Dvířka Rivel Arosis
Co, když jsou někde v tom našem světě dveře, které se nikdy neměly otevřít a co když jsou zrovna u vás doma. A co když tahle povídka o nich vlastně vůbec není. Anebo snad ano? Kdo ví?
Dvířka „Maminko?“ zeptala se jednoho dne malá Markétka u snídaně. „Kam vlastně vedou ty dvířka, co máme na chodbě?“ Maminka, která tu se svou drobnou asi sedmiletou dcerkou bydlela samotná, se na ni nejprve překvapeně podívala. „Jaká dvířka?“ dotázala se, neboť neměla ani ponětí, o čem to její Markétka mluví. „No, přeci ta, co jsou hned u vchodu,“ pronesla Markétka tím pro děti typicky nevinným hláskem a ani ji nepřišlo divné, že maminka vůbec netuší, co vlastně myslí. Místo toho si s chutí ukousla z krajíce čerstvého voňavého chleba bohatě namazaného máslem a ozdobeného několika malými rajčátky a zapila to douškem horkého malinového čaje. „U vchodu?“ tápala i nadále maminka a snažila se vybavit si, jak ta jejich chodbička vlastně vypadá, ale krom dveří vedoucích z bytu ven a těch několika dalších spojujících jednotlivé místnosti, tam žádná menší dvířka prostě nikdy nebyla. „Ano, mami,“ usmála se Markétka, až v jejích medových očích radostně zajiskřilo. „Chceš je ukázat?“ „To budeš moc hodná,“ opětovala maminka ten její úsměv a láskyplně ji pohladila po kaštanově hnědých vláskách. Začínala už tušit, že to všechno je jen nějaká nevinná dětská představa. „Tak pojď,“ pobídla ji Markétka, když odložila snídani zpátky na talířek, a uchopila něžně svou maminku za ruku. Ta samozřejmě nijak neprotestovala a ochotně svou dcerku tam na tu chodu následovala. „Tady,“ zastavila se náhle Markétka a ukázala prstíčkem přímo do míst, kde se ve zdi, přesně jak říkala, rýsovala poněkud menší dřevěná dvířka ozdobená již trochu postarší železnou klikou a malou dočista prázdnou klíčovou dírkou. „Já… já nevím,“ přiznala maminka zmateně. Vždycky žila v domnění, že tu místo dveří je jen pouhá prázdná zeď, ale asi se mýlila anebo už tu žila tak dlouho, že na ně prostě zapomněla. „Ale asi tam budou stejně jen nějaké krámy,“ dodala nakonec, a aniž by tomuhle zvláštnímu úkazu věnovala další pozornost, což bylo
poněkud překvapivé, začala se otáčet k odchodu. „A nemáš od nich někde schované klíče?“ zarazila ji malá Markétka, která tomu věčně podivnému chování dospělých ještě moc nerozuměla, a tak si ničeho divného ani nevšimla. „Jsou totiž zamčené a já bych se tam moc ráda koukla.“ „Je mi líto, Markétko,“ otočila se na ni maminka, když zrovna vcházela zpátky do kuchyně, „ale nevím, kde by mohly být.“ „To je škoda,“ vzdychla malá Markétka a ještě chvilku se na ta dvířka o samotě zvědavě dívala. Měla při tom pocit, že odtamtud slyší nějaké podivné nejasné hlasy. Pak ale i ona zamířila za maminkou a obě dvě celkem brzy na celou tuhle zvláštnost dočista zapomněly. Nebylo tomu však na dlouho. ••• „Markétko? Markétko? Pusť nás!“ vybízel ji onen cizí prosebný hlas, který jedné noci vstoupil do jejích snů a nelítostně zpřetrhal všechny jejich nitky. Markétka překvapeně zamrkala a prudce se ve své postýlce posadila, čímž shrnula na hromádku těch několik nejoblíbenějších plyšáků, kteří jí během noci dělali společnost. Ať však poslouchala, jak chtěla, nikde se už neozvalo ani pípnutí. „H-haló?!“ zavolala nejistě a popadla nejbližšího plyšáka, jenž měl podobu malého usmívajícího se růžového poníka, a pevně ho přitiskla ke své hrudi, ve které divoce tlouklo jedno maličké a opravdu vyděšené srdíčko. „Jsi to ty mami?“ Nenašel se však nikdo, kdo by na její volání odpověděl. On tu také dnes v noci nikdo jiný nebyl. Ani maminka, která musela odejít na noční. Jen někde u sousedů se ozvalo krátké psí zaštěkání, ale to s tím vším nejspíš nemělo vůbec nic společného. Nakonec tedy Markétka usoudila, že se jí to všechno přeci jen pouze zdálo a užuž se chystala opět zalehnout, když se ten divný hlas ozval podruhé. Malá Markétka při těch jeho slovech sebou divoce trhla, ale tentokrát zněl tak nesrozumitelně, že vlastně vůbec netušila, co říká. Navíc jí trochu připomínal ty divné hlasy, které tehdy krátce zaslechla za těmi dveřmi. No jo, ta zvláštní dvířka. Jak na ně mohla vůbec tak snadno zapomenout? Určitě má s nimi ten hlas něco společného. Nejlepší tedy bude, když je raději co nejdříve zkontroluje. Beztak jsou určitě pořád ještě zamčené a ať už je za nimi zavřený kdokoliv, tak k ní se jen tak nedostane. „Pojď, Pinkie,“ promluvila ke svému poníkovi, jehož hřejivá blízkost ji tolik uklidňovala. „Půjdeme se tam podívat.