V barvě křišťálu Rivel Arosis
Příběh z Křišťálového království. Nejedná se však o to, jež známe ze seriálu, ale o docela jinou říši skrytou kdesi v dávné historii. Pro tebe má drahá Midnight Shadow. Rozpracováno
Podivný host „Do Křišťálu, dneska je venku teda počasí,“ zaklel nově příchozí poník, když za ním poryv větru zabouchl dveře. „Jo, to máš recht. Myslím, že to ti pegasové trochu přepískli. Vždyť mi sem ani dneska nikdo nechodí,“ postěžoval si hospodský a dramaticky ukázal kopýtkem na téměř prázdný lokál. Jen několik nejvěrnějších štamgastů našlo dost odvahy, aby vůbec vytáhli paty ze svých domovů. Poník, který právě dorazil, uznale pokýval hlavou na znamení souhlasu, sundal si plášť, ze kterého kapala voda, a zamířil ke krbu, nad kterým si začal nahřívat prochladlá kopýtka. Zkoumavě se mezitím rozhlížel po místnosti a postupně pozdravil těch pár známých tváří. Pak se zarazil. „Hej, koho to tam máš?“ zeptal se co nejtišeji hostinského a ukázal na podivného poníka sedícího až úplně v nejzazším a nejtemnějším rohu. Měl přes sebe přehozený těžký černý plášť s kapucí přetaženou přes hlavu tak, že mu ani do tváře vidět nebylo. „Nevím,“ pokrčil rameny hospodský. „Přišel sem včera a na pár dní se tu ubytoval. Od rána sedí tady dole, ale za celou tu dobu si nic neobjednal. Nejspíš nějaký z těch podivných pocestných. Ale zaplatil předem a ve zlatě, to se musí uznat. Tak co bych se o něj zajímal? Jestli chce mít svůj klid, tak ať ho má.“ Poník měl kopýtka už pěkně prohřátá a tak se posadil na své oblíbené místo a objednal si půlpinty jablečného moštu. „No jo, ale co tady dnes budeme dělat?“ postěžoval si, když hospodský přiklusal s jeho objednávkou. „Skoro nikdo tu není a ven by poník ani psa nevyhnal.“ A pak mu hlavou bleskl nápad. „Hele, nezná někdo z vás nějaký příběh?“ zeptal se celého lokálu, ale
odpovědí mu bylo jen zamručení či zavrtění hlavou. Poníci, kteří zde dnes seděli, nebyli zrovna sdílní. „Já bych jeden příběh měl,“ ozval se náhle ten podivný cizinec. Jeho hlas byl hluboký a tak trochu podivně zvonivý. Všichni v tom okamžiku na něj překvapeně pohlédli. Na nikoho celou dobu nepromluvil a teď se chystal vyprávět? Navíc v nich jeho tón jeho hlasu vzbudil nějakou podivnou dávno zapomenutou touhu. Chuť přidat se k němu a následovat ho až za hrob. „Je to dlouhý příběh, ale stejně si myslím, že nic lepšího dnes nebudu mít na práci,“ pokračoval onen cizinec a budil dojem, že se ve skrytu pláště usmívá. „Ten příběh začíná v době, kdy našemu Křišťálovému království vládla ještě královská rodina. Byly to krásné časy plné štěstí a hojnosti, ale nikdo netušil, že brzy skončí.“
Crystal Eye „Tak co, už?“ zeptal se postarší jednorožec, když se dveře snad už po tisíceré otevřely. Byl mohutný, dobře stavěný a z jeho postoje vyzařovala nesmírná vznešenost a síla. Však se také nebylo čemu divit, vždyť to byla samotný král Křišťálového království. Jeho srst byla bílá jak z alabastru, zdobená Znaménkem ve tvaru malého krystalu ozdobeného korunou, a na svět hleděl temně modrýma přísnýma očima, kolem kterých se tu a tam objevily drobné vějířky vrásek. Třeba jako teď, když místo odpovědi na jeho otázku se ozvalo pouze: „Horkou vodu!“ a jedna z přítomných služebných odklusala splnit svůj úkol. Král si pro sebe něco zamručel a dál pokračoval v nervózním přecházení po pokoji. Dveře se znovu otevřely a král na ně opět s nadějí pohlédl. Místo slov, která si však přál slyšet, se ozvalo jen: „Čisté ručníky!“ a další se služebných odklusala pryč, zatímco se ta první zrovna vracela. Král to v tu chvíli vzdal a vyčerpaně se svalil na pohovku. Již dvacet let vládl království a velel v mnoha bitvách, ale takhle nervózní byl snad jen tehdy, když ho jako mladého venku chytili, jak krade jablka, a přivedli před jeho královského otce. Ani si to neuvědomil a za chvilku již unaveně podřimoval. ••• Někdo s ním náhle jemně zatřásl. „Ano?“ zeptal se rozespale. „Vaše Veličenstvo,“ usmála se na něj jedna ze služebných, která se nad ním právě skláněla „právě se Vám narodil překrásný hřebeček.“ Král okamžitě vyskočil na všechny čtyři, celý rozradostněný onu služebnou objal a políbil ji na tvář. Služebná jen zrudla a nejraději by se někam propadla hanbou. Pak vklusal do královské ložnice. Tam už na něj čekala jeho milovaná. Jeho královna. Ačkoliv měla právě po
porodu, byla stále stejně nádherná a elegantní, jako vždy. Nebesky modrá srst se třpytila v paprscích slunce, které pronikalo okny a její jantarově žluté oči se na něj šťastně usmívaly. Byla krásná ne-li krásnější než kdy dřív a navíc vypadala tak neuvěřitelně pyšně a spokojeně. „Podívej, Drahý,“ pozvedla hrdě malý uzlíček, ze kterého vykukovaly jen dvě malá očka v barvě modrého křišťálu a malinký bílý roh jednorožce. „Máme syna.“ „Je překrásný,“ usmál se na ni král a něžně ji políbil na rty. „A ty oči. Ty má určitě po babičce. Jak mu budeme říkat?“ „Víš, v těch jeho očích je něco zvláštního. Myslím, že bychom mu měli dát jméno podle nich. Co třeba Crystal Eye?“ řekla královna zamyšleně.
