Stíny minulosti Rivel Arosis
Každý se jednou za čas dopustí ač nevědomky špatného rozhodnutí a někdy nám dokonce trvá několik dlouhých let než pochopíme, že jsme udělali takovou chybu. Naštěstí se vždy najdou bytosti, které nám v podobné situaci, velice rády pomohou. Tohle je právě takový příběh. Jedná se o volné pokračování povídky Zrozeny k přátelství.
Stíny minulosti Malý růžový pokojíček v podkroví jedné velice oblíbené cukrárny ve středu samotného Ponyville se pomalu začal plnit prvními slunečními paprsky pronikajícími otevřeným oknem, kterým do něj krom nich proudil i čerstvý pozdně letní vzduch. Tmavě modré noční stíny se postupně vytrácely a z šera pozvolna vystupovaly první předměty, které tuto místnost činily tak útulnou a jedinečnou. Tam ve zdi byl veliký krb s římsou ozdobenou zavěšenými řetízky upletenými z různých pestrobarevných a usušených kytiček. Na něm pak v samotném středu stály malé tiše tikající hodiny s číselníkem v podobě dvanácti drobných balónků. Jen Rarity mohla dát někomu takový nádherný dárek, který navíc sama navrhla a vytvořila. Hned vedle hodin byly v rámečcích vystavené dvě barevné fotografie. Na té vlevo byla šestice mladých usmívajících se kobylek ve společnosti jednoho ještě dočista maličkého draka. Na straně pravé pak byl jiný obrázek. I na něm bylo šest poníků, ale až na tu jednu jedinou růžovou kobylku to byli úplně jiní poníci. Dokonce i ta kobylka, jež obě fotografie spojovala, vypadala na každé z nich značně odlišně. Na té pravé byla ještě hříbátko a na té levé už dospělou kobylkou. Krom ní na té starší fotografii byly i dvě další přibližně stejně staré klisničky. Obě dvě byly na rozdíl od ní celé šedivé. A šedá byla i kobylka stojící vedle nich. Podle všeho nejspíš jejich maminka. Vedle ní stál další dospělý poník. Tentokráte to byl okrově zbarvený hřebec s velikým černým kloboukem na hlavě. Tohle musel být jejich tatínek. Posledním poníkem na fotografii byla již na první pohled velmi stará kobylka. Byla také šedivá, ale nebylo už jisté, jestli tomu tak bylo vždy anebo za to mohl ten její vysoký věk. Každopádně to byla právě ona, kdo měl ze všech těch poníků na obrázku nejveselejší úsměv. Snad pouze ta malá růžová klisnička s ní mohla soupeřit. Ti ostatní spíš vypadali, jakoby se přetvařovali.
Hned vedle krbu stála vyrovnána hromádka naštípaného dříví. Teď v tom parnu sice skoro k ničemu nebylo, ale v zimě, když se topilo, tu díky němu bylo nádherně útulno. Před krbem ležel na jinak prkenné podlaze malý růžový a květinami zdobený kobereček. Na něm stálo červené a hlavně měkoučké křeslo se spoustou načechraných polštářků. Po jeho boku byl stolek s miskou plnou ovoce, několika knížkami a malou lampičkou. Prozatím byla zhasnutá a stejně tak temný byl i zdobený lustr zavěšený nahoře u stropu, na nějž bylo zavěšeno několik dlouhých růžových fáborků táhnoucích se od něj až ke stěnám místnosti. Přímo pod ním byl umístěn veliký stůl zakrytý krásným oranžovým ubrusem lemovaným světle modrou krajkou a ozdobeným několika maličkými mašličkami. Na něm stála vázička s několika růžemi a vedle ní pak několik bělostně čistých vzorně vyrovnaných talířků. O kus dál se nacházelo již výše zmíněné otevřené okno, jehož parapet byl ozdoben několika truhlíky plných sladce vonících květin. Podél něj pak visely veliké načančané a růžové závěsy, které byly teď v horkém létě roztažené, jak během dne, tak i během noci. Táhly se od stropu až k podlaze a ve středu byly svázány velikou mašli. U jednoho z nich pak ještě na podlaze hned vedle zdi stála malá zdobená konvička. Posledním kusem nábytku v tomhle útulném pokojíku byla samozřejmě veliká postel, jejíž čelo bylo ozdobenou dřevořezbou v podobě tří nafukovacích balónků. Postel se samozřejmě stejně jako křeslo topila v další záplavě polštářů, ale tentokrát k nim navíc přibylo i několik příjemně svěže vonících peřin. Mezi tím vším spala se spokojeným úsměvem ve tváři krásná růžová kobylka. Hrudníček se jí pomalu zvedal a klesal a při každém takovém nádechu její bujná kudrnatá hříva lehce nadskočila. Když ji první sluneční paprsek, který pronikl až k ní, pohladil po tváři, tak se jen poškrábala kopýtkem zadní nohy na čumáčku a spokojeně spala dál. Ano, tou růžovou kobylkou nebyl nikdo jiný než naše Pinkie Pie a ten pokojík, kde právě spala, byl samozřejmě součástí cukrárny Sugarcube Corner. Bylo to místo, které mohla Pinkie nazývat domovem a kde i zároveň pracovala. Jindy by do práce musela vstávat už brzy, protože bylo třeba v cukrárně všechno napéct a naaranžovat dříve než dorazil první zákazník. Dnes však nikam nemusela. Byl totiž zrovna víkend a cukrárna měla zavřeno, a tak neváhala a pořádně si