weles 54 literární revue Fencl Fridrich Hlaváč Hoddis Kostřicová Kudláček Lout Payne Szpuk Špičková Šrámek Táborský Tuyet-Lan Nguyen Ťien-li Unger

weles

54 literární revue

Fencl Fridrich Hlaváč Hoddis Kostřicová Kudláček Lout Payne Szpuk Špičková Šrámek Táborský Tuyet-Lan Nguyen Ťien-li Unger

weles

obsah

poezie

Radek Fridrich Roman Szpuk Marek Fencl Diana Tuyet‑Lan Nguyen Markéta Špičková

welesův debut Martin Toul Ivan Hlaváč Adam Táborský

próza

Blanka Kostřicová Petr Pazdera Payne

drama

Petr Pazdera Payne

gramofon

Jan Unger (Zrní)

pásmo

Slavomír Kudláček

moták

Jang Ťien‑li

fotografie

Terezie Foldynová Roman Polách

welesův výtvarník Luboš Drtina

Litanie Silentio pro smíšený sbor Jen jak to dovolila olovnice O to více Velký hlad

… … … … …

6 16 30 42 48

překladatelská huť Jakob van Hoddis

šramoty

Vladimír Šrámek

Smím se vzdát nicotě?

…

162

(Vpěrjod!)

…

182

…

184

recenze Muž v nedělních šatech Imitatio Vidět

… … …

54 60 64

Oknem a dveřmi Skazky

… …

66 74

Dramolety

…

80

Co se tím asi myslí

…

96

Některé noci jsou očistné

…

118

Básně z vězení

…

142

Qua vadis, Miasto żywe Lze ohýbat čas?

… …

146 157

Prvotní písmena, stavby, šémy aneb Chotěbořský vytrvalec LD

…

158

Horák–Haman; Švanda–Harák; Děžinský–Harák; Mikeš–Kopáč; Stöhr–Suk; Fischerová–Šofar; Krupička, Schwarzová–Suk

poezi

Radek Fridrich Žije trvale 44 let v Děčíně, vydal 12 básnických sbírek, za knihu Krooa krooa (Host, 2011) získal Magnesii Literu za poezii 2012, s texty z knihy Nebožky/Selige (Perplex, 2011) byl ve finále Drážďanské ceny lyriky. Básnická skladba Litanie byla iniciována literárním projektem česko‑bavorských autorů, kteří se setkali v Lidicích v roce 2012. Její německá verze je dostupná na literaturportal‑bayern.de.

Radek Fridrich

Litanie (Pietní území) I Vše minout a zapomenout! Vracíme se na místo činu. V noci se mi zjevil Janus, vtesán božím majzlíkem do krajiny díval se dvěma směry. Vpředu žádná budoucnost, vzadu ochcaná psí kost. Červen je nejkrutější měsíc, pojď ke mně blíž, řekla jsi někdy kolem jedenácté v noci. Vzpomínáš na kvílivý vítr, jenž nás strhával k zemi. Poprvé jsem slyšel ženu takhle výt a stromy se nakláněly v té šílené, shořelé noci, ve které stále štěkali psi.

6

Jak se mohu zachumlat do peřin? Jak ještě mohu klidně spát? V hlavě neustále pískají dětské, prosebné hlásky: Pošlete nám aspoň kůrky pro králíky, máme hlad! Jak tohle mohu zapomenout? Vyji! osaměle, můj hlas je obrácen dovnitř. Je třeba zvednout plachty, vyrazit kolem útesů na širé moře. Je třeba naslouchat větru. Je už nejvyšší čas!

7

Radek Fridrich

Litanie

Litanie

II

III

V krátkých únorových dnech projížděl každé ráno motoráček mezi akáty na protilehlé stráni a já choval v náručí svého prvorozeného syna, jehož jméno zní: Ten, který nosí Ježíše.

Moje babička, Margit Fischer, chodila za války přes hranice pašovat čokoládu. Matka jí k tomu ušila speciální spodničku plnou podélných skrytých kapes. Financové ji často chytli a řekli jí: „Vrať se domů!“ „Ale za to dostaneme v Čechách chleba,“ odvětila. Od zlého člověka si pes kůrku nevezme. V srpnovém vedru se jí čokolády roztekly a hnědé stružky se plazily po jejích opálených lýtkách. Vielleicht hat sie gescheißt! křikly děti ve vsi.

Vracíme se na místo činu? Domem proběhlo kotě, když němečtí majitelé vylévali betonovou podlahu. Muselo proběhnout sklepem, neboť v chodbě do prádelny jsou drobné otisky, beton v hlavní chodbě byl ťápotami netknutý a další jsou dodnes na schodech vedoucích k půdě. Byl to mourek, švarcík, nebo vajska? Mrňavý kocourek? Vrnivá číča? V našem domě kočky pak už nikdy nežily. Kojila jsi a já ti líbal ramena. Opičí obličej vypadá jak novorozeně. Naposledy jsem tě viděl, když jsi byla těhotná, řekl a zapálil si cigaretu. Červen je nejkrutější měsíc, rodí růže z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou.

8

poezi

Radek Fridrich

Dnes bych tu čokoládu lízal. Z mlhy se rodíme jako černobílé postavy, vracíme se na místo činu. Rozumíš mi, rozumíš? Kde hledáš mé šlachovité srdce, když s čerty tančím na mlýnském kole, když s osly na čepu roztáčím čarovnou krajinu, když s démony plivu oheň do prohlubní skal, když s pašeráky kulhám přes hranice, když s pytláky střílím kouzelnými kulkami jeleny se zlatými parohy, když s dávnými poutníky usínám na mezích a probouzím se o sto let později, když s hokynářkami putuji od trhu k trhu a prodávám pentle, pentličky…

9

poezi

Radek Fridrich

Radek Fridrich

Litanie

Litanie

IV

V

Žena s výrazem kočky ve tváři usedla na bobek na bahnitém břehu říčky, něžně pokládá oválný bochník mezi kamínky a malým nožíkem kutá ve střídě, po několika hodinách mi podává miniaturní Panenku Marii s Ježíškem v náručí, společně ji dáváme do malé niky ve skále. Tu malou obětinu, za nás, za trápené děti, za všechno, co nelze zapomenout, a mravenci vyrážejí na zteč…

Zvukem šalmaje můžeš přivábit velrybu. Buď ke mně pokojná, mateřská noci! Bodni, černý trne! Tvůj vidlicovitý tvor z větvoví líbá kosti mé… Kam jsi se vypravila zkapalněná? Četl jsem písmo hvězd a vyluštil tvou tvář. Volali v lesích: Bludníčku! Světluško! Samota osvěžovala. Oranžové, usekané ruce borovic leží jak protézy na jehlicích ježků. Dětské ruce lesa? Prosebné utržené ruce v modlitbě? Strnulé ruce.

10

11

poezi

Radek Fridrich

Radek Fridrich

Litanie

Litanie

VI

VII

Zjevil se mi strnulý muž, mluvil trochu důraznějším hlasem. Pohlédl jsem na jeho vyhrnuté rukávy a kostnaté, pokaňkaté ruce, prý viděl skrz zdi, z té druhé vesnice, co se odehrává v těch nízkých domech naproti. Naproti byly přece? Lidice.

Můj milý příteli, když jsem se narodil, můj přelud usedl na kolébku. Kdybyste ho náhodou potkali na náměstí, spatříte ten zvláštní, rázovitý zjev. V čase dobytčího moru na něm visí těžký zvon, zadek je smolnatý, borovicový pařez.

Muž mluvil stále stejně s vytřeštěnýma očima, jež jsou viditelné pouze ve tmě.

Zadrž dech!

scéna 1: muž v uniformě mlátí dívku koženým bičem scéna 2: matka se modlí ve vedlejší místnosti scéna 3: mučený stařec vyje skrz šedivou houštinu vousů na měsíc scéna 4: utrápené velké oči dítěte zírají do prázdna scéna 5: nějaké ruce přivazují ženu pouty ke vchodu kostela

Zaříkávání na okraji vesmíru: Die Rabenmutterliebe, die ich mit Butter liebe.

Vlastní bolest se mu scelila s tou cizí, do koberce vylkal velký koláč. Šeptá mi jako snící: koleje, ranžír, švele, krajina, rapír, nebe.

12

13

Litanie

IX Byl jsem náhle hrozně starý, pod kůží mi prosvítaly kosti. V noci ke mně přišla žena s plochými lícemi, hnědovlasá, lítoboká, bez očí.

poezi

Radek Fridrich

Ta, která rodí živé, vidoucí kočky paměti. Ta, která ti stahuje víčka reality. Ta, která ti svítí na cestu jako svíčka. Ta, které jsem zpíval svítáníčka, zamotán v mucholapce jejího objetí s velkou plující rybou po svém boku, v jejích šupinách jsem viděl odraz dávné události. a já se náhle ocitl na okraji hořící vsi…

14

15

poezi

Roman Szpuk

Roman Szpuk Narozen v Teplicích v roce 1960. Žije na Šumavě, kde je pracovníkem meteorologické stanice na Churáňově. Vydal sbírky básní Otisky dlaní (Severočeské nakladatelství, 1990), Křížová cesta (Řád, 1991), Hvězda závěť (Krásné nakladatelství, 1994), Ohrožen skřivanem (Protis, 1994), Bludiště (Krásné nakladatelství, 1994), Vězňova oblaka (Host, 1997), Ker praskot (Velarium, 1997), Loučení na sever (Triton, 1998), Atlas oblačnosti (Obecně prospěšná společnost Milešovka, 2000), Troucheň (Petrov, 2002), Tancem pádu (Sursum, 2003), Macecha bouře (Protis, 2003), Rozervy (Stehlík, 2006; kniha obsahuje Szpukovu sbírku Pro obzor jdu si a sbírku Ivy Košatkové Rozervami), Chrámová studně (Stehlík, 2008), Silentio pro smíšený sbor (Protis, 2010), Kámen v botě (Stehlík, 2012).

Silentio pro smíšený sbor (Dodatky z let 2009 až 2011)

1

16

NADA. ELLO DIRÁ 1

ZROZENÍ 2

Cestou naproti, od lesa, kde vředy zebou, obrátils mě v nic a prošel jsi sám sebou. Už jsi z dosahu naší závrati. Hajný hvízdl na psa. Se sekerou se z půli cesty navrací.

Jak želva kožatka vyjámil jsi falešná hnízda do mne, prázdný vnor. Zmateně sklání se predátor – vidí jen bludičku. Chovám si ji v zavinovačce co galaxii.

Nada. Ello dirá (Nic. Uvidí se), název grafiky Franciska Goyi. – Cestou z Boubína 9. 11. 2009. Jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se prostý děj zapíše nesmazatelně do duše hledající Boha.

2

Dermochelys coriacea, kožatka velká (želva kožnatá).

17

Roman Szpuk

Silentio pro smíšený sbor

3

18

poezi

Roman Szpuk


RADOSTI STÁŘÍ 3

PRASKLA PRUŽINA, 4

Stařenu vynesli i s židlí na pěšinu – udupává mravence. Anděl strážný špulí rty a vyvaluje patra. Stařec na jipce od sousta k soustu nadskakuje, pozdní zájemce o škatulata.

čas běží dál. Kyvadlo nejinde rozkýval, křehký smích, v němž čekající moknou… Rozrážím okno: svítí – kam? – ciferník z boku, mandorla.

První verš vznikl na téma Roberta Jandy. V Prostředním Krušci u Hartmanic 27.–28. 9. 2009.

4

V pondělí 26. 10. 2009 jsem ráno na Churáňově vyměňoval pásku v barografu. Najednou jsem si všiml, že hodinový strojek přestal tikat…, ale čas šel dál.

19

Roman Szpuk


5

20

poezi

Roman Szpuk


ŘÍJE 5

KÁNĚ 6

Jelen řve, z paseky slina mrholí mi do tváře. V kořenech se kroutí pochva laně. Mraky – jeptiščiny dlaně – krevnatí jak pysky kamnáře.

Chirurg, jenž odešel do ústraní, jehlou a nití zašil slepici. Ona si pamatuje káně: světlem ranním mezi apsidami pluje drakkar s chrliči.

Bylo to někdy na konci září 2009, stál jsem na Boubíně. Slunce zapadalo, měsíc takřka kulatý se dral z mračen výš. Náhle se ozval první jelen. A za chvilku další, z hlubokých lesů obory, ze všech stran. Všechno ptactvo utichlo. V tu chvíli patřily hory vášni, zápasům, plné síle svalů, parohů a pyjů.

6

Lipka, u Fialů na dřevě, 26. 11. 2009. Zaslechl jsem zpod hustého smrku slípku. Řekli mi, že se tam skrývá od chvíle, kdy ji napadlo a zle potrhalo káně. Drakkar je vikingská plachetnice.

21

Roman Szpuk


7

22

poezi

Roman Szpuk


NANEBEVSTOUPENÍ 7

DÍTĚ BOŽÍ 8

Za výstupu zbavuješ se těla. Vysvlékáš se z rukou, břicha – střeva visí za tebou a všechno nám to padá na hlavy. Díváme se vzhůru: masna nedovřená.

Do mysli tahám Joba, vleču ho za ruku! Jaký to nemotora! Teď přestává žvatlat. Po jeho pláči zatoužím, po jeho rozbitých botách, hopsandě v kalužích.

„A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich.“ Vedle Skutků apoštolů (1,9) jsem měl na mysli především přízračný závěr Listu svatého apoštola Judy (1,23): „Jiné pak ve strachu ke spasení přivozujte, z ohně je vychvacujíce, v nenávisti majíce i tu skrze tělo poskvrněnou sukni.“

8

Proti směru Jobova nářku (Job 3,1 – 19).

23

Roman Szpuk



BĚŽEC

TAPETUM LUCIDUM9

Našel jsem v lese kosti běžce na nesprávné straně, pavučiny v jamkách kloubů, chlupy nevydrané, slepnoucí střepy zrcadlového běhu, jak škobrtl bídou lidského oka o šutr. Obkresluji kořeny, kde jsem mu nabídl rámě.

Osecký opat Bernard umírá, u lůžka má reflektor, po krucifixu pátrá. Rány světélkují jako vlčí zrak, přistávací dráha anděla, jenž brzdnou stopu ponechává.

9

24

poezi

Roman Szpuk

Tapetum lucidum: reflexní odrazová a světločivá vrstva pod sítnicí oka zvířat, která jim umožňuje lepší vidění za šera a způsobuje v noci blýskavé „svícení očima“. Opat Bernhard (Heinrich) Thebese, narozen 4. 11. 1928, zemřel 27. 3. 2010 ve čtyři hodiny ráno.

25

Roman Szpuk


10

26

poezi

Roman Szpuk


AD IMA CORDIS 10

JEZERNÍ ALMUŽNA 11

Duše, potuluješ se u mrtvých těl, u cévních zkratek na srdeční spropitné, u černých rtů nedopité kávy, u suchého chleba chodidel. Na monitoru prázdného hrobu běží nepřečtené zprávy.

Slyším, jak kos přehazuje loňské listí, šramotí cetkami, dárky pro drobotinu. Nechávám propadat – ať se třpytí – hrst hracích mincí pod hladinu.

Bar Kapara učil: „Nejtěžší nápor smutku udeří vždy až po skončení třetího dne. Do třetího dne totiž duše přichází k hrobu přesvědčena, že se bude moci vrátit. Když ale vidí, že se změnil vzhled tváře zesnulého, odejde a opustí ho definitivně.“

11

U kostela Panny Marie Lurdské a zatopeného lomu u Konstantinových Lázní 8. 4. 2011.

27


ABYSSUS ABYSSUM INVOCAT 12 Tržiště na tržiště volá, práší prach, výrostek chytil igeliťák – hned ho pouští. Lomcuju okenní klikou, větrné lopatky v horách se točí. Grafiťák sluncem oblohu prostřík.

12

28

poezi

Roman Szpuk

Propast propasti se ozývá (Žalm 42,8 v kralickém překladu). Cestou přes Teplice, večer 24. 5. 2011.

29

poezi

Marek Fencl Narozen v roce 1967, žije v Brně, pracuje jako anesteziolog ve Fakultní nemocnici U svaté Anny. Jeho básnická prvotina Vinný kámen (MU Brno, edice Srdeční výdej, 2009) byla v roce 2010 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Marek Fencl

Jen jak to dovolila olovnice / / /

ODJEZD

Temná komora naplněná sněhem. Tam, kde to dobře znám, stačí citlivé světlo měsíce dopadající na otisky.

Sám jsem si utáhl vysoké šněrování až ke krku. Tlak úzkosti nabíral k pláči. Vítr fučel kolem holých mlýnů, kola se točila dál volně po krajině.

Na okraji naší střechy zadržuje sněholam lavinové vzpomínky. Minulost ztrácí barvy. Povolilo, nastala obleva.

30

31

poezi

Marek Fencl

Marek Fencl

Jen jak to dovolila olovnice


STÁLE STEJNĚ

STAČÍ VIDĚT

Myslím na spojovací kanál, jestli otevřeli to staré ústí a vyrovnali tak hladiny.

Zpětně tváře v odrazu brzdových světel na křižovatkách tangent.

Jak dolívat, aby zůstalo vše plné, i když ubývá.

Noční nebe nad hutí v záři žhavého železa. Kouř v signálních světlech vysokých komínů přerušovaných mraky. (Linz)

32

33

poezi

Marek Fencl

Marek Fencl



STATEK

LÉTO TOHO ROKU

V omítce bílé jak sníh odrážející slunce nakřivo zarovnány kameny. Jen jak to dovolila olovnice a čtyři hrany. Nebo cesta do kamenolomu.

Noční bouřka zaklenula výhled, tma prudce rozpraskala. Hledal jsem starou malbu. Stejně tak se u nás pnula rychle vysychající hlína na dně bývalého rybníka.

(Vierkanthof)

34

35

Marek Fencl



STARÝ DÓM

KOLEM KAPLE

Vor z ručně ohmatané kulatiny zkouší se dostat ze tmy času. Jediné tvárné dřevo v kamenné lodi.

V úhlu otevřených dveří kaple vznášela se postava na bílé zdi. Šla po neviditelné linii, nohy přes sebe přibité, ruce vzpažené tak, jak když ji sundali z kříže. Tělo odrané spolu s vrstvami starých barev.

Hudba se odráží v opakovaných záběrech. Veslaři vstávají v lavicích, místo odchodu padnou provždy.

36

poezi

Marek Fencl

37

Marek Fencl



/ / /

OBNOVA

Chodníky z mřížových roštů vedené kus nad zemí. Cesta pod nimi nepřiznaná.

Dlouho jsem sedával za tímto stolem, abych ho teď opustil. Nikdo neví, odkdy je v domě. Začal jsem obrušovat jeho desky, vrstvy roků se snášely na zem. Mělké rány se zacelily.

Všechno hned propadá, jen trocha sněhu chvíli zůstane.

38

poezi

Marek Fencl

39


NEHNUTELNOSTI Stloukám si rám z okraje lesa na nekonečnou proměnlivost letní oblohy, na tahy studené fronty, propadající se ve vrstvách. V ruce popisky použitých obálek z místa, kde bylo dobře.

40

poezi

Marek Fencl

41

poezi

Diana Tuyet‑Lan Nguyen Kosinová Narozena v roce 1978 v Lodži (Polsko). Vystudovala estetiku a filozofii na Filozofické fakultě UK v Bratislavě. Žije v Brně, kde pracuje pro Diecézní charitu. Knižně vydala sbírky Nezaručené pověsti / Čiary života (spolu s Jiřím Veselským; Host, 1996), Rozkrídlenie (Knižná edícia časopisu Fragment, 1997), Liana času (Host, 2001).

Diana Tuyet‑Lan Nguyen

O to více / / /

TAK MOCNĚ TI DŮVĚŘUJE

Zimou už nahý, propleten se svými bratry a sestrami, se zemí spjatý, je jeho křížem hlína. Jako pravdomlčení protíná hluk, mrzí mě jen ta hovorná víra.

Na prstech ještě cítíš barvu listí. Voní. Pokoje už jen zřídka zalité jsou sluncem. O to více. Před sebou tlačíš osud. Život táhneš. Srdcem probolívá dětský pláč. A otevřela se brána. Bůh spí, když vcházíš. Tak mocně ti důvěřuje.

42

43


O to více

O to více

PŘICHÁZÍ

JEN TĚŽKO HLEDAL BYS LEPŠÍ MÍSTO…

Stahuješ kůži z orosené trávy, snažíš se o svěžest včerejší kávy. V dálce jsou cesty, které už neujdeš. Na místě stojíš jak nevítaný déšť. Hostem už nechceš být…

Teď prosím já. Už nechce se mi poutat k sobě další místo. Přesvědčuji sebe, jak královské je pole, ta třída plná nočních putyk, co zaprodala duši.

Toužíš vlastní květy zalévat, ne cizí, obrazy těch, cos miloval, spěšně mizí. Ztrácet nemůžeš bez hledání, prázdno plive do tvých dlaní. Hostem být už není čest… Strom kořenem svírá zemi, jak ticho v hrdle, když jsme němí. Hmyz tak nemluvně předčil nás též. Konečně místo, kde spočineš. Host přichází…

44

poezi


A málo mostů, ty mi chybí. Na zatrubněné říčce každý most by smysl trochu postrádal. Chyběla by ti sklíčenost, pohled zpoza pěny na samotu bys postrádal i přezdívku, kterou hospodský se ti smál. Jen těžko hledal bys lepší místo…

45

O to více

DOPIS NA ROZLOUČENOU Pálí mě rty a možná srdce víc, kdo ví. Dusím se… Být po boku podobá se ráně. Hvězdy svítí už jen v neonech. Sbohem říci je vlastně příliš, neříci nic je málo.

poezi


Advent po druhé svíci shořel mi v náručí.

46

47

Markéta Špičková

Velký hlad / / /

/ / /

Rampouchem do oka zmrzlinou do úst

Dech alkoholika přimrzl na skle zarytá tvrdohlavost prorazila okno

pod sněhem propadlý hrudník ticho a půst.

poezi

Markéta Špičková Narozena roku 1989 v Karlových Varech. Žije v Českých Budějovicích, Karlových Varech a v Praze, kde studuje třetím rokem nutriční terapii na 1. lékařské fakultě UK. Několik básní publikovala v červnu 2009 v časopise Psí víno.

ze střepů stavíme puzzle polykáme / / / Lžička uvíznutá v krku svým kovovým chladem chlácholí nervové buňky aby nezoufaly.

hotový obraz vlastní bolesti zakusujeme houskou namazanou máslem zakusujeme život okem slídíme po ostatních jestli nemá někdo náhodou o zrnko méně rýže o chlup menší kus masa

48

49

poezi



Velký hlad

Velký hlad

o něco méně polévky o něco méně starostí a kil vyviklaný zub času visí za vlásek na srdeční chlopni. Ještě bije srdce z marcipánu.

