Až navěky Rivel Arosis
Láska je ze všech našich emocí ta úplně nejkomplikovanější. Umí být sladká a hořká zároveň. A přesto po ní všichni tolik toužíme. Tohle je příběh o jedné takové lásce. O lásce mezi princeznou Cadance a Shining Armorem.
Až navěky „Proč?“ je otázka, která mi stále dokola víří hlavou, když se tu teď nad tebou skláním, můj krásný princi v zářivém brnění. „Proč se to muselo stát? Proč to muselo zajít až tak daleko? Proč dokáže život být tak nesmírně krutý?“ Ty ale namísto jakékoliv odpovědi jen tiše ležíš a jen drobounký úsměv na tvé tváři prozrazuje, že poslední jiskřička tvého života ještě zcela nevyhasla. Já však vím, že to již nebude mít dlouhého trvání. Ano, samozřejmě jsem věděla, že k tomu zákonitě musí jednoho dne dojít, ale může být vůbec kdokoliv z nás připraven na to, že ztratí toho jediného poníka, který mu byl v životě nejdražší? Teď po tolika krásných letech, která jsme strávili věrně po boku, znám odpověď na tuto otázku. Nemůže. Nikdo z nás, ať jsme jakkoliv silní, se na takovou chvíli nedokáže připravit. Všichni společně tam v koutku své duše doufáme, že k tomu nakonec nikdy nedojde, že čas na nás nějakým způsobem zapomene. On ale bohužel nikdy nezapomíná. A teprve až ta chvíle nadejde, si uvědomíme, jak strašlivě krutá dokáže pravda být. Byly to ale nádherné časy, které jsme strávili společně. Je to tomu dnes přesně sedmdesát tři let, devět měsíců a pětadvacet dní od chvíle kdy jsme se setkali poprvé a ani jednou jedinkrát jsem za všechna ta léta svého rozhodnutí nelitovala. Pořád tu chvíli, kdy jsem tě spatřila poprvé, vidím ve svých vzpomínkách stejně barevně, jakoby tomu bylo včera. Tehdy jsem samozřejmě ještě nemohla tušit, že to budeš ty, se kterým nakonec spojím svůj život, i když mám občas pocit, že mé srdce to již vědělo od samého počátku. ••• Princezna Cadance ještě naposledy nahlédla do papírku s instrukcemi, který
se před ní vznášel v namodralé záři její magie, a ujistila se, že se nachází na správném místě. „Bim bam,“ zazvonil zvonek kdesi v útrobách malého domku na předměstí Canterlotu a Cadance položila své pravé přední kopýtko zpátky na zem a vyčkávala, zatímco se rozhlížela po okolí. Bíle omítnutý domek, před kterým stála, byl sice malý, ale zato nádherně zdobený. Podobných staveb tady v okolí moc nebylo. Zahrádka kolem něj byla sice docela maličká, ale plná nádherně barevných a sladce vodících květin. Ti, kdo v domku bydleli, museli mít květiny velice rádi. Hned naproti přes ulici byl vstup do jednoho z místních parků, plného cestiček, malých jezírek a skrytých zákoutí. Krásnější místo pro výchovu svých hříbat si obyvatelé onoho domku snad ani už vybrat nemohli. Zanedlouho cvakl zámek ve dveřích, které se ihned vzápětí s tichoučkým zavrzáním otevřely a odhalily tak modrookou sametově bílou kobylku s fialovou hřívou protkanou stříbrnými pruhy a Znaménkem v podobě tří malých hvězdiček. „Dobrý den, paní Velvet,“ pozdravila Cadance zdvořile. „Jmenuji se princezna Mi Amore Cadenza a posílá mě za Vámi moje teta, Princezna Celestia.