KONFLIKT V SEVERNÍ UGANDĚ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Cyrilometodějská teologická fakulta

Katedra křesťanské sociální práce Obor: Sociální a humanitární práce

Jiří Pasz

KONFLIKT V SEVERNÍ UGANDĚ Bakalářská práce

Konzultant: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D.

Olomouc 2008

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 23. 4. 2008

Jiří Pasz

Děkuji RNDr. Miloši Fňukalovi, Ph.D., bez jehož odborného vedení by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji i svým rodičům a Caritas VOŠs, bez nichž bych nemohl navštívit onu krásnou zemi – Ugandu. Na závěr bych rád poděkoval Petře Matulové za laskavé svolení k použití příběhu, jež zapsala při naší návštěvě uprchlického tábora Puranga. Tato práce je věnována všem dobrým lidem v Ugandě, kteří trpí nesmyslnou válkou.

OBSAH

SEZNAM ZKRATEK .................................................................................................... 5 ÚVOD .............................................................................................................................. 6 1

UGANDA .................................................................................................................. 9 1.1 Základní geografická a demografická charakteristika.......................................... 9 1.2 Historie ............................................................................................................... 13

2

1.2.1

Předkoloniální období................................................................................. 13

1.2.2

Britský protektorát ...................................................................................... 14

1.2.3

Nezávislost.................................................................................................. 19

1.2.4

Vláda Yoweri Museveniho......................................................................... 22

KONFLIKT V SEVERNÍ UGANDĚ ................................................................... 25 2.1 Charakteristika sporného území ......................................................................... 25 2.2 Charakteristika stran konfliktu ........................................................................... 26 2.3 Příčiny a okolnosti vzniku konfliktu .................................................................. 30 2.3.1

Nepotismus jako zdroj konfliktů ................................................................ 31

2.4 Klíčové události ve vývoji sporu, od vzniku do současnosti.............................. 32 2.4.1

Alice Lakwena a Hnutí Ducha svatého ...................................................... 32

2.4.2

Zrod Armády božího odporu ...................................................................... 35

2.4.3

Odchod do Súdánu...................................................................................... 38

2.4.4

Iron Fist....................................................................................................... 39

2.5 Přehled dosavadních strategií řešení konfliktu................................................... 41 2.5.1

Amnesty Act ............................................................................................... 42

2.5.2

Mírové rozhovory z Juby............................................................................ 43

2.6 Seznam otázek – sporných bodů bránících vyřešení konfliktu .......................... 46 2.7 Návrh strategie vedoucí k řešení konfliktu......................................................... 47 3

PŘÍPADOVÁ STUDIE.......................................................................................... 49 3.1 Humanitární důsledky......................................................................................... 49 3.2 Uprchlický tábor Puranga................................................................................... 54

ZÁVĚR .......................................................................................................................... 60 PRAMENY a LITERATURA ..................................................................................... 62 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA ................................................................................... 66

4

SEZNAM ZKRATEK AU

African Union

Africká unie

HSM

Holy Spirit Movement

Hnutí ducha svatého

HSMF Holy Spirit Mobile Forces

Síly Ducha svatého

ICC

International Criminal Court

Mezinárodní trestní soud

IDPs

Internaly Displaced Persons

Vnitřně vysídlení

LRA

Lord’s Resistance Army

Armáda božího odporu

MONUC Mission de l' Organisation des Nations

Mise OSN v Demokratické republice Kongo

Unies en République démocratique du Congo NRA

National Resistance Army

Národní armáda odporu.

NRM

National Resistance Movement

Národní hnutí odporu

OAU

Organization of African Union

Organizace africké jednoty

RPF

Rwandan Patriotic Front

Rwandská vlastenecká fronta

SPLA

Sudanese People Liberation Army

Súdánská lidově osvobozenecká armáda

UPC

Uganda Peoples Congres

Ugandský lidový kongres

UPDA The Uganda People's Democratic Army

Ugandská lidově demokratická armáda

UPDCA Uganda Peoples’ Demokratic Army

Ugandská lidově demokratická křesťanská armáda

UPDF Uganda Peoples Defence Force

Ugandské lidové obranné síly

WFP

Světový potravinový program

World Food Programme

5

ÚVOD Téma mé písemné bakalářské práce zní Konflikt v severní Ugandě. V rámci této práce zkoumám krizi, jež je považována za nejdéle nepřetržitě trvající africkou válku, jíž provázejí strašlivé humanitární následky. V roce 2003 označil tuto situaci zástupce OSN pro humanitární záležitosti za největší zapomenutou krizi světa.1 Během mé praxe v Ugandě

v roce

2006

a

návštěvy

uprchlického

tábora

Puranga

v jedné

z nejpostiženějších oblastí, byly stále patrné důsledky nejprudších bojů z let 2002 až 2004. Tento dnes již 22 let trvající konflikt byl dlouhou dobu opomíjen mezinárodními médii a stál na okraji zájmu široké veřejnosti. Pro většinu lidí je jen velmi těžko uchopitelnou záhadou, neboť o hlavním aktérovi této války je stále známo jen velmi málo. Joseph Kony, který stojí v čele Armády božího odporu, je obávaným vůdcem převážně dětské armády, schopné největších krutostí a šířící kolem sebe teror. Boj jeho hnutí je spojen s komplikovaným čarodějnickým kultem, jež skloubil animismus, křesťanství a islám. Běh věcí určují duchové, jež mluví skrze své médium – Josepha Konyho. Střety probíhají na území hranic mezi Ugandou, Súdánem a Kongem, které války změnily v anarchii. Mnohé milice, pohybující se v tomto prostoru, využívají vlády v nevypovězené válce. Nikdo neví zcela přesně, co se v těchto oblastech děje. Jedinou jistotou je, že v nich trpí obrovské množství nevinných lidí. Výběr tohoto tématu vychází především z osobní zkušenosti ze severní Ugandy. Monitorovací cesta do Purangy se nesmazatelně vryla do mé paměti, stejně jako osudy lidí z tábora, především bývalých dětských vojáků. Dalším důvodem byla značná nepřehlednost situace a nutnost systematicky popsat příčiny vzniku konfliktu, jeho průběh a humanitární následky. Vzhledem k tomu, že toto téma není dosud v české prostředí dostatečně zpracováno, snažím se přispět ke zvýšení všeobecného povědomí o problému. Je také nutné se postavit proti nedostatečné pozornosti mezinárodního společenství k těmto zapomenutým částem světa a poukazovat na to, že pokud se nezmění přístup hlavních aktérů, krize bude nadále pokračovat a podobné mohou nastat v budoucnosti. Časové vymezení práce je široké, neboť při hledání kořenů problému je třeba hledat v koloniální minulosti, v desetiletích diktatury a zároveň i v komplikovaných současných vztazích mezi zeměmi v regionu. Pro dostatečné osvětlení tématu je nutné popsat zvláštní religiozitu některých odbojových hnutí v Ugandě, jež se vyvinula 1

Srov. CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 6.

6

v 80. letech 20. století. Pozornost je věnována i Mezinárodnímu trestnímu soudu, novému aktéru mezinárodního práva, jehož prvním případem byly právě zločiny Armády božího odporu. Pokud jde o geografické vymezení, práce je zaměřena primárně na Ugandu, v širších souvislostech je však nutné se zabývat i situací v Súdánu a Kongu, jelikož válka začala v 90. letech přesahovat hranice Ugandy. V této práci bude použito deskriptivní, analytické a komparativní metody. Deskriptivní metoda je nezbytná k uvedení čtenáře do dané problematiky a k popsání vývoje zkoumané situace v Ugandě a dalších státech, jichž se konflikt týká. Analytická metoda umožní prostudovat problém více do hloubky a odhalit patřičné souvislosti, které konflikt osvětlují ze všech úhlů pohledu. Komparativní metoda bude využita zejména k porovnání situace v severní a jižní Ugandě, či mezi situací v oblasti postiženou válkou a jinými krizemi, jako je například Irák či Darfúr, pokud jde o humanitární následky. Dosavadní zpracování tématu je zatím v českém prostředí nutno hodnotit jako nedostatečné. Není mi známa existence ani jedné knihy vydané v českém jazyce, která by se primárně zabývala konfliktem v Ugandě. V denním tisku se téměř žádné články neobjevují. Okrajově se tomuto tématu věnoval např. National Geographic ve svém článku Zapomenuté krize světa. Ani zahraniční literatura se tématu příliš nevěnuje. Existují pouze dvě základní knihy, na které se pak odvolává naprostá většina dalších autorů ve svých studiích. Stěžejním dílem je kniha Heike Behrend Alice Lakwena & Holy Spirits, popisující vznik prvních odbojových hnutí po nástupu prezidenta Ugandy Yoweri Museveniho do úřadu v roce 1986, se zaměřením na genezi Hnutí ducha svatého, předchůdce dnešní Armády božího odporu. Ve své práci popisuje Behrend i etnogenezi a historii kmene Acholiů, z jejichž náboženství vychází dnešní spiritualita hnutí Josepha Konyho. Zaměřuje se na detailní popis struktury Hnutí Ducha svatého, jež vedla léčitelka jménem Alice Lakwena. Kniha rovněž podává poměrně detailní popis bojových taktik a střetů s ugandskou armádou. Na závěr se autorka věnuje vzniku Armády božího odporu. Druhou publikací je Trial Justice Tima Allena, jež je zaměřena na Konyho hnutí, Mezinárodní trestní tribunál, humanitární následky krize a možnosti řešení konfliktu. Kniha je velice cenným zdrojem informací o různých stranách této války, včetně ugandské a súdánské vlády či mezinárodním společenství. Rovněž umožňuje vhled do problematiky z pohledu lidí v uprchlických táborech a uvádí množství příběhů ze života v severní Ugandě. Především humanitární krizí se zabývá studie CSOPNU 7

(Civil Society for Peace in Northern Uganda) nazvaná Counting the Cost, jež nejprve shrnuje situaci v jižní Ugandě a úspěchy vlády v posledních letech, poté je porovnává se severní Ugandou. Podává komplexní přehled statistik pro uprchlické tábory, zejména ty, v nichž přebývají lidé z kmene Acholi. Ve studii jsou popsány jak humanitární, tak ekonomické a politické následky války. Uzavírají ji doporučení všem účastníkům konfliktu, jak jej co nejrychleji vyřešit. Pro pochopení mezinárodního rozměru konfliktu je cenná i studie Mareike Schomerus The Lord’s Resistance Army in Sudan: a history and Overview. Autorka se v ní zabývá působením Armády božího odporu v Súdánu a jejím napojením na Súdánskou vládu. Publikace podává svědectví o aktivitách Konyho hnutí ve válce v jižním Súdánu, zejména o bojích se Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou. Důležitým zdrojem informací o situaci v Kongu týkající se Armády božího odporu jsou dvě studie International Crisis Group Northern Uganda: Seizing the Opportunity for Peace a Northern Uganda Peace Process: The Need to Maintain Momentum. Cílem práce je nejprve krátce představit Ugandu v rámci stručné geografické a demografické charakteristiky. Následuje zmapování historie Ugandy, jež je rozděleno do čtyř částí, ve kterých jsou nastíněny počátky současného konfliktu v širších dějepisných souvislostech. Bez těchto souvislostí by byly okolnosti vzniku krize nejasné. Druhá kapitola je zaměřena na komplexní popis samotné války na severu země, především na sporné území, zúčastněné strany, vznik konfliktu a klíčové události v něm, dosavadní pokusy o jeho vyřešení a faktorů, jež tomu brání. Končí přehledem strategií, jež by mohly pomoci válku ukončit. V této kapitole si kladu za cíl, co nejvíce zpřehlednit tuto komplikovanou záležitost. Závěrečná kapitola podává svědectví o katastrofální humanitární situaci na severu Ugandy, po němž následuje popis mé zkušenosti z cesty do uprchlického tábora Puranga. Tato kapitola je nutná po předchozím popisu konfliktu jako ilustrace rozměru lidské tragédie, jež ho provází.

8

1 UGANDA V této kapitole se seznámíme s základní charakteristikou státu Uganda a jeho historickým vývojem. Události, jež se odehrály v minulosti jsou prvním klíčem k pochopení vzniku konfliktu v severní Ugandě.

1.1

Základní geografická a demografická charakteristika

Obr. č. 1. Geografická mapa Ugandy. 2

Uganda je vnitrozemský stát o rozloze 241 139 km2 ležící ve východní Africe při severních březích jezera Ukerewe (Viktoriina jezera).3 Na severu hraničí se Súdánem (435 km) a na východě s Keňou (933 km). Jižně sdílí hranici s Tanzánií (396 km) a se Rwandou (169 km). Převážnou část Ugandy vyplňuje náhorní plošina Východoafrické vysočiny, jejíž výška se pohybuje okolo 1 000 až 1 400 m n. m. Nejvyšší horou země je Mont Ngaliema ležící v pohoří Ruwenzori. Její vrchol dosahuje 5 109 m n. m. a i přesto, že leží na rovníku, je zaledněn a většinu roku zahalen mlhou. Výraznou dominantou na východě země je sopečný masív Mount Elgon s vrcholem Wagai 2

Geneva Foundation for Medical Education and Research [online]. 2007 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 3 Číselné údaje v této kapitole jsou převzaty z: MINISTERSTVO OBRANY ČR, Svět slovem a mapou. Afrika, s. 170-172, s výjimkou údajů citovaných samostatně.

9

ve výšce 4 321 m n. m. Říční síť Ugandy s četnými jezery (zabírajícími až 1/6 rozlohy země, tj. 44 tisíc km2) je tvořena z 98 % bohatě rozvětvenou stromovitou sítí řeky Nil, která odvodňuje zemi do Středozemního moře. Nil je na území Ugandy dlouhý 1 700 km z celkových 6 671km, pramennou oblast má v povodí jezera Ukerewe a z něj vytéká severozápadním směrem jako Victoria Nile. Dále protéká jezery Kyoga a Albertovým, za kterým nese jméno Albert Nile. Rostlinstvo a živočišstvo Ugandy je velmi pestré. Ve střední a západní části země převládá vysokotravnatá stromovitá savana s buší a lesíky opadavých druhů stromů. Podél jezer a řek se vyskytují rovníkové lesy, v močálovitých oblastech roste papyrus a rákos. Směrem k okrajům se charakter savany mění, převládá nízkotravnatá a křovinatá savana přecházející ve vyšších polohách v horskou step. V jižních horách jsou místy horské lesy, v nejvyšších polohách je vysokohorská sporá vegetace. Kdysi velmi bohatá zvířena, která náleží do africké etiopské skupiny, byla značně zdecimována konflikty probíhajícími zejména od 60. let 20. století. Její zbytky se nacházejí především v chráněných oblastech. Podnebí je převážně tropické dešťové, ve střední a jihozápadní části země pralesního (horko a vlhko), na ostatním území savanového typu (s ostře vyhraněnou zimní dobou sucha). Je zmírňováno vyšší nadmořskou výškou a četnými řekami a jezery. V pohraničních horách je podnebí chladnější. Výjimkou je oblast Karamoja na severovýchodě ležící na styku se suchou stepní podnební oblastí, kde je méně srážek a povrch vyprahlý. Sever má jediné období dešťů od dubna do listopadu, kdežto na jihu jsou tato období dvě – duben až květen a říjen až listopad. V nejchladnějším měsíci červenci převládá průměrná teplota kolem 21 °C a v nejteplejším lednu okolo 23 °C. Roční úhrn srážek je poměrně vyrovnaný, převládají srážky 1000 až 1500 mm, které směrem k severovýchodu klesají. V horách nad 3500 m n. m. spadne ročně až 2000 mm, časté jsou i sněhové přeháňky, zejména na vrcholech Ruwenzori s věčným sněhem a ledem. Hlavní město Kampala má průměrné teploty v lednu 23,3 °C, v červenci 20,8 °C a v roce 21,9 °C. Roční úhrn srážek činí 1 175 mm. Uganda je prezidentská republika, hlavou státu je prezident volený občany na 5 let. Zákonodárnou moc má jednokomorový Parlament, který má 332 poslanců s pětiletým mandátem. 215 poslanců je voleno obyvatelstvem a 117 vybíráno ve zvláštních volbách – 79 pro ženy, 10 pro armádu, 5 pro osoby ve věku od 18 do 35 let,

10

5 pro invalidy, 5 pro představitele odborů a 5 ex officio.4 Výkonnou moc má prezident, jež je současně hlavou vlády. Uganda je členem OSN od roku 1962, dále britského Společenství, Společného trhu východní a jižní Afriky (COMESA), Hospodářské komise pro Afriku (ECA), Hnutí nezúčastněných (NAM), Africké unie (AU), Organizace islámské konference (OIC) a dalších mezinárodních organizací. Populaci, která k roku 2007 činila 29,7 milionů obyvatel5, tvoří asi 40 etnických skupin, nejpočetnější jsou bantuští Gandové (Bugandové, Basogové, Baňorové, Batorové, aj.) s 18 %, Tesové 9 %, Nkoleové 8,2 %, Sogové 8,2 %, Gisuové 7,2 %, Čigové 6,8 %, Langové 6 %, Rwandové 5,8 %, Acholiové 4 %. Ostatní skupiny – mj. Súdánci, Pygmejové, Evropané, Indové a Pákistánci tvoří 30,8 % obyvatelstva. V zemi převládají dvě křesťanská náboženská vyznání: římskokatolické (46 %) a protestantské (44 %), zbytek jsou muslimové (9 %). Do obou těchto náboženství výrazně pronikají animistické prvky. Hustěji je osídlená severní část pobřeží jezera Ukerewe a centrální část země. Podíl městského obyvatelstva činil v roce 2007 12,9 % populace.6 Největší města kromě hlavního jsou Jinja, Mbale, Masaka, Entebbe, Mbarara, Soroti, a Gulu. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva činil v roce 2006 3,2 %.7

Obr. č. 2. Mapa jazykových skupin v Ugandě. 8 4

Srov. PARLIAMENT OF THE REPUBLIC OF UGANDA. Composition [online]. c2006 [cit. 2008-0415]. Dostupný z: . 5 Srov. REUTERS ALERTNET. Uganda [online]. c2002 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 6 Srov. tamtéž. 7 Srov. THE WORLD BANK. Country Brief - Uganda [online]. c2008, poslední revize březen 2008 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 8 Upraveno podle: LEGGET, I., Uganda, s. 88. (překlad autora).

