Hořké vzpomínky Rivel Arosis
Povídka o životě, snech a o tom co je a co není skutečné. A samozřejmě také o lásce, která je mocnější než smrt. V hlavní roli Lyra Heartstrings. Věnováno Greytailovi
Hořké vzpomínky Jmenuji se Lyra Heartstrings. I když bych spíš měla říct, že jsem se tak dříve jmenovala. Jméno, které teď nosím je jiné. Cizí. Stejně cizí jako tohle podivné tělo a svět, do kterého jsem byla tak náhle vržena. A tak tu teď sedím na parapetu smutné šedivé budovy a sleduji stejně šedivou ulici hluboko pod sebou. Do nové lidské tváře mě bodá ostrý vítr a hlavou se mi honí myšlenky na dobu, o které jsem přesvědčena, že se již nikdy nevrátí. Žila jsem na překrásném místě, které by se v mnoha ohledech dalo nazvat skutečnými rájem, ale teď jsem uvězněna v tomhle podivném smutném světě, ze kterého je jen jediného úniku. A tím je pouze smrt. Zvednu se z okenního parapetu a postavím se na něj, připravená udělat ten jediný krok, který odděluje život od smrti. Ale přesto se k němu za žádnou cenu nemohu odhodlat. K takovému činu mi chybí odvaha. A tak se znovu posadím a dále sleduji ulici pod sebou a šňůry aut, které se po ní míhají sem a tam, a uvědomuji si, že hlavou se mi honí vzpomínky na okamžik, kdy tohle mé prokletí začalo. „Všechno to začalo těmi podivnými hlasy,“ bleskne mi hlavou, než mě vzpomínky na minulost zcela pohltí. ••• „Lyro! Lyro?!“ zavolala z plných plic krémově zbavená kobylka a tiše se pro sebe zamumlala: „Kde se zas touláš?“ A pak ji uviděla. Malou mátově zelenou hromádku neštěstí ležící schoulenou v trávě, stočenou do klubíčka a s hlavou pevně sevřenou ve svých kopýtkách. Divoce se třásla po celém těle. Bon-bon vyděšeně vytřeštila oči a rozeběhla se za svou kamarádkou a už cestou na ni hlasem přidušeným strachem volala: „U Celestie, Lyro. Co je s tebou?
Co se stalo?“ Lyra krátce otevřela oči a spatřila ustaranou tvář své nejlepší kamarádky orámovanou modro-růžovou hřívou, jak se nad ní sklání. Díky tomu však světlo, před kterým ji až dosud chránila zavřená víčka, proniklo hluboko do hlavy a způsobilo další vlnu spalující bolesti. Zasténala a raději znovu oči zavřela. „Lyro, Lyřičko. Co je s tebou?“ opakovala Bon-bon vyděšeně. „Pověz mi něco. Co tě trápí?“ „Hlava… Bolí… mě… hlava,“ vysoukala ze sebe s obtížemi Lyra. „Vydrž tady chvilku, skočím pro pomoc,“ řekla Bon-bon a už se chystala vyrazit, ale Lyra ji zadržela. „Ne!… Zůstaň… tady… se… mnou… Prosím,“ žadonila Lyra třesoucím se hlasem. Bon-bon se na Lyru podívala, tím zvláštním láskyplným způsobem, který uměla jen ona. „No tak dobrá, Lyro. Ale jestli se to nezlepší, tak pro pomoc nakonec přeci jen zajdu,“ řekla, lehla si do trávy hned vedle ní a nechala Lyru, ať položí svou hlavu na její rameno a začala ji něžně a konejšivě hladit po hřívě a po krku. Lyra zabořila svou hlavu do sametově hebké hřívy své kamarádky a čumáčkem nasála tu lehce vanilkovou vůni, kterou již za dobu s Bon-bon strávenou, tak důvěrně znala. Ihned ucítila, jak v její přítomnosti začíná ta bolest ustupovat. Netrvalo dlouho a bolest se téměř vytratila. Lyra se přestala třást a jen tiše odpočívala v Bon-bonině společnosti. Krémově zbarvená kobylka zbystřila a zastříhala při tom ušima, když ucítila, jak se její zelená kamarádka uklidnila. Ještě ji nechala chvilku odpočívat a pak se jí zeptala: „Nechceš jít domů, Lyro? Hezky si tam lehneš do postele a já ti mezitím uvařím něco dobrého. A pak ti třeba budu číst nějakou knížku. Co ty na to?