O spící princezně Rivel Arosis
Jedna pohádka o tom, že ne všechno na tom světě je tím, jak se to na první pohled může jevit. Pohádku nám bude vyprávět samotná Rarity a ano, je to ta samá pohádka, kterou nám již představila v krátkosti Pinkie v povídce Anděl. Pohádka na dobrou noc pro všechny nespavce.
O spící princezně Lehké cvaknutí dveří vedoucích do jejího pokoje ji vyrušilo ze čtení. Jen jediný poník tu u ní dnes v noci přespával, a tak Rarity odložila knížku, pozvedla hlavu a zadívala se skrze drobné rudé brejličky, jež měla nasazené na čumáčku, na svou malou sestřičku. Hned na první pohled bylo patrné, že Sweetie Belle něco opravdu velice trápí. Tvářičky měla ušmudlané od slz a její hříva byla opravdu příšerně rozcuchaná. Přes sebe měla přehozený kus své deky a zbytek táhla za sebou po zemi. „Copak se stalo, zlatíčko?“ zeptala se Rarity uklidňujícím hlasem. „Něco ošklivého se ti zdálo?“ Sweetie Belle neodpověděla, ale pouze zlehka pokývala hlavou. „Tak pojď,“ usmála se na ni Rarity. „Dnešní noc strávíme spolu, co ty na to?“ Sweetie Belle se na ni zadívala a na doposud smutné tváři se objevil první náznak úsměvu. „No tak, drahoušku. Přeci nenecháš svou starší sestru čekat,“ pobídla ji Rarity zvesela, když se Sweetie Belle stále k ničemu neměla. Sweetie Belle přestala váhat a brzy již ležela zachumlaná do peřin hned vedle své starší sestřičky. Hlavu měla složenou v jejím klíně a nechávala se po hlavě něžně hladit Raritiným bílým kopýtkem. „Chtěla bys, abych ti vyprávěla před spaním nějakou pohádku?“ zeptala se po chvilce Rarity. Další přikývnutí ze Sweetiiny strany. Tentokrát navíc doprovázené prvním skutečným úsměvem. „Tak tedy dobrá,“ řekla Rarity a pohodlně se uvelebila ve své posteli. „Povím ti pohádku, kterou jsem měla vždy, ze všech nejraději. Jmenuje se O spící princezně,“ oznámila a ihned se pustila do vyprávění.
••• Bylo, nebylo. Za horami tak vysokými, že je poník ještě nikdy nepřešel a za řekami tak divokými, že se po nich ještě nikdo neplavil, bylo jedno docela maličké království. V něm spokojeně a šťastně žil král se svou královnou. A nejen oni byli šťastní. Všichni jejich poddaní se v tom království také měli hezky. Všeho byl dostatek a téměř ani žádné nemoci nehrozily. A jakoby té radosti bylo málo, narodila se královi a královně malá klisnička. Byla opravdu nádherná. Jako ten nejjemnější květ nebo jako motýlek poletující ve větru. Srst měla krémově žlutou a její hříva v paprscích slunce zářila jako pravé zlato. Ze všeho nejkrásnější však byly její oči. Hluboké a modré jako nebe krátce před tou nejdivočejší bouří. Dostala jméno Ire a mnozí poníci tvrdili, že ještě po světě nikdy nechodila klisnička tak krásná, jako byla ona. Princezna rostla jako z vody a ač se to zdálo k nevíře, byla den ode dne hezčí a hezčí. Bohužel však i na tohle malé a spokojené království udeřily jednoho dne zlé časy. Královna se jednou při vycházce lesem vážně zranila a brzy na to zemřela. Království až dosud veselé se nyní topilo ve smutku. Všude se třepotaly černé prapory a král s princeznou a všichni poddaní s nimi plakali. V těch dnech ukáplo na zem mnoho hořkých slz, ale žádná již nedovedla vrátit tu milou královnu, kterou všichni měli tak rádi. Brzy na to se v království objevily pomluvy. Královnina smrt prý nebyla jen obyčejná nehoda, ale akt zlovůle někoho, kdo se chtěl královi pomstít za jeho dávné hříchy. Neexistovaly však žádné pádné důkazy, a tak se tím nikdo pořádně nezabýval. V těch dnech k tomu všemu ještě zavítala na zámek i královna z