Najít svůj hlas Rivel Arosis
Proč se Lyře říká „Heartstrings“? Proč ona a Bon-bon jsou stále spolu? A proč Lyra nikdy nemluví? Jaké je její tajemství? Autor: Kobalstromo
Najít svůj hlas Slabá nazelenalá záře unikala otevřeným oknem ven do spícího světa. Něžné a tiché tóny se vznášely na křídlech noci a přehlušovaly obvyklou půlnoční melodii něčím mnohem daleko dojemnějším. Byla to další z těch nocí. Bon-bon zamrkala a tiše si povzdechla, když uslyšela známé tóny Lyřiny lyry, které k ní připlouvaly z chodby. Nebylo to poprvé, kdy Lyra začala hrát uprostřed noci, ale tato konkrétní melodie měla pro obě kobylky mimořádný význam. Bon-bon se zvolna přinutila vstát z postele a potichu otevřela dveře ven ze svého pokoje. Vystrčila hlavu, aby se podívala přes chodbu na vstup do pokoje její kamarádky. Přesně jak očekávala, spatřila pod dveřmi prosvítat slabou nazelenalou záři. Krémově zbarvená kobylka vyšla ven na chodbu a zavřela oči, aby mohla důkladně naslouchat tónům vznášejícím se ve vzduchu. Byla v nich slyšet radost a také smutek vzpomínky z časů dávno minulých. Znala tuto píseň a věděla, že jen velmi vzácně ji Lyra hraje a vždy, když tomu tak bylo, tak Lyru něco trápilo. Jediné co mohla udělat, bylo jít se za svou kamarádkou podívat. „Lyro?“ zašeptala Bon-bon, když opatrně svým kopýtkem otevřela dveře. Hudba náhle utichla, Lyra na ní upřela svůj pohled a rychle si kopýtkem protřela oči, aby setřela slzy, které se jí v nich leskly. „Lyro… Jsi v pořádku?“ začala Bon-bon, když pomalu přistoupila k posteli. Na chvilku se podívala na zlatou lyru, která zářila v měsíčním světle dopadajícím na přikrývky, a pak znovu pohlédla do tváře své kamarádce. „Děje se něco? Chceš si o tom promluvit?“ Ticho. Bon-bon tento druh odpovědi nebyl vůbec cizí. Lyra byla vždy zdrženlivá a tichá. Pokud se setkala s problémem, na který nedokázala najít odpověď, zůstala raději potichu, než aby se s ním každému svěřovala. Vždy tomu tak mezi oběma kobylkami bylo, ale Bon-bon to chápala a nikdy to své kamarádce nevyčítala. Věděla,
že Lyra má své důvody. „Dobře, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla. Jen mě tak napadlo, že bych se na tebe mohla podívat a zkontrolovat jestli něco nepotřebuješ,“ řekla Bon-bon a zamířila ke dveřím, aniž by se ohlédla nazpátek. „Dobrou noc, Lyro, uvidíme se ráno.“ Už pokoj téměř opustila, když si všimla, že nazelenalá záře znovu potlačila stíny. Jen o chvilku později uslyšela rychlý, zoufalý a zádumčivý akord, který protrhl ticho v místnosti. „Počkej.“ Modro-růžová hříva na Bon-bonině hlavě lehce poskočila, když prudce zamířila zpět k Lyřině posteli. „Ano? Copak je?“ Lyra magií svého rohu uchopila nedaleko ležící notes a pero do zelenkavé aury a napsala do něj dvě slova. „Twilight Sparkle.“ Tohle jméno bylo poslední dobou na rtech každého poníka. Twilight Sparkle nedávno skončila na úvodních stránkách novin po sérii několika zajímavých událostí. Veřejná reakce byla velmi rozmanitá, ale ani jedna pro nebohou kobylku nevyznívala dobře. „Twilight? V posledních dnech je toho na ní až příliš. Copak je s ní?“ vyzvídala Bon-bon a mírně pozvedla obočí. Znovu se pero rozeběhlo po papíře. Hned pod předchozím zápisem. „Mluvily jsme.