Dvacátému století v Evropě dominoval konflikt mezi totalitními režimy a liberálními demokraciemi. Hned po skončení druhé světové války, po porážce nacismu, nabyl tento konflikt podoby globální studené války, v okrajových oblastech vyhrocené několika jasně vymezenými střety. Totožnost jejích aktérů byla jasná. Na jedné straně blok komunistických zemí, sahající od Východního Německa po Severní Koreu, zpočátku ovládaný Sovětským svazem. Na druhé straně „železné opony“, která tyto země obklopovala, se nacházel Západ, „svobodný svět“, tvořený především zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky, vedený Spojenými státy. Vně tohoto nepřátelství zůstával třetí aktér, nesourodý celek neangažovaných zemí, politicky neutrálních, nazývaných třetí svět. Tak tedy vypadalo rozdělení Země podle politických měřítek, třebaže k nim přistupovaly ještě další charakteristické znaky: třetí svět byl chudý, Západ bohatý, v komunistických zemích byla armáda bohatá, a obyvatelstvo chudé (jenže se mu to nedovolovalo říkat). Tato situace trvala déle než půl století. Vnímal jsem ji o to výrazněji, že jsem se narodil ve východní Evropě, v Bulharsku, kde jsem také vyrůstal, dokud jsem se ve věku čtyřiadvaceti let neusadil ve Francii. Připadalo mi, že zmíněné rozdělení zemí světa má trvat věčně – rozhodně aspoň do konce mého života. To možná vysvětluje radost, kterou jsem pocítil ve chvíli, když se kolem roku 1990 evropské komunistické režimy jeden po druhém zhroutily. Nebylo už proč stavět Východ proti Západu ani proč soupeřit o nadvládu nad světem, a tak všechny naděje byly přípustné... Konečně se měly uskutečnit dávné sny velkých liberálních myslitelů, války měl nahradit obchod, mohl být nastolen nový světový řád, harmoničtější nežli předchozí svět studené války. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo v takový příznivý vývoj věřil. 9
todorov-text.p65
9
25.8.2011, 11:14
O necelých dvacet let později musíme konstatovat, že tato naděje byla klamná – napětí a násilí mezi zeměmi ze světových dějin zřejmě nevymizela. Velká konfrontace mezi Východem a Západem ustoupila do pozadí před projevy nepřátelství a rozporů, které se zanedlouho objevily znovu. Konflikty se nemohly jakoby kouzlem rozplynout, protože jejich bytostné příčiny přetrvávaly, ba můžeme si domyslet, že se ještě prohlubovaly. Světová populace nadále rychle roste, zatímco území, na němž sídlí, zůstává stejné, a dokonce se zmenšuje, ohlodáváno pouštěmi a ohrožováno povodněmi. Co horšího, stále ubývá životních zdrojů – vody, energie. Za těchto okolností je nevyhnutelné soupeření mezi zeměmi, a tím i agresivita těch, kdo mají méně, vůči těm, kdo mají více, a také neklid posledně jmenovaných, kteří se pokoušejí podržet si své výhody a uhájit je. K těmto konstantním veličinám přistoupily některé nové vývojové tendence. Třebaže ve světě přetrvávají četná ohniska napětí, z nichž některá dávají vzniknout výbuchům násilí, jejich působnost je co do prostoru omezená a už déle než šedesát let nepropukl žádný globální konflikt srovnatelný s druhou světovou válkou. Skutečnost, že nedochází k větší konfrontaci, umožnila, aby nám přímo před očima pokojně proběhla skutečná technologická revoluce, a ta opět značně přispěla k onomu posílení kontaktů mezi jednotlivými zeměmi, které nazýváme globalizací. Technologický zvrat se projevil v četných oblastech, ale někde pokrok technologií