nějakého opravdu vzdáleného království, kde již po mnoho a mnoho let vládla sama. Bez dětí a bez manžela. Tvrdilo se o ní, že je zlá, krutá a nechává své poddané trpět bídou a hladem. To vše proto, aby byla její královská pokladnice stále plnější a plnější. Nezdálo se však, že by na těch slovech bylo něco pravdy, neboť ke králi i jeho dceři se chovala velice mile a pozorně. A jak čas plynul, tak se ukázalo, že až dosud smutný král v ní našel zalíbení. A tak netrvalo dlouho a v království se konala převeliká svatba, kdy se nejen dva životy, ale i dvě různé země, spojily v jeden celek. Den na to se královna změnila. Byla najednou zlá, panovačná a krále i s pomalu již dospívající princeznou neustále honila a křičela na ně. Když se s ní chtěl král rozvést, začala mu hrozit válkou a král, který si nic takového kvůli svým milovaným poddaným nepřál, před ní ustoupil. Od onoho dne byl král stále smutnější a jeho tělo chřadlo, až přesně rok po svatbě s novou královnou zemřel a jeho duše opustila svět. A tak zůstala princezna Ire se svou macechou dočista sama. Nikdo z poníků však neměl ani tušení, jak strašlivou závist nosila ta zlá královna ve svém srdci. To tahle závist ji dovedla až sem do nového království, kde před lety v lese shodila svou předchůdkyni ze skály a kde nakonec uštvala i svého nového manžela až k smrti. Teď, když jí už konečně nestálo nic v cestě, se mohla její
zloba a zášť projevit v plné síle. Jediné po čem ta zlá královna totiž toužila, byla princeznina nadpozemská krása. Zavřela princeznu Ire do té nejvyšší a nejnepřístupnější věže a nikoho dalšího za ní nepouštěla. Doufala, že princezna jednoho dne uvadne, když ji bude celé dny trápit žízní a hladem, a že ona se pak stane tou nejkrásnější kobylkou. K její zlosti se tak ale navzdory veškeré její snaze nestalo a tak jednoho dne mladou princeznu v záchvatu zuřivosti proklela. V ten moment princezna Ire zasténala, zhroutila se na podlahu, ale nezemřela. Místo toho se proměnila v překrásně modrý drahokam větší než kopýtko jakéhokoliv poníka. O takovém pokladu se zlé královně nikdy ani nesnilo, a tak kámen okamžitě sebrala a odvezla si ho na svůj temný hrad ukrytý kdesi v hlubokých lesích jejího království, kde ho schovala tak, aby se k němu již nikdo nikdy nedostal. Spokojená sama se sebou se každý den na ten překrásný zářící kámen chodívala každé noci dívat. Sama tomu nádhernému drahokamu nakonec začala přezdívat „Spící princezna“. Zpráva o takovém nevídaném bohatství a kráse skryté v jediném kameni se však ve světě nedala utajit ani zastavit. A tak putovala od poníka k poníku, až se nakonec dostala k uším jednoho ne zrovna úspěšného zbojníka. Byl to statný černý hřebec s planoucí jiskrou ve svých modrých očích. Měl sice dobré srdce, ale jeho největší vášní a láskou byly bohužel drahokamy. Však měl také jeden z nich ve svém Znaménku. Jmenoval se velice prostě, Sapph. Pocházel však z velmi chudé rodiny, a tak si žádný z nich nemohl dovolit. To byl také důvod, proč se nakonec dal na loupení. Aby tak alespoň nějaké získal. Moc se mu však nedařilo, protože mu jeho svědomí nedalo a nakonec vždy vše, co ukradl, zase vrátil anebo rozdal mezi chudší, než byl on sám. Byl tímhle svým chováním po kraji již značně proslulý a většina poníků si jeho drobných prohřešků již ani nevšímala. Jakmile se tento poník doslechl o tom nevídaném drahokamu ukrytém kdesi v polozapomenutém zámku, tak věděl, že ho musí mít. Neváhal tedy ani hodiny a vydal se na cestu. S sebou si vzal jen to nejnutnější. Něco málo