Otázka víry Rivel Arosis
Příběh o svaté výpravě, která však nakonec našemu hrdinovi ukáže, že nic na světě není takové, jak se na první pohled může zdát.
Otázka víry Nad malou vesničkou tísnící se ve stínu mohutných hor, jejichž věčně bílé vrcholky z části zahalené v mracích drásaly oblohu svými ostrými skalisky, se právě schylovalo k večeru. Slunce zářivé jak planoucí zlato se pomaličku sklánělo k obzoru a stíny nedočkavě vyčkávající onoho okamžiku, kdy budou moci zas opět vládnout světu, se netrpělivě natahovaly do dáli, aby v sobě skryly vše, čemu až dosud vládl jasný den. Místní obyvatelé si to však nenechali dlouho líbit a už je zas rozháněli planoucími loučemi a lucernami, které zářily do šera jak desítky malých žhnoucích uhlíků ukrytých za okny anebo jen tak zavěšených na zdech těch několika k sobě se tisknoucích stavení. Ještě že tu byly, protože nebýt jich, tak by paladin Erianis nejspíš tenhle malý zapadákov vprostřed ničeho minul úplně bez povšimnutí. Ono popravdě nebylo ani o co stát, neboť tam dole pod ním bylo podle všeho jen asi nějakých dvacet převážně kamenných budov, kostel s malým hřbitůvkem a jen jedna hospoda, což bylo asi jediné místo, které tu v sobě mělo něco alespoň trošku pozitivního. Vlastně bylo spíš až s podivem, že tu takováto budova vůbec stojí. Kdo by také sem jezdil tu strašlivou dálku napříč nekonečnými liduprázdnými lesy, kde na pocestné čekali jen vlci a medvědi, s nimiž měl i Erianis tu čest se setkat tváří v tvář, což jemu zrovna nijak moc nevadilo. Alespoň se trochu procvičil s mečem a navíc pročistil cestu od té odporné lidožravé havěti. Teď však byla jeho dlouhá cesta u konce a on se zájmem sledoval její cíl, kterým byla kupodivu zrovna tahle maličká a jindy naprosto bezvýznamná vesnička, jež byla od všeho okolního dění tak odříznutá, že nikdo tam venku neznal ani pořádně její jméno. A přesto právě zde čekal na Erianise jeho svatý úkol. Někde tam mezi těmi osvětlenými domky a jejich obyvateli se podle všeho skrývalo veliké zlo. Stvoření, které vládlo temnotě a utrpení a které muselo být nadobro odstraněno z tváře země i spolu s jemu podobnými. Stvoření přezdívané obyčejnými lidmi jako upír anebo též
vampýr, jak se mu říkalo ve svatých kruzích. A tak, když se klášter o netvorovi ukrytém zde až na konci samotného známého světa doslechl, bylo rozhodnuto, že je třeba se o tuto nepříjemnou situaci postarat a Erianis, jeden z nejstarších a nejzkušenějších paladinů celého řádu, byl vybrán jako nástroj božské odplaty, což ho nakonec dovedlo po několika dlouhých týdnech strávených na koňském hřbetě až sem do míst, kde se měla odehrát další bitva v odvěké válce světla s temnotou. Ale Erianis se nemohl zbavit dojmu, že něco není úplně v pořádku. Jakoby něco chybělo. Něco, co už za ta léta boje proti nemrtvým znal tak dobře, že už si na to snad i téměř zvykl, ale tentokrát ve vzduchu zkrátka nebyla ani stopa po jakékoliv nepřirozené temnotě. Téměř se mohlo zdát, že je na špatném místě, ale to by tu muselo nejdřív nějaké další být. Na stovky mil široko daleko tu však byla pouze tahle malá zpola zapomenutá vesnička. Nehodlal se nechat těmito myšlenkami nějak rozptylovat, a tak s tichým zazvoněním své zbroje skryté pod těžkým vlněným pláštěm seskočil na zem, kde v posledních paprscích pohasínajícího dne poklekl do střapaté vlnící se trávy a věnoval slunci mizícímu za obzorem krátkou modlitbu. Pak se s pocitem znovunabyté víry postavil, vyhoupl se