OBČANSTVÍ A BOJ PROTI SOCIÁLNÍ EXKLUZI V KONTEXTU REFORMY SOCIÁLNÍHO STÁTU

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000

OBČANSTVÍ A BOJ PROTI SOCIÁLNÍ EXKLUZI V KONTEXTU REFORMY SOCIÁLNÍHO STÁTU CITIZENSHIP AND THE STRUGGLE AGAINST SOCIAL EXCLUSION IN THE CONTEXT OF WELFARE STATE REFORM IN EUROPE

ROB ATKINSON* University of the West of England, Bristol

ABSTRACT: This article investigates the role of citizenship in combating social exclusion in circumstances where substantial pressures are being mobilized to develop a new model of welfare state which is „leaner, fitter and meaner“. The first part outlines the problems confronting welfare states within the European Union, highlighting not only economic issues but also those arising from the declining working population, the changing age structure and pressures for increased levels of service provision. The second part examines theories of citizenship and proposals for a European citizenship. The third part investigates the concept of social exclusion and how this links into arguments over the nature of citizenship.

Úvod Během posledního desetiletí v západní Evropě vzrostl zájem o myšlenku evropského občanství v kontextu ES/EU. Takový pohled věří, že s rychle kráčející ekonomickou integrací by politická a sociální integrace měla získávat stále významnější roli a že ekonomická, politická a sociální práva by měla být formalizována a garantována „listinou práv“ Evropské unie. Evropská komise a řada členských států zároveň s tím vyjádřily zájem o problém marginalizace významných částí populace, k níž docházelo a dochází uvnitř evropské společnosti ohrožené kolapsem sociální solidarity a soudržnosti. Pozornost se zaměřila na koncept sociální exkluze a potřebu integrovat/vřadit vyloučené jednotlivce a skupiny. Občanství získalo v těchto debatách centrální roli, * Veškerou korespondenci zasílejte na adresu: Rob Atkinson, PhD, Urban Research Director, Cities Research Centre, Faculty of the Built Environment, University of the West of England, Frenchay Campus, Coldharbour Lane, Bristol, BS16 1QY, UK, tel.: +44 (0)117 965 6261, fax: +44 (0)117 976 3895, e–mail: Rob. [email protected]

jelikož sociálně vyloučení byli stále více ztotožňováni s těmi, pro něž občanská práva buď neplatila nebo jim byla odepřena. Soudržnou a konkurenceschopnou Evropu vidí mnozí tak, že v ní občanská práva platí pro všechny. To nás samozřejmě vede zpět k problému „listiny práv Evropské unie“. Zároveň s tím se objevila vážná znepokojení související s budoucí životaschopností „evropského sociálního modelu“ v kontextu rostoucí globalizace. Podstata těchto argumentů leží v tom, že Evropa si nadále nemůže dovolit udržovat současná uspořádání sociálního státu, jelikož fungují jako omezení globální konkurenceschopnosti evropské ekonomiky (European Commission 1993a, Flynn, 1996a, b). Výsledkem tohoto byl rostoucí konsensus, že sociální stát musí být reformován a sociální výdaje omezeny. V tomto příspěvku zkoumám roli občanství v boji proti sociální exkluzi za podmínek, kdy se mobilizují významné tlaky proto, aby byl vyvinut nový model sociálního státu, který je „hubenější, vhodnější a vyváženější“. První oddíl stati načrtává problémy, kterým musí sociální stát uvnitř EU čelit, a zdůrazňuje nejen „ekonomické“ problémy, ale také ty, které vyvstávají díky ubývajícímu obyvatelstvu v produktivním věku, měnící se věkové struktuře a tlakům na zvýšení úrovně poskytování služeb. Druhý oddíl hodnotí teorie občanství a návrhy na evropské občanství a ve třetím oddíle zkoumám koncept sociální exkluze a to, jak souvisí s argumenty o povaze občanství.

Problémy sociálního státu v současné Evropě Od 70. let se dostaly všechny evropské modely sociálního státu pod značný tlak, jelikož „zlatý věk“ poválečného kapitalismu se postupně rozložil, což těžce postihlo mnoho hlavních průmyslových odvětví, která zaměstnávala velká množství dělníků a poskytovala slušně placená, zabezpečená pracovní místa a odpovídající dávky. Ekonomický růst, plná zaměstnanost a vysoká participace na pracovním trhu v důsledku toho poklesly, čímž zintenzívnily a vytvořily nové požadavky v době, kdy se financování sociálního státu stávalo problematičtější. To vyvolalo novou „fiskální krizi“ (pro přehled srov. Rhodes 1996). Před tím než přejdu k diskusi o různých modelech sociálního státu, uvedu společné problémy, kterým musely všechny sociální režimy čelit. Prvním a nejzřejmějším problémem všech evropských států je vysoká úroveň nezaměstnanosti. V patnácti státech EU v květnu 1995 bylo nezaměstnáno téměř 18 miliónů lidí, bezmála 11 % obyvatelstva v produktivním věku (Eurostat 1995a: 7). Z nich bylo 48 % dlouhodobě nezaměstnaných již v roce 1994 (tzn. po dobu jednoho roku nebo déle) a polovina dlouhodobě nezaměstnaných nepracovala po dobu dvou let nebo déle (tamtéž: 27). Míra zaměstnanosti (poměr zaměstnanosti k populaci v produktivním věku) navíc klesla ze svého vrcholu 62 % v roce 1992 na 60 % v roce 1994 (Eurostat 1995a: 8, v USA tato míra dosahovala 70 %, v Japonsku 78 %). Navzdory oživení ekonomické produkce od poloviny roku 1993 se ve většině států EU „v první části roku 1995 míry nezaměstnanosti buď stabilizovaly, nebo mírně poklesly“ (Eurostat 1995a: 7). Neexistuje také žádné očekávaní, že se podmínky

ROB ATKINSON: OBČANSTVÍ A BOJ PROTI SOCIÁLNÍ EXKLUZI V KONTEXTU REFORMY SOCIÁLNÍHO STÁTU 45

rychle zlepší, což otevírá možnost „růstu bez pracovních míst“. Jak ukazuje tabulka 1, mezi členskými státy existují samozřejmě významné rozdíly v mírách nezaměstnanosti. Výše nastíněná situace hrála hlavní roli ve zvýšení části HDP utracené na sociální zabezpečení. Ta dosáhla dosud nejvyšší hodnoty 26,6 procent HDP v EU v roce 1993 (27 % pokud je zahrnuta bývalá Německá demokratická republika). Jak může být patrno z tabulky 2, služby spojené s nezaměstnaností rostly mezi léty 1989–93 velmi rychle, i když, jak ukazuje tabulka 3, kategorie vysoký věk stále zůstává největší položkou výdajů na sociální zabezpečení. Tab.1: Podíl nezaměstnaných v produktivnímu věku, EU 1994. Zdroj: Eurostat 1995b, tabulka 1.

