Tridentské elegie jak se máme v Trentu, co děláme, a vůbec... Milí přátelé, touto formou hodláme (snad průběžně?) uveřejňovat zprávy z našeho dobrovolného „vyhnanství“ v italském městě Trento, které leží jen pár desítek kilometrů jižně od Brixenu. Tam před lety pobýval náš oblíbený krajan Karel Havlíček a napsal o tom Tyrolské elegie. Ale my jsme sem na rozdíl od něj jeli sami a rádi... Omlouváme se za tuto hromadnou formu komunikace, ale na víc nám momentálně nějak nezbývá čas a energie. Snad si z následujících stránek uděláte alespoň rámcový obrázek, jak to tady vypadá.
Datum poslední aktualizace: 23. července 2006
Trento leží v tyrolských Alpách asi 150 km jižně od Brennerského průsmyku. Latinské jméno Tridentum vzalo od třech nízkých kopců, které město rámují, a taky od třech říček, které se zde stékají. Dnes tu prý žije kolem 100 tisíc lidí. Vrcholy bezprostředně kolem města jsou vysoké od 1500 do 2200 m. Prakticky všechny cesty kromě těch na sever a na jih vedou nahoru. Prudce nahoru! Když se řekne Trident, každý si hned vzpomene na tridentský koncil. Jím byla v roce 1563 zahájena protireformace. Koncil trval celých 18 let a někteří biskupové si prý postavili domy v okolních svazích, kde bylo za horkých letních dnů příjemněji než ve městě. V okolí těch domů jsou krásné vinohrady a tak si myslím, že být pozvaným řečníkem tehdy vůbec nebylo špatné. Pro podobné akce se hlavně nesmí podcenit výběr místa. A taky se mi docela líbí zásada „zůstat dokud se věci nevyřeší“. Měli bychom o tom zase začít uvažovat... Itálie (alespoň tady na severu) je nám celkem sympatická. I ta italština vypadá přijatelněji než žabožroutština (Jana se trošku učí, já už na to ale nemám hlavu – vždyť mě už v pexesu porazí i Eliška...). Lidi jsou tady tak nějak „odlehčení“. Je to možná tím, že neznají „ten zázrak“ (vepřo, knedlo, zélo). Speciálně ženský jsou tu móc pěkný, mama mia! Jídlo je skvělé, víno a káva taky. Je sice pravda, že při nedávných volbách mě zarazily srpy a kladiva, se kterými vyrazila do boje místní komunistická strana, to by u nás asi neprošlo, ale na druhou stranu tady získali svá 2 procenta, zatímco u nás... Dvě praktické poznámky: 1) Je dost blbý, že benzínový pumpy o víkendech fungují bez obsluhy, jen na platební automaty. Posledně nám to sežralo dvacku a nevytekla ani kapka benzínu. Jen to vytisklo jakýsi papírek, se kterým jsme se po víkendu – jak nám poradili domorodci – měli dostavit k reklamaci. Stalo se a peníze vrátili bez dohadování, ale co kdybychom jen projížděli? Pozor na to, přátelé! 2) Příliš nás neoslovuje dlouhá polední pauza, od 12 do 15. Člověk by si třeba mohl zařídit nákupy, ale obchody jsou většinou taky zavřený. L
Několik obrázků Trenta z internetu: Tady se ten koncil konal...
a tady vyhlásili jeho výsledky
Piazza del Duomo, kousek od ní bydlíme.
A tahle lanovka nám jezdí skoro přímo od baráku...