jídla, vak na vodu, deku a také svůj opravdový jediný poklad. Skutečně překrásnou diamantovou brož po mamince. Nic jiného mu po rodičích nezbylo a on věděl, že by se s ní nedokázal rozloučit. A tak putoval napříč krajinou, i když vlastně vůbec nevěděl, kudy by měly vést jeho kroky. Doufal však, že v tom širém světě je alespoň jediný poník, který by mu ukázal ten správný směr. Bohužel však na nikoho takového neměl štěstí. Chodil od vesnice k vesnici, od města k městu, a každého, koho potkal, se vyptával na ten neobyčejný drahokam. Zdálo se však, že všichni o něm pouze jen slyšeli, ale cestu k zámku, kde měl být podle pověsti ukrytý, neznali. Pak se však jedné noci, když už začínal Sapph samým zoufalstvím uvažovat o návratu, stala podivná věc. Zrovna tábořil vprostřed nějakých jemu neznámých lesů, když náhle z ničeho nic k jeho malému ohníčku plápolajícím v temnotách přistoupil podivný starý
a značně již šedivý hřebec. „Zdravím Tě, poutníče,“ pozdravil přátelsky. „Dovolíš mi strávit dnešní noc u Tvého ohně? Jsem již unavený a kopýtka mi na noc vždy hrozně prochládají. Bojím se, že svůj vlastní oheň bych již nerozdělal.“ „Ale jistě,“ usmál se Sapph, který byl rád, že má po dlouhé době zase nějakou společnost, a uvolnil na své dece tomu podivnému hostu kousek místa. „Děkuji, Celestia Ti to zaplať,“ usmál se starý hřebec a posadil se. „A co Tě vůbec přivádí sem do těchto téměř neobydlených končin?“ zeptal se po chvilce. Sapph, který neviděl důvod proč se nesvěřit, se okamžitě pustil do vyprávění. Pověděl starému hřebci o pověsti, která se k němu donesla a o drahokamu, který toužil nalézt. Vyprávěl mu o celém svém putování a také o všech svých dosavadních neúspěších s pátráním spojených. Když skončil, starý hřebec se zamyslel. Dlouze se při tom na Sappha díval a v očích se mu leskl hořící oheň. Pak promluvil. „Vybral sis dlouhou a nebezpečnou cestu, mladý poutníče. Pokud však chceš i nadále pokračovat, tak pozorně poslouchej. Povím ti, kde ten svůj poklad najdeš.“ Sapph pokýval hlavou a mlčky hltal každé starcovo slovo. „Zítra, až bude slunce nejvýše, se podívej na oblohu. A přesně tam, kde bude nebeská modř nejtmavší, leží i směr tvé cesty. Vydej se tedy tím směrem, dokud nedorazíš k řece. Je to velice prudká a nebezpečná řeka, takže se ji ani nepokoušej přeplavat. Měl by tam však žít převozník, který tě za úplatu převeze na druhou stranu. Vyhledej ho a on ti ukáže další cestu.“ Sapph přikyvoval hlavou na znamení souhlasu a díval se do ohně. Když se však otočil, aby tomu poníkovi poděkoval, tak ztuhnul. Stařec byl pryč a Sapph tak u ohně seděl zase úplně sám. Dlouze nad tím, co právě prožil, přemýšlel. Netušil jestli to byla pravda anebo jen pouhý sen. Nakonec se však rozhodl, že starcovu radu poslechne. Vždyť mu vlastně ani nic lepšího nezbývalo. Hned po ránu vylezl na nejbližší kopec, aby měl lepší výhled a trpělivě čekal. A skutečně přesně v pravé poledne se malý kus oblohy ležící až téměř na samotném obzoru zdál o něco málo tmavší než zbytek. Sapph tím směrem tedy bez zbytečného váhání vyrazil. Putoval po několik dní napříč hustými lesy a hlubokými roklinami. Pomalu již začínal věřit, že se mu to všechno té noci jen zdálo, ale pak náhle z dálky zaslechl podivné hluboké hučení. Každým krokem byl ten zvuk silnější a silnější, až nakonec náš Sapph dorazil k veliké řece. Byla to skutečně ta nejdivočejší řeka jakou kdy Sapph viděl, a okamžitě si vzpomněl na starcova slova. Stále však tomu jeho vyprávění ještě úplně nevěřil a proto se rozhodl řeku co nejopatrněji vyzkoušet. S obezřetností strčil do řeky první kopýtko, ale sotva tak učinil, tak ucítil, jak ho podivné neviditelné proudy stahují pod hladinu. Raději hned své kopýtko zase vytáhl. Díky tomu si vybavil další slova onoho podivného starého hřebce a tak se kolem sebe začal rozhlížet. Nikde však žádného převozníka, kterého tu měl najít, nespatřil. Usoudil tedy, že by ho měl nejspíše hledat na nějakém pro plavbu