Pozn.: na – není k dispozici.

46 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 Tab. 2: Růst sociálních dávek na hlavu v reálných hodnotách, 1989–93. Zdroj: Eurostat 1995c, tabulka 1.

Tab. 3: Podíl celkových výdajů na sociální dávky, podle funkce v roce 1993. Zdroj: Eurostat 1995c, tabulka 2.


Avšak nejsou zde pouze problémy způsobené nezaměstnaností. Jak si všiml Esping–Andersen (1996a), systémy sociální ochrany čelí významným tlakům, aby zvýšily výdaje kvůli rostoucí populaci lidí v důchodovém věku, jejichž penze musí být financovány ubývajícím obyvatelstvem v produktivním věku a stupňujícími se náklady zdravotní péče. Jak poznamenává v Bílá kniha o Růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti Evropské komise, tyto trendy se směšovaly s vlivy rostoucí globální konkurence, aby vytvořily značný tlak na omezení ve výdajích na sociální ochranu: „Makroekonomický rámec ve Společenství je ovlivňován určitými fundamentálními nerovnováhami, které zapříčinily, že vznikl bludný kruh. Současné úrovně veřejných výdajů, zvláště v sociální oblasti, se staly neudržitelné a spotřebovaly zdroje, které mohly být směřovány do produktivních investic. Zvedly zdanění práce a zvýšily cenu peněz. Stálý nárůst nákladů na práci – ovlivňující jak její mzdové, tak nemzdové komponenty a zapříčiněný, alespoň částečně, excesivně rigidní regulací – zároveň bránil vytváření pracovních míst.“ (European Commision 1993a: Chs.1.1) Existuje zřetelně vnímaná potřeba redukovat náklady na sociální ochranu a také vytvořit „flexibilnější trh práce“, a to jak ve smyslu mezd, tak pracovních praktik. V tom je navíc obsažena jasná myšlenka, že nejenom mzdy jsou příliš vysoké, ale také že zaměstnavatelé nesou příliš mnoho nákladů na sociální ochranu. Bez ohledu na to jak je systém sociální ochrany financován, tyto tlaky vyústily v redukci příspěvku zaměstnavatele. Během období 1980–91 klesl příspěvek zaměstnavatele na sociální ochranu v rámci ES ze 45 procent na 41 procent s tím, že deficit byl nahrazen kombinací vyšších příspěvků zaměstnanců a/nebo státu (European Commision 1993b: 50, Eurostat 1995c). Z toho můžeme vidět, že evropské sociální státy čelí společnému souboru problémů – vědomí krize (srov. European Commission 1995b). Avšak způsob, jímž se s těmito problémy vyrovnávaly, reflektuje typ sociálního státu v každé zemi. Musíme se nyní obrátit k dílu Esping–Andersena a jiných, abychom tyto problémy lépe pochopili. Každý ze tří modelů sociálního státu byl postaven pod značný tlak, aby se přizpůsobil výše načrtnutým změněným podmínkám. Avšak zatímco EspingAndersenovy modely jsou nesmírně cenné, existuje nebezpečí, že mohou být interpretovány velmi rigidním způsobem. On sám uznává, že jakýkoli specifický sociální režim se bude skládat ze tří modelů s jedním dominantním. se všeobecně uznává, že existuje „jihoevropská“ varianta konzervativně/katolického modelu (srov. Ferrera 1996, Gough 1996, Mingione 1995) se svými vlastními vysoce partikularistickými a nerovnými systémy sociálního pojištění a sociální pomoci, variabilními standardy zdravotní péče a značnými úrovněmi politického klientelismu. Německá varianta konzervativně/katolického modelu je velmi závislá na principu sociálního pojištění, který jak odráží, tak udržuje statusové rozdíly. Německá odpověď na problémy rostoucí a přetrvávající nezaměstnanosti, stárnoucí populace a do-

48 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 provodného zvýšení zdravotních a penzijních nákladů vyvolala své vlastní kontradikce. Podle Esping–Andersena (1996b) spočívala hlavní reakce v podpoře dřívějších odchodů kmenových zaměstnanců do důchodu, což udržovalo rostoucí produktivitu. Avšak tato strategie zhoršila problém financování penzí a neměla úspěch při vytváření nových pracovních míst. Výsledkem byl vzrůstající počet pracujících a jejich rodin, kteří nebyli schopni stát se privilegovanými kmenovými zaměstnanci a získat tak nárok na dávky, které z toho plynou. To vytvářelo stále ostřejší hranici mezi zmenšující se skupinou těch „uvnitř“ (insiders) a zvětšující se skupinou těch „vně“ (outsiders), kteří jsou buď nezaměstnaní nebo pracují v neformálním sektoru. Obě tyto skupiny vytvářejí problémy pro sociální stát. Nicméně se zdá nepravděpodobné, že se v blízké budoucnosti chystají nějaké radikální reformy (srov. Taylor–Gooby 1996). Jihoevropská varianta konzervativně/katolického modelu si v poslední době získala pozornost (srov. Ferrera 1996, Gough 1996, Mingione 1995) pro svůj nedostatek koherentní a integrované sociální ochrany, pokud ji srovnáme s jejím severoevropským protějškem. V zemích jako Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko existují systémy sociálního pojištění, s nárokem určeným individuálním zaměstnaneckým statusem a příspěvky do specifického systému pojištění, ačkoli často byzantinsky komplexní. Avšak co se sociální pomoci týče, neexistuje zde univerzální systém fungující na občanském principu, skrze nějž stát garantuje minimální příjem těm, kteří jsou mimo systémy pojištění. V zemích jako Itálie je sociální pomoc poskytována komplexní a někdy chaotickou směsicí lokálních autorit, církve, dobrovolných asociací a rodiny (srov. Ferrera 1996, Gough 1996). Nárok na pomoc poskytovanou na lokální úrovni může také velmi záviset na politickém klientelismu, který ovlivňuje rozhodování o tom, kdo má a kdo nemá nárok na dávky (Ferrera 1996). Výsledkem kombinace těchto trendů je geograficky nerovný, komplexní a vysoce polarizovaný systém sociální ochrany, v němž si rodina zachovává významnou roli v poskytování „sociálních služeb“. Nicméně za podmínek, kdy stát a ekonomika jsou slabé tak jako v jižní Itálii, rodině chybí prostředky k boji proti chudobě, což vede k tomu, co Mingione (1995: 26) popsal jako „pauperizaci velké části populace“. Skandinávský model, zvláště švédský, je obecně uznáván jako model, který má nejvíce egalitářský a redistributivní sociální stát. Nárok na dávky a služby je převážně právem, tj. funguje na základě občanských oprávnění. Avšak tento model se od pozdních 80. let ocitá pod rostoucím tlakem, aby alespoň zastavil, když ne skutečně omezil, růst nákladů na sociální stát (srov. Gould 1993, Stephens 1996). Tyto snahy se objevily částečně jako důsledek vysoké nezaměstnanosti a s ní spojených nákladů na udržení štědrých dávek v nezaměstnanosti. Kdyby byla nezaměstnanost pouze krátkodobý problém, byla by zvládnutelná. Avšak ve Švédsku se má za nepravděpodobné, že by v budoucnu klesla pod 5 procent (Stephens 1996). Taková situace přetrhává významný vztah mezi plnou zaměstnaností, kde každý pracuje a platí daně, a financováním sociálního státu. Proto mají být dávky nyní úžeji svázány s příspěvky. Další problémy se pravděpodobně vynoří v důsledku stárnutí populace a tlaku, který to vyvolá na penze a náklady zdravotní péče. A navíc pokud tlak na omezení výdajů švédského


