Osvícenské reformy v Rakousku a v českých zemích

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Osvícenské reformy v Rakousku a v českých zemích Bakalářská práce

Autor:

Miroslav Novotný Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Jiří Řehák

Duben, 2012

Prohlášení studenta

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem, dne 10.3.2012

Miroslav Novotný

Poděkování

Chtěl bych tímto poděkovat vedoucímu bakalářské práce, Mgr. Jiřímu Řehákovi, za metodické vedení a odborné konzultace, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce se věnuje osvícenským reformám v Rakousku a v českých zemích. Pohybuje se na pomezí práva, historie a sociologie. Cílem bakalářské práce bylo vysvětlit osvícenství a popsat nejvýznamnější reformy Marie Terezie a Josefa II. Zároveň poukázat na jejich odkaz dnešní době. Práce čerpá hlavně z publikací některých autorů /Ulrich Im Hof, Franz Herre, Victor – L. Tapié, Karel Malý/ a z internetových zdrojů. Bakalářská práce je členěna do sedmi kapitol. V první kapitole vysvětluje základní rysy osvícenství, v dalších částech se zabývá politickou situací v Evropě v 18.století, popisuje neznámější reformy, zabývá se systémem soudnictví v rakouské monarchii včetně stručného popisu trestních zákoníků, a konečně v sedmé kapitole poukazuje na odkaz reforem dnešní době.

Annotation This bachalor paper is concerned to the Enlightenments reforms in Austria and Czech lands. Moving at the edge of the law, history and sociology. The aim of the Bachelor thesis was to explain to the Enlightement, and describe the most important reforms of Maria Theresia and Joseph II. At the same time it points out their legacy today. The work draws mainly from the publications of certain authors /Ulrich Im Hof, Franz Herre, Victor – L. Tapié, Karel Malý/ and from Internet sources. The bachalor paper is divided into seven chapters. In the first chapter explains the basic features of the Enlightenment, in the other parts it deals with the political situation in Europe at 18. century, it describes the most famous reforms, it deals with the system of Justice in the Austrian monarchy including a brief description of the criminal law codes, and finaly, in the seventh chapter it points to legacy of the reforms at the present.

Klíčová slova

válka dědictví Pragmatická sankce šlechta trestní zákoník

Key Words

war heritage the pragmatic sanction nobility Penal-Code

Obsah Obsah ..................................................................................................................................... 6 Úvod ...................................................................................................................................... 7 1. Osvícenství a jeho zdroj ................................................................................................... 9 2. Politická situace v Evropě v 18. století včetně Pragmatické sankce ............................... 13 2.1. Pragmatická sankce....................................................................................................... 13 2.2. Stručná charakteristika nejvýznačnějších států Evropy v 18. století ............................ 15 2.3. Války o rakouské dědictví ............................................................................................ 16 2.4. Chrakteristika jednotlivých skupin obyvatelstva .......................................................... 17 2.5. Manufaktury................................................................................................................. 21 3. Životopis Marie Terezie a Josefa II. ................................................................................ 23 3.1. Marie Terezie ................................................................................................................ 23 3.2. Josef II........................................................................................................................... 27 4. Nejznámější reformy a jejich stručný popis .................................................................... 30 5. Tereziánský trestní zákoník ............................................................................................. 38 5.1. Soudní systém ............................................................................................................... 38 5.2. Trestní zákoník Josefa I. ............................................................................................... 41 5.3 Tereziánský trestní zákoník............................................................................................ 41 5.4. Trestní zákoník Josefa II ............................................................................................... 44 6. Školská reforma ............................................................................................................... 46 7. Vliv reforem na dnešní dobu ........................................................................................... 50 Závěr ................................................................................................................................... 54 Seznam použité literatury .................................................................................................... 55

-6-

Úvod Tato bakalářská práce se pohybuje na pomezí práva, historie a sociologie. Zvláště poslední dvě jmenované vědy jsou mnohdy považovány za vědy „okrajové“. Pokud si však uvědomíme význam třeba jen jedné z problematik, kterými se zabývají, musíme dospět ke zcela opačnému závěru. Historie, právo a sociologie mají zcela nezastupitelnou roli celospolečenského významu. Cílem bakalářské práce bylo vysvětlit osvícenství a popsat nejvýznamnější reformy Marie Terezie a Josefa II. Zároveň poukázat na jejich odkaz dnešní době. Předkládaná práce nabývá svým pojetím multidisciplinárního rozměru. Zabývá se sice právem, ale zároveň spadá i do oblasti historie a částečně sociologie. Bakalářská práce je rozčleněna do sedmi hlavních bodů. První bod nastiňuje osvícenství a jeho zdroj. Nosnými částmi práce jsou bod 3 - Politická situace v Evropě v 18. století, bod 5 – Nejznámější reformy a bod 6 – Tereziánský trestní zákoník. Práce se opírá o několik zdrojů, jak knižních, tak i internetových. Na jejich odkaz je použito poznámkového aparátu. Úvodem ještě několik dalších poznámek k Marii Terezii. Pojmy baroko a osvícenství dnes pro nás mají jasný význam. Marie Terezie tyto pojmy ale neznala. Přesto ale můžeme dobu jejího panování označit za přechod od baroka k osvícenství. Panovnice se dokázala rozejít se starým vzorem tradiční monarchie a dokázala se soustředit na obranu převzatého dědictví, soudržnost soustátí a na vylepšení životního postavení poddaných. V tomto konání se přiblížila k osvícenskému absolutismu. Dokázala proměnit středověké vnímání monarchie v poměrně moderní stát. Tereziánská monarchie byla nesporně pozitivním prvkem v Evropě v 18. století. Mezi hlavní problémy se kterými se Marie Terezie potýkala, patřily zvláštnosti jednotlivých národů žijících na území monarchie a odlišnosti jejich společenského vývoje. Toto se dělo v době, kdy ekonomika procházela změnou od převážně agrárních a řemeslných forem výroby k hospodářství charakterizovanému velkovýrobou. Další problémy vyplývaly ze zaostávání střední Evropy ve srovnání s poměry západoevropských a přímořských zemí. Starosti jí působilo úsilí, jak se těmto zemím vyrovnat. Jinou problematiku potom představovaly otázky náboženství a víry a s tím spjaté proměny dobového myšlení. S tím vším se panovnice musela vypořádat. Nutno však podotknout, že Marie Terezie sice byla ženou uvážlivou a

-7-

trpělivou, nebyla však nadána představivostí, která by ji inspirovala k inovacím.1 Tolik několik poznámek k Marii Terezii na úvod.

1 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, 1. vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 9

-8-

1. Osvícenství a jeho zdroj Osvícenství je filosofické, kulturní, ale i politické a hospodářské hnutí konce sedmnáctého a osmnáctého století. Vychází z přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou. Nevidí smysl lidského života pouze v posmrtném životě, ale také v důstojném životě již za života na Zemi. Upřednostňuje víru v lidský život. Evropská osvícenská společnost toužila po vědeckém bádání, ve kterém spatřovala možnost nápravy negativních společenských jevů. Ideologie církve bylo, že světlo zahání tmu. V osvícenství byl Bůh postaven do role, kdy dává impuls, který mechanismus světa jen uvedl do pohybu a vše ostatní je jen důsledek lidského chování. Tento skoro ateistický přístup umožnil mnoha vědcům naprosto volný přístup k bádání. Nemuseli se obávat, že budou označeni za kacíře. Např. I. Newton mohl vypracovat svou gravitační teorii, v dřívější době by něco takového bylo nemyslitelné, byl by označen za kacíře a pravděpodobně skončil na hranici.2 Státní zřízení tehdejší doby bylo absolutistické a monarchové ignorovali dělbu moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ale v období osvíceneckého absolutismu mnozí více naslouchali lidu vlastních zemí, který toužil po zásadních reformách. Ovšem státní zájem velel panovníkovi postavit se nad všechny společenské vrstvy a třídy, nadále byla uplatňována důsledná kázeň. Panovníci se samozřejmě nechtěli vzdát svého práva na absolutismus, byla zdůrazňována úloha státu vedeného osvícenským panovníkem. Cílem osvícenského absolutismu bylo zachovat starý politický systém – feudalismus. Uplatnil se především v zemích, kde nebylo silné měšťanstvo, které by mohlo uskutečnit radikální změnu. Osvícenský absolutismus byl spjat s monarchií a se šlechtou. Dá se ale říci, že byl potřebný pro vznik kapitalistické společnosti, neboť cílem potřebných reforem bylo především zajištění hospodářské prosperity zemí. A to znamenalo podporu podnikání, manufaktur a obchodu. Ovšem v budoucnu tato opatření měla za následek zánik feudalismu a vznik nového společenského zřízení, kapitalismu.3 Osvícenství vzniklo v Anglii, Francii a Nizozemí, a postupně se rozšířilo po celé Evropě a to převážně ve druhé polovině osmnáctého století. Významnými představiteli této doby byli filosofové, jako např. Angličan John Locke. Ten vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu. Stanovil také přirozená práva člověka, ke kterým patří 2 Zdroj: internet, http://www.dejepis.com/index.php?page vlastní interpretace, staženo 23.10.2011 3 Zdroj: internet, http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/ vlastní interpretace, staženo 23.10.2011

-9-

svoboda náboženského vyznání a svoboda vytváření soukromého vlastnictví.4 Osvícenství bylo dobou optimismu. Věřilo se, že pomocí rozumu lze vysvětlit všechny dosud nevyřešené problémy. Oblíbeným literárním hrdinou byl Robinson Crusoe od Daniela Dafoea (1660-1731), který za pomoci rozumu a své zručnosti dokázal přežít i v těch nejtěžších podmínkách na pustém ostrově. Osvícenství přineslo vizi neustálého pokroku. V literatuře se tato vize projevila zejména v kritickém zobrazování soudobé společnosti. Osvícenství se nejvíce projevilo ve Francii ve druhé polovině 18. století. Jeho nejvýznamnějšími osobnostmi se stali vědci, filosofové a spisovatelé, kteří společně pracovali na 28. svazkové Encyklopedii. Cílem Encyklopedie bylo shrnout veškeré doposud získané vědění. Koncepce tohoto díla byla zásluhou především Denise Diderota (1713-1784). Významným představitelem francouzského osvícenství se stal také Charles-Luis de Secondat Montesquieu (1689-1755). Napsal publikaci Duch zákonů, v níž konstatuje, že nejlepší je ústavní monarchie. Za nekorunovaného krále osvícenců byl považován muž známý pod spisovatelským jménem Voltaire (1694-1778), vlastním jménem Francois Marie Arovet. Byl významným rozšiřovatelem Newtonova díla a nejlépe spojil Vědeckou revoluci a Osvícenství. Významnými se staly i komedie PierreAugustina Carona de Beaumarchaise (1732-1799) a to především Lazebník sevillský a Figarova svatba.5 Velký vliv na další vývoj nejen literatury měl francouzský myslitel, spisovatel a také encyklopedista Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Jeho literární dílo je předzvěstí romantismu, zdůrazňoval nejen rozum, ale především cit. Důraz na citovou stránku života dal vzniknout období, kterému říkáme preromantismus. Preromantičtí spisovatelé, stejně jako osvícenci, odmítali despocie. Svobodu chápali jako právo jedince na ničím neomezený život. Podle Anglického a Francouzského vzoru vznikaly vědecké akademie a různé učené společnosti v Německu, Rakousku, Švédsku a Rusku a to za přispění panovníků. V Rusku to byl Petr Veliký, který do vlasti zval vědce. Pozdější doba dala vzniknout i přímo ruským vědcům, mezi nejvýznamnější patřil Michal Vasilijevič Lomonosov (17111785). V Německu se sám Fridrich Veliký zabýval vědou a poezií. Významnými osvícenci v Německu byli filosof Immanuel Kant (1759-1805), Johan Wolfgang Goethe 4 Zdroj: internet, http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/, volná interpretace, staženo 23.10.2011 5 Zdroj: internet, http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/, volná interpretace, staženo 23.10.2011

- 10 -

(1749-1832), G. E. Lessing a J. G. Herder. V Rakousku osvícenství vrcholilo za Josefa II. V Praze a pak ve Vídni, tehdy působil známý vědec Ignác Born, který v roce 1774 založil v Praze 1. soukromou vědeckou společnost.6 Osvícenství je spjato též s pokrokem v oblasti přírodních věd. Při zkoumání se vědci opírali o zkušenosti. Francouzký chemik Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linnae položil základy současného způsobu dělení rostlinné říše, první elektrickou baterii sestrojil Ital Alessandro Volta, první galvanický článek Ital Luigi Galvani, zdokonalený parní stroj sestrojil Skot James Watt a první létající stroj později předvedli v Paříži bratři Mongolfiérové. Dá se možná říci, že pokud by nedošlo k uvolnění vazeb ve společnosti a k reformám, nedošlo by k pokroku v oblasti přírodních věd, literatury a v dalších oblastech. Co je tedy osvícenství? Immanuel Kant v roce 1784 napsal: Osvícenství je, když člověk opustí svou nesvéprávnost, kterou si způsobil vlastní vinou. Nesvéprávnost je neschopnost použít vlastního rozumu bez vedení jiných. Tato nesvéprávnost není způsobena vlastní vinou, jestliže je způsobena nedostatkem rozumu, ale nedostatkem rozhodnosti a odvahy používat vlastní rozum bez vedení jiných.Mít odvahu používat vlastní rozum je proto znakem osvícenství.7 Tato slova mají platnost i v současnosti. Osvícenství se projevilo i v Rakousku. Osvícenými panovníky byly Marie Terezie a její syn Josef II. Cílem osvícenských reforem Marie Terezie bylo posílit stát, hospodářství, centralizace, germanizace a armádu. Reformy bychom si mohli rozdělit do několika oblastí: a)

Správní reformy, společné úřady (kromě Uher). V čele direktorium a státní rada,

jako poradní orgán panovnice. Zrušena byla definitivně česká samostatnost zřízením Česko – rakouské kanceláře, v úřadech byli profesionální c.k. úředníci (císařskokrálovští) = byrokratizace správy. Tím byly omezeny pravomoci stavovských zemských sněmů. Zřízen soudní dvůr a zrušeno mučení. b)

Hospodářské reformy, zahrnovaly především podporu podnikání (rozvoj

textilních manufaktur) a ochranu před zahraniční konkurencí. Zavedena jednotná měna – tolarová a zlatková (1 tolar = 2 zlaté), první papírové peníze tzv. bankocetle. Byly 6 Zdroj: internet, http://www.litaz.wz.cz/slohy/ volná interpretace, staženo 23.10.2011 7 Zdroj: internet, http://www. Dejepis.com/index.plp?page, staženo 23.10.2011c

- 11 -

sjednoceny míry a váhy, zavedena Celní unie, tj. zrychlení pohybu zboží, byl proveden soupis půdy a obyvatel, Urbariální patent – upraveno a zlepšeno postavení poddaných. c)

Robotní patent – zmírnil robotu. Byla provedena tzv. Raabizace – část

vrchnostenské půdy byl za poplatek rozdělen mezi rolníky. Zlepšilo se obdělávání půdy (zdokonalení pluhu), začalo se s používáním brambor (došly k nám z Ameriky přes Braniborsko), také v té době vzrostl počet obyvatel (245 nových vesnic), tj. více daní = větší bohatství státu. d)

Školská reforma, 1774 školský řád, povinná šestiletá docházka. Na venkově

byly školy triviální, ve městech hlavní (učí se německy) a školy normální pro výuku pedagogů. Místo latiny se učí německy, jezuitům byly odňaty střední školy i univerzita. e)

Vojenská reforma, proběhla dle pruského vzoru, tj. odvody, jednotný výcvik,

uniformy a výzbroj. To ale mělo za následek růst nákladů.8 O nejdůležitějších reformách se podrobněji zmíním v dalších částech této práce. Za zmínku jistě stojí, že mezi významnými poradci Marie Terezie byli i Češi, a to Václav hrabě Kounic a hrabě Rudolf Chotek. V průběhu dějin se občas objevili panovníci, kteří byli méně despotičtí, o některých by se dalo říci, že to byli osvícení panovníci, i když nežili v době osvíceného absolutismu. Chtěl bych jmenovat alespoň jednoho: římský císař z julsko-klaudijské dynastie Tiberius Claudius Drusus Germanicus (10 př.n.l.-54 n.l.). Byl to na svou dobu velmi pokrokový a pilný reformátor. Vytvořil dokonalý státní aparát, proslul stavebními podniky, postavil např. Ostijský přístav, dobudoval vodovod, který započal stavět jeho zavražděný předchůdce, jeho synovec císař Caligula, budoval kanalizaci a další. Provedl reformy manželského, dědického a otrockého práva, v řečtině sepsal dějiny Etrusků a Kartaginců, propracoval císařskou správu. (Jeho předchůdce císař Caligula, který propadl šílenství, byl roku 41 n.l. zavražděn členy Pretoriánské gardy a Pretoriáni dosadili na trůn právě Claudia. Pretoriánská garda, která sloužila k ochraně císaře, vznikla již za císaře Augusta a měla 9 kohort – 4.500 mužů). Postava císaře Claudia byla velmi zpopularizována jednak knižně, ale především filmovým zpracováním a televizním seriálem.9

8 Zdroj: www.ucebnice-dejepisu.ic.cz/0802-osvícenství, volná interpretace, staženo 27.8.2011 9 Zdroj: http://www.cdmo.wz.cz/downloads/de/claudius.doc, volná interpretace, staženo 23.10.2011

- 12 -

2. Politická situace v Evropě v 18. století včetně Pragmatické sankce V první časti této kapitoly bude vysvětlena Pragmatická sankce a důvody jejího vzniku. Ve druhé části potom bude stručně popsána situace v Evropě a rovněž bude stručná zmínka o válkách o rakouské dědictví. Bude následovat charakterizace jednotlivých skupin obyvatelstva a upozornění na okolnosti vzniku manufaktur.