“ „To by bylo moc hezké, Bon-bon,“ odpověděla Lyra a pokusila se usmát, ale její úsměv nebyl zrovna přesvědčivý. A tak se s Bon-boninou pomocí zvedla ze země a společně zamířily ke svému domovu. Bolest hlavy již téměř odezněla, jen občas ji tam někde uvnitř bolestivě píchlo. A tehdy ty hlasy uslyšela poprvé. „Rychle, dělejte něco… Ztrácíme ji…“ zaznělo jít náhle v hlavě. Skoro jakoby někdo promluvil přímo u jejího ucha. Zmateně se rozhlédla, ale nikoho neviděla a vzhledem k tomu, že Bon-bon ani jednou za celou cestou neotevřela pusu, tak to nemohla být ani ona. Navíc to ani nebyl její hlas. A pak to uslyšela znovu: „Jezz, nevíme, jestli nás vůbec slyšíš, ale doufáme, že se brzy uzdravíš.“ „Co se děje, Lyro?“ všimla si Bon-bon jejího znepokojení, zastavila a ustaraně pohlédla své kamarádce do jejích hlubokých zelených očí. „Já nevím,“ odpověděla zmatená Lyra. „Najednou slyším nějaké hlasy a nevím odkud.“ „Věřím že, až si odpočineš, tak se to dá do pořádku,“ usmála se Bon-bon na svou kamarádku, ale uvnitř byla stále znepokojenější a začínala mít o Lyru strach,
i když to zatím před ní úspěšně skrývala. Sama doufala, že jsou její slova pravdivá. Zdálo se však, že její slova přeci jen Lyru uklidnila, a ačkoliv stále slyšela ty hlasy, tak se už o nich alespoň nezmiňovala. Netrvalo dlouho a dorazily do svého společného domova. Bon-bon pomohla Lyře do postele a vydala se do kuchyně, aby jí připravila něco dobrého, po čem se jí určitě udělá líp. Když se ale po chvíli za ní vrátila s ještě kouřícím talířem plným husté rajské polévky, tak zjistila, že Lyra mezitím již tvrdě usnula. A tak položila talíř s polévkou na noční stolek a tiše si povzdechla. Měla o svou kamarádku hrozný strach, a tak se rozhodla, že s ní raději zůstane. Lehla si do postele hned vedle ní, položila unaveně hlavu na polštář a naslouchala Lyřinu rytmickému oddychování. Lyra se ve spánku zavrtěla a přitulila se k Bon-bonině boku. Když Bon-bon ucítila na své kůži její horký dech, tak nabyla dojmu, že se všechno dá brzy do pořádku. A s touto myšlenkou a Lyrou po boku usnula i ona spravedlivým spánkem. ••• Tehdy poprvé přišly ty sny. Teď s odstupem času uvažuji nad tím, jestli se nakonec ve skutečnosti nejednalo jen o vzpomínky na dobu ještě před tím, než jsem byla Lyrou. ••• „Ahoj Jezz, to už jsi dnes ze školy zpátky?“ „Jasně, mami. Dneska jsme končili dřív,“ odpověděla černovlasá asi dvacetiletá dívka. „A jak to dnes na konzervatoři šlo?“ zeptala se ji maminka. „Jo, super,“ zavolala za ní Jezzabel z koupelny. „Myslím, že mi to hraní na lyru začíná celkem jít. Hele, nebude vadit, když zajedu s kamarádkami do města?“ „To víš, že nebude, broučku,“ odpověděla jí maminka. „Ale snaž se vrátit na večeři. Víš přeci, jaký je táta, když toho má v práci moc?“ „Jasně mami,“ ozvalo se po chvíli zas od vchodových dveří. „Tak zatím čau.