státu bude pokračovat, mohl by se stát uchýlit k nějaké formě privatizace, kde jsou služby zajišťovány mimo státní sféru. Důsledky tohoto vývoje jsou docela vážné, zvláště pro velmi velký počet žen zaměstnaných ve státním sektoru. Pod vlivem neoliberálních myšlenek (srov. Atkinson a Savage 1994) se ve Spojeném království od roku 1979 znovu silně prosadil liberální model. V důsledku toho Spojené království přijalo „nejradikálnější“ opatření v západní Evropě, aby odpovědělo na tlaky konkurence, trvající vysokou nezaměstnanost, rostoucí sociální náklady a stárnoucí populaci. V období od počátku 80. let byly dávky obecně sníženy a adresnost jejich vyplácení podstatně vzrostla. Druhou stránkou tohoto přístupu bylo zvýšení flexibility na pracovním trhu. Výsledkem byl růst nerovností (Barclay 1995) a stále větší množství lidí opouštějících stát a nakupujících služby v soukromém sektoru. Ekonomicky slabí zůstali závislí na upadajících státních službách. Předchozí odstavce obšírně ukazují, jak se každý specifický sociální režim přizpůsobil, aby čelil výše načrtnutým výzvám. Avšak přijatá specifická strategie byla silně ovlivněna převažujícím konsensem a schopností institucionální formy každého režimu odpovědět na nové podmínky. Je sotva překvapující, že ve Spojeném království, kde byly ekonomické problémy nejostřejší a poválečný konsensus se rozložil, byla tato změna nejradikálnější. Ostatní režimy, které se snad postupně stávaly hubenější, vhodnější a vyváženější, si doposud dokázaly „udržet svůj tvar“. Ovšem jestli budou schopny odolávat fundamentálnějším reformám v budoucnosti, zůstává otevřeno diskusi. Problémy, kterým musí sociální státy čelit, budou také zjitřenější pro ty, kteří se připojili k Evropské měnové unii (EMU), jelikož jejich vlády se zaměřují na kontrolování veřejných výdajů a veřejných deficitů v souladu s podmínkami stanovenými v Paktu stability. Sociální výdaje se pravděpodobně stanou primárním cílem v tomto procesu, který naznačuje, že se další kola snižování nákladů a dokonce privatizace/odstátnění mohou objevit během příštích několika let. Zdá se stále nepravděpodobnější, že se „evropský sociální stát“ odrážející národní sociální státy objeví v dohledné budoucnosti. Přes všechny naděje vkládané do expanze „sociální dimenze“ a sociálního protokolu Maastrichtské smlouvy se zdá, že životní podmínky vyžadují poněkud ústup od toho, co nikdy nemohlo být reálné (srov. Leibfried a Pierson 1992, Lange 1993, Leibfried 1993). Jak argumentoval Majone (1993), takový výsledek byl vždy nepravděpodobný vzhledem k masivnímu transferu zdrojů z členských států Komisi, který by to mělo za následek, a neochotě států vzdát se kontroly sociální politiky.

Současné debaty o občanství Jak ukazuje předcházející oddíl, v západní Evropě existuje značný tlak, aby byl sociální stát a méně otevřeně také odpovídající koncepce občanství reformovány. Předtím než budu pokračovat v posouzení nedávných pokusů znovu promyslet občanství v kontextu ekonomické, sociální a politické restrukturalizace, načrtnu dominantní přístup k občanství v poválečném období.

50 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 Dominantním konceptem občanství v poválečném akademickém diskursu byl Marshallův (1965) koncept. Jeho dílo zůstává měřítkem i pro současnou debatu. Marshall viděl občanství a předně jeho sociální element jako způsob ameliorace nerovností ve společnosti, chápal jej především jako způsob zmírnění třídních rozdílů ve Spojeném království. Pokud měla být vytvořena více méně unifikovaná společnost, považoval za podstatné, aby každý občan měl nejen zákonná a politická práva, ale také sociální práva – aby všichni bez ohledu na to, kým jsou, měli právo na garantovaný životní standard. Měli bychom přiznat, že Marshall psal během „zlatých let“ poválečné éry, kdy téměř každý předpokládal, že ekonomický růst bude pokračovat věčně a že bude financovat ustavení a (stálou) expanzi sociálního státu. Je důležité rozpoznat, jak argumentoval Bottomore (1992: 59), že z obou – ekonomického růstu a občanství – byla dána přednost ekonomickému růstu, který se stal předpokladem pro udržení a expanzi sociálního občanství (a obecněji sociálního státu). Dnes tento důraz na ekonomický růst již nepřevažuje a klíčové elementy sociálního občanství jsou zpochybněny. V poslední době se objevila „prudká reakce“ proti přístupu založenému na občanských právech, a to ze strany těch, kteří argumentují, že tento přístup klade přílišný důraz na práva/oprávnění a do značné míry ignoruje problém povinnosti/odpovědnosti. Argument týkající se povinnosti/odpovědnosti byl nejpřesvědčivěji rozpracován Meadem (1986), který argumentoval, že sociální stát a jej doprovázející sociální práva vytvořil „underclass“ (třídu deklasovaných). Mead zdůrazňuje „nadměrnou liberálnost“ sociálního státu – práva umožňují lidem žádat dávky bez toho, aniž by na oplátku požadovala cokoli od nich (tj. žadatelům nejsou uloženy žádné povinnosti ani žádná odpovědnost). Dlouhodobí žadatelé se odloučí od světa práce a společnosti, což vede k situaci, kdy se vyvíjejí „deviantní“ kulturní normy a posiluje „underclass“. Z toho plyne, že neexistuje jedna autoritativní definice občanství. Je to koncept a problém, o jehož povahu se vede spor, je součástí politického/sociálního zápasu, který umožňuje, aby byl využit/mobilizován paletou rozdílných a konkurujících si sil. Důraz na větší ekonomickou integraci v kontextu EU zvýšil význam přisuzovaný problematice politické a sociální integrace. To pak vyvolává otázky po stupni, do něhož je občanství svázáno s národním státem, a po míře, do níž může EU vyvinout evropskou koncepci občanství. Znovu se rozebírá problém zahrnutí (inclusion) a vyloučení (exclusion). Střednědobý sociální akční program (The Medium Term Social Action Programme, 1995–97) poznamenává, že: „Sociální pokrok a sociální solidarita musí být integrální součástí evropského přístupu ke konkurenceschopnosti. […] Další podpora budoucí výstavby Evropy přijde jen skrze činnost, která je jak věrohodná, tak viditelná a v níž se všichni obyvatelé Unie cítí být zahrnuti. […] Evropa by se měla zaměřit na poskytování ,příležitostí’ pro všechny’ tak, aby všichni hráli v následujících letech aktivní roli ve společnosti a aby byli společně angažováni v budování Evropy.“ (European Commission 1995: Introduction)