AŽ NA DNO Hořká pachuť vyzvracené naděje leží v ústech opařených bolestí jazyk se pod slovy láme hroutí se a padá do poleptané krajiny krční sype se jako čas v přesýpacích hodinách jako prach z osteoporotických kostí propadá až na dno našich slabostí ležících kdesi ve velké kurvatuře žaludku mozková kůra odpadla strom zůstal nahý a sám s odumírajícími neurony proplétají se kořeny nemocného soužití jejího a mého já.

50

51


Velký hlad

Velký hlad

/ / /

PÁR CENTIMETRŮ SVOBODY

Na kožené lavici ráno ještě ležel sníh bílo bílá stálost tichých povzdechů zmrzlého okamžiku

Vlasy rozpuštěné v prvním jarním okamžiku unášené větrem chvíli mají pocit že jsou svobodné než je napjatá kůže mojí hlavy přitáhne zpět

chodbou se belhá stařena nese si na zádech šestadvacet promrhaných let ve vytahané kůži ji ani vlastní máma nepoznává jde od záchodu do jídelny od stolu na záchod otevírá prkýnko smrti chvíli se drží dávkovače vůně pak už má hlavu pod vodou.

52

poezi


těch pár centimetrů svobody stačí ke štěstí?

53

Martin Toul Narozen roku 1983. V roce 2005 dokončil studium na SVOŠF Písek, téhož roku nastoupil na brněnskou JAMU, ale nedokončil ji; nyní studuje pátý ročník scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. V letech 2011 – 2012 pobýval v rámci studia dva semestry v italském Janově. Dosud publikoval pouze v almanachu Vycházející hvězdy (Alisa, 2004).

Martin Toul

Muž v nedělních šatech ŽÍZEŇ Oknem do pokoje vtekla vana mokrého světla a skryla se u stropu Vsákla se do stropu že tam nebylo možné dosáhnout že nebylo možné upít

TEN, CO NESE TÍHU PONDĚLÍ NA SVÝCH ZÁDECH Ten, co nese tíhu pondělí na svých zádech Ten, co se pod pondělím prohýbá stojí s kapsami plnými prstů a zase se pokouší někoho líbat A dělá jako že nic, když rozfoukává nudu po obloze A dělá jako že nic, když se skrývá za úsměv Paula Newmana…

54

SKRÝŠ Kouřím do okna sněží a velké neonové srdce na protější střeše bordelu zbarvuje noc do červena jako ve špatné americké kriminálce a dole na ulici si černoši foukají do promrzlých dlaní tak daleko od domova přešlapují před výlohou baru aby viděli konec zápasu Kouřím opatrně jako kdybych tady nebyl politý kocovinou přecházím ode zdi ke zdi v noci mačkám polštář, jako kdyby v něm ještě byla ona ale je to jen pár odbarvených vlasů a vůně žvýkacích bonbónů jako kdybych tady nebyl stoupám si na špičky, abych se vymočil do umyvadla Zatímco dole v divadle vypukl potlesk jako lesní požár šplhá až ke střeše Herci se uklánějí a znovu a znovu a znovu se stávají sami sebou a lidé se trousí ven, vyhrnují si límce a kouří jen Tennessee Williams zůstává ve stěnách

55

Martin Toul

Martin Toul

Muž v nedělních šatech


Dělám, že tu nejsem s uchem přitisknutým ke dveřím abych zaslechl každý krok A z dlouhé chvíle své skrýše klepu si na své vlastní dveře, ale nikdo mi neotvírá

56

Ve Smečkách, zima 2010

NEVIDITELNÝ ve vagonu kromě mě seděla ještě Francouzka s dětmi děvčátko z dlouhé chvíle procházelo uličkou a drobnými prstíky jako kleštěmi označovalo lístky neviditelných pasažérů když dorazilo ke mně, sáhl jsem do kapsy, abych jí podal svůj i ten tak samozřejmě označila, že o tom pohybu nebylo pochyb byl jsem ve správném vlaku z okna už nebylo vidět nic než moře

57

Martin Toul

Martin Toul


NA PLÁŽI

PROBUZENÍ DO SNU

muž v nedělních šatech pod přikrývkou novin spí pes líže kaluž slané vody nahé děti s křikem lezou do záhybů matky a po setmění dva mladí milenci se třou pod kamením Ona je jeho první On její třetí i když tvrdí, že je to poprvé

Když jsi z okna nočního vlaku uviděl to nádraží aniž bys věděl, že už spíš nebylo pochyb, že jsi zpět ve zlém snu Vše na svém místě

je v tom kousek pravdy tam, kde se o sebe lámou dvě vlny

58


Muži s námořnickým tetováním přes celou paži nedopité skleničky prodavači deštníků a vůbec všichni I rackové bez hnutí visí nad střechami v pohybu, v jakém jsi je to ráno opustil Zdá se že všechno čeká na tvůj návrat i obloha se svými dešti Nenapadlo tě nic lepšího než zavřít oči a napočítat do deseti Bez účinku Nezbývá než vystoupit opakovat všechny chyby znovu

59

poezi

Ivan Hlaváč Narozen roku 1992 v Praze. Vystudoval střední průmyslovou školu, v současnosti se zabývá humanitními vědami na UK. Publikuje řídce, na serveru humanart.cz jako Slepec, v několika soutěžích, během roku se chystá vydat samizdatovou juvenilní sbírku.

Ivan Hlaváč

Imitatio / / / Z krabičky od sirek sypou se prokřehlé zřetelné jako jinovatka ze zmrzlých končetin vytírají uhlovou čerň a potácivé čekají na plamen Provlhlá cigareta nahmataná v kapse starých kalhot drolí tabák mezi prsty Pořád je v ní dost aspoň na závan kouře Hlasy hmyzu bezvýrazně šumí Jako mysl čekající na škrtnutí

60

(IMITATIO) Růže odkvetly zkroucené bledé tváře oprýskané zdi vesnické hospody skvrny od moči v černých kalhotách košili jen tu kytici růží mu přinést nemůžeš „propad se do prázdna“ žvaní baba co sou z ní vidět dva zuby a vráska obličeje měl problémy s vnitřnostma hodně pil

…v odkryté hrobce astronoma Tychona Braha bylo objeveno koště. Později se přišlo na to, že se nejedná o nástroj zapomenutý po posledním otevření hrobky, ale o zbytky kytice. pak je noc aby nebylo vidět tvé prorudlé oči hvězdy rozhozené okvětní plátky nad záhadou smrti

61

Ivan Hlaváč

Imitatio

Každého někdy při pohledu na mapu hvězdné oblohy napadne, jaký mohl být život člověka, který věřil, že země je středem vesmíru… Skrýváš se v dlaních a necháš si vyprávět o astrologii V tichu slyšíme jak přes náves někdo rachotí se starým vozem

62

63

Adam Táborský Narodil se roku 1990 v Pardubicích. Studuje Fakultu sociálních studií MU v Brně (obory politologie, psychologie a sociologie). Dosud nepublikoval.

Adam Táborský

Vidět OHOLÍM SI STEHNO A NECHÁM SI VYTETOVAT CIRKUSOVÝ KVĚT oholím si stehno a nechám si vytetovat cirkusový květ pro občanskou participaci pro vyjádření názoru pro rozkošné uléhání do mechu pro vlastní srdce a vlastnictví tvého máš ráda klauny a holubice jsou skryti uvnitř obsadíš všechna místa?

VIDĚT sjíždí tě pohledem panenka desetileté dívky kterou jsi měl v osm vyzvednout na nádraží 11 : 04 tři hodiny čtyři minuty čtyři piva nic moc bilance autem asi nepojedeš dnes sis olízl svědomí smirkovým jazykem stejně jako před rokem při rozvodu s její matkou

64

65

próz

Blanka Kostřicová

Oknem a dveřmi Blanka Kostřicová Narodila se roku 1961 v Litomyšli, žije v České Třebové. Literární recenze, kritiky a jiné texty publikovala v početné řadě revuí, časopisů a novin. Vydala jednu odbornou knihu – Románový cyklus Jiřího Kratochvila (Periplum, 2008) a pět knih beletristických: Třebovské povídky (TG Tisk Lanškroun, 2007), Ledovcová turistika (Dauphin a Protis, 2007), Lyžařské povídky (Periplum, 2009), Dole a nahoře (Dauphin, 2010) a Kronika (Dauphin, 2012).

66

SOUMRAK Lesní stráň padá strmě a dlouze do hlubo‑ kého údolí, z hřebenové cesty je průsekem vidět do kraje, v dáli modré kopce Orlických hor a pod strání se v počínajícím soumraku rozsvěcují první světla chalup a venkovských domků podél železniční trati; hlavní tah na Prahu tudy vede, ani tak v tomto místě nevy‑ padá, i když kolejiště je, pravda, docela roz‑ větvené i u tohoto venkovského nádražíčka… Z té výšky vypadá jak dětská anebo modelář‑ ská hračka: koleje přibité na hobrovou desku, závory, návěstidla, hradla a kolem nastavěné domky se zahrádkami, stromy, zvířata… Milý Ježíšku, přines mně, prosím Tě, vlá‑ ček a koleje, psávala předškolní Pavla v mar‑

né touze – Ježíšek si jaksi nemohl dovolit nákladnější hračku, a možná taky usou‑ dil, že to není tak nutné… a ono taky nebylo, Pavle to vlastně nakonec vůbec nechybělo, s kolejištěm si mohla hrát u sousedů a ona sama dostala dřevěné va‑ gónky s lokomotivou, báječně se v nich dal vozit písek, jakož i v dřevěném ná‑ klaďáku z loňských Vánoc… A Ježíšek nosil taky skvělé bundy a balóny a tepláky, a hlavně – knížky. Když pohádky vystřídaly knížky dobrodružné, rodiče chápavě hleděli na čtoucí dítě, svítící oči i duši… Jen si čti, taky jsme četli, snili, svítili – a bylo to krásné, taková pěkná součást dětských let to je, podpoří fantazii, vnímavost… pak vyrosteš, vystuduješ, začneš pracovat, vydělávat, vdáš se, založíš rodinu, a další čtenář dobrodružných knížek bude žhnout napětím a touhou a tím vším nepo‑ jmenovatelným… a tak jako ty bude napevno přesvědčen, že až vyroste, dospěje… nazuje sněžnice, uchopí medvědobijku, vyleze na himálajské vrcholy, přepluje na plachetnici Atlantik… Jenže ono to tak taky může být, anebo aspoň skoro tak, když to ten malý člo‑ věk myslí tolik vážně, vzpomíná Pavla na své loňské lyžařské putování laponskou tundrou za polárním kruhem, na předloňské horské výstupy na Kavkaze a himá‑ lajský trek pod Mount Everestem… Jako by si to skutečně všechno předem vyčetla v těch dávných dobách, kdy podzimní a zimní večery byly vážně dlouhé, jakož i celý den strávený – krom několika školních hodin – venku s tlupou kamarádů, den, po němž se vracela do starodávného maloměstského domu se zahradou, jejž postavil její praděd a v němž dosud byl nádherný a útulný dřevěný nábytek s oblými rohy a střídmý‑ mi ozdobami z jeho a prababiččiny domácnosti… Nádobí bylo v kredenci, knížky v knihovně, ozdobné hrnky a předměty ve vitríně sekretáře, šaty v šatníku, boty v botníku, zelenina na záhonech na zahradě a poté ve sklepě, marmelády a kom‑ poty v jarmárce na chodbě, med v plástvích ve včelíně, nastlané peřiny v poste‑ lích s vysokými čely, lampičky na nočních stolcích a Pavliny hračky ve spodním

67

Oknem a dveřmi

šupleti šatníku… Po letech Pavla přijela jednou domů z města svých studií a zjis‑ tila, že je vystěhována: z jejího pokoje zmizely šatníky i stará knihovna a stůl, prádelník a toaletka, z kuchyně kredenc… byt byl zaplněn dřevotřískovými pra‑ voúhlými škatulemi, stolem s umakartovou deskou a chromovanými nohami, válendou a novotou páchnoucím kobercem od zdi ke zdi… Do jedné škatule si měla uložit prádlo – tak vznikl prádelník, do několika prosklených knihy – tak vznikla knihovna, atd. – protože jak bys chtěla vystudovat, najít si práci, založit rodinu… tady v těch starých jarmarách? V dnešní době?! Jenomže ono to tak taky může být, třeba i s pěti dětmi, když to ten mladý člověk myslí tolik vážně… a Pavla dobře ví, že tady cosi nenávratně skončilo, že nikdy už nebude nádobí v kredenci, šaty v šatníku a med v plástvích, nikdy už nebudou věci na svých místech… i když si po dalších letech zařídí pokoj a kuchyň zas podle svého a bude pěstovat na zahradě zeleninu. Cesta pokračuje lesem, Pavla šlápne do pedálů. Za lesem kukuřičné pole, pak polní cesta ústí přímo do vsi, mezi první chalupy, z této strany převážně lufťácké. Taková malá podorlická víska to je, chalupy, domky, stavení, většinou při zdejší „main street“ – odlehlé silničce… tudy trať nevede… mariánská kaplička, památ‑ ník padlým z první války, hasičská zbrojnice, hospoda, na jejímž vývěsním štítě dosud vedle nápisu Gambrinus stojí i: Obecní knihovna… jedna Pavlina spolu‑ žačka tu bydlí, to ona se tu snažila po převratu půjčovat knížky… dnes už tak leda Gambrinus. Gambáč. První stavení při silničce, po sjezdu z polní cesty, má skutečně číslo jedna; to není žádná lufťárna, ale trvale obývaný domek, takový úplně obyčejný venkov‑ ský, přízemní, navenek ničím nezaujme, několika desetiletími opotřebený, ale ne zchátralý, několik koz se u něj zpravidla pase… Dnes poprvé však Pavla vjíždí do vsi za soumraku, téměř už za tmy. Okno stavení svítí a Pavla v něm zahlédne cosi, co ji přiměje vrátit se kus cesty zpět

68

próz

Blanka Kostřicová

Blanka Kostřicová

Oknem a dveřmi

a jet kolem stavení ještě jednou, pomaličku, pozorně, zdálky už hledět na tu osví‑ cenou zeď – ano, skutečně, nepřehlédla se… Na polovině zdi jsou, až ke stro‑ pu, regály plné knih, starodávná kožená vazba i nová beletrie, dohaduje se Pavla; na druhé půli zdi několik zajímavě vypadajících obrazů‑abstrakcí, a na protější zdi – teď teprve to Pavla vidí! – nádherný kredenc, trochu omlácený, barva oprýs‑ kaná, ale mnohem krásnější než ten, který si z půdy snesla zase do kuchyně… a stůl, židle, vše ve stáří i stylu kredence… kamna značky Club, jež vyhřívala i dům Pavlina dětství… jen na malém stolku v koutě se krčí otevřený notebook, jako by říkal: pardon… co naplat… Dveře ze zadní místnosti se otevřou a na prahu stane asi pětadvacetiletý dlouhovlasý muž ve vytahaném tmavém svetru. Ne moudrá babička v šátku, ne dědeček‑písmák s fajfkou, ale mladý muž znalý práce na PC, o generaci mladší než Pavla, tu žije se vší tou nádherou… Mladík zůstal na chvilku stát s nohou nakročenou, trochu jako pes, když zpozorní s jednou přední tlapou mírně zdviženou… Možná Pavlu zahlédl i v té tmě, jak nápadně pomaličku projíždí kolem jeho okna… Pavle to připadne straš‑ ně v nepořádku, až jaksi nefér, že ona vidí a ví – anebo se může domnívat –, ale ten mladý muž o ní neví; zahlédl‑li co venku, pak pouze cyklistku… Pavla by na něj nejraději zamávala, zavolala, sesedla z kola a zaklepala na okno či dveře, zazvonila, dala o sobě nějak vědět… dobrý večer, nezlobte se, víte, já tudy občas jezdím na kole, ale dnes poprvé jsem tu za soumraku, když máte rozsvíceno, já vám chci, potřebuju něco říct, něco strašně důležitého, a jestli se příliš nepletu, nebudu to muset moc vysvětlovat… Namísto toho sešlápne prudčeji pedál. Však on to ten mladý muž – jestli se příliš neplete – ví.

69

Oknem a dveřmi

ŠTAFLE „Dobrý den, nepotřebujete nějak pomoct?“ Mladý muž se mírně vyklonil ze staženého okénka své fabie a usmívá se na Pavlu. Pavla klečí na krajnici, kolem sebe ještě rozházené věci – píchlou duši, již prá‑ vě vyměnila za novou, montpáky, pumpu, odložené brýle, čepičku z ventilku… „Děkuju, už je to hotovo.“ Našroubuje čepičku. Mladík však přece vystoupil ze zaparkovaného auta. „Já tady bydlím,“ vysvětluje a ukazuje na nejbližší domek s novými plastový‑ mi okny; stará dřevěná jsou narovnána pod stříškou v přístěnku… Kam vlastně ta okna mizí, říká si Pavla vždy, když tento tak častý obrázek uvidí; sběrné dvory, skládky – to není přesná odpověď…část odborníků a znalců tvrdí, že nikdy nikdo nevymyslel nic lepšího než špaletová okna dřevěná, že od plastu se na západě už ustupuje a že se k těm špaletám jednou budeme vracet… jenomže kam? Mladík vykročil k domku, cestu mu zkřížila další cyklistka. „Ahoj, Jakube… a ahoj, Pavlo,“ mává potěšeně Jana, dávná Pavlina spolužač‑ ka, která v této vsi už čtvrt století spokojeně žije, v domě prarodičů svého muže… „To je Jakub, kamarád mého nejstaršího syna, chodili spolu do skautu,“ představí mladíka. „Tak pojďte dál, na chvíli, na kafe, když jsme se tu tak sešli,“ zve Jakub. Jana jde samozřejmě, jak je to na vsi zvykem, Pavla se trochu váhavě přidá. Vstupují do prostorného obývacího pokoje, zařízeného moderní stěnou. Prostoru dominuje olbřímí plazmová obrazovka, vše je jí podřízeno. „Díváte se na Růžovku? Žena to tu má puštěný,“ vysvětluje Jakub. Taková dobrá houba. Houbařští fajnšmekři ji milují, i řízky z ní jdou dělat… Jen je třeba dobře ji znát – tak jako každou houbu. Pavle se vybaví, jak se v sou‑ sedství celá rodina přiotrávila falešnou růžovkou – rodiče a čtyři děti; dostali

70

próz

Blanka Kostřicová

Blanka Kostřicová

Oknem a dveřmi

se z toho rychle a bez následků, ale růžovku už samozřejmě nechtěli nikdy ani vidět… Teď se celý národ otravuje Růžovkou pravou – a jestli se z toho kdy dosta‑ ne? Bez následků? Spíš se ty jedy a následky přičtou k těm, které se do nás uklá‑ daly čtyřicet let. „Ne, nedívám,“ odpoví Pavla zdvořile, jak z učebnice cizího jazyka. Vstupuje Jakubova žena Monika s tácem sušenek a slaných tyčinek – viděla přicházet hosty… Pavla poprosí, zda by si mohla někde umýt své montérské ruce, a když pak v obýváku usedne zpět do měkkého křesla a odplyne část konverzace, jež byla právě započata, obrátí se na ni Monika: „Jana říkala, že se prý zajímáte o knížky… nechcete se podívat, tady jich byla spousta, je to dům po Jakubových prarodičích a dědeček hodně četl… my na to moc nejsme, tak jsme to částečně rozdali a zbytek dali na půdu, tak kdybyste si třeba chtěla něco vybrat…“ Pavle už bylo to měkké křeslo docela tvrdé – nabídku uvítá. Vybílené stěny zašpiněné sazemi, komín, trámy a krovy, pavučiny, hambál‑ ka… krásný kousek přirozeného prostoru tu zůstal. „Taky to tu bude jinak,“ zachytí Monika Pavliny obhlíživé pohledy. „Izolace minerální vatou, sádrokarton, vikýř se zvětší a bude z něj střeš‑ ní okno, samozřejmě plastové… prostě půdní vestavba. Zatím to tady vypadá takhle,“ otřese se při pohledu na maličkého pavoučka. „Tak tady to je,“ odhrne silný igelit z veliké papundeklové krabice, spíš tako‑ vý větší kufr to je, a odklopí víko. Pod ním ještě vrstva loňských novin chrání knihy. „Loni jsme s přestavbou začínali… A teď vás tu s tím nechám, v klidu si něco vyberte,“ říká Monika už na sestupu. Pavla poklekne a zvolna odstraňuje vrstvu novin. Kdyby to aspoň byla poctivá truhla, myslí si, na tenhle poklad: ročník

71

Oknem a dveřmi

svázaného Vpředu a Mladého hlasatele. Malý čtenář. Sienkiewicz: Pouští a prale‑ sem. Krásnohorská: Pohádky zimního večera. Čarská: Růže s Kavkazu. Kožíšek: Poupata. Schure: Velcí zasvěcenci – vydáno péčí Karla Weinfurtera. Masaryk, Beneš. Beneš‑Třebízský. Bible kralická, evangelické kancionály, Tranoscius. Jak jinak v tomto kraji. – Pár kilometrů odsud stojí při kraji lesa pomníček; když se k němu Pavla jednou na kole blížila, zdálky si říkala, že to bude památník pad‑ lým z první nebo druhé války, jichž je tu ve vsích mnoho… „Bratr Jan Augusta, biskup Jednoty bratrské v Litomyšli, byl v těchto lesích zajat 24. dubna 1548,“ sto‑ jí tu vytesáno v žule. Z kancionálu vypadl drobný útržek hodně zažloutlého papíru. Jako by ho tou vzpomínkou vyvolala. „Jos. Augusta,“ dalo se na něm ještě přečíst a docela vypadal na to, že by mohl pocházet z prvního vydání Babičky… Vzadu v kufru řada krásných vazeb, některé v kůži… V půdním přítmí není už moc vidět, venku se sešeřilo a Pavla by už knihy musela z krabice vytahovat, nosit pod světlo vikýře… Najednou na to necítí sílu. Najednou také není vůbec důležité, zda v těch nádherných vazbách jsou knihy církevních otců, Platónovy spisy anebo dílo Mistra Jiráska. Vše podstatné je pro tu chvíli zřejmé. – Bože můj, zachovej, prosím, tento poklad pro toho, kdo ho jednou objeví, přečte, porozu‑ mí, třeba za pět set let, šeptá Pavla a rozechvěle přikrývá knihy novinami, zaklap‑ ne víko, pečlivě přetáhne igelit a sestupuje dolů. „Tak jste si vybrala?“ vyhlédne Monika z kuchyňky a vzápětí zakroutí hlavou nad Pavlinýma prázdnýma rukama. „Děkuju, ráda jsem se podívala,“ usměje se Pavla a poprosí o sklenici vody. Zvolna, ale na ex ji vypije. Pomáhá to, nemusí to být hned ohnivá, Pavle je vážně trochu lépe. Jakub v obýváku dokončuje vyprávění: „No těžká pohoda to byla!“ Pavla usedne na tvrdé měkké křeslo a hostitel se na ni obrátí: „Jana říkala, že tu prý na kole občas jezdíváte?“

72

próz

Blanka Kostřicová

Blanka Kostřicová

Oknem a dveřmi

„No, teď jsem tu delší čas nebyla, ale loni na podzim jsem tudy jela, právě ve vašem domě jsem zahlédla hned za oknem veliké štafle,“ chtěla říci olbřímí, ale včas se opravila, pro ni však tehdy byly přímo obludné, hrozivé, děsivé… „Jo, to jsme právě začínali,“ usmívá se Jakub. Pavla přikyvuje, žvýká sušenku BeBe – čtyřicet procent celozrnných cereá‑ lií! –, hledí na blikající špičkový mikrosystém za hostitelovými zády a myslí na to, že asi nikdy nebude moci těžkému pohodáři Jakubovi sdělit, co že to vlastně viděla v jeho rozsvíceném okně tehdy za soumraku, když tudy projížděla asi čtr‑ náct dní před tím, než se v něm objevily štafle… Slyšel by jen, že cyklistka viděla knihovnu a kredenc.

