mravenčí práce matčiny naslouchat monotónnímu, uspávajícímu tikotu těch starých hodin, teď však vládlo všude těžké ticho, nahé a zneklidňující, hučelo mi v uších jako vítr. Rád jsem se nechával ukolébat až k

123

spánku jejich tichou, klidnou a vyrovnanou řečí, hledal jsem v tom tikotu slova a vycházely mi zvláštní, tajemné básně, básně Času, jak jsem jim někdy říkal, rád jsem poslouchal vteřiny, představoval jsem si je jako malé motýlky, jak vylétají z ciferníku a tlukouce křídly rozlétají se do všech koutů světa. Teď však hodiny mlčí, umírají na pitevním stole, motýli vteřin zůstali uvěznění. Bezčasí vznáší se kuchyní jako těžký mrak. „To jsem blázen,“ drmolí otec a v rukou už svírá zase nějaký nový, ještě prapodivnější nástroj, „úplně jako bych se rejpal v živým organismu, přísahal bych, že teď jak jsem do nich zajel tímhle šroubovákem, tak sebou ty hodiny slabě cukly. Myslíš, Alžběto, že hodiny taky cítěj bolest?“ Ani nevíte, jak mne v tu chvíli jeho slova zasáhla. Jak mu rozumím! Proč jenom matka musí to celé zase zlehčit… „Panebože, ty jsi jak malej kluk,“ kroutí hlavou a zadělává na těsto, „kdyby ses radši soustředil na práci. Už se tady v tom hnípáš aspoň dvě hodiny, a pořád nic. Kdoví, jestli´s to ještě nezhoršil, přece jenom hodinám nerozumíš, měli jsme je spíš donýst starýmu Kalouskovi…“ „Kalousek, Kalousek… proč bych já neuměl opravit hodiny? Na tom přece nemůže bejt zas nic tak těžkýho. Kdyby to aspoň nemělo tolika součástek! Vždyť říkám, to je dočista jak lidskej organismus, úplná změť, to aby byl člověk chirurg… No hele, teď bych přísahal, že se pohnuly. Jak jsem do nich bod, tak sebou škubly.“ „Ty starej blázne!“ směje se matka. „Tak si to pojď zkusit! No jen pojď, vezmi si to do ruky a píchni do nich, uvidíš sama! Až je mi jich skoro líto. Člověk má pocit, že mu pod rukama zrovna vzdychaj.“ Skutečně: hodiny pod otcovýma rukama připadají mi odsud z kouta jako nějaké živé zvíře, snad jako nějaký podivný brouk,

124

obrácený břichem vzhůru, ubohým rozpáraným břichem, ze kterého trčí vnitřnosti. „Zatraceně!“ vykřikne otec zděšeně a v gestu odporu rozhodí rukama. „Teď zakníkaly! Fuj! Já už na ně ani nešáhnu!“ „Jsi opilej, nebo co?“ diví se matka. „Tobě už to nadobro šíbe!“ A říká to pobaveným tónem, jako by chtěla dát najevo, že dobře pochopila otcův vtip. Jenže otec to vidí jinak. Tvář má teď na smrt bledou, rty se mu chvějí, vytřeštěnýma očima zírá na rozpitvané hodiny, roztřesená ruka upustila nástroj. „Zakníkaly,“ šeptá skoro neslyšně, „bože, já to slyšel, vykvikly bolestí… ty hodiny žijou…“ Matka má však své starosti, hledí si svojí práce, otcovu podivnou samomluvu jsem snad zaslechl jenom já. A on asi zapomněl, že já tu jsem s nimi. Jako ve snu drmolí si pro sebe tajemná slova, takového ho vůbec neznám… „Ty hodiny žijou… věci žijou… nikdy jsem si toho nevšim, neměl jsem čas si toho všimnout, ale poslední dobou… kdo může vědět, co se skrejvá v mase takovejch hodin… třeba je tam někde srdce… tlukoucí, cítící srdce… do kterýho já teď bodám skalpelem… stejný jako to moje, do kterýho se taky zabodává skalpel, ostrej, studenej skalpel… nemůžu, nemám přece právo jim ubližovat, nemám právo… tak jako nemá právo ten, co ubližuje mně, kdo mu dal právo? Kdo mi dal právo? Lidi okolo si taky myslí, že já necejtím, že jsem jako ty hodiny, a tak si se mnou dělaj co chtěj, bodaj do mě, řežou mě… kdyby jenom věděli, kdyby věděli…“ Zní to jako litanie, otec má teď tvář skoro nehybnou, přesto kdybych zavřel oči a jen poslouchal jeho žalostné drmolení, musel bych si myslet, že pláče. Tohle mne poděsilo. Otce jsem znal jako přímého, vyrovnaného člověka, vždycky se dokáživšího ovládnout, nikdy nedávajícího najevo své emoce. A navíc, aby se kdy zaobíral takovými myšlenkami! Když jsem se ho ptával na nějaké nepravděpodobné věci, jak už to děti dělávají, měl

125

vždycky hned přichystanou stručnou a jasnou odpověď, jak mi mé naivní představy pragmaticky vyvrátit. A najednou, on sám… To není on, to není můj otec! „Kdo může vědět,“ drmolí dál, „že takový hodiny necítěj bolest? Kdo to může s klidnou tváří říct? Někdo byl někdy sám hodinama, aby tohle moh tvrdit? Lidi, lidi jsou tak tupí… panebože… to oni maj místo hlav ciferníky, který necítěj bolest… ne hodiny, ty nevinný bytosti, který mlčej, nikomu nikdy neublížej, jenom tiše a pokorně odklepávaj čas… a když do nich pak člověk bodne nožem, přímo do srdce, sotva zasténaj… proč jsem je jenom nenechal v klidu umřít? Maj na to přece právo! Jsou už starý, chtěly by si taky odpočinout, jako já, jako já… chtěly by už konečně zavřít navždycky oči a spát… a já je ani nenechám! Co jsem to za bestii! Proboha!“ „Co si to tam povidáš?“ volá matka od plotny. Otec neodpoví, místo odpovědi vrhne po ní pohled plný čirého hnusu, nekonečného a se zarputilostí tažného koně léta tiše trpěného pohrdání. Ten pohled řekl všechno. Ještě že ho matka neviděla a zabývá se svojí prací. Za ohlušujícího hřmění ticha hněte těsto, hněte a hněte, občas si hřbetem ruky, zašpiněné od mouky, utře zpocené čelo. Otec se teď už trochu uklidnil a se rty sevřenými potlačovaným hnusem bere znovu do rukou některý z těch svých podivuhodných nástrojů, aby pokračoval v rozdělané práci. V tváři je mrtvolně bledý a po kůži stékají mu kapičky potu. Ví, že musí ty hodiny opravit, nebo se o to aspoň pokusit, jinak by si musel od matky vytrpět nesnesitelné kázání, je mu to sice nesmírně zatěžko, rýpat se v umírajících hodinách, působit jim bolest svými skalpely, nicméně matce by tohle vskutku nevysvětlil. Protentokrát překoná sám sebe a s očima vytřeštěnýma zabodává čepel smrtícího nástroje do útrob ubohých hodin. Matka hněte. Její pohyby jsou sebevědomé, vidím ji zezadu, její

126

statné paže, neustále zaměstnané nějakou činností, její záda, záda rozhodné ženy, pro niž hnětení těsta je životní filosofií, a ona si je toho vědoma a je na to hrdá. Nikdo neumí hníst těsto tak dobře. Nikdo. Jestli všechno ostatní v životě prohrála, všechny příležitosti promeškala, mnohokrát zaváhala a mnoho jí toho zbytečně proteklo pod prsty, tak tohle těsto bude tomu všemu dostatečným odškodněním, tohle těsto to všechno vyváží a smaže, tohle těsto ji nikdo učit hníst nemusí, nikdo ji nemusí opravovat a nikdo jí nemusí nic vyčítat, nikdo ji v tomhle totiž nepředčí, nikdo není lepší než ona. A tak toho využívá. Hněte. Do ticha vznášejícího se potemnělou kuchyní je slyšet mlaskání jejích rukou, to jak je odhodlaně vráží do těsta, to jak prsty zaplouvají do té vazké hmoty. To otci se ruce klepou, v prstech sotva udrží ty svoje skalpely. Je strašlivě vyděšený, ani nevíte, jak s ním v tu chvíli soucítím, musí dělat něco, co se mu nesmírně příčí, a je mi jasné, že čím víc se snaží, tím víc se mu nedaří, celé to ještě zhoršuje. Ale vytrvává, bojí se přestat, tak jako já se bojím, že přestane, nechci si ani domýšlet, co by se stalo. „Je mi nějak slabo,“ zkouší to nesměle, „budu si muset jít lehnout. Já ty hodiny stejně nedovedu opravit, myslím, že bude lepší, když je zejtra donesu tomu tvýmu Kalouskovi.“ „Co blázníš?“ oponuje matka a pustí se do těsta s ještě větší vervou. „Co bych si asi počala tady bez těch hodin? Jsou to jediný v celým bytě, stokrát jsem tě prosila, abys koupil ještě jedny, do obýváku, takový ty s jelenem, jak maj Málkovi, ty jsou moc pěkný, viděla jsem podobný tam v hodinářství u brány, taky s jelenem, a ještě větším než maj oni, ty by se mi líbily. Ale ty ne, že prej škoda peněz, že nám tyhle jedny bohatě stačej a že prej takový hodiny, to je poctivá prácička, to už nikdo dneska nemá, to je vzácnost, ty se nikdy nerozbijou, všecky nás přežijou, tak k čemu

127

ještě další, vždyť by tyhle naše žárlily, takhle´s to říkal. Že prej ty tady budou tikat ještě za sto let, i bez jelena. Tak tady to máš! Tady to máš! Teď si dělej co chceš, ale ty hodiny musí bejt do večera v cajku, jinak já to tady bez nich nezvládnu. Vždyť ani teď už nevím, kolik je to vlastně hodin, a co teprve ráno, kluk musí do školy, jak ho mám asi vzbudit, nevíš?“ Jak se zmínila o mně, vzpomněl si otec, že jsem tu vlastně s nimi v místnosti, zvedl oči a zahleděl se na mne takovým divným pohledem, až mi z toho naskočila husí kůže, byl to pohled, jaký jsem v jeho očích ještě nikdy nezahlédl, pohled nekonečně zarmoucený, plný bolesti a jakoby hledající zoufale trochu porozumění, aspoň trošičku, špetku, když už ne ve světě okolo, tedy snad alespoň u mne, u malého syna. „Ani jsem nevěděl, že seš tady,“ říká pousmívaje se. „Seš tichej jak myš. To se mi líbí, ostatní děcka lítaj po venku, dělaj neplechu, ale ty… to je jiná. Tobě to myslí, ty máš důležitější věci na práci, viď? Z tebe něco bude, to já vím. Z tebe jednou něco vyroste,“ drmolí horečně, a jeho pohled už sklouzl někam mimo mne, zírá do stropu, do jiného světa, jako by tu už s námi nebyl, jako by odplul někam strašlivě daleko od nás, totiž je tu ještě jeho tělo, je tu ještě jeho mrtvolná tvář ozářená slabým světlem lampy, je tu jeho shrbená postava a jsou tu jeho ztrápené ruce, jeho mysl je ale už někde úplně jinde, už nás opustila, už se s námi rozloučila. Jsou tu ještě jeho přízračná slova, která sice adresuje mně, ale mně zrovna asi tak úplně nepatří, je tu jejich zvuk, který ještě zůstal uvězněný v našem světě. „Z tebe něco bude. Básník, nebo něco podobnýho. To bude krásný, budeš si chodit po světě, nebudeš mít ani tu střechu nad hlavou, budeš jíst vzduch a pít déšť, ale budeš rozhazovat do světa svý nádherný verše jako kusy masa… nebudeš mít sice auťák a hodiny s jelenem, ale budeš si žít! Žít! Protože život je krásnej, a to bys měl 128

mít vždycky na paměti, život je to nejcennější, co ti bylo na tomhle světě daný, je to dar… ale má jenom jednu blbou vlastnost, jednu nedomyšlenou chybu, že je tak těžkej… a člověk proto snadno zapomene, jak je to vlastně krásný, že ho má, že má to privilegium ho žít… když musí každý ráno vstát ještě za tmy a jít fárat… a pak se zase za tmy vracet domů a vědět, že to půjde furt dokola… vstávat, fárat… pitomej krásnej život… kdyby jenom člověk dostal k němu návod… ale to tě nesmí nikdy odradit, ty seš silnej kluk, ty se vyznáš, ty mu ukážeš, zač je toho loket!“ Ještě chvíli jeho oči těkají po stropě, ze snění ho ale vytrhne hlasité odkašlání matčino, to se zrovna zalkla slinou, s úlekem otec trhne hlavou, pousměje se na mě a se vzdycháním se znovu odevzdaně pustí do té své nekonečné práce na hodinách. „Co to meleš?“ spílá mu matka. „Co mu to tlučeš do hlavy? Jsi snad nespokojenej? Nemáme se dobře? No jistě, mohlo by to bejt lepší, vždycky by to mohlo bejt lepší… ale copak nám tohle nestačí? Copak tu spolu nejsme všichni spokojený? To bys radši nechal svojí slušnou práci a tenhle teplej suchej byt a všecky bys nás opustil, aby ses moh toulat po světě a žebrat a spát pod mostem? Pochopila jsem to dobře?“ „Ale já to tak nemyslel,“ pokouší se chvějícím se hlasem namítnout otec, „to já si jen tak drmolil nesmysly, to jsem slyšel někde v televizi…“ „Léta se snažíme, léta dřeme, abysme se měli ke stáru dobře, aby se kluk měl dobře, a když tohle všecko máme, tak ty si najednou začneš stěžovat?“ „Ale já si přece nestěžuju,“ sotva špitne otec. „Ty najednou začneš mít vrtochy? A že ses neozval dříve? To ti najednou přestal vyhovovat tenhle život? Víš ty vůbec, jak musej žít některý jiný… co by za to dali, mít se jako my… Vždyť jsme bařtipáni! Buchta bude k večeři, auto máme, televizi, i hodiny s

129

jelenem bysme si mohli klidně pořídit… a to ti nestačí? Dobrou práci máš, slušně placenou, dělník v dolech, to je dneska vážená osobnost, ten má budoucnost, takový jako ty budou za pár let řídit celou tuhle zemi, no vážně, říkali to v televizi, a tam by to asi jen tak netvrdili, kdyby to nebyla pravda… co ti teda ještě chybí? A ty si stěžuješ!“ „Já si nestěžuju…“ „Klukovi budeš tlouct do hlavy nesmysly. Radši kdybys opravil ty hodiny, už to děláš nějak moc dlouho.“ Mlask, mlask, mlaská těsto. Zvuky hnětení. Otec hladí něžně svoje ubohé hodiny, přikládá k nim ucho, poslouchá, jestli se jim srdce náhodou nerozběhlo, vzdychá a neví si rady, nikam to nevede, nevyzná se přece v hodinách, jen tak nazdařbůh do nich občas zabodne ten svůj skalpel, to aby se neřeklo, ale přitom dobře ví, že je teď zas ještě víc rozházel… Přijde mi ho v tu chvíli strašně líto, ale ještě víc mne mrzí ty moje staré hodiny, teď už vidím, že ani otec, jenž si vždycky se vším věděl rady, všecko dokázal a všechny problémy hned vyřešil jako mávnutím kouzelného proutku, je už nedokáže uzdravit. Vidím jejich bezvládné tělo, jak leží celé rozpitvané na kuchyňském stole, vidím kusy vnitřností, jak vytékají ven z jejich rozpáraného břicha, vidím smutný bledý ciferník… a zdá se mi, jako bych po něm zahlédl stékat kapičky slz. Přemýšlím, pláče-li to ciferník, nebo jsou to slzy otcovy, které na něj skanuly. A teď vidím: i otcova hlava proměnila se v ciferník, protřu si oči, abych se zbavil vidin, ale nic naplat, je to skutečně ciferník, co mu sedí na krku, velký starý zažloutlý ciferník, a na něm čas taky stojí, ručičky se nehýbou a zdá se, jako by zamrzly už někdy strašně dávno, přímo před mýma očima práchniví a rozpadají se, kus jich odpadne vždycky, když otec tím svým obludným ciferníkem třeba jen nepatrně pohne.

130

„Zatraceně, nic naplat, Alžběto,“ říká otec rezignovaně a už má zase svoji normální hlavu, „všecko má jednou svůj konec. Všecko musí jednou umřít, chcípnout, zastavit se, zpráchnivět, ztrouchnivět, shnít, rozpadnout se… ty, já, všichni, všechno… i tyhle hodiny… prostě je po nich, definitivně, slyšel jsem, jak vydechly, slyšel jsem to a ty mi to nevymluvíš. Necháme je v klidu, dneska v noci jim stluču nějakou malou rakvičku a ráno si pak přivstanu a půjdu je zakopat na zahrádku tam pod tu hrušeň… Zatraceně…“ „Co to plácáš?“ vyhrkne matka a zaskočí jí kus těsta, který právě ochutnávala, chvíli kašle, než jí ten kousek vyletí do dlaně, a pustí se znovu do hnětení. „Ty starej blázne. Já už s tebou prostě nikdy nevím, kdy si ze mě utahuješ a kdy mluvíš vážně… Hodinám bys stloukal rakvičku… radši sobě kdyby sis už konečně… to by se ti nechtělo?“ Tomuhle sarkasmu se matka náramně zasměje, ale otec s ní veselí z nepodařeného žertu nesdílí… vrhne po ní opět tentýž pohled plný opovržení a hnusu, a v jeho očích jako bych zahlédl také ještě něco jiného, něco, co neumím popsat, něco, co jako by říkalo: Vidíš, to je nápad. Třeba se dočkáš. Pak beze slova položí kladívko, vstane a pomalou chůzí odejde z místnosti. Matka se nad tím ani nepozastaví, patrně je teď příliš zaměstnaná hnětením těsta. Obracím se na židli, abych viděl ven z okna, a to mi dělá dobře, sedím sice v teple domova, ale zároveň už bloudím někde venku, daleko v tajemných ulicích města. Pravda: spíš jen ve své fantazii, z našeho okna toho totiž moc zajímavého vidět nemohu. Naproti přes ulici, kterou před pár lety rozkopali a hromady hlíny a štěrku a hluboké tajemné díry, do kterých co chvíli zapadne nějaká kočka a celé noci se pak ulicí nese její teskné kňourání, pak nechali neuklizené a nevyspravené a zmizeli, stojí velký temný šedivý barák. Toho domu jsem se

131

vždycky bál, někdy v noci, když jsem si šel do kuchyně pro pití, viděl jsem jeho obrovskou černou masu, jak se jako temný přízrak tyčí za oknem a ve svitu měsíce jako by vyrůstala až někam do nebe. Ve dne zas zastiňoval ten dům veškerý výhled z našeho okna, bránil slunci proniknout paprsky až k nám, takže celá strana domu, na které jsme bydleli, byla neustále zahalená chladným stínem. Veškeré pokusy matčiny pěstovat v našem bytě květiny ztroskotaly. Všechno živé jako by u nás doma beznadějně hynulo, v našem temném a chladném bytě smrti. Venku je šero, pošmourné nebe tam vysoko nad střechami domů chystá se spustit liják, který znovu rozbahní naši rozkopanou ulici, takže lidé zas nebudou moci vyjít ven, aniž by si všechno nezašpinili a aniž by aspoň jednou neuklouzli, potoky bahna potečou korytem ulice jako řeka a kočky zas budou beznadějně padat do hlubokých jam a vřískat, dokud se někdo nesmiluje a nevysvobodí je, nebo dokud nezahynou. V domě naproti je mrtvo, za slunných dní vídám tam v oknech cikánské rodiny, jak se hádají, křičí a někdy i po sobě hází věcmi, dnes se tam nemihne ani tvář, okna jsou zavřená, staré polorozpadlé balkony mlčí, prádlo na nich vlaje ve zvedajícím se větru. Na zábradlí jednoho balkonu sedá si velký pták, nevím, co je to za druh, ale zdá se mi, že nějaký dravec, vypadá tajemně a velmi zle, totiž zle by vypadal někde v lese, teď však sedí s křídly sklopenými, vyděšeně se rozhlíží a pokyvuje svým obrovským zobanem. Asi se ztratil, zůstal uvězněný v kleci města. Vítr si pohrává s jeho krásným tmavým peřím, a když začnou padat první kapky deště, pták se dá do usedavého žalostného lkaní, jeho výkřiky nesou se ztemnělou ulicí. Matka hněte těsto. Rád bych věděl, kolik je vlastně hodin. Nedávno jsem se v hodinách naučil číst; od té doby se cítím nesvůj, když se neorientuji v čase. Tak mě napadá: dětství vlastně končí