2.1. Pragmatická sankce Osmnácté století začíná velkou válkou. V této válce šlo o španělské dědictví, na které si činil nárok jak francouzský král Ludvík XIV., tak habsburský císař. Oběma šlo o to, aby ve Španělsku mohli dosadit, případně udržet, vedlejší větve svých rodů. Habsburská monarchie za pomoci Velké Británie nakonec dosáhla úspěchu. O ten se zasloužili dva vynikající vojevůdci, a to vévoda z Marlborough a princ Evžen Savojský. Současně však s válkou o španělské dědictví na druhém konci Evropy zuřil konflikt mezi švédským králem Karlem XII. a jeho sousedy. Mírové smlouvy sice potom nastolily rovnováhu, ale války o různá nástupnictví tím však neskončily a pokračovaly v následujících desetiletích.10 Během války o španělské dědictví uzavřel císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví, která byla označována jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal, že synové založí nové rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen. Leopoldův syn Josef I. předčasně roku 1711 zemřel. Tato situace donutila posledního mužského příslušníka rodu Habsburků Karla VI. připravit řešení pro případ, že by také zemřel bez mužského dědice. Proto byla dne 19. dubna 1713 vydána Pragmatická sankce, která určovala, že kdyby Habsburkové Karlem VI. vymřeli, kdo a v jakém pořadí by se stal nástupcem. Tento dokument stanovil pořadí nástupnictví žen podle prvorozenství. Dědici byli stanoveni následovně: 1.

dcery Karla VI.

2.

dcery Josefa I.

10 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 73

- 13 -

3.

dcery a poté sestry Leopolda I.

Díky tomuto klíči se nástupcem stala Marie Terezie, prvorozená dcera Karla VI.11 Císař se velmi silně zasazoval o přijetí tohoto dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak i sousedními panovníky. Pragmatická sankce byla přijata jednotlivě Zeměmi Koruny České, tj. Královstvím Českým (12.10.1720), Markrabstvím Moravským (17.10.1720), Vévodstvím Slezským (21.10.1720), Královstvím Uherským (19.6.1723), Královstvím Chorvatsko-Slavonským, tehdejšími zeměmi Rakouskými, tehdejším Rakouským Nizozemím, tj. Belgií a Lucemburskem, Vévodstvím Milánským a dalšími. Pragmatická sankce byla základním zákonem Rakouského mocnářství (později Rakousko-Uherského mocnářství) až do roku 1918. Habsbursko-Lotrinská dynastie je po přeslici přímým, genetickým a legitimním pokračováním předchozích českých dynastií, a to Přemyslovců, Lucemburků a Jagelonců. Císař a král Karel I., jeho bratr a jejich potomci jsou po přeslici i potomky Jiřího z Poděbrad, jediného českého krále, který nebyl ani po přeslici potomkem přemyslovské dynastie, ani se do ní nepřiženil.12 Pragmatická sankce zachovávala personální unii suverénních království pod vládou společného panovníka. Zahraniční politika náležela do rezortu panovníka a byla společná pro všechny části říše. Vojsko bylo rovněž společné a to již od 16. století, kdy byla zřízena Dvorská válečná rada. Jednotlivá království a země přispívala na společnou obranu. Zpočátku proti Turkům, později obecně. Společná správa financí panovníka, která se jmenovala Dvorská komora, vznikla rovněž již v 16. století. Všechna království a země pod vládou Habsburků prokázaly již v době války o dědictví rakouské, velkou soudržnost a vůli setrvat pod vládou Habsburků a ve vzájemném svazku. To znamená, že personální unie se postupně stala i reálnou unií i bez formálního ustanovení. Zahrnovala Zemi Koruny České, Dědičné Země Rakouské, Království Uherské a Království Chorvatsko-Slavonské. Ustanovení společných politických orgánů bylo jen otázkou času. Iniciativa v tomto byla na straně Habsburků. Politické reprezentace jednotlivých království a zemí se měly zúčastňovat ustanovování jednotlivých orgánů a stanovování jejich odpovědnosti vůči panovníkovi a sněmu. Bohužel politické reprezentace projevovaly v tomto směru až neuvěřitelnou pasivitu. Rovněž nebyly ochotny vytvořit

11 Zdroj: internet, http://cs.wikipedia.org/wiki/, staženo 30.11.2011 12 Zdroj: internet, http://www.marieterez.sweb.cz/i033.html, staženo. 27.8.2011

- 14 -

společný generální sněm, jako protiváhu panovnické moci.13

2.2. Stručná charakteristika nejvýznačnějších států Evropy v 18. století Rakouští Habsburkové byli od 15. století císaři Svaté říše římské národa německého. Rakouské země se sice počítaly k německému národu, ale současně se habsburské soustátí vyvinulo v samostatnou mocnost. Habsburská monarchie byla státem mnoha tváří: hlavní město Vídeň jako kosmopolitní metropole, jazykově německé Rakousko se táhlo od Tyrolska až po Burgerland a Korutany, v rukou Habsburků byla také koruna česká a uherská (Praha a Budín byla významná kulturní střediska svých zemí). Uhry byly jazykově i nábožensky mnohotvárné. Milánské vévodství a toskánská sekundogenitura vnášely do tohoto uskupení zase italský prvek. Na území, které bylo ovládáno Habsburky se mluvilo více než 12 různými jazyky. Vídeň odrážela četné zahraniční vlivy. Italský a španělský přetrvával z doby před bourbonským ovládnutím Španělska, francouzský přišel z Lotrinska, neboť manžel Marie Terezie a tím i vládnoucí dynastie pocházeli z tohoto státu římskoněmecké říše. Další velkou mocností v Evropě této doby bylo Prusko. V čele mělo agilního krále Fridricha II., který rozpoutal v roce 1740 válku o rakouské dědictví, v roce 1756 sedmiletou válku, v roce 1772 se zúčastnil prvního dělení Polska a držel i někdejší habsburské Slezsko a bývalé polské Západní Prusy. Zároveň však tentýž panovník učinil ze svých rezidencí v Postupimi a Berlíně střediska osvícenství.14 Francie se v průběhu 18. století, především za vlády Ludvíka XV., stala centrem osvícenství. Paříž je v té době centrem vzdělanosti a francouzština se stala téměř univerzálním jazykem. Přibližně od poloviny 18. století za vlády Ludvíka XVI. se ekonomická situace Francie začala zhoršovat a zároveň se zvyšovala státní zadluženost. V té době byla francouzská společnost rozdělena na tři stavy: 1) duchovenstvo (přestavovalo necelé 1% společnosti, ale vlastnilo 10% půdy) 2) šlechta (tvořila necelé 2% obyvatel, zastávala nejvyšší funkce u dvora a v armádě). První a druhý stav byl privilegovaný, neplatil daně 3) všichni ostatní, tento stav byl velmi různorodý- buržoazie (obchodníci, rentiéři), 13 Zdroj: internet, http://www.marieterez.sweb.cz/i033.html , staženo dne 27.8.2011 14 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 82-83

- 15 -

inteligence (lékaři, právníci učitelé), řemeslníci, dělníci, chudina na venkově, nevolníci. Tento stav jako jediný platil daně. Ekonomiku státu zhoršovalo několik věcí. Například nákladný způsob života u dvora, ale především cechovní monopoly a vnitřní cla. V důsledku toho dochází k úpadku absolutismu a nastává všeobecná nespokojenost, která vrcholí dobytím Bastily dne 14.7.1789. Tato událost je známá jako Velká francouzská revoluce.15 Anglie je v 18. století neustále na vzestupu. V Anglii probíhá industrializace a podařilo se jí ovládnout světová moře. Nekrvavou Slavnou revolucí byla vytvořena první konstituční monarchie, a zákon Bill of Rights povýšil práva občanů na zemský zákon. Dále zde byl vyhlášen Toleration Act, který zakazoval pronásledování kvůli víře. Nicméně v zahraniční politice se Anglii příliš nedařilo, ztratila třináct osad v Americe. Rusko se s nástupem vlády cara Petra Velikého politicky aktivovalo a modernizovalo. Hlavní město se ze vzdálené Moskvy přestěhovalo do přímořského Petrohradu. Zde byla založena akademie, kam přicházeli učenci z celé Evropy. Zmodernizovala se také armáda a současně se dál prohluboval absolutismus (samoděržaví). Osvícená carevna Kateřina II. byla politicky velmi aktivní, vůči Turecku, Švédsku, Dánsku i Polsku. Její kozácká jízda naháněla hrůzu a tradovalo se, že tvořila jednu dlouhou frontu od Rigy až po Krym.16

2.3. Války o rakouské dědictví I když byla pragmatická sankce slavnostně potvrzena všemi zúčastněnými státy (s výjimkou Pruska), neváhali jejich vládci své závazky porušit. Hned po smrti Karla VI.napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník Karel Albrecht, který měl za manželku dceru Josefa I., si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I., a braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Fridrich II. vznesl dědické nároky na některá slezská knížectví.17 Jejich cílem bylo rozdělení monarchie tak, že Čechy měli být připojeny k Bavorsku. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht byl dokonce se souhlasem české šlechty v roce 1741 v Praze korunován českým králem. Dále se k Bavorsku měly 15 Zdroj: internet, http://www.dejepis.com/index.php?page=000, volná interpretace,staženo 23.10.2011 16 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 85 17 Zdroj: internet, http://cs.wikipedia.org/wiky/V%C3%Allky, str. 2, staženo 30.11.2011

- 16 -

připojit Horní Rakousy, Tyroly a část Švábska. Sasko mělo dostat Moravu a Horní Slezsko a zbytek Slezska měl připadnout Prusku. Od té doby, tj. od korunovace Karla Albrechta, trvala nedůvěra Marie Terezie k Čechům. Pomohly jí Uhry, proto si také vymohly ústupky. (Marie Terezie byla korunována na českou královnu v roce 1743).18 Války o rakouské dědictví se odehrávaly v letech 1740 až 1748. Na straně Rakouska bylo Spojené království, Nizozemí a Rusko, proti monarchii bojovalo Prusko, Francie, Španělsko a Bavorsko. Výsledkem těchto válek byl Cášský mír z roku 1748. Marii Terezii se obratnou politikou a vojenskými úspěchy podařilo odvrátit nebezpečí odtržení České koruny od monarchie. Došlo ale k některým územním ztrátám. Vratislavským mírem z roku 1742 byla část Slezska odstoupena Prusku. Potrestání rebelů v Čechách proběhlo tentokrát mírně. I když bylo vyneseno mnoho trestů smrti, byly nakonec změněny ve vypovězení a konfiskace. Důsledky těchto událostí byly ale dalekosáhlejší. Utužil se vídeňský centralismus a došlo k postupné likvidaci Českého státu.19 Ještě jedna zajímavost: mír v Bavorsko-rakouské válce v roce 1745, místo svého zesnulého manžela, za Bavorskou stranu podepsala vdova Marie Amálie, dcera Josefa I. se svou sestřenicí Marií Terezií. Syn Marie Amálie a následovník Maxmilián III.Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se tak stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

2.4. Chrakteristika jednotlivých skupin obyvatelstva Šlechta – svět monarchů. Mnozí panovníci v 18. století (a nejen v něm) přenechávali vládu prvním ministrům různých kvalit. Zvlášť zřetelné to bylo ve Francii za Ludvíka XV. Tam v podstatě vládla madame de Pompadour. Jeanne-Antoinette Poissonová, která byla příslušnicí nižší vrstvy, určovala dějiny Francie od roku 1745 až do své smrti. Příslušníků šlechty, panovníků, bylo v této době velmi mnoho. Jen Svatá říše římská národa německého měla přes 250 států a státečků se svými vládci. Ale mezi tehdejšími císaři a králi jsou čtyři, o kterých se dodnes mluví jako o velkých: Fridrich (Bedřich) II. Veliký, pruský král, vysmíval se okázalosti a dvorskému světu. Jeho zámek v Postupimi 18 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, IBSN 978-80-87212-39-4, str. 150, volná interpretace 19 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, IBSN 978-80-87212-39-4, str.151