Součástí této strategie „konkurenceschopnosti s lidskou tváří“ byl vznik Comité des Sages, zkoumající možnost další podpory „sociální a politické dimenze“ integrace. Taková strategie zahrnuje restrukturovaný sociální stát, který nebude podporovat jen konkurenceschopnost, ale bude také jednat jako síla ve prospěch sociální solidarity a soudržnosti (Comité des Sages 1996). I když výbor připustil existenci různých forem občanství v členských státech, v zásadě konstatoval, že přišel čas systematizovat rozdílné formy občanství a vytvořit „listinu práv“ Evropské unie, která by konsolidovala a rozpracovala klíčová sociální a politická práva, čímž by čelila excesivnímu důrazu na ekonomickou dimenzi integrace (Comité des Sages 1996). Daný postup by také pomohl čelit demokratickému a sociálnímu deficitu uvnitř EU a reagoval by fakt, že většina práv garantovaných ve smlouvách se týká jednotlivců jako pracujících, a ne jako občanů. Klíčová obhajovaná práva jsou směsicí občanských, politických a sociálních práv, jež zahrnují: rovnost před zákonem, anti–diskriminaci, svobodu pohybu, právo pracujících organizovat se na obranu svých zájmů, právo pracovat nebo minimální úroveň příjmu, právo na vzdělání, zdraví a bydlení (detailněji srov. Comité de Sages 1996: 48–52). Výbor tedy argumentoval: „Ekonomický pokrok, který je skutečně jen prostředkem k dosažení cíle, se stal sám o sobě cílem […] účelem Unie je umožnit každému občanu realizovat jeho/její potenciál v souladu s jeho/jejími spoluobčany, majíc na paměti nutnou solidaritu s budoucími generacemi a to, že zákonná práva a ekonomický a sociální pokrok musí být podřízeny tomuto cíli.“ (Comité des Sages 1996: 26) Paralely s Marshallovou teorií občanství jsou pozoruhodné, což demonstruje důležitý vliv, který tato teorie stále má, třebaže se přibližujeme novému miléniu. Výbor se silně zasazoval, aby se tato témata stala ústřední částí jednání o Amsterdamské smlouvě v roce 1997. Avšak takové otázky byly převážně ignorovány a mnohem větší důraz se kladl na definování toho, kdo není vhodný pro evropské občanství (tj. kdo je vyloučen) a na udržování „pevnosti Evropa“ (srov. Pugliese 1995, Robins a Aksoy 1995).

Sociální exkluze a občanství Každý, kdo je obeznámen se sociální exkluzí, si bude vědom toho, že neexistuje obecně dohodnutá definice tohoto termínu – o povahu konceptu se vede spor. Zaměřím se proto na dva obšírné pokusy konstruovat koncepty sociálního vyloučení. První z nich vychází z „francouzské tradice“, zatímco druhý má své počátky v evropských programech a institucích, nejpatrněji v programu Chudoba 3 (Poverty 3 Programme) a v Pozorovací skupině národních politik potírajících sociální vyloučení (Observatory on National Policies to Combat Social Exclusion).

52 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 Francouzská tradice Tato tradice nepřinesla do francouzského sociálního a politického diskursu jasný a jednotný koncept (srov. Yépez Del Castilo 1994, Silver 1994, Martin 1996). Avšak zdá se, že současné přístupy sjednocují dva faktory. Prvním je nespokojenost s (anglosaským) konceptem chudoby. Druhým je myšlenka, že ve společnosti existuje společný morální a sociální řád, který překračuje partikulární individuální, třídní, etnické a regionální zájmy. Má se za to, že stát (ztělesnění republiky) má povinnost zajistit, aby všichni občané byli asimilováni do tohoto morálního a sociálního řádu. Samozřejmě že tato „tradice“ pod vlivem francouzského republikánského étosu jasný a jednotný koncept specifický vývoj kontinentálního přístupu k chudobě, který zdůrazňuje spíše sociální solidaritu než soutěživý individualismus. Koncept chudoby v podstatě spočívá v anglosaském liberálně individualistickém diskursu, který uznává, že společnost je fragmentovaná a že rozličné skupiny, které ji tvoří, se nacházejí ve vzájemné otevřené soutěži. Chudoba je nadto nahlížena jako statická záležitost – spíše jako výsledek, než dynamický proces – týkající se převážně distribuce příjmů a definující, co tvoří adekvátní úroveň příjmu. Francouzská tradice, ačkolilv si je vědomá významu distribuce příjmů, klade mnohem větší důraz na potřebu vytvářet sociální solidaritu a zajistit, aby všichni občané byli integrováni a participovali v národním sociálním a morálním řádu (conscience collective v Durkheimově smyslu). Jádro této koncepce tvoří národ jako živoucí, téměř duchovní organismus. Sociální vyloučení se tak primárně týká vztahových otázek a dynamických procesů, vedoucích k přetržení sociálních vazeb a marginalizaci skupin ve vztahu k národu. Je chápáno jako následek hlubokých sociálních a ekonomických proměn, které moderní svět prodělává kvůli masové dlouhodobé nezaměstnanosti a vzniku izolovaných a nebezpečných prostorů, které jsou sociálně a prostorově segregovány od zbytku společnosti. Tyto procesy představují hlavní výzvy jednotě státu/národa. Nejzajímavější a potenciálně užitečnou koncepci sociálního vyloučení vycházející z této tradice lze najít v díle Paugama (1995, 1996). Paugam (1996) přichází s důležitým poznatkem, že ti, kteří jsou kategorizováni jako chudí, nejsou definováni svými vlastními vnitřními vztahy, ale kolektivním postojem, který k nim společnost zaujímá – což on nazývá „sociální orientací k chudobě“. Konstruuje tři ideální typy sociální orientace k chudobě: (1) integrovanou chudobu, (2) marginální chudobu, (3) zneschopňující chudobu. Můj hlavní zájem se soustředí na jeho koncepci zneschopňující chudoby, která se více týká sociální exkluze než integrovaná a/nebo marginální chudoba. V těchto společnostech nacházíme rostoucí množstvístále více lidí, kteří nejsou pouze mimo pracovní trh, ale kteří neadekvátně bydlí, mají špatné zdraví a jsou vysoce sociálně závislí, tj. jsou v souhrnné nevýhodě. S růstem jejich izolovanosti od zbytku společnosti jsou vyloučené skupiny nahlíženy jako zdroj hrozby sociální soudržnosti a sociálnímu řádu. Tyto procesy jsou nejběžnější ve společnostech charakterizovaných vysokou nezaměstnaností a nestabilními pracovními trhy, jako jsou například Francie a Velká Británie.