Přijeli jsme autem v pondělí 3. dubna ráno. Auto plné, včetně „rakve“ na střeše. Cesta měřila necelých 750 km, ale trvala přes 10 hodin a byla dost nepříjemná – pršelo a byl velký provoz. Ten den nás čekalo ještě dost věcí: nalezení ústavu (z popsané trasy jsme se odchýlili hned na začátku), nastěhování se do bytu (napřed jsme ho ovšem zase museli najít, a to podle dost neúplné adresy „Piazza Mosna, appartamento 2“), první krůčky po městě (fuj, těch aut!), nalezení supermarketu a velký nákup potravy (hned jsem využil své matematické vzdělání, neb jsem poznal, že „pane integrale“ znamená celozrnný chléb! toť závažný argument ve prospěch povinné maturity z matematiky, přátelé!), zakoupení redukcí do zásuvky a sirek (později zjištěno, že sporák disponuje elektrickým zážehovým zařízením), vyřešení parkování (jeden hodný mladík mě vzal na okružní cestu po okolních parkovištích) atd. Večer jsme už ani nevěděli, v jakém městě to vlastně jsme, a bylo nám to víceméně jedno. Objevil se menší problém – netekla teplá voda. Náš soused z Los Angeles nevěděl, tak jsme se už trochu báli, že do našeho bytu zapomněli dát bojler (opravdu tam není!). Naštěstí se už druhý den všechno dalo do pořádku a voda dosud teče (ať už odkudkoliv). Věřte, že je to velmi důležitá podmínka pro udržení se života, aspoň toho našeho... Byt patří univerzitě a je celkem velký (možná větší než máme v Praze), takže i věci rozprsklé z napěchovaného auta ho nedokáží zcela „zabordelit“ (pořád zbývají aspoň uličky). Zájemci o návštěvu, ozvěte se! Máme 2 volná lůžka na rozkládací dvoupohovce... Nejdřív jsme byli trochu zklamaní, že bydlíme na dost rušném místě (když všude kolem je krásná příroda), ale brzy jsme se s tím smířili. V rámci trentského „downtownu“ je to určitě nadprůměr. Máme pěkný výhled, balkón na klidnou stranu (pro spícího Adámka), bidet (na mytí rukou pro Elišku), pračku (na zaprasené oblečky pro všechny), komoru (na rakev, víno a ovoce)... A do města (včetně několika hřišťátek) je to jen kousek. Prostě jsme jednoho dne poznali, že se nám tu vlastně líbí. J
Tak tohle všechno vidíme doma z oken!
(10.4.) Sem nahoru jezdí lanovka... Doprava je docela rušná. A na druhé straně domu zase jezdí vlaky. Za řekou je cementárna. Takže zase jako doma v Radotíně... Každé ráno máme pod oknem policajta. Eliška mu mává.
...a je odtamtud takovýhle výhled. Tady to je náš dům.
(7.4.)
To je u nás doma. Eliška slavila 3. narozeniny a byly Velikonoce.
(17.4.)
Před odjezdem z Prahy se mě někdo ptal, co tu budu dělat. Tož normálně, jako doma, bádat. Jsem „vědeckým návštěvníkem“ Evropského ústavu pro teoretickou jadernou fyziku (ECT*). Mělo by to být na 4 měsíce, tedy do konce července... Bezprostředně zde spolupracuji s prof. Francescem Iachellem, který se narodil na Sicílii, pracuje na Yaleu, má dům (jeden ze svých domů) v Trentu a za manželku měl Češku (zná knedlíky). Na ECT* momentálně tráví svůj „sabbatical“ semestr, ale i jinak zde bývá velmi často. Je mu přes šedesát a ve svém (mém) oboru je dosti vlivnou persónou. Franco je milý a přátelský. Hned první neděli nás všechny pozval na oběd (Adámek řval jako tur) a na návštěvu (Adámek i Eliška pásli po vzácných předmětech). Skoro Čecha jsem na ECT* potkal ještě jednoho – Francouze prof. Ripku. Emigrovali včas, v roce 1948, ale dosud mluví plynně česky. ECT* se vynachází na samém okraji Trenta, v části zvané Villazzano (za partnerskou obec tam mají Znojmo, podle něhož se dokonce jmenuje i jedna ulice, „Via Znojmo“). Ústav sídlí v celkem příjemné dvouvile. V seminární místnosti jsou fresky! Z okna pracovny koukám na hory a vinice – obojí je mému oku milé. A latte macciato vytékající z kávového automatu předčí běžnou nabídku lepších restaurací v Česku. Trochu nemile mě naopak překvapilo, že kromě různých workshopů, které zde neustále probíhají, se nějaký výrazný vlastní vědecký program ani moc nekoná. Je tu jen minimum stálých lidí. Knihovna = 0 a není ani dostup na internetové časopisy (musím to stahovat přes Prahu). Možnosti diskusí s Francem jsou ale velmi užitečné, tak si nestěžuji.