11

Uganda je rozvojový stát s ekonomikou postiženou vleklými konflikty. Politické změny v polovině 80. let přinesly v oblasti ekonomiky tlak na snížení inflace, podporu růstu výroby a exportu. V 90. letech dochází k trvalému růstu výkonnosti ekonomiky, obnově infrastruktury, růstu exportu, poklesu inflace, postupně se zvyšuje bezpečnost na jihu země. Od roku 1998 byl tento trend narušen ugandskou vojenskou angažovaností (po boku Rwandy) na podpoře povstaleckých sil v sousední Konžské demokratické republice. Narůstá korupce zasahující až po vládní úroveň a dochází k chybám při prosazování strukturálních reforem. Růst HDP má poměrně trvalý charakter – průměrný roční růst v letech 1990-1998 činil 7,3 %, mezi lety 2000 až 2005 pak 5,6 %.9 V roce 2006 hrubý národní důchod podle Světové banky (WB) dosahoval 300 dolarů10 a inflace 6,7 %. Zahraniční zadluženost k roku 2005 činila 29 % hrubého národního produktu.11 Nerostné zdroje jsou poměrně značné, nejsou však patřičně využívány. Těžba měděné rudy u Kilembe na západě země byla v 70. letech přerušena. Od poloviny 90. let probíhá těžba zlata na severovýchodě země v okolí města Moroto. Zásoby tohoto ložiska jsou údajně druhé největší na světě. Dále se těží kasiterit (ruda cínu) v lokalitě Rusinga, wolfram v Kaliro a Kirwa, apatit v Sukulu u Torora, kamenná sůl v Katwe a Kasenyi. Známá jsou naleziště železné rudy, magnetovce, bismutu, berylu, azbestu, tuhy, fosfátů, tantalitu aj. Výroba elektrické energie činila v roce 1998 792 milionů kWh, z toho bylo 99 % vyrobeno ve vodní elektrárně Owen Falls na jezeru Ukerewe u města Jinja. Hutnictví železa se rovněž nachází ve Jinji. Strojírenství, chemický průmysl (hnojiva, barvy) u Kampaly a Torora, cementárny ve městech Tororo a Hoima, dřevozpracující průmysl v Jinji a Kampale, obuvnický průmysl v Jinji, Kampale a Entebbe,

textilní

v Kampale

a Jinji.

Významný

je

potravinářský

průmysl

zpracovávající zemědělskou produkci, a to v lokalitách Kampala, Jinja, Sango Bay, Lugazi a Kalifa. Zemědělství je hlavním sektorem národního hospodářství. Orná půda zabírá 25 % plochy státu, trvalé plodiny 9 %, lesy a křoviny 28 %, vodní plochy 18 %, zbytek je neproduktivní půda. Zavlažuje se 90 km2 půdy. Rostlinná výroba je zaměřená především na pěstování kávovníku, káva je hlavní vývozní komoditou – asi 2/3 objemu 9

Srov. THE WORLD BANK. Country Brief - Uganda [online]. Světová banka uvádí údaje přepočítané metodou Atlas, jejímž smyslem redukovat dopady kolísání směnného kurzu při porovnávání Národních důchodů států. Jde tedy o přepočet váženého průměru kurzu národní měny k americkému dolaru za několik posledních let. 11 Srov. THE WORLD BANK. Country Brief - Uganda [online]. 10

12

vývozu. Z dalších plodin se sklízí především pšenice, rýže, kukuřice, proso, čirok, brambory, sladké brambory, kasava/maniok, luštěniny, sojové boby, arašídy, sezam, bavlníkové semeno, bavlněné vlákno, zelenina, cukrová třtina, banány, plantýny (druh banánů), čaj, tabák. Významný je pro Ugandu také rybolov a těžba dřeva, např. mahagonu. Železniční síť je dlouhá 1 241 km a je využívána výhradně pro nákladní dopravu. Silniční síť měří okolo 30 000 km, z toho jen zhruba 2 000 km silnic má asfaltový povrch. Mezi největší současné výzvy patří zejména ukončení konfliktu v severní části země, boj s HIV/AIDS, dramatický nárůst případů onemocnění malárií, špatná infrastruktura, problematické vztahy se sousedními zeměmi jako je Súdán či Kongo, rostoucí míra korupce či lepší organizace vzdělávání a zdravotnictví na vesnicích.

1.2 1.2.1

Historie Předkoloniální období

O historickém vývoji subsaharské Afriky, a tedy i území, na kterém se rozkládá dnešní stát Uganda, toho víme poměrně málo především díky absenci psaných záznamů a neprostupnosti terénu. Je však známo, že ve 13.–14. století existovalo ve zmíněné lokalitě království Kitara, později známé pod jménem Bunyoro, jež zaujímalo větší část území dnešní Ugandy. V 17.–18. století vznikla další království Ankole, Kisiba a Buganda. Ke konci první poloviny 19. století pak jako první cizinci pronikali do těchto království Arabové, kteří zde zahájili obchod s otroky.12 Na území království Buganda se jako první z Evropanů dostal v roce 1862 britský cestovatel John Hanning Speke, hledající pramen Nilu, jehož kontrola byla pro Brity důležitá zejména pro ovládání Egypta.13 Zde se setkal s Mutesou I., králem Bugandy, titulem kabaka. Buganda byla v té době již nejvýznamnějším královstvím na území dnešní Ugandy. Speke do svých cestopisů zaznamenal svůj „…údiv nad vysokou úrovní civilizace a politické struktury, již v Bugandě nalezl“.14 Snaha o získání vlivu nad celou oblastí byla tedy do značné míry podmíněna pozicí v Bugandě. Mutesa I., obávaje se útoků z Egypta, souhlasil s návrhem pustit do svého království křesťanské misionáře – nesprávně usoudil, že jde o vojenskou pomoc. 12

Srov. PECKA, J., Uganda, s. 38. Srov. FERRO, M., Dějiny kolonizací, s. 105. 14 PECKA, J., Uganda, s. 38. 13

13

Členové Bristish Protestant Church Missionary Society dorazili v roce 1877 následováni v roce 1880 francouzskými misionáři ze společnosti Pères Blancs. Oběma misionářským skupinám se dařilo jak přimět část obyvatel ke konverzi, tak získávat vliv na stranu své mateřské země. Proto se ještě v průběhu 80. let 19. století tyto skupiny staly vzájemně značně nepřátelskými. Ve stejné době v zemi stoupá i počet konvertovaných na islám zásluhou aktivit arabských obchodníků.15 Po smrti Mutesy I. nastupil na trůn jeho syn Mwanga, který ale postrádal vladařské a diplomatické schopnosti svého otce a brzy ztratil kontrolu nad svým územím.

Obr. č. 3. Území dnešní Ugandy v roce 1886. 16

1.2.2

Britský protektorát

Během roku 1889 Mwangu navštívili němečtí kolonialisté pod vedením Carla Peterse a podepsali dohodu o přátelství s Německem. Velká Británie se začala obávat německého vlivu a potencionálního ohrožení svých pozic na Nilu. k 1. 7. roku 1890 byla

s Německem podepsána dohoda, jež dala Britům práva na území, která se

15

Srov. LEGGET, I., Uganda, s. 13. SUTTONLINK. African Countries Index [online]. [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 16

14

v budoucnu stala Ugandou. Později stejného roku do Bugandy přijíždí Frederic Lugard za Imperial British East Africa Company (IBEA), zřizuje úřad IBEA a pomáhá protestantům snižovat vliv římsko-katolické církve. Už v červnu roku 1894 prohlásila Velká Británie Bugandu za protektorát a zvolila systém nepřímé správy.17 Britové nejprve ovládali Bugandu prostřednictvím krále, s jeho pomocí v následujících dvou letech vedli války proti okolním kmenům. Podařilo se jim podrobit si další čtyři království a rozšířit protektorát o domorodá království Bunyoro, Toro, Ankole a Busoga. Poté, co se Mwanga v roce 1897 postavil jejich rostoucímu vlivu, byl sesazen a nahrazen svým nezletilým synem Daudi Chwou. Do roku 1918 pak Britové plně ustavili svoji autoritu v celé Ugandě, ať již prostřednictvím smluv nebo použitím síly tam, kde to považovali za nutné. V roce 1900 byla podepsána dohoda s Bugandou, jež přinesla království poměrnou autonomii a také ji přetvořila v konstituční monarchii, kontrolovanou ale z velké části protestantskými vůdci. Roku 1901 dosáhla železnice z Mombasy ke Kisumu u Viktoriina jezera, ze kterého byla Uganda dostupná lodí. Později byla železnice zavedena i do Kampaly a Jinji. V roce 1902 byly východní ugandské provincie postoupeny do protektorátu Britská Východní Afrika (British East Africa - Kenya), a to z administrativních důvodů. 1. dubna 1905 prohlašují Britové Ugandu svou kolonií – jednalo se tedy o dřívější území království : Buganda, Bunyoro-Kitara, Toro, Ankole, Kooki, Mpororo, Buzimba, Buhweju, Kitagwenda, Bunyaruguru, Bugweri Bufutulu, Buzaaya, Bunha, Bukwanga Kiki, Buima, Bugabula, Luuka, Bukooli, Busiki, Bukono, Bulamogi, Kigulu a Busoga.18 V roce 1904 začala komerční kultivace bavlny, ta se záhy stala hlavním exportním zbožím. Produkce kávy a cukru se výrazně zvyšovala během 20. let 20. století. Země nicméně na rozdíl od Keni přitahovala pouze malou skupinu evropských osadníků, kteří by ji stabilně obývali. Úrodu produkovaly povětšinou menší farmy v držení Afričanů bez použití plantáží, na rozdíl od jiných britských kolonií. V Ugandě se však usadilo mnoho Asiatů, kteří také začali hrát důležitou roli v místní ekonomice.19 Do začátku 70. let asijská komunita kontrolovala téměř celou ugandskou obchodní sféru – průmysl i zemědělství.20 Ve 20. a 30. letech Britové značně omezili bugandskou autonomii. V roce 1921 byly zřízeny rady výkonná a zákonodárná. Výkonná rada se skládala výhradně ze členů koloniální správy (první Afričané se stali členy v roce 17

Srov. BAKER, N. G., Modern African Nationalism, s. 351. RULERS. Uganda [online]. c2008 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 19 Srov. KYEMBA, H., A state of blood, s. 18. 20 Srov. tamtéž, s. 56. 18

15

1952), členové zákonodárné rady byli jmenováni z řad zámožných bělošských usedlíků (první Afričan se stal členem v roce 1945). Oba orgány měly pouze poradní funkci, v zemi vládl guvernér řídící se instrukcemi britské vlády. Tato politická struktura pak vydržela až do konce II. světové války. Během II. světové války došlo v Ugandě k rozvoji hospodářství. Země byla odříznuta od Velké Británie zaměstnané válečným úsilím. Británie se snažila pro své armády, bojující v severní Africe a Asii, zajistit maximální zdroje co nejblíže bojištím. Zdroje z Ugandy byly proto vítanou průmyslovou i zemědělskou pomocí. Objevila se buržoazie a stoupal i počet příslušníků střední třídy a inteligence. Koloniální a rasistický útlak ale stále nedovoloval vzniknout organizovaným skupinám, natož celonárodním politickým stranám s cílem nezávislosti. Na situaci se podíleli i bugandští feudálové svou separatistickou politikou a kmenové rozpory společně se spory náboženskými. Teprve v roce 1952 byl poprvé stanoven požadavek plné nezávislosti Ugandy. Začátkem roku 1945 došlo ve větších městech v Ugandě ke stávkám a demonstracím. Během demonstrací byly stovky lidí zraněny, zatčeny, mnoho lidí bylo zabito. 14 kmenových náčelníků bylo deportováno ze země. Při demonstracích se projevil u ugandského lidu nedostatek organizačních a politických zkušeností, poté, co byli vůdcové deportováni, povstání bylo kompletně dezorganizováno. Pro britskou vládu bylo významné, že se protestního hnutí nezúčastnili pouze rolníci a dělníci, ale i majetné vrstvy. Následně přešla kromě represivních opatření i k drobným ústupkům a kompromisům – v Ugandě byl reorganizován parlament, došlo k reformě zákonodárné rady, staří a konzervativní náčelníci byli zbavování funkcí a na jejich místo byli dosazováni lidé, kteří byli ochotni prosazovat koloniální zájmy.21 Protikolonialistické nálady však dále sílily a začalo vznikat organizované hnutí za nezávislost. V roce 1946 vznikla strana Bataka, při jejímž zrodu hráli významnou úlohu představitelé rodových seskupení – batakové – a její akce podporovala většina obyvatelstva, zejména v Bugandě. V roce 1947 byl založen Africký rolnický svaz, v němž byli organizováni především drobní rolníci, pěstující plodiny pro vývoz. Obě organizace pak těsně spolupracovaly při prosazování svých požadavků, např. na odstranění nízkých výkupních cen, rozšíření počtu volených členů parlamentu, demokratizaci koloniální vlády, právo volit náčelníky či svobodně obchodovat s bavlnou. Situace vyvrcholila v roce 1949, kdy byly tyto požadavky předloženy králi. 21

Srov. BAKER, N. G., Modern African Nationalism, s. 353-354.

16

Král zahájil s rolníky jednání, avšak britská vláda zasáhla, vůdci obou organizací byli zatčeni, uvězněni a obě organizace byly zakázány. Po zatčení došlo k bouřlivým nepokojům a lid žádal odvolání náčelníků. Nepokoje se rozšířily na celou Bugandu a bylo ničeno vlastnictví náčelníků. i toto povstání však bylo brzy potlačeno. Po potlačení povstání přistoupila britská vláda k dalším reformám – zvýšila počet Afričanů v celougandském zákonodárném sboru, zvýšila výkupní ceny zboží a založila úvěrovou banku. Vláda povolila zřizování družstevních čistíren bavlny, které byly do té doby monopolem evropských a asijských podnikatelů. Současně pracovala na vytvoření Východoafrické federace, v níž se měla Uganda dostat pod kontrolu keňské správy. Po těchto opatřeních došlo v Ugandě k dočasnému útlumu protikolonialistického hnutí. V roce 1950 byla založena Federace ugandských afrických rolníků a stala se základnou nové politické organizace – Ugandského národního kongresu (UNC) založeného v roce 1952. V době růstu národně osvobozeneckého hnutí se ve vnitřní politice začal zřetelně projevovat separatismus bugandských feudálů, kteří čekali na příležitost prosadit požadavek oddělení se od ostatní země a poskytnutí samostatnosti pouze Ugandě.22 Tato příležitost se naskytla v červnu 1953 po projevu britského ministra kolonií, který naznačil vytvoření federace z Keni, Tanganiky a Ugandy. Bylo jasné, že v takové federaci by klíčovou roli hráli evropští kolonisté z Keni a většina výhod, které si bugandští feudálové vybojovali, by byla zrušena. Bugandské politické kruhy vydaly okamžitě protest proti případnému prohlášení federace a žádaly odtržení Bugandy od zbytku země. Britská vláda se nejprve snažila vzniklou situaci vyřešit jednáním, když však selhalo, přistoupila k násilným opatřením – vyhlásila v zemi stanné právo a deportovala krále do Londýna.23 Proti postupu britské vlády se Uganďané opět vzbouřili, ta byla tentokráte nucena ustoupit, povolit králi návrat do země a v roce 1955 ho znovu dosadit do funkce. Současně změnila Bugandu z protektorátu na konstituční monarchii, kde král měl funkci „symbolu jednoty bugandského lidu“ a výkonnou moc měla nadále šestičlenná vláda, volená parlamentem a schvalovaná britským guvernérem. V té době byla podobná dohoda podepsána i s buňorským vládcem, titulem mukama, a ten se rovněž stal konstitučním monarchou. Současně docházelo ke strukturálním změnám v ugandské koloniální správě – byla reorganizována zákonodárná i výkonná moc a britská vláda již pomalu přecházela 22 23

Srov. PECKA, J., Uganda, s. 51. Srov. BAKER, N. G., Modern African Nationalism, s. 357-360.

17

k přípravě dekolonizace, jelikož se přímá koloniální nadvláda ukazovala stále jasněji neudržitelnou. Účast Afričanů v orgánech koloniální správy postupně přecházela ve většinu a Britové v Ugandě sledovali stejně jako v ostatních državách politiku vytváření vrstvy „odpovědných“ politiků, ochotných se za jisté výhody stát alespoň dočasnou oporou koloniálního režimu. V roce 1952 založený Ugandský národní kongres ve svém programu uvedl, že je organizací, která se snaží odstranit hospodářské, politické a kulturní bariéry, aby se tak ugandský protektorát stal mírumilovným a samosprávným státem. Jako hlavní cíl si stanovil sjednotit všechny kmeny Ugandy, dosáhnout její samosprávy, převést ugandské národní hospodářství do rukou ugandského lidu a uzákonit všeobecnou školní docházku. Kongres rovněž vyhlásil zásadu spolupráce s ostatními nacionalistickými hnutími v Africe s cílem likvidovat kolonialismus, rasismus a všechny formy národního útlaku a hospodářských nerovností. Kongres měl tedy pro své sociální požadavky podporu ugandského lidu. Ve vedení se brzy vytvořila dvě křídla – radikální a konzervativní. Radikální (pod vedením Abu Mayanji) hlásalo naprostou nutnost nekompromisního boje za nezávislost, konzervativní (vedené I. K. Musazim) se stavělo za nenásilné odmítání spolupráce s kolonisty. Převážná část vůdců byla z Bugandy, a proto převládali protestanti. Tato skutečnost byla příčinou toho, že katolické obyvatelstvo později poskytlo podporu Demokratické straně, v jejímž vedení byli katolíci. Ugandský kongres se zapojil do kampaně za návrat krále i přes neshody se separatisty a potencionální nebezpečí selhání jednotného boje za osvobození. V těchto letech docházelo uvnitř kongresu i v politických a hospodářských subjektech k mnoha rozbrojům, vzniklo a zaniklo mnoho poltických stran, jak nacionalistických, tak tradicionalistických. Nakonec vykrystalizovaly z těchto uskupení čtyři strany: Ugandský lidový kongres (Uganda Peoples Congres, založený v roce 1960), jež měl podporu většiny veřejnosti. UPC požadoval okamžitou samostatnost Ugandy. Demokratická strana (Democratic Party, založená katolickými nacionalisty z Bugandy), jejíž vedení zaujímalo mnohem mírnější postoj k britskému kolonialismu. Strana (DP) se orientovala zejména na příslušníky katolické církve a měla plnou podporu Vatikánu. Ugandský národní kongres zůstal třetí stranou politické scény, který však živořil po odchodu radikálního křídla do UPC. Stranu Kabaka Yekka (KY) vytvořili bugandští tradicionalisté z několika menších stran a měla za cíl prosazovat

18

zájmy bugandských feudálních kruhů. KY tedy omezila své působení výlučně na Bugandu.24 Ústřední vláda vypsala na březen 1961 nové volby do zákonodárné rady, avšak bugandská vláda oznámila, že se na nich nebude podílet, dokud nebudou splněny její požadavky vlastní nezávislosti. Britská vláda o těchto požadavcích odmítla jednat a bugandský parlament vyhlásil 31. 12. 1960 nezávislost Bugandy. Většina bugandského obyvatelstva se ale postavila proti tomuto kroku, nenásledovaly žádné akce a vše zůstalo při starém. Volby do ústředního bugandského zákonodárství měly být tedy úvodem k vnitřní autonomii. Voleb se zúčastnilo jen 5 % voličů. To vedlo k nepřesnosti poměru mezi dvěma nejsilnějšími stranami UPC a DP. Vláda byla vytvořena z členů DP a mnohem silnější UPC se ocitl v opozici. Za této situace svolala britská vláda do Londýna konferenci, na níž se zástupci britské vlády a ugandských politických stran dohodli o bodech příští ústavy Ugandy. Současně bylo dohodnuto, že Uganda obdrží k 1. 3. 1962 vnitřní autonomii. Vláda Demokratické strany zřejmě umožnila vnutit Britům Ugandě mnohem nepříznivější podmínky k dosažení samostatnosti, než kdyby volby vyhrál Ugandský lidový kongres. V Ugandě proto došlo k dalším volbám, a to 25. 4. 1962. V těch již vyhrál UPC a uzavřel koalici se stranou Kabaka Yekka. Dne 30. 4. 1962 byla vytvořena nová vláda UPC, ve které zasedli také představitelé KY. Na základě dohody ukončili pak bugandští separatisté svůj boj za nezávislost.