na svého tmavě hnědého koně, který byl po té dlouhé cestě unavený snad ještě víc než on sám, a pomalu zamířil dolů k vesnici, nad níž se snad v předzvěsti blížícího boje začínaly pozvolna stahovat těžké černé mraky plné dosud nevybité zloby. Přiházela bouře a rozhodně se nezdálo, že bude jen tak obyčejná. ••• Když Erianis konečně dorazil až ke dveřím hostince, lilo už jako z konve. Prašná cesta se pod kopyty jeho věrného koně změnila v divokou horskou bystřinu plnou bláta a vzduch kolem byl plný jak břit ostrých provazců deště, které ho nelítostně šlehaly do tváře. K tomu všemu nad jeho hlavou řádilo hotové boží dopuštění v podobě oslnivých blesků bez ustání bušících do skalnatých horských úbočí doprovázených hromy tak silnými, až se z toho třásly i kosti v těle. Naštěstí už tenhle nečas snad brzy nechá venku za okny, a tak se nezdržoval, seskočil z koně, čímž kolem sebe rozstříkl jednu opravdu pořádnou kaluž, a zabušil pěstí skrytou v ocelové rukavici na dveře. Byly to opravdu hrozivé rány a dveře při nich málem vypadly z pantů, ale i tak měl Erianis obavy, že ho v tomhle hrozném počasí nikdo neuslyší. Naštěstí se nevyplnily a malá špehýrka ve dveřích se zanedlouho otevřela, čímž odhalila pár zamračených černých očí. Ještě chvilku si ho ten člověk na druhé straně prohlížel a pak se hrubým mužským hlasem ozvalo: „Mámo, zavolej kluka! Máme tu hosta,“ a dveře se otevřely dokořán lákajíce Erianise stojícího venku závanem tepla a vůní čerstvého jídla. „Vítám vás, ctěný pane, u nás v Hlubokém žlebu,“ pozdravil ho podsaditý a poněkud obtloustlejší hostinský, kterému mohlo být nanejvýš tak čtyřicet let, což byl z Erianisova pohledu stále ještě celkem mladík. „Mohu Vás pozvat do našeho skromného příbytku a nabídnout něco k jídlu či pití?“
Erianis místo odpovědi ještě chvilku přemýšlel nad tím, jestli to jméno patří hospodě anebo celé vesnici, ale dost možná to mohlo být i obojí. „Jsem Sir Erianis z Karwaku,“ pronesl posléze hrdým znělým hlasem a přátelsky si potřásl rukou s oním mužem před sebou. „Velice rád příjmu Vaše pozvání, ale nejprve mi dovolte ustájit a nakrmit svého koně.“ „S tím si nelámejte hlavu,“ zarazil ho hostinský. „Můj syn se Vám o něj postará.“ „Dobrá,“ přikývl Erianis. „Ale nejprve si vezmu dovnitř pár svých drobností,“ dodal směrem k hostinskému a otočil se zpátky ke koni, který tam v tom dešti stál celý promočený a se sklopenou hlavou, ale nezdálo se, že by si nějak stěžoval. Tím si od svého majitele vysloužil něžné přátelské polaskání po šíji a hned vzápětí z jeho zad zmizela většina toho těžkého nákladu v podobě již zpola prázdných sedlových brašen a dvou mečů ukrytých ve svých pochvách, z nichž jeden byl dlouhý obouruční flamberg, jenž byl darem od samotného opata, a ten druhý obyčejný široký, který byl ale navíc doplněn kulatým ocelovým štítem, jenž celý tento paladinův arzenál uzavíral. Erianis si všechny tyto své věci přehodil přes rameno a zamířil zpátky k hostinskému, kde do něj málem vrazil nějaký pohublý mladík, který se kolem něj prosmýkl jak liška, jíž také tak trochu barvou svých vlasů připomínal, a zamířil si to rovnou k jeho koni. „To je můj syn,“ oznámil hostinský a Erianis bedlivě sledoval, jak jeho nejlepšího čtyřnohého přítele odvádějí do nedalekých stájí, kde už na něj čekala čerstvá voda se spoustou ovsa a také několik jeho příbuzných. Možná se tam i třeba s někým z nich spřátelí. „Šikovný mladík,“ pokýval Erianis zdvořile hlavou. „A zdá se, že to s koňmi umí. Ten můj jen tak nikoho cizího nesnese.