Nějaké obrázky ECT* :
„Villa Tambosi“ „Rustico“
kůzlátko
Výhled z mé pracovny
Někdy vozím Janu s dětma na hřiště poblíž ECT*. A dětem se to snad i líbí...
(14.4.)
Z hřiště je navečír vidět přibližně tótó:
(14.4.) „Padmas-kóv-nyje vé-čé-rá...“
Plody těchto rostlin po večerech popíjíme.
Do práce jezdím většinou autobusem, vyjímečně autem. Na úřadě jsem si vlastní hubou (nebo spíš rukama) vyřídil průkazku MHD. Autobusová síť je tu celkem hustá a funguje. Dokonce to jezdí i dost daleko za město. Z práce se většinou tak v jednu vracím domů na oběd. Jana s dětma už taky začala kromě chození jezdit (autobusy jsou všechny bezbariérové), hlavně do parku. Objíždění hřišťátek je teď její každodenní úděl. Eliška se už vydrží houpat v kuse tři čtvrtě hodiny a co nás v tomto směru ještě čeká, nevíme... K novinkám našeho zdejšího života patří hromadné nakupování potravin. Doma jsme byli zvyklí si do Alberta před domem odskakovat v podstatě i v průběhu jídla. Tady máme obchody přecejen dál (i když v centru se taky nakupovat dá), tak jezdíme jednou týdně do Coopu. Kdo to nezná, ať to zkusí, je to věc úžasná! Hlavně následný transport nakoupených metráků dobrot domů. L Jinak ale musíme konstatovat, že to, co nakupujeme v supermarketech doma, by tady nikdo nežral. Tady mají rajčata chuť a barvu a pomeranče jsou sladké. Bio produkty jsou samozřejmostí a ty skvělé sejry, mňam! Ve srovnání třeba s Německem je tady ovšem o něco dráž. Takže co pořád děláme? Já jsem přes týden samozřejmě v práci, zatímco Jana vychovává. To obnáší krocení našich nezvedenců doma a na procházkách. Adámek leze ostošest a začíná se hojně stavět. Eliška má pexesové období (hrajeme 5 x 6), taky si dost dlouho vydrží pro sebe brebentit nějaké roztodivné příběhy a pohádky (podle toho, co zaslechnu, mám pocit, že se jedná o pěkný krváky). Jo a taky dost zlobí. Je to boj! Když přijdu domů, nastává zaběhaný rituál večerních činností. Mám nahraných cca 150 „epizod“ večerníčku, takže Eliška v tomto směru nestrádá. Když po uspání spraťoušů nepadneme vyčerpáním, popíjíme víno, díváme se na nějaký film (pár jsem si jich před odjezdem nahrál), nebo píšeme tento blábol pro vás, milí přátelé! J Prostě, rozhodně se nenudíme. A víkendy? Ty se snažíme věnovat výletům. Mám utkvělou představu, že rodina musí na vzduch. (Vždyť: ve zdravém těle zdravý vzduch! Ale už to asi spíš hraničí s chorobou.) Naštěstí se zde tato potřeba dá uspokojovat docela dobře...
(7.,15. 4.)
Po letošní zimě nám teplo a sluníčko velmi svědčí. Klima mě opravdu až překvapilo. Na kopcích jsou ale pořád zbytky sněhu. A úplně nahoře se před Velikonocemi ještě sjezdovalo.
(17.4.)
