Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu. Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu

28

Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu

MALÁ KNIHOVNA SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA 9 Kolektiv autorů Svazu mladých komunistů Československa


Rybářská 28, 603 00 Brno [email protected], tel. +420 731 814 649

Svaz mladých komunistů Československa, 2010

Svaz mladých komunistů Československa, 2010

2

Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu V Malé knihovně Svazu mladých komunistů Československa již vyšlo: Sv. 1 - Velká říjnová socialistická revoluce Zpracováno podle knihy „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, Moskva 1938, česky Svoboda, Praha 1951. 24 stran. Sv. 2 - G. Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání Zpracováno podle stejnojmenné knihy vydané poprvé v r. 1964. 40 stran.

Sv. 3 - Vítězný únor 1948 Zpracováno podle knihy Gríši Spurného „Únorové dny “, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1958 a dalších materiálů. 24 stran. Sv. 4 - J. V. Stalin: O dialektickém a historickém materialismu Napsáno v září 1938. Publikováno v knize „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, česky vyšlo také samostatně v Malé knihovně marxismu-leninismu (Sv. 1) a jako součást knihy „J. V. Stalin: Otázky leninismu“. 32 stran. Sv. 5 - K. Marx, B. Engels: Manifest komunistické strany Základní dílo marxismu. Napsáno v prosinci 1847 - v lednu 1848. 48 stran. Sv. 6 - Kontrarevoluční rok 1968 Výtah z článku „Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost“ (sovětská Pravda 22. 8. 1968) a další dokumenty. 32 stran. Sv. 7 - Vítězná kontrarevoluce 1989 Původní i novodobé dokumenty vztahující se k dovršení kontrarevolučních procesů v ČSSR a restauraci kapitalismu. 24 stran. Sv. 8 - Dokumenty I. sjezdu SMKČ Zpráva o konání sjezdu, sjezdové rezoluce, ze zprávy o činnosti, pozdravné projevy a dopisy hostů z prvního sjezdu. 40 stran.


27

dí a šlape. Jak symbolické. Srdce památníku mezi pěti betonovými kůly bylo ozdobeno reliéfem s pěticípou hvězdou v níž byly umístěny srp a kladivo, pod ní pak zkřížené dva samopaly a nápis: Vaše oběti, naše svoboda. Celý poměrně velký reliéf byl odstraněn a odvezen neznámo kam, na jeho místo byla přesunuta pamětní deska s informacemi o tragedii, která se dříve nacházela po levé straně přední části tehdy rozlehlé podstavcové plochy. Troufnu si tvrdit, že rozsah devastace památníku na Ploštině je větší než v Brně - Králově Poli, ač jsem si vědom toho, že v tomto případě se nejedná o hroby padlých hrdinů. Rozdíl je také v tom, že zástupcové buržoazních stran ovládajících v té době Zlínský kraj zakryli onen počin sloven „rekonstrukce", ba co víc, nechali si na ni schválit dotaci, pro níž hlasovali i zastupitelé KSČM, netušíce, jak bude ona „rekonstrukce" vypadat. Noví mocní se zachovali jako tatarské hordy někdy v 16. či 17. století. Rychle se objevily, rychle zmizely a po nich zůstala spoušť. Co nebo kdo bude následovat? Toť otázka. I lidé, kteří zrovna nepatří mezi komunisty byli druhým přepadem Ploštiny z roku 2008 šokováni. Nevím, zde jim to pomůže pochopit, rozhodně je to však přiměje k tomu, aby se zamysleli. Ploština se tak stává dvojnásobným mementem, varujícím již podruhé proti stejnému vykořisťovatelskému systému, tentokrát jen v méně reakční podobě. Zatím. Lukáš Kollarčík

26


Ploština podruhé zplundrována Když jsem psal letos v dubnu článek o tradičním pietním aktu připomínajícím oběti nacistických vrahů z Ploštiny roku 1945, věděl jsem, že současní mocipáni ovládající Zlínský kraj mají v plánu rekonstruovat památník, jenž byl ve jménu upálených a zavražděných z Ploštiny a okolních obcí postaven k 30. výročí tragedie. Rekonstruovat po svém, samozřejmě. Podobné rekonstrukce nejsou nejen u nás, ale i v zemích, v nichž na přelomu 80. a 90. let byl poražen socialismus a dočasně zvítězil kapitalismus, žádnou novinkou. Připomínám jen skandální devastace hrobů hrdinů Rudé armády v Pobaltí tamějšími potomky představitelů fašistických loutkových vlád z doby do roku 1940, jež v současnosti těmto zemím vládnou, či u nás mnohem známější případ zničení hrobu rudoarmějců z Králova Pole v Brně představitelem fašizující pravice Pelánem z ODS. Ploština, malá pasekářská osada v blízkosti Valašských Klobouk, byla za pomoc a přechovávání českých i sovětských partyzánů 19. dubna 1945 přepadena zvláštními jednotkami SS, v té době majícími sídlo ve Vizovicích. Obyvatelé byli vyhnáni z domů, domy a hospodářská stavení byly zapáleny. Ne všem se z obydlí podařilo dostat ven, takže mnozí nalezli smrt přímo v plamenech, ostatní byli postříleni. Nacistickými katany bylo toho dne povražděno 24 osob. Tolik jenom pro připomenutí. Ploština i díky své poloze, stojí poněkud stranou obecného zájmu. My komunisté ze Zlínského kraje ji chováme však ve zvláštní patrnosti, je bolavým místem našeho kraje, je ale také mementem. O plánu provést „ rekonstrukci" jsme věděli, o tom kdy bude provedena a je-li o ní definitivně rozhodnuto ne. Rychlost celkové akce nás překvapila. Současný režim se nezastaví snad před ničím, to je jedno z nových mement zplundrování Ploštiny po 63 letech. Osobně navštěvuji ono místo vícekrát v roce, jednak z pietních důvodů, jednak pro krásu přírody a dobré, srdečné lidi, jimž příroda a současný režim neustlaly zrovna na růžích, přesto si zachovávají v srdci obdivuhodný životní optimismus. Tradiční je pak výlet do smutného místa valašských hor na konci roku, 22.12. Jak již jsem psal výše, o plánu památník ničit jsem věděl, jako blesk z čistého nebe mě ovšem zasáhla informace z počátku listopadu 2008. Akce provedena, památník zničen. Byl jsem rozčílen, překvapen, zoufalý a sám. Ptal jsem se, zda nebylo možné více pro záchranu památku těch obyčejných pracujících lidí udělat. Nevím to dosud. 22. prosince jsem měl tedy tu čest navštívit (už po osmé k tomuto dni) krásný kraj opět, na druhou stranu tu smůlu přesvědčit se o zlotřilosti krajských mocných, v čele, jak jinak, s fašizující ODS. Z památníku byla odřezána a odvezena socha partyzána, jedna z jeho dosavadních dominant. Prý na Ploštinu nepatří. Jeden kamarád kontroval na tuto informaci otázkou: „Kam jinam než na Ploštinu by měl patřit?". Sám nevím. To však z daleka není vše. Prostor podstavce památníku byl z velké části demontován, plocha se omezila jen na okolí pěti betonových sloupů. Po všech stranách byly umístěny na betonových kvádrech nápisy význačných míst odboje Čechů a Slováků proti fašismu a nacismu z východní i západní fronty. Tyto byly také zničeny a nápisy byly vryty do zbylé části podstavce památníku, čili na zem. Návštěvník tak po nich cho-


3

Rezoluce I. sjezdu Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu „Němečtí vetřelci chtějí mít vyhlazovací válku s národy SSSR. Nu což, chtějí-li Němci mít vyhlazovací válku, budou ji mít." (J. V. Stalin) V současné době jsme svědky největší krize imperialismu od 30. let 20. století. Ruku v ruce s tím sílí ve většině zemí zběsilá antikomunistická štvanice, jíž chce vládnoucí třída, obávající se o své panství, očernit ty, kdo jako jediní poukazují na skutečné příčiny a viníky této krize, krize hospodářské, ale také morální a sociální. Nejen že tím plivají po celoživotní práci svých otců a dědů, kteří obětavě pracovali právě pro blaho svých potomků, ale pomalu probouzejí k životu netvora, který byl společnými silami po urputném boji před 65 lety poražen – fašismus. Dnes se vyznamenávají a uctívají ti, kdo se přidali na stranu nacistické Třetí říše, aby pomohli srazit na kolena mocný Sovětský svaz, ti, kdo chladnokrevně zabíjeli nevinné, aby svrhli vládu, kterou si lid svobodně zvolil. A špiní se památka protifašistických bojovníků, odstraňují se sochy a památníky lidových vítězství a přepisují se dějiny tak, že nakonec hlavním viníkem druhé světové války je Sovětský svaz! Mnozí by možná byli překvapeni, kdyby se dověděli, že čestnými občany jistých českých obcí a měst jsou A. Hitler, K. Henlein a jim podobní, tedy ti, kteří si chtěli nejenom nás, Čechy, nejprve zotročit, aby nás potom jako méněcenné zlikvidovali! Oproti tomu jsou odnímána čestná občanství pokrokovým protifašistickým bojovníkům, jako například v nedávné době Klementu Gottwaldovi ve městě Zlíně. Živnou půdou pro fašismus, rasismus a další nevědecké a reakční teorie je právě krize, v níž se nacházíme a která je nedílnou součástí kapitalistického systému. Radikalizace mas, jež je krizemi zákonitě vyvolávána, je ovšem velkou příležitostí i pro pokrokové antisystémové síly, především komunisty. Pokud ale nepostupují podle zásad marxismu-leninismu a uchylují se k oportunismu, významnější podporu zpravidla nezískají, jako jsme tomu svědky například v dnešní době. O to přitažlivěji působí jednoduché a zdánlivě vše řešící myšlenky, jakými jsou ty fašistické. Ve skutečnosti je však fašismus nejreakčnější formou diktatury buržoazie, která se ve chvílích, kdy hrozí svržení jejího třídního panství, uchyluje k nezastřené, otevřené teroristické diktatuře. Ač nevědecká, získává fašistická ideologie stoupence ve všech vrstvách společnosti. Pracující masy oslovuje sociálním programem („socialismem“) a kolektivismem, buržoazii podporou domácího podnikání a antikomunismem, konzervativce pak důrazem na tradice, idealismus, nacionalismus apod. Fašismus však navzdory proklamovanému antikapitalismu na podstatě kapitalistické společnosti nic nemění. A objektivně ani nemůže. Je výrazem programu finanční oligarchie, jak je možné všechno změnit, aby se ve skutečnosti nic nezměnilo. Fašismus na sebe v minulosti bral mnohé podoby – německý národní socialismus (nacismus), italský fašismus B. Mussoliniho, klerofašistické režimy na Slovensku, ve Španělsku a Portugalsku či vojenské diktatury v Latinské Americe. Dějiny jasně ukazují na spřízněnost těchto režimů s buržoazními demokraciemi, které nám jsou neustále dávány za vzor. Snad nejzjevnější je tato spolupráce a podpora fašistických diktatur ze strany především USA v latin-