132

ve chvíli, kdy se člověk naučí hodiny. V kuchyni už mi začíná být těsno, matčino nekonečné hnětení připomíná mi litanii, jde na mne zvláštní smutek, a tak radši odcházím. Jdu za otcem, potřebuji, aby mne někdo utěšil. Otce najdu v obýváku, sedí na židli a tak jako já předtím zírá ven z okna na ztemnělou ulici, poslouchá lkaní ptáka a pleskot dešťových kapek. V ruce má zpola vypitou láhev, kouří cigaretu. Když vejdu k němu do pokoje, zvedne ke mně láskyplný pohled a usměje se. „Pojď sem,“ řekne tiše, „pojď sem ke mně, sedni si.“ Udělám, co říká. Posadím se na židli naproti němu, ruce složím do klína. „Je mi nějak divně smutno, táto.“ „To je tím počasím. Tyhle dlouhý pošmourný dny jsou těžký. Člověk nemůže ven, musí sedět doma a čekat. A čekání je smutný. Člověk se musí naučit čekat, není to lehký. Ale nic jinýho mu nezbejvá. Život je čekání.“ Tahle slova mi radosti nepřidala, pravda, moc jsem jejich význam nechápal, nicméně stačil mi tón, jakým je můj otec pronášel, a bylo mi jasné, že je v nich něco tajemného, něco pravdivého, něco krutě pravdivého. „Co dělá máma?“ zeptá se po chvíli mlčení. „Hněte,“ odpovím. „Hněte…“ opakuje zamyšleně a pokyvuje hlavou. On je tak starý? Nikdy jsem si toho nevšiml… anebo snad zestárnul až teď? No jistě, přísahal bych, že ještě včera nebylo v jeho vlasech jediné šediny, a najednou… jako by mu do vlasů zrovna nasněžilo. A těch vrásek! Vypadá tak ustaraně… „Měl jsem rád ty hodiny,“ říká. „Měl jsem je rád, ale teď je nedokážu oživit… je mi to líto. A máma mi to bude vyčítat. A věř mi, synku, ty hodiny žijou, tak jako ty nebo já, žijou a dejchaj. Maj

133

srdce, jasně jsem cítil, jak se zaškubalo, když jsem do nich zabod šroubovák. Já je zabil. A možná to nevíš, ale ty hodiny taky mluvily… někdy v noci, víš, přišel jsem do kuchyně, a najednou jsem zaslech tichej tajemnej hlas, ne lidskej, totiž byl to lidskej hlas, ale zněl nějak jinak, v rytmu tikání… myslel jsem, že se mi to zdá, že jsem nestačil ještě úplně procitnout, a skutečně: najednou bylo z toho šepotu zase obyčejný tikání… díval jsem se na ty hodiny a pozoroval kyvadlo, jak neúnavně sčítá vteřiny toho lidskýho příběhu… a najednou… zase… z tikání stal se hlas, něco mi říkal, nerozuměl jsem mu úplně, znělo to jako nějaký zaklínání… nejdříve jsem se toho bál, odmítal jsem tomu uvěřit… ale pak, když se to opakovalo noc co noc, jsem si na to už pomalu zvyknul… chodil jsem nakonec do kuchyně povídat si s hodinama, když jste už všichni spali a já nemoh usnout… brzo jsem se naučil tomu hlasu rozumět… říkal mi spousty věcí, ani bys nevěřil… pak už jsem bez těch nočních rozhovorů vůbec nemoh vydržet, každou noc jsem si chodil s hodinama povídat, brzo se z nás stali nerozlučný společníci, ony rozuměly mně a já zas jim… věříš mi, viď? Ty mi věříš. Ty jseš ještě nezkaženej, nevinnej. Ale neříkej to mámě, slyšíš? V žádným případě jí to nesmíš nikdy říct. Rozumíš?“ „Rozumím, táto…“ „Máma by to nepochopila. Víš… tvoje máma… je to dobrá ženská, já jí mám rád, měli bysme si jí oba vážit za to, co pro nás dělá, to si pamatuj… ale tomuhle by prostě nerozuměla.“ A dodá sám pro sebe, ale dostatečně hlasitě, než abych to mohl přeslechnout: „Ta rozumí jenom tomu těstu.“ Unaveným pohybem típne cigaretu. Zhluboka se napije z lahve. „A navíc by ti pak o mně vykládala různý nepěkný věci… to ona dělá ráda, víš… Řekni mi, určitě se s tebou někdy o mně baví, viď? Určitě ti o mně vykládá… no jenom nedělej… viď že jo?“

134

„No,“ vyhýbám se nesměle jeho otázce, maje na mysli všechna ta zvláštní slova, kterými ho přede mnou často nazývala a kterým jsem nikdy pranic nerozuměl, vím jenom, že mne z nich pokaždé tak divně mrazilo, „někdy… ale to jenom tak…“ „No, mně to přece můžeš říct, jsem tvůj táta, a ty můj syn, jedinej syn… a už jsi velkej, už si spolu můžeme popovídat jako chlap s chlapem… co ti o mně vykládá? Co ti říká?“ „Nevím… já, já… nevím…“ „No jo,“ mávne rukou, „vždyť je to jedno. Ale to si pamatuj… máma je hodná ženská, ať je jakákoliv, je to ta nejlepší máma, jakou si můžeš přát… kdyby se třeba někdy něco stalo…“ Teď ztišil hlas, poslední slova pronesl s takovým posmutnělým přízvukem, zamyšleným pohledem zírá kamsi mimo mne… „Kdybych tu třeba někdy s váma už nebyl… víš jak to myslím… Ty se o ní musíš postarat, musíš jí pomáhat… ona tě miluje… musíš jí to všecko oplatit, všecko to, co pro tebe udělala… slib mi to. Slibuješ?“ Nechápu příliš, co po mně vlastně chce, co mi to říká, jen je mi nějak divně smutno z těch slov… na nic se neptám a přisvědčím. „Lidi si musej pomáhat,“ pokračuje zamyšleně, „musej držet pospolu. Jeden bez druhýho by nepřežil… samota je strašná věc… to je to nejhorší, co si Pánbu na člověka vymyslel… A jsou takový, co jsou sami, přestože nejsou sami… jestli mi rozumíš… jako strom v lese, uprostřed lesa, obklopenej zástupama dalších stromů, a přesto je sám, strašně sám, a to je zvláštní… čím víc stromů je okolo něj, tím je osamocenější… ale to ty nemůžeš chápat. Já jen chci, abys ty nikdy nebyl sám, aby máma nebyla nikdy sama, nikdy, rozumíš?“ Nerozumím, a přesto rozumím. Stačí mi ten hřejivý tajemný hlas, hlas toho zvláštního člověka, o němž jsem byl přesvědčen, že ho dobře znám, ale teď zjišťuji, jak moc jsem se mýlil, stačí mi jeho

135

hlas, abych všem těm nesrozumitelným slovům naprosto rozuměl. Déšť tam venku za oknem zesiluje, kapky bubnují do skla zvláštní píseň, monotónní a tesklivou, pták uvězněný na balkóně protějšího domu jí svým lkaním přizvukuje. Myslím na mrtvé hodiny. V pokoji je šero a otec nerozsvěcí, jeho shrbenou postavu zahaluje stín, z tváře už brzy rozeznávám jen ty pronikavé oči, pozoruji jeho zvrásněnou unavenou ruku, jak ji s cigaretou přibližuje a zase oddaluje od rtů. Jsem příliš malý, abych se vyznal v lidech, ale umím číst v jejich rukách; v rukách je napsáno všecko, celý příběh jejich majitele, v jejich záhybech a v jejich vráskách, v pahorkatině kloubů a v nehtech, tlustých nebo slabých, vyleštěných nebo opotřebovaných těžkou prací, ve špíně za nimi, v celém tom pergamenu kůže, v celém tom labyrintu je to všecko zapsáno nesmazatelným písmem. „Tyhle podzimní dny jsou těžký… člověku je tak nějak zvláštně smutno… ale to je tím počasím… dny jsou krátký, je pořád tma, prší… slyšíš ty kapky? Bubnujou… nezdá se ti, jako by něco šeptaly?“ Zaposlouchám se. No, budiž, při troše fantazie je možné představit si v tom rytmu slova… ale jinak neslyším nic než šumění deště. „Třeba teď… poslouchej dobře… to mi přece nevymluvíš… přísahal bych, že teď ty kapky mluvěj… Slyšíš? Slyšíš?“ Teď se mi zdálo, jako bych snad skutečně cosi zaslechl… ale to jenom chvíli… nevím… „To je zvláštní,“ drmolí otec horečně a tvář má napjatou, „snažej se nám něco říct. Slyšíš? Rozumíš jim? Kdyby jenom mluvily víc srozumitelně… zaslechnu jen útržky… co to jenom šeptaj? Určitě je to moc důležitý… poslouchej dobře! Teď, teď… to´s přece musel slyšet… je to jako nějakej telegram… z jinýho světa…

136

Kdyby tak člověk moh rozumět, kdyby uměl naslouchat, co mu věci okolo říkaj… Teď! Teď jsem zaslech… zatraceně… co to bylo? Jenom kousek… a zase… je to příběh…“ Vypadá jako v transu, hořící cigareta mu upadla na zem, skoro vstává ze židle, aby mohl lépe naslouchat dešti… Najednou se však uklidní, jako by si něco uvědomil, jako mávnutím kouzelného proutku vrátí se zase zpátky do tohoto světa… sebere ze země cigaretu a omluvně se na mne pousměje. „To nic… to já si někdy takhle hraju, jako že si představuju ve zvukách slova, víš? Já jsem jako malej kluk... jenom si tak hraju… představuju si, jako že věci okolo žijou a mluvěj… jenom občas… je to taková legrace, víš… taky to někdy děláš? No jo, je to blbost, viď?“ A dlouze se zachechtá, takovým dutým, nepřirozeným smíchem, smíchem, jaký jsem u něho ještě nikdy neslyšel a který mi teď proto připadá tak trochu děsivý. „Jsou to těžký dny,“ pokračuje už klidně, „těžký dny pro člověka. Jako by nás Pánbu za něco trestal. Ale za co? Za co? No, to už asi není v našich silách zjistit. A vůbec, po tom bysme ani neměli pátrat, viď? Prostě to tak je. Jeden den je člověk veselej, křičí a chechtá se, druhej den už je zase smutnej, jako by z něj byl najednou někdo úplně jinej… říká si, co jsem to já vůl zase včera všecko tropil… ale přitom ví, že tohle nikam nevede, že si to může vyčítat donekonečna, a stejně se to zase bude všecko opakovat, dokola a dokola… člověk se za sebe stydí, a přitom je to taky blbost… nebo ne? No jistě. Nad tím by se vůbec nemělo přemejšlet, to všecko patří k životu… i ten zpropadenej smutek patří k životu… to ještě poznáš… ale doufám, že to nepoznáš… ne, ne, ty to nesmíš poznat, tvůj život bude šťastnej, uvidíš, šťastnej, jako ten můj… ty seš po mně, po tátovi… čeká tě krásnej a bezstarostnej život, věř mi… občas tě třeba přepadnou takový divný myšlenky, začneš pochybovat, začneš si něco vyčítat…

137

ale to tě nesmí odradit, to musíš přestát… to je jenom prach, kterej lehce odfoukneš… věř mi… nad tím jenom mávneš rukou… život je snadnej… a ty ho máš celej před sebou… a z tebe něco bude, uvidíš… nemyslím jako že budeš bohatej a budeš si jezdit v auťáku a budeš mít prachy a moc… to třeba taky, ostatně proč ne… ale hlavně, ty máš něco v hlavě, ty to ještě všem ukážeš, ty jim to natřeš… bude z tebe básník, nebo tak něco, to já poznám, jsem přece tvůj táta… hlavně se nesmíš nechat odradit, musíš jít za svým cílem… a přijdou chvíle, kdy ti bude těžko a budeš to chtít všecko vzdát… ale musíš si říct, to přejde… jseš silnej, to přestojíš, všecko se dá přestát… uvidíš… a ty jseš přece po mně… viď?“ „Táto,“ vydechnu bezděčně. „Pojď sem, pojď,“ láká mě k sobě na klín. Neváhám a přitulím se k němu. Teď je mi dobře, cítím jeho teplo. Cítím jeho těžký dech, nasáklý pachem alkoholu. Vůně toho dechu je mi nějak zvláštně příjemná, vábí mě. „Řekni mi, čím bys chtěl jednou bejt?“ „Já nevím,“ zamyslím se. „Toho je spoustu. Třeba… hodinářem, to by mě bavilo. Zachraňovat Čas. Chtěl bych bejt starej a šedivej, chtěl bych mít tlustý brejle, jako máš ty, chtěl bych po nocích opravovat hodiny… líbí se mi, jak tikaj… Myslíš, táto, že Čas je živej? Já myslím, že jo. Někdy se mi zdá… ale nic.“ „Povídej.“ „No, jenom… že někdy se mi zdá, jako by ten Čas byl živej, jako ty nebo máma… prostě jako lidi… jako by dejchal a přemejšlel, jako by někdy usnul, když už je hodně unavenej… jako by byl někdy třeba smutnej, ale jindy zas veselej, jak´s to předtím říkal… je to možný?“ „Na to se mě neptej. A třeba jo… proč by ne?“ „A já myslím, že je mu třeba smutno, že musí bejt zavřenej v ci-

138

ferníkách, jako ve vězení, že by chtěl třeba vyletět… a tak bych chtěl bejt hodinář a vysvobodit ho… to by se mně líbilo…“ V pokoji je teď už docela tma, ale ani mně ani jemu to nijak nevadí, necháváme zhasnuto. Otec mne svýma silnýma drsnýma rukama hladí a drbe ve vlasech, není to hlazení něžné jako od matky, je to hlazení neohrabané a nesmělé, ale o to upřímnější a láskyplnější. Přál bych si, aby tahle chvíle zamrzla a trvala navěky. „A to víš,“ říká tiše a drbe mne na temeni, „že kdybych tě takhle drbal třeba několik dní v kuse, prodrbal bych se ti až do mozku?“ „Fůůůj!“ „No jo… jako ten chlápek, jeden můj bejvalej kolega z práce… ten chtěl vykopat na zahradě studnu, a tak vzal lopatu a dal se do toho, ale voda nikde, tak kopal a kopal, doufal, že už musí každou chvíli narazit na pramen, ale ať se snažil jak chtěl, voda pořád nikde, tak kopal dál, několik dní, pak několik tejdnů, měsíců a let, pořád kopal… manželka s dětma na něj čekali, spouštěli mu tam dolů do tý jámy jídlo a pití, volali na něj, on se s nima nejdřív normálně bavil, pak už na sebe museli křičet, to jak se prokopával hloub a hloub, nakonec už jim úplně zmizel z doslechu, mohli si hlasivky vykřičet, byl už tak daleko, že jim nemoh odpovědět… tak to vzdali. No jo, ale co bylo pak… rodina se s tátou nadobro rozloučila, pořídili si časem novýho tatínka, zakryli jámu prknama, aby do ní ještě někdo nespad… brzo na tátu dočista zapomněli a žili si spokojeně. No jenže po pár letech se najednou táta objevil, a že prej je živej a zdravej, že se prokopal celou zeměkoulí až do Austrálie, no a teď že je zase zpátky… to je, co?“ „Fakt, jo? To je dobrý… a to pak měla ta rodina dva táty?“ „No… to ne… tak jak už to bejvá, rodina si příliš zvykla na toho svýho novýho tatínka, byl na ně hodnej a přeci jenom na tom byl

139

trochu líp než starej táta, dělník v dolech, měl auto a nosil dětem cukroví a hračky… no, jak to asi mohlo dopadnout. Jednou v noci se máma s dětma a s novým tátou na starýho tátu smluvili, popadli ho a mrskli zpátky do jámy, a tu pak ještě pro jistotu zabetonovali. No, tentokrát se už bejvalej táta nevrátil, jak byl z toho šílenýho letu napříč zeměkoulí rozjetej, na druhý straně ho nic nemohlo zastavit a on vylít do vesmíru, a tam se nadobro ztratil.“ „To ne! To ne! To přece nejde!“ křičím dopáleně. „No jo, je to tak, tak už to chodí. Lidi už jsou takový. A ta rodinka se teď má dobře. Líp než předtím. Maj svýho novýho tátu všichni rádi.“ „Jak ho můžou mít rádi? Jak ho můžou mít radši než svýho starýho tátu?“ Je mi toho pána strašně líto, vidím ho, jak chudáček sviští vesmírem a nemůže se zastavit, jak by rád zpátky ke svojí rodině, pro kterou ostatně kopal tu studnu, aby se měli dobře, a oni ho do ní nakonec hodili… musím zatínat pěsti vztekem při představě těch malých zvrhlíků, určitě ne o moc starších než já sám, a přesto už tak zkažených a bezcitných, jak drží svého tátu za nohy, smějí se a vřískají radostí, hej rup, a švihnou ho do jámy… Co je tohle za svět… „A co ty?“ ptá se otec a jeho otázka mne opravdu zaskočí. „Myslíš, že bys moh mít nějakýho novýho tátu radši než mě? Že bys na mě dokázal tak rychle zapomenout a bejt zase šťastnej?“ „Co to říkáš, táto? Ty seš přece jedinej můj táta na světě… tak proč by měl bejt ještě nějakej jinej táta?“ „Neboj, to já jen tak… ale co kdyby? Jenom si to představ, jako že hrajeme takovou hru… myslíš, že bys na mě dokázal zapomenout? Že bys místo mě moh mít rád někoho jinýho? Táta jako táta, no ne?“ „Proč to říkáš? Já nechci hrát tuhle hru…“

140

„No tak dobře… promiň, kamaráde.“ A nepřestává mne drbat. Skoro bych si až přál, abychom tu takhle spolu seděli tak dlouho, než se mi tou hlavou opravdu prodrbe. Občas si s hlasitým zavzdycháním přihne z lahve, ta už je brzy skoro prázdná. Déšť venku neustává, teskná litanie kapek mne uspává. Sedíme takhle dlouho a mlčíme. „Poslyš, řekni mi,“ přeruší najednou ticho otec, a mně se zdá, jako by se teď jeho hlas nějak divně proměnil, „jenom mě tak napadlo, víš… sousedi… bavěj se s tebou někdy… o mně? Co ti říkaj?“ „Já… nevím… nepamatuju si…“ „Hm… no nic. Já jenom… tuhle ses tam na ulici bavil s tou cikánskou babkou odnaproti… co ti to o mně vykládala?“ Skutečně: jeho hlas zní teď tak cize, jako by to ani nebyl on, kdo ke mně mluví. A zneklidněl, rozechvělá slova derou se mu horlivě z úst a je znát, jak se musí přemáhat, aby mne naráz nezahltil záplavou otázek, které ho pálí. „To já jen tak, že jsem si tak vzpomněl, není to důležitý… ale zajímalo by mě to… řekneš mi to? Co ti povídala?“ „Já si fakt nepamatuju, táto…“ „Ale nelži… takový věci, co ti vykládala, se nezapomínaj… viď že ne? No, já to dobře vím, tak sem s tím… viděl jsem vás, dívali jste se na mě a ona ti něco šeptala… co? No tak to vyklop!“ Teď naše společná siesta nadobro skončila. Jeho hlas už mne nehřeje, zní teď jako jedovaté syčení… Otec mne přestal hladit, možná se obává, abych nevycítil, jak se mu chvějí ruce… Jako by ho něco najednou nebývale rozrušilo, jako by si na cosi vzpomněl, něco ho vyděsilo… dýchá mi horečně do ucha, jeho dech už mi nevoní, ale najednou odporně páchne; rád bych se teď vytrhnul z jeho sevření a utekl někam dál od něj, ale to nejde tak lehce.