73

74

POVĚTRNOSTNÍ SITUACE

Petr Pazdera Payne

Skazky DVĚ KLECE A ČTYŘI PÁNOVÉ Šel jsem se dvěma klecemi, jednu jsem si na‑ sadil na hlavu a druhou opřel o rameno. Míjel jsem čtyři vysoké muže, přičemž i ten nej‑ menší z nich se díval na moje klece spatra. Pohlédl jsem vzhůru. Nejmenší upozornil vyššího, a ten zase vyššího, přičemž jeden každý převyšoval toho předchozího, až in‑ formace o klecích konečně pronikla k nej‑ vyššímu. Ten nejvyšší, když k němu dolehla ta zpráva odspodu, zavrtěl hlavou, jako že se rozhodně nebude nějakými klecemi zabývat, a po něm přejali zpětně toto stanovisko zase ti menší, zjevně podřízení, až po toho nejmen‑ šího. Ani on, ten nejmenší, se tedy nebude klecemi jakkoli zaobírat! A tak mohu jít dál a vykračovat si zase se svými dvěma klecemi.

próz

Petr Pazdera Payne Narozen roku 1960 v Praze, žije v Praze a v Olešnici na Moravě. Knižně vydal: Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy (povídky, Cherm, Praha 1999), Kol dějů (povídky, Cherm, Praha 2001), Zvěsti (povídky, Cherm, Praha 2002), Dramolety (divadelní hry, Větrné mlýny, Brno 2002), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? (soubor kázání, Eman, Benešov 2002), Lyonský omnibus (novela, Cherm, Praha 2003), Figury, figurace, figuranti a figuríny (povídky, Medard, Praha 2005), Cirkus Hippolyt / Le Cirque Hippolyte (pohádka, Medard, Praha 2005), Slepicmo koňmo (texty k obrazům Michala Machata, Železný Brod 2007), Maskovaná milost (eseje o teologii a literatuře, Kalich, Praha 2009), Pouti a pouta (povídky, Theo, Pardubice 2011).

Vítr províval ulicemi, jako by to byly koridory určující směr i rychlost vanutí. Rozdělovaly jej a jako náhon naváděly s umocněnou rychlostí do křižovatek, kde se proudy opět střetávaly, ve vírech, karambolech a piruetách. Přiváděly je do zákrutů uliček starého města, a tam, v zákoutích, se to ještě víc kroutilo a kvílelo. Vítr měnil směr a podle toho se měnila i povětrnostní situace v systému uliček, bulvárů, náměstí a plácků, jež hučely mořem jako mušle a coby obrovský ušní boltec odváděly zvuk do tajných chodeb podzemních zvukovodů. Docházelo ke střetům, takřka čelním srážkám na nárožích, prudkým stoupáním, k třepotání a vibracím, saltům a prudkým klesáním. Vichr tryskající z úzkých ulic se utápěl v pomalém, ale mohutném proudu, valícím se bývalými šancemi jako Mississippi. Kolem katedrály se ovzduší točilo jednou po směru a pak proti směru hodino‑ vých rafijí. Věže katedrály byly opatřeny četnými otvory, aby se v náporu vzduš‑ ných proudů neulomily. Vítr jimi profukoval jako řešetem. Chrliči vyčuhující z kostelních říms duli a hvízdali. Byla noc, a pokud by v kvaltu proběhl ulicemi města osamělý chodec, asi by nasál v chřípí závan sladu z nedalekého pivovaru anebo sirný puch vycházející z chemiček z předměstí na opačné straně města, popřípadě hnilobný smrad vysávaný jakoby rozprašovačem z kanálů. A musel by si tento samotář vlající ve větru držet klobouk, pokud by nezápasil s deštní‑ kem převracejícím se naruby a zase zpět. Leč nikde nikdo a vítr byl tím jediným živým; byl to živel vítězící nad ostatními živly, srážející kouř z komínů a zháše‑ jící věčný oheň a všechny svíce na hřbitově, lomcující anténami a satelity, klouza‑ jící v kaskádách ze střechy na střechu a mávající střešními okny a arkýři, srážející zbytky listoví z dubů, vyšplouchávající vodu z kašny na náměstí a z vodotrysku před nádražím. Vzduch metal kozelce mezi stromy. Malá tornáda sosala chrastící listí. Lampy a kandelábry se kinklaly a v jejich světle se kymácela zem jako paluba lodi zmítané bouří. Průchody byly průduchy, podloubí vývěvy, korouhvičky se

75

Petr Pazdera Payne

Skazky

sem tam točily, až se nejedna z nich ukroutila. Ozývala se nelidská slova; poleto‑ valy vějíře, mastné papírové servítky, dětské větrníky, ptačí křídla; houkalo v kli‑ matizacích, okapových rourách a jiných trubicích. Větrolamy se lámaly. Ze sanic domů s podloubím vycházela meluzína. Město žilo svou povětrností. Jako by chrápal a oddechoval či sípal opilý obr. Od řeky a od průplavu stoupala mlha i chlad. Duchové letěli povětřím, čerti se ženili. Větrné proudy se mísily na náro‑ žích… A ze skrýše, ze závětří, se vysunul nasliněný prst.

76

próz

Petr Pazdera Payne

Skazky

CÍLENÍ

„Kde je jídelní vůz?“ ptají se dva muži výpravčího. Nechám se inspirovat a nase‑ dám též do jídelního vozu. Vlak je maďarský, a tudíž i jídelní vůz je maďarský. Dlouhá kladiva nádražních dělníků proklepávají podvozky vagonů. Ťuk, ťuk. Tak ať už jedem! Takový neklid, taková netrpělivost, už abychom jeli! Nu, konečně. Vlak se hnul. Jak jinak vše vypadá z okna jedoucího vlaku! Tohle město, v němž upadám do všednosti, v němž se stále oddroluji a trpím únavou mnohokrát zažitého. Totéž město, a najednou z jedoucího vlaku působí tak nevšedně, svátečně, jako bych zde byl jedním z prázdninových výletníků. Očekávaje číšníka vzpomínám, kdy jsem naposledy na svých cestách navští‑ vil jídelní vůz. Byl to slovenský vlak, a tedy i kuchyň byla slovenská. Vlastně neva‑ řili, protože restaurační vagon byl starý a už po mnoha stránkách nefunkční. Pil jsem pivo a sledoval dění. Za barem stála Slovenka a vyprávěla cosi o ranách, které se občas z podvozku vozu ozývají. Objevil se průvodčí, orazítkoval mi jíz‑ denku a optal se mě nečekaně, jestli nevím o někom, kdo sbírá staré pohlednice měst – Česká Třebová, Choceň, Pardubice, hlavně prý nádražní budovy. Podiv‑ né, takhle se dotazovat neznámého cestujícího. A ještě k tomu ve službě. To tady, to bude jiná! Již ona noblesa restauračního vozu se záclonkami a s lampičkami na každém stole je příslibem solidnosti! A čisté ubrusy. A číšník s motýlkem. Distin‑ gované chování. Vzpomněl jsem si rychle na několik maďarských specialit, které jsem kdy okusil. Na ty guláše a segedíny a polévky, na skopovou a na rybí. Objednal jsem si polévku dne, houbovou za sto korun, jistě to bude pořádný talíř výtečného produktu maďarského kulinářství. Těšil jsem se. Leč hunští kočovní kuchaři pře‑ jímají zřejmě zvyklosti zemí, jimiž projíždějí. Dostal jsem šálek houbové polévky z prášku, posypané strouhaným sýrem.

77

Skazky

Ta netrpělivost, ať už jsme tam! Béjárát, kijárát, opakuji si dokola tahle dvě maďarská slova. Netrpělivě k cíli, který není pevný, ale existuje, jakkoli je to cíl vrtošivý. Cíl zvaný pohyblivým nejen pro závodní střelbu, ale i pro mou osobu. Pozoruji jedovatě zelená luka za oknem. Jsou zelená, jak z nich tady v nížině slezl sníh. Sníh, který je oživoval a zalehával zároveň, až se do nich prolnul. Nud‑ ná krajina Polabí. A hle, konečně na obzoru neroztáté sněhy. Ještě se tu a tam válí po krajině. Po jejích hrbech. Estamos en… Jsme v… říkají Španělé nejen o místech, ale i o čase. Jsme ve dvanácti dvaceti; jsme v Kolíně. Čas nás obestírá stejně jako prostor. Vždycky v tom vězíme až po uši. Jsme v… nikdy ne vně, nikdy nad, nikdy nikde. Ve vla‑ ku zakoušíme ono „estamos en“ v časoprostorové jednotě. A pokud jedeme na čas po způsobu příslovečných švýcarských hodinek, nemuseli bychom nikam ani jezdit a stačilo by se začíst do jízdního řádu. Teprve se zpožděním dostává jízda svůj smysl a kouzlo. ZELIK – výrobna kyselého zelí a jiné továrny. Továrny jako živoucí organis‑ my se svými tepnami a žílami, komíny a jinými rourami, se střevy a jinými vnitř‑ nostmi. Stavby připomínající slony včetně chobotů. A pak zase ta zelená luka a pole. Mokřady a remízy. Staré domy vrostlé do krajiny neviditelnými koře‑ ny. A i když pobořeny, ještě se zříceniny drží, alespoň jednou dvěma obvodo‑ vými stěnami. Obrůstají a raší podobně jedovatou zelení jako ta pole. Březový háj upomínající na Rusko. Po palouku kráčí zčistajasna osamělá postava ve vaťá‑ ku a s pilou! Který strom podříznout, když žádný není suchý? Žádné soušky tu nerostou. Česká Třebová. Jest třeba – přestoupit. Slýchal jsem kdysi radu: abys mohl na záchod, sedej si do kupé s vícero pasa‑ žéry, kteřížto se navzájem ohlídají před případným filcungem tvých zavazadel. Jak se ale vyhnout neplánovanému a náhlému spiknutí všech zúčastněných spo‑ lucestujících? Anebo jak se vyvarovat toho, že jenom hrají, že se neznají?

78

próz

Petr Pazdera Payne

Petr Pazdera Payne

Skazky

Jsem ovšem v kupé sám. Na záchod tedy raději i s taškou. Celková proměna celkového zabarvení krajiny. Sníh všude kolem a do toho déšť. Déšť s mlhou a dalšími únorovými kulisami. Kraj ohrožený vodnatelností a nasákavou houbovitostí. Pokračující napětí, zda se déšť se sněhem promění ve sníh, anebo naopak. Touha po sněhu. Dál, dál a výš! Stačí ujet pár desítek kilo‑ metrů, a – jsme v zimě. Kapky vody, jež nepochopily nové podmínky, nestačily zmrznout a stékají po oknech. Dál, dál! Jedu tam, kde bych měl být. Sleduji svůj pohyblivý cíl. Až v noci jsem se ocitl ve sněžné krajině. Pod nádražními lampami se pro‑ mítalo sněžení; skvrnky stínů sílily a tmavly, a právě když byly nejostřejší a nej‑ tmavší, splaskávaly jak balonky, neboť se spájely se svými původci – vločkami, jež vmžiku zanikaly spolu s nimi v bílé ploše. Obešel jsem dva hřbitovy, na jednom hořely tu a tam u hrobů s čepicemi červené lampičky ve vytátých důlcích; druhý hřbitov byl mrtvý, zcela temný, bez jediného světýlka. Na náměstí pak svítila hospoda a zvala k vejití. Neprozřetelně jsem se usadil v zákoutí restaurantu, což způsobilo, že mě hospodský systematicky přehlížel. Marně jsem čekal na pivo, až jsem i usnul. Byl jsem po té cestě přece jen unavený. Každý ví, že usnout v hospodě je největším faux pas, jaké si lze v hospodských souvislostech představit. Probudil jsem se, nevím, jestli za pár minut, nebo za půl hodiny, jak hospodský se mnou lomcuje a opakovaně zvyšuje hlas: „Haló, pane, tady není žádná noclehárna!“

79

Dramolety MLČENLIVÝ KAMELOT H1 jakýsi hlas H2 další hlas H3 jiný hlas H4 jakýs další hlas H5 jakýs jiný hlas H6 další jiný hlas H7 ještě jiný hlas H8 záložní hlas JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS:

Je to vzpomínka, anebo představa? Co na to říct… Stíny jsou skutečnější než my sami. Nevšimli jste si, že fotbalista má, když je na osvětleným stadioně, čtyři stíny. ZÁLOŽNÍ HLAS: Je tedy čtyřikrát skutečnější než ostatní lidé. JAKÝS DALŠÍ HLAS: Proto taky tolik lidí sleduje fotbal v televizi. JAKÝSI HLAS: Já myslim, že je to naopak. DALŠÍ HLAS: Jak naopak? JAKÝSI HLAS: My jsme ty ideje a vrháme kolem sebe stíny. DALŠÍ HLAS: To je platonismus, to je už dávno překonaný.

80

dram

Petr Pazdera Payne

DALŠÍ JINÝ HLAS:

Kluci, nehádejte se. Přijeli jste sem na narozeniny, abyste se hádali vo bužírky? JINÝ HLAS: A nejsou to ledajaký narozeniny. DALŠÍ HLAS: To nejsou žádný bužírky! DALŠÍ JINÝ HLAS: Sto třicet pět slaví člověk jednou v životě. JAKÝS DALŠÍ HLAS: A že se tu sešlo lidí! JINÝ HLAS: Samí dobří lidé. DALŠÍ JINÝ HLAS: Jak jinak. Když de vo jeho narozeniny. DALŠÍ HLAS: Celá jedna generace. Ti lidé si rozumějí nakonec víc než kdokoli jiný. JEŠTĚ JINÝ HLAS: I když se nesnášeli. I když se nesvářeli. I když stáli na opačných stranách barikády. JAKÝSI HLAS: Nakonec jsou vděční, že se mají. JAKÝS DALŠÍ HLAS: Kamarádi až za hrob. JINÝ HLAS: Až za hrob. JAKÝS DALŠÍ HLAS: Ve sto třiceti pěti člověk ledacos pochopí. JINÝ HLAS: Jen ten dorost kdyby se sem necpal. JAKÝS DALŠÍ HLAS: Jasně, nevěř nikomu pod sto deset. – JAKÝSI HLAS: A budou proslovy? DALŠÍ JINÝ HLAS: Čekalo se s nima jenom na tebe. DALŠÍ HLAS: Já nevim, ale takovou tvrdit blbost. My a ideje. To musíte mít hodně silnou víru. JAKÝS JINÝ HLAS: Odpusťte, že vám do toho skáču. Vy jste věřící? JAKÝSI HLAS: Vypadám na to? JAKÝS JINÝ HLAS: Promiňte. JAKÝSI HLAS: Neomlouvejte se. Nedávno se mí kolegové vsadili, jestli jsem, nebo nejsem věřící.

81

Petr Pazdera Payne

Dramolety

JAKÝS DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: – JAKÝSI HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: JAKÝS JINÝ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS:

82

dram

Petr Pazdera Payne

Dramolety

My jsme všechno, my jsme renesanční. Kluci, nehádejte se vo bužírky! To moje žena, když jsme se seznamovali, říkala, já jsem nevařící… A já jí rozuměl „nevěřící“. A proto sis ji vzal? A tak sem si ji vzal. A naučila se vařit? Ještě ne. A co dary? Budou dary? Čekalo se s nima jenom na tebe. Ve Francii jsem měl divoký sny. A proto ses vrátil? Musel jsem se vrátit tak jako tak. A kde si nechal Zuzku? Jezte, jezte! Karbenátky, majonéza. Saláty. Inženýři se nežinýrují. Ne, co do úst vchází, poškvrňuje člověka! Holandský sýry. Ze sekáče. Z každého stromu svobodně jísti budete… Já musím kouřit. Na baru jsou žitanky. Ja nevim, to krajinářství je strašný blud. Proto ses vrátil z Francie? Vždycky sem to tak trochu cítil. Kde si nechal Lucku? Ta zůstala ve Francii.

JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: – JAKÝS DALŠÍ HLAS:

DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS:

DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS:

JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS:

Čemu se směješ? Já se nesměju, já jenom mžourám.

Pánové, koupil sem si většího psa. A musel sem kvůli němu koupit větší auto. A nakonec sem musel postavit větší garáž. A tak to jde pořád dokola. Vo tom to jéé. Žijeme v pokročilém stadiu kynokracie. A vlastní stín je skutečnější než my. Ty si nedáš pokoj. Nech už ty bužírky! Pomiňte, du si zacivět na bar. Neurážej se. Já se neurážim. Šel jsem nedávno k právníkovi zeptat se o radu. Místo toho, aby mi poradil, tak mi vyprávěl příběh, jak mu umřel pes a jak ho to vzalo. A pak se mě ještě ptal, jestli nemá zavřít kancelář a dělat něco úplně jinýho. Fakt kynokracie. Nehodlám na sebe upozorňovat, ale když jsem šel sem, chtěl jsem si zapálit. Ty si sem šel pěšky? Ptal jsem se protijdoucích: Nemáš voheň? Nikdo neměl. Nikdo. Pak šli kolem skauti s betlémským světlem, a ti mi připálili. Betlémský světlo ti vyšlo v ústrety. A pak du dál. Proti mně tři mladý holky. Přijdou blíž, a vidím, že jsou to starý báby.

83

Petr Pazdera Payne

Dramolety

JEŠTĚ JINÝ HLAS:

ZÁLOŽNÍ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: – ZÁLOŽNÍ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS:

84

dram

Petr Pazdera Payne

Dramolety

Hele, představ si podmořský muzeum. Největší na světě. Viděl sem tam delfíny. Zatleskal si, a voni se otočili. A těch Rusů! Kurva, ty musíš mít důchod jako prase! Já nevim, kdo se koupal ve vaně piva s mikulášskými čepicemi. Zůstat na lodi – potopit se s ní. Vylézt na břeh – přijde tsunami. Co záchrannej člun? Žádný už není. Voni sou neprůstřelní. Pálíme, pálíme, pálíme… a nic z toho. Musíme vyřvat tu pravdu písně až do jejího konce. Nic jiného nám nezbývá. Jazyk je všepronikající neškodná plíseň. Buďto kloužeš po povrchu, anebo si v jedné z děr mnohých. Jako v kulečníku. Tak je to. A jiného není. Řikáš nepotištěné noviny? Koupil bych celý balík! Proboha, proč tak mlátí těma sklenicema? Jako bychom byli zase ve válce. To víš, panáky. Dyť je to jenom animace. Nevšim sis, pohyby mají čím dál tím trhanější. Nakonec se třeba úplně zastavěj jako v posledním okýnku.

ZÁLOŽNÍ HLAS: – JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS:

DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: – JAKÝS JINÝ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: JAKÝS JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: JAKÝS JINÝ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS:

Hlavně, hlavně nezacházet dál, než se zachází!

Nechtěl bych na sebe upozorňovat, ale zdál se mi nedávno sen. Jedu s velkou knihou tramvají. Panebože, jak dlouho už sem nejel sockou… V té knize je zapsána zvědavost. Jsem zvědav na tu zvědavost, čtu a čtu a nejsem schopen z tramvaje vystoupit. Jedeš a jedeš. Z konečný na konečnou. Bude tombola? Bude, čekalo se jenom na tebe. Nezdá se vám, že nikoli lidé si vybírají masky, ale právě naopak? Naprosto se v tomto bodě ztotožňuji. Persona je persona. Dary, budou dary! Rozbalování darů! Ne, eště ne. Obraz, obraz. Já vidim obraz. Už ho nesou! Bude vernisáž. Já vidim akorát celofán. Baby tam sou. Ňáký baby, tři baby tam sou! Parádní vobraz. Co tři. Je jich tam celej záhon.

85

Petr Pazdera Payne

Dramolety

– DALŠÍ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: DALŠÍ HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: JAKÝS JINÝ HLAS: JINÝ HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ JINÝ HLAS: – JEŠTĚ JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS: ZÁLOŽNÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: JAKÝS DALŠÍ HLAS: JINÝ HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS:

86

dram

Petr Pazdera Payne

Dramolety

JAKÝS DALŠÍ HLAS: Cizinci jsme v tomto světě. Nejprve z důvodu mládí. Potom z blízkosti smrti. Před chvílí jsem přišel… Já to říkám dávno: ve sto pětatřiceti se člověk přestane cítit jako vetřelec. …a za chvíli už budu muset jít. Ve sto pětatřiceti to člověka občas napadne. Představte si vrakoviště. Každej kdyby měl někde svoje vrakoviště. To by byla pěkná hromada auťáků. Všechno je někde zapsaný, ale nikdo neví kde. Pomalu pozříváme, pomalu prozříváme. Nechte už ty bužírky!