přispala. Naneštěstí však dnes na jednu důležitou věc přeci jen zapomněla, ale protože o tom neměla ani tušení, tak ji to ani trošičku netrápilo a nechávala si dál zdát své skořicí, mandlemi a cukrkandlem vonící sny. A hodiny tiše odtikávaly vteřinu za vteřinou, až se po chvíli ta jejich malá ručička přehoupla přes osmý balónek ciferníku a začala se blížit k tomu devátému. Teprve když doputovala do půlky své další cesty se konečně Pinkie Pie probudila. Nejprve jen lehce otevřela jedno víčko a odkryla tak okolnímu světu jedno ze svých nebesky modrých očí. Chvilku mžourala do těch neustále sílících slunečních paprsků, které se tak neomaleně usídlily v jejím pokoji. Teprve až když zjistila, že je odsud nejspíš nevyžene, aniž by musela zatáhnout závěsy, což by se však neobešlo bez toho, že by musela tak jako tak vstát, se rozhodla otevřít i to své druhé krásné
očičko. Chvilku ještě ležela a přemýšlela, jestli by opravdu nestálo za to se ještě na chvíli pokusit usnout, ale nakonec si to rozmyslela a za hlasitého zazívání se protáhla, až jí v kloubech slabě zapraštělo. Teprve pak si protřela kopýtky své oči od ospalek, aby pořádně viděla a rozhlédla se po posteli, jakoby něco hledala. K jejímu údivu tam však nic nebylo a po tváři jí přeběhl výraz lehkého překvapení. „Gummy?“ pronesla nahlas. „Kampak ses zatoulal?“ Krátce na to zastříhala ušima a skoro to vypadalo, že naslouchá nějakému hlasu, který však nejspíš slyšela jen ona. Vzápětí odkudsi z hlubin své jasně růžové hřívy vytáhla maličkého zeleného krokodýla, který její čin opětoval překvapeným mrknutím jednoho a následně i druhého oka. Jeho bezzubá tlama byla sevřená v něčem, co při troše fantazie připomínalo úsměv. „Tak tady jsi,“ vypískla Pinkie nadšeně. „Už jsem se bála, že ses mi zas někam zatoulal.“ Následovala, krátká pauza, kdy nikdo z nich nemluvil, ale přesto se zdálo, že mezi sebou ti dva jistým způsobem komunikují. Tedy alespoň Pinkie se tak tvářila. „No jo máš pravdu,“ usmála se. „Jsem já to ale zbytečně ustaraná kobylka, co?“ Opět pauza. „Děkuji, Gummy. I já tobě přeji dobré ráno,“ řekla Pinkie a pohladila svého krokodýla lehce po hlavě. „A cože bylo to poslední, cos říkal?“ Znovu se zdálo, že něčemu naslouchá. „U všech kopýtek, já hloupá kobylka na to úplně zapomněla!“ vyhrkla najednou vyděšeně a podívala se na hodiny stojící na krbové římse „Za chvilku tu mé kamarádky budou a já s tou slíbenou snídaní ještě ani nezačala.“ Ticho. „Myslíš? Zkusit to můžeme. Nerada bych je zklamala,“ zamyslela se Pinkie. „Tak tedy vzhůru do kuchyně, můj statečný aligátore!“ zvolala náhle a vyskočila z měkkého obětí své postýlky. Ještě než dopadla na zem, už její čtyři nohy zuřivě hrabaly ve vzduchu ve snaze se co nejrychleji rozeběhnout. To mělo za následek, že když konečně získala opět kontakt se zemí, tak se pouze s lehkým zasvištěním proměnila v dlouhou rozmazanou růžovou čáru a doslova zmizela. Její věrný Gummy za ní vlál, zakousnutý do ocasu. ••• Když se přesně o půl hodiny ozvalo zaklepání na dveře, měla již Pinkie Pie všechno k té plánované snídani připravené. Jen mléko na kakao se ještě vařilo, ale to jistě chvilku o samotě vydrží, a tak se Pinkie rozeběhla otevřít. Předtím však ještě stihla v rychlosti prolétnout očima připravený stůl a k její spokojenosti se zdálo, že je všechno naprosto perfektní. „Ahoj, holky!“ vyhrkla nadšením, když dveře otevřela a spatřila všech svých pět úplně nejlepších kamarádek a s nimi i Spika. Toho úplně nejlepšího draka ze všech. Už nebyl tak malý, jako kdysi, ale to neubíralo nic na tom, jak moc ho měla
ráda. „Dobré ráno, Pinkie,“ promluvilo všech pět kobylek společně a sotva svou růžovou kamarádku spatřily, tak hned jejich tváře vypadaly veselejší. Tedy ne že by před tím byly nějaké smutné. To jen Pinkiina přítomnost vnášela do srdcí všech poníků okolo ní trochu radosti navíc, i když již byli třeba dokonale šťastní. „Pojďte dovnitř,“ pobídla je zvesela. „Snídaně už čeká. Přeci byste nenechaly tetu Pinkie se s ní dělat zbytečně.“ Všech pět kobylek včetně jednoho draka bez váhání poslechlo a jedna po druhé vklouzly otevřenými dveřmi do pekárny. Pinkie za nimi zase zamkla. To aby je náhodou někdo nerušil, když je čeká taková krásná společná chvíle. „Zatím se posaďte,“ usmála se na všechny přítomné. „A klidně se do toho pusťte. Já ještě skočím do kuchyně dodělat kakao,“ oznámila jim a zmizela v nedalekých dveřích. Stihla to tak akorát, protože mléko se již pomalu chystalo utéct z malého hrnce ven na sporák. „No teda, Gummy,“ zazubila se na svého aligátora, kterého nechala před tím sedět na nedaleké židličce. „Ty to zrovna moc nehlídáš.