Ilustrovala Midnight Shadow
„To je nádherné jméno,“ souhlasil na ní král. „Od nynějška má tedy naše království nového prince. Bude nosit jméno Crystal Eye. Ať ho tedy nosí hrdě a se ctí.“ Pak svého syna jemně sevřel v náručí a láskyplně si ho prohlížel. „Ehm,“ odkašlal si královský lékař. „Velice nerad Vás ruším, Vaše Veličenstvo, ale Vaše Paní potřebuje teď chvilku klid. Porod byl celkem náročný, a i když nakonec vše proběhlo v pořádku, je Vaše Paní velmi vyčerpaná.“ „To je v pořádku,“ odpověděl mu král a pak se vrátil pohledem ke své družce. „Nechám tě teď tedy i s hříbátkem odpočívat,“ řekl a s láskou jí hleděl do očí. „Já zatím půjdu a rozhlásím tu skvělou novinu celému království.“ Opustil tedy ložnici a zamířil k balkonu, pod kterým, jak už věděl, s nadšením čekalo mnoho jeho poddaných na chvíli, kdy bude vydáno oficiální prohlášení.
Teprve pak budou moci propuknout oslavy, na které už všichni dlouho netrpělivě čekali. Ještě tam ani nedošel, když ho zastavil známý hlas. „Vaše Veličenstvo, dovolte mi, abych byl první, kdo Vám pogratuluje k Vašemu novorozenému synovi,“ oslovil ho uhlazeným hlasem menší, ale velice upravený olivově zbarvený jednorožec s bílou hřívou a černýma očima. Hlavou mu táhly, ale zcela jiné myšlenky. „Ať se ty i ta tvá děvka smažíte na věky v pekle.“ „Ach, to jste Vy Správče,“ zarazil se král a otočil se k němu. „To je od Vás velice milé, že jste si při všech Vašich povinnostech vzpomněl. Děkuji.“ „Není zač, Vaše Veličenstvo, koneckonců je to má práce,“ pokračoval dál svým klidným a vyrovnaným tónem Správce. „Ale nebudu Vás již déle zdržovat, vidím, že se chystáte pronést prohlášení před davem. Věřím, že Vaši poddaní budou tou skvělou zprávou velice potěšeni.“ „A že se při tom zalkneš a chcípneš.“ Pak se každý z nich vydal svou cestou. Před vstupem na balkón už na něj čekalo jedno z pážat a na rudé sametové podložce v jeho kopýtkách odpočívala královská koruna. Jedna z legend pravila, že koruna je vybroušena z jediného velikého kusu průzračně čistého křišťálu. Sám král nevěděl, co je na těch zvěstech pravdy, ale pokaždé, když ji spatřil, ho očarovala svou nadpřirozenou krásou. Sluneční paprsky se v jejích záhybech lámaly a tvořily tak tisíce drobounkých duhových odlesků. Král si ji nasadil, trochu se ještě před zrcadlem poupravil a pak vyšel pomalým a sebejistým krokem na balkón. Dole před palácem už čekalo tisíce a tisíce poníků. Někteří nadšeně křičeli, jiní zuřivě mávali praporky a jiní zase zpívali různé oslavné písně. Když se ale na balkonu objevil náhle jejich král, všichni do jednoho okamžitě ztichli a s napětím vyčkávali. „Mí drazí poddaní,“ začal král jasným a zvučným hlasem, který dolétl i do těch nejvzdálenějších řad. „Je mou velikou ctí a potěšení vám všem teď oznámit, že se našemu království právě narodil nový princ. Ponese jméno Crystal Eye a věřím, že bude království sloužit stejně věrně, jako kterýkoliv z vás.“ Těmito slovy sklidil bouřlivý potlesk, a tak chvilku vyčkával, než utichne. „Dávám tedy na vědomí, že oslavy na počest narození našeho nového prince mohou být oficiálně zahájeny!“ dokončil král s úsměvem na rtech. Krátce na to k nebi vylétly první rakety a rozprskly se do nádherných barevných obrazců. Oslavy propukly v plné síle a než zase skončily, uplynulo několik dlouhých dní.