mimořádně silně zapůsobil na mezinárodní vztahy. Nejzřejměji se to projevuje v oblasti komunikace: stala se nesrovnatelně rychlejší než v minulosti a poté si také přisvojila četné nové kanály. Informace přicházejí okamžitě, přinášeny jak slovy, tak obrazy, a zasahují celý svět. Televize (a nejen už rozhlas), mobilní telefony, elektronická pošta, internet: kde jsme mohli naříkat nad nedostatkem informací, tam jsme jimi dnes doslova zaplaveni. Jedním z důsledků této změny je skutečnost, že obyvatelé různých oblastí planety se více stýkají. Díky slovům a obrazům se navzájem důvěrně seznamují, po celém světě jsou v oběhu standardizované výrobky a lidé sami se přemisťují víc než kdy jindy. Obyvatelé bohatých zemí jezdí k těm chudým a věnují se tam svým záležitostem nebo odpočívají, ti chudí se zase snaží dostat do bohatých zemí a hledat tam práci. Cestování, pokud na ně máme prostředky, se stalo mnohem rychlejším. 10
todorov-text.p65
10
25.8.2011, 11:14
Intenzivní komunikace a rychlejší styk mezi zeměmi i jednotlivci mají důsledky kladné i záporné, výlučným důvodem strachu je však jiná technologická inovace. Jde o snadný přístup k ničivým zbraním, zejména výbušninám. Snadno si je může obstarat zřejmě kdokoliv. Nabyly miniaturních rozměrů, takže se dají přenášet v kapse, a byly zdokonaleny, takže mohou rázem zabít desítky, stovky či tisíce lidí. Návody na výrobu bomb obíhají na internetu, jejich složky se prodávají v supermarketech, k vyvolání exploze stačí mobilní telefon. Tato „demokratizace“ ničivých zbraní vytváří zcela novou situaci: ke způsobení těžkých ztrát nepříteli už není nutné disponovat státní mocí, stačí pár odhodlaných jedinců s minimem finančních prostředků. „Nepřátelské síly“ zcela změnily podobu. Velké technické inovace měly jisté důsledky na různé způsoby života, nevedly však k okamžitému zániku dřívějšího světa a vést k němu pochopitelně nemohly. Zato vedle sebe postavily protiklady: archaické bezprostředně sousedí s ultramoderním. S jejich současným výskytem se setkáváme jak uvnitř jedné země, tak mezi různými zeměmi. Ruskému nebo čínskému rolníkovi jsou právě tak cizí životní způsoby v Moskvě či Šanghaji, jako rolníkovi z Rífu nebo Anatolie jsou cizí životní způsoby obyvatel Paříže či Londýna. Proti světu jedněch, jemuž dominuje komunikace „vertikální“, zajišťující předávání tradic, stojí svět těch druhých, pro který je charakteristická síla komunikace „horizontální“, mezi současníky neustále napojenými na určitou síť. Na tom nás zarazí, že tyto dva světy se neignorují: obrázky jedněch i druhých oblétají planetu. A dokonce se sami ukazují – zbídačení venkované opouštějí svou půdu a odcházejí do měst ve vlastní zemi nebo pokud možno do měst v bohatých zemích. Ve světových metropolích, nacházejících se ve všech světadílech, sídlí obyvatelstvo různého původu, a tedy i krajně rozmanitých mravů. A tak se nikáb, závoj halící celý obličej, může ocitnout v sousedství tang (ve Francii je však ve škole obojí zakázáno). Tušíme, k čemu by střet hliněného hrnce se železňákem mohl vést. V jedněch vyvolává závist, odmítavý postoj nebo obojí zároveň, v těch druhých zas pohrdání, blahovolnost nebo soucit. Ti první mají na své straně převahu danou svým počtem a hněvem, ti druzí převahu plynoucí z technologie a síly. Je to výbušná směsice a konfliktů přibývá. Jejich mapa však už není stejná jako ta, která se prosadila po druhé světové válce. 11