vhodnějším místě, a po chvíli váhání se vydal po proudu řeky. A skutečně na něj po několika mílích narazil. Seděl v malé loďce zakotvené u břehu podél nataženého lana vedoucího z jedné strany řeky na druhou. „Zdravím Tě, cizinče,“ pozdravil ho převozník. „Vidím, že bys rád využil mých služeb. Měl bys však vědět, že jsou velice drahé. Máš vůbec něco, čím bys mi zaplatil?“ Sapph zapřemýšlel a pak ač velice nerad přikývl a vytáhl z brašny tu brož, co měl po rodičích. „Mám jen tenhle šperk, který mi dala maminka, když umírala. Naneštěstí se jinak než s vaší pomocí na druhý břeh nedostanu a tak, ač mě to velice mrzí, se s ním budu nucen rozloučit.“ Sotva domluvil, natáhl kopýtko s broží k převozníkovi. Ten však k jeho údivu zavrtěl hlavou. „Vidím, že máš dobré srdce a že jsi ochoten vzdát se i toho nejcennějšího, abys mohl pokračovat tam, kam tě vede tvé srdce. Proto ti dám nabídku. Převezu tě na druhý břeh i bez zaplacení, ale jen pod podmínkou, že mi cestou převyprávíš celý svůj příběh. Kdo ví, třeba ti budu schopen i nějak pomoci.“ Sapph zdvořile poděkoval a usadil se k převozníkovi do člunu. Ihned vzápětí se pustil do vyprávění a převozník mu při své práci pozorně naslouchal. Když Sapph skončil, byli již na druhém břehu. „Máš skutečně zajímavý život, cizinče,“ pokýval převozník uznale hlavou. „Ale ta nejzajímavější část tě ještě nejspíše čeká. Za to, že ses se mnou o ten svůj příběh podělil, ti něco dám. Možná se ti to bude i hodit,“ řekl a vytáhl odkudsi maličkatou křišťálovou rolničku a podal ji Sapphovi. „Tohle je kouzelná rolnička,“ pravil, když spatřil jeho zmatený pohled. „Jen ty jediný na celém světě budeš slyšet její zvonění.“ Sapph si dlouze rolničku ve svých kopýtkách prohlížel a naslouchal jejím nádherně zvonivým tónům, ale nakonec se rozhodl, že takový dar nemůže přijmout. Když však zvedl oči, tak po převozníkovi již nebylo ani stopy. A nejen to. Zmizela i jeho loďka a dokonce i řeka. Jediné, co zůstalo, byla stará kamenitá cesta, na jejímž konci se na samém obzoru tyčil obrovský temný hrad. Sapph pochopil, že tam někde uvnitř leží cíl jeho cesty. Ještě chvilku se rozhlížel a hledal nějakou stopu po tom tajemném převozníkovi, ale nakonec usoudil, že dnes ho asi už nenajde, a tak vyrazil zas dál. Již mu k zámku zbývala jen asi necelá míle, když v hromadě kamení ležící u cesty zahlédl nějaký pohyb. Nedalo mu to a šel se tím směrem podívat. Našel tam ještě docela maličkou ještěrku s nožičkou uvězněnou mezi dvěma kameny. Ještěrka sebou zoufale mrskala, ale bylo to marné. Sama se osvobodit nedokázala a navíc ji rychle opouštěly síly. Sapphovi se toho maličkého tvorečka zželelo a opatrně svým kopýtkem jeden z těch kamenů uvolnil. Ještěrka sebou prudce kmitla a zmizela v trávě. Sapph se šťastně usmál a chystal se odejít, když jeho pozornost upoutal další rychlý pohyb u jeho nohou. Byla to ta samá ještěrka, kterou právě zachránil z jejího uvěznění. Vrátila se a v tlamičce nesla malý jiskřivý kamínek. Dlouze se na toho velikého poníka před sebou dívala a nakonec položila ten svůj kamínek k jeho nohám a opět se zašustěním utekla.