Šťastná léta Toho krásného dne, kdy se Křišťálovému království narodil princ, nezačal pouze jeden nový život, ale začala i úplně nová éra plná štěstí a prosperity. Ještě nikdy se tak jako tehdy v těch letech, které následovaly, poníkům v celém království
nevedlo lépe. Počasí bylo po celou tu dobu klidné a mírné a nehrozilo žádnými povodněmi ani nepřiměřeným suchem. Zima trvala jen krátce, ale zároveň tak akorát na to, aby si ji všichni do sytosti užili. Díky tomu se všem farmářům po celé zemi podařilo vypěstovat takovou úrodu, o jaké se jim snad ani v těch nejdivočejších představách nezdálo. V zemi tedy zavládl blahobyt a všichni si spokojeně žili své klidné a nerušené životy. A nejen to. Nemocí po celé zemi jakoby náhle ubylo. Stále se samozřejmě sem tam nějaká objevila, ale jinak byli všichni zdraví a šťastní. Skoro to vypadalo, jakoby do země s narozením prince vstoupilo i něco víc než jen její nový budoucí panovník. Nikdo z poníků však tomu nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Však také, proč by se měli trápit přemýšlením nad takovými otázkami, když se jim všem tak skvěle dařilo. A stejně tak, jak se dařilo všem ostatním, se vedlo i našemu malému princi, který doslova rostl jako z vody. Čtyři roky po jeho narození z něj již byl zvědavý malý alabastrově bílý jednorožec s modro-fialovou hřívou, před nímž se žádné tajemství v paláci a jeho okolí nevydrželo skrývat dlouho. Všude, kde se něco dělo, musel být i on. Každé ráno se opatrně vyplížil ze svého pokoje a zamířil na výpravu do palácové kuchyně, kde již na něj čekal vrchní kuchař a jeho kuchtičky. Ještě nikdy se našemu malému princi nepodařilo proplížit se až do spíže, ale to mu vůbec nevadilo, protože sotva si ho poníci pracující v kuchyni všimli, okamžitě ho začali rozmazlovat a dokonce mu pokaždé donesli i nějakou to dobrotu, kterou Crystal Eye s radostí zhltnul. Po tomto částečně nevydařeném dobrodružství zamířil téměř pokaždé do zahrady objevovat spolu s dalšími hříbaty žijícími v paláci a jeho okolí nová a zajímavá skrytá zákoutí vhodná pro jejich veselé dovádění a hry. Vracel se většinou až večer rozcuchaný a pokaždé špinavější než kdy předtím. Samotného ho to nijak moc netrápilo a nejraději by se vrhnul rovnou do postele, ale jeho chůva, která ho měla na starosti, z toho nikdy nebyla zrovna moc šťastná. Nikdy však nepřišla na to, jak se může z takového krásného hříbátka, jakým Crystal Eye byl, stát taková podivná černá a oblepená chlupatá koule čehosi, co se chůva ani neodvažovala pojmenovat. A tak ho raději pokaždé beze slov a navzdory jeho protestům odtáhla do vany, kde ho důkladně drhla a drhla, dokud opět nezářil čistotou. Teprve pak se odvážila ukázat ho jeho rodičům, kteří se na něj po náročném dni plných královských povinností vždy velmi těšili. A tak čas v Křišťálovém království pomalu a příjemně utíkal. Jenže jak už tomu bývá, tak pod nejjasnější září se skrývá ten nejčernější stín. A nikdo z poníků neměl ani tušení, že se tato temnota, která se uhnízdila v samotných kořenech Křišťálového království, již brzy chystá vydrat se na povrch. Ani k ránu onoho osudného dne nic nenasvědčovalo tomu, že se má již brzy všechno změnit k horšímu. Byl to zkrátka krásný slunný den, jako každý jiný. •••