“ Tvář bílé kobylky se rozzářila přátelským, ale trochu nervózním úsměvem. „Ach, vítejte u nás doma, Princezno…“ „Jen Cadance, prosím,“ usmála se Cadance mile a nenápadně seslala drobné kouzlo, které kobylku zbavilo nervozity. „Těší mě, Cadance,“ rozzářila se tvář bílé kobylky ještě víc. „Já se jmenuji Twilight.“ „Twilight?“ podivila se princezna Cadance. „Ale tak se jmenuje i Vaše dcera, kvůli které jsem přišla, pokud se nepletu?“ „Ach ano,“ zaradovala se Twilight Velvet, zcela evidentně potěšena faktem, že i samotná princezna zná jméno jejich milované dcery. „Má jméno po mně. To víte, manžel si to tak přál.“ Pak se Twilight Velvet zarazila a trochu zčervenala ve tvářích. „Ach, já tady vykládám hloupé historky, zatímco Vy tu stojíte venku. Jsem to ale špatná hostitelka. Pojďte prosím dále a ještě jednou se omlouvám.“ Princezna Cadance se usmála a vešla dovnitř. „Není zač se omlouvat. Velice ráda se o Vaší dceři dozvím, co nejvíce, když se mám stát její chůvou. A kdepak ji vůbec máte?“ zeptala se Cadance. „Ještě spí. To víte, nečekali jsme Vás tak brzy, a tak jsme ji zatím nebudili.“ „Spí?“ podivila se Cadance. „Vždyť už bude skoro poledne. To spí takhle dlouho pokaždé?“ „No,“ usmála se znovu Twilight Velvet, která se zrovna pustila do přípravy čaje pro sebe a svého hosta, „jen když si čte až někdy do tří do rána. Už jsem jí mnohokrát vysvětlovala, že jí ty knížky neutečou, ale ona si zkrátka nedá říct. A obzvláště teď, když jsme ji zapsali do Celestiiny Školy Pro Nadané Jednorožce. Přijímací zkoušky jsou sice až za půl roku, ale je z nich tak nervózní, že se učí už teď.“ Cadance se zachichotala a elegantně si zakryla pusu kopýtkem. A přesně v tuhle chvíli do kuchyně vstoupil Shining Armor. „Ahoj mami, nevíš
kde…“ a pak se zarazil, protože si všiml, že mají návštěvu. Ještě nikdy ve svém životě nespatřil krásnější bytost, než byla ona. Nádherná lehce narůžovělá srst, která doslova jiskřila v paprscích slunce. Tmavě fialová hříva, skrz niž se proplétal jeden růžový a jeden zlatý pramen. Překrásné purpurové oči, které ho pobaveně sledovaly. To vše ho na ní uhranulo, ale zdaleka nejkrásnější byl její smích, který právě dozníval. Nikdy neslyšel nic krásnějšího. Takový hlas mohl patřit pouze nějakému andělu. Shining Armor tam stál zcela ohromen s pusou dokořán neschopen slova či alespoň pohybu. Až teprve, když na něj promluvila jeho maminka, se trochu vzpamatoval. „No tak, Shiningu, nebuď tak nezdvořilý a pozdrav tady slečnu,“ vyhubovala mu tak trošičku, zatímco stále k němu otočená zády dokončovala přípravu čaje. „D-dobrý v-večer,“ vykoktal ze sebe Shining Armor zmateně. „Dobrý den,“ opravila ho s milým úsměvem Cadance. „Já jsem Cadance, a ty musíš být Shining Armor. Slyšela jsem, že ses nedávno přihlásil do Královské Vojenské Akademie a že jsi mezi nimi jedním z nejlepších.