1
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Prostor
Mezi čtyřmi stěnami
Bakalářská práce BRNO 2010
2
Autor práce:
Vedoucí práce:
Susan Maly
Mgr. Petr Kamenický
3
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a využila pouze uvedenou literaturu. Hlavní částí diplomové práce je praktický umělecký výkon (cyklus obrazů). Předložený text má charakter doprovodné zprávy k praktické bakalářské práci. Text práce má 19 634 znaků (bez mezer), tj., 10 normalizovaných stran.
V Brně dne 19. dubna 2010
……………………………............ Susan Maly
4
Poděkování Děkuji Mgr. Petru Kamenickému za vedení této bakalářské práce, za jeho cenné rady a podnětnou energii, kterou mi věnoval.
5
6
OBSAH
Předmluva / 8 Prostor / 10 Město, které musím… / 12 Malba / 15 Technologie / 19 Autoři / 23 Paralelní tvorba / 26 Závěr / 27 Obrazová příloha / 28 Použitá literatura / 34
7
Předmluva
Prožívám zvláštní rozkoš i napětí z prvního tahu, který otevře obraz a poruší celistvost bílého plátna, jež má určitou formu dokonalosti. Umět ji porušit dost razantně a na správném místě vyžaduje koncentraci a uvolnění zároveň.1 Jan Merta Žádný začátek není lehký. Snad každý někdy pocítil ono napětí, očekávání a obavy z něčeho, co právě začíná. A tak, alespoň pro malé ulehčení této nevyhnutelnosti, jakou začátek jistě je, použila jsem slova malíře Jana Merty. Pocity, které prožívá na začátku malby, jsou jistě blízké všem těm, kteří se rovněž pokoušejí pomocí tvorby vyjádřit. A o tvorbě tu nyní má být řeč především. Text mé bakalářské práce je komentářem, který sleduje a doprovází mou praktickou práci výtvarnou. Je tedy vhodné podotknout, že hlavní těžiště mé práce spočívá v mém malířském výkonu a ne v tomto textu. Doufám ale, že bude srozumitelným doprovodem osvětlujícím cestu, kterou jsem se v rámci přístupu ke zvolenému tématu vydala. Téma mé práce – prostor – plynule navazuje na mou dosavadní tvorbu a vychází z přirozené potřeby se s tímto tématem vypořádat. Prostor, který se snažím pojmout, je jak omezeným místem, které obývám, tak 1
Petr Volf, rozhovor Uzly nutnosti, Reflex
8
neohraničeným prostorem vnitřním. Pracuji se stopami lidské přítomnosti, s asociacemi, se vzpomínkami. Pracuji s historií obývaného místa, která tu a tam může proniknout na povrch. Médiem je mi malba, která je pro mě nejpřirozenějším a nejpřitažlivějším prostředkem výtvarného vyjádření. Umožňuje mi propojit realitu s vnitřním světem, proměnit ji a posunout.
9
Prostor
Denně jsme nuceni střetávat se s prostředím, ve kterém žijeme. Ovlivňuje nás i formuje. Je zdrojem našich podnětů, polem pro seberealizaci a vymezování se. Prostředí, které obýváme, nás může inspirovat a naplňovat, stejně jako trápit a omezovat. Nejspíš je však náš život zde směsicí toho všeho. Prostor není tvořen pouze materiálním prostředím, ale skládá se také z vnitřního prostoru našeho i ostatních lidí. Tato území obývaná našimi myšlenkami, tužbami, obavami, vzpomínkami a všemi city jsou neomezená, nedozírně rozlehlá. Náš domov je místem, které nás nejtěsněji obklopuje. Je to hmotné prostředí našeho obydlí – stěny, stropy, podlahy, vymezené metry čtvereční. Ale je to vše? Není jako vždy to podstatné očím neviditelné?