1.2.3

Nezávislost

V době od 12. 6. do 23. 6. 1962 na II. ústavní konferenci, která se konala v Londýně, se ugandská vláda zavázala k volnému pohybu kapitálu a zisku britských firem v Ugandě, bylo rovněž rozhodnuto, že všichni obyvatelé, pokud se nevzdají svého práva na občanství, stanou se automaticky občany Ugandy po dvou letech. Nejdůležitějším výsledkem jednání bylo rozhodnutí, že Uganda získá v říjnu 1962 samostatnost. Kromě ústavních otázek se projednávala i otázka tzv. ztracených okresů. Šlo o šest okresů, které připojili britští kolonizátoři po vítězství nad buňorským králem v roce 1894 k Bugandě. Na konferenci britská vláda rozhodla, že čtyři okresy zůstanou 24

Srov. PECKA, J., Uganda, s. 46-60.

19

natrvalo připojeny k Bugandě a zbývající dva byly 1. 1. 1965 po referendu (1964) připojeny ke království Buňoro.25 9. října 1962 byla vyhlášena nezávislost Ugandy, jakožto federace jednotlivých království, přičemž Buganda získala velkou míru autonomie. Ministerským předsedou se stal Milton Obote a Uganda se stala členem OSN. Prvním bezprostředním úkolem po osvobození země bylo dle UPC odstranit důsledky sedmdesátiletého koloniálního systému: zaostalost ugandského hospodářství, nemoci, analfabetismus. O rok později, v říjnu 1963, se Uganda mění na Ugandskou federativní republiku a vládce Bugandy Edward Frederic Mutesa II. se stal prezidentem (zároveň zůstal vládcem Bugandy). V roce 1964 prohlásil ministerský předseda Milton Obote, že hlavním úkolem vlády bude omezit růst politických stran a usilovat o rozvoj státu s jedinou stranou – Ugandský lidový kongres se tedy rozhodl sledovat socialistickou linii rozvoje. Do kongresu během roku 1964 vstoupili poslanci opoziční DP i poslanci koaliční KY. 28. 4. 1964 Ugandský lidový kongres zrušil koaliční dohodu se stranou KY a utvořil vládu pouze ze svých členů. V roce 1966 provedl ministerský předseda Obote, sledující dále prosocialistický kurs, státní převrat, zrušil ústavu a převzal úřad prezidenta.26 Podle nové ústavy z r. 1967 se Uganda stala unitárním státem v čele s prezidentem. Jednou z klíčových postav převratu byl tehdejší zástupce velitele ugandské armády Idi Amin.27 Obote Aminovi důvěřoval a využil jeho služeb, aby se zbavil jak krále, tak velitele ugandských vojsk Shabana Opolota.28 Po útoku na králův palác nezbývalo Obotemu příliš veřejné podpory a musel se začít spoléhat na armádu, do jejíhož čela jmenoval právě Idiho Amina.29 „Během několika měsíců se Uganda proměnila z mírumilovné demokracie ve stát blízký vojenské diktatuře.“30 Avšak mezi Obotem a Aminem se záhy vytvořila rivalita v boji o moc a zdá se, že Amin stál za pokusy o atentát na prezidenta v prosinci 1969 a červnu 1970.

25

Srov. KYEMBA, H., A state of blood, s. 22. Srov. LEGGET, I., Uganda, s. 19. 27 Idi Amin, příslušník kmene Kakwa, je jednou z nejzajímavějších a nejtragičtějších postav moderní africké historie. Rychlý kariérní postup mu zajistily jeho úspěchy v British African Rifles. Byl fyzicky velmi zdatný – stal se devětkrát šampiónem Ugandy v boxu v těžké váze. Neuměl téměř číst ani psát. Pravděpodobně praktikoval kanibalismus. Měl 5 žen, více než 30 milenek a 34 potomků. Během své vlády se stal notoricky známým po celém světě svou brutalitou – byl dokonce označován jako „Hitler Afriky“. 28 Srov. KYEMBA, H., A state of blood, s. 24-27. 29 Armáda byla v té době vyzbrojována a trénována za pomoci Británie a Izraele. 30 Srov. KYEMBA, H., A state of blood, s. 27. 26

20

V lednu 1971 odletěl Obote na konferenci hlav států Commonwealthu v Singapuru a Amin provedl v jeho nepřítomnosti státní převrat. Obote byl informován o státním převratu britským ministerským předsedou, který oznámil, že Idi Amin převzal kontrolu nad Ugandou. Amin svrhnul v té době již velmi nepopulární režim, v Kampale byl přivítán jako osvoboditel, v západním světě byl vnímán jako spojenec v boji proti komunismu. Nový režim byl rovněž závislý na podpoře armády, ale Amin nemohl důvěřovat vojsku vytvořenému Obotem. Proto ještě v lednu začaly první čistky.31 Amin pak vytvořil novou armádu podle koloniálního systému, který znal z British African Rifles. Na posty v armádě dosazoval Amin zejména žoldáky ze Súdánu, tzv. Núbi.32 Díky absenci jakýchkoliv vztahů k zemi, ve které tito vojáci sloužili, neváhali rabovat vesnice či obchody, terorizovat civilní obyvatelstvo, znásilňovat či mučit na potkání. V srpnu roku 1972 nařídil Amin všem Asiatům opustit zemi do tří měsíců, a to bez svého majetku.33 Tento tah Aminovi a jeho důstojníkům vynesl odhadovaných 500 000 000 dolarů, které za sebou zanechalo okolo 50 000 vypovězených. Ve stejném roce zahájily Oboteho síly (Ugandská národně osvobozenecká fronta – UNLF) invazi z Tanzanie a po jejich odražení se Amin začal mstít na civilním obyvatelstvu a domnělých přívržencích Oboteho. Zvyšující se Aminova paranoia měla za následek masové popravy. Před Aminem si nemohl být jistý nikdo, zavraždit nechal mnoho svých ministrů, armádních důstojníků, arcibiskupa anglikánské církve i jednu ze svých manželek. Konec jednoho z nejhorších afrických diktátorů přišel v roce 1979, kdy zoufalý Amin, čelící chaosu uvnitř země, mezinárodní izolaci a hledající zdroje pro svou armádu, spustil invazi do severní Tanzanie s cílem obsadit region Kagera a nařídil svým jednotkám rabovat. Tanzánská armáda zahájila protiofenzívu a porazila ugandskou armádu během několika měsíců již na ugandské půdě. Idi Amin uprchl do exilu v Libyi. Jeho režim za sebou zanechal ekonomický chaos a obrovské lidské ztráty, počet obětí se odhaduje mezi dvě stě až tři sta tisíci.34 V roce 1980 v pravděpodobně zfalšovaných volbách byl prezidentem zvolen podruhé Milton Obote. Oboteho represe byly nicméně stejně intenzivní jako ty Aminovy, jeho primárním cílem byla nejdříve oblast severozápadní Ugandy, odkud Amin pocházel, teror se ovšem týkal převážně civilního obyvatelstva bez mocenských 31

Srov. KAPUSCINSKI, R., The Shadow of the Sun, s.141. Srov. FERRO, M., Dějiny kolonizací, s. 96. 33 Srov. MEREDITH, M., The State of Africa, s.236. 34 LIBRARY OF CONGRESS. Country Studies [online]. c2006, poslední revize prosinec 1990 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 32

21

či politických ambic. Počet obětí druhého Oboteho režimu se odhaduje na 300 000, ze země uprchlo do Súdánu a Konga na 250 000 lidí.35 Otřesné masakry se později udály zejména v tzv. „trojúhelníku Luwero“ severně od Kampaly, kde se postupně formoval i odboj pod velením Yoweri Museveniho. Ten stejně jako Obote bojoval proti Idi Aminovi v sedmdesátých letech z Tanzanie, odmítl však uznat výsledky voleb z roku 1980. Jeho odbojová skupina se stala známou jako National Resistance Movement (NRM) – Národní hnutí odporu a její ozbrojené složky jako National Resistance Army (NRA) – Národní armáda odporu. Gerilová válka se postupně rozšířila do dalších částí Ugandy, stejně jako masivní a brutální represe Oboteho režimu.36 NRA ale postupně získávala převahu, v lednu 1986 se podařilo jednotkám rebelů dobýt hlavní město a Museveni byl 29.1. 1986 jmenován prezidentem.

1.2.4

Vláda Yoweri Museveniho

Prozatímní čtyřletý plán NRM počítal s vládou jedné strany, ve které bude zastoupeno širší spektrum kmenů, a která se vypořádá s korupcí. V roce 1986 byla změněna ústava, politické strany byly zakázány. Museveni argumentoval tím, že pluralitní systém politických stran rozděluje nerozvinuté země jako je Uganda etnicky, kmenově i nábožensky, což vždy vede ke konfliktu.37 Hnutí oproti tomu představuje demokratickou alternativu, ve které existuje sice jen jedna „strana“, ale všichni občané mají možnost se na politice podílet podle svých individuálních sil. Nová vláda se těšila široké mezinárodní podpoře, a ekonomie země, těžce poškozená léty teroru, se začala zlepšovat. Museveni přijal strukturální změny navržené Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem a soustředil se na klíčové problémy jako hyperinflaci a platební bilanci. Za Museveniho vlády růst HDP vystoupal z -3,3 % v roce 1985 na 11,3 % o deset let později, inflace dramaticky poklesla z 155 % v roce 1985 na 5 % v roce 2004.38 Na vesnicích, kde žije devět desetin obyvatelstva, se radikálně zlepšil přístup k pitné vodě ze 7,4 % v roce 1982 na 55 % v roce 2004.39 Uganda se stala první zemí v subsaharské Africe, která zavedla bezplatné základní vzdělání, což zdvojnásobilo počet žáků na prvních stupních, podařilo se 35

Srov. MEREDITH, M., The State of Africa, s. 238. Srov. LEGGET, I., Uganda, s. 25. 37 BORZELLO, A. Profile: President Yoweri Museveni. BBC News [online]. c2003 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 38 Srov. CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 6. 39 Srov. tamtéž, s. 6. 36

22

dramaticky snížit počet HIV pozitivních (z 18 % v roce 1992 na 6,4 % v roce 2004)40 díky vládní kampani „ABC“41, od roku 1992 do 2003 se podařilo snížit úroveň chudoby o 20 %. Během Museveniho vlády byla Uganda zapojena do několika regionálních vnitřních konfliktů či sporů v Keňi, Rwandě, Súdánu a Kongu, jež se většinou týkala poskytování financí, výzbroje a tréninku gerilovým armádám a hnutím. V roce 1987 došlo k roztržce s vládou prezidenta Daniel arap Moi, který nařkl NRM z podpory disidentských skupin v Keni. Spor vyvrcholil shromažďováním vojsk na hranicích ke konci roku. Jakékoliv uzavření hranic by však bylo pro Ugandu nemyslitelné kvůli závislosti ekonomiky na přístupu k Indickému oceánu skrze přístav v Mombase, došlo proto brzy ke smíru. Během gerilové války proti Oboteho režimu rekrutovala NRA kohokoliv, kdo byl ochoten bojovat, nezávisle na národnosti. k NRA se připojilo mnoho Rwanďanů žijících v Ugandě v exilu a i během Museveniho vlády zůstávali aktivní složkou ugandské armády. V září 1990 opustili v tajnosti rwandští příslušníci NRA kasárna, aby se připojili k invazi do Rwandy ze severní Ugandy. Oba vůdci jednotek rebelů Rwandské vlastenecké fronty (Rwandan Patriotic Front - RPF) Fred Rwigyema a Paul Kagame byli jedněmi ze zakládajících členů NRM. V začátcích invaze byli prezidenti Ugandy (Museveni) a Rwandy (Juvénal Habyarimana) účastni summitu OSN a Museveni byl nařčen, že se záměrně vzdálil ze země, aby nemohl invazi zastavit. Útok byl později zastaven díky pomoci Belgie, Francie a Zairu. Habyarimana následně obvinil Museveniho z podpory RPF a nařídil ostřelovat vesnice na hranicích. i přes později dojednaný pakt o bezpečnosti na společných hranicích kontrolovalo RPF většinu teritoria severní Rwandy. V dubnu roku 1994, po sestřelení letadla s prezidentem Habyarimanou před přistáním v Kigali, vypukla ve Rwandě genocida kmene Tutsiů a umírněných Hutů, při které zahynulo okolo 800 000 lidí.42 RPF se podařilo s pomocí ugandské armády dobýt Kigali, převzít kontrolu nad Rwandou a genocidu zastavit. Velitel RPF a Museveniho přítel Paul Kagame se stal prezidentem. Nová rwandská vláda se však obávala vojenských skupin, které se v chaotické situaci po genocidě 40

Srov. CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 6. Kampaň „ABC“ je dávána za vzor ostatním zemím Afriky jako příklad úspěšného překonávání tabu. Součástí je i osvěta ve školách a z vlastní zkušenosti z vesnických škol mohu říci, že dospívající mládež v Ugandě má o nebezpečí nemoci HIV/AIDS velký přehled. Uganda je pravděpodobně jedinou zemí, kde se snižuje počet HIV pozitivních. 42 Srov. UNITED NATIONS. Lessons from Rwanda: The United Nations and the Prevention of Genocide [online]. c2007, poslední revize 30.11 2007 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 41

23

přesunuly do Konga. Tyto jednotky byly podporovány konžským diktátorem Mobutu, a hrozily novým vpádem do Rwandy. Uganda společně se Rwandou podpořily jednotky Alliance des Forces Démocratiques pour la Libération (AFDL) Laurent-Désiré Kabily43, kterým se podařilo v roce 1997 svrhnout Mobuteho. Kabila se nicméně později obrátil proti svým východním spojencům, kteří nejevili příliš ochotu stáhnout se ze země. V roce 1998 začaly obě země podporovat rebely, kteří se pokoušeli Kabilu svrhnout. Tyto události vedly k tzv. „Druhé konžské válce“, ve které intervenovalo mnoho afrických států např. Zimbabwe, Čad, Angola, Namibie a Súdán a která má na svědomí přes 5,4 miliónů obětí.44 V roce 2001 obvinilo OSN Ugandu z ilegální těžby přírodních zdrojů v Kongu. Po odchodu ugandských jednotek z konžského území prezident Museveni opakovaně kritizuje neschopnost konžské vlády a OSN vyřešit bezpečnostní problémy, které pro Ugandu představují zejména jednotky Allied Democratic Forces (ADF), bojující proti ugandské vládě. Vzhledem k tomu, že vztahy se Súdánem za Museveniho vlády jsou úzce spjaty s konfliktem v severní Ugandě, budeme se jim věnovat v následujících kapitolách. Yoweri Museveni byl znovu zvolen prezidentem Ugandy v letech 1996, 2001 a 2006. V letech 1991 a 1992 byl zvolen předsedou Organizace Africké Jednoty (OAU). Byl označován jako nový typ afrického vůdce a podařilo se mu zemi vyvést z chudoby. Momentálně čelí zvětšující se domácí i mezinárodní kritice pro korupci, zapojení do válek v Kongu či neschopnost ukončit konflikt na severu Ugandy. Jedním z velkých problémů jeho vlády je i vysoký počet uprchlíků v zemi: 212 857 (Súdán), 20 564 (Kongo), 20 213 (Rwanda).45

43

Kabila vedl partyzánský boj proti režimu prezidenta Mobutu přes dvě dekády, hlásil se k marxismu a byl obdivovatelem Mao Ce-tunga. Podle Che-Guevary však byl neodhodlaným a neinspirujícím vůdcem. 44 Srov. BAVIER, J. Congo war-driven crisis kills 45,000 a month-study. Reuters AlertNet [online]. c2002, poslední revize 22. 1. 2008 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: . 45 Srov. CIA. The World Factbook. Uganda. [online]. poslední revize 15. 4. 2008 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: .

24

2

KONFLIKT V SEVERNÍ UGANDĚ

2.1

Charakteristika sporného území

Střety mezi ugandskou armádou (UPDF) a Armádou božího odporu (LRA) probíhají víceméně náhodně a neomezují se na určité přesně vymezitelné území. Současnou taktikou LRA je především rabování vesnic a únosy, kontaktu s UPDF se spíše vyhýbá. Z hlediska bojů v Ugandě tvoří významnou hranici řeka Nil, která odděluje jižní část země od severní, tedy i bezpečnou zónu od válečné. Ohniskem bojů jsou severougandské oblasti Gulu, Kitgum a Pader, kde je většinová populace kmene Acholi, zasahují však i oblasti Adjumani, Apac, Katakwi, Kaberamaido, Kumi, Lira a Soroti, kde převažují kmeny Langi, Madi a Teso.46 Výjimečné jsou střety LRA s bojovníky kmene Karamojů, kteří žijí na severovýchodě Ugandy na hranicích s Keňou. Vojenské operace LRA se odehrávají i na jihu Súdánu a severovýchodě Konga.

Obr. č. 4. Mapa oblastí postižených konfliktem. 47

46

Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s.1. Upraveno podle: DINGEMANSE, M. Ugandan districts affected by Lords Resistance Army. Wikimedia Commons [online]. c2004, poslední revize 22. 2. 2008 [cit. 2008-03-12]. Dostupný z: , (překlad autora). 47

25

2.2

Charakteristika stran konfliktu

Pro podobně komplikovaný konflikt, jako je ten v severní Ugandě, do kterého se postupně zapojilo okolo třiceti politických či vojenských skupin a několik národních vlád i mezinárodní společenství, je nezbytné pro orientaci nejprve představit nejdůležitější účastníky sporu. Jelikož kmenové uspořádání v oblasti východní Afriky přesahuje národní hranice, má konflikt svým způsobem i mezinárodní charakter a tedy i potenciál vyvolat větší ozbrojené roztržky mezi Ugandou, Súdánem a Kongem. Přesto, že se jedná o jednu z nejhorších humanitárních krizí současnosti, je konflikt stále na okraji zájmu médií i světové veřejnosti.48

HSM – Hnutí Ducha svatého (Holy Spirit Movement) – bylo jedním z nábožensky orientovaných povstaleckých hnutí vzniklých v Ugandě po svržení prezidenta Oboteho. Založila jej Alice Auma v roce 1986 poté, co ji k tomuto kroku údajně přiměl Svatý duch Lakwena. Hnutí bylo poměrně dobře organizované se sofistikovanou strukturou. Vedení zůstávalo v rukou Svatého ducha Lakweny, jehož vůle byla podle přesvědčení přívrženců hnutí pouze tlumočena velitelem. Podle ideologie HSM bylo vyvoleným etnikem Acholi, které bylo zároveň ale i nejhříšnějším kmenem Ugandy. Proto byl k lidu Acholi seslán Lakwena, který jej měl napravit. Ozbrojenou složkou HSM byly Síly Ducha svatého (Holy Spirit Mobile Forces - HSMF).49

LRA – Armáda Božího odporu (Lord’s Resistance Army) – je povstalecká skupina v severní Ugandě, která pod vedením Josepha Konyho podle svého prohlášení bojuje za zřízení křesťanského teokratického státu založeného na deseti přikázáních od roku 1987. Je jedním z nástupnických uskupení Hnutí Ducha svatého. Povstalci jsou obviňováni z páchání řady zvěrstev jako drancování vesnic, zabíjení, mučení, znásilňování a zotročování dětí a mládeže, které používají jako vojáky nebo sexuální otroky. V roce 2001 prohlásila vláda USA Armádu božího odporu za teroristickou organizaci.50

48

Srov. STANMEYER, J. Severní Uganda – Zapomenutá krize. National Geographic, prosinec 2005, s. 128-135. ISSN: 1213-9394 49 Srov. BEHREND, H. Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 36-66. 50 Srov. SCHOMERUS, M. The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 12-18.