4


skoamerických státech. Právě těchto faktů se vládnoucí třída bojí, a proto se je snaží překrýt permanentním „dokazováním“ toho, že fašismus a komunismus je vlastně totéž. Svaz mladých komunistů Československa nevidí východisko v utopických modelech reorganizace kapitalistické společnosti zachovávajících soukromé vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování člověka člověkem, byť se tyto často nazývají „socialismem“ s různými přívlastky, počínaje „demokratickým socialismem“ reformistů v komunistickém hnutí a konče „národním (nacionálním) socialismem“ fašistů. Jediným možným východiskem z krizí kapitalistické společnosti je její kvalitativní náhrada společností socialistickou, založenou v souladu se zásadami marxismu-leninismu na společenském vlastnictví výrobních prostředků a plánovité výrobě, a perspektivně společností komunistickou, jejíž vybudování je konečným cílem. V důsledku krize dochází ke snižování životní úrovně pracujících a nárůstu kriminality. Lidé mají potřebu hledat viníky situace. Fašisté využívají současného stavu k propagaci svých zrůdných idejí. Za kriminalitou hledají zejména příslušníky národnostních menšin, Romy a přistěhovalce, žádají v nejmírnějším případě jejich vystěhování, jako protiklad asociálnímu liberalismu nabízejí „národní socialismus“, ve skutečnosti diktaturu fašistické buržoazie, doprovázenou populistickými kroky k dočasnému zvýšení životní úrovně pracujících, odvádějícími pozornost lidových mas od boje proti omezování demokratických svobod. Mnoho občanů hledajících východisko ze současného společenského rozkladu, zejména mladých, se nechává zmást silnou sociální rétorikou fašistů. Novým trendem na fašistické scéně je přejímání ekologických témat, ochrana zvířat atd. Je až zarážející, co všechno dovedou fašisté využít ve svůj prospěch. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 získala navrch pravice. Komunisté ztratili oproti předchozím volbám 100 000 hlasů. Fašisty celkem podpořilo 60 000 voličů, což představuje dvojnásobek oproti minulým volbám. Růstu vlivu fašistických názorů nahrává mohutná a neustále sílící antikomunistická kampaň, která je od kontrarevoluce roku 1989 státní ideologií restaurovaného kapitalismu. Ta neustálým brojením proti údajným „zločinům komunismu“ odvádí pozornost od fašistických zvěrstev a zvláště u mladé generace budí dojem, že imperialistická agrese hitlerovského Německa a jeho spojenců proti SSSR byla „spravedlivá“, protože socialistický Sovětský svaz představoval „větší zlo“. V posledních dvaceti letech sílí tendence přepisovat dějiny II. světové války, snižovat podíl Rudé armády na osvobození nejen Československa, ale i většiny Evropy od fašismu. Sudetští Němci a čeští „národovci“ z Národního odporu požadují navrácení majetku sudetským Němcům, v němž nezřídka nacházejí podporu u české reakce. SMKČ důsledně odmítá jakékoli pokusy o revizi dějin, o hanobení vojáků Rudé armády a komunistického protifašistického odboje. Majetkové vyrovnání se sudetskými Němci je nepřípustné. 90% obyvatel Sudet vyjadřovalo těsně před válkou sympatie k Hitlerovi a nesli svůj díl na okleštění naší republiky. Sudetští Němci se mají omlouvat národům Československa, nikoli naopak! Fašisté využívají ve svůj prospěch kromě antikomunismu také národnostní nesnášenlivost, v bývalých socialistických státech silami imperialismu cíleně podporovanou za účelem jejich rozbití a znesnadnění jejich obnovy (zvláště na území bývalého SSSR a Jugoslávie). Uměle rozdmýchávaný nacionalismus umožnil rozdělení společného státu Čechů a Slováků v rozporu se zájmy českých i slovenských pracujících. Vlna narůstajícího rasismu se obrátila zvláště proti Romům, kteří bývají národnostní většinou odmítáni. Na vině je odlišný způsob života a jiný žebříček hodnot, po roce 1989 pak zejména snahy o oddělení romského obyvatelstva od ostatní společnosti místo dřívějších snah o jeho zapojení a přizpůsobení, které zaznamenaly velké úspěchy. Negativně působí také vzrůstající nezaměstnanost, která vede k ještě výraznějšímu zneužívání zbytků systému sociálního zabezpečení a k narůstání kriminality.


25

víme, co to je fašizace společnosti, k čemu spěje a čeho všeho je kapitalismus schopen dosáhnout, aby se v podobě fašismu udržel u moci. My komunisté nesmíme dopustit, aby chystaná a režimem propagovaná fašizace společnosti zmanipulovala českou veřejnost natolik, aby byl nástup fašismu v naši republice v případě pádu současné formy kapitalismu již zajištěn. To nesmíme dopustit, protože nástup fašismu by již podruhé nemusel svět přežít. Dnes neexistuje stát, jako byl Sovětský svaz. Dnes tady nestojí osobnosti, jako byl J. V. Stalin. Naděje proletariátu na socialistickou revoluci a svržení kapitalismu jednou provždy žije, ale nástup fašismu by zničil svět. Komunisté musí upozorňovat na nebezpečí fašismu. Musí ukazovat na hlavní příčiny toho, že ve světě narůstá vliv pravicově extremistických skupin. Nesmějí se bát bojovat otevřeně a neohroženě proti fašismu a současně bojovat i proti manipulaci režimu s veřejností. Kdo jiný má bojovat proti fašismu, když ne komunisté? Kdo jiný odhalil kapitalismus a fašismus lépe nežli komunisté? Stále máme k dispozici pamětníky, kteří zažili 2. světovou válku a zlo fašismu. Dokud tito lidé žijí, měli bychom zaznamenávat jejich výpovědi, vytvářet různé dokumentace atd. Měli bychom se připravit na horší časy, které přijdou. Já osobně v místě svého působení zpracovávám výpovědi pamětníků tak, aby se daly použít proti falzifikaci dějin a fašizaci společnosti. Jakékoliv omluvy fašismu je třeba odsuzovat a ohradit se proti nim. Dívat se na to, jak režim fašizuje společnost a nezasáhnout, se nesluší na komunisty. To by si měla především uvědomit KSČM, která má k dispozici daleko více prostředků na boj proti fašizaci společnosti a za historickou pravdu, nežli mladí komunisté. KSČM by měla ukázat, že stojí za marxismem-leninismem a je schopná bránit historickou pravdu a bojovat proti omluvám fašismu. Ale zatím to KSČM nedokazuje a tím dává režimu možnost ohrožovat budoucnost dělnické třídy. Také by bylo dobré v této věci spolupracovat s komunistickými organizacemi z jiných států. I zahraniční komunistické hnutí má zájem na bránění historické pravdy a na boj proti fašizaci společnosti. Zahraniční představitelé komunistického hnutí by nám mohli předložit mnoho důkazů a argumentů a širší vzájemná spolupráce by posílala jak nás, tak i zahraniční soudruhy. I to je potřeba zvážit. Tento článek jsem psal s tím, že jsem velmi jednoduše uvedl současnou fašizaci společnosti a zároveň i nějaké návrhy, jak jí čelit. V naši společnosti již je fašizace společnosti značně vidět, někteří lidé propadají myšlence, že „ten Adolf Hitler to s námi vlastně myslel dobře", že „jeho myšlenka byla správná". „Oni vlastně Němci chtěli jen sjednotit svět, neměli v úmyslu masivně vyvražďovat obyvatele jiných států." Tyto názory zkrátka nesmíme přehlížet a podceňovat. Jsou skutečným největším nebezpečím pro budoucnost a jsou zbraní buržoazního, antikomunistického systému. Fašizaci společnosti je potřeba vnímat jako vážnou nemoc, která vede ke katastrofické společenské změně v podobě fašismu. A fašismus vede k zkáze lidstva. Takto chápejme fašizaci společnosti! Lidem, nespokojeným s narůstáním fašismu ve společnosti, ukazujme hlavní příčinu, kterou není nic jiného, než buržoazní stát. Nesmíme zapomínat na to, že fašismus v 2. světové válce připravil o život miliony našich soudruhů. Ať se jednalo o vojáka Rudé armády nebo Julia Fučíka. Soudruzi, kteří nosili komunistické myšlenky v srdci, byli fašismem hubeni. Jejich mladé životy skončily kvůli tomu, že kapitalismus se rozhodl udržet u moci ve formě fašismu. A ptám se, máme se snad dívat na to, jak jsou fašističtí vrazi očišťováni? Petr Kračmar

24


feudalismu, buržoazně demokratickém kapitalismu či fašismu. Není však náhodou, že fašizace společnosti je na východě Evropě daleko hlubší a rozsáhlejší než v západní Evropě. Má to své logické opodstatnění. Zaprvé, v západní Evropě již kapitalismus nepřetržitě funguje dlouhá desetiletí, nikdy zde nebyl žádný socialistický stát a místní proletariát moc dobře ví, co kapitalismus znamená. Je tedy třídně uvědomělější než u nás, což je nejdůležitější. Pokud je proletariát třídně uvědomělý, nemůže sklouznout k fašismu. V západní Evropě je proletariát třídně uvědomělejší, protože viděl sociální rozkvět ve východní Evropě v minulém století a bídu ve svých kapitalistických státech. Ve východní Evropě se situace proletariátu v období socialismu natolik zlepšila, že si proletariát přestal v roce 1989 tohoto zlepšení vážit a vyšel do ulic, proti své vlastní vládě - proti komunistické vládě. Pravda je ta, že tyto kontrarevoluční akce v roce 1989 byly zmanipulovány ruskými zrádci a americkými teroristickými organizacemi. Ale veřejnost zapomněla v tu chvíli na to, co jí socialismus přinesl. Dvacet let již ve střední a východní Evropě funguje kapitalismus a veřejnosti se to až tolik nedotýká, protože čtyřicetileté budování socialismu přineslo tak nadčasové a tak obrovské dědictví, že dodnes toto dědictví nebylo úplně rozkradeno. Dnes sice žijeme již přes dvacet let v kapitalismu, přínos socialismu nás však stále drží nad vodou. Protože v bývalých lidových republikách, se zatím čerpalo z bohatého dědictví socialismu, lidé ještě příliš zlo kapitalismu nepocítili. V nejbližší době bude však bohaté dědictví soialismu již úplně zničeno a rozkradeno a lidé zažijí „kapitalistický ráj". Za druhé, v bývalých lidových republikách se buržoazie více bojí nástupu socialismu. Buržoazní režim se bojí toho, že si lidé vzpomenou na doby, kdy bylo dobře a kdy byl blahobyt. Proto ve východních republikách je antikomunistická kampaň a fašizace společnosti daleko aktivnější, než na Západě, kde se nahlíží i na komunistické myšlenky v současné době lépe, než na Východě. Marxovy knihy jsou v západní Evropě nejprodávanější literaturou v posledních letech. V bývalých lidových republikách je Marxovo učení považováno za nesmysl. Za třetí, paradoxně, socialistickou minulost ve východních republikách současný režim zneužívá k tomu, aby zvýšil ve společnosti antikomunistickou nenávist. Jinými slovy, v postkomunistických republikách režim otáčí blahobyt socialismu k totalitě. Jsou hledány a vytvářeny chyby socialismu v minulém století, které jsou prezentovány a vnucovány veřejnosti, naopak úspěchy a klady socialismu jsou zapomínány a k mladé generaci si již jen těžko najdou cestu. Proto lidé, kteří socialismus vůbec nezažili, nebo ho zažili jako děti, jsou v rukou režimu, který tyto lidi manipuluje, jak se mu hodí. Ale fašizace společnosti se týká celé Evropy a celého světa. Podle mě je však nebezpečí fašismu nejviditelnější ve střední a východní Evropě. Dále však v severní Evropě, jsem v poslední době zaznamenal nárůst vlivu pravicově extremistických stran, což již značí i v těchto státech fašizaci společnosti. Ale ve státech, kde je již dlouho proletariát uvězněn v kapitalistických okovech, jako je např. Francie, Itálie, Řecko atd., vliv levicového, radikálního hnutí sílí. Jak jsem již uvedl, v České republice, přijde hlavní vlna fašizace společnosti v nejbližší době, kdy už pamětníci 2. světové války umírají. Nebezpečí fašizace společnosti si nejvíce uvědomují pokrokově smýšlející lidé a především komunisté. Nejen komunisté, nejen naše vlast, ale celé lidstvo má s kapitalismem v podobě fašismu odporné zkušenosti. Moc dobře