to prázdno které tvoří dům je obklíčené
nevidí
a zbývá i když strhnou krov a zboří kolem ticha zdi Jan Skácel
10
Prázdno mezi čtyřmi stěnami je ve skutečnosti naplněno naší přítomností. A také minulostí. A minulostí všech lidí, kteří jej obývali i energií dějů, které se zde odehrály. Vnitřní svět člověka, jeho žití, naplňuje tento prostor, přetváří jej (hmotně i nehmotně) a široce jej přesahuje. Toto „prázdno“ je právě tím, co tvoří domov. Vnímání prostoru je podle mého názoru velmi subjektivní, závisí na našich prožitcích i na charakteru a ladění naší osobnosti. Naše nitro se promítá do míst, ve kterých žijeme. Obývaný prostor se zdá člověku jasný, čistý a umožňující rozlet, jen pokud je i jeho nitro takové. Štěstí rozpíná stěny a nechává dovnitř vstoupit světlo. Stesk, trápení a úzkost svírají zdi, strop a podlaha se přibližují. Zbude jen temná kobka bez oken. Záleží pak na nás, zda v sobě najdeme zase ten malý záblesk světla, který nás zachrání. Náš prostor je právě takový, jací jsme my.
11
Město, které musím…
Ticho je neznámé a přísné
A mělo by už začít sněžit
a cosi zlověstného tají
aby zas bylo v parcích bílo
a k dovršení lidské tísně
aby se dalo snáze nežít
havrani do měst přilétají
i když by ticha neubylo Jan Skácel
Ve městě žiji už 11 let. Taková doba se může zdát jen krátkou etapou v lidském životě, v tom mém dosavadním však představuje celou jednu jeho polovinu. Musím říct, že v průběhu dětství jsem se změnou prostředí neměla problém a příchod do většího města jsem vnímala jako danost situace. Nepociťovala jsem žádný stesk a ani jsem neměla a nemám v sobě zakořeněný silný vztah k venkovu. Nyní na počátku dospělosti jsem si začala bolestně uvědomovat nedostatek otevřeného prostoru, stesk po krajině. Betonové sevření města, pohodlnost a jakási polovičatost života v sídlišti na mě dolehly plnou vahou. Stesk po opravdovosti, po životě v blízkosti přírody. Můžeme však tesknit po něčem, co jsme nikdy skutečně nezažili? A není to spíš jen touha utišit bouři a plně obývat krajinu v nás? Nic ovšem nemá jen jednu stranu a někdy i to, co nás dusí, nás může přitahovat. Město jako tepající organismus, slepenec lidských obydlí a osudů, jeho anonymita, odcizenost a propojenost zároveň. Poetika
12
zašlých industriálních čtvrtí, síť drátů a kabelů, které jsou jeho šperky. Takové město mě přitahuje. Ať tak či onak, se světem, který nás obklopuje, máme potřebu se vyrovnat. V mém případě probíhá toto vyrovnávání a vymezování se také prostřednictvím tvorby. Tvorba je pro mě cestou, která nejen, že spěje k hmatatelnému dílu, ale především je to proces uchopení a vypořádání se s tématem, které mě zneklidňuje. Může jít jak o rozrušení tísnivé, tak pozitivní. Pokud navíc vznikne v mysli byť jen matná vizuální představa jak toto rozrušení zpracovat, začne ve mně růst nutkání takovou představu realizovat. Maluji tedy především z dlouhodobého přetlaku. Nedovedu si představit, že bych do hloubky zpracovávala téma, které se mě bezprostředně nedotýká. Život ve městě, v metrech čtverečních sídlištního bytu, v kontaktu i v izolaci od ostatních, v přítomnosti i s tušenou minulostí tohoto prostoru, je pro mě však každodenní zkušeností. … Život od životů dělí betonová deska Vaše podlaha náš strop Jiří Karen Město jako téma mě zajímá již delší dobu. Působení na střední škole textilní jsem zakončila maturitní prací, která vycházela z estetiky průmyslového, potažmo i z městského prostředí. Zašlou industriální krásu jsem se snažila zhmotnit v podobě oděvu.