- 17 -

byl spíše pracovnou než dvorem. Byl současně i svým prvním ministrem a i svým vlastním vojevůdcem. Marie Terezie (1740-1780) dokázala svou říši vést stejně dobře i když se její způsob vládnutí lišil. Říkali jí Landesmutter, ale to jí nebránilo v zavádění reforem. Její syn Josef II. (císař 1765-1790) představoval zvláštní kombinaci panovnické autority a demokratického vystupování. Byl pracovitý stejně jako Fridrich II., ale hekticky se pouštěl do reforem, mnohdy ukvapených, kterých se pruský král uvážlivě vystříhal. A posledním velkým panovníkem byla Sophie, princezna von Anhalt-Zerbst, která se z malého německého knížectví dostala díky sňatku s budoucím carem Petrem III. až do Petrohradu. Odtud pak jako carevna Kateřina II. (1762-1796) udivovala Evropu osvícenským programem, který neměl obdoby.20 Šlechta - vyšší, nižší, úřednická. Vyšší šlechta patřila k nejvyšší společenské třídě a nacházela široké uplatnění, především u dvorů jednotlivých panovníků. Jejich sociální postavení bylo zajištěno velkým pozemkovým vlastnictvím, výnosnými funkcemi u dvora a v katolických zemích také biskupskými hodnostmi. Z těchto výšin vedla celá řada titulů směrem dolů ke skromnějším nižším šlechticům, svobodným pánům a baronům, kterých bylo v Evropě velmi mnoho. V oblastech, kde žili, měli svůj podíl na tradiční správě, na svých panstvích byli pány nad soudy a držiteli policejní moci. Zasedali v provinčních parlamentech a na zemských sněmech. Od svých poddaných vybírali dávky a dosazovali duchovní. Mezi rytířstvem a svobodným panstvem se udržovalo stále silné stavovské povědomí. Být svobodným pánem znamenalo svobodu nahoru i dolů. Pokud ale takový šlechtic odešel ke dvoru, stával se z něho pouhý dvořan. Mohl sice udělat kariéru, ale ztrácel svou nezávislost. Vedle původní staré šlechty se v souvislosti s narůstajícím státním aparátem, postupně formovala úřednická šlechta. Do správních funkcí začali pronikat právníci měšťanského původu, neboť nové úřady vyžadovaly především odborné vzdělání. Bylo třeba ovládat latinu a rozumět římskému právu, které pozvolna vytlačovalo právo zvykové. A bylo nepředstavitelné, aby úředníci ve vyšších funkcích neměli šlechtický titul. A tak vznikla třída nových šlechticů v taláru úředníka, tzv. Noblese de robe (šlechta šatu).21 Duchovenstvo - bylo původně v uspořádání společnosti prvním stavem. Vzhledem k celibátu se tento stav musel neustále doplňovat z příslušníků jiných stavů. O rozšiřování 20 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str.16-18, volná interpretace 21 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové, noviny, 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 29-33

- 18 -

se přičiňovala jednak šlechta, tak i městský stav a poddaní, takže složení duchovenstva odráželo světskou stavovskou strukturu. Duchovenstvo bylo vždy propojeno se světem politiky. Uchovávalo si pevné postavení ve stavovských shromážděních. Např. Říšský sněm obsazoval svou lavici duchovních biskupy a opaty (většina prelátů zasedala ve druhé kurii), také francouzské uspořádání znalo klérus jako druhý stav a rovněž anglická Horní sněmovna byla složena z duchovních a světských lordů. Každá vesnice měla faru a kostel. Faráři a pastoři byli chápáni jako pastýři duchovních oveček. Škola a sociální péče podléhaly dohledu duchovního vesnické farnosti. Kostel byl střediskem vesnice (i když mu občas konkuroval místní hostinec). Na venkově byl duchovní zpravidla jediným vzdělancem. A protože studium teologie bylo na prvním místě, tvořili duchovní vlastní páteř celé vzdělanosti. Právníků bylo málo a lékařů ještě méně. Teologové vyučovali na středních školách a vyšších školách, tvořili tedy nejen duchovní, ale i učitelský stav. Měšťanstvo – pod označením třetí stav se rozuměl zbytek společnosti a měšťanstvo z tohoto pohledu bylo jeho součástí. Měšťanstvo bylo ve městech hospodářským a politickým faktorem. Některá města byly samostatné republiky, např. Benátská, Janovská, San Marino a další. Většina evropských měst podléhala monarchistickým vládám, ale některá si udržovala nezávislost, Norimberk, Frankfurt, ale především tři hanzovní města – Brémy, Hamburk a Lübeck. Zaměstnáním měšťanské vrstvy byla tradiční řemesla a řemeslné živnosti, které později přecházely v průmyslovou výrobu. Část měšťanů pracovala v městské správě, většinou formou vedlejší činnosti. Měšťané v žádném případě nepředstavovali veškeré městské obyvatelstvo, přístup k měšťanským právům se začínal postupně omezovat a měšťanská vrstva se tedy uzavírala směrem dolů a nabývala jistých aristokratických rysů.22 Obchodníci - byli pokrokovým rysem ve městech. Osmnácté století přineslo rozšíření výroby a tím i nové možnosti obchodu. Evropští obchodníci pronikali stále výrazněji do zámořských oblastí. Rozvoj dopravy podpořila soustava vnitrozemských průplavů, které byly vybudovány v 17. století, a rovněž se zlepšovala síť silnic. Část výroby se postupně z měst přesunovala na venkov, kde probíhalo předení a tkaní pro městské kupce. Toto předznamenávalo počátky manufakturní produkce. Později nabyla většího významu výroba strojů.

22 Zdroj: Ulrich Um Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov, 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-77106-394-0, str. 46-51

- 19 -

Řemeslníci – pro řemeslo na počátku 18. století stále ještě platily cechovní regule, tak jak byly vytvořeny v pozdním středověku. Řemeslník bydlel ve vlastním domě, kde měl umístěnou malou dílnu a k ruce měl několik tovaryšů. Zákony v té době omezovaly přijímání nevyučených pracovníků, takže bylo prakticky nemožné živnost rozšířit. Přechod k podnikání ve velkém byl podmíněn přenesením práce na venkov, jak to činili velkoobchodníci.Teprve po odstranění cechovních řádů v 19. století bylo možné, aby například z kovářské dílny vznikla továrna na kovové výrobky. V městských republikách mělo řemeslnictvo v rukou politické páky k brzdění reforem, proto se snadněji reformy prosazovaly v monarchiích.23 Rolnictvo – třetí stav se od vzniku měst dělil na městské a venkovské obyvatelstvo. Rolníkům na venkově příslušel úkol opatřovat obživu nejen pro sebe, ale také pro stavy (šlechtu a duchovenstvo), a rovněž pro obyvatele měst. Ve střední a východní Evropě (na východ od řeky Labe) rolníci žili v nevolnictví. Rolník byl majetkem statkáře, téměř na stejné úrovni jako jeho koně nebo krávy. Bez povolení se nesměl stěhovat a vrchnostenskému schválení podléhaly i sňatky. Ovšem v jednotlivých oblastech byly poměry rozdílné. Největší svobodě v 18. století se rolníci těšili ve Švýcarsku, přesněji v pěti kantonech Švýcarského spříseženství a na přidružených územích Graubünden a Wallis. Měli právo ustavovat úřady ve vlastní obci a být do nich voleni a mohli se svobodně podílet na správě obce i země. Ale to bylo výjimečné, na území Rakouska v té době bylo ještě nevolnictví. Co se týká hospodářské struktury, rozlišujeme velké sedláky s rozlehlými dvory a s vlastními příjmy z hospodářství, střední rolníky, kteří z půdy získávají jen na vlastní existenci, a drobné rolníky, kteří byli odkázáni na vedlejší výdělek. Ti všichni patřili k vesnické obci, dohromady ale tvořili jen menšinu místních obyvatel. Velkou část rolníků tvořili nájemci půdy, říkalo se jim pachtýři. Pro rolníky měla být šlechta jejich vojenským ochráncem, ale to často neplatilo. Nicméně v 18. století docházelo postupně ke změnám na venkově, platilo, že o podporu a zvelebování zemědělství se má starat stát a že vesničtí faráři a krajští úředníci mají pečovat o hospodářskou a duchovní situaci rolníků.24 Lid – nižší vrstvy a jejich okrajové skupiny. Více než polovina městského obyvatelstva 23 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 53-57 24 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladarelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 58-61

- 20 -

nepatřila k měšťanům a na venkově jen třetinu osob tvořili rolníci. To znamená, že skupina tzv. nižší vrstvy představuje největší část společnosti. Společným znakem této skupiny obyvatelstva bylo, že stály k službám buď středním nebo vyšším stavům, nebo se pohybovaly na okraji společnosti. Každá vyšší třída měla svou nižší služebnou vrstvu. Měšťané měli své služebné a podomky, cechovní mistři pracovali s tovaryši, podnikatelé měli dělníky a domácké pracovníky. Na vesnici měl zámožný sedlák děvečky a pacholky a vlastně mu byla k dispozici celá nižší venkovská vrstva- nádeníci, domkaři a chalupníci. Na okraji společnosti byly i etnické a náboženské menšiny. Doba osvícenství byla již tolerantnější než doby předešlé, ale ani jí se nepodařilo začlenit tyto skupiny do společnosti. Jednalo se především o Židy, (i když jim postupně byla umožňována jejich emancipace). Další skupinou byli Cikáni, kteří byli známí svým kočováním, podomním obchodem a krádežemi.25 V 18. století se objevil problém šíření chudoby, a to jako důsledek zvyšujícího se počtu obyvatelstva. V důsledku toho se velmi rozšiřovala žebrota. Náboženské obce musely zřídit tzv. „ měšec na chudé „ a vybírat tak vlastně daň na chudé. Objevovala se snaha odstranit chudobu výchovou chudých k práci. Zwingliánsko-kalvinské myšlení říkalo: „že kde se rozmůže sklon k žebrání, tam je i chudoba, protože takto se ubíjí veškerá píle, všechna pracovitost a všechno úsilí dosáhnout něčeho řádným způsobem. Žebrota brání píli a pracovitosti.“26

2.5. Manufaktury S postupující industrializací se začala formovat nová vrstva domácích pracovníků a manufakturních dělníků, a to především v Anglii, Francii a ve Spojených nizozemských provinciích. V Rakousku se rozvoj manufaktur střetával i s nedostatkem pracovních sil. Bylo to z důvodu vázání pracovní síly v nevolnickém systému na feudální velkostatky. První manufaktury u nás vznikaly především jako podniky šlechtické, které byly založeny na práci nevolníků, případně na práci trestanců, neposlušných poddaných a zpustlých dětí. 25 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 68 26 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 69

- 21 -

Již v roce 1498 bylo vydáno králem Vladislavem II. obchodní privilegium pro pražské kupce, roku 1671 bylo toto privilegium Leopoldem I. potvrzeno a rozšířeno na celé Čechy. Smyslem privilegia bylo vyloučení zahraniční konkurence zahraničních kupců. 27 Za vlády Marie Terezie a Josefa II. byla zjevná snaha preferovat domácí výrobky. Na dovoz byla uvalena větší cla a import některých výrobků, zvláště textilních, byl úplně zakázán. Široké řešení nabízel celní tarif z roku 1788. Rovněž se snažili usnadnit obchod uvnitř zemí, byla zrušena pravomoc vrchnosti vybírat mýta a poplatky za transport zboží přes jejich území. Ku příkladu na Moravě bylo roku 1782 zrušeno 360 míst, kde se vybíralo clo. Přesto ale mnohá povinnost poplatků zůstala – mostné /nutnost získat prostředky na udržování mostů/, převozné /přes vodní toky/ a další.28Jedním z důvodů ochranářských opatření bylo udržet v zemi co nejvíce kapitálu a tím i podepřít politickou a vojenskou sílu státu. Původní komerční deputace z doby Josefa I. byla v roce 1714 přetvořena v manufakturní komisi, která zkoumala rozvoj manufakturní výroby. Bylo to však pouhé nekvalifikované mapování situace. A tak v roce 1724 vzniká komerční kolegium, které již předkládá návrhy řešení. Jednou z brzd rozvoje hospodářství byly cechy. A tak v roce 1731 byl zřízen úřad cechovního inspektora, který sloužil k dozoru nad činností cechů a zároveň byl vydán generální cechovní patent. Tento patent byl sice proti dělnicky zaměřen (např. v čl. 5 stíhá tovaryše jako zločince), ale zároveň omezuje privilegia cechů tím, že vyhrazuje úřadům možnost stanovit počty mistrů a tovaryšů v jednotlivých řemeslech. Dále umožňuje zvyšování počtu tovaryšů nad cechovní stanovy a ukládá vrchnostem, aby podporovaly zakládání živností. Pro případ, že by patent nebyl respektován, hrozí zrušením cechů vůbec. Následují cechovní artikuly z roku 1739, které tyto zásady dále rozvádějí a umožňují tak konkurenci manufaktur. Pracovní poměry na panstvích byly alespoň rámcově upraveny robotními patenty, ale pracovní poměry v manufakturách a nově zakládaných továrnách byly ponechány na libovůli podnikatelů. Teprve koncem 18. století začínají být vydávány předpisy, které se snaží upravovat pracovní poměry dělníků, zejména žen a dětí. V roce 1786 byl vydán Dvorský dekret, který stanovil základní požadavky hygieny u pracujících dětí, např. pracovní doba dětí do 12 let byla stanovena na 10 hodin a pro dětí 12-16 let na 12 hodin. 27 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do r.1945, 4.vydání, Praha: Leges 2010, 640 stran, IBSN 978-80-87212-39-4-, str.199 28 Zdroj: internet, www.pravo.wz.cz Bezouška,P. Přednášky z českých právních dějin, str.18

- 22 -

První počátky nemocenského pojištění dělníků nalézáme až v roce 1837, kdy dvorský dekret ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu maximálně čtyř týdnů.29

29 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do r.1945, 4.vydání, Praha: Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 199-200

- 23 -

3. Životopis Marie Terezie a Josefa II. 3.1. Marie Terezie Královna česká a uherská z rodu Habsburků, vládkyně habsburské monarchie se narodila 13. 5. 1717 ve Vídni a zemřela 29. 11. 1780 také ve Vídni. Matka Marie Terezie Alžběta, vévodkyně brunšvicko-wolfenbüttelská, se těšila pověsti jedné z nejkrásnějších panovnic své doby. I Marie Terezie působila na všechny, kdo se dostali do její blízkosti, laskavým kouzlem své osobnosti a neobyčejným půvabem s jakým vystupovala. Byla nejstarší ze tří sester a proto byla již od svého dětství předurčenou dědičkou arcidomu. Její otec, císař a král Karel VI., se jí snažil zajistit vzdělání přiměřené jejímu osudu, ale bylo zaměřeno především na poskytování základních, povšechných znalostí. Marie Terezie byla brzy schopna se vyjadřovat plynně francouzsky (byla to řeč diplomatů a vysoké politiky), španělsky (součást dvorního ceremoniálu), italsky (jazyk umělců) i latinsky, což byl úřední jazyk Uher. Nemluvila bohužel dobře německy, nýbrž vídeňským dialektem, a v žádném jazyce nedokázala psát bez chyb. Neobyčejně bystrým rozumem a spontánně upřímnou a čestnou povahou usnadňovala úkol své chůvě hraběnce Charlottě Fuchsové, kterou vždy zahrnovala úctou. Terezie k ní měla velmi něžný vztah a nazývala jí Fuchsií (Lištičkou). Když vychovatelka zemřela, prokázala jí panovnice mimořádnou poctu tím, že jí nechala pochovat v habsburské rodinné kryptě u Kapucínů, kde byli jinak pohřbíváni jen vladaři a příslušníci tohoto rodu. Mladá arcivévodkyně byla velmi zbožná, patrněi výsledek jezuitské výchovy. Přísně dodržovala všechna náboženská přikázání a zhlížela se v dobročinné zbožnosti. Ráda navštěvovala posvátná poutní místa. Marie Terezie měla značné umělecké nadání. Proto bylo samozřejmé, že v době vrcholného baroka na dvoře císařském, který se pyšnil vysokou kulturní úrovní, bylo její nadání bohatě rozvíjeno. Malbě se učila u malířky Rosalby Carierové, studovala balet a skladatel Georg Christoph Wagenseil ji učil zpívat. Roku 1736 byla Marie Terezie zasnoubena a brzy na to se provdala za toskánského vévodu Františka Štěpána Lotrinského, pozdějšího římsko-německého císaře, kterého celý život velmi milovala. Na trůn Marie Terezie nastoupila po smrti svého otce v roce 1740. Byla sice půvabná, ale na vládu nebyla svým otcem připravena. Vynikala však bystrým úsudkem, výbornou