Paugamova koncepce sociálního vyloučení si ponechává koncept chudoby, ale umísťuje jej v rámci širšího systému vyloučení. Chudí nejsou homogenní kategorie, tvrdí, a chudoba je vícerozměrný fenomén – dynamický proces. Je důležité identifikovat to, co on pojmenovává „indikátory ekonomické a sociální nejistoty (nejisté zaměstnání, manželská nestabilita, ekonomická chudoba, neadekvátní sociální a rodinný život, neadekvátní podpůrné sítě a nízká participace na sociálních aktivitách)“ (Paugam 1995: 50). Je nepravděpodobné, že by nejistota v jedné oblasti (např. v sociálním životě) vedla k sociální exkluzi. Je-li však posílena nejistotou v ostatních oblastech (např. nezaměstnaností), bludná spirála směrem dolů a k vyloučení může být iniciována.

Diskurs Evropské(ho) společenství/unie Zatímco anglosaská definice chudoby měla v Evropském společenství sklon dominovat do poloviny osmdesátých let, sociální exkluze se začala objevovat v dokumentech Komise během druhé poloviny onoho desetiletí. To odráží názor, že během sedmdesátých let vstoupil kapitalismus do období hluboké a dlouhotrvající strukturální proměny, která postihla každou sféru společnosti. Proto bylo zapotřebí pojmu, který by mohl zahrnout plný rozsah výsledků produkovaných touto strukturální proměnou. Sociální exkluze byla již dobře zavedena v sekcích Komise a zdálo se, že nabízí komplexnější porozumění těmto změnám. Komise tedy napsala: „Koncept sociální exkluze je dynamický koncept poukazující jak na procesy tak na důsledky […] vystihuje vícerozměrnou povahu mechanismů, jimiž jsou jednotlivci a skupiny vyloučeni ze sociální výměny, z jednání a nároků sociální integrace, z vytváření identity […] jde dokonce až za participaci na pracovním životě: projevuje se v oblastech bydlení, vzdělávání, zdraví a přístupu ke službám.“ (European Commission 1992, srov. také Green Paper 1993: 20–21) Avšak nemělo by zůstat bez povšimnutí, že tento přístup je převážně popisný, a postrádá jakoukoli jasnou definici vyloučení nebo identifikaci kauzálních procesů. To je fakt, jejž komise uznává, ale připisuje jej komplexní realitě, kterou koncept reprezentuje.

Občanství a sociální exkluze V devadesátých letech se objevila nová verze sociálního vyloučení, která kombinovala prvky francouzské a anglosaské tradice. Tento názor byl nejjasněji vyjádřen Pozorovací skupinou národních politik potírajících sociální vyloučení (zřízena Evropskou komisí v roce 1990) a v programu Chudoba 3 Evropských společenství (nebo pod plným názvem Program Společenství týkající se ekonomické a sociální integrace méně privilegovaných skupin ve společnosti). Usiloval smířit francouzskou a anglosaskou tradici skrze použití konceptu občanských práv. Robbins a kol. (1994) explicitně přijímají Marshallovu teorii občanství jako prostředek k identifikaci sociální exkluze. Jak poznamenává Room (1995), klíčová postava těchto událostí:

54 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 „pozorovací skupina se snažila zkoumat sociální vyloučení jak ve vztahovém, tak distribučním smyslu, zhodnotit jednak možnosti přístupu některých skupin populace k základním sociálním a zaměstnaneckým milieu a k sociálním institucím, které ztělesňují moderní pojmy sociálního občanství, a jednak chtěla prověřit vzorce vícerozměrného znevýhodnění, vůči němuž jsou tyto skupiny zranitelné, zvláště pokud tyto přetrvávají v čase.“ (Room 1995: 7) Sociální vyloučení může být pochopeno „ve smyslu odmítnutí – nebo nerealizace – občanských práv“ (Berghman 1995: 19). S využitím výzkumů z programu Chudoba v Irsku 3 (Irish Poverty 3) Bergham neupozorňuje jednoduše na občanská práva, ale na societální instituce, v nichž jsou tato práva zasazena a uskutečňována, totiž: 1) demokratický a právní systém, který podporuje občanskou integraci; 2) pracovní trh, který podporuje ekonomickou integraci; 3) sociální systém, který podporuje to, co může být nazváno sociální integrací; 4) rodinný a komunitní systém, který podporuje interpersonální integraci. (Commins cit. dle Berghama 1996: 10) Sociální exkluze se objeví, když se jeden nebo více systémů zhroutí, což nám takto dovoluje soustředit se na úplný, vícerozměrný a dynamický proces. Tento přístup nezaměřuje pozornost jen na nedostatek příjmu, ale také na řadu životních podmínek jako jsou bydlení, zdraví, vzdělání, společenství atd., které jsou ukotveny ve výše načrtnutých societálních institucích. Když se například pracovní trh začne hroutit, může to vést k zchudnutí a pak k chudobě (formě sociálního vyloučení). Sociální vyloučení tak může vyplývat z defektů v kterémkoli z institucionálních systémů. Ale zdá se pravděpodobné, že o sociálním vyloučení můžeme skutečně mluvit jen tehdy, když v případě jednotlivců nebo skupin několik z těchto systémů zkolabuje buď jako součást řetězové reakce, nebo současně. Navzdory potenciálu, který taková analýza nabízí, má přístup k vyloučení vycházející z občanství své problémy. Za prvé, jak jsem již uvedl, občanství je konceptem, o nějž se vede spor. Význam sociálních práv (nebo oprávnění) je tak otevřen interpretaci. V Evropě existují hlavní rozdíly kolem vývoje a významu občanství a sociálních práv. Garcia (1996: 10) tvrdí: „sociální spravedlnost byla hlavním zřetelem ve vývoji sociálních práv v případech Británie a Skandinávie, zatímco kontinentální Evropa, francouzská revoluční tradice na jedné straně a katolické tradice na straně druhé, zdůrazňovala sociální solidaritu.“ Jak upozornil Giddens (1985), neměli bychom ani očekávat, že občanství a přidružená práva zůstanou statické. Například ve Spojeném království v osmdesátých a devadesátých letech sociální spravedlnost hrála sekundární roli, přičemž mnohem větší důraz byl kladen na práva ve vztahu k trhu (Robbins 1992).