„Je všechno připraveno?“ zeptal se král ustaraně. Však měl k tomu také důvod, neboť dnes jeho i celou královskou rodinu čekala veliká sláva. Byl totiž právě poslední letní den a také zároveň den, kdy celé království oslavovalo svou letošní sklizeň. Bylo již letitou tradicí, že právě na tento den se celá královská rodina v doprovodu všech jí nejbližších vydala na průvod napříč zemí a nechala se pohostit od místních farmářů prvními plody jejich práce. A tak tomu bylo i tohoto dne. „Ale jistě, Vaše Veličenstvo,“ usmál se Správce sebejistě. „Všechno jde přesně podle plánu.“ „A to včetně mého malého překvapení.„ Král se uklidnil a uznale pokýval hlavou. Věděl, že se na svého Správce může ve všem spolehnout. Podle něj to byl správný poník na správném místě. Vždy totiž dokázal všechno naplánovat do těch nejmenších detailů. „Výborně, Správče,“ usmál se na něj král a posunul si kopýtkem korunu, která ho na hlavě poněkud tížila. „Ještě, že Vás máme. Co bychom si tak bez vás počali?“ „To nevím, Vaše Veličenstvo,“ usmál se Správce „ale jistě byste dokázal najít ve svém království někoho, kdo by byl stejně schopný ne-li lepší než já.“ „Zato já vím moc dobře, co si počnu bez vás dvou.“ „Jste až příliš skromný, můj Správče,“ usmál se král a přátelsky ho poplácal kopýtkem po rameni. „Ještě jednou se mě dotkneš, ty zrůdo, a slibuju, že až se příště potkáme, tak to tvé odporné tělo budu pomaličku krájet na kousíčky pořádně tupým nožem.“ „Ale no tak. Nemusíte být hned tak nervózní,“ usmál se král, když si všiml jeho zachvění. „Omlouvám se, ale představa, že bych Vám byl nucen přestat sloužit, mě značně znepokojuje,“ promluvil po chvilce Správce a sklopil svou nazelenalou hlavu k zemi. „To jste celý Vy,“ řekl král přátelsky. „Pořád myslíte jen na práci a na sebe si ani chvilku času nenajdete. Opravdu nechcete na ten letošní průvod jít s námi?“ „Ne, děkuji,“ zavrtěl Správce až příliš rychle hlavou. „Cením si Vaší nabídky, ale ještě toho musím dnes tolik zařídit.“ „Třeba tvůj konec, ty starej dědku.“ „No, je to jen Vaše volba,“ pokrčil král rameny, následně se rozloučil a zamířil ke zbytku průvodu, který již čekal připravený na nádvoří. Cestou si důsledně prohlížel všechny poníky, kteří se průvodu účastnili. Byla tu samozřejmě jeho milovaná manželka a syn, kteří na něj čekali v samotném středu všeho dění. Kolem nich byla rozestavěná ta nejvyšší šlechta a několik rytířů včetně jejich pážat. Všichni tihle poníci byli oděni do těch nejkrásnějších a nejslavnostnějších šatů, jaké si pro sebe dokázali sehnat. Někteří z nich dokonce drželi v kopýtkách praporky a vesele s nimi mávali. Nejkrásnější však jako vždy byla ona. Jeho překrásná královna. Oblečená byla do nádherných temně fialových šatů a na hlavě měla malou křišťálovou korunku částečně podobnou té, co nesl on sám. Nejvíce však královu pozornost upoutal její perlový náhrdelník. Byl to přesně ten samý, který jí kdysi daroval na jejich první
schůzce. Usmál se při té vzpomínce na tu dávnou, ale nádhernou chvíli. A nakonec tu samozřejmě byla snad ještě celá stovka těch nejlepších palácových stráží. Včetně jejich kapitána. Všichni byli navlečeni do jiskřivých a mohutných křišťálových zbrojí, které jak král věděl, nebyly jen na ozdobu. Král se tedy spokojeně zařadil na své místo a dal pokyn, že průvod může vyrazit. A tak se konečně celé to procesí dalo do pohybu. Všichni poníci zůstávající v paláci nadšeně mávali z balkónů a provolávali slávu. I když ne úplně tak všichni. Jeden poník přeci jen nejásal ani se neradoval. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný, než samotný Správce. Jen tam tak stál a v jeho černých očích se leskla nepředstavitelná nenávist. Chvilku ještě sledoval průvod pomalu opouštějící palácové pozemky a mířící dolů do města. Pak se ale otočil a vydal se do paláce připravit se na práci, která na něj dnes čekala.