“ Pak se ještě krátce zamyslel a vytáhl z měšce u pasu jeden zlatý krejcar a se slovy: „Tohle mu pak dejte,“ ho hodil hostinskému. Ten se uklonil tak, až začal mít Erianis obavy, že se pod vahou svého břicha spíš zlomil, ale to už zase stál vzpřímeně a pokynutím ruky pobízel našeho paladina, aby konečně vstoupil. Erianis se mu ani moc nedivil, protože za tu chvíli stihlo otevřenými dveřmi napršet dovnitř tolik vody, že to už stačilo na malou loužičku. Ani on tu už nehodlal jen tak postávat a tak nemeškal a rázným krokem vpochodoval do hostince, kde ze sebe prakticky okamžitě strhl ten svůj příšerně promáčený plášť a pohodil ho i spolu se zbytkem svých podobně mokrých věcí na věšák u krbu. Sám se také usadil, co nejblíže onomu příjemnému zdroji tepla a nechával se hladit jeho příjemnými doteky. Při tom sledoval vykulený výraz hostinského a jeho manželky, kteří nedokázali spustit oči z jeho nádherně stříbrného plátového brnění zdobeného několika zlatými posvátnými symboly. Dokonce i jeho vlasy a poněkud již rozrostlejší vous, které rámovaly již postarší a mírně vrásčitou tvář, měly podobě stříbrnou barvu. Nebylo se však vlastně ani čemu divit, když už mu táhlo na šedesát. To spíš ta téměř celoživotní věrná služba církvi ho držela neustále v tak skvělé kondici. „Bude si pán přát něco k jídlu,“ zeptal se nakonec hostinský, když si uvědomil,
že místo práce zatím jen zírá. „Máme tam výbornou hovězí polévku, guláš od včerejška anebo mohu skočit do kurníku pro nějakou slepici, máte-li chuť.“ „Ne, díky,“ zavrtěl Erianis hlavou. „Dám si jen tu polévku a guláš s trochou chleba.“ Pak opět sáhl do svého měšce a položil na hrubý dřevěný stůl po svém boku další ze svých krejcarů. „Bude tohle stačit?“ zeptal se velkoryse. „Ale jistě, vzácný pane,“ uklonil se hostinský tak až se málem hlavou dotkl země. „Hned to donesu. A k pití si budete přát pivo nebo víno?“ „Jen vodu,“ poprosil Erianis, jemuž víra všechny alkoholické nápoje krom mešního vína zakazovala. Hostinský přikývl a zanedlouho byl zas zpátky se džbánkem a kouřícím talířem doplněným dřevěnou lžící. „Co kdyby vám zatím má dcera připravila nahoře v pokoji pořádně horkou koupel?“ zeptal se hostinský a přisedl si naproti Erianisovi, který tu byl jediným hostem, což v těchto končinách nebylo vlastně nic až tak zvláštního. „To zní jako výborný nápad,“ přikývl Erianis s úsměvem a moc dobře věděl, že po tolika dnech na cestách zrovna moc nevoní. To mu však nebránilo pustit se okamžitě do jídla. Hostinský pokynul směrem k manželce a začal od svého hosta vyzvídat, co nového se tam venku v tom vzdáleném světě událo. Náš paladin se rozhovoru nijak nebránil a navíc využil této příležitosti, aby se i on něco o tomhle místě dozvěděl. Koho tu však hledá, hostinskému neprozradil. ••• Erianis si dlouze úlevně povzdechl a opatrně se ponořil do veliké dřevěné kádě plné pářící vody. Jaké štěstí, že žádné z církevních pravidel nezakazovalo horké koupele. Takhle si mohl užít alespoň nějakou z těch pozemských slastí. Nechal tedy své unavené tělo, ať si trošičku odpočine a v myšlenkách mezitím probíral vše, co se o téhle vesničce od hostinského dozvěděl. Přišlo mu velice zvláštní, že po nějakém upírovi, který by sužoval místní obyvatele, tu nebylo ani vidu ani slechu. Tak proč si pak klášter myslel, že tu nějaký je? Nemohl se jejich informátor třeba splést? Anebo se pletl hostinský? Ať už tomu ale bylo jakkoliv, nehodlal se Erianis jen tak vzdát. Obzvláště po tak dlouhé cestě. Zůstane tu ještě pár dní a zkusí se tu porozhlédnout. Třeba se tu najde i něco jiného s čím by mohl pomoci. Teď si ale ještě chvíli bude užívat toho horkého blaha. „Pane?