“ Jezz za sebou zavřela dveře do bytu a když zjistila, že je výtah zrovna obsazený, seběhla po schodech dolů a pak ven na ulici. Dorazila na zastávku hromadné dopravy a čekala na nejbližší autobus, který by ji zavezl za kamarádkami, do víru velkoměsta, když se to stalo. Náhle ji v hlavě vybuchla ochromující vlna spalující bolesti. Zapotácela se a ztěžka se opřela o sloup pouličního osvětlení. Svět se divoce točil a odevšad se ozývaly podivné cizí hlasy. Po rtech jí stékalo něco teplého. Olízla si je a ucítila známou chuť krve. Prudce krvácela z nosu. Lidé okolo ní se na ni vyděšeně dívali, ale zdálo se, že se nikdo z nich nemá k tomu, aby jí pomohl. Nakonec k ní přistoupil nějaký postarší pán, uchopil ji za ruku a pomohl jí posadit se na nejbližší lavičku. Něco jí povídal, ale jeho hlas zněl
Jezz v uších nějak podivně zkresleně a vůbec mu nerozuměla. Další výbuch bolesti, který následoval, byl ještě horší než ten předchozí. V uších jí s hlasitým bušením tepala krev. Náhle ji z ničeho nic přestalo poslouchat její vlastní tělo a málem spadla z lavičky na zem, nebýt toho starého pána, který ji včas zachytil a na lavičku položil. Ještě si stihla všimnout, jak po zamračené obloze přelétlo něco modrého a vzápětí její vědomí pohltila temnota. ••• Lyra sebou trhla a probudila se. Její tělo bylo zalité ledovým potem a v hlavě ještě cítila doznívající bolest. Ihned vzápětí ucítila příjemné teplo druhého poníka, jenž k ní ležel přitisknutý. Byla to Bon-bon. Slabě se usmála a opatrně ji přikryla dekou, aby jí nebyla zima. „Hmm, Lyro?!“ zamumlala Bon-bon tiše ze spaní. „Jen spi,“ konejšila ji Lyra a ve stejnou chvíli si všimla podivné temné skvrny na polštáři, na kterém ještě před chvilkou ležela. To se jí ani trochu nelíbilo, a tak polštář sebrala a zamířila s ním do koupelny. Ukázalo se, že je to zaschlá krev. Lyra se tedy podívala do zrcadla a všimla si, že i její čumáček je od krve. Nejspíš v noci krvácela. „Téměř jako v tom snu,“ napadlo ji. Opatrně se tedy opláchla, vyměnila povlak na polštáři a ten špinavý nechala ve vodě, aby se do rána odmočil. Znovu se podívala do zrcadla. Vypadala téměř normálně. Jen oči byly nějaké unavené. Ale Lyra věděla, že s ní něco není v pořádku. Nejprve ta bolest hlavy, ty hlasy a teď tohle. Jestli se to brzy nezlepší, tak by s tím měla zajít k doktorovi, i když tam chodila jen velmi nerada. Vrátila se zpátky do svého pokoje a lehla si zpátky ke spící Bon-bon. Chvíli se snažila usnout, ale spánek ne a ne přijít, a tak jen naslouchala Bon-bonině tichému dechu a sledovala její spící tvář. „Mám štěstí, že zrovna ona je mou kamarádkou,“ blesklo jí hlavou. Lyra vždycky považovala Bon-bon za nejkrásnější kobylku v celém okolí Ponyville, ale nikdy jí to neřekla. A tak tam ležela s očima otevřenýma, dokud se Celestiino slunce nevyhouplo nad obzor. ••• „Tehdy se na pár týdnů zdálo, že se všechno dává pomalu do pořádku,“ prolétne mi hlavou. „Hlasy i sny pozvolna ustávaly. Zažila jsem jen pár celkem mírných a krátkých záchvatů, kterým jsem ale nevěnovala žádnou zvýšenou pozornost. Jen Bon-bon se stále zdála nesvá. Neusmívala se a stále mě po očku opatrně pozorovala, což mě popravdě trochu rozčilovalo.“ Stále sedím na okenním parapetu, přitisknutá ke stěně a sleduji město hluboko pod sebou. Začíná se stmívat. „Ach Bon-bon, jak moc mi chybíš,“ povzdechnu si a promluvím k prázdné