Pravá tvář Slunce se začínalo sklánět k obzoru a i královský průvod se již také pomalu otáčel zpět k domovu. Bylo už na čase, protože většina poníků, kteří nebyli zrovna zvyklí na takovéto dlouhé výpravy, sotva pletla nohama a kopýtka měli celá bolavá a poškrábaná. Jen stráže a náš malý princ si na nic nestěžovali. Dalo by se říct, že to byl úspěšný den, během kterého navštívili hned několik měst a vesnic. Všude je místní poníci vítali radostnými výkřiky, máváním praporků a květinami. Král zas na oplátku udělil každé byť i té nejmenší vesničce své požehnání a vesele se zdravil s místními byť trochu obyčejnými poníky. I jeho královna se zvesela bavila s ostatními, i když na její překrásné šaty a šperky většina poníků hleděla zprvu nejistě a tak trochu i s obavami. Když jim však následně ukázala svého mladého syna a prince v jedné osobě, tak byly všechny strachy okamžitě zapomenuty. Všichni si tedy ten dnešní den nádherně užili a i kdy byl náš průvod již poněkud unavený, tak hýřil radostí a dobrou zábavou. A obzvláště teď, když už mířil zpátky do paláce, kde na všechny čekala horká koupel a měkoučká postel. Sluníčko stále ještě pálilo, ale tady v hustém dubovém lese, skrz nějž právě procesí procházelo, byl příjemný chládek a stín. V korunách stromů zpívali ptáci své veselé štěbetavé písně a po větvích se proháněli veverky. Odkudsi z dálky se na poníky dívaly dvě obezřetné srnky. Všude vládl zkrátka klid a mír a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že již brzy se má stát něco opravdu zlého. „Stát!“ zavelel z ničeho nic kapitán královských stráží a pozvedl výstražně kopýtko. Všichni strážní okamžitě poslechli, do vteřiny na místě zastavili a sevřeli mezi sebou ostatní poníky. Davem se začalo ozývat nespokojené šuškání. Král zbystřil a prodral se mezi ostatními až do čela průvodu, kde stál i kapitán, který obezřetně sledoval okolí. Ve tváři měl ponurý zamračený výraz. „Děje se něco, Kapitáne?“ zeptal se král tiše až skoro šeptem. „Nejsem si jistý, Vaše Veličenstvo,“ promluvil kapitán a ani se nenamáhal na
svého krále podívat. „Mám pocit, že jsem před chvilkou zaznamenal někde poblíž proud velice silné magie. Vůbec se mi to nelíbí.“ „Máte pravdu,“ pokýval hlavou král. „Je to tu nějaké až krajně podezřelé. Nepamatuji si totiž, že bych někdy předtím zavítal do téhle části lesa.“ „Ano, přesně tak,“ zamračil se kapitán ještě víc. „Skoro mám pocit, jakoby se nás někdo snažil svést na nějakou jinou cestu. Možná bude lepší, když se vrátíme.“ Král se už chystal zavelet k návratu, když se náhle v lese nedaleko nich něco rudě zalesklo a k nebi se vznesla dvojice červeně zářících koulí plných zlověstně jiskřící energie a zamířila nevídanou rychlostí přímo k nim. „Štít!“ zavelel kapitán bleskově a vzápětí se již kolem celého průvodu tyčil průhledný duhový štít, který vykouzlilo několik jednorožců mezi strážemi k tomu určených. Vzápětí do něj udeřily obě rudé koule a neškodně se rozplynuly. V ten moment si kapitán uvědomil svou největší chybu. Tenhle útok byl jen obyčejná iluze. A pokud útok přicházející zvenčí byl jen pouhopouhý klam, tak hlavní útok musel přijít… zevnitř! Otočil se, jak nejrychleji dovedl a srazil svého krále k zemi. V ten samý okamžik sáhl po své vlastní magii a uzavřel královnu i jejího syna stojící opodál pod svůj vlastní ochranný štít. Vzápětí kolem nich prolétla první vlna útočných kouzel. Vzduch se naplnil pachem spáleného masa a nářkem raněných. Náhle bylo všude tolik krve, kolik si ani v té nejhorší noční můře nedokázal představit. Teď však nebyl čas na podobné myšlenky a ani nebylo vhodné zabývat se tím, proč celá řada jeho strážných tak náhle zradila. On měl jen jediný úkol. Dostat svého krále a jeho rodinu do bezpečí. Seslal tedy druhý štít kolem sebe a krále, postavil se opět na nohy a pomohl vstát i králi, jehož koruna mu stále nějakým zázrakem držela na hlavě. Pak pomalým krokem zamířil napříč tím masakrem ke zbytku královské rodiny. Všude kolem něj se bojovalo. Stráže proti strážím. Ještě nikdy neviděl tak strašlivou řež a raději se nedíval ani nalevo ani napravo. Po stěnách jeho štítu však naštěstí všechna kouzla i zbraně neškodně sklouzávala. Stejně tak jako rudé kapky krve. Konečně se dostal, až kam potřeboval a oba jeho štíty splynuly jako dvě mýdlové bubliny do