5

Fašisté narůstající vzájemnou nevraživost mezi Romy a ostatní populací ještě prohlubují tím, že do problémových míst vysílají své „hlídky“ a pořádají další rasistické provokace. My, komunisté, odmítáme represivní, „pogromové“ řešení problémů s národnostními menšinami. Řešení kriminality nespočívá v odsouvání Romů do velkých ghett, kde se problémy jen stupňují a neřeší, nýbrž tkví v postupném zapojení národnostních menšin do majoritní společnosti. Zlepšení nepřinesou samozvaní „bojovníci za lidská práva“ a za „práva menšin“, kteří si z obhajoby Romů a přistěhovalců vytvořili zdroj obživy, od skutečného života a zájmů těchto menšin jsou zcela odtrženi a jejich „aktivity“ sahají maximálně ke kvalifikování dříve běžného termínu „cikán“ jako „projevu rasismu“. Naším úkolem je neustále poukazovat na historické zkušenosti s fašistickými režimy a odhalovat hlubokou demagogii, nevědeckost a reakčnost jejich ideologie a také vinu kapitalistického systému na národnostních problémech a konfliktech. Ten není schopen ani ochoten je řešit. Je třeba radikálně vystoupit proti fašistům, neomezovat se jen na prohlášení. Mezi fašisty a jejich sympatizanty je mnoho dezorientovaných sociálně citlivých lidí, kterým musíme jasně vysvětlit podstatu fašistické demagogie, nahrazující třídní boj „společným“ bojem „za rasu“ či národ. Jsme si vědomi toho, že fašismus je jen odvrácenou stranou kapitalismu. Důsledný boj proti fašismu je zároveň bojem proti kapitalismu – fašismus je zákonitou reakcí kapitalismu na sílící revoluční hnutí. Svaz mladých komunistů Československa fašismus odmítá jako nejreakčnější ideologii, jež otupuje třídní vědomí proletariátu a přivádí proletariát k aktivnímu boji proti jeho vlastním zájmům. Důrazně odmítá pokusy o ztotožňování fašismu s komunistickým hnutím a vyzývá všechny pokrokové organizace ke spolupráci na porážce této ideologie. Fašismus není názor, ale zločin! Přijato I. sjezdem Svazu mladých komunistů Československa 5. 7. 2010

Antifašismus - povinnost nás všech Poslední dobou narážím stále častěji na zmínky o aktivitách různých fašistických a nacistických organizací. Je vidět, že fašisté nejsou opravdu nic víc než banda hájící zájmy nejreakčnějšího kapitálu. S příchodem krize začaly stoupat jejich aktivity. Že by fašistům šlo o tisíce lidí vyhozených z práce? To těžko. Je to jen jejich lákavá rétorika. Stejně tak jako název jejich strany - Dělnické strany. Název snad vzbuzuje pocit, že to bude strana hájící zájmy pracujících... Ale kdepak, hájí snad jen zájmy velkokapitalistů, když se svými činnostmi snaží vyřadit ze společnosti síly, které skutečně hájí zájmy pracujících (komunisté). Stejně směšné je i vyjádření předsedy Dělnické strany Tomáše Vandase, že s neonacisty nemá DS nic společeného. Přitom sám bývalý člen DS, Ladislav Malý, před několika dny potvrdil, že DS má vazby na Autonomní nacionalisty a Národní odpor, a to už více než rok. Navíc se na kandidátce DS objevily osoby, které jsou prokazatelně spojené s neonacisty (např. Pavel Petrů, Jan Vrabec, Milan Hroch - všichni jsou prokazatelně aktivisté Národního odporu), navíc symbolika DS se nápadně podobá symbolice NSDAP. Slova předsedy DS se tedy rovnají asi tomuto: „My nejsme neonacisté. Sieg Heil!" Stejně tak padají jejich řeči, že jim jde o to, aby naše země byla svobodná. Kde byli, když se v Lidicích uctila památka skutečných

6


vlastenců, kteří bojovali za skutečnou svobodu? Ani jeden „vlastenec" se nikdy nepřišel poklonit jejich památce... Čtveřice neonacistů naházela do domku obývaného Romy ve Vítkově několik Molotovových koktejlů, přičemž dvouletá holčička utrpěla vážné popáleniny. Jeden z útočníků prokazatelně financoval DS, navíc při zatýkání žhářů u nich policisté nalezli materiály propagující rasovou nesnášenlivost a národní socialismus. V jedné nacionalistické písni od Orlíku se zpívá: „Bílý jezdec jede tmou, bílej meč má nad Fašistické řešení rasové otázky v praxi hlavou, jede cvalem s touhou svou, jede smutnou Evropou"... Máte snad pocit, že by lidé na ulicích byli smutní z toho, že tu jsou cizinci jiné barvy kůže? No to snad ne. Ty stovky lidí nakupujících u Vietnamců oblečení a chodících k Číňanům na jídlo... Další píseň (Proti všem od Agrese 95): „O kus dál podlehlo mladé děvče, kvůli koruně pod cikánským nožem"... Toto je velký problém,vztahy mezi Romy a bílými. Ale řešit tyto problémy tak, že se všechny „černý držky" budou mlátit na potkání, tak to těžko. Tím se problém nevyřeší, jen více rozdmýchá. Tento problém je potřeba řešit TŘÍDNĚ a NE RASOVĚ (integrace Romů do společnosti a ne jejich odsouvání do ghett a následné pořádání pogromů, tak jako tomu bylo v Janově). „Vietnamci sou líní, dělat se jim nechce...", zpívá se v té samé písni. Tak to si dovolím poznamenat, že toto je nehorázná lež. Podle mě mají Vietnamci větší chuť do práce než většina „ochránců národa před žlutou špínou". Jen u nás v Kolíně je mnoho vietnamských obchodů, nejen s oblečením, ale i se zeleninou a ovocem... Kolik takových obchodů vlastní neonacisté? Asi žádný... Snad jen internetový obchod s věcmi, které propagují jejich ideje. Je potřeba dát všem příznivcům národního socialismu najevo, že je tu nechceme. Nejen my jako komunisté, ale jako všichni slušní lidé. Před více než 60 lety statisíce bojovníků proti fašismu, ať už na Západě, nebo Východě, pokládaly své životy za to, aby jejich děti a děti jejich dětí a další generace nikdy nepoznaly, co to je nadvláda hákového kříže. S jakým pocitem pak máme jít v květnových dnech uctít jejich památku? S pocitem, že zemřeli zbytečně? Je povinností nás všech uctít jejich památku, a stejně jako oni se fašismu postavit. Oni se mu postavili s puškami a samopaly v ruce. My máme jiné zbraně. Někteří poukazují, že zákaz Dělnické strany nic neznamená, že ještě ten den vznikne nová strana. Ale to jsou jen řeči. I sebemenší krok, který pomůže ztížit fašistům jejich postup, je svým způsobem vítězství. Je potřeba dát najevo jakkoliv, že je tu nechceme. Nejen zákazy, ale i svojí činností. Neustálým poukazováním na jejich zločiny včerejška i dneška, zviditelňováním nutnosti řešit rasové problémy třídně a ne pěstí, poukazovat na nesmyslnost ideologie, kterou se řídí bandy zamindrákovaných holých hlav, které si potřebují něco dokázat tímhle způsobem. To jsou naše zbraně. Nedávno jsme oslavili výročí Slovenského národního povstání, brzy budeme slavit 65. výročí konce 2. světové války. Nezapomeňme,co tyto dvě věci znamenají pro celý svět... Stop fašismu! Stop rasismu! Antifašisté, aktivizujte se! Libor Liebermann


23

počkal na to, až pamětníci vymřou. V 90. letech se také buržoazii povedlo zmanipulovat českou veřejnost natolik, že uvěřila žvástům o tom, že restaurující se kapitalismus je lepší nežli socialismus. V posledních letech však režim jde drze dál. Když se mu povedlo postavit kapitalismus v myslích většiny lidí na vyšší úroveň před socialismus, pokouší se nyní postavit na vyšší úroveň před socialismus i fašismus. Pamětníků ubývá a režim začíná pomalu vnucovat lidem názor, že komunismus je horší nežli fašismus. To je základní bod fašizace společnosti. Nová pravicová, protilidová vláda Petra Nečase, už plánuje rozsáhlou fašizaci společnosti v našem státě. Zapomíná se na zločiny nacismu v Československu během 2. světové války, naopak se očerňují 50. léta, která jsou líčena jako doba tvrdé totality. Přitom se vůbec nehledí na situaci, ve které Československo po 2. světové válce, vzhledem k západnímu imperialismu, bylo. Další a další falzifikace historických událostí jsou nedílnou součástí vyzdvihování fašismu nad komunismus. Trapné a nesmyslné útoky na jednu z největších osobností v novodobých dějinách, J. V. Stalina, jsou součástí, falzifikace dějin, která nahrává fašizaci společnosti. Osobnost, která dokázala fašismus srazit na kolena, tato osobnost je dnes logicky pomlouvána a líčena jako nejhorší osobnost v dějinách lidstva. O německému nacistickému diktátorovi Adolfu Hitlerovi se již tolik nemluví, jako o J. V. Stalinovi, který je již dávno postaven na horší pozici, nežli Adolf Hitler. Falzifikace dějin, která je vnucována veřejnosti, velmi pomáhá fašizovat společnost. Třetí účel fašizace společnosti je ten, že kapitalismus nehovoří o fašismu jako o svém dvojčeti, ale jako o svém nepříteli. Dává to však logiku. Kapitalismus si je vědom, že krize, které vyvolává jeho podstata, se budou objevovat a mohou časem dospět k pádu kapitalistického řádu. Proto kapitalismus potřebuje vytvořit dvojče, které na oko postaví proti sobě. Tím je fašismus. Již v 30. letech minulého století se fašismus dostal k moci právě díky tomu, že se stavěl do nepřátelské pozice ke kapitalismu. Ihned po jeho nástupu se však ukázalo, že fašismus není nic jiného než pouze pozměněná forma kapitalismu. O něco podobného se kapitalismus pokouší i nyní. Do veřejnosti je vnesen názor, že fašismus je nepřítel současného režimu. Protože, až vzroste nespokojenost lidí, budou hledat odpůrce režimu a proto se kapitalismus snaží, aby lidé šli k fašismu s tím, že odstraní současný systém. Ve skutečnosti to však povede pouze ke změnění formy kapitalismu na fašistickou, která je pro celé lidstvo nebezpečná, jak se ukázalo v 2. světové válce. Buržoazie tuší, že může přijít pád kapitalismu a proto se snaží zachovat vedoucí pozici ve formě fašismu a tím zároveň zabránit návratu lidové demokracie, návratu socialismu. Pro kapitalismus byl vždy přijatelnější fašismus než komunismus, dokonce pro kapitalismus je fašismus jediná možná záchrana před zhroucením. Nacistické a fašistické vlády se nejvíce zaměřily na vyvražďování komunistů a dalších pokrokově smýšlejících lidí, kteří byli nespokojeni s kapitalismem a odhalili, že fašismus je jen pokračování kapitalismu. Takto velmi jednoduše vypadá fašizace společnosti. Je to proces velmi složitý, je to zbraň zločinného kapitalistického systému v celém světě. Fašizace společnosti se však nejvíce projevuje ve východní Evropě. V západní Evropě se politicky angažovaná mládež většinou hlásí k levicovému hnutí. Ve střední a východní Evropě je bohužel situace opačná. V postkomunistických státech se společnost fašizuje a je v ní budována antikomunistická nenávist. V České republice se rozsáhlá fašizace společnosti teprve ukáže a měli bychom se na to připravit. Ale země jako Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Ukrajina a už i Rusko jsou zasažené hlubokou fašizací společnosti a budováním antikomunistické nenávisti. V Polsku tomu nahrává i zdejší síla římskokatolické církve, která byla vždy v rukou utlačovatelských režimů, ať ve

