Co se v časopisu dovíte
R e d a k c e … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … . … … s t r. 2 N ě c o k z a m y š l e n í … … … … … … … … … … … … … … … … … … … . . ( s t r. 3 - 4 ) - Třiďme odpad (autorka: Barbora)…………………………………..…….… s t r . 3 - Vločky (autorka: Eliška)………………….…………..…..……………..…… s t r . 3 - Není oko jako oko (autorka: Barbora)…………………..……..……………. s t r . 4 - Pane Sovo (autor: Václav Boček)………………….…………………...….… s t r . 4
C h v i l k a č e t b y … … … … … … … … … … … … … … … … … … . … … . . ( s t r. 5 - 1 0 ) - O skřítkovi Barvíkovi a Bambulce (autorka: Diana)………..………….….... s t r . 5 - Cestička k domovu (autorka: Diana)…………………………………..……..s t r . 5 - Odpuštění (autorka: Nikol Neubauerová)…………………..…………..…….s t r . 6 - Návrat (autorka: Lucie Bohoňková)……………………..………………....…s t r . 7 - Svatý Stydlivec (autorka: Veronika Nováková)…………..….…………..…… s t r . 8 - Cesta vzhůru a pád dolů (autorka: Barbora)………………………...……… s t r . 9 - Strašlivá noc (autorka: Eliška)……………………………..…………...…… s t r . 1 0
Tajenky (autorky: Tereza, Diana, Barbora a Eliška) … … … … . . … … … … ( s t r . 1 1 - 1 2 ) Optické klamy (autorka Barbora)… … … … … … … … … … … … … … . … … . … s t r . 1 3 Třešničky na závěr… … … … … … … … … … … … … … … … … … … . . . . ( s t r . 1 4 - 1 6 ) - Víte, že … (autorka: Barbora)………..………………………………....….... s t r . 1 4 - Pro zasmání ze školních lavic (autorka: Eliška)………..………..…..……… s t r . 1 5 - Vtipy (autorky: Eliška a Barbora)………..………………….………………. s t r . 1 6 - Soutěž!!!………………………………………………………………………s t r . 1 6
1
Redakce Barbora
Tereza
Nazdárek! Jmenuji se Barbora Povišerová a je mi 13 let. Studuji druhý ročník na Gymnáziu Česká v Českých Budějovicích. Mezi mé oblíbené předměty patří: zeměpis, dějepis a anglický jazyk. Dále mě velice baví: čtení, psaní povídek a hlavně sportovní gymnastika. Doma chovám akvarijní rybičky a psa. Mezi mé největší úspěchy zatím počítám vítězství ve sportovní gymnastice družstev na mistrovství ČR v roce 2005.
Ahoj, ahoj! Já jsem Tereza Meškanová a je mi 9 let. Mám dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Chodím do 4. třídy ZŠ Dukelská v Českých Budějovicích. Ve škole mě nejvíce baví: výtvarná výchova, tělesná výchova, český jazyk a pracovní činnosti. Starám se o šestiletou sestru, se kterou chodím do stejné školy. Jedenkrát týdně docházím do ateliéru výtvarné výchovy, ve kterém mohu realizovat své nápady. Dále navštěvuji tento Klub amatérského novináře a moc se těším na nový časopis. Tak zatím ahoj a přeji pěkné počtení.
Eliška Ahoj!!! Jmenuji se Eliška Konečná. Je mi 10 let a chodím do ZŠ Oskara Nedbala v Českých Budějovicích. Ve škole mám ráda přírodovědu, hudební výchovu a český jazyk. Nebaví mě matematika. K dalším zálibám patří četba, lyžování a jízda na kole. Starám se o mladšího bratra. Do mé péče zahrnuji i morče. Jedenkrát týdně navštěvuji Klub amatérských novinářů, ve kterém zúročuji zálibu v četbě knih. Dále docházím na výuku německého jazyka a hru na klavír. Dvakrát týdně trénuji atletiku. Přeji příjemné počtení.