“ Shining Armor se zmohl jen na mírné přikývnutí. Zcela ochromen tou úžasnou bytostí, která na něj právě promluvila. Znovu se na něj Cadance usmála a seslala další drobné kouzlo, které zahnalo Shining Armorovo omámení. Ten překvapeně zamrkal. Neviditelné provazy svazující jeho jazyk a svaly byly náhle pryč. Nebyl si tím úplně jistý, ale měl takový pocit, že za to nějakým způsobem může ona a byl jí za to nesmírně vděčný. „Rád tě poznávám Cadance,“ přivítal ji znovu a tentokráte o poznání sebejistěji. „Ty musíš být ta nová chůva pro Twilight, že? Nečekal jsem, že to bude jedna z princezen. Docela jí teď závidím,“ usmál se a přisedl si naproti ní ke stolu. Cadance se opět zasmála, tím svým nádherně zvonivým hlasem, ale neřekla nic. Shining Armor mírně zrudnul, když si uvědomil, že jí právě zalichotil. Srdce mu divoce bušilo a hrdlo se mu náhle stáhlo studem, a tak raději sklopil pohled někam k podlaze, aby se trochu uklidnil. Opět však náhle ucítil, jak jeho nervozita zmizela jak mávnutím kouzelného proutku. Podíval se zpátky na Cadance, ale ta se jen na něj nevinně usmála. Přesto měl Shining Armor pocit, že v jejích očích spatřil drobnou pobavenou jiskřičku. V těch krásných purpurových očích, které zcela nečekaně vtáhly jeho duši do svých nádherných hlubin. „Shining Armore, neměl bys už raději vyrazit? Za chvíli ti na akademii začíná hodina,“ řekla maminka a vytrhla ho ze snění. Teprve teď si uvědomil, že jeho maminka sedí u stolu spolu s nimi a je zabraná do rozhovoru s Cadance. Před ním na stole stál pozvolna chladnoucí čaj. Na jak dlouho se ztratil v těch jejích očích? „Jasně, mami. Už běžím,“ vyhrkl ze sebe, když se podíval na hodiny. Rychle vypil svůj již skoro studený čaj a zamířil ke dveřím. V nich se ale zarazil, otočil se a ještě jednou se na Cadance podíval. „Moc rád jsem tě poznal, Cadance.“ „Já tebe také, Shining Armore. A teď už běž nebo zmeškáš hodinu. Určitě se
brzy zase uvidíme,“ usmálo se na něj to úžasné stvoření a lehce zamávalo kopýtkem. Ještě chvilku se na ni napůl omámeně díval, ale pak nakonec přeci jen vyrazil na akademii. V jeho myšlenkách však šla Cadance s ním. Zanedlouho se dveře do kuchyně znovu otevřely a dovnitř vklouzla malá purpurová kobylka zatím stále ještě bez Znaménka. Hlasitě zazívala a zamžourala očima. „Dobré ráno, Twilight,“ přivítala ji maminka mile. „Ráda bych ti někoho představila. Jmenuje se Cadance a ode dneška to bude tvá chůva…“ ••• Ano, již od samého začátku jsem věděla, že ses do mě zamiloval na první pohled. A ta chvíle, kdy ses mi poprvé zadíval do očí, měla v sobě něco magického. Něco, co jsem ještě s nikým za celou svou existenci nezažila. Z mé strany to zatím ještě láska nebyla, spíš pocit neuvěřitelného souznění, ale již brzy to přerostlo v něco mnohem a mnohem víc. Sama jsem tím byla tak ochromená, že jsem se vzpamatovala, až když na mě tvoje maminka promluvila. Ty jsi, ale zůstal okouzlen o něco déle, a já neměla to srdce, tu pro tebe jistě velmi krásnou chvíli přetrhnout. Když ses pak k večeru vracel z akademie, já jsem zrovna odcházela. Setkali jsme se na schodech před vchodem k vám domů a ty jsi mi daroval kytičku. Byl to svazek několika drobných nebeský modrých kvítků pomněnek. Cítila jsem z tvé mysli, jak moc jsi z dnešního výcviku na akademii unavený. Vždyť jsi sotva stál na nohou. A přesto sis našel čas a cestou mi natrhal tuhle krásnou kytičku. A to jsi tehdy ani nevěděl, že pomněnky jsou mé nejoblíbenější, i když tvé srdce to již nejspíš tušilo. Měla jsem z nich takovou radost. Nikdo mi tak hrozně dlouho už žádnou kytičku nedal. Poděkovala jsem ti drobným polibkem na tvář a ty jsi celý zrudnul