22


O současné fašizaci společnosti Od pádu světové socialistické soustavy v roce 1989 se v naší republice, ale i v jiných bývalých lidových republikách, kde se v 90. letech restauroval kapitalismus, začaly objevovat rasistické, pravicově extremistické názorové skupiny lidí. Po pádu socialismu se začala společnost velmi pomalu, postupně, ale jistě fašizovat. V posledních letech je fašizace společnosti v naší republice velmi viditelná a každý levicově a antifašisN Á S L E D U J SVÉHO ticky orientovaný člověk musí vidět, že současný režim dává úmyslně fašistickým skupinám a stranám hodně prostoru ke VŮDCE své činnosti a propagaci. Když si toho všimne člověk pouze antifašistických názorů, správně nepochopí, proč současný režim umožňuje fašismu místo ve společnosti. Pouze komunisté správně chápou, proč kapitalismus podporuje fašismus. Pouze marxistické pojetí dějin a Leninovo pojetí imperialismu nám ukazuje skutečný důvod, proč kapitalismus podporoval, podporuje a bude podporovat fašismus. V 90. letech se restauroval kapitalismus. Současný režim v bývalých lidových republikách se hodně bál a bojí, že si lidé vzpomenou na doby, kdy bylo lépe. Že si lidé uvědomí, co se ve skutečnosti před dvaceti lety stalo. Proto se v těchto republikách klade velký důraz na propagaci antikomunismu v sdělovacích prostředcích a ve společnosti. S antikomunismem je nepochybně spojena fašizace společnosti. Co je cílem fašizace společnosti? Hlavní cíl je ten, aby byl fašismus připraven k nahrazení buržoazně demokratického kapitalismu v období těžké kapitalistické krize. To však není jediný cíl fašizace společnosti a skrývá se za tím spousta dalších nekalých úmyslů kapitalismu v procesu fašizace společnosti. Fašizace společnosti používá kapitalismus především k těmto dalším účelům: 1. K odpoutání pozornosti od skutečného viníka hospodářských, ekonomických a společenských krizí. 2. K postupnému očišťování fašismu a k postupnému hanobení komunismu, aby byl vnucen názor, že komunismus je daleko horší, než-li fašismus. Je tedy zároveň s fašizováním společnosti šířena i antikomunistická nenávist. 3. Postavit fašismus proti současnému systému, aby v případě zhroucení systému mohl nastoupit fašismus. Zkrátka, pokračování kapitalismu v nové podobě. První účel fašizace společnosti používá kapitalismus v dobách, kdy se ocitá v krizích. Jakákoliv krize je pro kapitalismus nebezpečí, protože poukazuje na jeho obrovské a neodstranitelné nedostatky. Proto v dobách krizí má kapitalismus pouze jednu možnost: odpoutat pozornost. K tomu využije fašizaci společnosti. V dobách hospodářské krize kapitalismus prostřednictvím fašizace společnosti odpoutává od sebe pozornost a terčem a viníkem všech problémů se stávají sociální skupiny lidí, které se nedokáží bránit a jsou v menšině. V současné době to jsou Romové, bezdomovci, nezaměstnaní. Veřejnost uvěří, že příčina krize se skrývá v těchto lidech, a to výrazně podpoří fašizaci. To navíc kapitalismu pomáhá rozdělit a znepřátelit proletariát, rozdělit ho na dva nepřátelské tábory a učinit z většiny společnosti nevzdělaný a neškodný mechanismus v rukou kapitalismu. Druhý účel fašizace společnosti: Už dvacet let současný režim očišťuje nacistickou minulost a naopak očerňuje a hanobí socialistickou minulost a komunistické myšlenky. V 90. letech se však tento proces tolik nerozšířil. Proč? Protože žilo ještě mnoho pamětníků a buržoazní režim


7

Hnědé klima ve vzduchu Z projevu předsedy SMKČ s. Lukáše Kollarčíka na 20. setkání v Dubňanech 21. 8. 2010 Za pár dní si připomeneme 65. výročí SNP, povstání velké části Slováků proti klerofašistickému režimu, na stranu spojenců, za pokračování československého státu, postaveného na jiných než buržoazních základech. Mějme v paměti tuto výraznou událost, kterou započala národně demokratická revoluce našich národů. Mějme ji na paměti proto, že se od té doby naše národy ruku v ruce ještě intenzivněji začaly vypořádávat s fašismem. Mějme ji na paměti proto, že dnes klepe fašismus na dveře. Je rafinovaný a bere na sebe jiné podoby než v minulosti. Za přívětivou intelektuálskou tváří a bílým límečkem, se skrývá válka, smrt a genocida. Fašismus postupuje vždy ruku v ruce s antikomunismem; čím vypjatější antikomunismus bývá, tím nejistější je buržoazie a o to víc se uchyluje do hnědého hávu. Čeho jiného než fašizace jsme svědky dnes. Ultrapravicová vláda ČR se chystá plošně porušovat základní lidská práva, velebí vrahy a teroristy, jejichž pohřby navštěvuje, chce zakázat jedinou protisystémovou stranu - KSČM, hodlá uznat činnost sabotérů, špionů, agentů, diverzantů a vrahů jako tzv. třetí odboj a postavit ho naroveň protinacistickému. Vláda pokračuje ve snaze umístit na území ČR základnu amerického imperialismu, poradcem premiéra je klerofašista, pražská ODS chystá na okraji Prahy koncentrační tábor pro bezdomovce. Říkám si, co se ještě musí stát, abychom pozvedli hlas? Co se ještě musí stát, abychom začali budit zmíněného obra? Co ještě si necháme líbit s blahosklonným mlčením? Copak si neuvědomujeme, že budou-li nás chtít zakázat či dokonce zavřít, učiní tak bez ohledu na naše mlčení? Cítím v ovzduší hnědé klima tzv. druhé republiky, blíží se, ještě není úplně přítomno. Přestaňme se tedy bát a omlouvat, zvedněme hlas i hlavu, nemáme se za co stydět! Věřím, že příští rok neuslyším kolem sebe stížnosti, ale uvidím bojovnou náladu a odhodlání. S odkazem našich slavných předků,v myslích a srdcích, s odkazem hrdinů SNP a protifašistického odboje, zvítězíme!

Podpoř náckovské vrahy aneb nacionalistická internacionální solidarita Před několika dny jsem poctil svou návštěvou český náckovský server odpor.org. Zaujal mě nadpis článku „Ruští nacionalisté z bojové skupiny SPAS“. Po kliknutí se zobrazí popisek a jména ruských nácků, adresa vězení a u některých i informace, koho zavraždili a výše trestu.Tomu všemu vévodí žádost o zaslání dopisů a pohlednic vyjadřujících solidaritu. Tak konečně i řadoví čeští náckové dostali možnost podpořit své ruské vzory v boji za bílou Evropu. Je všeobecně známo, že v Rusku a postsovět-

8


ských republikách všeobecně dosahují střety mezi nácky a antifašisty daleko větší tvrdosti než tady, v ex-Československu. Vraždy nejsou výjimkou, k brutálním útokům motivovaným rasově nebo politicky dochází prakticky každodenně, na serveru youtube lze snadno dohledat videa o ruských náccích, záběry zachytávající jejich výcvik jak např. v boxu, ale třeba i záběry hajlujících nácků se zbraněmi v rukou, okolo nich vlajky s hákovými kříži a vlajky tzv. „Slovanského svazu“. Jak paradoxní, Adolf Hitler by jistě jejich nadšení pro „Ruskou zemi pro Rusy“ nesdílel... Drang nach Osten... Videa zachycující brutální napadání občanů zakavkazských republik, „tudíž nebílých“, jsou samozřejmostí. Proti tomu jsou nějaké poliční střety českých nácků a anarchistů jen pohoda, málokdy se stane něco většího než přeražení nosu nebo zlomení pár žeber. Chci jen v čtenáři tohoto článku vyvolat zamyšlení nad tím, koho ona uvedená výzva podporuje. Lidi, kteří bez hnutí brvy zmrzačí nebo zabijí člověka jiné barvy kůže? Lidi, pro které je barva kůže vším, a charakter ničím? Lidi, kteří pokračují ve stopách největších masových vrahů a zločinců 20. století jako byli Hitler, Himmler, Mengele, Bandera a jiní fašističtí blázni? Takoví lidé si nezaslouží podporu, nýbrž jen hluboké opovržení... Libor Liebermann

O Sudetoněmeckém landsmanšaftu a jeho revanšismu Dnes, sedmdesát dva let od mnichovské zrady a šedesát pět let od konce druhé světové války, neustávají snahy sudetských Němců po revanši, po anulování tzv. Benešových dekretů alespoň v té míře, aby jim byl navrácen majetek, jenž jim byl na základě rozhodnutí prezidenta Československé republiky a dodatečné ratifikace Prozatímním Národním shromážděním odebrán. Hlavním představitelem a zástupcem „obětí této křivdy a bezpráví" je Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband), které bylo založeno již zkraje 50. let. V současné době je jeho členy údajně cca 250 tisíc Sudetských Němců a předsedou německý europoslanec za Křesťansko-sociální unii (CSU) Bernd Posselt. Velmi zajímavý je rozhovor uveřejněný v Lidových novinách 17. července tohoto roku. B. Posselt v něm mj. říká: „…nejsme dva národy, jsme jeden národ. Jsme ‚Böhmen', což se bohužel jen těžko překládá do češtiny. Jsme si příbuzní, jsme jako bratranci a sestřenice, máme stejnou povahu, byli jsme spolu staletí, jen mluvíme různými jazyky. Češi nikdy neporozumí sami sobě, když nebudou mít sudetské Němce, a sudetští Němci nebudou rozumět, kým jsou, když nebudou mít Čechy." S tímto názorem lze do jisté míry souhlasit, neboť z marxistického hlediska mohou být jedním národem i skupiny lidí, které nemají stejný původ, ale které se zároveň po určité dějinné údobí vyvíjely společně, na jednom území a postupně splývaly v jediný, poměrně homogenní útvar. Příkladem mohou být Francouzi či právě Němci. Každou skutečnost ale musíme posuzovat také ve svých specifických podmínkách. Němci se na českém území začali usidlovat již ve 13. století. Z hlediska společenského postavení stáli poměrně vysoko, což - přiznejme si - bylo v prvé řadě jejich vlastní zásluhou. Přítomnost německého živlu v českém státě byla tedy velmi dlouhá, přesto však zachovávali své zvyky, tradice a především jazyk, a nesplynuli tedy s většinovou českou společností, což mělo na druhou stranu i své objektivní příčiny (ostrakizaci feudální společnosti). Jistě nezanedbatelnou úlohu měla i dlouhá nadvláda německých Habsburků, potlačování češství, českého národního vědomí,