jednoho. Bleskově uchopil královnu i mladého prince a jeho roh se rozzářil mocnou magií potřebnou k tak dlouhému přenosu. V ten samý okamžik však jeden z jednorožců, kteří ještě stáli, seslal kouzlo, ze kterého kapitánovi vstaly hrůzou všechny chlupy na zátylku. Nebyl to žádný ze strážných. Jen jeden ze šlechticů, který nějakým zázrakem unikl nejhoršímu. Kde však k takovému kouzlu zrovna on přišel, neměl kapitán ani tušení. Byl si však jistý tím, že pokud neunikne v příštích několika vteřinách, tak novou šanci už mít nebude. Kouzlo seslané jednorožcem mělo pouze jediný účel. Naprosto na několik minut vyrušit veškerou magii v celém okolí. Pokud by je zasáhlo právě uprostřed přenosu, tak by je už nejspíš nikdo nikdy nenašel. Zůstali by rozptýleni kdesi v meziprostoru. Sebral tedy všechny zbytky svých sil a přenos urychlil. Cítil však, že nad ním díky tomu ztrácí kontrolu. Princ, který stál přeci jen o kousíček dál, mu začal
z magické matrice vypadávat. Snažil se udělat vše, co mohl, ale už teď mu bylo jasné, že kouzlo, které se již dalo do pohybu, neovlivní. Pak se všechno rozplynulo do modré záře. ••• V samém středu trůnního sálu daleko od zuřící bitvy se objevila maličká magická jiskérka. Rychle však nabývala na síle a rostla a rostla, až se pak náhle ozvalo tiché lupnutí a z prostoru se vynořili tři poníci. Kapitán stráží a král s královnou. Po jejich princi nebylo ani památky. „Zůstaňte tu!“ zavelel kapitán přísným autoritativním hlasem. „Ihned se tam pro něj vrátím.“ „Ne! Ty už nikam nepůjdeš!“ ozval se napříč prázdným sálem výkřik plný hněvu a jedovatě zelená magická střela se zabodla kapitánovi hluboko do hrudi. Překvapeně zalapal po dechu a zhroutil se mrtvý na zem. Zpoza sloupu se vynořil známý olivově zelený jednorožec. „Co… co to má znamenat, Správče?“ dostal ze sebe šokovaný král konečně několik slov. „Co by? Zbavuji naši zem zrádců,“ usmál se Správce a v očích mu zlověstně zajiskřilo. „Ale on nás přeci zachránil,“ oznámil král poněkud nechápavě. „Ano,“ zazubil se Správce. „Dovedl vás přesně tam, kam jsem potřeboval. Teď již jen zbývá zbavit se vás dvou.“ „C-cože?“ vyjekla královna. „J-jak jste jen mohl.“ „Že se ještě ptáš ty hnusná, děvko?!“ rozkřičel se Správce. „Celý život jsem sloužil tobě a tomuhle ubohému králi. A co jsem z toho měl? Nic?! Jen ubohý plat a práce až nad hlavu. Teď se však konečně časy mění!“ „Za tuhle zradu ještě zaplatíš,“ obořil se na něj král. „Copak nechápeš, že nás dva chrání samotná magie našeho Křišťálového království? Ať budeš zkoušet cokoliv, tak nás nikdy zabít nedokážeš!“ „Říkal jsem snad něco o zabíjení?“ oznámil Správce chladně a v očích mu znovu zajiskřilo. Stejně tak se i jeho roh probudil k životu a začaly se kolem něj šířit vlny mocné magie. „Za svůj pobyt tady jsem se naučil o té vaší magii pár zajímavých věcí,“ vysvětloval Správce a magie kolem něj sílila a sílila. Král s královnou začali vyděšeně ustupovat. „A jednou z nich je i fakt, že se ta vaše skvělá královská magie, která vám koluje v žilách, dá celkem snadno obrátit proti vám.“ „A co bude s naším synem?“ zanaříkala královna. „Neboj se,“ usmál se správce zle. „O něj se vám dobře postarám.“ Pak se v sále náhle zeleně zablesklo. Krátce na to se ozvala dvě tichá a křišťálově čistá zazvonění. „Tak to bychom měli,“ usmál se Správce, usadil se na nedaleký trůn a spokojeně sledoval dvě křišťálové sochy jiskřící se na podlaze. Věděl však, že ho dnes čeká ještě spousta práce.
Ztracen Vysoko v horách až u samých hranic Křišťálového království se náhle krátce zablesklo a v prostoru asi nějakých dvacet stop nad zemí se zčistajasna zhmotnil maličký bílý hřebeček. Nezmohl se na nic víc než jen na překvapené zamrkaní a už ho nemilosrdná zemská tíže táhla k sobě. Prolétl jako kámen skrz husté koruny místních stromů, které naštěstí zbrzdily jeho nečekaný pád, a s hlasitým zaduněním přistál do vysoké trávy. Byl z toho všeho v takovém šoku, že na své krátké cestě nevydal ani hlásku. Zuby mu o sebe cvakly s takovou silou, že si málem překousl jazyk, a před očima se mu příšerně zajiskřilo. Téměř vzápětí se jeho mladého tělíčka zmocnilo temné a hluboké bezvědomí. ••• Zpráva o přepadení královského průvodu dorazila do paláce daleko rychleji, než Správce předpokládal. Přesto již tou dobou nebylo v trůnním sále ani stopy po událostech, ke kterým zde došlo. Zmizely sochy, zmizelo i tělo nebohého kapitána stráží a stejně tak se i ztratila jeho krev, která se rozlila po podlaze. Všechno zkrátka vypadalo jako dřív. Včetně Správce, který již opět seděl na svém místě hned napravo od královského trůnu a který zrovna v kopýtkách držel nějaké listiny a se zájmem si je pročítal. „Pane Správče,“ vyhrkl jeden ze strážných, když rozrazil dveře a doslova se ještě v doprovodu dalších dvou vřítil do trůnního sálu. „Stalo se něco opravdu hrozného, „ vysoukal ze sebe udýchaně, ale přesto stále s jistou dávkou profesionality. „Královský průvod byl právě napaden.