141

„No tak… mně přece můžeš říct všecko… jsem ostatně tvůj táta, no ne? Co ti ta babka o mně povídala?“ Přestože mám z jeho nepřirozeného chování trochu strach, je mi ho až líto, vypadá tak zoufale, vyděšeně, rád bych mu pomohl, ale sotva si vzpomínám, že bych se byl kdy bavil s nějakou sousedkou. „No nic, vždyť je to jedno, samozřejmě, o nic nejde… ať si lidi říkaj co chtěj… to já jenom tak, že jsem si vzpomněl… nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Ale zajímalo by mě to, byl bych rád, kdybys mi to pověděl. Mám k tomu svoje důležitý důvody, víš?“ „Ale táto… mně ta paní o tobě vůbec nic neříkala…“ „Počkej, počkej… tak to ne… lhát si nebudem, to já nemám rád. Nemusíš mi to povídat, já tě nenutím, ale nezapírej. Jsme přece chlapi, a chlapi si nelžou.“ „Ale já ti nelžu… opravdu… ona chtěla jenom něco vědět, já už ani nevím co…“ „Pohrozila ti, ať přede mnou zapíráš, viď? No jen se přiznej! Babka cigánská… já si to s ní vyřídím… vyhrožovala ti? Co ti říkala? No tak sem s tím, honem!“ „Au, táto,“ snažím se vymanit z jeho pevného sevření, „pusť!“ „Promiň… to nic… to já jenom tak… zapomeň na to.“ A dopije zbytek lahve. Zdá se, že se zase uklidnil, dívá se z okna a o něčem přemýšlí. Ale nedá mu to, najednou mne zase pevně sevře svýma medvědíma rukama a rozechvělým, zoufalým hlasem pokračuje: „Víš, lidi si o mně povídaj… různý nepěkný věci… já už jsem na to zvyklej, o to nejde, ať si říkaj co chtěj, že jo… ale bojím se, aby do toho nezatahovali tebe… nebav se s nima, když tě někdo ze sousedů zase zastaví, řekni, že pospícháš, že nemáš čas… neposlouchej je, oni lžou, všichni lžou… chtěj ti namluvit…“ Opravdu, sem tam prohodím se sousedy z ulice, jinak vlídnými

142

postaršími lidmi, pár slov, jak se daří mamince a tátovi, jestli mám dobré známky ve škole… to je pravda, ale ať dělám co dělám, nevzpomínám si, že by mi kdy někdo z nich vůbec něco zvláštního povídal, a už sotva o otci. „A ta babka odnaproti nebyla první, kdo ti o mně vykládal nepěkný věci, viď že ne! Bylo jich víc… já to dobře vím… ale to je teď jedno, to je jedno, zapomeň na to.“ Snaží se vypadat klidně, já ale cítím, jak se jeho ruce čím dál víc chvějí, a taky hruď, o kterou se celou tu dobu opírám, nadzvedává se a klesá stále rychleji nervózním dechem. „A co ve škole? Kluci ti nic nepovídali? Určitě jo, viď? Vzpomeň si, rád bych to věděl, je to pro mě důležitý. No bavíte se přece někdy o rodičích, ne? To víš, že jo, jak by ne! Co ti povídaj?“ „My se o rodičích nebavíme.“ „Ale! Slíbil´s jim, že mi to neřekneš, co? No jo, to já chápu. Ale jsem přece tvůj táta… nakecávaj ti o mně všecko možný, viď? No jen řekni! Povídaj ti, co zaslechli doma! Co o mně říkaj jejich rodiče!“ „Táto…“ „Ale ty jim nevěříš… viď že ne… ty jim nevěříš… ty to máš v hlavě srovnaný, ty poznáš, kdo je hajzl… kdo ti lže… že jo? No jistě, ty seš moje klučisko, ty seš po mně… nevěříš jim, viď? Neposlouchej je, zacpi si uši… anebo ne, radši jim dej hned po hubě, takhle se na ně musí…“ „Au!“ vyjeknu bolestí, otec se tak vzrušil, až mne málem rozmačkal. „Promiň, promiň,“ koktá vyděšeně a pustí mne ze sevření, „já ti nechtěl ublížit, promiň. No, je to jedno. Lidi toho napovídaj… nesmíš jim hlavně všecko věřit.“ Vstávám z jeho klína a jdu se posadit zpátky na svou židli. Otec se zasněně dívá z okna. Je to zvláštní chvíle, nevím, o čem mlu-

143

vit; poznal jsem z otce něco, co mi asi mělo zůstat skryto, vidím ho teď jinýma očima, už ne jako toho nepřístupného sebevědomého muže, o něhož se můžu vždycky opřít… nevím, jsem z toho zmatený, je mi tak zvláštně... a trochu se bojím, ani nevím čeho, snad mne polekaly ty zvláštní věci, o kterých mluvil a kterým jsem pranic nerozuměl. „A prší a prší,“ šeptá zamyšleně a zírá ven do tmavé ulice. „Tyhle dny… kdo to má vydržet… jako by to nikdy nemělo skončit. Myslíš, že to někdy skončí? Tak mě napadá… co když už to takhle bude napořád… bude pršet a pršet… už nikdy nevysvitne slunce, bude pořád tahle kravská tma… to se klidně může stát, víš?“ „Jak to… to přece nejde…“ „Ale jde. Říkali to už mockrát v televizi… prostě se zatáhne, spustí se liják, jen tak, jako kdykoliv jindy, nikdo se nad tím ani nepozastaví… ale ten liják pořád zesiluje a zesiluje, lidi už jsou neklidný, a je tma, pořád se nechce rozednít… a taky že už se nerozední, nikdy už se nerozední… déšť sílí a sílí a my s tím nemůžem vůbec nic dělat, jenom sedět doma a čekat… čekat a čekat… a voda stoupá, déšť už se nikdy nezastaví… pak nás to všecky zaplaví… a to je konec, odplata za naše hříchy…“ „Táto!“ „No jo, zní to strašlivě, viď? Ale klidně se to může stát. Musíme se na to všichni připravit, i ty.“ „A to jako tenhle déšť už nikdy neskončí?“ „Tak to já nevím, na to jsem moc malej pán… ale třeba ne. Třeba je to zrovna ten déšť, ten poslední, co o něm mluvili v tý televizi. No, musíme čekat, nic jinýho nám nezbejvá. Ale aspoň nebudeš muset jít zejtra do školy! A třeba už nikdy! To je paráda, co?“ Nevím, mám-li se radovat a smát se spolu s ním, nebo plakat, tak jak mi to velí slzy, co se mi právě bezděčně derou do očí.

144

„Jak ten pták tam venku pořád kvílí,“ říká tak tiše, že ho sotva slyším. „To je určitě nějaký špatný znamení. Proč se neletí někam schovat? Kdo to má vydržet…“ Skutečně: teď teprve jsem si uvědomil, že ten pták nepřestal za celou tu dobu lkát. I přes hřmot stále sílícího deště slyším jeho výkřiky. „A ten dům naproti… proč tam ani jedno okno nesvítí? Není to divný? Je přece tma, musí se svítit! Jako by tam všichni vymřeli… něco se děje, určitě se něco hroznýho děje… s celým světem se něco stalo… jenom my tady sedíme a nic netušíme… ježiš, to je představa, až mě z toho mrazí…“ Teď už si drmolí dočista pro sebe. „A prší a prší… a ten pták… počkat… co to je? Vždyť on něco křičí! Zatraceně, vždyť on na mě něco křičí!“ Jako v transu vstává ze židle a vrávoravě se vrhá k oknu. „Něco na mě volá… celou tu dobu, snaží se mi něco říct, něco důležitýho… a já ho vůbec neposlouchal… teď… je to nějaký poselství… chce mě varovat… ale před čím… zatraceně… a zase… co to je? Jo… jo, jo, jo… teď ti rozumím, ptáku… cože? Co? Do prdele… ten proklatej déšť, neslyším… co říkáš?“ Celý zpocený strachem snažím se mlčky vytratit z pokoje. „No jistě… vidíte mě, co? No jo, jsem tady… jen se podívejte… tady mě máte! Pták mě varoval! Vím o vás! Proto jste měli zhasnuto, co?“ Otvírá okno, vyklání se a křičí do tmy: „Tak se podívejte! Hajzlové! Tady jsem! Tady! Tady mě máte! Mám vyskočit? To byste chtěli? Na to čekáte! Na to celý ty léta čekáte! Myslíte, že vás nevidím? Blbci! Nestačí v celým baráku pozhasínat! Jste tam, vidím vás! Čumíte na mě ze všech voken! Svině! Mám skočit? Mám? Takovou radost vám neudělám! Se mnou se ještě nějakou chvíli potrápíte! Vidím vaše ksichty! Vidím vaše hnusný ksichty! Ani schovat se nedovedete!“

145

Nadobro vyděšený proklouznu zpátky do kuchyně. Jsem v bezpečí. Tady se nic nezměnilo, tady je klid, teplo, čas tu stojí. Rozpitvané hodiny leží na stole. Matka mlčky hněte. Sednu si do svého kouta a poslouchám litanii jejích rukou, jak je v pravidelných intervalech noří a zase vytahuje z těsta. „Co to tam zase křičí?“ zeptá se po chvilce, patrně si teprve teď povšimla, že jsem tu s ní. Neodpovím. Dál se neptá. Hněte. V noci nemůžu spát. Převaluji se na posteli, chvíli myslím na otce, na jeho divné chování dnes večer, na jeho drsné ruce, na jeho posmutnělý chlácholivý hlas, před očima se mi zjevuje silueta jeho postavy, shrbená nad mrtvými hodinami. Pak myslím na něco jiného, na ptáka lkajícího v dešti, na prázdniny, na modré nebe, na vodu, na mlčící dům naproti, na kočky kňourající z jam, na kamarády, na lesy, a znovu na ptáka a na kočky a na otce… všecko se mi to mísí v jedno, myslím, že jsem už konečně usnul, ale to pořád ještě bdím… Je to, jako bych blouznil. Jsem už celý propocený, pod duchnou je mi vedro. Propadám se do hlubin spánku, svištím do propasti, ale na jejím konci najednou vyplouvám zase nahoře, otevírám oči do tmavého tichého pokoje… Venku stále temně hučí déšť. Vzpomínám si na otcova slova o věčném dešti a je mi úzko. A zase usínám a zase se probouzím, mám asi horečku. A když už se mi konečně podaří téměř uvíznout ve spánku, vytrhne mne ze snění šílený křik. Aniž bych tušil, co se to vlastně děje, vykřiknu také a uprostřed toho výkřiku se vymrštím z postele. A tak se probouzím i ze svého děsivého snu. Sedím na posteli a otírám si pot z čela. Jako by se vůbec nic nezměnilo, jen jsem o pár let starší. A tady moje vyprávění končí. Uf, byla to fuška.

146

Jsem rád, že to mám za sebou, a vy jistě také. Co se to vlastně tenkrát stalo a co je rozuzlením toho snu, který jsem vám tu celou dobu vyprávěl, to vám asi nemusím říkat. Ten křik byl matčin. Plakala v koupelně nad vanou plnou rudé vody. Když přicházím podívat se, co se to děje, snaží se mne vyhnat pryč, na to však pro pláč nemá dost síly, zakrývá mi aspoň oči, abych neviděl, já se jí ale vysmeknu, vzdává to tedy a přivine si mne k sobě a kvílí, její slzy dopadají mi do vlasů. Vidím otcovu ruku, přehozenou přes okraj vany, drsnou něžnou ruku s kůží jako pergamen a s nehty ztvrdlými těžkou prací.

147

Mouchy Celé dopoledne jsem pozoroval pářící se mouchy. Zpočátku mne to opravdu bavilo; seděl jsem u okna a fascinovaně sledoval, jak do sebe jejich drobná tělíčka v letu s neuvěřitelnou mrštností narážejí, jak se v tom kratičkém, sotva postřehnutelném momentu dokážou spojit a vykonat akt lásky, a snad ještě dříve, než si stačí pošeptat do ucha: „Bylo to dobrý, bejby“ se zase muší milenci rozletí daleko od sebe, aby se pak už nikdy neviděli. Několik párů mi tu zběsile obcovalo na rozžhaveném okenním parapetu; při každém vášnivém nárazu odlítlo vždycky pár kapek mušího spermatu a rozstříklo se o sklo, takže jsem měl brzy okna celá neprůhledná a oleptaná mušíma slzama lásky. Donekonečna trval ten balet vášně, páry na parapetu se střídaly a vůbec v ničem se nelišily jejich kreace, ani o jedné mouše se nedalo říct, že by měla špetku vynalézavosti, bylo mi brzy jasné, že na nějakou romantiku se tady kašle, vždycky jen to zabzučení, rozlet, náraz, pár otoček a nazdar. Chvílemi se mi jich tu nashromáždilo třeba i několik desítek naráz, celý bzučící chumel, narážel do skla, až to dunělo. Jindy zas jen jediná osamělá moucha vyčkávala líně na slunci, až přiletí druhá a vykoná pokud možno co nejrychleji svou povinnost. Dokonce jsem za těch několik hodin, co jsem je takto pozoroval, dokázal rozpoznat mezi nimi jednotlivé jedince, a tak jsem byl například svědkem toho, jak si jedna obzvláště vypasená masařka užívá s několika milenci, jakmile odletí jeden, vůbec se nebrání tomu, aby ji obhospodařil další, a tak pořád dokola, než konečně odletí, aby se pak zas po pár minutách vrátila a pokračovala. Za nějaký čas mne tohle celé přiblblé divadlo začalo poněkud nudit; jen z představy toho, že vstanu-li od okna, budu muset něco dělat, jsem vydržel dál letargicky civět na ty

148

dementní mouchy, jak opakují donekonečna a donekonečna stále to samé, bez jediné obměny, pořád jen to jedno a nic jiného, nakonec už mi to celé připadalo nechutné, trapné a nepochopitelné, nevěděl jsem, proč tu vlastně ještě sedím a ztrácím s tímhle čas, snad jsem nepřestával doufat, že přijde ještě něco alespoň trochu zajímavějšího, ale nepřicházelo, bylo to naopak čím dál nudnější a kýčovitější, avšak už z pouhé představy jakékoliv jiné činnosti mi bylo mdlo, tak jsem ještě drahnou chvíli vydržel sedět a zírat s odporem na to ubohé představení… a když jsem nakonec shledal, že ta přiblblá příroda skutečně nesvede nic zábavnějšího, zvedl se mi z toho všeho žaludek. Pak už jsem nemohl dál utíkat sám před sebou. Musel jsem se dát do práce. Nedalo se tomu vyhnout. Připravil jsem si čerstvé plátno, barvy a štětce, rozdělal jsem lahev vína a zapálil si cigaretu. V podivném rozpoložení stál jsem teď před tím bílým plátnem, civělo na mne chladně a lhostejně, a mne děsila ta jeho nepřátelská bělost, ta čistota, ta nahota, dělalo se mi z toho skutečně nanic, jak tak na mne čeká, jako bych snad já byl povinen ho potřísnit, znečistit, poskvrnit, jako by to snad byla nějaká moje daň tomuhle světu, za jejíž nesplnění mne čeká trest, a skutečně, cítil jsem uvnitř sebe takové mrazení, svírání, jakoby strach, že když teď nedokážu tu daň odevzdat, když se teď zlomím a klesne mi ruka, stane se něco zlého, něco mne spálí, rozpadnu se na tisíc střepů, svědomí mne zbičuje… svědomí? Vůči komu, čemu? Sobě samému? Ale to je přece směšné!… A z toho se mi udělalo skutečně na zvracení, místo abych se cítil poctěn, že zrovna já jsem ten, kdo jediný má teď to vzácné právo vstoupit do této neposkvrněné krajiny, ten, komu bylo dovoleno zanechat vlastní stopy v panenském sněhu věčnosti (a že je to ta největší pocta, jíž by si měl každý nade vše vážit a stále ji mít na paměti po celý svůj život, to jsem si paradoxně uvědomoval, a o to víc to možná

149

bolelo), místo toho, aby mne to naplňovalo pocitem uspokojení, doutnal ve mně vztek, přímo nenávist k čemusi nebo komusi, kdo vůbec dovolil, kdo mi vůbec svěřil to vzácné právo poskvrňovat, znečišťovat, vylévat hnis ze svých prohnilých útrob na něco tak svatého a bělostného, jako je toto plátno, jako je tento svět, jako je čas, kdo mi vůbec dovolil rozkrajovat čas svou nicotnou existencí, chodit svýma smradlavýma nohama po sametové kůži věčnosti, kdo si to na sebe vzal tu příšernou zodpovědnost, mi tohle dovolit, kdo to byl tak nestydatý; a bude za to aspoň potrestán? A kdo na to dohlédne, aby byl potrestán? On sám? Našel by v sobě tolik svědomí a pokory? Zcela jistě ne, poněvadž někdo, kdo si dovoluje tak lehkovážně udělovat tak vzácné pravomoce komukoliv, kdo si to vlastně vůbec nezaslouží, kdo se cítí být tak mocný, že dovolí každému červu prznit zem svým slizem, ten musí být sám jenom bezcharakterní bestie, nic jiného. Ne, já odmítám, odmítám tuhle pravomoc, protestuju, chci si stěžovat, nikdo nemá právo jen tak na mne nakládat tohle břemeno, nikdo nemá právo požadovat po mně, abych pak nesl zodpovědnost za tu spoušť, co po sobě můžu zanechat už pouhou svou existencí, ne, protestuju, odmítám. Tohle bělostné plátno, tahle čistota si nezaslouží být potřísněna žlučí z mých útrob, já odmítám právo vyvrhovat na ni svoji špínu, svůj sliz. Plátno na mne zíralo a provokovalo mne, vysmívalo se mi a tiše se mi šklebilo, ta potvora mne lákala, abych ji probodl, abych ji zprznil… a mně se z toho všeho udělalo v tu chvíli tak špatně, že jsem se ani nepokoušel zabránit zvratkám, proudícím pojednou o překot mými útrobami nahoru na světlo boží, aby vytryskly vodopádem pohrdání a dopadly jako ten nejpříšernější, nejupřímnější hnus a konečně ztrestaly tu nestydatou čistotu svou tekutou přítomností. Škoda, tolik odvahy jsem neměl. Jsem slabý. Ale bylo by to krás-

