Ztracená Rivel Arosis
Někdy je lepší zapomenout.
Ztracená Rarity se s veselým prozpěvováním pustila do práce. Měla by teď sice být venku a užívat si s kamarádkami toho úžasného slunečného počasí za oknem, ale to si nemohla dovolit. Čekalo na ni až příliš mnoho věcí, které musela udělat dřív, než se setmí. Zvláštní bylo, že už si ani nepamatovala, kdy naposledy opustila teplo a pohodlí svého butiku. Byla tu zavřená v jednom kuse snad už celé dny anebo dokonce týdny. A možná tomu mohlo být i několik měsíců. Rarity to však nijak nevadilo. Sweetie Belle byla už nějakou dobu nějaká nemocná a ona přede všemi slíbila, že se o ni postará. Však ona jim ještě ukáže jak vzornou a spolehlivou starší sestrou dokáže být, ale hlavně se musí postarat, aby se Sweetie Belle, co nejdříve uzdravila. Nemohla tu přeci u ní v posteli ležet celé věky. Měla by být venku a užívat si života. Jediná divná věc na tom všem byla, že se po Sweetie Belle nikdo už ani nesháněl. A to dokonce ani Apple Bloom se Scootaloo. Skoro jakoby na ni už úplně zapomněly. To Rarity taková nikdy nebude. Vždycky, když bude třeba, se o svou malou sestřičku vzorně a s láskou postará. Ne jako ty dvě rádoby kamarádky, jež se při prvních obtížích poděly kamsi do neznáma. A tak se Rarity za tichého šustění látek a klapání šicího stroje nořila stále hlouběji a hlouběji do svých myšlenek. Při tom uvažovala nad tím, jak skvělé je mít svou mladší sestřičku takhle nablízku. Konečně se mohly spolu věnovat tomu, co si Rarity vždycky přála. Nakonec vlastně ani nezáleželo na tom, čemu se zrovna věnovaly, ale že se tomu mohly věnovat spolu. Od rána do večera. Tedy až na chvíle, kdy Rarity dostala nějakou zakázku a bylo třeba ji včas vyřídit. „Rarity?!“ ozvalo se náhle naléhavě z horního patra jejího butiku. „Už běžím, zlatíčko,“ vykřikla Rarity téměř okamžitě a rozeběhla se ke schodům. Vše, co až dosud držela v pevném sevření své namodralé magie, popadalo náhle zcela zapomenuto na zem. Sweetie Belle byla mnohem důležitější. „Ano, broučku?“ zeptala se Rarity hned, jak vklouzla ke Sweetie Belle do pokoje. Její malá sestřička tam ležela zachumlaná do dek s hlavou podloženou
několika velikými polštáři. „Stalo se něco?“ „Ne nestalo,“ usmála se Sweetie Belle. „Jen mi tu bylo trochu smutno, a tak mě napadlo, jestli bys mi nepřečetla zas nějakou pěknou pohádku.“ „A nepočká to chvilku?“ namítla Rarity. „Mám dole nějakou rozdělanou práci.“ „Prosííím,“ upřela na ni Sweetie Belle své andělské oči, kterým nedokázal odolat nikdo. Ani její starší sestra. „Tak dobrá, drahoušku,“ souhlasila nakonec Rarity. „Ale jen nějakou krátkou. Musím totiž ještě do zítřka dodělat nějaké šaty, co mám zrovna rozpracované. Pak ti ale přečtu pohádek, kolik jen budeš chtít. Platí?“ „Mhmm,“ přikývla Sweetie Belle spokojeně a vesele se při tom uculovala. Rarity mezitím sebrala z nočního stolku jednu z knížek, otevřela ji na stránce, kde naposledy skončily a pustila se svým krásným melodickým hlasem do čtení. Sweetie Belle se na ni při tom moc hezky usmívala a pozorně naslouchala každičkému jejímu slovu. ••• Rarity uháněla plným cvalem dlouhou světle zeleně natřenou chodbou a nehleděla ani nalevo a ani napravo. Kdokoliv se jí opovážil postavit do cesty, musel počítat s tím, že bude tou krásnou a alabastrově bílou kobylkou nelítostně sražen k zemi. Fialová hříva za ní divoce vlála jako nějaký hořící plamen. A pak konečně dorazila na místo, kde měla již dávno být. V malé čekárně před vstupem na chirurgické oddělení. Její rodiče a většina jejích kamarádek už tu také byli. Proč zrovna ona se to dozvěděla až tak pozdě. Mohla tu už dávno být a svou malou sestřičku podpořit. „Jak je na tom?“ vydechla sotva dorazila a teprve až pak si všimla té pochmurné nálady, jež v místnosti panovala. Nikdo se neusmíval. Nikdo se nebavil. Jen tam tak stáli a nehnutě zírali do země. „No tak! Odpoví mi někdo?!