Strach ze zítřka Rivel Arosis
Pokračování povídky Až se setká země s nebesy, kde se dozvíme jak to s Applejack a Fluttershy nakonec dopadlo. Vydrží jejich vztah anebo navždy skončí?
Strach ze zítřka Jak už tomu někdy v těch našich nebo poníkovských životech bývá, tak tento příběh začal přesně na tom samém místě, kde skončil i ten předchozí. Na místě, kde se v lásce spojila dvě nádherná srdce. Jedno z nich patřilo té čestné, poctivé a silné farmářce jménem Applejack. A to druhé nebylo samozřejmě nikoho jiného než naší milé, pozorné a věčně velmi stydlivé Fluttershy. Však právě na tomhle kouzelném místě, jež leželo na malém kopečku v samém středu jablečných sadů a z nějž bylo možné dohlédnout jak na farmu, tak i na malou chaloupku skrytou nějaký kus cesty za ní, se tyhle dvě úžasné kobylky poprvé políbily a vyznaly si svou věčnou nehynoucí lásku. Stále tu stála ta stará, léty a větrem již značně pokroucená jabloň. Nikdo z poníků si nepamatoval, že by někdy za svůj život viděli tenhle strom kvést. A to dokonce ani Bábi Smithová, která byla snad ze všech poníků v Ponyville nejstarší. Tato věkovitá jabloň tu totiž stála již dávno předtím, než vůbec do těchto končin vkročilo první kopýtko kohokoliv z rodiny Applů. Přesto se nenašel nikdo, kdo by chtěl ten strom porazit. Stal se totiž takovým tichým symbolem celé téhle rozlehlé farmy. Však to byla také úplně první jabloň, která tu vůbec kdy vyrostla, a každý z rodiny Applů ji měl ve veliké úctě. Obzvláště Applejack, která si tento strom oblíbila snad ze všech nejvíc, a která, jak již bylo jejím zvykem, právě odpočívala v jeho stínu po dalším náročném dni. Oči měla zavřené a navíc zakryté svým pro ni typickým kloboukem. V puse líně přežvykovala suché stéblo trávy a vychutnávala si příjemný chlad kůry té staré jabloně, o níž byla opřená. Ve vzduchu nad ní poletovali radostně ptáci a plnily koruny stromů veselým štěbetáním. Mírný vánek lehoučce třepotal listy a něžně hladil tu podřimující oranžovou kobylku po tváři. Applejack tu však nebyla sama. Její věrná psí kamarádka Winona tu byla samozřejmě s ní a s čumáčkem zabořeným pod jedno z jejích kopýtek následovala příkladu své majitelky a také si v klidu vychutnávala tu chvíli zaslouženého odpočinku. Nevyrušil je dokonce ani tichý zvuk plachtících křídel následovaný opatrným
dosednutím jen několik málo stop od nich. Jediným znamením, že vůbec něco zaslechly, bylo mírné zastříhání ušima. Obě dvě totiž okamžitě i poslepu poznaly, o koho se to vlastně jedná, a proto věděly, že jim ani jedné z nich nic nehrozí. A čím víc se k nim ta bytost tichými kroky přibližovala, tím si byly jistější. Brzy je do čumáčku udeřila ta něžná sladká vůně lučního kvítí doprovázená radostným pohvizdováním všech ptáčků v okolí. I oni tu