“ Lyra skryla hlavu a zavřela oči, když se ty Bon-boniny s údivem doširoka rozevřely. „Ty jsi… mluvila? To znamená že…“ začala, ale byla přerušena tichým zvukem pera píšícího po papíře. „Ano.“ Krémově zbarvená kobylka klesla na zadní a snažila se pochopit co to má společného s písní, kterou před chvílí slyšela. Ve spojení se situací, ve které byla Twilight Sparkle, ta píseň mohla znamenat jen jedinou věc. „Ty sis kvůli ní vzpomněla, že?“ Ticho. Lyra se podívala zpátky na svou dobrosrdečnou kamarádku. Na jediného poníka, který jí byl vždy na blízku, aby jí pomohl a porozuměl. O co se nikdy nikdo nepokoušel, to Bon-bon přijala za vlastní. „I po všech těch letech,“ pomyslela si Lyra a po tváři se jí rozlil úsměv, „jsi stále tak milá a pozorná jako vždy.“ Bon-bon měla pravdu, Twilight ji skutečně přinutila si vzpomenout na dny, kdy ještě byla malou klisničkou. Na dny, kdy její bok ještě nezdobilo Znaménko. Na její úplně první rok ve škole v Ponyville. ••• „Výborně, zlatíčko! Ať se ti tu líbí, když je ten tvůj první den.“ Na ouško jí přistála sladká pusa a malá zelená klisnička pohlédla do očí své
maminky. Roztomile se na ní usmála a její malinký roh lehce zajiskřil zelenou září. Pero a notes, který měla Lyra pověšený kolem krku, se zvedl a mladým a roztřesený písmem do něj napsala svou odpověď. „Určitě bude! Mám tě moc ráda, mami!“ Zelená klisnička se naklonila ke své mamince a dala jí rychlou pusu na čumáček, čímž si od některých z okolních hříbat získala znechucené „Ééé.“ Hned poté zamířila s dalšími mladými poníky do třídy zažít svůj první velký den. Všechno to pro ni bylo tak vzrušující a nové. Hodiny aritmetiky, gramatiky a vědy utekly jako voda. Ani jediný detail či kousek informace nenechala Lyra uniknout a všechno pečlivě stránku za stránkou zapsala do svého notýsku. Brzy však přišla veliká přestávka. To aby se studenti mohli naobědvat. Lyra si raději zvolila místo pod nedalekým stromem na rozdíl od ostatních klisniček a hřebečků. Neměla zrovna moc ráda konverzaci a usoudila, že bude lepší, když tuto chvíli stráví sama a vyhne se tak trapným situacím, kterým by se mezi ostatními vystavila. „Ahoj!“ Lyra poskočila a omylem vyhodila do vzduchu svou krabičku s pitím. Chytila ji a položila na zem a teprve pak soustředila svou pozornost na klisničku s modro-růžovou hřívou před sebou. „Já jsem Bon-bon! Ještě jsem tě tu v Ponyville nikdy neviděla. Jsi tu nová? A proč nejsi s ostatními?“ Lyra se usmála a znovu uchopila do magické aury svého rohu notes a pero a začala psát. Bon-bon se na zelenou klisničku před sebou zmateně podívala, ale zůstala potichu a vyčkávala na odpověď. Jednorožec otočil notýskem, aby si ho malý poník před ní mohl přečíst. „Protože by to bylo divné.“ „Ne že by to zrovna dávalo smysl. Co by na tom bylo divného? A proč místo mluvení píšeš? Bolí tě snad v krku?“ Lyra přijala otázku s bolestivým výrazem ve tváři. Pero se vrátilo k notesu a ten se po chvilce znovu otočil k Bon-bon. „Nemůžu mluvit. Jsem němá.“ Lyra sledovala, jak se po tváři poníka před ní rozlil výraz plný soucitu. „To je… to je strašné. To nedokážeš říct ani jediné slovo?“ Bon-boniny oči znovu padly na notes: „Ne.“ „No… A máš vůbec nějaké přátele?“ Lyra se už chystala napsat odpověď, když mezi naše dvě klisničky vlétl hnědý pegas a strhl Lyře z krku notýsek i se šňůrkou. Brzy se k němu připojil ještě jednorožec a zemský poník a společně se jí začali posmívat. „Ale, to je mi líto. Je to snad tvoje?“ ušklíbl se pegas a k jeho krutému smíchu se připojili i jeho dva společníci. „Hele! Vrať to! Ona to potřebuje!“ překřičela Bon-bon jejich smích a odvážně se postavila této skupině násilníků. „Ale no tak,“ řekl mladý oranžový poník, „když to tak potřebuje, tak proč si o to prostě neřekne?“ „No jo vlastně,“ ušklíbl se šedý jednorožec. „Ona nemůže.“
