ZIMA – ČAS PŘÁSTEK A DRAČEK Když nastaly dlouhé zimní večery, do vesnických chaloupek přišel čas přástek a draček. Byl to čas sousedských návštěv, při kterých se pro některé roznášely po vesnici jen „drby“, jiní se těšili na poetiku, které tyto společné zimní večery přinášely při vyprávění povídek, pohádek, někdy žertovných a škádlivých hádanek nebo třeba při zpívání písniček. Náš první československý prezident T. G. Masaryk k tomu řekl: „…pořád se má dítě nač těšit. Nejvíc na draní peří; tehdy se sešlo a sesedlo až dvacet lidí – to bylo povídaček! My děcka jsme se štípaly a žduchaly, abychom neusnuly a nepřišly o nějakou tu strašidelnou historku, a pak se rozdávaly koláče nebo placky.“1 Na ten čas vzpomíná i Karel Václav Rais v básni Kolovrat.2
Kahan mrká po světnici chudé české chaty – zavrčely u kamínek staré kolovraty.
Hle, jak je hned po světnici veselo a čilo, pohádek se celé hejno v síňku vyrojilo.
Písní na sta z chaty letí, na tisíce v chatu – a to všecko ze starého, věřte, kolovratu!
Někde se s draním peří a přástkami započalo počátkem adventu, někde ještě dříve. Zpravidla to však bylo tehdy, když na podzim ustaly polní práce. Božena Němcová k tomu napsala: „Svatý Martin přinesl jim dobré rohlíky a po svatém Martinu držely se dračky.“3 V některých vesnicích bylo zvykem ukončit přástky masopustem, jinde se přástevnice scházely k práci až do jara. Dračky Drát peří se chodilo zpravidla po skupinách. Hospodyně jedna po druhé zvala své známé na dračky, které trvaly vždy tak dlouho, dokud peří z hus nebylo „odřeno“. Takovým sousedským výpomocem se ve Slezsku říkalo „pobaba“. Někdy přicházely drát jenom ženy, někde se přizvali i muži. Tam, kde při dračkách byly přítomné i panny, nechyběli i mládenci, kteří však, jak napsal větřkovský kronikář Josef Kresta, byli často jen pro „dožeru“ (rozuměj pro zlost), když do peří foukali, lezli pod stoly a chytali děvčata za nohy. Chlapci však prováděli dívkám i jiné schválnosti. Peří na dračkách střásaly slovy: Spynky pro synky, perky pro dcerky.“4 Vysoká hromada bílého peří uprostřed stolu vyžadovala přepečlivé zacházení. Stačí zavzpomínat na počínání babičky ze stejnojmenné knihy Boženy Němcové: „…tu odháněla babička Adélku a chlapce ustavičně od tabule dále. Ono se totiž Loučník pro přisvícení přihodilo jednou, že Jan jsa mezi dračkami, do té hromady upadl; jaký to byl rámus, snadno si pomyslit. Od té doby říkala babička o těch malých, že není radno vzít to ke stolu. Ba ani pořádně zadovádět si nesměly okolo stolu, ani fouknout, ani dveře příliš otevřít, hned dostávali láni.“ 1
Peří bylo vzácným artiklem. Vždyť peřiny a polštáře byly prvním, co se vynášelo ze stavení, které požíral oheň, a byly tím, co si i chudá dívka přinášela do manželského svazku. Tam, kde ve staveních nechovali husy, si peří hospodyně musela alespoň čas od času zakoupit pro doplnění peřin a polštářů. Otický kronikář detailně popsal, jak dračky postupovaly při práci: „Ženy levou rukou peří nabíraly, palcem a ukazováčkem jednotlivá pírka přidržovaly a pravou rukou ze stvolu odíraly.