kanárkově žlutou pegasí kobylku poznali. Byla to samozřejmě všemi zvířátky i poníky milovaná Fluttershy. Applejack však i nadále na sobě nedávala nic znát a v tichosti vyčkávala. Nechtěla té své milé kobylce zkazit překvapení, které si pro ni určitě nachystala. Winona, která velmi dobře znala všechny úmysly své paničky, zůstala také potichu a nijak se s tou kobylkou nevítala. Beztak na to bude dost času později. O chvilku později se těsně před Applejack kroky zastavily a ona na maličký moment ucítila na svém čumáčku horký dech té druhé bytosti. Po páteři jí v ten okamžik projelo příjemné a vzrušující mrazení a ona měla, co dělat, aby se neotřepala a neprozradila se tak. Naštěstí byly všechny tyhle starosti vzápětí odplaveny nádherným sladkým polibkem, jenž přistál přímo na jejích rtech. Odkudsi z hlubin její duše se vydral tichý spokojený sten, který proklouzl skrze vzájemně spojené rty a příjemně je rozvibroval. Ve stejnou chvíli vystřelila Applejack svá kopýtka vpřed a objala kolem krku tu překrásnou kobylku, jíž tolik milovala. Chvilku tam takhle nehnutě stály, jako dvě sochy semknuté ve věčném polibku. Applejack opřená o strom s kopýtky něžně svírajícími Fluttershy, která se nad ní skláněla se rty něžně přimknutými k těm jejím. Nakonec už to však Applejack nevydržela a stáhla svými kopýtky tu kobylku k sobě. Tím však nedopatřením přerušila i onen krásný polibek a tak jí v tu chvíli nezbylo nic jiného, než konečně otevřít oči a podívat se přímo do toho druhého nádherného modrozeleného páru, který na ni hleděl pln lásky a spokojenosti. „Ty jsi o mě celou domu věděla, miláčku,“ vytkla jí s úsměvem Fluttershy. „A tobě to snad vadilo?“ zeptala se Applejack a úsměv své milé opětovala. „Ne, ani trošičku,“ usmála se Fluttershy ještě víc a znovu Applejack políbila. Tentokrát však jen krátce a o to vášnivěji. „A proč si za mnou dnes přišla, můj malý motýlku?“ zeptala se Applejack, sotva ten polibek skončil. „Moc ráda tě tu vidim, ale vobvykle takhle brzo ještě nemíváš čas.“ „No přeci abych tě viděla, zlatíčko,“ vysvětlovala Fluttershy a něžně se té kobylce před sebou otřela o čumáček. „A taky abych ti donesla tohle,“ dodala vzápětí, sebrala ze země malou svázanou kytičku, kterou si tam před chvilkou odložila a podala jí Applejack. „Chtěla jsem tě totiž dnes večer pozvat k sobě domů. Budu tam pro tebe mít překvapení.“ Applejack si spokojeně oddychla a pevně sevřela svou Fluttershy v pevném objetí. „Seš moc hodná, motýlku. Já ale nic zvláštního vod tebe nepotřebuju. Ty seš mé všecko, co bych si kdy mohla přát.“ „Já vím,“ odpověděla Fluttershy a něžně zajela Applejack kopýtkem do hřívy. Ta jen slastně přimhouřila oči. Tohle měla velice ráda. „A proto bys měla večer přijít,“ dodala po chvilce odmlky tajemně.