rozpaky. Ani nevím, co mě k tomu tehdy vedlo, ale jednu z těch pomněnek jsem si schovala. „Podívej, mám ji tady s sebou,“ řeknu tiše, i když ty mě již nejspíš ani neslyšíš, a vytáhnu ze své malé dřevěné krabičky, kde mám uschovány své nejcennější poklady drobný již dávno suchý kvítek. Je tak křehký, že pokud bych ho nedržela pomocí své magie, tak by se nejspíš rozpadl v prach. Ne, to není možné. Ty jsi mě nakonec přeci jen slyšel. Na tvé staré a zdánlivě spící tváři se objevil malý úsměv. „Ach, Shining Armore, stále tě pořád nesmírně miluji,“ zašeptám ti do ouška a pohladím po dávno již stříbrné hřívě. Teprve pak se znovu ponořím do proudu vzpomínek. Od onoho dne, jsem každý den, kdy jsme se setkali, od tebe dostala novou kytičku. I v zimě, kdy jsi mi je kupoval. Pokaždé ses snažil, aby byla jiná, i když je pravda, že po těch letech se nakonec přeci jen začaly některé opakovat, ale na tom vůbec nezáleželo. To nejdůležitější jsi mi dával najevo tím samotným gestem. Přesto ti trvalo téměř celý rok, než jsi našel dost odvahy a požádal mě
o schůzku. Souhlasila jsem a měla jsem co dělat, abych udržela své emoce na uzdě, jinak bych totiž nejspíš skákala radostí. Už jsem se pomalu začínala bát, že se nikdy nezeptáš. Pozval jsi mě tehdy na večeři do nedaleké restaurace. Byla sice malá, ale zato velmi útulná. ••• Byl nádherný letní večer. Celestiino slunce se již sklánělo k obzoru a barvilo oblohu prvními červánky. Vzduch byl prosycen rozkošně sladkou vůní květin a plný veselého ptačího zpěvu. Přesto malá restaurace, skrytá pod mohutnými stromy okolního parku, zela téměř prázdnotou, když do ní Cadance v doprovodu Shining Armora dorazila. Jen pár dalších poníků tam v ten okamžik večeřelo. Shining Armor jim vybral stůl skrytý pod korunou jednoho ze stromů. Stolek byl ozářen svící stojící v jeho středu. Cadance se tohle místo moc líbilo a byla Shining Armorovi velice vděčná, že ji sem zavedl. Shining Armor samozřejmě nejprve pomohl Cadance usadit se na její podušku. Něžně při tom uchopil Cadance za kopýtko, jako by byla ten nejkřehčí květ. Trochu při tom zrudnul ve tvářích a cítil jako mu srdce divoce buší. Nervozitou i vzrušením zároveň. I Cadance pocítila mírné horko ve tvářích a i ona se lehce zčervenala. Bylo to vlastně úplně poprvé, kdy se jí takto dotknul. Tak něžně a s takovým citem. Shining Armor tam ještě chvilku stál a držel Cadance za kopýtko. Teprve pak ji pustil a usadil se naproti ní. Cadance se na něj mile usmála přes plamen svíčky a promluvila. „Tak jakýpak jsi měl dnes den na akademii?“ zeptala se a oči jí zvědavě jiskřily. „Ale znáš to,“ opětoval Shining Armor její úsměv. „Od rána až do oběda jsme trávili na cvičišti a zdokonalovali se v boji, dokud jsme téměř nepadali únavou. No a pak jsme pokračovali v tréninku obranné magie, tak dlouho až jsem už měl pocit, že mi nejspíš praskne hlava. Nakonec se ukázalo, že jsem byl jediný, kdo vydržel až do konce. Seržant, který nás v obranné magii cvičí, mi udělil pochvalu a navrhl mi, abych zkusil chodit i na hodiny pokročilejší obrany,“ dokončil Shining Armor tak trochu unaveným hlasem popis svého dne. „To je ovšem skvělá zpráva,“ usmála se na něj povzbudivě