13
Později, po mém přijetí na vysokou školu, jsme se přestěhovali (po kolikáté už?) do malého bytu ztraceného mezi stovkami jemu podobných. Začala jsem vytvářet kresby spojené s frotáží. Osahávala jsem si různé části domu, zachycovala jeho autentické detaily a atmosféru sídliště. Kresby byly ještě z velké části realistické. Technika frotáže mi umožňovala sugestivně přenášet do kreseb části míst, která jsou obývána neustále se obměňujícími nájemníky, zprostředkovat téměř hmatatelný důkaz o jejich přítomnosti. To mě přivedlo k potřebě zabývat se více prostorem námi obývaného bytu, více se zabývat tím, čím je tento prostor naplněn.
… A jsou tu věci které po nás nebudou patřit nikomu u dveří v síni na hřebíku kroužek a klíče od bytu … Jan Skácel
Pevná struktura panelových bytů se nyní rozbila do labyrintu plujících pokojů, prázdných krychlí, chodeb a nikam nevedoucích schodišť.
14
Malba
Vystěhuj místnost se vším všudy a podepiš se na práh jako bys podepsal báseň nebo obraz
Jak přesný je návod Jiřího Koláře! Sám prostor nechť je svědkem nejvýmluvněji vypovídajícím o tom, čím je a byl naplněn. K takovému způsobu výtvarného vyjádření je však třeba dospět. A k prosté jednoduchosti vede mnohdy dlouhá a složitá cesta. Moje pojetí tohoto tématu se však odehrává na poli malby. Obraz je mi prostředníkem mého vnitřního dialogu s problémem a se sebou samou. Tomu, kdo se na něj dívá, snad přináší také odlesk toho, co jsem se pokusila ztvárnit a především probouzí něco důvěrně známého v něm samotném. Jak napsal Jindřich Chalupecký: „Vše je před obrazem, před zrcadlem, v nás samotných, jsme to my, o které tu jde.“2 Malba je mi médiem, skrze nějž se mi vyjadřuje nejlépe. Jak už jsem v úvodu řekla, umožňuje mi proměňovat a posouvat realitu. Navíc 2
Jindřich Chalupecký, Cestou Necestou, 1999, s. 132
15
zahrnuje i práci s pro mě důležitým prvkem – s barvou. Barva je pro mě nositelkou emocí, energie a vzrušení z tvorby. Vytváří atmosféru obrazu. Hledala jsem vizuální formu pro vyjádření prostoru, který obývám. Cítila jsem napětí mezi prostorem jako formou a tím, co je jeho náplní. Čím vyjádřit to nehmatatelné, neviditelné co ho naplňuje? Co vytváří jeho podstatu? Jsou to vztahy, vzpomínky, mlhavé odlesky prožitého. Zobrazit je, tak jak jsou, tak jak existují v našem vnitřním prostoru, je velmi složité či spíše nemožné. Hledala jsem tedy něco, v čem je kousek toho předešlého obsažen. A nalezla jsem ornament. Asociace je velmi mocná. Obraz, vůně, povědomý zákmit světla. To vše nás může vrátit zpět do našich vzpomínek. Známý ornament je zajisté také takovým spouštěčem. Je nositelem vzpomínek na místa, události, na lidi, jejichž šaty zdobil. Na lidi, kteří se ho po léta dotýkali. Zůstává na našich věcech, které po nás tady na čas zbudou. Je stopou naší přítomnosti. Fragmenty ornamentů jsem na ploše obrazu umisťovala do prostor vymezených liniemi. Z počátku tyto konstrukce linií odpovídaly místnostem bytu, ve kterém žiji. Ornamenty tudy plynuly, mizely a objevovaly se. Naplňovaly tento prostor a přesahovaly jej. Kostru bytu jsem později redukovala na pouhé výseče z celku. Prostor místnosti je nyní v obraze zastupován pouze rohem, sestavou tří linií. Cesta není snad nikdy přímá. A oklikou se lze dostat zase zpět. Ornamenty, se kterými jsem pracovala, mi náhle přišly nadbytečné.