„Přijdu moc ráda, ale co kdybychom…“ začala nejprve nahlas, ale pak přešla v tichý šepot, který nikdo jiný neslyšel. „Teď? Co když nás někdo uvidí?“ zeptala se Fluttershy a její tváře zalila červeň. Zčásti se zdálo, že se trochu bojí, ale zároveň byla tou nabídkou i lehce vzrušená. „Kdo by sem chodil?“ usmála se Applejack a stáhla ji k sobě dolů do trávy. O chvíli později se k nebi vznesl slastný sten. Winona krátce pozvedla hlavu, ale když zjistila, že její paničce momentálně žádné nebezpečí nehrozí, tak ji opět položila do trávy a spokojeně spala dál. ••• Večer byl toho dne snad ještě nádhernější než to nedávné odpoledne. Hvězdy se na nebi překrásně jiskřily a mezi nimi pomaličku proplouval veliký zářící měsíc. Vzduch se příjemně ochladil a Applejack si z plných plic vychutnávala každý jeho doušek, zatímco zvesela poklusávala po uzoučké cestičce vinoucí se od farmy k malému domku Fluttershy skrytém za ní. Za ty dva roky, které strávily spolu, si ji už pamatovala téměř nazpaměť. I tak se však častokrát zarazila, aby si mohla pořádně prohlédnout ta magická místa, která míjela. Jednou to byl houf světlušek rojících se u cesty, jindy zase starý ztrouchnivělý a lehce světélkující pařez. Pak přišly na řadu drobné lehce namodralé kvítky, které rozkvétaly jen za noci a o kterých Applejack věděla, že nesou jméno „měsíčnice“. Poslední, co ji zaujalo, bylo šumění malého potůčku, přes nějž se táhl maličký mostek a na jehož břehu stála docela drobounká osamocená chaloupka. V jejích oknech se svítilo a Applejack se už nemohla dočkat, až se zase setká s tou překrásnou kobylkou, které to tu patřilo. Přestala tedy váhat a rozeběhla se ke dveřím. Těsně před nimi se však na poslední chvíli zarazila a alespoň trochu se nejprve vydýchala a naposledy poupravila. Chtěla přeci, aby jí to před Fluttershy slušelo. Teprve pak pokračovala a zaklepala kopýtkem na dveře. Chvilku vyčkávala, ale posléze ji napadlo, že mohla svou Fluttershy nejspíš trochu vyděsit, a proto dodala: „To sem jen já, tvá Applejack.“ „Můžeš vstoupit. Je otevřeno,“ ozvalo se poněkud tlumeně z druhé strany a Applejack poslechla. Sotva tak však učinila, strnula údivem. Vůbec to tu totiž nepoznávala. Po celé místnosti byly na každém jen trochu rovném kousku postaveny stovky a stovky maličkých zářících svíček. Jejich plamínky se lehce třepotaly a vyplňovaly místnost příjemným oranžovým světlem a sladkou lehce jablečnou vůní. Na zemi mezi nimi ležely poházené drobné kvítky různých tvarů a barev, sem tam doplněné několika plátky okvětních lístků jabloní. Kde je Fluttershy v tuhle dobu vzala, bylo Applejack tak trochu záhadou. A v samotném středu toho všeho stála ona, její milovaná Fluttershy. Sice na sobě neměla žádné zvláštní šaty, ale zato si hlavu ozdobila malým věnečkem z dalších jabloňových květů a stejný byl i náhrdelník zavěšený kolem krku. Byla