Navíc Duffy (1995: 46–7) zdůraznil, že materializace (sociálních) práv se značně liší mezi zeměmi a těžko poskytuje základ pro konzistentní přístup k měření a boji proti exkluzi založený na právech. Yépez Del Castilo (1994: 617) poukazuje na rozdíl mezi formálními a substantivními právy, když se ptá: „Co je skutečným významem sociálních práv, když občan není v pozici, aby mohl žádat jejich vynucování nebo aplikaci? […] k čemu jsou sociální práva […] bez nutných materiálních podmínek pro jejich aplikaci?“ Vzhledem k tomu bychom neměli očekávat, že koncept občanství vyřeší problémy obklopující sociální exkluzi.

Problémy se sociální exkluzí, soudržností a integrací Protějšky vyloučení jsou soudržnost a integrace, které jsou chápány jako ústřední pro dosažení solidarity a občanství. Avšak jak jsem již poznamenal, pokus porozumět a bojovat proti sociálnímu vyloučení pomocí konceptu občanství není bez problémů. Ve skutečnosti existují hlubší a vážnější problémy s konceptem sociální exkluze, zvláště pak s tím, jak je tento termín pochopen v rámci diskursu ES/EU. Přesvědčivě dokázal jak Levitas (1996), dominantní význam sociálního vyloučení v ES/EU přijal pseudo Durkheimovský konzervatismus podřízený neoliberálnímu ekonomickému diskursu, který zdůrazňuje trh, konkurenceschopnost a efektivitu. V tomto kontextu je placená práce chápána jako primární způsob integrace do společnosti. Následkem toho témata genderu, rasy, třídy, nízké mzdy, pracujících chudých atd. do značné míry absentují. Pozornost se tak převážně zaměřuje na ty, kteří žijí na okrajích společnosti a vykazují sociálně neakceptovatelné formy chování, např. drogově závislí, zločinci, závislí na sociálním systému, bezdomovci, mentálně nemocní, tj. „nejchudší z chudých, podskupina chudoby“ (Abrahamson 1996: 5). Tím je vytvářen zjednodušený a reduktivní model, v němž „se nedaří rozlišit mezi rozdílnými situacemi a který vnucuje příliš jednoduchý obraz duální nebo dvourychlostní společnosti rozdělené na ty, kteří jsou ,uvnitř’ a ty, kteří jsou ,vně’“ (Strobel 1996: 174). Sociální exkluze se tak redukuje na zvládnutelné rozměry tím, že je definována jako problém marginalizovaných jedinců a jejich patologií, kdežto problematičtějším a emotivnějším termínům jako chudoba a nerovnost se vyhýbá. Termíny sociální soudržnost a integrace jsou také problematické. Existuje tendence prezentovat tyto koncepty neutrálně, ale jak jsme si již všimli, dominantní diskurs vyloučení je umístěn ve specifickém sociálním a ekonomickém diskursu (sociální konzervatismus a ekonomický neoliberalismus). Co se týče soudržnosti, konstatuje Pahl (191: 348) s přihlédnutím k britským poměrům: „Jelikož schopnost profesních asociací (např. odborových organizací) generovat sociální soudržnost je v nejlepším případě nedostatečná a v nejhorším případě je chápána jako nebezpečná, centrum pozornosti se posunulo k ,rodině’ a ,komunitě’ ani ne tak proto, aby soupeřily se státní mocí, ale spíše aby napomohly státu jako patřičnému zdroji sociální kontroly a sociální odpovědnosti.“

56 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 Pokud jde o integraci míní Potter (1996), že takový pojem předpokládá sociální konsensus, do nějž mohou být jednotlivci/skupiny vřazeny, což ale znamená nebrat ohled na velmi rozdílné, potenciálně konfliktní zájmy těch, kterých se to týká. Za těchto podmínek musí být pojmy soudržnosti a integrace pokládány za sociální a politické, a proto problematické kontrukty. Do značné míry se diskursy sociálního vyloučení a občanství vyhnuly dokonce kladení těchto otázek, nehledě na vyrovnání se s nimi, a nebezpečím je, že se mohou stát hluboce konzervativními koncepty převážně přizpůsobenými tržnímu liberalismu a sociálnímu konzervatismu. Pravděpodobnost, že bude korumpován, má jakýkoliv relevantní koncept občanství, ledaže by fungoval specificky jako „artikulující princip, který ovlivňuje rozdílné subjektivní pozice sociálních agentů […] a zároveň umožňuje pluralitu specifických loajalit a respekt k individuální svobodě“ (Mouffe 1992: 235).

Závěr Zájem o sociální exkluzi a občanství v ES/EU se vyvinul během období hluboké ekonomické, politické a sociální změny. Esping–Andersen (1996c) se domnívá, že koncepty rovnosti a občanství částečně zakořeněné v dělnickém hnutí, které podepíraly instituci sociálního státu, byly podkopány stejnými požadavky které však vzešly ze skupin mimo tradiční dělnickou třídu, a to zničilo konsenzus, na němž byl založen sociální stát. Ten v ekonomickém klimatu devadesátých let shledal velmi obtížným uspokojovat staré požadavky, natož pak dostát novým požadavkům, které jen dále narušovaly jeho základy. Tvrdí, že potřebujeme: „znovu probrat myšlenku redistribuce a práv: akceptovat nerovnosti pro některé tady a teď, ale zároveň garantovat, že ti, kterým se ,tady a teď’ daří méně dobře, nezůstanou v této situaci navždy, že neprivilegovanost nebude permanentní a neměnnou součástí něčí životní dráhy.“ (Esping–Andersen 1996c: 264) Takový pohled implikuje, že dnešní oběti budou nějak kompenzovány zítra, což připomíná tradiční reformismus, který nevidí žádnou alternativu k upřednostnění liberální koncepce ekonomického růstu. Zdá se ironické, že takový model je vhodný pouze k rozšiřování sociálního rozdělení a zjitřování sociální polarizace a marginalizace, což vede k další expanzi a intenzifikaci sociální exkluze. Ta se mezitím může etablovat tak hluboce, že i když se vrátí „dobré časy“, může se ukázat tak nepoddajnou, že se stane permanentním společenským rysem podobným „underclass“ v USA. ES/EU byla navíc vždy primárně ekonomická instituce a v devadesátých letech se tento aspekt znovu potvrdil díky důrazu na potřebu konkurenceschopnosti ve stále více globální ekonomice, která zase vytvořila silný tlak na reformu „evropského sociálního modelu“. V tomto kontextu se zdá být zájem o občanství a sociální vyloučení spíše předstíraný, nahraný snad proto, aby to vypadalo, že evropské instituce připouštějí obavy občanů (srov. Eurobarometer 1990) a reagují na ně. Podotkl bych, že