Bon-bon se ohlédla na světle zelenou klisničku za sebou, která jen tak tiše seděla a bojovala s přívalem slz. Nedokázala už to dál snášet. Bylo to zlé, špatné a nechutné. Nemohla nechat tyhle slaměné mozky vyhrát. Musela s tím něco udělat. „Hele! Nechte ji být…“ Smích okamžitě ustal a tři páry očí se upřely na Bon-bon. „Ale?“ řekl pegas, odhodil notes na zem a zamířil k Bon-bon. „Nebo co?“ Klisnička se na něj zlostně podívala a odvážně se mu postavila do cesty. „Nebo řeknu učitelce, že si na někoho dovolujete.“ „Ale co. Vezměte si ten svůj hloupý papír. Stejně jsme si jen dělali legraci,“ řekl pegas a zašklebil se. „Pojďte kluci. Necháme tyhle ubožačky být.“ Bon-bon počkala, než všichni tři zmizí z dohledu a pak do zubů uchopila šňůrku i s notýskem. Přinesla ho zpátky ke vzlykající kobylce jednorožce, která jen krátce přikývla, rychle si ho zase pověsila na krk a pevně ho sevřela na své hrudi. „Takže… co…“ Krémově zbarvená klisnička si nebyla jistá co říci své nové kamarádce. Naštěstí pro ni, Lyra znovu otočila notýskem, aby si ho mohla přečíst. Bon-bon se naklonila blíž, neboť písmo bylo hrubší a hůře čitelnější. Usoudila, že psaní je pro jednorožce složitější, když jsou zklamaní anebo smutní. „Děkuji ti, že jsi při mně stála.“ „Ale to nic nebylo. K čemu by jinak byli přátelé?“ Lyřina tvář se rozzářila radostí a pero se prudce rozeběhlo po papíře. „ Opravdu? To myslíš vážně?“ „No samozřejmě. Vypadá to, že jsem tvou první kamarádkou v tvůj první den ve škole. To je přeci skvělé, ne? Teď si uvědomuji, že jsem ti řekla své jméno, ale málem jsem se tě zapomněla zeptat na to tvé.“ Lyra ještě nikdy v životě, tak rychle nepsala. Notes se prudce otočil a málem udeřil Bon-bon do tváře, kdyby včas neucouvla. Přimhouřila oči a četla. „Lyra Heartstrings.“ ••• Od toho dne nebylo na světě nic, co by Lyru a Bon-bon mohlo rozdělit. Padly si okamžitě do oka a během několika dní z nich byly nejlepší kamarádky. Během první poloviny školního roku získala Bon-bon své Znaménko tím, že v rodinné cukrárně vymyslela zcela novou sladkost. Lyra ale stále to své neměla a cítila se tím trochu zklamaná. Ale Bon-bon tu pro ni vždy byla a s úsměvem jí připomínala, že jen stačí počkat na vhodnou příležitost. A na konci pololetí ta příležitost skutečně přišla. „Výborně třído! Posaďte se. Dnes mám pro vás všechny překvapení. Jeden milý poník z Canterlotu nám poskytl vzácný dar a poslal nám spoustu různých hudebních nástrojů.“ Třída se probudila k životu, jak každý poník diskutoval o tom, na který nástroj by se rád naučil hrát. Lyra jen tiše seděla ve své lavici, ale její oči zářily nedočkavostí. Oba její rodiče hráli na strunné nástroje. Její maminka hrála na harfu, zatímco tatínek na housle. Lyra tušila, že její Znaménko bude mít určitě také něco společného s hudbou.