skutečně krásná a možná ještě krásnější než kdy dřív. „Fluttershy?“ začala Applejack, když konečně zas našla svou ztracenou řeč. „Ano, zlatíčko?“ usmála se ta v tuto chvíli doslova andělsky krásná bytost. „Nemusíš se bát. Chtěla bych tě jen o něco poprosit.“ „Mě?“ podivila se Applejack a v duchu přemítala nad tím, jaká prosba asi vyžaduje takovou parádu. Měla sice takový divný pocit, že jí něco důležitého uniká, ale nenapadlo ji co. Každopádně se jí to, co pro ni Fluttershy nachystala, velice líbilo, i když důvod toho všeho tak trochu nechápala. „Ano tebe,“ ozvalo se jen malý kousíček od ní a vytrhlo ji to z jejího zamyšlení. Přímo před ní zářily dvě veliké modrozelené oči plné porozumění a lásky. Fluttershy musela využít tu chvilku její nepozornosti a došla až k ní. Chvíli se takhle na sebe vzájemně dívaly a pak Fluttershy promluvila: „Vím, že to možná bude teď pro tebe tak trochu šok a proto tě chci ujistit, že nepotřebuji znát tvou odpověď hned. Nech si na rozmyšlenou tolik času, kolik jen budeš chtít, ale věz, že já už jsem to nedokázala v sobě déle dusit a musím se tě zeptat.“ Pak se Fluttershy opět odmlčela a se zavřenýma očima zhluboka oddychovala, jakoby se připravovala na něco velmi namáhavého. Když si Applejack všimla toho jejího trápení, tak zvedla své kopýtko a lehce ji pohladila po tváři. V ten okamžik Fluttershy znovu své oči otevřela, podívala se přímo do těch patřící Applejack a řekla: „Vezmeš si mě?“ Zvláštní bylo, jak nesmírně pomalu pronikala ta slova vyslovená tou její milovanou žlutou kobylku do její vlastní mysli. Už, už se chystala říct poněkud nechápavé: „Cože?“, ale naštěstí ji zadržela nějaká druhá myšlenka, která říkala, že by to nebylo zrovna vhodné. A pak jí náhle hlavou jako ostrý nůž prolétla dávná bolestivá vzpomínka. Byla zase tou malou oranžovou klisničku divoce běžící napříč sady ohýbajícími se pod náporem zuřící bouře. A pak je uviděla. Její rodiče. Leželi u pěšinky vedoucí k jejich klubovně zavalení mohutným starým kmenem, ze kterého se ještě slabě kouřilo od nedávného úderu blesku. Ani jeden z nich se nehýbal. V tu chvíli ucítila Applejack znovu tu strašlivou bolest, kterou tehdy poznala a uvědomila si, že nikdy nedopustí, aby se něco podobného stalo i někomu jinému. Ona nemohla mít rodinu. Věděla totiž, jak strašlivá je to ztráta, když poník přijde o někoho tak blízkého. A proto udělá cokoliv, aby nikdo z jejích milovaných netrpěl tak, jako trpěla kdysi ona. Divoce zatřásla hlavou, aby vyhnala ven všechny ty vzpomínky a podivné myšlenky. Bylo to však marné. Pořád tam zůstávaly. „Ne?“ ozvalo se překvapeně a s náznakem zklamání. Applejack se tím směrem podívala a uvědomila si, že stále stojí před Fluttershy. Měla by jí povědět, co právě cítila, ale nějak nemohla, když viděla ty její krásné milující oči. Ona byla ta pravá. Ten jediný poník z celého světa, se kterým by klidně zůstala až na zbytek věčnosti. V ten okamžik Applejack pochopila, že neví, co dělat. Její srdce křičelo: „Ano!“, ale mysl byla proti. Přesto musela něco udělat nebo alespoň něco říct. „Eh, promiň,“ omluvila se. „To nebyla má odpověď. Jen mě to trochu zaskočilo.
Mohla bych se posadit?“ „Ale jistě, zlatíčko,“ usmála se na ni Fluttershy mile a zavedla ji na nejbližší pohovku, do které se Applejack doslova svalila. Najednou měla pocit, že jí na zádech leží obrovský kámen. Navíc nevěděla, co s ním. Místo toho tam jen seděla, sledovala ten lehce nedočkavý výraz v očích své milé a najednou pochopila, že by na tu její otázku nikdy nemohla říci ne, i když si sama tou svou odpovědí nebyla zrovna moc jistá. Téhle kobylce by však ona nedokázala nijak ublížit. „Ano, Fluttershy. Vezmu si tě moc ráda,“ řekla a přitom si vůbec nebyla jistá tím, jestli je v těch slovech ukrytá pravda nebo ne, ale na tom snad ani přeci nezáleželo, když mohla udělat svou Fluttershy šťastnou. Nebo