16
Bolestná úzkost z obývaného místa a snaha o její nejvýstižnější a nejjednodušší vyjádření mě zavedla k omezení výrazových prostředků. Chtěla jsem ztvárnit svírající se prostor, drtivou tíhu stropu. Proto jsem opustila ornament a vše zredukovala na plochu stěn, stropu a podlahy. Barevnost na černou a bílou. Kontrast lesku a matu barvy naznačoval snad ještě zbytek skomírajícího pohybu a energie. Cesta směrem k tomuto druhu zjednodušení byla však v té chvíli cestou slepou. Proč stavět obraz na ploše stěn, které mě omezují, a to hlavní opomíjet? Důležité je přeci to, co se nachází mezi čtyřmi stěnami. Následovalo staronové objevení ornamentu, kterého jsem se vlastně nikdy ani nevzdala. Dříve jsem malovala ornamenty pomocí spreje přes šablonu, nyní mi tato technika přišla příliš neosobní a neadekvátní ke ztvárnění ornamentu jako nositele osobních vzpomínek. Pustila jsem se tedy do zdlouhavého malířského přenášení motivů. Snažila jsem se přenášet ornamenty co nejpřesněji, avšak k určitým nepřesnostem a posunům došlo. Také v rámci barevnosti jsem se zpočátku držela předlohy. V další fázi malby jsem však dotvářela obraz spíše intuitivně. Je zde přesnost nutná? Nedochází při vzpomínání také k posunům a deformacím? Realita se průchodem myslí a časem mění a vzpomínka může být nakonec jiná než podnět, z kterého vychází. Malířskými zásahy jsem ztvárňovala napětí mezi schránkou bytu a tím co ji naplňuje. Destruovala jsem, překrývala a narušovala opakující se strukturu ornamentu. Tu a tam jeho fragmenty pronikají více či méně na povrch. Místy se ztrácejí, prosvítají zpět, prolínají se a spojují do nových tvarů. Destruktivním přetřením detailně vypracovaného vzoru a jeho opětovným vracením zpět do vrchních vrstev jsem chtěla dosáhnout rovnováhy mezi oběma složkami.
17
Vrstvení a užívání postupů, jaké používají malíři pokojů, mě přivedlo k tomu, zabývat se vrstvami jako takovými. Stejně tak jako vrstvy hornin nebo vrstvy zmrzlé vody v ledovci jsou záznamem klimatických změn na Zemi, tak i četné vrstvy omítky na stěnách mohou skrývat stopy po tom, co se zde odehrálo. Drobné oděrky odkrývající spodní nátěry odlišných barev, jemné nuance tónů vznikající na místech, jichž se často někdo dotýkal. Z těchto náznaků můžeme jen tušit minulost daného místa a lidí, kteří opakovanými denními úkony tyto stopy do prostoru vtiskly. Co po sobě necháváme? Mastné skvrny nad vařičem a ohmatané kliky u dveří.