21

současné rádobydemokracii, v té době bylo vše v pořádku a nyní jsou vládnoucí elity překvapeny, že neonacisté útočí na jiné rasy, národnosti a koneckonců občas i na ně samotné (jedni z nejaktivnějších mediálně známých pravičáků a antikomunistů jsou totiž např. Bílá a Dejdar oba romského původu, Töpfer židovského původu ad.). Jenže nyní už chtějí fašisté oslovit širší spektrum a využívají k tomu mezi obyvatelstvem rozšířený latentní rasismus k „cikánům" a rovněž populistické fráze proti režimu po r.1989. Jenže vrcholným stádiem kapitalismu je imperialismus (v současné době nazýván kapitalistickými médii globalizace) a jedním z vyhrocených forem imperialismu je fašismus. Kdo chce bojovat proti fašismu, nemůže mlčet o kapitalismu a dělat to bez komunistů a naopak, kdo chce bojovat proti komunismu, nedělá to nikdy bez fašistů. Pokud se společnost a ekonomika dostává do krize a vykořisťovatelé se obávají revoluce, volí dvě řešení, buď k moci pustí sociální demokraty, kteří situaci na určitou dobu stabilizují a tím lidi uklidní nebo k moci pustí fašisty, kteří lidem ústa zavřou a opozici zlikvidují. Jediná skutečná demokracie tj. vláda lidu, tak aby byli všichni odměňováni za svou práci spravedlivě, bylo odstraněno vykořisťování, byl odstraněn rasismus, diskriminace národností, pohlaví apod. je možná jedině s komunisty. ARi Některé další ze žhářských útoků fašistů na obydlí romských rodin 11. 7. 1994 - v Jablonci nad Nisou-Zeleném údolí zaútočila skupinka skinheadů zápalnými lahvemi na byt romské rodiny. Matka s dvanáctiletou dcerou utrpěly těžké popáleniny. 4. 2. 1996 - v Krnově na Bruntálsku vhodila čtveřice fašistů okny zápalné láhve do dvou přízemních bytů. Další útok následoval 16. 2. 1996. Z obou útoků bylo obviněno šest fašistů, pouze jeden z nich však byl odsouzen tři roky nepodmíněně. 17. 1. 1998 - v Krnově na Bruntálsku (opět) hodila skupina fašistů zápalnou láhev do přízemního bytu romské rodiny. Dva lidé zraněni z toho žena (48 let) utrpěla těžké popáleniny II. a III. stupně. Policie obvinila tří místní fašisty, opět pouze jeden dostal 2 roky vězení. 28. 2. 1998 - v Krnově hodili fašisté do okna přízemního bytu Romů zápalnou láhev. 19. 10. 1998 - v Ostravě-Mariánských Horách zaútočil fašista zápalnou láhví na byt romské rodiny. 12. 6. 1999 - v Plavech na Jablonecku zapálili fašisté zápalnými lahvemi obydlí Romů. 24. 7. 2002 - v Karviné-Hranicích vhodili dvě zápalné láhve tři fašisté do domu Romů. 30. 6. 2007 - ve Vrbně pod Pradědem fašisté hodili zápalnou láhev do domku romské rodiny. 21. 9. 2008 - v Bruntále hodili fašisté zápalnou láhev do bytu romské rodiny.

20


Rasisté se snažili upálit romskou rodinu v domě O víkendu z 18. na 19. 4. 2009 došlo ve Vítkově na Opavsku ke žhářskému útoku na romskou rodinu. Tento zrůdný čin byl předem naplánován a útočníci použili připravené minimálně čtyři zápalné lahve, které vhodili do domu, který poté shořel. „Byl to velmi dobře připravený, likvidační a brutální útok na rodinu, která už spala. Žháři do domku vhodili čtyři lahve. Jedna spadla do pokoje, kde spali rodiče s dětmi, a další do místnosti, kde spala babička. Ta ji uhasila vodou z nádoby," řekl romský aktivista Kumar Vishwanathan, který je ve spojení s členy rodiny. Třetí a čtvrtá láhev podle něj letěla do předsíně. Pachatelé chtěli obyvatelům domku znemožnit útěk. Otec rodiny se pokoušel oheň uhasit a snažil se načerpat vodu, která ale tekla pomalu. Rodina se proto domnívá, že pachatelé možná uzavřeli přívod vody do domu, ventil byl totiž u vchodu. Vzhledem ke všem skutečnostem by mohlo jít o likvidační útok ze strany neonacistů, tomu například nasvědčuje skutečnost, že na pondělí 20. 4. připadlo výročí narození nacistické ikony a masového vraha A. Hitlera. Rasistické povaze útoku svědčí i fakt, že v několika posledních měsících v nedalekém Moravském Berouně vyšetřovala policie hned dva útoky s podobným průběhem, i když při nich nebyl naštěstí nikdo zraněn. Ani v jednom případě se však policistům nepodařilo pachatele odhalit. Při rasistickém útoku ve Vítkově utrpěli popáleniny tři lidé, nejrozsáhlejší popáleniny má dvouleté děvčátko, které v ostravské fakultní nemocnici stále bojuje o život, protože utrpělo popáleniny na více než 80% těla a navíc došlo k nadýchání zplodinami hoření. Vážné popáleniny utrpěla i její 27letá matka a 33letý muž. Matka dovlekla dítě do místní léčebny dlouhodobě nemocných, jejíž personál zalarmoval těsně před půlnocí hasiče i záchranku. Je přitom jednoznačné, že existuje souvislost mezi politickou aktivizací fašistů a přímým násilím vůči obyvatelům. Ať už se týká násilných demonstrací v Litvínově či rasově motivovaných žhářských i fyzických útoků neonacistů a dalších pravičáků. Na rostoucí fašizaci české společnosti jsme přitom již dávno upozorňovali. Zrůdné následky zrůdné ideologie přitom mají na svědomí nejen samotní neonacisté, ale i nynější vládnoucí garnitura. Současná fašistická scéna totiž vytvořila podhoubí a vyrostla na toleranci ze strany kapitalistických mocenských i policejních struktur. Akce neregistrovaných sdružení fašistů (Autonomní nacionalisté, Národní odpor ad.) jsou, včetně praporů, tolerovány, zatímco symboly protiústavně zrušeného Komunistického svazu mládeže jsou perzekuovány a jejich nositelé občas dokonce zatýkáni. Zatímco KSM byla ministerstvem vnitra zrušena registrace kvůli názorům, rasistická, fašistická a nacistická uskupení jsou chráněna i přes násilné protizákonné činy. Po zmíněném útoku se ze strany pravičáků najednou objevují fráze odsuzující útok a rasismus, ale přitom fašounské bojůvky vyrostly na heslech boje proti komunismu, a proto byli vládní mocí podporováni a mladí konzervativci měli zejm. ve své antikomunistické hysterii mnohdy velmi podobné názory s bonheady. Ano, původně se fašistické strany, sdružení a skupiny zejména navenek defilovaly bojem proti komunistům a levičákům vůbec a nikoliv bojem proti


9

ale i silný třídní útlak. Traumatem byla i násilná rekatolizace. Němci žijící na českém území se rovněž stavěli proti vzniku samostatného československého státu a aktivně usilovali o odtržení. Už tak nepříliš uspokojivý stav se začal prudce zhoršovat s nástupem nacismu v Německu. Hitlerovy zájmy v Československu hájila Henleinova Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei), které se dokonce podařilo roku 1935 zvítězit ve volbách. Události, jež následovaly, snad netřeba popisovat. Německý nacionalismus a šovinismus zcela obnažil rozkol mezi Němci a Čechy a vyostřil na nejvyšší míru vzájemné vztahy. Konkrétní historická skutečnost tak vyvrací Posseltovu tezi o jediném národě. Tzv. Benešovy dekrety, odsun Němců a zabavení jejich majetku je nezbytně nutné posuzovat v tehdejších souvislostech, očima lidí, kteří se po dlouhých šesti letech války konečně mohli nadechnout. Nesmíme přenášet současné vzorce a normy na události již minulé. Zhodnotíme-li však nespravedlnosti a zločiny spáchané Němci na Češích a naopak, jsou to Němci, kdo se mají omlouvat, ne my! I proto odmítáme jakékoli pokusy o zpochybňování Benešových dekretů a programové teze Sudetoněmeckého landsmanšaftu, mezi nimiž můžeme nalézt následující: „Prosazujeme právní nárok na ztracenou domovinu a náhradu zkonfiskovaného sudetského majetku." Podle údajů ze začátku tohoto roku žije v České republice 13 540 osob hlásících se k německé národnosti. I oni jsou důkazem, že poklidné vzájemné soužití je možné bez pochybné organizace, jež je financována německou spolkovou vládou k prosazování jejích mocenských zájmů namířených proti zájmům českého státu a českého lidu! Ladislav Zemánek

Levice nebo pravice? Pohled na fašismus bez slupky... Občas procházím internetová diskuzní fóra týkající se fašistů. Velmi často zde antikomunisté tvrdě označují fašismus za levici. Jednou jsem dokonce četl toto: „Socialismus ve více zemích (internacionální) nazýváme komunismus, v jedné zemi pak nacionální socialismus - fašismus.“ Nehledě na to, že socialismus NENÍ komunismus, do očí bijící je skutečnost, že i národní socialismus měl svoji „Internacionálu“ v podobě osy Berlín-Řím-Tokio. Podívejme se, co pravičáky k tomuto tvrzení vede, jaké argumenty používají, a pojďme se společně podívat, jak to vlastně je. Argument číslo 1: Fašisté, stejně jako komunisté, upřednostňují zásahy státu do ekonomiky, a to dělá jen levice, pravice nechá působit trh a stát působí jen v případě krize, kdy jsou potřeba sanace(mezi námi - sanace je jen přesun peněz od zaměstnanců k jejich vlastníkům, kteří nechtějí platit z té nadhodnoty, která jim už tak připadne). Můj protiargument: Působení pracky trhu upřednostňuje liberální pravice. Ta neliberální, totalitní, upřednostňuje zásahy státu do ekonomiky ve prospěch vlastníků výrobních prostředků - kapitalistů, a to nejen v krizi, ale vždy (také jako pokus krizím zamezit - protože krize kapitalismu dává šanci komunistům - ale někdy i právě těm fašistům). Obvykle jsou zásahy prováděny ve prospěch zbrojního průmyslu - proč, si odpovězte sami. A tu je pěkné srovnání - „rudý“ socialismus znamená - stát vlastní, stát přikazuje. Za fašistů to vypadalo takhle - firmy v soukromém vlastnictví, většinou fašistických pohlavárů (samozřejmě, že ne všechny), a stát jim zadával výrobu. Důležité je, kam plyne zisk… To si taky odhadněte sami... A kde končí zisk, to určuje pravicovost(reakčnost) nebo levicovost (progresivitu) režimu... Argument číslo 2: Čím více státu, tím více doleva. Čím méně státu, tím doprava. Fašismus jsou státní zásahy, tak je to levice. Můj protiargument: A co anarchisté? Ti stát odmítají úplně...