snad ano? Nějak si tím nebyla jistá. „Ach, Applejack,“ vzdychla Fluttershy šťastně a padla jí kolem ramen. Applejack ji také objala, ale moc radosti v tom nebylo. Sama sobě si teď náhle připadala jako tělo bez duše, ale jak se zdálo, tak Fluttershy si toho v záplavě štěstí vůbec nevšimla. „Miluji tě,“ špitla jí Applejack do ouška. Nedělala to však tak ani kvůli ní, jako spíš kvůli sobě. Skoro jakoby se chtěla ujistit, že to stále platí. Anebo snad doufala, že jí tahle dvě slůvka pomohou nějak překonat ty dávné zlé vzpomínky, které jí tolik bránily v tom jejím rozhodnutí? ••• „Rarity, počkej prosím chvilku!“ volala za svou alabastrově bílou kamarádkou Applejack. Byly to totiž již dva dny a dvě noci od chvíle, kdy Fluttershy přislíbila své kopýtko. Stále si však ani trochu nebyla jistá svou odpovědí a navíc ji v noci trápily zas ty staré noční můry, které měla jako malá kobylka. Moc ráda by si s někým o tom promluvila, ale poslední dny byly až příliš přeplněné prací, a tak se jí první příležitost naskytla až teď, když shodou náhod zahlédla na tržnici, kde zrovna prodávala plody své práce, svou dlouholetou kamarádku Rarity. Ona jí určitě poradí, tak jako vždycky. „Ano, Applejack?“ přicválala k ní ta bílá kobylka starostlivě. „Stalo se něco?“ „Ale kdepak,“ usmála se na ni Applejack. Pořád měla tuhle kobylku moc ráda, i když samozřejmě jen jako kamarádku, ale zato velmi dobrou a věrnou. Pouze Fluttershy měla v jejím srdci vyhrazené to místečko, kam mohou vstoupit pouze zamilovaní. „S Fluttershy sme se rozhodly, že se budeme příští měsíc brát, ale já bych si s tebou potřebovala vo něčem nejprve promluvit.“ „Vy se budete brát?“ vyhrkla ze sebe samým překvapením Rarity. Applejack se na ni tak trochu překvapeně podívala a nervózně hrabala kopýtkem v zemi. Nebylo jí to příjemné, když tuhle novinku někdo tak hlasitě rozkřikoval. „To je ovšem úžasná zpráva,“ pokračovala Rarity dál a doslova se rozzářila. „Jsem tak hrozně šťastná, že se to vám dvěma nakonec podařilo. A termín svatby je už za měsíc? No tedy, to mě čeká ještě spousta zařizování. Všechno musí přeci být na té vaší svatbě naprosto perfektní. Ale nebojte se. Rarity se už o všechno postará.“ „Rarity…“ připomenula se Applejack, ale Rarity byla svými romantickými
představami natolik okouzlena, že si jí vůbec nevšímala. „Nejprve bych měla nejspíš zařídit nějakou tu slavnostní hostinu a hlavně květiny,“ rozvíjela Rarity své nápady. „Vím, jak dlouho to občas trvá, než to všechno dají pořádně do kupy. Jenže jaké květiny by to měly být? Budou lepší růže nebo by možná stačily jen jabloňové kvítky?“ „Rarity, chtěla bych…“ zkusila to Applejack znovu, ale stále neúspěšně. „No uvidíme,“ pokračovala Rarity neustále ve svém plánování. „Nejspíš je vyberu, až navrhnu vaše svatební šaty. Měly by totiž ladit. To je opravdu velmi důležité.“ „Rarity…“ ozvala se Applejack ještě jednou. „Pro Fluttershy bych nejspíš zvolila světle růžovou a tobě, Applejack, by asi nejspíš slušela nějaká zelená,“ opakovala si Rarity stále tu svou. Sotva však vyslovila ve svých úvahách její jméno, zarazila se a uvědomila si, že po ní nejspíš ta kobylka něco chce. „Ano, Applejack?