Luděk Jmenuji se Luděk Doležal a jsem vedoucí Klubu amatérského novináře. Je mi 42 let a pracuji jako pedagog v DDM České Budějovice. Mezi mé záliby patří: výpočetní technika, četba, kutilství, turistika a sport (bruslení, lyžování, běh, jízda na kole). Rád řídím auto. Již několik let jsem zapojen do tvorby a tisku časopisu Budějovická hvězda, ve kterém se plně realizují (po stránce literární i výtvarné) děti ze základních škol nebo studenti ze škol středních. Členové redakce mají jedinečnou možnost seznámit své okolí, kamarády a příbuzné se svými nápady, postřehy, fantazií atd.
Diana Ahoj! Jmenuji se Diana Petrášková, ale říkají mi Dája. Je mi 9 let a jsem žákyní 3. B, stejně jako Mach a Šebestová, jen s tím rozdílem, že navštěvuji ZŠ Dukelská v Českých Budějovicích. Ve škole mě nejvíc baví: výtvarná výchova, plavání a matematika. Zatím nemám žádné sourozence. Starám se o dvě přítulné chlupaté kočičky. Mezi mé zájmy patří: keramika, kreslení, sbor a orientální tanec. Ráda píšu pohádky i básničky, a proto jsem zde - v redakci Budějovické hvězdy. Těším se, až vytiskneme nové číslo časopisu. Těšte se i vy.
Kamila Jmenuji se Kamila Doležalová a pomohla jsem členům redakce ilustrovat toto číslo časopisu.
Časopis Budějovická hvězda patří mezi občasníky a je neprodejný. Po vydání je distribuován do základních a středních škol v Českých Budějovicích a jeho okolí.
2
Něco k zamyšlení Třiďme odpad! Zamysleli jste se někdy, kde všechen ten odpad, co vyhodíme, skončí? Většinou na skládkách! Líbí se vám všechny ty skládky a znečištěné prostředí okolo? Mně tedy ne! Víte, co se dá udělat z takových plastů? Nebudete tomu věřit, ale třeba: výplně do spacích pytlů, igelitové tašky, zahradní nábytek a protihlukové stěny u dálnic atd. Uvědomujete si, že kdybychom všichni třídili odpad, byli by všechny tyto věci levnější? Připadá mi, že až na pár výjimek jsou lidé bezohlední a sobečtí. Copak si to pořád neuvědomujete? Vždyť to není takový problém, dát si vedle jednoho koše několik dalších košů. Dělá vám dobře vidět na ulici přeplněné popelnice, jen kvůli tomu, že to lidi prostě neroztřídí? Možná si říkáte: ,,Co bych to třídil, sousedi taky netřídí.¨ Ale každým člověkem, který třídí odpad, se skládka o kousek zmenšuje. Mrzí mě, když se dělají ankety mezi státy, kdo nejvíce třídí odpad. Česko je pokaždé mezi posledními. Každý člověk vyhodí za rok zhruba 200 kg smíšeného odpadu. Pokud ho třídíte, můžete vytřídit- 30 kg papíru, 25 kg plastů a 15 kg skla. Víte co obsahuje taková normální plná popelnice? Jestli ne, tak čtěte: 13% plastů, 3% nebezpečného odpadu, 22% papíru, 9% skla, 18% bioodpadu a 35% všeho ostatního. Modré popelnice - noviny, časopisy, reklamní letáky, kancelářský papír, karton, krabice a papírové obaly (sáčky). Zelené popelnice - skleněné láhve od nápojů, tabulové sklo. Žluté popelnice - PET lahve, kelímky, folie a výrobky z plastů. Víte, co dělat s nepoužitými léky? Vraťte je do lékárny. A víte, co s malým oblečením? Darujte ho nějaké charitě. Autor: Barbora
