Reformy v globálním kontextu. Vítězové a poražení Děkuji, že tady mohu být a říci něco ke kontextu, v jakém se pohybuje globální ekonomika a jakým způsobem se to dotýká České republiky. Dosavadní postoje ke krizi Řekněme, že mainstreamový pohled, tedy hlavní pohled na současnou krizi – a já bych zdůraznila slovo současnou - se týkal dominantně role finančních trhů. Nepatřím k názorovému spektru, které říká, že hlavním důvodem krize byly neregulované a chamtivé finanční trhy, nicméně ráda bych alespoň stručně nastínila vývoj od prvního propuknutí krize v roce 2008 až do současnosti. Jeden ze zajímavých znaků byl, že řešení se začalo hledat v rámci fóra G20, to znamená, že formát G7, respektive G8, se ukázal být naprosto nedostatečným a bylo potřeba vtáhnout i další země, především tzv. rozvíjející se trhy. Jedním z prvních řešení byly různé krátkodobé stimulace, různé balíčky, ovšem jak uvidíme dále na číslech, efektivita těchto balíčků byla relativně sporná a hlavně se poměrně rychle vyčerpala. A co je ještě důležitější, již brzy se v rámci G20, která reprezentuje nejdůležitější a ekonomicky nejsilnější země světa, objevily dosti zásadní rozpory, a to mezi několika skupinami. Na jedné straně rozvíjející se trhy a na druhé straně země Západu, kam počítám Spojené státy, EU a Japonsko. Jak je vidět z vývoje hrubého domácího produktu a mezinárodního obchodu, bylo by ne zcela přesné, ba přímo mylné, označovat současnou krizi jako krizi globální. Ona to totiž převážně je krize Západu. Tyto země mají problém a mají ho již dlouhodobě, jak si ještě ukážeme, a »řešily ho« tím, že si různými opatřeními, ke kterým patřilo i zadlužení, kupovaly čas. To však nejde dělat do nekonečna. To jsou první dvě skupiny, které jsou v rámci G20 v odlišném postavení. Poměrně brzy, již na konci roku 2009, se objevilo rozštěpení v rámci vyspělých zemí, kde to byly na jedné straně Spojené státy s politikou dalších a dalších stimulů a na druhé straně politika německá, která zdůrazňovala (a řecká krize, o které už tu byla řeč, to ještě podtrhla) tzv. fiskální konsolidaci, což je něco, co dnes probíhá v téměř všech vyspělých zemích, tedy snaha stůj co stůj snížit dluhové břemeno státu především na výdajové straně, a to politikou škrtů. Zvolená řešení a jejich úspěšnost Jaká byla ta řešení a jaká byla jejich úspěšnost? Už jsem zmínila fiskální stimuly – ty měly pouze dočasný charakter, hlavně proto, že ve chvíli, kdy se ocitáme v systémové krizi, nemohou dost dobře mít charakter dlouhodobě povzbuzující, a to z toho prostého důvodu, že nejsou zaměřeny na zásadní změnu ekonomiky, respektive ji jako takovou vůbec nevidí.