“ zeptala se. Applejack se znovu zadívala do té nadšené a veselé tváře své kamarádky, se kterou si tolik toužila o tom všem v klidu o samotě popovídat, a najednou věděla, že to nedokáže. Neměla sílu překazit jí tu radost z blížící se svatby, kterou její kamarádka právě cítila. Místo toho si jen slabě povzdechla a zavrtěla hlavou. „To je v pořádku,“ pokusila se o úsměv, ale měla takový pocit, že moc přesvědčivý nebyl. Přesto se zdálo, že to Rarity uklidnilo a že se opět vrátila zpět ke svému plánování. Applejack se ještě naposledy na tu svou alabastrově bílou kamarádku podívala a ztěžka si povzdechla. Proč jen bylo tak těžké se s tím někomu svěřit? Copak Rarity nebyla její nejlepší kamarádka, se kterou již toho tolik zažila? Jenže i ona byla z té nadcházející svatby tak šťastná a co by Applejack byla za poníka, kdyby jí tu radost zkazila. Místo toho se tedy pouze s Rarity rozloučila a se smutkem v očích sledovala, jak Rarity za neustálého přemýšlivého mumlání míří zpátky do svého butiku. Byla do plánování té svatby tak zabraná, že si ani nevšimla trápení, které se tak náhle objevilo Applejack ve tvářích. ••• Čas rychle plynul a plánovaná svatba byla každým dnem blíž a blíž. Celý Ponyville již dávno o té radostné události věděl, a tak bylo celkem pravděpodobné, že se tam všichni pokusí alespoň na chvilku ukázat. Nikdo z poníků však ani netušil, jaké pochybnosti to vlastně sžírají jednu z těch šťastných kobylek. Nikdo nevěděl o tom trápení, kterým si Applejack procházela. Ona sama by se s tím moc ráda někomu svěřila, ale všichni byli z té blížící se svatby tak šťastní a Applejack v sobě nenašla dost vůle jim tu radost zkazit. Navíc měla Fluttershy opravdu stále moc ráda, jen si však stále nebyla jistá tím, jestli si skutečně může dovolit svázat jejich společné životy až navěky věků. A tak zatímco se přípravy pod vedením Rarity blížily ke svému velikému
závěru, tak Applejack propadala stále větším a větším depresím. Nemohla ani pořádně spát a byla stále unavenější a skleslejší. Naštěstí se zdálo, že to ostatní považují za příznaky nervozity z toho, co ji již brzy čeká, a tak se na nic nevyptávali. Applejack však věděla své. Pak tu náhle byl poslední večer a ona stále neznala odpověď na tu otázku, která na ni již zítřejšího dne bude čekat před oltářem. Stále si nebyla jistá tím, jestli je tou odpovědí ano anebo ne. A tak, protože už onoho večera nevěděla zoufalstvím co dál, se rozeběhla pod pláštěm noci zpátky k té staré jabloni, kde již toho tolik prožila. Doufala, že tam na tom místě pod její prastarou korunou snad najde konečně nějaké odpovědi. Počasí toho dne bylo dosti podobné stavu mysli Applejack. Tedy sychravé a zamračené. Nebe halila hustá těžká oblaka, ale naštěstí to na déšť nevypadalo. Pouze vítr se proháněl ve větvích a kýval korunami jabloní sem a tam. Tohle Applejack potřebovala. Ten pohled na její milované sady ji uklidňoval, a proto začala zlehka zvolňovat svůj divoký běh, až nakonec přešla do pomalé chůze. Stará jabloň v tu chvíli už byla naštěstí nedaleko a svým šuměním se radostně vítala se svou věrnou majitelkou. K neskonalému údivu Applejack tam však na ni již čekal někdo další. Někdo koho viděla velice ráda, ale koho by tu v takhle pozdní dobu nikdy nečekala. „Fluttershy?“ vydechla Applejack údivem. „Co děláš venku takhle pozdě?“ „Čekám tu na tebe, miláčku,“ usmála se na ni ta žlutá kobylka, ale zdálo se, že ten úsměv není tak veselý jako jindy. Její tvář byla vážná a starostlivá. Skoro jakoby to ani nebyla ta stejná Fluttershy. „Na mě?