“ „Cože?!“ zděsil se Správce a postavil se tak prudce až se mu všechny ty listiny, kterým se právě věnoval, rozsypaly po podlaze. „Kdo se mohl opovážit!?“ vyštěkl, ze sebe doslova. Pak se však výraz jeho tváře zalil strachem a zoufalstvím. „Co… náš král, královna a hlavně mladý princ?“ zeptal se ustaraně. „Nestalo se jim nic? Jsou v pořádku?“ „To bohužel netuším,“ odvětil strážný, jak nejklidněji dovedl. „Ohledně této informace si zprávy, které k nám dorazily, značně odporovaly. Někdo tvrdil, že okamžitě zemřeli a někdo zas, že společně unikli do bezpečí.“ „V tom případě bude nejlepší, když mě okamžitě zavedete na místo, kde k tomu přepadení došlo,“ rozkázal Správce. „Pokud se jim něco stalo, tak musíme jednat co nejdříve.“ „Ale,“ zaprotestoval strážný. „Vůbec ještě netušíme, jestli je to již bezpečné. Útočníci byli sice nejspíš do jednoho poraženi či zajati, ale nevíme to jistě. Zdá se totiž, že to byli strážní z našich vlastních řad.“ „O důvod víc, abychom s vyšetřováním začali ihned,“ zamračil se Správce. „Navíc pokud je náš král skutečně v ohrožení, tak bych se ani já neměl krčit někde vzadu. Okamžitě mě tedy vezměte za jednorožcem, který by mi pomohl se na to místo, co nejdříve přemístit.“
„Provedu!“ zasalutoval strážný, tak jak mu velel výcvik a brzy již odváděl Správce ze sálu pryč. ••• „A stejně mě nechytíš,“ vypískla malá strakatá klisnička s dlouho rozpuštěnou hnědou hřívou, když se jen tak tak vyhnula hřebečkovi, který ji, pronásledoval, a zamířila lesem vzhůru do svahu. Hřebeček překvapeně zamrkal, otočil se a rozeběhl se za ní. Nemusel však utíkat nějak dlouho, protože klisnička udělala jen několik málo kroků, zakopla a s tichým výkřikem zmizela ve vysoké trávě. „May? Seš v pořádku?“ okamžitě se začal strachovat hřebeček a na celou tu jejich honěnou docela zapomněl. „Nestalo se ti nic?“ Z trávy se vynořila hlava strakaté klisničky. „Jsem v pořádku. Jen jsem o něco tady v trávě zakopla. Vypadalo to skoro jako… mrtvolááá,“ vykvikla klisnička, když se podívala za sebe. „Ukaž?“ pronesl hřebeček zvědavě a zamířil k ní. Cestou ještě sebral ze země klacík a pevně ho teď svíral v tlamičce. Opatrně k tomu podivnému předmětu skrytému v trávě přistoupil. Skutečně to vypadalo jako tělo nějakého poníka. Byl až neuvěřitelně bílý a zdálo se, že je to nějaký jednorožec. Náš hřebeček si ho chvilku zkoumavě prohlížel a pak do něj zlehka šťouchl klacíkem. Sotva to však udělal, tak sebou hřebeček lehce trhnul a zasténal. Přesto se zdálo, že je vůbec nevnímá. „No nevypadá zrovna mrtvě,“ konstatoval, když to uviděl. „Ale nejlíp na tom taky není. Možná bychom měli zaběhnout do vesnice pro pomoc.“ „Tak dobrá,“ pípla May souhlasně. „Ale běž raději sám. Já tu s ním zůstanu, kdyby se náhodou probudil anebo kdyby něco potřeboval.“ Hřebeček přikývl a brzy již cválal dolů do údolí, kde se mezi horami tísnila malá vesnička. ••• Správce procházel místem, kde ještě před pár hodinami zuřil divoký boj a zkoumavě se rozhlížel. Po boku mu klusal jeden ze seržantů, který měl to štěstí a přežil tu děsivou bitku, téměř bez škrábnutí. Jen kus ucha mu chyběl. „Bylo to vážně děsivé, pane Správče,“ vysvětloval seržant. „V tu chvíli, kdy to začalo, jsem vůbec nevěděl, co dřív. Naštěstí jsem byl až vzadu, takže si mě ti zrádci zprvu nevšimli. Měl jsem tedy dost času, abych se vzpamatoval a zapojil se do boje. Nejhorší však bylo, že jsem vůbec netušil, kdo z bojujících je přítel a kdo nepřítel. Všichni zkrátka vypadali stejně. V životě jsem netušil, že budu bojovat proti vlastním. Nechápu, co je vedlo k tomu, že tak odporně zradili.“ „Takže to byli skutečně naši strážci, kdo zaútočil?“ zeptal se Správce a temně se při tom mračil. „Slyšel jsem sice už nějaké zvěsti v paláci, ale sám jsem tomu nemohl uvěřit.“