Cadance. „Jsem moc ráda, že se ti tam tak skvěle daří,“ a v duchu obdivovala, jak se Shining Armor za ten jeden rok, kdy navštěvoval akademii, změnil. Z toho hubeného a trochu stydlivého téměř hříběte byl teď statný a zkušený hřebec. Jen jeho srdce zůstalo i navzdory tvrdému výcviku stále stejně krásné a plné lásky vůči ní, která jen čekala na ten den, kdy bude vyřčena. Cadance ji samozřejmě díky svému vrozenému talentu cítila, ale nechtěla do vztahu mezi nimi nijak zasahovat svou magií. Nebylo by to správné. „Ano, to je,“ povzdechl si tak trochu smutně Shining Armor. „Akorát mě mrzí, že už netrávím skoro žádný čas s Twily. Dřív jsme si spolu hrávali skoro každý den,
zatímco teď, když jsem na akademii a ona se stala chráněnkou samotné Celestie na Škole Pro Nadané Jednorožce, jsem rád, když ji alespoň stihnu pozdravit. Jsem hrozně vděčný, že má alespoň tebe, kdo se jí věnuje, když jsem pryč.“ Tohle přiznání Cadance tak trochu překvapilo. Věděla, že Shining Armor má Twilight skutečně rád, ale že až tolik, to netušila. „To mě opravdu moc mrzí,“ usmála se na něj Cadance soucitně a aniž by si tak úplně uvědomovala, co dělá, natáhla své kopýtko přes stůl a povzbudivě ho položila na to Shining Armorovo. Shining Armor sebou sice nejprve lehce škubl, ale neuhnul. Místo toho mírně zrudnul ve tvářích a zadíval se do těch nádherných purpurových očí, které se na něj dívaly s tak nádherným výrazem. Chtěl něco říct, ale jeho ústa odmítala promluvit. I princezna Cadance v ten okamžik ztuhla, zcela okouzlená tím jeho nádherně nebesky modrým pohledem. Sama se pokusila vyslovit pár slov, ale ani ona nedokázala přetnout tuto magickou chvíli. „Ehm…“ ozvalo se za nimi lehké zakašlání a oba dva sebou vylekaně cukli a podívali se na šedivého jednorožce oblečeného do tmavě modrého obleku, který zde dnes večer dělal číšníka. „Budete si něco přát?“ „Ach, samozřejmě,“ chopil se řeči Shining Armor. „Ale dejte nám, prosím, ještě chvilku. Pořád jsme se ještě nerozhodli.“ „Žádný problém,“ usmál se číšník a v jeho očích se zableskla drobná jiskřička poznání. A stejně tak jak se tiše objevil, tak zase zmizel. Cadance pustila Shining Armorovo kopýtko a oba dva se zadívali do jídelního lístku. ••• I dnes si stále ještě pamatuji, co jsme si tam tehdy objednali. Vzala jsem si totiž tehdy ten jídelní lístek s sebou. Natáhnu se do krabičky pro další ze svých pokladů a vytáhnu ho svou magií ven. Je to starý již zežloutlý a sotva čitelný papír. Navíc ho někdo později pomaloval srdíčky, kytičkami a dalšími zamilovanými symboly. Obzvláště kolem dvou řádků. Opět se na tvé zestárlé tváři objevil malý úsměv a tvé kopýtko se o kousíček pohnulo a dotklo se toho mého. Mám, co dělat, abych v tu chvíli zastavila příval slz. Sklopím hlavu a uchopím tě za to kopýtko, které mi již tolikrát přineslo útěchu. Jenže tentokrát žádná nepřichází. Již od samého začátku, kdy jsem si uvědomila, jak moc tě mám ráda, jsem se bála, že přijde tahle chvíle. A bylo to právě tehdy, když jsi mě poprvé políbil, kdy jsem poznala, jak moc po tobě mé srdce touží. ••• Shining Armor zaplatil jejich společnou útratu a společně s Cadance se vydali na procházku okolním parkem.
