Co skrývá se v nás Rivel Arosis
Opravdu víte, jaký je ten člověk, který se na vás pokaždé dívá ze zrcadla?
Co skrývá se v nás „Ahoj, Janičko,“ řekl právě se navrátivší tatínek a pohladil svou maličkou dcerku, jež ho radostně vítala ve dveřích, něžně po její krásně mlaďoučké růžovoučké tvářičce. „Jakpak ses měla dnes ve škole?“ „No, šlo to,“ odbyla malá blonďatá holčička tuhle mezi všemi dětmi velmi neoblíbenou otázku. „Ale celou dobu jsem se nemohla dočkat, až tě zas uvidím,“ usmála se zářivým úsměvem a skočila milovanému tatínkovi kolem krku a zasypala jeho tvář záplavou svých zlatavě hedvábných vlásků. „Však i já se tě v práci nemohl dočkat,“ přiznal tatínek a vlepil jí na tvářičku jednu malou, ale o to sladší, pusinku. „To jsem ráda,“ zacvrlikala Janička jak malé ptáčátko a upřela na tatínka prosebný pohled nádherně jasně zelených očí. „Budeme si zas spolu hrát?“ zeptala se rozjařeným hláskem. „To víš, že jo,“ usmál se tatínek a položil malou dcerku opatrně na zem. „Nejdříve bychom ale měli počkat na maminku. Už by měla brzy jít.“ „Ach jó,“ vzdychla Janička nešťastně a po tváři jí přeběhl podivně nespokojený výraz. „A já se na to tak těšila.“ ••• Sluneční paprsky se minutu za minutou líně plazily po podlaze, až se dostaly k nohám malé růžově povlečené postýlky a začaly po nich ještě pomaleji šplhat vzhůru, kde nakonec opatrně polechtaly po tváři malou spící holčičku a vytrhly jí ze spaní. Janička zamávala ručičkou, aby je zahnala na útěk, ale bylo to marné, a tak nakonec otevřela svá očka a ospale zamžourala v jejich hřejivé záři. Nějakou chvilku její stále ještě docela neprobuzené mysli trvalo, než pochopila, že zaspala. „Mami! Tati!“ vypískla a prudce se vyhoupla ze postýlky. Ani se nenamáhala po sobě ustlat, jak byla zvyklá, a okamžitě se rozeběhla k rodičům do ložnice. „Zaspali jsme!“ vykřikla a rozrazila dveře.
O necelou minutu později zas odtamtud neobratně vyklopýtala a tvář, která teď byla bílá jak padlý sníh, měla plnou velikých bolavých slz. Pokusila si je otřít, ale akorát se zamazala. „Mami. Tati,“ zašeptala přiškrceným vyděšeným hláskem a svezla se na zem zády k těm dveřím skrývajícím tu nejhrůznější podívanou celého jejího života. ••• „Tak co?“ zeptal se postarší a poněkud neupravený muž oděný do těžkého černého kabátu svého uniformovaného kolegy. „Našli jste něco?“ „Je mi líto, pane komisaři,“ zamračil se oslovený. „Není tu nic. Jen ta dvě těla a spousta krve okolo. Dokonce ani tu vražednou zbraň jsme ještě pořád nenašli.“ „Cože?“ zabručel komisař nespokojeně a poškrábal se po svém několikadenním strništi rašícímu na jeho zachmuřené tváři. „To mi chcete říct, že toho hajzla, co to udělal, nenajdeme? Něco tu po něm přece zůstat muselo. Nějaký otisk anebo alespoň vlas.“ „Já vím,“ odpověděl podřízený policista. „Taky to nechápu a to jsme prošli celý tenhle byt píď po pídi. Jenže po tom, kdo tu hroznou vraždu spáchal, tu nezůstala ani jediná stopa. Vlastně ještě nikdy jsem neviděl, že by místo činu bylo tak dokonale uklizené.“ „Tak to to zas od šéfa na stanici pěkně schytáme,“ pronesl komisař s povzdechem. „A co ta holka? Je na tom už alespoň líp?“ „Jo, zdá se, že jo,“ chopil se slova opět ten druhý policista. „Je teď v nemocnici a s ní i několik našich lidí, kteří ji tam odvezli.“ „No, alespoň, že tak,“ ulevilo se našemu komisaři přeci jen trošičku. „Hlavně ji nikam nepouštějte a hlídejte každý její pohyb!“ rozkázal vzápětí až nečekaně přísně. „Snad si nemyslíte, že to udělala ona?