“ ozvalo se zaklepání doprovázené mladým dívčím hlasem. „Mohu vstoupit? Donesla jsem Vám nějaké čisté osušky.“ „Ale jistě,“ vyzval ji Erianis s rukama líně přehozenýma přes okraj kádě. Zažil už toho za život tolik, že ho přítomnost nějaké mladé dívky při koupeli nijak do rozpaků neuváděla. Navíc byly všechny necudné myšlenky paladinům přísně zakázány. „Děkuji, pane,“ uklonila se dívka způsobně, když vklouzla dovnitř, a zrudla při tom jak zralá malina. Erianis se na ni podíval a přikývl.
Byla to ještě celkem mladá dívka. Možná dokonce ještě mladší než její bratr. Dle vzhledu totiž nebylo pochyb o tom, že i ona patří mezi děti hostinského. Na sobě měla tmavě zelené pevně upjaté šaty, které krásně doplňovaly její jak plamen rudé vlasy zdobící poněkud bledší obličej. A na krku hned nad límcem vystupovaly dva malé a vedle sebe usazené červené flíčky. Jasné to známky hojícího se upířího kousnutí. V ten okamžik už stál Erianis, který se mihl místností jak blesk za okny běsnící bouře, u ní a levou rukou ji pevně držel za bradu, přičemž mírně pootočil její hlavou, aby si mohl to až příliš dobře známé zranění pořádně prohlédnout. Dívka z toho byla tak vyděšená, že místo výkřiku jen přidušeně vykvikla. „Kdo ti to udělal?!“ zeptal se Erianis přísně. „J-já… J-já n-nevím,“ zakoktala dívka zmateně. „Tak si vzpomeň!“ rozkázal paladin, ale když spatřil v jejích očích první slzy, přeci jen zjihl. „Prosím,“ dodal už mnohem mírněji. „Závisí na tom možná život celé vaší rodiny.“ Dívka vzlykla a pak nesměle dodala: „Myslím, že to byl náš kněz.“ „Kněz?“ zamrkal Erianis překvapeně. Tohle tedy rozhodně nečekal, ale ne nadarmo se říká, že pod svícnem bývá největší tma. „A-ano,“ řekla dívka, která si myslela, že ta otázka byla určená jí. „Jsem poslední dobou hodně nemocná a on mi s tím pomáhá. Občas mám pak ale na těle takovéto malé flíčky.“ „Rozumím,“ přikývl Erianis smutně. Bylo mu líto, že zrovna tuhle dívku takhle obelstili, ale naštěstí se zdála být zatím v pořádku a bez nějakých trvalejších následků. „A kde ho najdu?“, zeptal se nakonec. „No přeci v kostele nebo hned vedle na faře,“ odpověděla dívka zcela automaticky. „Díky,“ usmál se Erianis a konečně ji pustil. „Teď můžeš jít.“ Dívka se také pokusila usmát, ale moc se jí to nepovedlo, a tak pouze zmateně vyklopýtala pozpátku z pokoje ven. Erianis si povzdechl a začal si na sebe navlékat zpátky své brnění. Dnes v noci si rozhodně neodpočine, i když by si to tak hrozně přál, ale takové už bylo jeho poslání. ••• O pár minut později už byl zas venku v té bouřlivé letní noci, jež ho nelítostně skrápěla svým nepříjemně chladivým všudypřítomným deštěm, před nímž ho nedokázal ochránit ani jeho těžký plášť přehozený přes brnění a ani štít, který si držel nad hlavou. Chvíli zvažoval, jestli si opravdu neměl na tuhle cestu vzít i svého věrného koně, ale nakonec usoudil, že tomu jeho hnědákovi je lépe tam, kde je. Koneckonců to byl právě on, kdo si po tom dlouhém putování zasloužil odpočinek a navíc to od hostince ke kostelu nebylo nijak daleko. I tak však Erianis ke své nelibosti promokl až na kost. Přesto se před kostelem, z jehož vitrážovaných oken se ven linulo přívětivé zlatavé světlo, zastavil.