Vločky. Dívám se z okna. Venku poletují sněhové vločky. Přemýšlím, co jsem o nich četla nebo slyšela. Je to zmrzlá voda…. A dál! Na nic si nevzpomínám.… Ačkoliv, teď se mi něco vybavuje. Někde jsem četla, že během zimního období napadne několik miliard vloček a každá z nich je originální. To je přeci úžasné! Fantastické! Trochu mi to připomíná lidi. I když nás po světě běhá šest miliard, v tom davu není ani jedna dvojice, ve které by byli úplně stejní jedinci. Při podrobném zkoumání bychom vždy došli k závěru: „Jsou si pouze podobní.“ Ani jednovaječná dvojčata nejsou úplně stejná. Může se stát, že je na první pohled nerozeznáme, ale při bližším poznání např. zjistíme, že jedno z dvojčat rádo čte, zatímco druhé nemůže knihy ani vidět. Zní to sice neuvěřitelně, ale vše, co nás obklopuje, je vlastně originální a nad tím rozličným běháním, stáním, skákáním, padáním, zdvíháním, tlačením, létáním, plaváním, potápěním, klokotáním, bubláním, mluvením, přemýšlením, jednáním…. ŽIVOTEM můžeme akorát žasnout. Ty vločky jsou….fantastické! Autor: Eliška 3
Není oko jako oko! Když se zamyslíte nad slovem oko, zjistíte, že oko má mnoho významů. Například lidské oko mají všichni zdraví lidé, ale každý trochu jiné. Někdo má zelené, jiný zase modré. Ovšem volské oko máte občas k snídani. A co takhle oko na punčoše? To jistě holky znáte. Víte, že také existuje tygří oko? To si můžete dát třeba na krk, protože tygří oko je krásný kámen. Skláněli jste se někdy nad polévkou? Nejen, že jste ucítili vůni, ale také jste zahlédli oko. Oko v polévce se tvoří z omastku. Spletli jste si někdy vraní oko se sladkou borůvkou? Tak to byste asi už nežili, protože vraní oko je prudce jedovaté. A co teprve kovboj? Ten má na lasu také oko. Viděli jste někdy oko na zajíce? To je past, do které se zajíc chytí. Znáte kuří oko? To je výrůstek, který se dělá na nohou. Zapamatovali jste si něco? To je dobře.
Autor: Barbora
Pane Sovo, zaslechnuv o houslích, okamžitě jsem si vzpomněl na Vás. Sám tušíte proč. Vždyť Vaše verše protínají smyčce s citlivým vibratem. Vaše housle jsou ze dřeva této řeči, možná zašlé, ale mající její neopakovatelný tón, několikráte braný a drcený. Ovšem struny napínali již prokletí. Nechci vás ranit, leč básně již v orchestřišti řeči nehrají druhé (nebo kolikáté) housle. První nemohly hrát nikdy už proto, že byly závislé na slovech, která si sami hráči, tak jak se střídali, učili a kterým říkáme řeč mateřská. Lidé vůbec opustili hudbu, přestali ji poslouchat a začali tomu říkat komunikace. Mluvím o lidech, avšak nemohu myslet na všechny. Naštěstí stále ještě nacházejí se tací, pro něž tu z pohledu většiny slunce nehoří a sloky nepatří toliko do čítanek. Pane Sovo, kladu si otázku, zda vůbec dnešní poezie byla by s to nést tíhu druhých houslí. Často je zaujata a polapena příliš sama sebou, virtuozitou metafory, neobvyklostí obratu, aby své tóny mohla podřídit složitějšímu a většímu celku. A přesto stále věřím poezii. Ona dokáže improvizovat, preludovat, klesat i stoupat v prostých terciích, jen potřebuje bedlivé posluchače, jen potřebuje být cestou. Zde končím, nebudu Vaše oči déle trápit. Václav Boček Gymnázium Písek KK-OČJ-SŠ/2006-2007/33. ročník/II. kategorie (téma: Druhé housle taky hrají) 4
Chvilka četby O skřítkovi Barvíkovi a Bambulce. Skřítci Barvík a Bambulka chodili lesem. Barvík barvil stromy a Bambulka pletl krásné čepice s velikými bambulemi, které pak rozdával stromům a keřům. Blížila se zima a na bílých koních se projížděla paní Zimulka. Když ji skřítci uviděli, strnuli nad tou nevídanou krásou. Vydechli úžasem tak, až všechny ty čepice popadaly. Zimulka se zastavila a zašvitořila: „To jsou pěkné čepice“ a Bambulka se začal naparovat. Barvík chtěl taky pochvalu a proto řekl: „Já vše umím nabarvit“ a ukázal na strom pokrytý barevnými hvězdičkami. Zimulka zatleskala a dodala: „Oba jste šikovní“. Skřítci se začervenali a na jejich tvářích se objevil úsměv. Pak Bambulka upletl Zimulce kabát s bambulkami a Barvík jej obarvil. Zimulka odjela a čepice se od slunce rozehřály a barvičky od Barvíka se rozzářily na všechny strany. Všichni obyvatelé lesa si s úžasem povzdechli: „To je krása“. A Barvík s Bambulkou? Ti zmizeli v té záři. Pozorně se dívejte v zimní přírodě, třeba najdete barevné stromy nebo čepice, a když se pořádně rozhlédnete, možná spatříte kabát s bambulkami a v něm krásnou Zimulku. Autor: Diana