Podle turistického průvodce se v Trentinu nachází „více než 297“ jezer. Tohle malinké (Lago di Lamar) jsme objevili na Velikonoční pondělí a určitě sem ještě zajedeme (leží jen necelých 15 km od nás). Vede odtud magická vycházková trasa – skály nahoru, skály dolů, hvozdy, louky, „menhiry“... Není tu moc lidí a u jezírka je příjemná pizzerie s umírněnými cenami...
(17.4.)
Eliška nám tam začala horolezit... (17.4.)
A u tohoto jezírka (Lago di Colomba) je zase skvělé hřišťátko. Vyhrajou si i dospělí. Taky se tu ve středověku dolovalo stříbro, prý to bylo jedno z nejznámějších evropských nalezišť...
(22.4.)
Tohle jezero (Lago di Tovel) bylo ještě zamrzlé (23.4.). Eliška k němu ušla po svých tam a zpět asi 14 km a skoro 400 m převýšení! A to si ještě nesla batoh se svačinou. A v autě cestou domů neusnula, nýbrž vyřvávala na celé kolo, až z toho rodičům v hlavách zvonilo...
Cestou nahoru. (23.4.)
Opravy omylů a doplnění praktických informací: 1) Některé autobusy nejsou bezbariérové. Tyč ve dveřích je z hlediska kočárku bariéra dost fatální. Taky není pravda, že MHD funguje vždycky. Například nefunguje, když se stávkuje. Dále bylo zjištěno, že stejné číslo autobusu může jet po úplně různých trasách. Budeme pokračovat ve výzkumech. 2) Ve čtvrtek dopoledne se v centru města konají trhy. Několik ulic zcela zaplní pojízdné prodejny plné ryb, kuřat a sýrů. Taky jdou na odbyt botky a hadry. Jana to ještě hodlá blíže prozkoumat. 3) Když na jogurtu uvidíte slovo „morbido“, nenechte se odradit. Znamená to „jemný“. Taky to může být na chlebu. Adamovo první slovo: „Dej!“ Onehdá zase přilezl k mým nohám a řekl: „Kola.“ Naučili jsme se jména hor, které vidíme z Trenta: Tak na jihozápadě máme masív Tre Cime di Bondone, jehož nejbližší pík je Il Palón (2096), na severozápadě je La Paganella (2125), na severovýchodě Monte Calisio (1097), na východě Monte Celva (1000) a La Marzola (1738), a na jihovýchodě trojici Becco della Ceriola, Cima del Campigolet a Cima Vigolana (1935, 2028, 2148, na ty vidím z terásky v práci). Pěkná jména, což? Nejbližší opravdu velký masív hor je Gruppo di Brenta (Cima Brenta má 3151). Ještě kus za ním má Adam svoji skupinu kopců, Adamello (nejvyšší měří už něco přes 3500). Koupil jsem mapy. Na výlety se tu dá jezdit „do Alp“, „do Tater“, „do Krkonoš“ a „na Šumavu“. Střídáme to. Vždycky se snažíme aspoň něco ujít, ale i cesta autem na místo a zpátky domů bývá zážitek. Eliška je dost zdatný turista (i když ji chudákovi jde asi především o to dojít k hřišťátku), tak zpravidla velký kus zvládne ujít sama, zbytek cesty se nese v krosničce. Adámek si hoví v šátku a pozoruje stromy. Je tu všude spousta značených tras, jen je trochu problém najít ty s převýšením menším než 500 m (Šumava) nebo i 1000 m (zbytek). Taky člověka ještě může nemile překvapit sníh – se dvěma dětma na hřbetě se nelze pouštět do nějakých krkolomných dobrodružství. Ale dejcháme ten místní vzduch, tak dobrý!
Potah, nosič, primitiv... (zde dětičně zatížený)
Tuhle louku jsme si dost oblíbili. Dá se tu lenošit, běhat, dokonce i hrát na schovávanou... Prostě když se nám nechce nikam šplhat. V okolí jsou krásné borové lesy s ukrytou kapličkou. Byli jsme tu už dvakrát.
„Proč je to pořád do kopce, no proč?“
(22., 25.4.)