JAKÝSI HLAS: JEŠTĚ JINÝ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS: JAKÝSI HLAS: DALŠÍ HLAS:

Já tomu rozumim. Nenápadně se zdejchneš. Vemeš drožku. Inkognito ergo sum. Zakladatel hnutí vždy osamocen! Zvyknete si na mě jako na nepřítomného. Jsem rád, že ses rozpovídal. Vždycky si býval takový mlčenlivý kamelot… Tak mě prosimtě omluv. Čím později, tím nebezpečnější ta cesta je.

Pěkně ten čas utekl. Vostal jsem tady, abych se něco dozvěděl. Říkám tomu: tázání po smyslu zmnožením otázky. Jenomže předsevzetí se nekreje s tím, co si člověk předsevzal. A teď už to víš? Dozvěděl ses něco? Už vím, ale už je pozdě odejít někam pryč. A jak rád bych šel, kurva, jak rád bych byl někde jinde. Vem si taxika. Oslavenec platí i taxiky. Ale že si umí udělat radost! Takovou hostinu. Stopětatřicíctku máš jednou za život. Jenomže, ta únava. Spanilá únava! Cítím se jako jednoruký diskobolos.

87

Petr Pazdera Payne

Dramolety

Dramolety

TAJEMSTVÍ MILOSTI (R. Smetanovi) PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

88

dram

Petr Pazdera Payne

Posaďte se. Tak co vás k nám přivádí? Chtěli jsme se zeptat, jak to vypadá s tou naší záležitostí. (Usedá.) Kterou myslíte? My tady máme moře záležitostí. Předávali jsme vám před časem návrh na udělení milosti pro pana R. Nevzpomínáte si? Návrhů k udělení milosti dostal pan prezident vícero. A jak to s tím tedy prosím vás vypadá? O milosti se jedná. A předal jste ten náš dopis? Váš návrh jsem samozřejmě předal, ale… Děkujeme. …ale postup je stejný jako při všech ostatních podobných případech. Jak to myslíte? Je to úplně stejné, jako když se petice dá do podatelny. A dostane se pak k panu prezidentovi? Prezident veškerou došlou poštu čte osobně, takže ji má druhý den na stole. Žádnou odpověď jsme zatím nedostali. Vůbec nic. Nedovedete si představit – to jen tak mezi náma –, jak jsou ty milosti úmorná agenda. Čekali jsme třeba jen nepatrnou reakci na naši prosbu. Jestli na žádost o milost prezidentova kancelář odpovídá, to nemám tušení. Nikdy jsem u této fáze

MUŽ: PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ:

nebyl. Nemohu do toho nikterak vstoupit. Nemohu se ani zeptat. Ani se zeptat? On záměrně nechce, aby jej ovlivňovali lidé z jeho okolí mimo vytvořený systém. Nesmí se připustit, že by někdo nějak nekontrolovaně ovlivňoval rozhodnutí. Aha. Aha. Nemohu pro vás tedy nic udělat. Je mi líto. Nejde o nás… A ani pro dotyčného pana R. nemohu nic udělat. Pochopil jsem, že pan prezident mu milost udělit nechtěl. (Povstává.) Jak jste na to přišel?! Já jsem vám nic takového neřekl. V případě vladařovy milosti přece chtít a udělit jedno jsou. Nevím, co a jak jste pochopil, zda prezident chtěl, nebo nechtěl udělit milost, a nevím, z čeho tak usuzujete. Zdá se, že máte ještě nějaké jiné, podrobnější zdroje informací přímo od prezidenta, když můžete dělat takové závěry. Vyplývá to z logiky věci. Z jaké logiky? Já o tom nic nevím a neumím ani nic zjistit. Řekl jste, že prezident čte veškerou došlou poštu? Ano, osobně. Jestliže četl náš návrh, pak z toho vyplývá, že udělit milost prostě nechtěl.

89

Petr Pazdera Payne

Dramolety

PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ:

90

dram

Petr Pazdera Payne

Dramolety

Anebo ho prostě… nečetl! Nečetl?! (Sedá si.) S vysokou pravděpodobností žádost o milost nečetl, možná ani jednu z těch, co už přišly. Říkal jste, že čte veškerou došlou poštu osobně. Řekl jsem, že dopisy, které přijdou zvenku, čte sám všechny osobně. Jenže ta vaše petice šla přese mě. Co to znamená? Že se mu nedostala na stůl. Natož aby ji četl. Jak to? Byla to žádost o milost. A ta má jiný postup. Jaký postup? Žádosti o milost jsou ústavně zakotveným činem a nejsou zařazeny v běžné poště. Aha. A proč jste nás na to neupozornil? Říkal jsem vám rovnou, že je lepší napsat dopis, který přijde do normální pošty, a tím pádem se dostane na stůl docela rychle. Dopis nemá žádné ústavní podmínky, a proto se už nijak nezpracovává a je rychlejší. Říkáte, že čte veškerou došlou poštu? Jak už jsem řek, veškerou došlou poštu. Osobně? Osobně. Veškerou poštu? Veškerou poštu. Počítali jsme se vším a nechali jsme to pro jistotu ještě v podatelně jako normální dopis.

PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

MUŽ:

PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ:

Pochopte, jestli něco pošlete poštou nebo přinesete do podatelny osobně nebo předáte při audienci u mě, má to stejný postup; na tom, jak to pošlete, nezáleží. Před chvílí jste řekl, že jsme to měli dát do normální pošty. Aby to prezident četl osobně. Nešlo o dopis, ale o žádost o milost, a tudíž se to asi nechovalo jako normální dopis. My jsme to označili jako podnět. Nemám od toho kopii a… Já jsem jednu vzal… …a jak si to tak pamatuji, tak to nesplňovalo požadavky petice, a naopak to vypadalo jako žádost o milost. Nechápu. Jaký je v tom rozdíl? Návrh nebo petice nebo žádost… Zdá se, že je to pod vaši rozlišovací schopnost. Všechno to jsou systémově naprosto rozdílné věci. Nerozumím tomu vašemu škatulkování. Naučte se konečně rozlišovat. Roz‑li-šo‑vat! Jen ten, kdo má raději předsudky a nenávist, nerozlišuje. Nemá cenu, abychom tu ztráceli čas. To asi nemá. (Povstává.) Přesto, nebo právě proto si myslím, že v tomto případě prezident udělit milost nechtěl. Tak mi připadá, že váš závěr je nekorektní a podjatý! Jak můžete vědět, co prezident chtěl nebo nechtěl? Milost neudělil… Zatím! O milosti se tedy jedná? (Sedá si.)

91

Petr Pazdera Payne

Dramolety

PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ:

PÁNHRAD:

MUŽ:

PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

92

dram

Petr Pazdera Payne

Dramolety

A názory jsou rozdílné. Čí názory? Ke každé žádosti se vyjadřují nezávisle na sobě čtyři lidé. Ale to je jenom mezi náma… Jací lidé? Lidé prezidentem povolaní! Připraví spis a shromáždí podklady pro a proti. Tak je systém nastaven. Nezdá se vám, že ten systém, jak ho popisujete, brání svobodnému průchodu prezidentovy milosti? Rozhoduje‑li systém, podstata milosti je tím popřena. No no, institut milosti je zcela nezávislý na systému justice, ale že se musí zúřadovat svým vlastním systémem, to je snad jasné! Systém nerozhoduje, všechny milosti uděluje prezident podle svého uvážení, systém mu pouze napomáhá roztřídit návrhy do kategorií. Prezident by přece neměl být otrokem systému. A za svůj systém a za lidi, kterými se obklopil, je přece také odpovědný. Pláčete na špatném hrobě. Pokud máte nějaké připomínky k tomu, jak prezident vykonává funkci, napište to přímo jemu. A on si to přečte! Cha, cha. (Povstává.) Dobře víte, že veškerou došlou poštu čte osobně. Náš dopis ale nečetl. Nebyl to žádný dopis. A proto ho vůbec nečetl. Natož aby ho měl na stole. Jak už jsem řek, žádosti o milost jsou ústavně zakotveným činem.

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

A nejsou tedy zařazeny v běžné poště… Zdá se, že tomu začínáte rozumět. Nejsou zařazeny v běžné poště, i když přijdou běžnou poštou. I když přijdou běžnou poštou. Á‑ha. Jsem rád, že už tomu začínáte rozumět. Nakonec ale, jak jste říkal, rozhoduje prezident? Podle svého uvážení. (Usedá.) Je to on, kdo shledává, nebo neshledává dostatečné, nebo nedostatečné důvody k udělení milosti. Pokud se ovšem k němu návrh přes ty čtyři dostane. Jestliže přečtou spis a mají stejný názor… Tedy žádost zamítnout. …třeba žádost zamítnout. Pak se s tím nedá nic dělat. Já to neřek! Názory kohokoliv dalšího kromě prezidenta by snad měly jít stranou. Takový je systém. Prezident by neměl být ve vleku systému, který si nastavil. To jsme už slyšeli. Opravdu tu akorát ztrácíme čas. Nemohu než se opakovat, tváří v tvář onomu nejasnému systému. (Vstává.) Půjdu. Systém je jenom pomocná záležitost. Nakonec uděluje milost jen a jen prezident.

93

Petr Pazdera Payne

Dramolety

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ:

PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ:

94

dram

Petr Pazdera Payne

Dramolety

Uděluje ji prezident. A neudělují – ti, kterými se prezident obklopil. Ale ovšemže je to prezident, kdo nemusí nakonec udělit nikomu nic. Jako třeba v tomto případě. Nechte těch předpojatostí. Řekl jsem vám už, že váš návrh prezident nejspíš nečetl. Pochybuji,… (Usedá.) …že by se k prezidentovi nedoneslo, že ho žádáme o milost. Jedná se přece o dost medializovaný případ, naše petice byla zveřejněna, a nejenom ta naše. Myslete si, co chcete! Pan prezident nemusí sledovat všechna média. Kdejakej ten bulvár a intelektuálně mediální blábol. Ještě nikdy se například nepodíval na zprávy. Nikdy? To víte, dělá to pro svoje duševní zdraví. Já vím, nesnáší novináře… Svět by si oddechl, kdyby se zarazilo ono permanentní všeobecné spiknutí médií. Opravdu nikdy neviděl zprávy? Vždycky když je v jeho přítomnosti někdo pustí, tak si zacpává oči i uši. Celoživotní bobřík od zpráv! To je úctyhodné. Nedělejte si z toho legraci. Když může, tak odejde. Anebo prostě vypne televizi! Koneckonců prezidenta nemusí vůbec zajímat, co se děje ve státě. A nějaký pan R., nějaké prosby o milost…

PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

MUŽ: PÁNHRAD: MUŽ: PÁNHRAD:

Milost je vždycky zcela subjektivní záležitost. A tak to má být! Odcházím. Nemá cenu plakat tu, jak jste řekl, na špatném hřbitově a ztrácet čas. (Vstává.) Uvědomte si, že institut milosti je svou povahou institut výjimečný! Výjimečný – jako ten, kdo jím vládne. Přesně tak. Prezident jím bere ohled jen na takové závažné okolnosti, které se v jednotlivém případě mohou vymykat možnostem řešení… Výjimečný – tak jako výjimečný trest! …vymykat možnostem řešení, které jsou dány soudům… Rozumím. Čest vaší práci! (Odchází.) …podle platných právních předpisů… To jsou mi způsoby! Občas by to chtělo udělit nějaký ten výjimečný trest! Takhle obtěžovat prezidenta! Samý dopisy, žádosti, návrhy, petice… A pak nic nepochopí, když jim to člověk vysvětluje. …Protože pochopit nechtějí! Vždyť přece…

95

Jan Unger (Zrní)

Co se tím asi myslí… RYCHTA

HÝKAL

vidím prázdnou loď a jsou zvířata všech vod přede mnou celý zástup jmen, všem se zdál týž sen, až vstanou že se vynoří svět nový, tohle teď má být a vítr sílí, vítr sílí a ví

les obývaný mravenci, co žerou lidské maso obývaný mravenci, co žerou zlé lidi

buším pěstí do dveří a je šílenství jako vlak potom prásk prásk prásk země začala se pod nohama třást a jsou touhy na lodích, nahý šplhaj po svazích svět běží a pak čáry po polích, první znaky na mracích barevný domy prázdný jsou, zem se hýbe pode mnou já zůstanu s tebou, zůstanu pořád s tebou

gramofo

V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

Jan Unger Narodil se roku 1983 v Praze. Odmala žije v Kladně či v jeho bezprostředním okolí. Zpívá v kapele Zrní, která hraje již jedenáct let (od začátků na kladenském gymnáziu až do současnosti) ve stejném složení. Zrní vydali tři řadová alba – Voní (2009), Hrdina počítačový hry jde do světa (2011) a Soundtrack ke konci světa (2012), jsou také autory hudební složky k taneční inscenaci Kolik váží vaše touha (2012).

dej si pozor na les, ať tě nespolkne dej si pozor na les, ať tě nespolkne dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal hýkal a rudý vřes dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal a rudý vřes dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal rudý vřes hýkal rudý vřes hýkal obývaný mravenci

(Soundtrack ke konci světa, 2012)

96

97

gramofo

Jan Unger (Zrní)

Jan Unger (Zrní)

Co se tím asi myslí…


obývaný mravenci, kteří jedí lidské maso obývaný hýkal ať tě nespolkne skákal pes, přes oves ať tě nespolkne hýkal a rudý vřes skákal pes, hýkal, hýkal při tom skákal pes, při tom hýkal ať tě nespolkne

NOČNÍ JÍZDA co tím, že v noci duchy vidím co tím se asi myslí? co mě to táhne do nich vlízt? na místo, kde se hadry pálí kde skřípou ledy starý tam dóle někdo nespí!

dej si pozor na les, ať tě nespolkne (Soundtrack ke konci světa, 2012)

proč bál sem se ti z břicha, mamí proč bál sem se ven vylízt? jsou tam snad dóle zlí pod tím? na místě, kde se kosti brousí kde ptáci v noci letí a tohle je noční jízda k nim co hýbe rukou těch, co kosí a čímpak květy voní? to musí někdo jiný být odpadávají mi pírka krycí a blíž tu něco mrazí co když ti zlí jsou vážně zlí? mamí? (Soundtrack ke konci světa, 2012)

98

99

Jan Unger (Zrní)



LÍTO je mi líto všech lidí, kteří musí být venku když sněží je mi líto všech lidí, kteří musí být venku když sněží je mi líto všech lidí, kteří nemají vodu na pití je mi líto všech lidí a jejich dětí, které mají mouchy na očích mají mouchy na očích líto je mi, líto, mají mouchy na očích je mi líto všech lidí, které trápí změna počasí je mi líto všech lidí, kteří mlátí své psy, chudé psy je mi líto všech lidí, je mi líto všech lidí, je mi líto všech lidí, líto je mi a stárnu před očima, stárnu rodičům, stárnu, stárnu už 28 let stárnu, už 28 let je mi líto všech lidí, kteří nemají vodu na pití líto je mi, líto všech lidí, kteří musí být venku když sněží

100

gramofo

Jan Unger (Zrní)

líto je mi všech těch, kteří mají na víčkách napsáno líto je mi všech těch, kteří mají na víčkách napsáno bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné je mi líto těch kteří mají napsáno bude to špatné mají napsáno líto je mi těch kteří mají bude to špatné na víčkách mají bude to špatné líto je mi těch kteří mají napsáno líto těch kteří mají napsáno napsáno napsáno na víčkách bude špatné počasí mouchy trápí psy trápí mouchy líto (Soundtrack ke konci světa, 2012)

101

gramofo

Jan Unger (Zrní)

Jan Unger (Zrní)



POZITIVNÍ

MUSÍ TO BÝT

kráčím si městem nakonec a je mi fuk pes, na outfit sere pes všem těm se brány otevřou kdo vyhází chlív a krámy, co v něm jsou

skály letí, skály spí v mracích bloudí bůh lidí náhle ležím mezi vším a den je dlouhý, a den je krátký a den je dlouhý, a den je krátký

a zpátky se vrátí slunce a síla s ním louže se vsáknou zvíře ti dá svůj stín vrásní se asfalt přede mnou a slunce svítí mi do očí kráčím si bosý do ulic a je mi fuk hic, furt lepší hic než nic blízko je slunce a síla se vrátí s ním louže se vsáknou zvíře ti dá svůj stín

v horách němým jsem se stal války dole jedou dál přesto hvězdy už zas jsou a den je dlouhý, a den je krátký a den je dlouhý, a den je krátký má to být, že zlí jsou skály letí, skály jdou všechno se vším, ze všech stran musí to být, musí to být musí to být, musí to být nízko letí ptáci, hýkal v lese jí dole těžcí kráčí, i dobrý, i zlý

(Soundtrack ke konci světa, 2012) zlatý je den, kdy zkouším psát a vůni cítím svatý je den, kdy můžu vstát a vím, že bloudím svatý je den (Soundtrack ke konci světa, 2012)

102

103

gramofo

Jan Unger (Zrní)

Jan Unger (Zrní)



HRDINA

NEBE S HVĚZDAMA

hrdina počítačový hry jde do světa jak ho zrezlý ploty cestou míjej, světlo mihotá čerstvej vítr a on vůbec poprvé k němu přičichá a ať si de kolik pekel chce naráz, naděje je veliká

kdo sme, kam dem, odkud přicházíme je na vobraze vod Gogéna a to se ptá hrdina lidí, když poprvé spatří nebe s hvězdama jakej je konec? za co sou body? prej se to neví bouch bouch bouch bouch bouch do světa

nový ráno se před ním odemkne vejde do něj, překlopí se, libová vůně vopravdickej vítr chladnej, řeka ledová bouch bouch bouch bouch bouch do světa jako uhlí z hluboka, je to pudový víra ve vlastní ruce, ve vyslyšení fárání nahoru, chvíle osvícení, nebe do těla bouch bouch bouchaj lidi do světa

hrdina počítačový hry jde do světa čeká ho osvěta svýho života ta žvejkačka, co žvejkal, už byla dost jetá bouch bouch bouch bouch bouch do světa (Hrdina počítačový hry jde do světa, 2011)

hrdina počítačový hry jde do světa čeká ho osvěta svýho života spatří oči asfaltový královny hledá boty, který se mu na nohy hodí ta žvejkačka, co žvejkal, už byla dost jetá bouch bouch bouch bouch bouch do světa (Hrdina počítačový hry jde do světa, 2011)

104

105

gramofo

Jan Unger (Zrní)

Jan Unger (Zrní)



JABLONĚ

DESIGN MRTVOLY

padají padají jako jabloně lidi jabloně, s větvemi k nebi, v sadě

(hrdina umře ve škarpě, klobouk z hlavy dolu na prsa, amen v html.)

v kalužích v kalužích duše načatý lidi padají jako jabloně v sadě suchý

sny černý ho zvou v měkkých sukních krev barví listí jsou listy mokrý jemný padaj krajky, do vrstev ho kladou ve škarpě leží sám zdola se zdá jasnější, jasnější, jasnější měsíc, je sníh, je hra

chmury jdou, smrti jdou, křížky na čelech ale uhlíky pořád doutnají v ohni pořád jdou, pořád jdou duše načatý pořád doutnají uhlíky v ohni, prší (Hrdina počítačový hry jde do světa, 2011)

sny černý ho zvou přikrývají poslední vidí brouky hrdinožrouty pára, slzy pravý, škarpu krajky zdobí jí vrací kosti, spí měsíc jde dál, narůstá, narůstá, narůstá klid, je nic, je tma (Hrdina počítačový hry jde do světa, 2011)

106

107

Jan Unger (Zrní)



83 000

/ / /

Celých osmdesát tři tisíc let jsem šel na východ, tam jsem si unavený ustlal pod stromem, pak jsem se otočil a dalších osmdesát tři tisíc let jsem šel zpátky na západ, svlík jsem se a vykoupal v řece. (Hrdina počítačový hry jde do světa, 2011)

108

gramofo

Jan Unger (Zrní)

Petr. Ne, Petr ne. Milan. Milan zahýbá okolo nákupního domu Norma na síd‑ láku v dopoledním slunci, který už je teď na podzim slabý, ale svítí pěkně do obličeje a to je příjemný. Milan de do hospody. Hospoda Excalibur votvírá už v 11, tak to je dobrý. To se akorát vyspal, sněd vajíčka vod večeře a tak ňák pomalu vyrazil. Teď to točí namakanej v přiléhavym tričku kolem Normy, kolíbá se slun‑ cem, šlape si to po zámkový dlažbě sídlákovýho chodníku a to je neděle. Milane! Stav se pak za náma, večer má syn oslavu, von měl svatbu. A vemte taky Evu. Už sem vás dlouho neviděla, vem Evu, ať de. Volá na Milana z 1. patra paneláku ženská na celej vnitroblok. Eva nepříde! Eva umřela! Co? Že Eva nepříde, vona umřela! Aha, no tak bez Evy se stavte. Mirek má oslavu. No jo! Co? No jo! No jo, a de Milan do Excalibru si udělat dobrou neděli na sídláku, dyž je podzim a pěkně. Eva, ta teď nemůže, vona teď umřela, ale pak příde! dva rumy. díky

109


/ / / dej mi ruku. dal jsem jí ruku. ty se voženíš ve dvacíti devíti, budeš mít děti, jedno bude nemocný, jo, ale jo, bude to v pořádku. zrovna jsem koukal na postiženýho kluka, jak mu tlačí vozejček nějaká pečova‑ telka, svítilo slunce, je jaro, usmíval se. takže postižený nebude? ne, bude to dobrý. dobrý. nemáš cigáro? ne, taky bych si dal. v duchu si řikám, že si pudu koupit cigára. potom. neni to zdravý a asi je to důkaz slabosti, ale je tak pěkně, přichází jaro, je druhýho března, koupim si cigára, a jedno si krásně zapálim a vychutnám. seš mimo, všichni si myslej, že žvanim. ne, to já si vo vás nemyslim, myslel jsem na to, jak si koupim cigára. potom. jsme na lavičce v parku, ona smrdí a je jí kolem šedesáti, ale taky je dost možný, že jí je čtyřicet a jen vypadá takhle zbědovaně. má růžovou šusťákovku a legíny a hucule a sponku ve vlasech. myslim, že věštit neumí. a umřeš v devadesáti třech. vleže. věštim i sobě, a já budu nesmrtelná, vodveze mě světel‑ nej střelec do nebe. jo? vidim to. no, to já pudu teda normální cestou, řikáte? jo. do hlíny. nedávej se pálit. z takovejch sou potom ty… co z nich je?