26

UPDF – Ugandské lidové obranné síly (Uganda Peoples Defence Force) – jsou armádou Ugandy o síle 40–45 000 mužů. NRA byla takto přejmenována v roce 1995. V současné době se UPDF soustředí především na konflikt s LRA. Minimální věk pro službu je 13 let. Do roku 2000 se na výcviku této armády podílely USA v rámci iniciativy African Crisis Response Initiative. Tato spolupráce však byla ukončena jako výsledek ugandské aktivity v Kongu. Po stažení v roce 2003 byly opět obnovena limitovaná pomoc ze strany USA. Vojáci UPDF jsou nezřídka obviňováni z podobných násilností jaké páchá LRA.51

SPLA – Súdánská lidově osvobozenecká armáda (Sudanese People Liberation Army) – byla založena v roce 1983. Ačkoliv proklamovala marxismus stejně jako řada dalších povstaleckých uskupení na východě Afriky, nebyla v tomto ohledu příliš radikální. SPLA nevsázela příliš na zahraniční vzory povstaleckých skupin, ale spíše se snažila poučit z nezdarů předchozích ozbrojených střetů první súdánské občanské války z let 1960 až 1972, ve které proti súdánské vládě stála předchůdkyně SPLA Anyanya. Anyanya vznikla jako výraz odporu vůči arabizaci a diskriminaci obyvatelstva jižního Súdánu po vzniku samostatného státu (1956) a zejména po převratu z roku 1958. Jejími prvními členy byli bojovníci ze starších povstaleckých skupin z koloniální éry, vyšší úředníci místní správy a studenti. Jednalo se však o velice rozpolcené uskupení nebo spíše soustavu několika povstaleckých skupin. Vůdci jednotlivých frakcí se navzájem neuznávali a soupeřili mezi sebou. Kvůli separatistickým cílům navíc nemohli získat podporu okolních států (Etiopie a Ugandy), které samy na domácí půdě vedly boj se separatistickými skupinami. Teprve díky podpoře Izraele (zprostředkovaně přes Ugandu a Etiopii) jednomu vůdci – Josephu Laguovi – vzniklo poněkud centralizovanější vedení schopné vstoupit do rozhovorů s chartúmskou vládou a dojít tak k mírové smlouvě z Addis Abeby z roku 1972. Důvodem k obnovení bojů bylo nedodržování smlouvy z Addis Abeby a zejména násilné vyvlastňování půdy za vlády Jaafara Nimeiriho. SPLA se na rozdíl od Anyanye formovala jako celonárodní opozice vůči režimu. Anyanya II byla na konci 70. let a počátku 80. let rovněž spíše zastřešujícím názvem pro řadu ozbrojených skupin. Z důvodu súdánské podpory skupinám bojujícím proti Dergu (vojenská junta v Etiopii pod vedením Haile Mariam Mengistu) ovšem Etiopie tentokrát aktivně podporovala odpor jihosúdánských seskupení. Společně s Libyí (ta podporovala jižní frakce až do 51

Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s. 55.

27

roku 1985, kdy po pádu Niemiriho soustředila všechnu podporu jen severosúdánské straně Umma pod vedením Sadiqa al-Mahdího) tak přispěly ke konsolidaci roztříštěných ozbrojených formací. Pod vedením Johna Garanga, který de facto zběhnul ze súdánské armády, se v červenci 1983 zformovala SPLA z několika frakcí Anyanye II. Chartúm za vlády Nimeiriho i Sadiqa al-Mahdiho podporoval různé odštěpené frakce Anyanye II, které se vyhraňovaly zejména vůči dominaci kmene Dinka (včetně Garanga). Na počátku devadesátých let musela SPLA čelit několika tlakům – spolčení některých oblastních velitelů s chartúmskou vládou (zejména Riek Mashar a Lam Akol z oblasti Horního Nilu, kteří se odvolávali na Garangův autoritářský styl vedení), ukončení etiopské podpory po pádu Mengistova režimu a snahám některých velitelů uvnitř SPLA svrhnout Garanga. Chartúmská vláda podporovala jakýkoliv odpor vůči Garangovi včetně těch stran, které žádaly úplnou nezávislost jižního Súdánu. V letech 1992 až 1994 SPLA ztratila řadu pozic a komentátoři jí předpovídali pád. Přesto se udržela – díky vnější podpoře (Uganda, Eritrea i Etiopie, kde všude Chartúm podporoval islámistické separatisty) i pevné opoře ze strany obyvatelstva, které oceňovalo fungující správu území ovládané SPLA (i přes její zjevně vojenský charakter). Ke zvratu došlo v roce 1995; k velkým úspěchům včetně obnoveného obklíčení Juby došlo v roce 1997, mimo jiné i díky současným ozbrojeným aktivitám nově vzniklých uskupení jako severosúdánské Národnědemokratické aliance (NDA) a Súdánských spojených sil (SSS – šlo především o bývalé příslušníky súdánské armády, kteří byli odstraněni čistkami vládnoucí Národní islámské fronty či sami zběhli). V roce 2005 byla mezi SPLA a súdánskou vládou podepsána smlouva rozšiřující jihosúdánskou autonomii. V červenci 2005 zemřel John Garang při pádu vrtulníku na cestě z Ugandy.52

UPDA – Ugandská lidově demokratická armáda (The Uganda People's Democratic Army) – byly skupiny rebelů operující v severní Ugandě od března 1986 do května 1988, jež se zformovaly v jižním Súdánu. Jejich cílem bylo vytlačit NRA z území Acholiů. Acholiové povstání všeobecně podporovali, neboť se obávali represí nového režimu a protože NRA páchala na civilním obyvatelstvu mnoho násilností. Ke konci roku 1986 UPDA kontrolovala většinu venkova, nicméně nedokázala převzít větší města. Mnoho vojáků rebelů dezertovalo a z některých jednotek se staly spíše 52

Srov. SCHOMERUS, M., The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 28.

28

loupeživé bandy. Obyvatelstvo severu postupně přestávalo UPDA podporovat a přiklánělo se k HSMF, jež navíc nabízela i vizi pozemského ráje. V roce 1988 se vojenské operace UPDA zdály čím dál více beznadějné, a proto byla v polovině roku podepsána mírová dohoda. Vrchní velitel Odong Latek se přidal ke skupině rebelů okolo Josepha Konyho.53

ICC – Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court) – vznikl roku 2002 jako stálý soudní dvůr, který má stíhat osoby zodpovědné za zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a potenciálně také zločin agrese, až bude uspokojivě definován. Sídlo má v nizozemském Haagu, stejně jako Mezinárodní soudní dvůr. Mezinárodní trestní soud, o jehož vzniku se vedly diskuse již před II. světovou válkou vznikl jako reakce zkušenosti s fungováním ad hoc tribunálů, jakými jsou Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (1993) nebo Mezinárodní tribunál pro Rwandu (1994). Na popud OSN byl 17. července 1998 na mezinárodní konferenci v Itálii přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu (Rome Statute of the International Criminal Court). Poměr hlasů byl 120 pro ku 7 proti, hlasování se zdrželo 21 delegátů. Proti byly USA, Izrael, Čínská lidová republika, Irák, Katar, Libye a Jemen. Spojené státy (v době, kdy byl prezidentem Bill Clinton) smlouvu podepsaly, ale už ji neratifikovaly. George W. Bush po nástupu do úřadu v roce 2001 odvolal i její podpis. Požadovaný počet šedesáti ratifikací dosáhl Statut 11. dubna 2002 a vstoupil tak v platnost. k 1. lednu 2006 už počet ratifikací dosáhl 100. Oficiální vznik soudu je 1. července 2002, což je také datum, od kterého se počítá jeho působnost (stíhání a trestání zločinů spáchaných před tímto datem není tedy v pravomoci Mezinárodního trestního soudu, a mohou být na mezinárodní úrovni postihovány zřizováním ad hoc mezinárodních trestních soudů či tribunálů – např. Zvláštní soud pro Sierra Leone; vznik Mezinárodního trestního soudu rovněž nevylučuje pravomoc Rady bezpečnosti OSN zřizovat v budoucnu další ad hoc tribunály). Česká republika Statut podepsala 13. dubna 1999, ale dosud jej neratifikovala. V prosinci 2003 požádal prezident Yoweri Museveni hlavního prokurátora ICC o vyšetření situace týkající se zločinů LRA a Uganda se tak stala prvním státem, který se na soud obrátil. Hlavní prokurátor Luis Moreno-Ocampo zahájil 28. června 2004 53

Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s. 25-52.

29

vyšetřování a 14. října 2005 vydal ICC zatykač na pět členů LRA včetně jejího vůdce Josepha Konyho.54

OSN – Organizace spojených národů (United Nations Organization) – je mezinárodní organizace, jejímiž členy jsou téměř všechny státy světa (v červnu 2006 měla 192 členských států). OSN byla založena 26. června 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 50 státy včetně tehdejší ČSR. Nahradila Společnost národů, která jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů neobstála. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně. Cílem OSN je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti, státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, zejména v hlavním sídle OSN New Yorku, ale také např. v Ženevě nebo ve Vídni. Každý členský stát má své zástupce ve Valném shromáždění a disponuje jedním stejně platným hlasem. Krizí v severní Ugandě se zabývají například agentury UNHCR, UNICEF, WFP, WHO.55

2.3

Příčiny a okolnosti vzniku konfliktu

Příčiny konfliktů v oblasti nynějších hranic mezi Ugandou a Súdánem sahají dále do minulosti, než by se mohlo zdát. Již okolo poloviny 19.století se oblast stala pravidelným cílem obchodníků a dobrodruhů, jejichž zájmem byli hlavně otroci a slonovina. V sedmdesátých letech již „devastace regionu dosahovala masivních rozměrů“.56 Situaci dále zkomplikoval příchod stovek núbijských vojáků, kteří zde byli vysláni z Egypta, aby oblast zabezpečili. Podobný systém únosů dětí, jaký je dnes spojován s LRA, se pravděpodobně objevil již tehdy. Na konci 19. století se do regionu dostaly nové nemoci napadající člověka i životně důležitý zdroj obživy – dobytek, což vedlo k vlně migrací a střetů. Za britské administrativy byly stanoveny hranice mezi Ugandou a Súdánem způsobem, který rozdělil blízce příbuzné kmeny. Přesto se během 54

Srov. INTERNATIONAL CRIMINAL COURT. [online]. c2004, poslední revize 19. 3. 2008 [cit. 2008-03-21]. Dostupný z: < http://www.icc-cpi.int/home.html&l=en>. 55 Srov. UNITED NATIONS. [online]. c2008, poslední revize 15. 3. 2008 [cit. 2008-03-21]. Dostupný z: < http://www.un.org/english/>. 56 Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s.25.

30

následujících 50 let oblast těšila relativnímu klidu a míru na obou stranách hranice. V roce 1955 však v jižním Súdánu vypukla válka, která trvala až do dohody z Addis Abeby (1972). Po deseti letech poměrného klidu se však začalo znovu bojovat v roce 1983. SPLA, jež je hlavní opoziční silou v jižním Súdánu, má prokazatelné napojení na ugandskou vládu. Uganda je mnohem menší než její severní soused, nicméně má téměř stejnou populaci, jež je etnicky podobně různorodá. Specifické jsou problémy vycházející z tradičních střetů ambic kmenů severozápadu, severu, jihozápadu a jihu země, stejně jako mezi původními královstvími, zejména jde o spory mezi nejvlivnější Bugandou a zbytkem země. Rozpory byly prohloubeny britskou administrativou a propojeny s náboženskou příslušností ke katolíkům, protestantům či muslimům. Britové využívali jih pro správu země a sever jako zdroj vojáků pro armádu, což se dramaticky odrazilo i v dějinách nezávislé Ugandy v neustálém boji o moc mezi kmeny severu a jihu.

2.3.1

Nepotismus jako zdroj konfliktů

Nepotismus57 hraje v moderních dějinách Afriky mimořádně důležitou roli. Protěžování vlastních kmenů vládnoucími strukturami bylo a je zdrojem mnoha současných konfliktů. Výjimkou není ani Uganda. V této části se pokusíme mimo jiné osvětlit vztah mezi politikou a ozbrojeným odbojem, jež je často reakcí na nepotismus vůdců či vlád. Heike Behrend píše o postkoloniální historii Ugandy jako o „historii násilí a odplaty“.58 Kdokoliv se dostal k moci, nejenom zbohatnul, ale též se mstil členům jiným klanů a kmenů. Milton Obote ze severního kmene Langi se stal první hlavou nezávislého státu, ke zklamání tradičně politicky i ekonomicky silného jihu. Obote závislý na podpoře armády výrazně protěžoval příslušníky svého kmene. Po Aminově převratu v roce 1971 došlo k masakrům možných příznivců Oboteho, což byli v první řadě vojáci pocházející z kmenů Langi a Acholi. Mnohým z nich se ale podařilo prchnout ze země a aktivně se zapojili do boje proti novému diktátorovi. Amin postupně proměnil svůj civilní kabinet ve vojenský.59 Mezi skupiny, které při dosazování do funkcí zvýhodňoval, patřili zejména núbijští žoldáci a jeho vlastní severozápadní kmen Kakwa, jehož příslušníci 57

Nepotismus (z lat. nepos = synovec) označuje systém obsazování funkcí, v němž jsou preferováni příbuzní (ev. obecněji přátelé či další – např. obchodně – spřízněné osoby) proti ostatním, nezřídka lépe kvalifikovaným kandidátům. V Africe se týká především příslušníků stejných klanů a kmenů. 58 BEHREND, H. Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 23. 59 Srov. KYEMBA, H., A state of blood, s. 41.

31

žijí ve větším množství také v jižním Súdánu a východním Kongu. Oboteho represe po jeho znovuzvolení roku 1980 byly podobně jako u Amina namířeny proti oporám bývalého režimu. Protože volby byly považovány za zmanipulované, mnoho bývalých spolubojovníků staronového prezidenta počalo znovu bojovat proti vládě. Mezi nimi byl i současný prezident Museveni s NRA. Ohnisky bojů se staly regiony severozápadu a trojúhelník Luwero severně od Kampaly. Velkou část Oboteho armády bojující proti rebelům tvořili příslušníci kmene Langi a Acholi. Roku 1985 se však frakce uvnitř armády dostaly do konfliktu, Acholi vojáci získali převahu a jejich vůdce Tito Okello se stal prezidentem. Ten okamžitě začal s Musevenim vyjednávat a dokázal prosadit mírovou dohodu, podepsanou později v Nairobi. Ovšem NRA dohodu nedodržela, především proto, že Okellův režim se ukázal jako mimořádně zkorumpovaný – vládnout se v podstatě rovnalo rabovat.

NRA obsadila Kampalu, což se stalo

primárním zdrojem nedůvěry Acholiů vůči Musevenimu. Po této porážce se mnoho Okellových vojáků

vrátilo na sever země, kde se část z nich pokusila splynout

s populací, část odešla do Súdánu ze strachu před represemi. V Súdánu byli vítaným posílením pro milice EDF, jež podporuje chartoumská vláda a používá pro boj s SPLA. Jednotky NRA získaly při svém postupu dokonce kontrolu nad jižní částí Súdánu, kterou Acholiové obývají. Následné represe, jež měly definitivně ukončit jejich odpor, však vedly k formování nových odbojových skupin – zejména UPDA, založené v květnu 1986 v Jubě.60 Tyto události Museveni předvídal, nečekal, že ho Acholiové přivítají s otevřenou náručí. Nepředvídal ovšem, že se do čela odboje postaví duchovní media jako proroci a váleční vůdci a že prokážou takovou sílu probudit nový druh fanatismu. 2.4 2.4.1

Klíčové události ve vývoji sporu, od vzniku do současnosti Alice Lakwena a Hnutí Ducha svatého

UPDA vytvořila množství brigád pod velením Odong Lateka a zahájila gerilovou válku. Oproti NRA měla na své straně řadu výhod – podporu místního obyvatelstva či dobrou znalost terénu – proto byla schopna ovládnout venkov a zahnat NRA do větších měst jako jsou Gulu a Kitgum. Latek ale přestával být schopen ovládat některé skupiny uvnitř UPDA, jež začaly operovat nezávisle. Tyto skupiny obvykle začaly terorizovat civilní obyvatelstvo a rabovat, pokud je místní lidé nebyli schopni zásobit jídlem. Když 60

Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s.30.