“ Pak popadla svou oblíbenou vařečku a rychle s mlékem zamíchala. Mezitím se její kamarádky usadily ke stolu, jak je jejich hostitelka požádala, a prohlížely si, co pro ně vlastně Pinkie připravila. Jen Spike to jako vždy hlady nemohl vydržet a pustil se okamžitě do toho nejbližšího sendviče. Twilight se na něj nejprve káravě podívala, ale pak se usmála a nechala ho být. Přeci jen pořád ještě rostl. Na stole mezi nimi toho byla opravdová spousta. Tamhle byly talíře se sedmikráskovými sendviči ozdobené napíchnutou olivou. Tu zase na stole ležel tác s různými sladkostmi, mezi nimiž převažovaly hlavně koláčky a košíčky. To že byly včerejší, žádná z kobylek nepoznala, což bylo dobře, protože jinak by z toho Pinkie, která by rozhodně za tu půlhodinku nové napéct nestihla, byla smutná. Dále tam byla jedna veliká mísa plná zeleninového salátu s trochou pampelišek a druhá, ve které byl pro změnu salát ovocný. Každá z kobylek pak měla připravený svůj vlastní prozatím prázdný hrníček a velikou sklenici plnou čerstvě vymačkaného pomerančového džusu. To se sice Applejack zrovna moc nelíbilo. Ta by totiž raději jablečný. Každopádně věděla, že by to od ní bylo velice neslušné, kdyby odmítla, a navíc se přeci občas hodí zkusit něco nového, nebo ne? Všechno to tak nádherně vonělo, že se nenašel nikdo, komu by se nesbíhaly sliny. Přesto všechny kobylky trpělivě čekaly na svou kamarádku. Nemohly přeci začít bez ní. „Ale no tak. Na co čekáte?“ ozvala se Pinkie, když se po chvíli zase objevila s konvicí plnou ještě kouřícího kakaa. „Hned se do toho pusťte, nebo se budu zlobit,“ pobídla je s úsměvem a každému nalila do hrnku kakaa až po okraj. Zatím však bylo příliš horké na to, aby ho mohl někdo pít. To už však bylo i na přítomné kobylky moc a s chutí se do toho všeho k Pinkiině spokojenosti pustily. I ona se k nim přidala a cukrárna se tak naplnila spokojeným mlaskáním, které doprovázelo rozhovor, jenž se mezi kobylkami vzápětí po prvním soustu rozeběhl. O čtvrt hodiny později byla většina talířů prázdná, ale přesto se našlo ještě několik bříšek, která nebyla úplně plná. Nebo je to jen honila mlsná? Každopádně
i na to byla Pinkie připravena a chystala se vydat se k pultu, kde nechala nějaké ty sendviče a sladkosti na doplnění. Ve stejnou chvíli pozvedla Twilight svůj hrneček s konečně již chladnějším kakaem a poprvé se z něj napila. Sotva tak učinila, ucítila na jazyku nádherně sladkou lehce čokoládovou chuť toho úplně nejlepšího kakaa, jaké kdy měla. „Tedy, Pinkie,“ zamrkala Twilight překvapeně očima, když odtrhla hrnek od svých úst. „Tohle kakao je opravdu vynikající. Ani v Canterlotském paláci jsem nepila nikdy lepší.“ „Děkuji ti, Twilight,“ usmála se Pinkie šťastně a zamrkala při tom několikrát svýma očima. „To je Gummyho oblíbené,“ dala se do vysvětlování a zamířila k pultu, odkud sebrala další tác s těmi výbornými sedmikráskovými sendviči. „Vlastně mě ho naučil on sám.“ „Eh? Gummy?“ podivila se Twilight, ale dlouho nad tím nepřemýšlela, protože již dávno věděla, že její růžová kamarádka je plná takovýchto překvapení. Navíc ji v tu chvíli hlavou prolétla zcela jiná otázka. Byla tak nečekaně samozřejmá, až i ji samotnou překvapilo, že se na ní Pinkie ještě nikdy nezeptala. „Pinkie?“ začala ve snaze upoutat její veškerou pozornost. „Ano Twilight?“ přiběhla k ní Pinkie s tácem plným na talířích vyskládaných sendvičů a přátelským úsměvem. „Máš snad ještě na něco chuť?“ „Ne děkuji, Pinkie,“ usmála se Twilight. „Chtěla jsem se tě jen zeptat na jednu věc, která mě právě napadla. Jak jsi vlastně přišla ke Gummymu?“ Přesně v ten okamžik se Pinkie náhle na místě zastavila. Vlastně doslova zkameněla. Tác jí vyklouzl z kopýtek a s hlasitým zazvoněním dopadl na podlahu. Sendviče se i s talíři, které se po dopadu proměnily v hromádky střepů, rozlétly po celé cukrárně. Jen jediný talíř zůstal ušetřen a teď se za doprovodu toho zvláštního zvonivého zvuku otáčel stále rychleji a rychleji kolem své osy, až nakonec se i on zastavil a místnost se ponořila do ticha. Všechny zraky se v tu chvíli dívaly na skleslou Pinkie, která se mezitím stihla posadit přímo doprostřed toho nepořádku. Všechen úsměv z její tváře byl náhle pryč. Její hříva byla skleslá a smutně splývala dolů. V očích se objevila první hořká slzička. Twilight byla tím, co ta její otázka způsobila, tak překvapená, že nebyla schopná slov. A stejně na tom byl i zbytek jejích kamarádek. Tedy až na jednu, která vlastně ani nevypadala překvapeně, jako spíš ustaraně. A k údivu všech to nebyla Fluttershy, ale Rainbow Dash. Okamžitě vyskočila a sevřela svou růžovou kamarádku v pevném konejšivém objetí a něžně ji hladila po hlavě. Zrovna od ní, kobylky, co se snažila nikdy nedávat najevo své city, to vypadalo tak nesmírně zvláštně. „No tak Pinkie,“ začala ji okamžitě uklidňovat. „Twilight to nemyslela zle a já navíc myslela, že už jsi na to všechno dávno zapomněla.“ „Kdepak, Rainbow,“ vzlykla Pinkie a zabořila svou tvář do té voňavé duhové hřívy a smáčela ji svými slzami. „Na to se nedá zapomenout. Vždyť jsem je všechny tak hrozně zklamala.“ „To není pravda,“ usmála se na ni Rainbow Dash povzbudivě a i když to Pinkie neviděla, tak ji to přeci jen nějakým způsobem uklidnilo. „Ano, udělala jsi sice pár chyb, ale všichni ti už dávno odpustili.“