150

né. V tu chvíli jsem cítil, že tohle by bylo mé nejlepší dílo, mé životní, nepřekonatelné dílo, symfonie, ach bože, nechal bych to zaschnout a nic víc už bych s tím nedělal, byla by to absolutní upřímnost, a jednou by ten obraz visel v těch nejproslulejších galeriích, jeho hodnota by byla nevyčíslitelná, visel by ve skleněné vitríně a zástupy turistů by se kolem něj tlačily v zoufalé touze zahlédnout z něj alespoň kousíček, třebas jen cíp rámu, na vlastní oči, aby pak každý z těch šťastlivců o tom mohl do konce života s pýchou a uspokojením vyprávět… Tedy ne, tak daleko jsem nedošel. Ale co mi vlastně bránilo napřáhnout ruku a vrazit vší silou štětec přímo do srdce té potvory? Zabodnout ho, zabořit ho hluboko, až by krev vytryskla na všecky strany? Utišit jednou pro vždy tu bestii? Nevím. Ale nešlo to, prostě to najednou nešlo, připadal jsem si strašně slabý, slabší než kdy jindy v životě, kolena se mi podlamovala, štětec v prstech jsem sotva udržel, rty se mi třásly, oči mne bolely, scvrkával jsem se do sebe, no vážně, já se začal zmenšovat, za chvíli jsem byl malý jako ratlík… celý život tohle pro mne nepředstavovalo nejmenší problém, a najednou mi prostě došly síly. Na pokraji vyčerpání vyklopil jsem do sebe jedním mocným douškem celou láhev vína, kterou jsem až doteď svíral v ruce. Než jsem se probojoval až ke dnu, musel jsem vyvinout skutečně nadlidské úsilí, abych všecko to víno nevyzvrátil zpátky. Polikal jsem svůj vlastní hnus. Ale něco mi prostě nedovolilo přestat, zvířecí zběsilost pomátla mou mysl a hnala mne vypít až do dna ten kalich hořkosti, alespoň jsem v té rychlosti, kdy jsem ten šílený čin bez rozmyslu vykonal, opravdu uvěřil, že tohle je můj kalich hořkosti, bože můj, nemohl jsem jinak, a nakonec jsem to zvládnul. A nejpodivnější na tom bylo, že jsem ihned po tom nepadl. Naopak, já zůstal stát, ani jsem nezavrávoral, a teprv teď mi bylo

151

dobře, bylo mi nádherně, teď jsem se cítil spokojeně. A to prázdné bílé plátno, ten výsměch mého vlastního života, už mne vůbec neděsilo, připadalo mi teď spíš dočista směšné, komické a ubohé, no vážně, já se upřímně rozesmál. Prázdná láhev mi vyklouzla z ruky a rozbila se. Střepy. Střepy všude kolem mne. A to jediné, co jsem teď mohl udělat, jediný způsob, jak ukončit tenhle zápas… zahodil jsem štětec, narazil dutě o holou stěnu, sklouzl po ní a zanechal za sebou rudou stopu, nabral jsem si plné dlaně barev, zelenou, modrou, rudou, černou, smísil jsem je v mazlavou křiklavou směs, a co mi síly stačily, nacpal jsem si to všechno do úst a zběsile to spolykal, chutnalo to příšerně, ale já to spolykal, bylo toho strašně moc, ale já to všecko spolykal, spolykal, spolykal. A pak tma, prázdnota. První, co jsem spatřil, když jsem zase procitnul, byla velká tučná masařka, snášející se z výšin přímo doprostředka mého obličeje. S velkou nevolí jsem sledoval tu bestii, jak si mi sedá tou svou tlustou muší řití na nos, čmuchá okolo sebe a posléze po mně dokonce s naprostou nestydatostí kálí své tučné a smrduté mušince v domnění, že snad jsem jen kus nějakého hnoje, že snad vůbec nejsem živá bytost. Ale běda, ať se mi to líbilo nebo ne, nemohl jsem s tím stejně vůbec nic dělat, protože mé tělo odpovídalo na jakýkoli pokus o pohyb návalem křečovité bolesti. Zdálo se, že jsem od hlavy k patě ochrnul. V břiše se mi to všelijak obracelo a vířilo a bubřelo a kručelo a kvílelo, jako by tisíc ostrých čepelí mi tam uvnitř tančilo, asi jsem něco špatnýho sněd, napadlo mě. Ta hnusná smradlavá tlustá masařka! Nestydatě si mi hověla přímo na špičce nosu, jako by se mi vysmívala; když jsem tedy shledal, že ruce mne odmítají poslouchat, pokoušel jsem se ji odfouknout, ale i to mi činilo potíže, neboť při každém nádechu

152

jako by plíce narazily na ostrý hrot a nebyly schopny nabrat dostatečné množství vzduchu, takže i tyto mé pokusy končily nezdarem. Ale já se rozhodl, že tak lehce mne ta mrcha přeci jenom neporazí. Ještě mám jazyk, poslední, ale zato smrtonosnou zbraň. Několik dlouhých minut jsem se úporně snažil vysoukat tu masitou slizkou tkáň až ke špičce nosu a masařku tak odmrštit, jenže dělal jsem to tak horlivě, že za chvíli mne z toho začaly chytat křeče po celém obličeji, a vůbec, celé tohle moje zoufalé snažení mi připadlo najednou nesmírně trapné a pitoreskní; rozmrzele jsem zase zastrčil tu neschopnou tkáň zpátky do krku, vzdal jsem to. Přestože jsem nevýslovně trpěl svou potupnou porážkou, nezbylo mi nic jiného než ležet, zírat do stropu a tiše snášet tu odpornou bytost bez dovolení okupující můj soukromý pozemek. Když už mne příliš tlačilo v zádech, prudkým škubnutím pokusil jsem se převalit, abych mohl ležet pohodlněji, nevýslovná bolest však jako plamen sežehla v tu chvíli mé přeubohé tělo. Nemusel jsem dlouho uvažovat a bylo mi jasné, že mám záda celá probodaná střepy, do nichž jsem předtím jak široký tak dlouhý upadl. S vypětím sil podařilo se mi natočit hlavu, abych spatřil kaluž temné rudé krve, v níž jsem ležel natažený jak ve vaně horké vody. Ach bože. Taková svízelná situace! A proč vlastně? Proč tohle všecko? Kdo za to může? Kdo tohle celé způsobil? Kdyby aspoň ta proklatá slizká masařka chtěla opustit můj nebohý nos! Mrcha. Ale kdybych byl jen trochu při síle! Já bych jí dal! Já bych ji rozdrtil jednou ranou, já bych z ní vypumpoval střeva! Kdybych se jen mohl pohnout… To takhle mi nezbývá než snášet se zatnutými zuby celou tuhle její zneklidňující přítomnost, vdechovat ten její muší puch a pozorovat její obludnou muší řiť, jak na mne pohrdavě klade svoje výkaly. Jsem tak slabý! Já jsem tak slabý!

153

A pojednou jsem v místech, kde seděla ta potvora, ucítil nepříjemné štípnutí, a nato další a zase další; chvíli jsem přemítal, co se to děje, a brzy mi to došlo… vlasy mi vstaly hrůzou na hlavě, oblil mne ledový pot, chtělo se mi řvát nad svou ubohou nemohoucností, řvát vztekem a děsem zároveň… ta moucha mne hlodá! Slyšel jsem, jak chrochtá. Bože, nebylo pochyb, masařka si teď nestydatě pochutnávala na mém nosu, poté co si jen lehce uždibla a ucítila pach krve, probudil se v ní predátor a neohlížejíc se už na nic pustila se zběsile do své hostiny, co jí síly stačily sápala teď z mého obličeje kusy masa, div se nezadávila, hltala a hltala jako ta nejoplzlejší hyena, chroptěla u toho blahem. Nemohu, ne, nemohu zde vylíčit nesmírné mé utrpení, jež jsem zakoušel, zatímco jsem byl pomalu ale jistě požírán mouchou! Kdo by to byl do toho malinkého, slabého a nevinného, jinak ostatně docela roztomilého stvoření řekl! Zatraceně, ona byla přesvědčená, že jsem tuhý, že jsem dočista zcepenělý, zkrátka že je po mně! No, uznávám, mohlo to tak vypadat, přeci jen jsem tam ležel natažený v louži krve, celý tak prapodivně zkroucený, bez jediného pohybu, určitě v tváři bledý jak ta mrtvola (bylo mi špatně jako ještě nikdy). Ale ona neměla ani kapičku slitování! Byla naprosto nemilosrdná! Krvelačná bestie! Tak tohle je teda ten konec. Takhle to teda vypadá. Inu, přiznám se vám, přátelé drazí, kteří marníte svůj drahocenný čas čtením těch mých opileckých blábolů, přiznám se vám, představoval jsem si to celé asi trochu jinak, tak nějak… patetičtěji… poetičtěji… jak to chodí ve filmech… nevím, myslel jsem, že třeba Smrt příjde v bílejch šatech, vysoká a krásná, bude kouřit cigaretu v dlouhý kostěný špičce a bude se na mě smát a bude vypadat jako Marilyn Monroe, a vlastně - bude to Marilyn Monroe, proč taky ne, přiletí oknem, přijde ke mně a políbí mě, pak někdo pus-

154

tí na starým gramofonu šíleně nahlas desku, a bože muj: je to Čajkovskij, ten muj milovanej Čajkovskij, jimž jsem byl v minulým životě, kromě toho, že jsem byl teda taky Vincentem van Goghem, no vidíte, a tak mě teď napadá, že se to vlastně asi křížilo, no jo, ale to je jedno, nebudu si to na starý kolena kazit, no a pak mě ta dívka chytne za límec a něžným pohybem zvedne a vyzve k tanci, já jsem nikdy v životě netančil, teda kromě toho, když jsem se příliš opil a pak jsem křepčil někde na stole, ale to je něco jinýho, jenže najednou mi to jde úplně samo, moje kroky jsou lehký, tančím úplně nádherně, to ona mě očarovala, a dostávám se do varu, přimáčknu si ji k sobě, až cejtím její božský prsa na svým těle, ach bože, deska hraje tak krásně nahlas, tak nádherně nahlas, sladce mě z toho bolí hlava, ten starej Čajkovskij to fakt rozpálí, až mi vyhrknou slzy do očí, a já se teda taky rozpálím, popadnu někde růži a dám si jí mezi zuby, tančím teď úplně pekelně, kousla mě snad tarantule nebo co, svírám tu krásnou dívku ve svý náruči, vdechuju její vůni, něco mi šeptá, šeptá mi sladký slova, který mě máměj, tančíme spolu po hudbě, no vážně, tančíme po tónech, plujeme po vlnách hudby, ježiš, je to nádherný, no a tak se s ní nakonec protančím až do smrti… Ale takhle jsem si to nepředstavoval, opravdu ne, zatraceně, takhle teda ne. Ležím ve vlastní krvi, zhroucený před prázdným bílým plátnem, které mne zahubilo, nemůžu se pohnout, asi jsem se otrávil těmi barvami, co jsem předtím snědl, je mi hrozně, je mi strašně, je mi zima a mám chuť na cigaretu, a do toho všeho mne pomaličku ale důkladně stravuje stvoření menší než mám nehet na ukazováčku, malá hnusná bestijka, kterou by jinak stačilo přimáčknout a bez jakéhokoliv úsilí rozmačkat, až by jí mozek vyšplíchl, jestli teda ta malá tupá mrcha vůbec něco takového má… prostě… já, malíř Vlk, velký umělec a velkolepý vypravěč, opilec a trochu blázen, každopádně lidská bytost, bytost hodná

155

důstojné smrti, budu nakonec požrán masařkou, sám a opuštěný, ve svém zatuchlém brlohu, se svými obrazy, jež mne dočista zničily, bezmocný a ubohý, ubohý, ubohý. A samosebou netrvalo dlouho a k mouše se přidala další, tahle si mi sedla na čelo, chvíli mne očmuchávala, a když se ujistila, že jsem skutečně tuhý, s gustem se pustila do hodování. Byl bych mohl na ně aspoň zakřičet, pořádně nahlas si na ty malé hyeny zanadávat, jenomže já už ani k tomu nenašel v sobě dostatek sil, a co víc, já nenašel ani dostatek vůle, zkráceně řečeno bylo mi to dočista jedno, bylo mi to už všechno úplně lhostejné, nijak jsem nevěřil, že bych měl mít ještě nějakou šanci se z toho všeho vymanit, že bych se vůbec dokázal ještě nějak vzepřít a bránit se, najít v sobě zbytky důstojnosti a ukázat mouchám, že vlastně žiju, že ještě nejsem umrlec, že jsem člověk a ony jako mrzcí tvorové mají odvěkou povinnost vážit si mne, a ne mnou takhle pohrdat, lézt po mně svýma studenýma mušíma nohama a klást na mne svoje mušince, a už vůbec že nemají právo ohlodávat svými bestiálními sosáky mé tělo, mé lidské tělo! Jenže, bože, ani tím já si už vlastně nebyl jistý, ani tím, že tedy ještě žiju, vlastně, byl jsem si tím jistý ještě méně než čímkoli jiným; kdyby byl po mně chtěl někdo v tu chvíli důkaz, nemohl bych mu žádný poskytnout. No vážně, v celé té mojí existenci nebylo zhola nic, co by ji vlastně uspokojivě mohlo prokázat. Vždyť si to ostatně zkuste sami: až bude někdo o vás pochybovat, že vůbec jste, že vůbec žijete, zhluboka se zamyslete, čím byste mu to tak mohli dokázat, a uvidíte, že čím vám to bude připadat jasnější a jednoznačnější, tím víc nesnází a pochyb ve vás najednou vyvstane, tím víc překážek a nejasností, až se celí dočista zmatení a znechucení budete snažit z toho vykroutit a pokud možno rychle zmizet někam daleko od toho člověka, a když tedy jako jakýs takýs docela neuspokojivý důkaz předvedete například nějakou

156

kejkli (to první a nejzoufalejší, co člověka v takové chvíli napadne), zaháknete se prsty za koutky úst a roztáhnete tváře ve směšném šklebu a k tomu ještě pěkně po lidsku zahýkáte, vzbudíte docela určitě nanejvýš soucitný úsměšek. Vždyť já ani s určitostí nemohl říct, že kdybych teď ty dotěrné masařky okřikl, vydá mé hrdlo vůbec nějaký zvuk. Vždyť já o sobě s určitostí nemohl říct vůbec nic! Mám sice otevřené oči, na stropě nad sebou vidím nějakou černou skvrnu, cítím muší tesáky, jak ze mne okusují kusy masa, slyším jejich chropot… ale není to příliš málo, aby to mohlo být důkazem, že jsem živý? Já ostatně ani necítil bolest. A to už mouchy nebyly ani dvě, celé hejno se teď na mne slétlo, celá smečka teď hodovala na mé mrtvole, všecky ty oplzlé masařky, co jsem je celé dopoledne pozoroval, jak se množí, snesly se teď na mé bezvládné tělo jako supi na mršinu. Po celou tu dobu jsem sledoval tu obludnou černou skvrnu nahoře nad sebou, visela tam na stropě docela nepochopitelně, bez nějakého hlubšího smyslu, a ani se nedalo určit, co je to vůbec za skvrnu, kdo ji tam udělal, jak je stará… byla to prostě skvrna, nemělo cenu pátrat po jejím významu. Jsou už prostě na tom světě takové skvrny, skvrny beze smyslu, docela neužitečné, osamělé a zbytečné. Díval jsem se na tu skvrnu, zkoumal ji očima, a čím víc jsem se smiřoval s její tupou a tichou existencí, čím víc jsem se jí zabýval, tím mi bylo bídněji a smutněji, neměl jsem ostatně ani možnost dívat se někam jinam, můj bezútěšný stav mi nedovoloval uhnout očima, nezbývalo mi nic než ta skvrna, skvrna visící na čistém bílém stropě jako celá ta moje existence na tomhle světě. Když už se to nedalo vydržet, zavřel jsem oči. A po chvíli jsem uslyšel zvuk, jako když se někdo šourá po podlaze. Vlila se do mne naděje. Tady jsem! Tady ležím! Tady! Ne-

157

odvažoval jsem se oči znovu otevřít, bál jsem se, že budu zklamán, že se mi to jenom zdá, že otevřu oči a uvidím zas jen tu skvrnu, ostatně ani jsem neslyšel, že by někdo otvíral dveře, a ty jsou navíc zamčené, takže by je musel ten kdosi vyrazit… raději jsem si s očima zavřenýma představoval svého zachránce, jak se ke mně blíží, zachvíval jsem se vzrušením… „Pane, nechcete kytičku?“ Otevřel jsem oči. Nade mnou stálo děvčátko, docela obyčejné děvčátko, shlíželo na mne nikterak podiveně, spíš jako by mne znalo a docela bez zájmu si mne prohlíželo. Mělo pěknou tvář, bylo v ní něco vážného a dospělého, ty oči, zvláštní uhrančivé oči, jako bych je odněkud znal, dívaly se na mne takovým shovívavým pohledem, uspávaly mne, uklidňovaly, jako by to byly oči mé matky, ale nebyly to oči mé matky, byly to oči docela malého děvčátka. Drželo v ruce květinu, smutnou zvadlou květinu s opadanými lístky. Chtěl jsem děvčátku odpovědět, ale z úst mi vyšlo jen tiché zasténání. „Ach, to je škoda,“ řeklo zklamaně děvčátko, „taková pěkná kytička. A já jí utrhla zrovna pro vás.“ Tahle slova proneslo tak posmutněle, úplně se mi z toho sevřelo hrdlo, rád bych je byl nějak uchlácholil, rád bych se byl ospravedlnil, ale nešlo to. Dívalo se na mne zpytavým pohledem. Na tvář mi ukápla slza. Myslel jsem, že to jsem tak rozesmutnil to děvčátko, ale jeho slza to nebyla. Ono mělo oči suché. „Podívejte, pane,“ řeklo skoro šeptem, „kytička pláče. Vy jste ji zabil.“ Počkat, počkat! Tak to zas ne! Ty nemáš právo mě tady z něčeho obviňovat, já s tvojí kytičkou nemám vůbec nic společného, já jsem se tě neprosil, abys ke mně chodilo! Kde bereš tu odvahu, ty, malé děvčátko, kde bereš tu odvahu… mě tady takhle odsuzovat… když jsi ostatně docela bez dovolení vtrhlo do mého bytu,

158

vůbec nikdo tě sem nepozval… a teď mě budeš obviňovat, že jsem ti zabil tvojí kytičku… mně může být tvoje kytička ukradená, já s ní nemám nic společného, ani s tebou, vůbec tě neznám a ty ses mi ani nepředstavilo… pěkně si vezmi tu svojí kytičku a zase jdi, odkud jsi přišlo. Ale čím déle jsem se rozhořčoval, čím déle jsem v duchu spílal tomu malému dítěti, čím déle jsem zoufal nad svou bezmocí nemoct se bránit obvinění neznámého malého děvčátka, nemoct se hájit, protože z mých výkřiků je ve skutečnosti slyšet jen docela neznatelné pištění, čím déle jsem nechápavě pozoroval zpytavý, vyčítavý pohled děvčátka, tím více jsem začínal pochybovat o své skutečné nevině, tím pokorněji jsem začínal přijímat ortel dítěte, až jsem ho nakonec přijal úplně a brzy jsem už vůbec nepochyboval, že já jsem ten, kdo zabil tu ubohou květinu; sice jsem si nevybavoval jediného důkazu, nenapadal mne jediný důvod, proč bych to byl měl udělat, ale na druhou stranu tu zas nebylo jediné pádné pochybnosti, proč bych ten vrah nemohl být já. Nakonec hořká a upřímná lítost zaplavila mi oči slzami. Uvědomil jsem si s hrůzou ohavnost tohoto mého nesmyslného a krutého činu. Proč jsem to udělal? Měl jsem to zapotřebí? Měl jsem k tomu nějaký zvláštní důvod, zabíjet milému děvčátku jeho květinku, kterou utrhlo, aby mi ji darovalo? Ne, byla to čirá krutost, nic víc, dospělácký rozmar, čin beze smyslu. Promiň, proboha promiň, chtěl jsem volat. To jsem nechtěl, to ne! Vrať se! Vrať se! Chci ti to všechno vysvětlit! Ale to už děvčátko odcházelo, neodvracejíc ode mne až do poslední chvíle svůj vyčítavý pohled. Ještě jsem zahlédl tu příšernou tupou skvrnu, visící nade mnou na stropě jako výsměch, a nápor křečovité bolesti zkroutil mi tělo, vykřikl jsem a upadl do hlubokého bezvědomí. Viděl jsem ji, přicházela ke mně, krásnější než Botticelliho Ve-

159

nuše, přišla ke mně lehkou chůzí, sklonila se, objala mě. Teď mi bylo krásně. Teď jsem byl v bezpečí. „Evelíno,“ vydechl jsem. Byl jsem nemluvně. Má velká starostlivá matka mne vzala do náruče. „Buď tiše. Už sem jedou, za chvíli jsou tady.“ „Evelíno,“ skuhral jsem, „mně bylo tak strašně, tak strašně… chtěl bych ti to všecko vyprávět… viděl jsem smrt… co jsem to udělal…“ „Mlč!“ A už jsem ležel na nosítkách. Nesli mě dva v pláštích. Dva andělé. „Blázen,“ řekl jeden. „Ještě chvilku a bylo po něm,“ řekl druhý. „Blázen,“ opakoval první. „Evelíno,“ kňoural jsem. „Příště tě nechám zdechnout,“ řekla Evelína. Zdálo se mi, že zavzlykala. Nesli mě po schodech. Sousedi vyhlíželi ze dveří a něco pokřikovali. „Však já to dycky povidala!“ haleká nějaká babka. „A příště to udělá zase!“ někdo jiný na to. „Dyť je to vožrala, nic jinýho!“ „Už si ho tam proboha nechte!“ A byli jsme na ulici. Nakládali mě do bílýho andělskýho korábu. „Evelíno,“ kňučel jsem. „Mlč,“ odsekla. „Blázen,“ trval na svém jeden z andělů.