“ rozlítila se Rarity nedočkavostí. Musela vědět, co je s její sestřičkou. „Je to zlé,“ probrala se jako první k vědomí Twilight. „Hodně zlé. To kouzlo ji opravdu velmi vážně zranilo. Doktoři se snaží udělat vše, co je v jejich silách, ale sami nevědí, jestli ji ještě dokáží zachránit.“ „Co to povídáš?!“ rozčílila se na ni tak trochu šokovaná Rarity. „Sweetie Belle je silný a zdravý poník. Tu jen tak nic neporazí!“ „Já vím,“ povzdechla si Twilight smutně. „Ale někdy ani tohle nestačí a podle toho, co jsem zahlédla, když nesli Sweetie Belle na sál, je na tom opravdu velmi špatně.“ „Ne! To nemůže být pravda!“ okřikla ji Rarity a celá se v předtuše čehosi zlého prudce otřásla. ••• Rarity sebou ve svém křesle divoce škubla a otevřela oči. Srdce jí divoce
bušilo strachem a před ní v jejím klíně ležela rozevřená pohádková knížka, kterou jak si pamatovala, ještě před chvílí předčítala své malé nemocné Sweetie Belle. Nejspíš při tom usnula a zdál se jí ten příšerný ošklivý sen. Ještě, že tak. Nevěděla, co by si počala, kdyby se Sweetie Belle stalo opravdu něco zlého. Přesto se na ni raději podívala a zkontrolovala, jestli je vše v pořádku. Zdálo se, že ano a navíc její sestřička klidně a spokojeně spala. Snad se jí zdají lepší sny, než se zdály jí. No, nebude ji budit, když tak hezky spinká, a tak by se zas měla raději pustit do práce. Než však vůbec stihla seběhnout dolů do přízemí, ozvalo se tiché zaklepání na hlavní dveře a někdo vstoupil dovnitř. Byla to Applejack a spolu s ní i její mladší sestřička Apple Bloom. Obě se tvářily tak hrozně smutně a nešťastně. Skoro se zdálo, že tady vlastně ani nechtějí být, ale někdo nebo něco je k tomu přinutilo. „Dobré odpoledne, Applejack. A dobré odpoledne i tobě, Apple Bloom,“ usmála se na ně Rarity přátelsky a doufala, že je tím alespoň trošičku rozveselí. „Jsem moc ráda, že jste za námi přišly na návštěvu, ale snažte se být prosím potichu. Sweetie Belle už spí.“ V tu chvíli po Apple Bloomině tváři přeběhl výraz nesnesitelné bolesti a utrpení. Applejack se raději dívala do země a snažila se předstírat, že nic neslyšela. „Stalo se něco?“ zeptala se ustaraně Rarity. „Je všechno v pořádku?“ Applejack si povzdechla a upřela na svou dlouholetou kamarádku své smutné zelené oči. Proč zrovna jí si musely ostatní vybrat pro tenhle hrozný úkol. Alespoň, že tu s ní byla Apple Bloom, která slíbila, že svou starší sestřičku podpoří v tom jejím nelehkém poslání. Applejack si toho velice vážila, protože moc dobře věděla, jak moc to Apple Bloom stále bolí. „Vo tom už sme spolu mnohokrát mluvily,“ řekla Applejack po chvilce. „Opravdu?“ podivila se Rarity, která si na nic takového nepamatovala. „Nejspíš jsem na to musela zapomenout,“ zatvářila se zkroušeně. „Moc mě to mrzí.“ „Tim se netrap, cukříku,“ uklidňovala ji Applejack. „Dneska sem za tebou přišla z jinýho důvodu. Chtěla bych ti dát něco, co by ti možná mohlo pomoct,“ začala a kopýtkem zašátrala ve své sedlové brašně a vytáhla odsud podivný medailonek na řetízku. „Trvalo nám dlouho, než sme ho mezi těma všema věcma, co zůstaly ve Sweetině bytě, našly,“ pokračovala Applejack a Rarity nějak nedokázala pochopit, o čem to vlastně ta její kamarádka mluví. Kde by vzala Sweetie Belle nějaký byt? „Navíc ho měla moc dobře schovanej. Nejspíš se bála, že by ho ztratila,“ dokončila svou řeč Applejack a doslova násilím vtiskla tu věc Rarity do kopýtek. Skoro jakoby ji ten malý šperk pálil jako nějaký žhavý uhlík. Přestože byla Rarity stále na pochybách, tak jí to nedalo a na ten malý medailonek se podívala. Měl podobu maličkého růžového srdíčka s černou notou uprostřed, ale to na něm nebylo to nejpodivnější. Rarity totiž měla stále silnější a silnější pocit, že ho zná. Že ho už někde viděla. Ne, počkat! Ona ho nejenom viděla. Ona ho i těmi svými kopýtky sama vytvořila. Ale proč? A jak by vůbec na něco takového mohla zapomenout? A pak se náhle v hlubinách její mysli probudila první vzpomínka, jež byla až dosud pevně spoutaná v zapomnění.