„Dobrá. Začneme od zadních řad. Lyro? Chceš si vybrat jako první?“ usmála se na ni učitelka. Lyra měla pocit, že samou radostí vybouchne. Zuřivě přikývla a rozeběhla se k tabuli. Podívala se do bedny plné divů a začala se probírat množstvím hudebních nástrojů, jež ležely vevnitř, a doufala, že některý z nich ji něčím upoutá. Když už začínala být pomalu zoufalá, spatřila, jak se něco na samém dně zalesklo. Byl to maličký nástroj podobný harfě a zdálo se, že je vyroben z leštěného zlata. Instinktivně se pro něj natáhla svou magií, opatrně ho vyndala z bedny a zvedla před sebe, aby si ho učitelka mohla prohlédnout. „Á! Výborně Lyro. Tomuhle nástroji se říká… no, lyra. Nestyď se a vezmi si ho. Budeš ho později potřebovat.“ Lyra se šklebila od ucha k uchu, když spěchala posadit se zpátky k Bon-bon. Zbytek dne se zdál být jen pouhým snem. Její oči byly zcela připoutány k nástroji v jejích kopýtkách. Týdny ubíhaly a Lyra trávila den za dnem něžným brnkáním na struny své lyry. Hrála si s ní a odhalovala všechny záhady, které tento podivný a zároveň krásný nástroj skrýval. Bon-boniny návštěvy se nikdy netočily okolo hudby a vlastně ani nikdy neslyšela Lyru hrát. Ale Lyřini rodiče trvali na tom, že je skutečným talentem. Bon-bon však měla již brzy zjistit, co tím skutečně mysleli. V předposlední školní týden se již tradičně konalo talentové vystoupení žáků z Ponyvillské školy. Obě klisničky seděly na svých obvyklých místech a sledovaly každého z účinkujících, kteří se ze sebe snažili vydat to nejlepší. Jeden hřebeček předvedl opravdu působivé triky s jojem a vzápětí byl následován klisničkou v sukénce, která ladně tančila po parketu. Bon-bon povzbuzovala a tleskala každému z účinkujících, když ucítila, jak ji něco polechtalo na přední noze. Podívala se dolů a spatřila již dobře známé písmo. Zvědavě pohlédla na svou kamarádku a pak si ho přečetla. „Také se zúčastním.“ „Opravdu?“ zašeptala a povzbudivě na Lyru pohlédla. „Co plánuješ předvést?“ „Budu hrát na lyru.“ „Páni! To je skvělé!“ usmála se Bon-bon. „A kdy se chystáš jít zahrát?“ „To bylo úžasné, Carrot Top!“ řekla učitelka, když malá oranžová klisnička opouštěla pódium. „Je mezi námi ještě nějaký další dobrovolník?“ Lyra stydlivě pohlédla na svou nejlepší kamarádku, zvedla svůj nástroj a vyrazila uličkou kupředu. Zcela ignorovala arogantní úšklebky tří známých násilníků, kterými ji na pódiu přivítali. Lyra zvolna zvedla lyru zahalenou v jemné zelené záři. Zavřela oči a svým magickým úchopem cítila každičkou jednotlivou strunu. Znala noty a cítila, že píseň již čeká v její mysli, aby mohla být vypuštěna. Ale měla pocit, že něco chybí… „Lyro? Je všechno v pořádku?“ zeptala se vlídně učitelka. Kobylka jednorožce krátce zavrtěla hlavou a pohlédla skrz uličku až na svou kamarádku. Bon-bon se divoce šklebila a gesty Lyru povzbuzovala. „No tak, Lyro, ukaž jim co v tobě je,“ zašeptala si krémově zbarvená klisnička pro sebe.