obloze: „Je tomu už rok, kdy jsem tě viděla naposledy, a stále je mi hrozně moc líto toho co jsem ti naposledy řekla. Neuplynul jediný den, kdy bych si nepřála vrátit se a omluvit se ti. A kolik proplakaných nocí jsem strávila v tomhle novém těle, ve vzpomínkách na tebe.“ Pak se má mysl znovu ponoří do proudu vzpomínek a znovu se ocitám v tom dni, kdy se to všechno změnilo. Opět to začalo snem. Snem, který mi nepatřil, anebo jsem si to tehdy alespoň myslela. ••• Jezz pomalinku otevřela oči a první co ji přivítalo, bylo tiché pípání zdravotních přístrojů. Hlava ji trochu bolela, ale nebylo to nic hrozného. „Ach holčičko, ty už jsi vzhůru?!“ uslyšela maminčin hlas a vzápětí se ocitla v jejím teplém a vřelém objetí. „Doktoři říkali, že se každou chvilkou probudíš.“ Chvilku si ho tiše vychutnávala a pak se opatrně zeptala: „Kde to jsem, mami? A co se vlastně stalo?“ Její maminka si povzdychla a trochu se od ní odtáhla, aby jí viděla do tváře. V očích měla slzy, a když promluvila, byl v jejím hlase slyšet potlačovaný pláč. „Pamatuješ si, jak jsi jela posledně do města?“ Jezz přikývla a maminka pokračovala. „Tehdy jsi na zastávce náhle omdlela, a když tě pak odvezli sem do nemocnice a udělali na tobě nějaké testy. Ukázalo se, že jsi…“ Tady se hlas její maminky na chvíli zlomil a chvíli trvalo, než zase mohla pokračovat. „Ukázalo se, že jsi velmi vážně nemocná. Máš v mozku rakovinu.“ Jezz zbledla jako stěna nemocničního pokoje, ve kterém ležela. „C-c-cože?“ vykoktala ze sebe po chvíli. Maminka ji ihned začala uklidňovat a hladila ji při tom ve vlasech. „To bude v pořádku, broučku. Doktoři říkali, že se to dá operovat a že když to bude, co nejdříve, tak že budeš zase v pořádku.“ Po těchto slovech se Jezz trochu uklidnila. „Díky, mami. A kdy bych měla jít na tu operaci?“ „Ode dneška přesně za týden,“ odpověděla maminka a nemohla si nevšimnout, jak Jezz hlasitě zazívala. „Zkus se ještě trochu prospat, broučku,“ pokračovala maminka. „Vidím, že jsi ještě pořád z toho všeho pěkně unavená. Kdybys něco potřebovala, tak jsem hned vedle.“ Jezz oddaně přikývla, neboť skutečně cítila, jak se o její smysly pokouší spánek. Zavřela oči a ani ne za pár minut už opět rytmicky oddychovala v hlubokém spánku. Když se o několik hodin později probudila, čekalo na ni v pokoji něco, co by nikdy životě nepředpokládala. Bylo to podivné oranžové čtyřnohé stvoření s kovbojským kloboukem na hlavě. Vypadalo to, trochu jako poník, ale s poněkud lidštějším vzhledem a navíc byla přesvědčená, že žádný poník by neměl být takhle oranžový. Lyra si zprvu myslela, že stále ještě spí, a tak se zkusila štípnout do prstu. Bolest cítila, ale jinak se nic nezměnilo. Přistoupilo to k ní a řeklo: „Čau, cukříku, jak se máš?“