••• „Sweetie Belle, jsem na tebe tak pyšná,“ rozplývala se Rarity samou radostí. „Vždycky jsem věděla, že budeš skvělou zpěvačkou, ale že si tě pozvou až do samotného Canterlotu abys tam zpívala samotným Princeznám, tak to by mě ani v nejdivočejších představách nenapadlo.“ „Díky, Rarity,“ usmála se Sweetie Belle. „Jsi moc hodná.“ „Počkej, počkej, drahoušku,“ zarazila ji Rarity a pak tajemně dodala: „To není vše.“ Pak odkudsi vytáhla malý medailonek ve tvaru Znaménka, jež již po několik let zdobilo Sweetie Bellin bok. „No páni,“ vytřeštila Sweetie Belle samým překvapením oči nad tou krásou. „T-to j-je…“ snažila se říct, ale Rarity ji přerušila. „Otevři ho,“ rozkázala něžně a Sweetie Belle ji s mírným napjatým zaváháním poslechla. V tu chvíli se spustil malý hodinový strojek ukrytý kdesi uvnitř a spustil svou tichou písničku. Byla to přesně ta, díky níž kdysi Sweetie Belle získala to své Znaménko. A to nebylo zdaleka vše. Obě dvě rozevřené poloviny medailonku byly ozdobené fotografií. Na jedné z nich byli oba jejich rodičové a na té druhé sama Rarity ve vzájemném objetí se Sweetie Belle. Sweetie Belle už se déle neudržela a rozplakala se. „Díky, Rarity,“ vypískla ze sebe a vrhla se své starší sestře kolem krku. „To abys na nás nikdy nezapomněla, ať budeš kdekoliv,“ usmála se Rarity spokojeně. ••• Rarity pomaličku ten malý medailonek otevřela a na svět se vydrala ta stejná hudba, jaká zazněla v jejích vzpomínkách. Dlouze se dívala na obrázek své sestřičky a po tváři jí stékala jediná osamocená slza. Už si vzpomínala. Opravdu ten medailonek své Sweetie Belle kdysi darovala a opravdu měl tvar jejího Znaménka. Ale proč by jí ho dávala, když ta Sweetie Belle u ní v posteli žádné Znaménko nemá a proč se zdá na té fotografii o tolik starší? Co se to vůbec děje? A co se jí tím vším snaží Applejack vůbec říct? A v tu chvíli se z nevědomí vynořila druhá vzpomínka, ale ještě než se tak stalo, měla Rarity na maličkou chvilku náhle pocit, že vůbec není u sebe doma v butiku, ale že je v nějakém bílém vypolstrovaném pokoji bez oken. Jen ta Applejack s Apple Bloom byla stále stejná. ••• „Prosim tě, Rarity. Snaž se to pochopit,“ prosila Applejack úpěnlivě. „Žádná Sweetie Belle už neexistuje. Je mrtvá!“ „U Celestie, Applejack!“ zhrozila se Rarity. „Víš vůbec, co povídáš? Vždyť jsem si s ní ještě před chvilkou povídala.“
„To je jen nějaká tvoje představa,“ povzdechla si Applejack. „Představa, kterou sis udělala, aby ses z tý hrozný ztráty nezbláznila. Jenže musíš pochopit, že to není skutečný a že nás to všechny moc trápí. Zkus mi, prosim, alespoň na chvilku uvěřit. Vždyť víš, že já bych ti nikdy nelhala.“ „Ale teď mi lžeš!“ okřikla ji Rarity a otočila se ke své kamarádce zády. „A teď běž a vrať se, až se nad sebou pořádně zamyslíš. Do té doby se s tebou nechci ani vidět.