“5 Při draní bývalo veselo. Jak vzpomíná Jan Beinhauer z Jakubčovic, při draní se „probrala“ celá vesnice. Pozdě do noci se vyprávěly nejrůznější pohádky a strašidelné příběhy, jindy se vyprávěly zážitky z války nebo z dalekých cest. Když byla po ruce kniha nebo nějaká kronika, předčítaly často děti dospělým, aby jim šla práce lépe od ruky. „Málo kdy se rozešli, dokud knížka nebyla přečtena celá, jsouce nedočkaví zvěděti, co se stalo s hrdinou povídky. Na druhou zimu čítaly se kroniky se stejnou zálibou znovu.“6 Po strašidelném vyprávění nechtěl jít domů nikdo sám. Každého se muselo doprovázet až k jeho chalupě, děti šly se staršími. Jak asi bylo tomu, který zůstal jako poslední? Na závěr draček připravila hospodyně pro všechny malé pohoštění. V Ostravě a okolí takovému poslednímu sezení říkávali „federbal“, ve vesnicích v okolí Opavy se mu říkalo „hajdamáš“. Některá hospodyně dávala malé pohoštění, kakao nebo čaj s rohlíkem. Poslední den, kdy draní končilo, domácí připravila „hajdamáš“ – pohoštění za draní. Pohoštění bývalo různé, třeba koblihy, čaj, kakao a namazané housky, někdy opečené jitrnice apod. Při „hajdamáši“ se domluvilo, kde se bude drát příště.7
2
Přástky
Lamačka lnu - lamka
Potírka
Vochle na česání lnu
Motovidlo na přízi
Nástroj na česání lnu
Přástkám se ve Slezsku neřeklo jinak nežli „přidky“. Stejně se označovaly i ženy a dívky, které k přástkám přicházely. Dříve, nežli přidka začala z koudele odvíjet niť, muselo se kolem lnu udělat mnoho práce. Len se na Opavsku pěstoval ještě v druhé polovině 19. století. To již však tovární výroba nití a plátna započala postupný zánik domácího předení. Len se nejdříve ručně vytrhal a vymlátil. Svazoval se „do kozelkuv“ nebo též „kapliček“. Z lněných semen se v „olejnicích“ lisoval olej, který se přidával do barev či kolomazí, případně sloužil jako omastek. Podle záznamů8 se ze tří kilogramů lněného semene vylisovalo přibližně ¾ litru oleje. Len se rosil a následně sušil v budovách nazývaných „pazderny“. Ty stály zpravidla až za vesnicí z důvodu požáru, aby nebyly ohroženy ostatní budovy v obci. V uhlířovské kronice se píše, že len se v obci dosušoval „po chlebě v pekarské peci.“ Na jednoduchých zařízeních „lamkách“ se sláma lámala, na „potírkách“, které měly podobu velké dřevěné břitvy, se len zbavoval „pazdeří“. Na „vochli“ nebo také „hachli“ se len pročesával. „To, co se vyčesalo, byla kuděl neboli hruba přaza, a to pročesané, co zůstalo v hrsti, byla těnka přaza. Přaza se motala na motovidlo. To byl jeden kolík rovno a druhý košinum. také se přaza motala na přaslicu a na kužel. Vřeteno mělo hliněný prstýnek.“9 Přeslice (ve Slezsku nazývaná „přaslica“) se skládala z nohy a hlavy, které se říkalo „kužel“. Noha se zasouvala do třínožky. Na nohu se zastrkával kužel, který býval zdobený vysoustruhovanými prstýnky. Vřeteno (ve Slezsku „vřetěno“) bývala oblá tyčinka dlouhá asi 36 cm zakončená hrotem. „Prstýnek“ neboli také přeslen, o kterém se výše zmiňuje kronikář Vojtěch Vavrečka, sloužil jako závaží vřetena. Býval vyrobený z pálené hlíny, z tvrdého dřeva nebo i porcelánu. Býval prostý i malovaný, někde jej oblévali cínem. Když „přidky“ měly všechno připravené, mohly začít příst buď na kolovrátku, nebo pouze vřetenem. Nebylo zvykem si příst doma o samotě. Na přidky chodila děvčata, matičky s dětmi i pacholci. Společně se všichni skládali na světlo. O přidkách v Podvihově přináší svědectví Jan Vyhlídal10: „Jak se přadlo, vypravuje děvucha z Podvihova takto: „V zimě jest dobře vždycky, gor jak měsíček svítí radujem se všichni. Jak jsme byli malučcí, prosili jsme matičku: „matičko, půjdem na přidky?