10



Tak jsou ultrapravičáci? To asi velmi těžko... I když jsem kdysi viděl tabulku, kde byl opravdu anarchismus označen za pravicovější než liberalismus, a fašismus byl samozřejmě hned u komunismu na levé části.... A když jsme u těch anarchistů, koneckonců i komunisté usilují o bezstátní společnost...Takže socialismus bude ultralevicový (je tam silný stát), a komunismus ultrapravicový (žádný stát?). No to snad ne! Ukažte mi jednoho člověka, který to tak opravdu myslí... Argument číslo 3: Kapitalismus - to je jen volná soutěž, nic jiného, každý kapitalista hraje fér. Nemá co dělat s fašismem.Volná soutěž - pravicovost, státní vlivy - levicovost. Můj protiargument: Dříve, za doby utváření kapitalismu tomu tak mohlo být, ale spolu s utvářením velkopodniků, nádnárodních koncernů, korporací a monopolů a jejich zcela přirozeným pronikáním do státní moci se zcela logicky nabízí možnost využití státu proti konkurenci... Často se tak děje třeba pod záminkou rasové čistky a arizace majetku židů (nebo prostě jiných nevyhovujících lidí, záleží na konkrétní podobě režimu)... Nebo tomu tak není, co? Argument číslo 4: Fašismus, stejně jako komunismus, mají sociální myšlenky, oba navrhují podporovat dělnictvo na úkor zisků kapitalistů. Můj protiargument: Fašisté totiž moc dobře pochopili, na rozdíl od liberálů, že NEJLEPŠÍ způsob, jak se ochránit před komunisty, je odstranit bídu dělníků a dát jim pocit, že je režim nenechá padnout na kolena, jako to udělal ten neoliberální. Budou mít pocit větší spravedlnosti... Ačkoli ta zůstane stejná jako v liberalismu, ba ještě horší, protože tohle je klamství. Fašismus prostě sebere část zisku buržoazii, a věnuje ho proletariátu. Ale ne v zájmu vytvoření spravedlivé společnosti, ale prostě jen proto, aby proletariát umlčel! A aby třídní společnost mohla pokračovat, nerušena „strašidlem komunismu“... Verdikt: Fašismus rozhodně není levicový ve své podstatě. Bere sice na sebe silné prvky levicovosti (i antikapitalismu), ale ty nevycházejí z jeho podstaty. Ve skutečnosti naopak udržuje třídní společnost a zabraňuje, aby se vytvořila společnost skutečně levicová, beztřídní.... Libor Liebermann

Neutrální antifašismus neexistuje Nemůžu jinak než položit jednu otázku: proč oficiální levice, jako je třeba KSČM, začala významně varovat před neonacismem ve chvíli, kdy represivní moc státu zatýká příslušníky tohoto hnutí, ve chvíli, kdy stát usiluje o zákaz Dělnické strany a ideologové mluví o neona-

19

pomíná časy, kdy se vše dobré i špatné vykonávalo ve jménu Boha a krále. Pomyslnou „třešničkou na dortu“ bylo vyhlášení dne smutku u nás, v České republice, který bychom vlastně mohli mít permanentně, protože k lidským tragédiím, mnohdy ještě větším, dochází den co den. Bohužel. Kolem katyňského masakru panuje příliš mnoho pochybností. Neměla by se ona osudová náhoda, k níž před několika dny došlo, stát důvodem k zamyšlení a opravdu nestrannému přezkoumání událostí ze druhé světové války? Nebo se Katyň stala dalším z dogmat, o nichž se nediskutuje? Ladislav Zemánek

Lidice a továrník Pála 10. červen se zapsal do našich dějin nesmazatelně jako den, kdy byly Lidice vymazány ze světa. Tohoto dne vzpomínáme, pokládáme květiny, řečníme, že už nikdy. Nechceme zapomenout ani odpustit. Jsou však tací, kteří by chtěli rehabilitovat zrádce, udavače a kolaboranty a vydávají pseudohistorické slátaniny typu „Prokletí továrníka Pály". Dne 3. 6. 1942, šest dní po atentátu na Heydricha, předal Jaroslav Pála, továrník a starosta Slaného (v l. 1940-44) četnickému strážmistru F. Vybíralovi soukromý dopis, který byl určen jeho Přestavitelé města Slaného zaměstnankyni, devatenáctileté Anně Maruščákové. u hrobu kolaboranta Pály Vybíral je donucen předat dopis kladenskému gestapu a to zatýká autora dopisu třiadvacetiletého V. Říhu. Nacisté pak na základě jedné zmínky ve výpovědi vyhladí Lidice. Drahá Aničko, promiň, že Ti píšu tak pozdě a snad mně pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan Knihu vydal J. Červenka ve svém vlastním nakladatelství GELTON. Je napsána s dojemnou snahou udavače Pálu očistit. O důvodech k jejímu vydání můžeme spekulovat. Jisté je, že vydání knihy sponzorovala firma PALABA, tedy bývalá Pálova firma, která se již roku 1993 vrátila k původnímu názvu (tehdy Baterie Slaný). Myslím si, že by nikoho nepřekvapilo, kdyby šlo jen o počátek dalšího z pokusů o zvrácení rozsudku o kolaboraci s následným navrácením majetku jako v jiných případech (Baťa, Kinský). Není to první kniha tohoto rázu, kterou revizionistický pseudohistorik Červenka vydal. Dílko „Šla s ním až na šibenici" líčí sladkobolný příběh české dívky, která se provdala za gestapáka a pak nezištně pomáhala svým krajanům. Její vlastnenectví ji přivedlo až do „západního" Německa, kde Lidice před a po zničení její miláček skončil svůj bídný život na šibenci, mimo jiné i za podíl na vyhlazení LIDIC. Nezapomeneme, neodpustíme! Lupa Alpina, Cirkus Lupus

18


Katyň, Hitler a Gorbačov Sedmého dubna tohoto roku (2010) se opět konalo shromáždění v Katyňském lese, aby si připomnělo památku více než čtyř tisíc polských důstojníků, jejichž smrt má podle dnes převládajícího názoru na svědomí sovětský Narodnyj komissariat vnutrennich děl. Vůbec poprvé se zde setkali polský i ruský premiér, který přiznal přímou Stalinovu odpovědnost za tento masakr, odmítl však jakékoli obviňování ruského národa. Dlouhou dobu svět přijímal sovětskou verzi, podle níž za hromadnými popravami stojí německý wehrmacht. Dokonce se Katyň měla stát jedním z bodů obžaloby nacistických pohlavárů během Norimberských procesů. Radikální obrat znamenal rok 1990, kdy sovětský vůdce Gorbačov prohlásil, že příkaz ke katyňskému masakru vydalo politbyro VKS(b). V oficiální zprávě mimo jiné stojí: „Sovětský svaz vyjadřuje hluboké politování nad katyňskou tragédií a prohlašuje, že je to jeden z nejtěžších zločinů stalinismu.“ Otázkou je, co tímto prohlášením Gorbačov, který již nějakou dobu účelně demontoval socialistické zřízení, vlastně sledoval a zda lze podobný výrok závazně považovat za důkaz viny či neviny, jak je tomu v tomto případě. Dva roky poté předal Boris Jelcin polskému prezidentu Walęsovi do té doby tajné dokumenty o Katyni, které se však záhy Polákům ztratily. I celé odkrytí masových hrobů vytváří dojem divadla; Hitler pozval mezinárodní komisi vedenou německým patologem Buhtzem, přičemž za iniciátory masakru führer na základě zkoumání označil sovětské židobolševiky (v jeho pojetí byl Sovětský svaz výtvorem a nástrojem židovstva k dosažení světovlády). Vše měli dosvědčit přítomní ruští kolaboranti. Jen pro úplnost, Hitler nechal hroby odkrýt v roce 1943 po porážce u Stalingradu, tedy v době, kdy se situace na východě začala pro Němce vyvíjet krajně nepříznivě, ne dřív. Naneštěstí krátce před německou kapitulací profesor Buhtz a další svědkové zmizeli. Proč? Další velký otazník visí nad již zmíněnými ztracenými dokumenty. Každý, kdo by dnes žádal odškodnění v souvislosti s Katyní, musel by předložit právě originál či kopii dokumentu předaného polskému prezidentovi ředitelem Státního archivu nově vzniklé Ruské federace Rudolfem Pichojanem, známým především svými radikálními antikomunistickými postoji. Problém nastal, když ruský ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o podvrh. Polská média však již informovala o předání zmíněných dokumentů prezidentu Walęsovi, což v zemi pochopitelně vyvolalo velké nadšení. Co se dalo dělat, Poláci je před zveřejněním museli poupravit, protože případné nezveřejnění by bezpochyby vzbudilo odpor a podezření ze strany veřejnosti. Dnes se o ničem takovém nemluví. Faktem ale zůstává, že dosud – i přes četné žádosti – nebylo nikomu žádné odškodnění přiznáno. Chyběly totiž důkazy. Vraťme se zpátky k setkání premiérů Putina a Tuska na začátku dubna tohoto roku; o tři dny později se na témže místě měly sejít další významné osobnosti z Polska i ze zahraničí, včetně potomků a pozůstalých po obětech masakru. K němu však nedošlo. V ranních hodinách v sobotu 10. dubna se zřítil polský vládní speciál Tupolev s 96 lidmi na palubě na smolenském letišti nedaleko Katyně. Cestovali v něm polský prezident s manželkou, politická i vojenská elita státu a další osoby. Nikdo nepřežil. Nezpochybňuji, že jde o tragédii, avšak množství času vyplněného nejrůznějšími reportážemi, analýzami, úvahami a komentáři je přehnané a trochu mi to při-


11

cistech jako o nebezpečí pro stát? V době, kdy oficiálním představitelům státu byly neonacistické bojůvky lhostejné a nikomu jejich násilí nevadilo, lidé z KSČM mlčeli, ale jakmile začalo mediální běsnění proti nebezpečí neonacismu a zatýkání lidí, KSČM spustila antifašistickou písničku. Nemyslím si, že by v současné době byla Dělnická strana a Národní odpor větším nebezpečím, než je existující liberálně-kapitalistický stát. Je nutné konstatovat, že žádný neutrální pojem antifašismu neexistuje. Antifašismus je prázdný pojem, který může být vyplněn velmi různorodými zvláštními obsahy. Liberální antifašismus žije ve zcela jiném symbolickém prostoru než-li radikální antifašismus. Dokonce tvrdím, že radikální kritika fašismu je neslučitelná s liberální. Fašistická ideologie vstřebala mnoho lidových motivů, jako je třeba autentická lidová touha po pospolitosti. To je však něco, co liberální pohled považuje za protofašistickou tendenci. Liberálními brýlemi je jakýkoli náznak pospolitosti viděn jako věc inherentně protofašistická, věc, která likviduje lidskou individualitu a kterou potřebují jen nevyzrálí jedinci. Proto je pro liberalismus velmi snadné smíchat fašismus s komunismem, neboť v obou ideologiích můžeme nahlédnout přítomnost autentické touhy po pospolitosti. V liberálním pojetí je důležitá dualita: kolektivismus/individualismus. Tato dualita je pak klíčovým faktorem v rozdělení politického spektra. Kolektivismus je reprezentován levicí a individualismus pravicí. Z toho samozřejmě plyne logický závěr, že fašismus je ve skutečnosti levicový směr a je tedy nesprávné jej označovat za krajní pravici. Je zajímavé, jak si tento pohled osvojily i různé národně bolševické skupiny. Naopak radikální pohled by měl říci, že na pospolitém životě není nic špatného, měl by poukázat na falešnost individualistické ideologie a konstatovat, že na fašismu je špatné to, že různé lidové motivy a fráze o velkých změnách využívá jen k tomu, aby ve skutečnosti nic měnit nemusel. Tento pohled na fašismus je inspirován Slavojem Žižkem, filosofem slovinského původu, který v knize „Nepolapitelný subjekt" říká, že fašismus je odpovědí na otázku: co všechno se musí změnit, aby se ve skutečnosti nic nezměnilo, to nejdůležitější aby se nezměnilo, aby rovina produkčních vztahů zůstala kapitalistická. Falešné na fašismu je právě to, že mluví o radikálních změnách a současně využívá lidových tužeb tak, aby se nic měnit nemuselo. Tento pohled na fašismus je však liberálnímu diskurzu zcela cizí. Dále by bylo docela zajímavé trochu prozkoumat anarchistickou kritiku fašismu a myslím, že bychom nejspíš došli k závěru, že se velmi blíží liberálnímu pojetí -- zde mám však na mysli anarchistickou kritiku, jak ji provádí ČSAF nebo česká AFA. Není vyloučeno, že jiné anarchistické skupiny si nedokážou osvojit autentický radikální pohled. Tedy, neutrální antifašismus neexistuje. Není na místě se snažit o vytvoření jakéhosi neutrálního antifašistického prostoru, který je kondenzován v hesle „Všichni proti fašismu!". Naopak je nutné se silně vyhranit vůči dominantní liberalistické ideologii, podkopat existující socio-symbolický řád. Reálnými nepřáteli nejsou ti, co sedí ve vazbě kvůli vylepování nějakých letáků, ale ti, co sedí ve vládě, v představenstvech a dozorčích radách bank a dalších korporací,