Jsou tu skvělý nemovitosti. Hned bych nějakou koupil! (25.4.)
Lago di Molveno je dosti nechutnej holidej rezort. Ale kus cesty nad ním to už začíná být trochu zajímavější. Ještě tak osm, deset hodin cesty a byli bychom na Brentě. J Touhle dobou by to ale ještě chtělo sněžnice... (29.4.)
Nedělní vycházka. Pohled z Monte Calisio dolů na Trento. Ale ano, trochu jsme nastoupali autem... Tam někde dole u řeky bydlíme. Ty hory v pozadí jsou Il Palon a Tre Cime di Bondone. Trento samotné leží jen asi 200 m nad mořem. Zde na vrcholu jsme potkali Čechy (Moravany), kteří tu už přes rok pracují v báru, točí tam zubr... (30.4.)
Ještě jeden podvečerní pohled z Monte Calisio (30.4.) Někde tady prý před lety půdní sesuv pohřbil kus vesnice jménem Zambana.
Jana začala dvakrát týdně chodit na italštinu. Ty kursy jsou organizovaný pro imigranty, ale to ještě neznamená, že se tu už hodláme usídlit. Jinak než italsky se tam nemluví, takže to celé připomíná onen známý kousek barona Prášila s tkaničkama. Jedno z prvních slov, které se tam Jana naučila, byl krásný výraz „peschivendolo“, to znamená prodavač ryb. Velmi jsme si pešivendulu oblíbili! Zní moc hezky a ty ryby jsou tady taky moc dobrý, zvlášť ty čerstvé z trhů, které prodávají opravdoví pešivendolové. Italština je ale dost těžká. Např. má tyto časy: presente, passato prosimo, trapassato prossimo, imperfeto, passato remoto, futuro semplice, futuro anteriore a asi 10 dalších, včetně „infinitivu minulého času“. No fuj, přátelé! Ještě že mám ty svoje vzorečky. Ty jsou aspoň mezinárodní. Elišku jsme začali zkusmo dávat do školky. Říká se tomu „asilo regionale“ a jedno máme kousek za domem. Byli vstřícní a udělali výjimku, protože normálně by mohla chodit až od podzimu. A je to zadarmo, což velmi lahodí našemu drobnému škudlilství. Zatím tam Eliška zůstává 2-3 hodiny dopoledne a zdá se, že se jí to docela líbí. I když teď po prvním týdnu má trochu krizi, tak uvidíme. Ale prý je to normální. Učitelky k tomu přistupují velmi zodpovědně, dokonce Janu hodinu zpovídali, co má Eliška ráda a tak. Na zvládnutí základů italštiny asi nebude dost času (bude to jen do konce června a větší děti se tam navíc zrovna učí anglicky), ale aspoň má Eliška možnost si trochu pohrát s jinými dětmi. A taky poznat, že stavět tu věž byla opravdu chyba... Krátký kurs italštiny: Jsme Ceco di Praga. Máme due bambini, una bimba Eliška a uno bimbo Adam, který je ještě lattante (kojenec). Když se nás ptají, quanto ancora? (kolik ještě?), odpovídáme, že due basta! (dvě stačí!). Ceco sem normálně přijíždějí česat mele (jablka). Noi no (my ne). My jablka mangiare (jíme). I další alimentare (potraviny). Všichni tady vědí, že Praga é bella (je hezká). A mají rádi bambini. Dávají jim caramella (karamely). A gomme da masticare (žvýkačky). Noi caramella mangiare solo (sami). Scuzi, že jsme tak crudo. Bonus: Cane al guinzaglio (pes na vodítku).
Bambini di Praga (1. a 6. 5.)
Pod oltářem jsou zbytky starokřesťanské baziliky...
Teprve docela nedávno jsme se společně vypravili do města. Už několik týdnů přes něj denně jezdím a ještě jsem ho vlastně pořádně neviděl... 6.5.
Tady to jsou Pyramidi di Segonzano, zvláštní to přírodní útvar vzniklý prej erozí. Důležitý je vždycky ten kámen na vršku - poklička. Některé jsou ještě mnohem vyšší než tydle. (7.5.)