110

gramofo

Jan Unger (Zrní)

Jan Unger (Zrní)


neni to dobrý, vůbec to neni dobrý potom. dyť jo, mě to taky příde divný, bejt spálenej v tisíci stupních. to neni teplota pro člověka. hele, život se s tebou nemazlí. to jo, i když já se mám teď zrovna dobře. mě si vodveze světelnej rytíř a taky se budu mít dobře, ne jako ty svině. koukej na ně! na koho? myslej, že je nevidim, a Jardu v noci zmlátili, má modřiny přes celý záda. svině. Jarda je muj partner, víš, ale promiň, jasný, ne, tebe to nezajímá. jo, v pohodě, je to zajímavý. pff, bych si dala to cigáro. ty jo, jak je to jaro, najednou všude choděj pěkný holky. jak dyby zhezkly těma jarníma paprskama. a já přitahuju takovýhle typy. a umřu v devadesáti třech vleže. musim jít, pani, díky za tu věštbu! mávla rukou, je zlitá. jdu, vzdaluju se, ještě dál, ona tam sedí v tý šusťákovce, má zakloněnou hlavu a nohy natažený před sebe. jarní paprsky jí hřejou obličej a zavřený víčka. a ona spí a nehezkne. kdybych nemusel do kanclu, šel bych prostě furt rovně, furt rovně a jenom bych se koukal a nasával vjemy. jak vznikaj mezi predmětama v pohybu různý vzdále‑ nosti a různý úhly. no taky kdo jinej tě osloví než ňákej takovej případ. byznys‑ men si k tobě na lavičku nepřisedne, aby ti ukázal, jak mu pěkně rostou grafy. došlo mi, že profi nemůže nikdy vypadat jako něco přirozeně lidskýho. už jsme tak zdegenerovaný, že nám profi příde jenom to, co je stylizovaný a přehnaný. v televizi vypadaj všichni jak z plastu a je to profi. pak se tam objeví nějakej své‑ ráz, v normálních hadrech a s normálnim výrazem, a hned to vypadá, že má ještě co dělat, aby se dostal na úroveň. fakt už jsme zblblý. dej mi ruku

111

Jan Unger (Zrní)


sám sobě jsem dal ruku a čuch jsem si k ní. chtělo by to to cigáro, už zase filozofuju, to je šílený, ani na chvilku nejsem schopnej vypnout mozek a ty jeho žvásty. přechod. červenej panáček. a a a zelenej panáček, jdu, pozor, vlevo kočárek, trrr, mesenžr na kole, důchodkyně, byznysmen, s taškou plnou grafů. „heeeej, náramně mi rostou grafyyyy,“ volá na mě, zatímco jsme si vyměnili strany přechodu, a jeho grafy letí z tašky k nebi a světelnej rytíř si je šťastně prohlíží a nese si je s sebou do ráje místo lavičkový pani.

112

gramofo

Jan Unger (Zrní)


/ / / zmačkanej posmrkanej kapesník pomačkanej probuzenej chlap je bezďák. je šest a votvíraj tesko expres na hradčanský vodhozený podzimní listy ležej vlhký na zemi, stejně jako vajgly a lístky z vlaku a vostatní vyžvejkaná ztvrdlá hrudka žvejkačky z něčí pusy koš plnej takovejch věcí ještě ze včera a předvčera, uplně narvanej v noci trochu sprchlo a teď je mlha Pomačkanej si de stoupnout před závory počká, než přijede a vodjede vlak z nádraží a pak přejde před zrovna votevřený tesko expres idyla trochu se motá, vyspal se dost na hovno a je ještě nametenej, no von je vlastně upřímně nametenej furt má rýmu, znova vytáhne z bundy kapesník a vysmrká se do něj má už z toho kurva mokrou kapsu, takže příště ruka a do vzduchu. chtělo by to už pivo to je bordel na tý zemi, všechno je to rozmočený

113

Jan Unger (Zrní)


hele, máš něco? sory, sory… neměl bys… drobák? no tak si di do prdele! „dobrý den“ si můžeš strčit do prdele, to je mi k hovnu je vlhko. všechno svinstvo světa je tu, jak v černý díře celý se to sem stáhlo, jak chcanky do žlabu. potřebuju 8 korun + 3 záloha kurva pes

114

gramofo

Jan Unger (Zrní)


/ / /

Ve sněhu jsou otisky běhu zajíce. Je to zajíc a k němu se u sloupu s lampou pojí druhej. Dva zajíci se setkali u lampy, nevim, jestli ve stejnym čase, ale vim, že tam oba byli, a pak oba spolu, obě zaječí těla i zaječí duchové, běželi podél kole‑ je až za nádraží, tam se rozdělili a rozběhli do různejch stran pole. Jakej je roz‑ díl mezi tim, že by oba dva, oba kožichy, běželi ve stejnou chvíli, a tim, že tu byl každej v jinym čase?? Moje babička má králikárnu, starou maringotku, a v ní dvacet králíků v kot‑ cích na straně jedný a tak deset králičích staženejch a napnutejch kožek na straně druhý. Hopsáči jedi seno, hejbaj čenichama a krz pletivo maj výhled na kožichy svejch předků. To je drsný ty vole. Viděj, jak skončej. Na férovku. Ale vypadaj spokojeně, maj se dobře, babička s nima mluví, povídá si s nima každej den při krmení, co a jak, jak se maj, vzduch je průzračně čistej – venkovskej, seno z léta nasušený, a až příde čas, babička vytáhne králíka z kotce, pohladí ho a… seno do masa, maso do člověka. Energie hlíny, která je rozloženejma tělama, energie slunce při vyrůstání louky, energie člověka při sekání a obracení sena, energie králičích životů – tohle všechno jde do člověka. Do babičky, do návštěvy, která příde na oběd. Králíček na kapustě s rýží. Může bejt? A kůže, srst – se napne na drátěný ramínka a pověsí, aby vyschla. Ve výkupu se prodává jedna za třicet korun, „kůže, kůže, výkup kůží! kůže!“ a tyhle kůže teď visej naproti zafuněnejm kotcum a králíci hejbaj nozdrama a vypadaj šťastně. Je zima, venku zaječí stopy. Potkaj se zaječí duchové u lampy, přestože tam je každej v jinou chvíli??

115

Jan Unger (Zrní)


/ / / Rozdělov je sídliště z padesátejch let. Je to tu jak v kempu. Když jdu v pod‑ večer mezi bytovkama, jenom čekám, kdy pudou lidi s ručníkama a kartáčkama na zuby k umývárnám. Ve venkovní hospodě sou bílý plastový židličky a tři lidi a jeden vypráví, že Karel vždycky přijde už nalitej a řekne mu: čau, potřebuju rum. A von opáčí: Kar‑ líčku, nic ti nedám, ty se zas zničíš a budeš mi nadávat, že sem antikrist a že mě přibiješ hřebama nad pípu. Já sedim na plastový židličce, vokolo jdou ženský s ručníkama přes ramínka a čistěj si zuby. Svítí slunce v půl sedmý, no to sou věci, bude večerka. Z vedlejšího stolku pokračujou: No ale to víže mu naleju, a ten magor jich vypije dvacet, naklopí to tam, jako by se nechumelilo, dá dvě piva na zapití, a že koupí ženě nanuky. De k chlaďáku, veme si deset těhle pro manželku, já na něj Karlíčku, to seš hodnej, že na Anču taky myslíš, a von řekne: To víš, no ale co si pak dám já? Máš něco k jídlu? Mám. A von vrátí nanuky nazpátek, zavře chlaďák a vobjedná si sekanou a dva rumy a pivo. Karlíčku, neblbni, já taky musim zavírat. A Karel začne: ty antikriste, tebe by měli přibít nad pípu hřebikama. Chápeš to? Von je hodnej, ale von se vždycky totálně rozstřelí, a pak ho neutáhneš. Já sedim na bílý plastový židličce, řikám si, že děti tady museji mít moc dobrý místo na hraní v tomhle chánově, rozdělově, balkónově. Je to tu totiž jak na tábo‑ ře, v kempu. Rybáři maj nahozený pruty ze stoliček před vchodama, zejtra bude dýza. Teď je před večerkou a Karlíček si brzo příde, že potřebuje rum.

116

gramofo

Jan Unger (Zrní)


TŘI OTÁZKY Čteš poezii? Čas od času. Oblíbený básník? Bohuslav Reynek, Gary Snyder, stará japonská haiku. Oblíbená báseň? Nemám žádnou, která by vyčuhovala nad ostatní oblíbené.

117

pásm

pásm

Creative communication, 2004), Svět, který předtím nebyl (Dauphin, 2008), Schůzka v lomu (Host, 2009) a Hora bez vrcholu (Dauphin, 2012), která má proza‑ ickou cestopisnou paralelu nazvanou Skotsko. Všední dny věčnosti (Akcent, 2012). Pásma a dramatizace jeho textů uvedl Český rozhlas 3 Vltava.

Foto: Věra Mohylová


Některé noci jsou očistné Básník a prozaik Slavomír Kudláček se narodil roku 1954 v Pardubicích. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor meliorací a vod‑ ního stavitelství. Žije v Pardubicích a pracuje jako památkář chrudim‑ ského regionu. Jeho básnickým debutem byla epická skladba Půlnoční země ve sborníku Klíčení (Mladá fronta, 1985). Ve sborníku Prvovýstupy (Kruh, 1989) pak publikoval rozsáhlejší básnickou skladbu Dům z kostí. Následovaly knižní sbírky Hodina amulet (Mladá fronta, 1994), Balada o Lovětínské rokli (vlastním nákladem pro hrad Lichnici, 1997), Jiná jména (Ivo Železný, 1999), Zapomenutá noc (Host, 2001), Polesí v nebesích (MAXX

118

Básně Slavomíra Kudláčka jsou bytostně spjaté s krajinou, ať to je rodné Pardu‑ bicko nebo Skotská vrchovina. Krajina, příběh, vzpomínka vzájemně prorůstají, komunikují spolu, vysílají signály, pro které jako by básník byl jen dějištěm, nevě‑ domým (či spíše podvědomým) hybatelem jejich transdukce, s pokorou, kázní, ale někdy také s hořkostí, nesouhlasem. Nejpůsobivější jsou pro mne básně, v kterých je intenzity dosaženo s minimem básnických konstrukcí či slovní meta‑ fyziky. Básně, kdy je přijímán jednoduchý signál, či je dokonce teprve očekáván, přivoláván: „Není tu nikoho, / kdo by dal znamení. / Tvář na veslici vplouvá.“ Básně, kdy se metafyzické odehrává v napětí mezi ději, věcmi a subjektem autora, bez velkých slov: „Dva dny ty věci doutnaly. / Dva dny se probouzeli / duchové koček, holubů a slepic / ukrytí ve vzduchu zahrady. // Jinak tam nikdo nebyl. / Všechno se vlastně stalo / nějak dřív.“ Být prostředníkem, zachytit slovy to, co uniká, a o čem přesto, či právě proto víme či tušíme, že je to podstatné. Zadržet mezi prsty vodu, která chce ihned stéct zpátky, mimo dosah. -pč-

119

pásm





///

DŮM

Stanu‑li se cizím, suchým rákosím odejdu. Ať se zdá, že březnem holým a prázdným zvíře bloudí v pláni,

Čas strhnout střechu, spálit práh. A dřevomorku do chléva. Měsíc, jak lampa, má pak plát, než to zaroste kopřivami, plaménkem plotním, chvilkou neslyšnou…

kde čeká tolik zim sečtených v poslední závěji. (Hodina amulet, 1994)

Pak svolat slavnost hlíny, neboť mrtví jsou s námi a ručicemi mazlavými se dobývají do krajiny! A děti poslat spát! Hrály si dlouho do léta. (Hodina amulet, 1994)

120

121




ZÁTOKA

(Jejich čarování)

Někdo bdí. Za stolem v kuchyni poslouchá vteřiny.

Druhé (cyklické)

Léto, včely pracují.

(červenec)

Čas plnit dřevem dům.

(srpen)

Černý čáp obejde paseku, mávne… mizíme z dohledu.

(září)

Chladný déšť pozve tě nahoru do lesů…

(říjen)

Řeřavý popel vyjeví tvář.

(listopad)

Plamen má vyčesané vlasy.

(prosinec)

Ve sněhu a ledu příčina otištěna.

(leden)

Daleko jsem se dívala, viděla neviděla!

(únor)

Pod lampou můra. Každého večera, její stín na stěnách. Není tu nikoho, kdo by dal znamení. Tvář na veslici vplouvá. (Hodina amulet, 1994)

122

pásm


123

pásm





Voda mi pod rukama!

(březen)

Nad lesy brána.

(duben)

Do zeleného rána.

(květen)

Jinam.

(červen)

(Polesí v nebesích, 2004)

(Výstup na konec) I Párkrát se náhodou potkali jako se stává, když se chce. Několikátý den ho poprosí ať ji o víkendu odveze k tátovi. Jedou a zmizí v dešti. Staví se v horském hotelu a možná tam si všimnou že co bylo, je pryč špičky smrků se ztrácejí v šeru a mlze za okny. Padne několik překvapených a překvapivých slov a pohledů. Jedou dál, vedeni kontrolkou mlhovek na palubní desce. (Svět, který předtím nebyl, 2008)

124

125



(Mezihoří) IV Odkud se bere na dlouhém jarním nebi stále mrak, ptáci a kde se vzal tenhle svět rosou jakoby vždy připravený na zítra krásný a stále marný pokud jde o podstatu věci? Kde se tu vzali? Jako vždy se tu vezme, co je z kořene a mízy hnané holým rozhraním před chvílí ještě cizích planet. Jak se to vezme kde se tu vezme… v rozlehlém kraji líných řek.

126

pásm



Obraz

Kola opřena o plot u hospody za polem u města ve stínu jasanů a lip. Vidění dovnitř trávy nehlučná slunce tříšť. Mluva jen teď a tady. Konstrukce vzduchu, rozpjatá vysoko nad modrým povrchem lužních lesů v dáli. (Svět, který předtím nebyl, 2008)

127

pásm





AUTODAFÉ VE STRÁŽI N. N.

TRAŤ

Pálil jsem dřevomorku v jámě na zahradě. Všechno ze staré kůlny vynosil nakonec starou kůlnu.

Hřebíky zimního soumraku zatlučené do mraků.

Dva dny ty věci doutnaly. Dva dny se probouzeli duchové koček, holubů a slepic ukrytí ve vzduchu zahrady.

Věci odnesené k lesům – kde jsou? Cesta z Havlíčkova Brodu. Jedna na osobu. (Schůzka v lomu, 2009)

Jinak tam nikdo nebyl. Všechno se vlastně stalo nějak dřív. (Schůzka v lomu, 2009)

128

129

pásm





BEN CRUACHAN

GAELIC

Zločiny srdce, jeho zrady, vraždy a tyranie spáchej jinde. Tady ti ale vylijí temné jezero k nohám a usvědčí tě strachem z odplaty. Ovce se ti pokusí zavázat oči odrůstající vlnou. V cárech ji budou upouštět v sutích. Spasíš se útěkem na vrchol hory. Je to všechno, co umíš.

Nejsem už třetí měsíc schopný uklidit ze stolu pár škeblí. Nic nedělám, o ničem nepřemýšlím. Raději sedím a pohrávám si s mapou a zvukem slov jako Ardnamurchan Rúbh an Dúnain, Sgeir Mhór. Ticho a na stole pár škeblí. (Hora bez vrcholu, 2012)

(Hora bez vrcholu, 2012)

130

131




ZÁVĚSY Z IKEY

PŘÍTELI, BRATŘE, KOCOURE

Toulám se jako nezadržitelně mrtvý pes, který má štěstí, které mu nenáleží. Schovej mne hluboko, noci, v hodinách, kdy na mé závěsy s losy, vlky a ptáky padá prach a světlo měsíce.

Mezi vším mnohaletým štěstím jsem tajně sestavil peklo z původně nesouvislých věcí.

Odpočítávám hodiny a dny, brambory neomezeného prázdna za těmi závěsy s losy osudu, s vlky volného volání a věrně slepými ptáky.

pásm


Hledám moderní výraz pro to slovo, za které by se doba nemusela stydět, ale nacházím jenom kvanta opisů. Peklo je zaujatý vhled do soustředěných pochybení na okraj ztráty milovaných, domova, perspektiv. Zvedá se jako hory za obzory. Peklo je ovšem také válka, vězení, vraždy, vteřiny před katastrofou. Kdo nemá jedno, má druhé. Rozplétá se mi na tváři lehký smích. Příteli, bratře, kocoure.

132

133



134


TAJNÝ DOPIS

ODSUN

Zůstávám v lásce jako v lese, v kterém bych za menších okolností nikdy nezabloudil. Jsi má M., co jsem na žebřiňáčku tahal po polních cestách vysokými dny. Kolečka skřípala v písku a kamení.

Jsou dny, kdy ze své povšechné minulosti nevyberu jedinou určující vzpomínku. Funkce jsou zanesené. Vstupy nemají výstupy. Obraz uniká k očistnému ráji. Jsou dny, kdy stojím nad minulostí odevzdaně a přijímám ji v bezhlavé tumbě, vypravené k odsunu.

Večerní procesy dějů v oblacích mi neprošly. Sečteno, ztraceno, jenom některé noci jsou očistné. Když se na malou chvíli soustředím, bolest potáhne věží. Zůstávám v lásce jako v přiznání.

pásm


135



136

pásm



POUHÁ PROCHÁZKA

KOUPELNA NEZVĚSTNÝCH

Zůstalo za námi poloprázdno a ulice, napsané písmeny na sklo. Bylo slyšet křik cikánky třetí generace bujení. Eternit okolí pod zámkem vypovídal loajalitu. Vysílal po vodě sirky vstříc náhodě. Všechno jsme museli dát za prostý průchod dimenzí, za pouhou procházku.

Doba si bude, ať budeš třtinou nebo dubem. Doba je samodějná a vždycky nesená nadějí i strachem. Vyrůstá ze zárodků omylů, které ji sežerou. Děje se ve stínech na stěně. Člověk se děje v době jako v koupelně nezvěstných. Ve zprávách jsou jen šprochy. Skutečnost žije neznámým způsobem růstu, neosvícena, jak ryba v hluboké vodě. Jako kapr na černo.

137



138

pásm



MODRÝ PODZIM

O VODĚ

Vidíš ho modrý chodit po polích, přebírat správu nad lesy, měřit poplužní spravedlnost od konce stébel po horkovzdušnou naději.

Nabírá vodu. To byl úhlavní pocit, než ji odvezli do nemocnice. Jako by dělala rukama, které úplně nezvládala, zbytečné pohyby a nabírala do nich vodu. Voda stékala ihned zpátky.

139


NÁVRAT DO RYCHLEBSKÝCH HOR (Dodatek č. 1 k Půlnoční zemi)

pásm


Černé podvečery v domku pod Jánským Vrchem, v předpolí Rychlebských hor. Listopad 2011. Buněčná diaspora přeživších. Vždycky tu bývala pevná tma. Bude potřeba znovu vyměřit prostor dnů, který se zakřivuje a bortí, jako by dosáhl rychlosti opuštění. Bude potřeba znovu vytyčit cesty do noci a na nich vytrvat.

140

141

motá

Jang Ťien‑li (Yang Jianli) (楊建利) Narozen roku 1963 v Šan‑tungu. Významný čínský disident. Účastník legendárního protestu na pekingském náměstí Nebeského klidu (1989), v roce 2002 byl za svoji politickou činnost uvězněn. Pod tlakem amerických politiků byl v roce 2007 propuštěn a poté emigroval do USA. V roce 2011 se v Praze zúčastnil summitu bojovníků za lidská práva Forum 2000. Bližší informace jsou dostupné na stránkách www.yangjianli.com.

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů nebo disidentů.

Jang Ťien‑li

Básně z vězení Z čínštiny přeložila Zuzana Li

1

2

poháněn pravdou, nevím, jak dál rozrušen krásou, nevím, jak dál vyděšen strachem, nevím, jak dál povzbuzen sny, nevím, jak dál pokoušen závistí, nevím, jak dál dojat city, nevím, jak dál obdivován zrcadlem, nevím, jak dál polichocen růží, nevím, jak dál

včerejšek a dnešek polapily do svých osidel noc čas a prostor polapily do svých osidel předsudky ty a ti druzí jste polapili do svých osidel samotu život a smrt se spřáhly se stářím

ochromen neústupností sobectví, nevím, jak dál ochromen horlivostí povahy, nevím, jak dál ochromen halasem slávy, nevím, jak dál ochromen klidem samoty, nevím, jak dál ochromen zmatkem z rozpaků, nevím, jak dál ochromen trpělivostí Boha, nevím, jak dál já opravdu nevím, jak dál

noc ukrojila dnešku předsudky ukrojily prostoru samota ukrojila z těch druhých stáří ukrojilo smrti koncem února 2003

říjen 2002

142

143

motá

3 dospívání opustilo dětství kroky ve vytrácejícím se volání někdy rychle, jindy pomalu dětství v záměrném ohlédnutí dospělosti je už jen příběhem dokonce příběhem těch druhých zralost upřeně hledí na stáří, dálka je, nebo není? stáří s odporem vzhlíží k zralosti už nic neskrývá pohled zralosti v jasu zastřeném stárnutím poletuje kdybych potěžkal budoucí bohatství kdybych nastřádal minulé lítosti za temné noci, kdy se jedno kdyby smění za druhé mne včera zaprodalo zítřku, až slunce zanechá na mé tváři novou stopu oficiálně je vyměním 21. srpna 2003

144

145

fotogaleri

Terezie Foldynová

Qua vadis, Miasto żywe Terezie Foldynová se narodila v Ostravě v roce 1985. Studuje na Ostrav‑ ské univerzitě český jazyk a literaturu a na téže škole v ateliéru Michala Kalhouse tvůrčí fotografii. Ve své tvorbě dává přednost černobílé foto‑ grafii. Publikovala v Hostu, Protimluvu a v Opičí revue. Ve volném čase také píše poezii a krátké povídky.