Záře kolem lyry a Lyřina rohu zesílila a tiché tóny začaly plnit místnost. V okamžiku všechny hlasy v publiku ustaly a byly nahrazeny výrazy údivu a úcty k přirozenému talentu tiché klisničky. Obrovský úsměv se rozlil po Bon-bonině tváři a ona zavřela oči, aby si vychutnala příliv a odliv tónů této krásné melodie. Náhle byla hudba přerušena rychle rostoucím přívalem ostrých tónů doprovázených zvláštním zvukem. „… ci… sly… t… hlas.“ Hudba zas zmírnila do volnějšího tempa, ale hlas, který ji doprovázel, nepřestával. Bon-bon se zmateně rozhlédla po místnosti, aby se podívala, kdo Lyře pomáhá s písní, ale jediné co spatřila, byly pokleslé čelisti a oči vytřeštěné v údivu. „Kdo to tedy zpívá?“ pomyslela si, zrovna když se hudba znovu naplnila divokou energií. „Nechci již déle mlčet. Chci slyšet svůj hlas.“ „Má hudba vyrovná se slovům každého z vás.“ „Ač němá navždy jsem, tak mířím k výšinám.“ „Ač mluvit nemohu, tak přec k vám promlouvám.“ Píseň pokračovala, dokud nezazněl poslední akord. Učitelka se otočila k mladé kobylce jednorožce, která pevně svírala svůj nástroj a upírala svůj pohled na naprosto tiché publikum. Tři násilníci jen nevěřícně zírali nad tím, čeho právě byli svědky. „Lyro Heartstrings. To bylo naprosto úžasné. Nikdy jsem ještě neviděla krásnější způsob, kterým by poník získal své Znaménko. Výborně Lyro! No tak třído, nemyslíte, že si zaslouží blahopřání ke svému Znaménku?“ V hlavě zelené klisničky se pomalu otáčela kolečka, jak učitelka promlouvala ke třídě. Rychle pohlédla na svůj bok a málem vybuchla štěstím, když spatřila obrázek lyry, který ji ho zdobil. V momentě, kdy učitelka povzbudila třídu, byla Lyra zcela pohlcena jásotem a potleskem všech poníků v místnosti. Všech kromě Bon-bon, která seděla a v uslzených očích měla výraz naprostého šoku. Ani na chvilku svůj pohled nespustila ze své kamarádky, když se vracela zpátky na místo. Bon-bon si rychle osušila oči, naklonila se k ní a zašeptala. „Musíme se po hodině sejít. Souhlasíš?“ Lyra na chvilku naklonila hlavu, pokrčila rameny a uchopila pero a papír a napsala odpověď. „Dobrá.“ ••• Bon-bon již čekala před hlavním vchodem, když se Lyra vyřítila ven s největším úsměvem ve tváři, jaký kdy viděla. „Někdo je šťastný, že získal Znaménko, co?“ Lyra zamávala své nejlepší kamarádce a začala se prohrabávat brašnami a hledat své mluvící náčiní. Sundala si brašny ze svých zad a ponořila se do nich svým čumáčkem, aby měla lepší výhled na věci, které uvnitř ležely bez ladu a skladu.