Sapph pochopil. Byla to odměna za ještěrčinu záchranu. Sehnul se pro něj a pořádně si ho prohlédnul. Ač byl kamínek maličký, tak byl až k neuvěření krásný. Jiskřil se na Sluníčku jak maličká duha. Ještě chvilku ho Sapph zvědavě zkoumal, ale pak si ho strčil do brašny k ostatním věcem a vydal se dál. Netrvalo dlouho a dorazil až k bráně ústící do hradu. Nikdo u ní nestál a tak na ni zabušil, jak nejsilněji dovedl. Chvíli bylo jen ticho, ale pak v bráně cvakl klíč, otevřela se a odhalila starou a ošklivou, šedě zbarvenou kobylku. Nebyl to nikdo jiný než samotná temná královna, která zde žila úplně sama, protože ji už dávno všichni její poddaní opustili. „Co chceš?“ vybafla nepříjemně. „Tady na tebe není nikdo zvědavej.“ „Přeji hezký večer, krásná dámo,“ nenechal se odbýt Sapph a zdvořile pozdravil. „Neubytovala byste tu na jednu noc jednoho unaveného poutníka?“ „To jako tebe, jo?“ obořila se na něj královna zle. „Máš vůbec, čím bys mi zaplatil?“ „Ale jistě, má Paní,“ usmál se Sapph a vytáhl z brašny malý drahokam, který mu dala ještěrka „Bude stačit tohle?“ „Takovej kamínek? Ten si nech pro sebe,“ odmítla královna. „To nemáš nic lepšího?“ Zprvu se mladý Sapph chystal vytáhnout tu křišťálovou rolničku, ale nějaký hlas v jeho hlavě ho zadržel. Místo toho vytáhl svou brož. Věděl, že přišel čas, aby se s ní rozloučil. „A co teď?“ zeptal se. Královně se okamžitě rozzářily oči chtíčem. „Ale jistě,“ usmála se a náhle byla samá zdvořilost. „Pojďte hned dál. Ukáži Vám Váš pokoj.“ Jak řekla, tak i učinila a doprovodila Sappha do malé místnosti, která zrovna neoplývala nějakým luxusem. Alespoň tu bylo čisto. Ihned však za ním zabouchla dveře a už si ho nevšímala. Ani jídlo mu nedonesla. To však Sapphovi nevadilo. Věděl, že se bude muset připravit na večer, kdy jak věděl, chodí královna do své tajné pokladnice. Byl odhodlaný ji z povzdáli sledovat. Když se zešeřilo, opustil svůj pokoj a schoval se do jednoho z výklenků nedaleko schodiště, odkud byl dobrý výhled do chodby. Netrvalo dlouho a objevila se i královna a tak se za ní Sapph vydal. Bohužel ji však v tom bludišti různých chodeb a schodišť ztratil a ať hledal, jak hledal, tak ani stopy po ní nezůstalo. Vrátil se tedy do pokoje a čekal, až přijde ráno. Musel přeci existovat nějaký způsob, jak neztratit tu královnu z dosahu. Když za ním zlá královna brzy po ránu přišla, tak už věděl, co dělat. Nejprve se ho snažila vyhodit, ale on tvrdil, že je stále unavený a že by tu velice rád ještě jednu noc zůstal. Královně se to sice nelíbilo, ale když jí za to nabídl tu křišťálovou rolničku, kterou jí ještě navíc zavěsil kolem krku, tak nakonec svolila. V noci se situace opakovala. Tentokrát však Sapph slyšel díky rolničce, kde se ta královna přesně nachází. Jenže pak mu opět v jedné z místností náhle zmizela. Okamžitě mu bylo jasné, že je tam někde tajná chodba, ale najít ji nedokázal.