„Já vím, ale je to tak těžké,“ vzdychla Pinkie po chvilce, ale alespoň již neplakala. „Přála bych si, abych se tehdy rozhodla nějak jinak.“ V tu chvíli se náhle ozvala Rarity, která už to dál prostě nedovedla snášet. „Mohla by mi laskavě některá z vás dvou sdělit, co se to tu vlastně právě stalo? Kupříkladu byste mohly začít s tím, co má Gummy společného s nějakými problémy ukrytými kdesi v Pinkiině minulosti.“ Nejraději by pokračovala dál, ale Rainbow Dash na ni vrhla podivný téměř nepřátelský pohled a ona pochopila, že se raději neměla na nic ptát. „Mnohem víc, než si ty myslíš, Rarity,“ oznámila jí Rainbow Dash ledově chladným hlasem. „Slíbila jsem ale, že o tom nikdy s nikým mluvit nebudu.“ „Možná by to měly vědět,“ pípla náhle Pinkie tak tiše, že to skoro vypadalo, jako když promluvila Fluttershy. „Jsi si jistá?“ podivila se Rainbow Dash. „Ano jsem,“ přikývla Pinkie a osušila si kopýtkem své slzičky. „Jsou to naše kamarádky a měly by to vědět. Byla bych ale ráda, kdybys jim o tom pověděla ty. Já bych to asi nikdy nedokázala.“ „Opravdu?“ vydechla překvapeně Rainbow Dash. „Já ale na vyprávění nikdy moc nebyla.“ „Já ti věřím,“ usmála se Pinkie a pohladila svou kamarádku po tváři. „A budu ti za to moc vděčná.“ „Tak dobrá,“ vzdychla Rainbow. „Ale asi bychom se měly nejprve zase posadit, ne?“ zeptala se a Pinkie Pie přikývla. „Uklidit tu při tom vašem vyprávění ale můžeme, ne?“ navrhla Rarity, která každý nepořádek považovala za svého úhlavního nepřítele. A tak zatímco se Rainbow Dash pustila do vyprávění, přičemž stále jedním kopýtkem objímala svou růžovou kamarádku, se zbylé čtyři kobylky pustily do úklidu, který tu Pinkie Pie natropila a naslouchaly při tom příběhu, jež před několika lety začal právě na tom samém místě, kde byly teď. ••• Pinkie Pie se slzami v očích upustila dopis, který držela v kopýtkách a se zoufalým bolestivým stenem vyběhla ze svého pokojíčku a z cukrárny ven. Pan a paní Cakeovi se na sebe překvapeně podívali, ale dřív než stihli cokoliv podniknout, ztratila se jim Pinkie z dohledu. Ani jeden z nich netušil, co se to právě seběhlo, ale doufali, že jim to Pinkie sama brzy poví. Měli ji totiž velice rádi. Kdyby tak jen teď věděli jak hrozně nebohou Pinkie pálí ta slova, která si právě přečetla. Milá Pinkie, všichni tady na naší kamenné farmě jsme byli hrozně moc šťastní, když k nám před několika dny od tebe dorazil ten dopis a máme velikou radost, že sis našla tak skvělý domov a úžasné přátele. Od oné noci, kdy jsi utekla a kdy jediné, co po tobě zbylo, bylo pár slov na rozloučenou, jsme o tobě neměli žádné zprávy. Táta, maminka i babička se tě sice
vydali hned ráno hledat, ale tvá stopa se jim brzy ztratila. Nezbývalo nám než tedy doufat, že se ti tam někde v tom velikém světě nic zlého nestalo. Všichni jsme kvůli tomu tvému útěku byli hrozně smutní a mrzelo nás, že jsi za námi se svými problémy nepřišla dřív. Určitě bychom je nějak spolu zvládli vyřešit. Věděli jsme sice, že ti tady mezi námi chybí smích a oslavy, po kterých jsi vždy tolik toužila, ale nikdo z nás netušil, jak moc se tím musíš trápit. Teprve až ten tvůj dopis nám otevřel oči, ale to už bylo naneštěstí pozdě. O to větší nám udělalo radost, když nám pošťák doručil tvůj dopis. Babička Pie by určitě skákala radostí, kdyby se tohoto dne dožila. Každý den po svítání totiž chodila ke schránce a doufala, že tam bude nějaký dopis od tebe. Vždycky tě měla z nás tří nejraději a také z nás všech byla nejsmutnější, když ses tak náhle ztratila. Ach ano, je tomu tak jak teď již nejspíš tušíš. Babička Pie už není mezi námi. Odešla asi rok po tom tvém útěku. Rozhodně však nechci, aby ses za její smrt cítila zodpovědná. Byla už stará a hrozně moc nemocná. Stejně tak je na tom teď i naše maminka, která tě mimochodem pozdravuje a vzkazuje, že by tě ještě jednou naposledy hrozně moc ráda viděla. Já, Blinkie, Maud a tatínek se bojíme, že už tu s námi dlouho nebude, a tak jsme tě chtěli poprosit, jestli bys nám tohle její poslední přání nepomohla splnit. Vždyť i my tě zas hrozně moc rádi uvidíme. Proto tě prosím jménem celé naší rodiny. Přijeď se za námi alespoň jednou