todorov-text.p65
11
25.8.2011, 11:14
Dnes můžeme země světa rozdělit do několika skupin, podle toho, jak reagují na nový stav věcí. Ale nemůžeme je už rozlišovat podle politických režimů jako v době konfrontace mezi komunismem a demokracií, ani podle velkých dělení zeměpisných, například na Sever a Jih, protože Austrálie leží na jihu a Mongolsko na severu, nebo na Východ a Západ, poněvadž vzdálenost mezi Čínou a Brazílií se často zmenšuje, tím méně pak podle civilizací. Pro lidské vášně hýbající určitou společností zavedl v 18. století Montesquieu pojem „zásada vládnutí“: tou je ctnost v republice, čest v monarchiích1. I dnes jak vládní rozhodnutí, tak reakce jedinců prostupuje vášeň či převládající společenský postoj. Dobře si uvědomuji, jakým rizikům se vystavujeme, když se dopouštíme schematizování nebo vtiskujeme neměnnou podobu situacím, které jsou nutně proměnlivé. Vždy působí několik vášní současně a žádná z nich neúčinkuje na všechny příslušníky určité populace; samotná jejich totožnost je proměnlivá a nebere na sebe v různých zemích tutéž podobu. Jejich hierarchie navíc doznává změn a určitá země může v průběhu několika let snadno přejít z jedné skupiny do druhé. Jejich přítomnost je však nesporná. Při popisu tohoto rozdělení budu vycházet z typologie, kterou nedávno předložil Dominique Moïsi2, s tím, že ji doplním a přizpůsobím svému záměru a nebudu přitom zapomínat, jak tato typologie zjednodušuje. Vášeň první skupiny zemí nazvu chtivostí. Jejich obyvatelstvo má často pocit, že při dělení bohatství přišlo z různých důvodů zkrátka. Teď je na řadě ono. Obyvatelé si chtějí užívat globalizace, spotřeby, zábavy, a aby toho dosáhli, nikterak neskrblí prostředky. Tuto cestu už před několika desetiletími otevřelo Japonsko, na ní ji následovalo několik zemí jihovýchodní Asie a nedávno také Čína a Indie. Právě se na ni vydávají další země, další části světa: Brazílie, zítra nepochybně Mexiko, Jižní Afrika. Zdá se, že už několik let se stejnou cestou ubírá Rusko, a svou porážku ve studené válce tak mění ve výhodu: jeho rozvoji ani obohacování občanů už nebrání ideologie, země už nepotřebuje soupeřit o nadvládu nad světem. Druhou skupinou zemí je skupina, kde zásadní úlohu hraje zatrpklost. Tento postoj vyplývá z ponížení, skutečného či pomyslného, které utrpěly ze strany těch nejbohatších a nejmocnějších zemí. V různé míře je rozšířen ve značné části zemí, v nichž převažuje muslimské obyvatelstvo, od 12
todorov-text.p65
12
25.8.2011, 11:14
Maroka po Pákistán. Už nějakou dobu se vyskytuje i v jiných asijských zemích a v několika zemích Latinské Ameriky. Terčem jejich zatrpklosti jsou bývalé evropské koloniální mocnosti a stále více Spojené státy, jimž se klade za vinu bída jedinců i obecná bezmoc. V Číně a Koreji se setkáváme se silným pocitem zatrpklosti vůči Japonsku. Neovládá samozřejmě mysl všech ani veškeré jejich činnosti, avšak ve společenském životě mu připadá pořádající úloha, protože stejně jako ostatní společenské vášně je příznačný pro vlivnou a aktivní menšinu. Třetí skupina zemí se vyznačuje místem, které v ní zaujímá pocit strachu. Jsou to země tvořící Západ, jež před několika staletími ovládly svět. Strach v nich vyvolávají obě předchozí skupiny, není to však strach stejný. Pokud jde o „země chtivosti“, západní, zejména evropské země se obávají jejich ekonomické