Cestička k domovu. Znáte vaši cestu k domovu? Jestli ne, tak si poslechněte pohádku o Jiříkově cestičce k domovu. V jedné malé chaloupce u lesa bydlela obyčejná rodinka … maminka, tatínek a dvě děti – Magdalenka a Jiřík. Jednou si děti hrály v pokojíčku na prince a princeznu. „Magdo!“ znenadání zavolal Jiřík. „Au! Co děláš Jirko?! Co se děje?!“ „Já potřebuji myslet.“ „A proč, prosím tě?“ „Abych vymyslel, jak tě zachránit. Už to chápeš?“ „A co podle tebe mám chápat?“ řekla nabručeně Magda. „Ty jsi asi spadla z višně!“ odpověděl Jiřík. Magdalenka se podívala po celém pokojíčku a pak řekla: „Z jaký višně bych měla spadnout? Copak v našem pokojíčku roste nějaká višeň?“ Jiřík neopověděl a šel pryč. „Kam jdeš Jiříku?“ zeptala se Magdalenka potichu. Ale Jiřík ji neslyšel a šel jako omámen k lesu. Když se ocitl u samého kraje, zaváhal, ale zvědavost byla silnější. Když do něj vkročil, musel si protřít oči, protože sluneční světlo vystřídalo lesní šero. Rozhlíží se kolem, div si hlavu nevykroutí. Les vypadá velice pustě a bez živáčka. Jiřík jde dál a slyší, jak mu srdce tluče rychleji a rychleji. A najednou se zarazil. Na velikém mechu uviděl pět tuctů malých skřítků, kteří byli oblečeni do sukýnek z karafiátů. Jiřík se schoval do křoví. Po chvilce se za ním ozvalo hlasité: „Žuch! Buch! Prásk!“. Jiřík na nic nečekal. Vzal nohy na ramena a utíkal jak nejrychleji dokázal. Zastavil se až u dveří domu, kde na něj čekala maminka, tatínek a sestřička. Všichni měli radost, že se vrátil a Jiřík si uvědomil, jak je krásná cestička k domovu. Autor: Diana 5
Odpuštění. Sedím za stolem a brečím. Jak mi to mohla udělat? Nesnáším ji, už ji nechci v životě vidět! Moje nejlepší kamarádka a takhle mě shodí. Po šesti letech přátelství. Vždycky jsme si skvěle rozuměly a já se jí svěřovala se vším. To ona jediná věděla, že mě naši adoptovali. Proč to musela říct celé třídě?? Život je nespravedlivý… Protřu si uslzené oči a vidím na stole naši společnou fotografii. Bývalo nám spolu tak krásně, a teď to má najednou skončit? Říkala, že toho lituje, ale takovýto podraz se přece nedá odpustit, nebo ano? Co bez ní budu dělat? Vzpomínám na loňské prázdniny, kdy jsme spolu sjížděli řeku a nocovaly v lese pod stanem. Nebo když se jí narodila sestřička a my ji společně dlouhé hodiny vozily v kočárku kolem domu a při tom si povídali o všem možném. Nic už není jako dřív, teď je nejspíš všemu konec. A to jen kvůli jednomu vyzrazenému tajemství. Jak se k ní mám teď zachovat? Zvoní telefon. Je to ona a ještě jednou se omlouvá. Chtěla by jít se mnou ven. Najednou mě opouští veškerá zlost a uvědomuji si jednu hrozně důležitou věc. Totiž, že odpouštět se musí. Pokud bych neodpustila, byl by s naším přátelstvím konec. Jedna před druhou bychom práskly dveřmi. Jenže cesta ke štěstí vede jinudy. Člověk musí zapřít sám sebe, odhodit hrdost. Nezabouchnout za sebou dveře, ale zabouchnout do dveří sám sebe… „Ano, půjdu s tebou, a ráda.“ říkám nadšeně a rázem jí vše promíjím. Mám ji totiž ráda.
Nikol Neubauerová ZŠ Jindřichův Hradec KK-OČJ-ZŠ/2006-2007/33. ročník/I. kategorie (téma: Nebylo by lepší prásknout za sebou dveřmi?)