- 24 -

pamětí a hlubokým citem pro povinnost. Rychle se učila a prokázala mimořádnou energii, musela se však vyrovnat i s neúspěchy. Po jejím nástupu k moci započaly tzv. války o dědictví rakouské. V těchto válkách habsburská monarchie většinu svého území ubránila. Největším neúspěchem byla ztráta Slezska, které dobyl pruský král Fridrich II. Jeho spojenec bavorský vévoda Karel Albrecht s francouzskými spojenci vtrhl do Čech a do Rakouska, obsadil Prahu a dal se roku 1741 korunovat českým králem. Česká šlechta, která předtím schválila Pragmatickou sankci, zradila Marii Terezii a vzdala hold Karlu Albrechtovi. Nicméně vyskytl se z dnešního pohledu poněkud kuriózní problém. Někdejší císař Karel VI. si přál, aby jeho královské koruny byly uloženy ve Vídni. Protože česká královská koruna v Praze nebyla, nešlo posvětit legitimitu nového krále církevním obřadem. Karel Albrecht (novým jménem Karel VII.) však vyžadoval, aby mu čeští stavové jako svému novému panovníkovi vzdali hold a složili slib věrnosti. Každý, kdo by odmítl, měl být potrestán konfiskací majetku. Výzvy nového vladaře uposlechly na čtyři stovky šlechticů sídlících v Praze – Kinští, Kolovratové, Šternberkové, Černínové a další. Druhého holdování 8. 1. 1742 se zúčastnilo už jen 24 pánů a 46 rytířů, neboť se proslechlo, že Marie Terezie vůči těm, kdo se přidali na stranu bavorského kurfiřta, použije starého ustanovení o urážce královského Veličenstva. Mezitím Marie Terezie vyjednávala v Uhrách s uherským sněmem. Královna si podržela své královské výsady. Nepovolila sice ustanovení uherské tajné rady, přislíbila však, že se s uherskými hodnostáři bude radit ve všech případech, které by se dotýkaly Uher. Ve finančních otázkách, kromě daňového osvobození šlechty, respektovala zvláštní práva uherské komory. Nakonec si uherská královna vymohla uznání vlastního manžela, velkovévodu toskánského, jako svého spoluvladaře. Uherské království tak ze své samosprávy nic neztratilo, přitisklo se však těsněji k obraně a k záchraně habsburské monarchie v okamžiku, kdy jí hrozil rozpad. Okamžitě poskytli Marii Terezii vojenskou hotovost, 40 tisíc mužů, z nichž 15 tisíc tvořila jízda, a bylo přislíbeno dalších šest jízdních pluků. Zapojení uherských jednotek do rozmáhajícího střetu mělo na protivníky Marie Terezie především morální dopad. Uherští Panduři byli značně proslulí svou udatností. Stačila pouhá obava, že by se mohli účastnit bojů a pruský král Fridrich II. se rozhodl podepsat příměří. Potom Marie Terezie s uherskou pomocí vytlačila z Čech bavorského Karla Albrechta. Tresty za zradu české šlechty nebyly vysoké, neboť panovnice ctila heslo Justitia et clementia (spravedlnost a mírnost), ale pocit nedůvěry k českým zemím v ní již zůstal po celou dobu její vlády. Poté, co obnovila svou moc v českém království, přijala ve svatovítském chrámu 12. 5. - 25 -

1743 svatováclavskou korunu a stala se českou královnou. Byla jedinou ženou, která vládla samostatně na českém trůnu jako femina rex, tedy žena vladařka, panovnice. Korunovace byla pro ni formalitou, která anulovala nelegitimní nastolení bavorského Karla Albrachta na český trůn. Praha jí mimo jiné vděčí za to, že rozhodla přestavět a zařídit královské sídlo na Pražském hradě k pohodlnému bydlení. Roku 1754 vyslala do Prahy s tímto úkolem dvorního architekta Nicolu Pacassiho. S Fridrichen II. podruhé válčila o Slezsko bezvýsledně v letech 1744-45. Potřetí a opět marně se jej pokusila znovu získat během tzv. sedmileté války, v letech 1756-63. Slezsko bylo totiž jednou z nejbohatších částí Rakouska. Marie Terezie po nástupu na trůn brzy poznala, že převzala habsburskou říši v zaostalém stavu. Rozhodla se tedy přebudovat monarchii v silný, centralizovaný stát. Obklopila se vynikajícími odborníky, kteří prosadili četné reformy k oživení hospodářství. Jejími rádci byli hrabě Haugwitz, který navrhl správní reformy, hrabě Kounic, který se zabýval zahraniční politikou. Holanďan Gerhard van Swieten byl její osobní lékař a měl na starosti reformy zdravotnictví a vysokoškolské reformy a generál Ernst von Laudon, který byl přívrženec ofenzivního vedení boje, se podílel na reformě habsburské armády.30 V roce 1765 náhle ovdověla a v její mysli nastal zlom. Přestala toužit po boji a změnách a stáhla se do sebe. Nosila výhradně smuteční šaty a výroční den manželovy smrti trávila každý měsíc v kapucínské hrobce u manželova sarkofágu. V roce 1767 onemocněla černými neštovicemi. Přestala se pohybovat, přibývala na váze, hlásily se nemoci vyššího věku. V roce 1764 byl její syn Josef II. korunován římsko-německým králem a o rok později ve svých čtyřiadvaceti letech se stal římsko-německým císařem. V roce 1765 hned po smrti svého manžela jmenovala Marie Terezie svého syna svým spoluvládcem. Marie Terezie, která se poučila z vlastní nepřipravenosti ke státnickým povinnostem, starala se o budoucnost svého syna. Byl vychován k tomu, aby se dokázal zhostit svých vladařských povinností. Velmi často se ale s matkou dostával do sporů v názorech na řešení problémů, neboť Marie Terezie v této době již zastávala konzervativní postoje. S jeho radikálními představami o osvícenské vládě matka nesouhlasila. Ke konci vlády Marie Terezie propukly dlouho neřešené problémy hospodářské. V Čechách, kde byly nejvyšší daně ze všech zemí monarchie, započaly roku 1775 selské bouře. Ozbrojení sedláci táhli na Prahu. Vojsko je sice bez problémů rozehnalo, ale 30 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání tiskárna Finidr s.r.o. Český těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6. str. 59-99, volná interpretace

- 26 -

neudržitelná situace se musela řešit. Proto ještě téhož roku vydala patent omezující robotu. V té době se již minimálně věnovala řízení země a postupně nechávala vládnout syna. Marie Terezie zemřela ve svých třiašedesáti letech na rozedmu plic. Nedostatečný výkon srdce způsobil navíc těžkou vodnatelnost a otoky celého těla. Byla uložena do cínového sarkofágu po bok svého manžela v kapucínském klášteře ve Vídni.31 Rodina – matka: Alžběta Kristina Brunšvická, otec: Karel VI. Římský císař. Manžel: toskánský vévoda František Štěpán Lotrinský, narozen 1708, zemřel 1765. V roce 1745 byl zvolen římsko-německým císařem. (Marie Terezie titul císařovny obdržela jen jako choť císaře). Nevěnoval se příliš vládnutí, věnoval se spíše podnikání, zakládal manufaktury v Čechách a v Rakousku a byl rovněž usilovný sběratel. I když měli šťastné manželství a svou ženu velmi miloval, byla jeho oficiální milenkou hraběnka Auerspergová. Děti – Marie Terezie měla se svým manželem 16 dětí, z nichž ji deset přežilo. Ze tří nejdříve narozených dcer se dospělosti dožila pouze Marie Anna, narozená roku 1738. Později se stala první abatyší kapitulního kostela Všech svatých v Praze. Během války o rakouské dědictví rodila císařovna téměř každý rok. V roce 1741 se narodil arcivévoda Josef, který jako prvorozený syn byl následníkem trůnu, následovala v roce 1742 Marie Kristina (Mimi), budoucí žena sasko-těšínského vévody Alberta. V roce 1743 se narodila Marie Alžběta, a počátkem roku 1745 arcivévoda Karel Josef, ale v šestnácti letech zemřel na neštovice. Roku 1746 se narodila Marie Amálie, pozdější vévodkyně parmská a konečně roku 1747 přišel na svět arcivévoda Leopold, který po smrti svého otce císaře Františka I. Štěpána vládl ve velkovévodství toskánském a později nastoupil po svém starším bratru Josefovi II. také na císařský trůn. V letech 1750 a 1751 se narodily arcivévodkyně Johana Gabriela a Josefa, z nichž první zemřela již ve dvanácti a druhá pak v šestnácti letech. Roku 1752 se narodila další dcera, arcivévodkyně Marie Karolína, stala se manželkou Ferdinanda IV. - krále neapolského a sicilského. V roce 1754 se narodil arcivévoda Ferdinand, který se později oženil s poslední dědičkou Modeny, Marii Beatrix d´Este, roku 1755 přišla na svět Marie Antoinetta, příští francouzská královna, jejíž jméno vstoupilo do dějin spolu s událostmi Francouzské 31 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Libraire Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 320-325, 360-363, volná interpretace

- 27 -

revoluce. A konečně roku 1756 se narodilo poslední dítě, arcivévoda Maxmilián František, pozdější kurfiřt arcibiskupa kolínského. Marie Terezie byla skvělou matkou, ale svůj rodinný život přesto podřizovala státnickým povinnostem. Císařovna působila dojmem jakési selky či venkovanky. K životu na venkově ji přitahovala láska k přírodě. K rysům venkovanství patřil také její zdravý úsudek (zdravý selský rozum). Císařovna byla zkrátka venkovankou s usedlými zálibami. Poslání, které si nezvolila, z ní však učinilo panovnici zcela oddanou údělu politika. Stala se tak jednou z nejvýznamnějších politických osobností v dějinách Evropy.32

3.2. Josef II. Narodil 13. 3. 1741 ve Vídni. Od narození byl oddělen od sourozenců a připravován na dráhu budoucího panovníka. Už v roce 1764 byl korunován římsko-německým císařem. O rok později, po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského, ho císařovna Marie Terezie jmenoval spoluvladařem. Sám potom vládl po její smrti od roku 1780 až do své smrti v roce 1790. V devatenácti letech ho oženili se stejně starou parmskou princeznou Isabelou, vnučkou francouzského krále Ludvíka XV. Byla to vzdělaná žena. Od 8 let vychovávaná ve Versailles a Josef II. se do ní bláznivě zamiloval. Ona však měla lesbické sklony a udržovala intimní styk s manželovou sestrou Marií Kristýnou. V roce 1763 těhotná Isabela onemocněla neštovicemi. Před svou vlastní smrtí předčasně porodila druhou dceru, která také záhy zemřela. Josef II. žil až do konce svého života v iluzi, že prožívali šťastné manželství. V roce 1765 byl Josef, který neměl stále žádného potomka, přinucen k dalšímu sňatku. Jak svou první ženu miloval, tak druhou nenáviděl. Malou, tlustou, nevzdělanou a ošklivou Marii Josefu Bavorskou veřejně ponižoval. Za necelé dva roky po svatbě zemřela také na neštovice. Josef se jejího pohřbu neúčastnil. Josef se rozhodl znovu neoženit. Povolal proto do Vídně na vychování a přípravu k vládě syna svého bratra, který se později ujímá vlády jako František I. Své sexuální potřeby tajně ukájel u prostitutek. Chytil kapavku, přežil pravé neštovice a bolestivě ho trápily hemeroidy. Vše snášel až do jara 1789, kdy při záchvatech kašle začal chrlit krev. Zemřel časně ráno 20. 2. 1790, a 22. 2. byl uložen do kapucínské 32 Zdroj: Victor-L.Tapié: Narie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 108-110, volná interpretace

- 28 -

hrobky.33 Reformy – Josef II. se chtěl nadšeně pustit do reforem po vzoru francouzských osvícenců, ale stále narážel na protirozhodnutí své matky. Teprve po její smrti mohl samostatně vládnout. V roce 1781 vydal toleranční patent, kterým odstranil jeden z pilířů, na kterých spočívala habsburská monarchie. Tímto patentem povolil luteránské, kalvínské i pravoslavné vyznání a také zrovnoprávnil židovské obyvatelstvo. Katolicismu ale stále ponechal výsadní postavení v církevní správě a školství. V roce 1781 rovněž svým patentem zrušil nevolnictví. Odebral tak vrchnosti právo bránit svým poddaným v uzavírání sňatků i v odchodu z panství, a další. Roboty patent zatím nelikvidoval, ale pouze sjednocoval a ohraničoval jejich míru. Obě výše uvedená opatření měla jednak soužit k důstojnějšímu rozvoji lidské bytosti, ale také státu a jeho potřebám v rozšiřující se průmyslové výrobě. V katolickém fundamentalismu viděl Josef překážku pokroku. Zvlášť měl spadeno na kláštery. Ty, které nepečovaly o nemocné, o školní vzdělávání a pěstování vědy, rušil. Dále nechal vzniknout tzv. josefínský katastr, který evidoval veškerou plodnou půdu. Byly zjišťovány údaje o bonitě a hrubém výnosu podle jednotlivých plodin. Tento soupis se stal podkladem pro reformu daní a poddanských povinností. Velmi významné bylo vydání Všeobecného trestního zákoníku, civilní i trestní právo nabylo moderních rysů. Byla stanovena rovnost občanů před zákonem, v podstatě byl zrušen trest smrti, bylo zrušeno mučení a zmizely tresty za čarodějnictví. Za josefínské éry se ve velkém začaly budovat vesnické a městské školy a zdravotnická zařízení. Rostla síť dopravních spojů, stavěla se divadla, otevíraly knihovny, přibylo nakladatelů a výrazně vzrostl sortiment knih. Stát vynakládal velké úsilí a prostředky na povzbuzování průmyslové výroby, rozvíjely se zejména plátenické a soukenické manufaktury. Textilní výroba se v tomto období na úhrnné výrobě podílela asi 84%. Velmi zajímavé i bylo, že úřady začaly kontrolovat, zda města se v pravidelném cyklu zbavují odpadů a zda dodržují protipožární a hygienické potřeby. Rovněž vznikala městská policie, která se ujala dozoru nad bezpečností občanů. Vyhlášení berního a urbariálního patentu znamenalo rovnoměrné zdanění poddaných a vrchnosti a též i zrušení roboty. Josef také chtěl jazykově sjednotit monarchii, kde upřednostňoval němčinu. Jeho doba byla dobou nejtvrdší germanizace, čímž vyvolal v 33 Zdroj: internet, http://minulost.org/archiv/57/josef-ii-cesky-kral, staženo 18.8.2011

- 29 -

českých zemích stav, kterému říkáme české národní obrození. Na rozdíl od své matky chtěl vše řídit a kontrolovat sám, svá rozhodnutí prosazoval bez porady a konzultací a mnohdy neuváženě. Po jeho smrti bylo mnoho reforem zrušeno, ale přesto jsou po další generace vnímány jako osvobozující průkopnické.34