32

se oproti původnímu očekávání ukázalo vítězství nad NRA příliš vzdálené, mnoho vojáků dezertovalo a vrátilo se do svých vesnic. Často se ale nedokázali zapojit zpět do civilního života a páchali různé násilnosti. V osmdesátých letech měli mezi lidmi kmene Acholi velký vliv různí léčitelé – nebi, spojující křesťanskou či muslimskou víru s animismem.61 Tito nebi byli běžně konzultováni i vojáky a žádáni o požehnání před bojem. Léčitelkou byla i Alice Auma, známá později jako Alice Lakwena. Tuto mladou acholijskou ženu podle jejího tvrzení 2. května 1985 posedl křesťanský duch italského armádního inženýra jménem Lakwena, aby z ní udělal své medium.62 6. srpna 1986 nařídil Lakwena Aumě přestat s uzdravováním a začít budovat Síly Ducha svatého (HSMF) pro válku proti zlu. HSMF bylo tedy armádou formovanou čarodějnickým kultem. Auma vytvořila 20 přikázání, jež vojáci museli striktně dodržovat, a celou řadu obřadů, které jim měly zajistit nezranitelnost v boji. Přikázání měla základ v biblickém desateru, ale obsahovala i adaptace místních náboženských nauk. Mezi ně patřila např. i povinnost mít ne míň a ne více než dvě varlata. Iniciační rituály obsahovaly značné množství úkonů, mimo jiné musel po katolických chvalozpěvech voják plivnout do huby prasete, které tak absorbovalo jeho zlo a bylo zabito a spáleno.63 Společně s vojáky mělo v HSMF bojovat asi 140 000 duchů včel, hadů, řek, vody, kamenů, skal či hor. První útok asi 80 mužů se odehrál 19. října 1986 a směřoval proti vládním vojákům v Gulu. Byl však bez potíží odražen a Auma se přesunula na velitelství UPDA poblíž Patonga, kde vyjednala svěření 150 mužů pod svoje velení. Dokázala rovněž přesvědčit mnoho bývalých vojáků UPDA, kteří měli problémy s resocializací, aby se k ní připojili. 12. listopadu 1986 začaly HSMF poprvé útočit na velení NRA v Corner Kilak. NRA přešla do protiútoku a zaútočila na tábor HSMF, byla však odražena a přišla o větší množství zbraní a munice. 25. prosince slavily HSMF další úspěch po vítězství u Pajule, kde měla NRA silné pozice. 1. ledna 1987 přišel druhý útok na Corner Kilak. Zastaven byl asi po hodině, po které následoval opět protiútok na stanoviště HSMF. Při dalším střetu 6. ledna na tržišti v Arumě vojáci NRA utekli vyděšení poté, co nedokázali trefit jediného vojáka HSMF, kteří během přestřelky

61

Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s.31-33. Auma byla později pod vlivem dalších cizích duchů jako např. „Wrong Element“ z USA, „Ching Po“ z Koreji či „Franko“ ze Zairu. 63 Srov. BEHREND, H., Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 43-49. 62

33

zpívali náboženské písně a zastřelili 24 vojáků NRA.64 Povzbuzeni tímto vítězstvím zaútočili vojáci HSMF 14. ledna znovu na Corner Kilak, aby byli znovu za velkých ztrát odraženi. Duch Lakwena ale rozhodl o následném nočním přepadu, který NRA zaskočil a vojáci utekli, přičemž za sebou nechali téměř všechen svůj arsenál. Lakwena v té době odpověděl na velké ztráty HSMF při bojích vynálezem léku zajišťujícího nezranitelnost a vojáci se od této chvíle se před bojem pomazávali olejem z bambuckého tuku, aby je netrefila nepřátelská kulka. Bojů se účastnili často polonazí, zpívajíce, s biblí v ruce, házejíce po nepřátelích kameny, o kterých byli přesvědčeni, že vybuchnou jako granáty. Z Corner Kilaku se mezitím stala základna velení HSMF, která v té době čítala asi 7000 vojáků. Auma předvídala, že se NRA pokusí Corner Kilak znovu převzít a nařídila odsun na 17. ledna. Ten se však zdržel a v noci skutečně začala bitva, během níž HSMF došla munice a vojáci museli uprchnout. Ztráty se vyšplhaly k několika stovkám mužů a takováto krvavá porážka ohrozila pozice Alice Aumy uvnitř hnutí. Následující přepad pak směřoval na nové velení NRA v městě Puranga, kde se opakoval scénář z Arumy – vojáci NRA prchli a zanechali za sebou své vybavení. Lakwena ale nařídil stáhnout se do Opitu, kde měly být provedeny nové očistné rituály, po nich pak 16. února nařídil další útok proti Puranze. NRA nejdříve opět prchla, ale později obnovila své pozice. HSMF se vydaly na pochod do distriktu Lira, kde se k nim připojilo okolo 1 500 nových mužů.65 Bitvy o hlavní město distriktu začaly v březnu a trvaly do konce dubna, bez výraznějších úspěchů na straně HMSF. V červnu pak došlo k prvním roztržkám s UPDA, která měla být potrestána za rabování a zabíjení civilistů. Asi 600 vojáků HSMF se vydalo na trestnou výpravu, při které popravili několik velitelů UPDA. Během července překročili vojáci hnutí hranice distriktu Soroti, kde svedli několik bitev s NRA, potýkali se však se zvyšujícím se problémem se zásobováním a pokračujícím rozkolem v ozbrojené opozici proti Musevenimu. Pochod na jih pak dále pokračoval přes Tororo do Busogy a měl směřovat na hlavní město – Kampalu. Vysílení a demoralizovaní vojáci HSMF byli nakonec definitivně poraženi nedaleko Jinji 4. listopadu 1987. Alici Aumě se podařilo uprchnout na kole do Keni, kde zemřela v uprchlickém táboře v roce 2007. Tvrdila, že Lakwena ji opustil.

64 65

Srov. BEHREND, H., Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 81. Srov. tamtéž, s. 83.

34

2.4.2

Zrod Armády božího odporu

Joseph Kony se narodil někdy na začátku 60. let, jasné není přesné datum, ani místo, zřejmě však v městě Odek nedaleko Gulu. Vychováván byl v katolické víře a patrně se mu nepodařilo dokončit základní vzdělání. Kony, podle různých zdrojů původně člen UPDA či HSMF, začal někdy okolo února 1987 budovat vlastní jednotky Sil Ducha svatého, k čemuž ho oprávnilo jeho vlastní tvrzení, že je bratrancem Alice Auma.66 Kony se s Aumou nejprve setkal, došlo však k neshodám a mladík se odmítl podrobit očistným rituálům. Nedlouho potom během práce na poli ho posedl duch, který se prohlásil za Juma Orise, bývalého ministra vlády Idi Amina. Tento duch se stal Konyho vůdcem. Ve své první řeči prohlásil, že byl seslán Bohem, aby osvobodil lidstvo od nemoci a utrpení, a to skrze „zničení všech, kteří touží bojovat“.67 Boj pak musí pokračovat, až nezbude nikdo, kdo by po boji toužil. Dále zdůraznil, že nepřišel svrhnout vládu, ale zničit síly zla tohoto světa, včetně všech forem čarodějnictví a magie. Alice Auma rekrutovala své vojáky primárně v distriktu Kitgum, Kony v distriktu Gulu. Dařilo se mu na svou stranu přesvědčovat i vojáky původně bojující v UPDA. V říjnu a listopadu 1987 plánoval Kony společně s několika jednotkami UPDA dobytí Gulu. Když ale UPDA pochodovala na dohodnuté pozice okolo města, Kony zaútočil na velení UPDA v Pawel Owor. Svoji zradu ospravedlňoval nutností potrestat UPDA za terorizování vesničanů. 19. ledna 1988 nařídil nový útok na původně spojeneckou UPDA a poražené jednotky absorboval do svých. Na velikonoční pondělí 1988 zaútočili vojáci Sil Ducha svatého na nemocnici Lacor a školu Svatého srdce poblíž Gulu, ze kterých unesli 120 lidí, převážně dívek. Některé z nich zůstaly s jednotkou, jiné se vykoupily jídlem. 30. dubna 1988 napadli vojáci pozice NRA u Bibia, jejich počet už patrně dosahoval tisíce mužů. Před bojem odeslal Kony dopis, ve kterém všechny muže NRA vyzval, aby zběhli k Boží armádě (Lord’s army), jak se v té době začaly Konyho jednotky nazývat. Dopis vyzýval k očištění, jelikož ti, co jej nepodstoupí, budou zničeni. Během roku 1988 se Kony pokoušel sjednotit odpor proti NRA pod svoje velení. Mezitím ale UPDA podepsala v květnu smír s vládou prezidenta Museveniho. Ke Konymu se poté připojili ti, co odmítli složit zbraně, především velitel Odong Latek a několik desítek jeho vojáků. Latek měl, zdá se, na Konyho poměrně velký vliv a byl schopen ho přesvědčit k modifikování taktiky blíže ke klasickému gerilovému boji, než 66 67

Srov. BEHREND, H., Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 85-86. Srov. tamtéž, s. 179.

35

byly původní metody HSMF. Vojáci unesli v té době několik žurnalistů a prohlásili se před nimi za Ugandskou lidově demokratickou křesťanskou armádu (Uganda Peoples’ Demokratic Army – UPDCA). Konyho hnutí bylo v tomto období zorganizováno do třech sekcí Condum, Stockry a Gilver.68 Každá z těchto sekcí byla rozdělena na tři části – won (otec), wod (syn) a tipu maleng (Duch svatý). Jako u HSMF museli Konyho vojáci projít iniciací. Nejprve měli pokleknout s rozpaženými pažemi, aby připomínali kříž. Poté byli na těle a čele pomazáni směsí oleje z bambuckého tuku a okru do tvarů křížů. Následně vstoupili na tzv. Yard (Dvůr), kde je kropili posvěcenou vodou (směs vody a oleje) máváním palmových listů. Byli vyzváni, aby odevzdali své duše Bohu a bylo jim řečeno, že jsou od nynějška plní malaika (andělů). Potom na jejich těla kreslili další kříže bílým popelem, což je mělo ochránit před nemocí a zraněním. Po tomto obřadu se nesměli tři dny mýt či dotknout neiniciované osoby. Před každou bitvou pak byli opět pomalováni symboly kříže a srdce. Uprostřed Dvora byla namalována mapa, na kterou se házely kameny či lila voda – účelem bylo zablokovat cestu NRA či zatopit ji vodou. Malé modely zbraní nepřítele z drátů byly nejprve vhozeny do pece a pak chlazeny vodou, což mělo způsobit jejich nefunkčnost. Během boje pak Konyho vojáci udržovali formaci kříže, nesměli se krýt a místo granátů házeli kamením. Joseph Kony představil celou řadu nových duchů. Silli Sillindi jež

přišla ze

Súdánu, vedla tzv. Mary Copany (dívčí vojáky hnutí) a mluvila skrze Konyho vysokým tenkým hlasem. Ing Chu z Číny nebo Koreje, který kontroloval střely NRA a zajišťoval, aby trefily pouze hříšné vojáky. El wel Best, další čínský či korejský duch plánoval bojovou taktiku. Silver Koni byl duchem ze Zairu, pravděpodobně velitelem Dvora. King Bruce z USA vděčil za své jméno Bruce Leemu, hrdinovi karate filmů, jež se v té době hojně promítaly v Gulu, a měl na starosti výbuchy kamenů – granátů. Major Bianca, další americký duch, byl ženského pohlaví, na starosti měl patrně výzvědy společně s Jim Brickeym (USA), což byl duch černé pleti, též nazývaný Who are you? (Kdo jsi?). Who are you? a Wrong element pak byli považováni za prohnané duchy, kteří mění strany a někdy bojují s NRA proti vojákům hnutí. Dále to byl duch Dr. Salaam či Saline jako hlavní medik. O duších Ali a Jacobo nejsou známy detaily.69 Všechny tyto síly mluvily skrze Konyho, jež je dodnes jejich jediné médium. V době, kdy je jimi posedlý, nosí bílou tuniku a náhrdelník z růží. k hnutí se však připojilo 68 69

Srov. BEHREND, H., Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 183. Srov. tamtéž , s. 185.

36

několik dalších médií posedlých jinými duchy. Ta, která byla vyhodnocena jako čistá, jsou vůdcem uznávána, ta která ne, popravena pro satanismus a čarodějnictví. Byli to například Nelson Odora, jež je posedlý duchem anděla Gabriela, dva muži posedlí duchy apoštola Pavla a Jana Křtitele, žena jménem Poline Angom posedlá dvanácti duchy (mj. generál Stephen, zatemňující vidění nepřátel, nebo generálporučík Noah, schopný přivolat déšť) a další žena Santa Lawino rovněž posedlá dvanácti duchy (mj. Yoana, specializující se na exorcismus, či kazatel Charles Lwanga). Konyho duchové jsou povahou spíše abstraktní, kdežto duchové ostatních médií bývají spojeni s historickými postavami, často ze Starého a Nového zákona. Média často cestují s jednotkami a poskytují jim duchovní oporu.70 V roce 1990 bylo Konyho hnutí už jedinou významnou opoziční silou bojující v oblasti obývané kmenem Acholi. Na rozdíl od HSMF nebojovalo primárně proti NRA, ale i proti všem ostatním rebelům. Rovněž se na počátku 90. let začala projevovat tendence přimět civilní obyvatelstvo ke spolupráci spíše násilím než společným zájmem. Zvyšoval se počet útoků na ty, kdo s vládou jakkoliv spolupracovali. Prezident Museveni nicméně od dohody s UPDA bagatelizoval situaci v severní Ugandě, patrně se velmi těžko smiřoval s tím, že nové odbojové hnutí vzdorovalo dobře vyzbrojené a vycvičené NRA. Vláda často tvrdila, že válka skončila. V březnu roku 1991 proto reagovala na pokračující boje čtyřměsíční vojenskou operací nazvanou Operation North (Operace Sever).71 Akci podpořila ozbrojováním místních komunit a vznikem domobranných jednotek zvaných Arrow Brigades (Brigády šípů). Odpověď UPDCA byla značně násilná. Vytvoření Brigád šípů popudilo Konyho, bylo pro něj signálem ztráty podpory u místních lidí. Stovky civilistů, jež byly považovány za kolaboranty, LRA popravila či mučila. Nejčastějšími formami trestu byly amputace končetin, či odřezání rtů, nosu a uší. NRA bránila civilisty nepříliš ochotně a lehce ozbrojené Brigády šípů nepředstavovaly pro UPDCA velký problém. Zřejmě v roce 1993 se rebelové přejmenovali na Lord’s Resistance Army (Armáda božího odporu), pod kterým jsou známi dodnes.

70 71

Srov. BEHREND, H., Alice Lakwena & Holy Spirits, s. 186-188. Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s.47-48.

37

2.4.3

Odchod do Súdánu

Po neúspěchu Operace Sever iniciovala ministryně Betty Bigombe, jež měla na starosti ukončení konfliktu, první mírové rozhovory. Po čtyřech setkáních se jí podařilo dojednat klid zbraní a všechno nasvědčovalo tomu, že skutečně dojde k dohodě.72 LRA požádala o úplnou amnestii pro své vojáky a oznámila, že se nehodlá vzdát, ale je ochotna se navrátit domů do civilního života. V únoru 1994 ale prezident Museveni, jenž mírové rozhovory příliš nepodporoval, na politickém shromáždění vyhlásil LRA ultimátum do sedmi dnů složit zbraně a vydat se vládním jednotkám. Po třech dnech od tohoto prohlášení LRA obnovila svou aktivitu. Prezident tvrdil, že obdržel zprávy o tom, že LRA využila příměří k zvyšování své vojenské kapacity a zajistila si k tomu asistenci súdánské vlády. Tyto zprávy mohly být pravdivé, je však rovněž jisté, že pro prezidenta měl konflikt na severu své výhody. Povstání se omezovalo na území, kde neměl větší podporu a jeho vyřešení mu podporu mohlo zajistit. Museveni se zároveň pasoval na ochránce jihu, tvrdil, že hrůzy režimů „seveřanů“ se již díky němu nikdy nevrátí (Amin, Obote i Okello byli ze severních kmenů). Návdavkem krutost a podivná spiritualita LRA pomáhala prezentovat sever jako barbarskou periferii, před kterou je třeba jih ochraňovat. Konflikt rovněž zaměstnával armádu a mnozí důstojníci z něj profitovali.73 Nečinná a nespokojená armáda často představuje pro africké vlády problém, dochází ke vzpourám a převratům – například jen během šedesátých a sedmdesátých let došlo asi ke čtyřiceti úspěšným převratům.74 Konflikt, který začal jako téměř regulérní boj mezi dvěma armádami, se v roce 1994 po neúspěšných jednáních proměnil především na teror civilistů.75 LRA ztratila téměř všechnu dobrovolnou podporu Acholiů, získala však podporu Súdánské vlády. Ta se rozhodla poskytnout LRA vojenskou asistenci především kvůli podpoře ugandské vlády poskytované SPLA. LRA se v podstatě stala jednou z mnoha milic, pomocí kterých vedla válku na jihu Súdánu.76 V roce 1994 Joseph Kony i Vincent Otti (zástupce velitele) navštěvovali Chartúm a ustavili oficiální sídlo LRA v Jubě, kde jim byl od té doby poskytován vojenský výcvik. LRA tedy od této chvíle plnila v zásadě dva úkoly – bojovala s SPLA v Súdánu a s NRA/UPDF v Ugandě. Takovéto vojenské kampaně ale vyžadovaly čím dál větší počet vojáků, což je jedním z hlavních důvodů, 72

Různí autoři vyzdvihují odvahu ministryně, která se sama vydala do buše jednat s rebely bez jakéhokoliv ozbrojeného doprovodu. 73 Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s.49. 74 Srov. MEREDITH, M., The State of Africa, s.218-248. 75 Srov. CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 6. 76 Srov. SCHOMERUS, M., The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 10.

38

proč LRA začala ve velkém s únosy civilistů. Jeden z nehorších incidentů té doby se odehrál v květnu 1995, kdy LRA vypálila velké množství domů u Atiaku a popravila okolo 300 obyvatel. Vše se odehrálo nedaleko kasáren UPDF, jejíž vojáci nedokázali zasáhnout, než se rebelové stáhli. Rok po tomto masakru nabídla LRA složit zbraně u příležitosti konání prezidentských voleb v Ugandě (9. 5. 1996) za podmínky, že Museveni prohraje. Ten však získal tři čtvrtiny všech hlasů a svůj mandát suverénně obhájil. Po volbách následovaly pokusy o vyjednávání vedené opět ministryní Bigombou a několika stařešiny z Gulu, beznadějně však selhaly a dva stařešinové byli zabiti. V říjnu roku 1996 se odehrál incident známý jako Aboke girls – dívky z Aboke.77 Asi 150 vojáků uneslo v noci z ubytovny prestižní školy St. Mary’s College 139 dívek, patrně na přímý rozkaz Konyho. Dívky měly sloužit především jako manželky pro starší důstojníky LRA. Tento incident vyvolal první větší odezvu ve světových médiích. Následující období je charakterizováno především zintenzivňujícím se násilím vůči civilistům a vyvrcholilo v lednu 1997 masakrem 412 žen, mužů i dětí v distriktu Kitgum, který se stal největším útokem na obyvatelstvo v průběhu celé války.78 Následkem těchto událostí bylo masivní vysídlení. Mnoho lidí opustilo své domovy ze strachu před LRA, mnoho jich bylo vysídleno vládou do tzv. chráněných vesnic, poblíž stanovišť UPDF. Během roku 1996 vybudovala LRA svoji hlavní bázi poblíž Aru Junction v jižním Súdánu, kde pobýval i Kony se svými manželkami. V táboře bývalo mezi 3 000 – 4 000 vojáky, kteří zde byli cvičení a vyzbrojováni. Tento tábor dobyla v roce 1997 SPLA a velení LRA se přesunulo do Rubangateka, poblíž Juby.79 Odtud pak vyráželi vojáci jak ke střetům s SPLA, tak do severní Ugandy, především rabovat zásoby a unášet děti, jako nové vojáky.