Nemocnicí zazněl výkřik hrůzy. První, kdo vběhl do jejího pokoje, byla její maminka a spatřila Jezz skrčenou v koutku postele ukazující rukou kamsi před sebe. Hned za ní vběhlo do pokoje i několik doktorů. „Odveďte to stvoření pryč!“ žadonila zoufalým hlasem, ale když spatřila nechápavé výrazy všech ostatních, pochopila, že nikdo jiný tu podivnou bytost nevidí. Její tvář se zalila ještě větší hrůzou, podívala se na maminku a přidušeným hlasem řekla pouze: „Mami?!“ Pak omdlela. „Zdá se, že je to horší než jsme si mysleli,“ řekl jeden z doktorů. „Už začíná mít dokonce halucinace. Budeme ji muset operovat, co nejdříve.“ ••• Lyra se s trhnutím probudila. Dnes spala sama. Bon-bon spala ve svém pokoji. Lyra věděla, že už nejspíš jen tak neusne, a tak sebrala z nočního stolku svou zlatou lyru a začala na ni hrát tichou, lehce smutnou a konejšivou melodii. Na druhé straně zdi, si Bon-bon osušila své zmáčené oči a zaposlouchala se do melodie, která se linula z vedlejšího pokoje. Věděla, že se Lyře zase zdál jeden z těch snů, o kterých jí občas vyprávěla. Měla o Lyru hrozný strach. Věděla, že se s ní něco zlého děje, a protože jí bylo hned jasné, že Lyra jen tak za doktorem nepůjde, tak se zkusila poptat sama. Ale ať už zkusila kohokoliv, nikdo neměl ani tušení co by s Lyrou mohlo byt v nepořádku. „Kdyby tu tak teď byla Twilight,“ povzdechla si do noci. Jenže Twilight byla i se Spikem již celý měsíc v Canterlotu a nikdo neměl ani tušení, kdy se vrátí. Rozhodla se, že takhle to už dál nejde, a že hned ráno napíše Twilight dopis. Pak už jen ležela a naslouchala tichým tklivým tónům lyry, které ji nakonec ukolébaly ke spánku. ••• Závan ledového větru mě vytrhne ze vzpomínek. Na město již mezitím padla tma, a jediné co tak z něho vidím, jsou malá zářivá světélka kdesi pode mnou. Znovu se mé vzpomínky vrátí k Bon-bon a skrz rty mi unikne tichý vzdech. Jak krásné byly ty chvíle, které jsme strávily spolu. Chvíle, kdy jsme si dlouho do noci povídaly a kdy jsem ti hrávala na lyru a ty jsi mě sledovala svýma krásnýma modrozelenýma očima s roztomilým úsměvem na rtech. Vím, že jsem si tě s postupem času přestala vážit, tak jako dřív, a brala tě jako samozřejmost. Jako zcela obyčejnou součást mého života. A ty jsi navzdory tomu ke mně byla stále stejně milá, jako když jsme se setkaly poprvé. Ale k tomu nejhoršímu, čeho jsem se na tobě dopustila, došlo toho posledního rána. Teď už vím, že jsem se dopustila největší chyby svého života. Kéž bych dostala ještě jednu šanci. Sklopím hlavu a na parapet tichounce dopadnou první slzy, a ač se tomu bráním sebevíc, tak mě nemilosrdný proud vzpomínek strhne znovu sebou a vezme mě do doby, kdy jsem tě viděla naposledy. •••
Ráno, když se Lyra probudila, ji už zase příšerně bolela hlava. Navíc se vrátily i ty podivné cizí hlasy. Temně zamručela, vstala z postele a zamířila do koupelny. „Dobré ráno, Lyro,“ přivítala ji Bon-bon, kterou potkala cestou na chodbě. „Děje se něco? Jsi nějaká bledá,“ zeptala se starostlivě, když si všimla Lyřina uštvaného obličeje. „Nic!“ odsekla Lyra. Dneska neměla chuť se s někým bavit. Ani s Bon-bon. Bon-bon překvapeně zamrkala, ale pak nechala raději svou kamarádku být a zamířila do kuchyně připravená splnit úkol, který si v noci předsevzala. Na stůl rozložila papír, sebrala do pusy pero a začala psát. Když byla tak v polovině dopisu určeného pro Twilight, dorazila do kuchyně i Lyra. Mračila se ještě víc, než když ji potkala nahoře na chodbě, a tak Bon-bon raději mlčela a pokračovala v psaní. „Co to píšeš?