síly, schopnosti vyrábět levněji, a tedy zabrat všechny trhy pro sebe, zkrátka bojí se, že jimi budou hospodářsky ovládnuty. Co se „zemí zatrpklosti“ týče, obávají se z nich fyzických útoků, teroristických atentátů, výbuchů násilí, a navíc i odvetných opatření, která by tyto země mohly podniknout v oblasti energetické, protože největší zásoby ropy se nacházejí v nich. Konečně čtvrtou skupinu zemí, rozptýlených po několika kontinentech, bychom mohli označit za skupinu vyznačující se nerozhodností. Je to jakási zbytková skupina, jejíž členové se jednoho dne mohou ocitnout ve vleku právě tak chtivosti jako zatrpklosti, zatím se však drží stranou zmíněných vášní. Přírodní zdroje oněch krajů zatím drancují příslušníci ostatních skupin zemí, a to s aktivní pomocí jejich vlastních zkorumpovaných vedoucích představitelů; pustoší je etnické konflikty. Některé vrstvy jejich obyvatelstva, mnohdy nesmírně chudé, se pokoušejí proniknout do „zemí strachu“, zemí bohatších, a snáze si tam vydělávat na živobytí. Nejsem náležitě povolán k tomu, abych každou z oněch skupin zemí dopodrobna popsal. Žiji ve Francii, v Evropské unii, tedy v zemi skupiny, jež je podle našeho označení ovládána nebo alespoň poznamenána strachem. To je také jediná skupina, kterou znám zevnitř. Téma své práce vymezím ještě úžeji a zaměřím se pouze na jeden ze vztahů, jejž zde můžeme pozorovat, totiž na vztah se zeměmi a populacemi poznamenanými zatrpklostí. Tuto vášeň chci analyzovat hlouběji proto, že podle mě má často neblahé následky. Tezi, kterou bych tu rád rozvedl podrobněji, lze shrnout několika slovy. Západní země mají plné právo bránit se proti kaž13
todorov-text.p65
13
25.8.2011, 11:14
dé agresi a každému ohrožování hodnot, na nichž se rozhodly založit své demokratické režimy. Zejména musí důsledně potírat každou teroristickou hrozbu a každou formu násilí. Mají však zájem nedat se strhnout k nepřiměřené, přemrštěné, neoprávněné reakci, protože ta by vedla k důsledkům opačným, než jaké očekáváme. Strach se stává nebezpečím pro ty, kdo jej pociťují, proto ho nesmíme nechat hrát úlohu převládající vášně. Je dokonce hlavním odůvodněním projevů chování často označovaných za „nelidské“. Strach ze smrti hrozící mně nebo – co horšího – bytostem mně drahým mě činí schopným zabíjet, mrzačit, mučit. Ve jménu ochrany žen a dětí (u nás) bylo (jinde) mnoho mužů a žen, starců i dětí pobito. Ti, které bychom rádi nazvali zrůdami, velmi často jednali vedeni strachem o své blízké a o sebe. Když se jihoafrických policistů a vojáků zeptáme, proč v období apartheidu zabíjeli nebo způsobovali nevýslovná utrpení, odpovídají: to abychom se chránili před hrozbou, kterou pro naše společenství představovali černoši (a komunisté). „Vůbec nás to netěšilo, neměli jsme sebemenší chuť to dělat, ale muselo se jim zabránit v zabíjení nevinných žen a dětí.“3 A jakmile se uvolíme zabíjet, souhlasíme i s dalšími kroky: mučíme (abychom získali informace o „teroristech“), zohavujeme těla (abychom těmto vraždám dodali zdání obyčejných zločinů či náhodných výbuchů). Všechny prostředky jsou dobré k dosažení vítězství, a tedy k odvrácení strachu. Právě strach z barbarů by z nás mohl učinit barbary. A zlo, které způsobíme sami sobě, převýší zlo, kterého jsme se obávali na počátku. Historie nás učí, že lék může být horší než neduh. Totalitní režimy vystupovaly jako prostředky mající zbavit buržoazní