160

Neblahý konec příběhu malíře Vlka „Ludvíku!“ Otevřel jsem oči do prázdnoty. Bolela mne hlava, strašně mne bolela, hrozila každým okamžikem rozskočit se na tisíc kusů, a bolelo mne celé tělo, nohy, ruce, celé to mé ubohé, unavené tělo jako by někdo napíchl na rožeň a otáčel s ním nad plameny. To jsem už v pekle? Ale ne. Zdálo se mi, jako by mne někdo volal… Byl to sladkej hlas, něžnej, a já ho odněkud znal, ale nemohl jsem se rozpomenout. Kde to jsem? Je tady tma. Slyším oddechování, někdo tu se mnou spí. Mám na sobě pyžamo. Hm, to je zvláštní, takové směšné pyžamo, to že bych kdy sám na sebe oblékl? Jsou tu pootevřené dveře, kterýma je vidět do chodby. Tam se svítí. Kdybych si jen mohl na něco vzpomenout! Ale ta hlava. Bolí to jak čert. Vypadá to, jako bych dočista pozbyl paměti. Prsty přitlačit na spánky, silně, ještě silněji. Proboha! Kdo jsem? Vím jen, že se jmenuju Ludvík. Ale to je všecko. Docela všecko ostatní jsem zapomněl. Jsem muž bez minulosti. A třeba ani žádnou minulost nemám. Žil jsem kdy vůbec? Možná jsem se právě narodil. A to je teda docela komická představa. Vypadá to tu jako někde v nemocnici. A třeba jsem se tu prostě zčistajasna zjevil, jen tak, odnikud, prostě jsem se zrodil z nicoty, měli tu zrovna volné lůžko a já jsem se na něm vinou nějakého kosmického omylu vyskytl, ráno mě tu najdou a budou se divit, co že tu dělám a kdo že to vlastně jsem. A na to já jim teda vážně nebudu schopen odpovědět, leda že bych si něco vymyslel, třeba že se jmenuju Ludvík, a jak dál, nic mě teď nenapadá, vlastně mě vůbec nic nenapadá, nemám paměť a bolí mě hlava, a vůbec, proč bych se jim měl nějak ospravedlňovat, já za to přece nemů-

161

žu, že jsem se tu vyskytl, já jsem si to nevybral, ať si to vysvětlí sami, já na tom žádnou vinu nenesu. Ale stejně je to zvláštní. A proč mne to ani nijak zvlášť neznepokojuje? No ano, jsem úplně klidný. Nijak po své minulosti vlastně netoužím. K čemu? Vždyť to stejně nemůže být nic tak zajímavého. Určitě není o co stát. Teď jsem čistý. V naprostém zapomnění je čistota. Paměť tvoří člověka, člověk je chodící substance paměti. Je tím, co si je schopen pamatovat. Je vzpomínka. To já jsem teď docela nahý. Jsem nikdo. Jen ta zatracená hlava, proč tak bolí! Nicméně cítím, že se odsud musím nějak dostat. Ten hlas, ten hlas v mým snu, slyšel jsem ho před procitnutím, volal mě, zněl tak sladce! Volal: Ludvíku…A vábil mě. Byl to hlas ženy. Já tu ženu znám, určitě ji znám, jen si nemůžu vzpomenout. Hm, Ludvík… je to ale divný jméno… tak že se jmenuju? Nedokážu si to tak úplně vysvětlit, ale já přesně věděl, kam mám jít. Neuměl jsem to místo nijak pojmenovat, ale věděl jsem, že půjdu-li za hlasem v mým srdci, dovede mne tam. Pokusil jsem se vstát z postele, něco mne však zadrželo. Zatraceně! Někdo mne drží za ruku. Ne, nedrží, jsem připoutanej. Ležím připoutanej na mučícím stroji! Ale ne. To nejsou pouta, co mne drží. Aha, kapačka! Mám to napíchnutý do žíly, bolí to. Bere mi to krev! Saje mě to! Dejte mi to pryč! Vytrhnul jsem si to z ruky. Krev vyšplíchla. Opatrně jsem nahlédl pootevřenýma dveřma do chodby. Teď jsem mohl nepozorovaně proklouznout. Jako stín proběhl jsem až k proskleným dveřím, bylo tam všude ticho jako v hrobě, jen z jednoho pokoje ozývalo se přidušené chrápání. Dveře byly zamčené. Neváhal jsem ani vteřinu, popadl jsem odpadkový koš a mocně ho prohodil sklem. Zařinčelo to. Tak, a teď rychle, rychle. Je hluboká noc, všichni spěj, bude jim

162

to chvíli trvat, než sem doběhnou. Mám dost času. Zahradou, mezi stromy, je tma, jen luna slabě rozlévá svou mízu po trávníku, noc je už chladná, vánek mne studí, ale za chvíli jsem už během celý zpocený, teď je mi příjemně. Přes plot, a na ulici. „Ludvíku, pojď ke mně, pojď…“ Běžím městem, kličkuju ulicema, město dýchá, pouliční lampy jako kurvy postávaj na chodnících, běžím jen v pyžamu okolo rozzářených výloh nočních podniků, sem tam okolo mě projede auto, ale pomalu, hrozně pomalu, všecko se zpomalilo, jenom já svištím chladnou nocí. Jako smyslů zbavený ženu se po chodníku, nepátrám vůbec po tom, co řídí moje kroky, pokorně se nechám vést, jdu za hlasem. Jsem Ludvík, muž bez minulosti, vyděděnec a sirotek, a aniž by mne kdo znal, aniž by po mně kdo pátral, aniž by na mne kdo pomyslel, běžím tím cizím městem, přeskakuju výmoly, vrážím do opilce, který s kumpány zapálil popelnici a s odporným šklebem se mi přimotává do cesty, jsem rychlejší než noční tramvaj, vezoucí bezduchá těla němě zírající skrz skla ven do noci, pot ze mě stříká, ženu se jak splašený kůň, člověk, který spálil svůj život a kterého už vůbec nic nečeká, Ludvíku, Ludvíku, volá hlas, něžnej hlas ženy, a je to snad hlas mýho osudu, míjím smutnou kurvu s povislýma prsama, zvedá ke mně žalostnej pohled a tupě a naučeně předstírá chtíč, ale vypadá spíš směšně, ostatně nemám čas se jí zabývat, ohvězděné nebe zakryl zlověstný mrak, obloha se asi potřebuje mohutně vymočit, noční ptáci lítají nízko a ztěžka, jeden mi prosviští takřka nad hlavou, vítr mi čechrá vlasy, mou temnou kštici, od počátku světa nemytou a plnou brouků, kouřící taxikář drsným hlasem nadává na život, zprudka odbočím do vedlejší ulice, jsem v neznámé čtvrti, nesvítí tu lampy, jsou rozmlácené, hlouček cikánů na mne něco pokřikuje a tmou se

163

blýskne ostří nože, ale já běžím. No ano, no jistě, a jsem tady, sem jsem celou tu dobu mířil, sem mě to táhlo, tady jsem doma, tady na mne čekají. Vchod do podzemí. Blikající neon. „Klub Zelené eso“ Na schodech bylo ticho a prázdno, vypadalo to, jako bych vstupoval do nějakého soukromého podniku. Příjemné teplo rozlévalo se mi v žilách. Hřejivý pocit, jako když člověk kráčí po dlouhé době mezi své blízké, mezi lidi, kteří mu rozumějí a kteří na něho po celý ten čas čekali; příjemná nervozita před vytouženým setkáním. Ach, už se k vám blížim, přátelé moji! Už jdu! A mimoto jsem hluboko v sobě nějak nejasně cítil, že dnes v noci se stane něco velmi neobvyklého. Něco osudného. Známé plakáty na stěnách. No ano, mim Josefín v bílých rukavicích, s dlouhou cigaretou v koutku úst, ty oči, přesně ten pronikavý pohled, Mim Josefín, světoznámý varietní umělec a jeho Symfonie ticha… Ach bože, a Kamila, ta krásná temná Kamila, v třpytivých šatech, štíhlá a svůdná, Šansoniérka Kamila… její hlas vás okouzlí, budete vzdychat rozkoší… A co je tohle? U vchodu stáli dva elegánové v černých oblecích. Zarazil jsem se. Zamračeně na mne pohlíželi. „Jste zván?“ zeptal se jeden z nich úsečně. „No, víte…“ „Dnes jen s pozvánkou,“ dodal ten druhý. To mne ovšem zklamalo. Vypadalo to, že se zde děje něco důležitého, možná se dnes koná nějaké vzácné vystoupení, jedno z těch, o nichž se tak vzletně psalo na těch plakátech, a zrovna mně by tato událost měla ujít? Byl jsem odhodlán nenechat se odradit. „Řekněte mi aspoň, co je tu dnes na programu.“ Jeden elegán váhal, ale druhý zakročil dříve, než stačil ten první

164

něco prozradit. „Promiňte, ale bez pozvánky vás pustit nemůžeme.“ Zřejmě je příliš nevyvádělo z míry, že jsem tak před nimi vytrvale stál a lačně se snažil škvírou ve dveřích zahlédnout alespoň něco z toho, co se děje uvnitř. S nehybnými tvářemi zírali před sebe a očekávali další hosty. Brzy se ve dveřích objevila zrzavá hlava a úsečně pokynula jednomu z elegánů, aby ji následoval. Než však stačila opět zmizet v oblacích namodralého kouře, jenž se škvírou ve dveřích vyvalil ven, povšimla si mé přítomnosti a chvíli na mne spočinula zkoumavým pohledem. „Kdo je to?“ zeptala se hlava. „Cizinec,“ opáčil elegán,“ nemá pozvánku.“ Zrzavá hlava si mne měřila pronikavým pohledem. Jako bych jí byl snad nějak povědomý, ačkoli já tuhle hlavu podle všeho nikdy předtím neviděl. „Vaše jméno?“ řekl zrzavec. Chvíli jsem váhal, a pak jsem se představil tím jediným jménem, jež mi přicházelo na mysl: „Ludvík.“ Hlava chvíli beze slova zírala. Pak jako by se probrala z ohromení a rychle začala jednat. „To je přece pan Ludvík, pitomci,“ vyštěkla na elegány. Zrzavec vystoupil ze dveří a s úsměvem od ucha k uchu ke mně přistoupil. „Omlouváme se, pane Ludvíku,“ řekl a podával mi ruku. „Pojďte samozřejmě dál, jste srdečně vítán v našem klubu.“ Zlehka se dotkl mého ramene a vlídně mne popostrčil dovnitř. Jak bych byl nějaká mimořádně význačná návštěva, osobně mne doprovázel nespouštěje ruku z mého ramene, přičemž druhou rukou, svírající mezi prsty cigaretu v kostěné špičce, rozkládal ve vzrušené gestikulaci. Měl jsem mezitím možnost prohlédnout si v tlumeném světle barových lamp jeho ostře řezanou zrzavou

165

hlavu. Skutečně, ten muž se zrzavým knírkem a špičatou zrzavou bradkou, s jakoby nepříjemně vystupujícími lícními kostmi a neustálým lehkým úšklebkem na rtech, vypadal tak trochu jako ďábel. Nebo takhle: kdybych si byl kdy měl představit ďábla, pak by se mi asi vybavil přibližně v podobě tohoto muže. „Víte, pane Ludvíku, nesmíte se na mě zlobit,“ hovořil ke mně ušlechtilým hlasem, „jsou to přeci jenom obyčejní nádeníci, nemohli vědět, že vy jste ten, kdo jste.“ „Ale to je naprosto v pořádku,“ namítl jsem, „já se nezlobím.“ „Po pravdě, nečekali jsme vás tu. Dlouho jste se tu neobjevil, neměli jsme o vás žádné zprávy. Kdybych to byl věděl, že se sem dnes chystáte, dal bych chlapcům nastudovat vaši fotografii, aby nemohlo dojít k takovým mrzutým nepříjemnostem. Ale vy mi jistě ve své velkorysosti odpustíte.“ „No samozřejmě, příteli. Už o tom nemluvme.“ „A jak se vám daří? Všecko v pořádku? Tak to jsem rád. Věřte, že už jsme tu o vás začínali mít strach. Jestli se jako s vámi něco nestalo a tak, to víte, v dnešním světě člověk nikdy neví, a vy jste se tu už dlouho neukázal, no, nezlobte se na mě, pane Ludvíku, ale víte přece, že mezi členy klubu je takovým nepsaným zvykem, že o sobě čas od času dají vědět. Jen asi před měsícem jsem dostal zprávu od barmana, že jste se tu objevil. Prý jste ale jen chvíli poseděl a hned jste zase šel. To jste mne mohl aspoň na minutku navštívit, byl bych vás moc rád viděl!“ V klubu bylo plno. Hučelo to tu nesčíslnými hlasy, lidé se patrně dobře bavili, ne jako minule, kdy tu sedělo jen několik potměšilých hostů a bez jediného slova nebo zvuku civělo do svých sklenic. Mezi lidmi jsme se museli doslova proplétat. Tolik členů klubu! Ani jsem netušil, že společenství je už tak široké. „Patrně netušíte, co máme dnes na programu,“ řekl zrzavec. „Je to tak? Pane Ludvíku, budete spokojen, budete velmi spokojen,

166

to vám můžu zaručit.“ Podnikem se nesly mohutné tóny piána, sladké, něžné melodie snivého tanga, a jako bych tuhle hudbu už někde slyšel, jako bych ji znal, jako bych ji velmi dobře znal, zcela jistě jsem toho člověka, co loudil zpod svých magických prstů tyhle kouzelné melodie, zcela jistě jsem jej už někdy v minulosti slyšel hrát, no určitě, za to bych dal krk. Zrzavec něco vykládal, ale mně bylo tak sladko naslouchat té snivé hudbě, že jsem jej sotva vnímal. „A jako vrchol dnešního večera,“ při těchto slovech jsem zpozorněl, „jako úplný, definitivní a velkolepý vrchol tohoto večera,“ zrzavec se triumfálně pousmál, „jsme pro vás připravili vystoupení… ano, jen pro vás…“ (ještě před chvílí tvrdil, že mne tu nikdo nečekal) „… velkolepé, ojedinělé číslo… no ano, konečně, konečně zase po dlouhé době, dnes večer… Iluzionista! Pane Ludvíku, to vám zaručuji, něco takového jste ještě nikdy nezažil. Ztratíte rozum! Iluzionista a jeho večer plný kouzel!“ To znělo zajímavě. Iluzionistu jsem znal z plakátů visících na schodech, a vždycky jsem toužil shlédnout jeho jedinečné představení. Mé mysli počala se zmocňovat nebývale rozmařilá nálada. „Ale teď už mne musíte omluvit, pane Ludvíku. Čekají mne další hosté a já se jim musím věnovat. Takže přeji příjemnou zábavu a v baru si dejte jeden drink na mě!“ Zrzavec se poklonil, blýskl ďábelskýma očkama a zmizel v namodralém kouři. Osaměl jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem se skrz hloučky vzrušeně debatujících lidí propletl k baru. Opřel jsem se o pult a čekal na barmana, až si na mne najde čas. Zaneprázdněně pobíhal sem a tam a s tím samým úlisným úsměvem, jaký jsem předtím spatřil na rtech zrzavce, pokyvoval na lidi a čas od času s někým prohodil pár frází. Černé vlasy měl ulízané dozadu, stejně jako minule, blýskal zuby, které v modrém osvětlení baro-

167

vých lamp jaksi nepřirozeně svítily, jako by je měl naleštěné. V uchu náušnici a nad očima to šílené klenuté obočí, člověk by se vsadil, že ho tam má nalepené, tak nepatřičně mu tam sedělo na čele; pohled na to husté obočí člověka až znervózňoval. A teď si mne konečně všimnul, s úsměvem na rtech se na mne obrátil a vesele zvolal: „Ahoj Ludvíku! To jsou k nám hosti! Tak co to bude?“ „Whisky s ledem. Na zrzavce. A dvojitou!“ „Přání budiž splněno.“ A dal se do práce na mé zakázce. Pojednou jsem si všiml, že mám na sobě elegantní oblek. Ale vždyť přece z nemocnice jsem utekl v pyžamu! Nepamatoval jsem se, že bych se byl cestou převlékal. A i kdyby, kde bych já vzal takovýhle oblek? Ale co. Nemá cenu po všem pátrat. Teď jsem tady a ostatně jsem docela rád, že jsem dobře oblečený, protože v pyžamu bych se tu musel cítit mezi všemi těmi elegantními dámami nepatřičně. Barman mi s tím svým věčným sterilním úsměvem podal mou whisky. Opřel jsem se zády o pult a pozoroval hemžení v sále. V jednom rohu zahlédl jsem malého hrbatého pianistu v obleku s krovkami, to byl ten, kdo kouzlil na svém nástroji ony tesklivé melodie. Nebýt toho, že už první pohled na něj mi doslova vyrazil dech, očaroval mne a paralyzoval, byl bych se musel té směšné postavičce zasmát. Shrbený nad klávesnicí, jemně se jí dotýkaje prsty, připomínal ten hrbáč nějakého skřeta z pohádky. Ale hrál tak překrásně! A jak já miloval tango! A jak já v tu chvíli miloval i život! No ano, život je tango. Dostal jsem neodolatelnou chuť na cigaretu. Instinktivně jsem zašátral po kapsách, ale cigarety jsem v nich neměl. Vedle mne, na barové stoličce, opřen lokty o stůl, seděl osamělý kouřící muž. Požádal jsem ho o cigaretu. Pomalu, strašně pomalu otočil ke mně plešatou hlavu, a jako by byl v transu, celou věčnost mu tr-