podívat. Uvidíš, že tě tu všichni mají stále pořád rádi. A to i já, tvá sestřička Inkie. Krátce po svém zběsilém úprku z cukrárny, procválala uplakaná Pinkie kolem prvních stromů a ztratila se v hlubinách Svobodného lesa. Vůbec však netušila, že z nedalekého obláčku se odtrhl malý zvědavý nebesky modrý stín a zamířil si to opatrně za ní. Vlastně jí bylo úplně jedno, kam míří. Důležité bylo prostě jen vytrvat a běžet až do zemdlení. Dokonce ani trny, které jí rozdíraly kůži, a ostré šlahouny, jež ji švihaly do tváře, nedokázaly zastavit ten její zoufalý běh. Vlastně je ani nevnímala. Jediné, na co dokázala myslet, bylo to, jak strašlivě je hloupá. Co ji to vůbec tehdy napadlo utéct pryč? Copak neměla nějakou jinou lepší možnost anebo snad dočista zapomněla na to, že ti poníci, které opouští, ji mají tolik rádi? Vždyť to, u Celestie, byla její rodina, jak si vlastně mohla myslet, že jim na ní ani trošičku nezáleží? Možná sice nebyli tací, jaké by si je ona přála, ale tak už to v tom světě chodí. Nemůžeme mít všechno, co bychom si přáli. Vůbec nechápala, jak si celá ta léta mohla myslet, že se má její rodina tam na kamenné farmě bez ní lépe. To proto jim před několika týdny poslala svůj první dopis. Chtěla se jen přesvědčit, že jsou všichni v pořádku, ale ta odpověď, co se vrátila, byla pro ni něčím tak strašlivým, že si to ani v těch svých nejhorších snech nedovedla představit. Jak mohla být tehdy tak nechutně bezcitná a myslet pouze na sebe? Vždyť mohla přeci tušit, že její útěk zanechá na srdcích těch několika poníků, kteří ji milovali, takové ošklivé rány. Ona se však neohlížela nalevo ani napravo a prostě se
vydala za tím, co chtěla ona sama a na svou rodinu dočista zapomněla. A obzvláště na babičku, která na ni byla vždycky tak hrozně hodná a tolik jí toho jako malou klisničku naučila. Ať si Inkie ve svém dopise psala cokoliv, tak Pinkie měla okamžitě jasno. Za smrt své babičky mohla jedině ona sama. To kvůli jejímu odchodu se ta ubohá stará kobylka utrápila až k smrti. A Pinkie teď cítila jak ji ta slova a to uvědomění, spalují zevnitř. Proto musela utíkat. Kdyby neběžela, tak by se určitě zbláznila. Nejspíš by se snad ani nikdy nezastavila, kdyby náhle nezakopla o kořen, neudělala kotoul a neskončila s čumáčkem zabořeným do bahna. Ještě že tak, protože jen pár kroků před ní se rozkládala hluboká a zrádná bažina. Kousek od jejích kopýtek bublala podivná hustá a temně hnědá tekutina, nad níž se nakláněly hnijící a trouchnivějící stromy. Ve vzduchu se vznášela podivná našedlá mlha, kterou se neslo tiché kvákání žab, jež však znělo spíš zlověstně než vesele. Nebylo to hezké místo, ale bylo asi jediné, které alespoň trochu vystihovalo současný stav Pinkiiny mysli. Možná proto ji sem její nohy dovedly. „Co jsem to udělala?!“ zanaříkala Pinkie Pie, když se konečně posadila. „Měla jsem s vámi zůstat. Neměla jsem utíkat. Odpusťte mi prosím. Hrozně moc mě to mrzí. A obzvláště kvůli tobě, babičko,“ prosila s hlubokým zoufalstvím v hlase, ale žádná odpověď od nikoho nepřicházela. Tedy až tiché žbluňknutí, které se ozvalo z vody jen pár stop od ní. Pinkie se tím směrem podívala a spatřila dvě veliké fialové oči. Nejprve mrklo jedno z nich, pak i to druhé a ten podivný tvor si to zamířil přímo k ní. „A-ahoj,“ začala Pinkie nesměle a tak trošku zmateně. Nečekala, že tu někoho potká. „Co tady děláš?“ V tu chvíli se onen tvor dostal až ke břehu, kde se ukázalo, že je to obyčejný malý krokodýl. No, možná tak obyčejný zase nebyl. Už na první pohled bylo jasné, že mu chybí všechny zuby. „Taky nevypadáš zrovna šťastně,“ povzdychla si Pinkie Pie. „Ale určitě jsi mnohem veselejší než já, co?“ zeptala se, ale žádnou odpověď od toho malého krokodýla vlastně ani nečekala. Ale pak někde hluboko v Pinkiině mysli něco cvaklo a k jejím uším odkudsi z neznáma dolehl podivný hlas, který slyšela jen ona. „T-ty mluvíš?“ vytřeštila oči. Krokodýl sice nijak zjevně neodpověděl, ale uši růžové kobylky přesto zbystřily. Sama si nebyla jistá tím, jestli je to skutečné anebo jen její pouhá představa. „No asi máš pravdu,“ souhlasila Pinkie Pie. „Já také mluvím, tak proč bys nemohl mluvit i ty? Akorát, že já bych se teď nejradši ani neslyšela,“ povzdechla si. Malý zelený aligátor opět něco nejspíš řekl, ale opět to slyšela jen ona. „Když to je těžké, maličký,“ vzdychla Pinkie. „Kdysi jsem utekla z domova a dnes jsem zjistila, že to byla ta nejsobečtější a nejošklivější věc, které jsem se kdy mohla dopustit. Asi jsem špatná kobylka. Snažím se, aby mí přátelé byli šťastní, a na vlastní rodinu dočista zapomenu.“ Následovala další neslyšitelná odpověď. „Ty o tom chceš slyšet?“ podivila se Pinkie. „Ale asi to tak pro mě opravdu bude lepší, když se někomu svěřím. Navíc ty to určitě stejně nikomu neřekneš, viď?“