34 Zdroj: internet, http://www.ireferaty.lidovky.cz/100/2979/Josef-II , staženo 19.6.2011

- 30 -

4. Nejznámější reformy a jejich stručný popis Reforem, které vytvořila Marie Terezie a její syn Josef II., byla celá řada. V této kapitole budou připomenuty a stručně popsány alespoň ty nejznámější. Tereziánský katastr – byl vytvořen v roce 1748 jako 1. tereziánský katastr berní. Byl to soupis poddanské půdy, ze které byla odváděna berně. Tento soupis pozemků a všech dalších důchodů podrobených pozemkové dani byl zahájen již v roce 1713 a dokončen v roce 1748, kdy došlo po dlouhých soupisových akcích ke stanovení berního základu z čistého výnosu poddanských usedlostí, tzv. rustikálu. 1. tereziánský katastr byl po určité revizi nahrazen v roce 1757 druhým tereziánským katastrem, ke kterému byl připojen soupis vrchnostenské půdy, tzv. dominikál (exequstorium dominicale-panské vyrovnání). Tento katastr evidoval i příjmy feudálů z průmyslového podnikání, z poddanských platů a robot včetně majetku církve a městského hospodářství. Toto zdanění však bylo ve srovnání s rustikálem nižší.35 Tento soupis sledoval vojenské posílení soustátí. Vojenské zájmy diktovaly státu, aby poddaní, jako hlavní dodavatel vojenských kontingentů pro rakouskou armádu, byli vůbec fyzicky schopni tehdy doživotní vojenské služby. 36 Rolníci, kteří vlastnili půdu buď dědičně, nebo jí měli v nájmu, byli rozděleni do daňových skupin dle velikosti pozemků, které měli k dispozici. Sedláci obdělávali pozemky o rozloze 30-60 korců (1 korec je asi 29 arů). Tito sedláci vlastnili potahy a byli vrchnosti povinni robotou s povozem a potahy. O stupeň níže stáli tzv. hospodáři, rozloha jejich pozemků se pohybovala v rozmezí 15-30 korců. Poté následovali chalupníci s pozemky 5-15 korců, dále pak lidé, kteří měli k dispozici jen malé zahrádky kolem svých domů a nakonec ti, kteří neměli nic jiného než své obydlí. Z nich se rekrutovali podruzi, čeledíni, chudina a tuláci. Všechny změny v držbě půdy, tj. prodeje, koupě, dědictví, zaznamenávala do registrů sama obec. Příslušní komisaři tedy shromáždili všechna prohlášení a požadavky pro potřebu nového katastrálního soupisu a zapsali je do různých rubrik formuláře. Byla tak shromážděna nesmírně obsáhlá dokumentace, která je pro nás významným pramenem informací. V této době existovalo v Čechách asi 52.092 berních usedlostí. Kromě přímých daní byly také vybírány daně nepřímé, jako například různé formy potravinových daní – z masa, z tabáku, ze soli. Krom toho vrchnost poddané nutila, aby na svých polích živili mladý 35 Zdroj: internet, http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=96764 staženo 7.12.2011 36 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do roku 1945, 4.vydání, Praha: Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str.173

- 31 -

dobytek z panských stád, na poddaných rovněž požadovala úrok ve výši až 20% za osivo a mouku, které sedlákům zapůjčovala v časech neúrody. Sedláci se ovšem bránili po svém. Na robotu posílali jen ty nejhorší pracanty, ta nejhorší zvířata a ty nejhorší nástroje.37 V tereziánském katastru jsou uvedeny i další zajímavé údaje: bonita půdy, počet domů bez pozemků a zejména tzv. adminikula, která charakterizovala specifické místní poměry v zemědělské výrobě – chmel, len, dobytkářství a další. Vesnice a panství jsou seřazeny a očíslovány, přičemž pod příslušným číslem jsou dole pod soupisem poznámky s řadou dalších zajímavých údajů, týkajících se především řemeslníků, kteří byli v obci (včetně stavebních řemesel) i dalších profesí spjatých se specifickými stavbami (mlýny, sklárny, olejny a pod.). Číslování domů bylo důležitou součástí tereziánských reforem. První číslování bylo provedeno v letech 1770-1771, pro vesnice závažné tím, že na rozdíl od měst nebylo číslování později měněno. Tvoří vynikající orientační přehled o vývoji zástavby. Číslovány byly všechny majetkově samostatné obytné stavby v plynulém a logickém pořadí. Číslování začínalo buď veřejnou nebo jinak významnou stavbou, zpravidla panským sídlem nebo farou, nebo na přirozeném okraji zástavby, to pak mohla být i chudá chalupa na okraji vesnice. Číslování postupovalo uzavřeným kruhem po směru hodinových ručiček. Popisná čísla se snad tato čísla nazývala podle toho, že byla na domy při očíslování přímo zapisována, namalována. Od té doby platí povinnost označení domu zvenčí viditelným popisným číslem. Další popisná čísla byla přidělována postupně při další výstavně nových objektů.38 Sčítání lidu, populační census, patří k nejdůležitějším statistickým šetřením. Zjišťuje údaje o stavu obyvatelstva k určitému okamžiku na celém území státu. Patent Marie Terezie o každoročním sčítání lidu byl vydán 13. 10. 1753, sčítání bylo poprvé provedeno v roce 1754. Toto sčítání se konalo současně a jednotně na celém území soustátí. Soupis mělo původně provést duchovenstvo podle farností, poté ale bylo rozhodnuto, že souběžně se uskuteční sčítání, které zajistí i vrchnost a jeho obsah bude rozšířen o soupis domů a o hospodářskou charakteristiku majitele domu. V roce 1777 byl vydán nový konstripční patent. Opět bylo zachyceno veškeré přítomné obyvatelstvo, detailnější třídění podle sociálního postavení a věku bylo prováděno pouze u mužů. Od 37 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa,Libraire Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str.156-162 38 Zdroj: internet, http://www.lidova-architektura.cz/architektura-historie/vesnice, staženo dne 7.12.2011

- 32 -

80. let 18. století byly na panstvích a městech založeny tzv. populační knihy, ve kterých byla zachycena každá rodina se všemi členy domácnosti, včetně všech změn: úmrtí, narození atd.39 Reorganizace armády – vojenské záležitosti zůstávaly na počátku vlády Marie Terezie převážně v rukou zemských stavů. Marie Terezie se svými spolupracovníky (hrabě Haugwitz) dospěla k názoru, že by se armáda měla organizovat dle pruského vzoru a že je nutno převést do pravomoci státu vojenskou správu i verbování vojska s tím, že prostředky na udržování stálé armády o nezbytné síle 108 tisíc mužů je třeba vymoci od stavů. Doposud bylo habsburské vojsko financované z výnosu tzv. kontribucionalií, tj. vojenských daní schválených stavy. Nyní monarchie převzala spolu se správou financí i vojenskou správu. Požadovala a dostávala od stavů vyšší sumy kontribucí po delší dobu, takže mohla sestavit vojenský rozpočet. Náklady na sbírání a udržování armády tak měla hradit státní pokladna.40 Sestavením nových vojenských řádů byl pověřen princ Karel Lotrinský. Učinil tak s pomocí Leopolda Josefa hraběte Dauna, generála, který se za války o rakouské dědictví vyznamenal v Nizozemí. Marie Terezie požadovala, aby vojáci jednoho a téhož regimentu nosili jednotnou uniformu. Vážnost vojenského stavu chtěla pozvednout tím, že důstojníka prohlásila za osobu hoffähig, tedy za osobu mající přístup k panovnickému dvoru. Rovněž se snažila, aby byla stanovena rozumná délka vojenské služby a udělovány dovolené. Sama podnikala inspekční cesty po vojenských posádkách a vojáky odměňovala zlatou mincí. Na počest panovnice byly raženy nové medaile, na nichž byla Marie Terezie zobrazena jako Matter castrorum, matka vojenských ležení. Z jejího popudu byla v roce 1752 založena ve Vídeňském Novém Městě vojenská akademie. Budoucí důstojníci se tam učili velet, řídit vojenské operace a pohyby vojsk. Kromě toho již dříve nechala zřídit ve Vídni polytechniku a zasloužila se také o obrovské zdokonalení rakouského dělostřelectva. Již v roce 1746 byl zřízen seminář pod názvem Theresianum, kde bylo poskytováno základní vzdělání budoucím žákům vojenské akademie. Kromě mladých šlechticů zde studovali i synkové z měšťanských rodin. Takže v letech 17481756 se dosavadní stará feudální armáda proměnila v moderní rakouskou armádu, která osvědčila svou kvalitu, dokonalejší výstroj a výzbroj a lepší výcvik.41

39 Zdroj: internet, http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/historie, staženo dne 7.12.2011 40 Zdroj: Franz Herre: Marie Terezie, by Verlag Kiepenheuer a Witsch, Köln 1994, česky nakladatelství Brána, s.r.o., Praha 1996, stran 280, ISBN 80-85946-41-6, str. 84 41 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Libraire Atthéme Fayard 1973, česky 1. vydání, tiskárna

- 33 -

Reformy v oblasti správy – již v 16. století z podnětu Ferdinanda I. vznikly tři základní úřady, které byly společné jak pro rakouské země, tak i pro český a uherský stát. Byly to tehdy tajná rada, dvorská rada a dvorská komora. V průběhu doby tyto orgány postupně ztrácely na významu. V období vlády Marie Terezie (1740-1780) dochází k určitým změnám těchto úřadů. V roce 1742 vzniká Domácí a dvorská státní kancelář, v jejímž čele stojí kancléř. Tento orgán vznikl z úřadu dvorského kancléře, pojem domácí odkazuje na ochranu zájmu domu, tedy habsburskou dynastii. Této kanceláři byl podřízen rovněž sbor diplomatických zástupců, 4 velvyslanectví a 22 vyslaneckých úřadů a konzulátů. Ale některé zahraniční záležitosti byly i nadále svěřeny jiným úřadům.V roce 1749 vznikl Tajný domácí a státní archiv a od roku 1757 funguje Orientální akademie pro vzdělávání diplomatů. V roce 1760 byla jako ústřední orgán pro země české a rakouské vytvořena Státní rada.Tím se dostalo vnitřním záležitostem obou celků, které byly administrativně spojeny od roku 1749, jednotného řízení. V tomto roce (1749) Marie Terezie totiž zrušila českou i rakouskou dvorskou kancelář. Tak byl dovršen proces centralizace habsburských zemí (mimo Uher) - byla odbourána instituce, která reprezentovala český stát. Současně byla omezena i činnost dvorské komory a bylo vytvořeno Direktorium in internis (ředitelství věcí vnitřních). V roce 1762 proběhla reforma Direktoria a vzniká nový úřad Spojená česko-rakouská dvorská kancelář, která se zabývá otázkami politické správy. Správa finanční byla svěřena Dvorské komoře účetní. Tato komora plnila úkoly státní kontroly nad hospodařením v zemích. Tímto byla správa oddělena od finanční kontroly. Správní orgány zemí České koruny – v roce 1748 byl v Čechách i na Moravě zřízen úřad pro správu zemí, který byl nazván Královská deputace. Tomuto úřadu byla dána nejvyšší pravomoc v otázkách vojenských, daňových a finančních. Tím došlo ke zmenšení pravomocí českého zemského místodržitelství, později bylo zrušeno, zbytek pravomocí byl přenesen na Královskou deputaci a vzniká nový orgán Královská reprezentace s komorou. Pro výkon soudnictví byl zachován Consess království českého nejvyšších zemských úředníků, tento si podržel soudní působnost zemského místodržitelství. V roce 1763 z Královské reprezentace vzniká Královské zemské gubernium. Později bylo zřízeno i Moravsko-slezské gubernium. Krajská správa – až do tereziánské reformy (1751) byl úřad hejtmana kolegionální. V kraji byli vždy dva hejtmani, jeden ze stavu panského a druhý z rytířského. Reskriptem

Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 134-138

- 34 -

panovnice z 23.1.1751 bylo zrušeno pravidlo o dvou hejtmanech, kraje byly nově rozděleny (bylo jich 16), byli dosazeni noví krajští hejtmani, kteří úřadovali samostatně. Hejtmanům bylo přiděleno pevné úřední sídlo, byl jim upraven plat a úřad byl každoročně obnovován. Zpočátku tento úřad mohli zastávat jen šlechtici, od Josefa II. I nešlechtici. Touto reformou krajské správy byla otevřena cesta k tomu, aby stát mohl výrazněji zasahovat do vztahů mezi vrchnostmi a poddanými.42 Měnová reforma – v roce 1750 proběhla měnová reforma, byla zavedena jednotná měna ve všech habsburských zemích, byly zrušeny rozdíly mezi jednotlivými oblastmi, této měně se říkalo konvenční měna. Z vídeňské hřivny bylo raženo 12 tolarů (24 zlatých), k tomuto rozhodnutí v roce 1753 přistoupilo Bavorsko a později i další jihoněmecké státy. Období konvenční měny bylo významnou etapou v dějinách peněz a Rakousko ji razilo až do roku 1857. Razily se i zlaté dukáty. Těmito reformami se Marie Terezie snažila posílit dálkový obchod, rozšířily se kontakty s Levantem (Sýrie, Jordánsko, Egypt), byly vybudovány obchodní přístavy na pobřeží Jadranu (Terst). Touto cestou se do Arabských zemí dostávaly mince M. Terezie, které se tam staly velmi oblíbené. Tyto mince se razily především ve Vídni, ale také v Praze, Kremnici, Miláně a v dalších mincovnách monarchie. Marie Terezie rovněž zavedla papírové peníze. Původně se v 17. století začaly vydávat různé obligace a během 18. století se vyvinuly státovky – vydávané státem a bankovky vydávané pověřenou tzv. cedulovou bankou. V roce 1760 Vídeňská městská banka vydává první bankovky. Marie Terezie zrušila také drobné stříbrné mince a zavedla měděné mince. Staly se kreditními penězi – neměly hodnotu drahého kovu, ale pouze hodnotu, kterou určoval stát.43 Jednotný systém měr a vah – celý systém měr a vah byl neuvěřitelně roztříštěný. Rozvoj manufaktur a řemeslné výroby si vynutil unifikaci systému měr a vah. Proto od roku 1764 platila tzv. Tereziánská (nebo také Vídeňská) soustava měr a vah. Srovnání nejznámějších jednotek z tereziánsko-josefínské reformy v přepočtu na systém metrický: palec = 0,026 m stopa = 0,316 m loket = 0,777 m sáh = 1,896 m 42 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 163-174 43 Zdroj: internet, http://www.myop.martinandco.eu/pdf/zakladypeneznihovyvoje.pdf staženo 26.12.2011

- 35 -

pošt.míle = 7,585 km žejdlík = 0,358 l máz = 1,415 l vědro = 56,589 l kvintík = 4,37 g libra = 560,06 g centýř = 56 kg atd. Tento systém platil pro celou monarchii. Metr jako základní délková jednotka se začal používat ve Francii od roku 1795 a v Rakousku-Uhersku na základě podepsané mezinárodní konvence od roku 1876. Metr byl definován jako desetimiliontý díl ¼ zemského poledníku procházejícího Paříží. Dnes je definice poněkud složitější: 1 metr je délka dráhy, kterou urazí světlo ve vakuu v časovém intervalu 1/299 792 458 sekundy. Nutno připomenout, že Velká Británie přistoupila ke konvenci až v roce 1966. Nicméně konzervativní Britové už od roku 1101 uznávají svůj proslulý yard /1 yard= 0,9144 metru/. Mimochodem, původně to byla vzdálenost špičky nosu a konce palce upažené ruky anglického krále Jindřicha I.44 Církevní reformy – cílem těchto reforem bylo omezení moci církve. Zákony amortizačními bylo omezeno nabývání církevního majetku, omezena daňová privilegia církve, kněžím bylo zakázáno zasílat peníze do zahraničí, zrušeno právo azylu, vydány předpisy o výuce teologie, o vedení matrik a byla zavedena cenzura nad církevními spisy. Rovněž bylo zakázáno zřizovat další kláštery, omezeno přijímání noviců a byl omezen počet svátků. V roce 1777 byl vydán důvěrný pokyn, aby nekatolíci nebyli nuceni k účasti na církevních katolických obřadech. Toleranční patent – byl vydán 20. 10. 1781 za vlády Josefa II. Tímto patentem byla připuštěna i jiná vyznání: augšpurské, helvetské a pravoslavné. Josef II. usiloval o zlomení nadvlády papeže nad církví v habsburských zemích. Byl proti, aby se hranice církevních diecézí nekryly s hranicemi státními. Došlo i na rušení klášterů. Patentem z 29. 11. 1781 byly zrušeny všechny, které nesledovaly cíle hodné uznání, tj. nezabývaly se vyučováním, činností vědeckou, péčí o nemocné apod. Z původních 2.000 klášterů byla