“ zeptala se Lyra nepříjemným hlasem. Bon-bon chvilku váhala, zdali nemá raději lhát, ale nakonec se rozhodla říct své kamarádce pravdu: „Píšu dopis pro Twilight. O všem, co tě v posledních dnech trápí. Třeba bude na to znát nějaký lék.“ „Cože?!“ zeptala se rozzlobeně Lyra. „A to ses mě ani nezeptala?“ „Chtěla jsem ti jen pomoct, Lyro,“ bránila se zoufalá Bon-bon. Takhle se k ní její kamarádka ještě nikdy nechovala. „Nikdo další z Ponyville si s tím nevěděl rady.“ „Nikdo další?!“ zvedla Lyra na Bon-bon hlas. „Komu všemu jsi to ještě řekla? To musí celý Ponyville vědět, že jsem nemocná? Nejsem už hříbě, aby ses o mě pořád takhle starala!“ A s těmito slovy odešla rozzuřená Lyra ven a třískla při tom dveřmi. Ta slova Bon-bon opravdu ranila. Sklopila hlavu mezi svá kopýtka a začala plakat. Slzy jí stékaly po tváři a kapaly na list papíru pod ní a tvořily na něm malé kaňky. Lyra nedošla nikam daleko, když si uvědomila svou strašlivou chybu. „Co jsi to udělala?“ vyčítalo jí její svědomí. Otočila se a rozeběhla se zpátky, aby se Bon-bon omluvila. Jenže už nikdy nedoběhla. V půl cesty jí v hlavě vybuchla strašlivá ochromující bolest a nemilosrdně ji srazila na zem. „Ne, to ne. Teď ne!“ byla poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou, než ji pohltila temnota. ••• Otevřela oči a překvapeně zamrkala. Někde uvnitř měla pocit, že je něco strašlivě v nepořádku. Ležela na posteli v podivném bílém pokoji, který už ale někdy viděla, jen si nedokázala vzpomenout kdy. Okolo ní bylo vyskládáno několik podivných přístrojů. Některé tiše bzučely a jiné pípaly. Pokusila se zvednout z postele, ale její tělo reagovalo nějak jinak, než byla zvyklá. Skoro jako by nebylo její.
Nejprve se tedy podívala na svá kopýtka, ale místo nich se v jejím zorném poli objevily dvě podivné narůžovělé končetiny s pěticí protáhlých výrostků na každé z nich. „Ruce, to jsou ruce,“ blesklo jí hlavou a přesně v tu chvíli si uvědomila kým je a kde je. Byla znovu tou dívkou, o které se jí dnes v noci zdálo, a je v tom samém, nebo alespoň podobném pokoji, kde ten dnešní sen tak nečekaně skončil. „Tohle je určitě jen další sen,“ oddychla si, ale musela připustit, že je až neuvěřitelně reálný na rozdíl od těch předchozích. Náhle se ozvalo tiché zaklepání a dovnitř vstoupila mladá žena oblečená v bílo-modrých šatech zdravotní sestry, rozhlédla se po pokoji a zářivě se usmála. „Ach, slečno Harperová, přeji Vám dobré ráno. Nemohli jsme uvěřit tomu, když nám přístroje před chvilkou začaly hlásit, že jste se probudila. Ihned zavoláme Vašim rodičům. Určitě to bude pro ně skvělá zpráva. A hned Vám sem někoho pošlu, ať se o Vás postará.