“ „Dobrá,“ vzdychla Applejack unaveným a smutným hlasem. Zkusila, co mohla, ale opět selhala. Kdyby tak jen našly něco, co by Rarity donutilo si vzpomenout. Teď se však musela smířit s dalším neúspěchem, a tak v tichosti a zamyšlení opustila ten nemocniční pokoj, jež byl Rarity už po několik měsíců domovem. ••• Že by jí snad Applejack celou tu dobu říkala pravdu? Nebyla to totiž jediná takováto vzpomínka, kterou na ni měla. Byly jich celé stovky a všechny si byly téměř do detailů podobné. Pokaždé se v nich Applejack a i další její kamarádky snažily Rarity přesvědčit o tom, že je Sweetie Belle pryč. Že zemřela. Ale je to skutečně pravda anebo jsou to všechno jen nějaké šílené představy? A stejně jako předtím jí odpověď přinesla další probuzená vzpomínka. A nejenom jedna, ale doslova celý zástup. Najednou už nebyly uvězněné kdesi mimo Raritin dosah a tak dělaly, co mohly, aby zaplnily ta prázdná místa, která po nich v Raritině mysli zůstala. ••• Dveře ordinace se otevřely a dovnitř vstoupil doktor. Tvář měl smutnou a zkroušenou. Tohle bylo na té jeho práci ze všeho nejhorší. „Je mi to velice líto,“ začal, „ale Sweetie Belle před pár minutami zemřela v umělém spánku. Dělali jsme, co jsme mohli, ale bylo již pozdě. Její tělo se nedokázalo vypořádat s tak velikým poškozením a ztrátou krve. Moc mě to mrzí.“ Rarity se v tu chvíli na místě zapotácela a v bezvědomí se zhroutila na zem. Její mysl něco takového zkrátka nedokázala bez následků zpracovat. ••• „A jak se to vůbec stalo?“ zeptala se uslzená Rarity a pomaličku hladila svou malou sestřičku po nepřirozeně chladném čele. „To její přítel,“ ozvala se Twilight. „Nepřenesl přes srdce, že se s ním rozchází a tak na ni v návalu emocí zaútočil svou magií. Sweetie Belle samozřejmě nic takového nečekala, a tak se ani nestihla bránit. Kouzlo jí tak zasáhlo plnou silou a způsobilo mnoho zranění, kterým nakonec i podlehla.“ Rarity vzlykla a na žádnou další otázku už jí nezbývalo sil. •••
„A proč jsme vlastně tady?“ zeptala se Rarity zmateně a nechápavě se rozhlížela po tom malém hřbitůvku, v jehož středu se právě nacházela. „No přeci, abychom se naposledy rozloučily se Sweetie Belle,“ podívala se na ni Fluttershy ustaraně. Poslední dobou se Rarity zdála být duchem stále více a více mimo. Dokonce i zapomínala na věci, které se staly teprve před nedávnem. „Aha,“ přikývla Rarity a chvilku jen tak nehnutě stála a něco si mumlala. „Ona někam jede?“ zeptala se pak. „Že mi nic neřekla.“ „Ty si to vážně nepamatuješ?“ vzdychla Fluttershy šokovaně. „Jsme tu abychom Sweetie Belle pochovaly k věčnému spánku.“ „Hmm, aha,“ přikývla Rarity. „To je hezké, ale já už budu muset jít. Sweetie Belle nebylo ráno zrovna dobře, a tak bych se na ni měla podívat.“ Na to Fluttershy neřekla už nic a tichým ustaraným pohledem tu svou kamarádku sledovala. Věděla, čím musí procházet, ale tohle už se jí zdálo až příliš. Měla by si o tom všem s někým promluvit. ••• „Tak, Rarity, a jsme doma,“ usmála se Twilight na svou nemocnou kamarádku a pomohla jí z povozu ven. Před nimi se rozkládal areál léčebny pro duševně choré poníky. Twilight pevně věřila, že tu Rarity nějakým způsobem pomůžou dostat se ven z toho světa, kam sama sebe uvěznila. „To je moc hezké, Twilight,“ usmála se Rarity šťastně. „Hned se skočím podívat za Sweetie a pak se pustím do práce na těch nových šatech.