“ Kdyby mohla Pinkie mluvit, tak by tím určitě zrovna nijak nadšená nebyla, ale bohužel jí tento dar chyběl, a tak ji nezbylo nic jiného, než se pouze mlčky dívat na tu svou malou a poněkud nerozumnou majitelku. Markétka raději cestou ani nerozsvěcela, a tak byla u oněch dvířek cobydup. K její veliké úlevě vypadalo vše stále při starém a dokonce už ani žádné hlasy neslyšela, což bylo určitě dobré znamení, ale ani tak ji to nedalo, a tak po chvilce váhání opatrně přitiskla ouško ke dveřím a trpělivě naslouchala jakémukoliv sebemenšímu šustnutí. „Pusť nás!“ ozvalo se téměř okamžitě z druhé strany až nečekaně hlasitě
a naši malou Markétku to vystrašilo natolik, že se pomaličku celá vyděšená sesunula dolů k zemi. Svého poníka teď v náručí doslova drtila. „N-ne!“ vykoktala ze sebe Markétka a bez dalšího váhání se sebrala a jak blesk zmizela zpátky ve svém pokojíčku, kde se zahrabala do peřin tak hluboko, že by ji snad ani nikdo nenašel. Tam se skrytá před světem třásla hrůzou a pevně doufala, že již brzy přijde ráno, které všechny ty hrozné noční můry určitě zažene pryč. Oné noci už Markétka ani očičko nezamhouřila. ••• „M-maminko,“ vydechla Markétka, když konečně po ránu cvakla klika a ve dveřích jejího pokoje se objevila sice unavená ale důvěrně známá maminčina tvář. „Tam za těmi dveřmi někdo je.“ „Za jakými?“ zeptala se maminka udiveně. „No, přeci za těmi, co jsem ti nedávno ukazovala,“ odpověděla Markétka zmateně. I její mladá dětská mysl si už začínala uvědomovat, že něco na tom všem není úplně normální. „Aha,“ zamrkala maminka unaveně, jakoby se právě probudila z nějakého podivného snu. „Tak mi to ukaž. Podíváme se tam společně. Dobrá?“ Markétka přikývla, chytila maminku za ruku a schovaná za jejími zády se vydala zpátky k těm divným dveřím. Tentokráte tam však na Markétku čekalo pouze ticho. „Tak vidíš,“ usmála se po několika dlouhých minutách mlčení maminka a konejšivě pohladila Markétku po vlasech. „Nikdo tam není.“ „Ale já tam opravdu někoho slyšela,“ namítla Markéta zoufale. „To se ti zdál určitě jen nějaký zlý sen,“ řekla maminka chápavě. „Hned zítra ale skočím pro zámečníka a podíváme se, co za těmi dveřmi vlastně je. Platí?“ Markétce nezbylo než přikývnout a navíc její maminka určitě moc dobře věděla, co dělá. Nejspíš se jí to všechno přeci jen zdálo. „Výborně,“ usmála se maminka. „Teď si ale půjdu lehnout, jsem strašně unavená,“ zazívala a zmizela v nedaleké koupelně. Markétka tam ještě chvilku stála a obezřetně ty podezřelé dveře pozorovala, ale tam na druhé straně bylo stále stejné ticho jako před chvilkou. Jí se to ale ani trošičku nelíbilo. ••• O pár hodin později se už opět Markétka těmi dveřmi ani trošičku netrápila. Místo toho si hrála ve svém pokojíku s hračkami a čekala, až se maminka vyspávající po náročné práci probudí. Ale ať už bylo tam na druhé straně cokoliv, nehodlalo to nechat Markétku jen tak být. „Musíš nás pustit, prosím,“ ozval se z chodby opět ten hlas, ale tentokráte už nezněl tak děsivě. Dokonce se zdálo, že se snaží být i celkem milý. „Jsme tu už tak dlouho. Pomoz nám.“