Znovu se tedy vrátil do pokoje s nepořízenou a znovu za ním hned po ránu ta královna přišla, aby ho vyhnala. Sapph prosil, aby tu směl zůstat ještě jednu noc a nabídl jí to poslední, co měl. Malý kamínek od ještěrky, který zprvu královna nechtěla. Moc se jí to nelíbilo, ale její lakota nakonec zvítězila a kamínek si od Sappha vzala. Navíc věděla, že zítra už stejně bude muset ten hřebec odejít stůj, co stůj. V noci se Sapph opět vydal za tou královnou a opět se mu v té samé místnosti jako včera ztratila. Zoufale hledal a hledal, protože věděl, že dnes je jeho poslední šance. Pak si ale všiml, jak se u jedné ze zdí třpytí něco docela maličkého. Sklonil se k tomu a poznal svůj malý ještěrčí kamínek. Královně tu musel vyklouznout z kopýtek, a protože byl tak maličký, tak si toho ani nevšimla. Navíc díky němu konečně věděl, kde tu tajnou chodbu hledat. A opravdu jí i našel. Sotva se tajné dveře odsunuly, vstoupil neohroženě dovnitř a nechal se vést dlouhou svažující se chodbou, dokud nespatřil v dáli světlo. Zpomalil a tiše se k němu plížil. Nakonec dorazil, až do veliké místnosti plné těch největších pokladů jaké kdy viděl. Nejkrásnější však byl kámen ležící na podstavci v samotném středu místnosti. Ach jak nádherně se lesknul a třpytil. Sapph pod vlivem jeho nevídané krásy okamžitě zapomněl na to, aby si dával pozor a vstoupil do místnosti. „Co tady děláš, ty červe?“ zasyčela královna nenávistí a vytrhla tak Sappha z okouzlení. „A jak ses sem vůbec dostal?“ Sapph se v tu chvíli nezmohl ani na slovo a opatrně ustupoval zpátky. Moc daleko se však nedostal. „Jen si mlč, hlupáku,“ ušklíbla se královna. „Od teď již totiž budeš mlčet navždy,“ zakřičela hlasem plným zlosti a vrhla po něm nějaké odporně temné kouzlo. Sapph věděl, že mu za žádnou cenu utéci nemůže, a tak udělal jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla. Zvedl kopýtko, kde stále ještě držel ten maličký kamínek, a hodil s ním proti kouzlu. Zablesklo se a zahřmělo a malý kamínek se dočista vypařil. Vržené kouzlo se však ještě od něj stihlo odrazit a zasáhlo zlou královnu přímo do srdce. S překvapeným výrazem se svezla mrtvá k zemi. Sapph vyhrál, i když tomu sám moc nevěřil. Chvíli oddychoval, aby se vzpamatoval z toho šoku, ale pak jeho oči padly na ten překrásný kámen ležící opodál. Na cíl své cesty. Bleskurychle se k němu rozeběhl a sevřel ho ve svých kopýtkách. Opět se místnost rozzářila jasným zábleskem a nějaká neznámá síla odstrčila Sappha stranou. A náhle tam k jeho neskonalému údivu už neležel žádný drahokam, ale nějaká mladá kobylka. Pro našeho Sappha to byl v tu chvíli takový šok, že jen obrátil oči v sloup a omdlel. Všechno o co bojoval a po čem tak toužil, bylo totiž náhle pryč. Sapphův sen se mu přímo před očima rozplynul. Když se po chvíli zase probudil, již se nad ním ona kobylka skláněla. „Děkuji ti, můj statečný zachránče,“ pravila. „Jmenuji se princezna Ire a to ty jsi mě svou odvahou a oddaností vysvobodil z mého prokletí, které na mne uvrhla má zlá macecha a které mě na několik let proměnilo v ten drahokam, jenž jsi se tak