Nebylo to ani tak tím, že by se nedej bože bál. To on nikdy. Spíš ho udivilo, že božská svátost je tu v okolí stále silná, což by rozhodně žádnému upírovi nijak zvlášť neprospělo. A přeci tu podle všeho byl. Jak ale něco takového bylo vůbec možné? „Je čas to zjistit,“ zamumlal Erianis zamyšleně a pomalým rozvážným krokem vstoupil velikými dubovými dveřmi do kostela. „Vítej, paladine,“ přivítal ho prakticky okamžitě cizí mužský hlas patřící vysokému hubenému knězi stojícímu o holi hned před oltářem. „Věděl jsem, že přijdeš, ale nečekal jsem, že až tak brzy. Jistě bych tě pak přijal daleko uctivěji.“ „Tak to určitě také víš, proč jsem přišel,“ upřel na něj Erianis tvrdý zkoumavý pohled a pravou rukou něžně laskal jílec svého meče houpajícího se u opasku. Však také bylo třeba opatrnosti, neboť muž před ním byl bezpochyby upírem a Erianisovy paladinské smysly to potvrzovaly. Jen stále nebylo jasné, jak vůbec může takové zlé stvoření i nadále setrvávat v blízkosti tak svatého místa jakým byl právě tento kostel. Nejspíš však v tom byl jen nějaký trik. „Ano, vím to moc dobře, lovče nemrtvých!“ blýskl po něm kněz očima, když ho oslovil tímto jeho druhým titulem. „A také vím, že dnes v noci odsud z nás dvou odejde jen jeden,“ dodal až neobvykle smutně. „Skvělé,“ pronesl Erianis blížící se opatrným krokem ke svému nepříteli. „Rád konečně poznávám upíra, který má v sobě alespoň špetku cti a který se neschovává hned při prvním náznaku nebezpečí.“ „A mě je ctí potkat paladina s humorem,“ zazubil se kněz, ale své upíří tesáky zatím neukázal. „Kéž bychom měli jinou možnost a setkali se jako dva přátelé.“ „I kdybych chtěl, tak už je stejně pozdě,“ zavrtěl Erianis hlavou. „Dal jsem klášteru svou paladinskou přísahu a tu porušit nemohu.“ „Chápu,“ přikývl upír a upřel svůj pohled na paladina stojícího už jen několik stop od něj. „Ale takováto slepá poslušnost může být velmi nebezpečná.“ „Chceš tím snad něco naznačit?“ zamračil se Erianis. „Ne,“ zavrtěl kněz hlavou. „Chci jen, abys pochopil, že každý by si měl zvolit svůj osud sám. I já jsem tak učinil. Nechtěl jsem se stát upírem a nikdy jsem tak neposlechl ono toužebné volání mé vlastní krve. Nikdy jsem se té temnotě nepoddal.“ „A co to hospodské děvče?“ zarazil ho Erianis. „Té ses určitě ani nedotkl, co?“ „Ona je nemocná!“ upřel na něj kněz přísný pohled. „Dělám to jen proto, aby žila. To má krev drží tu její nemoc na uzdě.“ „A to ti mám věřit? Vždyť, i kdyby to byla pravda, tak to nelze nijak dokázat,“ zabručel Erianis, kterému začínal být podobný rozhovor díky jeho slibu dosti nepříjemný, a povytáhl svůj meč z pochvy. „Máš pravdu, ale přesto jsem v to doufal,“ povzdechl si upír zklamaně. „Ale bohužel jsem zklamal.“ „Tak to je nejvyšší čas to skončit,“ pronesl Erianis a s tichým kovovým zazvoněním tasil svůj meč. „Slibuji, že budu milosrdný,“ dodal nakonec s nepatrnou lítostí ve svém hlase. Čas vyjednávání byl totiž u konce. Slib, který složil opatovi, už další slova nedovolil. Teď mohly mluvit jen zbraně. •••