společnost jejích nedostatků, daly však vzniknout světu nebezpečnějšímu, nežli byl ten, proti němuž bojovaly. Nynější situace jistě není tak vážná, ale i nadále je znepokojivá. Ještě je čas změnit kurz. Přehnaná nebo špatně zaměřená reakce zemí strachu se projevuje dvěma způsoby, podle toho, zdali k ní dochází na jejich vlastním území nebo na území těch druhých. U těch druhých, tedy když podlehneme pokušení síly a na fyzické útoky odpovíme rozmístěním nepřiměřených vojenských prostředků a válečnými akty. Tuto reakci příkladně ztělesňují Spojené státy po atentátech spáchaných 11. září 2001, když intervenují přímo nebo podporují intervenci v zemích jako Afghánistán, Irák a Libanon. Země Evropské unie jako celek americkou politiku následují, ale neochot14
todorov-text.p65
14
25.8.2011, 11:14
ně, s reptáním a váhavě. Přímé vojenské zásahy doplňuje ona takzvaná „válka proti terorismu“, mající na svědomí mimo jiné nezákonné věznění a mučení, což dnes symbolizují jména Guantánamo, Abú Ghrajb, Bagrám. Tato politika vede k dvojímu fiasku: protivníka posiluje, a nás oslabuje. Především proto, že agrese, na niž odpovídá, není dílem států, nýbrž jedinců (třebaže dočasně chráněných vládnoucím hnutím Tálibán), jež masivní bombardování ani vojenská okupace nemohou zasáhnout. Také však proto, že jde o zatrpklost a pomstu vzešlé z ponížení, které nemůžeme odstranit tím, že dotyčné zemi zasadíme novou vojenskou porážku – právě naopak. Americká armáda nebo její spojenci mohou nepřátelské armády zničit, ale takto jen posilují zatrpklost obyvatelstva, skutečný zdroj počátečních agresí. Rovněž mučení přiživuje touhu po pomstě. Jedinci zodpovědní za protizápadní útoky žijí s pocitem, že jejich vášně jsou oprávněné a ideje správné. Jak říkal už před třemi sty padesáti lety Pascal, „násilí a pravda u sebe navzájem nic nepořídí“4. Na druhé straně tato politika ničí západní svět zevnitř, protože ve snaze bránit námi tolik milované demokratické hodnoty se jich posléze vzdáváme. Jak se radovat z vítězství nad ohavným nepřítelem, když jsme se, abychom nad ním zvítězili, museli stát stejnými jako on? Jakmile v boji proti teroru „je vše dovoleno“, bojovník proti terorismu začíná splývat s původním teroristou. Ostatně všichni teroristé světa se považují za bojovníky proti terorismu, kteří jen odpovídají na teror předchozí... Nejsou sami: vždy a snadno najdeme nějaké předchozí násilí, údajně ospravedlňující naše násilí současné. Takto však válka nikdy neskončí. Tyto kritiky reakce americké vlády na útoky, jejichž terčem se její země stala, rozhodně nepramení z nějakého antiamerikanismu. Právě naopak, začleňují se do debaty vedené v samotných Spojených státech a jsou motivovány vzrůstajícím rozporem mezi hlásanými ideály a jednáním v praxi. V politické rovině se volby učiněné Spojenými státy příliš neliší od voleb, které by učinilo mnoho jiných zemí. Upoutávají však více pozornosti a stávají se terčem větší kritiky, protože v rovině vojenské tato země zaujímá zcela výjimečné postavení. Její ničivý arzenál je nesrovnatelně větší než všechny ostatní a existuje méně brzd, které by jí zabránily ho použít – všechny ostatní země se obávají reakce Spojených států... Právě mimořádné úspěchy jejich vojenské technologie z nich dělají tu nejnebezpeč15
todorov-text.p65
15
25.8.2011, 11:14