168

valo, než dokázal odpovědět. „Ale jistě, pane Ludvíku,“ řekl nevzrušeně a podal mi jednu. „Vy… vy mě znáte?“ vyhrkl jsem překvapeně. „Ale samozřejmě. Už si na mne patrně nepamatujete. A proč taky, já jsem jenom červ. Takových se vaším životem proplazily tisíce, nemůžete si nás všecky pamatovat.“ A než jsem stačil cokoli namítnout, zase obrátil svou plešatou hlavu a dál se zabýval svými záležitostmi. Nijak zvlášť jsem se nad chováním toho muže nepozastavil. Měl jsem svou whisky s ledem a byl jsem navýsost spokojen. Pozoroval jsem barmana, jak blýskaje zuby pobíhá sem a tam a s až nepřirozenou ochotou obsluhuje hbitě všechny ty dotěrné zákazníky, kteří na něho jeden přes druhého volali a dožadovali se své objednávky. Tlačenice u pultu způsobila, že jakási tlustá a velmi neobvykle oblečená žena přitiskla se přes svou vůli na mne svým tlustým a nepříjemně měkkým břichem, až mne málem odmrštila od mé sklenice. Odhodlaně jsem se však přidržel desky stolu a ze sklenky odstříklo jen pár kapek. „Ach, promiňte mi,“ řekla žena a zdálo se, že jí má blízká přítomnost nikterak nevadí, naopak, pod záminkou tlačenice ještě silněji se ke mně přimkla. Cítil jsem štiplavý pach potu. „V takovém davu aby se člověk měl pořád na pozoru,“ hřímala mi do ucha, „ty lidi tady, jsou přece jak psi, tlačí se jeden přes druhého a ani na dámu neberou ohled. Ale vy jste tak galantní!“ „Já?“ podivil jsem se. „Já, galantní?“ „Ale jen se nedělejte,“ trvala na svém žena, „tak pěkně jste se mě ujal. Támhleti by mě klidně roztrhali, no vždyť se na ně podívejte, ty jejich vzteklé tváře! Ty oči! Samí hrubiáni, holota! Opilí jsou a křičí jeden přes druhého, strkají do sebe, dáma nedáma, jen aby dostali svojí kořalku. Galantního muže, který by se v tom chaosu ujal osamělé křehké ženy, aby pohledal. Mám já to ale

169

štěstí, že jste mi připadl do cesty právě vy.“ „Ale promiňte,“ odporoval jsem, „já se vás přece nijak neujal a dokonce to ani v nejmenším nemám v plánu, naopak zrovna jsem se chystal v klidu a nerušeně si tu vypít svojí whisky.“ Dáma se ke mně čím dál silněji tiskla rosolovitým břichem a nezdálo se, že by se jí nějak chtělo z mé společnosti. „Docela nezaujatě jsem tu seděl, spokojeně popíjel, a vy jste do mě vrazila a málem mi i rozlila pití. A teď se ke mně tisknete, že sotva můžu dýchat, a tomu říkáte, že jsem se vás ujal?“ „Ano, ano,“ zajíkala se žena, „ujal jste se mě, ujal, jste moc milý muž. Takových už dnes na světě moc není! Děkuju vám.“ „Vy mi ještě děkujete? Nezlobte se, ale za co?“ „Děkuju vám, že jste mě vysvobodil od tamtěch hrubců a přitáhl jste si mě sem k sobě, kde je trocha místa a klid a můžu se tady aspoň volně nadechnout.“ Zlomeným hlasem jsem se pokusil namítnout, že se tedy vůbec nepamatuji, že bych ji byl k sobě nějak zatáhl, a mimoto se mi vůbec nezdá, že by tady bylo víc místa a dalo se volně nadechnout. „Ale nechte už toho přece!“ Žena se ke mně nakláněla, patrně z obavy, abych v tom hluku nepřeslechl její beztak pronikavý hlas. V ostrých závanech dorážel na mne její kyselý dech. „Já vás přece dobře viděla, jak na mě už delší dobu pohlížíte. Myslíte, že jsem si toho nevšimla? Proto jsem se taky snažila dostat se co nejblíž k vám. A to jsem přece čekala, že mě pak chytnete pevně za rukáv a přitáhnete si mě k sobě. Udělal jste to důmyslně, zlehka, abyste nevypadal jako hrubián, a zároveň rázně, abyste mě vymanil ze sevření těchhle bezcitných chlípníků. Věřil byste, že támhle na mě před chvílí jeden docela nestydatě dorážel? No byl úplně jako pes, slintal a šahal na mě.“ „Ale dámo, prosím vás. Copak já za to můžu, že jste se vetřela

170

do mý společnosti? Já jsem si tu chtěl jen v klidu přemýšlet a poslouchat tu kouzelnou hudbu, a najednou vy si sem přijdete a začnete tvrdit, že jsem si vás sem zatáhl. Co bych z toho přece měl? No řekněte?“ „Ale už toho mám tak akorát dost!“ vzkřikla žena téměř zlostně. „Chcete mi tady namluvit, že jste před chvílí neodstrčil drsným pohybem tohohle opilce, abyste mě mohl ochránit před davem? Že jste mě svýma chtivýma rukama neobejmul kolem pasu a nepřivinul si mě k sobě, skoro jako se k sobě vinou milenci? Za koho mě máte, drahej pane? Myslíte, že jsem jen nějaká fuchtle, kterou si může každej nestydatě osahávat? Co si o sobě ksakru myslíte? Že jste nějakej donchuán, kterýmu každá na zapískání skočí do náruče? To jste teda na omylu! To se teda vážně zatraceně mýlíte! Já tu mám někde svýho milence, Jaroslava, někde mě tu hledá, čeká na mě, protože mě miluje, oddaně mě miluje, chodí za mnou jako pejsek, jako ratlíček, a jestli nás tu takhle uvidí, jak si mě k sobě tisknete a jak mě teď už zcela nepokrytě osaháváte, tak z toho bude mít chudák újmu, já ho znám, špatně si to vyloží a rozpláče se, je to chudák citlivka, má mě tak moc rád, proboha, sesype se a bude se klepat a plakat, pravděpodobně s křikem uteče a bude se v zoufalství popadat za hlavu, bude toho na něj moc, neunese to, no uznejte sám, chudák Jaroslav, chudák Jaroslav...“ A tu si mě tlustá dáma k sobě přivinula a rozplakala se mi na hrudi, nevěděl jsem už, co bych měl říct, taková nepříjemná situace, byl jsem z toho celý nesvůj. Dáma se ke mně tiskla čím dál silněji a už se celá otřásala vzlyky, cítil jsem její slzy, jak mi kanou pod košili. Rád bych jí byl něco řekl, rád bych ji byl nějak utěšil, ale nenacházel jsem slov, v takovou chvíli zdály se mi jakékoliv řeči plané. Úplně jsem ji teď chápal a začal jsem litovat, že jsem se k ní prve tak netečně choval, ostatně představa

171

ubohého Jaroslava, jak nás tu takhle najde, mne tolik dojímala, až jsem se rozplakal spolu s tlustou ženou. No vážně, nenacházel jsem sice odvahu, abych se jí dotkl, takže muselo vypadat trochu komicky, jak jsem tam tak bezvládně stál s rukama u těla, zatímco žena se ke mně tiskla, objímala mne a čekala na pohlazení, ale tolik jsem teď litoval chudáčka Jaroslava, že jsem plakal spolu s ní a mé slzy jí dopadaly do vlasů. Měl jsem ostatně nějaký zvláštní důvod, abych způsoboval tomu zamilovanému chlapci tolik trápení? Proboha, přál jsem si úpěnlivě, jen ať nás tu takhle nenajde. Tolik ji miluje, nemůže bez ní být, hledá ji tu zoufale mezi všemi těmi lidmi, a my se tu k sobě mezitím vineme a vůbec nepomyslíme na to, že to toho ubohého chlapce může hluboce ranit. A kdo ví, třeba je opravdu tak citlivý, třeba skutečně uteče s křikem a my za ním budeme muset běžet, a to já bych tedy opravdu nerad, budeme ho muset honit, a třeba se zapleteme v davu a on mezitím vyběhne ven a tam ho porazí auto, protože bude zaslepený slzami, nebo si dokonce nedej bože sám něco způsobí, známe přece tyhle mladé zamilované chlapce! „Promiňte,“ chlácholil jsem roztřeseným hlasem tlustou dámu. „Tolik se vám omlouvám! Nedomyslel jsem, co všechno můžu vlastně způsobit! Jsem tak roztržitý! Jsem tak ubohý! Můžete mi ještě odpustit?“ Ale žena jen čím dál silněji vzlykala a zdálo se, že už zcela pozbyla smyslů. „Můžete mi odpustit?“ opakoval jsem zoufale svou prosbu. A najednou, aniž bych to byl čekal, zvedla ke mně tlustá dáma uplakanou odulou tvář, slzy jí rozmazaly stíny, takže připomínala v tu chvíli nějakého smutného klauna, upřela na mne pronikavý pohled a zašeptala: „Pusinku...“ Tohle jsem ovšem nečekal. Zděšeně jsem zíral do její žádostivé tváře, jíž jsem se počal bát, rozteklé stíny z ní dělaly za svitu ba-

172

rových lamp děsivou masku. „Pusinku,“ opakovala žena tiše. „Jen jednu, jedinou...“ „Promiňte,“ namítal jsem, „ale to přece nemůžu! Pomyslete na chudáka Jaroslava!“ Ale žena mě neposlouchala. „Pusinku,“ žadonila s ohavně našpulenými masitými rty, „to vám přece nic neudělá. Jen jednu jedinou pusinku, můžete zavřít oči, abyste mě neviděl.“ „Proboha, dámo!“ vzkřikl jsem už nadobro zmaten. „Tak aspoň na tvář,“ natočila hlavu a nastavila tvář, „aspoň sem, jednu, malou, můžete se mě jen tak dotknout, jen polechtat rty a hned zase ucuknout, a já hned půjdu, slibuju. Vám to přece nic neudělá a já budu šťastná.“ Co si počít? Bože můj, co si jen v takové situaci počít? Nadobro zoufalý popadl jsem se za hlavu. „Dámo,“ prosil jsem teď zase já, jako bych se cítil nějak zavázán ubohému Jaroslavovi a učinit takovou maličkost, jako políbit tlustou ženu na tvář, bylo by vůči němu neodpustitelnou křivdou. „Já to neudělám. Nechtějte to po mně. Neudělám to a neudělám, kdybyste mě tu prosila na kolenou.“ „Proboha!“ vyjekla tlustá žena a znělo to jako skřek přišlápnuté kočky. „Co by vám to udělalo? Co by vám to jenom udělalo? Jen jednu maličkou pusinku, pusinečku, polibeček... a teď už po vás dokonce ani nežádám, abyste se mě dotkl, můžete jenom tak naznačit, jenom tak neslyšně mlasknout, to mi úplně stačí, věřte mi. To je to jediné, co pro mě můžete udělat, je to tak těžké?“ A najednou se tlustá žena otočila, s nelibým, rozezleným výrazem v tváři, jako by ji byl někdo neomaleně vyrušil zrovna uprostřed roztoužení. A skutečně. Za ní stál shrbený, vyzáblý mladík, neobyčejně ošklivý, s měkkou a pokornou tváří posetou jizvami od neštovic. Stál tam s hlavou sklopenou studem či žalem a zdálo se, že pláče. Propadlá hruď se mu nadouvala vzlyky.

173

V očích tlusté ženy zasvitly zlé jiskry. Bál jsem se, aby neprovedla něco neočekávaného. „Miláčku,“ špitl roztřeseným hlasem mládenec, „miláčku, pojď domů.“ „Co to plácáš?“ vyštěkla tlustá žena a hoch se při zlém zvuku jejího hlasu ještě více nahrbil a roztřásl. „Miláčku, mně se tady nelíbí,“ řekl a ruka se mu zaškubala, jako by byl připraven krýt si v pravou chvíli tvář. „Á, ono se tomu tady nelíbí,“ ušklíbla se tlustá žena, „ono to chce domů! A co si to o sobě vůbec myslí?“ Mladík se teď už nadobro a nepokrytě rozplakal. „Tak abych nebyla neslušná, představím vás.“ A popadla jej za paži a prudkým pohybem ho postrčila blíže ke mně, jako se to dělá se zlobivými dětmi. Mladík měl hlavu stále sklopenou, snad se přede mnou styděl a bál se mi pohlédnout do očí. „Tohle je Jaroslav. Ale říkejte mu myš.“ Upřel na ni útrpný pohled. „No co čumíš! Jseš myš, nebo snad ne?“ A čekala s ukazováčkem přísně vztyčeným, jako když učitel čeká na přiznání provinilého žáka. Jaroslav pomalu pokýval hlavou. „Ano, jsem myš.“ „Tak se mi to líbí. A tohle je můj nový milenec,“ ukázala na mne. „Asi se budeme brát.“ Jaroslav na mne upřel zoufalý pohled plný nesmírné oddanosti tlusté dámě. Nehleděl však na mne jako na nepřítele, spíše jako by mne mlčky přemlouval. To se mi nějak podivně zalíbilo; ne představa nenadálého sňatku s tlustou dámou, ale mé výsostné postavení nad ubohým chlapcem, ten zvláštní pocit, jak na mně visel očima a pln dychtivosti čekal, jak se k tomu vyslovím. Jen jsem však pokrčil rameny a pokynul rukou k tlusté dámě, jako že o našich osudech v tuto chvíli rozhoduje ona, já že vlastně ne-

174

mám co říct. Jaroslav se s týmž tázavým a nechápavým výrazem otočil na ni. „Ale miláčku,“ špitnul sotva slyšitelně, „nechceš mi to aspoň vysvětlit?“ „Tobě já přece nemusím nic vysvětlovat. Myším se nevysvětluje.“ „Copak jsme spolu nezažili tolik pěkných chvil? Copak mě už ani trochu nemiluješ?“ Tlustá dáma se zamyslela. „Láska,“ mávla rukou jaksi pohrdavě, „co to je?“ „Co to je?“ opakoval Jaroslav zcela zmaten. „Ty to nevíš? Ty se ptáš? Láska... to je...“ „Láska je zrní pro myši,“ přerušila jej lakonicky. Jaroslav se popadl za hlavu a nechápaje už vůbec nic, otočil se zase s tázavou tváří na mne. „Pane, milujete ji?“ ukázal na tlustou dámu. „Ona neví, co je láska! Ani vy jste to nikdy nezažil? Ten oheň tadyhle, jak vás to spaluje, ale tak příjemně, tak krásně, že se tomu vůbec nechcete bránit, naopak, přejete si, aby to nikdy nevyhaslo, snažíte se to ještě víc rozdmýchat... ten pocit úlevy, jako když v bouři promoklý najdete přístřešek a tam se spokojeně osušíte a díváte se s úsměvem na déšť, který se vás už vůbec netýká... Láska, láska k někomu, koho můžete tiše zbožňovat, ke komu můžete s obdivem vzhlížet...“ Díval jsem se při jeho slovech na zpocenou tlustou dámu. Ztěžka oddychovala a teď už ne pohrdavě, ale soucitně shlížela na Jaroslava. „Ty můj básníku,“ skočila mu do řeči. Byl tak rozohněný, že mu do očí už zase vstoupily slzy. Přitiskla si ho k tlusté hrudi. Zaplul mezi její obrovitá ňadra jako do podušek. Vzlykal. „Vždyť ti to říkám, ty troubo. Láska je zrní pro myši a jestli po tom tak toužíš, tak tě nakrmím, ty moje myško. Nasypu ti zrní.

175

Tu máš!“ A počala častovat polibky ubohou hlavu Jaroslavovu. Chytla ji do dlaní a masitými rty ocejchovala každičké místečko, od čela až po bradu. „Na, papej, myško, žer. Tu máš zrní, spoustu zrní,“ smála se mezi polibky, jimiž ho zasypávala čím dál vášnivěji. „Myšky mají rády svoje zrní, viď?“ „Ano, ano,“ vzdychal ubohý Jaroslav šťasten a jeho drobné tělíčko teď už se zcela ztrácelo v náručí tlusté dámy. Tady už pro mne ovšem nebylo místa. Svou roli jsem v životech těchto dvou prazvláštních milenců sehrál a byl čas, abych se vzdálil. Jen jsem si ještě objednal u stále stejně tajemně se usmívajícího barmana další whisku, a odešel jsem od pultu. V sále teď už bylo docela plno, opilí lidé tu tančili a naráželi jeden do druhého; jako by se všichni navzájem důvěrně znali, objímali se a smáli se spolu, až jsem si začal mezi nimi připadat jako nezvaný cizinec. To mě do kola nikdo nevzal, to mě nikdo neobjal. Nechápal jsem jejich vztahy, nerozuměl jsem jejich rozhovorům, vždy jsem se jen někam docela náhodou nachomítl, na chvíli jsem se ohřál v něčí přítomnosti, aniž bych po tom vlastně nějak zvlášť toužil, a šel jsem zase dál svou cestou. Ale ta hudba! To čarovné Tango! Uspávala mne a rozněžňovala mé ztracené srdce. Pianista teď hrál už úplně šíleně, třískal do kláves, až praskaly struny v klavíru, chtěl jsem dojít až k němu a pozorovat jej při jeho pekelné hře, ale přes dav lidí jsem se nemohl proklestit, zůstal jsem tedy jen bezradně stát mezi tančícími páry a popíjel jsem svou whisky, zaposlouchán do té magické hudby pianistovy. Pojednou se v sále docela setmělo, hudba přestala hrát, ne, nepřestala, to já jsem ohluchl, protože jsem neslyšel ani ševel těch lidí okolo, neslyšel jsem docela nic, a jako bych snad dostal ránu do hlavy, zatmělo se mi před očima a chvíli jsem viděl jen neprostupnou tmu. Ale to netrvalo dlouho.

176

Jako bílý anděl, zalitá září zlatavého světla, vystoupila na pódium tajemná žena, a bože můj, tolik krásy jsem jaktěživ nespatřil. Kráčela pomalu a elegantně, nesla se jako temná víla, dlouhé štíhlé nohy na vysokých podpatcích, v tom ohlušujícím tichu neslyšel jsem nic než jejich něžný klapot. Její přenádherná vydutá hruď nadzvedávala se a klesala podle rytmu chůze. Přísahal bych, že ač byla ode mne daleko, slyšel jsem i šustot její bílé sukně. Slyšel jsem i její dech. A viděl jsem její oči, hluboké a temné oči, uhrančivé až k zbláznění, a to se mi nezdálo, to jsem nesnil: dívala se jimi přímo na mne. No ano, probodávala mne pohledem, očarovala mne svýma kouzelnýma očima. A ty vlasy! Dlouhé havraní vlasy, kaskády krásy, splývaly jí až do pasu a já bych byl v tu chvíli za to dal nevím co, abych se jich směl jen letmo dotknout. A bože můj: já tu ženu znal. Nevěděl jsem sice odkud, nevěděl jsem vůbec nic, ale znal jsem ji, snad z minulého života, nevím. A aniž by otevřela ústa, zazněl tím hrobovým tichem jako rajská hudba její šepot: „Ludvíku...“ Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem zíral na tu neskutečnou ženu, hltal jsem pohledem její tělo až do chvíle, než zmizela za oponou pódia. „Kamilo!“ vykřikl jsem, ale to už můj sten zanikl v lomozu zběsilého davu. Byl to jen přelud? No ano, teď už to tu zase hlučelo jako předtím, lidé tančili jako pomatení, smáli se a objímali, hudba zurčela, kvílela, svíjela se a kroutila, řvala do uší, ohlušovala, opíjela a nutila k zběsilosti, to všecko měl na svědomí ten malý hrbatý skřet, ten čaroděj, ano, teď už jsem o tom byl přesvědčený, byl to čaroděj. A po tajemné ženě ani památky. Ze snění mne vytrhla čísi ruka, kdosi mne chytil za rameno. Zprudka jsem se otočil, ale nebylo třeba se strachovat, byl to Zrzavec, můj přítel.