Erianis zaútočil prudkým seknutím vedeným svou pravou rukou, ale upír stojící až dosud před ním se mu náhle rozplynul před očima, a tak jediné, co zasáhl, byl vzduch, což ostří jeho meče ohodnotilo zklamaným zazpíváním. Přesto Erianis nezaváhal a využil síly, kterou již do úderu vložil, aby se otočil prakticky na místě a aby štítem na své levé ruce vykryl právě přistávající ránu svého nepřítele. Těžká okovaná hůl se od štítu odrazila s hrozivým zaduněním, které se dómem kostela rozlehlo jak nějaký hrom, a upír na moment vyvedený z rovnováhy slabě zavrávoral, čehož Erianis okamžitě využil a mečem stále opisujícím kruh kolem těla ťal po nepříteli. Právě se vzpamatovavší upír prudce odskočil několik metrů vzad, ale přeci jen to nebylo dostatečně brzy a hrot meče ho řízl do tváře. „Pěkné! Zdá se, že jsi mou malou iluzi hravě prokoukl,“ usmál se upír, ale Erianis si tím nebyl tak jistý. S někým takhle schopným už dlouho nebojoval a navíc se rána na upírově tváři začala okamžitě zavírat, ale to přeci nemělo být možné, vždyť jeho meči bylo nedávno požehnáno a každý nemrtvý by se tak teď měl svíjet v bolestech. To určitě nebylo normální. „Tak teď už víš, že v něčem jsem měl přeci jen pravdu,“ zazubil se upír a přejel si prsty po čerstvě zhojené ráně. „Třeba konečně změníš svůj názor.“ „Kéž bych mohl,“ zamračil se Erianis a odhodil svůj meč i štít na zem. Bylo mu už totiž jasné, že jsou mu úplně k ničemu, a tak se rozhodl zkusit něco jiného, což byl jeho flamberg, který si jediným zkušeným škubnutím strhl ze zad. Několikrát s ním zkusmo zamával a s náhle až nečekaně zlostným úsměvem na tváři pronesl: „Uvidíme, jak se vypořádáš s tímhle!“ Upír zaváhal. Nevěděl, jaké kouzlo může být v meči ukryté, a tak bylo třeba být obezřetný. O to větší byl jeho šok, když se proti němu bez dalšího zaváhání Erianis rozeběhl s mečem připraveným k útoku. Nebyl to sice nejšťastnější manévr, ale upír byl tím nečekaným chováním tak zaskočen, že málem ani nestihl uhnout. Ostří obrovitého meče mu prolétlo s tichým zvoněním kolem hlavy a se zaduněním se zakouslo do kamenné podlahy v místech, kde ještě před chvilku stál. V ten okamžik zajiskřila magie doprovázená vůní ozonu a zasažený kámen se proměnil v prach. „Co to…“ pokusil se říct, ale druhá rána mířící přímo na jeho hlavu mu to nedovolila. Na úhyby nebyl čas a tak se ji pokusil vykrýt svou holí, která se však pod tím hrozivým úderem divoce rozklepala a vylétla mu z rukou, což bylo vlastně štěstí, neboť vzápětí se vypařila stejně jak ten kámen před chvilkou. „Proboha,“ zašeptal zděšeně a využil kratičkého okamžiku mezi tímhle a dalším útokem, aby se od paladina dostal co možná nejdál. Podobně strašlivou zbraň ještě nikdy neviděl a určitě by ji u sebe neměl mít ani žádný svatý paladin. Vždyť z toho ostří doslova vyzařovala zloba a nenávist do všech stran. Kde vůbec k takovéto hrůze přišel a jak je možné, že si toho nevšiml sám?