Nepovedlo se ani to, v čem byla na fóru G20 relativní shoda, a to otázka regulace finančních trhů včetně ratingových agentur. Ukazuje se, že poměr sil mezi politickou a ekonomickou, převážně finanční sférou je prudce vychýlen v neprospěch té politické. Tady se nepovedlo udělat řadu regulativních kroků kvůli postoji takových zemí, jako je Velká Británie. Koneckonců 60 procent hedgeových spekulativních fondů má sídlo právě v londýnské City a říká se, že je to »páteř průmyslu« Velké Británie a odtud plynou zajímavé finance do volebních kampaní. Máme tady takovou zvláštní politiku, která se jmenuje kvantitativní uvolňování. Jde de facto o to, že státy nebo centrální banky jednotlivých zemí se rozhodnou do ekonomiky nalít obrovské částky peněz v řádu stovek miliard liber nebo dolarů. Tuto politiku provedly dvakrát Spojené státy a také Velká Británie. Je zajímavé, že se přitom vůbec nepoučily z Japonska, které to aplikovalo jako první, protože se do zásadní krize dostalo již na počátku 90. let. U Japonska to nezabralo, můžeme hovořit o tom, že se už dvacet let nachází v tzv. ztracených dekádách. Jak z toho ven? Reakcí je nejenom nefunkčnost a zásadní rozpory ve fóru G20, které mělo koordinovat makroekonomické kroky a snažit se o vzájemnou spolupráci. Dnes to jde přesně opačným směrem. V minulém roce jsme se znovu od velké deprese třicátých let setkali s pojmem měnová válka, a to hlavně proto, že ve chvíli, kdy jsou utlumeny ostatní komponenty růstu hrubého domácího produktu, tj. domácí spotřeba, investice a samozřejmě vládní výdaje (to jsou ty škrty), tak zbývá jediné – čistý export, což je »strategie«, kterou sleduje i česká vláda, přivěšená jako klíště na Německo. Má to jednu zásadní vadu, ne každá země může mít aktivní obchodní bilanci. To vede k tomu, že jednotlivé země se vzájemně přebíjejí buď pokusem o různá protekcionistická opatření, anebo právě těmi měnovými válkami, což neznačí nic jiného než řadu kompetitivních devalvací, tzn. snahu uměle podhodnotit kurs, tak aby byl levnější než konkurence. Je to tedy přesný opak oficiálně ohlašované politiky z roku 2008, tedy snahy o spolupráci v rámci G20. Dnes jsou názory od sebe vzdálenější, než byly kdy předtím. »Křehké« oživení v praxi (předpověď UNCTAD) 2010 2011 2012 Svět 3,6 % 3,1 % 3,5 % Vyspělé země 1,6 % 1,3 % 1,7 % Rozvojové země 7,1 % 6,0 % 6,1 % Tranzitní země 3,8 % 4,0 % 4,2 % Hovoří se o tom, že země Západu jsou v tzv. »křehkém« oživení«, rádi to používají zejména naši tzv. nezávislí analytici. Křehké oživení je eufemismus pro to, že máme velmi slabý růst, ale nemáme žádný udržitelný růstový impuls, tzn. slabý trvalý růst je dán převážně vnějšně
orientovaným růstem, tedy čistým exportem, který ale není možno aplikovat na všechny země stejně. Údaje v tabulce jsou z počátku letošního roku a předpokládaná revize bude samozřejmě spíše směrem dolů. Obrovské rozdíly jsou mezi kategorií vyspělé země a rozvíjející se či rozvojové země. To jasně ukazuje, že země Západu se nalézají v naprosto odlišné rozvojové fázi, se kterou si již delší dobu neví rady. Zásadní omezení – současná fáze krize Jaká máme zásadní omezení pro politiku státu? Říkalo se: konec neoliberalismu – rok 2008, pak znovu nastoupí nějaký upravený keynesianismus, tzn. nějaká regulace a silnější ruka státu. To se úplně nepovedlo, především zásadní regulace finančního trhu včetně dalších aktérů se ukázala být jednoznačně nedostatečnou, ale jsou tady i jiná omezení. Jedním z nich je omezení fiskálních stimulů, protože ve chvíli, kdy se řada vyspělých zemí nachází ve velmi vysokém zadlužení, tak možnost provádět do nekonečna fiskální stimuly je poměrně dosti omezená, plus další věc, kterou musíme vzít v úvahu, je efekt zadlužení. Zadlužení stoupá zhruba od oněch zlomových 70. let velmi, velmi silně, a to nejen na úrovni státu, ale také na úrovni domácností, finančního sektoru, podnikové sféry, má komplexní charakter. Pokud se podíváme na vývoj zadlužení a hrubého domácího produktu, tak zjistíme, že dluh je stále méně efektivní v tom smyslu, že již nemá prorůstový charakter, to znamená, že dluh již není schopen neustále přispívat k růstu hrubého domácího produktu a co víc, možná dokonce už v současné etapě je jeho bilance záporná. A stejně tak se absolutně neosvědčilo kvantitativní uvolňování, tedy to, že do ekonomiky Spojených států se nalilo 400-500 miliard dolarů. Jaký to mělo dopad? Když se podíváte dnes na čísla z americké ekonomiky, tak zjistíte, že nezaměstnanost je pořád okolo 9-10 procent, což u některých kongresmanů napříč politickým spektrem, které je tam, řekněme, poněkud omezené, ale je tam, vyvolává stále touhu trestat Čínu za její kurs. Neboli