„Ano, bohužel tomu tak bylo,“ odpověděl seržant. „Jsem rád, že se nám je všechny podařilo pozabíjet nebo zajmout.“ „A jste si tím opravdu tak jistý?“ zarazil ho Správce „Sám jste říkal, že nebyl žádný způsob jak je rozeznat. Myslím, že nejlepší bude, když okamžitě začneme s výslechy těch útočníků, kteří přežili, a dostaneme z nich, co nejvíce informací. A to klidně i mučením!“ „To snad ne,“ zděsil se seržant a zastříhal ušima. V tom zraněném mu však bolestivě škublo a to ho zas trochu zklidnilo. „Pořád se tu mezi námi mohou pohybovat další zrádci odhodláni kdykoliv zaútočit,“ vysvětloval Správce přísně. „Myslíte si, že je teď opravdu vhodný čas jednat se zajatci jako v rukavičkách?“ „Ne, to si nemyslím, pane Správče!“ sklopil seržant hlavu. „Tak vidíte!“ pronesl náhle Správce velmi unaveně. „Samotnému mi je to také proti srsti, ale bohužel nic lepšího se asi dělat nedá. A co se vůbec stalo s králem a rodinou?“ „Tak to bohužel nevíme,“ začal seržant opět s vyprávěním. „Náš kapitán se k nim okamžitě rozeběhl a ihned jak to bylo možné, tak se s nimi všemi přemístil pryč. Mysleli jsme si, že se hned, jak odvede královskou rodinu, vrátí a pomůže nám, ale bohužel jsme ho už nikdy neviděli. Později jsem se doslechl, že ani do paláce nedorazili. Myslíte si, že i on…“ „Ano. Bohužel se zdá, že ano,“ skočil mu Správce do řeči. „Nechci sice nic předjímat, ale obávám se nejhoršího. Naše vyšetřování by se mělo zaměřit i na našeho kapitána. Snad najdeme krále s rodinou dříve, než se jim něco stane hrozného.“ „Také v to doufám,“ oznámil seržant smutně. Pak však svou hlavu bojovně pozvedl a pravil: „Okamžitě nařídím, aby byly prohledány kapitánovy komnaty. Snad tam najdeme nějakou stopu, která by nás k němu zavedla.“ „Výborně,“ usmál se Správce. „Tak se mi líbíte. Hlavně je třeba nikdy neztrácet naději. A teď, pokud byste mě omluvil, se musím vrátit zpět do paláce. Čeká mě tam ještě spousta zařizování. Nicméně budu netrpělivě očekávat jakoukoliv informaci o stavu Vašeho vyšetřování.“ „Rozumím!“ zasalutoval seržant a odklusal mezi zbývající strážné a začal jim udělovat rozkazy. Správce se spokojeně usmál a zamířil k jednorožci, který ho měl přenést zpět do paláce. Bylo úžasné sledovat, jak vše postupuje podle plánů. Tedy až na jednu jedinou maličkatou věc. Neměl ani ponětí, kam se poděl malý princ. ••• „Jak mu je?“ zeptala se naše malá strakatá klisnička zvědavě. „Už je to lepší, ale pořád se ještě neprobudil,“ řekla maminka starostlivě a odložila mokrý hadřík, kterým nebohého hřebečka otírala. „Mám o něj docela strach, ale nejlepší asi bude, když počkáme do rána. Udělali jste ale dobře, že jste za námi s bráškou přišli. Noc o samotě tady v horách by asi nepřežil.“ May se zapýřila pýchou a usmála se. Navíc věděla, že ani nic jiného udělat nemohla. Tady vysoko v horách daleko od všeho toho dění tam dole, totiž nebyly
žádné nemocnice ani doktoři, a tak se zde poníci museli starat jeden o druhého. „A mohla bych tu dnes v noci zůstat s ním a hlídat ho?“ zeptala a sama tím byla tak trochu překvapená. Něco ji totiž k onomu hřebečkovi podivně táhlo. Maminka se na ni zprvu poněkud udiveně podívala, ale pak zlehka přikývla: „Dobrá, ale pokud by se něco dělo, tak mě běž ihned vzbudit.“ „Slibuju,“ usmála se May radostně a i maminka její úsměv opětovala. „Jsi moc hodná klisnička,“ řekla jí a z hlasu byla zlehka slyšet pýcha. „Donesu ti sem tvou deku, ať ti není v noci zima.“ Jak maminka slíbila tak i učinila a brzy již May ležela zachumlaná v dece na zemi vedle postele a loučila se se svou maminkou. „Dobrou noc, Zlatíčko,“ popřála jí maminka a políbila jí zlehka na tvář. „Hezky se vyspinkej. A jestli budeš chtít, tak se můžeš se mnou zítra zajít do vesnice poptat se na toho našeho tajemného pacienta. Nezdá se mi, že je odsud a navíc je ještě hrozně malý. Takový hřebeček by se přeci po horách netoulal sám. Třeba o něm někdo něco ví.“ „Moc ráda,“ usmála se strakatá klisnička. Maminka jí úsměv opětovala, ještě jednou jí popřála dobrou noc a zavřela za sebou dveře. May se ještě chvilku dívala do stropu a přemýšlela nad tím dnešním dnem. Pak se převalila na bok, zachumlala se ještě víc a brzy již spala hlubokým a spokojeným spánkem. Konec