Ticho. „To jsem ráda,“ zkusila se usmát Pinkie, ale vůbec se jí to nepodařilo. Pak se tedy pustila do slíbeného vyprávění a malý krokodýl trpělivě naslouchal. Nebyl však sám. Kousek opodál se v koruně jednoho ze stromů uhnízdil ten podivný stín, který celou dobu Pinkie Pie sledoval. I on jejímu vyprávění pozorně naslouchal. ••• Když Pinkie Pie skončila, měla oči plné slz. Přesto zvládla tomu malému krokodýlu povědět úplně všecičko, na co si dokázala vzpomenout. Byla hrozně moc ráda, že se mohla někomu s tím svým trápením, které ji tížilo na srdíčku, svěřit. Cítila však, že by teď potřebovala něco víc než jen pozorné a ochotně naslouchající uši. Toužila po té tiché zátočině přátelského objetí, ale to jí ten malý krokodýl bohužel nemohl poskytnout. K jejímu nezměrnému údivu ji ale přeci jen v tu chvíli něco zezadu nesmírně něžně objalo. Pomalu se otočila a spatřila tu známou odvážnou a silnou nebesky modrou kobylku, která byla jednou z jejích nejlepších kamarádek. Její tvář a červeno-růžové oči však vůbec nebyly takové, jak byla Pinkie Pie zvyklá. Zářily takovým pochopením i soucitem, že by se i samotná Fluttershy styděla. „R-Rainbow Dash,“ vydechla překvapeně a ustrašeně zároveň. „Ty…“ Rainbow ji však umlčela svým kopýtkem, které jí lehce přiložila na rty. „Já vím, Pinkie,“ usmála se na ni jako nějaký nádherný anděl. „Všechno jsem to slyšela a slibuji, že to nikdy nikomu nepovím.“ Pinkie Pie přikývla a věděla, že téhle kobylce může naprosto a bez výhrad důvěřovat. „Děkuji ti Rainbow,“ vzdychla a znovu se rozplakala, přičemž zabořila svou tvář do té krásné duhové hřívy. „Na tohle teď není čas, Pinkie,“ oznámila jí náhle Rainbow Dash přísně, vzala její hlavu mezi svá kopýtka a podívala se jí hluboko do očí. „Musíme jednat.“ „C-cože?“ zarazila se Pinkie uprostřed vzlyku a překvapeně se na ni dívala. Svým pohledem také sklouzla k malému krokodýlovi vedle nich, ale i ten s Rainbow Dash souhlasil. „To nejlepší, co teď můžeš udělat,“ začala vysvětlovat Rainbow Dash pevným a jistým hlasem, „je, že se za svou rodinou okamžitě vydáš a osobně se s nimi setkáš.“ „Ale, to je přeci hrozně daleko,“ namítla nechápající Pinkie. „Pro Rainbow Dash není nic daleko,“ zapýřila se ta duhová kobylka a bojovně se jí zablýsklo v očích. „Osobně tam totiž s tebou zaletím.“ „A co řekneme našim kamarádkám?“ zděsila se Pinkie. „Určitě se nevrátíme hned a ony by o nás měly strach.“ „Necháme vzkaz u Twilight,“ navrhla Rainbow. „Ale neřekneme v něm, kam se spolu vydáme. A navíc si od ní stejně budeme muset vzít nějakou mapu.“ Pinkie Pie byla tím vším stále tak vyvedená z míry, že jen tiše souhlasila. „A můžu si s sebou vzít tady toho krokodýla?“ zeptala se ještě po chvilce a na toho malého tvora se přátelsky zadívala. „No jasně,“ souhlasila Rainbow Dash. „A jak se vlastně jmenuje?“
Pinkie se na chvíli zamyslela a pak se její tvář konečně zas rozzářila úsměvem. „Je to Gummy,“ sdělila své kamarádce a spolu s krokodýlem se pohodlně uvelebila na jejích zádech hned mezi křídly. O chvilku později vyrazili všichni tři na tu svou dlouhou a nečekanou cestu. ••• „Počkat, počkat,“ zarazila Applejack Rainbow Dash v jejím vyprávění. „To nám chceš říct, že díky Gummymu ses všecko tohle vo Pinkie dozvěděla?“ „No jasně. Myslím, že jinak by mi to ani Pinkie neřekla,“ usmála se Rainbow Dash a mrkla na svou růžovou kamarádku, která jen přikývla. „To proto je pro Pinkie, tak důležitý. Bez něj bych jí nikdy nemohla nabídnout své pomocné kopýtko a ona by se nám určitě utrápila.“ „Na to že nemluví, toho umí hodně říct,“ ozvala se Twilight. „A navíc konečně už vím, kam jste se vy dvě tehdy tak tajemně vytratily. A taky je mi už jasné, co se stalo s tou mojí mapou. To jste si ji nemohly prostě jen půjčit?“ „Kdybychom to udělaly, tak bys věděla, kam máme namířeno. A tak jsme si ji prostě vzaly,“ vysvětlovala Rainbow Dash. „A proč jste ji pak prostě nevrátily?“ zeptala se Twilight. „Když už ne veřejně, tak alespoň tajně.“ „No víš,“ zašklebila se Rainbow Dash nervózně. „Ona jí ta dlouhá cesta zrovna moc neprospěla. Vlastně z ní po tom všem ani nic nezbylo.