“ ••• A tak jsem se probudila do tohoto světa. Zpočátku jsem si myslela, že se jedná jen o pouhý další sen, ale jak čas pomalu utíkal a já se stále ne a ne probudit, začínala jsem mít strach. Strach z toho, že všechno okolo mě je skutečné a já zůstala uvězněná v tomhle světě daleko od Equestrie, bez poníků, které jsem měla ráda A hlavně bez Bon-bon. Jediné co mi zůstalo, byly vzpomínky. Vzpomínky, které nepatřily do tohoto světa. Od doktorů jsem se dozvěděla, že jsem měla v mozku velmi vážné rakovinotvorné bujení. Sice mě okamžitě operovali, ale bohužel poškození bylo již tak veliké, že jsem ihned po operaci upadla do kómatu. Když mi sdělili dobu, kterou jsem v něm podle nich strávila, tak mi to zprvu vyrazilo dech. Bylo to celých deset let. Rodiče i doktoři se již dávno vzdali naděje na mé probuzení, ale pak před několika měsíci se u mě začaly z ničeho nic projevovat první náznaky zvýšené mozkové aktivity, až jsem se nakonec vzbudila. A já se teď bojím, že tohle je můj skutečný život a že všechno, co jsem kdy v Ponyville prožila, byl jen pouhý sen. I ty Bon-bon. Ale já nemám žádné vzpomínky na život před tím. Nikoho tu neznám a všechno v tomhle světě je mi cizí. I tohle tělo, které teď musím obývat. Jsem duše poníka uvězněná v lidském těle. Uplynul už téměř celý rok od té chvíle, kdy jsem se v nemocnici probudila a já stále nedokážu zapomenout. Nikdy nedokážu žít normální život člověka a nikdy nedokážu žít bez Bon-bon. Mí lidští rodiče mi sehnali mnoho doktorů, kteří se mi snažili pomoct, ale nikdo to nedokázal. Mnohokrát jsem již uvažovala nad sebevraždou, ale ani na tu nemám dost odvahy. Stejně jako dnes. Naposledy se podívám na město pod sebou a rozhodnu se vrátit se zpět do svého pokoje. Stoupnu si na parapet, když tu náhle se po větru k mým uším donese známý hlas. Hlas, po kterém jsem každým dnem toužila a který volá mé jméno.
„Lyro? Lyro?“ zní Bon-bonin hlas. Pohlédnu tím směrem a tam přímo přede mnou se v lehkém mlžném oparu vznáší ona. Krémově zbarvená kobylka s modro-růžovou hřívou. „Bon-bon?!“ zazní tichý povzdech z mých úst. Natáhnu se po ní, abych ji objala. Noha mi sklouzne z parapetu a mé tělo začne padat, ale nic z toho nevnímám. Jen ji, mou malou krásnou Bon-bon. A pak už nic. ••• Tiché smuteční vyzvánění zvonu malého kostelíku za městem právě utichlo. Rakev byla uložena a hrob uzavřen velikým kusem mramoru. Jen náhrobní kámen je vzpomínkou na tu smutnou dívku, která tak úplně nepatřila do našeho světa. Stojí na něm: „Zde leží Jezzabel Harperová. Milovaná dcera a nejlepší kamarádka.“ ••• Světla. Tančící světla vířila všude kolem ní. Až se nakonec pozvolna uklidnila a Lyra otevřela oči. Okamžitě místnost, ve které byla, poznala. Byl to její pokoj v domě, který sdílela s Bon-bon. Nechápala jak je to možné, ale byla zpátky. Podívala se na sebe v odrazu na skle a spatřila známou mátově zbarvenou kobylku, kterou kdysi byla. Vrzly dveře a dovnitř tiše vkráčela Bon-bon s talířem plným polévky, který nesla v puse. Nikdy předtím ani potom už Lyra neviděla utrápenějšího poníka, než jakým byla tehdy Bon-bon. Z celého jejího těla vyzařoval smutek a žal. Byla neupravená, rozcuchaná a v uplakaných očích nebyla ani špetka naděje. „Bon-bon?“ oslovila ji tázavě Lyra. Bon-bon vytřeštila oči a otevřela pusu. Talíř s polévkou spadl na zem, rozlétl se na několik kusů a polévka se rozlila po podlaze. „Lyro?