6
Napište pokračování následujícího úryvku formou vypravování. Cesta vedla na dně pusté rokliny na okraji městské periferie. Byla neurčitá chvíle mezi večerem a nocí, nebe bylo neurčitě tmavé, slepé a prázdné. Ze svahů rokle čněly mezi vlhkou hlínou lesklé balvany. Jiří postavil kufry na zem, utřel si rukou pot z čela a polkl chuť podezřelé nejistoty a zákeřného ticha, které číhaly okolo něho.
Návrat. Ta nejistota vycházela z jeho nitra. Opravdu už vše skončilo? Snad…. Ano, vždyť vlak odjíždí, hů, hů se nese nocí. Je pryč. Škaredá zlá válka. I vlak. Vše je pryč. Teď bude nový život. Stál na okraji známé rokle, kam jako malý kluk chodil se svými kamarády, Pavlem a Mirkem, hrát si na indiány a bílé tváře, jak to po večerech četli v Mayovkách. Ale teď bylo to místo tak vzdálené, neznámé. Bál se. Bál se všeho normálního, toho, co ho teď mělo čekat. Zamyslel se. Zjistil, že mu po tvářích tečou kapičky. Ne, nebyl to pot, ani slzy, ale déšť. Slaďounký déšť padající z tmavé oblohy. Ach ano, proto bylo vše mokré. Na frontě také pršelo. Kromě deště to ale byly i šrapnely a protitankové střely. Tam mu déšť nechutnal. Opět se zasnil. Poznají ho doma? Čtyři roky neviděl rodný dům. V něm matku, otce, mladšího brášku, své knihy, sbírku známek, čistou postel, ano, ta mu chyběla. Zastyděl se, protože – proč myslí na věci, když se těší na rodinu? Nebo netěší?! Neví, tápe…. Má se smát? Nebo plakat? Doma je doma, ale fronta mu svým způsobem přirostla k srdci. Měl kamarády, kteří mu byli domovem, i barák, který mu byl bytem. Odvedli ho od domova, spíše ze školních lavic ho vytáhli. Tenkrát byl mladík, rekrut, který nic nechápe a při prvním bombardování se po.... Dnes je starý voják, i když teprve dvacetiletý. Jen tak mimochodem – kde jsou jeho kumpáni z mládí, Pavel, Mirek, co je s nimi? Snad nepadli…. Jirka se najednou probudil. Už začal uvažovat, déšť mu pročistil myšlenky. Musí je navštívit – svého učitele, školu, známá místa, ale hlavně…. rodinu! Strávil totiž moc času ve válce, nesmí už promarnit ani minutu.
Lucie Bohoňková ZŠ Oskara Nedbala, Č. Budějovice OK-OČJ-ZŠ/2006-2007/33. ročník/I. kategorie
7
Svatý Stydlivec. Tak mi zase dovezli novou výstavu. Jako hlídač téhle městské galerie jsem si vždycky musel projít celou novou výstavu, zapamatovat si, co je kde nejcennějšího a pak to hlídat tak, aby to vypadalo, že to nikdo nehlídá. Nevděčné je řemeslo mé, správně to praví název jednoho obrazu. A nebo tahle koláž, „Nesmyslno“ se to jmenuje. Zase nějaký moderní umělec, ale názvy má trefné, to se musí nechat. Už mám skoro všechno prohlédnuté, když mě zarazí jedna socha. Tedy ne, že by mě zarazila, to sochy neumí, ale zarazil mě její výraz. Takovou jsem ještě nikdy neviděl – dospělý muž, ale s dětským obličejem, jednu ruku má za zády a druhé okusuje nehty. A ten jeho kukuč, prostě hotový „stydlín“. A taky, že ano, jmenuje se „Svatý Stydlivec“. Nedá mi to, abych mu to neřekl: „Ty jsi ale chudák, co? Až do smrti se stydět. Tvému stvořiteli by měl někdo pěkně vynadat.“ Chvíli si ho ještě prohlížím a pak pokračuji dál. Jenže za mnou se ozve: „Já bych to klidně udělal sám, ale já se stydím.“ Otočím se, nikde nikdo, jsem tu sám nebo nejsem. A taky jsem. Myslím. Tak to zkusím znovu: „Prosím tě, za co by ses měl stydět?!“ „Za nic, já jsem tak prostě udělaný“, odpoví mi socha. „Z toho si nic nedělej, když jsi takovej, tak to nezměníš.“ Nepřijde mi divné povídat si s uměním, už jsem to párkrát dělal, i když před tím mi nikdy neodpovědělo. Najednou se za mými zády ozvalo: „Pane Kalous, vy si povídáte se sochou?! Nezbláznil jste se?!“ Šéfová! Ta mě tedy pěkně nachytala. Naštěstí nečeká na odpověď a snaží se pověsit obraz, který sem donesla. „Tak vidíš, teď se stydíme oba, ale nesmíme to na sobě dát znát“, špitnu ještě ke Svatému Stydlivci a jdu pomoci šéfové. Ten obraz je asi dost těžký.