„Zadrž, příteli,“ zavolal, když uskakoval před dalším seknutím, ale paladin ho ani neposlouchal. A upír už věděl proč. To ostří ač velice jistě mocné bylo zcela zjevně prokleté. Něco takového by však měl klášter okamžitě zničit a ne to nechávat v rukou svého bojovníka. Něco tu nehrálo a upír by si rád nejprve o tom s paladinem promluvil. Jenže to by mu musel nejprve vytrhnout ten meč z rukou, ale na to jak se zdálo, nebyla vhodná příležitost. A tak začal pomaličku ustupovat jedinou volnou cestou po dřevěných schodech za svými zády vedoucími do zvonice. Cestou nahoru snad něco vymyslí. Pokud tedy přežije. ••• Temné ostří prolétlo již snad posté kolem upírovy hlavy, projelo dřevěným zábradlím jako nůž máslem a zaseklo se do trámu pod jeho nohama, který v místě, kde byl zasažen, zadoutnal a kus z něj se odpařil kamsi do ztracena, na což celá konstrukce schodiště zareagovala nespokojeným zapraskáním. Upír se mu nedivil. Mělo už toho dost. Stejně jako on sám. Jestli okamžitě něco nepodnikne, tak se buď zřítí z věže dolů anebo ho paladin konečně dostihne a trefí tou hroznou čepelí. V obou případech to ani pro jednoho z nich nevypadalo zrovna dvakrát dobře. Jenže co měl udělat, když tady nahoře v celé kostelní věži byl jen zvon, o němž upír, který tu jako kněz strávil celá desetiletí, věděl, že je opravdu velmi starý a cenný. Byl tu už dávno před jeho příchodem a podle místních pověstí to byl jediný pozůstatek prvního kostela, který tu kdysi stával a který bohužel jednoho dne lehl popelem. Dalo se tudíž předpokládat, že je chráněn nějakým opravdu mocným starodávným požehnáním, jež, jak upír doufal, vydrží i úder tou prokletou zbraní. Byl totiž odhodlán téhle své jediné naskýtající se příležitosti patřičně využít. A tak, když běsnící paladin znovu zaútočil, vrhl se upír divoce přímo proti němu a srazil paladinův úder stranou. Byl to opravdu velice riskantní manévr, ale naštěstí se upírovi k jeho úlevě vydařil, i když při tom přišel o pár vlasů, které spálila temná magie, a paladinovo ostří s dunivým zazvoněním udeřilo přímo do zvonu. Pak se zahřmělo, až uši zaléhaly, a meč, který nakonec přeci jen prohrál ten střet starodávných magií, vylétl Erianisovi z rukou a zmizel do noci. Paladin, který v tom okamžiku opět procitl do reálného světa, se vyčerpaně zapotácel a svezl na kolena. V hlavě mu divoce bušilo a každý sval doslova hořel vyčerpáním. Byl z toho všeho však tak zmatený, že si upíra ani nevšiml, dokud se k němu nesklonil a nepomohl mu opět na nohy. Oba byli rádi, že to hrozné šílenství skončilo. „C-co se to stalo?“ zeptal se nechápavě Erianis, jehož poslední vzpomínky byly stále ještě značně zastřené pozůstatky temné magie. „Ten meč, kterým jsi bojoval, byl prokletý,“ odpověděl mu upír bez váhání. „A dle tvého stavu soudím, že jsme měli oba pořádný kus štěstí.“ „Prokletý? To není možné,“ zaprotestoval Erianis, ale i on sám si pamatoval