2.4.4

Iron Fist

V druhé polovině 90. let se severní Uganda nacházela v začarovaném kruh násilí a protinásilí a obě strany se dopouštěly mnoha zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména proti Acholiům. O střetech mezi LRA a UPDF je toho známo velmi málo, mnoho jich nebylo vůbec hlášeno – až na několik významných vítězství UPDF. Informace o bojích byly výhradně v rukou vlády. Zdá se, že LRA se kontaktu 77

Srov. TEMMERMAN, E., Aboke Girls, s.1-11. Srov. CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 6. 79 Srov. SCHOMERUS, M., The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 21. 78

39

s ugandskou armádou spíše vyhýbala a útočila především na civilní cíle. Prezident Museveni zůstával po celou dobu neoblomným zastáncem vojenského řešení. Během konce 90. let se zvětšoval mezinárodní nátlak na vládu prezidenta Bashira v Chartúmu. Clintonova administrativa prohlásila Súdán za stát podporující terorismus kvůli podezření z účasti na pokusu o atentát na prezidenta Egypta Mubaraka a pro poskytnutí základen Usámu bin Ládinovi (ten byl podezříván z bombových útoků na americké ambasády v Keni a Tanzánii v roce 1998). Bashir se na konci dekády snažil obnovit vztahy se svými sousedy a byl nepochybně alarmován americkým raketovým útokem na domnělou továrnu na chemické zbraně v Chartúmu v srpnu 1998. Pro zprostředkování rozhovorů s Ugandou byl požádán bývalý prezident USA Jim Carter a roku 1999 se podařilo vyjednat společnou dohodu v Nairobi. Obě strany, jak Súdán tak Uganda, se zavázaly nepodporovat navzájem rebely v zemi souseda.80 Otázka, zda Súdán přestal podporovat LRA, je ale velmi sporná, rovněž UPDF pravděpodobně dále poskytovala podporu SPLA. V březnu 2002 podepsali Bashir s Musevenim dohodu o společném postupu proti LRA a Súdán povolil UPDF vstup na své území. Operace Iron Fist (Železná pěst) měla definitivně skoncovat s LRA, vyústila však naopak v intenzivní boje na obou stranách hranice. Do tažení bylo zapojeno odhadovaných 10 000 vojáků ugandské armády a logistickou podporu poskytly USA. Báze LRA v jižním Súdánu byly zničeny a zabity byly stovky lidí, mezi nimi mnoho unesených dětí.81 Kony a většina jeho starších důstojníků se nicméně vyhnuli dopadení, někteří se ukryli v Súdánu, jiní společně s malými jednotkami přešli do severní Ugandy. Těmto jednotkám se podařilo vyhnout operaci Iron Fist, měly téměř volné pole působení a útočily s nevídanou brutalitou. Konflikt se tak rozšířil na nové území, zejména do distriktů Lira, Soroti, Apac a Katakwi. Zajatí či usmrcení členové LRA byli okamžitě nahrazováni nově unesenými. První operace Iron Fist, jež měla definitivně vyřešit konflikt, tedy skončila fiaskem. Súdánská vláda souhlasila s druhou operací Iron Fist v březnu 2004. Ta se ukázala jako mnohem více efektivní a aktivita rebelů výrazně klesala. Pod narůstajícím tlakem se pak v polovině září některé skupiny vojáků pod vedením Vincenta Ottiho přesunuly do Konga. Zde mají s největší pravděpodobností svoji základnu poblíž Mt. Nancongo severozápadně od parku Garamba National v odlehlé a nerozvinuté oblasti poblíž hranic se Súdánem, kde našli ideální úkryt. Jejich přítomnost v oblasti je odhadována na 80 81

Srov. SCHOMERUS, M., The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 27. Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s. 51-52.

40

800–1000 vojáků.82 Ugandská armáda se je vydala hledat v dubnu 2006, výprava však skončila srážkou s Konžskými vojáky, po které se musela stáhnout. LRA vyslala své vojáky do severní Ugandy z Konga v dubnu a srpnu 2006, což vedlo k dalším diplomatickým roztržkám mezi zeměmi.

2.5

Přehled dosavadních strategií řešení konfliktu

Konflikt, který začal po nástupu prezidenta Museveniho do funkce v roce 1986, pokračuje v různých obměnách dodnes. Z menší rebelie, která měla svůj počátek ve dvou desetiletích hrůzného teroru v Ugandě, se stala komplikovaná mezinárodní záležitost vztahů mezi Ugandou, Súdánem a Kongem. Mnoho milic či bojových skupin, jež operují

v oblastech společných hranic, se pohybuje na území, jež nikdo plně

nekontroluje. Stávají se nástrojem politiky vlád v nevyhlášené válce. LRA postupně změnila válku na způsob života, z odboje se stal především teror, rabování a únosy dětí. Válka se stala součástí ekonomie ugandské armády a je pro ni značně lukrativní.83 Mezinárodní společenství selhává a není schopno vyvinou dostatečný tlak na znesvářené strany potřebný ukončení bojů. Prvním pokusem o mírové rozhovory byly zmíněné aktivity ministryně Bigombe v roce 1994, jež selhaly kvůli neochotě prezidenta Yoweri Museveniho. V roce 1998 byla založena skupina zvaná Iniciativa Náboženských vůdců Acholi za mír (Acholi Religious Leaders Peace Initiative), jíž se jako první podařilo navázat stabilní komunikaci s LRA. Ze strany LRA byly čas od času zaznamenány návrhy začít vyjednávání, nicméně nikdo jim nevěnoval dostatečné úsilí. Roku 2003 vojáci LRA zabili člena prezidentova mírového týmu (Prezidential Peace Team). Po tomto aktu se vyhlídky na mír značně zmenšily. Joseph Kony a někteří jeho důstojníci příležitostně použili mobilní telefony ke kontaktu několika mírových aktivistů – především katolických kněží. Vláda však takovéto telefonáty brala spíše jako kolaboraci s rebely.

82

Srov. INTERNATIONAL CRISIS GROUP. Northern Uganda: Seizing the oportunity for peace [online], s. 9 83 Srov. SCHOMERUS, M., The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 30.

41

2.5.1

Amnesty Act

Zákon o amnestii byl schválen ugandským parlamentem v listopadu 1999 a vešel v platnost v lednu 2000.84 Nabízel beztrestnost pro všechny skupiny rebelů a mnoho vojáků jiných hnutí než LRA ji skutečně využilo. Veteráni LRA tvrdí, že Kony odmítl a hrozil tvrdými postihy každému, kdo jí využije. Rovněž prezident Museveni se jen těžko smiřoval s tím, že by se měla amnestie týkat i LRA a nadále preferoval vojenské řešení. Důležitým faktorem ve vývoji řešení konfliktu byla změna politického kontextu ve světě v roce 2001. Spojené státy daly LRA na seznam teroristických organizací v rámci Terrorist Exclusion List of the USA Patriot Act. Proto poté podpořily operaci Iron Fist, jež měla ukončit válku v roce 2002. Nezdařená vojenská operace však spíše způsobila rozšíření bojů do nových oblastí. Ugandská vláda tento nezdar přičítala podpoře LRA ze strany Súdánu i přes dohodu z Nairobi. Mezinárodní pověst prezidenta Museveniho byla značně pošramocena a ze zahraničí se začaly ozývat hlasy volající po nahrazení vojenského řešení diplomacií. Navíc se humanitární situaci v severní Ugandě začaly více věnovat i světová média. V listopadu 2003 nazval zástupce OSN pro humanitární záležitosti Jan Egeland Ugandskou krizi nejzapomenutější krizí světa. Požadavky na zefektivnění procesu udělování amnestií přicházely ze zahraničí i od Uganďanů samotných. Přesvědčovat velitele LRA o možnosti se vzdát bez postihu, se ukázalo jako problematické. i přesto se začaly počty vojáků, jež amnestie využily, od roku 2003 zvyšovat. Do poloviny roku 2004 jich složilo zbraně na 5000.85 Svou roli v tom hrál tlak UPDF, v té době již mnohem úspěšněji operující v Súdánu. Jako efektivní se ukázalo rádiové vysílání, jež informovalo o amnestii i v odlehlých oblastech bez jiného spojení. Bývalí vojáci LRA popisovali do éteru své zkušenosti po složení zbraní a vyzývali své druhy, aby se rovněž vrátili do svých domovů. Poté, co se vzdalo několik klíčových velitelů v květnu 2004, reagovala LRA brutálními nájezdy na uprchlické tábory. Tlak na ugandskou vládu se zvýšil v lednu roku 2004, když v Kongres Spojených států schválil Northern Uganda Cisis Response Act, jež obsahoval vyjádření, že další podpora Súdánu LRA je nepřijatelná, a volal po větší ochraně populace severní Ugandy, zlepšení chování UPDF v regionu a monitorování aktivit milicí. Během roku 84 85

Srov. ALLEN, T., Trial Justice, s. 74. Srov. tamtéž, s. 75.

42

2004 a 2005 pokračovala operace v Súdánu, stejně jako víceméně náhodné návraty domů těch, jimž se podařilo od LRA uprchnout, byli osvobozeni, nebo se vzdali. Betty Bigombe pracující pro Světovou banku byla v květnu 2004 požádána, aby se pokusila znovu zavést mírové rozhovory. Cestovala do Súdánu s mezinárodní pomocí a pokusila se Konyho kontaktovat z Juby. k setkání nedošlo, pravděpodobně přičiněním Súdánské vlády. V listopadu se Bigombě podařilo navázat kontakt s vysokým důstojníkem LRA z Gulu v severní Ugandě. Po svolení prezidenta Museveniho k vyjednávání byla stanovena zóna příměří blízko hranice východně od Atiaku. Přesto, že Kony se odmítl vzdát a nařídil důstojníkům stáhnout se do Súdánu, zdálo se, že alespoň část LRA bude možné odzbrojit. LRA neměla žádné politické požadavky, omezily se spíše na beztrestnost a zabezpečení obydlí a obživy. Tyto rozhovory mohly nicméně opět být pouze nástrojem k získání času – LRA se v té době zotavovala z operace Iron Fist a Museveni zůstal k jejich vůli uzavřít mír velmi skeptický. Mimo bezpečnou zónu dále pokračovalo rabování a menší střety mezi oběma stranami. Mezi lety 2002–2004 během operace Iron Fist byla situace v severní Ugandě patrně nejvyhrocenější. Do relativního, křehkého a pouze lokálně dodržovaného příměří vstoupil v lednu 2004 Mezinárodní trestní soud (ICC). Museveni a hlavní prokurátor Luis Moreno-Ocampo nejprve společně vystoupili v Londýně, 28. června 2004 pak zahájil ICC vyšetřování a 14. října 2005 byl vydán zatykač na pět členů LRA, včetně jejího vůdce Josepha Konyho. Museveni v tisku prohlásil, že „… amnestie se přestala vztahovat na ty, kdož nesou největší zodpovědnost za zločiny proti lidskosti spáchané v severní Ugandě a tito budou předáni soudu.“86 Co mělo být prvním a relativně jasným případem ICC a ustanovit jeho mezinárodní kredit, se ovšem brzy ukázalo být spíše možným prodlužením války a mimořádně komplikovanou otázkou. Celá řada organizací působících v oblasti (UNICEF, Save the Children aj.) se začala skepticky vyjadřovat k vyšetřování a zatykačům, zejména co se týče načasování. Zatykače na přední představitele LRA mohly ohrozit jejich ochotu vyjít z buše a vyjednávat o míru.

2.5.2

Mírové rozhovory z Juby

Přípravy na mírové rozhovory počaly 8. června 2006 v Jubě, hlavním městě autonomního Jižního Súdánu, kam dorazila delegace LRA. Mediátorem se stal Riek Machar, viceprezident Jižního Súdánu. Rozhovory byly naplánovány poté, co Museveni 86

ALLEN, T., Trial Justice, s. 82.

43

slíbil Konymu bezpečnost, pokud se vzdá teroristických praktik. Kony odpověděl videozáznamem, na kterém popřel, že by LRA spáchala jakékoliv násilnosti a požadoval konec nepřátelství. Během konce června byla k jednání do Juby přizvána i Uganda. 14. července pak začalo samotné oficiální vyjednávání. Šéf ugandské delegace, ministr pro vnitřní záležitosti, Ruhakana Rugunda označil jako svou prioritu dohodnout co nejrychleji příměří, delegace LRA zdůraznila, že její účast na rozhovorech by neměla být interpretována jako neschopnost bojovat, nicméně že má vůli vyjednat dohodu a ukončit tak konflikt. Jednání byla zpočátku

poznamenána

nejistotou ohledně pozice vyjednavačů uvnitř LRA, ke konci července však dorazil Vincent Otti. Joseph Kony 2. srpna uspořádal vůbec první tiskovou konferenci za existence LRA, kde zdůraznil nutnost uzavřít příměří a popřel jakékoliv únosy dětí.87 Širší kontext jednání v Jubě byl nejasný. Vláda Jižního Súdánu se pravděpodobně snažila zbavit milice LRA, jež komplikuje její křehký vztah s Chartúmem. Požadavek ugandské vlády na stáhnutí zatykačů ICC jí měl pravděpodobně mimo jiné zajistit podporu obyvatel v severní Ugandě.88 4. srpna vyhlásil Otti jednostranně příměří a vybídl ugandskou stranu ke stejnému kroku. Ministr Rugunda řekl, že je nutné počkat, zda LRA klid zbraní dodrží. 12. srpna však byl v bitvě zabit jeden z obžalovaných ICC. Dohoda nicméně byla podepsána, a to 26. srpna 2006. Podmínkou bylo opuštění Ugandy a shromáždění LRA na dvou určených bezpečných místech v Súdánu. Poté se mělo začít s uzavíráním míru. LRA skutečně začala shromažďovat několik stovek vojáků v Ri-Kwangba a Owiny Ki-Bul v jižním Súdánu. 23. září ale začala vyhrožovat, že se z jednání stáhne, neboť prý došlo k útoku UPDF na její vojáky. Požadovala rovněž změnu složení vládní delegace a anulaci zatykačů ICC. Ugandská strana jakékoliv útoky popřela. Obě strany se setkaly s Macharem 25. září, nicméně nejednaly společně. Vyjednávání na nějakou dobu přestalo, když byl do Owiny Ki-Bul poslán monitorovací tým, jenž nenašel žádné důkazy o zmíněném útoku. Zjistil, že LRA se přesunula na jiné místo a nedodržela tak dohodu. 20. října 2006 odcestoval do Juby prezident Museveni, aby se poprvé setkal tváří v tvář s vyjednavači LRA a pokusil se jednání oživit. Během rozhovoru však pravděpodobně došlo k neshodám, protože prezident urážel členy delegace LRA. Jednání pak definitivně skončilo po masakru několika desítek civilistů poblíž Juby, jež 87 88

Novináři, jež byli přítomni, tvrdí, že je během konference hlídalo mnoho nezletilých vojáků LRA. Srov. SCHOMERUS, M., The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview, s. 34-40.

44

měla na svědomí neznámá skupina, pravděpodobně však LRA. Dohoda o příměří byla tedy nejspíše porušena na obou stranách a rozhovory se tak dostaly do slepé uličky. Druhé příměří bylo podepsáno 1. listopadu. Byl pověřen monitorovací tým, jež měl kontrolovat klid zbraní do 1. prosince. UPDF se měla stáhnout minimálně na 30 km od LRA a ta se měla znovu shromáždit na určených pozicích. Kony i Otti osobně se však odmítli přemístit, ze strachu před zatykači ICC. Důležitým momentem byla i schůzka z 12. listopadu mezi Konym, Ottim a Janem Egelandem, zástupcem OSN pro humanitární záležitosti, jež doufal, že bude schopen jednání posunout kupředu. Egeland požadoval propuštění všech unesených či zraněných členů LRA, nicméně Kony prohlásil, že nikdo není v LRA proti své vůli. 30. listopadu pak LRA prohlásila, že se z jednání stahuje, protože UPDF zabila 3 její vojáky, což ugandská vláda popřela. 1. prosince pověřil Kofi Annan exprezidenta Mosambiku Joaqim Chissana, aby se stal vyslancem OSN pro tento konflikt. Příměří pak bylo prodlouženo o dva měsíce od data 18. prosince. 12. ledna 2007 zástupci LRA prohlásili, že z prohlášení súdánské vlády cítí, že již v Súdánu nejsou vítáni a další rozhovory by se měly vést v Keni. 14. března ale naopak LRA ohlásila návrat do Juby poté, co se do jednání přidaly Jihoafrická republika, Keňa a Mosambik. Následující kolo rozhovorů proběhlo od 13. a 14. dubna a příměří bylo opět prodlouženo, tentokráte do 30. června. Výraznějším posunem na cestě k míru byl pak květen 2007, a to především díky iniciativě Joaqim Chissana a zástupkyni OCHA (Úřad pro koordinaci humanitární činnosti – Office for the Coordination of Humanitarian Affairs) Eliane Duthoit. 29. června 2007 se obě strany shodly na principech spravedlnosti a rekonciliace. LRA a ugandská vláda se rozhodly, že svou roli sehraje jak formální spravedlnost, tak tradiční ceremonie smíření Mato Oput. Mluvčí vlády naznačil, že tímto se pokusí rozehnat obavy ICC o beztrestnosti členů LRA, na něž vydal zatykače. Delegace LRA pak odcestovala do Kampaly potvrdit svůj závazek k míru a později i do severní Ugandy, kde se setkala s oběťmi násilností vojáků LRA a žádala odpuštění. Interní zprávy naznačují, že okolo 8. října 2007 mohl být popraven zástupce velitele LRA Vincent Otti, po vnitřním sporu o moc s Konym, což může mít velký vliv na vůli LRA k jednání. Jeho smrt byla později potvrzena.89

89

Srov. BBC NEWS. Uganda's LRA confirm Otti death [online]. c2007, poslední revize 23. 1. 2008 [cit. 2008-03-4]. Dostupný z: .

45

20. prosince 2007 vydala ugandská vláda ultimátum, ve kterém požadovala dosažení mírové dohody do 31. ledna 2008, jinak spustí novou vojenskou ofenzívu. Rozhovory pokračovaly od 30. ledna a příměří bylo opět prodlouženo do 29. února 2008, kdy byla podepsána i dohoda o odzbrojení, demobilizaci a reintegraci, permanentní příměří mělo vejít v platnost okamžitě po podepsání mírové smlouvy. Podle posledních zpráv ale Joseph Kony odmítá podepsat tuto poslední dohodu, tvrdí, že byl obelhán. Vláda Ugandy následně prohlásila, že LRA tímto porušila původní dohody a že neprodlouží klid zbraní.

2.6

Seznam otázek – sporných bodů bránících vyřešení konfliktu

LRA – ze strany tohoto hnutí není zřejmá žádná motivace, nemá jasnou politickou agendu a požadavky. Struktury a pravomoci uvnitř LRA jsou záhadou, což komplikuje vyjednávání. Z původního boje za teokratický křesťanský stát se stala spíše válka jako způsob života. Vojáci LRA se dopustili mnoha nevídaných krutostí a násilností na civilním obyvatelstvu (zejména dětech) ve třech státech. Zaútočila vícekrát i na vyjednavače či pracovníky OSN a humanitárních organizací. Mnohokráte nedodržela závazky, porušila dohody, měnila své požadavky či vznášela nereálné nároky. Proto je na všech úrovních vnímána jako nespolehlivý a nevypočitatelný partner při jednání. Po vydání zatykačů ze strany ICC se obvinění zdráhají vyjít z buše a vyjednávat, ze strachu před zatčením. Ugandská vláda – pro vládu stále není prioritou ochrana civilistů na postiženém území. Vojáci UPDF se dopustili mnoha násilných činů na obyvatelstvu severní Ugandy a mnohdy je před útoky rebelů záměrně nebránily. Okolnosti naznačují, že mnoho představitelů UPDF z války profituje. i přes výraznou vojenskou převahu není UPDF schopna konflikt vojensky vyřešit. Okolnosti rovněž naznačují, že prezidentovi Musevenimu dlouhodobě vyhovuje umístění armády na severu země, neboť představuje potencionální ohrožení jeho pozice. Její působení v konfliktu ji pak udržuje mimo politiku a boj o moc. Rovněž od počátku svého převzetí moci v Ugandě nemá na severu podporu. Válka pak udržuje sever ve stavu neschopnosti jakkoliv aktivněji se účastnit na politice země a případně vést proti Musevenimu opozici. Museveniho podpora SPLA pak byla jedním z důvodů podpory súdánské vlády LRA.