zde pracuje prvek politického symbolismu (srov. Edelman 1977), tj. zdání, že se něco dělá, ale ve skutečnosti se nedělá skoro nic. Tlaky na národní sociální státy jim určitě zabraňují dělat něco více než snažit se čelit nejhorším excesům sociálního vyloučení. V nejhorším případě jsou sociálně vyloučení chápáni jako devianti („nezasloužení chudí“). Jít proti sociální exkluzi a chudobě a dosáhnout soudržnosti/solidarity tím, že se pokusíme rozšířit plná občanská práva na všechny, by se mohlo ukázat jako příliš nákladné. Ani vyhlídka na rozvoj „evropského občanství“ se nezdá být růžová. Občanství v každém členském státě je zasazeno ve specifických historických, politických a sociálních podmínkách, které činí obtížným představit si, že se objeví koherentní evropský koncept. Může samozřejmě existovat i jiný důvod pro pokus rozvinout evropské občanství. Od roku 1789 bylo občanství často spojováno s procesem budování národa a jakákoli snaha o vytvoření federální Evropy vyžaduje konstrukci společné evropské identity a občanství – „evropský národ“. Avšak jak Anderson (1983) upozornil, národ „je politickým společenstvím představy – a to představy inherentně omezené a suverénní“ (1983: 15). To především vyžaduje definovat, kdo má být zahrnut a kdo má být vyloučen, což zahrnuje konstrukci smyslu evropské homogenity a identity. Jenže jak poznamenávají Robins a Aksoy, „ať už je dosažena jakákoliv koherence a identita, je to na úkor věčné bdělosti při udržování hranice mezi ,rodilými’ a ,cizinci’ (1995: 94). To také zahrnuje prostorový prvek, který jasně definuje hranice Evropy: „Tato touha po jasnosti, potřeba být si jistý v tom, kde Evropa končí, je věcí konstrukce symbolické geografie, jež bude separovat ty, kteří jsou uvnitř, od těch, kteří jsou vně, ty, kteří patří do komunity, od cizinců ohrožujících jednotu. Pomocí stejného procesu, kterým tato malá bílá a západní evropská komunita sama sebe vytváří, vytváří zároveň i cizince, kteří budou vždy strašit její naděje a ideály.“ (Robins a Aksoy 1995: 95) Nejzřetelnějším vyjádřením tohoto je pozice „pevnost Evropa„. Ovšem i uvnitř EU jsou skupiny definovány jako ty, které patří dovnitř (insiders), a ty, které jsou vně (outsiders). Dobrým příkladem jsou etnické menšiny. Ale i obecně: sociálně vyloučeným hrozí, že budou považováni za ty, kdo jsou vně, za ne–občany, a budou prostorově a sociálně segregováni (ghetoizováni) od zbytku evropské společnosti. Jsou v nebezpečí, že budou viděni jako břímě sociálního státu a brzda ekonomiky. Koncept evropského občanství, který by byl expanzivní, beroucí zřetel na druhé a otevřený, by mohl mít zásadní roli v kladení odporu takovýmto trendům. Avšak v klimatu, které upřednostňuje ekonomický růst a konkurenceschopnost, se šance, že se taková koncepce občanství vyvine, zdá být nepatrná. Z angličtiny přeložil Ondřej Císař

58 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 Literatura Abrahamson, P. 1996. Social Exclusion in Europe: Old Wine in New Bottles. mimeo. Anderson, B. 1983. Imagined Communities. London: Verso. Atkinson, R. and Savage, S. 1994. „The conservative approach to policy.“ in Public Policy in Britain, ed. by S. Savage, R. Atkinson R. and L. Robins. London: Macmillan. Barclay, P. 1995. Inquiry into Income and Wealth. York: Joseph Rowntree Foundation. Bergham, J. 1995. „Social exclusion in Europe: policy context and analytical framework.“ in Beyond the Threshold, ed. by G. Room. Bristol: Policy Press. Bergham, J. 1996. Conceptualising Social Exclusion. Paper presented at European Science Foundation Conference on „Social Exclusion and Social Integration in Europe“, Blarney, March. Bottomore, T. 1992. „Citizenship and social class forty years on.“ in Citizenship and Social Class, ed. by Marshall, T. H. and Bottomore, T. London: Pluto. Comité des Sages 1996. For a Europe of Civic and Social Rights. Report by the Comité des Sages, European Commission Directorate–General for Employment, Industrial Relations and Social Affairs, Brussels. Duffy, K. 1995. Social Exclusion and Human Dignity in Europe: Background Report for the Proposed Initiative by the Council of Europe. Brussels: Council of Europe. Eselman, M. 1977. Political Language. Words that Succeed, Policies that Fail. New York: Academic Press. Esping–Andersen, G. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge: Polity. Esping–Andersen, G. 1996a. „After the Golden Age? Welfare state dilemmas in a global economy.“ in Welfare States in Transition. National Adaptations in Global Economies, ed. by G. Esping–Andersen. London: Sage. Esping–Andersen, G. 1996b. „Welfare states without work: the impasse of labour shedding and familialism in continental European social policy.“ in Welfare States in Transition. National Adaptations in Global Economies, ed. by G. Esping–Andersen. London: Sage. Esping–Andersen, G. 1996c. „Positive–sum solutions in a world of trade–offs“ in Welfare States in Transition. National Adaptations in Global Economies, G. Esping–Andersen. London: Sage. Eurobarometer 1990. The Perception of Poverty in Europe in 1989. Brussels: Commission of the European Communities. European Commission 1992. Towards a Europe of Solidarity: Intensifying the Fight Against Social Exclusion, Fostering Integration. Brussels: Commission of the European Communities, COM(92) 542. European Commission 1993a. White Paper on Growth, Competitiveness and Employment. Brussels: Commission of the European Communities, COM(93) 700 final. European Commission 1993b. Social Protection in Europe. Luxembourg: Commission of the European Communities, Directorate–General Employment, Industrial Relations and Social Affairs.