18
Technologie
Technologické postupy řešení výtvarného díla vycházejí z tématu samotného a z jeho vývoje. Na principu kombinace techniky a tématu, které jsou navzájem protichůdné, mohou jistě vznikat zajímavé věci, založené právě na tomto kontrastu. Myslím však, že každé téma si samo řekne o nejvhodnější techniku zpracování. Svému tématu se věnuji souvisle v rámci různých výtvarných technik. Nejvíce však upřednostňuji malbu. S technikou malby mám nejvíce zkušeností, nemohu však říct, že jsem ji plně ovládla. Pokud ovšem lze vůbec něco takového někdy tvrdit. Technika malby se u malíře neustále vyvíjí. Stále nové a nové překážky objevující se v cestě k dosažení ideálního vyjádření ho nutí pronikat hlouběji do malířské technologie a hledat nové, adekvátnější postupy ztvárňování. „Příroda, polopříroda, provincie a město – kovová kultura člověka, to jsou podmínky rozvoje malířských prvků. Kdybychom je srovnali s lékařským chápáním klimatických podmínek z hlediska různých druhů bakterií, pak se bude na podmínky pohlížet jako na příznivé nebo nepříznivé pro rozvoj té či oné nemoci, té či oné kultury přídavného prvku.“3 „Jedincův organismus začíná reagovat na podmínky, které ho … obklopují, podřizuje se jejich působení a vyvozuje z nich odpovídající podobu těchto působení.“4 Musím souhlasit s těmito myšlenkami 3 4
Kazimir Malevič, Suprematické zrcadlo, Texty k bezpředmětnosti, 1997, s. 151 Tamtéž, s. 152
19
Kazimira Maleviče, protože jsem si je skrze svou tvorbu sama ověřila. Prostředí, ve kterém žijeme a pracujeme, nás ovlivňuje nejen ve volbě témat, ale i ve výrazu malby samotné. Pod vlivem prostředí a zvoleného tématu se mění i náš rukopis. Během své práce jsem užívala celou škálu malířských technik. Jelikož pro mě byl důležitý kontrast osobních, lidských prvků s chladnými a technickými, zvolila jsem kombinaci klasické malby štětcem a malbu sprejem přes šablonu. Šablonová technika a použití spreje také odkazuje k městskému prostředí (uplatnění ve street-artu). Dále jsem používala natěračské válečky a stěrky. S těmito nástroji jsem pracovala způsobem blížícím se způsobu práce natěrače. Takovéto zásahy pro mě představovaly potlačení už namalovaného a jeho částečnou destrukci, skrze niž je možné dojít k rovnováze a přetvoření do nového tvaru. Tyto zásahy zastupovaly totalitu prostoru panelového bytu. Práce se stěrkou na plátně není ideální, jelikož se jedná o práci na ohebné podložce. Tahy a hmotu barvy ulpívající na stěrce nelze dobře korigovat, proto myslím, že je vhodnější pro použití při malbě na pevné podložce. Ve starších obrazech jsem technikou malby sprejem přes šablonu pojednávala ornamenty. Vyřezávala jsem šablony pro jednotlivé barevné vrstvy, což do značné míry odpovídá i technice, jakou jsou reálné oděvní textilie potiskovány. Pomocí takto připravených šablon a spreje jsem přenášela ornamenty na plátno. To bylo velice rychlé a umožňovalo mi to pracovat s každou barevnou vrstvou zvlášť a vytvářet tak zajímavé posuny či využít jen část ornamentu nebo jeho barevné vrstvy. Náznaky lineárních konstrukcí představujících obytné prostory jsem malovala štětcem od ruky. Během další práce s tématem jsem si uvědomila, že použití těchto technik ve vztahu k tomu, co zobrazují, je vlastně úplně
20
protichůdné. Proto jsem se rozhodla v dalších obrazech využívat stejnoměrnou, jednolitou malbu sprejem pro pojednání náznaků chladného prostoru a autentickou malbu štětcem pro zachycení toho lidského a osobního. Během studia na vysoké škole jsem postupně začala pracovat s akrylovými barvami na plátně či sololitu. Impulsem k přechodu z temperových barev k akrylovým, bylo především to, že se jedná snad o nejběžněji užívané barvy v současném umění. „Tvoří pružné filmy, dobře lnou k podkladu a jsou odolné vůči působení vnějších vlivů, zejména vůči účinkům světla, znečištěné atmosféry a agresivních chemikálií.“5 Po zaschnutí jsou vodou nerozpustné, což umožňuje pohodlnou a rychlou práci ve vrstvách. Mohou se nanášet na běžně užívané druhy podložek (tj. dřevo, karton, papír, plátno i omítku). V případě výběru silně savé podložky se doporučuje upravit ji nátěrem zředěnou nepigmentovou disperzí. K malbě jsem si vybrala klasické podložky, lněné plátno a sololitové desky. V jednom případě jsem také použila jutové plátno, které má hrubší strukturu vazby. Jutová příze je však křehká, nestálá a působením světla podléhá rozkladu. Proto není pro malířské účely příliš vhodná. U lněného plátna vidím výhodu především ve struktuře povrchu, tvořené jeho vazbou, na němž se mi dobře pracuje. Dále jsem jako podložku malby používala sololitové desky. Ty jsem zvolila v návaznosti na charakter tématu. Sololit mi evokoval estetiku panelových bytů a jejich umakartových bytových jader. Také jeho hladký povrch se lépe hodil k technice malby pomocí spreje, šablon a krycí pásky.