“ řekla jen Bon-bon, posadila se a propukla v pláč. Lyra se zvedla z postele. Bylo to namáhavější, než čekala. Došla k Bon-bon, pomohla jí vstát a odvedla ji k posteli, kde ji pevně objala. Pevněji než kdykoliv předtím. Bon-bon plakala opravdu velmi dlouho a Lyra ji celou tu dobu držela pevně v náručí, hladila ji a konejšila. Zdálo se to být několik hodin, než se Bon-bon uklidnila natolik, aby mohla promluvit. „Tak hrozně ráda vidím, že jsi v pořádku. Myslela jsem, že už se nikdy neprobudíš,“ řekla Bon-bon tichým třesoucím se hlasem. „A co se vlastně stalo?“ zeptala se Lyra. „Když ses tehdy už dlouho nevracela, šla jsem se za tebou podívat ven. A uviděla jsem tě tam ležet na cestě, téměř bez života. Už kolem tebe bylo spousta dalších poníků, kteří se ti snažili pomoct. Nakonec jsme tě odnesli domů a já poprosila Rainbow Dash, jestli by nezaletěla, pro Twilight do Canterlotu. Twilight přijela hned nazítří ráno. Dlouze tě zkoumala a prohlížela, a pak mi řekla, že jsi
vážně nemocná. Že máš…“ „Rakovinu?“ hádala Lyra. „Ano, přesně tak,“ přitakala Bon-bon. „Ale jak to víš?“ „Asi jsem něco slyšela,“ usmála se na ni Lyra. „Pak Twilight řekla, že se tě pokusí uzdravit,“ pokračovala Bon-bon ve vyprávění. „Ale říkala, že se jí to nemusí podařit. Věřím, že udělala, co mohla, protože tak vyčerpanou jako tehdy jsem ji ještě nikdy neviděla, jenže ty jsi pořád spala a spala a vůbec ses nechtěla probudit. A tak jsem se o tebe celý ten rok starala. Krmila jsem tě, umývala a doufala, že se jednoho dne probudíš. Musela jsem si dokonce najít druhou práci, abych nás obě dvě zvládla uživit.“ „Ach, Bon-bon. Ty jsi ta nejúžasnější kobylka na světě,“ vzdychla Lyra a znovu ji pevně objala. „Je mi to tak líto, že jsem na tebe byla naposledy tak zlá. Ale proč? Proč jsi to všechno dělala? Zvlášť potom jak jsme se k tobě zachovala.“ Po tváři jí stékalo několik slz. „Protože vím, že ses mi chtěla omluvit, ale hlavně protože tě mám ráda, Lyro. Opravdu moc ráda. A to, že se občas pohádáme, na tom nikdy nic nezmění,“ přiznala Bon-bon a lehce se začervenala. „Bon-bon, i já tě mám ráda. Moc jsi mi chyběla,“ zarazila ji Lyra a udělala to, co měla udělat již dávno. Zavřela oči a něžně ji políbila. Bon-bon ztuhla a vytřeštila oči. Pak se ale uvolnila, její oči se slastně zavřely a polibek opětovala. Tak dlouho toužila po této chvíli, že skoro ani nemohla uvěřit, že se to skutečně stalo. Tak tam seděly dlouho do noci a šeptaly si něžná zamilovaná slůvka, dokud Bon-bon zmožená únavou neusnula. Lyra opatrně vstala aby Bon-bon nevzbudila a zamířila ven. Musela udělat ještě jednu poslední věc. Chvíli jí trvalo, než našla to, co hledala. Veliký podélný žulový kámen. Sebrala ho a zamířila s ním k okraji Svobodného Lesa. Zde ho postavila na zem a chvíli na něm soustavně svou magií pracovala, dokud se jí do kamene nepodařilo vypálit jméno: „Jezzabel.“ Chvilku stála nad tímto provizorním náhrobkem, který sama vytvořila, a přemýšlela nad tím, co bylo vlastně skutečné. Jestli Lyra a její život v Ponyville, nebo Jezzabel a ten podivný cizí svět. Ale pak si uvědomila, že na tom už jí vlastně vůbec nezáleží. Vždyť je jedno, co je skutečnost a co sen, když konečně může být s Bon-bon, kterou měla tak ráda. „Sbohem, Jezzabel,“ zašeptala do noci. Konec