“ Twilight si jen tiše povzdechla a pobídla Rainbow Dash k dalšímu vyprávění. Na své kamarádky se nikdy nezlobila dlouho. ••• Cesta byla daleko delší než si Rainbow Dash na jejím začátku představovala. Trvalo jim to celé dva dlouhé dny, než se dostaly do míst, kde to konečně Pinkie začala poznávat. V tu chvíli se Rainbow nesmírně ulevilo, protože cítila, že už začíná být nesmírně unavená. Ono se také nebylo čemu divit, když uletěla snad tisíc mil s dalším poníkem a malým aligátorem na zádech. Jestli po tomhle neuspěje u Wonderbolts, tak by byla opravdu překvapená. Celé ty dva dlouhé dny, kdy Rainbow neměla nic jiného na práci než rytmicky mávat křídly a sledovat ubíhající krajinu pod sebou, si spolu s Pinkie povídaly. Rainbow Dash za to byla opravdu ráda, neboť díky tomu se se svou růžovou kamarádkou seznámila daleko více než kdy předtím. Dokonce ani ten zážitek s Gildou je nestmelil tolik jako tahle cesta. I Pinkie byla v její společnosti šťastná a moc ráda si s ní i s Gummym povídala. Připadalo jí zvláštní, že Rainbow Dash toho krokodýla nejspíš vůbec neslyší, ale nijak dlouho se tím nezabývala. Pak se však náhle krajina změnila a rozhovor ustal. Pinkie totiž shlížela dolů na kamenné pláně, kde jako malá vyrůstala. Navíc každou buňkou svého těla cítila, že již brzy se zpoza obzoru vynoří farma, ve které žila její rodina. A měla pravdu. Pár minut na to se objevil nejprve kouř, pak komín a nakonec
i celá ta veliká dřevěná budova a spolu s ní i všechna okolní stavení. Pinkie věděla, že se vrátila domů. Rainbow se nemusela ani na nic ptát, protože nervozita a vzrušení z té kobylky na jejích zádech doslova sálaly, a začala pozvolna klesat. Před přistáním si místo ještě důkladně prohlédla. Nevypadalo to tu sice tak hrozně, jak se zprvu obávala, ale rozhodně to nebylo nějaké obzvláště veselé místo. Jedinou známkou civilizace zde byla právě ta malá farma, ke které se blížila. Zbytek, kam až oko dohlédla, pak pokrývala nekonečná kamenitá pláň. Sem tam na ní sice rostl jeden stromek nebo dva, ale to bylo asi tak vše. Dokonce i samotná farma vypadal značně zkroušeným, i když celkem upraveným dojmem. Jako pegas Rainbow Dash okamžitě poznala, že na takové obrovské pláni musí občas řádit příšerné vichřice, a tak se vzhledu těch budov ani moc nedivila. Z jejího pohledu to byl spíš zázrak, že tu tak dlouho vydržely stát. Navíc teď už konečně pochopila, proč odsud Pinkie před lety utekla. Poník, jehož osudem byl zábava, a který tak moc miloval společnost jiných, se rozhodně nemohl spokojit s tím, co bylo tady. Vždyť by se z toho určitě zbláznila, kdyby tu zůstala. Rainbow Dash nakonec dosedla jen asi padesát stop od hlavní budovy, nechala Pinkie ať z ní sleze a pak se vyčerpaně svalila na bok. Těžce při tom oddychovala a čekala, až jí ty ztuhlé svaly alespoň trošku přestanou bolet. Pinkie se na ni starostlivě podívala, ale Rainbow Dash krátkým úsměvem dala najevo, že je všechno v pořádku. „Běž, určitě už tu na tebe čekají,“ řekla jí. „Já si jen trochu odpočinu a pak se k tobě přidám.“ Pinkie však ještě ani nestihla odpovědět, když se náhle dveře farmy otevřely a ven vykoukly dvě šedivé kobylky, které v lecčems připomínaly právě Pinkie Pie. Jen ta barva byla jiná. Hříva té první byla tmavá až skoro černá a druhá ji měla světlounkou téměř bílou. „P-Pinkie?!“ vyhrkly obě společně. „Ty ses vrátila?“ pokračovaly dvojhlasně a stále vypadaly nesmírně překvapeně. Pak se však na chvilku otočily zpátky do otevřených dveří a z plných plic zakřičely. „Mami, tati. Pinkie se vrátila!“ Chvilku na to se jim rozeběhly v ústrety, ale to už Pinkie běžela k nim. „Inkie, Blinkie!“ volala Pinkie Pie nadšeně a v očích měla slzy radostného shledání. „Pinkie!“ dodaly její dvě sestry společně a všechny tři se vzápětí srazily v jedno veliké sesterské objetí. „Co to zase vy dvě plácáte?!“ ozval se ze dveří káravý hlas staršího hřebce. „Kde by se tu vzala…“ zarazil se onen hřebec náhle, když vykoukl ven a po chvilce svou větu dokončil, ale už jiným překvapeným tónem. „… Pinkie?!“ Zmíněná kobylka okamžitě zbystřila, vymanila se ze sevření svých sester a rozeběhla se k němu. „Tatínku,“ vypískla radostí a pevně toho okrového hřebce s kloboukem objala, div ho nesrazila. Ten se nezmohl na nic jiného než, že svou dlouho ztracenou dceru objal a rozplakal se. Rainbow Dash ještě nikdy neviděla takhle starého hřebce plakat, ale v současné chvíli jí to přišlo naprosto v pořádku. Navíc se jí už alespoň trošku
ulevilo a zamířila pomalým váhavým krokem k nim. Inkie a Blinkie se mezitím vzpamatovaly z nenadálého Pinkiina útěku a opět ji spolu s tatínkem objaly. „Moc mě to mrzí, že jsem od vás utekla,“ vzlykla Pinkie, ale tatínek ji zadržel. „Co bylo, bylo. To už nikdo nezmění,“ usmál se na ni a otřel si své slzy. „Hlavní je, že jsi k nám našla zas cestu zpátky.“ Pinkie v tu chvíli jen šťastně a úlevně vzdychla. „A koho jsi to s sebou dovedla?“ začaly vyzvídat její dvě sestry, když prvotní nadšení opadlo a všimly si, že tu Pinkie není sama. Pinkie se znovu vymanila z jejich objetí a ukázala nejprve na tu modrou kobylku, která ji sem donesla. „Tohle je moje kamarádka, Rainbow Dash,“ řekla jim. „A je to ten nejlepší letec v celé Equestrii.