Výlet č. 2 k Lago di Lamar. Tahle dlouhá louka je vlastně jakási náhorní plošina cca 500 m nad údolím řeky Adige. Ty kopce patří k Paganelle. (13.5.)
Tento hrad nám „zkřížil cestu“, když už jsme byli celí smutní z toho, že souhra několika zlovolných silničních uzavírek nám znemožnila původně zamýšlený výlet. Ale asi to tak mělo být. V hradech jsou tady většinou restaurace a/nebo vinotéky. To v tomhle taky. Ale vstupní sál s gotickou klenbou, obsahoval navíc - kromě klece s drátěným tulipánem, na zdi pověšené plastické rudé hvězdy a barevného nápisu „metafísica“ - taky tuhle svítící plechovou (?) bedničku se slovy, která si můžete přečíst. Prosím vás, nevíte někdo, co by to všechno mohlo znamenat? (14.5.)
Tak už jsme to nevydrželi a jeli jsme tam...
...no do Benátek přece. (20.5.)
Nejdřív se mi ani moc nechtělo, netěšil jsem se na ty davy. Naštěstí existuje jedna metoda, která je docela spolehlivá: Na každé křižovatce zahněte do uličky, kde je méně lidí. A za deset minut jste sami. Opravdu to funguje! Nakonec se nám ten výlet moc a moc líbil. Na Benátkách je opravdu něco kouzelného. Nepachtili jsme se po památkách, ale jen v klidu vychutnávali atmosféru. Drobné detaily, pouliční muzikanty... Trochu se nám to ovšem protáhlo. Večer jsme ještě byli chvíli na mši ve Svatém Markovi. A při návratu lodí k autu jsme navíc přejeli příslušnou zastávku, což zprvu vypadalo na řádné dobrodružství, protože ta loď stavěla na jiných zastávkách než lodě plující zpátky, ale vše se v klidu vyřešilo. Domů do Trenta jsme ale přijeli až o půlnoci (trasa TrentoBenátky je velmi zdlouhavá), takže kamarádi Nedomovi, kteří u nás byli na návštěvě, už měli trochu strach. Nedomovi byli v Benátkách ten samý den taky – na chvíli jsme se čirou náhodou sešli při pojídání svých chlebů pod Campanilou (tato činnost je pro Čechy v Benátkách od začátku 90. let povinná...) (20.5.)
„Koupání“ v Lago di Garda. No nakonec si nezaplaval nikdo. (21.5.)
Lago di Tenno, cestou z Gardy (21.5.)
Adámkovi byl 1 rok.
(21.5.)
Všechno nejlepší !!!
27.5.
Někde nad Folgarií, jižně od Trenta. Takovéhle nějaké věci se tam neustále zjevovaly i při cestě autem, takže jsem měl co dělat, abychom se nezřítili do hlubin. Prohlédli jsme si rakouskou pevnost z první světové války – je jich tady všude spousta. O kousek jižněji jsou zase italské. (27.5.)
Podvečer nad Lago di Ledro. Další ilustrace tvrzení o místních nemovitostech (viz výše). Krásná chatička, že? V každém případě jsem rád, že jsme v Čechách zatím žádnou nekoupili. Tahle by se mi určitě líbila víc. Hm, tuším, že to asi nebude ten nejpraktičtější postoj... (2.6.) PS: Po tomto výletu jsme zjistili, že Eliška se osypala. Neštovice, dnes lékařsky potvrzené na pohotovosti. Inu školka (taky tam prý mají vši). Zatím to má lehký průběh, takže jsme v klidu. Snad to nikdo nechytí a brzy zase začneme s výletěním. (3.6.)