12


mediální magnáti a represivní struktury státu. A s těmito nemůže existovat žádné spojenectví. Reálným nepřítelem je konzumní životní styl, nevzdělanost, vládnoucí osudovost a s ní spojená nedůvěra lidí v sebe jakožto v subjekty. Na pořad dne bychom měli opět postavit to nejdůležitější: ZRUŠENÍ KAPITÁLU (resp. námezdní práce), VYTVOŘENÍ NOVÝCH VZTAHŮ MEZI LIDMI, SMÍŘENÍ ČLOVĚKA S PŘÍRODOU, PŘEBUTOVÁNÍ LIDSKÉHO PROŽÍVÁNÍ Z MÓDU „MÍT" DO MÓDU „BÝT" (1) , RACIONÁLNÍ PRODUKCE. To jsou věci, na které málem komunistické hnutí zapomnělo (až na jisté výjimky) s tím, jak se integrovalo do liberalistického symbolického pole a do existujícího mocenského aparátu. Další věcí by bylo: oprášit duchovní dimenzi komunismu, zbavit se mechanického materialistického pojetí, tak typického pro 19. století, a přestat vnímat společenský vývoj jako nějaký objektivní fyzikální proces; žádná objektivní logika společenského vývoje neexistuje. Viktor Černý (1) Touto věcí se zabývá Erich Fromm v knize: „Mít, nebo být?"

Fašismus a současná společnost - jak čelit problému? V současné době jsme svědky největší krize kapitalistické společnosti, která předčí i tu ze 30. let. Tak jako předtím, vládnoucí třída se snaží přenášet následky krize, kterou sama zavinila, na pracující. Ti tak mají platit za něco, co nezpůsobili. Tento proces je samozřejmě provázen stupňující se antikomunistickou agresí a šikanou vůči komunistickým silám ve společnosti. Proč? Protože komunisté, ti, jenž přímo ukazují na toho, kdo krizi zavinil, a otevřeně stojí na straně těch, kdo ji nezavinili, by mohli ve společnosti získat větší podporu, což by však mohlo být pro současný neoliberální systém doslova smrtící. Proto je nutné obrátit pohled společnosti někam jinam. Proto na scénu přichází fašismus. Co je úlohou fašistů v době krize? Jejich úlohou je odvrátit pozornost pracujících od buržoazní demokracie, má je zneužít k nastolení otevřené diktatury, lidé se mají aktivizovat proti lidem jiné pleti a levicovým silám, které jsou fašisty pokládány za původce krize. Vztek pracujících vůči buržoazii má být ukojen násilím na židovské buržoazii, která je podle fašistů špatná a může za krizi, kdežto árijská buržoazie, o nic lepší ani horší než ta židovská, stejná ve vykořisťování i stejně zodpovědná za krizi, má být ponechána u moci. Pokud je ve společnosti příliš silné volání po znárodnění, které neukojí ani vyvlastnění židovských kapitalistů, můžou fašisté pod různými záminkami vyvlastnit i maloburžoazii. Avšak znárodněný majetek nebude v moci lidu, ale řídit jej bude velkoburžoazie, napojená na fašisty. Jasný důkaz pak je v tom, že fašisté neuznávají třídní boj a berou jej jako oslabování národa, který musí být silný. A na tom nic nezmění ani to, že fašisté v ČR si dali do názvu slovo „dělnická“, ani dělnické motivy jejich letáků, které více než jasně odkazují na Hitlerovu NSDAP a poskytují tak falešnou útěchu těm, kteří věří, že fašismus je řešením. Proti fašismu můžeme bojovat dvěma způsoby: První způsob: Můžeme jít tvrdohlavě za tím, že boj proti fašistům ponese pouze naši značku a že my jsme ti jediní správní antifašisté. Ostatní antifašisty s jiným světonázorem budeme ignoro-


17

Militantní antifašismus - špatnost a extrémismus nebo společenská nutnost? Antifašistickou politiku lze rozdělit na dva často protichůdné proudy. První je takový způsob antifašistické politiky, využívající pouze právní prostředky. Tento antifašismus bývá označován jako ten správný. Jeho představitelem je především stát, různé provládní organizace, a vesměs je to politika vyznávaná lidmi od levého středu napravo. Dovolím si poznamenat, že tato „antifašistická“ politika v mnoha případech naopak fašistům nahrává. Nebo si snad myslíte, že režimní zákaz Dělnické strany fašistům uškodil? Nebo snad případ Michaely Dupové a Patrika Vondráka, dvou soudně stíhaných nácků, na které byla uvalena vazba kvůli vylepování samolepek(!!!), nacistické scéně škodí?? A není to spíše naopak? Díky tomu náckové získávají obraz mučedníků. Už jsem na to upozorňoval krátce po zákazu DS. Školní výuka dějepisu, co se týče fašismu a antifašismu, ve velké většině ztrácí význam. Přednost je dávána „zločinům komunismu“ a „čtyřicetileté krutovlády jedné strany“. Nedivme se, že dnešní mládež je taková, jaká je - s takovouto školní výchovou jiná být nemůže. „Státní“ antifašismus selhává na plné čáře. Druhý způsob antifašistické politiky je radikání, militantní antifašismus. Tuto politiku uznávají především radikální levičáci, především komunisté a anarchisté, ale i část sociálních demokratů.Znamená to strhat náckovský výlep, vytahovat jejich letáky ze schránek, kam je nácci naházeli, monitorovat aktivity místních nácků, aktivně organizovat další antifašisty, a asi nejdůležitější věc, v případě potřeby se náckům fyzicky postavit. Zde je však třeba uvědomit si, jak se jim postavit. Není třeba nácky hledat po městě a pak zjistit, že jich je dvakrát víc. Stačí, když na vás zaútočí, se jim postavit. I prohrou, pokud se jen tak nedáte, můžete náckům dát jasně najevo, že mají jít jinam… Podotýkám, že minimálně pepřový sprej by měl být samozřejmostí pro každého aktivního antifašistu. Další velmi dobrý způsob, jak se náckům fyzicky postavit, je blokování jejich akcí. Každoročně v únoru se tisíce antifašistů z mnoha zemí pokoušejí zablokovat „Smuteční pochod“ nácků v Drážďanech. Letos se to povedlo! A podívejme, kdo ten pochod zablokoval? Ti „špatní“ militantní anarchisté, komunisté, radikální antifašisté, se postavili policii i náckům a odmítli uvolnit místo pro průchod. Téměř doslova náckům pod nosem. A kde byli ti „dobří“ antifašisté? Dělali si „lidský řetěz“ 2 kilometry od místa setkání nácků! Naprosto bez ohrožení, naprosto bez jakéhokoliv účinku na pochod nácků. Byl přítomen i tehdejší český ministr Kocáb. Samozřejmě, že mezi těmi „hodnými“. A přesto, když jsme se vrátili z akce domů, česká média dělala antifašistické hrdiny z jeho a jemu podobných! Nechám na vás, jaký způsob boje si vyberete. Pro mě ty antifašistické řečičky nemají význam. Je třeba se sjednotit, organizovat, bojovat! Libor Liebermann

16


„prohlášení" vyšlo o den dříve, nežli o tomto vyšla informace na našem webu. Agresivní jedinci, kteří si, jako náckové, dávají nějaké své „ultranásilí" (o něm, zcela vše vystihuje, pojednává americký film režiséra Kubrika „Mechanický pomeranč", který předběhl svou dobu a hovoří spíš o té dnešní) se jistě podílí na ochromování radikálně antifašistického hnutí, ale teď nechci hovořit o „levé" části lumpenproletariátu - tito „lidé" nestrhávají většinu mladých antifašistů, jak potvrdila naše spolupráce se skupinou anarchistů na protestech proti pochodu nácků v Brně na 1. Máje a přímo se skupinou Antify na demonstraci proti rasismu 3. 5. na zaplněném brněnském náměstí Svobody. Problémem je jeden z hlavních pilířů rostoucí fašizace společnosti, mocenský nástroj, tolik se hodící vládnoucí buržoazii - antikomunismus. Používá ho, od vydírání svých oponentů pomocí jejich minulosti, kdy byli členy KSČ či spolupracovníky StB, přes svádění svých neúspěchů (někdy až skoro i špatného počasí) na minulý socialistický režim, až po rozbíjení protiimperialistické opozice, jak se jim to skvěle „osvědčilo" v případě iniciativy NE ZÁKLADNÁM!, kterou nakonec musela opustit jedna z nejaktivnějších a největších složek, tedy komunisté. V naší zemi je antikomunismus zaměřován, z pochopitelných důvodů, především na mládež a aby byl, jak řekl premiér České republiky, dnes již na štěstí v demisi, že „musíme ten komunismus vymazat z mozků mladých lidí". Tento primitivní antikomunismus pak vede některé patologické jedince až k brutálním útokům na komunisty a jejich příznivce. Nevěřím, že na nás zaútočila Antifa. Nevěřím, že by nějaký jenom trochu soudný člověk, vydávající se za antifašistu, mohl napadnout mladé komunisty po pietních aktech k výročí osvobození Brna od nacistů a několik dnů před náckovským pochodem. Byl to ale evidentně, dle rychlosti „prohlášení", cílený útok a někdo musel pánům, kteří nás napadli, dát echo, že odcházíme domů z „Muzejky", jinak by na nás museli čekat 5 hodin v parku. Navíc jsou tam informace evidentně pouze „z doslechu", protože jsme náš megafon za celý den použili pouze dvakrát - jednou na projev soudruha předsedy Místního výboru KSČM v Králově poli Zlatníčka a podruhé při zpěvu Internacionály na Malinovského náměstí u busty maršála SSSR Malinovského. Byl to cílený útok, ale na objednávku nějaké krysy, které vadí, že se SMKČ-KSM opět vzmáhá a nabírá nové členy. Je sice podivné, že je toto „prohlášení" je na webu Antify, ale přisuzuji to neinformovanosti, byť to mohl poslat nějaký patologický jedinec, který se skrývá v jejích řadách, protože celou věc považuji za provokaci, která má poškodit jméno naše i Antify, popřípadě se za její jméno takto schovat - dle reakcí mnohých organizací, i ze zahraničí, antifašistických, romských ad. toto „prohlášení" Antifu poškodilo. Prosím pěkně, pánové násilníci, ať jste kdokoliv, Svaz mladých komunistů Československa se projevuje radikální, ale mírumilovnou činností. To ovšem neznamená, že se neumíme bránit, především informacemi, které postupně získáváme - ozvalo se mnoho lidí, Brno je malé, pánové, a pokus o vraždu, jak bylo kvalifikováno napadení Radima, není jen tak malá věc. Vždy pamatujme, že antikomunismus, rasismus a fašismus (či nacismus) jsou tři zlé sudičky, které chodí společně a jedna se bez druhé neobejdou. Smrt fašismu ve všech jeho podobách!!! David Pazdera