44 Zdroj: internet, http://www.napoleonika.cz/content/view/133/10/lang,cz/ , staženo 25.12.2011

- 36 -

polovina zrušena a ze jmění zrušených klášterů byl založen náboženský fond, který sloužil ke zvýšení nízkých příjmů některých duchovních. Počet mnichů byl tak snížen o 36 tis. osob. Manželský patent – je rovněž z období vlády Josefa II. (1783). Byla sice ponechána církevní forma sňatku, ale manželské spory byly vyňaty z kompetence církevních soudů. Bylo také zrušeno tzv. privilegium fori, výsada duchovních, aby byli souzeni jen církevními soudy. Duchovní se dokonce v případě disciplinárních církevních trestů mohli odvolávat ke státním orgánům. Robotní patent tereziánský – byl přijat pro Čechy 13. 8. 1775, pro Moravu 7. 9. 1775. Rozdělil poddané do 11 tříd podle majetku. Toto rozdělení bylo bráno jako základ pro berní zatížení poddaných. Stejně tak bylo bráno pro míru robotních povinností. Robotní povinnosti byly omezeny na 3 dny v týdnu, byla stanovena délka robotního pracovního dne – v zimě na 8 hodin, v létě na 12 hodin včetně přestávky na oběd a na cestu do a z práce. Závaznost robotního patentu byla ponechána na rozhodnutí poddaných. Ti si mohli zvolit buď starý stav nebo novou úpravu. Pokud se rozhodli pro novou úpravu, byla jim patentem z roku 1776 uložena povinnost zaplatit za užívání vrchnostenských /někdejších občinových/ pastvin a lesů. Zrušení nevolnictví – tento patent byl vydán Josefem II. 1. 11. 1781. Bylo tak zrušeno administrativní připoutání poddaných k půdě a umožněno, aby poddaní odcházeli do měst, dávali své děti do škol, ženili se i mimo hranice panství a to vše již bez souhlasu vrchnosti. Ovšem i nadále zůstala povinnost roboty a vlastníci panství měli správní a případně i soudní moc nad poddanými. Výsledky tohoto patentu bylo ohromné, projevily se nejen v rychlém rozvoji průmyslu, kterému se nyní dostávalo volné pracovní síly, ale i oživení života ve městech a v růstu nové české inteligence. Tento proces, který je také označován jako české národní obrození, byl v podstatě podmíněn zrušením nevolnictví.45 Josefínský berní katastr – tento přinesl omezení důchodů vrchnosti. Tímto opatřením bylo sledováno stejnoměrné daňové zatížení poddaných a vrchnosti. Doposud hlavní daňová tíha ležela na poddaných. V této reformě se vedle osad objevily i zvláštní katastrální obce, tj. soupisy domů a pozemků, které byly při sestavování vojenských obvodních seznamů považovány za jedno katastrální číslo. Katastrální obce měly právo volit si své rychtáře, konšely a obecní výbory. Tyto orgány měly určité pravomoci: při 45 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str.175-177

- 37 -

rozpisu daní, při správě obecního majetku. Měly ale také za povinnost udržovat nemovitosti, které patřily obcím, udržovat mosty, vydržovat faráře, učitele i ponocného. Dá se říci, že to byl zárodek obecní samosprávy. Katastrální obce nebyly podřízeny vrchnostem, ale přímo krajským hejtmanům. Jejich existence sice po smrti Josefa II. zanikla, ale po roce 1848 byla opět obnovena. Berní a urbariální patent – tento byl vypracován v roce 1789. Důvodem jeho vypracování bylo odlehčit poddaným, kteří byli zapsáni ve vrchnostenských urbářích. Urbář byl rejstřík, kam se zaznamenávaly platy a povinnosti poddaných. Poddaným mělo zůstat na výživu rodiny 70% z čistého výnosu, zbývajících 30% mělo být rozděleno mezi stát (12 a 7)9%) a vrchnost (17 a 2)9%). Současně bylo stanoveno, že robota má být nahrazena peněžním platem. Tímto opatřením se berně placená poddanými snížila asi o 25% a současně vzrostla berně placená vrchnostmi.46

46 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str.177-178

- 38 -

5. Tereziánský trestní zákoník Tato kapitola obsahuje podrobnější popis Tereziánského trestního zákoníku, stručně přibližuje předcházející trestní zákoník Josefa I. z roku 1707 a dále trestní zákoník Josefa II. z roku 1787. V první části této kapitoly je vysvětlena organizace soudnictví v 18. století.

5.1. Soudní systém V době osvícenského absolutismu existoval v soudnictví tří-instanční systém: 1. instance – vrchnostenské soudy, městské a zemské soudy 2. instance – apelační soudy 3. instance - Nejvyšší soudní úřad Oproti době před Bílou horou, kdy byla organizace soudnictví přehledná (respektovala princip personality stavovského práva, tj., že pro jiné kategorie obyvatel byly jiné soudy), došlo v 18. století k některým změnám. Proti každému rozsudku bylo možné odvolání k panovníkovi. Tím Český Zemský soud ztratil v Obnoveném zřízení zemském své pravomoci a svrchovanost. V případě možného odvolání odsouzeného k panovníkovi to znamená, že Zemský soud není poslední instancí. Tam, kde uložil trest smrti, nebo ztráty šlechtické cti, musel nejdříve požádat panovníka o souhlas. V polovině 18. století byla reorganizace soudů provedena natolik, že z původních stavovských soudů zbylo velmi málo. Zajímavé ale je, že na všech soudech byla zavedena dvojjazyčnost, vedle češtiny se druhým úředním jazykem stala němčina. Mezi důležité změny oproti době před rokem 1627 (Obnovené zřízení zemské) patřilo, že úředníci měli povinnost zahajovat trestní řízení z úřední povinnosti, bez popudu žalobce. Další změnou bylo převládnutí zásad

řízení procesu římsko-kanovnického, dále

důsledné zavedení písemného procesu a používání inkvizičního procesu. Rovněž se změnily i zásady procesu civilního. Ten se až do druhé poloviny 18. století neodlišoval od projednávání trestních věcí, soudili ho stejní soudci jako věci trestní a podle stejných pravidel. To se změnilo až přijetím tereziánského zákoníku.47 Nyní stručně k jednotlivým stupňům soudů. Zemský soud byl první instancí pro šlechtice (původně i pro nešlechtice, pokud byli držiteli velkostatků spojených s vrchnostenskou jurisdikcí, tj. měli právo soudit své 47 Zdroj: internet, www.pravo.wz.cz Bezouška,P. Přednášky z českých právních dějin, str.8

- 39 -

poddané). Projednávaly se spory vrchnostensko-pozemkové, žaloby proti státní pokladně, po vydání Manželského patentu i spory, které vyplývaly z manželských vztahů. Existovala i možnost žalovat kláštery, kapituly i královská města. Městské soudy byly soudy první instance pro měšťany. V některých případech rozhodovaly také spory, kdy jednou ze stran sporu byl šlechtic. Toto bylo na základě svatováclavské smlouvy, platnost byla do roku 1781. Některé menší městské soudy v 18. století ztrácejí např. hrdelní pravomoci. Tyto pravomoci se přenášely na větší města, která musela prokázat, že disponují právnickým aparátem. Původně tresty smrti mohlo ukládat 383 soudů, po redukci toto právo zůstalo jen 24 soudům. Vrchnostenské soudy, zde se uplatňuje nárok disponovat školeným právnickým aparátem, tj. úředníka s právnickým vzděláním – justiciáře. Vrchnostenské soudy působily na jednotlivých panstvích a rozhodovaly spory poddaných. Apelační soud byl odvolacím soudem pro městské soudy. Své sídlo měl v Praze a roku 1753 byl rovněž zřízen Apelační soud pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. K tomuto soudu směřovala odvolání od soudů městských a vrchnostenských. Apelační soudy byly složeny z kvalifikovaných osob. Soud v Praze se později používal jako všeobecný odvolací soud pro soudy 1. instance. O 100 let později, v roce 1853, se ze soudů v Praze a v Brně staly vrchní zemské soudy. (Na základě zvláštního nevyššího rozhodnutí č. 10/1853 ř.z.). Tyto vrchní zemské soudy pracovaly jako soudy 2. instance. Česká dvorská královská kancelář fungovala původně jako třetí instance. Tato kancelář měla zvláštní senát, kterým procházely všechny žádosti o revizi 2. instance k panovníkovi. V roce 1749 byla Česká dvorská královská kancelář zrušena a Marií Terezií byl zřízen Nejvyšší soudní úřad (Die Oberste Justizstelle) se sídlem ve Vídni. Původně měl dvě části – pro země české a rakouské. Později tři senáty, a to senát německorakouský, česko-haličský a falcký. Tento úřad až do roku 1848 plnil dvě základní funkce:48 -správa soudnictví v monarchii -rozhodování o odvolání soudů ve druhé instanci Zřízením tohoto úřadu ztratilo soudnictví v zemích České koruny svou dosavadní samostatnost a bylo začleněno do systému celorakouského. V roce 1783 byla zavedena 48 Zdroj: internet, www.pravo.wz.cz Bezouška,P. Přednášky z českých právních dějin, str.8

- 40 -

nová soudní organizace

(pro Moravu patent z 24.3. a pro Čechy ze 4.4.) Touto

organizační změnou bylo oddělení soudnictví od správy. Formální rozdíl ve společenském postavení soudících se stran byl ponechán jen u soudů první instance, u soudů druhé a třetí instance si byly obě strany sporu formálně rovny. Po roce 1848 byl zřízen Nejvyšší soudní dvůr se sídlem ve Vídni. Jednalo se o soud zrušovací, který mohl potvrdit nebo zrušit rozsudek nižší instance. Vlastní rozsudky vydávat nemohl. Trestní soudnictví – tresty smrti až do poloviny 18. století mohlo udělovat poměrné velké množství soudů, bylo jich celkem 383. Po provedené redukci, v roce 1766, tato pravomoc zůstala jen 24 městům, např. čtyři města pražská, Plzeň, Cheb a další. Nejvýznamnější z těch 24 měst byla krajská města / 16/, kde zasedaly trestní kriminální soudy. U soudů zasedali členové městské rady, kteří měli být znalí práva a měli mít alespoň jednoho školeného právníka, syndikus. U soudů rovněž zasedali přísežní písaři. U trestních soudů pracovali školení soudci. Vedle školených soudců se přelíčení účastnili i laikové jako přísedící. Ti museli být přítomni vyšetřování a sepisování protokolu. Kromě výše uvedených 24 trestních soudů existovaly ještě soudy pro privilegované obyvatelstvo. Ty byly celkem tři a sídlily v Praze, Brně a Opavě. Tyto soudy měly na starosti trestnou činnost šlechty, vyšších úředníků (od krajských úřadů výše), osob spadajících do jurisdikce univerzity a osob obžalovaných z velezrady, a to bez ohledu na jejich stav. (To vše se týká území Čech.) Odvolání proti těmto 24+3 soudům směřovala k Apelačnímu soudu. Apelační soud přezkoumával jejich rozsudky (při této činnosti se označoval jako vrchní kriminální soud), dále prováděl poradenskou činnost – podával odborné rady pro aplikaci trestních předpisů na jednotlivé případy. Nad nimi stál nejvyšší soud ve Vídni. Ten byl označován jako Nejvyšší soudní dvůr a posuzoval odvolání proti rozhodnutí Apelačního soudu.49 Civilní soudnictví – pro privilegované osoby byl první instancí Zemský soud. V době Josefínských reforem se skládal z prezidenta, zástupce, dále zde bylo 16 radů, 8 sekretářů a pomocný personál. Tento soud soudil příslušníky šlechty, přední měšťany a církevní hodnostáře. Ve větších městech (Praha, Brno, Opava a další), byly civilní soudy obsazeny školenými právníky. Předsedal jim purkmistr. V dalších 28 městech se civilní soudy skládaly ze tří soudců. V méně významných městech rozhodoval civilní spory syndikus. 49 Zdroj: internet, www.pravo.wz.cz Bezouška,P. Přednášky z českých právních dějin, str.9

- 41 -

Kromě toho byly civilní spory projednávány i na jednotlivých vrchnostenskopoddanských panstvích. Soudní jednání tam vedl justiciář, který byl zkoušen u krajských soudů a byl placen vrchností. Justiciář měl k dispozici úředníky – aktuár a sluha. Tato zřejmá roztříštěnost soudního aparátu vedla k tomu, že po roce 1814 byly některé pozemkově-vrchnostenské soudy rušeny a byly spojovány ve větší celky. V hornických městech – Kutná Hora, Jáchymov, Příbram, existovaly horní soudy. S rozvojem manufaktur a podnikání vůbec, vznikaly v první čtvrtině 18. století merkantilní a směnečné soudy, a to v Praze, Brně a Opavě. Dále zůstal i lenní soud pro vztahy mezi lenními pány a vazaly. Sídlo těchto soudů bylo rovněž v Praze, Brně a Opavě. Druhou instancí v civilním soudnictví byl Apelační soud. Skládal se z prezidenta, zástupce, soudních radů a pomocného personálu. Od druhé poloviny 18. století museli všichni soudci všech typů soudů prokázat své vzdělání a byli zkoušeni. Zkoušky probíhaly před rady Apelačního soudu. Stejnou odbornou způsobilost museli prokázat rovněž advokáti. Třetí instancí byl Nejvyšší soudní dvůr.50

5.2. Trestní zákoník Josefa I. Tento zákoník byl vydán v roce 1707 pod názvem Constitutio Criminalis Josephina. Česky byl vydán v roce 1708 a platil jen pro české země. Jeho hlavní význam spočíval ve sjednocení postupu řízení u všech soudů v zemích České koruny. V případech, kdy řízení bylo zahajováno z úřední povinnosti, zakotvoval pravidla inkvizičního procesu. Tento zákoník nebyl výlučný, neodstraňoval starší právní normy, které byly obsaženy v Obnoveném zřízení zemském. V případech, kdy řízení zahajovala žaloba soukromého žalobce, ponechával instituci obžalovacího (akuzačního) procesu.51

5.3 Tereziánský trestní zákoník Tento zákoník byl vydán v roce 1768 za vlády Marie Terezie pod názvem Constitutio Criminalis Theresiana. Navazuje na Josefínský zákoník. Platnost toho zákoníku byla pro všechny země české a rakouské, neplatil v Uhrách. Tento zákoník byl jednak procesní předpis, ale zabýval se i právem hmotným, byl rovněž ještě nevýlučný (stále ještě platily normy, které byly obsaženy v Obnoveném zřízení zemském). Sjednocoval postup řízení u 50 Zdroj: internet, www.pravo.wz.cz Bezouška,P. Přednášky z českých právních dějin, str.9 51 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha: Leges, 2010, 640 stran. ISBN 978-80-87212-39-4, str. 189

- 42 -

všech soudů, inkviziční proces pro případ stíhání z úřední povinnosti a akuzační u žalob soukromých žalobců. Pro inkviziční proces nebylo rozhodující to, jak soud rozhoduje, ale samotné řízení, které vede k získávání důkazů. Vyšetřovací soud hledá důkazy a vyhledávací soud na základě důkazů rozhodne a přitom vůbec nemusí mluvit s obžalovaným. Tato praxe přetrvávala až do roku 1883. Podstatou tohoto zákoníku byl institut presumce viny. Obžalovaný byl považován za vinného, pokud se mu nepodařilo prokázat svou nevinu. Veškerá tíha dokazování byla přenesena na obžalovaného. Jeho postavení bylo velmi ztíženo. Nesměl mít ani obhájce, až před soudem mu mohl radit tzv. „právní přítel“. Soudce tak byl jednak jeho soudcem, žalobcem i obhájcem. Rovněž rozhodoval o připuštění důkazů. Dokonce i tehdy, když se obžalovanému náhodou podařilo obstát při tortuře a nepřiznat vinu, mohl být sice propuštěn, ale řízení se mohlo kdykoliv obnovit, pokud by se objevily nové důkazy. Byl zde prostor pro libovůli soudců, mohli v plném rozsahu stíhat delikty sine lege i v zákoně neuvedené pro zvláštní „ zlosynnost a pohoršlivost“.52 V tomto zákoníku se hlavním důkazním prostředkem stala tortura, tj. mučení obžalovaného. Zde byla poprvé zakotvena přesná pravidla užívání tortury, její stupně a technické podmínky. Přiznání obžalovaného při užití tortury bylo považováno za korunu důkazů. Tortura měla pět stupňů: 1. palečnice 2. šněrování rukou 3. španělské boty 4. natažení těla na žebřík nebo skřipec 5. pálení těla na žebříku Tortura respektovala společenské postavení obžalovaných. Tortuře nebyly podrobováni šlechtici. Toto pravidlo bylo respektováno již v době stavovské, a Tereziana tuto praxi zachovala. Nebyly mučeni osoby vyššího stavu a ve vysokých funkcích. Mučeni mohly být pouze pro zločin urážky božského a světského majestátu a zrady země. Tortura nemohla být uplatňována rovněž proti osobám mladším 14 let, osobám duševně chorým, mužům nad 60 let a těhotným ženám. Mučení bylo přípustné jen u nejtěžších zločinů.