dost na to, aby věděl, že je to pravda. „Vždyť jsem ho před odjezdem dostal darem od samotného opata.“ „Pak se tedy obávám, příteli, že někdo se chtěl zbavit nás obou,“ ušklíbl se upír a poplácal paladina přátelsky po rameni. „Naštěstí se mu to nepovedlo,“ dodal na konec. Ale přesně na tahle slova čekal ten krutý osud a sotva dozněla, ozvalo se hlasité kovové lupnutí a starý zvon, který přeci jen nakonec nevydržel zásah té zlé magie, se utrhl. Prolétl podlahou jako nic a cestou k zemi trhal celé kusy schodiště vedoucího vzhůru. Pak dopadl a celý okolní svět vyplnil jediný až drtivě jasný tříštivý tón, který vyrazil všechna okna v blízkém okolí a roztřásl zem i samotné stěny kostela. Krátce poté se schodiště i s ochozem na němž stáli Erianis s upírem definitivně odporoučelo a za příšerného praskání se vydalo za zvonem. Paladin se ještě stihl levačkou instinktivně chytit nějakého zbytku trámu a druhou rukou hmátl po upírovi. A tak tam oba dva viseli a sledovali, jak se kolem nich za hlasitého lomozu bortí snad celý svět. Teprve až když všechno utichlo, našel upír dost odvahy, aby opět promluvil. „Myslím, že jsem to asi raději říkat ani neměl,“ pronesl ironicky a houpaje se zavěšen za paladina sledoval tu spoušť pod sebou. „Ještě že už tu nebudu, až tohle uvidí místní. Ti by mě hnali.“ „To je moc hezké,“ pronesl Erianis, který cítil jak jeho svaly pod tíhou brnění a upíra doslova praskají, jízlivě. „Ale místo toho hloupého vybavování by ses měl raději v něco proměnit. Dlouho tě už neudržím.“ „No, to bude asi trochu problém,“ upřel na něj upír svůj pohled. „Nikdy jsem nepil dost krve, abych to dokázal. Nechtěl jsem být tou zrůdou jako ostatní.“ „Hmm,“ zabručel paladin v odpověď. „To jsme na tom poněkud hůře, než jsem myslel. Nemáš nějaký jiný nápad?“ „Jeden ano,“ usmál se upír podivně. „Ale asi se ti moc líbit nebude,“ dodal a Erianis ke své hrůze ucítil, jak jeho sevření povolilo a jak pomalu začíná prokluzovat mezi prsty jeho rukavice. „Zbláznil ses?!“ okřikl ho a podíval se na ty trosky schodiště hluboko pod jejich nohama. „Vždyť něco takového musí zabít i tebe.“ „Já vím,“ přikývl upír zamračeně. „Ale jeden z nás tu musí zemřít, aby ten tvůj slib skončil. A já žil na člověka stejně až příliš dlouho.“ „To nedovolím!“ snažil se Erianis zarazit jeho počínání, ale moc toho ve své situaci nezmohl. „Něco vymyslíme.“ „Teď už chápu, proč tě chtějí zabít,“ usmál se upír. „Dokážeš být vůči nepřátelům milosrdný a klidně kvůli nim porušíš i svůj svatý slib nehledě na následky. To je nebezpečná vlastnost, ale dnes je na ni bohužel už pozdě.“ Pak se upír naposledy zhluboka nadechl a řekl: „Slib mi jen, že až se setkáš s tím, kdo tohle zosnoval, tak takový nebudeš.“ A právě tehdy vyklouzla jeho ruka definitivně z Erianisovy dlaně a nebohý upír se zřítil do hlubin. Náš paladin zavřel oči a byl by raději, kdyby neslyšel ani to hrozné křupnutí lámajících se kostí. Když pak o několik dlouhých minut později konečně sešplhal po zbytcích
schodiště zpátky na zem, zavřel upírovy vyhaslé prázdné oči a do ticha pronesl: „Slibuji, příteli!“ Pak posbíral své poztrácené zbraně a bez zdržování vyrazil pro koně a pak hned vstříc svému novému svatému úkolu, který ho dovede zpátky tam, kde tohle všechno začalo. Tentokrát však jeho návrat opata určitě nepotěší. Obzvláště, když teď v jeho paladinském srdci planul nový slib. Konec