“ „To je dobrý nápad,“ souhlasila Twilight a snažila se při tom nedat najevo ten smutek, který cítila ve svém srdci. Kéž by tak mohla pro Rarity udělat něco víc. „Ukaž,“ usmála se na tu svou bílou kamarádku. „Já tě tam doprovodím.“ ••• Rarity zamrkala překvapením, když se náhle její butik rozplynul a zůstaly jen ty holé bílé zdi. Tak přeci jen to byla pravda. Sweetie Belle už nežije a ona celou tu dobu žila jen v nějaké lži, kterou si sama vytvořila. Náhle viděla sama sebe ve svých vzpomínkách, jak něžně hladí svůj polštář, který však byl pro ni v jejích představách někým dočista jiným. Její zemřelou sestřičkou. Pak zas náhle seděla na kraji postele a předčítala z knížky pohádku. Nikdo další tam však kromě ní nebyl. Jen ona a ty lži, jež kolem sebe upletla. A pak do její mysli udeřila další vzpomínka a další a za každou z nich uronila Rarity novou slzičku. A tak stále dokola až nakonec propukla v tichý bolestivý pláč. Nic na světě nemohlo na srdci pálit více než to zjištění, že je její malá sestřička po smrti. Už nikdy neuvidí její smích a ty krásné zelené oči. Už nikdy si spolu nebudou povídat a hrát. A už nikdy neuslyší ten její nádherný hlas. Bylo to něco strašlivého a Rarity pochopila, proč si její mysl vybrala raději šílenství než tuhle strašlivou zdrcující pravdu. S něčím takovým by totiž její srdce nedokázalo žít.
Puklo by žalem. „Applejack!“ podívala se té své nejlepší kamarádce do očí. „Chci, aby sis ten medailonek vzala zpátky a odnesla ho pryč.“ „Co? Proč?“ zamrkala Applejack překvapeně a měla pocit, že se v Rarity právě přeci jen něco změnilo. „Vím, co ses mi snažila celou tu dobu říct a jsem ti za to nesmírně vděčná. Stejně tak však vím, že bych nikdy nedokázala žít bez své sestřičky. Byla by to moje smrt. Proto tě prosím. Odnes ten medailonek pryč a nech mě znovu zapomenout. Někdy je totiž pro poníka lepší, když žije ve lži, než aby poznal tu strašlivou zdrcující pravdu, před kterou se schoval. Doufám, že to někdy pochopíš.“ Applejack tam jen tak stála a neříkala nic. „Dobrá,“ promluvila, až když uplynula snad celá věčnost. „Myslim, že rozumim, ale to neznamená, že za tebou nepřijdu znovu a nepokusim se vo to ještě jednou.“ „Já vím, Applejack,“ usmála se Rarity a něžně pohladila svou kamarádku po hřívě. „A proto si tě tak vážím. A teď už běž. Nevím, jak dlouho si ty vzpomínky ještě udržím.“ „Sbohem, Rarity,“ vzdychla Applejack, popadla medailonek a zamířila s Apple Bloom pryč. „Snad se zas jednou setkáme, tak jako dnes.“ „Snad ano,“ pokývala Rarity hlavou, posadila se zpátky na postel a sledovala jak za sebou Applejack zase zavřela. Po tváři jí v tu chvíli stekla poslední slza a vzala sebou i tu poslední vzpomínku. „Tak kdepak jsme to skončily s tou pohádkou, zlatíčko?“ usmála se na svou malou sestřičku ležící v postýlce. Cítila se tak šťastně a spokojeně. Jen ji tak trochu trápilo, že si nějak nemůže vzpomenout na to, co vlastně po ní Applejack s Apple Bloom chtěla. Určitě to ale nebylo nic důležitého, jinak by na to přeci nezapomněla, že? Konec