European Commission 1995a. The Medium Term Social Action Programme. Brussels: Directorate–General Employment, Industrial Relations and Social Affairs. European Commission 1995b. Social Protection in the Member States of the Union. Luxembourg: Commission of the European Communities, Directorate–General Employment, Industrial Relations and Social Affairs. Eurostat 1995a. Employment in Europe 1995. Luxembourg: Eurostat. Eurostat 1995b. Statistics in Focus. Population and Social Conditions. Labour Force Survey. Principal Results. No. 6, Luxembourg: Eurostat. Eurostat 1995c. Statistics in Focus. Population and Social Conditions. Social Protection in the European Union. No. 15, Luxembourg: Eurostat. Ferrera, M. 1996. „The ,southern model’ of welfare in social Europe.“ Journal of European Social policy 6, 1: 17–37. Flynn, P. 1996a. European Social Policy: Perspectives and Challenges. Wirschaftsrat, Brussels. Flynn, P. 1996b. IEA Lecture. Dublin. Garcia, S. 1996. „Cities and citizenship.“ International Journal of Urban and Regional Research 20: 7–21. Giddens, A. 1985. The Nation State and Violence. Cambridge: Polity. Gough, I. 1996. „Social assistance in Southern Europe.“ Southern European Society and Politics 1, 1: 1–23. Gould, A. 1993. „The end of the middle way?“ in New Perspectives on the Welfare State in Europe, ed. by C. Jones. London: Routledge. Green Paper 1993. Green Paper. European Social Policy. Options for the Union. Luxembourg: European Commission. Lange, P. 1993. „Maastricht and the Social Protocol: why did they do it?“ Politics and Society 21, 1: 5–36. Leibfried, S. 1993. „Towards a European welfare state?“ in New Perspectives on the Welfare State in Europe, C. Jones. London: Routledge. Leibfried, S. and Pierson, P. 1992. „Prospects for social Europe.“ Politics and Society 20, 3: 333–366. Levitas, R. 1996. „The concept of social exclusion and the new Durkheimian hegemony.“ Critical Social Policy 16: 5–20. Majone, G. 1993. „The European Community between social policy and social regulation.“ Journal of Common Market Studies 31, 2: 153–170. Marshall, T. H. 1965. Class, Citizenship and Social Development. New York: Anchor. Martin, C. 1996. „French review article the debate in France over ,Social Exclusion’.“ Social Policy and Administration, 30: 382–392. Mead, L. 1986. Beyond Entitlement: the Social Obligation of Citizenship. New York: Free Press. Mingione, E. 1995. „New aspects of marginality in Europe.“ in Europe at the Margins. New Mosaics of Inequality, ed. by C. Hadjimichalis and D. Sadler. Chichester: John Wiley & Sons.

60 SOCIÁLNÍ STUDIA 5, 2000 Mouffe, C. 1992. „Democratic citizenship and the political community.“ in Dimensions of Radical Democracy, ed. by C. Mouffe. London: Verso. Pahl, R. 1991. „The search for social cohesion: from Durkheim to the European Commission.“ European Journal of Sociology XXXII: 345–360. Paugam, S. 1995. „The spiral of precariousness: a multidimensional approach to the process of social disqualification in France.“ in Beyond the Threshold, ed. by G. Room. Bristol: Policy Press. Paugam, S. 1996. Elements of a comparative research perspective on poverty in European societies. Paper presented at European Science Foundation Conference on „Social Exclusion and Poverty„. Potter, P. 1996. Alternatives to the concept of „Integration“ in the struggle against exclusion. Paper presented at the ENHR Conference, Denmark, August 26–31. Pugliese, E. 1995. „New international migrations and the ,European Fortress’.“ in Europe at the Margins. New Mosaics of Inequality, ed. by C. Hadjimichalis and D. Sadler. Chichester: John Wiley & Sons. Rhodes, M. 1996. „Globalization and West European welfare states: a critical review of recent debates.“ Journal of European Social Policy 6, 4: 305–327. Robbins, D. 1992 Social Exclusion 1990–1992: The United Kingdom. EC Observatory on Policies to Combat Social Exclusion, Lille: European Economic Interest Group. Robbins, D. a kol. 1994. Observatory on Policies to Combat Social Exclusion. Third Annual report. Lille: A and R. Robins, K. and Aksoy, A. 1995. „Culture and Marginality in the New Europe.“ in Europe at the Margins. New Mosaics of Inequality, ed. by C. Hadjimichalis and D. Sadler. Chichester: John Wiley & Sons. Room, G. 1995. „Poverty and social exclusion: the new European agenda for policy and research.“ in Beyond the Threshold, ed. by G. Room. Bristol: Policy Press. Silver, H. 1994. „Social exclusion and social solidarity: Three paradigms.“ International Labour Review 133: 531–577. Stephens, J. D. 1996. „The Scandinavian welfare states: achievements, crisis, and prospects.“ in Welfare States in Transition. National Adaptations in Global Economies, ed. by G. Esping–Andersen. London: Sage. Strobel, P. 1996. „From poverty to exclusion: a wage earning society or a society of human rights?“ International Social Science Journal 148: 173–189. Taylor–Gooby, P. 1996. „Eurosclerosis in European welfare states.“ Policy and Politics 24, 2: 109–123. Yepéz Del Castilo, I. 1994. „A comparative approach to social exclusion.“ International Labour Review 133: 613–633.

Summary: Over the last decade within Western Europe a growing interest has been expressed in the idea of European citizenship within the context of the European Union. In this paper I study the role of citizenship in combating social exclusion in circumstances whe-


re substantial pressures are being mobilized to develop a new model of welfare state which is responsive to the push of globalization. The first part of the paper outlines the problems confronting welfare states within the European Union, highlighting not only economic issues but also those arising from the declining working population, the changing age structure and pressures for increased levels of service provision. The second part examines theories of citizenship and proposals for a European citizenship, and in the third part I investigate the concept of social exclusion and how this links into arguments over the nature of citizenship. European welfare states face a common series of problems. However, the manner in which they have tackled this problems reflects the particular welfare in each country. This has to do with the emerging problem of excluded groups and individuals, therefore, the concept of social exclusion came to the fore. In the 1990s a new version of social exclusion, which combined elements of both French and Anglo–Saxon tradition, emerged. This resulted in efforts to develop a new concept of citizenship within EC/EU. An expansive, other regarding and open concept of European citizenship could have a vital role in countering social exclusion, but in a climate which prioritizes economic growth and competitiveness there seems little change of European notion of citizenship developing.

OBČANSTVÍ A BOJ PROTI SOCIÁLNÍ EXKLUZI V KONTEXTU REFORMY SOCIÁLNÍHO STÁTU

Recommend Documents