“ zhrozil se policista. „Něco tak strašného by dítě nedokázalo.“ „Myslet si můžu, co chci, a Vy mi do toho nemáte co kecat!“ odbyl komisař nepříjemným hlasem svého podřízeného. „A beztak je to to jediný, co v tuhle chvíli máme,“ dodal už mírněji. „Třeba si na něco vzpomene.“ „Snad máte pravdu,“ souhlasil uniformovaný strážník. „Už jen kvůli ní.“ „To já taky,“ oznámil mu komisař temně. „Protože jestli s něčím brzo nepřijdeme, tak nás novináři sežerou za živa.“ ••• „Jakpak se má naše malá pacientka?“ usmála se na Janičku mladá nemocniční sestřička, která právě vklouzla k ní do pokoje. Dávala si při tom veliký pozor, aby si ta malá holčička nevšimla policistů stojících za dveřmi. „Už je to lepší,“ vzlykla Janička a okamžitě se ustaraně zeptala na otázku, která ji tak hrozně pálila v jejím malém srdíčku. „A jak je na tom maminka s tatínkem? Uzdraví se?“ „Jsem si jistá, že se s nimi brzy uvidíš,“ zalhala sestřička opatrně a ani v její
věčně usměvavé tváři nebylo náznaku po čemkoliv jiném. „To jsem ráda,“ pokusila se i Janička o úsměv a otřela si ručičkou své slzičky. „Mohla bych si tady někde odskočit?“ „Ale jistě, broučku,“ přikývla sestřička. „Koupelnu máš hned vedle. Stačí jen projít těmihle druhými dveřmi,“ dodala a ukázala kousek od těch prvních, kterými sem před chvílí sama vstoupila. „Děkuju,“ uklonila se Janička roztomile a bez dalšího vyčkávání vyrazila ke dveřím. Déle už to tu vydržet nemohla. „Počkám tu na tebe, dobrá?“ navrhla sestřička. „To budete moc hodná,“ usmála se ta malá blonďatá holčička andělsky a zmizela v koupelně. ••• Sotva byla Janička konečně zas sama a skrytá před zraky ostatních, opřela se ztěžka o umyvadlo a zadívala se do zrcadla před sebou. V hloubi srdce cítila, že něco není v pořádku a že jí sestřička nejspíš neříkala pravdu. S jejími rodiči se opravdu něco stalo, ale jak se zdálo, nikdo jí o tom nechtěl říct víc. I ten doktor a ti pánové, co ji sem zavezli, se odmítali o čemkoliv bavit a pouze ji neustále ujišťovali, že všechno bude zas brzy v pořádku, ale Janička se tak snadno oklamat nedala. Nebyla hloupá a moc dobře věděla, že to, co zahlédla v ložnici rodičů, bylo velice, velice zlé. Navíc moc dobře věděla, jak prolhaní a nepříjemní dovedou ti dospělí být. „Možná jsou mrtví,“ zhrozila se při vzpomínce na tu scénu z pokoje. „To si piš!“ zazubil se na ní v odpověď její odraz v zrcadle, který byl na rozdíl od ní samotné náhle naprosto celý od krve, což Janičku tak vyděsilo, až se z toho posadila na studenou zeleně vykachlíčkovanou podlahu pod sebou. „C-cože? J-jak? K-kdo j-jsi?“ vykoktala ze sebe zmateně a šokovaně zároveň. „Hmm, tak ty si nic nepamatuješ?“ odpověděl jí její vlastní hlas, jehož zdroj však teď odsud zezdola neviděla. „A to jsme si spolu včera večer užily tolik legrace. No, asi bych ti to tedy měla všechno zas hezky ukázat.“ „Ne!“ vydralo se z Janiččiných úst, ale tou dobou už bylo stejně pozdě. ••• Janička uraženě vběhla do té jejich maličké koupelny a práskla za sebou naštvaně dveřmi. Tatínek jí slíbil, že dnes večer budou mít čas jen a jen na sebe, ale místo toho se teď věnoval mamince, které nějak nebylo dobře, a tak nakonec zůstala doma. „To od něj vůbec není hezké!“ ozval se náhle jakýsi podivný hlas, který však Janiččiným uším zněl až neuvěřitelně povědomě. „Takhle na tebe prostě zapomenout! To se zkrátka nedělá.“ Janička se zmateně rozhlédla kolem sebe, a když nikoho nespatřila, zeptala se lehce ustrašeně: „Je tu někdo?“ „Ne, nikdo jiný tu není,“ odpověděl jí hlas a skoro se zdálo, že se směje.