Markétka chvíli váhala, protože stále nepovažovala mluvit s někým cizím za zrovna dobrý nápad, ale nakonec si to přeci jen rozmyslela. Nezdálo se jí totiž, že by byl nějaký zlý a navíc byla ta bytost stále bezpečně zavřená tam na druhé straně, takže by možná nebylo na škodu zkusit zjistit o tom všem něco víc. „A kdo vůbec jste?“ zeptala se zvědavě, když dorazila zpátky k těm podivným dveřím. „No přeci přátelé,“ odpověděl hlas a znělo to tak hedvábně sladce, až měla Markétka pocit, že právě cumlá karamel. Takový krásný hlas přeci nemohl být zlý. Přesto jistý maličký červík pochybnosti stále nahlodával Markétčinu mysl. „Přátelé?“ podivila se. „Vás je tam víc?“ „Ano,“ řekl hlas. „A všichni ti věříme. Musíš nás odsud dostat ven. Je tu taková tma.“ „Ale já nemůžu,“ bránila se Markétka. „Ty dveře jsou zamčené a já od nich nemám klíč.“ „Tak ho musíš najít,“ ozvalo se z druhé strany dveří. „My víme, že tam někde je. Možná ho prostě jen nevidíš.“ „Ale…“ začala Markétka, ale hlas ji nenechal. „Musíš jen pořádně otevřít oči a mysl a určitě ho najdeš,“ řekl hlas. „Udělej to pro nás, prosím.“ „Tak dobrá,“ povzdychla si Markétka a chystala se k odchodu. „Zkusím se po něm někde kouknout.“ „Děkujeme ti, Markétko,“ zavířil naposledy hlas kolem jejích oušek. „Jsi moc hodná.“ ••• „Hezky tady zůstaň a nezlob,“ rozloučila se maminka s Markétkou a krátce ji políbila na obě růžovoučké tvářičky. „Já se za chvilku vrátím. Jen skočím něco zařídit.“ „Dobrá, mami,“ přikývla Markétka a usmála se jako malý andílek. „Ty jsi moje zlatíčko, viď?“ řekla maminka a pohladila ji po vláskách. „Tak zatím pa a hezky si hraj.“ „Pa pa, mami,“ zamávala Markétka a sledovala, jak se dveře pomalinku zavírají. Zůstala v bytě úplně sama. Jen ona a ty podivné dveře hned vedle ní. Byl tedy nejvyšší vhodný čas na to najít od nich ten klíč. Okamžitě se tedy do toho pustila. Prohledala úplně celý byt, otevřela každý šuplík a prolezla každičký kout, ale nikde po žádném malém klíčku, který by do toho zámku pasoval, nebylo ani stopy. Jen samé nepotřebné harampádí a hračky. „Někde tu přeci musí být,“ blesklo jí hlavou. Přeci by někdo nedal do bytu dveře, ke kterým tu není klíč. To přeci nedávala smysl. Ale ani ty dveře nebyly přeci úplně normální. Vždyť si jich všimla teprve nedávno a ani maminka o nich nic nevěděla. Možná ten klíč k nim je podobný a také není vidět na první pohled. Možná je dokonce i někde nedaleko. A nejednou tam z ničeho nic byl. Zavěšený spolu s dalšími mnohem většími
klíči na věšáku hned vedle vchodových dveří. Markétka ho okamžitě chytila do své ručičky, aby si to náhodou zase nerozmyslel a nezmizel zas bůhví kam. Teprve pak si ho stále pevně sevřený začala zvědavě prohlížet, ale nic moc zajímavého na něm vlastně nebylo. Možná byl jenom trošičku studenější, než bylo obvyklé, ale to bylo asi tak všechno, čím vynikal. Nakonec tedy pokrčila rameny a přiřítila se ke dveřím. „Mám ho,“ zajásala radostně. „Výborně, Markétko,“ ozval se z druhé strany opět ten hlas. „Tak teď nám prosím odemkni. Chceme tě vidět.“ A Markétka opojená pocitem vlastní šikovnosti a oním překrásně medovým hlasem poslechla. Pomaličku vsunula klíč do zámku a v doprovodu tichoučkého klapnutí s ním otočila. Pak chytla za kliku a dveře zlehounka otevřela. ••• „Markétko, miláčku?“ zavolala maminka, když se o nějakou tu hodinku později vrátila zpátky. „Kdepak jsi?“ Nikdo se však neozýval. Byt byl tichý a prázdný. A ani v těch nejoblíbenějších Markétčiných skrýších po ní nebylo ani stopy. Maminka začínala být pomalu zoufalá. A pak si z ničeho nic vzpomněla na ty zvláštní dveře, které jí před nedávnem Markétka ukazovala, a zmocnilo se jí podivné zlověstné tušení. Co když se tam šla podívat a něco hrozného se jí tam stalo. Bleskurychle se ke dveřím rozeběhla a s trhnutím je otevřela. A tam před ní v té malé místnůstce ležela její malá Markétka s očima zavřenýma a tím nejkrásnějším a nejspokojenějším úsměvem, jaký kdy u ní maminka viděla. Všude kolem ní ležely různé staré polozapomenuté hračky a plyšáci, které její maminka moc dobře znala. Patřily totiž jí samotné, když byla ještě malá, ale za ta léta na ně i na tuhle místnůstku, kam je schovala, úplně zapomněla. Tak jako na spoustu dalších krásných věcí ze svého dětství, které se už bohužel nejspíš nikdy nevrátí. „Ach, Markétko,“ vzdychla maminka tiše a byla šťastná, že si tyhle staré ale pořád krásné hračky našly cestu alespoň k její Markétce. Snad na ně nikdy nezapomene, tak jak to kdysi udělala ona. Konec