“ Tatíček dycky byli proti přidkám a napomínali matičku, aby zůstala doma: „seď doma, neslyšíš, nepřidáš, budeš vždy pokoj mívať.“ „Ale tatíčku,“ pravila matička,“dobře je se též scházívať, bližního svého navštěvovať, jak Pán Ježíš činíval, jenom zlosti a klebet – od těch utíkať.“ Tatíček neřekli už nic a my s matičkou šli. Dali jsme pozdravení “Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ a domácí nás pěkně uvítali a kázali nám se posaditi.“ 3
Kolovrat, tkalcovský stav a napravo trojnožka s přeslicí Když nastalo postní období, zábava při přástkách utichla. Během předení se modlíval růženec a zpívaly se náboženské písně. Ve vzpomínkách Jana Vyhlídala čteme dále: „Stalo se mi a jiným, že jsme při růžanci spali. Matička honem vzaly vody do hrnka a „čuch, čuch“, kde jsme seděli. My skočili a říkali dál.“ Když na některou z přadlen přicházela dřímota, zpívala si: Něnamluvaj dřimadlo, bo ešče mam malo, jak potaček namulim, to se s tebum pokulim za pec do kutka; budu ležet jak buchta. Z Komárova Vrť se, milé vřetenko, tuč se, kolovratku, ať namoceš předenko, sporého potáčku! Pochválí tě hospodyň, že si dobra přadka, že němrha svých hodin ospala zahalka.
Cnosnu, pilnu denici všichni radi maju, ospalu zahalici z dilnych vybiraju. Ospale zahalice sotva kdy su ščastne blede su jejich lice, oči nesu jasné. 11
Čas od času se musely přástevnice protáhnout od dlouhého a jednotvárného sezení u kolovrátků. K tomu posloužily společné hry nebo tance. Tančíval se „mlýn“, „kolomajka“, tanec „žabský“, při kterém se zpívala píseň Ja sem žaba, Na kobyle vožu dyle ty si žaba, žaba koberata na valachu snopy hop, hop! hop, hop! Najedli se suchych otrub, oblekli do zlata hop, hop!
Kera divka řiťum kruti to ma rada chlopy hop, hop! Z Uhlířova12 4
Při přástkovém tanci neboli hulánu zpívaly dívky Tuč se, mile vřećěno, tuč se kolovrátku, ež napřadźěno, sporého potačku.xiii Pro posílení, pro chuť, ale i pro zahnání žízně (práce s přízí vysušovala) přinášely hospodyně „poslinek“ – sušené jablka, švestky, hrušky a další plody. Na konci přástek se scházívaly dívky ke společné hostině, „mrviochu“. Podávaly se placky, špek, slanina. Bylo co oslavovat, čas přástek je u konce, hrubá „přaza“ bude na pytle a chlapům na kalhoty, ta tenká na košile. Oj, což při těch přástkách našich bývali jsme věšeli, všude živo, jasno, čilo jako v jeteli; písně proudem přilétaly z kolovrátku na ústa, že mi jenom v upomínce peruť narůstá! Letím, letím přes ty hory, tam k nám domů do dálky, z koutků známých kývají mi šotci, rusalky –
a babička odhazuje honem starý kolovrat: „Pojď sem, ty můj kloučku věrný, ty nás přec máš rád!“ Písní v síňku napadalo jako z jara do mlází, babička jen naříkala: „Ach, dech dochází!“ Přitiskl jsem duši drahé rety žhoucí na ústa… škoda, že již na hrobě jí tráva vyrůstá! Přástky, K.V.Rais
5