„Jsme tu jen my dvě. Ty a já. Ale zrovna v našem případě to vlastně dělá stále tu jednu a samou osobu.“ „Co, prosím?“ zamrkala Janička překvapeně. „A kdo tedy vlastně jsi?“ „No, to je těžké vysvětlování pro tak malou holčičku,“ řekla ta podivná dosud skrytá bytost. „Nejlepší ale asi bude, když se prostě koukneš do zrcadla. Tam mě totiž okamžitě uvidíš. Jen doufám, že tě nevyděsím. Už dlouho jsem s nikým takhle hezky nemluvila.“ Janička byla holčička velice zvědavá, a i když se přeci jen trošičku bála, přistoupila nakonec na tuhle podivnou hru a nesmírně opatrně se připlížila k zrcadlu nad umyvadlem a pomalinku do něj nahlédla. Nebylo tam nic než jen koupelna za jejími zády a ona samotná. „Ahoj!“ zazubil se její vlastní odraz a zamával ručičkou, kterou však ona sama měla stále u těla. „Tak jak se ti líbím?“ Janička sebou divoce škubla úlekem a málem se rozutekla pryč, ale nakonec to neudělala. Nejspíš se jí to všechno beztak jen zdálo. „Ty jsi já?“ zeptala se místo toho. „Jak se to vezme,“ pokrčila Janička v zrcadle rameny. „Jsem ta druhá Janička. Ta, která žije tady na druhé straně.“ „A co tam děláš?“ pokračovala naše Janička ve vyptávání. „Čekám na tebe,“ usmál se její vlastní odraz tajemně. „Teď už jsme se ale konečně našly, a tak už naštěstí nemusím. Nezahrajeme si spolu nějakou hru?“ „Tak jo!“ rozzářily se Janičce oči radostí. Konečně se našel někdo, kdo jí ten dnešní večer nahradí. „A jakou?“ „Třeba takovou, kde naučíme tatínka, jak se k tobě správně chovat?“ navrhla ta druhá Janička a v očích jí zaplálo cosi zvláštního. „To bys dovedla?“ zeptala se první Janička překvapeně. „Já dovedu všechno!“ kasala se ta druhá. „Tak dobrá a jak to uděláme?“ „To je přeci snadné! Stačí, když mě jen chytíš za ruku a pak už bude tatínek jen a jen náš a nikoho jiného.“ Janička chvilku váhala, ale nakonec přeci jen udělala to, o co ji ta druhá Janička žádala. Pomalu zvedla ruku a natáhla ji naproti zrcadlu. Sotva se ho dotkla, svět se prudce zatočil a ona nabyla na kratičký okamžik dojmu, že najednou není tím, kým byla ještě před chvilkou. Chvilku se ještě dívala do zrcadla, které už se náhle nehýbalo a pak s až podivně spokojeným úsměvem na tváři zamířila z koupelny ven. Byl čas si hrát. Jen si bude muset nejprve sehnat pár věcí. ••• Dveře do ložnice rodičů se pomalinku otevřely a dovnitř vklouzl malý nenápadný stín. Nebylo však třeba takové přehnané opatrnosti, neboť tu Janička byla doma a navíc by se stejně rodiče nevzbudili, když jim do jídla nasypala tolik těch prášků na spaní. Jediné smutné na tom bylo, že to takhle nebude tak skvělá zábava, ale třeba se přeci jen alespoň někdo z nich probudí, než s nimi skončí.