5
Ludvík Losos, Techniky malby, 1994, s. 166
21
Jako podklad svých maleb jsem použila akrylátový šeps. U prací na sololitu jsem nanášela zředěný podkladový nátěr záměrně tak, aby zůstávaly patrné tahy štětce a podložka místy prosvítala pod lazurou. Chtěla jsem se tak přiblížit natěračským postupům použitým v prostoru našeho bytového jádra. Na takovýto podklad jsem nanášela tenké lazurní vrstvy, zpracovávané i dotyky a vytíráním houbičkou, kterými jsem se snažila imitovat skvrny a otřenou omítku na stěnách. Při malbě jsem také využívala dekorační malířské válečky. Vzory jimi provedené jsou spjaté s minulostí neznámých lidí a představují historii cizího prostoru, která mi zůstává skrytá. Těchto vzorů jsem užívala v malbách založených na prolínání vrstev obrazu, představujících jednotlivé fiktivní nánosy omítek a zároveň vrstvy v čase a prostoru. Práce na těchto sololitech mě dovedla k potřebě hmotu barev nejen přidávat a pracovat tak s lazurami a prosvítáním spodních vrstev, ale také hmotu ubírat a pronikat tak zase zpátky. Toto mi ovšem akrylové barvy neumožňují. Rozhodla jsem se tedy pokusit se vstoupit do tajů olejomalby. Jsem však ještě na samém počátku cesty, takže klady a zápory této techniky ve vztahu k mé tvorbě se ukážou až s postupem času.
22
Autoři
Kráčet osaměle a přesto správným směrem je výsadou výjimečných talentů. Většina ostatních se inspiruje nebo nachází paralely ve tvorbě jiných. Zmíním se tedy nyní o autorech, jejichž práce mě oslovuje a zároveň s nimi cítím spojitost skrze zvolené téma. Nejsilněji toto pociťuji v díle brněnského umělce a pedagoga Petra Veselého. Jeho obrazy mě oslovují silou nedořečeného. Zřetelně k nám promlouvá právě to, co v obraze není vizuálně ztvárněno. „Do procesu vznikání díla je zakódován celý soubor přísad, nejen vše, co o ztvárňovaném objektu autor ví, co se pokouší vyjádřit, ale i to, co tuší a představuje si, co je ukryto v jeho podvědomí a čeká na probuzení.“6 Petr Veselý postupně odstraňuje vrstvy, proniká hlouběji do obrazu i k podstatě věci samotné. „Očišťování podstatného od nepodstatného uskutečňuje Veselý průběžně, není to náhlé radikální vyprázdnění, protože ve skutečnosti jde o naplnění.“7 Prostor, kterým se Veselý zabývá, je mu důvěrně známý, a přece jde o jakési zobecnění, dosažení univerzálnosti. „I když se zaměřil na nejdůvěrnější okolí, dotýká se známých předmětů tak, jako by se s nimi setkával poprvé, protože předchozí zkušenost mu není příliš platná, pokud chce najít jejich vlastní bytí a dojít až k archetypálním kořenům.“8 Pokoje, stěny, předměty, lidmi tolik dotýkané, jsou opomíjenými „ikonami všednosti“9. 6
Galerie moderního umění v Roudnici n/L, (Katalog 2005), Text: PhDr. Miroslava Hlaváčková, s. 3 7 Tamtéž, s. 7 8 Tamtéž, s. 5 9 Kaliopi Chamonikola. Veselého geometrie. Ateliér, 2006, č. 2, s. 8
23