146

147

148

149

150

151

152

153

154

155

LZE OHÝBAT ČAS? U fotografií, stejně jako v kterémkoliv jiném umění, je nutné ptát se, co se snaží umělec sdělit. U fotografie je záludnost o to větší, a také o to lákavější, že je nám autorem předložen výsek reálného světa a tento výsek je metaforou onoho sdě‑ lení, oné autorské intence. Svorníkem dvou Tereziiných cyklů, které zde před‑ stavujeme, je téma času a snad i otázka – lze čas ohýbat? Cyklus Qua vadis je rovný jako upřímně podaná ruka – čas je zde jasně a stej‑ ně upřímně vymezen – od–do; přičemž tuto pevnou a všudypřítomnou vertiká‑ lu protíná horizontála jako na Kristově kříži. To je ono „teď“, vždyť jak je ta řeka neuchopitelná, jak je stín pomíjivý! Čas nám vyměřený je konstantně narušo‑ ván, ohmatáván. Právě proto ten příznačný posun transcendentální otázky Quo vadis: nikoli kam kráčíš, ale kudy kráčíš, člověče?! Cyklus Miasto żywe tematizuje právě to, jak se snažíme čas obelhat, jak ho pokoušíme, ale též jak tu po nás nevědomky navzdory snahám času cosi zbude, často cosi marného – jako vypálený zůstane obrys auta ve sněhu, odložená igeli‑ tová taška a v ní použité věci hledí na zamalovaný kus zdi, na níž někdy bylo něco sděleno. Vymazalo se ono sdělení přemalováním? Naopak, zdůraznilo se a záro‑ veň nabylo na neklidu! Jakýsi pytel zlomený vpůli jako vůle opilého muže. Vše tu jaksi marně, zbytečně zbylo, ale právě proto je to město živé, stále je tu ještě něco, co po nás zůstane. A poslední důležitá věc – všimněte si, jak se Terezie dívá objektivem – dolů! Pod nohama se jí plete had času a života. Ne nadarmo hledá vertikálu, o niž by se mohla opřít, ne nadarmo jakoby se svislými rameny a posmutnělou hlavou hle‑ dá ještě cosi, co tu po sobě zanecháme, a kdosi si to jasnozřivě uvědomí, nebo to alespoň spatří. Roman Polách

156

157

welesův výtrarní

zdí a rozkrýval pod vrstvou prachu a tlení nějaké dávné symboly a archetypální znaky, sugestivní ve své neotesanosti. Plující zaseklé kry střenky ostny, oči trny, srdce kosti, klíny otvory, studny šémy, obruče.

Prvotní písmena, stavby, šémy aneb Chotěbořský vytrvalec LD Dvě poznámky ke grafikám a ilustracím Luboše Drtiny I Grafické listy Luboše Drtiny připomínají na první přiblížení malé archi‑ tektury, sklepní labyrinty, půdorysy kultických staveb, údy nějakých pra‑ dávných tvorů, ingoty rozžhavené ve výhni doběla a otloukané kladivy, zkroucené kmeny a větve tisíciletých oliv. Hmotné, tělnaté, a přece plující, odpoutány od gravitace, v jakémsi tajemném prostoru. Jako kdyby trosky hradu Lichnice, které Luboš vídal v dětství vznášet se za jeho rodným městem na hřbetu Železných hor, vytrhla nějaká magická síla a vynesla do nových konfigurací a mírně prosvětlila nachem soumračné záře. Stejně tak mohou Drtinovy grafické zkratky připomínat prvotní pís‑ mena a slova, výkřiky, zvolání, zaklínání, zaříkávání, torza kultických předmětů a šifer. Jako kdyby grafik seškrabával omítku ze starozákonních

158

Ale nejvíce ze všeho mi Drtinovy grafické listy přibližují stavy lidského nitra. Bloudivé hledání. Svíravé úzkosti, průchody temnou nocí, závaly s vyhaslými kahany i náhlá úlevná, zázračná prosvětlení. Jiný grafik z Vysočiny, Bohuslav Reynek, o tom píše v jedné své básni: „Kam jdeme – nevíme.“ II JAK POVSTALA MÁ KNÍŽKA BODLA STÍNU DO HRUDNÍHO KOŠE? Píše se rok 1972. Jistý dvouletý MD si hraje na vysočinské hromadě písku se zed‑ nickou lžící a kyblíčkem. O kousek dále, na havlíčkobrodském atletickém sta‑ dióně, právě sprintují v trenclích a s čísly na hrudi jedenáctiletý ledečský běžec a nejrychlejší chlapec Východočeského kraje Jiří Bašta a desetiletý chotěbořský vytrvalec Luboš Drtina. Bašta vítězí a stává se okresním přeborníkem. Jeho trenér Cikán se raduje. Luboš Drtina odhazuje číslo. Jistému MD se na pískovišti právě podařilo postavit z bábovek pískovou věž a úžas ho navštívil. Uřícený Jirka Bašta a Luboš Drtina ještě na atletickém stadiónu skáčou do dálky – nu do písku, chcete‑li. Dvouletý MD je v krátkém okamžiku překvapen – písková věž se mu hroutí, někdo mu do ní skočil. Jsou to doskočivší mladí atleti z Ledče a Chotěboře. MD se dává do pláče. Jedenáctiletý Jirka Bašta a desetiletý Luboš Drtina ho hladí po vláskách a utěšují: „Nebul, harante, postavíme ti novou stavbičku.“ MD se utišil a přikývl. Uplynulo několik let – Luboš Drtina se stává žákem pražské střední grafic‑ ké školy, a koho to nepotkává na internátě – onoho vysočinského sprinterského

159

přeborníka Jirku Baštu. Stávají se z nich spolužáci, kamarádi. Už neběhají, ale kreslí a malují a pijí pivo a kouří. Zato z MD se zatím stává sportovec, jezdí závodně na kole, je bojovným abstinentem nekuřákem a pokouší se dohnat čas. A jednou, na konci osmdesátých let, skutečně v Ledči dohání Jirku Baštu, který právě sochá do pískovce a vzápětí se v tehdejší Galerii mladých v Praze setkává i s Lubošem Drtinou. A pak se stane něco nečekaného – dva vysočinští přeborníci poznávají v mladším vysočinském chasníkovi onoho malého chlapečka, kterému skočili do pískových báboviček, rozpomínají se na svůj dávný slib: „Nebul, harante, posta‑ víme ti novou stavbičku“, a tak se zrodila dnešní knížka. Bašta dodává hliníkové objekty a Drtina je převtěluje v ilustrace, typograficky knížku upravuje a vydává. A pak i soutěž o nejkrásnější knížku vyhrává. Miloš Doležal

160

161

Smím se vzdát nicotě? Přeložila Zlata Kufnerová

Jakob van Hoddis (1887 – 1942, vlastním jménem Hans Davidsohn) patří spolu s Georgem Traklem, Georgem Heymem a Ernstem Stadle‑ rem k nejvýznamnějším představitelům německojazyčného literárního expresionismu. Narodil se v rodině berlínského lékaře, začal studovat architekturu, poté přešel na klasickou filologii, ale literatura ho zaujala natolik, že studia přerušil a zahájil literární dráhu. Ze své básnické tvorby recitoval v berlínském Novém klubu a Neopatetickém kabaretu a pub‑ likoval v časopisech Die Aktion a Die Fackel. Za života mu vyšlo jediné samostatné knižní vydání básní pod titulem Weltende (Konec světa) v roce 1918, básničtí současníci si ho však cenili nejen v Německu, ale i ve Francii, kde první překlad z jeho poezie pořídil v roce 1922 Louis Ara‑ gon; André Breton zařadil v roce 1939 některé jeho básně do Anthologie de l’Humeur noir (Antologie černého humoru). Kvůli zhoršující se schizofre‑ nii býval od roku 1914 občas v soukromé nebo ústavní péči, od roku 1933 pak trvale v židovské léčebně pro duševně choré u Mohuče a odtamtud ho nacisté 30. dubna 1942 s ostatními pacienty i ošetřovateli deportovali do Polska; v květnu nebo červnu byl zavražděn v Sobiboru. Veškerá Hod‑ disova dochovaná literární pozůstalost byla vydána v Německu poprvé až

162

163

překladatelská hu

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

v roce 1987. Několik ukázek z jeho díla vyšlo česky v antologii Haló, je tady vichr – vichřice! v překladu Ludvíka Kundery (Československý spisovatel, 1969) a v anto‑ logii Držíce v drzých držkách cigarety v překladu Radka Malého (BB art, 2007).

Jakob van Hoddis


164


DER TRÄUMENDE An Kay Heinrich Nebel

SNÍLEK Kayi Heinrichu Nebelovi

Blaugrüne Nacht, die stummen Farben glimmen. Ist er bedroht vom roten Strahl der Speere Und rohen Panzern? Ziehen hier Satans Heere? Die gelben Flecke, die im Schatten schwimmen, Sind Augen wesenloser großer Pferde. Sein Leib ist nackt und bleich und ohne Wehre. Ein fades Rosa eitert aus der Erde.

Modrozelená noc němými barvami bují. Snad rudý paprsek kopí ho ohrožuje, pancíře hrubé? Satanské vojsko sem připutuje? Žlutavé skvrny, jež stínem plují, jsou oči obrovských nehmotných koní. A bezbranný snílek nahý tu je. Fádní růž jako hnis půda teď roní.

165

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


166


DIE STADT

MĚSTO

Ich sah den Mond und des ägäischen Grausamen Meeres tausendfachen Pomp, All meine Pfade rangen mit der Nacht.

Viděl jsem měsíc, tisícerou pompu krutého moře v Egeji, všechny mé cesty zápolily s nocí.

Doch sieben Fackeln waren mein Geleit Durch Wolken glühend, jedem Sieg bereit.

Však sedm pochodní mě mělo pod ochranu vzít, ty plály mezi mraky, hotovy zvítězit.

„Darf ich dem Nichts erliegen, darf mich quälen Der Städte weiten Städte böser Wind? Da ich zerbrach den öden Tag des Lebens!“

„Smím se vzdát nicotě, smí mě snad trýznit zlý vichr předalekých měst? Prázdný den života mi tady ztroskotal!“

Verschollene Fahrten! Eure Siege sind Zu lange schon verflacht. Ah! helle Flöten Und Geigen tönen meinen Gram vergebens.

Ztracené plavby! Vítězství vašich cest již dávno pohasla. Ach, zvučné flétny s houslemi se marně snaží přehlušit můj žal.

167

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


168


DER MORGEN DES PHILOSOPHEN

FILOZOFOVO RÁNO

Er spricht: „Nicht ängstlich an Gestanden Auf offenem Meere will ich baden (Ha! der Vergleich ist ein gewagter!): Ich werde frei vom Frohen der Zeiten Zum kosmisch‑schöpferischen schreiten.“ – (Kosmisch, sagt er.) Er wandelt kühn um seinen Tisch, er wandelt schon Die ganze Nacht Wohl in dem gelben Lampenlicht Das jetzt am blauen Tag zerbricht. (Die ganze Nacht hat er umgebracht! So ein Kerl!)

Praví: „Nechci se ustrašeně cákat u břehu. Chci v širém moři plavat (ha, to je vskutku smělé!): Oprostím se od otročiny časů a půjdu ke kosmicky tvůrčím kvasům.“ – (Kosmicky, říká nabubřele.) Odvážně kolem stolu putuje už celou noc a nechce se mu spát. Cítí se dobře v žlutém světle lampy, po němž teď modravý den chamtí. (Celou noc zdolal! To je kabrňák!)

169

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


170


DER FREUND

PŘÍTEL

Ich stieß den Dolch ihm in die Eingeweide – Am Boden standen blanke Pfützen Blut. Eh war noch Lärm, jetzt hüllt uns Schweigen beide. Ich staunte wie ein Kind. Denn von der Wut Des Suchens nach verlorenen Paradiesen War jede Kunde tot. Der Mittag dehnte Sich selig auf der Höfe kahlen Fliesen. Gewaltig war der Tag, wie ihn sein toter Freund ersehnte.

Zarazil jsem mu dýku do útrob – na zemi rozlily se kalužiny krve. Rámus tu byl, teď oba mlčíme jak hrob. Zíral jsem s údivem. Vždyť po zlosti, jež prve mě uchvátila při hledání rájů ztracených, nebylo potuchy. Polední čas se v ticho pohroužil, blaženě dlel na holých dlaždicích. Báječný den, jaký si mrtvý přítel vytoužil.

171

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


172


KLAGE

ŽALOBA

Wird denn die Sonne alle Träume morden, Die blassen Kinder meiner Lustreviere? Die Tage sind so still und grell geworden Erfüllung lockt mit wolkigen Gesichter. Mich packt die Angst, daß ich mein Heil verliere.

Zavraždí snad slunce všechny sny, ta bledá dítka rozkoší mých znectí? Dny se staly tiše pestrými. K naplnění láká oblačná tvář mnohá, strach mě jímá, že ztrácím své štěstí.

Wie wenn ich ginge, meinen Gott zu richten.

Jako bych šel soudit svého Boha.

173

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


174


ZWEIFEL

POCHYBNOST

Da diese Nächte uns nur Morgen sind Für Feuertage, die wir nicht erkennen, Darf ich in trüber Luft, als blödes Kind, Verängstigt noch um Liebesstunden flennen.

Protože tyto noci jsou nám pouze ránem ohnivých dní, jež dosud neznáme, smím jako hloupé dítě v chmurném vzduchu kalném bázlivě naříkat pro chvíle milostné.

Schon zucken Stadt und Meer vor Himmelssöhnen, Die ihre ersten Zornespfeile senden, Im Lampenlicht schon Helle; dieses Dröhnen Verlorener Nächte spricht von Mittagsbränden.

Město i moře chvějí se před nebeskými syny, ti vysílají první šípy hněvu, nesvárů, ve světle lamp je jas; a toto hřmění ztracených nocí je zvěstí denních požárů.

175

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


176


PERSEUS

PERSEUS

Kaum flammt das Schwert an der Meduse Lager Sie liegt und schläft in felsen‑schwerer Nacht. Wie Blumen fühl ich ihre kühlen Haare. Es zuckt die Hand – und hat die Tat vollbracht.

Sotva zaplane meč u lože Medúsina, kde spí za noci těžké jako skála. Chladné vlasy jsou jako kapradina. Ruka se pohne – dílo vykonala.

Ich habe Andromedens Leib erfahren Und ihrer Seele zitterndes Erleben. Doch nie durchzuckte so mich starres Beben Wie jene die der Gorgo Haupt gewahren.

Poznal jsem Andromedu, dceru Kéfeovu s tělem i duší plnou rozechvění. Nikdy jsem nezažil však větší rozčilení, než když jsem spatřil Gorgoninu hlavu.

Nie werde ich das hohe Haupt betrachten, Das ich vom Rumpf getrennt mit schödem Streiche – Es ist der Tod der grüngeschuppten Drachen Und Schwert und Szepter über alle Reiche.

Už nikdy nechci spatřit hlavu sťatou zbraní, již trupu odňal jsem v ohavném spolčení – je to smrt strašných šupinatých saní, žezlo a meč nad všemi říšemi.

Und darf ich nie Dich, bleiches Haupt erschauen – Das jeden Ruhm mir gab und jähe Schätze? Bei jedem Mahle wo die Gier ich letze Da fleht die Gier nach Deinem Todesgrauen.

Už nikdy nesmím tě, ty bledá hlavo, zřít, tebe, která jsi mi dala poklady a slávu? Kdykoli žádostivě hltám stravu, po smrtelném tvém strachu musím zatoužit.

177

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


178


/ / /

/ / /

Der Frühling kam. Der Liebe Blütenfahne Umschlang bei Nacht der Berge graues Haupt. Du zogst durch Nacht im weißen Mondeskahne Vom Sternenwahn betrunken und bestaubt.

Přišlo k nám jaro. Šedou hlavu kopce za noci s láskou objímal háv květů jako sen. Nocí jsi plul v bílé měsíční loďce opojen kouzlem hvězd a také zaprášen.

Der Sommer heut mit siegenden Standarten Umfllammt dir Haus und Garten, prachtumlaubt. Jetzt lallt dein Mund: „Wo sind die Kinderfahrten, Die sternenkühlen? Wo vom Gott geraubt?“

Léto s vlajkami vítězství dnes plane kol domu v kráse listoví ze všech svých sil. Teď žvatláš: „Kde jsou dětské jízdy milované, tak hvězdně chladné? Bůh je uloupil?“

179

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Jakob van Hoddis


180


SIRENENRAUB

ÚNOS SIRÉNY

Geschuppte Schwänze dringen aus dem Teiche – Dir flogen goldne Fische ins Gesicht – Und ein paar üppig blonde Arme reichen Dir aus dem Teich ein frisches Festgedicht.

Ohony plné šupin se derou z rybníka – a do tváře ti zlaté rybky vylétnou –, pár rukou buclatých tě postříká, když z vody podávají báseň oslavnou.

Der Rockschoß flattert dir vor lauter Ängsten Weil du ein unbeholfner Dichter bist. Du ziehst den Wunderlaub heraus und schenkst’en Dem Bettler, der am Wegesrande pißt.

Cíp kabátu se ti teď třese úděsem, vždyť ty jsi neobratný básník, nejistý. Vytáhneš sirénu, ten šupinatý zázrak, ven a dáš ji žebráku, co močí u cesty.

Der trägt sie zu der schattenreichen Laube Und faßt ihn um den schlanken Leib und lacht. Du stehst und staunst. Was fehlte dir der Glaube, Du hättest es nicht auch so gut gemacht.

Ten odnáší ji do stinného proutí, se smíchem objímá to nejštíhlejší z těl. Ty stojíš, zíráš. Víra se ti hroutí, tak dobře bys to vůbec neuměl.

Dann setzt du die ermattete Sirene Auf einen goldgeschnitzten Dichterthron Und seufzt errötend: Der Glanz der Schuppenbeene Ist meiner Strahlenliebe Minnelohn.

Pak na básnický zlatý trůn sám posadíš sirénu znavenou a povzdechneš si: Za mou lásku k snům lesk šupin je mi odměnou.

181

překladatelská hu

Jakob van Hoddis

Vladimír Šrámek

(Vpěrjod!)

šramot

jich tu pěkná řádka, samí endemiti. Nafo‑

na soutok, kde se Černá s Bílou spojily

tit, zařadit, uchovat – tak zní přísaha učen‑

vjedno a dál už tekla k jihozápadu voda bez

cova. A Karel? Proč sem, na Zakarpatskou

přídavných jmen – prostě Tisa.

Ukrajinu, chtěl jet Karel? Sám přesně nevě‑

Karlův zrak však upoutalo něco jiného.

děl… Kvůli Eržice? Omrzel ho Západ, kde

Ženské na břehu praly a máchaly prádlo.

je – alespoň naoko – vše v pořádku? Chtěl

Klečely vyrovnané v řadě na dřevěném

se projít po širokorozchodné, kterou mu

molu, které – postaveno kolmo k břehu –

tloukli za mala do hlavy? Sám přesně nevě‑

trčelo do hlubších vod. Polovina žen srov‑

děl, ale těšil se sem…

nána na pravou, polovina na levou stranu.

K snídani jim Nastasja Ivanovna připravila

A zabíraly jak starověcí veslaři na římských

řídké bílé kafe, domácí chléb a marmeládu

galérách. Vesla nahradily špinavé košile,

z třešní, kterých stál za chalupou celý sad.

kalhoty a cíchy. Hou, hou, přistihl se Karel,

Karel automaticky naplnil útroby, protože

jak bezděky podlehl tomu pohybu, který se

v těchto polních podmínkách je dobře se

z paží přenášel na ramena, prohýbal záda

předjíst – člověk nikdy neví, kdy dá příště

a pod nabranými sukněmi končil v hydrau‑

něco do úst. A vyrazil – jen tak do neznáma!

lice kyčlí. Polknul naprázdno, sliny vyschly.