Shining Armor si nějak nebyl jistý tím jídlem, které právě jedl. Tedy ne že by mu nechutnalo. Spíš si vůbec neuvědomoval, co vlastně jí a jakou to má chuť. Všechny jeho smysly se totiž plně soustředily na Cadance. Byla tak krásná a tak nádherně voněla po růžích. A její hlas byl ze všech ten nejhezčí. Když se smála, měl Shining Armor pocit, že se rozezvonil snad celý svět. Pořád ale nemohl uvěřit, že s ním vůbec tahle úžasná bytost někam šla. Vždyť to byla princezna a on jen obyčejný hřebec z předměstí. V ten okamžik se na něj Cadance, která mu šla po boku, usmála, jako by snad věděla, co se mu honí hlavou a chtěla ho povzbudit. A pak se o něj svým bokem lehce opřela. Srdce mu vyskočilo až někam do krku a divoce tam bušilo. Ztěžka polkl a cítil, jak ho zalila nervozita. Rád by něco řekl, ale nemohl. Ani Cadance však nic neříkala, a tak se Shining Armor brzy trochu uklidnil a společně s Cadance si vychutnával tu přenádhernou chvíli. Byla již tma a vlády nad Equestrií se ujal měsíc a jeho hvězdy. Cadance s Shining Armorem se bok po boku procházeli parkem ozářeným jen jejich svitem a několika málo plynovými lampami. Vzduch byl stále ještě příjemně teplý a plný vůně usínajících květin. Stále ani jeden z nich nepromluvil, ale již to ani nebylo třeba, protože vše, co by si ti dva chtěli v tuto chvíli říct, si již dávno řekla jejich zamilovaná srdce svým tlukotem. Posadili se na nedalekou lavičku čelem k sobě a dívali se navzájem do očí. Dívali se dlouho, zcela ztraceni v očích toho poníka, kterého tak milovali. Dívali se, dokud se jejich rty nakonec pomalinku a něžně nespojily do prvního polibku plného lásky. Bylo to nepopsatelně nádherné. Cadance cítila, jak se v jejím srdci vzedmula ohromná vlna lásky, která zaplavila celou její mysl a zahnala pryč všechny pochybnosti i starosti. Shining Armorovo srdce odpovědělo stejným způsobem. „Miluji tě, Cadance,“ zašeptal Shining Armor, když polibek skončil. „A já tebe, Shining Armore,“ usmála se Cadance a spokojeně si položila hlavu na jeho rameno. Ještě nikdy v životě se necítila šťastnější. ••• A právě onoho dne v našich srdcích zahořel plamen lásky ze všech nejjasnější. A ani jednou, navzdory všem ranám osudu, nevyhasl. A hoří v nich i teď, když je tvůj život téměř u konce. Vím, že ti zbývá již jen několik posledních úderů tvého srdce, které mě vždy nadevše milovalo a které mi zůstalo vždy věrné. A to i tehdy, když se tě zmocnila Královna Chrysalis. Vzala ti tvou duši, zmocnila se tvé mysli, ale tvé srdce nikdy nezískala. Zůstalo mi stále věrné, i když umlčené jejími iluzemi. Ale právě díky lásce, která v něm hořela, jsem byla schopna zlomit ta kouzla, kterými tě opředla. A když bylo tvé srdce konečně volné a znovu se spojilo s tím mým, tak naší lásce nedokázala odolat ani Chrysalis a její měňavci.