46

Přesun LRA do Konga vede k pokušení k nové intervenci UPDF přes hranici, což vyvolává napětí mezi zeměmi, a za což je prezident všeobecně kritizován ze zahraničí. Súdánská vláda – pro Chartúm byla LRA jedním ze způsobů, jak bojovat v konfliktu v jižním Súdánu proti SPLA. Vláda pravděpodobně využila LRA i k teroru v Dárfúru. Podpora, jež ji poskytovala, byla jedním z hlavních faktorů, proč vydržela Armáda božího odporu bojovat 20 let. Pokud i nadále jakýmikoliv způsoby vyzbrojuje či zásobuje LRA, porušuje tím své mezinárodní závazky a ohrožuje stabilitu na obou stranách ugandsko-súdánské hranice. Konžská vláda – země je delší dobu zmítaná nepokoji a konflikty, vládnoucí struktury nejsou schopny v zemi zajistit pořádek a bezpečnost. Území, na kterém se pohybuje LRA v Kongu je jen velmi těžko kontrolovatelné a pro vládu a misi OSN MONUC je jen okrajovou starostí. Není proto schopna ani ochotna se na svém území s LRA vypořádat. Ta může odtud vést útoky směrem do Ugandy či Súdánu, starosti působí i nepotvrzené zprávy o možné aktivitě ve Středoafrické republice. LRA i při svém malém počtu již dokázala svůj potenciál destabilizovat velké území a může být nadále zdrojem větších konfliktů mezi zeměmi v regionu.

2.7

Návrh strategie vedoucí k řešení konfliktu

Jak LRA, tak ugandská vláda sledují větší množství cílů zároveň a nevidí mírovou dohodu jako jediný možný kurz. Je zapotřebí spolupráce v celém regionu, jež by byla podpořena širší mezinárodní komunitou. Pak bude možné efektivně vytvářet tlak na LRA a zabránit vpádům UPDF do Konga. Potencionální vojenské akce mají základ spíše v problematických vztazích mezi Ugandou a Kongem, ale výskyt LRA na území Konga může sloužit pro jejich ospravedlnění. Kongo musí zajistit bezpečnost v oblasti, kde LRA operuje, a nedovolit jí žádné akce, a to zejména přes společnou hranici s Ugandou. LRA musí mít co nejmenší prostor pro své manévrování jak v poli, tak na diplomatické půdě. k tomu je zřejmě zapotřebí rozšíření mandátu a kapacity monitorovacího týmu a povolení kontrol v Kongu. V týmu by se měli objevit zástupci Konga a mise OSN MONUC. Takovéto monitorování by mohlo zabránit násilnostem na obyvatelích, možným pokusům o rekrutování či únosy a bylo by pojistkou proti vpádu ugandské armády do Konga.

47

Zvýšená efektivita operací UPDF v posledních letech konfliktu byla kritická pro znemožňování aktivit LRA v severní Ugandě. Je zapotřebí, aby se Súdán stal pro LRA podobně „nehostinným“ prostředím. Pokud selžou mírová jednání, je zapotřebí znemožnit znovuetablování LRA v jižním Súdánu. k tomu by mohlo pomoci rozmístění většího množství jednotek SPLA okolo shromažďovacích oblasti a na hranicích s Kongem. V oblasti, kde se Konyho vojáci nacházejí, by měla působit větší vojenská mise MONUC, jejíž momentální stav je pouhých 80 mužů.90 i přesto, že Kongo čelí mnoha hrozbám, nemělo by dovolit, aby se jeho východní teritorium stalo útočištěm skupin ohrožujících stabilitu v regionu. Všechny státy postižené aktivitou LRA by měly spolupracovat na vytvoření takové vojenské přítomnosti, jež by byla pro LRA jasným signálem, že obnovení bojů je nemožné. Do této spolupráce by bylo vhodné zapojit USA a Velkou Británii, jelikož kapacity zmíněných států jsou omezené. Kooperace v tomto smyslu by mohla pomoci vytvořit i jednotnou strategii zatčení obviněných. Hrozba mezinárodního stíhání sehrála v konfliktu rozporuplnou roli, mohla však být jednou z hlavních příčin Konyho akceptace vyjednávání. Ze strany ICC je potřeba tento tlak udržet. ICC má rovněž možnost ponechat spravedlnost na místních kapacitách, pokud by se toto ukázalo jako jediná cesta, jak ukončit utrpení obyvatel postižených konfliktem. V případě, že by se podařilo zřídit panel expertů OSN, mohlo by to odradit Chartúm či jiné politické hráče v oblasti od znovuvyzbrojení LRA. Panel by zároveň měl vyšetřit odkud LRA své zdroje čerpá a stanovit případné sankce. Prezident Museveni i ugandská armáda, jež jsou doposud skeptičtí ohledně uzavření míru, by měli být tlačeni hrozbou uzavření zdrojů financí ze strany zahraničních dárců. Ti by měli být připraveni stáhnout svou podporu v případě nedostatečného úsilí k uzavření míru ze strany Ugandy.

90

Srov. INTERNATIONAL CRISIS GROUP. Northern Uganda: Seizing the oportunity for peace [online], s. 9

48

3

PŘÍPADOVÁ STUDIE

V této kapitole se nejprve seznámíme s humanitárními následky konfliktu v severní Ugandě, jež jsou dosud přes svůj rozsah téměř neznámé. Přímý dopad války poté poznáme při popisu uprchlického tábora Puranga a příběhu bývalého dětského vojáka. 3.1

Humanitární důsledky

Dopady konfliktu v severní Ugandě jsou za téměř 22 let jeho trvání proměnlivé podle intenzity bojů. V této kapitole se zaměříme na období první poloviny roku 2005, které symbolizuje stav z let 2002-2006, jež byl patrně nejtragičtější.91 Podobnou humanitární krizi jsem měl možnost pozorovat i při své návštěvě severní Ugandy v květnu 2006. Vnitřně vysídlení – IDPs (Internaly Displaced Persons) – počátkem roku 2004 činil počet registrovaných IDPs v regionech postižených válkou 1,6 milionu, odhady hovořily o čísle blízkém dvěma milionům. V oblasti, jež obývá kmen Acholi to znamenalo okolo 90 % populace. Severní Uganda se tak stala čtvrtou největší krizí na světě (pokud jde o vnitřní vysídlení). Milióny civilistů byly dennodenně vystaveny nebezpečí extrémního násilí. Uprchlíkům v táborech byla poskytnuta jen málo efektivní ochrana ze strany UPDF. Počet táborů se vyšplhal na 202. V některých táborech přesahovala hustota osídlení 1700 lidí na hektar92 a asi polovina populace byla pod věkovou hranicí 15 let. Čtvrtina dětí nad 10 let přišla o jednoho či oba rodiče. Největší tábory pojaly přes 60 000 lidí.

91

Údaje v této kapitole jsou převzaty ze studie CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 13-25. 92 Číslo je vyšší než v některých proslulých afrických slumech.

49

Obr. č. 4. Graf počtu vnitřně vysídlených93

Úmrtnost – přesný počet obětí války zůstane neznámý. Čísla ze studií provedených v uprchlických táborech však ozřejmují velikost katastrofy. V první polovině roku 2005 zemřelo 35 000 Acholiů. Tento počet odpovídá hrubé míře úmrtnosti 56,2.94 Srovnání s jinou (mediálně známější) krizí v Darfúru (15,9) ukazuje graf (obr. č. 5). CMR byla třikrát vyšší než byl celonárodní průměr v Ugandě (15,7). Hrubá míra úmrtnosti v IDPs táborech Acholiů 60 50 40 30 20 10 0 Uganda

Dárfúr

Acholi IDPs

Obr. č. 5. Graf hrubé míry úmrtnosti. 95

93

CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 11. (překlad autora) Jde o počet zemřelých na 1000 obyvatel během jednoho roku. 95 CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 14 (vlastní zpracování). 94

50

Násilná úmrtí – Violent Deaths – mezi lednem a červnem 2005 zemřelo násilnou smrtí 3 971 lidí, což činí průměrně 146 za týden či 21 každý den. Míra násilných úmrtí byla na území Acholiů 0,17/10 000 lidí/den. Mediálně pokrytý Irák ve stejnou dobu zažíval situaci zhruba třikrát příznivější, což je patrné z grafu (obr. č. 6). Ne všechny násilné smrti v severní Ugandě má na svědomí LRA, UPDF rozmístěná k ochraně civilistů byla rovněž pachatelem vážných aktů násilí, včetně vražd.

Obr. č. 6. Graf násilných úmrtí v severní Ugandě. 96

Nadměrná úmrtnost – Excess Mortality – je statistika pro úmrtí, jež by nenastala za normálních okolností, a je tedy přímým důsledkem konfliktu. Mezi lednem a červnem 2005 takto zemřelo 25 227 osob, což znamená průměrně 901 týdně, nebo 128,7 denně. Procentuelně toto číslo představuje asi tři čtvrtiny všech úmrtí. Většina jich padá na malárii, HIV/AIDS a průjmová onemocnění. Dostupnost potravy – Food Insecurity – primární nedostupnost potravy a rizika spojené s jejím obstaráváním jsou jedním z nejhorších následků krize. Region je závislý na zemědělství, především samozásobitelském. Od roku 2002 celý tento tradiční systém zkolaboval. 78 % domácností nemělo přístup k půdě, 84 % jich bylo závislých na potravinové pomoci. Lidé zvyklí si svou potravu vypěstovat, nemohli obdělávat svá pole kvůli neustálé hrozbě napadení ze strany LRA. WFP (World Food Programme) byl 96

CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 16.(překlad autora).

51

schopen zajistit asi 60 % denních dávek potravy. Tato situace vyústila ve vysokou úroveň chronické i akutní podvýživy. Asi 48 % dětí v distriktu Kitgum zakrnělo v důsledku chronické podvýživy. Akutní podvýživa byla jednou z hlavních příčin dětských úmrtí v táborech. Únosy – Abduction – UNICEF odhadoval, že do roku 2006 bylo uneseno 25 000 dětí. Některé zdroje však dnes uvádějí až 60 000. Děti slouží v konfliktu jako vojáci, nosiči, či sexuální otroci. Na 7000 unesených dívek porodilo během zajetí přes 1 000 dětí. Mezi lety 2002 a 2005 se počet unesených dětí odhadoval na 357 měsíčně. Nebezpečí únosů vytvořilo v severní Ugandě zvláštní fenomén Night-Commuting – nočních pochodů. Asi 45 000 dětí se každý večer vydávalo pěšky do větších měst, kde byly v relativním bezpečí před LRA. Nicméně i zde byly vystaveny násilnostem a především sexuálnímu zneužívání. Vzdělání – Education – mezi lidmi v severní Ugandě je považováno za velmi důležité, důsledky konfliktu v této oblasti jsou velmi patrné. 60 % škol bylo v roce 2005 nefunkčních. 250 000 dětí nemělo přístup k jakémukoliv vzdělání. Na jednoho učitele připadalo podle statistiky 300 žáků. Pouhých 1,8 % žáků nastoupilo na střední školy. V distriktu Kitgum bylo hlášeno téměř 400 žáků na třídu. Bezpečnost a dostupnost pomoci – Insecurity and Humanitarian Access – bezpečnost je jedním z hlavních faktorů krize. Přestože vláda a UPDF trvala na tom, že tábory jsou dostatečně chráněny a lidé se budou brzy moci vrátit domů, realita byla naprosto odlišná. Bezpečnostní situace navíc nedovolovala dostatečné pokrytí krize humanitárními organizacemi a měla velký dopad na kvantitu i kvalitu poskytované pomoci. Mnoho organizací bylo nuceno omezit svou pomoc pouze na větší města a využívat pomoc vojenských eskort, což je pro jejich bezpečnost poměrně kontroverzním tahem (mohou pak být spojovány s armádou). Tabulka ukazuje počet táborů přístupných s vojenskou eskortou (obr. č. 7). Po zabití tří humanitárních pracovníků v říjnu 2005 došlo k výraznému omezení působnosti organizací a zvýšení úmrtnosti v táborech v důsledku přerušení dodávek životně nutných zásob jídla, vody a léků.

52

IDP tábory dostupné pouze s vojenským doprovodem Distrikt Počet Procent Kitgum 19 86% Gulu 35 66% Pader 30 100% IDP tábory dostupné bez vojenského doprovodu Kitgum Gulu Pader

3 18 0

14% 34% 0%

Obr. č. 7. Tabulka dostupnosti táborů. 97

Absolutní chudoba – Absolute Poverty – mezi lety 1992 a 2000 klesla národní úroveň absolutní chudoby o 21 procentních bodů (z 56 % na 35 %). Severní Uganda ale na rozdíl od jižní z tohoto růstu neprofituje. V roce 1992 žilo pod hranicí absolutní chudoby 72 % populace a v roce 2000 66 %. Viz graf (obr. č. 8).

Obr. č. 8. Graf absolutní chudoby v Ugandě.98

97 98

CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 21. (překlad autora) CSOPNU, Counting the Cost. Twenty years of war in northern Uganda [online], s. 23. (překlad autora)

53

3.2

Uprchlický tábor Puranga

V Ugandě jsem působil od 1. března do 29. května 2006 jako dobrovolník projektu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha v rámci své zahraniční praxe, jež je součástí studia. Mým úkolem bylo především vyučovat na středních školách, pomáhal jsem i s menšími administrativními či logistickými částmi projektu. Školy, kde jsem učil, byly v jižní Ugandě, ve vesnicích Nakifuma a Buwooya v distriktu Mukono. Během pobytu na vesnicích se mi podařilo poměrně dobře poznat život místních lidí, jejich radosti i strasti. Proto jsem v květnu uvítal možnost zúčastnit se monitorovací cesty do severní Ugandy, jež se měla týkat rozšíření projektu na místní děti. Tato cesta pro mne byla způsobem, jak srovnat obě části země a poznat rozsah humanitární krize. Pozvání vzešlo od otce Johna Luwuma, kněze katolické farnosti Puranga, jež v té době působil v místním uprchlickém táboře.99 Bezpečnostní situace v té době byla příznivá – nebyly hlášeny žádné útoky rebelů. Cesta se uskutečnila mezi 5. a 7. květnem. Uprchlický tábor Puranga se nachází v distriktu Pader, 100 km jižně od súdánských hranic. Distrikt Pader patří společně s Gulu a Kitgumem k těm nejpostiženějším.

Obr. č. 9. Mapa polohy uprchlického tábora Puranga. 100 99

Údaje v této kapitole pocházejí převážně od kněze Johna Luwuma. Kvůli časové tísni během návštěvy Purangy se podařilo jen některé přesně ověřit. 100 Vlastní zpracování s využitím Intute [online]. 2007 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: < http://www.intute.ac.uk/sciences/worldguide/maps2/1050_a.jpg>.

54

Tábor vyrostl kolem malého městečka, v němž jsou umístěna kasárna UPDF, jejíž vojáci poskytují obyvatelům alespoň minimální ochranu před rebely. V táboře bydlelo v té době zhruba 17 000 lidí na rozloze 1 km2. Obydlí se rozkládala jižně vedle centra původního městečka po obou stranách silnice, jež vede dále severním směrem do města Kitgum. Obyvatelstvo tábora patřilo ke kmeni Acholi. Lidé, kteří zde utíkali před aktivitou LRA, postupně vystavěli přes 1000 chýší, jež byly splácané z hlíny a vyztužené dřevěnými tyčemi a se slaměnou střechou. Většina obyvatel v těchto chýších přebývala již několik let. V chýších žilo průměrně 10 lidí ve velmi stísněných podmínkách. Mezi těmi, které jsme měli možnost navštívit, byla chýše, kde o samotě žilo deset sirotků. Jedním z hlavních problémů tábora byly hygienické podmínky. Absence kanalizace při tak velké hustotě osídlení způsobovala mnoho onemocnění. Lidé často trpěli průjmovými onemocněními, jež výrazně zvyšují dětskou úmrtnost. Dále byly hojně rozšířené případy malárie a HIV/AIDS. V táboře byla jediná ordinace, ale bez přítomnosti lékaře, či odborného personálu. Pro obrovský počet lidí zde bylo jen nepatrné množství léků. Porodnice nebyla vybavena vůbec. Uvnitř tábora byly dvě studny, jež zajišťovaly dostatek pitné vody. Nicméně zejména v dopoledních hodinách se zde tvořily fronty, čekání se mohlo protáhnout na několik desítek minut. Mnohem horší situace panovala s potravou. Lidé mohli kvůli bezpečnosti jen zřídka obdělávat svá pole a nevydělávali dostatek peněz na to, aby si mohli jídlo koupit. Byli ve značné míře závislí na dodávkách WFP, jež dorazily vždy jednou měsíčně. Významný problém představovalo nebezpečí požárů. Chýše byly namačkané na sebe a v případě, že jedna začala hořet, mohl v podstatě shořet celý tábor. Problém s požáry je typický pro všechny uprchlické tábory v severní Ugandě. Otec Luwum zdůrazňoval, že kromě fyzického strádání je nesmírné i strádání duševní či duchovní. Dlouhodobá nečinnost vede k velkému úpadku kultury kmene Acholi. Mnoho mužů z nedostatku činnosti propadne alkoholu. Tradice a zvyky jsou zapomínány. Nepřirozený stav války narušuje normální vztahy mezi muži a ženami. Mnoho žen a dívek bylo znásilněno a porodily nechtěné děti. Mnoho chlapců bylo odvlečeno a naučeno mnoha zvěrstvům včetně znásilňování. Velké množství dívek bylo donuceno svou bídou k prostituci. Školství, které téměř nefungovalo, neposkytovalo obrovskému množství dětí žádné základní vzdělání. Mnoho lidí de facto zažilo jen válku a neznají, co znamená mír. Všichni lidé byli nějakým způsobem válkou postižení, jak je ilustrováno na obr. č. 10. podle výzkumu, jež proběhl ve vesnici Apungi v distriktu Lira. 55

Obr. č. 10. Mapa postižení konfliktem ve vesnici Apungi. 101

Největší obětí této války jsou děti. Abychom mohli pochopit atmosféru teroru ve kterém žijí, pokusíme se zde nastínit typický příběh uneseného děvčete. Ten byl pořízen Petrou Matulovou v táboře Puranga během interview s osmnáctiletou Elizabeth. Elizabeth byla teprve dvanáctileté děvče, když ji spolu s pěti sourozenci unesla uprostřed noci přímo z rodného domu skupina rebelů nazývajících se Armádou božího odporu. Elizabeth se strachem v hlase vzpomíná: "V naší zemi tehdy už čtrnáctým rokem zuřila válka. Okolí se hemžilo rebely. Všichni věděli, že nejsilnější "zbraní" rebelů jsou právě děti, které unesou od rodin a terorem pak nutí bojovat na své straně. Každou noc jsme proto všichni usínali se strachem z přepadení. Občas se někde podařilo zajistit noční ochranu vojenskými jednotkami, ale zdaleka ne všude. Bohužel ani v naší vesnici." "Té noci jsem procitla a uviděla, jak matka a ostatní sourozenci dřepí v koutě naší chýše s nepopsatelným strachem ve tváři a ukazují mi, abych zůstala zticha a přikrčila se k nim. Otec seděl u dveří a nervózně svíral v ruce dřevěnou hůl. Uslyšela jsem dupot desítek pochodujících nohou. Vyhlédla jsem z okna a uviděla široký zástup hořících loučí, který se neúprosně blížil k nám…" 101

BBC NEWS. Counting the cost of Uganda's war [online]. c2007, poslední revize 9. 5. 2007 [cit. 200803-4]. Dostupný z: < http://news.bbc.co.uk/2/hi/in_depth/629/629/6499065.stm>.