Spíše než prostorem se Petr Veselý zabývá časem. Vnímá jeho plynutí a ulpívání na všedních věcech. Vrací se jeho vrstvami a proniká až k samotné dřeni předmětů. V jeho malbách nacházíme patinu – krásu, která je pečetí času. Malba Petra Veselého mě přitahuje nejen po obsahové, ale také po technické stránce. V prostotě a barevné střídmosti jeho maleb tkví jejich největší síla. Pokora a autentičnost, s jakou jsou provedeny, dávají vyniknout esenci věcí, která po oproštění od všeho přebytečného v obraze zůstává. V cyklech zaměřených na obytná místa nechává prosvítat sololitovou desku skrz lazury podmalby. Obrazy pokojů maluje za použití ornamentálních dekoračních válečků. V procesu oprošťování stírá vrstvy emailu pomocí ředidla a stěrky. „… odebíráním nepodstatného dochází až k tušenému, zhmotňuje prostory, které hmotu nemají…“10
K Davidu Možnému jsem si našla cestu skrze téma jeho práce. V Domě pánů z Kunštátu v Brně jsem shlédla jeho videoinstalaci Rahova11. David Možný je umělec, který pracuje v oblasti videoartu a nových médií. Ve své práci Rahova se zabývá architekturou a urbanismem naší současnosti. Kriticky nahlíží na problematiku sídlišť a života v nich. Z fotografií pořízených v obrovském sídlišti Rahova na okraji Budapeště vytváří animaci, ve které se struktura panelových domů proměňuje, bortí se, panelové objekty zde tiše plují prostorem. V kombinaci s minimalistickou hudbou (zvukem) je temná a znepokojující vize 10
Galerie moderního umění v Roudnici n/L, (Katalog 2005), Text: PhDr. Miroslava Hlaváčková, s. 5 11 Dům umění města Brna, Galerie G99 (Dům pánů z Kunštátu), 22. 10. – 23. 11. 2008
24
dokonalá. Videoprojekce byla doplněna o instalaci – prostor, tvořící předsálí. Stěny v místnosti ozářené skomírající zářivkou byly od podlahy až po strop vytapetovány fotografiemi skutečných doručovacích schránek z domů zmíněného sídliště. V průzorech některých z nich bylo možno vidět videoprojekce zachycující život v těchto anonymních bytech. Mezi další umělce, jejichž tvorba mě oslovuje a které obdivuji, patří bezesporu Jan Merta, Adriena Šimotová a mnozí další.
25
Paralelní tvorba
Tématu města a prostoru jsem se dotkla i prostřednictvím jiných technik, než je kresba a malba. Město jako zdroj tísně jsem ztvárnila v grafické podobě technikou linorytu, která se do značné míry shodovala s mým pojetím tématu v kresbě. Na kontrastu života v panelové krychli pokoje a touze po přítomnosti přírody jsem založila krátkou animaci, vytvořenou z prolínajících se fotografií bytu a lesa. Realizovala jsem intervenci do prostoru sídliště, který jsem chtěla ozvláštnit a nabídnout tak jeho obyvatelům nový vizuální zážitek. Využila jsem k tomu řadu čtyř nepoužívaných konstrukcí na sušení prádla, které se nacházejí v zeleni u panelových domů. Do těchto konstrukcí jsem napjala matný igelit. Vznikly tak jakési filtry zkreslující pohled do okolí, prázdná plátna, projekční plochy. Souběžně s malbou jsem vytvořila v rámci zadání tématu „Introspekce“ závěsný textilní objekt. Zabývala jsem se v něm pamětí, přetvářením vzpomínek v proudu času. Pomocí nití jsem propojovala fragmenty ornamentů nacházejících se v různých vrstvách objektu.