nější zemi – nebezpečnou ostatním, ale také sobě samé. Její jaderné zbraně by totiž mohly ohrozit život na naší planetě. Uvnitř západních zemí, zejména těch evropských, kde už několik desetiletí sídlí početná menšina pocházející ze „zemí zatrpklosti“, se setkáváme se situacemi názorně dokládajícími úsloví o léku horším nežli neduh. Tato menšina vyznává náboženství odlišné od náboženství většiny – islám–, a co je podstatné, v organizaci svého společenského života mu přikládá význam, jenž neodpovídá významu, který náboženství, ať už kterémukoliv, přisuzují současné liberální demokracie. V důsledku toho dochází mezi různými částmi obyvatelstva k třenicím spjatým s řadou otázek týkajících se každodenního života. Jak tyto neshody zmírnit? A právě tady nastává nešťastná reakce, totiž „neústupnost“, což je eufemismus pro nesnášenlivost. Nikdo není zcela spokojen s podmínkami, v nichž žije, často máme dokonce dojem, že se tyto podmínky zhoršují. Kdo za to může? Jsme v pokušení hledat jednoduchou odpověď a snadno identifikovatelného viníka – populistickým hnutím a stranám dává vzniknout právě toto napětí. Levicový populismus říká: mohou za to bohatí, musíme jim vzít majetek a rozdělit ho chudým. Populismus pravicový hájí nikoliv jednu společenskou třídu, ale národ a na tutéž otázku odpovídá: mohou za to cizinci. Xenofobie představuje minimální program krajně pravicových stran, nucených vzdát se svých ostatních oblíbených témat, antikomunismu a rasismu. Už několik let se tyto strany setkávají s větším ohlasem v dobré polovině členských zemí Evropské unie. Nikde nehrají prvořadou úlohu, ale leckde se pro koalice u moci staly nepostradatelnými. A jestliže si tyto koalice chtějí moc udržet, musí vyhovět požadavkům krajní pravice ve věcech imigrace a soužití, jinak jim totiž hrozí, že ztratí hlasy voličů. Všeobecnou xenofobii někdy zesiluje to, co musíme nazvat islamofobií, třebaže tento výraz se někdy používá nesprávně. Obě tyto formy odmítavého postoje se navzájem překrývají jen částečně: islamofobie se týká jen části přistěhovalců, nezastavuje se však na hranicích dané země. Nicméně většina dnešních přistěhovalců v Evropě je jistě muslimského původu. Napadat přistěhovalce je politicky nekorektní, zatímco kritika islámu je vnímána jako projev odvahy, a tak jedno může nahradit druhé. 16
todorov-text.p65
16
25.8.2011, 11:14
Odmítání islámu má četné příčiny, z nichž některé jsou už dávné. Islám se dlouho jevil jako soupeř křesťanství. Dnes ztělesňuje jistou formu religiozity, od které se Evropané dlouho oprošťovali, a tak světsky smýšlející jedinci ji odmítají ještě horlivěji nežli křesťané. V minulých stoletích evropské mocnosti kolonizovaly islámské země; když nastala dekolonizace, bývalí kolonisté se museli vrátit domů, naplněni pocitem nadřazenosti i hořkosti zároveň. Bývalí obyvatelé kolonií se dnes usazují u nich, i když ne jako kolonisté. Jak se na ně nezlobit? K tomu přistupuje zatrpklost pociťovaná bývalými obyvateli kolonií a čerstvými imigranty nebo jejich potomky, z nichž se stali Evropané, která je nutí odpalovat bomby v Londýně a Madridu, v Berlíně a Paříži. Nebezpečí, jež představují, není smyšlené. A konečně zeměpisná (a geologická) náhoda chtěla tomu, že některé z oněch zemí s muslimským obyvatelstvem mají v držení hlavní energetické rezervy naší planety. Když stoupá cena benzínu nebo poplatek za vytápění domácnosti, pociťovat tuto závislost na bývalých poddaných je jaksepatří