Čína - strůjce všech problémů Spojených států. Tak tomu samozřejmě není, ale politicky to může znít efektivně, obzvláště když se blíží příští rok prezidentské volby. Přestože tyto operace ani ve Velké Británii neměly žádný zásadní dopad na národní ekonomiku, tak se chystají znovu. Třeba jste si mohli přečíst, že Bank of England chystá další vlnu kvantitativního uvolňování - znovu stovky miliard liber. Spojené státy plánují operaci Twist, což znamená prodloužení splatnosti obligací tak, aby se nová úroková míra pohybovala kolem nuly. Podle mého názoru to do značné míry naznačuje naprostou bezradnost v tom, jaké národohospodářské nástroje použít, což ukazuje, že se skutečně nacházíme v etapě zásadní systémové krize, opravdového zlomu, kdy nástroje, které byly používány v předchozích dekádách, nefungují a těžko fungovat mohou. Zadlužení států jako omezení evropské suverenity Země Poměr dluhu k HDP v % 2010 EU27 80
Řecko 142 Belgie 96,8 Španělsko 60,1 ČR 38,5 Itálie 119 Německo 83,2 Portugalsko 93 Irsko 96,2 Švédsko 39,8 Vybrala jsem několik zajímavých zemí z Evropské unie a údaje o jejich veřejném zadlužení. Je tu například Řecko - samozřejmě takový dluh v ekonomice je naprosto nesplatitelný. To je základní ekonomický fakt, s tím se nedá nic dělat. Snaha to splatit vede Řecko jenom ke smrtící spirále škrtů, propadů ekonomiky, dalších škrtů atd. Je to cesta, na kterou nás ministr Kalousek s velkým elánem vede. U Spojených států hodně záleží na metodice propočtů, ale v jednom z nich se zadlužení Spojených států blíží 100 procentům HDP, Japonsko má naprosto největší zadlužení ze všech zemí na světě, překračující 200 procent HDP. Zajímavé je, že pokud byste se podívali na tabulku všech zemí, tak zjistíte, že v zadlužování dominují především země vyspělé. Všimněte si, že ani u Německa, které bývá dáváno za vzor, veřejné zadlužení není nijak nízké. To zásadním způsobem snižuje manévrovací prostor pro většinu vlád, nikoliv však naši. Naše zadlužení patří k nejnižším v rámci Evropské unie, myslím, že asi páté nejnižší. Ale pro řadu zemí je to skutečně velký problém, půjčování si na finančním trhu, a jsou to právě finanční trhy, které v současné době diktují podmínky. A to je ten pokrok... Vybrala jsem dva výroky německé kancléřky Merkelové, které poměrně dobře ilustrují situaci, kde na počátku krize byla velmi radikální rétorika o tom, jak se zatočí s finančními trhy a jak se v globální koordinaci bude bojovat i proti daňovým rájům – a podívejme se, jaký výrok to je dneska. Obnovit důvěru finančních trhů, Německo musí být vzorem ve fiskální konsolidaci. Německo bylo také první vyspělou zemí, která uzákonila ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu. Naopak, co je pozoruhodné, je proměna postoje Mezinárodního měnového fondu, který ve všech těch předchozích trzích - asijském, mexickém, argentinském vždycky zdůrazňoval, že je třeba provádět škrty, škrty a škrty. Najednou ve chvíli, kdy se krize dotýká Spojených států, hovoří úplně opačně. Naprostá proměna politiky v poměrně krátkém časovém horizontu.
Kdo jsou vítězové a poražení? Kdo jsou vítězové? Vítězové jsou ti, kteří mají v současné době co nejvyšší mobilitu, tzn. ti, kteří mohou utéct, nemusí nést náklady a mají možnost je převést na někoho jiného. Jsou doslova beztrestní a mají obrovskou ekonomickou moc, od které se potom odvíjí jejich moc politická, což je především nadnárodní ekonomická, dominantně finanční sféra, včetně ratingových agentur a dalších aktérů tohoto typu. Kdo jsou poražení? Ti co utéct nemohou, to znamená ti, co jsou poslední v celém řetězci, na které vše plně dopadá a kteří se nejhůře proti tomu mohou vzbouřit, nemohou utéct do žádného virtuálního finančního prostoru, což bývá právě stát a především jeho běžní občané, kteří nedisponují luxusem být někde v daňových rájích anebo odstěhovat se někam na Karibik. Šok z pravdy Uvedla jsem tady jeden malý citát, který vyvolal velkou pozornost. Alessio Rastani, londýnský makléř, ztratil pud sebezáchovy v tom, že jasně popsal, jak funguje současný finanční svět. Mimo jiné prohlásil, že je nadšen ze současné krize a doufá, že bude ještě hlubší, protože na tom se dá v jeho případě docela zajímavě vydělat. Nás ale zajímá hlavně jeho poslední výrok, kdy jasně řekl, že v současném světě to nejsou vlády, které rozhodují, ale finanční korporace, především takový Goldman Sachs. Tenhle výrok už obletěl celý svět a náš mainstreamový tisk se jeho autora snažil zesměšnit tím, že řekl, že je to prapodivná figurka. Není to žádná figurka, je to finanční makléř, který má velké zkušenosti v oboru, ve kterém se pohybuje a ví, o čem hovoří. Jak ven ze systémové krize?