Minul poslední chalupu a scházel po pol‑

Svezl se ze srázu, přitahován silou, kterou

ňačce směrem do údolí. Cesta se párkrát

nemohl ovládnout. Jen jedno mu vadilo –

Ještě se ani nerozednilo, a Karel už stál u ok‑

každý si půjde po svém! Celý týden budeme

zatočila, a nebýt slunce, nevěděl by, zda

že každá z pradlen se prohýbá v jiném

na a lomcoval okenicemi. Zaboha nešly ote‑

spolu, ale nikdo nebude nikoho omezovat,

jde pořád na jih, nebo se vrací zpět. Cesta

rytmu a v opačném směru – takže výsledný

vřít: „Tady v tom smradu se opravdu nedá

budeme se míjet. Jen ráno u snídaně a ve‑

zmizela v lese a znovu se vynořila na kraji

efekt se rušil a molo nebylo s to se pohnout.

dejchat… A spát? – Vždyť si člověk celou noc

čer v hospodě – tedy, je‑li tam vůbec ně‑

rozkvetlých luk. A pak najednou prudce

Karel vstoupil na molo. Ženské se otočily,

připadá jako na noční směně u katru. Hlav‑

jaká.“ Protože motivaci k cestě za Karpaty

dolů, a Karel zachytil z dálky smích. Ženský

ale vzápětí sklonily hlavy a pokračovaly

ně Olda, ten řezal široký fošny…“

měli každý jinou. Miloš chtěl prozkoumat

smích, uvědomil si téměř okamžitě a přikr‑

v dřině. Karel se rozkročil, vzepjal se jak na

Konečně se mu podařilo okenicí pohnout,

a zmapovat mizející stopy první republiky:

čil se. Dál postupoval obezřetně jak krema‑

kapitánském můstku a zavelel: „Vpěrjod!

panty zakvílely a do místnosti vrazil čerstvý

školní budovy, obecní úřad – to všechno

ňonský lovec. Stoupl na ostroh a pod sebou

Adin, dva…,“ a pokračoval dál jen jednodu‑

vzduch. A o několik minut později i prv‑

jim tady Masaryk vystavěl, aby to pak Stalin

uviděl příkře se svažující stráň. Ta končila

chým, rázným hou a hou. Ženské zabraly

ní světlo nového dne. Během několika mi‑

ukrad. Franta chtěl malovat. Lákaly ho holé

v řece. Tisa – uvědomil si Karel. Věděl, že

naráz a jedním směrem. A znovu. Molo

nut se pomnožilo tak, že Olda s Milošem

křivky karpatských vrchů, horizonty polá‑

poblíž Ráchivu protéká. Černá Tisa. A když

se dalo do pohybu. Utrhlo se od břehu

automaticky strčili hlavu pod deku a snaži‑

mané údolími, stráně zelenější než hladina

automaticky pohlédl po proudu, dohlédl

a mířilo doprostřed proudu…

li se ještě chvíli vzdorovat té nepříjemnos‑

zapomenutého rybníka hluboko v lesích.

ti – vstávání. A přitom je čekalo to, o čem

A Oldřich? Ten se chystal popíchat si ru‑

v brněnské hospodě snili celé jaro: „Chlapi,

ce o svou velkou vášeň – ostružiníky. Roste

182

183

recenz

recenze TÁPAVÉ HLEDÁNÍ VÝRAZU Ondřej Horák: Dvořiště DRUHÉ MĚSTO Brno 2013

Známé a dnes již osvědčené nakla‑ datelství Druhé město se zřejmě roz‑ hodlo hledat nové autory, když při‑ stoupilo k vydání útlé knížky próz Ondřeje Horáka (1976), někdejšího sportovce, muže mnoha zaměstná‑ ní a mimo jiné i aktivního účastníka literárního života (působil svého ča‑ su jako šéfredaktor literárního časo‑ pisu Tvar, a dokonce jako redaktor Lidových a Hospodářských novin). Očekávali bychom, že poměrně pes‑ trý běh života a jistá literární zkuše‑ nost by mohly vytvořit předpoklady pro vznik povídek, v nichž by nalezlo výraz svěží a objevné vidění světa a ži‑ vota. Víceznačnost titulu jeho soubo‑ ru – Dvořiště – jako by naznačovala řa‑ du možností, jaké lze v názvu hledat: mohl by to být lokální název, odka‑ zující k jihočeskému prostředí (Dol‑ ní Dvořiště je pohraniční stanice na cestě do Rakouska), ale mohl by to být také rafinovaný odkaz k etymolo‑ gickému zázemí slova – výraz „dvoři‑ ště“ souvisí se slovem dvůr označují‑ cím uzavřenou část prostoru, ale také, historicky vzato, se vztahuje k dru‑ hotným významovým oblastem váza‑ ným na středověké společenské vazby

184

(královský dvůr); od nich lze odvo‑ dit i význam výrazů, jako jsou slova „zdvořilý“, „dvorný“, v nichž se pro‑ mítá vazba na kultivované společen‑ ské prostředí a jeho vztahy podříze‑ né etiketě chování, a koneckonců i ke způsobu navazování erotických vzta‑ hů ve významu „dvořit se“ ženě. Kdybychom přistoupili na toto hle‑ disko, pak bychom mohli Horákovu knížku chápat jako svým způsobem ironické či blasfemické vidění života, jaké se ve fikčním světě jeho povídek promítá. Obsah totiž tvoří řada scé‑ nek, kde vystupují postavy mladých lidí, kteří mají o dvornosti a zdvoři‑ losti velmi svérázné, respektive tak‑ řka nulové povědomí. Horák zvolil pro většinu dialogů, v nichž zachycu‑ je mezilidské vztahy, podobu co mož‑ ná nejdrsnější a nejjednodušší řečové stylizace, vyznačující se vulgárností a primitivností příznačnou pro kon‑ takty lidí žijících na úrovni živočichů, starajících se pouze o základní bio‑ logické potřeby – jídlo a sex. Není náhodné (a souvisí to možná i s pra‑ covními zkušenostmi autora v ob‑ lasti gastronomie – podle údajů na záložce spolupracoval i se známým autorem televizních pořadů Pohl‑ reichem), že řada scének se odehrá‑ vá v restauraci a situačním rámcem je objednávání pokrmů. Nelze ovšem ponechat stranou ani scénky, které působí zoufalým poci‑ tem prázdnoty a nudy (dokonce se tu objeví i motiv sebevraždy), jenž charakterizuje existenciální postoje

mladých lidí, mužů i žen, marně hledají‑ cích něco, čím by naplnili svůj život. Pře‑ ce však je to životní pocit odlišný od exis‑ tenciálních prvků, s jakými jsme se mohli setkat v prózách šedesátých let u takové‑ ho Vladimíra Párala, Josefa Jedličky, Jiří‑ ho Hubače, Alexandra Klimenta ad. Tam bylo možné najít pod slupkou zoufalství vzdor vůči společenskému systému, jenž dusil možnost svobodné seberealizace; tenhle skrytý sociálněkritický osten není v Horákových prózách příliš zřetelný, mi‑ mo jiné i proto, že protivník – společen‑ ské poměry – je složitější a záludnější než totalitní režim před půl stoletím. Nicmé‑ ně sám pocit životní prázdnoty, jejž lze vycítit z Horákových povídek, něco vy‑ povídá o krizové společenské situaci, kte‑ rá zase nemá až tak daleko k frázovitému „bezčasí“ normalizace. Formální stránce povídek by se dalo vy‑ tknout mnohé – nedotaženost point, opakování postupů, místy křečovitá sna‑ ha po čtenářském efektu, plochost ver‑ bálních hříček – zkrátka řada nedostatků, které u zkušeného literárního redaktora nemile překvapí. Nicméně Horákův kniž‑ ní literární debut nakonec umožňuje za‑ chovat naději, že tápavé hledání vlastního výrazu může v budoucnu dospět k hmata‑ telnějším výsledkům. Aleš Haman

NEVTÍRAVÝ PŮVAB KONZERVATIVNÍHO MYŠLENÍ Pavel Švanda: O intelektuálovi, který se necítí dobře ATLANTIS Brno 2012

Celým svým životem a svojí tvorbou po‑ dává v roce 1936 ve Znojmě narozený, dlouho již v Brně žijící spisovatel, esejis‑ ta, redaktor a vysokoškolský pedagog (za totality se ovšem „realizující“ v poněkud jiných profesích) Pavel Švanda svědectví myšlenkové konzistence, rozsáhlého inte‑ lektuálního potenciálu a také brilantního vládnutí slovem. Koneckonců se o všech těchto vlastnos‑ tech jeho spisování můžeme přesvědčit ta‑ ké v novém knižním souboru O intelektuá‑ lovi, který se necítí dobře. Řekněme rovnou, že zde v textech rozličného zakotvení žánrového (fejeton, esej, nesyžetová de‑ skriptivní próza, povídka‑črta) analyzuje bytí člověka i řeči v takzvané postmoder‑ ní situaci. Tedy ve stavu značného rozky‑ vu hodnot a zmatení jazyků. Ve stavu, kdy nepřesné myšlení a nepřesné užívání ter‑ mínů úzce spolu souvisí. Především však v době, která se stydí za (v našem případě anticko‑křesťanské) kořeny, z nichž ros‑ te: „už nejsme dětmi Božími, nýbrž přerostlou, nadměrně rozmnoženou havětí v řídnoucím zemském kožiše“. Činná a účinná víra je na‑ hrazována amalgámem věr a pověr. Pavla Švandu tedy můžeme považovat za konzervativního myslitele s občasnými pře‑

185

recenze sahy k liberalismu. K nim můžeme počítat vcelku optimistickou důvěru v další vývoj (jemuž dává Švanda přednost před ucho‑ váváním stávajících pořádků nebo cestou do minulosti), v demokratické mechanis‑ my společenského uspořádání (přičemž mně by, přiznávám bez mučení, nevadilo protnutí horizontality plebiscitu monar‑ chistickou vertikalitou Boží vůle a tradi‑ ce), včetně možná až příliš neproblematic‑ kého vnímání samotné demokracie (v níž přece stále více lidí rozhoduje o stále více stále sofistikovanějších problémech). Spí‑ še liberální, tady ovšem z důkladné analý‑ zy vycházející, je také Švandův pohled na Mnichov 1938, jímž vlastně obhajuje Bene‑ šovo rozhodnutí nebojovat. Přiznejme, že Švandovo velmi sugestivní podání scénáře možného vývoje v případě, že bychom se bránili, zasluhuje si pozornosti kontrafak‑ tuální historiografie a možná také histori‑ zující beletrie. A jsme‑li už u otázek, které si zasluhují dalšího rozvedení, přiznejme, že nemůžeme zcela a bezezbytku souhla‑ sit s tvrzením: „Stát je chápán jako dárce blahobytu a bezpečí pro všechny, nikoliv jako hlasatel ztělesnění národní ideje.“ – Pro příklady, jimiž své pochybnosti dolo‑ žíme, nemusíme chodit na výbušný jih či východ Evropy, ale docela dobře si vysta‑ číme s odstředivými tendencemi uvnitř tak kulturních zemí, jako jsou Belgie, Velká Británie, Španělsko, ale také Kanada. Ne‑ vím také, zda si můžeme blahopřát, jestli‑ že „dnešní nacionalismus je naštěstí intelektu‑ álně nenáročný a propagandisticky primitivní“. – Bojím se totiž, že právě tím kopíruje myšlenkovou úroveň svých potenciálních vyznavačů.

186

S hledáním kořenů a zdrojů onoho naci‑ onalismu ocitáme se ovšem se Švandou plně už na půdě myšlení konzervativní‑ ho, když nám autor přesvědčivě dokládá, kterak světová válečná kataklyzmata XX. století a zhoubné ideologie masového te‑ roru pramení z postosvíceneckých a raně romantických kolektivistických ideolo‑ gií. Zároveň tak poukazuje na diskrepanci mezi idealistickými počátky a velmi prag‑ matickými konci takových koncepcí. Bytostně konzervativní je také hledání ces‑ ty ze zapeklitých problémů – jíž jest: „Obě‑ tavé přitakání životu, a především konkrétním lidským existencím v jejich individuálních podobách… vzít svůj osobní úděl na svá osob‑ ní ramena.“ Horské kázání a Isaiah Berlin nás učí, jak důležité je „podstatné zakotvení v naději“. A to v naději, která zcela a beze‑ zbytku není jen z tohoto světa. Důležitou roli ve světě lidí podle Švandy sehrává ta‑ ké umění, „jeviště povyšující lidské osudy nad perspektivu banality“. Od takového umění ovšem Švanda vyžaduje vůli k transcen‑ denci, jíž rozhodně nedisponuje takzvaný umělecký průmysl. Švandův myšlenkový postup bychom mohli vymezit takto: od věcí jevových k věcem systémovým. Pro‑ to se také nakonec od liberalismu výraz‑ ně odklání kritikou čapkovského civilis‑ mu, který (zatím spíše skrytě) „polemizuje i s náboženským sebepochopením člověka“. To však může vést k destrukci myšlenkové bá‑ ze euroatlantické civilizace. Pochvalme také Švandův jazykový cit, s nímž analyzuje významy slov skryté za slovy: za příklad si vezměme onu důstoj‑ nou smrt, která se ovšemže náramně po‑ dobá té z konce Kafkova Procesu. Náš

autor umně pracuje s ironií; zde nikoliv zbraní poražených (jiných zbraní nema‑ jících), ale vědoucích – a snažících se vě‑ ci podat tak, aby jim bylo možno co nej‑ lépe porozumět („Neztělesňuje inteligenci, nýbrž chytrost.“). Při veškerém paradoxním slučování zdánlivě protivných pojmů se u Švandy objevuje snaha o výraz stejně ne‑ otřelý jako přiléhavý: „dráždivá zvetšelost, nebezpečná všednost, změkčilá cílevědomost“. Všimněme si také, jak z přesnosti vyjádře‑ ní u Švandy vyrůstá takořka existenciální vize torza stromu zmítaného povodní a je‑ zem. Osvěživě komicky působí představa Palackého s Jiráskem, jak skáčou křičíce: „Kdo neskáče, není Čech!“ Za Švandovými řádky stojí navíc obzíravá a myslivá (přečtené i viděné, zažité reflek‑ tující a navzájem vše konfrontující) sečtě‑ lost – skromně se skrývající (nevystavujíc se na odiv) za řádky. Velmi rád se podepisuji pod Švandovu ob‑ hajobu individuální lidské existence, lid‑ ského soukromí. Také já si umím „předsta‑ vit pouze spásu jednotlivého člověka“. Dodávám tedy na závěr, že nevtíravého, a přesto naléhavého hlasu Pavla Švandy je nám zapotřebí obzvláště ve světě, který je na útěku před Bohem – totiž před sebou samým, svojí podstatou i svojí nadějí. Ivo Harák

POEZIÍ PROTI NETEČNOSTI Milan Děžinský: Tajný život HOST Brno 2012

Teprve svoji celkově pá‑ tou sbírku vydává Milan Děžinský (naroze‑ ný 1974 v Kyjově a v současnosti působící v Roudnici nad Labem jako učitel angličti‑ ny), ale hned tři z nich byly nominovány na cenu Magnesia Litera za poezii. – Tři? – Nu ano, nominaci získal totiž také nejnověj‑ ší, v brněnském Hostu vydaný Tajný život. Knížečka sice nerozsáhlá, nicméně bohatá. Obvrstvená konotovanými významy, kul‑ turou a tradicí – nikoliv pouze domácí. Děžinský je totiž hledajícím a objevují‑ cím překladatelem novější anglicky psa‑ né poezie (Dickinsonová, Norton, Da‑ we, Williams), z níž si vybírá především autory zpochybňující bezprostřední, ne‑ komplikovaný vztah mezi pojmenováva‑ jícím a pojmenovávaným, autory, pro něž se básnické slovo stává dobrodružstvím a tvorba záměrnou poutí krajinou dosud nepoznanou. Poeta doctus tedy? Ztrácející spontánní radost ze snování verše a píšící jenom pro obeznámené? Pro mne daleko spíše zarpu‑ tilý hledač toho, co „se udrží a nepropadne“. Který, pokud už se uchýlí k emblematizu‑ jícímu ornamentu, k jistému typu kraso‑ řeči („jako by se z prsou dral ošklivý květ“), svede to hodit na dvorek záměrně nesa‑ lonními příměry a obrazy („ale bylo to, jako by ti trhali bradavici“). Rytmus jeho básnic‑ ké řeči je rytmem povlovného vyprávění,

187

recenze v němž se příběh zadírá do utkvělých ob‑ rázků: připomínajících jednotlivá zastave‑ ní Tarkovského autobiografických filmů. Z přesného vidění se rodí přesnost po‑ jmenování, z té posléze subverzivní mno‑ hoznačnost, vrstvená proměnlivost patře‑ ného: „Vidím konečně můj dobrotivý pokoj, / cítím vlhkou postel / a obludnou všednost.“ Pře‑ sah k obecněji platnému, drama a příběh zůstávají na čtenáři. Zdánlivá autorova ne‑ tečnost umožňuje – ba vynucuje si – tako‑ vouto jeho spoluúčast. Rezignace na expli‑ citní výklad, interpretaci spočívá v tom, že před – právě až čtenářovou – interpretací stojí tu pohled autorův, jeho způsob do‑ teku věci. Ohledávající ony skryté význa‑ my, nebezpečí zatím schoulená pod povr‑ chem – jestli zapotřebí: spatřit je, vyjmout z matečního louhu, pojmenovat „neopako‑ vatelnou omšelost dne“. S vědomím, že právě takto se vytvářejí smysluplné paradoxy. Nad básní Zašlý lesk alpaky a stříbra vzpo‑ meneš půvabu wernischovských antikvit; u Děžinského se ovšem vždy jedná o věci do‑ týkané, žité a živoucí (proměňující se občas v nás – jakož i my můžeme poklesnout na pouhou věc). Potutelně promlouvající k na‑ ší samozřejmé zabydlenosti v rituálu přeží‑ vání: „Do okna vedle květináčů / někdo nastra‑ žil celer.“ – Aniž lze jen přibližně uhádnout nějaký nadosobně platný smysl; natolik jsou tyto věci tady, teď a právě pro nás. Zprávou žádající si aktuálního výkladu. Věci, nebo ta‑ ké slova; za nimiž si věc zatím ještě nedoká‑ žeme v plnosti vybavit. Slova zatím tajem‑ ná jako zaklínadla. Krahujci. Umřeme, aniž spatříme jimi pojmenovávané? A pokud věci, tedy ve svém dění. Před‑ chozí i možný následující vývoj jsou uha‑

188

dovány z pevného bodu utkvělého času („Všechno se zastaví. / V cévách rostlin se klí‑ ží udivené ticho“) – film se stává fotografií. Vzájemnou provázaností časových a pro‑ storových vztahů se tak Děžinský mimo‑ děk přibližuje poezii F. D. Mertha: „Dávno je totéž co daleko / na té vypůjčené pláni.“ Všímat si hemžení netečných účastní‑ ků života znamená pro Děžinského bý‑ ti v něm až osudově účasten a rozlišovat, hodnotit právě tím, že vedle sebe klademe a spojujeme nesouvisející představy pro‑ to, abychom své recipienty nutili domýš‑ let naznačené, zaujímat stanovisko vlast‑ ní, dotvářet příběhy: neboť koneckonců z života většiny bližních neznáme než prá‑ vě ony fotografie, z nichž se usilujeme re‑ konstruovat děj filmový. Milan Děžinský je pro mne tedy básní‑ kem učeným, který život pulzující obna‑ ženou tkání svalů schraňuje a zachraňuje v konkrétnosti představ; když ty přespří‑ liš abstraktivizované („Vzduch voní pamě‑ tí“) náhle zašustí papírem. A to i tehdy, je‑li nasvícen fosforeskujícím, nazelena‑ lým svitem vizí surreálných (přítomných zejména ve třetím oddíle sbírky): jimiž se přírodní dění proměňuje v panoptikál‑ ní obraz bizarního hemžení lidského. Ty nejpůsobivější z Děžinského představ jsou pak stejně objevné jako překvapivé a při bližším ohledání i velmi přesné: „Švestka koncem listopadu / voní psím granulátem.“ My a věci. A nejsme nakonec pozřeni právě těmi, jež (jen domněle) vlastníme, ovládáme, používáme a spotřebováváme? Co vlastně známe z jejich dění za naši‑ mi zády? Tajný život: jeden z mých bdě‑ lých snů je tento: Když a kam se nedívám,

kdosi rozebírá svět – opětovně vždy zno‑ vu sestavovaný před mýma očima; včetně herců‑loutek. Ale co když se jednou oto‑ čím příliš rychle? A je tu přece také dru‑ há možnost: nejsem nakonec já pouhým reprezentantem role či kulisou mezi těmi opravdu žijícími? Slova jako kultura nebo civilizace mohou označovat také jen ritu‑ alizovanou netečnost – oproti sémantizo‑ vaným rituálům takových Tuarégů. Ach, jaká hrůza může být ukryta ve všed‑ nosti; začneme‑li chodit s otevřenýma oči‑ ma, a myslí. Vyjdeme‑li ze zažitých stereo‑ typů a domyslíme‑li možnosti slov i věcí do důsledků, abychom viděné od zkuše‑ ností nacvičeného oddělili neprostupnou zdí; abychom už nikdy nebyli klidní, jis‑ tí sami sebou, svými slovy a svými skutky. Láskyplné objetí milenců totiž může zna‑ menat stejně úpěnlivou jako marnou sna‑ hu – každého zvlášť – „mít navrch“. Ivo Harák TAKY V KUPĚ Petr Mikeš: Dvojdomí H&H Praha 2012

Novinka Petra Mikeše (1948) Dvojdomí, vyda‑ ná v básnické řadě nakladatelství H & H, uvízne čtenáři každopádně v hlavě. Čím? Především zvoleným žánrem, kterým je miniatura: tři, pět, šest, sedm máloslov‑ ných veršů. Holá věta v několika řádcích. Právě pro mistrovství, s nímž se Mikeš, ak‑ tivní celoživotně jako překladatel z ang‑

ličtiny, dokáže vyvarovat rubu této formy, je třeba jeho knížku přivítat. Tím rubem je banalita, fráze – co jiného? Máloslovnost se může zvrtnout snadno ve stylizovaný kýč. Jako třeba v Haiku in memoriam Ivana Martina Jirouse: „Hospo‑ da Peron. / Nikdy už sem nepřijde / rozevlá‑ tý bard.“ Mikeš ale zůstává ve svých číslech především u sebe. Vedle skromné formy preferuje i jistou skromnost tematickou: ohledává v textech jen to nejbližší, to dů‑ věrně známé ve svém životě, jako je žena, dcera, dům, zahrada, přátelství, kniha – anebo řeč, kterou se kniha píše. A jistě i ně‑ jaký ten nadosobní princip, zřejmě v bar‑ vách křesťanství. A je tu patrný i odstup, reflexe, sebereflexe: jednou si Mikeš pohraje s básní na maka‑ rónský způsob, jinde pointuje rýmovaným vtipem, příbuzným často básnickým naivis‑ tům anebo stylizacím toho druhu. V sebe‑ reflexi se dá totiž rozpustit dočasně leccos. Třeba smrt blízkých. Třeba i smrtelná ne‑ moc. Třeba i všeobecná marnost a vlastní nicotnost. „Plevel / dusí zahradu. / Kéž bych na jeho pletí / měl někdy náladu. / Je dobré / hodnou dceru mít: / she will take / care of it.“ Mikešovy miniatury nemají v české poe‑ zii, jaká se pěstuje dneska, příliš blíženců. Snad Miroslav Olšovský. Možná v někte‑ rých kusech Eugen Brikcius, Jiří Gold, Vít Janota nebo Jan Suk. A pak poslední sbír‑ ka Josefa Kroutvora V kupě (2012). Texty podobně ořezané na minimum. Podob‑ ná koncentrace myšlenky. Podobné sou‑ středění smutku i radosti na jedno mís‑ to. Podobný cit k řeči, kterou básník nejen mluví, ale vlastně i žije. Podobný pocit, že „všechno je v kupě“.