„Sladké sny, maminko,“ pronesla tichounce a pohladila ji po tváři. Pak už jen sáhla po velikém kuchyňském noži zastrčeném za svými kalhotkami, kde tak příjemně chladil, a jediným prudkým seknutím prořízla mamince krk s takovou silou, až ostří uspokojivě zaskřípalo o obratle. Janiččina maminka sebou škubla a vytřeštila oči. Ani ty prášky nedokázaly ztlumit tu strašnou hrůzu. Pokusila se něco z posledních sil říct, ale místo slov z jejího krku unikly jen maličké krvavé bublinky. „Pšt,“ uklidňovala ji Janička prstíčkem něžně položeným na jejích třesoucích se rtech, dokud se maminka naposledy nezachvěla a její život nevyhasl. Ještě chvilku si v tichosti vychutnávala ten zvláštní doznívající a značně opojný pocit neuvěřitelné moci a vzrušení, ale vytrácel se až příliš rychle. Chtěla, aby se zas vrátil. Potřebovala to! Musela však ještě chvilku vydržet. Nemohla přeci dovolit, aby se tatínek bránil a pokazil tak tu jejich skvělou hru. Proto nejprve vytáhla dva kusy provazu a přivázala mu nohy i ruce pevně k posteli. Teprve pak si dřepla na jeho klín a s šílenou jiskrou planoucích jí v jejích něžných očích se pustila do práce. Vzala nůž a zarazila ho svému vlastnímu tatínkovi hluboko do břicha. Otočila s ním, vytrhla ho a udělala to hned vzápětí znovu jen o trochu výš. Tatínek sebou zazmítal a zmateně otevřel oči, které byly tak nějak podivně zastřené. Nejspíš mu Janička dala těch prášků do jídla až příliš. Vždyť ani nejspíš necítil žádnou pořádnou bolest, což byla trochu škoda. Příště musí být opatrnější. „C-co se děje, Janičko?“ zeptal se téměř nesrozumitelně a marně se snažil očima zaostřit na svou dcerku na něm sedící. „Nic,“ uklidnila ho Janička něžným dívčím hláskem. „Jen si teď budeme trochu hrát.“ Pak ho znovu bodla. A znovu a znovu. Dokud nebyla celá postel i ona samotná úplně zamazaná od jeho krásně červené slaďounké krve, která tak skvěle chutnala, když si slízávala její kapičky ze rtů. Po páteři jí při tom přeskakovaly příjemné mrazivé pramínky, které se sbíhaly v klíně a nutily hrdlo svírat se neustále v slastných vzdeších. Bylo to zkrátka úžasné. Možná ještě úžasnější než ty hry, jež s tátou hrávali, když maminka nebyla doma. Teprve, až když už se tatínek ani trošičku nehýbal a když ho jeho duše navždy opustila, Janička přestala. Dech měla zrychlený námahou a vzrušením. Navíc se cítila tak hrozně spokojená, ale taky unavená. A tak si prostě jen lehla mezi své nyní již mrtvé rodiče a spokojeně usnula. Ještě nikdy se jí nezdály tak krásné sny jako teď. Škoda jen, že to bude muset ještě všechno uklidit. ••• Výkřik a tříštění skla prolétlo nemocničním pokojem jak blesk a vytrhlo mladou usměvavou nemocniční sestřičku ze zamyšlení. „Jsi v pořádku, zlatíčko?“ zavolala ode dveří vedoucích do koupelny. „A-asi jsem upadla,“ ozval se vyděšený hlas malé holčičky. „A trochu se pořezala.“ „Vydrž, broučku,“ uklidňovala ji sestřička a užuž se natahovala po klice.
„Hned tam za tebou budu a podívám se ti na to.“ „T-to byste byla hodná,“ ozvalo se z druhé strany nesměle a sestřička, která na nic nečekala, vklouzla dovnitř. O několik dlouhých vteřin později se její ještě stále třesoucí se tělo svezlo v posledních křečích na zem. Ze srdce jí trčel dlouhý střep, kolem nějž do všech stran prýštila sytě rudá krev. Ve vyhasínajících očích byl jen strach a zmatek. „Mě nikdo lhát nebude!“ zakřičela na ni ta malá holčička, která ji tak nelítostně připravila o to nejcennější. Z malých zlostně sevřených ručiček jí na zem odkapávala její vlastní krev, ale ona si toho ani trošičku nevšímala. Jen se s podivným vzrušeným leskem v očích dívala na tu umírající sestřičku pod sebou. Bylo to však na její vkus až příliš rychlé, a tak když bylo po všem, sklonila se poněkud zklamaně k zmrzačenému tělu a jediným trhnutím vyškubla střep z nehybného srdce. „Dobrou noc,“ usmála se jako malý rudý andílek a otevřeným oknem zmizela kdesi v tom velikém světě, kde bylo tolik dalších úžasně živých lidí, s nimiž si může hrát. Konec