177

„Doufám, že se dobře bavíte, pane Ludvíku,“ zakřičel mi do ucha hlubokým hlasem, svraštiv při tom svou pekelnou tvář do nelidského šklebu. „Mám tu teď mnoho spěchu,“ mnul si zrzavou bradku, „tolik členů klubu najednou, to jsme tu ještě skutečně neměli. Tolik vážených hostů! Ale nemůžu se pořád vzpamatovat z nadšení, že tu máme vás, pane Ludvíku. Spěchal jsem, jen abych už mohl zase k vám. Ale vypadáte nějak zkroušeně, stalo se snad něco?“ „Ale ne, vůbec ne,“ koktal jsem, „náramně se bavím. Jenom...“ „No! Jen povídejte, pane Ludvíku! Jsem celý dychtivý splnit vám jakékoliv přání, vždyť to víte, navždy budu vaším služebníkem.“ Váhal jsem. „Já jenom... chtěl bych mluvit se zpěvačkou Kamilou. Ale nevím, jak se k ní dostat, tolik lidí tady...“ „Á, zpěvačka Kamila,“ pousmál se Zrzavec, „kdo by se nechtěl setkat se zpěvačkou Kamilou? A co teprv kdybyste ji slyšel zpívat! Bože...“ a snivým pohledem se zahleděl kamsi do dálky. „No, možná, až přijde čas, vás spolu seznámím. Teď už mne ale musíte zase omluvit, povinnosti volají. Bavte se dobře, pane Ludvíku!“ Poklepal mne přátelsky po rameni a zmizel v davu. Neuběhla však ani minuta a Zrzavec se objevil na pódiu. Všichni lidé teď ztichli a dychtivě očekávajíce, jaké nové velkolepé číslo konferenciér oznámí, zírali div ne s otevřenými ústy. Zrzavce osvětlil reflektor, vypadal teď dočista jako ďábel, jak tam stál před mikrofonem, v kuželu bílého světla, v jedné ruce třímal zapálenou cigaretu a druhou měl položenou na hrudi. Mlčel, oči přimhouřené. V sále se rozhostilo hrobové ticho. Zrzavec vypadal, jako by se hluboce zasnil, jako by meditoval, mikrofon přenášel jeho klidný a pravidelný dech. S očima stále stejně přimhouřenýma a s týmž pekelným šklebem ve tváři, aniž by snad jen hnul rty, pronesl znenadání: „Dámy a pánové, a nyní, jako

178

zlatý hřeb večera... přichází Iluzionista!“ Sálem se rozezněl nadšený potlesk a volání. „Ano, ano!“ křičelo publikum. „Iluzionista!“ Zrzavec pomalou chůzí, kouře rozvážně cigaretu, zmizel za oponou pódia. Za ohlušujícího potlesku objevil se teď místo něho vysoký, vyzáblý muž v cylindru. Tvář měl bílou a zlé oči mu v ní svítily potměšilými plamínky, triumfálně se pousmíval širokými ústy. Co mě však na něm v první chvíli zaujalo nejvíc, to byly jeho podivuhodné ruce. Tohle nebyly ruce normálního člověka. Tak dlouhé a štíhlé prsty jsem jakživ neviděl. Vypadaly jako prsty kostlivce, jako by na nich ani neměl maso, ostré prsty s vystouplými klouby. A vůbec celý ten muž jako by připomínal oživlou mrtvolu, jak byl vysoký a jak se nejistě klátil na svých tenkých nohách, dočista jako loutka, a taky se mi v jednu chvíli zdálo, jako bych zahlédl z jeho těla vystupovat tenké, sotva viditelné provázky, vedoucí kamsi nahoru ke stropu, jenž však byl zahalen tmou, takže nebylo možné říct, jestli se tam skutečně někdo neschovává a vyzáblého kouzelníka neovládá. „Svět je divadlo,“ zahřměl Iluzionista překvapivě mocným hlasem, jeho slova zazněla ztemnělým sálem tajemnou ozvěnou. A to bylo zvláštní: pokynul přitom hubenou rukou a odpověděl mu krátkou fanfárou orchestr, který snad musel být schovaný kdesi za oponou. Publikum jeho slovům nadšeně zatleskalo, souhlasně pokyvovalo hlavami. Tomu jsem nerozuměl, protože já na té větě neshledal vskutku nic, čemu bych měl věnovat nějaké nadšení. „Všichni jste jenom loutky!“ vyštěkl zas po nějaké chvíli Iluzionista a velkolepým gestem pokynul orchestru k nové fanfáře. Smál se přitom svými přísnými ústy jako by oznamoval nějaké dlouho očekávané číslo, a v jeho úsměvu byla zlá ironie. Publikum ještě více zajásalo, fanaticky hltalo Iluzionistova slova, jako by to mluvil Bůh.

179

„Ano, ano, má pravdu,“ otočil se ke mně můj soused, muž, kterého jsem nikdy neviděl, jenž však se na mne tak vřele usmíval, jako bychom byli staří známí. Ani nevím proč, snad abych jej uspokojil, pokýval jsem hlavou na souhlas. „No jistě,“ dodal jsem, „jsme loutky.“ „Život je laciná šaráda,“ pokračoval Iluzionista ve svém kázání, jež se mi čím dál méně zamlouvalo, avšak zároveň mne nějak neodolatelně přitahovalo. Snad to způsobovala kouzelníkova magická osobnost, cosi moudrého a přesto pouťového v jeho fanatickém hlase. Sundal si při tom z hlavy cylindr a vytáhl z něj vyděšeného králíka. Ten třeštil oči a klepal zoufale nožkama. „A teď, potřebuji jednoho dobrovolníka.“ Hned několik rukou vystřelilo dychtivě nahoru. Iluzionista ukázal prstem na tlustého pána v první řadě. Ten, usmívaje se štěstím jako malé dítě, vyškrábal se s námahou na pódium. „Toto je pan B.“ představil tlustého pána Iluzionista. „Zatleskejme panu B.!“ A nemusel ovšem dvakrát pobízet, sálem se rozezněl nadšený potlesk, dokonce několik lidí, patrně známých tlouštíka, na něho povzbudivě zavolalo. Iluzionista jej objal jednou rukou kolem tlustého krku a přitáhl blíže k mikrofonu. Tlouštík se připitoměle usmíval, styděl se a na čele a na krku se mu perlil pot. Co chvíli si masitou dlaní nervózně přejel po čele. „Pane B., teď nám budete odpovídat na otázky, ano?“ „Ale jistě, jistě,“ chrochtal tlouštík a v sále to pobaveně šumělo. „Jste jistě zvyklý odpovídat na otázky.“ „No, to jsem, to jsem. Celý život v podstatě odpovídám na otázky.“ „A milujete odpovídat na otázky. Když se vás někdo na něco ptá, celý se rozklepete horlivostí, spotíte se jako prase, jen abyste už mohl odpovídat.“

180

„No jéje, jak tohle víte?“ divil se tlouštík a potil se tolik, že to nemohli přehlédnout ani diváci v poslední řadě. „Jsem ovšem kouzelník,“ odpověděl kostlivec a lidé se tomu vtipu náramně zasmáli. „Žijete tak, abyste mohl dát každému na všechno uspokojivou odpověď, že ano?“ pokračoval ve výslechu Iluzionista. „Váš život je dotazník.“ Tlouštík musil až zatleskat nadšením. „No ano, ano!“ „A milujete ty, co se ptají, protože vy na to nemáte právo. Vy jste tu od toho, abyste odpovídal. A ze všeho nejradši se ospravedlňujete. A cokoliv uděláte, musíte si vždycky při tom k sobě říct: Co kdyby se mě na tohle někdo ptal? Jak bych mu to vysvětlil?“ „Pane!“ zvolal tlouštík. „Máte úplnou pravdu!“ „A co rodina. Máte rodinu?“ Iluzionista gestikuloval kostnatými prsty. „No, ano. Mám ženu a syna. Synovi je dvacet a mojí ženě jednapadesát, zrovna jako mně.“ „Máte rád svou rodinu?“ Tlouštík zaváhal, nepřestal se však křečovitě usmívat. „Ano, mám.“ „A máte rád sebe?“ Tlouštík znejistěl ještě více, a pak řekl: „No, ano. Myslím, že mám.“ „Tak se svlékněte!“ poručil Iluzionista. Za zběsilého skandování davu začal se tlouštík svlékat. Nejprve sundal kravatu, potom si přetáhl přes hlavu košili a odhalil své ohavné chlupaté břicho. „No, dál, dál,“ pobízel Iluzionista. Tlouštík si tedy sundal boty a kalhoty, a nakonec se značnou námahou i spodky, chroptě přitom vyčerpáním. Narovnal se a stál

181

tu před námi docela nahý, červenal se, potil a usmíval se připitoměle. Malé tlusté přirození viselo mu žalostně mezi širokými chlupatými stehny. Lidé na něho vesele pokřikovali oplzlé narážky. „A teď,“ vybídl Iluzionista, „zachrochtejte.“ „Chro,“ poslechl tlouštík bez váhání. „No, správně. Ještě!“ „Chro, chro.“ „Ano, ano,“ pochvaloval si kouzelník a kostnatýma rukama podněcoval obecenstvo k silnějšímu skandování. „Tak se nám to líbí, že ano? A teď zakvičte.“ Tlouštík se rozpačitě usmíval, ale splnit mistrovo přání mu zjevně nečinilo velké obtíže. „Kví.“ „No, jen směle do toho! Ještě!“ „Kví, kví,“ opakoval tlouštík. Iluzionista byl spokojen. „A teď vlezte tadyhle do bedny,“ pokynul na červenou skříň, již tu měl připravenu ke kouzlu. Tlouštík s úsměvem poslechl i tento příkaz a nemotorně nasoukal své tlusté tělo do bedny, nepřestávaje u toho nadšeně chrochtat a kvičet. Když v ní celý zmizel, Iluzionista za ním zavřel víko. „Zatleskejme panu B.!“ A znovu se rozezněl uznalý aplaus. Pokynul rukou a hlasité fanfáry zahrály naposled ubohému tlouštíkovi. Iluzionista zavřel oči, teatrálně zamával šátkem nad zavřenou bednou a vykřikoval při tom nesrozumitelná zaklínadla. „A je konec jednoho člověka, který rád odpovídal na otázky.“ A na důkaz svých slov otevřel před našima očima bednu, která teď byla skutečně prázdná. Tlouštík se propadl do věčnosti. V davu to zašumělo překvapením a úlevou zároveň. Zdálo se, že lidé mají skutečnou radost z nešťastného konce tlouštíkova. To jsem tak úplně nedokázal pochopit, ačkoliv... můj rozum nebyl

182

s to tuto skutečnost přijmout, ale v mém nitru to škubalo škodolibou radostí. Zíral jsem s jakýmsi úděsem na rozesmáté tváře obecenstva, jízlivého uspokojení jsem se však zbavit nemohl. Ten prasečí muž, jak jen byl směšný! Jak jen byl ubohý a směšný, jak tam tak před námi stál, tlustý a ošklivý, s masitým přirozením zoufale visícím mezi chlupatými stehny! Takový konec musel být pro něho jen vysvobozením! Nezámý muž, jenž se ke mně předtím tak přátelsky otočil, div mne teď samou radostí neobjal. Smál se na mne a halekal mi do tváře: „To bylo číslo, co? To byl kousek! Copak pan Iluzionista, ten dokáže vždycky překvapit, nemyslíte?“ „No,“ zkoušel jsem to rozpačitě, „kouzlo to bylo pěkný, ale copak vám toho tlouštíka není ani trochu líto?“ „Proč líto?“ opáčil muž skoro nevrle. „Vždyť to byl směšný ubožák.“ „No to nepochybně, jenže... měl přeci rodinu! A koneckonců, třeba to byl hodnej pán, třeba toho v životě hodně vykonal pro lidstvo, třeba to byl nějakej dobrodinec, pomáhal dětem a léčil nemocný... nebo já nevím... třeba před sebou měl ještě hodně nevykonaný práce... proboha! Copak si zasloužil takhle skončit?“ „Ale jděte!“ trval si pán na svém. „Tohle je přece jenom hra, to je jenom představení, tady jde o to, abysme se my pobavili, tady vůbec nejde o toho chlápka, ať je to ten tlusťoch nebo třeba támhleta paní nebo třeba vy...“ ukázal prstem na mne, a to mi tedy přeběhl mráz po zádech, „my se jenom chceme bavit, chceme se bavit z neštěstí druhých a být spokojení, že se to nestalo nám, a ostatně, byl to přece dobrovolník.“ „Ale určitě nečekal, kam až to dojde, určitě by se sám nepřihlásil, kdyby jen tušil, jak zle s ním kouzelník naloží.“ „Inu,“ pán pokrčil rameny, „to už k tomu tak nějak patří. Všecko je to loterie, všecko je to ruleta. Taky se mohl kouzelník usmys-

183

let a dát tomu ubožákovi truhlu plnou peněz a poslat ho pěkně domů, a to by pak tlouštík jinak kvičel. Ale to se nestalo, tlouštík zmizel, vypařil se, není, už nikdy nebude, a my jsme se pobavili. A že měl rodinu? Co nás to zajímá! To už není pro nás, to už není naše věc. Rodina si pravděpodobně trochu potruchlí, trochu oplaká svého tatíka, ale to nás přece nemusí zajímat, my jsme obecenstvo a obecenstvo chce zábavu. Obecenstvo je tu pánem! A obecenstvo se musí nasytit. Obecenstvo má hlad a nespokojí se s málem. Máte snad něco proti tomu?“ Pravděpodobně ani neočekával odpověď, odpověděl si sám. „Tak vidíte. Jste taky jenom divák a buďte rád, že Iluzionista nenechal zmizet vás. Ale i kdyby, my bysme se pobavili stejně, to mi věřte. My bysme dostali svůj díl a byli bysme spokojení. Tak už to chodí, to už je život, a život je šaráda, jak říká náš Mistr, no ne? Tak se bavte a nedělejte nesváry.“ Musel jsem uznat, že má muž svým způsobem pravdu. Ale můj rozum to stále nebyl ochoten přijmout. Přece není tenhle svět jen krvavým, nelidským cirkusem? Kam zmizel soucit, kam se poděla láska? „Láska je zrní pro myši,“ zaznělo mi v hlavě. Aha, tak je to. Láska je jen zrní pro ubohé, plíživé a plahočivé myšky. Viděl jsem před sebou obraz ženy, jak s ústy našpulenými do ohavného šklebu žadoní o polibek. Láska je taky jen kouzlo, jež má omámit šedivou zpocenou myš, aby se alespoň na chvíli cítila člověkem. A jako zbaven smyslů, dočista pomaten tímhle krutým divadlem, vykřikl jsem do nastalého ticha: „A co vy, pane Iluzionisto, miloval jste někdy?“ Lidé se na mne s údivem ohlédli, pobouřeni, že jsem si dovolil tak nestydatě přerušit kouzelníka přímo uprostřed nového kouzla. Ten ustrnul, s čarovným kloboukem v kostnaté ruce, a upřel na mne zvědavě své chladné bílé bulvy. Připadal jsem si pojednou

184

neskutečně trapně, jako bych byl provedl něco zcela neodpustitelného, stál jsem tam uprostřed popuzeného davu s ústy zkřivenými svým zoufalým výkřikem, jímž jsem tak neomaleně a drze vyrušil vzácné obecenstvo v jeho zábavě. Co jsem to jen provedl? Co to jen bylo za pitomou, ubohou a nemístnou otázku? Copak je tu na tohle někdo zvědavý? Avšak nemohl jsem jinak, bylo už mi všecko jedno, už tak jsem se ztrapnil natolik, že už mi nemohlo nic ještě více uškodit, a jako šílený musil jsem pokračovat ve své zoufalé, pitoreskní hře: „Dokázal vy jste se někdy zamilovat? Miloval jste někdy někoho? Nebo jste jen kus skály?“ Pán vedle mne, ač by mě byl v tu chvíli vztekem nejraději roztrhal, drknul do mne jen s největším sebezapřením loktem, abych byl už konečně zticha. Iluzionista si mne dál beze slova měřil pronikavým pohledem. Skoro jsem se až bál toho nelidského kostlivce, jako by očima pronikal až dovnitř mne, jako by mi viděl až do útrob a snažil se ve mně něco vyčíst. Po nekonečné chvíli, kterou bych snad byl už nepřežil, trvala-li by jen o chlup déle, ukončil kouzelník své vražedné mlčení, prohrábl si vyzáblou rukou černé, prořídlé vlasy, a pravil hlasem, v němž nebylo lze vyčíst jediného pocitu: „Podívejme, podívejme. Velice zajímavé. Myslím, vážené obecenstvo, že nyní uděláme malou změnu v programu. Měl jsem v úmyslu vyčarovat vám teď z králíka vylysalou fenu, ale myslím, že tu teď máme něco zajímavějšího. Pane,“ a ukázal na mne zlověstným prstem, „můžu vás teď poprosit o malou spolupráci? Šel byste laskavě sem ke mně na pódium?“ Obrátil se k zmateným divákům. „Chcete slyšet příběh pána? Chcete vidět, jak vypadá zamilovaný člověk?“ Sálem zašumělo váhavé mručení. Ovšem kouzelník měl již se mnou patrně své plány, nic nedal na hlas publika, zeptal se spíš

185

jen tak ze zvyku a ani vlastně neposlouchal odpověď. Váhavým krokem vydal jsem se k pódiu. Nechtělo se mi ospravedlňovat se tu před jízlivým kouzelníkem, něco mi ale zabránilo jeho přání neuposlechnout, snad že mne očaroval jeho napřažený prst a upřený pohled. Zkroušeně jsem vyšel po schůdcích nahoru. „Jaké je vaše ctěné jméno?“ optal se mne zdvořile, sotva jsem se jen trochu rozkoukal v záplavě oslnivého světla. Byl jsem vpravdě zmatený, proto jsem nemohl hned odpovědět. „Ale to je přece pan Ludvík,“ ozvalo se odkudsi z obecenstva. „No jistě, to je pan Ludvík!“ Iluzionista pokynul neviditelnému orchestru k uvítací fanfáře. „No tak zatleskejme panu Ludvíkovi za jeho odvahu!“ A sálem se rozezněl váhavý potlesk, jenž však patrně jen díky tomu, že jsem tedy ten proslulý pan Ludvík, postupně zesílil v bouřlivý, ohlušující aplaus. Jen s námahou jsem bojoval s ostrým světlem a ani při nejlepší vůli se mi nepodařilo rozeznat nic jiného než samotného Iluzionistu, jak se přede mnou impozantně tyčí, klátě do všech stran kostlivýma rukama. Žaludek svíral se mi nervozitou, už jsem se ani dost málo nedivil tlouštíkovi, že se tu nahoře tolik potil. „Takže co jste to vlastně říkal?“ pravil kouzelník a jako zpestření programu vytáhl z kapsy u saka ubohou vypelichanou holubici. Vyhodil ji do vzduchu, zmizela třepetajíc křídly ve tmě. „Co jste to říkal o... lásce?“ A při tom slovu se štítivě oklepal a udělal pohyb, jako by ze sebe sklepával odporného štíra. „Ptal jsem se vás,“ začal jsem nesměle, „jestli jste se někdy zamiloval. Promiňte mi tu drzost, pane Iluzionisto, ale zeptal jsem se jen, protože mě to zajímalo.“ „V pořádku,“ uklidnil mne pohybem ruky. „Jste asi člověk, kterého něco zajímá, je to tak?“ Obecenstvo vydechlo obdivem.