No, Adam ty neštovice nakonec dostal taky, ale nebudu předbíhat... S výletěním nicméně pokračuju aspoň já vždy s tím dítětem, které je momentálně zdravé. A pokouším se napravit již poněkud pošramocenou pověst „horala“. Např. jsem vyjel lanovkou J od baráku, s Adamem v šátku (posléze v krosně), a šplhal a šplhal. Moc jsme toho teda neviděli, tenhle výhled na vesničky v okolí Trenta byl spíš výjimka, zato jsme ovšem podali sportovní „výkon,“ až z toho chudák Adam usnul... (4.6.)
Tady jsme zase byli (přechodně všichni čtyři) v jedné jeskyni u Lago di Garda. Bylo tam příjemně chladno a deštivo (to druhé kvůli vodopádu jménem Cascata del Varone) a taky tam prodávali móc dobrou zmrzlinu... (11.6.) (PS: Na závěr pobytu jsme místní zmrzlině udělili první cenu v kategorii zmrzlin. Turistické průvodce nepíšu, tak to uvádím alespoň zde. Kdybyste snad měli cestu kolem...)
O týden později jsme zase už jen s Eliškou šplhali na Cima Verde, jeden z vrcholů Tre Cime di Bondone. Verde znamená zelený, takže snadno uhodnete, který z těch tří kopců to je. Chudák Adam se tou dobou překotně osypával... (17.6.)
(Krávy jsou jeden z Adamových největších italských zážitků. Zvíře se teď obecně řekne „kav“ nebo „bůa“.)
Il Palon mužik
Na vrcholu jsme postavili mužika, což byl taky pro Elišku hlavní účel naší výpravy. Dole v Trentu bylo vedro k padnutí (už to trvá 14 dní), ale tady nahoře docela chladně profukovalo, tak jsme jen chvíli poseděli s mužikem a zase se spustili zpět do nížin... (17.6.)
Ještě jednou Tre Cime... (17.6.)
Další den jsme už zase lezli na La Marzollu, podlouhlý hřeben přímo nad Trentem. A zase se stavěl mužik. Ten na Cima Verde je „na dohled“, tak si asi v noci signalizují... Také se konal zápis do „vrcholové knihy“. Viděli jsme několik větroňů, potkali jednoho Portorikánce s chlapečkem v krosně (první krosna, kterou jsem zde v horách viděl – a to jsme jednou na strmém srázu potkali lidi s kočárkem) a jednu stoupající ženu v asi tak osmém měsíci. Elišce jsem vyprávěl o obětech hor, tak jsme pak museli půl cesty dolů skoro utíkat, protože to chvíli vypadalo na bouřku. Nakonec spadlo asi pět kapek... (18.6.) Eliška je na hory docela dobrý parťák. Dost toho i sama ujde (neděste se, větší část cesty ji samozřejmě nesu), dá se s ní celkem pěkně povídat, ale taky už začíná umět i moudře mlčet. To mám radost! Moc rád bych v dětech probudil zálibu v kopcích a chození. Člověk je ostatně tvor stvořený na cesty. Nejde ani tak o to někde být, jako spíš pořád někam jít. A radši moc nezastavovat...
18.6.
Tento brouček balancuje na hraně mezi životem a smrtí...
...nachází se totiž nad vodopádem!
Cascata di Nardis padá z výšky cca 90 m v jednom z údolí horského masívu Adamello. Voda vytéká z ledovce, takže z kamenitých průduchů do podzemí zde vane příjemný chlad. Jakýsi přírodní air conditioning, který nám byl v panujících tropických vedrech velice příjemný.
24.6.
Adámek se naučil slovo žába, Eliška si užívala tety Petry, strejdy Jirky ...a pulců. Pěkný výlet!
24.6.
Tento nepříjemně se tvářící konipas žije na úbočí hřebene Filadonny.
25.6.
To je ten hřeben. A tu jsme my, kterak sobě po něm cesty hledáme...
25.6.
(Budiž poděkováno Jirkovi, který vzal Elišku na záda, když už byla výstupem znavena. Jinak bychom se sem asi nikdy nevydrásali.)