Kapitalismus se oživí sám (prof. Zelený, schumpeterovské vize) Autoritářský protekcionistický režim (obchodní války, omezení lidských práv) Globální koordinovaný keynesianismus Radikální změna systému (zdola)
Jaké vývojové scénáře se nabízejí? Ten první je schumpeterovský, reprezentuje ho například prof. Zelený, který říká, že je to špatně, že vlády nějakým způsobem zasahovaly, že je třeba nechat kapitalismus, aby se dostal do formy sám, tzn. zcela se stáhnout z ekonomického dění a nechat všemu volný průběh. Může to vyjadřovat bezradnost, ač to zní sofistikovaně, může to dokonce i fungovat v horizontu 20–30 let. Já se domnívám, že pokud bychom tento scénář přijali, zjistíme, že kapitalismus se možná skutečně dokáže obnovit v dlouhodobém horizontu, ale nebude k tomu potřebovat zhruba tak tři čtvrtiny lidstva. Proto bych tento scénář těžko považovala za optimální. Ten druhý už tady byl také několikrát zmíněn, jde o scénář autoritářského fašizoidního režimu, k němuž náběhy vidíme nejen u nás, ale i v jiných zemích, ať už je to Maďarsko, Spojené státy, tzn. snaha ovládat společnost tím, že jednotlivé vrstvy poštveme proti sobě. Tato strategie »rozděl a panuj« se bohužel stále ukazuje jako poměrně efektivní.
Globální keynesianismus je strategie spíše méně pravděpodobná, nicméně ji zmíním, můžeme ji najít ve slavné Stiglitzově zprávě přijaté OSN. Týká se toho, že by G20 nebo dokonce celá OSN fungovaly tak, že by země tváří v tvář hluboké krizi našly nějaký soulad a že by spolupracovaly především na obnovení ekonomické suverenity státu, tzn. že by se vzdaly nástrojů, jako je daňový sociální ekonomický dumping, že by bylo zavedeno progresivní zdanění, zkrátka že by se postupovalo v globálním měřítku - což se ukazuje jako dost iluzorní - nebo alespoň v rámci nějakého regionu, který je obchodně a investičně provázaný. Tady se samozřejmě nabízí ideálně Evropská unie, ovšem když se podíváme na aktuální vývoj a vidíme, jak se zachází s Řeckem, tak zjistíme, že tento scénář není příliš pravděpodobný, byť by třeba pro nějakou přechodovou dobu mohl být považován za relativně zmírňující alespoň ty největší problémy. Poslední scénář je radikální změna systému, která podle mého názoru může proběhnout právě zdola. Naděje existuje... Poslední část jsem optimisticky nazvala »naděje existuje«, a to proto, že uvádím citát amerického analytika Zbygniewa Brzezinského, který varoval elity před tím, že globální lid se probouzí, a tedy že se nacházíme v bezprecedentní zlomové době, kdy si lidé na celém světě začínají uvědomovat, v jaké situaci se nacházejí a jak obrovské míře nespravedlnosti a nerovnosti čelí. Znovu opakuji, že z jeho strany to bylo varování elitám, prohlásil to mimo jiné na Trilaterální komisi a rozhodně to nebral jako něco pozitivního, ale jako něco, před čím je třeba mít se na pozoru. Myslím, že je to pro nás důležitá informace, že Česká republika v těchto procesech není sama, že jsme v kontextu dění, které má celosvětovou podobu. 31. 10. 2011Ilona ŠVIHLÍKOVÁ