“ Inkie a Blinkie se na tu duhově zbarvenou kobylku před sebou jen překvapeně dívaly. Mnoho pegasů za svůj život totiž neviděly. „A tohle je můj Gummy,“ pokračovala Pinkie a sundala si ze zad svého malého aligátora. „Bez něj bych se sem nejspíš ani nedostala.“ „Páni,“ vzdychly Inkie a Blinkie. „To je krokodýl.“ „A umí mluvit,“ sdělila jim Pinkie pyšně. „Vážně?“ podivily se její sestry a pozorně si toho malého zeleného tvora prohlížely. „No jo. Máš pravdu,“ vypískly najednou obě společně. „Opravdu mluví.“ Rainbow Dash se poškrábala nechápavě kopýtkem po hlavě a raději se ani ničemu nedivila. Koneckonců ty dvě byly Pinkiiny sestry, takže to bylo i celkem pochopitelné. „Pinkie,“ ozval se náhle tatínek. „Na povídání budete mít ještě spoustu času. Teď by ses měla jít podívat za maminkou. Určitě se tě už nemůže dočkat.“ Pinkie Pie přikývla a vydala se do útrob svého starého domova. Rainbow Dash kráčela hned za ní. Obě se tak brzy pod Pinkiiným vedením ocitly přede dveřmi, které zcela evidentně vedly do ložnice. Pinkie chvilku váhala, ale pak se zhluboka nadechla, otevřela je a vešla dovnitř. Rainbow Dash raději zůstala stát venku a pouze se za ní dívala. Pinkiina maminka pomalu otevřela oči a ze své postele se zadívala na to své milované růžové hříbátko. Nemohla uvěřit, že ji skutečně zas po tak dlouhé době vidí. Dokonce se bála, že je to jen pouhý sen. „Pinkie?“ vydechla tak tichým hláskem, že ani nebyl slyšet. Rainbow Dash okamžitě poznala, že ta stará kobylka je opravdu velmi vážně nemocná. Moc jí to mrzelo. „Maminko!“ přidala se Pinkie a něžně jako vánek tu starou kobylku objala. Krátce na to se obě dvě rozplakaly. Rainbow Dash se na ně ještě chvilku dívala, ale pak se rozhodla, že nebude překážet, a opatrně za sebou zavřela dveře. Teprve pak našla dost odvahy na to, aby si otřela své vlastní slzy, které se uhnízdily i na těch jejích tvářích. Doufala, že ji nikdo nevidí. ••• „Den na to Pinkiina maminka spokojeně ve spánku zemřela,“ začala uzavírat Rainbow Dash své dlouhé vyprávění. V krku už měla docela sucho a tak byla celkem
ráda, že je už téměř u konce. „Myslím si, že vydržela na živu tak dlouho jen díky té touze se ještě jednou s naší Pinkie potkat. Takže teď, když se jí její přání splnilo, mohla v klidu odejít.“ Několik kobylek v tu chvíli lehce popotáhlo a snažilo se otřít si slzičky, které se jim zajiskřily v očích. Jen Applejack se dívala do země a předstírala, že jí se to nijak nedotklo, ale všichni přítomní již dávno věděli, jak citlivá umí tahle oranžová kobylka být. Rainbow Dash se však nenechala rušit a pokračovala dál. „Tak jsme tam ještě několik dní s Pinkie a Gummym zůstali a počkali na pohřeb. Teprve po něm jsme se se všemi rozloučili a zamířili zpátky sem do Ponyville. Musely jsme však obě slavnostně slíbit, že se tam za nimi brzy zas vrátíme. Však jsme taky ten náš slib dodržely a pár měsíců na to se tam vydaly znovu. Byly jsme tam všehovšudy už asi sedmkrát,“ ukončila Rainbow Dash svůj příběh a rozhlédla se po ostatních. „No a to je asi tak vše,“ dodala po chvilce a vypadala při tom hrozně nervózně. První kdo našel dost sil a promluvil, byla Applejack. „No páni, Rainbow,“ řekla s úctou v hlase. „To cos pro Pinkie udělala je něco neuvěřitelného. Vždycky sem si myslela, že seš tak trochu namyšlená, ale po dnešku slibuju, že už mě to nikdy ani nenapadne.“ „Ale vždyť to nic nebylo,“ ušklíbla se Rainbow v odpověď a její tvář byla rudá rozpaky. „Kdepak, Rainbow,“ ozvala se Rarity. „To že jsi Pinkie pomohla, když to nejvíc potřebovala, se nedá ničím na světě vyvážit. Já si například ani nedokážu představit, že bych tak dlouho dokázala takové tajemství udržet.“ „A co byste čekaly?“ vyhrkla náhle Pinkie Pie a na tváři jí zas zářil ten její krásný úsměv. „Vždyť je to naše úžasňoučká a nejskvělejší Rainbow Dash,“ oznámila jim všem radostně a svou modrou kamarádku nadšeně objala. To však vedlo pouze k tomu, že Rainbow Dash zrudla ještě víc. Twilight a Fluttershy neříkaly nic. Jen se na Rainbow šťastně usmívaly a skoro to vypadalo, že vědí něco, co ona ne. „Tak to by snad stačilo?“ zabručela Rainbow a odstrčila Pinkie stranou. „Myslela jsem, že jsme se sem přišli nasnídat a ne se objímat.“ To však neměla říkat, protože v ten okamžik na sebe všech pět kobylek mrklo a Rainbow Dash se najednou ocitla v samotném středu jednoho velikého skupinového objetí. I Spike a Gummy se do něj každý po svém zapojili. „Čím já jsme si vysloužila takový krutý osud?“ vzdychla jen tak na oko Rainbow Dash, když zjistila, že tomu co ji čeká, stejně neunikne, a spokojeně se usmála. Vždyť Ponyville byl po boku těch pěti úžasných kobylek tak krásným místem k životu. Konec