13

vat nebo je rovnou napadat a vykřikovat, že jsou jen jiná odnož fašismu. Tuhle cestu si vybrala anarchistická Antifašistická akce, známá také jako Antifa nebo AFA. Anarchisté odmítají jakoukoli spolupráci a komunistické aktivisty dokonce napadají jako „rudé fašisty“. Nicméně, jaký úspěch má Antifa nyní? Má pověst drogových individuí, rváčů a bordelářů, lidé kladou rovnítko mezi ně a fašisty (mnohdy oprávněně)... Druhý způsob boje spočívá v tom, že budeme spolupracovat s antifašisty jiných světonázorů, ukážeme jim, že my, komunisté, se spolupráce nebojíme a že fašismus je právě takový nepřítel, že bez spolupráce to půjde těžko. Nicméně, potom antifašistický boj neponese pouze naši značku. Ale sjednocení antifašistických sil v jednu vlnu odporu může znamenat způsobení velkého problému fašistům. Nechám na vás, jaký způsob boje si vyberete. Já si vybírám ten druhý. V době, kdy po ulicích mašírují bandy nácků a napadají lidi, v době naprosté neschopnosti státu něco proti tomu dělat, kdy právě stát vede silnou kampaň proti komunistům, v době, kdy Dělnická strana sociální spravedlnosti má v průzkumech 2%, není možné jen mlčet. Adolf Hitler také takhle začínal. A je naší povinností nedopustit, aby se opět nějaký Hitler dostal k moci - a k tomu stačí málo abychom my, antifašisté, neudělali nic, nebo udělali moc málo. Dovolím si větu na závěr: Nácci neprošli v Drážďanech, tak proč by měli projít jinde? Libor Liebermann

Nacisté budovali na konci války EU V hotelu Mason Rouge ve Štrasburku se v dubnu 1944 tajně sešli představitelé nacistů a vlivní němečtí průmyslníci, aby naplánovali, jak si udržet vliv i po válce, o níž již v té době věděli, že je prohraná. Přestože měla schůzka zůstat navždy utajena, díky přítomnosti francouzského špiona se o ní svědectví zachovalo, agent totiž zpracoval třístránkovou zprávu „Red House". Zpráva odhalila plány hitlerovců, pracovali na vzniku evropského superstrátu, budoucí Čtvrté říši. O této události se nyní píše v nové knize Budapešťský protokol spisovatele Adama Lebora a informoval o ní britský list Daily Mirror. Na zmíněné schůzce byli kromě jiných přítomni např. zástupci firem Volkswagen, Krupp či Messerschmitt. V místnosti hotelu přítomní formulovali nový scénář pro budoucí vznik Čtvrté říše, ekonomicky silné impérium. Hlavní postavou tajného setkání byl Obengrupenfuerer SS Dr. Scheid. Oznámil přítomným, že je zřejmé, že Německo nemůže válku již vyhrát, a z toho důvodu je nutné připravit další plán, jak v budoucnu ustavit novou říši. Nařídil podnikatelům, aby navázali spojenectví a kontakty se zahraničními firmami na západě a rozvinuly dosavadní spolupráci (zejm. v USA). Významnou podmínkou ovšem při tom bylo, že tak mají učinit individuálně, nikoliv za Německo a oficiálně bez vědomí politických představitelů Třetí říše. Po konci války si následně měly vypůjčit vysoké finanční částky v zahraničí, u neutrálních států i západních členů protihitlerovské koalice. Naplňování této strategie bylo dle Leborovy knihy zřetelné krátce po válce. Nacisté utrpěli zdrcující porážku, ale moc-

14


ní bankéři a podnikatelské elity se přeměnili na „demokraty" a dále prosperovali v Západním Německu (např. firma autora uniforem SS a SA Hugo Bosse, Volkswagen ad.). Pracovali pro novou věc, vytvoření evropského superstrátu, který však nebude militarizovaný a ofenzivně naladěný. Strategie měla 3 hlavní body 1) Němečtí průmyslníci měli po svém zotavení a stabilizaci poměrů financovat novou ilegální nacistickou stranu a zejm. veškeré aktivity proti komunismu, 2) vláda měla podporovat podniky značnými částkami peněz, které by byly použity k vytvoření bezpečné základny v zahraničních státech, 3) spící agenti by monitorovali vojenský výzkum, armádu a zpravodajské služby (i v zahraničí) dokud se znovu nacisté nevrátí k moci. Zástupci německého velkokapitálu zakládali již před válkou v zahraničí tajné fondy, peníze šly přes dvě švýcarské banky za 5% poplatek. Lebor dále uvádí, že šéf nacistické propagandy Josef Goebbels jako by odhadl to, kam se bude EU ubírat: za 50let už nikdo nebude řešit, kdo v Evropě vládne. StN

Jsem proti zákazu a pro opětovné povolení Dělnické strany Ve středu 17. 2. 2010 byla rozpuštěna Dělnická strana. Spoustě z nás jistě zaplesalo to naše antifašistické srdéčko. Mně také. I když jsme všichni věděli, že je připravena záložní strana - to jest Dělnická strana sociální spravedlnosti. Euforie postupně vyprchala. Na řadu přišlo zamyšlení se nad tímto krokem režimu. Co vlastně znamená zákaz pro samotnou Dělnickou stranu? Co ztratila a co získala? Ztratila možnost prezentovat se pod hlavičkou DS, bude muset předělat letáky, vlajky, odznaky atd. To samozřejmě stojí nemálo práce a peněz. A co získala? Získala něco, co jí bohatě vynahradí to, co ztratila. Novou hlavičku má, do voleb půjde (podle vyjádření předsedy DS Vandase). Nyní to už však nebudou jen ti zlí nácci, kteří si melou něco o bílých Čechách, ale někdo, kdo je v opozici proti systému. A to takové, že je nutné ho zakazovat. Očekávám, že se v příštích týdnech či měsících uskuteční pár akcí DS, na niž si náckové dovolí vytáhnout vlajky, a za to budou policií perzekuováni. Co si více přát? Mají co chtěli, o co usilovali. Navenek budou vykřikovat - totalitní systém, ale nebudou si mezi sebou pochvalovat krok režimu? Lepší reklamu zdarma si přát nemohli. Lepší potvrzení svých slov o protirežimnosti by si sami nikdy nedokázali získat. Navíc jejich rozpuštěním se přileje benzín do ohně antikomunismu („Zakázali DS, tak ještě KSČM“ apod.) Prostě a zkrátka, na zákazu jen profitují. Jsem pro jiný způsob boje. Zákaz je „pro dobrotu na žebrotu“. Jenže na rozdíl od aktivního antifašistického odporu po vás nic nevyžaduje... Není třeba nácky zakazovat. Ani není třeba zakazovat hajlování nebo vlajky s hákovým křížem. Zákaz v podstatě je vyjádřením neschopnosti společnosti se tomuto postavit otevřeně. Jen zametá špínu pod koberec, aby jaksi nebyla vidět. Kdo z vás byl v sobotu 13. 2. v Drážďanech, možná tuší, o čem mluvím. Tisíckrát lepší než nacistickou demonstraci zakázat je udělat protiakci, nejlépe tak, aby každý fašoun měl svého antifašistu. Je třeba blokovat jejich akce, ukázat jim, že o ně nestojíme a jejich zákaz by pro nás znamenal pouze snížení k jejich vlastním praktikám. Je třeba zvednout se z gaučů a od počítačů a aktivně něco dělat. Za nejdůležitější kroky proti Dělnické straně nyní považuji tyto: 1. Obnovení Dělnické strany


15

2. Povolování všech typů akcí Dělnické strany 3. Informovanost antifašistů o výše uvedeném 4. Boj antifašistů proti pozitivní i negativní diskriminaci jakožto hlavní náplni akcí DS 5. Vytvoření jednotné antifašistické organizace, která by měla za úkol mobilizovat všechny antifašisty bez rozdílu světonázoru, za jedné jediné podmínky: tolerance k ostatním světonázorům v hnutí. Na bodě 5 se pracuje. Bude to výchozí bod k č. 3 a 4. Antifašismus až do morku kostí je k ničemu. Vrhni se mezi nácky a zbijou tě a nic tím nedokážeš. Směruj svoji aktivitu mezi potencionální odpůrce nácků a pomáhej vytvářet společnost, které nebude banda nácků lhostejná, ale která ji doslova a do písmene vypíská. Libor Liebermann

„Antifašističtí" fašisti, made in Brno Když jsme byli přede dvěma lety na akcích proti pochodům neonacistů v Halbe a Seelow, které tehdy pořádala otevřeně neonacistická NPD (Národní strana Německa), usedající po volebních úspěších v několika spolkových sněmech, pamatuji si, jak na nás s praporem KSM se srpem a kladivem reagovali ostatní účastníci shromáždění na zastavení nácků. Byli tam rodiny s dětmi, starosta, zelení se zelenými prapory s ježkem jak požírá jablko s hákovým křížem. Nám říkali, ti co se s námi dali do řeči, něco ve smyslu, že je dobře, že dorazili rovněž „tschechische Kommunisten". Spolu se skupinou ze SOLIDu, mládeže Die Linke-PDS (tehdy: Levice-Strana demokratického socialismu), jsme se připojili ke kontingentu německé „odnože" Antifašistické akce. Asi dvěma stovkám mladých členů a příznivců, v černých kapucích a černých brýlích, vévodil vepředu, na postu nejblíže asi tisícovky hololebců, Sovětský prapor a „antifáci" náckům zpívali heslo: „Prohráli jste válku, vyhrála Rudá armáda"! U nás je to ale jinak. Ve svém předchozím článku, nazvaném „Útok fašistů v Brně", jsem popsal, jak jsme byli napadeni po účasti na čtyřech pietních aktech k 64.výročí osvobození Brna 2. ukrajinským frontem Rudé armády v pondělí 27. dubna. Již v úterý 29. 4. jsem dostal zprávu o nějakém „prohlášení" na www.antifa.cz a po večerním návratu do Brna z Ostravy, kde jsem byl za soudruhy, jsem si sám tuto „žhavou novinku" přečetl. Přináším Ti rovněž, milý čtenáři, text tohoto tzv. prohlášení: „Prohlášení Autonomní Antifa Morava. Dne 27. 4. 09 byli v noci napadeni 3 členové KSM Brno. Vše se událo po jejich tour po centru Brna, která začala již někdy kolem 14:30 v Brně Králově Poli a skončila v restauraci Muzejka v samém centru města. Během jejich cestování po městě s megafonem v ruce jsme mohli slyšet volání po násilném převratu a další bolševické zvratky. Jsme si vědomi toho, že násilným napadáním této fyzicky něškodné chátry, která se sejde v počtu max. 6 lidí + 30 důchodců, si veřejnost na svoji stranu nezískáme, avšak tento čin má pro nás hlubší smysl a již bylo na čase poslat těmto rudým fašistům (ať již z organizace Národních bolševiků nebo právě KSM) jasný vzkaz. Smrt fašismu ve všech jeho podobách!" Je to velmi podivné. Poté, co jsem si zjišťoval další informace a po rozhovoru s kriminalisty, se zástupci anarchistů ad., bych se rád k tomuto „prohlášení" vyjádřil. Je pochyba, zda tato tzv. organizace vůbec existuje - jediným důkazem o její existenci je právě ono, výše zmíněné, „prohlášení". Zjevně se ale skutečně, slovem protokolu, týká předmětného incidentu, neb toto

Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu. Důsledný boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu

Recommend Documents