Tehdy, když mě Chrysalis uvěznila v jeskyních pod Canterlotem, jsem se hrozně bála. Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím, ale pak, když se objevila Twilight, jsem věděla, že tě musíme zachránit za každou cenu. Nakonec to přeci jen dobře dopadlo a my se stali svoji. Byl to jeden z nejúžasnějších dnů v mém životě. Tím nejkrásnějším ze všech však byl jiný a to ten, kdy jsi mě požádal o mé kopýtko. Bylo to půl roku před naší svatbou a pokaždé, když je mi smutno nebo mě něco trápí, si na tu chvíli vzpomenu a všechno se hned zdá lepší. ••• Cadance toho večera dorazila na místo jejich další schůzky jako první. Překvapilo ji to, protože to byl právě Shining Armor, kdo pokaždé dorazil o trochu dřív, ale nijak jí to nevadilo. Moc ráda na něj chvilku počká. Jenže pak hodiny začaly odbíjet osmou hodinu, čas jejich schůzky, a Shining Armor stále nebyl nikde v dohledu. Cadance začala mít tak trochu strach, že se mu něco stalo, ale naštěstí neměl dlouhého trvání, neboť se přesně po osmém zavonění zvonu za jejími zády ozval něčí hlas. „Slečna Cadance?“ zeptal se nějaký cizí poník. Cadance, ale měla pocit, že už ho někdy viděla. No jasně, byl to jeden z Shining Armorových dobrých kamarádů. Dřív spolu chodili na akademii a teď, když se Shining Armor stal kapitánem královské stráže, byl tenhle poník jedním z jeho poručíků. „Ano to jsem já…“ začala Cadance a už se chtěla zeptat, co je s Shining Armorem, když ji ten poník přerušil. „Shining Armor mě poprosil, aby Vám doručil tento dopis“ řekl a předal jí psaní zabalené v překrásně zdobené obálce s červenou pečetí kapitána stráží. Pak poník zasalutoval a odklusal pryč. Cadance dopis nedočkavě otevřela. Byl v něm malý kus papíru popsaný Armorovým písmem. Stálo tam: „Jdi za svým srdcem.“ Nejprve nepochopila, co tím chtěl Shining Armor říct, ale téměř vzápětí si všimla, že v obálce je ještě něco. Lístek růže vystřižený do tvaru malého srdce. „To musí být ono!“ blesklo Cadance hlavou a chystala se ho vzít do kopýtek, ale sotva se ho dotkla, vznesl se lístek vzhůru a ačkoli nefoukal žádný vítr, zamířil si to pomalu po cestě pryč. Cadance neváhala a vydala se za ním. Lístek ji pomalu vedl městem a pokaždé, když hrozilo, že by ho Cadance mohla ztratit z dohledu, se zastavil a chvilku na ni počkal. Nakonec ji zavedl do jednoho z parků, kterých byl Canterlot plný. Byl již večer, takže tu nikdo další nebyl. Jen ona a ten růžový lístek. Tedy alespoň si to myslela. Vystoupala po schůdcích do jednoho z altánků skrytých ve tmě, kde lístek před chvilkou zmizel a přesně v ten okamžik, kdy na jeho podlahu položila i své poslední kopýtko, se náhle kolem ní rozžhnula stovka nádherných svíček, které svým světlem zahnaly tmu a ozářily okolí. Všude kolem ní po celém altánku tančily v podivných spirálách tisíce a tisíce dalších růžových lístků. A každý z nich od prvního až do posledního měl tvar malého
srdce. V samém středu toho všeho stál on. Shining Armor. Oblečený byl do své slavnostní uniformy a jeho roh lehce narůžověle zářil, jak udržoval v chodu magii, která držela lístky ve vzduchu. Cadance snad ještě nikdy nezažila něco tak kouzelného. Jen tam tak stála s výrazem neskonalého úžasu. Nic říkat ale ani nemusela, protože to byl Shining Armor, kdo promluvil jako první. „Drahá Cadance, od první chvíle, kdy jsme se setkali, jsem věděl, že jsi výjimečná, a byl jsem tebou zcela okouzlen. Stále ještě nemohu uvěřit tomu, že někdo tak krásný jako ty, mi opětoval mou lásku a ukázal mi jaké to je, když se dvě srdce milují. S nikým jiným už si ani svůj život nedokáži představit. A proto se ptám: Vezmeš si mě?