nepříjemné. Všechny tyto příčiny – a nepochybně i některé další – způsobují, že kriminální nebo pohoršlivé činy spáchané některými muslimy se vysvětlují tím, že dotyční vyznávají danou víru nebo že pocházejí z oněch zemí. Když vycházíme od tohoto zobecnění, je už snadné postupným směšováním různých prvků uvést do veřejné rozpravy stigmatizující diskurs, jakému není vystavována žádná jiná společenská skupina. Mediální osobnosti všude možně prohlašují, že islám podněcuje nenávist a násilí, že je to také to nejhloupější náboženství na světě, že děti přistěhovalců mluví francouzsky, jako kdyby je podřezával (tak jako beránka ve vaně), nebo že musíme být hrdí na to, že jsme islamofobové. V Nizozemí vydává zapálený populista Pim Fortuyn knihu Proti islamizaci naší kultury; vzápětí poté, co byl zavražděn (příslušníkem staré nizozemské rodiny), jím založená strana získala 17 % poslaneckých křesel v parlamentu. Filip Dewinter, předák strany Vlaams Belang (Vlámský zájem) v Belgii, prohlašuje: „Islám je nepřítelem číslo jedna nejen Evropy, ale celého svobodného světa.“ Odborníci na islám, kterých znenadání výrazně přibylo, v médiích ochotně vysvětlují, že toto náboženství je samou svou podstatou špatné a že proti němu musíme bojovat. V důsledku této nepřátelské atmosféry se ti, kdo se hlásí k muslimské identitě, cítí vyvrženi ze společnosti, kde žijí, a ještě trochu více se uzavírají do vlastních tradic, ať už skutečných či vysněných. 17
todorov-text.p65
17
25.8.2011, 11:14
Ani v mezinárodních vztazích, ani ve vztazích mezi různými skupinami obyvatelstva v jedné zemi nelze harmonii nastolit mávnutím kouzelného proutku. Příčiny neshod či projevů nepřátelství jsou často reálné a nemají původ v pouhém nedorozumění. Já však nevěřím, že dobrých výsledků dosáhneme válkou v zahraničí a nesnášenlivostí doma. Vůbec nejde o to, že bychom měli propadnout nějaké andělskosti nebo přestat aktivně bojovat proti hrozbám terorismu. Použití ozbrojené síly nemůžeme ze vztahů mezi národy či skupinami národů vyloučit, to však vyžaduje mnohem jemnější analýzu každé konkrétní situace. Co se demokracie týče, vnitřní konflikty neodstraňuje definitivně, ale dává nám prostředky k jejich zvládnutí pokojnou cestou. Vojenské intervence posledních let nepřinesly očekávané výsledky. Stejně by tomu pravděpodobně bylo i s intervencí proti Íránu, kterou připravovala vystoupení hlav západních států v roce 2007 a 2008. Výběr odlišných akčních prostředků by nijak neoslabil odsouzení teokratického režimu, jeho mravnostní policie a zásahů proti svobodě tisku, vazebních podmínek v íránských věznicích nebo provokativních prohlášení prezidenta této země. Spíš než se učit ve škole washingtonských neokonzervativců by měla Evropská unie v tomto směru jít příkladem a doufat, že Spojené státy ji budou následovat. Odříci se nesnášenlivosti neznamená, že musíme snášet všechno. Má-li výzva k toleranci vyznít věrohodně, musí vycházet z nesmlouvavého konsensu v tom, co je v určité společnosti považováno za nepřípustné. Tento základ zpravidla vymezují zákony dané země, k nimž přistupují některé hodnoty mravní a politické, neformulované výslovně, ale přijímané všemi. Tento normativní celek, nazývaný také republikánský pakt, určující práva a povinnosti každého občana, však musíme odlišovat od příznačných kulturních rysů jedinců, četných a proměnlivých, k nimž patří i náboženství. Výklad