26
Závěr
Téma, které jsem si vybrala, se mi ani zdaleka nepodařilo vyčerpat. Jsem na cestě, která se přede mnou rozvíjí a rozvětvuje. Objevují se nové možnosti řešení, odbočky a slepé uličky. Cíl je zatím v mlhavém nedohlednu. A co zatím tuším v bezprostřední blízkosti? Ráda bych směřovala svoje malířské výstupy k větší přesnosti výpovědi. Chtěla bych umět vyjádřit myšlenku přesně a s prostotou, která dokáže mocně zasáhnout. Ve svém dalším malířském vývoji se chci více věnovat práci s vrstvami. Ráda bych ovládla alespoň elementárně techniku olejomalby, která mi, jak doufám, rozšíří možnosti vyjádření. Chci se také více věnovat kresbě, která mi snad pomůže ve zjednodušení výtvarné formy vyjadřování. Láká mě i práce s autentickými materiály nesoucími skutečné stopy času. Na závěr si dovolím doufat, že prostor mých čtyř stěn se dusivě nesemkne, ale naopak mi umožní nadechnout se a s nově nabytou volností se rozpínat do daleka…
27
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
akryl na plátně, 90 x 110, 2009
28
akryl na plátně, 80 x 90, 2010
29
akryl na plátně, 150 x 110, 2010
30
akryl na sololitu, 60 x 70, 2010
31
akryl na sololitu, 60 x 70, 2010
32
olej na plátně, 40 x 40, 2010
33
Použitá literatura: CHALUPECKÝ, Jindřich. Cestou necestou. Editoři Zina Trochová a Jan Rous. 1. vyd., Jinočany : H&H, 1999. 301 s. ISBN 80-86022-61-7 KAREN, Jiří. Vaše podlaha náš strop. 1. vyd., Praha : Československý spisovatel, 1988. 48 s. KOLÁŘ, Jiří. Návod k upotřebení. Ilustrace Saša Švolíková. Praha : Dokořán, 2007. 79 s. ISBN 978-80-7363-141-3 LOSOS, Ludvík. Techniky malby. 1. vyd., Praha : Avertinum nakladatelství, 1994. 192 s. ISBN 80-85277-03-4 MALEVIČ, Kazimir. Suprematické zrcadlo, Texty k bezpředmětnosti. Vybral a přeložil Tomáš Glanc. 1. vyd., Praha : Brody, 1997. 201 s. ISBN 80-86112-04-7 SKÁCEL, Jan. Básně II. Editor Jiří Opelík. 2. vyd., Třebíč : Akcent, 1997. 454 s.
Internetové zdroje http://www.petr-vesely.cz/www/pictures/recenze/vg.jpg CHAMONIKOLA, Kaliopi. Veselého geometrie, Ateliér, 2006, č. 2, s. 8 http://www.petr-vesely.cz/www/pictures/download/katalog2005.pdf VESELÝ, Petr. Galerie moderního umění v Roudnici n/L, Koncepce katalogu: Petr Veselý, Text: PhDr. Miroslava Hlaváčková, 2005, 40 s. (Katalog 2005)
34
http://www.jedinak.cz/stranky/txtmertajan.html VOLF, Petr. Uzly nutnosti (rozhovor pro Reflex)
Zdroje citovaných básní: s. 10 / Jan Skácel, Básně II, 1997, s. 180 s. 12 / Tamtéž, s. 240, název kapitoly „Město, které musím…“ je odvozen od stejnojmenné Skácelovy sbírky (1984) s. 14 / Tamtéž, s. 229 s. 13 / Jiří Karen, Vaše podlaha náš strop, 1988, s. 39 s. 15 / Jiří Kolář, Návod k upotřebení, 2007, s. 29
35
36