Veronika Nováková Gymnázium Trhové Sviny OK-OČJ-SŠ/2006-2007/33. ročník/II. kategorie (téma: Ukrejvám rozpaky, / ty taky, já taky, / ukrejváme je oba …)
8
Cesta vzhůru a pád dolů. Když mi bylo jedenáct let, začala jsem jezdit na koni. Každý týden jsem navštěvovala nedaleký jezdecký klub. Mojí oblíbenou klisnou se stala kobyla jménem Dafné. Bylo jí deset let a měla hnědou barvu s kaštanovým odstínem. Nejdříve jsme museli svěřené koně vyčistit, osedlat a pak teprve nastal vlastní trénink. Za hezkého počasí jsme jezdili venku a při dešti v jízdárně. Vyhoupla jsme se do sedla a začala nejdříve v kroku, postupně následoval klus, cval a na konec oblíbené skoky. Každý týden jsem byla o kousek blíže mému snu - stát se profesionální jezdkyní. Trvalo to dlouho, než jsem se mohla zúčastnit prvních závodů, ale řídím se heslem: ,,Kdo si počká, ten se dočká.“ Každý závodník musí mít koně, a tak jsem se rozhodla pro oblíbenou kobylku Dafné. Ráno se vstalo a jelo do nedalekých Českých Budějovic. Nastrojili jsme koně a já mohla začít závodit. Nervozita před startem se mi nevyhnula, a tak jsem se s roztřesenými koleny vyhoupla do sedla. První, druhé i třetí kolo jsem, k překvapení všech, zajela výtečně a dočkala se i pochvaly od trenérky. V tu chvíli jsem zaslechla, jak organizátor závodu říká do mikrofonu, že na prvním místě se umístila jezdkyně s číslem devět. ,,To jsem já!“ vykřikla jsem radostně. V ten okamžik všichni okolo začali hlasitě tleskat a já si radostně došla pro cenu. Celá šťastná jsem usedla do auta. Mé vítězství se ještě několikrát opakovalo. Čas neúprosně letí a jako střela se blíží mistrovství ČR, které se koná v Mostě. Místo tréninku jednou týdně, trénuji pětkrát týdně. Výsledek se dostavil. Mistrovství ČR jsem ve své kategorii vyhrála. Byla jsem na vrcholu českého jezdectví. Na dalších závodech se ale vše pokazilo. Spadla jsem a zlomila si obě ruce. Než jsem se dala do pořádku, v jízdárně prodali moji oblíbenou kobylku a já jsem ztratila odvahu k dalšímu závodění. A tak skončila moje dlouhá cesta vzhůru a rychlý pád dolů.