Aktivita nejen pro děti pro zimní časy draček a přástek Čas dlouhých zimních večerů můžeme využít i my dnes k tomu, abychom si s dětmi vyprávěli příběhy a zážitky ze svého dětství. Děti milují dobrodružné povídky, zároveň samy rády své prožitky sdělují. Společný čas můžeme využít i k vyprávění pověstí a pohádek. Mnoho obecních kronik z našeho regionu zaznamenává pověsti z míst, které mohou být dětem známé. Když si pověst děti mohou spojit s konkrétním místem (skálou, studánkou, památným stromem atd.), o to více zaujme. Když nám místní pověsti „dojdou“, nebojme se vytvořit si své vlastní, případně přepracujme ty stávající. Níže uvádíme některé aktivity, Lamačka lnu, Rožnov pod Radhošťem které uplatníme ve větších kolektivech děti i v rodinách. 1. Vymysleme s dětmi, jak vznikly názvy obcí, názvy kopců, potoků, kapliček apod. 2. Vymysleme pověst k významnému místu v obci nebo jeho okolí. Např. „o lípách u kapličky“, „o bludném balvanu“,… 3. Přečtěme si část z regionálních pověstí, domýšlejme její zakončení. 4. Přečtěme dětem pověst. Vymysleme k ní nejpříhodnější název. 5. Diskutujme s dětmi o místních pověstech. Co je jejich základem? Které postavy v pověsti vystupují? Roztřiďme je na hlavní a vedlejší postavy. 6. Přepracujme pověst do podoby komiksu, z prací dětí udělejme výstavu ve třídě nebo na chodbách školy, případně si jimi ozdobme třeba jenom ledničku v kuchyni. Nezapomeňme naše vyprávění proložit písněmi. Sourozenci Ulrychovi v písni Kdysi před léty zpívají v refrénu slova: „Jít krajinou a učit se zas slyšet slova těch starých písní, které člověk znal.“ Ta nám mohou být motem pro zimní večery. Nezapomeňme ke všem výše popsaným aktivitám navodit pěknou a pohodovou atmosféru třeba pomocí svíčky, vonné tyčinky nebo ohně v kamnech. V knize Eduarda Petišky doprovázené ilustracemi Zdeňka Milera Jak Krtek ke kalhotkám přišel, si připomeňme jednotlivé kroky, kterými Krtek prošel od svého lnu ke kalhotkám s kapsami. Vezměme velký balicí papír a vypišme všechny účastníky „výrobního procesu“ plátna na kalhoty a jejich konkrétní práci. Variantou tohoto úkolu může být tvorba ilustrací namísto psaného slova. K Petiškovým aktérům přiřaďme činnosti a nástroje, které se při zpracování lnu používaly před sto lety, jak jsou popsány v kapitole Přástky. 6
1
Čapek, K.: Hovory s T.G.Masarykem, Rok na vsi, Československý spisovatel v Praze, 1990, str. 26 Rais, K., V.: Doma, Nové Město nad Metují, 1883, str.18 3 Němcová, B.: Babička, Nakladatelství Svoboda, Praha 1987 4 Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, str. 42 5 Kronika obce Otické, založena roku 1908, kronikář Fr.Mader, L.Hill 6 Bartoš, Fr.: Lid a národ, sv.1; Velké Meziříčí, nakladatel J.F.Šašek, 1883, str. 140 7 Beinhauer, J.: Vzpomínky na dětství a život v Jakubčovicích, Městský úřad Hradec nad Moravicí, 2007, str. 9 8 http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/mlynska-dolina/objekty-mlynskedoliny/lisovna-oleje-olejna-z-brumova.html 9 Kronika obce Uhlířov z roku 1389 – 1945, str. 213 10 Vyhlídal, J.: Naše Slezsko, v Praze, Tiskem družstva Vlasť, 1903, str. 3 11 Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, str. 44 12 Kronika obce Uhlířov z roku 1389 – 1945, str. 228 xiii Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, str. 44 2
7