“ podivila se Applejack a přemýšlela nad tím, jestli by teď nebyla vhodná chvíle se té své milované se vším svěřit. Cítila však, jak jí v tom stále něco brání. „Ano. Na tebe, Applejack,“ ujistila ji Fluttershy a její hlas zněl náhle tak nádherně vlídně a konejšivě. „Vím, že tě něco velice trápí. Něco, na co sis vzpomněla, když jsem tě před měsícem, požádala o kopýtko. Nechtěla jsem však na tebe naléhat a doufala jsem, že se mi s tím sama časem svěříš, ale jak se zdá dosud jsi nenašla dost odvahy a já se o tebe začala strachovat. Věděla jsem, že sem dnes večer nejspíš přijdeš, a proto jsem tu na tebe počkala. Chtěla bych ti s tím pomoci anebo si alespoň promluvit.“ Applejack tam jen tak stála a s šokovaným výrazem na tu kanárkově žlutou hleděla. Ještě nikdy v životě snad nezažila větší překvapení. Věděla, že ji Fluttershy má již dávno celou přečtenou, ale nikdy by netušila, kolik toho o ní vlastně ta žlutá kobylka ví. Vždyť ji znala snad ještě lépe, než se znala ona sama. „Asi se teď divíš,“ pokračovala Fluttershy stále tím něžným hláskem, „jak jsem to vlastně poznala. Musím se přiznat, že to sama tak úplně nevím, ale už ze začátku jsem to cítila. Bylo to něco temného v tvých jinak krásně zelených očích. Chápu, že to pro tebe bude asi hrozně těžké, ale z celého srdce tě prosím, svěř se mi s tím. Vím, že mě máš pořád moc ráda a i já tě stále nesmírně miluji. Rozhodně si však nepřeji, abys se mnou k oltáři šla jen kvůli mně. Kdepak. Chci, aby to bylo také tvé vlastní svobodné rozhodnutí. Nemůžeš totiž pořád brát pouze ohledy na ostatní. V životě jsou totiž chvíle, kdy jedině to tvé vlastní rozhodnutí je to
správné.“ Ta laskavá, moudrá a milující slůvka té úžasné kobylky něco tam vzadu v její mysli definitivně zlomila a Applejack ucítila, jak se jí náhle pod náporem emocí doslova podlomila kolena a plačící se zhroutila do měkké voňavé trávy. Fluttershy byla okamžitě u ní a sevřela ji v něžném uklidňujícím objetí. Ach, jak moc ji Applejack milovala. Tuhle nádhernou kobylku, která sem za ní dnes v noci přišla, aby jí pomohla, i když se sama tak hrozně moc bála tmy. V tuhle zvláštní chvíli by dala Applejack cokoliv, aby mohla s Fluttershy zůstat až navěky. A tak se jí tedy Applejack mezi divokými vzlyky konečně svěřila. Pověděla jí všechno o tragické smrti svých rodičů a i o těch hrozných chvílích, které pak následovaly. A nakonec se svěřila i s tím svým strachem, který ji už doslova užíral a bránil jejímu vlastnímu svobodnému rozhodnutí. „Ach ty, můj chudáčku,“ vzlykla Fluttershy přičemž ji pohladila po hřívě. I ona měla v očích slzy. Slzy dojetí a soucitu. „Strašně moc mě mrzí, co se ti tehdy stalo. Jestli se na to necítíš, tak tu svatbu můžeme pořád ještě odvolat. Já se zlobit nebudu,“ usmála se na ni s takovou láskou, až se Applejack znovu rozplakala. Jenže Applejack již znala tu správnou odpověď. Našla ji v těch věčně pozorných a starostlivých očích své milované Fluttershy. Věděla, že dokáže být šťastná pouze po boku téhle úžasné kobylky, které na ní tak nesmírně moc záleželo. Milovala ji celým svým srdcem i duší a věděla, že chce být jen s ní, ať už v dobrém nebo ve zlém. „Já chci,“ usmála se mezi slzami a políbila Fluttershy tak něžně jak jen dokázala. „Opravdu?