Ve chvíli, kdy s hlavou zcela schovanou ve své brašně hledala pero, uslyšela jak se Bon-bon zachichotala a promluvila na ní. „Lyro, máš ji za uchem.“ Zelená klisnička se plácla přes čelo, přiložila pero k notesu a napsala odpověď. „Taky jsi mi to mohla říct dřív, ty sladkej zadečku.“ „Hele, buď milejší!“ zasmála se klisnička. „A jasně, že jsem šťastná, když konečně mám své Znaménko.“ „To jsme dvě. Už jsem se bála, že budeš chodit s holým bokem až do smrti.“ „Tak to by bylo fakt hrozné. Žádný hlas a žádný talent. Jsem ráda, že to není můj případ.“ „Jasně…“ zarazila se na chvilku Bon-bon, aby posbírala své myšlenky. „Taky jsem ráda. Můžeme jít?“ „Hmm!“ „Skvěle, tak pojď,“ řekla klisnička, jejíž boky zdobily bonbony a vyrazila k městu doprovázená Lyrou, která kolem ní radostně poskakovala. Procházka byla tichá, ale nádherná. Ještě sice nebylo léto, ale pozdní jaro mělo také své krásy. Vše kolem našich dvou klisniček vyzařovalo dojmem nového života, který s sebou jaro přineslo. A zároveň bylo krásné a příjemné teplo jako uprostřed léta. Bon-bon se mračila v pochybách, jak si tu scénu ve své mysli přehrávala stále dokola. „Ona promluvila,“ pomyslela si Bon-bon „Netuším jak, ale vím, že to byl určitě její hlas. To ona zpí…“ Náhle její pozornost upoutal již známý notýsek, který jí ťukal na rameno. Klisnička se nepřesvědčivě usmála na svou kamarádku a pohlédla na spěšně naškrábanou zprávu. „Co je s tebou? Koukáš do země od té doby, co jsme opustily školu. Jsi v pořádku?“ Bon-bon si ve své mysli povzdechla. Věděla, že nemůže prostě na Lyru náhle vybalit: „Slyšela jsem tě zpívat, když jsi hrála tu svou píseň.“ Lyra by jí nikdy nevěřila a navíc říct poníkovi, který je od narození němý, že náhle promluvil, aniž by si toho byl vědom, by bylo velmi kruté. Unavený povzdech jí unikl přes rty, když tu náhle ji osvítil nápad. „Pořád myslím na tu tvou píseň. Fakt se mi moc líbila. Moc ráda bych ji slyšela ještě jednou,“ řekla Bon-bon a předstírala smutný obličej. Uvnitř se ale usmívala jako šílená. Lyra jí věnovala pohled plný účasti a její roh se rozzářil, když z brašny vytáhla svůj nástroj. Držela svůj krok s Bon-bon a brzy se již začaly ozývat stejné úvodní tóny jako ve třídě. Vše co mohla Bon-bon mohla udělat, bylo vyčkat na správnou chvíli. Na příval rychlých a ostrých tónů. Netrvalo to dlouho. Bon-bon věděla, že se jedná o klíčovou část písně, kterou právě poslouchala. Sledovala, jak její kamarádka brnká svou magií na struny a ve vzduchu cítila vznášet se něco zvláštního. „Chci slyšet svůj hlas.“ „To není možné…“ prolétlo Bon-bon hlavou, když hudba znovu nabrala tempo. „Nechci již déle mlčet. Chci slyšet svůj hlas.“
Bon-bon zvědavě hltala každičkou notu. „Má hudba vyrovná se slovům každého z vás.“ Hudba náhle ustala, když bylo několik tónů zahráno mimo pořadí. „A sakra!“ Úsměv, který skrývala, konečně pronikl na povrch a usadil se na Bon-bonině tváři. „Lyro, já jsem tě slyšela zpívat.“ Následovalo zuřivé škrábání pera po papíře. „Jak?“ „To kdybych věděla,“ pokrčila rameny. „Raději mi řekni, co přesně jsi právě dělala.“ „Jen jsem hrála to, na co myslím a co cítím. A ty mi říkáš, že jsi mě slyšela?“ „Přesně tak. Teď zkus říct něco jiného. A já ti pak ta tvá slova zopakuji.