56

Tu noc rebelové vypálili celou její vesnici. Elizabeth, její sourozence a další děti donutili obléknout armádní uniformy, svázali je za ruce k sobě a až do svítání hnali kamsi hluboko do buše. Tak hluboko a daleko, aby už nikdy nenašli cestu domu. Cestou je bili tyčemi, ty nejslabší z dětí zahynuly ještě té noci. a tak začal Elizabeth nový život – dětského vojáka. Armádu božího odporu tvoří z velké části děti. Stejně jako Elizabeth byly uneseny z domova a doslova všemožnými způsoby donuceny bojovat. Chlapci museli zabíjet, dívky byly zneužívány jako sexuální otrokyně. Elizabeth s hrůzou vzpomíná na chvíle, kdy některé z dětí odmítlo splnit rozkaz velitele. V takovém případě je čekal jediný trest: ubití k smrti. Avšak ne rukou jednoho z velitelů, ale rukama jeho dětských přátel. Každé z nich muselo provinilce bít do hlavy tak dlouho, dokud nezemřel. Stejně se trestal pokus o útěk. Pokud se někomu přece jen podařilo uprchnout, byla krutě potrestána skupina dětských vojáků, k níž náležel. Elizabeth tak viděla zemřít všechny své sourozence. To vše ji bralo myšlenky na útěk. Navíc byla často svědkem, ale bohužel i přinuceným aktérem vypalování vesnic, drancování a mučení nevinných lidí. Nevěděla tedy, zda se vůbec má kam vrátit, zda jsou její rodiče ještě naživu. Elizabeth říká, že z některých dětí, které byly spolu s ní uneseny, jsou dnes již fanatici a bezvýhradně věří myšlence věčného boje rebelů za vyhlazení kmene Acholi a jeho nahrazení novým, lepším. Věří, že Kony se již brzy stane ugandským prezidentem a ony pak budou stát po jeho boku. Jsou mezi nimi však i takové, které v hloubi duše stále myslí na útěk, na návrat domů. Je to však ještě vůbec možné? Co když je jejich vesnice vypálená a jejich blízcí povražděni? Kdo se o ně postará? a co když v nich někdo pozná bojovníky rebelů, kteří sami vraždili a loupili? Bude pak ještě čas někomu něco vysvětlit? Tyto palčivé otázky braly Elizabeth celých šest let odvahu k útěku. Mezitím musela s armádou opustit Ugandu a žít několik let v sousedním Súdánu, které vojáky zásobovalo zbraněmi a jídlem. V Súdánu, odkud byl útěk nemyslitelný, se také musela stát jednou z manželek velitele armády. Ve čtrnácti letech porodila syna. Od té doby myslela bez ustání jen na útěk. Nechtěla dopustit, aby její dítě vyrostlo v buši, nechtěla, aby se z jejího syna stal jeden z rebelů. Pak konečně přišla vytoužená noc. Chtěla jen jediné – získat jejich důvěru. Onu noc vyrazili všichni vojáci do nočního boje a Elizabeth spolu s dalšími manželkami zůstala v táboře. To byla její chvíle. Dohromady s dalšími šesti dívkami a jejich dětmi se daly na útěk. Prchaly 57

bezhlavě nocí domů, děti na zádech, aniž by tušily, zda je někdo čeká, zda je někdo příjme, zda jim někdo pomůže. Po nekonečné cestě buší dorazily do města. Nevěděly kam se podít, bloudily nazdařbůh ulicemi. Dobří lidé je nakonec zavedli na zdejší vojenskou centrálu. A tam si je vyzvedla sestra Ráchel, spoluzakladatelka organizace Concerned Parents Association - Uganda. Lidé z organizace sestry Ráchel pomáhají dětem, které byly uneseny. Pokouší se dokonce vyjednávat s rebely o jejich propouštění. Těm, kterým se podaří utéct, nabídnou pomocnou ruku, jako to udělali i v případě Elizabeth. Našli její rodiče, s nimiž teď žije v táboře a finančně ji podporují, aby mohla dokončit školy, které musela nedobrovolně na tak dlouhou dobu opustit. Elizabeth si dokáže po všech těch útrapách pomoci a lásky obrovsky vážit: "Nikdy by se mi samotné nepodařilo najít mé rodiče," říká. "A kdo by se staral o matku s dítětem, kdo by jí poskytl přístřeší a jídlo? Kdybych nepotkala sestru Ráchel, zůstala bych nejspíše na ulici a zemřela hlady. Jen díky ní jsem našla své rodiče, kteří se s láskou ujali mne i mého syna, Navíc si mohu dokončit vzdělání a snad připravit pro svého syna takový život, jaký si zaslouží." "Můj životní příběh je smutný a hrozný zároveň," končí své vyprávění Elizabeth, "ale zdá se, že se teď obrátil k lepšímu. Nikdy bych však nemohla jít dále novou cestou s činy a vzpomínkami, které mám tak bolestně vepsané do srdce, kdybych se nesetkala s lidmi, kteří mi uměli říci – já ti odpouštím. Díky tomu vím, že vše za mnou je pryč, že je to minulost a že můžu žít dál. Pro mého syna, pro mé rodiče, za všechny děti, které neměly možnost od rebelů utéct. Jako příklad těm, kteří se z pekla buše snad ještě vrátí. Aby věděli, že jsou tady stále lidé, kterým na nás záleží, kteří nám umí odpustit a kteří jsou připraveni nám pomoci." Významným faktorem v životě lidí v táboře byla víra. Ta představovala spojení mezi katolickým vyznáním a původním animismem Acholiů. Pro množství lidí byla spojujícím elementem, jenž jim dával sílu bojovat s katastrofálními následky války. Útočiště ve víře nalézali i bývalí dětští vojáci, představovala pro ně zásadní podpůrný mechanismus vyrovnávání se s válečnými zkušenostmi. V táboře například existovala tradice modlitby za mír, kterou společně pronášeli každý den po několik let. Mše, jež lidé navštěvovali, byly plné zpěvu a tance, představovaly tak způsob, jak vyjádřit naději. Poté, co utichá samotný válečný konflikt, vnitřní konflikty mohou pokračovat. Je zapotřebí se vyrovnat s křivdami a dalšími vnitřními zraněními. Taktika rebelů 58

znemožňovala mnoha dětem návrat domů, mnoho jich bylo z komunit vyhoštěno a dokonce i zabito. Mnoho kněží a místní organizace Caritas se proto snažilo zprostředkovat usmíření a podpořit odpouštění. Je zapotřebí se v tomto smyslu věnovat zejména posilování lokálních kapacit. Křesťanská víra v sobě nese mnoho hodnot, které mohou tomuto procesu významně pomoci zahojit jizvy způsobené válkou. Vyrovnat se s nimi bude pro obyvatele severní Ugandy mimořádně těžké, neboť tisíce pachatelů zločinů jsou zároveň sami oběťmi. Rozlišit skutečné viníky bude nesmírně obtížné. Křesťanské chápání usmíření ale nezačíná u viníka, nýbrž u oběti, jejíž humanita byla poškozena činy viníka. Obnovení života a navrácení důstojnosti a lidskosti je základem celého procesu a zážitkem laskavosti a milosrdenství. Tento krok je pak následován odpuštěním a pokáním. Odpuštění ze strany oběti a pokání ze strany pachatele jsou z křesťanského pohledu vnímány jako stavební kameny rekonciliace. V praxi je takový krok velice těžký. Pachatel se často obává odezvy na své přiznání, oběť se zdráhá odpustit, protože to u ní evokuje zapomnění či slabost. Při odpuštění však nezapomínáme, ale učíme se pamatovat jiným způsobem – takovým, jež nesnižuje naši lidskost, ale stává se součástí procesu smíření, jež lidskost obnovuje.102

102

CARITAS INTERNACIONALIS. Working for reconciliation, s. 32-51

59

ZÁVĚR Tématem mé písemné bakalářské práce byl konflikt v severní Ugandě. Téma pro mne bylo po osobní zkušenosti ze severní Ugandy jasnou volbou. Krize takovýchto rozměrů nesmí zůstat zapomenuty na okraji zájmu mezinárodního společenství ani veřejnosti. Je nutné podporovat informovanost a tím i tlak na aktéry této války. Vzhledem k tomu, že tato záležitost není v českém prostředí dostatečně popsána, práce se může dále stát zdrojem informací pro akademickou obec i laickou veřejnost. Kromě tohoto cíle si práce kladla za své také podat co nejkomplexnější popis příčin vzniku krize a zpřehlednit mimořádně komplikovanou situaci, jež panuje v oblasti hranic mezi Ugandou, Súdánem a Kongem. k tomu bylo nejprve zapotřebí dostatečně osvětlit historické příčiny konfliktu, jež stejně jako jiné v minulosti sužují tento region. Bylo nutné se zabývat britským kolonialismem, jeho dědictvím a následným selháním vládnoucích struktur po vyhlášení nezávislosti. Popis období diktatur Idi Amina a Milton Oboteho poskytl vhled do problematiky nepotismu a jeho souvislosti s následnou válkou na severu po nástupu prezidenta Yoweri Museveniho. Uganda se poté za jeho vlády stala takzvaným africkým zázrakem. Očím médií a světového zájmu ale dlouho unikal stín, jež na tyto úspěchy vrhá dvaadvacetiletá tragedie, která postihla téměř třetinu země. Tato „zapomenutá Uganda“ nemá dosud žádný prospěch z hospodářského růstu a stability jihu. Při hlubším zkoumání stran konfliktu se ukázalo, že situace je mnohem závažnější, než jak je tento problém prezentován. Nejde pouze o konflikt mezi ugandskou vládou a LRA, ale o záležitost vlád celého regionu. Do hry vstupují mnohé další milice z oblasti a ohrožují stabilitu velkých území. V kapitole, jež popisuje příčiny a okolnosti vzniku konfliktu, jsem seznámil čtenáře s kmenovými spory, jež jak se potvrdilo, hrají důležitou roli v politice celé Afriky, tedy i v Ugandě, a stály na počátku ozbrojeného odporu proti Musevenimu. Hnutí Ducha svatého, jehož cílem bylo svrhnout vládu, stálo u zrodu dnešní konfrontace. Pochopení spirituality tohoto hnutí, jež je pro Evropany velmi cizí, bylo klíčové pro chápání událostí mezi lety 1986 a 1988, kdy bylo toto hnutí aktivní. Kult Alice Aumy byl zásadní i pro taktiku boje jejích vojáků. Joseph Kony, jež převzal od své předchůdkyně mnohé ony praktiky a spiritualitu, je pak vůdcem Armády božího odporu dodnes. Stal se hlavním motorem války. V této práci jsem si kladl za cíl poskytnout co největší přehled o jeho hnutí.

60

O LRA existují jen velice kusé informace od jejích dezertérů týkající se struktur či cílů organizace. Joseph Kony také až donedávna vůbec nekomunikoval se světem. Při nástinu mírových řešení se ukázalo, že jak ugandská, tak súdánská vláda mají přes svá oficiální prohlášení značně pochybné motivace k uzavření míru. Konžská vláda pak především nemá kapacity LRA na svém území kontrolovat. Joseph Kony odmítl využít Amnesty Act z roku 2000 a Mezinárodní trestní soud na něj vydal zatykač. V práci byl tento krok popsán jako kontroverzní, neboť mohl válku prodloužit. LRA pak dále pokračovala ve své brutální kampani až do mírových rozhovorů v Jubě, jež by mohly konflikt definitivně ukončit. i přes uzavřený klid zbraní však pokračují násilnosti, i když v nesrovnatelně menší míře. Zejména mezinárodní společenství doufá, že LRA nevyužívá příměří ke svému znovuvyzbrojení. Ve třetí kapitole jsem popsal důsledky, které válku v severní Ugandě provázejí. Krize během posledních let narostla do obrovských rozměrů. Ilustroval jsem ji jak čísly tak i životními zkušenostmi lidí z této oblasti, jež jsou pro úplné pochopení nutné. Uprchlický tábor Puranga, jež jsem navštívil, byl typickým příkladem, jak ve válce trpí především nevinní lidé. Příběh Elizabeth poukázal na to, jakým způsobem jsou unášeny děti, cvičeny na vojáky a využívány jako sexuální otroci. V úplném závěru práce jsem vyzdvihl význam víry procesu rekonciliace.

61

PRAMENY a LITERATURA LITERATURA

ALLEN, Tim. Trial Justice: the International Criminal Court and the Lord’s Resistance Army. 1. vyd. London: Zed Books Ltd., 2006. 230 s. ISBN 978 1 84277 736 7 hb

BAKER, Nsamba Gonzaga. Modern African Nationalism: 1935 – to present. 1. vyd. Kampala: Lubetex Enterprises Limited, 2003. 390 s.

BEHREND, Heike. Alice Lakwena & Holy Spirits. 1. vyd. Kampala: Fountain Publishers, 2004. 210 s. ISBN 9970-02-197-4

CARITAS INTERNATIONALIS. Working for Reconciliation. 1. vyd. Vatikán: Caritas Internationalis, 1999. 128 s.

GUEST, Robert. The Shackled Kontinent. 2. vyd. London: Pan Books, 2005. 290 s. ISBN 0 330 41972 2

FERRO, Marc. Dějiny kolonizací. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2007. 503 s. ISBN 978-80-7106-021-5

KAPUSCINSKI, Ryszard. The Shadow of the Sun. 1. vyd. London: Penguin Books, 2002, 325 s.

KYEMBA, Henry. The state of blood. 2. vyd. Kampala: Fountain Publishers, 1997. 288 s. ISBN 9970 02 132 X

LEGGET, Ian. Uganda. 2. vyd. Kampala: Fountain Publishers, 2004. 88 s. ISBN 9970 02 270 9

62

MEREDITH, Martin. The State of Africa. 2. vyd. London: The Free Press, 2006. 752 s. ISBN-13:978-0-7432-3222-7

MINISTERSTVO OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY. Svět slovem a mapou: Afrika. 1 vyd. Praha: MO ČR, 2001. 207 s.

PECKA, Jiří. Uganda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. 120 s. ISBN 25-062-66.

SCHOMERUS, Mareike. The Lord’s Resistance Army in Sudan: a History and Overview. 1. vyd. Ženeva: Small Arms Survey, 2007. 59 s. ISBN 2-8288-0085-7

TEMMERMAN, Els De. Aboke Girls. 2. vyd. Kampala: Fountain Publishers, 2002. 160 s. ISBN 9970-02-256-3

PRAMENY

BAVIER, Joe. Congo war-driven crisis kills 45,000 a month-study. Reuters AlertNet [online]. 2002, poslední revize 22. 1. 2008 [cit. 15. 4. 2008]. Dostupný z: .

BBC NEWS. Counting the cost of Uganda's war [online]. 2007, poslední revize 9. 5. 2007 [cit. 3. 4. 2008]. Dostupný z: .

BBC NEWS. Uganda's LRA confirm Otti death [online]. 2007, poslední revize 23. 1. 2008 [cit. 4. 3. 2008]. Dostupný z: .

BORZELLO, Anna. Profile: President Yoweri Museveni. BBC News [online]. 2003 [cit. 15.4. 2008]. Dostupný z: .

CIA. THE WORLD FACT BOOK. Uganda. [online]. poslední revize 15. 4. 2008 [cit. 15.4 . 2008]. Dostupný z: . 63

CIVIL SOCIETY ORGANIZATIONS FOR PEACE IN NORTHERN UGANDA. Counting the Cost: Twenty years of war in northern Uganda [online]. 2006 [cit. 21. 2. 2007]. 41 s. Dostupný z: .

DINGEMANSE, M. Ugandan districts affected by Lords Resistance Army. Wikimedia Commons [online]. 2004, poslední revize 22. 2. 2008 [cit. 12. 3. 2008]. Dostupný z:

GENEVA FOUNDATION FOR MEDICAL EDUCATION AND RESEARCH. Uganda [online]. 2007 [cit. 15. 4. 2008]. Dostupný z: .

INTERNATIONAL CRIMINAL COURT. [online]. 2004, poslední revize 19. 3. 2008 [cit. 21. 3. 2008]. Dostupný z: .

INTERNATIONAL CRISIS GROUP. Northern Uganda: Seizing the oportunity for peace [online], 2007 [cit. 10. 3. 2008]. Dostupný z: < http://www.crisisgroup.org/home/index.cfm?id=4791>.

INTUTE. World Guide [online]. 2008 [cit. 15. 4. 2008]. Dostupný z: < http://www.intute.ac.uk/sciences/worldguide/maps2/1050_a.jpg>.

LIBRARY OF CONGRESS. Country Studies [online]. 2006, poslední revize prosinec 1990 [cit. 15. 4. 2008]. Dostupný z: .

PARLIAMENT OF THE REPUBLIC OF UGANDA. Composition [online]. 2006 [cit. 15. 4. 2008]. Dostupný z: .

64

REUTERS ALERTNET. Uganda [online]. 2002 [cit. 15.4. 2008]. Dostupný z: .

RULERS. Uganda [online]. 2008 [cit. 15. 4. 2008]. Dostupný z: .

STANMEYER, J. Severní Uganda – Zapomenutá krize, National Geographic, prosinec 2005, s.128-135. ISSN: 1213-9394.

SUTTONLINK. African Countries Index [online]. [cit. 15.4. 2008]. Dostupný z:

THE WORLD BANK. Country Brief - Uganda [online]. 2008, poslední revize březen 2008 [cit. 15.4. 2008]. Dostupný z: .

UNITED NATIONS. [online]. 2008, poslední revize 15. 3. 2008 [cit. 21. 3. 2008]. Dostupný z: .

UNITED NATIONS. Lessons from Rwanda: The United Nations and the Prevention of Genocide [online]. 2007, poslední revize 30.11 2007 [cit. 2008-04-15]. Dostupný z: .

65

FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA

Fotografie č. 1: Uprchlický tábor Puranga (Pasz,2006)

Fotografie č. 2: Uvnitř tábora (Pasz,2006)

66

Fotografie č. 3: Otec John při mši (Pasz,2006)

Fotografie č. 4: Motlitba za mír (Pasz,2006)

67

Fotografie č. 5: Příprava alkoholu (Pasz,2006)

Fotografie č. 6: S hliněnou hračkou (Pasz,2006)

Fotografie č. 7: Bývalý dětský voják (Pasz,2006)

Fotografie č. 8: Při mši (Pasz,2006)

68