Autor: Barbora 9
Strašlivá noc. Blížil se večer a rodiče mi oznámili, že půjdou na večírek. Ach jo! To budu zase několik dlouhých nočních hodin sama doma. Nemám z toho dobrý pocit. Jakmile za mamkou a tátou zaklaply dveře, začala jsem se bát. Zapnula jsem si televizi, abych se uklidnila a přerušila ponuré ticho, které se rozlehlo po celém bytě. Ze začátku jsem si vybírala z nabízených televizních programů, ale jak se hodinové ručičky zapichovaly hlouběji do noci, začaly mě pořady děsit. V půl desáté jsem televizi raději vypnula. Na horor nebo detektivku se rozhodně dívat nebudu! Jdu ke knihovně a hledám nějakou knihu, která by nebyla strašidelná. Přejíždím očima po hřbetech svazků, ale nacházím jen knihy pro malé děti. Dnes si taky číst nebudu. Rozmrzele si lehám na pohovku. A jéje! Co to slyším v mých útrobách. Jako by mi v žaludku hráli neposední skřítci. Z pohovky mě zvedá myšlenka, že mám hlad. Už mám nakročeno do kuchyně, ale pohyb nedokončím. V kuchyni nesvítí světlo. Žárovka praskla při večeři.Usedám zpátky s myšlenkou: Baterka! Kde je baterka? Nevím! Nedá se nic dělat. Hlad je velký. Opět se zvedám, otevírám dveře a vcházím do temné kuchyně. Bum! Prásk! Ječím jako požární siréna. Oči se pomalu přizpůsobují šeru a já se uklidňuji. Vidím na zemi převrácenou misku a rozsypaná jablka. Uf! To jsem si oddychla. Rychle, kde jsou housky a zpátky do obývacího pokoje! Čím více zaháním hlad, tím jsem klidnější. Blik! V celém bytě zhaslo světlo. Odhazuji housku, vstávám a s hrozným strachem s rukama před sebou šátrám po vypínačích. Cvak! A nic! Cvak! A nic! Cvak! A nic! Pomóóóc! Klesám na podlahu. Ráno jsem se probudila ve své posteli. Sluneční paprsky namalovaly na nábytek prapodivně krásné tvary. Dobrou náladu mi kazila jen myšlenka na uplynulou noc. Za chvíli vešla maminka s vysvětlením, že večer vypadly pojistky v celém domě. Otáčím se k ní a musím se jí svěřit se svým strachem. Maminka si sedá na moji postel, hladí mě po vlasech a poslouchá. Cítím, jak se nepříjemné pocity rozplývají a před námi je nový krásný den, nová naděje.
Autor: Eliška 10
Ta j e n k y D A V I D S M O L
Ů N A V I E V C A
M E T R V V L Í N
B T N E M Á K L A
H A D T O N S E N
J K N I H A N N A
I E B A S A V O S
D R U U O X L E V
Z Á M E K R K C Ě
Pouze vyhledej: ANANAS, ANNA, ANETA, BASA, BUM, CÍL, DAVID, DŮM, HAD, IVAN Autor: Tereza 1. 2. 3. 4. 1. – Kus ulomeného ledu. 2. – Dolní končetina. 3. – Jeden z pěti smyslů člověka. 4. – Klučičí zbraň. Tajenka: ……………….. je domácí zvíře. Autor: Diana 1. 2. 3. 4. 5. 6. 1. Člověk, který hasí oheň. 2. Potopená loď. 3. Ženské jméno, začínající na písmeno „V“. 4. Zvíře podobné králíkovi. 5. Na podzim pouštíme … 6. Obloha se zatáhla … Tajenka: Budějovická ……………….. patří k dětským časopisům. Autor: Barbora
11
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 1. Princ a ….. 2. Pohádka O veliké ….. 3. Děravý sýr. 4. Největší savec na pevnině je … 5. Vojenské obrněné vozidlo. 6. Dívčí jméno na „Ag…“. 7. Koupeme se ve …. 8. Na Vánoce jíme …. 9. Myjeme se v …. Tajenka: Ve škole potřebujeme ………………..
Autor: Eliška
A A N Á K I T A V
N N A T Á L I E Ě
T R E H L V Z D R
I Á L K E Ě M Á U
L V E K D O M Y Š
O Ý N N T O L O K
P M N A K U T A A
A U S T R A L A N
P O M A L I R O G
ANEKDOTA, KOMÁR, ANTILOPA, AUSTRALAN, GORILA, POMA, NATÁLIE, LED, TUKAN, UMÝVÁRNA,VATIKÁN, VĚRUŠKA, LEN, TANK, KOLO, MYŠ, ATOM Tajenka: Na obloze svítí krásná ………………..