Tady už Eliška opět na nohou, pózující při „skalolezení“. Až na Filadonnu se nám sice dojít nepodařilo, ale stejně se schovávala v mraku. Zato jsme zdolali Cornetto (2060), Seconda Cima (1996) a Terza Cima (2027). Kam se poděla Prima Cima, to se mě neptejte, nevím (nejspíš je to to Cornetto). Taky jsme viděli jakéhosi kamzíka či kozorožce, bunkry z první války (těch je tady v horách všude plno, musela to být divná válka)... A v podvečer se udělalo tak krásně, až jsme z toho usedli a dívali se do dálky na rozeklané vrcholy Brenty a zasněžený masív Adamella. Zase se mi potvrdilo, že podvečer je to nejlepší ze dne. Aspoň ke mně jsou podvečery laskavé... (25.6.)
Cima Verde, tam stojí jeden z našich mužiků. Ode dneška má dalšího malého kamaráda naproti...
Tre Cime di Bondone
Adamello, chudák ještě trochu poďobanej po neštovicích, zato aspoň v tomto okamžiku stoprocentně šťastnej...
Výlet č. 2 k Lago di Garda. Městečko Malcésine (26.6.)
Na hradě byla Eliška ještě ve svém živlu. O vodě se to už tak docela říct nedalo. Ona je teda ta voda opravdu dost studená. Ale když je venku 40 stupňů, tak člověk mrzne rád.
Trento oslavovalo svátek svého patrona, svatého Vigilia, a před půlnocí mu vystrojili vééélikánskej vohňostroj, přímo nad naším balkónem. Dá se tedy říct, že jsme měli lóži. Celé město bylo na nohou, přímo pod naším balkónem... 26.6.
(A to ještě ten den Taliáni vyhráli ve fotbale nad Austrálií, což vyvolalo zběsilé jízdy menších automobilů a mopedů mimo rámec dopravních předpisů a zdravého rozumu...)
Tak už nějak nevím, co pořád psát. Byli jsme zkrátka zase... na výletě. Uhodli jste, v horách. Passo di Manghen se to tam jmenovalo, 2050 m. No a šli jsme tam... na procházku, že ano? Eliška ťapala po svých a Adam se nesl v krosně. No a moc se nám to líbilo. Sláva! 2.7.
Omlouvám se, nějak se mi zalíbilo v těch makrech. Tohle je lišejník. (2.7.)
Několik dalších vodopadů ve Val Genova, to je tam, kde je i vodopád Nardis (viz výše). Protože se nám tu posledně líbilo, vypravili jsme se prozkoumat horní část údolí. Ty kopce v mracích jsou už třítisícovky.
8.7.
Skalní kostelík v Roveretu (9.7.)
Adam (9.7.)
Eliška (9.7.)
15.7. Z výletu s kamarády historiky: Dvě rakouské pevnosti z počátku 20.století. Je jich tu v horách spousta, často na neuvěřitelných místech, tahle (Spitz Verle) např. na vrcholu, odkud je dechberoucí pohled dolů do údolí (viz další stránka). Hory mám rád, ale sloužit bych tam nechtěl. Ostatní obrázky jsou z pevnosti Belvedere, kterou za První světové války ošklivě bombardovali...
Pohled do hlubiny ze střechy pevnosti Spitz Verle na vrcholu Cima Vezzena (1908 m). Myslím, že to je asi nejvyšší kolmá skála, na které jsem kdy stál (dno údolí je o 1500 m níž). Nechci se pořád chlubit, ale výstup a sestup cca 500 výškových metrů (z druhé strany J) zvládla Eliška sama. Je to rozená horolezkyně!!!
Tady další den zaslouženě relaxuje u jezera Tenno. Voda překvapivě teplá (ač je to celkem vysoko nad Gardou) a pro „našince“ (zvyklého na „Mácháč“) neuvěřitelně čistá. Ta barva! Upřímná závist! Jo, budeme muset koupit plavky...
16.7.
Poslední výlet: Paganella. Holky a Brenta. Prostě krása!!!
23.7.
Výhled na Lago
23.7.
23.7.
Děkujeme všem věrným čtenářům...
23.7.