52 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha: Leges, 2010, 640 stran. ISBN 978-80-87212-39-4, str. 192, volná interpetace

- 43 -

Jeden stupeň mučení mohl trvat jen 15 minut a celé mučení maximálně jednu hodinu. Mezi nejtěžší zločiny, které uváděl tento zákoník, patřily delikty proti Bohu, církvi, svatým, náboženství, panovníkovi a společenskému řádu, správě země a jejím výsadám. Až poté následují delikty proti soukromým osobám, a to zejména proti dobrým mravům, uražení bližního na těle nebo hrdle, na jméně, cti nebo dobré pověsti. Tak kupříkladu za urážku Boha byl pachatel trestán vytržením nebo uřezáním jazyka, popřípadě useknutím ruky a nakonec upálen. Tento trest mohl být ještě zostřen trháním řemenů ze zad nebo štípáním rozžhavenými kleštěmi. Za urážku Panny Marie se pachatel trestal mírněji. Nebyl upálen, ale pouze „seťat“. Tento zákoník rovněž stíhá čarodějnictví, a podrobně definuje, co je čarodějnictví. A pokud došlo k usmrcení oběti následkem čarování, pachatel dostal trest smrti. V ostatních případech vypovězení. Postupně se ale pod vlivem osvícenství, začala projevovat snaha, omezit zneužívání tohoto deliktu, a vůbec zpochybnit existenci tohoto trestného činu. Poslední čarodějnický proces se u nás konal v roce 1756. A právě při tomto procesu Marie Terezie zaujala odmítavé stanovisko. Zpochybnila samotný delikt čarodějnictví, který byl poté vysvětlován jako přežitek pověrečných bludů nebo důsledek duševní poruchy.53 Tereziana stíhala smrtí i řadu sexuálních deliktů, jako např. sex se zvířetem. Z úřední povinnosti bylo ještě stíháno cizoložství. Tereziánský trestní zákoník byl již při svém vzniku zaostalým zákoníkem. Byl poplatný feudálním přežitkům. Potrestání pachatele mělo především pomstít škodu, která byla způsobena jednotlivci či společnosti. Tresty tedy měly charakter msty. Tereziana nerespektovala požadavek úměrnosti mezi mírou provinění a uloženým trestem. Tyto tresty měly veřejnost odstrašovat od trestné činnosti. Stále tu přetrvávají kruté feudální tresty, jako jsou oběšení, setnutí, čtvrcení, upalování a zahrabávání zaživa. Dle Tereziánského trestního zákoníku bylo mučení přípustné jen u těžkých zločinů, které bylo trestáno smrtí. Již v době tereziánské bylo mučení považováno za přežitek a rozhodnutím z roku 1776 bylo užívání tortury zakázáno. V roce 1788 byl přijat Obecný soudní řád kriminální, kterým byla zrušena procesní pravidla ze zákoníku tereziánského. Zavádí zásady inkvizičního procesu. Trestní soud je složen pouze z odborných právníků (z řízení jsou vyloučeni laici), řízení je tajné a písemné. Místo tortury při popírání viny, jsou ukládány tresty za neposlušnost soudu, ale 53 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do roku 1945, 4. vydání, Praha: Leges, 2010, 640 stran. ISBN 978-80-87212-39-4, str. 190, 192

- 44 -

svou krutostí se podobají tortuře. Mohly činit až 100 ran během 14 dnů. V roce 1781 byl přijat Obecný soudní řád, který se stal základem civilního soudnictví. Evidentně předběhl svou dobu a platil více jak 100 let, až do roku 1895. Tento civilní soudní řád zakotvil zásadu dispoziční – soudní proces je v rukou stran a na nich záleží, zda proces ukončí nebo v něm budou pokračovat. A dále civilní proces již vycházel z rovnosti stran před soudem.54

5.4. Trestní zákoník Josefa II Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně byl přijat v roce 1787 za vlády Josefa II. Tento zákoník byl ovlivněn osvícenskou filosofií a odpovídal potřebám nastupujícího měšťanstva. Velkou předností josefínského trestního zákoníku je jeho technická dokonalost, stručnost a úplnost. Tresty dle tohoto zákoníku měly především přispívat k převýchově pachatele. Zákoník sice opustil staré formy feudálních trestů, ale ponechal stále ještě bití a vypalování cejchů. Zákoník přináší výčet kriminálních deliktů i správních přestupků, a rozlišuje mezi nimi dle společenské nebezpečnosti. Tímto opatřením bylo vyloučeno trestání dle volné úvahy soudců. V našem právním řádu dochází tímto zákoníkem k uplatnění zásady nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona). To znamená, že trestné mohlo být jen takové jednání, které bylo v zákoníku výslovně uvedeno. A zároveň mohl být uložen pouze takový trest, který stanovil zákon. Zákoník přesně vypočítával okolnosti přitěžující a polehčující. To předchozí zákoníky nestanovovaly. Mezi přednosti tohoto zákoníku patřilo i to, že již neznal pojem čarodějnictví a rušení náboženství považoval jen za přestupek a ne za trestný čin. Rovněž i to, že manželskou nevěru stíhá pouze jako delikt soukromožalobní. Samozřejmě měl tento zákoník z dnešního pohledu i nedostatky, a to především v krutých tělesných trestech – bití holí, vypalování cejchů, vystavování na pranýři, zneuctění jména pachatele a veřejnost poprav. Samotný výkon trestu odnětí svobody je prováděno s ukováním rukou a nohou.55 V roce 1796 zvláštní komise předložila návrh nové osnovy trestního zákoníku. Po určitých úpravách byl vydán nový trestní zákoník v roce 1803 pro celou monarchii s výjimkou Uher, v českém překladu z roku 1804 pod názvem Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými přestupky řádu městského (tj. policii). Zákoník se skládal ze dvou 54 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do roku 1945, 4.vydání, Praha: Leges, 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 190,191, volná interpretace 55 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4. vydání, Praha: Leges, 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 193, 194, volná interpretace

- 45 -

částí. V první části se jednalo o zločinech, ve druhé části o přestupcích. Tento zákoník byl na svou dobu vynikajícím dílem a vývoj trestního práva u nás ovlivnil prakticky až do roku 1949. Vynikal přehledností a přesností formulací. Trest smrti se dle tohoto zákoníku prováděl výlučně oběšením. Žalář se dělil na tři stupně: žalář, těžký žalář a nejtěžší žalář. Žalář byl vykonáván buďto doživotně, a nebo dočasně, a to od 6 měsíců do 20 let. Odsouzený při výkonu nejtěžšího žaláře byl ukován na nohou a v pase a obden dostával teplé jídlo s výjimkou masa, jinak pouze vodu a chleba. Tyto tresty pak byly ještě zostřovány nucenými pracemi, případně bitím holí a vystavení na pranýři. Tento zákoník řešil i přestupky. Ty byly trestány pokutou, propadnutím zboží, ztrátou práv, vězením, bitím, vyhoštěním z určitého místa. Vězení se dělilo na obyčejné a tuhé. Trest vězení trval od 24 hodin do 6 měsíců.56

56 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4. vydání, Praha: Leges, 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 194, 195, volná nterpretace

- 46 -

6. Školská reforma Vydání Všeobecného školního řádu dne 6.12.1774 zůstává až do dnešních dnů nejzásadnější reformou našeho školství. Reforma školství významně ovlivnila další vývoj v tehdejší společnosti a v podstatě z jejích základů vycházíme i my dnes. Školská reforma, která byla formulovaná Všeobecným školním řádem, signalizovala zájem státu na vzdělávání veškerého obyvatelstva, a to poprvé v historii Rakouska. Odklon od feudálního uspořádání výroby a její přesun k manufakturám a strojové podoby, přinášel nutnost a i potřebnost vzdělávání obyvatelstva. Složitější a náročnější výrobní postupy předpokládaly již pracovníky alespoň se základním vzděláním. Pro přijetí školské reformy vytvářel příznivé podmínky ekonomický zájem státu, který se i ztotožňoval s jeho politickým zájmem a s filosofií tehdy dominujícího osvícenství. Do té doby se školský systém výrazně opíral o univerzity, gymnázia a městské školy. Uvažovalo se o dobudování systému veřejných škol, neboť požadavek obecného vzdělání, které by zabezpečovalo další hospodářský rozvoj státu, byl nezbytný. Základem školské reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. Ve všech vesnicích s farou a v menších městech byly postupně zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy, kterým se říkalo triviální. Tento název získaly podle tří základních výukových předmětů, tzv. trivia, tj. čtení, psaní a počtů. Tyto předměty měly být ještě doplněny náboženstvím a na venkově i základy hospodaření. Ve městech potom dovednostmi, které byly potřebné pro průmysl a řemesla. Ve větších městech to byly trojtřídní školy hlavní s již několika učiteli. Znalosti z triviálních škol se rozšiřovaly diferencovaně o předměty se zaměřením opět na průmyslovou a zemědělskou výrobu. V Praze a Brně byly školy tzv. normální, které dovršovaly obecné vzdělání, a které i sloužily jako školy vzorové.57 Školská reforma byla současně spojena s řadou podpůrných kroků. Již v roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih. Tento sklad byl pověřen vydáváním učebnic. V témže roce vznikly i první praeparandy pro přípravu učitelů. Pro učitele triviálních škol byly tyto kurzy tříměsíční, pro učitele škol hlavních trvaly šest měsíců. Absolventi praeparand, pokud sloužili ve školách jako pomocníci učitele nejméně jeden rok a 57 Zdroj: internet, http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/827/terezianska-reforma-v-ceskem-sko... staženo dne 29.12.2001

- 47 -

zároveň byli starší dvaceti let, mohli se přihlásit k učitelské zkoušce. Po úspěšném složení této zkoušky dostal každý absolvent vysvědčení s prohlášením, že může být učitel. Do té doby mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci, jejichž jedinou kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas, nebo zběhlí studenti, kteří si často víc hleděli své vlastní zábavy než vlastní výuky. Vytvoření praeparand nebylo sice ještě optimálním řešením, ale byl to první krok k tomu, aby učitelé získávali potřebnou kvalifikaci. Postupným utvářením učitelského stavu tak reforma zahájila proces profesionalizace učitelů. V roce 1775 Ignác Felbirg napsal Methodní knihu, která měla sloužit k přípravě budoucích učitelů. Tato kniha vyšla původně v němčině a v roce 1777 pak i v českém jazyce. Ignác Felbirg byl mimochodem hlavní autor školské reformy. Felbirgova kniha vedla učitele nejen k hromadnému vyučování ve třídách, ale také zdůrazňovala metodický postup od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému, velký význam přikládala společnému čtení z učebnice, oceňovala přednášku učitele s následným rozhovorem s žáky o daném učivu. Autor v této knize popisoval všechny pedagogické zásady velmi podrobně a konkrétně. Tato publikace se prakticky používala příštích třicet let a pro učitele byla zdrojem základních teoretických poznatků v praktické výuce. Dá se konstatovat, že Methodní kniha byla vysoko nad průměrem tehdejší pedagogické praxe. Při narůstajícím počtu škol a učitelů ne všichni tuto publikaci měli k dispozici. Proto v roce 1789 byla vydána kniha s názvem Jádro methodní knihy. Učitelé byli upozorňováni, že mají i nadále studovat Methodní knihu, ale že ke zkouškám jim znalosti z Jádra postačí. Zajímavé ale je, že přednášející budoucím učitelům, výuku předneseného učiva předvedl na vzorku žáků. Celý název školské reformy oficiálně zněl: Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách nebo o vyučování v některém z mateřských jazyků v tomto řádu chyběla. Avšak skutečností bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala ve většině triviálních škol výuka v českém jazyce. Rovněž i příprava učitelů v mnohých praeparandách probíhala v češtině. Odlišná situace ale byla ve Slezsku a v oblastech, kde německy mluvícího obyvatelstva byla většina. Německy se nevyučovalo ani na všech hlavních školách. Zase záleželo na národnostním složení obyvatelstva. Skutečností ale bylo, že mnoho českých rodičů si přálo, aby jejich děti se na hlavních školách učily v němčině. Důvodem byla možnost jejich lepšího budoucího uplatnění. Úřady měly zájem na tom, aby výuka probíhala v němčině. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině

- 48 -

a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, odměňovaly.58 Prvotním a základním úkolem Všeobecného školního řádu bylo vybudování systému škol. Císařovna Marie Terezie, která dokument podepsala, v něm výslovně nenařizovala, že by děti do školy musely docházet. V této souvislosti se občas totiž tvrdí, že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Není to pravda. Jestliže v monarchii v té době neexistovala hustá síť škol, nebylo možné ani nařizovat, aby do nich děti chodily. Nicméně Marie Terezie, která školní docházku přímo nenařídila, použila ale formulaci: Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6-12 let do škol posílali. Můžeme tedy konstatovat, že jakékoliv přání císařovny bylo v absolutistické monarchii zcela rovnocenné zákonu. Proto je tedy možno říci, že rok 1774 lze považovat za datum, kdy byla v našich zemích vyhlášena povinná školní docházka. Úřady počítaly s tím, že počet dětí chodících do škol, bude postupně narůstat. Docházku všech smyslově schopných dětí viděly jako perspektivní cíl. Proto v prvních letech po vydání Všeobecného školního řádu docházku dětí do škol nijak tvrdě nevyžadovaly. Omezovaly se spíše na evidenci dětí v příslušném věku a na sledování postupného rozšiřování počtu i kapacity škol. Uvědomovaly si také, že pouhá docházka do školy bez toho, aby se v nich děti něco naučily, nemá příliš velký smysl. Sledovaly proto i počty učitelů a jejich přípravu v praeparandách, sepisovaly statistické přehledy podle jednotlivých krajů. V nich byly zaznamenávány nejen schopnosti učitelů (včetně toho, zda jsou schopni vyučovat v němčině), ale i stav školních budov a plat, který učitelé dostávali. V roce 1785 na základě získaných poznatků byla v odměňování učitelů zavedena tzv. kongrua, která nařizovala, že učitelé musí dostávat určitou část svého platu v penězích. Dosud dostávali vše jen v naturáliích. Docházka do škol byla ovlivňována i nepřímo. Např. v roce 1778 vydalo zemské gubernium nařízení, že žádný mistr nesmí přijmout do učení chlapce, který by vykázal tím, že „pravidelné vyučování s úspěchem vychodil“. V roce 1786 byl dokonce vydán dvorský dekret, který stanovil, že žádný řemeslník nesmí přijmout učedníka, který nechodil alespoň dva roky do školy. Významné rovněž bylo, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely. Teprve v tomto roce byly v některých městech zřízeny první dívčí třídy. Ty se postupně rozšiřovaly a časem se v řadě míst stávalo běžné i společné vyučování chlapců a dívek.