“ zamrkala ta žlutá kobylka a protřela si kopýtkem oči od slz, aby na svou Applejack dobře viděla. „Ano,“ zavzlykala Applejack napůl smíchem a napůl pláčem. Ještě nikdy se necítila tak šťastně a smutně zároveň. ••• Rarity ještě naposledy zkontrolovala svým věčně kritickým okem připravenou ptačí kapelu, kterou dala dohromady sama Fluttershy. Pak pohlédla na poníky vyrovnané v celých zástupech před radnicí. Někteří z nich seděli v provizorně připravených lavicích a zbytek se musel spokojit pouze s místem pro stání. Ukázalo se totiž, že jich je tu najednou tolik, že se do radnice vlastně ani nevejdou, a proto Rarity trošku improvizovala. Nebylo se ani čemu divit, když nejméně stovka z nich patřila pouze k jedné rodině. K rodině Applů. Naštěstí vše vypadlo perfektně a v pořádku, a tak Rarity zlehka pokynula svým kopýtkem a hudba spustila. Všichni poníci v davu jako na znamení okamžitě utichli a s napětím vyčkávali, co bude dál. Krátce na to se dveře radnice otevřely dokořán a odhalily první z těch dvou šťastných kobylek. Byla to Fluttershy oblečená do nádherných růžových šatů se závojem. Od hlavy až k patě ji navíc zdobily drobné bílé plátky růži. Po boku ji věrně doprovázela podobně honosně oblečená Rainbow Dash, kterou si Fluttershy vybrala za svého svědka.
Sotva dorazily k malému pódiu s oltářem, kde již čekala Twilight, jež měla tu čest, že je bude oddávat, tak se dveře otevřely podruhé a ze stínů radnice vykráčela Applejack. Její šaty byly lehce nazelenalé s dlouhou vlečkou a doplněné maličkými jabloňovými kvítky. Ze stejných kvítků byla i malá korunka zdobící její dlouhou a do dvou copánků spletenou hřívu. Applejack dělal společnost její starší bratr Big Mac, jehož si sama zvolila. I on byl oblečen do slušivého obleku, i když se zdálo, že je mu možná trochu těsný. A tak se chvilku na to konečně ty dvě zamilované kobylky sešly na tom místě, kde se jejich životy propletou v jeden. Obě se na sebe šťastně usmály a pak se podívaly na Twilight. Ta jim jejich úsměv opětovala a spustila: „Milí hřebci a milé kobylky, dnes jsme se tu sešli v tuto krásnou událost, abychom byli svědky spojené dvou nádherných bytostí, které jsou důkazem toho, že láska nezná žádných hranic. Je mi velikou ctí, býti tou, která oddá ta jejich milující srdce. A proto, pokud nikdo nemá žádných námitek, bych ráda přistoupila k samotnému obřadu.“ V davu panovalo naprosté mlčení. Přesně jak Twilight předpokládala. Otočila se tedy nejprve k Fluttershy. „Ptám se tě, má drahá Fluttershy, zda vstupuješ dobrovolně do manželství se zde přítomnou Applejack a že jí budeš oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“ pronesla Twilight svým lehce zpěvavým hlasem do ticha. „Ano,“ pípla oslovená kobylka téměř neslyšně, jak byla nervózní. Twilight to však jako odpověď stačilo. „Ptám se i tebe, Applejack, zda vstupuješ do manželství se zde přítomnou Fluttershy a že jí budeš oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“ zeptala se té druhé kobylky. „No, jasně!“ zazubila se Applejack a sklidila za to od opodál stojící Rarity vyčítavý pohled. „Pak prohlašuji váš sňatek za právoplatně uzavřený,“ dokončila Twilight svou řeč a oddychla si. Byla za ty své dvě kamarádky tak šťastná. Applejack v tu chvíli popošla k Fluttershy, shrnula jí kopýtkem závoj stranou a s láskou ji políbila. Jásot, který následoval už, ani nevnímala. Konečně totiž mohla žít šťastně po boku své milované Fluttershy a popravdě ji v tu chvíli ani nikdo jiný nezajímal. Konec