“ Lyra přikývla, znovu uchopila svůj nástroj a začala nahodile brnkat na struny. Zdálo se, že jednorožec místo písně jen zakopává o noty. To se projevilo jako zmateně poskakující slova, která Bon-bon uslyšela. „Hmm, ahoj? Alespoň myslím?… Funguje to vůbec? Cítím se fakt hloupě.“ „Ahoj Lyro, nemáš proč se tak cítit. Funguje to výborně,“ usmála se Bon-bon a sledovala, jak její kamarádka propukla v pláč. Zelená klisnička se znovu natáhla pro svůj notes a pero a navzdory chvění způsobeném tím šokem, který právě zažila, se pokusila napsat něco čitelného. „Musíme se podívat za rodiči, jestli mě také uslyší.“ „No jasně. Tak pojďme tedy k vám domů.“ Lyřini rodiče byli překvapeni, když se dvě malé klisničky náhle vřítily do jejich domu. Ale jejich překvapení se brzy změnilo v čirou pýchu, když jim Lyra předvedla své nové Znaménko. Otázka „Jak se to stalo?“ přišla hned krátce poté, což vedlo k tomu, že Lyra uspořádala soukromé představení pro své rodiče a předvedla jim svůj hudební talent. Ani jednou si nepostěžovali na jakýkoliv cizí hlas. ••• Twilight ji skutečně, ač nevědomky, přinutila si vzpomenout na to, jak se cítila, když poprvé našla svůj hlas. Pero se vznášelo nad papírem po dobrou minutu a Bon-bon jen tiše držela stráž nad svou kamarádkou. Lyra dokončila svou zprávu a poslala papír kobylce před sebou. „To že mě Twilight slyšela, mi připomnělo tu chvíli, kdy jsme se potkaly poprvé. Vím, že je elementem magie a Celestiina žačka. A možná proto, že je tak nadaná ohledně magických nauk, mě mohla slyšet. Ale víš Bon-bon. Dala mi tím naději.“ „Co tím myslíš?“ zašeptala kobylka s modro-růžovou hřívou. „Ona mě slyšela. A to možná znamená, že se moje magie stává silnější. A já doufám, že když ji budu cvičit, tak jednoho dne budu schopná mluvit i s dalšími poníky.“
Nejprve bylo ticho a pak Bon-bon otevřela oči a usmála se. „Víš, co si myslím? Že jednoho dne bude každý poník znát tvůj hlas,“ naklonila se k ní Bon-bon s úsměvem na rtech. „Tedy pokud se nevzdáš. Pamatuješ si, co jsi zpívala v té písni?“ „Nechci již déle mlčet. Chci slyšet svůj hlas.“ „Má hudba vyrovná se slovům každého z vás.“ „Ač němá navždy jsem, tak mířím k výšinám.“ „Ač mluvit nemohu, tak přec k vám promlouvám.“ „Nikdy nepřestávej mířit k těm výšinám,“ řekla Bon-bon a přátelsky šťouchla svou kamarádku do ramene. „Nikdy nepřestávej a jednoho dne tě bude znát celá Equestrie. To si myslím já.“ Jednorožec si otřel slzy z očí a znova uchopil pero. „Díky, Bon-bon.“ „Není zač. Uvidíme se ráno. Dobrou noc, Lyro.“ Zlatá lyra se znovu zahalila do zelenkavé záře a rozezněla se čtyřmi krátkými tóny. „Dobrou noc, Bon-bon“ Krémově zbarvená kobylka se usmála, vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Lyra pohlédla oknem naproti posteli ven a zadívala se na měsíc. Její lyra se jí vznášela po boku, když se svět zdánlivě zastavil. Slabá nazelenalá záře unikala otevřeným oknem ven do spícího světa. Něžné a tiché tóny se vznášely na křídlech noci a přehlušovaly obvyklou půlnoční melodii něčím mnohem daleko dojemnějším. „Nechci již déle mlčet. Chci slyšet svůj hlas.“ „Má hudba vyrovná se slovům každého z vás.“ „Ač němá navždy jsem, tak mířím k výšinám.“ „Ač mluvit nemohu, tak přec k vám promlouvám.“ Konec