58 Zdroj: intarnet, http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/827/terezianska-reforma-v-ceskem-sko.. str.2, staženo 29.12.2011

- 49 -

Umožnění obecné školní docházky výrazně ovlivnilo další společenský, kulturní a hospodářský rozvoj. Jednalo se o změnu, která byla pro život v tehdejší společnosti daleko výraznější, než je pro naši současnost. Měli bychom si ale uvědomit, že veškeré změny, které byly a jsou ve školství realizovány, jsou realizovány právě na základě, který byl vytvořen tereziánskou reformou.59

59 Zdroj: internet, http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/827/terezianska-reforma-v-ceskem-sko... str.3, staženo 29.12.2011

- 50 -

7. Vliv reforem na dnešní dobu Reformistické snažení Marie Terezie a jejího syna Josefa II. bylo ve své době velmi významné. Některé reformy přesahují až do dnešní doby. V této práci jsem jich několik vyjmenoval a stručně popsal, např. číslování domů, sčítání obyvatelstva nebo katastr nemovitostí. Dnes nám tyto věci připadají jako samozřejmé i když ve své době nebyly. Význačná byla reforma státní správy, soudního systému a práva vůbec. Princip nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege (žádný zločin bez zákona a žádný trest bez zákona) byl poprvé uplatněn ve Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech v roce 1787. Od té doby se tento princip začal používat a nyní se opět znovu objevil v novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb., zde je vidět nadčasovost tehdejší reformy práva. Rovněž Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těžkými přestupky řádu městského z roku 1803 ovlivnila vývoj práva u nás až do roku 1949. Výrazná byla i reforma školství, z této vlastně čerpáme dodnes. Pozoruhodná byla i měnová reforma, kdy se začaly používat mince, které neměly hodnotu drahého kovu, ale hodnotu, kterou určoval stát. (Staly se kreditními penězi). Začaly se také používat papírové peníze. Významným počinem byla reforma měr a vah, jejímž cílem bylo sjednotit značnou roztříštěnost měr a vah v rámci monarchie. Tato reforma se pak stala základem pro přijetí metrického systému, který máme dnes. Čísla popisná na domech nás provází již od let 1770 – 1771. Takže mnoho pro nás samozřejmých záležitostí má své kořeny právě v tereziánských reformách. Reformy, které vycházely z panovnického domu, rozhodně neměly svůj základ v nudě korunovaných hlav. Vycházely ze zhodnocení konkrétního stavu a v zodpovědné snaze tento stav zlepšit, zpřehlednit a nastolit přijatelnější podmínky. Zbrzdily svévoli šlechty i církve ve prospěch poddaného lidu. Byly tvořeny pro potřeby své doby a mohlo by se zdát, že v současnosti mnohé z nich nám již nemají co říci. Ale i když se časy mění, základní potíže zůstávají nezměněny. Mnohá současná „inovátorství“ nás vracejí zpět do potíží, které se úspěšně snažily tereziánské reformy vyřešit. Současný katastr nemovitostí – má původ v tereziánském berním katastru z roku 1748. Za zmínku stojí, že dnes kdokoliv si může díky moderní technice zjistit majetkové poměry kohokoliv. Neumím si představit, že by si poddaný v 18. století zjišťoval majetek např. své vrchnosti. Dnes si zjistíte nejen vlastnictví nemovitostí, ale díky leteckým snímkům, i to, co kdo má na zahradě. To samozřejmě může vést ke zvýšené trestné

- 51 -

činnosti (vydírání, poskytování půjček – lichva). V posledních letech byla zaznamenána řada případů podivných prodejů nemovitostí. K problematice kupních smluv a realizace zástavního práva v kontextu s půjčkami se dokonce vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.4.2003, sp. zn. II.ÚS 119/01: Obcházení zákona při uzavírání kupních smluv na nemovitosti a realizaci zástavního práva spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný. V důsledku toho se uvedený stav stane z hlediska práva nenapadnutelným. Pokud se stane, že kupní smlouva, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy. Takové jednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Kupní smlouvu je proto třeba považovat podle ustanovení § 39 občanského zákoníku za absolutně neplatnou pro obcházení zákona.60 Sčítání lidu – poprvé bylo u nás na základě Patentu Marie Terezie z 13.10.1753 provedeno v roce 1754. Souběžně bylo provedeno vrchností i duchovenstem. Současné poslední sčítání ku dni

26.3.2011 za přesností prvního sčítání z roku 1754 silně

pokulhává. Počet obyvatelstva sleduje Ministerstvo vnitra ČR v centrální evidenci obyvatelstva, takže sčítání dublovalo již hotovou práci. Ze sčítání vzešlo číslo 10.562.214 obyvatel. Ale MV jich registruje o 150 tisíc více.61 Církevní reformy – za vlády Marie Terezie a posléze i Josefa II. bylo omezováno nabývání církevního majetku a zakázáno posílat peníze do zahraničí. V naší nedávné minulosti v dobách reálného socialismu, toto bylo dovedeno k dokonalosti. Kněží se v podstatě stali státními zaměstnanci a církevní majetek se ztenčil na nepatrné minimum. Nyní dle rozhodnutí vlády má opět narůst. Bylo by dobré pochopit, co vedlo Marii Terezii a Josefa II. k omezení moci církve. Ještě bych se chtěl zastavit u jedné věci, možná taky trochu kontroverzní. Marie Terezie převzala monarchii ne zrovna v dobré hospodářské kondici. Udělala pro zlepšení stavu hospodářství řadu opatření, některá z nich jsem už zmínil. Ale jedno opatření, které je z mého pohledu pozoruhodné, je přitom v rozporu s dnešním náhledem na ekonomické

60 Zdroj: nález Ústavního soudu ze dne 1.4.2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. sešitu 30/2003 61 Zdroj: Motýl Ivan, časopis Týden 1/2012, str. 27

- 52 -

procesy. Zavedla určitou regulaci vnitřního trhu: na některé druhy zboží, které se dováželo do monarchie, uvalila dovozní cla, a některé druhy zboží se vůbec nesměly dovážet, například některé textilní výrobky. Tato ochranářská opatření jsou pro některé ekonomy nepřijatelná. Na druhé straně se Marie Terezie snažila usnadnit obchod uvnitř monarchie. Byl to možná jakýsi hospodářský základ dnešní Evropské unie. Cílem těchto opatření bylo udržet v zemi co nejvíce kapitálu. A ve své době splnila svůj účel a podařilo se nastartovat hospodářský růst. Naskýtá se otázka, zda v současnosti by se hospodářské problémy daly řešit podobným způsobem. Krátce bych se o těchto problémech zmínil i když by mohl někdo namítat, že to není tématem této práce. Dle mého názoru i tato problematika se do určité míry dotýká tématu. Tím tématem je Evropa a její zadluženost. Evropa v posledních deseti, patnácti letech udělala jednu fatální chybu. Díky inovačním technologiím se dostala do určité euforie, že nová ekonomika a nové organigramy procesu služeb vytvoří adekvátní počet pracovních míst a dokáže se tak zbavit tzv. staré velké ekonomiky (odborníci říkají produktivní nukleus, tj. veškeré výrobní programy, těžební průmysl a na něj navazující zpracovatelský průmysl). Tento produktivní nukleus byl přesunut do Asie, především do Číny, z důvodu levnější pracovní síly v asijských zemích. Tímto opatřením Evropa přišla cca o 40 mil. pracovních míst. Čína do sebe postupně vstřebává prvky znalostní ekonomiky (viz plagiáty – některé jsou k nerozeznání od originálu). Ovšem toto masivní navýšení výroby v Číně, v Indii a dalších zemích, se stalo za cenu zničení životního prostředí. Přesto i za tuto cenu Čína nastoupila cestu k posilování a růstu produktivity práce. Celý tento proces má pro Evropu zdrcující účinky. Všechny státy eurozóny jsou silně zadluženy, některé stojí na pokraji bankrotu. Několik čísel ze vzájemného obchodu EU – Čína v roce 2008 vývoz dovoz bilance

78.428 mil. EUR 247.695 - 169.267 mil. EUR

Z tohoto jednoduchého přehledu je zřejmé, že EU jako celek dovezla do EU zboží o skoro za 170 mld. EUR více než vyvezla. A v případě České republiky je to ještě tragičtější: vývoz

547 mil. EUR

- 53 -

dovoz bilance

4.720 - 4.173 mil. EUR62

tj. 862%

Z této bilance je zřejmé, že jsme z Číny dovezli o 862% zboží více, než jsme vyvezli. Jsme tedy zaplaveni vším možným zbožím z Číny. V důsledku toho zanikl téměř celý náš oděvní průmysl, obuvní průmysl je na hraně bankrotu, přestali jsme být soběstační ve výrobě potravin (dokonce i česnek se dováží z Číny), přestali jsme být cukrářskou velmocí, snížily se oseté plochy cukrovky a zrušily se cukrovary a cukr se začal dovážet z Polska (a protože se v Polsku neurodilo, dováží se nyní z Brazílie). To všechno má vliv na změnu struktury národního hospodářství, méně lidí pracuje v průmyslu a více lidí pracuje ve službách, utěšeně se zvedá nezaměstnanost. U nás atakuje hranici 10%, ve Španělsku je bez práce 23% lidí. A jak z toho ven? Odborníci se shodují, že se musí především rozvíjet tzv. znalostní ekonomika a obnovitelné zdroje. A já bych k tomu dodal, že bychom se měli poučit z reforem Marie Terezie a do určité míry regulovat dovoz některých komodit, např. dovozními cly. (EU dala dovozní cla pouze na 1% dováženého zboží). A samozřejmě zlepšit dozor nad dováženými potravinami, aby se na náš trh dostávaly potraviny jen nezávadné. (Med z Číny, tj. med, který se prodává v supermarketech, je na hranici poživatelnosti a má jen málo společného s medem).

62 Zdroj: internet, www.bivs.cz/eu?read=10 zpravodaj z EU 20/2009, staženo 10.1.2012

- 54 -

Závěr V závěru bych ještě uvedl několik slov k Marii Terezii a Josefu II. Marie Terezie, když se ujímala vlády, musela o své dědictví tvrdě bojovat. A v podstatě dokázala zachovat dědictví, které jí půlka Evropy upírala. Slezsko ale zpátky nedostala. Získala však navíc polská území, která nechtěla a Innskou čtvrť. Vládla celkem čtyřicet let, z toho patnáct let musela vést války: válku o rakouské dědictví, která jí byla vnucena, sedmiletou válku, kterou měla v úmyslu, ale nerozpoutala jí, a válku o bavorské dědictví, kterou vyprovokoval její spoluvládce. Ztratila přitom hodně mužů a značné prostředky, ale nikdy neuhnula z kursu. Osobně se těšila velké vážnosti v celé Evropě, dokonce i v Prusku. Její monarchie měla prestiž velmoci.63 Osvícenský absolutismus představoval zcela mimořádné období. Ve vývoji práva vítězí přirozenoprávní teorie, ideje osvícenství přecházejí do politické a právní praxe. Právu je připisována rozhodující úloha při řízení státu. Vedle zákoníků se objevuje celá záplava právních norem, ve kterých se realizovala státní politika. Právo se stalo základní formou řízení a činnosti státu a dotýkalo se všech oblastí společenského života. Josef II. vydal asi šest tisíc různých norem a nařízení. Nutno říci, že Josef II. byl právně vzdělán, své vzdělání získal u prof. Martiniho, Rieggera a Bartensteina. Tito právníci patřili mezi tvůrce osvícenského právnictví. Ale snaha regulovat právními akty a příkazy státní správy činnost úřadů a funkcionářů do všech detailů, vedla nakonec k neúspěchu. Josefínské reformy ale v celku vytvářejí nejen novou soustavu právních předpisů, ale i novou podobu státu, jehož hlavními znaky byla byrokratizace a centralizace.64

63 Zdroj: Franz Herre: Marie Terezie, nakladatelství Kiepenheuer a Witsch, Köln 1994, česky nakladatelství Brána s.r.o. Praha, 1996, stran 280, ISBN 80-85946-41-6, str. 261 64 Zdroj: Malý, K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do r. 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 183

- 55 -

Seznam použité literatury Bibliografie 1. Herre Franz: Marie Terezie, nakladatelství Kiepenheuer a Witch, Köln 1994, česky nakladatelství Brána s.r.o., Praha 1996, stran 280, ISBN 80-85946-41-6 2. Hof Im Ulrich: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, München 1993, česky Nakladatelství lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0 3. Malý, K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4 4. Tapié L.-Victor: Marie Terezie a Evropa, 1.vydání, Librairie Atthéme Fayard 1973, česky tiskárna Finidr s.r.o., Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-2040616-6 5. Vondra Roman: České země v letech 1705-1792, 1.vydání, vydavatel Libri, 2010, 384 stran, ISBN 8072774484 6. Maur Eduard: 12.5.1743 Marie Terezie – Korunovace na usmířenou, 1.vydání, nakladatelství Havran, 2003, ISBN 808-651-52-22

Zákony 1. Nález Ústavního soudu ze dne 1.4.2003, sp. zn. II.ÚS 119/01 – Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, číslo sešitu 30/2003

Články 1.

Motýl Ivan, časopis Týden č.1/2012, str. 27

Internetové zdroje 1.

http://www.bivs.cz/eu?read=10, zpravodaj z EU 20/2009, staženo 10.1.2012

2.

http://www.cs.wikipedia.org/wiki/, staženo 30.11.2011

3.

http://www.clanky.rvp.cz/clanek-reforma-v-ceskem-skolstvi, staženo 29.12.2011

4.

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/historie, staženo 7.12.2011

5.

http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=96764, staženo 7.122011

6.

http://www.cdmo.wz.cz/downloads/de/claudius.doc, staženo 23.10.2011

7.

http://www.dejepis.com/index.plp?page, staženo 23.10.2011

8.

http://www.ireferaty.lidovky.cz/100/2979/Josef-II, staženo 19.6.2011

9.

http://www.lidova-architektura.cz/architektura-historie/vesnice, staženo 7.12.2011

10.

http://www.litaz.wz.cz/slohy/, staženo 23.10 2011 - 56 -

11.

http://www.marieterez.sweb.cz/i033.html, staženo 27.8.2011

12.

http://www.minulost.org/archiv/57/josef-ii-cesky-kral, staženo 18.8.2011

13.

http://www.myop.martinandco.eu/pdf/zakladypeneznihovyvoje.pdf,staženo 26.12.

14.

http://www.napoleonika.cz/content/view/133/10/lang.cz, staženo 25.12.2011

15.

http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/, staženo 23.10.2011

16.

http://www.pravo.wz.cz, staženo 30.11.2011

17.

http://www.ucebnice-dejepisu.ic.cz/0802-osvicenstvi, staženo 27.8.2011

- 57 -