186

„Jsem ovšem Iluzionista,“ obrátil se k obecenstvu samolibě, „patří k mému povolání odhadovat lidi. Takže jsme tu měli pána, který rád odpovídal na otázky, a teď tu máme jednoho, kterého něco zajímá. Podivuhodné. Řekněte to kouzelné slovo.“ Nevěděl jsem, co má na mysli. „No, jen to řekněte, nestyďte se. Jste tu přece mezi svými.“ Váhal jsem, nebyl jsem si jistý. Kouzelník mne probodával zlověstným pohledem. „No tak, pane Ludvíku, to slovo!“ Odpověděl jsem tedy sotva slyšitelně to první, co mi přišlo na jazyk: „Láska.“ V obecenstvu to pobouřeně zahučelo. Kouzelník se zašklebil, ale bylo jasné, že jsem splnil správně jeho výzvu. „Slyšeli jste to? Jak to slovo zní mrzce... skoro odporně... Ještě jednou!“ „Láska,“ opakoval jsem zkroušeně. „Ó! Jak hnusné. Asi si rád libujete v nechutných věcech?“ Dodal jsem si odvahy a pravil jsem: „Ale já si nemyslím, že by na tom bylo něco nechutnýho. Nevěřím vaší hře. Přece každej člověk musí aspoň někdy milovat.“ „No tak podívejte. Já jsem přece Iluzionista a mým úkolem je klamat obecenstvo, dávat lidem falešné iluze a krmit je smyšlenkami, a čím lépe to udělám, tím jsem oblíbenější. Je to tak, velevážené publikum?“ „Ano, ano,“ tleskali ti hloupí lidé, „přesně tak!“ „Tak vidíte. A co kdybych ulpíval na věcech, s nimiž zacházím, zbytečnou a nemotornou láskou? K čemu? Co bych si s ní počal? Třeba tohle. Tady s tím ptákem,“ a vyndal z čarovného klobouku další vyděšenou holubici, také trochu vypelichanou, ale krásnou a bílou jako padlý sníh. „Tady s tímhle ptákem už jezdím hezkých pár let po světě. No, sám jsem si ji vypěstoval, sám jsem

187

byl u toho, když se klubala z vejce. Už toho se mnou tolik zažila, má dokonce, považte, i jméno! Anděla se jmenuje, tak jí říkám. Viď, Andělko?“ A přiblížil její ubohý zobáček až ke svým bezmála roztomile našpuleným rtům, člověk by byl v tu chvíli nevěřil, že k ní nemůže být kouzelník poután něžnou otcovskou láskou. Vždyť ji sám vypěstoval, vždyť ji i pojmenoval! No jistě, byl jsem dojat, ten starý, na venek necitlivý kostlivec má v sobě ještě zbytek lásky, jak by ne, a když už ji nemůže věnovat člověku, pak aspoň tomu malému tvorečkovi, kterého si chová něžně na svých prsou a jezdí s ním od města k městu, jako spolu jezdí dva věrní společníci. „Tolik jsme toho už prožili!“ pronesl s patetickým povzdechem. „Takže kdybych jen dopustil, abych tuhle svou malou věrnou Andělku třebas jen koutkem srdce miloval, jak bych se s ní mohl pak tak lehce rozloučit, až nastane její chvíle? Jak bych jí pak mohl s takovou lehkostí...“ popadl teď hrubiánsky její ubohé, malé, bílé tělíčko do svých kostlivých pařátů a udělal prudký pohyb... „zakroutit krkem?“ Skoro neznatelně to luplo, jak zlomil kouzelník holubici vaz. Z hrdla se mu při tom vydral neuvěřitelně odporný, nelidský zvuk podobný zachechtání ďábla. Polila mne hrůza, zůstal jsem stát jako zkoprnělý, zíraje vytřeštěnýma očima na tu nepochopitelnou scénu. Mrtvé holubici klesla bezvládná hlavička na hruď; ještě chvíli ji kouzelník držel v dlaních, vychutnávaje svůj strašný čin. Tmavě červená krev brzy skropila drobnými krůpějemi bílé peří holubice a její svěšené perutě, které už nikdy neměly vzlétnout. Jako kus nepotřebného hadru odhodil Iluzionista to mrtvé, nemilované tělíčko do kouta. Sálem opět zazněl nadšený aplaus. „Tak vidíte,“ řekl už zase klidně, „láska nemá v řemesle kouzelnickém svoje místo. A co teprv kdybych se snad naučil milovat svoje publikum, kdybych se naučil milovat ty, které klamu.

188

Láska jenom rozptyluje, dělá z člověka hlupáka. A to já nemůžu dopustit. Je třeba dokonale ovládat svoje grimasy. Je třeba nedat na sobě v žádném případě ničeho znát, jakékoliv pohnutí, jakoukoliv emoci. Když publikum chce, abych se smál, musím se smát, smát se tak upřímně, jak jenom to jde. Když publikum chce, abych byl na něj chvíli zlý, musím vypadat ďábelsky a chrlit plameny zloby. A co teprv, kdybych měl srdce zatížené nějakou zbytečnou láskou. Vždyť je to něco tak neprofesionálního! Vždyť je to hračka pro nezbedné děti, pozlátko, diabolo. Jak bych se mohl patřičně soustředit na svou práci. Ale podívejte,“ a vytáhl z kapsy balíček karet. „už bylo dost řečí a publikum žádá zábavu.“ „Ano, ano, zábavu! Chceme kouzla!“ řičelo pitomé publikum. „Teď si myslete nějakou kartu.“ Myslel jsem si červenou sedmu. Kouzelník počal míchat kartami, vykřikuje při tom svá grandiózní čarodějná hesla. To ovšem k jeho řemeslu neodmyslitelně patřilo, bez toho by se kouzlo nepochybně neobešlo. A to také publikum chtělo, to žádalo. Karty mu v rukou jen hrály, míchal jimi tak rychle, až oči přecházely. Byl to Mistr, skutečný Mistr, to se muselo nechat. Ovšem celá tato scéna mi něco připomínala, jako bych byl tohle už někdy zažil, no ano, no jistě, zcela určitě jsem to celé už někdy zažil, jen jsem si zaboha nemohl vzpomenout kdy a kde, ale znal jsem to a věděl jsem přesně, jak to dopadne, jako by se můj život motal v kruhu, v kruhu, kde věci se opakují z nezvratitelnou přesností, vždy znovu a znovu, jen pokaždé přijde zapomnění, takže mám dojem posloupnosti, ale to je jen iluze, vše se vždy znovu vrátí, po čase, čas jako by nebyl přímkou, ba ani spirálou, ale zamotaným kruhem nekonečné věčnosti, z něhož není možno se vymanit. Stál jsem jako u vytržení, zamyšlen, zatímco Iluzionista zběsile

189

míchal kartami. Znenadání se jeho kostlivé ruce zastavily a kouzelník si nacpal celý tlustý balíček do svého pekelného chřtánu. Ztěžka polkl a zašklebil se. Ale to nebyl konec kouzla. Jako by se nechumelilo, sáhl si Mistr dvěma prsty do ucha a vytáhl jednu kartu, stočenou do ruličky. V sále to zašumělo obdivem. „Je to tahle karta, nemýlím se?“ řekl triumfálně a kartu mi ukázal. Bylo to zelené eso. „Bohužel,“ špitl jsem nesměle, obávaje se kouzelníkovy reakce. „Já jsem si myslel červenou sedmu.“ „Ale, ale,“ opáčil a nevypadal ani trochu překvapeně. „Pan Ludvík se ještě od minule nepoučil.“ To mne ovšem zarazilo. Co tímhle myslel? Nerozuměl jsem už ničemu. „Samozřejmě jste prve myslel zelené eso.“ „Ne, pane kouzelníku, nemyslel. Byla to červená sedma.“ „Tak počkat. Na mě si nepřijdete, panáčku.“ Jeho tvář zbrunátněla, počal jsem se ho trochu bát. „Jakápak sedma, bylo to eso, tohle eso, zelené jak tráva po letním deštíku. Se mnou nejsou žádné špásy, pane Ludvíku.“ „Je mi líto, ale kouzlo se vám asi nepovedlo.“ „Jakpak to? Povedlo se mi víc než dobře. No jen zapátrejte v paměti, zdá se, že vám už docela tak dobře neslouží.“ Avšak ať jsem vzpomínal jak chtěl, byla to červená sedma, co jsem předtím myslel. „Tak teď už té vaší frašky mám tak akorát dost!“ zařval. „Co si vůbec o sobě myslíte? Co si myslíte? Vy červe!“ A jako by teď Iluzionista celý nějak vyrostl, skutečně, to se mi nezdálo: jeho obludná vychrtlá postava tyčila se nyní až někam ke stropu, zatímco já jsem se úměrně tomu zmenšil. Počalo mi být zima, nemohl jsem se tomu ubránit, štiplavý mráz cloumal teď mým ubohým tělem, musil jsem se obejmout rukama a drkotaje zuby zíral

190

jsem vyděšeně na toho šíleného, vztekem zbrunátnělého obra. „Vy opravdu myslíte, že jste něco víc než já, Iluzionista, pán zábavy a kouzel? Co tu záleží na vašem mínění? Co tu znamená vaše ubohá červí paměť? Co tu ostatně záleží na tom, co jste si myslel za kartu? Když já říkám, že to bylo zelené eso, pak to skutečně bylo zelené eso! Nejde tu o vás, vy jste jen slouha!“ A obrátil se k psímu publiku, jež jsem teď už zcela nepokrytě počal nenávidět. Ti lidé se svými ubohými, tučnými a olezlými tvářemi! A skutečně, všechny ty nechutné hlavy zábavychtivých a tupých čumilů změnily se teď v opravdové hlavy psů, no ano, bylo to šílené a nechutné, nebyli to už lidé, kdo uslintaně skandovali dole pod pódiem, ale ohavné olysalé čubky, štěkající a vrčící, připravené roztrhat pro svou mrzkou kost, desítky a stovky čoklích hlav syčely teď na mne a nenávistně prskaly! „Copak si to myslel prve tenhle pán za kartu?“ volal Iluzionista ke svým věrným psům, ochotných následovat jej snad až do plamenů pekelných. „Tenhle pan Ludvík, tenhle červíček? Copak si to myslel za kartu?“ „Zelené eso! Zelené eso!“ syčely čubčí hlavy. „Tak vidíte,“ obrátil se zase na mne, třímaje v ruce nevyvratitelný triumf. „Odvažujete se stát proti davu? Jestli chcete, shodím vás teď dolů, skopnu vás, ať si vás vezmou. Ať si vás roztrhají, ať si vás rozsápou. Patrně si budete až do smrti stát za svým, i když už dávno budete vědět, že nemáte pravdu, už to bude jenom vaše utkvělá, chorobná představa, už to bude jen vaše pitomá vytrvalost, která povede jenom k tomu, že vás lid rozsápe. Nejde tu přece ani trochu o nějaké vaše mínění, to jste ještě nepochopil? Nejde tu ani trochu o vás, jde tu o to, co mně se hodí k vykonání kouzla, a protože publikum chce vidět povedené kouzlo, povedenou iluzi, jde tu o to, co chce publikum. A publikum chce, abyste si myslel kartu, která je korunou úspěšného kouzla! Myslíte, že

191

můžete mít svobodnou vůli ve velikém světě iluzí? Ach, pane Ludvíku, tohle je divadlo, tohle je jenom divadlo, a na divadle musí herci přednášet svou roli, lhostejno, jestli se s ní ztotožní, nebo ne, naprosto a zcela lhostejno! Herci jsou jenom slouhové veliké, kruté a úchvatné magie! Nikoho nezajímá, co vy jste zač, odkud jste přišel a kam jdete, nikoho to ani trošinku nezajímá, vy jste jen červ, jen červ zábavy, všecko je to jenom šaráda a v té přece nemá nějaká ta vaše slavná a ubohá láska co pohledávat! Nebyli bychom všichni spokojenější,“ přeladil teď ten ďábel na smířlivější tón, „nebyli bychom spokojenější, kdyby se naše malé a ostatně docela bezvýznamné kouzlo velkolepě vydařilo? Kdybychom teď mohli jít všichni domů a libovat si, jak jsme se zase pěkně a bez chyby pobavili? Vždyť je to přece všecko jenom hra! Jenom hra, pane Ludvíku!“ Ne snad ani z obavy před vražedně se tvářícím, brunátným, kostlivým kouzelníkem, jenž se nade mnou tyčil v celém svém příšerném majestátu, ani z obavy před štkajícím publikem rozezlených a slintajících čubčích hlav, ale prostě proto, že jsem teď už nevěřil docela ničemu, a už vůbec své pokořené červí paměti stojící tváří v tvář té kruté hře, prostě proto, že jsem přijal pravidla představení, a co mi také ostatně zbylo, zvolal jsem zoufale a zároveň hrd sám na sebe, že jsem měl sdostatek ctižádosti přiznat se ke svému hnusnému omylu: „Máte přece docela pravdu, máte úplnou pravdu! Bylo to eso, zelený eso, co jsem předtím myslel! Eso zelený jako tráva po letním deštíku! Průzračný a zelený! Vždyť já jsem ostatně člověk bez paměti, vždyť ani nevím, jak se doopravdy jmenuju! Vždyť já jsem nic, docela nic i se svou láskou v téhle vaší šarádě iluzí! Nic, ne, ještě míň než nic, jsem červ!“ A Iluzionista, teď už zase nabyv své přirozené velikosti, pokynul triumfálně neviditelnému orchestru k nové, velkolepé fanfáře.

192

Publikum psích hlav teď už doslova ryčelo blahem. Ti šílení lidé hltali každé kouzelníkovo slovo jako by to k nim promlouval bůh, ne bůh, ale spíš ďábel, no ano, musel to být ďábel, ten kostlivec, divoce gestikulující dlouhýma bílýma rukama, s tváří znetvořenou zlým, triumfálním šklebem; viseli na něm očima a z oddaných chřtánů jim odkapávaly sliny blaženosti, to je tak okouzlil, očaroval je, hodil jim jejich kost zábavy a byl teď za to pro ně neomezeným vládcem. A co bylo nejhorší: i já jsem uvěřil té strašlivé hře, dočista zmatený stál jsem tam v záři reflektorů a kdyby to byl Iluzionista po mně žádal, byl bych se třebas svlékl do naha a kvičel jako předtím ten nebohý tlouštík. „Kdo jste?“ slyšel jsem se tázat zlomeným hlasem jako v horečce. „Jste bůh? Jste ďábel?“ Iluzionista se odmlčel, kostlivými prsty promnul si vytrčenou bradu a potom řekl bezbarvě: „Ne, drahý pane Ludvíku. Ani jedno ani druhé. Jsem umělec.“ „A teď,“ pronesl po chvíli napjatého ticha, „teď vám splním to, po čem nejvíc toužíte.“ Zamáchal zas teatrálně kouzelnickýma rukama a z oblaků modrého dýmu, který teď zaplavil celé pódium, vystoupila jako přízrak silueta ženy. „Dámy a pánové,“ vykřikoval, „speciálně pro pana Ludvíka, ubohého zamilovaného blázna... slečna Kamila, šansoniérka s hlasem nebeské lyry!“ Zazněl potlesk, a bože můj, to byla ona! Stála tam ve své neskutečné kráse, v černých, lesklých přiléhavých šatech, vlasy černé jak noc, usmívala se tajemně a hladila si boky. Dým se pomalu rozplýval a ta šílená kráska z něho vystupovala jako sen. Iluzionista se elegantně odporoučel ze scény; zničehonic jsem zůstal s Kamilou na pódiu sám, a kdybych byl v tu chvíli při smyslech, musel bych si připadat neskutečně trapně. Stál jsem tam vedle té

193

bohyně jako pes, ubohý bezvýznamný psík, vlastně jsem vůbec nevěděl, proč mne tam s ní kouzelník ponechal, když všichni lačně svlékali očima krásnou Kamilu a zároveň šlehali po mně nenávistnými pohledy, byli by si ze všeho nejvíc přáli, abych zmizel, abych se vypařil a nekazil jim dojem; byl jsem tam zkrátka úplně navíc, jako černá skvrna na bílých šatech. Ale na to jsem ani v nejmenším nepomyslel. Okouzleně jsem jen čekal, až Kamila otevře svá božská ústa. A skutečně, netrvalo dlouho a rozezněly se něžné, tiché tóny klavíru: to byla předehra. A Kamila začala zpívat. „Život je sen, miláčku nevěř mu ani slovo život je hračka pro umrlce“ Pranic jsem nerozumněl slovům, jež zpívala, ale její magický hlas mi stačil, abych to všecko chápal. Srdce se mi celé roztékalo láskou, ta smutná píseň mne kolébala. Ani jsem nebránil slzám, aby mi vyhrkly z očí. Už jsem nemohl vydržet ani vteřinu, zatoužil jsem hned teď obejmout tu neskutečnou ženu a líbat její rudé rty, líbat ji a hladit, a třeba jí umřít láskou v náručí. Napřáhl jsem ruce před sebe a jako ve snách jsem vykročil. Jenže po čase úporného snažení jsem seznal, že ač běžím ze všech sil ke Kamile, nehnul jsem se ve skutečnosti vůbec z místa. No ano, hýbal jsem rukama a nohama, běžel jsem až se mi čelo orosilo potem a sotva jsem popadal dech, musel bych už za tu dobu dávno vzlykat ve zpěvaččině náručí, a přece, jak se zdálo, nepohnul jsem se ani o píď. Nevadilo mi to a dál jsem se snažil, odhodlán třebas padnout vyčerpáním. „Láska je růže od pierota

194

rudá a voňavá láska je katedrála slunce“ Bože, tolik jsem po ní toužil! Avšak nemohl jsem se jí ani dotknout, ať jsem se snažil sebeúporněji. A brzy jsem také poznal, proč. Obrátil jsem k sobě dlaně a s hrůzou jsem zíral na ohavné krvavé skvrny, které mi z rukou vystupovaly jako stigmata. Můj údiv neznal mezí, když jsem ty samé skvrny spatřil i na chodidlech. Udělalo se mi zle. Co je to? Bože můj, co mi to zase provedli? Ovšem nepřestával jsem ze všech sil běžet. A teď jsem viděl: z krvavých ran mi vycházejí nitě, provázky, a vedou až někam nahoru ke stropu, kde mne kdosi neviditelnou rukou ovládá a nedovolí mi hnout se z místa. Místo toho mnou zmítá a já, v domnění, že běžím za Kamilou, zatím jen vykonávám rozkazy toho nahoře a můj pohyb se jako výsměch obrací v pitoreskní tanec zoufalosti, jemuž by se psí publikum bylo jistě vděčně zasmálo, nebýt zcela ohromeno zpěvem krásné šansoniérky. Byl jsem loutka. Jaké to kruté poznání! Ovšem příliš jsem si z toho vlastně nedělal. Jsem loutka, no tak co! Tak ať! Mám se snad kvůli tomu oběsit na provázku? Na vlastním provázku? Mám se snad utrhnout a uškrtit svého loutkoherce? Ne, to ne, na to loutka nemá a to jí není souzeno. Loutka je tu od toho, aby to přijala a byla za to vděčná. S tím se musí spokojit. A to bylo mé poznání. V tu chvíli se má zoufalost obrátila v bezbřehou radost. S jakou rozkoší jsem se teď hnal za Kamilou, ačkoli jsem dobře věděl, že se nikdy nebudu moct pohnout z místa! S jakou rozkoší jsem se zamotával do vlastních provázků! S jakým uspokojením jsem uklouzával, padal a zase vstával, s jakou radostí jsem tančil ten příšerný tanec, řičel námahou, oslepen potem a chechtaje se jako šílený!

195

„A tvoje touha, miláčku to je had zakouslý sobě do ocasu“ Bože, bože můj, to bylo šílený! Bylo to zběsilý, bylo to pekelný! Byl jsem loutka, která se splašila! Pot mi tryskal z čela, stékal do očí a oslepoval mne. Jediné, po čem jsem toužil, bylo obejmout Kamilu a v jejím náručí vydechnout naposledy. „A tvoje víra, miláčku to je ryba mrskající se na útesu“ Ne, nerozuměl jsem jejím slovům, vůbec jsem jim nerozuměl, a vlastně jsem ani neslyšel, co zpívala, ostatně to ani nepatřilo mně, snad ani nevěděla, že tu jsem s ní, na dosah ruky, že po ní toužím, toužím tak šíleně, a přesto nevěřím, že bych jí kdy mohl dosáhnout, vůbec tomu nevěřím a ani nechci věřit, ne, nechci věřit, a to je to, co mne vírou naplňuje, nevěřím vůbec, že bych se kdy mohl vymanit z pout osudu, že bych se kdy pohnul z místa, a to mi dodává odvahu dřít se a plahočit až do úmoru, až do úplnýho vyčerpání, dokud nechcípnu a nezůstanu bezvládně viset na provázkách jako hadr bez duše. A v tu chvíli se mi zatmělo před očima.

196