politických a společenských konfliktů jen náboženskými nebo kulturními příčinami je zároveň chybný i škodlivý – místo aby konflikty zmírňoval, ještě je vyostřuje. Když proti sobě stojí zákon a zvyk, zvítězit musí zákon, ale ve většině případů tomu tak není. V dnešním i zítřejším světě má k setkávání osob i společenství náležících k různým kulturám docházet stále častěji a jen jejich účastníci mohou zabránit tomu, aby se každé setkání proměnilo v konflikt. Vzhledem k ničivým prostředkům, jimiž v současnosti disponujeme, mohlo by vzpla18
todorov-text.p65
18
25.8.2011, 11:14
nutí konfliktů ohrozit přežití lidského druhu. Proto je nezbytné učinit vše, abychom se toho vyvarovali. V tom také spočívá smysl této knihy. K tomu nepostačí vyslovovat zbožná přání ani opěvovat výhody dialogu – je nezbytné čelit faktům a analyzovat je. Rozhodl jsem se, že za tím účelem se budu neustále pohybovat mezi přítomností a minulostí, politikou a antropologií, každodenním životem a filosofií. Na následujících stránkách se budeme zabývat především těmito otázkami: 1. Barbarství a civilizace. První dvě kapitoly jsou věnovány uspořádání nástrojů, jež nám umožní posuzovat a popisovat události, které se nám odehrávají před očima. Zpočátku to budou velké kategorie, s jejichž pomocí hodnotíme různé společnosti světa a rozhodujeme, zdali patří k barbarským, nebo civilizovaným. To nám také umožní pochopit, proč technické úspěchy ani jakost uměleckých děl nepředstavují záruku odvrácení barbarství. 2. Kolektivní identity. Těch můžeme rozlišit několik velkých druhů: kulturní příslušnost, občanskou solidaritu, sounáležitost s určitými morálními a politickými hodnotami. Kultura k nám přichází od jiných a každý má kultur několik; je vždy smíšená a také se neustále proměňuje. Různé identity se mohou dostávat do konfliktů, a ty se musíme naučit zvládat. Pomohlo by nám v tom nějak ministerstvo národní identity? 3. Válka světů. Tato analýza vztahů mezi společnostmi nebo zeměmi začíná komentářem k Huntingtonovu dobře známému dílu. Politickým a sociálním konfliktům nesmíme dodávat falešného zdání náboženských válek či střetu civilizací. „Válka proti terorismu“ není tak docela válka a není ani doopravdy zaměřena proti terorismu. Mučení, které připouští, představuje pro demokracii zkázu. 4. Plavba mezi útesy. Zde připomínáme několik konkrétních příkladů vnitřních konfliktů v evropských společnostech: zavraždění Thea Van Gogha v Amsterodamu, dánské karikatury proroka Muhammada, papežův projev v Řeznu. Nádavkem si kladu otázky v souvislosti se současným vývojem islámu a s diskusí v islámských zemích.
19
todorov-text.p65
19
25.8.2011, 11:14
5. Evropská identita. Ta není definována nějakým obsahem, ale statusem, který připisuje rozdílům mezi zeměmi, společnostmi nebo kulturami. Zahraniční politika Evropské unie nesplňuje očekávání jejího obyvatelstva. Nakonec předkládám úvahu o hranicích Unie. Překonat manicheismy. Závěrem několik úvah o dialogu mezi kulturami a o směru, jímž by se politika západních zemí mohla ubírat. Když jsem probíral tyto otázky, na které už má každý určitý názor, snažil jsem se uchránit nepřesností a nepatřičného směšování, černobílého vidění a hledání obětních beránků, jakož i samolibého postoje napravovatele křivd. Jde o věc příliš závažnou, než abychom se spokojili tím, že uděláme radost sami sobě.
20
todorov-text.p65
20
25.8.2011, 11:14