189

recenze Před osmi lety na mě zapůsobil podobně silně výběr z Mikešova díla Jen slova. Přes tři dekády poezie na nějakých sedmde‑ sáti stránkách. Poundovská vůle vyhmát‑ nout „nejhlubší slovo“ je tu podaná jaksi v protisměru, antipoundovsky. Proti roze‑ vlátým „cantos“ většinou mlčení. Básník je k sobě maximálně kritický. Jeho novinka má na osmdesát stran. Co přežije, až bu‑ de Petr Mikeš pořádat jednou v budoucnu další antologii ze svého díla? Kolik míst‑ ností v barrandovsko‑hodolanském „dvoj‑ domí“ bude obyvatelných? Radim Kopáč OPRAVNA DUŠÍ NEZAVÍRÁ Martin Stöhr: Smích ze snu HOST, Edice ReX, sv. 13 Brno 2012

„Mladý jsem vešel do svobody / a dnes mám pocit hřbitova / před okny smut‑ ných duší / má vlast je bledá / plastová / bez konce vrků plků a mlků / šoulání nicoty / www svět / jsem básnil a dobásnil / jsem v síti / jsem dead“ čteme v záhlaví čtvrté básnické sbírky Smích ze snu Martina Stöhra. Ihned vyvstá‑ vá otázka, jaké deziluze či rozčarování ze světa kolem i v sobě se ještě relativně mla‑ dý básník dobral a proč uvedl novou kni‑ hu právě poselstvím o konci básnění, ba o konstatování smrti v síti. Navíc jako by už toto předznamenání přinášelo trochu jiný názor, tragičtější poetiku, odklánějící se od běžného lyrického rutinérství a bás‑ nické nadprodukce, které nás v současnosti

190

zaplavují. Čím méně se poezie čte, tím víc jako by po zemi chodilo bludných poetů… A je třeba ptát se dál, jak se Smích ze snu odlišuje od Stöhrových předchozích knih, které evokovaly naději, že tento lyrik se pohybuje v duchovním prostoru, který ovšem kritika neprávem redukovala jen na spirituální kontext a kolorit a na ozvě‑ nu jistě svůdných básnických jmen, jakými jsou Bohuslav Reynek, Ivan Blatný, Ivan Diviš nebo dokonce Karel Šiktanc, zmiňo‑ vaný recenzenty právě v souvislosti s po‑ slední sbírkou. Stává se v českých kritických vodách a ba‑ žinách bohužel nežádaným stereotypem, že se dílo toho kterého autora neustále po‑ rovnává s tvorbou básnických předchůdců nebo současníků, nebo se vůči ní vymezu‑ je, ačkoli je taková snaha předem odsouze‑ na k nezdaru. Snad přežívá ještě jakýsi me‑ chanismus převzatý z minulého století, kdy se umělci družili, vytvářeli skupiny a here‑ ze, hledali se navzájem a občas se i skuteč‑ ně potkávali. Současný stav básnické profese vylučuje takové kolegiální kontakty už z to‑ ho prostého důvodu, že se do umění vnáší intolerance, nezdravá soupeřivost, zkrátka syndrom ustavičného zápasu a nevraživosti. Stöhrův Smích ze snu má klasickou trojvě‑ tou kompozici. Střídají se zde básně psané volným i vázaným veršem, ale především se ustavičně v sítinách strof proměňuje atmo‑ sféra, takže vedle depresivních veršů se obje‑ vují verše villonovské nadsázky, verše všeli‑ jak polámané, pokřivené do grimas a skečů, verše, jimž na pomyslnou tvář přiléhá tu padnoucí, tu zase nešikovná maska. Je zjev‑ né, že toto maskování, skrývání, odívání do mimikry je součástí autorovy strategie a ur‑

čité transformace jeho poetiky. Můžeme se domýšlet, že je to rovněž obrana před ataku‑ jícím světem rozpadajícím se na atomy, třeš‑ tícím v předsmrtné křeči konce civilizace, který je v dohlednu a jenž poezie jako prvá ohlašuje nebo má diagnostikovat. Před třemi roky vyšlo v Aluzi několik uká‑ zek předznamenávajících tuto knihu. Když jsem je tehdy četl, měl jsem pocit se‑ vřenosti a výrazového purismu napovída‑ jícího, že básník už nehledá velká a pře‑ vratná témata, přestává křičet na poušti, ale koncentruje se na běžný život, na drobné každodenní situace, což potvr‑ zuje Smích ze snu například i v náznacích jakýchsi barokních ozvuků a proklama‑ cí o tom, jak „malým světem je člověk“. Při‑ znám se, že ukázky uveřejněné v Aluzi se mi jevily jako silnější právě onou úspor‑ ností a málomluvností a že jejich vřaze‑ ním do rozměrnějšího konvolutu trochu utrpěly na kráse a významu, protože se ocitly v blízkosti těch, v nichž autor expe‑ rimentuje s poetickou hrou, s významem slov a jeho posouváním, s přesmyčkami a rošádami, které vyvolávají možná chtě‑ nou, možná nežádoucí klaunskou náladu a pitvořivost. Co lze komikovi či klaunovi přičíst k dob‑ ru, nelze však prominout básníkovi. Proč se do civilního tónu sbírky vloudily verše à la thèse, nebo dokonce takové, jež vyvo‑ lávají představu nezávazného studentské‑ ho vtipkování? Má snad být častá a záměr‑ ná naivita, ba triviálnost kontrapunktem ke sdělením s tíživým znamením? Proč je nutné číst v jedné básni poněkud ploché verše, že „hasičský sbor za setmění / vydal se zde hasit / zapadající slunce“, když o něko‑

lik veršů dál zazní jasné: „a když člověk má / jen ten hřbitov / a ty živly za oknem // chce se mu domů…“? Je tedy Stöhrova nová kniha dílem inkli‑ nujícím k tragismu, který se k nám začíná prolamovat všemi skulinami, a právě pro‑ to ho básník odlehčuje poněkud strašidel‑ ným, nikoli jen úlevným „smíchem ze snu“? Vysvětlení může být nietzschovské. Uva‑ dající nebo již umírající epochy budou přece podle apokryfních výroků Zarathus‑ trových ohlášeny nejprve permanentním smíchem. Teprve pak bude následovat ší‑ lenství mlčenlivosti, což není protimluv, ale dokonce predestinovaný ideál. Navzdory mnohým úskalím je Stöhrova sbírka dílem dobrým, právě pro onen roz‑ por mezi tragikou a komikou, pro napětí a rozpětí mezi smíchem a nářkem. Sympa‑ tickým rysem je rovněž přiznaná nejistota z vytrácejících se orientačních bodů. A je tu i žádoucí střípek naděje. Vždyť „opravna duší nezavírá“, třebaže se k nám blíží poto‑ pa světa, v níž „ovčín plave“, „hoří hospoda“ a „vlny a vlci mne žerou“. Jan Suk TO ZASLECHNUTÉ / TO NADECHNUTÉ CO CÍTÍŠ Sylva Fischerová: Mare DRUHÉ MĚSTO Brno 2013

Uvědomuji si, že porušuji literární subor‑ dinanci, protože o poezii, až na několik nepochopitelných „nehod“, nepíšu. Jed‑

191

recenze ním z důvodů je to, že se nechci účastnit věštění ze stínů nebo z kávové sedliny ne‑ bo z oční duhovky, ostatně – vždycky je to věštění. A používat k tomu nečestné způ‑ soby, tedy vytrhování několika slov z „ver‑ šové vazby“ a dokazování jimi čehokoliv, co je třeba. Ale podstoupím to… Tvorbu Sylvy Fischerové jsem nikdy ne‑ musel, Chvění závodních koní (1986) mnou nezacloumalo. V roce 1994 jsem slíbil Vě‑ ře Paškové, dobrému duchu Tvaru, tehdy čerstvého čtrnáctideníku, recenzi na tře‑ tí sbírku S. F. V podsvětním městě, ale nena‑ psal jsem nic. Přišla mi temná, blbá a v té době jsem si myslel, že o blbých věcech se psát nemá. Pak střih. Dlouhý. Ještě delší. Autorčina „divná“ próza Evropa je jako žid‑ le Thonet, Amerika jako pravý úhel (2012), neobyčejný text, který je reportáží, esejem i zamilovanou romancí, mně rozstřelila hlavu. Jak na pouti atomovou diabolkou. Z ničeho nic. Tohle je „vono“. Když se mě někdo zeptá, o co jde, tak řeknu: na mou duši nevím, a ani se za to nestydím. Vím jen, že to vibruje ve stejných kmitočtech jako to, co mám teď v palici, že mě to dě‑ sí a zároveň uklidňuje, a hlavně že nemám žádnou potřebu tomu přijít na kloub, protože jsem zase po čase našel knížku, která je šitá i pro mě. Zde je třeba se zastavit u té „nepotřeby“ přicházet tomu na kloub. Pionýři pokro‑ ku, aby pochopili, jak stroj funguje, býva‑ li schopni rozložit mašinu na jednotlivé součástky, zapamatovat si, co kam patří, co bez čeho nemůže být, a zase to složit, aniž by jim zůstal „nezařazen“ jediný šrou‑ bek. Dokonce při té rozborce a sborce už uměli navrhnout zlepšení (buď činnos‑

192

ti, nebo zjednodušení). Literární analyti‑ ci se domnívají, že totéž funguje v případě textu: rozebrat, označit, očíslovat, popsat, složit. Zapsat. Jenže to bohudíky neplatí. Netvrdím prosím, že se tak nemá činit, na‑ konec literární publicistika, literární kriti‑ ka má smysl jako samostatný obor, který je reflexí, jeho výkon je v mnoha případech taktéž literární. Tvrdím pouze, že výsle‑ dek je vždycky neurčitý. Tu více, tu mé‑ ně. Funkce stroje je rozpoznatelná. Zda je rozpoznatelné, jak funguje text, to je otázka za všechny body, co jsou na světě. Necelý rok po „divné“ próze vydává stejné nakladatelství autorčinu básnickou sbír‑ ku Mare, dva soubory označené římskými číslicemi s podtituly zavinutými do kula‑ tých závorek „oranžové rybičky ve Vald‑ štejnské zahradě“ a „mare“. A je to tady za‑ se. Zase se mozek automaticky naladil na stanici, sám ji našel. Jedna duše a dvě těla. Prozaický text i sbírka tvoří spolu siamská dvojčata, kterým sice žádná operace neu‑ škodí, ale jako „singl“ ztrácejí sílu. Teď vybrat nějakou krátkou báseň, proto‑ že amputovaná delší by mě chodila strašit: „Všecko, celý ten náklad dnů a nocí, / leží na nakloněné rovině / a sesouvá se dolů / zastavo‑ ván vždycky na chvíli / drobnými pohyby a ne‑ souměrnými gesty, / tím, co až naposled vymizí z paměti. / A my jedeme taky / jako na saních / a držíme nad hlavou / každý svou / dřevěnou / lžíci prázdnoty“ (Jako na saních). Jestli si dobře pamatuji, kdysi dávno ve velkém rozhovoru pro měsíčník Host Fi scherová popsala psaní poezie jako roz‑ hovor s někým mimo nás, s b/Bohem, a svoje „nerýmování“ vysvětlila tak, že kla‑ sická poezie funguje na vnitřních rýmech

a tempech a ono „láska / páska“ je vlastně až věc novodobá (to musíme samozřejmě brát s rezervou vzhledem k tomu, že pro‑ fesně se autorka zabývá literaturou, filo‑ zofií a náboženstvím starého Řecka). Obé kvituji. Co je pak pro mě neobyčejně ob‑ divuhodné: že stále zůstává oním „osamě‑ lým běžcem“, jak kdysi nazval Petr A. Bílek básníky začínající publikovat v osmdesá‑ tých letech. Potvrzením této „osamělos‑ ti“, což je pozitivní rys, je, že S. Fische‑ rová vstupuje do české literatury pouze svou tvorbou, neúčastní se zde pravidel‑ ných povinných „vybíjených“ či jiných ob‑ líbených kolektivních her nebo projektů, v nichž figuruje sousloví „literární život“. Jenže – proč tady vlastně píšu o sbírce, ke které nemám co říct? Právě proto. Aby as‑ poň jednou nebyla uveřejněna „recenze“, v níž bude cokoliv dokazováno vyprepa‑ rováním jednoho řádku básně a tento řá‑ dek bude hnán, spolu s dalšími nešťastný‑ mi řádky, které to taky postihlo, do arény, abychom si na něj/ně posvítili. Aby ně‑ jaký recenzent, který to myslí zcela urči‑ tě dobře, dokázal tímto oderváním oudu, co si autorka myslí, co chce říci, co nechce říci, co by mohla říci, s kým je ve shodě a s kým není, koho připomíná a koho urči‑ tě nepřipomíná… Můžeme si tu hru zahrát sami zcela ná‑ hodně vytrhnu pět veršů (opisuji pro po‑ řádek definici: obvykle celistvá rytmická a významová jednotka básnického textu; jde o jeden řádek básnického díla, založe‑ ný na výrazně rytmické organizaci) a pak si s nimi všichni můžete pohrát. Zjistíte, že jimi nakonec můžete dokazovat to, co sa‑ mi chcete, aby bylo dokazováno: „čistá jako

nová koupelna“ (s. 14), „jsem napuštěná jedem a láskou“ (s. 34), „Jsou bradavice jako billboar‑ dy?“ (s. 47), „člověk je to, co všichni víme“ (s. 55) a „táhlý barbarský horizont“ (s. 58). Protože mně tento způsob psaní o poezii připadá mrzký, jelikož autorů schopných říci jedním veršem vše je minimum, je to důkaz dosažení nejvyššího patra poezie, za nímž je už jen ticho (viz Reynkovo „Blá‑ zen jsem ve své vsi“ nebo Halasovo „Nechci být masem vzduchu okolo“), chtěl bych nako‑ nec vyslovit prosbu, aby čtenáři, kteří ma‑ jí nepřekonatelnou potřebu popsat svoje čtení a provádět jeho permanentní audit, alespoň v případě tvorby Sylvy Fisherové nevytahovali z kapsářů obvyklé postupy a pokusili se číst celostně. Jako kdyby se dívali na obraz sami v obrazárně. Bez pra‑ vítka kunsthistorika. A přijali představu, že všechno je tak, jak má být, že stavba má pevné základy, ale i přebarvení rámu okna by ji mohlo ohrozit. Zkuste taky někdy jenom číst… P. S.: Zkuste někdy jenom číst – a vnímat čtené celostně, ne jako lání a vzdor, jako plačky, jako výsměch a hysterický výron, jako volání o pomoc, jako nabízenou ru‑ ku, jako atak, vyhrožování. Zkuste to číst jen tak. Předem děkuji. Jakub Šofar

193

recenze LEGENDA PRO VĚŘÍCÍ I NEVĚŘÍCÍ Adam Krupička: Maria Goretti Michaela Schwarzová: Eroze hran Obě TOMÁŠ SUK Ústí nad Labem 2012

Italská dívka Maria Go‑ retti (1890 – 1902) je pr‑ vou světicí dvacátého století. Strávila svůj kra‑ tičký, dvanáctiletý život na pomezí italských krajů Marche a Latio poblíž městečka Nettuno, do jehož špitá‑ lu byla v den své násilné smrti převezena, spěšně operována a v tamějším odlehlém zahradním domku, dnes skromné kapli, vydechla naposled v naprosté opuštěnos‑ ti. V témže roce, kdy se Maria v městečku Corinaldo narodila, byl v mnichovském archivu objeven rukopis tzv. Růžencových sonát barokního komponisty Heinricha Ig‑ náce Bibera. Několik dnů po oné červen‑ cové neděli 1902, kdy toto dítě v bolesti umírá, se v Benátkách zřítila zvonice sva‑ tého Marka, aniž byl někdo zraněn. O dív‑ ce existuje několik svědectví, z nichž pa‑ trně nejvíce autentické je to, které sepsal Giovanni Alberti. Česky byl již roku 1947 vydán překlad knihy Domenica Mondro‑ neho Blahoslavená Marie Gorettiová, který je však typickým panegyrickým spisem, piet‑ ní oslavou a připomínkou této mučedni‑ ce, zapadající do běžného stylu nábožen‑ ských příruček a kompendií. Moderní věk nezná klasickou hagiografic‑

194

kou literaturu v intencích středověkých, ale ani raně novověkých. Jako by se do portrétování mimořádně citlivých a po‑ svátností prostoupených bytostí vloudilo cosi pozemsky profánního, vyznačujícího se sice dramatickým, téměř románovým líčením jejich životních peripetií, ovšem rezignujícího na skutečný charakter nad‑ přirozenosti a zázračnosti těch, kteří – většinou po smrti – vstupují mezi bož‑ ské bytosti do nebeského panteonu. A tak jsme v moderní kultuře svědky určité roz‑ poruplnosti i v tzv. legendistické pro‑ dukci věnované životům blahoslavených a svatých. Na jedné straně jsou to účelo‑ vé spisy redukované pouze na církevní či náboženské kruhy a sloužící především ortodoxním či praktikujícím věřícím, na druhé straně se už nejedná o hagiografic‑ ké legendy, ale o více či méně hodnotná li‑ terární díla. Jistě nelze pochybovat o tom, že kupříkladu Werfelova Píseň o Bernadettě je víc uměleckým portrétem než doku‑ mentárním románem o neduživém děv‑ četi Bernadettě Soubirousové z pyrenej‑ ského podhůří, jež v místě později světově známém jako Lurdy spatřila v lese zářivou a k ní promlouvající Pannu Marii. V úvodu k drobnému, avšak velmi sevře‑ nému a v něčem i magickému dílku o Ma‑ rii Goretti se Adam Krupička (1986) do‑ tazuje sám sebe, zda napsal věrohodný dokument, nebo spíš umělecký portrét. Kdyby to bylo možné, charakterizoval bych jeho knihu metaforicky jako „hra‑ ný dokument“, pokud si můžeme vypo‑ moci dnes tak frekventovaným filmo‑ vým útvarem. Nerozsáhlý text, střídající er- a ich‑formu výpovědi, evokující do‑

slova smyslově dobovou atmosféru jedné italské rodiny žijící na venkově s neúrod‑ nými poli a močály, zaznamenávající fik‑ tivní dialogy členů Gorettiovy domácnos‑ ti a sousedů, ale i monology dívky Marie, ticho a napětí, jež se na odpočívající svět snášejí z vesmíru právě v okamžicích noci a zastavujícího se života plného rozjíma‑ vosti (jak v této souvislosti nevzpomenout na barokní mystiky noci), je tedy onou „hranou“ částí Krupičkova hagiografické‑ ho leporela. Dokumentární faktor převa‑ žuje teprve v závěrečném obsáhlém ko‑ mentáři a poznámkovém aparátu, v němž autor předkládá známá fakta, upozorňu‑ je na fikce, které se s životem Marie Go‑ retti spojují, a především se koncentruje na paralelu mezi jejím krvavě trýznivým skonem a Kristovým umučením a zmrt‑ výchvstáním. Stejně jako u Spasitele, ta‑ ké u malé světice Goretti není podstatné to, co se ve skutečnosti stalo, třebaže to bylo velmi kruté. Ježíš byl mučen a jeho tělo pokrylo čtrnáct smrtelných ran. Čtr‑ nácti údery sedlářským bodlem byla rov‑ něž zavražděna Marie. Do jejího těla ho vrazil jen o několik let starší mladík Ale‑ ssandro Serenelli, když dvanáctiletá dívka odmítala jeho milostné návrhy. Význam‑ né je spíš to, že oba aktéři velkého biblic‑ kého i malého hagiografického příběhu vnímali svou smrt jako poslání a vykoupe‑ ní. Oba ji svorně předpověděli, oba umíra‑ jí na tomtéž „lidském“ kříži. Nebo spíš na kříži zhotoveném nevraživostí, podlostí a chtíčem člověka. Oba svým trýznitelům ještě před posledním výdechem odpusti‑ li. A oba odešli z pozemského světa vyrov‑ náni. V případě italské dívky to tedy bylo

dost důvodů k prohlášení za svatou. Krupičkova novodobá legenda o světi‑ ci není určena pouze věřícímu člověku a ani po čtenáři nežádá, aby ji četl prizma‑ tem náboženského kultu a dogmatu. Po‑ dobně jako byly středověké legendy psá‑ ny i pro nevěřící či potenciální věřící, také Krupičkova kniha může zasáhnout do na‑ šich úvah o krutosti a násilí přítomného světa, v němž se vraždí pro stokorunu a ve kterém se dívky vyhazují z oken na ulici, aby byly jejich ostatky jako v nejtemnějším morytátu pohozeny mezi odpadky civili‑ zace na skládku plíživě přerůstající z okra‑ jů metropolí do naší domýšlivé pýchy, že jsme pány světa. Jestliže hagiografickou „legendu“ Ada‑ ma Krupičky lze vnímat jako svébytný prozaický text s beletristickým přesa‑ hem a beletristickou komunikativností, verše o dva roky mladší autorky Michae‑ ly Schwarzové (1988) ze sbírky s mnoho‑ slibným názvem Eroze hran se vyznaču‑ jí mladistvou nezakotveností a tápavostí a celkově zapadají do současné kvazi ly‑ rické produkce, kdy se za báseň vydává kdeco, nejčastěji jen do veršů a strof uspo‑ řádaný slovní výlev, který je většinou ho‑ lým zápisem autorových pocitů a frustra‑ cí, což na velkou literaturu, natož poezii, zdaleka nestačí. Schwarzové básně s mi‑ lostným akcentem nebo s náznakem po‑ kusu o jakýsi vnitřní dialog jsou nezralé a omezují se pouze na prvoplánové sdě‑ lení prchavých pocitů a dějů: „Čím těsněji se tiskneš / tím větší mám o tebe strach / Mon‑ čičák se střepy jako příslušenstvím / Vzdát se tě nemohu…“ Jan Suk

195

I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.

www.kulturni-noviny.cz

měsíčník pro literaturu a čtenáře česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální reflexe — literární historie — nezavedená literatura využijte klasické či elektronické předplatné

hostbrno.cz

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Tomáš Lotocki ČEŘENY

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-87483-01-5 Fotografie Josef Ptáček Formát 15 × 21 cm, 58 stran, brožovaná vazba Vydáno 2011 Cena 89 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebe‑ nem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí. Tomáš Mazáč

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Věra Rosí DLOUHÉ NŮŽKY NOCI

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej ISBN 978-80-87483-03-9 Ilustrace Vít Ondráček Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba Vydáno 2012 Cena 99 Kč

Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.

Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela Cenu Jiřího Ortena.

WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]

Jak Adama za časného rána, Vystupujícího z besídky, osvěženého spánkem, Pozoruj mě, kam kráčím, naslouchej mému hlasu, přistup, Dotkni se mne, polož dlaň na mé tělo, když kráčím, A nelekej se mého těla.

Walt Whitman Narodil se 31. května 1819 ve West Hills na Long Islandu v New Yorku, zemřel 26. března 1892 v Camdenu v New Jersey. Básnickou sbírku Stébla trávy přepisoval a doplňoval téměř čtyřicet let. První, anonymní vydání z roku 1855, které pořídil sám, obsahovalo dvanáct básní bez názvu, poslední za Whitmanova života připravená a vydaná verze z roku 1892 byla tvořena téměř čtyřmi sty básní. Přetištěná báseň je vybrána ze souboru překladů Jiřího Koláře, Josefa Jařaba a Zdeňka Urbánka (Stébla trávy, Cylindr, 1998).

patron čísl

Walt Whitman

w e l e s 54 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Zuzana Pospíšilová Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Luboš Drtina Fotografická příloha: Terezie Foldynová Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles 54 literární revue Fencl Fridrich Hlaváč Hoddis Kostřicová Kudláček Lout Payne Szpuk Špičková Šrámek Táborský Tuyet-Lan Nguyen Ťien-li Unger

Recommend Documents