Autor: Barbora 12
Optické klamy Otevřená kniha Černé tečky
Mnohonohý slon
Upřeně se dívejte do středu kruhu. Postupně budou mizet okraje
Autor: Barbora 13
Třešničky na závěr Víš, že… … první náramkové hodinky byly vyrobeny už v roce 1868? … na Mount Everest poprvé vystoupil člověk v roce 1953? … v Monaku se neplatí daně? … Vatikán má pouze 870 obyvatel a je nejmenší stát v Evropě? … do Indie poprvé připlul Vasco de Gama? … brýle vynalezl pan Salvino D´Armante? … se dlouho nevědělo jak Santa Claus vypadá, až Coca-Cola ho v roce 1929 vyobrazila ve své reklamě jako milého staříka? … kdybys žil ve Španělsku, měl bys dvě příjmení? … vesmír je starý zhruba 15 miliard let? … z draslíku se vyrábí hnojivo? … slon je jediný savec, který nedokáže skákat? … lední medvěd dokáže ucítit člověka na 32 km? … tarantule zabije 99% svých mláďat? … pavučina je nejpevnější a nejpružnější materiál na zemi?
Autor: Barbora 14
Pro zasmání ze školních lavic. Učitel: Co je to vítr? Žák: Bloudící vzduch. Učitel: Šest příkladů napište do prvního sloupce, zbytek do druhého. Žák: A to je máme i spočítat? Žák při hudební výchově: Nástroje dělíme na dřevěné, dešťové a…. Učitel se ptá žáka: Tvůj domácí úkol je vynikající. Nepomáhal náhodou někdo tvým rodičům? Učitel: Jaký tvar má naše Zeměkoule? Žák: Zeměkoule je kulatá. Dá se to poznat podle globusu. Žák: Samice psa se jmenuje fena a samec fén. Žák: Hvězda, kterou vidíme večer na obloze, se jmenuje Večernice. Ta, která svítí ještě za jitra, je Jitrnice. Poznámka: Popsal tabuli tužkou, která nejde smýt a pak nápis utřel, abych to nepoznala. Žák: Mariánské lázně se léčily známými prameny. Žák: Pavel je první v matematice, Ivana v českém jazyce a já první venku ze třídy, když zazvoní. Žák: Bratr je v nemocnici. Vyhrál závod, kdo se ve třídě dokáže nejdál vyklonit z okna. Žák: Nový táta se mi líbí, ale už jsme měli i hezčího. Žák: Kapra na Vánoce nám zabíjí soused, který pracuje v nemocnici. Žák: Veřejné oznamovací prostředky jsou třeba televize, rádio, noviny a naše sousedka. Učitel: Kde je podle pověsti zakopán Šemík? Žák: V hlíně. Žák: Když učitel vejde do třídy, hodina začne povstáním. Poznámka: Bez dovolení padá ze židle. Učitel: Jak se jmenoval otec kněžny Libuše? Žák: Otec kněžny Libuše se jmenoval Grog. Učitel: Vysvětli mi, jak to, že jsem tě potkal tam, kam by slušný člověk neměl vůbec vkročit?
Autor: Eliška 15
Vtipy. Víte, proč s sebou policisté vozí v autě květináč? Aby mohli sázet pokuty. Přijde policista do obchodu a začne zkoušet kšiltovky. Když jich vyzkouší asi padesát, zeptá se prodavačky: A tu s kšiltem dozadu nemáte? Víte, proč mají policisté skleněný vrtulník? Aby se nehádali, kdo bude sedět u okýnka. Jde mravenec a slon hlubokým sněhem. Mravenec: To je ale námaha! Slon: Mě to tak nepřipadá. Mravenec: To se nedivím, když ti vyšlapávám cestu. Malá stonožka se ptá maminky: Mami, co je to člověk? Maminka: Tvor, kterému chybí 98 nohou. Syn kanibala říká: Zítra jdu požádat o ruku svojí nastávající. Kanibal: Nebuď hloupý, řekni si aspoň o nohu, tam je víc masa!
Autor: Eliška a Barbora
Soutěž!!! Napsali jste někdy nějakou povídku, básničku nebo pohádku? Ano? Tak nám ji pošlete! Vyhlásili jsme totiž soutěž. Nejlepšího ,,spisovatele“ odměníme a jeho výtvor otiskneme v našem časopisu. Jak na to? Ke svému literárnímu dílu připište jméno, věk a adresu. Svůj výtvor pošlete na adresu: Dům dětí a mládeže Klub amatérských novinářů U zimního stadionu 1 370 01 České Budějovice nebo na e-mail:
[email protected] Uzavírka soutěže je 31.12. 2007. Takže, pište, pište, pište, už se vašich prací nemůžeme dočkat! 16