“ „Ano!“ zaznělo z Cadanciných úst téměř vzápětí, jakoby snad její srdce už na tuhle chvíli dlouho čekalo. „Ano, ano, ano,“ opakovala ještě několikrát, přičemž se k němu rozeběhla a objala ho, jak nejtěsněji dovedla. Z očí jí tekly slzy. Slzy neskonalého štěstí. ••• Krátce po svatbě jsme se společnými silami ujali vlády nad Křišťálovým Královstvím. Začátky byly pro nás dva opravdu velmi těžké a hrozilo nám mnoho nebezpečí, ale stále tu byla Twilight, tvá sestra, která spolu se svými přáteli přišla vždy, když bylo nejhůř a pomohla nám. Nikdy jsem o Twilight neuvažovala jen jako o své švagrové. Vždy to pro mě byla hlavně ta nejlepší kamarádka. A proto když se nám o dva roky později narodilo první hříbátko a shodou okolností zrovna klisnička jednorožce, tak jsme jí dali její jméno: „Twilight“. Chtěli jsme, aby se z ní stala také tak mocná čarodějka jako z tvé sestry, ale osud si pro ni vybral jinou cestu. Již od mládí ji spíše zajímalo kreslení a malování než studium knih a svitků, a tak jsme ji nakonec přihlásili na uměleckou konzervatoř, kde se z ní nakonec stala malířka známá po celé Equestrii. Tři roky po jejím narození nás příroda požehnala dalším hříbátkem. Tentokrát to byl hřebeček pegase. Dostal jméno „Crystal Shield“ a po vzoru svého táty se i on stal kapitánem královských stráží. A jako poslední se nám narodila „Rose“. Byla to zemská kobylka a nikdy neměla moc ráda život v královské rodině. Odešla za svým snem hned, jak dosáhla dospělosti a založila si svou vlastní farmu. Nikdy však na nás, své rodiče, nezapomněla. Často nás navštěvovala i se svou rodinou a my jí. Dny strávené u ní na farmě patřili k těm nejklidnějším v mém životě a právě tohle místo skryté daleko od všech starostí sis vybral pro své poslední spočinutí. Jsme tu i právě teď. V pokoji pro hosty, kde jsme strávili tolik krásných chvil, když jsme potřebovali na chvíli utéct před královskými povinnostmi. A nejsme tu jen my dva. Je tu i celá naše rodina. Jsou tu všechny naše tři děti
i se svými rodinami a hlavně vnoučaty. A je tu i Twilight, tvá sestra. Všichni se sem přijeli s tebou rozloučit. Divím se, jak se vůbec Rose dokáže postarat o tolik poníků. Má toho sice teď tolik na práci, ale je na ní vidět, jak moc je šťastná, že nás tu všechny má. Náhle jsi otevřel oči a podíval ses na mě a já pochopila, že je to tu. Že přišla ta poslední chvíle. Tvé rty se pohnuly, ale tvé tělo bylo již příliš slabé, aby ze sebe vydalo alespoň hlásku. Přesto jsem poznala, co jsi mi chtěl říct. Byla to dvě slůvka: „Miluji tě.“ „Já tebe také miluji Shining Armore,“ zašeptám ti do ouška a objemu tě. Cítím jak je tep tvého srdce s každým jeho úderem pomalejší a pomalejší, až se náhle zastaví docela. Teprve pak se rozpláču. Pláči dlouho, snad celé hodiny, a teprve když je polštář pod tvou hlavou celý promáčený a v mém těle již nejsou slzy, které bych mohla vyplakat, tak přestanu a pustím tě ze svého objetí. Teprve tehdy si všimnu, že tvou tvář zdobí nádherný úsměv. Snad nejkrásnější jaký jsem kdy viděla a v mém bolavém srdci zaplane plamének naděje. Najednou vím, že až přijde i můj čas, budeš to právě ty, kdo na mě bude na druhé straně čekat. Pak budeme zase spolu. A do té doby tě budu věrně nosit v srdci a vzpomínkách. A nejen já, ale i celá naše rodina a všichni tví přátelé. Ještě jednou tě pohladím po tváři, kopýtkem zavřu tvé nehybné oči, naposledy tě jemně políbím a zašeptám: „Dobrou noc, miláčku, a sladké sny.“ Konec