statečně vydal hledat. Mrzí mě, že tu na tebe nečeká tvá vysněná odměna, ale za všechno, co jsi pro mě i celé mé království vykonal, bych ti ráda nabídla své kopýtko. Nebýt tebe, tak bych stále byla jen pouhým kamenem a ta zlá čarodějnice by i nadále trápila mé poddané.“ Sapph se na ni překvapeně podíval a pohlédl jí poprvé do očí, které jeho duši okamžitě vtáhly do svých hlubin. V ten nádherný moment pochopil dvě věci. Že ty nejkrásnější drahokamy se skrývají v tom páru úžasných modrých očí, jež na něj s úsměvem hleděly. A že možná sice ztratil, to co hledal, ale na oplátku mu osud nabízel něco daleko cennějšího. Lásku. A po té jeho srdce toužilo daleko víc než po nějakých kamenech. Okamžitě se tak do princezny zamiloval a její nabídku radostně přijal. Z temného zámku tak vyšli bok po boku. Pár měsíců na to se konala převeliká svatba, kde se sešli snad všichni poníci z obou království. Sapph a Ire spolu tvořili nádherný a spokojený pár a stejně tak i začali vládnout své společné zemi. V klidu s rozmyslem, ale hlavně v míru. Vládli dlouho a náš svět opustili až ve velmi vysokém věku a navíc společně. Vlády nad zemí se pak ujaly jejich dvě děti. Na počest svých rodičů pak ještě pojmenovaly všechny ty krásné modré drahokamy, jež jsou v našem světě tak nesmírně vzácné. Sapph a Ire. Safíry. A tak nám tyhle nádherně modré skvosty přírody již navždy budou připomínat odvahu a lásku mladé princezny a statečného zbojníka. ••• Příběh se odmotal až ke svému úplnému konci a Rarity se odmlčela. Krátce pohlédla na svou sestřičku spokojeně podřimující v jejím klíně jako nějaká maličká princezna. Usmála se a zlehka Sweetie Belle nadzvedla a položila její hlavičku na polštář. Sama se již také chystala jít spát a tak se natáhla po lampičce stojící na nočním stolku a chystala se ji zhasnout. „Páni, to byla ale krásná pohádka,“ řekla zvesela Pinkie Pie, která se náhle objevila neznámo odkud. „Pink…“ vypískla Rarity zděšeně. Pak se ale zarazila, protože si vzpomněla na svou malou sestřičku spící hned vedle ní. Rozhodně ji nechtěla znovu vzbudit. „… ie?“ dodala šeptem. „Co tady, u Luny, děláš? A jak ses sem vůbec dostala?“ „No přeci dveřmi, hlupáčku,“ zazubila se Pinkie. Rarity se raději na nic dalšího neptala, přestože si byla celkem jistá, že obě venkovní dveře před spaním pevně zamkla. „No já asi zase půjdu,“ oznámila jí Pinkie. „Tu pohádku si ale budu pamatovat. Byla moc pěkná.“ „Děkuji, Pinkie,“ usmála se Rarity. Na Pinkie Pie se přeci zlobit ani nemohla. „To já také,“ opětovala ta růžová kobylka její úsměv. „A přeji ti krásnou dobrou noc a sladké sny,“ dodala a v ten okamžik zmizela tak náhle, jako se objevila. „Dobrou noc, Pinkie,“ zašeptala Rarity do noci, zhasla a také se odebrala spokojeně ke spánku. Té noci se jí zdálo o těch nejkrásnějších drahokamech.
Konec
